<?xml version="1.0"?>
<feed xmlns="http://www.w3.org/2005/Atom" xml:lang="cs">
	<id>https://wikisofia.cz/w/api.php?action=feedcontributions&amp;feedformat=atom&amp;user=Klarous</id>
	<title>Wikisofia - Příspěvky uživatele [cs]</title>
	<link rel="self" type="application/atom+xml" href="https://wikisofia.cz/w/api.php?action=feedcontributions&amp;feedformat=atom&amp;user=Klarous"/>
	<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/wiki/Speci%C3%A1ln%C3%AD:P%C5%99%C3%ADsp%C4%9Bvky/Klarous"/>
	<updated>2026-04-20T20:09:23Z</updated>
	<subtitle>Příspěvky uživatele</subtitle>
	<generator>MediaWiki 1.33.0</generator>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63387</id>
		<title>Poruchy nálad a emocí u děti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63387"/>
		<updated>2020-12-23T19:22:10Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Další doporučená literatura */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;V MKN 10 nalézáme kategorii '''F 93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství''', nicméně, jak Krejčířová, tak Hort zařazují také ,,dospělé´´ afektivní poruchy, jejichž první ataka se často objevuje již v dětství. U dětských pacientů je navíc třeba pomýšlet na to, že děti své emoce neumějí ještě dobře zpracovávat a reflektovat a často své '''pocity somatizují či přenášejí do chování.''' Možná také proto nalézáme kategorii F 90 až F 98 v Mezinárodní klasifikací nemocí, která se nazývá Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání. Ta prošla revizí z devátého vydání MKN na desáté, kdy byla subkategorie Emoční poruchy vyskytující se v dětství a adolescenci rozdělena pro MKN 10 na  F92 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství a F94 Poruchy sociálních vztahů se vznikem specifickým pro dětství a adolescenci. K tomuto rozdělení došlo proto, že u F92 se jedná o vystupňované, ale pro daný věk typické chování spojené s emočními projevy (např. separační úzkost), a současně, z pozorování vyšlo najevo, že tyto diagnózy nepokračují emočními poruchami do dospělosti. Na druhou stranu u F94 je společným znakem strádání dítěte či výrazné narušení jeho prostředí, které vede k poruchám sociálních vztahů . Tedy dítě má těžkosti navázat bezpečnou emoční vazbu, pro dospělý věk má tato problematika vážnější důsledky, za připomenutí zde stojí teorie attachementu a práce profesora Matějčka a Langmeiara.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V tomto článku se věnujeme jen poruchám emocí a nálad u dětí, nicméně pro úplnost a také proto, že  se tato kategorie dále ve státnicových otázkách nevyskytuje, doplňujeme strukturu celé kategorie F 90:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
F90-F98 Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*F90 Hyperkinetické poruchy (Disordines hyperkinetici)&lt;br /&gt;
*F91 Poruchy chování (Disordines morum)&lt;br /&gt;
*F92 Smíšené poruchy chování a emocí (Disordines morum et emotionum mixti)&lt;br /&gt;
*F93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství (Disordo emotionum in infantia oreus)&lt;br /&gt;
*F94 Poruchy sociálních funkcí s nástupem v dětství a dospívání (Disordines functionis socialis in infantia et adolescentia orti)&lt;br /&gt;
*F95 Tiky (Disordines spasmi involuntarii)&lt;br /&gt;
*F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání (Disordines emotionum et disordines morum in infantia sive adolescentia orti alii)&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Světová zdravotnická organizace. (2000). ''Mezinárodní klasifikace nemocí: 10. revize: duševní poruchy a poruchy chování: popisy klinických příznaků a diagnostická vodítka'' (2.vyd.) Psychiatrické centrum&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.0 Separační úzkostná porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN lze separační úzkostnou poruchu diagnostikovat‚ jen pokud je '''strach z odloučení základem úzkosti''' dítěte a když tato úzkost se prvně objevuje v časném dětství. Je nutno ji odlišit od běžné separační úzkosti tím‚ že její závažnost je statisticky neobvyklá (včetně přetrvávání nad hranici obvyklého věkového období) a že je sdružena se zřetelným narušením sociálního fungování&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Separační úzkost je '''normální pro batolata a předškolní''' děti. Pokud děti zažívají nadměrnou úzkost z odloučení od rodičů (musí se zjistit, zda se nejedná o úzkost např. z navštěvování školky). Mezi klasické příznaky patří, že se dítě bojí, že v době nepřítomnosti rodiče, se '''rodičům něco stane''', nebo se pro něj již nevrátí, může mít také strach, že bude uneseno, či zabito. Dítě hodně váhá, než jde spát a usínání mu dělá problém, protože se bojí, že rodiče ztratí, když bude spát, či může mít noční můry, vztahující se k tomuto problému. Pokud dítě očekává odchod rodiče, obvykle může somatizovat (bolí jej bříško, je mu zle atd.), nebo má výrazné emoční projevy (pláče, vzteká se, trpí, je apatické…), také se může sociálně odtáhnout od pečující osoby, protože předpokládá její ztrátu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Říčan, P. Krejčířová, D. (2006). ''Dětská klinická psychologie.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.1 Fobická anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN se vztahuje se na ty dětské strachy‚ které jsou projevem vyznačené specifické vývojové fáze a objevují se (v určité míře) u většiny dětí‚ ale jsou abnormální stupněm. Strachy‚ které se objevují v dětství‚ ale nejsou součástí normálního psychosociálního vývoje (např. agorafobie)‚ by měly být kódovány příslušnou položkou z oddílu F40–F48. Krejčířová spojuje '''dětské fobie zejména s bohatou fantasií a magickým myšlením dětí.''' Strach tedy může být ze zlodějů, hmyzu, zvířat a dalších. Upozorňuje, že se tyto fobie vyskytují u dětí normálně a časem mizí, a také nemají vztah k pozdějším fobickým poruchám v dospělosti, avšak u '''3-8% dětí fobie přetrvá.''' Může dosáhnout patologické intenzity, která může omezovat dítě ve vývoji.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.2 Sociální anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Je '''normální mezi 6.-12. měsícem věku''' dítěte.  A přítomnost cizích lidí mohou děti nelibě nést až do věku 3 let. Pokud se po tomto věku děti brání kontaktu s dalšími cizími lidmi, anebo mu záměrně brání, jedná se o '''vyhýbavou poruchu''' (starý název této poruchy). V rodině jsou tyto děti dobře adaptovány a nemají problémy. U většiny dětí, dojde s postupem času ke zlepšení, někdy ale může nastat až v období puberty. Určité procento těchto dětí může ale na základě této poruchy '''rozvinout také elektivní mutismus''', či '''sociální fobii ve vyšším věku'''. Popřípadě může porucha progredovat k '''vyhýbavé poruše osobnosti'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U této poruchy jde také mimo obavu z cizích lidí také o obavu z nepochopení sociální situace‚ nebo o úzkost v nových cizích nebo sociálně ohrožujících situacích. Podle manuálu MKN by se tato položka měla použít pouze v tom případě‚ že tyto strachy vznikají v útlém věku a jsou neobvyklé jak pro svou tíži‚ a pro doprovodné sociální selhání.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.3 Porucha sourozenecké rivality===&lt;br /&gt;
U většiny malých dětí pozorujeme po narození sourozence určitý stupeň emoční poruchy. Dle MKN by jako porucha měla být diagnostikována až tehdy‚ kdy stupeň nebo trvání této poruchy jsou jak statisticky neobvyklé‚ tak sdružené se sociální poruchou. Jedná se o '''nadměrné soutěžení o pozornost lásku rodičů'''. Neobvyklost takovému chování dávají zejména dětmi prožívané '''negativní emoce (otevřené nepřátelství, tělesné ubližování mladšímu sourozenci, nenávist)'''. U této poruchy je časté opoziční vzdorování vůči rodičům, výbuchy vzteku, pocity neštěstí a sociální odtažitost dítěte. Také se tato porucha může projevit mentálním vývojovým regresem do mladšího věku.&amp;lt;ref&amp;gt;Raboch, J. Zvolský, P. (c2001). ''Psychiatrie''. Galén&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F 92 Smíšené poruchy chování a emocí==&lt;br /&gt;
Tato kategorie stojí na pomezí poruch chování a emočních poruch v dětství. Je charakterizována '''kombinací trvale agresivního‚ disociálního nebo vzdorovitého chování se zřetelně výraznými příznaky deprese‚ úzkosti nebo jiných poruch emocí'''. Dle MKN musí být splněna jak kritéria pro poruchy chování v dětství (F91)‚ tak pro emoční poruchy v dětství (F93)‚ nebo diagnóza neurózy typu dospělých (F40–F48) nebo poruchy nálad (F30–F39).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F92.0 Depresivní porucha chování===&lt;br /&gt;
Tato položka vyžaduje kombinaci poruchy chování (F91) s trvale výraznou depresí prokázanou symptomy‚ jako je nadměrný smutek‚ nedostatek zájmu a radosti z běžné činnosti‚ pocity viny a beznaděje. Může být přítomna též porucha spánku a chuti k jídlu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání==&lt;br /&gt;
Tato jinak '''heterogenní skupina poruch'''‚ má společný nástup v dětství‚ ale jinak se v mnohých ohledech liší. Některé z dále jmenovaných poruch jsou dobře definovatelnými syndromy‚ ale jiné jsou spíše souborem příznaků‚ který ještě potřebuje přesnější určení‚ protože jsou často sdružené s psychosociální poruchou a protože nemohou být včleněny do určitých syndromů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.0 Neorganická enuréza===&lt;br /&gt;
Porucha charakterizovaná '''mimovolním odchodem moče''' ve dne či v noci‚ které je nepřiměřené mentálnímu věku postiženého. Nejde o následek nedostatečné kontroly močového měchýře způsobené neurologickou poruchou‚ epileptickým záchvatem nebo nějakou anatomickou abnormalitou močového ústrojí. Enuréza může trvat od narození, nebo se může objevit až po období získané kontroly nad vyprazdňováním močového měchýře. Enuréza může nebo nemusí být spojena s rozsáhlejší poruchou emocí nebo chování.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Adlera je enuréza '''výrazový prostředek k navázání spojení s matkou.''' Může se jednat o to, že matka věnuje dítěti méně pozornosti, než by dítě chtělo, proto si dítě pozornost takto nevědomě vynutí. Nebo jeho potřeba pozornosti od matky nyní vzrostla. Adler také upozorňuje na situace, kdy dítě ,,říká´´, že ještě není tak daleko, jak se od něj očekává a stále potřebuje pocit bezpečí od matky, Jednoduše řečeno je ve '''výrazném duševním napětí''', které mu neumožňuje ovládat moč. Komplikací může být to, že dítě díky pomočování získává vztah, který si přeje. Tedy je mu věnováno vyšší množství pozornosti, je v noci kontrolováno, a jak popisuje Adler, může být i rozmazlováno. Vždy je ale nutné přijít na příčinu zvýšené tenze u dítěte.&amp;lt;ref&amp;gt;Adler, A. (1994). ''Psychologie dětí: Děti s výchovnými problémy''. Práh.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.1 Neorganická enkopréza===&lt;br /&gt;
Jde o '''opakovaný volní nebo mimovolní odchod stolice''' obvykle normální nebo téměř normální konzistence v situacích‚ které jsou v daném kulturním a sociálním prostředí k tomuto účelu nevhodné. Tento stav může znamenat patologické pokračování normální infantilní inkontinence‚ nebo ztrátu kontinence již po získání kontroly nad funkcí střev‚ nebo účelové vyprazdňování na nevhodných místech i přes normální fyziologické ovládání střeva. Může se objevit jako monosymptomatické onemocnění nebo jako součást dalšího onemocnění‚ zvláště emoční poruchy (F93.–) nebo poruchy chování (F91.–).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Většina dětí (97%) ovládá své vylučování ve věku tří let. Enkopréza je '''častější u chlapců''' než u dívek. Enkopréza se často vyskytuje s enurézou.  Co se příčin týká, popisuje Hort tyto hlavní roviny, buď je '''nepřirozený nadměrný tlak na dítě ve smyslu dodržování hygieny''', nebo je dítě '''zanedbáváno.''' Častá je také enkopréza v důsledku '''zvýšené úzkosti''', dítě např. není schopno zajít si na velkou ve školce a poté  neovládne vylučování jinde. Opět, obdobně jako u enurézy se o enkopréze uvažuje, jako o '''vysokém napětí, které dítě neumí samo vyřešit'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Hort, V.(2000). ''Dětská a adolescentní psychiatrie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.2 Poruchy příjmu potravy v kojeneckém a dětském věku===&lt;br /&gt;
Poruchy příjmu potravy mají různé projevy obvykle specifické pro kojenecký věk a časné dětství. Obyčejně se k nim počítá '''odmítání stravy nebo nadměrná vybíravost v jídle''' za předpokladu dostatečné dodávky potravy kompetentní osobou pečující o dítě a za nepřítomnosti organického onemocnění. Může nebo nemusí být přidružena '''ruminace''' (potrava se vrací do úst bez nauzey nebo bez gastrointestinálního onemocnění).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.3 Pika kojenců a dětí===&lt;br /&gt;
'''Trvalé pojídání látek neurčených k jídlu''' (jako je zemina‚ úlomky laků a barev‚ atd.). Může se objevit jako symptom některé rozsáhlejší duševní choroby (např. '''[[Autismus|autismu]])'''‚ nebo jako relativně samostatné psychopatologické chování a pouze toto má být zde zařazeno. Tento příznak bývá nejčastěji pozorován u '''[[Mentální retardace|mentálně retardovaných dětí]]''' a v tom případě by hlavní diagnóza měla být vybrána z F70–F79.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud je pika samostatným problémem bývá často příznakem '''deprivačního syndromu''', tedy výchovného zanedbávání, týrání, nebo také reakcí na zvláště zatěžující situaci, jako je rozvod rodičů. Častěji se vyskytuje u malých dětí, což je vzhledem k možnosti otravy nebezpečné.&amp;lt;ref&amp;gt;Lebl, J. (c2012). ''Klinická pediatrie.'' Galén.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.4 Stereotypní pohybové poruchy===&lt;br /&gt;
Volní‚ opakované‚ stereotypní‚ nefunkční (a často rytmické) pohyby‚ které nejsou částí nějakého známého psychiatrického nebo neurologického stavu. Když se tyto pohyby objevují jako symptomy nějaké jiné poruchy‚ pak musí být použit příslušný kód této poruchy. Mezi pohyby‚ '''nemající charakter sebepoškozování''' patří: pohupování tělem‚ potřásání hlavou‚ vytrhávání a kroucení vlasů‚ manýry prstů a plácání rukou. '''Stereotypní chování sebepoškozující''': opakované údery do hlavy‚ píchání do očí‚ plácání do tváří‚ kousání rtů‚ rukou a jiných částí těla. Všechny stereotypní pohyby se '''nejčastěji vyskytují u mentálně retardovaných''' (pokud tomu tak je‚ zaznamenáme oba kódy). Jestliže píchání do očí je u dítěte spojeno s '''poruchou vidění'''‚ zaznamenáme oba kódy: píchání do očí pod F98.4 a zrakovou poruchu pod příslušný kód smyslové poruchy.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.5 Koktavost (zadrhávání v řeči)===&lt;br /&gt;
[[Řeč|Řeč‚]] která je charakterizovaná '''častým opakováním nebo prodlužováním slabik a slov'''‚ případně alternativně častým '''zaváháním a pauzami'''‚ které narušují rytmický tok řeči. Klasifikována by měla být jako onemocnění pouze tehdy‚ když výrazně narušuje plynulost řeči.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koktavost byla prvotně označována jako '''neuróza řeči'''. Vzniká nejčastěji v dětském věku. Dnes se již neuvažuje čistě o psychogenních základech, ale že je zde také určitá orgánová a fyziologická predispozice. Nicméně koktavost je přechodná a na vůli nezávislá a je spojována s psychickou tenzí, která se u koktavosti vyskytuje.&amp;lt;ref&amp;gt;Lechta,V. (2010). ''Koktavost: integrativní přístup''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.6 Brebtavost===&lt;br /&gt;
Značně '''rychlá řeč s přestávkami‚ ale bez opakováni a váhání.''' Její tíže vede někdy až k nesrozumitelnosti. Řeč je nerytmická s přeříkáváním‚ s rychlým‚ trhavým proudem slov‚ což obvykle vede k chybnému vyjadřování.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vyskytuje se především u předškolních dětí, zjednodušeně řečeno '''mluvidla nestíhají zamýšlený tok řeči.''' Breptavost kombinuje zejména nepozornost na straně psychické, dysfluenci a dysgramatičnost na straně lingvistické a dechovou dysrytmii na straně fyziologické. Navíc tento typ komunikačního problému, ovlivňuje i další komunikační kanály (čtení, psaní, hudebnost). Breptavost se vyskytuje '''čtyřikrát častěji u mužů a má vysokou hereditu'''. Celkově se uvažuje také spíše o orgánovou mozkovou odchylku.&amp;lt;ref&amp;gt;Bytešníková, I. (2012). ''Komunikace dětí předškolního věku''. Grada.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Afektivní poruchy v dětství  a adolescenci==&lt;br /&gt;
Současně do F 90-F98  nejsou zařazeny [[Afektivní poruchy|'''afektivní poruchy''']] (F 30), protože v jejich diagnostice nejsou významné diagnostické rozdíly mezi dětskou a dospělou populací. O diagnostických kritériích a daných poruchách se lze dočíst v článku [[Afektivní poruchy a poruchy nálady]]. Přičemž tyto poruchy se vyskytují také u dětí a adolescentů, ale s odchylkami způsobenými vývojovými etapami dítěte&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;. Tyto odchylky budou dále řešeny v textu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F 31 Bipolární afektivní porucha===&lt;br /&gt;
Bipolární porucha je typická až pro dospělý věk, nicméně '''20% diagnostikovaných s bipolární poruchou mělo svou první ataku v adolescenci.''' Na časný nástup této poruchy má vliv, pokud pacient během života zažil depresivní epizodu s rychlým nástupem, psychomotorickou retardací a psychotickými projevy. Dále výskyt afektivních poruch u dalších členů rodiny, zejména bipolární poruchy. A anamnestická zkušenost, kdy pacientovi léčba antidepresivy způsobila hypománii. Zejména '''manická fáze''' u adolescentů se může projevovat '''psychotickými symptomy''', výrazným střídáním nálad a výraznou změnou chování, což často může vést k diagnostickým úvahám o schizofrenii, spíše než o bipolární poruše.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F 33 Deprese===&lt;br /&gt;
Deprese se v dětství vyskytuje relativně často, na rozdíl od dospělých se pojí s '''[[Poruchy chování|poruchami chování]], agresivitou a somatickými stesky''', zůstává '''anhedonie''' (nemožnost se radovat), '''pocity viny, smutná a zoufalá nálada a nízké sebehodnocení'''. Epidemiologický výskyt deprese '''u dětí a adolescentů je 1%-8%''', přičemž, čím se věk dětí blíží dospělosti, tím je procento výskytu vyšší. Největším nebezpečím je až '''dvacetinásobná suicidalita oproti dospělé populaci.''' S tím, že v nižším věku se sebevražda dětí může jevit spíše jako sebezabití. Opětovně na prevalenci deprese v nižším věku má podíl hereditární zátěž a akutní nástup onemocnění. U deprese dětí se až ve 40% případů vyskytují také poruchy myšlení a vnímání, depresivní děti mohou mít halucinace, bludy a paranoidní nastavení vnímání, na rozdíl od dospělých ale tyto poruchy nekorelují se závažností deprese. Kromě těžšího rozlišení od schizofrenie se u dětí velmi špatně odlišuje depresivní epizoda (F 32) periodická depresivní porucha (F 33) a dysthymie (F 34).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U '''kojenců''' pozorujeme tzv. '''anaklitickou depresi dle Spitze''', jedná se o depresi z odloučení od hlavní pečující osoby. Pokud je dítě opuštěno, je otřesena jeho základní důvěra, prvotně se objevuje separační šok, kdy dítě křičí, pláče, je zoufalé a agresivní, toto stadium, přechází do stadia apatie, kdy dítě nejeví zájem, projevují se u něj poruchy spánku a příjmu potravy, dítě celkově schází a rezignuje. V pozdějším věku je výrazně narušen vývoj řeči a socializace, u batolete je pozorovatelná ztráta zvídavosti, dysforie a intelektová inhibice.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nástup deprese v '''předškolním věku''' se manifestuje zejména ztrátou zvídavosti, nezájmem o hru s ostatními dětmi, nesoustředěností a poruchami spánku. Typické jsou krátké afektivní výbuchy (křik a pláč). Dítě je motoricky neklidné, jeho spánek je narušen, časté je nechutenství. Dítě se nechce socializovat, působí plaše, může se objevit také mutismus.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U '''mladších školních dětí''' je nejtypičtější porucha interpersonální komunikace, časté střídání agrese a apatie. Dítě je emočně velmi labilní (směje se a vzteká současně) a sociálně maladaptivní. Není schopné se soustředit, což vede k podrážděnosti a odporu k učení. Dítě již je schopné reflektovat, že jej nic nebaví a nic netěší.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Starší školáci''' s depresí mají velmi skleslou náladu a jsou apatičtí, vypadá to, jakoby neuměli mít úspěch, neuměli uchopit příležitost. Častá je '''performační anxieta''', tedy strach, že se ztrapní před učiteli a spolužáky, zejména pokud je na ně upnutá pozornost. Hort popisuje ,,divné´´, nesrozumitelné zlobení bez kontextu či kauzality. Střídání apatie a pasivity s agresivitou a disociální aktivitou. Obvyklé jsou také somatické obtíže a regrese do nižších vývojových úrovní. Myšlenkovými procesy začíná deprese starších školáků více připomínat depresi dospělých, včetně uvažování nad sebevraždou.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U '''adolescentů''' je typická velká sociální izolace, ztráta komunikace s ostatními sociální stažení až fobie, velká únava a spavost, neúspěchy ve škole, nuda, zoufalství, změny váhy, velká iritabilita a impulzivita a sebevražedné pokusy, nebo zneužívání návykových látek. Jak bylo popsáno výše, může se deprese v tomto věku manifestovat i pomocí psychotických symptomů. Vzhledem ke zvýšené labilitě a impulzivitě se může deprese manifestovat střídáním apatického období s obdobím, kdy adolescent navazuje nové vztahy, ve kterých se ale nedokáže citově angažovat.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; U adolescentů je jak emoční labilita, tak uzavřenost především před rodiči typická, zachycení patologické deprese je však velmi podstatné, vzhledem k extrémně vysokému riziku suicidality v tomto věku. Rozlišujeme dva základní subtypy deprese: depresi kognitivní, která se manifestuje zejména kognitivní triádou – negativní pohled na sebe, negativní pohled na svou současnou situaci a negativní pohled do budoucna. Adolescent si připadá bezvýznamný, neužitečný, nechtěný, a odmítaný. Druhým typem je endogenní deprese (inhibiční), která se manifestuje zejména útlumem, anhedonií a depresivní náladou. Etiologicky je významná hereditární zátěž a psychosociální vlivy. &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě úzkostných poruch, které jsou často u depresí komorbidní i u dospělé populace, je uváděno, že až 40% dětí s poruchou učení trpí depresí, pravděpodobně, v důsledku reakce na opakované selhávání. &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Další doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Bowlby, J. (2010). ''Vazba: teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem''. Portál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Langmeier, J., &amp;amp; Matějček, Z. (2011). ''Psychická deprivace v dětství: teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem''. Karolinum.&lt;br /&gt;
===Odkazy na související články===&lt;br /&gt;
[[Afektivní poruchy a poruchy nálad]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Poruchy emocí a nálad u dětí, dětská klinická psychologie, afektivní poruchy&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Klinická psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie zdraví|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Dětská klinická psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63386</id>
		<title>Poruchy nálad a emocí u děti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63386"/>
		<updated>2020-12-23T19:17:17Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;V MKN 10 nalézáme kategorii '''F 93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství''', nicméně, jak Krejčířová, tak Hort zařazují také ,,dospělé´´ afektivní poruchy, jejichž první ataka se často objevuje již v dětství. U dětských pacientů je navíc třeba pomýšlet na to, že děti své emoce neumějí ještě dobře zpracovávat a reflektovat a často své '''pocity somatizují či přenášejí do chování.''' Možná také proto nalézáme kategorii F 90 až F 98 v Mezinárodní klasifikací nemocí, která se nazývá Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání. Ta prošla revizí z devátého vydání MKN na desáté, kdy byla subkategorie Emoční poruchy vyskytující se v dětství a adolescenci rozdělena pro MKN 10 na  F92 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství a F94 Poruchy sociálních vztahů se vznikem specifickým pro dětství a adolescenci. K tomuto rozdělení došlo proto, že u F92 se jedná o vystupňované, ale pro daný věk typické chování spojené s emočními projevy (např. separační úzkost), a současně, z pozorování vyšlo najevo, že tyto diagnózy nepokračují emočními poruchami do dospělosti. Na druhou stranu u F94 je společným znakem strádání dítěte či výrazné narušení jeho prostředí, které vede k poruchám sociálních vztahů . Tedy dítě má těžkosti navázat bezpečnou emoční vazbu, pro dospělý věk má tato problematika vážnější důsledky, za připomenutí zde stojí teorie attachementu a práce profesora Matějčka a Langmeiara.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V tomto článku se věnujeme jen poruchám emocí a nálad u dětí, nicméně pro úplnost a také proto, že  se tato kategorie dále ve státnicových otázkách nevyskytuje, doplňujeme strukturu celé kategorie F 90:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
F90-F98 Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*F90 Hyperkinetické poruchy (Disordines hyperkinetici)&lt;br /&gt;
*F91 Poruchy chování (Disordines morum)&lt;br /&gt;
*F92 Smíšené poruchy chování a emocí (Disordines morum et emotionum mixti)&lt;br /&gt;
*F93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství (Disordo emotionum in infantia oreus)&lt;br /&gt;
*F94 Poruchy sociálních funkcí s nástupem v dětství a dospívání (Disordines functionis socialis in infantia et adolescentia orti)&lt;br /&gt;
*F95 Tiky (Disordines spasmi involuntarii)&lt;br /&gt;
*F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání (Disordines emotionum et disordines morum in infantia sive adolescentia orti alii)&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Světová zdravotnická organizace. (2000). ''Mezinárodní klasifikace nemocí: 10. revize: duševní poruchy a poruchy chování: popisy klinických příznaků a diagnostická vodítka'' (2.vyd.) Psychiatrické centrum&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.0 Separační úzkostná porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN lze separační úzkostnou poruchu diagnostikovat‚ jen pokud je '''strach z odloučení základem úzkosti''' dítěte a když tato úzkost se prvně objevuje v časném dětství. Je nutno ji odlišit od běžné separační úzkosti tím‚ že její závažnost je statisticky neobvyklá (včetně přetrvávání nad hranici obvyklého věkového období) a že je sdružena se zřetelným narušením sociálního fungování&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Separační úzkost je '''normální pro batolata a předškolní''' děti. Pokud děti zažívají nadměrnou úzkost z odloučení od rodičů (musí se zjistit, zda se nejedná o úzkost např. z navštěvování školky). Mezi klasické příznaky patří, že se dítě bojí, že v době nepřítomnosti rodiče, se '''rodičům něco stane''', nebo se pro něj již nevrátí, může mít také strach, že bude uneseno, či zabito. Dítě hodně váhá, než jde spát a usínání mu dělá problém, protože se bojí, že rodiče ztratí, když bude spát, či může mít noční můry, vztahující se k tomuto problému. Pokud dítě očekává odchod rodiče, obvykle může somatizovat (bolí jej bříško, je mu zle atd.), nebo má výrazné emoční projevy (pláče, vzteká se, trpí, je apatické…), také se může sociálně odtáhnout od pečující osoby, protože předpokládá její ztrátu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Říčan, P. Krejčířová, D. (2006). ''Dětská klinická psychologie.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.1 Fobická anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN se vztahuje se na ty dětské strachy‚ které jsou projevem vyznačené specifické vývojové fáze a objevují se (v určité míře) u většiny dětí‚ ale jsou abnormální stupněm. Strachy‚ které se objevují v dětství‚ ale nejsou součástí normálního psychosociálního vývoje (např. agorafobie)‚ by měly být kódovány příslušnou položkou z oddílu F40–F48. Krejčířová spojuje '''dětské fobie zejména s bohatou fantasií a magickým myšlením dětí.''' Strach tedy může být ze zlodějů, hmyzu, zvířat a dalších. Upozorňuje, že se tyto fobie vyskytují u dětí normálně a časem mizí, a také nemají vztah k pozdějším fobickým poruchám v dospělosti, avšak u '''3-8% dětí fobie přetrvá.''' Může dosáhnout patologické intenzity, která může omezovat dítě ve vývoji.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.2 Sociální anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Je '''normální mezi 6.-12. měsícem věku''' dítěte.  A přítomnost cizích lidí mohou děti nelibě nést až do věku 3 let. Pokud se po tomto věku děti brání kontaktu s dalšími cizími lidmi, anebo mu záměrně brání, jedná se o '''vyhýbavou poruchu''' (starý název této poruchy). V rodině jsou tyto děti dobře adaptovány a nemají problémy. U většiny dětí, dojde s postupem času ke zlepšení, někdy ale může nastat až v období puberty. Určité procento těchto dětí může ale na základě této poruchy '''rozvinout také elektivní mutismus''', či '''sociální fobii ve vyšším věku'''. Popřípadě může porucha progredovat k '''vyhýbavé poruše osobnosti'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U této poruchy jde také mimo obavu z cizích lidí také o obavu z nepochopení sociální situace‚ nebo o úzkost v nových cizích nebo sociálně ohrožujících situacích. Podle manuálu MKN by se tato položka měla použít pouze v tom případě‚ že tyto strachy vznikají v útlém věku a jsou neobvyklé jak pro svou tíži‚ a pro doprovodné sociální selhání.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.3 Porucha sourozenecké rivality===&lt;br /&gt;
U většiny malých dětí pozorujeme po narození sourozence určitý stupeň emoční poruchy. Dle MKN by jako porucha měla být diagnostikována až tehdy‚ kdy stupeň nebo trvání této poruchy jsou jak statisticky neobvyklé‚ tak sdružené se sociální poruchou. Jedná se o '''nadměrné soutěžení o pozornost lásku rodičů'''. Neobvyklost takovému chování dávají zejména dětmi prožívané '''negativní emoce (otevřené nepřátelství, tělesné ubližování mladšímu sourozenci, nenávist)'''. U této poruchy je časté opoziční vzdorování vůči rodičům, výbuchy vzteku, pocity neštěstí a sociální odtažitost dítěte. Také se tato porucha může projevit mentálním vývojovým regresem do mladšího věku.&amp;lt;ref&amp;gt;Raboch, J. Zvolský, P. (c2001). ''Psychiatrie''. Galén&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F 92 Smíšené poruchy chování a emocí==&lt;br /&gt;
Tato kategorie stojí na pomezí poruch chování a emočních poruch v dětství. Je charakterizována '''kombinací trvale agresivního‚ disociálního nebo vzdorovitého chování se zřetelně výraznými příznaky deprese‚ úzkosti nebo jiných poruch emocí'''. Dle MKN musí být splněna jak kritéria pro poruchy chování v dětství (F91)‚ tak pro emoční poruchy v dětství (F93)‚ nebo diagnóza neurózy typu dospělých (F40–F48) nebo poruchy nálad (F30–F39).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F92.0 Depresivní porucha chování===&lt;br /&gt;
Tato položka vyžaduje kombinaci poruchy chování (F91) s trvale výraznou depresí prokázanou symptomy‚ jako je nadměrný smutek‚ nedostatek zájmu a radosti z běžné činnosti‚ pocity viny a beznaděje. Může být přítomna též porucha spánku a chuti k jídlu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání==&lt;br /&gt;
Tato jinak '''heterogenní skupina poruch'''‚ má společný nástup v dětství‚ ale jinak se v mnohých ohledech liší. Některé z dále jmenovaných poruch jsou dobře definovatelnými syndromy‚ ale jiné jsou spíše souborem příznaků‚ který ještě potřebuje přesnější určení‚ protože jsou často sdružené s psychosociální poruchou a protože nemohou být včleněny do určitých syndromů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.0 Neorganická enuréza===&lt;br /&gt;
Porucha charakterizovaná '''mimovolním odchodem moče''' ve dne či v noci‚ které je nepřiměřené mentálnímu věku postiženého. Nejde o následek nedostatečné kontroly močového měchýře způsobené neurologickou poruchou‚ epileptickým záchvatem nebo nějakou anatomickou abnormalitou močového ústrojí. Enuréza může trvat od narození, nebo se může objevit až po období získané kontroly nad vyprazdňováním močového měchýře. Enuréza může nebo nemusí být spojena s rozsáhlejší poruchou emocí nebo chování.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Adlera je enuréza '''výrazový prostředek k navázání spojení s matkou.''' Může se jednat o to, že matka věnuje dítěti méně pozornosti, než by dítě chtělo, proto si dítě pozornost takto nevědomě vynutí. Nebo jeho potřeba pozornosti od matky nyní vzrostla. Adler také upozorňuje na situace, kdy dítě ,,říká´´, že ještě není tak daleko, jak se od něj očekává a stále potřebuje pocit bezpečí od matky, Jednoduše řečeno je ve '''výrazném duševním napětí''', které mu neumožňuje ovládat moč. Komplikací může být to, že dítě díky pomočování získává vztah, který si přeje. Tedy je mu věnováno vyšší množství pozornosti, je v noci kontrolováno, a jak popisuje Adler, může být i rozmazlováno. Vždy je ale nutné přijít na příčinu zvýšené tenze u dítěte.&amp;lt;ref&amp;gt;Adler, A. (1994). ''Psychologie dětí: Děti s výchovnými problémy''. Práh.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.1 Neorganická enkopréza===&lt;br /&gt;
Jde o '''opakovaný volní nebo mimovolní odchod stolice''' obvykle normální nebo téměř normální konzistence v situacích‚ které jsou v daném kulturním a sociálním prostředí k tomuto účelu nevhodné. Tento stav může znamenat patologické pokračování normální infantilní inkontinence‚ nebo ztrátu kontinence již po získání kontroly nad funkcí střev‚ nebo účelové vyprazdňování na nevhodných místech i přes normální fyziologické ovládání střeva. Může se objevit jako monosymptomatické onemocnění nebo jako součást dalšího onemocnění‚ zvláště emoční poruchy (F93.–) nebo poruchy chování (F91.–).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Většina dětí (97%) ovládá své vylučování ve věku tří let. Enkopréza je '''častější u chlapců''' než u dívek. Enkopréza se často vyskytuje s enurézou.  Co se příčin týká, popisuje Hort tyto hlavní roviny, buď je '''nepřirozený nadměrný tlak na dítě ve smyslu dodržování hygieny''', nebo je dítě '''zanedbáváno.''' Častá je také enkopréza v důsledku '''zvýšené úzkosti''', dítě např. není schopno zajít si na velkou ve školce a poté  neovládne vylučování jinde. Opět, obdobně jako u enurézy se o enkopréze uvažuje, jako o '''vysokém napětí, které dítě neumí samo vyřešit'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Hort, V.(2000). ''Dětská a adolescentní psychiatrie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.2 Poruchy příjmu potravy v kojeneckém a dětském věku===&lt;br /&gt;
Poruchy příjmu potravy mají různé projevy obvykle specifické pro kojenecký věk a časné dětství. Obyčejně se k nim počítá '''odmítání stravy nebo nadměrná vybíravost v jídle''' za předpokladu dostatečné dodávky potravy kompetentní osobou pečující o dítě a za nepřítomnosti organického onemocnění. Může nebo nemusí být přidružena '''ruminace''' (potrava se vrací do úst bez nauzey nebo bez gastrointestinálního onemocnění).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.3 Pika kojenců a dětí===&lt;br /&gt;
'''Trvalé pojídání látek neurčených k jídlu''' (jako je zemina‚ úlomky laků a barev‚ atd.). Může se objevit jako symptom některé rozsáhlejší duševní choroby (např. '''[[Autismus|autismu]])'''‚ nebo jako relativně samostatné psychopatologické chování a pouze toto má být zde zařazeno. Tento příznak bývá nejčastěji pozorován u '''[[Mentální retardace|mentálně retardovaných dětí]]''' a v tom případě by hlavní diagnóza měla být vybrána z F70–F79.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud je pika samostatným problémem bývá často příznakem '''deprivačního syndromu''', tedy výchovného zanedbávání, týrání, nebo také reakcí na zvláště zatěžující situaci, jako je rozvod rodičů. Častěji se vyskytuje u malých dětí, což je vzhledem k možnosti otravy nebezpečné.&amp;lt;ref&amp;gt;Lebl, J. (c2012). ''Klinická pediatrie.'' Galén.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.4 Stereotypní pohybové poruchy===&lt;br /&gt;
Volní‚ opakované‚ stereotypní‚ nefunkční (a často rytmické) pohyby‚ které nejsou částí nějakého známého psychiatrického nebo neurologického stavu. Když se tyto pohyby objevují jako symptomy nějaké jiné poruchy‚ pak musí být použit příslušný kód této poruchy. Mezi pohyby‚ '''nemající charakter sebepoškozování''' patří: pohupování tělem‚ potřásání hlavou‚ vytrhávání a kroucení vlasů‚ manýry prstů a plácání rukou. '''Stereotypní chování sebepoškozující''': opakované údery do hlavy‚ píchání do očí‚ plácání do tváří‚ kousání rtů‚ rukou a jiných částí těla. Všechny stereotypní pohyby se '''nejčastěji vyskytují u mentálně retardovaných''' (pokud tomu tak je‚ zaznamenáme oba kódy). Jestliže píchání do očí je u dítěte spojeno s '''poruchou vidění'''‚ zaznamenáme oba kódy: píchání do očí pod F98.4 a zrakovou poruchu pod příslušný kód smyslové poruchy.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.5 Koktavost (zadrhávání v řeči)===&lt;br /&gt;
[[Řeč|Řeč‚]] která je charakterizovaná '''častým opakováním nebo prodlužováním slabik a slov'''‚ případně alternativně častým '''zaváháním a pauzami'''‚ které narušují rytmický tok řeči. Klasifikována by měla být jako onemocnění pouze tehdy‚ když výrazně narušuje plynulost řeči.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koktavost byla prvotně označována jako '''neuróza řeči'''. Vzniká nejčastěji v dětském věku. Dnes se již neuvažuje čistě o psychogenních základech, ale že je zde také určitá orgánová a fyziologická predispozice. Nicméně koktavost je přechodná a na vůli nezávislá a je spojována s psychickou tenzí, která se u koktavosti vyskytuje.&amp;lt;ref&amp;gt;Lechta,V. (2010). ''Koktavost: integrativní přístup''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.6 Brebtavost===&lt;br /&gt;
Značně '''rychlá řeč s přestávkami‚ ale bez opakováni a váhání.''' Její tíže vede někdy až k nesrozumitelnosti. Řeč je nerytmická s přeříkáváním‚ s rychlým‚ trhavým proudem slov‚ což obvykle vede k chybnému vyjadřování.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vyskytuje se především u předškolních dětí, zjednodušeně řečeno '''mluvidla nestíhají zamýšlený tok řeči.''' Breptavost kombinuje zejména nepozornost na straně psychické, dysfluenci a dysgramatičnost na straně lingvistické a dechovou dysrytmii na straně fyziologické. Navíc tento typ komunikačního problému, ovlivňuje i další komunikační kanály (čtení, psaní, hudebnost). Breptavost se vyskytuje '''čtyřikrát častěji u mužů a má vysokou hereditu'''. Celkově se uvažuje také spíše o orgánovou mozkovou odchylku.&amp;lt;ref&amp;gt;Bytešníková, I. (2012). ''Komunikace dětí předškolního věku''. Grada.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Afektivní poruchy v dětství  a adolescenci==&lt;br /&gt;
Současně do F 90-F98  nejsou zařazeny [[Afektivní poruchy|'''afektivní poruchy''']] (F 30), protože v jejich diagnostice nejsou významné diagnostické rozdíly mezi dětskou a dospělou populací. O diagnostických kritériích a daných poruchách se lze dočíst v článku [[Afektivní poruchy a poruchy nálady]]. Přičemž tyto poruchy se vyskytují také u dětí a adolescentů, ale s odchylkami způsobenými vývojovými etapami dítěte&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;. Tyto odchylky budou dále řešeny v textu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F 31 Bipolární afektivní porucha===&lt;br /&gt;
Bipolární porucha je typická až pro dospělý věk, nicméně '''20% diagnostikovaných s bipolární poruchou mělo svou první ataku v adolescenci.''' Na časný nástup této poruchy má vliv, pokud pacient během života zažil depresivní epizodu s rychlým nástupem, psychomotorickou retardací a psychotickými projevy. Dále výskyt afektivních poruch u dalších členů rodiny, zejména bipolární poruchy. A anamnestická zkušenost, kdy pacientovi léčba antidepresivy způsobila hypománii. Zejména '''manická fáze''' u adolescentů se může projevovat '''psychotickými symptomy''', výrazným střídáním nálad a výraznou změnou chování, což často může vést k diagnostickým úvahám o schizofrenii, spíše než o bipolární poruše.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F 33 Deprese===&lt;br /&gt;
Deprese se v dětství vyskytuje relativně často, na rozdíl od dospělých se pojí s '''[[Poruchy chování|poruchami chování]], agresivitou a somatickými stesky''', zůstává '''anhedonie''' (nemožnost se radovat), '''pocity viny, smutná a zoufalá nálada a nízké sebehodnocení'''. Epidemiologický výskyt deprese '''u dětí a adolescentů je 1%-8%''', přičemž, čím se věk dětí blíží dospělosti, tím je procento výskytu vyšší. Největším nebezpečím je až '''dvacetinásobná suicidalita oproti dospělé populaci.''' S tím, že v nižším věku se sebevražda dětí může jevit spíše jako sebezabití. Opětovně na prevalenci deprese v nižším věku má podíl hereditární zátěž a akutní nástup onemocnění. U deprese dětí se až ve 40% případů vyskytují také poruchy myšlení a vnímání, depresivní děti mohou mít halucinace, bludy a paranoidní nastavení vnímání, na rozdíl od dospělých ale tyto poruchy nekorelují se závažností deprese. Kromě těžšího rozlišení od schizofrenie se u dětí velmi špatně odlišuje depresivní epizoda (F 32) periodická depresivní porucha (F 33) a dysthymie (F 34).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U '''kojenců''' pozorujeme tzv. '''anaklitickou depresi dle Spitze''', jedná se o depresi z odloučení od hlavní pečující osoby. Pokud je dítě opuštěno, je otřesena jeho základní důvěra, prvotně se objevuje separační šok, kdy dítě křičí, pláče, je zoufalé a agresivní, toto stadium, přechází do stadia apatie, kdy dítě nejeví zájem, projevují se u něj poruchy spánku a příjmu potravy, dítě celkově schází a rezignuje. V pozdějším věku je výrazně narušen vývoj řeči a socializace, u batolete je pozorovatelná ztráta zvídavosti, dysforie a intelektová inhibice.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nástup deprese v '''předškolním věku''' se manifestuje zejména ztrátou zvídavosti, nezájmem o hru s ostatními dětmi, nesoustředěností a poruchami spánku. Typické jsou krátké afektivní výbuchy (křik a pláč). Dítě je motoricky neklidné, jeho spánek je narušen, časté je nechutenství. Dítě se nechce socializovat, působí plaše, může se objevit také mutismus.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U '''mladších školních dětí''' je nejtypičtější porucha interpersonální komunikace, časté střídání agrese a apatie. Dítě je emočně velmi labilní (směje se a vzteká současně) a sociálně maladaptivní. Není schopné se soustředit, což vede k podrážděnosti a odporu k učení. Dítě již je schopné reflektovat, že jej nic nebaví a nic netěší.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Starší školáci''' s depresí mají velmi skleslou náladu a jsou apatičtí, vypadá to, jakoby neuměli mít úspěch, neuměli uchopit příležitost. Častá je '''performační anxieta''', tedy strach, že se ztrapní před učiteli a spolužáky, zejména pokud je na ně upnutá pozornost. Hort popisuje ,,divné´´, nesrozumitelné zlobení bez kontextu či kauzality. Střídání apatie a pasivity s agresivitou a disociální aktivitou. Obvyklé jsou také somatické obtíže a regrese do nižších vývojových úrovní. Myšlenkovými procesy začíná deprese starších školáků více připomínat depresi dospělých, včetně uvažování nad sebevraždou.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U '''adolescentů''' je typická velká sociální izolace, ztráta komunikace s ostatními sociální stažení až fobie, velká únava a spavost, neúspěchy ve škole, nuda, zoufalství, změny váhy, velká iritabilita a impulzivita a sebevražedné pokusy, nebo zneužívání návykových látek. Jak bylo popsáno výše, může se deprese v tomto věku manifestovat i pomocí psychotických symptomů. Vzhledem ke zvýšené labilitě a impulzivitě se může deprese manifestovat střídáním apatického období s obdobím, kdy adolescent navazuje nové vztahy, ve kterých se ale nedokáže citově angažovat.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; U adolescentů je jak emoční labilita, tak uzavřenost především před rodiči typická, zachycení patologické deprese je však velmi podstatné, vzhledem k extrémně vysokému riziku suicidality v tomto věku. Rozlišujeme dva základní subtypy deprese: depresi kognitivní, která se manifestuje zejména kognitivní triádou – negativní pohled na sebe, negativní pohled na svou současnou situaci a negativní pohled do budoucna. Adolescent si připadá bezvýznamný, neužitečný, nechtěný, a odmítaný. Druhým typem je endogenní deprese (inhibiční), která se manifestuje zejména útlumem, anhedonií a depresivní náladou. Etiologicky je významná hereditární zátěž a psychosociální vlivy. &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě úzkostných poruch, které jsou často u depresí komorbidní i u dospělé populace, je uváděno, že až 40% dětí s poruchou učení trpí depresí, pravděpodobně, v důsledku reakce na opakované selhávání. &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Další doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy na související články===&lt;br /&gt;
[[Afektivní poruchy a poruchy nálad]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Poruchy emocí a nálad u dětí, dětská klinická psychologie, afektivní poruchy&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Klinická psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie zdraví|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Dětská klinická psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63385</id>
		<title>Poruchy nálad a emocí u děti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63385"/>
		<updated>2020-12-23T19:12:52Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* F98.3 Pika kojenců a dětí */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;V MKN 10 nalézáme kategorii '''F 93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství''', nicméně, jak Krejčířová, tak Hort zařazují také ,,dospělé´´ afektivní poruchy, jejichž první ataka se často objevuje již v dětství. U dětských pacientů je navíc třeba pomýšlet na to, že děti své emoce neumějí ještě dobře zpracovávat a reflektovat a často své '''pocity somatizují či přenášejí do chování.''' Možná také proto nalézáme kategorii F 90 až F 98 v Mezinárodní klasifikací nemocí, která se nazývá Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání. Ta prošla revizí z devátého vydání MKN na desáté, kdy byla subkategorie Emoční poruchy vyskytující se v dětství a adolescenci rozdělena pro MKN 10 na  F92 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství a F94 Poruchy sociálních vztahů se vznikem specifickým pro dětství a adolescenci. K tomuto rozdělení došlo proto, že u F92 se jedná o vystupňované, ale pro daný věk typické chování spojené s emočními projevy (např. separační úzkost), a současně, z pozorování vyšlo najevo, že tyto diagnózy nepokračují emočními poruchami do dospělosti. Na druhou stranu u F94 je společným znakem strádání dítěte či výrazné narušení jeho prostředí, které vede k poruchám sociálních vztahů . Tedy dítě má těžkosti navázat bezpečnou emoční vazbu, pro dospělý věk má tato problematika vážnější důsledky, za připomenutí zde stojí teorie attachementu a práce profesora Matějčka a Langmeiara.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V tomto článku se věnujeme jen poruchám emocí a nálad u dětí, nicméně pro úplnost a také proto, že  se tato kategorie dále ve státnicových otázkách nevyskytuje, doplňujeme strukturu celé kategorie F 90:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
F90-F98 Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*F90 Hyperkinetické poruchy (Disordines hyperkinetici)&lt;br /&gt;
*F91 Poruchy chování (Disordines morum)&lt;br /&gt;
*F92 Smíšené poruchy chování a emocí (Disordines morum et emotionum mixti)&lt;br /&gt;
*F93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství (Disordo emotionum in infantia oreus)&lt;br /&gt;
*F94 Poruchy sociálních funkcí s nástupem v dětství a dospívání (Disordines functionis socialis in infantia et adolescentia orti)&lt;br /&gt;
*F95 Tiky (Disordines spasmi involuntarii)&lt;br /&gt;
*F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání (Disordines emotionum et disordines morum in infantia sive adolescentia orti alii)&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Světová zdravotnická organizace. (2000). ''Mezinárodní klasifikace nemocí: 10. revize: duševní poruchy a poruchy chování: popisy klinických příznaků a diagnostická vodítka'' (2.vyd.) Psychiatrické centrum&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.0 Separační úzkostná porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN lze separační úzkostnou poruchu diagnostikovat‚ jen pokud je '''strach z odloučení základem úzkosti''' dítěte a když tato úzkost se prvně objevuje v časném dětství. Je nutno ji odlišit od běžné separační úzkosti tím‚ že její závažnost je statisticky neobvyklá (včetně přetrvávání nad hranici obvyklého věkového období) a že je sdružena se zřetelným narušením sociálního fungování&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Separační úzkost je '''normální pro batolata a předškolní''' děti. Pokud děti zažívají nadměrnou úzkost z odloučení od rodičů (musí se zjistit, zda se nejedná o úzkost např. z navštěvování školky). Mezi klasické příznaky patří, že se dítě bojí, že v době nepřítomnosti rodiče, se '''rodičům něco stane''', nebo se pro něj již nevrátí, může mít také strach, že bude uneseno, či zabito. Dítě hodně váhá, než jde spát a usínání mu dělá problém, protože se bojí, že rodiče ztratí, když bude spát, či může mít noční můry, vztahující se k tomuto problému. Pokud dítě očekává odchod rodiče, obvykle může somatizovat (bolí jej bříško, je mu zle atd.), nebo má výrazné emoční projevy (pláče, vzteká se, trpí, je apatické…), také se může sociálně odtáhnout od pečující osoby, protože předpokládá její ztrátu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Říčan, P. Krejčířová, D. (2006). ''Dětská klinická psychologie.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.1 Fobická anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN se vztahuje se na ty dětské strachy‚ které jsou projevem vyznačené specifické vývojové fáze a objevují se (v určité míře) u většiny dětí‚ ale jsou abnormální stupněm. Strachy‚ které se objevují v dětství‚ ale nejsou součástí normálního psychosociálního vývoje (např. agorafobie)‚ by měly být kódovány příslušnou položkou z oddílu F40–F48. Krejčířová spojuje '''dětské fobie zejména s bohatou fantasií a magickým myšlením dětí.''' Strach tedy může být ze zlodějů, hmyzu, zvířat a dalších. Upozorňuje, že se tyto fobie vyskytují u dětí normálně a časem mizí, a také nemají vztah k pozdějším fobickým poruchám v dospělosti, avšak u '''3-8% dětí fobie přetrvá.''' Může dosáhnout patologické intenzity, která může omezovat dítě ve vývoji.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.2 Sociální anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Je '''normální mezi 6.-12. měsícem věku''' dítěte.  A přítomnost cizích lidí mohou děti nelibě nést až do věku 3 let. Pokud se po tomto věku děti brání kontaktu s dalšími cizími lidmi, anebo mu záměrně brání, jedná se o '''vyhýbavou poruchu''' (starý název této poruchy). V rodině jsou tyto děti dobře adaptovány a nemají problémy. U většiny dětí, dojde s postupem času ke zlepšení, někdy ale může nastat až v období puberty. Určité procento těchto dětí může ale na základě této poruchy '''rozvinout také elektivní mutismus''', či '''sociální fobii ve vyšším věku'''. Popřípadě může porucha progredovat k '''vyhýbavé poruše osobnosti'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U této poruchy jde také mimo obavu z cizích lidí také o obavu z nepochopení sociální situace‚ nebo o úzkost v nových cizích nebo sociálně ohrožujících situacích. Podle manuálu MKN by se tato položka měla použít pouze v tom případě‚ že tyto strachy vznikají v útlém věku a jsou neobvyklé jak pro svou tíži‚ a pro doprovodné sociální selhání.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.3 Porucha sourozenecké rivality===&lt;br /&gt;
U většiny malých dětí pozorujeme po narození sourozence určitý stupeň emoční poruchy. Dle MKN by jako porucha měla být diagnostikována až tehdy‚ kdy stupeň nebo trvání této poruchy jsou jak statisticky neobvyklé‚ tak sdružené se sociální poruchou. Jedná se o '''nadměrné soutěžení o pozornost lásku rodičů'''. Neobvyklost takovému chování dávají zejména dětmi prožívané '''negativní emoce (otevřené nepřátelství, tělesné ubližování mladšímu sourozenci, nenávist)'''. U této poruchy je časté opoziční vzdorování vůči rodičům, výbuchy vzteku, pocity neštěstí a sociální odtažitost dítěte. Také se tato porucha může projevit mentálním vývojovým regresem do mladšího věku.&amp;lt;ref&amp;gt;Raboch, J. Zvolský, P. (c2001). ''Psychiatrie''. Galén&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F 92 Smíšené poruchy chování a emocí==&lt;br /&gt;
Tato kategorie stojí na pomezí poruch chování a emočních poruch v dětství. Je charakterizována '''kombinací trvale agresivního‚ disociálního nebo vzdorovitého chování se zřetelně výraznými příznaky deprese‚ úzkosti nebo jiných poruch emocí'''. Dle MKN musí být splněna jak kritéria pro poruchy chování v dětství (F91)‚ tak pro emoční poruchy v dětství (F93)‚ nebo diagnóza neurózy typu dospělých (F40–F48) nebo poruchy nálad (F30–F39).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F92.0 Depresivní porucha chování===&lt;br /&gt;
Tato položka vyžaduje kombinaci poruchy chování (F91) s trvale výraznou depresí prokázanou symptomy‚ jako je nadměrný smutek‚ nedostatek zájmu a radosti z běžné činnosti‚ pocity viny a beznaděje. Může být přítomna též porucha spánku a chuti k jídlu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání==&lt;br /&gt;
Tato jinak '''heterogenní skupina poruch'''‚ má společný nástup v dětství‚ ale jinak se v mnohých ohledech liší. Některé z dále jmenovaných poruch jsou dobře definovatelnými syndromy‚ ale jiné jsou spíše souborem příznaků‚ který ještě potřebuje přesnější určení‚ protože jsou často sdružené s psychosociální poruchou a protože nemohou být včleněny do určitých syndromů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.0 Neorganická enuréza===&lt;br /&gt;
Porucha charakterizovaná '''mimovolním odchodem moče''' ve dne či v noci‚ které je nepřiměřené mentálnímu věku postiženého. Nejde o následek nedostatečné kontroly močového měchýře způsobené neurologickou poruchou‚ epileptickým záchvatem nebo nějakou anatomickou abnormalitou močového ústrojí. Enuréza může trvat od narození, nebo se může objevit až po období získané kontroly nad vyprazdňováním močového měchýře. Enuréza může nebo nemusí být spojena s rozsáhlejší poruchou emocí nebo chování.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Adlera je enuréza '''výrazový prostředek k navázání spojení s matkou.''' Může se jednat o to, že matka věnuje dítěti méně pozornosti, než by dítě chtělo, proto si dítě pozornost takto nevědomě vynutí. Nebo jeho potřeba pozornosti od matky nyní vzrostla. Adler také upozorňuje na situace, kdy dítě ,,říká´´, že ještě není tak daleko, jak se od něj očekává a stále potřebuje pocit bezpečí od matky, Jednoduše řečeno je ve '''výrazném duševním napětí''', které mu neumožňuje ovládat moč. Komplikací může být to, že dítě díky pomočování získává vztah, který si přeje. Tedy je mu věnováno vyšší množství pozornosti, je v noci kontrolováno, a jak popisuje Adler, může být i rozmazlováno. Vždy je ale nutné přijít na příčinu zvýšené tenze u dítěte.&amp;lt;ref&amp;gt;Adler, A. (1994). ''Psychologie dětí: Děti s výchovnými problémy''. Práh.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.1 Neorganická enkopréza===&lt;br /&gt;
Jde o '''opakovaný volní nebo mimovolní odchod stolice''' obvykle normální nebo téměř normální konzistence v situacích‚ které jsou v daném kulturním a sociálním prostředí k tomuto účelu nevhodné. Tento stav může znamenat patologické pokračování normální infantilní inkontinence‚ nebo ztrátu kontinence již po získání kontroly nad funkcí střev‚ nebo účelové vyprazdňování na nevhodných místech i přes normální fyziologické ovládání střeva. Může se objevit jako monosymptomatické onemocnění nebo jako součást dalšího onemocnění‚ zvláště emoční poruchy (F93.–) nebo poruchy chování (F91.–).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Většina dětí (97%) ovládá své vylučování ve věku tří let. Enkopréza je '''častější u chlapců''' než u dívek. Enkopréza se často vyskytuje s enurézou.  Co se příčin týká, popisuje Hort tyto hlavní roviny, buď je '''nepřirozený nadměrný tlak na dítě ve smyslu dodržování hygieny''', nebo je dítě '''zanedbáváno.''' Častá je také enkopréza v důsledku '''zvýšené úzkosti''', dítě např. není schopno zajít si na velkou ve školce a poté  neovládne vylučování jinde. Opět, obdobně jako u enurézy se o enkopréze uvažuje, jako o '''vysokém napětí, které dítě neumí samo vyřešit'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Hort, V.(2000). ''Dětská a adolescentní psychiatrie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.2 Poruchy příjmu potravy v kojeneckém a dětském věku===&lt;br /&gt;
Poruchy příjmu potravy mají různé projevy obvykle specifické pro kojenecký věk a časné dětství. Obyčejně se k nim počítá '''odmítání stravy nebo nadměrná vybíravost v jídle''' za předpokladu dostatečné dodávky potravy kompetentní osobou pečující o dítě a za nepřítomnosti organického onemocnění. Může nebo nemusí být přidružena '''ruminace''' (potrava se vrací do úst bez nauzey nebo bez gastrointestinálního onemocnění).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.3 Pika kojenců a dětí===&lt;br /&gt;
'''Trvalé pojídání látek neurčených k jídlu''' (jako je zemina‚ úlomky laků a barev‚ atd.). Může se objevit jako symptom některé rozsáhlejší duševní choroby (např. '''[[Autismus|autismu]])'''‚ nebo jako relativně samostatné psychopatologické chování a pouze toto má být zde zařazeno. Tento příznak bývá nejčastěji pozorován u '''[[Mentální retardace|mentálně retardovaných dětí]]''' a v tom případě by hlavní diagnóza měla být vybrána z F70–F79.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud je pika samostatným problémem bývá často příznakem '''deprivačního syndromu''', tedy výchovného zanedbávání, týrání, nebo také reakcí na zvláště zatěžující situaci, jako je rozvod rodičů. Častěji se vyskytuje u malých dětí, což je vzhledem k možnosti otravy nebezpečné.&amp;lt;ref&amp;gt;Lebl, J. (c2012). ''Klinická pediatrie.'' Galén.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.4 Stereotypní pohybové poruchy===&lt;br /&gt;
Volní‚ opakované‚ stereotypní‚ nefunkční (a často rytmické) pohyby‚ které nejsou částí nějakého známého psychiatrického nebo neurologického stavu. Když se tyto pohyby objevují jako symptomy nějaké jiné poruchy‚ pak musí být použit příslušný kód této poruchy. Mezi pohyby‚ '''nemající charakter sebepoškozování''' patří: pohupování tělem‚ potřásání hlavou‚ vytrhávání a kroucení vlasů‚ manýry prstů a plácání rukou. '''Stereotypní chování sebepoškozující''': opakované údery do hlavy‚ píchání do očí‚ plácání do tváří‚ kousání rtů‚ rukou a jiných částí těla. Všechny stereotypní pohyby se '''nejčastěji vyskytují u mentálně retardovaných''' (pokud tomu tak je‚ zaznamenáme oba kódy). Jestliže píchání do očí je u dítěte spojeno s '''poruchou vidění'''‚ zaznamenáme oba kódy: píchání do očí pod F98.4 a zrakovou poruchu pod příslušný kód smyslové poruchy.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.5 Koktavost (zadrhávání v řeči)===&lt;br /&gt;
[[Řeč|Řeč‚]] která je charakterizovaná '''častým opakováním nebo prodlužováním slabik a slov'''‚ případně alternativně častým '''zaváháním a pauzami'''‚ které narušují rytmický tok řeči. Klasifikována by měla být jako onemocnění pouze tehdy‚ když výrazně narušuje plynulost řeči.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koktavost byla prvotně označována jako '''neuróza řeči'''. Vzniká nejčastěji v dětském věku. Dnes se již neuvažuje čistě o psychogenních základech, ale že je zde také určitá orgánová a fyziologická predispozice. Nicméně koktavost je přechodná a na vůli nezávislá a je spojována s psychickou tenzí, která se u koktavosti vyskytuje.&amp;lt;ref&amp;gt;Lechta,V. (2010). ''Koktavost: integrativní přístup''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.6 Brebtavost===&lt;br /&gt;
Značně '''rychlá řeč s přestávkami‚ ale bez opakováni a váhání.''' Její tíže vede někdy až k nesrozumitelnosti. Řeč je nerytmická s přeříkáváním‚ s rychlým‚ trhavým proudem slov‚ což obvykle vede k chybnému vyjadřování.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vyskytuje se především u předškolních dětí, zjednodušeně řečeno '''mluvidla nestíhají zamýšlený tok řeči.''' Breptavost kombinuje zejména nepozornost na straně psychické, dysfluenci a dysgramatičnost na straně lingvistické a dechovou dysrytmii na straně fyziologické. Navíc tento typ komunikačního problému, ovlivňuje i další komunikační kanály (čtení, psaní, hudebnost). Breptavost se vyskytuje '''čtyřikrát častěji u mužů a má vysokou hereditu'''. Celkově se uvažuje také spíše o orgánovou mozkovou odchylku.&amp;lt;ref&amp;gt;Bytešníková, I. (2012). ''Komunikace dětí předškolního věku''. Grada.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Afektivní poruchy v dětství  a adolescenci==&lt;br /&gt;
Současně do F 90-F98  nejsou zařazeny [[Afektivní poruchy|'''afektivní poruchy''']] (F 30), protože v jejich diagnostice nejsou významné diagnostické rozdíly mezi dětskou a dospělou populací. O diagnostických kritériích a daných poruchách se lze dočíst v článku [[Afektivní poruchy a poruchy nálady]]. Přičemž tyto poruchy se vyskytují také u dětí a adolescentů, ale s odchylkami způsobenými vývojovými etapami dítěte&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;. Tyto odchylky budou dále řešeny v textu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F 31 Bipolární afektivní porucha===&lt;br /&gt;
Bipolární porucha je typická až pro dospělý věk, nicméně '''20% diagnostikovaných s bipolární poruchou mělo svou první ataku v adolescenci.''' Na časný nástup této poruchy má vliv, pokud pacient během života zažil depresivní epizodu s rychlým nástupem, psychomotorickou retardací a psychotickými projevy. Dále výskyt afektivních poruch u dalších členů rodiny, zejména bipolární poruchy. A anamnestická zkušenost, kdy pacientovi léčba antidepresivy způsobila hypománii. Zejména '''manická fáze''' u adolescentů se může projevovat '''psychotickými symptomy''', výrazným střídáním nálad a výraznou změnou chování, což často může vést k diagnostickým úvahám o schizofrenii, spíše než o bipolární poruše.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F 33 Deprese===&lt;br /&gt;
Deprese se v dětství vyskytuje relativně často, na rozdíl od dospělých se pojí s '''[[Poruchy chování|poruchami chování]], agresivitou a somatickými stesky''', zůstává '''anhedonie''' (nemožnost se radovat), '''pocity viny, smutná a zoufalá nálada a nízké sebehodnocení'''. Epidemiologický výskyt deprese '''u dětí a adolescentů je 1%-8%''', přičemž, čím se věk dětí blíží dospělosti, tím je procento výskytu vyšší. Největším nebezpečím je až '''dvacetinásobná suicidalita oproti dospělé populaci.''' S tím, že v nižším věku se sebevražda dětí může jevit spíše jako sebezabití. Opětovně na prevalenci deprese v nižším věku má podíl hereditární zátěž a akutní nástup onemocnění. U deprese dětí se až ve 40% případů vyskytují také poruchy myšlení a vnímání, depresivní děti mohou mít halucinace, bludy a paranoidní nastavení vnímání, na rozdíl od dospělých ale tyto poruchy nekorelují se závažností deprese. Kromě těžšího rozlišení od schizofrenie se u dětí velmi špatně odlišuje depresivní epizoda (F 32) periodická depresivní porucha (F 33) a dysthymie (F 34).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U '''kojenců''' pozorujeme tzv. '''anaklitickou depresi dle Spitze''', jedná se o depresi z odloučení od hlavní pečující osoby. Pokud je dítě opuštěno, je otřesena jeho základní důvěra, prvotně se objevuje separační šok, kdy dítě křičí, pláče, je zoufalé a agresivní, toto stadium, přechází do stadia apatie, kdy dítě nejeví zájem, projevují se u něj poruchy spánku a příjmu potravy, dítě celkově schází a rezignuje. V pozdějším věku je výrazně narušen vývoj řeči a socializace, u batolete je pozorovatelná ztráta zvídavosti, dysforie a intelektová inhibice.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nástup deprese v '''předškolním věku''' se manifestuje zejména ztrátou zvídavosti, nezájmem o hru s ostatními dětmi, nesoustředěností a poruchami spánku. Typické jsou krátké afektivní výbuchy (křik a pláč). Dítě je motoricky neklidné, jeho spánek je narušen, časté je nechutenství. Dítě se nechce socializovat, působí plaše, může se objevit také mutismus.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U '''mladších školních dětí''' je nejtypičtější porucha interpersonální komunikace, časté střídání agrese a apatie. Dítě je emočně velmi labilní (směje se a vzteká současně) a sociálně maladaptivní. Není schopné se soustředit, což vede k podrážděnosti a odporu k učení. Dítě již je schopné reflektovat, že jej nic nebaví a nic netěší.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Starší školáci''' s depresí mají velmi skleslou náladu a jsou apatičtí, vypadá to, jakoby neuměli mít úspěch, neuměli uchopit příležitost. Častá je '''performační anxieta''', tedy strach, že se ztrapní před učiteli a spolužáky, zejména pokud je na ně upnutá pozornost. Hort popisuje ,,divné´´, nesrozumitelné zlobení bez kontextu či kauzality. Střídání apatie a pasivity s agresivitou a disociální aktivitou. Obvyklé jsou také somatické obtíže a regrese do nižších vývojových úrovní. Myšlenkovými procesy začíná deprese starších školáků více připomínat depresi dospělých, včetně uvažování nad sebevraždou.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U '''adolescentů''' je typická velká sociální izolace, ztráta komunikace s ostatními sociální stažení až fobie, velká únava a spavost, neúspěchy ve škole, nuda, zoufalství, změny váhy, velká iritabilita a impulzivita a sebevražedné pokusy, nebo zneužívání návykových látek. Jak bylo popsáno výše, může se deprese v tomto věku manifestovat i pomocí psychotických symptomů. Vzhledem ke zvýšené labilitě a impulzivitě se může deprese manifestovat střídáním apatického období s obdobím, kdy adolescent navazuje nové vztahy, ve kterých se ale nedokáže citově angažovat.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; U adolescentů je jak emoční labilita, tak uzavřenost především před rodiči typická, zachycení patologické deprese je však velmi podstatné, vzhledem k extrémně vysokému riziku suicidality v tomto věku. Rozlišujeme dva základní subtypy deprese: depresi kognitivní, která se manifestuje zejména kognitivní triádou – negativní pohled na sebe, negativní pohled na svou současnou situaci a negativní pohled do budoucna. Adolescent si připadá bezvýznamný, neužitečný, nechtěný, a odmítaný. Druhým typem je endogenní deprese (inhibiční), která se manifestuje zejména útlumem, anhedonií a depresivní náladou. Etiologicky je významná hereditární zátěž a psychosociální vlivy. &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě úzkostných poruch, které jsou často u depresí komorbidní i u dospělé populace, je uváděno, že až 40% dětí s poruchou učení trpí depresí, pravděpodobně, v důsledku reakce na opakované selhávání. &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63384</id>
		<title>Poruchy nálad a emocí u děti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63384"/>
		<updated>2020-12-23T19:06:09Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* F98.0 Neorganická enuréza */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;V MKN 10 nalézáme kategorii '''F 93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství''', nicméně, jak Krejčířová, tak Hort zařazují také ,,dospělé´´ afektivní poruchy, jejichž první ataka se často objevuje již v dětství. U dětských pacientů je navíc třeba pomýšlet na to, že děti své emoce neumějí ještě dobře zpracovávat a reflektovat a často své '''pocity somatizují či přenášejí do chování.''' Možná také proto nalézáme kategorii F 90 až F 98 v Mezinárodní klasifikací nemocí, která se nazývá Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání. Ta prošla revizí z devátého vydání MKN na desáté, kdy byla subkategorie Emoční poruchy vyskytující se v dětství a adolescenci rozdělena pro MKN 10 na  F92 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství a F94 Poruchy sociálních vztahů se vznikem specifickým pro dětství a adolescenci. K tomuto rozdělení došlo proto, že u F92 se jedná o vystupňované, ale pro daný věk typické chování spojené s emočními projevy (např. separační úzkost), a současně, z pozorování vyšlo najevo, že tyto diagnózy nepokračují emočními poruchami do dospělosti. Na druhou stranu u F94 je společným znakem strádání dítěte či výrazné narušení jeho prostředí, které vede k poruchám sociálních vztahů . Tedy dítě má těžkosti navázat bezpečnou emoční vazbu, pro dospělý věk má tato problematika vážnější důsledky, za připomenutí zde stojí teorie attachementu a práce profesora Matějčka a Langmeiara.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V tomto článku se věnujeme jen poruchám emocí a nálad u dětí, nicméně pro úplnost a také proto, že  se tato kategorie dále ve státnicových otázkách nevyskytuje, doplňujeme strukturu celé kategorie F 90:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
F90-F98 Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*F90 Hyperkinetické poruchy (Disordines hyperkinetici)&lt;br /&gt;
*F91 Poruchy chování (Disordines morum)&lt;br /&gt;
*F92 Smíšené poruchy chování a emocí (Disordines morum et emotionum mixti)&lt;br /&gt;
*F93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství (Disordo emotionum in infantia oreus)&lt;br /&gt;
*F94 Poruchy sociálních funkcí s nástupem v dětství a dospívání (Disordines functionis socialis in infantia et adolescentia orti)&lt;br /&gt;
*F95 Tiky (Disordines spasmi involuntarii)&lt;br /&gt;
*F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání (Disordines emotionum et disordines morum in infantia sive adolescentia orti alii)&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Světová zdravotnická organizace. (2000). ''Mezinárodní klasifikace nemocí: 10. revize: duševní poruchy a poruchy chování: popisy klinických příznaků a diagnostická vodítka'' (2.vyd.) Psychiatrické centrum&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.0 Separační úzkostná porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN lze separační úzkostnou poruchu diagnostikovat‚ jen pokud je '''strach z odloučení základem úzkosti''' dítěte a když tato úzkost se prvně objevuje v časném dětství. Je nutno ji odlišit od běžné separační úzkosti tím‚ že její závažnost je statisticky neobvyklá (včetně přetrvávání nad hranici obvyklého věkového období) a že je sdružena se zřetelným narušením sociálního fungování&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Separační úzkost je '''normální pro batolata a předškolní''' děti. Pokud děti zažívají nadměrnou úzkost z odloučení od rodičů (musí se zjistit, zda se nejedná o úzkost např. z navštěvování školky). Mezi klasické příznaky patří, že se dítě bojí, že v době nepřítomnosti rodiče, se '''rodičům něco stane''', nebo se pro něj již nevrátí, může mít také strach, že bude uneseno, či zabito. Dítě hodně váhá, než jde spát a usínání mu dělá problém, protože se bojí, že rodiče ztratí, když bude spát, či může mít noční můry, vztahující se k tomuto problému. Pokud dítě očekává odchod rodiče, obvykle může somatizovat (bolí jej bříško, je mu zle atd.), nebo má výrazné emoční projevy (pláče, vzteká se, trpí, je apatické…), také se může sociálně odtáhnout od pečující osoby, protože předpokládá její ztrátu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Říčan, P. Krejčířová, D. (2006). ''Dětská klinická psychologie.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.1 Fobická anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN se vztahuje se na ty dětské strachy‚ které jsou projevem vyznačené specifické vývojové fáze a objevují se (v určité míře) u většiny dětí‚ ale jsou abnormální stupněm. Strachy‚ které se objevují v dětství‚ ale nejsou součástí normálního psychosociálního vývoje (např. agorafobie)‚ by měly být kódovány příslušnou položkou z oddílu F40–F48. Krejčířová spojuje '''dětské fobie zejména s bohatou fantasií a magickým myšlením dětí.''' Strach tedy může být ze zlodějů, hmyzu, zvířat a dalších. Upozorňuje, že se tyto fobie vyskytují u dětí normálně a časem mizí, a také nemají vztah k pozdějším fobickým poruchám v dospělosti, avšak u '''3-8% dětí fobie přetrvá.''' Může dosáhnout patologické intenzity, která může omezovat dítě ve vývoji.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.2 Sociální anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Je '''normální mezi 6.-12. měsícem věku''' dítěte.  A přítomnost cizích lidí mohou děti nelibě nést až do věku 3 let. Pokud se po tomto věku děti brání kontaktu s dalšími cizími lidmi, anebo mu záměrně brání, jedná se o '''vyhýbavou poruchu''' (starý název této poruchy). V rodině jsou tyto děti dobře adaptovány a nemají problémy. U většiny dětí, dojde s postupem času ke zlepšení, někdy ale může nastat až v období puberty. Určité procento těchto dětí může ale na základě této poruchy '''rozvinout také elektivní mutismus''', či '''sociální fobii ve vyšším věku'''. Popřípadě může porucha progredovat k '''vyhýbavé poruše osobnosti'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U této poruchy jde také mimo obavu z cizích lidí také o obavu z nepochopení sociální situace‚ nebo o úzkost v nových cizích nebo sociálně ohrožujících situacích. Podle manuálu MKN by se tato položka měla použít pouze v tom případě‚ že tyto strachy vznikají v útlém věku a jsou neobvyklé jak pro svou tíži‚ a pro doprovodné sociální selhání.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.3 Porucha sourozenecké rivality===&lt;br /&gt;
U většiny malých dětí pozorujeme po narození sourozence určitý stupeň emoční poruchy. Dle MKN by jako porucha měla být diagnostikována až tehdy‚ kdy stupeň nebo trvání této poruchy jsou jak statisticky neobvyklé‚ tak sdružené se sociální poruchou. Jedná se o '''nadměrné soutěžení o pozornost lásku rodičů'''. Neobvyklost takovému chování dávají zejména dětmi prožívané '''negativní emoce (otevřené nepřátelství, tělesné ubližování mladšímu sourozenci, nenávist)'''. U této poruchy je časté opoziční vzdorování vůči rodičům, výbuchy vzteku, pocity neštěstí a sociální odtažitost dítěte. Také se tato porucha může projevit mentálním vývojovým regresem do mladšího věku.&amp;lt;ref&amp;gt;Raboch, J. Zvolský, P. (c2001). ''Psychiatrie''. Galén&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F 92 Smíšené poruchy chování a emocí==&lt;br /&gt;
Tato kategorie stojí na pomezí poruch chování a emočních poruch v dětství. Je charakterizována '''kombinací trvale agresivního‚ disociálního nebo vzdorovitého chování se zřetelně výraznými příznaky deprese‚ úzkosti nebo jiných poruch emocí'''. Dle MKN musí být splněna jak kritéria pro poruchy chování v dětství (F91)‚ tak pro emoční poruchy v dětství (F93)‚ nebo diagnóza neurózy typu dospělých (F40–F48) nebo poruchy nálad (F30–F39).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F92.0 Depresivní porucha chování===&lt;br /&gt;
Tato položka vyžaduje kombinaci poruchy chování (F91) s trvale výraznou depresí prokázanou symptomy‚ jako je nadměrný smutek‚ nedostatek zájmu a radosti z běžné činnosti‚ pocity viny a beznaděje. Může být přítomna též porucha spánku a chuti k jídlu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání==&lt;br /&gt;
Tato jinak '''heterogenní skupina poruch'''‚ má společný nástup v dětství‚ ale jinak se v mnohých ohledech liší. Některé z dále jmenovaných poruch jsou dobře definovatelnými syndromy‚ ale jiné jsou spíše souborem příznaků‚ který ještě potřebuje přesnější určení‚ protože jsou často sdružené s psychosociální poruchou a protože nemohou být včleněny do určitých syndromů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.0 Neorganická enuréza===&lt;br /&gt;
Porucha charakterizovaná '''mimovolním odchodem moče''' ve dne či v noci‚ které je nepřiměřené mentálnímu věku postiženého. Nejde o následek nedostatečné kontroly močového měchýře způsobené neurologickou poruchou‚ epileptickým záchvatem nebo nějakou anatomickou abnormalitou močového ústrojí. Enuréza může trvat od narození, nebo se může objevit až po období získané kontroly nad vyprazdňováním močového měchýře. Enuréza může nebo nemusí být spojena s rozsáhlejší poruchou emocí nebo chování.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Adlera je enuréza '''výrazový prostředek k navázání spojení s matkou.''' Může se jednat o to, že matka věnuje dítěti méně pozornosti, než by dítě chtělo, proto si dítě pozornost takto nevědomě vynutí. Nebo jeho potřeba pozornosti od matky nyní vzrostla. Adler také upozorňuje na situace, kdy dítě ,,říká´´, že ještě není tak daleko, jak se od něj očekává a stále potřebuje pocit bezpečí od matky, Jednoduše řečeno je ve '''výrazném duševním napětí''', které mu neumožňuje ovládat moč. Komplikací může být to, že dítě díky pomočování získává vztah, který si přeje. Tedy je mu věnováno vyšší množství pozornosti, je v noci kontrolováno, a jak popisuje Adler, může být i rozmazlováno. Vždy je ale nutné přijít na příčinu zvýšené tenze u dítěte.&amp;lt;ref&amp;gt;Adler, A. (1994). ''Psychologie dětí: Děti s výchovnými problémy''. Práh.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.1 Neorganická enkopréza===&lt;br /&gt;
Jde o '''opakovaný volní nebo mimovolní odchod stolice''' obvykle normální nebo téměř normální konzistence v situacích‚ které jsou v daném kulturním a sociálním prostředí k tomuto účelu nevhodné. Tento stav může znamenat patologické pokračování normální infantilní inkontinence‚ nebo ztrátu kontinence již po získání kontroly nad funkcí střev‚ nebo účelové vyprazdňování na nevhodných místech i přes normální fyziologické ovládání střeva. Může se objevit jako monosymptomatické onemocnění nebo jako součást dalšího onemocnění‚ zvláště emoční poruchy (F93.–) nebo poruchy chování (F91.–).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Většina dětí (97%) ovládá své vylučování ve věku tří let. Enkopréza je '''častější u chlapců''' než u dívek. Enkopréza se často vyskytuje s enurézou.  Co se příčin týká, popisuje Hort tyto hlavní roviny, buď je '''nepřirozený nadměrný tlak na dítě ve smyslu dodržování hygieny''', nebo je dítě '''zanedbáváno.''' Častá je také enkopréza v důsledku '''zvýšené úzkosti''', dítě např. není schopno zajít si na velkou ve školce a poté  neovládne vylučování jinde. Opět, obdobně jako u enurézy se o enkopréze uvažuje, jako o '''vysokém napětí, které dítě neumí samo vyřešit'''.&amp;lt;ref&amp;gt;Hort, V.(2000). ''Dětská a adolescentní psychiatrie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.2 Poruchy příjmu potravy v kojeneckém a dětském věku===&lt;br /&gt;
Poruchy příjmu potravy mají různé projevy obvykle specifické pro kojenecký věk a časné dětství. Obyčejně se k nim počítá '''odmítání stravy nebo nadměrná vybíravost v jídle''' za předpokladu dostatečné dodávky potravy kompetentní osobou pečující o dítě a za nepřítomnosti organického onemocnění. Může nebo nemusí být přidružena '''ruminace''' (potrava se vrací do úst bez nauzey nebo bez gastrointestinálního onemocnění).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.3 Pika kojenců a dětí===&lt;br /&gt;
'''Trvalé pojídání látek neurčených k jídlu''' (jako je zemina‚ úlomky laků a barev‚ atd.). Může se objevit jako symptom některé rozsáhlejší duševní choroby (např. '''[[Autismus|autismu]])'''‚ nebo jako relativně samostatné psychopatologické chování a pouze toto má být zde zařazeno. Tento příznak bývá nejčastěji pozorován u '''[[Mentální retardace|mentálně retardovaných dětí]]''' a v tom případě by hlavní diagnóza měla být vybrána z F70–F79.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud je pika samostatným problémem bývá často příznakem '''deprivačního syndromu''', tedy výchovného zanedbávání, týrání, nebo také reakcí na zvláště zatěžující situaci, jako je rozvod rodičů. Častěji se vyskytuje u malých dětí, což je vzhledem k možnosti otravy nebezpečné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.4 Stereotypní pohybové poruchy===&lt;br /&gt;
Volní‚ opakované‚ stereotypní‚ nefunkční (a často rytmické) pohyby‚ které nejsou částí nějakého známého psychiatrického nebo neurologického stavu. Když se tyto pohyby objevují jako symptomy nějaké jiné poruchy‚ pak musí být použit příslušný kód této poruchy. Mezi pohyby‚ '''nemající charakter sebepoškozování''' patří: pohupování tělem‚ potřásání hlavou‚ vytrhávání a kroucení vlasů‚ manýry prstů a plácání rukou. '''Stereotypní chování sebepoškozující''': opakované údery do hlavy‚ píchání do očí‚ plácání do tváří‚ kousání rtů‚ rukou a jiných částí těla. Všechny stereotypní pohyby se '''nejčastěji vyskytují u mentálně retardovaných''' (pokud tomu tak je‚ zaznamenáme oba kódy). Jestliže píchání do očí je u dítěte spojeno s '''poruchou vidění'''‚ zaznamenáme oba kódy: píchání do očí pod F98.4 a zrakovou poruchu pod příslušný kód smyslové&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.5 Koktavost (zadrhávání v řeči)===&lt;br /&gt;
[[Řeč|Řeč‚]] která je charakterizovaná '''častým opakováním nebo prodlužováním slabik a slov'''‚ případně alternativně častým '''zaváháním a pauzami'''‚ které narušují rytmický tok řeči. Klasifikována by měla být jako onemocnění pouze tehdy‚ když výrazně narušuje plynulost řeči.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koktavost byla prvotně označována jako '''neuróza řeči'''. Vzniká nejčastěji v dětském věku. Dnes se již neuvažuje čistě o psychogenních základech, ale že je zde také určitá orgánová a fyziologická predispozice. Nicméně koktavost je přechodná a na vůli nezávislá a je spojována s psychickou tenzí, která se u koktavosti vyskytuje. (lechta)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.6 Brebtavost===&lt;br /&gt;
Značně '''rychlá řeč s přestávkami‚ ale bez opakováni a váhání.''' Její tíže vede někdy až k nesrozumitelnosti. Řeč je nerytmická s přeříkáváním‚ s rychlým‚ trhavým proudem slov‚ což obvykle vede k chybnému vyjadřování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vyskytuje se především u předškolních dětí, zjednodušeně řečeno '''mluvidla nestíhají zamýšlený tok řeči.''' Breptavost kombinuje zejména nepozornost na straně psychické, dysfluenci a dysgramatičnost na straně lingvistické a dechovou dysrytmii na straně fyziologické. Navíc tento typ komunikačního problému, ovlivňuje i další komunikační kanály (čtení, psaní, hudebnost). Breptavost se vyskytuje '''čtyřikrát častěji u mužů a má vysokou hereditu'''. Celkově se uvažuje také spíše o orgánovou mozkovou odchylku. (Bytešníková)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Afektivní poruchy v dětství  a adolescenci==&lt;br /&gt;
Současně do F 90-F98  nejsou zařazeny [[Afektivní poruchy|'''afektivní poruchy''']] (F 30), protože v jejich diagnostice nejsou významné diagnostické rozdíly mezi dětskou a dospělou populací. O diagnostických kritériích a daných poruchách se lze dočíst v článku [[Afektivní poruchy a poruchy nálady]]. Přičemž tyto poruchy se vyskytují také u dětí a adolescentů, ale s odchylkami způsobenými vývojovými etapami dítěte. Tyto odchylky budou dále řešeny v textu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F 31 Bipolární afektivní porucha===&lt;br /&gt;
Bipolární porucha je typická až pro dospělý věk, nicméně '''20% diagnostikovaných s bipolární poruchou mělo svou první ataku v adolescenci.''' Na časný nástup této poruchy má vliv, pokud pacient během života zažil depresivní epizodu s rychlým nástupem, psychomotorickou retardací a psychotickými projevy. Dále výskyt afektivních poruch u dalších členů rodiny, zejména bipolární poruchy. A anamnestická zkušenost, kdy pacientovi léčba antidepresivy způsobila hypománii. Zejména '''manická fáze''' u adolescentů se může projevovat '''psychotickými symptomy''', výrazným střídáním nálad a výraznou změnou chování, což často může vést k diagnostickým úvahám o schizofrenii, spíše než o bipolární poruše.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F 33 Deprese===&lt;br /&gt;
Deprese se v dětství vyskytuje relativně často, na rozdíl od dospělých se pojí s '''[[Poruchy chování|poruchami chování]], agresivitou a somatickými stesky''', zůstává '''anhedonie''' (nemožnost se radovat), '''pocity viny, smutná a zoufalá nálada a nízké sebehodnocení'''. Epidemiologický výskyt deprese '''u dětí a adolescentů je 1%-8%''', přičemž, čím se věk dětí blíží dospělosti, tím je procento výskytu vyšší. Největším nebezpečím je až '''dvacetinásobná suicidalita oproti dospělé populaci.''' S tím, že v nižším věku se sebevražda dětí může jevit spíše jako sebezabití. Opětovně na prevalenci deprese v nižším věku má podíl hereditární zátěž a akutní nástup onemocnění. U deprese dětí se až ve 40% případů vyskytují také poruchy myšlení a vnímání, depresivní děti mohou mít halucinace, bludy a paranoidní nastavení vnímání, na rozdíl od dospělých ale tyto poruchy nekorelují se závažností deprese. Kromě těžšího rozlišení od schizofrenie se u dětí velmi špatně odlišuje depresivní epizoda (F 32) periodická depresivní porucha (F 33) a dysthymie (F 34).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U '''kojenců''' pozorujeme tzv. '''anaklitickou depresi dle Spitze''', jedná se o depresi z odloučení od hlavní pečující osoby. Pokud je dítě opuštěno, je otřesena jeho základní důvěra, prvotně se objevuje separační šok, kdy dítě křičí, pláče, je zoufalé a agresivní, toto stadium, přechází do stadia apatie, kdy dítě nejeví zájem, projevují se u něj poruchy spánku a příjmu potravy, dítě celkově schází a rezignuje. V pozdějším věku je výrazně narušen vývoj řeči a socializace, u batolete je pozorovatelná ztráta zvídavosti, dysforie a intelektová inhibice.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nástup deprese v '''předškolním věku''' se manifestuje zejména ztrátou zvídavosti, nezájmem o hru s ostatními dětmi, nesoustředěností a poruchami spánku. Typické jsou krátké afektivní výbuchy (křik a pláč). Dítě je motoricky neklidné, jeho spánek je narušen, časté je nechutenství. Dítě se nechce socializovat, působí plaše, může se objevit také mutismus.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U '''mladších školních dětí''' je nejtypičtější porucha interpersonální komunikace, časté střídání agrese a apatie. Dítě je emočně velmi labilní (směje se a vzteká současně) a sociálně maladaptivní. Není schopné se soustředit, což vede k podrážděnosti a odporu k učení. Dítě již je schopné reflektovat, že jej nic nebaví a nic netěší.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Starší školáci''' s depresí mají velmi skleslou náladu a jsou apatičtí, vypadá to, jakoby neuměli mít úspěch, neuměli uchopit příležitost. Častá je '''performační anxieta''', tedy strach, že se ztrapní před učiteli a spolužáky, zejména pokud je na ně upnutá pozornost. Hort popisuje ,,divné´´, nesrozumitelné zlobení bez kontextu či kauzality. Střídání apatie a pasivity s agresivitou a disociální aktivitou. Obvyklé jsou také somatické obtíže a regrese do nižších vývojových úrovní. Myšlenkovými procesy začíná deprese starších školáků více připomínat depresi dospělých, včetně uvažování nad sebevraždou.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U '''adolescentů''' je typická velká sociální izolace, ztráta komunikace s ostatními sociální stažení až fobie, velká únava a spavost, neúspěchy ve škole, nuda, zoufalství, změny váhy, velká iritabilita a impulzivita a sebevražedné pokusy, nebo zneužívání návykových látek. Jak bylo popsáno výše, může se deprese v tomto věku manifestovat i pomocí psychotických symptomů. Vzhledem ke zvýšené labilitě a impulzivitě se může deprese manifestovat střídáním apatického období s obdobím, kdy adolescent navazuje nové vztahy, ve kterých se ale nedokáže citově angažovat.(Hort) U adolescentů je jak emoční labilita, tak uzavřenost především před rodiči typická, zachycení patologické deprese je však velmi podstatné, vzhledem k extrémně vysokému riziku suicidality v tomto věku. Rozlišujeme dva základní subtypy deprese: depresi kognitivní, která se manifestuje zejména kognitivní triádou – negativní pohled na sebe, negativní pohled na svou současnou situaci a negativní pohled do budoucna. Adolescent si připadá bezvýznamný, neužitečný, nechtěný, a odmítaný. Druhým typem je endogenní deprese (inhibiční), která se manifestuje zejména útlumem, anhedonií a depresivní náladou. Etiologicky je významná hereditární zátěž a psychosociální vlivy. kr&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě úzkostných poruch, které jsou často u depresí komorbidní i u dospělé populace, je uváděno, že až 40% dětí s poruchou učení trpí depresí, pravděpodobně, v důsledku reakce na opakované selhávání. (krejč)&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63383</id>
		<title>Poruchy nálad a emocí u děti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63383"/>
		<updated>2020-12-23T18:57:28Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* F93.3 Porucha sourozenecké rivality */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;V MKN 10 nalézáme kategorii '''F 93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství''', nicméně, jak Krejčířová, tak Hort zařazují také ,,dospělé´´ afektivní poruchy, jejichž první ataka se často objevuje již v dětství. U dětských pacientů je navíc třeba pomýšlet na to, že děti své emoce neumějí ještě dobře zpracovávat a reflektovat a často své '''pocity somatizují či přenášejí do chování.''' Možná také proto nalézáme kategorii F 90 až F 98 v Mezinárodní klasifikací nemocí, která se nazývá Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání. Ta prošla revizí z devátého vydání MKN na desáté, kdy byla subkategorie Emoční poruchy vyskytující se v dětství a adolescenci rozdělena pro MKN 10 na  F92 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství a F94 Poruchy sociálních vztahů se vznikem specifickým pro dětství a adolescenci. K tomuto rozdělení došlo proto, že u F92 se jedná o vystupňované, ale pro daný věk typické chování spojené s emočními projevy (např. separační úzkost), a současně, z pozorování vyšlo najevo, že tyto diagnózy nepokračují emočními poruchami do dospělosti. Na druhou stranu u F94 je společným znakem strádání dítěte či výrazné narušení jeho prostředí, které vede k poruchám sociálních vztahů . Tedy dítě má těžkosti navázat bezpečnou emoční vazbu, pro dospělý věk má tato problematika vážnější důsledky, za připomenutí zde stojí teorie attachementu a práce profesora Matějčka a Langmeiara.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V tomto článku se věnujeme jen poruchám emocí a nálad u dětí, nicméně pro úplnost a také proto, že  se tato kategorie dále ve státnicových otázkách nevyskytuje, doplňujeme strukturu celé kategorie F 90:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
F90-F98 Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*F90 Hyperkinetické poruchy (Disordines hyperkinetici)&lt;br /&gt;
*F91 Poruchy chování (Disordines morum)&lt;br /&gt;
*F92 Smíšené poruchy chování a emocí (Disordines morum et emotionum mixti)&lt;br /&gt;
*F93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství (Disordo emotionum in infantia oreus)&lt;br /&gt;
*F94 Poruchy sociálních funkcí s nástupem v dětství a dospívání (Disordines functionis socialis in infantia et adolescentia orti)&lt;br /&gt;
*F95 Tiky (Disordines spasmi involuntarii)&lt;br /&gt;
*F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání (Disordines emotionum et disordines morum in infantia sive adolescentia orti alii)&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Světová zdravotnická organizace. (2000). ''Mezinárodní klasifikace nemocí: 10. revize: duševní poruchy a poruchy chování: popisy klinických příznaků a diagnostická vodítka'' (2.vyd.) Psychiatrické centrum&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.0 Separační úzkostná porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN lze separační úzkostnou poruchu diagnostikovat‚ jen pokud je '''strach z odloučení základem úzkosti''' dítěte a když tato úzkost se prvně objevuje v časném dětství. Je nutno ji odlišit od běžné separační úzkosti tím‚ že její závažnost je statisticky neobvyklá (včetně přetrvávání nad hranici obvyklého věkového období) a že je sdružena se zřetelným narušením sociálního fungování&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Separační úzkost je '''normální pro batolata a předškolní''' děti. Pokud děti zažívají nadměrnou úzkost z odloučení od rodičů (musí se zjistit, zda se nejedná o úzkost např. z navštěvování školky). Mezi klasické příznaky patří, že se dítě bojí, že v době nepřítomnosti rodiče, se '''rodičům něco stane''', nebo se pro něj již nevrátí, může mít také strach, že bude uneseno, či zabito. Dítě hodně váhá, než jde spát a usínání mu dělá problém, protože se bojí, že rodiče ztratí, když bude spát, či může mít noční můry, vztahující se k tomuto problému. Pokud dítě očekává odchod rodiče, obvykle může somatizovat (bolí jej bříško, je mu zle atd.), nebo má výrazné emoční projevy (pláče, vzteká se, trpí, je apatické…), také se může sociálně odtáhnout od pečující osoby, protože předpokládá její ztrátu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Říčan, P. Krejčířová, D. (2006). ''Dětská klinická psychologie.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.1 Fobická anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN se vztahuje se na ty dětské strachy‚ které jsou projevem vyznačené specifické vývojové fáze a objevují se (v určité míře) u většiny dětí‚ ale jsou abnormální stupněm. Strachy‚ které se objevují v dětství‚ ale nejsou součástí normálního psychosociálního vývoje (např. agorafobie)‚ by měly být kódovány příslušnou položkou z oddílu F40–F48. Krejčířová spojuje '''dětské fobie zejména s bohatou fantasií a magickým myšlením dětí.''' Strach tedy může být ze zlodějů, hmyzu, zvířat a dalších. Upozorňuje, že se tyto fobie vyskytují u dětí normálně a časem mizí, a také nemají vztah k pozdějším fobickým poruchám v dospělosti, avšak u '''3-8% dětí fobie přetrvá.''' Může dosáhnout patologické intenzity, která může omezovat dítě ve vývoji.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.2 Sociální anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Je '''normální mezi 6.-12. měsícem věku''' dítěte.  A přítomnost cizích lidí mohou děti nelibě nést až do věku 3 let. Pokud se po tomto věku děti brání kontaktu s dalšími cizími lidmi, anebo mu záměrně brání, jedná se o '''vyhýbavou poruchu''' (starý název této poruchy). V rodině jsou tyto děti dobře adaptovány a nemají problémy. U většiny dětí, dojde s postupem času ke zlepšení, někdy ale může nastat až v období puberty. Určité procento těchto dětí může ale na základě této poruchy '''rozvinout také elektivní mutismus''', či '''sociální fobii ve vyšším věku'''. Popřípadě může porucha progredovat k '''vyhýbavé poruše osobnosti'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U této poruchy jde také mimo obavu z cizích lidí také o obavu z nepochopení sociální situace‚ nebo o úzkost v nových cizích nebo sociálně ohrožujících situacích. Podle manuálu MKN by se tato položka měla použít pouze v tom případě‚ že tyto strachy vznikají v útlém věku a jsou neobvyklé jak pro svou tíži‚ a pro doprovodné sociální selhání.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.3 Porucha sourozenecké rivality===&lt;br /&gt;
U většiny malých dětí pozorujeme po narození sourozence určitý stupeň emoční poruchy. Dle MKN by jako porucha měla být diagnostikována až tehdy‚ kdy stupeň nebo trvání této poruchy jsou jak statisticky neobvyklé‚ tak sdružené se sociální poruchou. Jedná se o '''nadměrné soutěžení o pozornost lásku rodičů'''. Neobvyklost takovému chování dávají zejména dětmi prožívané '''negativní emoce (otevřené nepřátelství, tělesné ubližování mladšímu sourozenci, nenávist)'''. U této poruchy je časté opoziční vzdorování vůči rodičům, výbuchy vzteku, pocity neštěstí a sociální odtažitost dítěte. Také se tato porucha může projevit mentálním vývojovým regresem do mladšího věku.&amp;lt;ref&amp;gt;Raboch, J. Zvolský, P. (c2001). ''Psychiatrie''. Galén&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F 92 Smíšené poruchy chování a emocí==&lt;br /&gt;
Tato kategorie stojí na pomezí poruch chování a emočních poruch v dětství. Je charakterizována '''kombinací trvale agresivního‚ disociálního nebo vzdorovitého chování se zřetelně výraznými příznaky deprese‚ úzkosti nebo jiných poruch emocí'''. Dle MKN musí být splněna jak kritéria pro poruchy chování v dětství (F91)‚ tak pro emoční poruchy v dětství (F93)‚ nebo diagnóza neurózy typu dospělých (F40–F48) nebo poruchy nálad (F30–F39).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F92.0 Depresivní porucha chování===&lt;br /&gt;
Tato položka vyžaduje kombinaci poruchy chování (F91) s trvale výraznou depresí prokázanou symptomy‚ jako je nadměrný smutek‚ nedostatek zájmu a radosti z běžné činnosti‚ pocity viny a beznaděje. Může být přítomna též porucha spánku a chuti k jídlu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání==&lt;br /&gt;
Tato jinak '''heterogenní skupina poruch'''‚ má společný nástup v dětství‚ ale jinak se v mnohých ohledech liší. Některé z dále jmenovaných poruch jsou dobře definovatelnými syndromy‚ ale jiné jsou spíše souborem příznaků‚ který ještě potřebuje přesnější určení‚ protože jsou často sdružené s psychosociální poruchou a protože nemohou být včleněny do určitých syndromů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.0 Neorganická enuréza===&lt;br /&gt;
Porucha charakterizovaná '''mimovolním odchodem moče''' ve dne či v noci‚ které je nepřiměřené mentálnímu věku postiženého. Nejde o následek nedostatečné kontroly močového měchýře způsobené neurologickou poruchou‚ epileptickým záchvatem nebo nějakou anatomickou abnormalitou močového ústrojí. Enuréza může trvat od narození, nebo se může objevit až po období získané kontroly nad vyprazdňováním močového měchýře. Enuréza může nebo nemusí být spojena s rozsáhlejší poruchou emocí nebo chování.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Adlera je enuréza '''výrazový prostředek k navázání spojení s matkou.''' Může se jednat o to, že matka věnuje dítěti méně pozornosti, než by dítě chtělo, proto si dítě pozornost takto nevědomě vynutí. Nebo jeho potřeba pozornosti od matky nyní vzrostla. Adler také upozorňuje na situace, kdy dítě ,,říká´´, že ještě není tak daleko, jak se od něj očekává a stále potřebuje pocit bezpečí od matky, Jednoduše řečeno je ve '''výrazném duševním napětí''', které mu neumožňuje ovládat moč. Komplikací může být to, že dítě díky pomočování získává vztah, který si přeje. Tedy je mu věnováno vyšší množství pozornosti, je v noci kontrolováno, a jak popisuje Adler, může být i rozmazlováno. Vždy je ale nutné přijít na příčinu zvýšené tenze u dítěte.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.1 Neorganická enkopréza===&lt;br /&gt;
Jde o '''opakovaný volní nebo mimovolní odchod stolice''' obvykle normální nebo téměř normální konzistence v situacích‚ které jsou v daném kulturním a sociálním prostředí k tomuto účelu nevhodné. Tento stav může znamenat patologické pokračování normální infantilní inkontinence‚ nebo ztrátu kontinence již po získání kontroly nad funkcí střev‚ nebo účelové vyprazdňování na nevhodných místech i přes normální fyziologické ovládání střeva. Může se objevit jako monosymptomatické onemocnění nebo jako součást dalšího onemocnění‚ zvláště emoční poruchy (F93.–) nebo poruchy chování (F91.–).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Většina dětí (97%) ovládá své vylučování ve věku tří let. Enkopréza je '''častější u chlapců''' než u dívek. Enkopréza se často vyskytuje s enurézou.  Co se příčin týká, popisuje Hort tyto hlavní roviny, buď je '''nepřirozený nadměrný tlak na dítě ve smyslu dodržování hygieny''', nebo je dítě '''zanedbáváno.''' Častá je také enkopréza v důsledku '''zvýšené úzkosti''', dítě např. není schopno zajít si na velkou ve školce a poté  neovládne vylučování jinde. Opět, obdobně jako u enurézy se o enkopréze uvažuje, jako o '''vysokém napětí, které dítě neumí samo vyřešit'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.2 Poruchy příjmu potravy v kojeneckém a dětském věku===&lt;br /&gt;
Poruchy příjmu potravy mají různé projevy obvykle specifické pro kojenecký věk a časné dětství. Obyčejně se k nim počítá '''odmítání stravy nebo nadměrná vybíravost v jídle''' za předpokladu dostatečné dodávky potravy kompetentní osobou pečující o dítě a za nepřítomnosti organického onemocnění. Může nebo nemusí být přidružena '''ruminace''' (potrava se vrací do úst bez nauzey nebo bez gastrointestinálního onemocnění).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.3 Pika kojenců a dětí===&lt;br /&gt;
'''Trvalé pojídání látek neurčených k jídlu''' (jako je zemina‚ úlomky laků a barev‚ atd.). Může se objevit jako symptom některé rozsáhlejší duševní choroby (např. '''[[Autismus|autismu]])'''‚ nebo jako relativně samostatné psychopatologické chování a pouze toto má být zde zařazeno. Tento příznak bývá nejčastěji pozorován u '''[[Mentální retardace|mentálně retardovaných dětí]]''' a v tom případě by hlavní diagnóza měla být vybrána z F70–F79.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud je pika samostatným problémem bývá často příznakem '''deprivačního syndromu''', tedy výchovného zanedbávání, týrání, nebo také reakcí na zvláště zatěžující situaci, jako je rozvod rodičů. Častěji se vyskytuje u malých dětí, což je vzhledem k možnosti otravy nebezpečné.	(lebl klin. Pediatrie)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.4 Stereotypní pohybové poruchy===&lt;br /&gt;
Volní‚ opakované‚ stereotypní‚ nefunkční (a často rytmické) pohyby‚ které nejsou částí nějakého známého psychiatrického nebo neurologického stavu. Když se tyto pohyby objevují jako symptomy nějaké jiné poruchy‚ pak musí být použit příslušný kód této poruchy. Mezi pohyby‚ '''nemající charakter sebepoškozování''' patří: pohupování tělem‚ potřásání hlavou‚ vytrhávání a kroucení vlasů‚ manýry prstů a plácání rukou. '''Stereotypní chování sebepoškozující''': opakované údery do hlavy‚ píchání do očí‚ plácání do tváří‚ kousání rtů‚ rukou a jiných částí těla. Všechny stereotypní pohyby se '''nejčastěji vyskytují u mentálně retardovaných''' (pokud tomu tak je‚ zaznamenáme oba kódy). Jestliže píchání do očí je u dítěte spojeno s '''poruchou vidění'''‚ zaznamenáme oba kódy: píchání do očí pod F98.4 a zrakovou poruchu pod příslušný kód smyslové&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.5 Koktavost (zadrhávání v řeči)===&lt;br /&gt;
[[Řeč|Řeč‚]] která je charakterizovaná '''častým opakováním nebo prodlužováním slabik a slov'''‚ případně alternativně častým '''zaváháním a pauzami'''‚ které narušují rytmický tok řeči. Klasifikována by měla být jako onemocnění pouze tehdy‚ když výrazně narušuje plynulost řeči.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koktavost byla prvotně označována jako '''neuróza řeči'''. Vzniká nejčastěji v dětském věku. Dnes se již neuvažuje čistě o psychogenních základech, ale že je zde také určitá orgánová a fyziologická predispozice. Nicméně koktavost je přechodná a na vůli nezávislá a je spojována s psychickou tenzí, která se u koktavosti vyskytuje. (lechta)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.6 Brebtavost===&lt;br /&gt;
Značně '''rychlá řeč s přestávkami‚ ale bez opakováni a váhání.''' Její tíže vede někdy až k nesrozumitelnosti. Řeč je nerytmická s přeříkáváním‚ s rychlým‚ trhavým proudem slov‚ což obvykle vede k chybnému vyjadřování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vyskytuje se především u předškolních dětí, zjednodušeně řečeno '''mluvidla nestíhají zamýšlený tok řeči.''' Breptavost kombinuje zejména nepozornost na straně psychické, dysfluenci a dysgramatičnost na straně lingvistické a dechovou dysrytmii na straně fyziologické. Navíc tento typ komunikačního problému, ovlivňuje i další komunikační kanály (čtení, psaní, hudebnost). Breptavost se vyskytuje '''čtyřikrát častěji u mužů a má vysokou hereditu'''. Celkově se uvažuje také spíše o orgánovou mozkovou odchylku. (Bytešníková)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Afektivní poruchy v dětství  a adolescenci==&lt;br /&gt;
Současně do F 90-F98  nejsou zařazeny [[Afektivní poruchy|'''afektivní poruchy''']] (F 30), protože v jejich diagnostice nejsou významné diagnostické rozdíly mezi dětskou a dospělou populací. O diagnostických kritériích a daných poruchách se lze dočíst v článku [[Afektivní poruchy a poruchy nálady]]. Přičemž tyto poruchy se vyskytují také u dětí a adolescentů, ale s odchylkami způsobenými vývojovými etapami dítěte. Tyto odchylky budou dále řešeny v textu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F 31 Bipolární afektivní porucha===&lt;br /&gt;
Bipolární porucha je typická až pro dospělý věk, nicméně '''20% diagnostikovaných s bipolární poruchou mělo svou první ataku v adolescenci.''' Na časný nástup této poruchy má vliv, pokud pacient během života zažil depresivní epizodu s rychlým nástupem, psychomotorickou retardací a psychotickými projevy. Dále výskyt afektivních poruch u dalších členů rodiny, zejména bipolární poruchy. A anamnestická zkušenost, kdy pacientovi léčba antidepresivy způsobila hypománii. Zejména '''manická fáze''' u adolescentů se může projevovat '''psychotickými symptomy''', výrazným střídáním nálad a výraznou změnou chování, což často může vést k diagnostickým úvahám o schizofrenii, spíše než o bipolární poruše.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F 33 Deprese===&lt;br /&gt;
Deprese se v dětství vyskytuje relativně často, na rozdíl od dospělých se pojí s '''[[Poruchy chování|poruchami chování]], agresivitou a somatickými stesky''', zůstává '''anhedonie''' (nemožnost se radovat), '''pocity viny, smutná a zoufalá nálada a nízké sebehodnocení'''. Epidemiologický výskyt deprese '''u dětí a adolescentů je 1%-8%''', přičemž, čím se věk dětí blíží dospělosti, tím je procento výskytu vyšší. Největším nebezpečím je až '''dvacetinásobná suicidalita oproti dospělé populaci.''' S tím, že v nižším věku se sebevražda dětí může jevit spíše jako sebezabití. Opětovně na prevalenci deprese v nižším věku má podíl hereditární zátěž a akutní nástup onemocnění. U deprese dětí se až ve 40% případů vyskytují také poruchy myšlení a vnímání, depresivní děti mohou mít halucinace, bludy a paranoidní nastavení vnímání, na rozdíl od dospělých ale tyto poruchy nekorelují se závažností deprese. Kromě těžšího rozlišení od schizofrenie se u dětí velmi špatně odlišuje depresivní epizoda (F 32) periodická depresivní porucha (F 33) a dysthymie (F 34).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U '''kojenců''' pozorujeme tzv. '''anaklitickou depresi dle Spitze''', jedná se o depresi z odloučení od hlavní pečující osoby. Pokud je dítě opuštěno, je otřesena jeho základní důvěra, prvotně se objevuje separační šok, kdy dítě křičí, pláče, je zoufalé a agresivní, toto stadium, přechází do stadia apatie, kdy dítě nejeví zájem, projevují se u něj poruchy spánku a příjmu potravy, dítě celkově schází a rezignuje. V pozdějším věku je výrazně narušen vývoj řeči a socializace, u batolete je pozorovatelná ztráta zvídavosti, dysforie a intelektová inhibice.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nástup deprese v '''předškolním věku''' se manifestuje zejména ztrátou zvídavosti, nezájmem o hru s ostatními dětmi, nesoustředěností a poruchami spánku. Typické jsou krátké afektivní výbuchy (křik a pláč). Dítě je motoricky neklidné, jeho spánek je narušen, časté je nechutenství. Dítě se nechce socializovat, působí plaše, může se objevit také mutismus.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U '''mladších školních dětí''' je nejtypičtější porucha interpersonální komunikace, časté střídání agrese a apatie. Dítě je emočně velmi labilní (směje se a vzteká současně) a sociálně maladaptivní. Není schopné se soustředit, což vede k podrážděnosti a odporu k učení. Dítě již je schopné reflektovat, že jej nic nebaví a nic netěší.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Starší školáci''' s depresí mají velmi skleslou náladu a jsou apatičtí, vypadá to, jakoby neuměli mít úspěch, neuměli uchopit příležitost. Častá je '''performační anxieta''', tedy strach, že se ztrapní před učiteli a spolužáky, zejména pokud je na ně upnutá pozornost. Hort popisuje ,,divné´´, nesrozumitelné zlobení bez kontextu či kauzality. Střídání apatie a pasivity s agresivitou a disociální aktivitou. Obvyklé jsou také somatické obtíže a regrese do nižších vývojových úrovní. Myšlenkovými procesy začíná deprese starších školáků více připomínat depresi dospělých, včetně uvažování nad sebevraždou.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U '''adolescentů''' je typická velká sociální izolace, ztráta komunikace s ostatními sociální stažení až fobie, velká únava a spavost, neúspěchy ve škole, nuda, zoufalství, změny váhy, velká iritabilita a impulzivita a sebevražedné pokusy, nebo zneužívání návykových látek. Jak bylo popsáno výše, může se deprese v tomto věku manifestovat i pomocí psychotických symptomů. Vzhledem ke zvýšené labilitě a impulzivitě se může deprese manifestovat střídáním apatického období s obdobím, kdy adolescent navazuje nové vztahy, ve kterých se ale nedokáže citově angažovat.(Hort) U adolescentů je jak emoční labilita, tak uzavřenost především před rodiči typická, zachycení patologické deprese je však velmi podstatné, vzhledem k extrémně vysokému riziku suicidality v tomto věku. Rozlišujeme dva základní subtypy deprese: depresi kognitivní, která se manifestuje zejména kognitivní triádou – negativní pohled na sebe, negativní pohled na svou současnou situaci a negativní pohled do budoucna. Adolescent si připadá bezvýznamný, neužitečný, nechtěný, a odmítaný. Druhým typem je endogenní deprese (inhibiční), která se manifestuje zejména útlumem, anhedonií a depresivní náladou. Etiologicky je významná hereditární zátěž a psychosociální vlivy. kr&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě úzkostných poruch, které jsou často u depresí komorbidní i u dospělé populace, je uváděno, že až 40% dětí s poruchou učení trpí depresí, pravděpodobně, v důsledku reakce na opakované selhávání. (krejč)&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63382</id>
		<title>Poruchy nálad a emocí u děti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63382"/>
		<updated>2020-12-23T18:54:32Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;V MKN 10 nalézáme kategorii '''F 93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství''', nicméně, jak Krejčířová, tak Hort zařazují také ,,dospělé´´ afektivní poruchy, jejichž první ataka se často objevuje již v dětství. U dětských pacientů je navíc třeba pomýšlet na to, že děti své emoce neumějí ještě dobře zpracovávat a reflektovat a často své '''pocity somatizují či přenášejí do chování.''' Možná také proto nalézáme kategorii F 90 až F 98 v Mezinárodní klasifikací nemocí, která se nazývá Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání. Ta prošla revizí z devátého vydání MKN na desáté, kdy byla subkategorie Emoční poruchy vyskytující se v dětství a adolescenci rozdělena pro MKN 10 na  F92 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství a F94 Poruchy sociálních vztahů se vznikem specifickým pro dětství a adolescenci. K tomuto rozdělení došlo proto, že u F92 se jedná o vystupňované, ale pro daný věk typické chování spojené s emočními projevy (např. separační úzkost), a současně, z pozorování vyšlo najevo, že tyto diagnózy nepokračují emočními poruchami do dospělosti. Na druhou stranu u F94 je společným znakem strádání dítěte či výrazné narušení jeho prostředí, které vede k poruchám sociálních vztahů . Tedy dítě má těžkosti navázat bezpečnou emoční vazbu, pro dospělý věk má tato problematika vážnější důsledky, za připomenutí zde stojí teorie attachementu a práce profesora Matějčka a Langmeiara.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V tomto článku se věnujeme jen poruchám emocí a nálad u dětí, nicméně pro úplnost a také proto, že  se tato kategorie dále ve státnicových otázkách nevyskytuje, doplňujeme strukturu celé kategorie F 90:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
F90-F98 Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*F90 Hyperkinetické poruchy (Disordines hyperkinetici)&lt;br /&gt;
*F91 Poruchy chování (Disordines morum)&lt;br /&gt;
*F92 Smíšené poruchy chování a emocí (Disordines morum et emotionum mixti)&lt;br /&gt;
*F93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství (Disordo emotionum in infantia oreus)&lt;br /&gt;
*F94 Poruchy sociálních funkcí s nástupem v dětství a dospívání (Disordines functionis socialis in infantia et adolescentia orti)&lt;br /&gt;
*F95 Tiky (Disordines spasmi involuntarii)&lt;br /&gt;
*F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání (Disordines emotionum et disordines morum in infantia sive adolescentia orti alii)&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Světová zdravotnická organizace. (2000). ''Mezinárodní klasifikace nemocí: 10. revize: duševní poruchy a poruchy chování: popisy klinických příznaků a diagnostická vodítka'' (2.vyd.) Psychiatrické centrum&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.0 Separační úzkostná porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN lze separační úzkostnou poruchu diagnostikovat‚ jen pokud je '''strach z odloučení základem úzkosti''' dítěte a když tato úzkost se prvně objevuje v časném dětství. Je nutno ji odlišit od běžné separační úzkosti tím‚ že její závažnost je statisticky neobvyklá (včetně přetrvávání nad hranici obvyklého věkového období) a že je sdružena se zřetelným narušením sociálního fungování&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Separační úzkost je '''normální pro batolata a předškolní''' děti. Pokud děti zažívají nadměrnou úzkost z odloučení od rodičů (musí se zjistit, zda se nejedná o úzkost např. z navštěvování školky). Mezi klasické příznaky patří, že se dítě bojí, že v době nepřítomnosti rodiče, se '''rodičům něco stane''', nebo se pro něj již nevrátí, může mít také strach, že bude uneseno, či zabito. Dítě hodně váhá, než jde spát a usínání mu dělá problém, protože se bojí, že rodiče ztratí, když bude spát, či může mít noční můry, vztahující se k tomuto problému. Pokud dítě očekává odchod rodiče, obvykle může somatizovat (bolí jej bříško, je mu zle atd.), nebo má výrazné emoční projevy (pláče, vzteká se, trpí, je apatické…), také se může sociálně odtáhnout od pečující osoby, protože předpokládá její ztrátu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Říčan, P. Krejčířová, D. (2006). ''Dětská klinická psychologie.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.1 Fobická anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN se vztahuje se na ty dětské strachy‚ které jsou projevem vyznačené specifické vývojové fáze a objevují se (v určité míře) u většiny dětí‚ ale jsou abnormální stupněm. Strachy‚ které se objevují v dětství‚ ale nejsou součástí normálního psychosociálního vývoje (např. agorafobie)‚ by měly být kódovány příslušnou položkou z oddílu F40–F48. Krejčířová spojuje '''dětské fobie zejména s bohatou fantasií a magickým myšlením dětí.''' Strach tedy může být ze zlodějů, hmyzu, zvířat a dalších. Upozorňuje, že se tyto fobie vyskytují u dětí normálně a časem mizí, a také nemají vztah k pozdějším fobickým poruchám v dospělosti, avšak u '''3-8% dětí fobie přetrvá.''' Může dosáhnout patologické intenzity, která může omezovat dítě ve vývoji.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.2 Sociální anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Je '''normální mezi 6.-12. měsícem věku''' dítěte.  A přítomnost cizích lidí mohou děti nelibě nést až do věku 3 let. Pokud se po tomto věku děti brání kontaktu s dalšími cizími lidmi, anebo mu záměrně brání, jedná se o '''vyhýbavou poruchu''' (starý název této poruchy). V rodině jsou tyto děti dobře adaptovány a nemají problémy. U většiny dětí, dojde s postupem času ke zlepšení, někdy ale může nastat až v období puberty. Určité procento těchto dětí může ale na základě této poruchy '''rozvinout také elektivní mutismus''', či '''sociální fobii ve vyšším věku'''. Popřípadě může porucha progredovat k '''vyhýbavé poruše osobnosti'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U této poruchy jde také mimo obavu z cizích lidí také o obavu z nepochopení sociální situace‚ nebo o úzkost v nových cizích nebo sociálně ohrožujících situacích. Podle manuálu MKN by se tato položka měla použít pouze v tom případě‚ že tyto strachy vznikají v útlém věku a jsou neobvyklé jak pro svou tíži‚ a pro doprovodné sociální selhání.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.3 Porucha sourozenecké rivality===&lt;br /&gt;
U většiny malých dětí pozorujeme po narození sourozence určitý stupeň emoční poruchy. Dle MKN by jako porucha měla být diagnostikována až tehdy‚ kdy stupeň nebo trvání této poruchy jsou jak statisticky neobvyklé‚ tak sdružené se sociální poruchou. Jedná se o '''nadměrné soutěžení o pozornost lásku rodičů'''. Neobvyklost takovému chování dávají zejména dětmi prožívané '''negativní emoce (otevřené nepřátelství, tělesné ubližování mladšímu sourozenci, nenávist)'''. U této poruchy je časté opoziční vzdorování vůči rodičům, výbuchy vzteku, pocity neštěstí a sociální odtažitost dítěte. Také se tato porucha může projevit mentálním vývojovým regresem do mladšího věku.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F 92 Smíšené poruchy chování a emocí==&lt;br /&gt;
Tato kategorie stojí na pomezí poruch chování a emočních poruch v dětství. Je charakterizována '''kombinací trvale agresivního‚ disociálního nebo vzdorovitého chování se zřetelně výraznými příznaky deprese‚ úzkosti nebo jiných poruch emocí'''. Dle MKN musí být splněna jak kritéria pro poruchy chování v dětství (F91)‚ tak pro emoční poruchy v dětství (F93)‚ nebo diagnóza neurózy typu dospělých (F40–F48) nebo poruchy nálad (F30–F39).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F92.0 Depresivní porucha chování===&lt;br /&gt;
Tato položka vyžaduje kombinaci poruchy chování (F91) s trvale výraznou depresí prokázanou symptomy‚ jako je nadměrný smutek‚ nedostatek zájmu a radosti z běžné činnosti‚ pocity viny a beznaděje. Může být přítomna též porucha spánku a chuti k jídlu.mkn&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání==&lt;br /&gt;
Tato jinak '''heterogenní skupina poruch'''‚ má společný nástup v dětství‚ ale jinak se v mnohých ohledech liší. Některé z dále jmenovaných poruch jsou dobře definovatelnými syndromy‚ ale jiné jsou spíše souborem příznaků‚ který ještě potřebuje přesnější určení‚ protože jsou často sdružené s psychosociální poruchou a protože nemohou být včleněny do určitých syndromů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.0 Neorganická enuréza===&lt;br /&gt;
Porucha charakterizovaná '''mimovolním odchodem moče''' ve dne či v noci‚ které je nepřiměřené mentálnímu věku postiženého. Nejde o následek nedostatečné kontroly močového měchýře způsobené neurologickou poruchou‚ epileptickým záchvatem nebo nějakou anatomickou abnormalitou močového ústrojí. Enuréza může trvat od narození, nebo se může objevit až po období získané kontroly nad vyprazdňováním močového měchýře. Enuréza může nebo nemusí být spojena s rozsáhlejší poruchou emocí nebo chování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Adlera je enuréza '''výrazový prostředek k navázání spojení s matkou.''' Může se jednat o to, že matka věnuje dítěti méně pozornosti, než by dítě chtělo, proto si dítě pozornost takto nevědomě vynutí. Nebo jeho potřeba pozornosti od matky nyní vzrostla. Adler také upozorňuje na situace, kdy dítě ,,říká´´, že ještě není tak daleko, jak se od něj očekává a stále potřebuje pocit bezpečí od matky, Jednoduše řečeno je ve '''výrazném duševním napětí''', které mu neumožňuje ovládat moč. Komplikací může být to, že dítě díky pomočování získává vztah, který si přeje. Tedy je mu věnováno vyšší množství pozornosti, je v noci kontrolováno, a jak popisuje Adler, může být i rozmazlováno. Vždy je ale nutné přijít na příčinu zvýšené tenze u dítěte.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.1 Neorganická enkopréza===&lt;br /&gt;
Jde o '''opakovaný volní nebo mimovolní odchod stolice''' obvykle normální nebo téměř normální konzistence v situacích‚ které jsou v daném kulturním a sociálním prostředí k tomuto účelu nevhodné. Tento stav může znamenat patologické pokračování normální infantilní inkontinence‚ nebo ztrátu kontinence již po získání kontroly nad funkcí střev‚ nebo účelové vyprazdňování na nevhodných místech i přes normální fyziologické ovládání střeva. Může se objevit jako monosymptomatické onemocnění nebo jako součást dalšího onemocnění‚ zvláště emoční poruchy (F93.–) nebo poruchy chování (F91.–).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Většina dětí (97%) ovládá své vylučování ve věku tří let. Enkopréza je '''častější u chlapců''' než u dívek. Enkopréza se často vyskytuje s enurézou.  Co se příčin týká, popisuje Hort tyto hlavní roviny, buď je '''nepřirozený nadměrný tlak na dítě ve smyslu dodržování hygieny''', nebo je dítě '''zanedbáváno.''' Častá je také enkopréza v důsledku '''zvýšené úzkosti''', dítě např. není schopno zajít si na velkou ve školce a poté  neovládne vylučování jinde. Opět, obdobně jako u enurézy se o enkopréze uvažuje, jako o '''vysokém napětí, které dítě neumí samo vyřešit'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.2 Poruchy příjmu potravy v kojeneckém a dětském věku===&lt;br /&gt;
Poruchy příjmu potravy mají různé projevy obvykle specifické pro kojenecký věk a časné dětství. Obyčejně se k nim počítá '''odmítání stravy nebo nadměrná vybíravost v jídle''' za předpokladu dostatečné dodávky potravy kompetentní osobou pečující o dítě a za nepřítomnosti organického onemocnění. Může nebo nemusí být přidružena '''ruminace''' (potrava se vrací do úst bez nauzey nebo bez gastrointestinálního onemocnění).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.3 Pika kojenců a dětí===&lt;br /&gt;
'''Trvalé pojídání látek neurčených k jídlu''' (jako je zemina‚ úlomky laků a barev‚ atd.). Může se objevit jako symptom některé rozsáhlejší duševní choroby (např. '''[[Autismus|autismu]])'''‚ nebo jako relativně samostatné psychopatologické chování a pouze toto má být zde zařazeno. Tento příznak bývá nejčastěji pozorován u '''[[Mentální retardace|mentálně retardovaných dětí]]''' a v tom případě by hlavní diagnóza měla být vybrána z F70–F79.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud je pika samostatným problémem bývá často příznakem '''deprivačního syndromu''', tedy výchovného zanedbávání, týrání, nebo také reakcí na zvláště zatěžující situaci, jako je rozvod rodičů. Častěji se vyskytuje u malých dětí, což je vzhledem k možnosti otravy nebezpečné.	(lebl klin. Pediatrie)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.4 Stereotypní pohybové poruchy===&lt;br /&gt;
Volní‚ opakované‚ stereotypní‚ nefunkční (a často rytmické) pohyby‚ které nejsou částí nějakého známého psychiatrického nebo neurologického stavu. Když se tyto pohyby objevují jako symptomy nějaké jiné poruchy‚ pak musí být použit příslušný kód této poruchy. Mezi pohyby‚ '''nemající charakter sebepoškozování''' patří: pohupování tělem‚ potřásání hlavou‚ vytrhávání a kroucení vlasů‚ manýry prstů a plácání rukou. '''Stereotypní chování sebepoškozující''': opakované údery do hlavy‚ píchání do očí‚ plácání do tváří‚ kousání rtů‚ rukou a jiných částí těla. Všechny stereotypní pohyby se '''nejčastěji vyskytují u mentálně retardovaných''' (pokud tomu tak je‚ zaznamenáme oba kódy). Jestliže píchání do očí je u dítěte spojeno s '''poruchou vidění'''‚ zaznamenáme oba kódy: píchání do očí pod F98.4 a zrakovou poruchu pod příslušný kód smyslové&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.5 Koktavost (zadrhávání v řeči)===&lt;br /&gt;
[[Řeč|Řeč‚]] která je charakterizovaná '''častým opakováním nebo prodlužováním slabik a slov'''‚ případně alternativně častým '''zaváháním a pauzami'''‚ které narušují rytmický tok řeči. Klasifikována by měla být jako onemocnění pouze tehdy‚ když výrazně narušuje plynulost řeči.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koktavost byla prvotně označována jako '''neuróza řeči'''. Vzniká nejčastěji v dětském věku. Dnes se již neuvažuje čistě o psychogenních základech, ale že je zde také určitá orgánová a fyziologická predispozice. Nicméně koktavost je přechodná a na vůli nezávislá a je spojována s psychickou tenzí, která se u koktavosti vyskytuje. (lechta)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.6 Brebtavost===&lt;br /&gt;
Značně '''rychlá řeč s přestávkami‚ ale bez opakováni a váhání.''' Její tíže vede někdy až k nesrozumitelnosti. Řeč je nerytmická s přeříkáváním‚ s rychlým‚ trhavým proudem slov‚ což obvykle vede k chybnému vyjadřování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vyskytuje se především u předškolních dětí, zjednodušeně řečeno '''mluvidla nestíhají zamýšlený tok řeči.''' Breptavost kombinuje zejména nepozornost na straně psychické, dysfluenci a dysgramatičnost na straně lingvistické a dechovou dysrytmii na straně fyziologické. Navíc tento typ komunikačního problému, ovlivňuje i další komunikační kanály (čtení, psaní, hudebnost). Breptavost se vyskytuje '''čtyřikrát častěji u mužů a má vysokou hereditu'''. Celkově se uvažuje také spíše o orgánovou mozkovou odchylku. (Bytešníková)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Afektivní poruchy v dětství  a adolescenci==&lt;br /&gt;
Současně do F 90-F98  nejsou zařazeny [[Afektivní poruchy|'''afektivní poruchy''']] (F 30), protože v jejich diagnostice nejsou významné diagnostické rozdíly mezi dětskou a dospělou populací. O diagnostických kritériích a daných poruchách se lze dočíst v článku [[Afektivní poruchy a poruchy nálady]]. Přičemž tyto poruchy se vyskytují také u dětí a adolescentů, ale s odchylkami způsobenými vývojovými etapami dítěte. Tyto odchylky budou dále řešeny v textu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F 31 Bipolární afektivní porucha===&lt;br /&gt;
Bipolární porucha je typická až pro dospělý věk, nicméně '''20% diagnostikovaných s bipolární poruchou mělo svou první ataku v adolescenci.''' Na časný nástup této poruchy má vliv, pokud pacient během života zažil depresivní epizodu s rychlým nástupem, psychomotorickou retardací a psychotickými projevy. Dále výskyt afektivních poruch u dalších členů rodiny, zejména bipolární poruchy. A anamnestická zkušenost, kdy pacientovi léčba antidepresivy způsobila hypománii. Zejména '''manická fáze''' u adolescentů se může projevovat '''psychotickými symptomy''', výrazným střídáním nálad a výraznou změnou chování, což často může vést k diagnostickým úvahám o schizofrenii, spíše než o bipolární poruše.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F 33 Deprese===&lt;br /&gt;
Deprese se v dětství vyskytuje relativně často, na rozdíl od dospělých se pojí s '''[[Poruchy chování|poruchami chování]], agresivitou a somatickými stesky''', zůstává '''anhedonie''' (nemožnost se radovat), '''pocity viny, smutná a zoufalá nálada a nízké sebehodnocení'''. Epidemiologický výskyt deprese '''u dětí a adolescentů je 1%-8%''', přičemž, čím se věk dětí blíží dospělosti, tím je procento výskytu vyšší. Největším nebezpečím je až '''dvacetinásobná suicidalita oproti dospělé populaci.''' S tím, že v nižším věku se sebevražda dětí může jevit spíše jako sebezabití. Opětovně na prevalenci deprese v nižším věku má podíl hereditární zátěž a akutní nástup onemocnění. U deprese dětí se až ve 40% případů vyskytují také poruchy myšlení a vnímání, depresivní děti mohou mít halucinace, bludy a paranoidní nastavení vnímání, na rozdíl od dospělých ale tyto poruchy nekorelují se závažností deprese. Kromě těžšího rozlišení od schizofrenie se u dětí velmi špatně odlišuje depresivní epizoda (F 32) periodická depresivní porucha (F 33) a dysthymie (F 34).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U '''kojenců''' pozorujeme tzv. '''anaklitickou depresi dle Spitze''', jedná se o depresi z odloučení od hlavní pečující osoby. Pokud je dítě opuštěno, je otřesena jeho základní důvěra, prvotně se objevuje separační šok, kdy dítě křičí, pláče, je zoufalé a agresivní, toto stadium, přechází do stadia apatie, kdy dítě nejeví zájem, projevují se u něj poruchy spánku a příjmu potravy, dítě celkově schází a rezignuje. V pozdějším věku je výrazně narušen vývoj řeči a socializace, u batolete je pozorovatelná ztráta zvídavosti, dysforie a intelektová inhibice.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nástup deprese v '''předškolním věku''' se manifestuje zejména ztrátou zvídavosti, nezájmem o hru s ostatními dětmi, nesoustředěností a poruchami spánku. Typické jsou krátké afektivní výbuchy (křik a pláč). Dítě je motoricky neklidné, jeho spánek je narušen, časté je nechutenství. Dítě se nechce socializovat, působí plaše, může se objevit také mutismus.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U '''mladších školních dětí''' je nejtypičtější porucha interpersonální komunikace, časté střídání agrese a apatie. Dítě je emočně velmi labilní (směje se a vzteká současně) a sociálně maladaptivní. Není schopné se soustředit, což vede k podrážděnosti a odporu k učení. Dítě již je schopné reflektovat, že jej nic nebaví a nic netěší.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Starší školáci''' s depresí mají velmi skleslou náladu a jsou apatičtí, vypadá to, jakoby neuměli mít úspěch, neuměli uchopit příležitost. Častá je '''performační anxieta''', tedy strach, že se ztrapní před učiteli a spolužáky, zejména pokud je na ně upnutá pozornost. Hort popisuje ,,divné´´, nesrozumitelné zlobení bez kontextu či kauzality. Střídání apatie a pasivity s agresivitou a disociální aktivitou. Obvyklé jsou také somatické obtíže a regrese do nižších vývojových úrovní. Myšlenkovými procesy začíná deprese starších školáků více připomínat depresi dospělých, včetně uvažování nad sebevraždou.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U '''adolescentů''' je typická velká sociální izolace, ztráta komunikace s ostatními sociální stažení až fobie, velká únava a spavost, neúspěchy ve škole, nuda, zoufalství, změny váhy, velká iritabilita a impulzivita a sebevražedné pokusy, nebo zneužívání návykových látek. Jak bylo popsáno výše, může se deprese v tomto věku manifestovat i pomocí psychotických symptomů. Vzhledem ke zvýšené labilitě a impulzivitě se může deprese manifestovat střídáním apatického období s obdobím, kdy adolescent navazuje nové vztahy, ve kterých se ale nedokáže citově angažovat.(Hort) U adolescentů je jak emoční labilita, tak uzavřenost především před rodiči typická, zachycení patologické deprese je však velmi podstatné, vzhledem k extrémně vysokému riziku suicidality v tomto věku. Rozlišujeme dva základní subtypy deprese: depresi kognitivní, která se manifestuje zejména kognitivní triádou – negativní pohled na sebe, negativní pohled na svou současnou situaci a negativní pohled do budoucna. Adolescent si připadá bezvýznamný, neužitečný, nechtěný, a odmítaný. Druhým typem je endogenní deprese (inhibiční), která se manifestuje zejména útlumem, anhedonií a depresivní náladou. Etiologicky je významná hereditární zátěž a psychosociální vlivy. kr&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě úzkostných poruch, které jsou často u depresí komorbidní i u dospělé populace, je uváděno, že až 40% dětí s poruchou učení trpí depresí, pravděpodobně, v důsledku reakce na opakované selhávání. (krejč)&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63381</id>
		<title>Poruchy nálad a emocí u děti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63381"/>
		<updated>2020-12-23T18:45:09Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* F98.4 Stereotypní pohybové poruchy */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;V MKN 10 nalézáme kategorii '''F 93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství''', nicméně, jak Krejčířová, tak Hort zařazují také ,,dospělé´´ afektivní poruchy, jejichž první ataka se často objevuje již v dětství. U dětských pacientů je navíc třeba pomýšlet na to, že děti své emoce neumějí ještě dobře zpracovávat a reflektovat a často své '''pocity somatizují či přenášejí do chování.''' Možná také proto nalézáme kategorii F 90 až F 98 v Mezinárodní klasifikací nemocí, která se nazývá Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání. Ta prošla revizí z devátého vydání MKN na desáté, kdy byla subkategorie Emoční poruchy vyskytující se v dětství a adolescenci rozdělena pro MKN 10 na  F92 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství a F94 Poruchy sociálních vztahů se vznikem specifickým pro dětství a adolescenci. K tomuto rozdělení došlo proto, že u F92 se jedná o vystupňované, ale pro daný věk typické chování spojené s emočními projevy (např. separační úzkost), a současně, z pozorování vyšlo najevo, že tyto diagnózy nepokračují emočními poruchami do dospělosti. Na druhou stranu u F94 je společným znakem strádání dítěte či výrazné narušení jeho prostředí, které vede k poruchám sociálních vztahů (SZO). Tedy dítě má těžkosti navázat bezpečnou emoční vazbu, pro dospělý věk má tato problematika vážnější důsledky, za připomenutí zde stojí teorie attachementu a práce profesora Matějčka a Langmeiara.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V tomto článku se věnujeme jen poruchám emocí a nálad u dětí, nicméně pro úplnost a také proto, že  se tato kategorie dále ve státnicových otázkách nevyskytuje, doplňujeme strukturu celé kategorie F 90:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
F90-F98 Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*F90 Hyperkinetické poruchy (Disordines hyperkinetici)&lt;br /&gt;
*F91 Poruchy chování (Disordines morum)&lt;br /&gt;
*F92 Smíšené poruchy chování a emocí (Disordines morum et emotionum mixti)&lt;br /&gt;
*F93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství (Disordo emotionum in infantia oreus)&lt;br /&gt;
*F94 Poruchy sociálních funkcí s nástupem v dětství a dospívání (Disordines functionis socialis in infantia et adolescentia orti)&lt;br /&gt;
*F95 Tiky (Disordines spasmi involuntarii)&lt;br /&gt;
*F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání (Disordines emotionum et disordines morum in infantia sive adolescentia orti alii) (MKN10)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.0 Separační úzkostná porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN lze separační úzkostnou poruchu diagnostikovat‚ jen pokud je '''strach z odloučení základem úzkosti''' dítěte a když tato úzkost se prvně objevuje v časném dětství. Je nutno ji odlišit od běžné separační úzkosti tím‚ že její závažnost je statisticky neobvyklá (včetně přetrvávání nad hranici obvyklého věkového období) a že je sdružena se zřetelným narušením sociálního fungování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Separační úzkost je '''normální pro batolata a předškolní''' děti. Pokud děti zažívají nadměrnou úzkost z odloučení od rodičů (musí se zjistit, zda se nejedná o úzkost např. z navštěvování školky). Mezi klasické příznaky patří, že se dítě bojí, že v době nepřítomnosti rodiče, se '''rodičům něco stane''', nebo se pro něj již nevrátí, může mít také strach, že bude uneseno, či zabito. Dítě hodně váhá, než jde spát a usínání mu dělá problém, protože se bojí, že rodiče ztratí, když bude spát, či může mít noční můry, vztahující se k tomuto problému. Pokud dítě očekává odchod rodiče, obvykle může somatizovat (bolí jej bříško, je mu zle atd.), nebo má výrazné emoční projevy (pláče, vzteká se, trpí, je apatické…), také se může sociálně odtáhnout od pečující osoby, protože předpokládá její ztrátu(krejč).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.1 Fobická anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN se vztahuje se na ty dětské strachy‚ které jsou projevem vyznačené specifické vývojové fáze a objevují se (v určité míře) u většiny dětí‚ ale jsou abnormální stupněm. Strachy‚ které se objevují v dětství‚ ale nejsou součástí normálního psychosociálního vývoje (např. agorafobie)‚ by měly být kódovány příslušnou položkou z oddílu F40–F48. Krejčířová spojuje '''dětské fobie zejména s bohatou fantasií a magickým myšlením dětí.''' Strach tedy může být ze zlodějů, hmyzu, zvířat a dalších. Upozorňuje, že se tyto fobie vyskytují u dětí normálně a časem mizí, a také nemají vztah k pozdějším fobickým poruchám v dospělosti, avšak u '''3-8% dětí fobie přetrvá.''' Může dosáhnout patologické intenzity, která může omezovat dítě ve vývoji.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.2 Sociální anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Je '''normální mezi 6.-12. měsícem věku''' dítěte.  A přítomnost cizích lidí mohou děti nelibě nést až do věku 3 let. Pokud se po tomto věku děti brání kontaktu s dalšími cizími lidmi, anebo mu záměrně brání, jedná se o '''vyhýbavou poruchu''' (starý název této poruchy). V rodině jsou tyto děti dobře adaptovány a nemají problémy. U většiny dětí, dojde s postupem času ke zlepšení, někdy ale může nastat až v období puberty. Určité procento těchto dětí může ale na základě této poruchy '''rozvinout také elektivní mutismus''', či '''sociální fobii ve vyšším věku'''. Popřípadě může porucha progredovat k '''vyhýbavé poruše osobnosti''' (Krejč).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U této poruchy jde také mimo obavu z cizích lidí také o obavu z nepochopení sociální situace‚ nebo o úzkost v nových cizích nebo sociálně ohrožujících situacích. Podle manuálu MKN by se tato položka měla použít pouze v tom případě‚ že tyto strachy vznikají v útlém věku a jsou neobvyklé jak pro svou tíži‚ a pro doprovodné sociální selhání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.3 Porucha sourozenecké rivality===&lt;br /&gt;
U většiny malých dětí pozorujeme po narození sourozence určitý stupeň emoční poruchy. Dle MKN by jako porucha měla být diagnostikována až tehdy‚ kdy stupeň nebo trvání této poruchy jsou jak statisticky neobvyklé‚ tak sdružené se sociální poruchou. Jedná se o '''nadměrné soutěžení o pozornost lásku rodičů'''. Neobvyklost takovému chování dávají zejména dětmi prožívané '''negativní emoce (otevřené nepřátelství, tělesné ubližování mladšímu sourozenci, nenávist)'''. U této poruchy je časté opoziční vzdorování vůči rodičům, výbuchy vzteku, pocity neštěstí a sociální odtažitost dítěte. Také se tato porucha může projevit mentálním vývojovým regresem do mladšího věku (Raboch).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F 92 Smíšené poruchy chování a emocí==&lt;br /&gt;
Tato kategorie stojí na pomezí poruch chování a emočních poruch v dětství. Je charakterizována '''kombinací trvale agresivního‚ disociálního nebo vzdorovitého chování se zřetelně výraznými příznaky deprese‚ úzkosti nebo jiných poruch emocí'''. Dle MKN musí být splněna jak kritéria pro poruchy chování v dětství (F91)‚ tak pro emoční poruchy v dětství (F93)‚ nebo diagnóza neurózy typu dospělých (F40–F48) nebo poruchy nálad (F30–F39).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F92.0 Depresivní porucha chování===&lt;br /&gt;
Tato položka vyžaduje kombinaci poruchy chování (F91) s trvale výraznou depresí prokázanou symptomy‚ jako je nadměrný smutek‚ nedostatek zájmu a radosti z běžné činnosti‚ pocity viny a beznaděje. Může být přítomna též porucha spánku a chuti k jídlu.mkn&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání==&lt;br /&gt;
Tato jinak '''heterogenní skupina poruch'''‚ má společný nástup v dětství‚ ale jinak se v mnohých ohledech liší. Některé z dále jmenovaných poruch jsou dobře definovatelnými syndromy‚ ale jiné jsou spíše souborem příznaků‚ který ještě potřebuje přesnější určení‚ protože jsou často sdružené s psychosociální poruchou a protože nemohou být včleněny do určitých syndromů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.0 Neorganická enuréza===&lt;br /&gt;
Porucha charakterizovaná '''mimovolním odchodem moče''' ve dne či v noci‚ které je nepřiměřené mentálnímu věku postiženého. Nejde o následek nedostatečné kontroly močového měchýře způsobené neurologickou poruchou‚ epileptickým záchvatem nebo nějakou anatomickou abnormalitou močového ústrojí. Enuréza může trvat od narození, nebo se může objevit až po období získané kontroly nad vyprazdňováním močového měchýře. Enuréza může nebo nemusí být spojena s rozsáhlejší poruchou emocí nebo chování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Adlera je enuréza '''výrazový prostředek k navázání spojení s matkou.''' Může se jednat o to, že matka věnuje dítěti méně pozornosti, než by dítě chtělo, proto si dítě pozornost takto nevědomě vynutí. Nebo jeho potřeba pozornosti od matky nyní vzrostla. Adler také upozorňuje na situace, kdy dítě ,,říká´´, že ještě není tak daleko, jak se od něj očekává a stále potřebuje pocit bezpečí od matky, Jednoduše řečeno je ve '''výrazném duševním napětí''', které mu neumožňuje ovládat moč. Komplikací může být to, že dítě díky pomočování získává vztah, který si přeje. Tedy je mu věnováno vyšší množství pozornosti, je v noci kontrolováno, a jak popisuje Adler, může být i rozmazlováno. Vždy je ale nutné přijít na příčinu zvýšené tenze u dítěte.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.1 Neorganická enkopréza===&lt;br /&gt;
Jde o '''opakovaný volní nebo mimovolní odchod stolice''' obvykle normální nebo téměř normální konzistence v situacích‚ které jsou v daném kulturním a sociálním prostředí k tomuto účelu nevhodné. Tento stav může znamenat patologické pokračování normální infantilní inkontinence‚ nebo ztrátu kontinence již po získání kontroly nad funkcí střev‚ nebo účelové vyprazdňování na nevhodných místech i přes normální fyziologické ovládání střeva. Může se objevit jako monosymptomatické onemocnění nebo jako součást dalšího onemocnění‚ zvláště emoční poruchy (F93.–) nebo poruchy chování (F91.–).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Většina dětí (97%) ovládá své vylučování ve věku tří let. Enkopréza je '''častější u chlapců''' než u dívek. Enkopréza se často vyskytuje s enurézou.  Co se příčin týká, popisuje Hort tyto hlavní roviny, buď je '''nepřirozený nadměrný tlak na dítě ve smyslu dodržování hygieny''', nebo je dítě '''zanedbáváno.''' Častá je také enkopréza v důsledku '''zvýšené úzkosti''', dítě např. není schopno zajít si na velkou ve školce a poté  neovládne vylučování jinde. Opět, obdobně jako u enurézy se o enkopréze uvažuje, jako o '''vysokém napětí, které dítě neumí samo vyřešit'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.2 Poruchy příjmu potravy v kojeneckém a dětském věku===&lt;br /&gt;
Poruchy příjmu potravy mají různé projevy obvykle specifické pro kojenecký věk a časné dětství. Obyčejně se k nim počítá '''odmítání stravy nebo nadměrná vybíravost v jídle''' za předpokladu dostatečné dodávky potravy kompetentní osobou pečující o dítě a za nepřítomnosti organického onemocnění. Může nebo nemusí být přidružena '''ruminace''' (potrava se vrací do úst bez nauzey nebo bez gastrointestinálního onemocnění).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.3 Pika kojenců a dětí===&lt;br /&gt;
'''Trvalé pojídání látek neurčených k jídlu''' (jako je zemina‚ úlomky laků a barev‚ atd.). Může se objevit jako symptom některé rozsáhlejší duševní choroby (např. '''[[Autismus|autismu]])'''‚ nebo jako relativně samostatné psychopatologické chování a pouze toto má být zde zařazeno. Tento příznak bývá nejčastěji pozorován u '''[[Mentální retardace|mentálně retardovaných dětí]]''' a v tom případě by hlavní diagnóza měla být vybrána z F70–F79.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud je pika samostatným problémem bývá často příznakem '''deprivačního syndromu''', tedy výchovného zanedbávání, týrání, nebo také reakcí na zvláště zatěžující situaci, jako je rozvod rodičů. Častěji se vyskytuje u malých dětí, což je vzhledem k možnosti otravy nebezpečné.	(lebl klin. Pediatrie)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.4 Stereotypní pohybové poruchy===&lt;br /&gt;
Volní‚ opakované‚ stereotypní‚ nefunkční (a často rytmické) pohyby‚ které nejsou částí nějakého známého psychiatrického nebo neurologického stavu. Když se tyto pohyby objevují jako symptomy nějaké jiné poruchy‚ pak musí být použit příslušný kód této poruchy. Mezi pohyby‚ '''nemající charakter sebepoškozování''' patří: pohupování tělem‚ potřásání hlavou‚ vytrhávání a kroucení vlasů‚ manýry prstů a plácání rukou. '''Stereotypní chování sebepoškozující''': opakované údery do hlavy‚ píchání do očí‚ plácání do tváří‚ kousání rtů‚ rukou a jiných částí těla. Všechny stereotypní pohyby se '''nejčastěji vyskytují u mentálně retardovaných''' (pokud tomu tak je‚ zaznamenáme oba kódy). Jestliže píchání do očí je u dítěte spojeno s '''poruchou vidění'''‚ zaznamenáme oba kódy: píchání do očí pod F98.4 a zrakovou poruchu pod příslušný kód smyslové&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.5 Koktavost (zadrhávání v řeči)===&lt;br /&gt;
[[Řeč|Řeč‚]] která je charakterizovaná '''častým opakováním nebo prodlužováním slabik a slov'''‚ případně alternativně častým '''zaváháním a pauzami'''‚ které narušují rytmický tok řeči. Klasifikována by měla být jako onemocnění pouze tehdy‚ když výrazně narušuje plynulost řeči.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koktavost byla prvotně označována jako '''neuróza řeči'''. Vzniká nejčastěji v dětském věku. Dnes se již neuvažuje čistě o psychogenních základech, ale že je zde také určitá orgánová a fyziologická predispozice. Nicméně koktavost je přechodná a na vůli nezávislá a je spojována s psychickou tenzí, která se u koktavosti vyskytuje. (lechta)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.6 Brebtavost===&lt;br /&gt;
Značně '''rychlá řeč s přestávkami‚ ale bez opakováni a váhání.''' Její tíže vede někdy až k nesrozumitelnosti. Řeč je nerytmická s přeříkáváním‚ s rychlým‚ trhavým proudem slov‚ což obvykle vede k chybnému vyjadřování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vyskytuje se především u předškolních dětí, zjednodušeně řečeno '''mluvidla nestíhají zamýšlený tok řeči.''' Breptavost kombinuje zejména nepozornost na straně psychické, dysfluenci a dysgramatičnost na straně lingvistické a dechovou dysrytmii na straně fyziologické. Navíc tento typ komunikačního problému, ovlivňuje i další komunikační kanály (čtení, psaní, hudebnost). Breptavost se vyskytuje '''čtyřikrát častěji u mužů a má vysokou hereditu'''. Celkově se uvažuje také spíše o orgánovou mozkovou odchylku. (Bytešníková)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Afektivní poruchy v dětství  a adolescenci==&lt;br /&gt;
Současně do F 90-F98  nejsou zařazeny [[Afektivní poruchy|'''afektivní poruchy''']] (F 30), protože v jejich diagnostice nejsou významné diagnostické rozdíly mezi dětskou a dospělou populací. O diagnostických kritériích a daných poruchách se lze dočíst v článku [[Afektivní poruchy a poruchy nálady]]. Přičemž tyto poruchy se vyskytují také u dětí a adolescentů, ale s odchylkami způsobenými vývojovými etapami dítěte. Tyto odchylky budou dále řešeny v textu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F 31 Bipolární afektivní porucha===&lt;br /&gt;
Bipolární porucha je typická až pro dospělý věk, nicméně '''20% diagnostikovaných s bipolární poruchou mělo svou první ataku v adolescenci.''' Na časný nástup této poruchy má vliv, pokud pacient během života zažil depresivní epizodu s rychlým nástupem, psychomotorickou retardací a psychotickými projevy. Dále výskyt afektivních poruch u dalších členů rodiny, zejména bipolární poruchy. A anamnestická zkušenost, kdy pacientovi léčba antidepresivy způsobila hypománii. Zejména '''manická fáze''' u adolescentů se může projevovat '''psychotickými symptomy''', výrazným střídáním nálad a výraznou změnou chování, což často může vést k diagnostickým úvahám o schizofrenii, spíše než o bipolární poruše.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F 33 Deprese===&lt;br /&gt;
Deprese se v dětství vyskytuje relativně často, na rozdíl od dospělých se pojí s '''[[Poruchy chování|poruchami chování]], agresivitou a somatickými stesky''', zůstává '''anhedonie''' (nemožnost se radovat), '''pocity viny, smutná a zoufalá nálada a nízké sebehodnocení'''. Epidemiologický výskyt deprese '''u dětí a adolescentů je 1%-8%''', přičemž, čím se věk dětí blíží dospělosti, tím je procento výskytu vyšší. Největším nebezpečím je až '''dvacetinásobná suicidalita oproti dospělé populaci.''' S tím, že v nižším věku se sebevražda dětí může jevit spíše jako sebezabití. Opětovně na prevalenci deprese v nižším věku má podíl hereditární zátěž a akutní nástup onemocnění. U deprese dětí se až ve 40% případů vyskytují také poruchy myšlení a vnímání, depresivní děti mohou mít halucinace, bludy a paranoidní nastavení vnímání, na rozdíl od dospělých ale tyto poruchy nekorelují se závažností deprese. Kromě těžšího rozlišení od schizofrenie se u dětí velmi špatně odlišuje depresivní epizoda (F 32) periodická depresivní porucha (F 33) a dysthymie (F 34).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U '''kojenců''' pozorujeme tzv. '''anaklitickou depresi dle Spitze''', jedná se o depresi z odloučení od hlavní pečující osoby. Pokud je dítě opuštěno, je otřesena jeho základní důvěra, prvotně se objevuje separační šok, kdy dítě křičí, pláče, je zoufalé a agresivní, toto stadium, přechází do stadia apatie, kdy dítě nejeví zájem, projevují se u něj poruchy spánku a příjmu potravy, dítě celkově schází a rezignuje. V pozdějším věku je výrazně narušen vývoj řeči a socializace, u batolete je pozorovatelná ztráta zvídavosti, dysforie a intelektová inhibice.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nástup deprese v '''předškolním věku''' se manifestuje zejména ztrátou zvídavosti, nezájmem o hru s ostatními dětmi, nesoustředěností a poruchami spánku. Typické jsou krátké afektivní výbuchy (křik a pláč). Dítě je motoricky neklidné, jeho spánek je narušen, časté je nechutenství. Dítě se nechce socializovat, působí plaše, může se objevit také mutismus.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U '''mladších školních dětí''' je nejtypičtější porucha interpersonální komunikace, časté střídání agrese a apatie. Dítě je emočně velmi labilní (směje se a vzteká současně) a sociálně maladaptivní. Není schopné se soustředit, což vede k podrážděnosti a odporu k učení. Dítě již je schopné reflektovat, že jej nic nebaví a nic netěší.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Starší školáci''' s depresí mají velmi skleslou náladu a jsou apatičtí, vypadá to, jakoby neuměli mít úspěch, neuměli uchopit příležitost. Častá je '''performační anxieta''', tedy strach, že se ztrapní před učiteli a spolužáky, zejména pokud je na ně upnutá pozornost. Hort popisuje ,,divné´´, nesrozumitelné zlobení bez kontextu či kauzality. Střídání apatie a pasivity s agresivitou a disociální aktivitou. Obvyklé jsou také somatické obtíže a regrese do nižších vývojových úrovní. Myšlenkovými procesy začíná deprese starších školáků více připomínat depresi dospělých, včetně uvažování nad sebevraždou.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U '''adolescentů''' je typická velká sociální izolace, ztráta komunikace s ostatními sociální stažení až fobie, velká únava a spavost, neúspěchy ve škole, nuda, zoufalství, změny váhy, velká iritabilita a impulzivita a sebevražedné pokusy, nebo zneužívání návykových látek. Jak bylo popsáno výše, může se deprese v tomto věku manifestovat i pomocí psychotických symptomů. Vzhledem ke zvýšené labilitě a impulzivitě se může deprese manifestovat střídáním apatického období s obdobím, kdy adolescent navazuje nové vztahy, ve kterých se ale nedokáže citově angažovat.(Hort) U adolescentů je jak emoční labilita, tak uzavřenost především před rodiči typická, zachycení patologické deprese je však velmi podstatné, vzhledem k extrémně vysokému riziku suicidality v tomto věku. Rozlišujeme dva základní subtypy deprese: depresi kognitivní, která se manifestuje zejména kognitivní triádou – negativní pohled na sebe, negativní pohled na svou současnou situaci a negativní pohled do budoucna. Adolescent si připadá bezvýznamný, neužitečný, nechtěný, a odmítaný. Druhým typem je endogenní deprese (inhibiční), která se manifestuje zejména útlumem, anhedonií a depresivní náladou. Etiologicky je významná hereditární zátěž a psychosociální vlivy. kr&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě úzkostných poruch, které jsou často u depresí komorbidní i u dospělé populace, je uváděno, že až 40% dětí s poruchou učení trpí depresí, pravděpodobně, v důsledku reakce na opakované selhávání. (krejč)&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63380</id>
		<title>Poruchy nálad a emocí u děti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63380"/>
		<updated>2020-12-23T18:31:45Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* F98.0 Neorganická enuréza */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;V MKN 10 nalézáme kategorii '''F 93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství''', nicméně, jak Krejčířová, tak Hort zařazují také ,,dospělé´´ afektivní poruchy, jejichž první ataka se často objevuje již v dětství. U dětských pacientů je navíc třeba pomýšlet na to, že děti své emoce neumějí ještě dobře zpracovávat a reflektovat a často své '''pocity somatizují či přenášejí do chování.''' Možná také proto nalézáme kategorii F 90 až F 98 v Mezinárodní klasifikací nemocí, která se nazývá Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání. Ta prošla revizí z devátého vydání MKN na desáté, kdy byla subkategorie Emoční poruchy vyskytující se v dětství a adolescenci rozdělena pro MKN 10 na  F92 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství a F94 Poruchy sociálních vztahů se vznikem specifickým pro dětství a adolescenci. K tomuto rozdělení došlo proto, že u F92 se jedná o vystupňované, ale pro daný věk typické chování spojené s emočními projevy (např. separační úzkost), a současně, z pozorování vyšlo najevo, že tyto diagnózy nepokračují emočními poruchami do dospělosti. Na druhou stranu u F94 je společným znakem strádání dítěte či výrazné narušení jeho prostředí, které vede k poruchám sociálních vztahů (SZO). Tedy dítě má těžkosti navázat bezpečnou emoční vazbu, pro dospělý věk má tato problematika vážnější důsledky, za připomenutí zde stojí teorie attachementu a práce profesora Matějčka a Langmeiara.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V tomto článku se věnujeme jen poruchám emocí a nálad u dětí, nicméně pro úplnost a také proto, že  se tato kategorie dále ve státnicových otázkách nevyskytuje, doplňujeme strukturu celé kategorie F 90:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
F90-F98 Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*F90 Hyperkinetické poruchy (Disordines hyperkinetici)&lt;br /&gt;
*F91 Poruchy chování (Disordines morum)&lt;br /&gt;
*F92 Smíšené poruchy chování a emocí (Disordines morum et emotionum mixti)&lt;br /&gt;
*F93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství (Disordo emotionum in infantia oreus)&lt;br /&gt;
*F94 Poruchy sociálních funkcí s nástupem v dětství a dospívání (Disordines functionis socialis in infantia et adolescentia orti)&lt;br /&gt;
*F95 Tiky (Disordines spasmi involuntarii)&lt;br /&gt;
*F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání (Disordines emotionum et disordines morum in infantia sive adolescentia orti alii) (MKN10)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.0 Separační úzkostná porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN lze separační úzkostnou poruchu diagnostikovat‚ jen pokud je '''strach z odloučení základem úzkosti''' dítěte a když tato úzkost se prvně objevuje v časném dětství. Je nutno ji odlišit od běžné separační úzkosti tím‚ že její závažnost je statisticky neobvyklá (včetně přetrvávání nad hranici obvyklého věkového období) a že je sdružena se zřetelným narušením sociálního fungování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Separační úzkost je '''normální pro batolata a předškolní''' děti. Pokud děti zažívají nadměrnou úzkost z odloučení od rodičů (musí se zjistit, zda se nejedná o úzkost např. z navštěvování školky). Mezi klasické příznaky patří, že se dítě bojí, že v době nepřítomnosti rodiče, se '''rodičům něco stane''', nebo se pro něj již nevrátí, může mít také strach, že bude uneseno, či zabito. Dítě hodně váhá, než jde spát a usínání mu dělá problém, protože se bojí, že rodiče ztratí, když bude spát, či může mít noční můry, vztahující se k tomuto problému. Pokud dítě očekává odchod rodiče, obvykle může somatizovat (bolí jej bříško, je mu zle atd.), nebo má výrazné emoční projevy (pláče, vzteká se, trpí, je apatické…), také se může sociálně odtáhnout od pečující osoby, protože předpokládá její ztrátu(krejč).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.1 Fobická anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN se vztahuje se na ty dětské strachy‚ které jsou projevem vyznačené specifické vývojové fáze a objevují se (v určité míře) u většiny dětí‚ ale jsou abnormální stupněm. Strachy‚ které se objevují v dětství‚ ale nejsou součástí normálního psychosociálního vývoje (např. agorafobie)‚ by měly být kódovány příslušnou položkou z oddílu F40–F48. Krejčířová spojuje '''dětské fobie zejména s bohatou fantasií a magickým myšlením dětí.''' Strach tedy může být ze zlodějů, hmyzu, zvířat a dalších. Upozorňuje, že se tyto fobie vyskytují u dětí normálně a časem mizí, a také nemají vztah k pozdějším fobickým poruchám v dospělosti, avšak u '''3-8% dětí fobie přetrvá.''' Může dosáhnout patologické intenzity, která může omezovat dítě ve vývoji.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.2 Sociální anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Je '''normální mezi 6.-12. měsícem věku''' dítěte.  A přítomnost cizích lidí mohou děti nelibě nést až do věku 3 let. Pokud se po tomto věku děti brání kontaktu s dalšími cizími lidmi, anebo mu záměrně brání, jedná se o '''vyhýbavou poruchu''' (starý název této poruchy). V rodině jsou tyto děti dobře adaptovány a nemají problémy. U většiny dětí, dojde s postupem času ke zlepšení, někdy ale může nastat až v období puberty. Určité procento těchto dětí může ale na základě této poruchy '''rozvinout také elektivní mutismus''', či '''sociální fobii ve vyšším věku'''. Popřípadě může porucha progredovat k '''vyhýbavé poruše osobnosti''' (Krejč).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U této poruchy jde také mimo obavu z cizích lidí také o obavu z nepochopení sociální situace‚ nebo o úzkost v nových cizích nebo sociálně ohrožujících situacích. Podle manuálu MKN by se tato položka měla použít pouze v tom případě‚ že tyto strachy vznikají v útlém věku a jsou neobvyklé jak pro svou tíži‚ a pro doprovodné sociální selhání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.3 Porucha sourozenecké rivality===&lt;br /&gt;
U většiny malých dětí pozorujeme po narození sourozence určitý stupeň emoční poruchy. Dle MKN by jako porucha měla být diagnostikována až tehdy‚ kdy stupeň nebo trvání této poruchy jsou jak statisticky neobvyklé‚ tak sdružené se sociální poruchou. Jedná se o '''nadměrné soutěžení o pozornost lásku rodičů'''. Neobvyklost takovému chování dávají zejména dětmi prožívané '''negativní emoce (otevřené nepřátelství, tělesné ubližování mladšímu sourozenci, nenávist)'''. U této poruchy je časté opoziční vzdorování vůči rodičům, výbuchy vzteku, pocity neštěstí a sociální odtažitost dítěte. Také se tato porucha může projevit mentálním vývojovým regresem do mladšího věku (Raboch).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F 92 Smíšené poruchy chování a emocí==&lt;br /&gt;
Tato kategorie stojí na pomezí poruch chování a emočních poruch v dětství. Je charakterizována '''kombinací trvale agresivního‚ disociálního nebo vzdorovitého chování se zřetelně výraznými příznaky deprese‚ úzkosti nebo jiných poruch emocí'''. Dle MKN musí být splněna jak kritéria pro poruchy chování v dětství (F91)‚ tak pro emoční poruchy v dětství (F93)‚ nebo diagnóza neurózy typu dospělých (F40–F48) nebo poruchy nálad (F30–F39).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F92.0 Depresivní porucha chování===&lt;br /&gt;
Tato položka vyžaduje kombinaci poruchy chování (F91) s trvale výraznou depresí prokázanou symptomy‚ jako je nadměrný smutek‚ nedostatek zájmu a radosti z běžné činnosti‚ pocity viny a beznaděje. Může být přítomna též porucha spánku a chuti k jídlu.mkn&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání==&lt;br /&gt;
Tato jinak '''heterogenní skupina poruch'''‚ má společný nástup v dětství‚ ale jinak se v mnohých ohledech liší. Některé z dále jmenovaných poruch jsou dobře definovatelnými syndromy‚ ale jiné jsou spíše souborem příznaků‚ který ještě potřebuje přesnější určení‚ protože jsou často sdružené s psychosociální poruchou a protože nemohou být včleněny do určitých syndromů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.0 Neorganická enuréza===&lt;br /&gt;
Porucha charakterizovaná '''mimovolním odchodem moče''' ve dne či v noci‚ které je nepřiměřené mentálnímu věku postiženého. Nejde o následek nedostatečné kontroly močového měchýře způsobené neurologickou poruchou‚ epileptickým záchvatem nebo nějakou anatomickou abnormalitou močového ústrojí. Enuréza může trvat od narození, nebo se může objevit až po období získané kontroly nad vyprazdňováním močového měchýře. Enuréza může nebo nemusí být spojena s rozsáhlejší poruchou emocí nebo chování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Adlera je enuréza '''výrazový prostředek k navázání spojení s matkou.''' Může se jednat o to, že matka věnuje dítěti méně pozornosti, než by dítě chtělo, proto si dítě pozornost takto nevědomě vynutí. Nebo jeho potřeba pozornosti od matky nyní vzrostla. Adler také upozorňuje na situace, kdy dítě ,,říká´´, že ještě není tak daleko, jak se od něj očekává a stále potřebuje pocit bezpečí od matky, Jednoduše řečeno je ve '''výrazném duševním napětí''', které mu neumožňuje ovládat moč. Komplikací může být to, že dítě díky pomočování získává vztah, který si přeje. Tedy je mu věnováno vyšší množství pozornosti, je v noci kontrolováno, a jak popisuje Adler, může být i rozmazlováno. Vždy je ale nutné přijít na příčinu zvýšené tenze u dítěte.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.1 Neorganická enkopréza===&lt;br /&gt;
Jde o '''opakovaný volní nebo mimovolní odchod stolice''' obvykle normální nebo téměř normální konzistence v situacích‚ které jsou v daném kulturním a sociálním prostředí k tomuto účelu nevhodné. Tento stav může znamenat patologické pokračování normální infantilní inkontinence‚ nebo ztrátu kontinence již po získání kontroly nad funkcí střev‚ nebo účelové vyprazdňování na nevhodných místech i přes normální fyziologické ovládání střeva. Může se objevit jako monosymptomatické onemocnění nebo jako součást dalšího onemocnění‚ zvláště emoční poruchy (F93.–) nebo poruchy chování (F91.–).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Většina dětí (97%) ovládá své vylučování ve věku tří let. Enkopréza je '''častější u chlapců''' než u dívek. Enkopréza se často vyskytuje s enurézou.  Co se příčin týká, popisuje Hort tyto hlavní roviny, buď je '''nepřirozený nadměrný tlak na dítě ve smyslu dodržování hygieny''', nebo je dítě '''zanedbáváno.''' Častá je také enkopréza v důsledku '''zvýšené úzkosti''', dítě např. není schopno zajít si na velkou ve školce a poté  neovládne vylučování jinde. Opět, obdobně jako u enurézy se o enkopréze uvažuje, jako o '''vysokém napětí, které dítě neumí samo vyřešit'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.2 Poruchy příjmu potravy v kojeneckém a dětském věku===&lt;br /&gt;
Poruchy příjmu potravy mají různé projevy obvykle specifické pro kojenecký věk a časné dětství. Obyčejně se k nim počítá '''odmítání stravy nebo nadměrná vybíravost v jídle''' za předpokladu dostatečné dodávky potravy kompetentní osobou pečující o dítě a za nepřítomnosti organického onemocnění. Může nebo nemusí být přidružena '''ruminace''' (potrava se vrací do úst bez nauzey nebo bez gastrointestinálního onemocnění).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.3 Pika kojenců a dětí===&lt;br /&gt;
'''Trvalé pojídání látek neurčených k jídlu''' (jako je zemina‚ úlomky laků a barev‚ atd.). Může se objevit jako symptom některé rozsáhlejší duševní choroby (např. '''[[Autismus|autismu]])'''‚ nebo jako relativně samostatné psychopatologické chování a pouze toto má být zde zařazeno. Tento příznak bývá nejčastěji pozorován u '''[[Mentální retardace|mentálně retardovaných dětí]]''' a v tom případě by hlavní diagnóza měla být vybrána z F70–F79.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud je pika samostatným problémem bývá často příznakem '''deprivačního syndromu''', tedy výchovného zanedbávání, týrání, nebo také reakcí na zvláště zatěžující situaci, jako je rozvod rodičů. Častěji se vyskytuje u malých dětí, což je vzhledem k možnosti otravy nebezpečné.	(lebl klin. Pediatrie)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.4 Stereotypní pohybové poruchy===&lt;br /&gt;
Volní‚ opakované‚ stereotypní‚ nefunkční (a často rytmické) pohyby‚ které nejsou částí nějakého známého psychiatrického nebo neurologického stavu. Když se tyto pohyby objevují jako symptomy nějaké jiné poruchy‚ pak musí být použit příslušný kód této poruchy. Mezi pohyby‚ nemající charakter sebepoškozování patří: pohupování tělem‚ potřásání hlavou‚ vytrhávání a kroucení vlasů‚ manýry prstů a plácání rukou. Stereotypní chování sebepoškozující: opakované údery do hlavy‚ píchání do očí‚ plácání do tváří‚ kousání rtů‚ rukou a jiných částí těla. Všechny stereotypní pohyby se nejčastěji vyskytují u mentálně retardovaných (pokud tomu tak je‚ zaznamenáme oba kódy). Jestliže píchání do očí je u dítěte spojeno s poruchou vidění‚ zaznamenáme oba kódy: píchání do očí pod F98.4 a zrakovou poruchu pod příslušný kód smyslové&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.5 Koktavost (zadrhávání v řeči)===&lt;br /&gt;
Řeč‚ která je charakterizovaná častým opakováním nebo prodlužováním slabik a slov‚ případně alternativně častým zaváháním a pauzami‚ které narušují rytmický tok řeči. Klasifikována by měla být jako onemocnění pouze tehdy‚ když výrazně narušuje plynulost řeči.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koktavost byla prvotně označována jako neuróza řeči. Vzniká nejčastěji v dětském věku. Dnes se již neuvažuje čistě o psychogenních základech, ale že je zde také určitá orgánová a fyziologická predispozice. Nicméně koktavost je přechodná a na vůli nezávislá a je spojována s psychickou tenzí, která se u koktavosti vyskytuje. (lechta)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.6 Brebtavost===&lt;br /&gt;
Značně rychlá řeč s přestávkami‚ ale bez opakováni a váhání. Její tíže vede někdy až k nesrozumitelnosti. Řeč je nerytmická s přeříkáváním‚ s rychlým‚ trhavým proudem slov‚ což obvykle vede k chybnému vyjadřování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vyskytuje se především u předškolních dětí, zjednodušeně řečeno mluvidla nestíhají zamýšlený tok řeči. Breptavost kombinuje zejména nepozornost na straně psychické, dysfluenci a dysgramatičnost na straně lingvistické a dechovou dysrytmii na straně fyziologické. Navíc tento typ komunikačního problému, ovlivňuje i další komunikační kanály (čtení, psaní, hudebnost). Breptavost se vyskytuje čtyřikrát častěji u mužů a má vysokou hereditu. Celkově se uvažuje také spíše o orgánovou mozkovou odchylku. (Bytešníková)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Afektivní poruchy v dětství  a adolescenci==&lt;br /&gt;
Současně do F 90-F98  nejsou zařazeny afektivní poruchy (F 30), protože v jejich diagnostice nejsou významné diagnostické rozdíly mezi dětskou a dospělou populací. O diagnostických kritériích a daných poruchách se lze dočíst v článku Afektivní poruchy a poruchy nálady. Přičemž tyto poruchy se vyskytují také u dětí a adolescentů, ale s odchylkami způsobenými vývojovými etapami dítěte. Tyto odchylky budou dále řešeny v textu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F 31 Bipolární afektivní porucha===&lt;br /&gt;
Bipolární porucha je typická až pro dospělý věk, nicméně 20% diagnostikovaných s bipolární poruchou mělo svou první ataku v adolescenci. Na časný nástup této poruchy má vliv, pokud pacient během života zažil depresivní epizodu s rychlým nástupem, psychomotorickou retardací a psychotickými projevy. Dále výskyt afektivních poruch u dalších členů rodiny, zejména bipolární poruchy. A anamnestická zkušenost, kdy pacientovi léčba antidepresivy způsobila hypománii. Zejména manická fáze u adolescentů se může projevovat psychotickými symptomy, výrazným střídáním nálad a výraznou změnou chování, což často může vést k diagnostickým úvahám o schizofrenii, spíše než o bipolární poruše.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F 33 Deprese===&lt;br /&gt;
Deprese se v dětství vyskytuje relativně často, na rozdíl od dospělých se pojí s poruchami chování, agresivitou a somatickými stesky, zůstává anhedonie (nemožnost se radovat), pocity viny, smutná a zoufalá nálada a nízké sebehodnocení. Epidemiologický výskyt deprese u dětí a adolescentů je 1%-8%, přičemž, čím se věk dětí blíží dospělosti, tím je procento výskytu vyšší. Největším nebezpečím je až dvacetinásobná suicidalita oproti dospělé populaci. S tím, že v nižším věku se sebevražda dětí může jevit spíše jako sebezabití. Opětovně na prevalenci deprese v nižším věku má podíl hereditární zátěž a akutní nástup onemocnění. U deprese dětí se až ve 40% případů vyskytují také poruchy myšlení a vnímání, depresivní děti mohou mít halucinace, bludy a paranoidní nastavení vnímání, na rozdíl od dospělých ale tyto poruchy nekorelují se závažností deprese. Kromě těžšího rozlišení od schizofrenie se u dětí velmi špatně odlišuje depresivní epizoda (F 32) periodická depresivní porucha (F 33) a dysthymie (F 34).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U kojenců pozorujeme tzv. anaklitickou depresi dle Spitze, jedná se o depresi z odloučení od hlavní pečující osoby. Pokud je dítě opuštěno, je otřesena jeho základní důvěra, prvotně se objevuje separační šok, kdy dítě křičí, pláče, je zoufalé a agresivní, toto stadium, přechází do stadia apatie, kdy dítě nejeví zájem, projevují se u něj poruchy spánku a příjmu potravy, dítě celkově schází a rezignuje. V pozdějším věku je výrazně narušen vývoj řeči a socializace, u batolete je pozorovatelná ztráta zvídavosti, dysforie a intelektová inhibice.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nástup deprese v předškolním věku se manifestuje zejména ztrátou zvídavosti, nezájmem o hru s ostatními dětmi, nesoustředěností a poruchami spánku. Typické jsou krátké afektivní výbuchy (křik a pláč). Dítě je motoricky neklidné, jeho spánek je narušen, časté je nechutenství. Dítě se nechce socializovat, působí plaše, může se objevit také mutismus.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U mladších školních dětí je nejtypičtější porucha interpersonální komunikace, časté střídání agrese a apatie. Dítě je emočně velmi labilní (směje se a vzteká současně) a sociálně maladaptivní. Není schopné se soustředit, což vede k podrážděnosti a odporu k učení. Dítě již je schopné reflektovat, že jej nic nebaví a nic netěší.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Starší školáci s depresí mají velmi skleslou náladu a jsou apatičtí, vypadá to, jakoby neuměli mít úspěch, neuměli uchopit příležitost. Častá je performační anxieta, tedy strach, že se ztrapní před učiteli a spolužáky, zejména pokud je na ně upnutá pozornost. Hort popisuje ,,divné´´, nesrozumitelné zlobení bez kontextu či kauzality. Střídání apatie a pasivity s agresivitou a disociální aktivitou. Obvyklé jsou také somatické obtíže a regrese do nižších vývojových úrovní. Myšlenkovými procesy začíná deprese starších školáků více připomínat depresi dospělých, včetně uvažování nad sebevraždou.&lt;br /&gt;
U adolescentů je typická velká sociální izolace, ztráta komunikace s ostatními sociální stažení až fobie, velká únava a spavost, neúspěchy ve škole, nuda, zoufalství, změny váhy, velká iritabilita a impulzivita a sebevražedné pokusy, nebo zneužívání návykových látek. Jak bylo popsáno výše, může se deprese v tomto věku manifestovat i pomocí psychotických symptomů. Vzhledem ke zvýšené labilitě a impulzivitě se může deprese manifestovat střídáním apatického období s obdobím, kdy adolescent navazuje nové vztahy, ve kterých se ale nedokáže citově angažovat.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U adolescentů je jak emoční labilita, tak uzavřenost především před rodiči typická, zachycení patologické deprese je však velmi podstatné, vzhledem k extrémně vysokému riziku suicidality v tomto věku. Rozlišujeme dva základní subtypy deprese: depresi kognitivní, která se manifestuje zejména kognitivní triádou – negativní pohled na sebe, negativní pohled na svou současnou situaci a negativní pohled do budoucna. Adolescent si připadá bezvýznamný, neužitečný, nechtěný, a odmítaný. Druhým typem je endogenní deprese (inhibiční), která se manifestuje zejména útlumem, anhedonií a depresivní náladou. Etiologicky je významná hereditární zátěž a psychosociální vlivy. (Hort)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě úzkostných poruch, které jsou často u depresí komorbidní i u dospělé populace, je uváděno, že až 40% dětí s poruchou učení trpí depresí, pravděpodobně, v důsledku reakce na opakované selhávání. (krejč)&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63379</id>
		<title>Poruchy nálad a emocí u děti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63379"/>
		<updated>2020-12-23T18:26:55Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* F93.1 Fobická anxiózní porucha v dětství */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;V MKN 10 nalézáme kategorii '''F 93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství''', nicméně, jak Krejčířová, tak Hort zařazují také ,,dospělé´´ afektivní poruchy, jejichž první ataka se často objevuje již v dětství. U dětských pacientů je navíc třeba pomýšlet na to, že děti své emoce neumějí ještě dobře zpracovávat a reflektovat a často své '''pocity somatizují či přenášejí do chování.''' Možná také proto nalézáme kategorii F 90 až F 98 v Mezinárodní klasifikací nemocí, která se nazývá Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání. Ta prošla revizí z devátého vydání MKN na desáté, kdy byla subkategorie Emoční poruchy vyskytující se v dětství a adolescenci rozdělena pro MKN 10 na  F92 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství a F94 Poruchy sociálních vztahů se vznikem specifickým pro dětství a adolescenci. K tomuto rozdělení došlo proto, že u F92 se jedná o vystupňované, ale pro daný věk typické chování spojené s emočními projevy (např. separační úzkost), a současně, z pozorování vyšlo najevo, že tyto diagnózy nepokračují emočními poruchami do dospělosti. Na druhou stranu u F94 je společným znakem strádání dítěte či výrazné narušení jeho prostředí, které vede k poruchám sociálních vztahů (SZO). Tedy dítě má těžkosti navázat bezpečnou emoční vazbu, pro dospělý věk má tato problematika vážnější důsledky, za připomenutí zde stojí teorie attachementu a práce profesora Matějčka a Langmeiara.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V tomto článku se věnujeme jen poruchám emocí a nálad u dětí, nicméně pro úplnost a také proto, že  se tato kategorie dále ve státnicových otázkách nevyskytuje, doplňujeme strukturu celé kategorie F 90:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
F90-F98 Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*F90 Hyperkinetické poruchy (Disordines hyperkinetici)&lt;br /&gt;
*F91 Poruchy chování (Disordines morum)&lt;br /&gt;
*F92 Smíšené poruchy chování a emocí (Disordines morum et emotionum mixti)&lt;br /&gt;
*F93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství (Disordo emotionum in infantia oreus)&lt;br /&gt;
*F94 Poruchy sociálních funkcí s nástupem v dětství a dospívání (Disordines functionis socialis in infantia et adolescentia orti)&lt;br /&gt;
*F95 Tiky (Disordines spasmi involuntarii)&lt;br /&gt;
*F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání (Disordines emotionum et disordines morum in infantia sive adolescentia orti alii) (MKN10)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.0 Separační úzkostná porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN lze separační úzkostnou poruchu diagnostikovat‚ jen pokud je '''strach z odloučení základem úzkosti''' dítěte a když tato úzkost se prvně objevuje v časném dětství. Je nutno ji odlišit od běžné separační úzkosti tím‚ že její závažnost je statisticky neobvyklá (včetně přetrvávání nad hranici obvyklého věkového období) a že je sdružena se zřetelným narušením sociálního fungování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Separační úzkost je '''normální pro batolata a předškolní''' děti. Pokud děti zažívají nadměrnou úzkost z odloučení od rodičů (musí se zjistit, zda se nejedná o úzkost např. z navštěvování školky). Mezi klasické příznaky patří, že se dítě bojí, že v době nepřítomnosti rodiče, se '''rodičům něco stane''', nebo se pro něj již nevrátí, může mít také strach, že bude uneseno, či zabito. Dítě hodně váhá, než jde spát a usínání mu dělá problém, protože se bojí, že rodiče ztratí, když bude spát, či může mít noční můry, vztahující se k tomuto problému. Pokud dítě očekává odchod rodiče, obvykle může somatizovat (bolí jej bříško, je mu zle atd.), nebo má výrazné emoční projevy (pláče, vzteká se, trpí, je apatické…), také se může sociálně odtáhnout od pečující osoby, protože předpokládá její ztrátu(krejč).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.1 Fobická anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN se vztahuje se na ty dětské strachy‚ které jsou projevem vyznačené specifické vývojové fáze a objevují se (v určité míře) u většiny dětí‚ ale jsou abnormální stupněm. Strachy‚ které se objevují v dětství‚ ale nejsou součástí normálního psychosociálního vývoje (např. agorafobie)‚ by měly být kódovány příslušnou položkou z oddílu F40–F48. Krejčířová spojuje '''dětské fobie zejména s bohatou fantasií a magickým myšlením dětí.''' Strach tedy může být ze zlodějů, hmyzu, zvířat a dalších. Upozorňuje, že se tyto fobie vyskytují u dětí normálně a časem mizí, a také nemají vztah k pozdějším fobickým poruchám v dospělosti, avšak u '''3-8% dětí fobie přetrvá.''' Může dosáhnout patologické intenzity, která může omezovat dítě ve vývoji.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.2 Sociální anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Je '''normální mezi 6.-12. měsícem věku''' dítěte.  A přítomnost cizích lidí mohou děti nelibě nést až do věku 3 let. Pokud se po tomto věku děti brání kontaktu s dalšími cizími lidmi, anebo mu záměrně brání, jedná se o '''vyhýbavou poruchu''' (starý název této poruchy). V rodině jsou tyto děti dobře adaptovány a nemají problémy. U většiny dětí, dojde s postupem času ke zlepšení, někdy ale může nastat až v období puberty. Určité procento těchto dětí může ale na základě této poruchy '''rozvinout také elektivní mutismus''', či '''sociální fobii ve vyšším věku'''. Popřípadě může porucha progredovat k '''vyhýbavé poruše osobnosti''' (Krejč).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U této poruchy jde také mimo obavu z cizích lidí také o obavu z nepochopení sociální situace‚ nebo o úzkost v nových cizích nebo sociálně ohrožujících situacích. Podle manuálu MKN by se tato položka měla použít pouze v tom případě‚ že tyto strachy vznikají v útlém věku a jsou neobvyklé jak pro svou tíži‚ a pro doprovodné sociální selhání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.3 Porucha sourozenecké rivality===&lt;br /&gt;
U většiny malých dětí pozorujeme po narození sourozence určitý stupeň emoční poruchy. Dle MKN by jako porucha měla být diagnostikována až tehdy‚ kdy stupeň nebo trvání této poruchy jsou jak statisticky neobvyklé‚ tak sdružené se sociální poruchou. Jedná se o '''nadměrné soutěžení o pozornost lásku rodičů'''. Neobvyklost takovému chování dávají zejména dětmi prožívané '''negativní emoce (otevřené nepřátelství, tělesné ubližování mladšímu sourozenci, nenávist)'''. U této poruchy je časté opoziční vzdorování vůči rodičům, výbuchy vzteku, pocity neštěstí a sociální odtažitost dítěte. Také se tato porucha může projevit mentálním vývojovým regresem do mladšího věku (Raboch).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F 92 Smíšené poruchy chování a emocí==&lt;br /&gt;
Tato kategorie stojí na pomezí poruch chování a emočních poruch v dětství. Je charakterizována '''kombinací trvale agresivního‚ disociálního nebo vzdorovitého chování se zřetelně výraznými příznaky deprese‚ úzkosti nebo jiných poruch emocí'''. Dle MKN musí být splněna jak kritéria pro poruchy chování v dětství (F91)‚ tak pro emoční poruchy v dětství (F93)‚ nebo diagnóza neurózy typu dospělých (F40–F48) nebo poruchy nálad (F30–F39).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F92.0 Depresivní porucha chování===&lt;br /&gt;
Tato položka vyžaduje kombinaci poruchy chování (F91) s trvale výraznou depresí prokázanou symptomy‚ jako je nadměrný smutek‚ nedostatek zájmu a radosti z běžné činnosti‚ pocity viny a beznaděje. Může být přítomna též porucha spánku a chuti k jídlu.mkn&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání==&lt;br /&gt;
Tato jinak '''heterogenní skupina poruch'''‚ má společný nástup v dětství‚ ale jinak se v mnohých ohledech liší. Některé z dále jmenovaných poruch jsou dobře definovatelnými syndromy‚ ale jiné jsou spíše souborem příznaků‚ který ještě potřebuje přesnější určení‚ protože jsou často sdružené s psychosociální poruchou a protože nemohou být včleněny do určitých syndromů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.0 Neorganická enuréza===&lt;br /&gt;
Porucha charakterizovaná mimovolním odchodem moče ve dne či v noci‚ které je nepřiměřené mentálnímu věku postiženého. Nejde o následek nedostatečné kontroly močového měchýře způsobené neurologickou poruchou‚ epileptickým záchvatem nebo nějakou anatomickou abnormalitou močového ústrojí. Enuréza může trvat od narození, nebo se může objevit až po období získané kontroly nad vyprazdňováním močového měchýře. Enuréza může nebo nemusí být spojena s rozsáhlejší poruchou emocí nebo chování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Adlera je enuréza výrazový prostředek k navázání spojení s matkou. Může se jednat o to, že matka věnuje dítěti méně pozornosti, než by dítě chtělo, proto si dítě pozornost takto nevědomě vynutí. Nebo jeho potřeba pozornosti od matky nyní vzrostla. Adler také upozorňuje na situace, kdy dítě ,,říká´´, že ještě není tak daleko, jak se od něj očekává a stále potřebuje pocit bezpečí od matky, Jednoduše řečeno je ve výrazném duševním napětí, které mu neumožňuje ovládat moč. Komplikací může být to, že dítě díky pomočování získává vztah, který si přeje. Tedy je mu věnováno vyšší množství pozornosti, je v noci kontrolováno, a jak popisuje Adler, může být i rozmazlováno. Vždy je ale nutné přijít na příčinu zvýšené tenze u dítěte.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.1 Neorganická enkopréza===&lt;br /&gt;
Jde o opakovaný volní nebo mimovolní odchod stolice obvykle normální nebo téměř normální konzistence v situacích‚ které jsou v daném kulturním a sociálním prostředí k tomuto účelu nevhodné. Tento stav může znamenat patologické pokračování normální infantilní inkontinence‚ nebo ztrátu kontinence již po získání kontroly nad funkcí střev‚ nebo účelové vyprazdňování na nevhodných místech i přes normální fyziologické ovládání střeva. Může se objevit jako monosymptomatické onemocnění nebo jako součást dalšího onemocnění‚ zvláště emoční poruchy (F93.–) nebo poruchy chování (F91.–).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Většina dětí (97%) ovládá své vylučování ve věku tří let. Enkopréza je častější u chlapců než u dívek. Enkopréza se často vyskytuje s enurézou.  Co se příčin týká, popisuje Hort tyto hlavní roviny, buď je nepřirozený nadměrný tlak na dítě ve smyslu dodržování hygieny, nebo je dítě zanedbáváno. Častá je také enkopréza v důsledku zvýšené úzkosti, dítě např. není schopno zajít si na velkou ve školce a poté  neovládne vylučování jinde. Opět, obdobně jako u enurézy se o enkopréze uvažuje, jako o vysokém napětí, které dítě neumí samo vyřešit.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.2 Poruchy příjmu potravy v kojeneckém a dětském věku===&lt;br /&gt;
Poruchy příjmu potravy mají různé projevy obvykle specifické pro kojenecký věk a časné dětství. Obyčejně se k nim počítá odmítání stravy nebo nadměrná vybíravost v jídle za předpokladu dostatečné dodávky potravy kompetentní osobou pečující o dítě a za nepřítomnosti organického onemocnění. Může nebo nemusí být přidružena ruminace (potrava se vrací do úst bez nauzey nebo bez gastrointestinálního onemocnění).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.3 Pika kojenců a dětí===&lt;br /&gt;
Trvalé pojídání látek neurčených k jídlu (jako je zemina‚ úlomky laků a barev‚ atd.). Může se objevit jako symptom některé rozsáhlejší duševní choroby (např. autismu)‚ nebo jako relativně samostatné psychopatologické chování a pouze toto má být zde zařazeno. Tento příznak bývá nejčastěji pozorován u mentálně retardovaných dětí a v tom případě by hlavní diagnóza měla být vybrána z F70–F79.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud je pika samostatným problémem bývá často příznakem deprivačního syndromu, tedy výchovného zanedbávání, týrání, nebo také reakcí na zvláště zatěžující situaci, jako je rozvod rodičů. Častěji se vyskytuje u malých dětí, což je vzhledem k možnosti otravy nebezpečné.	(lebl klin. Pediatrie)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.4 Stereotypní pohybové poruchy===&lt;br /&gt;
Volní‚ opakované‚ stereotypní‚ nefunkční (a často rytmické) pohyby‚ které nejsou částí nějakého známého psychiatrického nebo neurologického stavu. Když se tyto pohyby objevují jako symptomy nějaké jiné poruchy‚ pak musí být použit příslušný kód této poruchy. Mezi pohyby‚ nemající charakter sebepoškozování patří: pohupování tělem‚ potřásání hlavou‚ vytrhávání a kroucení vlasů‚ manýry prstů a plácání rukou. Stereotypní chování sebepoškozující: opakované údery do hlavy‚ píchání do očí‚ plácání do tváří‚ kousání rtů‚ rukou a jiných částí těla. Všechny stereotypní pohyby se nejčastěji vyskytují u mentálně retardovaných (pokud tomu tak je‚ zaznamenáme oba kódy). Jestliže píchání do očí je u dítěte spojeno s poruchou vidění‚ zaznamenáme oba kódy: píchání do očí pod F98.4 a zrakovou poruchu pod příslušný kód smyslové&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.5 Koktavost (zadrhávání v řeči)===&lt;br /&gt;
Řeč‚ která je charakterizovaná častým opakováním nebo prodlužováním slabik a slov‚ případně alternativně častým zaváháním a pauzami‚ které narušují rytmický tok řeči. Klasifikována by měla být jako onemocnění pouze tehdy‚ když výrazně narušuje plynulost řeči.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koktavost byla prvotně označována jako neuróza řeči. Vzniká nejčastěji v dětském věku. Dnes se již neuvažuje čistě o psychogenních základech, ale že je zde také určitá orgánová a fyziologická predispozice. Nicméně koktavost je přechodná a na vůli nezávislá a je spojována s psychickou tenzí, která se u koktavosti vyskytuje. (lechta)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.6 Brebtavost===&lt;br /&gt;
Značně rychlá řeč s přestávkami‚ ale bez opakováni a váhání. Její tíže vede někdy až k nesrozumitelnosti. Řeč je nerytmická s přeříkáváním‚ s rychlým‚ trhavým proudem slov‚ což obvykle vede k chybnému vyjadřování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vyskytuje se především u předškolních dětí, zjednodušeně řečeno mluvidla nestíhají zamýšlený tok řeči. Breptavost kombinuje zejména nepozornost na straně psychické, dysfluenci a dysgramatičnost na straně lingvistické a dechovou dysrytmii na straně fyziologické. Navíc tento typ komunikačního problému, ovlivňuje i další komunikační kanály (čtení, psaní, hudebnost). Breptavost se vyskytuje čtyřikrát častěji u mužů a má vysokou hereditu. Celkově se uvažuje také spíše o orgánovou mozkovou odchylku. (Bytešníková)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Afektivní poruchy v dětství  a adolescenci==&lt;br /&gt;
Současně do F 90-F98  nejsou zařazeny afektivní poruchy (F 30), protože v jejich diagnostice nejsou významné diagnostické rozdíly mezi dětskou a dospělou populací. O diagnostických kritériích a daných poruchách se lze dočíst v článku Afektivní poruchy a poruchy nálady. Přičemž tyto poruchy se vyskytují také u dětí a adolescentů, ale s odchylkami způsobenými vývojovými etapami dítěte. Tyto odchylky budou dále řešeny v textu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F 31 Bipolární afektivní porucha===&lt;br /&gt;
Bipolární porucha je typická až pro dospělý věk, nicméně 20% diagnostikovaných s bipolární poruchou mělo svou první ataku v adolescenci. Na časný nástup této poruchy má vliv, pokud pacient během života zažil depresivní epizodu s rychlým nástupem, psychomotorickou retardací a psychotickými projevy. Dále výskyt afektivních poruch u dalších členů rodiny, zejména bipolární poruchy. A anamnestická zkušenost, kdy pacientovi léčba antidepresivy způsobila hypománii. Zejména manická fáze u adolescentů se může projevovat psychotickými symptomy, výrazným střídáním nálad a výraznou změnou chování, což často může vést k diagnostickým úvahám o schizofrenii, spíše než o bipolární poruše.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F 33 Deprese===&lt;br /&gt;
Deprese se v dětství vyskytuje relativně často, na rozdíl od dospělých se pojí s poruchami chování, agresivitou a somatickými stesky, zůstává anhedonie (nemožnost se radovat), pocity viny, smutná a zoufalá nálada a nízké sebehodnocení. Epidemiologický výskyt deprese u dětí a adolescentů je 1%-8%, přičemž, čím se věk dětí blíží dospělosti, tím je procento výskytu vyšší. Největším nebezpečím je až dvacetinásobná suicidalita oproti dospělé populaci. S tím, že v nižším věku se sebevražda dětí může jevit spíše jako sebezabití. Opětovně na prevalenci deprese v nižším věku má podíl hereditární zátěž a akutní nástup onemocnění. U deprese dětí se až ve 40% případů vyskytují také poruchy myšlení a vnímání, depresivní děti mohou mít halucinace, bludy a paranoidní nastavení vnímání, na rozdíl od dospělých ale tyto poruchy nekorelují se závažností deprese. Kromě těžšího rozlišení od schizofrenie se u dětí velmi špatně odlišuje depresivní epizoda (F 32) periodická depresivní porucha (F 33) a dysthymie (F 34).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U kojenců pozorujeme tzv. anaklitickou depresi dle Spitze, jedná se o depresi z odloučení od hlavní pečující osoby. Pokud je dítě opuštěno, je otřesena jeho základní důvěra, prvotně se objevuje separační šok, kdy dítě křičí, pláče, je zoufalé a agresivní, toto stadium, přechází do stadia apatie, kdy dítě nejeví zájem, projevují se u něj poruchy spánku a příjmu potravy, dítě celkově schází a rezignuje. V pozdějším věku je výrazně narušen vývoj řeči a socializace, u batolete je pozorovatelná ztráta zvídavosti, dysforie a intelektová inhibice.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nástup deprese v předškolním věku se manifestuje zejména ztrátou zvídavosti, nezájmem o hru s ostatními dětmi, nesoustředěností a poruchami spánku. Typické jsou krátké afektivní výbuchy (křik a pláč). Dítě je motoricky neklidné, jeho spánek je narušen, časté je nechutenství. Dítě se nechce socializovat, působí plaše, může se objevit také mutismus.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U mladších školních dětí je nejtypičtější porucha interpersonální komunikace, časté střídání agrese a apatie. Dítě je emočně velmi labilní (směje se a vzteká současně) a sociálně maladaptivní. Není schopné se soustředit, což vede k podrážděnosti a odporu k učení. Dítě již je schopné reflektovat, že jej nic nebaví a nic netěší.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Starší školáci s depresí mají velmi skleslou náladu a jsou apatičtí, vypadá to, jakoby neuměli mít úspěch, neuměli uchopit příležitost. Častá je performační anxieta, tedy strach, že se ztrapní před učiteli a spolužáky, zejména pokud je na ně upnutá pozornost. Hort popisuje ,,divné´´, nesrozumitelné zlobení bez kontextu či kauzality. Střídání apatie a pasivity s agresivitou a disociální aktivitou. Obvyklé jsou také somatické obtíže a regrese do nižších vývojových úrovní. Myšlenkovými procesy začíná deprese starších školáků více připomínat depresi dospělých, včetně uvažování nad sebevraždou.&lt;br /&gt;
U adolescentů je typická velká sociální izolace, ztráta komunikace s ostatními sociální stažení až fobie, velká únava a spavost, neúspěchy ve škole, nuda, zoufalství, změny váhy, velká iritabilita a impulzivita a sebevražedné pokusy, nebo zneužívání návykových látek. Jak bylo popsáno výše, může se deprese v tomto věku manifestovat i pomocí psychotických symptomů. Vzhledem ke zvýšené labilitě a impulzivitě se může deprese manifestovat střídáním apatického období s obdobím, kdy adolescent navazuje nové vztahy, ve kterých se ale nedokáže citově angažovat.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U adolescentů je jak emoční labilita, tak uzavřenost především před rodiči typická, zachycení patologické deprese je však velmi podstatné, vzhledem k extrémně vysokému riziku suicidality v tomto věku. Rozlišujeme dva základní subtypy deprese: depresi kognitivní, která se manifestuje zejména kognitivní triádou – negativní pohled na sebe, negativní pohled na svou současnou situaci a negativní pohled do budoucna. Adolescent si připadá bezvýznamný, neužitečný, nechtěný, a odmítaný. Druhým typem je endogenní deprese (inhibiční), která se manifestuje zejména útlumem, anhedonií a depresivní náladou. Etiologicky je významná hereditární zátěž a psychosociální vlivy. (Hort)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě úzkostných poruch, které jsou často u depresí komorbidní i u dospělé populace, je uváděno, že až 40% dětí s poruchou učení trpí depresí, pravděpodobně, v důsledku reakce na opakované selhávání. (krejč)&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63378</id>
		<title>Poruchy nálad a emocí u děti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63378"/>
		<updated>2020-12-23T18:24:07Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;V MKN 10 nalézáme kategorii '''F 93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství''', nicméně, jak Krejčířová, tak Hort zařazují také ,,dospělé´´ afektivní poruchy, jejichž první ataka se často objevuje již v dětství. U dětských pacientů je navíc třeba pomýšlet na to, že děti své emoce neumějí ještě dobře zpracovávat a reflektovat a často své '''pocity somatizují či přenášejí do chování.''' Možná také proto nalézáme kategorii F 90 až F 98 v Mezinárodní klasifikací nemocí, která se nazývá Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání. Ta prošla revizí z devátého vydání MKN na desáté, kdy byla subkategorie Emoční poruchy vyskytující se v dětství a adolescenci rozdělena pro MKN 10 na  F92 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství a F94 Poruchy sociálních vztahů se vznikem specifickým pro dětství a adolescenci. K tomuto rozdělení došlo proto, že u F92 se jedná o vystupňované, ale pro daný věk typické chování spojené s emočními projevy (např. separační úzkost), a současně, z pozorování vyšlo najevo, že tyto diagnózy nepokračují emočními poruchami do dospělosti. Na druhou stranu u F94 je společným znakem strádání dítěte či výrazné narušení jeho prostředí, které vede k poruchám sociálních vztahů (SZO). Tedy dítě má těžkosti navázat bezpečnou emoční vazbu, pro dospělý věk má tato problematika vážnější důsledky, za připomenutí zde stojí teorie attachementu a práce profesora Matějčka a Langmeiara.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V tomto článku se věnujeme jen poruchám emocí a nálad u dětí, nicméně pro úplnost a také proto, že  se tato kategorie dále ve státnicových otázkách nevyskytuje, doplňujeme strukturu celé kategorie F 90:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
F90-F98 Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*F90 Hyperkinetické poruchy (Disordines hyperkinetici)&lt;br /&gt;
*F91 Poruchy chování (Disordines morum)&lt;br /&gt;
*F92 Smíšené poruchy chování a emocí (Disordines morum et emotionum mixti)&lt;br /&gt;
*F93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství (Disordo emotionum in infantia oreus)&lt;br /&gt;
*F94 Poruchy sociálních funkcí s nástupem v dětství a dospívání (Disordines functionis socialis in infantia et adolescentia orti)&lt;br /&gt;
*F95 Tiky (Disordines spasmi involuntarii)&lt;br /&gt;
*F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání (Disordines emotionum et disordines morum in infantia sive adolescentia orti alii) (MKN10)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.0 Separační úzkostná porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN lze separační úzkostnou poruchu diagnostikovat‚ jen pokud je '''strach z odloučení základem úzkosti''' dítěte a když tato úzkost se prvně objevuje v časném dětství. Je nutno ji odlišit od běžné separační úzkosti tím‚ že její závažnost je statisticky neobvyklá (včetně přetrvávání nad hranici obvyklého věkového období) a že je sdružena se zřetelným narušením sociálního fungování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Separační úzkost je '''normální pro batolata a předškolní''' děti. Pokud děti zažívají nadměrnou úzkost z odloučení od rodičů (musí se zjistit, zda se nejedná o úzkost např. z navštěvování školky). Mezi klasické příznaky patří, že se dítě bojí, že v době nepřítomnosti rodiče, se '''rodičům něco stane''', nebo se pro něj již nevrátí, může mít také strach, že bude uneseno, či zabito. Dítě hodně váhá, než jde spát a usínání mu dělá problém, protože se bojí, že rodiče ztratí, když bude spát, či může mít noční můry, vztahující se k tomuto problému. Pokud dítě očekává odchod rodiče, obvykle může somatizovat (bolí jej bříško, je mu zle atd.), nebo má výrazné emoční projevy (pláče, vzteká se, trpí, je apatické…), také se může sociálně odtáhnout od pečující osoby, protože předpokládá její ztrátu(krejč).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.1 Fobická anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN se vztahuje se na ty dětské strachy‚ které jsou projevem vyznačené specifické vývojové fáze a objevují se (v určité míře) u většiny dětí‚ ale jsou abnormální stupněm. Strachy‚ které se objevují v dětství‚ ale nejsou součástí normálního psychosociálního vývoje (např. agorafobie)‚ by měly být kódovány příslušnou položkou z oddílu F40–F48. Krejčířová spojuje dětské fobie zejména s bohatou fantasií a magickým myšlením dětí. Strach tedy může být ze zlodějů, hmyzu, zvířat a dalších. Upozorňuje, že se tyto fobie vyskytují u dětí normálně a časem mizí, a také nemají vztah k pozdějším fobickým poruchám v dospělosti, avšak u 3-8% dětí fobie přetrvá. Může dosáhnout patologické intenzity, která může omezovat dítě ve vývoji.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.2 Sociální anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Je normální mezi 6.-12. měsícem věku dítěte.  A přítomnost cizích lidí mohou děti nelibě nést až do věku 3 let. Pokud se po tomto věku děti brání kontaktu s dalšími cizími lidmi, anebo mu záměrně brání, jedná se o vyhýbavou poruchu (starý název této poruchy). V rodině jsou tyto děti dobře adaptovány a nemají problémy. U většiny dětí, dojde s postupem času ke zlepšení, někdy ale může nastat až v období puberty. Určité procento těchto dětí může ale na základě této poruchy rozvinout také elektivní mutismus, či sociální fobii ve vyšším věku. Popřípadě může porucha progredovat k vyhýbavé poruše osobnosti (Krejč).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U této poruchy jde také mimo obavu z cizích lidí také o obavu z nepochopení sociální situace‚ nebo o úzkost v nových cizích nebo sociálně ohrožujících situacích. Podle manuálu MKN by se tato položka měla použít pouze v tom případě‚ že tyto strachy vznikají v útlém věku a jsou neobvyklé jak pro svou tíži‚ a pro doprovodné sociální selhání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.3 Porucha sourozenecké rivality===&lt;br /&gt;
U většiny malých dětí pozorujeme po narození sourozence určitý stupeň emoční poruchy. Dle MKN by jako porucha měla být diagnostikována až tehdy‚ kdy stupeň nebo trvání této poruchy jsou jak statisticky neobvyklé‚ tak sdružené se sociální poruchou. Jedná se o nadměrné soutěžení o pozornost lásku rodičů. Neobvyklost takovému chování dávají zejména dětmi prožívané negativní emoce (otevřené nepřátelství, tělesné ubližování mladšímu sourozenci, nenávist). U této poruchy je časté opoziční vzdorování vůči rodičům, výbuchy vzteku, pocity neštěstí a sociální odtažitost dítěte. Také se tato porucha může projevit mentálním vývojovým regresem do mladšího věku (Raboch).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F 92 Smíšené poruchy chování a emocí==&lt;br /&gt;
Tato kategorie stojí na pomezí poruch chování a emočních poruch v dětství. Je charakterizována kombinací trvale agresivního‚ disociálního nebo vzdorovitého chování se zřetelně výraznými příznaky deprese‚ úzkosti nebo jiných poruch emocí. Dle MKN musí být splněna jak kritéria pro poruchy chování v dětství (F91)‚ tak pro emoční poruchy v dětství (F93)‚ nebo diagnóza neurózy typu dospělých (F40–F48) nebo poruchy nálad (F30–F39).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F92.0 Depresivní porucha chování===&lt;br /&gt;
Tato položka vyžaduje kombinaci poruchy chování (F91) s trvale výraznou depresí prokázanou symptomy‚ jako je nadměrný smutek‚ nedostatek zájmu a radosti z běžné činnosti‚ pocity viny a beznaděje. Může být přítomna též porucha spánku a chuti k jídlu.mkn&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání==&lt;br /&gt;
Tato jinak heterogenní skupina poruch‚ má společný nástup v dětství‚ ale jinak se v mnohých ohledech liší. Některé z dále jmenovaných poruch jsou dobře definovatelnými syndromy‚ ale jiné jsou spíše souborem příznaků‚ který ještě potřebuje přesnější určení‚ protože jsou často sdružené s psychosociální poruchou a protože nemohou být včleněny do určitých syndromů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.0 Neorganická enuréza===&lt;br /&gt;
Porucha charakterizovaná mimovolním odchodem moče ve dne či v noci‚ které je nepřiměřené mentálnímu věku postiženého. Nejde o následek nedostatečné kontroly močového měchýře způsobené neurologickou poruchou‚ epileptickým záchvatem nebo nějakou anatomickou abnormalitou močového ústrojí. Enuréza může trvat od narození, nebo se může objevit až po období získané kontroly nad vyprazdňováním močového měchýře. Enuréza může nebo nemusí být spojena s rozsáhlejší poruchou emocí nebo chování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Adlera je enuréza výrazový prostředek k navázání spojení s matkou. Může se jednat o to, že matka věnuje dítěti méně pozornosti, než by dítě chtělo, proto si dítě pozornost takto nevědomě vynutí. Nebo jeho potřeba pozornosti od matky nyní vzrostla. Adler také upozorňuje na situace, kdy dítě ,,říká´´, že ještě není tak daleko, jak se od něj očekává a stále potřebuje pocit bezpečí od matky, Jednoduše řečeno je ve výrazném duševním napětí, které mu neumožňuje ovládat moč. Komplikací může být to, že dítě díky pomočování získává vztah, který si přeje. Tedy je mu věnováno vyšší množství pozornosti, je v noci kontrolováno, a jak popisuje Adler, může být i rozmazlováno. Vždy je ale nutné přijít na příčinu zvýšené tenze u dítěte.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.1 Neorganická enkopréza===&lt;br /&gt;
Jde o opakovaný volní nebo mimovolní odchod stolice obvykle normální nebo téměř normální konzistence v situacích‚ které jsou v daném kulturním a sociálním prostředí k tomuto účelu nevhodné. Tento stav může znamenat patologické pokračování normální infantilní inkontinence‚ nebo ztrátu kontinence již po získání kontroly nad funkcí střev‚ nebo účelové vyprazdňování na nevhodných místech i přes normální fyziologické ovládání střeva. Může se objevit jako monosymptomatické onemocnění nebo jako součást dalšího onemocnění‚ zvláště emoční poruchy (F93.–) nebo poruchy chování (F91.–).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Většina dětí (97%) ovládá své vylučování ve věku tří let. Enkopréza je častější u chlapců než u dívek. Enkopréza se často vyskytuje s enurézou.  Co se příčin týká, popisuje Hort tyto hlavní roviny, buď je nepřirozený nadměrný tlak na dítě ve smyslu dodržování hygieny, nebo je dítě zanedbáváno. Častá je také enkopréza v důsledku zvýšené úzkosti, dítě např. není schopno zajít si na velkou ve školce a poté  neovládne vylučování jinde. Opět, obdobně jako u enurézy se o enkopréze uvažuje, jako o vysokém napětí, které dítě neumí samo vyřešit.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.2 Poruchy příjmu potravy v kojeneckém a dětském věku===&lt;br /&gt;
Poruchy příjmu potravy mají různé projevy obvykle specifické pro kojenecký věk a časné dětství. Obyčejně se k nim počítá odmítání stravy nebo nadměrná vybíravost v jídle za předpokladu dostatečné dodávky potravy kompetentní osobou pečující o dítě a za nepřítomnosti organického onemocnění. Může nebo nemusí být přidružena ruminace (potrava se vrací do úst bez nauzey nebo bez gastrointestinálního onemocnění).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.3 Pika kojenců a dětí===&lt;br /&gt;
Trvalé pojídání látek neurčených k jídlu (jako je zemina‚ úlomky laků a barev‚ atd.). Může se objevit jako symptom některé rozsáhlejší duševní choroby (např. autismu)‚ nebo jako relativně samostatné psychopatologické chování a pouze toto má být zde zařazeno. Tento příznak bývá nejčastěji pozorován u mentálně retardovaných dětí a v tom případě by hlavní diagnóza měla být vybrána z F70–F79.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud je pika samostatným problémem bývá často příznakem deprivačního syndromu, tedy výchovného zanedbávání, týrání, nebo také reakcí na zvláště zatěžující situaci, jako je rozvod rodičů. Častěji se vyskytuje u malých dětí, což je vzhledem k možnosti otravy nebezpečné.	(lebl klin. Pediatrie)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.4 Stereotypní pohybové poruchy===&lt;br /&gt;
Volní‚ opakované‚ stereotypní‚ nefunkční (a často rytmické) pohyby‚ které nejsou částí nějakého známého psychiatrického nebo neurologického stavu. Když se tyto pohyby objevují jako symptomy nějaké jiné poruchy‚ pak musí být použit příslušný kód této poruchy. Mezi pohyby‚ nemající charakter sebepoškozování patří: pohupování tělem‚ potřásání hlavou‚ vytrhávání a kroucení vlasů‚ manýry prstů a plácání rukou. Stereotypní chování sebepoškozující: opakované údery do hlavy‚ píchání do očí‚ plácání do tváří‚ kousání rtů‚ rukou a jiných částí těla. Všechny stereotypní pohyby se nejčastěji vyskytují u mentálně retardovaných (pokud tomu tak je‚ zaznamenáme oba kódy). Jestliže píchání do očí je u dítěte spojeno s poruchou vidění‚ zaznamenáme oba kódy: píchání do očí pod F98.4 a zrakovou poruchu pod příslušný kód smyslové&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.5 Koktavost (zadrhávání v řeči)===&lt;br /&gt;
Řeč‚ která je charakterizovaná častým opakováním nebo prodlužováním slabik a slov‚ případně alternativně častým zaváháním a pauzami‚ které narušují rytmický tok řeči. Klasifikována by měla být jako onemocnění pouze tehdy‚ když výrazně narušuje plynulost řeči.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koktavost byla prvotně označována jako neuróza řeči. Vzniká nejčastěji v dětském věku. Dnes se již neuvažuje čistě o psychogenních základech, ale že je zde také určitá orgánová a fyziologická predispozice. Nicméně koktavost je přechodná a na vůli nezávislá a je spojována s psychickou tenzí, která se u koktavosti vyskytuje. (lechta)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.6 Brebtavost===&lt;br /&gt;
Značně rychlá řeč s přestávkami‚ ale bez opakováni a váhání. Její tíže vede někdy až k nesrozumitelnosti. Řeč je nerytmická s přeříkáváním‚ s rychlým‚ trhavým proudem slov‚ což obvykle vede k chybnému vyjadřování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vyskytuje se především u předškolních dětí, zjednodušeně řečeno mluvidla nestíhají zamýšlený tok řeči. Breptavost kombinuje zejména nepozornost na straně psychické, dysfluenci a dysgramatičnost na straně lingvistické a dechovou dysrytmii na straně fyziologické. Navíc tento typ komunikačního problému, ovlivňuje i další komunikační kanály (čtení, psaní, hudebnost). Breptavost se vyskytuje čtyřikrát častěji u mužů a má vysokou hereditu. Celkově se uvažuje také spíše o orgánovou mozkovou odchylku. (Bytešníková)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Afektivní poruchy v dětství  a adolescenci==&lt;br /&gt;
Současně do F 90-F98  nejsou zařazeny afektivní poruchy (F 30), protože v jejich diagnostice nejsou významné diagnostické rozdíly mezi dětskou a dospělou populací. O diagnostických kritériích a daných poruchách se lze dočíst v článku Afektivní poruchy a poruchy nálady. Přičemž tyto poruchy se vyskytují také u dětí a adolescentů, ale s odchylkami způsobenými vývojovými etapami dítěte. Tyto odchylky budou dále řešeny v textu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F 31 Bipolární afektivní porucha===&lt;br /&gt;
Bipolární porucha je typická až pro dospělý věk, nicméně 20% diagnostikovaných s bipolární poruchou mělo svou první ataku v adolescenci. Na časný nástup této poruchy má vliv, pokud pacient během života zažil depresivní epizodu s rychlým nástupem, psychomotorickou retardací a psychotickými projevy. Dále výskyt afektivních poruch u dalších členů rodiny, zejména bipolární poruchy. A anamnestická zkušenost, kdy pacientovi léčba antidepresivy způsobila hypománii. Zejména manická fáze u adolescentů se může projevovat psychotickými symptomy, výrazným střídáním nálad a výraznou změnou chování, což často může vést k diagnostickým úvahám o schizofrenii, spíše než o bipolární poruše.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F 33 Deprese===&lt;br /&gt;
Deprese se v dětství vyskytuje relativně často, na rozdíl od dospělých se pojí s poruchami chování, agresivitou a somatickými stesky, zůstává anhedonie (nemožnost se radovat), pocity viny, smutná a zoufalá nálada a nízké sebehodnocení. Epidemiologický výskyt deprese u dětí a adolescentů je 1%-8%, přičemž, čím se věk dětí blíží dospělosti, tím je procento výskytu vyšší. Největším nebezpečím je až dvacetinásobná suicidalita oproti dospělé populaci. S tím, že v nižším věku se sebevražda dětí může jevit spíše jako sebezabití. Opětovně na prevalenci deprese v nižším věku má podíl hereditární zátěž a akutní nástup onemocnění. U deprese dětí se až ve 40% případů vyskytují také poruchy myšlení a vnímání, depresivní děti mohou mít halucinace, bludy a paranoidní nastavení vnímání, na rozdíl od dospělých ale tyto poruchy nekorelují se závažností deprese. Kromě těžšího rozlišení od schizofrenie se u dětí velmi špatně odlišuje depresivní epizoda (F 32) periodická depresivní porucha (F 33) a dysthymie (F 34).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U kojenců pozorujeme tzv. anaklitickou depresi dle Spitze, jedná se o depresi z odloučení od hlavní pečující osoby. Pokud je dítě opuštěno, je otřesena jeho základní důvěra, prvotně se objevuje separační šok, kdy dítě křičí, pláče, je zoufalé a agresivní, toto stadium, přechází do stadia apatie, kdy dítě nejeví zájem, projevují se u něj poruchy spánku a příjmu potravy, dítě celkově schází a rezignuje. V pozdějším věku je výrazně narušen vývoj řeči a socializace, u batolete je pozorovatelná ztráta zvídavosti, dysforie a intelektová inhibice.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nástup deprese v předškolním věku se manifestuje zejména ztrátou zvídavosti, nezájmem o hru s ostatními dětmi, nesoustředěností a poruchami spánku. Typické jsou krátké afektivní výbuchy (křik a pláč). Dítě je motoricky neklidné, jeho spánek je narušen, časté je nechutenství. Dítě se nechce socializovat, působí plaše, může se objevit také mutismus.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U mladších školních dětí je nejtypičtější porucha interpersonální komunikace, časté střídání agrese a apatie. Dítě je emočně velmi labilní (směje se a vzteká současně) a sociálně maladaptivní. Není schopné se soustředit, což vede k podrážděnosti a odporu k učení. Dítě již je schopné reflektovat, že jej nic nebaví a nic netěší.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Starší školáci s depresí mají velmi skleslou náladu a jsou apatičtí, vypadá to, jakoby neuměli mít úspěch, neuměli uchopit příležitost. Častá je performační anxieta, tedy strach, že se ztrapní před učiteli a spolužáky, zejména pokud je na ně upnutá pozornost. Hort popisuje ,,divné´´, nesrozumitelné zlobení bez kontextu či kauzality. Střídání apatie a pasivity s agresivitou a disociální aktivitou. Obvyklé jsou také somatické obtíže a regrese do nižších vývojových úrovní. Myšlenkovými procesy začíná deprese starších školáků více připomínat depresi dospělých, včetně uvažování nad sebevraždou.&lt;br /&gt;
U adolescentů je typická velká sociální izolace, ztráta komunikace s ostatními sociální stažení až fobie, velká únava a spavost, neúspěchy ve škole, nuda, zoufalství, změny váhy, velká iritabilita a impulzivita a sebevražedné pokusy, nebo zneužívání návykových látek. Jak bylo popsáno výše, může se deprese v tomto věku manifestovat i pomocí psychotických symptomů. Vzhledem ke zvýšené labilitě a impulzivitě se může deprese manifestovat střídáním apatického období s obdobím, kdy adolescent navazuje nové vztahy, ve kterých se ale nedokáže citově angažovat.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U adolescentů je jak emoční labilita, tak uzavřenost především před rodiči typická, zachycení patologické deprese je však velmi podstatné, vzhledem k extrémně vysokému riziku suicidality v tomto věku. Rozlišujeme dva základní subtypy deprese: depresi kognitivní, která se manifestuje zejména kognitivní triádou – negativní pohled na sebe, negativní pohled na svou současnou situaci a negativní pohled do budoucna. Adolescent si připadá bezvýznamný, neužitečný, nechtěný, a odmítaný. Druhým typem je endogenní deprese (inhibiční), která se manifestuje zejména útlumem, anhedonií a depresivní náladou. Etiologicky je významná hereditární zátěž a psychosociální vlivy. (Hort)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě úzkostných poruch, které jsou často u depresí komorbidní i u dospělé populace, je uváděno, že až 40% dětí s poruchou učení trpí depresí, pravděpodobně, v důsledku reakce na opakované selhávání. (krejč)&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63377</id>
		<title>Poruchy nálad a emocí u děti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63377"/>
		<updated>2020-12-23T18:21:30Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* F 33 Deprese */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;V MKN 10 nalézáme kategorii F 93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství, nicméně, jak Krejčířová, tak Hort zařazují také ,,dospělé´´ afektivní poruchy, jejichž první ataka se často objevuje již v dětství. U dětských pacientů je navíc třeba pomýšlet na to, že děti své emoce neumějí ještě dobře zpracovávat a reflektovat a často své pocity somatizují či přenášejí do chování. Možná také proto nalézáme kategorii F 90 až F 98 v Mezinárodní klasifikací nemocí, která se nazývá Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání. Ta prošla revizí z devátého vydání MKN na desáté, kdy byla subkategorie Emoční poruchy vyskytující se v dětství a adolescenci rozdělena pro MKN 10 na  F92 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství a F94 Poruchy sociálních vztahů se vznikem specifickým pro dětství a adolescenci. K tomuto rozdělení došlo proto, že u F92 se jedná o vystupňované, ale pro daný věk typické chování spojené s emočními projevy (např. separační úzkost), a současně, z pozorování vyšlo najevo, že tyto diagnózy nepokračují emočními poruchami do dospělosti. Na druhou stranu u F94 je společným znakem strádání dítěte či výrazné narušení jeho prostředí, které vede k poruchám sociálních vztahů (SZO). Tedy dítě má těžkosti navázat bezpečnou emoční vazbu, pro dospělý věk má tato problematika vážnější důsledky, za připomenutí zde stojí teorie attachementu a práce profesora Matějčka a Langmeiara.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V tomto článku se věnujeme jen poruchám emocí a nálad u dětí, nicméně pro úplnost a také proto, že  se tato kategorie dále ve státnicových otázkách nevyskytuje, doplňujeme strukturu celé kategorie F 90:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
F90-F98 Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*F90 Hyperkinetické poruchy (Disordines hyperkinetici)&lt;br /&gt;
*F91 Poruchy chování (Disordines morum)&lt;br /&gt;
*F92 Smíšené poruchy chování a emocí (Disordines morum et emotionum mixti)&lt;br /&gt;
*F93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství (Disordo emotionum in infantia oreus)&lt;br /&gt;
*F94 Poruchy sociálních funkcí s nástupem v dětství a dospívání (Disordines functionis socialis in infantia et adolescentia orti)&lt;br /&gt;
*F95 Tiky (Disordines spasmi involuntarii)&lt;br /&gt;
*F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání (Disordines emotionum et disordines morum in infantia sive adolescentia orti alii) (MKN10)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.0 Separační úzkostná porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN lze separační úzkostnou poruchu diagnostikovat‚ jen pokud je strach z odloučení základem úzkosti dítěte a když tato úzkost se prvně objevuje v časném dětství. Je nutno ji odlišit od běžné separační úzkosti tím‚ že její závažnost je statisticky neobvyklá (včetně přetrvávání nad hranici obvyklého věkového období) a že je sdružena se zřetelným narušením sociálního fungování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Separační úzkost je normální pro batolata a předškolní děti. Pokud děti zažívají nadměrnou úzkost z odloučení od rodičů (musí se zjistit, zda se nejedná o úzkost např. z navštěvování školky). Mezi klasické příznaky patří, že se dítě bojí, že v době nepřítomnosti rodiče, se rodičům něco stane, nebo se pro něj již nevrátí, může mít také strach, že bude uneseno, či zabito. Dítě hodně váhá, než jde spát a usínání mu dělá problém, protože se bojí, že rodiče ztratí, když bude spát, či může mít noční můry, vztahující se k tomuto problému. Pokud dítě očekává odchod rodiče, obvykle může somatizovat (bolí jej bříško, je mu zle atd.), nebo má výrazné emoční projevy (pláče, vzteká se, trpí, je apatické…), také se může sociálně odtáhnout od pečující osoby, protože předpokládá její ztrátu(krejč).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.1 Fobická anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN se vztahuje se na ty dětské strachy‚ které jsou projevem vyznačené specifické vývojové fáze a objevují se (v určité míře) u většiny dětí‚ ale jsou abnormální stupněm. Strachy‚ které se objevují v dětství‚ ale nejsou součástí normálního psychosociálního vývoje (např. agorafobie)‚ by měly být kódovány příslušnou položkou z oddílu F40–F48. Krejčířová spojuje dětské fobie zejména s bohatou fantasií a magickým myšlením dětí. Strach tedy může být ze zlodějů, hmyzu, zvířat a dalších. Upozorňuje, že se tyto fobie vyskytují u dětí normálně a časem mizí, a také nemají vztah k pozdějším fobickým poruchám v dospělosti, avšak u 3-8% dětí fobie přetrvá. Může dosáhnout patologické intenzity, která může omezovat dítě ve vývoji.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.2 Sociální anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Je normální mezi 6.-12. měsícem věku dítěte.  A přítomnost cizích lidí mohou děti nelibě nést až do věku 3 let. Pokud se po tomto věku děti brání kontaktu s dalšími cizími lidmi, anebo mu záměrně brání, jedná se o vyhýbavou poruchu (starý název této poruchy). V rodině jsou tyto děti dobře adaptovány a nemají problémy. U většiny dětí, dojde s postupem času ke zlepšení, někdy ale může nastat až v období puberty. Určité procento těchto dětí může ale na základě této poruchy rozvinout také elektivní mutismus, či sociální fobii ve vyšším věku. Popřípadě může porucha progredovat k vyhýbavé poruše osobnosti (Krejč).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U této poruchy jde také mimo obavu z cizích lidí také o obavu z nepochopení sociální situace‚ nebo o úzkost v nových cizích nebo sociálně ohrožujících situacích. Podle manuálu MKN by se tato položka měla použít pouze v tom případě‚ že tyto strachy vznikají v útlém věku a jsou neobvyklé jak pro svou tíži‚ a pro doprovodné sociální selhání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.3 Porucha sourozenecké rivality===&lt;br /&gt;
U většiny malých dětí pozorujeme po narození sourozence určitý stupeň emoční poruchy. Dle MKN by jako porucha měla být diagnostikována až tehdy‚ kdy stupeň nebo trvání této poruchy jsou jak statisticky neobvyklé‚ tak sdružené se sociální poruchou. Jedná se o nadměrné soutěžení o pozornost lásku rodičů. Neobvyklost takovému chování dávají zejména dětmi prožívané negativní emoce (otevřené nepřátelství, tělesné ubližování mladšímu sourozenci, nenávist). U této poruchy je časté opoziční vzdorování vůči rodičům, výbuchy vzteku, pocity neštěstí a sociální odtažitost dítěte. Také se tato porucha může projevit mentálním vývojovým regresem do mladšího věku (Raboch).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F 92 Smíšené poruchy chování a emocí==&lt;br /&gt;
Tato kategorie stojí na pomezí poruch chování a emočních poruch v dětství. Je charakterizována kombinací trvale agresivního‚ disociálního nebo vzdorovitého chování se zřetelně výraznými příznaky deprese‚ úzkosti nebo jiných poruch emocí. Dle MKN musí být splněna jak kritéria pro poruchy chování v dětství (F91)‚ tak pro emoční poruchy v dětství (F93)‚ nebo diagnóza neurózy typu dospělých (F40–F48) nebo poruchy nálad (F30–F39).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F92.0 Depresivní porucha chování===&lt;br /&gt;
Tato položka vyžaduje kombinaci poruchy chování (F91) s trvale výraznou depresí prokázanou symptomy‚ jako je nadměrný smutek‚ nedostatek zájmu a radosti z běžné činnosti‚ pocity viny a beznaděje. Může být přítomna též porucha spánku a chuti k jídlu.mkn&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání==&lt;br /&gt;
Tato jinak heterogenní skupina poruch‚ má společný nástup v dětství‚ ale jinak se v mnohých ohledech liší. Některé z dále jmenovaných poruch jsou dobře definovatelnými syndromy‚ ale jiné jsou spíše souborem příznaků‚ který ještě potřebuje přesnější určení‚ protože jsou často sdružené s psychosociální poruchou a protože nemohou být včleněny do určitých syndromů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.0 Neorganická enuréza===&lt;br /&gt;
Porucha charakterizovaná mimovolním odchodem moče ve dne či v noci‚ které je nepřiměřené mentálnímu věku postiženého. Nejde o následek nedostatečné kontroly močového měchýře způsobené neurologickou poruchou‚ epileptickým záchvatem nebo nějakou anatomickou abnormalitou močového ústrojí. Enuréza může trvat od narození, nebo se může objevit až po období získané kontroly nad vyprazdňováním močového měchýře. Enuréza může nebo nemusí být spojena s rozsáhlejší poruchou emocí nebo chování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Adlera je enuréza výrazový prostředek k navázání spojení s matkou. Může se jednat o to, že matka věnuje dítěti méně pozornosti, než by dítě chtělo, proto si dítě pozornost takto nevědomě vynutí. Nebo jeho potřeba pozornosti od matky nyní vzrostla. Adler také upozorňuje na situace, kdy dítě ,,říká´´, že ještě není tak daleko, jak se od něj očekává a stále potřebuje pocit bezpečí od matky, Jednoduše řečeno je ve výrazném duševním napětí, které mu neumožňuje ovládat moč. Komplikací může být to, že dítě díky pomočování získává vztah, který si přeje. Tedy je mu věnováno vyšší množství pozornosti, je v noci kontrolováno, a jak popisuje Adler, může být i rozmazlováno. Vždy je ale nutné přijít na příčinu zvýšené tenze u dítěte.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.1 Neorganická enkopréza===&lt;br /&gt;
Jde o opakovaný volní nebo mimovolní odchod stolice obvykle normální nebo téměř normální konzistence v situacích‚ které jsou v daném kulturním a sociálním prostředí k tomuto účelu nevhodné. Tento stav může znamenat patologické pokračování normální infantilní inkontinence‚ nebo ztrátu kontinence již po získání kontroly nad funkcí střev‚ nebo účelové vyprazdňování na nevhodných místech i přes normální fyziologické ovládání střeva. Může se objevit jako monosymptomatické onemocnění nebo jako součást dalšího onemocnění‚ zvláště emoční poruchy (F93.–) nebo poruchy chování (F91.–).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Většina dětí (97%) ovládá své vylučování ve věku tří let. Enkopréza je častější u chlapců než u dívek. Enkopréza se často vyskytuje s enurézou.  Co se příčin týká, popisuje Hort tyto hlavní roviny, buď je nepřirozený nadměrný tlak na dítě ve smyslu dodržování hygieny, nebo je dítě zanedbáváno. Častá je také enkopréza v důsledku zvýšené úzkosti, dítě např. není schopno zajít si na velkou ve školce a poté  neovládne vylučování jinde. Opět, obdobně jako u enurézy se o enkopréze uvažuje, jako o vysokém napětí, které dítě neumí samo vyřešit.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.2 Poruchy příjmu potravy v kojeneckém a dětském věku===&lt;br /&gt;
Poruchy příjmu potravy mají různé projevy obvykle specifické pro kojenecký věk a časné dětství. Obyčejně se k nim počítá odmítání stravy nebo nadměrná vybíravost v jídle za předpokladu dostatečné dodávky potravy kompetentní osobou pečující o dítě a za nepřítomnosti organického onemocnění. Může nebo nemusí být přidružena ruminace (potrava se vrací do úst bez nauzey nebo bez gastrointestinálního onemocnění).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.3 Pika kojenců a dětí===&lt;br /&gt;
Trvalé pojídání látek neurčených k jídlu (jako je zemina‚ úlomky laků a barev‚ atd.). Může se objevit jako symptom některé rozsáhlejší duševní choroby (např. autismu)‚ nebo jako relativně samostatné psychopatologické chování a pouze toto má být zde zařazeno. Tento příznak bývá nejčastěji pozorován u mentálně retardovaných dětí a v tom případě by hlavní diagnóza měla být vybrána z F70–F79.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud je pika samostatným problémem bývá často příznakem deprivačního syndromu, tedy výchovného zanedbávání, týrání, nebo také reakcí na zvláště zatěžující situaci, jako je rozvod rodičů. Častěji se vyskytuje u malých dětí, což je vzhledem k možnosti otravy nebezpečné.	(lebl klin. Pediatrie)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.4 Stereotypní pohybové poruchy===&lt;br /&gt;
Volní‚ opakované‚ stereotypní‚ nefunkční (a často rytmické) pohyby‚ které nejsou částí nějakého známého psychiatrického nebo neurologického stavu. Když se tyto pohyby objevují jako symptomy nějaké jiné poruchy‚ pak musí být použit příslušný kód této poruchy. Mezi pohyby‚ nemající charakter sebepoškozování patří: pohupování tělem‚ potřásání hlavou‚ vytrhávání a kroucení vlasů‚ manýry prstů a plácání rukou. Stereotypní chování sebepoškozující: opakované údery do hlavy‚ píchání do očí‚ plácání do tváří‚ kousání rtů‚ rukou a jiných částí těla. Všechny stereotypní pohyby se nejčastěji vyskytují u mentálně retardovaných (pokud tomu tak je‚ zaznamenáme oba kódy). Jestliže píchání do očí je u dítěte spojeno s poruchou vidění‚ zaznamenáme oba kódy: píchání do očí pod F98.4 a zrakovou poruchu pod příslušný kód smyslové&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.5 Koktavost (zadrhávání v řeči)===&lt;br /&gt;
Řeč‚ která je charakterizovaná častým opakováním nebo prodlužováním slabik a slov‚ případně alternativně častým zaváháním a pauzami‚ které narušují rytmický tok řeči. Klasifikována by měla být jako onemocnění pouze tehdy‚ když výrazně narušuje plynulost řeči.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koktavost byla prvotně označována jako neuróza řeči. Vzniká nejčastěji v dětském věku. Dnes se již neuvažuje čistě o psychogenních základech, ale že je zde také určitá orgánová a fyziologická predispozice. Nicméně koktavost je přechodná a na vůli nezávislá a je spojována s psychickou tenzí, která se u koktavosti vyskytuje. (lechta)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.6 Brebtavost===&lt;br /&gt;
Značně rychlá řeč s přestávkami‚ ale bez opakováni a váhání. Její tíže vede někdy až k nesrozumitelnosti. Řeč je nerytmická s přeříkáváním‚ s rychlým‚ trhavým proudem slov‚ což obvykle vede k chybnému vyjadřování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vyskytuje se především u předškolních dětí, zjednodušeně řečeno mluvidla nestíhají zamýšlený tok řeči. Breptavost kombinuje zejména nepozornost na straně psychické, dysfluenci a dysgramatičnost na straně lingvistické a dechovou dysrytmii na straně fyziologické. Navíc tento typ komunikačního problému, ovlivňuje i další komunikační kanály (čtení, psaní, hudebnost). Breptavost se vyskytuje čtyřikrát častěji u mužů a má vysokou hereditu. Celkově se uvažuje také spíše o orgánovou mozkovou odchylku. (Bytešníková)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Afektivní poruchy v dětství  a adolescenci==&lt;br /&gt;
Současně do F 90-F98  nejsou zařazeny afektivní poruchy (F 30), protože v jejich diagnostice nejsou významné diagnostické rozdíly mezi dětskou a dospělou populací. O diagnostických kritériích a daných poruchách se lze dočíst v článku Afektivní poruchy a poruchy nálady. Přičemž tyto poruchy se vyskytují také u dětí a adolescentů, ale s odchylkami způsobenými vývojovými etapami dítěte. Tyto odchylky budou dále řešeny v textu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F 31 Bipolární afektivní porucha===&lt;br /&gt;
Bipolární porucha je typická až pro dospělý věk, nicméně 20% diagnostikovaných s bipolární poruchou mělo svou první ataku v adolescenci. Na časný nástup této poruchy má vliv, pokud pacient během života zažil depresivní epizodu s rychlým nástupem, psychomotorickou retardací a psychotickými projevy. Dále výskyt afektivních poruch u dalších členů rodiny, zejména bipolární poruchy. A anamnestická zkušenost, kdy pacientovi léčba antidepresivy způsobila hypománii. Zejména manická fáze u adolescentů se může projevovat psychotickými symptomy, výrazným střídáním nálad a výraznou změnou chování, což často může vést k diagnostickým úvahám o schizofrenii, spíše než o bipolární poruše.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F 33 Deprese===&lt;br /&gt;
Deprese se v dětství vyskytuje relativně často, na rozdíl od dospělých se pojí s poruchami chování, agresivitou a somatickými stesky, zůstává anhedonie (nemožnost se radovat), pocity viny, smutná a zoufalá nálada a nízké sebehodnocení. Epidemiologický výskyt deprese u dětí a adolescentů je 1%-8%, přičemž, čím se věk dětí blíží dospělosti, tím je procento výskytu vyšší. Největším nebezpečím je až dvacetinásobná suicidalita oproti dospělé populaci. S tím, že v nižším věku se sebevražda dětí může jevit spíše jako sebezabití. Opětovně na prevalenci deprese v nižším věku má podíl hereditární zátěž a akutní nástup onemocnění. U deprese dětí se až ve 40% případů vyskytují také poruchy myšlení a vnímání, depresivní děti mohou mít halucinace, bludy a paranoidní nastavení vnímání, na rozdíl od dospělých ale tyto poruchy nekorelují se závažností deprese. Kromě těžšího rozlišení od schizofrenie se u dětí velmi špatně odlišuje depresivní epizoda (F 32) periodická depresivní porucha (F 33) a dysthymie (F 34).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U kojenců pozorujeme tzv. anaklitickou depresi dle Spitze, jedná se o depresi z odloučení od hlavní pečující osoby. Pokud je dítě opuštěno, je otřesena jeho základní důvěra, prvotně se objevuje separační šok, kdy dítě křičí, pláče, je zoufalé a agresivní, toto stadium, přechází do stadia apatie, kdy dítě nejeví zájem, projevují se u něj poruchy spánku a příjmu potravy, dítě celkově schází a rezignuje. V pozdějším věku je výrazně narušen vývoj řeči a socializace, u batolete je pozorovatelná ztráta zvídavosti, dysforie a intelektová inhibice.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nástup deprese v předškolním věku se manifestuje zejména ztrátou zvídavosti, nezájmem o hru s ostatními dětmi, nesoustředěností a poruchami spánku. Typické jsou krátké afektivní výbuchy (křik a pláč). Dítě je motoricky neklidné, jeho spánek je narušen, časté je nechutenství. Dítě se nechce socializovat, působí plaše, může se objevit také mutismus.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U mladších školních dětí je nejtypičtější porucha interpersonální komunikace, časté střídání agrese a apatie. Dítě je emočně velmi labilní (směje se a vzteká současně) a sociálně maladaptivní. Není schopné se soustředit, což vede k podrážděnosti a odporu k učení. Dítě již je schopné reflektovat, že jej nic nebaví a nic netěší.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Starší školáci s depresí mají velmi skleslou náladu a jsou apatičtí, vypadá to, jakoby neuměli mít úspěch, neuměli uchopit příležitost. Častá je performační anxieta, tedy strach, že se ztrapní před učiteli a spolužáky, zejména pokud je na ně upnutá pozornost. Hort popisuje ,,divné´´, nesrozumitelné zlobení bez kontextu či kauzality. Střídání apatie a pasivity s agresivitou a disociální aktivitou. Obvyklé jsou také somatické obtíže a regrese do nižších vývojových úrovní. Myšlenkovými procesy začíná deprese starších školáků více připomínat depresi dospělých, včetně uvažování nad sebevraždou.&lt;br /&gt;
U adolescentů je typická velká sociální izolace, ztráta komunikace s ostatními sociální stažení až fobie, velká únava a spavost, neúspěchy ve škole, nuda, zoufalství, změny váhy, velká iritabilita a impulzivita a sebevražedné pokusy, nebo zneužívání návykových látek. Jak bylo popsáno výše, může se deprese v tomto věku manifestovat i pomocí psychotických symptomů. Vzhledem ke zvýšené labilitě a impulzivitě se může deprese manifestovat střídáním apatického období s obdobím, kdy adolescent navazuje nové vztahy, ve kterých se ale nedokáže citově angažovat.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U adolescentů je jak emoční labilita, tak uzavřenost především před rodiči typická, zachycení patologické deprese je však velmi podstatné, vzhledem k extrémně vysokému riziku suicidality v tomto věku. Rozlišujeme dva základní subtypy deprese: depresi kognitivní, která se manifestuje zejména kognitivní triádou – negativní pohled na sebe, negativní pohled na svou současnou situaci a negativní pohled do budoucna. Adolescent si připadá bezvýznamný, neužitečný, nechtěný, a odmítaný. Druhým typem je endogenní deprese (inhibiční), která se manifestuje zejména útlumem, anhedonií a depresivní náladou. Etiologicky je významná hereditární zátěž a psychosociální vlivy. (Hort)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě úzkostných poruch, které jsou často u depresí komorbidní i u dospělé populace, je uváděno, že až 40% dětí s poruchou učení trpí depresí, pravděpodobně, v důsledku reakce na opakované selhávání. (krejč)&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63376</id>
		<title>Poruchy nálad a emocí u děti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63376"/>
		<updated>2020-12-23T18:20:49Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Afektivní poruchy v dětství  a adolescenci */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;V MKN 10 nalézáme kategorii F 93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství, nicméně, jak Krejčířová, tak Hort zařazují také ,,dospělé´´ afektivní poruchy, jejichž první ataka se často objevuje již v dětství. U dětských pacientů je navíc třeba pomýšlet na to, že děti své emoce neumějí ještě dobře zpracovávat a reflektovat a často své pocity somatizují či přenášejí do chování. Možná také proto nalézáme kategorii F 90 až F 98 v Mezinárodní klasifikací nemocí, která se nazývá Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání. Ta prošla revizí z devátého vydání MKN na desáté, kdy byla subkategorie Emoční poruchy vyskytující se v dětství a adolescenci rozdělena pro MKN 10 na  F92 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství a F94 Poruchy sociálních vztahů se vznikem specifickým pro dětství a adolescenci. K tomuto rozdělení došlo proto, že u F92 se jedná o vystupňované, ale pro daný věk typické chování spojené s emočními projevy (např. separační úzkost), a současně, z pozorování vyšlo najevo, že tyto diagnózy nepokračují emočními poruchami do dospělosti. Na druhou stranu u F94 je společným znakem strádání dítěte či výrazné narušení jeho prostředí, které vede k poruchám sociálních vztahů (SZO). Tedy dítě má těžkosti navázat bezpečnou emoční vazbu, pro dospělý věk má tato problematika vážnější důsledky, za připomenutí zde stojí teorie attachementu a práce profesora Matějčka a Langmeiara.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V tomto článku se věnujeme jen poruchám emocí a nálad u dětí, nicméně pro úplnost a také proto, že  se tato kategorie dále ve státnicových otázkách nevyskytuje, doplňujeme strukturu celé kategorie F 90:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
F90-F98 Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*F90 Hyperkinetické poruchy (Disordines hyperkinetici)&lt;br /&gt;
*F91 Poruchy chování (Disordines morum)&lt;br /&gt;
*F92 Smíšené poruchy chování a emocí (Disordines morum et emotionum mixti)&lt;br /&gt;
*F93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství (Disordo emotionum in infantia oreus)&lt;br /&gt;
*F94 Poruchy sociálních funkcí s nástupem v dětství a dospívání (Disordines functionis socialis in infantia et adolescentia orti)&lt;br /&gt;
*F95 Tiky (Disordines spasmi involuntarii)&lt;br /&gt;
*F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání (Disordines emotionum et disordines morum in infantia sive adolescentia orti alii) (MKN10)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.0 Separační úzkostná porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN lze separační úzkostnou poruchu diagnostikovat‚ jen pokud je strach z odloučení základem úzkosti dítěte a když tato úzkost se prvně objevuje v časném dětství. Je nutno ji odlišit od běžné separační úzkosti tím‚ že její závažnost je statisticky neobvyklá (včetně přetrvávání nad hranici obvyklého věkového období) a že je sdružena se zřetelným narušením sociálního fungování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Separační úzkost je normální pro batolata a předškolní děti. Pokud děti zažívají nadměrnou úzkost z odloučení od rodičů (musí se zjistit, zda se nejedná o úzkost např. z navštěvování školky). Mezi klasické příznaky patří, že se dítě bojí, že v době nepřítomnosti rodiče, se rodičům něco stane, nebo se pro něj již nevrátí, může mít také strach, že bude uneseno, či zabito. Dítě hodně váhá, než jde spát a usínání mu dělá problém, protože se bojí, že rodiče ztratí, když bude spát, či může mít noční můry, vztahující se k tomuto problému. Pokud dítě očekává odchod rodiče, obvykle může somatizovat (bolí jej bříško, je mu zle atd.), nebo má výrazné emoční projevy (pláče, vzteká se, trpí, je apatické…), také se může sociálně odtáhnout od pečující osoby, protože předpokládá její ztrátu(krejč).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.1 Fobická anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN se vztahuje se na ty dětské strachy‚ které jsou projevem vyznačené specifické vývojové fáze a objevují se (v určité míře) u většiny dětí‚ ale jsou abnormální stupněm. Strachy‚ které se objevují v dětství‚ ale nejsou součástí normálního psychosociálního vývoje (např. agorafobie)‚ by měly být kódovány příslušnou položkou z oddílu F40–F48. Krejčířová spojuje dětské fobie zejména s bohatou fantasií a magickým myšlením dětí. Strach tedy může být ze zlodějů, hmyzu, zvířat a dalších. Upozorňuje, že se tyto fobie vyskytují u dětí normálně a časem mizí, a také nemají vztah k pozdějším fobickým poruchám v dospělosti, avšak u 3-8% dětí fobie přetrvá. Může dosáhnout patologické intenzity, která může omezovat dítě ve vývoji.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.2 Sociální anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Je normální mezi 6.-12. měsícem věku dítěte.  A přítomnost cizích lidí mohou děti nelibě nést až do věku 3 let. Pokud se po tomto věku děti brání kontaktu s dalšími cizími lidmi, anebo mu záměrně brání, jedná se o vyhýbavou poruchu (starý název této poruchy). V rodině jsou tyto děti dobře adaptovány a nemají problémy. U většiny dětí, dojde s postupem času ke zlepšení, někdy ale může nastat až v období puberty. Určité procento těchto dětí může ale na základě této poruchy rozvinout také elektivní mutismus, či sociální fobii ve vyšším věku. Popřípadě může porucha progredovat k vyhýbavé poruše osobnosti (Krejč).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U této poruchy jde také mimo obavu z cizích lidí také o obavu z nepochopení sociální situace‚ nebo o úzkost v nových cizích nebo sociálně ohrožujících situacích. Podle manuálu MKN by se tato položka měla použít pouze v tom případě‚ že tyto strachy vznikají v útlém věku a jsou neobvyklé jak pro svou tíži‚ a pro doprovodné sociální selhání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.3 Porucha sourozenecké rivality===&lt;br /&gt;
U většiny malých dětí pozorujeme po narození sourozence určitý stupeň emoční poruchy. Dle MKN by jako porucha měla být diagnostikována až tehdy‚ kdy stupeň nebo trvání této poruchy jsou jak statisticky neobvyklé‚ tak sdružené se sociální poruchou. Jedná se o nadměrné soutěžení o pozornost lásku rodičů. Neobvyklost takovému chování dávají zejména dětmi prožívané negativní emoce (otevřené nepřátelství, tělesné ubližování mladšímu sourozenci, nenávist). U této poruchy je časté opoziční vzdorování vůči rodičům, výbuchy vzteku, pocity neštěstí a sociální odtažitost dítěte. Také se tato porucha může projevit mentálním vývojovým regresem do mladšího věku (Raboch).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F 92 Smíšené poruchy chování a emocí==&lt;br /&gt;
Tato kategorie stojí na pomezí poruch chování a emočních poruch v dětství. Je charakterizována kombinací trvale agresivního‚ disociálního nebo vzdorovitého chování se zřetelně výraznými příznaky deprese‚ úzkosti nebo jiných poruch emocí. Dle MKN musí být splněna jak kritéria pro poruchy chování v dětství (F91)‚ tak pro emoční poruchy v dětství (F93)‚ nebo diagnóza neurózy typu dospělých (F40–F48) nebo poruchy nálad (F30–F39).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F92.0 Depresivní porucha chování===&lt;br /&gt;
Tato položka vyžaduje kombinaci poruchy chování (F91) s trvale výraznou depresí prokázanou symptomy‚ jako je nadměrný smutek‚ nedostatek zájmu a radosti z běžné činnosti‚ pocity viny a beznaděje. Může být přítomna též porucha spánku a chuti k jídlu.mkn&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání==&lt;br /&gt;
Tato jinak heterogenní skupina poruch‚ má společný nástup v dětství‚ ale jinak se v mnohých ohledech liší. Některé z dále jmenovaných poruch jsou dobře definovatelnými syndromy‚ ale jiné jsou spíše souborem příznaků‚ který ještě potřebuje přesnější určení‚ protože jsou často sdružené s psychosociální poruchou a protože nemohou být včleněny do určitých syndromů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.0 Neorganická enuréza===&lt;br /&gt;
Porucha charakterizovaná mimovolním odchodem moče ve dne či v noci‚ které je nepřiměřené mentálnímu věku postiženého. Nejde o následek nedostatečné kontroly močového měchýře způsobené neurologickou poruchou‚ epileptickým záchvatem nebo nějakou anatomickou abnormalitou močového ústrojí. Enuréza může trvat od narození, nebo se může objevit až po období získané kontroly nad vyprazdňováním močového měchýře. Enuréza může nebo nemusí být spojena s rozsáhlejší poruchou emocí nebo chování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Adlera je enuréza výrazový prostředek k navázání spojení s matkou. Může se jednat o to, že matka věnuje dítěti méně pozornosti, než by dítě chtělo, proto si dítě pozornost takto nevědomě vynutí. Nebo jeho potřeba pozornosti od matky nyní vzrostla. Adler také upozorňuje na situace, kdy dítě ,,říká´´, že ještě není tak daleko, jak se od něj očekává a stále potřebuje pocit bezpečí od matky, Jednoduše řečeno je ve výrazném duševním napětí, které mu neumožňuje ovládat moč. Komplikací může být to, že dítě díky pomočování získává vztah, který si přeje. Tedy je mu věnováno vyšší množství pozornosti, je v noci kontrolováno, a jak popisuje Adler, může být i rozmazlováno. Vždy je ale nutné přijít na příčinu zvýšené tenze u dítěte.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.1 Neorganická enkopréza===&lt;br /&gt;
Jde o opakovaný volní nebo mimovolní odchod stolice obvykle normální nebo téměř normální konzistence v situacích‚ které jsou v daném kulturním a sociálním prostředí k tomuto účelu nevhodné. Tento stav může znamenat patologické pokračování normální infantilní inkontinence‚ nebo ztrátu kontinence již po získání kontroly nad funkcí střev‚ nebo účelové vyprazdňování na nevhodných místech i přes normální fyziologické ovládání střeva. Může se objevit jako monosymptomatické onemocnění nebo jako součást dalšího onemocnění‚ zvláště emoční poruchy (F93.–) nebo poruchy chování (F91.–).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Většina dětí (97%) ovládá své vylučování ve věku tří let. Enkopréza je častější u chlapců než u dívek. Enkopréza se často vyskytuje s enurézou.  Co se příčin týká, popisuje Hort tyto hlavní roviny, buď je nepřirozený nadměrný tlak na dítě ve smyslu dodržování hygieny, nebo je dítě zanedbáváno. Častá je také enkopréza v důsledku zvýšené úzkosti, dítě např. není schopno zajít si na velkou ve školce a poté  neovládne vylučování jinde. Opět, obdobně jako u enurézy se o enkopréze uvažuje, jako o vysokém napětí, které dítě neumí samo vyřešit.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.2 Poruchy příjmu potravy v kojeneckém a dětském věku===&lt;br /&gt;
Poruchy příjmu potravy mají různé projevy obvykle specifické pro kojenecký věk a časné dětství. Obyčejně se k nim počítá odmítání stravy nebo nadměrná vybíravost v jídle za předpokladu dostatečné dodávky potravy kompetentní osobou pečující o dítě a za nepřítomnosti organického onemocnění. Může nebo nemusí být přidružena ruminace (potrava se vrací do úst bez nauzey nebo bez gastrointestinálního onemocnění).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.3 Pika kojenců a dětí===&lt;br /&gt;
Trvalé pojídání látek neurčených k jídlu (jako je zemina‚ úlomky laků a barev‚ atd.). Může se objevit jako symptom některé rozsáhlejší duševní choroby (např. autismu)‚ nebo jako relativně samostatné psychopatologické chování a pouze toto má být zde zařazeno. Tento příznak bývá nejčastěji pozorován u mentálně retardovaných dětí a v tom případě by hlavní diagnóza měla být vybrána z F70–F79.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud je pika samostatným problémem bývá často příznakem deprivačního syndromu, tedy výchovného zanedbávání, týrání, nebo také reakcí na zvláště zatěžující situaci, jako je rozvod rodičů. Častěji se vyskytuje u malých dětí, což je vzhledem k možnosti otravy nebezpečné.	(lebl klin. Pediatrie)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.4 Stereotypní pohybové poruchy===&lt;br /&gt;
Volní‚ opakované‚ stereotypní‚ nefunkční (a často rytmické) pohyby‚ které nejsou částí nějakého známého psychiatrického nebo neurologického stavu. Když se tyto pohyby objevují jako symptomy nějaké jiné poruchy‚ pak musí být použit příslušný kód této poruchy. Mezi pohyby‚ nemající charakter sebepoškozování patří: pohupování tělem‚ potřásání hlavou‚ vytrhávání a kroucení vlasů‚ manýry prstů a plácání rukou. Stereotypní chování sebepoškozující: opakované údery do hlavy‚ píchání do očí‚ plácání do tváří‚ kousání rtů‚ rukou a jiných částí těla. Všechny stereotypní pohyby se nejčastěji vyskytují u mentálně retardovaných (pokud tomu tak je‚ zaznamenáme oba kódy). Jestliže píchání do očí je u dítěte spojeno s poruchou vidění‚ zaznamenáme oba kódy: píchání do očí pod F98.4 a zrakovou poruchu pod příslušný kód smyslové&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.5 Koktavost (zadrhávání v řeči)===&lt;br /&gt;
Řeč‚ která je charakterizovaná častým opakováním nebo prodlužováním slabik a slov‚ případně alternativně častým zaváháním a pauzami‚ které narušují rytmický tok řeči. Klasifikována by měla být jako onemocnění pouze tehdy‚ když výrazně narušuje plynulost řeči.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koktavost byla prvotně označována jako neuróza řeči. Vzniká nejčastěji v dětském věku. Dnes se již neuvažuje čistě o psychogenních základech, ale že je zde také určitá orgánová a fyziologická predispozice. Nicméně koktavost je přechodná a na vůli nezávislá a je spojována s psychickou tenzí, která se u koktavosti vyskytuje. (lechta)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F98.6 Brebtavost===&lt;br /&gt;
Značně rychlá řeč s přestávkami‚ ale bez opakováni a váhání. Její tíže vede někdy až k nesrozumitelnosti. Řeč je nerytmická s přeříkáváním‚ s rychlým‚ trhavým proudem slov‚ což obvykle vede k chybnému vyjadřování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vyskytuje se především u předškolních dětí, zjednodušeně řečeno mluvidla nestíhají zamýšlený tok řeči. Breptavost kombinuje zejména nepozornost na straně psychické, dysfluenci a dysgramatičnost na straně lingvistické a dechovou dysrytmii na straně fyziologické. Navíc tento typ komunikačního problému, ovlivňuje i další komunikační kanály (čtení, psaní, hudebnost). Breptavost se vyskytuje čtyřikrát častěji u mužů a má vysokou hereditu. Celkově se uvažuje také spíše o orgánovou mozkovou odchylku. (Bytešníková)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Afektivní poruchy v dětství  a adolescenci==&lt;br /&gt;
Současně do F 90-F98  nejsou zařazeny afektivní poruchy (F 30), protože v jejich diagnostice nejsou významné diagnostické rozdíly mezi dětskou a dospělou populací. O diagnostických kritériích a daných poruchách se lze dočíst v článku Afektivní poruchy a poruchy nálady. Přičemž tyto poruchy se vyskytují také u dětí a adolescentů, ale s odchylkami způsobenými vývojovými etapami dítěte. Tyto odchylky budou dále řešeny v textu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== F 31 Bipolární afektivní porucha ===&lt;br /&gt;
Bipolární porucha je typická až pro dospělý věk, nicméně 20% diagnostikovaných s bipolární poruchou mělo svou první ataku v adolescenci. Na časný nástup této poruchy má vliv, pokud pacient během života zažil depresivní epizodu s rychlým nástupem, psychomotorickou retardací a psychotickými projevy. Dále výskyt afektivních poruch u dalších členů rodiny, zejména bipolární poruchy. A anamnestická zkušenost, kdy pacientovi léčba antidepresivy způsobila hypománii. Zejména manická fáze u adolescentů se může projevovat psychotickými symptomy, výrazným střídáním nálad a výraznou změnou chování, což často může vést k diagnostickým úvahám o schizofrenii, spíše než o bipolární poruše.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== F 33 Deprese ===&lt;br /&gt;
Deprese se v dětství vyskytuje relativně často, na rozdíl od dospělých se pojí s poruchami chování, agresivitou a somatickými stesky, zůstává anhedonie (nemožnost se radovat), pocity viny, smutná a zoufalá nálada a nízké sebehodnocení. Epidemiologický výskyt deprese u dětí a adolescentů je 1%-8%, přičemž, čím se věk dětí blíží dospělosti, tím je procento výskytu vyšší. Největším nebezpečím je až dvacetinásobná suicidalita oproti dospělé populaci. S tím, že v nižším věku se sebevražda dětí může jevit spíše jako sebezabití. Opětovně na prevalenci deprese v nižším věku má podíl hereditární zátěž a akutní nástup onemocnění. U deprese dětí se až ve 40% případů vyskytují také poruchy myšlení a vnímání, depresivní děti mohou mít halucinace, bludy a paranoidní nastavení vnímání, na rozdíl od dospělých ale tyto poruchy nekorelují se závažností deprese. Kromě těžšího rozlišení od schizofrenie se u dětí velmi špatně odlišuje depresivní epizoda (F 32) periodická depresivní porucha (F 33) a dysthymie (F 34).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U kojenců pozorujeme tzv. anaklitickou depresi dle Spitze, jedná se o depresi z odloučení od hlavní pečující osoby. Pokud je dítě opuštěno, je otřesena jeho základní důvěra, prvotně se objevuje separační šok, kdy dítě křičí, pláče, je zoufalé a agresivní, toto stadium, přechází do stadia apatie, kdy dítě nejeví zájem, projevují se u něj poruchy spánku a příjmu potravy, dítě celkově schází a rezignuje. V pozdějším věku je výrazně narušen vývoj řeči a socializace, u batolete je pozorovatelná ztráta zvídavosti, dysforie a intelektová inhibice.&lt;br /&gt;
Nástup deprese v předškolním věku se manifestuje zejména ztrátou zvídavosti, nezájmem o hru s ostatními dětmi, nesoustředěností a poruchami spánku. Typické jsou krátké afektivní výbuchy (křik a pláč). Dítě je motoricky neklidné, jeho spánek je narušen, časté je nechutenství. Dítě se nechce socializovat, působí plaše, může se objevit také mutismus.&lt;br /&gt;
U mladších školních dětí je nejtypičtější porucha interpersonální komunikace, časté střídání agrese a apatie. Dítě je emočně velmi labilní (směje se a vzteká současně) a sociálně maladaptivní. Není schopné se soustředit, což vede k podrážděnosti a odporu k učení. Dítě již je schopné reflektovat, že jej nic nebaví a nic netěší.&lt;br /&gt;
Starší školáci s depresí mají velmi skleslou náladu a jsou apatičtí, vypadá to, jakoby neuměli mít úspěch, neuměli uchopit příležitost. Častá je performační anxieta, tedy strach, že se ztrapní před učiteli a spolužáky, zejména pokud je na ně upnutá pozornost. Hort popisuje ,,divné´´, nesrozumitelné zlobení bez kontextu či kauzality. Střídání apatie a pasivity s agresivitou a disociální aktivitou. Obvyklé jsou také somatické obtíže a regrese do nižších vývojových úrovní. Myšlenkovými procesy začíná deprese starších školáků více připomínat depresi dospělých, včetně uvažování nad sebevraždou.&lt;br /&gt;
U adolescentů je typická velká sociální izolace, ztráta komunikace s ostatními sociální stažení až fobie, velká únava a spavost, neúspěchy ve škole, nuda, zoufalství, změny váhy, velká iritabilita a impulzivita a sebevražedné pokusy, nebo zneužívání návykových látek. Jak bylo popsáno výše, může se deprese v tomto věku manifestovat i pomocí psychotických symptomů. Vzhledem ke zvýšené labilitě a impulzivitě se může deprese manifestovat střídáním apatického období s obdobím, kdy adolescent navazuje nové vztahy, ve kterých se ale nedokáže citově angažovat.&lt;br /&gt;
U adolescentů je jak emoční labilita, tak uzavřenost především před rodiči typická, zachycení patologické deprese je však velmi podstatné, vzhledem k extrémně vysokému riziku suicidality v tomto věku. Rozlišujeme dva základní subtypy deprese: depresi kognitivní, která se manifestuje zejména kognitivní triádou – negativní pohled na sebe, negativní pohled na svou současnou situaci a negativní pohled do budoucna. Adolescent si připadá bezvýznamný, neužitečný, nechtěný, a odmítaný. Druhým typem je endogenní deprese (inhibiční), která se manifestuje zejména útlumem, anhedonií a depresivní náladou. Etiologicky je významná hereditární zátěž a psychosociální vlivy. (Hort)&lt;br /&gt;
Kromě úzkostných poruch, které jsou často u depresí komorbidní i u dospělé populace, je uváděno, že až 40% dětí s poruchou učení trpí depresí, pravděpodobně, v důsledku reakce na opakované selhávání. (krejč)&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63375</id>
		<title>Poruchy nálad a emocí u děti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63375"/>
		<updated>2020-12-23T18:19:58Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* F92.0 Depresivní porucha chování */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;V MKN 10 nalézáme kategorii F 93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství, nicméně, jak Krejčířová, tak Hort zařazují také ,,dospělé´´ afektivní poruchy, jejichž první ataka se často objevuje již v dětství. U dětských pacientů je navíc třeba pomýšlet na to, že děti své emoce neumějí ještě dobře zpracovávat a reflektovat a často své pocity somatizují či přenášejí do chování. Možná také proto nalézáme kategorii F 90 až F 98 v Mezinárodní klasifikací nemocí, která se nazývá Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání. Ta prošla revizí z devátého vydání MKN na desáté, kdy byla subkategorie Emoční poruchy vyskytující se v dětství a adolescenci rozdělena pro MKN 10 na  F92 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství a F94 Poruchy sociálních vztahů se vznikem specifickým pro dětství a adolescenci. K tomuto rozdělení došlo proto, že u F92 se jedná o vystupňované, ale pro daný věk typické chování spojené s emočními projevy (např. separační úzkost), a současně, z pozorování vyšlo najevo, že tyto diagnózy nepokračují emočními poruchami do dospělosti. Na druhou stranu u F94 je společným znakem strádání dítěte či výrazné narušení jeho prostředí, které vede k poruchám sociálních vztahů (SZO). Tedy dítě má těžkosti navázat bezpečnou emoční vazbu, pro dospělý věk má tato problematika vážnější důsledky, za připomenutí zde stojí teorie attachementu a práce profesora Matějčka a Langmeiara.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V tomto článku se věnujeme jen poruchám emocí a nálad u dětí, nicméně pro úplnost a také proto, že  se tato kategorie dále ve státnicových otázkách nevyskytuje, doplňujeme strukturu celé kategorie F 90:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
F90-F98 Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*F90 Hyperkinetické poruchy (Disordines hyperkinetici)&lt;br /&gt;
*F91 Poruchy chování (Disordines morum)&lt;br /&gt;
*F92 Smíšené poruchy chování a emocí (Disordines morum et emotionum mixti)&lt;br /&gt;
*F93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství (Disordo emotionum in infantia oreus)&lt;br /&gt;
*F94 Poruchy sociálních funkcí s nástupem v dětství a dospívání (Disordines functionis socialis in infantia et adolescentia orti)&lt;br /&gt;
*F95 Tiky (Disordines spasmi involuntarii)&lt;br /&gt;
*F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání (Disordines emotionum et disordines morum in infantia sive adolescentia orti alii) (MKN10)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.0 Separační úzkostná porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN lze separační úzkostnou poruchu diagnostikovat‚ jen pokud je strach z odloučení základem úzkosti dítěte a když tato úzkost se prvně objevuje v časném dětství. Je nutno ji odlišit od běžné separační úzkosti tím‚ že její závažnost je statisticky neobvyklá (včetně přetrvávání nad hranici obvyklého věkového období) a že je sdružena se zřetelným narušením sociálního fungování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Separační úzkost je normální pro batolata a předškolní děti. Pokud děti zažívají nadměrnou úzkost z odloučení od rodičů (musí se zjistit, zda se nejedná o úzkost např. z navštěvování školky). Mezi klasické příznaky patří, že se dítě bojí, že v době nepřítomnosti rodiče, se rodičům něco stane, nebo se pro něj již nevrátí, může mít také strach, že bude uneseno, či zabito. Dítě hodně váhá, než jde spát a usínání mu dělá problém, protože se bojí, že rodiče ztratí, když bude spát, či může mít noční můry, vztahující se k tomuto problému. Pokud dítě očekává odchod rodiče, obvykle může somatizovat (bolí jej bříško, je mu zle atd.), nebo má výrazné emoční projevy (pláče, vzteká se, trpí, je apatické…), také se může sociálně odtáhnout od pečující osoby, protože předpokládá její ztrátu(krejč).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.1 Fobická anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN se vztahuje se na ty dětské strachy‚ které jsou projevem vyznačené specifické vývojové fáze a objevují se (v určité míře) u většiny dětí‚ ale jsou abnormální stupněm. Strachy‚ které se objevují v dětství‚ ale nejsou součástí normálního psychosociálního vývoje (např. agorafobie)‚ by měly být kódovány příslušnou položkou z oddílu F40–F48. Krejčířová spojuje dětské fobie zejména s bohatou fantasií a magickým myšlením dětí. Strach tedy může být ze zlodějů, hmyzu, zvířat a dalších. Upozorňuje, že se tyto fobie vyskytují u dětí normálně a časem mizí, a také nemají vztah k pozdějším fobickým poruchám v dospělosti, avšak u 3-8% dětí fobie přetrvá. Může dosáhnout patologické intenzity, která může omezovat dítě ve vývoji.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.2 Sociální anxiózní porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Je normální mezi 6.-12. měsícem věku dítěte.  A přítomnost cizích lidí mohou děti nelibě nést až do věku 3 let. Pokud se po tomto věku děti brání kontaktu s dalšími cizími lidmi, anebo mu záměrně brání, jedná se o vyhýbavou poruchu (starý název této poruchy). V rodině jsou tyto děti dobře adaptovány a nemají problémy. U většiny dětí, dojde s postupem času ke zlepšení, někdy ale může nastat až v období puberty. Určité procento těchto dětí může ale na základě této poruchy rozvinout také elektivní mutismus, či sociální fobii ve vyšším věku. Popřípadě může porucha progredovat k vyhýbavé poruše osobnosti (Krejč).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U této poruchy jde také mimo obavu z cizích lidí také o obavu z nepochopení sociální situace‚ nebo o úzkost v nových cizích nebo sociálně ohrožujících situacích. Podle manuálu MKN by se tato položka měla použít pouze v tom případě‚ že tyto strachy vznikají v útlém věku a jsou neobvyklé jak pro svou tíži‚ a pro doprovodné sociální selhání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.3 Porucha sourozenecké rivality===&lt;br /&gt;
U většiny malých dětí pozorujeme po narození sourozence určitý stupeň emoční poruchy. Dle MKN by jako porucha měla být diagnostikována až tehdy‚ kdy stupeň nebo trvání této poruchy jsou jak statisticky neobvyklé‚ tak sdružené se sociální poruchou. Jedná se o nadměrné soutěžení o pozornost lásku rodičů. Neobvyklost takovému chování dávají zejména dětmi prožívané negativní emoce (otevřené nepřátelství, tělesné ubližování mladšímu sourozenci, nenávist). U této poruchy je časté opoziční vzdorování vůči rodičům, výbuchy vzteku, pocity neštěstí a sociální odtažitost dítěte. Také se tato porucha může projevit mentálním vývojovým regresem do mladšího věku (Raboch).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==F 92 Smíšené poruchy chování a emocí==&lt;br /&gt;
Tato kategorie stojí na pomezí poruch chování a emočních poruch v dětství. Je charakterizována kombinací trvale agresivního‚ disociálního nebo vzdorovitého chování se zřetelně výraznými příznaky deprese‚ úzkosti nebo jiných poruch emocí. Dle MKN musí být splněna jak kritéria pro poruchy chování v dětství (F91)‚ tak pro emoční poruchy v dětství (F93)‚ nebo diagnóza neurózy typu dospělých (F40–F48) nebo poruchy nálad (F30–F39).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F92.0 Depresivní porucha chování===&lt;br /&gt;
Tato položka vyžaduje kombinaci poruchy chování (F91) s trvale výraznou depresí prokázanou symptomy‚ jako je nadměrný smutek‚ nedostatek zájmu a radosti z běžné činnosti‚ pocity viny a beznaděje. Může být přítomna též porucha spánku a chuti k jídlu.mkn&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání ==&lt;br /&gt;
Tato jinak heterogenní skupina poruch‚ má společný nástup v dětství‚ ale jinak se v mnohých ohledech liší. Některé z dále jmenovaných poruch jsou dobře definovatelnými syndromy‚ ale jiné jsou spíše souborem příznaků‚ který ještě potřebuje přesnější určení‚ protože jsou často sdružené s psychosociální poruchou a protože nemohou být včleněny do určitých syndromů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== F98.0 Neorganická enuréza ===&lt;br /&gt;
Porucha charakterizovaná mimovolním odchodem moče ve dne či v noci‚ které je nepřiměřené mentálnímu věku postiženého. Nejde o následek nedostatečné kontroly močového měchýře způsobené neurologickou poruchou‚ epileptickým záchvatem nebo nějakou anatomickou abnormalitou močového ústrojí. Enuréza může trvat od narození, nebo se může objevit až po období získané kontroly nad vyprazdňováním močového měchýře. Enuréza může nebo nemusí být spojena s rozsáhlejší poruchou emocí nebo chování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Adlera je enuréza výrazový prostředek k navázání spojení s matkou. Může se jednat o to, že matka věnuje dítěti méně pozornosti, než by dítě chtělo, proto si dítě pozornost takto nevědomě vynutí. Nebo jeho potřeba pozornosti od matky nyní vzrostla. Adler také upozorňuje na situace, kdy dítě ,,říká´´, že ještě není tak daleko, jak se od něj očekává a stále potřebuje pocit bezpečí od matky, Jednoduše řečeno je ve výrazném duševním napětí, které mu neumožňuje ovládat moč. Komplikací může být to, že dítě díky pomočování získává vztah, který si přeje. Tedy je mu věnováno vyšší množství pozornosti, je v noci kontrolováno, a jak popisuje Adler, může být i rozmazlováno. Vždy je ale nutné přijít na příčinu zvýšené tenze u dítěte.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== F98.1 Neorganická enkopréza ===&lt;br /&gt;
Jde o opakovaný volní nebo mimovolní odchod stolice obvykle normální nebo téměř normální konzistence v situacích‚ které jsou v daném kulturním a sociálním prostředí k tomuto účelu nevhodné. Tento stav může znamenat patologické pokračování normální infantilní inkontinence‚ nebo ztrátu kontinence již po získání kontroly nad funkcí střev‚ nebo účelové vyprazdňování na nevhodných místech i přes normální fyziologické ovládání střeva. Může se objevit jako monosymptomatické onemocnění nebo jako součást dalšího onemocnění‚ zvláště emoční poruchy (F93.–) nebo poruchy chování (F91.–).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Většina dětí (97%) ovládá své vylučování ve věku tří let. Enkopréza je častější u chlapců než u dívek. Enkopréza se často vyskytuje s enurézou.  Co se příčin týká, popisuje Hort tyto hlavní roviny, buď je nepřirozený nadměrný tlak na dítě ve smyslu dodržování hygieny, nebo je dítě zanedbáváno. Častá je také enkopréza v důsledku zvýšené úzkosti, dítě např. není schopno zajít si na velkou ve školce a poté  neovládne vylučování jinde. Opět, obdobně jako u enurézy se o enkopréze uvažuje, jako o vysokém napětí, které dítě neumí samo vyřešit.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== F98.2 Poruchy příjmu potravy v kojeneckém a dětském věku ===&lt;br /&gt;
Poruchy příjmu potravy mají různé projevy obvykle specifické pro kojenecký věk a časné dětství. Obyčejně se k nim počítá odmítání stravy nebo nadměrná vybíravost v jídle za předpokladu dostatečné dodávky potravy kompetentní osobou pečující o dítě a za nepřítomnosti organického onemocnění. Může nebo nemusí být přidružena ruminace (potrava se vrací do úst bez nauzey nebo bez gastrointestinálního onemocnění).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== F98.3 Pika kojenců a dětí ===&lt;br /&gt;
Trvalé pojídání látek neurčených k jídlu (jako je zemina‚ úlomky laků a barev‚ atd.). Může se objevit jako symptom některé rozsáhlejší duševní choroby (např. autismu)‚ nebo jako relativně samostatné psychopatologické chování a pouze toto má být zde zařazeno. Tento příznak bývá nejčastěji pozorován u mentálně retardovaných dětí a v tom případě by hlavní diagnóza měla být vybrána z F70–F79.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud je pika samostatným problémem bývá často příznakem deprivačního syndromu, tedy výchovného zanedbávání, týrání, nebo také reakcí na zvláště zatěžující situaci, jako je rozvod rodičů. Častěji se vyskytuje u malých dětí, což je vzhledem k možnosti otravy nebezpečné.	(lebl klin. Pediatrie)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== F98.4 Stereotypní pohybové poruchy ===&lt;br /&gt;
Volní‚ opakované‚ stereotypní‚ nefunkční (a často rytmické) pohyby‚ které nejsou částí nějakého známého psychiatrického nebo neurologického stavu. Když se tyto pohyby objevují jako symptomy nějaké jiné poruchy‚ pak musí být použit příslušný kód této poruchy. Mezi pohyby‚ nemající charakter sebepoškozování patří: pohupování tělem‚ potřásání hlavou‚ vytrhávání a kroucení vlasů‚ manýry prstů a plácání rukou. Stereotypní chování sebepoškozující: opakované údery do hlavy‚ píchání do očí‚ plácání do tváří‚ kousání rtů‚ rukou a jiných částí těla. Všechny stereotypní pohyby se nejčastěji vyskytují u mentálně retardovaných (pokud tomu tak je‚ zaznamenáme oba kódy). Jestliže píchání do očí je u dítěte spojeno s poruchou vidění‚ zaznamenáme oba kódy: píchání do očí pod F98.4 a zrakovou poruchu pod příslušný kód smyslové&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== F98.5 Koktavost (zadrhávání v řeči) ===&lt;br /&gt;
Řeč‚ která je charakterizovaná častým opakováním nebo prodlužováním slabik a slov‚ případně alternativně častým zaváháním a pauzami‚ které narušují rytmický tok řeči. Klasifikována by měla být jako onemocnění pouze tehdy‚ když výrazně narušuje plynulost řeči.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koktavost byla prvotně označována jako neuróza řeči. Vzniká nejčastěji v dětském věku. Dnes se již neuvažuje čistě o psychogenních základech, ale že je zde také určitá orgánová a fyziologická predispozice. Nicméně koktavost je přechodná a na vůli nezávislá a je spojována s psychickou tenzí, která se u koktavosti vyskytuje. (lechta)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== F98.6 Brebtavost ===&lt;br /&gt;
Značně rychlá řeč s přestávkami‚ ale bez opakováni a váhání. Její tíže vede někdy až k nesrozumitelnosti. Řeč je nerytmická s přeříkáváním‚ s rychlým‚ trhavým proudem slov‚ což obvykle vede k chybnému vyjadřování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vyskytuje se především u předškolních dětí, zjednodušeně řečeno mluvidla nestíhají zamýšlený tok řeči. Breptavost kombinuje zejména nepozornost na straně psychické, dysfluenci a dysgramatičnost na straně lingvistické a dechovou dysrytmii na straně fyziologické. Navíc tento typ komunikačního problému, ovlivňuje i další komunikační kanály (čtení, psaní, hudebnost). Breptavost se vyskytuje čtyřikrát častěji u mužů a má vysokou hereditu. Celkově se uvažuje také spíše o orgánovou mozkovou odchylku. (Bytešníková)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Afektivní poruchy v dětství  a adolescenci ==&lt;br /&gt;
Současně do F 90-F98  nejsou zařazeny afektivní poruchy (F 30), protože v jejich diagnostice nejsou významné diagnostické rozdíly mezi dětskou a dospělou populací. O diagnostických kritériích a daných poruchách se lze dočíst v článku Afektivní poruchy a poruchy nálady. Přičemž tyto poruchy se vyskytují také u dětí a adolescentů, ale s odchylkami způsobenými vývojovými etapami dítěte. Tyto odchylky budou dále řešeny v textu.&lt;br /&gt;
F 31 Bipolární afektivní porucha&lt;br /&gt;
Bipolární porucha je typická až pro dospělý věk, nicméně 20% diagnostikovaných s bipolární poruchou mělo svou první ataku v adolescenci. Na časný nástup této poruchy má vliv, pokud pacient během života zažil depresivní epizodu s rychlým nástupem, psychomotorickou retardací a psychotickými projevy. Dále výskyt afektivních poruch u dalších členů rodiny, zejména bipolární poruchy. A anamnestická zkušenost, kdy pacientovi léčba antidepresivy způsobila hypománii. Zejména manická fáze u adolescentů se může projevovat psychotickými symptomy, výrazným střídáním nálad a výraznou změnou chování, což často může vést k diagnostickým úvahám o schizofrenii, spíše než o bipolární poruše.&lt;br /&gt;
F 33 Deprese&lt;br /&gt;
Deprese se v dětství vyskytuje relativně často, na rozdíl od dospělých se pojí s poruchami chování, agresivitou a somatickými stesky, zůstává anhedonie (nemožnost se radovat), pocity viny, smutná a zoufalá nálada a nízké sebehodnocení. Epidemiologický výskyt deprese u dětí a adolescentů je 1%-8%, přičemž, čím se věk dětí blíží dospělosti, tím je procento výskytu vyšší. Největším nebezpečím je až dvacetinásobná suicidalita oproti dospělé populaci. S tím, že v nižším věku se sebevražda dětí může jevit spíše jako sebezabití. Opětovně na prevalenci deprese v nižším věku má podíl hereditární zátěž a akutní nástup onemocnění. U deprese dětí se až ve 40% případů vyskytují také poruchy myšlení a vnímání, depresivní děti mohou mít halucinace, bludy a paranoidní nastavení vnímání, na rozdíl od dospělých ale tyto poruchy nekorelují se závažností deprese. Kromě těžšího rozlišení od schizofrenie se u dětí velmi špatně odlišuje depresivní epizoda (F 32) periodická depresivní porucha (F 33) a dysthymie (F 34).&lt;br /&gt;
U kojenců pozorujeme tzv. anaklitickou depresi dle Spitze, jedná se o depresi z odloučení od hlavní pečující osoby. Pokud je dítě opuštěno, je otřesena jeho základní důvěra, prvotně se objevuje separační šok, kdy dítě křičí, pláče, je zoufalé a agresivní, toto stadium, přechází do stadia apatie, kdy dítě nejeví zájem, projevují se u něj poruchy spánku a příjmu potravy, dítě celkově schází a rezignuje. V pozdějším věku je výrazně narušen vývoj řeči a socializace, u batolete je pozorovatelná ztráta zvídavosti, dysforie a intelektová inhibice.&lt;br /&gt;
Nástup deprese v předškolním věku se manifestuje zejména ztrátou zvídavosti, nezájmem o hru s ostatními dětmi, nesoustředěností a poruchami spánku. Typické jsou krátké afektivní výbuchy (křik a pláč). Dítě je motoricky neklidné, jeho spánek je narušen, časté je nechutenství. Dítě se nechce socializovat, působí plaše, může se objevit také mutismus.&lt;br /&gt;
U mladších školních dětí je nejtypičtější porucha interpersonální komunikace, časté střídání agrese a apatie. Dítě je emočně velmi labilní (směje se a vzteká současně) a sociálně maladaptivní. Není schopné se soustředit, což vede k podrážděnosti a odporu k učení. Dítě již je schopné reflektovat, že jej nic nebaví a nic netěší.&lt;br /&gt;
Starší školáci s depresí mají velmi skleslou náladu a jsou apatičtí, vypadá to, jakoby neuměli mít úspěch, neuměli uchopit příležitost. Častá je performační anxieta, tedy strach, že se ztrapní před učiteli a spolužáky, zejména pokud je na ně upnutá pozornost. Hort popisuje ,,divné´´, nesrozumitelné zlobení bez kontextu či kauzality. Střídání apatie a pasivity s agresivitou a disociální aktivitou. Obvyklé jsou také somatické obtíže a regrese do nižších vývojových úrovní. Myšlenkovými procesy začíná deprese starších školáků více připomínat depresi dospělých, včetně uvažování nad sebevraždou.&lt;br /&gt;
U adolescentů je typická velká sociální izolace, ztráta komunikace s ostatními sociální stažení až fobie, velká únava a spavost, neúspěchy ve škole, nuda, zoufalství, změny váhy, velká iritabilita a impulzivita a sebevražedné pokusy, nebo zneužívání návykových látek. Jak bylo popsáno výše, může se deprese v tomto věku manifestovat i pomocí psychotických symptomů. Vzhledem ke zvýšené labilitě a impulzivitě se může deprese manifestovat střídáním apatického období s obdobím, kdy adolescent navazuje nové vztahy, ve kterých se ale nedokáže citově angažovat.&lt;br /&gt;
U adolescentů je jak emoční labilita, tak uzavřenost především před rodiči typická, zachycení patologické deprese je však velmi podstatné, vzhledem k extrémně vysokému riziku suicidality v tomto věku. Rozlišujeme dva základní subtypy deprese: depresi kognitivní, která se manifestuje zejména kognitivní triádou – negativní pohled na sebe, negativní pohled na svou současnou situaci a negativní pohled do budoucna. Adolescent si připadá bezvýznamný, neužitečný, nechtěný, a odmítaný. Druhým typem je endogenní deprese (inhibiční), která se manifestuje zejména útlumem, anhedonií a depresivní náladou. Etiologicky je významná hereditární zátěž a psychosociální vlivy. (Hort)&lt;br /&gt;
Kromě úzkostných poruch, které jsou často u depresí komorbidní i u dospělé populace, je uváděno, že až 40% dětí s poruchou učení trpí depresí, pravděpodobně, v důsledku reakce na opakované selhávání. (krejč)&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63374</id>
		<title>Poruchy nálad a emocí u děti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63374"/>
		<updated>2020-12-23T18:15:54Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* F93.0 Separační úzkostná porucha v dětství */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;V MKN 10 nalézáme kategorii F 93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství, nicméně, jak Krejčířová, tak Hort zařazují také ,,dospělé´´ afektivní poruchy, jejichž první ataka se často objevuje již v dětství. U dětských pacientů je navíc třeba pomýšlet na to, že děti své emoce neumějí ještě dobře zpracovávat a reflektovat a často své pocity somatizují či přenášejí do chování. Možná také proto nalézáme kategorii F 90 až F 98 v Mezinárodní klasifikací nemocí, která se nazývá Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání. Ta prošla revizí z devátého vydání MKN na desáté, kdy byla subkategorie Emoční poruchy vyskytující se v dětství a adolescenci rozdělena pro MKN 10 na  F92 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství a F94 Poruchy sociálních vztahů se vznikem specifickým pro dětství a adolescenci. K tomuto rozdělení došlo proto, že u F92 se jedná o vystupňované, ale pro daný věk typické chování spojené s emočními projevy (např. separační úzkost), a současně, z pozorování vyšlo najevo, že tyto diagnózy nepokračují emočními poruchami do dospělosti. Na druhou stranu u F94 je společným znakem strádání dítěte či výrazné narušení jeho prostředí, které vede k poruchám sociálních vztahů (SZO). Tedy dítě má těžkosti navázat bezpečnou emoční vazbu, pro dospělý věk má tato problematika vážnější důsledky, za připomenutí zde stojí teorie attachementu a práce profesora Matějčka a Langmeiara.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V tomto článku se věnujeme jen poruchám emocí a nálad u dětí, nicméně pro úplnost a také proto, že  se tato kategorie dále ve státnicových otázkách nevyskytuje, doplňujeme strukturu celé kategorie F 90:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
F90-F98 Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*F90 Hyperkinetické poruchy (Disordines hyperkinetici)&lt;br /&gt;
*F91 Poruchy chování (Disordines morum)&lt;br /&gt;
*F92 Smíšené poruchy chování a emocí (Disordines morum et emotionum mixti)&lt;br /&gt;
*F93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství (Disordo emotionum in infantia oreus)&lt;br /&gt;
*F94 Poruchy sociálních funkcí s nástupem v dětství a dospívání (Disordines functionis socialis in infantia et adolescentia orti)&lt;br /&gt;
*F95 Tiky (Disordines spasmi involuntarii)&lt;br /&gt;
*F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání (Disordines emotionum et disordines morum in infantia sive adolescentia orti alii) (MKN10)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===F93.0 Separační úzkostná porucha v dětství===&lt;br /&gt;
Dle MKN lze separační úzkostnou poruchu diagnostikovat‚ jen pokud je strach z odloučení základem úzkosti dítěte a když tato úzkost se prvně objevuje v časném dětství. Je nutno ji odlišit od běžné separační úzkosti tím‚ že její závažnost je statisticky neobvyklá (včetně přetrvávání nad hranici obvyklého věkového období) a že je sdružena se zřetelným narušením sociálního fungování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Separační úzkost je normální pro batolata a předškolní děti. Pokud děti zažívají nadměrnou úzkost z odloučení od rodičů (musí se zjistit, zda se nejedná o úzkost např. z navštěvování školky). Mezi klasické příznaky patří, že se dítě bojí, že v době nepřítomnosti rodiče, se rodičům něco stane, nebo se pro něj již nevrátí, může mít také strach, že bude uneseno, či zabito. Dítě hodně váhá, než jde spát a usínání mu dělá problém, protože se bojí, že rodiče ztratí, když bude spát, či může mít noční můry, vztahující se k tomuto problému. Pokud dítě očekává odchod rodiče, obvykle může somatizovat (bolí jej bříško, je mu zle atd.), nebo má výrazné emoční projevy (pláče, vzteká se, trpí, je apatické…), také se může sociálně odtáhnout od pečující osoby, protože předpokládá její ztrátu(krejč).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== F93.1 Fobická anxiózní porucha v dětství ===&lt;br /&gt;
Dle MKN se vztahuje se na ty dětské strachy‚ které jsou projevem vyznačené specifické vývojové fáze a objevují se (v určité míře) u většiny dětí‚ ale jsou abnormální stupněm. Strachy‚ které se objevují v dětství‚ ale nejsou součástí normálního psychosociálního vývoje (např. agorafobie)‚ by měly být kódovány příslušnou položkou z oddílu F40–F48. Krejčířová spojuje dětské fobie zejména s bohatou fantasií a magickým myšlením dětí. Strach tedy může být ze zlodějů, hmyzu, zvířat a dalších. Upozorňuje, že se tyto fobie vyskytují u dětí normálně a časem mizí, a také nemají vztah k pozdějším fobickým poruchám v dospělosti, avšak u 3-8% dětí fobie přetrvá. Může dosáhnout patologické intenzity, která může omezovat dítě ve vývoji.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== F93.2 Sociální anxiózní porucha v dětství ===&lt;br /&gt;
Je normální mezi 6.-12. měsícem věku dítěte.  A přítomnost cizích lidí mohou děti nelibě nést až do věku 3 let. Pokud se po tomto věku děti brání kontaktu s dalšími cizími lidmi, anebo mu záměrně brání, jedná se o vyhýbavou poruchu (starý název této poruchy). V rodině jsou tyto děti dobře adaptovány a nemají problémy. U většiny dětí, dojde s postupem času ke zlepšení, někdy ale může nastat až v období puberty. Určité procento těchto dětí může ale na základě této poruchy rozvinout také elektivní mutismus, či sociální fobii ve vyšším věku. Popřípadě může porucha progredovat k vyhýbavé poruše osobnosti (Krejč).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
U této poruchy jde také mimo obavu z cizích lidí také o obavu z nepochopení sociální situace‚ nebo o úzkost v nových cizích nebo sociálně ohrožujících situacích. Podle manuálu MKN by se tato položka měla použít pouze v tom případě‚ že tyto strachy vznikají v útlém věku a jsou neobvyklé jak pro svou tíži‚ a pro doprovodné sociální selhání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== F93.3 Porucha sourozenecké rivality ===&lt;br /&gt;
U většiny malých dětí pozorujeme po narození sourozence určitý stupeň emoční poruchy. Dle MKN by jako porucha měla být diagnostikována až tehdy‚ kdy stupeň nebo trvání této poruchy jsou jak statisticky neobvyklé‚ tak sdružené se sociální poruchou. Jedná se o nadměrné soutěžení o pozornost lásku rodičů. Neobvyklost takovému chování dávají zejména dětmi prožívané negativní emoce (otevřené nepřátelství, tělesné ubližování mladšímu sourozenci, nenávist). U této poruchy je časté opoziční vzdorování vůči rodičům, výbuchy vzteku, pocity neštěstí a sociální odtažitost dítěte. Také se tato porucha může projevit mentálním vývojovým regresem do mladšího věku (Raboch).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== F 92 Smíšené poruchy chování a emocí ==&lt;br /&gt;
Tato kategorie stojí na pomezí poruch chování a emočních poruch v dětství. Je charakterizována kombinací trvale agresivního‚ disociálního nebo vzdorovitého chování se zřetelně výraznými příznaky deprese‚ úzkosti nebo jiných poruch emocí. Dle MKN musí být splněna jak kritéria pro poruchy chování v dětství (F91)‚ tak pro emoční poruchy v dětství (F93)‚ nebo diagnóza neurózy typu dospělých (F40–F48) nebo poruchy nálad (F30–F39).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== F92.0 Depresivní porucha chování ===&lt;br /&gt;
Tato položka vyžaduje kombinaci poruchy chování (F91) s trvale výraznou depresí prokázanou symptomy‚ jako je nadměrný smutek‚ nedostatek zájmu a radosti z běžné činnosti‚ pocity viny a beznaděje. Může být přítomna též porucha spánku a chuti k jídlu.	mkn	&lt;br /&gt;
F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání&lt;br /&gt;
Tato jinak heterogenní skupina poruch‚ má společný nástup v dětství‚ ale jinak se v mnohých ohledech liší. Některé z dále jmenovaných poruch jsou dobře definovatelnými syndromy‚ ale jiné jsou spíše souborem příznaků‚ který ještě potřebuje přesnější určení‚ protože jsou často sdružené s psychosociální poruchou a protože nemohou být včleněny do určitých syndromů.		&lt;br /&gt;
F98.0 Neorganická enuréza&lt;br /&gt;
Porucha charakterizovaná mimovolním odchodem moče ve dne či v noci‚ které je nepřiměřené mentálnímu věku postiženého. Nejde o následek nedostatečné kontroly močového měchýře způsobené neurologickou poruchou‚ epileptickým záchvatem nebo nějakou anatomickou abnormalitou močového ústrojí. Enuréza může trvat od narození, nebo se může objevit až po období získané kontroly nad vyprazdňováním močového měchýře. Enuréza může nebo nemusí být spojena s rozsáhlejší poruchou emocí nebo chování.&lt;br /&gt;
Dle Adlera je enuréza výrazový prostředek k navázání spojení s matkou. Může se jednat o to, že matka věnuje dítěti méně pozornosti, než by dítě chtělo, proto si dítě pozornost takto nevědomě vynutí. Nebo jeho potřeba pozornosti od matky nyní vzrostla. Adler také upozorňuje na situace, kdy dítě ,,říká´´, že ještě není tak daleko, jak se od něj očekává a stále potřebuje pocit bezpečí od matky, Jednoduše řečeno je ve výrazném duševním napětí, které mu neumožňuje ovládat moč. Komplikací může být to, že dítě díky pomočování získává vztah, který si přeje. Tedy je mu věnováno vyšší množství pozornosti, je v noci kontrolováno, a jak popisuje Adler, může být i rozmazlováno. Vždy je ale nutné přijít na příčinu zvýšené tenze u dítěte.&lt;br /&gt;
F98.1 Neorganická enkopréza&lt;br /&gt;
Jde o opakovaný volní nebo mimovolní odchod stolice obvykle normální nebo téměř normální konzistence v situacích‚ které jsou v daném kulturním a sociálním prostředí k tomuto účelu nevhodné. Tento stav může znamenat patologické pokračování normální infantilní inkontinence‚ nebo ztrátu kontinence již po získání kontroly nad funkcí střev‚ nebo účelové vyprazdňování na nevhodných místech i přes normální fyziologické ovládání střeva. Může se objevit jako monosymptomatické onemocnění nebo jako součást dalšího onemocnění‚ zvláště emoční poruchy (F93.–) nebo poruchy chování (F91.–).	&lt;br /&gt;
Většina dětí (97%) ovládá své vylučování ve věku tří let. Enkopréza je častější u chlapců než u dívek. Enkopréza se často vyskytuje s enurézou.  Co se příčin týká, popisuje Hort tyto hlavní roviny, buď je nepřirozený nadměrný tlak na dítě ve smyslu dodržování hygieny, nebo je dítě zanedbáváno. Častá je také enkopréza v důsledku zvýšené úzkosti, dítě např. není schopno zajít si na velkou ve školce a poté  neovládne vylučování jinde. Opět, obdobně jako u enurézy se o enkopréze uvažuje, jako o vysokém napětí, které dítě neumí samo vyřešit.&lt;br /&gt;
F98.2 Poruchy příjmu potravy v kojeneckém a dětském věku&lt;br /&gt;
Poruchy příjmu potravy mají různé projevy obvykle specifické pro kojenecký věk a časné dětství. Obyčejně se k nim počítá odmítání stravy nebo nadměrná vybíravost v jídle za předpokladu dostatečné dodávky potravy kompetentní osobou pečující o dítě a za nepřítomnosti organického onemocnění. Může nebo nemusí být přidružena ruminace (potrava se vrací do úst bez nauzey nebo bez gastrointestinálního onemocnění).		&lt;br /&gt;
F98.3 Pika kojenců a dětí&lt;br /&gt;
Trvalé pojídání látek neurčených k jídlu (jako je zemina‚ úlomky laků a barev‚ atd.). Může se objevit jako symptom některé rozsáhlejší duševní choroby (např. autismu)‚ nebo jako relativně samostatné psychopatologické chování a pouze toto má být zde zařazeno. Tento příznak bývá nejčastěji pozorován u mentálně retardovaných dětí a v tom případě by hlavní diagnóza měla být vybrána z F70–F79.	&lt;br /&gt;
Pokud je pika samostatným problémem bývá často příznakem deprivačního syndromu, tedy výchovného zanedbávání, týrání, nebo také reakcí na zvláště zatěžující situaci, jako je rozvod rodičů. Častěji se vyskytuje u malých dětí, což je vzhledem k možnosti otravy nebezpečné.	(lebl klin. Pediatrie)&lt;br /&gt;
F98.4 Stereotypní pohybové poruchy&lt;br /&gt;
Volní‚ opakované‚ stereotypní‚ nefunkční (a často rytmické) pohyby‚ které nejsou částí nějakého známého psychiatrického nebo neurologického stavu. Když se tyto pohyby objevují jako symptomy nějaké jiné poruchy‚ pak musí být použit příslušný kód této poruchy. Mezi pohyby‚ nemající charakter sebepoškozování patří: pohupování tělem‚ potřásání hlavou‚ vytrhávání a kroucení vlasů‚ manýry prstů a plácání rukou. Stereotypní chování sebepoškozující: opakované údery do hlavy‚ píchání do očí‚ plácání do tváří‚ kousání rtů‚ rukou a jiných částí těla. Všechny stereotypní pohyby se nejčastěji vyskytují u mentálně retardovaných (pokud tomu tak je‚ zaznamenáme oba kódy). Jestliže píchání do očí je u dítěte spojeno s poruchou vidění‚ zaznamenáme oba kódy: píchání do očí pod F98.4 a zrakovou poruchu pod příslušný kód smyslové&lt;br /&gt;
F98.5 Koktavost (zadrhávání v řeči)&lt;br /&gt;
Řeč‚ která je charakterizovaná častým opakováním nebo prodlužováním slabik a slov‚ případně alternativně častým zaváháním a pauzami‚ které narušují rytmický tok řeči. Klasifikována by měla být jako onemocnění pouze tehdy‚ když výrazně narušuje plynulost řeči.&lt;br /&gt;
Koktavost byla prvotně označována jako neuróza řeči. Vzniká nejčastěji v dětském věku. Dnes se již neuvažuje čistě o psychogenních základech, ale že je zde také určitá orgánová a fyziologická predispozice. Nicméně koktavost je přechodná a na vůli nezávislá a je spojována s psychickou tenzí, která se u koktavosti vyskytuje. (lechta)&lt;br /&gt;
F98.6 Brebtavost&lt;br /&gt;
Značně rychlá řeč s přestávkami‚ ale bez opakováni a váhání. Její tíže vede někdy až k nesrozumitelnosti. Řeč je nerytmická s přeříkáváním‚ s rychlým‚ trhavým proudem slov‚ což obvykle vede k chybnému vyjadřování.	&lt;br /&gt;
Vyskytuje se především u předškolních dětí, zjednodušeně řečeno mluvidla nestíhají zamýšlený tok řeči. Breptavost kombinuje zejména nepozornost na straně psychické, dysfluenci a dysgramatičnost na straně lingvistické a dechovou dysrytmii na straně fyziologické. Navíc tento typ komunikačního problému, ovlivňuje i další komunikační kanály (čtení, psaní, hudebnost). Breptavost se vyskytuje čtyřikrát častěji u mužů a má vysokou hereditu. Celkově se uvažuje také spíše o orgánovou mozkovou odchylku. (Bytešníková)	&lt;br /&gt;
Afektivní poruchy v dětství  a adolescenci&lt;br /&gt;
Současně do F 90-F98  nejsou zařazeny afektivní poruchy (F 30), protože v jejich diagnostice nejsou významné diagnostické rozdíly mezi dětskou a dospělou populací. O diagnostických kritériích a daných poruchách se lze dočíst v článku Afektivní poruchy a poruchy nálady. Přičemž tyto poruchy se vyskytují také u dětí a adolescentů, ale s odchylkami způsobenými vývojovými etapami dítěte. Tyto odchylky budou dále řešeny v textu.&lt;br /&gt;
F 31 Bipolární afektivní porucha&lt;br /&gt;
Bipolární porucha je typická až pro dospělý věk, nicméně 20% diagnostikovaných s bipolární poruchou mělo svou první ataku v adolescenci. Na časný nástup této poruchy má vliv, pokud pacient během života zažil depresivní epizodu s rychlým nástupem, psychomotorickou retardací a psychotickými projevy. Dále výskyt afektivních poruch u dalších členů rodiny, zejména bipolární poruchy. A anamnestická zkušenost, kdy pacientovi léčba antidepresivy způsobila hypománii. Zejména manická fáze u adolescentů se může projevovat psychotickými symptomy, výrazným střídáním nálad a výraznou změnou chování, což často může vést k diagnostickým úvahám o schizofrenii, spíše než o bipolární poruše.&lt;br /&gt;
F 33 Deprese&lt;br /&gt;
Deprese se v dětství vyskytuje relativně často, na rozdíl od dospělých se pojí s poruchami chování, agresivitou a somatickými stesky, zůstává anhedonie (nemožnost se radovat), pocity viny, smutná a zoufalá nálada a nízké sebehodnocení. Epidemiologický výskyt deprese u dětí a adolescentů je 1%-8%, přičemž, čím se věk dětí blíží dospělosti, tím je procento výskytu vyšší. Největším nebezpečím je až dvacetinásobná suicidalita oproti dospělé populaci. S tím, že v nižším věku se sebevražda dětí může jevit spíše jako sebezabití. Opětovně na prevalenci deprese v nižším věku má podíl hereditární zátěž a akutní nástup onemocnění. U deprese dětí se až ve 40% případů vyskytují také poruchy myšlení a vnímání, depresivní děti mohou mít halucinace, bludy a paranoidní nastavení vnímání, na rozdíl od dospělých ale tyto poruchy nekorelují se závažností deprese. Kromě těžšího rozlišení od schizofrenie se u dětí velmi špatně odlišuje depresivní epizoda (F 32) periodická depresivní porucha (F 33) a dysthymie (F 34).&lt;br /&gt;
U kojenců pozorujeme tzv. anaklitickou depresi dle Spitze, jedná se o depresi z odloučení od hlavní pečující osoby. Pokud je dítě opuštěno, je otřesena jeho základní důvěra, prvotně se objevuje separační šok, kdy dítě křičí, pláče, je zoufalé a agresivní, toto stadium, přechází do stadia apatie, kdy dítě nejeví zájem, projevují se u něj poruchy spánku a příjmu potravy, dítě celkově schází a rezignuje. V pozdějším věku je výrazně narušen vývoj řeči a socializace, u batolete je pozorovatelná ztráta zvídavosti, dysforie a intelektová inhibice.&lt;br /&gt;
Nástup deprese v předškolním věku se manifestuje zejména ztrátou zvídavosti, nezájmem o hru s ostatními dětmi, nesoustředěností a poruchami spánku. Typické jsou krátké afektivní výbuchy (křik a pláč). Dítě je motoricky neklidné, jeho spánek je narušen, časté je nechutenství. Dítě se nechce socializovat, působí plaše, může se objevit také mutismus.&lt;br /&gt;
U mladších školních dětí je nejtypičtější porucha interpersonální komunikace, časté střídání agrese a apatie. Dítě je emočně velmi labilní (směje se a vzteká současně) a sociálně maladaptivní. Není schopné se soustředit, což vede k podrážděnosti a odporu k učení. Dítě již je schopné reflektovat, že jej nic nebaví a nic netěší.&lt;br /&gt;
Starší školáci s depresí mají velmi skleslou náladu a jsou apatičtí, vypadá to, jakoby neuměli mít úspěch, neuměli uchopit příležitost. Častá je performační anxieta, tedy strach, že se ztrapní před učiteli a spolužáky, zejména pokud je na ně upnutá pozornost. Hort popisuje ,,divné´´, nesrozumitelné zlobení bez kontextu či kauzality. Střídání apatie a pasivity s agresivitou a disociální aktivitou. Obvyklé jsou také somatické obtíže a regrese do nižších vývojových úrovní. Myšlenkovými procesy začíná deprese starších školáků více připomínat depresi dospělých, včetně uvažování nad sebevraždou.&lt;br /&gt;
U adolescentů je typická velká sociální izolace, ztráta komunikace s ostatními sociální stažení až fobie, velká únava a spavost, neúspěchy ve škole, nuda, zoufalství, změny váhy, velká iritabilita a impulzivita a sebevražedné pokusy, nebo zneužívání návykových látek. Jak bylo popsáno výše, může se deprese v tomto věku manifestovat i pomocí psychotických symptomů. Vzhledem ke zvýšené labilitě a impulzivitě se může deprese manifestovat střídáním apatického období s obdobím, kdy adolescent navazuje nové vztahy, ve kterých se ale nedokáže citově angažovat.&lt;br /&gt;
U adolescentů je jak emoční labilita, tak uzavřenost především před rodiči typická, zachycení patologické deprese je však velmi podstatné, vzhledem k extrémně vysokému riziku suicidality v tomto věku. Rozlišujeme dva základní subtypy deprese: depresi kognitivní, která se manifestuje zejména kognitivní triádou – negativní pohled na sebe, negativní pohled na svou současnou situaci a negativní pohled do budoucna. Adolescent si připadá bezvýznamný, neužitečný, nechtěný, a odmítaný. Druhým typem je endogenní deprese (inhibiční), která se manifestuje zejména útlumem, anhedonií a depresivní náladou. Etiologicky je významná hereditární zátěž a psychosociální vlivy. (Hort)&lt;br /&gt;
Kromě úzkostných poruch, které jsou často u depresí komorbidní i u dospělé populace, je uváděno, že až 40% dětí s poruchou učení trpí depresí, pravděpodobně, v důsledku reakce na opakované selhávání. (krejč)&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63373</id>
		<title>Poruchy nálad a emocí u děti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63373"/>
		<updated>2020-12-23T18:14:11Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;V MKN 10 nalézáme kategorii F 93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství, nicméně, jak Krejčířová, tak Hort zařazují také ,,dospělé´´ afektivní poruchy, jejichž první ataka se často objevuje již v dětství. U dětských pacientů je navíc třeba pomýšlet na to, že děti své emoce neumějí ještě dobře zpracovávat a reflektovat a často své pocity somatizují či přenášejí do chování. Možná také proto nalézáme kategorii F 90 až F 98 v Mezinárodní klasifikací nemocí, která se nazývá Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání. Ta prošla revizí z devátého vydání MKN na desáté, kdy byla subkategorie Emoční poruchy vyskytující se v dětství a adolescenci rozdělena pro MKN 10 na  F92 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství a F94 Poruchy sociálních vztahů se vznikem specifickým pro dětství a adolescenci. K tomuto rozdělení došlo proto, že u F92 se jedná o vystupňované, ale pro daný věk typické chování spojené s emočními projevy (např. separační úzkost), a současně, z pozorování vyšlo najevo, že tyto diagnózy nepokračují emočními poruchami do dospělosti. Na druhou stranu u F94 je společným znakem strádání dítěte či výrazné narušení jeho prostředí, které vede k poruchám sociálních vztahů (SZO). Tedy dítě má těžkosti navázat bezpečnou emoční vazbu, pro dospělý věk má tato problematika vážnější důsledky, za připomenutí zde stojí teorie attachementu a práce profesora Matějčka a Langmeiara.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V tomto článku se věnujeme jen poruchám emocí a nálad u dětí, nicméně pro úplnost a také proto, že  se tato kategorie dále ve státnicových otázkách nevyskytuje, doplňujeme strukturu celé kategorie F 90:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
F90-F98 Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* F90 Hyperkinetické poruchy (Disordines hyperkinetici)&lt;br /&gt;
* F91 Poruchy chování (Disordines morum)&lt;br /&gt;
* F92 Smíšené poruchy chování a emocí (Disordines morum et emotionum mixti)&lt;br /&gt;
* F93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství (Disordo emotionum in infantia oreus)&lt;br /&gt;
* F94 Poruchy sociálních funkcí s nástupem v dětství a dospívání (Disordines functionis socialis in infantia et adolescentia orti)&lt;br /&gt;
* F95 Tiky (Disordines spasmi involuntarii)&lt;br /&gt;
* F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání (Disordines emotionum et disordines morum in infantia sive adolescentia orti alii) (MKN10)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== F93.0 Separační úzkostná porucha v dětství ===&lt;br /&gt;
Dle MKN lze separační úzkostnou poruchu diagnostikovat‚ jen pokud je strach z odloučení základem úzkosti dítěte a když tato úzkost se prvně objevuje v časném dětství. Je nutno ji odlišit od běžné separační úzkosti tím‚ že její závažnost je statisticky neobvyklá (včetně přetrvávání nad hranici obvyklého věkového období) a že je sdružena se zřetelným narušením sociálního fungování.&lt;br /&gt;
Separační úzkost je normální pro batolata a předškolní děti. Pokud děti zažívají nadměrnou úzkost z odloučení od rodičů (musí se zjistit, zda se nejedná o úzkost např. z navštěvování školky). Mezi klasické příznaky patří, že se dítě bojí, že v době nepřítomnosti rodiče, se rodičům něco stane, nebo se pro něj již nevrátí, může mít také strach, že bude uneseno, či zabito. Dítě hodně váhá, než jde spát a usínání mu dělá problém, protože se bojí, že rodiče ztratí, když bude spát, či může mít noční můry, vztahující se k tomuto problému. Pokud dítě očekává odchod rodiče, obvykle může somatizovat (bolí jej bříško, je mu zle atd.), nebo má výrazné emoční projevy (pláče, vzteká se, trpí, je apatické…), také se může sociálně odtáhnout od pečující osoby, protože předpokládá její ztrátu(krejč).&lt;br /&gt;
F93.1 Fobická anxiózní porucha v dětství&lt;br /&gt;
Dle MKN se vztahuje se na ty dětské strachy‚ které jsou projevem vyznačené specifické vývojové fáze a objevují se (v určité míře) u většiny dětí‚ ale jsou abnormální stupněm. Strachy‚ které se objevují v dětství‚ ale nejsou součástí normálního psychosociálního vývoje (např. agorafobie)‚ by měly být kódovány příslušnou položkou z oddílu F40–F48. Krejčířová spojuje dětské fobie zejména s bohatou fantasií a magickým myšlením dětí. Strach tedy může být ze zlodějů, hmyzu, zvířat a dalších. Upozorňuje, že se tyto fobie vyskytují u dětí normálně a časem mizí, a také nemají vztah k pozdějším fobickým poruchám v dospělosti, avšak u 3-8% dětí fobie přetrvá. Může dosáhnout patologické intenzity, která může omezovat dítě ve vývoji.&lt;br /&gt;
F93.2 Sociální anxiózní porucha v dětství&lt;br /&gt;
Je normální mezi 6.-12. měsícem věku dítěte.  A přítomnost cizích lidí mohou děti nelibě nést až do věku 3 let. Pokud se po tomto věku děti brání kontaktu s dalšími cizími lidmi, anebo mu záměrně brání, jedná se o vyhýbavou poruchu (starý název této poruchy). V rodině jsou tyto děti dobře adaptovány a nemají problémy. U většiny dětí, dojde s postupem času ke zlepšení, někdy ale může nastat až v období puberty. Určité procento těchto dětí může ale na základě této poruchy rozvinout také elektivní mutismus, či sociální fobii ve vyšším věku. Popřípadě může porucha progredovat k vyhýbavé poruše osobnosti (Krejč).&lt;br /&gt;
U této poruchy jde také mimo obavu z cizích lidí také o obavu z nepochopení sociální situace‚ nebo o úzkost v nových cizích nebo sociálně ohrožujících situacích. Podle manuálu MKN by se tato položka měla použít pouze v tom případě‚ že tyto strachy vznikají v útlém věku a jsou neobvyklé jak pro svou tíži‚ a pro doprovodné sociální selhání.&lt;br /&gt;
F93.3 Porucha sourozenecké rivality&lt;br /&gt;
U většiny malých dětí pozorujeme po narození sourozence určitý stupeň emoční poruchy. Dle MKN by jako porucha měla být diagnostikována až tehdy‚ kdy stupeň nebo trvání této poruchy jsou jak statisticky neobvyklé‚ tak sdružené se sociální poruchou. Jedná se o nadměrné soutěžení o pozornost lásku rodičů. Neobvyklost takovému chování dávají zejména dětmi prožívané negativní emoce (otevřené nepřátelství, tělesné ubližování mladšímu sourozenci, nenávist). U této poruchy je časté opoziční vzdorování vůči rodičům, výbuchy vzteku, pocity neštěstí a sociální odtažitost dítěte. Také se tato porucha může projevit mentálním vývojovým regresem do mladšího věku (Raboch).&lt;br /&gt;
F 92 Smíšené poruchy chování a emocí&lt;br /&gt;
Tato kategorie stojí na pomezí poruch chování a emočních poruch v dětství. Je charakterizována kombinací trvale agresivního‚ disociálního nebo vzdorovitého chování se zřetelně výraznými příznaky deprese‚ úzkosti nebo jiných poruch emocí. Dle MKN musí být splněna jak kritéria pro poruchy chování v dětství (F91)‚ tak pro emoční poruchy v dětství (F93)‚ nebo diagnóza neurózy typu dospělých (F40–F48) nebo poruchy nálad (F30–F39).&lt;br /&gt;
F92.0 Depresivní porucha chování&lt;br /&gt;
Tato položka vyžaduje kombinaci poruchy chování (F91) s trvale výraznou depresí prokázanou symptomy‚ jako je nadměrný smutek‚ nedostatek zájmu a radosti z běžné činnosti‚ pocity viny a beznaděje. Může být přítomna též porucha spánku a chuti k jídlu.	mkn	&lt;br /&gt;
F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání&lt;br /&gt;
Tato jinak heterogenní skupina poruch‚ má společný nástup v dětství‚ ale jinak se v mnohých ohledech liší. Některé z dále jmenovaných poruch jsou dobře definovatelnými syndromy‚ ale jiné jsou spíše souborem příznaků‚ který ještě potřebuje přesnější určení‚ protože jsou často sdružené s psychosociální poruchou a protože nemohou být včleněny do určitých syndromů.		&lt;br /&gt;
F98.0 Neorganická enuréza&lt;br /&gt;
Porucha charakterizovaná mimovolním odchodem moče ve dne či v noci‚ které je nepřiměřené mentálnímu věku postiženého. Nejde o následek nedostatečné kontroly močového měchýře způsobené neurologickou poruchou‚ epileptickým záchvatem nebo nějakou anatomickou abnormalitou močového ústrojí. Enuréza může trvat od narození, nebo se může objevit až po období získané kontroly nad vyprazdňováním močového měchýře. Enuréza může nebo nemusí být spojena s rozsáhlejší poruchou emocí nebo chování.&lt;br /&gt;
Dle Adlera je enuréza výrazový prostředek k navázání spojení s matkou. Může se jednat o to, že matka věnuje dítěti méně pozornosti, než by dítě chtělo, proto si dítě pozornost takto nevědomě vynutí. Nebo jeho potřeba pozornosti od matky nyní vzrostla. Adler také upozorňuje na situace, kdy dítě ,,říká´´, že ještě není tak daleko, jak se od něj očekává a stále potřebuje pocit bezpečí od matky, Jednoduše řečeno je ve výrazném duševním napětí, které mu neumožňuje ovládat moč. Komplikací může být to, že dítě díky pomočování získává vztah, který si přeje. Tedy je mu věnováno vyšší množství pozornosti, je v noci kontrolováno, a jak popisuje Adler, může být i rozmazlováno. Vždy je ale nutné přijít na příčinu zvýšené tenze u dítěte.&lt;br /&gt;
F98.1 Neorganická enkopréza&lt;br /&gt;
Jde o opakovaný volní nebo mimovolní odchod stolice obvykle normální nebo téměř normální konzistence v situacích‚ které jsou v daném kulturním a sociálním prostředí k tomuto účelu nevhodné. Tento stav může znamenat patologické pokračování normální infantilní inkontinence‚ nebo ztrátu kontinence již po získání kontroly nad funkcí střev‚ nebo účelové vyprazdňování na nevhodných místech i přes normální fyziologické ovládání střeva. Může se objevit jako monosymptomatické onemocnění nebo jako součást dalšího onemocnění‚ zvláště emoční poruchy (F93.–) nebo poruchy chování (F91.–).	&lt;br /&gt;
Většina dětí (97%) ovládá své vylučování ve věku tří let. Enkopréza je častější u chlapců než u dívek. Enkopréza se často vyskytuje s enurézou.  Co se příčin týká, popisuje Hort tyto hlavní roviny, buď je nepřirozený nadměrný tlak na dítě ve smyslu dodržování hygieny, nebo je dítě zanedbáváno. Častá je také enkopréza v důsledku zvýšené úzkosti, dítě např. není schopno zajít si na velkou ve školce a poté  neovládne vylučování jinde. Opět, obdobně jako u enurézy se o enkopréze uvažuje, jako o vysokém napětí, které dítě neumí samo vyřešit.&lt;br /&gt;
F98.2 Poruchy příjmu potravy v kojeneckém a dětském věku&lt;br /&gt;
Poruchy příjmu potravy mají různé projevy obvykle specifické pro kojenecký věk a časné dětství. Obyčejně se k nim počítá odmítání stravy nebo nadměrná vybíravost v jídle za předpokladu dostatečné dodávky potravy kompetentní osobou pečující o dítě a za nepřítomnosti organického onemocnění. Může nebo nemusí být přidružena ruminace (potrava se vrací do úst bez nauzey nebo bez gastrointestinálního onemocnění).		&lt;br /&gt;
F98.3 Pika kojenců a dětí&lt;br /&gt;
Trvalé pojídání látek neurčených k jídlu (jako je zemina‚ úlomky laků a barev‚ atd.). Může se objevit jako symptom některé rozsáhlejší duševní choroby (např. autismu)‚ nebo jako relativně samostatné psychopatologické chování a pouze toto má být zde zařazeno. Tento příznak bývá nejčastěji pozorován u mentálně retardovaných dětí a v tom případě by hlavní diagnóza měla být vybrána z F70–F79.	&lt;br /&gt;
Pokud je pika samostatným problémem bývá často příznakem deprivačního syndromu, tedy výchovného zanedbávání, týrání, nebo také reakcí na zvláště zatěžující situaci, jako je rozvod rodičů. Častěji se vyskytuje u malých dětí, což je vzhledem k možnosti otravy nebezpečné.	(lebl klin. Pediatrie)&lt;br /&gt;
F98.4 Stereotypní pohybové poruchy&lt;br /&gt;
Volní‚ opakované‚ stereotypní‚ nefunkční (a často rytmické) pohyby‚ které nejsou částí nějakého známého psychiatrického nebo neurologického stavu. Když se tyto pohyby objevují jako symptomy nějaké jiné poruchy‚ pak musí být použit příslušný kód této poruchy. Mezi pohyby‚ nemající charakter sebepoškozování patří: pohupování tělem‚ potřásání hlavou‚ vytrhávání a kroucení vlasů‚ manýry prstů a plácání rukou. Stereotypní chování sebepoškozující: opakované údery do hlavy‚ píchání do očí‚ plácání do tváří‚ kousání rtů‚ rukou a jiných částí těla. Všechny stereotypní pohyby se nejčastěji vyskytují u mentálně retardovaných (pokud tomu tak je‚ zaznamenáme oba kódy). Jestliže píchání do očí je u dítěte spojeno s poruchou vidění‚ zaznamenáme oba kódy: píchání do očí pod F98.4 a zrakovou poruchu pod příslušný kód smyslové&lt;br /&gt;
F98.5 Koktavost (zadrhávání v řeči)&lt;br /&gt;
Řeč‚ která je charakterizovaná častým opakováním nebo prodlužováním slabik a slov‚ případně alternativně častým zaváháním a pauzami‚ které narušují rytmický tok řeči. Klasifikována by měla být jako onemocnění pouze tehdy‚ když výrazně narušuje plynulost řeči.&lt;br /&gt;
Koktavost byla prvotně označována jako neuróza řeči. Vzniká nejčastěji v dětském věku. Dnes se již neuvažuje čistě o psychogenních základech, ale že je zde také určitá orgánová a fyziologická predispozice. Nicméně koktavost je přechodná a na vůli nezávislá a je spojována s psychickou tenzí, která se u koktavosti vyskytuje. (lechta)&lt;br /&gt;
F98.6 Brebtavost&lt;br /&gt;
Značně rychlá řeč s přestávkami‚ ale bez opakováni a váhání. Její tíže vede někdy až k nesrozumitelnosti. Řeč je nerytmická s přeříkáváním‚ s rychlým‚ trhavým proudem slov‚ což obvykle vede k chybnému vyjadřování.	&lt;br /&gt;
Vyskytuje se především u předškolních dětí, zjednodušeně řečeno mluvidla nestíhají zamýšlený tok řeči. Breptavost kombinuje zejména nepozornost na straně psychické, dysfluenci a dysgramatičnost na straně lingvistické a dechovou dysrytmii na straně fyziologické. Navíc tento typ komunikačního problému, ovlivňuje i další komunikační kanály (čtení, psaní, hudebnost). Breptavost se vyskytuje čtyřikrát častěji u mužů a má vysokou hereditu. Celkově se uvažuje také spíše o orgánovou mozkovou odchylku. (Bytešníková)	&lt;br /&gt;
Afektivní poruchy v dětství  a adolescenci&lt;br /&gt;
Současně do F 90-F98  nejsou zařazeny afektivní poruchy (F 30), protože v jejich diagnostice nejsou významné diagnostické rozdíly mezi dětskou a dospělou populací. O diagnostických kritériích a daných poruchách se lze dočíst v článku Afektivní poruchy a poruchy nálady. Přičemž tyto poruchy se vyskytují také u dětí a adolescentů, ale s odchylkami způsobenými vývojovými etapami dítěte. Tyto odchylky budou dále řešeny v textu.&lt;br /&gt;
F 31 Bipolární afektivní porucha&lt;br /&gt;
Bipolární porucha je typická až pro dospělý věk, nicméně 20% diagnostikovaných s bipolární poruchou mělo svou první ataku v adolescenci. Na časný nástup této poruchy má vliv, pokud pacient během života zažil depresivní epizodu s rychlým nástupem, psychomotorickou retardací a psychotickými projevy. Dále výskyt afektivních poruch u dalších členů rodiny, zejména bipolární poruchy. A anamnestická zkušenost, kdy pacientovi léčba antidepresivy způsobila hypománii. Zejména manická fáze u adolescentů se může projevovat psychotickými symptomy, výrazným střídáním nálad a výraznou změnou chování, což často může vést k diagnostickým úvahám o schizofrenii, spíše než o bipolární poruše.&lt;br /&gt;
F 33 Deprese&lt;br /&gt;
Deprese se v dětství vyskytuje relativně často, na rozdíl od dospělých se pojí s poruchami chování, agresivitou a somatickými stesky, zůstává anhedonie (nemožnost se radovat), pocity viny, smutná a zoufalá nálada a nízké sebehodnocení. Epidemiologický výskyt deprese u dětí a adolescentů je 1%-8%, přičemž, čím se věk dětí blíží dospělosti, tím je procento výskytu vyšší. Největším nebezpečím je až dvacetinásobná suicidalita oproti dospělé populaci. S tím, že v nižším věku se sebevražda dětí může jevit spíše jako sebezabití. Opětovně na prevalenci deprese v nižším věku má podíl hereditární zátěž a akutní nástup onemocnění. U deprese dětí se až ve 40% případů vyskytují také poruchy myšlení a vnímání, depresivní děti mohou mít halucinace, bludy a paranoidní nastavení vnímání, na rozdíl od dospělých ale tyto poruchy nekorelují se závažností deprese. Kromě těžšího rozlišení od schizofrenie se u dětí velmi špatně odlišuje depresivní epizoda (F 32) periodická depresivní porucha (F 33) a dysthymie (F 34).&lt;br /&gt;
U kojenců pozorujeme tzv. anaklitickou depresi dle Spitze, jedná se o depresi z odloučení od hlavní pečující osoby. Pokud je dítě opuštěno, je otřesena jeho základní důvěra, prvotně se objevuje separační šok, kdy dítě křičí, pláče, je zoufalé a agresivní, toto stadium, přechází do stadia apatie, kdy dítě nejeví zájem, projevují se u něj poruchy spánku a příjmu potravy, dítě celkově schází a rezignuje. V pozdějším věku je výrazně narušen vývoj řeči a socializace, u batolete je pozorovatelná ztráta zvídavosti, dysforie a intelektová inhibice.&lt;br /&gt;
Nástup deprese v předškolním věku se manifestuje zejména ztrátou zvídavosti, nezájmem o hru s ostatními dětmi, nesoustředěností a poruchami spánku. Typické jsou krátké afektivní výbuchy (křik a pláč). Dítě je motoricky neklidné, jeho spánek je narušen, časté je nechutenství. Dítě se nechce socializovat, působí plaše, může se objevit také mutismus.&lt;br /&gt;
U mladších školních dětí je nejtypičtější porucha interpersonální komunikace, časté střídání agrese a apatie. Dítě je emočně velmi labilní (směje se a vzteká současně) a sociálně maladaptivní. Není schopné se soustředit, což vede k podrážděnosti a odporu k učení. Dítě již je schopné reflektovat, že jej nic nebaví a nic netěší.&lt;br /&gt;
Starší školáci s depresí mají velmi skleslou náladu a jsou apatičtí, vypadá to, jakoby neuměli mít úspěch, neuměli uchopit příležitost. Častá je performační anxieta, tedy strach, že se ztrapní před učiteli a spolužáky, zejména pokud je na ně upnutá pozornost. Hort popisuje ,,divné´´, nesrozumitelné zlobení bez kontextu či kauzality. Střídání apatie a pasivity s agresivitou a disociální aktivitou. Obvyklé jsou také somatické obtíže a regrese do nižších vývojových úrovní. Myšlenkovými procesy začíná deprese starších školáků více připomínat depresi dospělých, včetně uvažování nad sebevraždou.&lt;br /&gt;
U adolescentů je typická velká sociální izolace, ztráta komunikace s ostatními sociální stažení až fobie, velká únava a spavost, neúspěchy ve škole, nuda, zoufalství, změny váhy, velká iritabilita a impulzivita a sebevražedné pokusy, nebo zneužívání návykových látek. Jak bylo popsáno výše, může se deprese v tomto věku manifestovat i pomocí psychotických symptomů. Vzhledem ke zvýšené labilitě a impulzivitě se může deprese manifestovat střídáním apatického období s obdobím, kdy adolescent navazuje nové vztahy, ve kterých se ale nedokáže citově angažovat.&lt;br /&gt;
U adolescentů je jak emoční labilita, tak uzavřenost především před rodiči typická, zachycení patologické deprese je však velmi podstatné, vzhledem k extrémně vysokému riziku suicidality v tomto věku. Rozlišujeme dva základní subtypy deprese: depresi kognitivní, která se manifestuje zejména kognitivní triádou – negativní pohled na sebe, negativní pohled na svou současnou situaci a negativní pohled do budoucna. Adolescent si připadá bezvýznamný, neužitečný, nechtěný, a odmítaný. Druhým typem je endogenní deprese (inhibiční), která se manifestuje zejména útlumem, anhedonií a depresivní náladou. Etiologicky je významná hereditární zátěž a psychosociální vlivy. (Hort)&lt;br /&gt;
Kromě úzkostných poruch, které jsou často u depresí komorbidní i u dospělé populace, je uváděno, že až 40% dětí s poruchou učení trpí depresí, pravděpodobně, v důsledku reakce na opakované selhávání. (krejč)&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63372</id>
		<title>Poruchy nálad a emocí u děti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Poruchy_n%C3%A1lad_a_emoc%C3%AD_u_d%C4%9Bti&amp;diff=63372"/>
		<updated>2020-12-23T18:11:34Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: Založena nová stránka s textem „V MKN 10 nalézáme kategorii F 93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství, nicméně, jak Krejčířová, tak Hort zařazují také ,,dosp…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;V MKN 10 nalézáme kategorii F 93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství, nicméně, jak Krejčířová, tak Hort zařazují také ,,dospělé´´ afektivní poruchy, jejichž první ataka se často objevuje již v dětství. U dětských pacientů je navíc třeba pomýšlet na to, že děti své emoce neumějí ještě dobře zpracovávat a reflektovat a často své pocity somatizují či přenášejí do chování. Možná také proto nalézáme kategorii F 90 až F 98 v Mezinárodní klasifikací nemocí, která se nazývá Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání. Ta prošla revizí z devátého vydání MKN na desáté, kdy byla subkategorie Emoční poruchy vyskytující se v dětství a adolescenci rozdělena pro MKN 10 na  F92 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství a F94 Poruchy sociálních vztahů se vznikem specifickým pro dětství a adolescenci. K tomuto rozdělení došlo proto, že u F92 se jedná o vystupňované, ale pro daný věk typické chování spojené s emočními projevy (např. separační úzkost), a současně, z pozorování vyšlo najevo, že tyto diagnózy nepokračují emočními poruchami do dospělosti. Na druhou stranu u F94 je společným znakem strádání dítěte či výrazné narušení jeho prostředí, které vede k poruchám sociálních vztahů (SZO). Tedy dítě má těžkosti navázat bezpečnou emoční vazbu, pro dospělý věk má tato problematika vážnější důsledky, za připomenutí zde stojí teorie attachementu a práce profesora Matějčka a Langmeiara.&lt;br /&gt;
V tomto článku se věnujeme jen poruchám emocí a nálad u dětí, nicméně pro úplnost a také proto, že  se tato kategorie dále ve státnicových otázkách nevyskytuje, doplňujeme strukturu celé kategorie F 90:&lt;br /&gt;
F90-F98 Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání&lt;br /&gt;
-	F90 Hyperkinetické poruchy (Disordines hyperkinetici)&lt;br /&gt;
-	F91 Poruchy chování (Disordines morum)&lt;br /&gt;
-	F92 Smíšené poruchy chování a emocí (Disordines morum et emotionum mixti)&lt;br /&gt;
-	F93 Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství (Disordo emotionum in infantia oreus)&lt;br /&gt;
-	F94 Poruchy sociálních funkcí s nástupem v dětství a dospívání (Disordines functionis socialis in infantia et adolescentia orti)&lt;br /&gt;
-	F95 Tiky (Disordines spasmi involuntarii)&lt;br /&gt;
-	F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání (Disordines emotionum et disordines morum in infantia sive adolescentia orti alii) (MKN10)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství&lt;br /&gt;
F93.0 Separační úzkostná porucha v dětství&lt;br /&gt;
Dle MKN lze separační úzkostnou poruchu diagnostikovat‚ jen pokud je strach z odloučení základem úzkosti dítěte a když tato úzkost se prvně objevuje v časném dětství. Je nutno ji odlišit od běžné separační úzkosti tím‚ že její závažnost je statisticky neobvyklá (včetně přetrvávání nad hranici obvyklého věkového období) a že je sdružena se zřetelným narušením sociálního fungování.&lt;br /&gt;
Separační úzkost je normální pro batolata a předškolní děti. Pokud děti zažívají nadměrnou úzkost z odloučení od rodičů (musí se zjistit, zda se nejedná o úzkost např. z navštěvování školky). Mezi klasické příznaky patří, že se dítě bojí, že v době nepřítomnosti rodiče, se rodičům něco stane, nebo se pro něj již nevrátí, může mít také strach, že bude uneseno, či zabito. Dítě hodně váhá, než jde spát a usínání mu dělá problém, protože se bojí, že rodiče ztratí, když bude spát, či může mít noční můry, vztahující se k tomuto problému. Pokud dítě očekává odchod rodiče, obvykle může somatizovat (bolí jej bříško, je mu zle atd.), nebo má výrazné emoční projevy (pláče, vzteká se, trpí, je apatické…), také se může sociálně odtáhnout od pečující osoby, protože předpokládá její ztrátu(krejč).&lt;br /&gt;
F93.1 Fobická anxiózní porucha v dětství&lt;br /&gt;
Dle MKN se vztahuje se na ty dětské strachy‚ které jsou projevem vyznačené specifické vývojové fáze a objevují se (v určité míře) u většiny dětí‚ ale jsou abnormální stupněm. Strachy‚ které se objevují v dětství‚ ale nejsou součástí normálního psychosociálního vývoje (např. agorafobie)‚ by měly být kódovány příslušnou položkou z oddílu F40–F48. Krejčířová spojuje dětské fobie zejména s bohatou fantasií a magickým myšlením dětí. Strach tedy může být ze zlodějů, hmyzu, zvířat a dalších. Upozorňuje, že se tyto fobie vyskytují u dětí normálně a časem mizí, a také nemají vztah k pozdějším fobickým poruchám v dospělosti, avšak u 3-8% dětí fobie přetrvá. Může dosáhnout patologické intenzity, která může omezovat dítě ve vývoji.&lt;br /&gt;
F93.2 Sociální anxiózní porucha v dětství&lt;br /&gt;
Je normální mezi 6.-12. měsícem věku dítěte.  A přítomnost cizích lidí mohou děti nelibě nést až do věku 3 let. Pokud se po tomto věku děti brání kontaktu s dalšími cizími lidmi, anebo mu záměrně brání, jedná se o vyhýbavou poruchu (starý název této poruchy). V rodině jsou tyto děti dobře adaptovány a nemají problémy. U většiny dětí, dojde s postupem času ke zlepšení, někdy ale může nastat až v období puberty. Určité procento těchto dětí může ale na základě této poruchy rozvinout také elektivní mutismus, či sociální fobii ve vyšším věku. Popřípadě může porucha progredovat k vyhýbavé poruše osobnosti (Krejč).&lt;br /&gt;
U této poruchy jde také mimo obavu z cizích lidí také o obavu z nepochopení sociální situace‚ nebo o úzkost v nových cizích nebo sociálně ohrožujících situacích. Podle manuálu MKN by se tato položka měla použít pouze v tom případě‚ že tyto strachy vznikají v útlém věku a jsou neobvyklé jak pro svou tíži‚ a pro doprovodné sociální selhání.&lt;br /&gt;
F93.3 Porucha sourozenecké rivality&lt;br /&gt;
U většiny malých dětí pozorujeme po narození sourozence určitý stupeň emoční poruchy. Dle MKN by jako porucha měla být diagnostikována až tehdy‚ kdy stupeň nebo trvání této poruchy jsou jak statisticky neobvyklé‚ tak sdružené se sociální poruchou. Jedná se o nadměrné soutěžení o pozornost lásku rodičů. Neobvyklost takovému chování dávají zejména dětmi prožívané negativní emoce (otevřené nepřátelství, tělesné ubližování mladšímu sourozenci, nenávist). U této poruchy je časté opoziční vzdorování vůči rodičům, výbuchy vzteku, pocity neštěstí a sociální odtažitost dítěte. Také se tato porucha může projevit mentálním vývojovým regresem do mladšího věku (Raboch).&lt;br /&gt;
F 92 Smíšené poruchy chování a emocí&lt;br /&gt;
Tato kategorie stojí na pomezí poruch chování a emočních poruch v dětství. Je charakterizována kombinací trvale agresivního‚ disociálního nebo vzdorovitého chování se zřetelně výraznými příznaky deprese‚ úzkosti nebo jiných poruch emocí. Dle MKN musí být splněna jak kritéria pro poruchy chování v dětství (F91)‚ tak pro emoční poruchy v dětství (F93)‚ nebo diagnóza neurózy typu dospělých (F40–F48) nebo poruchy nálad (F30–F39).&lt;br /&gt;
F92.0 Depresivní porucha chování&lt;br /&gt;
Tato položka vyžaduje kombinaci poruchy chování (F91) s trvale výraznou depresí prokázanou symptomy‚ jako je nadměrný smutek‚ nedostatek zájmu a radosti z běžné činnosti‚ pocity viny a beznaděje. Může být přítomna též porucha spánku a chuti k jídlu.	mkn	&lt;br /&gt;
F98 Jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání&lt;br /&gt;
Tato jinak heterogenní skupina poruch‚ má společný nástup v dětství‚ ale jinak se v mnohých ohledech liší. Některé z dále jmenovaných poruch jsou dobře definovatelnými syndromy‚ ale jiné jsou spíše souborem příznaků‚ který ještě potřebuje přesnější určení‚ protože jsou často sdružené s psychosociální poruchou a protože nemohou být včleněny do určitých syndromů.		&lt;br /&gt;
F98.0 Neorganická enuréza&lt;br /&gt;
Porucha charakterizovaná mimovolním odchodem moče ve dne či v noci‚ které je nepřiměřené mentálnímu věku postiženého. Nejde o následek nedostatečné kontroly močového měchýře způsobené neurologickou poruchou‚ epileptickým záchvatem nebo nějakou anatomickou abnormalitou močového ústrojí. Enuréza může trvat od narození, nebo se může objevit až po období získané kontroly nad vyprazdňováním močového měchýře. Enuréza může nebo nemusí být spojena s rozsáhlejší poruchou emocí nebo chování.&lt;br /&gt;
Dle Adlera je enuréza výrazový prostředek k navázání spojení s matkou. Může se jednat o to, že matka věnuje dítěti méně pozornosti, než by dítě chtělo, proto si dítě pozornost takto nevědomě vynutí. Nebo jeho potřeba pozornosti od matky nyní vzrostla. Adler také upozorňuje na situace, kdy dítě ,,říká´´, že ještě není tak daleko, jak se od něj očekává a stále potřebuje pocit bezpečí od matky, Jednoduše řečeno je ve výrazném duševním napětí, které mu neumožňuje ovládat moč. Komplikací může být to, že dítě díky pomočování získává vztah, který si přeje. Tedy je mu věnováno vyšší množství pozornosti, je v noci kontrolováno, a jak popisuje Adler, může být i rozmazlováno. Vždy je ale nutné přijít na příčinu zvýšené tenze u dítěte.&lt;br /&gt;
F98.1 Neorganická enkopréza&lt;br /&gt;
Jde o opakovaný volní nebo mimovolní odchod stolice obvykle normální nebo téměř normální konzistence v situacích‚ které jsou v daném kulturním a sociálním prostředí k tomuto účelu nevhodné. Tento stav může znamenat patologické pokračování normální infantilní inkontinence‚ nebo ztrátu kontinence již po získání kontroly nad funkcí střev‚ nebo účelové vyprazdňování na nevhodných místech i přes normální fyziologické ovládání střeva. Může se objevit jako monosymptomatické onemocnění nebo jako součást dalšího onemocnění‚ zvláště emoční poruchy (F93.–) nebo poruchy chování (F91.–).	&lt;br /&gt;
Většina dětí (97%) ovládá své vylučování ve věku tří let. Enkopréza je častější u chlapců než u dívek. Enkopréza se často vyskytuje s enurézou.  Co se příčin týká, popisuje Hort tyto hlavní roviny, buď je nepřirozený nadměrný tlak na dítě ve smyslu dodržování hygieny, nebo je dítě zanedbáváno. Častá je také enkopréza v důsledku zvýšené úzkosti, dítě např. není schopno zajít si na velkou ve školce a poté  neovládne vylučování jinde. Opět, obdobně jako u enurézy se o enkopréze uvažuje, jako o vysokém napětí, které dítě neumí samo vyřešit.&lt;br /&gt;
F98.2 Poruchy příjmu potravy v kojeneckém a dětském věku&lt;br /&gt;
Poruchy příjmu potravy mají různé projevy obvykle specifické pro kojenecký věk a časné dětství. Obyčejně se k nim počítá odmítání stravy nebo nadměrná vybíravost v jídle za předpokladu dostatečné dodávky potravy kompetentní osobou pečující o dítě a za nepřítomnosti organického onemocnění. Může nebo nemusí být přidružena ruminace (potrava se vrací do úst bez nauzey nebo bez gastrointestinálního onemocnění).		&lt;br /&gt;
F98.3 Pika kojenců a dětí&lt;br /&gt;
Trvalé pojídání látek neurčených k jídlu (jako je zemina‚ úlomky laků a barev‚ atd.). Může se objevit jako symptom některé rozsáhlejší duševní choroby (např. autismu)‚ nebo jako relativně samostatné psychopatologické chování a pouze toto má být zde zařazeno. Tento příznak bývá nejčastěji pozorován u mentálně retardovaných dětí a v tom případě by hlavní diagnóza měla být vybrána z F70–F79.	&lt;br /&gt;
Pokud je pika samostatným problémem bývá často příznakem deprivačního syndromu, tedy výchovného zanedbávání, týrání, nebo také reakcí na zvláště zatěžující situaci, jako je rozvod rodičů. Častěji se vyskytuje u malých dětí, což je vzhledem k možnosti otravy nebezpečné.	(lebl klin. Pediatrie)&lt;br /&gt;
F98.4 Stereotypní pohybové poruchy&lt;br /&gt;
Volní‚ opakované‚ stereotypní‚ nefunkční (a často rytmické) pohyby‚ které nejsou částí nějakého známého psychiatrického nebo neurologického stavu. Když se tyto pohyby objevují jako symptomy nějaké jiné poruchy‚ pak musí být použit příslušný kód této poruchy. Mezi pohyby‚ nemající charakter sebepoškozování patří: pohupování tělem‚ potřásání hlavou‚ vytrhávání a kroucení vlasů‚ manýry prstů a plácání rukou. Stereotypní chování sebepoškozující: opakované údery do hlavy‚ píchání do očí‚ plácání do tváří‚ kousání rtů‚ rukou a jiných částí těla. Všechny stereotypní pohyby se nejčastěji vyskytují u mentálně retardovaných (pokud tomu tak je‚ zaznamenáme oba kódy). Jestliže píchání do očí je u dítěte spojeno s poruchou vidění‚ zaznamenáme oba kódy: píchání do očí pod F98.4 a zrakovou poruchu pod příslušný kód smyslové&lt;br /&gt;
F98.5 Koktavost (zadrhávání v řeči)&lt;br /&gt;
Řeč‚ která je charakterizovaná častým opakováním nebo prodlužováním slabik a slov‚ případně alternativně častým zaváháním a pauzami‚ které narušují rytmický tok řeči. Klasifikována by měla být jako onemocnění pouze tehdy‚ když výrazně narušuje plynulost řeči.&lt;br /&gt;
Koktavost byla prvotně označována jako neuróza řeči. Vzniká nejčastěji v dětském věku. Dnes se již neuvažuje čistě o psychogenních základech, ale že je zde také určitá orgánová a fyziologická predispozice. Nicméně koktavost je přechodná a na vůli nezávislá a je spojována s psychickou tenzí, která se u koktavosti vyskytuje. (lechta)&lt;br /&gt;
F98.6 Brebtavost&lt;br /&gt;
Značně rychlá řeč s přestávkami‚ ale bez opakováni a váhání. Její tíže vede někdy až k nesrozumitelnosti. Řeč je nerytmická s přeříkáváním‚ s rychlým‚ trhavým proudem slov‚ což obvykle vede k chybnému vyjadřování.	&lt;br /&gt;
Vyskytuje se především u předškolních dětí, zjednodušeně řečeno mluvidla nestíhají zamýšlený tok řeči. Breptavost kombinuje zejména nepozornost na straně psychické, dysfluenci a dysgramatičnost na straně lingvistické a dechovou dysrytmii na straně fyziologické. Navíc tento typ komunikačního problému, ovlivňuje i další komunikační kanály (čtení, psaní, hudebnost). Breptavost se vyskytuje čtyřikrát častěji u mužů a má vysokou hereditu. Celkově se uvažuje také spíše o orgánovou mozkovou odchylku. (Bytešníková)	&lt;br /&gt;
Afektivní poruchy v dětství  a adolescenci&lt;br /&gt;
Současně do F 90-F98  nejsou zařazeny afektivní poruchy (F 30), protože v jejich diagnostice nejsou významné diagnostické rozdíly mezi dětskou a dospělou populací. O diagnostických kritériích a daných poruchách se lze dočíst v článku Afektivní poruchy a poruchy nálady. Přičemž tyto poruchy se vyskytují také u dětí a adolescentů, ale s odchylkami způsobenými vývojovými etapami dítěte. Tyto odchylky budou dále řešeny v textu.&lt;br /&gt;
F 31 Bipolární afektivní porucha&lt;br /&gt;
Bipolární porucha je typická až pro dospělý věk, nicméně 20% diagnostikovaných s bipolární poruchou mělo svou první ataku v adolescenci. Na časný nástup této poruchy má vliv, pokud pacient během života zažil depresivní epizodu s rychlým nástupem, psychomotorickou retardací a psychotickými projevy. Dále výskyt afektivních poruch u dalších členů rodiny, zejména bipolární poruchy. A anamnestická zkušenost, kdy pacientovi léčba antidepresivy způsobila hypománii. Zejména manická fáze u adolescentů se může projevovat psychotickými symptomy, výrazným střídáním nálad a výraznou změnou chování, což často může vést k diagnostickým úvahám o schizofrenii, spíše než o bipolární poruše.&lt;br /&gt;
F 33 Deprese&lt;br /&gt;
Deprese se v dětství vyskytuje relativně často, na rozdíl od dospělých se pojí s poruchami chování, agresivitou a somatickými stesky, zůstává anhedonie (nemožnost se radovat), pocity viny, smutná a zoufalá nálada a nízké sebehodnocení. Epidemiologický výskyt deprese u dětí a adolescentů je 1%-8%, přičemž, čím se věk dětí blíží dospělosti, tím je procento výskytu vyšší. Největším nebezpečím je až dvacetinásobná suicidalita oproti dospělé populaci. S tím, že v nižším věku se sebevražda dětí může jevit spíše jako sebezabití. Opětovně na prevalenci deprese v nižším věku má podíl hereditární zátěž a akutní nástup onemocnění. U deprese dětí se až ve 40% případů vyskytují také poruchy myšlení a vnímání, depresivní děti mohou mít halucinace, bludy a paranoidní nastavení vnímání, na rozdíl od dospělých ale tyto poruchy nekorelují se závažností deprese. Kromě těžšího rozlišení od schizofrenie se u dětí velmi špatně odlišuje depresivní epizoda (F 32) periodická depresivní porucha (F 33) a dysthymie (F 34).&lt;br /&gt;
U kojenců pozorujeme tzv. anaklitickou depresi dle Spitze, jedná se o depresi z odloučení od hlavní pečující osoby. Pokud je dítě opuštěno, je otřesena jeho základní důvěra, prvotně se objevuje separační šok, kdy dítě křičí, pláče, je zoufalé a agresivní, toto stadium, přechází do stadia apatie, kdy dítě nejeví zájem, projevují se u něj poruchy spánku a příjmu potravy, dítě celkově schází a rezignuje. V pozdějším věku je výrazně narušen vývoj řeči a socializace, u batolete je pozorovatelná ztráta zvídavosti, dysforie a intelektová inhibice.&lt;br /&gt;
Nástup deprese v předškolním věku se manifestuje zejména ztrátou zvídavosti, nezájmem o hru s ostatními dětmi, nesoustředěností a poruchami spánku. Typické jsou krátké afektivní výbuchy (křik a pláč). Dítě je motoricky neklidné, jeho spánek je narušen, časté je nechutenství. Dítě se nechce socializovat, působí plaše, může se objevit také mutismus.&lt;br /&gt;
U mladších školních dětí je nejtypičtější porucha interpersonální komunikace, časté střídání agrese a apatie. Dítě je emočně velmi labilní (směje se a vzteká současně) a sociálně maladaptivní. Není schopné se soustředit, což vede k podrážděnosti a odporu k učení. Dítě již je schopné reflektovat, že jej nic nebaví a nic netěší.&lt;br /&gt;
Starší školáci s depresí mají velmi skleslou náladu a jsou apatičtí, vypadá to, jakoby neuměli mít úspěch, neuměli uchopit příležitost. Častá je performační anxieta, tedy strach, že se ztrapní před učiteli a spolužáky, zejména pokud je na ně upnutá pozornost. Hort popisuje ,,divné´´, nesrozumitelné zlobení bez kontextu či kauzality. Střídání apatie a pasivity s agresivitou a disociální aktivitou. Obvyklé jsou také somatické obtíže a regrese do nižších vývojových úrovní. Myšlenkovými procesy začíná deprese starších školáků více připomínat depresi dospělých, včetně uvažování nad sebevraždou.&lt;br /&gt;
U adolescentů je typická velká sociální izolace, ztráta komunikace s ostatními sociální stažení až fobie, velká únava a spavost, neúspěchy ve škole, nuda, zoufalství, změny váhy, velká iritabilita a impulzivita a sebevražedné pokusy, nebo zneužívání návykových látek. Jak bylo popsáno výše, může se deprese v tomto věku manifestovat i pomocí psychotických symptomů. Vzhledem ke zvýšené labilitě a impulzivitě se může deprese manifestovat střídáním apatického období s obdobím, kdy adolescent navazuje nové vztahy, ve kterých se ale nedokáže citově angažovat.&lt;br /&gt;
U adolescentů je jak emoční labilita, tak uzavřenost především před rodiči typická, zachycení patologické deprese je však velmi podstatné, vzhledem k extrémně vysokému riziku suicidality v tomto věku. Rozlišujeme dva základní subtypy deprese: depresi kognitivní, která se manifestuje zejména kognitivní triádou – negativní pohled na sebe, negativní pohled na svou současnou situaci a negativní pohled do budoucna. Adolescent si připadá bezvýznamný, neužitečný, nechtěný, a odmítaný. Druhým typem je endogenní deprese (inhibiční), která se manifestuje zejména útlumem, anhedonií a depresivní náladou. Etiologicky je významná hereditární zátěž a psychosociální vlivy. (Hort)&lt;br /&gt;
Kromě úzkostných poruch, které jsou často u depresí komorbidní i u dospělé populace, je uváděno, že až 40% dětí s poruchou učení trpí depresí, pravděpodobně, v důsledku reakce na opakované selhávání. (krejč)&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Specifika_klinicko-psychologick%C3%A9ho_vy%C5%A1et%C5%99en%C3%AD_d%C4%9Bt%C3%AD&amp;diff=63069</id>
		<title>Specifika klinicko-psychologického vyšetření dětí</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Specifika_klinicko-psychologick%C3%A9ho_vy%C5%A1et%C5%99en%C3%AD_d%C4%9Bt%C3%AD&amp;diff=63069"/>
		<updated>2020-11-29T13:19:53Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Kategorie */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;[[Státnicové otázky (nMgr) z psychologické diagnostiky|Psychologická diagnostika]] je oblast psychologie, jejímž cílem je posouzení vyšetřovaného podle různých charakteristik, zjištění [[Vlastnosti osobnosti a možnosti jejich klasifikace|psychických vlastností,]] posouzení jeho osobnosti a celkového stavu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Do klinického vyšetření dětí zasahují [[Státnicové otázky (nMgr) z vývojové psychologie|vývojové zákonitosti]], na rozdíl od vyšetření [[Dospělost|dospělého]] člověka volíme jiný přístup k vyšetření dítěte. Stejně tak volíme jiné metody, které často odpovídají vývojové problematice.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Králíková, L., Specifika dětské diagnostiky. ''In www.aliviocentrum.cz'' https://www.aliviocentrum.cz/index.php?page=detskadiagnostika&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Dětský klinický psycholog ==&lt;br /&gt;
Klinicko- psychologické vyšetření dítěte by měl provádět dětský klinický psycholog. Vzhledem k tomu, že dnes je dětských klinických psychologů  okolo devadesáti, jsou velmi nedostatkovým zbožím. Důvodem proč je dětských klinických psychologů tak málo je vysoká náročnost podmínek, které adept na tuto kvalifikaci musí splnit. A také určitá ekonomická náročnost s tím spojená. Dětský klinický psycholog může být jen člověk, který vystuduje jednooborovou magisterskou psychologii, která navazuje na jednooborovou bakalářskou psychologii. Dále splní roční kurz psychologa ve zdravotnictví, kterým se kvalifikuje k tomu, že může nastoupit do pětileté atestace, na jejímž konci bude klinickým psychologem, dále musí splnit atestaci z psychoterapie, kterou lze vykonávat ve stejném čase. Pokud složí atestační zkoušky a stane se klinickým psychologem, může se přihlásit do další, nadstavbové atestace, kterou již je dětská klinická psychologie. Tato atestace je dvouletá. Tedy při nejkratším možném čase trvá dvanáct let vzdělávání, než se jednotlivec může stát dětským klinickým psychologem, často se ale atestace protahují, popřípadě je nelze zvládnou z různých pracovních či osobních důvodů v nejrychlejším čase, délka atestace se tak může protáhnout i o pět, sedm let.&amp;lt;ref&amp;gt;''Reforma psychiatrie: Dětský klinický psycholog.'' (2016). www.refermapsychiatrie.cz from https://www.reformapsychiatrie.cz/wp-content/uploads/2016/07/160523_DKP_prezentace-MZ-CR.pdf&amp;lt;/ref&amp;gt; Z tohoto důvodu se v praxi setkáváme s tím, že toto specifické vyšetření dělá klinický psycholog, či psycholog ve zdravotnictví v atestaci, pod dohledem klinického psychologa v rámci zdravotního zařízení.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Přístup k dítěti==&lt;br /&gt;
Základním specifikem je odlišný přístup klinického psychologa k vyšetřované osobě. K vyšetření dítěte je třeba psychologa, který má '''praxi v práci s dětmi''', a umí s nimi rychle navázat '''bezpečný kontakt'''. Kontakt hraje ve vyšetření zásadní roli, jelikož motivuje dítě, bez navázání dobrého kontaktu je další práce s dítětem velmi složitá až nemožná. Proto dítěti poskytuje psycholog dostatek času, zvlášť pokud dítě není na vyšetření s pečující osobou, která by pocit bezpečí zajišťovala. Zvláště u malých dětí jsou proto rodiče někdy na začátku vyšetření přítomni.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psycholog sám přispívá k navození kontaktu tím, že uzpůsobuje řeč dítěti, je velmi vlídný, a vtahuje dítě do her, u menších dětí celé vyšetření vypadá v podstatě jako '''hra,''' je třeba respektovat, co chce dítě, a současně jeho hry kombinovat s vyšetřovacími technikami. Častou technikou je např. kresba. Psycholog dává pozor, aby dítě nepřetěžoval z důvodu vyčerpání pozornosti. Pozornosti se také přizpůsobuje '''délka vyšetření''', proto na v podstatě jedno vyšetření bývají rodiče zváni '''opakovaně''' (tzv. fragmentace vyšetření), což u dospělých jedinců nebývá.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dalším s čím dětský klinický psycholog počítá je '''celý rodinný systém''' dítěte, často tedy nedochází jen ke klinicko-psychologickému vyšetření dítěte samotného, ale je možné také provést diagnostiku rodiny. Rodiče jsou velmi důležitým zdrojem informací o dítěti, svým chováním dítě ovlivňují, vědomě i nevědomě. Specifickým problémem je velmi lehká '''ovlivnitelnost dítěte''', čehož se někteří rodiče snaží využít, klasicky u rozvodových sporů, a dítětem manipulují. To je velmi zrádné, pro psychologa relativně dobře odhalitelné a hlavně takovéto navádění v důsledku nejvíce ublíží dítěti samotnému.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zvláště u malých dětí si musí dávat na jednoduchou ovlivnitelnost dítěte také psycholog sám, je třeba si uvědomit, že dítě odpovídá tak, jak je odměňováno chováním druhého, proto je klinický psycholog velmi neutrální a v chování konstantní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Specifikem malých dětí jsou také '''konfabulace''', malé děti žijí ve světě plném [[Představivost, druhy představ a jejich vlastnosti. Teorie představivosti. Fantazie.|fantasie]] a svými fantasijními příběhy často doplňují prázdná místa, případně prezentují své sny či přání. Takovéto chování psycholog bere jako součást vývojového období.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Specifické oblasti klinicko-psychologického vyšetření dítěte==&lt;br /&gt;
V psychologické diagnostice jsou oblasti, které jsou specificky dětské a stejně tak oblasti, které jsou specifické pro dospělou populaci. Například vývoj osobnosti se považuje za plnohodnotně dokončený až v dospělém věku, proto není běžné dávat dětem určitě psychiatrické diagnózy. Na druhou stranu v období dětského vývoje jsou časové úseky, které jsou specifické pro vývoj určitých psychologických oblastí, typicky například [[Řeč|řeč.]] Také normy, tedy to, co psycholog považuje za '''normální, bývají u dětí širší,''' psycholog počítá s tím, že ne každé dítě se vyvíjí stejně rychle, a bere v potaz osobnost dítěte, možné genetické predispozice a také vliv prostředí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Velký rozdíl oproti dospělým, je také v projevech daného problému, děti mají silnou vazbu mezi psychikou a '''somatickou stránkou,''' vzhledem k tomu, že ještě natolik neumí odlišovat a popisovat emoce, se problém projevuje spíše skrze pobolívání bříška, únavnost, pomočování, noční běsy a další. Také se často projevují v chování, kdy tzv. zlobí, nebo mají jiné výchovné obtíže. Jiné děti zase mohou působit zakřiknutě a bojácně&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Klinicko-psychologické vyšetření lze provádět již od '''novorozeneckého věku.''' Na základě [[Posuzování novorozenců|posuzovacích škál]] je zjišťováno, zda projevy dítěte odpovídají normě, či dávají předzvěst patologii. Velkým zdrojem informací je také pozorování. Již u miminek lze usuzovat a vyšetřovat problémy senzorické (narušení zraku či sluchu), podezření na dětskou mozkovou obrnu a další, v takovýchto případech mívá psycholog dítě pod dohledem díky pravidelným kontrolám, kde se s rostoucím věkem dítěte specifikuje daná porucha, čím dříve je patologie zjištěna, tím dříve lze zahájit [[Psychoterapie u dětí, dospívajících, a u klientů vyššího věku|terapii]] a ulevit rodičům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro '''předškolní děti''' se již využívá více vyšetřovacích metod, také problematika se rozšiřuje, typické jsou problémy s řečí, zjištění mentální poruchy, [[Poruchy emocí, nálad a afektivity|poruchy emocí]] a jiné poruchy neurotického charakteru. Častá je také enuréza, či enkopréza, tikové poruchy, hyperaktivity, poruchy vzdoru, či různé spánkové poruchy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Školní věk''' s sebou přináší možnost [[Školní zralost|vyšetření školní zralosti]], ale také dovedností typických pro školní prostředí, časté jsou tedy [[Specifické poruchy učení|specifické poruchy učení,]] poruchy chování, ale také počátky sociální fóbie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro '''starší děti''' se témata ještě více rozšiřují, přibírají do svých životů více důležitých vztahů a škála problému se ve velkém rozevírá, adolescentní věk je také velkým milníkem ve vztazích s rodinou. Z čehož mohou pramenit [[poruchy nálad]], [[Neurotické, stresové; disociativní a somatoformní poruchy|úzkostné problémy]], poruchy příjmu potravy, tento věk je také kritický pro [[Schizofrenie|psychotické poruchy]]. Objevují se v čím dále mladším věku pokusy o sebepoškozování a sebevraždu. S počátkem sexuálního chování, lze také zaznamenat poruchy v této sféře. Současně je u starších dětí někdy možné již s velkou jistotou diagnostikovat [[Poruchy osobnosti|poruchu osobnosti]].&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Skrze klinickou diagnostiku se ale také vyšetřují poruchy, které nejsou výsledkem genetické výbavy či vztahových problémů dítěte. Ale jedná se problematické prostředí, které má na dítě velmi zásadně negativní dopad. Jedná se o [[syndrom CAN]], sexuální zneužívání a trestné činy působené na dítěti&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vedení psychologického vyšetření==&lt;br /&gt;
Níže popsaný postup je jen orientační, vzhledem k různorodosti problematiky, se psycholog každým klientem zabývá individuálním způsobem, výsledkem vyšetření má být splnění zakázky. '''Zakázka''' je nějaký cíl, který dané vyšetření má, často je zadáno lékařem. Někdy je možné se setkat s tím, že psychologové využívají metody, se kterými umí dobře pracovat, i když pro dané dítě nemusí být zcela adekvátní, tomuto postupu je ale doporučeno se vyhnout a využívat metody, které jsou cílené.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První fází je příprava na samostatné vyšetření. Toto umožňuje podrobná znalost dokumentace klienta. Při prvokontaktu dochází také často k tzv. mapování, je třeba mimo jiné zjistit na jakých vyšetřeních dítě bylo, jaká je [[anamnéza]] a jaké je sociální zázemí dítěte. U specifických problematik by před nebo současně před klinicko-psychologickým vyšetřením měli proběhnout vyšetření somatická (např. u poruch řeči vyšetřit sluch dítěte). Další fázi je již zmíněné navázání kontaktu, o jeho důležitosti je již pojednáno výše. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vyšetření vždy obsahuje [[rozhovor]], dle věku dítěte se spojuje s hrou. Řazení technik se přizpůsobuje věku dítěte, malým dětem jsou [[Projektivní metody|projektivní techniky]] příjemné již ze začátku, zatímco [[Adolescence|adolescentům]] mohou připadat stresující a je lépe počkat, až bude prohlouben kontakt s psychologem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ukončování vyšetření by mělo mít pozitivního ducha jak pro dítě, tak pro rodiče. Proto se začíná s pozitivními zjištěními. Poskytované informace by měly mít uklidňující charakter, tedy pokud jsou nalezena negativní zjištění, měly by být sdělovány s určitou rezervou, současně s realistickým očekáváním, které daná skutečnost na rodiče má. Rodiče se nikdy neobviňují, je spíše zdůrazňována jejich role do budoucna. Je třeba postupovat mimořádně empaticky a myslet na to, že rodiče mohou potřebovat podporu také. Výstupem vyšetření je zpráva z vyšetření, kde by měly být jednoduše a bez odborného jazyka dány výsledky vyšetření v praktické rovině. Tedy není potřeba, aby ve zprávě bylo zaznamenáno, jakých dosahovalo dítě skórů v testech, ale spíše jak k dítěti prakticky a konktrétně přistupovat a jaké jsou praktické dopady daných zjištění. Nesdělujeme psychiatrickou diagnózu, toto by mělo být řešeno v součinnosti s lékařem, který diagnózu i na základě svých zjištění sdělí.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Říčan, P.,Krejčířová, D. (2006). ''Dětské klinická psychologie'' (4.přeprac. a dopl. vyd.). Grada.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Techniky psychologické diagnostiky v dětském věku==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Rozhovor===&lt;br /&gt;
Rozhovor je základní technika diagnostického vyšetřování. Vedení rozhovoru je třeba se učit. Rozhovor má '''významnou neverbální složku''', která jej podtrhuje. V úvodním rozhovoru je dobré mluvit s celým rodinným systémem, nebo alespoň s dítětem a jedním rodičem, než je přistoupeno k samotnému vyšetření. Při vedení rozhovoru existuje mnoho technik, které lze použít k prohloubení komunikace. Mladším dětem se tyká, ale u starších je třeba se dovolit k tykání. Děti jsou psychologem oslovovány křestním jménem. Při rozhovoru se staršími dětmi psycholog i za přítomnosti rodiče dává najevo, že jejich názor je pro něj stejně důležitý, pokud to jde, vybízí spíše dítě, aby popisovalo situaci, a rodiče brzdí, pokud má snahu brát si za dítě slovo.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při rozhovoru se klinický psycholog soustředí zejména na oblast '''analýzy obtíží a příznaků,''' kvůli kterému dítě přišlo, tato analýza je velmi podrobná, zaměřuje se nejen na objektivní stavy, ale také na subjektivní prožívání situace. Dalším velkým okruhem bývají '''rodinné vztahy''', opět je snaha zjišťovat zvláště za pomocí behaviorálních otázek, jak život v rodině vypadá, ale také jaké jsou zde vztahy. Často se také řeší '''školní prostředí''', jaká je pozice dítěte mezi spolužáky, jaký je kontakt s učiteli.  A neméně důležité je ptát se jestli se v nedávné době nestaly nějaké '''zásadní životní události.''' Také se rozhovorem psycholog může dobře podívat na '''sny a vize''' do budoucna.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rozhovor je veden také '''s rodinou'''. Objektivitě se lze více přiblížit skrze názory všech členů rodiny. Cílem rozhovoru s rodinou je zjistit, jak vypadá '''život rodiny''', jak vypadají '''interakce rodiny''', první se spíše psycholog zabývá analýzou prostoru rodiny a rodinným životem, než se vrhne do analýzy obtíží a symptomů, dále se řeší '''vztah mezi rodiči''', také '''sourozenecké vztahy''', a nakonec také '''mezigenerační vztahy'''. Tento postup se doporučuje, kvůli tomu, že zezačátku se lidé lépe rozmlouvají o konkrétních situacích, které pro ně nejsou emočně nebezpečné, později se přistupuje k čím dál více emočně zbarveným tématům. Na všech úrovních může být zaznamenán přidružený problém, nebo, možná i častěji příčina obtíží. Klasickým příkladem je '''Stierlingův pojem delegace''', kdy si jeden nebo oba rodiče mohou skrze dítě naplňovat své sny.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pozorování rodinné interakce===&lt;br /&gt;
U rodiny s malými dětmi je velmi informativní [[pozorování]] v jejich přirozeném prostředí, tedy v jejich domácnosti. Interakce u večeře, či ukládání ke spánku je velmi nabitá na informace. Pozorovatel svou přítomností samozřejmě zkresluje chování, zejména rodičů, dítě se ve svém prostředí chová stále stejně, popřípadě examinátor pozná, kdy rodiče ,,hrají divadlo,,. Tyto návštěvy v domácnosti ale mohou vzbudit nepřátelskou atmosféru, proto je nutné, pokud chceme, aby pozorování doma k něčemu vedlo, dobře vysvětlit rodině, že se je psycholog nesnaží nachytat, ale může tak vypozorovat konkrétní situace, které pak může pomoct rodině přenastavit do funkčnější podoby.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kvůli kontroverzi je ale mnohem běžnější, že se navozují pro pozorování na informace bohaté situace přímo ve vyšetřovně psychologa. Záleží na věku dětí, může se jednat o nějaký teoretický úkol, který má rodina spolu naplánovat, u menších dětí je vhodné vnést nějaký společný fyzický úkol, který spolu mají dovézt ke zdárnému konci. Při těchto vyšetřeních psycholog pozoruje '''interakci a dynamiku rodiny,''' kdo udává tempo, na koho se berou či neberou v řešení úlohy ohledy, zda je člen, kterému se musí všichni přizpůsobit, jak vypadá odporování atd. Výborně se k tomuto využívají různé projektivní techniky.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologické testy===&lt;br /&gt;
K práci s dětmi klinický psycholog může využívat velké množství nástrojů, od novorozeneckých a vývojových škál, přes IQ testy až po testy specifických schopností a dovedností, testy školního prostředí atd. Velmi časté je užití projektivní a semiprojektivních testů. Tyto metody jsou mnohem podrobněji rozebrány v dalších kapitolách zejména psychologické diagnostiky, zde je prezentováno pouze shrnutí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
#Ranný věk :&lt;br /&gt;
##Škály chování novorozence:&lt;br /&gt;
###        Brazeltonova škála chování novorozence&lt;br /&gt;
###        Neurobehaviorální hodnocení dle Gardnerové, Karmela a spol.&lt;br /&gt;
###        Kornerové neurobehaviorální hodnocení nedonošeného dítěte&lt;br /&gt;
##Škály a vývojové testy do věku tří let&lt;br /&gt;
###        Gesselova škála&lt;br /&gt;
###        Buhlerové- Hetzerové Kleinkindertest&lt;br /&gt;
###        Škály N. Bayleyové&lt;br /&gt;
###        Mnichovská vývojová diagnostika&lt;br /&gt;
#Inteligenční testy:&lt;br /&gt;
##           Předškolní věk:&lt;br /&gt;
###       Stanford – Binet – dnes zejména SB-III (forma L-M)&lt;br /&gt;
###        Škála McCarthyové&lt;br /&gt;
###        Kaufmanův ABC&lt;br /&gt;
###        Wechslerův inteligenční test pro předškolní děti&lt;br /&gt;
##Školní věk:&lt;br /&gt;
###       Wechslerovy inteligenční testy pro děti školního věku&lt;br /&gt;
####  Pražský dětský Wechsler&lt;br /&gt;
####  Dnes užívaná třetí revize WISC III&lt;br /&gt;
###        Ravenovy progresivní matice&lt;br /&gt;
###        Snijders – Oomenův neverbální inteligenční test (SON)&lt;br /&gt;
###        Koschovy kostky (také neverb.)&lt;br /&gt;
###        Test struktury inteligence –TSI (od 13 let)&lt;br /&gt;
###        Stavělova orientační zkouška (od 4.třídy)&lt;br /&gt;
###        Test intelektového potenciálu –TIP (od 12 let)&lt;br /&gt;
#Diagnostika dílčích schopností, znalostí a dovedností:&lt;br /&gt;
##           Percepce:&lt;br /&gt;
###        Eldfeldtův reverzní test&lt;br /&gt;
###        Modifikovaný reverzní test pro předškolní děti –MRT&lt;br /&gt;
###        Rekogniční test reverzní tendence&lt;br /&gt;
###        Zkouška sluchové diferenciace -WM&lt;br /&gt;
###        Zkouška sluchové analýzy a syntézy – SAS-M&lt;br /&gt;
###        Test sluchové analýzy pro předškolní děti&lt;br /&gt;
##Motorika:&lt;br /&gt;
###        Oseretzkého test motorických dovedností&lt;br /&gt;
###        Orientační test dynamické praxe –OTDP&lt;br /&gt;
###        Zkouška laterality Matějčka a Žlaba&lt;br /&gt;
##Pozornost:&lt;br /&gt;
###        Číselný čtverec&lt;br /&gt;
###        Číselný obdelník&lt;br /&gt;
###        Test cesty&lt;br /&gt;
###        Test pozornosti D2&lt;br /&gt;
##Paměť:&lt;br /&gt;
###        Rey- Osterriethova komplexní figura&lt;br /&gt;
###        Bentonův vizuální retnční test&lt;br /&gt;
###        Paměťový test verbálního učení&lt;br /&gt;
###        Test zrakově-sluchového učení&lt;br /&gt;
###        Paměťový test LGT-3&lt;br /&gt;
###        Škála aktuální paměti –ŠAP&lt;br /&gt;
##Řeč:&lt;br /&gt;
###        Obrázkově- slovníková zkouška&lt;br /&gt;
###        Heidelberský test řečového vývoje –HSET&lt;br /&gt;
###        Zkouška mluvnických dovedností&lt;br /&gt;
###        Test doplňování vět&lt;br /&gt;
###        Test duševního obzoru a informovanosti – DOI&lt;br /&gt;
###        Test znalostí předškolíchdětí&lt;br /&gt;
#Školní znalosti a dovednosti&lt;br /&gt;
##        Zkouška čtení Matějčka&lt;br /&gt;
##        G – tes porozumění čteného textu&lt;br /&gt;
##        Čtecí diskriminační test&lt;br /&gt;
##         V-test – metoda verifikace vět&lt;br /&gt;
##        Diakgnostický diktát&lt;br /&gt;
##        Číselný trojúhelník&lt;br /&gt;
##        Kalkulia II&lt;br /&gt;
##        Kalkulia III&lt;br /&gt;
##        Barevná kalkulie&lt;br /&gt;
#Neprojektivní kresebné techniky&lt;br /&gt;
##        Kresba jako vývojový nástroj&lt;br /&gt;
##        Test kresby lidské postavy&lt;br /&gt;
##        Draw a person: A quantitative scoring systém – DAP&lt;br /&gt;
##        Test hvězd a vln&lt;br /&gt;
##        Test obreslování&lt;br /&gt;
##        Bender – Gestalt test&lt;br /&gt;
#Projektivní techniky:&lt;br /&gt;
##        Dětský Rorschach&lt;br /&gt;
##        CAT&lt;br /&gt;
##        Symmondsův Picture –Story Test pro adolescenty&lt;br /&gt;
##        CATO&lt;br /&gt;
##        Test ruky&lt;br /&gt;
##        Test pohádek&lt;br /&gt;
##        Asociační test (verb.)&lt;br /&gt;
##        Doplňování příběhů&lt;br /&gt;
##        Technika zvířat&lt;br /&gt;
##        Tři přání&lt;br /&gt;
##        Michalův Projektivní interview&lt;br /&gt;
##        Test barev&lt;br /&gt;
##        Test barevného diferenciálu&lt;br /&gt;
##        Scénotest&lt;br /&gt;
##        Testy světa&lt;br /&gt;
##        Krasba lidské postavy&lt;br /&gt;
##        Test stromu&lt;br /&gt;
##        Kresba rodiny&lt;br /&gt;
##        Kresba začarované rodiny&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Reference==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Další doporučená literatura===&lt;br /&gt;
Cognet, G. (2013). ''Dětská kresba jako diagnostický nástroj''. Portál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Langmeier, J., &amp;amp; Matějček, Z. (2011). ''Psychická deprivace v dětství''. Karolinum.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mertin, V., &amp;amp; Krejčová, L. (2013). ''Problémy s chováním ve škole - jak na ně: individuální výchovný plán''. Wolters Kluwer Česká republika.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy na související články===&lt;br /&gt;
[[Dětská klinická psychologie]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
vyšetření dítěte, dětská klinická psychologie, přístup k dítěti&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Klinická psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologická diagnostika*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie zdraví*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Specifika_klinicko-psychologick%C3%A9ho_vy%C5%A1et%C5%99en%C3%AD_d%C4%9Bt%C3%AD&amp;diff=63068</id>
		<title>Specifika klinicko-psychologického vyšetření dětí</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Specifika_klinicko-psychologick%C3%A9ho_vy%C5%A1et%C5%99en%C3%AD_d%C4%9Bt%C3%AD&amp;diff=63068"/>
		<updated>2020-11-29T13:19:36Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Reference */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;[[Státnicové otázky (nMgr) z psychologické diagnostiky|Psychologická diagnostika]] je oblast psychologie, jejímž cílem je posouzení vyšetřovaného podle různých charakteristik, zjištění [[Vlastnosti osobnosti a možnosti jejich klasifikace|psychických vlastností,]] posouzení jeho osobnosti a celkového stavu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Do klinického vyšetření dětí zasahují [[Státnicové otázky (nMgr) z vývojové psychologie|vývojové zákonitosti]], na rozdíl od vyšetření [[Dospělost|dospělého]] člověka volíme jiný přístup k vyšetření dítěte. Stejně tak volíme jiné metody, které často odpovídají vývojové problematice.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Králíková, L., Specifika dětské diagnostiky. ''In www.aliviocentrum.cz'' https://www.aliviocentrum.cz/index.php?page=detskadiagnostika&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Dětský klinický psycholog ==&lt;br /&gt;
Klinicko- psychologické vyšetření dítěte by měl provádět dětský klinický psycholog. Vzhledem k tomu, že dnes je dětských klinických psychologů  okolo devadesáti, jsou velmi nedostatkovým zbožím. Důvodem proč je dětských klinických psychologů tak málo je vysoká náročnost podmínek, které adept na tuto kvalifikaci musí splnit. A také určitá ekonomická náročnost s tím spojená. Dětský klinický psycholog může být jen člověk, který vystuduje jednooborovou magisterskou psychologii, která navazuje na jednooborovou bakalářskou psychologii. Dále splní roční kurz psychologa ve zdravotnictví, kterým se kvalifikuje k tomu, že může nastoupit do pětileté atestace, na jejímž konci bude klinickým psychologem, dále musí splnit atestaci z psychoterapie, kterou lze vykonávat ve stejném čase. Pokud složí atestační zkoušky a stane se klinickým psychologem, může se přihlásit do další, nadstavbové atestace, kterou již je dětská klinická psychologie. Tato atestace je dvouletá. Tedy při nejkratším možném čase trvá dvanáct let vzdělávání, než se jednotlivec může stát dětským klinickým psychologem, často se ale atestace protahují, popřípadě je nelze zvládnou z různých pracovních či osobních důvodů v nejrychlejším čase, délka atestace se tak může protáhnout i o pět, sedm let.&amp;lt;ref&amp;gt;''Reforma psychiatrie: Dětský klinický psycholog.'' (2016). www.refermapsychiatrie.cz from https://www.reformapsychiatrie.cz/wp-content/uploads/2016/07/160523_DKP_prezentace-MZ-CR.pdf&amp;lt;/ref&amp;gt; Z tohoto důvodu se v praxi setkáváme s tím, že toto specifické vyšetření dělá klinický psycholog, či psycholog ve zdravotnictví v atestaci, pod dohledem klinického psychologa v rámci zdravotního zařízení.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Přístup k dítěti==&lt;br /&gt;
Základním specifikem je odlišný přístup klinického psychologa k vyšetřované osobě. K vyšetření dítěte je třeba psychologa, který má '''praxi v práci s dětmi''', a umí s nimi rychle navázat '''bezpečný kontakt'''. Kontakt hraje ve vyšetření zásadní roli, jelikož motivuje dítě, bez navázání dobrého kontaktu je další práce s dítětem velmi složitá až nemožná. Proto dítěti poskytuje psycholog dostatek času, zvlášť pokud dítě není na vyšetření s pečující osobou, která by pocit bezpečí zajišťovala. Zvláště u malých dětí jsou proto rodiče někdy na začátku vyšetření přítomni.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psycholog sám přispívá k navození kontaktu tím, že uzpůsobuje řeč dítěti, je velmi vlídný, a vtahuje dítě do her, u menších dětí celé vyšetření vypadá v podstatě jako '''hra,''' je třeba respektovat, co chce dítě, a současně jeho hry kombinovat s vyšetřovacími technikami. Častou technikou je např. kresba. Psycholog dává pozor, aby dítě nepřetěžoval z důvodu vyčerpání pozornosti. Pozornosti se také přizpůsobuje '''délka vyšetření''', proto na v podstatě jedno vyšetření bývají rodiče zváni '''opakovaně''' (tzv. fragmentace vyšetření), což u dospělých jedinců nebývá.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dalším s čím dětský klinický psycholog počítá je '''celý rodinný systém''' dítěte, často tedy nedochází jen ke klinicko-psychologickému vyšetření dítěte samotného, ale je možné také provést diagnostiku rodiny. Rodiče jsou velmi důležitým zdrojem informací o dítěti, svým chováním dítě ovlivňují, vědomě i nevědomě. Specifickým problémem je velmi lehká '''ovlivnitelnost dítěte''', čehož se někteří rodiče snaží využít, klasicky u rozvodových sporů, a dítětem manipulují. To je velmi zrádné, pro psychologa relativně dobře odhalitelné a hlavně takovéto navádění v důsledku nejvíce ublíží dítěti samotnému.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zvláště u malých dětí si musí dávat na jednoduchou ovlivnitelnost dítěte také psycholog sám, je třeba si uvědomit, že dítě odpovídá tak, jak je odměňováno chováním druhého, proto je klinický psycholog velmi neutrální a v chování konstantní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Specifikem malých dětí jsou také '''konfabulace''', malé děti žijí ve světě plném [[Představivost, druhy představ a jejich vlastnosti. Teorie představivosti. Fantazie.|fantasie]] a svými fantasijními příběhy často doplňují prázdná místa, případně prezentují své sny či přání. Takovéto chování psycholog bere jako součást vývojového období.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Specifické oblasti klinicko-psychologického vyšetření dítěte==&lt;br /&gt;
V psychologické diagnostice jsou oblasti, které jsou specificky dětské a stejně tak oblasti, které jsou specifické pro dospělou populaci. Například vývoj osobnosti se považuje za plnohodnotně dokončený až v dospělém věku, proto není běžné dávat dětem určitě psychiatrické diagnózy. Na druhou stranu v období dětského vývoje jsou časové úseky, které jsou specifické pro vývoj určitých psychologických oblastí, typicky například [[Řeč|řeč.]] Také normy, tedy to, co psycholog považuje za '''normální, bývají u dětí širší,''' psycholog počítá s tím, že ne každé dítě se vyvíjí stejně rychle, a bere v potaz osobnost dítěte, možné genetické predispozice a také vliv prostředí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Velký rozdíl oproti dospělým, je také v projevech daného problému, děti mají silnou vazbu mezi psychikou a '''somatickou stránkou,''' vzhledem k tomu, že ještě natolik neumí odlišovat a popisovat emoce, se problém projevuje spíše skrze pobolívání bříška, únavnost, pomočování, noční běsy a další. Také se často projevují v chování, kdy tzv. zlobí, nebo mají jiné výchovné obtíže. Jiné děti zase mohou působit zakřiknutě a bojácně&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Klinicko-psychologické vyšetření lze provádět již od '''novorozeneckého věku.''' Na základě [[Posuzování novorozenců|posuzovacích škál]] je zjišťováno, zda projevy dítěte odpovídají normě, či dávají předzvěst patologii. Velkým zdrojem informací je také pozorování. Již u miminek lze usuzovat a vyšetřovat problémy senzorické (narušení zraku či sluchu), podezření na dětskou mozkovou obrnu a další, v takovýchto případech mívá psycholog dítě pod dohledem díky pravidelným kontrolám, kde se s rostoucím věkem dítěte specifikuje daná porucha, čím dříve je patologie zjištěna, tím dříve lze zahájit [[Psychoterapie u dětí, dospívajících, a u klientů vyššího věku|terapii]] a ulevit rodičům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro '''předškolní děti''' se již využívá více vyšetřovacích metod, také problematika se rozšiřuje, typické jsou problémy s řečí, zjištění mentální poruchy, [[Poruchy emocí, nálad a afektivity|poruchy emocí]] a jiné poruchy neurotického charakteru. Častá je také enuréza, či enkopréza, tikové poruchy, hyperaktivity, poruchy vzdoru, či různé spánkové poruchy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Školní věk''' s sebou přináší možnost [[Školní zralost|vyšetření školní zralosti]], ale také dovedností typických pro školní prostředí, časté jsou tedy [[Specifické poruchy učení|specifické poruchy učení,]] poruchy chování, ale také počátky sociální fóbie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro '''starší děti''' se témata ještě více rozšiřují, přibírají do svých životů více důležitých vztahů a škála problému se ve velkém rozevírá, adolescentní věk je také velkým milníkem ve vztazích s rodinou. Z čehož mohou pramenit [[poruchy nálad]], [[Neurotické, stresové; disociativní a somatoformní poruchy|úzkostné problémy]], poruchy příjmu potravy, tento věk je také kritický pro [[Schizofrenie|psychotické poruchy]]. Objevují se v čím dále mladším věku pokusy o sebepoškozování a sebevraždu. S počátkem sexuálního chování, lze také zaznamenat poruchy v této sféře. Současně je u starších dětí někdy možné již s velkou jistotou diagnostikovat [[Poruchy osobnosti|poruchu osobnosti]].&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Skrze klinickou diagnostiku se ale také vyšetřují poruchy, které nejsou výsledkem genetické výbavy či vztahových problémů dítěte. Ale jedná se problematické prostředí, které má na dítě velmi zásadně negativní dopad. Jedná se o [[syndrom CAN]], sexuální zneužívání a trestné činy působené na dítěti&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vedení psychologického vyšetření==&lt;br /&gt;
Níže popsaný postup je jen orientační, vzhledem k různorodosti problematiky, se psycholog každým klientem zabývá individuálním způsobem, výsledkem vyšetření má být splnění zakázky. '''Zakázka''' je nějaký cíl, který dané vyšetření má, často je zadáno lékařem. Někdy je možné se setkat s tím, že psychologové využívají metody, se kterými umí dobře pracovat, i když pro dané dítě nemusí být zcela adekvátní, tomuto postupu je ale doporučeno se vyhnout a využívat metody, které jsou cílené.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První fází je příprava na samostatné vyšetření. Toto umožňuje podrobná znalost dokumentace klienta. Při prvokontaktu dochází také často k tzv. mapování, je třeba mimo jiné zjistit na jakých vyšetřeních dítě bylo, jaká je [[anamnéza]] a jaké je sociální zázemí dítěte. U specifických problematik by před nebo současně před klinicko-psychologickým vyšetřením měli proběhnout vyšetření somatická (např. u poruch řeči vyšetřit sluch dítěte). Další fázi je již zmíněné navázání kontaktu, o jeho důležitosti je již pojednáno výše. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vyšetření vždy obsahuje [[rozhovor]], dle věku dítěte se spojuje s hrou. Řazení technik se přizpůsobuje věku dítěte, malým dětem jsou [[Projektivní metody|projektivní techniky]] příjemné již ze začátku, zatímco [[Adolescence|adolescentům]] mohou připadat stresující a je lépe počkat, až bude prohlouben kontakt s psychologem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ukončování vyšetření by mělo mít pozitivního ducha jak pro dítě, tak pro rodiče. Proto se začíná s pozitivními zjištěními. Poskytované informace by měly mít uklidňující charakter, tedy pokud jsou nalezena negativní zjištění, měly by být sdělovány s určitou rezervou, současně s realistickým očekáváním, které daná skutečnost na rodiče má. Rodiče se nikdy neobviňují, je spíše zdůrazňována jejich role do budoucna. Je třeba postupovat mimořádně empaticky a myslet na to, že rodiče mohou potřebovat podporu také. Výstupem vyšetření je zpráva z vyšetření, kde by měly být jednoduše a bez odborného jazyka dány výsledky vyšetření v praktické rovině. Tedy není potřeba, aby ve zprávě bylo zaznamenáno, jakých dosahovalo dítě skórů v testech, ale spíše jak k dítěti prakticky a konktrétně přistupovat a jaké jsou praktické dopady daných zjištění. Nesdělujeme psychiatrickou diagnózu, toto by mělo být řešeno v součinnosti s lékařem, který diagnózu i na základě svých zjištění sdělí.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Říčan, P.,Krejčířová, D. (2006). ''Dětské klinická psychologie'' (4.přeprac. a dopl. vyd.). Grada.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Techniky psychologické diagnostiky v dětském věku==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Rozhovor===&lt;br /&gt;
Rozhovor je základní technika diagnostického vyšetřování. Vedení rozhovoru je třeba se učit. Rozhovor má '''významnou neverbální složku''', která jej podtrhuje. V úvodním rozhovoru je dobré mluvit s celým rodinným systémem, nebo alespoň s dítětem a jedním rodičem, než je přistoupeno k samotnému vyšetření. Při vedení rozhovoru existuje mnoho technik, které lze použít k prohloubení komunikace. Mladším dětem se tyká, ale u starších je třeba se dovolit k tykání. Děti jsou psychologem oslovovány křestním jménem. Při rozhovoru se staršími dětmi psycholog i za přítomnosti rodiče dává najevo, že jejich názor je pro něj stejně důležitý, pokud to jde, vybízí spíše dítě, aby popisovalo situaci, a rodiče brzdí, pokud má snahu brát si za dítě slovo.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při rozhovoru se klinický psycholog soustředí zejména na oblast '''analýzy obtíží a příznaků,''' kvůli kterému dítě přišlo, tato analýza je velmi podrobná, zaměřuje se nejen na objektivní stavy, ale také na subjektivní prožívání situace. Dalším velkým okruhem bývají '''rodinné vztahy''', opět je snaha zjišťovat zvláště za pomocí behaviorálních otázek, jak život v rodině vypadá, ale také jaké jsou zde vztahy. Často se také řeší '''školní prostředí''', jaká je pozice dítěte mezi spolužáky, jaký je kontakt s učiteli.  A neméně důležité je ptát se jestli se v nedávné době nestaly nějaké '''zásadní životní události.''' Také se rozhovorem psycholog může dobře podívat na '''sny a vize''' do budoucna.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rozhovor je veden také '''s rodinou'''. Objektivitě se lze více přiblížit skrze názory všech členů rodiny. Cílem rozhovoru s rodinou je zjistit, jak vypadá '''život rodiny''', jak vypadají '''interakce rodiny''', první se spíše psycholog zabývá analýzou prostoru rodiny a rodinným životem, než se vrhne do analýzy obtíží a symptomů, dále se řeší '''vztah mezi rodiči''', také '''sourozenecké vztahy''', a nakonec také '''mezigenerační vztahy'''. Tento postup se doporučuje, kvůli tomu, že zezačátku se lidé lépe rozmlouvají o konkrétních situacích, které pro ně nejsou emočně nebezpečné, později se přistupuje k čím dál více emočně zbarveným tématům. Na všech úrovních může být zaznamenán přidružený problém, nebo, možná i častěji příčina obtíží. Klasickým příkladem je '''Stierlingův pojem delegace''', kdy si jeden nebo oba rodiče mohou skrze dítě naplňovat své sny.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pozorování rodinné interakce===&lt;br /&gt;
U rodiny s malými dětmi je velmi informativní [[pozorování]] v jejich přirozeném prostředí, tedy v jejich domácnosti. Interakce u večeře, či ukládání ke spánku je velmi nabitá na informace. Pozorovatel svou přítomností samozřejmě zkresluje chování, zejména rodičů, dítě se ve svém prostředí chová stále stejně, popřípadě examinátor pozná, kdy rodiče ,,hrají divadlo,,. Tyto návštěvy v domácnosti ale mohou vzbudit nepřátelskou atmosféru, proto je nutné, pokud chceme, aby pozorování doma k něčemu vedlo, dobře vysvětlit rodině, že se je psycholog nesnaží nachytat, ale může tak vypozorovat konkrétní situace, které pak může pomoct rodině přenastavit do funkčnější podoby.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kvůli kontroverzi je ale mnohem běžnější, že se navozují pro pozorování na informace bohaté situace přímo ve vyšetřovně psychologa. Záleží na věku dětí, může se jednat o nějaký teoretický úkol, který má rodina spolu naplánovat, u menších dětí je vhodné vnést nějaký společný fyzický úkol, který spolu mají dovézt ke zdárnému konci. Při těchto vyšetřeních psycholog pozoruje '''interakci a dynamiku rodiny,''' kdo udává tempo, na koho se berou či neberou v řešení úlohy ohledy, zda je člen, kterému se musí všichni přizpůsobit, jak vypadá odporování atd. Výborně se k tomuto využívají různé projektivní techniky.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologické testy===&lt;br /&gt;
K práci s dětmi klinický psycholog může využívat velké množství nástrojů, od novorozeneckých a vývojových škál, přes IQ testy až po testy specifických schopností a dovedností, testy školního prostředí atd. Velmi časté je užití projektivní a semiprojektivních testů. Tyto metody jsou mnohem podrobněji rozebrány v dalších kapitolách zejména psychologické diagnostiky, zde je prezentováno pouze shrnutí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
#Ranný věk :&lt;br /&gt;
##Škály chování novorozence:&lt;br /&gt;
###        Brazeltonova škála chování novorozence&lt;br /&gt;
###        Neurobehaviorální hodnocení dle Gardnerové, Karmela a spol.&lt;br /&gt;
###        Kornerové neurobehaviorální hodnocení nedonošeného dítěte&lt;br /&gt;
##Škály a vývojové testy do věku tří let&lt;br /&gt;
###        Gesselova škála&lt;br /&gt;
###        Buhlerové- Hetzerové Kleinkindertest&lt;br /&gt;
###        Škály N. Bayleyové&lt;br /&gt;
###        Mnichovská vývojová diagnostika&lt;br /&gt;
#Inteligenční testy:&lt;br /&gt;
##           Předškolní věk:&lt;br /&gt;
###       Stanford – Binet – dnes zejména SB-III (forma L-M)&lt;br /&gt;
###        Škála McCarthyové&lt;br /&gt;
###        Kaufmanův ABC&lt;br /&gt;
###        Wechslerův inteligenční test pro předškolní děti&lt;br /&gt;
##Školní věk:&lt;br /&gt;
###       Wechslerovy inteligenční testy pro děti školního věku&lt;br /&gt;
####  Pražský dětský Wechsler&lt;br /&gt;
####  Dnes užívaná třetí revize WISC III&lt;br /&gt;
###        Ravenovy progresivní matice&lt;br /&gt;
###        Snijders – Oomenův neverbální inteligenční test (SON)&lt;br /&gt;
###        Koschovy kostky (také neverb.)&lt;br /&gt;
###        Test struktury inteligence –TSI (od 13 let)&lt;br /&gt;
###        Stavělova orientační zkouška (od 4.třídy)&lt;br /&gt;
###        Test intelektového potenciálu –TIP (od 12 let)&lt;br /&gt;
#Diagnostika dílčích schopností, znalostí a dovedností:&lt;br /&gt;
##           Percepce:&lt;br /&gt;
###        Eldfeldtův reverzní test&lt;br /&gt;
###        Modifikovaný reverzní test pro předškolní děti –MRT&lt;br /&gt;
###        Rekogniční test reverzní tendence&lt;br /&gt;
###        Zkouška sluchové diferenciace -WM&lt;br /&gt;
###        Zkouška sluchové analýzy a syntézy – SAS-M&lt;br /&gt;
###        Test sluchové analýzy pro předškolní děti&lt;br /&gt;
##Motorika:&lt;br /&gt;
###        Oseretzkého test motorických dovedností&lt;br /&gt;
###        Orientační test dynamické praxe –OTDP&lt;br /&gt;
###        Zkouška laterality Matějčka a Žlaba&lt;br /&gt;
##Pozornost:&lt;br /&gt;
###        Číselný čtverec&lt;br /&gt;
###        Číselný obdelník&lt;br /&gt;
###        Test cesty&lt;br /&gt;
###        Test pozornosti D2&lt;br /&gt;
##Paměť:&lt;br /&gt;
###        Rey- Osterriethova komplexní figura&lt;br /&gt;
###        Bentonův vizuální retnční test&lt;br /&gt;
###        Paměťový test verbálního učení&lt;br /&gt;
###        Test zrakově-sluchového učení&lt;br /&gt;
###        Paměťový test LGT-3&lt;br /&gt;
###        Škála aktuální paměti –ŠAP&lt;br /&gt;
##Řeč:&lt;br /&gt;
###        Obrázkově- slovníková zkouška&lt;br /&gt;
###        Heidelberský test řečového vývoje –HSET&lt;br /&gt;
###        Zkouška mluvnických dovedností&lt;br /&gt;
###        Test doplňování vět&lt;br /&gt;
###        Test duševního obzoru a informovanosti – DOI&lt;br /&gt;
###        Test znalostí předškolíchdětí&lt;br /&gt;
#Školní znalosti a dovednosti&lt;br /&gt;
##        Zkouška čtení Matějčka&lt;br /&gt;
##        G – tes porozumění čteného textu&lt;br /&gt;
##        Čtecí diskriminační test&lt;br /&gt;
##         V-test – metoda verifikace vět&lt;br /&gt;
##        Diakgnostický diktát&lt;br /&gt;
##        Číselný trojúhelník&lt;br /&gt;
##        Kalkulia II&lt;br /&gt;
##        Kalkulia III&lt;br /&gt;
##        Barevná kalkulie&lt;br /&gt;
#Neprojektivní kresebné techniky&lt;br /&gt;
##        Kresba jako vývojový nástroj&lt;br /&gt;
##        Test kresby lidské postavy&lt;br /&gt;
##        Draw a person: A quantitative scoring systém – DAP&lt;br /&gt;
##        Test hvězd a vln&lt;br /&gt;
##        Test obreslování&lt;br /&gt;
##        Bender – Gestalt test&lt;br /&gt;
#Projektivní techniky:&lt;br /&gt;
##        Dětský Rorschach&lt;br /&gt;
##        CAT&lt;br /&gt;
##        Symmondsův Picture –Story Test pro adolescenty&lt;br /&gt;
##        CATO&lt;br /&gt;
##        Test ruky&lt;br /&gt;
##        Test pohádek&lt;br /&gt;
##        Asociační test (verb.)&lt;br /&gt;
##        Doplňování příběhů&lt;br /&gt;
##        Technika zvířat&lt;br /&gt;
##        Tři přání&lt;br /&gt;
##        Michalův Projektivní interview&lt;br /&gt;
##        Test barev&lt;br /&gt;
##        Test barevného diferenciálu&lt;br /&gt;
##        Scénotest&lt;br /&gt;
##        Testy světa&lt;br /&gt;
##        Krasba lidské postavy&lt;br /&gt;
##        Test stromu&lt;br /&gt;
##        Kresba rodiny&lt;br /&gt;
##        Kresba začarované rodiny&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Reference==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Další doporučená literatura===&lt;br /&gt;
Cognet, G. (2013). ''Dětská kresba jako diagnostický nástroj''. Portál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Langmeier, J., &amp;amp; Matějček, Z. (2011). ''Psychická deprivace v dětství''. Karolinum.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mertin, V., &amp;amp; Krejčová, L. (2013). ''Problémy s chováním ve škole - jak na ně: individuální výchovný plán''. Wolters Kluwer Česká republika.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy na související články===&lt;br /&gt;
[[Dětská klinická psychologie]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
vyšetření dítěte, dětská klinická psychologie, přístup k dítěti&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Kategorie===&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Klinická psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologická diagnostika*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie zdraví*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Specifika_klinicko-psychologick%C3%A9ho_vy%C5%A1et%C5%99en%C3%AD_d%C4%9Bt%C3%AD&amp;diff=63067</id>
		<title>Specifika klinicko-psychologického vyšetření dětí</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Specifika_klinicko-psychologick%C3%A9ho_vy%C5%A1et%C5%99en%C3%AD_d%C4%9Bt%C3%AD&amp;diff=63067"/>
		<updated>2020-11-29T13:14:56Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* DĚTSKÝ KLINICKÝ PSYCHOLOG */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;[[Státnicové otázky (nMgr) z psychologické diagnostiky|Psychologická diagnostika]] je oblast psychologie, jejímž cílem je posouzení vyšetřovaného podle různých charakteristik, zjištění [[Vlastnosti osobnosti a možnosti jejich klasifikace|psychických vlastností,]] posouzení jeho osobnosti a celkového stavu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Do klinického vyšetření dětí zasahují [[Státnicové otázky (nMgr) z vývojové psychologie|vývojové zákonitosti]], na rozdíl od vyšetření [[Dospělost|dospělého]] člověka volíme jiný přístup k vyšetření dítěte. Stejně tak volíme jiné metody, které často odpovídají vývojové problematice.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Králíková, L., Specifika dětské diagnostiky. ''In www.aliviocentrum.cz'' https://www.aliviocentrum.cz/index.php?page=detskadiagnostika&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Dětský klinický psycholog ==&lt;br /&gt;
Klinicko- psychologické vyšetření dítěte by měl provádět dětský klinický psycholog. Vzhledem k tomu, že dnes je dětských klinických psychologů  okolo devadesáti, jsou velmi nedostatkovým zbožím. Důvodem proč je dětských klinických psychologů tak málo je vysoká náročnost podmínek, které adept na tuto kvalifikaci musí splnit. A také určitá ekonomická náročnost s tím spojená. Dětský klinický psycholog může být jen člověk, který vystuduje jednooborovou magisterskou psychologii, která navazuje na jednooborovou bakalářskou psychologii. Dále splní roční kurz psychologa ve zdravotnictví, kterým se kvalifikuje k tomu, že může nastoupit do pětileté atestace, na jejímž konci bude klinickým psychologem, dále musí splnit atestaci z psychoterapie, kterou lze vykonávat ve stejném čase. Pokud složí atestační zkoušky a stane se klinickým psychologem, může se přihlásit do další, nadstavbové atestace, kterou již je dětská klinická psychologie. Tato atestace je dvouletá. Tedy při nejkratším možném čase trvá dvanáct let vzdělávání, než se jednotlivec může stát dětským klinickým psychologem, často se ale atestace protahují, popřípadě je nelze zvládnou z různých pracovních či osobních důvodů v nejrychlejším čase, délka atestace se tak může protáhnout i o pět, sedm let.&amp;lt;ref&amp;gt;''Reforma psychiatrie: Dětský klinický psycholog.'' (2016). www.refermapsychiatrie.cz from https://www.reformapsychiatrie.cz/wp-content/uploads/2016/07/160523_DKP_prezentace-MZ-CR.pdf&amp;lt;/ref&amp;gt; Z tohoto důvodu se v praxi setkáváme s tím, že toto specifické vyšetření dělá klinický psycholog, či psycholog ve zdravotnictví v atestaci, pod dohledem klinického psychologa v rámci zdravotního zařízení.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Přístup k dítěti==&lt;br /&gt;
Základním specifikem je odlišný přístup klinického psychologa k vyšetřované osobě. K vyšetření dítěte je třeba psychologa, který má '''praxi v práci s dětmi''', a umí s nimi rychle navázat '''bezpečný kontakt'''. Kontakt hraje ve vyšetření zásadní roli, jelikož motivuje dítě, bez navázání dobrého kontaktu je další práce s dítětem velmi složitá až nemožná. Proto dítěti poskytuje psycholog dostatek času, zvlášť pokud dítě není na vyšetření s pečující osobou, která by pocit bezpečí zajišťovala. Zvláště u malých dětí jsou proto rodiče někdy na začátku vyšetření přítomni.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psycholog sám přispívá k navození kontaktu tím, že uzpůsobuje řeč dítěti, je velmi vlídný, a vtahuje dítě do her, u menších dětí celé vyšetření vypadá v podstatě jako '''hra,''' je třeba respektovat, co chce dítě, a současně jeho hry kombinovat s vyšetřovacími technikami. Častou technikou je např. kresba. Psycholog dává pozor, aby dítě nepřetěžoval z důvodu vyčerpání pozornosti. Pozornosti se také přizpůsobuje '''délka vyšetření''', proto na v podstatě jedno vyšetření bývají rodiče zváni '''opakovaně''' (tzv. fragmentace vyšetření), což u dospělých jedinců nebývá.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dalším s čím dětský klinický psycholog počítá je '''celý rodinný systém''' dítěte, často tedy nedochází jen ke klinicko-psychologickému vyšetření dítěte samotného, ale je možné také provést diagnostiku rodiny. Rodiče jsou velmi důležitým zdrojem informací o dítěti, svým chováním dítě ovlivňují, vědomě i nevědomě. Specifickým problémem je velmi lehká '''ovlivnitelnost dítěte''', čehož se někteří rodiče snaží využít, klasicky u rozvodových sporů, a dítětem manipulují. To je velmi zrádné, pro psychologa relativně dobře odhalitelné a hlavně takovéto navádění v důsledku nejvíce ublíží dítěti samotnému.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zvláště u malých dětí si musí dávat na jednoduchou ovlivnitelnost dítěte také psycholog sám, je třeba si uvědomit, že dítě odpovídá tak, jak je odměňováno chováním druhého, proto je klinický psycholog velmi neutrální a v chování konstantní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Specifikem malých dětí jsou také '''konfabulace''', malé děti žijí ve světě plném [[Představivost, druhy představ a jejich vlastnosti. Teorie představivosti. Fantazie.|fantasie]] a svými fantasijními příběhy často doplňují prázdná místa, případně prezentují své sny či přání. Takovéto chování psycholog bere jako součást vývojového období.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Specifické oblasti klinicko-psychologického vyšetření dítěte==&lt;br /&gt;
V psychologické diagnostice jsou oblasti, které jsou specificky dětské a stejně tak oblasti, které jsou specifické pro dospělou populaci. Například vývoj osobnosti se považuje za plnohodnotně dokončený až v dospělém věku, proto není běžné dávat dětem určitě psychiatrické diagnózy. Na druhou stranu v období dětského vývoje jsou časové úseky, které jsou specifické pro vývoj určitých psychologických oblastí, typicky například [[Řeč|řeč.]] Také normy, tedy to, co psycholog považuje za '''normální, bývají u dětí širší,''' psycholog počítá s tím, že ne každé dítě se vyvíjí stejně rychle, a bere v potaz osobnost dítěte, možné genetické predispozice a také vliv prostředí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Velký rozdíl oproti dospělým, je také v projevech daného problému, děti mají silnou vazbu mezi psychikou a '''somatickou stránkou,''' vzhledem k tomu, že ještě natolik neumí odlišovat a popisovat emoce, se problém projevuje spíše skrze pobolívání bříška, únavnost, pomočování, noční běsy a další. Také se často projevují v chování, kdy tzv. zlobí, nebo mají jiné výchovné obtíže. Jiné děti zase mohou působit zakřiknutě a bojácně&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Klinicko-psychologické vyšetření lze provádět již od '''novorozeneckého věku.''' Na základě [[Posuzování novorozenců|posuzovacích škál]] je zjišťováno, zda projevy dítěte odpovídají normě, či dávají předzvěst patologii. Velkým zdrojem informací je také pozorování. Již u miminek lze usuzovat a vyšetřovat problémy senzorické (narušení zraku či sluchu), podezření na dětskou mozkovou obrnu a další, v takovýchto případech mívá psycholog dítě pod dohledem díky pravidelným kontrolám, kde se s rostoucím věkem dítěte specifikuje daná porucha, čím dříve je patologie zjištěna, tím dříve lze zahájit [[Psychoterapie u dětí, dospívajících, a u klientů vyššího věku|terapii]] a ulevit rodičům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro '''předškolní děti''' se již využívá více vyšetřovacích metod, také problematika se rozšiřuje, typické jsou problémy s řečí, zjištění mentální poruchy, [[Poruchy emocí, nálad a afektivity|poruchy emocí]] a jiné poruchy neurotického charakteru. Častá je také enuréza, či enkopréza, tikové poruchy, hyperaktivity, poruchy vzdoru, či různé spánkové poruchy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Školní věk''' s sebou přináší možnost [[Školní zralost|vyšetření školní zralosti]], ale také dovedností typických pro školní prostředí, časté jsou tedy [[Specifické poruchy učení|specifické poruchy učení,]] poruchy chování, ale také počátky sociální fóbie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro '''starší děti''' se témata ještě více rozšiřují, přibírají do svých životů více důležitých vztahů a škála problému se ve velkém rozevírá, adolescentní věk je také velkým milníkem ve vztazích s rodinou. Z čehož mohou pramenit [[poruchy nálad]], [[Neurotické, stresové; disociativní a somatoformní poruchy|úzkostné problémy]], poruchy příjmu potravy, tento věk je také kritický pro [[Schizofrenie|psychotické poruchy]]. Objevují se v čím dále mladším věku pokusy o sebepoškozování a sebevraždu. S počátkem sexuálního chování, lze také zaznamenat poruchy v této sféře. Současně je u starších dětí někdy možné již s velkou jistotou diagnostikovat [[Poruchy osobnosti|poruchu osobnosti]].&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Skrze klinickou diagnostiku se ale také vyšetřují poruchy, které nejsou výsledkem genetické výbavy či vztahových problémů dítěte. Ale jedná se problematické prostředí, které má na dítě velmi zásadně negativní dopad. Jedná se o [[syndrom CAN]], sexuální zneužívání a trestné činy působené na dítěti&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vedení psychologického vyšetření==&lt;br /&gt;
Níže popsaný postup je jen orientační, vzhledem k různorodosti problematiky, se psycholog každým klientem zabývá individuálním způsobem, výsledkem vyšetření má být splnění zakázky. '''Zakázka''' je nějaký cíl, který dané vyšetření má, často je zadáno lékařem. Někdy je možné se setkat s tím, že psychologové využívají metody, se kterými umí dobře pracovat, i když pro dané dítě nemusí být zcela adekvátní, tomuto postupu je ale doporučeno se vyhnout a využívat metody, které jsou cílené.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První fází je příprava na samostatné vyšetření. Toto umožňuje podrobná znalost dokumentace klienta. Při prvokontaktu dochází také často k tzv. mapování, je třeba mimo jiné zjistit na jakých vyšetřeních dítě bylo, jaká je [[anamnéza]] a jaké je sociální zázemí dítěte. U specifických problematik by před nebo současně před klinicko-psychologickým vyšetřením měli proběhnout vyšetření somatická (např. u poruch řeči vyšetřit sluch dítěte). Další fázi je již zmíněné navázání kontaktu, o jeho důležitosti je již pojednáno výše. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vyšetření vždy obsahuje [[rozhovor]], dle věku dítěte se spojuje s hrou. Řazení technik se přizpůsobuje věku dítěte, malým dětem jsou [[Projektivní metody|projektivní techniky]] příjemné již ze začátku, zatímco [[Adolescence|adolescentům]] mohou připadat stresující a je lépe počkat, až bude prohlouben kontakt s psychologem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ukončování vyšetření by mělo mít pozitivního ducha jak pro dítě, tak pro rodiče. Proto se začíná s pozitivními zjištěními. Poskytované informace by měly mít uklidňující charakter, tedy pokud jsou nalezena negativní zjištění, měly by být sdělovány s určitou rezervou, současně s realistickým očekáváním, které daná skutečnost na rodiče má. Rodiče se nikdy neobviňují, je spíše zdůrazňována jejich role do budoucna. Je třeba postupovat mimořádně empaticky a myslet na to, že rodiče mohou potřebovat podporu také. Výstupem vyšetření je zpráva z vyšetření, kde by měly být jednoduše a bez odborného jazyka dány výsledky vyšetření v praktické rovině. Tedy není potřeba, aby ve zprávě bylo zaznamenáno, jakých dosahovalo dítě skórů v testech, ale spíše jak k dítěti prakticky a konktrétně přistupovat a jaké jsou praktické dopady daných zjištění. Nesdělujeme psychiatrickou diagnózu, toto by mělo být řešeno v součinnosti s lékařem, který diagnózu i na základě svých zjištění sdělí.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Říčan, P.,Krejčířová, D. (2006). ''Dětské klinická psychologie'' (4.přeprac. a dopl. vyd.). Grada.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Techniky psychologické diagnostiky v dětském věku==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Rozhovor===&lt;br /&gt;
Rozhovor je základní technika diagnostického vyšetřování. Vedení rozhovoru je třeba se učit. Rozhovor má '''významnou neverbální složku''', která jej podtrhuje. V úvodním rozhovoru je dobré mluvit s celým rodinným systémem, nebo alespoň s dítětem a jedním rodičem, než je přistoupeno k samotnému vyšetření. Při vedení rozhovoru existuje mnoho technik, které lze použít k prohloubení komunikace. Mladším dětem se tyká, ale u starších je třeba se dovolit k tykání. Děti jsou psychologem oslovovány křestním jménem. Při rozhovoru se staršími dětmi psycholog i za přítomnosti rodiče dává najevo, že jejich názor je pro něj stejně důležitý, pokud to jde, vybízí spíše dítě, aby popisovalo situaci, a rodiče brzdí, pokud má snahu brát si za dítě slovo.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při rozhovoru se klinický psycholog soustředí zejména na oblast '''analýzy obtíží a příznaků,''' kvůli kterému dítě přišlo, tato analýza je velmi podrobná, zaměřuje se nejen na objektivní stavy, ale také na subjektivní prožívání situace. Dalším velkým okruhem bývají '''rodinné vztahy''', opět je snaha zjišťovat zvláště za pomocí behaviorálních otázek, jak život v rodině vypadá, ale také jaké jsou zde vztahy. Často se také řeší '''školní prostředí''', jaká je pozice dítěte mezi spolužáky, jaký je kontakt s učiteli.  A neméně důležité je ptát se jestli se v nedávné době nestaly nějaké '''zásadní životní události.''' Také se rozhovorem psycholog může dobře podívat na '''sny a vize''' do budoucna.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rozhovor je veden také '''s rodinou'''. Objektivitě se lze více přiblížit skrze názory všech členů rodiny. Cílem rozhovoru s rodinou je zjistit, jak vypadá '''život rodiny''', jak vypadají '''interakce rodiny''', první se spíše psycholog zabývá analýzou prostoru rodiny a rodinným životem, než se vrhne do analýzy obtíží a symptomů, dále se řeší '''vztah mezi rodiči''', také '''sourozenecké vztahy''', a nakonec také '''mezigenerační vztahy'''. Tento postup se doporučuje, kvůli tomu, že zezačátku se lidé lépe rozmlouvají o konkrétních situacích, které pro ně nejsou emočně nebezpečné, později se přistupuje k čím dál více emočně zbarveným tématům. Na všech úrovních může být zaznamenán přidružený problém, nebo, možná i častěji příčina obtíží. Klasickým příkladem je '''Stierlingův pojem delegace''', kdy si jeden nebo oba rodiče mohou skrze dítě naplňovat své sny.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pozorování rodinné interakce===&lt;br /&gt;
U rodiny s malými dětmi je velmi informativní [[pozorování]] v jejich přirozeném prostředí, tedy v jejich domácnosti. Interakce u večeře, či ukládání ke spánku je velmi nabitá na informace. Pozorovatel svou přítomností samozřejmě zkresluje chování, zejména rodičů, dítě se ve svém prostředí chová stále stejně, popřípadě examinátor pozná, kdy rodiče ,,hrají divadlo,,. Tyto návštěvy v domácnosti ale mohou vzbudit nepřátelskou atmosféru, proto je nutné, pokud chceme, aby pozorování doma k něčemu vedlo, dobře vysvětlit rodině, že se je psycholog nesnaží nachytat, ale může tak vypozorovat konkrétní situace, které pak může pomoct rodině přenastavit do funkčnější podoby.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kvůli kontroverzi je ale mnohem běžnější, že se navozují pro pozorování na informace bohaté situace přímo ve vyšetřovně psychologa. Záleží na věku dětí, může se jednat o nějaký teoretický úkol, který má rodina spolu naplánovat, u menších dětí je vhodné vnést nějaký společný fyzický úkol, který spolu mají dovézt ke zdárnému konci. Při těchto vyšetřeních psycholog pozoruje '''interakci a dynamiku rodiny,''' kdo udává tempo, na koho se berou či neberou v řešení úlohy ohledy, zda je člen, kterému se musí všichni přizpůsobit, jak vypadá odporování atd. Výborně se k tomuto využívají různé projektivní techniky.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologické testy===&lt;br /&gt;
K práci s dětmi klinický psycholog může využívat velké množství nástrojů, od novorozeneckých a vývojových škál, přes IQ testy až po testy specifických schopností a dovedností, testy školního prostředí atd. Velmi časté je užití projektivní a semiprojektivních testů. Tyto metody jsou mnohem podrobněji rozebrány v dalších kapitolách zejména psychologické diagnostiky, zde je prezentováno pouze shrnutí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
#Ranný věk :&lt;br /&gt;
##Škály chování novorozence:&lt;br /&gt;
###        Brazeltonova škála chování novorozence&lt;br /&gt;
###        Neurobehaviorální hodnocení dle Gardnerové, Karmela a spol.&lt;br /&gt;
###        Kornerové neurobehaviorální hodnocení nedonošeného dítěte&lt;br /&gt;
##Škály a vývojové testy do věku tří let&lt;br /&gt;
###        Gesselova škála&lt;br /&gt;
###        Buhlerové- Hetzerové Kleinkindertest&lt;br /&gt;
###        Škály N. Bayleyové&lt;br /&gt;
###        Mnichovská vývojová diagnostika&lt;br /&gt;
#Inteligenční testy:&lt;br /&gt;
##           Předškolní věk:&lt;br /&gt;
###       Stanford – Binet – dnes zejména SB-III (forma L-M)&lt;br /&gt;
###        Škála McCarthyové&lt;br /&gt;
###        Kaufmanův ABC&lt;br /&gt;
###        Wechslerův inteligenční test pro předškolní děti&lt;br /&gt;
##Školní věk:&lt;br /&gt;
###       Wechslerovy inteligenční testy pro děti školního věku&lt;br /&gt;
####  Pražský dětský Wechsler&lt;br /&gt;
####  Dnes užívaná třetí revize WISC III&lt;br /&gt;
###        Ravenovy progresivní matice&lt;br /&gt;
###        Snijders – Oomenův neverbální inteligenční test (SON)&lt;br /&gt;
###        Koschovy kostky (také neverb.)&lt;br /&gt;
###        Test struktury inteligence –TSI (od 13 let)&lt;br /&gt;
###        Stavělova orientační zkouška (od 4.třídy)&lt;br /&gt;
###        Test intelektového potenciálu –TIP (od 12 let)&lt;br /&gt;
#Diagnostika dílčích schopností, znalostí a dovedností:&lt;br /&gt;
##           Percepce:&lt;br /&gt;
###        Eldfeldtův reverzní test&lt;br /&gt;
###        Modifikovaný reverzní test pro předškolní děti –MRT&lt;br /&gt;
###        Rekogniční test reverzní tendence&lt;br /&gt;
###        Zkouška sluchové diferenciace -WM&lt;br /&gt;
###        Zkouška sluchové analýzy a syntézy – SAS-M&lt;br /&gt;
###        Test sluchové analýzy pro předškolní děti&lt;br /&gt;
##Motorika:&lt;br /&gt;
###        Oseretzkého test motorických dovedností&lt;br /&gt;
###        Orientační test dynamické praxe –OTDP&lt;br /&gt;
###        Zkouška laterality Matějčka a Žlaba&lt;br /&gt;
##Pozornost:&lt;br /&gt;
###        Číselný čtverec&lt;br /&gt;
###        Číselný obdelník&lt;br /&gt;
###        Test cesty&lt;br /&gt;
###        Test pozornosti D2&lt;br /&gt;
##Paměť:&lt;br /&gt;
###        Rey- Osterriethova komplexní figura&lt;br /&gt;
###        Bentonův vizuální retnční test&lt;br /&gt;
###        Paměťový test verbálního učení&lt;br /&gt;
###        Test zrakově-sluchového učení&lt;br /&gt;
###        Paměťový test LGT-3&lt;br /&gt;
###        Škála aktuální paměti –ŠAP&lt;br /&gt;
##Řeč:&lt;br /&gt;
###        Obrázkově- slovníková zkouška&lt;br /&gt;
###        Heidelberský test řečového vývoje –HSET&lt;br /&gt;
###        Zkouška mluvnických dovedností&lt;br /&gt;
###        Test doplňování vět&lt;br /&gt;
###        Test duševního obzoru a informovanosti – DOI&lt;br /&gt;
###        Test znalostí předškolíchdětí&lt;br /&gt;
#Školní znalosti a dovednosti&lt;br /&gt;
##        Zkouška čtení Matějčka&lt;br /&gt;
##        G – tes porozumění čteného textu&lt;br /&gt;
##        Čtecí diskriminační test&lt;br /&gt;
##         V-test – metoda verifikace vět&lt;br /&gt;
##        Diakgnostický diktát&lt;br /&gt;
##        Číselný trojúhelník&lt;br /&gt;
##        Kalkulia II&lt;br /&gt;
##        Kalkulia III&lt;br /&gt;
##        Barevná kalkulie&lt;br /&gt;
#Neprojektivní kresebné techniky&lt;br /&gt;
##        Kresba jako vývojový nástroj&lt;br /&gt;
##        Test kresby lidské postavy&lt;br /&gt;
##        Draw a person: A quantitative scoring systém – DAP&lt;br /&gt;
##        Test hvězd a vln&lt;br /&gt;
##        Test obreslování&lt;br /&gt;
##        Bender – Gestalt test&lt;br /&gt;
#Projektivní techniky:&lt;br /&gt;
##        Dětský Rorschach&lt;br /&gt;
##        CAT&lt;br /&gt;
##        Symmondsův Picture –Story Test pro adolescenty&lt;br /&gt;
##        CATO&lt;br /&gt;
##        Test ruky&lt;br /&gt;
##        Test pohádek&lt;br /&gt;
##        Asociační test (verb.)&lt;br /&gt;
##        Doplňování příběhů&lt;br /&gt;
##        Technika zvířat&lt;br /&gt;
##        Tři přání&lt;br /&gt;
##        Michalův Projektivní interview&lt;br /&gt;
##        Test barev&lt;br /&gt;
##        Test barevného diferenciálu&lt;br /&gt;
##        Scénotest&lt;br /&gt;
##        Testy světa&lt;br /&gt;
##        Krasba lidské postavy&lt;br /&gt;
##        Test stromu&lt;br /&gt;
##        Kresba rodiny&lt;br /&gt;
##        Kresba začarované rodiny&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Reference==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Další doporučená literatura===&lt;br /&gt;
Cognet, G. (2013). ''Dětská kresba jako diagnostický nástroj''. Portál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Langmeier, J., &amp;amp; Matějček, Z. (2011). ''Psychická deprivace v dětství''. Karolinum.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mertin, V., &amp;amp; Krejčová, L. (2013). ''Problémy s chováním ve škole - jak na ně: individuální výchovný plán''. Wolters Kluwer Česká republika.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
Dětská klinická psychologie, vyšetření, přístup k dítěti &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Kategorie===&lt;br /&gt;
Klinická psychologie a Psychologie zdraví&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojet%C3%AD_pam%C4%9Bti._Teorie_a_modely_pam%C4%9Bti.&amp;diff=63066</id>
		<title>Pojetí paměti. Teorie a modely paměti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojet%C3%AD_pam%C4%9Bti._Teorie_a_modely_pam%C4%9Bti.&amp;diff=63066"/>
		<updated>2020-11-29T13:10:34Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Definice */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;==Definice==&lt;br /&gt;
Paměť je poznávací proces, který prostupuje všechny úrovně poznání. Jedná se o systém, který má za úkol '''vštípení,''' tedy zapamatování si nových informací, dále '''uchování''' a posléze '''vybavení''' si těchto informací. Paměť je pro člověka velmi důležitá, pokud bychom si nepamatovali údaje o sobě a z našeho života, těžko bychom mohli mluvit o osobnosti, stejně tak, je paměť podmínkou učení a mnoha dalších [[Kognitivní procesy|kognitivních proces]]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;ů.&amp;lt;ref&amp;gt;Gillernová, I. (2000). ''Slovník základních pojmů z psychologie''. Fortuna.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Samotný mechanismus paměťových procesů na úrovni mozku ještě není úplně objasněn, nicméně výzkumy naznačují, že díky biochemickým změnám na úrovni synapsí [[neuron]]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;ů, které jsou navozeny bioelektrickými signály, dochází k trvalému uložení vědomě i nevědomě vnímaných záznamů. Začátky zkoumání paměti jsou spojovány se jmény Ribota a Ebbinghause.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Kulišťák, P. (2003). ''Neuropsychologie.'' Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Způsoby dělení paměti==&lt;br /&gt;
Paměť a její zkoumání mají bohatou a dlouhou historii, díky ní dělíme paměť mnohými způsoby. Nejčastěji jsou využívaná dělení dle analyzátorů, podle doby uchování paměťového záznamu a dle obsahu neboli taxonomie paměťových stop&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|ZPŮSOB DLE&lt;br /&gt;
|ČLENĚNÍ  PAMĚTI&lt;br /&gt;
|AUTOR&lt;br /&gt;
|DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|ANALYZÁTORY&lt;br /&gt;
|Zraková, sluchová, chuťová, čichová, hmatová&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|DOBA UCHOVÁNÍ INFORMACE&lt;br /&gt;
|Senzorická, krátkodobá, dlouhodobá&lt;br /&gt;
|Richard Atkinson, Richard Shiffrin&lt;br /&gt;
|Senzorická dále členěná Sperlingem na ikonickou a  echoickou, dlouhodobá dále členěná Tulvingem na epizodickou a sémantickou&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|TAXONOMIE PAMĚŤOVÝCH STOP&lt;br /&gt;
|Deklarativní a nedeklarativní + podrobnější  členění&lt;br /&gt;
|Larry Squire&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|PRACOVNÍ PAMĚŤ&lt;br /&gt;
|Vizuoprostorový náčrtník, fonologická smyčka,  centrální vykonavatel&lt;br /&gt;
|Allan Badeley&lt;br /&gt;
|Nejedná se o rozčlenění celé paměti, jen objevení  části na pomezí krátkodobé a dlouhodobé paměti&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|KONEKCIONISMUS&lt;br /&gt;
|Model sítě, priming&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
Dělení paměti, má velkou vazbu na modely paměti, díky modelům, respektive jejich logice a důkazům pro ně, došlo právě k těmto dělením. Modely si tedy osvětlíme v další kapitole.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Modely paměti==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Podle délky uchování informace===&lt;br /&gt;
'''Podle předpokládané doby uchování''' paměťového záznamu pak paměť rozdělili Richardové '''Atkinson a Shiffrin''' a to na '''senzorickou, krátkodobou a dlouhodobou'''. Předpokládali, že každá z těchto pamětí má svůj ,,sklad´´, tím nemysleli, že by se v mozku opravdu nacházelo jakési úložiště, jde spíše o hypotetické konstrukty. Informace tedy vstupuje skrze senzory do senzorické paměti, kde pokud je jí věnována pozornost, má možnost prostoupit do krátkodobé paměti, pokud se jí pozornost nevěnuje, pak se informace rozpadá. Ve skladu krátkodobé paměti dochází k dalším procesům, informace se může opakovat a tak přejít do dlouhodobé paměti, nebo může být nahrazena. V dlouhodobé paměti pak zůstává zachována, popřípadě interferuje s ostatními informacemi.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Poznámky a prezentace z hodin Základy obecné psychologie (PhDr. Jiří Lukavský, PhD. a PhDr. Luděk Stehlík, PhD.) získané studiem na FF UK&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Toto je jedním ze základních dělení, na které dále navazovali i další vědci. Do senzorické paměti byla nadále zařazena také paměť '''ikonická''', neboli obrazová a '''echoická''', neboli sluchová. K zajímavým zjištěním v oblasti senzorické paměti došel '''George Sperling,''' který zkoumal, kolik informací dokáže člověk uchovat i přesto, že jsou mu prezentovány v řádu milisekund, díky relativně složitému experimentu zjistil, že ikonická paměť je schopna uchovat přibližně 9 položek, zbytek informací se velmi rychle rozpadne. Informace jsme schopni si z krátkodobé paměti vybavit po dobu dvou vteřin.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Otázce, kolik položek jsme schopni si uchovat v krátkodobé paměti, se věnoval G. '''Miller,''' který došel k tzv. '''magickému číslu 7 +/- 2.''' Zapamatujeme si tedy pět až devět jednoduchých nesouvisejících informací, pokud si ale chceme krátkodobou paměť rozšířit, můžeme si zapamatovat i více podnětů, např. řadu 20 číslic, musíme si je ale rozdělit do pro nás logických skupin, kterých bude 5 až 9. K uložení v krátkodobé paměti dochází po dobu 15-30 vteřin. Pro krátkodobou paměť platí tzv. '''pravidlo novosti''', tedy že nejlépe si pamatujeme nejnověji prezentované informace, tedy ty, které nám byli podány jako poslední, poté si vybavíme informace ze začátku a největšímu zapomínání podléhají informace, které jsou nám prezentovány uprostřed sdělení.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Sternberg, R.J. (2002). ''Kognitivní psychologie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud uvažujeme o paměti, nejčastěji máme na mysli právě dlouhodobou paměť. Nicméně o té z hlediska kapacity a setrvání informací máme nejméně informaci. Někteří psychologové se domnívají, že dlouhodobá paměť není kapacitně omezena a také předpokládají nekonečnost, co se týče dlouhodobosti (pokud nedojde k rozpadu či narušení na fyziologické úrovni) (sten). Z neuropsychologického hlediska se v otázce dlouhodobé paměti setkáváme s hypotézami, které tvrdí, že informace pomocí proteinů mění přímo genetickou informaci člověka. Velmi prakticky '''dlouhodobou (deklarativní) paměť''' rozdělil '''Tulving'''  a to na paměť '''epizodickou''', tedy tu, která uchovává informace o událostech a zážitcích z našeho života a paměť '''sémantickou''', která uchovává vědomosti o světě. Učinil tak na základě svých pokusů, kdy měřil mozkovou aktivitu respondentů, dával jim různé otázky, kdy si měli vybavit různé informace, na základě mozkové aktivity, pak zjistil, že informace o osobních prožitcích se vybavují jiným způsobem, nežli obecné informace. Současně během těchto pokusů rozlišil i paměť procedurální – tedy paměť spojenou s činnostmi, při které se opět jiným způsobem aktivoval zejména mozeček.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Taxonomie dle obsahu===&lt;br /&gt;
V učebnicích často zmiňované dělení, jejímž autorem je '''Larry Squire''', zaměřuje na třídění '''dle obsahu''', tedy na paměť '''deklarativní''', která uchovává informace o údajích a událostech, zástupně se také používá pojem '''explicitní''' paměti. Pro všechny ostatní zapamatované informace, tedy dovednosti a návyky, asociační i neasociační učení, priming používáme klasifikace '''nedeklarativní,''' neboli '''procedurální''', či '''implicitní''' paměti. Toto třídění je založené na propojenosti vybavovaných informací s určitými mozkovými strukturami – viz nákres.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Soubor:Dělení paměti s neurobilogickými koreláty.png|střed|náhled|741x741pixelů|Dělení paměti ]]&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pracovní paměť===&lt;br /&gt;
Zejména základní model Atkinsona a Shifrina, který byl popsán výše, byl dále rozpracováván, nicméně vznikly i další modely paměti, velké pozornosti se dostalo také '''pracovní paměti,''' toto pojetí se nejvíce pojí se jmény '''Baddeley a Hitch.'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pojmem pracovní paměť tak nahradili sklad krátkodobé paměti. Jejich pracovní paměť má tři složky: '''centrální vykonavatel, fonologická smyčka a vizuálně-prostorový náčrtník.''' Centrální vykonavatel, je společný pro celou pracovní paměť a zastupuje v podstatě pozornost. Fonologická smyčka uchovává informace vyjádřené řečí.  A Vizuálně-prostorový náčrtník pak uchovává vizuální informace. Tyto komponenty ale mají omezenou kapacity, takže pokud děláme dvě činnosti, které využívají stejnou část pracovní paměti, budeme je dělat hůř. Podle neuropsychologických výzkumů, lidé opravdu využívají něco jako zásobník pracovní paměti, kde se informace uchovávají a pak až přecházejí do dlouhodobé paměti. Největším rozdílem oproti trojsložkovému modelu Atkinsona a Shifrina je však v tom, že zatímco trojsložkový model, předpokládá pasivní předávání informací (přesun z jednoho skladiště do druhého), pracovní paměť Baddeleyho a Hitche je aktivní, sama propojuje příchozí informace a také propojuje informace v pracovní paměti s vhodnými informacemi z dlouhodobé paměti, nejedná se tedy jen o překládání informací, ale o přidávání a kombinování informací, pracovní paměť se tedy podílí na struktuře dlouhodobé paměti a také v ní může docházet k aha efektu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Konekcionismus===&lt;br /&gt;
Představa paměti jakožto sítě, ve které jsou informace (uzly sítě) vzájemně propojeny, může tedy docházet k paralelním zpracováním informace. Současně aktivace jednoho uzlu vyvolá skrze spojení aktivace uzlů okolo a dosáhne se tedy priming efektu. Tímto mechanismem lze integrovat také předcházející modely paměti.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Fáze paměťového procesu==&lt;br /&gt;
Rozlišujeme tři základní fáze paměťového procesu, v první řadě musíme umět nové informace ukládat, tuto fázi nazýváme '''vštípení (kódovaní)''', náš mozek dále informace uchovává, '''uchování''' se také říká '''retence''', nakonec můžeme také informace '''vybavovat (reprodukovat'''). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Vštípení===&lt;br /&gt;
Při zkoumání krátkodobé paměti se Conrad soustředil na otázku, jakým způsobem kóduje informace právě do tohoto typu paměti, vytvořil experiment, při němž posuzoval, kde respondenti a jakým způsobem chybují. Takto došel k závěru, že krátkodobá paměť je hlavně echoická. Jeho objev nadále potvrdili další experimentátoři, kteří doplnili, že po echoické (akustické) formě má na vštipování v krátkodobé paměti také vliv sémantika (respondenti zapamatovávali rychleji slova s významem), vizuální stopa v krátkodobé paměti je také možná, ale rozpadá se přibližně již po 1,5 sekundě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dlouhodobá paměť ale funguje jinak než paměť krátkodobá. Hlavním způsobem kódování je sémantická forma. Dle experimentu, kde měli respondenti zapamatovávat slova, která byla ze čtyř kategorií (zelenina, profese, jména, živočichové + distraktory) náhodně poskládaná za sebou, ve výsledku pokusné osoby častěji je vybavovali slova práce dle kategorií. Nicméně do dlouhodobé paměti lze kódovat také na základě vizuální paměti, dle experimentu Frostové, seskupovali její respondenti obrázky, jak na základě sémantických kategorií, tak na základě vizuálních podobností. Nicméně dlouhodobá paměť kóduje také akusticky, otázkou pro současný výzkum paměti tedy není nalézt jednotný mechanismus vštipování informací do paměti, ale spíše upřesnění kdy se využívá jaký způsob vštípení.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Přesun z krátkodobé paměti do dlouhodobé probíhá hlavně procesem '''konsolidace'''. Konsolidace znamená, že začleňujeme informace do systému, který jsme si na základě v minulosti nabitých informací utvořili. Díky tomuto procesu bohužel dochází ke zkreslení již v průběhu zapamatovávání, lidé jsou totiž citlivější na informace, které do jejich systému zapadají, zatímco informace, které nemáme kam začlenit, máme tendenci ignorovat. Dalším způsobem, jakým přenést informace z krátkodobé do dlouhodobé paměti je '''opakování'''. Do dlouhodobé paměti se ale neuloží informace, kterých se naučíme mnoho v krátkém časovém intervalu, pokud chceme zvýšit množství informací, které si budeme dlouhodobě pamatovat, je nejlepší využít efektu dělení učené látky, tedy učit se informace v malých množstvích, ale po dlouhou dobu. Proč je tento způsob o tolik účinnější? Podle výzkumů spánku,  se v REM fázi aktivuje proces konsolidace v hippocampu. Tímto způsobem tedy vlastně nutíme mozek k procesu začlenění informace, který je mu přirozený. Důležitým faktorem je také dávání přijímaným informacím smysl, lépe jdou zapamatovat informace, u kterých jsme pochopili princip, než ty které si je mechanicky zapamatováváme&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zajímavým v procesu zapamatovávání je také self-reference (autoreferenční) efekt, pokud danou informaci podáme tak, že nějak souvisí s osobou respondenta, pak dosáhneme větší míry zapamatování. Pokud si srovnáme schopnost vštípení na základě echoické formy, vizuální formy, sémantické formy a autoreferenční formy, informace ohledně naší osoby se vštipují nejlépe.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další efekt, který se při procesu zapamatovávání uplatňuje je tzv rozlišenost (distinctivenes) manželů Eysenckových. Rozlišenost způsobuje, že informace nepodobné, výjimečné, slova a informace takto speciální, zajímavé si vybavujeme rychleji&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Eyseneck, M.W. &amp;amp; Keane M. T. (2008). ''Kognitivní psychologie.'' Academia&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Uchování===&lt;br /&gt;
Lidé si uchovávají informace na základě jejich vlastních subjektivních systémů, při zkoumání vybavování vyšlo najevo, že lidé si informace automaticky systematizovali, na první pohled nebyl systém patrný, ale samotným respondentům smysl dával. Na základě uspořádání do smysluplných celků fungují i paměťové pomůcky neboli mnemotechnické pomůcky. Například akronym - můžeme ze začátečních písmen vytvořit slovo (akronymem je OCEAN z Big 5), nebo akrostie – věta, která nám pomáhá pamatovat např. pořadí čísel a jiné (Letí cihla do malty – LCDM- římské číslice od malé po největší). Těchto metod je samozřejmě více, nejznámější je metoda Loci, neboli metoda místa, kde teoreticky umísťujeme objekty, které si potřebujeme pamatovat do prostoru, který dobře známe.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Zkreslování vzpomínek===&lt;br /&gt;
Barletta zajímalo, jak si lidé pamatují příběhy, dal tedy svým anglickým spoluobčanům za úkol přečíst si indiánskou legendu a pak jí, co nejvíce přesně znovu převyprávět, zjistil, že Angličany v jejich vyprávění ovlivnila jejich kultura, jejich očekávání a předešlé zkušenosti. Obdobným způsobem zjišťovali, jakým způsobem reprodukují stejný příběh různí lidé i jiní autoři. K výsledkům těchto prací patří zjištění, že zarámování příběhu názvem pomáhá k lepšímu a přesnějšímu zapamatování, také že lidé do určité míry konstruují svoje vzpomínky, např. v jednom pokusu byl obdobný text nazván jinými názvy, pokud si respondenti mysleli, že text je zaměřen na odívání, tak si pamatovali více věty o odívání, než ty ostatní, zatímco respondenti, kteří četli článek ,,o mechanice,, si nevybavovali informace o odívání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jeden z největších důkazů ohledně zkreslení naší paměti získala Elisabeth Loftusová, která zkoumala svědecké výpovědi. Dokázala, že způsob kladení otázek má velký vliv na odpovědi svědků. Na zapamatování a uchování informace má velký vliv také kontext, ve kterém jsou informace podávány. Další důležitou proměnnou jsou pak emoce. Ze zkoumání zábleskové paměti v autobiografii lidí lze identifikovat, že nejživěji si pamatujeme emočně velmi vlivné události.  Někteří vědci ale tvrdí, že si tyto události nevybavujeme tak skvěle kvůli emocím, ale proto, že se k nim velmi často vracíme a přemýšlíme nad nimi, tedy je posilujeme.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zajímavé na paměti je také to, že s každým převyprávěním svého zážitku jej reorganizujeme a tím zmenšujeme jeho přesnost, ale naopak reprodukované informace prožíváme živěji.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Zapomínání===&lt;br /&gt;
První se proces zapomínání snažil opsat Ebbinghaus, sám se učil nesmyslné slabiky a sledoval, jak rychle je zapomíná. Na základě jeho poznatků popsali další vědci logaritmickou funkci zapomínání, tedy že v první hodině zapomeneme největší část informací a pak se s narůstajícím počtem hodin informace zapomínají logaritmicky.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt; Proč ale vlastně zapomínáme? Existují hned několik možností zapomínání. První je '''interference,''' při experimentech zkoumajících krátkodobou paměť vyšlo najevo, že velmi obdobné informace se vzájemně nahradí, pokud se respondenti učili např. řady čísel, nesouvisející slova či seskupení písmen, tak nové podněty nahradili staré.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další teorií je teorie '''vyhasínání''', ta se již ze svého principu těžce testuje. V podstatě jde totiž o proces, kdy vyhasínají ty informace, které nejsou posilovány, tedy se kterými se nepracuje.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dalším procesem může být '''rozpad paměťových stop''', v návaznosti na Ebbinghause se někteří vědci domnívají, že všechny paměťové stopy jednou dojdou svému rozpadu. Jen záleží na tom, které se uchovají velmi dlouho a které krátkou dobu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychoanalytici upozorňují na proces '''vytěsnění''', již Sigmund Freud spojoval paměťové stopy s jejich emočním nábojem. Podle něj velmi negativně emočně nabité vzpomínky nepustí naše nevědomí dál do vědomí, aby ochránilo psychickou stabilitu člověka. &amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zatím poslední možné vysvětlení je tzv. '''ztráta vodítek''', kdy informaci sice máme uloženou v paměti, ale již se nám k ní ztratila cesta. Například pokud máme pocit, že něco máme na jazyku, ale nemůže se rozvzpomenout. &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Vybavení===&lt;br /&gt;
Výzkum vybavování je značně obtížný, vzhledem k tomu, že k zapomenutým informacím jednoduše nemáme přístup. Nicméně pokusy, které se soustředili na krátkodobou paměť, předpokládají, že při vybavování probíhá sériově, tedy, že se nevybavují všechny informace stejně rychle, ale pokud se zvětší soubor zapamatovávaných slov, pak se čas úměrně prodlužuje, to právě značí o sériovém způsobu vybavování. Nicméně někteří vědci, toto nepovažují za dostatečný důkaz.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tulving ve svých zkoumáních dlouhodobé paměti, zjistil, že mnohem lepší výbavnost je při znovu vybavení, než při rozpomínání. Tedy pokud píšeme test s možnostmi, jsme úspěšnější, než pokud by se nás na otázky z testu někdo ptal a my jsme si měli sami vzpomenout na odpověď.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dalším pomáhajícím efektem při vybavování je tzv. autoreferenční (self-reference) efekt. Lidé si nejlépe pamatují ty informace, ke kterým si sami udělali nápovědy na základě informací, kterých se jich týkají.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Poruchy paměti==&lt;br /&gt;
Poruchy paměti se nazývají '''amnézie.''' Rozlišujeme dva základní typy amnézie, '''retrográdní a anterográdní.''' Retrográdní amnézie znamená, že si pacient nevybavuje informace předcházející události, která tento stav způsobila. Nezávažné retrográdní amnézie vznikají například na podkladě otřesu mozku, kdy si pacient nevybavuje pár okamžiků před událostí, která vedla k poškození. Existují také závažnější formy retrográdní amnézie, kdy se člověk v paměti vrátí klidně až do dětství, většinou ale amnézie postupně opadá, vzpomínky se pacientovi vybavují, a to od nejstarších po nejnovější, často se ale nevybaví celé, zvlášť na okamžiky těsně před příčinou si většina pacientů nevybaví nikdy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Anterográdní amnézie má opačný charakter, tedy pacient si po události, která zapříčinila poruchu paměti, nedokáže zapamatovat nové události. Tento typ poruchy byl popsán v souvislosti s neurochirurgickými operacemi, které měly zabránit epileptickým záchvatům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zvláštním typem amnézie, kterou ovšem trpíme všichni je '''dětská amnézie.''' Z raných let nemáme téměř žádné vzpomínky, někteří lidé si pamatují velmi výrazné události jako narození sourozence, či úmrtí rodiče, nicméně obvykle mají všichni lidé přibližně do pěti let věku amnézii, popřípadě si vybavují jen velmi málo vzpomínek. Přibližně do tří let věku si nejsme schopni vybavit téměř nic, až mezí třetím a pátým rokem můžeme nalézt nějaké vzpomínky, nicméně přesnost dětských vzpomínek je velmi pochybná. Děti jsou velmi náchylné k sugesci.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
Shaw, J. (2017). ''Iluze paměti: falešné vzpomínky a proč jim věříme''. Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy===&lt;br /&gt;
[[Paměť]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Paměť a její centra]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Poznávací procesy]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
Paměť, vybavování, uchovávání, poruchy paměti&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Základy obecné psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie Osobnosti|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Kognitivní psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=63065</id>
		<title>Narativní psychologie.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=63065"/>
		<updated>2020-11-29T13:06:33Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* TEORETICKÉ ZÁKLADY */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Narativní psychologie a zní vyplývající narativní psychoterapie je přístup založený na teorii sociálního konstruktivismu a narativní metafory&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Freedman, J. Combs, G., (2009).''Narativní psychologie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Své teoretické základy má narativní psychologie krom psychologie samotné, hlavně v literární vědě a také filosofii. Narativní psychologie se zabývá příběhem vypravěče, nejen co se obsahu jeho vyprávění týká, stejně velkou váhu věnuje také otázkám: jak jsou vyprávění strukturovaná, jaké souvislosti považuje vypravěč za důležité, do jakých rolí se vypravěč staví, jaký smysl dává vypravěč svým příběhům nebo jaké jsou vypravěčovi morální a etické hodnoty. Pomocí vyprávění lidé ospravedlňují a dávají do kontextu to, co činí a co se jim stává, také proto, ač je narativní psychologie relativně mladý přístup, je považována za podstatný směr&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Poznámky z prezentací prof. Kebzy z přednášek předmětu Obecná psychologie na FF UK&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Teoretické základy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literární teorie:===&lt;br /&gt;
Pro vznik narativního přístupu, byl důležitý krok '''Michaila Bachtina''', který uvádí do literární teorie (teorie příběhu) '''chronotop''' – tedy pojetí časové a prostorové roviny příběhu (jaká je časová následnost/posloupnost příběhu a kde se odehrává a jak jsou tyto dimenze syntetizovány). Podle Bachtina jsou jisté literární prostory nazírány tak, aby měly svoji vlastní původní logiku, časová posloupnost není reálná, jsou vynechávány pro příběh nedůležité (dle subjektivního nazírání vypravěče) události. Příběh je proto zhuštěný, aby se stal umělecky relevantní. Sám chronotop, se pak může brát jako interpretační nástroj (konkrétně si můžeme představit, že po rozchodu dávají partneři těm samých objektivním událostem okolo jejich rozchodu, úplně jiné interpretační rámce).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Důležitým termínem je také pojem '''naratologie''', ten první použil francouzsko-bulharský literární teoretik '''Tzvetan Todorov''' v roce 1967. Jako naratologii vymezil druh literární teorie, která se zabývá způsobem vytváření příběhů (jejich fabulemi, schématy, uspořádáním, typologií atd.).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní analýza děje se odehrává v pěti hlavních kategoriích, jsou jimi: posloupnost děje, trvání (kterým oblastem je věnováno více času, jak vyprávění proudí, kde zpomaluje, kde pospíchá), frekvence (kolikrát se jedna událost v příběhu odehraje), způsob (tj. hledisko vypravěče, přímé vyprávění, ale i co má vyprávění symbolizovat) a rod (role vypravěče v příběhu a typologie příběhu).&amp;lt;ref&amp;gt;Naratologie (2001-), On ''Wikipedia: the free encyclopedia''. Wikimedia Foundation.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Filozofie:===&lt;br /&gt;
Filozoficky se v narativní psychologie vztahuje k postmodernismu, který zastává '''sociálně- konstrukcionistický světový názor'''. Prvním pilířem této filozofie je, že '''realita je sociálně konstruována''' (tedy, že to co, děláme, jak to vnímáme je dáno společností a kulturou – konkrétně, to, že ráno vstaneme, vyčistíme si zuby, pak odcházíme do práce, nebo např. považujeme soužití v páru za žádoucí atd. je časem, téměř až evolučně vyvinutý sociální konstrukt).  Za '''druhé realita je vytvářena prostřednictvím jazyka''' (mezi národy si můžeme všimnout, že svou slovní zásobou dávají jiný důraz jiným oblastem – kupříkladu pojmenování rostlin a přírodnin, nebo různé rozlišování emocí, obdobně ale toto pravidlo funguje také v úrovni rodiny, záleží, kterou oblast řeší nejvíce, a značně toto paradigma můžeme vnímat na tom, že si s námi blízkými lidmi, vytváříme vlastní jazyk). Dále, '''realita je strukturována a udržována prostřednictvím vyprávění''' (když se lidé snaží dát životu smysl, mají před sebou úkol uspořádat prožité události do časových posloupností, tak aby dostali ucelený popis sebe samých a okolního světa… Tento popis se dá označit za příběh nebo vyprávění o sobě. Úspěch v tomto začleňování zkušeností do příběhů dodává lidem pocit kontinuity a smyslu v životě, a toto potom slouží jako základ pro uspořádání každodenního života a pro interpretaci dalších prožitků. Toto neplatí jen pro individua, obdobně postupují také národy, či společnosti). Z tohoto vyplývá, že '''neexistují neměnné pravdy''' (co je a co není pravda, je sociálně konstruováno, podle toho, co je zapotřebí, aby byla pravda, nejlépe si můžeme uvést příklady z historie národů, ty ,,zapomínají´´ nebo připomínají různé historické události dle toho, jak jsou pro ně zrovna relevantní – tj. v komunismu se velmi podrobně probírali kapitoly husitství a Jan Žižka byl prezentován jako ,,zastánce dělnického lidu´´, oproti tomu o Tomáši Garyque Masarykovi, pokud se učilo, tak v negativních souvislostech. Ostatně v narativní psychoterapii, se terapeuti snaží také o změnu osobních pravd, např. událost vnímanou silně traumaticky, se mohou snažit přetvořit v událost, která byla posilující výzvou).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Historie==&lt;br /&gt;
Psychologové si důležitosti příběhu, samozřejmě všimli mnohem dříve, než bylo poprvé užito spojení narativní psychologie. Důraz na narativitu nacházíme ve výzkumech životní historie, biografií a v případových studiích. Význam narativního materiálu pro studium člověka oceňují vědci už v předminulém století (např. v díle J.S. Milla, W. Sterna, S. Freuda, H. A. Murraye, G. Allporta). Ale teprve začátkem osmdesátých let se začínají psychologicky studovat různé aspekty života prostřednictvím autobiografických vyprávění. Avšak za „paradigamatický zlom“ či posun je považována kniha sedmnácti esejů '''On narrative,''' kterou editoval W. '''J. T. Mitchell.''' První pokus o vysvětlení psychologického vztahu mezi životem a způsobem, kterým o něm lidé vyprávějí, učinil '''J. Kotre''' ve své knize Outliving the Self, kde se zaměřil na sociální dynamiku příběhů, tedy, jak lidé interpretují své příběhu v kontextu kolektivních významů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle J. Pottera,  P. Stringera a M. Wetherellové mají psychologie a literatura společný základ, ten spočívá v kódech/symbolech, kterými dávají lidé srozumitelnost svým životům (v oblasti jejich psychiky) a literárním dějům (v oblasti literatury) – tedy tyto kódy srozumitelnosti jsou obdobné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na začátku výzkumů příběhu pak v oblasti kognitivní psychologie stojí '''Schankova a Abelsonova teorie scénářů'''. Schank objasňuje, že z hlediska této teorie znamená naslouchat příběhům spuštění automatické kognitivní odpovědi, rozvzpomínání, reaktivaci percepčně-kognitivních schémat, které pravděpodobně zpracovaly událost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V polovině osmdesátých let dvacátého století bylo již zřejmé, že příběh nejenom do psychologie patří, ale též se ukazovalo, že by mu měla být věnována zvláštní psychologicky věcná i metodologická pozornost.  Průkopnický první krok je připisován '''Theodoru R. Sarbinovi''', který použil termín narativní psychologie pro titul editované monografie '''Narrative psychology: the storied nature of human conduct''' (1986). Sarbin klade důraz na příběhu jako na vodítka pro život a jako prostředek porozumění chování druhých. Narativní metafora je podle něj organizujícím principem - jedinec myslí, vnímá, představuje si (imaginuje) či se mravně rozhoduje podle svých narativních struktur. Ty souvisí s významy, které jsou sdělovány vyjádřením dějové zápletky (či linie). Autorský i ediční počin Theodora R. Sarbina je zásadní zejména v tom, že zřetelně pojmenovává způsob, kterým jedinec vnáší smysl do světa prostřednictvím vyprávění příběhů. Tento způsob je identifikován jako princip, který se může stát základem konstituování nové psychologické disciplíny – narativní psychologie. Od té doby lze pozorovat systematický rozvoj narativního přístupu v psychologii. Rok 1986 nepatřil jen Sarbinově „objevu“. Vychází též kniha  Elliota G. Mishlera „Research Interviewing – Context and Narrative”. Mishler navrhuje a zkouší v té době zcela neobvyklou výzkumnou variantu, která je založena na pojetí interview jako řečové události, na předpokladu, že to, jak se výzkumný rozhovor odvíjí je konstruováno společně zkoumajícím i respondentem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále '''Jerome Bruner''' rozpracovává svou teorii paradigmatického a narativního poznávacího modu. '''Paradigmatický (logicko-vědecký) modus''' je podle Brunera založen na dobře formulovaném spolehlivém argumentu, kterému předchází precizní analýza provedená podle uznávaných pravidel.  K pravdě se lze v jeho rámci přiblížit prostřednictvím logického důkazu,  empirickým objevem provedeným na základě promyšlené hypotézy. '''Narativní vědění''' je oproti tomu organizováno prostřednictvím příběhů, které lidé vyprávějí o svém životě, o svých zkušenostech. Narativní nazírání na svět je subjektivní reprezentací světa, které zahrnuje jak znalost o světě, tak i úhel pohledu na něj. Zjednodušeně řečeno, paradigmatický modus usiluje o silné argumenty a chladnou logiku, díky které se lidé mohou orientovat ve světě, na druhou stranu dává narativní modus, tedy ten, který dává důraz na podmanivost příběhu a jeho sílu, tento modus usiluje více o následování vizí, sklonů a tužeb a neopírá se logiku v poznávání a interpretování světa.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dan P. McAdams''' představuje model '''identity,''' kterou bychom mohli označit jako narativní. Centrální metaforou modelu je životní příběh. Podle McAdamse se na začátku adolescence (v Příhodově tradici jde o pubescenci, tedy o období,  kdy se v psychice vynořuje formálně operacionální myšlení) se jedinec stává biografem vlastního já. Životní příběh reprezentuje ve skutečnosti osobní identitu, která je složena ze čtyř hlavních komponent:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1. nukleární epizody (specifické autobiografické události, které bývají v průběhu času reinterpretovány tak, aby nabyly privilegovaného místa v životním příběhu. Jde o jedinečné a nikomu jinému nepatřící zkušenosti sloužící k objasnění dílčích životních scén),&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2. imago (pojetí imaga vychází z rozporu mezi autonomií a závislostí na společnosti, tedy hledání jedinečnosti, specifické životní cesty, ale v kontextu společnosti, vymezení se vůči společnosti, na které jsme závislí)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3. ideologického nastavení (hodnoty, morální žebříček) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
4. tvořivé potence scénáře &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Důležité pojmy==&lt;br /&gt;
Sám pojem narativní (také '''narativita)''' lze interpretovat různě široce. Nejrozšířenější a nejobecnější pojetí odkazuje na jakýkoli psaný či mluvený projev. V užším slova smyslu jde o procesy vytváření příběhu, o kognitivní schéma příběhu nebo o výsledky tohoto procesu, které mají významovou strukturu. Při naraci jsou důležité právě interpretační rámce vypravěče, takže např. diář má minimální narativní výpovědní hodnotu, i když jde také o chronologický výčet událostí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Narativní diachronicita,''' tedy subjektivní prožívání času v příbězích. Čas příběhů není objektivní, některým událostem je díky jejich podrobnému rozebírání, věnováno i více času, než objektivně trvali, jiné, pro vypravěče nepodstatné, nedůležité, nebo zásadně měnící jeho představu ,,jak se událost stala´´ se přeskakují. Ale události ve vyprávění mají v sobě odkaz na objektivní časovou posloupnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Specifičnost, jedinečnost, zvláštnost''', tedy, že ve vyprávěných příbězích lidí můžeme vidět korelace s typy či žánry. Jedinečné a specifické události jedincova života, vypravěč přetvoří v příběh, který má určitý žánr (nenaplněná láska, křivda, dosažení spravedlnosti, humorná příhoda), ty mají určité atributy (např. nenaplněná láska obsahuje vypravěče, osobu zájmu, toužení po této osobě a pokusy se k této osobě přiblížit a pak odmítání/ignorování ze strany této osoby), tím, že vypravěč dává své příběhy do žánrových souvislostí, tímto žánrovým určením má příběh i predikční potenciál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Narativní paměť'''. V kognitivní psychologii se os osmdesátých let zkoumá autobiografická paměť (např. Neisser, Rubin). Tyto zkoumání však často vynechávají vliv osobnosti na naši paměť. Autobiografická paměť je však dle M. Conwaye důležitá položka z hlediska osobnostního systému paměti, kromě autobiografických vzpomínek se tedy mísí i s osobnostními cíli, komponenty naší osobnosti a identity. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Hermeneutická kompozice.''' Hermeneutika je nauka o správném chápání filozofických (a často náboženských) textů, v širokém slova smyslu je to nauka o hledání různých významů v lidských příbězích. S různých důvodů, může člověk své vyprávění různě modifikovat (autocenzura, estetika, formální úprava), tedy mezi sděleným příběhem a realitou je rozdíl. Hermeneutická (tedy významová) kompozice může být různá a časem a opakovaným vyprávěním se může měnit. Při rekonstrukci významu se lze spolehnout pouze na to, že neexistuje jediné vysvětlení.&lt;br /&gt;
Příběhy jsou vyprávěny ve vztahu k určitému prostředí a jiným událostem a také za určitým záměrem (Intencionalita a následnost). Záměr se může měnit, nebo mohou záměry vyprávění přibývat (pokud se např. stane nějaká silná událost, první vyprávění může být se záměrem ,,dostat se z emocí´´ u následných už může přibýt záměr ,,vysvětlit, co a proč se mi událost stala´´ a dále může přibýt záměr ,,poučit se z události´´, nebo ,,využití události k získání pozornosti/soucitu/obdivu/lítosti atd.´´ dle toho jak vypravěč danou událost formuluje). Záměr ale zcela neurčuje příběh, dále se do něj promítají i jiné kontexty, které se dostavili časem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''E.G. Mishler''' předpokládá a nachází u svých subjektů subidentity, nebo jak toto fascinující zjištění metaforicky formuluje: „mluvíme nebo zpíváme svá já jako chorus hlasů, ne jenom jako tenorový nebo sopránový sólista“. '''Narativní identitu''' pak vnímá jako kolektivní termín odkazující k dynamické organizaci subidentit, které mohou být jak v konfliktu, tak i ve shodě. Osobní identita, je podle něj budována na vztahu mezi subjektivně prožívanou zkušeností a příběhem, kterými jsou tyto zkušenosti interpretovány. Jako svou identitu, tedy člověk prožívá svůj životní příběh, který ale také neustále do určité míry přetváří a utváří. Jak tedy říká, jsme příběhy, které o sobě vyprávíme.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Narativní psychoterapie==&lt;br /&gt;
Postup narativní psychoterapie spočívá v '''dekonstrukci příběhu''', jeho '''externalizaci''' a znovu vytvoření ('''re-autorizace'''). Dle sociálního konstruktivismu je prožívaná pravda relativní a příběhy mohou mít mnoho interpretací, a to včetně životních příběhů. Během terapie se tedy snaží terapeut nalézt problematické události, jimiž se jeho klient definuje ve svém životním příběhu, tyto události rozebírá a snaží se je, spolu s klientem poskládat zpět tak, aby jim klient připsal, pro jeho život, lépe fungující význam.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Naslouchání je důležitým aspektem každé terapie, v té narativní se terapeut snaží porozumět nejen obsahu, ale také tomu, jaký má pro jeho klienta zrovna takováto interpretace jeho života význam. Mnohem více než hledání objektivních problémů jde o pochopení jejich perspektivy, kterou k problém zaujímají. Terapeut se tedy nesnaží nalézt kauzality, ve smyslu uzavírání dějů, spíše se snaží příběhy rozvíjet, rozšiřovat, aby je pak v léčebném procesu mohl spolu s klientem posunovat a měnit. Interpretace příběhů tedy neprobíhá na úrovni životních pravd (jste takový, protože se vám udála tato událost), ale spíš se klade důraz na interpretace vyprávějícího (stala se událost, kterou si vyprávějící vysvětluje určitým způsobem, a proto se nyní chová odpovídajícím způsobem).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Terapeut se snaží rozebírat problematický příběh do detailů, a klade otázky po přehlédnutých, či opomenutých skutečnostech, tím rozšiřuje možnosti interpretace a příběh přestává být jednoznačně vysvětlitelný – tj. dekonstrukce příběhu. Současně se klade důraz na to, že problém není v lidech, ale problémem jsou jednoduše problémy, tj. všechny vlastnosti lidí, dokáží být v určitých situacích problematické (moc milý člověk, v situaci, kdy se musí asertivně vymezit a nedokáže to, bude v dané situaci za ,,špatného´´ - problém není v člověku, ale v celém systému tj. v problému (člověk a jeho osobnost + situační faktory + interpretace) – takto se snaží terapeut o externalizaci problému, externalizace problému je ale spíš postoj terapeuta, než jeho technika. Užitečné také bývá pojmenování zápletky problému. Sám terapeut ale nenabízí klientovi jiná alternativní vysvětlení problému, spíše mu neustále rozšiřuje obzory ve smyslu, na co všechno by mohl mít problém vliv, jak vznikl, co je pro problém typické, kdy se opakuje, kdy vliv vůbec nemá… a sleduje, jak si klient sám uspořádává svůj příběh v dalších interpretacích.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
''Narativní psychologie a psychoterapie'', (2005, rigorózní práce, FF UK).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy na související články===&lt;br /&gt;
[[Fenomenologie]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
narativní psychologie, psychoterapie, narace&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie osobnosti|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63064</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63064"/>
		<updated>2020-11-29T13:04:17Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Odkazy */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o '''propojení psychologických disciplín''', spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje '''fenomenologicky holistický pohled''' na člověka, o tom svědčí např. vznik [[personální psychologie]] (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – [[psychologie celoživotního vývoje]] (zakládají se na [[Vývojová psychologie|vývojové psychologii]], [[Psychologie osobnosti|psychologii osobnosti]] a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V '''populární literatuře''', která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata '''psychopatie''' (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak '''pozitivní psychologie''' (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují '''témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody''', dále pak '''praktická psychologie''' (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné [[koučování]], které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]] staví na poli osobnosti do středu zájmu '''[[charakter]].''' '''Martin Sellingman''', který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících '''šest ctností''', které dle jejich názoru formují dobrý charakter:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*moudrost&lt;br /&gt;
*spravedlnost&lt;br /&gt;
*odvaha&lt;br /&gt;
*lidskost (láska)&lt;br /&gt;
*umírněnost&lt;br /&gt;
*spiritualita&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit '''klasifikační model''' pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a [[Filozofie a náboženství|filozofické]] literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Moudrost a poznání''', jako první ctnost zahrnuje '''získávání a následné zacházení s vědomostmi''', včetně '''tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti''' vůči novým informacím. '''Odvaha''' zaštituje, jak '''statečnost''', tak '''vytrvání''' a '''pravdomluvnost''' a '''vitalitu'''. '''Lidskost''' neboli láska k druhým, '''laskavost'''. Jejich pojem '''spravedlnost''' se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti '''zodpovědného''' občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako '''občanství''', ale také '''vůdcovství'''. '''Umírněností''' myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako '''odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost,''' ale také '''obezřetnost a sebedisciplínu'''. '''Spiritualita''' nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka '''smysl''', a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde '''smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor''' a '''spiritualitu ve smyslu víry''', která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, '''Ruut Veethoven''' vytvořil '''Světovou databázi štěstí''', také existuje '''Index šťastné planety'''. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.&amp;lt;ref&amp;gt;Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Temperamentové osobnostní inventáře==&lt;br /&gt;
Na rozdíl od [[Charakter|charakteru]], který jsme schopni kultivovat, [[Temperament, jeho hlavní koncepce|temperament]] je nám daný biologický základ osobnosti. V poslední době se dostávají do popředí zejména osobnostní inventáře založené na fyziologických korelátech osobnosti. Mezi nejznámější patří Cloningerův a Zuckermanův model.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým [[Fenomenologie|fenomenologickým]] naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: '''Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi?''' Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor [[Představivost|představ]] a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv '''názor ostatních na nás samé''', tyto názory posléze [[Internalizace|internalizujeme]]. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše [[chování]] i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu [[Emoce|emocí]], od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle '''Bandury''' také význam tzv. '''ideální a požadované já'''. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání [[Inteligence|klasické inteligence]] se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  [[Emoční inteligence|'''Emoční inteligence''']] byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem '''Golemanem'''. Emoční inteligence rozlišuje '''dva podtypy''' emoční inteligence, a to '''zaměřenu dovnitř''', tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a '''zaměřenou ven,''' tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje '''šest základních emocí,''' které jsou evolučně staré a projevují se daným [[Emoce a emocionalita. Vlastnosti emocí|fyziologickým pochodem s emocí spojeným]]. Těmito emocemi jsou '''hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek'''. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy '''typologii lidí''' na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje '''čistý typ s vysokým IQ''', racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak '''čistý typ s vysokým EQ''', tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sociální inteligence''' se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog '''Reuven Bar-On''', který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost [[Regulace a psychické řízení činnosti, chování a jednání. Plánování. Exekutivní funkce.|regulovat]] a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují '''sociální inteligenci''' spíše jako '''schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování''', schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli [[psychologie osobnosti]] je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech [[Poruchy osobnosti|poruch osobnosti]], v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména '''americké literatuře''' se odlišují pojmy '''psychopatie a sociopatie'''. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. '''temnou triádou''' – tedy '''narcismus, Machiavelismus''' a (zejména subklinická) '''psychopatie'''. Pojem temná triáda použili poprvé '''Pauhlus a Wiliams''' v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí nepublikované zdroje==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z konference Psychopatie - znak doby? pořádané 23.11.2019, pod záštitou Institutu psychologie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Další doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Babiak, P., &amp;amp; Hare, R. D. (2014). ''Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce''. Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Löhken, S., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům''. Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Seligman, M. E. P., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život''. Dobrovský.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Honzák, R., &amp;amp; Honzák, F. (2018). ''Čas psychopatů''. Galén.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Světová databáze štěstí – http://https://worlddatabaseofhappiness.eur.nl//&lt;br /&gt;
*Index šťastné planety – http://http://happyplanetindex.org//&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy na související články===&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Temperament, jeho hlavní koncepce|Temperament]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Poruchy osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Emoční inteligence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
pozitivní psychologie, psychopatie, sebepojetí, osobnostní inventáře&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie osobnosti|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=63063</id>
		<title>Narativní psychologie.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=63063"/>
		<updated>2020-11-29T13:03:32Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Klíčová slova */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Narativní psychologie a zní vyplývající narativní psychoterapie je přístup založený na teorii sociálního konstruktivismu a narativní metafory&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Freedman, J. Combs, G., (2009).''Narativní psychologie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Své teoretické základy má narativní psychologie krom psychologie samotné, hlavně v literární vědě a také filosofii. Narativní psychologie se zabývá příběhem vypravěče, nejen co se obsahu jeho vyprávění týká, stejně velkou váhu věnuje také otázkám: jak jsou vyprávění strukturovaná, jaké souvislosti považuje vypravěč za důležité, do jakých rolí se vypravěč staví, jaký smysl dává vypravěč svým příběhům nebo jaké jsou vypravěčovi morální a etické hodnoty. Pomocí vyprávění lidé ospravedlňují a dávají do kontextu to, co činí a co se jim stává, také proto, ač je narativní psychologie relativně mladý přístup, je považována za podstatný směr&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Poznámky z prezentací prof. Kebzy z přednášek předmětu Obecná psychologie na FF UK&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===TEORETICKÉ ZÁKLADY===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Literární teorie:====&lt;br /&gt;
Pro vznik narativního přístupu, byl důležitý krok '''Michaila Bachtina''', který uvádí do literární teorie (teorie příběhu) '''chronotop''' – tedy pojetí časové a prostorové roviny příběhu (jaká je časová následnost/posloupnost příběhu a kde se odehrává a jak jsou tyto dimenze syntetizovány). Podle Bachtina jsou jisté literární prostory nazírány tak, aby měly svoji vlastní původní logiku, časová posloupnost není reálná, jsou vynechávány pro příběh nedůležité (dle subjektivního nazírání vypravěče) události. Příběh je proto zhuštěný, aby se stal umělecky relevantní. Sám chronotop, se pak může brát jako interpretační nástroj (konkrétně si můžeme představit, že po rozchodu dávají partneři těm samých objektivním událostem okolo jejich rozchodu, úplně jiné interpretační rámce).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Důležitým termínem je také pojem '''naratologie''', ten první použil francouzsko-bulharský literární teoretik '''Tzvetan Todorov''' v roce 1967. Jako naratologii vymezil druh literární teorie, která se zabývá způsobem vytváření příběhů (jejich fabulemi, schématy, uspořádáním, typologií atd.).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní analýza děje se odehrává v pěti hlavních kategoriích, jsou jimi: posloupnost děje, trvání (kterým oblastem je věnováno více času, jak vyprávění proudí, kde zpomaluje, kde pospíchá), frekvence (kolikrát se jedna událost v příběhu odehraje), způsob (tj. hledisko vypravěče, přímé vyprávění, ale i co má vyprávění symbolizovat) a rod (role vypravěče v příběhu a typologie příběhu).&amp;lt;ref&amp;gt;Naratologie (2001-), On ''Wikipedia: the free encyclopedia''. Wikimedia Foundation.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Filozofie:====&lt;br /&gt;
Filozoficky se v narativní psychologie vztahuje k postmodernismu, který zastává '''sociálně- konstrukcionistický světový názor'''. Prvním pilířem této filozofie je, že '''realita je sociálně konstruována''' (tedy, že to co, děláme, jak to vnímáme je dáno společností a kulturou – konkrétně, to, že ráno vstaneme, vyčistíme si zuby, pak odcházíme do práce, nebo např. považujeme soužití v páru za žádoucí atd. je časem, téměř až evolučně vyvinutý sociální konstrukt).  Za '''druhé realita je vytvářena prostřednictvím jazyka''' (mezi národy si můžeme všimnout, že svou slovní zásobou dávají jiný důraz jiným oblastem – kupříkladu pojmenování rostlin a přírodnin, nebo různé rozlišování emocí, obdobně ale toto pravidlo funguje také v úrovni rodiny, záleží, kterou oblast řeší nejvíce, a značně toto paradigma můžeme vnímat na tom, že si s námi blízkými lidmi, vytváříme vlastní jazyk). Dále, '''realita je strukturována a udržována prostřednictvím vyprávění''' (když se lidé snaží dát životu smysl, mají před sebou úkol uspořádat prožité události do časových posloupností, tak aby dostali ucelený popis sebe samých a okolního světa… Tento popis se dá označit za příběh nebo vyprávění o sobě. Úspěch v tomto začleňování zkušeností do příběhů dodává lidem pocit kontinuity a smyslu v životě, a toto potom slouží jako základ pro uspořádání každodenního života a pro interpretaci dalších prožitků. Toto neplatí jen pro individua, obdobně postupují také národy, či společnosti). Z tohoto vyplývá, že '''neexistují neměnné pravdy''' (co je a co není pravda, je sociálně konstruováno, podle toho, co je zapotřebí, aby byla pravda, nejlépe si můžeme uvést příklady z historie národů, ty ,,zapomínají´´ nebo připomínají různé historické události dle toho, jak jsou pro ně zrovna relevantní – tj. v komunismu se velmi podrobně probírali kapitoly husitství a Jan Žižka byl prezentován jako ,,zastánce dělnického lidu´´, oproti tomu o Tomáši Garyque Masarykovi, pokud se učilo, tak v negativních souvislostech. Ostatně v narativní psychoterapii, se terapeuti snaží také o změnu osobních pravd, např. událost vnímanou silně traumaticky, se mohou snažit přetvořit v událost, která byla posilující výzvou).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===HISTORIE===&lt;br /&gt;
Psychologové si důležitosti příběhu, samozřejmě všimli mnohem dříve, než bylo poprvé užito spojení narativní psychologie. Důraz na narativitu nacházíme ve výzkumech životní historie, biografií a v případových studiích. Význam narativního materiálu pro studium člověka oceňují vědci už v předminulém století (např. v díle J.S. Milla, W. Sterna, S. Freuda, H. A. Murraye, G. Allporta). Ale teprve začátkem osmdesátých let se začínají psychologicky studovat různé aspekty života prostřednictvím autobiografických vyprávění. Avšak za „paradigamatický zlom“ či posun je považována kniha sedmnácti esejů '''On narrative,''' kterou editoval W. '''J. T. Mitchell.''' První pokus o vysvětlení psychologického vztahu mezi životem a způsobem, kterým o něm lidé vyprávějí, učinil '''J. Kotre''' ve své knize Outliving the Self, kde se zaměřil na sociální dynamiku příběhů, tedy, jak lidé interpretují své příběhu v kontextu kolektivních významů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle J. Pottera,  P. Stringera a M. Wetherellové mají psychologie a literatura společný základ, ten spočívá v kódech/symbolech, kterými dávají lidé srozumitelnost svým životům (v oblasti jejich psychiky) a literárním dějům (v oblasti literatury) – tedy tyto kódy srozumitelnosti jsou obdobné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na začátku výzkumů příběhu pak v oblasti kognitivní psychologie stojí '''Schankova a Abelsonova teorie scénářů'''. Schank objasňuje, že z hlediska této teorie znamená naslouchat příběhům spuštění automatické kognitivní odpovědi, rozvzpomínání, reaktivaci percepčně-kognitivních schémat, které pravděpodobně zpracovaly událost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V polovině osmdesátých let dvacátého století bylo již zřejmé, že příběh nejenom do psychologie patří, ale též se ukazovalo, že by mu měla být věnována zvláštní psychologicky věcná i metodologická pozornost.  Průkopnický první krok je připisován '''Theodoru R. Sarbinovi''', který použil termín narativní psychologie pro titul editované monografie '''Narrative psychology: the storied nature of human conduct''' (1986). Sarbin klade důraz na příběhu jako na vodítka pro život a jako prostředek porozumění chování druhých. Narativní metafora je podle něj organizujícím principem - jedinec myslí, vnímá, představuje si (imaginuje) či se mravně rozhoduje podle svých narativních struktur. Ty souvisí s významy, které jsou sdělovány vyjádřením dějové zápletky (či linie). Autorský i ediční počin Theodora R. Sarbina je zásadní zejména v tom, že zřetelně pojmenovává způsob, kterým jedinec vnáší smysl do světa prostřednictvím vyprávění příběhů. Tento způsob je identifikován jako princip, který se může stát základem konstituování nové psychologické disciplíny – narativní psychologie. Od té doby lze pozorovat systematický rozvoj narativního přístupu v psychologii. Rok 1986 nepatřil jen Sarbinově „objevu“. Vychází též kniha  Elliota G. Mishlera „Research Interviewing – Context and Narrative”. Mishler navrhuje a zkouší v té době zcela neobvyklou výzkumnou variantu, která je založena na pojetí interview jako řečové události, na předpokladu, že to, jak se výzkumný rozhovor odvíjí je konstruováno společně zkoumajícím i respondentem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále '''Jerome Bruner''' rozpracovává svou teorii paradigmatického a narativního poznávacího modu. '''Paradigmatický (logicko-vědecký) modus''' je podle Brunera založen na dobře formulovaném spolehlivém argumentu, kterému předchází precizní analýza provedená podle uznávaných pravidel.  K pravdě se lze v jeho rámci přiblížit prostřednictvím logického důkazu,  empirickým objevem provedeným na základě promyšlené hypotézy. '''Narativní vědění''' je oproti tomu organizováno prostřednictvím příběhů, které lidé vyprávějí o svém životě, o svých zkušenostech. Narativní nazírání na svět je subjektivní reprezentací světa, které zahrnuje jak znalost o světě, tak i úhel pohledu na něj. Zjednodušeně řečeno, paradigmatický modus usiluje o silné argumenty a chladnou logiku, díky které se lidé mohou orientovat ve světě, na druhou stranu dává narativní modus, tedy ten, který dává důraz na podmanivost příběhu a jeho sílu, tento modus usiluje více o následování vizí, sklonů a tužeb a neopírá se logiku v poznávání a interpretování světa.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dan P. McAdams''' představuje model '''identity,''' kterou bychom mohli označit jako narativní. Centrální metaforou modelu je životní příběh. Podle McAdamse se na začátku adolescence (v Příhodově tradici jde o pubescenci, tedy o období,  kdy se v psychice vynořuje formálně operacionální myšlení) se jedinec stává biografem vlastního já. Životní příběh reprezentuje ve skutečnosti osobní identitu, která je složena ze čtyř hlavních komponent:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1. nukleární epizody (specifické autobiografické události, které bývají v průběhu času reinterpretovány tak, aby nabyly privilegovaného místa v životním příběhu. Jde o jedinečné a nikomu jinému nepatřící zkušenosti sloužící k objasnění dílčích životních scén),&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2. imago (pojetí imaga vychází z rozporu mezi autonomií a závislostí na společnosti, tedy hledání jedinečnosti, specifické životní cesty, ale v kontextu společnosti, vymezení se vůči společnosti, na které jsme závislí)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3. ideologického nastavení (hodnoty, morální žebříček) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
4. tvořivé potence scénáře &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===DŮLEŽITÉ POJMY===&lt;br /&gt;
Sám pojem narativní (také '''narativita)''' lze interpretovat různě široce. Nejrozšířenější a nejobecnější pojetí odkazuje na jakýkoli psaný či mluvený projev. V užším slova smyslu jde o procesy vytváření příběhu, o kognitivní schéma příběhu nebo o výsledky tohoto procesu, které mají významovou strukturu. Při naraci jsou důležité právě interpretační rámce vypravěče, takže např. diář má minimální narativní výpovědní hodnotu, i když jde také o chronologický výčet událostí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Narativní diachronicita,''' tedy subjektivní prožívání času v příbězích. Čas příběhů není objektivní, některým událostem je díky jejich podrobnému rozebírání, věnováno i více času, než objektivně trvali, jiné, pro vypravěče nepodstatné, nedůležité, nebo zásadně měnící jeho představu ,,jak se událost stala´´ se přeskakují. Ale události ve vyprávění mají v sobě odkaz na objektivní časovou posloupnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Specifičnost, jedinečnost, zvláštnost''', tedy, že ve vyprávěných příbězích lidí můžeme vidět korelace s typy či žánry. Jedinečné a specifické události jedincova života, vypravěč přetvoří v příběh, který má určitý žánr (nenaplněná láska, křivda, dosažení spravedlnosti, humorná příhoda), ty mají určité atributy (např. nenaplněná láska obsahuje vypravěče, osobu zájmu, toužení po této osobě a pokusy se k této osobě přiblížit a pak odmítání/ignorování ze strany této osoby), tím, že vypravěč dává své příběhy do žánrových souvislostí, tímto žánrovým určením má příběh i predikční potenciál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Narativní paměť'''. V kognitivní psychologii se os osmdesátých let zkoumá autobiografická paměť (např. Neisser, Rubin). Tyto zkoumání však často vynechávají vliv osobnosti na naši paměť. Autobiografická paměť je však dle M. Conwaye důležitá položka z hlediska osobnostního systému paměti, kromě autobiografických vzpomínek se tedy mísí i s osobnostními cíli, komponenty naší osobnosti a identity. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Hermeneutická kompozice.''' Hermeneutika je nauka o správném chápání filozofických (a často náboženských) textů, v širokém slova smyslu je to nauka o hledání různých významů v lidských příbězích. S různých důvodů, může člověk své vyprávění různě modifikovat (autocenzura, estetika, formální úprava), tedy mezi sděleným příběhem a realitou je rozdíl. Hermeneutická (tedy významová) kompozice může být různá a časem a opakovaným vyprávěním se může měnit. Při rekonstrukci významu se lze spolehnout pouze na to, že neexistuje jediné vysvětlení.&lt;br /&gt;
Příběhy jsou vyprávěny ve vztahu k určitému prostředí a jiným událostem a také za určitým záměrem (Intencionalita a následnost). Záměr se může měnit, nebo mohou záměry vyprávění přibývat (pokud se např. stane nějaká silná událost, první vyprávění může být se záměrem ,,dostat se z emocí´´ u následných už může přibýt záměr ,,vysvětlit, co a proč se mi událost stala´´ a dále může přibýt záměr ,,poučit se z události´´, nebo ,,využití události k získání pozornosti/soucitu/obdivu/lítosti atd.´´ dle toho jak vypravěč danou událost formuluje). Záměr ale zcela neurčuje příběh, dále se do něj promítají i jiné kontexty, které se dostavili časem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''E.G. Mishler''' předpokládá a nachází u svých subjektů subidentity, nebo jak toto fascinující zjištění metaforicky formuluje: „mluvíme nebo zpíváme svá já jako chorus hlasů, ne jenom jako tenorový nebo sopránový sólista“. '''Narativní identitu''' pak vnímá jako kolektivní termín odkazující k dynamické organizaci subidentit, které mohou být jak v konfliktu, tak i ve shodě. Osobní identita, je podle něj budována na vztahu mezi subjektivně prožívanou zkušeností a příběhem, kterými jsou tyto zkušenosti interpretovány. Jako svou identitu, tedy člověk prožívá svůj životní příběh, který ale také neustále do určité míry přetváří a utváří. Jak tedy říká, jsme příběhy, které o sobě vyprávíme.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===NARATIVNÍ PSYCHOTERAPIE===&lt;br /&gt;
Postup narativní psychoterapie spočívá v '''dekonstrukci příběhu''', jeho '''externalizaci''' a znovu vytvoření ('''re-autorizace'''). Dle sociálního konstruktivismu je prožívaná pravda relativní a příběhy mohou mít mnoho interpretací, a to včetně životních příběhů. Během terapie se tedy snaží terapeut nalézt problematické události, jimiž se jeho klient definuje ve svém životním příběhu, tyto události rozebírá a snaží se je, spolu s klientem poskládat zpět tak, aby jim klient připsal, pro jeho život, lépe fungující význam.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Naslouchání je důležitým aspektem každé terapie, v té narativní se terapeut snaží porozumět nejen obsahu, ale také tomu, jaký má pro jeho klienta zrovna takováto interpretace jeho života význam. Mnohem více než hledání objektivních problémů jde o pochopení jejich perspektivy, kterou k problém zaujímají. Terapeut se tedy nesnaží nalézt kauzality, ve smyslu uzavírání dějů, spíše se snaží příběhy rozvíjet, rozšiřovat, aby je pak v léčebném procesu mohl spolu s klientem posunovat a měnit. Interpretace příběhů tedy neprobíhá na úrovni životních pravd (jste takový, protože se vám udála tato událost), ale spíš se klade důraz na interpretace vyprávějícího (stala se událost, kterou si vyprávějící vysvětluje určitým způsobem, a proto se nyní chová odpovídajícím způsobem).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Terapeut se snaží rozebírat problematický příběh do detailů, a klade otázky po přehlédnutých, či opomenutých skutečnostech, tím rozšiřuje možnosti interpretace a příběh přestává být jednoznačně vysvětlitelný – tj. dekonstrukce příběhu. Současně se klade důraz na to, že problém není v lidech, ale problémem jsou jednoduše problémy, tj. všechny vlastnosti lidí, dokáží být v určitých situacích problematické (moc milý člověk, v situaci, kdy se musí asertivně vymezit a nedokáže to, bude v dané situaci za ,,špatného´´ - problém není v člověku, ale v celém systému tj. v problému (člověk a jeho osobnost + situační faktory + interpretace) – takto se snaží terapeut o externalizaci problému, externalizace problému je ale spíš postoj terapeuta, než jeho technika. Užitečné také bývá pojmenování zápletky problému. Sám terapeut ale nenabízí klientovi jiná alternativní vysvětlení problému, spíše mu neustále rozšiřuje obzory ve smyslu, na co všechno by mohl mít problém vliv, jak vznikl, co je pro problém typické, kdy se opakuje, kdy vliv vůbec nemá… a sleduje, jak si klient sám uspořádává svůj příběh v dalších interpretacích.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
''Narativní psychologie a psychoterapie'', (2005, rigorózní práce, FF UK).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy na související články===&lt;br /&gt;
[[Fenomenologie]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
narativní psychologie, psychoterapie, narace&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie osobnosti|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=63062</id>
		<title>Narativní psychologie.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=63062"/>
		<updated>2020-11-29T13:03:16Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Odkazy na související články */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Narativní psychologie a zní vyplývající narativní psychoterapie je přístup založený na teorii sociálního konstruktivismu a narativní metafory&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Freedman, J. Combs, G., (2009).''Narativní psychologie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Své teoretické základy má narativní psychologie krom psychologie samotné, hlavně v literární vědě a také filosofii. Narativní psychologie se zabývá příběhem vypravěče, nejen co se obsahu jeho vyprávění týká, stejně velkou váhu věnuje také otázkám: jak jsou vyprávění strukturovaná, jaké souvislosti považuje vypravěč za důležité, do jakých rolí se vypravěč staví, jaký smysl dává vypravěč svým příběhům nebo jaké jsou vypravěčovi morální a etické hodnoty. Pomocí vyprávění lidé ospravedlňují a dávají do kontextu to, co činí a co se jim stává, také proto, ač je narativní psychologie relativně mladý přístup, je považována za podstatný směr&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Poznámky z prezentací prof. Kebzy z přednášek předmětu Obecná psychologie na FF UK&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===TEORETICKÉ ZÁKLADY===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Literární teorie:====&lt;br /&gt;
Pro vznik narativního přístupu, byl důležitý krok '''Michaila Bachtina''', který uvádí do literární teorie (teorie příběhu) '''chronotop''' – tedy pojetí časové a prostorové roviny příběhu (jaká je časová následnost/posloupnost příběhu a kde se odehrává a jak jsou tyto dimenze syntetizovány). Podle Bachtina jsou jisté literární prostory nazírány tak, aby měly svoji vlastní původní logiku, časová posloupnost není reálná, jsou vynechávány pro příběh nedůležité (dle subjektivního nazírání vypravěče) události. Příběh je proto zhuštěný, aby se stal umělecky relevantní. Sám chronotop, se pak může brát jako interpretační nástroj (konkrétně si můžeme představit, že po rozchodu dávají partneři těm samých objektivním událostem okolo jejich rozchodu, úplně jiné interpretační rámce).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Důležitým termínem je také pojem '''naratologie''', ten první použil francouzsko-bulharský literární teoretik '''Tzvetan Todorov''' v roce 1967. Jako naratologii vymezil druh literární teorie, která se zabývá způsobem vytváření příběhů (jejich fabulemi, schématy, uspořádáním, typologií atd.).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní analýza děje se odehrává v pěti hlavních kategoriích, jsou jimi: posloupnost děje, trvání (kterým oblastem je věnováno více času, jak vyprávění proudí, kde zpomaluje, kde pospíchá), frekvence (kolikrát se jedna událost v příběhu odehraje), způsob (tj. hledisko vypravěče, přímé vyprávění, ale i co má vyprávění symbolizovat) a rod (role vypravěče v příběhu a typologie příběhu).&amp;lt;ref&amp;gt;Naratologie (2001-), On ''Wikipedia: the free encyclopedia''. Wikimedia Foundation.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Filozofie:====&lt;br /&gt;
Filozoficky se v narativní psychologie vztahuje k postmodernismu, který zastává '''sociálně- konstrukcionistický světový názor'''. Prvním pilířem této filozofie je, že '''realita je sociálně konstruována''' (tedy, že to co, děláme, jak to vnímáme je dáno společností a kulturou – konkrétně, to, že ráno vstaneme, vyčistíme si zuby, pak odcházíme do práce, nebo např. považujeme soužití v páru za žádoucí atd. je časem, téměř až evolučně vyvinutý sociální konstrukt).  Za '''druhé realita je vytvářena prostřednictvím jazyka''' (mezi národy si můžeme všimnout, že svou slovní zásobou dávají jiný důraz jiným oblastem – kupříkladu pojmenování rostlin a přírodnin, nebo různé rozlišování emocí, obdobně ale toto pravidlo funguje také v úrovni rodiny, záleží, kterou oblast řeší nejvíce, a značně toto paradigma můžeme vnímat na tom, že si s námi blízkými lidmi, vytváříme vlastní jazyk). Dále, '''realita je strukturována a udržována prostřednictvím vyprávění''' (když se lidé snaží dát životu smysl, mají před sebou úkol uspořádat prožité události do časových posloupností, tak aby dostali ucelený popis sebe samých a okolního světa… Tento popis se dá označit za příběh nebo vyprávění o sobě. Úspěch v tomto začleňování zkušeností do příběhů dodává lidem pocit kontinuity a smyslu v životě, a toto potom slouží jako základ pro uspořádání každodenního života a pro interpretaci dalších prožitků. Toto neplatí jen pro individua, obdobně postupují také národy, či společnosti). Z tohoto vyplývá, že '''neexistují neměnné pravdy''' (co je a co není pravda, je sociálně konstruováno, podle toho, co je zapotřebí, aby byla pravda, nejlépe si můžeme uvést příklady z historie národů, ty ,,zapomínají´´ nebo připomínají různé historické události dle toho, jak jsou pro ně zrovna relevantní – tj. v komunismu se velmi podrobně probírali kapitoly husitství a Jan Žižka byl prezentován jako ,,zastánce dělnického lidu´´, oproti tomu o Tomáši Garyque Masarykovi, pokud se učilo, tak v negativních souvislostech. Ostatně v narativní psychoterapii, se terapeuti snaží také o změnu osobních pravd, např. událost vnímanou silně traumaticky, se mohou snažit přetvořit v událost, která byla posilující výzvou).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===HISTORIE===&lt;br /&gt;
Psychologové si důležitosti příběhu, samozřejmě všimli mnohem dříve, než bylo poprvé užito spojení narativní psychologie. Důraz na narativitu nacházíme ve výzkumech životní historie, biografií a v případových studiích. Význam narativního materiálu pro studium člověka oceňují vědci už v předminulém století (např. v díle J.S. Milla, W. Sterna, S. Freuda, H. A. Murraye, G. Allporta). Ale teprve začátkem osmdesátých let se začínají psychologicky studovat různé aspekty života prostřednictvím autobiografických vyprávění. Avšak za „paradigamatický zlom“ či posun je považována kniha sedmnácti esejů '''On narrative,''' kterou editoval W. '''J. T. Mitchell.''' První pokus o vysvětlení psychologického vztahu mezi životem a způsobem, kterým o něm lidé vyprávějí, učinil '''J. Kotre''' ve své knize Outliving the Self, kde se zaměřil na sociální dynamiku příběhů, tedy, jak lidé interpretují své příběhu v kontextu kolektivních významů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle J. Pottera,  P. Stringera a M. Wetherellové mají psychologie a literatura společný základ, ten spočívá v kódech/symbolech, kterými dávají lidé srozumitelnost svým životům (v oblasti jejich psychiky) a literárním dějům (v oblasti literatury) – tedy tyto kódy srozumitelnosti jsou obdobné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na začátku výzkumů příběhu pak v oblasti kognitivní psychologie stojí '''Schankova a Abelsonova teorie scénářů'''. Schank objasňuje, že z hlediska této teorie znamená naslouchat příběhům spuštění automatické kognitivní odpovědi, rozvzpomínání, reaktivaci percepčně-kognitivních schémat, které pravděpodobně zpracovaly událost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V polovině osmdesátých let dvacátého století bylo již zřejmé, že příběh nejenom do psychologie patří, ale též se ukazovalo, že by mu měla být věnována zvláštní psychologicky věcná i metodologická pozornost.  Průkopnický první krok je připisován '''Theodoru R. Sarbinovi''', který použil termín narativní psychologie pro titul editované monografie '''Narrative psychology: the storied nature of human conduct''' (1986). Sarbin klade důraz na příběhu jako na vodítka pro život a jako prostředek porozumění chování druhých. Narativní metafora je podle něj organizujícím principem - jedinec myslí, vnímá, představuje si (imaginuje) či se mravně rozhoduje podle svých narativních struktur. Ty souvisí s významy, které jsou sdělovány vyjádřením dějové zápletky (či linie). Autorský i ediční počin Theodora R. Sarbina je zásadní zejména v tom, že zřetelně pojmenovává způsob, kterým jedinec vnáší smysl do světa prostřednictvím vyprávění příběhů. Tento způsob je identifikován jako princip, který se může stát základem konstituování nové psychologické disciplíny – narativní psychologie. Od té doby lze pozorovat systematický rozvoj narativního přístupu v psychologii. Rok 1986 nepatřil jen Sarbinově „objevu“. Vychází též kniha  Elliota G. Mishlera „Research Interviewing – Context and Narrative”. Mishler navrhuje a zkouší v té době zcela neobvyklou výzkumnou variantu, která je založena na pojetí interview jako řečové události, na předpokladu, že to, jak se výzkumný rozhovor odvíjí je konstruováno společně zkoumajícím i respondentem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále '''Jerome Bruner''' rozpracovává svou teorii paradigmatického a narativního poznávacího modu. '''Paradigmatický (logicko-vědecký) modus''' je podle Brunera založen na dobře formulovaném spolehlivém argumentu, kterému předchází precizní analýza provedená podle uznávaných pravidel.  K pravdě se lze v jeho rámci přiblížit prostřednictvím logického důkazu,  empirickým objevem provedeným na základě promyšlené hypotézy. '''Narativní vědění''' je oproti tomu organizováno prostřednictvím příběhů, které lidé vyprávějí o svém životě, o svých zkušenostech. Narativní nazírání na svět je subjektivní reprezentací světa, které zahrnuje jak znalost o světě, tak i úhel pohledu na něj. Zjednodušeně řečeno, paradigmatický modus usiluje o silné argumenty a chladnou logiku, díky které se lidé mohou orientovat ve světě, na druhou stranu dává narativní modus, tedy ten, který dává důraz na podmanivost příběhu a jeho sílu, tento modus usiluje více o následování vizí, sklonů a tužeb a neopírá se logiku v poznávání a interpretování světa.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dan P. McAdams''' představuje model '''identity,''' kterou bychom mohli označit jako narativní. Centrální metaforou modelu je životní příběh. Podle McAdamse se na začátku adolescence (v Příhodově tradici jde o pubescenci, tedy o období,  kdy se v psychice vynořuje formálně operacionální myšlení) se jedinec stává biografem vlastního já. Životní příběh reprezentuje ve skutečnosti osobní identitu, která je složena ze čtyř hlavních komponent:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1. nukleární epizody (specifické autobiografické události, které bývají v průběhu času reinterpretovány tak, aby nabyly privilegovaného místa v životním příběhu. Jde o jedinečné a nikomu jinému nepatřící zkušenosti sloužící k objasnění dílčích životních scén),&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2. imago (pojetí imaga vychází z rozporu mezi autonomií a závislostí na společnosti, tedy hledání jedinečnosti, specifické životní cesty, ale v kontextu společnosti, vymezení se vůči společnosti, na které jsme závislí)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3. ideologického nastavení (hodnoty, morální žebříček) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
4. tvořivé potence scénáře &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===DŮLEŽITÉ POJMY===&lt;br /&gt;
Sám pojem narativní (také '''narativita)''' lze interpretovat různě široce. Nejrozšířenější a nejobecnější pojetí odkazuje na jakýkoli psaný či mluvený projev. V užším slova smyslu jde o procesy vytváření příběhu, o kognitivní schéma příběhu nebo o výsledky tohoto procesu, které mají významovou strukturu. Při naraci jsou důležité právě interpretační rámce vypravěče, takže např. diář má minimální narativní výpovědní hodnotu, i když jde také o chronologický výčet událostí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Narativní diachronicita,''' tedy subjektivní prožívání času v příbězích. Čas příběhů není objektivní, některým událostem je díky jejich podrobnému rozebírání, věnováno i více času, než objektivně trvali, jiné, pro vypravěče nepodstatné, nedůležité, nebo zásadně měnící jeho představu ,,jak se událost stala´´ se přeskakují. Ale události ve vyprávění mají v sobě odkaz na objektivní časovou posloupnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Specifičnost, jedinečnost, zvláštnost''', tedy, že ve vyprávěných příbězích lidí můžeme vidět korelace s typy či žánry. Jedinečné a specifické události jedincova života, vypravěč přetvoří v příběh, který má určitý žánr (nenaplněná láska, křivda, dosažení spravedlnosti, humorná příhoda), ty mají určité atributy (např. nenaplněná láska obsahuje vypravěče, osobu zájmu, toužení po této osobě a pokusy se k této osobě přiblížit a pak odmítání/ignorování ze strany této osoby), tím, že vypravěč dává své příběhy do žánrových souvislostí, tímto žánrovým určením má příběh i predikční potenciál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Narativní paměť'''. V kognitivní psychologii se os osmdesátých let zkoumá autobiografická paměť (např. Neisser, Rubin). Tyto zkoumání však často vynechávají vliv osobnosti na naši paměť. Autobiografická paměť je však dle M. Conwaye důležitá položka z hlediska osobnostního systému paměti, kromě autobiografických vzpomínek se tedy mísí i s osobnostními cíli, komponenty naší osobnosti a identity. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Hermeneutická kompozice.''' Hermeneutika je nauka o správném chápání filozofických (a často náboženských) textů, v širokém slova smyslu je to nauka o hledání různých významů v lidských příbězích. S různých důvodů, může člověk své vyprávění různě modifikovat (autocenzura, estetika, formální úprava), tedy mezi sděleným příběhem a realitou je rozdíl. Hermeneutická (tedy významová) kompozice může být různá a časem a opakovaným vyprávěním se může měnit. Při rekonstrukci významu se lze spolehnout pouze na to, že neexistuje jediné vysvětlení.&lt;br /&gt;
Příběhy jsou vyprávěny ve vztahu k určitému prostředí a jiným událostem a také za určitým záměrem (Intencionalita a následnost). Záměr se může měnit, nebo mohou záměry vyprávění přibývat (pokud se např. stane nějaká silná událost, první vyprávění může být se záměrem ,,dostat se z emocí´´ u následných už může přibýt záměr ,,vysvětlit, co a proč se mi událost stala´´ a dále může přibýt záměr ,,poučit se z události´´, nebo ,,využití události k získání pozornosti/soucitu/obdivu/lítosti atd.´´ dle toho jak vypravěč danou událost formuluje). Záměr ale zcela neurčuje příběh, dále se do něj promítají i jiné kontexty, které se dostavili časem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''E.G. Mishler''' předpokládá a nachází u svých subjektů subidentity, nebo jak toto fascinující zjištění metaforicky formuluje: „mluvíme nebo zpíváme svá já jako chorus hlasů, ne jenom jako tenorový nebo sopránový sólista“. '''Narativní identitu''' pak vnímá jako kolektivní termín odkazující k dynamické organizaci subidentit, které mohou být jak v konfliktu, tak i ve shodě. Osobní identita, je podle něj budována na vztahu mezi subjektivně prožívanou zkušeností a příběhem, kterými jsou tyto zkušenosti interpretovány. Jako svou identitu, tedy člověk prožívá svůj životní příběh, který ale také neustále do určité míry přetváří a utváří. Jak tedy říká, jsme příběhy, které o sobě vyprávíme.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===NARATIVNÍ PSYCHOTERAPIE===&lt;br /&gt;
Postup narativní psychoterapie spočívá v '''dekonstrukci příběhu''', jeho '''externalizaci''' a znovu vytvoření ('''re-autorizace'''). Dle sociálního konstruktivismu je prožívaná pravda relativní a příběhy mohou mít mnoho interpretací, a to včetně životních příběhů. Během terapie se tedy snaží terapeut nalézt problematické události, jimiž se jeho klient definuje ve svém životním příběhu, tyto události rozebírá a snaží se je, spolu s klientem poskládat zpět tak, aby jim klient připsal, pro jeho život, lépe fungující význam.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Naslouchání je důležitým aspektem každé terapie, v té narativní se terapeut snaží porozumět nejen obsahu, ale také tomu, jaký má pro jeho klienta zrovna takováto interpretace jeho života význam. Mnohem více než hledání objektivních problémů jde o pochopení jejich perspektivy, kterou k problém zaujímají. Terapeut se tedy nesnaží nalézt kauzality, ve smyslu uzavírání dějů, spíše se snaží příběhy rozvíjet, rozšiřovat, aby je pak v léčebném procesu mohl spolu s klientem posunovat a měnit. Interpretace příběhů tedy neprobíhá na úrovni životních pravd (jste takový, protože se vám udála tato událost), ale spíš se klade důraz na interpretace vyprávějícího (stala se událost, kterou si vyprávějící vysvětluje určitým způsobem, a proto se nyní chová odpovídajícím způsobem).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Terapeut se snaží rozebírat problematický příběh do detailů, a klade otázky po přehlédnutých, či opomenutých skutečnostech, tím rozšiřuje možnosti interpretace a příběh přestává být jednoznačně vysvětlitelný – tj. dekonstrukce příběhu. Současně se klade důraz na to, že problém není v lidech, ale problémem jsou jednoduše problémy, tj. všechny vlastnosti lidí, dokáží být v určitých situacích problematické (moc milý člověk, v situaci, kdy se musí asertivně vymezit a nedokáže to, bude v dané situaci za ,,špatného´´ - problém není v člověku, ale v celém systému tj. v problému (člověk a jeho osobnost + situační faktory + interpretace) – takto se snaží terapeut o externalizaci problému, externalizace problému je ale spíš postoj terapeuta, než jeho technika. Užitečné také bývá pojmenování zápletky problému. Sám terapeut ale nenabízí klientovi jiná alternativní vysvětlení problému, spíše mu neustále rozšiřuje obzory ve smyslu, na co všechno by mohl mít problém vliv, jak vznikl, co je pro problém typické, kdy se opakuje, kdy vliv vůbec nemá… a sleduje, jak si klient sám uspořádává svůj příběh v dalších interpretacích.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
''Narativní psychologie a psychoterapie'', (2005, rigorózní práce, FF UK).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy na související články===&lt;br /&gt;
[[Fenomenologie]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
narativní psychologie, psychoterapie, narace&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie osobnosti|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychoterapie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=63061</id>
		<title>Narativní psychologie.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Narativn%C3%AD_psychologie.&amp;diff=63061"/>
		<updated>2020-11-29T13:02:19Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Odkazy */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Narativní psychologie a zní vyplývající narativní psychoterapie je přístup založený na teorii sociálního konstruktivismu a narativní metafory&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Freedman, J. Combs, G., (2009).''Narativní psychologie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Své teoretické základy má narativní psychologie krom psychologie samotné, hlavně v literární vědě a také filosofii. Narativní psychologie se zabývá příběhem vypravěče, nejen co se obsahu jeho vyprávění týká, stejně velkou váhu věnuje také otázkám: jak jsou vyprávění strukturovaná, jaké souvislosti považuje vypravěč za důležité, do jakých rolí se vypravěč staví, jaký smysl dává vypravěč svým příběhům nebo jaké jsou vypravěčovi morální a etické hodnoty. Pomocí vyprávění lidé ospravedlňují a dávají do kontextu to, co činí a co se jim stává, také proto, ač je narativní psychologie relativně mladý přístup, je považována za podstatný směr&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Poznámky z prezentací prof. Kebzy z přednášek předmětu Obecná psychologie na FF UK&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===TEORETICKÉ ZÁKLADY===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Literární teorie:====&lt;br /&gt;
Pro vznik narativního přístupu, byl důležitý krok '''Michaila Bachtina''', který uvádí do literární teorie (teorie příběhu) '''chronotop''' – tedy pojetí časové a prostorové roviny příběhu (jaká je časová následnost/posloupnost příběhu a kde se odehrává a jak jsou tyto dimenze syntetizovány). Podle Bachtina jsou jisté literární prostory nazírány tak, aby měly svoji vlastní původní logiku, časová posloupnost není reálná, jsou vynechávány pro příběh nedůležité (dle subjektivního nazírání vypravěče) události. Příběh je proto zhuštěný, aby se stal umělecky relevantní. Sám chronotop, se pak může brát jako interpretační nástroj (konkrétně si můžeme představit, že po rozchodu dávají partneři těm samých objektivním událostem okolo jejich rozchodu, úplně jiné interpretační rámce).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Důležitým termínem je také pojem '''naratologie''', ten první použil francouzsko-bulharský literární teoretik '''Tzvetan Todorov''' v roce 1967. Jako naratologii vymezil druh literární teorie, která se zabývá způsobem vytváření příběhů (jejich fabulemi, schématy, uspořádáním, typologií atd.).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Narativní analýza děje se odehrává v pěti hlavních kategoriích, jsou jimi: posloupnost děje, trvání (kterým oblastem je věnováno více času, jak vyprávění proudí, kde zpomaluje, kde pospíchá), frekvence (kolikrát se jedna událost v příběhu odehraje), způsob (tj. hledisko vypravěče, přímé vyprávění, ale i co má vyprávění symbolizovat) a rod (role vypravěče v příběhu a typologie příběhu).&amp;lt;ref&amp;gt;Naratologie (2001-), On ''Wikipedia: the free encyclopedia''. Wikimedia Foundation.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Filozofie:====&lt;br /&gt;
Filozoficky se v narativní psychologie vztahuje k postmodernismu, který zastává '''sociálně- konstrukcionistický světový názor'''. Prvním pilířem této filozofie je, že '''realita je sociálně konstruována''' (tedy, že to co, děláme, jak to vnímáme je dáno společností a kulturou – konkrétně, to, že ráno vstaneme, vyčistíme si zuby, pak odcházíme do práce, nebo např. považujeme soužití v páru za žádoucí atd. je časem, téměř až evolučně vyvinutý sociální konstrukt).  Za '''druhé realita je vytvářena prostřednictvím jazyka''' (mezi národy si můžeme všimnout, že svou slovní zásobou dávají jiný důraz jiným oblastem – kupříkladu pojmenování rostlin a přírodnin, nebo různé rozlišování emocí, obdobně ale toto pravidlo funguje také v úrovni rodiny, záleží, kterou oblast řeší nejvíce, a značně toto paradigma můžeme vnímat na tom, že si s námi blízkými lidmi, vytváříme vlastní jazyk). Dále, '''realita je strukturována a udržována prostřednictvím vyprávění''' (když se lidé snaží dát životu smysl, mají před sebou úkol uspořádat prožité události do časových posloupností, tak aby dostali ucelený popis sebe samých a okolního světa… Tento popis se dá označit za příběh nebo vyprávění o sobě. Úspěch v tomto začleňování zkušeností do příběhů dodává lidem pocit kontinuity a smyslu v životě, a toto potom slouží jako základ pro uspořádání každodenního života a pro interpretaci dalších prožitků. Toto neplatí jen pro individua, obdobně postupují také národy, či společnosti). Z tohoto vyplývá, že '''neexistují neměnné pravdy''' (co je a co není pravda, je sociálně konstruováno, podle toho, co je zapotřebí, aby byla pravda, nejlépe si můžeme uvést příklady z historie národů, ty ,,zapomínají´´ nebo připomínají různé historické události dle toho, jak jsou pro ně zrovna relevantní – tj. v komunismu se velmi podrobně probírali kapitoly husitství a Jan Žižka byl prezentován jako ,,zastánce dělnického lidu´´, oproti tomu o Tomáši Garyque Masarykovi, pokud se učilo, tak v negativních souvislostech. Ostatně v narativní psychoterapii, se terapeuti snaží také o změnu osobních pravd, např. událost vnímanou silně traumaticky, se mohou snažit přetvořit v událost, která byla posilující výzvou).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===HISTORIE===&lt;br /&gt;
Psychologové si důležitosti příběhu, samozřejmě všimli mnohem dříve, než bylo poprvé užito spojení narativní psychologie. Důraz na narativitu nacházíme ve výzkumech životní historie, biografií a v případových studiích. Význam narativního materiálu pro studium člověka oceňují vědci už v předminulém století (např. v díle J.S. Milla, W. Sterna, S. Freuda, H. A. Murraye, G. Allporta). Ale teprve začátkem osmdesátých let se začínají psychologicky studovat různé aspekty života prostřednictvím autobiografických vyprávění. Avšak za „paradigamatický zlom“ či posun je považována kniha sedmnácti esejů '''On narrative,''' kterou editoval W. '''J. T. Mitchell.''' První pokus o vysvětlení psychologického vztahu mezi životem a způsobem, kterým o něm lidé vyprávějí, učinil '''J. Kotre''' ve své knize Outliving the Self, kde se zaměřil na sociální dynamiku příběhů, tedy, jak lidé interpretují své příběhu v kontextu kolektivních významů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle J. Pottera,  P. Stringera a M. Wetherellové mají psychologie a literatura společný základ, ten spočívá v kódech/symbolech, kterými dávají lidé srozumitelnost svým životům (v oblasti jejich psychiky) a literárním dějům (v oblasti literatury) – tedy tyto kódy srozumitelnosti jsou obdobné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na začátku výzkumů příběhu pak v oblasti kognitivní psychologie stojí '''Schankova a Abelsonova teorie scénářů'''. Schank objasňuje, že z hlediska této teorie znamená naslouchat příběhům spuštění automatické kognitivní odpovědi, rozvzpomínání, reaktivaci percepčně-kognitivních schémat, které pravděpodobně zpracovaly událost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V polovině osmdesátých let dvacátého století bylo již zřejmé, že příběh nejenom do psychologie patří, ale též se ukazovalo, že by mu měla být věnována zvláštní psychologicky věcná i metodologická pozornost.  Průkopnický první krok je připisován '''Theodoru R. Sarbinovi''', který použil termín narativní psychologie pro titul editované monografie '''Narrative psychology: the storied nature of human conduct''' (1986). Sarbin klade důraz na příběhu jako na vodítka pro život a jako prostředek porozumění chování druhých. Narativní metafora je podle něj organizujícím principem - jedinec myslí, vnímá, představuje si (imaginuje) či se mravně rozhoduje podle svých narativních struktur. Ty souvisí s významy, které jsou sdělovány vyjádřením dějové zápletky (či linie). Autorský i ediční počin Theodora R. Sarbina je zásadní zejména v tom, že zřetelně pojmenovává způsob, kterým jedinec vnáší smysl do světa prostřednictvím vyprávění příběhů. Tento způsob je identifikován jako princip, který se může stát základem konstituování nové psychologické disciplíny – narativní psychologie. Od té doby lze pozorovat systematický rozvoj narativního přístupu v psychologii. Rok 1986 nepatřil jen Sarbinově „objevu“. Vychází též kniha  Elliota G. Mishlera „Research Interviewing – Context and Narrative”. Mishler navrhuje a zkouší v té době zcela neobvyklou výzkumnou variantu, která je založena na pojetí interview jako řečové události, na předpokladu, že to, jak se výzkumný rozhovor odvíjí je konstruováno společně zkoumajícím i respondentem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále '''Jerome Bruner''' rozpracovává svou teorii paradigmatického a narativního poznávacího modu. '''Paradigmatický (logicko-vědecký) modus''' je podle Brunera založen na dobře formulovaném spolehlivém argumentu, kterému předchází precizní analýza provedená podle uznávaných pravidel.  K pravdě se lze v jeho rámci přiblížit prostřednictvím logického důkazu,  empirickým objevem provedeným na základě promyšlené hypotézy. '''Narativní vědění''' je oproti tomu organizováno prostřednictvím příběhů, které lidé vyprávějí o svém životě, o svých zkušenostech. Narativní nazírání na svět je subjektivní reprezentací světa, které zahrnuje jak znalost o světě, tak i úhel pohledu na něj. Zjednodušeně řečeno, paradigmatický modus usiluje o silné argumenty a chladnou logiku, díky které se lidé mohou orientovat ve světě, na druhou stranu dává narativní modus, tedy ten, který dává důraz na podmanivost příběhu a jeho sílu, tento modus usiluje více o následování vizí, sklonů a tužeb a neopírá se logiku v poznávání a interpretování světa.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dan P. McAdams''' představuje model '''identity,''' kterou bychom mohli označit jako narativní. Centrální metaforou modelu je životní příběh. Podle McAdamse se na začátku adolescence (v Příhodově tradici jde o pubescenci, tedy o období,  kdy se v psychice vynořuje formálně operacionální myšlení) se jedinec stává biografem vlastního já. Životní příběh reprezentuje ve skutečnosti osobní identitu, která je složena ze čtyř hlavních komponent:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1. nukleární epizody (specifické autobiografické události, které bývají v průběhu času reinterpretovány tak, aby nabyly privilegovaného místa v životním příběhu. Jde o jedinečné a nikomu jinému nepatřící zkušenosti sloužící k objasnění dílčích životních scén),&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2. imago (pojetí imaga vychází z rozporu mezi autonomií a závislostí na společnosti, tedy hledání jedinečnosti, specifické životní cesty, ale v kontextu společnosti, vymezení se vůči společnosti, na které jsme závislí)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3. ideologického nastavení (hodnoty, morální žebříček) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
4. tvořivé potence scénáře &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===DŮLEŽITÉ POJMY===&lt;br /&gt;
Sám pojem narativní (také '''narativita)''' lze interpretovat různě široce. Nejrozšířenější a nejobecnější pojetí odkazuje na jakýkoli psaný či mluvený projev. V užším slova smyslu jde o procesy vytváření příběhu, o kognitivní schéma příběhu nebo o výsledky tohoto procesu, které mají významovou strukturu. Při naraci jsou důležité právě interpretační rámce vypravěče, takže např. diář má minimální narativní výpovědní hodnotu, i když jde také o chronologický výčet událostí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Narativní diachronicita,''' tedy subjektivní prožívání času v příbězích. Čas příběhů není objektivní, některým událostem je díky jejich podrobnému rozebírání, věnováno i více času, než objektivně trvali, jiné, pro vypravěče nepodstatné, nedůležité, nebo zásadně měnící jeho představu ,,jak se událost stala´´ se přeskakují. Ale události ve vyprávění mají v sobě odkaz na objektivní časovou posloupnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Specifičnost, jedinečnost, zvláštnost''', tedy, že ve vyprávěných příbězích lidí můžeme vidět korelace s typy či žánry. Jedinečné a specifické události jedincova života, vypravěč přetvoří v příběh, který má určitý žánr (nenaplněná láska, křivda, dosažení spravedlnosti, humorná příhoda), ty mají určité atributy (např. nenaplněná láska obsahuje vypravěče, osobu zájmu, toužení po této osobě a pokusy se k této osobě přiblížit a pak odmítání/ignorování ze strany této osoby), tím, že vypravěč dává své příběhy do žánrových souvislostí, tímto žánrovým určením má příběh i predikční potenciál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Narativní paměť'''. V kognitivní psychologii se os osmdesátých let zkoumá autobiografická paměť (např. Neisser, Rubin). Tyto zkoumání však často vynechávají vliv osobnosti na naši paměť. Autobiografická paměť je však dle M. Conwaye důležitá položka z hlediska osobnostního systému paměti, kromě autobiografických vzpomínek se tedy mísí i s osobnostními cíli, komponenty naší osobnosti a identity. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Hermeneutická kompozice.''' Hermeneutika je nauka o správném chápání filozofických (a často náboženských) textů, v širokém slova smyslu je to nauka o hledání různých významů v lidských příbězích. S různých důvodů, může člověk své vyprávění různě modifikovat (autocenzura, estetika, formální úprava), tedy mezi sděleným příběhem a realitou je rozdíl. Hermeneutická (tedy významová) kompozice může být různá a časem a opakovaným vyprávěním se může měnit. Při rekonstrukci významu se lze spolehnout pouze na to, že neexistuje jediné vysvětlení.&lt;br /&gt;
Příběhy jsou vyprávěny ve vztahu k určitému prostředí a jiným událostem a také za určitým záměrem (Intencionalita a následnost). Záměr se může měnit, nebo mohou záměry vyprávění přibývat (pokud se např. stane nějaká silná událost, první vyprávění může být se záměrem ,,dostat se z emocí´´ u následných už může přibýt záměr ,,vysvětlit, co a proč se mi událost stala´´ a dále může přibýt záměr ,,poučit se z události´´, nebo ,,využití události k získání pozornosti/soucitu/obdivu/lítosti atd.´´ dle toho jak vypravěč danou událost formuluje). Záměr ale zcela neurčuje příběh, dále se do něj promítají i jiné kontexty, které se dostavili časem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''E.G. Mishler''' předpokládá a nachází u svých subjektů subidentity, nebo jak toto fascinující zjištění metaforicky formuluje: „mluvíme nebo zpíváme svá já jako chorus hlasů, ne jenom jako tenorový nebo sopránový sólista“. '''Narativní identitu''' pak vnímá jako kolektivní termín odkazující k dynamické organizaci subidentit, které mohou být jak v konfliktu, tak i ve shodě. Osobní identita, je podle něj budována na vztahu mezi subjektivně prožívanou zkušeností a příběhem, kterými jsou tyto zkušenosti interpretovány. Jako svou identitu, tedy člověk prožívá svůj životní příběh, který ale také neustále do určité míry přetváří a utváří. Jak tedy říká, jsme příběhy, které o sobě vyprávíme.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===NARATIVNÍ PSYCHOTERAPIE===&lt;br /&gt;
Postup narativní psychoterapie spočívá v '''dekonstrukci příběhu''', jeho '''externalizaci''' a znovu vytvoření ('''re-autorizace'''). Dle sociálního konstruktivismu je prožívaná pravda relativní a příběhy mohou mít mnoho interpretací, a to včetně životních příběhů. Během terapie se tedy snaží terapeut nalézt problematické události, jimiž se jeho klient definuje ve svém životním příběhu, tyto události rozebírá a snaží se je, spolu s klientem poskládat zpět tak, aby jim klient připsal, pro jeho život, lépe fungující význam.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Naslouchání je důležitým aspektem každé terapie, v té narativní se terapeut snaží porozumět nejen obsahu, ale také tomu, jaký má pro jeho klienta zrovna takováto interpretace jeho života význam. Mnohem více než hledání objektivních problémů jde o pochopení jejich perspektivy, kterou k problém zaujímají. Terapeut se tedy nesnaží nalézt kauzality, ve smyslu uzavírání dějů, spíše se snaží příběhy rozvíjet, rozšiřovat, aby je pak v léčebném procesu mohl spolu s klientem posunovat a měnit. Interpretace příběhů tedy neprobíhá na úrovni životních pravd (jste takový, protože se vám udála tato událost), ale spíš se klade důraz na interpretace vyprávějícího (stala se událost, kterou si vyprávějící vysvětluje určitým způsobem, a proto se nyní chová odpovídajícím způsobem).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Terapeut se snaží rozebírat problematický příběh do detailů, a klade otázky po přehlédnutých, či opomenutých skutečnostech, tím rozšiřuje možnosti interpretace a příběh přestává být jednoznačně vysvětlitelný – tj. dekonstrukce příběhu. Současně se klade důraz na to, že problém není v lidech, ale problémem jsou jednoduše problémy, tj. všechny vlastnosti lidí, dokáží být v určitých situacích problematické (moc milý člověk, v situaci, kdy se musí asertivně vymezit a nedokáže to, bude v dané situaci za ,,špatného´´ - problém není v člověku, ale v celém systému tj. v problému (člověk a jeho osobnost + situační faktory + interpretace) – takto se snaží terapeut o externalizaci problému, externalizace problému je ale spíš postoj terapeuta, než jeho technika. Užitečné také bývá pojmenování zápletky problému. Sám terapeut ale nenabízí klientovi jiná alternativní vysvětlení problému, spíše mu neustále rozšiřuje obzory ve smyslu, na co všechno by mohl mít problém vliv, jak vznikl, co je pro problém typické, kdy se opakuje, kdy vliv vůbec nemá… a sleduje, jak si klient sám uspořádává svůj příběh v dalších interpretacích.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
''Narativní psychologie a psychoterapie'', (2005, rigorózní práce, FF UK).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy na související články===&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Fenomenologie]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
narativní psychologie, psychoterapie, narace&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie osobnosti|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychoterapie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Teorie_percepce._Vztah_percepce_a_apercepce&amp;diff=63060</id>
		<title>Teorie percepce. Vztah percepce a apercepce</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Teorie_percepce._Vztah_percepce_a_apercepce&amp;diff=63060"/>
		<updated>2020-11-29T12:58:30Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Klíčová slova */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Definice percepce==&lt;br /&gt;
Vnímání neboli percepce, je nižší [[Kognitivní procesy|poznávací proces]], jehož výsledkem je [[Vjemy|vjem]]. Vnímání je smyslovými orgány zprostředkovaný a v mozku utvářený komplexní obraz bezprostředně působících předmětů a jevů vnějšího prostředí i aktuálního stavu organismu, resp. osoby. Je to proces uvědomování si vnějšího i vnitřního prostředí a je základem názorného poznávání. Vnímání se děje v jednotě s ostatními poznávacími procesy, ale je také ovlivňováno [[Emoce|emocemi]] a [[Motivace|motivací]].&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nejdůležitějšími charakteristikami vnímání jsou:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Celostnost (vjem je vždy obrazem celého předmětu, jevu; počitky se musejí spojit do jednoho celku, aby je byl člověk schopen vnímat, tedy aby vznikl vjem)&lt;br /&gt;
*Výběrovost (z aktuálně působících podnětů a situací je vybrána jen část – v důsledku zaměření pozornosti, či potřeb člověka)&lt;br /&gt;
*Konstantnost (při měnících se podmínkách, např. světelných, prostorových, zůstává zachována relativní stálost velikosti, tvaru, barvy a jiných vnímaných skutečností)&lt;br /&gt;
*Předmětnost (vnímání a jeho obsah je obrazem objektivně existujícího jevu – na rozdíl od např. halucinace)&lt;br /&gt;
*Historičnost (ve vnímání se projevuje společenská podmíněnost i vlastní zkušenost člověka)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnímání se obvykle dělí podle smyslové modality: zrakové (percepce barvy, jasu, tvaru, prostoru, vzdálenosti, pohybu), sluchové (percepce hluků a tónů, výšky, síly, a zabarvení zvuků), kožně svalové (percepce doteku, tlaku, bolesti, chladu a tepla), kinestetické (percepce polohy a pohybu organismu), chuťové (percepce vlastností chemických látek obsažených v potravě), a čichové (percepce chemických látek obsažených ve vzduchu.&amp;lt;ref&amp;gt;Gillernová, I. (2000). ''Slovník základních pojmů z psychologie.'' Praha: Fortuna.&amp;lt;/ref&amp;gt; &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vizuální percepce==&lt;br /&gt;
Nejlépe probádanou oblastí percepce člověka je vizuální vnímání.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Stenberg, R.J. (2002). ''Kognitivní psychologie''. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt; Vzhledem k tomu, že na senzory působí velké množství podnětů, jsou propouštěny jen takové, které tvoří smysluplné celky. [[Gestalt terapie|Gestalt psychologové]] již na počátku 20. století pojmenovali tzv. '''zákony gestaltu''', které se podílejí na tom, které počitky budou dále zpracovány: '''zákon dobrého tvaru''' (pregnantnosti) říká, že mezi množstvím z geometrického hlediska přípustných organizací pozorovatel zvolí alternativu, která nese nejlepší, nejjednodušší a nejstabilnější tvar. '''Zákon blízkosti''' říká, že spíše budeme s sobě přiřazovat prvky, které jsou blízko sebe, '''zákon podobnosti''' ilustruje, že spíše hledáme smysluplný celek v prvcích, které jsou si podobné. Dle Zákonu '''dobrého pokračování''' (zákon návaznosti) shlukujeme detaily, k jejímž pospojování je nutné nejméně změn či přerušení, a např. dle '''zákonu uzavření''' automaticky vnímáme tvary jako celé, i když nám malý kousek chybí. Důležitý je pak také '''zákon společného osudu''' – pokud vidíme detaily hýbat se stejným směrem, předpokládáme, že náleží k sobě, popř. se vzájemně ovlivňují. Gestalt psychologie také upozorňuje na vydělení '''pozadí a figury''' ve vizuálním vnímání.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Eysenck, M.W., &amp;amp; Keane, M.T. (2008). ''Kognitivní psychologie.'' Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zákony gestaltu se ale více prokázány na dvojdimenzionálním prostředí, v běžném životě se řídíme ve vizuálním vnímání monokulárními a binokulárními vodítky, které nám dávají informace o prostorovém uspořádání. Mezi '''monokulární vodítka''' patří: Gradienty povrchové struktury (detailnější struktura = bližší povrch), relativní velikost, interpozice (tj. překrývání objektů), lineární perspektiva (linie se sbíhají – divergují na horizontu, zatímco jsou dále od sebe – konvergují v popředí vnímaného obrazu), vzdušná perspektiva (objekty jsou jasnější a mají detailnější strukturu, jsou-li blíže), umístění v rovině obrazu (nachází-li se objekty níže, jsou považovány za bližší, než když se nacházejí v obrazu výše), pohybová paralaxa (přibližující se objekty se zvětšují). Mezi '''binokulární vodítka''' pak řadíme binokulární konvergenci (tj. oči se stáčejí ke špičce nosu – čím větší stočení, tím bližší předmět) a binokulární disparita (rozdílnost mezi vnímanými obrazy – čím rozdílnější obraz v každém oku zvlášť – tím bližší předmět).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;small&amp;gt;Jak zpracovává člověk vizuální informace je popsáno také díky mnoha '''optickým iluzím''', mezi nejznámější patří např. Ponzova iluze (/=\), Muller- Lyerova iluze (dvojice stejně velkých oboustranných šipek, z nichž jedna má hroty namířené ven a druhá dovnitř) a Iluze relativní velikosti (dvojice stejně velkých koleček, z nichž jedno je obklopeno většími kolečky a druhé menšími).&amp;lt;/small&amp;gt; &amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt; &amp;lt;small&amp;gt;Velmi oblíbenou reprezentací na poli trojrozměrných optických iluzí se stal Amesův pokoj.&amp;lt;/small&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro to, aby člověk zachytil podstatné, a důležité informace tedy existuje mnoho nápověd, integrace těchto nápověd se stala otázkou výzkumu pro Bruna a Cuttinga, kteří dospěli ke třem základním strategiím při jejich organizaci. První strategie – přičítání, počítá s tím, že se nápovědy jednoduše seskládají dohromady, podle druhé strategie, je možné, že dojde k výběru hlavní nápovědy a ostatní jsou ignorovány a třetí strategie počítá s tím, že jsou nápovědy mezi sebou umocňovány. Při dalším zkoumání zjistili, že informace (tedy nápovědy) jsou dodávány paralelně, následně se aditivním (sčítacím) způsobem spojují, dospěli k závěru, že člověk je schopen využívat různých strategií pro různé situace a tyto strategie se učí v průběhu své ontogeneze, např. paralaxy jsou děti schopné využívat již před dovršením 3. měsíce života, zatímco mnohé další nápovědy ještě nejsou vyvinuty.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Cutting a Vishton rozdělily nápovědy na devět základních, které používáme nejvíce a určili, kterou nápověda bude nejvíce potentní na základě vzdálenosti objektu. Např. pokud jsou objekty v našem osobním prostoru, budeme nejvíce využívat nápovědy plynoucí z akomodace, či disparity, pro objekty ve vzdálenosti nad deset tisíc metrů se více řídíme pomocí relativní velikosti, gradientu struktury atd.&amp;lt;ref&amp;gt;Cutting, J.E., &amp;amp; Vishton, P.M. (1995). Perceiving layout and knowing distances: The integration, relative potency, and contextual use of different information abouth depth. In W. Epstein &amp;amp; S. Rogers, ''Perception of space and motion'' (5. ed., pp 69-117). San Diego: Academic Press&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Vnímání barev===&lt;br /&gt;
To, že člověk vidí svět barevně, mu pomáhá v lepší orientaci, barevné objekty vydělujeme z pozadí rychleji a díky množství barev jsme schopni rozlišovat jemnější detaily. Podle Young – Helmholtzovy teorie vnímáme barvy díky čípkům na sítnici oka a světlo/tmu pomocí tyčinek tamtéž. Teorie předpokládá, že člověk je trichromatický tvor – tedy, že dokáže vnímat tři základní barvy, které svým smícháním (aktivací čípků) tvoří další barvy. Jaká barva bude vnímána je výsledkem aktivace jednoho ze tří druhů nervového vlákna, které jsou napojeny na tři druhy čípků. Čípky pro krátké vlnové délky (tedy zejména pro modrou barvu) se nazývají S – short čípky. Čípky pro střední vlnové délky pak M – medium čípky, ty identifikují zelenou barvu a L- large čípky, se aktivují při dopadu světla s velkou vlnovou délkou, tedy červenou barvou. Vrozenou absencí jednoho z typů čípků pak vznikají poruchy barvosleposti – např. daltonismus.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Heringova teorie oponentního procesu uvažuje nad třemi škálami barev, první škála na jednom svém konci vysílá signál o vnímání zelené barvy, pokud jsou, ale nasbírány počitky vedoucí k druhému konci této škály vnímáme červenou barvu. Druhá škála má na jednom konci modrou a na druhém žlutou, Třetí pak má jeden pól bílý a druhý černý.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Po zkoumání, včetně fyziologických nálezů se dospělo k závěru, že obě teorie jsou platné, tedy že čípky opravdu rozlišují tři základní barvy, nicméně aktivují oponentní kanály, takže vnímání barev probíhá dvojstupňově, nejprve čípky v souladu s Young – Helmholtzovou teorií určí přijímané základní tři barvy, informace postupuje dále, do oponentních buněk, které přijímají signál ode všech druhů čípků. Tedy pokus S čípek vyšle do oponentní buňky aktivující signál, současně M a L čípek vyšlou inhibující signál oponentní buňka aktivuje kanál modrá - žlutá o výsledné barvě pak rozhodne míra přicházející aktivace S čípku a současně míra přicházející inhibice M a L čípků.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidské oko ale nefunguje jen na základě těchto fyziologických postupů, svůj velký význam má i ovlivnění zpracování informace z centrální nervové soustavy. Výrazným příkladem v tomto ohledu je i tzv. '''konstantnost'''. Konstantnost znamená, že vnímáme jeden předmět stále stejně, i když objektivně vypadá jinak. Otevřené a zavřené dveře mají jiný tvar, naše zpracovávající procesy však v obou případech vnímají dveře. Stejně tak barvy v jiném osvětlení vypadají jinak (a také skutečně odráží jiné vlnové délky), ale člověk je schopen určit, že se stále jedná o ten stejný předmět. V procesu zpracování barev se totiž uplatňuje chromatická adaptace, tedy že se posuzuje barevnost daného objektu na základě barevnosti jeho okolí. Konstantnost celkově je pak ovlivněna učením – ze zkušenosti se naučíme, že jeden předmět vypadá v různých situacích jinak a posléze nám nedělá problém jeho určení.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Teorie rozpoznávání==&lt;br /&gt;
Jak bylo ukázáno v příkladu s konstantností vjemů, člověk nevnímá jen to, co skrze senzory vstupuje jako v podnět pro zpracování, ale zároveň také hodnotí vstupující informace na základě zkušenosti – můžeme tedy rozlišit dva základní teoretické systémy, které se snažili vysvětlit, jakým způsobem člověk vnímá, a tedy rozpoznává objekty. První teorie zaštiťujeme názvem '''bottom up''' procesy, nebo také mluvíme '''o přímých teoriích''' rozpoznávání, tyto teorie pracují s hypotézou, že reálně vnímané vjemy se skládají a dále postupují do vyšších center, kde jsou vyhodnocovány, postup jdoucí informace je tedy vzestupný. Druhé teorie nazýváme '''top down''' procesy, nebo také '''konstruktivistické teorie,''' jejich zastánci naopak pracují s hypotézou, že spíše máme systém šablon či předloh a nevědomě hledáme pasující objekty – mluvíme tedy o sestupných procesech.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Přímé teorie – Bottom up===&lt;br /&gt;
Hlavním teoretickým zastáncem tohoto přístupu byl '''Gibson''', který se domníval, že okolí a předměty samotné v sobě obsahují dostatek informací sami o sobě. Vnímání podle něj ale není jen pasivním přijímáním informací, ale začleňuje člověka do jeho prostředí, čímž zdůrazňuje interakci člověka a jeho prostředí, mluvíme tedy o ekologickém přístupu. Základní teoretickou premisou tohoto přístupu je, že obraz dopadající na sítnici, vytváří optickou strukturu, která nese všechny potřebné informace z prostoru, tyto informace přenáší jednoznačně (nedocházím k chybám vyhodnocení, kvůli dalším vodítkům jako je gradient struktury atd.) a další zpracovávání informací tedy není zapotřebí, optická struktura je dle Gibsona i výsledkem vnímání. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Gibson se dále domníval, že nevnímáme jen předmět jako takový, ale že vnímáme i jeho '''afordanci''', tedy jaký má daný předmět účel. Spolu s tím, jak židle vypadá, vnímáme i to, že se na ní můžeme posadit. Každý předmět má ale několik afordancí a závisí na našem psychickém nastavení, a našich potřebách, kterou afordanci budeme vnímat. Pokud si budeme chtít u stolu sníst oběd, budeme vnímat, že na židli se dá posadit, pokud si budeme chtít sundat z nejvyšší poličky nějakou věc, budeme vnímat, že se na židlí dá postavit a pokud nás bude někdo ohrožovat, budeme židli vnímat jako překážku mezi námi a ohrožovatelem, nebo i jako věc, kterou se dá bránit.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro vysvětlení svého ekologického přístupu, používal autor často metaforu rezonance. Tedy pokud si pustíte nové rádio, uslyšíte pouze rezonanci – pouze šum, musíte nástroj vyladit, aby byl schopen vnímat určité frekvence a vše pak dávalo smysl. Obdobně přemýšlí také o lidském vnímání, tedy že jsou naše senzory vyladěny na naše prostředí, dokáží tedy přijímat vše podstatné již ze senzorických informací samotných.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ačkoli hlavního představitele bottom up přístupu jsme si již představili, existují také další teorie, které k tomuto přístupu řadíme.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Šablony====&lt;br /&gt;
Dle teorie šablon, jejíž autorem je '''Neisser''', máme v paměti uložené velké množství šablon, šablony jsou velmi detailní a jsou konkrétním modelem daného objektu v naší paměti. Pro usnadnění si můžeme představit proces poznávání předmětů dle teorie šablon obdobně, jako když kriminalista sejme na místě činu otisky prstů a poté v databázi otisků dohledá, komu otisk patří. V každodenním životě tohoto přístupu využíváme třeba v obchodě, kdy je na zboží čárový kód, který slouží pro přesnou identifikaci. Na tomto modelu je problematické, že šablony musí být přesné, aby objekt zapadl, nicméně člověk rozpozná a řadí i více objektů k jednomu rozpoznání. Pro představu, existují různé formy krasopisu, můžeme vidět naspaná písmena v hůlkovém písmu, v psací podobě i ve velmi zdobné podobě a vždy jsme schopni identifikovat daná písmena, ačkoli tvarově jsou velmi odlišná. Vysvětlením by mohlo být, že existuje šablona pro každý tvar, nicméně vezmeme-li v potaz kolik objektů je popravdě takto proměnlivých, uvažujme např. nad lidskými tvářemi, které se mění věkem, ale také výrazem v tváři, dostali bychom se na tak velké množství šablon, které by pro zpracování bylo již nemožné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===='''Prototypy'''====&lt;br /&gt;
Poté, co se teorie šablon ukázala jako velmi nepravděpodobná, došlo u přístupu korelování objektů s objekty v naší paměti k vývoji. Prototypy již nejsou přesně definované a velmi konkrétní podoby objektů, naopak jsou více nejlepším možným odhadem. Obsahuje v sobě nejtypičtější znaky pro daný objekt.  Jako doklad o teorii prototypů by mohlo sloužit to, že i když nakreslíme různé geometrické tvary jen za pomocí teček, stejně poznáme, o který objekt se jedná, nebo když nakreslíme, ale velmi zjednodušíme některé objekty (např. tvář), stále jsme schopni rozpoznat, o co se jedná. Neumann při svých bádáních dospěl k závěru, že do prototypů integrujeme i takové informace, které jsme ještě nevnímali, nebo pro nás byli latentní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===='''Znaky'''====&lt;br /&gt;
Jiným přístupem než teorií šablon a prototypů je teorie znaků, znaky jsou charakteristiky daných objektů. Model '''Olivera Selfridge''', který byl publikován v roce 1959, má některá metaforická pojmenování: démoni jsou složky, které určí daný detail objektu; pandemonium je pak celé společenství démonů, kteří, každý jeden z nich určil nějaký detail a dohromady svým aktivováním dávají dohromady jeden objekt. Pro představu, vidíme- li písmeno A, jeden démon identifikuje svislou příčku natočenou vrcholem doprava (/), druhý démon identifikuje vodorovnou čárku (-), a třetí démon identifikuje příčku vrcholem natočenou do leva (\), dohromady tvoří pandemonium, které identifikuje jako nejpravděpodobnější možnost tu, že se díváme na písmeno A.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Na základě Selfidgova přístupu vznikly i další teorie znaků, např. teorie, která rozlišuje znaky lokální a globální, kdy globální znaky určují celkový tvar objektu, lokální znaky jsou pak detaily o objektu. '''Navon''' vytvořil pokus, kdy zjišťoval, které podněty, jsou pro určení objektu důležitější – lokální, nebo globální. Z velikostně malých písmen S, které byly blízko u sebe a tvořili tvar písmena H, zkoumal, které písmeno respondenti identifikují rychleji (lokální S, nebo globální H). Respondenti rychleji identifikovali písmeno H. I v momentě, kdy úlohu přeskládal, dával respondentům za úkol identifikovat lokální písmena, tedy ty, ze kterých je velké písmeno tvořeno, byli respondenti nejrychlejší v momentě, kdy velké H bylo tvořeno malými H, ale pomalejší v případě, kdy bylo velké H tvořeno malými S. Ustanovil tedy '''efekt globální precedence''' - efekt upřednostnění globálního tvaru''',''' pokud jsou lokální tvary blízko u sebe.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V okamžiku, kdy lokální tvary od sebe začal více vzdalovat, tedy velký tvar písmene H tvořilo méně písmenek S, které od sebe také byly více vzdáleny, respondenti naopak rychleji identifikovali lokální písmena, než celkový tvar. Objevil se tedy '''efekt lokální precedence –''' efekt upřednostnění lokálního tvaru, pokud jsou lokální tvary daleko od sebe.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tuto teorii svými pokusy podpořili také Nobelisté '''Hubel a Wiesel''', kteří v mozkové struktuře identifikovali hierarchii zrakových neuronů a odlišili je na '''simplexní a komplexní''' buňky. Simplexní buňky reagují na relativně malé zrakové pole a jsou aktivovány jednoduchými částmi obrazu – například informace je v podobě čárky, nebo poskytuje informaci o poloze, o prostorové orientaci. Tyto buňky pak posílají informaci dále do komplexních buněk, které sdružují více informací z více simplexních buněk a určují vetší detaily, ty dále posílají informaci do hyperkomplexních buněk, které jsou již schopné identifikovat určitý tvar. Práce, které na tyto objevy navazovali, zjistili, že existují hyperkomplexní buňky, které jsou specializované na rozpoznávání tváří a rukou, s tím, že čím více se tvář nebo ruka podobá optimu, tím lépe ji neuron rozpozná. Další pak objevili samostatné nervové dráhy, které pojmenovali zjednodušeně Co? a Kde?. Dráha Co? podnět  identifikuje, vede informaci např. o barvách a tvaru, zatímco dráha Kde? Vede informaci o lokalizaci.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===='''Geony'''====&lt;br /&gt;
'''Biedermanova teorie''' staví na trojrozměrných komponentech, které jsme schopni rozpoznat a ze kterých se dále skládají komplexnější tvary. Jde tedy o stejný systém, který využívá např. abeceda – kde známe jednotlivá písmena a sestavujeme z nich dohromady slova. Tyto základní 3d objekty nazval geony (geometrické iony).  Teorie rozlišování dle komponent – geonů má výhodu v tom, že geony už sami o sobě jsou trojrozměrné, tedy nenastává otázka, jak je možné, že člověk objekt rozpozná z různých úhlů pohledu, na druhou stranu má také své nedostatky, např. pomocí geonů velmi dobře rozpoznáme třeba židli, nebo stůl, jak ale rozpoznáváme tváře, mezi nimiž jsou rozdíly mnohem detailnější?&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
A co mají všechny tyto teorie společné je problematika předchozích očekávání, kontextu, motivace, se kterou teorie bottom up nepracují.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Konstruktivistické teorie – Top down===&lt;br /&gt;
Dle pojetí Hermana '''von Helmholtze''' je vnímání konstruktivní proces. Daný jedinec sice vnímá objektivní realitu, ale vnímá jí na základě svých vyšších kognitivních procesů. Helmholtz tedy vnímání přímo spojuje s inteligencí. Proto někdy mluvíme i o tzv. inteligentní percepci.  Jako lidé jsme schopni jednat i na základě neúplných informací, často si doplníme /domyslíme chybějící část, abychom s informací mohli nadále pracovat, také stálost barev a objektů, berou konstruktivisté za důkaz pravdivosti, neboť mozek vyhodnocuje barvy stejně, i v momentech kdy jsou velké rozdíly v osvětlení a barvy tedy objektivně nemohou nabývat stejných kvalit. Podle těchto teorií nevědomě usuzujeme během vnímání a tyto úsudky jsou dále zpracovávány. Toto nevědomé usuzování probíhá často na podkladě předchozího učení, tedy doplňujeme takové chybějící informace, které tam s vysokou pravděpodobností patří. Dále jsou důkazy pro zjištění, že ve vnímání objektů má velký vliv i okolí daného podnětu – toto nazýváme jako '''efekt kontextu''', nebo efekt souvislosti. Díky tomuto efektu mnohem rychleji rozpoznáváme objekty, které zapadají do kontextu situace. Díky pokusům Naomi Weissteinové se došlo ke zjištění, že mnohem rychleji identifikujeme předmět, než jeho jednotlivé části, stejně tak, jako v jiných pokusech bylo dokázáno, že rychleji rozpoznáme celé slovo, než jeho jednotlivá písmena. Podle konstruktivistů, jako byli Bruner, nebo Irving Rock, který vnímání považuje za způsob řešení problémů, je člověk schopen vnímat to, na co jeho kognitivní funkce stačí a to, co dost často sami očekáváme.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podle konstruktivistů právě naše chybná očekávání nakonec vedou k chybám ve vnímání.  Třeba když na někoho čekáme a vyhlížíme jej, mnohokrát se nám stane, že z velké dálky máme pocit, že daného člověka vidíme, ale když přijde příchozí blíže, už rozpoznáme, že se jednalo o někoho jiného. Dalším příkladem jsou také optické klamy. To, že Amesovu místnost vidíme jako normální místnost, to není překvapivé, vzhledem k tomu, že byla takto schválně konstruována, ale to, že se přikloníme k názoru, že se daná osoba v místnosti zvětšuje a zmenšuje, než abychom přemýšleli o tom, že místnost je disproporční, už je překvapivější. Konstruktivisté se tedy přiklání k názoru, že se necháváme oklamat, právě kvůli našim očekáváním.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Konstruktivisté také předpokládají výrazný vliv emocí a motivace na vnímání. Bruner a Goodmanová učinili pokus s dětmi z chudých a z bohatých rodin. Nechávali je posuzovat velikost mincí. Děti z chudých rodin je popisovali jako větší, oproti jejich vrstevníkům z bohatých rodin.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Avšak také konstruktivní teorie má svá slabá místa, pokud by naše vnímání bylo opravdu natolik ovlivňováno našimi vnitřními procesy, byla by představa reality každého z nás zkreslená a museli bychom narážet na situace, kdy by naše vnímání bylo oproti realitě nepřesné, což se ovšem neděje. A za další, tím, že hypotézy a úsudky jsou dle konstruktivistů vytvářeny nevědomě, velmi špatně je můžeme vyvrátit ale také potvrdit.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sloučení teoretických přístupů==&lt;br /&gt;
Pro oba teoretické přístupy můžeme najít důkazy, které je potvrzují, více užitečné a správné, než rozhodovat o tom, který systém je ten vítězný, se jeví oba systémy, tedy jak přístupy bottom up, tak přístupy top down procesů brát jako komplementární. Je velmi pravděpodobné, že přímé procesy jsou přeci jen více komplikované, než tak jak je popisuje Gibsonova teorie a vnímání mnohem více odrazuje objektivní realitu, než tak jak na problematiku pohlíží konstruktivní přístup.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Výpočetní teorie percepce===&lt;br /&gt;
O sloučení obou principů, tedy že člověk vnímá všechny potřebné signály z reality a zároveň na jeho vnímání má vliv také jeho předchozí zkušenosti a motivace, se zasloužil '''David Marr.''' Marr vnímání chápe jako proces, kdy senzory identifikují okraje, kontury a oblasti podobnosti. Okraje jsou hranice předmětů, kde jeden předmět končí a začíná druhý, kontury slouží k oddělení povrchů a oblasti podobnosti jsou takové oblasti, ve které bereme jako jednolité, tedy ve kterých není vnímaná odlišnost. Protože Marr dokázal simulovat percepci s dostatečnou přesností na počítači, mluvíme o výpočetním modelu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mozek dále používá ke zpracování percepce tři kroky: vytvoří z informací ze senzorů jednoduchý, dvojrozměrný náčrtek, dále přidá informace o hloubce a orientaci a až nakonec stvoří plnohodnotný trojrozměrný obraz.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Teorie dvou proudů===&lt;br /&gt;
Když jsme se zabývali přímou percepcí, jedním z důkazů byli také neurofyziologické objevy Hubela a Wiesela, k dalšímu důležitému objevu na poli neurofyziologie došli také neurovědci '''Goodale a Milner''', kteří u zvířat a později i u lidí vypozorovali dva nervové systémy, které se podílejí na zpracování vizuální informace. Při výzkumech pomocí funkční magnetické rezonance vysledovali dva proudy – ventrální a dorzální, aktivity mozku. Tyto dva toky informací pracují nezávisle na sobě a přenášejí rozdílný druh vizuální informace. '''Ventrální proud''' vede informaci o tom, co vidíme, je pomalejší, slouží k identifikaci podnětu, také má skrze svou dráhu silné spojení s dlouhodobou pamětí a limbickým systémem, tedy s propojením s emocemi. Můžeme uvažovat o tom, že ventrální systém je více ovlivnitelný našim psychickým rozpoložením a očekáváním. Při poškození ventrálního proudu dochází k prosopagnózii. '''Dorzální proud''' je proudem rychlejším, a vede informace o poloze podnětů, ale i poloze člověka, pohybu a celkově o akci. Pokud nastane poškození dorzálního proudu, pak se u jedince může projevovat apraxií, akinetopsií (neschopností vidět pohyb), neglekt syndromem (kdy pacient nevnímá poloviny podnětů), optickou ataxií (kdy je neschopen hýbat rukama na základě vizuoprostorové informace a simultanagnozií (kdy je schopen vnímat objekt, ale neumí jej včlenit do prostoru, či kontextu).&amp;lt;ref&amp;gt;Two steam hypothesis [Online].(2001-).In ''Wikipedia: The free encyklopedia.'' San Francisco (CA):Wikimedia Foundation. Retrieved from &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://en.wikipedia.org/wiki/Two-streams_hypothesis#Two_visual_systems&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vztah percepce a apercepce==&lt;br /&gt;
Apercepci můžeme brát jako proces, který předchází percepci.  V této problematice původně vycházíme z filozofie. Immanuel Kant ve své Kritice čistého rozumu uvažuje o apriorních pojmech. Velmi zjednodušeně řečeno, dochází k závěru, že ne všechno chápání, dedukování, myšlení a také vnímání je možné na základě zkušenosti. Dle Kanta musí existovat také nějaké přesahující (transcendentální) usuzování. Například pokud nastane nějaká změna v našem životě, automaticky uvažujeme o tom, že měla nějakou příčinu. To, že uvažujeme kauzálně, tedy něco způsobilo změnu a změna bude mít dále nějaký účinek, máme všichni společné. Tj. informace a zkušenosti zpracovává každý člověk jiné, ale na základě stejných procesů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kant také jako první mluví o apercepci, ale opět ve filosofickém slova smyslu, opět velmi zjednodušeně, abychom mohli předmět vnímat, musíme k němu vztáhnout svou mysl. Mysl ale funguje na základě pojmů a je nějakým způsobem strukturována tj. to jakým způsobem předmět vnímáme, je za prvé to, co opravdu předmět je a za druhé náš způsob, uspořádání či struktura myšlení.&amp;lt;ref&amp;gt;Kant, I. (2001). ''Kritika čistého rozumu''. Praha: OIKOYMENH&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V psychologii tohoto využíváme u projektivních testů, kdy respondentům předkládáme neurčité obrazce, nebo nejednoznačné obrázky a úlohy, kde vnímaných objektivních informací je velmi málo a proto se více může projevit samostatná apriorní struktura vnímání a myšlení.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Priming===&lt;br /&gt;
K apercepci řadíme i tzv. priming, což je kognitivní efekt, kdy předcházející podnět, či situace ovlivní následující podnět, např. pokud se budete s někým bavit o sprchování a umývání a poté dostane úlohu, doplň písmeno tak, aby vzniklo slovo M_DLO, jako první Vás napadne doplnit slovo tak, aby vzniklo slovo mýdlo, i když by vás mohlo napadnout slovo madlo.&amp;lt;ref&amp;gt;Janiszewski, C., &amp;amp; Wyer, R.S. (2014). Contend and proces priming: A review [Online]. ''Journal Of Consumer Psychology, 24''(1), 96-118. &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://doi.org/10.1016/j.jcps.2013.05.006&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
Šikl, R. (2012). ''Zrakové vnímání''. Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy===&lt;br /&gt;
[[Čivost]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
Vnímání, percepce, vjem&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Základy obecné psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie Osobnosti|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Kognitivní psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojet%C3%AD_pam%C4%9Bti._Teorie_a_modely_pam%C4%9Bti.&amp;diff=63059</id>
		<title>Pojetí paměti. Teorie a modely paměti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojet%C3%AD_pam%C4%9Bti._Teorie_a_modely_pam%C4%9Bti.&amp;diff=63059"/>
		<updated>2020-11-29T12:54:46Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Klíčová slova */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;=Definice=&lt;br /&gt;
Paměť je poznávací proces, který prostupuje všechny úrovně poznání. Jedná se o systém, který má za úkol '''vštípení,''' tedy zapamatování si nových informací, dále '''uchování''' a posléze '''vybavení''' si těchto informací. Paměť je pro člověka velmi důležitá, pokud bychom si nepamatovali údaje o sobě a z našeho života, těžko bychom mohli mluvit o osobnosti, stejně tak, je paměť podmínkou učení a mnoha dalších [[Kognitivní procesy|kognitivních proces]]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;ů.&amp;lt;ref&amp;gt;Gillernová, I. (2000). ''Slovník základních pojmů z psychologie''. Fortuna.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Samotný mechanismus paměťových procesů na úrovni mozku ještě není úplně objasněn, nicméně výzkumy naznačují, že díky biochemickým změnám na úrovni synapsí [[neuron]]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;ů, které jsou navozeny bioelektrickými signály, dochází k trvalému uložení vědomě i nevědomě vnímaných záznamů. Začátky zkoumání paměti jsou spojovány se jmény Ribota a Ebbinghause.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Kulišťák, P. (2003). ''Neuropsychologie.'' Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=Způsoby dělení paměti=&lt;br /&gt;
Paměť a její zkoumání mají bohatou a dlouhou historii, díky ní dělíme paměť mnohými způsoby. Nejčastěji jsou využívaná dělení dle analyzátorů, podle doby uchování paměťového záznamu a dle obsahu neboli taxonomie paměťových stop&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|ZPŮSOB DLE&lt;br /&gt;
|ČLENĚNÍ  PAMĚTI&lt;br /&gt;
|AUTOR&lt;br /&gt;
|DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|ANALYZÁTORY&lt;br /&gt;
|Zraková, sluchová, chuťová, čichová, hmatová&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|DOBA UCHOVÁNÍ INFORMACE&lt;br /&gt;
|Senzorická, krátkodobá, dlouhodobá&lt;br /&gt;
|Richard Atkinson, Richard Shiffrin&lt;br /&gt;
|Senzorická dále členěná Sperlingem na ikonickou a  echoickou, dlouhodobá dále členěná Tulvingem na epizodickou a sémantickou&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|TAXONOMIE PAMĚŤOVÝCH STOP&lt;br /&gt;
|Deklarativní a nedeklarativní + podrobnější  členění&lt;br /&gt;
|Larry Squire&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|PRACOVNÍ PAMĚŤ&lt;br /&gt;
|Vizuoprostorový náčrtník, fonologická smyčka,  centrální vykonavatel&lt;br /&gt;
|Allan Badeley&lt;br /&gt;
|Nejedná se o rozčlenění celé paměti, jen objevení  části na pomezí krátkodobé a dlouhodobé paměti&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|KONEKCIONISMUS&lt;br /&gt;
|Model sítě, priming&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
Dělení paměti, má velkou vazbu na modely paměti, díky modelům, respektive jejich logice a důkazům pro ně, došlo právě k těmto dělením. Modely si tedy osvětlíme v další kapitole.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=Modely paměti=&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Podle délky uchování informace==&lt;br /&gt;
'''Podle předpokládané doby uchování''' paměťového záznamu pak paměť rozdělili Richardové '''Atkinson a Shiffrin''' a to na '''senzorickou, krátkodobou a dlouhodobou'''. Předpokládali, že každá z těchto pamětí má svůj ,,sklad´´, tím nemysleli, že by se v mozku opravdu nacházelo jakési úložiště, jde spíše o hypotetické konstrukty. Informace tedy vstupuje skrze senzory do senzorické paměti, kde pokud je jí věnována pozornost, má možnost prostoupit do krátkodobé paměti, pokud se jí pozornost nevěnuje, pak se informace rozpadá. Ve skladu krátkodobé paměti dochází k dalším procesům, informace se může opakovat a tak přejít do dlouhodobé paměti, nebo může být nahrazena. V dlouhodobé paměti pak zůstává zachována, popřípadě interferuje s ostatními informacemi.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Poznámky a prezentace z hodin Základy obecné psychologie (PhDr. Jiří Lukavský, PhD. a PhDr. Luděk Stehlík, PhD.) získané studiem na FF UK&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Toto je jedním ze základních dělení, na které dále navazovali i další vědci. Do senzorické paměti byla nadále zařazena také paměť '''ikonická''', neboli obrazová a '''echoická''', neboli sluchová. K zajímavým zjištěním v oblasti senzorické paměti došel '''George Sperling,''' který zkoumal, kolik informací dokáže člověk uchovat i přesto, že jsou mu prezentovány v řádu milisekund, díky relativně složitému experimentu zjistil, že ikonická paměť je schopna uchovat přibližně 9 položek, zbytek informací se velmi rychle rozpadne. Informace jsme schopni si z krátkodobé paměti vybavit po dobu dvou vteřin.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Otázce, kolik položek jsme schopni si uchovat v krátkodobé paměti, se věnoval G. '''Miller,''' který došel k tzv. '''magickému číslu 7 +/- 2.''' Zapamatujeme si tedy pět až devět jednoduchých nesouvisejících informací, pokud si ale chceme krátkodobou paměť rozšířit, můžeme si zapamatovat i více podnětů, např. řadu 20 číslic, musíme si je ale rozdělit do pro nás logických skupin, kterých bude 5 až 9. K uložení v krátkodobé paměti dochází po dobu 15-30 vteřin. Pro krátkodobou paměť platí tzv. '''pravidlo novosti''', tedy že nejlépe si pamatujeme nejnověji prezentované informace, tedy ty, které nám byli podány jako poslední, poté si vybavíme informace ze začátku a největšímu zapomínání podléhají informace, které jsou nám prezentovány uprostřed sdělení.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Sternberg, R.J. (2002). ''Kognitivní psychologie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud uvažujeme o paměti, nejčastěji máme na mysli právě dlouhodobou paměť. Nicméně o té z hlediska kapacity a setrvání informací máme nejméně informaci. Někteří psychologové se domnívají, že dlouhodobá paměť není kapacitně omezena a také předpokládají nekonečnost, co se týče dlouhodobosti (pokud nedojde k rozpadu či narušení na fyziologické úrovni) (sten). Z neuropsychologického hlediska se v otázce dlouhodobé paměti setkáváme s hypotézami, které tvrdí, že informace pomocí proteinů mění přímo genetickou informaci člověka. Velmi prakticky '''dlouhodobou (deklarativní) paměť''' rozdělil '''Tulving'''  a to na paměť '''epizodickou''', tedy tu, která uchovává informace o událostech a zážitcích z našeho života a paměť '''sémantickou''', která uchovává vědomosti o světě. Učinil tak na základě svých pokusů, kdy měřil mozkovou aktivitu respondentů, dával jim různé otázky, kdy si měli vybavit různé informace, na základě mozkové aktivity, pak zjistil, že informace o osobních prožitcích se vybavují jiným způsobem, nežli obecné informace. Současně během těchto pokusů rozlišil i paměť procedurální – tedy paměť spojenou s činnostmi, při které se opět jiným způsobem aktivoval zejména mozeček.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Taxonomie dle obsahu==&lt;br /&gt;
V učebnicích často zmiňované dělení, jejímž autorem je '''Larry Squire''', zaměřuje na třídění '''dle obsahu''', tedy na paměť '''deklarativní''', která uchovává informace o údajích a událostech, zástupně se také používá pojem '''explicitní''' paměti. Pro všechny ostatní zapamatované informace, tedy dovednosti a návyky, asociační i neasociační učení, priming používáme klasifikace '''nedeklarativní,''' neboli '''procedurální''', či '''implicitní''' paměti. Toto třídění je založené na propojenosti vybavovaných informací s určitými mozkovými strukturami – viz nákres.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Soubor:Dělení paměti s neurobilogickými koreláty.png|střed|náhled|741x741pixelů|Dělení paměti ]]&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pracovní paměť==&lt;br /&gt;
Zejména základní model Atkinsona a Shifrina, který byl popsán výše, byl dále rozpracováván, nicméně vznikly i další modely paměti, velké pozornosti se dostalo také '''pracovní paměti,''' toto pojetí se nejvíce pojí se jmény '''Baddeley a Hitch.'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pojmem pracovní paměť tak nahradili sklad krátkodobé paměti. Jejich pracovní paměť má tři složky: '''centrální vykonavatel, fonologická smyčka a vizuálně-prostorový náčrtník.''' Centrální vykonavatel, je společný pro celou pracovní paměť a zastupuje v podstatě pozornost. Fonologická smyčka uchovává informace vyjádřené řečí.  A Vizuálně-prostorový náčrtník pak uchovává vizuální informace. Tyto komponenty ale mají omezenou kapacity, takže pokud děláme dvě činnosti, které využívají stejnou část pracovní paměti, budeme je dělat hůř. Podle neuropsychologických výzkumů, lidé opravdu využívají něco jako zásobník pracovní paměti, kde se informace uchovávají a pak až přecházejí do dlouhodobé paměti. Největším rozdílem oproti trojsložkovému modelu Atkinsona a Shifrina je však v tom, že zatímco trojsložkový model, předpokládá pasivní předávání informací (přesun z jednoho skladiště do druhého), pracovní paměť Baddeleyho a Hitche je aktivní, sama propojuje příchozí informace a také propojuje informace v pracovní paměti s vhodnými informacemi z dlouhodobé paměti, nejedná se tedy jen o překládání informací, ale o přidávání a kombinování informací, pracovní paměť se tedy podílí na struktuře dlouhodobé paměti a také v ní může docházet k aha efektu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Konekcionismus==&lt;br /&gt;
Představa paměti jakožto sítě, ve které jsou informace (uzly sítě) vzájemně propojeny, může tedy docházet k paralelním zpracováním informace. Současně aktivace jednoho uzlu vyvolá skrze spojení aktivace uzlů okolo a dosáhne se tedy priming efektu. Tímto mechanismem lze integrovat také předcházející modely paměti.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=Fáze paměťového procesu=&lt;br /&gt;
Rozlišujeme tři základní fáze paměťového procesu, v první řadě musíme umět nové informace ukládat, tuto fázi nazýváme '''vštípení (kódovaní)''', náš mozek dále informace uchovává, '''uchování''' se také říká '''retence''', nakonec můžeme také informace '''vybavovat (reprodukovat'''). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vštípení==&lt;br /&gt;
Při zkoumání krátkodobé paměti se Conrad soustředil na otázku, jakým způsobem kóduje informace právě do tohoto typu paměti, vytvořil experiment, při němž posuzoval, kde respondenti a jakým způsobem chybují. Takto došel k závěru, že krátkodobá paměť je hlavně echoická. Jeho objev nadále potvrdili další experimentátoři, kteří doplnili, že po echoické (akustické) formě má na vštipování v krátkodobé paměti také vliv sémantika (respondenti zapamatovávali rychleji slova s významem), vizuální stopa v krátkodobé paměti je také možná, ale rozpadá se přibližně již po 1,5 sekundě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dlouhodobá paměť ale funguje jinak než paměť krátkodobá. Hlavním způsobem kódování je sémantická forma. Dle experimentu, kde měli respondenti zapamatovávat slova, která byla ze čtyř kategorií (zelenina, profese, jména, živočichové + distraktory) náhodně poskládaná za sebou, ve výsledku pokusné osoby častěji je vybavovali slova práce dle kategorií. Nicméně do dlouhodobé paměti lze kódovat také na základě vizuální paměti, dle experimentu Frostové, seskupovali její respondenti obrázky, jak na základě sémantických kategorií, tak na základě vizuálních podobností. Nicméně dlouhodobá paměť kóduje také akusticky, otázkou pro současný výzkum paměti tedy není nalézt jednotný mechanismus vštipování informací do paměti, ale spíše upřesnění kdy se využívá jaký způsob vštípení.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Přesun z krátkodobé paměti do dlouhodobé probíhá hlavně procesem '''konsolidace'''. Konsolidace znamená, že začleňujeme informace do systému, který jsme si na základě v minulosti nabitých informací utvořili. Díky tomuto procesu bohužel dochází ke zkreslení již v průběhu zapamatovávání, lidé jsou totiž citlivější na informace, které do jejich systému zapadají, zatímco informace, které nemáme kam začlenit, máme tendenci ignorovat. Dalším způsobem, jakým přenést informace z krátkodobé do dlouhodobé paměti je '''opakování'''. Do dlouhodobé paměti se ale neuloží informace, kterých se naučíme mnoho v krátkém časovém intervalu, pokud chceme zvýšit množství informací, které si budeme dlouhodobě pamatovat, je nejlepší využít efektu dělení učené látky, tedy učit se informace v malých množstvích, ale po dlouhou dobu. Proč je tento způsob o tolik účinnější? Podle výzkumů spánku,  se v REM fázi aktivuje proces konsolidace v hippocampu. Tímto způsobem tedy vlastně nutíme mozek k procesu začlenění informace, který je mu přirozený. Důležitým faktorem je také dávání přijímaným informacím smysl, lépe jdou zapamatovat informace, u kterých jsme pochopili princip, než ty které si je mechanicky zapamatováváme&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zajímavým v procesu zapamatovávání je také self-reference (autoreferenční) efekt, pokud danou informaci podáme tak, že nějak souvisí s osobou respondenta, pak dosáhneme větší míry zapamatování. Pokud si srovnáme schopnost vštípení na základě echoické formy, vizuální formy, sémantické formy a autoreferenční formy, informace ohledně naší osoby se vštipují nejlépe.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další efekt, který se při procesu zapamatovávání uplatňuje je tzv rozlišenost (distinctivenes) manželů Eysenckových. Rozlišenost způsobuje, že informace nepodobné, výjimečné, slova a informace takto speciální, zajímavé si vybavujeme rychleji&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Eyseneck, M.W. &amp;amp; Keane M. T. (2008). ''Kognitivní psychologie.'' Academia&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Uchování==&lt;br /&gt;
Lidé si uchovávají informace na základě jejich vlastních subjektivních systémů, při zkoumání vybavování vyšlo najevo, že lidé si informace automaticky systematizovali, na první pohled nebyl systém patrný, ale samotným respondentům smysl dával. Na základě uspořádání do smysluplných celků fungují i paměťové pomůcky neboli mnemotechnické pomůcky. Například akronym - můžeme ze začátečních písmen vytvořit slovo (akronymem je OCEAN z Big 5), nebo akrostie – věta, která nám pomáhá pamatovat např. pořadí čísel a jiné (Letí cihla do malty – LCDM- římské číslice od malé po největší). Těchto metod je samozřejmě více, nejznámější je metoda Loci, neboli metoda místa, kde teoreticky umísťujeme objekty, které si potřebujeme pamatovat do prostoru, který dobře známe.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Zkreslování vzpomínek==&lt;br /&gt;
Barletta zajímalo, jak si lidé pamatují příběhy, dal tedy svým anglickým spoluobčanům za úkol přečíst si indiánskou legendu a pak jí, co nejvíce přesně znovu převyprávět, zjistil, že Angličany v jejich vyprávění ovlivnila jejich kultura, jejich očekávání a předešlé zkušenosti. Obdobným způsobem zjišťovali, jakým způsobem reprodukují stejný příběh různí lidé i jiní autoři. K výsledkům těchto prací patří zjištění, že zarámování příběhu názvem pomáhá k lepšímu a přesnějšímu zapamatování, také že lidé do určité míry konstruují svoje vzpomínky, např. v jednom pokusu byl obdobný text nazván jinými názvy, pokud si respondenti mysleli, že text je zaměřen na odívání, tak si pamatovali více věty o odívání, než ty ostatní, zatímco respondenti, kteří četli článek ,,o mechanice,, si nevybavovali informace o odívání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jeden z největších důkazů ohledně zkreslení naší paměti získala Elisabeth Loftusová, která zkoumala svědecké výpovědi. Dokázala, že způsob kladení otázek má velký vliv na odpovědi svědků. Na zapamatování a uchování informace má velký vliv také kontext, ve kterém jsou informace podávány. Další důležitou proměnnou jsou pak emoce. Ze zkoumání zábleskové paměti v autobiografii lidí lze identifikovat, že nejživěji si pamatujeme emočně velmi vlivné události.  Někteří vědci ale tvrdí, že si tyto události nevybavujeme tak skvěle kvůli emocím, ale proto, že se k nim velmi často vracíme a přemýšlíme nad nimi, tedy je posilujeme.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zajímavé na paměti je také to, že s každým převyprávěním svého zážitku jej reorganizujeme a tím zmenšujeme jeho přesnost, ale naopak reprodukované informace prožíváme živěji.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Zapomínání==&lt;br /&gt;
První se proces zapomínání snažil opsat Ebbinghaus, sám se učil nesmyslné slabiky a sledoval, jak rychle je zapomíná. Na základě jeho poznatků popsali další vědci logaritmickou funkci zapomínání, tedy že v první hodině zapomeneme největší část informací a pak se s narůstajícím počtem hodin informace zapomínají logaritmicky.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt; Proč ale vlastně zapomínáme? Existují hned několik možností zapomínání. První je '''interference,''' při experimentech zkoumajících krátkodobou paměť vyšlo najevo, že velmi obdobné informace se vzájemně nahradí, pokud se respondenti učili např. řady čísel, nesouvisející slova či seskupení písmen, tak nové podněty nahradili staré.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další teorií je teorie '''vyhasínání''', ta se již ze svého principu těžce testuje. V podstatě jde totiž o proces, kdy vyhasínají ty informace, které nejsou posilovány, tedy se kterými se nepracuje.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dalším procesem může být '''rozpad paměťových stop''', v návaznosti na Ebbinghause se někteří vědci domnívají, že všechny paměťové stopy jednou dojdou svému rozpadu. Jen záleží na tom, které se uchovají velmi dlouho a které krátkou dobu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychoanalytici upozorňují na proces '''vytěsnění''', již Sigmund Freud spojoval paměťové stopy s jejich emočním nábojem. Podle něj velmi negativně emočně nabité vzpomínky nepustí naše nevědomí dál do vědomí, aby ochránilo psychickou stabilitu člověka. &amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zatím poslední možné vysvětlení je tzv. '''ztráta vodítek''', kdy informaci sice máme uloženou v paměti, ale již se nám k ní ztratila cesta. Například pokud máme pocit, že něco máme na jazyku, ale nemůže se rozvzpomenout. &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vybavení==&lt;br /&gt;
Výzkum vybavování je značně obtížný, vzhledem k tomu, že k zapomenutým informacím jednoduše nemáme přístup. Nicméně pokusy, které se soustředili na krátkodobou paměť, předpokládají, že při vybavování probíhá sériově, tedy, že se nevybavují všechny informace stejně rychle, ale pokud se zvětší soubor zapamatovávaných slov, pak se čas úměrně prodlužuje, to právě značí o sériovém způsobu vybavování. Nicméně někteří vědci, toto nepovažují za dostatečný důkaz.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tulving ve svých zkoumáních dlouhodobé paměti, zjistil, že mnohem lepší výbavnost je při znovu vybavení, než při rozpomínání. Tedy pokud píšeme test s možnostmi, jsme úspěšnější, než pokud by se nás na otázky z testu někdo ptal a my jsme si měli sami vzpomenout na odpověď.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dalším pomáhajícím efektem při vybavování je tzv. autoreferenční (self-reference) efekt. Lidé si nejlépe pamatují ty informace, ke kterým si sami udělali nápovědy na základě informací, kterých se jich týkají.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=Poruchy paměti=&lt;br /&gt;
Poruchy paměti se nazývají '''amnézie.''' Rozlišujeme dva základní typy amnézie, '''retrográdní a anterográdní.''' Retrográdní amnézie znamená, že si pacient nevybavuje informace předcházející události, která tento stav způsobila. Nezávažné retrográdní amnézie vznikají například na podkladě otřesu mozku, kdy si pacient nevybavuje pár okamžiků před událostí, která vedla k poškození. Existují také závažnější formy retrográdní amnézie, kdy se člověk v paměti vrátí klidně až do dětství, většinou ale amnézie postupně opadá, vzpomínky se pacientovi vybavují, a to od nejstarších po nejnovější, často se ale nevybaví celé, zvlášť na okamžiky těsně před příčinou si většina pacientů nevybaví nikdy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Anterográdní amnézie má opačný charakter, tedy pacient si po události, která zapříčinila poruchu paměti, nedokáže zapamatovat nové události. Tento typ poruchy byl popsán v souvislosti s neurochirurgickými operacemi, které měly zabránit epileptickým záchvatům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zvláštním typem amnézie, kterou ovšem trpíme všichni je '''dětská amnézie.''' Z raných let nemáme téměř žádné vzpomínky, někteří lidé si pamatují velmi výrazné události jako narození sourozence, či úmrtí rodiče, nicméně obvykle mají všichni lidé přibližně do pěti let věku amnézii, popřípadě si vybavují jen velmi málo vzpomínek. Přibližně do tří let věku si nejsme schopni vybavit téměř nic, až mezí třetím a pátým rokem můžeme nalézt nějaké vzpomínky, nicméně přesnost dětských vzpomínek je velmi pochybná. Děti jsou velmi náchylné k sugesci.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
Shaw, J. (2017). ''Iluze paměti: falešné vzpomínky a proč jim věříme''. Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy===&lt;br /&gt;
[[Paměť]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Paměť a její centra]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Poznávací procesy]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
Paměť, vybavování, uchovávání, poruchy paměti&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Základy obecné psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie Osobnosti|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Kognitivní psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojet%C3%AD_pam%C4%9Bti._Teorie_a_modely_pam%C4%9Bti.&amp;diff=63058</id>
		<title>Pojetí paměti. Teorie a modely paměti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojet%C3%AD_pam%C4%9Bti._Teorie_a_modely_pam%C4%9Bti.&amp;diff=63058"/>
		<updated>2020-11-29T12:52:54Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Klíčová slova */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;=Definice=&lt;br /&gt;
Paměť je poznávací proces, který prostupuje všechny úrovně poznání. Jedná se o systém, který má za úkol '''vštípení,''' tedy zapamatování si nových informací, dále '''uchování''' a posléze '''vybavení''' si těchto informací. Paměť je pro člověka velmi důležitá, pokud bychom si nepamatovali údaje o sobě a z našeho života, těžko bychom mohli mluvit o osobnosti, stejně tak, je paměť podmínkou učení a mnoha dalších [[Kognitivní procesy|kognitivních proces]]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;ů.&amp;lt;ref&amp;gt;Gillernová, I. (2000). ''Slovník základních pojmů z psychologie''. Fortuna.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Samotný mechanismus paměťových procesů na úrovni mozku ještě není úplně objasněn, nicméně výzkumy naznačují, že díky biochemickým změnám na úrovni synapsí [[neuron]]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;ů, které jsou navozeny bioelektrickými signály, dochází k trvalému uložení vědomě i nevědomě vnímaných záznamů. Začátky zkoumání paměti jsou spojovány se jmény Ribota a Ebbinghause.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Kulišťák, P. (2003). ''Neuropsychologie.'' Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=Způsoby dělení paměti=&lt;br /&gt;
Paměť a její zkoumání mají bohatou a dlouhou historii, díky ní dělíme paměť mnohými způsoby. Nejčastěji jsou využívaná dělení dle analyzátorů, podle doby uchování paměťového záznamu a dle obsahu neboli taxonomie paměťových stop&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|ZPŮSOB DLE&lt;br /&gt;
|ČLENĚNÍ  PAMĚTI&lt;br /&gt;
|AUTOR&lt;br /&gt;
|DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|ANALYZÁTORY&lt;br /&gt;
|Zraková, sluchová, chuťová, čichová, hmatová&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|DOBA UCHOVÁNÍ INFORMACE&lt;br /&gt;
|Senzorická, krátkodobá, dlouhodobá&lt;br /&gt;
|Richard Atkinson, Richard Shiffrin&lt;br /&gt;
|Senzorická dále členěná Sperlingem na ikonickou a  echoickou, dlouhodobá dále členěná Tulvingem na epizodickou a sémantickou&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|TAXONOMIE PAMĚŤOVÝCH STOP&lt;br /&gt;
|Deklarativní a nedeklarativní + podrobnější  členění&lt;br /&gt;
|Larry Squire&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|PRACOVNÍ PAMĚŤ&lt;br /&gt;
|Vizuoprostorový náčrtník, fonologická smyčka,  centrální vykonavatel&lt;br /&gt;
|Allan Badeley&lt;br /&gt;
|Nejedná se o rozčlenění celé paměti, jen objevení  části na pomezí krátkodobé a dlouhodobé paměti&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|KONEKCIONISMUS&lt;br /&gt;
|Model sítě, priming&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
Dělení paměti, má velkou vazbu na modely paměti, díky modelům, respektive jejich logice a důkazům pro ně, došlo právě k těmto dělením. Modely si tedy osvětlíme v další kapitole.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=Modely paměti=&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Podle délky uchování informace==&lt;br /&gt;
'''Podle předpokládané doby uchování''' paměťového záznamu pak paměť rozdělili Richardové '''Atkinson a Shiffrin''' a to na '''senzorickou, krátkodobou a dlouhodobou'''. Předpokládali, že každá z těchto pamětí má svůj ,,sklad´´, tím nemysleli, že by se v mozku opravdu nacházelo jakési úložiště, jde spíše o hypotetické konstrukty. Informace tedy vstupuje skrze senzory do senzorické paměti, kde pokud je jí věnována pozornost, má možnost prostoupit do krátkodobé paměti, pokud se jí pozornost nevěnuje, pak se informace rozpadá. Ve skladu krátkodobé paměti dochází k dalším procesům, informace se může opakovat a tak přejít do dlouhodobé paměti, nebo může být nahrazena. V dlouhodobé paměti pak zůstává zachována, popřípadě interferuje s ostatními informacemi.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Poznámky a prezentace z hodin Základy obecné psychologie (PhDr. Jiří Lukavský, PhD. a PhDr. Luděk Stehlík, PhD.) získané studiem na FF UK&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Toto je jedním ze základních dělení, na které dále navazovali i další vědci. Do senzorické paměti byla nadále zařazena také paměť '''ikonická''', neboli obrazová a '''echoická''', neboli sluchová. K zajímavým zjištěním v oblasti senzorické paměti došel '''George Sperling,''' který zkoumal, kolik informací dokáže člověk uchovat i přesto, že jsou mu prezentovány v řádu milisekund, díky relativně složitému experimentu zjistil, že ikonická paměť je schopna uchovat přibližně 9 položek, zbytek informací se velmi rychle rozpadne. Informace jsme schopni si z krátkodobé paměti vybavit po dobu dvou vteřin.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Otázce, kolik položek jsme schopni si uchovat v krátkodobé paměti, se věnoval G. '''Miller,''' který došel k tzv. '''magickému číslu 7 +/- 2.''' Zapamatujeme si tedy pět až devět jednoduchých nesouvisejících informací, pokud si ale chceme krátkodobou paměť rozšířit, můžeme si zapamatovat i více podnětů, např. řadu 20 číslic, musíme si je ale rozdělit do pro nás logických skupin, kterých bude 5 až 9. K uložení v krátkodobé paměti dochází po dobu 15-30 vteřin. Pro krátkodobou paměť platí tzv. '''pravidlo novosti''', tedy že nejlépe si pamatujeme nejnověji prezentované informace, tedy ty, které nám byli podány jako poslední, poté si vybavíme informace ze začátku a největšímu zapomínání podléhají informace, které jsou nám prezentovány uprostřed sdělení.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Sternberg, R.J. (2002). ''Kognitivní psychologie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud uvažujeme o paměti, nejčastěji máme na mysli právě dlouhodobou paměť. Nicméně o té z hlediska kapacity a setrvání informací máme nejméně informaci. Někteří psychologové se domnívají, že dlouhodobá paměť není kapacitně omezena a také předpokládají nekonečnost, co se týče dlouhodobosti (pokud nedojde k rozpadu či narušení na fyziologické úrovni) (sten). Z neuropsychologického hlediska se v otázce dlouhodobé paměti setkáváme s hypotézami, které tvrdí, že informace pomocí proteinů mění přímo genetickou informaci člověka. Velmi prakticky '''dlouhodobou (deklarativní) paměť''' rozdělil '''Tulving'''  a to na paměť '''epizodickou''', tedy tu, která uchovává informace o událostech a zážitcích z našeho života a paměť '''sémantickou''', která uchovává vědomosti o světě. Učinil tak na základě svých pokusů, kdy měřil mozkovou aktivitu respondentů, dával jim různé otázky, kdy si měli vybavit různé informace, na základě mozkové aktivity, pak zjistil, že informace o osobních prožitcích se vybavují jiným způsobem, nežli obecné informace. Současně během těchto pokusů rozlišil i paměť procedurální – tedy paměť spojenou s činnostmi, při které se opět jiným způsobem aktivoval zejména mozeček.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Taxonomie dle obsahu==&lt;br /&gt;
V učebnicích často zmiňované dělení, jejímž autorem je '''Larry Squire''', zaměřuje na třídění '''dle obsahu''', tedy na paměť '''deklarativní''', která uchovává informace o údajích a událostech, zástupně se také používá pojem '''explicitní''' paměti. Pro všechny ostatní zapamatované informace, tedy dovednosti a návyky, asociační i neasociační učení, priming používáme klasifikace '''nedeklarativní,''' neboli '''procedurální''', či '''implicitní''' paměti. Toto třídění je založené na propojenosti vybavovaných informací s určitými mozkovými strukturami – viz nákres.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Soubor:Dělení paměti s neurobilogickými koreláty.png|střed|náhled|741x741pixelů|Dělení paměti ]]&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pracovní paměť==&lt;br /&gt;
Zejména základní model Atkinsona a Shifrina, který byl popsán výše, byl dále rozpracováván, nicméně vznikly i další modely paměti, velké pozornosti se dostalo také '''pracovní paměti,''' toto pojetí se nejvíce pojí se jmény '''Baddeley a Hitch.'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pojmem pracovní paměť tak nahradili sklad krátkodobé paměti. Jejich pracovní paměť má tři složky: '''centrální vykonavatel, fonologická smyčka a vizuálně-prostorový náčrtník.''' Centrální vykonavatel, je společný pro celou pracovní paměť a zastupuje v podstatě pozornost. Fonologická smyčka uchovává informace vyjádřené řečí.  A Vizuálně-prostorový náčrtník pak uchovává vizuální informace. Tyto komponenty ale mají omezenou kapacity, takže pokud děláme dvě činnosti, které využívají stejnou část pracovní paměti, budeme je dělat hůř. Podle neuropsychologických výzkumů, lidé opravdu využívají něco jako zásobník pracovní paměti, kde se informace uchovávají a pak až přecházejí do dlouhodobé paměti. Největším rozdílem oproti trojsložkovému modelu Atkinsona a Shifrina je však v tom, že zatímco trojsložkový model, předpokládá pasivní předávání informací (přesun z jednoho skladiště do druhého), pracovní paměť Baddeleyho a Hitche je aktivní, sama propojuje příchozí informace a také propojuje informace v pracovní paměti s vhodnými informacemi z dlouhodobé paměti, nejedná se tedy jen o překládání informací, ale o přidávání a kombinování informací, pracovní paměť se tedy podílí na struktuře dlouhodobé paměti a také v ní může docházet k aha efektu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Konekcionismus==&lt;br /&gt;
Představa paměti jakožto sítě, ve které jsou informace (uzly sítě) vzájemně propojeny, může tedy docházet k paralelním zpracováním informace. Současně aktivace jednoho uzlu vyvolá skrze spojení aktivace uzlů okolo a dosáhne se tedy priming efektu. Tímto mechanismem lze integrovat také předcházející modely paměti.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=Fáze paměťového procesu=&lt;br /&gt;
Rozlišujeme tři základní fáze paměťového procesu, v první řadě musíme umět nové informace ukládat, tuto fázi nazýváme '''vštípení (kódovaní)''', náš mozek dále informace uchovává, '''uchování''' se také říká '''retence''', nakonec můžeme také informace '''vybavovat (reprodukovat'''). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vštípení==&lt;br /&gt;
Při zkoumání krátkodobé paměti se Conrad soustředil na otázku, jakým způsobem kóduje informace právě do tohoto typu paměti, vytvořil experiment, při němž posuzoval, kde respondenti a jakým způsobem chybují. Takto došel k závěru, že krátkodobá paměť je hlavně echoická. Jeho objev nadále potvrdili další experimentátoři, kteří doplnili, že po echoické (akustické) formě má na vštipování v krátkodobé paměti také vliv sémantika (respondenti zapamatovávali rychleji slova s významem), vizuální stopa v krátkodobé paměti je také možná, ale rozpadá se přibližně již po 1,5 sekundě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dlouhodobá paměť ale funguje jinak než paměť krátkodobá. Hlavním způsobem kódování je sémantická forma. Dle experimentu, kde měli respondenti zapamatovávat slova, která byla ze čtyř kategorií (zelenina, profese, jména, živočichové + distraktory) náhodně poskládaná za sebou, ve výsledku pokusné osoby častěji je vybavovali slova práce dle kategorií. Nicméně do dlouhodobé paměti lze kódovat také na základě vizuální paměti, dle experimentu Frostové, seskupovali její respondenti obrázky, jak na základě sémantických kategorií, tak na základě vizuálních podobností. Nicméně dlouhodobá paměť kóduje také akusticky, otázkou pro současný výzkum paměti tedy není nalézt jednotný mechanismus vštipování informací do paměti, ale spíše upřesnění kdy se využívá jaký způsob vštípení.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Přesun z krátkodobé paměti do dlouhodobé probíhá hlavně procesem '''konsolidace'''. Konsolidace znamená, že začleňujeme informace do systému, který jsme si na základě v minulosti nabitých informací utvořili. Díky tomuto procesu bohužel dochází ke zkreslení již v průběhu zapamatovávání, lidé jsou totiž citlivější na informace, které do jejich systému zapadají, zatímco informace, které nemáme kam začlenit, máme tendenci ignorovat. Dalším způsobem, jakým přenést informace z krátkodobé do dlouhodobé paměti je '''opakování'''. Do dlouhodobé paměti se ale neuloží informace, kterých se naučíme mnoho v krátkém časovém intervalu, pokud chceme zvýšit množství informací, které si budeme dlouhodobě pamatovat, je nejlepší využít efektu dělení učené látky, tedy učit se informace v malých množstvích, ale po dlouhou dobu. Proč je tento způsob o tolik účinnější? Podle výzkumů spánku,  se v REM fázi aktivuje proces konsolidace v hippocampu. Tímto způsobem tedy vlastně nutíme mozek k procesu začlenění informace, který je mu přirozený. Důležitým faktorem je také dávání přijímaným informacím smysl, lépe jdou zapamatovat informace, u kterých jsme pochopili princip, než ty které si je mechanicky zapamatováváme&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zajímavým v procesu zapamatovávání je také self-reference (autoreferenční) efekt, pokud danou informaci podáme tak, že nějak souvisí s osobou respondenta, pak dosáhneme větší míry zapamatování. Pokud si srovnáme schopnost vštípení na základě echoické formy, vizuální formy, sémantické formy a autoreferenční formy, informace ohledně naší osoby se vštipují nejlépe.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další efekt, který se při procesu zapamatovávání uplatňuje je tzv rozlišenost (distinctivenes) manželů Eysenckových. Rozlišenost způsobuje, že informace nepodobné, výjimečné, slova a informace takto speciální, zajímavé si vybavujeme rychleji&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Eyseneck, M.W. &amp;amp; Keane M. T. (2008). ''Kognitivní psychologie.'' Academia&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Uchování==&lt;br /&gt;
Lidé si uchovávají informace na základě jejich vlastních subjektivních systémů, při zkoumání vybavování vyšlo najevo, že lidé si informace automaticky systematizovali, na první pohled nebyl systém patrný, ale samotným respondentům smysl dával. Na základě uspořádání do smysluplných celků fungují i paměťové pomůcky neboli mnemotechnické pomůcky. Například akronym - můžeme ze začátečních písmen vytvořit slovo (akronymem je OCEAN z Big 5), nebo akrostie – věta, která nám pomáhá pamatovat např. pořadí čísel a jiné (Letí cihla do malty – LCDM- římské číslice od malé po největší). Těchto metod je samozřejmě více, nejznámější je metoda Loci, neboli metoda místa, kde teoreticky umísťujeme objekty, které si potřebujeme pamatovat do prostoru, který dobře známe.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Zkreslování vzpomínek==&lt;br /&gt;
Barletta zajímalo, jak si lidé pamatují příběhy, dal tedy svým anglickým spoluobčanům za úkol přečíst si indiánskou legendu a pak jí, co nejvíce přesně znovu převyprávět, zjistil, že Angličany v jejich vyprávění ovlivnila jejich kultura, jejich očekávání a předešlé zkušenosti. Obdobným způsobem zjišťovali, jakým způsobem reprodukují stejný příběh různí lidé i jiní autoři. K výsledkům těchto prací patří zjištění, že zarámování příběhu názvem pomáhá k lepšímu a přesnějšímu zapamatování, také že lidé do určité míry konstruují svoje vzpomínky, např. v jednom pokusu byl obdobný text nazván jinými názvy, pokud si respondenti mysleli, že text je zaměřen na odívání, tak si pamatovali více věty o odívání, než ty ostatní, zatímco respondenti, kteří četli článek ,,o mechanice,, si nevybavovali informace o odívání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jeden z největších důkazů ohledně zkreslení naší paměti získala Elisabeth Loftusová, která zkoumala svědecké výpovědi. Dokázala, že způsob kladení otázek má velký vliv na odpovědi svědků. Na zapamatování a uchování informace má velký vliv také kontext, ve kterém jsou informace podávány. Další důležitou proměnnou jsou pak emoce. Ze zkoumání zábleskové paměti v autobiografii lidí lze identifikovat, že nejživěji si pamatujeme emočně velmi vlivné události.  Někteří vědci ale tvrdí, že si tyto události nevybavujeme tak skvěle kvůli emocím, ale proto, že se k nim velmi často vracíme a přemýšlíme nad nimi, tedy je posilujeme.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zajímavé na paměti je také to, že s každým převyprávěním svého zážitku jej reorganizujeme a tím zmenšujeme jeho přesnost, ale naopak reprodukované informace prožíváme živěji.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Zapomínání==&lt;br /&gt;
První se proces zapomínání snažil opsat Ebbinghaus, sám se učil nesmyslné slabiky a sledoval, jak rychle je zapomíná. Na základě jeho poznatků popsali další vědci logaritmickou funkci zapomínání, tedy že v první hodině zapomeneme největší část informací a pak se s narůstajícím počtem hodin informace zapomínají logaritmicky.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt; Proč ale vlastně zapomínáme? Existují hned několik možností zapomínání. První je '''interference,''' při experimentech zkoumajících krátkodobou paměť vyšlo najevo, že velmi obdobné informace se vzájemně nahradí, pokud se respondenti učili např. řady čísel, nesouvisející slova či seskupení písmen, tak nové podněty nahradili staré.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další teorií je teorie '''vyhasínání''', ta se již ze svého principu těžce testuje. V podstatě jde totiž o proces, kdy vyhasínají ty informace, které nejsou posilovány, tedy se kterými se nepracuje.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dalším procesem může být '''rozpad paměťových stop''', v návaznosti na Ebbinghause se někteří vědci domnívají, že všechny paměťové stopy jednou dojdou svému rozpadu. Jen záleží na tom, které se uchovají velmi dlouho a které krátkou dobu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychoanalytici upozorňují na proces '''vytěsnění''', již Sigmund Freud spojoval paměťové stopy s jejich emočním nábojem. Podle něj velmi negativně emočně nabité vzpomínky nepustí naše nevědomí dál do vědomí, aby ochránilo psychickou stabilitu člověka. &amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zatím poslední možné vysvětlení je tzv. '''ztráta vodítek''', kdy informaci sice máme uloženou v paměti, ale již se nám k ní ztratila cesta. Například pokud máme pocit, že něco máme na jazyku, ale nemůže se rozvzpomenout. &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vybavení==&lt;br /&gt;
Výzkum vybavování je značně obtížný, vzhledem k tomu, že k zapomenutým informacím jednoduše nemáme přístup. Nicméně pokusy, které se soustředili na krátkodobou paměť, předpokládají, že při vybavování probíhá sériově, tedy, že se nevybavují všechny informace stejně rychle, ale pokud se zvětší soubor zapamatovávaných slov, pak se čas úměrně prodlužuje, to právě značí o sériovém způsobu vybavování. Nicméně někteří vědci, toto nepovažují za dostatečný důkaz.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tulving ve svých zkoumáních dlouhodobé paměti, zjistil, že mnohem lepší výbavnost je při znovu vybavení, než při rozpomínání. Tedy pokud píšeme test s možnostmi, jsme úspěšnější, než pokud by se nás na otázky z testu někdo ptal a my jsme si měli sami vzpomenout na odpověď.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dalším pomáhajícím efektem při vybavování je tzv. autoreferenční (self-reference) efekt. Lidé si nejlépe pamatují ty informace, ke kterým si sami udělali nápovědy na základě informací, kterých se jich týkají.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=Poruchy paměti=&lt;br /&gt;
Poruchy paměti se nazývají '''amnézie.''' Rozlišujeme dva základní typy amnézie, '''retrográdní a anterográdní.''' Retrográdní amnézie znamená, že si pacient nevybavuje informace předcházející události, která tento stav způsobila. Nezávažné retrográdní amnézie vznikají například na podkladě otřesu mozku, kdy si pacient nevybavuje pár okamžiků před událostí, která vedla k poškození. Existují také závažnější formy retrográdní amnézie, kdy se člověk v paměti vrátí klidně až do dětství, většinou ale amnézie postupně opadá, vzpomínky se pacientovi vybavují, a to od nejstarších po nejnovější, často se ale nevybaví celé, zvlášť na okamžiky těsně před příčinou si většina pacientů nevybaví nikdy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Anterográdní amnézie má opačný charakter, tedy pacient si po události, která zapříčinila poruchu paměti, nedokáže zapamatovat nové události. Tento typ poruchy byl popsán v souvislosti s neurochirurgickými operacemi, které měly zabránit epileptickým záchvatům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zvláštním typem amnézie, kterou ovšem trpíme všichni je '''dětská amnézie.''' Z raných let nemáme téměř žádné vzpomínky, někteří lidé si pamatují velmi výrazné události jako narození sourozence, či úmrtí rodiče, nicméně obvykle mají všichni lidé přibližně do pěti let věku amnézii, popřípadě si vybavují jen velmi málo vzpomínek. Přibližně do tří let věku si nejsme schopni vybavit téměř nic, až mezí třetím a pátým rokem můžeme nalézt nějaké vzpomínky, nicméně přesnost dětských vzpomínek je velmi pochybná. Děti jsou velmi náchylné k sugesci.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
Shaw, J. (2017). ''Iluze paměti: falešné vzpomínky a proč jim věříme''. Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy===&lt;br /&gt;
[[Paměť]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Paměť neuropsychologie|Paměť neurologické koreláty]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Paměť a její centra]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Poznávací procesy]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
Paměť, vybavování, uchovávání, poruchy paměti&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Základy obecné psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie Osobnosti|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Kognitivní psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojet%C3%AD_pam%C4%9Bti._Teorie_a_modely_pam%C4%9Bti.&amp;diff=63057</id>
		<title>Pojetí paměti. Teorie a modely paměti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojet%C3%AD_pam%C4%9Bti._Teorie_a_modely_pam%C4%9Bti.&amp;diff=63057"/>
		<updated>2020-11-29T12:49:52Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Taxonomie dle obsahu */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;=Definice=&lt;br /&gt;
Paměť je poznávací proces, který prostupuje všechny úrovně poznání. Jedná se o systém, který má za úkol '''vštípení,''' tedy zapamatování si nových informací, dále '''uchování''' a posléze '''vybavení''' si těchto informací. Paměť je pro člověka velmi důležitá, pokud bychom si nepamatovali údaje o sobě a z našeho života, těžko bychom mohli mluvit o osobnosti, stejně tak, je paměť podmínkou učení a mnoha dalších [[Kognitivní procesy|kognitivních proces]]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;ů.&amp;lt;ref&amp;gt;Gillernová, I. (2000). ''Slovník základních pojmů z psychologie''. Fortuna.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Samotný mechanismus paměťových procesů na úrovni mozku ještě není úplně objasněn, nicméně výzkumy naznačují, že díky biochemickým změnám na úrovni synapsí [[neuron]]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;ů, které jsou navozeny bioelektrickými signály, dochází k trvalému uložení vědomě i nevědomě vnímaných záznamů. Začátky zkoumání paměti jsou spojovány se jmény Ribota a Ebbinghause.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Kulišťák, P. (2003). ''Neuropsychologie.'' Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=Způsoby dělení paměti=&lt;br /&gt;
Paměť a její zkoumání mají bohatou a dlouhou historii, díky ní dělíme paměť mnohými způsoby. Nejčastěji jsou využívaná dělení dle analyzátorů, podle doby uchování paměťového záznamu a dle obsahu neboli taxonomie paměťových stop&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|ZPŮSOB DLE&lt;br /&gt;
|ČLENĚNÍ  PAMĚTI&lt;br /&gt;
|AUTOR&lt;br /&gt;
|DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|ANALYZÁTORY&lt;br /&gt;
|Zraková, sluchová, chuťová, čichová, hmatová&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|DOBA UCHOVÁNÍ INFORMACE&lt;br /&gt;
|Senzorická, krátkodobá, dlouhodobá&lt;br /&gt;
|Richard Atkinson, Richard Shiffrin&lt;br /&gt;
|Senzorická dále členěná Sperlingem na ikonickou a  echoickou, dlouhodobá dále členěná Tulvingem na epizodickou a sémantickou&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|TAXONOMIE PAMĚŤOVÝCH STOP&lt;br /&gt;
|Deklarativní a nedeklarativní + podrobnější  členění&lt;br /&gt;
|Larry Squire&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|PRACOVNÍ PAMĚŤ&lt;br /&gt;
|Vizuoprostorový náčrtník, fonologická smyčka,  centrální vykonavatel&lt;br /&gt;
|Allan Badeley&lt;br /&gt;
|Nejedná se o rozčlenění celé paměti, jen objevení  části na pomezí krátkodobé a dlouhodobé paměti&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|KONEKCIONISMUS&lt;br /&gt;
|Model sítě, priming&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
Dělení paměti, má velkou vazbu na modely paměti, díky modelům, respektive jejich logice a důkazům pro ně, došlo právě k těmto dělením. Modely si tedy osvětlíme v další kapitole.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=Modely paměti=&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Podle délky uchování informace==&lt;br /&gt;
'''Podle předpokládané doby uchování''' paměťového záznamu pak paměť rozdělili Richardové '''Atkinson a Shiffrin''' a to na '''senzorickou, krátkodobou a dlouhodobou'''. Předpokládali, že každá z těchto pamětí má svůj ,,sklad´´, tím nemysleli, že by se v mozku opravdu nacházelo jakési úložiště, jde spíše o hypotetické konstrukty. Informace tedy vstupuje skrze senzory do senzorické paměti, kde pokud je jí věnována pozornost, má možnost prostoupit do krátkodobé paměti, pokud se jí pozornost nevěnuje, pak se informace rozpadá. Ve skladu krátkodobé paměti dochází k dalším procesům, informace se může opakovat a tak přejít do dlouhodobé paměti, nebo může být nahrazena. V dlouhodobé paměti pak zůstává zachována, popřípadě interferuje s ostatními informacemi.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Poznámky a prezentace z hodin Základy obecné psychologie (PhDr. Jiří Lukavský, PhD. a PhDr. Luděk Stehlík, PhD.) získané studiem na FF UK&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Toto je jedním ze základních dělení, na které dále navazovali i další vědci. Do senzorické paměti byla nadále zařazena také paměť '''ikonická''', neboli obrazová a '''echoická''', neboli sluchová. K zajímavým zjištěním v oblasti senzorické paměti došel '''George Sperling,''' který zkoumal, kolik informací dokáže člověk uchovat i přesto, že jsou mu prezentovány v řádu milisekund, díky relativně složitému experimentu zjistil, že ikonická paměť je schopna uchovat přibližně 9 položek, zbytek informací se velmi rychle rozpadne. Informace jsme schopni si z krátkodobé paměti vybavit po dobu dvou vteřin.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Otázce, kolik položek jsme schopni si uchovat v krátkodobé paměti, se věnoval G. '''Miller,''' který došel k tzv. '''magickému číslu 7 +/- 2.''' Zapamatujeme si tedy pět až devět jednoduchých nesouvisejících informací, pokud si ale chceme krátkodobou paměť rozšířit, můžeme si zapamatovat i více podnětů, např. řadu 20 číslic, musíme si je ale rozdělit do pro nás logických skupin, kterých bude 5 až 9. K uložení v krátkodobé paměti dochází po dobu 15-30 vteřin. Pro krátkodobou paměť platí tzv. '''pravidlo novosti''', tedy že nejlépe si pamatujeme nejnověji prezentované informace, tedy ty, které nám byli podány jako poslední, poté si vybavíme informace ze začátku a největšímu zapomínání podléhají informace, které jsou nám prezentovány uprostřed sdělení.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Sternberg, R.J. (2002). ''Kognitivní psychologie''. Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud uvažujeme o paměti, nejčastěji máme na mysli právě dlouhodobou paměť. Nicméně o té z hlediska kapacity a setrvání informací máme nejméně informaci. Někteří psychologové se domnívají, že dlouhodobá paměť není kapacitně omezena a také předpokládají nekonečnost, co se týče dlouhodobosti (pokud nedojde k rozpadu či narušení na fyziologické úrovni) (sten). Z neuropsychologického hlediska se v otázce dlouhodobé paměti setkáváme s hypotézami, které tvrdí, že informace pomocí proteinů mění přímo genetickou informaci člověka. Velmi prakticky '''dlouhodobou (deklarativní) paměť''' rozdělil '''Tulving'''  a to na paměť '''epizodickou''', tedy tu, která uchovává informace o událostech a zážitcích z našeho života a paměť '''sémantickou''', která uchovává vědomosti o světě. Učinil tak na základě svých pokusů, kdy měřil mozkovou aktivitu respondentů, dával jim různé otázky, kdy si měli vybavit různé informace, na základě mozkové aktivity, pak zjistil, že informace o osobních prožitcích se vybavují jiným způsobem, nežli obecné informace. Současně během těchto pokusů rozlišil i paměť procedurální – tedy paměť spojenou s činnostmi, při které se opět jiným způsobem aktivoval zejména mozeček.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Taxonomie dle obsahu==&lt;br /&gt;
V učebnicích často zmiňované dělení, jejímž autorem je '''Larry Squire''', zaměřuje na třídění '''dle obsahu''', tedy na paměť '''deklarativní''', která uchovává informace o údajích a událostech, zástupně se také používá pojem '''explicitní''' paměti. Pro všechny ostatní zapamatované informace, tedy dovednosti a návyky, asociační i neasociační učení, priming používáme klasifikace '''nedeklarativní,''' neboli '''procedurální''', či '''implicitní''' paměti. Toto třídění je založené na propojenosti vybavovaných informací s určitými mozkovými strukturami – viz nákres.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Soubor:Dělení paměti s neurobilogickými koreláty.png|střed|náhled|741x741pixelů|Dělení paměti ]]&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pracovní paměť==&lt;br /&gt;
Zejména základní model Atkinsona a Shifrina, který byl popsán výše, byl dále rozpracováván, nicméně vznikly i další modely paměti, velké pozornosti se dostalo také '''pracovní paměti,''' toto pojetí se nejvíce pojí se jmény '''Baddeley a Hitch.'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pojmem pracovní paměť tak nahradili sklad krátkodobé paměti. Jejich pracovní paměť má tři složky: '''centrální vykonavatel, fonologická smyčka a vizuálně-prostorový náčrtník.''' Centrální vykonavatel, je společný pro celou pracovní paměť a zastupuje v podstatě pozornost. Fonologická smyčka uchovává informace vyjádřené řečí.  A Vizuálně-prostorový náčrtník pak uchovává vizuální informace. Tyto komponenty ale mají omezenou kapacity, takže pokud děláme dvě činnosti, které využívají stejnou část pracovní paměti, budeme je dělat hůř. Podle neuropsychologických výzkumů, lidé opravdu využívají něco jako zásobník pracovní paměti, kde se informace uchovávají a pak až přecházejí do dlouhodobé paměti. Největším rozdílem oproti trojsložkovému modelu Atkinsona a Shifrina je však v tom, že zatímco trojsložkový model, předpokládá pasivní předávání informací (přesun z jednoho skladiště do druhého), pracovní paměť Baddeleyho a Hitche je aktivní, sama propojuje příchozí informace a také propojuje informace v pracovní paměti s vhodnými informacemi z dlouhodobé paměti, nejedná se tedy jen o překládání informací, ale o přidávání a kombinování informací, pracovní paměť se tedy podílí na struktuře dlouhodobé paměti a také v ní může docházet k aha efektu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Konekcionismus==&lt;br /&gt;
Představa paměti jakožto sítě, ve které jsou informace (uzly sítě) vzájemně propojeny, může tedy docházet k paralelním zpracováním informace. Současně aktivace jednoho uzlu vyvolá skrze spojení aktivace uzlů okolo a dosáhne se tedy priming efektu. Tímto mechanismem lze integrovat také předcházející modely paměti.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=Fáze paměťového procesu=&lt;br /&gt;
Rozlišujeme tři základní fáze paměťového procesu, v první řadě musíme umět nové informace ukládat, tuto fázi nazýváme '''vštípení (kódovaní)''', náš mozek dále informace uchovává, '''uchování''' se také říká '''retence''', nakonec můžeme také informace '''vybavovat (reprodukovat'''). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vštípení==&lt;br /&gt;
Při zkoumání krátkodobé paměti se Conrad soustředil na otázku, jakým způsobem kóduje informace právě do tohoto typu paměti, vytvořil experiment, při němž posuzoval, kde respondenti a jakým způsobem chybují. Takto došel k závěru, že krátkodobá paměť je hlavně echoická. Jeho objev nadále potvrdili další experimentátoři, kteří doplnili, že po echoické (akustické) formě má na vštipování v krátkodobé paměti také vliv sémantika (respondenti zapamatovávali rychleji slova s významem), vizuální stopa v krátkodobé paměti je také možná, ale rozpadá se přibližně již po 1,5 sekundě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dlouhodobá paměť ale funguje jinak než paměť krátkodobá. Hlavním způsobem kódování je sémantická forma. Dle experimentu, kde měli respondenti zapamatovávat slova, která byla ze čtyř kategorií (zelenina, profese, jména, živočichové + distraktory) náhodně poskládaná za sebou, ve výsledku pokusné osoby častěji je vybavovali slova práce dle kategorií. Nicméně do dlouhodobé paměti lze kódovat také na základě vizuální paměti, dle experimentu Frostové, seskupovali její respondenti obrázky, jak na základě sémantických kategorií, tak na základě vizuálních podobností. Nicméně dlouhodobá paměť kóduje také akusticky, otázkou pro současný výzkum paměti tedy není nalézt jednotný mechanismus vštipování informací do paměti, ale spíše upřesnění kdy se využívá jaký způsob vštípení.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Přesun z krátkodobé paměti do dlouhodobé probíhá hlavně procesem '''konsolidace'''. Konsolidace znamená, že začleňujeme informace do systému, který jsme si na základě v minulosti nabitých informací utvořili. Díky tomuto procesu bohužel dochází ke zkreslení již v průběhu zapamatovávání, lidé jsou totiž citlivější na informace, které do jejich systému zapadají, zatímco informace, které nemáme kam začlenit, máme tendenci ignorovat. Dalším způsobem, jakým přenést informace z krátkodobé do dlouhodobé paměti je '''opakování'''. Do dlouhodobé paměti se ale neuloží informace, kterých se naučíme mnoho v krátkém časovém intervalu, pokud chceme zvýšit množství informací, které si budeme dlouhodobě pamatovat, je nejlepší využít efektu dělení učené látky, tedy učit se informace v malých množstvích, ale po dlouhou dobu. Proč je tento způsob o tolik účinnější? Podle výzkumů spánku,  se v REM fázi aktivuje proces konsolidace v hippocampu. Tímto způsobem tedy vlastně nutíme mozek k procesu začlenění informace, který je mu přirozený. Důležitým faktorem je také dávání přijímaným informacím smysl, lépe jdou zapamatovat informace, u kterých jsme pochopili princip, než ty které si je mechanicky zapamatováváme&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zajímavým v procesu zapamatovávání je také self-reference (autoreferenční) efekt, pokud danou informaci podáme tak, že nějak souvisí s osobou respondenta, pak dosáhneme větší míry zapamatování. Pokud si srovnáme schopnost vštípení na základě echoické formy, vizuální formy, sémantické formy a autoreferenční formy, informace ohledně naší osoby se vštipují nejlépe.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další efekt, který se při procesu zapamatovávání uplatňuje je tzv rozlišenost (distinctivenes) manželů Eysenckových. Rozlišenost způsobuje, že informace nepodobné, výjimečné, slova a informace takto speciální, zajímavé si vybavujeme rychleji&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Eyseneck, M.W. &amp;amp; Keane M. T. (2008). ''Kognitivní psychologie.'' Academia&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Uchování==&lt;br /&gt;
Lidé si uchovávají informace na základě jejich vlastních subjektivních systémů, při zkoumání vybavování vyšlo najevo, že lidé si informace automaticky systematizovali, na první pohled nebyl systém patrný, ale samotným respondentům smysl dával. Na základě uspořádání do smysluplných celků fungují i paměťové pomůcky neboli mnemotechnické pomůcky. Například akronym - můžeme ze začátečních písmen vytvořit slovo (akronymem je OCEAN z Big 5), nebo akrostie – věta, která nám pomáhá pamatovat např. pořadí čísel a jiné (Letí cihla do malty – LCDM- římské číslice od malé po největší). Těchto metod je samozřejmě více, nejznámější je metoda Loci, neboli metoda místa, kde teoreticky umísťujeme objekty, které si potřebujeme pamatovat do prostoru, který dobře známe.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Zkreslování vzpomínek==&lt;br /&gt;
Barletta zajímalo, jak si lidé pamatují příběhy, dal tedy svým anglickým spoluobčanům za úkol přečíst si indiánskou legendu a pak jí, co nejvíce přesně znovu převyprávět, zjistil, že Angličany v jejich vyprávění ovlivnila jejich kultura, jejich očekávání a předešlé zkušenosti. Obdobným způsobem zjišťovali, jakým způsobem reprodukují stejný příběh různí lidé i jiní autoři. K výsledkům těchto prací patří zjištění, že zarámování příběhu názvem pomáhá k lepšímu a přesnějšímu zapamatování, také že lidé do určité míry konstruují svoje vzpomínky, např. v jednom pokusu byl obdobný text nazván jinými názvy, pokud si respondenti mysleli, že text je zaměřen na odívání, tak si pamatovali více věty o odívání, než ty ostatní, zatímco respondenti, kteří četli článek ,,o mechanice,, si nevybavovali informace o odívání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jeden z největších důkazů ohledně zkreslení naší paměti získala Elisabeth Loftusová, která zkoumala svědecké výpovědi. Dokázala, že způsob kladení otázek má velký vliv na odpovědi svědků. Na zapamatování a uchování informace má velký vliv také kontext, ve kterém jsou informace podávány. Další důležitou proměnnou jsou pak emoce. Ze zkoumání zábleskové paměti v autobiografii lidí lze identifikovat, že nejživěji si pamatujeme emočně velmi vlivné události.  Někteří vědci ale tvrdí, že si tyto události nevybavujeme tak skvěle kvůli emocím, ale proto, že se k nim velmi často vracíme a přemýšlíme nad nimi, tedy je posilujeme.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zajímavé na paměti je také to, že s každým převyprávěním svého zážitku jej reorganizujeme a tím zmenšujeme jeho přesnost, ale naopak reprodukované informace prožíváme živěji.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Zapomínání==&lt;br /&gt;
První se proces zapomínání snažil opsat Ebbinghaus, sám se učil nesmyslné slabiky a sledoval, jak rychle je zapomíná. Na základě jeho poznatků popsali další vědci logaritmickou funkci zapomínání, tedy že v první hodině zapomeneme největší část informací a pak se s narůstajícím počtem hodin informace zapomínají logaritmicky.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt; Proč ale vlastně zapomínáme? Existují hned několik možností zapomínání. První je '''interference,''' při experimentech zkoumajících krátkodobou paměť vyšlo najevo, že velmi obdobné informace se vzájemně nahradí, pokud se respondenti učili např. řady čísel, nesouvisející slova či seskupení písmen, tak nové podněty nahradili staré.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další teorií je teorie '''vyhasínání''', ta se již ze svého principu těžce testuje. V podstatě jde totiž o proces, kdy vyhasínají ty informace, které nejsou posilovány, tedy se kterými se nepracuje.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dalším procesem může být '''rozpad paměťových stop''', v návaznosti na Ebbinghause se někteří vědci domnívají, že všechny paměťové stopy jednou dojdou svému rozpadu. Jen záleží na tom, které se uchovají velmi dlouho a které krátkou dobu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychoanalytici upozorňují na proces '''vytěsnění''', již Sigmund Freud spojoval paměťové stopy s jejich emočním nábojem. Podle něj velmi negativně emočně nabité vzpomínky nepustí naše nevědomí dál do vědomí, aby ochránilo psychickou stabilitu člověka. &amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zatím poslední možné vysvětlení je tzv. '''ztráta vodítek''', kdy informaci sice máme uloženou v paměti, ale již se nám k ní ztratila cesta. Například pokud máme pocit, že něco máme na jazyku, ale nemůže se rozvzpomenout. &amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vybavení==&lt;br /&gt;
Výzkum vybavování je značně obtížný, vzhledem k tomu, že k zapomenutým informacím jednoduše nemáme přístup. Nicméně pokusy, které se soustředili na krátkodobou paměť, předpokládají, že při vybavování probíhá sériově, tedy, že se nevybavují všechny informace stejně rychle, ale pokud se zvětší soubor zapamatovávaných slov, pak se čas úměrně prodlužuje, to právě značí o sériovém způsobu vybavování. Nicméně někteří vědci, toto nepovažují za dostatečný důkaz.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tulving ve svých zkoumáních dlouhodobé paměti, zjistil, že mnohem lepší výbavnost je při znovu vybavení, než při rozpomínání. Tedy pokud píšeme test s možnostmi, jsme úspěšnější, než pokud by se nás na otázky z testu někdo ptal a my jsme si měli sami vzpomenout na odpověď.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dalším pomáhajícím efektem při vybavování je tzv. autoreferenční (self-reference) efekt. Lidé si nejlépe pamatují ty informace, ke kterým si sami udělali nápovědy na základě informací, kterých se jich týkají.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=Poruchy paměti=&lt;br /&gt;
Poruchy paměti se nazývají '''amnézie.''' Rozlišujeme dva základní typy amnézie, '''retrográdní a anterográdní.''' Retrográdní amnézie znamená, že si pacient nevybavuje informace předcházející události, která tento stav způsobila. Nezávažné retrográdní amnézie vznikají například na podkladě otřesu mozku, kdy si pacient nevybavuje pár okamžiků před událostí, která vedla k poškození. Existují také závažnější formy retrográdní amnézie, kdy se člověk v paměti vrátí klidně až do dětství, většinou ale amnézie postupně opadá, vzpomínky se pacientovi vybavují, a to od nejstarších po nejnovější, často se ale nevybaví celé, zvlášť na okamžiky těsně před příčinou si většina pacientů nevybaví nikdy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Anterográdní amnézie má opačný charakter, tedy pacient si po události, která zapříčinila poruchu paměti, nedokáže zapamatovat nové události. Tento typ poruchy byl popsán v souvislosti s neurochirurgickými operacemi, které měly zabránit epileptickým záchvatům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zvláštním typem amnézie, kterou ovšem trpíme všichni je '''dětská amnézie.''' Z raných let nemáme téměř žádné vzpomínky, někteří lidé si pamatují velmi výrazné události jako narození sourozence, či úmrtí rodiče, nicméně obvykle mají všichni lidé přibližně do pěti let věku amnézii, popřípadě si vybavují jen velmi málo vzpomínek. Přibližně do tří let věku si nejsme schopni vybavit téměř nic, až mezí třetím a pátým rokem můžeme nalézt nějaké vzpomínky, nicméně přesnost dětských vzpomínek je velmi pochybná. Děti jsou velmi náchylné k sugesci.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
Shaw, J. (2017). ''Iluze paměti: falešné vzpomínky a proč jim věříme''. Paseka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Základy obecné psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie Osobnosti|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Kognitivní psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soubor:D%C4%9Blen%C3%AD_pam%C4%9Bti_s_neurobilogick%C3%BDmi_korel%C3%A1ty.png&amp;diff=63056</id>
		<title>Soubor:Dělení paměti s neurobilogickými koreláty.png</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soubor:D%C4%9Blen%C3%AD_pam%C4%9Bti_s_neurobilogick%C3%BDmi_korel%C3%A1ty.png&amp;diff=63056"/>
		<updated>2020-11-29T12:48:11Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;nákres dělení paměti&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soubor:PAM%C4%9AT_N%C3%81KRES_yes.png&amp;diff=63055</id>
		<title>Soubor:PAMĚT NÁKRES yes.png</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soubor:PAM%C4%9AT_N%C3%81KRES_yes.png&amp;diff=63055"/>
		<updated>2020-11-29T12:41:50Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Dělení paměti na základě neurobiologických korelátů&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63054</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63054"/>
		<updated>2020-11-29T12:35:16Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Odkazy na související články */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o '''propojení psychologických disciplín''', spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje '''fenomenologicky holistický pohled''' na člověka, o tom svědčí např. vznik [[personální psychologie]] (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – [[psychologie celoživotního vývoje]] (zakládají se na [[Vývojová psychologie|vývojové psychologii]], [[Psychologie osobnosti|psychologii osobnosti]] a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V '''populární literatuře''', která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata '''psychopatie''' (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak '''pozitivní psychologie''' (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují '''témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody''', dále pak '''praktická psychologie''' (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné [[koučování]], které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]] staví na poli osobnosti do středu zájmu '''[[charakter]].''' '''Martin Sellingman''', který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících '''šest ctností''', které dle jejich názoru formují dobrý charakter:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*moudrost&lt;br /&gt;
*spravedlnost&lt;br /&gt;
*odvaha&lt;br /&gt;
*lidskost (láska)&lt;br /&gt;
*umírněnost&lt;br /&gt;
*spiritualita&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit '''klasifikační model''' pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a [[Filozofie a náboženství|filozofické]] literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Moudrost a poznání''', jako první ctnost zahrnuje '''získávání a následné zacházení s vědomostmi''', včetně '''tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti''' vůči novým informacím. '''Odvaha''' zaštituje, jak '''statečnost''', tak '''vytrvání''' a '''pravdomluvnost''' a '''vitalitu'''. '''Lidskost''' neboli láska k druhým, '''laskavost'''. Jejich pojem '''spravedlnost''' se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti '''zodpovědného''' občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako '''občanství''', ale také '''vůdcovství'''. '''Umírněností''' myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako '''odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost,''' ale také '''obezřetnost a sebedisciplínu'''. '''Spiritualita''' nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka '''smysl''', a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde '''smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor''' a '''spiritualitu ve smyslu víry''', která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, '''Ruut Veethoven''' vytvořil '''Světovou databázi štěstí''', také existuje '''Index šťastné planety'''. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.&amp;lt;ref&amp;gt;Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Temperamentové osobnostní inventáře==&lt;br /&gt;
Na rozdíl od [[Charakter|charakteru]], který jsme schopni kultivovat, [[Temperament, jeho hlavní koncepce|temperament]] je nám daný biologický základ osobnosti. V poslední době se dostávají do popředí zejména osobnostní inventáře založené na fyziologických korelátech osobnosti. Mezi nejznámější patří Cloningerův a Zuckermanův model.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým [[Fenomenologie|fenomenologickým]] naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: '''Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi?''' Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor [[Představivost|představ]] a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv '''názor ostatních na nás samé''', tyto názory posléze [[Internalizace|internalizujeme]]. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše [[chování]] i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu [[Emoce|emocí]], od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle '''Bandury''' také význam tzv. '''ideální a požadované já'''. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání [[Inteligence|klasické inteligence]] se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  [[Emoční inteligence|'''Emoční inteligence''']] byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem '''Golemanem'''. Emoční inteligence rozlišuje '''dva podtypy''' emoční inteligence, a to '''zaměřenu dovnitř''', tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a '''zaměřenou ven,''' tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje '''šest základních emocí,''' které jsou evolučně staré a projevují se daným [[Emoce a emocionalita. Vlastnosti emocí|fyziologickým pochodem s emocí spojeným]]. Těmito emocemi jsou '''hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek'''. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy '''typologii lidí''' na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje '''čistý typ s vysokým IQ''', racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak '''čistý typ s vysokým EQ''', tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sociální inteligence''' se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog '''Reuven Bar-On''', který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost [[Regulace a psychické řízení činnosti, chování a jednání. Plánování. Exekutivní funkce.|regulovat]] a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují '''sociální inteligenci''' spíše jako '''schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování''', schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli [[psychologie osobnosti]] je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech [[Poruchy osobnosti|poruch osobnosti]], v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména '''americké literatuře''' se odlišují pojmy '''psychopatie a sociopatie'''. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. '''temnou triádou''' – tedy '''narcismus, Machiavelismus''' a (zejména subklinická) '''psychopatie'''. Pojem temná triáda použili poprvé '''Pauhlus a Wiliams''' v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí nepublikované zdroje==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z konference Psychopatie - znak doby? pořádané 23.11.2019, pod záštitou Institutu psychologie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Další doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Babiak, P., &amp;amp; Hare, R. D. (2014). ''Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce''. Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Löhken, S., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům''. Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Seligman, M. E. P., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život''. Dobrovský.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Honzák, R., &amp;amp; Honzák, F. (2018). ''Čas psychopatů''. Galén.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Zdroje obrázků===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Světová databáze štěstí – http://https://worlddatabaseofhappiness.eur.nl//&lt;br /&gt;
*Index šťastné planety – http://http://happyplanetindex.org//&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy na související články===&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Temperament, jeho hlavní koncepce|Temperament]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Poruchy osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Emoční inteligence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
pozitivní psychologie, psychopatie, sebepojetí, osobnostní inventáře&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie osobnosti|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63053</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63053"/>
		<updated>2020-11-29T12:31:11Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o '''propojení psychologických disciplín''', spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje '''fenomenologicky holistický pohled''' na člověka, o tom svědčí např. vznik [[personální psychologie]] (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – [[psychologie celoživotního vývoje]] (zakládají se na [[Vývojová psychologie|vývojové psychologii]], [[Psychologie osobnosti|psychologii osobnosti]] a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V '''populární literatuře''', která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata '''psychopatie''' (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak '''pozitivní psychologie''' (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují '''témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody''', dále pak '''praktická psychologie''' (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné [[koučování]], které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]] staví na poli osobnosti do středu zájmu '''[[charakter]].''' '''Martin Sellingman''', který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících '''šest ctností''', které dle jejich názoru formují dobrý charakter:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*moudrost&lt;br /&gt;
*spravedlnost&lt;br /&gt;
*odvaha&lt;br /&gt;
*lidskost (láska)&lt;br /&gt;
*umírněnost&lt;br /&gt;
*spiritualita&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit '''klasifikační model''' pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a [[Filozofie a náboženství|filozofické]] literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Moudrost a poznání''', jako první ctnost zahrnuje '''získávání a následné zacházení s vědomostmi''', včetně '''tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti''' vůči novým informacím. '''Odvaha''' zaštituje, jak '''statečnost''', tak '''vytrvání''' a '''pravdomluvnost''' a '''vitalitu'''. '''Lidskost''' neboli láska k druhým, '''laskavost'''. Jejich pojem '''spravedlnost''' se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti '''zodpovědného''' občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako '''občanství''', ale také '''vůdcovství'''. '''Umírněností''' myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako '''odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost,''' ale také '''obezřetnost a sebedisciplínu'''. '''Spiritualita''' nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka '''smysl''', a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde '''smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor''' a '''spiritualitu ve smyslu víry''', která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, '''Ruut Veethoven''' vytvořil '''Světovou databázi štěstí''', také existuje '''Index šťastné planety'''. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.&amp;lt;ref&amp;gt;Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Temperamentové osobnostní inventáře ==&lt;br /&gt;
Na rozdíl od [[Charakter|charakteru]], který jsme schopni kultivovat, [[Temperament, jeho hlavní koncepce|temperament]] je nám daný biologický základ osobnosti. V poslední době se dostávají do popředí zejména osobnostní inventáře založené na fyziologických korelátech osobnosti. Mezi nejznámější patří Cloningerův a Zuckermanův model.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým [[Fenomenologie|fenomenologickým]] naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: '''Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi?''' Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor [[Představivost|představ]] a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv '''názor ostatních na nás samé''', tyto názory posléze [[Internalizace|internalizujeme]]. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše [[chování]] i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu [[Emoce|emocí]], od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle '''Bandury''' také význam tzv. '''ideální a požadované já'''. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání [[Inteligence|klasické inteligence]] se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  [[Emoční inteligence|'''Emoční inteligence''']] byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem '''Golemanem'''. Emoční inteligence rozlišuje '''dva podtypy''' emoční inteligence, a to '''zaměřenu dovnitř''', tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a '''zaměřenou ven,''' tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje '''šest základních emocí,''' které jsou evolučně staré a projevují se daným [[Emoce a emocionalita. Vlastnosti emocí|fyziologickým pochodem s emocí spojeným]]. Těmito emocemi jsou '''hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek'''. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy '''typologii lidí''' na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje '''čistý typ s vysokým IQ''', racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak '''čistý typ s vysokým EQ''', tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sociální inteligence''' se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog '''Reuven Bar-On''', který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost [[Regulace a psychické řízení činnosti, chování a jednání. Plánování. Exekutivní funkce.|regulovat]] a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují '''sociální inteligenci''' spíše jako '''schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování''', schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli [[psychologie osobnosti]] je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech [[Poruchy osobnosti|poruch osobnosti]], v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména '''americké literatuře''' se odlišují pojmy '''psychopatie a sociopatie'''. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. '''temnou triádou''' – tedy '''narcismus, Machiavelismus''' a (zejména subklinická) '''psychopatie'''. Pojem temná triáda použili poprvé '''Pauhlus a Wiliams''' v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí nepublikované zdroje==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z konference Psychopatie - znak doby? pořádané 23.11.2019, pod záštitou Institutu psychologie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Další doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Babiak, P., &amp;amp; Hare, R. D. (2014). ''Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce''. Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Löhken, S., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům''. Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Seligman, M. E. P., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život''. Dobrovský.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Honzák, R., &amp;amp; Honzák, F. (2018). ''Čas psychopatů''. Galén.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Zdroje obrázků===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Světová databáze štěstí – http://https://worlddatabaseofhappiness.eur.nl//&lt;br /&gt;
*Index šťastné planety – http://http://happyplanetindex.org//&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy na související články===&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Poruchy osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Emoční inteligence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
pozitivní psychologie, psychopatie, sebepojetí, osobnostní inventáře&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie osobnosti|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63052</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63052"/>
		<updated>2020-11-29T12:29:33Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o '''propojení psychologických disciplín''', spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje '''fenomenologicky holistický pohled''' na člověka, o tom svědčí např. vznik [[personální psychologie]] (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – [[psychologie celoživotního vývoje]] (zakládají se na [[Vývojová psychologie|vývojové psychologii]], [[Psychologie osobnosti|psychologii osobnosti]] a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V '''populární literatuře''', která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata '''psychopatie''' (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak '''pozitivní psychologie''' (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují '''témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody''', dále pak '''praktická psychologie''' (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné [[koučování]], které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]] staví na poli osobnosti do středu zájmu '''[[charakter]].''' '''Martin Sellingman''', který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících '''šest ctností''', které dle jejich názoru formují dobrý charakter:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*moudrost&lt;br /&gt;
*spravedlnost&lt;br /&gt;
*odvaha&lt;br /&gt;
*lidskost (láska)&lt;br /&gt;
*umírněnost&lt;br /&gt;
*spiritualita&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit '''klasifikační model''' pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a [[Filozofie a náboženství|filozofické]] literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Moudrost a poznání''', jako první ctnost zahrnuje '''získávání a následné zacházení s vědomostmi''', včetně '''tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti''' vůči novým informacím. '''Odvaha''' zaštituje, jak '''statečnost''', tak '''vytrvání''' a '''pravdomluvnost''' a '''vitalitu'''. '''Lidskost''' neboli láska k druhým, '''laskavost'''. Jejich pojem '''spravedlnost''' se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti '''zodpovědného''' občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako '''občanství''', ale také '''vůdcovství'''. '''Umírněností''' myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako '''odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost,''' ale také '''obezřetnost a sebedisciplínu'''. '''Spiritualita''' nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka '''smysl''', a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde '''smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor''' a '''spiritualitu ve smyslu víry''', která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, '''Ruut Veethoven''' vytvořil '''Světovou databázi štěstí''', také existuje '''Index šťastné planety'''. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.&amp;lt;ref&amp;gt;Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Temperamentové osobnostní inventáře&lt;br /&gt;
Na rozdíl od charakteru, který jsme schopni kultivovat, temperament je nám daný biologický základ osobnosti. V poslední době se dostávají do popředí zejména osobnostní inventáře založené na fyziologických korelátech osobnosti. Mezi nejznámější patří Cloningerův a Zuckermanův model.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým [[Fenomenologie|fenomenologickým]] naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: '''Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi?''' Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor [[Představivost|představ]] a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv '''názor ostatních na nás samé''', tyto názory posléze [[Internalizace|internalizujeme]]. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše [[chování]] i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu [[Emoce|emocí]], od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle '''Bandury''' také význam tzv. '''ideální a požadované já'''. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání [[Inteligence|klasické inteligence]] se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  [[Emoční inteligence|'''Emoční inteligence''']] byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem '''Golemanem'''. Emoční inteligence rozlišuje '''dva podtypy''' emoční inteligence, a to '''zaměřenu dovnitř''', tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a '''zaměřenou ven,''' tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje '''šest základních emocí,''' které jsou evolučně staré a projevují se daným [[Emoce a emocionalita. Vlastnosti emocí|fyziologickým pochodem s emocí spojeným]]. Těmito emocemi jsou '''hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek'''. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy '''typologii lidí''' na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje '''čistý typ s vysokým IQ''', racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak '''čistý typ s vysokým EQ''', tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sociální inteligence''' se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog '''Reuven Bar-On''', který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost [[Regulace a psychické řízení činnosti, chování a jednání. Plánování. Exekutivní funkce.|regulovat]] a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují '''sociální inteligenci''' spíše jako '''schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování''', schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli [[psychologie osobnosti]] je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech [[Poruchy osobnosti|poruch osobnosti]], v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména '''americké literatuře''' se odlišují pojmy '''psychopatie a sociopatie'''. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. '''temnou triádou''' – tedy '''narcismus, Machiavelismus''' a (zejména subklinická) '''psychopatie'''. Pojem temná triáda použili poprvé '''Pauhlus a Wiliams''' v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí nepublikované zdroje==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z konference Psychopatie - znak doby? pořádané 23.11.2019, pod záštitou Institutu psychologie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Další doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Babiak, P., &amp;amp; Hare, R. D. (2014). ''Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce''. Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Löhken, S., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům''. Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Seligman, M. E. P., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život''. Dobrovský.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Honzák, R., &amp;amp; Honzák, F. (2018). ''Čas psychopatů''. Galén.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Zdroje obrázků===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Světová databáze štěstí – http://https://worlddatabaseofhappiness.eur.nl//&lt;br /&gt;
*Index šťastné planety – http://http://happyplanetindex.org//&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy na související články===&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Poruchy osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Emoční inteligence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
pozitivní psychologie, psychopatie, sebepojetí, osobnostní inventáře&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie osobnosti|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63051</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63051"/>
		<updated>2020-11-29T12:07:52Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Reference */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o '''propojení psychologických disciplín''', spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje '''fenomenologicky holistický pohled''' na člověka, o tom svědčí např. vznik [[personální psychologie]] (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – [[psychologie celoživotního vývoje]] (zakládají se na [[Vývojová psychologie|vývojové psychologii]], [[Psychologie osobnosti|psychologii osobnosti]] a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V '''populární literatuře''', která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata '''psychopatie''' (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak '''pozitivní psychologie''' (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují '''témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody''', dále pak '''praktická psychologie''' (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné [[koučování]], které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]] staví na poli osobnosti do středu zájmu '''[[charakter]].''' '''Martin Sellingman''', který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících '''šest ctností''', které dle jejich názoru formují dobrý charakter:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*moudrost&lt;br /&gt;
*spravedlnost&lt;br /&gt;
*odvaha&lt;br /&gt;
*lidskost (láska)&lt;br /&gt;
*umírněnost&lt;br /&gt;
*spiritualita&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit '''klasifikační model''' pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a [[Filozofie a náboženství|filozofické]] literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Moudrost a poznání''', jako první ctnost zahrnuje '''získávání a následné zacházení s vědomostmi''', včetně '''tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti''' vůči novým informacím. '''Odvaha''' zaštituje, jak '''statečnost''', tak '''vytrvání''' a '''pravdomluvnost''' a '''vitalitu'''. '''Lidskost''' neboli láska k druhým, '''laskavost'''. Jejich pojem '''spravedlnost''' se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti '''zodpovědného''' občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako '''občanství''', ale také '''vůdcovství'''. '''Umírněností''' myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako '''odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost,''' ale také '''obezřetnost a sebedisciplínu'''. '''Spiritualita''' nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka '''smysl''', a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde '''smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor''' a '''spiritualitu ve smyslu víry''', která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, '''Ruut Veethoven''' vytvořil '''Světovou databázi štěstí''', také existuje '''Index šťastné planety'''. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.&amp;lt;ref&amp;gt;Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým [[Fenomenologie|fenomenologickým]] naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: '''Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi?''' Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor [[Představivost|představ]] a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv '''názor ostatních na nás samé''', tyto názory posléze [[Internalizace|internalizujeme]]. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše [[chování]] i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu [[Emoce|emocí]], od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle '''Bandury''' také význam tzv. '''ideální a požadované já'''. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání [[Inteligence|klasické inteligence]] se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  [[Emoční inteligence|'''Emoční inteligence''']] byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem '''Golemanem'''. Emoční inteligence rozlišuje '''dva podtypy''' emoční inteligence, a to '''zaměřenu dovnitř''', tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a '''zaměřenou ven,''' tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje '''šest základních emocí,''' které jsou evolučně staré a projevují se daným [[Emoce a emocionalita. Vlastnosti emocí|fyziologickým pochodem s emocí spojeným]]. Těmito emocemi jsou '''hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek'''. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy '''typologii lidí''' na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje '''čistý typ s vysokým IQ''', racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak '''čistý typ s vysokým EQ''', tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sociální inteligence''' se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog '''Reuven Bar-On''', který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost [[Regulace a psychické řízení činnosti, chování a jednání. Plánování. Exekutivní funkce.|regulovat]] a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují '''sociální inteligenci''' spíše jako '''schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování''', schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli [[psychologie osobnosti]] je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech [[Poruchy osobnosti|poruch osobnosti]], v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména '''americké literatuře''' se odlišují pojmy '''psychopatie a sociopatie'''. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. '''temnou triádou''' – tedy '''narcismus, Machiavelismus''' a (zejména subklinická) '''psychopatie'''. Pojem temná triáda použili poprvé '''Pauhlus a Wiliams''' v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí nepublikované zdroje==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z konference Psychopatie - znak doby? pořádané 23.11.2019, pod záštitou Institutu psychologie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Další doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Babiak, P., &amp;amp; Hare, R. D. (2014). ''Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce''. Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Löhken, S., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům''. Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Seligman, M. E. P., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život''. Dobrovský.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Honzák, R., &amp;amp; Honzák, F. (2018). ''Čas psychopatů''. Galén.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Zdroje obrázků===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Světová databáze štěstí – http://https://worlddatabaseofhappiness.eur.nl//&lt;br /&gt;
*Index šťastné planety – http://http://happyplanetindex.org//&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy na související články===&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Poruchy osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Emoční inteligence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
pozitivní psychologie, psychopatie, sebepojetí, osobnostní inventáře&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie osobnosti|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63050</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63050"/>
		<updated>2020-11-29T12:02:05Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Psychopatie (v americkém slova smyslu) */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o '''propojení psychologických disciplín''', spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje '''fenomenologicky holistický pohled''' na člověka, o tom svědčí např. vznik [[personální psychologie]] (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – [[psychologie celoživotního vývoje]] (zakládají se na [[Vývojová psychologie|vývojové psychologii]], [[Psychologie osobnosti|psychologii osobnosti]] a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V '''populární literatuře''', která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata '''psychopatie''' (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak '''pozitivní psychologie''' (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují '''témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody''', dále pak '''praktická psychologie''' (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné [[koučování]], které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]] staví na poli osobnosti do středu zájmu '''[[charakter]].''' '''Martin Sellingman''', který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících '''šest ctností''', které dle jejich názoru formují dobrý charakter:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*moudrost&lt;br /&gt;
*spravedlnost&lt;br /&gt;
*odvaha&lt;br /&gt;
*lidskost (láska)&lt;br /&gt;
*umírněnost&lt;br /&gt;
*spiritualita&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit '''klasifikační model''' pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a [[Filozofie a náboženství|filozofické]] literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Moudrost a poznání''', jako první ctnost zahrnuje '''získávání a následné zacházení s vědomostmi''', včetně '''tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti''' vůči novým informacím. '''Odvaha''' zaštituje, jak '''statečnost''', tak '''vytrvání''' a '''pravdomluvnost''' a '''vitalitu'''. '''Lidskost''' neboli láska k druhým, '''laskavost'''. Jejich pojem '''spravedlnost''' se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti '''zodpovědného''' občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako '''občanství''', ale také '''vůdcovství'''. '''Umírněností''' myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako '''odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost,''' ale také '''obezřetnost a sebedisciplínu'''. '''Spiritualita''' nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka '''smysl''', a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde '''smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor''' a '''spiritualitu ve smyslu víry''', která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, '''Ruut Veethoven''' vytvořil '''Světovou databázi štěstí''', také existuje '''Index šťastné planety'''. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.&amp;lt;ref&amp;gt;Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým [[Fenomenologie|fenomenologickým]] naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: '''Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi?''' Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor [[Představivost|představ]] a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv '''názor ostatních na nás samé''', tyto názory posléze [[Internalizace|internalizujeme]]. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše [[chování]] i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu [[Emoce|emocí]], od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle '''Bandury''' také význam tzv. '''ideální a požadované já'''. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání [[Inteligence|klasické inteligence]] se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  [[Emoční inteligence|'''Emoční inteligence''']] byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem '''Golemanem'''. Emoční inteligence rozlišuje '''dva podtypy''' emoční inteligence, a to '''zaměřenu dovnitř''', tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a '''zaměřenou ven,''' tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje '''šest základních emocí,''' které jsou evolučně staré a projevují se daným [[Emoce a emocionalita. Vlastnosti emocí|fyziologickým pochodem s emocí spojeným]]. Těmito emocemi jsou '''hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek'''. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy '''typologii lidí''' na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje '''čistý typ s vysokým IQ''', racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak '''čistý typ s vysokým EQ''', tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sociální inteligence''' se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog '''Reuven Bar-On''', který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost [[Regulace a psychické řízení činnosti, chování a jednání. Plánování. Exekutivní funkce.|regulovat]] a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují '''sociální inteligenci''' spíše jako '''schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování''', schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli [[psychologie osobnosti]] je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech [[Poruchy osobnosti|poruch osobnosti]], v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména '''americké literatuře''' se odlišují pojmy '''psychopatie a sociopatie'''. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. '''temnou triádou''' – tedy '''narcismus, Machiavelismus''' a (zejména subklinická) '''psychopatie'''. Pojem temná triáda použili poprvé '''Pauhlus a Wiliams''' v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí nepublikované zdroje==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z konference Psychopatie - znak doby? pořádané 23.11.2019, pod záštitou Institutu psychologie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Další doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Babiak, P., &amp;amp; Hare, R. D. (2014). ''Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce''. Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Löhken, S., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům''. Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Seligman, M. E. P., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život''. Dobrovský.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Honzák, R., &amp;amp; Honzák, F. (2018). ''Čas psychopatů''. Galén.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Zdroje obrázků===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*http://en.wikipedia.org/wiki/Carl_Rogers#mediaviewer/File:Carlrogers.jpg&lt;br /&gt;
*http://citywire.co.uk/new-model-adviser/news/book-review-motivation-and-personality-by-abraham-maslow/a501223&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Světová databáze štěstí – http://https://worlddatabaseofhappiness.eur.nl//&lt;br /&gt;
*Index šťastné planety – http://http://happyplanetindex.org//&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy na související články===&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Poruchy osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Emoční inteligence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
pozitivní psychologie, psychopatie, sebepojetí, osobnostní inventáře&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie osobnosti|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63049</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63049"/>
		<updated>2020-11-29T11:58:51Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Psychopatie (v americkém slova smyslu) */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o '''propojení psychologických disciplín''', spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje '''fenomenologicky holistický pohled''' na člověka, o tom svědčí např. vznik [[personální psychologie]] (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – [[psychologie celoživotního vývoje]] (zakládají se na [[Vývojová psychologie|vývojové psychologii]], [[Psychologie osobnosti|psychologii osobnosti]] a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V '''populární literatuře''', která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata '''psychopatie''' (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak '''pozitivní psychologie''' (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují '''témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody''', dále pak '''praktická psychologie''' (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné [[koučování]], které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]] staví na poli osobnosti do středu zájmu '''[[charakter]].''' '''Martin Sellingman''', který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících '''šest ctností''', které dle jejich názoru formují dobrý charakter:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*moudrost&lt;br /&gt;
*spravedlnost&lt;br /&gt;
*odvaha&lt;br /&gt;
*lidskost (láska)&lt;br /&gt;
*umírněnost&lt;br /&gt;
*spiritualita&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit '''klasifikační model''' pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a [[Filozofie a náboženství|filozofické]] literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Moudrost a poznání''', jako první ctnost zahrnuje '''získávání a následné zacházení s vědomostmi''', včetně '''tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti''' vůči novým informacím. '''Odvaha''' zaštituje, jak '''statečnost''', tak '''vytrvání''' a '''pravdomluvnost''' a '''vitalitu'''. '''Lidskost''' neboli láska k druhým, '''laskavost'''. Jejich pojem '''spravedlnost''' se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti '''zodpovědného''' občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako '''občanství''', ale také '''vůdcovství'''. '''Umírněností''' myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako '''odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost,''' ale také '''obezřetnost a sebedisciplínu'''. '''Spiritualita''' nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka '''smysl''', a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde '''smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor''' a '''spiritualitu ve smyslu víry''', která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, '''Ruut Veethoven''' vytvořil '''Světovou databázi štěstí''', také existuje '''Index šťastné planety'''. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.&amp;lt;ref&amp;gt;Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým [[Fenomenologie|fenomenologickým]] naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: '''Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi?''' Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor [[Představivost|představ]] a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv '''názor ostatních na nás samé''', tyto názory posléze [[Internalizace|internalizujeme]]. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše [[chování]] i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu [[Emoce|emocí]], od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle '''Bandury''' také význam tzv. '''ideální a požadované já'''. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání [[Inteligence|klasické inteligence]] se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  [[Emoční inteligence|'''Emoční inteligence''']] byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem '''Golemanem'''. Emoční inteligence rozlišuje '''dva podtypy''' emoční inteligence, a to '''zaměřenu dovnitř''', tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a '''zaměřenou ven,''' tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje '''šest základních emocí,''' které jsou evolučně staré a projevují se daným [[Emoce a emocionalita. Vlastnosti emocí|fyziologickým pochodem s emocí spojeným]]. Těmito emocemi jsou '''hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek'''. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy '''typologii lidí''' na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje '''čistý typ s vysokým IQ''', racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak '''čistý typ s vysokým EQ''', tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sociální inteligence''' se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog '''Reuven Bar-On''', který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost [[Regulace a psychické řízení činnosti, chování a jednání. Plánování. Exekutivní funkce.|regulovat]] a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují '''sociální inteligenci''' spíše jako '''schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování''', schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli [[psychologie osobnosti]] je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech [[Poruchy osobnosti|poruch osobnosti]], v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména '''americké literatuře''' se odlišují pojmy '''psychopatie a sociopatie'''. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí nepublikované zdroje==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z konference Psychopatie - znak doby? pořádané 23.11.2019, pod záštitou Institutu psychologie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Další doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Babiak, P., &amp;amp; Hare, R. D. (2014). ''Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce''. Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Löhken, S., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům''. Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Seligman, M. E. P., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život''. Dobrovský.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Honzák, R., &amp;amp; Honzák, F. (2018). ''Čas psychopatů''. Galén.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Zdroje obrázků===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*http://en.wikipedia.org/wiki/Carl_Rogers#mediaviewer/File:Carlrogers.jpg&lt;br /&gt;
*http://citywire.co.uk/new-model-adviser/news/book-review-motivation-and-personality-by-abraham-maslow/a501223&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Světová databáze štěstí – http://https://worlddatabaseofhappiness.eur.nl//&lt;br /&gt;
*Index šťastné planety – http://http://happyplanetindex.org//&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy na související články===&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Poruchy osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Emoční inteligence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
pozitivní psychologie, psychopatie, sebepojetí, osobnostní inventáře&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie osobnosti|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63048</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63048"/>
		<updated>2020-11-29T11:56:15Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Reference */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o '''propojení psychologických disciplín''', spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje '''fenomenologicky holistický pohled''' na člověka, o tom svědčí např. vznik [[personální psychologie]] (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – [[psychologie celoživotního vývoje]] (zakládají se na [[Vývojová psychologie|vývojové psychologii]], [[Psychologie osobnosti|psychologii osobnosti]] a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V '''populární literatuře''', která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata '''psychopatie''' (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak '''pozitivní psychologie''' (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují '''témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody''', dále pak '''praktická psychologie''' (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné [[koučování]], které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]] staví na poli osobnosti do středu zájmu '''[[charakter]].''' '''Martin Sellingman''', který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících '''šest ctností''', které dle jejich názoru formují dobrý charakter:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*moudrost&lt;br /&gt;
*spravedlnost&lt;br /&gt;
*odvaha&lt;br /&gt;
*lidskost (láska)&lt;br /&gt;
*umírněnost&lt;br /&gt;
*spiritualita&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit '''klasifikační model''' pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a [[Filozofie a náboženství|filozofické]] literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Moudrost a poznání''', jako první ctnost zahrnuje '''získávání a následné zacházení s vědomostmi''', včetně '''tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti''' vůči novým informacím. '''Odvaha''' zaštituje, jak '''statečnost''', tak '''vytrvání''' a '''pravdomluvnost''' a '''vitalitu'''. '''Lidskost''' neboli láska k druhým, '''laskavost'''. Jejich pojem '''spravedlnost''' se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti '''zodpovědného''' občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako '''občanství''', ale také '''vůdcovství'''. '''Umírněností''' myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako '''odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost,''' ale také '''obezřetnost a sebedisciplínu'''. '''Spiritualita''' nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka '''smysl''', a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde '''smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor''' a '''spiritualitu ve smyslu víry''', která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, '''Ruut Veethoven''' vytvořil '''Světovou databázi štěstí''', také existuje '''Index šťastné planety'''. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.&amp;lt;ref&amp;gt;Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým [[Fenomenologie|fenomenologickým]] naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: '''Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi?''' Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor [[Představivost|představ]] a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv '''názor ostatních na nás samé''', tyto názory posléze [[Internalizace|internalizujeme]]. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše [[chování]] i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu [[Emoce|emocí]], od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle '''Bandury''' také význam tzv. '''ideální a požadované já'''. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání [[Inteligence|klasické inteligence]] se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  [[Emoční inteligence|'''Emoční inteligence''']] byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem '''Golemanem'''. Emoční inteligence rozlišuje '''dva podtypy''' emoční inteligence, a to '''zaměřenu dovnitř''', tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a '''zaměřenou ven,''' tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje '''šest základních emocí,''' které jsou evolučně staré a projevují se daným [[Emoce a emocionalita. Vlastnosti emocí|fyziologickým pochodem s emocí spojeným]]. Těmito emocemi jsou '''hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek'''. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy '''typologii lidí''' na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje '''čistý typ s vysokým IQ''', racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak '''čistý typ s vysokým EQ''', tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sociální inteligence''' se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog '''Reuven Bar-On''', který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost [[Regulace a psychické řízení činnosti, chování a jednání. Plánování. Exekutivní funkce.|regulovat]] a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují '''sociální inteligenci''' spíše jako '''schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování''', schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: 1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní, 2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) tak ne, 3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí nepublikované zdroje==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z konference Psychopatie - znak doby? pořádané 23.11.2019, pod záštitou Institutu psychologie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Další doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Babiak, P., &amp;amp; Hare, R. D. (2014). ''Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce''. Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Löhken, S., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům''. Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Seligman, M. E. P., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život''. Dobrovský.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Honzák, R., &amp;amp; Honzák, F. (2018). ''Čas psychopatů''. Galén.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Zdroje obrázků===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*http://en.wikipedia.org/wiki/Carl_Rogers#mediaviewer/File:Carlrogers.jpg&lt;br /&gt;
*http://citywire.co.uk/new-model-adviser/news/book-review-motivation-and-personality-by-abraham-maslow/a501223&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Světová databáze štěstí – http://https://worlddatabaseofhappiness.eur.nl//&lt;br /&gt;
*Index šťastné planety – http://http://happyplanetindex.org//&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy na související články===&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Poruchy osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Emoční inteligence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
pozitivní psychologie, psychopatie, sebepojetí, osobnostní inventáře&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie osobnosti|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63047</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63047"/>
		<updated>2020-11-29T11:50:39Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Externí odkazy */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o '''propojení psychologických disciplín''', spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje '''fenomenologicky holistický pohled''' na člověka, o tom svědčí např. vznik [[personální psychologie]] (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – [[psychologie celoživotního vývoje]] (zakládají se na [[Vývojová psychologie|vývojové psychologii]], [[Psychologie osobnosti|psychologii osobnosti]] a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V '''populární literatuře''', která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata '''psychopatie''' (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak '''pozitivní psychologie''' (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují '''témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody''', dále pak '''praktická psychologie''' (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné [[koučování]], které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]] staví na poli osobnosti do středu zájmu '''[[charakter]].''' '''Martin Sellingman''', který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících '''šest ctností''', které dle jejich názoru formují dobrý charakter:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*moudrost&lt;br /&gt;
*spravedlnost&lt;br /&gt;
*odvaha&lt;br /&gt;
*lidskost (láska)&lt;br /&gt;
*umírněnost&lt;br /&gt;
*spiritualita&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit '''klasifikační model''' pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a [[Filozofie a náboženství|filozofické]] literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Moudrost a poznání''', jako první ctnost zahrnuje '''získávání a následné zacházení s vědomostmi''', včetně '''tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti''' vůči novým informacím. '''Odvaha''' zaštituje, jak '''statečnost''', tak '''vytrvání''' a '''pravdomluvnost''' a '''vitalitu'''. '''Lidskost''' neboli láska k druhým, '''laskavost'''. Jejich pojem '''spravedlnost''' se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti '''zodpovědného''' občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako '''občanství''', ale také '''vůdcovství'''. '''Umírněností''' myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako '''odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost,''' ale také '''obezřetnost a sebedisciplínu'''. '''Spiritualita''' nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka '''smysl''', a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde '''smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor''' a '''spiritualitu ve smyslu víry''', která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, '''Ruut Veethoven''' vytvořil '''Světovou databázi štěstí''', také existuje '''Index šťastné planety'''. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.&amp;lt;ref&amp;gt;Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým [[Fenomenologie|fenomenologickým]] naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: '''Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi?''' Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor [[Představivost|představ]] a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv '''názor ostatních na nás samé''', tyto názory posléze [[Internalizace|internalizujeme]]. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše [[chování]] i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu [[Emoce|emocí]], od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle '''Bandury''' také význam tzv. '''ideální a požadované já'''. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání [[Inteligence|klasické inteligence]] se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  [[Emoční inteligence|'''Emoční inteligence''']] byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem '''Golemanem'''. Emoční inteligence rozlišuje '''dva podtypy''' emoční inteligence, a to '''zaměřenu dovnitř''', tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a '''zaměřenou ven,''' tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje '''šest základních emocí,''' které jsou evolučně staré a projevují se daným [[Emoce a emocionalita. Vlastnosti emocí|fyziologickým pochodem s emocí spojeným]]. Těmito emocemi jsou '''hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek'''. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy '''typologii lidí''' na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje '''čistý typ s vysokým IQ''', racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak '''čistý typ s vysokým EQ''', tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sociální inteligence''' se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog '''Reuven Bar-On''', který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost [[Regulace a psychické řízení činnosti, chování a jednání. Plánování. Exekutivní funkce.|regulovat]] a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují '''sociální inteligenci''' spíše jako '''schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování''', schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: 1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní, 2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) tak ne, 3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí nepublikované zdroje==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z konference Psychopatie - znak doby? pořádané 23.11.2019, pod záštitou Institutu psychologie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Další doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Babiak, P., &amp;amp; Hare, R. D. (2014). ''Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce''. Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Löhken, S., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům''. Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Seligman, M. E. P., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život''. Dobrovský.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Honzák, R., &amp;amp; Honzák, F. ([2018]). ''Čas psychopatů''. Galén.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Zdroje obrázků===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*http://en.wikipedia.org/wiki/Carl_Rogers#mediaviewer/File:Carlrogers.jpg&lt;br /&gt;
*http://citywire.co.uk/new-model-adviser/news/book-review-motivation-and-personality-by-abraham-maslow/a501223&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Světová databáze štěstí – http://https://worlddatabaseofhappiness.eur.nl//&lt;br /&gt;
*Index šťastné planety – http://http://happyplanetindex.org//&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy na související články===&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Poruchy osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Emoční inteligence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
pozitivní psychologie, psychopatie, sebepojetí, osobnostní inventáře&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie osobnosti|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63046</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63046"/>
		<updated>2020-11-29T11:47:10Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Odkazy na související články */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o '''propojení psychologických disciplín''', spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje '''fenomenologicky holistický pohled''' na člověka, o tom svědčí např. vznik [[personální psychologie]] (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – [[psychologie celoživotního vývoje]] (zakládají se na [[Vývojová psychologie|vývojové psychologii]], [[Psychologie osobnosti|psychologii osobnosti]] a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V '''populární literatuře''', která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata '''psychopatie''' (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak '''pozitivní psychologie''' (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují '''témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody''', dále pak '''praktická psychologie''' (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné [[koučování]], které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]] staví na poli osobnosti do středu zájmu '''[[charakter]].''' '''Martin Sellingman''', který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících '''šest ctností''', které dle jejich názoru formují dobrý charakter:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*moudrost&lt;br /&gt;
*spravedlnost&lt;br /&gt;
*odvaha&lt;br /&gt;
*lidskost (láska)&lt;br /&gt;
*umírněnost&lt;br /&gt;
*spiritualita&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit '''klasifikační model''' pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a [[Filozofie a náboženství|filozofické]] literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Moudrost a poznání''', jako první ctnost zahrnuje '''získávání a následné zacházení s vědomostmi''', včetně '''tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti''' vůči novým informacím. '''Odvaha''' zaštituje, jak '''statečnost''', tak '''vytrvání''' a '''pravdomluvnost''' a '''vitalitu'''. '''Lidskost''' neboli láska k druhým, '''laskavost'''. Jejich pojem '''spravedlnost''' se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti '''zodpovědného''' občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako '''občanství''', ale také '''vůdcovství'''. '''Umírněností''' myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako '''odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost,''' ale také '''obezřetnost a sebedisciplínu'''. '''Spiritualita''' nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka '''smysl''', a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde '''smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor''' a '''spiritualitu ve smyslu víry''', která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, '''Ruut Veethoven''' vytvořil '''Světovou databázi štěstí''', také existuje '''Index šťastné planety'''. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.&amp;lt;ref&amp;gt;Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým [[Fenomenologie|fenomenologickým]] naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: '''Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi?''' Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor [[Představivost|představ]] a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv '''názor ostatních na nás samé''', tyto názory posléze [[Internalizace|internalizujeme]]. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše [[chování]] i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu [[Emoce|emocí]], od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle '''Bandury''' také význam tzv. '''ideální a požadované já'''. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání [[Inteligence|klasické inteligence]] se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  [[Emoční inteligence|'''Emoční inteligence''']] byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem '''Golemanem'''. Emoční inteligence rozlišuje '''dva podtypy''' emoční inteligence, a to '''zaměřenu dovnitř''', tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a '''zaměřenou ven,''' tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje '''šest základních emocí,''' které jsou evolučně staré a projevují se daným [[Emoce a emocionalita. Vlastnosti emocí|fyziologickým pochodem s emocí spojeným]]. Těmito emocemi jsou '''hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek'''. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy '''typologii lidí''' na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje '''čistý typ s vysokým IQ''', racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak '''čistý typ s vysokým EQ''', tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sociální inteligence''' se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog '''Reuven Bar-On''', který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost [[Regulace a psychické řízení činnosti, chování a jednání. Plánování. Exekutivní funkce.|regulovat]] a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují '''sociální inteligenci''' spíše jako '''schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování''', schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: 1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní, 2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) tak ne, 3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí nepublikované zdroje==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z konference Psychopatie - znak doby? pořádané 23.11.2019, pod záštitou Institutu psychologie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Další doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Babiak, P., &amp;amp; Hare, R. D. (2014). ''Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce''. Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Löhken, S., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům''. Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Seligman, M. E. P., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život''. Dobrovský.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Honzák, R., &amp;amp; Honzák, F. ([2018]). ''Čas psychopatů''. Galén.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Zdroje obrázků===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*http://en.wikipedia.org/wiki/Carl_Rogers#mediaviewer/File:Carlrogers.jpg&lt;br /&gt;
*http://citywire.co.uk/new-model-adviser/news/book-review-motivation-and-personality-by-abraham-maslow/a501223&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Association for Humanistic Psychology – http://www.ahpweb.org/&lt;br /&gt;
*Society for Humanistic Psychology, Division 32 of the American Psychological Association – http://www.apa.org/divisions/div32/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy na související články===&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Poruchy osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Emoční inteligence]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
pozitivní psychologie, psychopatie, sebepojetí, osobnostní inventáře&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie osobnosti|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63045</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63045"/>
		<updated>2020-11-29T11:42:21Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Další doporučená literatura */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o '''propojení psychologických disciplín''', spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje '''fenomenologicky holistický pohled''' na člověka, o tom svědčí např. vznik [[personální psychologie]] (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – [[psychologie celoživotního vývoje]] (zakládají se na [[Vývojová psychologie|vývojové psychologii]], [[Psychologie osobnosti|psychologii osobnosti]] a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V '''populární literatuře''', která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata '''psychopatie''' (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak '''pozitivní psychologie''' (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují '''témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody''', dále pak '''praktická psychologie''' (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné [[koučování]], které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]] staví na poli osobnosti do středu zájmu '''[[charakter]].''' '''Martin Sellingman''', který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících '''šest ctností''', které dle jejich názoru formují dobrý charakter:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*moudrost&lt;br /&gt;
*spravedlnost&lt;br /&gt;
*odvaha&lt;br /&gt;
*lidskost (láska)&lt;br /&gt;
*umírněnost&lt;br /&gt;
*spiritualita&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit '''klasifikační model''' pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a [[Filozofie a náboženství|filozofické]] literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Moudrost a poznání''', jako první ctnost zahrnuje '''získávání a následné zacházení s vědomostmi''', včetně '''tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti''' vůči novým informacím. '''Odvaha''' zaštituje, jak '''statečnost''', tak '''vytrvání''' a '''pravdomluvnost''' a '''vitalitu'''. '''Lidskost''' neboli láska k druhým, '''laskavost'''. Jejich pojem '''spravedlnost''' se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti '''zodpovědného''' občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako '''občanství''', ale také '''vůdcovství'''. '''Umírněností''' myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako '''odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost,''' ale také '''obezřetnost a sebedisciplínu'''. '''Spiritualita''' nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka '''smysl''', a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde '''smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor''' a '''spiritualitu ve smyslu víry''', která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, '''Ruut Veethoven''' vytvořil '''Světovou databázi štěstí''', také existuje '''Index šťastné planety'''. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.&amp;lt;ref&amp;gt;Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým [[Fenomenologie|fenomenologickým]] naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: '''Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi?''' Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor [[Představivost|představ]] a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv '''názor ostatních na nás samé''', tyto názory posléze [[Internalizace|internalizujeme]]. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše [[chování]] i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu [[Emoce|emocí]], od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle '''Bandury''' také význam tzv. '''ideální a požadované já'''. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání [[Inteligence|klasické inteligence]] se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  [[Emoční inteligence|'''Emoční inteligence''']] byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem '''Golemanem'''. Emoční inteligence rozlišuje '''dva podtypy''' emoční inteligence, a to '''zaměřenu dovnitř''', tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a '''zaměřenou ven,''' tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje '''šest základních emocí,''' které jsou evolučně staré a projevují se daným [[Emoce a emocionalita. Vlastnosti emocí|fyziologickým pochodem s emocí spojeným]]. Těmito emocemi jsou '''hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek'''. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy '''typologii lidí''' na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje '''čistý typ s vysokým IQ''', racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak '''čistý typ s vysokým EQ''', tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sociální inteligence''' se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog '''Reuven Bar-On''', který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost [[Regulace a psychické řízení činnosti, chování a jednání. Plánování. Exekutivní funkce.|regulovat]] a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují '''sociální inteligenci''' spíše jako '''schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování''', schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: 1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní, 2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) tak ne, 3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí nepublikované zdroje==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z konference Psychopatie - znak doby? pořádané 23.11.2019, pod záštitou Institutu psychologie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Další doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Babiak, P., &amp;amp; Hare, R. D. (2014). ''Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce''. Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Löhken, S., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům''. Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Seligman, M. E. P., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život''. Dobrovský.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Honzák, R., &amp;amp; Honzák, F. ([2018]). ''Čas psychopatů''. Galén.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Zdroje obrázků===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*http://en.wikipedia.org/wiki/Carl_Rogers#mediaviewer/File:Carlrogers.jpg&lt;br /&gt;
*http://citywire.co.uk/new-model-adviser/news/book-review-motivation-and-personality-by-abraham-maslow/a501223&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Association for Humanistic Psychology – http://www.ahpweb.org/&lt;br /&gt;
*Society for Humanistic Psychology, Division 32 of the American Psychological Association – http://www.apa.org/divisions/div32/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy na související články===&lt;br /&gt;
[[Humanistická psychologie osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Seberealizace]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Abraham H. Maslow]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Carl R. Rogers]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
humanistická psychologie, třetí síla v psychologii, humanistické pojetí člověka, sebeaktualizace&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie osobnosti|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63044</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63044"/>
		<updated>2020-11-29T11:41:51Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Externí nepublikované zdroje */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o '''propojení psychologických disciplín''', spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje '''fenomenologicky holistický pohled''' na člověka, o tom svědčí např. vznik [[personální psychologie]] (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – [[psychologie celoživotního vývoje]] (zakládají se na [[Vývojová psychologie|vývojové psychologii]], [[Psychologie osobnosti|psychologii osobnosti]] a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V '''populární literatuře''', která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata '''psychopatie''' (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak '''pozitivní psychologie''' (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují '''témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody''', dále pak '''praktická psychologie''' (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné [[koučování]], které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]] staví na poli osobnosti do středu zájmu '''[[charakter]].''' '''Martin Sellingman''', který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících '''šest ctností''', které dle jejich názoru formují dobrý charakter:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*moudrost&lt;br /&gt;
*spravedlnost&lt;br /&gt;
*odvaha&lt;br /&gt;
*lidskost (láska)&lt;br /&gt;
*umírněnost&lt;br /&gt;
*spiritualita&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit '''klasifikační model''' pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a [[Filozofie a náboženství|filozofické]] literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Moudrost a poznání''', jako první ctnost zahrnuje '''získávání a následné zacházení s vědomostmi''', včetně '''tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti''' vůči novým informacím. '''Odvaha''' zaštituje, jak '''statečnost''', tak '''vytrvání''' a '''pravdomluvnost''' a '''vitalitu'''. '''Lidskost''' neboli láska k druhým, '''laskavost'''. Jejich pojem '''spravedlnost''' se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti '''zodpovědného''' občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako '''občanství''', ale také '''vůdcovství'''. '''Umírněností''' myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako '''odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost,''' ale také '''obezřetnost a sebedisciplínu'''. '''Spiritualita''' nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka '''smysl''', a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde '''smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor''' a '''spiritualitu ve smyslu víry''', která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, '''Ruut Veethoven''' vytvořil '''Světovou databázi štěstí''', také existuje '''Index šťastné planety'''. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.&amp;lt;ref&amp;gt;Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým [[Fenomenologie|fenomenologickým]] naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: '''Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi?''' Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor [[Představivost|představ]] a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv '''názor ostatních na nás samé''', tyto názory posléze [[Internalizace|internalizujeme]]. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše [[chování]] i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu [[Emoce|emocí]], od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle '''Bandury''' také význam tzv. '''ideální a požadované já'''. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání [[Inteligence|klasické inteligence]] se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  [[Emoční inteligence|'''Emoční inteligence''']] byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem '''Golemanem'''. Emoční inteligence rozlišuje '''dva podtypy''' emoční inteligence, a to '''zaměřenu dovnitř''', tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a '''zaměřenou ven,''' tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje '''šest základních emocí,''' které jsou evolučně staré a projevují se daným [[Emoce a emocionalita. Vlastnosti emocí|fyziologickým pochodem s emocí spojeným]]. Těmito emocemi jsou '''hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek'''. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy '''typologii lidí''' na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje '''čistý typ s vysokým IQ''', racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak '''čistý typ s vysokým EQ''', tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sociální inteligence''' se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog '''Reuven Bar-On''', který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost [[Regulace a psychické řízení činnosti, chování a jednání. Plánování. Exekutivní funkce.|regulovat]] a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují '''sociální inteligenci''' spíše jako '''schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování''', schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: 1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní, 2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) tak ne, 3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí nepublikované zdroje==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z konference Psychopatie - znak doby? pořádané 23.11.2019, pod záštitou Institutu psychologie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Další doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
abiak, P., &amp;amp; Hare, R. D. (2014). ''Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce''. Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Löhken, S., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům''. Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Seligman, M. E. P., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život''. Dobrovský.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Honzák, R., &amp;amp; Honzák, F. ([2018]). ''Čas psychopatů''. Galén.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Zdroje obrázků===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*http://en.wikipedia.org/wiki/Carl_Rogers#mediaviewer/File:Carlrogers.jpg&lt;br /&gt;
*http://citywire.co.uk/new-model-adviser/news/book-review-motivation-and-personality-by-abraham-maslow/a501223&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Association for Humanistic Psychology – http://www.ahpweb.org/&lt;br /&gt;
*Society for Humanistic Psychology, Division 32 of the American Psychological Association – http://www.apa.org/divisions/div32/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy na související články===&lt;br /&gt;
[[Humanistická psychologie osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Seberealizace]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Abraham H. Maslow]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Carl R. Rogers]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
humanistická psychologie, třetí síla v psychologii, humanistické pojetí člověka, sebeaktualizace&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie osobnosti|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63042</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=63042"/>
		<updated>2020-11-29T11:38:42Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Odkazy[editovat | editovat zdroj] */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o '''propojení psychologických disciplín''', spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje '''fenomenologicky holistický pohled''' na člověka, o tom svědčí např. vznik [[personální psychologie]] (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – [[psychologie celoživotního vývoje]] (zakládají se na [[Vývojová psychologie|vývojové psychologii]], [[Psychologie osobnosti|psychologii osobnosti]] a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V '''populární literatuře''', která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata '''psychopatie''' (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak '''pozitivní psychologie''' (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují '''témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody''', dále pak '''praktická psychologie''' (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné [[koučování]], které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]] staví na poli osobnosti do středu zájmu '''[[charakter]].''' '''Martin Sellingman''', který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících '''šest ctností''', které dle jejich názoru formují dobrý charakter:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*moudrost&lt;br /&gt;
*spravedlnost&lt;br /&gt;
*odvaha&lt;br /&gt;
*lidskost (láska)&lt;br /&gt;
*umírněnost&lt;br /&gt;
*spiritualita&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit '''klasifikační model''' pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a [[Filozofie a náboženství|filozofické]] literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Moudrost a poznání''', jako první ctnost zahrnuje '''získávání a následné zacházení s vědomostmi''', včetně '''tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti''' vůči novým informacím. '''Odvaha''' zaštituje, jak '''statečnost''', tak '''vytrvání''' a '''pravdomluvnost''' a '''vitalitu'''. '''Lidskost''' neboli láska k druhým, '''laskavost'''. Jejich pojem '''spravedlnost''' se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti '''zodpovědného''' občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako '''občanství''', ale také '''vůdcovství'''. '''Umírněností''' myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako '''odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost,''' ale také '''obezřetnost a sebedisciplínu'''. '''Spiritualita''' nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka '''smysl''', a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde '''smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor''' a '''spiritualitu ve smyslu víry''', která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, '''Ruut Veethoven''' vytvořil '''Světovou databázi štěstí''', také existuje '''Index šťastné planety'''. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.&amp;lt;ref&amp;gt;Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým [[Fenomenologie|fenomenologickým]] naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: '''Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi?''' Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor [[Představivost|představ]] a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv '''názor ostatních na nás samé''', tyto názory posléze [[Internalizace|internalizujeme]]. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše [[chování]] i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu [[Emoce|emocí]], od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle '''Bandury''' také význam tzv. '''ideální a požadované já'''. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání [[Inteligence|klasické inteligence]] se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  [[Emoční inteligence|'''Emoční inteligence''']] byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem '''Golemanem'''. Emoční inteligence rozlišuje '''dva podtypy''' emoční inteligence, a to '''zaměřenu dovnitř''', tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a '''zaměřenou ven,''' tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje '''šest základních emocí,''' které jsou evolučně staré a projevují se daným [[Emoce a emocionalita. Vlastnosti emocí|fyziologickým pochodem s emocí spojeným]]. Těmito emocemi jsou '''hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek'''. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy '''typologii lidí''' na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje '''čistý typ s vysokým IQ''', racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak '''čistý typ s vysokým EQ''', tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sociální inteligence''' se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog '''Reuven Bar-On''', který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost [[Regulace a psychické řízení činnosti, chování a jednání. Plánování. Exekutivní funkce.|regulovat]] a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují '''sociální inteligenci''' spíše jako '''schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování''', schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: 1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní, 2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) tak ne, 3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí nepublikované zdroje==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D., získané v rámci kurzu Psychologie osobnosti vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Další doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
abiak, P., &amp;amp; Hare, R. D. (2014). ''Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce''. Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Löhken, S., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům''. Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Seligman, M. E. P., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život''. Dobrovský.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Honzák, R., &amp;amp; Honzák, F. ([2018]). ''Čas psychopatů''. Galén.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Zdroje obrázků===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*http://en.wikipedia.org/wiki/Carl_Rogers#mediaviewer/File:Carlrogers.jpg&lt;br /&gt;
*http://citywire.co.uk/new-model-adviser/news/book-review-motivation-and-personality-by-abraham-maslow/a501223&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Association for Humanistic Psychology – http://www.ahpweb.org/&lt;br /&gt;
*Society for Humanistic Psychology, Division 32 of the American Psychological Association – http://www.apa.org/divisions/div32/&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy na související články===&lt;br /&gt;
[[Humanistická psychologie osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie osobnosti]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Seberealizace]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Abraham H. Maslow]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Carl R. Rogers]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
humanistická psychologie, třetí síla v psychologii, humanistické pojetí člověka, sebeaktualizace&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Psychologie osobnosti|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=62951</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=62951"/>
		<updated>2020-11-28T19:16:20Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence) */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o '''propojení psychologických disciplín''', spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje '''fenomenologicky holistický pohled''' na člověka, o tom svědčí např. vznik [[personální psychologie]] (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – [[psychologie celoživotního vývoje]] (zakládají se na [[Vývojová psychologie|vývojové psychologii]], [[Psychologie osobnosti|psychologii osobnosti]] a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V '''populární literatuře''', která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata '''psychopatie''' (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak '''pozitivní psychologie''' (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují '''témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody''', dále pak '''praktická psychologie''' (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné [[koučování]], které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]] staví na poli osobnosti do středu zájmu '''[[charakter]].''' '''Martin Sellingman''', který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících '''šest ctností''', které dle jejich názoru formují dobrý charakter:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*moudrost&lt;br /&gt;
*spravedlnost&lt;br /&gt;
*odvaha&lt;br /&gt;
*lidskost (láska)&lt;br /&gt;
*umírněnost&lt;br /&gt;
*spiritualita&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit '''klasifikační model''' pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a [[Filozofie a náboženství|filozofické]] literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Moudrost a poznání''', jako první ctnost zahrnuje '''získávání a následné zacházení s vědomostmi''', včetně '''tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti''' vůči novým informacím. '''Odvaha''' zaštituje, jak '''statečnost''', tak '''vytrvání''' a '''pravdomluvnost''' a '''vitalitu'''. '''Lidskost''' neboli láska k druhým, '''laskavost'''. Jejich pojem '''spravedlnost''' se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti '''zodpovědného''' občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako '''občanství''', ale také '''vůdcovství'''. '''Umírněností''' myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako '''odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost,''' ale také '''obezřetnost a sebedisciplínu'''. '''Spiritualita''' nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka '''smysl''', a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde '''smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor''' a '''spiritualitu ve smyslu víry''', která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, '''Ruut Veethoven''' vytvořil '''Světovou databázi štěstí''', také existuje '''Index šťastné planety'''. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.&amp;lt;ref&amp;gt;Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým [[Fenomenologie|fenomenologickým]] naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: '''Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi?''' Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor [[Představivost|představ]] a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv '''názor ostatních na nás samé''', tyto názory posléze [[Internalizace|internalizujeme]]. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše [[chování]] i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu [[Emoce|emocí]], od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle '''Bandury''' také význam tzv. '''ideální a požadované já'''. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání [[Inteligence|klasické inteligence]] se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  [[Emoční inteligence|'''Emoční inteligence''']] byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem '''Golemanem'''. Emoční inteligence rozlišuje '''dva podtypy''' emoční inteligence, a to '''zaměřenu dovnitř''', tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a '''zaměřenou ven,''' tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje '''šest základních emocí,''' které jsou evolučně staré a projevují se daným [[Emoce a emocionalita. Vlastnosti emocí|fyziologickým pochodem s emocí spojeným]]. Těmito emocemi jsou '''hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek'''. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy '''typologii lidí''' na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje '''čistý typ s vysokým IQ''', racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak '''čistý typ s vysokým EQ''', tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sociální inteligence''' se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog '''Reuven Bar-On''', který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost [[Regulace a psychické řízení činnosti, chování a jednání. Plánování. Exekutivní funkce.|regulovat]] a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují '''sociální inteligenci''' spíše jako '''schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování''', schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: 1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní, 2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) tak ne, 3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy[editovat | editovat zdroj]==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura[editovat | editovat zdroj]===&lt;br /&gt;
Babiak, P., &amp;amp; Hare, R. D. (2014). ''Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce''. Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Löhken, S., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům''. Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Seligman, M. E. P., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život''. Dobrovský.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Honzák, R., &amp;amp; Honzák, F. ([2018]). ''Čas psychopatů''. Galén.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova[editovat | editovat zdroj]===&lt;br /&gt;
[[Speciální:Kategorie|Kategorie]]: &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Základy obecné psychologie&lt;br /&gt;
*Psychologie Osobnosti&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=62950</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=62950"/>
		<updated>2020-11-28T19:07:49Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Sebepojetí */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o '''propojení psychologických disciplín''', spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje '''fenomenologicky holistický pohled''' na člověka, o tom svědčí např. vznik [[personální psychologie]] (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – [[psychologie celoživotního vývoje]] (zakládají se na [[Vývojová psychologie|vývojové psychologii]], [[Psychologie osobnosti|psychologii osobnosti]] a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V '''populární literatuře''', která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata '''psychopatie''' (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak '''pozitivní psychologie''' (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují '''témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody''', dále pak '''praktická psychologie''' (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné [[koučování]], které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]] staví na poli osobnosti do středu zájmu '''[[charakter]].''' '''Martin Sellingman''', který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících '''šest ctností''', které dle jejich názoru formují dobrý charakter:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*moudrost&lt;br /&gt;
*spravedlnost&lt;br /&gt;
*odvaha&lt;br /&gt;
*lidskost (láska)&lt;br /&gt;
*umírněnost&lt;br /&gt;
*spiritualita&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit '''klasifikační model''' pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a [[Filozofie a náboženství|filozofické]] literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Moudrost a poznání''', jako první ctnost zahrnuje '''získávání a následné zacházení s vědomostmi''', včetně '''tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti''' vůči novým informacím. '''Odvaha''' zaštituje, jak '''statečnost''', tak '''vytrvání''' a '''pravdomluvnost''' a '''vitalitu'''. '''Lidskost''' neboli láska k druhým, '''laskavost'''. Jejich pojem '''spravedlnost''' se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti '''zodpovědného''' občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako '''občanství''', ale také '''vůdcovství'''. '''Umírněností''' myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako '''odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost,''' ale také '''obezřetnost a sebedisciplínu'''. '''Spiritualita''' nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka '''smysl''', a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde '''smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor''' a '''spiritualitu ve smyslu víry''', která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, '''Ruut Veethoven''' vytvořil '''Světovou databázi štěstí''', také existuje '''Index šťastné planety'''. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.&amp;lt;ref&amp;gt;Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým [[Fenomenologie|fenomenologickým]] naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: '''Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi?''' Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor [[Představivost|představ]] a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv '''názor ostatních na nás samé''', tyto názory posléze [[Internalizace|internalizujeme]]. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše [[chování]] i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu [[Emoce|emocí]], od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle '''Bandury''' také význam tzv. '''ideální a požadované já'''. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání klasické inteligence se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  Emoční inteligence byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem Golemanem. Emoční inteligence rozlišuje dva podtypy emoční inteligence, a to zaměřenu dovnitř, tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a zaměřenou ven, tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje šest základních emocí, které jsou evolučně staré a projevují se daným fyziologickým pochodem s emocí spojeným. Těmito emocemi jsou hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy typologii lidí na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje čistý typ s vysokým IQ, racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak čistý typ s vysokým EQ, tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální inteligence se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog Reuven Bar-On, který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost regulovat a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují sociální inteligenci spíše jako schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování, schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: 1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní, 2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) tak ne, 3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy[editovat | editovat zdroj]==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura[editovat | editovat zdroj]===&lt;br /&gt;
Babiak, P., &amp;amp; Hare, R. D. (2014). ''Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce''. Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Löhken, S., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům''. Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Seligman, M. E. P., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život''. Dobrovský.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Honzák, R., &amp;amp; Honzák, F. ([2018]). ''Čas psychopatů''. Galén.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova[editovat | editovat zdroj]===&lt;br /&gt;
[[Speciální:Kategorie|Kategorie]]: &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Základy obecné psychologie&lt;br /&gt;
*Psychologie Osobnosti&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=62948</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=62948"/>
		<updated>2020-11-28T18:50:19Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o '''propojení psychologických disciplín''', spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje '''fenomenologicky holistický pohled''' na člověka, o tom svědčí např. vznik [[personální psychologie]] (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – [[psychologie celoživotního vývoje]] (zakládají se na [[Vývojová psychologie|vývojové psychologii]], [[Psychologie osobnosti|psychologii osobnosti]] a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V '''populární literatuře''', která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata '''psychopatie''' (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak '''pozitivní psychologie''' (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují '''témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody''', dále pak '''praktická psychologie''' (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné [[koučování]], které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
[[Pozitivní psychologie]] staví na poli osobnosti do středu zájmu '''[[charakter]].''' '''Martin Sellingman''', který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících '''šest ctností''', které dle jejich názoru formují dobrý charakter:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* moudrost&lt;br /&gt;
* spravedlnost&lt;br /&gt;
* odvaha&lt;br /&gt;
* lidskost (láska)&lt;br /&gt;
* umírněnost&lt;br /&gt;
* spiritualita&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit '''klasifikační model''' pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a [[Filozofie a náboženství|filozofické]] literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Moudrost a poznání''', jako první ctnost zahrnuje '''získávání a následné zacházení s vědomostmi''', včetně '''tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti''' vůči novým informacím. '''Odvaha''' zaštituje, jak '''statečnost''', tak '''vytrvání''' a '''pravdomluvnost''' a '''vitalitu'''. '''Lidskost''' neboli láska k druhým, '''laskavost'''. Jejich pojem '''spravedlnost''' se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti '''zodpovědného''' občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako '''občanství''', ale také '''vůdcovství'''. '''Umírněností''' myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako '''odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost,''' ale také '''obezřetnost a sebedisciplínu'''. '''Spiritualita''' nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka '''smysl''', a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde '''smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor''' a '''spiritualitu ve smyslu víry''', která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, '''Ruut Veethoven''' vytvořil '''Světovou databázi štěstí''', také existuje '''Index šťastné planety'''. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.&amp;lt;ref&amp;gt;Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým fenomenologickým naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi? Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor představ a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv názor ostatních na nás samé, tyto názory posléze internalizujeme. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše chování i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu emocí, od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle Bandury také význam tzv. ideální a požadované já. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání klasické inteligence se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  Emoční inteligence byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem Golemanem. Emoční inteligence rozlišuje dva podtypy emoční inteligence, a to zaměřenu dovnitř, tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a zaměřenou ven, tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje šest základních emocí, které jsou evolučně staré a projevují se daným fyziologickým pochodem s emocí spojeným. Těmito emocemi jsou hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy typologii lidí na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje čistý typ s vysokým IQ, racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak čistý typ s vysokým EQ, tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální inteligence se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog Reuven Bar-On, který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost regulovat a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují sociální inteligenci spíše jako schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování, schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: 1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní, 2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) tak ne, 3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy[editovat | editovat zdroj]==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura[editovat | editovat zdroj]===&lt;br /&gt;
Babiak, P., &amp;amp; Hare, R. D. (2014). ''Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce''. Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Löhken, S., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům''. Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Seligman, M. E. P., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život''. Dobrovský.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Honzák, R., &amp;amp; Honzák, F. ([2018]). ''Čas psychopatů''. Galén.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova[editovat | editovat zdroj]===&lt;br /&gt;
[[Speciální:Kategorie|Kategorie]]: &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Základy obecné psychologie&lt;br /&gt;
*Psychologie Osobnosti&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=62947</id>
		<title>Současné trendy v psychologii osobnosti.</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Sou%C4%8Dasn%C3%A9_trendy_v_psychologii_osobnosti.&amp;diff=62947"/>
		<updated>2020-11-28T18:42:51Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o '''propojení psychologických disciplín''', spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje '''fenomenologicky holistický pohled''' na člověka, o tom svědčí např. vznik [[personální psychologie]] (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – [[psychologie celoživotního vývoje]] (zakládají se na [[Vývojová psychologie|vývojové psychologii]], [[Psychologie osobnosti|psychologii osobnosti]] a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V '''populární literatuře''', která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata '''psychopatie''' (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak '''pozitivní psychologie''' (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují '''témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody''', dále pak '''praktická psychologie''' (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné [[koučování]], které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==&lt;br /&gt;
Pozitivní psychologie staví na poli osobnosti do středu zájmu charakter. Martin Sellingman, který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících šest ctností, které dle jejich názoru formují dobrý charakter – jsou jimi moudrost, spravedlnost, odvaha, lidskost (láska), umírněnost a spiritualita.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit klasifikační model pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a filozofické literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Moudrost a poznání, jako první ctnost zahrnuje získávání a následné zacházení s vědomostmi, včetně tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti vůči novým informacím. Odvaha zaštituje, jak statečnost, tak vytrvání a pravdomluvnost a vitalitu. Lidskost neboli láska k druhým, laskavost. Jejich pojem spravedlnost se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti zodpovědného občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako občanství, ale také vůdcovství. Umírněností myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost, ale také obezřetnost a sebedisciplínu. Spiritualita nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka smysl, a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor a spiritualitu ve smyslu víry, která nemusí být náboženského původu.&amp;lt;ref&amp;gt;(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, Ruut Veethoven vytvořil Světovou databázi štěstí, také existuje Index šťastné planety. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.&amp;lt;ref&amp;gt;Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Kvalita života==&lt;br /&gt;
Je další pojem vycházející zejména z pozitivní psychologie, kdy se vychází zejména z pojmu well-being. Jedná se o snahu měřit spokojenost člověka se svým životem, kvalitou života se od roku 1995 zabývá také WHO, jako jedním z ukazatelů. Měřit kvalitu života se vyplácí nejen u klinických pacientů, měření kvality života ukazuje novou perspektivu, která je více fenomenologická a subjektivně individuálně zaměřená. Zahrnuje jak otázky fyzického zdraví, tak psychického nastavení, osobnostních hodnot, vztahů a vztahu k prostředí ve kterém daní lidé žijí. Snaží se tedy obsáhnout člověka v širším kontextu. V pracích nejen na poli psychologie, ale také somatické medicíny, výzkumu, sociologie patří otázka kvality života, či subjektivní spokojenosti k frekventovaně zkoumaným.&amp;lt;ref&amp;gt;WHO (2020). WHOQOL: Measuring Quality of Life, Retrieved from: www.who.int&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sebepojetí==&lt;br /&gt;
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým fenomenologickým naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi? Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor představ a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv názor ostatních na nás samé, tyto názory posléze internalizujeme. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše chování i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu emocí, od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle Bandury také význam tzv. ideální a požadované já. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==&lt;br /&gt;
Ke zkoumání klasické inteligence se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  Emoční inteligence byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem Golemanem. Emoční inteligence rozlišuje dva podtypy emoční inteligence, a to zaměřenu dovnitř, tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a zaměřenou ven, tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje šest základních emocí, které jsou evolučně staré a projevují se daným fyziologickým pochodem s emocí spojeným. Těmito emocemi jsou hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy typologii lidí na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje čistý typ s vysokým IQ, racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak čistý typ s vysokým EQ, tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. &amp;lt;ref&amp;gt;Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální inteligence se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog Reuven Bar-On, který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost regulovat a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují sociální inteligenci spíše jako schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování, schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.&amp;lt;ref&amp;gt;''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). &amp;lt;nowiki&amp;gt;https://theses.cz/id/28bhk3/160130&amp;lt;/nowiki&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==&lt;br /&gt;
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: 1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní, 2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) tak ne, 3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.&amp;lt;ref&amp;gt;Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.&amp;lt;ref&amp;gt;The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy[editovat | editovat zdroj]==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura[editovat | editovat zdroj]===&lt;br /&gt;
Babiak, P., &amp;amp; Hare, R. D. (2014). ''Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce''. Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Löhken, S., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům''. Grada.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Seligman, M. E. P., &amp;amp; Hare, R. D. (2013). ''Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život''. Dobrovský.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Honzák, R., &amp;amp; Honzák, F. ([2018]). ''Čas psychopatů''. Galén.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova[editovat | editovat zdroj]===&lt;br /&gt;
[[Speciální:Kategorie|Kategorie]]: &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Základy obecné psychologie&lt;br /&gt;
*Psychologie Osobnosti&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Specifika_klinicko-psychologick%C3%A9ho_vy%C5%A1et%C5%99en%C3%AD_d%C4%9Bt%C3%AD&amp;diff=62433</id>
		<title>Specifika klinicko-psychologického vyšetření dětí</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Specifika_klinicko-psychologick%C3%A9ho_vy%C5%A1et%C5%99en%C3%AD_d%C4%9Bt%C3%AD&amp;diff=62433"/>
		<updated>2020-10-26T15:27:52Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* Další doporučená literatura */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;[[Státnicové otázky (nMgr) z psychologické diagnostiky|Psychologická diagnostika]] je oblast psychologie, jejímž cílem je posouzení vyšetřovaného podle různých charakteristik, zjištění [[Vlastnosti osobnosti a možnosti jejich klasifikace|psychických vlastností,]] posouzení jeho osobnosti a celkového stavu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Do klinického vyšetření dětí zasahují [[Státnicové otázky (nMgr) z vývojové psychologie|vývojové zákonitosti]], na rozdíl od vyšetření [[Dospělost|dospělého]] člověka volíme jiný přístup k vyšetření dítěte. Stejně tak volíme jiné metody, které často odpovídají vývojové problematice.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Králíková, L., Specifika dětské diagnostiky. ''In www.aliviocentrum.cz'' https://www.aliviocentrum.cz/index.php?page=detskadiagnostika&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==DĚTSKÝ KLINICKÝ PSYCHOLOG==&lt;br /&gt;
Klinicko- psychologické vyšetření dítěte by měl provádět dětský klinický psycholog. Vzhledem k tomu, že dnes je dětských klinických psychologů  okolo devadesáti, jsou velmi nedostatkovým zbožím. Důvodem proč je dětských klinických psychologů tak málo je vysoká náročnost podmínek, které adept na tuto kvalifikaci musí splnit. A také určitá ekonomická náročnost s tím spojená. Dětský klinický psycholog může být jen člověk, který vystuduje jednooborovou magisterskou psychologii, která navazuje na jednooborovou bakalářskou psychologii. Dále splní roční kurz psychologa ve zdravotnictví, kterým se kvalifikuje k tomu, že může nastoupit do pětileté atestace, na jejímž konci bude klinickým psychologem, dále musí splnit atestaci z psychoterapie, kterou lze vykonávat ve stejném čase. Pokud složí atestační zkoušky a stane se klinickým psychologem, může se přihlásit do další, nadstavbové atestace, kterou již je dětská klinická psychologie. Tato atestace je dvouletá. Tedy při nejkratším možném čase trvá dvanáct let vzdělávání, než se jednotlivec může stát dětským klinickým psychologem, často se ale atestace protahují, popřípadě je nelze zvládnou z různých pracovních či osobních důvodů v nejrychlejším čase, délka atestace se tak může protáhnout i o pět, sedm let.&amp;lt;ref&amp;gt;''Reforma psychiatrie: Dětský klinický psycholog.'' (2016). www.refermapsychiatrie.cz from https://www.reformapsychiatrie.cz/wp-content/uploads/2016/07/160523_DKP_prezentace-MZ-CR.pdf&amp;lt;/ref&amp;gt; Z tohoto důvodu se v praxi setkáváme s tím, že toto specifické vyšetření dělá klinický psycholog, či psycholog ve zdravotnictví v atestaci, pod dohledem klinického psychologa v rámci zdravotního zařízení.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==PŘÍSTUP K DÍTĚTI==&lt;br /&gt;
Základním specifikem je odlišný přístup klinického psychologa k vyšetřované osobě. K vyšetření dítěte je třeba psychologa, který má '''praxi v práci s dětmi''', a umí s nimi rychle navázat '''bezpečný kontakt'''. Kontakt hraje ve vyšetření zásadní roli, jelikož motivuje dítě, bez navázání dobrého kontaktu je další práce s dítětem velmi složitá až nemožná. Proto dítěti poskytuje psycholog dostatek času, zvlášť pokud dítě není na vyšetření s pečující osobou, která by pocit bezpečí zajišťovala. Zvláště u malých dětí jsou proto rodiče někdy na začátku vyšetření přítomni.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psycholog sám přispívá k navození kontaktu tím, že uzpůsobuje řeč dítěti, je velmi vlídný, a vtahuje dítě do her, u menších dětí celé vyšetření vypadá v podstatě jako '''hra,''' je třeba respektovat, co chce dítě, a současně jeho hry kombinovat s vyšetřovacími technikami. Častou technikou je např. kresba. Psycholog dává pozor, aby dítě nepřetěžoval z důvodu vyčerpání pozornosti. Pozornosti se také přizpůsobuje '''délka vyšetření''', proto na v podstatě jedno vyšetření bývají rodiče zváni '''opakovaně''' (tzv. fragmentace vyšetření), což u dospělých jedinců nebývá.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dalším s čím dětský klinický psycholog počítá je '''celý rodinný systém''' dítěte, často tedy nedochází jen ke klinicko-psychologickému vyšetření dítěte samotného, ale je možné také provést diagnostiku rodiny. Rodiče jsou velmi důležitým zdrojem informací o dítěti, svým chováním dítě ovlivňují, vědomě i nevědomě. Specifickým problémem je velmi lehká '''ovlivnitelnost dítěte''', čehož se někteří rodiče snaží využít, klasicky u rozvodových sporů, a dítětem manipulují. To je velmi zrádné, pro psychologa relativně dobře odhalitelné a hlavně takovéto navádění v důsledku nejvíce ublíží dítěti samotnému.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zvláště u malých dětí si musí dávat na jednoduchou ovlivnitelnost dítěte také psycholog sám, je třeba si uvědomit, že dítě odpovídá tak, jak je odměňováno chováním druhého, proto je klinický psycholog velmi neutrální a v chování konstantní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Specifikem malých dětí jsou také '''konfabulace''', malé děti žijí ve světě plném [[Představivost, druhy představ a jejich vlastnosti. Teorie představivosti. Fantazie.|fantasie]] a svými fantasijními příběhy často doplňují prázdná místa, případně prezentují své sny či přání. Takovéto chování psycholog bere jako součást vývojového období.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==SPECIFICKÉ OBLASTI KLINICKO-PSYCHOLOGICKÉHO VYŠETŘENÍ DÍTĚTE==&lt;br /&gt;
V psychologické diagnostice jsou oblasti, které jsou specificky dětské a stejně tak oblasti, které jsou specifické pro dospělou populaci. Například vývoj osobnosti se považuje za plnohodnotně dokončený až v dospělém věku, proto není běžné dávat dětem určitě psychiatrické diagnózy. Na druhou stranu v období dětského vývoje jsou časové úseky, které jsou specifické pro vývoj určitých psychologických oblastí, typicky například [[Řeč|řeč.]] Také normy, tedy to, co psycholog považuje za '''normální, bývají u dětí širší,''' psycholog počítá s tím, že ne každé dítě se vyvíjí stejně rychle, a bere v potaz osobnost dítěte, možné genetické predispozice a také vliv prostředí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Velký rozdíl oproti dospělým, je také v projevech daného problému, děti mají silnou vazbu mezi psychikou a '''somatickou stránkou,''' vzhledem k tomu, že ještě natolik neumí odlišovat a popisovat emoce, se problém projevuje spíše skrze pobolívání bříška, únavnost, pomočování, noční běsy a další. Také se často projevují v chování, kdy tzv. zlobí, nebo mají jiné výchovné obtíže. Jiné děti zase mohou působit zakřiknutě a bojácně&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Klinicko-psychologické vyšetření lze provádět již od '''novorozeneckého věku.''' Na základě [[Posuzování novorozenců|posuzovacích škál]] je zjišťováno, zda projevy dítěte odpovídají normě, či dávají předzvěst patologii. Velkým zdrojem informací je také pozorování. Již u miminek lze usuzovat a vyšetřovat problémy senzorické (narušení zraku či sluchu), podezření na dětskou mozkovou obrnu a další, v takovýchto případech mívá psycholog dítě pod dohledem díky pravidelným kontrolám, kde se s rostoucím věkem dítěte specifikuje daná porucha, čím dříve je patologie zjištěna, tím dříve lze zahájit [[Psychoterapie u dětí, dospívajících, a u klientů vyššího věku|terapii]] a ulevit rodičům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro '''předškolní děti''' se již využívá více vyšetřovacích metod, také problematika se rozšiřuje, typické jsou problémy s řečí, zjištění mentální poruchy, [[Poruchy emocí, nálad a afektivity|poruchy emocí]] a jiné poruchy neurotického charakteru. Častá je také enuréza, či enkopréza, tikové poruchy, hyperaktivity, poruchy vzdoru, či různé spánkové poruchy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Školní věk''' s sebou přináší možnost [[Školní zralost|vyšetření školní zralosti]], ale také dovedností typických pro školní prostředí, časté jsou tedy [[Specifické poruchy učení|specifické poruchy učení,]] poruchy chování, ale také počátky sociální fóbie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro '''starší děti''' se témata ještě více rozšiřují, přibírají do svých životů více důležitých vztahů a škála problému se ve velkém rozevírá, adolescentní věk je také velkým milníkem ve vztazích s rodinou. Z čehož mohou pramenit [[poruchy nálad]], [[Neurotické, stresové; disociativní a somatoformní poruchy|úzkostné problémy]], poruchy příjmu potravy, tento věk je také kritický pro [[Schizofrenie|psychotické poruchy]]. Objevují se v čím dále mladším věku pokusy o sebepoškozování a sebevraždu. S počátkem sexuálního chování, lze také zaznamenat poruchy v této sféře. Současně je u starších dětí někdy možné již s velkou jistotou diagnostikovat [[Poruchy osobnosti|poruchu osobnosti]].&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Skrze klinickou diagnostiku se ale také vyšetřují poruchy, které nejsou výsledkem genetické výbavy či vztahových problémů dítěte. Ale jedná se problematické prostředí, které má na dítě velmi zásadně negativní dopad. Jedná se o [[syndrom CAN]], sexuální zneužívání a trestné činy působené na dítěti&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==VEDENÍ PSYCHOLOGICKÉHO VYŠETŘENÍ==&lt;br /&gt;
Níže popsaný postup je jen orientační, vzhledem k různorodosti problematiky, se psycholog každým klientem zabývá individuálním způsobem, výsledkem vyšetření má být splnění zakázky. '''Zakázka''' je nějaký cíl, který dané vyšetření má, často je zadáno lékařem. Někdy je možné se setkat s tím, že psychologové využívají metody, se kterými umí dobře pracovat, i když pro dané dítě nemusí být zcela adekvátní, tomuto postupu je ale doporučeno se vyhnout a využívat metody, které jsou cílené.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První fází je příprava na samostatné vyšetření. Toto umožňuje podrobná znalost dokumentace klienta. Při prvokontaktu dochází také často k tzv. mapování, je třeba mimo jiné zjistit na jakých vyšetřeních dítě bylo, jaká je [[anamnéza]] a jaké je sociální zázemí dítěte. U specifických problematik by před nebo současně před klinicko-psychologickým vyšetřením měli proběhnout vyšetření somatická (např. u poruch řeči vyšetřit sluch dítěte). Další fázi je již zmíněné navázání kontaktu, o jeho důležitosti je již pojednáno výše. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vyšetření vždy obsahuje [[rozhovor]], dle věku dítěte se spojuje s hrou. Řazení technik se přizpůsobuje věku dítěte, malým dětem jsou [[Projektivní metody|projektivní techniky]] příjemné již ze začátku, zatímco [[Adolescence|adolescentům]] mohou připadat stresující a je lépe počkat, až bude prohlouben kontakt s psychologem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ukončování vyšetření by mělo mít pozitivního ducha jak pro dítě, tak pro rodiče. Proto se začíná s pozitivními zjištěními. Poskytované informace by měly mít uklidňující charakter, tedy pokud jsou nalezena negativní zjištění, měly by být sdělovány s určitou rezervou, současně s realistickým očekáváním, které daná skutečnost na rodiče má. Rodiče se nikdy neobviňují, je spíše zdůrazňována jejich role do budoucna. Je třeba postupovat mimořádně empaticky a myslet na to, že rodiče mohou potřebovat podporu také. Výstupem vyšetření je zpráva z vyšetření, kde by měly být jednoduše a bez odborného jazyka dány výsledky vyšetření v praktické rovině. Tedy není potřeba, aby ve zprávě bylo zaznamenáno, jakých dosahovalo dítě skórů v testech, ale spíše jak k dítěti prakticky a konktrétně přistupovat a jaké jsou praktické dopady daných zjištění. Nesdělujeme psychiatrickou diagnózu, toto by mělo být řešeno v součinnosti s lékařem, který diagnózu i na základě svých zjištění sdělí.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Říčan, P.,Krejčířová, D. (2006). ''Dětské klinická psychologie'' (4.přeprac. a dopl. vyd.). Grada.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==TECHNIKY PSYCHOLOGICKÉ DIAGNOSTIKY V DĚTSKÉM VĚKU==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===ROZHOVOR===&lt;br /&gt;
Rozhovor je základní technika diagnostického vyšetřování. Vedení rozhovoru je třeba se učit. Rozhovor má '''významnou neverbální složku''', která jej podtrhuje. V úvodním rozhovoru je dobré mluvit s celým rodinným systémem, nebo alespoň s dítětem a jedním rodičem, než je přistoupeno k samotnému vyšetření. Při vedení rozhovoru existuje mnoho technik, které lze použít k prohloubení komunikace. Mladším dětem se tyká, ale u starších je třeba se dovolit k tykání. Děti jsou psychologem oslovovány křestním jménem. Při rozhovoru se staršími dětmi psycholog i za přítomnosti rodiče dává najevo, že jejich názor je pro něj stejně důležitý, pokud to jde, vybízí spíše dítě, aby popisovalo situaci, a rodiče brzdí, pokud má snahu brát si za dítě slovo.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při rozhovoru se klinický psycholog soustředí zejména na oblast '''analýzy obtíží a příznaků,''' kvůli kterému dítě přišlo, tato analýza je velmi podrobná, zaměřuje se nejen na objektivní stavy, ale také na subjektivní prožívání situace. Dalším velkým okruhem bývají '''rodinné vztahy''', opět je snaha zjišťovat zvláště za pomocí behaviorálních otázek, jak život v rodině vypadá, ale také jaké jsou zde vztahy. Často se také řeší '''školní prostředí''', jaká je pozice dítěte mezi spolužáky, jaký je kontakt s učiteli.  A neméně důležité je ptát se jestli se v nedávné době nestaly nějaké '''zásadní životní události.''' Také se rozhovorem psycholog může dobře podívat na '''sny a vize''' do budoucna.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rozhovor je veden také '''s rodinou'''. Objektivitě se lze více přiblížit skrze názory všech členů rodiny. Cílem rozhovoru s rodinou je zjistit, jak vypadá '''život rodiny''', jak vypadají '''interakce rodiny''', první se spíše psycholog zabývá analýzou prostoru rodiny a rodinným životem, než se vrhne do analýzy obtíží a symptomů, dále se řeší '''vztah mezi rodiči''', také '''sourozenecké vztahy''', a nakonec také '''mezigenerační vztahy'''. Tento postup se doporučuje, kvůli tomu, že zezačátku se lidé lépe rozmlouvají o konkrétních situacích, které pro ně nejsou emočně nebezpečné, později se přistupuje k čím dál více emočně zbarveným tématům. Na všech úrovních může být zaznamenán přidružený problém, nebo, možná i častěji příčina obtíží. Klasickým příkladem je '''Stierlingův pojem delegace''', kdy si jeden nebo oba rodiče mohou skrze dítě naplňovat své sny.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===POZOROVÁNÍ RODINNÉ INTERAKCE===&lt;br /&gt;
U rodiny s malými dětmi je velmi informativní [[pozorování]] v jejich přirozeném prostředí, tedy v jejich domácnosti. Interakce u večeře, či ukládání ke spánku je velmi nabitá na informace. Pozorovatel svou přítomností samozřejmě zkresluje chování, zejména rodičů, dítě se ve svém prostředí chová stále stejně, popřípadě examinátor pozná, kdy rodiče ,,hrají divadlo,,. Tyto návštěvy v domácnosti ale mohou vzbudit nepřátelskou atmosféru, proto je nutné, pokud chceme, aby pozorování doma k něčemu vedlo, dobře vysvětlit rodině, že se je psycholog nesnaží nachytat, ale může tak vypozorovat konkrétní situace, které pak může pomoct rodině přenastavit do funkčnější podoby.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kvůli kontroverzi je ale mnohem běžnější, že se navozují pro pozorování na informace bohaté situace přímo ve vyšetřovně psychologa. Záleží na věku dětí, může se jednat o nějaký teoretický úkol, který má rodina spolu naplánovat, u menších dětí je vhodné vnést nějaký společný fyzický úkol, který spolu mají dovézt ke zdárnému konci. Při těchto vyšetřeních psycholog pozoruje '''interakci a dynamiku rodiny,''' kdo udává tempo, na koho se berou či neberou v řešení úlohy ohledy, zda je člen, kterému se musí všichni přizpůsobit, jak vypadá odporování atd. Výborně se k tomuto využívají různé projektivní techniky.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===PSYCHOLOGICKÉ TESTY===&lt;br /&gt;
K práci s dětmi klinický psycholog může využívat velké množství nástrojů, od novorozeneckých a vývojových škál, přes IQ testy až po testy specifických schopností a dovedností, testy školního prostředí atd. Velmi časté je užití projektivní a semiprojektivních testů. Tyto metody jsou mnohem podrobněji rozebrány v dalších kapitolách zejména psychologické diagnostiky, zde je prezentováno pouze shrnutí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
#Ranný věk :&lt;br /&gt;
##Škály chování novorozence:&lt;br /&gt;
###        Brazeltonova škála chování novorozence&lt;br /&gt;
###        Neurobehaviorální hodnocení dle Gardnerové, Karmela a spol.&lt;br /&gt;
###        Kornerové neurobehaviorální hodnocení nedonošeného dítěte&lt;br /&gt;
##Škály a vývojové testy do věku tří let&lt;br /&gt;
###        Gesselova škála&lt;br /&gt;
###        Buhlerové- Hetzerové Kleinkindertest&lt;br /&gt;
###        Škály N. Bayleyové&lt;br /&gt;
###        Mnichovská vývojová diagnostika&lt;br /&gt;
#Inteligenční testy:&lt;br /&gt;
##           Předškolní věk:&lt;br /&gt;
###       Stanford – Binet – dnes zejména SB-III (forma L-M)&lt;br /&gt;
###        Škála McCarthyové&lt;br /&gt;
###        Kaufmanův ABC&lt;br /&gt;
###        Wechslerův inteligenční test pro předškolní děti&lt;br /&gt;
##Školní věk:&lt;br /&gt;
###       Wechslerovy inteligenční testy pro děti školního věku&lt;br /&gt;
####  Pražský dětský Wechsler&lt;br /&gt;
####  Dnes užívaná třetí revize WISC III&lt;br /&gt;
###        Ravenovy progresivní matice&lt;br /&gt;
###        Snijders – Oomenův neverbální inteligenční test (SON)&lt;br /&gt;
###        Koschovy kostky (také neverb.)&lt;br /&gt;
###        Test struktury inteligence –TSI (od 13 let)&lt;br /&gt;
###        Stavělova orientační zkouška (od 4.třídy)&lt;br /&gt;
###        Test intelektového potenciálu –TIP (od 12 let)&lt;br /&gt;
#Diagnostika dílčích schopností, znalostí a dovedností:&lt;br /&gt;
##           Percepce:&lt;br /&gt;
###        Eldfeldtův reverzní test&lt;br /&gt;
###        Modifikovaný reverzní test pro předškolní děti –MRT&lt;br /&gt;
###        Rekogniční test reverzní tendence&lt;br /&gt;
###        Zkouška sluchové diferenciace -WM&lt;br /&gt;
###        Zkouška sluchové analýzy a syntézy – SAS-M&lt;br /&gt;
###        Test sluchové analýzy pro předškolní děti&lt;br /&gt;
##Motorika:&lt;br /&gt;
###        Oseretzkého test motorických dovedností&lt;br /&gt;
###        Orientační test dynamické praxe –OTDP&lt;br /&gt;
###        Zkouška laterality Matějčka a Žlaba&lt;br /&gt;
##Pozornost:&lt;br /&gt;
###        Číselný čtverec&lt;br /&gt;
###        Číselný obdelník&lt;br /&gt;
###        Test cesty&lt;br /&gt;
###        Test pozornosti D2&lt;br /&gt;
##Paměť:&lt;br /&gt;
###        Rey- Osterriethova komplexní figura&lt;br /&gt;
###        Bentonův vizuální retnční test&lt;br /&gt;
###        Paměťový test verbálního učení&lt;br /&gt;
###        Test zrakově-sluchového učení&lt;br /&gt;
###        Paměťový test LGT-3&lt;br /&gt;
###        Škála aktuální paměti –ŠAP&lt;br /&gt;
##Řeč:&lt;br /&gt;
###        Obrázkově- slovníková zkouška&lt;br /&gt;
###        Heidelberský test řečového vývoje –HSET&lt;br /&gt;
###        Zkouška mluvnických dovedností&lt;br /&gt;
###        Test doplňování vět&lt;br /&gt;
###        Test duševního obzoru a informovanosti – DOI&lt;br /&gt;
###        Test znalostí předškolíchdětí&lt;br /&gt;
#Školní znalosti a dovednosti&lt;br /&gt;
##        Zkouška čtení Matějčka&lt;br /&gt;
##        G – tes porozumění čteného textu&lt;br /&gt;
##        Čtecí diskriminační test&lt;br /&gt;
##         V-test – metoda verifikace vět&lt;br /&gt;
##        Diakgnostický diktát&lt;br /&gt;
##        Číselný trojúhelník&lt;br /&gt;
##        Kalkulia II&lt;br /&gt;
##        Kalkulia III&lt;br /&gt;
##        Barevná kalkulie&lt;br /&gt;
#Neprojektivní kresebné techniky&lt;br /&gt;
##        Kresba jako vývojový nástroj&lt;br /&gt;
##        Test kresby lidské postavy&lt;br /&gt;
##        Draw a person: A quantitative scoring systém – DAP&lt;br /&gt;
##        Test hvězd a vln&lt;br /&gt;
##        Test obreslování&lt;br /&gt;
##        Bender – Gestalt test&lt;br /&gt;
#Projektivní techniky:&lt;br /&gt;
##        Dětský Rorschach&lt;br /&gt;
##        CAT&lt;br /&gt;
##        Symmondsův Picture –Story Test pro adolescenty&lt;br /&gt;
##        CATO&lt;br /&gt;
##        Test ruky&lt;br /&gt;
##        Test pohádek&lt;br /&gt;
##        Asociační test (verb.)&lt;br /&gt;
##        Doplňování příběhů&lt;br /&gt;
##        Technika zvířat&lt;br /&gt;
##        Tři přání&lt;br /&gt;
##        Michalův Projektivní interview&lt;br /&gt;
##        Test barev&lt;br /&gt;
##        Test barevného diferenciálu&lt;br /&gt;
##        Scénotest&lt;br /&gt;
##        Testy světa&lt;br /&gt;
##        Krasba lidské postavy&lt;br /&gt;
##        Test stromu&lt;br /&gt;
##        Kresba rodiny&lt;br /&gt;
##        Kresba začarované rodiny&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Reference==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Další doporučená literatura===&lt;br /&gt;
Cognet, G. (2013). ''Dětská kresba jako diagnostický nástroj''. Portál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Langmeier, J., &amp;amp; Matějček, Z. (2011). ''Psychická deprivace v dětství''. Karolinum.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mertin, V., &amp;amp; Krejčová, L. (2013). ''Problémy s chováním ve škole - jak na ně: individuální výchovný plán''. Wolters Kluwer Česká republika.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
Dětská klinická psychologie, vyšetření, přístup k dítěti &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Kategorie===&lt;br /&gt;
Klinická psychologie a Psychologie zdraví&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Specifika_klinicko-psychologick%C3%A9ho_vy%C5%A1et%C5%99en%C3%AD_d%C4%9Bt%C3%AD&amp;diff=62432</id>
		<title>Specifika klinicko-psychologického vyšetření dětí</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Specifika_klinicko-psychologick%C3%A9ho_vy%C5%A1et%C5%99en%C3%AD_d%C4%9Bt%C3%AD&amp;diff=62432"/>
		<updated>2020-10-26T15:23:45Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* PSYCHOLOGICKÉ TESTY */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;[[Státnicové otázky (nMgr) z psychologické diagnostiky|Psychologická diagnostika]] je oblast psychologie, jejímž cílem je posouzení vyšetřovaného podle různých charakteristik, zjištění [[Vlastnosti osobnosti a možnosti jejich klasifikace|psychických vlastností,]] posouzení jeho osobnosti a celkového stavu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Do klinického vyšetření dětí zasahují [[Státnicové otázky (nMgr) z vývojové psychologie|vývojové zákonitosti]], na rozdíl od vyšetření [[Dospělost|dospělého]] člověka volíme jiný přístup k vyšetření dítěte. Stejně tak volíme jiné metody, které často odpovídají vývojové problematice.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Králíková, L., Specifika dětské diagnostiky. ''In www.aliviocentrum.cz'' https://www.aliviocentrum.cz/index.php?page=detskadiagnostika&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==DĚTSKÝ KLINICKÝ PSYCHOLOG==&lt;br /&gt;
Klinicko- psychologické vyšetření dítěte by měl provádět dětský klinický psycholog. Vzhledem k tomu, že dnes je dětských klinických psychologů  okolo devadesáti, jsou velmi nedostatkovým zbožím. Důvodem proč je dětských klinických psychologů tak málo je vysoká náročnost podmínek, které adept na tuto kvalifikaci musí splnit. A také určitá ekonomická náročnost s tím spojená. Dětský klinický psycholog může být jen člověk, který vystuduje jednooborovou magisterskou psychologii, která navazuje na jednooborovou bakalářskou psychologii. Dále splní roční kurz psychologa ve zdravotnictví, kterým se kvalifikuje k tomu, že může nastoupit do pětileté atestace, na jejímž konci bude klinickým psychologem, dále musí splnit atestaci z psychoterapie, kterou lze vykonávat ve stejném čase. Pokud složí atestační zkoušky a stane se klinickým psychologem, může se přihlásit do další, nadstavbové atestace, kterou již je dětská klinická psychologie. Tato atestace je dvouletá. Tedy při nejkratším možném čase trvá dvanáct let vzdělávání, než se jednotlivec může stát dětským klinickým psychologem, často se ale atestace protahují, popřípadě je nelze zvládnou z různých pracovních či osobních důvodů v nejrychlejším čase, délka atestace se tak může protáhnout i o pět, sedm let.&amp;lt;ref&amp;gt;''Reforma psychiatrie: Dětský klinický psycholog.'' (2016). www.refermapsychiatrie.cz from https://www.reformapsychiatrie.cz/wp-content/uploads/2016/07/160523_DKP_prezentace-MZ-CR.pdf&amp;lt;/ref&amp;gt; Z tohoto důvodu se v praxi setkáváme s tím, že toto specifické vyšetření dělá klinický psycholog, či psycholog ve zdravotnictví v atestaci, pod dohledem klinického psychologa v rámci zdravotního zařízení.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==PŘÍSTUP K DÍTĚTI==&lt;br /&gt;
Základním specifikem je odlišný přístup klinického psychologa k vyšetřované osobě. K vyšetření dítěte je třeba psychologa, který má '''praxi v práci s dětmi''', a umí s nimi rychle navázat '''bezpečný kontakt'''. Kontakt hraje ve vyšetření zásadní roli, jelikož motivuje dítě, bez navázání dobrého kontaktu je další práce s dítětem velmi složitá až nemožná. Proto dítěti poskytuje psycholog dostatek času, zvlášť pokud dítě není na vyšetření s pečující osobou, která by pocit bezpečí zajišťovala. Zvláště u malých dětí jsou proto rodiče někdy na začátku vyšetření přítomni.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psycholog sám přispívá k navození kontaktu tím, že uzpůsobuje řeč dítěti, je velmi vlídný, a vtahuje dítě do her, u menších dětí celé vyšetření vypadá v podstatě jako '''hra,''' je třeba respektovat, co chce dítě, a současně jeho hry kombinovat s vyšetřovacími technikami. Častou technikou je např. kresba. Psycholog dává pozor, aby dítě nepřetěžoval z důvodu vyčerpání pozornosti. Pozornosti se také přizpůsobuje '''délka vyšetření''', proto na v podstatě jedno vyšetření bývají rodiče zváni '''opakovaně''' (tzv. fragmentace vyšetření), což u dospělých jedinců nebývá.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dalším s čím dětský klinický psycholog počítá je '''celý rodinný systém''' dítěte, často tedy nedochází jen ke klinicko-psychologickému vyšetření dítěte samotného, ale je možné také provést diagnostiku rodiny. Rodiče jsou velmi důležitým zdrojem informací o dítěti, svým chováním dítě ovlivňují, vědomě i nevědomě. Specifickým problémem je velmi lehká '''ovlivnitelnost dítěte''', čehož se někteří rodiče snaží využít, klasicky u rozvodových sporů, a dítětem manipulují. To je velmi zrádné, pro psychologa relativně dobře odhalitelné a hlavně takovéto navádění v důsledku nejvíce ublíží dítěti samotnému.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zvláště u malých dětí si musí dávat na jednoduchou ovlivnitelnost dítěte také psycholog sám, je třeba si uvědomit, že dítě odpovídá tak, jak je odměňováno chováním druhého, proto je klinický psycholog velmi neutrální a v chování konstantní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Specifikem malých dětí jsou také '''konfabulace''', malé děti žijí ve světě plném [[Představivost, druhy představ a jejich vlastnosti. Teorie představivosti. Fantazie.|fantasie]] a svými fantasijními příběhy často doplňují prázdná místa, případně prezentují své sny či přání. Takovéto chování psycholog bere jako součást vývojového období.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==SPECIFICKÉ OBLASTI KLINICKO-PSYCHOLOGICKÉHO VYŠETŘENÍ DÍTĚTE==&lt;br /&gt;
V psychologické diagnostice jsou oblasti, které jsou specificky dětské a stejně tak oblasti, které jsou specifické pro dospělou populaci. Například vývoj osobnosti se považuje za plnohodnotně dokončený až v dospělém věku, proto není běžné dávat dětem určitě psychiatrické diagnózy. Na druhou stranu v období dětského vývoje jsou časové úseky, které jsou specifické pro vývoj určitých psychologických oblastí, typicky například [[Řeč|řeč.]] Také normy, tedy to, co psycholog považuje za '''normální, bývají u dětí širší,''' psycholog počítá s tím, že ne každé dítě se vyvíjí stejně rychle, a bere v potaz osobnost dítěte, možné genetické predispozice a také vliv prostředí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Velký rozdíl oproti dospělým, je také v projevech daného problému, děti mají silnou vazbu mezi psychikou a '''somatickou stránkou,''' vzhledem k tomu, že ještě natolik neumí odlišovat a popisovat emoce, se problém projevuje spíše skrze pobolívání bříška, únavnost, pomočování, noční běsy a další. Také se často projevují v chování, kdy tzv. zlobí, nebo mají jiné výchovné obtíže. Jiné děti zase mohou působit zakřiknutě a bojácně&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Klinicko-psychologické vyšetření lze provádět již od '''novorozeneckého věku.''' Na základě [[Posuzování novorozenců|posuzovacích škál]] je zjišťováno, zda projevy dítěte odpovídají normě, či dávají předzvěst patologii. Velkým zdrojem informací je také pozorování. Již u miminek lze usuzovat a vyšetřovat problémy senzorické (narušení zraku či sluchu), podezření na dětskou mozkovou obrnu a další, v takovýchto případech mívá psycholog dítě pod dohledem díky pravidelným kontrolám, kde se s rostoucím věkem dítěte specifikuje daná porucha, čím dříve je patologie zjištěna, tím dříve lze zahájit [[Psychoterapie u dětí, dospívajících, a u klientů vyššího věku|terapii]] a ulevit rodičům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro '''předškolní děti''' se již využívá více vyšetřovacích metod, také problematika se rozšiřuje, typické jsou problémy s řečí, zjištění mentální poruchy, [[Poruchy emocí, nálad a afektivity|poruchy emocí]] a jiné poruchy neurotického charakteru. Častá je také enuréza, či enkopréza, tikové poruchy, hyperaktivity, poruchy vzdoru, či různé spánkové poruchy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Školní věk''' s sebou přináší možnost [[Školní zralost|vyšetření školní zralosti]], ale také dovedností typických pro školní prostředí, časté jsou tedy [[Specifické poruchy učení|specifické poruchy učení,]] poruchy chování, ale také počátky sociální fóbie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro '''starší děti''' se témata ještě více rozšiřují, přibírají do svých životů více důležitých vztahů a škála problému se ve velkém rozevírá, adolescentní věk je také velkým milníkem ve vztazích s rodinou. Z čehož mohou pramenit [[poruchy nálad]], [[Neurotické, stresové; disociativní a somatoformní poruchy|úzkostné problémy]], poruchy příjmu potravy, tento věk je také kritický pro [[Schizofrenie|psychotické poruchy]]. Objevují se v čím dále mladším věku pokusy o sebepoškozování a sebevraždu. S počátkem sexuálního chování, lze také zaznamenat poruchy v této sféře. Současně je u starších dětí někdy možné již s velkou jistotou diagnostikovat [[Poruchy osobnosti|poruchu osobnosti]].&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Skrze klinickou diagnostiku se ale také vyšetřují poruchy, které nejsou výsledkem genetické výbavy či vztahových problémů dítěte. Ale jedná se problematické prostředí, které má na dítě velmi zásadně negativní dopad. Jedná se o [[syndrom CAN]], sexuální zneužívání a trestné činy působené na dítěti&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==VEDENÍ PSYCHOLOGICKÉHO VYŠETŘENÍ==&lt;br /&gt;
Níže popsaný postup je jen orientační, vzhledem k různorodosti problematiky, se psycholog každým klientem zabývá individuálním způsobem, výsledkem vyšetření má být splnění zakázky. '''Zakázka''' je nějaký cíl, který dané vyšetření má, často je zadáno lékařem. Někdy je možné se setkat s tím, že psychologové využívají metody, se kterými umí dobře pracovat, i když pro dané dítě nemusí být zcela adekvátní, tomuto postupu je ale doporučeno se vyhnout a využívat metody, které jsou cílené.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První fází je příprava na samostatné vyšetření. Toto umožňuje podrobná znalost dokumentace klienta. Při prvokontaktu dochází také často k tzv. mapování, je třeba mimo jiné zjistit na jakých vyšetřeních dítě bylo, jaká je [[anamnéza]] a jaké je sociální zázemí dítěte. U specifických problematik by před nebo současně před klinicko-psychologickým vyšetřením měli proběhnout vyšetření somatická (např. u poruch řeči vyšetřit sluch dítěte). Další fázi je již zmíněné navázání kontaktu, o jeho důležitosti je již pojednáno výše. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vyšetření vždy obsahuje [[rozhovor]], dle věku dítěte se spojuje s hrou. Řazení technik se přizpůsobuje věku dítěte, malým dětem jsou [[Projektivní metody|projektivní techniky]] příjemné již ze začátku, zatímco [[Adolescence|adolescentům]] mohou připadat stresující a je lépe počkat, až bude prohlouben kontakt s psychologem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ukončování vyšetření by mělo mít pozitivního ducha jak pro dítě, tak pro rodiče. Proto se začíná s pozitivními zjištěními. Poskytované informace by měly mít uklidňující charakter, tedy pokud jsou nalezena negativní zjištění, měly by být sdělovány s určitou rezervou, současně s realistickým očekáváním, které daná skutečnost na rodiče má. Rodiče se nikdy neobviňují, je spíše zdůrazňována jejich role do budoucna. Je třeba postupovat mimořádně empaticky a myslet na to, že rodiče mohou potřebovat podporu také. Výstupem vyšetření je zpráva z vyšetření, kde by měly být jednoduše a bez odborného jazyka dány výsledky vyšetření v praktické rovině. Tedy není potřeba, aby ve zprávě bylo zaznamenáno, jakých dosahovalo dítě skórů v testech, ale spíše jak k dítěti prakticky a konktrétně přistupovat a jaké jsou praktické dopady daných zjištění. Nesdělujeme psychiatrickou diagnózu, toto by mělo být řešeno v součinnosti s lékařem, který diagnózu i na základě svých zjištění sdělí.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Říčan, P.,Krejčířová, D. (2006). ''Dětské klinická psychologie'' (4.přeprac. a dopl. vyd.). Grada.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==TECHNIKY PSYCHOLOGICKÉ DIAGNOSTIKY V DĚTSKÉM VĚKU==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===ROZHOVOR===&lt;br /&gt;
Rozhovor je základní technika diagnostického vyšetřování. Vedení rozhovoru je třeba se učit. Rozhovor má '''významnou neverbální složku''', která jej podtrhuje. V úvodním rozhovoru je dobré mluvit s celým rodinným systémem, nebo alespoň s dítětem a jedním rodičem, než je přistoupeno k samotnému vyšetření. Při vedení rozhovoru existuje mnoho technik, které lze použít k prohloubení komunikace. Mladším dětem se tyká, ale u starších je třeba se dovolit k tykání. Děti jsou psychologem oslovovány křestním jménem. Při rozhovoru se staršími dětmi psycholog i za přítomnosti rodiče dává najevo, že jejich názor je pro něj stejně důležitý, pokud to jde, vybízí spíše dítě, aby popisovalo situaci, a rodiče brzdí, pokud má snahu brát si za dítě slovo.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při rozhovoru se klinický psycholog soustředí zejména na oblast '''analýzy obtíží a příznaků,''' kvůli kterému dítě přišlo, tato analýza je velmi podrobná, zaměřuje se nejen na objektivní stavy, ale také na subjektivní prožívání situace. Dalším velkým okruhem bývají '''rodinné vztahy''', opět je snaha zjišťovat zvláště za pomocí behaviorálních otázek, jak život v rodině vypadá, ale také jaké jsou zde vztahy. Často se také řeší '''školní prostředí''', jaká je pozice dítěte mezi spolužáky, jaký je kontakt s učiteli.  A neméně důležité je ptát se jestli se v nedávné době nestaly nějaké '''zásadní životní události.''' Také se rozhovorem psycholog může dobře podívat na '''sny a vize''' do budoucna.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rozhovor je veden také '''s rodinou'''. Objektivitě se lze více přiblížit skrze názory všech členů rodiny. Cílem rozhovoru s rodinou je zjistit, jak vypadá '''život rodiny''', jak vypadají '''interakce rodiny''', první se spíše psycholog zabývá analýzou prostoru rodiny a rodinným životem, než se vrhne do analýzy obtíží a symptomů, dále se řeší '''vztah mezi rodiči''', také '''sourozenecké vztahy''', a nakonec také '''mezigenerační vztahy'''. Tento postup se doporučuje, kvůli tomu, že zezačátku se lidé lépe rozmlouvají o konkrétních situacích, které pro ně nejsou emočně nebezpečné, později se přistupuje k čím dál více emočně zbarveným tématům. Na všech úrovních může být zaznamenán přidružený problém, nebo, možná i častěji příčina obtíží. Klasickým příkladem je '''Stierlingův pojem delegace''', kdy si jeden nebo oba rodiče mohou skrze dítě naplňovat své sny.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===POZOROVÁNÍ RODINNÉ INTERAKCE===&lt;br /&gt;
U rodiny s malými dětmi je velmi informativní [[pozorování]] v jejich přirozeném prostředí, tedy v jejich domácnosti. Interakce u večeře, či ukládání ke spánku je velmi nabitá na informace. Pozorovatel svou přítomností samozřejmě zkresluje chování, zejména rodičů, dítě se ve svém prostředí chová stále stejně, popřípadě examinátor pozná, kdy rodiče ,,hrají divadlo,,. Tyto návštěvy v domácnosti ale mohou vzbudit nepřátelskou atmosféru, proto je nutné, pokud chceme, aby pozorování doma k něčemu vedlo, dobře vysvětlit rodině, že se je psycholog nesnaží nachytat, ale může tak vypozorovat konkrétní situace, které pak může pomoct rodině přenastavit do funkčnější podoby.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kvůli kontroverzi je ale mnohem běžnější, že se navozují pro pozorování na informace bohaté situace přímo ve vyšetřovně psychologa. Záleží na věku dětí, může se jednat o nějaký teoretický úkol, který má rodina spolu naplánovat, u menších dětí je vhodné vnést nějaký společný fyzický úkol, který spolu mají dovézt ke zdárnému konci. Při těchto vyšetřeních psycholog pozoruje '''interakci a dynamiku rodiny,''' kdo udává tempo, na koho se berou či neberou v řešení úlohy ohledy, zda je člen, kterému se musí všichni přizpůsobit, jak vypadá odporování atd. Výborně se k tomuto využívají různé projektivní techniky.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===PSYCHOLOGICKÉ TESTY===&lt;br /&gt;
K práci s dětmi klinický psycholog může využívat velké množství nástrojů, od novorozeneckých a vývojových škál, přes IQ testy až po testy specifických schopností a dovedností, testy školního prostředí atd. Velmi časté je užití projektivní a semiprojektivních testů. Tyto metody jsou mnohem podrobněji rozebrány v dalších kapitolách zejména psychologické diagnostiky, zde je prezentováno pouze shrnutí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
# Ranný věk :&lt;br /&gt;
## Škály chování novorozence:&lt;br /&gt;
###         Brazeltonova škála chování novorozence &lt;br /&gt;
###         Neurobehaviorální hodnocení dle Gardnerové, Karmela a spol.&lt;br /&gt;
###         Kornerové neurobehaviorální hodnocení nedonošeného dítěte&lt;br /&gt;
## Škály a vývojové testy do věku tří let&lt;br /&gt;
###         Gesselova škála&lt;br /&gt;
###         Buhlerové- Hetzerové Kleinkindertest&lt;br /&gt;
###         Škály N. Bayleyové&lt;br /&gt;
###         Mnichovská vývojová diagnostika&lt;br /&gt;
# Inteligenční testy:&lt;br /&gt;
##            Předškolní věk:&lt;br /&gt;
###        Stanford – Binet – dnes zejména SB-III (forma L-M)&lt;br /&gt;
###         Škála McCarthyové&lt;br /&gt;
###         Kaufmanův ABC&lt;br /&gt;
###         Wechslerův inteligenční test pro předškolní děti&lt;br /&gt;
## Školní věk:&lt;br /&gt;
###        Wechslerovy inteligenční testy pro děti školního věku&lt;br /&gt;
####   Pražský dětský Wechsler&lt;br /&gt;
####   Dnes užívaná třetí revize WISC III&lt;br /&gt;
###         Ravenovy progresivní matice&lt;br /&gt;
###         Snijders – Oomenův neverbální inteligenční test (SON)&lt;br /&gt;
###         Koschovy kostky (také neverb.)&lt;br /&gt;
###         Test struktury inteligence –TSI (od 13 let)&lt;br /&gt;
###         Stavělova orientační zkouška (od 4.třídy)&lt;br /&gt;
###         Test intelektového potenciálu –TIP (od 12 let)&lt;br /&gt;
# Diagnostika dílčích schopností, znalostí a dovedností:&lt;br /&gt;
##            Percepce:&lt;br /&gt;
###         Eldfeldtův reverzní test&lt;br /&gt;
###         Modifikovaný reverzní test pro předškolní děti –MRT&lt;br /&gt;
###         Rekogniční test reverzní tendence&lt;br /&gt;
###         Zkouška sluchové diferenciace -WM&lt;br /&gt;
###         Zkouška sluchové analýzy a syntézy – SAS-M&lt;br /&gt;
###         Test sluchové analýzy pro předškolní děti&lt;br /&gt;
## Motorika:&lt;br /&gt;
###         Oseretzkého test motorických dovedností&lt;br /&gt;
###         Orientační test dynamické praxe –OTDP&lt;br /&gt;
###         Zkouška laterality Matějčka a Žlaba&lt;br /&gt;
## Pozornost:&lt;br /&gt;
###         Číselný čtverec&lt;br /&gt;
###         Číselný obdelník&lt;br /&gt;
###         Test cesty&lt;br /&gt;
###         Test pozornosti D2&lt;br /&gt;
## Paměť:&lt;br /&gt;
###         Rey- Osterriethova komplexní figura&lt;br /&gt;
###         Bentonův vizuální retnční test&lt;br /&gt;
###         Paměťový test verbálního učení&lt;br /&gt;
###         Test zrakově-sluchového učení&lt;br /&gt;
###         Paměťový test LGT-3&lt;br /&gt;
###         Škála aktuální paměti –ŠAP&lt;br /&gt;
## Řeč:&lt;br /&gt;
###         Obrázkově- slovníková zkouška&lt;br /&gt;
###         Heidelberský test řečového vývoje –HSET&lt;br /&gt;
###         Zkouška mluvnických dovedností&lt;br /&gt;
###         Test doplňování vět&lt;br /&gt;
###         Test duševního obzoru a informovanosti – DOI&lt;br /&gt;
###         Test znalostí předškolíchdětí&lt;br /&gt;
# Školní znalosti a dovednosti&lt;br /&gt;
##         Zkouška čtení Matějčka&lt;br /&gt;
##         G – tes porozumění čteného textu&lt;br /&gt;
##         Čtecí diskriminační test&lt;br /&gt;
##          V-test – metoda verifikace vět&lt;br /&gt;
##         Diakgnostický diktát&lt;br /&gt;
##         Číselný trojúhelník&lt;br /&gt;
##         Kalkulia II&lt;br /&gt;
##         Kalkulia III&lt;br /&gt;
##         Barevná kalkulie&lt;br /&gt;
# Neprojektivní kresebné techniky&lt;br /&gt;
##         Kresba jako vývojový nástroj&lt;br /&gt;
##         Test kresby lidské postavy&lt;br /&gt;
##         Draw a person: A quantitative scoring systém – DAP&lt;br /&gt;
##         Test hvězd a vln&lt;br /&gt;
##         Test obreslování&lt;br /&gt;
##         Bender – Gestalt test&lt;br /&gt;
# Projektivní techniky:&lt;br /&gt;
##         Dětský Rorschach&lt;br /&gt;
##         CAT &lt;br /&gt;
##         Symmondsův Picture –Story Test pro adolescenty&lt;br /&gt;
##         CATO&lt;br /&gt;
##         Test ruky&lt;br /&gt;
##         Test pohádek&lt;br /&gt;
##         Asociační test (verb.)&lt;br /&gt;
##         Doplňování příběhů&lt;br /&gt;
##         Technika zvířat&lt;br /&gt;
##         Tři přání&lt;br /&gt;
##         Michalův Projektivní interview&lt;br /&gt;
##         Test barev&lt;br /&gt;
##         Test barevného diferenciálu&lt;br /&gt;
##         Scénotest&lt;br /&gt;
##         Testy světa&lt;br /&gt;
##         Krasba lidské postavy&lt;br /&gt;
##         Test stromu&lt;br /&gt;
##         Kresba rodiny&lt;br /&gt;
##         Kresba začarované rodiny&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Reference==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Další doporučená literatura===&lt;br /&gt;
Langmeier, J., &amp;amp; Matějček, Z. (2011). ''Psychická deprivace v dětství''. Karolinum.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mertin, V., &amp;amp; Krejčová, L. (2013). ''Problémy s chováním ve škole - jak na ně: individuální výchovný plán''. Wolters Kluwer Česká republika.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
Dětská klinická psychologie, vyšetření, přístup k dítěti &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Kategorie===&lt;br /&gt;
Klinická psychologie a Psychologie zdraví&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Specifika_klinicko-psychologick%C3%A9ho_vy%C5%A1et%C5%99en%C3%AD_d%C4%9Bt%C3%AD&amp;diff=62430</id>
		<title>Specifika klinicko-psychologického vyšetření dětí</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Specifika_klinicko-psychologick%C3%A9ho_vy%C5%A1et%C5%99en%C3%AD_d%C4%9Bt%C3%AD&amp;diff=62430"/>
		<updated>2020-10-26T10:43:03Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Klarous: /* VEDENÍ PSYCHOLOGICKÉHO VYŠETŘENÍ */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;[[Státnicové otázky (nMgr) z psychologické diagnostiky|Psychologická diagnostika]] je oblast psychologie, jejímž cílem je posouzení vyšetřovaného podle různých charakteristik, zjištění [[Vlastnosti osobnosti a možnosti jejich klasifikace|psychických vlastností,]] posouzení jeho osobnosti a celkového stavu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Do klinického vyšetření dětí zasahují [[Státnicové otázky (nMgr) z vývojové psychologie|vývojové zákonitosti]], na rozdíl od vyšetření [[Dospělost|dospělého]] člověka volíme jiný přístup k vyšetření dítěte. Stejně tak volíme jiné metody, které často odpovídají vývojové problematice.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Králíková, L., Specifika dětské diagnostiky. ''In www.aliviocentrum.cz'' https://www.aliviocentrum.cz/index.php?page=detskadiagnostika&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==DĚTSKÝ KLINICKÝ PSYCHOLOG==&lt;br /&gt;
Klinicko- psychologické vyšetření dítěte by měl provádět dětský klinický psycholog. Vzhledem k tomu, že dnes je dětských klinických psychologů  okolo devadesáti, jsou velmi nedostatkovým zbožím. Důvodem proč je dětských klinických psychologů tak málo je vysoká náročnost podmínek, které adept na tuto kvalifikaci musí splnit. A také určitá ekonomická náročnost s tím spojená. Dětský klinický psycholog může být jen člověk, který vystuduje jednooborovou magisterskou psychologii, která navazuje na jednooborovou bakalářskou psychologii. Dále splní roční kurz psychologa ve zdravotnictví, kterým se kvalifikuje k tomu, že může nastoupit do pětileté atestace, na jejímž konci bude klinickým psychologem, dále musí splnit atestaci z psychoterapie, kterou lze vykonávat ve stejném čase. Pokud složí atestační zkoušky a stane se klinickým psychologem, může se přihlásit do další, nadstavbové atestace, kterou již je dětská klinická psychologie. Tato atestace je dvouletá. Tedy při nejkratším možném čase trvá dvanáct let vzdělávání, než se jednotlivec může stát dětským klinickým psychologem, často se ale atestace protahují, popřípadě je nelze zvládnou z různých pracovních či osobních důvodů v nejrychlejším čase, délka atestace se tak může protáhnout i o pět, sedm let.&amp;lt;ref&amp;gt;''Reforma psychiatrie: Dětský klinický psycholog.'' (2016). www.refermapsychiatrie.cz from https://www.reformapsychiatrie.cz/wp-content/uploads/2016/07/160523_DKP_prezentace-MZ-CR.pdf&amp;lt;/ref&amp;gt; Z tohoto důvodu se v praxi setkáváme s tím, že toto specifické vyšetření dělá klinický psycholog, či psycholog ve zdravotnictví v atestaci, pod dohledem klinického psychologa v rámci zdravotního zařízení.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==PŘÍSTUP K DÍTĚTI==&lt;br /&gt;
Základním specifikem je odlišný přístup klinického psychologa k vyšetřované osobě. K vyšetření dítěte je třeba psychologa, který má '''praxi v práci s dětmi''', a umí s nimi rychle navázat '''bezpečný kontakt'''. Kontakt hraje ve vyšetření zásadní roli, jelikož motivuje dítě, bez navázání dobrého kontaktu je další práce s dítětem velmi složitá až nemožná. Proto dítěti poskytuje psycholog dostatek času, zvlášť pokud dítě není na vyšetření s pečující osobou, která by pocit bezpečí zajišťovala. Zvláště u malých dětí jsou proto rodiče někdy na začátku vyšetření přítomni.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psycholog sám přispívá k navození kontaktu tím, že uzpůsobuje řeč dítěti, je velmi vlídný, a vtahuje dítě do her, u menších dětí celé vyšetření vypadá v podstatě jako '''hra,''' je třeba respektovat, co chce dítě, a současně jeho hry kombinovat s vyšetřovacími technikami. Častou technikou je např. kresba. Psycholog dává pozor, aby dítě nepřetěžoval z důvodu vyčerpání pozornosti. Pozornosti se také přizpůsobuje '''délka vyšetření''', proto na v podstatě jedno vyšetření bývají rodiče zváni '''opakovaně''' (tzv. fragmentace vyšetření), což u dospělých jedinců nebývá.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dalším s čím dětský klinický psycholog počítá je '''celý rodinný systém''' dítěte, často tedy nedochází jen ke klinicko-psychologickému vyšetření dítěte samotného, ale je možné také provést diagnostiku rodiny. Rodiče jsou velmi důležitým zdrojem informací o dítěti, svým chováním dítě ovlivňují, vědomě i nevědomě. Specifickým problémem je velmi lehká '''ovlivnitelnost dítěte''', čehož se někteří rodiče snaží využít, klasicky u rozvodových sporů, a dítětem manipulují. To je velmi zrádné, pro psychologa relativně dobře odhalitelné a hlavně takovéto navádění v důsledku nejvíce ublíží dítěti samotnému.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zvláště u malých dětí si musí dávat na jednoduchou ovlivnitelnost dítěte také psycholog sám, je třeba si uvědomit, že dítě odpovídá tak, jak je odměňováno chováním druhého, proto je klinický psycholog velmi neutrální a v chování konstantní.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Specifikem malých dětí jsou také '''konfabulace''', malé děti žijí ve světě plném [[Představivost, druhy představ a jejich vlastnosti. Teorie představivosti. Fantazie.|fantasie]] a svými fantasijními příběhy často doplňují prázdná místa, případně prezentují své sny či přání. Takovéto chování psycholog bere jako součást vývojového období.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==SPECIFICKÉ OBLASTI KLINICKO-PSYCHOLOGICKÉHO VYŠETŘENÍ DÍTĚTE==&lt;br /&gt;
V psychologické diagnostice jsou oblasti, které jsou specificky dětské a stejně tak oblasti, které jsou specifické pro dospělou populaci. Například vývoj osobnosti se považuje za plnohodnotně dokončený až v dospělém věku, proto není běžné dávat dětem určitě psychiatrické diagnózy. Na druhou stranu v období dětského vývoje jsou časové úseky, které jsou specifické pro vývoj určitých psychologických oblastí, typicky například [[Řeč|řeč.]] Také normy, tedy to, co psycholog považuje za '''normální, bývají u dětí širší,''' psycholog počítá s tím, že ne každé dítě se vyvíjí stejně rychle, a bere v potaz osobnost dítěte, možné genetické predispozice a také vliv prostředí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Velký rozdíl oproti dospělým, je také v projevech daného problému, děti mají silnou vazbu mezi psychikou a '''somatickou stránkou,''' vzhledem k tomu, že ještě natolik neumí odlišovat a popisovat emoce, se problém projevuje spíše skrze pobolívání bříška, únavnost, pomočování, noční běsy a další. Také se často projevují v chování, kdy tzv. zlobí, nebo mají jiné výchovné obtíže. Jiné děti zase mohou působit zakřiknutě a bojácně&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Klinicko-psychologické vyšetření lze provádět již od '''novorozeneckého věku.''' Na základě [[Posuzování novorozenců|posuzovacích škál]] je zjišťováno, zda projevy dítěte odpovídají normě, či dávají předzvěst patologii. Velkým zdrojem informací je také pozorování. Již u miminek lze usuzovat a vyšetřovat problémy senzorické (narušení zraku či sluchu), podezření na dětskou mozkovou obrnu a další, v takovýchto případech mívá psycholog dítě pod dohledem díky pravidelným kontrolám, kde se s rostoucím věkem dítěte specifikuje daná porucha, čím dříve je patologie zjištěna, tím dříve lze zahájit [[Psychoterapie u dětí, dospívajících, a u klientů vyššího věku|terapii]] a ulevit rodičům.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro '''předškolní děti''' se již využívá více vyšetřovacích metod, také problematika se rozšiřuje, typické jsou problémy s řečí, zjištění mentální poruchy, [[Poruchy emocí, nálad a afektivity|poruchy emocí]] a jiné poruchy neurotického charakteru. Častá je také enuréza, či enkopréza, tikové poruchy, hyperaktivity, poruchy vzdoru, či různé spánkové poruchy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Školní věk''' s sebou přináší možnost [[Školní zralost|vyšetření školní zralosti]], ale také dovedností typických pro školní prostředí, časté jsou tedy [[Specifické poruchy učení|specifické poruchy učení,]] poruchy chování, ale také počátky sociální fóbie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro '''starší děti''' se témata ještě více rozšiřují, přibírají do svých životů více důležitých vztahů a škála problému se ve velkém rozevírá, adolescentní věk je také velkým milníkem ve vztazích s rodinou. Z čehož mohou pramenit [[poruchy nálad]], [[Neurotické, stresové; disociativní a somatoformní poruchy|úzkostné problémy]], poruchy příjmu potravy, tento věk je také kritický pro [[Schizofrenie|psychotické poruchy]]. Objevují se v čím dále mladším věku pokusy o sebepoškozování a sebevraždu. S počátkem sexuálního chování, lze také zaznamenat poruchy v této sféře. Současně je u starších dětí někdy možné již s velkou jistotou diagnostikovat [[Poruchy osobnosti|poruchu osobnosti]].&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Skrze klinickou diagnostiku se ale také vyšetřují poruchy, které nejsou výsledkem genetické výbavy či vztahových problémů dítěte. Ale jedná se problematické prostředí, které má na dítě velmi zásadně negativní dopad. Jedná se o [[syndrom CAN]], sexuální zneužívání a trestné činy působené na dítěti&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==VEDENÍ PSYCHOLOGICKÉHO VYŠETŘENÍ==&lt;br /&gt;
Níže popsaný postup je jen orientační, vzhledem k různorodosti problematiky, se psycholog každým klientem zabývá individuálním způsobem, výsledkem vyšetření má být splnění zakázky. '''Zakázka''' je nějaký cíl, který dané vyšetření má, často je zadáno lékařem. Někdy je možné se setkat s tím, že psychologové využívají metody, se kterými umí dobře pracovat, i když pro dané dítě nemusí být zcela adekvátní, tomuto postupu je ale doporučeno se vyhnout a využívat metody, které jsou cílené.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První fází je příprava na samostatné vyšetření. Toto umožňuje podrobná znalost dokumentace klienta. Při prvokontaktu dochází také často k tzv. mapování, je třeba mimo jiné zjistit na jakých vyšetřeních dítě bylo, jaká je [[anamnéza]] a jaké je sociální zázemí dítěte. U specifických problematik by před nebo současně před klinicko-psychologickým vyšetřením měli proběhnout vyšetření somatická (např. u poruch řeči vyšetřit sluch dítěte). Další fázi je již zmíněné navázání kontaktu, o jeho důležitosti je již pojednáno výše. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vyšetření vždy obsahuje [[rozhovor]], dle věku dítěte se spojuje s hrou. Řazení technik se přizpůsobuje věku dítěte, malým dětem jsou [[Projektivní metody|projektivní techniky]] příjemné již ze začátku, zatímco [[Adolescence|adolescentům]] mohou připadat stresující a je lépe počkat, až bude prohlouben kontakt s psychologem.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Ukončování vyšetření by mělo mít pozitivního ducha jak pro dítě, tak pro rodiče. Proto se začíná s pozitivními zjištěními. Poskytované informace by měly mít uklidňující charakter, tedy pokud jsou nalezena negativní zjištění, měly by být sdělovány s určitou rezervou, současně s realistickým očekáváním, které daná skutečnost na rodiče má. Rodiče se nikdy neobviňují, je spíše zdůrazňována jejich role do budoucna. Je třeba postupovat mimořádně empaticky a myslet na to, že rodiče mohou potřebovat podporu také. Výstupem vyšetření je zpráva z vyšetření, kde by měly být jednoduše a bez odborného jazyka dány výsledky vyšetření v praktické rovině. Tedy není potřeba, aby ve zprávě bylo zaznamenáno, jakých dosahovalo dítě skórů v testech, ale spíše jak k dítěti prakticky a konktrétně přistupovat a jaké jsou praktické dopady daných zjištění. Nesdělujeme psychiatrickou diagnózu, toto by mělo být řešeno v součinnosti s lékařem, který diagnózu i na základě svých zjištění sdělí.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Říčan, P.,Krejčířová, D. (2006). ''Dětské klinická psychologie'' (4.přeprac. a dopl. vyd.). Grada.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==TECHNIKY PSYCHOLOGICKÉ DIAGNOSTIKY V DĚTSKÉM VĚKU==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===ROZHOVOR===&lt;br /&gt;
Rozhovor je základní technika diagnostického vyšetřování. Vedení rozhovoru je třeba se učit. Rozhovor má '''významnou neverbální složku''', která jej podtrhuje. V úvodním rozhovoru je dobré mluvit s celým rodinným systémem, nebo alespoň s dítětem a jedním rodičem, než je přistoupeno k samotnému vyšetření. Při vedení rozhovoru existuje mnoho technik, které lze použít k prohloubení komunikace. Mladším dětem se tyká, ale u starších je třeba se dovolit k tykání. Děti jsou psychologem oslovovány křestním jménem. Při rozhovoru se staršími dětmi psycholog i za přítomnosti rodiče dává najevo, že jejich názor je pro něj stejně důležitý, pokud to jde, vybízí spíše dítě, aby popisovalo situaci, a rodiče brzdí, pokud má snahu brát si za dítě slovo.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při rozhovoru se klinický psycholog soustředí zejména na oblast '''analýzy obtíží a příznaků,''' kvůli kterému dítě přišlo, tato analýza je velmi podrobná, zaměřuje se nejen na objektivní stavy, ale také na subjektivní prožívání situace. Dalším velkým okruhem bývají '''rodinné vztahy''', opět je snaha zjišťovat zvláště za pomocí behaviorálních otázek, jak život v rodině vypadá, ale také jaké jsou zde vztahy. Často se také řeší '''školní prostředí''', jaká je pozice dítěte mezi spolužáky, jaký je kontakt s učiteli.  A neméně důležité je ptát se jestli se v nedávné době nestaly nějaké '''zásadní životní události.''' Také se rozhovorem psycholog může dobře podívat na '''sny a vize''' do budoucna.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rozhovor je veden také '''s rodinou'''. Objektivitě se lze více přiblížit skrze názory všech členů rodiny. Cílem rozhovoru s rodinou je zjistit, jak vypadá '''život rodiny''', jak vypadají '''interakce rodiny''', první se spíše psycholog zabývá analýzou prostoru rodiny a rodinným životem, než se vrhne do analýzy obtíží a symptomů, dále se řeší '''vztah mezi rodiči''', také '''sourozenecké vztahy''', a nakonec také '''mezigenerační vztahy'''. Tento postup se doporučuje, kvůli tomu, že zezačátku se lidé lépe rozmlouvají o konkrétních situacích, které pro ně nejsou emočně nebezpečné, později se přistupuje k čím dál více emočně zbarveným tématům. Na všech úrovních může být zaznamenán přidružený problém, nebo, možná i častěji příčina obtíží. Klasickým příkladem je '''Stierlingův pojem delegace''', kdy si jeden nebo oba rodiče mohou skrze dítě naplňovat své sny.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===POZOROVÁNÍ RODINNÉ INTERAKCE===&lt;br /&gt;
U rodiny s malými dětmi je velmi informativní [[pozorování]] v jejich přirozeném prostředí, tedy v jejich domácnosti. Interakce u večeře, či ukládání ke spánku je velmi nabitá na informace. Pozorovatel svou přítomností samozřejmě zkresluje chování, zejména rodičů, dítě se ve svém prostředí chová stále stejně, popřípadě examinátor pozná, kdy rodiče ,,hrají divadlo,,. Tyto návštěvy v domácnosti ale mohou vzbudit nepřátelskou atmosféru, proto je nutné, pokud chceme, aby pozorování doma k něčemu vedlo, dobře vysvětlit rodině, že se je psycholog nesnaží nachytat, ale může tak vypozorovat konkrétní situace, které pak může pomoct rodině přenastavit do funkčnější podoby.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kvůli kontroverzi je ale mnohem běžnější, že se navozují pro pozorování na informace bohaté situace přímo ve vyšetřovně psychologa. Záleží na věku dětí, může se jednat o nějaký teoretický úkol, který má rodina spolu naplánovat, u menších dětí je vhodné vnést nějaký společný fyzický úkol, který spolu mají dovézt ke zdárnému konci. Při těchto vyšetřeních psycholog pozoruje '''interakci a dynamiku rodiny,''' kdo udává tempo, na koho se berou či neberou v řešení úlohy ohledy, zda je člen, kterému se musí všichni přizpůsobit, jak vypadá odporování atd. Výborně se k tomuto využívají různé projektivní techniky.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===PSYCHOLOGICKÉ TESTY===&lt;br /&gt;
K práci s dětmi klinický psycholog může využívat velké množství nástrojů, od novorozeneckých a vývojových škál, přes IQ testy až po testy specifických schopností a dovedností, testy školního prostředí atd. Velmi časté je užití projektivní a semiprojektivních testů. Tyto metody jsou mnohem podrobněji rozebrány v dalších kapitolách zejména psychologické diagnostiky, zde je prezentováno pouze shrnutí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Reference==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Odkazy===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Další doporučená literatura===&lt;br /&gt;
Langmeier, J., &amp;amp; Matějček, Z. (2011). ''Psychická deprivace v dětství''. Karolinum.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mertin, V., &amp;amp; Krejčová, L. (2013). ''Problémy s chováním ve škole - jak na ně: individuální výchovný plán''. Wolters Kluwer Česká republika.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
Dětská klinická psychologie, vyšetření, přístup k dítěti &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Kategorie===&lt;br /&gt;
Klinická psychologie a Psychologie zdraví&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Klarous</name></author>
		
	</entry>
</feed>