<?xml version="1.0"?>
<feed xmlns="http://www.w3.org/2005/Atom" xml:lang="cs">
	<id>https://wikisofia.cz/w/api.php?action=feedcontributions&amp;feedformat=atom&amp;user=Tade%C3%A1%C5%A1</id>
	<title>Wikisofia - Příspěvky uživatele [cs]</title>
	<link rel="self" type="application/atom+xml" href="https://wikisofia.cz/w/api.php?action=feedcontributions&amp;feedformat=atom&amp;user=Tade%C3%A1%C5%A1"/>
	<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/wiki/Speci%C3%A1ln%C3%AD:P%C5%99%C3%ADsp%C4%9Bvky/Tade%C3%A1%C5%A1"/>
	<updated>2026-05-16T04:09:47Z</updated>
	<subtitle>Příspěvky uživatele</subtitle>
	<generator>MediaWiki 1.33.0</generator>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=36._Subjekt_a_objekt_%C5%99%C3%ADzen%C3%AD;_%C5%98%C3%ADd%C3%ADc%C3%AD_procesy&amp;diff=58915</id>
		<title>36. Subjekt a objekt řízení; Řídící procesy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=36._Subjekt_a_objekt_%C5%99%C3%ADzen%C3%AD;_%C5%98%C3%ADd%C3%ADc%C3%AD_procesy&amp;diff=58915"/>
		<updated>2020-02-23T16:45:53Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Tadeáš: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;==Subjekt a objekt řízení==&lt;br /&gt;
V kontextu řízení určité organizace rozlišujeme tři subjekty&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Štikar, J., Rymeš, M., Riegel, K., &amp;amp; Hoskovec, J. (2003). ''Psychologie ve světě práce''. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Majitel:''' subjektem ze zákona.&lt;br /&gt;
*'''Podnikatel''': delegován majitelem, aby zúročil jím vytvořený kapitál. Je vnímán jako především intuitivní vizionář, razí nové a inovativní postupy.&lt;br /&gt;
*'''Manažer''': je subjektem, jehož úloha souvisí především s udržením a extenzí současného podniku. Zajišťuje, aby firma svoji efektivitu čerpala nejen z nové myšlenky, ale především dělby práce, vysoké specializace a dodržování určitého řádu a rutiny.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Subjekt se vůči řízenému objektu vyznačuje variabilní mírou autonomie, apetence, potence a kompetence. Subjekt řízení disponuje kombinací motivace, kvalifikace a pravomoci, které uplatňuje ve vztahu k povaze řešených problémů, sociální a organizační struktuře organizace a celkové povaze prostředí. Jinými slovy, subjekt řízení (např. manažer, ale i prostý zaměstnanec) musí disponovat rozvinutými '''kompetencemi'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Kompetenční modely===&lt;br /&gt;
'''Kompetenční modely''' jsou nástroje, které slouží k identifikaci klíčových charakteristik zaměstnanců pro úspěšné vykonávání určité práce. Analýzou kompetencí člověka ve vztahu k práci se zabýval především '''D. McClelland''' v 70. letech 20. století.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V angličtině užíváme termíny '''competency''' (souhrn chování, dovedností, schopností, postojů a hodnot, které vedou k úspěšnému vykonávání práce) a '''competence''' (odborná způsobilost, exaktní znalosti potřebné k vykonávání pracovní činnosti).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kompetence by měly být sledovatelné, měřitelné a přístupné změně. Mezi nejdůležitější atribut kompetencí patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Znalosti.&lt;br /&gt;
*Schopnosti.&lt;br /&gt;
*Motivace.&lt;br /&gt;
*Osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro vymezení kompetencí se také často využívá model '''KSAO'''&amp;lt;ref&amp;gt;Muchinsky, P.M. (2006). ''Psychology applied to work: An introduction to industrial and organizational psychology''. Summerfield: Hypergraphic Press. &amp;lt;/ref&amp;gt;:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Knowledge – znalosti.&lt;br /&gt;
*Skills – schopnosti; naučené, obecné.&lt;br /&gt;
*Ability – dovednosti; vrozené, konkrétní.&lt;br /&gt;
*Other Characteristics.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud hovoříme o kompetencích, zpravidla rozlišujeme '''„měkké“ kompetence''' (''soft skills''), týkající se více osobnostních charakteristik a dovedností, a '''„tvrdé“ kompetence''' (''hard skils''), týkající se osvojených schopností a odborných znalostí. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Znalost kompetencí je kritickým předpokladem úspěšného výběru nových zaměstnanců i jejich začleňování do organizace. Analýzu kompetencí uchazeče lze provést několika způsoby:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Technika kritických událostí''': Člověk je dotazován na určitou konkrétní událost, která se mu stala. Po uchazeči se chce, aby situaci detailně popsal, včetně způsobu, jakým se zachoval, jak ji řešil a jak dopadla. Vedoucí pohovoru zaznamenává a analyzuje, které kompetence byly v procesu přítomné a zda odpovídají předpokladům obsazovaného pracovního místa.&lt;br /&gt;
*'''Analýza matice repertoáru vlastností''': Jsou vybráni 3 lidé, dva úspěšní a jeden neúspěšný v řešení určité úlohy / situaci. Následně se analyzuje, co mají dva úspěšní společného a co je odlišuje od neúspěšného.&lt;br /&gt;
*'''Existující kompetenční modely''': Existuje řada kompetenčních modelů, které analyzují dílčí kompetence.&lt;br /&gt;
**'''Centrální databáze kompetencí''': Seznam velkého množství pracovních pozic a potřebných měkkých i tvrdých kompetencí k jejich úspěšnému vykonávání.&lt;br /&gt;
**'''Lominger''': Popisuje 67 kompetencí a popis toho, jak vypadá, když je kompetence nepřítomná a naopak, když je nadměrně rozvinuta. Obsahuje také vzorovou otázku, jak se lze na kompetenci ptát při rozhovoru.&lt;br /&gt;
**'''Hay Group Competency Model'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Teorie motivace manažerů a podnikatelů===&lt;br /&gt;
====1. Teorie motivace dosahování (Murray, 1938; McClelland &amp;amp; Winter, 1969)&amp;lt;ref&amp;gt;Murray, H.A. (1938). ''Explorations in Personality''. New York: Oxford University Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref&amp;gt;McClelland, D.C., &amp;amp;  Winter, D.G. (1969). ''Motivating Economic Achievement''. New York and London: Free Press-Collier-MacMillan.&amp;lt;/ref&amp;gt;====&lt;br /&gt;
Pojetí [[Henry Murray|H. Murrayho]] o existenci specifické motivace dosahování (Achievement motivation – nAch) bylo teoreticky a výzkumně rozpracování [[David McClelland|D. McClellandem]]. Ten definoval „potřebu dosahovat“ jako „konkurenci s nějakým vzorem dokonalosti“. Laboratorní studie poukázaly na to, že lidé vykazující vysoký motiv dosahování se chovají jako úspěšní a racionální podnikatelé. Volí si středně obtížné cíle tak, aby maximalizovali pravděpodobnost dosažení satisfakce (McClelland &amp;amp; Winter, 1969).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
McClelland zároveň formuloval tři podmínky pro to, aby se motiv dosahování promítl do výkonu nějaké aktivity:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Jedinec musí cítít odpovědnost za výsledek.&lt;br /&gt;
*Musí mít explicitní informaci o tom, zda byl, nebo nebyl úspěšný.&lt;br /&gt;
*Úspěch nesmí být jistý, ale spojen s rizikem střední úrovně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====2. Teorie motivace dosahování (Atkinson)&amp;lt;ref&amp;gt;Atkinson, J.W. (1964). ''An introduction to motivation''. Van Nostrand.&amp;lt;/ref&amp;gt;====&lt;br /&gt;
Tato teorie je pokračováním McClellandových zjištění. Vznikla jako odpověď na pozorování reakcí studentů na úspěch, resp. neúspěch. Dle Atkinsona považují lidé s vysokou potřebou dosahovat úspěch za čest. Jiné lidé, s nižší potřebou dosahovat, věnují pozornost spíše tomu, jak se vyhnout nezdaru. Atkinson postuluje, že motivace je funkcí očekávání úspěchu a očekávání nezdaru. Je-li očekávání úspěchu větší než očekávání nezdaru, činnost je provedena.&lt;br /&gt;
====3. Locus of control (Rotter, 1969)&amp;lt;ref&amp;gt;Rotter, J.B. (1966). Generalized expectancies for internal versus external control of reinforcement. ''Psychological Monographs: General and Applied'', ''80''(1), 1-28.&amp;lt;/ref&amp;gt;====&lt;br /&gt;
Rotterova teorie rozlišuje jedince s převahou vnější a vnitřní kontroly. Kontrolou se zde myslí míra vyrovnávání se s požadavky vnějšího prostředí. Jedinci s převahou vnitřní kontroly obecně věří ve vlastní schopnost ovlivňovat a řídit běh světa a vlastní osud. Naopak jedinci s převahou vnější kontroly věří v moc vnějších okolností, které nelze tolik ovlivňovat. Řada autorů podporuje hypotézu, že je podnikatel je obecně více vnitřně kontrolován a zároveň, že více vnitřně kontrolovaný manažer je více aktivní a inovativní.&lt;br /&gt;
====4. Škála tvořivosti (Kirton, 1976)&amp;lt;ref&amp;gt;Kirton, M. (1976). Adaptors and innovators: A description and measure. ''Journal of Applied Psychology'', ''61''(5), 622-629.&amp;lt;/ref&amp;gt;====&lt;br /&gt;
Kirtonova škála měří strukturu tvořivosti, resp. vzájemný poměr originality, efektivnosti vlastní činnosti a konformitu vůči skupině či pravidlům. Dle Kirtona vysoce adaptivní manažer produkuje ideje uvnitř daného rámce, má tendenci preferovat detaily před koncepcemi a tendenci dělat věci lépe v rámci daností, kterými se organizace jako celek řídí. Naproti tomu vysoce inovativní manažer vytváří diskontinuity, rád dělá věci jinak, než je ve firmě jinak zvykem.&lt;br /&gt;
====5. Potřeba moci u podnikatelů a manažerů (McClelland, 1975)&amp;lt;ref&amp;gt;McClelland, D.C. (1975). ''Power: The inner experience.'' New York: Wiley.&amp;lt;/ref&amp;gt;====&lt;br /&gt;
McClelland zjistil, že podnikatelé, kteří založili rostoucí dynamické firmy, jsou pouze výjimečně vůdci ve smyslu potřeby moci. Důvod je podle něj takový, že potřeba dosahovat (achievement motivation) nepotřebuje další účastníky, je věcí jednotlivce a tudíž nepodporuje růstové tendence v organizaci, kterou tvoří celá řada zaměstnanců a skupin. Na rozdíl od podnikatelů je pro manažery charakteristická vysoká potřeba moci, charakterizovaná jako potřeba ovlivňovat chování ostatních „pro dobro celé organizace“.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Řídící procesy ==&lt;br /&gt;
Procesy, jimiž organizace udržuje dynamickou rovnováhu v neustále se měnícím prostředí. Mezi nejdůležitější řadíme '''proces rozhodování''' a '''komunikace'''&amp;lt;ref name=&amp;quot;:02&amp;quot;&amp;gt;Štikar, J., Rymeš, M., Riegel, K., &amp;amp; Hoskovec, J. (2003). ''Psychologie ve světě práce''. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Rozhodování===&lt;br /&gt;
Rozhoduje se zpravidla o nějakém problému. Z psychologického hlediska je důležité zkoumání citlivosti vůči problémům, určování pravděpodobností, utváření preferencí a postojů vůči riziku. Rozhodovací proces má několik kroků:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Stanovení cíle a měřitelných výsledků.&lt;br /&gt;
*Identifikace problému.&lt;br /&gt;
*Vytváření variant řešení.&lt;br /&gt;
*Vyhodnocování variant.&lt;br /&gt;
*Výběr, volba jedné z variant.&lt;br /&gt;
*Implementace rozhodnutí.&lt;br /&gt;
*Kontrola a vyhodnocení.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Komunikace===&lt;br /&gt;
Probíhá na mnoha úrovních v rámci organizace (mezi jednotlivci, různými skupinami, hierarchicky vedení / zaměstnanci). Komunikace je do určité míry zastíněna šumem. Úlohou manažera je rozumět zaměstnancům a dobře komunikovat vlastní záměry a potřeby v organizaci. Komunikace má řadu bariér, které musí být brány v potaz:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Referenční rámec: odkud informace přichází (jestli od vedení, od zaměstnanců).&lt;br /&gt;
*Selektivní naslouchání: podle osobních preferencí a potřeb.&lt;br /&gt;
*Rozdíly statutu, jazyky zaměstnaneckých skupin.&lt;br /&gt;
*Časový tlak, přetížení informacemi. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Příklad procesu komunikace a rozhodování v organizaci: přijímání nového zaměstnance ===&lt;br /&gt;
Výběr nového zaměstnance je procesem párování lidí a pracovních pozic. Předpokládá se, že čím větší soulad bude mezi požadavky pracovní pozice a kompetencemi uchazeče, tím vyšší bude jeho výkon a spokojenost s vykonáváním práce a zaměstnáním jako takovým. Uchazeči o pracovní pozici mohou být podle specifických okolností vybíráni ze dvou zdrojů:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Interní zdroje''' (placement, promotion): zaměstnanci organizace se uchází o jinou pozici v rámci téže organizace (např. situace, kdy je vypsáno výběrové řízení na primáře oddělení v nemocnici, do kterého se přihlásí již zde zaměstnaní lékaři). Výhodou výběru zaměstnanců z interních zdrojů je, že jsou známy jejich kompetence a bývají adaptováni na podnikovou kulturu.&lt;br /&gt;
* '''Externí zdroje''' (recruitment, selection): výběr uchazečů, kteří v organizaci dosud na žádné pozici zaměstnaní nejsou.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výběr zaměstnanců je proces, v němž můžeme na obecné rovině uvažovat o těchto fázích:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Předběžná fáze'''&lt;br /&gt;
** Analýza pracovního místa: Specifikace a popis pracovního místa, výběr&lt;br /&gt;
** indikátorů dobrého naplňování pozice.&lt;br /&gt;
** Definování vhodnosti zaměstnanců: Činnosti, nároky a požadavky; kritéria výběru; jasná představa o vyžadovaných kompetencích.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Výběrová fáze'''&lt;br /&gt;
** Způsob oslovení potenciálních uchazečů (inzerce, reklama a propagace).&lt;br /&gt;
** Zkoumání životopisů, motivačních dopisů, dotazníků uchazečů.&lt;br /&gt;
** Předběžný (úvodní) pohovor.&lt;br /&gt;
** Testování uchazečů (testy, osobnostní dotazníky, AC aj.).&lt;br /&gt;
** Výběrový pohovor.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Vyhodnocovací fáze'''&lt;br /&gt;
** Vyhodnocení výběru (všech dat získaných ve výběrové fázi).&lt;br /&gt;
** Závěrečný rozhovor (často za účasti vyššího managementu).&lt;br /&gt;
** Rozhodnutí o výběru konkrétního uchazeče.&lt;br /&gt;
** Informování uchazečů o usnesení, ideálně ve formě kvalitní zpětné vazby k výsledku přijímacího procesu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Rozhovor''' je jednou z nejběžněji využívaných metod ve výběrovém řízení na obsazení pracovní pozice. S pomocí rozhovoru se dozvídáme potřebné informace o uchazeči, zároveň jsme schopni sledovat jeho projev, pohotovost reakcí atd.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro vedení kvalitního a výtěžného rozhovoru je nutné:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Mít prostudované materiály (CV, motivační dopis, videodotazník, …).&lt;br /&gt;
* Mít připravené otázky + mít ujasněno, čeho chceme dosáhnout.&lt;br /&gt;
* Mít zpracovanou analýzu místa, znalost potřebných kompetencí.&lt;br /&gt;
* Vytvoření příhodné atmosféry.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při vedení přijímacího pohovoru se zpravidla ve vyšší míře využívá také '''behaviorálních otázek'''. Behaviorální otázky představují specifický způsob dotazování. Na rozdíl od klasických otázek (např. „V čem vynikáte?“) jsou behaviorální zaměřeny na mapování konkrétních situací a toho, jak se v nich jedinec choval nebo jak je řešil (např. „Jakou krizovou situaci v práci jste zažil?“). Pro správné kladení behaviorálních otázek je nejdůležitější jasný záměr, se kterým je otázka pokládána. Optimální behaviorální otázka se týká nějaké kompetence, kterou chce examinátor zkoumat. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací doc. PhDr. Milana Rymeše, CSc. v povinném předmětu &amp;quot;Psychologie práce a organizace&amp;quot; na KPS FF UK. Dále vychází také z přednášek a prezentací Mgr. Bc. Ivany Fabiánové v povinném předmětu &amp;quot;Metody psychologie práce a organizace&amp;quot; na KPS FF UK.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Literatura===&lt;br /&gt;
Štikar, J., Rymeš, M., Riegel, K., &amp;amp; Hoskovec, J. (2003). ''Psychologie ve světě práce''. Praha: Karolinum.&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Tadeáš</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=36._Subjekt_a_objekt_%C5%99%C3%ADzen%C3%AD;_%C5%98%C3%ADd%C3%ADc%C3%AD_procesy&amp;diff=58914</id>
		<title>36. Subjekt a objekt řízení; Řídící procesy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=36._Subjekt_a_objekt_%C5%99%C3%ADzen%C3%AD;_%C5%98%C3%ADd%C3%ADc%C3%AD_procesy&amp;diff=58914"/>
		<updated>2020-02-23T16:39:48Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Tadeáš: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Subjekt a objekt řízení ==&lt;br /&gt;
V kontextu řízení určité organizace rozlišujeme tři subjekty&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Štikar, J., Rymeš, M., Riegel, K., &amp;amp; Hoskovec, J. (2003). ''Psychologie ve světě práce''. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Majitel:''' subjektem ze zákona.&lt;br /&gt;
*'''Podnikatel''': delegován majitelem, aby zúročil jím vytvořený kapitál. Je vnímán jako především intuitivní vizionář, razí nové a inovativní postupy.&lt;br /&gt;
*'''Manažer''': je subjektem, jehož úloha souvisí především s udržením a extenzí současného podniku. Zajišťuje, aby firma svoji efektivitu čerpala nejen z nové myšlenky, ale především dělby práce, vysoké specializace a dodržování určitého řádu a rutiny.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Subjekt se vůči řízenému objektu vyznačuje variabilní mírou autonomie, apetence, potence a kompetence. Subjekt řízení disponuje kombinací motivace, kvalifikace a pravomoci, které uplatňuje ve vztahu k povaze řešených problémů, sociální a organizační struktuře organizace a celkové povaze prostředí. Jinými slovy, subjekt řízení (např. manažer, ale i prostý zaměstnanec) musí disponovat rozvinutými '''kompetencemi'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kompetenční modely ===&lt;br /&gt;
'''Kompetenční modely''' jsou nástroje, které slouží k identifikaci klíčových charakteristik zaměstnanců pro úspěšné vykonávání určité práce. Analýzou kompetencí člověka ve vztahu k práci se zabýval především '''D. McClelland''' v 70. letech 20. století.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V angličtině užíváme termíny '''competency''' (souhrn chování, dovedností, schopností, postojů a hodnot, které vedou k úspěšnému vykonávání práce) a '''competence''' (odborná způsobilost, exaktní znalosti potřebné k vykonávání pracovní činnosti).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kompetence by měly být sledovatelné, měřitelné a přístupné změně. Mezi nejdůležitější atribut kompetencí patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Znalosti.&lt;br /&gt;
* Schopnosti.&lt;br /&gt;
* Motivace.&lt;br /&gt;
* Osobnostní charakteristiky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro vymezení kompetencí se také často využívá model '''KSAO'''&amp;lt;ref&amp;gt;Muchinsky, P.M. (2006). ''Psychology applied to work: An introduction to industrial and organizational psychology''. Summerfield: Hypergraphic Press. &amp;lt;/ref&amp;gt;:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Knowledge – znalosti.&lt;br /&gt;
* Skills – schopnosti; naučené, obecné.&lt;br /&gt;
* Ability – dovednosti; vrozené, konkrétní.&lt;br /&gt;
* Other Characteristics.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pokud hovoříme o kompetencích, zpravidla rozlišujeme '''„měkké“ kompetence''' (''soft skills''), týkající se více osobnostních charakteristik a dovedností, a '''„tvrdé“ kompetence''' (''hard skils''), týkající se osvojených schopností a odborných znalostí. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Znalost kompetencí je kritickým předpokladem úspěšného výběru nových zaměstnanců i jejich začleňování do organizace. Analýzu kompetencí uchazeče lze provést několika způsoby:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Technika kritických událostí''': Člověk je dotazován na určitou konkrétní událost, která se mu stala. Po uchazeči se chce, aby situaci detailně popsal, včetně způsobu, jakým se zachoval, jak ji řešil a jak dopadla. Vedoucí pohovoru zaznamenává a analyzuje, které kompetence byly v procesu přítomné a zda odpovídají předpokladům obsazovaného pracovního místa.&lt;br /&gt;
* '''Analýza matice repertoáru vlastností''': Jsou vybráni 3 lidé, dva úspěšní a jeden neúspěšný v řešení určité úlohy / situaci. Následně se analyzuje, co mají dva úspěšní společného a co je odlišuje od neúspěšného. &lt;br /&gt;
* '''Existující kompetenční modely''': Existuje řada kompetenčních modelů, které analyzují dílčí kompetence.&lt;br /&gt;
** '''Centrální databáze kompetencí''': Seznam velkého množství pracovních pozic a potřebných měkkých i tvrdých kompetencí k jejich úspěšnému vykonávání.&lt;br /&gt;
** '''Lominger''': Popisuje 67 kompetencí a popis toho, jak vypadá, když je kompetence nepřítomná a naopak, když je nadměrně rozvinuta. Obsahuje také vzorovou otázku, jak se lze na kompetenci ptát při rozhovoru.&lt;br /&gt;
** '''Hay Group Competency Model'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Teorie motivace manažerů a podnikatelů===&lt;br /&gt;
====1. Teorie motivace dosahování (Murray, 1938; McClelland &amp;amp; Winter, 1969)&amp;lt;ref&amp;gt;Murray, H.A. (1938). ''Explorations in Personality''. New York: Oxford University Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref&amp;gt;McClelland, D.C., &amp;amp;  Winter, D.G. (1969). ''Motivating Economic Achievement''. New York and London: Free Press-Collier-MacMillan.&amp;lt;/ref&amp;gt;====&lt;br /&gt;
Pojetí [[Henry Murray|H. Murrayho]] o existenci specifické motivace dosahování (Achievement motivation – nAch) bylo teoreticky a výzkumně rozpracování [[David McClelland|D. McClellandem]]. Ten definoval „potřebu dosahovat“ jako „konkurenci s nějakým vzorem dokonalosti“. Laboratorní studie poukázaly na to, že lidé vykazující vysoký motiv dosahování se chovají jako úspěšní a racionální podnikatelé. Volí si středně obtížné cíle tak, aby maximalizovali pravděpodobnost dosažení satisfakce (McClelland &amp;amp; Winter, 1969).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
McClelland zároveň formuloval tři podmínky pro to, aby se motiv dosahování promítl do výkonu nějaké aktivity:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Jedinec musí cítít odpovědnost za výsledek.&lt;br /&gt;
*Musí mít explicitní informaci o tom, zda byl, nebo nebyl úspěšný.&lt;br /&gt;
*Úspěch nesmí být jistý, ale spojen s rizikem střední úrovně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====2. Teorie motivace dosahování (Atkinson)&amp;lt;ref&amp;gt;Atkinson, J.W. (1964). ''An introduction to motivation''. Van Nostrand.&amp;lt;/ref&amp;gt;====&lt;br /&gt;
Tato teorie je pokračováním McClellandových zjištění. Vznikla jako odpověď na pozorování reakcí studentů na úspěch, resp. neúspěch. Dle Atkinsona považují lidé s vysokou potřebou dosahovat úspěch za čest. Jiné lidé, s nižší potřebou dosahovat, věnují pozornost spíše tomu, jak se vyhnout nezdaru. Atkinson postuluje, že motivace je funkcí očekávání úspěchu a očekávání nezdaru. Je-li očekávání úspěchu větší než očekávání nezdaru, činnost je provedena.&lt;br /&gt;
====3. Locus of control (Rotter, 1969)&amp;lt;ref&amp;gt;Rotter, J.B. (1966). Generalized expectancies for internal versus external control of reinforcement. ''Psychological Monographs: General and Applied'', ''80''(1), 1-28.&amp;lt;/ref&amp;gt;====&lt;br /&gt;
Rotterova teorie rozlišuje jedince s převahou vnější a vnitřní kontroly. Kontrolou se zde myslí míra vyrovnávání se s požadavky vnějšího prostředí. Jedinci s převahou vnitřní kontroly obecně věří ve vlastní schopnost ovlivňovat a řídit běh světa a vlastní osud. Naopak jedinci s převahou vnější kontroly věří v moc vnějších okolností, které nelze tolik ovlivňovat. Řada autorů podporuje hypotézu, že je podnikatel je obecně více vnitřně kontrolován a zároveň, že více vnitřně kontrolovaný manažer je více aktivní a inovativní.&lt;br /&gt;
====4. Škála tvořivosti (Kirton, 1976)&amp;lt;ref&amp;gt;Kirton, M. (1976). Adaptors and innovators: A description and measure. ''Journal of Applied Psychology'', ''61''(5), 622-629.&amp;lt;/ref&amp;gt;====&lt;br /&gt;
Kirtonova škála měří strukturu tvořivosti, resp. vzájemný poměr originality, efektivnosti vlastní činnosti a konformitu vůči skupině či pravidlům. Dle Kirtona vysoce adaptivní manažer produkuje ideje uvnitř daného rámce, má tendenci preferovat detaily před koncepcemi a tendenci dělat věci lépe v rámci daností, kterými se organizace jako celek řídí. Naproti tomu vysoce inovativní manažer vytváří diskontinuity, rád dělá věci jinak, než je ve firmě jinak zvykem.&lt;br /&gt;
====5. Potřeba moci u podnikatelů a manažerů (McClelland, 1975)&amp;lt;ref&amp;gt;McClelland, D.C. (1975). ''Power: The inner experience.'' New York: Wiley.&amp;lt;/ref&amp;gt;====&lt;br /&gt;
McClelland zjistil, že podnikatelé, kteří založili rostoucí dynamické firmy, jsou pouze výjimečně vůdci ve smyslu potřeby moci. Důvod je podle něj takový, že potřeba dosahovat (achievement motivation) nepotřebuje další účastníky, je věcí jednotlivce a tudíž nepodporuje růstové tendence v organizaci, kterou tvoří celá řada zaměstnanců a skupin. Na rozdíl od podnikatelů je pro manažery charakteristická vysoká potřeba moci, charakterizovaná jako potřeba ovlivňovat chování ostatních „pro dobro celé organizace“.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Externí zdroj ==&lt;br /&gt;
Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací doc. PhDr. Milana Rymeše, CSc. v povinném předmětu &amp;quot;Psychologie práce a organizace&amp;quot; na KPS FF UK. Dále vychází také z přednášek a prezentací Mgr. Bc. Ivany Fabiánové v povinném předmětu &amp;quot;Metody psychologie práce a organizace&amp;quot; na KPS FF UK.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Literatura ===&lt;br /&gt;
Štikar, J., Rymeš, M., Riegel, K., &amp;amp; Hoskovec, J. (2003). ''Psychologie ve světě práce''. Praha: Karolinum.&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Tadeáš</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=36._Subjekt_a_objekt_%C5%99%C3%ADzen%C3%AD;_%C5%98%C3%ADd%C3%ADc%C3%AD_procesy&amp;diff=58913</id>
		<title>36. Subjekt a objekt řízení; Řídící procesy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=36._Subjekt_a_objekt_%C5%99%C3%ADzen%C3%AD;_%C5%98%C3%ADd%C3%ADc%C3%AD_procesy&amp;diff=58913"/>
		<updated>2020-02-23T16:33:15Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Tadeáš: Založena nová stránka s textem „V kontextu řízení určité organizace rozlišujeme tři subjekty&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Štikar, J., Rymeš, M., Riegel, K., &amp;amp; Hoskovec, J. (2003). ''Psychologie…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;V kontextu řízení určité organizace rozlišujeme tři subjekty&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Štikar, J., Rymeš, M., Riegel, K., &amp;amp; Hoskovec, J. (2003). ''Psychologie ve světě práce''. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Majitel:''' subjektem ze zákona.&lt;br /&gt;
*'''Podnikatel''': delegován majitelem, aby zúročil jím vytvořený kapitál. Je vnímán jako především intuitivní vizionář, razí nové a inovativní postupy.&lt;br /&gt;
*'''Manažer''': je subjektem, jehož úloha souvisí především s udržením a extenzí současného podniku. Zajišťuje, aby firma svoji efektivitu čerpala nejen z nové myšlenky, ale především dělby práce, vysoké specializace a dodržování určitého řádu a rutiny.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Subjekt se vůči řízenému objektu vyznačuje variabilní mírou autonomie, apetence, potence a kompetence. Subjekt řízení disponuje kombinací motivace, kvalifikace a pravomoci, které uplatňuje ve vztahu k povaze řešených problémů, sociální a organizační struktuře organizace a celkové povaze prostředí.&lt;br /&gt;
===Teorie motivace manažerů a podnikatelů===&lt;br /&gt;
====1. Teorie motivace dosahování (Murray, 1938; McClelland &amp;amp; Winter, 1969)&amp;lt;ref&amp;gt;Murray, H.A. (1938). ''Explorations in Personality''. New York: Oxford University Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref&amp;gt;McClelland, D.C., &amp;amp;  Winter, D.G. (1969). ''Motivating Economic Achievement''. New York and London: Free Press-Collier-MacMillan.&amp;lt;/ref&amp;gt;====&lt;br /&gt;
Pojetí [[Henry Murray|H. Murrayho]] o existenci specifické motivace dosahování (Achievement motivation – nAch) bylo teoreticky a výzkumně rozpracování [[David McClelland|D. McClellandem]]. Ten definoval „potřebu dosahovat“ jako „konkurenci s nějakým vzorem dokonalosti“. Laboratorní studie poukázaly na to, že lidé vykazující vysoký motiv dosahování se chovají jako úspěšní a racionální podnikatelé. Volí si středně obtížné cíle tak, aby maximalizovali pravděpodobnost dosažení satisfakce (McClelland &amp;amp; Winter, 1969).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
McClelland zároveň formuloval tři podmínky pro to, aby se motiv dosahování promítl do výkonu nějaké aktivity:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Jedinec musí cítít odpovědnost za výsledek.&lt;br /&gt;
*Musí mít explicitní informaci o tom, zda byl, nebo nebyl úspěšný.&lt;br /&gt;
*Úspěch nesmí být jistý, ale spojen s rizikem střední úrovně.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====2. Teorie motivace dosahování (Atkinson)&amp;lt;ref&amp;gt;Atkinson, J.W. (1964). ''An introduction to motivation''. Van Nostrand.&amp;lt;/ref&amp;gt;====&lt;br /&gt;
Tato teorie je pokračováním McClellandových zjištění. Vznikla jako odpověď na pozorování reakcí studentů na úspěch, resp. neúspěch. Dle Atkinsona považují lidé s vysokou potřebou dosahovat úspěch za čest. Jiné lidé, s nižší potřebou dosahovat, věnují pozornost spíše tomu, jak se vyhnout nezdaru. Atkinson postuluje, že motivace je funkcí očekávání úspěchu a očekávání nezdaru. Je-li očekávání úspěchu větší než očekávání nezdaru, činnost je provedena.&lt;br /&gt;
====3. Locus of control (Rotter, 1969)&amp;lt;ref&amp;gt;Rotter, J.B. (1966). Generalized expectancies for internal versus external control of reinforcement. ''Psychological Monographs: General and Applied'', ''80''(1), 1-28.&amp;lt;/ref&amp;gt;====&lt;br /&gt;
Rotterova teorie rozlišuje jedince s převahou vnější a vnitřní kontroly. Kontrolou se zde myslí míra vyrovnávání se s požadavky vnějšího prostředí. Jedinci s převahou vnitřní kontroly obecně věří ve vlastní schopnost ovlivňovat a řídit běh světa a vlastní osud. Naopak jedinci s převahou vnější kontroly věří v moc vnějších okolností, které nelze tolik ovlivňovat. Řada autorů podporuje hypotézu, že je podnikatel je obecně více vnitřně kontrolován a zároveň, že více vnitřně kontrolovaný manažer je více aktivní a inovativní.&lt;br /&gt;
====4. Škála tvořivosti (Kirton, 1976)&amp;lt;ref&amp;gt;Kirton, M. (1976). Adaptors and innovators: A description and measure. ''Journal of Applied Psychology'', ''61''(5), 622-629.&amp;lt;/ref&amp;gt;====&lt;br /&gt;
Kirtonova škála měří strukturu tvořivosti, resp. vzájemný poměr originality, efektivnosti vlastní činnosti a konformitu vůči skupině či pravidlům. Dle Kirtona vysoce adaptivní manažer produkuje ideje uvnitř daného rámce, má tendenci preferovat detaily před koncepcemi a tendenci dělat věci lépe v rámci daností, kterými se organizace jako celek řídí. Naproti tomu vysoce inovativní manažer vytváří diskontinuity, rád dělá věci jinak, než je ve firmě jinak zvykem.&lt;br /&gt;
====5. Potřeba moci u podnikatelů a manažerů (McClelland, 1975)&amp;lt;ref&amp;gt;McClelland, D.C. (1975). ''Power: The inner experience.'' New York: Wiley.&amp;lt;/ref&amp;gt;====&lt;br /&gt;
McClelland zjistil, že podnikatelé, kteří založili rostoucí dynamické firmy, jsou pouze výjimečně vůdci ve smyslu potřeby moci. Důvod je podle něj takový, že potřeba dosahovat (achievement motivation) nepotřebuje další účastníky, je věcí jednotlivce a tudíž nepodporuje růstové tendence v organizaci, kterou tvoří celá řada zaměstnanců a skupin. Na rozdíl od podnikatelů je pro manažery charakteristická vysoká potřeba moci, charakterizovaná jako potřeba ovlivňovat chování ostatních „pro dobro celé organizace“.&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Tadeáš</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konzistence,_univerz%C3%A1lnost,_obecnost_a_konstantnost_vlastnost%C3%AD_osobnosti&amp;diff=58912</id>
		<title>Konzistence, univerzálnost, obecnost a konstantnost vlastností osobnosti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konzistence,_univerz%C3%A1lnost,_obecnost_a_konstantnost_vlastnost%C3%AD_osobnosti&amp;diff=58912"/>
		<updated>2020-02-23T15:53:29Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Tadeáš: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Otázkou, jak přesně a do jaké míry je chování člověka determinováno jeho osobnostními vlastnostmi a specifickými okolnostmi probíhající situace, se intenzivně zabývá sociální psychologie a psychologie osobnosti nejpozději od 20. let 20. století. Různé přístupy k této problematice označujeme jako '''situacionismus''' (chování je podmíněno specifickými ukazateli konkrétní situace), '''dispozicionismus''' (chování je podmíněno osobnostními vlastnostmi a vyznačuje se trans-situační stabilitou) a '''interakcionismus''' (jak okolnosti situace, tak vlastnosti osobnosti společně podmiňují výsledné chování). V rámci psychologie jde o pokračování filozofického problému „nature vs. nurture“.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Historie výzkumu==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===1. Sociálně-psychologické výzkumy===&lt;br /&gt;
'''Sociální psychologie''' se jako samostatný vědní obor etablovala na začátku 20. století po vydání učebnic '''[[William McDougall|W. McDougalla]]''' (''Introduction to Social Psychology'', 1908) a '''E. Rosse''' (''Social Psychology'', 1908). Hlavním předmětem zájmu tohoto oboru je jedinec a jeho formování v kontextu sociálních vztahů a společnosti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální psychologie byla v průběhu svého vývoje ovlivňována řadou teoretických proudů, mj. '''psychoanalýzou''' (zejména neopsychoanalýzou [[Karen Horney|K.Horneyové]], [[Erich Fromm|E. Fromma]] a [[Harry S. Sullivan|H.S. Sullivana]]), '''behaviorismem''' ([[John B. Watson|J.B. Watson]], [[Albert Bandura|A. Bandura]]) či '''gestaltismem''' ([[Kurt Lewin|K. Lewin]] aj.). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální psychologie se zabývá především '''vlivem prostředí (sociálního) / situací na chování, resp. osobnost jedince'''. Mezi nejznámější experimenty a objevy v této oblasti mj. patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Efekt sociální facilitace:''' Byl poprvé studován a popsán '''Normanem Triplettem''' v roce 1898&amp;lt;ref&amp;gt;Triplett, N. (1898). The Dynamogenic Factors in Pacemaking and Competition. ''American Journal of Psychology'', ''9'', 507-533. &amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon jednotlivce se v přítomnosti dalších lidí zlepšuje (Triplett tento efekt pozoroval u cyklistů v peletonu). Původní zjištění byla později revidována: efekt platí pro jednoduché či dobře zvládnuté úkoly, u obtížných či nezvládnutých úloh může naopak dojít ke zhoršení výkonu. Vztah mezi počtem přihlížejících a výkonem jednotlivce je navíc nelineární (výkon neroste lineárně se zvyšujícím se počtem přihlížejících osob). Závisí také na tom, zda jsou přihlížející v nějakém vztahu k jedinci, který výkon podává. V 60. letech vysvětloval Zajonc efekt na základě růstu fyziologické aktivace organismu (arousal)&amp;lt;ref&amp;gt;Zajonc, R.B. (1965). Social facilitation. ''Science'', 149, 269-274.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
*'''Efekt sociální zahálky''': V letech 1883 – 1887 pozorován a zkoumán '''M. Ringelmannem'''&amp;lt;ref&amp;gt;Kravitz, D. (1986). Ringelmann Rediscovered: The Original Article. ''Journal of Personality and Social Psychology'', ''50''(5), 936-941.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Při skupinové práci klesá výkonnost jednotlivců (př. při přetahování s lanem v týmech vyvíjí jednotlivci poměrně nižší úsilí, než které by vynaložili, pokud by tahali sami). Výsledky původních výzkumů byly později podpořeny dalšími výzkumníky (Latané, 1981)&amp;lt;ref&amp;gt;Latané, B. (1981). The psychology of social impact. ''American Psychologist'', ''36''(4), 343-356.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Efekt je vysvětlován rozložením zodpovědnosti mezi členy týmu. Výkonnost jednotlivců stoupá, pokud je ve skupině jasně definovaný cíl a její členi mají pocit, že jejich individuální výkon může být identifikován, jinými slovy dílčí výkony nejsou anonymizovány výkonem skupiny jako celku.&lt;br /&gt;
*'''Hawthornský efekt''': Byl identifikovaný na základě experimentů, které v letech 1924 – 1934 provedl v továrně Western Electric Company psycholog '''[[Elton Mayo|E. Mayo]]'''&amp;lt;ref&amp;gt;McCambridge, J., Witton, J., &amp;amp; Elbourne, D.R. (2014). Systematic review of the Hawthorne effect: New concepts are needed to study research participation effects. ''Journal of Clinical Epidemiology'', ''67''(3), 267-277.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Efekt spočívá v tom, že sledovaný jev v sociálně-psychologickém experimentu se mění již jen na základě vědomí jeho účastníků, že jsou součástí experimentální situace, přičemž nemusí vůbec dojít k reálné manipulaci podmínek. Jinými slovy již pouhý design situace přímo ovlivňuje výsledné chování.&lt;br /&gt;
*'''Milgramův experiment''': proveden v roce 1963 psychologem '''[[Stanley Milgram|S. Milgramem]]'''&amp;lt;ref&amp;gt;Milgram, S. (1974). ''Obedience to authority: An experimental view''. New York: Harper &amp;amp; Row. &amp;lt;/ref&amp;gt;. Zabýval se poslušností k autoritě a autor se jím snažil přispět k osvětlení psychologických příčin holokaustu. V klasické experimentální situaci je účastník experimentu vyzván „odborníkem“ (experimentátorem dosazený člověk oblečený jako lékař / vědec), aby uděloval elektrošoky jinému falešnému účastníkovi studie (usazen za stěnou tak, aby jej účastník studie neviděl) při nesprávném sledování pokynů. S každou špatnou odpovědí se navíc intenzita šoků zvyšuje a falešný účastník za stěnou síle šoků přizpůsobuje reakce (křik; prosby, aby nebyl šok udělen; ticho). V původním designu došlo na konec stupnice elektrošoků (označené znaménkem X) po autoritativních výzvách experimentátora až 65 % účastníků, byť vyjadřovali znepokojení a žádali o ukončení experimentu. Milgramův experiment byl silně kritizován z etických i metodologických pozic.&lt;br /&gt;
*'''Stanfordský vězeňský experiment''': Byl řízen a proveden '''[[Philip Zimbardo|P. Zimbardem]]''' v roce 1971&amp;lt;ref&amp;gt;Haney, C., Banks, W.C., &amp;amp; Zimbardo, P.G. (1973). A study of prisonsers and guards in a simulated prison. ''Naval Research Review'', 30, 4-17.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Cílem experimentu byl výzkum vlivu tlaku okolností a přidělených rolí na lidské chování. V klasickém experimentálním designu bylo vybráno několik dobrovolníků, z nich část byla postavena do role dozorců a část do role vězňů v modelovém prostředí věznice, vybudovaném v přízemí Stanfordské univerzity v USA. Experiment plánovaný původně na 14 dní byl ukončen již po několika dnech kvůli často brutálnímu chování dozorců a výrazným psychickým obtížím vězňů. Experiment byl kritizován z etických i metodologických pozic (placení účastníků, opomíjení individuálních charakteristik účastníků v závěrečné zprávě o experimentu atd.).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===2. Psychologie osobnosti===&lt;br /&gt;
Psychologie osobnosti se jako samostatný obor vydělila ze sociální psychologie původně kvůli zájmu o '''osobnostní rysy'''. V roce 1937 vydává '''[[Gordon W. Allport|G. Allport]]''' knihu ''Personality: A Psychological Interpretation'', ve které představil neobehavioristickou koncepci rysů. Rys definuje jako predispozici jednat v širokém rozsahu situací a napříč časem relativně stejným způsobem. Zároveň rysy považoval za reálné a kauzální entity, které odpovídají dosud nerozpoznaným neurofyziologickým strukturám.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Allport se domníval, že osobnost je dynamickou organizací psychofyzickým systémů uvnitř individua, která determinuje jeho jedinečné přizpůsobení k prostředí. Můžeme zde tak rozpoznat teoretický nátisk dispozicionismu. Chování je funkcí vnitřních dispozic, které jej činí koherentním, stabilním, konzistentním a předvídatelným.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi další významné autory, kteří stáli u vzniku psychologie osobnosti, patří '''[[Henry Murray|H. Murray]]''', který v roce 1938 vydal knihu ''Explorations in Personality'' a '''[[Raymond B. Cattel|R.B. Cattel]]''' se svými pracemi v oblasti faktorové analýzy, inteligence a motivace.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Radikálně odlišný přístup zastávali behavioristé jako '''[[John B. Watson|J.B. Watson]]''' a později především '''[[Burrhus Frederic Skinner|B. Skinner]]''', kteří chování považovali za funkci vlastností vnějšího prostředí. Vnější okolnosti a situace predisponují člověka k určitému chování, vnější svět tak v tomto pojetí působí na člověka mnohem více než on na něj.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jistou syntézu přináší neogestaltistické pojetí '''[[Kurt Lewin|K. Lewina]]''' a teorie sociální učení '''[[Albert Bandura|A. Bandury]]'''. Lewinova teorie pole předpokládá, že '''chování je funkcí životního prostoru'''. Jinými slovy chování je funkcí jak osobnostních determinant, tak fyzikálního a sociálního prostředí, ve kterém se člověk vyskytuje. Bandura se domníval, že lidská psychika funguje na bázi '''recipročního triadického determinismu''', ve kterém se vzájemně ovlivňují osobnostní determinanty, zjevné chování a vliv vnějšího prostředí. Analýza nejdůležitějších vztahů v tomto vzájemně závislém systému umožňuje explanaci a predikci chování. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Poslední dva zmíněné přístupy lze považovat za interakcionistické v tom smyslu, že osobnostní i situační okolnosti považují za víceméně stejně zásadní pro fungování člověka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Problém stability osobnostních charakteristik====&lt;br /&gt;
Důležitým milníkem při hledání stabilních charakteristik lidské psychiky, které by poskytly možnost smysluplných psychologických interpretací chování, bylo definování pojmu „'''osobnostní rys'''“ [[Gordon W. Allport|G. Allportem]] (viz výše).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V hledání osobnostních rysů se uplatňovaly 3 základní přístupy:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Teoretické odvozování'''&lt;br /&gt;
*'''Statistická analýza''' – odvozování faktorů ([[Raymond B. Cattel|Cattel]], Eysenck, model Big Five).&lt;br /&gt;
*'''Lexikální analýza''' – význam rysu lze určit prostřednictví míry pravděpodobnosti jeho výskytu v přirozeném jazyce. Allport a Odbert identifikovali jen v angličtině 18 000 slov, kterými by bylo možné označit osobnostní rysy&amp;lt;ref&amp;gt;Allport, G.W., &amp;amp; Odbert, H.S. (1936). Trait-names: A psycho-lexical study. ''Psychological Monographs'', ''47''(1), i-171. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jiným teoretickým problémem bylo strukturování rysů v rámci osobnosti. Zatímco někteří výzkumníci se domnívali, že existují jistá vnitřní pravidla a souvislosti mezi vlastnostmi osobnosti (nejrůznější typologie), jiní ([[Henry Murray|H. Murray]] ad.) předpokládali, že rysy nejsou organizované a cílem výzkumu by mělo být podání jejich vyčerpávajícího přehledu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V 50. letech se pod vlivem sociální psychologie (sociální psychologie osobnosti) začal zájem od prosté identifikace rysů přesouvat k pochopení '''struktury interpersonálních osobnostních rysů'''. Předpokládalo se, že osobnostní rysy lze efektivně zkoumat při sledování projevů jedné osoby vůči druhé. Interpersonální diagnostika si kladla za cíl identifikovat strategie, které člověk užívá v interakci se svým sociálním prostředím, přičemž panoval předpoklad, že tyto strategie jsou založeny na osobnostních dispozicích. Mezi modely interpersonálních rysů patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Fundamental Interpersonal Relations Orientation''': Model W. Schutze, který u člověka ve vztahu k sociálnímu prostředí předpokládá potřebu kontroly, zařazení a náklonnosti&amp;lt;ref&amp;gt;Schutz, W.C. (1958). ''FIRO: A Three Dimensional Theory of Interpersonal Behavioral''. New York: Holt, Rinehart &amp;amp; Winston. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
*'''Learyho model''': Model T. Learyho, ve dvojrozměrném prostoru interpersonálních vztahů působí vektory dominance – láska&amp;lt;ref&amp;gt;Leary, T. (1957). ''Interpersonal Diagnosis of Personality''. New York: Ronald Press. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
*'''Wigginsův model''': Ve dvojrozměrném prostoru interpersonálních vztahů působí vektory dominance – „pečovatelskost“ (ang. nurturance).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Shrnutí==&lt;br /&gt;
Otázka konzistence a univerzálnosti vlastností osobnosti je doménou sociální psychologie a psychologie osobnosti. Některé přístupy se kloní k '''situacionismu''', předpokladu, že lidské chování je významně ovlivněno především okolnostmi konkrétní situace, ve které se člověk nachází. Tento přístup má kořeny v sociální psychologii. Jiný výkladový rámec nabízí '''dispozicionismus''', který předpokládá, že chování je zásadně ovlivněno dispozicemi osobnosti (rysy) a je napříč situacemi relativně stabilní. Kořeny tohoto přístupu leží v psychologii osobnosti, ačkoliv řada teoretiků osobnosti je nepovažuje za rozhodující ([[Walter Mischel|Mischel]], [[Harry S. Sullivan|Sullivan]] ad.). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Syntéza obou přístupů spočívá v '''interakcionismu''', který předpokládá významný vliv situačních i dispozičních proměnných na chování jedince. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D. v povinném předmětu &amp;quot;Psychologie osobnosti&amp;quot;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reference ===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Literatura ===&lt;br /&gt;
Balcar, K. (1983). ''Úvod do studia psychologie osobnosti''. Praha: SPN.&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Tadeáš</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konzistence,_univerz%C3%A1lnost,_obecnost_a_konstantnost_vlastnost%C3%AD_osobnosti&amp;diff=58911</id>
		<title>Konzistence, univerzálnost, obecnost a konstantnost vlastností osobnosti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konzistence,_univerz%C3%A1lnost,_obecnost_a_konstantnost_vlastnost%C3%AD_osobnosti&amp;diff=58911"/>
		<updated>2020-02-23T15:51:16Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Tadeáš: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Otázkou, jak přesně a do jaké míry je chování člověka determinováno jeho osobnostními vlastnostmi a specifickými okolnostmi probíhající situace, se intenzivně zabývá sociální psychologie a psychologie osobnosti nejpozději od 20. let 20. století. Různé přístupy k této problematice označujeme jako '''situacionismus''' (chování je podmíněno specifickými ukazateli konkrétní situace), '''dispozicionismus''' (chování je podmíněno osobnostními vlastnostmi a vyznačuje se trans-situační stabilitou) a '''interakcionismus''' (jak okolnosti situace, tak vlastnosti osobnosti společně podmiňují výsledné chování). V rámci psychologie jde o pokračování filozofického problému „nature vs. nurture“.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Historie výzkumu==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===1. Sociálně-psychologické výzkumy===&lt;br /&gt;
'''Sociální psychologie''' se jako samostatný vědní obor etablovala na začátku 20. století po vydání učebnic '''[[William McDougall|W. McDougalla]]''' (''Introduction to Social Psychology'', 1908) a '''E. Rosse''' (''Social Psychology'', 1908). Hlavním předmětem zájmu tohoto oboru je jedinec a jeho formování v kontextu sociálních vztahů a společnosti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální psychologie byla v průběhu svého vývoje ovlivňována řadou teoretických proudů, mj. '''psychoanalýzou''' (zejména neopsychoanalýzou [[Karen Horney|K.Horneyové]], [[Erich Fromm|E. Fromma]] a [[Harry S. Sullivan|H.S. Sullivana]]), '''behaviorismem''' ([[John B. Watson|J.B. Watson]], [[Albert Bandura|A. Bandura]]) či '''gestaltismem''' ([[Kurt Lewin|K. Lewin]] aj.). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální psychologie se zabývá především '''vlivem prostředí (sociálního) / situací na chování, resp. osobnost jedince'''. Mezi nejznámější experimenty a objevy v této oblasti mj. patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Efekt sociální facilitace:''' Byl poprvé studován a popsán '''Normanem Triplettem''' v roce 1898&amp;lt;ref&amp;gt;Triplett, N. (1898). The Dynamogenic Factors in Pacemaking and Competition. ''American Journal of Psychology'', ''9'', 507-533. &amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon jednotlivce se v přítomnosti dalších lidí zlepšuje (Triplett tento efekt pozoroval u cyklistů v peletonu). Původní zjištění byla později revidována: efekt platí pro jednoduché či dobře zvládnuté úkoly, u obtížných či nezvládnutých úloh může naopak dojít ke zhoršení výkonu. Vztah mezi počtem přihlížejících a výkonem jednotlivce je navíc nelineární (výkon neroste lineárně se zvyšujícím se počtem přihlížejících osob). Závisí také na tom, zda jsou přihlížející v nějakém vztahu k jedinci, který výkon podává. V 60. letech vysvětloval Zajonc efekt na základě růstu fyziologické aktivace organismu (arousal)&amp;lt;ref&amp;gt;Zajonc, R.B. (1965). Social facilitation. ''Science'', 149, 269-274.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
*'''Efekt sociální zahálky''': V letech 1883 – 1887 pozorován a zkoumán '''M. Ringelmannem'''&amp;lt;ref&amp;gt;Kravitz, D. (1986). Ringelmann Rediscovered: The Original Article. ''Journal of Personality and Social Psychology'', ''50''(5), 936-941.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Při skupinové práci klesá výkonnost jednotlivců (př. při přetahování s lanem v týmech vyvíjí jednotlivci poměrně nižší úsilí, než které by vynaložili, pokud by tahali sami). Výsledky původních výzkumů byly později podpořeny dalšími výzkumníky (Latané, 1981)&amp;lt;ref&amp;gt;Latané, B. (1981). The psychology of social impact. ''American Psychologist'', ''36''(4), 343-356.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Efekt je vysvětlován rozložením zodpovědnosti mezi členy týmu. Výkonnost jednotlivců stoupá, pokud je ve skupině jasně definovaný cíl a její členi mají pocit, že jejich individuální výkon může být identifikován, jinými slovy dílčí výkony nejsou anonymizovány výkonem skupiny jako celku.&lt;br /&gt;
*'''Hawthornský efekt''': Byl identifikovaný na základě experimentů, které v letech 1924 – 1934 provedl v továrně Western Electric Company psycholog '''[[Elton Mayo|E. Mayo]]'''&amp;lt;ref&amp;gt;McCambridge, J., Witton, J., &amp;amp; Elbourne, D.R. (2014). Systematic review of the Hawthorne effect: New concepts are needed to study research participation effects. ''Journal of Clinical Epidemiology'', ''67''(3), 267-277.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Efekt spočívá v tom, že sledovaný jev v sociálně-psychologickém experimentu se mění již jen na základě vědomí jeho účastníků, že jsou součástí experimentální situace, přičemž nemusí vůbec dojít k reálné manipulaci podmínek. Jinými slovy již pouhý design situace přímo ovlivňuje výsledné chování.&lt;br /&gt;
*'''Milgramův experiment''': proveden v roce 1963 psychologem '''[[Stanley Milgram|S. Milgramem]]'''&amp;lt;ref&amp;gt;Milgram, S. (1974). ''Obedience to authority: An experimental view''. New York: Harper &amp;amp; Row. &amp;lt;/ref&amp;gt;. Zabýval se poslušností k autoritě a autor se jím snažil přispět k osvětlení psychologických příčin holokaustu. V klasické experimentální situaci je účastník experimentu vyzván „odborníkem“ (experimentátorem dosazený člověk oblečený jako lékař / vědec), aby uděloval elektrošoky jinému falešnému účastníkovi studie (usazen za stěnou tak, aby jej účastník studie neviděl) při nesprávném sledování pokynů. S každou špatnou odpovědí se navíc intenzita šoků zvyšuje a falešný účastník za stěnou síle šoků přizpůsobuje reakce (křik; prosby, aby nebyl šok udělen; ticho). V původním designu došlo na konec stupnice elektrošoků (označené znaménkem X) po autoritativních výzvách experimentátora až 65 % účastníků, byť vyjadřovali znepokojení a žádali o ukončení experimentu. Milgramův experiment byl silně kritizován z etických i metodologických pozic.&lt;br /&gt;
*'''Stanfordský vězeňský experiment''': Byl řízen a proveden '''[[Philip Zimbardo|P. Zimbardem]]''' v roce 1971&amp;lt;ref&amp;gt;Haney, C., Banks, W.C., &amp;amp; Zimbardo, P.G. (1973). A study of prisonsers and guards in a simulated prison. ''Naval Research Review'', 30, 4-17.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Cílem experimentu byl výzkum vlivu tlaku okolností a přidělených rolí na lidské chování. V klasickém experimentálním designu bylo vybráno několik dobrovolníků, z nich část byla postavena do role dozorců a část do role vězňů v modelovém prostředí věznice, vybudovaném v přízemí Stanfordské univerzity v USA. Experiment plánovaný původně na 14 dní byl ukončen již po několika dnech kvůli často brutálnímu chování dozorců a výrazným psychickým obtížím vězňů. Experiment byl kritizován z etických i metodologických pozic (placení účastníků, opomíjení individuálních charakteristik účastníků v závěrečné zprávě o experimentu atd.).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===2. Psychologie osobnosti===&lt;br /&gt;
Psychologie osobnosti se jako samostatný obor vydělila ze sociální psychologie původně kvůli zájmu o '''osobnostní rysy'''. V roce 1937 vydává '''[[Gordon W. Allport|G. Allport]]''' knihu ''Personality: A Psychological Interpretation'', ve které představil neobehavioristickou koncepci rysů. Rys definuje jako predispozici jednat v širokém rozsahu situací a napříč časem relativně stejným způsobem. Zároveň rysy považoval za reálné a kauzální entity, které odpovídají dosud nerozpoznaným neurofyziologickým strukturám.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Allport se domníval, že osobnost je dynamickou organizací psychofyzickým systémů uvnitř individua, která determinuje jeho jedinečné přizpůsobení k prostředí. Můžeme zde tak rozpoznat teoretický nátisk dispozicionismu. Chování je funkcí vnitřních dispozic, které jej činí koherentním, stabilním, konzistentním a předvídatelným.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi další významné autory, kteří stáli u vzniku psychologie osobnosti, patří '''[[Henry Murray|H. Murray]]''', který v roce 1938 vydal knihu ''Explorations in Personality'' a '''[[Raymond B. Cattel|R.B. Cattel]]''' se svými pracemi v oblasti faktorové analýzy, inteligence a motivace.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Radikálně odlišný přístup zastávali behavioristé jako '''[[John B. Watson|J.B. Watson]]''' a později především '''[[Burrhus Frederic Skinner|B. Skinner]]''', kteří chování považovali za funkci vlastností vnějšího prostředí. Vnější okolnosti a situace predisponují člověka k určitému chování, vnější svět tak v tomto pojetí působí na člověka mnohem více než on na něj.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jistou syntézu přináší neogestaltistické pojetí '''[[Kurt Lewin|K. Lewina]]''' a teorie sociální učení '''[[Albert Bandura|A. Bandury]]'''. Lewinova teorie pole předpokládá, že '''chování je funkcí životního prostoru'''. Jinými slovy chování je funkcí jak osobnostních determinant, tak fyzikálního a sociálního prostředí, ve kterém se člověk vyskytuje. Bandura se domníval, že lidská psychika funguje na bázi '''recipročního triadického determinismu''', ve kterém se vzájemně ovlivňují osobnostní determinanty, zjevné chování a vliv vnějšího prostředí. Analýza nejdůležitějších vztahů v tomto vzájemně závislém systému umožňuje explanaci a predikci chování. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Poslední dva zmíněné přístupy lze považovat za interakcionistické v tom smyslu, že osobnostní i situační okolnosti považují za víceméně stejně zásadní pro fungování člověka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Problém stability osobnostních charakteristik====&lt;br /&gt;
Důležitým milníkem při hledání stabilních charakteristik lidské psychiky, které by poskytly možnost smysluplných psychologických interpretací chování, bylo definování pojmu „'''osobnostní rys'''“ [[Gordon W. Allport|G. Allportem]] (viz výše).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V hledání osobnostních rysů se uplatňovaly 3 základní přístupy:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Teoretické odvozování'''&lt;br /&gt;
*'''Statistická analýza''' – odvozování faktorů ([[Raymond B. Cattel|Cattel]], Eysenck, model Big Five).&lt;br /&gt;
*'''Lexikální analýza''' – význam rysu lze určit prostřednictví míry pravděpodobnosti jeho výskytu v přirozeném jazyce. Allport a Odbert identifikovali jen v angličtině 18 000 slov, kterými by bylo možné označit osobnostní rysy&amp;lt;ref&amp;gt;Allport, G.W., &amp;amp; Odbert, H.S. (1936). Trait-names: A psycho-lexical study. ''Psychological Monographs'', ''47''(1), i-171. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jiným teoretickým problémem bylo strukturování rysů v rámci osobnosti. Zatímco někteří výzkumníci se domnívali, že existují jistá vnitřní pravidla a souvislosti mezi vlastnostmi osobnosti (nejrůznější typologie), jiní ([[Henry Murray|H. Murray]] ad.) předpokládali, že rysy nejsou organizované a cílem výzkumu by mělo být podání jejich vyčerpávajícího přehledu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V 50. letech se pod vlivem sociální psychologie (sociální psychologie osobnosti) začal zájem od prosté identifikace rysů přesouvat k pochopení '''struktury interpersonálních osobnostních rysů'''. Předpokládalo se, že osobnostní rysy lze efektivně zkoumat při sledování projevů jedné osoby vůči druhé. Interpersonální diagnostika si kladla za cíl identifikovat strategie, které člověk užívá v interakci se svým sociálním prostředím, přičemž panoval předpoklad, že tyto strategie jsou založeny na osobnostních dispozicích. Mezi modely interpersonálních rysů patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Fundamental Interpersonal Relations Orientation''': Model W. Schutze, který u člověka ve vztahu k sociálnímu prostředí předpokládá potřebu kontroly, zařazení a náklonnosti&amp;lt;ref&amp;gt;Schutz, W.C. (1958). ''FIRO: A Three Dimensional Theory of Interpersonal Behavioral''. New York: Holt, Rinehart &amp;amp; Winston. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
*'''Learyho model''': Model T. Learyho, ve dvojrozměrném prostoru interpersonálních vztahů působí vektory dominance – láska&amp;lt;ref&amp;gt;Leary, T. (1957). ''Interpersonal Diagnosis of Personality''. New York: Ronald Press. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
*'''Wigginsův model''': Ve dvojrozměrném prostoru interpersonálních vztahů působí vektory dominance – „pečovatelskost“ (ang. nurturance).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Shrnutí==&lt;br /&gt;
Otázka konzistence a univerzálnosti vlastností osobnosti je doménou sociální psychologie a psychologie osobnosti. Některé přístupy se kloní k '''situacionismu''', předpokladu, že lidské chování je významně ovlivněno především okolnostmi konkrétní situace, ve které se člověk nachází. Tento přístup má kořeny v sociální psychologii. Jiný výkladový rámec nabízí '''dispozicionismus''', který předpokládá, že chování je zásadně ovlivněno dispozicemi osobnosti (rysy) a je napříč situacemi relativně stabilní. Kořeny tohoto přístupu leží v psychologii osobnosti, ačkoliv řada teoretiků osobnosti je nepovažuje za rozhodující ([[Walter Mischel|Mischel]], [[Harry S. Sullivan|Sullivan]] ad.). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Syntéza obou přístupů spočívá v '''interakcionismu''', který předpokládá významný vliv situačních i dispozičních proměnných na chování jedince. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D. v povinném předmětu &amp;quot;Psychologie osobnosti&amp;quot;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Tadeáš</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konzistence,_univerz%C3%A1lnost,_obecnost_a_konstantnost_vlastnost%C3%AD_osobnosti&amp;diff=58910</id>
		<title>Konzistence, univerzálnost, obecnost a konstantnost vlastností osobnosti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konzistence,_univerz%C3%A1lnost,_obecnost_a_konstantnost_vlastnost%C3%AD_osobnosti&amp;diff=58910"/>
		<updated>2020-02-23T15:43:38Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Tadeáš: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Otázkou, jak přesně a do jaké míry je chování člověka determinováno jeho osobnostními vlastnostmi a specifickými okolnostmi probíhající situace, se intenzivně zabývá sociální psychologie a psychologie osobnosti nejpozději od 20. let 20. století. Různé přístupy k této problematice označujeme jako '''situacionismus''' (chování je podmíněno specifickými ukazateli konkrétní situace), '''dispozicionismus''' (chování je podmíněno osobnostními vlastnostmi a vyznačuje se trans-situační stabilitou) a '''interakcionismus''' (jak okolnosti situace, tak vlastnosti osobnosti společně podmiňují výsledné chování). V rámci psychologie jde o pokračování filozofického problému „nature vs. nurture“.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Historie výzkumu==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===1. Sociálně-psychologické výzkumy===&lt;br /&gt;
'''Sociální psychologie''' se jako samostatný vědní obor etablovala na začátku 20. století po vydání učebnic '''[[William McDougall|W. McDougalla]]''' (''Introduction to Social Psychology'', 1908) a '''E. Rosse''' (''Social Psychology'', 1908). Hlavním předmětem zájmu tohoto oboru je jedinec a jeho formování v kontextu sociálních vztahů a společnosti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální psychologie byla v průběhu svého vývoje ovlivňována řadou teoretických proudů, mj. '''psychoanalýzou''' (zejména neopsychoanalýzou [[Karen Horney|K.Horneyové]], [[Erich Fromm|E. Fromma]] a [[Harry S. Sullivan|H.S. Sullivana]]), '''behaviorismem''' ([[John B. Watson|J.B. Watson]], [[Albert Bandura|A. Bandura]]) či '''gestaltismem''' ([[Kurt Lewin|K. Lewin]] aj.). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální psychologie se zabývá především '''vlivem prostředí (sociálního) / situací na chování, resp. osobnost jedince'''. Mezi nejznámější experimenty a objevy v této oblasti mj. patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Efekt sociální facilitace:''' Byl poprvé studován a popsán '''Normanem Triplettem''' v roce 1898&amp;lt;ref&amp;gt;Triplett, N. (1898). The Dynamogenic Factors in Pacemaking and Competition. ''American Journal of Psychology'', ''9'', 507-533. &amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon jednotlivce se v přítomnosti dalších lidí zlepšuje (Triplett tento efekt pozoroval u cyklistů v peletonu). Původní zjištění byla později revidována: efekt platí pro jednoduché či dobře zvládnuté úkoly, u obtížných či nezvládnutých úloh může naopak dojít ke zhoršení výkonu. Vztah mezi počtem přihlížejících a výkonem jednotlivce je navíc nelineární (výkon neroste lineárně se zvyšujícím se počtem přihlížejících osob). Závisí také na tom, zda jsou přihlížející v nějakém vztahu k jedinci, který výkon podává. V 60. letech vysvětloval Zajonc efekt na základě růstu fyziologické aktivace organismu (arousal)&amp;lt;ref&amp;gt;Zajonc, R.B. (1965). Social facilitation. ''Science'', 149, 269-274.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
*'''Efekt sociální zahálky''': V letech 1883 – 1887 pozorován a zkoumán '''M. Ringelmannem'''&amp;lt;ref&amp;gt;Kravitz, D. (1986). Ringelmann Rediscovered: The Original Article. ''Journal of Personality and Social Psychology'', ''50''(5), 936-941.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Při skupinové práci klesá výkonnost jednotlivců (př. při přetahování s lanem v týmech vyvíjí jednotlivci poměrně nižší úsilí, než které by vynaložili, pokud by tahali sami). Výsledky původních výzkumů byly později podpořeny dalšími výzkumníky (Latané, 1981)&amp;lt;ref&amp;gt;Latané, B. (1981). The psychology of social impact. ''American Psychologist'', ''36''(4), 343-356.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Efekt je vysvětlován rozložením zodpovědnosti mezi členy týmu. Výkonnost jednotlivců stoupá, pokud je ve skupině jasně definovaný cíl a její členi mají pocit, že jejich individuální výkon může být identifikován, jinými slovy dílčí výkony nejsou anonymizovány výkonem skupiny jako celku.&lt;br /&gt;
*'''Hawthornský efekt''': Byl identifikovaný na základě experimentů, které v letech 1924 – 1934 provedl v továrně Western Electric Company psycholog '''[[Elton Mayo|E. Mayo]]'''&amp;lt;ref&amp;gt;McCambridge, J., Witton, J., &amp;amp; Elbourne, D.R. (2014). Systematic review of the Hawthorne effect: New concepts are needed to study research participation effects. ''Journal of Clinical Epidemiology'', ''67''(3), 267-277.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Efekt spočívá v tom, že sledovaný jev v sociálně-psychologickém experimentu se mění již jen na základě vědomí jeho účastníků, že jsou součástí experimentální situace, přičemž nemusí vůbec dojít k reálné manipulaci podmínek. Jinými slovy již pouhý design situace přímo ovlivňuje výsledné chování.&lt;br /&gt;
*'''Milgramův experiment''': proveden v roce 1963 psychologem '''[[Stanley Milgram|S. Milgramem]]'''&amp;lt;ref&amp;gt;Milgram, S. (1974). ''Obedience to authority: An experimental view''. New York: Harper &amp;amp; Row. &amp;lt;/ref&amp;gt;. Zabýval se poslušností k autoritě a autor se jím snažil přispět k osvětlení psychologických příčin holokaustu. V klasické experimentální situaci je účastník experimentu vyzván „odborníkem“ (experimentátorem dosazený člověk oblečený jako lékař / vědec), aby uděloval elektrošoky jinému falešnému účastníkovi studie (usazen za stěnou tak, aby jej účastník studie neviděl) při nesprávném sledování pokynů. S každou špatnou odpovědí se navíc intenzita šoků zvyšuje a falešný účastník za stěnou síle šoků přizpůsobuje reakce (křik; prosby, aby nebyl šok udělen; ticho). V původním designu došlo na konec stupnice elektrošoků (označené znaménkem X) po autoritativních výzvách experimentátora až 65 % účastníků, byť vyjadřovali znepokojení a žádali o ukončení experimentu. Milgramův experiment byl silně kritizován z etických i metodologických pozic.&lt;br /&gt;
*'''Stanfordský vězeňský experiment''': Byl řízen a proveden '''[[Philip Zimbardo|P. Zimbardem]]''' v roce 1971&amp;lt;ref&amp;gt;Haney, C., Banks, W.C., &amp;amp; Zimbardo, P.G. (1973). A study of prisonsers and guards in a simulated prison. ''Naval Research Review'', 30, 4-17.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Cílem experimentu byl výzkum vlivu tlaku okolností a přidělených rolí na lidské chování. V klasickém experimentálním designu bylo vybráno několik dobrovolníků, z nich část byla postavena do role dozorců a část do role vězňů v modelovém prostředí věznice, vybudovaném v přízemí Stanfordské univerzity v USA. Experiment plánovaný původně na 14 dní byl ukončen již po několika dnech kvůli často brutálnímu chování dozorců a výrazným psychickým obtížím vězňů. Experiment byl kritizován z etických i metodologických pozic (placení účastníků, opomíjení individuálních charakteristik účastníků v závěrečné zprávě o experimentu atd.).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===2. Psychologie osobnosti===&lt;br /&gt;
Psychologie osobnosti se jako samostatný obor vydělila ze sociální psychologie původně kvůli zájmu o '''osobnostní rysy'''. V roce 1937 vydává '''[[Gordon W. Allport|G. Allport]]''' knihu ''Personality: A Psychological Interpretation'', ve které představil neobehavioristickou koncepci rysů. Rys definuje jako predispozici jednat v širokém rozsahu situací a napříč časem relativně stejným způsobem. Zároveň rysy považoval za reálné a kauzální entity, které odpovídají dosud nerozpoznaným neurofyziologickým strukturám.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Allport se domníval, že osobnost je dynamickou organizací psychofyzickým systémů uvnitř individua, která determinuje jeho jedinečné přizpůsobení k prostředí. Můžeme zde tak rozpoznat teoretický nátisk dispozicionismu. Chování je funkcí vnitřních dispozic, které jej činí koherentním, stabilním, konzistentním a předvídatelným.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi další významné autory, kteří stáli u vzniku psychologie osobnosti, patří '''[[Henry Murray|H. Murray]]''', který v roce 1938 vydal knihu ''Explorations in Personality'' a '''[[Raymond B. Cattel|R.B. Cattel]]''' se svými pracemi v oblasti faktorové analýzy, inteligence a motivace.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Radikálně odlišný přístup zastávali behavioristé jako '''[[John B. Watson|J.B. Watson]]''' a později především '''[[Burrhus Frederic Skinner|B. Skinner]]''', kteří chování považovali za funkci vlastností vnějšího prostředí. Vnější okolnosti a situace predisponují člověka k určitému chování, vnější svět tak v tomto pojetí působí na člověka mnohem více než on na něj.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jistou syntézu přináší neogestaltistické pojetí '''[[Kurt Lewin|K. Lewina]]''' a teorie sociální učení '''[[Albert Bandura|A. Bandury]]'''. Lewinova teorie pole předpokládá, že '''chování je funkcí životního prostoru'''. Jinými slovy chování je funkcí jak osobnostních determinant, tak fyzikálního a sociálního prostředí, ve kterém se člověk vyskytuje. Bandura se domníval, že lidská psychika funguje na bázi '''recipročního triadického determinismu''', ve kterém se vzájemně ovlivňují osobnostní determinanty, zjevné chování a vliv vnějšího prostředí. Analýza nejdůležitějších vztahů v tomto vzájemně závislém systému umožňuje explanaci a predikci chování. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Poslední dva zmíněné přístupy lze považovat za interakcionistické v tom smyslu, že osobnostní i situační okolnosti považují za víceméně stejně zásadní pro fungování člověka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Problém stability osobnostních charakteristik====&lt;br /&gt;
Důležitým milníkem při hledání stabilních charakteristik lidské psychiky, které by poskytly možnost smysluplných psychologických interpretací chování, bylo definování pojmu „'''osobnostní rys'''“ [[Gordon W. Allport|G. Allportem]] (viz výše).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V hledání osobnostních rysů se uplatňovaly 3 základní přístupy:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Teoretické odvozování'''&lt;br /&gt;
*'''Statistická analýza''' – odvozování faktorů ([[Raymond B. Cattel|Cattel]], Eysenck, model Big Five).&lt;br /&gt;
*'''Lexikální analýza''' – význam rysu lze určit prostřednictví míry pravděpodobnosti jeho výskytu v přirozeném jazyce. Allport a Odbert identifikovali jen v angličtině 18 000 slov, kterými by bylo možné označit osobnostní rysy&amp;lt;ref&amp;gt;Allport, G.W., &amp;amp; Odbert, H.S. (1936). Trait-names: A psycho-lexical study. ''Psychological Monographs'', ''47''(1), i-171. &amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jiným teoretickým problémem bylo strukturování rysů v rámci osobnosti. Zatímco někteří výzkumníci se domnívali, že existují jistá vnitřní pravidla a souvislosti mezi vlastnostmi osobnosti (nejrůznější typologie), jiní ([[Henry Murray|H. Murray]] ad.) předpokládali, že rysy nejsou organizované a cílem výzkumu by mělo být podání jejich vyčerpávajícího přehledu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V 50. letech se pod vlivem sociální psychologie (sociální psychologie osobnosti) začal zájem od prosté identifikace rysů přesouvat k pochopení '''struktury interpersonálních osobnostních rysů'''. Předpokládalo se, že osobnostní rysy lze efektivně zkoumat při sledování projevů jedné osoby vůči druhé. Interpersonální diagnostika si kladla za cíl identifikovat strategie, které člověk užívá v interakci se svým sociálním prostředím, přičemž panoval předpoklad, že tyto strategie jsou založeny na osobnostních dispozicích. Mezi modely interpersonálních rysů patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Fundamental Interpersonal Relations Orientation''': Model W. Schutze, který u člověka ve vztahu k sociálnímu prostředí předpokládá potřebu kontroly, zařazení a náklonnosti.&lt;br /&gt;
*'''Learyho model''': Model T. Learyho, ve dvojrozměrném prostoru interpersonálních vztahů působí vektory dominance – láska.&lt;br /&gt;
*'''Wigginsův model''': Ve dvojrozměrném prostoru interpersonálních vztahů působí vektory dominance – „pečovatelskost“ (ang. nurturance).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Shrnutí==&lt;br /&gt;
Otázka konzistence a univerzálnosti vlastností osobnosti je doménou sociální psychologie a psychologie osobnosti. Některé přístupy se kloní k '''situacionismu''', předpokladu, že lidské chování je významně ovlivněno především okolnostmi konkrétní situace, ve které se člověk nachází. Tento přístup má kořeny v sociální psychologii. Jiný výkladový rámec nabízí '''dispozicionismus''', který předpokládá, že chování je zásadně ovlivněno dispozicemi osobnosti (rysy) a je napříč situacemi relativně stabilní. Kořeny tohoto přístupu leží v psychologii osobnosti, ačkoliv řada teoretiků osobnosti je nepovažuje za rozhodující ([[Walter Mischel|Mischel]], [[Harry S. Sullivan|Sullivan]] ad.). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Syntéza obou přístupů spočívá v '''interakcionismu''', který předpokládá významný vliv situačních i dispozičních proměnných na chování jedince. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D. v povinném předmětu &amp;quot;Psychologie osobnosti&amp;quot;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Tadeáš</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konzistence,_univerz%C3%A1lnost,_obecnost_a_konstantnost_vlastnost%C3%AD_osobnosti&amp;diff=58909</id>
		<title>Konzistence, univerzálnost, obecnost a konstantnost vlastností osobnosti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konzistence,_univerz%C3%A1lnost,_obecnost_a_konstantnost_vlastnost%C3%AD_osobnosti&amp;diff=58909"/>
		<updated>2020-02-23T15:34:41Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Tadeáš: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Otázkou, jak přesně a do jaké míry je chování člověka determinováno jeho osobnostními vlastnostmi a specifickými okolnostmi probíhající situace, se intenzivně zabývá sociální psychologie a psychologie osobnosti nejpozději od 20. let 20. století. Různé přístupy k této problematice označujeme jako '''situacionismus''' (chování je podmíněno specifickými ukazateli konkrétní situace), '''dispozicionismus''' (chování je podmíněno osobnostními vlastnostmi a vyznačuje se trans-situační stabilitou) a '''interakcionismus''' (jak okolnosti situace, tak vlastnosti osobnosti společně podmiňují výsledné chování). V rámci psychologie jde o pokračování filozofického problému „nature vs. nurture“.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Historie výzkumu==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===1. Sociálně-psychologické výzkumy===&lt;br /&gt;
'''Sociální psychologie''' se jako samostatný vědní obor etablovala na začátku 20. století po vydání učebnic '''[[William McDougall|W. McDougalla]]''' (''Introduction to Social Psychology'', 1908) a '''E. Rosse''' (''Social Psychology'', 1908). Hlavním předmětem zájmu tohoto oboru je jedinec a jeho formování v kontextu sociálních vztahů a společnosti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální psychologie byla v průběhu svého vývoje ovlivňována řadou teoretických proudů, mj. '''psychoanalýzou''' (zejména neopsychoanalýzou [[Karen Horney|K.Horneyové]], [[Erich Fromm|E. Fromma]] a [[Harry S. Sullivan|H.S. Sullivana]]), '''behaviorismem''' ([[John B. Watson|J.B. Watson]], [[Albert Bandura|A. Bandura]]) či '''gestaltismem''' ([[Kurt Lewin|K. Lewin]] aj.). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální psychologie se zabývá především '''vlivem prostředí (sociálního) / situací na chování, resp. osobnost jedince'''. Mezi nejznámější experimenty a objevy v této oblasti mj. patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Efekt sociální facilitace:''' Byl poprvé studován a popsán '''Normanem Triplettem''' v roce 1898&amp;lt;ref&amp;gt;Triplett, N. (1898). The Dynamogenic Factors in Pacemaking and Competition. ''American Journal of Psychology'', ''9'', 507-533. &amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon jednotlivce se v přítomnosti dalších lidí zlepšuje (Triplett tento efekt pozoroval u cyklistů v peletonu). Původní zjištění byla později revidována: efekt platí pro jednoduché či dobře zvládnuté úkoly, u obtížných či nezvládnutých úloh může naopak dojít ke zhoršení výkonu. Vztah mezi počtem přihlížejících a výkonem jednotlivce je navíc nelineární (výkon neroste lineárně se zvyšujícím se počtem přihlížejících osob). Závisí také na tom, zda jsou přihlížející v nějakém vztahu k jedinci, který výkon podává. V 60. letech vysvětloval Zajonc efekt na základě růstu fyziologické aktivace organismu (arousal).&lt;br /&gt;
*'''Efekt sociální zahálky''': V letech 1883 – 1887 pozorován a zkoumán '''M. Ringelmannem'''&amp;lt;ref&amp;gt;Kravitz, D. (1986). Ringelmann Rediscovered: The Original Article. ''Journal of Personality and Social Psychology'', ''50''(5), 936-941.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Při skupinové práci klesá výkonnost jednotlivců (př. při přetahování s lanem v týmech vyvíjí jednotlivci poměrně nižší úsilí, než které by vynaložili, pokud by tahali sami). Výsledky původních výzkumů byly později podpořeny dalšími výzkumníky (Latané, 1981)&amp;lt;ref&amp;gt;Latané, B. (1981). The psychology of social impact. ''American Psychologist'', ''36''(4), 343-356.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Efekt je vysvětlován rozložením zodpovědnosti mezi členy týmu. Výkonnost jednotlivců stoupá, pokud je ve skupině jasně definovaný cíl a její členi mají pocit, že jejich individuální výkon může být identifikován, jinými slovy dílčí výkony nejsou anonymizovány výkonem skupiny jako celku.&lt;br /&gt;
*'''Hawthornský efekt''': Byl identifikovaný na základě experimentů, které v letech 1924 – 1934 provedl v továrně Western Electric Company psycholog '''[[Elton Mayo|E. Mayo]]'''&amp;lt;ref&amp;gt;McCambridge, J., Witton, J., &amp;amp; Elbourne, D.R. (2014). Systematic review of the Hawthorne effect: New concepts are needed to study research participation effects. ''Journal of Clinical Epidemiology'', ''67''(3), 267-277.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Efekt spočívá v tom, že sledovaný jev v sociálně-psychologickém experimentu se mění již jen na základě vědomí jeho účastníků, že jsou součástí experimentální situace, přičemž nemusí vůbec dojít k reálné manipulaci podmínek. Jinými slovy již pouhý design situace přímo ovlivňuje výsledné chování.&lt;br /&gt;
*'''Milgramův experiment''': proveden v roce 1963 psychologem '''[[Stanley Milgram|S. Milgramem]]'''&amp;lt;ref&amp;gt;Milgram, S. (1974). ''Obedience to authority: An experimental view''. New York: Harper &amp;amp; Row. &amp;lt;/ref&amp;gt;. Zabýval se poslušností k autoritě a autor se jím snažil přispět k osvětlení psychologických příčin holokaustu. V klasické experimentální situaci je účastník experimentu vyzván „odborníkem“ (experimentátorem dosazený člověk oblečený jako lékař / vědec), aby uděloval elektrošoky jinému falešnému účastníkovi studie (usazen za stěnou tak, aby jej účastník studie neviděl) při nesprávném sledování pokynů. S každou špatnou odpovědí se navíc intenzita šoků zvyšuje a falešný účastník za stěnou síle šoků přizpůsobuje reakce (křik; prosby, aby nebyl šok udělen; ticho). V původním designu došlo na konec stupnice elektrošoků (označené znaménkem X) po autoritativních výzvách experimentátora až 65 % účastníků, byť vyjadřovali znepokojení a žádali o ukončení experimentu. Milgramův experiment byl silně kritizován z etických i metodologických pozic.&lt;br /&gt;
*'''Stanfordský vězeňský experiment''': Byl řízen a proveden '''[[Philip Zimbardo|P. Zimbardem]]''' v roce 1971&amp;lt;ref&amp;gt;Haney, C., Banks, W.C., &amp;amp; Zimbardo, P.G. (1973). A study of prisonsers and guards in a simulated prison. ''Naval Research Review'', 30, 4-17.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Cílem experimentu byl výzkum vlivu tlaku okolností a přidělených rolí na lidské chování. V klasickém experimentálním designu bylo vybráno několik dobrovolníků, z nich část byla postavena do role dozorců a část do role vězňů v modelovém prostředí věznice, vybudovaném v přízemí Stanfordské univerzity v USA. Experiment plánovaný původně na 14 dní byl ukončen již po několika dnech kvůli často brutálnímu chování dozorců a výrazným psychickým obtížím vězňů. Experiment byl kritizován z etických i metodologických pozic (placení účastníků, opomíjení individuálních charakteristik účastníků v závěrečné zprávě o experimentu atd.).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===2. Psychologie osobnosti===&lt;br /&gt;
Psychologie osobnosti se jako samostatný obor vydělila ze sociální psychologie původně kvůli zájmu o '''osobnostní rysy'''. V roce 1937 vydává '''G. Allport''' knihu ''Personality: A Psychological Interpretation'', ve které představil neobehavioristickou koncepci rysů. Rys definuje jako predispozici jednat v širokém rozsahu situací a napříč časem relativně stejným způsobem. Zároveň rysy považoval za reálné a kauzální entity, které odpovídají dosud nerozpoznaným neurofyziologickým strukturám.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Allport se domníval, že osobnost je dynamickou organizací psychofyzickým systémů uvnitř individua, která determinuje jeho jedinečné přizpůsobení k prostředí. Můžeme zde tak rozpoznat teoretický nátisk dispozicionismu. Chování je funkcí vnitřních dispozic, které jej činí koherentním, stabilním, konzistentním a předvídatelným.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi další významné autory, kteří stáli u vzniku psychologie osobnosti, patří '''H. Murray''', který v roce 1938 vydal knihu ''Explorations in Personality'' a '''R.B. Cattell''' se svými pracemi v oblasti faktorové analýzy, inteligence a motivace.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Radikálně odlišný přístup zastávali behavioristé jako '''J.B. Watson''' a později především '''B. Skinner''', kteří chování považovali za funkci vlastností vnějšího prostředí. Vnější okolnosti a situace predisponují člověka k určitému chování, vnější svět tak v tomto pojetí působí na člověka mnohem více než on na něj.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jistou syntézu přináší neogestaltistické pojetí '''K. Lewina''' a teorie sociální učení '''A. Bandury'''. Lewinova teorie pole předpokládá, že '''chování je funkcí životního prostoru'''. Jinými slovy chování je funkcí jak osobnostních determinant, tak fyzikálního a sociálního prostředí, ve kterém se člověk vyskytuje. Bandura se domníval, že lidská psychika funguje na bázi '''recipročního triadického determinismu''', ve kterém se vzájemně ovlivňují osobnostní determinanty, zjevné chování a vliv vnějšího prostředí. Analýza nejdůležitějších vztahů v tomto vzájemně závislém systému umožňuje explanaci a predikci chování. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Poslední dva zmíněné přístupy lze považovat za interakcionistické v tom smyslu, že osobnostní i situační okolnosti považují za víceméně stejně zásadní pro fungování člověka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Problém stability osobnostních charakteristik====&lt;br /&gt;
Důležitým milníkem při hledání stabilních charakteristik lidské psychiky, které by poskytly možnost smysluplných psychologických interpretací chování, bylo definování pojmu „'''osobnostní rys'''“ G. Allportem (viz výše).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V hledání osobnostních rysů se uplatňovaly 3 základní přístupy:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Teoretické odvozování'''&lt;br /&gt;
*'''Statistická analýza''' – odvozování faktorů (Cattell, Eysenck – model Big Five).&lt;br /&gt;
*'''Lexikální analýza''' – význam rysu lze určit prostřednictví míry pravděpodobnosti jeho výskytu v přirozeném jazyce. Allport a Odbert identifikovali jen v angličtině 18 000 slov, kterými by bylo možné označit osobnostní rysy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jiným teoretickým problémem bylo strukturování rysů v rámci osobnosti. Zatímco někteří výzkumníci se domnívali, že existují jistá vnitřní pravidla a souvislosti mezi vlastnostmi osobnosti (nejrůznější typologie), jiní (H. Murray ad.) předpokládali, že rysy nejsou organizované a cílem výzkumu by mělo být podání jejich vyčerpávajícího přehledu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V 50. letech se pod vlivem sociální psychologie (sociální psychologie osobnosti) začal zájem od prosté identifikace rysů přesouvat k pochopení '''struktury interpersonálních osobnostních rysů'''. Předpokládalo se, že osobnostní rysy lze efektivně zkoumat při sledování projevů jedné osoby vůči druhé. Interpersonální diagnostika si kladla za cíl identifikovat strategie, které člověk užívá v interakci se svým sociálním prostředím, přičemž panoval předpoklad, že tyto strategie jsou založeny na osobnostních dispozicích. Mezi modely interpersonálních rysů patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Fundamental Interpersonal Relations Orientation''': Model W. Schutze, který u člověka ve vztahu k sociálnímu prostředí předpokládá potřebu kontroly, zařazení a náklonnosti.&lt;br /&gt;
*'''Learyho model''': Model T. Learyho, ve dvojrozměrném prostoru interpersonálních vztahů působí vektory dominance – láska.&lt;br /&gt;
*'''Wigginsův model''': Ve dvojrozměrném prostoru interpersonálních vztahů působí vektory dominance – „pečovatelskost“ (ang. nurturance).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Shrnutí==&lt;br /&gt;
Otázka konzistence a univerzálnosti vlastností osobnosti je doménou sociální psychologie a psychologie osobnosti. Některé přístupy se kloní k '''situacionismu''', předpokladu, že lidské chování je významně ovlivněno především okolnostmi konkrétní situace, ve které se člověk nachází. Tento přístup má kořeny v sociální psychologii. Jiný výkladový rámec nabízí '''dispozicionismus''', který předpokládá, že chování je zásadně ovlivněno dispozicemi osobnosti (rysy) a je napříč situacemi relativně stabilní. Kořeny tohoto přístupu leží v psychologii osobnosti, ačkoliv řada teoretiků osobnosti je nepovažuje za rozhodující (Mischel, Sullivan ad.). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Syntéza obou přístupů spočívá v '''interakcionismu''', který předpokládá významný vliv situačních i dispozičních proměnných na chování jedince. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D. v povinném předmětu &amp;quot;Psychologie osobnosti&amp;quot;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Tadeáš</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konzistence,_univerz%C3%A1lnost,_obecnost_a_konstantnost_vlastnost%C3%AD_osobnosti&amp;diff=58908</id>
		<title>Konzistence, univerzálnost, obecnost a konstantnost vlastností osobnosti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konzistence,_univerz%C3%A1lnost,_obecnost_a_konstantnost_vlastnost%C3%AD_osobnosti&amp;diff=58908"/>
		<updated>2020-02-23T15:28:42Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Tadeáš: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Otázkou, jak přesně a do jaké míry je chování člověka determinováno jeho osobnostními vlastnostmi a specifickými okolnostmi probíhající situace, se intenzivně zabývá sociální psychologie a psychologie osobnosti nejpozději od 20. let 20. století. Různé přístupy k této problematice označujeme jako '''situacionismus''' (chování je podmíněno specifickými ukazateli konkrétní situace), '''dispozicionismus''' (chování je podmíněno osobnostními vlastnostmi a vyznačuje se trans-situační stabilitou) a '''interakcionismus''' (jak okolnosti situace, tak vlastnosti osobnosti společně podmiňují výsledné chování). V rámci psychologie jde o pokračování filozofického problému „nature vs. nurture“.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Historie výzkumu==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===1. Sociálně-psychologické výzkumy===&lt;br /&gt;
'''Sociální psychologie''' se jako samostatný vědní obor etablovala na začátku 20. století po vydání učebnic '''[[William McDougall|W. McDougalla]]''' (''Introduction to Social Psychology'', 1908) a '''E. Rosse''' (''Social Psychology'', 1908). Hlavním předmětem zájmu tohoto oboru je jedinec a jeho formování v kontextu sociálních vztahů a společnosti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální psychologie byla v průběhu svého vývoje ovlivňována řadou teoretických proudů, mj. '''psychoanalýzou''' (zejména neopsychoanalýzou [[Karen Horney|K.Horneyové]], [[Erich Fromm|E. Fromma]] a [[Harry S. Sullivan|H.S. Sullivana]]), '''behaviorismem''' ([[John B. Watson|J.B. Watson]], [[Albert Bandura|A. Bandura]]) či '''gestaltismem''' ([[Kurt Lewin|K. Lewin]] aj.). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální psychologie se zabývá především '''vlivem prostředí (sociálního) / situací na chování, resp. osobnost jedince'''. Mezi nejznámější experimenty a objevy v této oblasti mj. patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Efekt sociální facilitace:''' Byl poprvé studován a popsán '''Normanem Triplettem''' v roce 1898&amp;lt;ref&amp;gt;Triplett, N. (1898). The Dynamogenic Factors in Pacemaking and Competition. ''American Journal of Psychology'', ''9'', 507-533. &amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon jednotlivce se v přítomnosti dalších lidí zlepšuje (Triplett tento efekt pozoroval u cyklistů v peletonu). Původní zjištění byla později revidována: efekt platí pro jednoduché či dobře zvládnuté úkoly, u obtížných či nezvládnutých úloh může naopak dojít ke zhoršení výkonu. Vztah mezi počtem přihlížejících a výkonem jednotlivce je navíc nelineární (výkon neroste lineárně se zvyšujícím se počtem přihlížejících osob). Závisí také na tom, zda jsou přihlížející v nějakém vztahu k jedinci, který výkon podává. V 60. letech vysvětloval Zajonc efekt na základě růstu fyziologické aktivace organismu (arousal).&lt;br /&gt;
*'''Efekt sociální zahálky''': V letech 1883 – 1887 pozorován a zkoumán '''M. Ringelmannem'''&amp;lt;ref&amp;gt;Kravitz, D. (1986). Ringelmann Rediscovered: The Original Article. ''Journal of Personality and Social Psychology'', ''50''(5), 936-941.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Při skupinové práci klesá výkonnost jednotlivců (př. při přetahování s lanem v týmech vyvíjí jednotlivci poměrně nižší úsilí, než které by vynaložili, pokud by tahali sami). Výsledky původních výzkumů byly později podpořeny dalšími výzkumníky (Latané, 1981). Efekt je vysvětlován rozložením zodpovědnosti mezi členy týmu. Výkonnost jednotlivců stoupá, pokud je ve skupině jasně definovaný cíl a její členi mají pocit, že jejich individuální výkon může být identifikován, jinými slovy dílčí výkony nejsou anonymizovány výkonem skupiny jako celku.&lt;br /&gt;
*'''Hawthornský efekt''': Byl identifikovaný na základě experimentů, které v letech 1924 – 1934 provedl v továrně Western Electric Company psycholog '''[[Elton Mayo|E. Mayo]]'''. Efekt spočívá v tom, že sledovaný jev v sociálně-psychologickém experimentu se mění již jen na základě vědomí jeho účastníků, že jsou součástí experimentální situace, přičemž nemusí vůbec dojít k reálné manipulaci podmínek. Jinými slovy již pouhý design situace přímo ovlivňuje výsledné chování.&lt;br /&gt;
*'''Milgramův experiment''': proveden v roce 1963 psychologem '''[[Stanley Milgram|S. Milgramem]]'''&amp;lt;ref&amp;gt;Milgram, S. (1974). ''Obedience to authority: An experimental view''. New York: Harper &amp;amp; Row. &amp;lt;/ref&amp;gt;. Zabýval se poslušností k autoritě a autor se jím snažil přispět k osvětlení psychologických příčin holokaustu. V klasické experimentální situaci je účastník experimentu vyzván „odborníkem“ (experimentátorem dosazený člověk oblečený jako lékař / vědec), aby uděloval elektrošoky jinému falešnému účastníkovi studie (usazen za stěnou tak, aby jej účastník studie neviděl) při nesprávném sledování pokynů. S každou špatnou odpovědí se navíc intenzita šoků zvyšuje a falešný účastník za stěnou síle šoků přizpůsobuje reakce (křik; prosby, aby nebyl šok udělen; ticho). V původním designu došlo na konec stupnice elektrošoků (označené znaménkem X) po autoritativních výzvách experimentátora až 65 % účastníků, byť vyjadřovali znepokojení a žádali o ukončení experimentu. Milgramův experiment byl silně kritizován z etických i metodologických pozic.&lt;br /&gt;
*'''Stanfordský vězeňský experiment''': Byl řízen a proveden '''[[Philip Zimbardo|P. Zimbardem]]''' v roce 1971. Cílem experimentu byl výzkum vlivu tlaku okolností a přidělených rolí na lidské chování. V klasickém experimentálním designu bylo vybráno několik dobrovolníků, z nich část byla postavena do role dozorců a část do role vězňů v modelovém prostředí věznice, vybudovaném v přízemí Stanfordské univerzity v USA. Experiment plánovaný původně na 14 dní byl ukončen již po několika dnech kvůli často brutálnímu chování dozorců a výrazným psychickým obtížím vězňů. Experiment byl kritizován z etických i metodologických pozic (placení účastníků, opomíjení individuálních charakteristik účastníků v závěrečné zprávě o experimentu atd.).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===2. Psychologie osobnosti===&lt;br /&gt;
Psychologie osobnosti se jako samostatný obor vydělila ze sociální psychologie původně kvůli zájmu o '''osobnostní rysy'''. V roce 1937 vydává '''G. Allport''' knihu ''Personality: A Psychological Interpretation'', ve které představil neobehavioristickou koncepci rysů. Rys definuje jako predispozici jednat v širokém rozsahu situací a napříč časem relativně stejným způsobem. Zároveň rysy považoval za reálné a kauzální entity, které odpovídají dosud nerozpoznaným neurofyziologickým strukturám.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Allport se domníval, že osobnost je dynamickou organizací psychofyzickým systémů uvnitř individua, která determinuje jeho jedinečné přizpůsobení k prostředí. Můžeme zde tak rozpoznat teoretický nátisk dispozicionismu. Chování je funkcí vnitřních dispozic, které jej činí koherentním, stabilním, konzistentním a předvídatelným.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi další významné autory, kteří stáli u vzniku psychologie osobnosti, patří '''H. Murray''', který v roce 1938 vydal knihu ''Explorations in Personality'' a '''R.B. Cattell''' se svými pracemi v oblasti faktorové analýzy, inteligence a motivace.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Radikálně odlišný přístup zastávali behavioristé jako '''J.B. Watson''' a později především '''B. Skinner''', kteří chování považovali za funkci vlastností vnějšího prostředí. Vnější okolnosti a situace predisponují člověka k určitému chování, vnější svět tak v tomto pojetí působí na člověka mnohem více než on na něj.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jistou syntézu přináší neogestaltistické pojetí '''K. Lewina''' a teorie sociální učení '''A. Bandury'''. Lewinova teorie pole předpokládá, že '''chování je funkcí životního prostoru'''. Jinými slovy chování je funkcí jak osobnostních determinant, tak fyzikálního a sociálního prostředí, ve kterém se člověk vyskytuje. Bandura se domníval, že lidská psychika funguje na bázi '''recipročního triadického determinismu''', ve kterém se vzájemně ovlivňují osobnostní determinanty, zjevné chování a vliv vnějšího prostředí. Analýza nejdůležitějších vztahů v tomto vzájemně závislém systému umožňuje explanaci a predikci chování. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Poslední dva zmíněné přístupy lze považovat za interakcionistické v tom smyslu, že osobnostní i situační okolnosti považují za víceméně stejně zásadní pro fungování člověka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Problém stability osobnostních charakteristik====&lt;br /&gt;
Důležitým milníkem při hledání stabilních charakteristik lidské psychiky, které by poskytly možnost smysluplných psychologických interpretací chování, bylo definování pojmu „'''osobnostní rys'''“ G. Allportem (viz výše).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V hledání osobnostních rysů se uplatňovaly 3 základní přístupy:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Teoretické odvozování'''&lt;br /&gt;
*'''Statistická analýza''' – odvozování faktorů (Cattell, Eysenck – model Big Five).&lt;br /&gt;
*'''Lexikální analýza''' – význam rysu lze určit prostřednictví míry pravděpodobnosti jeho výskytu v přirozeném jazyce. Allport a Odbert identifikovali jen v angličtině 18 000 slov, kterými by bylo možné označit osobnostní rysy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jiným teoretickým problémem bylo strukturování rysů v rámci osobnosti. Zatímco někteří výzkumníci se domnívali, že existují jistá vnitřní pravidla a souvislosti mezi vlastnostmi osobnosti (nejrůznější typologie), jiní (H. Murray ad.) předpokládali, že rysy nejsou organizované a cílem výzkumu by mělo být podání jejich vyčerpávajícího přehledu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V 50. letech se pod vlivem sociální psychologie (sociální psychologie osobnosti) začal zájem od prosté identifikace rysů přesouvat k pochopení '''struktury interpersonálních osobnostních rysů'''. Předpokládalo se, že osobnostní rysy lze efektivně zkoumat při sledování projevů jedné osoby vůči druhé. Interpersonální diagnostika si kladla za cíl identifikovat strategie, které člověk užívá v interakci se svým sociálním prostředím, přičemž panoval předpoklad, že tyto strategie jsou založeny na osobnostních dispozicích. Mezi modely interpersonálních rysů patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Fundamental Interpersonal Relations Orientation''': Model W. Schutze, který u člověka ve vztahu k sociálnímu prostředí předpokládá potřebu kontroly, zařazení a náklonnosti.&lt;br /&gt;
*'''Learyho model''': Model T. Learyho, ve dvojrozměrném prostoru interpersonálních vztahů působí vektory dominance – láska.&lt;br /&gt;
*'''Wigginsův model''': Ve dvojrozměrném prostoru interpersonálních vztahů působí vektory dominance – „pečovatelskost“ (ang. nurturance).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Shrnutí==&lt;br /&gt;
Otázka konzistence a univerzálnosti vlastností osobnosti je doménou sociální psychologie a psychologie osobnosti. Některé přístupy se kloní k '''situacionismu''', předpokladu, že lidské chování je významně ovlivněno především okolnostmi konkrétní situace, ve které se člověk nachází. Tento přístup má kořeny v sociální psychologii. Jiný výkladový rámec nabízí '''dispozicionismus''', který předpokládá, že chování je zásadně ovlivněno dispozicemi osobnosti (rysy) a je napříč situacemi relativně stabilní. Kořeny tohoto přístupu leží v psychologii osobnosti, ačkoliv řada teoretiků osobnosti je nepovažuje za rozhodující (Mischel, Sullivan ad.). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Syntéza obou přístupů spočívá v '''interakcionismu''', který předpokládá významný vliv situačních i dispozičních proměnných na chování jedince. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D. v povinném předmětu &amp;quot;Psychologie osobnosti&amp;quot;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Tadeáš</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konzistence,_univerz%C3%A1lnost,_obecnost_a_konstantnost_vlastnost%C3%AD_osobnosti&amp;diff=58907</id>
		<title>Konzistence, univerzálnost, obecnost a konstantnost vlastností osobnosti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konzistence,_univerz%C3%A1lnost,_obecnost_a_konstantnost_vlastnost%C3%AD_osobnosti&amp;diff=58907"/>
		<updated>2020-02-23T15:22:10Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Tadeáš: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Otázkou, jak přesně a do jaké míry je chování člověka determinováno jeho osobnostními vlastnostmi a specifickými okolnostmi probíhající situace, se intenzivně zabývá sociální psychologie a psychologie osobnosti nejpozději od 20. let 20. století. Různé přístupy k této problematice označujeme jako '''situacionismus''' (chování je podmíněno specifickými ukazateli konkrétní situace), '''dispozicionismus''' (chování je podmíněno osobnostními vlastnostmi a vyznačuje se trans-situační stabilitou) a '''interakcionismus''' (jak okolnosti situace, tak vlastnosti osobnosti společně podmiňují výsledné chování). V rámci psychologie jde o pokračování filozofického problému „nature vs. nurture“.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Historie výzkumu==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===1. Sociálně-psychologické výzkumy===&lt;br /&gt;
'''Sociální psychologie''' se jako samostatný vědní obor etablovala na začátku 20. století po vydání učebnic '''[[William McDougall|W. McDougalla]]''' (''Introduction to Social Psychology'', 1908) a '''E. Rosse''' (''Social Psychology'', 1908). Hlavním předmětem zájmu tohoto oboru je jedinec a jeho formování v kontextu sociálních vztahů a společnosti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální psychologie byla v průběhu svého vývoje ovlivňována řadou teoretických proudů, mj. '''psychoanalýzou''' (zejména neopsychoanalýzou [[Karen Horney|K.Horneyové]], [[Erich Fromm|E. Fromma]] a [[Harry S. Sullivan|H.S. Sullivana]]), '''behaviorismem''' ([[John B. Watson|J.B. Watson]], [[Albert Bandura|A. Bandura]]) či '''gestaltismem''' ([[Kurt Lewin|K. Lewin]] aj.). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální psychologie se zabývá především '''vlivem prostředí (sociálního) / situací na chování, resp. osobnost jedince'''. Mezi nejznámější experimenty a objevy v této oblasti mj. patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Efekt sociální facilitace:''' Byl poprvé studován a popsán '''Normanem Triplettem''' v roce 1898&amp;lt;ref&amp;gt;Triplett, N. (1898). The Dynamogenic Factors in Pacemaking and Competition. ''American Journal of Psychology'', ''9'', 507-533. &amp;lt;/ref&amp;gt;. Výkon jednotlivce se v přítomnosti dalších lidí zlepšuje (Triplett tento efekt pozoroval u cyklistů v peletonu). Původní zjištění byla později revidována: efekt platí pro jednoduché či dobře zvládnuté úkoly, u obtížných či nezvládnutých úloh může naopak dojít ke zhoršení výkonu. Vztah mezi počtem přihlížejících a výkonem jednotlivce je navíc nelineární (výkon neroste lineárně se zvyšujícím se počtem přihlížejících osob). Závisí také na tom, zda jsou přihlížející v nějakém vztahu k jedinci, který výkon podává. V 60. letech vysvětloval Zajonc efekt na základě růstu fyziologické aktivace organismu (arousal).&lt;br /&gt;
*'''Efekt sociální zahálky''': V letech 1883 – 1887 pozorován a zkoumán '''M. Ringelmannem'''. Při skupinové práci klesá výkonnost jednotlivců (př. při přetahování s lanem v týmech vyvíjí jednotlivci poměrně nižší úsilí, než které by vynaložili, pokud by tahali sami). Výsledky původních výzkumů byly později podpořeny dalšími výzkumníky (Latané, 1981). Efekt je vysvětlován rozložením zodpovědnosti mezi členy týmu. Výkonnost jednotlivců stoupá, pokud je ve skupině jasně definovaný cíl a její členi mají pocit, že jejich individuální výkon může být identifikován, jinými slovy dílčí výkony nejsou anonymizovány výkonem skupiny jako celku.&lt;br /&gt;
*'''Hawthornský efekt''': Byl identifikovaný na základě experimentů, které v letech 1924 – 1934 provedl v továrně Western Electric Company psycholog '''E. Mayo'''. Efekt spočívá v tom, že sledovaný jev v sociálně-psychologickém experimentu se mění již jen na základě vědomí jeho účastníků, že jsou součástí experimentální situace, přičemž nemusí vůbec dojít k reálné manipulaci podmínek. Jinými slovy již pouhý design situace přímo ovlivňuje výsledné chování.&lt;br /&gt;
*'''Milgramův experiment''': proveden v roce 1963 psychologem '''S. Milgramem'''. Zabýval se poslušností k autoritě a autor se jím snažil přispět k osvětlení psychologických příčin holokaustu. V klasické experimentální situaci je účastník experimentu vyzván „odborníkem“ (experimentátorem dosazený člověk oblečený jako lékař / vědec), aby uděloval elektrošoky jinému falešnému účastníkovi studie (usazen za stěnou tak, aby jej účastník studie neviděl) při nesprávném sledování pokynů. S každou špatnou odpovědí se navíc intenzita šoků zvyšuje a falešný účastník za stěnou síle šoků přizpůsobuje reakce (křik; prosby, aby nebyl šok udělen; ticho). V původním designu došlo na konec stupnice elektrošoků (označené znaménkem X) po autoritativních výzvách experimentátora až 65 % účastníků, byť vyjadřovali znepokojení a žádali o ukončení experimentu. Milgramův experiment byl silně kritizován z etických i metodologických pozic.&lt;br /&gt;
*'''Stanfordský vězeňský experiment''': Byl řízen a proveden P. Zimbardem v roce 1971. Cílem experimentu byl výzkum vlivu tlaku okolností a přidělených rolí na lidské chování. V klasickém experimentálním designu bylo vybráno několik dobrovolníků, z nich část byla postavena do role dozorců a část do role vězňů v modelovém prostředí věznice, vybudovaném v přízemí Stanfordské univerzity v USA. Experiment plánovaný původně na 14 dní byl ukončen již po několika dnech kvůli často brutálnímu chování dozorců a výrazným psychickým obtížím vězňů. Experiment byl kritizován z etických i metodologických pozic (placení účastníků, opomíjení individuálních charakteristik účastníků v závěrečné zprávě o experimentu atd.).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===2. Psychologie osobnosti===&lt;br /&gt;
Psychologie osobnosti se jako samostatný obor vydělila ze sociální psychologie původně kvůli zájmu o '''osobnostní rysy'''. V roce 1937 vydává '''G. Allport''' knihu ''Personality: A Psychological Interpretation'', ve které představil neobehavioristickou koncepci rysů. Rys definuje jako predispozici jednat v širokém rozsahu situací a napříč časem relativně stejným způsobem. Zároveň rysy považoval za reálné a kauzální entity, které odpovídají dosud nerozpoznaným neurofyziologickým strukturám.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Allport se domníval, že osobnost je dynamickou organizací psychofyzickým systémů uvnitř individua, která determinuje jeho jedinečné přizpůsobení k prostředí. Můžeme zde tak rozpoznat teoretický nátisk dispozicionismu. Chování je funkcí vnitřních dispozic, které jej činí koherentním, stabilním, konzistentním a předvídatelným.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi další významné autory, kteří stáli u vzniku psychologie osobnosti, patří '''H. Murray''', který v roce 1938 vydal knihu ''Explorations in Personality'' a '''R.B. Cattell''' se svými pracemi v oblasti faktorové analýzy, inteligence a motivace.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Radikálně odlišný přístup zastávali behavioristé jako '''J.B. Watson''' a později především '''B. Skinner''', kteří chování považovali za funkci vlastností vnějšího prostředí. Vnější okolnosti a situace predisponují člověka k určitému chování, vnější svět tak v tomto pojetí působí na člověka mnohem více než on na něj.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jistou syntézu přináší neogestaltistické pojetí '''K. Lewina''' a teorie sociální učení '''A. Bandury'''. Lewinova teorie pole předpokládá, že '''chování je funkcí životního prostoru'''. Jinými slovy chování je funkcí jak osobnostních determinant, tak fyzikálního a sociálního prostředí, ve kterém se člověk vyskytuje. Bandura se domníval, že lidská psychika funguje na bázi '''recipročního triadického determinismu''', ve kterém se vzájemně ovlivňují osobnostní determinanty, zjevné chování a vliv vnějšího prostředí. Analýza nejdůležitějších vztahů v tomto vzájemně závislém systému umožňuje explanaci a predikci chování. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Poslední dva zmíněné přístupy lze považovat za interakcionistické v tom smyslu, že osobnostní i situační okolnosti považují za víceméně stejně zásadní pro fungování člověka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
====Problém stability osobnostních charakteristik====&lt;br /&gt;
Důležitým milníkem při hledání stabilních charakteristik lidské psychiky, které by poskytly možnost smysluplných psychologických interpretací chování, bylo definování pojmu „'''osobnostní rys'''“ G. Allportem (viz výše).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V hledání osobnostních rysů se uplatňovaly 3 základní přístupy:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Teoretické odvozování'''&lt;br /&gt;
*'''Statistická analýza''' – odvozování faktorů (Cattell, Eysenck – model Big Five).&lt;br /&gt;
*'''Lexikální analýza''' – význam rysu lze určit prostřednictví míry pravděpodobnosti jeho výskytu v přirozeném jazyce. Allport a Odbert identifikovali jen v angličtině 18 000 slov, kterými by bylo možné označit osobnostní rysy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jiným teoretickým problémem bylo strukturování rysů v rámci osobnosti. Zatímco někteří výzkumníci se domnívali, že existují jistá vnitřní pravidla a souvislosti mezi vlastnostmi osobnosti (nejrůznější typologie), jiní (H. Murray ad.) předpokládali, že rysy nejsou organizované a cílem výzkumu by mělo být podání jejich vyčerpávajícího přehledu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V 50. letech se pod vlivem sociální psychologie (sociální psychologie osobnosti) začal zájem od prosté identifikace rysů přesouvat k pochopení '''struktury interpersonálních osobnostních rysů'''. Předpokládalo se, že osobnostní rysy lze efektivně zkoumat při sledování projevů jedné osoby vůči druhé. Interpersonální diagnostika si kladla za cíl identifikovat strategie, které člověk užívá v interakci se svým sociálním prostředím, přičemž panoval předpoklad, že tyto strategie jsou založeny na osobnostních dispozicích. Mezi modely interpersonálních rysů patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Fundamental Interpersonal Relations Orientation''': Model W. Schutze, který u člověka ve vztahu k sociálnímu prostředí předpokládá potřebu kontroly, zařazení a náklonnosti.&lt;br /&gt;
*'''Learyho model''': Model T. Learyho, ve dvojrozměrném prostoru interpersonálních vztahů působí vektory dominance – láska.&lt;br /&gt;
*'''Wigginsův model''': Ve dvojrozměrném prostoru interpersonálních vztahů působí vektory dominance – „pečovatelskost“ (ang. nurturance).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Shrnutí==&lt;br /&gt;
Otázka konzistence a univerzálnosti vlastností osobnosti je doménou sociální psychologie a psychologie osobnosti. Některé přístupy se kloní k '''situacionismu''', předpokladu, že lidské chování je významně ovlivněno především okolnostmi konkrétní situace, ve které se člověk nachází. Tento přístup má kořeny v sociální psychologii. Jiný výkladový rámec nabízí '''dispozicionismus''', který předpokládá, že chování je zásadně ovlivněno dispozicemi osobnosti (rysy) a je napříč situacemi relativně stabilní. Kořeny tohoto přístupu leží v psychologii osobnosti, ačkoliv řada teoretiků osobnosti je nepovažuje za rozhodující (Mischel, Sullivan ad.). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Syntéza obou přístupů spočívá v '''interakcionismu''', který předpokládá významný vliv situačních i dispozičních proměnných na chování jedince. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D. v povinném předmětu &amp;quot;Psychologie osobnosti&amp;quot;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Tadeáš</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konzistence,_univerz%C3%A1lnost,_obecnost_a_konstantnost_vlastnost%C3%AD_osobnosti&amp;diff=58906</id>
		<title>Konzistence, univerzálnost, obecnost a konstantnost vlastností osobnosti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konzistence,_univerz%C3%A1lnost,_obecnost_a_konstantnost_vlastnost%C3%AD_osobnosti&amp;diff=58906"/>
		<updated>2020-02-23T15:17:09Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Tadeáš: Založena nová stránka s textem „Otázkou, jak přesně a do jaké míry je chování člověka determinováno jeho osobnostními vlastnostmi a specifickými okolnostmi probíhající situ…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Otázkou, jak přesně a do jaké míry je chování člověka determinováno jeho osobnostními vlastnostmi a specifickými okolnostmi probíhající situace, se intenzivně zabývá sociální psychologie a psychologie osobnosti nejpozději od 20. let 20. století. Různé přístupy k této problematice označujeme jako '''situacionismus''' (chování je podmíněno specifickými ukazateli konkrétní situace), '''dispozicionismus''' (chování je podmíněno osobnostními vlastnostmi a vyznačuje se trans-situační stabilitou) a '''interakcionismus''' (jak okolnosti situace, tak vlastnosti osobnosti společně podmiňují výsledné chování). V rámci psychologie jde o pokračování filozofického problému „nature vs. nurture“.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Historie výzkumu ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== 1. Sociálně-psychologické výzkumy ===&lt;br /&gt;
'''Sociální psychologie''' se jako samostatný vědní obor etablovala na začátku 20. století po vydání učebnic '''W. McDougalla''' (''Introduction to Social Psychology'', 1908) a '''E. Rosse''' (''Social Psychology'', 1908). Hlavním předmětem zájmu tohoto oboru je jedinec a jeho formování v kontextu sociálních vztahů a společnosti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální psychologie byla v průběhu svého vývoje ovlivňována řadou teoretických proudů, mj. '''psychoanalýzou''' (zejména neopsychoanalýzou K.Horneyové, E. Fromma a H.S. Sullivana), '''behaviorismem''' (J.B. Watson, A. Bandura) či '''gestaltismem''' (K. Lewin aj.). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sociální psychologie se zabývá především '''vlivem prostředí (sociálního) / situací na chování, resp. osobnost jedince'''. Mezi nejznámější experimenty a objevy v této oblasti mj. patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Efekt sociální facilitace:''' Byl poprvé studován a popsán '''Normanem Triplettem''' v roce 1898. Výkon jednotlivce se v přítomnosti dalších lidí zlepšuje (Triplett tento efekt pozoroval u cyklistů v peletonu). Původní zjištění byla později revidována: efekt platí pro jednoduché či dobře zvládnuté úkoly, u obtížných či nezvládnutých úloh může naopak dojít ke zhoršení výkonu. Vztah mezi počtem přihlížejících a výkonem jednotlivce je navíc nelineární (výkon neroste lineárně se zvyšujícím se počtem přihlížejících osob). Závisí také na tom, zda jsou přihlížející v nějakém vztahu k jedinci, který výkon podává. V 60. letech vysvětloval Zajonc efekt na základě růstu fyziologické aktivace organismu (arousal). &lt;br /&gt;
* '''Efekt sociální zahálky''': V letech 1883 – 1887 pozorován a zkoumán '''M. Ringelmannem'''. Při skupinové práci klesá výkonnost jednotlivců (př. při přetahování s lanem v týmech vyvíjí jednotlivci poměrně nižší úsilí, než které by vynaložili, pokud by tahali sami). Výsledky původních výzkumů byly později podpořeny dalšími výzkumníky (Latané, 1981). Efekt je vysvětlován rozložením zodpovědnosti mezi členy týmu. Výkonnost jednotlivců stoupá, pokud je ve skupině jasně definovaný cíl a její členi mají pocit, že jejich individuální výkon může být identifikován, jinými slovy dílčí výkony nejsou anonymizovány výkonem skupiny jako celku. &lt;br /&gt;
* '''Hawthornský efekt''': Byl identifikovaný na základě experimentů, které v letech 1924 – 1934 provedl v továrně Western Electric Company psycholog '''E. Mayo'''. Efekt spočívá v tom, že sledovaný jev v sociálně-psychologickém experimentu se mění již jen na základě vědomí jeho účastníků, že jsou součástí experimentální situace, přičemž nemusí vůbec dojít k reálné manipulaci podmínek. Jinými slovy již pouhý design situace přímo ovlivňuje výsledné chování.&lt;br /&gt;
* '''Milgramův experiment''': proveden v roce 1963 psychologem '''S. Milgramem'''. Zabýval se poslušností k autoritě a autor se jím snažil přispět k osvětlení psychologických příčin holokaustu. V klasické experimentální situaci je účastník experimentu vyzván „odborníkem“ (experimentátorem dosazený člověk oblečený jako lékař / vědec), aby uděloval elektrošoky jinému falešnému účastníkovi studie (usazen za stěnou tak, aby jej účastník studie neviděl) při nesprávném sledování pokynů. S každou špatnou odpovědí se navíc intenzita šoků zvyšuje a falešný účastník za stěnou síle šoků přizpůsobuje reakce (křik; prosby, aby nebyl šok udělen; ticho). V původním designu došlo na konec stupnice elektrošoků (označené znaménkem X) po autoritativních výzvách experimentátora až 65 % účastníků, byť vyjadřovali znepokojení a žádali o ukončení experimentu. Milgramův experiment byl silně kritizován z etických i metodologických pozic. &lt;br /&gt;
* '''Stanfordský vězeňský experiment''': Byl řízen a proveden P. Zimbardem v roce 1971. Cílem experimentu byl výzkum vlivu tlaku okolností a přidělených rolí na lidské chování. V klasickém experimentálním designu bylo vybráno několik dobrovolníků, z nich část byla postavena do role dozorců a část do role vězňů v modelovém prostředí věznice, vybudovaném v přízemí Stanfordské univerzity v USA. Experiment plánovaný původně na 14 dní byl ukončen již po několika dnech kvůli často brutálnímu chování dozorců a výrazným psychickým obtížím vězňů. Experiment byl kritizován z etických i metodologických pozic (placení účastníků, opomíjení individuálních charakteristik účastníků v závěrečné zprávě o experimentu atd.). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== 2. Psychologie osobnosti ===&lt;br /&gt;
Psychologie osobnosti se jako samostatný obor vydělila ze sociální psychologie původně kvůli zájmu o '''osobnostní rysy'''. V roce 1937 vydává '''G. Allport''' knihu ''Personality: A Psychological Interpretation'', ve které představil neobehavioristickou koncepci rysů. Rys definuje jako predispozici jednat v širokém rozsahu situací a napříč časem relativně stejným způsobem. Zároveň rysy považoval za reálné a kauzální entity, které odpovídají dosud nerozpoznaným neurofyziologickým strukturám.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Allport se domníval, že osobnost je dynamickou organizací psychofyzickým systémů uvnitř individua, která determinuje jeho jedinečné přizpůsobení k prostředí. Můžeme zde tak rozpoznat teoretický nátisk dispozicionismu. Chování je funkcí vnitřních dispozic, které jej činí koherentním, stabilním, konzistentním a předvídatelným.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mezi další významné autory, kteří stáli u vzniku psychologie osobnosti, patří '''H. Murray''', který v roce 1938 vydal knihu ''Explorations in Personality'' a '''R.B. Cattell''' se svými pracemi v oblasti faktorové analýzy, inteligence a motivace.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Radikálně odlišný přístup zastávali behavioristé jako '''J.B. Watson''' a později především '''B. Skinner''', kteří chování považovali za funkci vlastností vnějšího prostředí. Vnější okolnosti a situace predisponují člověka k určitému chování, vnější svět tak v tomto pojetí působí na člověka mnohem více než on na něj.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jistou syntézu přináší neogestaltistické pojetí '''K. Lewina''' a teorie sociální učení '''A. Bandury'''. Lewinova teorie pole předpokládá, že '''chování je funkcí životního prostoru'''. Jinými slovy chování je funkcí jak osobnostních determinant, tak fyzikálního a sociálního prostředí, ve kterém se člověk vyskytuje. Bandura se domníval, že lidská psychika funguje na bázi '''recipročního triadického determinismu''', ve kterém se vzájemně ovlivňují osobnostní determinanty, zjevné chování a vliv vnějšího prostředí. Analýza nejdůležitějších vztahů v tomto vzájemně závislém systému umožňuje explanaci a predikci chování. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Poslední dva zmíněné přístupy lze považovat za interakcionistické v tom smyslu, že osobnostní i situační okolnosti považují za víceméně stejně zásadní pro fungování člověka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Problém stability osobnostních charakteristik ====&lt;br /&gt;
Důležitým milníkem při hledání stabilních charakteristik lidské psychiky, které by poskytly možnost smysluplných psychologických interpretací chování, bylo definování pojmu „'''osobnostní rys'''“ G. Allportem (viz výše).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V hledání osobnostních rysů se uplatňovaly 3 základní přístupy:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Teoretické odvozování'''&lt;br /&gt;
* '''Statistická analýza''' – odvozování faktorů (Cattell, Eysenck – model Big Five).&lt;br /&gt;
* '''Lexikální analýza''' – význam rysu lze určit prostřednictví míry pravděpodobnosti jeho výskytu v přirozeném jazyce. Allport a Odbert identifikovali jen v angličtině 18 000 slov, kterými by bylo možné označit osobnostní rysy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jiným teoretickým problémem bylo strukturování rysů v rámci osobnosti. Zatímco někteří výzkumníci se domnívali, že existují jistá vnitřní pravidla a souvislosti mezi vlastnostmi osobnosti (nejrůznější typologie), jiní (H. Murray ad.) předpokládali, že rysy nejsou organizované a cílem výzkumu by mělo být podání jejich vyčerpávajícího přehledu. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V 50. letech se pod vlivem sociální psychologie (sociální psychologie osobnosti) začal zájem od prosté identifikace rysů přesouvat k pochopení '''struktury interpersonálních osobnostních rysů'''. Předpokládalo se, že osobnostní rysy lze efektivně zkoumat při sledování projevů jedné osoby vůči druhé. Interpersonální diagnostika si kladla za cíl identifikovat strategie, které člověk užívá v interakci se svým sociálním prostředím, přičemž panoval předpoklad, že tyto strategie jsou založeny na osobnostních dispozicích. Mezi modely interpersonálních rysů patří:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Fundamental Interpersonal Relations Orientation''': Model W. Schutze, který u člověka ve vztahu k sociálnímu prostředí předpokládá potřebu kontroly, zařazení a náklonnosti.&lt;br /&gt;
* '''Learyho model''': Model T. Learyho, ve dvojrozměrném prostoru interpersonálních vztahů působí vektory dominance – láska. &lt;br /&gt;
* '''Wigginsův model''': Ve dvojrozměrném prostoru interpersonálních vztahů působí vektory dominance – „pečovatelskost“ (ang. nurturance).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Shrnutí ==&lt;br /&gt;
Otázka konzistence a univerzálnosti vlastností osobnosti je doménou sociální psychologie a psychologie osobnosti. Některé přístupy se kloní k '''situacionismu''', předpokladu, že lidské chování je významně ovlivněno především okolnostmi konkrétní situace, ve které se člověk nachází. Tento přístup má kořeny v sociální psychologii. Jiný výkladový rámec nabízí '''dispozicionismus''', který předpokládá, že chování je zásadně ovlivněno dispozicemi osobnosti (rysy) a je napříč situacemi relativně stabilní. Kořeny tohoto přístupu leží v psychologii osobnosti, ačkoliv řada teoretiků osobnosti je nepovažuje za rozhodující (Mischel, Sullivan ad.). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Syntéza obou přístupů spočívá v '''interakcionismu''', který předpokládá významný vliv situačních i dispozičních proměnných na chování jedince. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Externí zdroj ==&lt;br /&gt;
Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D. v povinném předmětu &amp;quot;Psychologie osobnosti&amp;quot;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Odkazy ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Tadeáš</name></author>
		
	</entry>
</feed>