<?xml version="1.0"?>
<feed xmlns="http://www.w3.org/2005/Atom" xml:lang="cs">
	<id>https://wikisofia.cz/w/api.php?action=feedcontributions&amp;feedformat=atom&amp;user=Karel.Malimanek</id>
	<title>Wikisofia - Příspěvky uživatele [cs]</title>
	<link rel="self" type="application/atom+xml" href="https://wikisofia.cz/w/api.php?action=feedcontributions&amp;feedformat=atom&amp;user=Karel.Malimanek"/>
	<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/wiki/Speci%C3%A1ln%C3%AD:P%C5%99%C3%ADsp%C4%9Bvky/Karel.Malimanek"/>
	<updated>2026-04-20T18:39:46Z</updated>
	<subtitle>Příspěvky uživatele</subtitle>
	<generator>MediaWiki 1.33.0</generator>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C5%BDenevsk%C3%A1_%C5%A1kola&amp;diff=33519</id>
		<title>Ženevská škola</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C5%BDenevsk%C3%A1_%C5%A1kola&amp;diff=33519"/>
		<updated>2016-05-02T13:44:16Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: Založena nová stránka s textem „== Jean Piaget (1896-1980) == * Zavedl do vývojové psychologie '''strukturalistický a konstruktivistický přístup'''. * Jeho hlavním přínosem byla …“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Jean Piaget (1896-1980) ==&lt;br /&gt;
* Zavedl do vývojové psychologie '''strukturalistický a konstruktivistický přístup'''.&lt;br /&gt;
* Jeho hlavním přínosem byla '''interpretace''' dětského chování v termínech '''struktur a jejich transformací'''.&lt;br /&gt;
* '''Transformace''' = prvky chování (fyzikální nebo psychické povahy), které modifikují vnímání objektu a jeho dimenzí.&lt;br /&gt;
* '''Struktury''' slouží koordinaci našich vjemů objektu a přístupů k němu. Tato koordinace tedy může znamenat vztah mezi souborem všech našich '''''manipulací s objektem''''' (přemístění dovnitř, pod, nad jiný objekt) a jeho '''''proměnlivou lokalizaci''''' (být součástí něčeho jiného, získaný zpět, schovaný).&lt;br /&gt;
* '''Jádro Piagetova učení''' obsahuje  myšlenku, že konstrukce struktur postupuje od jednoduchých po komplexnější a tento proces nemá konce. Tyto změny jsou realizovány prostřednictvím adaptivních procesů, jakými jsou '''abstrakce a rekonstrukce'''.&lt;br /&gt;
* Podle Piageta jsou tyto vývojové změny v chování možné pouze prostřednictvím předchozích už '''konsolidovaných struktur''' umožňující dítěti řešit podobné problémy na jiné úrovni organizace.&lt;br /&gt;
* Tyto změny z jedné úrovně do druhé jsou realizovány prostřednictvím abstraktních a rekonstruktivních procesů.&lt;br /&gt;
* '''Nové struktury''' nejsou výsledkem pouze jednoduchého '''''znovu-rozpoznání''''' nebo generalizací předchozích struktur, ale naopak konvergentní rekonstrukcí spojenou s překročením současného stavu a reflektivní abstrakcí.&lt;br /&gt;
* Piagetovo hledisko na kognitivní vývoj je charakterizován konstrukcí nových struktur, které jsou založeny na těch předchozích (='''epigenetické stanovisko).&lt;br /&gt;
* Současný výzkum se k teorii Piageta staví kriticky v tom ohledu, že tyto '''primární struktury''' jsou daleko složitější, než se Piaget domníval, a stejně jednoduchý a lineární není ani přechod od jednoduchých struktur ke komplexním. Tyto primární struktury předznamenávají budoucí struktury, aniž by je ovšem kompletně předurčovaly&amp;lt;ref&amp;gt;Hopkins, B. (2005). The Cambridge encyclopedia of child development. Cambridge University Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Neopiagetovci ==&lt;br /&gt;
* Piagetova teorie inspirovala řadu pokračovatelů z řad pedagogů, psychologů a psychodiagnostiků&lt;br /&gt;
* Snaží se vypracovat přesnější modely a vyrovnat se s námitkami&lt;br /&gt;
=== Teorie J.P. Leonové ===&lt;br /&gt;
* Vytvořila kognitivní model, ve kterém spojila Piagetovo pojetí s teorií informačního zpracování.&lt;br /&gt;
* '''Lidské myšlení''' je organizováno na dvou úrovních:&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• '''první – mentální energie''' (kapacita) – zahrnuje procesy, které určují objem a druh informací, tuto úroveň charakterizuje vnímání, pozornost, paměť.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• '''druhá – mentální operace a strategie''', charakterizuje ji myšlení&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Zavádí termín mentální síla a definuje ho jako kapacitu pracovní paměti.&lt;br /&gt;
Předpokládá a očekává vzestup mentální síly spolu s rostoucím věkem a je to pro ni základní předpoklad kognitivního vývoje&lt;br /&gt;
=== Teorie R. Case ===&lt;br /&gt;
* Do své teorie integroval velkou část teorie Leonové.&lt;br /&gt;
* Mysl je organizována na dvou úrovních: '''1. kapacitou informací''' a '''2. kvalitou mentálních operací'''&lt;br /&gt;
* Předpokládá, že vývoj postupuje od '''''rozvoje kapacity''''' ke '''''složitějším kognitivním kompetencím'''''.&lt;br /&gt;
* '''Exekutivně kontrolní struktura''' označující typický, obvyklý způsob analýzy problémové situace pro daného jedince&lt;br /&gt;
* Existují typy exekutivních kontrolních struktur typické pro jednotlivá vývoj. Stádia procházejí kvantitativní i kvalitativní proměnou (liší se typem mentálních jednotek a počtem).&lt;br /&gt;
* '''prostor exekutivního zpracování''' je složen ze dvou komponent:&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• '''1. operační prostor''' – operace, které musí být vykonány&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• '''2. prostor krátkodobého uchování''' – počet mentálních jednotek&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
* Determinantou kognitivního vývoje je kapacita pracovní paměti (jako u Leonové).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Členění vývojových fází''':&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• fáze senzomotorických struktur&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• fáze vztahových struktur&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• fáze dimenzionálních struktur&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• fáze vektorových struktur&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kurt Fischer ===&lt;br /&gt;
* Vycházel z Piageta, ale místo termínu schéma používal pojem '''dovednosti''' (skills) = úkolově či kontextuálně specifická kompetence&lt;br /&gt;
* Dovednosti jsou uspořádány do '''struktur''' – jejich rozvoj závisí na CNS i na působení prostředí.&lt;br /&gt;
* Klade důraz na podporu, vedení jinými lidmi a jejich působení, tedy zdůrazňuje sociální a kulturní vlivy&lt;br /&gt;
* '''Princip vývoje dovedností''' – postupné narušení rovnováhy je eliminováno vytvořením zralejšího typu dovedností&lt;br /&gt;
* Na základě dosažení typu dovednosti '''4 vývojové fáze''':&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• reflexní fáze&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• senzomotorická fáze&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• fáze reprezentací&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• fáze abstrakcí&amp;lt;ref&amp;gt;Bee, H. L., &amp;amp; Boyd, D. R. (2010). The developing child (12th ed.). Boston: Allyn.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Nejstar%C5%A1%C3%AD_p%C5%99edstavy_o_du%C5%A1i_(starov%C4%9Bk%C3%A9_kultury)&amp;diff=33518</id>
		<title>Nejstarší představy o duši (starověké kultury)</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Nejstar%C5%A1%C3%AD_p%C5%99edstavy_o_du%C5%A1i_(starov%C4%9Bk%C3%A9_kultury)&amp;diff=33518"/>
		<updated>2016-05-02T12:36:43Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Psychologické názory ve starém Egyptě */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Nejstarší představy o duši ==&lt;br /&gt;
* Psychologie se dlouho vyvíjela jako součást filozofie. Teprve německý filozof '''Christian Wolff''' použil V 18. století pro nauku o duševním životě název psychologie. Po vydělení psychologie z filozofie v 19. století trvalo ještě celá desetiletí, než vznikl obor dějiny psychologie. Určitým mezníkem je rok '''1965''', kdy začal v USA vycházet časopis ''Journal of the History of the Behavioral Sciences''. &lt;br /&gt;
* Dodnes je však pojetí dějin psychologie nejednotné; výběr témat je ovlivněn apriorní filozofickou pozicí vyučujícího. Při periodizaci dějin psychologie se tradičně začínalo u řecké filozofie, ale pozoruhodné psychologické názory lze najít už ve staré Indii a Číně. Z indických a čínských náboženských a myšlenkových systémů vydatně čerpá zejména '''transpersonální psychologie'''&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* V nejrannějších dobách byla ústřední otázkou '''filozofické psychologie''' '''''podstata duševna''''', v této době se však ještě neuvažovalo o duševnu či psychice, nýbrž o '''duši''' neboli '''psyché'''. Uvažovali tedy o duši a o její podstatě, o jejích vztazích k tělu, k okolnímu světu.  &lt;br /&gt;
* Dějiny filosofické psychologie jsou ve svém ústředním pásmu dějinami '''pojmu a problému duše'''.&lt;br /&gt;
* Jisté ponětí o duši existovalo v obecném povědomí již předtím, než myslitelé počali vyvíjet a různě formulovat filosofický pojem duše.&lt;br /&gt;
* '''Primitivní předtavy o duši''' se dají studovat jednak na základě historických památek, dochovaných od různých kultur, jednak na názorech o duši a s nimi souvisejících zvycích a obřadech zjištěných u rozmanitých etnických skupin primitivní kulturní úrovně a kultur zatím nedotčených vlivem civilizace&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Animismus ==&lt;br /&gt;
* V 70. letech 19. století anglický etnolog E.B. Tylor (1897) vytvořil '''teorii animismu'''. &lt;br /&gt;
* Podle té jsou v mysli divocha '''2 skupiny biologických otázek''': '''1.''' na čem se zakládá rozdíl mezi mrtvým a živým tělem; co je příčinou bdění, spánku, stavu vytržení, nemoci a smrti. '''2.''' co jsou ony lidské podoby, které se zjevují ve snech a vizích. &lt;br /&gt;
* Jevy této druhé skupiny byly použity k vysvětlení rozdílu mezi tělem oživeným a mrtvém, a tak vznikla představa '''ducha''' = netělesný obraz mající povahu páry, jež je příčinou života a myšlení jednotlivce, ve kterém sídlí; může tělo opouštět, je neviditelný a neuchopitelný, ale může projevit také fyzickou sílu. &lt;br /&gt;
* Člověk je tedy brán dualisticky – složení '''ducha a těla'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Životné duše ==&lt;br /&gt;
* V '''primitivních kulturách''' existují mnohé další představy o duši, dokonce u téže skupiny se i více představ chaoticky prolíná. &lt;br /&gt;
* Nejrozšířenější je koexistence dvou přestav duše: '''1. duše životodárná patřící živému člověku''' a '''2. duše zemřelého'''. Psychologicky jde o odlišné představy, založené na zkušenostech a zážitcích odlišného citového zabarvení. Zemřelý je něčím tajuplným, budícím hrůzu. Dotykem s mrtvým se člověk, podle rozšířených pověr, stával ''„nečistým“'' v magickém smyslu. Duch mrtvého začíná existovat až od okamžiku smrti. &lt;br /&gt;
* Termín '''životné (životodárné) duše''' zahrnuje řadu různých představ:&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''a) Krevní duše''' – duší je materialisticky míněna ''krev''; krev je nositelem životní síly, proto napitím se krve obětovaného člověka lze si přisvojit jeho životní sílu - odtud pramení obava ze ztráty vlastní krve.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''b) Orgánová duše''' – zejména ''srdce, vnější pohlavní orgány, ledviny a tukový polštář ledvin''; duší je míněn materialisticky orgán ale i životnost vůbec.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''c) Dechová duše''' – známkou smrti je ztráta pohyblivosti a tedy i dýchání,; etymologickým základem slova duše je slovo dýchat; je nehmatatelná, někdy viditelná ve formě páry; byla podkladem pro předfilosofické představy o duševnu u starých Řeků. O představách Řeků vycházíme z homérských eposů, kde se užívají slova '''psyché a thymos'''. Pokud se v Homérovi mluví o psyché lidí živých, znamená toto slovo asi tolik co život.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''d)Thymos''' – patří do období Homérova Řecka. Je to vše, co oživuje - projevuje se v podobě ''afektů, citových vzruchů, myšlení, chtění, rozhodování se, paměti''. Souvisí s ostatními představami životné duše - uniká z rány krví, je v hrudi atd. K smrti dochází únikem thymos z těla. Thymos svým způsobem spojuje ''dechovou a krevní duši'', je-li člověk ve smrtelných mdlobách může se mu pravidelným dechem opět vrátit thymos do bránice.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* '''Psyché''' - podle Homéra vychází z těla umírajícího ústy nebo krvácející ranou a v okamžiku smrti se od člověka odpoutává. Mluví as o ní jen v souvislosti s umírajícím, nevíme proto jako funkci měla v těle živého. Je ''matná, bez jasného vědomí, tupá, bez vůle a citových vznětů, lhostejná''. Je tedy věrným obrazem odhmotnělého těla mrtvého - psyché sama se může oživit jen výjimečně vypitím většího množství krve&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Psychologické názory ve starém Egyptě ==&lt;br /&gt;
* Zde se okolo 4. tis. př. n. l. vytvářely patrně nejstarší názory na duševní život člověka.&lt;br /&gt;
* Prameny, z nichž lze zjistit názory starých Egypťanů jsou různé texty na papyrech, sloupech a zdech chrámů, hrobek a pyramid, texty z ''Knihy mrtvých'' či zjevně nejstarší psychologické pojednání ''Rozhovor životem unaveného se svou duší''.&lt;br /&gt;
* Za centrum duševního života bylo pokládáno '''srdce a dále pak kosti a krev'''. &lt;br /&gt;
* Duch je nadřazen nad tělo a je nesmrtelný - po smrti se převtěluje a prochází všemi druhy tvorů nebo zůstává upoutána k tělu mrtvého nebo žije v říši mrtvých&lt;br /&gt;
* Staří Egypťané rozeznávali na člověku '''7 principů''':&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
1. člověk = '''fyzické tělo''' (Chat)&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
2. '''nehmotné tělo''' jako obraz hmotného (Ka)&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
3. '''animální nižší duše''' vázaná na krev (Habi)&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
4. '''duše''' (Ba), odpovídá životné řecké psyché&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
5. '''životní síla''' (Ankh)&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
6. '''duchovní duše''' (Chejbi)&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
7. '''božský duch''' (Ku)&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===  Doporučená literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Störig, H. J. (2007). Malé dějin filsofie. Praha: Karmelitánské nakladatelství.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Nejstar%C5%A1%C3%AD_p%C5%99edstavy_o_du%C5%A1i_(starov%C4%9Bk%C3%A9_kultury)&amp;diff=33517</id>
		<title>Nejstarší představy o duši (starověké kultury)</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Nejstar%C5%A1%C3%AD_p%C5%99edstavy_o_du%C5%A1i_(starov%C4%9Bk%C3%A9_kultury)&amp;diff=33517"/>
		<updated>2016-05-02T12:36:28Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Životné duše */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Nejstarší představy o duši ==&lt;br /&gt;
* Psychologie se dlouho vyvíjela jako součást filozofie. Teprve německý filozof '''Christian Wolff''' použil V 18. století pro nauku o duševním životě název psychologie. Po vydělení psychologie z filozofie v 19. století trvalo ještě celá desetiletí, než vznikl obor dějiny psychologie. Určitým mezníkem je rok '''1965''', kdy začal v USA vycházet časopis ''Journal of the History of the Behavioral Sciences''. &lt;br /&gt;
* Dodnes je však pojetí dějin psychologie nejednotné; výběr témat je ovlivněn apriorní filozofickou pozicí vyučujícího. Při periodizaci dějin psychologie se tradičně začínalo u řecké filozofie, ale pozoruhodné psychologické názory lze najít už ve staré Indii a Číně. Z indických a čínských náboženských a myšlenkových systémů vydatně čerpá zejména '''transpersonální psychologie'''&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* V nejrannějších dobách byla ústřední otázkou '''filozofické psychologie''' '''''podstata duševna''''', v této době se však ještě neuvažovalo o duševnu či psychice, nýbrž o '''duši''' neboli '''psyché'''. Uvažovali tedy o duši a o její podstatě, o jejích vztazích k tělu, k okolnímu světu.  &lt;br /&gt;
* Dějiny filosofické psychologie jsou ve svém ústředním pásmu dějinami '''pojmu a problému duše'''.&lt;br /&gt;
* Jisté ponětí o duši existovalo v obecném povědomí již předtím, než myslitelé počali vyvíjet a různě formulovat filosofický pojem duše.&lt;br /&gt;
* '''Primitivní předtavy o duši''' se dají studovat jednak na základě historických památek, dochovaných od různých kultur, jednak na názorech o duši a s nimi souvisejících zvycích a obřadech zjištěných u rozmanitých etnických skupin primitivní kulturní úrovně a kultur zatím nedotčených vlivem civilizace&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Animismus ==&lt;br /&gt;
* V 70. letech 19. století anglický etnolog E.B. Tylor (1897) vytvořil '''teorii animismu'''. &lt;br /&gt;
* Podle té jsou v mysli divocha '''2 skupiny biologických otázek''': '''1.''' na čem se zakládá rozdíl mezi mrtvým a živým tělem; co je příčinou bdění, spánku, stavu vytržení, nemoci a smrti. '''2.''' co jsou ony lidské podoby, které se zjevují ve snech a vizích. &lt;br /&gt;
* Jevy této druhé skupiny byly použity k vysvětlení rozdílu mezi tělem oživeným a mrtvém, a tak vznikla představa '''ducha''' = netělesný obraz mající povahu páry, jež je příčinou života a myšlení jednotlivce, ve kterém sídlí; může tělo opouštět, je neviditelný a neuchopitelný, ale může projevit také fyzickou sílu. &lt;br /&gt;
* Člověk je tedy brán dualisticky – složení '''ducha a těla'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Životné duše ==&lt;br /&gt;
* V '''primitivních kulturách''' existují mnohé další představy o duši, dokonce u téže skupiny se i více představ chaoticky prolíná. &lt;br /&gt;
* Nejrozšířenější je koexistence dvou přestav duše: '''1. duše životodárná patřící živému člověku''' a '''2. duše zemřelého'''. Psychologicky jde o odlišné představy, založené na zkušenostech a zážitcích odlišného citového zabarvení. Zemřelý je něčím tajuplným, budícím hrůzu. Dotykem s mrtvým se člověk, podle rozšířených pověr, stával ''„nečistým“'' v magickém smyslu. Duch mrtvého začíná existovat až od okamžiku smrti. &lt;br /&gt;
* Termín '''životné (životodárné) duše''' zahrnuje řadu různých představ:&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''a) Krevní duše''' – duší je materialisticky míněna ''krev''; krev je nositelem životní síly, proto napitím se krve obětovaného člověka lze si přisvojit jeho životní sílu - odtud pramení obava ze ztráty vlastní krve.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''b) Orgánová duše''' – zejména ''srdce, vnější pohlavní orgány, ledviny a tukový polštář ledvin''; duší je míněn materialisticky orgán ale i životnost vůbec.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''c) Dechová duše''' – známkou smrti je ztráta pohyblivosti a tedy i dýchání,; etymologickým základem slova duše je slovo dýchat; je nehmatatelná, někdy viditelná ve formě páry; byla podkladem pro předfilosofické představy o duševnu u starých Řeků. O představách Řeků vycházíme z homérských eposů, kde se užívají slova '''psyché a thymos'''. Pokud se v Homérovi mluví o psyché lidí živých, znamená toto slovo asi tolik co život.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''d)Thymos''' – patří do období Homérova Řecka. Je to vše, co oživuje - projevuje se v podobě ''afektů, citových vzruchů, myšlení, chtění, rozhodování se, paměti''. Souvisí s ostatními představami životné duše - uniká z rány krví, je v hrudi atd. K smrti dochází únikem thymos z těla. Thymos svým způsobem spojuje ''dechovou a krevní duši'', je-li člověk ve smrtelných mdlobách může se mu pravidelným dechem opět vrátit thymos do bránice.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* '''Psyché''' - podle Homéra vychází z těla umírajícího ústy nebo krvácející ranou a v okamžiku smrti se od člověka odpoutává. Mluví as o ní jen v souvislosti s umírajícím, nevíme proto jako funkci měla v těle živého. Je ''matná, bez jasného vědomí, tupá, bez vůle a citových vznětů, lhostejná''. Je tedy věrným obrazem odhmotnělého těla mrtvého - psyché sama se může oživit jen výjimečně vypitím většího množství krve&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Psychologické názory ve starém Egyptě ===&lt;br /&gt;
* Zde se okolo 4. tis. př. n. l. vytvářely patrně nejstarší názory na duševní život člověka.&lt;br /&gt;
* Prameny, z nichž lze zjistit názory starých Egypťanů jsou různé texty na papyrech, sloupech a zdech chrámů, hrobek a pyramid, texty z ''Knihy mrtvých'' či zjevně nejstarší psychologické pojednání ''Rozhovor životem unaveného se svou duší''.&lt;br /&gt;
* Za centrum duševního života bylo pokládáno '''srdce a dále pak kosti a krev'''. &lt;br /&gt;
* Duch je nadřazen nad tělo a je nesmrtelný - po smrti se převtěluje a prochází všemi druhy tvorů nebo zůstává upoutána k tělu mrtvého nebo žije v říši mrtvých&lt;br /&gt;
* Staří Egypťané rozeznávali na člověku '''7 principů''':&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
1. člověk = '''fyzické tělo''' (Chat)&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
2. '''nehmotné tělo''' jako obraz hmotného (Ka)&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
3. '''animální nižší duše''' vázaná na krev (Habi)&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
4. '''duše''' (Ba), odpovídá životné řecké psyché&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
5. '''životní síla''' (Ankh)&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
6. '''duchovní duše''' (Chejbi)&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
7. '''božský duch''' (Ku)&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===  Doporučená literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Störig, H. J. (2007). Malé dějin filsofie. Praha: Karmelitánské nakladatelství.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Nejstar%C5%A1%C3%AD_p%C5%99edstavy_o_du%C5%A1i_(starov%C4%9Bk%C3%A9_kultury)&amp;diff=33516</id>
		<title>Nejstarší představy o duši (starověké kultury)</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Nejstar%C5%A1%C3%AD_p%C5%99edstavy_o_du%C5%A1i_(starov%C4%9Bk%C3%A9_kultury)&amp;diff=33516"/>
		<updated>2016-05-02T12:36:13Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Animismus */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Nejstarší představy o duši ==&lt;br /&gt;
* Psychologie se dlouho vyvíjela jako součást filozofie. Teprve německý filozof '''Christian Wolff''' použil V 18. století pro nauku o duševním životě název psychologie. Po vydělení psychologie z filozofie v 19. století trvalo ještě celá desetiletí, než vznikl obor dějiny psychologie. Určitým mezníkem je rok '''1965''', kdy začal v USA vycházet časopis ''Journal of the History of the Behavioral Sciences''. &lt;br /&gt;
* Dodnes je však pojetí dějin psychologie nejednotné; výběr témat je ovlivněn apriorní filozofickou pozicí vyučujícího. Při periodizaci dějin psychologie se tradičně začínalo u řecké filozofie, ale pozoruhodné psychologické názory lze najít už ve staré Indii a Číně. Z indických a čínských náboženských a myšlenkových systémů vydatně čerpá zejména '''transpersonální psychologie'''&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* V nejrannějších dobách byla ústřední otázkou '''filozofické psychologie''' '''''podstata duševna''''', v této době se však ještě neuvažovalo o duševnu či psychice, nýbrž o '''duši''' neboli '''psyché'''. Uvažovali tedy o duši a o její podstatě, o jejích vztazích k tělu, k okolnímu světu.  &lt;br /&gt;
* Dějiny filosofické psychologie jsou ve svém ústředním pásmu dějinami '''pojmu a problému duše'''.&lt;br /&gt;
* Jisté ponětí o duši existovalo v obecném povědomí již předtím, než myslitelé počali vyvíjet a různě formulovat filosofický pojem duše.&lt;br /&gt;
* '''Primitivní předtavy o duši''' se dají studovat jednak na základě historických památek, dochovaných od různých kultur, jednak na názorech o duši a s nimi souvisejících zvycích a obřadech zjištěných u rozmanitých etnických skupin primitivní kulturní úrovně a kultur zatím nedotčených vlivem civilizace&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Animismus ==&lt;br /&gt;
* V 70. letech 19. století anglický etnolog E.B. Tylor (1897) vytvořil '''teorii animismu'''. &lt;br /&gt;
* Podle té jsou v mysli divocha '''2 skupiny biologických otázek''': '''1.''' na čem se zakládá rozdíl mezi mrtvým a živým tělem; co je příčinou bdění, spánku, stavu vytržení, nemoci a smrti. '''2.''' co jsou ony lidské podoby, které se zjevují ve snech a vizích. &lt;br /&gt;
* Jevy této druhé skupiny byly použity k vysvětlení rozdílu mezi tělem oživeným a mrtvém, a tak vznikla představa '''ducha''' = netělesný obraz mající povahu páry, jež je příčinou života a myšlení jednotlivce, ve kterém sídlí; může tělo opouštět, je neviditelný a neuchopitelný, ale může projevit také fyzickou sílu. &lt;br /&gt;
* Člověk je tedy brán dualisticky – složení '''ducha a těla'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Životné duše ===&lt;br /&gt;
* V '''primitivních kulturách''' existují mnohé další představy o duši, dokonce u téže skupiny se i více představ chaoticky prolíná. &lt;br /&gt;
* Nejrozšířenější je koexistence dvou přestav duše: '''1. duše životodárná patřící živému člověku''' a '''2. duše zemřelého'''. Psychologicky jde o odlišné představy, založené na zkušenostech a zážitcích odlišného citového zabarvení. Zemřelý je něčím tajuplným, budícím hrůzu. Dotykem s mrtvým se člověk, podle rozšířených pověr, stával ''„nečistým“'' v magickém smyslu. Duch mrtvého začíná existovat až od okamžiku smrti. &lt;br /&gt;
* Termín '''životné (životodárné) duše''' zahrnuje řadu různých představ:&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''a) Krevní duše''' – duší je materialisticky míněna ''krev''; krev je nositelem životní síly, proto napitím se krve obětovaného člověka lze si přisvojit jeho životní sílu - odtud pramení obava ze ztráty vlastní krve.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''b) Orgánová duše''' – zejména ''srdce, vnější pohlavní orgány, ledviny a tukový polštář ledvin''; duší je míněn materialisticky orgán ale i životnost vůbec.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''c) Dechová duše''' – známkou smrti je ztráta pohyblivosti a tedy i dýchání,; etymologickým základem slova duše je slovo dýchat; je nehmatatelná, někdy viditelná ve formě páry; byla podkladem pro předfilosofické představy o duševnu u starých Řeků. O představách Řeků vycházíme z homérských eposů, kde se užívají slova '''psyché a thymos'''. Pokud se v Homérovi mluví o psyché lidí živých, znamená toto slovo asi tolik co život.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''d)Thymos''' – patří do období Homérova Řecka. Je to vše, co oživuje - projevuje se v podobě ''afektů, citových vzruchů, myšlení, chtění, rozhodování se, paměti''. Souvisí s ostatními představami životné duše - uniká z rány krví, je v hrudi atd. K smrti dochází únikem thymos z těla. Thymos svým způsobem spojuje ''dechovou a krevní duši'', je-li člověk ve smrtelných mdlobách může se mu pravidelným dechem opět vrátit thymos do bránice.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* '''Psyché''' - podle Homéra vychází z těla umírajícího ústy nebo krvácející ranou a v okamžiku smrti se od člověka odpoutává. Mluví as o ní jen v souvislosti s umírajícím, nevíme proto jako funkci měla v těle živého. Je ''matná, bez jasného vědomí, tupá, bez vůle a citových vznětů, lhostejná''. Je tedy věrným obrazem odhmotnělého těla mrtvého - psyché sama se může oživit jen výjimečně vypitím většího množství krve&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Psychologické názory ve starém Egyptě ===&lt;br /&gt;
* Zde se okolo 4. tis. př. n. l. vytvářely patrně nejstarší názory na duševní život člověka.&lt;br /&gt;
* Prameny, z nichž lze zjistit názory starých Egypťanů jsou různé texty na papyrech, sloupech a zdech chrámů, hrobek a pyramid, texty z ''Knihy mrtvých'' či zjevně nejstarší psychologické pojednání ''Rozhovor životem unaveného se svou duší''.&lt;br /&gt;
* Za centrum duševního života bylo pokládáno '''srdce a dále pak kosti a krev'''. &lt;br /&gt;
* Duch je nadřazen nad tělo a je nesmrtelný - po smrti se převtěluje a prochází všemi druhy tvorů nebo zůstává upoutána k tělu mrtvého nebo žije v říši mrtvých&lt;br /&gt;
* Staří Egypťané rozeznávali na člověku '''7 principů''':&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
1. člověk = '''fyzické tělo''' (Chat)&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
2. '''nehmotné tělo''' jako obraz hmotného (Ka)&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
3. '''animální nižší duše''' vázaná na krev (Habi)&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
4. '''duše''' (Ba), odpovídá životné řecké psyché&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
5. '''životní síla''' (Ankh)&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
6. '''duchovní duše''' (Chejbi)&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
7. '''božský duch''' (Ku)&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===  Doporučená literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Störig, H. J. (2007). Malé dějin filsofie. Praha: Karmelitánské nakladatelství.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Typologie_v_psychologii&amp;diff=33515</id>
		<title>Typologie v psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Typologie_v_psychologii&amp;diff=33515"/>
		<updated>2016-05-02T12:35:15Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: Založena nová stránka s textem „== Typologie == * Vychází z poznatku, že psychické vlastnosti společně představují syndromy vlastností, které jsou charakteristické pro určitý…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Typologie ==&lt;br /&gt;
* Vychází z poznatku, že psychické vlastnosti společně představují syndromy vlastností, které jsou charakteristické pro určitý počet lidí; ti tak tvoří skupinu osob s některými společnými vlastnostmi.&lt;br /&gt;
* Podle Eysencka jsou termíny typ a vlastnost zaměnitelné - řekneme-li o určitém člověku, že je družný, nebo že je to družný typ, znamená to téměř totéž.&lt;br /&gt;
* Nověji představují krajní hodnoty v kontinuu určitého škálování, tedy od typologií se upouští.&lt;br /&gt;
* G. W. Allport tvrdí, že teorie typu nám neříká nic víc, než že určití lidé jsou jiným lidem v určitém ohledu podobní, existuje přitom množství rozličných hledisek, a tak tentýž člověk může příslušet k mnoha různým typům.&lt;br /&gt;
* Většina lidí žádný typ nevytváří&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (2009). Psychologie osobnosti. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Ernst Kretschmer ==&lt;br /&gt;
Kretschmer si nejprve definuje pojmy:&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• '''konstituce''': souhrn všech individuálních vlastností spočívajících na dědičnosti&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• '''charakter''': souhrn všech afektivně volních reaktivních potencí člověka, tak jak se utvořily v průběhu jeho životního vývoje, tedy na základě dědičných vloh a exogenních činitelů&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• '''temperament''': je spolupodmíněn humorálně a je reprezentován jednak mozkem, jednak systémem žláz z vnitřní sekrecí. Temperament pak ovlivňuje míru citlivosti vůči duševním podnětům, citové zabarvení psychických obsahů, psychické tempo a rytmus duševních dějů, psychomotoriku.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Ve vlastní typologii pak vymezil tyto '''4 typy''':&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
•'''Astenický typ''': (leptosomní, leptomorfní, dolichomorfní, lineární) Tento typ má dlouhé končetiny, úzký obličej, je hubený spíše introvertní, plachý, odměřený a nespolečenský. Projevuje se schizotimně (abstraktní myšlení, ambivalence mezi vznětlivostí a lhostejností) a má tedy predispozice ke schizofrenii.&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
•'''Pyknický typ''': (eurysomní, brachymorfní, laterální) U tohoto typu vídáme naopak krátké končetiny, kulatý obličej a podsaditou postavu. Projevují se u něj cyklotymní rysy ( srdečnost, přizpůsobivost, střídání nálad, zaměřená úzce a prakticky), sklon k bipolární poruše.&amp;lt;br /&amp;gt;  &lt;br /&gt;
•'''Atletický typ''' (muskulární, mezosomní): Jedná se o typ s vyváženými proporcemi a svaly. Tento typ je energický, agresivní a veselý. Je to normální osobnost bez sklonu k patologii.&amp;lt;br /&amp;gt;  &lt;br /&gt;
•'''Dysplastický typ''': v tomto typu se prolínají všechny 3 předešlé typy. Nabývá tělesných znaků nadměrně zženštilého zaobleného vzrůstu.&amp;lt;br /&amp;gt;  &lt;br /&gt;
* Jeho teorie byla celkem přijata s nadšením, protože poskytovala vědeckou podporu starobylé tradici. Avšak objevili se i tací, kterým jeho teorii kritizovali. Podotýkali, že mnoho lidí se nedá do výše uvedených kategorií zařadit. Navíc byl Kretschmerův vzorek nevyvážený&amp;lt;ref&amp;gt;Smékal, V. (2009). Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister &amp;amp; Principal.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
== William H. Sheldon ==&lt;br /&gt;
* Rozlišil 76 somatotypům, které dále typologicky rozdělil na 3 typy. &lt;br /&gt;
* Jeho typologie je založena na struktuře buněčných tkáňových vrstev embrya. Navázal svým na Kretschmera.&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
• '''Endomorfní typ s převahou endodermu'''(vnitřní zárodečná vrstva): ''měkký, zaoblený a tučný, má dobré trávení, ale slabé kosti a svalstvo, uvolněný s pomalými reakcemi rád spí, má rád jídlo, vyskytují se u něj mělké city a jedná se většinou o extroverta, co se týče osobnostního vzorce, jedná se o člověka společenského, uvolněného, hovorného a požitkářského''.&amp;lt;br /&amp;gt;  &lt;br /&gt;
• '''Mezomorfní typ s převahou mezodermu''' (střední zárodečná vrstva): ''tvrdý, hranatý, s velkými kostmi a svalovitý má těžkou, mohutnou postavu, pevné držení těla, energický, hlučný, rád sportuje, cvičí, pohybuje se, jeho osobnostní vzorec je následující: energický, asertivní, kurážný, optimistický, sportovní''.&amp;lt;br /&amp;gt;  &lt;br /&gt;
• '''Ektomorfní typ s převahou ektodermu''' (vnější zárodečná vrstva): ''vysoký, hubený s velkou lebkou jeho tělo je křehké a má slabě vyvinuté trávení držení těla je křečovité je přehnaně reaktivní, má sklony k samotářství a má lehký spánek, mezi jeho osobnostní vlastnosti patří introverze, ostýchavost, intelektuálnost, inhibovanost, nespolečenskost''&amp;lt;ref&amp;gt;Smékal, V. (2009). Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister &amp;amp; Principal.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== C. G. Jung ==&lt;br /&gt;
* Jungova typologie je založena na bipolární škále '''introvert-extrovert''', podle toho, zda jedinec kvantum energie(libido) zaměřuje na svůj intrapsychický svět, nebo na své okolí. I když jsou oba postoje přítomny v každém člověku, jeden z nich má větší vliv než druhý. &lt;br /&gt;
* Navíc se rozlišuje typ osobnosti podle poměrné síly '''čtyř psychických funkcí''' – Jung vysvětluje jejich povahu podle jejich specifických příspěvků:&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• '''Myšlení''': zkoumá, co vnímaný předmět je&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• '''Cítění''': oceňuje hodnotu předmětu&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• '''Smyslové vnímání''': zahrnuje veškerou smyslovou zkušenost&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• '''Intuice''': poznává skrytý význam předmětu&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* Kombinace a interakce dvou postojů a čtyř funkcí poskytuje obsažnou taxonomii lidských typů&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (2009). Psychologie osobnosti. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Emanuel Spranger ==&lt;br /&gt;
Popisuje '''šest typů''' lidí podle toho, jaký princip upřednostňují:&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• '''Teoretický člověk''': usiluje o poznán pravdy. Může jím být kdokoli, pro koho je nejdůležitější orientací ve světě poznání toho, co se děje a proč se tak děje.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• '''Estetický člověk''': usiluje o zážitky, dojem nebo příležitost k sebevyjádření.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• '''Ekonomický člověk''': hledá užitek a zisk. Myslí jen na sebe a vlastní blaho.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• '''Sociální člověk''': hledí si blaha ostatních, žije pro druhé.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• '''Mocenský člověk''': spočívá v podřízení se vyšším principům, jednání v duchu vyšších zásad.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
• '''Náboženský člověk''': hledá smysl života, nemusí být vázána na náboženskou doktrinologii.&amp;lt;ref&amp;gt;Smékal, V. (2009). Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister &amp;amp; Principal.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Hjelle, L. A., &amp;amp; Ziegler, D. J. (1992). Personality theories: Basic assumptions, research, and applications. McGraw-Hill Humanities, Social Sciences &amp;amp; World Languages.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=V%C3%BDvojov%C3%BD_p%C5%99%C3%ADstup_v_psychologii&amp;diff=33514</id>
		<title>Vývojový přístup v psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=V%C3%BDvojov%C3%BD_p%C5%99%C3%ADstup_v_psychologii&amp;diff=33514"/>
		<updated>2016-05-02T11:44:13Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Vývojový přístup v psychologii */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Vývojový přístup v psychologii ==&lt;br /&gt;
=== Aristotelés ===&lt;br /&gt;
* Prezentoval první detailní koncepci vývoje společně s historií embryologie v rozmanitých životních formách.&lt;br /&gt;
* Nahradil teorii atomistických zastánců preformovaných struktur vlastní epigenetickou teorií, podle které se embryo postupně diferencuje z neurozlišeného homogenního základu, zatímco tělesné části jako srdce, plíce, končetiny nabývají trvalých forem a prostorového uspořádání teprve v průběhu.&lt;br /&gt;
* '''Epigeneze a preformacionismus''' stále zůstávají ve vývojové psychologie ústředními protikladnými stanovisky, které spolu soupeří ,přičemž neexistuje jednoznačné řešení tohoto sporu.&lt;br /&gt;
* '''Centrální epigenetický výklad''' u Aristotela spočívá v tom, že je to právě mužský princip, který působí na generativní materiál vylučovaný ženami, a uvádějící vývojové procesy do pohybu - tyto procesy potom postupně aktualizují potenciál inherentně obsažený v generativním materiálu ženy.&lt;br /&gt;
* I když tato teorie směšuje matefyziku s vědou (zahrnuje vitalistické a teleologické prvky), tak se její prostřednictvím Aristotelés stal '''předchůdcem vývojové vědy''': položil základní vývojové otázky a připravil tak cestu pro empiricky zaměřené průzkumníky vývojových problémů o 2000 let později.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Moderní dějiny vývojové vědy můžeme datovat do 17.století, kdy vědci pokračovali v práci svých antických předchůdců.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== William Harvey (1578-1657) ===&lt;br /&gt;
* Známý pro objev cirkulace krve, je důležitou postavou v dějinách vývojového přístupu.&lt;br /&gt;
* Napsal práci o roznožování a jako výchozí bod určil ''Aristotelovu epigenetickou teorii''.&lt;br /&gt;
* Harvey věřil, že že všechen život povstal z vajíčka.&lt;br /&gt;
* Jedna z nejvýznamnějších otázek tehdejší doby se zaměřovala na povahu embryonální výživy a základní rozdělení mezi výživou a samotnou formující látkou ve vajíčku.&lt;br /&gt;
* Harvey byl přesvědčen, že toto rozdělení nemá žádný význam, protože výživa byla asimilována embryem, jakmile získalo formu.&lt;br /&gt;
* Epigenezi chápal jako '''''propojené, synchronní procesy''''' '''1. růstu''' (nárůstu hmoty, množství) a '''2. diferenciace'''. To je v rozporu s Aristotelem, který považoval epigenezi za totožnou s diferenciací formujícího se materiálu (těla).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Vynález mikroskopu zcela mění situaci, odhaloval do té doby neviditelný svět.&lt;br /&gt;
* '''Mikroskop''' obrácený na vajíčko odhalil vysoký stupeň organizovanosti i u těch nejmenších z embryí a proto dala vzniknou názoru '''preformacionismu''' a její základní otázce: ''pokud je tak složitá organizace přitomná tak brzy, proč by zde nemohla být od úplného počátku?'' &lt;br /&gt;
* Jejich názor spočíval v tom, že život je preformován ve vajíčkách, ikonou preformace byl '''Nicholas Hartsoecker'''.&lt;br /&gt;
* Debaty v 18.století nakonec skončily v podobě odpovědi Harveyho: '''''jde o současně probíhající procesy růstu (nárůstu hmoty) a získávání tvaru.'''''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Herbert Spencer (1820-1903) === &lt;br /&gt;
* Prezentoval '''psychologii''' jako oddělenou od biologie, jejímž výzkumným záměrem byla vědomá lidská mysl.&lt;br /&gt;
* Užíval stejné metody a koncepty jako biologie.&lt;br /&gt;
* Měl abastraktní koncept vývoje jako '''pokroku''', který aplikoval napříč mnoha disciplínami.&lt;br /&gt;
* Viděl pokrok jako příbuzný k epigenetické tradici Aristotela, Harveyho a dalších.&lt;br /&gt;
=== James Mark Baldwin (1861-1934) === &lt;br /&gt;
* Přenesl organickou tradici embryonologů do '''vývojové psychologie''' 20.století.&lt;br /&gt;
* Koncepty jako ''asimilace, růst a diferenciace'', které byly porpvé artikulovány pro výživu a anatomii embrya, byly nyní přepracovány aby pojaly také naši mysl a zkušenost.&lt;br /&gt;
* Tyto faktory postupovaly spolu s velmi významným vlivem '''Darwinovy evoluční teorie''' a následného nástupu '''funkcionalismu''' a společně utvářely vývojovou psychologii a její historii ve 20. století.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Ernst Haeckel (1834-1919) ===&lt;br /&gt;
* Popularizoval paralelu mezi '''embryonologií a evolucí'''&lt;br /&gt;
* Dal těmto konceptům nová jména a navrhl jejich vzájemné propojení v tzv. '''Biogenetickém zákoně''': ''ontogeneze je zkrácenou fylogenezí''.&lt;br /&gt;
* Tento názor byl svého času velmi populární a obecně přijímaný.&lt;br /&gt;
* '''Vývoj''' může být pojímaný jako tlačený sled fází vpřed evolucí, od stádií nižších živočichů až ke stádiím výlučně lidským.&lt;br /&gt;
* Tato teorie si ponechává '''''epigenetické hledisko''''' během ontogeneze, jejíž přičinou je pak nutno hledat v '''''preexistující fylogenezi'''''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Školy vývojové psychologie, které vznikaly na začátku 20. století získávají stěžejní koncepce z '''embryonologie a evoluční biologie 19. století''', ale každá z těchto škol implementovala do svých teorií něco jiného.&lt;br /&gt;
* Vývojové teorie založené na stádiích vývoje převzal '''G. S. Hall a Sigmund Freud''' a byly vybudovány na základech konceptu Ernsta Haeckela.&lt;br /&gt;
* Tito psychologové prohlašují, že lidský vývoj opakuje historii lidské evoluce a zdravý vývoj vyžaduje podporu těchto predeterminovaných stádií v průběhu dětství.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== William Preyer (1841-1897) ===&lt;br /&gt;
* Byl embryonolog, který pokračoval v epigenetické tradici.&lt;br /&gt;
* Přenesl koncepty a metody z jeho oblasti studia do studia vývoje chování.&lt;br /&gt;
* Vydání knihy '''''Mind of the Child''''' z roku '''1882''' je uváděno jako datum, kdy se zrodila '''vývojová psychologie''' - Preyer zde překládá způsob transformace '''empirického přístupu''' z embryonologie k výzkumu postnatálního mentálního vývoje.&lt;br /&gt;
* Koncept vývoje ovlivněný jeho '''''fyziologickým zaměřením''''', zahrnuje '''aktivní organismus''' přispívající svou vlastní aktivitou k jeho vývoji, přičemž výsledek této aktivity z nejranějších stádií poskytuje podklad pro zvládání dalších stádií.&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
* Tento koncept měl hlavní vliv na '''Jamese Marka Baldwina''', který integroval Preyerovy názory s názory Darwinova přírodního výběru ve vývojovou teorii, která sloužila jako základ pro mnoho škol vývojové psychologie ve 20.století, zahrnující L. Vygotského, J. Piageta, H. Wernera a dalši.&lt;br /&gt;
* '''Vývojový koncept Baldwina''' je zaměřen na vztah mezi aktivním organismem a jeho sociálním prostředím jako zdrojem vývojové transformace.&lt;br /&gt;
* Aplikoval ho na mysl dítěte, což ho vedlo k poznámkám o '''cirkulárních reakcích a genetické epistemologii''', kterou velmi rozšířil a zpracoval '''Jean Piaget'''. Vygotski aplikoval jeho názory velmi zeširoka a zahrnul tam také kulturní a rodinnou evoluci spolu s ontogenetickým vývojem, na který se zaměřovali nejvíce&amp;lt;ref&amp;gt;Hopkins, B. (2005). The Cambridge encyclopedia of child development. Cambridge University Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=V%C3%BDvojov%C3%BD_p%C5%99%C3%ADstup_v_psychologii&amp;diff=33513</id>
		<title>Vývojový přístup v psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=V%C3%BDvojov%C3%BD_p%C5%99%C3%ADstup_v_psychologii&amp;diff=33513"/>
		<updated>2016-05-02T11:13:21Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: Založena nová stránka s textem „== Vývojový přístup v psychologii == Aristotelés prezentoval první detailní koncepci vývoje společně s historií embryologie v rozmanitých živo…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Vývojový přístup v psychologii ==&lt;br /&gt;
Aristotelés prezentoval první detailní koncepci vývoje společně s historií embryologie v rozmanitých životních formách&lt;br /&gt;
Nahradil atomistické zastánce preformovaných struktur epigenetickou koncepcí ve které se embryo postupně diferencuje z neurozlišeného homogenního základu a tělesné části jako srdce, plíce, končetiny a jejich prostorové uspořádání teprve v průběhu času získávají formu.&lt;br /&gt;
Epigeneze a preformacionismus stále zůstávají ve vývojové psychologie ústředními protikladnými stanovisky, které spolu soupeří a neexistuje jednoznačné řešení tohoto sporu.&lt;br /&gt;
Centrální epigenetická výklad u Aristotela spočívá v tom, že je to mužský princip, který působí na generativní materiál vylučovaný ženami, a uvádějící vývojové procesy do pohybu, které postupně aktualizují potenciál inherentně obsažený v generativním materiálu ženy.&lt;br /&gt;
I když tato teorie směšuje matefyziku s vědou, zahrnující vitalistické a teleologické prvky, Aristotelés nicméně položil základní vývojové otázky a připravil cestu pro empiricky zaměřené následovníky prozkoumávat vývojové problémy o 2000 let později.&lt;br /&gt;
Moderní dějiny vývojové vědy můžeme datovat do 17.století, kdy vědci pokračovali v práci svých antických předchůdců&lt;br /&gt;
William Harvey (1578-1657), známý pro objev cirkulace krve, je důležitá postava v dějinách vývojového přístupu.&lt;br /&gt;
Napsal práci o roznožování a jako výchozí bod určil Aristotelovu epigenetickou teorii.&lt;br /&gt;
Harvey věřil, že že všechne život povstal z vajíčka.&lt;br /&gt;
Jedna z nejvýznamnějších otázek tehdejší doby se zaměřovala na povahu embryonální výživy a rozdělení mezi výživou a samotnou formující látkou ve vajíčku.&lt;br /&gt;
Harvey demonstroval, že toto rozdělení nemá žádný význam, výživa byla asimilována embryem, jakmile získalo formu.&lt;br /&gt;
Epigenezi chápal jako propojené, synchronní procesy růstu (nárůstu hmoty, množství) a diferenciace. To je v rozporu s Aristotelem, který považoval epigenezi za totožnou s diferenciací formujícího se materiálu (těla).&lt;br /&gt;
Vynález mikroskopu zcela mění situaci, odhaloval do té doby neviditelný svět.&lt;br /&gt;
Mikroskop obrácený na vajíčko odhalil vysoký stupeň organizovanosti i u těch nejmenších z embryí a proto dala vzniknou názoru preformacionismu a její základní otázce:pokud je tak složitá organizace přitomná tak brzy, proč by zde nemohla být od úplného počátku? Jejich názor spočíval v tom, že život je preformován ve vajíčkách, ikonou preformace byl Nicholas Hartsoecker.&lt;br /&gt;
Debaty v 18.století nakonec skončily v podobě odpovědi Harveyho: jde o současně probíhající procesy růstu (nárůstu hmoty) a získávání tvaru&lt;br /&gt;
Herbert Spencer (1820-1903) prezentoval psychologii jako oddělenou od biologie, jejímž výzkumným záměrem byla vědomá lidská mysl, ale jinak užíval stejné metody a koncepty jako biologie.&lt;br /&gt;
Měl abastraktní koncept vývoje jako pokroku, který aplikoval napříč mnoha disciplínami.&lt;br /&gt;
Viděl pokrok jako příbuzný k epigenetické tradici Aristotela, Harveyho a dalších.&lt;br /&gt;
James Mark Baldwin (1861-1934) přenesl organickou tradici embryonologů do vývojové psychologie 20.století.&lt;br /&gt;
Koncepty jako asimilace, růst a diferenciace, které byly porpvé artikulovány pro výživu a anatomii embrya, byly nyní přepracovány aby pojaly také naši mysl a zkušenost.&lt;br /&gt;
Tyto faktory postupovaly spolu s velmi významným vlivem Darwinovy evoluční teorie a následného nástupu funkcionalismu a společně utvářely vývojovou psychologii a její historii ve 20. století.&lt;br /&gt;
Ernst Haeckel (1834-1919) popularizoval paralelu mezi embryonologií a evolucí, dal těmto konceptům nová jména a navrhl jejich vzájemné propojení v tzv. Biogenetickém zákoně: ontogeneze je zkrácenou fylogenezí.&lt;br /&gt;
Tento názor byl svého času velmi populární a obecně přijímaný.&lt;br /&gt;
Vývoj může být pojímaný jako tlačený vpřed evolucí, s dospělými projevy nižších živočichů jako stádií ontogenetického vývoje k vyšším stádiím.&lt;br /&gt;
Tato teorie si ponechává epigenetické hledisko během ontogeneze, jejíž přičinou je pak nutno hledat v preexistující fylogenezi.&lt;br /&gt;
Školy vývojové psychologie, které vznikaly na začátku 20. století získávají stěžejní koncepce z embryonologie a evoluční biologie 19. století, ale každá z těchto škol implementovala do svých teorií něco jiného.&lt;br /&gt;
Vývojové teorie založené na stádiích vývoje převzal G. S. Hall a Sigmund Freud a byly vybudovány na základech konceptu Ernsta Haeckela.&lt;br /&gt;
Tito psychologové prohlašují, že lidský vývoj opakuje historii lidské evoluce a zdravý vývoj vyžaduje podporu těchto predeterminovanou posloupnost v průběhu dětství.&lt;br /&gt;
William Preyer (1841-1897) byl embryonolog v epigenetické tradici, který přenesl koncepty a metody z jeho oblasti studia do studia vývoje chování.&lt;br /&gt;
Vydání Jeho kniha Mind of the Child z roku 1882 je často používání jako datum, kdy se zrodila vývojová psychologie, demonstruje způsob transformace empirického přístupu z embryonologie k užití postnatálního mentálního vývoje po narození.&lt;br /&gt;
Jeho koncept vývoje ovlivněný jeho fyziologickým zaměřením, zahrnuje aktivní organismus přispívající svou vlastní aktivitou k jeho vývoji a výsledek v tomto sažení z nejranějších stádií poskytuje podklad pro zvládání dalších stádií. &lt;br /&gt;
Tento koncept měl hlavní vliv na Jamese Marka Baldwina, který integroval Preyerovy názory s názory Darwinova přírodního výběru ve vývojovou teorii, která sloužila jako základ pro mnoho škol vývojové psychologie ve 20.století, zahrnující L. Vygotského, J. Piageta, H. Wernera a dalši.&lt;br /&gt;
vývojový koncept baldwina je zaměřen na vztah mezi aktivním organismem a jeho sociálním prostředím jako zdrojem vývojové transformace.&lt;br /&gt;
Pakud to aplikujeme na mysl dítěte, to ho vedlo k poznámkám o cirkulárních reakcích a genetické epistemologii, kterou velmi rozšířil a zpracoval Jean Piaget. Vygotski aplikoval jeho názory velmi zeširoka a zahrnul tam také kulturní a rodinnou evoluci spolu s ontogenetickým vývojem, na který se zaměřovali nejvíce.&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Nejstar%C5%A1%C3%AD_p%C5%99edstavy_o_du%C5%A1i_(starov%C4%9Bk%C3%A9_kultury)&amp;diff=33504</id>
		<title>Nejstarší představy o duši (starověké kultury)</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Nejstar%C5%A1%C3%AD_p%C5%99edstavy_o_du%C5%A1i_(starov%C4%9Bk%C3%A9_kultury)&amp;diff=33504"/>
		<updated>2016-05-02T09:34:37Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Nejstarší představy o duši ==&lt;br /&gt;
* Psychologie se dlouho vyvíjela jako součást filozofie. Teprve německý filozof '''Christian Wolff''' použil V 18. století pro nauku o duševním životě název psychologie. Po vydělení psychologie z filozofie v 19. století trvalo ještě celá desetiletí, než vznikl obor dějiny psychologie. Určitým mezníkem je rok '''1965''', kdy začal v USA vycházet časopis ''Journal of the History of the Behavioral Sciences''. &lt;br /&gt;
* Dodnes je však pojetí dějin psychologie nejednotné; výběr témat je ovlivněn apriorní filozofickou pozicí vyučujícího. Při periodizaci dějin psychologie se tradičně začínalo u řecké filozofie, ale pozoruhodné psychologické názory lze najít už ve staré Indii a Číně. Z indických a čínských náboženských a myšlenkových systémů vydatně čerpá zejména '''transpersonální psychologie'''&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* V nejrannějších dobách byla ústřední otázkou '''filozofické psychologie''' '''''podstata duševna''''', v této době se však ještě neuvažovalo o duševnu či psychice, nýbrž o '''duši''' neboli '''psyché'''. Uvažovali tedy o duši a o její podstatě, o jejích vztazích k tělu, k okolnímu světu.  &lt;br /&gt;
* Dějiny filosofické psychologie jsou ve svém ústředním pásmu dějinami '''pojmu a problému duše'''.&lt;br /&gt;
* Jisté ponětí o duši existovalo v obecném povědomí již předtím, než myslitelé počali vyvíjet a různě formulovat filosofický pojem duše.&lt;br /&gt;
* '''Primitivní předtavy o duši''' se dají studovat jednak na základě historických památek, dochovaných od různých kultur, jednak na názorech o duši a s nimi souvisejících zvycích a obřadech zjištěných u rozmanitých etnických skupin primitivní kulturní úrovně a kultur zatím nedotčených vlivem civilizace&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Animismus ===&lt;br /&gt;
* V 70. letech 19. století anglický etnolog E.B. Tylor (1897) vytvořil '''teorii animismu'''. &lt;br /&gt;
* Podle té jsou v mysli divocha '''2 skupiny biologických otázek''': '''1.''' na čem se zakládá rozdíl mezi mrtvým a živým tělem; co je příčinou bdění, spánku, stavu vytržení, nemoci a smrti. '''2.''' co jsou ony lidské podoby, které se zjevují ve snech a vizích. &lt;br /&gt;
* Jevy této druhé skupiny byly použity k vysvětlení rozdílu mezi tělem oživeným a mrtvém, a tak vznikla představa '''ducha''' = netělesný obraz mající povahu páry, jež je příčinou života a myšlení jednotlivce, ve kterém sídlí; může tělo opouštět, je neviditelný a neuchopitelný, ale může projevit také fyzickou sílu. &lt;br /&gt;
* Člověk je tedy brán dualisticky – složení '''ducha a těla'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Životné duše ===&lt;br /&gt;
* V '''primitivních kulturách''' existují mnohé další představy o duši, dokonce u téže skupiny se i více představ chaoticky prolíná. &lt;br /&gt;
* Nejrozšířenější je koexistence dvou přestav duše: '''1. duše životodárná patřící živému člověku''' a '''2. duše zemřelého'''. Psychologicky jde o odlišné představy, založené na zkušenostech a zážitcích odlišného citového zabarvení. Zemřelý je něčím tajuplným, budícím hrůzu. Dotykem s mrtvým se člověk, podle rozšířených pověr, stával ''„nečistým“'' v magickém smyslu. Duch mrtvého začíná existovat až od okamžiku smrti. &lt;br /&gt;
* Termín '''životné (životodárné) duše''' zahrnuje řadu různých představ:&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''a) Krevní duše''' – duší je materialisticky míněna ''krev''; krev je nositelem životní síly, proto napitím se krve obětovaného člověka lze si přisvojit jeho životní sílu - odtud pramení obava ze ztráty vlastní krve.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''b) Orgánová duše''' – zejména ''srdce, vnější pohlavní orgány, ledviny a tukový polštář ledvin''; duší je míněn materialisticky orgán ale i životnost vůbec.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''c) Dechová duše''' – známkou smrti je ztráta pohyblivosti a tedy i dýchání,; etymologickým základem slova duše je slovo dýchat; je nehmatatelná, někdy viditelná ve formě páry; byla podkladem pro předfilosofické představy o duševnu u starých Řeků. O představách Řeků vycházíme z homérských eposů, kde se užívají slova '''psyché a thymos'''. Pokud se v Homérovi mluví o psyché lidí živých, znamená toto slovo asi tolik co život.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''d)Thymos''' – patří do období Homérova Řecka. Je to vše, co oživuje - projevuje se v podobě ''afektů, citových vzruchů, myšlení, chtění, rozhodování se, paměti''. Souvisí s ostatními představami životné duše - uniká z rány krví, je v hrudi atd. K smrti dochází únikem thymos z těla. Thymos svým způsobem spojuje ''dechovou a krevní duši'', je-li člověk ve smrtelných mdlobách může se mu pravidelným dechem opět vrátit thymos do bránice.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* '''Psyché''' - podle Homéra vychází z těla umírajícího ústy nebo krvácející ranou a v okamžiku smrti se od člověka odpoutává. Mluví as o ní jen v souvislosti s umírajícím, nevíme proto jako funkci měla v těle živého. Je ''matná, bez jasného vědomí, tupá, bez vůle a citových vznětů, lhostejná''. Je tedy věrným obrazem odhmotnělého těla mrtvého - psyché sama se může oživit jen výjimečně vypitím většího množství krve&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Psychologické názory ve starém Egyptě ===&lt;br /&gt;
* Zde se okolo 4. tis. př. n. l. vytvářely patrně nejstarší názory na duševní život člověka.&lt;br /&gt;
* Prameny, z nichž lze zjistit názory starých Egypťanů jsou různé texty na papyrech, sloupech a zdech chrámů, hrobek a pyramid, texty z ''Knihy mrtvých'' či zjevně nejstarší psychologické pojednání ''Rozhovor životem unaveného se svou duší''.&lt;br /&gt;
* Za centrum duševního života bylo pokládáno '''srdce a dále pak kosti a krev'''. &lt;br /&gt;
* Duch je nadřazen nad tělo a je nesmrtelný - po smrti se převtěluje a prochází všemi druhy tvorů nebo zůstává upoutána k tělu mrtvého nebo žije v říši mrtvých&lt;br /&gt;
* Staří Egypťané rozeznávali na člověku '''7 principů''':&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
1. člověk = '''fyzické tělo''' (Chat)&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
2. '''nehmotné tělo''' jako obraz hmotného (Ka)&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
3. '''animální nižší duše''' vázaná na krev (Habi)&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
4. '''duše''' (Ba), odpovídá životné řecké psyché&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
5. '''životní síla''' (Ankh)&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
6. '''duchovní duše''' (Chejbi)&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
7. '''božský duch''' (Ku)&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===  Doporučená literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Störig, H. J. (2007). Malé dějin filsofie. Praha: Karmelitánské nakladatelství.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychologick%C3%A9_n%C3%A1zory_mlad%C5%A1%C3%ADch_p%C5%99%C3%ADrodn%C3%ADch_filosof%C5%AF_(Empedokles,_Anaxagoras)&amp;diff=33503</id>
		<title>Psychologické názory mladších přírodních filosofů (Empedokles, Anaxagoras)</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychologick%C3%A9_n%C3%A1zory_mlad%C5%A1%C3%ADch_p%C5%99%C3%ADrodn%C3%ADch_filosof%C5%AF_(Empedokles,_Anaxagoras)&amp;diff=33503"/>
		<updated>2016-05-02T08:57:30Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Empedoklés (490-430 př.n.l.) */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Mladší přírodní filozofové ==&lt;br /&gt;
* '''Mladší přírodní filosofové''' vycházejí z předpokladu, že '''jsoucno''', které je základem všech věcí, je neměnné. &lt;br /&gt;
* S tím souvisí, že přecházejí k pluralismu, tedy k názoru, že takových elementárních jsoucen je několik ('''Empedokles''') nebo nekonečné množství ('''Anaxagoras''', atomisté)&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Empedoklés (490-430 př.n.l.) ==&lt;br /&gt;
* Vycházel z předpokladu '''čtyř původních látek''' (země, voda, vzduch, oheň). Nazývá je kořeny všech věcí, později stoicheia, latinsky elementa, česky prvky (živly). &lt;br /&gt;
* Jsou ''věčné, neměnné, přitom trpné, inertní, bez pohybu''. &lt;br /&gt;
* Do pohybu se dostávají působením dvou '''dalších principů''': ''''lásky''' (přátelství) a '''nenávisti''' (sváru). &lt;br /&gt;
* '''''Láska''''' působí spojování a míšení prvků; '''''nenávist''''' jejich rozdělování. &lt;br /&gt;
* Obě tyto síly jsou zároveň principy psychickými a mravními: láska je principem slasti a dobra; nenávist principem všeho utrpení a zla. Při naprosté nadvládě lásky jsou částečky všech prvků smíšeny v dokonalou kouli, na jejíž okraj je svár vytlačen. Opačným extrémem je úplné rozdělení prvků při nadvládě nenávisti.&lt;br /&gt;
* Mezi dvěma extrémnímí stavy jsou dvě periody vznikání světa: perioda nesouladu a perioda s převahou lásky. &lt;br /&gt;
* '''Fáze kosmického cyklu''': kosmický stav dokonalého sloučení prvků(= sfairos) → svět nenávisti → stav úplné rozdělenosti prvků → svět ve znamení lásky. Tyto fáze se neustále opakují. V každém z obou mezidobí vznikání a zanikání světa dochází ke vzniku organismů.&lt;br /&gt;
* Empedokles neuznává vznikání ve vlastním slova smyslu. Je pro něj pouze míšením neměnných, věčných elementů. Nejprve vznikají rostliny, poté živočichové tak, že vyrostou části těl živočichu a ty se posléze nahodile spojují – muže tak vzniknout člověk a nebo zrůda, která hyne.&lt;br /&gt;
* Zvláštnosti organismů a rozdíly mezi nimi se zakládají na '''poměru elementů''', z nichž jsou smíšeny. Čím je poměr vyrovnanější - tato harmonie je dílem principu lásky, tím dokonalejší je příslušný útvar.&lt;br /&gt;
* Empedokles staví '''výklad vnímání''' na své '''teorii pórů'''. Podle té jsou tělesa proniknuta četnými průlinami. A naopak ze všech viditelných těles proudí neviditelné výrony. Hmota se tedy může mísit s jinou na dálku. To lze jen při symetrii, když je mezi hmotami vztah jakéhosi bytostného příbuzenství. &lt;br /&gt;
* '''Smyslové orgány''' také mají '''''póry''''' a k počitku dochází, když do nich proniknou výrony vycházející z předmětů. * Složitější je výklad zrakového vnímání. Oko sestává z předpokládaných čtyř elementů. V nitru je oheň, mezi ním a rohovkou je voda. Výrony z vnějších předmětů mohou pronikat buď do pórů ohně (vnímání bílého a světlého) nebo vody (vnímání tmavého). Světlé oči (s menším množstvím ohně) vidí lépe ve dne, tmavé v noci.&lt;br /&gt;
* '''Vnímání''' je jistým druhem dotyku, kde stejné poznává vždy stejné, např. oheň – oheň. Obdobně vysvětluje pocity libosti a nelibosti. Libost vzniká, když s tělem přijde do styku věc, která má podobné látkové složení. Cítění připisuje i rostlinám, i ony jsou tedy oduševnělé bytosti na jiném stupni.&lt;br /&gt;
* '''Myšlení''' je komplexnější než vnímání. Substrátem myšlení je krev, zejména v krajině srdeční. Zvláštnostmi krve vysvětluje individuální rozdíly v myšlení a vnímání. Také původ zvláštních schopností vidí v poměru smísení elementů v té části těla, která se uplatňuje v příslušné speciální činnosti (např. řečníci v jazyce).&lt;br /&gt;
* Empedokles chápe duševní procesy v těsné souvislosti s hmotným základem. Je proto někdy ne uplně správně považován za materialistu, jedná se však spíše o '''panpsychismus''' (= všechno má také duševní stránku). Jako podstatu myšlení sice chápe krev, ale ne jako tekutinu v čistě materiální podobě, nýbrž jako látku oduševněnou&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Anaxagoras (500-428 př.n.l.) ==&lt;br /&gt;
* Patřil k přátelům '''Periklea, Euripida''' atd.&lt;br /&gt;
* Byl odsouzen za bezbožnost, když prohlásil že slunce je rozžhavený kámen o něco větší než Peloponnésos; po Perikleově přímluvě mu bylo umožněno emigrovat do Malé Asie, kde později zemřel.&lt;br /&gt;
* Domnívá se, že původně byly všechny věci '''pohromadě''' - počátkem byl '''''nevyčíslitelný počet''''' rozmanitých zárodků věcí(='''semen''')&lt;br /&gt;
* Původní pralátku tak Anaxagoras ještě více pluralizoval než Empedoklés (4 živly).&lt;br /&gt;
* Na rozdíl od Empedokla '''neuznával''' existenci jakýchkoli nesložených prvků - oheň je stejně smíšený prvek, jako země, voda a vzduch.&lt;br /&gt;
* Kvalitativně odlišným semenům nepřísluší samostatné, oddělené bytí.&lt;br /&gt;
* Sjednocujícím a hybným činitelem je '''duch''' (=NÚS); je ''nekonečný, samovládný, nesmíšen se žádnou věcí, ale jen sam o sobě''.&lt;br /&gt;
* Na rozdíl od Empedokla si myslí, že '''''vnímání se děje opakem''''', neboť stejné nepůsobí na stejné, například jako studené nebo horké vnímáme jenom to, co se odchyluje od teploty našeho těla.&lt;br /&gt;
* Spatřoval cíl života v '''pozorování''' a ve svobodě, která z pozorování vzniká&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===  Doporučená literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Störig, H. (1999). Malé dějiny filozofie. Praha: Vyšehrad.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychologick%C3%A9_n%C3%A1zory_mlad%C5%A1%C3%ADch_p%C5%99%C3%ADrodn%C3%ADch_filosof%C5%AF_(Empedokles,_Anaxagoras)&amp;diff=33500</id>
		<title>Psychologické názory mladších přírodních filosofů (Empedokles, Anaxagoras)</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychologick%C3%A9_n%C3%A1zory_mlad%C5%A1%C3%ADch_p%C5%99%C3%ADrodn%C3%ADch_filosof%C5%AF_(Empedokles,_Anaxagoras)&amp;diff=33500"/>
		<updated>2016-05-01T14:15:06Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Mladší přírodní filozofové ==&lt;br /&gt;
* '''Mladší přírodní filosofové''' vycházejí z předpokladu, že '''jsoucno''', které je základem všech věcí, je neměnné. &lt;br /&gt;
* S tím souvisí, že přecházejí k pluralismu, tedy k názoru, že takových elementárních jsoucen je několik ('''Empedokles''') nebo nekonečné množství ('''Anaxagoras''', atomisté)&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Empedoklés (490-430 př.n.l.) ==&lt;br /&gt;
* Vycházel z předpokladu '''čtyř původních látek''' (země, voda, vzduch, oheň). Nazývá je kořeny všech věcí, později stoicheia, latinsky elementa, česky prvky (živly). &lt;br /&gt;
* Jsou ''věčné, neměnné, přitom trpné, inertní, bez pohybu''. &lt;br /&gt;
* Do pohybu se dostávají působením dvou '''dalších principů''': ''''lásky''' (přátelství) a '''nenávisti''' (sváru). &lt;br /&gt;
* '''''Láska''''' působí spojování a míšení prvků; '''''nenávist''''' jejich rozdělování. &lt;br /&gt;
* Obě tyto síly jsou zároveň principy psychickými a mravními: láska je principem slasti a dobra; nenávist principem všeho utrpení a zla. Při naprosté nadvládě lásky jsou částečky všech prvků smíšeny v dokonalou kouli, na jejíž okraj je svár vytlačen. Opačným extrémem je úplné rozdělení prvků při nadvládě nenávisti.&lt;br /&gt;
* Mezi dvěma extrémnímí stavy jsou dvě periody vznikání světa: perioda nesouladu a perioda s převahou lásky. &lt;br /&gt;
* '''Fáze kosmického cyklu''': kosmický stav dokonalého sloučení prvků(= sfairos) → svět nenávisti → stav úplné rozdělenosti prvků → svět ve znamení lásky. Tyto fáze se neustále opakují. V každém z obou mezidobí vznikání a zanikání světa dochází ke vzniku organismů.&lt;br /&gt;
* Empedokles neuznává vznikání ve vlastním slova smyslu. Je pro něj pouze míšením neměnných, věčných elementů. Nejprve vznikají rostliny, poté živočichové tak, že vyrostou části těl živočichu a ty se posléze nahodile spojují – muže tak vzniknout člověk a nebo zrůda, která hyne.&lt;br /&gt;
* Zvláštnosti organismů a rozdíly mezi nimi se zakládají na '''poměru elementů''', z nichž jsou smíšeny. Čím je poměr vyrovnanější - tato harmonie je dílem principu lásky, tím dokonalejší je příslušný útvar.&lt;br /&gt;
* Empedokles staví '''výklad vnímání''' na své '''teorii pórů'''. Podle té jsou tělesa proniknuta četnými průlinami. A naopak ze všech viditelných těles proudí neviditelné výrony. Hmota se tedy může mísit s jinou na dálku. To lze jen při symetrii, když je mezi hmotami vztah jakéhosi bytostného příbuzenství. &lt;br /&gt;
* '''Smyslové orgány''' také mají '''''póry''''' a k počitku dochází, když do nich proniknou výrony vycházející z předmětů. * Složitější je výklad zrakového vnímání. Oko sestává z předpokládaných čtyř elementů. V nitru je oheň, mezi ním a rohovkou je voda. Výrony z vnějších předmětů mohou pronikat buď do pórů ohně (vnímání bílého a světlého) nebo vody (vnímání tmavého). Světlé oči (s menším množstvím ohně) vidí lépe ve dne, tmavé v noci.&lt;br /&gt;
* '''Vnímání''' je jistým druhem dotyku, kde stejné poznává vždy stejné, např. oheň – oheň. Obdobně vysvětluje pocity libosti a nelibosti. Libost vzniká, když s tělem přijde do styku věc, která má podobné látkové složení. Cítění připisuje i rostlinám, i ony jsou tedy oduševnělé bytosti na jiném stupni.&lt;br /&gt;
* '''Myšlení''' je komplexnější než vnímání. Substrátem myšlení je krev, zejména v krajině srdeční. Zvláštnostmi krve vysvětluje individuální rozdíly v myšlení a vnímání. Také původ zvláštních schopností vidí v poměru smísení elementů v té části těla, která se uplatňuje v příslušné speciální činnosti (např. řečníci v jazyce).&lt;br /&gt;
* Empedokles chápe duševní procesy v těsné souvislosti s hmotným základem. Je proto někdy ne uplně správně považován za materialistu, jedná se však spíše o '''panpsychismus''' (= všechno má také duševní stránku). Jako podstatu myšlení sice chápe krev, ale ne jako tekutinu v čistě materiální podobě, nýbrž jako látku oduševněnou&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===  Doporučená literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Störig, H. (1999). Malé dějiny filozofie. Praha: Vyšehrad.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Personalismus&amp;diff=33497</id>
		<title>Personalismus</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Personalismus&amp;diff=33497"/>
		<updated>2016-05-01T13:52:22Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Personalismus */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
== Personalismus ==&lt;br /&gt;
* '''Personalismus''' je filozofický směr orientovaný nábožensky. &lt;br /&gt;
* Hlásá, že osobnost jednotlivce je nejvyšší hodnotou ve světě a osobní bůh nejvyšší hodnotou vůbec.&lt;br /&gt;
* Personalismus je ''protověda'' pro všechny vědy studující člověka (tedy i psychologii - zdůrazňuje jedinečný význam každé lidské osoby a zároveň jejích vztahů ve společnosti. &lt;br /&gt;
* Vychází z '''humanismu''' (zejména křesťanského) a staví se jak proti individualismu, tak proti různým podobám kolektivismu a totalitarismu&amp;lt;ref&amp;gt;Tardy, V. (1973). Psychologie XX. století. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== William Stern (1871-1938) ==&lt;br /&gt;
* patří k zakladatelům '''''soudní psychologie, psychologie dítěte, diferenciální psychologie a psychodiagnostiky'''''. V Německu byl jedním z prvních představitelů '''''psychologie osobnosti'''''.&lt;br /&gt;
* Pro psychologii shledává základní '''pojem osoby''' &lt;br /&gt;
* '''Osoba''' = taková existence, která přes mnohost svých částí tvoří reálnou, svéráznou jednotu, jež má svou vlastní hodnotu a provádí přes mnohost dílčích funkcí jednotnou a cílesměrnou samostatnou činnost. &lt;br /&gt;
* '''Hlavní znaky osoby''': ''celistvost, účelovost a svérázná individuálnost''. Především znak svérázné individuálnosti konfrontuje východiska '''impersonalismu''',  směru, který tvrdí, že osoba není samostatnou kategorií, nýbrž určitý jeden druh věci. U Sterna je osoba primární. &lt;br /&gt;
* Celistvost funkcí osoby znamená Sternovi '''účelnost = sebezáchova'''.&lt;br /&gt;
* '''Sebezáchova''' znamená: ''1. zachování bytí osoby, 2. zachování jejího obsahu životného, 3. přizpůsobování prostředí, aby osobě vyhovovalo''.&lt;br /&gt;
* Není-li ji dosaženo dokonale v žádném směru, živá bytost umírá. Zachování bytí a přizpůsobování prostředí jsou všeobecné znaky organismu.&lt;br /&gt;
* Stern také založil '''diferenciální psychologii'''. V této souvislosti se zabývá pojmem '''dispozice''' = samostatné účelové principy osobnosti (entelechie) - jsou to možnosti, které mohou být aktualizovány v určitých mezích. &lt;br /&gt;
* Každá dispozice je zároveň '''''tendencí'''' (udává směr) a '''''potencí'''''(schopností). &lt;br /&gt;
* Rozlišuje pak '''dispozice směrové''', resp. dispozice k něčemu (přítomný stav směřující k složitějšímu stavu pozdějšímu) a '''dispozice výzbrojové''', což jsou vlastně schopnosti (prostředek k dosažení toho, k čemu máme sklon).&lt;br /&gt;
* Stern přijímá Windelbandovo rozlišení věd na '''nomothetické''' (=hledající obecné zákony) a '''idiografické''' (=popisující to, co je individuální, singulární, jedinečné).&lt;br /&gt;
* Široce se též zabývá '''definicí inteligence''': ''„obecná schopnost zaměřit myšlení vědomě na nové požadavky, všeobecná duševní schopnost přizpůsobování se k novým úkolům a podmínkám života.“'' &lt;br /&gt;
* Sternovo pojetí inteligence nemá dnes větší význam, ale daleko více se uplatnil Sternem zavedený pojem inteligenčního kvocientu: '''IQ = mentální věk / kalendářní věk * 100'''&amp;lt;ref&amp;gt;Tardy, V. (1973). Psychologie XX. století. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Reflexologie_a_reaktologie&amp;diff=33496</id>
		<title>Reflexologie a reaktologie</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Reflexologie_a_reaktologie&amp;diff=33496"/>
		<updated>2016-05-01T13:49:16Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Reflexologie a reaktologie */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Reflexologie a reaktologie ==&lt;br /&gt;
* '''Reflexologie''' a '''reaktologie''' byly směry rozšířené zejména v Rusku a v SSSR. Zakládaly se na principech '''''přírodovědeckého materialismu'''''.&lt;br /&gt;
* '''Reflexologie''': veškeré chování, jednání i řeč a myšlení jsou reflexní děje, které probíhají na základě daných zákonitostí tím složitějších, čím vyšší je funkce. Nazývá ji ''objektivní psychologií''.&lt;br /&gt;
* '''Reaktologie''': Zkoumání lidských reakcí na podněty a požadavky okolí. Důraz na subjektivní faktory lidského chování. Reflex je čistě fyziologický, kdežto reakce má i myšlenkový obsah. Biologické je důležité, ale více působí sociální&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J. (1992). Tajemství experimentální psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Ivan Michailovič Sečenov (1829-1905) == &lt;br /&gt;
* Zakladatelem '''reflexní teorie''' psychické aktivity. &lt;br /&gt;
* Reflexní činnost podle něj zahrnuje jak fyziologické, tak psychické reakce, asociace je reflexním mechanismem, psychika vzniká z asociace a je zprostředkována CNS. &lt;br /&gt;
* Zjistil, že nervová centra jsou schopna sumarizovat senzorické stimulace, a to i podprahové&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J. (1992). Tajemství experimentální psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
* Zavedl termín '''reflexní oblouk''' pro pohyb, který začíná ''smyslovým podrážděním, pokračuje mozkovou aktivitou a končí svalovým pohybem''&amp;lt;ref&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== I. P. Pavlov (1849-1936) == &lt;br /&gt;
* Byl ruský fyziolog, nositel Nobelovy ceny za objevy ve fyziologii trávení a objevitel podmíněného reflexu.&lt;br /&gt;
* Na základě experimentů se psy popsal Pavlov jednu z elementárních forem učení - '''klasické podmiňování'''. &lt;br /&gt;
* Výsledkem tohoto učení je spojení '''nepodmíněné reakce''' (např. slinění) s '''podmíněným podnětem''' (např. zvonění). * * Základními nervovými procesy jsou '''podráždění''' (excitace) a '''útlum''' (inhibice). &lt;br /&gt;
* Na základě těchto procesů rozlišil Pavlov '''''typy temperamentu''''', které v podstatě odpovídají temperamentům Hippokratovým, např. pro cholerika je typická silná excitace a slabý útlum, zatímco pro flegmatika silný útlum a slabá excitace. &lt;br /&gt;
* Typy vyšší nervové činnosti jsou dány také vztahem dvou signálních soustav. '''První signální soustava''', kterou má člověk společnou se zvířaty, bezprostředně zaznamenává skutečnost v podobě dojmů, pocitů a představ. '''Druhá signální soustava''' je spojena se slovem a lidským myšlením&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J. (1992). Tajemství experimentální psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== V. M. Bechtěrev (1857-1927) == &lt;br /&gt;
* Roku 1885 otevřel první experimentálně psychologickou laboratoř v Rusku. &lt;br /&gt;
* Jeho psychologie je přísně objektivní, založená na pojmu '''reflex'''. &lt;br /&gt;
* '''Psychické procesy''' je možno brát jako komplexy podmíněných reflexů. '''''Reflexní pohyby''''' mohou být vyvolány nejen podmíněným podnětem, ale i podněty asociovanými s původním podnětem.&lt;br /&gt;
* Bechtěrev rozpracoval '''metodiku podmíněného reflexu'''. Ta umožňovala objasnit stav korových center, spojení mezi centry, dostředivých a pohybových drah&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J. (1992). Tajemství experimentální psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
== K. N. Kornilov (1879-1957) ==&lt;br /&gt;
* Nejznámější reaktolog, pracoval nejprve v oblasti psychologie dítěte. &lt;br /&gt;
* Zatímco Bechtěrev požaduje nahrazení psychologie reflexologií, Kornilov hájí psychologii, ale vystupuje proti '''psychologii idealistické'''. &lt;br /&gt;
* Snaží se vybudovat psychologii na základě dialektického materialismu a označuje ji jako '''reaktologii'''&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J. (1992). Tajemství experimentální psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Francouzsk%C3%A1_psychologie&amp;diff=33495</id>
		<title>Francouzská psychologie</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Francouzsk%C3%A1_psychologie&amp;diff=33495"/>
		<updated>2016-05-01T13:46:38Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Pierre Janet (1859—1947) */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Théodule Ribot (1839-1916) == &lt;br /&gt;
* Byl prvním psychologem, který užil '''psychopatologii''' pro výklad obecných principů chování. &lt;br /&gt;
* '''Abnormální chování''' považoval za projev dezintegrace normální integrované osobnosti. &lt;br /&gt;
* Napsal také významné monografie o citech a pozornosti. &lt;br /&gt;
* Studoval '''tvůrčí činnost umělců a vědců''', kterou rozdělil do čtyř fází — '''''postavení problému, inkubace, iluminace a ověření'''''&amp;lt;ref&amp;gt;Homola, M. (1990). Dějiny psychologie. Olomouc: Nakladatelství UP.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Jean Martin Charcot (1825—1893) ==&lt;br /&gt;
* Francouzský psychiatr, lékař a učitel, působil v nemocnici V Salpetriére. &lt;br /&gt;
* V letech 1885—1886 u něj 19 týdnů stážoval Sigmund Freud. &lt;br /&gt;
* Charcot se zabýval především problematikou '''konverzních hysterických symptomů''', k jejichž léčení používal '''hypnózu'''.&lt;br /&gt;
* Odmítal názor, že '''hysterie''' je předstíraná a že jí trpí pouze ženy. Chápal ji jako skutečné onemocnění, jež je projevem degenerativního onemocnění mozku. Na základě svých zkušeností nicméně konstatoval, že mnohé hysterické symptomy ignorují anatomii. Např. hysterická paralýza paže začíná v konečcích prstů a končí náhle přímo v rameni. &lt;br /&gt;
* Charcot dále upozornil na nápadnou podobnost mezi příznaky hysterie a stavy navozenými hypnózou. Pomocí hypnotických sugescí se mu dařilo konverzní symptomy nejen odstranit, ale také navodit. &lt;br /&gt;
* Při vysvětlení těchto jevů však Charcot odmítal jiná než fyziologická vysvětlení. O jejich psychologickou interpretaci se pokusil teprve Sigmund Freud&amp;lt;ref&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Pierre Janet (1859—1947) ==&lt;br /&gt;
* Charcotův žák, který se rovněž zabýval '''neurózami'''.&lt;br /&gt;
* Zaměřil se především na studium tzv. '''traumatických vzpomínek''', které chápal jako vzpomínky na události, které se lidské psychice nepodařilo asimilovat, tedy přiměřeně zpracovat. &lt;br /&gt;
* Zapomínání traumatických zážitků vysvělloval Janet tzv. '''disociací vědomí''', jejíž podstatou je odsunutí psychických obsahů z vědomí do podvědomí. &lt;br /&gt;
* Obsahem traumatických vzpomínek jsou zpravidla psychické zážitky, nad nimiž neměla vědomá vůle dané osoby žádnou kontrolu&amp;lt;ref&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Alfred Binet (1857-1911) == &lt;br /&gt;
* přerušil studium medicíny kvůli psychologii. Sedm let pracoval v nemocnici Salpetriére, později se stal vedoucím laboratoře fyziologické psychologie na Sorbonně. Svá vysokoškolská studia nikdy nedokončil. &lt;br /&gt;
* Binet spolu Theodore Simonem vytvořili '''testy inteligence pro děti''', které obsahovaly kognitivní úlohy umožňující měření mentálních schopností. &lt;br /&gt;
* Jejich práce znamenala počátek pozoruhodné ho rozvoje testů inteligence a jejich praktického využívání. &lt;br /&gt;
* '''''Binetovy  a  Simonovy  testy  inteligence'''''  byly  poprvé publikovány v roce '''1905''' (revize 1911). &lt;br /&gt;
* Obsahovaly soubory mentálních subtestů, které byly řazeny podle věku od 3 do 12, později do 15 let. &lt;br /&gt;
* Pro každý rok existovala testová baterie, kterou by průměrně inteligentní dítě příslušného věku mělo zvládnout. Některé děti byly schopné řešit úlohy určené pro vyšší věkové kategorie. Jejich tzv. mentální věk byl vyšší než věk chronologický. Jiné děti v úkolech, které odpovídaly jejich chronologickému věku, selhávaly. &lt;br /&gt;
* Binet se Simonem určovali intelektovou vyspělost dítěte na základě '''''rozdílů mezi mentálním a chronologickým věkem'''''. Německý psycholog William Stern později zavedl pojem inteligenční kvocient, který definoval jako podíl mentálního a chronologického věku&amp;lt;ref&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Mechanistick%C3%BD_materialismus&amp;diff=33494</id>
		<title>Mechanistický materialismus</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Mechanistick%C3%BD_materialismus&amp;diff=33494"/>
		<updated>2016-05-01T13:35:15Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Julien Offray de Lamettrie (1709-1751) */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Mechanistický materialismus ==&lt;br /&gt;
* '''Mechanistický materialismus''' se objevuje v souvislosti se šířícím se ateismem od začátku 17. století ve Francii.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Julien Offray de Lamettrie (1709-1751) ===&lt;br /&gt;
* Nejvýraznější představitel tohoto směru&lt;br /&gt;
* Využil své zkušenosti ze studia a praxe medicíny ke zdůvodnění materialismu a ateismu&lt;br /&gt;
* Témata jeho hlavních spisů, '''''Přírodopis duše a Člověk stroj''''', jsou psychologická&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
MYŠLENKY&lt;br /&gt;
* Ve spise ''Pojednání o duši'' uvádí, že „podstata duše i zvířat jest a vždy zůstane stejně neznámá jako podstata hmoty a těles“ a že „duše závisí celou svou podstatou na tělesných orgánech, s nimiž se utváří, roste a chřadne“. &lt;br /&gt;
* '''Duši''' označuje za princip se sídlem v mozku, u kořene nervů, pomocí kterých vykonává svou vládu nad ostatním tělem. &lt;br /&gt;
* Známý je jeho výrok, že  '''''„lidské tělo je stroj“''''' a '''''„rozmanité stavy duševní jsou vždy v korelaci se stavy tělesnými'''''. &lt;br /&gt;
* Též vychází z postulátů „hmota se hýbe sama sebou“ a „duše je pouze principem pohybu“&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* Vliv '''''hmotného na psychické''''' lze prokázat účinkem drog, nemocí, výživou, poškozením mozku i dalšími činiteli.&lt;br /&gt;
* '''Pohyb''' je hmotě imanentní, neexistuje nic jiného než hmota, duše je pouze „vnímavou materiální částí mozku“&amp;lt;ref&amp;gt;Hyhlík, F. (1973). Malá encyklopedie psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* Vydání první La Mettrieovy knihy ''Přírodopis'' duše vyvolalo v církevních kruzích takových odpor, že její autor byl nucen uprchnout do Berlína, kde potom žil pod ochranou '''''Bedřicha Velikého'''''.&lt;br /&gt;
* La Mettrie je považován za předchůdce či zakladatele '''srovnávací psychologie'''. Ve svém díle načrtl evoluční teorii ne nepodobnou Darwinově. La Mettrie byl přesvědčen, že znalost zvířat napomáhá porozumění člověku, protože přechody mezi zvířaty a člověkem jsou postupné. I člověk je živočich, i když velice komplikovaný. La Mettrie tak překonal názor René Descarta, že mezi lidmi a zvířaty existuje zásadní rozdíl&amp;lt;ref&amp;gt;Fraňková, S. (1999). Srovnávací psychologie a základy etologie. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Empirismus&amp;diff=33493</id>
		<title>Empirismus</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Empirismus&amp;diff=33493"/>
		<updated>2016-05-01T13:33:58Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Empirismus */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Empirismus ==&lt;br /&gt;
'''Empirismus''' je významný filozofický směr orientovaný především na studium lidského poznávání, v němž připisuje rozhodující význam zkušenosti a učení. Rozvíjel se především v Anglii, jeho zakladatelem je Thomas Hobbes (1588-1679)&amp;lt;ref&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
=== John Locke (1632-1704) ===&lt;br /&gt;
* anglický lékař&lt;br /&gt;
* Ve svém díle ''Esej o lidském rozumu'' předložil vlivnou teorii lidského poznávání. &lt;br /&gt;
* Podle Locka jsou branou duševního života '''smysly''', takže v intelektu nemůže být nic, co nebylo dříve ve smyslech. &lt;br /&gt;
* '''Mysl''' je po narození bílý list papíru, nepopsaná deska ('''tabula rasa'''). Žádné vrozené ideje neexistují.&lt;br /&gt;
* '''IDEJE(=psychické obsahy) vznikají na základě 2 typů zkušenosti (empirie)''':&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''1. Vnímání vnějších předmětů smysly (sensation)'''. Primární vlastnosti předmětů, k nimž patří ''velikost, počet, poloha a tvar'', registrujeme takové, jaké jsou, zatímco vlastnosti sekundární (''barva, vůně a chuť'') vznikají teprve v naší mysli působením vnějších podnětů.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''2. Vnímání vnitřních dějů v mysli (reflexion)'''. Reflexe (introspekce) duševních dějů zahrnuje ''vzpomínání, srovnávání a chtění''.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* '''Empirie''' je podle Locka zdrojem '''''jednoduchých idejí'''''. &lt;br /&gt;
* '''''Složené ideje''''', k nimž patří obecné pojmy, vytváří rozum kombinováním jednoduchých idejí, podobně jako se z písmem abecedy tvoří slova. Protože složené ideje vznikly v lidském rozumu, neodpovídá jim v zásadě nic skutečného&amp;lt;ref&amp;gt;Locke, J. (1984). Esej o lidském rozumu. Praha: Svoboda.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* Činnost mysli spočívá spočívá v pozorování a asociaci idejí a smyslových dojmů. Úvahy o duši Locke odmítá jako pouhou spekulaci, zajímá ho jen podstata lidského rozumu.&lt;br /&gt;
=== George Berkeley (1685 – 1753) ===&lt;br /&gt;
* anglikánský kněz, který vydal své stěžejní dílo ''Pojednání o základech lidského poznání'' ve svých 25 letech. &lt;br /&gt;
* Berkeley popírá rozdíl mezi '''''primárními a sekundárními vlastnostmi''''' předmětů a předpokládá, že vše ‚co vnímáme či poznáváme, je nám dáno jen jako '''''fenomén našeho vědomí'''''.&lt;br /&gt;
* Podle Berkeleyho ''„být je totéž, co být vnímán“''. Jinými slovy hmotný předmět existuje pouze tehdy, je-li vnímán s pomocí smyslů. Neexistuje nic jiného než myslící duch se svými idejemi. &lt;br /&gt;
* Je to důsledně '''idealistické pojetí'''&amp;lt;ref&amp;gt;McGreal, P. (1997). Velké postavy západního myšlení: slovník myslitelů. Praha: Prostor.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
* Na Berkeleyho se odvolávají mnohé současné fenomenologické školy, včetně '''radikálního konstruktivismu'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Racionalismus&amp;diff=33492</id>
		<title>Racionalismus</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Racionalismus&amp;diff=33492"/>
		<updated>2016-05-01T13:30:09Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Racionalismus */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Racionalismus ==&lt;br /&gt;
* V 17. a 18. století bylo filozofické myšlení stále výrazněji ovlivňováno rychle se rozvíjejícími ''přírodními vědami''. &lt;br /&gt;
* Mnozí významní filozofové byli '''''matematiky''''' a snažili se převést filozofické a psychologické spekulativní myšlení na úroveň velkých přírodních věd. &lt;br /&gt;
* Tito filozofové, k nimž patřil především '''''Descartes, Spinoza a Leibnitz''''', považovali smyslovou zkušenost za nejasnou a nespolehlivou. &lt;br /&gt;
* Descartes pokládal za plnohodnotné pouze poznání, které může myslící rozvažování vyjádřit ve zcela průzračných, rozumových, především matematických pojmech. Tito myslitelé založili filozofickou tradici '''racionalismu'''&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
=== René Descartes (1596-1650) ===&lt;br /&gt;
* francouzský filozof a matematik, jež měl významný a dlouhodobý vliv na rozvoj západní filozofie a psychologie. &lt;br /&gt;
* Descartes vyšel podobně jako Bacon z kritiky dosavadního vědění a způsobu myšlení. Kladl si za cíl vytvořit filozofii, která by byla založena na '''''nesporných rozumových axiómech'''''. &lt;br /&gt;
* Descartes na rozdíl od Bacona nedůvěřuje smyslovému poznání&lt;br /&gt;
* Teoreticky předpokládá, že člověka může klamat i jeho rozum. &lt;br /&gt;
* Descartes doporučuje systematicky pochybovat o všech dosavadních míněních = '''metodická skepse'''. &lt;br /&gt;
* Autor výroku '''''„Cogito, ergo sum“ (Myslím, tedy jsem)'''''. &lt;br /&gt;
* Descartovo „cogito“ znamená nejen myšlení, ale také tvrzení, popírání, chtění, odmítání, cítění a představování. Mysl je zcela odlišná od těla&amp;lt;ref&amp;gt;Descartes, R. (1992). Rozprava o metodě. Praha: Svoboda.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
* Jako filozof byl Descartes striktním '''dualistou'''. &lt;br /&gt;
* Rozlišil dvě rozdílné substance, a to ''''''ducha''''', jehož základní vlastností je '''''myšlení'''''; a '''''hmotu''''', jejímž atributem je '''''rozprostraněnost''''' (rozlehlost). &lt;br /&gt;
* '''Duši''' chápe jako nehmotnou a nesmrtelnou substanci, která se projevuje především ve vědomí subjektu jako „myslící substance“. &lt;br /&gt;
* '''Tělo''' je pouhý stroj. Vzájemné propojení duše a těla vysvětluje Descartes mechanisticky v duchu poznatků tehdejší vědy. &lt;br /&gt;
* Zvířata jsou stroje, nemají duši, pro popis jejich chování zavedl Descartes pojem '''reflex'''&amp;lt;ref&amp;gt;Hyhlík, F. (1973). Malá encyklopedie současné psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* V knize Vášně duše popsal Descartes afekty - podle jeho názoru vychází afekty z těla, ale některé mohou být vyvolány také duševním děním.&lt;br /&gt;
* Předpokládá, že existuje '''šest základních afektů''': údiv, láska, nenávist, touha, radost a smutek; všechny osttní vznikají jejich kombinacemi&lt;br /&gt;
* Doporučuje, abychom škodlivé silné afekty ovládali pomocí vůle a důvtipu&amp;lt;ref&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Renesan%C4%8Dn%C3%AD_psychologie&amp;diff=33491</id>
		<title>Renesanční psychologie</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Renesan%C4%8Dn%C3%AD_psychologie&amp;diff=33491"/>
		<updated>2016-05-01T13:28:09Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Renesanční psychologie */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Renesanční psychologie ==&lt;br /&gt;
* '''Renesanci''' můžeme chápat jako duchovní obrat od středověku k novověku. &lt;br /&gt;
* V tomto údobí se objevila '''většina charakteristických rysů''', jimiž se pak nadlouho vyznačovalo evropské myšlení. K nim patří: ''individualismus, možnost svobodného studia'' (nejdříve zejména antické historie), ''rozvoj vědy'', která je založena na rozumu a smyslové zkušenosti (empirii) a ''světskost'' (nenáboženský, sekularizovaný způsob myšlení). &lt;br /&gt;
* V názorech na '''psychiku''' dochází k odklonu od křesťanského pojetí duše - méně se uvažuje o psychickém životě jako celku. &lt;br /&gt;
* '''Renesanční psychologie''' zkoumá člověka převážně empiricky. Pozorují se projevy lidí, analyzuje se jejich prožívání.&lt;br /&gt;
* V renesanci se hojně využívaly také spíše '''''iracionální metody''''' zkoumání přírody, a to především v rámci ''alchymie, astrologie a magie''&amp;lt;ref&amp;gt;Hyhlík, F. (1973). Malá encyklopedie současné psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
=== Tbeophrastus Paracelsus von Hohenheim (1493-1541)===&lt;br /&gt;
* lékař, botanik a chemik, zabýval se také astrologií a magií &lt;br /&gt;
* Do své lékařské teorie i praxe zavedl magické názory o těsném spojení mezi člověkem a přírodou, díky němuž mohou mít léčebný vliv různé přírodní a bylinné preparáty ('''''raná forma homeopatie'''''). Používal také '''''hypnózu'''''. &lt;br /&gt;
* Podle Paracelsa je '''duše nevažitelné fluidum''', které může vycházet z těla. Tak může síla vůle jednotlivce působit i na jiné osoby a přimět je k určité činnosti. &lt;br /&gt;
* Proti kdysi oblíbené teorii čtyř živlů staví Paracelsus '''teorii tří základních prvků''' (síra, rtuť a sůl), z nichž povstaly živly. Také člověk má jako celá příroda tuto základní stavbu, ale je '''''pátým živlem (kvintesencí) čtyř živlů základních'''''. &lt;br /&gt;
* Kromě elementového má člověk také '''''siderické, hvězdné tělo'''''. Tato vnitřní hvězda spolu s postavením nebeských těles vytváří jeho sklony - ''inklinace'' &amp;lt;ref&amp;gt;Hyhlík, F. (1973). Malá encyklopedie současné psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
=== Pietro Pomponazzi (1462-1542) ===&lt;br /&gt;
* Ve spise '''''O nesmrtelnosti duše''''' popírá, že by věda a filozofie mohly dokázat nesmrtelnost duše. &lt;br /&gt;
* '''Rozumová duše''', ačkoli je nehmotná, je vždy spojena s tělem, protože čerpá ze smyslové zkušenosti&amp;lt;ref&amp;gt;Homola, M. (1990). Dějiny psychologie. Olomouc: Nakladatelství UP.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
=== Juan Vives (1492-1540) ===&lt;br /&gt;
* španělský pedagog&lt;br /&gt;
* Pokoušel se o empirické studium lidské psychiky '''''metodou introspekce'''''. &lt;br /&gt;
* Zabýval se ''představami, pamětí, emocemi'', zkoumal vliv afektů na zapamatování atd. &lt;br /&gt;
* Je považován za '''otce empirické psychologie'''.&lt;br /&gt;
=== Juan Huarte (1530-1592) === &lt;br /&gt;
* španělský lékař&lt;br /&gt;
* Zaměřil se na problematiku '''lidských schopností'''. &lt;br /&gt;
* Domníval se, že většina lidí se věnuje činnostem, pro které nemá odpovídající předpoklady. &lt;br /&gt;
* U rozumově nadaných lidí rozlišil tři stupně schopností:'''''schopnost rozumět lehkým a snadným částem vědy'''''; '''''schopnost porozumět všemu, ale bez samostatnosti'''''; '''''schopnost tvořivá'''''&amp;lt;ref&amp;gt;Janoušek, J., Hoskovec, J., Štikar, J., &amp;amp; Drobník, J. (1993). Psychologický výkladový atlas. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
=== Giordano Bruno (1548-1600) ===&lt;br /&gt;
* Přednášel na několika evropských univerzitách, ale všude se dostával do rozporu se světskými i církevními autoritami.&lt;br /&gt;
* Bruno uvažoval o existenci '''světové duše''', což je hmotě imanentní síla, která formuje tělo a dává mu pohyb. &lt;br /&gt;
* Za oduševnělé pokládal všechny formy hmoty, které jsou přirozeného původu.&lt;br /&gt;
* '''Duše''' má dvojitou povahu, je současně '''''pudová i intelektuální'''''&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
=== Francis Bacon (1561-1626) === &lt;br /&gt;
* žil v Anglii za vlády královny Alžběty. &lt;br /&gt;
* Jeho nejznámějším dílem je ''Nové organon'' nazvané tak v úmyslné  opozici vůči Organon Aristotelovu. &lt;br /&gt;
* Bacon byl orientován na přírodní vědy, zdůrazňoval radost z poznávání a pozorování věci, ale uvažoval také o praktickém účelu poznání, kterým je podle jeho názoru pokrok a postupné ovládnuti přírody člověkem. &lt;br /&gt;
* Je autorem výroků ''„vědění je moc“ a „můžeme jen tolik, kolik víme“''. &lt;br /&gt;
* Zdrojem poznání by podle Bacona měla být především '''smyslová zkušenost''' (empirie)&lt;br /&gt;
* K ověření teorií nestačí pouze důkazy, které danou teorii potvrzují, nýbrž je třeba hledat data, jež ji vyvracejí, tzv. '''''protipříklady'''''. &lt;br /&gt;
* Těmito úvahami se Bacon trvale zapsal do dějin '''vědecké metodiky'''&amp;lt;ref&amp;gt;Scott-Kakure, D. (1993). HarperCollins College Outline History of Philosophy. Harper Collins.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Tom%C3%A1%C5%A1_Aquinsk%C3%BD_a_jeho_psychologick%C3%A9_u%C4%8Den%C3%AD&amp;diff=33490</id>
		<title>Tomáš Aquinský a jeho psychologické učení</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Tom%C3%A1%C5%A1_Aquinsk%C3%BD_a_jeho_psychologick%C3%A9_u%C4%8Den%C3%AD&amp;diff=33490"/>
		<updated>2016-05-01T13:26:19Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Tomáš Akvinský (1225-1275) */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Tomáš Akvinský (1225-1275) ==&lt;br /&gt;
* narodil sem nedaleko Neapole, dětství strávil v benediktinském klášteře v Monte Cassinu, kde už jako pětiletý měl klást mnichům otázku, co je Bůh&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* teologická studi absolvoval u '''Alberta Velikého''' v Paříži a Kolíně nad Rýnem&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* vrcholem je pjeho pobyt v Paříži v letech 1269-1272, kdy se Tomáš Akvinský stal nejoslavovanějším učitelem teologie&lt;br /&gt;
* díky jeho syntetické práci se mu podařilo z předchozího myšlenkového odkazu vytvořit '''''syntézu''''', do níž církev vkládala naději, že bude základem řešení všech doktrinálních otázek, především ohledně rozumu a víry → církev nakonec učení Tomáše Akvinského prohlásila za '''oficiální učení'''&lt;br /&gt;
* Jeho celoživotní dílo je velmi rozsáhlé (17 svazků), z nichž nejdůležitější jsou dvě sumy (ćelek):&lt;br /&gt;
'''SUMMA CONTRA GENTILES''' (Suma proti pohanům)&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''SUMMA THEOLOGIAE''' (Theologická suma) - nedokončená, základní spis&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== PSYCHOLOGICKÉ UČENÍ ==&lt;br /&gt;
* Psychologie tvoří jádro jeho učení - '''lidská duše''' je pro Tomáše předmětem velmi intenzivního zkoumání&lt;br /&gt;
* Východiskem je Aristotelova nauka o '''''pasivní látce''''' a '''''formě''''' jako životadárných principech&lt;br /&gt;
* '''Duše''' je formujícím principem tvořícím základ všech životních jevů&amp;lt;ref&amp;gt;Stőrig, H. J. (2000). Malé dějiny filosofie. Praha: Karmelitánské nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* '''''Člověk je pak jednotou duše a těla, které jsou spojeny jako výše uvedená dvojice forma - látka.'''''&lt;br /&gt;
* Lidská duše, protože je to čistá forma a netělesná, je duchovní, nezničitelná a nesmrtelná&lt;br /&gt;
* Touha po nesmrtelnosti je Akvinskému důkazem o nesmrtelnosti lidské duše&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===TEORIE POZNÁNÍ===&lt;br /&gt;
* Akvinský po vzoru Aristotela uvádí, že veškeré naše rozumové poznání začíná smyslovým vnímáním&lt;br /&gt;
* Na smyslové úrovni jde o pouhou recepci vnějších vjemů a jejich shromažďování&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Činný rozum''' je agens, který z těchto vjemů cestou abstrakce dosahuje jejich pojmové podstaty, čímž vzniká dušení obraz věcí.&lt;br /&gt;
* '''Trpný rozum''' teprve pak může opět poznávat na úrovni recepce (poznání)&lt;br /&gt;
- Tomáš Akvinský přirovnává činný rozum ke světlu, které činí vše viditelné, a trpvný rozum k oku, které teprve potom vidí.&lt;br /&gt;
Za činný rozum vděčí člověk Bohu, jakožto zdroji světla, i proto bývá sám Akvinský zobrazován se symbolem slunce&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení. Praha: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===ETIKA===&lt;br /&gt;
* Člověk ke spáse podle Akvinského potřebuje ''vědět, v co má věřit, vědět, co má žádat, a vědět, co má činit''.&lt;br /&gt;
* Mezi jednotlivé '''''ctnosti''''' řadí: rozumnost (nejvyšší ctnost), statečnost, uměřenost a spravedlivost&amp;lt;ref&amp;gt;Stőrig, H. J. (2000). Malé dějiny filosofie. Praha: Karmelitánské nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===  Doporučená literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Störig, H. (1999). Malé dějiny filozofie. Praha: Vyšehrad.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Spor_mezi_nominalismem_a_realismem_a_jeho_v%C3%BDznam_pro_psychologii&amp;diff=33489</id>
		<title>Spor mezi nominalismem a realismem a jeho význam pro psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Spor_mezi_nominalismem_a_realismem_a_jeho_v%C3%BDznam_pro_psychologii&amp;diff=33489"/>
		<updated>2016-05-01T13:23:28Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Scholastika */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Scholastika ==&lt;br /&gt;
* Název scholastika je odvozen od latinského ''schola'' = čas věnovaný přednáškám, studiím, učená rozprava&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
= '''''společná metoda středověké učenosti (11.-15.století), jejím jádrem dialektika, založená na předpokladech formální logiky'''''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* Hlavní otázkou, kterou řešila scholastika, byl '''vztah víry a rozumu'''&lt;br /&gt;
* Scholastika se snažila o rozumové podepření církevních dogmat - šlo jí o shodu s pravdami zjevenými, kanonizovanými, ne o myšlenkovou novost, originalitu a autoství; čistota a věrnost katolickému myšlení musela být zachována&lt;br /&gt;
* vedle banálních sporů (např. ''může Bůh zvednou kámen, který je těžší než on sám?'') se vedly daleko závažnější filozofické spory, mezi nimi zaujímalo výsadní postavení spor, který se táhl po celý středověk a v pozměněné podobě nepřestal být aktuální ani v novověku = '''SPOR O UNIVERZÁLIE'''&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Spor o univerzálie ==&lt;br /&gt;
* '''základní otázka''':&lt;br /&gt;
'',,Zda rody a druhy existují svébytně nebo zda existují pouze v intelektu, a dále, jestliže existují, zda jsou tělesné nebo netělesné a zda existují odděleně od smyslových věcí nebo jen ve smyslových věcech a na nich''''&amp;lt;ref&amp;gt;Aristotelés. (1958). Kategorie. Praha: ČSAV.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* Sám Aristotels neměl k této otázce jednoznačný postoj, i proto se na něj odvolávali všechny směry řešící tuto otázku. &lt;br /&gt;
* Dva směry řeší tento problém odlišně. Jeden směr který obecnému přiznává vyšší skutečnost než jednotlivému, se nazývá '''realismus'''. Realisté zastávali shodně názor, že obecné pojmy jsou skutečné. Krajní realisté tvrdili dokonce, že obecné pojmy jsou před věcmi. Jejich názor se blížil Platónovu upřednostňování skutečné existence světa idejí před zdánlivou a proměnlivou existenci světa smyslových jsoucen, proto byli nazýváni také ''platonici''. Ti umírnění, že obecné pojmy jsou ve věcech. Tento názor byl pro změnu blízký Aristotelově přesvědčení o neodlučitelném spojení formy a látky, a proto byli nazýváni ''aristoteliky''.&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
* Podle druhého jsou skutečné jen jednotliviny; obecné pojmy se podle něj nevyskytují ve skutečnosti, nýbrž jen v našem intelektu, jsou pouhými jmény – proto se tento směr nazývá '''nominalismus'''. Nominalisté zastávali názor, že obecné pojmy teprve následují po věcech. Rozumíme tomu tak, že obecným pojmům nepřísluší jakákoli reálná a samostatná existence. Nejdůležitější a primárně existující jsou jednotlivé věci a k nim se druží příslušné obecné pojmy jen jako jejich pojmenování&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení. Praha: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Pojem realismu je ve sporu o univerzálie pojímán ve zcela odlišném smyslu, než jak je chápán dnes. Za realistickou bývá považována filozofie a věda vycházející od věcí, empirická, nebo dokonce materialistická, zatímco v uvedeném realismu šlo naopak o východisko od ideálního, obecného. I proto se realisté spíše klonili k Platónovi a novoplatonismu. Avšak lze říci, že realisté se spíše kloní k Platónovi, zatímco nominalisté k Aristotelovi&amp;lt;ref&amp;gt;Stőrig, H. J. (2000). Malé dějiny filosofie. Praha: Karmelitánské nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Zatimní řešení sporu: Abaelard ==&lt;br /&gt;
* Snažil se smířit oba tábory&lt;br /&gt;
* Tvrdil, že je absurdní tvrdit, že skutečná je ''„člověčenskost“'' a nikoli ''lidé'', nelze tedy nedbat ztělesnění obecného v jednotlivých věcech a individuálních rozdílech jako něčeho nepodstatného. A naopak je též nesprávné tvrdit, že jenom jednotlivé je skutečné a podstatné a že obecné pojmy jsou pouhá jména. '''Obecnému pojmu''' odpovídá v jednotlivých věcech reálná stejnost podstaty (bytosti, esence). Pojmu člověka odpovídá stejná skutečnost obecně lidského, která existuje ve všech lidech, toto obecné se ale vyskytuje jen v jednotlivých lidech, nikoli mimo ně&amp;lt;ref&amp;gt;Stőrig, H. J. (2000). Malé dějiny filosofie. Praha: Karmelitánské nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===  Doporučená literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Störig, H. (1999). Malé dějiny filozofie. Praha: Vyšehrad.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Arabsk%C3%A1_psychologie_a_medic%C3%ADna&amp;diff=33488</id>
		<title>Arabská psychologie a medicína</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Arabsk%C3%A1_psychologie_a_medic%C3%ADna&amp;diff=33488"/>
		<updated>2016-05-01T13:22:01Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Avicenna (arabsky Ibn Síná, 980-1037) */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Arabská psychologie a medicína ==&lt;br /&gt;
* Zatímco v Evropě dominovalo '''křesťanství''', v arabském světě vznikly pro duchovní vývoj odlišné podmínky.&lt;br /&gt;
* Arabové zakládali veřejné knihovny, rozvinuli '''''algebru, zabývali se astrologií a chemií'''''. Prostřednictvím studijních cestpoznávali kulturu jiných národů.&lt;br /&gt;
* Arabští filozofové byli vědecky vzdělaní a činní, téměř všichni byli '''lékaři'''.&lt;br /&gt;
* Čerpali z kvalitních překladů '''Aristotela''', jehož spisy se do Evropy zprvu šířily právě v arabských překladech&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Avicenna (arabsky Ibn Síná, 980-1037)==&lt;br /&gt;
* Lékař, přírodovědec a filozof, představitel východního islámu &lt;br /&gt;
* Říkalo se mu ''kníže lékařů'' či ''třetí učitel'' (po Aristotelovi a al Fárábím)&lt;br /&gt;
* Vycházel především z kriticky přehodnoceného Aristotela&lt;br /&gt;
* Napsal velmi dlouho platné a užívané knihy – '''''Kánon medicíny''''' (jeho popis očního svalstva zůstává dosud v platnosti), '''''Kniha uzdravení'''''.&lt;br /&gt;
* Rozlišuje vnější (smysly) a vntřní (soudnost, paměť, fantazie) zdroje činnosti duše.&lt;br /&gt;
* Rozlišoval '''duši lidskou''' a '''duši vesmírnou (duši všeho)'''. &lt;br /&gt;
* Jako nejvyšší stupeň duše popisuje '''činný intelekt''', který je i její jedinou nesmrtlenou složkou&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Averroes (1126-1198) ==&lt;br /&gt;
* Představitelem západního islámu, na rozdíl od Avicenny (severní Afrika a maurské Španělsko)&lt;br /&gt;
* Rozvádí aristotelismus, který je později averroisty šířen hlavně v severní Itálii.&lt;br /&gt;
* Z velké části podrobné výklady Aristotelových spisů - v několika bodech svého učení se dostal do rozporu s islámskými fundamentálními zastánci islámského učení.&lt;br /&gt;
* Zastánce '''monopsychismu''' – duše existuje jedna jediná, individuální lidská duše je jejím dočasným projevem a je spojena s mozkem&lt;br /&gt;
* Domníval se, že individuální lidská duše je smrtelná. Je spojena s mozkem a hyne současně s tělem. Věčný je pouze '''aktivní intelekt, duch'''. '''''Individuální lidská duše''''' je jeho dočasným projevem, podobně jako je lidské tělo dočasným projevem hmoty. &lt;br /&gt;
* '''Hmota a intelekt''' jsou věčné možnosti (potence) a formy bytí&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
* Tretera, I. (1999). Nástin dějin evropského myšlení. Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Arabsk%C3%A1_psychologie_a_medic%C3%ADna&amp;diff=33487</id>
		<title>Arabská psychologie a medicína</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Arabsk%C3%A1_psychologie_a_medic%C3%ADna&amp;diff=33487"/>
		<updated>2016-05-01T13:21:45Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Arabská psychologie a medicína */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Arabská psychologie a medicína ==&lt;br /&gt;
* Zatímco v Evropě dominovalo '''křesťanství''', v arabském světě vznikly pro duchovní vývoj odlišné podmínky.&lt;br /&gt;
* Arabové zakládali veřejné knihovny, rozvinuli '''''algebru, zabývali se astrologií a chemií'''''. Prostřednictvím studijních cestpoznávali kulturu jiných národů.&lt;br /&gt;
* Arabští filozofové byli vědecky vzdělaní a činní, téměř všichni byli '''lékaři'''.&lt;br /&gt;
* Čerpali z kvalitních překladů '''Aristotela''', jehož spisy se do Evropy zprvu šířily právě v arabských překladech&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Avicenna (arabsky Ibn Síná, 980-1037)==&lt;br /&gt;
* Lékař, přírodovědec a filozof, představitel východního islámu &lt;br /&gt;
* Říkalo se mu ''kníže lékařů'' či ''třetí učitel'' (po Aristotelovi a al Fárábím)&lt;br /&gt;
* Vycházel především z kriticky přehodnoceného Aristotela&lt;br /&gt;
* Napsal velmi dlouho platné a užívané knihy – '''''Kánon medicíny''''' (jeho popis očního svalstva zůstává dosud v platnosti), '''''Kniha uzdravení'''''.&lt;br /&gt;
* Rozlišuje vnější (smysly) a vntřní (soudnost, paměť, fantazie) zdroje činnosti duše.&lt;br /&gt;
* Rozlišoval '''duši lidskou''' a '''duši vesmírnou (duši všeho)'''. &lt;br /&gt;
* Jako nejvyšší stupeň duše popisuje '''činný intelekt''', který je i její jedinou nesmrtlenou složkou.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Averroes (1126-1198) ==&lt;br /&gt;
* Představitelem západního islámu, na rozdíl od Avicenny (severní Afrika a maurské Španělsko)&lt;br /&gt;
* Rozvádí aristotelismus, který je později averroisty šířen hlavně v severní Itálii.&lt;br /&gt;
* Z velké části podrobné výklady Aristotelových spisů - v několika bodech svého učení se dostal do rozporu s islámskými fundamentálními zastánci islámského učení.&lt;br /&gt;
* Zastánce '''monopsychismu''' – duše existuje jedna jediná, individuální lidská duše je jejím dočasným projevem a je spojena s mozkem&lt;br /&gt;
* Domníval se, že individuální lidská duše je smrtelná. Je spojena s mozkem a hyne současně s tělem. Věčný je pouze '''aktivní intelekt, duch'''. '''''Individuální lidská duše''''' je jeho dočasným projevem, podobně jako je lidské tělo dočasným projevem hmoty. &lt;br /&gt;
* '''Hmota a intelekt''' jsou věčné možnosti (potence) a formy bytí&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
* Tretera, I. (1999). Nástin dějin evropského myšlení. Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_pneumatu_a_psychologie_stoik%C5%AF&amp;diff=33486</id>
		<title>Pojem pneumatu a psychologie stoiků</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_pneumatu_a_psychologie_stoik%C5%AF&amp;diff=33486"/>
		<updated>2016-05-01T13:19:30Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Stoicismus */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Stoicismus ==&lt;br /&gt;
* nejvlivnější helénistická filosofická škola&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* název dostala podle athénské sloupové síně (STOA), kde se scházeli její stoupenci&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Autoři===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* zakladatelem stoicismu byl '''Zenón z Kitia (336-264 př.n.l.)''' - původem foinický kupec, jenž měl při plavbě na rozbouřeném moři přijít o veškerý majetek; když obrátil svoji veškerou pozornost na filotofii, prý prohlásil: '',,Dobře jsem doplul, loď ztroskotav.'' ''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Chrysippos ze Sol (280-205 př.n.l.)''' - vypracoval hlavní podobu stoicismu&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* ''' Panaitios z Rhodu (185-110 př.n.l.)''' - sídlo stoicismu na ostrově Rhodos, Panaitos šířil jeho myšlenky mezi římskou aristokracií, upravil přísné Chrysippovo pojetí, aby bylo blízké a přijatelné pro římské pragmatické myšlení. V tomto duchu poračoval i jeho žák '''Poseidónios z Apameie (135-51 př.n.l.)'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Lucius Annaeus Seneca (4 př.n.l. - 65 n.l.)''' - vychovatel římského císaře Nerona, později pro podezření z podílu na spiknutí spáchal na rozkaz paranoidního Nerona sebevraždu.&lt;br /&gt;
* v češtině mu vyšly knihy jako: ''Výbor z listů Luciliovi'', ''Útěchy''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Epiktétos z Hierápole (55-135 n.l.)''' - věnoval se hlavně etice, sám žil v prázdné chatrči, jeho životní zásadnou bylo: '',,Trp a odříkej se!'' ''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Marcus Aurelius Antonius (121-180 n.l.)''' - 'filosof na trůně'.&lt;br /&gt;
* Ve svých zápiscích ''Hovory k sobě'' se věnuje filozofii, úvahám o stavu římské společnosti a hledání útěchy v těžkých časech v náručí filozofie&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Podstatou života je neustálé proudění; smysly klamou; tělo je pomíjivé; duše je nestálá, osud je záhadný; sláva je nespolehlivá. Krátce vše, co se týká těla, se podobá plynutá a co se týká duše - snu a dýmu. Život je boj a putování cizinou; posmrtná sláva je zapomenut. Co nás tedy může bezpečně vést? Jedině filozofie''''&amp;lt;ref&amp;gt;Aurelius, M. (1999). Hovory k sobě. Praha: Mladá fronta.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== PNEUMA ==&lt;br /&gt;
* stoickou fyziku lze označit za jistý typ '''''panteistického monismu'''''&lt;br /&gt;
* reálně ve světě působí 2 principy: pasivní hmota a aktivní bůh, který je spojením ohně a vzduchu (='''PNEUMA''')&lt;br /&gt;
* toto božské PNEUMA proniká trpnou hmotou jako oheň rozžhaveným železem - ve všech věcech je tedy bůh (proto panteitický monismus)&lt;br /&gt;
* PNEUMA je také duše a rozum světa, který tak spiritualizuje a vnáší do kosmu božský řád&lt;br /&gt;
* '''Lidská duše''' je modifikací tohoto PNEUMA, není od něho rozdílná, nemá složky (jako Platón), ale jen funkce, které lze pozorovat při chování&lt;br /&gt;
* Individuální duše je tedy součástí duše světové, správně žít znamená žít rozumně v souladu s řádem světa (bohem)&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== ETIKA ==&lt;br /&gt;
* '''Ctnost''' je pro stoiky jediná a nedělitelná - kdo má jedinou (rozumnost, spravedlnost, umírněnost), má ctnosti všechny, dosáhl totiž '''moudrosti'''&lt;br /&gt;
* Není žádný střed mezi ctností a špatnosti, buď jimi jsme nebo nejsme; ctnost je jediným dobrem, špatnost jediným zlem.&lt;br /&gt;
* Stoická etika vrcholí ideálem '''mudrce''', který dosáhl nezávislosti na vnějším i vnitřním světě (potlačil své vášně a emoce, aby se nedostal pod jejich nadvládu) a dosáhl stavu: nenáruživosti, klidu, neotřesitelnosti, svobody a soběstačnosti.&lt;br /&gt;
* '''Vášně a city''' (''zármutek, strach, žádostivost, rozkoš'') jsou pro stoiky nemocemi duše, afekty nerozumné a nepřirozené pohyby duše, proti nímž filosofie slouží jako lék&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení. Praha: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===  Doporučená literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Störig, H. (1999). Malé dějiny filozofie. Praha: Vyšehrad.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Lidsk%C3%A1_du%C5%A1e_v_naz%C3%ADr%C3%A1n%C3%AD_Platonov%C4%9B&amp;diff=33485</id>
		<title>Lidská duše v nazírání Platonově</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Lidsk%C3%A1_du%C5%A1e_v_naz%C3%ADr%C3%A1n%C3%AD_Platonov%C4%9B&amp;diff=33485"/>
		<updated>2016-05-01T13:16:14Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Lidská duše v nazírání Platónově */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Platón (427 - 347 př.n.l.) ==&lt;br /&gt;
* vlastním jménem ''Aristoklés'', přezdívka Platón pocházela od učitele gymnastiky a souvisela s řeckým slovem '''PLATYS''' (=široký)&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* pocházel z rodiny patřící mezi athénskou aristokracii&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* dostalo se mu znamenité výchovy - věnoval se výtvarnému umění, hudbě, skládal oslavné dithyramby, úspěšný byl také v atletice&lt;br /&gt;
* chtěl se věnovat politické kariéře, když poznal Sókrata, rozhodl se zasvětit život filozofii&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* po smrti Sókrata hodně cestoval - navštívil mimojiné Egypt, jihoitalské Tarento i Sicílii, kde pobýval na dvoře syrakuského vládce Dionysia I. - zde se opakovaně a neúspěšně pokoušel realizovat své  představy o rozumné správě věcí veřejných&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* okolo roku 387 př.n.l. zakládá vlastní filozofickou školu '''Akadémie''', která fungovala nepřetržitě téměř 900 let. Velký důraz se kladl na matematiku, nad vchodem byl umístěn nápis: ''Nevstupuj, kdo neznáš geometrii''&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* všechny spisy Platóna se zachovaly a byly přeloženy do češtiny, většinou mají podobu dialogu (kromě ''Obrany Sókrata'' a ''Listů''), mězi nejznámější patří: '''''Prótagoras''''' (o výchově k ctnosti a mravnosti), '''''Ústava''''' (o společenských zřízeních), '''''Faidón''''' (o nesmrtelnosti duše), '''''Symposion''''' (o kráse a lásce), '''''Faidros''''' (O kráse a idejích), '''''Parmenidés''''' (o teorii idejí)&amp;lt;ref&amp;gt;Störig, H. J. (2000). Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. &amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Lidská duše v nazírání Platónově ==&lt;br /&gt;
'''1. TEORIE IDEJÍ'''&lt;br /&gt;
* Platón je toho názoru, že pouze svět nehybných, věčných a stále identických idejí je světem pravým, zatímco svět pohybujících se, proměnlivých a přechodných smyslových věcí je světem druhotným a odvozeným z nadžazeného světa idejí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''IDEJE''' = nadmyslová jsoucna, která existují nezávislé na člověku a jeho mínění. Jen idejím přísluší pravé bytí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Ideje jsou stále v témž stavu, jsou to, co stále jest a vzniku nemá, kdežto smyslové věci kolem nás, které jsou jen předmětem ménění s pomocí počitku bez účasti rozumu, jakžto něco, co vzniká a zaniká, nikdy nemají pravé jsoucnosti''''&amp;lt;ref&amp;gt;Platón. (2008). Timaois, Kritiás. Praha: Oikoymenh.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* Tento postoj bývá nazýván jako '''IDEALISMUS'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''2. DUŠE'''&lt;br /&gt;
* Platón věřil jako pythagorejci ve vtělování a nesmrtelnost duše - tento názor rozvíjí mýtus uvedený v dialogu Faidros&amp;lt;ref&amp;gt;Platón. (2000). Faidros. Praha: Oikoymenh.&amp;lt;/ref&amp;gt;:&lt;br /&gt;
Lidské duši byla dána možnost, aby se před spojením se smrtelnými těly účastnily jízdy bohů po nebeské klenbě. Zde je možnost dívat se v nadsvětí na to, co je vskutku jsoucí: na pravou spravedlnost, pravou rozumnost, pravé vědění. Jen bohům je však dáno plně se sytit tímto pohledem. Duše má totiž podobu jakési srostliny vozataje, jímž je rozum, a dvojspřeží okřídlených koní, jimiž jsou nižší duševní složky - poslušnější kůň představuje vůli a emoce, vzpurný kůň smyslovou žádostivost. Zatímco vozy bohů jezdí v harmonické pohodě, rozumem dobře řízeny, vozatajové lidských duší musí zápasit s nevorností svých koní, jež vozy strhuje dolů...Nakonec odcházejí neúčastny oné nádherné podívané na pravá jsoucna a po odchodu se nasycují pouhým míněním. Duše, které toho spatřily nejvíce, vcházejí do zárodku budoucích filozofů; ty, které toho shlédly méně, vtělují se v krále, pak postupně v ekonomy, lékaře, věštce, básníky a nakonec ty, které se k pravému poznání povznesly nejméně povznesly - v demagogy a tyrany (odkaz na Dionysia I.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Tento příměr byl později užíván k rozlišení '''rozumu''', '''vůle''' (citů) a '''pudů''' a podle některých autorů ('''J. Pieter''') jde o jeden z prvních psychodynamických modelů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Poznání je tak rozpomínáním se ('''ANAMNÉSIS''') nesmrtelné duše na ideje, které kdysi spatřila.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Duše po spojení s tělem se jen stěží rozpomíná na dokonalá jsoucna, výjimkou je '''idea krásna'''. &lt;br /&gt;
* Pohled duše na krásu vzbuzuje lásku a to v postupné gradaci:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
milovat jedno krásné tělo → milujeme více krásných těl a zjišťujeme, že krása jednoho těla je sestrou krásy druhého těla → krása duše je cennější než krása těla → láska ke krásným činům → láska ke krásným poznatkům → krása sama (idea krásy)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''2. SLOŽKY DUŠE'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
a) '''Rozumná duše''' - '''LOGISTIKON''' - milovná vědění o pravdě; umístěna v hlavě; vede k '''''moudrosti''''' a je výsadou '''filozofů'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
b) '''Vznětlivá duše''' (vášeň) - '''THYMOEIDES''' - milovná vítězství a slávy; umístěná v krajině srdeční; vede ke statečnosti a je výsadou '''strážců''' a '''bojovníků'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
c) '''Smyslově žádostivá duše''' - '''EPITHYMÉTIKON''' - milovná jídla a pití, pohlavních rozkoší a dobrého bydla; umístěna v krajině jaterní; vede k '''''sebeovládání''''' (umírněnosti) a je výsadou '''řemeslníků''' a '''obchodníků'''&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===  Doporučená literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Störig, H. J. (2007). Malé dějin filsofie. Praha: Karmelitánské nakladatelství.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Lidsk%C3%A1_du%C5%A1e_v_naz%C3%ADr%C3%A1n%C3%AD_Platonov%C4%9B&amp;diff=33484</id>
		<title>Lidská duše v nazírání Platonově</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Lidsk%C3%A1_du%C5%A1e_v_naz%C3%ADr%C3%A1n%C3%AD_Platonov%C4%9B&amp;diff=33484"/>
		<updated>2016-05-01T13:14:48Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Platón (427 - 347 př.n.l.) */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Platón (427 - 347 př.n.l.) ==&lt;br /&gt;
* vlastním jménem ''Aristoklés'', přezdívka Platón pocházela od učitele gymnastiky a souvisela s řeckým slovem '''PLATYS''' (=široký)&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* pocházel z rodiny patřící mezi athénskou aristokracii&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* dostalo se mu znamenité výchovy - věnoval se výtvarnému umění, hudbě, skládal oslavné dithyramby, úspěšný byl také v atletice&lt;br /&gt;
* chtěl se věnovat politické kariéře, když poznal Sókrata, rozhodl se zasvětit život filozofii&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* po smrti Sókrata hodně cestoval - navštívil mimojiné Egypt, jihoitalské Tarento i Sicílii, kde pobýval na dvoře syrakuského vládce Dionysia I. - zde se opakovaně a neúspěšně pokoušel realizovat své  představy o rozumné správě věcí veřejných&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* okolo roku 387 př.n.l. zakládá vlastní filozofickou školu '''Akadémie''', která fungovala nepřetržitě téměř 900 let. Velký důraz se kladl na matematiku, nad vchodem byl umístěn nápis: ''Nevstupuj, kdo neznáš geometrii''&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* všechny spisy Platóna se zachovaly a byly přeloženy do češtiny, většinou mají podobu dialogu (kromě ''Obrany Sókrata'' a ''Listů''), mězi nejznámější patří: '''''Prótagoras''''' (o výchově k ctnosti a mravnosti), '''''Ústava''''' (o společenských zřízeních), '''''Faidón''''' (o nesmrtelnosti duše), '''''Symposion''''' (o kráse a lásce), '''''Faidros''''' (O kráse a idejích), '''''Parmenidés''''' (o teorii idejí)&amp;lt;ref&amp;gt;Störig, H. J. (2000). Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. &amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Lidská duše v nazírání Platónově ==&lt;br /&gt;
'''1. TEORIE IDEJÍ'''&lt;br /&gt;
* Platón je toho názoru, že pouze svět nehybných, věčných a stále identických idejí je světem pravým, zatímco svět pohybujících se, proměnlivých a přechodných smyslových věcí je světem druhotným a odvozeným z nadžazeného světa idejí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''IDEJE''' = nadmyslová jsoucna, která existují nezávislé na člověku a jeho mínění. Jen idejím přísluší pravé bytí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Ideje jsou stále v témž stavu, jsou to, co stále jest a vzniku nemá, kdežto smyslové věci kolem nás, které jsou jen předmětem ménění s pomocí počitku bez účasti rozumu, jakžto něco, co vzniká a zaniká, nikdy nemají pravé jsoucnosti''''&amp;lt;ref&amp;gt;Platón. (2008). Timaois, Kritiás. Praha: Oikoymenh.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* Tento postoj bývá nazýván jako '''IDEALISMUS'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''2. DUŠE'''&lt;br /&gt;
* Platón věřil jako pythagorejci ve vtělování a nesmrtelnost duše - tento názor rozvíjí mýtus uvedený v dialogu Faidros&amp;lt;ref&amp;gt;Platón. (2000). Faidros. Praha: Oikoymenh.&amp;lt;/ref&amp;gt;:&lt;br /&gt;
Lidské duši byla dána možnost, aby se před spojením se smrtelnými těly účastnily jízdy bohů po nebeské klenbě. Zde je možnost dívat se v nadsvětí na to, co je vskutku jsoucí: na pravou spravedlnost, pravou rozumnost, pravé vědění. Jen bohům je však dáno plně se sytit tímto pohledem. Duše má totiž podobu jakési srostliny vozataje, jímž je rozum, a dvojspřeží okřídlených koní, jimiž jsou nižší duševní složky - poslušnější kůň představuje vůli a emoce, vzpurný kůň smyslovou žádostivost. Zatímco vozy bohů jezdí v harmonické pohodě, rozumem dobře řízeny, vozatajové lidských duší musí zápasit s nevorností svých koní, jež vozy strhuje dolů...Nakonec odcházejí neúčastny oné nádherné podívané na pravá jsoucna a po odchodu se nasycují pouhým míněním. Duše, které toho spatřily nejvíce, vcházejí do zárodku budoucích filozofů; ty, které toho shlédly méně, vtělují se v krále, pak postupně v ekonomy, lékaře, věštce, básníky a nakonec ty, které se k pravému poznání povznesly nejméně povznesly - v demagogy a tyrany (odkaz na Dionysia I.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Tento příměr byl později užíván k rozlišení '''rozumu''', '''vůle''' (citů) a '''pudů''' a podle některých autorů ('''J. Pieter''') jde o jeden z prvních psychodynamických modelů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Poznání je tak rozpomínáním se ('''ANAMNÉSIS''') nesmrtelné duše na ideje, které kdysi spatřila.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Duše po spojení s tělem se jen stěží rozpomíná na dokonalá jsoucna, výjimkou je '''idea krásna'''. &lt;br /&gt;
* Pohled duše na krásu vzbuzuje lásku a to v postupné gradaci:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
milovat jedno krásné tělo → milujeme více krásných těl a zjišťujeme, že krása jednoho těla je sestrou krásy druhého těla → krása duše je cennější než krása těla → láska ke krásným činům → láska ke krásným poznatkům → krása sama (idea krásy)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''2. SLOŽKY DUŠE'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
a) '''Rozumná duše''' - '''LOGISTIKON''' - milovná vědění o pravdě; umístěna v hlavě; vede k '''''moudrosti''''' a je výsadou '''filozofů'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
b) '''Vznětlivá duše''' (vášeň) - '''THYMOEIDES''' - milovná vítězství a slávy; umístěná v krajině srdeční; vede ke statečnosti a je výsadou '''strážců''' a '''bojovníků'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
c) '''Smyslově žádostivá duše''' - '''EPITHYMÉTIKON''' - milovná jídla a pití, pohlavních rozkoší a dobrého bydla; umístěna v krajině jaterní; vede k '''''sebeovládání''''' (umírněnosti) a je výsadou '''řemeslníků''' a '''obchodníků'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===  Doporučená literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Störig, H. J. (2007). Malé dějin filsofie. Praha: Karmelitánské nakladatelství.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Demokrit%C5%AFv_materialistick%C3%BD_v%C3%BDklad_du%C5%A1evna&amp;diff=33483</id>
		<title>Demokritův materialistický výklad duševna</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Demokrit%C5%AFv_materialistick%C3%BD_v%C3%BDklad_du%C5%A1evna&amp;diff=33483"/>
		<updated>2016-05-01T13:12:02Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Materialistický výklad duševna */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Démokritos z Abdéry (asi 460 - 370 př.n.l.) ==&lt;br /&gt;
* někdy nazýván '''smějící se filozof''' - smál se lidskému pošetilému usilování o věci&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* bývá považován za největšího antického '''přírodovědce''' a '''materialistu'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* patří do skupiny '''atomistů''', jejichž zakladatelem je '''Leukipos z Milétu''' (500 - 440 př.n.l.)&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Teorie atomistiky''' je založena na kritice a ostrému vymezení se vůči ''eleatismu'' - není jednotné bytí, ale bytí, které lze rozložit na nekonečně mnoho pohybujících se hmotných prvků = '''atomů'''&lt;br /&gt;
* Atomy se pohybují v prázdnu - liší se ''tvarem'', ''uspořádáním'', ''polohou'', společné mají vlastnosti ''neměnnosti'', ''neprostupnosti'' a ''nedělitelnosti''&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Materialistický výklad duševna ==&lt;br /&gt;
'''1. TEORIE POZNÁNÍ:''' Démokritos přispěl první teorií vnímání pomocí '''hypotézy odrazu'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Vnímání vykládá tak, že z objektů vnímání se odlupují jejich imaga (obrazy), které dále vstupují do smyslových orgánů a uvádějí v pohyb atomy duše. Theofrastos ve svém zlomku vysvětluje, jak Démokritos chápe vidění (Zl. A 135 z Theofrasta):&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Odraz nevzniká hned v zornici, nýbrž vzduch mezi zrakem a viděným předmětem přijímá otisk podle toho, jak je stlačován viděným předmětem i vedoucím okem, neboť ze všeho stále něco vytéká. Potom vzduch, jsa tuhý a maje jinou barvu než zornice, odráží se ve vlhkých očích. A hustá věc onen obraz nepřijímá, zato vlhká jej propouští. Proto jsou také vlhké oči nejzpůsobilejší k vidění než suché, zvláště je-li vnější obal co nejjemnnější a nejhustší, je-li vnitřek co nejměkčí, prostý hustého a silného masa i husté a tučné vlhkosti, a jsou-li cévy v očích přímé a suché, ab se připodobnily obrazům, neboť každá věc nejspíšd poznává, co je jí příbuzné''''&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů (1.vyd.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/div&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* V těchto obrazech však nejsou ukryty skutečné vlastnosti věcí - skutečné kvality věcí odhaluje až '''myšlení'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''2. STUPNĚ POZNÁNÍ:''' Jak už bylo zmíněno výše, Démokritos rozeznával 2 stupně poznání:&lt;br /&gt;
* '''Smyslové''' - sluch, zrak, čich, hmat podle jeho teorie odrazu směřované k analogickým kvalitám zvuku, barev, vůně, dotyku. Toto poznání je zdrojem omylů, je temné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Rozumové''' - toto poznání se zaměřuje na kvantitativní určení věcí jako je tvar, uspořádání, forma, velikost, tedy obecně atributů samotných atomů. Toto poznání je podle pravdy, podle skutečnosti přirozených věcí, je pravé. Atomy samy žádnými smyslovými kvalitami nedisponují. Smyslové kvality pokládal Démokritos za věc dohody a vázal je na vnímající subjekt&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===  Doporučená literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Störig, H. (1999). Malé dějiny filozofie. Praha: Vyšehrad.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Demokrit%C5%AFv_materialistick%C3%BD_v%C3%BDklad_du%C5%A1evna&amp;diff=33482</id>
		<title>Demokritův materialistický výklad duševna</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Demokrit%C5%AFv_materialistick%C3%BD_v%C3%BDklad_du%C5%A1evna&amp;diff=33482"/>
		<updated>2016-05-01T13:11:35Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Démokritos z Abdéry (asi 460 - 370 př.n.l.) */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Démokritos z Abdéry (asi 460 - 370 př.n.l.) ==&lt;br /&gt;
* někdy nazýván '''smějící se filozof''' - smál se lidskému pošetilému usilování o věci&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* bývá považován za největšího antického '''přírodovědce''' a '''materialistu'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* patří do skupiny '''atomistů''', jejichž zakladatelem je '''Leukipos z Milétu''' (500 - 440 př.n.l.)&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Teorie atomistiky''' je založena na kritice a ostrému vymezení se vůči ''eleatismu'' - není jednotné bytí, ale bytí, které lze rozložit na nekonečně mnoho pohybujících se hmotných prvků = '''atomů'''&lt;br /&gt;
* Atomy se pohybují v prázdnu - liší se ''tvarem'', ''uspořádáním'', ''polohou'', společné mají vlastnosti ''neměnnosti'', ''neprostupnosti'' a ''nedělitelnosti''&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Materialistický výklad duševna ==&lt;br /&gt;
'''1. TEORIE POZNÁNÍ:''' Démokritos přispěl první teorií vnímání pomocí '''hypotézy odrazu'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Vnímání vykládá tak, že z objektů vnímání se odlupují jejich imaga (obrazy), které dále vstupují do smyslových orgánů a uvádějí v pohyb atomy duše. Theofrastos ve svém zlomku vysvětluje, jak Démokritos chápe vidění (Zl. A 135 z Theofrasta):&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Odraz nevzniká hned v zornici, nýbrž vzduch mezi zrakem a viděným předmětem přijímá otisk podle toho, jak je stlačován viděným předmětem i vedoucím okem, neboť ze všeho stále něco vytéká. Potom vzduch, jsa tuhý a maje jinou barvu než zornice, odráží se ve vlhkých očích. A hustá věc onen obraz nepřijímá, zato vlhká jej propouští. Proto jsou také vlhké oči nejzpůsobilejší k vidění než suché, zvláště je-li vnější obal co nejjemnnější a nejhustší, je-li vnitřek co nejměkčí, prostý hustého a silného masa i husté a tučné vlhkosti, a jsou-li cévy v očích přímé a suché, ab se připodobnily obrazům, neboť každá věc nejspíšd poznává, co je jí příbuzné''''&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů (1.vyd.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/div&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* V těchto obrazech však nejsou ukryty skutečné vlastnosti věcí - skutečné kvality věcí odhaluje až '''myšlení'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''2. STUPNĚ POZNÁNÍ:''' Jak už bylo zmíněno výše, Démokritos rozeznával 2 stupně poznání:&lt;br /&gt;
* '''Smyslové''' - sluch, zrak, čich, hmat podle jeho teorie odrazu směřované k analogickým kvalitám zvuku, barev, vůně, dotyku. Toto poznání je zdrojem omylů, je temné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Rozumové''' - toto poznání se zaměřuje na kvantitativní určení věcí jako je tvar, uspořádání, forma, velikost, tedy obecně atributů samotných atomů. Toto poznání je podle pravdy, podle skutečnosti přirozených věcí, je pravé. Atomy samy žádnými smyslovými kvalitami nedisponují. Smyslové kvality pokládal Démokritos za věc dohody a vázal je na vnímající subjekt.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===  Doporučená literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Störig, H. (1999). Malé dějiny filozofie. Praha: Vyšehrad.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Herakleit%C5%AFv_n%C3%A1zor_na_%C4%8Dlov%C4%9Bka&amp;diff=33481</id>
		<title>Herakleitův názor na člověka</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Herakleit%C5%AFv_n%C3%A1zor_na_%C4%8Dlov%C4%9Bka&amp;diff=33481"/>
		<updated>2016-05-01T13:09:52Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Hérakleitos Efeský (asi 540 - 480 př.n.l.) */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Hérakleitos Efeský (asi 540 - 480 př.n.l.) ==&lt;br /&gt;
* někdy nazýván '''temný''' nebo '''plačící filozof'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* pocházel z rodu efeských králů, kteří spravovali '''mysteria eleusinské Démétry'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* své královské funkce se vzdal ve prospěch bratra a odebral se do hor, kde žil jako poustevník&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* autodidakt, který se ve svých dílech svým stylem (''antitetická stavba'') výrazně odlišil od filozofů tehdejší doby&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
* pro svůj důraz na procesy '''dění''' jeden ze zakladatelů ''dialektiky'' a v psychologii předchůdce '''dynamicky orientovaných směrů'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Hlavní myšlenky o člověku ==&lt;br /&gt;
'''1. Podstatou života je dění''', člověka musíme posuzovat nejen podle toho, čím je v současném okamžiku, nýbrž také podle toho, čím '''se stává'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky podle Hérakelita ani se dvakrát dotknout pomíjivé, svou povahou totožné podstaty. Ta se prudkostí a rychlostí své změny rozptyluje a zase spojuje...přichází a zase odchází'''' (Zl. B 91 z Plutarcha)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* V této analogii s tekoucí řekou demonstruje Hérakleitos proměnlivost, pomíjivost a přechodnost života (bytí). Tento postoj dokumentuje další zlomek B 49a ze stoika Hérakleita:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme''''&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''2. Život se odvíjí na jedné straně jako boj mezi protiklady a na straně druhé jako dočasná harmonie (jednota)'''. Toto bipolární založení lidské přirozenosti je pro Hérakleita jejím určujícím atributem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Hérakleitos kárá toho, kdo napsal: Kéž mezi bohy a kéž mezi lidmi by zanikly sváry! Neboť by nebylo harmonie, kdyby nebylo vysokého a nízkého tónu, ani by nebylo živočichů bez samice a samce, kteří jsou protivami''(Zl. A 22 z Aristotela)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Skrze tuto harmonii se prosazuje '''boj''', který je hybnou silou veškerého dění, je v základu vzniku a zániku všech věcí, vše se děje ve sváru a napětí mezi protiklady.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Boj je otcem všeho i králem všeho a jedny učinil bohy, druhé lidmi, jedny udělal otroky, druhé svobodnými''''(zl. B 53 z Hippolyta)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''3. Ve světě je všemu společný logos (rozum)'''. Člověk jedná jako rozumná bytost pouze za předpokladu, že logu porozumí.&lt;br /&gt;
* Logos má v díle Hérakleita asi 6 významů: slovo, řeč, smysl, rozum lidí, rozum nad člověkem, zákon&lt;br /&gt;
* Logos je společný pro všechny lidi, ale promlouvám jen k těm, kteří se k němu probudí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Bdící''' sdílejí racionální, přehledný, smysluplný svět ve svém zákonitém řádu - KOSMOS KOINOS&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''Spící''' se uzavírají do svého vnitřního, snového, soukromého světa - KOSMOS IDIOS&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Cesta od KOSMOS IDIOS ke KOSMOS KOINOS je pro Hérakleita filozofickou cestou a ta vede pouze přes poznání sebe sama.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Vyhledal jsem sebe samého'''' (Zl. B 101 z Plutarcha)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na konci této cesty je poznání obecného logu jako racionálního základu bytí v jeho rozmanitosti a protikladnosti. Harmonizující činitel v boji protikladů a uznání skutečnosti že '',,vše je jedním'''' (zl. B 50 z Hippolyta)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===  Doporučená literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Störig, H. (1999). Malé dějiny filozofie. Praha: Vyšehrad.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Herakleit%C5%AFv_n%C3%A1zor_na_%C4%8Dlov%C4%9Bka&amp;diff=33480</id>
		<title>Herakleitův názor na člověka</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Herakleit%C5%AFv_n%C3%A1zor_na_%C4%8Dlov%C4%9Bka&amp;diff=33480"/>
		<updated>2016-05-01T13:09:21Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Hlavní myšlenky o člověku */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Hérakleitos Efeský (asi 540 - 480 př.n.l.) ==&lt;br /&gt;
* někdy nazýván '''temný''' nebo '''plačící filozof'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* pocházel z rodu efeských králů, kteří spravovali '''mysteria eleusinské Démétry'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* své královské funkce se vzdal ve prospěch bratra a odebral se do hor, kde žil jako poustevník&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* autodidakt, který se ve svých dílech svým stylem (''antitetická stavba'') výrazně odlišil od filozofů tehdejší doby&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi (5. vyd.). V Praze: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
* pro svůj důraz na procesy '''dění''' jeden ze zakladatelů ''dialektiky'' a v psychologii předchůdce '''dynamicky orientovaných směrů'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Hlavní myšlenky o člověku ==&lt;br /&gt;
'''1. Podstatou života je dění''', člověka musíme posuzovat nejen podle toho, čím je v současném okamžiku, nýbrž také podle toho, čím '''se stává'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky podle Hérakelita ani se dvakrát dotknout pomíjivé, svou povahou totožné podstaty. Ta se prudkostí a rychlostí své změny rozptyluje a zase spojuje...přichází a zase odchází'''' (Zl. B 91 z Plutarcha)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* V této analogii s tekoucí řekou demonstruje Hérakleitos proměnlivost, pomíjivost a přechodnost života (bytí). Tento postoj dokumentuje další zlomek B 49a ze stoika Hérakleita:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme''''&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''2. Život se odvíjí na jedné straně jako boj mezi protiklady a na straně druhé jako dočasná harmonie (jednota)'''. Toto bipolární založení lidské přirozenosti je pro Hérakleita jejím určujícím atributem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Hérakleitos kárá toho, kdo napsal: Kéž mezi bohy a kéž mezi lidmi by zanikly sváry! Neboť by nebylo harmonie, kdyby nebylo vysokého a nízkého tónu, ani by nebylo živočichů bez samice a samce, kteří jsou protivami''(Zl. A 22 z Aristotela)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Skrze tuto harmonii se prosazuje '''boj''', který je hybnou silou veškerého dění, je v základu vzniku a zániku všech věcí, vše se děje ve sváru a napětí mezi protiklady.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Boj je otcem všeho i králem všeho a jedny učinil bohy, druhé lidmi, jedny udělal otroky, druhé svobodnými''''(zl. B 53 z Hippolyta)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''3. Ve světě je všemu společný logos (rozum)'''. Člověk jedná jako rozumná bytost pouze za předpokladu, že logu porozumí.&lt;br /&gt;
* Logos má v díle Hérakleita asi 6 významů: slovo, řeč, smysl, rozum lidí, rozum nad člověkem, zákon&lt;br /&gt;
* Logos je společný pro všechny lidi, ale promlouvám jen k těm, kteří se k němu probudí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Bdící''' sdílejí racionální, přehledný, smysluplný svět ve svém zákonitém řádu - KOSMOS KOINOS&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''Spící''' se uzavírají do svého vnitřního, snového, soukromého světa - KOSMOS IDIOS&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Cesta od KOSMOS IDIOS ke KOSMOS KOINOS je pro Hérakleita filozofickou cestou a ta vede pouze přes poznání sebe sama.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Vyhledal jsem sebe samého'''' (Zl. B 101 z Plutarcha)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na konci této cesty je poznání obecného logu jako racionálního základu bytí v jeho rozmanitosti a protikladnosti. Harmonizující činitel v boji protikladů a uznání skutečnosti že '',,vše je jedním'''' (zl. B 50 z Hippolyta)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===  Doporučená literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Störig, H. (1999). Malé dějiny filozofie. Praha: Vyšehrad.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Herakleit%C5%AFv_n%C3%A1zor_na_%C4%8Dlov%C4%9Bka&amp;diff=33479</id>
		<title>Herakleitův názor na člověka</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Herakleit%C5%AFv_n%C3%A1zor_na_%C4%8Dlov%C4%9Bka&amp;diff=33479"/>
		<updated>2016-05-01T13:07:17Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Hlavní myšlenky o člověku */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Hérakleitos Efeský (asi 540 - 480 př.n.l.) ==&lt;br /&gt;
* někdy nazýván '''temný''' nebo '''plačící filozof'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* pocházel z rodu efeských králů, kteří spravovali '''mysteria eleusinské Démétry'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* své královské funkce se vzdal ve prospěch bratra a odebral se do hor, kde žil jako poustevník&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* autodidakt, který se ve svých dílech svým stylem (''antitetická stavba'') výrazně odlišil od filozofů tehdejší doby&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi (5. vyd.). V Praze: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
* pro svůj důraz na procesy '''dění''' jeden ze zakladatelů ''dialektiky'' a v psychologii předchůdce '''dynamicky orientovaných směrů'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Hlavní myšlenky o člověku ==&lt;br /&gt;
'''1. Podstatou života je dění''', člověka musíme posuzovat nejen podle toho, čím je v současném okamžiku, nýbrž také podle toho, čím '''se stává'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky podle Hérakelita ani se dvakrát dotknout pomíjivé, svou povahou totožné podstaty. Ta se prudkostí a rychlostí své změny rozptyluje a zase spojuje...přichází a zase odchází'''' (Zl. B 91 z Plutarcha)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů (1.vyd.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* V této analogii s tekoucí řekou demonstruje Hérakleitos proměnlivost, pomíjivost a přechodnost života (bytí). Tento postoj dokumentuje další zlomek B 49a ze stoika Hérakleita:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme''''&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů (1.vyd.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''2. Život se odvíjí na jedné straně jako boj mezi protiklady a na straně druhé jako dočasná harmonie (jednota)'''. Toto bipolární založení lidské přirozenosti je pro Hérakleita jejím určujícím atributem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Hérakleitos kárá toho, kdo napsal: Kéž mezi bohy a kéž mezi lidmi by zanikly sváry! Neboť by nebylo harmonie, kdyby nebylo vysokého a nízkého tónu, ani by nebylo živočichů bez samice a samce, kteří jsou protivami''(Zl. A 22 z Aristotela)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů (1.vyd.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Skrze tuto harmonii se prosazuje '''boj''', který je hybnou silou veškerého dění, je v základu vzniku a zániku všech věcí, vše se děje ve sváru a napětí mezi protiklady.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Boj je otcem všeho i králem všeho a jedny učinil bohy, druhé lidmi, jedny udělal otroky, druhé svobodnými''''(zl. B 53 z Hippolyta)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů (1.vyd.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''3. Ve světě je všemu společný logos (rozum)'''. Člověk jedná jako rozumná bytost pouze za předpokladu, že logu porozumí.&lt;br /&gt;
* Logos má v díle Hérakleita asi 6 významů: slovo, řeč, smysl, rozum lidí, rozum nad člověkem, zákon&lt;br /&gt;
* Logos je společný pro všechny lidi, ale promlouvám jen k těm, kteří se k němu probudí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Bdící''' sdílejí racionální, přehledný, smysluplný svět ve svém zákonitém řádu - KOSMOS KOINOS&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''Spící''' se uzavírají do svého vnitřního, snového, soukromého světa - KOSMOS IDIOS&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi (5. vyd.). V Praze: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Cesta od KOSMOS IDIOS ke KOSMOS KOINOS je pro Hérakleita filozofickou cestou a ta vede pouze přes poznání sebe sama.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Vyhledal jsem sebe samého'''' (Zl. B 101 z Plutarcha)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů (1.vyd.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na konci této cesty je poznání obecného logu jako racionálního základu bytí v jeho rozmanitosti a protikladnosti. Harmonizující činitel v boji protikladů a uznání skutečnosti že '',,vše je jedním'''' (zl. B 50 z Hippolyta)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů (1.vyd.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===  Doporučená literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Störig, H. (1999). Malé dějiny filozofie. Praha: Vyšehrad.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Herakleit%C5%AFv_n%C3%A1zor_na_%C4%8Dlov%C4%9Bka&amp;diff=33478</id>
		<title>Herakleitův názor na člověka</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Herakleit%C5%AFv_n%C3%A1zor_na_%C4%8Dlov%C4%9Bka&amp;diff=33478"/>
		<updated>2016-05-01T13:05:30Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Hérakleitos Efeský (asi 540 - 480 př.n.l.) */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Hérakleitos Efeský (asi 540 - 480 př.n.l.) ==&lt;br /&gt;
* někdy nazýván '''temný''' nebo '''plačící filozof'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* pocházel z rodu efeských králů, kteří spravovali '''mysteria eleusinské Démétry'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* své královské funkce se vzdal ve prospěch bratra a odebral se do hor, kde žil jako poustevník&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* autodidakt, který se ve svých dílech svým stylem (''antitetická stavba'') výrazně odlišil od filozofů tehdejší doby&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi (5. vyd.). V Praze: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
* pro svůj důraz na procesy '''dění''' jeden ze zakladatelů ''dialektiky'' a v psychologii předchůdce '''dynamicky orientovaných směrů'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Hlavní myšlenky o člověku ==&lt;br /&gt;
'''1. Podstatou života je dění''', člověka musíme posuzovat nejen podle toho, čím je v současném okamžiku, nýbrž také podle toho, čím '''se stává'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky podle Hérakelita ani se dvakrát dotknout pomíjivé, svou povahou totožné podstaty. Ta se prudkostí a rychlostí své změny rozptyluje a zase spojuje...přichází a zase odchází'''' (Zl. B 91 z Plutarcha)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů (1.vyd.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/div&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* V této analogii s tekoucí řekou demonstruje Hérakleitos proměnlivost, pomíjivost a přechodnost života (bytí). Tento postoj dokumentuje další zlomek B 49a ze stoika Hérakleita:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme''''&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů (1.vyd.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/div&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''2. Život se odvíjí na jedné straně jako boj mezi protiklady a na straně druhé jako dočasná harmonie (jednota)'''. Toto bipolární založení lidské přirozenosti je pro Hérakleita jejím určujícím atributem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Hérakleitos kárá toho, kdo napsal: Kéž mezi bohy a kéž mezi lidmi by zanikly sváry! Neboť by nebylo harmonie, kdyby nebylo vysokého a nízkého tónu, ani by nebylo živočichů bez samice a samce, kteří jsou protivami''(Zl. A 22 z Aristotela)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů (1.vyd.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/div&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Skrze tuto harmonii se prosazuje '''boj''', který je hybnou silou veškerého dění, je v základu vzniku a zániku všech věcí, vše se děje ve sváru a napětí mezi protiklady.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Boj je otcem všeho i králem všeho a jedny učinil bohy, druhé lidmi, jedny udělal otroky, druhé svobodnými''''(zl. B 53 z Hippolyta)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů (1.vyd.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/div&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''3. Ve světě je všemu společný logos (rozum)'''. Člověk jedná jako rozumná bytost pouze za předpokladu, že logu porozumí.&lt;br /&gt;
* Logos má v díle Hérakleita asi 6 významů: slovo, řeč, smysl, rozum lidí, rozum nad člověkem, zákon&lt;br /&gt;
* Logos je společný pro všechny lidi, ale promlouvám jen k těm, kteří se k němu probudí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Bdící''' sdílejí racionální, přehledný, smysluplný svět ve svém zákonitém řádu - KOSMOS KOINOS&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''Spící''' se uzavírají do svého vnitřního, snového, soukromého světa - KOSMOS IDIOS&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Cesta od KOSMOS IDIOS ke KOSMOS KOINOS je pro Hérakleita filozofickou cestou a ta vede pouze přes poznání sebe sama.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'',,Vyhledal jsem sebe samého'''' (Zl. B 101 z Plutarcha)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů (1.vyd.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/div&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na konci této cesty je poznání obecného logu jako racionálního základu bytí v jeho rozmanitosti a protikladnosti. Harmonizující činitel v boji protikladů a uznání skutečnosti že '',,vše je jedním'''' (zl. B 50 z Hippolyta)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů (1.vyd.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/div&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===  Doporučená literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Störig, H. (1999). Malé dějiny filozofie. Praha: Vyšehrad.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Charakterologie&amp;diff=33460</id>
		<title>Charakterologie</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Charakterologie&amp;diff=33460"/>
		<updated>2016-04-30T20:32:13Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: Založena nová stránka s textem „== Philip Lersch (1898-1972) == * Fenomenologicky orientovaný profesor psychologie v tehdejší německé Vratislavi. * Jeho hlavním charakterologickým …“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Philip Lersch (1898-1972) ==&lt;br /&gt;
* Fenomenologicky orientovaný profesor psychologie v tehdejší německé Vratislavi.&lt;br /&gt;
* Jeho hlavním charakterologickým dílem je ''Der Aufbau des Charakters''.&lt;br /&gt;
* Ve výstavbě charakteru jsou obsaženy dvě '''základní vrstvy''': '''1. endothymní''' a '''2. nástavba''' se slažkami '''''volní a noetickou'''''.&lt;br /&gt;
* '''Endothymní základ''' se skládá z citů a motivace - má blízko k tělesně podmíněné a vitální části osobnosti.&lt;br /&gt;
* '''Volní a noetická vrstva''' je evolučně vyšší forma myšlení.&lt;br /&gt;
* Duševní život je podle něho třeba chápat z hlediska motivace jednání - '''''odhalení motivace''''' nám otevírá duševní skutečnosti osobnosti zvnitřku.&lt;br /&gt;
* Požaduje pochopit duševní život z něho samého, neboť jeho vnější podmínky jsou v něm inherentně obsaženy.&lt;br /&gt;
* '''Charakter''' = dispozice činné v aktuálním duševním životě, přičemž tyto dispozice jsou vyjadřovány prostřednictvím terminologie psychických vlastností osoby (milý, štědrý atd.). Tyto vlastnosti vykazují různé aspekty a mnohotvárnost lidského bytí.&lt;br /&gt;
* U osoby je nutné odlišit její podstatu a vnější chování.&lt;br /&gt;
* Ideálním cílem je tzv. '''strukturální redukce''' = převedení všech vlastností na původní, dále již nepřevoditelný a neredukovatelný organizující princip určující všechny vlastnosti a znaky člověka&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Subjektivn%C3%AD_behaviorismus&amp;diff=33457</id>
		<title>Subjektivní behaviorismus</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Subjektivn%C3%AD_behaviorismus&amp;diff=33457"/>
		<updated>2016-04-30T19:21:33Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: Založena nová stránka s textem „== Subjektivní behaviorismus == * '''Subjektivní behaviorismus''' je '''''čtvrtou fází behaviorismu''''', ovlivněnou studiemi '''N. Chomského''' a d…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Subjektivní behaviorismus ==&lt;br /&gt;
* '''Subjektivní behaviorismus''' je '''''čtvrtou fází behaviorismu''''', ovlivněnou studiemi '''N. Chomského''' a dále pak '''Millera, Pribrama a Galantera'''. &lt;br /&gt;
* V této fázi behaviorismu jsou kladeny metodologické základy '''panbehaviorismu''' – jde o vytvoření jednotné metodologie pro studium jevů ''sociální a biologické povahy''. &lt;br /&gt;
* Charakteristickým znakem tohoto úsilí je vytvoření společného jazyka, pro nějž je příznačné, že jsou preferovány ty termíny, které mají interdisciplinární povahu. &lt;br /&gt;
* Behaviorismus je zde též značně ovlivněn metodologickým základem kybernetiky.&lt;br /&gt;
* Jedním z úsilí panbehaviorismu bylo vydání knihy, která by šířila základy behavioristické metodologie a umožnila představitelům jiných oborů (''sociologie, lingvistika, národohospodářství, právo'') její snažší osvojení. &lt;br /&gt;
* Tento program panbehaviorismu se však pro sílící kritiku behaviorismu nenaplnil&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J., Nakonečný, M., &amp;amp; Sedláková, M. (2002). Psychologie XX. století: některé významné směry a školy. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== K. H. Pribram (1919-) ==&lt;br /&gt;
* Je americkým psychologem orientovaným na '''neuropsychologii''' a '''teorii učení'''. &lt;br /&gt;
* Své pokusy a hypotézy koncipuje s ohledem na '''kybernetický přístup'''. &lt;br /&gt;
* Patří k představitelům moderního behaviorismu, který se nově vypořádává s některými mentalistickými termíny, jakými jsou '''obraz a plán'''. &lt;br /&gt;
* Tyto termíny interpretuje Pribram pomocí konstruktu '''TOTE''' &lt;br /&gt;
* TOTE je založen na dvou recipročně spjatých procesecch a je jednotkou  složitějšího typu učení. &lt;br /&gt;
* Je autorem kognitivní teorie motivace. &lt;br /&gt;
* Za svůj spis ''Mozek a mysl'' dostal první cenu Nadace Vize 97 Václava Havla&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J., Nakonečný, M., &amp;amp; Sedláková, M. (2002). Psychologie XX. století: některé významné směry a školy. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Euegene Galanter (1924-) ==&lt;br /&gt;
* Společně s '''Pribramem a Millerem''' vytvořili konstrukt '''TOTE'''. Je to termín pro činnost vyvolanou zjištěním nesouhlasu mezi žádaným a skutečným stavem. Měl nahradit tradiční behavioristický model S-R jakožto základní jednotku chování. Cyklus '''ověření-činnost''' je opakován tak dlouho dokud není cíle dosaženo, případně od něj upuštěno.&lt;br /&gt;
* Jedná se o cyklus řízení chování ('''test-operate-test-exit'''), testuje se shoda mezi očekáváním a realitou&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J., Nakonečný, M., &amp;amp; Sedláková, M. (2002). Psychologie XX. století: některé významné směry a školy. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== G. A. Miller (1920-) ==&lt;br /&gt;
* Orientoval se na studium operantního podmiňování a naopak vypracoval kritiku klasického podmiňování I. P. Pavlova.&lt;br /&gt;
* Zabýval se strukturou lidského chování a lingvistickou psychologií, napsal knihu ''Jazyk a komunikace''. &lt;br /&gt;
* Dále zkoumal '''rozsah paměti''' především s ohledem na význam faktoru smysluplnosti paměťového materiálu&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J., Nakonečný, M., &amp;amp; Sedláková, M. (2002). Psychologie XX. století: některé významné směry a školy. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Neobehaviorismus_a_operacionalismus&amp;diff=33456</id>
		<title>Neobehaviorismus a operacionalismus</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Neobehaviorismus_a_operacionalismus&amp;diff=33456"/>
		<updated>2016-04-30T18:57:00Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: Založena nová stránka s textem „== Neobehaviorismus == * '''Raný behaviorismus''' reprezentovaný především pracemi Watsona a dalších převážně neurofyziologicky orientovaných p…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Neobehaviorismus ==&lt;br /&gt;
* '''Raný behaviorismus''' reprezentovaný především pracemi Watsona a dalších převážně neurofyziologicky orientovaných psychologů končí přibližně rokem '''1930'''. &lt;br /&gt;
* V této době nastupuje další generace '''behavioristů''', která se zaměřuje na studium procesů učení, a to u lidí i u zvířat. &lt;br /&gt;
* '''Tolman''' zavádí do výstavby behavioristických pojmů termín '''intervenující proměnná'''. &lt;br /&gt;
* Podle Tolmana není chování pouhou bezprostřední reakcí na podnět, ale je ovlivňováno řadou vnitřních proměnných, k nimž patří ''dědičnost, minulá zkušenost a zralost'' (s ohledem na věk)&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J., Nakonečný, M., &amp;amp; Sedláková, M. (1996). Psychologie XX. století. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
== Edward Lee Thorndike (1874-1949) ==&lt;br /&gt;
* Navazují na něj mnozí neobehavioristé. &lt;br /&gt;
* Experimentoval se zvířaty, především s kočkami. V jednom z jeho klasických pokusů byla hladová kočka opakovaně dávána do klece, před níž ležela potrava. Kočka se mohla dostat ven, pokud se jí podařilo provést nějaký jednoduchý mechanický úkon, např. šlápnout na pedál či páčku umístěnou v kleci, což mělo za následek otevření dvířek. Kočka se na základě náhodného zkoušení, '''metodou pokusu a omylu''', brzy naučila klec otevřít. &lt;br /&gt;
* Tento typ učení, '''instrumentální podmiňování''' je podle Thorndikea řízen '''zákonem efektu''': je-li nějaké chování posíleno, tedy vede k uspokojivým důsledkům, pak se zvyšuje pravděpodobnost, že se toto chování v budoucnosti vyskytne častěji než jiné typy reakcí. &lt;br /&gt;
* Z náhodných reakcí vybírají organismy ty, které vedou k pozitivním dnásledkům&amp;lt;ref&amp;gt;Hunt, M. M. (2010). Dějiny psychologie (Vyd. 2.). Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Burrhus Frederic Skinner (1904-1990) == &lt;br /&gt;
* Orientoval se na studium '''operantního podmiňování''' = chování posilovaného svými důsledky v průběhu provádění určitých činností&lt;br /&gt;
* Studoval je především na krysách, holubech a lidech&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J., Nakonečný, M., &amp;amp; Sedláková, M. (2002). Psychologie XX. století: některé významné směry a školy. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
* Skinner na základě svých experimentů rozlišil tři různé '''druhy posílení''', které ovlivňují častost instrumentální reakce u zvířat. Jsou jimi '''''pozitivní posílení, negativní posílení a tresty'''''. Při pozitivním posílení vede chování ke kladným, příjemným či uspokojivým výsledkům. Při negativním posílení jsou důsledky chování kladné v tom smyslu, že něco negativního přestane působit, nebo se vůbec nevyskytne. V případě trestů vede chování k nepříjemným důsledkům&amp;lt;ref&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
* Skinner kladl důraz na empirii a ke zobecnění faktů dospíval velmi pomalu. &lt;br /&gt;
* K jeho velkým tématům patřilo '''''studium verbálního chování''''' v rámci mezilidské komunikace, které chápal jako typ podmiňování, v němž posílení je zprostředkováno slovem či verbální odpovědí jiné osoby&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J., Nakonečný, M., &amp;amp; Sedláková, M. (2002). Psychologie XX. století: některé významné směry a školy. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Edward Chace Tolman (1886-1959) ==&lt;br /&gt;
* Zavedl do behaviorismu pojem '''intervenující proměnná''' &lt;br /&gt;
* Rozlišovat '''chování molekulární''' (reflexy) a '''molární''', což jsou smysluplné behaviorální celky. &lt;br /&gt;
* '''Molární chování''' je ovlivňováno kognitivními faktory. Např. myš běžící bludištěm pro potravu si podle Tolmana utváří jeho kognitivní mapu, tedy mentální reprezentaci bludiště, jeho tvaru. &lt;br /&gt;
* Na základě řady experimentů Tolman prokázal, že se myši učí i tehdy, když jejich chování není bezprostředně posilováno. Tento jev označil jako '''latentní učení'''&amp;lt;ref&amp;gt;Homola, M. (1990). Dějiny psychologie. Olomouc: Nakladatelství UP.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Operacionalismus ==&lt;br /&gt;
=== Percy Williams Bridgman (1882-1961) ===&lt;br /&gt;
* Vydal spis ''Logika moderních věd'', v němž navrhl revizi všech odborných termínů.&lt;br /&gt;
* Věda by měla používat pouze '''operacionálně definované pojmy''', které můžeme definovat pouze za pomocí '''souboru operací''' vedoucích k jejich ustanovení. &lt;br /&gt;
* Zdánlivě stejný pojem je používán různě, pokud při jeho měření používáme odlišný soubor operací.&lt;br /&gt;
=== Stanley Smith Stevens (1906-1973) ===&lt;br /&gt;
* podle něho můžeme využít operacionální definice pro pojmy jako hlad, úzkost, agrese, či paměť, aniž bychom se zpronevěřili východiskům pozitivismu, například hlad lze definovat počtem hodin bez příjmu potravy&amp;lt;ref&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vznik_behaviorismu&amp;diff=33453</id>
		<title>Vznik behaviorismu</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vznik_behaviorismu&amp;diff=33453"/>
		<updated>2016-04-30T11:14:02Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: Založena nová stránka s textem „== Behaviorismus == * '''Behaviorismus''' je velkým americkým směrem 20. století.  * Vznikl z odporu vůči '''introspektivní metodě''' a mentalistic…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Behaviorismus ==&lt;br /&gt;
* '''Behaviorismus''' je velkým americkým směrem 20. století. &lt;br /&gt;
* Vznikl z odporu vůči '''introspektivní metodě''' a mentalistickému vymezení předmětu psychologie (silně převládajícímu v psych. 19.stol). &lt;br /&gt;
* V době vzniku behaviorismu byl v USA nejrozšířenějším psychologickým směrem '''funkcionalismus''' = psychologie orientovaná prostřednictvím analýzy funkcí na studium adaptace člověka na prostředí&lt;br /&gt;
* behaviorismus má s funkcionalismem společnou snahu '''''studovat proces adaptace člověka na prostředí'''''; liší se však od něho tím, že postupuje ''objektivním způsobem'' – '''''studiem chování'''''.&lt;br /&gt;
* Behaviorismus vymezuje nově předmět psychologie - je jím studium zákonitostí chování. Toto chování je rozložitelné do reakci, jež lze studovat v závislosti na působících podnětech a na organismu: '''R=f(S,O)'''&lt;br /&gt;
* Behaviorismus odmítá subjektivní introspekci, zdůrazňuje objektivní metody jako experiment a také prosazuje studování na zvířatech. Mezi základní metody patří: ''pozorování, experiment, slovní výpověď a výkonové testy''. &lt;br /&gt;
* S novou psychologií přichází i nové vymezení pojmů: '''''myšlení = vnitřní řeč, mluvení potichu; city = fyziologické procesy; vědomí – vlastnost skrytého chování'''''&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J., Nakonečný, M., &amp;amp; Sedláková, M. (2002). Psychologie XX. století: některé významné směry a školy. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== J. B. Watson (1878-1958) == &lt;br /&gt;
* Je zakladatelem behaviorismu - roku '''1912''' vychází jeho ''behavioristický manifest''. &lt;br /&gt;
* Studiem krys v bludišti zjistil, že při učení je současně zapojeno více smyslových modalit. &lt;br /&gt;
* '''Předmětem psychologie''' je dle něj '''chování lidí a zvířat'''. &lt;br /&gt;
* '''Cíle psychologie''': ''formulace zákonů chování, predikce a řízení chování''. &lt;br /&gt;
* '''Jednotkami chování''': reflexy nebo spojení '''podnětu-reakce''' (S-R), ať již vrozené nebo podmíněné. &lt;br /&gt;
* '''Hlavní metodou psychologie''': studium podmíněných reflexů, i když ostatní metody ''pozorování''je také vhodné.&lt;br /&gt;
* Zdůrazňuje vlivy prostředí: ''„Neexistuje žádná dědičnost schopností, talent, temperament, duševní konstituce a charakterové vlastnosti“. „Dejte mi po narození dítě a já vám z něj udělám, co budete chtít.“''&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J., Nakonečný, M., &amp;amp; Sedláková, M. (2002). Psychologie XX. století: některé významné směry a školy. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* Neudržitelné bylo pro pozdější výzkum především jeho S-R schéma, protože už Wundt pozoroval, že různí lidé reagují na týž podnět s různou reakční dobou&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== W. S. Hunter (1889-1954) ==&lt;br /&gt;
* Krajní stoupenec behaviorismu. &lt;br /&gt;
* Chtěl nahradit slovo psychologie, jako nevědecké, slovem '''antroponomie'''. &lt;br /&gt;
* Zdůrazňoval '''klasické podmiňování''' a soustředil se na studium reakcí a výkonu a zkoumal, jak dlouho zvíře udrží v paměti vzpomínku na podnět&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J., Nakonečný, M., &amp;amp; Sedláková, M. (2002). Psychologie XX. století: některé významné směry a školy. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Clark L. Hull (1884-1952) ==&lt;br /&gt;
* Je stoupencem '''S-R teorie učení'''. &lt;br /&gt;
* Zastává objektivní metody, z mechanismů učení rozpracovává ''podmiňování''.&lt;br /&gt;
* Hull se orientuje na formalizaci vztahů mezi základními pojmy. &lt;br /&gt;
* Ústředním termínem jeho teorie je '''pud''', který je chápán jako stav obecné aktivace a návyk, jenž reprezentuje asociativní hypotetické mechanismy. V procesu učení se vytvářejí návyky, jejichž síla je určena počtem posílení, dochází přitom k redukci pudu&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J., Nakonečný, M., &amp;amp; Sedláková, M. (2002). Psychologie XX. století: některé významné směry a školy. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== O. H. Mowrer (1907-1982) == &lt;br /&gt;
* orientoval zejména na '''teorii učení, osobnost a chování'''. &lt;br /&gt;
* Vytvořil '''dvoufaktorovou teorii učení''': rozlišoval dva typy učení, a to '''1. učení znakové''' a '''2. učení, které se uplatňuje při řešení problémů''' (=instrumentální podmiňování). Každý z těchto typů učení se realizuje mechanismem styčnosti a posilování. &lt;br /&gt;
* Rozlišuje '''''posilování úbytkové''''', kdy dochází k redukci pudu a '''''posilování přírustkové''''', kdy dochází k indukci dalšího pudu. &lt;br /&gt;
* Na základě tohoto rozdělení rozlišuje dvě základní motivační proměnné – '''strach z trestu a očekávání odměny'''. &lt;br /&gt;
* Vývoj osobnosti obohatil o vysvětlení vzniku ''libých a nelibých podnětů''. Má za to, že podněty, které byly v životě spojeny s libými pocity, se v dalším stávají signály vzbuzující libé emoce a naopak. &lt;br /&gt;
* Vytvořil teorii '''strachu''', kterou chápe jako podmíněnou bolest&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J., Nakonečný, M., &amp;amp; Sedláková, M. (2002). Psychologie XX. století: některé významné směry a školy. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Personalismus&amp;diff=33452</id>
		<title>Personalismus</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Personalismus&amp;diff=33452"/>
		<updated>2016-04-30T10:05:26Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: Založena nová stránka s textem „ == Personalismus == * '''Personalismus''' je filozofický směr orientovaný nábožensky.  * Hlásá, že osobnost jednotlivce je nejvyšší hodnotou ve…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
== Personalismus ==&lt;br /&gt;
* '''Personalismus''' je filozofický směr orientovaný nábožensky. &lt;br /&gt;
* Hlásá, že osobnost jednotlivce je nejvyšší hodnotou ve světě a osobní bůh nejvyšší hodnotou vůbec.&lt;br /&gt;
* Personalismus je ''protověda'' pro všechny vědy studující člověka (tedy i psychologii - zdůrazňuje jedinečný význam každé lidské osoby a zároveň jejích vztahů ve společnosti. &lt;br /&gt;
* Vychází z '''humanismu''' (zejména křesťanského) a staví se jak proti individualismu, tak proti různým podobám kolektivismu a totalitarismu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== William Stern (1871-1938) ==&lt;br /&gt;
* patří k zakladatelům '''''soudní psychologie, psychologie dítěte, diferenciální psychologie a psychodiagnostiky'''''. V Německu byl jedním z prvních představitelů '''''psychologie osobnosti'''''.&lt;br /&gt;
* Pro psychologii shledává základní '''pojem osoby''' &lt;br /&gt;
* '''Osoba''' = taková existence, která přes mnohost svých částí tvoří reálnou, svéráznou jednotu, jež má svou vlastní hodnotu a provádí přes mnohost dílčích funkcí jednotnou a cílesměrnou samostatnou činnost. &lt;br /&gt;
* '''Hlavní znaky osoby''': ''celistvost, účelovost a svérázná individuálnost''. Především znak svérázné individuálnosti konfrontuje východiska '''impersonalismu''',  směru, který tvrdí, že osoba není samostatnou kategorií, nýbrž určitý jeden druh věci. U Sterna je osoba primární. &lt;br /&gt;
* Celistvost funkcí osoby znamená Sternovi '''účelnost = sebezáchova'''.&lt;br /&gt;
* '''Sebezáchova''' znamená: ''1. zachování bytí osoby, 2. zachování jejího obsahu životného, 3. přizpůsobování prostředí, aby osobě vyhovovalo''.&lt;br /&gt;
* Není-li ji dosaženo dokonale v žádném směru, živá bytost umírá. Zachování bytí a přizpůsobování prostředí jsou všeobecné znaky organismu.&lt;br /&gt;
* Stern také založil '''diferenciální psychologii'''. V této souvislosti se zabývá pojmem '''dispozice''' = samostatné účelové principy osobnosti (entelechie) - jsou to možnosti, které mohou být aktualizovány v určitých mezích. &lt;br /&gt;
* Každá dispozice je zároveň '''''tendencí'''' (udává směr) a '''''potencí'''''(schopností). &lt;br /&gt;
* Rozlišuje pak '''dispozice směrové''', resp. dispozice k něčemu (přítomný stav směřující k složitějšímu stavu pozdějšímu) a '''dispozice výzbrojové''', což jsou vlastně schopnosti (prostředek k dosažení toho, k čemu máme sklon).&lt;br /&gt;
* Stern přijímá Windelbandovo rozlišení věd na '''nomothetické''' (=hledající obecné zákony) a '''idiografické''' (=popisující to, co je individuální, singulární, jedinečné).&lt;br /&gt;
* Široce se též zabývá '''definicí inteligence''': ''„obecná schopnost zaměřit myšlení vědomě na nové požadavky, všeobecná duševní schopnost přizpůsobování se k novým úkolům a podmínkám života.“'' &lt;br /&gt;
* Sternovo pojetí inteligence nemá dnes větší význam, ale daleko více se uplatnil Sternem zavedený pojem inteligenčního kvocientu: '''IQ = mentální věk / kalendářní věk * 100'''&amp;lt;ref&amp;gt;Tardy, V. (1973). Psychologie XX. století. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychologie_%C5%BEivota&amp;diff=33451</id>
		<title>Psychologie života</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychologie_%C5%BEivota&amp;diff=33451"/>
		<updated>2016-04-30T09:37:03Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Použitá literatura */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Ludwig Klages (1872-1956) ==&lt;br /&gt;
* Zabýval se nejprve grafologií, kterou učinil součástí psychologie tím, že ji založil na nauce o charakteru člověka (='''charakteroogie''') a nauce o výrazu, jeho afektů a tendencí.&lt;br /&gt;
* Osoba je pro něj bojištěm, kde se utkávají dva nepřátelé: '''život a duch'''. &lt;br /&gt;
* Klages se vrací do minulosti, kdy ještě nepřevládal duch jako nyní. &lt;br /&gt;
* Rozlišuje '''duši''', jejíž vlastností je ''prožívání'', a '''ducha''' - ten se projevuje ''vědomou pozorností, chtěním a vědomím sebe''. Uvědomění a prožívání se nemohou vyskytovat pospolu.&lt;br /&gt;
* Dříve podle Klagese převažovalo prožívání, při němž může být člověk stržen tak, že zapomene na sebe; vrcholem prožívání je pak extáze. Poté začal být kladen důraz na vůli a morálku (Sokrates, Herakles, křesťanství), s nímž vpadl do života duch jakožto rušivý činitel. &lt;br /&gt;
* V životě neporušeném duchem je rytmus, zatímco duch rytmus narušuje. Ducha považuje tedy za princip ničivý, člověka přivádí k mrtvé mechanizaci, jež nakonec vyhubí život na Zemi. Tento vpád ducha a jeho řádění vidí v mnoha oblastech moderní civilizace – geometrie velkoměst a silnic, strojové chování domácích zvířat, měření bohatství na papírové peníze, honba za rekordy, ničení přírody, zánik lidového umění, uniformizace výrobků i lidí atd.&lt;br /&gt;
* '''Duch''' sídlící v životě představuje sílu namířenou proti životu; život, pokud se stal nositelem ducha, se brání instinktivně. &lt;br /&gt;
* Podstata dějinného procesu lidstva (pokroku) je '''''vítězně postupující boj ducha proti životu s koncem, který se dá logicky  vysoudit, totiž zničením života''''. &lt;br /&gt;
* Dualismus života a ducha je podrobněji rozveden v '''trialismu těla, duše a ducha'''. '''Tělo a duše''' tvoří dohromady život, duch je jim protivníkem. Tělo a duše však nejsou nezávislé substance, jsou to dva póly téže živé skutečnosti – tělo je jevem duše a duše je smyslem jevu těla. Tento smysluplný vztah má i svoji fyziognomii (výraz) a projevuje se i v pohybech, jejichž fixaci představuje např. rukopis. Odtud je odvozena Klagesova symbolisticky pojatá '''teorie výrazu a grafologie'''&amp;lt;ref&amp;gt;Tardy, V. (1973). Psychologie XX. století. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* Z rozporu mezi duší a duchem je pak odvozena jeho teorie charakteru.&lt;br /&gt;
* Dynamika charakteru je dána poměrem dvou tendencí: na straně ducha je to sebeprosazování a na straně duše oddání se. Duch, rozštěpující přirozenou jednotu duše a těla je to, co se vykazuje jako myšlení v pojmech, soudech a úsudcích, zatímco duše se projevuje jako prožívající. Jde tu tedy o '''''protiklad mezí pojímáním a prožíváním'''''. &lt;br /&gt;
* Projevem ducha je vědomí, projevem duše pak (v krajní formě) extáze. Duše je v životě přítomna, duch přistupuje zvnějška. * Ve vědomí se subjekt a objekt rozděluje a vzniká čitatelná a měřitelná „věc“, v prožívání se naopak subjekt a objekt sjednocují. &lt;br /&gt;
* Rozštěpující činnost ducha vede ke vzniku '''sebevědomí''' (subjekt prožívá sebe sama jako objekt); tak se vlastně formuje osoba jako „centrum života a ducha“; tj. jako duši či životu se odcizující subjekt&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychologie_%C5%BEivota&amp;diff=33450</id>
		<title>Psychologie života</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychologie_%C5%BEivota&amp;diff=33450"/>
		<updated>2016-04-30T09:36:34Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: Založena nová stránka s textem „== Ludwig Klages (1872-1956) == * Zabýval se nejprve grafologií, kterou učinil součástí psychologie tím, že ji založil na nauce o charakteru člov…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Ludwig Klages (1872-1956) ==&lt;br /&gt;
* Zabýval se nejprve grafologií, kterou učinil součástí psychologie tím, že ji založil na nauce o charakteru člověka (='''charakteroogie''') a nauce o výrazu, jeho afektů a tendencí.&lt;br /&gt;
* Osoba je pro něj bojištěm, kde se utkávají dva nepřátelé: '''život a duch'''. &lt;br /&gt;
* Klages se vrací do minulosti, kdy ještě nepřevládal duch jako nyní. &lt;br /&gt;
* Rozlišuje '''duši''', jejíž vlastností je ''prožívání'', a '''ducha''' - ten se projevuje ''vědomou pozorností, chtěním a vědomím sebe''. Uvědomění a prožívání se nemohou vyskytovat pospolu.&lt;br /&gt;
* Dříve podle Klagese převažovalo prožívání, při němž může být člověk stržen tak, že zapomene na sebe; vrcholem prožívání je pak extáze. Poté začal být kladen důraz na vůli a morálku (Sokrates, Herakles, křesťanství), s nímž vpadl do života duch jakožto rušivý činitel. &lt;br /&gt;
* V životě neporušeném duchem je rytmus, zatímco duch rytmus narušuje. Ducha považuje tedy za princip ničivý, člověka přivádí k mrtvé mechanizaci, jež nakonec vyhubí život na Zemi. Tento vpád ducha a jeho řádění vidí v mnoha oblastech moderní civilizace – geometrie velkoměst a silnic, strojové chování domácích zvířat, měření bohatství na papírové peníze, honba za rekordy, ničení přírody, zánik lidového umění, uniformizace výrobků i lidí atd.&lt;br /&gt;
* '''Duch''' sídlící v životě představuje sílu namířenou proti životu; život, pokud se stal nositelem ducha, se brání instinktivně. &lt;br /&gt;
* Podstata dějinného procesu lidstva (pokroku) je '''''vítězně postupující boj ducha proti životu s koncem, který se dá logicky  vysoudit, totiž zničením života''''. &lt;br /&gt;
* Dualismus života a ducha je podrobněji rozveden v '''trialismu těla, duše a ducha'''. '''Tělo a duše''' tvoří dohromady život, duch je jim protivníkem. Tělo a duše však nejsou nezávislé substance, jsou to dva póly téže živé skutečnosti – tělo je jevem duše a duše je smyslem jevu těla. Tento smysluplný vztah má i svoji fyziognomii (výraz) a projevuje se i v pohybech, jejichž fixaci představuje např. rukopis. Odtud je odvozena Klagesova symbolisticky pojatá '''teorie výrazu a grafologie'''&amp;lt;ref&amp;gt;Tardy, V. (1973). Psychologie XX. století. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* Z rozporu mezi duší a duchem je pak odvozena jeho teorie charakteru.&lt;br /&gt;
* Dynamika charakteru je dána poměrem dvou tendencí: na straně ducha je to sebeprosazování a na straně duše oddání se. Duch, rozštěpující přirozenou jednotu duše a těla je to, co se vykazuje jako myšlení v pojmech, soudech a úsudcích, zatímco duše se projevuje jako prožívající. Jde tu tedy o '''''protiklad mezí pojímáním a prožíváním'''''. &lt;br /&gt;
* Projevem ducha je vědomí, projevem duše pak (v krajní formě) extáze. Duše je v životě přítomna, duch přistupuje zvnějška. * Ve vědomí se subjekt a objekt rozděluje a vzniká čitatelná a měřitelná „věc“, v prožívání se naopak subjekt a objekt sjednocují. &lt;br /&gt;
* Rozštěpující činnost ducha vede ke vzniku '''sebevědomí''' (subjekt prožívá sebe sama jako objekt); tak se vlastně formuje osoba jako „centrum života a ducha“; tj. jako duši či životu se odcizující subjekt&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;br /&gt;
Charakterologie: Chceme-li jednoho člověka psychologicky odlišit od druhého, musíme si všimnouti, jak se po této stránce lidé liší. Musíme se zabývat charakterovými znaky jednotlivce. Klages rozlišuje několik  významů pojmu charakter: normativní, obecný (např. charakter krajiny) a psychologický (charakter osobnosti). Charakter je určen tektonikou (výstavba v užším dynamickém smyslu) a inventářem. Inventář pak vytvářejí: 1. látka (kvantitativní aspekt, který vyjadřují např. schopnosti, ale i bohatost či chudost elementárních obsahů prožívání, rozsah pozornosti a další); 2. kvalita charakteru (určována popudy dvojího druhu, k oddání se a k uplatnění se); 3. struktura charakteru (vyjadřující vztah mezi popudem a útlumem, tj. zejména vzrušivost citů a vůle). Zdroje vlastností charakteru jsou duševní a tělesné (nejsou vázány na „já“ a mohou být nevědomé) a duchovní (jsou vědomé, mají vazbu k „já“, jsou to akty chápání a vůle). Osou charakteru jsou popudy, které v kombinaci s výše uvedenými aspekty kvality charakteru a jeho zdroji dávají sklony (sebeuplatňování, sebeobětování, sebeprosazování...)&lt;br /&gt;
Klages popsal mnoho charakterových vlastností a typů, ale často s velmi svérázným pojetím. Proto se jeho dílo stalo spíše inspirací než přímým „učivem“. Výraz vyjadřuje duševní uspořádání jedince: každý tvar a pohyb těla jsou symbolem tohoto duševního stavu. To platí i pro pohyb fixovaný v rukopise. (Nakonečný 79-81)&lt;br /&gt;
Nauka o výrazu: Poznání duševního dění druhého člověka děje se na základě jeho projevu. V širším smyslu jsou všecky pudové pohyby živé bytosti pohyby výrazovými. Ve výrazu zříme duši druhého člověka. Výrazové pohyby se mohou skládati s jinými životními pohyby. Jinak běží pes ke psu, jinak utíká před nebezpečím. Podle běžného pojetí psychologů pozorujeme těla druhých lidí a z tělesných projevů soudíme na jejich duševní stav. Výrazové pohyby jsou charakteristické pro člověka jako celou osobnost, ale na prvém místě vyjadřují přítomný stav člověka, a to cit. V psychologii se běžně mluví o výrazech citu. Klagesova teorie výrazu je stručnš formulována: „Výraz je podobenstvím jednání“. Nauka o výraze je podkladem Klagesovy charakterologie, neboť výraz osoby je nejdůležitějším pramenem poznání charakteru. (Psychologie XX. století, V. díl)&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Po%C4%8D%C3%A1tky_experiment%C3%A1ln%C3%AD_psychologie&amp;diff=33449</id>
		<title>Počátky experimentální psychologie</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Po%C4%8D%C3%A1tky_experiment%C3%A1ln%C3%AD_psychologie&amp;diff=33449"/>
		<updated>2016-04-30T09:05:03Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: Založena nová stránka s textem „== Wilhelm Wundt (1832-1920) == * Profesor na univerzitě v Lipsku, autor monumentálních ''Základů fyziologické psychologie'', jejichž vydání v roc…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Wilhelm Wundt (1832-1920) ==&lt;br /&gt;
* Profesor na univerzitě v Lipsku, autor monumentálních ''Základů fyziologické psychologie'', jejichž vydání v roce '''1874''' se pokládá za začátek psychologie jako samostatné vědy. &lt;br /&gt;
* Wundt v Lipsku založil '''''laboratoř pro experimentální psychologii''''', kde se školila řada pozdějších významných evropských a amerických psychologů. &lt;br /&gt;
* Kromě metod experimentální fyziologie používal jako hlavní výzkumnou metodu '''introspekci''' prováděnou školenými pracovníky za jasně vymezených podmínek. Zkoumané osoby odpovídaly na přesně definované otázky, které se týkaly jejich momentálních prožitků a pocitů. Pokusy byly mnohdy velmi elementární, např. jaké počitky a pocity v člověku vyvolává tikání metronomu. &lt;br /&gt;
* Ve Wundtově laboratoři se dále zkoumal ''reakční čas, verbální asociace, pozornost, paměť'' atd. &lt;br /&gt;
* Wundt se neomezoval na experimentální psychologii. Napsal řadu filozofických spisů a desetisvazkové dílo '''o psychologii národů'''.&lt;br /&gt;
* Wundt považoval za předmět studia psychologie '''bezprostřední zkušenost čili vědomí''', které může být analyzováno na psychické elementy, jež tvoří jeho strukturu&amp;lt;ref&amp;gt;Homola, M. (1990). Dějiny psychologie. Olomouc: Nakladatelství UP.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* '''Zkušenost''' má dva aspekty: '''''1. obsah''''', který je v ní dán, a '''''2. vztah k tomuto obsahu''''', resp. jeho pojetí. Obsahem se zabývají přírodní vědy, vztahem k obsahu se zabývá psychologie&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* '''Základní prvky vědomí''': počitky a pocity. Počitky se sdružují ve vjemy. &lt;br /&gt;
* U '''pocitů''' Wundt rozlišil tři '''kvality''': ''libost—nelibost, napětí—uvolnění a vzrušení—uklidnění''. &lt;br /&gt;
* Za integrujícího činitele duševního dění považoval '''apercepci''', což je psychický proces, v jehož průběhu se bezprostřední vjemy propojují s dřívější zkušeností. &lt;br /&gt;
* Strukturované lidské vědomí je zaměřeno k '''cíli'''; při formování jeho obsahů hraje svou roli úmyslná pozornost a vůle. * Vzájemný vztah duše a těla Wundt řešil z hlediska '''psychofyzického paralelismu'''. Předpokládal tedy, že duševní děje jsou doprovázeny fyziologickými procesy, ale nedochází mezi nimi ke vzájemnému ovlivňování.&lt;br /&gt;
* Wundt vytvořil základy vědeckého systému psychologie a rozhodujícím způsobem přispěl k jejímu oddělení od filozofie. Jeho dílo je dnes z větší části historickou záležitostí, ale ve své době bylo nesmírně významným podnětem pro další rozvoj psychologie&amp;lt;ref&amp;gt;Homola, M. (1990). Dějiny psychologie. Olomouc: Nakladatelství UP.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Hermann Ebbinghaus (1850-1909) ==&lt;br /&gt;
* Německý učenec, proslul svým experimentálním '''výzkumem paměti'''. &lt;br /&gt;
* Jeho stěžejním dílem je monografie ''Paměť'', v níž shrnul výsledky systematického zkoumání své vlastní paměti. &lt;br /&gt;
* Po dobu  dvou let trávil Ebbinghaus nekonečné hodiny memorováním sérií bezesmyslných slabik s cílem odhalit kvantitativní zákony, kterými se řídí jejich zapamatování, respektive zapomínání. &lt;br /&gt;
* Popsal '''''úbytek zapamatovaného v čase''''' (''křivku zapomínání''), ''kapacitu krátkodobé paměti'' atd.&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J. (1992). Tajemství experimentální psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=W%C3%BCrzbursk%C3%A1_%C5%A1kola&amp;diff=33448</id>
		<title>Würzburská škola</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=W%C3%BCrzbursk%C3%A1_%C5%A1kola&amp;diff=33448"/>
		<updated>2016-04-30T08:47:32Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: Založena nová stránka s textem „== Oswald Külpe (1862-1915) == * Jako hlavní představitel würzburské školy rozvíjel v psychologii '''kriticky realistická hlediska'''.  * Věnoval …“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Oswald Külpe (1862-1915) ==&lt;br /&gt;
* Jako hlavní představitel würzburské školy rozvíjel v psychologii '''kriticky realistická hlediska'''. &lt;br /&gt;
* Věnoval se především experimentální psychologii. &lt;br /&gt;
* Byl asistentem Wundta v Lipsku, pro ex. psych. získal mnoho žáků a založil a vedl mnoho psychologických ústavů.&lt;br /&gt;
* Külpe hledal nové cesty vývoje experimentální psychologie, až se mu podařilo v novém a samostatném působišti ve '''Würzburgu''' uskutečnit své touhy a věnovat se experimentální práci z oboru psychologie myšlení. &lt;br /&gt;
* Nejvýznamnějším přínosem würzburské školy je, že rozpracovala '''kategorii myšlení'''. Psychologická stránka myšlení má specifické vlastnosti, odlišné od logických i asociačních zákonů.&lt;br /&gt;
* Mezi jeho kolegy, žáky a zároveň pokusné osoby, vyškolené v introspekci patřili '''K. Marbe, E. Dürr, K. Bühler a R. Pauli'''.&lt;br /&gt;
* Z počátku vycházel a snažil se co nejvíce podporovat dílo Wundta (jeho pojetí apercepce), ale postupem časů se od něho distancoval.&lt;br /&gt;
* Külpe rozvíjel svůj '''kritický realismus''' - názor jenž hájí existenci '''realit''' = věcí na nás nezávislých, ale přece jen prostřednictvím přírodních věd kriticky určitelných.&lt;br /&gt;
* Domnívá se, že obsahy smyslových počitků jsou subjektivní, protože to, co postihujeme z objektivní reality, je pro naše vědomí ''„věcí myšlenkovou“''. &lt;br /&gt;
* Ve Würzburgu rozvíjel z těchto důvodů experimentální studium jevů, které označujeme jako '''myšlení a myšlenky'''. &lt;br /&gt;
* Myšlení a myšlenky jsou psychické jevy sui generis, psychické jevy tvořící zvláštní kategorii. Myšlení je samostatná psychická funkce, čímž se ostře vymezují proti Aristotelově pojetí myšlení, jež nemůže probíhat bez představ.&lt;br /&gt;
* Myšlení má svojí '''''determinaci (motiv a cíl), operančně-efektivní dynamiku a strukturu'''''&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J. (1992). Tajemství experimentální psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* Hlavní výzkumnou metodou würzburské školy byla '''systematická experimentální introspekce'''. Zkoumané osoby měly za úkol řešit složité kognitivní úlohy (např. najít mezi různými pojmy logické souvislosti) a poté analyzovat své vlastní myšlenkové postupy.&lt;br /&gt;
* Külpe dospěl k závěru, že součástí myšlení jsou tzv. '''nenázorné akty vědomí''', k nimž patří především různé myšlenkové operace (''abstrakce, zobecňování'')&amp;lt;ref&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Karl Bühler (1879-1963) ==&lt;br /&gt;
* Na základě svých experimentů dospěl k závěru, že součástí myšlení jsou určité symbolické akty, k nimiž patří '''''„vědomí vztahu“ nebo „vědomí uspořádanosti“'''''. &lt;br /&gt;
* Myšlení má podle Bühlera '''intencionální charakter''' - sleduje určitý záměr, cíl, je to určitý mentální celek. &lt;br /&gt;
* Těmito úvahami předjímal vznik '''tvarové psychologie'''. &lt;br /&gt;
* Bühler spolu se svou ženou Charlotte založili ve Vídni '''Psychologický institut''', který se stal centrem studia dětské psychologie. &lt;br /&gt;
* Vývoj dítěte Bühler rozdělil na stadium '''instinktové, návykové a intelektové'''&amp;lt;ref&amp;gt;Schultz, D., &amp;amp; Schultz, S. (2015). A history of modern psychology. Cengage Learning.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Rusk%C3%A1_psychologie_20._stolet%C3%AD&amp;diff=33411</id>
		<title>Ruská psychologie 20. století</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Rusk%C3%A1_psychologie_20._stolet%C3%AD&amp;diff=33411"/>
		<updated>2016-04-29T22:20:43Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: Založena nová stránka s textem „== Ruská psychologie 20. století == * '''Sovětská experimentální psychologie''' měla značný vliv v Československu.  * Jedním z nejdůležitějš…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Ruská psychologie 20. století ==&lt;br /&gt;
* '''Sovětská experimentální psychologie''' měla značný vliv v Československu. &lt;br /&gt;
* Jedním z nejdůležitějších problémů sovětské psychologie byl '''problém činnosti''' - studium celkové struktury, stanovení druhů činnosti, studium psychické regulace činnsoti, vliv činnosti na formování psychiky atd.&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J. (1992). Tajemství experimentální psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== S. L. Rubinštejn (1889-1960) ==&lt;br /&gt;
* Systematicky rozvíjí problematiku '''činnosti'''. &lt;br /&gt;
* Na základě těchto studií formuluje '''4 nejpodstatnějšá vlastnosti činnosti''':&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
1. činnost je vždy představována subjektem&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
2. je obohacující, reálná, předmětná&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
3. je tvůrčí&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
4. je samostatná&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* V návaznosti na tuto problematiku rozpracovává téma '''osobnosti''' a jejího životního uplatnění. Jakákoli činnost člověka vychází z jeho osobnosti. Osobnost se formuje a projevuje zejména v činnosti. Na základě tohoto činnostního přístupu  zkoumal i témata obecné psychologie - ''paměť, vnímání, pozornost, řeč a myšlení''.&lt;br /&gt;
* Psychické existuje jako proces nepřetržitý, dynamický, přizpůsobivý, formující se. Psychické funguje nepřetržitě od narození do smrti, všechny psychická stadia na sebe navazují nebo ze sebe vycházejí&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J. (1992). Tajemství experimentální psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Formuloval '''základní principy marxistické psychologie''':&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
1. princip jednoty psychiky a činnosti – činnost je zjevnou formou psychiky&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
2. princip determinismu – vnější vlivy působí na vnitřní podmínky, ty pak na psychiku&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
3. psychické děje jsou ontologicky totožné s hmotnými ději v mozku&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
4. psychické jevy mají být studovány v historicko-společenských souvislostech&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Lev Semjonovič Vygotskij (1896-1934) ==&lt;br /&gt;
* Tvrdil, že '''vyšší psychické procesy''' (''volní zapamatování, aktivní pozornost, abstraktní myšelní, volní akt'') nelze chápat izolovaně jako bezprostřední funkce mozku, ale musíme jim hledat kořeny ve společenských podmínkách života (například styk dítěte s dospělým). &lt;br /&gt;
Snaží se vysvětlit jak se společenské vlivy promítají do lidského mozku. Toto jeho pojetí dále rozvinuli jeho žáci '''Lurija''' a '''Leonťjev'''. Společně s nimi pak také vytvořili „trojku“, která měla rozhodijící vliv na rozvoj sovětské experimentální psychologie.&lt;br /&gt;
* Vygotskij byl přesvědčen, že osvojením společenské zkušenosti se mění nejen obsah psychického života, ale vytvářejí se i nové formy vyšších psychických projevů, odlišujících člověka od zvířat&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J. (1992). Tajemství experimentální psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* Kriticky se vymezil vůči Piagetově teorii psychického vývoje, která se mu zdála příliš biologizující - podle něj se psychický vývoj uskutečňuje v rámci sociálních interakcí, probíhajících v konkrétních kulturních a historických podmínkách.&lt;br /&gt;
* Důležitou roli přitom hraje ''''',,vnitřní řeč''''''', jež je výsledkem internalizace slovních instrukcí, které dítěti při řešení problémů dávají rodiče → vnější činnosti se zvnitřňují a stávají se psychickými nástorji činnosti&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Alexej Nikolajevič Leonťjev (1896-1934) ==&lt;br /&gt;
* Zdůrazňoval, že komplexní funkční systém odráží svět předmětů a jevů společenského charakteru a v tomto procesu odrazu se vytvářejí specifické lidské schopnosti a funkce. &lt;br /&gt;
* Mozek přijímá historicky nahromaděné poznání prostřednictvím společenského působení. Také se zabývá problémem činnosti subjektu a její úlohu v rozvoji psychiky. &lt;br /&gt;
* Rozpracoval otázku o historickém vývoji lidského vědomí. Zabýval se smyslovým vnímáním. Také jeden čas provádí práce, týkající se regenerace pohybové funkce ruky po zranění&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J. (1992). Tajemství experimentální psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Reflexologie_a_reaktologie&amp;diff=33410</id>
		<title>Reflexologie a reaktologie</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Reflexologie_a_reaktologie&amp;diff=33410"/>
		<updated>2016-04-29T21:22:07Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: Založena nová stránka s textem „== Reflexologie a reaktologie == * '''Reflexologie''' a '''reaktologie''' byly směry rozšířené zejména v Rusku a v SSSR. Zakládaly se na principech …“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Reflexologie a reaktologie ==&lt;br /&gt;
* '''Reflexologie''' a '''reaktologie''' byly směry rozšířené zejména v Rusku a v SSSR. Zakládaly se na principech '''''přírodovědeckého materialismu'''''.&lt;br /&gt;
* '''Reflexologie''': veškeré chování, jednání i řeč a myšlení jsou reflexní děje, které probíhají na základě daných zákonitostí tím složitějších, čím vyšší je funkce. Nazývá ji ''objektivní psychologií''.&lt;br /&gt;
* '''Reaktologie''': Zkoumání lidských reakcí na podněty a požadavky okolí. Důraz na subjektivní faktory lidského chování. Reflex je čistě fyziologický, kdežto reakce má i myšlenkový obsah. Biologické je důležité, ale více působí sociální.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Ivan Michailovič Sečenov (1829-1905) == &lt;br /&gt;
* Zakladatelem '''reflexní teorie''' psychické aktivity. &lt;br /&gt;
* Reflexní činnost podle něj zahrnuje jak fyziologické, tak psychické reakce, asociace je reflexním mechanismem, psychika vzniká z asociace a je zprostředkována CNS. &lt;br /&gt;
* Zjistil, že nervová centra jsou schopna sumarizovat senzorické stimulace, a to i podprahové&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J. (1992). Tajemství experimentální psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
* Zavedl termín '''reflexní oblouk''' pro pohyb, který začíná ''smyslovým podrážděním, pokračuje mozkovou aktivitou a končí svalovým pohybem''&amp;lt;ref&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== I. P. Pavlov (1849-1936) == &lt;br /&gt;
* Byl ruský fyziolog, nositel Nobelovy ceny za objevy ve fyziologii trávení a objevitel podmíněného reflexu.&lt;br /&gt;
* Na základě experimentů se psy popsal Pavlov jednu z elementárních forem učení - '''klasické podmiňování'''. &lt;br /&gt;
* Výsledkem tohoto učení je spojení '''nepodmíněné reakce''' (např. slinění) s '''podmíněným podnětem''' (např. zvonění). * * Základními nervovými procesy jsou '''podráždění''' (excitace) a '''útlum''' (inhibice). &lt;br /&gt;
* Na základě těchto procesů rozlišil Pavlov '''''typy temperamentu''''', které v podstatě odpovídají temperamentům Hippokratovým, např. pro cholerika je typická silná excitace a slabý útlum, zatímco pro flegmatika silný útlum a slabá excitace. &lt;br /&gt;
* Typy vyšší nervové činnosti jsou dány také vztahem dvou signálních soustav. '''První signální soustava''', kterou má člověk společnou se zvířaty, bezprostředně zaznamenává skutečnost v podobě dojmů, pocitů a představ. '''Druhá signální soustava''' je spojena se slovem a lidským myšlením&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J. (1992). Tajemství experimentální psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== V. M. Bechtěrev (1857-1927) == &lt;br /&gt;
* Roku 1885 otevřel první experimentálně psychologickou laboratoř v Rusku. &lt;br /&gt;
* Jeho psychologie je přísně objektivní, založená na pojmu '''reflex'''. &lt;br /&gt;
* '''Psychické procesy''' je možno brát jako komplexy podmíněných reflexů. '''''Reflexní pohyby''''' mohou být vyvolány nejen podmíněným podnětem, ale i podněty asociovanými s původním podnětem.&lt;br /&gt;
* Bechtěrev rozpracoval '''metodiku podmíněného reflexu'''. Ta umožňovala objasnit stav korových center, spojení mezi centry, dostředivých a pohybových drah&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J. (1992). Tajemství experimentální psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
== K. N. Kornilov (1879-1957) ==&lt;br /&gt;
* Nejznámější reaktolog, pracoval nejprve v oblasti psychologie dítěte. &lt;br /&gt;
* Zatímco Bechtěrev požaduje nahrazení psychologie reflexologií, Kornilov hájí psychologii, ale vystupuje proti '''psychologii idealistické'''. &lt;br /&gt;
* Snaží se vybudovat psychologii na základě dialektického materialismu a označuje ji jako '''reaktologii'''&amp;lt;ref&amp;gt;Hoskovec, J. (1992). Tajemství experimentální psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C5%98eck%C3%A1_l%C3%A9ka%C5%99sk%C3%A1_v%C4%9Bda_a_antick%C3%A9_u%C4%8Den%C3%AD_o_temperamentech&amp;diff=33409</id>
		<title>Řecká lékařská věda a antické učení o temperamentech</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C5%98eck%C3%A1_l%C3%A9ka%C5%99sk%C3%A1_v%C4%9Bda_a_antick%C3%A9_u%C4%8Den%C3%AD_o_temperamentech&amp;diff=33409"/>
		<updated>2016-04-29T20:38:58Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Teorie o čtyřech tělesných šťávách = */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Řecká lékařská věda ==&lt;br /&gt;
* Na rozdíl od ostatních kulturních národů, kde medicína zůstávala pod vlivem náboženských představ, v Řecku dochází k jejímu rozvoji zejména na ''úrovni empirické'' → vzniká tak lékařství jako zvláštní druh umění, založený na odborné znalosti a dovednosti.&lt;br /&gt;
* Příčinou tohoto rozvoje, stejně tak i rozvoje řecké filozofie, je, že v Řecku se kněžstvo nikdy nestalo natolik vlivnou skupinou jako jinde a tedy nebrzdilo tolik pokrok vědy a duchovní vývoj.&lt;br /&gt;
* V Řecku pak vznikají lékařské cechy, nejprve rodinném, později přístupné i ostatním. &lt;br /&gt;
* Mezi důležitá střediska léčebná i výuková patřily především '''Kos, Knidos'''&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Alkmaión z Krotónu ==&lt;br /&gt;
* Žil kolem roku 500 př. n. l. &lt;br /&gt;
* Pitvou na zvířatech jako prvý určil '''mozek jakoú středí duševní činnosti'''. &lt;br /&gt;
* Všechny smyslové orgány jsou spojeny s mozkem dráhami, které nazval '''průchody''' (poroi). Tento jeho objev předstihl vývojové tempo vědy, což je patrné ze skutečnosti, že i jeho filozofičtí následovníci ('''Empedokles, Aristoteles, stoikové, Epikuros''') stále považovali za centrum srdce.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Hippokrates (460-370 př. n. l.) ==&lt;br /&gt;
* Je často považován za otce řecké medicíny, avšak ta již existovala dlouho předtím. Stejně tak nenapsal všechny spisy, které jsou jeho sbírkám přisouzeny. &lt;br /&gt;
* Ve svém spise ''O starší medicíně'' diskutuje o poměru praxe, zkušenosti a teorie&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* Domníval se, že převládající temperament je určen vzájemným poměrem čtyř tělesných šťáv, které v lidském těle zastupují čtyři základní živly. '''Sangvinici''' mají převahu krve, '''cholerici''' žluči, '''flegmatici''' hlenu a '''melancholici''' černé žluči. &lt;br /&gt;
* '''Sangvinik''' je podle Hippokrata vyrovnaný, '''melancholik''' těžkomyslný, '''cholerik''' prudký a '''flegmatik''' chladnokrevný. Hipokrates popsal též řadu duševních poruch, mezi jinými '''''depresi a hysterii'''''&amp;lt;ref&amp;gt;Homola, M. (1990). Dějiny psychologie. Olomouc: Nakladatelství UP.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Galenos (130-201 n.l.) ==&lt;br /&gt;
* ve svém odkazu reprezentuje svým způsobem '''''souhrn starověké lékařské vědy''''', jeho pojetí se udrželo dlouho a podlehlo až tlaku nových objevů v oblasti fyziologie v průběhu novověku. &lt;br /&gt;
* Dle něj by správný lékař měl být i myslitelem, on sám vychází z aristotelismu s prvky platonismu a stoicismu.&lt;br /&gt;
* Přichází s teorií '''organického pneumatu''': základem pro jeho vytvoření je vrozené vnitřní teplo, jeho působením vzniká pneuma z okolního vzduchu, z výparů krve a výparu dalších tělesných šťáv. Přísunem vzduchu, dýcháním a kůží se pneuma živí, ochlazuje a větrá. &lt;br /&gt;
* Podle kvality pneumatu se v těle transformuje do různých druhů – nejhrubší '''pneuma větrové''', '''pneuma vitální''', '''pneuma fyzické''' a nejjemnější '''pneuma psychické'''. &lt;br /&gt;
* S tím souvisí i '''dělení duše''' na tři složky: '''vznětlivá''' (pneuma vitální, srdce), '''rozumová''' a '''volní''' (pneuma psychické, mozek) a '''žádostivá''' (játra). &lt;br /&gt;
* Sídlem duše je '''mozek''', ale afektivitu lokalizuje do '''srdce a cév'''. K počitkům dochází přímo ve smyslových orgánech, ne v mozku. &lt;br /&gt;
* Nervy jsou různé kvality, podle toho jsou-li '''''zrakové''''' (lésklý a povahy světelné), '''''sluchové''''' (vzdušná povaha) – princip rozeznávání stejného stejným. &lt;br /&gt;
* '''Vůle''' pohybuje a diriguje svaly jako jezdec koně otěžemi&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Temperament ==&lt;br /&gt;
* Řecké vědě byla vždy blízká myšlenka o zvláštním významu správného poměru prvků/kvalit/činitelů, na kterém se zakládají různé biologické jevy, odlišnosti a zvláštnosti, podobně je tomu tak i v učení o temperamentech.&lt;br /&gt;
=== Teorie o čtyřech tělesných šťávách ===&lt;br /&gt;
* '''žlutá žluč (jako oheň)''' – teplá a suchá&lt;br /&gt;
* '''černá žluč (jako země)''' – studená a suchá&lt;br /&gt;
* '''hlen (jako voda)''' – studený a vlhký&lt;br /&gt;
* '''krev (jako vzduch)''' – vlhká a teplá&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Temperament''' je dán poměrem těchto 4 šťáv v organismu. Zdraví se zakládá na přiměřeném poměru všech 4.&lt;br /&gt;
* Poměr šťáv je určovatelem pohlaví v embryu. Ideální harmonie je jedna, ale různými poměry vznikají různé varianty – dyskrásie. Zdraví je též dáno ideálním poměrem složek&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C5%98eck%C3%A1_l%C3%A9ka%C5%99sk%C3%A1_v%C4%9Bda_a_antick%C3%A9_u%C4%8Den%C3%AD_o_temperamentech&amp;diff=33408</id>
		<title>Řecká lékařská věda a antické učení o temperamentech</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C5%98eck%C3%A1_l%C3%A9ka%C5%99sk%C3%A1_v%C4%9Bda_a_antick%C3%A9_u%C4%8Den%C3%AD_o_temperamentech&amp;diff=33408"/>
		<updated>2016-04-29T20:38:23Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: Založena nová stránka s textem „== Řecká lékařská věda == * Na rozdíl od ostatních kulturních národů, kde medicína zůstávala pod vlivem náboženských představ, v Řecku d…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Řecká lékařská věda ==&lt;br /&gt;
* Na rozdíl od ostatních kulturních národů, kde medicína zůstávala pod vlivem náboženských představ, v Řecku dochází k jejímu rozvoji zejména na ''úrovni empirické'' → vzniká tak lékařství jako zvláštní druh umění, založený na odborné znalosti a dovednosti.&lt;br /&gt;
* Příčinou tohoto rozvoje, stejně tak i rozvoje řecké filozofie, je, že v Řecku se kněžstvo nikdy nestalo natolik vlivnou skupinou jako jinde a tedy nebrzdilo tolik pokrok vědy a duchovní vývoj.&lt;br /&gt;
* V Řecku pak vznikají lékařské cechy, nejprve rodinném, později přístupné i ostatním. &lt;br /&gt;
* Mezi důležitá střediska léčebná i výuková patřily především '''Kos, Knidos'''&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Alkmaión z Krotónu ==&lt;br /&gt;
* Žil kolem roku 500 př. n. l. &lt;br /&gt;
* Pitvou na zvířatech jako prvý určil '''mozek jakoú středí duševní činnosti'''. &lt;br /&gt;
* Všechny smyslové orgány jsou spojeny s mozkem dráhami, které nazval '''průchody''' (poroi). Tento jeho objev předstihl vývojové tempo vědy, což je patrné ze skutečnosti, že i jeho filozofičtí následovníci ('''Empedokles, Aristoteles, stoikové, Epikuros''') stále považovali za centrum srdce.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Hippokrates (460-370 př. n. l.) ==&lt;br /&gt;
* Je často považován za otce řecké medicíny, avšak ta již existovala dlouho předtím. Stejně tak nenapsal všechny spisy, které jsou jeho sbírkám přisouzeny. &lt;br /&gt;
* Ve svém spise ''O starší medicíně'' diskutuje o poměru praxe, zkušenosti a teorie&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* Domníval se, že převládající temperament je určen vzájemným poměrem čtyř tělesných šťáv, které v lidském těle zastupují čtyři základní živly. '''Sangvinici''' mají převahu krve, '''cholerici''' žluči, '''flegmatici''' hlenu a '''melancholici''' černé žluči. &lt;br /&gt;
* '''Sangvinik''' je podle Hippokrata vyrovnaný, '''melancholik''' těžkomyslný, '''cholerik''' prudký a '''flegmatik''' chladnokrevný. Hipokrates popsal též řadu duševních poruch, mezi jinými '''''depresi a hysterii'''''&amp;lt;ref&amp;gt;Homola, M. (1990). Dějiny psychologie. Olomouc: Nakladatelství UP.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Galenos (130-201 n.l.) ==&lt;br /&gt;
* ve svém odkazu reprezentuje svým způsobem '''''souhrn starověké lékařské vědy''''', jeho pojetí se udrželo dlouho a podlehlo až tlaku nových objevů v oblasti fyziologie v průběhu novověku. &lt;br /&gt;
* Dle něj by správný lékař měl být i myslitelem, on sám vychází z aristotelismu s prvky platonismu a stoicismu.&lt;br /&gt;
* Přichází s teorií '''organického pneumatu''': základem pro jeho vytvoření je vrozené vnitřní teplo, jeho působením vzniká pneuma z okolního vzduchu, z výparů krve a výparu dalších tělesných šťáv. Přísunem vzduchu, dýcháním a kůží se pneuma živí, ochlazuje a větrá. &lt;br /&gt;
* Podle kvality pneumatu se v těle transformuje do různých druhů – nejhrubší '''pneuma větrové''', '''pneuma vitální''', '''pneuma fyzické''' a nejjemnější '''pneuma psychické'''. &lt;br /&gt;
* S tím souvisí i '''dělení duše''' na tři složky: '''vznětlivá''' (pneuma vitální, srdce), '''rozumová''' a '''volní''' (pneuma psychické, mozek) a '''žádostivá''' (játra). &lt;br /&gt;
* Sídlem duše je '''mozek''', ale afektivitu lokalizuje do '''srdce a cév'''. K počitkům dochází přímo ve smyslových orgánech, ne v mozku. &lt;br /&gt;
* Nervy jsou různé kvality, podle toho jsou-li '''''zrakové''''' (lésklý a povahy světelné), '''''sluchové''''' (vzdušná povaha) – princip rozeznávání stejného stejným. &lt;br /&gt;
* '''Vůle''' pohybuje a diriguje svaly jako jezdec koně otěžemi&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Temperament ==&lt;br /&gt;
* Řecké vědě byla vždy blízká myšlenka o zvláštním významu správného poměru prvků/kvalit/činitelů, na kterém se zakládají různé biologické jevy, odlišnosti a zvláštnosti, podobně je tomu tak i v učení o temperamentech.&lt;br /&gt;
=== Teorie o čtyřech tělesných šťávách ====&lt;br /&gt;
* '''žlutá žluč (jako oheň)''' – teplá a suchá&lt;br /&gt;
* '''černá žluč (jako země)''' – studená a suchá&lt;br /&gt;
* '''hlen (jako voda)''' – studený a vlhký&lt;br /&gt;
* '''krev (jako vzduch)''' – vlhká a teplá&lt;br /&gt;
* '''Temperament''' je dán poměrem těchto 4 šťáv v organismu. Zdraví se zakládá na přiměřeném poměru všech 4.&lt;br /&gt;
* Poměr šťáv je určovatelem pohlaví v embryu. Ideální harmonie je jedna, ale různými poměry vznikají různé varianty – dyskrásie. Zdraví je též dáno ideálním poměrem složek&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Francouzsk%C3%A1_psychologie&amp;diff=33407</id>
		<title>Francouzská psychologie</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Francouzsk%C3%A1_psychologie&amp;diff=33407"/>
		<updated>2016-04-29T19:54:25Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: Založena nová stránka s textem „== Théodule Ribot (1839-1916) ==  * Byl prvním psychologem, který užil '''psychopatologii''' pro výklad obecných principů chování.  * '''Abnormál…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Théodule Ribot (1839-1916) == &lt;br /&gt;
* Byl prvním psychologem, který užil '''psychopatologii''' pro výklad obecných principů chování. &lt;br /&gt;
* '''Abnormální chování''' považoval za projev dezintegrace normální integrované osobnosti. &lt;br /&gt;
* Napsal také významné monografie o citech a pozornosti. &lt;br /&gt;
* Studoval '''tvůrčí činnost umělců a vědců''', kterou rozdělil do čtyř fází — '''''postavení problému, inkubace, iluminace a ověření'''''&amp;lt;ref&amp;gt;Homola, M. (1990). Dějiny psychologie. Olomouc: Nakladatelství UP.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Jean Martin Charcot (1825—1893) ==&lt;br /&gt;
* Francouzský psychiatr, lékař a učitel, působil v nemocnici V Salpetriére. &lt;br /&gt;
* V letech 1885—1886 u něj 19 týdnů stážoval Sigmund Freud. &lt;br /&gt;
* Charcot se zabýval především problematikou '''konverzních hysterických symptomů''', k jejichž léčení používal '''hypnózu'''.&lt;br /&gt;
* Odmítal názor, že '''hysterie''' je předstíraná a že jí trpí pouze ženy. Chápal ji jako skutečné onemocnění, jež je projevem degenerativního onemocnění mozku. Na základě svých zkušeností nicméně konstatoval, že mnohé hysterické symptomy ignorují anatomii. Např. hysterická paralýza paže začíná v konečcích prstů a končí náhle přímo v rameni. &lt;br /&gt;
* Charcot dále upozornil na nápadnou podobnost mezi příznaky hysterie a stavy navozenými hypnózou. Pomocí hypnotických sugescí se mu dařilo konverzní symptomy nejen odstranit, ale také navodit. &lt;br /&gt;
* Při vysvětlení těchto jevů však Charcot odmítal jiná než fyziologická vysvětlení. O jejich psychologickou interpretaci se pokusil teprve Sigmund Freud&amp;lt;ref&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Pierre Janet (1859—1947) ==&lt;br /&gt;
* Charcotův žák, který se rovněž zabýval '''neurózami'''.&lt;br /&gt;
* Zaměřil se především na studium tzv. '''traumatických vzpomínek''', které chápal jako vzpomínky na události, které se lidské psychice nepodařilo asimilovat, tedy přiměřeně zpracovat. &lt;br /&gt;
* Zapomínání traumatických zážitků vysvělloval Janet tzv. '''disociací vědomí''', jejíž podstatou je odsunutí psychických obsahů z vědomí do podvědomí. &lt;br /&gt;
* Obsahem traumatických vzpomínek jsou zpravidla psychické zážitky, nad nimiž neměla vědomá vůle dané osoby žádnou kontrolu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Alfred Binet (1857-1911) == &lt;br /&gt;
* přerušil studium medicíny kvůli psychologii. Sedm let pracoval v nemocnici Salpetriére, později se stal vedoucím laboratoře fyziologické psychologie na Sorbonně. Svá vysokoškolská studia nikdy nedokončil. &lt;br /&gt;
* Binet spolu Theodore Simonem vytvořili '''testy inteligence pro děti''', které obsahovaly kognitivní úlohy umožňující měření mentálních schopností. &lt;br /&gt;
* Jejich práce znamenala počátek pozoruhodné ho rozvoje testů inteligence a jejich praktického využívání. &lt;br /&gt;
* '''''Binetovy  a  Simonovy  testy  inteligence'''''  byly  poprvé publikovány v roce '''1905''' (revize 1911). &lt;br /&gt;
* Obsahovaly soubory mentálních subtestů, které byly řazeny podle věku od 3 do 12, později do 15 let. &lt;br /&gt;
* Pro každý rok existovala testová baterie, kterou by průměrně inteligentní dítě příslušného věku mělo zvládnout. Některé děti byly schopné řešit úlohy určené pro vyšší věkové kategorie. Jejich tzv. mentální věk byl vyšší než věk chronologický. Jiné děti v úkolech, které odpovídaly jejich chronologickému věku, selhávaly. &lt;br /&gt;
* Binet se Simonem určovali intelektovou vyspělost dítěte na základě '''''rozdílů mezi mentálním a chronologickým věkem'''''. Německý psycholog William Stern později zavedl pojem inteligenční kvocient, který definoval jako podíl mentálního a chronologického věku&amp;lt;ref&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychologick%C3%A9_n%C3%A1zory_star%C5%A1%C3%ADch_p%C5%99%C3%ADrodn%C3%ADch_filosof%C5%AF_(Mil%C3%A9%C5%A5an%C3%A9)&amp;diff=33404</id>
		<title>Psychologické názory starších přírodních filosofů (Miléťané)</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychologick%C3%A9_n%C3%A1zory_star%C5%A1%C3%ADch_p%C5%99%C3%ADrodn%C3%ADch_filosof%C5%AF_(Mil%C3%A9%C5%A5an%C3%A9)&amp;diff=33404"/>
		<updated>2016-04-29T18:58:08Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Miléťané */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Miléťané ==&lt;br /&gt;
* Na přelomu 7. a 6. stoleí př.n.l. došlo ke zrodu filozofického myšlení ve městech na západním pobřeží Malé Asie (nynějšího Turecka), která byla kolonizována Řeky (Ióny)&lt;br /&gt;
* Nejvyspělejším mezi iónskými městy byl přístav Milétos, zde také působila první škola myslitelů, kteří přišli s radikálně novým pohleem na přírodu jako celek i na její jendotlivé význačné komponenty, a byli proto zprvu nazýváni '''''fyziky'''''&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi (5. vyd.). V Praze: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* '''Předsokratovští myslitelé''' uvažují o duši zpravidla v rámci filosofie přírody, která je v tomto období hlavním předmětem teoretického zájmu. &lt;br /&gt;
* '''Lidská bytost''' je chápána jako nedílná součást přírody, snaží se proto člověka a jeho duši pochopit na základě týchž konceptů jako přírodu. &lt;br /&gt;
* Snaží se pochopit co je počátkem tohoto ''„okolního světa v celku“'', jinými slovy jeho prazákladem a jak, jakými procesy z něho vzniká veškero jako souhrn a jednota všech věcí, všeho, co „je, bylo a bude“, tedy svět v celku. &lt;br /&gt;
* Z tohoto období zůstaly dochovány pouze fragmenty, a málo materiálů s psychologickou tematikou. Jejich autoři se zabývali zejména vnějším světem (např. kosmickými a atmosferickými útvary). &lt;br /&gt;
* Mezi myslitele této školy patří '''Thálés, Anaximenes a Anaximandros'''&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Thales (624-546 př. n. l.) ==&lt;br /&gt;
* Nejsou od něj známé zmínky o lidské duši, ale dochovaly se zmínky o duši v přírodě, o kterých píše Aristoteles: ''„Duše je smíchána ve vškerenstvu, proto se snad  Thales domníval, že vše je plno Bohů.“'' a ''„Thales pravil, že magnetovec má duši, jelikož hýbá železem.“'' (zl. A 22 z Aristotela)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů (1.vyd.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* Thales považoval přírodu za veskrze oživenou, plnou duševních sil.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Anaximenés (585-528 př. n. l.) ==&lt;br /&gt;
* Nacházíme u něj výrok: ''„Jako naše duše, jež je vzduch, nám vládne udržujíc nás pohromadě, obklopuje i celý vesmír dech a vzduch.“'' (zl. B 2 z Aetia)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů (1.vyd.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* Navazuje na představu '''dechové duše''' - přijetí duše jako živoucího dechu je patrně důvodem, proč za počátek všeho považuje '''vzduch-dech'''&lt;br /&gt;
* Vzduch obklopuje celý vesmír, oživuje ho a udržuje ho pohromadě, obdobně jako lidské tělo. Vzduchem není míněn plyn v dnešním slova smyslu, ale látka bytostně živoucí, oživená, a proto oživující.&lt;br /&gt;
* '''Hylozoismus''' = toto pojetí materiálního substrátu (vzduchu) jako látky bytostně oživené, která „zapřičiňuje“ život.&lt;br /&gt;
* '''Hylopsychismus''' = oživené znamená v nazírání těchto myslitelů totéž co oduševnělé.&lt;br /&gt;
* Z počátku (vzduch) vše vzniká zřeďováním a zhušťováním; zřeďováním se vzduch mění v oheň, zhušťováním v oblaka, větším zhuštěním ve vodu, zemi a nakonec v kámen – vychází z pozorování atmosférických jevů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Anaximandros (610-546 př. n. l.) ==&lt;br /&gt;
* Dochovaly se především jeho zprávy o kosmologii a několik fragmentů o vzniku živočichů a člověka. &lt;br /&gt;
* Říká, že první živočichové vznikli ve vlhku a posléze vystoupili na souš. &lt;br /&gt;
* Člověk se podle něj vyvinul z živočichů jiného druhu z toho důvodu, že ostatní živočichové se brzy sami živí, zatímco člověk potřebuje dlouhé kojení&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychologick%C3%A9_n%C3%A1zory_star%C5%A1%C3%ADch_p%C5%99%C3%ADrodn%C3%ADch_filosof%C5%AF_(Mil%C3%A9%C5%A5an%C3%A9)&amp;diff=33403</id>
		<title>Psychologické názory starších přírodních filosofů (Miléťané)</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychologick%C3%A9_n%C3%A1zory_star%C5%A1%C3%ADch_p%C5%99%C3%ADrodn%C3%ADch_filosof%C5%AF_(Mil%C3%A9%C5%A5an%C3%A9)&amp;diff=33403"/>
		<updated>2016-04-29T18:56:49Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: Založena nová stránka s textem „== Miléťané == * Na přelomu 7. a 6. stoleí př.n.l. došlo ke zrodu filozofického myšlení ve městech na západním pobřeží Malé Asie (nynějš…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Miléťané ==&lt;br /&gt;
* Na přelomu 7. a 6. stoleí př.n.l. došlo ke zrodu filozofického myšlení ve městech na západním pobřeží Malé Asie (nynějšího Turecka), která byla kolonizována Řeky (Ióny)&lt;br /&gt;
* Nejvyspělejším mezi iónskými městy byl přístav Milétos, zde také působila první škola myslitelů, kteří přišli s radikálně novým pohleem na přírodu jako celek i na její jendotlivé význačné komponenty, a byli proto zprvu nazýváni '''''fyziky'''''&amp;lt;ref&amp;gt;Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi (5. vyd.). V Praze: Paseka.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* '''Předsokratovští myslitelé''' uvažují o duši zpravidla v rámci filosofie přírody, která je v tomto období hlavním předmětem teoretického zájmu. &lt;br /&gt;
* '''Lidská bytost''' je chápána jako nedílná součást přírody, snaží se proto člověka a jeho duši pochopit na základě týchž konceptů jako přírodu. &lt;br /&gt;
* Snaží se pochopit co je počátkem tohoto ''„okolního světa v celku“'', jinými slovy jeho prazákladem a jak, jakými procesy z něho vzniká veškero jako souhrn a jednota všech věcí, všeho, co „je, bylo a bude“, tedy svět v celku. &lt;br /&gt;
* Z tohoto období zůstaly dochovány pouze fragmenty, a málo materiálů s psychologickou tematikou. Jejich autoři se zabývali zejména vnějším světem (např. kosmickými a atmosferickými útvary). &lt;br /&gt;
* Mezi myslitele této školy patří '''Thálés, Anaximenes a Anaximandros'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Thales (624-546 př. n. l.) ==&lt;br /&gt;
* Nejsou od něj známé zmínky o lidské duši, ale dochovaly se zmínky o duši v přírodě, o kterých píše Aristoteles: ''„Duše je smíchána ve vškerenstvu, proto se snad  Thales domníval, že vše je plno Bohů.“'' a ''„Thales pravil, že magnetovec má duši, jelikož hýbá železem.“'' (zl. A 22 z Aristotela)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů (1.vyd.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* Thales považoval přírodu za veskrze oživenou, plnou duševních sil.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Anaximenés (585-528 př. n. l.) ==&lt;br /&gt;
* Nacházíme u něj výrok: ''„Jako naše duše, jež je vzduch, nám vládne udržujíc nás pohromadě, obklopuje i celý vesmír dech a vzduch.“'' (zl. B 2 z Aetia)&amp;lt;ref&amp;gt;Sobotka, M., &amp;amp; Machovec, D. (1989). Zlomky předsokratovských myslitelů (1.vyd.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* Navazuje na představu '''dechové duše''' - přijetí duše jako živoucího dechu je patrně důvodem, proč za počátek všeho považuje '''vzduch-dech'''&lt;br /&gt;
* Vzduch obklopuje celý vesmír, oživuje ho a udržuje ho pohromadě, obdobně jako lidské tělo. Vzduchem není míněn plyn v dnešním slova smyslu, ale látka bytostně živoucí, oživená, a proto oživující.&lt;br /&gt;
* '''Hylozoismus''' = toto pojetí materiálního substrátu (vzduchu) jako látky bytostně oživené, která „zapřičiňuje“ život.&lt;br /&gt;
* '''Hylopsychismus''' = oživené znamená v nazírání těchto myslitelů totéž co oduševnělé.&lt;br /&gt;
* Z počátku (vzduch) vše vzniká zřeďováním a zhušťováním; zřeďováním se vzduch mění v oheň, zhušťováním v oblaka, větším zhuštěním ve vodu, zemi a nakonec v kámen – vychází z pozorování atmosférických jevů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Anaximandros (610-546 př. n. l.) ==&lt;br /&gt;
* Dochovaly se především jeho zprávy o kosmologii a několik fragmentů o vzniku živočichů a člověka. &lt;br /&gt;
* Říká, že první živočichové vznikli ve vlhku a posléze vystoupili na souš. &lt;br /&gt;
* Člověk se podle něj vyvinul z živočichů jiného druhu z toho důvodu, že ostatní živočichové se brzy sami živí, zatímco člověk potřebuje dlouhé kojení&amp;lt;ref&amp;gt;Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychologick%C3%A9_n%C3%A1zory_n%C4%9Bmeck%C3%BDch_klasick%C3%BDch_filosof%C5%AF&amp;diff=33402</id>
		<title>Psychologické názory německých klasických filosofů</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychologick%C3%A9_n%C3%A1zory_n%C4%9Bmeck%C3%BDch_klasick%C3%BDch_filosof%C5%AF&amp;diff=33402"/>
		<updated>2016-04-29T18:21:29Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* Immanuel Kant (1724—1804) */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Immanuel Kant (1724—1804) ==&lt;br /&gt;
* Univerzitní profesor v Královci ve východním Prusku (dnes Kaliningrad, Rusko). &lt;br /&gt;
* Mezi jeho významná díla patří ''Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu, Kritika soudnosti a Základy metafyziky mravů'' &lt;br /&gt;
* V díle ''Prolegomena ke každé příští metafyzice'' vyložil své myšlenky populárnějším způsobem. &lt;br /&gt;
* Kant se ve své teorii poznání pokusil o syntézu stanovisek '''empirismu a racionalismu (imanentismu)'''.&lt;br /&gt;
* Podle jeho názoru jsou senzorické imprese surovinou pro poznání, která je dále zpracovávána intelektem. &lt;br /&gt;
* Je třeba odlišit '''poznání a priori''', které je částečně nebo zcela nezávislé na zkušenosti od '''poznání a posteriori''', v němž hraje hlavní roli empirie. &lt;br /&gt;
* Mají-li smyslová data vést k určitému poznání, musí k nim člověk přistupovat z hlediska svých '''apriorních forem nazírání''', k nimž patří vedle '''''prostoru a času také způsob vnímání a myšlení'''''. &lt;br /&gt;
* V tomto smyslu je poznání vysoce subjektivní; každý člověk si vytváří svůj specifický obraz světa. Člověk má možnost poznávat pouze svět jevů (fenoménů). Vnější realitu neboli věc o sobě, jaká je, bez zřetele na možnosti našeho poznání, neznáme&amp;lt;ref&amp;gt;Scruton, R. (1996). Kant. Praha: Argo.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* Na psychologii vztahuje výše uvedený axiom, že můžeme poznávat pouze jevy, a těmi jsou vnitřní děje, které lze třídit na poznávání, cítění a chtění&lt;br /&gt;
* Psal dále o ''citech'', které odlišoval od intelektu, ''vůli'' (=rozumem určované chtění), ''temperamentu'' a ''charakteru''&lt;br /&gt;
* '''Charakter''' dělí na '''''a) empirický''''' (=jednání vázané na smyslové dojmy a '''''b) inteligibilní''''' (=výrazem svobodné vůle)&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831)  ==&lt;br /&gt;
* Vyučoval filozofii na několika německých univerzitách. &lt;br /&gt;
* Podle Hegela člověk nežije v jednoduchém světě přirozených věcí, ale v jím vytvořeném světě ''řeči, práva, státu a kultury''. &lt;br /&gt;
* Člověku se produkty jeho tvoření odcizily a vystupují vůči němu jako objektivní. To je výsledkem vývoje ducha, který je určitým protikladem přírody. &lt;br /&gt;
* Duch se na nejnižším stupni vývoje projevuje jako '''duch subjektivní''', který je v člověku (u zvířat nikoliv) schopen uvědomit si sebe sama → subjektivní duch se postupně začíná projevovat jako '''duch objektivní''' v podobě duchovních výtvorů, jakými jsou ''filozofické systémy, vědecké teorie a umělecká díla''. &lt;br /&gt;
* Duch se vyvíjí podle zákonů '''dialektiky''', kterými jsou '''''teze, antiteze (negace) a syntéza'''''. &lt;br /&gt;
* Jejich působení je podle Hegela jasně patrné ve vývoji společnosti i lidského myšlení. Třetím stupněm vývoje je '''absolutní duch''', jehož nejvyšším projevem je filozofie&amp;lt;ref&amp;gt;Singer, P. (1995). Hegel. Praha: Argo.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Johann Friedrich Herbart (1776-1841) == &lt;br /&gt;
* Vyučoval na univerzitě v Královci filozofii. &lt;br /&gt;
* Proslul především svými názory pedagogickými a psychologickými. &lt;br /&gt;
* Pro označení základních substancí používal Herbart pojem '''real'''. &lt;br /&gt;
* Jedním z realů je '''duše''', jiným např. hmota. &lt;br /&gt;
* Podle Herbarta je '''''duše jednoduchá substance obdařená touhou po sebezáchově, jež produkuje představy, které se na základě spontánní aktivity duševního realu spojují v tzv. komplexy'''''. &lt;br /&gt;
* Příkladem takového komplexu je '''já (ego)'''. &lt;br /&gt;
* Vedle syntézy hraje v psychickém dění významnou roli '''apercepce''', tedy vybavování a spojování představ, které je ovlivněno dřívější zkušeností. &lt;br /&gt;
* Učení je soustavné včleňování nových před-stav do dříve vytvořených komplexů&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Arthur Schopenhauer (1788—1860) == &lt;br /&gt;
* Jedním z nejvýznamnějších myšlenkových předchůdců psychoanalýzy. &lt;br /&gt;
* Jeho hlavním dílem je ''Svět jako vůle a představa''. &lt;br /&gt;
* Podle Schopenhauera není podstatou člověka ''myšlení, vědomí či rozum''. Tento prastarý omyl všech filozofů je třeba vymýtit. &lt;br /&gt;
* '''Vědomí''' je pouze povrchem lidské duše. Názory a myšlenky se rodí v její hloubce '''''působením nevědomé vůle k životu'''''. Nevznikají tedy řazením jasných myšlenek podle logických zákonů. &lt;br /&gt;
* '''Intelekt''' je pouhým služebníkem nevědomé vůle&amp;lt;ref&amp;gt;McGreal, P. (1997). Velké postavy západního myšlení: slovník myslitelů. Praha: Prostor.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* '''Vůle''' se podle Schopenhauera skrývá i za ději v neživé přírodě. Projevuje se například jako síla, která hýbe planetami. &lt;br /&gt;
* V říši života je nejsilnějším projevem nevědomé vůle '''rozmnožovací pud''', který je ve službách zachování druhu a který je někdy silnější než pud sebezachování. Vůle se tu může projevit jako zcela nezávislá na rozumu. &lt;br /&gt;
* Láska je podle Schopenhauera iluze, s jejíž pomocí se příroda stará o zachování rodu. Milostná vášeň je tedy určitý druh zaslepenosti, při níž se jedinci to, co je výhodné pro druh, jeví jako výhodné pro něho samotného. Jakmile je dosaženo cíle, kterým je rozmnožování, iluze se rozplyne&amp;lt;ref&amp;gt;Schopenhauer, A. (1992). Životní moudrost. Praha: Nezávislý novinář.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychologick%C3%A9_n%C3%A1zory_n%C4%9Bmeck%C3%BDch_klasick%C3%BDch_filosof%C5%AF&amp;diff=33401</id>
		<title>Psychologické názory německých klasických filosofů</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychologick%C3%A9_n%C3%A1zory_n%C4%9Bmeck%C3%BDch_klasick%C3%BDch_filosof%C5%AF&amp;diff=33401"/>
		<updated>2016-04-29T18:03:22Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: Založena nová stránka s textem „== Immanuel Kant (1724—1804) == * univerzitní profesor v Královci ve východním Prusku (dnes Kaliningrad, Rusko).  * Mezi jeho významná díla patř…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Immanuel Kant (1724—1804) ==&lt;br /&gt;
* univerzitní profesor v Královci ve východním Prusku (dnes Kaliningrad, Rusko). &lt;br /&gt;
* Mezi jeho významná díla patří ''Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu, Kritika soudnosti a Základy metafyziky mravů'' &lt;br /&gt;
* V díle ''Prolegomena ke každé příští metafyzice'' vyložil své myšlenky populárnějším způsobem. &lt;br /&gt;
* Kant se ve své teorii poznání pokusil o syntézu stanovisek '''empirismu a racionalismu (imanentismu)'''.&lt;br /&gt;
* Podle jeho názoru jsou senzorické imprese surovinou pro poznání, která je dále zpracovávána intelektem. &lt;br /&gt;
* Je třeba odlišit '''poznání a priori''', které je částečně nebo zcela nezávislé na zkušenosti od '''poznání a posteriori''', v němž hraje hlavní roli empirie. &lt;br /&gt;
* Mají-li smyslová data vést k určitému poznání, musí k nim člověk přistupovat z hlediska svých '''apriorních forem nazírání''', k nimž patří vedle '''''prostoru a času také způsob vnímání a myšlení'''''. &lt;br /&gt;
* V tomto smyslu je poznání vysoce subjektivní; každý člověk si vytváří svůj specifický obraz světa. Člověk má možnost poznávat pouze svět jevů (fenoménů). Vnější realitu neboli věc o sobě, jaká je, bez zřetele na možnosti našeho poznání, neznáme&amp;lt;ref&amp;gt;Scruton, R. (1996). Kant. Praha: Argo.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* Na psychologii vztahuje výše uvedený axiom, že můžeme poznávat pouze jevy, a těmi jsou vnitřní děje, které lze třídit na poznávání, cítění a chtění&lt;br /&gt;
* Psal dále o ''citech'', které odlišoval od intelektu, ''vůli'' (=rozumem určované chtění), ''temperamentu'' a ''charakteru''&lt;br /&gt;
* '''Charakter''' dělí na '''''a) empirický''''' (=jednání vázané na smyslové dojmy a '''''b) inteligibilní''''' (=výrazem svobodné vůle)&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;ref&amp;gt;Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Empirismus&amp;diff=33394</id>
		<title>Empirismus</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Empirismus&amp;diff=33394"/>
		<updated>2016-04-29T11:07:22Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: /* George Berkeley (1685 – 1753) */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Empirismus ==&lt;br /&gt;
'''Empirismus''' je významný filozofický směr orientovaný především na studium lidského poznávání, v němž připisuje rozhodující význam zkušenosti a učení. Rozvíjel se především v Anglii, jeho zakladatelem je Thomas Hobbes (1588-1679).&lt;br /&gt;
=== John Locke (1632-1704) ===&lt;br /&gt;
* anglický lékař&lt;br /&gt;
* Ve svém díle ''Esej o lidském rozumu'' předložil vlivnou teorii lidského poznávání. &lt;br /&gt;
* Podle Locka jsou branou duševního života '''smysly''', takže v intelektu nemůže být nic, co nebylo dříve ve smyslech. &lt;br /&gt;
* '''Mysl''' je po narození bílý list papíru, nepopsaná deska ('''tabula rasa'''). Žádné vrozené ideje neexistují.&lt;br /&gt;
* '''IDEJE(=psychické obsahy) vznikají na základě 2 typů zkušenosti (empirie)''':&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''1. Vnímání vnějších předmětů smysly (sensation)'''. Primární vlastnosti předmětů, k nimž patří ''velikost, počet, poloha a tvar'', registrujeme takové, jaké jsou, zatímco vlastnosti sekundární (''barva, vůně a chuť'') vznikají teprve v naší mysli působením vnějších podnětů.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''2. Vnímání vnitřních dějů v mysli (reflexion)'''. Reflexe (introspekce) duševních dějů zahrnuje ''vzpomínání, srovnávání a chtění''.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* '''Empirie''' je podle Locka zdrojem '''''jednoduchých idejí'''''. &lt;br /&gt;
* '''''Složené ideje''''', k nimž patří obecné pojmy, vytváří rozum kombinováním jednoduchých idejí, podobně jako se z písmem abecedy tvoří slova. Protože složené ideje vznikly v lidském rozumu, neodpovídá jim v zásadě nic skutečného&amp;lt;ref&amp;gt;Locke, J. (1984). Esej o lidském rozumu. Praha: Svoboda.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* Činnost mysli spočívá spočívá v pozorování a asociaci idejí a smyslových dojmů. Úvahy o duši Locke odmítá jako pouhou spekulaci, zajímá ho jen podstata lidského rozumu.&lt;br /&gt;
=== George Berkeley (1685 – 1753) ===&lt;br /&gt;
* anglikánský kněz, který vydal své stěžejní dílo ''Pojednání o základech lidského poznání'' ve svých 25 letech. &lt;br /&gt;
* Berkeley popírá rozdíl mezi '''''primárními a sekundárními vlastnostmi''''' předmětů a předpokládá, že vše ‚co vnímáme či poznáváme, je nám dáno jen jako '''''fenomén našeho vědomí'''''.&lt;br /&gt;
* Podle Berkeleyho ''„být je totéž, co být vnímán“''. Jinými slovy hmotný předmět existuje pouze tehdy, je-li vnímán s pomocí smyslů. Neexistuje nic jiného než myslící duch se svými idejemi. &lt;br /&gt;
* Je to důsledně '''idealistické pojetí'''&amp;lt;ref&amp;gt;McGreal, P. (1997). Velké postavy západního myšlení: slovník myslitelů. Praha: Prostor.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
* Na Berkeleyho se odvolávají mnohé současné fenomenologické školy, včetně '''radikálního konstruktivismu'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Empirismus&amp;diff=33393</id>
		<title>Empirismus</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Empirismus&amp;diff=33393"/>
		<updated>2016-04-29T11:04:52Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Karel.Malimanek: Založena nová stránka s textem „== Empirismus == '''Empirismus''' je významný filozofický směr orientovaný především na studium lidského poznávání, v němž připisuje rozhodu…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Empirismus ==&lt;br /&gt;
'''Empirismus''' je významný filozofický směr orientovaný především na studium lidského poznávání, v němž připisuje rozhodující význam zkušenosti a učení. Rozvíjel se především v Anglii, jeho zakladatelem je Thomas Hobbes (1588-1679).&lt;br /&gt;
=== John Locke (1632-1704) ===&lt;br /&gt;
* anglický lékař&lt;br /&gt;
* Ve svém díle ''Esej o lidském rozumu'' předložil vlivnou teorii lidského poznávání. &lt;br /&gt;
* Podle Locka jsou branou duševního života '''smysly''', takže v intelektu nemůže být nic, co nebylo dříve ve smyslech. &lt;br /&gt;
* '''Mysl''' je po narození bílý list papíru, nepopsaná deska ('''tabula rasa'''). Žádné vrozené ideje neexistují.&lt;br /&gt;
* '''IDEJE(=psychické obsahy) vznikají na základě 2 typů zkušenosti (empirie)''':&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''1. Vnímání vnějších předmětů smysly (sensation)'''. Primární vlastnosti předmětů, k nimž patří ''velikost, počet, poloha a tvar'', registrujeme takové, jaké jsou, zatímco vlastnosti sekundární (''barva, vůně a chuť'') vznikají teprve v naší mysli působením vnějších podnětů.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''2. Vnímání vnitřních dějů v mysli (reflexion)'''. Reflexe (introspekce) duševních dějů zahrnuje ''vzpomínání, srovnávání a chtění''.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
* '''Empirie''' je podle Locka zdrojem '''''jednoduchých idejí'''''. &lt;br /&gt;
* '''''Složené ideje''''', k nimž patří obecné pojmy, vytváří rozum kombinováním jednoduchých idejí, podobně jako se z písmem abecedy tvoří slova. Protože složené ideje vznikly v lidském rozumu, neodpovídá jim v zásadě nic skutečného&amp;lt;ref&amp;gt;Locke, J. (1984). Esej o lidském rozumu. Praha: Svoboda.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
* Činnost mysli spočívá spočívá v pozorování a asociaci idejí a smyslových dojmů. Úvahy o duši Locke odmítá jako pouhou spekulaci, zajímá ho jen podstata lidského rozumu.&lt;br /&gt;
=== George Berkeley (1685 – 1753) ===&lt;br /&gt;
* anglikánský kněz, který vydal své stěžejní dílo ''Pojednání o základech lidského poznání'' ve svých 25 letech. &lt;br /&gt;
* Berkeley popírá rozdíl mezi '''''primárními a sekundárními vlastnostmi''''' předmětů a předpokládá, že vše ‚co vnímáme či poznáváme, je nám dáno jen jako '''''fenomén našeho vědomí'''''.&lt;br /&gt;
* Podle Berkeleyho ''„být je totéž, co být vnímán“''. Jinými slovy hmotný předmět existuje pouze tehdy, je-li vnímán s pomocí smyslů. Neexistuje nic jiného než myslící duch se svými idejemi. &lt;br /&gt;
* Je to důsledně '''idealistické pojetí'''&amp;lt;ref&amp;gt;Velké postavy západního myšlení: slovník myslitelů. Praha: Prostor.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
* Na Berkeleyho se odvolávají mnohé současné fenomenologické školy, včetně '''radikálního konstruktivismu'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Karel.Malimanek</name></author>
		
	</entry>
</feed>