<?xml version="1.0"?>
<feed xmlns="http://www.w3.org/2005/Atom" xml:lang="cs">
	<id>https://wikisofia.cz/w/api.php?action=feedcontributions&amp;feedformat=atom&amp;user=Anna+B.</id>
	<title>Wikisofia - Příspěvky uživatele [cs]</title>
	<link rel="self" type="application/atom+xml" href="https://wikisofia.cz/w/api.php?action=feedcontributions&amp;feedformat=atom&amp;user=Anna+B."/>
	<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/wiki/Speci%C3%A1ln%C3%AD:P%C5%99%C3%ADsp%C4%9Bvky/Anna_B."/>
	<updated>2026-04-21T06:05:45Z</updated>
	<subtitle>Příspěvky uživatele</subtitle>
	<generator>MediaWiki 1.33.0</generator>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Karel_Marx&amp;diff=64547</id>
		<title>Karel Marx</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Karel_Marx&amp;diff=64547"/>
		<updated>2021-03-27T10:56:33Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Anna B.: Založena nová stránka s textem „== Život == Karel Marx se narodil 5. května 1818 v Trevíru. Vystudoval gymnázium Bedřicha Viléma v Trevíru – v té době se začal seznamovat s my…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Život ==&lt;br /&gt;
Karel Marx se narodil 5. května 1818 v Trevíru. Vystudoval gymnázium Bedřicha Viléma v Trevíru – v té době se začal seznamovat s myšlenkami Saint-Simona, a to především díky rodinnému příteli. Poté nastoupil na univerzitu v Bonnu, kde začal studovat práva, později však v rámci toho oboru přestoupil na univerzitu v Berlíně, kde také získává titul doktora filozofie. Zde se začal zabývat kromě práv také studiem Hegelovy filozofie a historie a začíná interagovat s mladohegelovci. Po studiích se stává spolupracovníkem a postupně i šéfredaktorem Rheinische Zeitung, novin vydávaných protifeudálními liberálním podnikatelskými kruhy v Kolíně nad Rýnem, seznamuje se s myšlenkami komunistického hnutí a později také s Bedřichem Engelsem. V roce 1843 se žení a stěhuje do Paříže, kde začíná vydávat časopis Deitsch-Französische Jahrbücher. V Paříži se seznamuje s myšlenkami francouzského proletariátu jakožto subjektu revolučního odstranění kapitalistických poměrů, začíná studovat politickou ekonomii a uvažovat o nutnosti vytvořit samostatnou vědu o společnosti. V únoru 1845 je Marx na nátlak pruského krále z Paříže vypovězen. V létě roku 1845 se Marx s Engelsem dostávají do Anglie, začínají spolupracovat se Svazem spravedlivých, které se později přejmenuje na komunistickou organizaci. Během tří let zpracovávají program této společnosti v podobě komunistického manifestu. V roce 1848 je Marx vyhoštěn z Bruselu a vrací se do Francie, kde mu mezitím vypršel dekret o zákazu pobytu. Krátce na to se vrací do Kolína nad Rýnem, začíná pracovat v novinách Neue Rheinishe Zeitung a aktivně se účatstní revolučního dění. Později s rodinou odchází do Londýna. Zde se usazuje natrvalo a žije z peněz z publicistiky a z finanční podpory Engelse. Od druhé poloviny padesátých let pracuje v čítárně Britského muzea na svých ekonomických studiích, spisu Ke kritice politické ekonomie a také prvním díle Kapitálu. Účastnil se politických události, jako bylo založení Mezinárodního dělnického sdružení v roce 1864, kde dostal vedoucí pozici. O rok později dokončuje prví variantu Kapitálu. V sedmdesátých až osmdesátých letech se jeho situace zlepšuje díky pevné penzi, kterou mu vyplácí Engels. V prosinci 1881 Marxovi umírá manželka, on sám ji přežívá o pouhých patnáct měsíců. Engels po jeho smrti vydává druhý a třetí díl Kapitálu. Sám umírá v Londýně o dvanáct let později, v srpnu 1895.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Hlavní Marxovy práce ==&lt;br /&gt;
Marxovy první texty můžeme datovat již od roku 1842, kdy působil v Rheinische Zeitung, kde kritizoval cenzuru a pruský policejní stát. Zde také poprvé hovoří o materiálních zájmech chudé třídy. V roce 1843 píše ''K židovské otázce''. V tomto díle potvrzuje své pojetí občanské společnosti jako společnosti vlastníku.  O rok později pak vzniká dílo Úvod ke kritice Hegelovy filozofie práva – zde aplikuje Feurbachovu kritiku náboženského odcizení. Tu chápe především jako předpoklad veškeré další kritiky a v souvislosti s ní se propracovává k požadavku změnit nevyhovující reálné poměry. Zde se také poprvé vyskytuje myšlenka o '''historické úloze proletariátu''' jako aktéra, který má emancipační potenciál. Dalším dílem jsou ''Ekonomicko-filozofické rukopisy''. Ústředním tématem je '''odcizení''' – konkrétně pak odcizení práce a možnost, jak tento problém překonat. Prolínají se zde první rozbory ekonomické povahy. Principem je pak toto: Dělník najatý kapitalistou vyrábí věci, které mu nepatří. Na jeho produkci se pak obohacuje především tento kapitalista, přičemž produkce je přímo úměrná bohatství a vlivu kapitalisty. Dělník je znehodnocen jako lidská bytost, jelikož jeho výroby intenzifikují akorát cizí moc, která si ho navíc postupně podrobuje. Společnost se postupně rozpadá na dvě třídy. Třídu vlastníků, a na třídu nemajetných dělníků. Změnu lze realizovat pouze radikální změnou podmínek – '''zrušením soukromého vlastnictví''', přičemž ideální pozitivní změnou je komunismus. V roce 1844 spolu s Engelsem vydávají dílo ''Svatá rodina aneb Kritika kritické kritiky''. Zde již více popisují dějinné poslání proletariátu jakožto činitele, který je přímo logikou věci předurčen zrušit soukromé vlastnictví, které se reprodukuje na jeho úkor. O dva roky později vzniká ''Manifest komunistické strany'', jehož vznik inicioval Svazu komunistů. Ve čtyřech kapitolách autoři rozebírají vztah mezi třídou '''buržoazie''' a proletariátu, vyjadřují se k hlavním proudům prezentovaným v socialistické a komunistické literatuře a zaujímají stanovisko k různým nekomunistickým stranám a hnutím. Tento dokument také obsahuje řadu požadavků – vyvlastnění velkého pozemkového majetku, zavedení progresivní daně, zestátnění dopravy a průmyslu, zavedení bezplatné výchovy dětí, odstranění rozdílů mezi městem a venkovem a jiné, tyto myšlenky byly v té době brány jako revoluční. V roce 1867 pak vzniká první díl ''Kapitálu''. Ten vydal Marx během pobytu v Hamburku, druhý a třetí díl vydal Engels po Marxově smrti. Podstata kapitálu je v Marxově pojetí výrazně sociologická. '''Kapitál''' vyjadřuje společenský vztah, od kterého se odvíjí celá povaha moderní buržoazní společnosti. Základem je pak asymetrický vztah mezi vlastníkem výrobních prostředků a tím, koho si najímá jako dělníka. Tato asymetrie umožňuje kapitalistovi od dělníka získávat část práce zdarma. Marx zde také ukazuje dvojí funkci tržního mechanismu – na jedné straně koordinuje celý systém společenské práce, na druhé straně institucionalizuje a reprodukuje určité vztahy mezi vlastníky výrobních prostředků&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Základní pojmy a koncepce ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Bytí, vědomí, základna a nadstavba ===&lt;br /&gt;
Podle Marxe jsou určujícím faktorem vývoje společnosti '''materiální podmínky''', které lidé pro svůj život nalézají, a které se snaží měnit dle svých potřeb. Výroba je zde vyobrazena jako první historickým činem k ukojení potřeb, produkce přímo materiálního života. Teprve po určitém stupni vývoje a organizace hmoty může dojít ke vzniku vědomí – tedy organizace mozku. Všechno duchovno lze tedy převést na materiálno. Z toho také vychází ideál, že svět je jednoduše poznatelný, jelikož se dá postupně redukovat na materiálno. V rámci základny a nadstavby pak Marx vychází z toho, že '''ekonomická základna''', kterou tvoří všechny výrobní síly a vztahy, tedy vztah mezi dělníkem a kapitalistou, určuje '''nadstavbu''', která představuje duchovní kulturu, instituce, politickou moc či stát. Ekonomická základna pak tvoří klíčový společenský faktor a určuje nadstavbu. Tyto dvě složky se pak navzájem ovlivňují a doplňují&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Výrobní síly a výrobní vztahy ===&lt;br /&gt;
Výrobní síly dle Marxe tvoří pracovní sílu a prostředky, které jsou charakteristické pro ekonomiku v určité době a obecněji pro stupeň civilizační vyspělosti dané země. Patří sem technika a technologie, tak lidská pracovní sila a psychické a fyzické schopnosti daných jedinců. Výrobní vztahy pak označují strukturu sociálních vazeb, které se ustavují mezi lidmi v souvislosti s určitou organizací výroby. V rámci historického a společenského vývoje pak i tyto vztahy procházejí změnami a vývoje.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Třídy a třídní boj&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V další své teorii propojuje Marx teorii výrobních sil a výrobních vztahů s teorií tříd. Pojem tříd pak Marx převzal od Francouzských historiků, kteří líčili boj buržoazie proti třídě feudálů jako zápas o prosazení požadavků měšťanstva. Marx pak tento aspekt zobecnil – výrobní síly jsou u něj reprezentovány progresivní třídou, která má zájem na změně, zatímco výrobní vztahy nacházejí svůj sociální výraz ve třídách konzervativních, které myšlenku změny nepřijímají a chtějí uchránit svou pozici. Každá třída je tedy přínosná a progresivní na začátku svého působení , nicméně její přinos brzy začíná klesat. Tím, jak začíná být konzervativní, začíná být taky rezistentní vůči změnám ve snaze uchránit si svou pozici. Ovládané třídy se naopak snaží prosadit a vyzvednout své zájmy a hodnoty jako ty vládnoucí.  Subjektivní postavení, které je způsobeno primárně vztahem k výrobním prostředkům vytváří pouze třídu o sobě. Teprve tehdy, když si lidé uvědomí zájmy, které je spojují a které je staví proti jiné velké skupině lidí, stává se z nich třída pro sebe. V tomto uskupení lez pak možné prosazovat a usilovat o vlastní zájmy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Marxova kritika byrokracie ===&lt;br /&gt;
Marx podává výraznou kritiku byrokracie ve svých ranných pracích, postupně však od tohoto tématu upouští s tím, jak svou pozornost přesouvá k analýze ekonomických vztahů a souvislostí. Podle něj je byrokracie kruhem, ze kterého se nemůže nikdo vymanit, její hierarchie je hierarchie vědění. Vrchol spoléhá na spodní kruhy, že se vyznají v jednotlivostech, zatímco spodní kruhy zase věří, že vrchol rozumí obecnému, a tak se navzájem klamou a dochází k nedorozumění. Byrokracie také představuje kombinaci tuhé kontroly členů ve spojení s jejich neméně nekompromisní ochranou, pokud slouží potřebám byrokracie, a to zcela bez ohledu na to, jestli slouží také klientům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Marxovo pojetí společnosti ===&lt;br /&gt;
Podle Marxe je společnost komplexním systémem, který se vyvíjí sám svou vnitřní logickou, která jako by byla již v minulosti naprogramována. Jeho pojetí je tak výrazně evolucionistické, jednotlivé etapy na sebe s vnitřní nutností navazují, rozvinutější etapa střídá tu méně rozvinutou. Vnitřním zdrojem vývoje je pak konflikt, který vychází z napětí mezi dosaženým stupněm výrobních sil a existujícími výrobními vztahy, které mají tendenci konzervovat stávající poměry. Marx byl hluboce ovlivněn osvícenstvím a jeho pevnou vírou v pokrok, a zároveň také filozofickou koncepcí odcizení. Kombinace víry v pokrok a hrozby odcizení vedla k vytvoření schématu, které po formální stránce odpovídalo struktuře křesťanského výkladu prozřetelnosti. Marx také vítá převládnutí tržních vztahů, což vnímá jako onu neklamnou známku pokroku. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Bibliografie ==&lt;br /&gt;
Šubrt J., Balon J. (2010). Soudobá sociologická teorie. Praha: Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Keller J. (2004). Praha: Slo&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Anna B.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Herbert_Spencer&amp;diff=64545</id>
		<title>Herbert Spencer</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Herbert_Spencer&amp;diff=64545"/>
		<updated>2021-03-26T22:15:40Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Anna B.: Anna B. přesunul stránku Herbert spencer na Herbert Spencer&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Život a dílo ==&lt;br /&gt;
Spencer se narodil 27. 4. 1820 v Derby, v rodině učitele. Během dospívání byl často nemocen. Díky tomu, a díky povolání jeho otce byl vychováván doma. Na rozdíl od většiny autorů také nenavštěvoval univerzitu. V sedmnácti letech se stal železničním inženýrem. Ve 40. letech se stal publicistou – psal o nutnosti omezit rozsah pravomocí vlády a předat většinu aktivit do soukromých rukou. Tyto články se ale nesetkaly s příliš velkým úspěchem, a tak se později vrátil zpátky k práci na železnici.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V roce 1848 se stal zástupcem vydavatele v ''Economist''. Zde působil čtyři roky. V roce 1850 vydal sovu první knihu ''Social Statiscs ­''kde, jako stoupenec ''laisser faire'' představil svou teorii státu jako akciové společnosti, která je stvořena pro vzájemnou ochranu individuí. Zároveň sestavil seznam aktivit, které stát v rámci ochranu občanů neměl činit. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V knize ''Developmental Hypothesis'' pak sedm let před tím, než Darwin vydal dvou studii o původu druhů, představil svou teorii evoluce, ve které stavěl do popředí dědičné vlastnosti organismů, která se setkala s výrazně pozitivní odezvou. V roce 1855 pak vydal knihu ''The Principles of Psychology'', která však nebyla tak úspěšná jako jeho předchozí publikace.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V šedesátých letech graduje jeho zájem o vytvoření obecně filozofického systému, který by mohl zajistit teoretické základy veškerého lidského poznání. V roce 1962 tak vzniká kniha ''First Principles'' kde představuje svou verzi sociální evoluce. Zde také poprvé zazní Spencerova teze, že evoluce je charakterizována přechodem od nekoherentní homogenity ke koherentní a koordinované homogenitě, kdy vrcholným stádiem je stav dokonalé rovnováhy.  Později v letech 1864 až 1867 publikuje mnohosvazkové dílo ''Principles of Biology'', jehož vydávání ho přivedlo do finančních potíží.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Až během sedmdesátých let se Spencerova díla začínají setkávat s úspěchem, kdy jsou překládána do mnoha jazyků nebo slouží jako učebnice na Oxfordské univerzitě. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V rámci studia společnosti vydává tento autor třísvazkové ''The Principles of Sociology''. Mezi politicky profilovaná díla pak můžeme zařadit knihu ''The Man Versus The State,'' jejíž kapitola ''The Comming Slavery''  je namířena proti socialismu. Spencer ale kritizoval také imperiální kolonialismus, rasismu, charakter dobové britské politiky či tehdejší vojenský imperialismus.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Během Spencerova života se vydalo přes 37000 svazků jeho knih, přesto si však často stěžoval, že se mu nedostalo dostatečného ocenění. Zemřel v prosinci roku 1903.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V rámci tvorby svých děl se inspiroval v množství jiných oborech a odvětvích. Jak již bylo řečeno, inspiraci nacházel například v politické ekonomii, kdy podporoval myšlenky politických ekonomů a laisser faire, tedy myšlenku minimálních státních zásahů a svobody jednání všech individuí. Studium fyziky ho zase podnítilo ke snaze nalézt několik mál univerzálních zákonů pro vysvětlení empirických jevů promítajících se v každodenní lidské zkušenosti. V rámci biologie, konkrétně embryologické biologie, přišel na myšlenku evoluce jakožto přechodu od nekoherentního heterogenního ke koherentnímu homogennímu. U tohoto studia spolupracoval také s Charlesem Darwinem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Evolucionismus ==&lt;br /&gt;
V rámci svého díla ''First principles'' se Spencer zabýval konstrukcí obecných zákonů evoluce. Podle něj pak evoluce znamenala cestu od nekoherentního homogenního ke koherentnímu heterogennímu. Úkolem sociologie je pak sledovat probíhající změny a hledat faktory, které určují jejich směr, rychlost a povahu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tento přechod je pak závislý na mechanismech integrace – tedy centralizaci řízení a vzájemné závislosti nestejných části. Podle Spencera jsou větší společnosti v tomto ohledu ve složitější situaci – jsou více závislé na subsystému, který má na starosti rozhodování a řídící operace. Bez takového subsystému by pak mohlo dojít k zániku společnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Organicismus ==&lt;br /&gt;
V ''Principles of Sociology'' se pak Spencer zabývá otázkou, jestli je společnosti jen umělé označení pro množinu lidí či zda jde o něco vyššího a nezávislého na jednotlivcích. Dle Spencera je pak společnost forma nadorganického bytí. Zajímá ho, zda existuje analogie mezi společností a organismem. Dochází k tomu že tím, jak se postupně diferencují struktury, dochází také k diferenciaci funkcí. Evoluce se pak netýká jen diferenciace částí, ale také například vzájemných vztahů. Oproti organismu pak ve společnosti mohou být jednotky více nezávislé. Zatímco v organismu jsou rozděleny jednotky, které se dělí na ty určené na cítění a na myšlení, ve společnosti mají všechny jednotky obojí. Posledním důležitým rozdílem je fakt, že zatímco v biologickém organismu  blaho jednotek podléhá celku, ve společnosti je tomu podle Spencera naopak.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Dvojí dělení společnosti ==&lt;br /&gt;
Spencer se v rámci studia společnosti zabýval také studiem institucí. V rámci domácností ho zajímala evoluce rodiny, postavení žen či dětí ve společnosti. Zajímal se o politické instituce a to, jak vznikají společenské nerovnosti. V rámci církve se pak věnoval rozboru instituce obřadů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V závislosti na tom rozlišil tento autor dvě odlišné typologie společností. Dle vývojových fází a v rámci snahy o roztřídění historických podob rozdělil společnosti na jednoduché, složené a následně také dvojnásobně složené a trojnásobně složené. V rámci tohoto dělení lze rozlišit společnosti jednoduché, primitivní, které jsou sociálně homogenní, neexistuje tam specializovaná vládnoucí vrstva. V rámci evoluce ale došlo k diferenciaci a rozdělení funkcí v rámci částí společnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na více abstraktní úrovni pak Spencer představuje dělení společnosti na vojenskou a průmyslovou. Ve společnosti vojenské převládá větší snaha o zachování či zvýšení moci. Koordinace sil je založena na donucující spolupráci, jedinci jsou podřízení potřebám státu. Dochází k omezování svobody, volného pohybu i vlastnictví. Stát má centralizovanou podobu, v ekonomickém životě převládá autonomie a soběstačnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve společnosti průmyslové pak lze pozorovat větší tendenci k sociální koordinaci a dobrovolné spolupráci. Státní moc má decentralizovanou podobu, ve společenský život má minimum omezení. Je podporován rozvoj svobodného obchodu, dochází k odstraňování ekonomických bariér mezi státy. Převládá nezávislost, respekt vůči druhým, je ceněna individuální iniciativa a zdvořilost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tato pojetí pak mají cyklický charakter. Závisí na tom, zda je společnost otevřena ve vztazích mírových i válečných. Mírové vztahy znamenají slabé, difuzní systémy vnitřních regulací. Válečné vztahy pak odpovídají stavu ve vojenské společnosti – tedy centralizovanou podobu státu, koordinaci založenou na donucující spolupráci a podobně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Bibliografie ==&lt;br /&gt;
Keller, J. (2004). Dějiny klasické sociologie. Praha: Slon.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Petrusek, M., Maříková, H., Vodáková, A. (1994). Velká sociologický slovník. Praha: Karolinum&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Anna B.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Herbert_spencer&amp;diff=64546</id>
		<title>Herbert spencer</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Herbert_spencer&amp;diff=64546"/>
		<updated>2021-03-26T22:15:40Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Anna B.: Anna B. přesunul stránku Herbert spencer na Herbert Spencer&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;#PŘESMĚRUJ [[Herbert Spencer]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Anna B.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Struktur%C3%A1ln%C3%AD_funkcionalismus&amp;diff=64543</id>
		<title>Strukturální funkcionalismus</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Struktur%C3%A1ln%C3%AD_funkcionalismus&amp;diff=64543"/>
		<updated>2021-03-26T22:15:24Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Anna B.: Anna B. přesunul stránku Stukturální funkcionalismus na Strukturální funkcionalismus&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Strukturální funkcionalismus je sociologickým směrem pocházejícím z 20. století. Vychází z '''předpokladu, že celek je více než jen suma jeho částí''', tedy, že '''[[společnost]] je více, než jen souhrn jednotlivců.''' V rámci tohoto směru je pak společnost jakýmsi [[systémem]], ve kterém jsou jeho části (jednotlivci) určitým způsobem strukturovány. Dalším předpokladem je pak snaha o udržení rovnováhy v tomto systému. V rámci strukturálního funkcionalismu je pak sledováno, jakým způsobem přispívají jednotlivci do tohoto systému (tzn. jsou sledovány jejich funkce) a jaké kontrolní mechanismy, které mohou fungovat i vně jednotlivců, napomáhají k udržení tohoto systému.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Počátky funkcionalismu lze pozorovat již u [[August Comte|Augusta Comta]] (analogie mezi fungováním jednotlivých částí lidského a společenského systému) a [[Herbert Spencer|Herberta Spencer]]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;a (biologizující pojetí, analogie mezi fungováním jednotlivých částí biologického a společenského organismu)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===[[Herbert Spencer]]===&lt;br /&gt;
O tomto autorovi se mluví jako o '''sociálním darwinistovi'''. S Charlesem Darwinem mimo jiné také jeden čas spolupracoval. Cílem pro jeho poznání bylo přijít s '''univerzálními zákony evoluce''', jelikož vycházel z toho, že na '''společnost se dají aplikovat pravidla přírodních a fyzikálních zákonů.''' Společnost pak přirovnával k organismu. Ta se, stejně jako právě organismus vyvíjí, dochází tak postupné specializaci jejích jednotlivých částí, a tedy i k dělbě práce a vzájemné závislosti. Na základě této analogie pak například průmysl plnil funkci vyživovací soustavy, cesty a železniční tratě byly rozdělovací soustavou a vojsko soustavou regulující či upravující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==='''[[Émile Durkheim]]'''===&lt;br /&gt;
Také Durkheim vycházel z předpokladu, že '''společnost jako celek není možné ztotožnit se součtem jeho jednotlivých částí''' a má '''své specifické kvality'''. Důraz pak kladl na '''[[sociální fakta]]''', tedy kolektivní jevy, které existují uvnitř společnosti, ale vně jednotlivců a které by měly být zkoumány jako věci, tedy z té stránky, ve které jsou '''nezávislé na jednotlivcích.''' Premisou k tomuto tvrzení pak bylo to, že vysvětlení společenského života je nutné hledat v povaze samotné společnosti. V rámci výzkumu je pak důležité soustředit se ne na jednotlivé, hloubkové materiály jako jsou deníky či zápisky jednotlivců, ale spíše právní kodexy, etické normy, náboženská dogmata či politické programy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==='''Britská kulturní antropologie'''===&lt;br /&gt;
Zásluhu na konstruování samotného strukturálního funkcionalismu pak mají britští kulturní antropologové '''Bronislaw Malinowski a Alfred R. Radcliffe-Brown'''. Ti tvrdili, že v rámci studia rozličných kultur archaických společností '''je třeba zabývat se kulturou jako celkem''' a sledováním, jakým způsobem '''přispívají jednotlivé prvky k jejímu udržován'''í. Jednotlivé části kultury jsou pak sledovány právě z hlediska svých příspěvku k zabezpečení nebo fungování celého společenského systému nebo jeho dílčích systémů&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==='''Pitrim Sorokin'''===&lt;br /&gt;
Tento rusko-americký sociolog přišel se třemi základními tezemi funkcionální teorie:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Nerovnoměrné postavení lidí vyplývá ze společného soužití a dělby práce – je to nezbytný důsledek společenského života&lt;br /&gt;
*Sociální stratifikace je totožná se sociální nerovností lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==='''Kinglsey Davis a Wilbert Moore'''===&lt;br /&gt;
Američtí sociologové pak, vycházejíc z Pitrima Sorokina, přicházejí s hypotézou na vysvětlení sociální stratifikace, založené na '''funkční nezbytnosti.''' Tu uvádění ve své stati ''Some Priniples of Stratification'':&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Společenský systém musí přežít a vyvíjet se – v rámci něj musí být zabezpečovány '''určité role a činnosti''' – ty mají pro společenské celek určitou '''důležitost'''&lt;br /&gt;
*Stupeň důležitosti '''je různý''' – některé role a činnosti jsou pro celek důležitější, než jiné – je možné je '''seřadit na společenském žebříčku''' dle důležitosti&lt;br /&gt;
*Každé činnosti a roli odpovídá '''určitá pozice''', kterou jedinec činnost vykonávající zaujímá – pozice jsou hierarchicky uspořádány dle funkcionální důležitosti činností, s nimiž jsou spojeny&lt;br /&gt;
*'''Důležitější pozice''' ve společnosti jsou '''náročnější''' – větší nárok na výkon, kvalifikaci, energii sob, které je vykonávají&lt;br /&gt;
*'''Osob''', které tyto činnosti a pozice vykonávají '''není mnoho''' a musí být pro jejich vykonávání '''dostatečně stimulovány'''&lt;br /&gt;
*Společenský nástrojem pro stimulaci je '''nerovnoměrná distribuce odměn'''&lt;br /&gt;
*Odměny jsou dvojího rázu – '''materiální''' (peníze, naturálie) a '''moráln'''í (prestiž, autorita ve společnosti)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podle nich je sociální stratifikace předpoklad motivace jedinců pro výkon sociálních rolí. Je nutná, nezbytná a neodstranitelná, důležitá pro řešení základních společenských problémů. Pro existenci společnosti jsou pak nutné tři funkce. První je definice a podpora hodnot a cílů, které napomáhají k formulaci systému. Tuto funkci plní například náboženství. Další funkcí je pak podpora normativního systému, tedy vláda, která má na starosti řízení a plánování, rozhodování o konfliktech etc. Poslední funkcí je pak hledání prostředků k dosahování cílů a uskutečňování chodu celé společnosti. Tu pak zabezpečuje ekonomie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==='''Talcot Parsons'''===&lt;br /&gt;
Tento americký sociolog je považován za '''čelního představitele''' strukturálního funkcionalismu. Vycházel z teorií Maxe Webera či [[Émile Durkheim|Émila Durkheima]], ale také Vilfreda Pareta a Alfreda Marshalla. Na katedře Sociologie na Harvardu spolupracoval také s Pitrimem Sorokinem. Původně se jeho zájem '''koncentroval na jednotku jednán'''í. Základem pro něj byla '''jednající osoba a její protějšek'''. Vycházel z toho, '''že každé jednání může být popsáno''' – stavem situace, potřebami jednajícího a hodnocením situace jednajícím který se neustále musí pokoušet nalézt rovnovážný stav mezi individuálními potřebami a společenskými požadavky – zde mohou vznikat konflikty, ale vždy zvítězí kompromisy – '''tendence řešit rovnováhu mezi obecnými a osobními požadavky.'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Později pak jeho cílem bylo v'''ytvoření obecné teorie společnost'''i, '''platné pro všechny''' typy společnosti a '''časově neomezená'''. Opět vycházel z '''holistického pojetí''' společnosti, tedy faktu, že společnost jako celek není možné redukovat na prostý součet dílčích částí. Pracuje se třemi pojmy – ''systém, struktura, funkce.''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Systém''' je pak '''nadřazený''' pojmu struktura. Představuje '''určité uskupení jednotlivých částí''', které je právě určitým způsobem strukturováno, má určitou strukturu. Jedná se o '''dynamickou, funkční entitu,''' která se tvoří interakcí nejméně dvou jednotek&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Struktura''' má pak statickou povahu, je tvořena '''stabilními elementy''' – tedy '''vztahy mezi aktéry''', institucionalizované [[Norma|normy]] a [[Hodnota|hodnoty]]. Klíčovou jednotkou je pak '''role,''' nebo její komplexnější podoba – '''instituce'''. Důležitá je pak '''role [[Kultura|kultury]]''' – ta je '''zprostředkovatelem hodnot pomocí symbolů, které orientují své jednání.'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Posledním pojmem je pak '''funkce''' – to je jakýsi '''příspěvek do společenského systému''', které umožňuje zachování kultury nebo naopak vyvolává změny, napomáhá tedy ke sjednocení či naopak k narušení systému. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Společenská realita je pak podle Talcota Parsonce systémem funkcionálně vzájemně spjatých, na sobě vzájemně závislých částí nebo proměnných, které mají tendence k sebezachování a k sebeudržování a tendují k udržení rovnováhy, ekvilibria. Struktura je pak zformována ustálenými vzorci vztahů mezi jednajícími. Tyto vzorce jsou náplní rolí, které představují základní strukturní jednotky. V tomto smyslu je kladen důraz na konsenzus a potřebu konformity jedince vůči společenskému systému, směrem k vytlačení nežádoucích deviantních jevů. Komplexy rolí pak utváření instituce, které jsou vzájemně se doplňujícími soubory předpisů, tedy norem a rolí. Institucionalizované normy, hodnoty a hodnotové orientace jsou pak jádrem společenské reality. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Parsonsonova teorie byla v období 50. let 20. století '''velmi uznávána.''' První '''zproblematizování''' pak přinesla '''teorie konfliktu v 60. letech,''' kterou následovala femenologie a symbolický interakcionismus. Kritika Parsonsovy teorie je pak směřována na přílišnou orientaci na status quo. O další rozvoj se následně zasloužil Niklas Luhmann a Richard Münch, přispěl i Jeffrey C. Alexander&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==='''Robert Merton'''===&lt;br /&gt;
Také tento americký sociolog se zasloužil o rozvoj strukturálního funkcionalismu, vycházejíc z britské kulturní antropologie. Též následoval Malinowského a Radcliffe-Browna. '''Více do hloubky se pak zajímá o pojetí funkcí'''. Zatímco autoři britské kulturní antropologie se zabývali archaickými společnostmi, které disponovaly větší integritou a solidaritou, Merton měl za to, že '''u moderních společností''' je třeba zaměřit se i na ty funkce, '''které směřují k dezintegraci společnosti'''. Vytvořil proto '''členění, které pojímá funkce podle důsledku pro společenský systém.'''  Ty funkce, které vedou k '''pozitivním důsledkům, nazývá Pozitivními.''' '''Negativní funkce jsou pak takové, které mají negativní, dezintegrační dopady, vedou k nesouladu, napětí, anomi'''i. Dále pak tvrdí, že '''existuje rozdíl mezi subjektivními motivy jednání a objektivními důsledky'''. Pracuje tak s '''Manifestními funkcemi,''' tedy těmi, které jsou jedinci '''zamýšleny,''' předpokládány a poznávány a s '''funkcemi Latentními''', které jsou '''skryté, nezamýšlené''', nepředpokládané a nezáměrně. Podle Mertona by se '''pak Sociologie měla změřit právě na odkrývání latentních funkcí'''. Pokud by se soustředila pouze na ty předpokládané a poznané, docházelo by ve studiu sociologie pouze ze konstatování obecně známých banalit.&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Bibliografie==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Petrusek M. a kol. (2011). Dějiny sociologie. Praha: Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Šubrt J., Balon J. (2010). Soudobá sociologická teorie. Praha: Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Keller J. (2004). Praha: Slon.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jandourek J. (2010). Praha: Grada.&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Anna B.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Stuktur%C3%A1ln%C3%AD_funkcionalismus&amp;diff=64544</id>
		<title>Stukturální funkcionalismus</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Stuktur%C3%A1ln%C3%AD_funkcionalismus&amp;diff=64544"/>
		<updated>2021-03-26T22:15:24Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Anna B.: Anna B. přesunul stránku Stukturální funkcionalismus na Strukturální funkcionalismus&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;#PŘESMĚRUJ [[Strukturální funkcionalismus]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Anna B.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Herbert_Spencer&amp;diff=64542</id>
		<title>Herbert Spencer</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Herbert_Spencer&amp;diff=64542"/>
		<updated>2021-03-26T22:12:30Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Anna B.: vytvoření článku&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Život a dílo ==&lt;br /&gt;
Spencer se narodil 27. 4. 1820 v Derby, v rodině učitele. Během dospívání byl často nemocen. Díky tomu, a díky povolání jeho otce byl vychováván doma. Na rozdíl od většiny autorů také nenavštěvoval univerzitu. V sedmnácti letech se stal železničním inženýrem. Ve 40. letech se stal publicistou – psal o nutnosti omezit rozsah pravomocí vlády a předat většinu aktivit do soukromých rukou. Tyto články se ale nesetkaly s příliš velkým úspěchem, a tak se později vrátil zpátky k práci na železnici.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V roce 1848 se stal zástupcem vydavatele v ''Economist''. Zde působil čtyři roky. V roce 1850 vydal sovu první knihu ''Social Statiscs ­''kde, jako stoupenec ''laisser faire'' představil svou teorii státu jako akciové společnosti, která je stvořena pro vzájemnou ochranu individuí. Zároveň sestavil seznam aktivit, které stát v rámci ochranu občanů neměl činit. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V knize ''Developmental Hypothesis'' pak sedm let před tím, než Darwin vydal dvou studii o původu druhů, představil svou teorii evoluce, ve které stavěl do popředí dědičné vlastnosti organismů, která se setkala s výrazně pozitivní odezvou. V roce 1855 pak vydal knihu ''The Principles of Psychology'', která však nebyla tak úspěšná jako jeho předchozí publikace.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V šedesátých letech graduje jeho zájem o vytvoření obecně filozofického systému, který by mohl zajistit teoretické základy veškerého lidského poznání. V roce 1962 tak vzniká kniha ''First Principles'' kde představuje svou verzi sociální evoluce. Zde také poprvé zazní Spencerova teze, že evoluce je charakterizována přechodem od nekoherentní homogenity ke koherentní a koordinované homogenitě, kdy vrcholným stádiem je stav dokonalé rovnováhy.  Později v letech 1864 až 1867 publikuje mnohosvazkové dílo ''Principles of Biology'', jehož vydávání ho přivedlo do finančních potíží.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Až během sedmdesátých let se Spencerova díla začínají setkávat s úspěchem, kdy jsou překládána do mnoha jazyků nebo slouží jako učebnice na Oxfordské univerzitě. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V rámci studia společnosti vydává tento autor třísvazkové ''The Principles of Sociology''. Mezi politicky profilovaná díla pak můžeme zařadit knihu ''The Man Versus The State,'' jejíž kapitola ''The Comming Slavery''  je namířena proti socialismu. Spencer ale kritizoval také imperiální kolonialismus, rasismu, charakter dobové britské politiky či tehdejší vojenský imperialismus.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Během Spencerova života se vydalo přes 37000 svazků jeho knih, přesto si však často stěžoval, že se mu nedostalo dostatečného ocenění. Zemřel v prosinci roku 1903.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V rámci tvorby svých děl se inspiroval v množství jiných oborech a odvětvích. Jak již bylo řečeno, inspiraci nacházel například v politické ekonomii, kdy podporoval myšlenky politických ekonomů a laisser faire, tedy myšlenku minimálních státních zásahů a svobody jednání všech individuí. Studium fyziky ho zase podnítilo ke snaze nalézt několik mál univerzálních zákonů pro vysvětlení empirických jevů promítajících se v každodenní lidské zkušenosti. V rámci biologie, konkrétně embryologické biologie, přišel na myšlenku evoluce jakožto přechodu od nekoherentního heterogenního ke koherentnímu homogennímu. U tohoto studia spolupracoval také s Charlesem Darwinem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Evolucionismus ==&lt;br /&gt;
V rámci svého díla ''First principles'' se Spencer zabýval konstrukcí obecných zákonů evoluce. Podle něj pak evoluce znamenala cestu od nekoherentního homogenního ke koherentnímu heterogennímu. Úkolem sociologie je pak sledovat probíhající změny a hledat faktory, které určují jejich směr, rychlost a povahu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tento přechod je pak závislý na mechanismech integrace – tedy centralizaci řízení a vzájemné závislosti nestejných části. Podle Spencera jsou větší společnosti v tomto ohledu ve složitější situaci – jsou více závislé na subsystému, který má na starosti rozhodování a řídící operace. Bez takového subsystému by pak mohlo dojít k zániku společnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Organicismus ==&lt;br /&gt;
V ''Principles of Sociology'' se pak Spencer zabývá otázkou, jestli je společnosti jen umělé označení pro množinu lidí či zda jde o něco vyššího a nezávislého na jednotlivcích. Dle Spencera je pak společnost forma nadorganického bytí. Zajímá ho, zda existuje analogie mezi společností a organismem. Dochází k tomu že tím, jak se postupně diferencují struktury, dochází také k diferenciaci funkcí. Evoluce se pak netýká jen diferenciace částí, ale také například vzájemných vztahů. Oproti organismu pak ve společnosti mohou být jednotky více nezávislé. Zatímco v organismu jsou rozděleny jednotky, které se dělí na ty určené na cítění a na myšlení, ve společnosti mají všechny jednotky obojí. Posledním důležitým rozdílem je fakt, že zatímco v biologickém organismu  blaho jednotek podléhá celku, ve společnosti je tomu podle Spencera naopak.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Dvojí dělení společnosti ==&lt;br /&gt;
Spencer se v rámci studia společnosti zabýval také studiem institucí. V rámci domácností ho zajímala evoluce rodiny, postavení žen či dětí ve společnosti. Zajímal se o politické instituce a to, jak vznikají společenské nerovnosti. V rámci církve se pak věnoval rozboru instituce obřadů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V závislosti na tom rozlišil tento autor dvě odlišné typologie společností. Dle vývojových fází a v rámci snahy o roztřídění historických podob rozdělil společnosti na jednoduché, složené a následně také dvojnásobně složené a trojnásobně složené. V rámci tohoto dělení lze rozlišit společnosti jednoduché, primitivní, které jsou sociálně homogenní, neexistuje tam specializovaná vládnoucí vrstva. V rámci evoluce ale došlo k diferenciaci a rozdělení funkcí v rámci částí společnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na více abstraktní úrovni pak Spencer představuje dělení společnosti na vojenskou a průmyslovou. Ve společnosti vojenské převládá větší snaha o zachování či zvýšení moci. Koordinace sil je založena na donucující spolupráci, jedinci jsou podřízení potřebám státu. Dochází k omezování svobody, volného pohybu i vlastnictví. Stát má centralizovanou podobu, v ekonomickém životě převládá autonomie a soběstačnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve společnosti průmyslové pak lze pozorovat větší tendenci k sociální koordinaci a dobrovolné spolupráci. Státní moc má decentralizovanou podobu, ve společenský život má minimum omezení. Je podporován rozvoj svobodného obchodu, dochází k odstraňování ekonomických bariér mezi státy. Převládá nezávislost, respekt vůči druhým, je ceněna individuální iniciativa a zdvořilost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tato pojetí pak mají cyklický charakter. Závisí na tom, zda je společnost otevřena ve vztazích mírových i válečných. Mírové vztahy znamenají slabé, difuzní systémy vnitřních regulací. Válečné vztahy pak odpovídají stavu ve vojenské společnosti – tedy centralizovanou podobu státu, koordinaci založenou na donucující spolupráci a podobně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Bibliografie ==&lt;br /&gt;
Keller, J. (2004). Dějiny klasické sociologie. Praha: Slon.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Petrusek, M., Maříková, H., Vodáková, A. (1994). Velká sociologický slovník. Praha: Karolinum&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Anna B.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=George_Simmel&amp;diff=64541</id>
		<title>George Simmel</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=George_Simmel&amp;diff=64541"/>
		<updated>2021-03-24T13:54:23Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Anna B.: /* Život */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;==Život==&lt;br /&gt;
George Simmel se narodil 1. března 1958 v Berlíně, v rodině se starými židovskými kořeny. V šestnácti letech přišel o otce. Po jeho smrti převzal péči o Simmela poručník, který ho dobře finančně a majetkově zajistil. Od roku 1876 studuje Simmel na Berlínské univerzitě historii, psychologii národů, filozofii a dějiny umění. Promoci i habilitaci dělá na druhý pokus. Od roku 1886 působí jako soukromý docent na filozofické fakultě Berlínské univerzity, kde vede kurzy logiky, dějiny filozofie, etiky, sociální psychologie a sociologie. Jeho přednášky jsou společenskou událostí, které jsou navštěvovány kulturní elitou Berlína. Dlouho mu je ale odpírána profesura. Setkává se se silným antisemitismem ze strany kolegů a kritickými reakcemi na své tendence překračovat v rámci svého výkladu hranice jednotlivých vědeckých disciplín. Plné profesury se mu dostává v jeho 56 letech na univerzitě ve Štrasburku, kde také 28. září 1918 umírá.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Myšlenkové vlivy===&lt;br /&gt;
Stejně, jako například [[Vilfredo Pareto|Pareto]] je ovlivněn darwinismem a [[Herbert Spencer|Spencerovým]]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;i evolucionismem, především pak v myšlence o dělících prvcích moderních a tradičních společností či ve srovnávání společnosti s živým organismem. Přejímá pak [[Herbert Spencer|Spencerovy]] teze o rozvoji společnosti od primitivních po vyspělé, průmyslové moderní společnosti. Kromě těchto autorů pak Simmel přejímá myšlení také Kanta a novokantovců či Bergsona a Nietzscheho.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Dílo==&lt;br /&gt;
První rozsáhlou Simmelovou studií je práce o '''sociální diferenciaci''' z roku 1890, ve které zkoumá '''principy vývoje moderní společnosti,''' působení funkční diferenciace a individualismu.  V rámci ''Die Probleme der Seschichtsphilosophie'' (1892) se pak zabývá otázkami metodologie věd o společnosti a problémem rekonstrukce dějin. Dalším důležitým problémem je aspekt sociálních forem v díle, který nese podtitul ''Formy zespolečenštění'' – zabývá se tím, jestli existují formy společenských vztahů, které jsou neměnné v čase a prostoru, tedy vztahy nadřízenosti a podřízenost, rolemi vůdců a následovníků, oblasti konfliktů, který vnímá jako ne nutně rozkladný prvek. V díle ''Sociologie'' z roku 1908 pak kromě základů sociologie pracuje také s celou řadou dalších studií, jako je esej o cizinci, ve které akcentuje vztah ke všemu cizímu a neznámému nebo pojednání o chudobě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Základní pojmy a koncepce==&lt;br /&gt;
Simmel se v rámci své tvorby soustředí na '''popis nejrůznějších aspektů roztržky mezi jedincem a společnost'''í, stejně jako '''popisem důsledků''', ke kterém tato interakce vede. Podle něj je moderní člověk stále nucen se stylizovat do běžných a ustálených forem. Díky tomu ale přichází o svou autenticitu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncem 80. let 19. století se začíná zabývat '''sociální diferenciac'''í. Té pak věnuje již zmíněné dílo ''Sociologie'' z roku 1908. Tímto pojmem pak rozumí '''postupnou specializaci''' jednotlivců či celých skupin v rámci především moderních společností. Zatímco v tradičních společnostech byl jedinec více vázán na sociální skupiny a prostředí, v moderních společnostech je tento vztah více ambivalentní – jedinec může patřit do více skupin a může mít vlastní, nezávislé a individuální cíle. Tento vývoj pak vytváří množství skupin, ve kterých si jedinci mohou tvořit vlastní, sociálně ukotvenou, a přitom na každé skupině nezávislou osobnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Simmel se zabývá také '''sociologickým rozměrem peněz''', a to konkrétně v díle Philosophie des Geldes (1900). Většina interakcí, která mezi jedinci probíhá, se dá pojímat jako vzájemná výměna toho, co partneři pro sebe považují za žádoucí. '''Peníze jsou technickým prostředkem''', které tuto směnu '''umožňuj'''í. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jsou ale specifické svou '''ambivalentnost'''í – nesou spolu velké množství možností, zároveň ale silně deformují vztahy a určité aspekty sociálního života – na jednu stranu dávají lidem větší svobodu a možnost vstupovat do velkého množství vztahů, na druhé straně způsobují větší izolaci a atomizaci či dokonce odcizení jedinců. Důsledkem je pak monetizace života a snížená emoční angažovanost, cynismus a nezájem o osobní znalost těch, se kterými směnu realizujeme, stejně jako rezervovanost vůči bližním. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Formy zespolečenštění===&lt;br /&gt;
Simmel se zabýval '''studiem malých skupin'''. Byly pro něj důležité formy interakce, které probíhají '''mezi dvěma až třemi osobami'''. Zde ho zajímají hlavně formy setkávání, které nemají žádný konkrétní cíl – nezávazná konverzace a podobně. V rámci triády pak Simmel akcentuje '''prvek dosažení dominance,''' '''vytvoření koalic''' a ustanovování většiny. Simmel se tedy zaobírá '''rolemi''', které může třetí ve vztahu sehrát. '''Triáda tedy představuje nejjednodušší formu''' sociologických dramat, které se v sociálním životě mohou odehrávat.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Fenomén velkoměsta===&lt;br /&gt;
Ve velkoměstě podle Simmela funguje prostředí '''rozvinuté peněžní ekonomik'''y, možnost '''směnitelnosti čehokoliv za cokoliv,''' nahrazení vztahů založených na citu '''chladným a účelovým jednáním.''' V tomto kontextu Simmel sleduje také '''otázku dělby práce a specializace,''' ke kterým vede právě '''silná koncentrace lidí ve městech''' a neúprosný boj každého o klienty a zákazníky. Velkoměsto je také k'''oncentrací politického a kulturního dění.''' Dochází zde ale k přesycení této komponenty, díky kterému je obyvatelstvo přesyceno a nemá šanci osvojit si více než jen zlomek z nabízených možností.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Bibliografie==&lt;br /&gt;
Šubrt J., Balon J. (2010). Soudobá sociologická teorie. Praha: Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Keller J. (2004). Praha: Slon.&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Anna B.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vilfredo_Pareto&amp;diff=64540</id>
		<title>Vilfredo Pareto</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vilfredo_Pareto&amp;diff=64540"/>
		<updated>2021-03-24T13:49:28Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Anna B.: Založena nová stránka s textem „== Život == Vilfredo Pareto se narodil 15. července 1848 v Paříži. Vystudoval střední školu a polytechniku v Turíně. Později se usídlil ve Flor…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Život ==&lt;br /&gt;
Vilfredo Pareto se narodil 15. července 1848 v Paříži. Vystudoval střední školu a polytechniku v Turíně. Později se usídlil ve Florencii, kde se vypracoval na vedoucího ocelářské společnosti, politicky se angažoval v liberálním hnutí a mezinárodních mírové společnosti. Mezi lety 1867-1886 píše články pro časopis Economista. O pět let později je jmenován mimořádným profesorem ekonomie na univerzitě v Lausanne. V roce 1896 vydává dvoudílnou práci, Kurz politické ekonomie, díky které se stává významnou univerzitní osobností. V roce 1907 se částečně stahuje z univerzitní činnosti, především kvůli zdravotním problémům – trpí srdeční slabostí a nespavostí, omezuje se pouze na pedagogickou činnosti a nepravidelné lekce sociologie. V rámci sociologie vydává nejrozsáhlejší dílo – Traktát o obecné sociologii. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vliv ==&lt;br /&gt;
Pareto se postupně vzdělává ve velkém množství různých oblastí – přes antickou filozofii a historii, moderní matematiku, ekonomickou teorii či kulturní antropologii, až po oblasti politických teorií. Ovlivňuje ho také sociální darwinismus, který se promítá v jeho teorii elit, a myšlenky [[Herbert Spencer|Herberta Spencera]]. Především pak myšlenka o přechodu od nekoherentní homogenity ke koherentní heterogenitě, ze které vychází Spencerovo dělení společnosti na vojenskou a industriální. Příspěvkem do jeho teorií jsou také myšlenky Machiavelliho, hlavně přesvědčení, že lidé jsou řízeni nenasytnou, egoistickou touhou po moci a materiálním zisku. Čerpal také z [[August Comte|Augusta Comta]] , především v původu sociální koherence, která dle něj tkví v neracionálních sentimentech. Publikoval více než šest set článků, odborných publikací a několik objemných knih.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Logické a mimologické jednání ==&lt;br /&gt;
V rámci své teorie rozděluje Pareto lidské jednání na logické a mimologické. Logické jednání přichází na řadu při předem promyšlených a stanovených cílech a výběru prostředků, které umožní dosažení tohoto cíle. V rámci mimologického jednání pak k takové kalkulaci předem nedochází. Aby bylo možné jednání takto zarámovat, je také nutné rozlišit objektivní a subjektivní vztah mezi prostředkem a cílem. V rámci objektivního vztahu je funguje reálný vztah mezi příčinou a účinkem, který pak existuje nezávisle na úmyslu jednajícího. Vztah subjektivní je dán tím, jak se vztah mezi prostředkem a cílem jeví samotnému aktérovi. Logické jednání je pak více patrné v civilizovaných společností a národů, kde je více akcentována věda a ekonomika, stejně jako vojenství, politika, právo či umění.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Rezidua ==&lt;br /&gt;
Reziduem Pareto nazývá to, co v našem jednání a myšlení zůstává, když odečteme jeho logickou složku. Jde o pozorovatelné manifestace sentimentů, které jsou ukryty v lidské povaze a jsou nepřístupné vědeckému zkoumání – můžeme je ale chápat jako určité vysvětlující schéma badatele, s jejichž pomocí mají být tyto predispozice prostřednictvím jejich vnějších manifestací uchopeny. Tato koncepce se ale setkala s negativní reakcí, a to především kvůli své komplikovanosti – Pareto nejdříve analyzuje teorie, jimiž lidé své jednání racionalizují a následně odvodí rezidua, která se pod těmito teoriemi skrývají – rozlišuje pak několik tříd reziduí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Prvním je ''Kombinační instinkt'' – ten vyjadřuje schopnost člověka ustanovovat prvky do stále nových sestav, vymýšlet dosud neznámá uspořádání a hledat stále nové, nečekané možnosti. Toto reziduum tak přináší invence a vynálezy moderní vědy, stojí u zdrojů intelektuálního vývoje lidstva.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
''Trvalost agregátů'' – toto reziduum je pak přesným opakem – je to tendence našeho myšlení k jednání, internosti, odmítání změny. Díky tomuto reziduu je možná existence rodiny a příbuzenských skupin a lidé disponují schopností udržovat trvalé vztahy k druhým lidem, předkům a potomkům, ale také k rodné vlasti, náboženství či tradicím.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
''Potřeba manifestovat sentimenty jednáním'' – ta vysvětluje lidskou potřebu aktivně se projevovat, aktivně vyjadřovat své pocity či myšlenky směrem k druhý, aplikovat a šířit své názory a nenechávat si je pro sebe. Toto reziduum se pak velmi často vyskytuje v kombinaci s reziduem druhé třídy, a to především u aktivistů politických stran či směrů, dříve pak u proroků, kteří mají potřebu šířit svou víru.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
''Rezidua sociability'' – jsou složena z reziduí, která mají vztah k sociálnímu životu a také k disciplinovanosti. Vychází z nich potřeba vytvářet asociace realizovat uniformitu a konformitu. Negativním důsledkem může být pronásledování jedinců, kteří se projevují proti této uniformitě a konformitě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
''Integrita individua'' je pak určitými doplněním předchozího zmíněného rezidua. Jedná se o určité mechanismy, které jsou aktivovány v případě, kdy pospolitosti hrozí rozpad nebo kdy je ohrožena její jednota nebo identita. Mohou mít kolektivní či institucionální podobu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
''Sexuální reziduum'' – je důležité pouze, když ovlivňuje či působí změny myšlení.  Je racionalizováno potlačením asketismu, nejrůznějších sexuálních zákazů a rétoriky sexuálního moralizování. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Koloběh elit ==&lt;br /&gt;
V rámci teorie koloběhu elit se Pareto snaží ukázat, že společnost není možná bez rozdělení na vládnoucí a ovládané a že každá snaha o odstranění existující hierarchie vede k ustanovení hierarchie nové.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pareto pak rozlišuje mezi užším a širším vymezení elity. V nejširším slova smyslu se jedná o lidi, kteří vynikají v jakékoli oblasti – v o něco užším vymezení se pak jedná o elity vládnoucí. Společnost pak rozděluje na dvě částí – první, kde převládá vědění, a která usměrňuje druhou, u které převládají sentimenty. Mezi společnosti jsou pak nerovně rozděleny nejen inteligence a schopnosti, ale také různý typ reziduí. V masách převládá reziduum druhé třídy, které je činí poddajnými. Problém je, že v horních vrstvách dochází k postupnému slábnutí schopností druhé třídy reziduí, jako je schopnost věřit v závaznost čehokoli. Jedinci jsou tak postupně pohlceni přítomností a ztrácí se další motivy i zájmy širší společnosti. Elita se tak uzavírá, nepřijímá nové schopné lidi z nižších vrstev, sama disponuje členy neschopnými. Díky tomu se v dolních vrstvách akumulují schopní jedinci, kteří stávající elitu svrhávají, případně se objevuje nutnost elity využít prostředků síly a násilí k udržení pořádku. &lt;br /&gt;
----&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Bibliografie ==&lt;br /&gt;
Petrusek M. a kol. (2011). Dějiny sociologie. Praha: Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Keller J. (2004). Praha: Slon.&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Anna B.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Jurgen_Habermas&amp;diff=64539</id>
		<title>Jurgen Habermas</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Jurgen_Habermas&amp;diff=64539"/>
		<updated>2021-03-24T13:46:18Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Anna B.: /* Život */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;==Život==&lt;br /&gt;
Jurgem Habermas se narodil 18. června 1929 v Dusseldorfu. V roce 1954 vystudoval univerzitu v Bonnu, poté se stal asistentem na Institutu pro sociální výzkum na univerzitě Johana Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1961 působil jako soukromý docent v Marburgu, poté, v letech 1962-1964 na univerzitě v Heidelbergu. Poté působil jako profesor filosofie a sociologie ve Frankfurtu. V roce 1993 byl penzionován, stále však zůstal publikačně aktivní. Jeho přednášky patřily mezi intelektuální události a dostalo se jim mezinárodního uznání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Kritická teorie==&lt;br /&gt;
Habermas patří mezi nejvýznamnější představitele poválečné generace badatelů, řazených ke [[Frankfurtská škola|frankfurtské škole]] . Také patří mezi stoupence kritické teorie, podle které má věda události nejen popisovat, ale také '''interpretovat hodnotícím způsobem'''. Základem pro tuto teorii je také idea emancipace lidstva, rovnosti, svobody a bratrství lidí, a zaměřování se na problémy, které brání realizaci těchto komponent. Habermas se také snaží ukázat, že vedle zájmu o technické využití poznatků existují i jiné, potřebné, legitimní lidské zájmy a vědecké metody – tedy například zájem o poznání či zájem o vytvoření a udržování mezilidských vztahů. V rámci tohoto konceptu vychází z hermeneutických a filozoficko-kritických věd nebo rozumějících věd, ke kterým se řadí historické vědy, ale i rozumějící sociologie, jejichž základem je interpretace a porozumění mluveného či psaného textu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Teorie komunikativního jednání==&lt;br /&gt;
Problematice komunikativního jednání se Habermas věnuje ve dvousvazkovém díle ''Theories des Kommunikativen Handels'' (1981). Vychází z dělení jednání – zatímco '''komunikativní jednání''' je dialogické a vychází z projevů individuálního jednání jedinců (přičemž dvěma základními typy projevů je práce a interakce), '''účelově racionální''' je formulováno egocentricky, tedy jednou osobou k dosažení jejího cíle. Každý, kdo komunikativně jedná, vznáší podle Habermase čtyři požadavky platnosti – požadavek pravdivosti, svéprávnosti, věrohodnosti a dorozumění. Vznášet tyto požadavky však automaticky nepředpokládá jejich realizaci. Pokud nejsou požadavky problematizovány, zůstávají implicitní. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud problematizovány jsou, mohou se stát tématem komunikace, která směřuje k jejich objasnění – diskurzu. Diskurz pak může vést k rozumnému jednání, jen pokud dojde k výměně všech relevantních argumentů. Komunikativní jednání pak probíhá v rámci symbolicky strukturovaného sociokulturního žitého světa, který je tvořen třemi strukturálními komponentami – tedy kulturou, společností a osobnostmi. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kultura je dle Habermase zásobou vědění, ze které účastníci komunikace čerpají interpretace tím, že se o něčem ve světě dorozumívají. Společnost sestává z legitimních řádů, která nabízí prostředky regulace příslušnosti k sociálním skupinám a zajišťování solidarity. Osobnost znamená kompetence, které subjekt činí schopnými mluvit a jednat, tedy zajišťovat účast na procesech dorozumění a zároveň potvrzovat vlastní identitu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Dvoustupňový model společnosti==&lt;br /&gt;
Habermas hovoří o '''oddělení systému a žitého světa''', což je dle něj specifikem moderní společnosti. Teprve moderní společnosti jsou totiž schopné dosáhnout takové úrovně komunikace, která produkuje autonomní organizace, které jsou navíc ve spojení díky neřečovým komunikačním médiím. Systém a žitý svět na sobě přesto zůstávají závislými – tato závislost je pak oboustranná. Sytém, žitý svět a sociální integrace se pak mohou dostávat do vzájemného konfliktu, a to například v případě, kdy peníze jako mechanismus systémové integrace přesahují do žitého světa a blokují zde mechanismus dorozumění. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Důvod je pak následující: v rámci modernizace probíhají dva prolínající se procesy – racionalizace žitého světa a oddělení systému a žitého světa právě díky autonomním organizacím. Tato racionalizace je pak kulturním procesem odkouzlení světa a institucionalizací účelově racionálního jednání v rámci hospodářství a správy. Zároveň dochází k diferenciaci funkcionálních systémů hospodářství a státu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Díky racionalizaci dochází také k postupné ztrátě rovnováhy mezi systémem a žitým světem, protože systémové mechanismy začínají zasahovat do normálně přirozeně fungujícího žitého světa – to způsobuje psychopatologické jevy, [[Anomie|anomii]] či kulturní ochuzování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Toto vykolejení má pak dle Habermase kořeny v kapitalistickém charakteru západní cesty modernizace. Uvnitř vývoje kapitalismu fungují dvě období. Liberálně a pozdně kapitalistické. V rámci liberálně kapitalistického období dochází k samoregulaci procesu materiální produkce, což má na svědomí trh, respektive řídící médium v podobě peněz. Existují zde minimální zásahy státu, ten operuje jen právní a policejní ochranou. Ekonomické tlaky určují způsob života, ovlivňují sféru práce, ale zasahují i mimo ni, na což reagují sociální hnutí. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozdní kapitalismus je pak charakteristický, tím, že dochází k propojení ekonomického, politického a právního systému. Díky tomu je politizována tvorba cen na trhu práce, fungují zde hospodářská a politická opatření a snaha o korekci tržních mechanismů a odstranění negativních efektů tržních procesů. V současné době ale hrozí nebezpečí byrokratizace sociálních vztahů a kolonizace žitého světa médiem politické moci. To začínají akcentovat nová sociální hnutí, která se kromě ekonomických útlaků začínají orientovat i právě na nevyžádané sebeprosazování státní byrokracie.&lt;br /&gt;
----&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Bibliografie:==&lt;br /&gt;
Petrusek M. a kol. (2011). Dějiny sociologie. Praha: Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Keller J. (2004). Praha: Slon.&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Anna B.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Jurgen_Habermas&amp;diff=64538</id>
		<title>Jurgen Habermas</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Jurgen_Habermas&amp;diff=64538"/>
		<updated>2021-03-24T13:46:01Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Anna B.: vznik článku&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Život ==&lt;br /&gt;
Jurgem Habermas se narodil 18. června 1929 v Dusseldorfu. V roce 1954 vystudoval univerzitu v Bonnu, poté se stal asistentem na Institutu pro sociální výzkum na univerzitě Johana Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1961 působil jako soukromý docent v Marburgu, poté, v letech 1962-1964 na univerzitě v Heidelbergu. Poté působil jako profesor filosofie a sociologie ve Frankfurtu. V roce 1993 byl penzionován, stále však zůstal publikačně aktivní. Jeho přednášky patřily mezi intelektuální události a dostalo se jim mezinárodního uznání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Kritická teorie ==&lt;br /&gt;
Habermas patří mezi nejvýznamnější představitele poválečné generace badatelů, řazených ke [[Frankfurtská škola|frankfurtské škole]] . Také patří mezi stoupence kritické teorie, podle které má věda události nejen popisovat, ale také '''interpretovat hodnotícím způsobem'''. Základem pro tuto teorii je také idea emancipace lidstva, rovnosti, svobody a bratrství lidí, a zaměřování se na problémy, které brání realizaci těchto komponent. Habermas se také snaží ukázat, že vedle zájmu o technické využití poznatků existují i jiné, potřebné, legitimní lidské zájmy a vědecké metody – tedy například zájem o poznání či zájem o vytvoření a udržování mezilidských vztahů. V rámci tohoto konceptu vychází z hermeneutických a filozoficko-kritických věd nebo rozumějících věd, ke kterým se řadí historické vědy, ale i rozumějící sociologie, jejichž základem je interpretace a porozumění mluveného či psaného textu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Teorie komunikativního jednání ==&lt;br /&gt;
Problematice komunikativního jednání se Habermas věnuje ve dvousvazkovém díle ''Theories des Kommunikativen Handels'' (1981). Vychází z dělení jednání – zatímco '''komunikativní jednání''' je dialogické a vychází z projevů individuálního jednání jedinců (přičemž dvěma základními typy projevů je práce a interakce), '''účelově racionální''' je formulováno egocentricky, tedy jednou osobou k dosažení jejího cíle. Každý, kdo komunikativně jedná, vznáší podle Habermase čtyři požadavky platnosti – požadavek pravdivosti, svéprávnosti, věrohodnosti a dorozumění. Vznášet tyto požadavky však automaticky nepředpokládá jejich realizaci. Pokud nejsou požadavky problematizovány, zůstávají implicitní. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud problematizovány jsou, mohou se stát tématem komunikace, která směřuje k jejich objasnění – diskurzu. Diskurz pak může vést k rozumnému jednání, jen pokud dojde k výměně všech relevantních argumentů. Komunikativní jednání pak probíhá v rámci symbolicky strukturovaného sociokulturního žitého světa, který je tvořen třemi strukturálními komponentami – tedy kulturou, společností a osobnostmi. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kultura je dle Habermase zásobou vědění, ze které účastníci komunikace čerpají interpretace tím, že se o něčem ve světě dorozumívají. Společnost sestává z legitimních řádů, která nabízí prostředky regulace příslušnosti k sociálním skupinám a zajišťování solidarity. Osobnost znamená kompetence, které subjekt činí schopnými mluvit a jednat, tedy zajišťovat účast na procesech dorozumění a zároveň potvrzovat vlastní identitu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Dvoustupňový model společnosti ==&lt;br /&gt;
Habermas hovoří o '''oddělení systému a žitého světa''', což je dle něj specifikem moderní společnosti. Teprve moderní společnosti jsou totiž schopné dosáhnout takové úrovně komunikace, která produkuje autonomní organizace, které jsou navíc ve spojení díky neřečovým komunikačním médiím. Systém a žitý svět na sobě přesto zůstávají závislými – tato závislost je pak oboustranná. Sytém, žitý svět a sociální integrace se pak mohou dostávat do vzájemného konfliktu, a to například v případě, kdy peníze jako mechanismus systémové integrace přesahují do žitého světa a blokují zde mechanismus dorozumění. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Důvod je pak následující: v rámci modernizace probíhají dva prolínající se procesy – racionalizace žitého světa a oddělení systému a žitého světa právě díky autonomním organizacím. Tato racionalizace je pak kulturním procesem odkouzlení světa a institucionalizací účelově racionálního jednání v rámci hospodářství a správy. Zároveň dochází k diferenciaci funkcionálních systémů hospodářství a státu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Díky racionalizaci dochází také k postupné ztrátě rovnováhy mezi systémem a žitým světem, protože systémové mechanismy začínají zasahovat do normálně přirozeně fungujícího žitého světa – to způsobuje psychopatologické jevy, [[Anomie|anomii]] či kulturní ochuzování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Toto vykolejení má pak dle Habermase kořeny v kapitalistickém charakteru západní cesty modernizace. Uvnitř vývoje kapitalismu fungují dvě období. Liberálně a pozdně kapitalistické. V rámci liberálně kapitalistického období dochází k samoregulaci procesu materiální produkce, což má na svědomí trh, respektive řídící médium v podobě peněz. Existují zde minimální zásahy státu, ten operuje jen právní a policejní ochranou. Ekonomické tlaky určují způsob života, ovlivňují sféru práce, ale zasahují i mimo ni, na což reagují sociální hnutí. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozdní kapitalismus je pak charakteristický, tím, že dochází k propojení ekonomického, politického a právního systému. Díky tomu je politizována tvorba cen na trhu práce, fungují zde hospodářská a politická opatření a snaha o korekci tržních mechanismů a odstranění negativních efektů tržních procesů. V současné době ale hrozí nebezpečí byrokratizace sociálních vztahů a kolonizace žitého světa médiem politické moci. To začínají akcentovat nová sociální hnutí, která se kromě ekonomických útlaků začínají orientovat i právě na nevyžádané sebeprosazování státní byrokracie.&lt;br /&gt;
----&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Bibliografie: ==&lt;br /&gt;
Petrusek M. a kol. (2011). Dějiny sociologie. Praha: Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Keller J. (2004). Praha: Slon.&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Anna B.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Robert_Merton&amp;diff=64537</id>
		<title>Robert Merton</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Robert_Merton&amp;diff=64537"/>
		<updated>2021-03-24T13:42:46Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Anna B.: přidání zdrojů&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;==Život==&lt;br /&gt;
Robert King Merton se narodil ve Filadelfii v roce 1910. Vysokoškolské vzdělání absolvoval na Temple University ve Filadelfii, poté přešel na Harvard, kde získal v roce 1936 doktorát. Na Harvardu se Merton také setkal s vlivnými strukturalisty – úzce spolupracoval například s [[Pitrim Sorokin|Pitrimem Sorokinem]] či [[Talcott Parsons|Talcottem Parsonsem]] . Merton se však orientoval trochu jinak – spíše, než o vytvoření velké všeobecné teorie se snažil o '''vytvoření teorií středního dosahu''', které by vysvětlovaly dílčí aspekty sociální reality. V roce 1938 vydává Sociální strukturu a anomii, nejcitovanější sociologickou stať 19. století. V roce 1941 se přesouvá a Kolumbijskou univerzitu, kde se setkává a začíná spolupracovat s Paulem Felixem Lazarsfeldem. V roce 1949 vydává Merton Sociální teorii a sociální strukturu. Po druhé světová válce začíná být jeho dílo vlivné v celosvětovém kontextu. Popularita vrcholí v 60. letech 20. století, kdy se Merton stává prezidentem Americké sociologické společnosti. Umírá v roce 2003. Spolu s Talcottem Parsonsem je považován za klasického představitele [[Stukturální funkcionalismus|strukturního funkcionalismu]]. Je autorem více než 20 knižních publikací, 300 článků a recenzí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Varianta funkcionalismu==&lt;br /&gt;
Prapočátku Mertonovy inspirace jsou spojovány již s dílem [[August Comte|Augusta Comta]], především pak v rámci analogie mezi fungováním částí lidského a společenského organismu či s dílem [[Émile Durkheim|Emila Durkheima]] , a to v důrazu na na individuální sociální fakta. Výraznou zásluhu však má především britská kulturní antropologie a její hlavní představitelé, Bronislaw Malinowski a Alfred R. Radcliffe Brown – ti oba dospěli k závěru, že porozumět základním společenským institucím a lidskému chování je možné jedině tehdy, pokud bude určitá společnosti nebo kultura studována jako celek, jako systém.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Samotný funkcionalismus se pak stal slavným hlavně díky Mertonově verzi funkcionální analýzy. Především pak díky tomu, že se pojetí funkce, jakožto příspěvku do systému, snaží hlouběji rozpracovávat a zavádí určitou typologii, ve které se kromě pozitivních příspěvků zaobírá i těmi funkcemi s negativním dopadem. Do teorie svého předchůdce, Talcotta Parsonse, tak vnáší protichůdné a konfliktní prvky. Vychází pak hlavně z toho, že zatímco archaické kultury, kterými se zabývali kulturní antropologové, mají mnohem větší integritu a potřebu sounáležitosti, moderní společnosti akcentuje i ty tendence, které směřují k její dezintegraci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Merton tak dělí funkce na pozitivní, což jsou ty, které vedou k pozitivním výsledku, a negativní, tedy '''dysfunkce''', které mají dezintegrační důsledky. Merton pak v rámci příspěvků jednotlivých prvků společenského systému vnímá další nesoulad – a to především v subjektivních motivech jednání a jeho objektivními důsledky. Přichází proto s dalším členěním, a to na '''funkce manifestní''', které jsou zjevné a které jsou účastníky či aktéry společenského dění zamýšleny či poznávány a '''funkce latentní''', které jsou jakoby skryté, nepoznané, nezamýšlené. Merton tvrdí, že podstatnou část sociologického bádání by mělo pojmout právě odkrývání těchto latentních funkcí. Pokud bychom se v rámci sociologického výzkumu orientovali pouze na latentní funkce, objevovali bychom pouze stále ty stejné, obecně známé banality. Merton navíc odmítá předpoklad, že by k odbourání nezamýšlených důsledků stačil dostatek informací, protože člověk nemá dostatek času ani energie, aby zjišťoval, k jakým všem možným důsledkům může jeho chování a jednání vést.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Anomie a deviace==&lt;br /&gt;
V rámci své publikace Sociální struktura a [[anomie]] vychází Merton ze zkušenosti z „velké deprese“, v jejichž důsledcích se v americké společnosti začaly hroutit do té doby pevně zakotvených společenských norem a začalo docházet ke stavu, který by Emil Durkheim označil za stav anomie. Merton pak vzal zmíněný pojem a postavil ho do nového kontextu. Podle něj v anomické situaci existují různé formy toho, jakým způsobem se lidé přizpůsobují krizovým situacím. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rozlišil pak pět možných reakcí na anomickou situaci, v níž se dávají do konfliktu hodnoty, které společnosti vyzvedá a institucionalizované prostředky, s jejichž pomocí mají být tyto hodnoty dosaženy. První skupinou jsou Konformisté – ti akceptují jak obecně sdílené hodnoty, tak konvenční způsoby jejich dosažení. Další skupina, ''Inovátoři'', pak akceptuje a přijímá všeobecně sdílené hodnoty, ale k jejich dosažení využívá nové prostředky, které však nemusí být akceptované většinovou společností. ''Ritualisté'' pak lpí na společensky stanovených pravidlech a prostředcích, ale již ztratili ze zřetele důvod a princip, proč mají být dodržovány. Další způsob reakce je ''Únik'' – ten je typický pro ty jedince, kteří se snaží zcela vymanit z tlaků společenského prostředí, odmítají převažující hodnoty i všeobecně přijímané cesty k jejich dosažení. Poslední formou je pak ''Rebelie'' – tu přejímají ti jedinci, kteří odmítají stávající hierarchii hodnot a norem, a navíc se sami aktivně snaží postavit proti nim vlastní hodnotovou a normativní alternativu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Mezi teorií a empirií==&lt;br /&gt;
Merton dospívá k závěru, že ve srovnání s přírodními vědami není sociologie tak rozvinutá, aby byla schopna vytvořit vlastní obecnou velkou teorii. Podle něj je úkolem sociologie vytvářet na základě generalizací odvozených z empirických výzkumů teorie střední úrovně, podle které by měly být mezičlánkem mezi výzkumem a obecnou sociologickou teorií.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Teorie středního dosahu by pak měly plnit několik funkci – měly by zobecňovat, systematizovat a vysvětlovat dílčí stránky sociální reality, vytvářet předpoklady pro vypracování budoucí obecné sociologické teorie, poskytovat konceptuální oporu pro následné empirické výzkumy a tím vším umožňovat sociologickému bádání prohlubovat kumulativní charakter.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Bibliografie ==&lt;br /&gt;
Petrusek M. a kol. (2011). Dějiny sociologie. Praha: Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Keller J. (2004). Praha: Slon.&lt;br /&gt;
----&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Anna B.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Robert_Merton&amp;diff=64536</id>
		<title>Robert Merton</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Robert_Merton&amp;diff=64536"/>
		<updated>2021-03-24T13:40:25Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Anna B.: vznik článku&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Život ==&lt;br /&gt;
Robert King Merton se narodil ve Filadelfii v roce 1910. Vysokoškolské vzdělání absolvoval na Temple University ve Filadelfii, poté přešel na Harvard, kde získal v roce 1936 doktorát. Na Harvardu se Merton také setkal s vlivnými strukturalisty – úzce spolupracoval například s [[Pitrim Sorokin|Pitrimem Sorokinem]] či [[Talcott Parsons|Talcottem Parsonsem]] . Merton se však orientoval trochu jinak – spíše, než o vytvoření velké všeobecné teorie se snažil o '''vytvoření teorií středního dosahu''', které by vysvětlovaly dílčí aspekty sociální reality. V roce 1938 vydává Sociální strukturu a anomii, nejcitovanější sociologickou stať 19. století. V roce 1941 se přesouvá a Kolumbijskou univerzitu, kde se setkává a začíná spolupracovat s Paulem Felixem Lazarsfeldem. V roce 1949 vydává Merton Sociální teorii a sociální strukturu. Po druhé světová válce začíná být jeho dílo vlivné v celosvětovém kontextu. Popularita vrcholí v 60. letech 20. století, kdy se Merton stává prezidentem Americké sociologické společnosti. Umírá v roce 2003. Spolu s Talcottem Parsonsem je považován za klasického představitele [[Stukturální funkcionalismus|strukturního funkcionalismu]]. Je autorem více než 20 knižních publikací, 300 článků a recenzí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Varianta funkcionalismu ==&lt;br /&gt;
Prapočátku Mertonovy inspirace jsou spojovány již s dílem [[August Comte|Augusta Comta]], především pak v rámci analogie mezi fungováním částí lidského a společenského organismu či s dílem [[Émile Durkheim|Emila Durkheima]] , a to v důrazu na na individuální sociální fakta. Výraznou zásluhu však má především britská kulturní antropologie a její hlavní představitelé, Bronislaw Malinowski a Alfred R. Radcliffe Brown – ti oba dospěli k závěru, že porozumět základním společenským institucím a lidskému chování je možné jedině tehdy, pokud bude určitá společnosti nebo kultura studována jako celek, jako systém.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Samotný funkcionalismus se pak stal slavným hlavně díky Mertonově verzi funkcionální analýzy. Především pak díky tomu, že se pojetí funkce, jakožto příspěvku do systému, snaží hlouběji rozpracovávat a zavádí určitou typologii, ve které se kromě pozitivních příspěvků zaobírá i těmi funkcemi s negativním dopadem. Do teorie svého předchůdce, Talcotta Parsonse, tak vnáší protichůdné a konfliktní prvky. Vychází pak hlavně z toho, že zatímco archaické kultury, kterými se zabývali kulturní antropologové, mají mnohem větší integritu a potřebu sounáležitosti, moderní společnosti akcentuje i ty tendence, které směřují k její dezintegraci. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Merton tak dělí funkce na pozitivní, což jsou ty, které vedou k pozitivním výsledku, a negativní, tedy '''dysfunkce''', které mají dezintegrační důsledky. Merton pak v rámci příspěvků jednotlivých prvků společenského systému vnímá další nesoulad – a to především v subjektivních motivech jednání a jeho objektivními důsledky. Přichází proto s dalším členěním, a to na '''funkce manifestní''', které jsou zjevné a které jsou účastníky či aktéry společenského dění zamýšleny či poznávány a '''funkce latentní''', které jsou jakoby skryté, nepoznané, nezamýšlené. Merton tvrdí, že podstatnou část sociologického bádání by mělo pojmout právě odkrývání těchto latentních funkcí. Pokud bychom se v rámci sociologického výzkumu orientovali pouze na latentní funkce, objevovali bychom pouze stále ty stejné, obecně známé banality. Merton navíc odmítá předpoklad, že by k odbourání nezamýšlených důsledků stačil dostatek informací, protože člověk nemá dostatek času ani energie, aby zjišťoval, k jakým všem možným důsledkům může jeho chování a jednání vést.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Anomie a deviace ==&lt;br /&gt;
V rámci své publikace Sociální struktura a [[anomie]] vychází Merton ze zkušenosti z „velké deprese“, v jejichž důsledcích se v americké společnosti začaly hroutit do té doby pevně zakotvených společenských norem a začalo docházet ke stavu, který by Emil Durkheim označil za stav anomie. Merton pak vzal zmíněný pojem a postavil ho do nového kontextu. Podle něj v anomické situaci existují různé formy toho, jakým způsobem se lidé přizpůsobují krizovým situacím. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rozlišil pak pět možných reakcí na anomickou situaci, v níž se dávají do konfliktu hodnoty, které společnosti vyzvedá a institucionalizované prostředky, s jejichž pomocí mají být tyto hodnoty dosaženy. První skupinou jsou Konformisté – ti akceptují jak obecně sdílené hodnoty, tak konvenční způsoby jejich dosažení. Další skupina, ''Inovátoři'', pak akceptuje a přijímá všeobecně sdílené hodnoty, ale k jejich dosažení využívá nové prostředky, které však nemusí být akceptované většinovou společností. ''Ritualisté'' pak lpí na společensky stanovených pravidlech a prostředcích, ale již ztratili ze zřetele důvod a princip, proč mají být dodržovány. Další způsob reakce je ''Únik'' – ten je typický pro ty jedince, kteří se snaží zcela vymanit z tlaků společenského prostředí, odmítají převažující hodnoty i všeobecně přijímané cesty k jejich dosažení. Poslední formou je pak ''Rebelie'' – tu přejímají ti jedinci, kteří odmítají stávající hierarchii hodnot a norem, a navíc se sami aktivně snaží postavit proti nim vlastní hodnotovou a normativní alternativu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Mezi teorií a empirií ==&lt;br /&gt;
Merton dospívá k závěru, že ve srovnání s přírodními vědami není sociologie tak rozvinutá, aby byla schopna vytvořit vlastní obecnou velkou teorii. Podle něj je úkolem sociologie vytvářet na základě generalizací odvozených z empirických výzkumů teorie střední úrovně, podle které by měly být mezičlánkem mezi výzkumem a obecnou sociologickou teorií.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Teorie středního dosahu by pak měly plnit několik funkci – měly by zobecňovat, systematizovat a vysvětlovat dílčí stránky sociální reality, vytvářet předpoklady pro vypracování budoucí obecné sociologické teorie, poskytovat konceptuální oporu pro následné empirické výzkumy a tím vším umožňovat sociologickému bádání prohlubovat kumulativní charakter.&lt;br /&gt;
----&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Anna B.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=George_Simmel&amp;diff=64535</id>
		<title>George Simmel</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=George_Simmel&amp;diff=64535"/>
		<updated>2021-03-24T13:33:33Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Anna B.: Založena nová stránka s textem „== Život == George Simmel se narodil '''1. března 1958 v Berlíně''', v rodině se starými židovskými kořeny. V šestnácti letech přišel o otce.…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Život ==&lt;br /&gt;
George Simmel se narodil '''1. března 1958 v Berlíně''', v rodině se starými židovskými kořeny. V šestnácti letech přišel o otce. Po jeho smrti převzal péči o Simmela poručník, který ho dobře finančně a majetkově zajistil. Od roku 1876 studuje Simmel na Berlínské univerzitě historii, psychologii národů, filozofii a dějiny umění. Promoci i habilitaci dělá na druhý pokus. Od roku 1886 působí jako soukromý docent na filozofické fakultě Berlínské univerzity, kde vede kurzy logiky, dějiny filozofie, etiky, sociální psychologie a sociologie. Jeho přednášky jsou společenskou událostí, které jsou navštěvovány kulturní elitou Berlína. Dlouho mu je ale odpírána profesura. Setkává se se silným antisemitismem ze strany kolegů a kritickými reakcemi na své tendence překračovat v rámci svého výkladu hranice jednotlivých vědeckých disciplín. Plné profesury se mu dostává v jeho 56 letech na univerzitě ve Štrasburku, kde také 28. září 1918 umírá.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Myšlenkové vlivy ===&lt;br /&gt;
Stejně, jako například [[Vilfredo Pareto|Pareto]] je ovlivněn darwinismem a [[Herbert Spencer|Spencerovým]]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;i evolucionismem, především pak v myšlence o dělících prvcích moderních a tradičních společností či ve srovnávání společnosti s živým organismem. Přejímá pak [[Herbert Spencer|Spencerovy]] teze o rozvoji společnosti od primitivních po vyspělé, průmyslové moderní společnosti. Kromě těchto autorů pak Simmel přejímá myšlení také Kanta a novokantovců či Bergsona a Nietzscheho. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Dílo ==&lt;br /&gt;
První rozsáhlou Simmelovou studií je práce o '''sociální diferenciaci''' z roku 1890, ve které zkoumá '''principy vývoje moderní společnosti,''' působení funkční diferenciace a individualismu.  V rámci ''Die Probleme der Seschichtsphilosophie'' (1892) se pak zabývá otázkami metodologie věd o společnosti a problémem rekonstrukce dějin. Dalším důležitým problémem je aspekt sociálních forem v díle, který nese podtitul ''Formy zespolečenštění'' – zabývá se tím, jestli existují formy společenských vztahů, které jsou neměnné v čase a prostoru, tedy vztahy nadřízenosti a podřízenost, rolemi vůdců a následovníků, oblasti konfliktů, který vnímá jako ne nutně rozkladný prvek. V díle ''Sociologie'' z roku 1908 pak kromě základů sociologie pracuje také s celou řadou dalších studií, jako je esej o cizinci, ve které akcentuje vztah ke všemu cizímu a neznámému nebo pojednání o chudobě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Základní pojmy a koncepce ==&lt;br /&gt;
Simmel se v rámci své tvorby soustředí na '''popis nejrůznějších aspektů roztržky mezi jedincem a společnost'''í, stejně jako '''popisem důsledků''', ke kterém tato interakce vede. Podle něj je moderní člověk stále nucen se stylizovat do běžných a ustálených forem. Díky tomu ale přichází o svou autenticitu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncem 80. let 19. století se začíná zabývat '''sociální diferenciac'''í. Té pak věnuje již zmíněné dílo ''Sociologie'' z roku 1908. Tímto pojmem pak rozumí '''postupnou specializaci''' jednotlivců či celých skupin v rámci především moderních společností. Zatímco v tradičních společnostech byl jedinec více vázán na sociální skupiny a prostředí, v moderních společnostech je tento vztah více ambivalentní – jedinec může patřit do více skupin a může mít vlastní, nezávislé a individuální cíle. Tento vývoj pak vytváří množství skupin, ve kterých si jedinci mohou tvořit vlastní, sociálně ukotvenou, a přitom na každé skupině nezávislou osobnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Simmel se zabývá také '''sociologickým rozměrem peněz''', a to konkrétně v díle Philosophie des Geldes (1900). Většina interakcí, která mezi jedinci probíhá, se dá pojímat jako vzájemná výměna toho, co partneři pro sebe považují za žádoucí. '''Peníze jsou technickým prostředkem''', které tuto směnu '''umožňuj'''í. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jsou ale specifické svou '''ambivalentnost'''í – nesou spolu velké množství možností, zároveň ale silně deformují vztahy a určité aspekty sociálního života – na jednu stranu dávají lidem větší svobodu a možnost vstupovat do velkého množství vztahů, na druhé straně způsobují větší izolaci a atomizaci či dokonce odcizení jedinců. Důsledkem je pak monetizace života a snížená emoční angažovanost, cynismus a nezájem o osobní znalost těch, se kterými směnu realizujeme, stejně jako rezervovanost vůči bližním. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Formy zespolečenštění ===&lt;br /&gt;
Simmel se zabýval '''studiem malých skupin'''. Byly pro něj důležité formy interakce, které probíhají '''mezi dvěma až třemi osobami'''. Zde ho zajímají hlavně formy setkávání, které nemají žádný konkrétní cíl – nezávazná konverzace a podobně. V rámci triády pak Simmel akcentuje '''prvek dosažení dominance,''' '''vytvoření koalic''' a ustanovování většiny. Simmel se tedy zaobírá '''rolemi''', které může třetí ve vztahu sehrát. '''Triáda tedy představuje nejjednodušší formu''' sociologických dramat, které se v sociálním životě mohou odehrávat.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Fenomén velkoměsta ===&lt;br /&gt;
Ve velkoměstě podle Simmela funguje prostředí '''rozvinuté peněžní ekonomik'''y, možnost '''směnitelnosti čehokoliv za cokoliv,''' nahrazení vztahů založených na citu '''chladným a účelovým jednáním.''' V tomto kontextu Simmel sleduje také '''otázku dělby práce a specializace,''' ke kterým vede právě '''silná koncentrace lidí ve městech''' a neúprosný boj každého o klienty a zákazníky. Velkoměsto je také k'''oncentrací politického a kulturního dění.''' Dochází zde ale k přesycení této komponenty, díky kterému je obyvatelstvo přesyceno a nemá šanci osvojit si více než jen zlomek z nabízených možností.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Bibliografie ==&lt;br /&gt;
Šubrt J., Balon J. (2010). Soudobá sociologická teorie. Praha: Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Keller J. (2004). Praha: Slon.&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Anna B.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Struktur%C3%A1ln%C3%AD_funkcionalismus&amp;diff=64534</id>
		<title>Strukturální funkcionalismus</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Struktur%C3%A1ln%C3%AD_funkcionalismus&amp;diff=64534"/>
		<updated>2021-03-24T11:09:12Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Anna B.: /* Herbert Spencer */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Strukturální funkcionalismus je sociologickým směrem pocházejícím z 20. století. Vychází z '''předpokladu, že celek je více než jen suma jeho částí''', tedy, že '''[[společnost]] je více, než jen souhrn jednotlivců.''' V rámci tohoto směru je pak společnost jakýmsi [[systémem]], ve kterém jsou jeho části (jednotlivci) určitým způsobem strukturovány. Dalším předpokladem je pak snaha o udržení rovnováhy v tomto systému. V rámci strukturálního funkcionalismu je pak sledováno, jakým způsobem přispívají jednotlivci do tohoto systému (tzn. jsou sledovány jejich funkce) a jaké kontrolní mechanismy, které mohou fungovat i vně jednotlivců, napomáhají k udržení tohoto systému.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Počátky funkcionalismu lze pozorovat již u [[August Comte|Augusta Comta]] (analogie mezi fungováním jednotlivých částí lidského a společenského systému) a [[Herbert Spencer|Herberta Spencer]]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;a (biologizující pojetí, analogie mezi fungováním jednotlivých částí biologického a společenského organismu)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===[[Herbert Spencer]]===&lt;br /&gt;
O tomto autorovi se mluví jako o '''sociálním darwinistovi'''. S Charlesem Darwinem mimo jiné také jeden čas spolupracoval. Cílem pro jeho poznání bylo přijít s '''univerzálními zákony evoluce''', jelikož vycházel z toho, že na '''společnost se dají aplikovat pravidla přírodních a fyzikálních zákonů.''' Společnost pak přirovnával k organismu. Ta se, stejně jako právě organismus vyvíjí, dochází tak postupné specializaci jejích jednotlivých částí, a tedy i k dělbě práce a vzájemné závislosti. Na základě této analogie pak například průmysl plnil funkci vyživovací soustavy, cesty a železniční tratě byly rozdělovací soustavou a vojsko soustavou regulující či upravující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==='''[[Émile Durkheim]]'''===&lt;br /&gt;
Také Durkheim vycházel z předpokladu, že '''společnost jako celek není možné ztotožnit se součtem jeho jednotlivých částí''' a má '''své specifické kvality'''. Důraz pak kladl na '''[[sociální fakta]]''', tedy kolektivní jevy, které existují uvnitř společnosti, ale vně jednotlivců a které by měly být zkoumány jako věci, tedy z té stránky, ve které jsou '''nezávislé na jednotlivcích.''' Premisou k tomuto tvrzení pak bylo to, že vysvětlení společenského života je nutné hledat v povaze samotné společnosti. V rámci výzkumu je pak důležité soustředit se ne na jednotlivé, hloubkové materiály jako jsou deníky či zápisky jednotlivců, ale spíše právní kodexy, etické normy, náboženská dogmata či politické programy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==='''Britská kulturní antropologie'''===&lt;br /&gt;
Zásluhu na konstruování samotného strukturálního funkcionalismu pak mají britští kulturní antropologové '''Bronislaw Malinowski a Alfred R. Radcliffe-Brown'''. Ti tvrdili, že v rámci studia rozličných kultur archaických společností '''je třeba zabývat se kulturou jako celkem''' a sledováním, jakým způsobem '''přispívají jednotlivé prvky k jejímu udržován'''í. Jednotlivé části kultury jsou pak sledovány právě z hlediska svých příspěvku k zabezpečení nebo fungování celého společenského systému nebo jeho dílčích systémů&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==='''Pitrim Sorokin'''===&lt;br /&gt;
Tento rusko-americký sociolog přišel se třemi základními tezemi funkcionální teorie:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Nerovnoměrné postavení lidí vyplývá ze společného soužití a dělby práce – je to nezbytný důsledek společenského života&lt;br /&gt;
*Sociální stratifikace je totožná se sociální nerovností lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==='''Kinglsey Davis a Wilbert Moore'''===&lt;br /&gt;
Američtí sociologové pak, vycházejíc z Pitrima Sorokina, přicházejí s hypotézou na vysvětlení sociální stratifikace, založené na '''funkční nezbytnosti.''' Tu uvádění ve své stati ''Some Priniples of Stratification'':&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Společenský systém musí přežít a vyvíjet se – v rámci něj musí být zabezpečovány '''určité role a činnosti''' – ty mají pro společenské celek určitou '''důležitost'''&lt;br /&gt;
*Stupeň důležitosti '''je různý''' – některé role a činnosti jsou pro celek důležitější, než jiné – je možné je '''seřadit na společenském žebříčku''' dle důležitosti&lt;br /&gt;
*Každé činnosti a roli odpovídá '''určitá pozice''', kterou jedinec činnost vykonávající zaujímá – pozice jsou hierarchicky uspořádány dle funkcionální důležitosti činností, s nimiž jsou spojeny&lt;br /&gt;
*'''Důležitější pozice''' ve společnosti jsou '''náročnější''' – větší nárok na výkon, kvalifikaci, energii sob, které je vykonávají&lt;br /&gt;
*'''Osob''', které tyto činnosti a pozice vykonávají '''není mnoho''' a musí být pro jejich vykonávání '''dostatečně stimulovány'''&lt;br /&gt;
*Společenský nástrojem pro stimulaci je '''nerovnoměrná distribuce odměn'''&lt;br /&gt;
*Odměny jsou dvojího rázu – '''materiální''' (peníze, naturálie) a '''moráln'''í (prestiž, autorita ve společnosti)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podle nich je sociální stratifikace předpoklad motivace jedinců pro výkon sociálních rolí. Je nutná, nezbytná a neodstranitelná, důležitá pro řešení základních společenských problémů. Pro existenci společnosti jsou pak nutné tři funkce. První je definice a podpora hodnot a cílů, které napomáhají k formulaci systému. Tuto funkci plní například náboženství. Další funkcí je pak podpora normativního systému, tedy vláda, která má na starosti řízení a plánování, rozhodování o konfliktech etc. Poslední funkcí je pak hledání prostředků k dosahování cílů a uskutečňování chodu celé společnosti. Tu pak zabezpečuje ekonomie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==='''Talcot Parsons'''===&lt;br /&gt;
Tento americký sociolog je považován za '''čelního představitele''' strukturálního funkcionalismu. Vycházel z teorií Maxe Webera či [[Émile Durkheim|Émila Durkheima]], ale také Vilfreda Pareta a Alfreda Marshalla. Na katedře Sociologie na Harvardu spolupracoval také s Pitrimem Sorokinem. Původně se jeho zájem '''koncentroval na jednotku jednán'''í. Základem pro něj byla '''jednající osoba a její protějšek'''. Vycházel z toho, '''že každé jednání může být popsáno''' – stavem situace, potřebami jednajícího a hodnocením situace jednajícím který se neustále musí pokoušet nalézt rovnovážný stav mezi individuálními potřebami a společenskými požadavky – zde mohou vznikat konflikty, ale vždy zvítězí kompromisy – '''tendence řešit rovnováhu mezi obecnými a osobními požadavky.'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Později pak jeho cílem bylo v'''ytvoření obecné teorie společnost'''i, '''platné pro všechny''' typy společnosti a '''časově neomezená'''. Opět vycházel z '''holistického pojetí''' společnosti, tedy faktu, že společnost jako celek není možné redukovat na prostý součet dílčích částí. Pracuje se třemi pojmy – ''systém, struktura, funkce.''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Systém''' je pak '''nadřazený''' pojmu struktura. Představuje '''určité uskupení jednotlivých částí''', které je právě určitým způsobem strukturováno, má určitou strukturu. Jedná se o '''dynamickou, funkční entitu,''' která se tvoří interakcí nejméně dvou jednotek&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Struktura''' má pak statickou povahu, je tvořena '''stabilními elementy''' – tedy '''vztahy mezi aktéry''', institucionalizované [[Norma|normy]] a [[Hodnota|hodnoty]]. Klíčovou jednotkou je pak '''role,''' nebo její komplexnější podoba – '''instituce'''. Důležitá je pak '''role [[Kultura|kultury]]''' – ta je '''zprostředkovatelem hodnot pomocí symbolů, které orientují své jednání.'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Posledním pojmem je pak '''funkce''' – to je jakýsi '''příspěvek do společenského systému''', které umožňuje zachování kultury nebo naopak vyvolává změny, napomáhá tedy ke sjednocení či naopak k narušení systému. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Společenská realita je pak podle Talcota Parsonce systémem funkcionálně vzájemně spjatých, na sobě vzájemně závislých částí nebo proměnných, které mají tendence k sebezachování a k sebeudržování a tendují k udržení rovnováhy, ekvilibria. Struktura je pak zformována ustálenými vzorci vztahů mezi jednajícími. Tyto vzorce jsou náplní rolí, které představují základní strukturní jednotky. V tomto smyslu je kladen důraz na konsenzus a potřebu konformity jedince vůči společenskému systému, směrem k vytlačení nežádoucích deviantních jevů. Komplexy rolí pak utváření instituce, které jsou vzájemně se doplňujícími soubory předpisů, tedy norem a rolí. Institucionalizované normy, hodnoty a hodnotové orientace jsou pak jádrem společenské reality. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Parsonsonova teorie byla v období 50. let 20. století '''velmi uznávána.''' První '''zproblematizování''' pak přinesla '''teorie konfliktu v 60. letech,''' kterou následovala femenologie a symbolický interakcionismus. Kritika Parsonsovy teorie je pak směřována na přílišnou orientaci na status quo. O další rozvoj se následně zasloužil Niklas Luhmann a Richard Münch, přispěl i Jeffrey C. Alexander&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==='''Robert Merton'''===&lt;br /&gt;
Také tento americký sociolog se zasloužil o rozvoj strukturálního funkcionalismu, vycházejíc z britské kulturní antropologie. Též následoval Malinowského a Radcliffe-Browna. '''Více do hloubky se pak zajímá o pojetí funkcí'''. Zatímco autoři britské kulturní antropologie se zabývali archaickými společnostmi, které disponovaly větší integritou a solidaritou, Merton měl za to, že '''u moderních společností''' je třeba zaměřit se i na ty funkce, '''které směřují k dezintegraci společnosti'''. Vytvořil proto '''členění, které pojímá funkce podle důsledku pro společenský systém.'''  Ty funkce, které vedou k '''pozitivním důsledkům, nazývá Pozitivními.''' '''Negativní funkce jsou pak takové, které mají negativní, dezintegrační dopady, vedou k nesouladu, napětí, anomi'''i. Dále pak tvrdí, že '''existuje rozdíl mezi subjektivními motivy jednání a objektivními důsledky'''. Pracuje tak s '''Manifestními funkcemi,''' tedy těmi, které jsou jedinci '''zamýšleny,''' předpokládány a poznávány a s '''funkcemi Latentními''', které jsou '''skryté, nezamýšlené''', nepředpokládané a nezáměrně. Podle Mertona by se '''pak Sociologie měla změřit právě na odkrývání latentních funkcí'''. Pokud by se soustředila pouze na ty předpokládané a poznané, docházelo by ve studiu sociologie pouze ze konstatování obecně známých banalit.&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Bibliografie==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Petrusek M. a kol. (2011). Dějiny sociologie. Praha: Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Šubrt J., Balon J. (2010). Soudobá sociologická teorie. Praha: Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Keller J. (2004). Praha: Slon.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jandourek J. (2010). Praha: Grada.&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Anna B.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Struktur%C3%A1ln%C3%AD_funkcionalismus&amp;diff=64533</id>
		<title>Strukturální funkcionalismus</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Struktur%C3%A1ln%C3%AD_funkcionalismus&amp;diff=64533"/>
		<updated>2021-03-24T10:58:26Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Anna B.: vytvořená článku&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Strukturální funkcionalismus je sociologickým směrem pocházejícím z 20. století. Vychází z '''předpokladu, že celek je více než jen suma jeho částí''', tedy, že '''společnost je více, než jen souhrn jednotlivců.''' V rámci tohoto směru je pak společnost jakýmsi systémem, ve kterém jsou jeho části (jednotlivci) určitým způsobem strukturovány. Dalším předpokladem je pak snaha o udržení rovnováhy v tomto systému. V rámci strukturálního funkcionalismu je pak sledováno, jakým způsobem přispívají jednotlivci do tohoto systému (tzn. jsou sledovány jejich funkce) a jaké kontrolní mechanismy, které mohou fungovat i vně jednotlivců, napomáhají k udržení tohoto systému.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Počátky funkcionalismu lze pozorovat již u Augusta Comta (analogie mezi fungováním jednotlivých částí lidského a společenského systému) a Herberta Spencera (biologizující pojetí, analogie mezi fungováním jednotlivých částí biologického a společenského organismu)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Herbert Spencer ===&lt;br /&gt;
O tomto autorovi se mluví jako o '''sociálním darwinistovi'''. S Charlesem Darwinem mimo jiné také jeden čas spolupracoval. Cílem pro jeho poznání bylo přijít s '''univerzálními zákony evoluce''', jelikož vycházel z toho, že na '''společnost se dají aplikovat pravidla přírodních a fyzikálních zákonů.''' Společnost pak přirovnával k organismu. Ta se, stejně jako právě organismus vyvíjí, dochází tak postupné specializaci jejích jednotlivých částí, a tedy i k dělbě práce a vzájemné závislosti. Na základě této analogie pak například průmysl plnil funkci vyživovací soustavy, cesty a železniční tratě byly rozdělovací soustavou a vojsko soustavou regulující či upravující.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== '''[[Émile Durkheim]]''' ===&lt;br /&gt;
Také Durkheim vycházel z předpokladu, že '''společnost jako celek není možné ztotožnit se součtem jeho jednotlivých částí''' a má '''své specifické kvality'''. Důraz pak kladl na '''sociální fakta''', tedy kolektivní jevy, které existují uvnitř společnosti, ale vně jednotlivců a které by měly být zkoumány jako věci, tedy z té stránky, ve které jsou '''nezávislé na jednotlivcích.''' Premisou k tomuto tvrzení pak bylo to, že vysvětlení společenského života je nutné hledat v povaze samotné společnosti. V rámci výzkumu je pak důležité soustředit se ne na jednotlivé, hloubkové materiály jako jsou deníky či zápisky jednotlivců, ale spíše právní kodexy, etické normy, náboženská dogmata či politické programy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== '''Britská kulturní antropologie''' ===&lt;br /&gt;
Zásluhu na konstruování samotného strukturálního funkcionalismu pak mají britští kulturní antropologové '''Bronislaw Malinowski a Alfred R. Radcliffe-Brown'''. Ti tvrdili, že v rámci studia rozličných kultur archaických společností '''je třeba zabývat se kulturou jako celkem''' a sledováním, jakým způsobem '''přispívají jednotlivé prvky k jejímu udržován'''í. Jednotlivé části kultury jsou pak sledovány právě z hlediska svých příspěvku k zabezpečení nebo fungování celého společenského systému nebo jeho dílčích systémů&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== '''Pitrim Sorokin''' ===&lt;br /&gt;
Tento rusko-americký sociolog přišel se třemi základními tezemi funkcionální teorie:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Nerovnoměrné postavení lidí vyplývá ze společného soužití a dělby práce – je to nezbytný důsledek společenského života&lt;br /&gt;
* Sociální stratifikace je totožná se sociální nerovností lidí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== '''Kinglsey Davis a Wilbert Moore''' ===&lt;br /&gt;
Američtí sociologové pak, vycházejíc z Pitrima Sorokina, přicházejí s hypotézou na vysvětlení sociální stratifikace, založené na '''funkční nezbytnosti.''' Tu uvádění ve své stati ''Some Priniples of Stratification'':&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Společenský systém musí přežít a vyvíjet se – v rámci něj musí být zabezpečovány '''určité role a činnosti''' – ty mají pro společenské celek určitou '''důležitost'''&lt;br /&gt;
* Stupeň důležitosti '''je různý''' – některé role a činnosti jsou pro celek důležitější, než jiné – je možné je '''seřadit na společenském žebříčku''' dle důležitosti&lt;br /&gt;
* Každé činnosti a roli odpovídá '''určitá pozice''', kterou jedinec činnost vykonávající zaujímá – pozice jsou hierarchicky uspořádány dle funkcionální důležitosti činností, s nimiž jsou spojeny&lt;br /&gt;
* '''Důležitější pozice''' ve společnosti jsou '''náročnější''' – větší nárok na výkon, kvalifikaci, energii sob, které je vykonávají&lt;br /&gt;
* '''Osob''', které tyto činnosti a pozice vykonávají '''není mnoho''' a musí být pro jejich vykonávání '''dostatečně stimulovány'''&lt;br /&gt;
* Společenský nástrojem pro stimulaci je '''nerovnoměrná distribuce odměn'''&lt;br /&gt;
* Odměny jsou dvojího rázu – '''materiální''' (peníze, naturálie) a '''moráln'''í (prestiž, autorita ve společnosti)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podle nich je sociální stratifikace předpoklad motivace jedinců pro výkon sociálních rolí. Je nutná, nezbytná a neodstranitelná, důležitá pro řešení základních společenských problémů. Pro existenci společnosti jsou pak nutné tři funkce. První je definice a podpora hodnot a cílů, které napomáhají k formulaci systému. Tuto funkci plní například náboženství. Další funkcí je pak podpora normativního systému, tedy vláda, která má na starosti řízení a plánování, rozhodování o konfliktech etc. Poslední funkcí je pak hledání prostředků k dosahování cílů a uskutečňování chodu celé společnosti. Tu pak zabezpečuje ekonomie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== '''Talcot Parsons''' ===&lt;br /&gt;
Tento americký sociolog je považován za '''čelního představitele''' strukturálního funkcionalismu. Vycházel z teorií Maxe Webera či [[Émile Durkheim|Émila Durkheima]], ale také Vilfreda Pareta a Alfreda Marshalla. Na katedře Sociologie na Harvardu spolupracoval také s Pitrimem Sorokinem. Původně se jeho zájem '''koncentroval na jednotku jednán'''í. Základem pro něj byla '''jednající osoba a její protějšek'''. Vycházel z toho, '''že každé jednání může být popsáno''' – stavem situace, potřebami jednajícího a hodnocením situace jednajícím který se neustále musí pokoušet nalézt rovnovážný stav mezi individuálními potřebami a společenskými požadavky – zde mohou vznikat konflikty, ale vždy zvítězí kompromisy – '''tendence řešit rovnováhu mezi obecnými a osobními požadavky.'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Později pak jeho cílem bylo v'''ytvoření obecné teorie společnost'''i, '''platné pro všechny''' typy společnosti a '''časově neomezená'''. Opět vycházel z '''holistického pojetí''' společnosti, tedy faktu, že společnost jako celek není možné redukovat na prostý součet dílčích částí. Pracuje se třemi pojmy – ''systém, struktura, funkce.''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Systém''' je pak '''nadřazený''' pojmu struktura. Představuje '''určité uskupení jednotlivých částí''', které je právě určitým způsobem strukturováno, má určitou strukturu. Jedná se o '''dynamickou, funkční entitu,''' která se tvoří interakcí nejméně dvou jednotek&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Struktura''' má pak statickou povahu, je tvořena '''stabilními elementy''' – tedy '''vztahy mezi aktéry''', institucionalizované normy a hodnoty. Klíčovou jednotkou je pak '''role,''' nebo její komplexnější podoba – '''instituce'''. Důležitá je pak '''role kultury''' – ta je '''zprostředkovatelem hodnot pomocí symbolů, které orientují své jednání.'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Posledním pojmem je pak '''funkce''' – to je jakýsi '''příspěvek do společenského systému''', které umožňuje zachování kultury nebo naopak vyvolává změny, napomáhá tedy ke sjednocení či naopak k narušení systému. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Společenská realita je pak podle Talcota Parsonce systémem funkcionálně vzájemně spjatých, na sobě vzájemně závislých částí nebo proměnných, které mají tendence k sebezachování a k sebeudržování a tendují k udržení rovnováhy, ekvilibria. Struktura je pak zformována ustálenými vzorci vztahů mezi jednajícími. Tyto vzorce jsou náplní rolí, které představují základní strukturní jednotky. V tomto smyslu je kladen důraz na konsenzus a potřebu konformity jedince vůči společenskému systému, směrem k vytlačení nežádoucích deviantních jevů. Komplexy rolí pak utváření instituce, které jsou vzájemně se doplňujícími soubory předpisů, tedy norem a rolí. Institucionalizované normy, hodnoty a hodnotové orientace jsou pak jádrem společenské reality. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Parsonsonova teorie byla v období 50. let 20. století '''velmi uznávána.''' První '''zproblematizování''' pak přinesla '''teorie konfliktu v 60. letech,''' kterou následovala femenologie a symbolický interakcionismus. Kritika Parsonsovy teorie je pak směřována na přílišnou orientaci na status quo. O další rozvoj se následně zasloužil Niklas Luhmann a Richard Münch, přispěl i Jeffrey C. Alexander&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== '''Robert Merton''' ===&lt;br /&gt;
Také tento americký sociolog se zasloužil o rozvoj strukturálního funkcionalismu, vycházejíc z britské kulturní antropologie. Též následoval Malinowského a Radcliffe-Browna. '''Více do hloubky se pak zajímá o pojetí funkcí'''. Zatímco autoři britské kulturní antropologie se zabývali archaickými společnostmi, které disponovaly větší integritou a solidaritou, Merton měl za to, že '''u moderních společností''' je třeba zaměřit se i na ty funkce, '''které směřují k dezintegraci společnosti'''. Vytvořil proto '''členění, které pojímá funkce podle důsledku pro společenský systém.'''  Ty funkce, které vedou k '''pozitivním důsledkům, nazývá Pozitivními.''' '''Negativní funkce jsou pak takové, které mají negativní, dezintegrační dopady, vedou k nesouladu, napětí, anomi'''i. Dále pak tvrdí, že '''existuje rozdíl mezi subjektivními motivy jednání a objektivními důsledky'''. Pracuje tak s '''Manifestními funkcemi,''' tedy těmi, které jsou jedinci '''zamýšleny,''' předpokládány a poznávány a s '''funkcemi Latentními''', které jsou '''skryté, nezamýšlené''', nepředpokládané a nezáměrně. Podle Mertona by se '''pak Sociologie měla změřit právě na odkrývání latentních funkcí'''. Pokud by se soustředila pouze na ty předpokládané a poznané, docházelo by ve studiu sociologie pouze ze konstatování obecně známých banalit.&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Bibliografie ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Petrusek M. a kol. (2011). Dějiny sociologie. Praha: Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Šubrt J., Balon J. (2010). Soudobá sociologická teorie. Praha: Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Keller J. (2004). Praha: Slon.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jandourek J. (2010). Praha: Grada.&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Anna B.</name></author>
		
	</entry>
</feed>