<?xml version="1.0"?>
<feed xmlns="http://www.w3.org/2005/Atom" xml:lang="cs">
	<id>https://wikisofia.cz/w/api.php?action=feedcontributions&amp;feedformat=atom&amp;user=Klara+V.</id>
	<title>Wikisofia - Příspěvky uživatele [cs]</title>
	<link rel="self" type="application/atom+xml" href="https://wikisofia.cz/w/api.php?action=feedcontributions&amp;feedformat=atom&amp;user=Klara+V."/>
	<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/wiki/Speci%C3%A1ln%C3%AD:P%C5%99%C3%ADsp%C4%9Bvky/Klara_V."/>
	<updated>2026-05-19T03:52:12Z</updated>
	<subtitle>Příspěvky uživatele</subtitle>
	<generator>MediaWiki 1.33.0</generator>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=61114</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=61114"/>
		<updated>2020-07-25T17:02:43Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: /* Psychologie celoživotního vývoje */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o propojení psychologických disciplín, spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje fenomenologicky holistický pohled na člověka, o tom svědčí např. vznik personální psychologie (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – psychologie celoživotního vývoje (zakládají se na vývojové psychologii, psychologii osobnosti a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V populární literatuře, která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata psychopatie (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak pozitivní psychologie (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody, dále pak praktická psychologie (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné koučování, které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
Pozitivní psychologie staví na poli osobnosti do středu zájmu charakter. Martin Sellingman, který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících šest ctností, které dle jejich názoru formují dobrý charakter – jsou jimi moudrost, spravedlnost, odvaha, lidskost (láska), umírněnost a spiritualita.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit klasifikační model pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a filozofické literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Moudrost a poznání, jako první ctnost zahrnuje získávání a následné zacházení s vědomostmi, včetně tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti vůči novým informacím. Odvaha zaštituje, jak statečnost, tak vytrvání a pravdomluvnost a vitalitu. Lidskost neboli láska k druhým, laskavost. Jejich pojem spravedlnost se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti zodpovědného občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako občanství, ale také vůdcovství. Umírněností myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost, ale také obezřetnost a sebedisciplínu. Spiritualita nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka smysl, a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor a spiritualitu ve smyslu víry, která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, Ruut Veethoven vytvořil Světovou databázi štěstí, také existuje Index šťastné planety. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.&amp;lt;ref&amp;gt;Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Kvalita života==&lt;br /&gt;
Je další pojem vycházející zejména z pozitivní psychologie, kdy se vychází zejména z pojmu well-being. Jedná se o snahu měřit spokojenost člověka se svým životem, kvalitou života se od roku 1995 zabývá také WHO, jako jedním z ukazatelů. Měřit kvalitu života se vyplácí nejen u klinických pacientů, měření kvality života ukazuje novou perspektivu, která je více fenomenologická a subjektivně individuálně zaměřená. Zahrnuje jak otázky fyzického zdraví, tak psychického nastavení, osobnostních hodnot, vztahů a vztahu k prostředí ve kterém daní lidé žijí. Snaží se tedy obsáhnout člověka v širším kontextu. V pracích nejen na poli psychologie, ale také somatické medicíny, výzkumu, sociologie patří otázka kvality života, či subjektivní spokojenosti k frekventovaně zkoumaným.&amp;lt;ref&amp;gt;WHO (2020). WHOQOL: Measuring Quality of Life, Retrieved from: www.who.int&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým fenomenologickým naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi? Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor představ a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv názor ostatních na nás samé, tyto názory posléze internalizujeme. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše chování i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu emocí, od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle Bandury také význam tzv. ideální a požadované já. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání klasické inteligence se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  Emoční inteligence byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem Golemanem. Emoční inteligence rozlišuje dva podtypy emoční inteligence, a to zaměřenu dovnitř, tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a zaměřenou ven, tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje šest základních emocí, které jsou evolučně staré a projevují se daným fyziologickým pochodem s emocí spojeným. Těmito emocemi jsou hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy typologii lidí na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje čistý typ s vysokým IQ, racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak čistý typ s vysokým EQ, tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální inteligence se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog Reuven Bar-On, který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost regulovat a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují sociální inteligenci spíše jako schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování, schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: 1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní, 2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) tak ne, 3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy[editovat | editovat zdroj]==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura[editovat | editovat zdroj]===&lt;br /&gt;
Babiak, P., &amp;amp; Hare, R. D. (2014). ''Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce''. Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Löhken, S., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům''. Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Seligman, M. E. P., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život''. Dobrovský.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Honzák, R., &amp;amp; Honzák, F. ([2018]). ''Čas psychopatů''. Galén.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova[editovat | editovat zdroj]===&lt;br /&gt;
[[Speciální:Kategorie|Kategorie]]: &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Základy obecné psychologie&lt;br /&gt;
*Psychologie Osobnosti&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=61113</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=61113"/>
		<updated>2020-07-25T16:48:36Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: /* Literatura[editovat | editovat zdroj] */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o propojení psychologických disciplín, spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje fenomenologicky holistický pohled na člověka, o tom svědčí např. vznik personální psychologie (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – psychologie celoživotního vývoje (zakládají se na vývojové psychologii, psychologii osobnosti a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V populární literatuře, která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata psychopatie (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak pozitivní psychologie (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody, dále pak praktická psychologie (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné koučování, které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
Pozitivní psychologie staví na poli osobnosti do středu zájmu charakter. Martin Sellingman, který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících šest ctností, které dle jejich názoru formují dobrý charakter – jsou jimi moudrost, spravedlnost, odvaha, lidskost (láska), umírněnost a spiritualita.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit klasifikační model pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a filozofické literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Moudrost a poznání, jako první ctnost zahrnuje získávání a následné zacházení s vědomostmi, včetně tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti vůči novým informacím. Odvaha zaštituje, jak statečnost, tak vytrvání a pravdomluvnost a vitalitu. Lidskost neboli láska k druhým, laskavost. Jejich pojem spravedlnost se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti zodpovědného občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako občanství, ale také vůdcovství. Umírněností myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost, ale také obezřetnost a sebedisciplínu. Spiritualita nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka smysl, a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor a spiritualitu ve smyslu víry, která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, Ruut Veethoven vytvořil Světovou databázi štěstí, také existuje Index šťastné planety. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.&amp;lt;ref&amp;gt;Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Kvalita života==&lt;br /&gt;
Je další pojem vycházející zejména z pozitivní psychologie, kdy se vychází zejména z pojmu well-being. Jedná se o snahu měřit spokojenost člověka se svým životem, kvalitou života se od roku 1995 zabývá také WHO, jako jedním z ukazatelů. Měřit kvalitu života se vyplácí nejen u klinických pacientů, měření kvality života ukazuje novou perspektivu, která je více fenomenologická a subjektivně individuálně zaměřená. Zahrnuje jak otázky fyzického zdraví, tak psychického nastavení, osobnostních hodnot, vztahů a vztahu k prostředí ve kterém daní lidé žijí. Snaží se tedy obsáhnout člověka v širším kontextu. V pracích nejen na poli psychologie, ale také somatické medicíny, výzkumu, sociologie patří otázka kvality života, či subjektivní spokojenosti k frekventovaně zkoumaným.&amp;lt;ref&amp;gt;WHO (2020). WHOQOL: Measuring Quality of Life, Retrieved from: www.who.int&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým fenomenologickým naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi? Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor představ a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv názor ostatních na nás samé, tyto názory posléze internalizujeme. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše chování i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu emocí, od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle Bandury také význam tzv. ideální a požadované já. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání klasické inteligence se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  Emoční inteligence byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem Golemanem. Emoční inteligence rozlišuje dva podtypy emoční inteligence, a to zaměřenu dovnitř, tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a zaměřenou ven, tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje šest základních emocí, které jsou evolučně staré a projevují se daným fyziologickým pochodem s emocí spojeným. Těmito emocemi jsou hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy typologii lidí na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje čistý typ s vysokým IQ, racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak čistý typ s vysokým EQ, tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální inteligence se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog Reuven Bar-On, který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost regulovat a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují sociální inteligenci spíše jako schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování, schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: 1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní, 2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) tak ne, 3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychologie celoživotního vývoje==&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy[editovat | editovat zdroj]==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura[editovat | editovat zdroj]===&lt;br /&gt;
Babiak, P., &amp;amp; Hare, R. D. (2014). ''Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce''. Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Löhken, S., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům''. Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Seligman, M. E. P., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život''. Dobrovský.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Honzák, R., &amp;amp; Honzák, F. ([2018]). ''Čas psychopatů''. Galén.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova[editovat | editovat zdroj]===&lt;br /&gt;
[[Speciální:Kategorie|Kategorie]]: &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Základy obecné psychologie&lt;br /&gt;
*Psychologie Osobnosti&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=61112</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=61112"/>
		<updated>2020-07-25T16:23:06Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: /* Psychologie celoživotního vývoje */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o propojení psychologických disciplín, spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje fenomenologicky holistický pohled na člověka, o tom svědčí např. vznik personální psychologie (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – psychologie celoživotního vývoje (zakládají se na vývojové psychologii, psychologii osobnosti a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V populární literatuře, která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata psychopatie (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak pozitivní psychologie (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody, dále pak praktická psychologie (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné koučování, které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
Pozitivní psychologie staví na poli osobnosti do středu zájmu charakter. Martin Sellingman, který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících šest ctností, které dle jejich názoru formují dobrý charakter – jsou jimi moudrost, spravedlnost, odvaha, lidskost (láska), umírněnost a spiritualita.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit klasifikační model pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a filozofické literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Moudrost a poznání, jako první ctnost zahrnuje získávání a následné zacházení s vědomostmi, včetně tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti vůči novým informacím. Odvaha zaštituje, jak statečnost, tak vytrvání a pravdomluvnost a vitalitu. Lidskost neboli láska k druhým, laskavost. Jejich pojem spravedlnost se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti zodpovědného občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako občanství, ale také vůdcovství. Umírněností myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost, ale také obezřetnost a sebedisciplínu. Spiritualita nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka smysl, a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor a spiritualitu ve smyslu víry, která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, Ruut Veethoven vytvořil Světovou databázi štěstí, také existuje Index šťastné planety. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.&amp;lt;ref&amp;gt;Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Kvalita života==&lt;br /&gt;
Je další pojem vycházející zejména z pozitivní psychologie, kdy se vychází zejména z pojmu well-being. Jedná se o snahu měřit spokojenost člověka se svým životem, kvalitou života se od roku 1995 zabývá také WHO, jako jedním z ukazatelů. Měřit kvalitu života se vyplácí nejen u klinických pacientů, měření kvality života ukazuje novou perspektivu, která je více fenomenologická a subjektivně individuálně zaměřená. Zahrnuje jak otázky fyzického zdraví, tak psychického nastavení, osobnostních hodnot, vztahů a vztahu k prostředí ve kterém daní lidé žijí. Snaží se tedy obsáhnout člověka v širším kontextu. V pracích nejen na poli psychologie, ale také somatické medicíny, výzkumu, sociologie patří otázka kvality života, či subjektivní spokojenosti k frekventovaně zkoumaným.&amp;lt;ref&amp;gt;WHO (2020). WHOQOL: Measuring Quality of Life, Retrieved from: www.who.int&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým fenomenologickým naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi? Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor představ a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv názor ostatních na nás samé, tyto názory posléze internalizujeme. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše chování i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu emocí, od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle Bandury také význam tzv. ideální a požadované já. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání klasické inteligence se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  Emoční inteligence byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem Golemanem. Emoční inteligence rozlišuje dva podtypy emoční inteligence, a to zaměřenu dovnitř, tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a zaměřenou ven, tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje šest základních emocí, které jsou evolučně staré a projevují se daným fyziologickým pochodem s emocí spojeným. Těmito emocemi jsou hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy typologii lidí na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje čistý typ s vysokým IQ, racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak čistý typ s vysokým EQ, tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální inteligence se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog Reuven Bar-On, který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost regulovat a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují sociální inteligenci spíše jako schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování, schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: 1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní, 2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) tak ne, 3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychologie celoživotního vývoje==&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy[editovat | editovat zdroj] ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Literatura[editovat | editovat zdroj] ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Externí odkazy[editovat | editovat zdroj] ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Klíčová slova[editovat | editovat zdroj] ===&lt;br /&gt;
[[Speciální:Kategorie|Kategorie]]: &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Základy obecné psychologie&lt;br /&gt;
* Psychologie Osobnosti&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=61111</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=61111"/>
		<updated>2020-07-25T16:20:46Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: /* Kvalita života */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o propojení psychologických disciplín, spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje fenomenologicky holistický pohled na člověka, o tom svědčí např. vznik personální psychologie (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – psychologie celoživotního vývoje (zakládají se na vývojové psychologii, psychologii osobnosti a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V populární literatuře, která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata psychopatie (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak pozitivní psychologie (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody, dále pak praktická psychologie (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné koučování, které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
Pozitivní psychologie staví na poli osobnosti do středu zájmu charakter. Martin Sellingman, který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících šest ctností, které dle jejich názoru formují dobrý charakter – jsou jimi moudrost, spravedlnost, odvaha, lidskost (láska), umírněnost a spiritualita.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit klasifikační model pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a filozofické literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Moudrost a poznání, jako první ctnost zahrnuje získávání a následné zacházení s vědomostmi, včetně tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti vůči novým informacím. Odvaha zaštituje, jak statečnost, tak vytrvání a pravdomluvnost a vitalitu. Lidskost neboli láska k druhým, laskavost. Jejich pojem spravedlnost se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti zodpovědného občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako občanství, ale také vůdcovství. Umírněností myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost, ale také obezřetnost a sebedisciplínu. Spiritualita nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka smysl, a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor a spiritualitu ve smyslu víry, která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, Ruut Veethoven vytvořil Světovou databázi štěstí, také existuje Index šťastné planety. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.&amp;lt;ref&amp;gt;Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Kvalita života==&lt;br /&gt;
Je další pojem vycházející zejména z pozitivní psychologie, kdy se vychází zejména z pojmu well-being. Jedná se o snahu měřit spokojenost člověka se svým životem, kvalitou života se od roku 1995 zabývá také WHO, jako jedním z ukazatelů. Měřit kvalitu života se vyplácí nejen u klinických pacientů, měření kvality života ukazuje novou perspektivu, která je více fenomenologická a subjektivně individuálně zaměřená. Zahrnuje jak otázky fyzického zdraví, tak psychického nastavení, osobnostních hodnot, vztahů a vztahu k prostředí ve kterém daní lidé žijí. Snaží se tedy obsáhnout člověka v širším kontextu. V pracích nejen na poli psychologie, ale také somatické medicíny, výzkumu, sociologie patří otázka kvality života, či subjektivní spokojenosti k frekventovaně zkoumaným.&amp;lt;ref&amp;gt;WHO (2020). WHOQOL: Measuring Quality of Life, Retrieved from: www.who.int&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým fenomenologickým naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi? Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor představ a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv názor ostatních na nás samé, tyto názory posléze internalizujeme. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše chování i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu emocí, od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle Bandury také význam tzv. ideální a požadované já. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání klasické inteligence se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  Emoční inteligence byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem Golemanem. Emoční inteligence rozlišuje dva podtypy emoční inteligence, a to zaměřenu dovnitř, tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a zaměřenou ven, tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje šest základních emocí, které jsou evolučně staré a projevují se daným fyziologickým pochodem s emocí spojeným. Těmito emocemi jsou hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy typologii lidí na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje čistý typ s vysokým IQ, racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak čistý typ s vysokým EQ, tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální inteligence se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog Reuven Bar-On, který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost regulovat a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují sociální inteligenci spíše jako schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování, schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: 1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní, 2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) tak ne, 3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychologie celoživotního vývoje==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=61110</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=61110"/>
		<updated>2020-07-25T16:14:55Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: /* Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o propojení psychologických disciplín, spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje fenomenologicky holistický pohled na člověka, o tom svědčí např. vznik personální psychologie (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – psychologie celoživotního vývoje (zakládají se na vývojové psychologii, psychologii osobnosti a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V populární literatuře, která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata psychopatie (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak pozitivní psychologie (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody, dále pak praktická psychologie (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné koučování, které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
Pozitivní psychologie staví na poli osobnosti do středu zájmu charakter. Martin Sellingman, který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících šest ctností, které dle jejich názoru formují dobrý charakter – jsou jimi moudrost, spravedlnost, odvaha, lidskost (láska), umírněnost a spiritualita.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit klasifikační model pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a filozofické literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Moudrost a poznání, jako první ctnost zahrnuje získávání a následné zacházení s vědomostmi, včetně tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti vůči novým informacím. Odvaha zaštituje, jak statečnost, tak vytrvání a pravdomluvnost a vitalitu. Lidskost neboli láska k druhým, laskavost. Jejich pojem spravedlnost se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti zodpovědného občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako občanství, ale také vůdcovství. Umírněností myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost, ale také obezřetnost a sebedisciplínu. Spiritualita nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka smysl, a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor a spiritualitu ve smyslu víry, která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, Ruut Veethoven vytvořil Světovou databázi štěstí, také existuje Index šťastné planety. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.&amp;lt;ref&amp;gt;Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Kvalita života==&lt;br /&gt;
Je další pojem vycházející zejména z pozitivní psychologie, kdy se vychází zejména z pojmu well-being. Jedná se o snahu měřit spokojenost člověka se svým životem, kvalitou života se od roku 1995 zabývá také WHO, jako jedním z ukazatelů. Měřit kvalitu života se vyplácí nejen u klinických pacientů, měření kvality života ukazuje novou perspektivu, která je více fenomenologická a subjektivně individuálně zaměřená. Zahrnuje jak otázky fyzického zdraví, tak psychického nastavení, osobnostních hodnot, vztahů a vztahu k prostředí ve kterém daní lidé žijí. Snaží se tedy obsáhnout člověka v širším kontextu. (WHO) V pracích nejen na poli psychologie, ale také somatické medicíny, výzkumu, sociologie patří otázka kvality života, či subjektivní spokojenosti k frekventovaně zkoumaným. &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://www.who.int/healthinfo/survey/whoqol-qualityoflife/en/&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým fenomenologickým naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi? Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor představ a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv názor ostatních na nás samé, tyto názory posléze internalizujeme. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše chování i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu emocí, od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle Bandury také význam tzv. ideální a požadované já. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání klasické inteligence se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  Emoční inteligence byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem Golemanem. Emoční inteligence rozlišuje dva podtypy emoční inteligence, a to zaměřenu dovnitř, tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a zaměřenou ven, tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje šest základních emocí, které jsou evolučně staré a projevují se daným fyziologickým pochodem s emocí spojeným. Těmito emocemi jsou hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy typologii lidí na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje čistý typ s vysokým IQ, racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak čistý typ s vysokým EQ, tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální inteligence se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog Reuven Bar-On, který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost regulovat a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují sociální inteligenci spíše jako schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování, schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: 1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní, 2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) tak ne, 3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychologie celoživotního vývoje==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=61109</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=61109"/>
		<updated>2020-07-25T16:10:36Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: /* Sebepojetí */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o propojení psychologických disciplín, spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje fenomenologicky holistický pohled na člověka, o tom svědčí např. vznik personální psychologie (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – psychologie celoživotního vývoje (zakládají se na vývojové psychologii, psychologii osobnosti a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V populární literatuře, která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata psychopatie (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak pozitivní psychologie (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody, dále pak praktická psychologie (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné koučování, které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
Pozitivní psychologie staví na poli osobnosti do středu zájmu charakter. Martin Sellingman, který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících šest ctností, které dle jejich názoru formují dobrý charakter – jsou jimi moudrost, spravedlnost, odvaha, lidskost (láska), umírněnost a spiritualita.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit klasifikační model pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a filozofické literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Moudrost a poznání, jako první ctnost zahrnuje získávání a následné zacházení s vědomostmi, včetně tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti vůči novým informacím. Odvaha zaštituje, jak statečnost, tak vytrvání a pravdomluvnost a vitalitu. Lidskost neboli láska k druhým, laskavost. Jejich pojem spravedlnost se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti zodpovědného občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako občanství, ale také vůdcovství. Umírněností myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost, ale také obezřetnost a sebedisciplínu. Spiritualita nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka smysl, a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor a spiritualitu ve smyslu víry, která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, Ruut Veethoven vytvořil Světovou databázi štěstí, také existuje Index šťastné planety. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům. Slezáčková – příspěvek na kongresu)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Kvalita života==&lt;br /&gt;
Je další pojem vycházející zejména z pozitivní psychologie, kdy se vychází zejména z pojmu well-being. Jedná se o snahu měřit spokojenost člověka se svým životem, kvalitou života se od roku 1995 zabývá také WHO, jako jedním z ukazatelů. Měřit kvalitu života se vyplácí nejen u klinických pacientů, měření kvality života ukazuje novou perspektivu, která je více fenomenologická a subjektivně individuálně zaměřená. Zahrnuje jak otázky fyzického zdraví, tak psychického nastavení, osobnostních hodnot, vztahů a vztahu k prostředí ve kterém daní lidé žijí. Snaží se tedy obsáhnout člověka v širším kontextu. (WHO) V pracích nejen na poli psychologie, ale také somatické medicíny, výzkumu, sociologie patří otázka kvality života, či subjektivní spokojenosti k frekventovaně zkoumaným. &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://www.who.int/healthinfo/survey/whoqol-qualityoflife/en/&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým fenomenologickým naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi? Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor představ a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv názor ostatních na nás samé, tyto názory posléze internalizujeme. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše chování i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu emocí, od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle Bandury také význam tzv. ideální a požadované já. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání klasické inteligence se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  Emoční inteligence byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem Golemanem. Emoční inteligence rozlišuje dva podtypy emoční inteligence, a to zaměřenu dovnitř, tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a zaměřenou ven, tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje šest základních emocí, které jsou evolučně staré a projevují se daným fyziologickým pochodem s emocí spojeným. Těmito emocemi jsou hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy typologii lidí na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje čistý typ s vysokým IQ, racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak čistý typ s vysokým EQ, tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální inteligence se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog Reuven Bar-On, který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost regulovat a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují sociální inteligenci spíše jako schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování, schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: 1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní, 2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) tak ne, 3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychologie celoživotního vývoje==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=61108</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=61108"/>
		<updated>2020-07-25T16:07:55Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: /* Psychopatie (v americkém slova smyslu) */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o propojení psychologických disciplín, spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje fenomenologicky holistický pohled na člověka, o tom svědčí např. vznik personální psychologie (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – psychologie celoživotního vývoje (zakládají se na vývojové psychologii, psychologii osobnosti a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V populární literatuře, která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata psychopatie (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak pozitivní psychologie (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody, dále pak praktická psychologie (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné koučování, které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
Pozitivní psychologie staví na poli osobnosti do středu zájmu charakter. Martin Sellingman, který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících šest ctností, které dle jejich názoru formují dobrý charakter – jsou jimi moudrost, spravedlnost, odvaha, lidskost (láska), umírněnost a spiritualita.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit klasifikační model pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a filozofické literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Moudrost a poznání, jako první ctnost zahrnuje získávání a následné zacházení s vědomostmi, včetně tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti vůči novým informacím. Odvaha zaštituje, jak statečnost, tak vytrvání a pravdomluvnost a vitalitu. Lidskost neboli láska k druhým, laskavost. Jejich pojem spravedlnost se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti zodpovědného občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako občanství, ale také vůdcovství. Umírněností myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost, ale také obezřetnost a sebedisciplínu. Spiritualita nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka smysl, a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor a spiritualitu ve smyslu víry, která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, Ruut Veethoven vytvořil Světovou databázi štěstí, také existuje Index šťastné planety. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům. Slezáčková – příspěvek na kongresu)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Kvalita života==&lt;br /&gt;
Je další pojem vycházející zejména z pozitivní psychologie, kdy se vychází zejména z pojmu well-being. Jedná se o snahu měřit spokojenost člověka se svým životem, kvalitou života se od roku 1995 zabývá také WHO, jako jedním z ukazatelů. Měřit kvalitu života se vyplácí nejen u klinických pacientů, měření kvality života ukazuje novou perspektivu, která je více fenomenologická a subjektivně individuálně zaměřená. Zahrnuje jak otázky fyzického zdraví, tak psychického nastavení, osobnostních hodnot, vztahů a vztahu k prostředí ve kterém daní lidé žijí. Snaží se tedy obsáhnout člověka v širším kontextu. (WHO) V pracích nejen na poli psychologie, ale také somatické medicíny, výzkumu, sociologie patří otázka kvality života, či subjektivní spokojenosti k frekventovaně zkoumaným. &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://www.who.int/healthinfo/survey/whoqol-qualityoflife/en/&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým fenomenologickým naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi? Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor představ a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv názor ostatních na nás samé, tyto názory posléze internalizujeme. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše chování i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu emocí, od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle bandury také význam tzv. ideální a požadované já. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání klasické inteligence se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  Emoční inteligence byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem Golemanem. Emoční inteligence rozlišuje dva podtypy emoční inteligence, a to zaměřenu dovnitř, tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a zaměřenou ven, tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje šest základních emocí, které jsou evolučně staré a projevují se daným fyziologickým pochodem s emocí spojeným. Těmito emocemi jsou hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy typologii lidí na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje čistý typ s vysokým IQ, racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak čistý typ s vysokým EQ, tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální inteligence se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog Reuven Bar-On, který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost regulovat a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují sociální inteligenci spíše jako schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování, schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: 1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní, 2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) tak ne, 3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychologie celoživotního vývoje==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=61107</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=61107"/>
		<updated>2020-07-25T16:03:55Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: /* Sebepojetí */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o propojení psychologických disciplín, spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje fenomenologicky holistický pohled na člověka, o tom svědčí např. vznik personální psychologie (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – psychologie celoživotního vývoje (zakládají se na vývojové psychologii, psychologii osobnosti a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V populární literatuře, která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata psychopatie (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak pozitivní psychologie (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody, dále pak praktická psychologie (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné koučování, které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
Pozitivní psychologie staví na poli osobnosti do středu zájmu charakter. Martin Sellingman, který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících šest ctností, které dle jejich názoru formují dobrý charakter – jsou jimi moudrost, spravedlnost, odvaha, lidskost (láska), umírněnost a spiritualita.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit klasifikační model pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a filozofické literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Moudrost a poznání, jako první ctnost zahrnuje získávání a následné zacházení s vědomostmi, včetně tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti vůči novým informacím. Odvaha zaštituje, jak statečnost, tak vytrvání a pravdomluvnost a vitalitu. Lidskost neboli láska k druhým, laskavost. Jejich pojem spravedlnost se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti zodpovědného občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako občanství, ale také vůdcovství. Umírněností myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost, ale také obezřetnost a sebedisciplínu. Spiritualita nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka smysl, a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor a spiritualitu ve smyslu víry, která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, Ruut Veethoven vytvořil Světovou databázi štěstí, také existuje Index šťastné planety. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům. Slezáčková – příspěvek na kongresu)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Kvalita života==&lt;br /&gt;
Je další pojem vycházející zejména z pozitivní psychologie, kdy se vychází zejména z pojmu well-being. Jedná se o snahu měřit spokojenost člověka se svým životem, kvalitou života se od roku 1995 zabývá také WHO, jako jedním z ukazatelů. Měřit kvalitu života se vyplácí nejen u klinických pacientů, měření kvality života ukazuje novou perspektivu, která je více fenomenologická a subjektivně individuálně zaměřená. Zahrnuje jak otázky fyzického zdraví, tak psychického nastavení, osobnostních hodnot, vztahů a vztahu k prostředí ve kterém daní lidé žijí. Snaží se tedy obsáhnout člověka v širším kontextu. (WHO) V pracích nejen na poli psychologie, ale také somatické medicíny, výzkumu, sociologie patří otázka kvality života, či subjektivní spokojenosti k frekventovaně zkoumaným. &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://www.who.int/healthinfo/survey/whoqol-qualityoflife/en/&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým fenomenologickým naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi? Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor představ a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv názor ostatních na nás samé, tyto názory posléze internalizujeme. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše chování i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu emocí, od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle bandury také význam tzv. ideální a požadované já. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání klasické inteligence se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  Emoční inteligence byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem Golemanem. Emoční inteligence rozlišuje dva podtypy emoční inteligence, a to zaměřenu dovnitř, tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a zaměřenou ven, tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje šest základních emocí, které jsou evolučně staré a projevují se daným fyziologickým pochodem s emocí spojeným. Těmito emocemi jsou hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy typologii lidí na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje čistý typ s vysokým IQ, racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak čistý typ s vysokým EQ, tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální inteligence se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog Reuven Bar-On, který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost regulovat a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují sociální inteligenci spíše jako schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování, schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: 1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní, 2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) tak ne, 3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů. &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://onlinelibrary.wiley.com/doi/abs/10.1111/spc3.12018&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychologie celoživotního vývoje==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=61106</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=61106"/>
		<updated>2020-07-25T15:59:10Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: /* Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o propojení psychologických disciplín, spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje fenomenologicky holistický pohled na člověka, o tom svědčí např. vznik personální psychologie (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – psychologie celoživotního vývoje (zakládají se na vývojové psychologii, psychologii osobnosti a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V populární literatuře, která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata psychopatie (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak pozitivní psychologie (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody, dále pak praktická psychologie (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné koučování, které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
Pozitivní psychologie staví na poli osobnosti do středu zájmu charakter. Martin Sellingman, který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících šest ctností, které dle jejich názoru formují dobrý charakter – jsou jimi moudrost, spravedlnost, odvaha, lidskost (láska), umírněnost a spiritualita.&amp;lt;ref&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit klasifikační model pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a filozofické literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Moudrost a poznání, jako první ctnost zahrnuje získávání a následné zacházení s vědomostmi, včetně tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti vůči novým informacím. Odvaha zaštituje, jak statečnost, tak vytrvání a pravdomluvnost a vitalitu. Lidskost neboli láska k druhým, laskavost. Jejich pojem spravedlnost se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti zodpovědného občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako občanství, ale také vůdcovství. Umírněností myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost, ale také obezřetnost a sebedisciplínu. Spiritualita nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka smysl, a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor a spiritualitu ve smyslu víry, která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, Ruut Veethoven vytvořil Světovou databázi štěstí, také existuje Index šťastné planety. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům. Slezáčková – příspěvek na kongresu)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Kvalita života==&lt;br /&gt;
Je další pojem vycházející zejména z pozitivní psychologie, kdy se vychází zejména z pojmu well-being. Jedná se o snahu měřit spokojenost člověka se svým životem, kvalitou života se od roku 1995 zabývá také WHO, jako jedním z ukazatelů. Měřit kvalitu života se vyplácí nejen u klinických pacientů, měření kvality života ukazuje novou perspektivu, která je více fenomenologická a subjektivně individuálně zaměřená. Zahrnuje jak otázky fyzického zdraví, tak psychického nastavení, osobnostních hodnot, vztahů a vztahu k prostředí ve kterém daní lidé žijí. Snaží se tedy obsáhnout člověka v širším kontextu. (WHO) V pracích nejen na poli psychologie, ale také somatické medicíny, výzkumu, sociologie patří otázka kvality života, či subjektivní spokojenosti k frekventovaně zkoumaným. &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://www.who.int/healthinfo/survey/whoqol-qualityoflife/en/&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým fenomenologickým naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi? Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor představ a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv názor ostatních na nás samé, tyto názory posléze internalizujeme. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše chování i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu emocí, od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle bandury také význam tzv. ideální a požadované já. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).blatný&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání klasické inteligence se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  Emoční inteligence byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem Golemanem. Emoční inteligence rozlišuje dva podtypy emoční inteligence, a to zaměřenu dovnitř, tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a zaměřenou ven, tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje šest základních emocí, které jsou evolučně staré a projevují se daným fyziologickým pochodem s emocí spojeným. Těmito emocemi jsou hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy typologii lidí na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje čistý typ s vysokým IQ, racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak čistý typ s vysokým EQ, tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. (Goleman)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální inteligence se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog Reuven Bar-On, který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost regulovat a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují sociální inteligenci spíše jako schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování, schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními. SOCIÁLNÍ INTELIGENCE VE VZTAHU K ŠESTI DIMENZÍM OSOBNOSTI – tereza záškodná&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: 1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní, 2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) tak ne, 3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů. &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://onlinelibrary.wiley.com/doi/abs/10.1111/spc3.12018&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychologie celoživotního vývoje==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=61090</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=61090"/>
		<updated>2020-07-21T20:05:23Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: Založena nová stránka s textem „  Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o propojení psychologických dis…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o propojení psychologických disciplín, spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje fenomenologicky holistický pohled na člověka, o tom svědčí např. vznik personální psychologie (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – psychologie celoživotního vývoje (zakládají se na vývojové psychologii, psychologii osobnosti a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V populární literatuře, která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata psychopatie (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak pozitivní psychologie (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody, dále pak praktická psychologie (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné koučování, které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti ==&lt;br /&gt;
Pozitivní psychologie staví na poli osobnosti do středu zájmu charakter. Martin Sellingman, který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících šest ctností, které dle jejich názoru formují dobrý charakter – jsou jimi moudrost, spravedlnost, odvaha, lidskost (láska), umírněnost a spiritualita.(B)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit klasifikační model pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a filozofické literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Moudrost a poznání, jako první ctnost zahrnuje získávání a následné zacházení s vědomostmi, včetně tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti vůči novým informacím. Odvaha zaštituje, jak statečnost, tak vytrvání a pravdomluvnost a vitalitu. Lidskost neboli láska k druhým, laskavost. Jejich pojem spravedlnost se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti zodpovědného občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako občanství, ale také vůdcovství. Umírněností myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost, ale také obezřetnost a sebedisciplínu. Spiritualita nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka smysl, a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor a spiritualitu ve smyslu víry, která nemusí být náboženského původu. (Veronika Novákova – pardubky 2015)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, Ruut Veethoven vytvořil Světovou databázi štěstí, také existuje Index šťastné planety. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům. Slezáčková – příspěvek na kongresu)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Kvalita života ==&lt;br /&gt;
Je další pojem vycházející zejména z pozitivní psychologie, kdy se vychází zejména z pojmu well-being. Jedná se o snahu měřit spokojenost člověka se svým životem, kvalitou života se od roku 1995 zabývá také WHO, jako jedním z ukazatelů. Měřit kvalitu života se vyplácí nejen u klinických pacientů, měření kvality života ukazuje novou perspektivu, která je více fenomenologická a subjektivně individuálně zaměřená. Zahrnuje jak otázky fyzického zdraví, tak psychického nastavení, osobnostních hodnot, vztahů a vztahu k prostředí ve kterém daní lidé žijí. Snaží se tedy obsáhnout člověka v širším kontextu. (WHO) V pracích nejen na poli psychologie, ale také somatické medicíny, výzkumu, sociologie patří otázka kvality života, či subjektivní spokojenosti k frekventovaně zkoumaným. &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://www.who.int/healthinfo/survey/whoqol-qualityoflife/en/&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Sebepojetí ==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým fenomenologickým naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi? Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor představ a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv názor ostatních na nás samé, tyto názory posléze internalizujeme. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše chování i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu emocí, od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle bandury také význam tzv. ideální a požadované já. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).blatný&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence) ==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání klasické inteligence se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  Emoční inteligence byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem Golemanem. Emoční inteligence rozlišuje dva podtypy emoční inteligence, a to zaměřenu dovnitř, tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a zaměřenou ven, tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje šest základních emocí, které jsou evolučně staré a projevují se daným fyziologickým pochodem s emocí spojeným. Těmito emocemi jsou hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy typologii lidí na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje čistý typ s vysokým IQ, racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak čistý typ s vysokým EQ, tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. (Goleman)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální inteligence se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog Reuven Bar-On, který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost regulovat a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují sociální inteligenci spíše jako schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování, schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními. SOCIÁLNÍ INTELIGENCE VE VZTAHU K ŠESTI DIMENZÍM OSOBNOSTI – tereza záškodná&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Psychopatie (v americkém slova smyslu) ==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: 1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní, 2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) tak ne, 3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů. &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://onlinelibrary.wiley.com/doi/abs/10.1111/spc3.12018&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Psychologie celoživotního vývoje ==&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60733</id>
		<title>Narativní psychologie.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60733"/>
		<updated>2020-06-21T17:53:08Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: /* NARATIVNÍ PSYCHOTERAPIE */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Narativní psychologie a zní vyplývající narativní psychoterapie je přístup založený na teorii sociálního konstruktivismu a narativní metafory&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Freedman, J. Combs, G., (2009).''Narativní psychologie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Své teoretické základy má narativní psychologie krom psychologie samotné, hlavně v literární vědě a také filosofii. Narativní psychologie se zabývá příběhem vypravěče, nejen co se obsahu jeho vyprávění týká, stejně velkou váhu věnuje také otázkám: jak jsou vyprávění strukturovaná, jaké souvislosti považuje vypravěč za důležité, do jakých rolí se vypravěč staví, jaký smysl dává vypravěč svým příběhům nebo jaké jsou vypravěčovi morální a etické hodnoty. Pomocí vyprávění lidé ospravedlňují a dávají do kontextu to, co činí a co se jim stává, také proto, ač je narativní psychologie relativně mladý přístup, je považována za podstatný směr&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Poznámky z prezentací prof. Kebzy z přednášek předmětu Obecná psychologie na FF UK&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===TEORETICKÉ ZÁKLADY===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Literární teorie:====&lt;br /&gt;
Pro vznik narativního přístupu, byl důležitý krok '''Michaila Bachtina''', který uvádí do literární teorie (teorie příběhu) '''chronotop''' – tedy pojetí časové a prostorové roviny příběhu (jaká je časová následnost/posloupnost příběhu a kde se odehrává a jak jsou tyto dimenze syntetizovány). Podle Bachtina jsou jisté literární prostory nazírány tak, aby měly svoji vlastní původní logiku, časová posloupnost není reálná, jsou vynechávány pro příběh nedůležité (dle subjektivního nazírání vypravěče) události. Příběh je proto zhuštěný, aby se stal umělecky relevantní. Sám chronotop, se pak může brát jako interpretační nástroj (konkrétně si můžeme představit, že po rozchodu dávají partneři těm samých objektivním událostem okolo jejich rozchodu, úplně jiné interpretační rámce).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Důležitým termínem je také pojem '''naratologie''', ten první použil francouzsko-bulharský literární teoretik '''Tzvetan Todorov''' v roce 1967. Jako naratologii vymezil druh literární teorie, která se zabývá způsobem vytváření příběhů (jejich fabulemi, schématy, uspořádáním, typologií atd.).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní analýza děje se odehrává v pěti hlavních kategoriích, jsou jimi: posloupnost děje, trvání (kterým oblastem je věnováno více času, jak vyprávění proudí, kde zpomaluje, kde pospíchá), frekvence (kolikrát se jedna událost v příběhu odehraje), způsob (tj. hledisko vypravěče, přímé vyprávění, ale i co má vyprávění symbolizovat) a rod (role vypravěče v příběhu a typologie příběhu).&amp;lt;ref&amp;gt;Naratologie (2001-), On ''Wikipedia: the free encyclopedia''. Wikimedia Foundation.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Filozofie:====&lt;br /&gt;
Filozoficky se v narativní psychologie vztahuje k postmodernismu, který zastává '''sociálně- konstrukcionistický světový názor'''. Prvním pilířem této filozofie je, že '''realita je sociálně konstruována''' (tedy, že to co, děláme, jak to vnímáme je dáno společností a kulturou – konkrétně, to, že ráno vstaneme, vyčistíme si zuby, pak odcházíme do práce, nebo např. považujeme soužití v páru za žádoucí atd. je časem, téměř až evolučně vyvinutý sociální konstrukt).  Za '''druhé realita je vytvářena prostřednictvím jazyka''' (mezi národy si můžeme všimnout, že svou slovní zásobou dávají jiný důraz jiným oblastem – kupříkladu pojmenování rostlin a přírodnin, nebo různé rozlišování emocí, obdobně ale toto pravidlo funguje také v úrovni rodiny, záleží, kterou oblast řeší nejvíce, a značně toto paradigma můžeme vnímat na tom, že si s námi blízkými lidmi, vytváříme vlastní jazyk). Dále, '''realita je strukturována a udržována prostřednictvím vyprávění''' (když se lidé snaží dát životu smysl, mají před sebou úkol uspořádat prožité události do časových posloupností, tak aby dostali ucelený popis sebe samých a okolního světa… Tento popis se dá označit za příběh nebo vyprávění o sobě. Úspěch v tomto začleňování zkušeností do příběhů dodává lidem pocit kontinuity a smyslu v životě, a toto potom slouží jako základ pro uspořádání každodenního života a pro interpretaci dalších prožitků. Toto neplatí jen pro individua, obdobně postupují také národy, či společnosti). Z tohoto vyplývá, že '''neexistují neměnné pravdy''' (co je a co není pravda, je sociálně konstruováno, podle toho, co je zapotřebí, aby byla pravda, nejlépe si můžeme uvést příklady z historie národů, ty ,,zapomínají´´ nebo připomínají různé historické události dle toho, jak jsou pro ně zrovna relevantní – tj. v komunismu se velmi podrobně probírali kapitoly husitství a Jan Žižka byl prezentován jako ,,zastánce dělnického lidu´´, oproti tomu o Tomáši Garyque Masarykovi, pokud se učilo, tak v negativních souvislostech. Ostatně v narativní psychoterapii, se terapeuti snaží také o změnu osobních pravd, např. událost vnímanou silně traumaticky, se mohou snažit přetvořit v událost, která byla posilující výzvou).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===HISTORIE===&lt;br /&gt;
Psychologové si důležitosti příběhu, samozřejmě všimli mnohem dříve, než bylo poprvé užito spojení narativní psychologie. Důraz na narativitu nacházíme ve výzkumech životní historie, biografií a v případových studiích. Význam narativního materiálu pro studium člověka oceňují vědci už v předminulém století (např. v díle J.S. Milla, W. Sterna, S. Freuda, H. A. Murraye, G. Allporta). Ale teprve začátkem osmdesátých let se začínají psychologicky studovat různé aspekty života prostřednictvím autobiografických vyprávění. Avšak za „paradigamatický zlom“ či posun je považována kniha sedmnácti esejů '''On narrative,''' kterou editoval W. '''J. T. Mitchell.''' První pokus o vysvětlení psychologického vztahu mezi životem a způsobem, kterým o něm lidé vyprávějí, učinil '''J. Kotre''' ve své knize Outliving the Self, kde se zaměřil na sociální dynamiku příběhů, tedy, jak lidé interpretují své příběhu v kontextu kolektivních významů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle J. Pottera,  P. Stringera a M. Wetherellové mají psychologie a literatura společný základ, ten spočívá v kódech/symbolech, kterými dávají lidé srozumitelnost svým životům (v oblasti jejich psychiky) a literárním dějům (v oblasti literatury) – tedy tyto kódy srozumitelnosti jsou obdobné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na začátku výzkumů příběhu pak v oblasti kognitivní psychologie stojí '''Schankova a Abelsonova teorie scénářů'''. Schank objasňuje, že z hlediska této teorie znamená naslouchat příběhům spuštění automatické kognitivní odpovědi, rozvzpomínání, reaktivaci percepčně-kognitivních schémat, které pravděpodobně zpracovaly událost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V polovině osmdesátých let dvacátého století bylo již zřejmé, že příběh nejenom do psychologie patří, ale též se ukazovalo, že by mu měla být věnována zvláštní psychologicky věcná i metodologická pozornost.  Průkopnický první krok je připisován '''Theodoru R. Sarbinovi''', který použil termín narativní psychologie pro titul editované monografie '''Narrative psychology: the storied nature of human conduct''' (1986). Sarbin klade důraz na příběhu jako na vodítka pro život a jako prostředek porozumění chování druhých. Narativní metafora je podle něj organizujícím principem - jedinec myslí, vnímá, představuje si (imaginuje) či se mravně rozhoduje podle svých narativních struktur. Ty souvisí s významy, které jsou sdělovány vyjádřením dějové zápletky (či linie). Autorský i ediční počin Theodora R. Sarbina je zásadní zejména v tom, že zřetelně pojmenovává způsob, kterým jedinec vnáší smysl do světa prostřednictvím vyprávění příběhů. Tento způsob je identifikován jako princip, který se může stát základem konstituování nové psychologické disciplíny – narativní psychologie. Od té doby lze pozorovat systematický rozvoj narativního přístupu v psychologii. Rok 1986 nepatřil jen Sarbinově „objevu“. Vychází též kniha  Elliota G. Mishlera „Research Interviewing – Context and Narrative”. Mishler navrhuje a zkouší v té době zcela neobvyklou výzkumnou variantu, která je založena na pojetí interview jako řečové události, na předpokladu, že to, jak se výzkumný rozhovor odvíjí je konstruováno společně zkoumajícím i respondentem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále '''Jerome Bruner''' rozpracovává svou teorii paradigmatického a narativního poznávacího modu. '''Paradigmatický (logicko-vědecký) modus''' je podle Brunera založen na dobře formulovaném spolehlivém argumentu, kterému předchází precizní analýza provedená podle uznávaných pravidel.  K pravdě se lze v jeho rámci přiblížit prostřednictvím logického důkazu,  empirickým objevem provedeným na základě promyšlené hypotézy. '''Narativní vědění''' je oproti tomu organizováno prostřednictvím příběhů, které lidé vyprávějí o svém životě, o svých zkušenostech. Narativní nazírání na svět je subjektivní reprezentací světa, které zahrnuje jak znalost o světě, tak i úhel pohledu na něj. Zjednodušeně řečeno, paradigmatický modus usiluje o silné argumenty a chladnou logiku, díky které se lidé mohou orientovat ve světě, na druhou stranu dává narativní modus, tedy ten, který dává důraz na podmanivost příběhu a jeho sílu, tento modus usiluje více o následování vizí, sklonů a tužeb a neopírá se logiku v poznávání a interpretování světa.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dan P. McAdams''' představuje model '''identity,''' kterou bychom mohli označit jako narativní. Centrální metaforou modelu je životní příběh. Podle McAdamse se na začátku adolescence (v Příhodově tradici jde o pubescenci, tedy o období,  kdy se v psychice vynořuje formálně operacionální myšlení) se jedinec stává biografem vlastního já. Životní příběh reprezentuje ve skutečnosti osobní identitu, která je složena ze čtyř hlavních komponent:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1. nukleární epizody (specifické autobiografické události, které bývají v průběhu času reinterpretovány tak, aby nabyly privilegovaného místa v životním příběhu. Jde o jedinečné a nikomu jinému nepatřící zkušenosti sloužící k objasnění dílčích životních scén),&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2. imago (pojetí imaga vychází z rozporu mezi autonomií a závislostí na společnosti, tedy hledání jedinečnosti, specifické životní cesty, ale v kontextu společnosti, vymezení se vůči společnosti, na které jsme závislí)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3. ideologického nastavení (hodnoty, morální žebříček) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
4. tvořivé potence scénáře &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===DŮLEŽITÉ POJMY===&lt;br /&gt;
Sám pojem narativní (také '''narativita)''' lze interpretovat různě široce. Nejrozšířenější a nejobecnější pojetí odkazuje na jakýkoli psaný či mluvený projev. V užším slova smyslu jde o procesy vytváření příběhu, o kognitivní schéma příběhu nebo o výsledky tohoto procesu, které mají významovou strukturu. Při naraci jsou důležité právě interpretační rámce vypravěče, takže např. diář má minimální narativní výpovědní hodnotu, i když jde také o chronologický výčet událostí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Narativní diachronicita,''' tedy subjektivní prožívání času v příbězích. Čas příběhů není objektivní, některým událostem je díky jejich podrobnému rozebírání, věnováno i více času, než objektivně trvali, jiné, pro vypravěče nepodstatné, nedůležité, nebo zásadně měnící jeho představu ,,jak se událost stala´´ se přeskakují. Ale události ve vyprávění mají v sobě odkaz na objektivní časovou posloupnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Specifičnost, jedinečnost, zvláštnost''', tedy, že ve vyprávěných příbězích lidí můžeme vidět korelace s typy či žánry. Jedinečné a specifické události jedincova života, vypravěč přetvoří v příběh, který má určitý žánr (nenaplněná láska, křivda, dosažení spravedlnosti, humorná příhoda), ty mají určité atributy (např. nenaplněná láska obsahuje vypravěče, osobu zájmu, toužení po této osobě a pokusy se k této osobě přiblížit a pak odmítání/ignorování ze strany této osoby), tím, že vypravěč dává své příběhy do žánrových souvislostí, tímto žánrovým určením má příběh i predikční potenciál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Narativní paměť'''. V kognitivní psychologii se os osmdesátých let zkoumá autobiografická paměť (např. Neisser, Rubin). Tyto zkoumání však často vynechávají vliv osobnosti na naši paměť. Autobiografická paměť je však dle M. Conwaye důležitá položka z hlediska osobnostního systému paměti, kromě autobiografických vzpomínek se tedy mísí i s osobnostními cíli, komponenty naší osobnosti a identity. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Hermeneutická kompozice.''' Hermeneutika je nauka o správném chápání filozofických (a často náboženských) textů, v širokém slova smyslu je to nauka o hledání různých významů v lidských příbězích. S různých důvodů, může člověk své vyprávění různě modifikovat (autocenzura, estetika, formální úprava), tedy mezi sděleným příběhem a realitou je rozdíl. Hermeneutická (tedy významová) kompozice může být různá a časem a opakovaným vyprávěním se může měnit. Při rekonstrukci významu se lze spolehnout pouze na to, že neexistuje jediné vysvětlení.&lt;br /&gt;
Příběhy jsou vyprávěny ve vztahu k určitému prostředí a jiným událostem a také za určitým záměrem (Intencionalita a následnost). Záměr se může měnit, nebo mohou záměry vyprávění přibývat (pokud se např. stane nějaká silná událost, první vyprávění může být se záměrem ,,dostat se z emocí´´ u následných už může přibýt záměr ,,vysvětlit, co a proč se mi událost stala´´ a dále může přibýt záměr ,,poučit se z události´´, nebo ,,využití události k získání pozornosti/soucitu/obdivu/lítosti atd.´´ dle toho jak vypravěč danou událost formuluje). Záměr ale zcela neurčuje příběh, dále se do něj promítají i jiné kontexty, které se dostavili časem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''E.G. Mishler''' předpokládá a nachází u svých subjektů subidentity, nebo jak toto fascinující zjištění metaforicky formuluje: „mluvíme nebo zpíváme svá já jako chorus hlasů, ne jenom jako tenorový nebo sopránový sólista“. '''Narativní identitu''' pak vnímá jako kolektivní termín odkazující k dynamické organizaci subidentit, které mohou být jak v konfliktu, tak i ve shodě. Osobní identita, je podle něj budována na vztahu mezi subjektivně prožívanou zkušeností a příběhem, kterými jsou tyto zkušenosti interpretovány. Jako svou identitu, tedy člověk prožívá svůj životní příběh, který ale také neustále do určité míry přetváří a utváří. Jak tedy říká, jsme příběhy, které o sobě vyprávíme.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===NARATIVNÍ PSYCHOTERAPIE===&lt;br /&gt;
Postup narativní psychoterapie spočívá v '''dekonstrukci příběhu''', jeho '''externalizaci''' a znovu vytvoření ('''re-autorizace'''). Dle sociálního konstruktivismu je prožívaná pravda relativní a příběhy mohou mít mnoho interpretací, a to včetně životních příběhů. Během terapie se tedy snaží terapeut nalézt problematické události, jimiž se jeho klient definuje ve svém životním příběhu, tyto události rozebírá a snaží se je, spolu s klientem poskládat zpět tak, aby jim klient připsal, pro jeho život, lépe fungující význam.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Naslouchání je důležitým aspektem každé terapie, v té narativní se terapeut snaží porozumět nejen obsahu, ale také tomu, jaký má pro jeho klienta zrovna takováto interpretace jeho života význam. Mnohem více než hledání objektivních problémů jde o pochopení jejich perspektivy, kterou k problém zaujímají. Terapeut se tedy nesnaží nalézt kauzality, ve smyslu uzavírání dějů, spíše se snaží příběhy rozvíjet, rozšiřovat, aby je pak v léčebném procesu mohl spolu s klientem posunovat a měnit. Interpretace příběhů tedy neprobíhá na úrovni životních pravd (jste takový, protože se vám udála tato událost), ale spíš se klade důraz na interpretace vyprávějícího (stala se událost, kterou si vyprávějící vysvětluje určitým způsobem, a proto se nyní chová odpovídajícím způsobem).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Terapeut se snaží rozebírat problematický příběh do detailů, a klade otázky po přehlédnutých, či opomenutých skutečnostech, tím rozšiřuje možnosti interpretace a příběh přestává být jednoznačně vysvětlitelný – tj. dekonstrukce příběhu. Současně se klade důraz na to, že problém není v lidech, ale problémem jsou jednoduše problémy, tj. všechny vlastnosti lidí, dokáží být v určitých situacích problematické (moc milý člověk, v situaci, kdy se musí asertivně vymezit a nedokáže to, bude v dané situaci za ,,špatného´´ - problém není v člověku, ale v celém systému tj. v problému (člověk a jeho osobnost + situační faktory + interpretace) – takto se snaží terapeut o externalizaci problému, externalizace problému je ale spíš postoj terapeuta, než jeho technika. Užitečné také bývá pojmenování zápletky problému. Sám terapeut ale nenabízí klientovi jiná alternativní vysvětlení problému, spíše mu neustále rozšiřuje obzory ve smyslu, na co všechno by mohl mít problém vliv, jak vznikl, co je pro problém typické, kdy se opakuje, kdy vliv vůbec nemá… a sleduje, jak si klient sám uspořádává svůj příběh v dalších interpretacích.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
''Narativní psychologie a psychoterapie'', (2005, rigorózní práce, FF UK).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
[[obecná psychologie]]        [[psychologie osobnosti]]       [[psychoterapie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60732</id>
		<title>Narativní psychologie.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60732"/>
		<updated>2020-06-21T17:51:57Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: /* Literatura */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Narativní psychologie a zní vyplývající narativní psychoterapie je přístup založený na teorii sociálního konstruktivismu a narativní metafory&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Freedman, J. Combs, G., (2009).''Narativní psychologie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Své teoretické základy má narativní psychologie krom psychologie samotné, hlavně v literární vědě a také filosofii. Narativní psychologie se zabývá příběhem vypravěče, nejen co se obsahu jeho vyprávění týká, stejně velkou váhu věnuje také otázkám: jak jsou vyprávění strukturovaná, jaké souvislosti považuje vypravěč za důležité, do jakých rolí se vypravěč staví, jaký smysl dává vypravěč svým příběhům nebo jaké jsou vypravěčovi morální a etické hodnoty. Pomocí vyprávění lidé ospravedlňují a dávají do kontextu to, co činí a co se jim stává, také proto, ač je narativní psychologie relativně mladý přístup, je považována za podstatný směr&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Poznámky z prezentací prof. Kebzy z přednášek předmětu Obecná psychologie na FF UK&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===TEORETICKÉ ZÁKLADY===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Literární teorie:====&lt;br /&gt;
Pro vznik narativního přístupu, byl důležitý krok '''Michaila Bachtina''', který uvádí do literární teorie (teorie příběhu) '''chronotop''' – tedy pojetí časové a prostorové roviny příběhu (jaká je časová následnost/posloupnost příběhu a kde se odehrává a jak jsou tyto dimenze syntetizovány). Podle Bachtina jsou jisté literární prostory nazírány tak, aby měly svoji vlastní původní logiku, časová posloupnost není reálná, jsou vynechávány pro příběh nedůležité (dle subjektivního nazírání vypravěče) události. Příběh je proto zhuštěný, aby se stal umělecky relevantní. Sám chronotop, se pak může brát jako interpretační nástroj (konkrétně si můžeme představit, že po rozchodu dávají partneři těm samých objektivním událostem okolo jejich rozchodu, úplně jiné interpretační rámce).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Důležitým termínem je také pojem '''naratologie''', ten první použil francouzsko-bulharský literární teoretik '''Tzvetan Todorov''' v roce 1967. Jako naratologii vymezil druh literární teorie, která se zabývá způsobem vytváření příběhů (jejich fabulemi, schématy, uspořádáním, typologií atd.).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní analýza děje se odehrává v pěti hlavních kategoriích, jsou jimi: posloupnost děje, trvání (kterým oblastem je věnováno více času, jak vyprávění proudí, kde zpomaluje, kde pospíchá), frekvence (kolikrát se jedna událost v příběhu odehraje), způsob (tj. hledisko vypravěče, přímé vyprávění, ale i co má vyprávění symbolizovat) a rod (role vypravěče v příběhu a typologie příběhu).&amp;lt;ref&amp;gt;Naratologie (2001-), On ''Wikipedia: the free encyclopedia''. Wikimedia Foundation.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Filozofie:====&lt;br /&gt;
Filozoficky se v narativní psychologie vztahuje k postmodernismu, který zastává '''sociálně- konstrukcionistický světový názor'''. Prvním pilířem této filozofie je, že '''realita je sociálně konstruována''' (tedy, že to co, děláme, jak to vnímáme je dáno společností a kulturou – konkrétně, to, že ráno vstaneme, vyčistíme si zuby, pak odcházíme do práce, nebo např. považujeme soužití v páru za žádoucí atd. je časem, téměř až evolučně vyvinutý sociální konstrukt).  Za '''druhé realita je vytvářena prostřednictvím jazyka''' (mezi národy si můžeme všimnout, že svou slovní zásobou dávají jiný důraz jiným oblastem – kupříkladu pojmenování rostlin a přírodnin, nebo různé rozlišování emocí, obdobně ale toto pravidlo funguje také v úrovni rodiny, záleží, kterou oblast řeší nejvíce, a značně toto paradigma můžeme vnímat na tom, že si s námi blízkými lidmi, vytváříme vlastní jazyk). Dále, '''realita je strukturována a udržována prostřednictvím vyprávění''' (když se lidé snaží dát životu smysl, mají před sebou úkol uspořádat prožité události do časových posloupností, tak aby dostali ucelený popis sebe samých a okolního světa… Tento popis se dá označit za příběh nebo vyprávění o sobě. Úspěch v tomto začleňování zkušeností do příběhů dodává lidem pocit kontinuity a smyslu v životě, a toto potom slouží jako základ pro uspořádání každodenního života a pro interpretaci dalších prožitků. Toto neplatí jen pro individua, obdobně postupují také národy, či společnosti). Z tohoto vyplývá, že '''neexistují neměnné pravdy''' (co je a co není pravda, je sociálně konstruováno, podle toho, co je zapotřebí, aby byla pravda, nejlépe si můžeme uvést příklady z historie národů, ty ,,zapomínají´´ nebo připomínají různé historické události dle toho, jak jsou pro ně zrovna relevantní – tj. v komunismu se velmi podrobně probírali kapitoly husitství a Jan Žižka byl prezentován jako ,,zastánce dělnického lidu´´, oproti tomu o Tomáši Garyque Masarykovi, pokud se učilo, tak v negativních souvislostech. Ostatně v narativní psychoterapii, se terapeuti snaží také o změnu osobních pravd, např. událost vnímanou silně traumaticky, se mohou snažit přetvořit v událost, která byla posilující výzvou).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===HISTORIE===&lt;br /&gt;
Psychologové si důležitosti příběhu, samozřejmě všimli mnohem dříve, než bylo poprvé užito spojení narativní psychologie. Důraz na narativitu nacházíme ve výzkumech životní historie, biografií a v případových studiích. Význam narativního materiálu pro studium člověka oceňují vědci už v předminulém století (např. v díle J.S. Milla, W. Sterna, S. Freuda, H. A. Murraye, G. Allporta). Ale teprve začátkem osmdesátých let se začínají psychologicky studovat různé aspekty života prostřednictvím autobiografických vyprávění. Avšak za „paradigamatický zlom“ či posun je považována kniha sedmnácti esejů '''On narrative,''' kterou editoval W. '''J. T. Mitchell.''' První pokus o vysvětlení psychologického vztahu mezi životem a způsobem, kterým o něm lidé vyprávějí, učinil '''J. Kotre''' ve své knize Outliving the Self, kde se zaměřil na sociální dynamiku příběhů, tedy, jak lidé interpretují své příběhu v kontextu kolektivních významů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle J. Pottera,  P. Stringera a M. Wetherellové mají psychologie a literatura společný základ, ten spočívá v kódech/symbolech, kterými dávají lidé srozumitelnost svým životům (v oblasti jejich psychiky) a literárním dějům (v oblasti literatury) – tedy tyto kódy srozumitelnosti jsou obdobné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na začátku výzkumů příběhu pak v oblasti kognitivní psychologie stojí '''Schankova a Abelsonova teorie scénářů'''. Schank objasňuje, že z hlediska této teorie znamená naslouchat příběhům spuštění automatické kognitivní odpovědi, rozvzpomínání, reaktivaci percepčně-kognitivních schémat, které pravděpodobně zpracovaly událost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V polovině osmdesátých let dvacátého století bylo již zřejmé, že příběh nejenom do psychologie patří, ale též se ukazovalo, že by mu měla být věnována zvláštní psychologicky věcná i metodologická pozornost.  Průkopnický první krok je připisován '''Theodoru R. Sarbinovi''', který použil termín narativní psychologie pro titul editované monografie '''Narrative psychology: the storied nature of human conduct''' (1986). Sarbin klade důraz na příběhu jako na vodítka pro život a jako prostředek porozumění chování druhých. Narativní metafora je podle něj organizujícím principem - jedinec myslí, vnímá, představuje si (imaginuje) či se mravně rozhoduje podle svých narativních struktur. Ty souvisí s významy, které jsou sdělovány vyjádřením dějové zápletky (či linie). Autorský i ediční počin Theodora R. Sarbina je zásadní zejména v tom, že zřetelně pojmenovává způsob, kterým jedinec vnáší smysl do světa prostřednictvím vyprávění příběhů. Tento způsob je identifikován jako princip, který se může stát základem konstituování nové psychologické disciplíny – narativní psychologie. Od té doby lze pozorovat systematický rozvoj narativního přístupu v psychologii. Rok 1986 nepatřil jen Sarbinově „objevu“. Vychází též kniha  Elliota G. Mishlera „Research Interviewing – Context and Narrative”. Mishler navrhuje a zkouší v té době zcela neobvyklou výzkumnou variantu, která je založena na pojetí interview jako řečové události, na předpokladu, že to, jak se výzkumný rozhovor odvíjí je konstruováno společně zkoumajícím i respondentem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále '''Jerome Bruner''' rozpracovává svou teorii paradigmatického a narativního poznávacího modu. '''Paradigmatický (logicko-vědecký) modus''' je podle Brunera založen na dobře formulovaném spolehlivém argumentu, kterému předchází precizní analýza provedená podle uznávaných pravidel.  K pravdě se lze v jeho rámci přiblížit prostřednictvím logického důkazu,  empirickým objevem provedeným na základě promyšlené hypotézy. '''Narativní vědění''' je oproti tomu organizováno prostřednictvím příběhů, které lidé vyprávějí o svém životě, o svých zkušenostech. Narativní nazírání na svět je subjektivní reprezentací světa, které zahrnuje jak znalost o světě, tak i úhel pohledu na něj. Zjednodušeně řečeno, paradigmatický modus usiluje o silné argumenty a chladnou logiku, díky které se lidé mohou orientovat ve světě, na druhou stranu dává narativní modus, tedy ten, který dává důraz na podmanivost příběhu a jeho sílu, tento modus usiluje více o následování vizí, sklonů a tužeb a neopírá se logiku v poznávání a interpretování světa.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dan P. McAdams''' představuje model '''identity,''' kterou bychom mohli označit jako narativní. Centrální metaforou modelu je životní příběh. Podle McAdamse se na začátku adolescence (v Příhodově tradici jde o pubescenci, tedy o období,  kdy se v psychice vynořuje formálně operacionální myšlení) se jedinec stává biografem vlastního já. Životní příběh reprezentuje ve skutečnosti osobní identitu, která je složena ze čtyř hlavních komponent:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1. nukleární epizody (specifické autobiografické události, které bývají v průběhu času reinterpretovány tak, aby nabyly privilegovaného místa v životním příběhu. Jde o jedinečné a nikomu jinému nepatřící zkušenosti sloužící k objasnění dílčích životních scén),&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2. imago (pojetí imaga vychází z rozporu mezi autonomií a závislostí na společnosti, tedy hledání jedinečnosti, specifické životní cesty, ale v kontextu společnosti, vymezení se vůči společnosti, na které jsme závislí)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3. ideologického nastavení (hodnoty, morální žebříček) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
4. tvořivé potence scénáře &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===DŮLEŽITÉ POJMY===&lt;br /&gt;
Sám pojem narativní (také '''narativita)''' lze interpretovat různě široce. Nejrozšířenější a nejobecnější pojetí odkazuje na jakýkoli psaný či mluvený projev. V užším slova smyslu jde o procesy vytváření příběhu, o kognitivní schéma příběhu nebo o výsledky tohoto procesu, které mají významovou strukturu. Při naraci jsou důležité právě interpretační rámce vypravěče, takže např. diář má minimální narativní výpovědní hodnotu, i když jde také o chronologický výčet událostí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Narativní diachronicita,''' tedy subjektivní prožívání času v příbězích. Čas příběhů není objektivní, některým událostem je díky jejich podrobnému rozebírání, věnováno i více času, než objektivně trvali, jiné, pro vypravěče nepodstatné, nedůležité, nebo zásadně měnící jeho představu ,,jak se událost stala´´ se přeskakují. Ale události ve vyprávění mají v sobě odkaz na objektivní časovou posloupnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Specifičnost, jedinečnost, zvláštnost''', tedy, že ve vyprávěných příbězích lidí můžeme vidět korelace s typy či žánry. Jedinečné a specifické události jedincova života, vypravěč přetvoří v příběh, který má určitý žánr (nenaplněná láska, křivda, dosažení spravedlnosti, humorná příhoda), ty mají určité atributy (např. nenaplněná láska obsahuje vypravěče, osobu zájmu, toužení po této osobě a pokusy se k této osobě přiblížit a pak odmítání/ignorování ze strany této osoby), tím, že vypravěč dává své příběhy do žánrových souvislostí, tímto žánrovým určením má příběh i predikční potenciál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Narativní paměť'''. V kognitivní psychologii se os osmdesátých let zkoumá autobiografická paměť (např. Neisser, Rubin). Tyto zkoumání však často vynechávají vliv osobnosti na naši paměť. Autobiografická paměť je však dle M. Conwaye důležitá položka z hlediska osobnostního systému paměti, kromě autobiografických vzpomínek se tedy mísí i s osobnostními cíli, komponenty naší osobnosti a identity. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Hermeneutická kompozice.''' Hermeneutika je nauka o správném chápání filozofických (a často náboženských) textů, v širokém slova smyslu je to nauka o hledání různých významů v lidských příbězích. S různých důvodů, může člověk své vyprávění různě modifikovat (autocenzura, estetika, formální úprava), tedy mezi sděleným příběhem a realitou je rozdíl. Hermeneutická (tedy významová) kompozice může být různá a časem a opakovaným vyprávěním se může měnit. Při rekonstrukci významu se lze spolehnout pouze na to, že neexistuje jediné vysvětlení.&lt;br /&gt;
Příběhy jsou vyprávěny ve vztahu k určitému prostředí a jiným událostem a také za určitým záměrem (Intencionalita a následnost). Záměr se může měnit, nebo mohou záměry vyprávění přibývat (pokud se např. stane nějaká silná událost, první vyprávění může být se záměrem ,,dostat se z emocí´´ u následných už může přibýt záměr ,,vysvětlit, co a proč se mi událost stala´´ a dále může přibýt záměr ,,poučit se z události´´, nebo ,,využití události k získání pozornosti/soucitu/obdivu/lítosti atd.´´ dle toho jak vypravěč danou událost formuluje). Záměr ale zcela neurčuje příběh, dále se do něj promítají i jiné kontexty, které se dostavili časem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''E.G. Mishler''' předpokládá a nachází u svých subjektů subidentity, nebo jak toto fascinující zjištění metaforicky formuluje: „mluvíme nebo zpíváme svá já jako chorus hlasů, ne jenom jako tenorový nebo sopránový sólista“. '''Narativní identitu''' pak vnímá jako kolektivní termín odkazující k dynamické organizaci subidentit, které mohou být jak v konfliktu, tak i ve shodě. Osobní identita, je podle něj budována na vztahu mezi subjektivně prožívanou zkušeností a příběhem, kterými jsou tyto zkušenosti interpretovány. Jako svou identitu, tedy člověk prožívá svůj životní příběh, který ale také neustále do určité míry přetváří a utváří. Jak tedy říká, jsme příběhy, které o sobě vyprávíme.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===NARATIVNÍ PSYCHOTERAPIE===&lt;br /&gt;
Postup narativní psychoterapie spočívá v dekonstrukci příběhu, jeho externalizaci a znovu vytvoření (re-autorizace). Dle sociálního konstruktivismu je prožívaná pravda relativní a příběhy mohou mít mnoho interpretací, a to včetně životních příběhů. Během terapie se tedy snaží terapeut nalézt problematické události, jimiž se jeho klient definuje ve svém životním příběhu, tyto události rozebírá a snaží se je, spolu s klientem poskládat zpět tak, aby jim klient připsal, pro jeho život, lépe fungující význam.&lt;br /&gt;
Naslouchání je důležitým aspektem každé terapie, v té narativní se terapeut snaží porozumět nejen obsahu, ale také tomu, jaký má pro jeho klienta zrovna takováto interpretace jeho života význam. Mnohem více než hledání objektivních problémů jde o pochopení jejich perspektivy, kterou k problém zaujímají. Terapeut se tedy nesnaží nalézt kauzality, ve smyslu uzavírání dějů, spíše se snaží příběhy rozvíjet, rozšiřovat, aby je pak v léčebném procesu mohl spolu s klientem posunovat a měnit. Interpretace příběhů tedy neprobíhá na úrovni životních pravd (jste takový, protože se vám udála tato událost), ale spíš se klade důraz na interpretace vyprávějícího (stala se událost, kterou si vyprávějící vysvětluje určitým způsobem, a proto se nyní chová odpovídajícím způsobem).&lt;br /&gt;
Terapeut se snaží rozebírat problematický příběh do detailů, a klade otázky po přehlédnutých, či opomenutých skutečnostech, tím rozšiřuje možnosti interpretace a příběh přestává být jednoznačně vysvětlitelný – tj. dekonstrukce příběhu. Současně se klade důraz na to, že problém není v lidech, ale problémem jsou jednoduše problémy, tj. všechny vlastnosti lidí, dokáží být v určitých situacích problematické (moc milý člověk, v situaci, kdy se musí asertivně vymezit a nedokáže to, bude v dané situaci za ,,špatného´´ - problém není v člověku, ale v celém systému tj. v problému (člověk a jeho osobnost + situační faktory + interpretace) – takto se snaží terapeut o externalizaci problému, externalizace problému je ale spíš postoj terapeuta, než jeho technika. Užitečné také bývá pojmenování zápletky problému. Sám terapeut ale nenabízí klientovi jiná alternativní vysvětlení problému, spíše mu neustále rozšiřuje obzory ve smyslu, na co všechno by mohl mít problém vliv, jak vznikl, co je pro problém typické, kdy se opakuje, kdy vliv vůbec nemá… a sleduje, jak si klient sám uspořádává svůj příběh v dalších interpretacích.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
''Narativní psychologie a psychoterapie'', (2005, rigorózní práce, FF UK).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
[[obecná psychologie]]        [[psychologie osobnosti]]       [[psychoterapie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60731</id>
		<title>Narativní psychologie.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60731"/>
		<updated>2020-06-21T17:50:42Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: /* Klíčová slova */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Narativní psychologie a zní vyplývající narativní psychoterapie je přístup založený na teorii sociálního konstruktivismu a narativní metafory&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Freedman, J. Combs, G., (2009).''Narativní psychologie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Své teoretické základy má narativní psychologie krom psychologie samotné, hlavně v literární vědě a také filosofii. Narativní psychologie se zabývá příběhem vypravěče, nejen co se obsahu jeho vyprávění týká, stejně velkou váhu věnuje také otázkám: jak jsou vyprávění strukturovaná, jaké souvislosti považuje vypravěč za důležité, do jakých rolí se vypravěč staví, jaký smysl dává vypravěč svým příběhům nebo jaké jsou vypravěčovi morální a etické hodnoty. Pomocí vyprávění lidé ospravedlňují a dávají do kontextu to, co činí a co se jim stává, také proto, ač je narativní psychologie relativně mladý přístup, je považována za podstatný směr&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Poznámky z prezentací prof. Kebzy z přednášek předmětu Obecná psychologie na FF UK&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===TEORETICKÉ ZÁKLADY===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Literární teorie:====&lt;br /&gt;
Pro vznik narativního přístupu, byl důležitý krok '''Michaila Bachtina''', který uvádí do literární teorie (teorie příběhu) '''chronotop''' – tedy pojetí časové a prostorové roviny příběhu (jaká je časová následnost/posloupnost příběhu a kde se odehrává a jak jsou tyto dimenze syntetizovány). Podle Bachtina jsou jisté literární prostory nazírány tak, aby měly svoji vlastní původní logiku, časová posloupnost není reálná, jsou vynechávány pro příběh nedůležité (dle subjektivního nazírání vypravěče) události. Příběh je proto zhuštěný, aby se stal umělecky relevantní. Sám chronotop, se pak může brát jako interpretační nástroj (konkrétně si můžeme představit, že po rozchodu dávají partneři těm samých objektivním událostem okolo jejich rozchodu, úplně jiné interpretační rámce).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Důležitým termínem je také pojem '''naratologie''', ten první použil francouzsko-bulharský literární teoretik '''Tzvetan Todorov''' v roce 1967. Jako naratologii vymezil druh literární teorie, která se zabývá způsobem vytváření příběhů (jejich fabulemi, schématy, uspořádáním, typologií atd.).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní analýza děje se odehrává v pěti hlavních kategoriích, jsou jimi: posloupnost děje, trvání (kterým oblastem je věnováno více času, jak vyprávění proudí, kde zpomaluje, kde pospíchá), frekvence (kolikrát se jedna událost v příběhu odehraje), způsob (tj. hledisko vypravěče, přímé vyprávění, ale i co má vyprávění symbolizovat) a rod (role vypravěče v příběhu a typologie příběhu).&amp;lt;ref&amp;gt;Naratologie (2001-), On ''Wikipedia: the free encyclopedia''. Wikimedia Foundation.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Filozofie:====&lt;br /&gt;
Filozoficky se v narativní psychologie vztahuje k postmodernismu, který zastává '''sociálně- konstrukcionistický světový názor'''. Prvním pilířem této filozofie je, že '''realita je sociálně konstruována''' (tedy, že to co, děláme, jak to vnímáme je dáno společností a kulturou – konkrétně, to, že ráno vstaneme, vyčistíme si zuby, pak odcházíme do práce, nebo např. považujeme soužití v páru za žádoucí atd. je časem, téměř až evolučně vyvinutý sociální konstrukt).  Za '''druhé realita je vytvářena prostřednictvím jazyka''' (mezi národy si můžeme všimnout, že svou slovní zásobou dávají jiný důraz jiným oblastem – kupříkladu pojmenování rostlin a přírodnin, nebo různé rozlišování emocí, obdobně ale toto pravidlo funguje také v úrovni rodiny, záleží, kterou oblast řeší nejvíce, a značně toto paradigma můžeme vnímat na tom, že si s námi blízkými lidmi, vytváříme vlastní jazyk). Dále, '''realita je strukturována a udržována prostřednictvím vyprávění''' (když se lidé snaží dát životu smysl, mají před sebou úkol uspořádat prožité události do časových posloupností, tak aby dostali ucelený popis sebe samých a okolního světa… Tento popis se dá označit za příběh nebo vyprávění o sobě. Úspěch v tomto začleňování zkušeností do příběhů dodává lidem pocit kontinuity a smyslu v životě, a toto potom slouží jako základ pro uspořádání každodenního života a pro interpretaci dalších prožitků. Toto neplatí jen pro individua, obdobně postupují také národy, či společnosti). Z tohoto vyplývá, že '''neexistují neměnné pravdy''' (co je a co není pravda, je sociálně konstruováno, podle toho, co je zapotřebí, aby byla pravda, nejlépe si můžeme uvést příklady z historie národů, ty ,,zapomínají´´ nebo připomínají různé historické události dle toho, jak jsou pro ně zrovna relevantní – tj. v komunismu se velmi podrobně probírali kapitoly husitství a Jan Žižka byl prezentován jako ,,zastánce dělnického lidu´´, oproti tomu o Tomáši Garyque Masarykovi, pokud se učilo, tak v negativních souvislostech. Ostatně v narativní psychoterapii, se terapeuti snaží také o změnu osobních pravd, např. událost vnímanou silně traumaticky, se mohou snažit přetvořit v událost, která byla posilující výzvou).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===HISTORIE===&lt;br /&gt;
Psychologové si důležitosti příběhu, samozřejmě všimli mnohem dříve, než bylo poprvé užito spojení narativní psychologie. Důraz na narativitu nacházíme ve výzkumech životní historie, biografií a v případových studiích. Význam narativního materiálu pro studium člověka oceňují vědci už v předminulém století (např. v díle J.S. Milla, W. Sterna, S. Freuda, H. A. Murraye, G. Allporta). Ale teprve začátkem osmdesátých let se začínají psychologicky studovat různé aspekty života prostřednictvím autobiografických vyprávění. Avšak za „paradigamatický zlom“ či posun je považována kniha sedmnácti esejů '''On narrative,''' kterou editoval W. '''J. T. Mitchell.''' První pokus o vysvětlení psychologického vztahu mezi životem a způsobem, kterým o něm lidé vyprávějí, učinil '''J. Kotre''' ve své knize Outliving the Self, kde se zaměřil na sociální dynamiku příběhů, tedy, jak lidé interpretují své příběhu v kontextu kolektivních významů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle J. Pottera,  P. Stringera a M. Wetherellové mají psychologie a literatura společný základ, ten spočívá v kódech/symbolech, kterými dávají lidé srozumitelnost svým životům (v oblasti jejich psychiky) a literárním dějům (v oblasti literatury) – tedy tyto kódy srozumitelnosti jsou obdobné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na začátku výzkumů příběhu pak v oblasti kognitivní psychologie stojí '''Schankova a Abelsonova teorie scénářů'''. Schank objasňuje, že z hlediska této teorie znamená naslouchat příběhům spuštění automatické kognitivní odpovědi, rozvzpomínání, reaktivaci percepčně-kognitivních schémat, které pravděpodobně zpracovaly událost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V polovině osmdesátých let dvacátého století bylo již zřejmé, že příběh nejenom do psychologie patří, ale též se ukazovalo, že by mu měla být věnována zvláštní psychologicky věcná i metodologická pozornost.  Průkopnický první krok je připisován '''Theodoru R. Sarbinovi''', který použil termín narativní psychologie pro titul editované monografie '''Narrative psychology: the storied nature of human conduct''' (1986). Sarbin klade důraz na příběhu jako na vodítka pro život a jako prostředek porozumění chování druhých. Narativní metafora je podle něj organizujícím principem - jedinec myslí, vnímá, představuje si (imaginuje) či se mravně rozhoduje podle svých narativních struktur. Ty souvisí s významy, které jsou sdělovány vyjádřením dějové zápletky (či linie). Autorský i ediční počin Theodora R. Sarbina je zásadní zejména v tom, že zřetelně pojmenovává způsob, kterým jedinec vnáší smysl do světa prostřednictvím vyprávění příběhů. Tento způsob je identifikován jako princip, který se může stát základem konstituování nové psychologické disciplíny – narativní psychologie. Od té doby lze pozorovat systematický rozvoj narativního přístupu v psychologii. Rok 1986 nepatřil jen Sarbinově „objevu“. Vychází též kniha  Elliota G. Mishlera „Research Interviewing – Context and Narrative”. Mishler navrhuje a zkouší v té době zcela neobvyklou výzkumnou variantu, která je založena na pojetí interview jako řečové události, na předpokladu, že to, jak se výzkumný rozhovor odvíjí je konstruováno společně zkoumajícím i respondentem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále '''Jerome Bruner''' rozpracovává svou teorii paradigmatického a narativního poznávacího modu. '''Paradigmatický (logicko-vědecký) modus''' je podle Brunera založen na dobře formulovaném spolehlivém argumentu, kterému předchází precizní analýza provedená podle uznávaných pravidel.  K pravdě se lze v jeho rámci přiblížit prostřednictvím logického důkazu,  empirickým objevem provedeným na základě promyšlené hypotézy. '''Narativní vědění''' je oproti tomu organizováno prostřednictvím příběhů, které lidé vyprávějí o svém životě, o svých zkušenostech. Narativní nazírání na svět je subjektivní reprezentací světa, které zahrnuje jak znalost o světě, tak i úhel pohledu na něj. Zjednodušeně řečeno, paradigmatický modus usiluje o silné argumenty a chladnou logiku, díky které se lidé mohou orientovat ve světě, na druhou stranu dává narativní modus, tedy ten, který dává důraz na podmanivost příběhu a jeho sílu, tento modus usiluje více o následování vizí, sklonů a tužeb a neopírá se logiku v poznávání a interpretování světa.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dan P. McAdams''' představuje model '''identity,''' kterou bychom mohli označit jako narativní. Centrální metaforou modelu je životní příběh. Podle McAdamse se na začátku adolescence (v Příhodově tradici jde o pubescenci, tedy o období,  kdy se v psychice vynořuje formálně operacionální myšlení) se jedinec stává biografem vlastního já. Životní příběh reprezentuje ve skutečnosti osobní identitu, která je složena ze čtyř hlavních komponent:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1. nukleární epizody (specifické autobiografické události, které bývají v průběhu času reinterpretovány tak, aby nabyly privilegovaného místa v životním příběhu. Jde o jedinečné a nikomu jinému nepatřící zkušenosti sloužící k objasnění dílčích životních scén),&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2. imago (pojetí imaga vychází z rozporu mezi autonomií a závislostí na společnosti, tedy hledání jedinečnosti, specifické životní cesty, ale v kontextu společnosti, vymezení se vůči společnosti, na které jsme závislí)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3. ideologického nastavení (hodnoty, morální žebříček) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
4. tvořivé potence scénáře &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===DŮLEŽITÉ POJMY===&lt;br /&gt;
Sám pojem narativní (také '''narativita)''' lze interpretovat různě široce. Nejrozšířenější a nejobecnější pojetí odkazuje na jakýkoli psaný či mluvený projev. V užším slova smyslu jde o procesy vytváření příběhu, o kognitivní schéma příběhu nebo o výsledky tohoto procesu, které mají významovou strukturu. Při naraci jsou důležité právě interpretační rámce vypravěče, takže např. diář má minimální narativní výpovědní hodnotu, i když jde také o chronologický výčet událostí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Narativní diachronicita,''' tedy subjektivní prožívání času v příbězích. Čas příběhů není objektivní, některým událostem je díky jejich podrobnému rozebírání, věnováno i více času, než objektivně trvali, jiné, pro vypravěče nepodstatné, nedůležité, nebo zásadně měnící jeho představu ,,jak se událost stala´´ se přeskakují. Ale události ve vyprávění mají v sobě odkaz na objektivní časovou posloupnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Specifičnost, jedinečnost, zvláštnost''', tedy, že ve vyprávěných příbězích lidí můžeme vidět korelace s typy či žánry. Jedinečné a specifické události jedincova života, vypravěč přetvoří v příběh, který má určitý žánr (nenaplněná láska, křivda, dosažení spravedlnosti, humorná příhoda), ty mají určité atributy (např. nenaplněná láska obsahuje vypravěče, osobu zájmu, toužení po této osobě a pokusy se k této osobě přiblížit a pak odmítání/ignorování ze strany této osoby), tím, že vypravěč dává své příběhy do žánrových souvislostí, tímto žánrovým určením má příběh i predikční potenciál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Narativní paměť'''. V kognitivní psychologii se os osmdesátých let zkoumá autobiografická paměť (např. Neisser, Rubin). Tyto zkoumání však často vynechávají vliv osobnosti na naši paměť. Autobiografická paměť je však dle M. Conwaye důležitá položka z hlediska osobnostního systému paměti, kromě autobiografických vzpomínek se tedy mísí i s osobnostními cíli, komponenty naší osobnosti a identity. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Hermeneutická kompozice.''' Hermeneutika je nauka o správném chápání filozofických (a často náboženských) textů, v širokém slova smyslu je to nauka o hledání různých významů v lidských příbězích. S různých důvodů, může člověk své vyprávění různě modifikovat (autocenzura, estetika, formální úprava), tedy mezi sděleným příběhem a realitou je rozdíl. Hermeneutická (tedy významová) kompozice může být různá a časem a opakovaným vyprávěním se může měnit. Při rekonstrukci významu se lze spolehnout pouze na to, že neexistuje jediné vysvětlení.&lt;br /&gt;
Příběhy jsou vyprávěny ve vztahu k určitému prostředí a jiným událostem a také za určitým záměrem (Intencionalita a následnost). Záměr se může měnit, nebo mohou záměry vyprávění přibývat (pokud se např. stane nějaká silná událost, první vyprávění může být se záměrem ,,dostat se z emocí´´ u následných už může přibýt záměr ,,vysvětlit, co a proč se mi událost stala´´ a dále může přibýt záměr ,,poučit se z události´´, nebo ,,využití události k získání pozornosti/soucitu/obdivu/lítosti atd.´´ dle toho jak vypravěč danou událost formuluje). Záměr ale zcela neurčuje příběh, dále se do něj promítají i jiné kontexty, které se dostavili časem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''E.G. Mishler''' předpokládá a nachází u svých subjektů subidentity, nebo jak toto fascinující zjištění metaforicky formuluje: „mluvíme nebo zpíváme svá já jako chorus hlasů, ne jenom jako tenorový nebo sopránový sólista“. '''Narativní identitu''' pak vnímá jako kolektivní termín odkazující k dynamické organizaci subidentit, které mohou být jak v konfliktu, tak i ve shodě. Osobní identita, je podle něj budována na vztahu mezi subjektivně prožívanou zkušeností a příběhem, kterými jsou tyto zkušenosti interpretovány. Jako svou identitu, tedy člověk prožívá svůj životní příběh, který ale také neustále do určité míry přetváří a utváří. Jak tedy říká, jsme příběhy, které o sobě vyprávíme.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===NARATIVNÍ PSYCHOTERAPIE===&lt;br /&gt;
Postup narativní psychoterapie spočívá v dekonstrukci příběhu, jeho externalizaci a znovu vytvoření (re-autorizace). Dle sociálního konstruktivismu je prožívaná pravda relativní a příběhy mohou mít mnoho interpretací, a to včetně životních příběhů. Během terapie se tedy snaží terapeut nalézt problematické události, jimiž se jeho klient definuje ve svém životním příběhu, tyto události rozebírá a snaží se je, spolu s klientem poskládat zpět tak, aby jim klient připsal, pro jeho život, lépe fungující význam.&lt;br /&gt;
Naslouchání je důležitým aspektem každé terapie, v té narativní se terapeut snaží porozumět nejen obsahu, ale také tomu, jaký má pro jeho klienta zrovna takováto interpretace jeho života význam. Mnohem více než hledání objektivních problémů jde o pochopení jejich perspektivy, kterou k problém zaujímají. Terapeut se tedy nesnaží nalézt kauzality, ve smyslu uzavírání dějů, spíše se snaží příběhy rozvíjet, rozšiřovat, aby je pak v léčebném procesu mohl spolu s klientem posunovat a měnit. Interpretace příběhů tedy neprobíhá na úrovni životních pravd (jste takový, protože se vám udála tato událost), ale spíš se klade důraz na interpretace vyprávějícího (stala se událost, kterou si vyprávějící vysvětluje určitým způsobem, a proto se nyní chová odpovídajícím způsobem).&lt;br /&gt;
Terapeut se snaží rozebírat problematický příběh do detailů, a klade otázky po přehlédnutých, či opomenutých skutečnostech, tím rozšiřuje možnosti interpretace a příběh přestává být jednoznačně vysvětlitelný – tj. dekonstrukce příběhu. Současně se klade důraz na to, že problém není v lidech, ale problémem jsou jednoduše problémy, tj. všechny vlastnosti lidí, dokáží být v určitých situacích problematické (moc milý člověk, v situaci, kdy se musí asertivně vymezit a nedokáže to, bude v dané situaci za ,,špatného´´ - problém není v člověku, ale v celém systému tj. v problému (člověk a jeho osobnost + situační faktory + interpretace) – takto se snaží terapeut o externalizaci problému, externalizace problému je ale spíš postoj terapeuta, než jeho technika. Užitečné také bývá pojmenování zápletky problému. Sám terapeut ale nenabízí klientovi jiná alternativní vysvětlení problému, spíše mu neustále rozšiřuje obzory ve smyslu, na co všechno by mohl mít problém vliv, jak vznikl, co je pro problém typické, kdy se opakuje, kdy vliv vůbec nemá… a sleduje, jak si klient sám uspořádává svůj příběh v dalších interpretacích.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
[[obecná psychologie]]        [[psychologie osobnosti]]       [[psychoterapie]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60730</id>
		<title>Narativní psychologie.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60730"/>
		<updated>2020-06-21T17:49:56Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: /* Klíčová slova */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Narativní psychologie a zní vyplývající narativní psychoterapie je přístup založený na teorii sociálního konstruktivismu a narativní metafory&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Freedman, J. Combs, G., (2009).''Narativní psychologie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Své teoretické základy má narativní psychologie krom psychologie samotné, hlavně v literární vědě a také filosofii. Narativní psychologie se zabývá příběhem vypravěče, nejen co se obsahu jeho vyprávění týká, stejně velkou váhu věnuje také otázkám: jak jsou vyprávění strukturovaná, jaké souvislosti považuje vypravěč za důležité, do jakých rolí se vypravěč staví, jaký smysl dává vypravěč svým příběhům nebo jaké jsou vypravěčovi morální a etické hodnoty. Pomocí vyprávění lidé ospravedlňují a dávají do kontextu to, co činí a co se jim stává, také proto, ač je narativní psychologie relativně mladý přístup, je považována za podstatný směr&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Poznámky z prezentací prof. Kebzy z přednášek předmětu Obecná psychologie na FF UK&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===TEORETICKÉ ZÁKLADY===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Literární teorie:====&lt;br /&gt;
Pro vznik narativního přístupu, byl důležitý krok '''Michaila Bachtina''', který uvádí do literární teorie (teorie příběhu) '''chronotop''' – tedy pojetí časové a prostorové roviny příběhu (jaká je časová následnost/posloupnost příběhu a kde se odehrává a jak jsou tyto dimenze syntetizovány). Podle Bachtina jsou jisté literární prostory nazírány tak, aby měly svoji vlastní původní logiku, časová posloupnost není reálná, jsou vynechávány pro příběh nedůležité (dle subjektivního nazírání vypravěče) události. Příběh je proto zhuštěný, aby se stal umělecky relevantní. Sám chronotop, se pak může brát jako interpretační nástroj (konkrétně si můžeme představit, že po rozchodu dávají partneři těm samých objektivním událostem okolo jejich rozchodu, úplně jiné interpretační rámce).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Důležitým termínem je také pojem '''naratologie''', ten první použil francouzsko-bulharský literární teoretik '''Tzvetan Todorov''' v roce 1967. Jako naratologii vymezil druh literární teorie, která se zabývá způsobem vytváření příběhů (jejich fabulemi, schématy, uspořádáním, typologií atd.).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní analýza děje se odehrává v pěti hlavních kategoriích, jsou jimi: posloupnost děje, trvání (kterým oblastem je věnováno více času, jak vyprávění proudí, kde zpomaluje, kde pospíchá), frekvence (kolikrát se jedna událost v příběhu odehraje), způsob (tj. hledisko vypravěče, přímé vyprávění, ale i co má vyprávění symbolizovat) a rod (role vypravěče v příběhu a typologie příběhu).&amp;lt;ref&amp;gt;Naratologie (2001-), On ''Wikipedia: the free encyclopedia''. Wikimedia Foundation.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Filozofie:====&lt;br /&gt;
Filozoficky se v narativní psychologie vztahuje k postmodernismu, který zastává '''sociálně- konstrukcionistický světový názor'''. Prvním pilířem této filozofie je, že '''realita je sociálně konstruována''' (tedy, že to co, děláme, jak to vnímáme je dáno společností a kulturou – konkrétně, to, že ráno vstaneme, vyčistíme si zuby, pak odcházíme do práce, nebo např. považujeme soužití v páru za žádoucí atd. je časem, téměř až evolučně vyvinutý sociální konstrukt).  Za '''druhé realita je vytvářena prostřednictvím jazyka''' (mezi národy si můžeme všimnout, že svou slovní zásobou dávají jiný důraz jiným oblastem – kupříkladu pojmenování rostlin a přírodnin, nebo různé rozlišování emocí, obdobně ale toto pravidlo funguje také v úrovni rodiny, záleží, kterou oblast řeší nejvíce, a značně toto paradigma můžeme vnímat na tom, že si s námi blízkými lidmi, vytváříme vlastní jazyk). Dále, '''realita je strukturována a udržována prostřednictvím vyprávění''' (když se lidé snaží dát životu smysl, mají před sebou úkol uspořádat prožité události do časových posloupností, tak aby dostali ucelený popis sebe samých a okolního světa… Tento popis se dá označit za příběh nebo vyprávění o sobě. Úspěch v tomto začleňování zkušeností do příběhů dodává lidem pocit kontinuity a smyslu v životě, a toto potom slouží jako základ pro uspořádání každodenního života a pro interpretaci dalších prožitků. Toto neplatí jen pro individua, obdobně postupují také národy, či společnosti). Z tohoto vyplývá, že '''neexistují neměnné pravdy''' (co je a co není pravda, je sociálně konstruováno, podle toho, co je zapotřebí, aby byla pravda, nejlépe si můžeme uvést příklady z historie národů, ty ,,zapomínají´´ nebo připomínají různé historické události dle toho, jak jsou pro ně zrovna relevantní – tj. v komunismu se velmi podrobně probírali kapitoly husitství a Jan Žižka byl prezentován jako ,,zastánce dělnického lidu´´, oproti tomu o Tomáši Garyque Masarykovi, pokud se učilo, tak v negativních souvislostech. Ostatně v narativní psychoterapii, se terapeuti snaží také o změnu osobních pravd, např. událost vnímanou silně traumaticky, se mohou snažit přetvořit v událost, která byla posilující výzvou).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===HISTORIE===&lt;br /&gt;
Psychologové si důležitosti příběhu, samozřejmě všimli mnohem dříve, než bylo poprvé užito spojení narativní psychologie. Důraz na narativitu nacházíme ve výzkumech životní historie, biografií a v případových studiích. Význam narativního materiálu pro studium člověka oceňují vědci už v předminulém století (např. v díle J.S. Milla, W. Sterna, S. Freuda, H. A. Murraye, G. Allporta). Ale teprve začátkem osmdesátých let se začínají psychologicky studovat různé aspekty života prostřednictvím autobiografických vyprávění. Avšak za „paradigamatický zlom“ či posun je považována kniha sedmnácti esejů '''On narrative,''' kterou editoval W. '''J. T. Mitchell.''' První pokus o vysvětlení psychologického vztahu mezi životem a způsobem, kterým o něm lidé vyprávějí, učinil '''J. Kotre''' ve své knize Outliving the Self, kde se zaměřil na sociální dynamiku příběhů, tedy, jak lidé interpretují své příběhu v kontextu kolektivních významů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle J. Pottera,  P. Stringera a M. Wetherellové mají psychologie a literatura společný základ, ten spočívá v kódech/symbolech, kterými dávají lidé srozumitelnost svým životům (v oblasti jejich psychiky) a literárním dějům (v oblasti literatury) – tedy tyto kódy srozumitelnosti jsou obdobné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na začátku výzkumů příběhu pak v oblasti kognitivní psychologie stojí '''Schankova a Abelsonova teorie scénářů'''. Schank objasňuje, že z hlediska této teorie znamená naslouchat příběhům spuštění automatické kognitivní odpovědi, rozvzpomínání, reaktivaci percepčně-kognitivních schémat, které pravděpodobně zpracovaly událost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V polovině osmdesátých let dvacátého století bylo již zřejmé, že příběh nejenom do psychologie patří, ale též se ukazovalo, že by mu měla být věnována zvláštní psychologicky věcná i metodologická pozornost.  Průkopnický první krok je připisován '''Theodoru R. Sarbinovi''', který použil termín narativní psychologie pro titul editované monografie '''Narrative psychology: the storied nature of human conduct''' (1986). Sarbin klade důraz na příběhu jako na vodítka pro život a jako prostředek porozumění chování druhých. Narativní metafora je podle něj organizujícím principem - jedinec myslí, vnímá, představuje si (imaginuje) či se mravně rozhoduje podle svých narativních struktur. Ty souvisí s významy, které jsou sdělovány vyjádřením dějové zápletky (či linie). Autorský i ediční počin Theodora R. Sarbina je zásadní zejména v tom, že zřetelně pojmenovává způsob, kterým jedinec vnáší smysl do světa prostřednictvím vyprávění příběhů. Tento způsob je identifikován jako princip, který se může stát základem konstituování nové psychologické disciplíny – narativní psychologie. Od té doby lze pozorovat systematický rozvoj narativního přístupu v psychologii. Rok 1986 nepatřil jen Sarbinově „objevu“. Vychází též kniha  Elliota G. Mishlera „Research Interviewing – Context and Narrative”. Mishler navrhuje a zkouší v té době zcela neobvyklou výzkumnou variantu, která je založena na pojetí interview jako řečové události, na předpokladu, že to, jak se výzkumný rozhovor odvíjí je konstruováno společně zkoumajícím i respondentem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále '''Jerome Bruner''' rozpracovává svou teorii paradigmatického a narativního poznávacího modu. '''Paradigmatický (logicko-vědecký) modus''' je podle Brunera založen na dobře formulovaném spolehlivém argumentu, kterému předchází precizní analýza provedená podle uznávaných pravidel.  K pravdě se lze v jeho rámci přiblížit prostřednictvím logického důkazu,  empirickým objevem provedeným na základě promyšlené hypotézy. '''Narativní vědění''' je oproti tomu organizováno prostřednictvím příběhů, které lidé vyprávějí o svém životě, o svých zkušenostech. Narativní nazírání na svět je subjektivní reprezentací světa, které zahrnuje jak znalost o světě, tak i úhel pohledu na něj. Zjednodušeně řečeno, paradigmatický modus usiluje o silné argumenty a chladnou logiku, díky které se lidé mohou orientovat ve světě, na druhou stranu dává narativní modus, tedy ten, který dává důraz na podmanivost příběhu a jeho sílu, tento modus usiluje více o následování vizí, sklonů a tužeb a neopírá se logiku v poznávání a interpretování světa.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dan P. McAdams''' představuje model '''identity,''' kterou bychom mohli označit jako narativní. Centrální metaforou modelu je životní příběh. Podle McAdamse se na začátku adolescence (v Příhodově tradici jde o pubescenci, tedy o období,  kdy se v psychice vynořuje formálně operacionální myšlení) se jedinec stává biografem vlastního já. Životní příběh reprezentuje ve skutečnosti osobní identitu, která je složena ze čtyř hlavních komponent:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1. nukleární epizody (specifické autobiografické události, které bývají v průběhu času reinterpretovány tak, aby nabyly privilegovaného místa v životním příběhu. Jde o jedinečné a nikomu jinému nepatřící zkušenosti sloužící k objasnění dílčích životních scén),&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2. imago (pojetí imaga vychází z rozporu mezi autonomií a závislostí na společnosti, tedy hledání jedinečnosti, specifické životní cesty, ale v kontextu společnosti, vymezení se vůči společnosti, na které jsme závislí)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3. ideologického nastavení (hodnoty, morální žebříček) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
4. tvořivé potence scénáře &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===DŮLEŽITÉ POJMY===&lt;br /&gt;
Sám pojem narativní (také '''narativita)''' lze interpretovat různě široce. Nejrozšířenější a nejobecnější pojetí odkazuje na jakýkoli psaný či mluvený projev. V užším slova smyslu jde o procesy vytváření příběhu, o kognitivní schéma příběhu nebo o výsledky tohoto procesu, které mají významovou strukturu. Při naraci jsou důležité právě interpretační rámce vypravěče, takže např. diář má minimální narativní výpovědní hodnotu, i když jde také o chronologický výčet událostí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Narativní diachronicita,''' tedy subjektivní prožívání času v příbězích. Čas příběhů není objektivní, některým událostem je díky jejich podrobnému rozebírání, věnováno i více času, než objektivně trvali, jiné, pro vypravěče nepodstatné, nedůležité, nebo zásadně měnící jeho představu ,,jak se událost stala´´ se přeskakují. Ale události ve vyprávění mají v sobě odkaz na objektivní časovou posloupnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Specifičnost, jedinečnost, zvláštnost''', tedy, že ve vyprávěných příbězích lidí můžeme vidět korelace s typy či žánry. Jedinečné a specifické události jedincova života, vypravěč přetvoří v příběh, který má určitý žánr (nenaplněná láska, křivda, dosažení spravedlnosti, humorná příhoda), ty mají určité atributy (např. nenaplněná láska obsahuje vypravěče, osobu zájmu, toužení po této osobě a pokusy se k této osobě přiblížit a pak odmítání/ignorování ze strany této osoby), tím, že vypravěč dává své příběhy do žánrových souvislostí, tímto žánrovým určením má příběh i predikční potenciál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Narativní paměť'''. V kognitivní psychologii se os osmdesátých let zkoumá autobiografická paměť (např. Neisser, Rubin). Tyto zkoumání však často vynechávají vliv osobnosti na naši paměť. Autobiografická paměť je však dle M. Conwaye důležitá položka z hlediska osobnostního systému paměti, kromě autobiografických vzpomínek se tedy mísí i s osobnostními cíli, komponenty naší osobnosti a identity. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Hermeneutická kompozice.''' Hermeneutika je nauka o správném chápání filozofických (a často náboženských) textů, v širokém slova smyslu je to nauka o hledání různých významů v lidských příbězích. S různých důvodů, může člověk své vyprávění různě modifikovat (autocenzura, estetika, formální úprava), tedy mezi sděleným příběhem a realitou je rozdíl. Hermeneutická (tedy významová) kompozice může být různá a časem a opakovaným vyprávěním se může měnit. Při rekonstrukci významu se lze spolehnout pouze na to, že neexistuje jediné vysvětlení.&lt;br /&gt;
Příběhy jsou vyprávěny ve vztahu k určitému prostředí a jiným událostem a také za určitým záměrem (Intencionalita a následnost). Záměr se může měnit, nebo mohou záměry vyprávění přibývat (pokud se např. stane nějaká silná událost, první vyprávění může být se záměrem ,,dostat se z emocí´´ u následných už může přibýt záměr ,,vysvětlit, co a proč se mi událost stala´´ a dále může přibýt záměr ,,poučit se z události´´, nebo ,,využití události k získání pozornosti/soucitu/obdivu/lítosti atd.´´ dle toho jak vypravěč danou událost formuluje). Záměr ale zcela neurčuje příběh, dále se do něj promítají i jiné kontexty, které se dostavili časem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''E.G. Mishler''' předpokládá a nachází u svých subjektů subidentity, nebo jak toto fascinující zjištění metaforicky formuluje: „mluvíme nebo zpíváme svá já jako chorus hlasů, ne jenom jako tenorový nebo sopránový sólista“. '''Narativní identitu''' pak vnímá jako kolektivní termín odkazující k dynamické organizaci subidentit, které mohou být jak v konfliktu, tak i ve shodě. Osobní identita, je podle něj budována na vztahu mezi subjektivně prožívanou zkušeností a příběhem, kterými jsou tyto zkušenosti interpretovány. Jako svou identitu, tedy člověk prožívá svůj životní příběh, který ale také neustále do určité míry přetváří a utváří. Jak tedy říká, jsme příběhy, které o sobě vyprávíme.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===NARATIVNÍ PSYCHOTERAPIE===&lt;br /&gt;
Postup narativní psychoterapie spočívá v dekonstrukci příběhu, jeho externalizaci a znovu vytvoření (re-autorizace). Dle sociálního konstruktivismu je prožívaná pravda relativní a příběhy mohou mít mnoho interpretací, a to včetně životních příběhů. Během terapie se tedy snaží terapeut nalézt problematické události, jimiž se jeho klient definuje ve svém životním příběhu, tyto události rozebírá a snaží se je, spolu s klientem poskládat zpět tak, aby jim klient připsal, pro jeho život, lépe fungující význam.&lt;br /&gt;
Naslouchání je důležitým aspektem každé terapie, v té narativní se terapeut snaží porozumět nejen obsahu, ale také tomu, jaký má pro jeho klienta zrovna takováto interpretace jeho života význam. Mnohem více než hledání objektivních problémů jde o pochopení jejich perspektivy, kterou k problém zaujímají. Terapeut se tedy nesnaží nalézt kauzality, ve smyslu uzavírání dějů, spíše se snaží příběhy rozvíjet, rozšiřovat, aby je pak v léčebném procesu mohl spolu s klientem posunovat a měnit. Interpretace příběhů tedy neprobíhá na úrovni životních pravd (jste takový, protože se vám udála tato událost), ale spíš se klade důraz na interpretace vyprávějícího (stala se událost, kterou si vyprávějící vysvětluje určitým způsobem, a proto se nyní chová odpovídajícím způsobem).&lt;br /&gt;
Terapeut se snaží rozebírat problematický příběh do detailů, a klade otázky po přehlédnutých, či opomenutých skutečnostech, tím rozšiřuje možnosti interpretace a příběh přestává být jednoznačně vysvětlitelný – tj. dekonstrukce příběhu. Současně se klade důraz na to, že problém není v lidech, ale problémem jsou jednoduše problémy, tj. všechny vlastnosti lidí, dokáží být v určitých situacích problematické (moc milý člověk, v situaci, kdy se musí asertivně vymezit a nedokáže to, bude v dané situaci za ,,špatného´´ - problém není v člověku, ale v celém systému tj. v problému (člověk a jeho osobnost + situační faktory + interpretace) – takto se snaží terapeut o externalizaci problému, externalizace problému je ale spíš postoj terapeuta, než jeho technika. Užitečné také bývá pojmenování zápletky problému. Sám terapeut ale nenabízí klientovi jiná alternativní vysvětlení problému, spíše mu neustále rozšiřuje obzory ve smyslu, na co všechno by mohl mít problém vliv, jak vznikl, co je pro problém typické, kdy se opakuje, kdy vliv vůbec nemá… a sleduje, jak si klient sám uspořádává svůj příběh v dalších interpretacích.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie        psychologie osobnosti       psychoterapie&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60729</id>
		<title>Narativní psychologie.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60729"/>
		<updated>2020-06-21T17:49:18Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: /* Literární teorie: */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Narativní psychologie a zní vyplývající narativní psychoterapie je přístup založený na teorii sociálního konstruktivismu a narativní metafory&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Freedman, J. Combs, G., (2009).''Narativní psychologie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Své teoretické základy má narativní psychologie krom psychologie samotné, hlavně v literární vědě a také filosofii. Narativní psychologie se zabývá příběhem vypravěče, nejen co se obsahu jeho vyprávění týká, stejně velkou váhu věnuje také otázkám: jak jsou vyprávění strukturovaná, jaké souvislosti považuje vypravěč za důležité, do jakých rolí se vypravěč staví, jaký smysl dává vypravěč svým příběhům nebo jaké jsou vypravěčovi morální a etické hodnoty. Pomocí vyprávění lidé ospravedlňují a dávají do kontextu to, co činí a co se jim stává, také proto, ač je narativní psychologie relativně mladý přístup, je považována za podstatný směr&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Poznámky z prezentací prof. Kebzy z přednášek předmětu Obecná psychologie na FF UK&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===TEORETICKÉ ZÁKLADY===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Literární teorie:====&lt;br /&gt;
Pro vznik narativního přístupu, byl důležitý krok '''Michaila Bachtina''', který uvádí do literární teorie (teorie příběhu) '''chronotop''' – tedy pojetí časové a prostorové roviny příběhu (jaká je časová následnost/posloupnost příběhu a kde se odehrává a jak jsou tyto dimenze syntetizovány). Podle Bachtina jsou jisté literární prostory nazírány tak, aby měly svoji vlastní původní logiku, časová posloupnost není reálná, jsou vynechávány pro příběh nedůležité (dle subjektivního nazírání vypravěče) události. Příběh je proto zhuštěný, aby se stal umělecky relevantní. Sám chronotop, se pak může brát jako interpretační nástroj (konkrétně si můžeme představit, že po rozchodu dávají partneři těm samých objektivním událostem okolo jejich rozchodu, úplně jiné interpretační rámce).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Důležitým termínem je také pojem '''naratologie''', ten první použil francouzsko-bulharský literární teoretik '''Tzvetan Todorov''' v roce 1967. Jako naratologii vymezil druh literární teorie, která se zabývá způsobem vytváření příběhů (jejich fabulemi, schématy, uspořádáním, typologií atd.).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní analýza děje se odehrává v pěti hlavních kategoriích, jsou jimi: posloupnost děje, trvání (kterým oblastem je věnováno více času, jak vyprávění proudí, kde zpomaluje, kde pospíchá), frekvence (kolikrát se jedna událost v příběhu odehraje), způsob (tj. hledisko vypravěče, přímé vyprávění, ale i co má vyprávění symbolizovat) a rod (role vypravěče v příběhu a typologie příběhu).&amp;lt;ref&amp;gt;Naratologie (2001-), On ''Wikipedia: the free encyclopedia''. Wikimedia Foundation.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Filozofie:====&lt;br /&gt;
Filozoficky se v narativní psychologie vztahuje k postmodernismu, který zastává '''sociálně- konstrukcionistický světový názor'''. Prvním pilířem této filozofie je, že '''realita je sociálně konstruována''' (tedy, že to co, děláme, jak to vnímáme je dáno společností a kulturou – konkrétně, to, že ráno vstaneme, vyčistíme si zuby, pak odcházíme do práce, nebo např. považujeme soužití v páru za žádoucí atd. je časem, téměř až evolučně vyvinutý sociální konstrukt).  Za '''druhé realita je vytvářena prostřednictvím jazyka''' (mezi národy si můžeme všimnout, že svou slovní zásobou dávají jiný důraz jiným oblastem – kupříkladu pojmenování rostlin a přírodnin, nebo různé rozlišování emocí, obdobně ale toto pravidlo funguje také v úrovni rodiny, záleží, kterou oblast řeší nejvíce, a značně toto paradigma můžeme vnímat na tom, že si s námi blízkými lidmi, vytváříme vlastní jazyk). Dále, '''realita je strukturována a udržována prostřednictvím vyprávění''' (když se lidé snaží dát životu smysl, mají před sebou úkol uspořádat prožité události do časových posloupností, tak aby dostali ucelený popis sebe samých a okolního světa… Tento popis se dá označit za příběh nebo vyprávění o sobě. Úspěch v tomto začleňování zkušeností do příběhů dodává lidem pocit kontinuity a smyslu v životě, a toto potom slouží jako základ pro uspořádání každodenního života a pro interpretaci dalších prožitků. Toto neplatí jen pro individua, obdobně postupují také národy, či společnosti). Z tohoto vyplývá, že '''neexistují neměnné pravdy''' (co je a co není pravda, je sociálně konstruováno, podle toho, co je zapotřebí, aby byla pravda, nejlépe si můžeme uvést příklady z historie národů, ty ,,zapomínají´´ nebo připomínají různé historické události dle toho, jak jsou pro ně zrovna relevantní – tj. v komunismu se velmi podrobně probírali kapitoly husitství a Jan Žižka byl prezentován jako ,,zastánce dělnického lidu´´, oproti tomu o Tomáši Garyque Masarykovi, pokud se učilo, tak v negativních souvislostech. Ostatně v narativní psychoterapii, se terapeuti snaží také o změnu osobních pravd, např. událost vnímanou silně traumaticky, se mohou snažit přetvořit v událost, která byla posilující výzvou).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===HISTORIE===&lt;br /&gt;
Psychologové si důležitosti příběhu, samozřejmě všimli mnohem dříve, než bylo poprvé užito spojení narativní psychologie. Důraz na narativitu nacházíme ve výzkumech životní historie, biografií a v případových studiích. Význam narativního materiálu pro studium člověka oceňují vědci už v předminulém století (např. v díle J.S. Milla, W. Sterna, S. Freuda, H. A. Murraye, G. Allporta). Ale teprve začátkem osmdesátých let se začínají psychologicky studovat různé aspekty života prostřednictvím autobiografických vyprávění. Avšak za „paradigamatický zlom“ či posun je považována kniha sedmnácti esejů '''On narrative,''' kterou editoval W. '''J. T. Mitchell.''' První pokus o vysvětlení psychologického vztahu mezi životem a způsobem, kterým o něm lidé vyprávějí, učinil '''J. Kotre''' ve své knize Outliving the Self, kde se zaměřil na sociální dynamiku příběhů, tedy, jak lidé interpretují své příběhu v kontextu kolektivních významů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle J. Pottera,  P. Stringera a M. Wetherellové mají psychologie a literatura společný základ, ten spočívá v kódech/symbolech, kterými dávají lidé srozumitelnost svým životům (v oblasti jejich psychiky) a literárním dějům (v oblasti literatury) – tedy tyto kódy srozumitelnosti jsou obdobné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na začátku výzkumů příběhu pak v oblasti kognitivní psychologie stojí '''Schankova a Abelsonova teorie scénářů'''. Schank objasňuje, že z hlediska této teorie znamená naslouchat příběhům spuštění automatické kognitivní odpovědi, rozvzpomínání, reaktivaci percepčně-kognitivních schémat, které pravděpodobně zpracovaly událost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V polovině osmdesátých let dvacátého století bylo již zřejmé, že příběh nejenom do psychologie patří, ale též se ukazovalo, že by mu měla být věnována zvláštní psychologicky věcná i metodologická pozornost.  Průkopnický první krok je připisován '''Theodoru R. Sarbinovi''', který použil termín narativní psychologie pro titul editované monografie '''Narrative psychology: the storied nature of human conduct''' (1986). Sarbin klade důraz na příběhu jako na vodítka pro život a jako prostředek porozumění chování druhých. Narativní metafora je podle něj organizujícím principem - jedinec myslí, vnímá, představuje si (imaginuje) či se mravně rozhoduje podle svých narativních struktur. Ty souvisí s významy, které jsou sdělovány vyjádřením dějové zápletky (či linie). Autorský i ediční počin Theodora R. Sarbina je zásadní zejména v tom, že zřetelně pojmenovává způsob, kterým jedinec vnáší smysl do světa prostřednictvím vyprávění příběhů. Tento způsob je identifikován jako princip, který se může stát základem konstituování nové psychologické disciplíny – narativní psychologie. Od té doby lze pozorovat systematický rozvoj narativního přístupu v psychologii. Rok 1986 nepatřil jen Sarbinově „objevu“. Vychází též kniha  Elliota G. Mishlera „Research Interviewing – Context and Narrative”. Mishler navrhuje a zkouší v té době zcela neobvyklou výzkumnou variantu, která je založena na pojetí interview jako řečové události, na předpokladu, že to, jak se výzkumný rozhovor odvíjí je konstruováno společně zkoumajícím i respondentem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále '''Jerome Bruner''' rozpracovává svou teorii paradigmatického a narativního poznávacího modu. '''Paradigmatický (logicko-vědecký) modus''' je podle Brunera založen na dobře formulovaném spolehlivém argumentu, kterému předchází precizní analýza provedená podle uznávaných pravidel.  K pravdě se lze v jeho rámci přiblížit prostřednictvím logického důkazu,  empirickým objevem provedeným na základě promyšlené hypotézy. '''Narativní vědění''' je oproti tomu organizováno prostřednictvím příběhů, které lidé vyprávějí o svém životě, o svých zkušenostech. Narativní nazírání na svět je subjektivní reprezentací světa, které zahrnuje jak znalost o světě, tak i úhel pohledu na něj. Zjednodušeně řečeno, paradigmatický modus usiluje o silné argumenty a chladnou logiku, díky které se lidé mohou orientovat ve světě, na druhou stranu dává narativní modus, tedy ten, který dává důraz na podmanivost příběhu a jeho sílu, tento modus usiluje více o následování vizí, sklonů a tužeb a neopírá se logiku v poznávání a interpretování světa.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dan P. McAdams''' představuje model '''identity,''' kterou bychom mohli označit jako narativní. Centrální metaforou modelu je životní příběh. Podle McAdamse se na začátku adolescence (v Příhodově tradici jde o pubescenci, tedy o období,  kdy se v psychice vynořuje formálně operacionální myšlení) se jedinec stává biografem vlastního já. Životní příběh reprezentuje ve skutečnosti osobní identitu, která je složena ze čtyř hlavních komponent:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1. nukleární epizody (specifické autobiografické události, které bývají v průběhu času reinterpretovány tak, aby nabyly privilegovaného místa v životním příběhu. Jde o jedinečné a nikomu jinému nepatřící zkušenosti sloužící k objasnění dílčích životních scén),&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2. imago (pojetí imaga vychází z rozporu mezi autonomií a závislostí na společnosti, tedy hledání jedinečnosti, specifické životní cesty, ale v kontextu společnosti, vymezení se vůči společnosti, na které jsme závislí)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3. ideologického nastavení (hodnoty, morální žebříček) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
4. tvořivé potence scénáře &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===DŮLEŽITÉ POJMY===&lt;br /&gt;
Sám pojem narativní (také '''narativita)''' lze interpretovat různě široce. Nejrozšířenější a nejobecnější pojetí odkazuje na jakýkoli psaný či mluvený projev. V užším slova smyslu jde o procesy vytváření příběhu, o kognitivní schéma příběhu nebo o výsledky tohoto procesu, které mají významovou strukturu. Při naraci jsou důležité právě interpretační rámce vypravěče, takže např. diář má minimální narativní výpovědní hodnotu, i když jde také o chronologický výčet událostí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Narativní diachronicita,''' tedy subjektivní prožívání času v příbězích. Čas příběhů není objektivní, některým událostem je díky jejich podrobnému rozebírání, věnováno i více času, než objektivně trvali, jiné, pro vypravěče nepodstatné, nedůležité, nebo zásadně měnící jeho představu ,,jak se událost stala´´ se přeskakují. Ale události ve vyprávění mají v sobě odkaz na objektivní časovou posloupnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Specifičnost, jedinečnost, zvláštnost''', tedy, že ve vyprávěných příbězích lidí můžeme vidět korelace s typy či žánry. Jedinečné a specifické události jedincova života, vypravěč přetvoří v příběh, který má určitý žánr (nenaplněná láska, křivda, dosažení spravedlnosti, humorná příhoda), ty mají určité atributy (např. nenaplněná láska obsahuje vypravěče, osobu zájmu, toužení po této osobě a pokusy se k této osobě přiblížit a pak odmítání/ignorování ze strany této osoby), tím, že vypravěč dává své příběhy do žánrových souvislostí, tímto žánrovým určením má příběh i predikční potenciál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Narativní paměť'''. V kognitivní psychologii se os osmdesátých let zkoumá autobiografická paměť (např. Neisser, Rubin). Tyto zkoumání však často vynechávají vliv osobnosti na naši paměť. Autobiografická paměť je však dle M. Conwaye důležitá položka z hlediska osobnostního systému paměti, kromě autobiografických vzpomínek se tedy mísí i s osobnostními cíli, komponenty naší osobnosti a identity. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Hermeneutická kompozice.''' Hermeneutika je nauka o správném chápání filozofických (a často náboženských) textů, v širokém slova smyslu je to nauka o hledání různých významů v lidských příbězích. S různých důvodů, může člověk své vyprávění různě modifikovat (autocenzura, estetika, formální úprava), tedy mezi sděleným příběhem a realitou je rozdíl. Hermeneutická (tedy významová) kompozice může být různá a časem a opakovaným vyprávěním se může měnit. Při rekonstrukci významu se lze spolehnout pouze na to, že neexistuje jediné vysvětlení.&lt;br /&gt;
Příběhy jsou vyprávěny ve vztahu k určitému prostředí a jiným událostem a také za určitým záměrem (Intencionalita a následnost). Záměr se může měnit, nebo mohou záměry vyprávění přibývat (pokud se např. stane nějaká silná událost, první vyprávění může být se záměrem ,,dostat se z emocí´´ u následných už může přibýt záměr ,,vysvětlit, co a proč se mi událost stala´´ a dále může přibýt záměr ,,poučit se z události´´, nebo ,,využití události k získání pozornosti/soucitu/obdivu/lítosti atd.´´ dle toho jak vypravěč danou událost formuluje). Záměr ale zcela neurčuje příběh, dále se do něj promítají i jiné kontexty, které se dostavili časem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''E.G. Mishler''' předpokládá a nachází u svých subjektů subidentity, nebo jak toto fascinující zjištění metaforicky formuluje: „mluvíme nebo zpíváme svá já jako chorus hlasů, ne jenom jako tenorový nebo sopránový sólista“. '''Narativní identitu''' pak vnímá jako kolektivní termín odkazující k dynamické organizaci subidentit, které mohou být jak v konfliktu, tak i ve shodě. Osobní identita, je podle něj budována na vztahu mezi subjektivně prožívanou zkušeností a příběhem, kterými jsou tyto zkušenosti interpretovány. Jako svou identitu, tedy člověk prožívá svůj životní příběh, který ale také neustále do určité míry přetváří a utváří. Jak tedy říká, jsme příběhy, které o sobě vyprávíme.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===NARATIVNÍ PSYCHOTERAPIE===&lt;br /&gt;
Postup narativní psychoterapie spočívá v dekonstrukci příběhu, jeho externalizaci a znovu vytvoření (re-autorizace). Dle sociálního konstruktivismu je prožívaná pravda relativní a příběhy mohou mít mnoho interpretací, a to včetně životních příběhů. Během terapie se tedy snaží terapeut nalézt problematické události, jimiž se jeho klient definuje ve svém životním příběhu, tyto události rozebírá a snaží se je, spolu s klientem poskládat zpět tak, aby jim klient připsal, pro jeho život, lépe fungující význam.&lt;br /&gt;
Naslouchání je důležitým aspektem každé terapie, v té narativní se terapeut snaží porozumět nejen obsahu, ale také tomu, jaký má pro jeho klienta zrovna takováto interpretace jeho života význam. Mnohem více než hledání objektivních problémů jde o pochopení jejich perspektivy, kterou k problém zaujímají. Terapeut se tedy nesnaží nalézt kauzality, ve smyslu uzavírání dějů, spíše se snaží příběhy rozvíjet, rozšiřovat, aby je pak v léčebném procesu mohl spolu s klientem posunovat a měnit. Interpretace příběhů tedy neprobíhá na úrovni životních pravd (jste takový, protože se vám udála tato událost), ale spíš se klade důraz na interpretace vyprávějícího (stala se událost, kterou si vyprávějící vysvětluje určitým způsobem, a proto se nyní chová odpovídajícím způsobem).&lt;br /&gt;
Terapeut se snaží rozebírat problematický příběh do detailů, a klade otázky po přehlédnutých, či opomenutých skutečnostech, tím rozšiřuje možnosti interpretace a příběh přestává být jednoznačně vysvětlitelný – tj. dekonstrukce příběhu. Současně se klade důraz na to, že problém není v lidech, ale problémem jsou jednoduše problémy, tj. všechny vlastnosti lidí, dokáží být v určitých situacích problematické (moc milý člověk, v situaci, kdy se musí asertivně vymezit a nedokáže to, bude v dané situaci za ,,špatného´´ - problém není v člověku, ale v celém systému tj. v problému (člověk a jeho osobnost + situační faktory + interpretace) – takto se snaží terapeut o externalizaci problému, externalizace problému je ale spíš postoj terapeuta, než jeho technika. Užitečné také bývá pojmenování zápletky problému. Sám terapeut ale nenabízí klientovi jiná alternativní vysvětlení problému, spíše mu neustále rozšiřuje obzory ve smyslu, na co všechno by mohl mít problém vliv, jak vznikl, co je pro problém typické, kdy se opakuje, kdy vliv vůbec nemá… a sleduje, jak si klient sám uspořádává svůj příběh v dalších interpretacích.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60728</id>
		<title>Narativní psychologie.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60728"/>
		<updated>2020-06-21T17:47:22Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: /* DŮLEŽITÉ POJMY */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Narativní psychologie a zní vyplývající narativní psychoterapie je přístup založený na teorii sociálního konstruktivismu a narativní metafory&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Freedman, J. Combs, G., (2009).''Narativní psychologie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Své teoretické základy má narativní psychologie krom psychologie samotné, hlavně v literární vědě a také filosofii. Narativní psychologie se zabývá příběhem vypravěče, nejen co se obsahu jeho vyprávění týká, stejně velkou váhu věnuje také otázkám: jak jsou vyprávění strukturovaná, jaké souvislosti považuje vypravěč za důležité, do jakých rolí se vypravěč staví, jaký smysl dává vypravěč svým příběhům nebo jaké jsou vypravěčovi morální a etické hodnoty. Pomocí vyprávění lidé ospravedlňují a dávají do kontextu to, co činí a co se jim stává, také proto, ač je narativní psychologie relativně mladý přístup, je považována za podstatný směr&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Poznámky z prezentací prof. Kebzy z přednášek předmětu Obecná psychologie na FF UK&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===TEORETICKÉ ZÁKLADY===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Literární teorie:====&lt;br /&gt;
Pro vznik narativního přístupu, byl důležitý krok '''Michaila Bachtina''', který uvádí do literární teorie (teorie příběhu) '''chronotop''' – tedy pojetí časové a prostorové roviny příběhu (jaká je časová následnost/posloupnost příběhu a kde se odehrává a jak jsou tyto dimenze syntetizovány). Podle Bachtina jsou jisté literární prostory nazírány tak, aby měly svoji vlastní původní logiku, časová posloupnost není reálná, jsou vynechávány pro příběh nedůležité (dle subjektivního nazírání vypravěče) události. Příběh je proto zhuštěný, aby se stal umělecky relevantní. Sám chronotop, se pak může brát jako interpretační nástroj (konkrétně si můžeme představit, že po rozchodu dávají partneři těm samých objektivním událostem okolo jejich rozchodu, úplně jiné interpretační rámce).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Důležitým termínem je také pojem '''naratologie''', ten první použil francouzsko-bulharský literární teoretik '''Tzvetan Todorov''' v roce 1967. Jako naratologii vymezil druh literární teorie, která se zabývá způsobem vytváření příběhů (jejich fabulemi, schématy, uspořádáním, typologií atd.).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní analýza děje se odehrává v pěti hlavních kategoriích, jsou jimi: posloupnost děje, trvání (kterým oblastem je věnováno více času, jak vyprávění proudí, kde zpomaluje, kde pospíchá), frekvence (kolikrát se jedna událost v příběhu odehraje), způsob (tj. hledisko vypravěče, přímé vyprávění, ale i co má vyprávění symbolizovat) a rod (role vypravěče v příběhu a typologie příběhu).wiki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Filozofie:====&lt;br /&gt;
Filozoficky se v narativní psychologie vztahuje k postmodernismu, který zastává '''sociálně- konstrukcionistický světový názor'''. Prvním pilířem této filozofie je, že '''realita je sociálně konstruována''' (tedy, že to co, děláme, jak to vnímáme je dáno společností a kulturou – konkrétně, to, že ráno vstaneme, vyčistíme si zuby, pak odcházíme do práce, nebo např. považujeme soužití v páru za žádoucí atd. je časem, téměř až evolučně vyvinutý sociální konstrukt).  Za '''druhé realita je vytvářena prostřednictvím jazyka''' (mezi národy si můžeme všimnout, že svou slovní zásobou dávají jiný důraz jiným oblastem – kupříkladu pojmenování rostlin a přírodnin, nebo různé rozlišování emocí, obdobně ale toto pravidlo funguje také v úrovni rodiny, záleží, kterou oblast řeší nejvíce, a značně toto paradigma můžeme vnímat na tom, že si s námi blízkými lidmi, vytváříme vlastní jazyk). Dále, '''realita je strukturována a udržována prostřednictvím vyprávění''' (když se lidé snaží dát životu smysl, mají před sebou úkol uspořádat prožité události do časových posloupností, tak aby dostali ucelený popis sebe samých a okolního světa… Tento popis se dá označit za příběh nebo vyprávění o sobě. Úspěch v tomto začleňování zkušeností do příběhů dodává lidem pocit kontinuity a smyslu v životě, a toto potom slouží jako základ pro uspořádání každodenního života a pro interpretaci dalších prožitků. Toto neplatí jen pro individua, obdobně postupují také národy, či společnosti). Z tohoto vyplývá, že '''neexistují neměnné pravdy''' (co je a co není pravda, je sociálně konstruováno, podle toho, co je zapotřebí, aby byla pravda, nejlépe si můžeme uvést příklady z historie národů, ty ,,zapomínají´´ nebo připomínají různé historické události dle toho, jak jsou pro ně zrovna relevantní – tj. v komunismu se velmi podrobně probírali kapitoly husitství a Jan Žižka byl prezentován jako ,,zastánce dělnického lidu´´, oproti tomu o Tomáši Garyque Masarykovi, pokud se učilo, tak v negativních souvislostech. Ostatně v narativní psychoterapii, se terapeuti snaží také o změnu osobních pravd, např. událost vnímanou silně traumaticky, se mohou snažit přetvořit v událost, která byla posilující výzvou).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===HISTORIE===&lt;br /&gt;
Psychologové si důležitosti příběhu, samozřejmě všimli mnohem dříve, než bylo poprvé užito spojení narativní psychologie. Důraz na narativitu nacházíme ve výzkumech životní historie, biografií a v případových studiích. Význam narativního materiálu pro studium člověka oceňují vědci už v předminulém století (např. v díle J.S. Milla, W. Sterna, S. Freuda, H. A. Murraye, G. Allporta). Ale teprve začátkem osmdesátých let se začínají psychologicky studovat různé aspekty života prostřednictvím autobiografických vyprávění. Avšak za „paradigamatický zlom“ či posun je považována kniha sedmnácti esejů '''On narrative,''' kterou editoval W. '''J. T. Mitchell.''' První pokus o vysvětlení psychologického vztahu mezi životem a způsobem, kterým o něm lidé vyprávějí, učinil '''J. Kotre''' ve své knize Outliving the Self, kde se zaměřil na sociální dynamiku příběhů, tedy, jak lidé interpretují své příběhu v kontextu kolektivních významů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle J. Pottera,  P. Stringera a M. Wetherellové mají psychologie a literatura společný základ, ten spočívá v kódech/symbolech, kterými dávají lidé srozumitelnost svým životům (v oblasti jejich psychiky) a literárním dějům (v oblasti literatury) – tedy tyto kódy srozumitelnosti jsou obdobné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na začátku výzkumů příběhu pak v oblasti kognitivní psychologie stojí '''Schankova a Abelsonova teorie scénářů'''. Schank objasňuje, že z hlediska této teorie znamená naslouchat příběhům spuštění automatické kognitivní odpovědi, rozvzpomínání, reaktivaci percepčně-kognitivních schémat, které pravděpodobně zpracovaly událost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V polovině osmdesátých let dvacátého století bylo již zřejmé, že příběh nejenom do psychologie patří, ale též se ukazovalo, že by mu měla být věnována zvláštní psychologicky věcná i metodologická pozornost.  Průkopnický první krok je připisován '''Theodoru R. Sarbinovi''', který použil termín narativní psychologie pro titul editované monografie '''Narrative psychology: the storied nature of human conduct''' (1986). Sarbin klade důraz na příběhu jako na vodítka pro život a jako prostředek porozumění chování druhých. Narativní metafora je podle něj organizujícím principem - jedinec myslí, vnímá, představuje si (imaginuje) či se mravně rozhoduje podle svých narativních struktur. Ty souvisí s významy, které jsou sdělovány vyjádřením dějové zápletky (či linie). Autorský i ediční počin Theodora R. Sarbina je zásadní zejména v tom, že zřetelně pojmenovává způsob, kterým jedinec vnáší smysl do světa prostřednictvím vyprávění příběhů. Tento způsob je identifikován jako princip, který se může stát základem konstituování nové psychologické disciplíny – narativní psychologie. Od té doby lze pozorovat systematický rozvoj narativního přístupu v psychologii. Rok 1986 nepatřil jen Sarbinově „objevu“. Vychází též kniha  Elliota G. Mishlera „Research Interviewing – Context and Narrative”. Mishler navrhuje a zkouší v té době zcela neobvyklou výzkumnou variantu, která je založena na pojetí interview jako řečové události, na předpokladu, že to, jak se výzkumný rozhovor odvíjí je konstruováno společně zkoumajícím i respondentem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále '''Jerome Bruner''' rozpracovává svou teorii paradigmatického a narativního poznávacího modu. '''Paradigmatický (logicko-vědecký) modus''' je podle Brunera založen na dobře formulovaném spolehlivém argumentu, kterému předchází precizní analýza provedená podle uznávaných pravidel.  K pravdě se lze v jeho rámci přiblížit prostřednictvím logického důkazu,  empirickým objevem provedeným na základě promyšlené hypotézy. '''Narativní vědění''' je oproti tomu organizováno prostřednictvím příběhů, které lidé vyprávějí o svém životě, o svých zkušenostech. Narativní nazírání na svět je subjektivní reprezentací světa, které zahrnuje jak znalost o světě, tak i úhel pohledu na něj. Zjednodušeně řečeno, paradigmatický modus usiluje o silné argumenty a chladnou logiku, díky které se lidé mohou orientovat ve světě, na druhou stranu dává narativní modus, tedy ten, který dává důraz na podmanivost příběhu a jeho sílu, tento modus usiluje více o následování vizí, sklonů a tužeb a neopírá se logiku v poznávání a interpretování světa.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dan P. McAdams''' představuje model '''identity,''' kterou bychom mohli označit jako narativní. Centrální metaforou modelu je životní příběh. Podle McAdamse se na začátku adolescence (v Příhodově tradici jde o pubescenci, tedy o období,  kdy se v psychice vynořuje formálně operacionální myšlení) se jedinec stává biografem vlastního já. Životní příběh reprezentuje ve skutečnosti osobní identitu, která je složena ze čtyř hlavních komponent:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1. nukleární epizody (specifické autobiografické události, které bývají v průběhu času reinterpretovány tak, aby nabyly privilegovaného místa v životním příběhu. Jde o jedinečné a nikomu jinému nepatřící zkušenosti sloužící k objasnění dílčích životních scén),&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2. imago (pojetí imaga vychází z rozporu mezi autonomií a závislostí na společnosti, tedy hledání jedinečnosti, specifické životní cesty, ale v kontextu společnosti, vymezení se vůči společnosti, na které jsme závislí)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3. ideologického nastavení (hodnoty, morální žebříček) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
4. tvořivé potence scénáře &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===DŮLEŽITÉ POJMY===&lt;br /&gt;
Sám pojem narativní (také '''narativita)''' lze interpretovat různě široce. Nejrozšířenější a nejobecnější pojetí odkazuje na jakýkoli psaný či mluvený projev. V užším slova smyslu jde o procesy vytváření příběhu, o kognitivní schéma příběhu nebo o výsledky tohoto procesu, které mají významovou strukturu. Při naraci jsou důležité právě interpretační rámce vypravěče, takže např. diář má minimální narativní výpovědní hodnotu, i když jde také o chronologický výčet událostí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Narativní diachronicita,''' tedy subjektivní prožívání času v příbězích. Čas příběhů není objektivní, některým událostem je díky jejich podrobnému rozebírání, věnováno i více času, než objektivně trvali, jiné, pro vypravěče nepodstatné, nedůležité, nebo zásadně měnící jeho představu ,,jak se událost stala´´ se přeskakují. Ale události ve vyprávění mají v sobě odkaz na objektivní časovou posloupnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Specifičnost, jedinečnost, zvláštnost''', tedy, že ve vyprávěných příbězích lidí můžeme vidět korelace s typy či žánry. Jedinečné a specifické události jedincova života, vypravěč přetvoří v příběh, který má určitý žánr (nenaplněná láska, křivda, dosažení spravedlnosti, humorná příhoda), ty mají určité atributy (např. nenaplněná láska obsahuje vypravěče, osobu zájmu, toužení po této osobě a pokusy se k této osobě přiblížit a pak odmítání/ignorování ze strany této osoby), tím, že vypravěč dává své příběhy do žánrových souvislostí, tímto žánrovým určením má příběh i predikční potenciál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Narativní paměť'''. V kognitivní psychologii se os osmdesátých let zkoumá autobiografická paměť (např. Neisser, Rubin). Tyto zkoumání však často vynechávají vliv osobnosti na naši paměť. Autobiografická paměť je však dle M. Conwaye důležitá položka z hlediska osobnostního systému paměti, kromě autobiografických vzpomínek se tedy mísí i s osobnostními cíli, komponenty naší osobnosti a identity. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Hermeneutická kompozice.''' Hermeneutika je nauka o správném chápání filozofických (a často náboženských) textů, v širokém slova smyslu je to nauka o hledání různých významů v lidských příbězích. S různých důvodů, může člověk své vyprávění různě modifikovat (autocenzura, estetika, formální úprava), tedy mezi sděleným příběhem a realitou je rozdíl. Hermeneutická (tedy významová) kompozice může být různá a časem a opakovaným vyprávěním se může měnit. Při rekonstrukci významu se lze spolehnout pouze na to, že neexistuje jediné vysvětlení.&lt;br /&gt;
Příběhy jsou vyprávěny ve vztahu k určitému prostředí a jiným událostem a také za určitým záměrem (Intencionalita a následnost). Záměr se může měnit, nebo mohou záměry vyprávění přibývat (pokud se např. stane nějaká silná událost, první vyprávění může být se záměrem ,,dostat se z emocí´´ u následných už může přibýt záměr ,,vysvětlit, co a proč se mi událost stala´´ a dále může přibýt záměr ,,poučit se z události´´, nebo ,,využití události k získání pozornosti/soucitu/obdivu/lítosti atd.´´ dle toho jak vypravěč danou událost formuluje). Záměr ale zcela neurčuje příběh, dále se do něj promítají i jiné kontexty, které se dostavili časem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''E.G. Mishler''' předpokládá a nachází u svých subjektů subidentity, nebo jak toto fascinující zjištění metaforicky formuluje: „mluvíme nebo zpíváme svá já jako chorus hlasů, ne jenom jako tenorový nebo sopránový sólista“. '''Narativní identitu''' pak vnímá jako kolektivní termín odkazující k dynamické organizaci subidentit, které mohou být jak v konfliktu, tak i ve shodě. Osobní identita, je podle něj budována na vztahu mezi subjektivně prožívanou zkušeností a příběhem, kterými jsou tyto zkušenosti interpretovány. Jako svou identitu, tedy člověk prožívá svůj životní příběh, který ale také neustále do určité míry přetváří a utváří. Jak tedy říká, jsme příběhy, které o sobě vyprávíme.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===NARATIVNÍ PSYCHOTERAPIE===&lt;br /&gt;
Postup narativní psychoterapie spočívá v dekonstrukci příběhu, jeho externalizaci a znovu vytvoření (re-autorizace). Dle sociálního konstruktivismu je prožívaná pravda relativní a příběhy mohou mít mnoho interpretací, a to včetně životních příběhů. Během terapie se tedy snaží terapeut nalézt problematické události, jimiž se jeho klient definuje ve svém životním příběhu, tyto události rozebírá a snaží se je, spolu s klientem poskládat zpět tak, aby jim klient připsal, pro jeho život, lépe fungující význam.&lt;br /&gt;
Naslouchání je důležitým aspektem každé terapie, v té narativní se terapeut snaží porozumět nejen obsahu, ale také tomu, jaký má pro jeho klienta zrovna takováto interpretace jeho života význam. Mnohem více než hledání objektivních problémů jde o pochopení jejich perspektivy, kterou k problém zaujímají. Terapeut se tedy nesnaží nalézt kauzality, ve smyslu uzavírání dějů, spíše se snaží příběhy rozvíjet, rozšiřovat, aby je pak v léčebném procesu mohl spolu s klientem posunovat a měnit. Interpretace příběhů tedy neprobíhá na úrovni životních pravd (jste takový, protože se vám udála tato událost), ale spíš se klade důraz na interpretace vyprávějícího (stala se událost, kterou si vyprávějící vysvětluje určitým způsobem, a proto se nyní chová odpovídajícím způsobem).&lt;br /&gt;
Terapeut se snaží rozebírat problematický příběh do detailů, a klade otázky po přehlédnutých, či opomenutých skutečnostech, tím rozšiřuje možnosti interpretace a příběh přestává být jednoznačně vysvětlitelný – tj. dekonstrukce příběhu. Současně se klade důraz na to, že problém není v lidech, ale problémem jsou jednoduše problémy, tj. všechny vlastnosti lidí, dokáží být v určitých situacích problematické (moc milý člověk, v situaci, kdy se musí asertivně vymezit a nedokáže to, bude v dané situaci za ,,špatného´´ - problém není v člověku, ale v celém systému tj. v problému (člověk a jeho osobnost + situační faktory + interpretace) – takto se snaží terapeut o externalizaci problému, externalizace problému je ale spíš postoj terapeuta, než jeho technika. Užitečné také bývá pojmenování zápletky problému. Sám terapeut ale nenabízí klientovi jiná alternativní vysvětlení problému, spíše mu neustále rozšiřuje obzory ve smyslu, na co všechno by mohl mít problém vliv, jak vznikl, co je pro problém typické, kdy se opakuje, kdy vliv vůbec nemá… a sleduje, jak si klient sám uspořádává svůj příběh v dalších interpretacích.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60727</id>
		<title>Narativní psychologie.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60727"/>
		<updated>2020-06-21T17:46:02Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: /* HISTORIE */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Narativní psychologie a zní vyplývající narativní psychoterapie je přístup založený na teorii sociálního konstruktivismu a narativní metafory&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Freedman, J. Combs, G., (2009).''Narativní psychologie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Své teoretické základy má narativní psychologie krom psychologie samotné, hlavně v literární vědě a také filosofii. Narativní psychologie se zabývá příběhem vypravěče, nejen co se obsahu jeho vyprávění týká, stejně velkou váhu věnuje také otázkám: jak jsou vyprávění strukturovaná, jaké souvislosti považuje vypravěč za důležité, do jakých rolí se vypravěč staví, jaký smysl dává vypravěč svým příběhům nebo jaké jsou vypravěčovi morální a etické hodnoty. Pomocí vyprávění lidé ospravedlňují a dávají do kontextu to, co činí a co se jim stává, také proto, ač je narativní psychologie relativně mladý přístup, je považována za podstatný směr&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Poznámky z prezentací prof. Kebzy z přednášek předmětu Obecná psychologie na FF UK&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===TEORETICKÉ ZÁKLADY===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Literární teorie:====&lt;br /&gt;
Pro vznik narativního přístupu, byl důležitý krok '''Michaila Bachtina''', který uvádí do literární teorie (teorie příběhu) '''chronotop''' – tedy pojetí časové a prostorové roviny příběhu (jaká je časová následnost/posloupnost příběhu a kde se odehrává a jak jsou tyto dimenze syntetizovány). Podle Bachtina jsou jisté literární prostory nazírány tak, aby měly svoji vlastní původní logiku, časová posloupnost není reálná, jsou vynechávány pro příběh nedůležité (dle subjektivního nazírání vypravěče) události. Příběh je proto zhuštěný, aby se stal umělecky relevantní. Sám chronotop, se pak může brát jako interpretační nástroj (konkrétně si můžeme představit, že po rozchodu dávají partneři těm samých objektivním událostem okolo jejich rozchodu, úplně jiné interpretační rámce).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Důležitým termínem je také pojem '''naratologie''', ten první použil francouzsko-bulharský literární teoretik '''Tzvetan Todorov''' v roce 1967. Jako naratologii vymezil druh literární teorie, která se zabývá způsobem vytváření příběhů (jejich fabulemi, schématy, uspořádáním, typologií atd.).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní analýza děje se odehrává v pěti hlavních kategoriích, jsou jimi: posloupnost děje, trvání (kterým oblastem je věnováno více času, jak vyprávění proudí, kde zpomaluje, kde pospíchá), frekvence (kolikrát se jedna událost v příběhu odehraje), způsob (tj. hledisko vypravěče, přímé vyprávění, ale i co má vyprávění symbolizovat) a rod (role vypravěče v příběhu a typologie příběhu).wiki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Filozofie:====&lt;br /&gt;
Filozoficky se v narativní psychologie vztahuje k postmodernismu, který zastává '''sociálně- konstrukcionistický světový názor'''. Prvním pilířem této filozofie je, že '''realita je sociálně konstruována''' (tedy, že to co, děláme, jak to vnímáme je dáno společností a kulturou – konkrétně, to, že ráno vstaneme, vyčistíme si zuby, pak odcházíme do práce, nebo např. považujeme soužití v páru za žádoucí atd. je časem, téměř až evolučně vyvinutý sociální konstrukt).  Za '''druhé realita je vytvářena prostřednictvím jazyka''' (mezi národy si můžeme všimnout, že svou slovní zásobou dávají jiný důraz jiným oblastem – kupříkladu pojmenování rostlin a přírodnin, nebo různé rozlišování emocí, obdobně ale toto pravidlo funguje také v úrovni rodiny, záleží, kterou oblast řeší nejvíce, a značně toto paradigma můžeme vnímat na tom, že si s námi blízkými lidmi, vytváříme vlastní jazyk). Dále, '''realita je strukturována a udržována prostřednictvím vyprávění''' (když se lidé snaží dát životu smysl, mají před sebou úkol uspořádat prožité události do časových posloupností, tak aby dostali ucelený popis sebe samých a okolního světa… Tento popis se dá označit za příběh nebo vyprávění o sobě. Úspěch v tomto začleňování zkušeností do příběhů dodává lidem pocit kontinuity a smyslu v životě, a toto potom slouží jako základ pro uspořádání každodenního života a pro interpretaci dalších prožitků. Toto neplatí jen pro individua, obdobně postupují také národy, či společnosti). Z tohoto vyplývá, že '''neexistují neměnné pravdy''' (co je a co není pravda, je sociálně konstruováno, podle toho, co je zapotřebí, aby byla pravda, nejlépe si můžeme uvést příklady z historie národů, ty ,,zapomínají´´ nebo připomínají různé historické události dle toho, jak jsou pro ně zrovna relevantní – tj. v komunismu se velmi podrobně probírali kapitoly husitství a Jan Žižka byl prezentován jako ,,zastánce dělnického lidu´´, oproti tomu o Tomáši Garyque Masarykovi, pokud se učilo, tak v negativních souvislostech. Ostatně v narativní psychoterapii, se terapeuti snaží také o změnu osobních pravd, např. událost vnímanou silně traumaticky, se mohou snažit přetvořit v událost, která byla posilující výzvou).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===HISTORIE===&lt;br /&gt;
Psychologové si důležitosti příběhu, samozřejmě všimli mnohem dříve, než bylo poprvé užito spojení narativní psychologie. Důraz na narativitu nacházíme ve výzkumech životní historie, biografií a v případových studiích. Význam narativního materiálu pro studium člověka oceňují vědci už v předminulém století (např. v díle J.S. Milla, W. Sterna, S. Freuda, H. A. Murraye, G. Allporta). Ale teprve začátkem osmdesátých let se začínají psychologicky studovat různé aspekty života prostřednictvím autobiografických vyprávění. Avšak za „paradigamatický zlom“ či posun je považována kniha sedmnácti esejů '''On narrative,''' kterou editoval W. '''J. T. Mitchell.''' První pokus o vysvětlení psychologického vztahu mezi životem a způsobem, kterým o něm lidé vyprávějí, učinil '''J. Kotre''' ve své knize Outliving the Self, kde se zaměřil na sociální dynamiku příběhů, tedy, jak lidé interpretují své příběhu v kontextu kolektivních významů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle J. Pottera,  P. Stringera a M. Wetherellové mají psychologie a literatura společný základ, ten spočívá v kódech/symbolech, kterými dávají lidé srozumitelnost svým životům (v oblasti jejich psychiky) a literárním dějům (v oblasti literatury) – tedy tyto kódy srozumitelnosti jsou obdobné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na začátku výzkumů příběhu pak v oblasti kognitivní psychologie stojí '''Schankova a Abelsonova teorie scénářů'''. Schank objasňuje, že z hlediska této teorie znamená naslouchat příběhům spuštění automatické kognitivní odpovědi, rozvzpomínání, reaktivaci percepčně-kognitivních schémat, které pravděpodobně zpracovaly událost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V polovině osmdesátých let dvacátého století bylo již zřejmé, že příběh nejenom do psychologie patří, ale též se ukazovalo, že by mu měla být věnována zvláštní psychologicky věcná i metodologická pozornost.  Průkopnický první krok je připisován '''Theodoru R. Sarbinovi''', který použil termín narativní psychologie pro titul editované monografie '''Narrative psychology: the storied nature of human conduct''' (1986). Sarbin klade důraz na příběhu jako na vodítka pro život a jako prostředek porozumění chování druhých. Narativní metafora je podle něj organizujícím principem - jedinec myslí, vnímá, představuje si (imaginuje) či se mravně rozhoduje podle svých narativních struktur. Ty souvisí s významy, které jsou sdělovány vyjádřením dějové zápletky (či linie). Autorský i ediční počin Theodora R. Sarbina je zásadní zejména v tom, že zřetelně pojmenovává způsob, kterým jedinec vnáší smysl do světa prostřednictvím vyprávění příběhů. Tento způsob je identifikován jako princip, který se může stát základem konstituování nové psychologické disciplíny – narativní psychologie. Od té doby lze pozorovat systematický rozvoj narativního přístupu v psychologii. Rok 1986 nepatřil jen Sarbinově „objevu“. Vychází též kniha  Elliota G. Mishlera „Research Interviewing – Context and Narrative”. Mishler navrhuje a zkouší v té době zcela neobvyklou výzkumnou variantu, která je založena na pojetí interview jako řečové události, na předpokladu, že to, jak se výzkumný rozhovor odvíjí je konstruováno společně zkoumajícím i respondentem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále '''Jerome Bruner''' rozpracovává svou teorii paradigmatického a narativního poznávacího modu. '''Paradigmatický (logicko-vědecký) modus''' je podle Brunera založen na dobře formulovaném spolehlivém argumentu, kterému předchází precizní analýza provedená podle uznávaných pravidel.  K pravdě se lze v jeho rámci přiblížit prostřednictvím logického důkazu,  empirickým objevem provedeným na základě promyšlené hypotézy. '''Narativní vědění''' je oproti tomu organizováno prostřednictvím příběhů, které lidé vyprávějí o svém životě, o svých zkušenostech. Narativní nazírání na svět je subjektivní reprezentací světa, které zahrnuje jak znalost o světě, tak i úhel pohledu na něj. Zjednodušeně řečeno, paradigmatický modus usiluje o silné argumenty a chladnou logiku, díky které se lidé mohou orientovat ve světě, na druhou stranu dává narativní modus, tedy ten, který dává důraz na podmanivost příběhu a jeho sílu, tento modus usiluje více o následování vizí, sklonů a tužeb a neopírá se logiku v poznávání a interpretování světa.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dan P. McAdams''' představuje model '''identity,''' kterou bychom mohli označit jako narativní. Centrální metaforou modelu je životní příběh. Podle McAdamse se na začátku adolescence (v Příhodově tradici jde o pubescenci, tedy o období,  kdy se v psychice vynořuje formálně operacionální myšlení) se jedinec stává biografem vlastního já. Životní příběh reprezentuje ve skutečnosti osobní identitu, která je složena ze čtyř hlavních komponent:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1. nukleární epizody (specifické autobiografické události, které bývají v průběhu času reinterpretovány tak, aby nabyly privilegovaného místa v životním příběhu. Jde o jedinečné a nikomu jinému nepatřící zkušenosti sloužící k objasnění dílčích životních scén),&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2. imago (pojetí imaga vychází z rozporu mezi autonomií a závislostí na společnosti, tedy hledání jedinečnosti, specifické životní cesty, ale v kontextu společnosti, vymezení se vůči společnosti, na které jsme závislí)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3. ideologického nastavení (hodnoty, morální žebříček) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
4. tvořivé potence scénáře &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===DŮLEŽITÉ POJMY===&lt;br /&gt;
Sám pojem narativní (také narativita) lze interpretovat různě široce. Nejrozšířenější a nejobecnější pojetí odkazuje na jakýkoli psaný či mluvený projev. V užším slova smyslu jde o procesy vytváření příběhu, o kognitivní schéma příběhu nebo o výsledky tohoto procesu, které mají významovou strukturu. Při naraci jsou důležité právě interpretační rámce vypravěče, takže např. diář má minimální narativní výpovědní hodnotu, i když jde také o chronologický výčet událostí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní diachronicita, tedy subjektivní prožívání času v příbězích. Čas příběhů není objektivní, některým událostem je díky jejich podrobnému rozebírání, věnováno i více času, než objektivně trvali, jiné, pro vypravěče nepodstatné, nedůležité, nebo zásadně měnící jeho představu ,,jak se událost stala´´ se přeskakují. Ale události ve vyprávění mají v sobě odkaz na objektivní časovou posloupnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Specifičnost, jedinečnost, zvláštnost, tedy, že ve vyprávěných příbězích lidí můžeme vidět korelace s typy či žánry. Jedinečné a specifické události jedincova života, vypravěč přetvoří v příběh, který má určitý žánr (nenaplněná láska, křivda, dosažení spravedlnosti, humorná příhoda), ty mají určité atributy (např. nenaplněná láska obsahuje vypravěče, osobu zájmu, toužení po této osobě a pokusy se k této osobě přiblížit a pak odmítání/ignorování ze strany této osoby), tím, že vypravěč dává své příběhy do žánrových souvislostí, tímto žánrovým určením má příběh i predikční potenciál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní paměť. V kognitivní psychologii se os osmdesátých let zkoumá autobiografická paměť (např. Neisser, Rubin). Tyto zkoumání však často vynechávají vliv osobnosti na naši paměť. Autobiografická paměť je však dle M. Conwaye důležitá položka z hlediska osobnostního systému paměti, kromě autobiografických vzpomínek se tedy mísí i s osobnostními cíli, komponenty naší osobnosti a identity. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Hermeneutická kompozice. Hermeneutika je nauka o správném chápání filozofických (a často náboženských) textů, v širokém slova smyslu je to nauka o hledání různých významů v lidských příbězích. S různých důvodů, může člověk své vyprávění různě modifikovat (autocenzura, estetika, formální úprava), tedy mezi sděleným příběhem a realitou je rozdíl. Hermeneutická (tedy významová) kompozice může být různá a časem a opakovaným vyprávěním se může měnit. Při rekonstrukci významu se lze spolehnout pouze na to, že neexistuje jediné vysvětlení.&lt;br /&gt;
Příběhy jsou vyprávěny ve vztahu k určitému prostředí a jiným událostem a také za určitým záměrem (Intencionalita a následnost). Záměr se může měnit, nebo mohou záměry vyprávění přibývat (pokud se např. stane nějaká silná událost, první vyprávění může být se záměrem ,,dostat se z emocí´´ u následných už může přibýt záměr ,,vysvětlit, co a proč se mi událost stala´´ a dále může přibýt záměr ,,poučit se z události´´, nebo ,,využití události k získání pozornosti/soucitu/obdivu/lítosti atd.´´ dle toho jak vypravěč danou událost formuluje). Záměr ale zcela neurčuje příběh, dále se do něj promítají i jiné kontexty, které se dostavili časem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
E.G. Mishler předpokládá a nachází u svých subjektů subidentity, nebo jak toto fascinující zjištění metaforicky formuluje: „mluvíme nebo zpíváme svá já jako chorus hlasů, ne jenom jako tenorový nebo sopránový sólista“. Narativní identitu pak vnímá jako kolektivní termín odkazující k dynamické organizaci subidentit, které mohou být jak v konfliktu, tak i ve shodě. Osobní identita, je podle něj budována na vztahu mezi subjektivně prožívanou zkušeností a příběhem, kterými jsou tyto zkušenosti interpretovány. Jako svou identitu, tedy člověk prožívá svůj životní příběh, který ale také neustále do určité míry přetváří a utváří. Jak tedy říká, jsme příběhy, které o sobě vyprávíme.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===NARATIVNÍ PSYCHOTERAPIE===&lt;br /&gt;
Postup narativní psychoterapie spočívá v dekonstrukci příběhu, jeho externalizaci a znovu vytvoření (re-autorizace). Dle sociálního konstruktivismu je prožívaná pravda relativní a příběhy mohou mít mnoho interpretací, a to včetně životních příběhů. Během terapie se tedy snaží terapeut nalézt problematické události, jimiž se jeho klient definuje ve svém životním příběhu, tyto události rozebírá a snaží se je, spolu s klientem poskládat zpět tak, aby jim klient připsal, pro jeho život, lépe fungující význam.&lt;br /&gt;
Naslouchání je důležitým aspektem každé terapie, v té narativní se terapeut snaží porozumět nejen obsahu, ale také tomu, jaký má pro jeho klienta zrovna takováto interpretace jeho života význam. Mnohem více než hledání objektivních problémů jde o pochopení jejich perspektivy, kterou k problém zaujímají. Terapeut se tedy nesnaží nalézt kauzality, ve smyslu uzavírání dějů, spíše se snaží příběhy rozvíjet, rozšiřovat, aby je pak v léčebném procesu mohl spolu s klientem posunovat a měnit. Interpretace příběhů tedy neprobíhá na úrovni životních pravd (jste takový, protože se vám udála tato událost), ale spíš se klade důraz na interpretace vyprávějícího (stala se událost, kterou si vyprávějící vysvětluje určitým způsobem, a proto se nyní chová odpovídajícím způsobem).&lt;br /&gt;
Terapeut se snaží rozebírat problematický příběh do detailů, a klade otázky po přehlédnutých, či opomenutých skutečnostech, tím rozšiřuje možnosti interpretace a příběh přestává být jednoznačně vysvětlitelný – tj. dekonstrukce příběhu. Současně se klade důraz na to, že problém není v lidech, ale problémem jsou jednoduše problémy, tj. všechny vlastnosti lidí, dokáží být v určitých situacích problematické (moc milý člověk, v situaci, kdy se musí asertivně vymezit a nedokáže to, bude v dané situaci za ,,špatného´´ - problém není v člověku, ale v celém systému tj. v problému (člověk a jeho osobnost + situační faktory + interpretace) – takto se snaží terapeut o externalizaci problému, externalizace problému je ale spíš postoj terapeuta, než jeho technika. Užitečné také bývá pojmenování zápletky problému. Sám terapeut ale nenabízí klientovi jiná alternativní vysvětlení problému, spíše mu neustále rozšiřuje obzory ve smyslu, na co všechno by mohl mít problém vliv, jak vznikl, co je pro problém typické, kdy se opakuje, kdy vliv vůbec nemá… a sleduje, jak si klient sám uspořádává svůj příběh v dalších interpretacích.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60726</id>
		<title>Narativní psychologie.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60726"/>
		<updated>2020-06-21T17:43:16Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: /* TEORETICKÉ ZÁKLADY */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Narativní psychologie a zní vyplývající narativní psychoterapie je přístup založený na teorii sociálního konstruktivismu a narativní metafory&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Freedman, J. Combs, G., (2009).''Narativní psychologie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Své teoretické základy má narativní psychologie krom psychologie samotné, hlavně v literární vědě a také filosofii. Narativní psychologie se zabývá příběhem vypravěče, nejen co se obsahu jeho vyprávění týká, stejně velkou váhu věnuje také otázkám: jak jsou vyprávění strukturovaná, jaké souvislosti považuje vypravěč za důležité, do jakých rolí se vypravěč staví, jaký smysl dává vypravěč svým příběhům nebo jaké jsou vypravěčovi morální a etické hodnoty. Pomocí vyprávění lidé ospravedlňují a dávají do kontextu to, co činí a co se jim stává, také proto, ač je narativní psychologie relativně mladý přístup, je považována za podstatný směr&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Poznámky z prezentací prof. Kebzy z přednášek předmětu Obecná psychologie na FF UK&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===TEORETICKÉ ZÁKLADY===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Literární teorie:====&lt;br /&gt;
Pro vznik narativního přístupu, byl důležitý krok '''Michaila Bachtina''', který uvádí do literární teorie (teorie příběhu) '''chronotop''' – tedy pojetí časové a prostorové roviny příběhu (jaká je časová následnost/posloupnost příběhu a kde se odehrává a jak jsou tyto dimenze syntetizovány). Podle Bachtina jsou jisté literární prostory nazírány tak, aby měly svoji vlastní původní logiku, časová posloupnost není reálná, jsou vynechávány pro příběh nedůležité (dle subjektivního nazírání vypravěče) události. Příběh je proto zhuštěný, aby se stal umělecky relevantní. Sám chronotop, se pak může brát jako interpretační nástroj (konkrétně si můžeme představit, že po rozchodu dávají partneři těm samých objektivním událostem okolo jejich rozchodu, úplně jiné interpretační rámce).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Důležitým termínem je také pojem '''naratologie''', ten první použil francouzsko-bulharský literární teoretik '''Tzvetan Todorov''' v roce 1967. Jako naratologii vymezil druh literární teorie, která se zabývá způsobem vytváření příběhů (jejich fabulemi, schématy, uspořádáním, typologií atd.).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní analýza děje se odehrává v pěti hlavních kategoriích, jsou jimi: posloupnost děje, trvání (kterým oblastem je věnováno více času, jak vyprávění proudí, kde zpomaluje, kde pospíchá), frekvence (kolikrát se jedna událost v příběhu odehraje), způsob (tj. hledisko vypravěče, přímé vyprávění, ale i co má vyprávění symbolizovat) a rod (role vypravěče v příběhu a typologie příběhu).wiki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Filozofie:====&lt;br /&gt;
Filozoficky se v narativní psychologie vztahuje k postmodernismu, který zastává '''sociálně- konstrukcionistický světový názor'''. Prvním pilířem této filozofie je, že '''realita je sociálně konstruována''' (tedy, že to co, děláme, jak to vnímáme je dáno společností a kulturou – konkrétně, to, že ráno vstaneme, vyčistíme si zuby, pak odcházíme do práce, nebo např. považujeme soužití v páru za žádoucí atd. je časem, téměř až evolučně vyvinutý sociální konstrukt).  Za '''druhé realita je vytvářena prostřednictvím jazyka''' (mezi národy si můžeme všimnout, že svou slovní zásobou dávají jiný důraz jiným oblastem – kupříkladu pojmenování rostlin a přírodnin, nebo různé rozlišování emocí, obdobně ale toto pravidlo funguje také v úrovni rodiny, záleží, kterou oblast řeší nejvíce, a značně toto paradigma můžeme vnímat na tom, že si s námi blízkými lidmi, vytváříme vlastní jazyk). Dále, '''realita je strukturována a udržována prostřednictvím vyprávění''' (když se lidé snaží dát životu smysl, mají před sebou úkol uspořádat prožité události do časových posloupností, tak aby dostali ucelený popis sebe samých a okolního světa… Tento popis se dá označit za příběh nebo vyprávění o sobě. Úspěch v tomto začleňování zkušeností do příběhů dodává lidem pocit kontinuity a smyslu v životě, a toto potom slouží jako základ pro uspořádání každodenního života a pro interpretaci dalších prožitků. Toto neplatí jen pro individua, obdobně postupují také národy, či společnosti). Z tohoto vyplývá, že '''neexistují neměnné pravdy''' (co je a co není pravda, je sociálně konstruováno, podle toho, co je zapotřebí, aby byla pravda, nejlépe si můžeme uvést příklady z historie národů, ty ,,zapomínají´´ nebo připomínají různé historické události dle toho, jak jsou pro ně zrovna relevantní – tj. v komunismu se velmi podrobně probírali kapitoly husitství a Jan Žižka byl prezentován jako ,,zastánce dělnického lidu´´, oproti tomu o Tomáši Garyque Masarykovi, pokud se učilo, tak v negativních souvislostech. Ostatně v narativní psychoterapii, se terapeuti snaží také o změnu osobních pravd, např. událost vnímanou silně traumaticky, se mohou snažit přetvořit v událost, která byla posilující výzvou).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===HISTORIE===&lt;br /&gt;
Psychologové si důležitosti příběhu, samozřejmě všimli mnohem dříve, než bylo poprvé užito spojení narativní psychologie. Důraz na narativitu nacházíme ve výzkumech životní historie, biografií a v případových studiích. Význam narativního materiálu pro studium člověka oceňují vědci už v předminulém století (např. v díle J.S. Milla, W. Sterna, S. Freuda, H. A. Murraye, G. Allporta). Ale teprve začátkem osmdesátých let se začínají psychologicky studovat různé aspekty života prostřednictvím autobiografických vyprávění. Avšak za „paradigamatický zlom“ či posun je považována kniha sedmnácti esejů On narrative, kterou editoval W. J. T. Mitchell. První pokus o vysvětlení psychologického vztahu mezi životem a způsobem, kterým o něm lidé vyprávějí, učinil J. Kotre ve své knize Outliving the Self, kde se zaměřil na sociální dynamiku příběhů, tedy, jak lidé interpretují své příběhu v kontextu kolektivních významů.&lt;br /&gt;
Dle J. Pottera,  P. Stringera a M. Wetherellové mají psychologie a literatura společný základ, ten spočívá v kódech/symbolech, kterými dávají lidé srozumitelnost svým životům (v oblasti jejich psychiky) a literárním dějům (v oblasti literatury) – tedy tyto kódy srozumitelnosti jsou obdobné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na začátku výzkumů příběhu pak v oblasti kognitivní psychologie stojí Schankova a Abelsonova teorie scénářů. Schank objasňuje, že z hlediska této teorie znamená naslouchat příběhům spuštění automatické kognitivní odpovědi, rozvzpomínání, reaktivaci percepčně-kognitivních schémat, které pravděpodobně zpracovaly událost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V polovině osmdesátých let dvacátého století bylo již zřejmé, že příběh nejenom do psychologie patří, ale též se ukazovalo, že by mu měla být věnována zvláštní psychologicky věcná i metodologická pozornost.  Průkopnický první krok je připisován Theodoru R. Sarbinovi, který použil termín narativní psychologie pro titul editované monografie Narrative psychology: the storied nature of human conduct (1986). Sarbin klade důraz na příběhu jako na vodítka pro život a jako prostředek porozumění chování druhých. Narativní metafora je podle něj organizujícím principem - jedinec myslí, vnímá, představuje si (imaginuje) či se mravně rozhoduje podle svých narativních struktur. Ty souvisí s významy, které jsou sdělovány vyjádřením dějové zápletky (či linie). Autorský i ediční počin Theodora R. Sarbina je zásadní zejména v tom, že zřetelně pojmenovává způsob, kterým jedinec vnáší smysl do světa prostřednictvím vyprávění příběhů. Tento způsob je identifikován jako princip, který se může stát základem konstituování nové psychologické disciplíny – narativní psychologie. Od té doby lze pozorovat systematický rozvoj narativního přístupu v psychologii. Rok 1986 nepatřil jen Sarbinově „objevu“. Vychází též kniha  Elliota G. Mishlera „Research Interviewing – Context and Narrative”. Mishler navrhuje a zkouší v té době zcela neobvyklou výzkumnou variantu, která je založena na pojetí interview jako řečové události, na předpokladu, že to, jak se výzkumný rozhovor odvíjí je konstruováno společně zkoumajícím i respondentem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále Jerome Bruner rozpracovává svou teorii paradigmatického a narativního poznávacího modu. Paradigmatický (logicko-vědecký) modus je podle Brunera založen na dobře formulovaném spolehlivém argumentu, kterému předchází precizní analýza provedená podle uznávaných pravidel.  K pravdě se lze v jeho rámci přiblížit prostřednictvím logického důkazu,  empirickým objevem provedeným na základě promyšlené hypotézy. Narativní vědění je oproti tomu organizováno prostřednictvím příběhů, které lidé vyprávějí o svém životě, o svých zkušenostech. Narativní nazírání na svět je subjektivní reprezentací světa, které zahrnuje jak znalost o světě, tak i úhel pohledu na něj. Zjednodušeně řečeno, paradigmatický modus usiluje o silné argumenty a chladnou logiku, díky které se lidé mohou orientovat ve světě, na druhou stranu dává narativní modus, tedy ten, který dává důraz na podmanivost příběhu a jeho sílu, tento modus usiluje více o následování vizí, sklonů a tužeb a neopírá se logiku v poznávání a interpretování světa.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dan P. McAdams představuje model identity, kterou bychom mohli označit jako narativní. Centrální metaforou modelu je životní příběh. Podle McAdamse se na začátku adolescence (v Příhodově tradici jde o pubescenci, tedy o období,  kdy se v psychice vynořuje formálně operacionální myšlení) se jedinec stává biografem vlastního já. Životní příběh reprezentuje ve skutečnosti osobní identitu, která je složena ze čtyř hlavních komponent:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1. nukleární epizody (specifické autobiografické události, které bývají v průběhu času reinterpretovány tak, aby nabyly privilegovaného místa v životním příběhu. Jde o jedinečné a nikomu jinému nepatřící zkušenosti sloužící k objasnění dílčích životních scén),&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2. imago (pojetí imaga vychází z rozporu mezi autonomií a závislostí na společnosti, tedy hledání jedinečnosti, specifické životní cesty, ale v kontextu společnosti, vymezení se vůči společnosti, na které jsme závislí)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3. ideologického nastavení (hodnoty, morální žebříček) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
4. tvořivé potence scénáře &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===DŮLEŽITÉ POJMY===&lt;br /&gt;
Sám pojem narativní (také narativita) lze interpretovat různě široce. Nejrozšířenější a nejobecnější pojetí odkazuje na jakýkoli psaný či mluvený projev. V užším slova smyslu jde o procesy vytváření příběhu, o kognitivní schéma příběhu nebo o výsledky tohoto procesu, které mají významovou strukturu. Při naraci jsou důležité právě interpretační rámce vypravěče, takže např. diář má minimální narativní výpovědní hodnotu, i když jde také o chronologický výčet událostí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní diachronicita, tedy subjektivní prožívání času v příbězích. Čas příběhů není objektivní, některým událostem je díky jejich podrobnému rozebírání, věnováno i více času, než objektivně trvali, jiné, pro vypravěče nepodstatné, nedůležité, nebo zásadně měnící jeho představu ,,jak se událost stala´´ se přeskakují. Ale události ve vyprávění mají v sobě odkaz na objektivní časovou posloupnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Specifičnost, jedinečnost, zvláštnost, tedy, že ve vyprávěných příbězích lidí můžeme vidět korelace s typy či žánry. Jedinečné a specifické události jedincova života, vypravěč přetvoří v příběh, který má určitý žánr (nenaplněná láska, křivda, dosažení spravedlnosti, humorná příhoda), ty mají určité atributy (např. nenaplněná láska obsahuje vypravěče, osobu zájmu, toužení po této osobě a pokusy se k této osobě přiblížit a pak odmítání/ignorování ze strany této osoby), tím, že vypravěč dává své příběhy do žánrových souvislostí, tímto žánrovým určením má příběh i predikční potenciál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní paměť. V kognitivní psychologii se os osmdesátých let zkoumá autobiografická paměť (např. Neisser, Rubin). Tyto zkoumání však často vynechávají vliv osobnosti na naši paměť. Autobiografická paměť je však dle M. Conwaye důležitá položka z hlediska osobnostního systému paměti, kromě autobiografických vzpomínek se tedy mísí i s osobnostními cíli, komponenty naší osobnosti a identity. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Hermeneutická kompozice. Hermeneutika je nauka o správném chápání filozofických (a často náboženských) textů, v širokém slova smyslu je to nauka o hledání různých významů v lidských příbězích. S různých důvodů, může člověk své vyprávění různě modifikovat (autocenzura, estetika, formální úprava), tedy mezi sděleným příběhem a realitou je rozdíl. Hermeneutická (tedy významová) kompozice může být různá a časem a opakovaným vyprávěním se může měnit. Při rekonstrukci významu se lze spolehnout pouze na to, že neexistuje jediné vysvětlení.&lt;br /&gt;
Příběhy jsou vyprávěny ve vztahu k určitému prostředí a jiným událostem a také za určitým záměrem (Intencionalita a následnost). Záměr se může měnit, nebo mohou záměry vyprávění přibývat (pokud se např. stane nějaká silná událost, první vyprávění může být se záměrem ,,dostat se z emocí´´ u následných už může přibýt záměr ,,vysvětlit, co a proč se mi událost stala´´ a dále může přibýt záměr ,,poučit se z události´´, nebo ,,využití události k získání pozornosti/soucitu/obdivu/lítosti atd.´´ dle toho jak vypravěč danou událost formuluje). Záměr ale zcela neurčuje příběh, dále se do něj promítají i jiné kontexty, které se dostavili časem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
E.G. Mishler předpokládá a nachází u svých subjektů subidentity, nebo jak toto fascinující zjištění metaforicky formuluje: „mluvíme nebo zpíváme svá já jako chorus hlasů, ne jenom jako tenorový nebo sopránový sólista“. Narativní identitu pak vnímá jako kolektivní termín odkazující k dynamické organizaci subidentit, které mohou být jak v konfliktu, tak i ve shodě. Osobní identita, je podle něj budována na vztahu mezi subjektivně prožívanou zkušeností a příběhem, kterými jsou tyto zkušenosti interpretovány. Jako svou identitu, tedy člověk prožívá svůj životní příběh, který ale také neustále do určité míry přetváří a utváří. Jak tedy říká, jsme příběhy, které o sobě vyprávíme.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===NARATIVNÍ PSYCHOTERAPIE===&lt;br /&gt;
Postup narativní psychoterapie spočívá v dekonstrukci příběhu, jeho externalizaci a znovu vytvoření (re-autorizace). Dle sociálního konstruktivismu je prožívaná pravda relativní a příběhy mohou mít mnoho interpretací, a to včetně životních příběhů. Během terapie se tedy snaží terapeut nalézt problematické události, jimiž se jeho klient definuje ve svém životním příběhu, tyto události rozebírá a snaží se je, spolu s klientem poskládat zpět tak, aby jim klient připsal, pro jeho život, lépe fungující význam.&lt;br /&gt;
Naslouchání je důležitým aspektem každé terapie, v té narativní se terapeut snaží porozumět nejen obsahu, ale také tomu, jaký má pro jeho klienta zrovna takováto interpretace jeho života význam. Mnohem více než hledání objektivních problémů jde o pochopení jejich perspektivy, kterou k problém zaujímají. Terapeut se tedy nesnaží nalézt kauzality, ve smyslu uzavírání dějů, spíše se snaží příběhy rozvíjet, rozšiřovat, aby je pak v léčebném procesu mohl spolu s klientem posunovat a měnit. Interpretace příběhů tedy neprobíhá na úrovni životních pravd (jste takový, protože se vám udála tato událost), ale spíš se klade důraz na interpretace vyprávějícího (stala se událost, kterou si vyprávějící vysvětluje určitým způsobem, a proto se nyní chová odpovídajícím způsobem).&lt;br /&gt;
Terapeut se snaží rozebírat problematický příběh do detailů, a klade otázky po přehlédnutých, či opomenutých skutečnostech, tím rozšiřuje možnosti interpretace a příběh přestává být jednoznačně vysvětlitelný – tj. dekonstrukce příběhu. Současně se klade důraz na to, že problém není v lidech, ale problémem jsou jednoduše problémy, tj. všechny vlastnosti lidí, dokáží být v určitých situacích problematické (moc milý člověk, v situaci, kdy se musí asertivně vymezit a nedokáže to, bude v dané situaci za ,,špatného´´ - problém není v člověku, ale v celém systému tj. v problému (člověk a jeho osobnost + situační faktory + interpretace) – takto se snaží terapeut o externalizaci problému, externalizace problému je ale spíš postoj terapeuta, než jeho technika. Užitečné také bývá pojmenování zápletky problému. Sám terapeut ale nenabízí klientovi jiná alternativní vysvětlení problému, spíše mu neustále rozšiřuje obzory ve smyslu, na co všechno by mohl mít problém vliv, jak vznikl, co je pro problém typické, kdy se opakuje, kdy vliv vůbec nemá… a sleduje, jak si klient sám uspořádává svůj příběh v dalších interpretacích.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60725</id>
		<title>Narativní psychologie.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60725"/>
		<updated>2020-06-21T17:41:12Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: /* Reference */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Narativní psychologie a zní vyplývající narativní psychoterapie je přístup založený na teorii sociálního konstruktivismu a narativní metafory&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Freedman, J. Combs, G., (2009).''Narativní psychologie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Své teoretické základy má narativní psychologie krom psychologie samotné, hlavně v literární vědě a také filosofii. Narativní psychologie se zabývá příběhem vypravěče, nejen co se obsahu jeho vyprávění týká, stejně velkou váhu věnuje také otázkám: jak jsou vyprávění strukturovaná, jaké souvislosti považuje vypravěč za důležité, do jakých rolí se vypravěč staví, jaký smysl dává vypravěč svým příběhům nebo jaké jsou vypravěčovi morální a etické hodnoty. Pomocí vyprávění lidé ospravedlňují a dávají do kontextu to, co činí a co se jim stává, také proto, ač je narativní psychologie relativně mladý přístup, je považována za podstatný směr&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Poznámky z prezentací prof. Kebzy z přednášek předmětu Obecná psychologie na FF UK&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===TEORETICKÉ ZÁKLADY===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Literární teorie:====&lt;br /&gt;
Pro vznik narativního přístupu, byl důležitý krok Michaila Bachtina, který uvádí do literární teorie (teorie příběhu) chronotop – tedy pojetí časové a prostorové roviny příběhu (jaká je časová následnost/posloupnost příběhu a kde se odehrává a jak jsou tyto dimenze syntetizovány). Podle Bachtina jsou jisté literární prostory nazírány tak, aby měly svoji vlastní původní logiku, časová posloupnost není reálná, jsou vynechávány pro příběh nedůležité (dle subjektivního nazírání vypravěče) události. Příběh je proto zhuštěný, aby se stal umělecky relevantní. Sám chronotop, se pak může brát jako interpretační nástroj (konkrétně si můžeme představit, že po rozchodu dávají partneři těm samých objektivním událostem okolo jejich rozchodu, úplně jiné interpretační rámce).&lt;br /&gt;
Důležitým termínem je také pojem naratologie, ten první použil francouzsko-bulharský literární teoretik Tzvetan Todorov v roce 1967. Jako naratologii vymezil druh literární teorie, která se zabývá způsobem vytváření příběhů (jejich fabulemi, schématy, uspořádáním, typologií atd.).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní analýza děje se odehrává v pěti hlavních kategoriích, jsou jimi: posloupnost děje, trvání (kterým oblastem je věnováno více času, jak vyprávění proudí, kde zpomaluje, kde pospíchá), frekvence (kolikrát se jedna událost v příběhu odehraje), způsob (tj. hledisko vypravěče, přímé vyprávění, ale i co má vyprávění symbolizovat) a rod (role vypravěče v příběhu a typologie příběhu).wiki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Filozofie:====&lt;br /&gt;
Filozoficky se v narativní psychologie vztahuje k postmodernismu, který zastává sociálně- konstrukcionistický světový názor. Prvním pilířem této filozofie je, že realita je sociálně konstruována (tedy, že to co, děláme, jak to vnímáme je dáno společností a kulturou – konkrétně, to, že ráno vstaneme, vyčistíme si zuby, pak odcházíme do práce, nebo např. považujeme soužití v páru za žádoucí atd. je časem, téměř až evolučně vyvinutý sociální konstrukt).  Za druhé realita je vytvářena prostřednictvím jazyka (mezi národy si můžeme všimnout, že svou slovní zásobou dávají jiný důraz jiným oblastem – kupříkladu pojmenování rostlin a přírodnin, nebo různé rozlišování emocí, obdobně ale toto pravidlo funguje také v úrovni rodiny, záleží, kterou oblast řeší nejvíce, a značně toto paradigma můžeme vnímat na tom, že si s námi blízkými lidmi, vytváříme vlastní jazyk). Dále, realita je strukturována a udržována prostřednictvím vyprávění (když se lidé snaží dát životu smysl, mají před sebou úkol uspořádat prožité události do časových posloupností, tak aby dostali ucelený popis sebe samých a okolního světa… Tento popis se dá označit za příběh nebo vyprávění o sobě. Úspěch v tomto začleňování zkušeností do příběhů dodává lidem pocit kontinuity a smyslu v životě, a toto potom slouží jako základ pro uspořádání každodenního života a pro interpretaci dalších prožitků. Toto neplatí jen pro individua, obdobně postupují také národy, či společnosti). Z tohoto vyplývá, že neexistují neměnné pravdy (co je a co není pravda, je sociálně konstruováno, podle toho, co je zapotřebí, aby byla pravda, nejlépe si můžeme uvést příklady z historie národů, ty ,,zapomínají´´ nebo připomínají různé historické události dle toho, jak jsou pro ně zrovna relevantní – tj. v komunismu se velmi podrobně probírali kapitoly husitství a Jan Žižka byl prezentován jako ,,zastánce dělnického lidu´´, oproti tomu o Tomáši Garyque Masarykovi, pokud se učilo, tak v negativních souvislostech. Ostatně v narativní psychoterapii, se terapeuti snaží také o změnu osobních pravd, např. událost vnímanou silně traumaticky, se mohou snažit přetvořit v událost, která byla posilující výzvou).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===HISTORIE===&lt;br /&gt;
Psychologové si důležitosti příběhu, samozřejmě všimli mnohem dříve, než bylo poprvé užito spojení narativní psychologie. Důraz na narativitu nacházíme ve výzkumech životní historie, biografií a v případových studiích. Význam narativního materiálu pro studium člověka oceňují vědci už v předminulém století (např. v díle J.S. Milla, W. Sterna, S. Freuda, H. A. Murraye, G. Allporta). Ale teprve začátkem osmdesátých let se začínají psychologicky studovat různé aspekty života prostřednictvím autobiografických vyprávění. Avšak za „paradigamatický zlom“ či posun je považována kniha sedmnácti esejů On narrative, kterou editoval W. J. T. Mitchell. První pokus o vysvětlení psychologického vztahu mezi životem a způsobem, kterým o něm lidé vyprávějí, učinil J. Kotre ve své knize Outliving the Self, kde se zaměřil na sociální dynamiku příběhů, tedy, jak lidé interpretují své příběhu v kontextu kolektivních významů.&lt;br /&gt;
Dle J. Pottera,  P. Stringera a M. Wetherellové mají psychologie a literatura společný základ, ten spočívá v kódech/symbolech, kterými dávají lidé srozumitelnost svým životům (v oblasti jejich psychiky) a literárním dějům (v oblasti literatury) – tedy tyto kódy srozumitelnosti jsou obdobné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na začátku výzkumů příběhu pak v oblasti kognitivní psychologie stojí Schankova a Abelsonova teorie scénářů. Schank objasňuje, že z hlediska této teorie znamená naslouchat příběhům spuštění automatické kognitivní odpovědi, rozvzpomínání, reaktivaci percepčně-kognitivních schémat, které pravděpodobně zpracovaly událost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V polovině osmdesátých let dvacátého století bylo již zřejmé, že příběh nejenom do psychologie patří, ale též se ukazovalo, že by mu měla být věnována zvláštní psychologicky věcná i metodologická pozornost.  Průkopnický první krok je připisován Theodoru R. Sarbinovi, který použil termín narativní psychologie pro titul editované monografie Narrative psychology: the storied nature of human conduct (1986). Sarbin klade důraz na příběhu jako na vodítka pro život a jako prostředek porozumění chování druhých. Narativní metafora je podle něj organizujícím principem - jedinec myslí, vnímá, představuje si (imaginuje) či se mravně rozhoduje podle svých narativních struktur. Ty souvisí s významy, které jsou sdělovány vyjádřením dějové zápletky (či linie). Autorský i ediční počin Theodora R. Sarbina je zásadní zejména v tom, že zřetelně pojmenovává způsob, kterým jedinec vnáší smysl do světa prostřednictvím vyprávění příběhů. Tento způsob je identifikován jako princip, který se může stát základem konstituování nové psychologické disciplíny – narativní psychologie. Od té doby lze pozorovat systematický rozvoj narativního přístupu v psychologii. Rok 1986 nepatřil jen Sarbinově „objevu“. Vychází též kniha  Elliota G. Mishlera „Research Interviewing – Context and Narrative”. Mishler navrhuje a zkouší v té době zcela neobvyklou výzkumnou variantu, která je založena na pojetí interview jako řečové události, na předpokladu, že to, jak se výzkumný rozhovor odvíjí je konstruováno společně zkoumajícím i respondentem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále Jerome Bruner rozpracovává svou teorii paradigmatického a narativního poznávacího modu. Paradigmatický (logicko-vědecký) modus je podle Brunera založen na dobře formulovaném spolehlivém argumentu, kterému předchází precizní analýza provedená podle uznávaných pravidel.  K pravdě se lze v jeho rámci přiblížit prostřednictvím logického důkazu,  empirickým objevem provedeným na základě promyšlené hypotézy. Narativní vědění je oproti tomu organizováno prostřednictvím příběhů, které lidé vyprávějí o svém životě, o svých zkušenostech. Narativní nazírání na svět je subjektivní reprezentací světa, které zahrnuje jak znalost o světě, tak i úhel pohledu na něj. Zjednodušeně řečeno, paradigmatický modus usiluje o silné argumenty a chladnou logiku, díky které se lidé mohou orientovat ve světě, na druhou stranu dává narativní modus, tedy ten, který dává důraz na podmanivost příběhu a jeho sílu, tento modus usiluje více o následování vizí, sklonů a tužeb a neopírá se logiku v poznávání a interpretování světa.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dan P. McAdams představuje model identity, kterou bychom mohli označit jako narativní. Centrální metaforou modelu je životní příběh. Podle McAdamse se na začátku adolescence (v Příhodově tradici jde o pubescenci, tedy o období,  kdy se v psychice vynořuje formálně operacionální myšlení) se jedinec stává biografem vlastního já. Životní příběh reprezentuje ve skutečnosti osobní identitu, která je složena ze čtyř hlavních komponent:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1. nukleární epizody (specifické autobiografické události, které bývají v průběhu času reinterpretovány tak, aby nabyly privilegovaného místa v životním příběhu. Jde o jedinečné a nikomu jinému nepatřící zkušenosti sloužící k objasnění dílčích životních scén),&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2. imago (pojetí imaga vychází z rozporu mezi autonomií a závislostí na společnosti, tedy hledání jedinečnosti, specifické životní cesty, ale v kontextu společnosti, vymezení se vůči společnosti, na které jsme závislí)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3. ideologického nastavení (hodnoty, morální žebříček) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
4. tvořivé potence scénáře &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===DŮLEŽITÉ POJMY===&lt;br /&gt;
Sám pojem narativní (také narativita) lze interpretovat různě široce. Nejrozšířenější a nejobecnější pojetí odkazuje na jakýkoli psaný či mluvený projev. V užším slova smyslu jde o procesy vytváření příběhu, o kognitivní schéma příběhu nebo o výsledky tohoto procesu, které mají významovou strukturu. Při naraci jsou důležité právě interpretační rámce vypravěče, takže např. diář má minimální narativní výpovědní hodnotu, i když jde také o chronologický výčet událostí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní diachronicita, tedy subjektivní prožívání času v příbězích. Čas příběhů není objektivní, některým událostem je díky jejich podrobnému rozebírání, věnováno i více času, než objektivně trvali, jiné, pro vypravěče nepodstatné, nedůležité, nebo zásadně měnící jeho představu ,,jak se událost stala´´ se přeskakují. Ale události ve vyprávění mají v sobě odkaz na objektivní časovou posloupnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Specifičnost, jedinečnost, zvláštnost, tedy, že ve vyprávěných příbězích lidí můžeme vidět korelace s typy či žánry. Jedinečné a specifické události jedincova života, vypravěč přetvoří v příběh, který má určitý žánr (nenaplněná láska, křivda, dosažení spravedlnosti, humorná příhoda), ty mají určité atributy (např. nenaplněná láska obsahuje vypravěče, osobu zájmu, toužení po této osobě a pokusy se k této osobě přiblížit a pak odmítání/ignorování ze strany této osoby), tím, že vypravěč dává své příběhy do žánrových souvislostí, tímto žánrovým určením má příběh i predikční potenciál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní paměť. V kognitivní psychologii se os osmdesátých let zkoumá autobiografická paměť (např. Neisser, Rubin). Tyto zkoumání však často vynechávají vliv osobnosti na naši paměť. Autobiografická paměť je však dle M. Conwaye důležitá položka z hlediska osobnostního systému paměti, kromě autobiografických vzpomínek se tedy mísí i s osobnostními cíli, komponenty naší osobnosti a identity. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Hermeneutická kompozice. Hermeneutika je nauka o správném chápání filozofických (a často náboženských) textů, v širokém slova smyslu je to nauka o hledání různých významů v lidských příbězích. S různých důvodů, může člověk své vyprávění různě modifikovat (autocenzura, estetika, formální úprava), tedy mezi sděleným příběhem a realitou je rozdíl. Hermeneutická (tedy významová) kompozice může být různá a časem a opakovaným vyprávěním se může měnit. Při rekonstrukci významu se lze spolehnout pouze na to, že neexistuje jediné vysvětlení.&lt;br /&gt;
Příběhy jsou vyprávěny ve vztahu k určitému prostředí a jiným událostem a také za určitým záměrem (Intencionalita a následnost). Záměr se může měnit, nebo mohou záměry vyprávění přibývat (pokud se např. stane nějaká silná událost, první vyprávění může být se záměrem ,,dostat se z emocí´´ u následných už může přibýt záměr ,,vysvětlit, co a proč se mi událost stala´´ a dále může přibýt záměr ,,poučit se z události´´, nebo ,,využití události k získání pozornosti/soucitu/obdivu/lítosti atd.´´ dle toho jak vypravěč danou událost formuluje). Záměr ale zcela neurčuje příběh, dále se do něj promítají i jiné kontexty, které se dostavili časem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
E.G. Mishler předpokládá a nachází u svých subjektů subidentity, nebo jak toto fascinující zjištění metaforicky formuluje: „mluvíme nebo zpíváme svá já jako chorus hlasů, ne jenom jako tenorový nebo sopránový sólista“. Narativní identitu pak vnímá jako kolektivní termín odkazující k dynamické organizaci subidentit, které mohou být jak v konfliktu, tak i ve shodě. Osobní identita, je podle něj budována na vztahu mezi subjektivně prožívanou zkušeností a příběhem, kterými jsou tyto zkušenosti interpretovány. Jako svou identitu, tedy člověk prožívá svůj životní příběh, který ale také neustále do určité míry přetváří a utváří. Jak tedy říká, jsme příběhy, které o sobě vyprávíme.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===NARATIVNÍ PSYCHOTERAPIE===&lt;br /&gt;
Postup narativní psychoterapie spočívá v dekonstrukci příběhu, jeho externalizaci a znovu vytvoření (re-autorizace). Dle sociálního konstruktivismu je prožívaná pravda relativní a příběhy mohou mít mnoho interpretací, a to včetně životních příběhů. Během terapie se tedy snaží terapeut nalézt problematické události, jimiž se jeho klient definuje ve svém životním příběhu, tyto události rozebírá a snaží se je, spolu s klientem poskládat zpět tak, aby jim klient připsal, pro jeho život, lépe fungující význam.&lt;br /&gt;
Naslouchání je důležitým aspektem každé terapie, v té narativní se terapeut snaží porozumět nejen obsahu, ale také tomu, jaký má pro jeho klienta zrovna takováto interpretace jeho života význam. Mnohem více než hledání objektivních problémů jde o pochopení jejich perspektivy, kterou k problém zaujímají. Terapeut se tedy nesnaží nalézt kauzality, ve smyslu uzavírání dějů, spíše se snaží příběhy rozvíjet, rozšiřovat, aby je pak v léčebném procesu mohl spolu s klientem posunovat a měnit. Interpretace příběhů tedy neprobíhá na úrovni životních pravd (jste takový, protože se vám udála tato událost), ale spíš se klade důraz na interpretace vyprávějícího (stala se událost, kterou si vyprávějící vysvětluje určitým způsobem, a proto se nyní chová odpovídajícím způsobem).&lt;br /&gt;
Terapeut se snaží rozebírat problematický příběh do detailů, a klade otázky po přehlédnutých, či opomenutých skutečnostech, tím rozšiřuje možnosti interpretace a příběh přestává být jednoznačně vysvětlitelný – tj. dekonstrukce příběhu. Současně se klade důraz na to, že problém není v lidech, ale problémem jsou jednoduše problémy, tj. všechny vlastnosti lidí, dokáží být v určitých situacích problematické (moc milý člověk, v situaci, kdy se musí asertivně vymezit a nedokáže to, bude v dané situaci za ,,špatného´´ - problém není v člověku, ale v celém systému tj. v problému (člověk a jeho osobnost + situační faktory + interpretace) – takto se snaží terapeut o externalizaci problému, externalizace problému je ale spíš postoj terapeuta, než jeho technika. Užitečné také bývá pojmenování zápletky problému. Sám terapeut ale nenabízí klientovi jiná alternativní vysvětlení problému, spíše mu neustále rozšiřuje obzory ve smyslu, na co všechno by mohl mít problém vliv, jak vznikl, co je pro problém typické, kdy se opakuje, kdy vliv vůbec nemá… a sleduje, jak si klient sám uspořádává svůj příběh v dalších interpretacích.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Klíčová slova ===&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60724</id>
		<title>Narativní psychologie.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60724"/>
		<updated>2020-06-21T17:39:43Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Narativní psychologie a zní vyplývající narativní psychoterapie je přístup založený na teorii sociálního konstruktivismu a narativní metafory&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Freedman, J. Combs, G., (2009).''Narativní psychologie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Své teoretické základy má narativní psychologie krom psychologie samotné, hlavně v literární vědě a také filosofii. Narativní psychologie se zabývá příběhem vypravěče, nejen co se obsahu jeho vyprávění týká, stejně velkou váhu věnuje také otázkám: jak jsou vyprávění strukturovaná, jaké souvislosti považuje vypravěč za důležité, do jakých rolí se vypravěč staví, jaký smysl dává vypravěč svým příběhům nebo jaké jsou vypravěčovi morální a etické hodnoty. Pomocí vyprávění lidé ospravedlňují a dávají do kontextu to, co činí a co se jim stává, také proto, ač je narativní psychologie relativně mladý přístup, je považována za podstatný směr&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Poznámky z prezentací prof. Kebzy z přednášek předmětu Obecná psychologie na FF UK&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===TEORETICKÉ ZÁKLADY===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Literární teorie:====&lt;br /&gt;
Pro vznik narativního přístupu, byl důležitý krok Michaila Bachtina, který uvádí do literární teorie (teorie příběhu) chronotop – tedy pojetí časové a prostorové roviny příběhu (jaká je časová následnost/posloupnost příběhu a kde se odehrává a jak jsou tyto dimenze syntetizovány). Podle Bachtina jsou jisté literární prostory nazírány tak, aby měly svoji vlastní původní logiku, časová posloupnost není reálná, jsou vynechávány pro příběh nedůležité (dle subjektivního nazírání vypravěče) události. Příběh je proto zhuštěný, aby se stal umělecky relevantní. Sám chronotop, se pak může brát jako interpretační nástroj (konkrétně si můžeme představit, že po rozchodu dávají partneři těm samých objektivním událostem okolo jejich rozchodu, úplně jiné interpretační rámce).&lt;br /&gt;
Důležitým termínem je také pojem naratologie, ten první použil francouzsko-bulharský literární teoretik Tzvetan Todorov v roce 1967. Jako naratologii vymezil druh literární teorie, která se zabývá způsobem vytváření příběhů (jejich fabulemi, schématy, uspořádáním, typologií atd.).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní analýza děje se odehrává v pěti hlavních kategoriích, jsou jimi: posloupnost děje, trvání (kterým oblastem je věnováno více času, jak vyprávění proudí, kde zpomaluje, kde pospíchá), frekvence (kolikrát se jedna událost v příběhu odehraje), způsob (tj. hledisko vypravěče, přímé vyprávění, ale i co má vyprávění symbolizovat) a rod (role vypravěče v příběhu a typologie příběhu).wiki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Filozofie:====&lt;br /&gt;
Filozoficky se v narativní psychologie vztahuje k postmodernismu, který zastává sociálně- konstrukcionistický světový názor. Prvním pilířem této filozofie je, že realita je sociálně konstruována (tedy, že to co, děláme, jak to vnímáme je dáno společností a kulturou – konkrétně, to, že ráno vstaneme, vyčistíme si zuby, pak odcházíme do práce, nebo např. považujeme soužití v páru za žádoucí atd. je časem, téměř až evolučně vyvinutý sociální konstrukt).  Za druhé realita je vytvářena prostřednictvím jazyka (mezi národy si můžeme všimnout, že svou slovní zásobou dávají jiný důraz jiným oblastem – kupříkladu pojmenování rostlin a přírodnin, nebo různé rozlišování emocí, obdobně ale toto pravidlo funguje také v úrovni rodiny, záleží, kterou oblast řeší nejvíce, a značně toto paradigma můžeme vnímat na tom, že si s námi blízkými lidmi, vytváříme vlastní jazyk). Dále, realita je strukturována a udržována prostřednictvím vyprávění (když se lidé snaží dát životu smysl, mají před sebou úkol uspořádat prožité události do časových posloupností, tak aby dostali ucelený popis sebe samých a okolního světa… Tento popis se dá označit za příběh nebo vyprávění o sobě. Úspěch v tomto začleňování zkušeností do příběhů dodává lidem pocit kontinuity a smyslu v životě, a toto potom slouží jako základ pro uspořádání každodenního života a pro interpretaci dalších prožitků. Toto neplatí jen pro individua, obdobně postupují také národy, či společnosti). Z tohoto vyplývá, že neexistují neměnné pravdy (co je a co není pravda, je sociálně konstruováno, podle toho, co je zapotřebí, aby byla pravda, nejlépe si můžeme uvést příklady z historie národů, ty ,,zapomínají´´ nebo připomínají různé historické události dle toho, jak jsou pro ně zrovna relevantní – tj. v komunismu se velmi podrobně probírali kapitoly husitství a Jan Žižka byl prezentován jako ,,zastánce dělnického lidu´´, oproti tomu o Tomáši Garyque Masarykovi, pokud se učilo, tak v negativních souvislostech. Ostatně v narativní psychoterapii, se terapeuti snaží také o změnu osobních pravd, např. událost vnímanou silně traumaticky, se mohou snažit přetvořit v událost, která byla posilující výzvou).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===HISTORIE===&lt;br /&gt;
Psychologové si důležitosti příběhu, samozřejmě všimli mnohem dříve, než bylo poprvé užito spojení narativní psychologie. Důraz na narativitu nacházíme ve výzkumech životní historie, biografií a v případových studiích. Význam narativního materiálu pro studium člověka oceňují vědci už v předminulém století (např. v díle J.S. Milla, W. Sterna, S. Freuda, H. A. Murraye, G. Allporta). Ale teprve začátkem osmdesátých let se začínají psychologicky studovat různé aspekty života prostřednictvím autobiografických vyprávění. Avšak za „paradigamatický zlom“ či posun je považována kniha sedmnácti esejů On narrative, kterou editoval W. J. T. Mitchell. První pokus o vysvětlení psychologického vztahu mezi životem a způsobem, kterým o něm lidé vyprávějí, učinil J. Kotre ve své knize Outliving the Self, kde se zaměřil na sociální dynamiku příběhů, tedy, jak lidé interpretují své příběhu v kontextu kolektivních významů.&lt;br /&gt;
Dle J. Pottera,  P. Stringera a M. Wetherellové mají psychologie a literatura společný základ, ten spočívá v kódech/symbolech, kterými dávají lidé srozumitelnost svým životům (v oblasti jejich psychiky) a literárním dějům (v oblasti literatury) – tedy tyto kódy srozumitelnosti jsou obdobné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na začátku výzkumů příběhu pak v oblasti kognitivní psychologie stojí Schankova a Abelsonova teorie scénářů. Schank objasňuje, že z hlediska této teorie znamená naslouchat příběhům spuštění automatické kognitivní odpovědi, rozvzpomínání, reaktivaci percepčně-kognitivních schémat, které pravděpodobně zpracovaly událost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V polovině osmdesátých let dvacátého století bylo již zřejmé, že příběh nejenom do psychologie patří, ale též se ukazovalo, že by mu měla být věnována zvláštní psychologicky věcná i metodologická pozornost.  Průkopnický první krok je připisován Theodoru R. Sarbinovi, který použil termín narativní psychologie pro titul editované monografie Narrative psychology: the storied nature of human conduct (1986). Sarbin klade důraz na příběhu jako na vodítka pro život a jako prostředek porozumění chování druhých. Narativní metafora je podle něj organizujícím principem - jedinec myslí, vnímá, představuje si (imaginuje) či se mravně rozhoduje podle svých narativních struktur. Ty souvisí s významy, které jsou sdělovány vyjádřením dějové zápletky (či linie). Autorský i ediční počin Theodora R. Sarbina je zásadní zejména v tom, že zřetelně pojmenovává způsob, kterým jedinec vnáší smysl do světa prostřednictvím vyprávění příběhů. Tento způsob je identifikován jako princip, který se může stát základem konstituování nové psychologické disciplíny – narativní psychologie. Od té doby lze pozorovat systematický rozvoj narativního přístupu v psychologii. Rok 1986 nepatřil jen Sarbinově „objevu“. Vychází též kniha  Elliota G. Mishlera „Research Interviewing – Context and Narrative”. Mishler navrhuje a zkouší v té době zcela neobvyklou výzkumnou variantu, která je založena na pojetí interview jako řečové události, na předpokladu, že to, jak se výzkumný rozhovor odvíjí je konstruováno společně zkoumajícím i respondentem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále Jerome Bruner rozpracovává svou teorii paradigmatického a narativního poznávacího modu. Paradigmatický (logicko-vědecký) modus je podle Brunera založen na dobře formulovaném spolehlivém argumentu, kterému předchází precizní analýza provedená podle uznávaných pravidel.  K pravdě se lze v jeho rámci přiblížit prostřednictvím logického důkazu,  empirickým objevem provedeným na základě promyšlené hypotézy. Narativní vědění je oproti tomu organizováno prostřednictvím příběhů, které lidé vyprávějí o svém životě, o svých zkušenostech. Narativní nazírání na svět je subjektivní reprezentací světa, které zahrnuje jak znalost o světě, tak i úhel pohledu na něj. Zjednodušeně řečeno, paradigmatický modus usiluje o silné argumenty a chladnou logiku, díky které se lidé mohou orientovat ve světě, na druhou stranu dává narativní modus, tedy ten, který dává důraz na podmanivost příběhu a jeho sílu, tento modus usiluje více o následování vizí, sklonů a tužeb a neopírá se logiku v poznávání a interpretování světa.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dan P. McAdams představuje model identity, kterou bychom mohli označit jako narativní. Centrální metaforou modelu je životní příběh. Podle McAdamse se na začátku adolescence (v Příhodově tradici jde o pubescenci, tedy o období,  kdy se v psychice vynořuje formálně operacionální myšlení) se jedinec stává biografem vlastního já. Životní příběh reprezentuje ve skutečnosti osobní identitu, která je složena ze čtyř hlavních komponent:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1. nukleární epizody (specifické autobiografické události, které bývají v průběhu času reinterpretovány tak, aby nabyly privilegovaného místa v životním příběhu. Jde o jedinečné a nikomu jinému nepatřící zkušenosti sloužící k objasnění dílčích životních scén),&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2. imago (pojetí imaga vychází z rozporu mezi autonomií a závislostí na společnosti, tedy hledání jedinečnosti, specifické životní cesty, ale v kontextu společnosti, vymezení se vůči společnosti, na které jsme závislí)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3. ideologického nastavení (hodnoty, morální žebříček) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
4. tvořivé potence scénáře &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===DŮLEŽITÉ POJMY===&lt;br /&gt;
Sám pojem narativní (také narativita) lze interpretovat různě široce. Nejrozšířenější a nejobecnější pojetí odkazuje na jakýkoli psaný či mluvený projev. V užším slova smyslu jde o procesy vytváření příběhu, o kognitivní schéma příběhu nebo o výsledky tohoto procesu, které mají významovou strukturu. Při naraci jsou důležité právě interpretační rámce vypravěče, takže např. diář má minimální narativní výpovědní hodnotu, i když jde také o chronologický výčet událostí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní diachronicita, tedy subjektivní prožívání času v příbězích. Čas příběhů není objektivní, některým událostem je díky jejich podrobnému rozebírání, věnováno i více času, než objektivně trvali, jiné, pro vypravěče nepodstatné, nedůležité, nebo zásadně měnící jeho představu ,,jak se událost stala´´ se přeskakují. Ale události ve vyprávění mají v sobě odkaz na objektivní časovou posloupnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Specifičnost, jedinečnost, zvláštnost, tedy, že ve vyprávěných příbězích lidí můžeme vidět korelace s typy či žánry. Jedinečné a specifické události jedincova života, vypravěč přetvoří v příběh, který má určitý žánr (nenaplněná láska, křivda, dosažení spravedlnosti, humorná příhoda), ty mají určité atributy (např. nenaplněná láska obsahuje vypravěče, osobu zájmu, toužení po této osobě a pokusy se k této osobě přiblížit a pak odmítání/ignorování ze strany této osoby), tím, že vypravěč dává své příběhy do žánrových souvislostí, tímto žánrovým určením má příběh i predikční potenciál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní paměť. V kognitivní psychologii se os osmdesátých let zkoumá autobiografická paměť (např. Neisser, Rubin). Tyto zkoumání však často vynechávají vliv osobnosti na naši paměť. Autobiografická paměť je však dle M. Conwaye důležitá položka z hlediska osobnostního systému paměti, kromě autobiografických vzpomínek se tedy mísí i s osobnostními cíli, komponenty naší osobnosti a identity. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Hermeneutická kompozice. Hermeneutika je nauka o správném chápání filozofických (a často náboženských) textů, v širokém slova smyslu je to nauka o hledání různých významů v lidských příbězích. S různých důvodů, může člověk své vyprávění různě modifikovat (autocenzura, estetika, formální úprava), tedy mezi sděleným příběhem a realitou je rozdíl. Hermeneutická (tedy významová) kompozice může být různá a časem a opakovaným vyprávěním se může měnit. Při rekonstrukci významu se lze spolehnout pouze na to, že neexistuje jediné vysvětlení.&lt;br /&gt;
Příběhy jsou vyprávěny ve vztahu k určitému prostředí a jiným událostem a také za určitým záměrem (Intencionalita a následnost). Záměr se může měnit, nebo mohou záměry vyprávění přibývat (pokud se např. stane nějaká silná událost, první vyprávění může být se záměrem ,,dostat se z emocí´´ u následných už může přibýt záměr ,,vysvětlit, co a proč se mi událost stala´´ a dále může přibýt záměr ,,poučit se z události´´, nebo ,,využití události k získání pozornosti/soucitu/obdivu/lítosti atd.´´ dle toho jak vypravěč danou událost formuluje). Záměr ale zcela neurčuje příběh, dále se do něj promítají i jiné kontexty, které se dostavili časem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
E.G. Mishler předpokládá a nachází u svých subjektů subidentity, nebo jak toto fascinující zjištění metaforicky formuluje: „mluvíme nebo zpíváme svá já jako chorus hlasů, ne jenom jako tenorový nebo sopránový sólista“. Narativní identitu pak vnímá jako kolektivní termín odkazující k dynamické organizaci subidentit, které mohou být jak v konfliktu, tak i ve shodě. Osobní identita, je podle něj budována na vztahu mezi subjektivně prožívanou zkušeností a příběhem, kterými jsou tyto zkušenosti interpretovány. Jako svou identitu, tedy člověk prožívá svůj životní příběh, který ale také neustále do určité míry přetváří a utváří. Jak tedy říká, jsme příběhy, které o sobě vyprávíme.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===NARATIVNÍ PSYCHOTERAPIE===&lt;br /&gt;
Postup narativní psychoterapie spočívá v dekonstrukci příběhu, jeho externalizaci a znovu vytvoření (re-autorizace). Dle sociálního konstruktivismu je prožívaná pravda relativní a příběhy mohou mít mnoho interpretací, a to včetně životních příběhů. Během terapie se tedy snaží terapeut nalézt problematické události, jimiž se jeho klient definuje ve svém životním příběhu, tyto události rozebírá a snaží se je, spolu s klientem poskládat zpět tak, aby jim klient připsal, pro jeho život, lépe fungující význam.&lt;br /&gt;
Naslouchání je důležitým aspektem každé terapie, v té narativní se terapeut snaží porozumět nejen obsahu, ale také tomu, jaký má pro jeho klienta zrovna takováto interpretace jeho života význam. Mnohem více než hledání objektivních problémů jde o pochopení jejich perspektivy, kterou k problém zaujímají. Terapeut se tedy nesnaží nalézt kauzality, ve smyslu uzavírání dějů, spíše se snaží příběhy rozvíjet, rozšiřovat, aby je pak v léčebném procesu mohl spolu s klientem posunovat a měnit. Interpretace příběhů tedy neprobíhá na úrovni životních pravd (jste takový, protože se vám udála tato událost), ale spíš se klade důraz na interpretace vyprávějícího (stala se událost, kterou si vyprávějící vysvětluje určitým způsobem, a proto se nyní chová odpovídajícím způsobem).&lt;br /&gt;
Terapeut se snaží rozebírat problematický příběh do detailů, a klade otázky po přehlédnutých, či opomenutých skutečnostech, tím rozšiřuje možnosti interpretace a příběh přestává být jednoznačně vysvětlitelný – tj. dekonstrukce příběhu. Současně se klade důraz na to, že problém není v lidech, ale problémem jsou jednoduše problémy, tj. všechny vlastnosti lidí, dokáží být v určitých situacích problematické (moc milý člověk, v situaci, kdy se musí asertivně vymezit a nedokáže to, bude v dané situaci za ,,špatného´´ - problém není v člověku, ale v celém systému tj. v problému (člověk a jeho osobnost + situační faktory + interpretace) – takto se snaží terapeut o externalizaci problému, externalizace problému je ale spíš postoj terapeuta, než jeho technika. Užitečné také bývá pojmenování zápletky problému. Sám terapeut ale nenabízí klientovi jiná alternativní vysvětlení problému, spíše mu neustále rozšiřuje obzory ve smyslu, na co všechno by mohl mít problém vliv, jak vznikl, co je pro problém typické, kdy se opakuje, kdy vliv vůbec nemá… a sleduje, jak si klient sám uspořádává svůj příběh v dalších interpretacích.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
1- Freedman, J. Combs, G., (2009).''Narativní psychologie''. Portál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2 - Poznámky z prezentací prof. Kebzy z přednášek předmětu Obecná psychologie na FF UK&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60723</id>
		<title>Narativní psychologie.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60723"/>
		<updated>2020-06-21T16:29:56Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Narativní psychologie a zní vyplývající narativní psychoterapie je přístup založený na teorii sociálního konstruktivismu a narativní metafory1. Své teoretické základy má narativní psychologie krom psychologie samotné, hlavně v literární vědě a také filosofii. Narativní psychologie se zabývá příběhem vypravěče, nejen co se obsahu jeho vyprávění týká, stejně velkou váhu věnuje také otázkám: jak jsou vyprávění strukturovaná, jaké souvislosti považuje vypravěč za důležité, do jakých rolí se vypravěč staví, jaký smysl dává vypravěč svým příběhům nebo jaké jsou vypravěčovi morální a etické hodnoty. Pomocí vyprávění lidé ospravedlňují a dávají do kontextu to, co činí a co se jim stává, také proto, ač je narativní psychologie relativně mladý přístup, je považována za podstatný směr.2&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== TEORETICKÉ ZÁKLADY ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Literární teorie: ====&lt;br /&gt;
Pro vznik narativního přístupu, byl důležitý krok Michaila Bachtina, který uvádí do literární teorie (teorie příběhu) chronotop – tedy pojetí časové a prostorové roviny příběhu (jaká je časová následnost/posloupnost příběhu a kde se odehrává a jak jsou tyto dimenze syntetizovány). Podle Bachtina jsou jisté literární prostory nazírány tak, aby měly svoji vlastní původní logiku, časová posloupnost není reálná, jsou vynechávány pro příběh nedůležité (dle subjektivního nazírání vypravěče) události. Příběh je proto zhuštěný, aby se stal umělecky relevantní. Sám chronotop, se pak může brát jako interpretační nástroj (konkrétně si můžeme představit, že po rozchodu dávají partneři těm samých objektivním událostem okolo jejich rozchodu, úplně jiné interpretační rámce).&lt;br /&gt;
Důležitým termínem je také pojem naratologie, ten první použil francouzsko-bulharský literární teoretik Tzvetan Todorov v roce 1967. Jako naratologii vymezil druh literární teorie, která se zabývá způsobem vytváření příběhů (jejich fabulemi, schématy, uspořádáním, typologií atd.).2&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní analýza děje se odehrává v pěti hlavních kategoriích, jsou jimi: posloupnost děje, trvání (kterým oblastem je věnováno více času, jak vyprávění proudí, kde zpomaluje, kde pospíchá), frekvence (kolikrát se jedna událost v příběhu odehraje), způsob (tj. hledisko vypravěče, přímé vyprávění, ale i co má vyprávění symbolizovat) a rod (role vypravěče v příběhu a typologie příběhu).wiki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Filozofie: ====&lt;br /&gt;
Filozoficky se v narativní psychologie vztahuje k postmodernismu, který zastává sociálně- konstrukcionistický světový názor. Prvním pilířem této filozofie je, že realita je sociálně konstruována (tedy, že to co, děláme, jak to vnímáme je dáno společností a kulturou – konkrétně, to, že ráno vstaneme, vyčistíme si zuby, pak odcházíme do práce, nebo např. považujeme soužití v páru za žádoucí atd. je časem, téměř až evolučně vyvinutý sociální konstrukt).  Za druhé realita je vytvářena prostřednictvím jazyka (mezi národy si můžeme všimnout, že svou slovní zásobou dávají jiný důraz jiným oblastem – kupříkladu pojmenování rostlin a přírodnin, nebo různé rozlišování emocí, obdobně ale toto pravidlo funguje také v úrovni rodiny, záleží, kterou oblast řeší nejvíce, a značně toto paradigma můžeme vnímat na tom, že si s námi blízkými lidmi, vytváříme vlastní jazyk). Dále, realita je strukturována a udržována prostřednictvím vyprávění (když se lidé snaží dát životu smysl, mají před sebou úkol uspořádat prožité události do časových posloupností, tak aby dostali ucelený popis sebe samých a okolního světa… Tento popis se dá označit za příběh nebo vyprávění o sobě. Úspěch v tomto začleňování zkušeností do příběhů dodává lidem pocit kontinuity a smyslu v životě, a toto potom slouží jako základ pro uspořádání každodenního života a pro interpretaci dalších prožitků. Toto neplatí jen pro individua, obdobně postupují také národy, či společnosti). Z tohoto vyplývá, že neexistují neměnné pravdy (co je a co není pravda, je sociálně konstruováno, podle toho, co je zapotřebí, aby byla pravda, nejlépe si můžeme uvést příklady z historie národů, ty ,,zapomínají´´ nebo připomínají různé historické události dle toho, jak jsou pro ně zrovna relevantní – tj. v komunismu se velmi podrobně probírali kapitoly husitství a Jan Žižka byl prezentován jako ,,zastánce dělnického lidu´´, oproti tomu o Tomáši Garyque Masarykovi, pokud se učilo, tak v negativních souvislostech. Ostatně v narativní psychoterapii, se terapeuti snaží také o změnu osobních pravd, např. událost vnímanou silně traumaticky, se mohou snažit přetvořit v událost, která byla posilující výzvou).1&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== HISTORIE ===&lt;br /&gt;
Psychologové si důležitosti příběhu, samozřejmě všimli mnohem dříve, než bylo poprvé užito spojení narativní psychologie. Důraz na narativitu nacházíme ve výzkumech životní historie, biografií a v případových studiích. Význam narativního materiálu pro studium člověka oceňují vědci už v předminulém století (např. v díle J.S. Milla, W. Sterna, S. Freuda, H. A. Murraye, G. Allporta). Ale teprve začátkem osmdesátých let se začínají psychologicky studovat různé aspekty života prostřednictvím autobiografických vyprávění. Avšak za „paradigamatický zlom“ či posun je považována kniha sedmnácti esejů On narrative, kterou editoval W. J. T. Mitchell. První pokus o vysvětlení psychologického vztahu mezi životem a způsobem, kterým o něm lidé vyprávějí, učinil J. Kotre ve své knize Outliving the Self, kde se zaměřil na sociální dynamiku příběhů, tedy, jak lidé interpretují své příběhu v kontextu kolektivních významů.&lt;br /&gt;
Dle J. Pottera,  P. Stringera a M. Wetherellové mají psychologie a literatura společný základ, ten spočívá v kódech/symbolech, kterými dávají lidé srozumitelnost svým životům (v oblasti jejich psychiky) a literárním dějům (v oblasti literatury) – tedy tyto kódy srozumitelnosti jsou obdobné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na začátku výzkumů příběhu pak v oblasti kognitivní psychologie stojí Schankova a Abelsonova teorie scénářů. Schank objasňuje, že z hlediska této teorie znamená naslouchat příběhům spuštění automatické kognitivní odpovědi, rozvzpomínání, reaktivaci percepčně-kognitivních schémat, které pravděpodobně zpracovaly událost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== V polovině osmdesátých let dvacátého století bylo již zřejmé, že příběh nejenom do psychologie patří, ale též se ukazovalo, že by mu měla být věnována zvláštní psychologicky věcná i metodologická pozornost.  Průkopnický první krok je připisován Theodoru R. Sarbinovi, který použil termín narativní psychologie pro titul editované monografie Narrative psychology: the storied nature of human conduct (1986). Sarbin klade důraz na příběhu jako na vodítka pro život a jako prostředek porozumění chování druhých. Narativní metafora je podle něj organizujícím principem - jedinec myslí, vnímá, představuje si (imaginuje) či se mravně rozhoduje podle svých narativních struktur. Ty souvisí s významy, které jsou sdělovány vyjádřením dějové zápletky (či linie). Autorský i ediční počin Theodora R. Sarbina je zásadní zejména v tom, že zřetelně pojmenovává způsob, kterým jedinec vnáší smysl do světa prostřednictvím vyprávění příběhů. Tento způsob je identifikován jako princip, který se může stát základem konstituování nové psychologické disciplíny – narativní psychologie. Od té doby lze pozorovat systematický rozvoj narativního přístupu v psychologii. Rok 1986 nepatřil jen Sarbinově „objevu“. Vychází též kniha  Elliota G. Mishlera „Research Interviewing – Context and Narrative”. Mishler navrhuje a zkouší v té době zcela neobvyklou výzkumnou variantu, která je založena na pojetí interview jako řečové události, na předpokladu, že to, jak se výzkumný rozhovor odvíjí je konstruováno společně zkoumajícím i respondentem. ===&lt;br /&gt;
Dále Jerome Bruner rozpracovává svou teorii paradigmatického a narativního poznávacího modu. Paradigmatický (logicko-vědecký) modus je podle Brunera založen na dobře formulovaném spolehlivém argumentu, kterému předchází precizní analýza provedená podle uznávaných pravidel.  K pravdě se lze v jeho rámci přiblížit prostřednictvím logického důkazu,  empirickým objevem provedeným na základě promyšlené hypotézy. Narativní vědění je oproti tomu organizováno prostřednictvím příběhů, které lidé vyprávějí o svém životě, o svých zkušenostech. Narativní nazírání na svět je subjektivní reprezentací světa, které zahrnuje jak znalost o světě, tak i úhel pohledu na něj. Zjednodušeně řečeno, paradigmatický modus usiluje o silné argumenty a chladnou logiku, díky které se lidé mohou orientovat ve světě, na druhou stranu dává narativní modus, tedy ten, který dává důraz na podmanivost příběhu a jeho sílu, tento modus usiluje více o následování vizí, sklonů a tužeb a neopírá se logiku v poznávání a interpretování světa.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dan P. McAdams představuje model identity, kterou bychom mohli označit jako narativní. Centrální metaforou modelu je životní příběh. Podle McAdamse se na začátku adolescence (v Příhodově tradici jde o pubescenci, tedy o období,  kdy se v psychice vynořuje formálně operacionální myšlení) se jedinec stává biografem vlastního já. Životní příběh reprezentuje ve skutečnosti osobní identitu, která je složena ze čtyř hlavních komponent:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1. nukleární epizody (specifické autobiografické události, které bývají v průběhu času reinterpretovány tak, aby nabyly privilegovaného místa v životním příběhu. Jde o jedinečné a nikomu jinému nepatřící zkušenosti sloužící k objasnění dílčích životních scén),&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2. imago (pojetí imaga vychází z rozporu mezi autonomií a závislostí na společnosti, tedy hledání jedinečnosti, specifické životní cesty, ale v kontextu společnosti, vymezení se vůči společnosti, na které jsme závislí)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3. ideologického nastavení (hodnoty, morální žebříček) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
4. tvořivé potence scénáře 2&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== DŮLEŽITÉ POJMY ===&lt;br /&gt;
Sám pojem narativní (také narativita) lze interpretovat různě široce. Nejrozšířenější a nejobecnější pojetí odkazuje na jakýkoli psaný či mluvený projev. V užším slova smyslu jde o procesy vytváření příběhu, o kognitivní schéma příběhu nebo o výsledky tohoto procesu, které mají významovou strukturu. Při naraci jsou důležité právě interpretační rámce vypravěče, takže např. diář má minimální narativní výpovědní hodnotu, i když jde také o chronologický výčet událostí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní diachronicita, tedy subjektivní prožívání času v příbězích. Čas příběhů není objektivní, některým událostem je díky jejich podrobnému rozebírání, věnováno i více času, než objektivně trvali, jiné, pro vypravěče nepodstatné, nedůležité, nebo zásadně měnící jeho představu ,,jak se událost stala´´ se přeskakují. Ale události ve vyprávění mají v sobě odkaz na objektivní časovou posloupnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Specifičnost, jedinečnost, zvláštnost, tedy, že ve vyprávěných příbězích lidí můžeme vidět korelace s typy či žánry. Jedinečné a specifické události jedincova života, vypravěč přetvoří v příběh, který má určitý žánr (nenaplněná láska, křivda, dosažení spravedlnosti, humorná příhoda), ty mají určité atributy (např. nenaplněná láska obsahuje vypravěče, osobu zájmu, toužení po této osobě a pokusy se k této osobě přiblížit a pak odmítání/ignorování ze strany této osoby), tím, že vypravěč dává své příběhy do žánrových souvislostí, tímto žánrovým určením má příběh i predikční potenciál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní paměť. V kognitivní psychologii se os osmdesátých let zkoumá autobiografická paměť (např. Neisser, Rubin). Tyto zkoumání však často vynechávají vliv osobnosti na naši paměť. Autobiografická paměť je však dle M. Conwaye důležitá položka z hlediska osobnostního systému paměti, kromě autobiografických vzpomínek se tedy mísí i s osobnostními cíli, komponenty naší osobnosti a identity. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Hermeneutická kompozice. Hermeneutika je nauka o správném chápání filozofických (a často náboženských) textů, v širokém slova smyslu je to nauka o hledání různých významů v lidských příbězích. S různých důvodů, může člověk své vyprávění různě modifikovat (autocenzura, estetika, formální úprava), tedy mezi sděleným příběhem a realitou je rozdíl. Hermeneutická (tedy významová) kompozice může být různá a časem a opakovaným vyprávěním se může měnit. Při rekonstrukci významu se lze spolehnout pouze na to, že neexistuje jediné vysvětlení.&lt;br /&gt;
Příběhy jsou vyprávěny ve vztahu k určitému prostředí a jiným událostem a také za určitým záměrem (Intencionalita a následnost). Záměr se může měnit, nebo mohou záměry vyprávění přibývat (pokud se např. stane nějaká silná událost, první vyprávění může být se záměrem ,,dostat se z emocí´´ u následných už může přibýt záměr ,,vysvětlit, co a proč se mi událost stala´´ a dále může přibýt záměr ,,poučit se z události´´, nebo ,,využití události k získání pozornosti/soucitu/obdivu/lítosti atd.´´ dle toho jak vypravěč danou událost formuluje). Záměr ale zcela neurčuje příběh, dále se do něj promítají i jiné kontexty, které se dostavili časem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
E.G. Mishler předpokládá a nachází u svých subjektů subidentity, nebo jak toto fascinující zjištění metaforicky formuluje: „mluvíme nebo zpíváme svá já jako chorus hlasů, ne jenom jako tenorový nebo sopránový sólista“. Narativní identitu pak vnímá jako kolektivní termín odkazující k dynamické organizaci subidentit, které mohou být jak v konfliktu, tak i ve shodě. Osobní identita, je podle něj budována na vztahu mezi subjektivně prožívanou zkušeností a příběm, kterými jsu tyto zkušensti interúpretovány. Jako svou identitu, tedy člověk prožívá svůj životní příběh, který ale také neustále do určité míry přetváří a utváří. Jak tedy říká, jsme příběhy, které o sobě vyprávíme.2&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== NARATIVNÍ PSYCHOTERAPIE ===&lt;br /&gt;
Postup narativní psychoterapie spočívá v dekonstrukci příběhu, jeho externalizaci a znovu vytvoření (re-autorizace). Dle sociálního konstruktivismu je prožívaná pravda relativní a příběhy mohou mít mnoho interpretací, a to včetně životních příběhů. Během terapie se tedy snaží terapeut nalézt problematické události, jimiž se jeho klient definuje ve svém životním příběhu, tyto události rozebírá a snaží se je, spolu s klientem poskládat zpět tak, aby jim klient připsal, pro jeho život, lépe fungující význam.&lt;br /&gt;
Naslouchání je důležitým aspektem každé terapie, v té narativní se terapeut snaží porozumět nejen obsahu, ale také tomu, jaký má pro jeho klienta zrovna takováto interpretace jeho života význam. Mnohem více než hledání objektivních problémů jde o pochopení jejich perspektivy, kterou k problém zaujímají. Terapeut se tedy nesnaží nalézt kauzality, ve smyslu uzavírání dějů, spíše se snaží příběhy rozvíjet, rozšiřovat, aby je pak v léčebném procesu mohl spolu s klientem posunovat a měnit. Interpretace příběhů tedy neprobíhá na úrovni životních pravd (jste takový, protože se vám udála tato událost), ale spíš se klade důraz na interpretace vyprávějícího (stala se událost, kterou si vyprávějící vysvětluje určitým způsobem, a proto se nyní chová odpovídajícím způsobem).&lt;br /&gt;
Terapeut se snaží rozebírat problematický příběh do detailů, a klade otázky po přehlédnutých, či opomenutých skutečnostech, tím rozšiřuje možnosti interpretace a příběh přestává být jednoznačně vysvětlitelný – tj. dekonstrukce příběhu. Současně se klade důraz na to, že problém není v lidech, ale problémem jsou jednoduše problémy, tj. všechny vlastnosti lidí, dokáží být v určitých situacích problematické (moc milý člověk, v situaci, kdy se musí asertivně vymezit a nedokáže to, bude v dané situaci za ,,špatného´´ - problém není v člověku, ale v celém systému tj. v problému (člověk a jeho osobnost + situační faktory + interpretace) – takto se snaží terapeut o externalizaci problému, externalizace problému je ale spíš postoj terapeuta, než jeho technika. Užitečné také bývá pojmenování zápletky problému. Sám terapeut ale nenabízí klientovi jiná alternativní vysvětlení problému, spíše mu neustále rozšiřuje obzory ve smyslu, na co všechno by mohl mít problém vliv, jak vznikl, co je pro problém typické, kdy se opakuje, kdy vliv vůbec nemá… a sleduje, jak si klient sám uspořádává svůj příběh v dalších interpretacích.1&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60722</id>
		<title>Narativní psychologie.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60722"/>
		<updated>2020-06-21T16:25:46Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Narativní psychologie a zní vyplývající narativní psychoterapie je přístup založený na teorii sociálního konstruktivismu a narativní metafory1. Své teoretické základy má narativní psychologie krom psychologie samotné, hlavně v literární vědě a také filosofii. Narativní psychologie se zabývá příběhem vypravěče, nejen co se obsahu jeho vyprávění týká, stejně velkou váhu věnuje také otázkám: jak jsou vyprávění strukturovaná, jaké souvislosti považuje vypravěč za důležité, do jakých rolí se vypravěč staví, jaký smysl dává vypravěč svým příběhům nebo jaké jsou vypravěčovi morální a etické hodnoty. Pomocí vyprávění lidé ospravedlňují a dávají do kontextu to, co činí a co se jim stává, také proto, ač je narativní psychologie relativně mladý přístup, je považována za podstatný směr.2&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
TEORETICKÉ ZÁKLADY &lt;br /&gt;
Literární teorie:&lt;br /&gt;
Pro vznik narativního přístupu, byl důležitý krok Michaila Bachtina, který uvádí do literární teorie (teorie příběhu) chronotop – tedy pojetí časové a prostorové roviny příběhu (jaká je časová následnost/posloupnost příběhu a kde se odehrává a jak jsou tyto dimenze syntetizovány). Podle Bachtina jsou jisté literární prostory nazírány tak, aby měly svoji vlastní původní logiku, časová posloupnost není reálná, jsou vynechávány pro příběh nedůležité (dle subjektivního nazírání vypravěče) události. Příběh je proto zhuštěný, aby se stal umělecky relevantní. Sám chronotop, se pak může brát jako interpretační nástroj (konkrétně si můžeme představit, že po rozchodu dávají partneři těm samých objektivním událostem okolo jejich rozchodu, úplně jiné interpretační rámce).&lt;br /&gt;
Důležitým termínem je také pojem naratologie, ten první použil francouzsko-bulharský literární teoretik Tzvetan Todorov v roce 1967. Jako naratologii vymezil druh literární teorie, která se zabývá způsobem vytváření příběhů (jejich fabulemi, schématy, uspořádáním, typologií atd.).2&lt;br /&gt;
Narativní analýza děje se odehrává v pěti hlavních kategoriích, jsou jimi: posloupnost děje, trvání (kterým oblastem je věnováno více času, jak vyprávění proudí, kde zpomaluje, kde pospíchá), frekvence (kolikrát se jedna událost v příběhu odehraje), způsob (tj. hledisko vypravěče, přímé vyprávění, ale i co má vyprávění symbolizovat) a rod (role vypravěče v příběhu a typologie příběhu).wiki&lt;br /&gt;
Filozofie:&lt;br /&gt;
Filozoficky se v narativní psychologie vztahuje k postmodernismu, který zastává sociálně- konstrukcionistický světový názor. Prvním pilířem této filozofie je, že realita je sociálně konstruována (tedy, že to co, děláme, jak to vnímáme je dáno společností a kulturou – konkrétně, to, že ráno vstaneme, vyčistíme si zuby, pak odcházíme do práce, nebo např. považujeme soužití v páru za žádoucí atd. je časem, téměř až evolučně vyvinutý sociální konstrukt).  Za druhé realita je vytvářena prostřednictvím jazyka (mezi národy si můžeme všimnout, že svou slovní zásobou dávají jiný důraz jiným oblastem – kupříkladu pojmenování rostlin a přírodnin, nebo různé rozlišování emocí, obdobně ale toto pravidlo funguje také v úrovni rodiny, záleží, kterou oblast řeší nejvíce, a značně toto paradigma můžeme vnímat na tom, že si s námi blízkými lidmi, vytváříme vlastní jazyk). Dále, realita je strukturována a udržována prostřednictvím vyprávění (když se lidé snaží dát životu smysl, mají před sebou úkol uspořádat prožité události do časových posloupností, tak aby dostali ucelený popis sebe samých a okolního světa… Tento popis se dá označit za příběh nebo vyprávění o sobě. Úspěch v tomto začleňování zkušeností do příběhů dodává lidem pocit kontinuity a smyslu v životě, a toto potom slouží jako základ pro uspořádání každodenního života a pro interpretaci dalších prožitků. Toto neplatí jen pro individua, obdobně postupují také národy, či společnosti). Z tohoto vyplývá, že neexistují neměnné pravdy (co je a co není pravda, je sociálně konstruováno, podle toho, co je zapotřebí, aby byla pravda, nejlépe si můžeme uvést příklady z historie národů, ty ,,zapomínají´´ nebo připomínají různé historické události dle toho, jak jsou pro ně zrovna relevantní – tj. v komunismu se velmi podrobně probírali kapitoly husitství a Jan Žižka byl prezentován jako ,,zastánce dělnického lidu´´, oproti tomu o Tomáši Garyque Masarykovi, pokud se učilo, tak v negativních souvislostech. Ostatně v narativní psychoterapii, se terapeuti snaží také o změnu osobních pravd, např. událost vnímanou silně traumaticky, se mohou snažit přetvořit v událost, která byla posilující výzvou).1&lt;br /&gt;
HISTORIE&lt;br /&gt;
Vznik narativní psychologie:&lt;br /&gt;
Psychologové si důležitosti příběhu, samozřejmě všimli mnohem dříve, než bylo poprvé užito spojení narativní psychologie. Důraz na narativitu nacházíme ve výzkumech životní historie, biografií a v případových studiích. Význam narativního materiálu pro studium člověka oceňují vědci už v předminulém století (např. v díle J.S. Milla, W. Sterna, S. Freuda, H. A. Murraye, G. Allporta). Ale teprve začátkem osmdesátých let se začínají psychologicky studovat různé aspekty života prostřednictvím autobiografických vyprávění. Avšak za „paradigamatický zlom“ či posun je považována kniha sedmnácti esejů On narrative, kterou editoval W. J. T. Mitchell. První pokus o vysvětlení psychologického vztahu mezi životem a způsobem, kterým o něm lidé vyprávějí, učinil J. Kotre ve své knize Outliving the Self, kde se zaměřil na sociální dynamiku příběhů, tedy, jak lidé interpretují své příběhu v kontextu kolektivních významů.&lt;br /&gt;
Dle J. Pottera,  P. Stringera a M. Wetherellové mají psychologie a literatura společný základ, ten spočívá v kódech/symbolech, kterými dávají lidé srozumitelnost svým životům (v oblasti jejich psychiky) a literárním dějům (v oblasti literatury) – tedy tyto kódy srozumitelnosti jsou obdobné.&lt;br /&gt;
Na začátku výzkumů příběhu pak v oblasti kognitivní psychologie stojí Schankova a Abelsonova teorie scénářů. Schank objasňuje, že z hlediska této teorie znamená naslouchat příběhům spuštění automatické kognitivní odpovědi, rozvzpomínání, reaktivaci percepčně-kognitivních schémat, které pravděpodobně zpracovaly událost.&lt;br /&gt;
V polovině osmdesátých let dvacátého století bylo již zřejmé, že příběh nejenom do psychologie patří, ale též se ukazovalo, že by mu měla být věnována zvláštní psychologicky věcná i metodologická pozornost. &lt;br /&gt;
Průkopnický první krok je připisován Theodoru R. Sarbinovi, který použil termín narativní psychologie pro titul editované monografie Narrative psychology: the storied nature of human conduct (1986). Sarbin klade důraz na příběhu jako na vodítka pro život a jako prostředek porozumění chování druhých. Narativní metafora je podle něj organizujícím principem - jedinec myslí, vnímá, představuje si (imaginuje) či se mravně rozhoduje podle svých narativních struktur. Ty souvisí s významy, které jsou sdělovány vyjádřením dějové zápletky (či linie). Autorský i ediční počin Theodora R. Sarbina je zásadní zejména v tom, že zřetelně pojmenovává způsob, kterým jedinec vnáší smysl do světa prostřednictvím vyprávění příběhů. Tento způsob je identifikován jako princip, který se může stát základem konstituování nové psychologické disciplíny – narativní psychologie. Od té doby lze pozorovat systematický rozvoj narativního přístupu v psychologii.&lt;br /&gt;
Rok 1986 nepatřil jen Sarbinově „objevu“. Vychází též kniha  Elliota G. Mishlera „Research Interviewing – Context and Narrative”. Mishler navrhuje a zkouší v té době zcela neobvyklou výzkumnou variantu, která je založena na pojetí interview jako řečové události, na předpokladu, že to, jak se výzkumný rozhovor odvíjí je konstruováno společně zkoumajícím i respondentem. &lt;br /&gt;
Dále Jerome Bruner rozpracovává svou teorii paradigmatického a narativního poznávacího modu. Paradigmatický (logicko-vědecký) modus je podle Brunera založen na dobře formulovaném spolehlivém argumentu, kterému předchází precizní analýza provedená podle uznávaných pravidel.  K pravdě se lze v jeho rámci přiblížit prostřednictvím logického důkazu,  empirickým objevem provedeným na základě promyšlené hypotézy. Narativní vědění je oproti tomu organizováno prostřednictvím příběhů, které lidé vyprávějí o svém životě, o svých zkušenostech. Narativní nazírání na svět je subjektivní reprezentací světa, které zahrnuje jak znalost o světě, tak i úhel pohledu na něj. Zjednodušeně řečeno, paradigmatický modus usiluje o silné argumenty a chladnou logiku, díky které se lidé mohou orientovat ve světě, na druhou stranu dává narativní modus, tedy ten, který dává důraz na podmanivost příběhu a jeho sílu, tento modus usiluje více o následování vizí, sklonů a tužeb a neopírá se logiku v poznávání a interpretování světa.&lt;br /&gt;
Dan P. McAdams představuje model identity, kterou bychom mohli označit jako narativní. Centrální metaforou modelu je životní příběh. Podle McAdamse se na začátku adolescence (v Příhodově tradici jde o pubescenci, tedy o období,  kdy se v psychice vynořuje formálně operacionální myšlení) se jedinec stává biografem vlastního já. Životní příběh reprezentuje ve skutečnosti osobní identitu, která je složena ze čtyř hlavních komponent:&lt;br /&gt;
1. nukleární epizody (specifické autobiografické události, které bývají v průběhu času reinterpretovány tak, aby nabyly privilegovaného místa v životním příběhu. Jde o jedinečné a nikomu jinému nepatřící zkušenosti sloužící k objasnění dílčích životních scén),&lt;br /&gt;
2. imago (pojetí imaga vychází z rozporu mezi autonomií a závislostí na společnosti, tedy hledání jedinečnosti, specifické životní cesty, ale v kontextu společnosti, vymezení se vůči společnosti, na které jsme závislí)&lt;br /&gt;
3. ideologického nastavení (hodnoty, morální žebříček) &lt;br /&gt;
4. tvořivé potence scénáře 2&lt;br /&gt;
DŮLEŽITÉ POJMY&lt;br /&gt;
Sám pojem narativní (také narativita) lze interpretovat různě široce. Nejrozšířenější a nejobecnější pojetí odkazuje na jakýkoli psaný či mluvený projev. V užším slova smyslu jde o procesy vytváření příběhu, o kognitivní schéma příběhu nebo o výsledky tohoto procesu, které mají významovou strukturu. Při naraci jsou důležité právě interpretační rámce vypravěče, takže např. diář má minimální narativní výpovědní hodnotu, i když jde také o chronologický výčet událostí.&lt;br /&gt;
Narativní diachronicita, tedy subjektivní prožívání času v příbězích. Čas příběhů není objektivní, některým událostem je díky jejich podrobnému rozebírání, věnováno i více času, než objektivně trvali, jiné, pro vypravěče nepodstatné, nedůležité, nebo zásadně měnící jeho představu ,,jak se událost stala´´ se přeskakují. Ale události ve vyprávění mají v sobě odkaz na objektivní časovou posloupnost.&lt;br /&gt;
Specifičnost, jedinečnost, zvláštnost, tedy, že ve vyprávěných příbězích lidí můžeme vidět korelace s typy či žánry. Jedinečné a specifické události jedincova života, vypravěč přetvoří v příběh, který má určitý žánr (nenaplněná láska, křivda, dosažení spravedlnosti, humorná příhoda), ty mají určité atributy (např. nenaplněná láska obsahuje vypravěče, osobu zájmu, toužení po této osobě a pokusy se k této osobě přiblížit a pak odmítání/ignorování ze strany této osoby), tím, že vypravěč dává své příběhy do žánrových souvislostí, tímto žánrovým určením má příběh i predikční potenciál.&lt;br /&gt;
Narativní paměť. V kognitivní psychologii se os osmdesátých let zkoumá autobiografická paměť (např. Neisser, Rubin). Tyto zkoumání však často vynechávají vliv osobnosti na naši paměť. Autobiografická paměť je však dle M. Conwaye důležitá položka z hlediska osobnostního systému paměti, kromě autobiografických vzpomínek se tedy mísí i s osobnostními cíli, komponenty naší osobnosti a identity. &lt;br /&gt;
Hermeneutická kompozice. Hermeneutika je nauka o správném chápání filozofických (a často náboženských) textů, v širokém slova smyslu je to nauka o hledání různých významů v lidských příbězích. S různých důvodů, může člověk své vyprávění různě modifikovat (autocenzura, estetika, formální úprava), tedy mezi sděleným příběhem a realitou je rozdíl. Hermeneutická (tedy významová) kompozice může být různá a časem a opakovaným vyprávěním se může měnit. Při rekonstrukci významu se lze spolehnout pouze na to, že neexistuje jediné vysvětlení.&lt;br /&gt;
Příběhy jsou vyprávěny ve vztahu k určitému prostředí a jiným událostem a také za určitým záměrem (Intencionalita a následnost). Záměr se může měnit, nebo mohou záměry vyprávění přibývat (pokud se např. stane nějaká silná událost, první vyprávění může být se záměrem ,,dostat se z emocí´´ u následných už může přibýt záměr ,,vysvětlit, co a proč se mi událost stala´´ a dále může přibýt záměr ,,poučit se z události´´, nebo ,,využití události k získání pozornosti/soucitu/obdivu/lítosti atd.´´ dle toho jak vypravěč danou událost formuluje). Záměr ale zcela neurčuje příběh, dále se do něj promítají i jiné kontexty, které se dostavili časem.&lt;br /&gt;
E.G. Mishler předpokládá a nachází u svých subjektů subidentity, nebo jak toto fascinující zjištění metaforicky formuluje: „mluvíme nebo zpíváme svá já jako chorus hlasů, ne jenom jako tenorový nebo sopránový sólista“. Narativní identitu pak vnímá jako kolektivní termín odkazující k dynamické organizaci subidentit, které mohou být jak v konfliktu, tak i ve shodě. Osobní identita, je podle něj budována na vztahu mezi subjektivně prožívanou zkušeností a příběm, kterými jsu tyto zkušensti interúpretovány. Jako svou identitu, tedy člověk prožívá svůj životní příběh, který ale také neustále do určité míry přetváří a utváří. Jak tedy říká, jsme příběhy, které o sobě vyprávíme.2&lt;br /&gt;
NARATIVNÍ PSYCHOTERAPIE&lt;br /&gt;
Postup narativní psychoterapie spočívá v dekonstrukci příběhu, jeho externalizaci a znovu vytvoření (re-autorizace). Dle sociálního konstruktivismu je prožívaná pravda relativní a příběhy mohou mít mnoho interpretací, a to včetně životních příběhů. Během terapie se tedy snaží terapeut nalézt problematické události, jimiž se jeho klient definuje ve svém životním příběhu, tyto události rozebírá a snaží se je, spolu s klientem poskládat zpět tak, aby jim klient připsal, pro jeho život, lépe fungující význam.&lt;br /&gt;
Naslouchání je důležitým aspektem každé terapie, v té narativní se terapeut snaží porozumět nejen obsahu, ale také tomu, jaký má pro jeho klienta zrovna takováto interpretace jeho života význam. Mnohem více než hledání objektivních problémů jde o pochopení jejich perspektivy, kterou k problém zaujímají. Terapeut se tedy nesnaží nalézt kauzality, ve smyslu uzavírání dějů, spíše se snaží příběhy rozvíjet, rozšiřovat, aby je pak v léčebném procesu mohl spolu s klientem posunovat a měnit. Interpretace příběhů tedy neprobíhá na úrovni životních pravd (jste takový, protože se vám udála tato událost), ale spíš se klade důraz na interpretace vyprávějícího (stala se událost, kterou si vyprávějící vysvětluje určitým způsobem, a proto se nyní chová odpovídajícím způsobem).&lt;br /&gt;
Terapeut se snaží rozebírat problematický příběh do detailů, a klade otázky po přehlédnutých, či opomenutých skutečnostech, tím rozšiřuje možnosti interpretace a příběh přestává být jednoznačně vysvětlitelný – tj. dekonstrukce příběhu. Současně se klade důraz na to, že problém není v lidech, ale problémem jsou jednoduše problémy, tj. všechny vlastnosti lidí, dokáží být v určitých situacích problematické (moc milý člověk, v situaci, kdy se musí asertivně vymezit a nedokáže to, bude v dané situaci za ,,špatného´´ - problém není v člověku, ale v celém systému tj. v problému (člověk a jeho osobnost + situační faktory + interpretace) – takto se snaží terapeut o externalizaci problému, externalizace problému je ale spíš postoj terapeuta, než jeho technika. Užitečné také bývá pojmenování zápletky problému. Sám terapeut ale nenabízí klientovi jiná alternativní vysvětlení problému, spíše mu neustále rozšiřuje obzory ve smyslu, na co všechno by mohl mít problém vliv, jak vznikl, co je pro problém typické, kdy se opakuje, kdy vliv vůbec nemá… a sleduje, jak si klient sám uspořádává svůj příběh v dalších interpretacích.1&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Literatura ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Klíčová slova ===&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60721</id>
		<title>Narativní psychologie.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=60721"/>
		<updated>2020-06-21T15:35:25Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: Založena nová stránka s textem „ Narativní psychologie a zní vyplývající narativní psychoterapie je přístup založený na teorii sociálního konstruktivismu a narativní metafory…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Narativní psychologie a zní vyplývající narativní psychoterapie je přístup založený na teorii sociálního konstruktivismu a narativní metafory1. Své teoretické základy má narativní psychologie krom psychologie samotné, hlavně v literární vědě a také filosofii. Narativní psychologie se zabývá příběhem vypravěče, nejen co se obsahu jeho vyprávění týká, stejně velkou váhu věnuje také otázkám: jak jsou vyprávění strukturovaná, jaké souvislosti považuje vypravěč za důležité, do jakých rolí se vypravěč staví, jaký smysl dává vypravěč svým příběhům nebo jaké jsou vypravěčovi morální a etické hodnoty. Pomocí vyprávění lidé ospravedlňují a dávají do kontextu to, co činí a co se jim stává, také proto, ač je narativní psychologie relativně mladý přístup, je považována za podstatný směr.2&lt;br /&gt;
TEORETICKÉ ZÁKLADY &lt;br /&gt;
Literární teorie:&lt;br /&gt;
Pro vznik narativního přístupu, byl důležitý krok Michaila Bachtina, který uvádí do literární teorie (teorie příběhu) chronotop – tedy pojetí časové a prostorové roviny příběhu (jaká je časová následnost/posloupnost příběhu a kde se odehrává a jak jsou tyto dimenze syntetizovány). Podle Bachtina jsou jisté literární prostory nazírány tak, aby měly svoji vlastní původní logiku, časová posloupnost není reálná, jsou vynechávány pro příběh nedůležité (dle subjektivního nazírání vypravěče) události. Příběh je proto zhuštěný, aby se stal umělecky relevantní. Sám chronotop, se pak může brát jako interpretační nástroj (konkrétně si můžeme představit, že po rozchodu dávají partneři těm samých objektivním událostem okolo jejich rozchodu, úplně jiné interpretační rámce).&lt;br /&gt;
Důležitým termínem je také pojem naratologie, ten první použil francouzsko-bulharský literární teoretik Tzvetan Todorov v roce 1967. Jako naratologii vymezil druh literární teorie, která se zabývá způsobem vytváření příběhů (jejich fabulemi, schématy, uspořádáním, typologií atd.).2&lt;br /&gt;
Narativní analýza děje se odehrává v pěti hlavních kategoriích, jsou jimi: posloupnost děje, trvání (kterým oblastem je věnováno více času, jak vyprávění proudí, kde zpomaluje, kde pospíchá), frekvence (kolikrát se jedna událost v příběhu odehraje), způsob (tj. hledisko vypravěče, přímé vyprávění, ale i co má vyprávění symbolizovat) a rod (role vypravěče v příběhu a typologie příběhu).wiki&lt;br /&gt;
Filozofie:&lt;br /&gt;
Filozoficky se v narativní psychologie vztahuje k postmodernismu, který zastává sociálně- konstrukcionistický světový názor. Prvním pilířem této filozofie je, že realita je sociálně konstruována (tedy, že to co, děláme, jak to vnímáme je dáno společností a kulturou – konkrétně, to, že ráno vstaneme, vyčistíme si zuby, pak odcházíme do práce, nebo např. považujeme soužití v páru za žádoucí atd. je časem, téměř až evolučně vyvinutý sociální konstrukt).  Za druhé realita je vytvářena prostřednictvím jazyka (mezi národy si můžeme všimnout, že svou slovní zásobou dávají jiný důraz jiným oblastem – kupříkladu pojmenování rostlin a přírodnin, nebo různé rozlišování emocí, obdobně ale toto pravidlo funguje také v úrovni rodiny, záleží, kterou oblast řeší nejvíce, a značně toto paradigma můžeme vnímat na tom, že si s námi blízkými lidmi, vytváříme vlastní jazyk). Dále, realita je strukturována a udržována prostřednictvím vyprávění (když se lidé snaží dát životu smysl, mají před sebou úkol uspořádat prožité události do časových posloupností, tak aby dostali ucelený popis sebe samých a okolního světa… Tento popis se dá označit za příběh nebo vyprávění o sobě. Úspěch v tomto začleňování zkušeností do příběhů dodává lidem pocit kontinuity a smyslu v životě, a toto potom slouží jako základ pro uspořádání každodenního života a pro interpretaci dalších prožitků. Toto neplatí jen pro individua, obdobně postupují také národy, či společnosti). Z tohoto vyplývá, že neexistují neměnné pravdy (co je a co není pravda, je sociálně konstruováno, podle toho, co je zapotřebí, aby byla pravda, nejlépe si můžeme uvést příklady z historie národů, ty ,,zapomínají´´ nebo připomínají různé historické události dle toho, jak jsou pro ně zrovna relevantní – tj. v komunismu se velmi podrobně probírali kapitoly husitství a Jan Žižka byl prezentován jako ,,zastánce dělnického lidu´´, oproti tomu o Tomáši Garyque Masarykovi, pokud se učilo, tak v negativních souvislostech. Ostatně v narativní psychoterapii, se terapeuti snaží také o změnu osobních pravd, např. událost vnímanou silně traumaticky, se mohou snažit přetvořit v událost, která byla posilující výzvou).1&lt;br /&gt;
HISTORIE&lt;br /&gt;
Vznik narativní psychologie:&lt;br /&gt;
Psychologové si důležitosti příběhu, samozřejmě všimli mnohem dříve, než bylo poprvé užito spojení narativní psychologie. Důraz na narativitu nacházíme ve výzkumech životní historie, biografií a v případových studiích. Význam narativního materiálu pro studium člověka oceňují vědci už v předminulém století (např. v díle J.S. Milla, W. Sterna, S. Freuda, H. A. Murraye, G. Allporta). Ale teprve začátkem osmdesátých let se začínají psychologicky studovat různé aspekty života prostřednictvím autobiografických vyprávění. Avšak za „paradigamatický zlom“ či posun je považována kniha sedmnácti esejů On narrative, kterou editoval W. J. T. Mitchell. První pokus o vysvětlení psychologického vztahu mezi životem a způsobem, kterým o něm lidé vyprávějí, učinil J. Kotre ve své knize Outliving the Self, kde se zaměřil na sociální dynamiku příběhů, tedy, jak lidé interpretují své příběhu v kontextu kolektivních významů.&lt;br /&gt;
Dle J. Pottera,  P. Stringera a M. Wetherellové mají psychologie a literatura společný základ, ten spočívá v kódech/symbolech, kterými dávají lidé srozumitelnost svým životům (v oblasti jejich psychiky) a literárním dějům (v oblasti literatury) – tedy tyto kódy srozumitelnosti jsou obdobné.&lt;br /&gt;
Na začátku výzkumů příběhu pak v oblasti kognitivní psychologie stojí Schankova a Abelsonova teorie scénářů. Schank objasňuje, že z hlediska této teorie znamená naslouchat příběhům spuštění automatické kognitivní odpovědi, rozvzpomínání, reaktivaci percepčně-kognitivních schémat, které pravděpodobně zpracovaly událost.&lt;br /&gt;
V polovině osmdesátých let dvacátého století bylo již zřejmé, že příběh nejenom do psychologie patří, ale též se ukazovalo, že by mu měla být věnována zvláštní psychologicky věcná i metodologická pozornost. &lt;br /&gt;
Průkopnický první krok je připisován Theodoru R. Sarbinovi, který použil termín narativní psychologie pro titul editované monografie Narrative psychology: the storied nature of human conduct (1986). Sarbin klade důraz na příběhu jako na vodítka pro život a jako prostředek porozumění chování druhých. Narativní metafora je podle něj organizujícím principem - jedinec myslí, vnímá, představuje si (imaginuje) či se mravně rozhoduje podle svých narativních struktur. Ty souvisí s významy, které jsou sdělovány vyjádřením dějové zápletky (či linie). Autorský i ediční počin Theodora R. Sarbina je zásadní zejména v tom, že zřetelně pojmenovává způsob, kterým jedinec vnáší smysl do světa prostřednictvím vyprávění příběhů. Tento způsob je identifikován jako princip, který se může stát základem konstituování nové psychologické disciplíny – narativní psychologie. Od té doby lze pozorovat systematický rozvoj narativního přístupu v psychologii.&lt;br /&gt;
Rok 1986 nepatřil jen Sarbinově „objevu“. Vychází též kniha  Elliota G. Mishlera „Research Interviewing – Context and Narrative”. Mishler navrhuje a zkouší v té době zcela neobvyklou výzkumnou variantu, která je založena na pojetí interview jako řečové události, na předpokladu, že to, jak se výzkumný rozhovor odvíjí je konstruováno společně zkoumajícím i respondentem. &lt;br /&gt;
Dále Jerome Bruner rozpracovává svou teorii paradigmatického a narativního poznávacího modu. Paradigmatický (logicko-vědecký) modus je podle Brunera založen na dobře formulovaném spolehlivém argumentu, kterému předchází precizní analýza provedená podle uznávaných pravidel.  K pravdě se lze v jeho rámci přiblížit prostřednictvím logického důkazu,  empirickým objevem provedeným na základě promyšlené hypotézy. Narativní vědění je oproti tomu organizováno prostřednictvím příběhů, které lidé vyprávějí o svém životě, o svých zkušenostech. Narativní nazírání na svět je subjektivní reprezentací světa, které zahrnuje jak znalost o světě, tak i úhel pohledu na něj. Zjednodušeně řečeno, paradigmatický modus usiluje o silné argumenty a chladnou logiku, díky které se lidé mohou orientovat ve světě, na druhou stranu dává narativní modus, tedy ten, který dává důraz na podmanivost příběhu a jeho sílu, tento modus usiluje více o následování vizí, sklonů a tužeb a neopírá se logiku v poznávání a interpretování světa.&lt;br /&gt;
Dan P. McAdams představuje model identity, kterou bychom mohli označit jako narativní. Centrální metaforou modelu je životní příběh. Podle McAdamse se na začátku adolescence (v Příhodově tradici jde o pubescenci, tedy o období,  kdy se v psychice vynořuje formálně operacionální myšlení) se jedinec stává biografem vlastního já. Životní příběh reprezentuje ve skutečnosti osobní identitu, která je složena ze čtyř hlavních komponent:&lt;br /&gt;
1. nukleární epizody (specifické autobiografické události, které bývají v průběhu času reinterpretovány tak, aby nabyly privilegovaného místa v životním příběhu. Jde o jedinečné a nikomu jinému nepatřící zkušenosti sloužící k objasnění dílčích životních scén),&lt;br /&gt;
2. imago (pojetí imaga vychází z rozporu mezi autonomií a závislostí na společnosti, tedy hledání jedinečnosti, specifické životní cesty, ale v kontextu společnosti, vymezení se vůči společnosti, na které jsme závislí)&lt;br /&gt;
3. ideologického nastavení (hodnoty, morální žebříček) &lt;br /&gt;
4. tvořivé potence scénáře 2&lt;br /&gt;
DŮLEŽITÉ POJMY&lt;br /&gt;
Sám pojem narativní (také narativita) lze interpretovat různě široce. Nejrozšířenější a nejobecnější pojetí odkazuje na jakýkoli psaný či mluvený projev. V užším slova smyslu jde o procesy vytváření příběhu, o kognitivní schéma příběhu nebo o výsledky tohoto procesu, které mají významovou strukturu. Při naraci jsou důležité právě interpretační rámce vypravěče, takže např. diář má minimální narativní výpovědní hodnotu, i když jde také o chronologický výčet událostí.&lt;br /&gt;
Narativní diachronicita, tedy subjektivní prožívání času v příbězích. Čas příběhů není objektivní, některým událostem je díky jejich podrobnému rozebírání, věnováno i více času, než objektivně trvali, jiné, pro vypravěče nepodstatné, nedůležité, nebo zásadně měnící jeho představu ,,jak se událost stala´´ se přeskakují. Ale události ve vyprávění mají v sobě odkaz na objektivní časovou posloupnost.&lt;br /&gt;
Specifičnost, jedinečnost, zvláštnost, tedy, že ve vyprávěných příbězích lidí můžeme vidět korelace s typy či žánry. Jedinečné a specifické události jedincova života, vypravěč přetvoří v příběh, který má určitý žánr (nenaplněná láska, křivda, dosažení spravedlnosti, humorná příhoda), ty mají určité atributy (např. nenaplněná láska obsahuje vypravěče, osobu zájmu, toužení po této osobě a pokusy se k této osobě přiblížit a pak odmítání/ignorování ze strany této osoby), tím, že vypravěč dává své příběhy do žánrových souvislostí, tímto žánrovým určením má příběh i predikční potenciál.&lt;br /&gt;
Narativní paměť. V kognitivní psychologii se os osmdesátých let zkoumá autobiografická paměť (např. Neisser, Rubin). Tyto zkoumání však často vynechávají vliv osobnosti na naši paměť. Autobiografická paměť je však dle M. Conwaye důležitá položka z hlediska osobnostního systému paměti, kromě autobiografických vzpomínek se tedy mísí i s osobnostními cíli, komponenty naší osobnosti a identity. &lt;br /&gt;
Hermeneutická kompozice. Hermeneutika je nauka o správném chápání filozofických (a často náboženských) textů, v širokém slova smyslu je to nauka o hledání různých významů v lidských příbězích. S různých důvodů, může člověk své vyprávění různě modifikovat (autocenzura, estetika, formální úprava), tedy mezi sděleným příběhem a realitou je rozdíl. Hermeneutická (tedy významová) kompozice může být různá a časem a opakovaným vyprávěním se může měnit. Při rekonstrukci významu se lze spolehnout pouze na to, že neexistuje jediné vysvětlení.&lt;br /&gt;
Příběhy jsou vyprávěny ve vztahu k určitému prostředí a jiným událostem a také za určitým záměrem (Intencionalita a následnost). Záměr se může měnit, nebo mohou záměry vyprávění přibývat (pokud se např. stane nějaká silná událost, první vyprávění může být se záměrem ,,dostat se z emocí´´ u následných už může přibýt záměr ,,vysvětlit, co a proč se mi událost stala´´ a dále může přibýt záměr ,,poučit se z události´´, nebo ,,využití události k získání pozornosti/soucitu/obdivu/lítosti atd.´´ dle toho jak vypravěč danou událost formuluje). Záměr ale zcela neurčuje příběh, dále se do něj promítají i jiné kontexty, které se dostavili časem.&lt;br /&gt;
E.G. Mishler předpokládá a nachází u svých subjektů subidentity, nebo jak toto fascinující zjištění metaforicky formuluje: „mluvíme nebo zpíváme svá já jako chorus hlasů, ne jenom jako tenorový nebo sopránový sólista“. Narativní identitu pak vnímá jako kolektivní termín odkazující k dynamické organizaci subidentit, které mohou být jak v konfliktu, tak i ve shodě. Osobní identita, je podle něj budována na vztahu mezi subjektivně prožívanou zkušeností a příběm, kterými jsu tyto zkušensti interúpretovány. Jako svou identitu, tedy člověk prožívá svůj životní příběh, který ale také neustále do určité míry přetváří a utváří. Jak tedy říká, jsme příběhy, které o sobě vyprávíme.2&lt;br /&gt;
NARATIVNÍ PSYCHOTERAPIE&lt;br /&gt;
Postup narativní psychoterapie spočívá v dekonstrukci příběhu, jeho externalizaci a znovu vytvoření (re-autorizace). Dle sociálního konstruktivismu je prožívaná pravda relativní a příběhy mohou mít mnoho interpretací, a to včetně životních příběhů. Během terapie se tedy snaží terapeut nalézt problematické události, jimiž se jeho klient definuje ve svém životním příběhu, tyto události rozebírá a snaží se je, spolu s klientem poskládat zpět tak, aby jim klient připsal, pro jeho život, lépe fungující význam.&lt;br /&gt;
Naslouchání je důležitým aspektem každé terapie, v té narativní se terapeut snaží porozumět nejen obsahu, ale také tomu, jaký má pro jeho klienta zrovna takováto interpretace jeho života význam. Mnohem více než hledání objektivních problémů jde o pochopení jejich perspektivy, kterou k problém zaujímají. Terapeut se tedy nesnaží nalézt kauzality, ve smyslu uzavírání dějů, spíše se snaží příběhy rozvíjet, rozšiřovat, aby je pak v léčebném procesu mohl spolu s klientem posunovat a měnit. Interpretace příběhů tedy neprobíhá na úrovni životních pravd (jste takový, protože se vám udála tato událost), ale spíš se klade důraz na interpretace vyprávějícího (stala se událost, kterou si vyprávějící vysvětluje určitým způsobem, a proto se nyní chová odpovídajícím způsobem).&lt;br /&gt;
Terapeut se snaží rozebírat problematický příběh do detailů, a klade otázky po přehlédnutých, či opomenutých skutečnostech, tím rozšiřuje možnosti interpretace a příběh přestává být jednoznačně vysvětlitelný – tj. dekonstrukce příběhu. Současně se klade důraz na to, že problém není v lidech, ale problémem jsou jednoduše problémy, tj. všechny vlastnosti lidí, dokáží být v určitých situacích problematické (moc milý člověk, v situaci, kdy se musí asertivně vymezit a nedokáže to, bude v dané situaci za ,,špatného´´ - problém není v člověku, ale v celém systému tj. v problému (člověk a jeho osobnost + situační faktory + interpretace) – takto se snaží terapeut o externalizaci problému, externalizace problému je ale spíš postoj terapeuta, než jeho technika. Užitečné také bývá pojmenování zápletky problému. Sám terapeut ale nenabízí klientovi jiná alternativní vysvětlení problému, spíše mu neustále rozšiřuje obzory ve smyslu, na co všechno by mohl mít problém vliv, jak vznikl, co je pro problém typické, kdy se opakuje, kdy vliv vůbec nemá… a sleduje, jak si klient sám uspořádává svůj příběh v dalších interpretacích.1&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojet%C3%AD_pam%C4%9Bti._Teorie_a_modely_pam%C4%9Bti.&amp;diff=59919</id>
		<title>Pojetí paměti. Teorie a modely paměti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojet%C3%AD_pam%C4%9Bti._Teorie_a_modely_pam%C4%9Bti.&amp;diff=59919"/>
		<updated>2020-04-30T13:32:53Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: /* Definice */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;=Definice=&lt;br /&gt;
Paměť je poznávací proces, který prostupuje všechny úrovně poznání. Jedná se o systém, který má za úkol '''vštípení,''' tedy zapamatování si nových informací, dále '''uchování''' a posléze '''vybavení''' si těchto informací. Paměť je pro člověka velmi důležitá, pokud bychom si nepamatovali údaje o sobě a z našeho života, těžko bychom mohli mluvit o osobnosti, stejně tak, je paměť podmínkou učení a mnoha dalších [[Kognitivní procesy|kognitivních proces]]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;ů.&amp;lt;ref&amp;gt;Gillernová, I. (2000). ''Slovník základních pojmů z psychologie''. Fortuna.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Samotný mechanismus paměťových procesů na úrovni mozku ještě není úplně objasněn, nicméně výzkumy naznačují, že díky biochemickým změnám na úrovni synapsí [[neuron]]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;ů, které jsou navozeny bioelektrickými signály, dochází k trvalému uložení vědomě i nevědomě vnímaných záznamů. Začátky zkoumání paměti jsou spojovány se jmény Ribota a Ebbinghause.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Kulišťák, P. (2003). ''Neuropsychologie.'' Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=Způsoby dělení paměti=&lt;br /&gt;
Paměť a její zkoumání mají bohatou a dlouhou historii, díky ní dělíme paměť mnohými způsoby. Nejčastěji jsou využívaná dělení dle analyzátorů, podle doby uchování paměťového záznamu a dle obsahu neboli taxonomie paměťových stop&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|ZPŮSOB DLE&lt;br /&gt;
|ČLENĚNÍ  PAMĚTI&lt;br /&gt;
|AUTOR&lt;br /&gt;
|DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|ANALYZÁTORY&lt;br /&gt;
|Zraková, sluchová, chuťová, čichová, hmatová&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|DOBA UCHOVÁNÍ INFORMACE&lt;br /&gt;
|Senzorická, krátkodobá, dlouhodobá&lt;br /&gt;
|Richard Atkinson, Richard Shiffrin&lt;br /&gt;
|Senzorická dále členěná Sperlingem na ikonickou a  echoickou, dlouhodobá dále členěná Tulvingem na epizodickou a sémantickou&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|TAXONOMIE PAMĚŤOVÝCH STOP&lt;br /&gt;
|Deklarativní a nedeklarativní + podrobnější  členění&lt;br /&gt;
|Larry Squire&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|PRACOVNÍ PAMĚŤ&lt;br /&gt;
|Vizuoprostorový náčrtník, fonologická smyčka,  centrální vykonavatel&lt;br /&gt;
|Allan Badeley&lt;br /&gt;
|Nejedná se o rozčlenění celé paměti, jen objevení  části na pomezí krátkodobé a dlouhodobé paměti&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|KONEKCIONISMUS&lt;br /&gt;
|Model sítě, priming&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
Dělení paměti, má velkou vazbu na modely paměti, díky modelům, respektive jejich logice a důkazům pro ně, došlo právě k těmto dělením. Modely si tedy osvětlíme v další kapitole.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=Modely paměti=&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Podle délky uchování informace==&lt;br /&gt;
'''Podle předpokládané doby uchování''' paměťového záznamu pak paměť rozdělili Richardové '''Atkinson a Shiffrin''' a to na '''senzorickou, krátkodobou a dlouhodobou'''. Předpokládali, že každá z těchto pamětí má svůj ,,sklad´´, tím nemysleli, že by se v mozku opravdu nacházelo jakési úložiště, jde spíše o hypotetické konstrukty. Informace tedy vstupuje skrze senzory do senzorické paměti, kde pokud je jí věnována pozornost, má možnost prostoupit do krátkodobé paměti, pokud se jí pozornost nevěnuje, pak se informace rozpadá. Ve skladu krátkodobé paměti dochází k dalším procesům, informace se může opakovat a tak přejít do dlouhodobé paměti, nebo může být nahrazena. V dlouhodobé paměti pak zůstává zachována, popřípadě interferuje s ostatními informacemi.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Poznámky a prezentace z hodin Základy obecné psychologie (PhDr. Jiří Lukavský, PhD. a PhDr. Luděk Stehlík, PhD.) získané studiem na FF UK&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Toto je jedním ze základních dělení, na které dále navazovali i další vědci. Do senzorické paměti byla nadále zařazena také paměť '''ikonická''', neboli obrazová a '''echoická''', neboli sluchová. K zajímavým zjištěním v oblasti senzorické paměti došel '''George Sperling,''' který zkoumal, kolik informací dokáže člověk uchovat i přesto, že jsou mu prezentovány v řádu milisekund, díky relativně složitému experimentu zjistil, že ikonická paměť je schopna uchovat přibližně 9 položek, zbytek informací se velmi rychle rozpadne. Informace jsme schopni si z krátkodobé paměti vybavit po dobu dvou vteřin.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Otázce, kolik položek jsme schopni si uchovat v krátkodobé paměti, se věnoval G. '''Miller,''' který došel k tzv. '''magickému číslu 7 +/- 2.''' Zapamatujeme si tedy pět až devět jednoduchých nesouvisejících informací, pokud si ale chceme krátkodobou paměť rozšířit, můžeme si zapamatovat i více podnětů, např. řadu 20 číslic, musíme si je ale rozdělit do pro nás logických skupin, kterých bude 5 až 9. K uložení v krátkodobé paměti dochází po dobu 15-30 vteřin. Pro krátkodobou paměť platí tzv. '''pravidlo novosti''', tedy že nejlépe si pamatujeme nejnověji prezentované informace, tedy ty, které nám byli podány jako poslední, poté si vybavíme informace ze začátku a největšímu zapomínání podléhají informace, které jsou nám prezentovány uprostřed sdělení.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Sternberg, R.J. (2002). ''Kognitivní psychologie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud uvažujeme o paměti, nejčastěji máme na mysli právě dlouhodobou paměť. Nicméně o té z hlediska kapacity a setrvání informací máme nejméně informaci. Někteří psychologové se domnívají, že dlouhodobá paměť není kapacitně omezena a také předpokládají nekonečnost, co se týče dlouhodobosti (pokud nedojde k rozpadu či narušení na fyziologické úrovni) (sten). Z neuropsychologického hlediska se v otázce dlouhodobé paměti setkáváme s hypotézami, které tvrdí, že informace pomocí proteinů mění přímo genetickou informaci člověka. Velmi prakticky '''dlouhodobou (deklarativní) paměť''' rozdělil '''Tulving'''  a to na paměť '''epizodickou''', tedy tu, která uchovává informace o událostech a zážitcích z našeho života a paměť '''sémantickou''', která uchovává vědomosti o světě. Učinil tak na základě svých pokusů, kdy měřil mozkovou aktivitu respondentů, dával jim různé otázky, kdy si měli vybavit různé informace, na základě mozkové aktivity, pak zjistil, že informace o osobních prožitcích se vybavují jiným způsobem, nežli obecné informace. Současně během těchto pokusů rozlišil i paměť procedurální – tedy paměť spojenou s činnostmi, při které se opět jiným způsobem aktivoval zejména mozeček.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Taxonomie dle obsahu==&lt;br /&gt;
V učebnicích často zmiňované dělení, jejímž autorem je '''Larry Squire''', zaměřuje na třídění '''dle obsahu''', tedy na paměť '''deklarativní''', která uchovává informace o údajích a událostech, zástupně se také používá pojem '''explicitní''' paměti. Pro všechny ostatní zapamatované informace, tedy dovednosti a návyky, asociační i neasociační učení, priming používáme klasifikace '''nedeklarativní,''' neboli '''procedurální''', či '''implicitní''' paměti. Toto třídění je založené na propojenosti vybavovaných informací s určitými mozkovými strukturami – viz nákres.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Soubor:PAMĚT NÁKRES.png|náhled|978x978pixelů|Dělení paměti]]&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pracovní paměť==&lt;br /&gt;
Zejména základní model Atkinsona a Shifrina, který byl popsán výše, byl dále rozpracováván, nicméně vznikly i další modely paměti, velké pozornosti se dostalo také '''pracovní paměti,''' toto pojetí se nejvíce pojí se jmény '''Baddeley a Hitch.'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pojmem pracovní paměť tak nahradili sklad krátkodobé paměti. Jejich pracovní paměť má tři složky: '''centrální vykonavatel, fonologická smyčka a vizuálně-prostorový náčrtník.''' Centrální vykonavatel, je společný pro celou pracovní paměť a zastupuje v podstatě pozornost. Fonologická smyčka uchovává informace vyjádřené řečí.  A Vizuálně-prostorový náčrtník pak uchovává vizuální informace. Tyto komponenty ale mají omezenou kapacity, takže pokud děláme dvě činnosti, které využívají stejnou část pracovní paměti, budeme je dělat hůř. Podle neuropsychologických výzkumů, lidé opravdu využívají něco jako zásobník pracovní paměti, kde se informace uchovávají a pak až přecházejí do dlouhodobé paměti. Největším rozdílem oproti trojsložkovému modelu Atkinsona a Shifrina je však v tom, že zatímco trojsložkový model, předpokládá pasivní předávání informací (přesun z jednoho skladiště do druhého), pracovní paměť Baddeleyho a Hitche je aktivní, sama propojuje příchozí informace a také propojuje informace v pracovní paměti s vhodnými informacemi z dlouhodobé paměti, nejedná se tedy jen o překládání informací, ale o přidávání a kombinování informací, pracovní paměť se tedy podílí na struktuře dlouhodobé paměti a také v ní může docházet k aha efektu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Konekcionismus==&lt;br /&gt;
Představa paměti jakožto sítě, ve které jsou informace (uzly sítě) vzájemně propojeny, může tedy docházet k paralelním zpracováním informace. Současně aktivace jednoho uzlu vyvolá skrze spojení aktivace uzlů okolo a dosáhne se tedy priming efektu. Tímto mechanismem lze integrovat také předcházející modely paměti.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=Fáze paměťového procesu=&lt;br /&gt;
Rozlišujeme tři základní fáze paměťového procesu, v první řadě musíme umět nové informace ukládat, tuto fázi nazýváme '''vštípení (kódovaní)''', náš mozek dále informace uchovává, '''uchování''' se také říká '''retence''', nakonec můžeme také informace '''vybavovat (reprodukovat'''). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vštípení==&lt;br /&gt;
Při zkoumání krátkodobé paměti se Conrad soustředil na otázku, jakým způsobem kóduje informace právě do tohoto typu paměti, vytvořil experiment, při němž posuzoval, kde respondenti a jakým způsobem chybují. Takto došel k závěru, že krátkodobá paměť je hlavně echoická. Jeho objev nadále potvrdili další experimentátoři, kteří doplnili, že po echoické (akustické) formě má na vštipování v krátkodobé paměti také vliv sémantika (respondenti zapamatovávali rychleji slova s významem), vizuální stopa v krátkodobé paměti je také možná, ale rozpadá se přibližně již po 1,5 sekundě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dlouhodobá paměť ale funguje jinak než paměť krátkodobá. Hlavním způsobem kódování je sémantická forma. Dle experimentu, kde měli respondenti zapamatovávat slova, která byla ze čtyř kategorií (zelenina, profese, jména, živočichové + distraktory) náhodně poskládaná za sebou, ve výsledku pokusné osoby častěji je vybavovali slova práce dle kategorií. Nicméně do dlouhodobé paměti lze kódovat také na základě vizuální paměti, dle experimentu Frostové, seskupovali její respondenti obrázky, jak na základě sémantických kategorií, tak na základě vizuálních podobností. Nicméně dlouhodobá paměť kóduje také akusticky, otázkou pro současný výzkum paměti tedy není nalézt jednotný mechanismus vštipování informací do paměti, ale spíše upřesnění kdy se využívá jaký způsob vštípení.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Přesun z krátkodobé paměti do dlouhodobé probíhá hlavně procesem '''konsolidace'''. Konsolidace znamená, že začleňujeme informace do systému, který jsme si na základě v minulosti nabitých informací utvořili. Díky tomuto procesu bohužel dochází ke zkreslení již v průběhu zapamatovávání, lidé jsou totiž citlivější na informace, které do jejich systému zapadají, zatímco informace, které nemáme kam začlenit, máme tendenci ignorovat. Dalším způsobem, jakým přenést informace z krátkodobé do dlouhodobé paměti je '''opakování'''. Do dlouhodobé paměti se ale neuloží informace, kterých se naučíme mnoho v krátkém časovém intervalu, pokud chceme zvýšit množství informací, které si budeme dlouhodobě pamatovat, je nejlepší využít efektu dělení učené látky, tedy učit se informace v malých množstvích, ale po dlouhou dobu. Proč je tento způsob o tolik účinnější? Podle výzkumů spánku,  se v REM fázi aktivuje proces konsolidace v hippocampu. Tímto způsobem tedy vlastně nutíme mozek k procesu začlenění informace, který je mu přirozený. Důležitým faktorem je také dávání přijímaným informacím smysl, lépe jdou zapamatovat informace, u kterých jsme pochopili princip, než ty které si je mechanicky zapamatováváme&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zajímavým v procesu zapamatovávání je také self-reference (autoreferenční) efekt, pokud danou informaci podáme tak, že nějak souvisí s osobou respondenta, pak dosáhneme větší míry zapamatování. Pokud si srovnáme schopnost vštípení na základě echoické formy, vizuální formy, sémantické formy a autoreferenční formy, informace ohledně naší osoby se vštipují nejlépe.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další efekt, který se při procesu zapamatovávání uplatňuje je tzv rozlišenost (distinctivenes) manželů Eysenckových. Rozlišenost způsobuje, že informace nepodobné, výjimečné, slova a informace takto speciální, zajímavé si vybavujeme rychleji&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Eyseneck, M.W. &amp;amp; Keane M. T. (2008). ''Kognitivní psychologie.'' Academia&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Uchování==&lt;br /&gt;
Lidé si uchovávají informace na základě jejich vlastních subjektivních systémů, při zkoumání vybavování vyšlo najevo, že lidé si informace automaticky systematizovali, na první pohled nebyl systém patrný, ale samotným respondentům smysl dával. Na základě uspořádání do smysluplných celků fungují i paměťové pomůcky neboli mnemotechnické pomůcky. Například akronym - můžeme ze začátečních písmen vytvořit slovo (akronymem je OCEAN z Big 5), nebo akrostie – věta, která nám pomáhá pamatovat např. pořadí čísel a jiné (Letí cihla do malty – LCDM- římské číslice od malé po největší). Těchto metod je samozřejmě více, nejznámější je metoda Loci, neboli metoda místa, kde teoreticky umísťujeme objekty, které si potřebujeme pamatovat do prostoru, který dobře známe.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Zkreslování vzpomínek==&lt;br /&gt;
Barletta zajímalo, jak si lidé pamatují příběhy, dal tedy svým anglickým spoluobčanům za úkol přečíst si indiánskou legendu a pak jí, co nejvíce přesně znovu převyprávět, zjistil, že Angličany v jejich vyprávění ovlivnila jejich kultura, jejich očekávání a předešlé zkušenosti. Obdobným způsobem zjišťovali, jakým způsobem reprodukují stejný příběh různí lidé i jiní autoři. K výsledkům těchto prací patří zjištění, že zarámování příběhu názvem pomáhá k lepšímu a přesnějšímu zapamatování, také že lidé do určité míry konstruují svoje vzpomínky, např. v jednom pokusu byl obdobný text nazván jinými názvy, pokud si respondenti mysleli, že text je zaměřen na odívání, tak si pamatovali více věty o odívání, než ty ostatní, zatímco respondenti, kteří četli článek ,,o mechanice,, si nevybavovali informace o odívání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jeden z největších důkazů ohledně zkreslení naší paměti získala Elisabeth Loftusová, která zkoumala svědecké výpovědi. Dokázala, že způsob kladení otázek má velký vliv na odpovědi svědků. Na zapamatování a uchování informace má velký vliv také kontext, ve kterém jsou informace podávány. Další důležitou proměnnou jsou pak emoce. Ze zkoumání zábleskové paměti v autobiografii lidí lze identifikovat, že nejživěji si pamatujeme emočně velmi vlivné události.  Někteří vědci ale tvrdí, že si tyto události nevybavujeme tak skvěle kvůli emocím, ale proto, že se k nim velmi často vracíme a přemýšlíme nad nimi, tedy je posilujeme.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zajímavé na paměti je také to, že s každým převyprávěním svého zážitku jej reorganizujeme a tím zmenšujeme jeho přesnost, ale naopak reprodukované informace prožíváme živěji.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Zapomínání==&lt;br /&gt;
První se proces zapomínání snažil opsat Ebbinghaus, sám se učil nesmyslné slabiky a sledoval, jak rychle je zapomíná. Na základě jeho poznatků popsali další vědci logaritmickou funkci zapomínání, tedy že v první hodině zapomeneme největší část informací a pak se s narůstajícím počtem hodin informace zapomínají logaritmicky.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt; Proč ale vlastně zapomínáme? Existují hned několik možností zapomínání. První je '''interference,''' při experimentech zkoumajících krátkodobou paměť vyšlo najevo, že velmi obdobné informace se vzájemně nahradí, pokud se respondenti učili např. řady čísel, nesouvisející slova či seskupení písmen, tak nové podněty nahradili staré.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další teorií je teorie '''vyhasínání''', ta se již ze svého principu těžce testuje. V podstatě jde totiž o proces, kdy vyhasínají ty informace, které nejsou posilovány, tedy se kterými se nepracuje.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dalším procesem může být '''rozpad paměťových stop''', v návaznosti na Ebbinghause se někteří vědci domnívají, že všechny paměťové stopy jednou dojdou svému rozpadu. Jen záleží na tom, které se uchovají velmi dlouho a které krátkou dobu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychoanalytici upozorňují na proces '''vytěsnění''', již Sigmund Freud spojoval paměťové stopy s jejich emočním nábojem. Podle něj velmi negativně emočně nabité vzpomínky nepustí naše nevědomí dál do vědomí, aby ochránilo psychickou stabilitu člověka. &amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zatím poslední možné vysvětlení je tzv. '''ztráta vodítek''', kdy informaci sice máme uloženou v paměti, ale již se nám k ní ztratila cesta. Například pokud máme pocit, že něco máme na jazyku, ale nemůže se rozvzpomenout. &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vybavení==&lt;br /&gt;
Výzkum vybavování je značně obtížný, vzhledem k tomu, že k zapomenutým informacím jednoduše nemáme přístup. Nicméně pokusy, které se soustředili na krátkodobou paměť, předpokládají, že při vybavování probíhá sériově, tedy, že se nevybavují všechny informace stejně rychle, ale pokud se zvětší soubor zapamatovávaných slov, pak se čas úměrně prodlužuje, to právě značí o sériovém způsobu vybavování. Nicméně někteří vědci, toto nepovažují za dostatečný důkaz.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tulving ve svých zkoumáních dlouhodobé paměti, zjistil, že mnohem lepší výbavnost je při znovu vybavení, než při rozpomínání. Tedy pokud píšeme test s možnostmi, jsme úspěšnější, než pokud by se nás na otázky z testu někdo ptal a my jsme si měli sami vzpomenout na odpověď.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dalším pomáhajícím efektem při vybavování je tzv. autoreferenční (self-reference) efekt. Lidé si nejlépe pamatují ty informace, ke kterým si sami udělali nápovědy na základě informací, kterých se jich týkají.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=Poruchy paměti=&lt;br /&gt;
Poruchy paměti se nazývají '''amnézie.''' Rozlišujeme dva základní typy amnézie, '''retrográdní a anterográdní.''' Retrográdní amnézie znamená, že si pacient nevybavuje informace předcházející události, která tento stav způsobila. Nezávažné retrográdní amnézie vznikají například na podkladě otřesu mozku, kdy si pacient nevybavuje pár okamžiků před událostí, která vedla k poškození. Existují také závažnější formy retrográdní amnézie, kdy se člověk v paměti vrátí klidně až do dětství, většinou ale amnézie postupně opadá, vzpomínky se pacientovi vybavují, a to od nejstarších po nejnovější, často se ale nevybaví celé, zvlášť na okamžiky těsně před příčinou si většina pacientů nevybaví nikdy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Anterográdní amnézie má opačný charakter, tedy pacient si po události, která zapříčinila poruchu paměti, nedokáže zapamatovat nové události. Tento typ poruchy byl popsán v souvislosti s neurochirurgickými operacemi, které měly zabránit epileptickým záchvatům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zvláštním typem amnézie, kterou ovšem trpíme všichni je '''dětská amnézie.''' Z raných let nemáme téměř žádné vzpomínky, někteří lidé si pamatují velmi výrazné události jako narození sourozence, či úmrtí rodiče, nicméně obvykle mají všichni lidé přibližně do pěti let věku amnézii, popřípadě si vybavují jen velmi málo vzpomínek. Přibližně do tří let věku si nejsme schopni vybavit téměř nic, až mezí třetím a pátým rokem můžeme nalézt nějaké vzpomínky, nicméně přesnost dětských vzpomínek je velmi pochybná. Děti jsou velmi náchylné k sugesci.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
Shaw, J. (2017). ''Iluze paměti: falešné vzpomínky a proč jim věříme''. Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Základy obecné psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie Osobnosti|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Kognitivní psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojet%C3%AD_pam%C4%9Bti._Teorie_a_modely_pam%C4%9Bti.&amp;diff=59915</id>
		<title>Pojetí paměti. Teorie a modely paměti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojet%C3%AD_pam%C4%9Bti._Teorie_a_modely_pam%C4%9Bti.&amp;diff=59915"/>
		<updated>2020-04-30T12:58:47Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
= Definice =&lt;br /&gt;
Paměť je poznávací proces, který prostupuje všechny úrovně poznání. Jedná se o systém, který má za úkol '''vštípení,''' tedy zapamatování si nových informací, dále '''uchování''' a posléze '''vybavení''' si těchto informací. Paměť je pro člověka velmi důležitá, pokud bychom si nepamatovali údaje o sobě a z našeho života, těžko bychom mohli mluvit o osobnosti, stejně tak, je paměť podmínkou učení a mnoha dalších kognitivních procesů )gill).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Samotný mechanismus paměťových procesů na úrovni mozku ještě není úplně objasněn, nicméně výzkumy naznačují, že díky biochemickým změnám na úrovni synapsí neuronů, které jsou navozeny bioelektrickými signály, dochází k trvalému uložení vědomě i nevědomě vnímaných záznamů. Začátky zkoumání paměti jsou spojovány se jmény Ribota a Ebbinghause (kuli).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
= Způsoby dělení paměti =&lt;br /&gt;
Paměť a její zkoumání mají bohatou a dlouhou historii, díky ní dělíme paměť mnohými způsoby. Nejčastěji jsou využívaná dělení dle analyzátorů, podle doby uchování paměťového záznamu a dle obsahu neboli taxonomie paměťových stop.&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|ZPŮSOB DLE&lt;br /&gt;
|ČLENĚNÍ  PAMĚTI&lt;br /&gt;
|AUTOR&lt;br /&gt;
|DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|ANALYZÁTORY&lt;br /&gt;
|Zraková, sluchová, chuťová, čichová, hmatová&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|DOBA UCHOVÁNÍ INFORMACE&lt;br /&gt;
|Senzorická, krátkodobá, dlouhodobá&lt;br /&gt;
|Richard Atkinson, Richard Shiffrin&lt;br /&gt;
|Senzorická dále členěná Sperlingem na ikonickou a  echoickou, dlouhodobá dále členěná Tulvingem na epizodickou a sémantickou&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|TAXONOMIE PAMĚŤOVÝCH STOP&lt;br /&gt;
|Deklarativní a nedeklarativní + podrobnější  členění&lt;br /&gt;
|Larry Squire&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|PRACOVNÍ PAMĚŤ&lt;br /&gt;
|Vizuoprostorový náčrtník, fonologická smyčka,  centrální vykonavatel&lt;br /&gt;
|Allan Badeley&lt;br /&gt;
|Nejedná se o rozčlenění celé paměti, jen objevení  části na pomezí krátkodobé a dlouhodobé paměti&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|KONEKCIONISMUS&lt;br /&gt;
|Model sítě, priming&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
Dělení paměti, má velkou vazbu na modely paměti, díky modelům, respektive jejich logice a důkazům pro ně, došlo právě k těmto dělením. Modely si tedy osvětlíme v další kapitole&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
= Modely paměti =&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Podle délky uchování informace ==&lt;br /&gt;
'''Podle předpokládané doby uchování''' paměťového záznamu pak paměť rozdělili Richardové '''Atkinson a Shiffrin''' a to na '''senzorickou, krátkodobou a dlouhodobou'''. Předpokládali, že každá z těchto pamětí má svůj ,,sklad´´, tím nemysleli, že by se v mozku opravdu nacházelo jakési úložiště, jde spíše o hypotetické konstrukty. Informace tedy vstupuje skrze senzory do senzorické paměti, kde pokud je jí věnována pozornost, má možnost prostoupit do krátkodobé paměti, pokud se jí pozornost nevěnuje, pak se informace rozpadá. Ve skladu krátkodobé paměti dochází k dalším procesům, informace se může opakovat a tak přejít do dlouhodobé paměti, nebo může být nahrazena. V dlouhodobé paměti pak zůstává zachována, popřípadě interferuje s ostatními informacemi.(Luk)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Toto je jedním ze základních dělení, na které dále navazovali i další vědci. Do senzorické paměti byla nadále zařazena také paměť '''ikonická''', neboli obrazová a '''echoická''', neboli sluchová. K zajímavým zjištěním v oblasti senzorické paměti došel '''George Sperling,''' který zkoumal, kolik informací dokáže člověk uchovat i přesto, že jsou mu prezentovány v řádu milisekund, díky relativně složitému experimentu zjistil, že ikonická paměť je schopna uchovat přibližně 9 položek, zbytek informací se velmi rychle rozpadne. Informace jsme schopni si z krátkodobé paměti vybavit po dobu dvou vteřin.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Otázce, kolik položek jsme schopni si uchovat v krátkodobé paměti, se věnoval G. '''Miller,''' který došel k tzv. '''magickému číslu 7 +/- 2.''' Zapamatujeme si tedy pět až devět jednoduchých nesouvisejících informací, pokud si ale chceme krátkodobou paměť rozšířit, můžeme si zapamatovat i více podnětů, např. řadu 20 číslic, musíme si je ale rozdělit do pro nás logických skupin, kterých bude 5 až 9. K uložení v krátkodobé paměti dochází po dobu 15-30 vteřin. Pro krátkodobou paměť platí tzv. '''pravidlo novosti''', tedy že nejlépe si pamatujeme nejnověji prezentované informace, tedy ty, které nám byli podány jako poslední, poté si vybavíme informace ze začátku a největšímu zapomínání podléhají informace, které jsou nám prezentovány uprostřed sdělení.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud uvažujeme o paměti, nejčastěji máme na mysli právě dlouhodobou paměť. Nicméně o té z hlediska kapacity a setrvání informací máme nejméně informaci. Někteří psychologové se domnívají, že dlouhodobá paměť není kapacitně omezena a také předpokládají nekonečnost, co se týče dlouhodobosti (pokud nedojde k rozpadu či narušení na fyziologické úrovni) (sten). Z neuropsychologického hlediska se v otázce dlouhodobé paměti setkáváme s hypotézami, které tvrdí, že informace pomocí proteinů mění přímo genetickou informaci člověka. Velmi prakticky '''dlouhodobou (deklarativní) paměť''' rozdělil '''Tulving'''  a to na paměť '''epizodickou''', tedy tu, která uchovává informace o událostech a zážitcích z našeho života a paměť '''sémantickou''', která uchovává vědomosti o světě. Učinil tak na základě svých pokusů, kdy měřil mozkovou aktivitu respondentů, dával jim různé otázky, kdy si měli vybavit různé informace, na základě mozkové aktivity, pak zjistil, že informace o osobních prožitcích se vybavují jiným způsobem, nežli obecné informace. Současně během těchto pokusů rozlišil i paměť procedurální – tedy paměť spojenou s činnostmi, při které se opět jiným způsobem aktivoval zejména mozeček.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Taxonomie dle obsahu ==&lt;br /&gt;
V učebnicích často zmiňované dělení, jejímž autorem je '''Larry Squire''', zaměřuje na třídění '''dle obsahu''', tedy na paměť '''deklarativní''', která uchovává informace o údajích a událostech, zástupně se také používá pojem '''explicitní''' paměti. Pro všechny ostatní zapamatované informace, tedy dovednosti a návyky, asociační i neasociační učení, priming používáme klasifikace '''nedeklarativní,''' neboli '''procedurální''', či '''implicitní''' paměti. Toto třídění je založené na propojenosti vybavovaných informací s určitými mozkovými strukturami – viz nákres. (kuli).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
nákres&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Pracovní paměť ==&lt;br /&gt;
Zejména základní model Atkinsona a Shifrina, který byl popsán výše, byl dále rozpracováván, nicméně vznikly i další modely paměti, velké pozornosti se dostalo také '''pracovní paměti,''' toto pojetí se nejvíce pojí se jmény '''Baddeley a Hitch.'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pojmem pracovní paměť tak nahradili sklad krátkodobé paměti. Jejich pracovní paměť má tři složky: '''centrální vykonavatel, fonologická smyčka a vizuálně-prostorový náčrtník.''' Centrální vykonavatel, je společný pro celou pracovní paměť a zastupuje v podstatě pozornost. Fonologická smyčka uchovává informace vyjádřené řečí.  A Vizuálně-prostorový náčrtník pak uchovává vizuální informace. Tyto komponenty ale mají omezenou kapacity, takže pokud děláme dvě činnosti, které využívají stejnou část pracovní paměti, budeme je dělat hůř. Podle neuropsychologických výzkumů, lidé opravdu využívají něco jako zásobník pracovní paměti, kde se informace uchovávají a pak až přecházejí do dlouhodobé paměti. Největším rozdílem oproti trojsložkovému modelu Atkinsona a Shifrina je však v tom, že zatímco trojsložkový model, předpokládá pasivní předávání informací (přesun z jednoho skladiště do druhého), pracovní paměť Baddeleyho a Hitche je aktivní, sama propojuje příchozí informace a také propojuje informace v pracovní paměti s vhodnými informacemi z dlouhodobé paměti, nejedná se tedy jen o překládání informací, ale o přidávání a kombinování informací, pracovní paměť se tedy podílí na struktuře dlouhodobé paměti a také v ní může docházet k aha efektu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Konekcionismus ==&lt;br /&gt;
Představa paměti jakožto sítě, ve které jsou informace (uzly sítě) vzájemně propojeny, může tedy docházet k paralelním zpracováním informace. Současně aktivace jednoho uzlu vyvolá skrze spojení aktivace uzlů okolo a dosáhne se tedy priming efektu. Tímto mechanismem lze integrovat také předcházející modely paměti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
= Fáze paměťového procesu =&lt;br /&gt;
Rozlišujeme tři základní fáze paměťového procesu, v první řadě musíme umět nové informace ukládat, tuto fázi nazýváme '''vštípení (kódovaní)''', náš mozek dále informace uchovává, '''uchování''' se také říká '''retence''', nakonec můžeme také informace '''vybavovat (reprodukovat'''). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vštípení ==&lt;br /&gt;
Při zkoumání krátkodobé paměti se Conrad soustředil na otázku, jakým způsobem kóduje informace právě do tohoto typu paměti, vytvořil experiment, při němž posuzoval, kde respondenti a jakým způsobem chybují. Takto došel k závěru, že krátkodobá paměť je hlavně echoická. Jeho objev nadále potvrdili další experimentátoři, kteří doplnili, že po echoické (akustické) formě má na vštipování v krátkodobé paměti také vliv sémantika (respondenti zapamatovávali rychleji slova s významem), vizuální stopa v krátkodobé paměti je také možná, ale rozpadá se přibližně již po 1,5 sekundě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dlouhodobá paměť ale funguje jinak než paměť krátkodobá. Hlavním způsobem kódování je sémantická forma. Dle experimentu, kde měli respondenti zapamatovávat slova, která byla ze čtyř kategorií (zelenina, profese, jména, živočichové + distraktory) náhodně poskládaná za sebou, ve výsledku pokusné osoby častěji je vybavovali slova práce dle kategorií. Nicméně do dlouhodobé paměti lze kódovat také na základě vizuální paměti, dle experimentu Frostové, seskupovali její respondenti obrázky, jak na základě sémantických kategorií, tak na základě vizuálních podobností. Nicméně dlouhodobá paměť kóduje také akusticky, otázkou pro současný výzkum paměti tedy není nalézt jednotný mechanismus vštipování informací do paměti, ale spíše upřesnění kdy se využívá jaký způsob vštípení.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Přesun z krátkodobé paměti do dlouhodobé probíhá hlavně procesem '''konsolidace'''. Konsolidace znamená, že začleňujeme informace do systému, který jsme si na základě v minulosti nabitých informací utvořili. Díky tomuto procesu bohužel dochází ke zkreslení již v průběhu zapamatovávání, lidé jsou totiž citlivější na informace, které do jejich systému zapadají, zatímco informace, které nemáme kam začlenit, máme tendenci ignorovat. Dalším způsobem, jakým přenést informace z krátkodobé do dlouhodobé paměti je '''opakování'''. Do dlouhodobé paměti se ale neuloží informace, kterých se naučíme mnoho v krátkém časovém intervalu, pokud chceme zvýšit množství informací, které si budeme dlouhodobě pamatovat, je nejlepší využít efektu dělení učené látky, tedy učit se informace v malých množstvích, ale po dlouhou dobu. Proč je tento způsob o tolik účinnější? Podle výzkumů spánku,  se v REM fázi aktivuje proces konsolidace v hippocampu. Tímto způsobem tedy vlastně nutíme mozek k procesu začlenění informace, který je mu přirozený. Důležitým faktorem je také dávání přijímaným informacím smysl, lépe jdou zapamatovat informace, u kterých jsme pochopili princip, než ty které si je mechanicky zapamatováváme(STE).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zajímavým v procesu zapamatovávání je také self-reference (autoreferenční) efekt, pokud danou informaci podáme tak, že nějak souvisí s osobou respondenta, pak dosáhneme větší míry zapamatování. Pokud si srovnáme schopnost vštípení na základě echoické formy, vizuální formy, sémantické formy a autoreferenční formy, informace ohledně naší osoby se vštipují nejlépe(luk).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další efekt, který se při procesu zapamatovávání uplatňuje je tzv rozlišenost (distinctivenes) manželů Eysenckových. Rozlišenost způsobuje, že informace nepodobné, výjimečné, slova a informace takto speciální, zajímavé si vybavujeme rychleji (eys).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Uchování ==&lt;br /&gt;
Lidé si uchovávají informace na základě jejich vlastních subjektivních systémů, při zkoumání vybavování vyšlo najevo, že lidé si informace automaticky systematizovali, na první pohled nebyl systém patrný, ale samotným respondentům smysl dával. Na základě uspořádání do smysluplných celků fungují i paměťové pomůcky neboli mnemotechnické pomůcky. Například akronym - můžeme ze začátečních písmen vytvořit slovo (akronymem je OCEAN z Big 5), nebo akrostie – věta, která nám pomáhá pamatovat např. pořadí čísel a jiné (Letí cihla do malty – LCDM- římské číslice od malé po největší). Těchto metod je samozřejmě více, nejznámější je metoda Loci, neboli metoda místa, kde teoreticky umísťujeme objekty, které si potřebujeme pamatovat do prostoru, který dobře známe.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Zkreslování vzpomínek ==&lt;br /&gt;
Barletta zajímalo, jak si lidé pamatují příběhy, dal tedy svým anglickým spoluobčanům za úkol přečíst si indiánskou legendu a pak jí, co nejvíce přesně znovu převyprávět, zjistil, že Angličany v jejich vyprávění ovlivnila jejich kultura, jejich očekávání a předešlé zkušenosti. Obdobným způsobem zjišťovali, jakým způsobem reprodukují stejný příběh různí lidé i jiní autoři. K výsledkům těchto prací patří zjištění, že zarámování příběhu názvem pomáhá k lepšímu a přesnějšímu zapamatování, také že lidé do určité míry konstruují svoje vzpomínky, např. v jednom pokusu byl obdobný text nazván jinými názvy, pokud si respondenti mysleli, že text je zaměřen na odívání, tak si pamatovali více věty o odívání, než ty ostatní, zatímco respondenti, kteří četli článek ,,o mechanice,, si nevybavovali informace o odívání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jeden z největších důkazů ohledně zkreslení naší paměti získala Elisabeth Loftusová, která zkoumala svědecké výpovědi. Dokázala, že způsob kladení otázek má velký vliv na odpovědi svědků. Na zapamatování a uchování informace má velký vliv také kontext, ve kterém jsou informace podávány. Další důležitou proměnnou jsou pak emoce. Ze zkoumání zábleskové paměti v autobiografii lidí lze identifikovat, že nejživěji si pamatujeme emočně velmi vlivné události.  Někteří vědci ale tvrdí, že si tyto události nevybavujeme tak skvěle kvůli emocím, ale proto, že se k nim velmi často vracíme a přemýšlíme nad nimi, tedy je posilujeme.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zajímavé na paměti je také to, že s každým převyprávěním svého zážitku jej reorganizujeme a tím zmenšujeme jeho přesnost, ale naopak reprodukované informace prožíváme živěji. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Zapomínání ==&lt;br /&gt;
První se proces zapomínání snažil opsat Ebbinghaus, sám se učil nesmyslné slabiky a sledoval, jak rychle je zapomíná. Na základě jeho poznatků popsali další vědci logaritmickou funkci zapomínání, tedy že v první hodině zapomeneme největší část informací a pak se s narůstajícím počtem hodin informace zapomínají logaritmicky.(EYS) Proč ale vlastně zapomínáme? Existují hned několik možností zapomínání. První je '''interference,''' při experimentech zkoumajících krátkodobou paměť vyšlo najevo, že velmi obdobné informace se vzájemně nahradí, pokud se respondenti učili např. řady čísel, nesouvisející slova či seskupení písmen, tak nové podněty nahradili staré.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další teorií je teorie '''vyhasínání''', ta se již ze svého principu těžce testuje. V podstatě jde totiž o proces, kdy vyhasínají ty informace, které nejsou posilovány, tedy se kterými se nepracuje (STE).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dalším procesem může být '''rozpad paměťových stop''', v návaznosti na Ebbinghause se někteří vědci domnívají, že všechny paměťové stopy jednou dojdou svému rozpadu. Jen záleží na tom, které se uchovají velmi dlouho a které krátkou dobu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychoanalytici upozorňují na proces '''vytěsnění''', již Sigmund Freud spojoval paměťové stopy s jejich emočním nábojem. Podle něj velmi negativně emočně nabité vzpomínky nepustí naše nevědomí dál do vědomí, aby ochránilo psychickou stabilitu člověka (EYS).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zatím poslední možné vysvětlení je tzv. '''ztráta vodítek''', kdy informaci sice máme uloženou v paměti, ale již se nám k ní ztratila cesta. Například pokud máme pocit, že něco máme na jazyku, ale nemůže se rozvzpomenout. (LUK)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vybavení ==&lt;br /&gt;
Výzkum vybavování je značně obtížný, vzhledem k tomu, že k zapomenutým informacím jednoduše nemáme přístup. Nicméně pokusy, které se soustředili na krátkodobou paměť, předpokládají, že při vybavování probíhá sériově, tedy, že se nevybavují všechny informace stejně rychle, ale pokud se zvětší soubor zapamatovávaných slov, pak se čas úměrně prodlužuje, to právě značí o sériovém způsobu vybavování. Nicméně někteří vědci, toto nepovažují za dostatečný důkaz.(STE)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tulving ve svých zkoumáních dlouhodobé paměti, zjistil, že mnohem lepší výbavnost je při znovu vybavení, než při rozpomínání. Tedy pokud píšeme test s možnostmi, jsme úspěšnější, než pokud by se nás na otázky z testu někdo ptal a my jsme si měli sami vzpomenout na odpověď.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dalším pomáhajícím efektem při vybavování je tzv. autoreferenční (self-reference) efekt. Lidé si nejlépe pamatují ty informace, ke kterým si sami udělali nápovědy na základě informací, kterých se jich týkají.(STE)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
= Poruchy paměti =&lt;br /&gt;
Poruchy paměti se nazývají '''amnézie.''' Rozlišujeme dva základní typy amnézie, '''retrográdní a anterográdní.''' Retrográdní amnézie znamená, že si pacient nevybavuje informace předcházející události, která tento stav způsobila. Nezávažné retrográdní amnézie vznikají například na podkladě otřesu mozku, kdy si pacient nevybavuje pár okamžiků před událostí, která vedla k poškození. Existují také závažnější formy retrográdní amnézie, kdy se člověk v paměti vrátí klidně až do dětství, většinou ale amnézie postupně opadá, vzpomínky se pacientovi vybavují, a to od nejstarších po nejnovější, často se ale nevybaví celé, zvlášť na okamžiky těsně před příčinou si většina pacientů nevybaví nikdy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Anterográdní amnézie má opačný charakter, tedy pacient si po události, která zapříčinila poruchu paměti, nedokáže zapamatovat nové události. Tento typ poruchy byl popsán v souvislosti s neurochirurgickými operacemi, které měly zabránit epileptickým záchvatům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zvláštním typem amnézie, kterou ovšem trpíme všichni je '''dětská amnézie.''' Z raných let nemáme téměř žádné vzpomínky, někteří lidé si pamatují velmi výrazné události jako narození sourozence, či úmrtí rodiče, nicméně obvykle mají všichni lidé přibližně do pěti let věku amnézii, popřípadě si vybavují jen velmi málo vzpomínek. Přibližně do tří let věku si nejsme schopni vybavit téměř nic, až mezí třetím a pátým rokem můžeme nalézt nějaké vzpomínky, nicméně přesnost dětských vzpomínek je velmi pochybná. Děti jsou velmi náchylné k sugesci.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy obecné psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Psychologie Osobnosti|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Kognitivní psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojet%C3%AD_pam%C4%9Bti._Teorie_a_modely_pam%C4%9Bti.&amp;diff=59914</id>
		<title>Pojetí paměti. Teorie a modely paměti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojet%C3%AD_pam%C4%9Bti._Teorie_a_modely_pam%C4%9Bti.&amp;diff=59914"/>
		<updated>2020-04-30T12:57:21Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: Založena nová stránka s textem „&amp;lt;br /&amp;gt;  = Definice = Paměť je poznávací proces, který prostupuje všechny úrovně poznání. Jedná se o systém, který má za úkol '''vštípení,…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
= Definice =&lt;br /&gt;
Paměť je poznávací proces, který prostupuje všechny úrovně poznání. Jedná se o systém, který má za úkol '''vštípení,''' tedy zapamatování si nových informací, dále '''uchování''' a posléze '''vybavení''' si těchto informací. Paměť je pro člověka velmi důležitá, pokud bychom si nepamatovali údaje o sobě a z našeho života, těžko bychom mohli mluvit o osobnosti, stejně tak, je paměť podmínkou učení a mnoha dalších kognitivních procesů )gill).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Samotný mechanismus paměťových procesů na úrovni mozku ještě není úplně objasněn, nicméně výzkumy naznačují, že díky biochemickým změnám na úrovni synapsí neuronů, které jsou navozeny bioelektrickými signály, dochází k trvalému uložení vědomě i nevědomě vnímaných záznamů. Začátky zkoumání paměti jsou spojovány se jmény Ribota a Ebbinghause (kuli).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
= Způsoby dělení paměti =&lt;br /&gt;
Paměť a její zkoumání mají bohatou a dlouhou historii, díky ní dělíme paměť mnohými způsoby. Nejčastěji jsou využívaná dělení dle analyzátorů, podle doby uchování paměťového záznamu a dle obsahu neboli taxonomie paměťových stop.&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|ZPŮSOB DLE&lt;br /&gt;
|ČLENĚNÍ  PAMĚTI&lt;br /&gt;
|AUTOR&lt;br /&gt;
|DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|ANALYZÁTORY&lt;br /&gt;
|Zraková, sluchová, chuťová, čichová, hmatová&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|DOBA UCHOVÁNÍ INFORMACE&lt;br /&gt;
|Senzorická, krátkodobá, dlouhodobá&lt;br /&gt;
|Richard Atkinson, Richard Shiffrin&lt;br /&gt;
|Senzorická dále členěná Sperlingem na ikonickou a  echoickou, dlouhodobá dále členěná Tulvingem na epizodickou a sémantickou&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|TAXONOMIE PAMĚŤOVÝCH STOP&lt;br /&gt;
|Deklarativní a nedeklarativní + podrobnější  členění&lt;br /&gt;
|Larry Squire&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|PRACOVNÍ PAMĚŤ&lt;br /&gt;
|Vizuoprostorový náčrtník, fonologická smyčka,  centrální vykonavatel&lt;br /&gt;
|Allan Badeley&lt;br /&gt;
|Nejedná se o rozčlenění celé paměti, jen objevení  části na pomezí krátkodobé a dlouhodobé paměti&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|KONEKCIONISMUS&lt;br /&gt;
|Model sítě, priming&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
Dělení paměti, má velkou vazbu na modely paměti, díky modelům, respektive jejich logice a důkazům pro ně, došlo právě k těmto dělením. Modely si tedy osvětlíme v další kapitole&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
= Modely paměti =&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Podle délky uchování informace ==&lt;br /&gt;
'''Podle předpokládané doby uchování''' paměťového záznamu pak paměť rozdělili Richardové '''Atkinson a Shiffrin''' a to na '''senzorickou, krátkodobou a dlouhodobou'''. Předpokládali, že každá z těchto pamětí má svůj ,,sklad´´, tím nemysleli, že by se v mozku opravdu nacházelo jakési úložiště, jde spíše o hypotetické konstrukty. Informace tedy vstupuje skrze senzory do senzorické paměti, kde pokud je jí věnována pozornost, má možnost prostoupit do krátkodobé paměti, pokud se jí pozornost nevěnuje, pak se informace rozpadá. Ve skladu krátkodobé paměti dochází k dalším procesům, informace se může opakovat a tak přejít do dlouhodobé paměti, nebo může být nahrazena. V dlouhodobé paměti pak zůstává zachována, popřípadě interferuje s ostatními informacemi.(Luk)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Toto je jedním ze základních dělení, na které dále navazovali i další vědci. Do senzorické paměti byla nadále zařazena také paměť '''ikonická''', neboli obrazová a '''echoická''', neboli sluchová. K zajímavým zjištěním v oblasti senzorické paměti došel '''George Sperling,''' který zkoumal, kolik informací dokáže člověk uchovat i přesto, že jsou mu prezentovány v řádu milisekund, díky relativně složitému experimentu zjistil, že ikonická paměť je schopna uchovat přibližně 9 položek, zbytek informací se velmi rychle rozpadne. Informace jsme schopni si z krátkodobé paměti vybavit po dobu dvou vteřin.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Otázce, kolik položek jsme schopni si uchovat v krátkodobé paměti, se věnoval G. '''Miller,''' který došel k tzv. '''magickému číslu 7 +/- 2.''' Zapamatujeme si tedy pět až devět jednoduchých nesouvisejících informací, pokud si ale chceme krátkodobou paměť rozšířit, můžeme si zapamatovat i více podnětů, např. řadu 20 číslic, musíme si je ale rozdělit do pro nás logických skupin, kterých bude 5 až 9. K uložení v krátkodobé paměti dochází po dobu 15-30 vteřin. Pro krátkodobou paměť platí tzv. '''pravidlo novosti''', tedy že nejlépe si pamatujeme nejnověji prezentované informace, tedy ty, které nám byli podány jako poslední, poté si vybavíme informace ze začátku a největšímu zapomínání podléhají informace, které jsou nám prezentovány uprostřed sdělení.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud uvažujeme o paměti, nejčastěji máme na mysli právě dlouhodobou paměť. Nicméně o té z hlediska kapacity a setrvání informací máme nejméně informaci. Někteří psychologové se domnívají, že dlouhodobá paměť není kapacitně omezena a také předpokládají nekonečnost, co se týče dlouhodobosti (pokud nedojde k rozpadu či narušení na fyziologické úrovni) (sten). Z neuropsychologického hlediska se v otázce dlouhodobé paměti setkáváme s hypotézami, které tvrdí, že informace pomocí proteinů mění přímo genetickou informaci člověka. Velmi prakticky '''dlouhodobou (deklarativní) paměť''' rozdělil '''Tulving'''  a to na paměť '''epizodickou''', tedy tu, která uchovává informace o událostech a zážitcích z našeho života a paměť '''sémantickou''', která uchovává vědomosti o světě. Učinil tak na základě svých pokusů, kdy měřil mozkovou aktivitu respondentů, dával jim různé otázky, kdy si měli vybavit různé informace, na základě mozkové aktivity, pak zjistil, že informace o osobních prožitcích se vybavují jiným způsobem, nežli obecné informace. Současně během těchto pokusů rozlišil i paměť procedurální – tedy paměť spojenou s činnostmi, při které se opět jiným způsobem aktivoval zejména mozeček.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Taxonomie dle obsahu ==&lt;br /&gt;
V učebnicích často zmiňované dělení, jejímž autorem je '''Larry Squire''', zaměřuje na třídění '''dle obsahu''', tedy na paměť '''deklarativní''', která uchovává informace o údajích a událostech, zástupně se také používá pojem '''explicitní''' paměti. Pro všechny ostatní zapamatované informace, tedy dovednosti a návyky, asociační i neasociační učení, priming používáme klasifikace '''nedeklarativní,''' neboli '''procedurální''', či '''implicitní''' paměti. Toto třídění je založené na propojenosti vybavovaných informací s určitými mozkovými strukturami – viz nákres. (kuli).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
nákres&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Pracovní paměť ==&lt;br /&gt;
Zejména základní model Atkinsona a Shifrina, který byl popsán výše, byl dále rozpracováván, nicméně vznikly i další modely paměti, velké pozornosti se dostalo také '''pracovní paměti,''' toto pojetí se nejvíce pojí se jmény '''Baddeley a Hitch.'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pojmem pracovní paměť tak nahradili sklad krátkodobé paměti. Jejich pracovní paměť má tři složky: '''centrální vykonavatel, fonologická smyčka a vizuálně-prostorový náčrtník.''' Centrální vykonavatel, je společný pro celou pracovní paměť a zastupuje v podstatě pozornost. Fonologická smyčka uchovává informace vyjádřené řečí.  A Vizuálně-prostorový náčrtník pak uchovává vizuální informace. Tyto komponenty ale mají omezenou kapacity, takže pokud děláme dvě činnosti, které využívají stejnou část pracovní paměti, budeme je dělat hůř. Podle neuropsychologických výzkumů, lidé opravdu využívají něco jako zásobník pracovní paměti, kde se informace uchovávají a pak až přecházejí do dlouhodobé paměti. Největším rozdílem oproti trojsložkovému modelu Atkinsona a Shifrina je však v tom, že zatímco trojsložkový model, předpokládá pasivní předávání informací (přesun z jednoho skladiště do druhého), pracovní paměť Baddeleyho a Hitche je aktivní, sama propojuje příchozí informace a také propojuje informace v pracovní paměti s vhodnými informacemi z dlouhodobé paměti, nejedná se tedy jen o překládání informací, ale o přidávání a kombinování informací, pracovní paměť se tedy podílí na struktuře dlouhodobé paměti a také v ní může docházet k aha efektu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Konekcionismus ==&lt;br /&gt;
Představa paměti jakožto sítě, ve které jsou informace (uzly sítě) vzájemně propojeny, může tedy docházet k paralelním zpracováním informace. Současně aktivace jednoho uzlu vyvolá skrze spojení aktivace uzlů okolo a dosáhne se tedy priming efektu. Tímto mechanismem lze integrovat také předcházející modely paměti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
= Fáze paměťového procesu =&lt;br /&gt;
Rozlišujeme tři základní fáze paměťového procesu, v první řadě musíme umět nové informace ukládat, tuto fázi nazýváme '''vštípení (kódovaní)''', náš mozek dále informace uchovává, '''uchování''' se také říká '''retence''', nakonec můžeme také informace '''vybavovat (reprodukovat'''). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vštípení ==&lt;br /&gt;
Při zkoumání krátkodobé paměti se Conrad soustředil na otázku, jakým způsobem kóduje informace právě do tohoto typu paměti, vytvořil experiment, při němž posuzoval, kde respondenti a jakým způsobem chybují. Takto došel k závěru, že krátkodobá paměť je hlavně echoická. Jeho objev nadále potvrdili další experimentátoři, kteří doplnili, že po echoické (akustické) formě má na vštipování v krátkodobé paměti také vliv sémantika (respondenti zapamatovávali rychleji slova s významem), vizuální stopa v krátkodobé paměti je také možná, ale rozpadá se přibližně již po 1,5 sekundě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dlouhodobá paměť ale funguje jinak než paměť krátkodobá. Hlavním způsobem kódování je sémantická forma. Dle experimentu, kde měli respondenti zapamatovávat slova, která byla ze čtyř kategorií (zelenina, profese, jména, živočichové + distraktory) náhodně poskládaná za sebou, ve výsledku pokusné osoby častěji je vybavovali slova práce dle kategorií. Nicméně do dlouhodobé paměti lze kódovat také na základě vizuální paměti, dle experimentu Frostové, seskupovali její respondenti obrázky, jak na základě sémantických kategorií, tak na základě vizuálních podobností. Nicméně dlouhodobá paměť kóduje také akusticky, otázkou pro současný výzkum paměti tedy není nalézt jednotný mechanismus vštipování informací do paměti, ale spíše upřesnění kdy se využívá jaký způsob vštípení.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Přesun z krátkodobé paměti do dlouhodobé probíhá hlavně procesem '''konsolidace'''. Konsolidace znamená, že začleňujeme informace do systému, který jsme si na základě v minulosti nabitých informací utvořili. Díky tomuto procesu bohužel dochází ke zkreslení již v průběhu zapamatovávání, lidé jsou totiž citlivější na informace, které do jejich systému zapadají, zatímco informace, které nemáme kam začlenit, máme tendenci ignorovat. Dalším způsobem, jakým přenést informace z krátkodobé do dlouhodobé paměti je '''opakování'''. Do dlouhodobé paměti se ale neuloží informace, kterých se naučíme mnoho v krátkém časovém intervalu, pokud chceme zvýšit množství informací, které si budeme dlouhodobě pamatovat, je nejlepší využít efektu dělení učené látky, tedy učit se informace v malých množstvích, ale po dlouhou dobu. Proč je tento způsob o tolik účinnější? Podle výzkumů spánku,  se v REM fázi aktivuje proces konsolidace v hippocampu. Tímto způsobem tedy vlastně nutíme mozek k procesu začlenění informace, který je mu přirozený. Důležitým faktorem je také dávání přijímaným informacím smysl, lépe jdou zapamatovat informace, u kterých jsme pochopili princip, než ty které si je mechanicky zapamatováváme(STE).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zajímavým v procesu zapamatovávání je také self-reference (autoreferenční) efekt, pokud danou informaci podáme tak, že nějak souvisí s osobou respondenta, pak dosáhneme větší míry zapamatování. Pokud si srovnáme schopnost vštípení na základě echoické formy, vizuální formy, sémantické formy a autoreferenční formy, informace ohledně naší osoby se vštipují nejlépe(luk).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další efekt, který se při procesu zapamatovávání uplatňuje je tzv rozlišenost (distinctivenes) manželů Eysenckových. Rozlišenost způsobuje, že informace nepodobné, výjimečné, slova a informace takto speciální, zajímavé si vybavujeme rychleji (eys).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Uchování ==&lt;br /&gt;
Lidé si uchovávají informace na základě jejich vlastních subjektivních systémů, při zkoumání vybavování vyšlo najevo, že lidé si informace automaticky systematizovali, na první pohled nebyl systém patrný, ale samotným respondentům smysl dával. Na základě uspořádání do smysluplných celků fungují i paměťové pomůcky neboli mnemotechnické pomůcky. Například akronym - můžeme ze začátečních písmen vytvořit slovo (akronymem je OCEAN z Big 5), nebo akrostie – věta, která nám pomáhá pamatovat např. pořadí čísel a jiné (Letí cihla do malty – LCDM- římské číslice od malé po největší). Těchto metod je samozřejmě více, nejznámější je metoda Loci, neboli metoda místa, kde teoreticky umísťujeme objekty, které si potřebujeme pamatovat do prostoru, který dobře známe.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Zkreslování vzpomínek ==&lt;br /&gt;
Barletta zajímalo, jak si lidé pamatují příběhy, dal tedy svým anglickým spoluobčanům za úkol přečíst si indiánskou legendu a pak jí, co nejvíce přesně znovu převyprávět, zjistil, že Angličany v jejich vyprávění ovlivnila jejich kultura, jejich očekávání a předešlé zkušenosti. Obdobným způsobem zjišťovali, jakým způsobem reprodukují stejný příběh různí lidé i jiní autoři. K výsledkům těchto prací patří zjištění, že zarámování příběhu názvem pomáhá k lepšímu a přesnějšímu zapamatování, také že lidé do určité míry konstruují svoje vzpomínky, např. v jednom pokusu byl obdobný text nazván jinými názvy, pokud si respondenti mysleli, že text je zaměřen na odívání, tak si pamatovali více věty o odívání, než ty ostatní, zatímco respondenti, kteří četli článek ,,o mechanice,, si nevybavovali informace o odívání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jeden z největších důkazů ohledně zkreslení naší paměti získala Elisabeth Loftusová, která zkoumala svědecké výpovědi. Dokázala, že způsob kladení otázek má velký vliv na odpovědi svědků. Na zapamatování a uchování informace má velký vliv také kontext, ve kterém jsou informace podávány. Další důležitou proměnnou jsou pak emoce. Ze zkoumání zábleskové paměti v autobiografii lidí lze identifikovat, že nejživěji si pamatujeme emočně velmi vlivné události.  Někteří vědci ale tvrdí, že si tyto události nevybavujeme tak skvěle kvůli emocím, ale proto, že se k nim velmi často vracíme a přemýšlíme nad nimi, tedy je posilujeme.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zajímavé na paměti je také to, že s každým převyprávěním svého zážitku jej reorganizujeme a tím zmenšujeme jeho přesnost, ale naopak reprodukované informace prožíváme živěji. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Zapomínání ==&lt;br /&gt;
První se proces zapomínání snažil opsat Ebbinghaus, sám se učil nesmyslné slabiky a sledoval, jak rychle je zapomíná. Na základě jeho poznatků popsali další vědci logaritmickou funkci zapomínání, tedy že v první hodině zapomeneme největší část informací a pak se s narůstajícím počtem hodin informace zapomínají logaritmicky.(EYS) Proč ale vlastně zapomínáme? Existují hned několik možností zapomínání. První je '''interference,''' při experimentech zkoumajících krátkodobou paměť vyšlo najevo, že velmi obdobné informace se vzájemně nahradí, pokud se respondenti učili např. řady čísel, nesouvisející slova či seskupení písmen, tak nové podněty nahradili staré.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další teorií je teorie '''vyhasínání''', ta se již ze svého principu těžce testuje. V podstatě jde totiž o proces, kdy vyhasínají ty informace, které nejsou posilovány, tedy se kterými se nepracuje (STE).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dalším procesem může být '''rozpad paměťových stop''', v návaznosti na Ebbinghause se někteří vědci domnívají, že všechny paměťové stopy jednou dojdou svému rozpadu. Jen záleží na tom, které se uchovají velmi dlouho a které krátkou dobu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychoanalytici upozorňují na proces '''vytěsnění''', již Sigmund Freud spojoval paměťové stopy s jejich emočním nábojem. Podle něj velmi negativně emočně nabité vzpomínky nepustí naše nevědomí dál do vědomí, aby ochránilo psychickou stabilitu člověka (EYS).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zatím poslední možné vysvětlení je tzv. '''ztráta vodítek''', kdy informaci sice máme uloženou v paměti, ale již se nám k ní ztratila cesta. Například pokud máme pocit, že něco máme na jazyku, ale nemůže se rozvzpomenout. (LUK)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vybavení ==&lt;br /&gt;
Výzkum vybavování je značně obtížný, vzhledem k tomu, že k zapomenutým informacím jednoduše nemáme přístup. Nicméně pokusy, které se soustředili na krátkodobou paměť, předpokládají, že při vybavování probíhá sériově, tedy, že se nevybavují všechny informace stejně rychle, ale pokud se zvětší soubor zapamatovávaných slov, pak se čas úměrně prodlužuje, to právě značí o sériovém způsobu vybavování. Nicméně někteří vědci, toto nepovažují za dostatečný důkaz.(STE)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tulving ve svých zkoumáních dlouhodobé paměti, zjistil, že mnohem lepší výbavnost je při znovu vybavení, než při rozpomínání. Tedy pokud píšeme test s možnostmi, jsme úspěšnější, než pokud by se nás na otázky z testu někdo ptal a my jsme si měli sami vzpomenout na odpověď.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dalším pomáhajícím efektem při vybavování je tzv. autoreferenční (self-reference) efekt. Lidé si nejlépe pamatují ty informace, ke kterým si sami udělali nápovědy na základě informací, kterých se jich týkají.(STE)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
= Poruchy paměti =&lt;br /&gt;
Poruchy paměti se nazývají '''amnézie.''' Rozlišujeme dva základní typy amnézie, '''retrográdní a anterográdní.''' Retrográdní amnézie znamená, že si pacient nevybavuje informace předcházející události, která tento stav způsobila. Nezávažné retrográdní amnézie vznikají například na podkladě otřesu mozku, kdy si pacient nevybavuje pár okamžiků před událostí, která vedla k poškození. Existují také závažnější formy retrográdní amnézie, kdy se člověk v paměti vrátí klidně až do dětství, většinou ale amnézie postupně opadá, vzpomínky se pacientovi vybavují, a to od nejstarších po nejnovější, často se ale nevybaví celé, zvlášť na okamžiky těsně před příčinou si většina pacientů nevybaví nikdy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Anterográdní amnézie má opačný charakter, tedy pacient si po události, která zapříčinila poruchu paměti, nedokáže zapamatovat nové události. Tento typ poruchy byl popsán v souvislosti s neurochirurgickými operacemi, které měly zabránit epileptickým záchvatům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zvláštním typem amnézie, kterou ovšem trpíme všichni je '''dětská amnézie.''' Z raných let nemáme téměř žádné vzpomínky, někteří lidé si pamatují velmi výrazné události jako narození sourozence, či úmrtí rodiče, nicméně obvykle mají všichni lidé přibližně do pěti let věku amnézii, popřípadě si vybavují jen velmi málo vzpomínek. Přibližně do tří let věku si nejsme schopni vybavit téměř nic, až mezí třetím a pátým rokem můžeme nalézt nějaké vzpomínky, nicméně přesnost dětských vzpomínek je velmi pochybná. Děti jsou velmi náchylné k sugesci.&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soubor:PAM%C4%9AT_N%C3%81KRES.png&amp;diff=59913</id>
		<title>Soubor:PAMĚT NÁKRES.png</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soubor:PAM%C4%9AT_N%C3%81KRES.png&amp;diff=59913"/>
		<updated>2020-04-30T12:31:39Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Dělení paměti dle Squire a Knowltona.&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Teorie_percepce._Vztah_percepce_a_apercepce&amp;diff=59423</id>
		<title>Teorie percepce. Vztah percepce a apercepce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Teorie_percepce._Vztah_percepce_a_apercepce&amp;diff=59423"/>
		<updated>2020-04-10T19:37:40Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: /* Klíčová slova */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Definice percepce==&lt;br /&gt;
Vnímání neboli percepce, je nižší [[Kognitivní procesy|poznávací proces]], jehož výsledkem je [[Vjemy|vjem]]. Vnímání je smyslovými orgány zprostředkovaný a v mozku utvářený komplexní obraz bezprostředně působících předmětů a jevů vnějšího prostředí i aktuálního stavu organismu, resp. osoby. Je to proces uvědomování si vnějšího i vnitřního prostředí a je základem názorného poznávání. Vnímání se děje v jednotě s ostatními poznávacími procesy, ale je také ovlivňováno [[Emoce|emocemi]] a [[Motivace|motivací]].&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nejdůležitějšími charakteristikami vnímání jsou:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Celostnost (vjem je vždy obrazem celého předmětu, jevu; počitky se musejí spojit do jednoho celku, aby je byl člověk schopen vnímat, tedy aby vznikl vjem)&lt;br /&gt;
*Výběrovost (z aktuálně působících podnětů a situací je vybrána jen část – v důsledku zaměření pozornosti, či potřeb člověka)&lt;br /&gt;
*Konstantnost (při měnících se podmínkách, např. světelných, prostorových, zůstává zachována relativní stálost velikosti, tvaru, barvy a jiných vnímaných skutečností)&lt;br /&gt;
*Předmětnost (vnímání a jeho obsah je obrazem objektivně existujícího jevu – na rozdíl od např. halucinace)&lt;br /&gt;
*Historičnost (ve vnímání se projevuje společenská podmíněnost i vlastní zkušenost člověka)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnímání se obvykle dělí podle smyslové modality: zrakové (percepce barvy, jasu, tvaru, prostoru, vzdálenosti, pohybu), sluchové (percepce hluků a tónů, výšky, síly, a zabarvení zvuků), kožně svalové (percepce doteku, tlaku, bolesti, chladu a tepla), kinestetické (percepce polohy a pohybu organismu), chuťové (percepce vlastností chemických látek obsažených v potravě), a čichové (percepce chemických látek obsažených ve vzduchu.&amp;lt;ref&amp;gt;Gillernová, I. (2000). ''Slovník základních pojmů z psychologie.'' Praha: Fortuna.&amp;lt;/ref&amp;gt; &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vizuální percepce==&lt;br /&gt;
Nejlépe probádanou oblastí percepce člověka je vizuální vnímání.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Stenberg, R.J. (2002). ''Kognitivní psychologie''. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt; Vzhledem k tomu, že na senzory působí velké množství podnětů, jsou propouštěny jen takové, které tvoří smysluplné celky. [[Gestalt terapie|Gestalt psychologové]] již na počátku 20. století pojmenovali tzv. '''zákony gestaltu''', které se podílejí na tom, které počitky budou dále zpracovány: '''zákon dobrého tvaru''' (pregnantnosti) říká, že mezi množstvím z geometrického hlediska přípustných organizací pozorovatel zvolí alternativu, která nese nejlepší, nejjednodušší a nejstabilnější tvar. '''Zákon blízkosti''' říká, že spíše budeme s sobě přiřazovat prvky, které jsou blízko sebe, '''zákon podobnosti''' ilustruje, že spíše hledáme smysluplný celek v prvcích, které jsou si podobné. Dle Zákonu '''dobrého pokračování''' (zákon návaznosti) shlukujeme detaily, k jejímž pospojování je nutné nejméně změn či přerušení, a např. dle '''zákonu uzavření''' automaticky vnímáme tvary jako celé, i když nám malý kousek chybí. Důležitý je pak také '''zákon společného osudu''' – pokud vidíme detaily hýbat se stejným směrem, předpokládáme, že náleží k sobě, popř. se vzájemně ovlivňují. Gestalt psychologie také upozorňuje na vydělení '''pozadí a figury''' ve vizuálním vnímání.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Eysenck, M.W., &amp;amp; Keane, M.T. (2008). ''Kognitivní psychologie.'' Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zákony gestaltu se ale více prokázány na dvojdimenzionálním prostředí, v běžném životě se řídíme ve vizuálním vnímání monokulárními a binokulárními vodítky, které nám dávají informace o prostorovém uspořádání. Mezi '''monokulární vodítka''' patří: Gradienty povrchové struktury (detailnější struktura = bližší povrch), relativní velikost, interpozice (tj. překrývání objektů), lineární perspektiva (linie se sbíhají – divergují na horizontu, zatímco jsou dále od sebe – konvergují v popředí vnímaného obrazu), vzdušná perspektiva (objekty jsou jasnější a mají detailnější strukturu, jsou-li blíže), umístění v rovině obrazu (nachází-li se objekty níže, jsou považovány za bližší, než když se nacházejí v obrazu výše), pohybová paralaxa (přibližující se objekty se zvětšují). Mezi '''binokulární vodítka''' pak řadíme binokulární konvergenci (tj. oči se stáčejí ke špičce nosu – čím větší stočení, tím bližší předmět) a binokulární disparita (rozdílnost mezi vnímanými obrazy – čím rozdílnější obraz v každém oku zvlášť – tím bližší předmět).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;small&amp;gt;Jak zpracovává člověk vizuální informace je popsáno také díky mnoha '''optickým iluzím''', mezi nejznámější patří např. Ponzova iluze (/=\), Muller- Lyerova iluze (dvojice stejně velkých oboustranných šipek, z nichž jedna má hroty namířené ven a druhá dovnitř) a Iluze relativní velikosti (dvojice stejně velkých koleček, z nichž jedno je obklopeno většími kolečky a druhé menšími).&amp;lt;/small&amp;gt; &amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt; &amp;lt;small&amp;gt;Velmi oblíbenou reprezentací na poli trojrozměrných optických iluzí se stal Amesův pokoj.&amp;lt;/small&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro to, aby člověk zachytil podstatné, a důležité informace tedy existuje mnoho nápověd, integrace těchto nápověd se stala otázkou výzkumu pro Bruna a Cuttinga, kteří dospěli ke třem základním strategiím při jejich organizaci. První strategie – přičítání, počítá s tím, že se nápovědy jednoduše seskládají dohromady, podle druhé strategie, je možné, že dojde k výběru hlavní nápovědy a ostatní jsou ignorovány a třetí strategie počítá s tím, že jsou nápovědy mezi sebou umocňovány. Při dalším zkoumání zjistili, že informace (tedy nápovědy) jsou dodávány paralelně, následně se aditivním (sčítacím) způsobem spojují, dospěli k závěru, že člověk je schopen využívat různých strategií pro různé situace a tyto strategie se učí v průběhu své ontogeneze, např. paralaxy jsou děti schopné využívat již před dovršením 3. měsíce života, zatímco mnohé další nápovědy ještě nejsou vyvinuty.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Cutting a Vishton rozdělily nápovědy na devět základních, které používáme nejvíce a určili, kterou nápověda bude nejvíce potentní na základě vzdálenosti objektu. Např. pokud jsou objekty v našem osobním prostoru, budeme nejvíce využívat nápovědy plynoucí z akomodace, či disparity, pro objekty ve vzdálenosti nad deset tisíc metrů se více řídíme pomocí relativní velikosti, gradientu struktury atd.&amp;lt;ref&amp;gt;Cutting, J.E., &amp;amp; Vishton, P.M. (1995). Perceiving layout and knowing distances: The integration, relative potency, and contextual use of different information abouth depth. In W. Epstein &amp;amp; S. Rogers, ''Perception of space and motion'' (5. ed., pp 69-117). San Diego: Academic Press&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Vnímání barev===&lt;br /&gt;
To, že člověk vidí svět barevně, mu pomáhá v lepší orientaci, barevné objekty vydělujeme z pozadí rychleji a díky množství barev jsme schopni rozlišovat jemnější detaily. Podle Young – Helmholtzovy teorie vnímáme barvy díky čípkům na sítnici oka a světlo/tmu pomocí tyčinek tamtéž. Teorie předpokládá, že člověk je trichromatický tvor – tedy, že dokáže vnímat tři základní barvy, které svým smícháním (aktivací čípků) tvoří další barvy. Jaká barva bude vnímána je výsledkem aktivace jednoho ze tří druhů nervového vlákna, které jsou napojeny na tři druhy čípků. Čípky pro krátké vlnové délky (tedy zejména pro modrou barvu) se nazývají S – short čípky. Čípky pro střední vlnové délky pak M – medium čípky, ty identifikují zelenou barvu a L- large čípky, se aktivují při dopadu světla s velkou vlnovou délkou, tedy červenou barvou. Vrozenou absencí jednoho z typů čípků pak vznikají poruchy barvosleposti – např. daltonismus.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Heringova teorie oponentního procesu uvažuje nad třemi škálami barev, první škála na jednom svém konci vysílá signál o vnímání zelené barvy, pokud jsou, ale nasbírány počitky vedoucí k druhému konci této škály vnímáme červenou barvu. Druhá škála má na jednom konci modrou a na druhém žlutou, Třetí pak má jeden pól bílý a druhý černý.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Po zkoumání, včetně fyziologických nálezů se dospělo k závěru, že obě teorie jsou platné, tedy že čípky opravdu rozlišují tři základní barvy, nicméně aktivují oponentní kanály, takže vnímání barev probíhá dvojstupňově, nejprve čípky v souladu s Young – Helmholtzovou teorií určí přijímané základní tři barvy, informace postupuje dále, do oponentních buněk, které přijímají signál ode všech druhů čípků. Tedy pokus S čípek vyšle do oponentní buňky aktivující signál, současně M a L čípek vyšlou inhibující signál oponentní buňka aktivuje kanál modrá - žlutá o výsledné barvě pak rozhodne míra přicházející aktivace S čípku a současně míra přicházející inhibice M a L čípků.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidské oko ale nefunguje jen na základě těchto fyziologických postupů, svůj velký význam má i ovlivnění zpracování informace z centrální nervové soustavy. Výrazným příkladem v tomto ohledu je i tzv. '''konstantnost'''. Konstantnost znamená, že vnímáme jeden předmět stále stejně, i když objektivně vypadá jinak. Otevřené a zavřené dveře mají jiný tvar, naše zpracovávající procesy však v obou případech vnímají dveře. Stejně tak barvy v jiném osvětlení vypadají jinak (a také skutečně odráží jiné vlnové délky), ale člověk je schopen určit, že se stále jedná o ten stejný předmět. V procesu zpracování barev se totiž uplatňuje chromatická adaptace, tedy že se posuzuje barevnost daného objektu na základě barevnosti jeho okolí. Konstantnost celkově je pak ovlivněna učením – ze zkušenosti se naučíme, že jeden předmět vypadá v různých situacích jinak a posléze nám nedělá problém jeho určení.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Teorie rozpoznávání==&lt;br /&gt;
Jak bylo ukázáno v příkladu s konstantností vjemů, člověk nevnímá jen to, co skrze senzory vstupuje jako v podnět pro zpracování, ale zároveň také hodnotí vstupující informace na základě zkušenosti – můžeme tedy rozlišit dva základní teoretické systémy, které se snažili vysvětlit, jakým způsobem člověk vnímá, a tedy rozpoznává objekty. První teorie zaštiťujeme názvem '''bottom up''' procesy, nebo také mluvíme '''o přímých teoriích''' rozpoznávání, tyto teorie pracují s hypotézou, že reálně vnímané vjemy se skládají a dále postupují do vyšších center, kde jsou vyhodnocovány, postup jdoucí informace je tedy vzestupný. Druhé teorie nazýváme '''top down''' procesy, nebo také '''konstruktivistické teorie,''' jejich zastánci naopak pracují s hypotézou, že spíše máme systém šablon či předloh a nevědomě hledáme pasující objekty – mluvíme tedy o sestupných procesech.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Přímé teorie – Bottom up===&lt;br /&gt;
Hlavním teoretickým zastáncem tohoto přístupu byl '''Gibson''', který se domníval, že okolí a předměty samotné v sobě obsahují dostatek informací sami o sobě. Vnímání podle něj ale není jen pasivním přijímáním informací, ale začleňuje člověka do jeho prostředí, čímž zdůrazňuje interakci člověka a jeho prostředí, mluvíme tedy o ekologickém přístupu. Základní teoretickou premisou tohoto přístupu je, že obraz dopadající na sítnici, vytváří optickou strukturu, která nese všechny potřebné informace z prostoru, tyto informace přenáší jednoznačně (nedocházím k chybám vyhodnocení, kvůli dalším vodítkům jako je gradient struktury atd.) a další zpracovávání informací tedy není zapotřebí, optická struktura je dle Gibsona i výsledkem vnímání. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Gibson se dále domníval, že nevnímáme jen předmět jako takový, ale že vnímáme i jeho '''afordanci''', tedy jaký má daný předmět účel. Spolu s tím, jak židle vypadá, vnímáme i to, že se na ní můžeme posadit. Každý předmět má ale několik afordancí a závisí na našem psychickém nastavení, a našich potřebách, kterou afordanci budeme vnímat. Pokud si budeme chtít u stolu sníst oběd, budeme vnímat, že na židli se dá posadit, pokud si budeme chtít sundat z nejvyšší poličky nějakou věc, budeme vnímat, že se na židlí dá postavit a pokud nás bude někdo ohrožovat, budeme židli vnímat jako překážku mezi námi a ohrožovatelem, nebo i jako věc, kterou se dá bránit.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro vysvětlení svého ekologického přístupu, používal autor často metaforu rezonance. Tedy pokud si pustíte nové rádio, uslyšíte pouze rezonanci – pouze šum, musíte nástroj vyladit, aby byl schopen vnímat určité frekvence a vše pak dávalo smysl. Obdobně přemýšlí také o lidském vnímání, tedy že jsou naše senzory vyladěny na naše prostředí, dokáží tedy přijímat vše podstatné již ze senzorických informací samotných.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ačkoli hlavního představitele bottom up přístupu jsme si již představili, existují také další teorie, které k tomuto přístupu řadíme.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Šablony====&lt;br /&gt;
Dle teorie šablon, jejíž autorem je '''Neisser''', máme v paměti uložené velké množství šablon, šablony jsou velmi detailní a jsou konkrétním modelem daného objektu v naší paměti. Pro usnadnění si můžeme představit proces poznávání předmětů dle teorie šablon obdobně, jako když kriminalista sejme na místě činu otisky prstů a poté v databázi otisků dohledá, komu otisk patří. V každodenním životě tohoto přístupu využíváme třeba v obchodě, kdy je na zboží čárový kód, který slouží pro přesnou identifikaci. Na tomto modelu je problematické, že šablony musí být přesné, aby objekt zapadl, nicméně člověk rozpozná a řadí i více objektů k jednomu rozpoznání. Pro představu, existují různé formy krasopisu, můžeme vidět naspaná písmena v hůlkovém písmu, v psací podobě i ve velmi zdobné podobě a vždy jsme schopni identifikovat daná písmena, ačkoli tvarově jsou velmi odlišná. Vysvětlením by mohlo být, že existuje šablona pro každý tvar, nicméně vezmeme-li v potaz kolik objektů je popravdě takto proměnlivých, uvažujme např. nad lidskými tvářemi, které se mění věkem, ale také výrazem v tváři, dostali bychom se na tak velké množství šablon, které by pro zpracování bylo již nemožné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===='''Prototypy'''====&lt;br /&gt;
Poté, co se teorie šablon ukázala jako velmi nepravděpodobná, došlo u přístupu korelování objektů s objekty v naší paměti k vývoji. Prototypy již nejsou přesně definované a velmi konkrétní podoby objektů, naopak jsou více nejlepším možným odhadem. Obsahuje v sobě nejtypičtější znaky pro daný objekt.  Jako doklad o teorii prototypů by mohlo sloužit to, že i když nakreslíme různé geometrické tvary jen za pomocí teček, stejně poznáme, o který objekt se jedná, nebo když nakreslíme, ale velmi zjednodušíme některé objekty (např. tvář), stále jsme schopni rozpoznat, o co se jedná. Neumann při svých bádáních dospěl k závěru, že do prototypů integrujeme i takové informace, které jsme ještě nevnímali, nebo pro nás byli latentní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===='''Znaky'''====&lt;br /&gt;
Jiným přístupem než teorií šablon a prototypů je teorie znaků, znaky jsou charakteristiky daných objektů. Model '''Olivera Selfridge''', který byl publikován v roce 1959, má některá metaforická pojmenování: démoni jsou složky, které určí daný detail objektu; pandemonium je pak celé společenství démonů, kteří, každý jeden z nich určil nějaký detail a dohromady svým aktivováním dávají dohromady jeden objekt. Pro představu, vidíme- li písmeno A, jeden démon identifikuje svislou příčku natočenou vrcholem doprava (/), druhý démon identifikuje vodorovnou čárku (-), a třetí démon identifikuje příčku vrcholem natočenou do leva (\), dohromady tvoří pandemonium, které identifikuje jako nejpravděpodobnější možnost tu, že se díváme na písmeno A.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na základě Selfidgova přístupu vznikly i další teorie znaků, např. teorie, která rozlišuje znaky lokální a globální, kdy globální znaky určují celkový tvar objektu, lokální znaky jsou pak detaily o objektu. '''Navon''' vytvořil pokus, kdy zjišťoval, které podněty, jsou pro určení objektu důležitější – lokální, nebo globální. Z velikostně malých písmen S, které byly blízko u sebe a tvořili tvar písmena H, zkoumal, které písmeno respondenti identifikují rychleji (lokální S, nebo globální H). Respondenti rychleji identifikovali písmeno H. I v momentě, kdy úlohu přeskládal, dával respondentům za úkol identifikovat lokální písmena, tedy ty, ze kterých je velké písmeno tvořeno, byli respondenti nejrychlejší v momentě, kdy velké H bylo tvořeno malými H, ale pomalejší v případě, kdy bylo velké H tvořeno malými S. Ustanovil tedy '''efekt globální precedence''' - efekt upřednostnění globálního tvaru''',''' pokud jsou lokální tvary blízko u sebe.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V okamžiku, kdy lokální tvary od sebe začal více vzdalovat, tedy velký tvar písmene H tvořilo méně písmenek S, které od sebe také byly více vzdáleny, respondenti naopak rychleji identifikovali lokální písmena, než celkový tvar. Objevil se tedy '''efekt lokální precedence –''' efekt upřednostnění lokálního tvaru, pokud jsou lokální tvary daleko od sebe.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tuto teorii svými pokusy podpořili také Nobelisté '''Hubel a Wiesel''', kteří v mozkové struktuře identifikovali hierarchii zrakových neuronů a odlišili je na '''simplexní a komplexní''' buňky. Simplexní buňky reagují na relativně malé zrakové pole a jsou aktivovány jednoduchými částmi obrazu – například informace je v podobě čárky, nebo poskytuje informaci o poloze, o prostorové orientaci. Tyto buňky pak posílají informaci dále do komplexních buněk, které sdružují více informací z více simplexních buněk a určují vetší detaily, ty dále posílají informaci do hyperkomplexních buněk, které jsou již schopné identifikovat určitý tvar. Práce, které na tyto objevy navazovali, zjistili, že existují hyperkomplexní buňky, které jsou specializované na rozpoznávání tváří a rukou, s tím, že čím více se tvář nebo ruka podobá optimu, tím lépe ji neuron rozpozná. Další pak objevili samostatné nervové dráhy, které pojmenovali zjednodušeně Co? a Kde?. Dráha Co? podnět  identifikuje, vede informaci např. o barvách a tvaru, zatímco dráha Kde? Vede informaci o lokalizaci.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===='''Geony'''====&lt;br /&gt;
'''Biedermanova teorie''' staví na trojrozměrných komponentech, které jsme schopni rozpoznat a ze kterých se dále skládají komplexnější tvary. Jde tedy o stejný systém, který využívá např. abeceda – kde známe jednotlivá písmena a sestavujeme z nich dohromady slova. Tyto základní 3d objekty nazval geony (geometrické iony).  Teorie rozlišování dle komponent – geonů má výhodu v tom, že geony už sami o sobě jsou trojrozměrné, tedy nenastává otázka, jak je možné, že člověk objekt rozpozná z různých úhlů pohledu, na druhou stranu má také své nedostatky, např. pomocí geonů velmi dobře rozpoznáme třeba židli, nebo stůl, jak ale rozpoznáváme tváře, mezi nimiž jsou rozdíly mnohem detailnější?&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
A co mají všechny tyto teorie společné je problematika předchozích očekávání, kontextu, motivace, se kterou teorie bottom up nepracují.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Konstruktivistické teorie – Top down===&lt;br /&gt;
Dle pojetí Hermana '''von Helmholtze''' je vnímání konstruktivní proces. Daný jedinec sice vnímá objektivní realitu, ale vnímá jí na základě svých vyšších kognitivních procesů. Helmholtz tedy vnímání přímo spojuje s inteligencí. Proto někdy mluvíme i o tzv. inteligentní percepci.  Jako lidé jsme schopni jednat i na základě neúplných informací, často si doplníme /domyslíme chybějící část, abychom s informací mohli nadále pracovat, také stálost barev a objektů, berou konstruktivisté za důkaz pravdivosti, neboť mozek vyhodnocuje barvy stejně, i v momentech kdy jsou velké rozdíly v osvětlení a barvy tedy objektivně nemohou nabývat stejných kvalit. Podle těchto teorií nevědomě usuzujeme během vnímání a tyto úsudky jsou dále zpracovávány. Toto nevědomé usuzování probíhá často na podkladě předchozího učení, tedy doplňujeme takové chybějící informace, které tam s vysokou pravděpodobností patří. Dále jsou důkazy pro zjištění, že ve vnímání objektů má velký vliv i okolí daného podnětu – toto nazýváme jako '''efekt kontextu''', nebo efekt souvislosti. Díky tomuto efektu mnohem rychleji rozpoznáváme objekty, které zapadají do kontextu situace. Díky pokusům Naomi Weissteinové se došlo ke zjištění, že mnohem rychleji identifikujeme předmět, než jeho jednotlivé části, stejně tak, jako v jiných pokusech bylo dokázáno, že rychleji rozpoznáme celé slovo, než jeho jednotlivá písmena. Podle konstruktivistů, jako byli Bruner, nebo Irving Rock, který vnímání považuje za způsob řešení problémů, je člověk schopen vnímat to, na co jeho kognitivní funkce stačí a to, co dost často sami očekáváme.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podle konstruktivistů právě naše chybná očekávání nakonec vedou k chybám ve vnímání.  Třeba když na někoho čekáme a vyhlížíme jej, mnohokrát se nám stane, že z velké dálky máme pocit, že daného člověka vidíme, ale když přijde příchozí blíže, už rozpoznáme, že se jednalo o někoho jiného. Dalším příkladem jsou také optické klamy. To, že Amesovu místnost vidíme jako normální místnost, to není překvapivé, vzhledem k tomu, že byla takto schválně konstruována, ale to, že se přikloníme k názoru, že se daná osoba v místnosti zvětšuje a zmenšuje, než abychom přemýšleli o tom, že místnost je disproporční, už je překvapivější. Konstruktivisté se tedy přiklání k názoru, že se necháváme oklamat, právě kvůli našim očekáváním.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Konstruktivisté také předpokládají výrazný vliv emocí a motivace na vnímání. Bruner a Goodmanová učinili pokus s dětmi z chudých a z bohatých rodin. Nechávali je posuzovat velikost mincí. Děti z chudých rodin je popisovali jako větší, oproti jejich vrstevníkům z bohatých rodin.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Avšak také konstruktivní teorie má svá slabá místa, pokud by naše vnímání bylo opravdu natolik ovlivňováno našimi vnitřními procesy, byla by představa reality každého z nás zkreslená a museli bychom narážet na situace, kdy by naše vnímání bylo oproti realitě nepřesné, což se ovšem neděje. A za další, tím, že hypotézy a úsudky jsou dle konstruktivistů vytvářeny nevědomě, velmi špatně je můžeme vyvrátit ale také potvrdit.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sloučení teoretických přístupů==&lt;br /&gt;
Pro oba teoretické přístupy můžeme najít důkazy, které je potvrzují, více užitečné a správné, než rozhodovat o tom, který systém je ten vítězný, se jeví oba systémy, tedy jak přístupy bottom up, tak přístupy top down procesů brát jako komplementární. Je velmi pravděpodobné, že přímé procesy jsou přeci jen více komplikované, než tak jak je popisuje Gibsonova teorie a vnímání mnohem více odrazuje objektivní realitu, než tak jak na problematiku pohlíží konstruktivní přístup.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Výpočetní teorie percepce===&lt;br /&gt;
O sloučení obou principů, tedy že člověk vnímá všechny potřebné signály z reality a zároveň na jeho vnímání má vliv také jeho předchozí zkušenosti a motivace, se zasloužil '''David Marr.''' Marr vnímání chápe jako proces, kdy senzory identifikují okraje, kontury a oblasti podobnosti. Okraje jsou hranice předmětů, kde jeden předmět končí a začíná druhý, kontury slouží k oddělení povrchů a oblasti podobnosti jsou takové oblasti, ve které bereme jako jednolité, tedy ve kterých není vnímaná odlišnost. Protože Marr dokázal simulovat percepci s dostatečnou přesností na počítači, mluvíme o výpočetním modelu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mozek dále používá ke zpracování percepce tři kroky: vytvoří z informací ze senzorů jednoduchý, dvojrozměrný náčrtek, dále přidá informace o hloubce a orientaci a až nakonec stvoří plnohodnotný trojrozměrný obraz.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Teorie dvou proudů===&lt;br /&gt;
Když jsme se zabývali přímou percepcí, jedním z důkazů byli také neurofyziologické objevy Hubela a Wiesela, k dalšímu důležitému objevu na poli neurofyziologie došli také neurovědci '''Goodale a Milner''', kteří u zvířat a později i u lidí vypozorovali dva nervové systémy, které se podílejí na zpracování vizuální informace. Při výzkumech pomocí funkční magnetické rezonance vysledovali dva proudy – ventrální a dorzální, aktivity mozku. Tyto dva toky informací pracují nezávisle na sobě a přenášejí rozdílný druh vizuální informace. '''Ventrální proud''' vede informaci o tom, co vidíme, je pomalejší, slouží k identifikaci podnětu, také má skrze svou dráhu silné spojení s dlouhodobou pamětí a limbickým systémem, tedy s propojením s emocemi. Můžeme uvažovat o tom, že ventrální systém je více ovlivnitelný našim psychickým rozpoložením a očekáváním. Při poškození ventrálního proudu dochází k prosopagnózii. '''Dorzální proud''' je proudem rychlejším, a vede informace o poloze podnětů, ale i poloze člověka, pohybu a celkově o akci. Pokud nastane poškození dorzálního proudu, pak se u jedince může projevovat apraxií, akinetopsií (neschopností vidět pohyb), neglekt syndromem (kdy pacient nevnímá poloviny podnětů), optickou ataxií (kdy je neschopen hýbat rukama na základě vizuoprostorové informace a simultanagnozií (kdy je schopen vnímat objekt, ale neumí jej včlenit do prostoru, či kontextu).&amp;lt;ref&amp;gt;Two steam hypothesis [Online].(2001-).In ''Wikipedia: The free encyklopedia.'' San Francisco (CA):Wikimedia Foundation. Retrieved from &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://en.wikipedia.org/wiki/Two-streams_hypothesis#Two_visual_systems&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vztah percepce a apercepce==&lt;br /&gt;
Apercepci můžeme brát jako proces, který předchází percepci.  V této problematice původně vycházíme z filozofie. Immanuel Kant ve své Kritice čistého rozumu uvažuje o apriorních pojmech. Velmi zjednodušeně řečeno, dochází k závěru, že ne všechno chápání, dedukování, myšlení a také vnímání je možné na základě zkušenosti. Dle Kanta musí existovat také nějaké přesahující (transcendentální) usuzování. Například pokud nastane nějaká změna v našem životě, automaticky uvažujeme o tom, že měla nějakou příčinu. To, že uvažujeme kauzálně, tedy něco způsobilo změnu a změna bude mít dále nějaký účinek, máme všichni společné. Tj. informace a zkušenosti zpracovává každý člověk jiné, ale na základě stejných procesů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kant také jako první mluví o apercepci, ale opět ve filosofickém slova smyslu, opět velmi zjednodušeně, abychom mohli předmět vnímat, musíme k němu vztáhnout svou mysl. Mysl ale funguje na základě pojmů a je nějakým způsobem strukturována tj. to jakým způsobem předmět vnímáme, je za prvé to, co opravdu předmět je a za druhé náš způsob, uspořádání či struktura myšlení.&amp;lt;ref&amp;gt;Kant, I. (2001). ''Kritika čistého rozumu''. Praha: OIKOYMENH&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V psychologii tohoto využíváme u projektivních testů, kdy respondentům předkládáme neurčité obrazce, nebo nejednoznačné obrázky a úlohy, kde vnímaných objektivních informací je velmi málo a proto se více může projevit samostatná apriorní struktura vnímání a myšlení.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Priming===&lt;br /&gt;
K apercepci řadíme i tzv. priming, což je kognitivní efekt, kdy předcházející podnět, či situace ovlivní následující podnět, např. pokud se budete s někým bavit o sprchování a umývání a poté dostane úlohu, doplň písmeno tak, aby vzniklo slovo M_DLO, jako první Vás napadne doplnit slovo tak, aby vzniklo slovo mýdlo, i když by vás mohlo napadnout slovo madlo.&amp;lt;ref&amp;gt;Janiszewski, C., &amp;amp; Wyer, R.S. (2014). Contend and proces priming: A review [Online]. ''Journal Of Consumer Psychology, 24''(1), 96-118. &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://doi.org/10.1016/j.jcps.2013.05.006&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
Šikl, R. (2012). ''Zrakové vnímání''. Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy===&lt;br /&gt;
[[Čivost]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Základy obecné psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Psychologie Osobnosti|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Kognitivní psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Teorie_percepce._Vztah_percepce_a_apercepce&amp;diff=59422</id>
		<title>Teorie percepce. Vztah percepce a apercepce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Teorie_percepce._Vztah_percepce_a_apercepce&amp;diff=59422"/>
		<updated>2020-04-10T19:37:11Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klara V.: /* Literatura */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Definice percepce==&lt;br /&gt;
Vnímání neboli percepce, je nižší [[Kognitivní procesy|poznávací proces]], jehož výsledkem je [[Vjemy|vjem]]. Vnímání je smyslovými orgány zprostředkovaný a v mozku utvářený komplexní obraz bezprostředně působících předmětů a jevů vnějšího prostředí i aktuálního stavu organismu, resp. osoby. Je to proces uvědomování si vnějšího i vnitřního prostředí a je základem názorného poznávání. Vnímání se děje v jednotě s ostatními poznávacími procesy, ale je také ovlivňováno [[Emoce|emocemi]] a [[Motivace|motivací]].&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nejdůležitějšími charakteristikami vnímání jsou:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Celostnost (vjem je vždy obrazem celého předmětu, jevu; počitky se musejí spojit do jednoho celku, aby je byl člověk schopen vnímat, tedy aby vznikl vjem)&lt;br /&gt;
*Výběrovost (z aktuálně působících podnětů a situací je vybrána jen část – v důsledku zaměření pozornosti, či potřeb člověka)&lt;br /&gt;
*Konstantnost (při měnících se podmínkách, např. světelných, prostorových, zůstává zachována relativní stálost velikosti, tvaru, barvy a jiných vnímaných skutečností)&lt;br /&gt;
*Předmětnost (vnímání a jeho obsah je obrazem objektivně existujícího jevu – na rozdíl od např. halucinace)&lt;br /&gt;
*Historičnost (ve vnímání se projevuje společenská podmíněnost i vlastní zkušenost člověka)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnímání se obvykle dělí podle smyslové modality: zrakové (percepce barvy, jasu, tvaru, prostoru, vzdálenosti, pohybu), sluchové (percepce hluků a tónů, výšky, síly, a zabarvení zvuků), kožně svalové (percepce doteku, tlaku, bolesti, chladu a tepla), kinestetické (percepce polohy a pohybu organismu), chuťové (percepce vlastností chemických látek obsažených v potravě), a čichové (percepce chemických látek obsažených ve vzduchu.&amp;lt;ref&amp;gt;Gillernová, I. (2000). ''Slovník základních pojmů z psychologie.'' Praha: Fortuna.&amp;lt;/ref&amp;gt; &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vizuální percepce==&lt;br /&gt;
Nejlépe probádanou oblastí percepce člověka je vizuální vnímání.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Stenberg, R.J. (2002). ''Kognitivní psychologie''. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt; Vzhledem k tomu, že na senzory působí velké množství podnětů, jsou propouštěny jen takové, které tvoří smysluplné celky. [[Gestalt terapie|Gestalt psychologové]] již na počátku 20. století pojmenovali tzv. '''zákony gestaltu''', které se podílejí na tom, které počitky budou dále zpracovány: '''zákon dobrého tvaru''' (pregnantnosti) říká, že mezi množstvím z geometrického hlediska přípustných organizací pozorovatel zvolí alternativu, která nese nejlepší, nejjednodušší a nejstabilnější tvar. '''Zákon blízkosti''' říká, že spíše budeme s sobě přiřazovat prvky, které jsou blízko sebe, '''zákon podobnosti''' ilustruje, že spíše hledáme smysluplný celek v prvcích, které jsou si podobné. Dle Zákonu '''dobrého pokračování''' (zákon návaznosti) shlukujeme detaily, k jejímž pospojování je nutné nejméně změn či přerušení, a např. dle '''zákonu uzavření''' automaticky vnímáme tvary jako celé, i když nám malý kousek chybí. Důležitý je pak také '''zákon společného osudu''' – pokud vidíme detaily hýbat se stejným směrem, předpokládáme, že náleží k sobě, popř. se vzájemně ovlivňují. Gestalt psychologie také upozorňuje na vydělení '''pozadí a figury''' ve vizuálním vnímání.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Eysenck, M.W., &amp;amp; Keane, M.T. (2008). ''Kognitivní psychologie.'' Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zákony gestaltu se ale více prokázány na dvojdimenzionálním prostředí, v běžném životě se řídíme ve vizuálním vnímání monokulárními a binokulárními vodítky, které nám dávají informace o prostorovém uspořádání. Mezi '''monokulární vodítka''' patří: Gradienty povrchové struktury (detailnější struktura = bližší povrch), relativní velikost, interpozice (tj. překrývání objektů), lineární perspektiva (linie se sbíhají – divergují na horizontu, zatímco jsou dále od sebe – konvergují v popředí vnímaného obrazu), vzdušná perspektiva (objekty jsou jasnější a mají detailnější strukturu, jsou-li blíže), umístění v rovině obrazu (nachází-li se objekty níže, jsou považovány za bližší, než když se nacházejí v obrazu výše), pohybová paralaxa (přibližující se objekty se zvětšují). Mezi '''binokulární vodítka''' pak řadíme binokulární konvergenci (tj. oči se stáčejí ke špičce nosu – čím větší stočení, tím bližší předmět) a binokulární disparita (rozdílnost mezi vnímanými obrazy – čím rozdílnější obraz v každém oku zvlášť – tím bližší předmět).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;small&amp;gt;Jak zpracovává člověk vizuální informace je popsáno také díky mnoha '''optickým iluzím''', mezi nejznámější patří např. Ponzova iluze (/=\), Muller- Lyerova iluze (dvojice stejně velkých oboustranných šipek, z nichž jedna má hroty namířené ven a druhá dovnitř) a Iluze relativní velikosti (dvojice stejně velkých koleček, z nichž jedno je obklopeno většími kolečky a druhé menšími).&amp;lt;/small&amp;gt; &amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt; &amp;lt;small&amp;gt;Velmi oblíbenou reprezentací na poli trojrozměrných optických iluzí se stal Amesův pokoj.&amp;lt;/small&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro to, aby člověk zachytil podstatné, a důležité informace tedy existuje mnoho nápověd, integrace těchto nápověd se stala otázkou výzkumu pro Bruna a Cuttinga, kteří dospěli ke třem základním strategiím při jejich organizaci. První strategie – přičítání, počítá s tím, že se nápovědy jednoduše seskládají dohromady, podle druhé strategie, je možné, že dojde k výběru hlavní nápovědy a ostatní jsou ignorovány a třetí strategie počítá s tím, že jsou nápovědy mezi sebou umocňovány. Při dalším zkoumání zjistili, že informace (tedy nápovědy) jsou dodávány paralelně, následně se aditivním (sčítacím) způsobem spojují, dospěli k závěru, že člověk je schopen využívat různých strategií pro různé situace a tyto strategie se učí v průběhu své ontogeneze, např. paralaxy jsou děti schopné využívat již před dovršením 3. měsíce života, zatímco mnohé další nápovědy ještě nejsou vyvinuty.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Cutting a Vishton rozdělily nápovědy na devět základních, které používáme nejvíce a určili, kterou nápověda bude nejvíce potentní na základě vzdálenosti objektu. Např. pokud jsou objekty v našem osobním prostoru, budeme nejvíce využívat nápovědy plynoucí z akomodace, či disparity, pro objekty ve vzdálenosti nad deset tisíc metrů se více řídíme pomocí relativní velikosti, gradientu struktury atd.&amp;lt;ref&amp;gt;Cutting, J.E., &amp;amp; Vishton, P.M. (1995). Perceiving layout and knowing distances: The integration, relative potency, and contextual use of different information abouth depth. In W. Epstein &amp;amp; S. Rogers, ''Perception of space and motion'' (5. ed., pp 69-117). San Diego: Academic Press&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Vnímání barev===&lt;br /&gt;
To, že člověk vidí svět barevně, mu pomáhá v lepší orientaci, barevné objekty vydělujeme z pozadí rychleji a díky množství barev jsme schopni rozlišovat jemnější detaily. Podle Young – Helmholtzovy teorie vnímáme barvy díky čípkům na sítnici oka a světlo/tmu pomocí tyčinek tamtéž. Teorie předpokládá, že člověk je trichromatický tvor – tedy, že dokáže vnímat tři základní barvy, které svým smícháním (aktivací čípků) tvoří další barvy. Jaká barva bude vnímána je výsledkem aktivace jednoho ze tří druhů nervového vlákna, které jsou napojeny na tři druhy čípků. Čípky pro krátké vlnové délky (tedy zejména pro modrou barvu) se nazývají S – short čípky. Čípky pro střední vlnové délky pak M – medium čípky, ty identifikují zelenou barvu a L- large čípky, se aktivují při dopadu světla s velkou vlnovou délkou, tedy červenou barvou. Vrozenou absencí jednoho z typů čípků pak vznikají poruchy barvosleposti – např. daltonismus.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Heringova teorie oponentního procesu uvažuje nad třemi škálami barev, první škála na jednom svém konci vysílá signál o vnímání zelené barvy, pokud jsou, ale nasbírány počitky vedoucí k druhému konci této škály vnímáme červenou barvu. Druhá škála má na jednom konci modrou a na druhém žlutou, Třetí pak má jeden pól bílý a druhý černý.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Po zkoumání, včetně fyziologických nálezů se dospělo k závěru, že obě teorie jsou platné, tedy že čípky opravdu rozlišují tři základní barvy, nicméně aktivují oponentní kanály, takže vnímání barev probíhá dvojstupňově, nejprve čípky v souladu s Young – Helmholtzovou teorií určí přijímané základní tři barvy, informace postupuje dále, do oponentních buněk, které přijímají signál ode všech druhů čípků. Tedy pokus S čípek vyšle do oponentní buňky aktivující signál, současně M a L čípek vyšlou inhibující signál oponentní buňka aktivuje kanál modrá - žlutá o výsledné barvě pak rozhodne míra přicházející aktivace S čípku a současně míra přicházející inhibice M a L čípků.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidské oko ale nefunguje jen na základě těchto fyziologických postupů, svůj velký význam má i ovlivnění zpracování informace z centrální nervové soustavy. Výrazným příkladem v tomto ohledu je i tzv. '''konstantnost'''. Konstantnost znamená, že vnímáme jeden předmět stále stejně, i když objektivně vypadá jinak. Otevřené a zavřené dveře mají jiný tvar, naše zpracovávající procesy však v obou případech vnímají dveře. Stejně tak barvy v jiném osvětlení vypadají jinak (a také skutečně odráží jiné vlnové délky), ale člověk je schopen určit, že se stále jedná o ten stejný předmět. V procesu zpracování barev se totiž uplatňuje chromatická adaptace, tedy že se posuzuje barevnost daného objektu na základě barevnosti jeho okolí. Konstantnost celkově je pak ovlivněna učením – ze zkušenosti se naučíme, že jeden předmět vypadá v různých situacích jinak a posléze nám nedělá problém jeho určení.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Teorie rozpoznávání==&lt;br /&gt;
Jak bylo ukázáno v příkladu s konstantností vjemů, člověk nevnímá jen to, co skrze senzory vstupuje jako v podnět pro zpracování, ale zároveň také hodnotí vstupující informace na základě zkušenosti – můžeme tedy rozlišit dva základní teoretické systémy, které se snažili vysvětlit, jakým způsobem člověk vnímá, a tedy rozpoznává objekty. První teorie zaštiťujeme názvem '''bottom up''' procesy, nebo také mluvíme '''o přímých teoriích''' rozpoznávání, tyto teorie pracují s hypotézou, že reálně vnímané vjemy se skládají a dále postupují do vyšších center, kde jsou vyhodnocovány, postup jdoucí informace je tedy vzestupný. Druhé teorie nazýváme '''top down''' procesy, nebo také '''konstruktivistické teorie,''' jejich zastánci naopak pracují s hypotézou, že spíše máme systém šablon či předloh a nevědomě hledáme pasující objekty – mluvíme tedy o sestupných procesech.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Přímé teorie – Bottom up===&lt;br /&gt;
Hlavním teoretickým zastáncem tohoto přístupu byl '''Gibson''', který se domníval, že okolí a předměty samotné v sobě obsahují dostatek informací sami o sobě. Vnímání podle něj ale není jen pasivním přijímáním informací, ale začleňuje člověka do jeho prostředí, čímž zdůrazňuje interakci člověka a jeho prostředí, mluvíme tedy o ekologickém přístupu. Základní teoretickou premisou tohoto přístupu je, že obraz dopadající na sítnici, vytváří optickou strukturu, která nese všechny potřebné informace z prostoru, tyto informace přenáší jednoznačně (nedocházím k chybám vyhodnocení, kvůli dalším vodítkům jako je gradient struktury atd.) a další zpracovávání informací tedy není zapotřebí, optická struktura je dle Gibsona i výsledkem vnímání. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Gibson se dále domníval, že nevnímáme jen předmět jako takový, ale že vnímáme i jeho '''afordanci''', tedy jaký má daný předmět účel. Spolu s tím, jak židle vypadá, vnímáme i to, že se na ní můžeme posadit. Každý předmět má ale několik afordancí a závisí na našem psychickém nastavení, a našich potřebách, kterou afordanci budeme vnímat. Pokud si budeme chtít u stolu sníst oběd, budeme vnímat, že na židli se dá posadit, pokud si budeme chtít sundat z nejvyšší poličky nějakou věc, budeme vnímat, že se na židlí dá postavit a pokud nás bude někdo ohrožovat, budeme židli vnímat jako překážku mezi námi a ohrožovatelem, nebo i jako věc, kterou se dá bránit.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro vysvětlení svého ekologického přístupu, používal autor často metaforu rezonance. Tedy pokud si pustíte nové rádio, uslyšíte pouze rezonanci – pouze šum, musíte nástroj vyladit, aby byl schopen vnímat určité frekvence a vše pak dávalo smysl. Obdobně přemýšlí také o lidském vnímání, tedy že jsou naše senzory vyladěny na naše prostředí, dokáží tedy přijímat vše podstatné již ze senzorických informací samotných.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ačkoli hlavního představitele bottom up přístupu jsme si již představili, existují také další teorie, které k tomuto přístupu řadíme.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Šablony====&lt;br /&gt;
Dle teorie šablon, jejíž autorem je '''Neisser''', máme v paměti uložené velké množství šablon, šablony jsou velmi detailní a jsou konkrétním modelem daného objektu v naší paměti. Pro usnadnění si můžeme představit proces poznávání předmětů dle teorie šablon obdobně, jako když kriminalista sejme na místě činu otisky prstů a poté v databázi otisků dohledá, komu otisk patří. V každodenním životě tohoto přístupu využíváme třeba v obchodě, kdy je na zboží čárový kód, který slouží pro přesnou identifikaci. Na tomto modelu je problematické, že šablony musí být přesné, aby objekt zapadl, nicméně člověk rozpozná a řadí i více objektů k jednomu rozpoznání. Pro představu, existují různé formy krasopisu, můžeme vidět naspaná písmena v hůlkovém písmu, v psací podobě i ve velmi zdobné podobě a vždy jsme schopni identifikovat daná písmena, ačkoli tvarově jsou velmi odlišná. Vysvětlením by mohlo být, že existuje šablona pro každý tvar, nicméně vezmeme-li v potaz kolik objektů je popravdě takto proměnlivých, uvažujme např. nad lidskými tvářemi, které se mění věkem, ale také výrazem v tváři, dostali bychom se na tak velké množství šablon, které by pro zpracování bylo již nemožné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===='''Prototypy'''====&lt;br /&gt;
Poté, co se teorie šablon ukázala jako velmi nepravděpodobná, došlo u přístupu korelování objektů s objekty v naší paměti k vývoji. Prototypy již nejsou přesně definované a velmi konkrétní podoby objektů, naopak jsou více nejlepším možným odhadem. Obsahuje v sobě nejtypičtější znaky pro daný objekt.  Jako doklad o teorii prototypů by mohlo sloužit to, že i když nakreslíme různé geometrické tvary jen za pomocí teček, stejně poznáme, o který objekt se jedná, nebo když nakreslíme, ale velmi zjednodušíme některé objekty (např. tvář), stále jsme schopni rozpoznat, o co se jedná. Neumann při svých bádáních dospěl k závěru, že do prototypů integrujeme i takové informace, které jsme ještě nevnímali, nebo pro nás byli latentní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===='''Znaky'''====&lt;br /&gt;
Jiným přístupem než teorií šablon a prototypů je teorie znaků, znaky jsou charakteristiky daných objektů. Model '''Olivera Selfridge''', který byl publikován v roce 1959, má některá metaforická pojmenování: démoni jsou složky, které určí daný detail objektu; pandemonium je pak celé společenství démonů, kteří, každý jeden z nich určil nějaký detail a dohromady svým aktivováním dávají dohromady jeden objekt. Pro představu, vidíme- li písmeno A, jeden démon identifikuje svislou příčku natočenou vrcholem doprava (/), druhý démon identifikuje vodorovnou čárku (-), a třetí démon identifikuje příčku vrcholem natočenou do leva (\), dohromady tvoří pandemonium, které identifikuje jako nejpravděpodobnější možnost tu, že se díváme na písmeno A.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na základě Selfidgova přístupu vznikly i další teorie znaků, např. teorie, která rozlišuje znaky lokální a globální, kdy globální znaky určují celkový tvar objektu, lokální znaky jsou pak detaily o objektu. '''Navon''' vytvořil pokus, kdy zjišťoval, které podněty, jsou pro určení objektu důležitější – lokální, nebo globální. Z velikostně malých písmen S, které byly blízko u sebe a tvořili tvar písmena H, zkoumal, které písmeno respondenti identifikují rychleji (lokální S, nebo globální H). Respondenti rychleji identifikovali písmeno H. I v momentě, kdy úlohu přeskládal, dával respondentům za úkol identifikovat lokální písmena, tedy ty, ze kterých je velké písmeno tvořeno, byli respondenti nejrychlejší v momentě, kdy velké H bylo tvořeno malými H, ale pomalejší v případě, kdy bylo velké H tvořeno malými S. Ustanovil tedy '''efekt globální precedence''' - efekt upřednostnění globálního tvaru''',''' pokud jsou lokální tvary blízko u sebe.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V okamžiku, kdy lokální tvary od sebe začal více vzdalovat, tedy velký tvar písmene H tvořilo méně písmenek S, které od sebe také byly více vzdáleny, respondenti naopak rychleji identifikovali lokální písmena, než celkový tvar. Objevil se tedy '''efekt lokální precedence –''' efekt upřednostnění lokálního tvaru, pokud jsou lokální tvary daleko od sebe.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tuto teorii svými pokusy podpořili také Nobelisté '''Hubel a Wiesel''', kteří v mozkové struktuře identifikovali hierarchii zrakových neuronů a odlišili je na '''simplexní a komplexní''' buňky. Simplexní buňky reagují na relativně malé zrakové pole a jsou aktivovány jednoduchými částmi obrazu – například informace je v podobě čárky, nebo poskytuje informaci o poloze, o prostorové orientaci. Tyto buňky pak posílají informaci dále do komplexních buněk, které sdružují více informací z více simplexních buněk a určují vetší detaily, ty dále posílají informaci do hyperkomplexních buněk, které jsou již schopné identifikovat určitý tvar. Práce, které na tyto objevy navazovali, zjistili, že existují hyperkomplexní buňky, které jsou specializované na rozpoznávání tváří a rukou, s tím, že čím více se tvář nebo ruka podobá optimu, tím lépe ji neuron rozpozná. Další pak objevili samostatné nervové dráhy, které pojmenovali zjednodušeně Co? a Kde?. Dráha Co? podnět  identifikuje, vede informaci např. o barvách a tvaru, zatímco dráha Kde? Vede informaci o lokalizaci.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===='''Geony'''====&lt;br /&gt;
'''Biedermanova teorie''' staví na trojrozměrných komponentech, které jsme schopni rozpoznat a ze kterých se dále skládají komplexnější tvary. Jde tedy o stejný systém, který využívá např. abeceda – kde známe jednotlivá písmena a sestavujeme z nich dohromady slova. Tyto základní 3d objekty nazval geony (geometrické iony).  Teorie rozlišování dle komponent – geonů má výhodu v tom, že geony už sami o sobě jsou trojrozměrné, tedy nenastává otázka, jak je možné, že člověk objekt rozpozná z různých úhlů pohledu, na druhou stranu má také své nedostatky, např. pomocí geonů velmi dobře rozpoznáme třeba židli, nebo stůl, jak ale rozpoznáváme tváře, mezi nimiž jsou rozdíly mnohem detailnější?&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
A co mají všechny tyto teorie společné je problematika předchozích očekávání, kontextu, motivace, se kterou teorie bottom up nepracují.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Konstruktivistické teorie – Top down===&lt;br /&gt;
Dle pojetí Hermana '''von Helmholtze''' je vnímání konstruktivní proces. Daný jedinec sice vnímá objektivní realitu, ale vnímá jí na základě svých vyšších kognitivních procesů. Helmholtz tedy vnímání přímo spojuje s inteligencí. Proto někdy mluvíme i o tzv. inteligentní percepci.  Jako lidé jsme schopni jednat i na základě neúplných informací, často si doplníme /domyslíme chybějící část, abychom s informací mohli nadále pracovat, také stálost barev a objektů, berou konstruktivisté za důkaz pravdivosti, neboť mozek vyhodnocuje barvy stejně, i v momentech kdy jsou velké rozdíly v osvětlení a barvy tedy objektivně nemohou nabývat stejných kvalit. Podle těchto teorií nevědomě usuzujeme během vnímání a tyto úsudky jsou dále zpracovávány. Toto nevědomé usuzování probíhá často na podkladě předchozího učení, tedy doplňujeme takové chybějící informace, které tam s vysokou pravděpodobností patří. Dále jsou důkazy pro zjištění, že ve vnímání objektů má velký vliv i okolí daného podnětu – toto nazýváme jako '''efekt kontextu''', nebo efekt souvislosti. Díky tomuto efektu mnohem rychleji rozpoznáváme objekty, které zapadají do kontextu situace. Díky pokusům Naomi Weissteinové se došlo ke zjištění, že mnohem rychleji identifikujeme předmět, než jeho jednotlivé části, stejně tak, jako v jiných pokusech bylo dokázáno, že rychleji rozpoznáme celé slovo, než jeho jednotlivá písmena. Podle konstruktivistů, jako byli Bruner, nebo Irving Rock, který vnímání považuje za způsob řešení problémů, je člověk schopen vnímat to, na co jeho kognitivní funkce stačí a to, co dost často sami očekáváme.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podle konstruktivistů právě naše chybná očekávání nakonec vedou k chybám ve vnímání.  Třeba když na někoho čekáme a vyhlížíme jej, mnohokrát se nám stane, že z velké dálky máme pocit, že daného člověka vidíme, ale když přijde příchozí blíže, už rozpoznáme, že se jednalo o někoho jiného. Dalším příkladem jsou také optické klamy. To, že Amesovu místnost vidíme jako normální místnost, to není překvapivé, vzhledem k tomu, že byla takto schválně konstruována, ale to, že se přikloníme k názoru, že se daná osoba v místnosti zvětšuje a zmenšuje, než abychom přemýšleli o tom, že místnost je disproporční, už je překvapivější. Konstruktivisté se tedy přiklání k názoru, že se necháváme oklamat, právě kvůli našim očekáváním.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Konstruktivisté také předpokládají výrazný vliv emocí a motivace na vnímání. Bruner a Goodmanová učinili pokus s dětmi z chudých a z bohatých rodin. Nechávali je posuzovat velikost mincí. Děti z chudých rodin je popisovali jako větší, oproti jejich vrstevníkům z bohatých rodin.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Avšak také konstruktivní teorie má svá slabá místa, pokud by naše vnímání bylo opravdu natolik ovlivňováno našimi vnitřními procesy, byla by představa reality každého z nás zkreslená a museli bychom narážet na situace, kdy by naše vnímání bylo oproti realitě nepřesné, což se ovšem neděje. A za další, tím, že hypotézy a úsudky jsou dle konstruktivistů vytvářeny nevědomě, velmi špatně je můžeme vyvrátit ale také potvrdit.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sloučení teoretických přístupů==&lt;br /&gt;
Pro oba teoretické přístupy můžeme najít důkazy, které je potvrzují, více užitečné a správné, než rozhodovat o tom, který systém je ten vítězný, se jeví oba systémy, tedy jak přístupy bottom up, tak přístupy top down procesů brát jako komplementární. Je velmi pravděpodobné, že přímé procesy jsou přeci jen více komplikované, než tak jak je popisuje Gibsonova teorie a vnímání mnohem více odrazuje objektivní realitu, než tak jak na problematiku pohlíží konstruktivní přístup.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Výpočetní teorie percepce===&lt;br /&gt;
O sloučení obou principů, tedy že člověk vnímá všechny potřebné signály z reality a zároveň na jeho vnímání má vliv také jeho předchozí zkušenosti a motivace, se zasloužil '''David Marr.''' Marr vnímání chápe jako proces, kdy senzory identifikují okraje, kontury a oblasti podobnosti. Okraje jsou hranice předmětů, kde jeden předmět končí a začíná druhý, kontury slouží k oddělení povrchů a oblasti podobnosti jsou takové oblasti, ve které bereme jako jednolité, tedy ve kterých není vnímaná odlišnost. Protože Marr dokázal simulovat percepci s dostatečnou přesností na počítači, mluvíme o výpočetním modelu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mozek dále používá ke zpracování percepce tři kroky: vytvoří z informací ze senzorů jednoduchý, dvojrozměrný náčrtek, dále přidá informace o hloubce a orientaci a až nakonec stvoří plnohodnotný trojrozměrný obraz.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Teorie dvou proudů===&lt;br /&gt;
Když jsme se zabývali přímou percepcí, jedním z důkazů byli také neurofyziologické objevy Hubela a Wiesela, k dalšímu důležitému objevu na poli neurofyziologie došli také neurovědci '''Goodale a Milner''', kteří u zvířat a později i u lidí vypozorovali dva nervové systémy, které se podílejí na zpracování vizuální informace. Při výzkumech pomocí funkční magnetické rezonance vysledovali dva proudy – ventrální a dorzální, aktivity mozku. Tyto dva toky informací pracují nezávisle na sobě a přenášejí rozdílný druh vizuální informace. '''Ventrální proud''' vede informaci o tom, co vidíme, je pomalejší, slouží k identifikaci podnětu, také má skrze svou dráhu silné spojení s dlouhodobou pamětí a limbickým systémem, tedy s propojením s emocemi. Můžeme uvažovat o tom, že ventrální systém je více ovlivnitelný našim psychickým rozpoložením a očekáváním. Při poškození ventrálního proudu dochází k prosopagnózii. '''Dorzální proud''' je proudem rychlejším, a vede informace o poloze podnětů, ale i poloze člověka, pohybu a celkově o akci. Pokud nastane poškození dorzálního proudu, pak se u jedince může projevovat apraxií, akinetopsií (neschopností vidět pohyb), neglekt syndromem (kdy pacient nevnímá poloviny podnětů), optickou ataxií (kdy je neschopen hýbat rukama na základě vizuoprostorové informace a simultanagnozií (kdy je schopen vnímat objekt, ale neumí jej včlenit do prostoru, či kontextu).&amp;lt;ref&amp;gt;Two steam hypothesis [Online].(2001-).In ''Wikipedia: The free encyklopedia.'' San Francisco (CA):Wikimedia Foundation. Retrieved from &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://en.wikipedia.org/wiki/Two-streams_hypothesis#Two_visual_systems&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vztah percepce a apercepce==&lt;br /&gt;
Apercepci můžeme brát jako proces, který předchází percepci.  V této problematice původně vycházíme z filozofie. Immanuel Kant ve své Kritice čistého rozumu uvažuje o apriorních pojmech. Velmi zjednodušeně řečeno, dochází k závěru, že ne všechno chápání, dedukování, myšlení a také vnímání je možné na základě zkušenosti. Dle Kanta musí existovat také nějaké přesahující (transcendentální) usuzování. Například pokud nastane nějaká změna v našem životě, automaticky uvažujeme o tom, že měla nějakou příčinu. To, že uvažujeme kauzálně, tedy něco způsobilo změnu a změna bude mít dále nějaký účinek, máme všichni společné. Tj. informace a zkušenosti zpracovává každý člověk jiné, ale na základě stejných procesů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kant také jako první mluví o apercepci, ale opět ve filosofickém slova smyslu, opět velmi zjednodušeně, abychom mohli předmět vnímat, musíme k němu vztáhnout svou mysl. Mysl ale funguje na základě pojmů a je nějakým způsobem strukturována tj. to jakým způsobem předmět vnímáme, je za prvé to, co opravdu předmět je a za druhé náš způsob, uspořádání či struktura myšlení.&amp;lt;ref&amp;gt;Kant, I. (2001). ''Kritika čistého rozumu''. Praha: OIKOYMENH&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V psychologii tohoto využíváme u projektivních testů, kdy respondentům předkládáme neurčité obrazce, nebo nejednoznačné obrázky a úlohy, kde vnímaných objektivních informací je velmi málo a proto se více může projevit samostatná apriorní struktura vnímání a myšlení.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Priming===&lt;br /&gt;
K apercepci řadíme i tzv. priming, což je kognitivní efekt, kdy předcházející podnět, či situace ovlivní následující podnět, např. pokud se budete s někým bavit o sprchování a umývání a poté dostane úlohu, doplň písmeno tak, aby vzniklo slovo M_DLO, jako první Vás napadne doplnit slovo tak, aby vzniklo slovo mýdlo, i když by vás mohlo napadnout slovo madlo.&amp;lt;ref&amp;gt;Janiszewski, C., &amp;amp; Wyer, R.S. (2014). Contend and proces priming: A review [Online]. ''Journal Of Consumer Psychology, 24''(1), 96-118. &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://doi.org/10.1016/j.jcps.2013.05.006&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
Šikl, R. (2012). ''Zrakové vnímání''. Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy===&lt;br /&gt;
[[Čivost]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klara V.</name></author>
		
	</entry>
</feed>