<?xml version="1.0"?>
<feed xmlns="http://www.w3.org/2005/Atom" xml:lang="cs">
	<id>https://wikisofia.cz/w/api.php?action=feedcontributions&amp;feedformat=atom&amp;user=Thea.Sedlackova</id>
	<title>Wikisofia - Příspěvky uživatele [cs]</title>
	<link rel="self" type="application/atom+xml" href="https://wikisofia.cz/w/api.php?action=feedcontributions&amp;feedformat=atom&amp;user=Thea.Sedlackova"/>
	<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/wiki/Speci%C3%A1ln%C3%AD:P%C5%99%C3%ADsp%C4%9Bvky/Thea.Sedlackova"/>
	<updated>2026-04-20T10:32:00Z</updated>
	<subtitle>Příspěvky uživatele</subtitle>
	<generator>MediaWiki 1.33.0</generator>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychofyzick%C3%A9_z%C3%A1konitosti&amp;diff=62601</id>
		<title>Psychofyzické zákonitosti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychofyzick%C3%A9_z%C3%A1konitosti&amp;diff=62601"/>
		<updated>2020-11-07T16:48:39Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: /* Externí zdroj */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;==Psychofyzika==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Termín '''psychofyzika''' zavedl německý lékař '''[[Ernst Heinrich Weber]]''' a za vznik tohoto oboru lze považovat vydání knihy '''Elementy psychofyziky''' Weberovým žákem [[Gustav Theodor Fechner|'''Gustavem Theodorem Fechnerem''']] v roce 1860. Tento vědní obor se tedy uplatňoval zejména v Německu ve druhé polovině 19. století a lze jej považovat za přímého předchůdce psychologie jako samostatné vědy. Hlavními představiteli psychofyziky byli již výše zmíněni lékaři '''Ernst Heidrich Weber''', jeho žák [[Gustav Theodor Fechner|'''Gustav Theodor Fechner''']] či v USA působící následovník '''[[Stanley Smith Stevens]]'''. Studiem smyslových orgánů se v dané době zabýval též '''[[Hermann von Helmholtz]]'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Fechnera je psychofyzika '''obor experimentální psychologie, který se věnuje senzorickým procesům''', resp. počitkům, jež charakterizuje obsahem, intenzitou a dobou trvání. Představitelé psychofyziky vychází z toho, že podnět i reakce na tento podnět jsou měřitelné a tedy kvantifikovatelné. Základním schématem v psychofyzice je: '''podnět – počitek – reakce'''. Lze tedy říct, že psychofyzika zkoumá vztahy mezi intenzitou podnětu a intenzitou smyslového dojmu tj. počitku resp. následné reakce na tento počitek. Psychofyzika využívá principy a metody fyziky a aplikuje je v oblasti studia vědomí, z čehož vyplývá, že se pokouší vystihnout psychické děje pomocí fyzikálních zákonů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (1997). Enciklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Kingdom, A. A. F., &amp;amp; Prins, N. (2009). Psychophysics: A Practical Introduction. Cambridge: Academic Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;(prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychofyzické zákonitosti==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychofyzika přináší 3 významné psychofyzické zákony, jenž na sebe vzájemně navazují a doplňují se.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===1) Weberův zákon===&lt;br /&gt;
Weber se věnoval zejména experimentálnímu studiu rozdílových prahů. V rámci svých experimentů hledal nejmenší rozlišitelné rozdíly mezi dvěma prezentovanými podněty (viz podkapitola Počitkové prahy). Na základě těchto provedených experimentů Weber zjistil že: '''„při srovnání objektů a rozdílů mezi nimi nevnímáme rozdíly mezi objekty, ale poměr mezi rozdílem a velikostí srovnávaných objektů“'''. To znamená, že rozdílový práh se mění v závislosti na velikosti standardního podnětu. Dále Weber zjistil, že vztah mezi těmito dvěma proměnnými je poměrně stabilní. K těmto zjištěním došel Weber na základě celé řady experimentů. Při zkoumání rozdílového prahu pro vnímání hmotnosti zjistil, že probandi u lehkých závaží dokážou zaregistrovat i velmi malé rozdíly, zatímco u závaží těžších se schopnost této registrace rozdílů snižuje. Následně pozoroval podobný fenomén i v rámci experimentů s dalšími smyslovými modalitami. Pozoroval vliv intenzity podnětu na rozdílový práh u teplot dvou předmětů, jasnosti dvou světel či u výšky dvou tónů. Zjistil, že míra rozlišovací schopnosti v závislosti na intenzitě původního podnětu se pro jednotlivé smyslové modality liší, avšak u všech smyslových modalit bylo možné pozorovat vztah přímé úměry mezi velikostí rozdílového prahu a mírou intenzity standardního podnětu. Weberův zákon lze uvést na příkladu deseti zapálených svíček, u kterých by byl proband schopen zaznamenat teprve změnu spočívající v zapálení další jedné svíčky, v tomto případě by při sto zapálených svíčkách muselo být pro zaznamenatelnou změnu zapáleno dalších 10 svíček.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Postupně tedy Weber došel k závěru platícímu napříč všemi senzorickými systémy, že '''čím vyšší je intenzita výchozího podnětu, tím větší změna v této intenzitě musí nastat, aby proband dokázal tuto změnu zaregistrovat'''. Tento vztah vyjádřil symbolicky takto:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''''k =ΔI / I'''''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kde '''''k''''' představuje Weberovu konstantu, '''''ΔI''''' přírůstek intenzity standardního podnětu, který odpovídá nejmenšímu rozlišitelnému rozdílu a '''''I''''' intenzitu standardního podnětu. Weberuv zákon tedy říká, že '''čím menší je hodnota konstanty, tím je potřeba menšího přírůstku intenzity podnětu, aby smyslový orgán zaregistroval změnu intenzity podnětu&amp;quot;'''. Z čehož lze vyvodit závěr, že při vyšších intenzitách podnětů se rozlišovací schopnosti smyslových orgánů snižují. Později bylo zjištěno, že Weberův zákon neplatí zcela přesně, a to zejména v případě krajních hodnot podnětů. Přesto může být považován za užitečnou aproximaci ke skutečným poměrům.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V následující tabulce jsou uvedeny přibližné hodnoty, které Weber stanovil pro různé druhy podnětů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|+Tabulka Weberovy konstanty pro různé druhy podnětů&lt;br /&gt;
|'''Podnět'''&lt;br /&gt;
|'''Weberova konstanta'''&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|frekvence zvuku&lt;br /&gt;
|0,003&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|intenzita zvuku&lt;br /&gt;
|0,15&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|intenzita světla&lt;br /&gt;
|0,01&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|koncentrace pachového podnětu&lt;br /&gt;
|0,07&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|koncentrace chuťového podnětu&lt;br /&gt;
|0,20&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|intenzita tlakového podnětu&lt;br /&gt;
|0,14&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
Interpretace tabulky: v oblasti zvukových frekvencí má tedy nejlepší rozlišovací schopnost sluch, zatímco diferenciace chuťových podnětů různé koncentrace je relativně slabá.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===2) Weber-Fechnerův zákon===&lt;br /&gt;
G. T. Fechner na základě svého studia rozdílových prahů dále rozpracoval a zobecnil Weberův zákon do podoby Weber-Fechnerova zákona, který stanovuje, že '''intenzita počitku je přímo úměrná logaritmu intenzity podnětu'''. To znamená, že pokud dochází k růstu intenzity podnětu řadou geometrickou (tj. každé zvýšení představuje násobek předešlé hodnoty, např. 2,4,8,16…), roste intenzita příslušného počitku pouze řadou aritmetickou (tj. každé zvýšení je tedy dáno prostým přidáváním hodnoty, např. 2,4,6,8…). Jako příklad lze uvést zvukový počitek, kdy je desetinásobné zvýšení intenzity podnětu (amplitudy zvuku) subjektivně vnímáno pouze jako dvojnásobné zesílení. Z toho vyplývá, že subjektivní zvýšení hlasitosti se zdá nižší než lze objektivně změřit. Weber-Fechnerův zákon vyjádřen symbolicky zní:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''''P = k log I'''''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kde '''''P''''' je intenzita počitku, '''''I''''' je intenzita podnětu a '''''k''''' je Weberova konstanta. Weber-Fechnerův zákon tedy říká, že '''přírůstek intenzity podnětu se subjektivně zdá být o něco nižší, než odpovídá jeho přírůstku vyjádřenému ve fyzikálních či chemických jednotkách'''. Stejně jako Weberův zákon i Weber-Fechnerův zákon má své limity a neplatí pro všechny druhy podnětů (např. pro elektrické šokové podněty).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==='''3) Stevensův zákon síly (Mocninový zákon)'''===&lt;br /&gt;
Weber-Fechnerův zákon byl v polovině 20. stol. dále revidován americkým psychologem '''Stanley S. Stevensem''' do podoby Stevensova zákonu síly (nazýván také jako Mocninový zákon). '''Stevens chápe vztah mezi intenzitou podnětu a intenzitou smyslového dojmu spíše jako funkci exponencionální než logaritmickou'''. Vztah závislosti mezi podněty a vjemy upravil tedy Stevenson ve svém zákoně do podoby mocninné funkce. Stevens se domnívá, že lidské myšlení je uzpůsobeno tak, aby vnímanou intenzitu hodnotilo relativně, nikoliv absolutně. Stevensův zákon vyjádřen symbolicky:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''''P = k*I&amp;lt;sup&amp;gt;r&amp;lt;/sup&amp;gt;'''''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
kde '''''P''''' představuje intenzitu počitku, '''''k''''' je arbitrární konstanta určující jednotky škálování, '''''I''''' je intenzita působícího podnětu a '''''r''''' představuje experimentálně určený mocninový exponent, který udává vzájemný vztah mezi fyzikální a mentální veličinou. Tento exponent nabývá hodnot v rozmezí 0 až 1 v závislosti na zvoleném smyslovém orgánu a stanovuje, do jaké míry hodnotíme vnímané podněty přesně resp. nepřesně. Hodnota 1 značí absolutně přesný odhad vnímaného podnětu. &amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Stevens také navrhnul nový způsob měření senzorické zkušenosti a to '''metodou přímého odhadu''' (viz podotázka Čivost, počitkové prahy). V rámci této metody proband sděluje svůj přímý subjektivní odhad intenzity daného podnětu. Na základě použití této metody Stevens popsal '''3 typy psychofyzických funkcí platící pro různé typy podnětů:''' &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
#'''kompresivní funkce''' je v souladu s Weber-Fechnerovým zákonem; tato funkce platí např. pro odhad jasnosti světla (s rostoucí intenzitou světla se jeho jasnost subjektivně zvyšuje po stále menších a menších kvantech);&lt;br /&gt;
#'''lineární funkce''' platí např. pro odhad délky úsečky, kde odhad délky relativně přesně korespondují s fyzikálními vlastnostmi této úsečky (čím delší tato úsečka je, tím více se zvyšuje její odhadovaná délka);&lt;br /&gt;
#'''funkce expanzivní''' platí např. pro odhad intenzity elektrického šoku, kde i malý přírůstek intenzity šoku je pociťován jako několikanásobné zvětšení; v rámci této funkce se tedy projevuje opačná tendence než u většiny ostatních senzorických podnětů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Stevens se domníval, že '''rozdílná citlivost vůči podnětům různého druhu má pravděpodobně sebezáchovný význam''' a je tedy evolučně výhodnou. Snížená citlivost vůči intenzivním světelným podnětům chrání náš zrak před poškozením, např. při přechodu z místnosti na ostré denní světlo. Zvýšená citlivost vůči bolestivým elektrickým šokům člověka upozorňuje na jejich škodlivé účinky.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předmětu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychika, psychické procesy, psychické obsahy, psychické stavy&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychofyzick%C3%A9_z%C3%A1konitosti&amp;diff=62600</id>
		<title>Psychofyzické zákonitosti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychofyzick%C3%A9_z%C3%A1konitosti&amp;diff=62600"/>
		<updated>2020-11-07T16:47:56Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Psychofyzika ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Termín '''psychofyzika''' zavedl německý lékař '''[[Ernst Heinrich Weber]]''' a za vznik tohoto oboru lze považovat vydání knihy '''Elementy psychofyziky''' Weberovým žákem [[Gustav Theodor Fechner|'''Gustavem Theodorem Fechnerem''']] v roce 1860. Tento vědní obor se tedy uplatňoval zejména v Německu ve druhé polovině 19. století a lze jej považovat za přímého předchůdce psychologie jako samostatné vědy. Hlavními představiteli psychofyziky byli již výše zmíněni lékaři '''Ernst Heidrich Weber''', jeho žák [[Gustav Theodor Fechner|'''Gustav Theodor Fechner''']] či v USA působící následovník '''[[Stanley Smith Stevens]]'''. Studiem smyslových orgánů se v dané době zabýval též '''[[Hermann von Helmholtz]]'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Fechnera je psychofyzika '''obor experimentální psychologie, který se věnuje senzorickým procesům''', resp. počitkům, jež charakterizuje obsahem, intenzitou a dobou trvání. Představitelé psychofyziky vychází z toho, že podnět i reakce na tento podnět jsou měřitelné a tedy kvantifikovatelné. Základním schématem v psychofyzice je: '''podnět – počitek – reakce'''. Lze tedy říct, že psychofyzika zkoumá vztahy mezi intenzitou podnětu a intenzitou smyslového dojmu tj. počitku resp. následné reakce na tento počitek. Psychofyzika využívá principy a metody fyziky a aplikuje je v oblasti studia vědomí, z čehož vyplývá, že se pokouší vystihnout psychické děje pomocí fyzikálních zákonů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (1997). Enciklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Kingdom, A. A. F., &amp;amp; Prins, N. (2009). Psychophysics: A Practical Introduction. Cambridge: Academic Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;(prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Psychofyzické zákonitosti ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychofyzika přináší 3 významné psychofyzické zákony, jenž na sebe vzájemně navazují a doplňují se.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== 1) Weberův zákon ===&lt;br /&gt;
Weber se věnoval zejména experimentálnímu studiu rozdílových prahů. V rámci svých experimentů hledal nejmenší rozlišitelné rozdíly mezi dvěma prezentovanými podněty (viz podkapitola Počitkové prahy). Na základě těchto provedených experimentů Weber zjistil že: '''„při srovnání objektů a rozdílů mezi nimi nevnímáme rozdíly mezi objekty, ale poměr mezi rozdílem a velikostí srovnávaných objektů“'''. To znamená, že rozdílový práh se mění v závislosti na velikosti standardního podnětu. Dále Weber zjistil, že vztah mezi těmito dvěma proměnnými je poměrně stabilní. K těmto zjištěním došel Weber na základě celé řady experimentů. Při zkoumání rozdílového prahu pro vnímání hmotnosti zjistil, že probandi u lehkých závaží dokážou zaregistrovat i velmi malé rozdíly, zatímco u závaží těžších se schopnost této registrace rozdílů snižuje. Následně pozoroval podobný fenomén i v rámci experimentů s dalšími smyslovými modalitami. Pozoroval vliv intenzity podnětu na rozdílový práh u teplot dvou předmětů, jasnosti dvou světel či u výšky dvou tónů. Zjistil, že míra rozlišovací schopnosti v závislosti na intenzitě původního podnětu se pro jednotlivé smyslové modality liší, avšak u všech smyslových modalit bylo možné pozorovat vztah přímé úměry mezi velikostí rozdílového prahu a mírou intenzity standardního podnětu. Weberův zákon lze uvést na příkladu deseti zapálených svíček, u kterých by byl proband schopen zaznamenat teprve změnu spočívající v zapálení další jedné svíčky, v tomto případě by při sto zapálených svíčkách muselo být pro zaznamenatelnou změnu zapáleno dalších 10 svíček.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Postupně tedy Weber došel k závěru platícímu napříč všemi senzorickými systémy, že '''čím vyšší je intenzita výchozího podnětu, tím větší změna v této intenzitě musí nastat, aby proband dokázal tuto změnu zaregistrovat'''. Tento vztah vyjádřil symbolicky takto:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''''k =ΔI / I'''''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kde '''''k''''' představuje Weberovu konstantu, '''''ΔI''''' přírůstek intenzity standardního podnětu, který odpovídá nejmenšímu rozlišitelnému rozdílu a '''''I''''' intenzitu standardního podnětu. Weberuv zákon tedy říká, že '''čím menší je hodnota konstanty, tím je potřeba menšího přírůstku intenzity podnětu, aby smyslový orgán zaregistroval změnu intenzity podnětu&amp;quot;'''. Z čehož lze vyvodit závěr, že při vyšších intenzitách podnětů se rozlišovací schopnosti smyslových orgánů snižují. Později bylo zjištěno, že Weberův zákon neplatí zcela přesně, a to zejména v případě krajních hodnot podnětů. Přesto může být považován za užitečnou aproximaci ke skutečným poměrům.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V následující tabulce jsou uvedeny přibližné hodnoty, které Weber stanovil pro různé druhy podnětů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|+Tabulka Weberovy konstanty pro různé druhy podnětů&lt;br /&gt;
|'''Podnět'''&lt;br /&gt;
|'''Weberova konstanta'''&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|frekvence zvuku&lt;br /&gt;
|0,003&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|intenzita zvuku&lt;br /&gt;
|0,15&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|intenzita světla&lt;br /&gt;
|0,01&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|koncentrace pachového podnětu&lt;br /&gt;
|0,07&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|koncentrace chuťového podnětu&lt;br /&gt;
|0,20&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|intenzita tlakového podnětu&lt;br /&gt;
|0,14&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
Interpretace tabulky: v oblasti zvukových frekvencí má tedy nejlepší rozlišovací schopnost sluch, zatímco diferenciace chuťových podnětů různé koncentrace je relativně slabá.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== 2) Weber-Fechnerův zákon ===&lt;br /&gt;
G. T. Fechner na základě svého studia rozdílových prahů dále rozpracoval a zobecnil Weberův zákon do podoby Weber-Fechnerova zákona, který stanovuje, že '''intenzita počitku je přímo úměrná logaritmu intenzity podnětu'''. To znamená, že pokud dochází k růstu intenzity podnětu řadou geometrickou (tj. každé zvýšení představuje násobek předešlé hodnoty, např. 2,4,8,16…), roste intenzita příslušného počitku pouze řadou aritmetickou (tj. každé zvýšení je tedy dáno prostým přidáváním hodnoty, např. 2,4,6,8…). Jako příklad lze uvést zvukový počitek, kdy je desetinásobné zvýšení intenzity podnětu (amplitudy zvuku) subjektivně vnímáno pouze jako dvojnásobné zesílení. Z toho vyplývá, že subjektivní zvýšení hlasitosti se zdá nižší než lze objektivně změřit. Weber-Fechnerův zákon vyjádřen symbolicky zní:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''''P = k log I'''''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kde '''''P''''' je intenzita počitku, '''''I''''' je intenzita podnětu a '''''k''''' je Weberova konstanta. Weber-Fechnerův zákon tedy říká, že '''přírůstek intenzity podnětu se subjektivně zdá být o něco nižší, než odpovídá jeho přírůstku vyjádřenému ve fyzikálních či chemických jednotkách'''. Stejně jako Weberův zákon i Weber-Fechnerův zákon má své limity a neplatí pro všechny druhy podnětů (např. pro elektrické šokové podněty).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== '''3) Stevensův zákon síly (Mocninový zákon)''' ===&lt;br /&gt;
Weber-Fechnerův zákon byl v polovině 20. stol. dále revidován americkým psychologem '''Stanley S. Stevensem''' do podoby Stevensova zákonu síly (nazýván také jako Mocninový zákon). '''Stevens chápe vztah mezi intenzitou podnětu a intenzitou smyslového dojmu spíše jako funkci exponencionální než logaritmickou'''. Vztah závislosti mezi podněty a vjemy upravil tedy Stevenson ve svém zákoně do podoby mocninné funkce. Stevens se domnívá, že lidské myšlení je uzpůsobeno tak, aby vnímanou intenzitu hodnotilo relativně, nikoliv absolutně. Stevensův zákon vyjádřen symbolicky:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''''P = k*I&amp;lt;sup&amp;gt;r&amp;lt;/sup&amp;gt;'''''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
kde '''''P''''' představuje intenzitu počitku, '''''k''''' je arbitrární konstanta určující jednotky škálování, '''''I''''' je intenzita působícího podnětu a '''''r''''' představuje experimentálně určený mocninový exponent, který udává vzájemný vztah mezi fyzikální a mentální veličinou. Tento exponent nabývá hodnot v rozmezí 0 až 1 v závislosti na zvoleném smyslovém orgánu a stanovuje, do jaké míry hodnotíme vnímané podněty přesně resp. nepřesně. Hodnota 1 značí absolutně přesný odhad vnímaného podnětu. &amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Stevens také navrhnul nový způsob měření senzorické zkušenosti a to '''metodou přímého odhadu''' (viz podotázka Čivost, počitkové prahy). V rámci této metody proband sděluje svůj přímý subjektivní odhad intenzity daného podnětu. Na základě použití této metody Stevens popsal '''3 typy psychofyzických funkcí platící pro různé typy podnětů:''' &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
#'''kompresivní funkce''' je v souladu s Weber-Fechnerovým zákonem; tato funkce platí např. pro odhad jasnosti světla (s rostoucí intenzitou světla se jeho jasnost subjektivně zvyšuje po stále menších a menších kvantech);&lt;br /&gt;
#'''lineární funkce''' platí např. pro odhad délky úsečky, kde odhad délky relativně přesně korespondují s fyzikálními vlastnostmi této úsečky (čím delší tato úsečka je, tím více se zvyšuje její odhadovaná délka);&lt;br /&gt;
#'''funkce expanzivní''' platí např. pro odhad intenzity elektrického šoku, kde i malý přírůstek intenzity šoku je pociťován jako několikanásobné zvětšení; v rámci této funkce se tedy projevuje opačná tendence než u většiny ostatních senzorických podnětů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Stevens se domníval, že '''rozdílná citlivost vůči podnětům různého druhu má pravděpodobně sebezáchovný význam''' a je tedy evolučně výhodnou. Snížená citlivost vůči intenzivním světelným podnětům chrání náš zrak před poškozením, např. při přechodu z místnosti na ostré denní světlo. Zvýšená citlivost vůči bolestivým elektrickým šokům člověka upozorňuje na jejich škodlivé účinky.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předmětu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychika, psychické procesy, psychické obsahy, psychické stavy&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychofyzick%C3%A9_z%C3%A1konitosti&amp;diff=62181</id>
		<title>Psychofyzické zákonitosti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychofyzick%C3%A9_z%C3%A1konitosti&amp;diff=62181"/>
		<updated>2020-10-14T12:00:37Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Psychofyzika&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Termín psychofyzika zavedl německý lékař Ernst Heinrich Weber a za vznik tohoto oboru lze považovat vydání knihy Elementy psychofyziky Weberovým žákem Gustavem Theodorem Fechnerem v roce 1860. Tento vědní obor se tedy uplatňoval zejména v Německu ve druhé polovině 19. století a lze jej považovat za přímého předchůdce psychologie jako samostatné vědy. Hlavními představiteli psychofyziky byli již výše zmíněni lékaři Ernst Heidrich Weber, jeho žák [[Gustav Theodor Fechner]] či v USA působící následovník S. S. Stevens. Studiem smyslových orgánů se v dané době zabýval též Hermann von Helmholtz.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Fechnera je psychofyzika oborem experimentální psychologie, který se věnuje senzorickým procesům, resp. počitkům, jež charakterizuje obsahem, intenzitou a dobou trvání. Představitelé psychofyziky vychází z toho, že podnět i reakce na tento podnět jsou měřitelné a tedy kvantifikovatelné. Základním schématem v psychofyzice je: podnět – počitek – reakce. Lze tedy říct, že psychofyzika zkoumá vztahy mezi intenzitou podnětu a intenzitou smyslového dojmu tj. počitku resp. následné reakce na tento počitek. Psychofyzika využívá principy a metody fyziky a aplikuje je v oblasti studia vědomí, z čehož vyplývá, že se pokouší vystihnout psychické děje pomocí fyzikálních zákonů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (1997). Enciklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Kingdom, A. A. F., &amp;amp; Prins, N. (2009). Psychophysics: A Practical Introduction. Cambridge: Academic Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;(prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Psychofyzické zákonitosti'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychofyzika přináší 3 významné psychofyzické zákony, jenž na sebe vzájemně navazují a doplňují se.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''*Weberův zákon'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Weber se věnoval zejména experimentálnímu studiu rozdílových prahů. V rámci svých experimentů hledal nejmenší rozlišitelné rozdíly mezi dvěma prezentovanými podněty (viz podkapitola Počitkové prahy). Na základě těchto provedených experimentů Weber zjistil že: „při srovnání objektů a rozdílů mezi nimi nevnímáme rozdíly mezi objekty, ale poměr mezi rozdílem a velikostí srovnávaných objektů“. To znamená, že rozdílový práh se mění v závislosti na velikosti standardního podnětu. Dále Weber zjistil, že vztah mezi těmito dvěma proměnnými je poměrně stabilní. K těmto zjištěním došel Weber na základě celé řady experimentů. Při zkoumání rozdílového prahu pro vnímání hmotnosti zjistil, že probandi u lehkých závaží dokážou zaregistrovat i velmi malé rozdíly, zatímco u závaží těžších se schopnost této registrace rozdílů snižuje. Následně pozoroval podobný fenomén i v rámci experimentů s dalšími smyslovými modalitami. Pozoroval vliv intenzity podnětu na rozdílový práh u teplot dvou předmětů, jasnosti dvou světel či u výšky dvou tónů. Zjistil, že míra rozlišovací schopnosti v závislosti na intenzitě původního podnětu se pro jednotlivé smyslové modality liší, avšak u všech smyslových modalit bylo možné pozorovat vztah přímé úměry mezi velikostí rozdílového prahu a mírou intenzity standardního podnětu. Weberův zákon lze uvést na příkladu deseti zapálených svíček, u kterých by byl proband schopen zaznamenat teprve změnu spočívající v zapálení další jedné svíčky, v tomto případě by při sto zapálených svíčkách muselo být pro zaznamenatelnou změnu zapáleno dalších 10 svíček.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Postupně tedy Weber došel k závěru platícímu napříč všemi senzorickými systémy: čím vyšší je intenzita výchozího podnětu, tím větší změna v této intenzitě musí nastat, aby proband dokázal tuto změnu zaregistrovat. Tento vztah vyjádřil symbolicky takto:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''k =ΔI / I'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kde k představuje Weberovu konstantu, ΔI přírůstek intenzity standardního podnětu, který odpovídá nejmenšímu rozlišitelnému rozdílu a I intenzitu standardního podnětu. Weberuv zákon tedy říká: „'''čím menší je hodnota konstanty, tím je potřeba menšího přírůstku intenzity podnětu''', aby smyslový orgán zaregistroval změnu intenzity podnětu. Z čehož lze vyvodit závěr, že při vyšších intenzitách podnětů se rozlišovací schopnosti smyslových orgánů snižují. Později bylo zjištěno, že Weberův zákon neplatí zcela přesně, a to zejména v případě krajních hodnot podnětů. Přesto může být považován za užitečnou aproximaci ke skutečným poměrům.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V následující tabulce jsou uvedeny přibližné hodnoty, které Weber stanovil pro různé druhy podnětů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Podnět	Weberova konstanta'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Frekvence zvuku	0,003&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Intenzita zvuku	0,15&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Intenzita světla	0,01&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncentrace pachového podnětu	0,07&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncentrace chuťového podnětu	0,20&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Intenzita tlakového podnětu	0,14&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Interpretace tabulky: v oblasti zvukových frekvencí má tedy nejlepší rozlišovací schopnost sluch, zatímco diferenciace chuťových podnětů různé koncentrace je relativně slabá. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''*Weber-Fechnerův zákon'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Fechner na základě svého studia rozdílových prahů dále rozpracoval a zobecnil Weberův zákon do podoby Weber-Fechnerova zákona, který stanovuje, že intenzita počitku je přímo úměrná logaritmu intenzity podnětu. To znamená, že pokud dochází k růstu intenzity podnětu řadou geometrickou (tj. každé zvýšení představuje násobek předešlé hodnoty, např. 2,4,8,16…), roste intenzita příslušného počitku pouze řadou aritmetickou (tj. každé zvýšení je tedy dáno prostým přidáváním hodnoty, např. 2,4,6,8…). Jako příklad lze uvést zvukový počitek, kdy je desetinásobné zvýšení intenzity podnětu (amplitudy zvuku) subjektivně vnímáno pouze jako dvojnásobné zesílení. Z toho vyplývá, že subjektivní zvýšení hlasitosti se zdá nižší než lze objektivně změřit. Weber-Fechnerův zákon vyjádřen symbolicky zní:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
P = k log I,&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
kde P je intenzita počitku, I je intenzita podnětu a k je Weberova konstanta. Weber-Fechnerův zákon tedy říká, že přírůstek intenzity podnětu se subjektivně zdá být o něco nižší, než odpovídá jeho přírůstku vyjádřenému ve fyzikálních či chemických jednotkách. Stejně jako Weberův zákon i Weber-Fechnerův zákon má své limity a neplatí pro všechny druhy podnětů (např. pro elektrické šokové podněty).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''*Stevensův zákon síly / Mocninový zákon'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Weber-Fechnerův zákon byl v polovině 20. stol. dále revidován americkým psychologem Stanley S. Stevensem do podoby Stevensova zákonu síly (nazýván také jako Mocninový zákon). Stevens chápe vztah mezi intenzitou podnětu a intenzitou smyslového dojmu spíše jako funkci exponencionální než logaritmickou. Vztah závislosti mezi podněty a vjemy upravil tedy Stevenson ve svém zákoně do podoby mocninné funkce. Stevens se domnívá, že lidské myšlení je uzpůsobeno tak, aby vnímanou intenzitu hodnotilo relativně, nikoliv absolutně. Stevensův zákon vyjádřen symbolicky:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''P = k*I&amp;lt;sup&amp;gt;r&amp;lt;/sup&amp;gt;'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
kde P představuje intenzitu počitku, k je arbitrární konstanta určující jednotky škálování, I je intenzita působícího podnětu a r představuje experimentálně určený mocninový exponent, který udává vzájemný vztah mezi fyzikální a mentální veličinou. Tento exponent nabývá hodnot v rozmezí 0-1 (hodnota 1 značí absolutně přesný odhad) v závislosti na zvoleném smyslovém orgánu a stanovuje, zda lidé podněty podhodnocují nebo nadhodnocují a v jaké míře.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Stevens také navrhnul nový způsob měření senzorické zkušenosti a to metodou přímého odhadu (viz podotázka Čivost, počitkové prahy). V rámci této metody proband sděluje svůj přímý subjektivní odhad intenzity daného podnětu. Na základě použití této metody Stevens popsal 3 typy psychofyzických funkcí platící pro různé typy podnětů. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
#kompresivní funkce je v souladu s Weber-Fechnerovým zákonem. Tato funkce platí např. pro odhad jasnosti světla (s rostoucí intenzitou světla se jeho jasnost subjektivně zvyšuje po stále menších a menších kvantech)&lt;br /&gt;
#lineární funkce platí např. pro odhad délky úsečky, kde odhad délky relativně přesně korespondují s fyzikálními vlastnostmi této úsečky (čím delší tato úsečka je, tím více se zvyšuje její odhadovaná délka)&lt;br /&gt;
#funkce expanzivní platí např. pro odhad intenzity elektrického šoku, kde i malý přírůstek intenzity šoku je pociťován jako několikanásobné zvětšení. V rámci této funkce se tedy projevuje opačná tendence než u většiny ostatních senzorických podnětů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Stevens se domníval, že rozdílná citlivost vůči podnětům různého druhu má pravděpodobně sebezáchovný význam a je tedy evolučně výhodnou. Snížená citlivost vůči intenzivním světelným podnětům chrání náš zrak před poškozením, např. při přechodu z místnosti na ostré denní světlo. Zvýšená citlivost vůči bolestivým elektrickým šokům člověka upozorňuje na jejich škodlivé účinky.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předmětu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychika, psychické procesy, psychické obsahy, psychické stavy&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62132</id>
		<title>Čivost, počitkové prahy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62132"/>
		<updated>2020-10-12T13:26:42Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Čivost''' spočívá ve schopnosti registrovat jednoduché podněty a rozlišovat jejich intenzitu. Tato schopnost je důležitou složkou adaptivní činnosti organismu a díky ní můžeme neustále zjišťovat stav vnějšího i vnitřního prostředí.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;&lt;br /&gt;
Nakonečný, M. (1997). Enciklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;(prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čití''' (neboli '''senzorické procesy''') je proces získávání jednoduchých informací z prostředí (vnitřního i vnějšího) včetně transformování těchto informací do podoby nervových impulzů. Tento proces se odehrává ve smyslových orgánech a patří mezi kognitivní procesy.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Počitek''' je výsledkem procesu čití a představuje mentální odezvu na jednotlivé vlastnosti jevů či předmětů, které bezprostředně působí na naše receptory (např. zelená barva jablka). Počitek má 3 základní vlastnosti: '''kvalitu''' (výška tónu), '''intenzitu''' (hlasitost) a '''délku trvání'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Rozdíl mezi čitím a [[Vnímání|vnímáním]]''' můžeme chápat jako rozdíl v úrovni poznávacích procesů. Zároveň hranice mezi těmito dvěma procesy ve skutečnosti není příliš jasná.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|+&lt;br /&gt;
!čití&lt;br /&gt;
!vnímání&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Registrace jednoduchých podnětů z vnitřního i vnějšího prostředí a jejich transformace do podoby nervových impulsů&lt;br /&gt;
|Organizace a interpretace počitků (senzorických informací), což nám umožňuje pochopit jejich význam&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Probíhá ve smyslových orgánech&lt;br /&gt;
|Probíhá na úrovni mozkových center&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Primární kognice (patří mezi nižší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|Sekundární kognice (patří mezi vyšší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čivost''' umožňují '''[[smyslové orgány]]''' neboli '''analyzátory''' specializované na recepci různých druhů podnětů (různé formy fyzikálních chemických či biochemických podnětů). '''Smyslové orgány se skládají z následujících částí'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Receptory''' – receptory jsou buňky specializované na příjem určitého typu podnětu. V těchto buňkách dochází k '''transdukci''' neboli přeměně těchto podnětů do podoby nervových signálů. Základní vlastností receptorů je '''citlivost''' (senzitivita), která je zvýšená vůči novým změnám v prostředí. Naopak vůči déletrvajícím neměnným podnětům se citlivost snižuje. Tento evolučně výhodný jev spočívající v postupném snižování citlivosti vůči déletrvajícím podnětům nazýváme '''senzorickou adaptací'''. Receptory můžeme dělit na: exteroreceptory a interoreceptory. '''Exteroreceptory''' přinášejí informace z '''vnějšího prostředí'''. Patří sem zrak, sluch, čich, chuť a kožní smysly (díky kožním smyslům vnímáme dotek, tlak, teplo a bolest). '''Interoreceptory''' přinášejí informace z '''vnitřního prostředí'''. Můžeme je dále dělit na '''prorioreceptory''', které zaznamenávají pohyb, polohu a rovnováhu těla a '''visceroreceptory''', které zaznamenávají vnitřní orgánové změny a další tělesné procesy.&lt;br /&gt;
*'''Dostředivé (aferentní) nervy''' – slouží k '''transportů nervových signálů''' z receptorů do senzorických oblastí v mozku.&lt;br /&gt;
*'''Příslušné senzorické oblasti v mozku'''  – nervové vzruchy ze všech smyslových receptorů (s výjimkou čichových, které směřují nejprve do čichového bulbu) putují do thalamu. V thalamu jsou přesměrovávány do příslušných senzorických oblastí mozkové kůry a tam dochází k jejich dalšímu zpracování do podoby vjemů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Zrakové čití==&lt;br /&gt;
Funkcí zraku je vidění a zprostředkujícím orgánem jsou oči. Zrak je společně se sluchem považován za nejdůležitější lidský smysl. Z tohoto důvodu se bude tento článek věnovat právě těmto dvěma smyslovým modalitám. Zrakovým '''podnětem je elektromagnetické vlnění''' (světelné vlny v rozsahu 380 až 760 nanometrů a jejich částice – fotony), na které reaguje '''sítnice''' a za pomoci '''tyčinek a čípků''' je převádí do podoby nervových vzruchů. Tyto nervové signály pak putují optickými nervy do '''primární zrakové oblasti''' nervové kůry, která se nachází v zadní části týlního laloku. Optické nervové dráhy sloužící k přenosu nervového signálu jsou překříženy, k čemuž dochází v oblasti před hypofýzou nazývající se '''chiasma opticum'''. To vede k tomu, že pravé části zorného pole oka vedou do mozkových center v pravé hemisféře a naopak. Na zpracování a dotváření vizuálních podnětů se v mozku dále podílí rozsáhlé '''asociační korové oblasti'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Atkinson, R. L. et al. (2003). Psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Barevné vidění===&lt;br /&gt;
Náš zrakový systém transformuje odlišnou vlnovou délku světla do podoby subjektivního zážitku odlišných barev. Přičemž výška této vlnové délky (amplituda) je přímo úměrná k jasnosti námi vnímané barvy. Sytost vnímaných barev pak souvisí s „čistotou“ světelných vln tzn. čím menší rozptyl vlnových délek se v záření nachází, tím sytěji danou barvu vnímáme.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V psychologii nalezneme dvě '''významné teorie barevného vidění:'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Young-Helmholtzova trichromatická teorie''' – s touto teorií na počátku 19. století přišel '''Thomas Young''', který si všiml, že různé kombinace modrého, zeleného a červeného světla umožnují vznik všech ostatních barev a jejich odstínů (model RGB tj. red-green-blue). Youngovu teorii následně rozpracoval a kvantifikoval '''[[Herman von Helmholtz]]'''. Trichromatická teorie předpokládá existenci tří druhů fotosenzitivních receptorů, přičemž každý z těchto druhů reaguje na jiné spektrum vlnových délek. Kombinací těchto tří druhů vjemů v podobě tří základních barev (červená, zelená a modrá) následně vznikají barvy ostatní.&lt;br /&gt;
*'''Heringova teorie protikladných procesů''' – počátkem 20. století přišel německý fyziolog '''Ewald Hering''' s oponentní teorií barevného vidění, jež bývá někdy také nazývána teorií protikladných procesů. Hering nesouhlasil s trichromatickou teorií a přichází s názorem, že existují tři dvojce vzájemně protikladně působících základních barev (chromatické barvy jsou červená - zelená, žlutá – modrá a achromatické barvy jsou černá - bílá). Tato teorie předpokládá existenci tří základních receptorů, jež odpovídají třem dvojcím protikladných barev. Světlo dopadající na sítnici vždy aktivuje pouze jednu z barev příslušné dvojce a barvu druhou naopak utlumí. Pokud tedy vnímáme např. červenou barvu, je vnímání zelené barvy inhibováno. To vysvětluje, proč nemůže existovat např. červenozelená či modrožlutá barva - protože v protikladném páru se může prosadit pouze jedna z těchto barev. Tato teorie vychází z poznatku, že těchto šest základních barev v sobě jako jediné neobsahují žádné stopy barvy jiné.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tyto dvě teorie byly poměrně dlouhou dobu považovány za protikladné a důsledkem toho za neslučitelné. Teprve poznatek, že '''barevné vidění je procesem dvoustupňovým''' umožnil současné přijetí obou těchto teorií. Trichromatická teorie se uplatňuje v rámci prvního procesu na úrovni fotosenzitivních receptorů. Teorie protikladných procesu se pak uplatňuje v rámci druhého procesu na úrovni zrakových nervů a dalších optických center.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Vnímání ostrosti===&lt;br /&gt;
Nutnou podmínkou zřetelného vidění je dostatek světla dopadajícího na oblast žluté skvrny. Ostré a jasné vidění pak zajištěno '''neustálými očními pohyby''', které umožňují, aby vizuální podněty dopadaly vždy na „svěží“ část sítnice. Díky těmto očním pohybům nedochází k přetěžování jednotlivých skupin receptorů a ostré a jasné vidění tak může být zachováno.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Adaptace zraku na světlo a tmu===&lt;br /&gt;
Touto adaptací rozumíme schopnost zraku přizpůsobit se měnícím se hladinám osvětlení. Při '''adaptaci na světlo''' tj. na zvýšení míry osvětlení dochází ke '''snížení citlivosti zrakových receptorů'''. Tento druh adaptace spočívá v tom, že dojde k relativně rychlé změně „tyčinkového vidění“ (způsob vidění, který je zprostředkován stimulací tyčinek) k „čípkovémi vidění“ (vidění jehož fyziologickým základem je aktivace čípků). Oproti tomu při '''adaptaci na tmu''' tj. snížení míry osvětlení dochází k '''zvýšení citlivosti zrakových receptorů'''. Fyziologickou podstatou tohoto děje je obdobný proces jako u adaptace na světlo, avšak opačný a znatelně pomalejší. Při adaptaci na tmu tedy dochází k ke změně „čípkového vidění“ na „vidění tyčinkové“.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sluchové čití==&lt;br /&gt;
Zprostředkujícím orgánem sluchu jsou uši. Sluchovým '''podnětem je vlnění vzduchu''' tj. kmitání molekul vzduchu, ke kterému dochází při chvění se předmětů. Lidský sluch je schopen vnímat zvukové vlny v rozmezí 20 – 20.000 Hz. Rozdílné amplitudy těchto zvukových vln subjektivně vnímáme jako míru hlasitosti, přičemž čím větší amplituda, tím hlasitěji vnímaný zvuk. V oblasti vnitřního ucha se nachází '''Cortiho orgán''', co je vlastní sluchový receptor obsahující sluchové buňky. Více o struktuře a funkci zrakového, sluchového i dalších smyslových orgánu lze nalézt v článku: [[Soustava a funkce smyslových orgánů]].&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Symbolické čití???==&lt;br /&gt;
nepodařilo se mi nalézt, co to je&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Počitkové prahy==&lt;br /&gt;
Senzitivita lidských smyslů má své hranice a těmi jsou '''počitkové (podnětové) prahy'''. Rozlišujeme tři druhy počitkových prahů (o jejichž objev se zasloužila psychofyzika):&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Dolní počitkový práh (absolutní práh)===&lt;br /&gt;
Dolní počitkový práh je určen nejnižší možnou intenzitou podnětu, která vede ke vzniku příslušného smyslového počitku. Tento absolutní práh '''slouží k odhadu citlivosti''' určitého smyslu, tím že určuje minimální velikost podnětu, který je možno odlišit od nepřítomnosti tohoto podnětu. Tento práh lze operacionálně definovat úrovní intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací. Tato operacionální definice počítá s tím, že ne vždy je zachytitelný podnět registrován (významnou roli zde hraje řada vnitřních činitelů jako je míra aktivace organismu či stav receptorů). '''Příklady dolních podnětových prahů''' pro jednotlivé smysly jsou následující:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''zrak''': plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci ve vzdálenosti 48 km od pozorovatele;&lt;br /&gt;
*'''sluch''': tikot hodinek vzdálených 6 m od pozorovatele ve velmi tichém prostředí;&lt;br /&gt;
*'''chuť''': jeden gram kuchyňské soli rozpuštěný v 500 litrech vody /jedna lžička cukru rozpuštěná v 7,5 litrech vody;&lt;br /&gt;
*'''čich''': jedna kapka parfému rozptýlená do prostoru šesti místností&lt;br /&gt;
*'''hmat''': pád včelího křídla na tvář z výšky 1 cm.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt;(prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Horní počitkový práh===&lt;br /&gt;
Horní počitkový práh je určen nejvyšší možnou intenzitou podnětu na kterou příslušný analyzátor dokáže reagovat ještě specificky, tj. vznikem počitku příslušné intenzity či kvality. Podněty vyšší intenzity buď žádnou odezvu nevyvolávají nebo již působí pouze bolest.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Rozdílový práh===&lt;br /&gt;
Rozdílový práh je určen nejmenším rozdílem mezi dvěma podněty různé intenzity, který dokážeme prostřednictvím počitků odlišit, tj. nakolik se musí dva podněty minimálně lišit v intenzitě, abychom je byli schopni od sebe rozlišit. V rámci experimentálního studia rozdílových prahů byla probandům prezentována dvojce podnětů. Intenzitu těchto podnětů měli probandi za úkol vzájemně porovnat. Prvně prezentovaný podnět z této dvojce byl označen jako '''standardní''', následně prezentovaný podnět jako '''srovnávací'''. Probandi měli za úkol určit, zda a jakým způsobem (menší či větší) se liší podnět srovnávací oproti podnětu standardnímu. Rozdílový práh lze definovat operacionálně jako míru změny podnětu, kterou jedinec dokáže zaregistrovat v 50% prezentací. Matematické vyjádření rozdílového prahu poskytuje '''Weber-Fechnerův zákon''' (viz podotázka [[Psychofyzické zákonitosti]]).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt;(prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychofyzické metody==&lt;br /&gt;
'''[[Psychofyzika]]''' ve svých experimentech využívá řadu přesně definovaných a popsaných metod tzv. '''psychofyzických metod'''. První tři metody (metoda přizpůsobení, metoda konstantního podnětu a metoda limitů) byly popsány Fechnerem, který je využíval k určování počitkových prahů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Metoda přizpůsobení''' – metoda přizpůsobení (Fechnerem také označovaná metodou průměrné chyby) představuje nejjednodušší způsob určení prahového podnětu. Metoda spočívá v tom, že proband si sám upravuje intenzitu podnětu a na základě toho určuje příslušné počitkové prahy.&lt;br /&gt;
*'''Metoda konstantního podnětu''' – při použití této metody jsou probandovi prezentovány podněty pohybující se kolem prahové hodnoty intenzity. Úkolem probanda je určit, zda podnět zachytil (absolutní práh) či zda zachytil změnu intenzity (rozdílový práh).&lt;br /&gt;
*'''Metoda limitů''' – metoda limitů označována též jako metoda minimálních změn spočívá v postupné prezentaci řady podnětů od krajních hodnot (vysoko nad prahem /hluboko pod prahem) až k hodnotám na prahu uvědomění. Mezi jednotlivými podněty jdoucími za sebou dochází vždy pouze k minimálně změně intenzity. Metoda tedy umožňuje zjišťování vzestupných i sestupných prahových limitů.&lt;br /&gt;
*'''Metoda ano-ne''' – tato metoda spočívá v tom, že jsou probandovi v daném časovém rozmezí prezentovány (signální zkoušky) nebo neprezentovány (prázdné zkoušky) určité podněty a jeho úkolem je určit, zda v tomto časovém rozmezí podnět zaregistroval či nikoliv. Na základě toho se zjišťuje pravděpodobnost zaregistrování předmětu v signálních zkouškách a pravděpodobnost falešné registrace v prázdných zkouškách.&lt;br /&gt;
*'''Metoda posuzování''' – v rámci této metody proband posuzuje na škále pravděpodobnost prezentace podnětu v proběhlé zkoušce.&lt;br /&gt;
*'''Metoda nucené volby''' – proband se v rámci této metody pokouší o registraci podnětu v několika intervalech. Jeho úkolem je určit v kterém z těchto několika možných intervalů byl podnět prezentován.&lt;br /&gt;
*'''Metoda přímého odhadu''' – tato metoda byla experimentálně využívaná '''Stanley S. Stevensem'''. Probandovi byl nejprve prezentován standardní podnět, podle kterého měl za úkol následně posuzovat další podněty. Standardnímu podnětu byla arbitrárně přiřazena numerická hodnota, která sloužila jako východisko pro srovnání s dalšími podněty. Pokud byl následující podnět intenzivnější připsal mu proband větší číslo než standardnímu podnětu. Pokud byl naopak následující podnět méně intenzivní, připsal mu číslo nižší. Např. v rámci experimentu s vizuálním podnětem byla standardnímu podnětu (světlu určité intenzity) přiřazena numerická hodnota 100. Pokud proband následně nabyl přesvědčení, že srovnávací světelný podnět byl dvojnásobně intenzivnější připsal mu tedy hodnotu 200. U některých druhů podnětů je odhad poměrně přesný, zatímco u jiných druhů dochází ke značnému podceňování či přeceňování změněné intenzity. Např. u elektrických šoků se odhad od skutečnosti velmi liší. I malé zvýšení intenzity šoku bylo probandy pociťováno několikanásobně silněji.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:4&amp;quot;&amp;gt;Bardin, K. (1981). Problémy prahov citlivosti a psychofyzické metódy. (1. vyd., 383 s.) Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předmětu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, čivost, čití, počitek, počitkové prahy, psychofyzické metody&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychofyzick%C3%A9_z%C3%A1konitosti&amp;diff=62131</id>
		<title>Psychofyzické zákonitosti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychofyzick%C3%A9_z%C3%A1konitosti&amp;diff=62131"/>
		<updated>2020-10-12T13:21:22Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Psychofyzika&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Termín psychofyzika zavedl německý lékař Ernst Heinrich Weber a za vznik tohoto oboru lze považovat vydání knihy Elementy psychofyziky Weberovým žákem Gustavem Theodorem Fechnerem v roce 1860. Tento vědní obor se tedy uplatňoval zejména v Německu ve druhé polovině 19. století a lze jej považovat za přímého předchůdce psychologie jako samostatné vědy. Hlavními představiteli psychofyziky byli již výše zmíněni lékaři Ernst Heidrich Weber, jeho žák [[Gustav Theodor Fechner]] či v USA působící následovník S. S. Stevens. Studiem smyslových orgánů se v dané době zabýval též Hermann von Helmholtz.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Fechnera je psychofyzika oborem experimentální psychologie, který se věnuje senzorickým procesům, resp. počitkům, jež charakterizuje obsahem, intenzitou a dobou trvání. Představitelé psychofyziky vychází z toho, že podnět i reakce na tento podnět jsou měřitelné a tedy kvantifikovatelné. Základním schématem v psychofyzice je: podnět – počitek – reakce. Lze tedy říct, že psychofyzika zkoumá vztahy mezi intenzitou podnětu a intenzitou smyslového dojmu tj. počitku resp. následné reakce na tento počitek. Psychofyzika využívá principy a metody fyziky a aplikuje je v oblasti studia vědomí, z čehož vyplývá, že se pokouší vystihnout psychické děje pomocí fyzikálních zákonů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (1997). Enciklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Kingdom, A. A. F., &amp;amp; Prins, N. (2009). Psychophysics: A Practical Introduction. Cambridge: Academic Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;(prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Psychofyzické zákonitosti'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychofyzika přináší 3 významné psychofyzické zákony, jenž na sebe vzájemně navazují a doplňují se.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''*Weberův zákon'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Weber se věnoval zejména experimentálnímu studiu rozdílových prahů. V rámci svých experimentů hledal nejmenší rozlišitelné rozdíly mezi dvěma prezentovanými podněty (viz podkapitola Počitkové prahy). Na základě těchto provedených experimentů Weber zjistil že: „při srovnání objektů a rozdílů mezi nimi nevnímáme rozdíly mezi objekty, ale poměr mezi rozdílem a velikostí srovnávaných objektů“. To znamená, že rozdílový práh se mění v závislosti na velikosti standardního podnětu. Dále Weber zjistil, že vztah mezi těmito dvěma proměnnými je poměrně stabilní. K těmto zjištěním došel Weber na základě celé řady experimentů. Při zkoumání rozdílového prahu pro vnímání hmotnosti zjistil, že probandi u lehkých závaží dokážou zaregistrovat i velmi malé rozdíly, zatímco u závaží těžších se schopnost této registrace rozdílů snižuje. Následně pozoroval podobný fenomén i v rámci experimentů s dalšími smyslovými modalitami. Pozoroval vliv intenzity podnětu na rozdílový práh u teplot dvou předmětů, jasnosti dvou světel či u výšky dvou tónů. Zjistil, že míra rozlišovací schopnosti v závislosti na intenzitě původního podnětu se pro jednotlivé smyslové modality liší, avšak u všech smyslových modalit bylo možné pozorovat vztah přímé úměry mezi velikostí rozdílového prahu a mírou intenzity standardního podnětu. Weberův zákon lze uvést na příkladu deseti zapálených svíček, u kterých by byl proband schopen zaznamenat teprve změnu spočívající v zapálení další jedné svíčky, v tomto případě by při sto zapálených svíčkách muselo být pro zaznamenatelnou změnu zapáleno dalších 10 svíček.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Postupně tedy Weber došel k závěru platícímu napříč všemi senzorickými systémy: čím vyšší je intenzita výchozího podnětu, tím větší změna v této intenzitě musí nastat, aby proband dokázal tuto změnu zaregistrovat. Tento vztah vyjádřil symbolicky takto:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''k =ΔI / I'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kde k představuje Weberovu konstantu, ΔI přírůstek intenzity standardního podnětu, který odpovídá nejmenšímu rozlišitelnému rozdílu a I intenzitu standardního podnětu. Weberuv zákon tedy říká: „'''čím menší je hodnota konstanty, tím je potřeba menšího přírůstku intenzity podnětu''', aby smyslový orgán zaregistroval změnu intenzity podnětu. Z čehož lze vyvodit závěr, že při vyšších intenzitách podnětů se rozlišovací schopnosti smyslových orgánů snižují. Později bylo zjištěno, že Weberův zákon neplatí zcela přesně, a to zejména v případě krajních hodnot podnětů. Přesto může být považován za užitečnou aproximaci ke skutečným poměrům.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V následující tabulce jsou uvedeny přibližné hodnoty, které Weber stanovil pro různé druhy podnětů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Podnět	Weberova konstanta'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Frekvence zvuku	0,003&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Intenzita zvuku	0,15&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Intenzita světla	0,01&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncentrace pachového podnětu	0,07&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncentrace chuťového podnětu	0,20&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Intenzita tlakového podnětu	0,14&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Interpretace tabulky: v oblasti zvukových frekvencí má tedy nejlepší rozlišovací schopnost sluch, zatímco diferenciace chuťových podnětů různé koncentrace je relativně slabá. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''*Weber-Fechnerův zákon'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Fechner na základě svého studia rozdílových prahů dále rozpracoval a zobecnil Weberův zákon do podoby Weber-Fechnerova zákona, který stanovuje, že intenzita počitku je přímo úměrná logaritmu intenzity podnětu. To znamená, že pokud dochází k růstu intenzity podnětu řadou geometrickou (tj. každé zvýšení představuje násobek předešlé hodnoty, např. 2,4,8,16…), roste intenzita příslušného počitku pouze řadou aritmetickou (tj. každé zvýšení je tedy dáno prostým přidáváním hodnoty, např. 2,4,6,8…). Jako příklad lze uvést zvukový počitek, kdy je desetinásobné zvýšení intenzity podnětu (amplitudy zvuku) subjektivně vnímáno pouze jako dvojnásobné zesílení. Z toho vyplývá, že subjektivní zvýšení hlasitosti se zdá nižší než lze objektivně změřit. Weber-Fechnerův zákon vyjádřen symbolicky zní:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
P = k log I,&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
kde P je intenzita počitku, I je intenzita podnětu a k je Weberova konstanta. Weber-Fechnerův zákon tedy říká, že přírůstek intenzity podnětu se subjektivně zdá být o něco nižší, než odpovídá jeho přírůstku vyjádřenému ve fyzikálních či chemických jednotkách. Stejně jako Weberův zákon i Weber-Fechnerův zákon má své limity a neplatí pro všechny druhy podnětů (např. pro elektrické šokové podněty).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''*Stevensův zákon síly / Mocninový zákon'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Weber-Fechnerův zákon byl v polovině 20. stol. dále revidován americkým psychologem Stanley S. Stevensem do podoby Stevensova zákonu síly (nazýván také jako Mocninový zákon). Stevens chápe vztah mezi intenzitou podnětu a intenzitou smyslového dojmu spíše jako funkci exponencionální než logaritmickou. Vztah závislosti mezi podněty a vjemy upravil tedy Stevenson ve svém zákoně do podoby mocninné funkce. Stevens se domnívá, že lidské myšlení je uzpůsobeno tak, aby vnímanou intenzitu hodnotilo relativně, nikoliv absolutně. Stevensův zákon vyjádřen symbolicky:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''P = k*I&amp;lt;sup&amp;gt;r&amp;lt;/sup&amp;gt;'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
kde P představuje intenzitu počitku, k je arbitrární konstanta určující jednotky škálování, I je intenzita působícího podnětu a r představuje experimentálně určený mocninový exponent, který udává vzájemný vztah mezi fyzikální a mentální veličinou. Tento exponent nabývá hodnot v rozmezí 0-1 (hodnota 1 značí absolutně přesný odhad) v závislosti na zvoleném smyslovém orgánu a stanovuje, zda lidé podněty podhodnocují nebo nadhodnocují a v jaké míře.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Stevens také navrhnul nový způsob měření senzorické zkušenosti a to metodou přímého odhadu (viz podotázka Čivost, počitkové prahy). V rámci této metody proband sděluje svůj přímý subjektivní odhad intenzity daného podnětu. Na základě použití této metody Stevens popsal 3 typy psychofyzických funkcí platící pro různé typy podnětů. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
#kompresivní funkce je v souladu s Weber-Fechnerovým zákonem. Tato funkce platí např. pro odhad jasnosti světla (s rostoucí intenzitou světla se jeho jasnost subjektivně zvyšuje po stále menších a menších kvantech)&lt;br /&gt;
#lineární funkce platí např. pro odhad délky úsečky, kde odhad délky relativně přesně korespondují s fyzikálními vlastnostmi této úsečky (čím delší tato úsečka je, tím více se zvyšuje její odhadovaná délka)&lt;br /&gt;
#funkce expanzivní platí např. pro odhad intenzity elektrického šoku, kde i malý přírůstek intenzity šoku je pociťován jako několikanásobné zvětšení. V rámci této funkce se tedy projevuje opačná tendence než u většiny ostatních senzorických podnětů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Stevens se domníval, že rozdílná citlivost vůči podnětům různého druhu má pravděpodobně sebezáchovný význam a je tedy evolučně výhodnou. Snížená citlivost vůči intenzivním světelným podnětům chrání náš zrak před poškozením, např. při přechodu z místnosti na ostré denní světlo. Zvýšená citlivost vůči bolestivým elektrickým šokům člověka upozorňuje na jejich škodlivé účinky.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předmětu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychika, psychické procesy, psychické obsahy, psychické stavy&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychofyzick%C3%A9_z%C3%A1konitosti&amp;diff=62130</id>
		<title>Psychofyzické zákonitosti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychofyzick%C3%A9_z%C3%A1konitosti&amp;diff=62130"/>
		<updated>2020-10-12T13:12:54Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychofyzika&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Termín psychofyzika zavedl německý lékař Ernst Heinrich Weber a za vznik tohoto oboru lze považovat vydání knihy Elementy psychofyziky Weberovým žákem Gustavem Theodorem Fechnerem v roce 1860. Tento vědní obor se tedy uplatňoval zejména v Německu ve druhé polovině 19. století a lze jej považovat za přímého předchůdce psychologie jako samostatné vědy. Hlavními představiteli psychofyziky byli již výše zmíněni lékaři Ernst Heidrich Weber, jeho žák [[Gustav Theodor Fechner]] či v USA působící následovník S. S. Stevens. Studiem smyslových orgánů se v dané době zabýval též Hermann von Helmholtz.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Fechnera je psychofyzika oborem experimentální psychologie, který se věnuje senzorickým procesům, resp. počitkům, jež charakterizuje obsahem, intenzitou a dobou trvání. Představitelé psychofyziky vychází z toho, že podnět i reakce na tento podnět jsou měřitelné a tedy kvantifikovatelné. Základním schématem v psychofyzice je: podnět – počitek – reakce. Lze tedy říct, že psychofyzika zkoumá vztahy mezi intenzitou podnětu a intenzitou smyslového dojmu tj. počitku resp. následné reakce na tento počitek. Psychofyzika využívá principy a metody fyziky a aplikuje je v oblasti studia vědomí, z čehož vyplývá, že se pokouší vystihnout psychické děje pomocí fyzikálních zákonů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (1997). Enciklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Kingdom, A. A. F., &amp;amp; Prins, N. (2009). Psychophysics: A Practical Introduction. Cambridge: Academic Press.&amp;lt;/ref&amp;gt;(prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Psychofyzické zákonitosti'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychofyzika přináší 3 významné psychofyzické zákony, jenž na sebe vzájemně navazují a doplňují se.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''*Weberův zákon'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Weber se věnoval zejména experimentálnímu studiu rozdílových prahů. V rámci svých experimentů hledal nejmenší rozlišitelné rozdíly mezi dvěma prezentovanými podněty (viz podkapitola Počitkové prahy). Na základě těchto provedených experimentů Weber zjistil že: „při srovnání objektů a rozdílů mezi nimi nevnímáme rozdíly mezi objekty, ale poměr mezi rozdílem a velikostí srovnávaných objektů“. To znamená, že rozdílový práh se mění v závislosti na velikosti standardního podnětu. Dále Weber zjistil, že vztah mezi těmito dvěma proměnnými je poměrně stabilní. K těmto zjištěním došel Weber na základě celé řady experimentů. Při zkoumání rozdílového prahu pro vnímání hmotnosti zjistil, že probandi u lehkých závaží dokážou zaregistrovat i velmi malé rozdíly, zatímco u závaží těžších se schopnost této registrace rozdílů snižuje. Následně pozoroval podobný fenomén i v rámci experimentů s dalšími smyslovými modalitami. Pozoroval vliv intenzity podnětu na rozdílový práh u teplot dvou předmětů, jasnosti dvou světel či u výšky dvou tónů. Zjistil, že míra rozlišovací schopnosti v závislosti na intenzitě původního podnětu se pro jednotlivé smyslové modality liší, avšak u všech smyslových modalit bylo možné pozorovat vztah přímé úměry mezi velikostí rozdílového prahu a mírou intenzity standardního podnětu. Weberův zákon lze uvést na příkladu deseti zapálených svíček, u kterých by byl proband schopen zaznamenat teprve změnu spočívající v zapálení další jedné svíčky, v tomto případě by při sto zapálených svíčkách muselo být pro zaznamenatelnou změnu zapáleno dalších 10 svíček.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Postupně tedy Weber došel k závěru platícímu napříč všemi senzorickými systémy: čím vyšší je intenzita výchozího podnětu, tím větší změna v této intenzitě musí nastat, aby proband dokázal tuto změnu zaregistrovat. Tento vztah vyjádřil symbolicky takto:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''k =ΔI / I'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kde k představuje Weberovu konstantu, ΔI přírůstek intenzity standardního podnětu, který odpovídá nejmenšímu rozlišitelnému rozdílu a I intenzitu standardního podnětu. Weberuv zákon tedy říká: „'''čím menší je hodnota konstanty, tím je potřeba menšího přírůstku intenzity podnětu''', aby smyslový orgán zaregistroval změnu intenzity podnětu. Z čehož lze vyvodit závěr, že při vyšších intenzitách podnětů se rozlišovací schopnosti smyslových orgánů snižují. Později bylo zjištěno, že Weberův zákon neplatí zcela přesně, a to zejména v případě krajních hodnot podnětů. Přesto může být považován za užitečnou aproximaci ke skutečným poměrům.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V následující tabulce jsou uvedeny přibližné hodnoty, které Weber stanovil pro různé druhy podnětů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Podnět	Weberova konstanta'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Frekvence zvuku	0,003&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Intenzita zvuku	0,15&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Intenzita světla	0,01&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncentrace pachového podnětu	0,07&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncentrace chuťového podnětu	0,20&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Intenzita tlakového podnětu	0,14&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Interpretace tabulky: v oblasti zvukových frekvencí má tedy nejlepší rozlišovací schopnost sluch, zatímco diferenciace chuťových podnětů různé koncentrace je relativně slabá. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''*Weber-Fechnerův zákon'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Fechner na základě svého studia rozdílových prahů dále rozpracoval a zobecnil Weberův zákon do podoby Weber-Fechnerova zákona, který stanovuje, že intenzita počitku je přímo úměrná logaritmu intenzity podnětu. To znamená, že pokud dochází k růstu intenzity podnětu řadou geometrickou (tj. každé zvýšení představuje násobek předešlé hodnoty, např. 2,4,8,16…), roste intenzita příslušného počitku pouze řadou aritmetickou (tj. každé zvýšení je tedy dáno prostým přidáváním hodnoty, např. 2,4,6,8…). Jako příklad lze uvést zvukový počitek, kdy je desetinásobné zvýšení intenzity podnětu (amplitudy zvuku) subjektivně vnímáno pouze jako dvojnásobné zesílení. Z toho vyplývá, že subjektivní zvýšení hlasitosti se zdá nižší než lze objektivně změřit. Weber-Fechnerův zákon vyjádřen symbolicky zní:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
P = k log I,&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
kde P je intenzita počitku, I je intenzita podnětu a k je Weberova konstanta. Weber-Fechnerův zákon tedy říká, že přírůstek intenzity podnětu se subjektivně zdá být o něco nižší, než odpovídá jeho přírůstku vyjádřenému ve fyzikálních či chemických jednotkách. Stejně jako Weberův zákon i Weber-Fechnerův zákon má své limity a neplatí pro všechny druhy podnětů (např. pro elektrické šokové podněty).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''*Stevensův zákon síly / Mocninový zákon'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Weber-Fechnerův zákon byl v polovině 20. stol. dále revidován americkým psychologem Stanley S. Stevensem do podoby Stevensova zákonu síly (nazýván také jako Mocninový zákon). Stevens chápe vztah mezi intenzitou podnětu a intenzitou smyslového dojmu spíše jako funkci exponencionální než logaritmickou. Vztah závislosti mezi podněty a vjemy upravil tedy Stevenson ve svém zákoně do podoby mocninné funkce. Stevens se domnívá, že lidské myšlení je uzpůsobeno tak, aby vnímanou intenzitu hodnotilo relativně, nikoliv absolutně. Stevensův zákon vyjádřen symbolicky:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''P = a*I&amp;lt;sup&amp;gt;r&amp;lt;/sup&amp;gt;'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''kde P představuje intenzitu počitku, a je konstanta, I je intenzita působícího podnětu a r představuje experimentálne určený mocnitel (který se pohybuje v rozpětí 0,20 – 3,50 v závislosti na zvoleném smyslovém orgánu)'''&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Stevens také navrh nový způsob měření senzorické zkušenosti a to metodou přímého odhadu (viz podotázka Čivost, počitkové prahy). V rámci této metody proband sděluje svůj přímý subjektivní odhad intenzity daného podnětu. Na základě použití této metody Stevens popsal 3 typy psychofyzických funkcí platící pro různé typy podnětů. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
# kompresivní funkce je v souladu s Weber-Fechnerovým zákonem. Tato funkce platí např. pro odhad jasnosti světla (s rostoucí intenzitou světla se jeho jasnost subjektivně zvyšuje po stále menších a menších kvantech)&lt;br /&gt;
# lineární funkce platí např. pro odhad délky úsečky, kde odhad délky relativně přesně korespondují s fyzikálními vlastnostmi této úsečky (čím delší tato úsečka je, tím více se zvyšuje její odhadovaná délka)&lt;br /&gt;
# funkce expanzivní platí např. pro odhad intenzity elektrického šoku, kde i malý přírůstek intenzity šoku je pociťován jako několikanásobné zvětšení. V rámci této funkce se tedy projevuje opačná tendence než u většiny ostatních senzorických podnětů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Stevens se domníval, že rozdílná citlivost vůči podnětům různého druhu má pravděpodobně sebezáchovný význam a je tedy evolučně výhodnou. Snížená citlivost vůči intenzivním světelným podnětům chrání náš zrak před poškozením, např. při přechodu z místnosti na ostré denní světlo. Zvýšená citlivost vůči bolestivým elektrickým šokům člověka upozorňuje na jejich škodlivé účinky.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nakonečný, M. (1997). Enciklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atkinson, R. L. et al. (2003). Psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kingdom, A. A. F., &amp;amp; Prins, N. (2009). Psychophysics: A Practical Introduction. Cambridge: Academic Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Bardin, K. (1981). Problémy prahov citlivosti a psychofyzické metódy. (1. vyd., 383 s.) Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předmětu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychika, psychické procesy, psychické obsahy, psychické stavy&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychofyzick%C3%A9_z%C3%A1konitosti&amp;diff=62129</id>
		<title>Psychofyzické zákonitosti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychofyzick%C3%A9_z%C3%A1konitosti&amp;diff=62129"/>
		<updated>2020-10-12T13:04:33Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychofyzika&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Termín psychofyzika zavedl německý lékař Ernst Heinrich Weber a za vznik tohoto oboru lze považovat vydání knihy Elementy psychofyziky Weberovým žákem Gustavem Theodorem Fechnerem v roce 1860. Tento vědní obor se tedy uplatňoval zejména v Německu ve druhé polovině 19. století a lze jej považovat za přímého předchůdce psychologie jako samostatné vědy. Hlavními představiteli psychofyziky byli již výše zmíněni lékaři Ernst Heidrich Weber, jeho žák [[Gustav Theodor Fechner]] či v USA působící následovník S. S. Stevens. Studiem smyslových orgánů se v dané době zabýval též Hermann von Helmholtz. Plh děj&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Fechnera je psychofyzika oborem experimentální psychologie, který se věnuje senzorickým procesům, resp. počitkům, jež charakterizuje obsahem, intenzitou a dobou trvání. Představitelé psychofyziky vychází z toho, že podnět i reakce na tento podnět jsou měřitelné a tedy kvantifikovatelné. Základním schématem v psychofyzice je: podnět – počitek – reakce. Lze tedy říct, že psychofyzika zkoumá vztahy mezi intenzitou podnětu a intenzitou smyslového dojmu tj. počitku resp. následné reakce na tento počitek. Psychofyzika využívá principy a metody fyziky a aplikuje je v oblasti studia vědomí, z čehož vyplývá, že se pokouší vystihnout psychické děje pomocí fyzikálních zákonů. (plh, nako, aj, plh děj) (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Psychofyzické zákonitosti'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychofyzika přináší 3 významné psychofyzické zákony, jenž na sebe vzájemně navazují a doplňují se.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''*Weberův zákon'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Weber se věnoval zejména experimentálnímu studiu rozdílových prahů. V rámci svých experimentů hledal nejmenší rozlišitelné rozdíly mezi dvěma prezentovanými podněty (viz podkapitola Počitkové prahy). Na základě těchto provedených experimentů Weber zjistil že: „při srovnání objektů a rozdílů mezi nimi nevnímáme rozdíly mezi objekty, ale poměr mezi rozdílem a velikostí srovnávaných objektů“. To znamená, že rozdílový práh se mění v závislosti na velikosti standardního podnětu. Dále Weber zjistil, že vztah mezi těmito dvěma proměnnými je poměrně stabilní. K těmto zjištěním došel Weber na základě celé řady experimentů. Při zkoumání rozdílového prahu pro vnímání hmotnosti zjistil, že probandi u lehkých závaží dokážou zaregistrovat i velmi malé rozdíly, zatímco u závaží těžších se schopnost této registrace rozdílů snižuje. Následně pozoroval podobný fenomén i v rámci experimentů s dalšími smyslovými modalitami. Pozoroval vliv intenzity podnětu na rozdílový práh u teplot dvou předmětů, jasnosti dvou světel či u výšky dvou tónů. Zjistil, že míra rozlišovací schopnosti v závislosti na intenzitě původního podnětu se pro jednotlivé smyslové modality liší, avšak u všech smyslových modalit bylo možné pozorovat vztah přímé úměry mezi velikostí rozdílového prahu a mírou intenzity standardního podnětu. Weberův zákon lze uvést na příkladu deseti zapálených svíček, u kterých by byl proband schopen zaznamenat teprve změnu spočívající v zapálení další jedné svíčky, v tomto případě by při sto zapálených svíčkách muselo být pro zaznamenatelnou změnu zapáleno dalších 10 svíček. '''(plh, plh, nako)'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Postupně tedy Weber došel k závěru platícímu napříč všemi senzorickými systémy: čím vyšší je intenzita výchozího podnětu, tím větší změna v této intenzitě musí nastat, aby proband dokázal tuto změnu zaregistrovat. Tento vztah vyjádřil symbolicky takto:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''k =ΔI / I'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kde k představuje Weberovu konstantu, ΔI přírůstek intenzity standardního podnětu, který odpovídá nejmenšímu rozlišitelnému rozdílu a I intenzitu standardního podnětu. Weberuv zákon tedy říká: „'''čím menší je hodnota konstanty, tím je potřeba menšího přírůstku intenzity podnětu''', aby smyslový orgán zaregistroval změnu intenzity podnětu. Z čehož lze vyvodit závěr, že při vyšších intenzitách podnětů se rozlišovací schopnosti smyslových orgánů snižují. Později bylo zjištěno, že Weberův zákon neplatí zcela přesně, a to zejména v případě krajních hodnot podnětů. Přesto může být považován za užitečnou aproximaci ke skutečným poměrům. PLH, plh, nako&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V následující tabulce jsou uvedeny přibližné hodnoty, které Weber stanovil pro různé druhy podnětů )Plh)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Podnět	Weberova konstanta'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Frekvence zvuku	0,003&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Intenzita zvuku	0,15&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Intenzita světla	0,01&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncentrace pachového podnětu	0,07&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Koncentrace chuťového podnětu	0,20&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Intenzita tlakového podnětu	0,14&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Interpretace tabulky: v oblasti zvukových frekvencí má tedy nejlepší rozlišovací schopnost sluch, zatímco diferenciace chuťových podnětů různé koncentrace je relativně slabá. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''*Weber-Fechnerův zákon'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Fechner na základě svého studia rozdílových prahů dále rozpracoval a zobecnil Weberův zákon do podoby Weber-Fechnerova zákona, který stanovuje, že intenzita počitku je přímo úměrná logaritmu intenzity podnětu. To znamená, že pokud dochází k růstu intenzity podnětu řadou geometrickou (tj. každé zvýšení představuje násobek předešlé hodnoty, např. 2,4,8,16…), roste intenzita příslušného počitku pouze řadou aritmetickou (tj. každé zvýšení je tedy dáno prostým přidáváním hodnoty, např. 2,4,6,8…). Jako příklad lze uvést zvukový počitek, kdy je desetinásobné zvýšení intenzity podnětu (amplitudy zvuku) subjektivně vnímáno pouze jako dvojnásobné zesílení. Z toho vyplývá, že subjektivní zvýšení hlasitosti se zdá nižší než lze objektivně změřit. Weber-Fechnerův zákon vyjádřen symbolicky zní:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
P = k log I,&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
kde P je intenzita počitku, I je intenzita podnětu a k je Weberova konstanta. Weber-Fechnerův zákon tedy říká, že přírůstek intenzity podnětu se subjektivně zdá být o něco nižší, než odpovídá jeho přírůstku vyjádřenému ve fyzikálních či chemických jednotkách. Stejně jako Weberův zákon i Weber-Fechnerův zákon má své limity a neplatí pro všechny druhy podnětů (např. pro elektrické šokové podněty). PLH, plh, nako&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''*Stevensův zákon síly / Mocninový zákon'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Weber-Fechnerův zákon byl v polovině 20. stol. dále revidován americkým psychologem Stanley S. Stevensem do podoby Stevensova zákonu síly (nazýván také jako Mocninový zákon). Stevens chápe vztah mezi intenzitou podnětu a intenzitou smyslového dojmu spíše jako funkci exponencionální než logaritmickou. Vztah závislosti mezi podněty a vjemy upravil tedy Stevenson ve svém zákoně do podoby mocninné funkce. Stevens se domnívá, že lidské myšlení je uzpůsobeno tak, aby vnímanou intenzitu hodnotilo relativně, nikoliv absolutně. Stevensův zákon vyjádřen symbolicky:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''P = a*I&amp;lt;sup&amp;gt;r&amp;lt;/sup&amp;gt;'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''kde P představuje intenzitu počitku, a je konstanta, I je intenzita působícího podnětu a r představuje experimentálne určený mocnitel (který se pohybuje v rozpětí 0,20 – 3,50 v závislosti na zvoleném smyslovém orgánu)'''  NAKO, plh (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Stevens také navrh nový způsob měření senzorické zkušenosti a to metodou přímého odhadu (viz podotázka Čivost, počitkové prahy). V rámci této metody proband sděluje svůj přímý subjektivní odhad intenzity daného podnětu. Na základě použití této metody Stevens popsal 3 typy psychofyzických funkcí platící pro různé typy podnětů. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
# kompresivní funkce je v souladu s Weber-Fechnerovým zákonem. Tato funkce platí např. pro odhad jasnosti světla (s rostoucí intenzitou světla se jeho jasnost subjektivně zvyšuje po stále menších a menších kvantech)&lt;br /&gt;
# lineární funkce platí např. pro odhad délky úsečky, kde odhad délky relativně přesně korespondují s fyzikálními vlastnostmi této úsečky (čím delší tato úsečka je, tím více se zvyšuje její odhadovaná délka)&lt;br /&gt;
# funkce expanzivní platí např. pro odhad intenzity elektrického šoku, kde i malý přírůstek intenzity šoku je pociťován jako několikanásobné zvětšení. V rámci této funkce se tedy projevuje opačná tendence než u většiny ostatních senzorických podnětů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Stevens se domníval, že rozdílná citlivost vůči podnětům různého druhu má pravděpodobně sebezáchovný význam a je tedy evolučně výhodnou. Snížená citlivost vůči intenzivním světelným podnětům chrání náš zrak před poškozením, např. při přechodu z místnosti na ostré denní světlo. Zvýšená citlivost vůči bolestivým elektrickým šokům člověka upozorňuje na jejich škodlivé účinky. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nakonečný, M. (1997). Enciklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atkinson, R. L. et al. (2003). Psychologie. Praha: Portál.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kingdom, A. A. F., &amp;amp; Prins, N. (2009). Psychophysics: A Practical Introduction. Cambridge: Academic Press.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Bardin, K. (1981). Problémy prahov citlivosti a psychofyzické metódy. (1. vyd., 383 s.) Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předmětu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychika, psychické procesy, psychické obsahy, psychické stavy&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62128</id>
		<title>Čivost, počitkové prahy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62128"/>
		<updated>2020-10-12T12:56:28Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Čivost''' spočívá ve schopnosti registrovat jednoduché podněty a rozlišovat jejich intenzitu. Tato schopnost je důležitou složkou adaptivní činnosti organismu a díky ní můžeme neustále zjišťovat stav vnějšího i vnitřního prostředí.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;&lt;br /&gt;
Nakonečný, M. (1997). Enciklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;(prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čití''' (neboli '''senzorické procesy''') je proces získávání jednoduchých informací z prostředí (vnitřního i vnějšího) včetně transformování těchto informací do podoby nervových impulzů. Tento proces se odehrává ve smyslových orgánech a patří mezi kognitivní procesy.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Počitek''' je výsledkem procesu čití a představuje mentální odezvu na jednotlivé vlastnosti jevů či předmětů, které bezprostředně působí na naše receptory (např. zelená barva jablka). Počitek má 3 základní vlastnosti: '''kvalitu''' (výška tónu), '''intenzitu''' (hlasitost) a '''délku trvání'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Rozdíl mezi čitím a [[Vnímání|vnímáním]]''' můžeme chápat jako rozdíl v úrovni poznávacích procesů. Zároveň hranice mezi těmito dvěma procesy ve skutečnosti není příliš jasná.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|+&lt;br /&gt;
!čití&lt;br /&gt;
!vnímání&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Registrace jednoduchých podnětů z vnitřního i vnějšího prostředí a jejich transformace do podoby nervových impulsů&lt;br /&gt;
|Organizace a interpretace počitků (senzorických informací), což nám umožňuje pochopit jejich význam&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Probíhá ve smyslových orgánech&lt;br /&gt;
|Probíhá na úrovni mozkových center&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Primární kognice (patří mezi nižší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|Sekundární kognice (patří mezi vyšší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čivost''' umožňují '''[[smyslové orgány]]''' neboli '''analyzátory''' specializované na recepci různých druhů podnětů (různé formy fyzikálních chemických či biochemických podnětů). '''Smyslové orgány se skládají z následujících částí'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Receptory''' – receptory jsou buňky specializované na příjem určitého typu podnětu. V těchto buňkách dochází k '''transdukci''' neboli přeměně těchto podnětů do podoby nervových signálů. Základní vlastností receptorů je '''citlivost''' (senzitivita), která je zvýšená vůči novým změnám v prostředí. Naopak vůči déletrvajícím neměnným podnětům se citlivost snižuje. Tento evolučně výhodný jev spočívající v postupném snižování citlivosti vůči déletrvajícím podnětům nazýváme '''senzorickou adaptací'''. Receptory můžeme dělit na: exteroreceptory a interoreceptory. '''Exteroreceptory''' přinášejí informace z '''vnějšího prostředí'''. Patří sem zrak, sluch, čich, chuť a kožní smysly (díky kožním smyslům vnímáme dotek, tlak, teplo a bolest). '''Interoreceptory''' přinášejí informace z '''vnitřního prostředí'''. Můžeme je dále dělit na '''prorioreceptory''', které zaznamenávají pohyb, polohu a rovnováhu těla a '''visceroreceptory''', které zaznamenávají vnitřní orgánové změny a další tělesné procesy.&lt;br /&gt;
*'''Dostředivé (aferentní) nervy''' – slouží k '''transportů nervových signálů''' z receptorů do senzorických oblastí v mozku.&lt;br /&gt;
*'''Příslušné senzorické oblasti v mozku'''  – nervové vzruchy ze všech smyslových receptorů (s výjimkou čichových, které směřují nejprve do čichového bulbu) putují do thalamu. V thalamu jsou přesměrovávány do příslušných senzorických oblastí mozkové kůry a tam dochází k jejich dalšímu zpracování do podoby vjemů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Zrakové čití==&lt;br /&gt;
Funkcí zraku je vidění a zprostředkujícím orgánem jsou oči. Zrak je společně se sluchem považován za nejdůležitější lidský smysl. Z tohoto důvodu se bude tento článek věnovat právě těmto dvěma smyslovým modalitám. Zrakovým '''podnětem je elektromagnetické vlnění''' (světelné vlny v rozsahu 380 až 760 nanometrů a jejich částice – fotony), na které reaguje '''sítnice''' a za pomoci '''tyčinek a čípků''' je převádí do podoby nervových vzruchů. Tyto nervové signály pak putují optickými nervy do '''primární zrakové oblasti''' nervové kůry, která se nachází v zadní části týlního laloku. Optické nervové dráhy sloužící k přenosu nervového signálu jsou překříženy, k čemuž dochází v oblasti před hypofýzou nazývající se '''chiasma opticum'''. To vede k tomu, že pravé části zorného pole oka vedou do mozkových center v pravé hemisféře a naopak. Na zpracování a dotváření vizuálních podnětů se v mozku dále podílí rozsáhlé '''asociační korové oblasti'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Atkinson, R. L. et al. (2003). Psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Barevné vidění===&lt;br /&gt;
Náš zrakový systém transformuje odlišnou vlnovou délku světla do podoby subjektivního zážitku odlišných barev. Přičemž výška této vlnové délky (amplituda) je přímo úměrná k jasnosti námi vnímané barvy. Sytost vnímaných barev pak souvisí s „čistotou“ světelných vln tzn. čím menší rozptyl vlnových délek se v záření nachází, tím sytěji danou barvu vnímáme.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V psychologii nalezneme dvě '''významné teorie barevného vidění:'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Young-Helmholtzova trichromatická teorie''' – s touto teorií na počátku 19. století přišel '''Thomas Young''', který si všiml, že různé kombinace modrého, zeleného a červeného světla umožnují vznik všech ostatních barev a jejich odstínů (model RGB tj. red-green-blue). Youngovu teorii následně rozpracoval a kvantifikoval '''[[Herman von Helmholtz]]'''. Trichromatická teorie předpokládá existenci tří druhů fotosenzitivních receptorů, přičemž každý z těchto druhů reaguje na jiné spektrum vlnových délek. Kombinací těchto tří druhů vjemů v podobě tří základních barev (červená, zelená a modrá) následně vznikají barvy ostatní.&lt;br /&gt;
*'''Heringova teorie protikladných procesů''' – počátkem 20. století přišel německý fyziolog '''Ewald Hering''' s oponentní teorií barevného vidění, jež bývá někdy také nazývána teorií protikladných procesů. Hering nesouhlasil s trichromatickou teorií a přichází s názorem, že existují tři dvojce vzájemně protikladně působících základních barev (chromatické barvy jsou červená - zelená, žlutá – modrá a achromatické barvy jsou černá - bílá). Tato teorie předpokládá existenci tří základních receptorů, jež odpovídají třem dvojcím protikladných barev. Světlo dopadající na sítnici vždy aktivuje pouze jednu z barev příslušné dvojce a barvu druhou naopak utlumí. Pokud tedy vnímáme např. červenou barvu, je vnímání zelené barvy inhibováno. To vysvětluje, proč nemůže existovat např. červenozelená či modrožlutá barva - protože v protikladném páru se může prosadit pouze jedna z těchto barev. Tato teorie vychází z poznatku, že těchto šest základních barev v sobě jako jediné neobsahují žádné stopy barvy jiné.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tyto dvě teorie byly poměrně dlouhou dobu považovány za protikladné a důsledkem toho za neslučitelné. Teprve poznatek, že '''barevné vidění je procesem dvoustupňovým''' umožnil současné přijetí obou těchto teorií. Trichromatická teorie se uplatňuje v rámci prvního procesu na úrovni fotosenzitivních receptorů. Teorie protikladných procesu se pak uplatňuje v rámci druhého procesu na úrovni zrakových nervů a dalších optických center.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Vnímání ostrosti===&lt;br /&gt;
Nutnou podmínkou zřetelného vidění je dostatek světla dopadajícího na oblast žluté skvrny. Ostré a jasné vidění pak zajištěno '''neustálými očními pohyby''', které umožňují, aby vizuální podněty dopadaly vždy na „svěží“ část sítnice. Díky těmto očním pohybům nedochází k přetěžování jednotlivých skupin receptorů a ostré a jasné vidění tak může být zachováno.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Adaptace zraku na světlo a tmu===&lt;br /&gt;
Touto adaptací rozumíme schopnost zraku přizpůsobit se měnícím se hladinám osvětlení. Při '''adaptaci na světlo''' tj. na zvýšení míry osvětlení dochází ke '''snížení citlivosti zrakových receptorů'''. Tento druh adaptace spočívá v tom, že dojde k relativně rychlé změně „tyčinkového vidění“ (způsob vidění, který je zprostředkován stimulací tyčinek) k „čípkovémi vidění“ (vidění jehož fyziologickým základem je aktivace čípků). Oproti tomu při '''adaptaci na tmu''' tj. snížení míry osvětlení dochází k '''zvýšení citlivosti zrakových receptorů'''. Fyziologickou podstatou tohoto děje je obdobný proces jako u adaptace na světlo, avšak opačný a znatelně pomalejší. Při adaptaci na tmu tedy dochází k ke změně „čípkového vidění“ na „vidění tyčinkové“.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sluchové čití==&lt;br /&gt;
Zprostředkujícím orgánem sluchu jsou uši. Sluchovým '''podnětem je vlnění vzduchu''' tj. kmitání molekul vzduchu, ke kterému dochází při chvění se předmětů. Lidský sluch je schopen vnímat zvukové vlny v rozmezí 20 – 20.000 Hz. Rozdílné amplitudy těchto zvukových vln subjektivně vnímáme jako míru hlasitosti, přičemž čím větší amplituda, tím hlasitěji vnímaný zvuk. V oblasti vnitřního ucha se nachází '''Cortiho orgán''', co je vlastní sluchový receptor obsahující sluchové buňky. Více o struktuře a funkci zrakového, sluchového i dalších smyslových orgánu lze nalézt v článku: [[Soustava a funkce smyslových orgánů]].&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Symbolické čití???==&lt;br /&gt;
nepodařilo se mi nalézt, co to je&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Počitkové prahy==&lt;br /&gt;
Senzitivita lidských smyslů má své hranice a těmi jsou '''počitkové (podnětové) prahy'''. Rozlišujeme tři druhy počitkových prahů (o jejichž objev se zasloužila psychofyzika):&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Dolní počitkový práh (absolutní práh)===&lt;br /&gt;
Dolní počitkový práh je určen nejnižší možnou intenzitou podnětu, která vede ke vzniku příslušného smyslového počitku. Tento absolutní práh '''slouží k odhadu citlivosti''' určitého smyslu, tím že určuje minimální velikost podnětu, který je možno odlišit od nepřítomnosti tohoto podnětu. Tento práh lze operacionálně definovat úrovní intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací. Tato operacionální definice počítá s tím, že ne vždy je zachytitelný podnět registrován (významnou roli zde hraje řada vnitřních činitelů jako je míra aktivace organismu či stav receptorů). '''Příklady dolních podnětových prahů''' pro jednotlivé smysly jsou následující:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''zrak''': plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci ve vzdálenosti 48 km od pozorovatele;&lt;br /&gt;
*'''sluch''': tikot hodinek vzdálených 6 m od pozorovatele ve velmi tichém prostředí;&lt;br /&gt;
*'''chuť''': jeden gram kuchyňské soli rozpuštěný v 500 litrech vody /jedna lžička cukru rozpuštěná v 7,5 litrech vody;&lt;br /&gt;
*'''čich''': jedna kapka parfému rozptýlená do prostoru šesti místností&lt;br /&gt;
*'''hmat''': pád včelího křídla na tvář z výšky 1 cm.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt;(prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Horní počitkový práh===&lt;br /&gt;
Horní počitkový práh je určen nejvyšší možnou intenzitou podnětu na kterou příslušný analyzátor dokáže reagovat ještě specificky, tj. vznikem počitku příslušné intenzity či kvality. Podněty vyšší intenzity buď žádnou odezvu nevyvolávají nebo již působí pouze bolest.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Rozdílový práh===&lt;br /&gt;
Rozdílový práh je určen nejmenším rozdílem mezi dvěma podněty různé intenzity, který dokážeme prostřednictvím počitků odlišit, tj. nakolik se musí dva podněty minimálně lišit v intenzitě, abychom je byli schopni od sebe rozlišit. V rámci experimentálního studia rozdílových prahů byla probandům prezentována dvojce podnětů. Intenzitu těchto podnětů měli probandi za úkol vzájemně porovnat. Prvně prezentovaný podnět z této dvojce byl označen jako '''standardní''', následně prezentovaný podnět jako '''srovnávací'''. Probandi měli za úkol určit, zda a jakým způsobem (menší či větší) se liší podnět srovnávací oproti podnětu standardnímu. Rozdílový práh lze definovat operacionálně jako míru změny podnětu, kterou jedinec dokáže zaregistrovat v 50% prezentací. Matematické vyjádření rozdílového prahu poskytuje '''Weber-Fechnerův zákon''' (viz podotázka [[Psychofyzické zákonitosti]]).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt;(prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychofyzické metody==&lt;br /&gt;
'''[[Psychofyzika]]''' ve svých experimentech využívá řadu přesně definovaných a popsaných metod tzv. '''psychofyzických metod'''. První tři metody (metoda přizpůsobení, metoda konstantního podnětu a metoda limitů) byly popsány Fechnerem, který je využíval k určování počitkových prahů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Metoda přizpůsobení''' – metoda přizpůsobení (Fechnerem také označovaná metodou průměrné chyby) představuje nejjednodušší způsob určení prahového podnětu. Metoda spočívá v tom, že proband si sám upravuje intenzitu podnětu a na základě toho určuje příslušné počitkové prahy.&lt;br /&gt;
*'''Metoda konstantního podnětu''' – při použití této metody jsou probandovi prezentovány podněty pohybující se kolem prahové hodnoty intenzity. Úkolem probanda je určit, zda podnět zachytil (absolutní práh) či zda zachytil změnu intenzity (rozdílový práh).&lt;br /&gt;
*'''Metoda limitů''' – metoda limitů označována též jako metoda minimálních změn spočívá v postupné prezentaci řady podnětů od krajních hodnot (vysoko nad prahem /hluboko pod prahem) až k hodnotám na prahu uvědomění. Mezi jednotlivými podněty jdoucími za sebou dochází vždy pouze k minimálně změně intenzity. Metoda tedy umožňuje zjišťování vzestupných i sestupných prahových limitů.&lt;br /&gt;
*'''Metoda ano-ne''' – tato metoda spočívá v tom, že jsou probandovi v daném časovém rozmezí prezentovány (signální zkoušky) nebo neprezentovány (prázdné zkoušky) určité podněty a jeho úkolem je určit, zda v tomto časovém rozmezí podnět zaregistroval či nikoliv. Na základě toho se zjišťuje pravděpodobnost zaregistrování předmětu v signálních zkouškách a pravděpodobnost falešné registrace v prázdných zkouškách.&lt;br /&gt;
*'''Metoda posuzování''' – v rámci této metody proband posuzuje na škále pravděpodobnost prezentace podnětu v proběhlé zkoušce.&lt;br /&gt;
*'''Metoda nucené volby''' – proband se v rámci této metody pokouší o registraci podnětu v několika intervalech. Jeho úkolem je určit v kterém z těchto několika možných intervalů byl podnět prezentován.&lt;br /&gt;
*'''Metoda přímého odhadu''' – tato metoda byla experimentálně využívaná '''Stanley S. Stevensem'''. Probandovi byl nejprve prezentován standardní podnět, podle kterého měl za úkol následně posuzovat další podněty. Standardnímu podnětu byla arbitrárně přiřazena numerická hodnota, která sloužila jako východisko pro srovnání s dalšími podněty. Pokud byl následující podnět intenzivnější připsal mu proband větší číslo než standardnímu podnětu. Pokud byl naopak následující podnět méně intenzivní, připsal mu číslo nižší. Např. v rámci experimentu s vizuálním podnětem byla standardnímu podnětu (světlu určité intenzity) přiřazena numerická hodnota 100. Pokud proband následně nabyl přesvědčení, že srovnávací světelný podnět byl dvojnásobně intenzivnější připsal mu tedy hodnotu 200. U některých druhů podnětů je odhad poměrně přesný, zatímco u jiných druhů dochází ke značnému podceňování či přeceňování změněné intenzity. Např. u elektrických šoků se odhad od skutečnosti velmi liší. I malé zvýšení intenzity šoku bylo probandy pociťováno několikanásobně silněji.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:4&amp;quot;&amp;gt;Bardin, K. (1981). Problémy prahov citlivosti a psychofyzické metódy. (1. vyd., 383 s.) Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předmětu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, čivost, čití, počitek, počitkové prahy, psychofyzické metody&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62127</id>
		<title>Čivost, počitkové prahy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62127"/>
		<updated>2020-10-12T12:54:51Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Čivost''' spočívá ve schopnosti registrovat jednoduché podněty a rozlišovat jejich intenzitu. Tato schopnost je důležitou složkou adaptivní činnosti organismu a díky ní můžeme neustále zjišťovat stav vnějšího i vnitřního prostředí.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;&lt;br /&gt;
Nakonečný, M. (1997). Enciklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;(prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čití''' (neboli '''senzorické procesy''') je proces získávání jednoduchých informací z prostředí (vnitřního i vnějšího) včetně transformování těchto informací do podoby nervových impulzů. Tento proces se odehrává ve smyslových orgánech a patří mezi kognitivní procesy.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Počitek''' je výsledkem procesu čití a představuje mentální odezvu na jednotlivé vlastnosti jevů či předmětů, které bezprostředně působí na naše receptory (např. zelená barva jablka). Počitek má 3 základní vlastnosti: '''kvalitu''' (výška tónu), '''intenzitu''' (hlasitost) a '''délku trvání'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Rozdíl mezi čitím a [[Vnímání|vnímáním]]''' můžeme chápat jako rozdíl v úrovni poznávacích procesů. Zároveň hranice mezi těmito dvěma procesy ve skutečnosti není příliš jasná.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|+&lt;br /&gt;
!čití&lt;br /&gt;
!vnímání&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Registrace jednoduchých podnětů z vnitřního i vnějšího prostředí a jejich transformace do podoby nervových impulsů&lt;br /&gt;
|Organizace a interpretace počitků (senzorických informací), což nám umožňuje pochopit jejich význam&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Probíhá ve smyslových orgánech&lt;br /&gt;
|Probíhá na úrovni mozkových center&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Primární kognice (patří mezi nižší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|Sekundární kognice (patří mezi vyšší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čivost''' umožňují '''[[smyslové orgány]]''' neboli '''analyzátory''' specializované na recepci různých druhů podnětů (různé formy fyzikálních chemických či biochemických podnětů). '''Smyslové orgány se skládají z následujících částí'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Receptory''' – receptory jsou buňky specializované na příjem určitého typu podnětu. V těchto buňkách dochází k '''transdukci''' neboli přeměně těchto podnětů do podoby nervových signálů. Základní vlastností receptorů je '''citlivost''' (senzitivita), která je zvýšená vůči novým změnám v prostředí. Naopak vůči déletrvajícím neměnným podnětům se citlivost snižuje. Tento evolučně výhodný jev spočívající v postupném snižování citlivosti vůči déletrvajícím podnětům nazýváme '''senzorickou adaptací'''. Receptory můžeme dělit na: exteroreceptory a interoreceptory. '''Exteroreceptory''' přinášejí informace z '''vnějšího prostředí'''. Patří sem zrak, sluch, čich, chuť a kožní smysly (díky kožním smyslům vnímáme dotek, tlak, teplo a bolest). '''Interoreceptory''' přinášejí informace z '''vnitřního prostředí'''. Můžeme je dále dělit na '''prorioreceptory''', které zaznamenávají pohyb, polohu a rovnováhu těla a '''visceroreceptory''', které zaznamenávají vnitřní orgánové změny a další tělesné procesy.&lt;br /&gt;
*'''Dostředivé (aferentní) nervy''' – slouží k '''transportů nervových signálů''' z receptorů do senzorických oblastí v mozku.&lt;br /&gt;
*'''Příslušné senzorické oblasti v mozku'''  – nervové vzruchy ze všech smyslových receptorů (s výjimkou čichových, které směřují nejprve do čichového bulbu) putují do thalamu. V thalamu jsou přesměrovávány do příslušných senzorických oblastí mozkové kůry a tam dochází k jejich dalšímu zpracování do podoby vjemů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Zrakové čití==&lt;br /&gt;
Funkcí zraku je vidění a zprostředkujícím orgánem jsou oči. Zrak je společně se sluchem považován za nejdůležitější lidský smysl. Z tohoto důvodu se bude tento článek věnovat právě těmto dvěma smyslovým modalitám. Zrakovým '''podnětem je elektromagnetické vlnění''' (světelné vlny v rozsahu 380 až 760 nanometrů a jejich částice – fotony), na které reaguje '''sítnice''' a za pomoci '''tyčinek a čípků''' je převádí do podoby nervových vzruchů. Tyto nervové signály pak putují optickými nervy do '''primární zrakové oblasti''' nervové kůry, která se nachází v zadní části týlního laloku. Optické nervové dráhy sloužící k přenosu nervového signálu jsou překříženy, k čemuž dochází v oblasti před hypofýzou nazývající se '''chiasma opticum'''. To vede k tomu, že pravé části zorného pole oka vedou do mozkových center v pravé hemisféře a naopak. Na zpracování a dotváření vizuálních podnětů se v mozku dále podílí rozsáhlé '''asociační korové oblasti'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Atkinson, R. L. et al. (2003). Psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Barevné vidění===&lt;br /&gt;
Náš zrakový systém transformuje odlišnou vlnovou délku světla do podoby subjektivního zážitku odlišných barev. Přičemž výška této vlnové délky (amplituda) je přímo úměrná k jasnosti námi vnímané barvy. Sytost vnímaných barev pak souvisí s „čistotou“ světelných vln tzn. čím menší rozptyl vlnových délek se v záření nachází, tím sytěji danou barvu vnímáme.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V psychologii nalezneme dvě '''významné teorie barevného vidění:'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Young-Helmholtzova trichromatická teorie''' – s touto teorií na počátku 19. století přišel '''Thomas Young''', který si všiml, že různé kombinace modrého, zeleného a červeného světla umožnují vznik všech ostatních barev a jejich odstínů (model RGB tj. red-green-blue). Youngovu teorii následně rozpracoval a kvantifikoval '''[[Herman von Helmholtz]]'''. Trichromatická teorie předpokládá existenci tří druhů fotosenzitivních receptorů, přičemž každý z těchto druhů reaguje na jiné spektrum vlnových délek. Kombinací těchto tří druhů vjemů v podobě tří základních barev (červená, zelená a modrá) následně vznikají barvy ostatní.&lt;br /&gt;
*'''Heringova teorie protikladných procesů''' – počátkem 20. století přišel německý fyziolog '''Ewald Hering''' s oponentní teorií barevného vidění, jež bývá někdy také nazývána teorií protikladných procesů. Hering nesouhlasil s trichromatickou teorií a přichází s názorem, že existují tři dvojce vzájemně protikladně působících základních barev (chromatické barvy jsou červená - zelená, žlutá – modrá a achromatické barvy jsou černá - bílá). Tato teorie předpokládá existenci tří základních receptorů, jež odpovídají třem dvojcím protikladných barev. Světlo dopadající na sítnici vždy aktivuje pouze jednu z barev příslušné dvojce a barvu druhou naopak utlumí. Pokud tedy vnímáme např. červenou barvu, je vnímání zelené barvy inhibováno. To vysvětluje, proč nemůže existovat např. červenozelená či modrožlutá barva - protože v protikladném páru se může prosadit pouze jedna z těchto barev. Tato teorie vychází z poznatku, že těchto šest základních barev v sobě jako jediné neobsahují žádné stopy barvy jiné.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tyto dvě teorie byly poměrně dlouhou dobu považovány za protikladné a důsledkem toho za neslučitelné. Teprve poznatek, že '''barevné vidění je procesem dvoustupňovým''' umožnil současné přijetí obou těchto teorií. Trichromatická teorie se uplatňuje v rámci prvního procesu na úrovni fotosenzitivních receptorů. Teorie protikladných procesu se pak uplatňuje v rámci druhého procesu na úrovni zrakových nervů a dalších optických center.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Vnímání ostrosti===&lt;br /&gt;
Nutnou podmínkou zřetelného vidění je dostatek světla dopadajícího na oblast žluté skvrny. Ostré a jasné vidění pak zajištěno '''neustálými očními pohyby''', které umožňují, aby vizuální podněty dopadaly vždy na „svěží“ část sítnice. Díky těmto očním pohybům nedochází k přetěžování jednotlivých skupin receptorů a ostré a jasné vidění tak může být zachováno.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Adaptace zraku na světlo a tmu===&lt;br /&gt;
Touto adaptací rozumíme schopnost zraku přizpůsobit se měnícím se hladinám osvětlení. Při '''adaptaci na světlo''' tj. na zvýšení míry osvětlení dochází ke '''snížení citlivosti zrakových receptorů'''. Tento druh adaptace spočívá v tom, že dojde k relativně rychlé změně „tyčinkového vidění“ (způsob vidění, který je zprostředkován stimulací tyčinek) k „čípkovémi vidění“ (vidění jehož fyziologickým základem je aktivace čípků). Oproti tomu při '''adaptaci na tmu''' tj. snížení míry osvětlení dochází k '''zvýšení citlivosti zrakových receptorů'''. Fyziologickou podstatou tohoto děje je obdobný proces jako u adaptace na světlo, avšak opačný a znatelně pomalejší. Při adaptaci na tmu tedy dochází k ke změně „čípkového vidění“ na „vidění tyčinkové“.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sluchové čití==&lt;br /&gt;
Zprostředkujícím orgánem sluchu jsou uši. Sluchovým '''podnětem je vlnění vzduchu''' tj. kmitání molekul vzduchu, ke kterému dochází při chvění se předmětů. Lidský sluch je schopen vnímat zvukové vlny v rozmezí 20 – 20.000 Hz. Rozdílné amplitudy těchto zvukových vln subjektivně vnímáme jako míru hlasitosti, přičemž čím větší amplituda, tím hlasitěji vnímaný zvuk. V oblasti vnitřního ucha se nachází '''Cortiho orgán''', co je vlastní sluchový receptor obsahující sluchové buňky. Více o struktuře a funkci zrakového, sluchového i dalších smyslových orgánu lze nalézt v článku: [[Soustava a funkce smyslových orgánů]].&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Symbolické čití???==&lt;br /&gt;
nepodařilo se mi nalézt, co to je&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Počitkové prahy==&lt;br /&gt;
Senzitivita lidských smyslů má své hranice a těmi jsou '''počitkové (podnětové) prahy'''. Rozlišujeme tři druhy počitkových prahů (o jejichž objev se zasloužila psychofyzika):&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Dolní počitkový práh (absolutní práh)===&lt;br /&gt;
Dolní počitkový práh je určen nejnižší možnou intenzitou podnětu, která vede ke vzniku příslušného smyslového počitku. Tento absolutní práh '''slouží k odhadu citlivosti''' určitého smyslu, tím že určuje minimální velikost podnětu, který je možno odlišit od nepřítomnosti tohoto podnětu. Tento práh lze operacionálně definovat úrovní intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací. Tato operacionální definice počítá s tím, že ne vždy je zachytitelný podnět registrován (významnou roli zde hraje řada vnitřních činitelů jako je míra aktivace organismu či stav receptorů). '''Příklady dolních podnětových prahů''' pro jednotlivé smysly jsou následující:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''zrak''': plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci ve vzdálenosti 48 km od pozorovatele;&lt;br /&gt;
*'''sluch''': tikot hodinek vzdálených 6 m od pozorovatele ve velmi tichém prostředí;&lt;br /&gt;
*'''chuť''': jeden gram kuchyňské soli rozpuštěný v 500 litrech vody /jedna lžička cukru rozpuštěná v 7,5 litrech vody;&lt;br /&gt;
*'''čich''': jedna kapka parfému rozptýlená do prostoru šesti místností&lt;br /&gt;
*'''hmat''': pád včelího křídla na tvář z výšky 1 cm.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt;(prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Horní počitkový práh===&lt;br /&gt;
Horní počitkový práh je určen nejvyšší možnou intenzitou podnětu na kterou příslušný analyzátor dokáže reagovat ještě specificky, tj. vznikem počitku příslušné intenzity či kvality. Podněty vyšší intenzity buď žádnou odezvu nevyvolávají nebo již působí pouze bolest.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Rozdílový práh===&lt;br /&gt;
Rozdílový práh je určen nejmenším rozdílem mezi dvěma podněty různé intenzity, který dokážeme prostřednictvím počitků odlišit, tj. nakolik se musí dva podněty minimálně lišit v intenzitě, abychom je byli schopni od sebe rozlišit. V rámci experimentálního studia rozdílových prahů byla probandům prezentována dvojce podnětů. Intenzitu těchto podnětů měli probandi za úkol vzájemně porovnat. Prvně prezentovaný podnět z této dvojce byl označen jako '''standardní''', následně prezentovaný podnět jako '''srovnávací'''. Probandi měli za úkol určit, zda a jakým způsobem (menší či větší) se liší podnět srovnávací oproti podnětu standardnímu. Rozdílový práh lze definovat operacionálně jako míru změny podnětu, kterou jedinec dokáže zaregistrovat v 50% prezentací. Matematické vyjádření rozdílového prahu poskytuje '''Weber-Fechnerův zákon''' (viz podotázka [[Psychofyzické zákonitosti]]).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt;(prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychofyzické metody==&lt;br /&gt;
'''[[Psychofyzika]]''' ve svých experimentech využívá řadu přesně definovaných a popsaných metod tzv. '''psychofyzických metod'''. První tři metody (metoda přizpůsobení, metoda konstantního podnětu a metoda limitů) byly popsány Fechnerem, který je využíval k určování počitkových prahů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Metoda přizpůsobení''' – metoda přizpůsobení (Fechnerem také označovaná metodou průměrné chyby) představuje nejjednodušší způsob určení prahového podnětu. Metoda spočívá v tom, že proband si sám upravuje intenzitu podnětu a na základě toho určuje příslušné počitkové prahy.&lt;br /&gt;
*'''Metoda konstantního podnětu''' – při použití této metody jsou probandovi prezentovány podněty pohybující se kolem prahové hodnoty intenzity. Úkolem probanda je určit, zda podnět zachytil (absolutní práh) či zda zachytil změnu intenzity (rozdílový práh).&lt;br /&gt;
*'''Metoda limitů''' – metoda limitů označována též jako metoda minimálních změn spočívá v postupné prezentaci řady podnětů od krajních hodnot (vysoko nad prahem /hluboko pod prahem) až k hodnotám na prahu uvědomění. Mezi jednotlivými podněty jdoucími za sebou dochází vždy pouze k minimálně změně intenzity. Metoda tedy umožňuje zjišťování vzestupných i sestupných prahových limitů.&lt;br /&gt;
*'''Metoda ano-ne''' – tato metoda spočívá v tom, že jsou probandovi v daném časovém rozmezí prezentovány (signální zkoušky) nebo neprezentovány (prázdné zkoušky) určité podněty a jeho úkolem je určit, zda v tomto časovém rozmezí podnět zaregistroval či nikoliv. Na základě toho se zjišťuje pravděpodobnost zaregistrování předmětu v signálních zkouškách a pravděpodobnost falešné registrace v prázdných zkouškách.&lt;br /&gt;
*'''Metoda posuzování''' – v rámci této metody proband posuzuje na škále pravděpodobnost prezentace podnětu v proběhlé zkoušce.&lt;br /&gt;
*'''Metoda nucené volby''' – proband se v rámci této metody pokouší o registraci podnětu v několika intervalech. Jeho úkolem je určit v kterém z těchto několika možných intervalů byl podnět prezentován.&lt;br /&gt;
*'''Metoda přímého odhadu''' – tato metoda byla experimentálně využívaná '''Stanley S. Stevensem'''. Probandovi byl nejprve prezentován standardní podnět, podle kterého měl za úkol následně posuzovat další podněty. Standardnímu podnětu byla arbitrárně přiřazena numerická hodnota, která sloužila jako východisko pro srovnání s dalšími podněty. Pokud byl následující podnět intenzivnější připsal mu proband větší číslo než standardnímu podnětu. Pokud byl naopak následující podnět méně intenzivní, připsal mu číslo nižší. Např. v rámci experimentu s vizuálním podnětem byla standardnímu podnětu (světlu určité intenzity) přiřazena numerická hodnota 100. Pokud proband následně nabyl přesvědčení, že srovnávací světelný podnět byl dvojnásobně intenzivnější připsal mu tedy hodnotu 200. U některých druhů podnětů je odhad poměrně přesný, zatímco u jiných druhů dochází ke značnému podceňování či přeceňování změněné intenzity. Např. u elektrických šoků se odhad od skutečnosti velmi liší. I malé zvýšení intenzity šoku bylo probandy pociťováno několikanásobně silněji.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:4&amp;quot;&amp;gt;Bardin, K. (1981). Problémy prahov citlivosti a psychofyzické metódy. (1. vyd., 383 s.) Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předmětu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, čivost, čití, počitek, počitkové prahy, psychofyzické metody&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62126</id>
		<title>Čivost, počitkové prahy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62126"/>
		<updated>2020-10-12T12:44:10Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Čivost''' spočívá ve schopnosti registrovat jednoduché podněty a rozlišovat jejich intenzitu. Tato schopnost je důležitou složkou adaptivní činnosti organismu a díky ní můžeme neustále zjišťovat stav vnějšího i vnitřního prostředí.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;&lt;br /&gt;
Nakonečný, M. (1997). Enciklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;(prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čití''' (neboli '''senzorické procesy''') je proces získávání jednoduchých informací z prostředí (vnitřního i vnějšího) včetně transformování těchto informací do podoby nervových impulzů. Tento proces se odehrává ve smyslových orgánech a patří mezi kognitivní procesy. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Počitek''' je výsledkem procesu čití a představuje mentální odezvu na jednotlivé vlastnosti jevů či předmětů, které bezprostředně působí na naše receptory (např. zelená barva jablka). Počitek má 3 základní vlastnosti: '''kvalitu''' (výška tónu), '''intenzitu''' (hlasitost) a '''délku trvání'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Rozdíl mezi čitím a [[Vnímání|vnímáním]]''' můžeme chápat jako rozdíl v úrovni poznávacích procesů. Zároveň hranice mezi těmito dvěma procesy ve skutečnosti není příliš jasná.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|+&lt;br /&gt;
!čití&lt;br /&gt;
!vnímání&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Registrace jednoduchých podnětů z vnitřního i vnějšího prostředí a jejich transformace do podoby nervových impulsů&lt;br /&gt;
|Organizace a interpretace počitků (senzorických informací), což nám umožňuje pochopit jejich význam&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Probíhá ve smyslových orgánech&lt;br /&gt;
|Probíhá na úrovni mozkových center&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Primární kognice (patří mezi nižší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|Sekundární kognice (patří mezi vyšší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čivost''' umožňují '''[[smyslové orgány]]''' neboli '''analyzátory''' specializované na recepci různých druhů podnětů (různé formy fyzikálních chemických či biochemických podnětů). '''Smyslové orgány se skládají z následujících částí'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Receptory''' – receptory jsou buňky specializované na příjem určitého typu podnětu. V těchto buňkách dochází k '''transdukci''' neboli přeměně těchto podnětů do podoby nervových signálů. Základní vlastností receptorů je '''citlivost''' (senzitivita), která je zvýšená vůči novým změnám v prostředí. Naopak vůči déletrvajícím neměnným podnětům se citlivost snižuje. Tento evolučně výhodný jev spočívající v postupném snižování citlivosti vůči déletrvajícím podnětům nazýváme '''senzorickou adaptací'''. Receptory můžeme dělit na: exteroreceptory a interoreceptory. '''Exteroreceptory''' přinášejí informace z '''vnějšího prostředí'''. Patří sem zrak, sluch, čich, chuť a kožní smysly (díky kožním smyslům vnímáme dotek, tlak, teplo a bolest). '''Interoreceptory''' přinášejí informace z '''vnitřního prostředí'''. Můžeme je dále dělit na '''prorioreceptory''', které zaznamenávají pohyb, polohu a rovnováhu těla a '''visceroreceptory''', které zaznamenávají vnitřní orgánové změny a další tělesné procesy.&lt;br /&gt;
*'''Dostředivé (aferentní) nervy''' – slouží k '''transportů nervových signálů''' z receptorů do senzorických oblastí v mozku.&lt;br /&gt;
*'''Příslušné senzorické oblasti v mozku'''  – nervové vzruchy ze všech smyslových receptorů (s výjimkou čichových, které směřují nejprve do čichového bulbu) putují do thalamu. V thalamu jsou přesměrovávány do příslušných senzorických oblastí mozkové kůry a tam dochází k jejich dalšímu zpracování do podoby vjemů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Zrakové čití==&lt;br /&gt;
Funkcí zraku je vidění a zprostředkujícím orgánem jsou oči. Zrak je společně se sluchem považován za nejdůležitější lidský smysl. Z tohoto důvodu se bude tento článek věnovat právě těmto dvěma smyslovým modalitám. Zrakovým '''podnětem je elektromagnetické vlnění''' (světelné vlny v rozsahu 380 až 760 nanometrů a jejich částice – fotony), na které reaguje '''sítnice''' a za pomoci '''tyčinek a čípků''' je převádí do podoby nervových vzruchů. Tyto nervové signály pak putují optickými nervy do '''primární zrakové oblasti''' nervové kůry, která se nachází v zadní části týlního laloku. Optické nervové dráhy sloužící k přenosu nervového signálu jsou překříženy, k čemuž dochází v oblasti před hypofýzou nazývající se '''chiasma opticum'''. To vede k tomu, že pravé části zorného pole oka vedou do mozkových center v pravé hemisféře a naopak. Na zpracování a dotváření vizuálních podnětů se v mozku dále podílí rozsáhlé '''asociační korové oblasti'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Atkinson, R. L. et al. (2003). Psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Barevné vidění===&lt;br /&gt;
Náš zrakový systém transformuje odlišnou vlnovou délku světla do podoby subjektivního zážitku odlišných barev. Přičemž výška této vlnové délky (amplituda) je přímo úměrná k jasnosti námi vnímané barvy. Sytost vnímaných barev pak souvisí s „čistotou“ světelných vln tzn. čím menší rozptyl vlnových délek se v záření nachází, tím sytěji danou barvu vnímáme.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V psychologii nalezneme dvě '''významné teorie barevného vidění:'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Young-Helmholtzova trichromatická teorie''' – s touto teorií na počátku 19. století přišel '''Thomas Young''', který si všiml, že různé kombinace modrého, zeleného a červeného světla umožnují vznik všech ostatních barev a jejich odstínů (model RGB tj. red-green-blue). Youngovu teorii následně rozpracoval a kvantifikoval '''[[Herman von Helmholtz]]'''. Trichromatická teorie předpokládá existenci tří druhů fotosenzitivních receptorů, přičemž každý z těchto druhů reaguje na jiné spektrum vlnových délek. Kombinací těchto tří druhů vjemů v podobě tří základních barev (červená, zelená a modrá) následně vznikají barvy ostatní.&lt;br /&gt;
*'''Heringova teorie protikladných procesů''' – počátkem 20. století přišel německý fyziolog '''Ewald Hering''' s oponentní teorií barevného vidění, jež bývá někdy také nazývána teorií protikladných procesů. Hering nesouhlasil s trichromatickou teorií a přichází s názorem, že existují tři dvojce vzájemně protikladně působících základních barev (chromatické barvy jsou červená - zelená, žlutá – modrá a achromatické barvy jsou černá - bílá). Tato teorie předpokládá existenci tří základních receptorů, jež odpovídají třem dvojcím protikladných barev. Světlo dopadající na sítnici vždy aktivuje pouze jednu z barev příslušné dvojce a barvu druhou naopak utlumí. Pokud tedy vnímáme např. červenou barvu, je vnímání zelené barvy inhibováno. To vysvětluje, proč nemůže existovat např. červenozelená či modrožlutá barva - protože v protikladném páru se může prosadit pouze jedna z těchto barev. Tato teorie vychází z poznatku, že těchto šest základních barev v sobě jako jediné neobsahují žádné stopy barvy jiné.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tyto dvě teorie byly poměrně dlouhou dobu považovány za protikladné a důsledkem toho za neslučitelné. Teprve poznatek, že '''barevné vidění je procesem dvoustupňovým''' umožnil současné přijetí obou těchto teorií. Trichromatická teorie se uplatňuje v rámci prvního procesu na úrovni fotosenzitivních receptorů. Teorie protikladných procesu se pak uplatňuje v rámci druhého procesu na úrovni zrakových nervů a dalších optických center.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Vnímání ostrosti===&lt;br /&gt;
Nutnou podmínkou zřetelného vidění je dostatek světla dopadajícího na oblast žluté skvrny. Ostré a jasné vidění pak zajištěno '''neustálými očními pohyby''', které umožňují, aby vizuální podněty dopadaly vždy na „svěží“ část sítnice. Díky těmto očním pohybům nedochází k přetěžování jednotlivých skupin receptorů a ostré a jasné vidění tak může být zachováno.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Adaptace zraku na světlo a tmu===&lt;br /&gt;
Touto adaptací rozumíme schopnost zraku přizpůsobit se měnícím se hladinám osvětlení. Při '''adaptaci na světlo''' tj. na zvýšení míry osvětlení dochází ke '''snížení citlivosti zrakových receptorů'''. Tento druh adaptace spočívá v tom, že dojde k relativně rychlé změně „tyčinkového vidění“ (způsob vidění, který je zprostředkován stimulací tyčinek) k „čípkovémi vidění“ (vidění jehož fyziologickým základem je aktivace čípků). Oproti tomu při '''adaptaci na tmu''' tj. snížení míry osvětlení dochází k '''zvýšení citlivosti zrakových receptorů'''. Fyziologickou podstatou tohoto děje je obdobný proces jako u adaptace na světlo, avšak opačný a znatelně pomalejší. Při adaptaci na tmu tedy dochází k ke změně „čípkového vidění“ na „vidění tyčinkové“.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sluchové čití==&lt;br /&gt;
Zprostředkujícím orgánem sluchu jsou uši. Sluchovým '''podnětem je vlnění vzduchu''' tj. kmitání molekul vzduchu, ke kterému dochází při chvění se předmětů. Lidský sluch je schopen vnímat zvukové vlny v rozmezí 20 – 20.000 Hz. Rozdílné amplitudy těchto zvukových vln subjektivně vnímáme jako míru hlasitosti, přičemž čím větší amplituda, tím hlasitěji vnímaný zvuk. V oblasti vnitřního ucha se nachází '''Cortiho orgán''', co je vlastní sluchový receptor obsahující sluchové buňky. Více o struktuře a funkci zrakového, sluchového i dalších smyslových orgánu lze nalézt v článku: [[Soustava a funkce smyslových orgánů]].&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Symbolické čití???==&lt;br /&gt;
nepodařilo se mi nalézt, co to je&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Počitkové prahy==&lt;br /&gt;
Senzitivita lidských smyslů má své hranice a těmi jsou '''počitkové (podnětové) prahy'''. Rozlišujeme tři druhy počitkových prahů (o jejichž objev se zasloužila psychofyzika):&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Dolní počitkový práh (absolutní práh)===&lt;br /&gt;
Dolní počitkový práh je určen nejnižší možnou intenzitou podnětu, která vede ke vzniku příslušného smyslového počitku. Tento absolutní práh '''slouží k odhadu citlivosti''' určitého smyslu, tím že určuje minimální velikost podnětu, který je možno odlišit od nepřítomnosti tohoto podnětu. Tento práh lze operacionálně definovat úrovní intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací. Tato operacionální definice počítá s tím, že ne vždy je zachytitelný podnět registrován (významnou roli zde hraje řada vnitřních činitelů jako je míra aktivace organismu či stav receptorů). '''Příklady dolních podnětových prahů''' pro jednotlivé smysly jsou následující:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''zrak''': plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci ve vzdálenosti 48 km od pozorovatele;&lt;br /&gt;
*'''sluch''': tikot hodinek vzdálených 6 m od pozorovatele ve velmi tichém prostředí;&lt;br /&gt;
*'''chuť''': jeden gram kuchyňské soli rozpuštěný v 500 litrech vody /jedna lžička cukru rozpuštěná v 7,5 litrech vody;&lt;br /&gt;
*'''čich''': jedna kapka parfému rozptýlená do prostoru šesti místností&lt;br /&gt;
*'''hmat''': pád včelího křídla na tvář z výšky 1 cm.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt;(prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Horní počitkový práh===&lt;br /&gt;
Horní počitkový práh je určen nejvyšší možnou intenzitou podnětu na kterou příslušný analyzátor dokáže reagovat ještě specificky, tj. vznikem počitku příslušné intenzity či kvality. Podněty vyšší intenzity buď žádnou odezvu nevyvolávají nebo již působí pouze bolest.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Rozdílový práh===&lt;br /&gt;
Rozdílový práh je určen nejmenším rozdílem mezi dvěma podněty různé intenzity, který dokážeme prostřednictvím počitků odlišit, tj. nakolik se musí dva podněty minimálně lišit v intenzitě, abychom je byli schopni od sebe rozlišit. V rámci experimentálního studia rozdílových prahů byla probandům prezentována dvojce podnětů. Intenzitu těchto podnětů měli probandi za úkol vzájemně porovnat. Prvně prezentovaný podnět z této dvojce byl označen jako '''standardní''', následně prezentovaný podnět jako '''srovnávací'''. Probandi měli za úkol určit, zda a jakým způsobem (menší či větší) se liší podnět srovnávací oproti podnětu standardnímu. Rozdílový práh lze definovat operacionálně jako míru změny podnětu, kterou jedinec dokáže zaregistrovat v 50% prezentací. Matematické vyjádření rozdílového prahu poskytuje '''Weber-Fechnerův zákon''' (viz podotázka [[Psychofyzické zákonitosti]]).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt;(prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychofyzické metody==&lt;br /&gt;
'''[[Psychofyzika]]''' ve svých experimentech využívá řadu přesně definovaných a popsaných metod tzv. '''psychofyzických metod'''. První tři metody (metoda přizpůsobení, metoda konstantního podnětu a metoda limitů) byly popsány Fechnerem, který je využíval k určování počitkových prahů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Metoda přizpůsobení''' – metoda přizpůsobení (Fechnerem také označovaná metodou průměrné chyby) představuje nejjednodušší způsob určení prahového podnětu. Metoda spočívá v tom, že proband si sám upravuje intenzitu podnětu a na základě toho určuje příslušné počitkové prahy.&lt;br /&gt;
*'''Metoda konstantního podnětu''' – při použití této metody jsou probandovi prezentovány podněty pohybující se kolem prahové hodnoty intenzity. Úkolem probanda je určit, zda podnět zachytil (absolutní práh) či zda zachytil změnu intenzity (rozdílový práh).&lt;br /&gt;
*'''Metoda limitů''' – metoda limitů označována též jako metoda minimálních změn spočívá v postupné prezentaci řady podnětů od krajních hodnot (vysoko nad prahem /hluboko pod prahem) až k hodnotám na prahu uvědomění. Mezi jednotlivými podněty jdoucími za sebou dochází vždy pouze k minimálně změně intenzity. Metoda tedy umožňuje zjišťování vzestupných i sestupných prahových limitů.&lt;br /&gt;
*'''Metoda ano-ne''' – tato metoda spočívá v tom, že jsou probandovi v daném časovém rozmezí prezentovány (signální zkoušky) nebo neprezentovány (prázdné zkoušky) určité podněty a jeho úkolem je určit, zda v tomto časovém rozmezí podnět zaregistroval či nikoliv. Na základě toho se zjišťuje pravděpodobnost zaregistrování předmětu v signálních zkouškách a pravděpodobnost falešné registrace v prázdných zkouškách.&lt;br /&gt;
*'''Metoda posuzování''' – v rámci této metody proband posuzuje na škále pravděpodobnost prezentace podnětu v proběhlé zkoušce.&lt;br /&gt;
*'''Metoda nucené volby''' – proband se v rámci této metody pokouší o registraci podnětu v několika intervalech. Jeho úkolem je určit v kterém z těchto několika možných intervalů byl podnět prezentován.&lt;br /&gt;
*'''Metoda přímého odhadu''' – tato metoda byla experimentálně využívaná '''Stanley S. Stevensem'''. Probandovi byl nejprve prezentován standardní podnět, podle kterého měl za úkol následně posuzovat další podněty. Standardnímu podnětu byla arbitrárně přiřazena numerická hodnota, která sloužila jako východisko pro srovnání s dalšími podněty. Pokud byl následující podnět intenzivnější připsal mu proband větší číslo než standardnímu podnětu. Pokud byl naopak následující podnět méně intenzivní, připsal mu číslo nižší. Např. v rámci experimentu s vizuálním podnětem byla standardnímu podnětu (světlu určité intenzity) přiřazena numerická hodnota 100. Pokud proband následně nabyl přesvědčení, že srovnávací světelný podnět byl dvojnásobně intenzivnější připsal mu tedy hodnotu 200. U některých druhů podnětů je odhad poměrně přesný, zatímco u jiných druhů dochází ke značnému podceňování či přeceňování změněné intenzity. Např. u elektrických šoků se odhad od skutečnosti velmi liší. I malé zvýšení intenzity šoku bylo probandy pociťováno několikanásobně silněji.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:4&amp;quot;&amp;gt;Bardin, K. (1981). Problémy prahov citlivosti a psychofyzické metódy. (1. vyd., 383 s.) Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předmětu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, čivost, čití, počitek, počitkové prahy, psychofyzické metody&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62125</id>
		<title>Čivost, počitkové prahy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62125"/>
		<updated>2020-10-12T12:35:17Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Čivost''' spočívá ve schopnosti registrovat jednoduché podněty a rozlišovat jejich intenzitu. Tato schopnost je důležitou složkou adaptivní činnosti organismu a díky ní můžeme neustále zjišťovat stav vnějšího i vnitřního prostředí. NAKO, (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čití''' (neboli '''senzorické procesy''') je proces získávání jednoduchých informací z prostředí (vnitřního i vnějšího) včetně transformování těchto informací do podoby nervových impulzů. Tento proces se odehrává ve smyslových orgánech a patří mezi kognitivní procesy. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Počitek''' je výsledkem procesu čití a představuje mentální odezvu na jednotlivé vlastnosti jevů či předmětů, které bezprostředně působí na naše receptory (např. zelená barva jablka). Počitek má 3 základní vlastnosti: '''kvalitu''' (výška tónu), '''intenzitu''' (hlasitost) a '''délku trvání'''. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Rozdíl mezi čitím a [[Vnímání|vnímáním]]''' můžeme chápat jako rozdíl v úrovni poznávacích procesů. Zároveň hranice mezi těmito dvěma procesy ve skutečnosti není příliš jasná. PLH&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|+&lt;br /&gt;
!čití&lt;br /&gt;
!vnímání&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Registrace jednoduchých podnětů z vnitřního i vnějšího prostředí a jejich transformace do podoby nervových impulsů&lt;br /&gt;
|Organizace a interpretace počitků (senzorických informací), což nám umožňuje pochopit jejich význam&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Probíhá ve smyslových orgánech&lt;br /&gt;
|Probíhá na úrovni mozkových center&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Primární kognice (patří mezi nižší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|Sekundární kognice (patří mezi vyšší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čivost''' umožňují '''[[smyslové orgány]]''' neboli '''analyzátory''' specializované na recepci různých druhů podnětů (různé formy fyzikálních chemických či biochemických podnětů). '''Smyslové orgány se skládají z následujících částí'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Receptory''' – receptory jsou buňky specializované na příjem určitého typu podnětu. V těchto buňkách dochází k '''transdukci''' neboli přeměně těchto podnětů do podoby nervových signálů. Základní vlastností receptorů je '''citlivost''' (senzitivita), která je zvýšená vůči novým změnám v prostředí. Naopak vůči déletrvajícím neměnným podnětům se citlivost snižuje. Tento evolučně výhodný jev spočívající v postupném snižování citlivosti vůči déletrvajícím podnětům nazýváme '''senzorickou adaptací'''. Receptory můžeme dělit na: exteroreceptory a interoreceptory. '''Exteroreceptory''' přinášejí informace z '''vnějšího prostředí'''. Patří sem zrak, sluch, čich, chuť a kožní smysly (díky kožním smyslům vnímáme dotek, tlak, teplo a bolest). '''Interoreceptory''' přinášejí informace z '''vnitřního prostředí'''. Můžeme je dále dělit na '''prorioreceptory''', které zaznamenávají pohyb, polohu a rovnováhu těla a '''visceroreceptory''', které zaznamenávají vnitřní orgánové změny a další tělesné procesy.&lt;br /&gt;
*'''Dostředivé (aferentní) nervy''' – slouží k '''transportů nervových signálů''' z receptorů do senzorických oblastí v mozku.&lt;br /&gt;
*'''Příslušné senzorické oblasti v mozku'''  – nervové vzruchy ze všech smyslových receptorů (s výjimkou čichových, které směřují nejprve do čichového bulbu) putují do thalamu. V thalamu jsou přesměrovávány do příslušných senzorických oblastí mozkové kůry a tam dochází k jejich dalšímu zpracování do podoby vjemů.PLH, NAKO&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Zrakové čití==&lt;br /&gt;
Funkcí zraku je vidění a zprostředkujícím orgánem jsou oči. Zrak je společně se sluchem považován za nejdůležitější lidský smysl. Z tohoto důvodu se bude tento článek věnovat právě těmto dvěma smyslovým modalitám. Zrakovým '''podnětem je elektromagnetické vlnění''' (světelné vlny v rozsahu 380 až 760 nanometrů a jejich částice – fotony), na které reaguje '''sítnice''' a za pomoci '''tyčinek a čípků''' je převádí do podoby nervových vzruchů. Tyto nervové signály pak putují optickými nervy do '''primární zrakové oblasti''' nervové kůry, která se nachází v zadní části týlního laloku. Optické nervové dráhy sloužící k přenosu nervového signálu jsou překříženy, k čemuž dochází v oblasti před hypofýzou nazývající se '''chiasma opticum'''. To vede k tomu, že pravé části zorného pole oka vedou do mozkových center v pravé hemisféře a naopak. Na zpracování a dotváření vizuálních podnětů se v mozku dále podílí rozsáhlé '''asociační korové oblasti'''. PLH, Nako, Atki &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Barevné vidění===&lt;br /&gt;
Náš zrakový systém transformuje odlišnou vlnovou délku světla do podoby subjektivního zážitku odlišných barev. Přičemž výška této vlnové délky (amplituda) je přímo úměrná k jasnosti námi vnímané barvy. Sytost vnímaných barev pak souvisí s „čistotou“ světelných vln tzn. čím menší rozptyl vlnových délek se v záření nachází, tím sytěji danou barvu vnímáme. PLH ATki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V psychologii nalezneme dvě '''významné teorie barevného vidění:'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Young-Helmholtzova trichromatická teorie''' – s touto teorií na počátku 19. století přišel '''Thomas Young''', který si všiml, že různé kombinace modrého, zeleného a červeného světla umožnují vznik všech ostatních barev a jejich odstínů (model RGB tj. red-green-blue). Youngovu teorii následně rozpracoval a kvantifikoval '''[[Herman von Helmholtz]]'''. Trichromatická teorie předpokládá existenci tří druhů fotosenzitivních receptorů, přičemž každý z těchto druhů reaguje na jiné spektrum vlnových délek. Kombinací těchto tří druhů vjemů v podobě tří základních barev (červená, zelená a modrá) následně vznikají barvy ostatní.&lt;br /&gt;
*'''Heringova teorie protikladných procesů''' – počátkem 20. století přišel německý fyziolog '''Ewald Hering''' s oponentní teorií barevného vidění, jež bývá někdy také nazývána teorií protikladných procesů. Hering nesouhlasil s trichromatickou teorií a přichází s názorem, že existují tři dvojce vzájemně protikladně působících základních barev (chromatické barvy jsou červená - zelená, žlutá – modrá a achromatické barvy jsou černá - bílá). Tato teorie předpokládá existenci tří základních receptorů, jež odpovídají třem dvojcím protikladných barev. Světlo dopadající na sítnici vždy aktivuje pouze jednu z barev příslušné dvojce a barvu druhou naopak utlumí. Pokud tedy vnímáme např. červenou barvu, je vnímání zelené barvy inhibováno. To vysvětluje, proč nemůže existovat např. červenozelená či modrožlutá barva - protože v protikladném páru se může prosadit pouze jedna z těchto barev. Tato teorie vychází z poznatku, že těchto šest základních barev v sobě jako jediné neobsahují žádné stopy barvy jiné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tyto dvě teorie byly poměrně dlouhou dobu považovány za protikladné a důsledkem toho za neslučitelné. Teprve poznatek, že '''barevné vidění je procesem dvoustupňovým''' umožnil současné přijetí obou těchto teorií. Trichromatická teorie se uplatňuje v rámci prvního procesu na úrovni fotosenzitivních receptorů. Teorie protikladných procesu se pak uplatňuje v rámci druhého procesu na úrovni zrakových nervů a dalších optických center. PLH, Atki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Vnímání ostrosti===&lt;br /&gt;
Nutnou podmínkou zřetelného vidění je dostatek světla dopadajícího na oblast žluté skvrny. Ostré a jasné vidění pak zajištěno '''neustálými očními pohyby''', které umožňují, aby vizuální podněty dopadaly vždy na „svěží“ část sítnice. Díky těmto očním pohybům nedochází k přetěžování jednotlivých skupin receptorů a ostré a jasné vidění tak může být zachováno. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Adaptace zraku na světlo a tmu===&lt;br /&gt;
Touto adaptací rozumíme schopnost zraku přizpůsobit se měnícím se hladinám osvětlení. Při '''adaptaci na světlo''' tj. na zvýšení míry osvětlení dochází ke '''snížení citlivosti zrakových receptorů'''. Tento druh adaptace spočívá v tom, že dojde k relativně rychlé změně „tyčinkového vidění“ (způsob vidění, který je zprostředkován stimulací tyčinek) k „čípkovémi vidění“ (vidění jehož fyziologickým základem je aktivace čípků). Oproti tomu při '''adaptaci na tmu''' tj. snížení míry osvětlení dochází k '''zvýšení citlivosti zrakových receptorů'''. Fyziologickou podstatou tohoto děje je obdobný proces jako u adaptace na světlo, avšak opačný a znatelně pomalejší. Při adaptaci na tmu tedy dochází k ke změně „čípkového vidění“ na „vidění tyčinkové“. PLH, ATKI&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sluchové čití==&lt;br /&gt;
Zprostředkujícím orgánem sluchu jsou uši. Sluchovým '''podnětem je vlnění vzduchu''' tj. kmitání molekul vzduchu, ke kterému dochází při chvění se předmětů. Lidský sluch je schopen vnímat zvukové vlny v rozmezí 20 – 20.000 Hz. Rozdílné amplitudy těchto zvukových vln subjektivně vnímáme jako míru hlasitosti, přičemž čím větší amplituda, tím hlasitěji vnímaný zvuk. V oblasti vnitřního ucha se nachází '''Cortiho orgán''', co je vlastní sluchový receptor obsahující sluchové buňky. Více o struktuře a funkci zrakového, sluchového i dalších smyslových orgánu lze nalézt v článku: [[Soustava a funkce smyslových orgánů]].&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Symbolické čití???==&lt;br /&gt;
nepodařilo se mi nalézt, co to je&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Počitkové prahy==&lt;br /&gt;
Senzitivita lidských smyslů má své hranice a těmi jsou '''počitkové (podnětové) prahy'''. Rozlišujeme tři druhy počitkových prahů (o jejichž objev se zasloužila psychofyzika):&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Dolní počitkový práh (absolutní práh)===&lt;br /&gt;
Dolní počitkový práh je určen nejnižší možnou intenzitou podnětu, která vede ke vzniku příslušného smyslového počitku. Tento absolutní práh '''slouží k odhadu citlivosti''' určitého smyslu, tím že určuje minimální velikost podnětu, který je možno odlišit od nepřítomnosti tohoto podnětu. Tento práh lze operacionálně definovat úrovní intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací. Tato operacionální definice počítá s tím, že ne vždy je zachytitelný podnět registrován (významnou roli zde hraje řada vnitřních činitelů jako je míra aktivace organismu či stav receptorů). '''Příklady dolních podnětových prahů''' pro jednotlivé smysly jsou následující:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''zrak''': plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci ve vzdálenosti 48 km od pozorovatele;&lt;br /&gt;
*'''sluch''': tikot hodinek vzdálených 6 m od pozorovatele ve velmi tichém prostředí;&lt;br /&gt;
*'''chuť''': jeden gram kuchyňské soli rozpuštěný v 500 litrech vody /jedna lžička cukru rozpuštěná v 7,5 litrech vody;&lt;br /&gt;
*'''čich''': jedna kapka parfému rozptýlená do prostoru šesti místností&lt;br /&gt;
*'''hmat''': pád včelího křídla na tvář z výšky 1 cm.plh, plh, ath (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Horní počitkový práh===&lt;br /&gt;
Horní počitkový práh je určen nejvyšší možnou intenzitou podnětu na kterou příslušný analyzátor dokáže reagovat ještě specificky, tj. vznikem počitku příslušné intenzity či kvality. Podněty vyšší intenzity buď žádnou odezvu nevyvolávají nebo již působí pouze bolest.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Rozdílový práh===&lt;br /&gt;
Rozdílový práh je určen nejmenším rozdílem mezi dvěma podněty různé intenzity, který dokážeme prostřednictvím počitků odlišit, tj. nakolik se musí dva podněty minimálně lišit v intenzitě, abychom je byli schopni od sebe rozlišit. V rámci experimentálního studia rozdílových prahů byla probandům prezentována dvojce podnětů. Intenzitu těchto podnětů měli probandi za úkol vzájemně porovnat. Prvně prezentovaný podnět z této dvojce byl označen jako '''standardní''', následně prezentovaný podnět jako '''srovnávací'''. Probandi měli za úkol určit, zda a jakým způsobem (menší či větší) se liší podnět srovnávací oproti podnětu standardnímu. Rozdílový práh lze definovat operacionálně jako míru změny podnětu, kterou jedinec dokáže zaregistrovat v 50% prezentací. Matematické vyjádření rozdílového prahu poskytuje '''Weber-Fechnerův zákon''' (viz podotázka [[Psychofyzické zákonitosti]]).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychofyzické metody==&lt;br /&gt;
'''[[Psychofyzika]]''' ve svých experimentech využívá řadu přesně definovaných a popsaných metod tzv. '''psychofyzických metod'''. První tři metody (metoda přizpůsobení, metoda konstantního podnětu a metoda limitů) byly popsány Fechnerem, který je využíval k určování počitkových prahů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Metoda přizpůsobení''' – metoda přizpůsobení (Fechnerem také označovaná metodou průměrné chyby) představuje nejjednodušší způsob určení prahového podnětu. Metoda spočívá v tom, že proband si sám upravuje intenzitu podnětu a na základě toho určuje příslušné počitkové prahy.&lt;br /&gt;
*'''Metoda konstantního podnětu''' – při použití této metody jsou probandovi prezentovány podněty pohybující se kolem prahové hodnoty intenzity. Úkolem probanda je určit, zda podnět zachytil (absolutní práh) či zda zachytil změnu intenzity (rozdílový práh).&lt;br /&gt;
*'''Metoda limitů''' – metoda limitů označována též jako metoda minimálních změn spočívá v postupné prezentaci řady podnětů od krajních hodnot (vysoko nad prahem /hluboko pod prahem) až k hodnotám na prahu uvědomění. Mezi jednotlivými podněty jdoucími za sebou dochází vždy pouze k minimálně změně intenzity. Metoda tedy umožňuje zjišťování vzestupných i sestupných prahových limitů.&lt;br /&gt;
*'''Metoda ano-ne''' – tato metoda spočívá v tom, že jsou probandovi v daném časovém rozmezí prezentovány (signální zkoušky) nebo neprezentovány (prázdné zkoušky) určité podněty a jeho úkolem je určit, zda v tomto časovém rozmezí podnět zaregistroval či nikoliv. Na základě toho se zjišťuje pravděpodobnost zaregistrování předmětu v signálních zkouškách a pravděpodobnost falešné registrace v prázdných zkouškách.&lt;br /&gt;
*'''Metoda posuzování''' – v rámci této metody proband posuzuje na škále pravděpodobnost prezentace podnětu v proběhlé zkoušce.&lt;br /&gt;
*'''Metoda nucené volby''' – proband se v rámci této metody pokouší o registraci podnětu v několika intervalech. Jeho úkolem je určit v kterém z těchto několika možných intervalů byl podnět prezentován.&lt;br /&gt;
*'''Metoda přímého odhadu''' – tato metoda byla experimentálně využívaná '''Stanley S. Stevensem'''. Probandovi byl nejprve prezentován standardní podnět, podle kterého měl za úkol následně posuzovat další podněty. Standardnímu podnětu byla arbitrárně přiřazena numerická hodnota, která sloužila jako východisko pro srovnání s dalšími podněty. Pokud byl následující podnět intenzivnější připsal mu proband větší číslo než standardnímu podnětu. Pokud byl naopak následující podnět méně intenzivní, připsal mu číslo nižší. Např. v rámci experimentu s vizuálním podnětem byla standardnímu podnětu (světlu určité intenzity) přiřazena numerická hodnota 100. Pokud proband následně nabyl přesvědčení, že srovnávací světelný podnět byl dvojnásobně intenzivnější připsal mu tedy hodnotu 200. U některých druhů podnětů je odhad poměrně přesný, zatímco u jiných druhů dochází ke značnému podceňování či přeceňování změněné intenzity. Např. u elektrických šoků se odhad od skutečnosti velmi liší. I malé zvýšení intenzity šoku bylo probandy pociťováno několikanásobně silněji. Bardin, plh děj, plh&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předmětu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, čivost, čití, počitek, počitkové prahy, psychofyzické metody&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62124</id>
		<title>Čivost, počitkové prahy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62124"/>
		<updated>2020-10-12T10:25:32Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: /* Psychofyzické metody */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Čivost''' spočívá ve schopnosti registrovat jednoduché podněty a rozlišovat jejich intenzitu. Tato schopnost je důležitou složkou adaptivní činnosti organismu a díky ní můžeme neustále zjišťovat stav vnějšího i vnitřního prostředí. PREZ, NAKO, &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čití''' (neboli '''senzorické procesy''') je proces získávání jednoduchých informací z prostředí (vnitřního i vnějšího) včetně transformování těchto informací do podoby nervových impulzů. Tento proces se odehrává ve smyslových orgánech a patří mezi kognitivní procesy. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Počitek''' je výsledkem procesu čití a představuje mentální odezvu na jednotlivé vlastnosti jevů či předmětů, které bezprostředně působí na naše receptory (např. zelená barva jablka). Počitek má 3 základní vlastnosti: '''kvalitu''' (výška tónu), '''intenzitu''' (hlasitost) a '''délku trvání'''. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Rozdíl mezi čitím a [[Vnímání|vnímáním]]''' můžeme chápat jako rozdíl v úrovni poznávacích procesů. Zároveň hranice mezi těmito dvěma procesy ve skutečnosti není příliš jasná. PLH&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|+&lt;br /&gt;
!čití&lt;br /&gt;
!vnímání&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Registrace jednoduchých podnětů z vnitřního i vnějšího prostředí a jejich transformace do podoby nervových impulsů&lt;br /&gt;
|Organizace a interpretace počitků (senzorických informací), což nám umožňuje pochopit jejich význam&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Probíhá ve smyslových orgánech&lt;br /&gt;
|Probíhá na úrovni mozkových center&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Primární kognice (patří mezi nižší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|Sekundární kognice (patří mezi vyšší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čivost''' umožňují '''[[smyslové orgány]]''' neboli '''analyzátory''' specializované na recepci různých druhů podnětů (různé formy fyzikálních chemických či biochemických podnětů). '''Smyslové orgány se skládají z následujících částí'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Receptory''' – receptory jsou buňky specializované na příjem určitého typu podnětu. V těchto buňkách dochází k '''transdukci''' neboli přeměně těchto podnětů do podoby nervových signálů. Základní vlastností receptorů je '''citlivost''' (senzitivita), která je zvýšená vůči novým změnám v prostředí. Naopak vůči déletrvajícím neměnným podnětům se citlivost snižuje. Tento evolučně výhodný jev spočívající v postupném snižování citlivosti vůči déletrvajícím podnětům nazýváme '''senzorickou adaptací'''. Receptory můžeme dělit na: exteroreceptory a interoreceptory. '''Exteroreceptory''' přinášejí informace z '''vnějšího prostředí'''. Patří sem zrak, sluch, čich, chuť a kožní smysly (díky kožním smyslům vnímáme dotek, tlak, teplo a bolest). '''Interoreceptory''' přinášejí informace z '''vnitřního prostředí'''. Můžeme je dále dělit na '''prorioreceptory''', které zaznamenávají pohyb, polohu a rovnováhu těla a '''visceroreceptory''', které zaznamenávají vnitřní orgánové změny a další tělesné procesy.&lt;br /&gt;
*'''Dostředivé (aferentní) nervy''' – slouží k '''transportů nervových signálů''' z receptorů do senzorických oblastí v mozku.&lt;br /&gt;
*'''Příslušné senzorické oblasti v mozku'''  – nervové vzruchy ze všech smyslových receptorů (s výjimkou čichových, které směřují nejprve do čichového bulbu) putují do thalamu. V thalamu jsou přesměrovávány do příslušných senzorických oblastí mozkové kůry a tam dochází k jejich dalšímu zpracování do podoby vjemů.PLH, NAKO&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Zrakové čití==&lt;br /&gt;
Funkcí zraku je vidění a zprostředkujícím orgánem jsou oči. Zrak je společně se sluchem považován za nejdůležitější lidský smysl. Z tohoto důvodu se bude tento článek věnovat právě těmto dvěma smyslovým modalitám. Zrakovým '''podnětem je elektromagnetické vlnění''' (světelné vlny v rozsahu 380 až 760 nanometrů a jejich částice – fotony), na které reaguje '''sítnice''' a za pomoci '''tyčinek a čípků''' je převádí do podoby nervových vzruchů. Tyto nervové signály pak putují optickými nervy do '''primární zrakové oblasti''' nervové kůry, která se nachází v zadní části týlního laloku. Optické nervové dráhy sloužící k přenosu nervového signálu jsou překříženy, k čemuž dochází v oblasti před hypofýzou nazývající se '''chiasma opticum'''. To vede k tomu, že pravé části zorného pole oka vedou do mozkových center v pravé hemisféře a naopak. Na zpracování a dotváření vizuálních podnětů se v mozku dále podílí rozsáhlé '''asociační korové oblasti'''. PLH, Nako, Atki &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Barevné vidění===&lt;br /&gt;
Náš zrakový systém transformuje odlišnou vlnovou délku světla do podoby subjektivního zážitku odlišných barev. Přičemž výška této vlnové délky (amplituda) je přímo úměrná k jasnosti námi vnímané barvy. Sytost vnímaných barev pak souvisí s „čistotou“ světelných vln tzn. čím menší rozptyl vlnových délek se v záření nachází, tím sytěji danou barvu vnímáme. PLH ATki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V psychologii nalezneme dvě '''významné teorie barevného vidění:'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Young-Helmholtzova trichromatická teorie''' – s touto teorií na počátku 19. století přišel '''Thomas Young''', který si všiml, že různé kombinace modrého, zeleného a červeného světla umožnují vznik všech ostatních barev a jejich odstínů (model RGB tj. red-green-blue). Youngovu teorii následně rozpracoval a kvantifikoval '''[[Herman von Helmholtz]]'''. Trichromatická teorie předpokládá existenci tří druhů fotosenzitivních receptorů, přičemž každý z těchto druhů reaguje na jiné spektrum vlnových délek. Kombinací těchto tří druhů vjemů v podobě tří základních barev (červená, zelená a modrá) následně vznikají barvy ostatní.&lt;br /&gt;
*'''Heringova teorie protikladných procesů''' – počátkem 20. století přišel německý fyziolog '''Ewald Hering''' s oponentní teorií barevného vidění, jež bývá někdy také nazývána teorií protikladných procesů. Hering nesouhlasil s trichromatickou teorií a přichází s názorem, že existují tři dvojce vzájemně protikladně působících základních barev (chromatické barvy jsou červená - zelená, žlutá – modrá a achromatické barvy jsou černá - bílá). Tato teorie předpokládá existenci tří základních receptorů, jež odpovídají třem dvojcím protikladných barev. Světlo dopadající na sítnici vždy aktivuje pouze jednu z barev příslušné dvojce a barvu druhou naopak utlumí. Pokud tedy vnímáme např. červenou barvu, je vnímání zelené barvy inhibováno. To vysvětluje, proč nemůže existovat např. červenozelená či modrožlutá barva - protože v protikladném páru se může prosadit pouze jedna z těchto barev. Tato teorie vychází z poznatku, že těchto šest základních barev v sobě jako jediné neobsahují žádné stopy barvy jiné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tyto dvě teorie byly poměrně dlouhou dobu považovány za protikladné a důsledkem toho za neslučitelné. Teprve poznatek, že '''barevné vidění je procesem dvoustupňovým''' umožnil současné přijetí obou těchto teorií. Trichromatická teorie se uplatňuje v rámci prvního procesu na úrovni fotosenzitivních receptorů. Teorie protikladných procesu se pak uplatňuje v rámci druhého procesu na úrovni zrakových nervů a dalších optických center. PLH, Atki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Vnímání ostrosti===&lt;br /&gt;
Nutnou podmínkou zřetelného vidění je dostatek světla dopadajícího na oblast žluté skvrny. Ostré a jasné vidění pak zajištěno '''neustálými očními pohyby''', které umožňují, aby vizuální podněty dopadaly vždy na „svěží“ část sítnice. Díky těmto očním pohybům nedochází k přetěžování jednotlivých skupin receptorů a ostré a jasné vidění tak může být zachováno. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Adaptace zraku na světlo a tmu===&lt;br /&gt;
Touto adaptací rozumíme schopnost zraku přizpůsobit se měnícím se hladinám osvětlení. Při '''adaptaci na světlo''' tj. na zvýšení míry osvětlení dochází ke '''snížení citlivosti zrakových receptorů'''. Tento druh adaptace spočívá v tom, že dojde k relativně rychlé změně „tyčinkového vidění“ (způsob vidění, který je zprostředkován stimulací tyčinek) k „čípkovémi vidění“ (vidění jehož fyziologickým základem je aktivace čípků). Oproti tomu při '''adaptaci na tmu''' tj. snížení míry osvětlení dochází k '''zvýšení citlivosti zrakových receptorů'''. Fyziologickou podstatou tohoto děje je obdobný proces jako u adaptace na světlo, avšak opačný a znatelně pomalejší. Při adaptaci na tmu tedy dochází k ke změně „čípkového vidění“ na „vidění tyčinkové“. PLH, ATKI&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sluchové čití==&lt;br /&gt;
Zprostředkujícím orgánem sluchu jsou uši. Sluchovým '''podnětem je vlnění vzduchu''' tj. kmitání molekul vzduchu, ke kterému dochází při chvění se předmětů. Lidský sluch je schopen vnímat zvukové vlny v rozmezí 20 – 20.000 Hz. Rozdílné amplitudy těchto zvukových vln subjektivně vnímáme jako míru hlasitosti, přičemž čím větší amplituda, tím hlasitěji vnímaný zvuk. V oblasti vnitřního ucha se nachází '''Cortiho orgán''', co je vlastní sluchový receptor obsahující sluchové buňky. Více o struktuře a funkci zrakového, sluchového i dalších smyslových orgánu lze nalézt v článku: [[Soustava a funkce smyslových orgánů]].&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Symbolické čití???==&lt;br /&gt;
nepodařilo se mi nalézt, co to je&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Počitkové prahy==&lt;br /&gt;
Senzitivita lidských smyslů má své hranice a těmi jsou '''počitkové (podnětové) prahy'''. Rozlišujeme tři druhy počitkových prahů (o jejichž objev se zasloužila psychofyzika):&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Dolní počitkový práh (absolutní práh)===&lt;br /&gt;
Dolní počitkový práh je určen nejnižší možnou intenzitou podnětu, která vede ke vzniku příslušného smyslového počitku. Tento absolutní práh '''slouží k odhadu citlivosti''' určitého smyslu, tím že určuje minimální velikost podnětu, který je možno odlišit od nepřítomnosti tohoto podnětu. Tento práh lze operacionálně definovat úrovní intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací. Tato operacionální definice počítá s tím, že ne vždy je zachytitelný podnět registrován (významnou roli zde hraje řada vnitřních činitelů jako je míra aktivace organismu či stav receptorů). '''Příklady dolních podnětových prahů''' pro jednotlivé smysly jsou následující:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''zrak''': plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci ve vzdálenosti 48 km od pozorovatele;&lt;br /&gt;
*'''sluch''': tikot hodinek vzdálených 6 m od pozorovatele ve velmi tichém prostředí;&lt;br /&gt;
*'''chuť''': jeden gram kuchyňské soli rozpuštěný v 500 litrech vody /jedna lžička cukru rozpuštěná v 7,5 litrech vody;&lt;br /&gt;
*'''čich''': jedna kapka parfému rozptýlená do prostoru šesti místností&lt;br /&gt;
*'''hmat''': pád včelího křídla na tvář z výšky 1 cm. (PREZ) plh, plh, ath&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Horní počitkový práh===&lt;br /&gt;
Horní počitkový práh je určen nejvyšší možnou intenzitou podnětu na kterou příslušný analyzátor dokáže reagovat ještě specificky, tj. vznikem počitku příslušné intenzity či kvality. Podněty vyšší intenzity buď žádnou odezvu nevyvolávají nebo již působí pouze bolest.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Rozdílový práh===&lt;br /&gt;
Rozdílový práh je určen nejmenším rozdílem mezi dvěma podněty různé intenzity, který dokážeme prostřednictvím počitků odlišit, tj. nakolik se musí dva podněty minimálně lišit v intenzitě, abychom je byli schopni od sebe rozlišit. V rámci experimentálního studia rozdílových prahů byla probandům prezentována dvojce podnětů. Intenzitu těchto podnětů měli probandi za úkol vzájemně porovnat. Prvně prezentovaný podnět z této dvojce byl označen jako '''standardní''', následně prezentovaný podnět jako '''srovnávací'''. Probandi měli za úkol určit, zda a jakým způsobem (menší či větší) se liší podnět srovnávací oproti podnětu standardnímu. Rozdílový práh lze definovat operacionálně jako míru změny podnětu, kterou jedinec dokáže zaregistrovat v 50% prezentací. Matematické vyjádření rozdílového prahu poskytuje '''Weber-Fechnerův zákon''' (viz podotázka [[Psychofyzické zákonitosti]]).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychofyzické metody==&lt;br /&gt;
'''[[Psychofyzika]]''' ve svých experimentech využívá řadu přesně definovaných a popsaných metod tzv. '''psychofyzických metod'''. První tři metody (metoda přizpůsobení, metoda konstantního podnětu a metoda limitů) byly popsány Fechnerem, který je využíval k určování počitkových prahů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Metoda přizpůsobení''' – metoda přizpůsobení (Fechnerem také označovaná metodou průměrné chyby) představuje nejjednodušší způsob určení prahového podnětu. Metoda spočívá v tom, že proband si sám upravuje intenzitu podnětu a na základě toho určuje příslušné počitkové prahy.&lt;br /&gt;
*'''Metoda konstantního podnětu''' – při použití této metody jsou probandovi prezentovány podněty pohybující se kolem prahové hodnoty intenzity. Úkolem probanda je určit, zda podnět zachytil (absolutní práh) či zda zachytil změnu intenzity (rozdílový práh).&lt;br /&gt;
*'''Metoda limitů''' – metoda limitů označována též jako metoda minimálních změn spočívá v postupné prezentaci řady podnětů od krajních hodnot (vysoko nad prahem /hluboko pod prahem) až k hodnotám na prahu uvědomění. Mezi jednotlivými podněty jdoucími za sebou dochází vždy pouze k minimálně změně intenzity. Metoda tedy umožňuje zjišťování vzestupných i sestupných prahových limitů.&lt;br /&gt;
*'''Metoda ano-ne''' – tato metoda spočívá v tom, že jsou probandovi v daném časovém rozmezí prezentovány (signální zkoušky) nebo neprezentovány (prázdné zkoušky) určité podněty a jeho úkolem je určit, zda v tomto časovém rozmezí podnět zaregistroval či nikoliv. Na základě toho se zjišťuje pravděpodobnost zaregistrování předmětu v signálních zkouškách a pravděpodobnost falešné registrace v prázdných zkouškách.&lt;br /&gt;
*'''Metoda posuzování''' – v rámci této metody proband posuzuje na škále pravděpodobnost prezentace podnětu v proběhlé zkoušce.&lt;br /&gt;
*'''Metoda nucené volby''' – proband se v rámci této metody pokouší o registraci podnětu v několika intervalech. Jeho úkolem je určit v kterém z těchto několika možných intervalů byl podnět prezentován.&lt;br /&gt;
*'''Metoda přímého odhadu''' – tato metoda byla experimentálně využívaná '''Stanley S. Stevensem'''. Probandovi byl nejprve prezentován standardní podnět, podle kterého měl za úkol následně posuzovat další podněty. Standardnímu podnětu byla arbitrárně přiřazena numerická hodnota, která sloužila jako východisko pro srovnání s dalšími podněty. Pokud byl následující podnět intenzivnější připsal mu proband větší číslo než standardnímu podnětu. Pokud byl naopak následující podnět méně intenzivní, připsal mu číslo nižší. Např. v rámci experimentu s vizuálním podnětem byla standardnímu podnětu (světlu určité intenzity) přiřazena numerická hodnota 100. Pokud proband následně nabyl přesvědčení, že srovnávací světelný podnět byl dvojnásobně intenzivnější připsal mu tedy hodnotu 200. U některých druhů podnětů je odhad poměrně přesný, zatímco u jiných druhů dochází ke značnému podceňování či přeceňování změněné intenzity. Např. u elektrických šoků se odhad od skutečnosti velmi liší. I malé zvýšení intenzity šoku bylo probandy pociťováno několikanásobně silněji. Bardin, plh děj, plh&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předmětu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, čivost, čití, počitek, počitkové prahy, psychofyzické metody&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62123</id>
		<title>Čivost, počitkové prahy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62123"/>
		<updated>2020-10-12T10:16:20Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: /* Psychofyzické metody */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Čivost''' spočívá ve schopnosti registrovat jednoduché podněty a rozlišovat jejich intenzitu. Tato schopnost je důležitou složkou adaptivní činnosti organismu a díky ní můžeme neustále zjišťovat stav vnějšího i vnitřního prostředí. PREZ, NAKO, &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čití''' (neboli '''senzorické procesy''') je proces získávání jednoduchých informací z prostředí (vnitřního i vnějšího) včetně transformování těchto informací do podoby nervových impulzů. Tento proces se odehrává ve smyslových orgánech a patří mezi kognitivní procesy. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Počitek''' je výsledkem procesu čití a představuje mentální odezvu na jednotlivé vlastnosti jevů či předmětů, které bezprostředně působí na naše receptory (např. zelená barva jablka). Počitek má 3 základní vlastnosti: '''kvalitu''' (výška tónu), '''intenzitu''' (hlasitost) a '''délku trvání'''. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Rozdíl mezi čitím a [[Vnímání|vnímáním]]''' můžeme chápat jako rozdíl v úrovni poznávacích procesů. Zároveň hranice mezi těmito dvěma procesy ve skutečnosti není příliš jasná. PLH&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|+&lt;br /&gt;
!čití&lt;br /&gt;
!vnímání&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Registrace jednoduchých podnětů z vnitřního i vnějšího prostředí a jejich transformace do podoby nervových impulsů&lt;br /&gt;
|Organizace a interpretace počitků (senzorických informací), což nám umožňuje pochopit jejich význam&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Probíhá ve smyslových orgánech&lt;br /&gt;
|Probíhá na úrovni mozkových center&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Primární kognice (patří mezi nižší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|Sekundární kognice (patří mezi vyšší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čivost''' umožňují '''[[smyslové orgány]]''' neboli '''analyzátory''' specializované na recepci různých druhů podnětů (různé formy fyzikálních chemických či biochemických podnětů). '''Smyslové orgány se skládají z následujících částí'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Receptory''' – receptory jsou buňky specializované na příjem určitého typu podnětu. V těchto buňkách dochází k '''transdukci''' neboli přeměně těchto podnětů do podoby nervových signálů. Základní vlastností receptorů je '''citlivost''' (senzitivita), která je zvýšená vůči novým změnám v prostředí. Naopak vůči déletrvajícím neměnným podnětům se citlivost snižuje. Tento evolučně výhodný jev spočívající v postupném snižování citlivosti vůči déletrvajícím podnětům nazýváme '''senzorickou adaptací'''. Receptory můžeme dělit na: exteroreceptory a interoreceptory. '''Exteroreceptory''' přinášejí informace z '''vnějšího prostředí'''. Patří sem zrak, sluch, čich, chuť a kožní smysly (díky kožním smyslům vnímáme dotek, tlak, teplo a bolest). '''Interoreceptory''' přinášejí informace z '''vnitřního prostředí'''. Můžeme je dále dělit na '''prorioreceptory''', které zaznamenávají pohyb, polohu a rovnováhu těla a '''visceroreceptory''', které zaznamenávají vnitřní orgánové změny a další tělesné procesy.&lt;br /&gt;
*'''Dostředivé (aferentní) nervy''' – slouží k '''transportů nervových signálů''' z receptorů do senzorických oblastí v mozku.&lt;br /&gt;
*'''Příslušné senzorické oblasti v mozku'''  – nervové vzruchy ze všech smyslových receptorů (s výjimkou čichových, které směřují nejprve do čichového bulbu) putují do thalamu. V thalamu jsou přesměrovávány do příslušných senzorických oblastí mozkové kůry a tam dochází k jejich dalšímu zpracování do podoby vjemů.PLH, NAKO&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Zrakové čití==&lt;br /&gt;
Funkcí zraku je vidění a zprostředkujícím orgánem jsou oči. Zrak je společně se sluchem považován za nejdůležitější lidský smysl. Z tohoto důvodu se bude tento článek věnovat právě těmto dvěma smyslovým modalitám. Zrakovým '''podnětem je elektromagnetické vlnění''' (světelné vlny v rozsahu 380 až 760 nanometrů a jejich částice – fotony), na které reaguje '''sítnice''' a za pomoci '''tyčinek a čípků''' je převádí do podoby nervových vzruchů. Tyto nervové signály pak putují optickými nervy do '''primární zrakové oblasti''' nervové kůry, která se nachází v zadní části týlního laloku. Optické nervové dráhy sloužící k přenosu nervového signálu jsou překříženy, k čemuž dochází v oblasti před hypofýzou nazývající se '''chiasma opticum'''. To vede k tomu, že pravé části zorného pole oka vedou do mozkových center v pravé hemisféře a naopak. Na zpracování a dotváření vizuálních podnětů se v mozku dále podílí rozsáhlé '''asociační korové oblasti'''. PLH, Nako, Atki &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Barevné vidění===&lt;br /&gt;
Náš zrakový systém transformuje odlišnou vlnovou délku světla do podoby subjektivního zážitku odlišných barev. Přičemž výška této vlnové délky (amplituda) je přímo úměrná k jasnosti námi vnímané barvy. Sytost vnímaných barev pak souvisí s „čistotou“ světelných vln tzn. čím menší rozptyl vlnových délek se v záření nachází, tím sytěji danou barvu vnímáme. PLH ATki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V psychologii nalezneme dvě '''významné teorie barevného vidění:'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Young-Helmholtzova trichromatická teorie''' – s touto teorií na počátku 19. století přišel '''Thomas Young''', který si všiml, že různé kombinace modrého, zeleného a červeného světla umožnují vznik všech ostatních barev a jejich odstínů (model RGB tj. red-green-blue). Youngovu teorii následně rozpracoval a kvantifikoval '''[[Herman von Helmholtz]]'''. Trichromatická teorie předpokládá existenci tří druhů fotosenzitivních receptorů, přičemž každý z těchto druhů reaguje na jiné spektrum vlnových délek. Kombinací těchto tří druhů vjemů v podobě tří základních barev (červená, zelená a modrá) následně vznikají barvy ostatní.&lt;br /&gt;
*'''Heringova teorie protikladných procesů''' – počátkem 20. století přišel německý fyziolog '''Ewald Hering''' s oponentní teorií barevného vidění, jež bývá někdy také nazývána teorií protikladných procesů. Hering nesouhlasil s trichromatickou teorií a přichází s názorem, že existují tři dvojce vzájemně protikladně působících základních barev (chromatické barvy jsou červená - zelená, žlutá – modrá a achromatické barvy jsou černá - bílá). Tato teorie předpokládá existenci tří základních receptorů, jež odpovídají třem dvojcím protikladných barev. Světlo dopadající na sítnici vždy aktivuje pouze jednu z barev příslušné dvojce a barvu druhou naopak utlumí. Pokud tedy vnímáme např. červenou barvu, je vnímání zelené barvy inhibováno. To vysvětluje, proč nemůže existovat např. červenozelená či modrožlutá barva - protože v protikladném páru se může prosadit pouze jedna z těchto barev. Tato teorie vychází z poznatku, že těchto šest základních barev v sobě jako jediné neobsahují žádné stopy barvy jiné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tyto dvě teorie byly poměrně dlouhou dobu považovány za protikladné a důsledkem toho za neslučitelné. Teprve poznatek, že '''barevné vidění je procesem dvoustupňovým''' umožnil současné přijetí obou těchto teorií. Trichromatická teorie se uplatňuje v rámci prvního procesu na úrovni fotosenzitivních receptorů. Teorie protikladných procesu se pak uplatňuje v rámci druhého procesu na úrovni zrakových nervů a dalších optických center. PLH, Atki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Vnímání ostrosti===&lt;br /&gt;
Nutnou podmínkou zřetelného vidění je dostatek světla dopadajícího na oblast žluté skvrny. Ostré a jasné vidění pak zajištěno '''neustálými očními pohyby''', které umožňují, aby vizuální podněty dopadaly vždy na „svěží“ část sítnice. Díky těmto očním pohybům nedochází k přetěžování jednotlivých skupin receptorů a ostré a jasné vidění tak může být zachováno. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Adaptace zraku na světlo a tmu===&lt;br /&gt;
Touto adaptací rozumíme schopnost zraku přizpůsobit se měnícím se hladinám osvětlení. Při '''adaptaci na světlo''' tj. na zvýšení míry osvětlení dochází ke '''snížení citlivosti zrakových receptorů'''. Tento druh adaptace spočívá v tom, že dojde k relativně rychlé změně „tyčinkového vidění“ (způsob vidění, který je zprostředkován stimulací tyčinek) k „čípkovémi vidění“ (vidění jehož fyziologickým základem je aktivace čípků). Oproti tomu při '''adaptaci na tmu''' tj. snížení míry osvětlení dochází k '''zvýšení citlivosti zrakových receptorů'''. Fyziologickou podstatou tohoto děje je obdobný proces jako u adaptace na světlo, avšak opačný a znatelně pomalejší. Při adaptaci na tmu tedy dochází k ke změně „čípkového vidění“ na „vidění tyčinkové“. PLH, ATKI&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sluchové čití==&lt;br /&gt;
Zprostředkujícím orgánem sluchu jsou uši. Sluchovým '''podnětem je vlnění vzduchu''' tj. kmitání molekul vzduchu, ke kterému dochází při chvění se předmětů. Lidský sluch je schopen vnímat zvukové vlny v rozmezí 20 – 20.000 Hz. Rozdílné amplitudy těchto zvukových vln subjektivně vnímáme jako míru hlasitosti, přičemž čím větší amplituda, tím hlasitěji vnímaný zvuk. V oblasti vnitřního ucha se nachází '''Cortiho orgán''', co je vlastní sluchový receptor obsahující sluchové buňky. Více o struktuře a funkci zrakového, sluchového i dalších smyslových orgánu lze nalézt v článku: [[Soustava a funkce smyslových orgánů]].&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Symbolické čití???==&lt;br /&gt;
nepodařilo se mi nalézt, co to je&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Počitkové prahy==&lt;br /&gt;
Senzitivita lidských smyslů má své hranice a těmi jsou '''počitkové (podnětové) prahy'''. Rozlišujeme tři druhy počitkových prahů (o jejichž objev se zasloužila psychofyzika):&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Dolní počitkový práh (absolutní práh)===&lt;br /&gt;
Dolní počitkový práh je určen nejnižší možnou intenzitou podnětu, která vede ke vzniku příslušného smyslového počitku. Tento absolutní práh '''slouží k odhadu citlivosti''' určitého smyslu, tím že určuje minimální velikost podnětu, který je možno odlišit od nepřítomnosti tohoto podnětu. Tento práh lze operacionálně definovat úrovní intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací. Tato operacionální definice počítá s tím, že ne vždy je zachytitelný podnět registrován (významnou roli zde hraje řada vnitřních činitelů jako je míra aktivace organismu či stav receptorů). '''Příklady dolních podnětových prahů''' pro jednotlivé smysly jsou následující:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''zrak''': plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci ve vzdálenosti 48 km od pozorovatele;&lt;br /&gt;
*'''sluch''': tikot hodinek vzdálených 6 m od pozorovatele ve velmi tichém prostředí;&lt;br /&gt;
*'''chuť''': jeden gram kuchyňské soli rozpuštěný v 500 litrech vody /jedna lžička cukru rozpuštěná v 7,5 litrech vody;&lt;br /&gt;
*'''čich''': jedna kapka parfému rozptýlená do prostoru šesti místností&lt;br /&gt;
*'''hmat''': pád včelího křídla na tvář z výšky 1 cm. (PREZ) plh, plh, ath&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Horní počitkový práh===&lt;br /&gt;
Horní počitkový práh je určen nejvyšší možnou intenzitou podnětu na kterou příslušný analyzátor dokáže reagovat ještě specificky, tj. vznikem počitku příslušné intenzity či kvality. Podněty vyšší intenzity buď žádnou odezvu nevyvolávají nebo již působí pouze bolest.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Rozdílový práh===&lt;br /&gt;
Rozdílový práh je určen nejmenším rozdílem mezi dvěma podněty různé intenzity, který dokážeme prostřednictvím počitků odlišit, tj. nakolik se musí dva podněty minimálně lišit v intenzitě, abychom je byli schopni od sebe rozlišit. V rámci experimentálního studia rozdílových prahů byla probandům prezentována dvojce podnětů. Intenzitu těchto podnětů měli probandi za úkol vzájemně porovnat. Prvně prezentovaný podnět z této dvojce byl označen jako '''standardní''', následně prezentovaný podnět jako '''srovnávací'''. Probandi měli za úkol určit, zda a jakým způsobem (menší či větší) se liší podnět srovnávací oproti podnětu standardnímu. Rozdílový práh lze definovat operacionálně jako míru změny podnětu, kterou jedinec dokáže zaregistrovat v 50% prezentací. Matematické vyjádření rozdílového prahu poskytuje '''Weber-Fechnerův zákon''' (viz podotázka [[Psychofyzické zákonitosti]]).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychofyzické metody==&lt;br /&gt;
'''[[Psychofyzika]]''' ve svých experimentech využívá řadu přesně definovaných a popsaných metod tzv. '''psychofyzických metod'''. První tři metody (metoda přizpůsobení, metoda konstantního podnětu a metoda limitů) byly popsány Fechnerem, který je využíval k určování počitkových prahů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Metoda přizpůsobení''' – metoda přizpůsobení (Fechnerem také označovaná metodou průměrné chyby) představuje nejjednodušší způsob určení prahového podnětu. Metoda spočívá v tom, že proband si sám upravuje intenzitu podnětu a na základě toho určuje příslušné počitkové prahy.&lt;br /&gt;
*'''Metoda konstantního podnětu''' – při použití této metody jsou probandovi prezentovány podněty pohybující se kolem prahové hodnoty intenzity. Úkolem probanda je určit, zda podnět zachytil (absolutní práh) či zda zachytil změnu intenzity (rozdílový práh).&lt;br /&gt;
*'''Metoda limitů''' – metoda limitů označována též jako metoda minimálních změn spočívá v postupné prezentaci řady podnětů od krajních hodnot (vysoko nad prahem /hluboko pod prahem) až k hodnotám na prahu uvědomění. Mezi jednotlivými podněty jdoucími za sebou dochází vždy pouze k minimálně změně intenzity. Metoda tedy umožňuje zjišťování vzestupných i sestupných prahových limitů.&lt;br /&gt;
*'''Metoda ano-ne''' – tato metoda spočívá v tom, že jsou probandovi v daném časovém rozmezí prezentovány (signální zkoušky) nebo neprezentovány (prázdné zkoušky) určité podněty a jeho úkolem je určit, zda v tomto časovém rozmezí podnět zaregistroval či nikoliv. Na základě toho se zjišťuje pravděpodobnost zaregistrování předmětu v signálních zkouškách a pravděpodobnost falešné registrace v prázdných zkouškách.&lt;br /&gt;
*'''Metoda posuzování''' – v rámci této metody proband posuzuje na škále pravděpodobnost prezentace podnětu v proběhlé zkoušce.&lt;br /&gt;
*'''Metoda nucené volby''' – proband se v rámci této metody pokouší o registraci podnětu v několika intervalech. Jeho úkolem je určit v kterém z těchto několika možných intervalů byl podnět prezentován.&lt;br /&gt;
*'''Metoda přímého odhadu''' – tato metoda byla experimentálně využívaná '''Stanley S. Stevensem'''. Probandovi byl nejprve prezentován standardní podnět, podle kterého měl za úkol následně posuzovat další podněty. Standardnímu podnětu byla arbitrárně přiřazena numerická hodnota. Pokud byl následující podnět intenzivnější připsal mu proband větší číslo než standardnímu podnětu. Pokud byl naopak následující podnět méně intenzivní, připsal mu číslo nižší. U některých druhů podnětů je odhad poměrně přesný, zatímco u jiných druhů dochází ke značnému podceňování či přeceňování změněné intenzity. Např. u elektrických šoků se odhad od skutečnosti velmi liší. I malé zvýšení intenzity šoku bylo probandy pociťováno několikanásobně silněji. Bardin, plh děj.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předmětu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, čivost, čití, počitek, počitkové prahy, psychofyzické metody&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62122</id>
		<title>Čivost, počitkové prahy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62122"/>
		<updated>2020-10-12T10:08:51Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: /* Sluchové čití */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Čivost''' spočívá ve schopnosti registrovat jednoduché podněty a rozlišovat jejich intenzitu. Tato schopnost je důležitou složkou adaptivní činnosti organismu a díky ní můžeme neustále zjišťovat stav vnějšího i vnitřního prostředí. PREZ, NAKO, &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čití''' (neboli '''senzorické procesy''') je proces získávání jednoduchých informací z prostředí (vnitřního i vnějšího) včetně transformování těchto informací do podoby nervových impulzů. Tento proces se odehrává ve smyslových orgánech a patří mezi kognitivní procesy. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Počitek''' je výsledkem procesu čití a představuje mentální odezvu na jednotlivé vlastnosti jevů či předmětů, které bezprostředně působí na naše receptory (např. zelená barva jablka). Počitek má 3 základní vlastnosti: '''kvalitu''' (výška tónu), '''intenzitu''' (hlasitost) a '''délku trvání'''. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Rozdíl mezi čitím a [[Vnímání|vnímáním]]''' můžeme chápat jako rozdíl v úrovni poznávacích procesů. Zároveň hranice mezi těmito dvěma procesy ve skutečnosti není příliš jasná. PLH&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|+&lt;br /&gt;
!čití&lt;br /&gt;
!vnímání&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Registrace jednoduchých podnětů z vnitřního i vnějšího prostředí a jejich transformace do podoby nervových impulsů&lt;br /&gt;
|Organizace a interpretace počitků (senzorických informací), což nám umožňuje pochopit jejich význam&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Probíhá ve smyslových orgánech&lt;br /&gt;
|Probíhá na úrovni mozkových center&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Primární kognice (patří mezi nižší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|Sekundární kognice (patří mezi vyšší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čivost''' umožňují '''[[smyslové orgány]]''' neboli '''analyzátory''' specializované na recepci různých druhů podnětů (různé formy fyzikálních chemických či biochemických podnětů). '''Smyslové orgány se skládají z následujících částí'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Receptory''' – receptory jsou buňky specializované na příjem určitého typu podnětu. V těchto buňkách dochází k '''transdukci''' neboli přeměně těchto podnětů do podoby nervových signálů. Základní vlastností receptorů je '''citlivost''' (senzitivita), která je zvýšená vůči novým změnám v prostředí. Naopak vůči déletrvajícím neměnným podnětům se citlivost snižuje. Tento evolučně výhodný jev spočívající v postupném snižování citlivosti vůči déletrvajícím podnětům nazýváme '''senzorickou adaptací'''. Receptory můžeme dělit na: exteroreceptory a interoreceptory. '''Exteroreceptory''' přinášejí informace z '''vnějšího prostředí'''. Patří sem zrak, sluch, čich, chuť a kožní smysly (díky kožním smyslům vnímáme dotek, tlak, teplo a bolest). '''Interoreceptory''' přinášejí informace z '''vnitřního prostředí'''. Můžeme je dále dělit na '''prorioreceptory''', které zaznamenávají pohyb, polohu a rovnováhu těla a '''visceroreceptory''', které zaznamenávají vnitřní orgánové změny a další tělesné procesy.&lt;br /&gt;
*'''Dostředivé (aferentní) nervy''' – slouží k '''transportů nervových signálů''' z receptorů do senzorických oblastí v mozku.&lt;br /&gt;
*'''Příslušné senzorické oblasti v mozku'''  – nervové vzruchy ze všech smyslových receptorů (s výjimkou čichových, které směřují nejprve do čichového bulbu) putují do thalamu. V thalamu jsou přesměrovávány do příslušných senzorických oblastí mozkové kůry a tam dochází k jejich dalšímu zpracování do podoby vjemů.PLH, NAKO&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Zrakové čití==&lt;br /&gt;
Funkcí zraku je vidění a zprostředkujícím orgánem jsou oči. Zrak je společně se sluchem považován za nejdůležitější lidský smysl. Z tohoto důvodu se bude tento článek věnovat právě těmto dvěma smyslovým modalitám. Zrakovým '''podnětem je elektromagnetické vlnění''' (světelné vlny v rozsahu 380 až 760 nanometrů a jejich částice – fotony), na které reaguje '''sítnice''' a za pomoci '''tyčinek a čípků''' je převádí do podoby nervových vzruchů. Tyto nervové signály pak putují optickými nervy do '''primární zrakové oblasti''' nervové kůry, která se nachází v zadní části týlního laloku. Optické nervové dráhy sloužící k přenosu nervového signálu jsou překříženy, k čemuž dochází v oblasti před hypofýzou nazývající se '''chiasma opticum'''. To vede k tomu, že pravé části zorného pole oka vedou do mozkových center v pravé hemisféře a naopak. Na zpracování a dotváření vizuálních podnětů se v mozku dále podílí rozsáhlé '''asociační korové oblasti'''. PLH, Nako, Atki &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Barevné vidění===&lt;br /&gt;
Náš zrakový systém transformuje odlišnou vlnovou délku světla do podoby subjektivního zážitku odlišných barev. Přičemž výška této vlnové délky (amplituda) je přímo úměrná k jasnosti námi vnímané barvy. Sytost vnímaných barev pak souvisí s „čistotou“ světelných vln tzn. čím menší rozptyl vlnových délek se v záření nachází, tím sytěji danou barvu vnímáme. PLH ATki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V psychologii nalezneme dvě '''významné teorie barevného vidění:'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Young-Helmholtzova trichromatická teorie''' – s touto teorií na počátku 19. století přišel '''Thomas Young''', který si všiml, že různé kombinace modrého, zeleného a červeného světla umožnují vznik všech ostatních barev a jejich odstínů (model RGB tj. red-green-blue). Youngovu teorii následně rozpracoval a kvantifikoval '''[[Herman von Helmholtz]]'''. Trichromatická teorie předpokládá existenci tří druhů fotosenzitivních receptorů, přičemž každý z těchto druhů reaguje na jiné spektrum vlnových délek. Kombinací těchto tří druhů vjemů v podobě tří základních barev (červená, zelená a modrá) následně vznikají barvy ostatní.&lt;br /&gt;
*'''Heringova teorie protikladných procesů''' – počátkem 20. století přišel německý fyziolog '''Ewald Hering''' s oponentní teorií barevného vidění, jež bývá někdy také nazývána teorií protikladných procesů. Hering nesouhlasil s trichromatickou teorií a přichází s názorem, že existují tři dvojce vzájemně protikladně působících základních barev (chromatické barvy jsou červená - zelená, žlutá – modrá a achromatické barvy jsou černá - bílá). Tato teorie předpokládá existenci tří základních receptorů, jež odpovídají třem dvojcím protikladných barev. Světlo dopadající na sítnici vždy aktivuje pouze jednu z barev příslušné dvojce a barvu druhou naopak utlumí. Pokud tedy vnímáme např. červenou barvu, je vnímání zelené barvy inhibováno. To vysvětluje, proč nemůže existovat např. červenozelená či modrožlutá barva - protože v protikladném páru se může prosadit pouze jedna z těchto barev. Tato teorie vychází z poznatku, že těchto šest základních barev v sobě jako jediné neobsahují žádné stopy barvy jiné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tyto dvě teorie byly poměrně dlouhou dobu považovány za protikladné a důsledkem toho za neslučitelné. Teprve poznatek, že '''barevné vidění je procesem dvoustupňovým''' umožnil současné přijetí obou těchto teorií. Trichromatická teorie se uplatňuje v rámci prvního procesu na úrovni fotosenzitivních receptorů. Teorie protikladných procesu se pak uplatňuje v rámci druhého procesu na úrovni zrakových nervů a dalších optických center. PLH, Atki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Vnímání ostrosti===&lt;br /&gt;
Nutnou podmínkou zřetelného vidění je dostatek světla dopadajícího na oblast žluté skvrny. Ostré a jasné vidění pak zajištěno '''neustálými očními pohyby''', které umožňují, aby vizuální podněty dopadaly vždy na „svěží“ část sítnice. Díky těmto očním pohybům nedochází k přetěžování jednotlivých skupin receptorů a ostré a jasné vidění tak může být zachováno. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Adaptace zraku na světlo a tmu===&lt;br /&gt;
Touto adaptací rozumíme schopnost zraku přizpůsobit se měnícím se hladinám osvětlení. Při '''adaptaci na světlo''' tj. na zvýšení míry osvětlení dochází ke '''snížení citlivosti zrakových receptorů'''. Tento druh adaptace spočívá v tom, že dojde k relativně rychlé změně „tyčinkového vidění“ (způsob vidění, který je zprostředkován stimulací tyčinek) k „čípkovémi vidění“ (vidění jehož fyziologickým základem je aktivace čípků). Oproti tomu při '''adaptaci na tmu''' tj. snížení míry osvětlení dochází k '''zvýšení citlivosti zrakových receptorů'''. Fyziologickou podstatou tohoto děje je obdobný proces jako u adaptace na světlo, avšak opačný a znatelně pomalejší. Při adaptaci na tmu tedy dochází k ke změně „čípkového vidění“ na „vidění tyčinkové“. PLH, ATKI&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sluchové čití==&lt;br /&gt;
Zprostředkujícím orgánem sluchu jsou uši. Sluchovým '''podnětem je vlnění vzduchu''' tj. kmitání molekul vzduchu, ke kterému dochází při chvění se předmětů. Lidský sluch je schopen vnímat zvukové vlny v rozmezí 20 – 20.000 Hz. Rozdílné amplitudy těchto zvukových vln subjektivně vnímáme jako míru hlasitosti, přičemž čím větší amplituda, tím hlasitěji vnímaný zvuk. V oblasti vnitřního ucha se nachází '''Cortiho orgán''', co je vlastní sluchový receptor obsahující sluchové buňky. Více o struktuře a funkci zrakového, sluchového i dalších smyslových orgánu lze nalézt v článku: [[Soustava a funkce smyslových orgánů]].&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Symbolické čití???==&lt;br /&gt;
nepodařilo se mi nalézt, co to je&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Počitkové prahy==&lt;br /&gt;
Senzitivita lidských smyslů má své hranice a těmi jsou '''počitkové (podnětové) prahy'''. Rozlišujeme tři druhy počitkových prahů (o jejichž objev se zasloužila psychofyzika):&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Dolní počitkový práh (absolutní práh)===&lt;br /&gt;
Dolní počitkový práh je určen nejnižší možnou intenzitou podnětu, která vede ke vzniku příslušného smyslového počitku. Tento absolutní práh '''slouží k odhadu citlivosti''' určitého smyslu, tím že určuje minimální velikost podnětu, který je možno odlišit od nepřítomnosti tohoto podnětu. Tento práh lze operacionálně definovat úrovní intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací. Tato operacionální definice počítá s tím, že ne vždy je zachytitelný podnět registrován (významnou roli zde hraje řada vnitřních činitelů jako je míra aktivace organismu či stav receptorů). '''Příklady dolních podnětových prahů''' pro jednotlivé smysly jsou následující:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''zrak''': plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci ve vzdálenosti 48 km od pozorovatele;&lt;br /&gt;
*'''sluch''': tikot hodinek vzdálených 6 m od pozorovatele ve velmi tichém prostředí;&lt;br /&gt;
*'''chuť''': jeden gram kuchyňské soli rozpuštěný v 500 litrech vody /jedna lžička cukru rozpuštěná v 7,5 litrech vody;&lt;br /&gt;
*'''čich''': jedna kapka parfému rozptýlená do prostoru šesti místností&lt;br /&gt;
*'''hmat''': pád včelího křídla na tvář z výšky 1 cm. (PREZ) plh, plh, ath&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Horní počitkový práh===&lt;br /&gt;
Horní počitkový práh je určen nejvyšší možnou intenzitou podnětu na kterou příslušný analyzátor dokáže reagovat ještě specificky, tj. vznikem počitku příslušné intenzity či kvality. Podněty vyšší intenzity buď žádnou odezvu nevyvolávají nebo již působí pouze bolest.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Rozdílový práh===&lt;br /&gt;
Rozdílový práh je určen nejmenším rozdílem mezi dvěma podněty různé intenzity, který dokážeme prostřednictvím počitků odlišit, tj. nakolik se musí dva podněty minimálně lišit v intenzitě, abychom je byli schopni od sebe rozlišit. V rámci experimentálního studia rozdílových prahů byla probandům prezentována dvojce podnětů. Intenzitu těchto podnětů měli probandi za úkol vzájemně porovnat. Prvně prezentovaný podnět z této dvojce byl označen jako '''standardní''', následně prezentovaný podnět jako '''srovnávací'''. Probandi měli za úkol určit, zda a jakým způsobem (menší či větší) se liší podnět srovnávací oproti podnětu standardnímu. Rozdílový práh lze definovat operacionálně jako míru změny podnětu, kterou jedinec dokáže zaregistrovat v 50% prezentací. Matematické vyjádření rozdílového prahu poskytuje '''Weber-Fechnerův zákon''' (viz podotázka [[Psychofyzické zákonitosti]]).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychofyzické metody==&lt;br /&gt;
'''[[Psychofyzika]]''' ve svých experimentech využívá řadu přesně definovaných a popsaných metod tzv. '''psychofyzických metod'''. První tři metody (metoda přizpůsobení, metoda konstantního podnětu a metoda limitů) byly popsány Fechnerem, který je využíval k určování počitkových prahů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Metoda přizpůsobení''' – metoda přizpůsobení (Fechnerem také označovaná metodou průměrné chyby) představuje nejjednodušší způsob určení prahového podnětu. Metoda spočívá v tom, že proband si sám upravuje intenzitu podnětu a na základě toho určuje příslušné počitkové prahy.&lt;br /&gt;
*'''Metoda konstantního podnětu''' – při použití této metody jsou probandovi prezentovány podněty pohybující se kolem prahové hodnoty intenzity. Úkolem probanda je určit, zda podnět zachytil (absolutní práh) či zda zachytil změnu intenzity (rozdílový práh).&lt;br /&gt;
*'''Metoda limitů''' – metoda limitů označována též jako metoda minimálních změn spočívá v postupné prezentaci řady podnětů od krajních hodnot (vysoko nad prahem /hluboko pod prahem) až k hodnotám na prahu uvědomění. Mezi jednotlivými podněty jdoucími za sebou dochází vždy pouze k minimálně změně intenzity. Metoda tedy umožňuje zjišťování vzestupných i sestupných prahových limitů.&lt;br /&gt;
*'''Metoda ano-ne''' – tato metoda spočívá v tom, že jsou probandovi v daném časovém rozmezí prezentovány (signální zkoušky) nebo neprezentovány (prázdné zkoušky) určité podněty a jeho úkolem je určit, zda v tomto časovém rozmezí podnět zaregistroval či nikoliv. Na základě toho se zjišťuje pravděpodobnost zaregistrování předmětu v signálních zkouškách a pravděpodobnost falešné registrace v prázdných zkouškách.&lt;br /&gt;
*'''Metoda posuzování''' – v rámci této metody proband posuzuje na škále pravděpodobnost prezentace podnětu v proběhlé zkoušce.&lt;br /&gt;
*'''Metoda nucené volby''' – proband se v rámci této metody pokouší o registraci podnětu v několika intervalech. Jeho úkolem je určit v kterém z těchto několika možných intervalů byl podnět prezentován.&lt;br /&gt;
*'''Metoda přímého odhadu''' – tato metoda byla experimentálně využívaná '''S. S. Stevensem'''. Probandovi byl nejprve prezentován standardní podnět, podle kterého následně posuzoval další podněty. Pokud byl následující podnět intenzivnější připsal mu proband větší číslo než standardnímu podnětu. Pokud byl naopak následující podnět méně intenzivní, připsal mu číslo nižší. U některých druhů podnětů je odhad poměrně přesný, zatímco u jiných druhů dochází ke značnému podceňování či přeceňování změněné intenzity. Např. u elektrických šoků se odhad od skutečnosti velmi liší. I malé zvýšení intenzity šoku bylo probandy pociťováno několikanásobně silněji. Bardin, plh děj.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předmětu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, čivost, čití, počitek, počitkové prahy, psychofyzické metody&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62121</id>
		<title>Čivost, počitkové prahy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62121"/>
		<updated>2020-10-12T10:08:05Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: /* Barevné vidění */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Čivost''' spočívá ve schopnosti registrovat jednoduché podněty a rozlišovat jejich intenzitu. Tato schopnost je důležitou složkou adaptivní činnosti organismu a díky ní můžeme neustále zjišťovat stav vnějšího i vnitřního prostředí. PREZ, NAKO, &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čití''' (neboli '''senzorické procesy''') je proces získávání jednoduchých informací z prostředí (vnitřního i vnějšího) včetně transformování těchto informací do podoby nervových impulzů. Tento proces se odehrává ve smyslových orgánech a patří mezi kognitivní procesy. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Počitek''' je výsledkem procesu čití a představuje mentální odezvu na jednotlivé vlastnosti jevů či předmětů, které bezprostředně působí na naše receptory (např. zelená barva jablka). Počitek má 3 základní vlastnosti: '''kvalitu''' (výška tónu), '''intenzitu''' (hlasitost) a '''délku trvání'''. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Rozdíl mezi čitím a [[Vnímání|vnímáním]]''' můžeme chápat jako rozdíl v úrovni poznávacích procesů. Zároveň hranice mezi těmito dvěma procesy ve skutečnosti není příliš jasná. PLH&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|+&lt;br /&gt;
!čití&lt;br /&gt;
!vnímání&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Registrace jednoduchých podnětů z vnitřního i vnějšího prostředí a jejich transformace do podoby nervových impulsů&lt;br /&gt;
|Organizace a interpretace počitků (senzorických informací), což nám umožňuje pochopit jejich význam&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Probíhá ve smyslových orgánech&lt;br /&gt;
|Probíhá na úrovni mozkových center&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Primární kognice (patří mezi nižší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|Sekundární kognice (patří mezi vyšší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čivost''' umožňují '''[[smyslové orgány]]''' neboli '''analyzátory''' specializované na recepci různých druhů podnětů (různé formy fyzikálních chemických či biochemických podnětů). '''Smyslové orgány se skládají z následujících částí'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Receptory''' – receptory jsou buňky specializované na příjem určitého typu podnětu. V těchto buňkách dochází k '''transdukci''' neboli přeměně těchto podnětů do podoby nervových signálů. Základní vlastností receptorů je '''citlivost''' (senzitivita), která je zvýšená vůči novým změnám v prostředí. Naopak vůči déletrvajícím neměnným podnětům se citlivost snižuje. Tento evolučně výhodný jev spočívající v postupném snižování citlivosti vůči déletrvajícím podnětům nazýváme '''senzorickou adaptací'''. Receptory můžeme dělit na: exteroreceptory a interoreceptory. '''Exteroreceptory''' přinášejí informace z '''vnějšího prostředí'''. Patří sem zrak, sluch, čich, chuť a kožní smysly (díky kožním smyslům vnímáme dotek, tlak, teplo a bolest). '''Interoreceptory''' přinášejí informace z '''vnitřního prostředí'''. Můžeme je dále dělit na '''prorioreceptory''', které zaznamenávají pohyb, polohu a rovnováhu těla a '''visceroreceptory''', které zaznamenávají vnitřní orgánové změny a další tělesné procesy.&lt;br /&gt;
*'''Dostředivé (aferentní) nervy''' – slouží k '''transportů nervových signálů''' z receptorů do senzorických oblastí v mozku.&lt;br /&gt;
*'''Příslušné senzorické oblasti v mozku'''  – nervové vzruchy ze všech smyslových receptorů (s výjimkou čichových, které směřují nejprve do čichového bulbu) putují do thalamu. V thalamu jsou přesměrovávány do příslušných senzorických oblastí mozkové kůry a tam dochází k jejich dalšímu zpracování do podoby vjemů.PLH, NAKO&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Zrakové čití==&lt;br /&gt;
Funkcí zraku je vidění a zprostředkujícím orgánem jsou oči. Zrak je společně se sluchem považován za nejdůležitější lidský smysl. Z tohoto důvodu se bude tento článek věnovat právě těmto dvěma smyslovým modalitám. Zrakovým '''podnětem je elektromagnetické vlnění''' (světelné vlny v rozsahu 380 až 760 nanometrů a jejich částice – fotony), na které reaguje '''sítnice''' a za pomoci '''tyčinek a čípků''' je převádí do podoby nervových vzruchů. Tyto nervové signály pak putují optickými nervy do '''primární zrakové oblasti''' nervové kůry, která se nachází v zadní části týlního laloku. Optické nervové dráhy sloužící k přenosu nervového signálu jsou překříženy, k čemuž dochází v oblasti před hypofýzou nazývající se '''chiasma opticum'''. To vede k tomu, že pravé části zorného pole oka vedou do mozkových center v pravé hemisféře a naopak. Na zpracování a dotváření vizuálních podnětů se v mozku dále podílí rozsáhlé '''asociační korové oblasti'''. PLH, Nako, Atki &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Barevné vidění===&lt;br /&gt;
Náš zrakový systém transformuje odlišnou vlnovou délku světla do podoby subjektivního zážitku odlišných barev. Přičemž výška této vlnové délky (amplituda) je přímo úměrná k jasnosti námi vnímané barvy. Sytost vnímaných barev pak souvisí s „čistotou“ světelných vln tzn. čím menší rozptyl vlnových délek se v záření nachází, tím sytěji danou barvu vnímáme. PLH ATki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V psychologii nalezneme dvě '''významné teorie barevného vidění:'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Young-Helmholtzova trichromatická teorie''' – s touto teorií na počátku 19. století přišel '''Thomas Young''', který si všiml, že různé kombinace modrého, zeleného a červeného světla umožnují vznik všech ostatních barev a jejich odstínů (model RGB tj. red-green-blue). Youngovu teorii následně rozpracoval a kvantifikoval '''[[Herman von Helmholtz]]'''. Trichromatická teorie předpokládá existenci tří druhů fotosenzitivních receptorů, přičemž každý z těchto druhů reaguje na jiné spektrum vlnových délek. Kombinací těchto tří druhů vjemů v podobě tří základních barev (červená, zelená a modrá) následně vznikají barvy ostatní.&lt;br /&gt;
*'''Heringova teorie protikladných procesů''' – počátkem 20. století přišel německý fyziolog '''Ewald Hering''' s oponentní teorií barevného vidění, jež bývá někdy také nazývána teorií protikladných procesů. Hering nesouhlasil s trichromatickou teorií a přichází s názorem, že existují tři dvojce vzájemně protikladně působících základních barev (chromatické barvy jsou červená - zelená, žlutá – modrá a achromatické barvy jsou černá - bílá). Tato teorie předpokládá existenci tří základních receptorů, jež odpovídají třem dvojcím protikladných barev. Světlo dopadající na sítnici vždy aktivuje pouze jednu z barev příslušné dvojce a barvu druhou naopak utlumí. Pokud tedy vnímáme např. červenou barvu, je vnímání zelené barvy inhibováno. To vysvětluje, proč nemůže existovat např. červenozelená či modrožlutá barva - protože v protikladném páru se může prosadit pouze jedna z těchto barev. Tato teorie vychází z poznatku, že těchto šest základních barev v sobě jako jediné neobsahují žádné stopy barvy jiné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tyto dvě teorie byly poměrně dlouhou dobu považovány za protikladné a důsledkem toho za neslučitelné. Teprve poznatek, že '''barevné vidění je procesem dvoustupňovým''' umožnil současné přijetí obou těchto teorií. Trichromatická teorie se uplatňuje v rámci prvního procesu na úrovni fotosenzitivních receptorů. Teorie protikladných procesu se pak uplatňuje v rámci druhého procesu na úrovni zrakových nervů a dalších optických center. PLH, Atki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Vnímání ostrosti===&lt;br /&gt;
Nutnou podmínkou zřetelného vidění je dostatek světla dopadajícího na oblast žluté skvrny. Ostré a jasné vidění pak zajištěno '''neustálými očními pohyby''', které umožňují, aby vizuální podněty dopadaly vždy na „svěží“ část sítnice. Díky těmto očním pohybům nedochází k přetěžování jednotlivých skupin receptorů a ostré a jasné vidění tak může být zachováno. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Adaptace zraku na světlo a tmu===&lt;br /&gt;
Touto adaptací rozumíme schopnost zraku přizpůsobit se měnícím se hladinám osvětlení. Při '''adaptaci na světlo''' tj. na zvýšení míry osvětlení dochází ke '''snížení citlivosti zrakových receptorů'''. Tento druh adaptace spočívá v tom, že dojde k relativně rychlé změně „tyčinkového vidění“ (způsob vidění, který je zprostředkován stimulací tyčinek) k „čípkovémi vidění“ (vidění jehož fyziologickým základem je aktivace čípků). Oproti tomu při '''adaptaci na tmu''' tj. snížení míry osvětlení dochází k '''zvýšení citlivosti zrakových receptorů'''. Fyziologickou podstatou tohoto děje je obdobný proces jako u adaptace na světlo, avšak opačný a znatelně pomalejší. Při adaptaci na tmu tedy dochází k ke změně „čípkového vidění“ na „vidění tyčinkové“. PLH, ATKI&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sluchové čití==&lt;br /&gt;
Zprostředkujícím orgánem sluchu jsou uši. Sluchovým '''podnětem je vlnění vzduchu''' tj. kmitání molekul vzduchu, ke kterému dochází při chvění se předmětů. Lidský sluch je schopen vnímat zvukové vlny v rozmezí 20 – 20.000 Hz. Rozdílné amplitudy těchto zvukových vln subjektivně vnímáme jako míru hlasitosti, přičemž čím větší amplituda, tím hlasitěji vnímaný zvuk. V oblasti vnitřního ucha se nachází '''Cortiho orgán''', co je vlastní sluchový receptor obsahující sluchové buňky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Více o struktuře a funkci zrakového, sluchového i dalších smyslových orgánu lze nalézt v článku: [[Soustava a funkce smyslových orgánů]].&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Symbolické čití???==&lt;br /&gt;
nepodařilo se mi nalézt, co to je&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Počitkové prahy==&lt;br /&gt;
Senzitivita lidských smyslů má své hranice a těmi jsou '''počitkové (podnětové) prahy'''. Rozlišujeme tři druhy počitkových prahů (o jejichž objev se zasloužila psychofyzika):&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Dolní počitkový práh (absolutní práh)===&lt;br /&gt;
Dolní počitkový práh je určen nejnižší možnou intenzitou podnětu, která vede ke vzniku příslušného smyslového počitku. Tento absolutní práh '''slouží k odhadu citlivosti''' určitého smyslu, tím že určuje minimální velikost podnětu, který je možno odlišit od nepřítomnosti tohoto podnětu. Tento práh lze operacionálně definovat úrovní intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací. Tato operacionální definice počítá s tím, že ne vždy je zachytitelný podnět registrován (významnou roli zde hraje řada vnitřních činitelů jako je míra aktivace organismu či stav receptorů). '''Příklady dolních podnětových prahů''' pro jednotlivé smysly jsou následující:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''zrak''': plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci ve vzdálenosti 48 km od pozorovatele;&lt;br /&gt;
* '''sluch''': tikot hodinek vzdálených 6 m od pozorovatele ve velmi tichém prostředí;&lt;br /&gt;
* '''chuť''': jeden gram kuchyňské soli rozpuštěný v 500 litrech vody /jedna lžička cukru rozpuštěná v 7,5 litrech vody;&lt;br /&gt;
* '''čich''': jedna kapka parfému rozptýlená do prostoru šesti místností&lt;br /&gt;
* '''hmat''': pád včelího křídla na tvář z výšky 1 cm. (PREZ) plh, plh, ath&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Horní počitkový práh===&lt;br /&gt;
Horní počitkový práh je určen nejvyšší možnou intenzitou podnětu na kterou příslušný analyzátor dokáže reagovat ještě specificky, tj. vznikem počitku příslušné intenzity či kvality. Podněty vyšší intenzity buď žádnou odezvu nevyvolávají nebo již působí pouze bolest.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Rozdílový práh===&lt;br /&gt;
Rozdílový práh je určen nejmenším rozdílem mezi dvěma podněty různé intenzity, který dokážeme prostřednictvím počitků odlišit, tj. nakolik se musí dva podněty minimálně lišit v intenzitě, abychom je byli schopni od sebe rozlišit. V rámci experimentálního studia rozdílových prahů byla probandům prezentována dvojce podnětů. Intenzitu těchto podnětů měli probandi za úkol vzájemně porovnat. Prvně prezentovaný podnět z této dvojce byl označen jako '''standardní''', následně prezentovaný podnět jako '''srovnávací'''. Probandi měli za úkol určit, zda a jakým způsobem (menší či větší) se liší podnět srovnávací oproti podnětu standardnímu. Rozdílový práh lze definovat operacionálně jako míru změny podnětu, kterou jedinec dokáže zaregistrovat v 50% prezentací. Matematické vyjádření rozdílového prahu poskytuje '''Weber-Fechnerův zákon''' (viz podotázka [[Psychofyzické zákonitosti]]).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychofyzické metody==&lt;br /&gt;
'''[[Psychofyzika]]''' ve svých experimentech využívá řadu přesně definovaných a popsaných metod tzv. '''psychofyzických metod'''. První tři metody (metoda přizpůsobení, metoda konstantního podnětu a metoda limitů) byly popsány Fechnerem, který je využíval k určování počitkových prahů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Metoda přizpůsobení''' – metoda přizpůsobení (Fechnerem také označovaná metodou průměrné chyby) představuje nejjednodušší způsob určení prahového podnětu. Metoda spočívá v tom, že proband si sám upravuje intenzitu podnětu a na základě toho určuje příslušné počitkové prahy.&lt;br /&gt;
*'''Metoda konstantního podnětu''' – při použití této metody jsou probandovi prezentovány podněty pohybující se kolem prahové hodnoty intenzity. Úkolem probanda je určit, zda podnět zachytil (absolutní práh) či zda zachytil změnu intenzity (rozdílový práh).&lt;br /&gt;
*'''Metoda limitů''' – metoda limitů označována též jako metoda minimálních změn spočívá v postupné prezentaci řady podnětů od krajních hodnot (vysoko nad prahem /hluboko pod prahem) až k hodnotám na prahu uvědomění. Mezi jednotlivými podněty jdoucími za sebou dochází vždy pouze k minimálně změně intenzity. Metoda tedy umožňuje zjišťování vzestupných i sestupných prahových limitů.&lt;br /&gt;
*'''Metoda ano-ne''' – tato metoda spočívá v tom, že jsou probandovi v daném časovém rozmezí prezentovány (signální zkoušky) nebo neprezentovány (prázdné zkoušky) určité podněty a jeho úkolem je určit, zda v tomto časovém rozmezí podnět zaregistroval či nikoliv. Na základě toho se zjišťuje pravděpodobnost zaregistrování předmětu v signálních zkouškách a pravděpodobnost falešné registrace v prázdných zkouškách.&lt;br /&gt;
*'''Metoda posuzování''' – v rámci této metody proband posuzuje na škále pravděpodobnost prezentace podnětu v proběhlé zkoušce.&lt;br /&gt;
*'''Metoda nucené volby''' – proband se v rámci této metody pokouší o registraci podnětu v několika intervalech. Jeho úkolem je určit v kterém z těchto několika možných intervalů byl podnět prezentován.&lt;br /&gt;
*'''Metoda přímého odhadu''' – tato metoda byla experimentálně využívaná '''S. S. Stevensem'''. Probandovi byl nejprve prezentován standardní podnět, podle kterého následně posuzoval další podněty. Pokud byl následující podnět intenzivnější připsal mu proband větší číslo než standardnímu podnětu. Pokud byl naopak následující podnět méně intenzivní, připsal mu číslo nižší. U některých druhů podnětů je odhad poměrně přesný, zatímco u jiných druhů dochází ke značnému podceňování či přeceňování změněné intenzity. Např. u elektrických šoků se odhad od skutečnosti velmi liší. I malé zvýšení intenzity šoku bylo probandy pociťováno několikanásobně silněji. Bardin, plh děj.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předmětu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, čivost, čití, počitek, počitkové prahy, psychofyzické metody&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62120</id>
		<title>Čivost, počitkové prahy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62120"/>
		<updated>2020-10-12T09:49:20Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Čivost''' spočívá ve schopnosti registrovat jednoduché podněty a rozlišovat jejich intenzitu. Tato schopnost je důležitou složkou adaptivní činnosti organismu a díky ní můžeme neustále zjišťovat stav vnějšího i vnitřního prostředí. PREZ, NAKO, &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čití''' (neboli '''senzorické procesy''') je proces získávání jednoduchých informací z prostředí (vnitřního i vnějšího) včetně transformování těchto informací do podoby nervových impulzů. Tento proces se odehrává ve smyslových orgánech a patří mezi kognitivní procesy. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Počitek''' je výsledkem procesu čití a představuje mentální odezvu na jednotlivé vlastnosti jevů či předmětů, které bezprostředně působí na naše receptory (např. zelená barva jablka). Počitek má 3 základní vlastnosti: '''kvalitu''' (výška tónu), '''intenzitu''' (hlasitost) a '''délku trvání'''. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Rozdíl mezi čitím a [[Vnímání|vnímáním]]''' můžeme chápat jako rozdíl v úrovni poznávacích procesů. Zároveň hranice mezi těmito dvěma procesy ve skutečnosti není příliš jasná. PLH&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|+&lt;br /&gt;
!čití&lt;br /&gt;
!vnímání&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Registrace jednoduchých podnětů z vnitřního i vnějšího prostředí a jejich transformace do podoby nervových impulsů&lt;br /&gt;
|Organizace a interpretace počitků (senzorických informací), což nám umožňuje pochopit jejich význam&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Probíhá ve smyslových orgánech&lt;br /&gt;
|Probíhá na úrovni mozkových center&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Primární kognice (patří mezi nižší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|Sekundární kognice (patří mezi vyšší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čivost''' umožňují '''[[smyslové orgány]]''' neboli '''analyzátory''' specializované na recepci různých druhů podnětů (různé formy fyzikálních chemických či biochemických podnětů). '''Smyslové orgány se skládají z následujících částí'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Receptory''' – receptory jsou buňky specializované na příjem určitého typu podnětu. V těchto buňkách dochází k '''transdukci''' neboli přeměně těchto podnětů do podoby nervových signálů. Základní vlastností receptorů je '''citlivost''' (senzitivita), která je zvýšená vůči novým změnám v prostředí. Naopak vůči déletrvajícím neměnným podnětům se citlivost snižuje. Tento evolučně výhodný jev spočívající v postupném snižování citlivosti vůči déletrvajícím podnětům nazýváme '''senzorickou adaptací'''. Receptory můžeme dělit na: exteroreceptory a interoreceptory. '''Exteroreceptory''' přinášejí informace z '''vnějšího prostředí'''. Patří sem zrak, sluch, čich, chuť a kožní smysly (díky kožním smyslům vnímáme dotek, tlak, teplo a bolest). '''Interoreceptory''' přinášejí informace z '''vnitřního prostředí'''. Můžeme je dále dělit na '''prorioreceptory''', které zaznamenávají pohyb, polohu a rovnováhu těla a '''visceroreceptory''', které zaznamenávají vnitřní orgánové změny a další tělesné procesy.&lt;br /&gt;
*'''Dostředivé (aferentní) nervy''' – slouží k '''transportů nervových signálů''' z receptorů do senzorických oblastí v mozku.&lt;br /&gt;
*'''Příslušné senzorické oblasti v mozku'''  – nervové vzruchy ze všech smyslových receptorů (s výjimkou čichových, které směřují nejprve do čichového bulbu) putují do thalamu. V thalamu jsou přesměrovávány do příslušných senzorických oblastí mozkové kůry a tam dochází k jejich dalšímu zpracování do podoby vjemů.PLH, NAKO&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Zrakové čití==&lt;br /&gt;
Funkcí zraku je vidění a zprostředkujícím orgánem jsou oči. Zrak je společně se sluchem považován za nejdůležitější lidský smysl. Z tohoto důvodu se bude tento článek věnovat právě těmto dvěma smyslovým modalitám. Zrakovým '''podnětem je elektromagnetické vlnění''' (světelné vlny v rozsahu 380 až 760 nanometrů a jejich částice – fotony), na které reaguje '''sítnice''' a za pomoci '''tyčinek a čípků''' je převádí do podoby nervových vzruchů. Tyto nervové signály pak putují optickými nervy do '''primární zrakové oblasti''' nervové kůry, která se nachází v zadní části týlního laloku. Optické nervové dráhy sloužící k přenosu nervového signálu jsou překříženy, k čemuž dochází v oblasti před hypofýzou nazývající se '''chiasma opticum'''. To vede k tomu, že pravé části zorného pole oka vedou do mozkových center v pravé hemisféře a naopak. Na zpracování a dotváření vizuálních podnětů se v mozku dále podílí rozsáhlé '''asociační korové oblasti'''. PLH, Nako, Atki &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Barevné vidění===&lt;br /&gt;
Náš zrakový systém transformuje odlišnou vlnovou délku světla do podoby subjektivního zážitku odlišných barev. Přičemž výška této vlnové délky (amplituda) je přímo úměrná k jasnosti námi vnímané barvy. Sytost vnímaných barev pak souvisí s „čistotou“ světelných vln tzn. čím menší rozptyl vlnových délek se v záření nachází, tím sytěji danou barvu vnímáme. PLH ATki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V psychologii nalezneme dvě '''významné teorie barevného vidění:'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Young-Helmholtzova trichromatická teorie''' – s touto teorií na počátku 19. století přišel '''Thomas Young''', který si všiml, že různé kombinace modrého, zeleného a červeného světla umožnují vznik všech ostatních barev a jejich odstínů (model RGB tj. red-green-blue). Youngovu teorii následně rozpracoval a kvantifikoval '''[[Herman von Helmholtz]]'''. Trichromatická teorie předpokládá existenci tří druhů fotosenzitivních receptorů, přičemž každý z těchto druhů reaguje na jiné spektrum vlnových délek. Kombinací těchto tří druhů vjemů v podobě tří základních barev (červená, zelená a modrá) následně vznikají barvy ostatní.&lt;br /&gt;
* '''Heringova teorie protikladných procesů''' – počátkem 20. století přišel německý fyziolog '''Ewald Hering''' s oponentní teorií barevného vidění, jež bývá někdy také nazývána teorií protikladných procesů. Hering nesouhlasil s trichromatickou teorií a přichází s názorem, že existují tři dvojce vzájemně protikladně působících základních barev (chromatické barvy jsou červená - zelená, žlutá – modrá a achromatické barvy jsou černá - bílá). Tato teorie předpokládá existenci tří základních receptorů, jež odpovídají třem dvojcím protikladných barev. Světlo dopadající na sítnici vždy aktivuje pouze jednu z barev příslušné dvojce a barvu druhou naopak utlumí. Pokud tedy vnímáme např. červenou barvu, je vnímání zelené barvy inhibováno. To vysvětluje, proč nemůže existovat např. červenozelená či modrožlutá barva - protože v protikladném páru se může prosadit pouze jedna z těchto barev. Tato teorie vychází z poznatku, že těchto šest základních barev v sobě jako jediné neobsahují žádné stopy barvy jiné.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tyto dvě teorie byly poměrně dlouhou dobu považovány za protikladné a důsledkem toho za neslučitelné. Teprve poznatek, že '''barevné vidění je procesem dvoustupňovým''' umožnil současné přijetí obou těchto teorií. Trichromatická teorie se uplatňuje v rámci prvního procesu na úrovni fotosenzitivních receptorů. Teorie protikladných procesu se pak uplatňuje v rámci druhého procesu na úrovni zrakových nervů a dalších optických center. PLH, Atki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Vnímání ostrosti===&lt;br /&gt;
Nutnou podmínkou zřetelného vidění je dostatek světla dopadajícího na oblast žluté skvrny. Ostré a jasné vidění pak zajištěno neustálými očními pohyby, které umožňují, aby vizuální podněty dopadaly vždy na „svěží“ část sítnice. Díky těmto očním pohybům nedochází k přetěžování jednotlivých skupin receptorů a ostré a jasné vidění tak může být zachováno. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Adaptace zraku na světlo a tmu===&lt;br /&gt;
Touto adaptací rozumíme schopnost zraku přizpůsobit se měnícím se hladinám osvětlení. Při adaptaci na světlo tj. na zvýšení míry osvětlení dochází ke snížení citlivosti zrakových receptorů. Tento druh adaptace spočívá v tom, že dojde k relativně rychlé změně „tyčinkového vidění“ (způsob vidění, který je zprostředkován stimulací tyčinek) k „čípkovémi vidění“ (vidění jehož fyziologickým základem je aktivace čípků). Oproti tomu při adaptaci na tmu tj. snížení míry osvětlení dochází k zvýšení citlivosti zrakových receptorů. Fyziologickou podstatou tohoto děje je obdobný proces jako u adaptace na světlo, avšak opačný a znatelně pomalejší. Dochází tedy k ke změně „čípkového vidění“ na „vidění tyčinkové“. PLH, ATKI&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sluchové čití==&lt;br /&gt;
Zprostředkujícím orgánem sluchu jsou uši. Sluchovým podnětem je vlnění vzduchu tj. kmitání molekul vzduchu, ke kterému dochází při chvění se předmětů. Lidský sluch je schopen vnímat zvukové vlny v rozmezí 20 – 20.000 Hz. Rozdílné amplitudy těchto zvukových vln subjektivně vnímáme jako míru hlasitosti, přičemž čím větší amplituda, tím hlasitěji vnímaný zvuk. V oblasti vnitřního ucha se nachází Cortiho orgán, co je vlastní sluchový receptor obsahující sluchové buňky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Více o struktuře a funkci zrakového, sluchového i dalších smyslových orgánu lze nalézt v článku: Soustava a funkce smyslových orgánů&lt;br /&gt;
https://wikisofia.cz/wiki/Soustava_a_funkce_smyslov%C3%BDch_org%C3%A1n%C5%AF&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Symbolické čití???==&lt;br /&gt;
nepodařilo se mi nalézt, co to je&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Počitkové prahy==&lt;br /&gt;
Senzitivita lidských smyslů má své hranice a těmi jsou '''počitkové (podnětové) prahy'''. Rozlišujeme tři druhy počitkových prahů (o jejichž objev se zasloužila psychofyzika):&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Dolní podnětový práh (absolutní práh)===&lt;br /&gt;
je určen nejnižší možnou intenzitou podnětu, která vede ke vzniku příslušného smyslového počitku. Absolutní práh slouží k odhadu citlivosti určitého smyslu, tím že určuje minimální velikost podnětu, který je možno odlišit od nepřítomnosti tohoto podnětu. &lt;br /&gt;
Tento práh lze operacionálně definovat úrovní intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací. Tato operacionální definice totiž počítá s tím, že ne vždy je zachytitelný podnět registrován (významnou roli zde hraje řada vnitřních činitelů jako je míra aktivace organismu či stav receptorů). Příklady dolních podnětových prahů pro jednotlivé smysly jsou následující:&lt;br /&gt;
zrak: plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci ve vzdálenosti 48 km od pozorovatele&lt;br /&gt;
sluch: tikot hodinek vzdálených 6 m od pozorovatele ve velmi tichém prostředí&lt;br /&gt;
chuť: jeden gram kuchyňské soli rozpuštěný v 500 litrech vody /jedna lžička cukru rozpuštěná v 7,5 litrech vody&lt;br /&gt;
čich: jedna kapka parfému rozptýlená do prostoru šesti místností &lt;br /&gt;
hmat: pád včelího křídla na tvář z výšky 1 cm (PREZ) plh, plh, ath&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Horní podnětový práh===&lt;br /&gt;
Je určen nejvyšší možnou intenzitou podnětu na kterou příslušný analyzátor dokáže reagovat ještě specificky, tj. vznikem počitku příslušné intenzity či kvality. Podněty vyšší intenzity buď žádnou odezvu nevyvolávají nebo již působí pouze bolest.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Rozdílový práh===&lt;br /&gt;
Je určen nejmenším rozdílem mezi dvěma podněty různé intenzity, který dokážeme prostřednictvím počitků odlišit.  Studium detekce změny intenzity podnětu zkoumá nakolik se musí dva podněty minimálně lišit v intenzitě, abychom je byli schopni od sebe rozlišit. V rámci experimentálního studia rozdílových prahů byla probandům prezentována dvojce podnětů. Intenzitu těchto podnětů měli probandi za úkol vzájemně porovnat. Prvně prezentovaný podnět z této dvojce byl označen jako standardní. Následně prezentovaný podnět jako srovnávací. Probandi tedy měli za úkol určit, zda a jakým způsobem (menší či větší) se liší podnět srovnávací oproti podnětu standardnímu. Rozdílový práhLze jej též operacionálně definovat mírou změny podnětu, kterou jedinec dokáže zaregistrovat v 50% prezentací. Matematické vyjádření rozdílového prahu poskytuje Weber-Fechnerův zákon (viz kapitola Psychofyzika)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychofyzické metody==&lt;br /&gt;
Psychofyzika ve svých experimentech využívá řadu přesně definovaných a popsaných metod tzv. psychofyzických metod. První tři metody (metoda přizpůsobení, metoda konstantního podnětu a metoda limitů) byly popsány Fechnerem, který je využíval k určování počitkových prahů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Metoda přizpůsobení''' – metoda přizpůsobení (Fechnerem také označovaná metodou průměrné chyby) představuje nejjednodušší způsob určení prahového podnětu. Metoda spočívá v tom, je proband si sám upravuje intenzitu podnětu a na základě toho určuje podnětové prahy.&lt;br /&gt;
*'''Metoda konstantního podnětu''' – při použití této metody jsou probandovi prezentovány podněty pohybující se kolem prahové hodnoty intenzity. Úkolem probanda je určit, zda podnět zachytil (absolutní práh) či zda zachytil změnu intenzity (rozdílový práh).&lt;br /&gt;
*'''Metoda limitů''' – metoda limitů označována též jako metoda minimálních změn spočívá v postupné prezentaci řady podnětů od krajních hodnot (vysoko nad prahem /hluboko pod prahem) až k hodnotám na prahu uvědomění. Mezi jednotlivými podněty jdoucími za sebou dochází vždy pouze k minimálně změně intenzity. Metoda tedy umožňuje zjišťování vzestupných i sestupných prahových limitů.&lt;br /&gt;
*'''Metoda ano-ne''' – tato metoda spočívá v tom, že jsou probandovi v daném časovém rozmezí prezentovány (signální zkoušky) nebo neprezentovány (prázdné zkoušky) určité podněty a jeho úkolem je určit, zda v tomto časovém rozmezí podnět zaregistroval či nikoliv. Na základě toho se zjišťuje pravděpodobnost zaregistrování předmětu v signálních zkouškách a pravděpodobnost falešné registrace v prázdných zkouškách.&lt;br /&gt;
*'''Metoda posuzování''' – v rámci této metody proband posuzuje na škále pravděpodobnost prezentace podnětu v proběhlé zkoušce.&lt;br /&gt;
*'''Metoda nucené volby''' – proband se v rámci této metody pokouší o registraci podnětu v několika intervalech. Jeho úkolem je určit v kterém z těchto několika možných intervalů byl podnět prezentován.&lt;br /&gt;
*'''Metoda přímého odhadu''' – tato metoda byla experimentálně využívaná S. S. Stevensem. Probandovi byl nejprve prezentován standardní podnět, podle kterého následně posuzovat další podněty. Pokud byl následující podnět intenzivnější připsal mu proband větší číslo než standardnímu podnětu. Pokud byl naopak následující podnět méně intenzivní, připsal mu číslo nižší. U některých druhů podnětů je odhad poměrně přesný, zatímco u jiných druhů dochází ke značnému podceňování či přeceňování změněné intenzity. Např. u elektrických šoků se odhad od skutečnosti velmi liší. I malé zvýšení intenzity šoku bylo pociťováno několikanásobně silněji. Bardin, plh děj.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předěmtu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, čivost, čití, počitek, počitkové prahy, psychofyzické metody&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62119</id>
		<title>Čivost, počitkové prahy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62119"/>
		<updated>2020-10-12T09:16:54Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Čivost''' spočívá ve schopnosti registrovat jednoduché podněty a rozlišovat jejich intenzitu. Tato schopnost je důležitou složkou adaptivní činnosti organismu a díky ní můžeme neustále zjišťovat stav vnějšího i vnitřního prostředí. PREZ, NAKO, &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čití''' (neboli '''senzorické procesy''') je proces získávání jednoduchých informací z prostředí (vnitřního i vnějšího) včetně transformování těchto informací do podoby nervových impulzů. Tento proces se odehrává ve smyslových orgánech a patří mezi kognitivní procesy. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Počitek''' je výsledkem čití a představuje mentální odezvu na jednotlivé vlastnosti jevů či předmětů, které bezprostředně působí na naše receptory (např. zelená barva jablka). Počitek má 3 základní vlastnosti: '''kvalitu''' (výška tónu), '''intenzitu''' (hlasitost) a '''délku trvání'''. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Rozdíl mezi čitím a vnímáním''' můžeme chápat jako rozdíl v úrovni poznávacích procesů. Zároveň hranice mezi těmito dvěma procesy ve skutečnosti není příliš jasná. PLH&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|+&lt;br /&gt;
!čití&lt;br /&gt;
!vnímání&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Registrace jednoduchých podnětů z vnitřního i vnějšího prostředí a jejich transformace do podoby nervových impulsů&lt;br /&gt;
|Organizace a interpretace počitků (senzorických informací), což nám umožňuje pochopit jejich význam&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Probíhá ve smyslových orgánech&lt;br /&gt;
|Probíhá na úrovni mozkových center&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Primární kognice (patří mezi nižší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|Sekundární kognice (patří mezi vyšší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čivost''' umožňují smyslové orgány neboli analyzátory specializované na recepci různých druhů podnětů (různé formy fyzikálních chemických či biochemických podnětů). Smyslové orgány se skládají z následujících částí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Receptory''' – buňky specializované na příjem určitého typu podnětů -dochází zde k transdukci neboli přeměně těchto podnětů do podoby nervových signálů -základní vlastností receptorů je citlivost (senzitivita), která je zvýšená vůči změnám v prostředí. Naopak vůči déletrvajícím neměnným podnětům se citlivost snižuje. Tento evolučně výhodný jev spočívající v postupném snižování citlivosti vůči déletrvajícím podnětům nazýváme senzorickou adaptací. -receptory můžeme dělit na: '''Exteroreceptory''' – přinášejí informace z vnějšího prostředí. Patří sem zrak, sluch, čich, chuť a kožní smysly, díky nímž vnímáme dotek, tlak, teplo a bolest. '''Interoreceptory''' – přinášejí informace z vnitřního prostředí. Můžeme je dále dělit na prorioreceptory, které zaznamenávají pohyb, polohu a rovnováhu těla a visceroreceptory, které zaznamenávají vnitřní orgánové změny a další tělesné procesy.&lt;br /&gt;
*'''Dostředivé (aferentní) nervy''' – slouží k transportů nervových signálů z receptorů do senzorických oblastí v mozku&lt;br /&gt;
*'''Příslušné senzorické oblasti v mozku'''  – nervové vzruchy ze všech smyslových receptorů (s výjimkou čichových, které směřují nejprve do čichového bulbu) putují do talamu. Zde jsou přesměrovávány do příslušných senzorických oblastí mozkové kůry a tam dochází k jejich dalšímu zpracování do podoby vjemů.PLH, NAKO&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Zrakové čití==&lt;br /&gt;
Funkcí zraku je vidění a zprostředkujícím orgánem jsou oči. Zrak je společně se sluchem považován za nejdůležitější lidský smysl. Z tohoto důvodu se bude tento článek věnovat právě těmto dvou smyslovým modalitám. Zrakovým podnětem je elektromagnetické vlnění (světelné vlny v rozsahu 380 až 760 nanometrů a jejich částice – fotony), na které reaguje sítnice a za pomoci tyčinek a čípků je převádí do podoby nervových vzruchů. Tyto nervové signály pak putují optickými nervy do primární zrakové oblasti nervové kůry, která se nachází v zadní části týlního laloku. Tyto optické nervové dráhy sloužící k přenosu nervového signálu jsou překříženy, k čemuž dochází v oblasti před hypofýzou nazývající se chiasma opticum. To vede k tomu, že pravé části zorného pole oka vedou do mozkových center v pravé hemisféře a naopak.&lt;br /&gt;
Na zpracování a dotváření vizuálních podnětů se v mozku dále podílí rozsáhlé asociační korové oblasti. PLH, Nako, Atki &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Barevné vidění===&lt;br /&gt;
Náš zrakový systém transformuje odlišnou vlnovou délku světla do podoby subjektivního zážitku odlišných barev. Přičemž výška této vlnové délky (amplituda) je přímo úměrná k jasnosti námi vnímané barvy. Sytost vnímaných barev pak souvisí s „čistotou“ světelných vln tzn. čím menší rozptyl vlnových délek se v záření nachází, tím sytěji danou barvu vnímáme. PLH ATki&lt;br /&gt;
V psychologii nalezneme dvě významné teorie barevného vidění:&lt;br /&gt;
Young-Helmholtzova trichromatická teorie&lt;br /&gt;
S touto teorií na počátku 19. století přišel Thomas Young, který si všiml, že různé kombinace modrého, zeleného a červeného světla umožnují vznik všech ostatních barev a jejich odstínů (model RGB tj. red-green-blue). Youngovu teorii následně rozpracoval a kvantifikoval Herman von Helmholtz. Trichromatická teorie předpokládá existenci tří druhů fotosenzitivních receptorů, přičemž každý z těchto druhů reaguje na jiné spektrum vlnových délek. Kombinací těchto tří druhů vjemů v podobě tří základních barev (červená, zelená a modrá) následně vznikají barva ostatní.&lt;br /&gt;
Heringova teorie protikladných procesů&lt;br /&gt;
Počátkem 20. století přišel německý fyziolog Ewald Hering s oponentní teorií barevného vidění, jež bývá někdy také nazývána teorií protikladných procesů. Hering nesouhlasil trichromatickou teorií a přichází s názorem, že existují tři dvojce vzájemně protikladně působících základních barev (chromatické barvy jsou červená - zelená, žlutá – modrá a achromatické barvy jsou černá - bílá). Pokud tedy vnímáme např. červenou barvu, je vnímání zelené barvy inhibováno. To vysvětluje, proč nemůže existovat např. modrožlutá barva, protože v protikladném páru se může prosadit pouze jedna z barev. Tato teorie vychází z poznatku, že těchto šest základních barev v sobě jako jediné neobsahují žádné stopy barvy jiné.&lt;br /&gt;
Tyto dvě teorie byly poměrně dlouhou dobu považovány za protikladné a důsledkem toho za neslučitelné. Teprve poznatek, že barevné vidění je procesem dvoustupňovým umožnil současné přijetí obou těchto teorií. Trichromatická teorie se uplatňuje v rámci prvního procesu na úrovni fotosenzitivních receptorů. Teorie protikladných procesu se pak uplatňuje v rámci druhého procesu na úrovni zrakových nervů a dalších optických center. PLH, Atki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Vnímání ostrosti===&lt;br /&gt;
Nutnou podmínkou zřetelného vidění je dostatek světla dopadajícího na oblast žluté skvrny. Ostré a jasné vidění pak zajištěno neustálými očními pohyby, které umožňují, aby vizuální podněty dopadaly vždy na „svěží“ část sítnice. Díky těmto očním pohybům nedochází k přetěžování jednotlivých skupin receptorů a ostré a jasné vidění tak může být zachováno. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Adaptace zraku na světlo a tmu===&lt;br /&gt;
Touto adaptací rozumíme schopnost zraku přizpůsobit se měnícím se hladinám osvětlení. Při adaptaci na světlo tj. na zvýšení míry osvětlení dochází ke snížení citlivosti zrakových receptorů. Tento druh adaptace spočívá v tom, že dojde k relativně rychlé změně „tyčinkového vidění“ (způsob vidění, který je zprostředkován stimulací tyčinek) k „čípkovémi vidění“ (vidění jehož fyziologickým základem je aktivace čípků). Oproti tomu při adaptaci na tmu tj. snížení míry osvětlení dochází k zvýšení citlivosti zrakových receptorů. Fyziologickou podstatou tohoto děje je obdobný proces jako u adaptace na světlo, avšak opačný a znatelně pomalejší. Dochází tedy k ke změně „čípkového vidění“ na „vidění tyčinkové“. PLH, ATKI&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Sluchové čití==&lt;br /&gt;
Zprostředkujícím orgánem sluchu jsou uši. Sluchovým podnětem je vlnění vzduchu tj. kmitání molekul vzduchu, ke kterému dochází při chvění se předmětů. Lidský sluch je schopen vnímat zvukové vlny v rozmezí 20 – 20.000 Hz. Rozdílné amplitudy těchto zvukových vln subjektivně vnímáme jako míru hlasitosti, přičemž čím větší amplituda, tím hlasitěji vnímaný zvuk. V oblasti vnitřního ucha se nachází Cortiho orgán, co je vlastní sluchový receptor obsahující sluchové buňky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Více o struktuře a funkci zrakového, sluchového i dalších smyslových orgánu lze nalézt v článku: Soustava a funkce smyslových orgánů&lt;br /&gt;
https://wikisofia.cz/wiki/Soustava_a_funkce_smyslov%C3%BDch_org%C3%A1n%C5%AF&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Symbolické čití???==&lt;br /&gt;
nepodařilo se mi nalézt, co to je&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Počitkové prahy==&lt;br /&gt;
Senzitivita lidských smyslů má své hranice a těmi jsou '''počitkové (podnětové) prahy'''. Rozlišujeme tři druhy počitkových prahů (o jejichž objev se zasloužila psychofyzika):&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Dolní podnětový práh (absolutní práh)===&lt;br /&gt;
je určen nejnižší možnou intenzitou podnětu, která vede ke vzniku příslušného smyslového počitku. Absolutní práh slouží k odhadu citlivosti určitého smyslu, tím že určuje minimální velikost podnětu, který je možno odlišit od nepřítomnosti tohoto podnětu. &lt;br /&gt;
Tento práh lze operacionálně definovat úrovní intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací. Tato operacionální definice totiž počítá s tím, že ne vždy je zachytitelný podnět registrován (významnou roli zde hraje řada vnitřních činitelů jako je míra aktivace organismu či stav receptorů). Příklady dolních podnětových prahů pro jednotlivé smysly jsou následující:&lt;br /&gt;
zrak: plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci ve vzdálenosti 48 km od pozorovatele&lt;br /&gt;
sluch: tikot hodinek vzdálených 6 m od pozorovatele ve velmi tichém prostředí&lt;br /&gt;
chuť: jeden gram kuchyňské soli rozpuštěný v 500 litrech vody /jedna lžička cukru rozpuštěná v 7,5 litrech vody&lt;br /&gt;
čich: jedna kapka parfému rozptýlená do prostoru šesti místností &lt;br /&gt;
hmat: pád včelího křídla na tvář z výšky 1 cm (PREZ) plh, plh, ath&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Horní podnětový práh===&lt;br /&gt;
Je určen nejvyšší možnou intenzitou podnětu na kterou příslušný analyzátor dokáže reagovat ještě specificky, tj. vznikem počitku příslušné intenzity či kvality. Podněty vyšší intenzity buď žádnou odezvu nevyvolávají nebo již působí pouze bolest.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Rozdílový práh===&lt;br /&gt;
Je určen nejmenším rozdílem mezi dvěma podněty různé intenzity, který dokážeme prostřednictvím počitků odlišit.  Studium detekce změny intenzity podnětu zkoumá nakolik se musí dva podněty minimálně lišit v intenzitě, abychom je byli schopni od sebe rozlišit. V rámci experimentálního studia rozdílových prahů byla probandům prezentována dvojce podnětů. Intenzitu těchto podnětů měli probandi za úkol vzájemně porovnat. Prvně prezentovaný podnět z této dvojce byl označen jako standardní. Následně prezentovaný podnět jako srovnávací. Probandi tedy měli za úkol určit, zda a jakým způsobem (menší či větší) se liší podnět srovnávací oproti podnětu standardnímu. Rozdílový práhLze jej též operacionálně definovat mírou změny podnětu, kterou jedinec dokáže zaregistrovat v 50% prezentací. Matematické vyjádření rozdílového prahu poskytuje Weber-Fechnerův zákon (viz kapitola Psychofyzika)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Psychofyzické metody==&lt;br /&gt;
Psychofyzika ve svých experimentech využívá řadu přesně definovaných a popsaných metod tzv. psychofyzických metod. První tři metody (metoda přizpůsobení, metoda konstantního podnětu a metoda limitů) byly popsány Fechnerem, který je využíval k určování počitkových prahů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Metoda přizpůsobení''' – metoda přizpůsobení (Fechnerem také označovaná metodou průměrné chyby) představuje nejjednodušší způsob určení prahového podnětu. Metoda spočívá v tom, je proband si sám upravuje intenzitu podnětu a na základě toho určuje podnětové prahy.&lt;br /&gt;
* '''Metoda konstantního podnětu''' – při použití této metody jsou probandovi prezentovány podněty pohybující se kolem prahové hodnoty intenzity. Úkolem probanda je určit, zda podnět zachytil (absolutní práh) či zda zachytil změnu intenzity (rozdílový práh).&lt;br /&gt;
* '''Metoda limitů''' – metoda limitů označována též jako metoda minimálních změn spočívá v postupné prezentaci řady podnětů od krajních hodnot (vysoko nad prahem /hluboko pod prahem) až k hodnotám na prahu uvědomění. Mezi jednotlivými podněty jdoucími za sebou dochází vždy pouze k minimálně změně intenzity. Metoda tedy umožňuje zjišťování vzestupných i sestupných prahových limitů.&lt;br /&gt;
* '''Metoda ano-ne''' – tato metoda spočívá v tom, že jsou probandovi v daném časovém rozmezí prezentovány (signální zkoušky) nebo neprezentovány (prázdné zkoušky) určité podněty a jeho úkolem je určit, zda v tomto časovém rozmezí podnět zaregistroval či nikoliv. Na základě toho se zjišťuje pravděpodobnost zaregistrování předmětu v signálních zkouškách a pravděpodobnost falešné registrace v prázdných zkouškách.&lt;br /&gt;
* '''Metoda posuzování''' – v rámci této metody proband posuzuje na škále pravděpodobnost prezentace podnětu v proběhlé zkoušce.&lt;br /&gt;
* '''Metoda nucené volby''' – proband se v rámci této metody pokouší o registraci podnětu v několika intervalech. Jeho úkolem je určit v kterém z těchto několika možných intervalů byl podnět prezentován.&lt;br /&gt;
* '''Metoda přímého odhadu''' – tato metoda byla experimentálně využívaná S. S. Stevensem. Probandovi byl nejprve prezentován standardní podnět, podle kterého následně posuzovat další podněty. Pokud byl následující podnět intenzivnější připsal mu proband větší číslo než standardnímu podnětu. Pokud byl naopak následující podnět méně intenzivní, připsal mu číslo nižší. U některých druhů podnětů je odhad poměrně přesný, zatímco u jiných druhů dochází ke značnému podceňování či přeceňování změněné intenzity. Např. u elektrických šoků se odhad od skutečnosti velmi liší. I malé zvýšení intenzity šoku bylo pociťováno několikanásobně silněji. Bardin, plh děj.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předěmtu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, čivost, čití, počitek, počitkové prahy, psychofyzické metody&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62118</id>
		<title>Čivost, počitkové prahy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62118"/>
		<updated>2020-10-12T09:12:36Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Čivost''' spočívá ve schopnosti registrovat jednoduché podněty a rozlišovat jejich intenzitu. Tato schopnost je důležitou složkou adaptivní činnosti organismu a díky ní můžeme neustále zjišťovat stav vnějšího i vnitřního prostředí. PREZ, NAKO, &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čití''' (neboli '''senzorické procesy''') je proces získávání jednoduchých informací z prostředí (vnitřního i vnějšího) včetně transformování těchto informací do podoby nervových impulzů. Tento proces se odehrává ve smyslových orgánech a patří mezi kognitivní procesy. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Počitek''' je výsledkem čití a představuje mentální odezvu na jednotlivé vlastnosti jevů či předmětů, které bezprostředně působí na naše receptory (např. zelená barva jablka). Počitek má 3 základní vlastnosti: '''kvalitu''' (výška tónu), '''intenzitu''' (hlasitost) a '''délku trvání'''. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Rozdíl mezi čitím a vnímáním''' můžeme chápat jako rozdíl v úrovni poznávacích procesů. Zároveň hranice mezi těmito dvěma procesy ve skutečnosti není příliš jasná. PLH&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|+&lt;br /&gt;
!čití&lt;br /&gt;
!vnímání&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Registrace jednoduchých podnětů z vnitřního i vnějšího prostředí a jejich transformace do podoby nervových impulsů&lt;br /&gt;
|Organizace a interpretace počitků (senzorických informací), což nám umožňuje pochopit jejich význam&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Probíhá ve smyslových orgánech&lt;br /&gt;
|Probíhá na úrovni mozkových center&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Primární kognice (patří mezi nižší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|Sekundární kognice (patří mezi vyšší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čivost''' umožňují smyslové orgány neboli analyzátory specializované na recepci různých druhů podnětů (různé formy fyzikálních chemických či biochemických podnětů). Smyslové orgány se skládají z následujících částí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Receptory''' – buňky specializované na příjem určitého typu podnětů -dochází zde k transdukci neboli přeměně těchto podnětů do podoby nervových signálů -základní vlastností receptorů je citlivost (senzitivita), která je zvýšená vůči změnám v prostředí. Naopak vůči déletrvajícím neměnným podnětům se citlivost snižuje. Tento evolučně výhodný jev spočívající v postupném snižování citlivosti vůči déletrvajícím podnětům nazýváme senzorickou adaptací. -receptory můžeme dělit na: '''Exteroreceptory''' – přinášejí informace z vnějšího prostředí. Patří sem zrak, sluch, čich, chuť a kožní smysly, díky nímž vnímáme dotek, tlak, teplo a bolest. '''Interoreceptory''' – přinášejí informace z vnitřního prostředí. Můžeme je dále dělit na prorioreceptory, které zaznamenávají pohyb, polohu a rovnováhu těla a visceroreceptory, které zaznamenávají vnitřní orgánové změny a další tělesné procesy.&lt;br /&gt;
*'''Dostředivé (aferentní) nervy''' – slouží k transportů nervových signálů z receptorů do senzorických oblastí v mozku&lt;br /&gt;
*'''Příslušné senzorické oblasti v mozku'''  – nervové vzruchy ze všech smyslových receptorů (s výjimkou čichových, které směřují nejprve do čichového bulbu) putují do talamu. Zde jsou přesměrovávány do příslušných senzorických oblastí mozkové kůry a tam dochází k jejich dalšímu zpracování do podoby vjemů.PLH, NAKO&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==  Zrakové čití ==&lt;br /&gt;
Funkcí zraku je vidění a zprostředkujícím orgánem jsou oči. Zrak je společně se sluchem považován za nejdůležitější lidský smysl. Z tohoto důvodu se bude tento článek věnovat právě těmto dvou smyslovým modalitám. Zrakovým podnětem je elektromagnetické vlnění (světelné vlny v rozsahu 380 až 760 nanometrů a jejich částice – fotony), na které reaguje sítnice a za pomoci tyčinek a čípků je převádí do podoby nervových vzruchů. Tyto nervové signály pak putují optickými nervy do primární zrakové oblasti nervové kůry, která se nachází v zadní části týlního laloku. Tyto optické nervové dráhy sloužící k přenosu nervového signálu jsou překříženy, k čemuž dochází v oblasti před hypofýzou nazývající se chiasma opticum. To vede k tomu, že pravé části zorného pole oka vedou do mozkových center v pravé hemisféře a naopak.&lt;br /&gt;
Na zpracování a dotváření vizuálních podnětů se v mozku dále podílí rozsáhlé asociační korové oblasti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
PLH, Nako, Atki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Barevné vidění ===&lt;br /&gt;
Náš zrakový systém transformuje odlišnou vlnovou délku světla do podoby subjektivního zážitku odlišných barev. Přičemž výška této vlnové délky (amplituda) je přímo úměrná k jasnosti námi vnímané barvy. Sytost vnímaných barev pak souvisí s „čistotou“ světelných vln tzn. čím menší rozptyl vlnových délek se v záření nachází, tím sytěji danou barvu vnímáme. PLH ATki&lt;br /&gt;
V psychologii nalezneme dvě významné teorie barevného vidění:&lt;br /&gt;
Young-Helmholtzova trichromatická teorie&lt;br /&gt;
S touto teorií na počátku 19. století přišel Thomas Young, který si všiml, že různé kombinace modrého, zeleného a červeného světla umožnují vznik všech ostatních barev a jejich odstínů (model RGB tj. red-green-blue). Youngovu teorii následně rozpracoval a kvantifikoval Herman von Helmholtz. Trichromatická teorie předpokládá existenci tří druhů fotosenzitivních receptorů, přičemž každý z těchto druhů reaguje na jiné spektrum vlnových délek. Kombinací těchto tří druhů vjemů v podobě tří základních barev (červená, zelená a modrá) následně vznikají barva ostatní.&lt;br /&gt;
Heringova teorie protikladných procesů&lt;br /&gt;
Počátkem 20. století přišel německý fyziolog Ewald Hering s oponentní teorií barevného vidění, jež bývá někdy také nazývána teorií protikladných procesů. Hering nesouhlasil trichromatickou teorií a přichází s názorem, že existují tři dvojce vzájemně protikladně působících základních barev (chromatické barvy jsou červená - zelená, žlutá – modrá a achromatické barvy jsou černá - bílá). Pokud tedy vnímáme např. červenou barvu, je vnímání zelené barvy inhibováno. To vysvětluje, proč nemůže existovat např. modrožlutá barva, protože v protikladném páru se může prosadit pouze jedna z barev. Tato teorie vychází z poznatku, že těchto šest základních barev v sobě jako jediné neobsahují žádné stopy barvy jiné.&lt;br /&gt;
Tyto dvě teorie byly poměrně dlouhou dobu považovány za protikladné a důsledkem toho za neslučitelné. Teprve poznatek, že barevné vidění je procesem dvoustupňovým umožnil současné přijetí obou těchto teorií. Trichromatická teorie se uplatňuje v rámci prvního procesu na úrovni fotosenzitivních receptorů. Teorie protikladných procesu se pak uplatňuje v rámci druhého procesu na úrovni zrakových nervů a dalších optických center. PLH, Atki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===  Vnímání ostrosti ===&lt;br /&gt;
Nutnou podmínkou zřetelného vidění je dostatek světla dopadajícího na oblast žluté skvrny. Ostré a jasné vidění pak zajištěno neustálými očními pohyby, které umožňují, aby vizuální podněty dopadaly vždy na „svěží“ část sítnice. Díky těmto očním pohybům nedochází k přetěžování jednotlivých skupin receptorů a ostré a jasné vidění tak může být zachováno. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===  Adaptace zraku na světlo a tmu ===&lt;br /&gt;
Touto adaptací rozumíme schopnost zraku přizpůsobit se měnícím se hladinám osvětlení. Při adaptaci na světlo tj. na zvýšení míry osvětlení dochází ke snížení citlivosti zrakových receptorů. Tento druh adaptace spočívá v tom, že dojde k relativně rychlé změně „tyčinkového vidění“ (způsob vidění, který je zprostředkován stimulací tyčinek) k „čípkovémi vidění“ (vidění jehož fyziologickým základem je aktivace čípků). Oproti tomu při adaptaci na tmu tj. snížení míry osvětlení dochází k zvýšení citlivosti zrakových receptorů. Fyziologickou podstatou tohoto děje je obdobný proces jako u adaptace na světlo, avšak opačný a znatelně pomalejší. Dochází tedy k ke změně „čípkového vidění“ na „vidění tyčinkové“. PLH, ATKI&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Sluchové čití ==&lt;br /&gt;
Zprostředkujícím orgánem sluchu jsou uši. Sluchovým podnětem je vlnění vzduchu tj. kmitání molekul vzduchu, ke kterému dochází při chvění se předmětů. Lidský sluch je schopen vnímat zvukové vlny v rozmezí 20 – 20.000 Hz. Rozdílné amplitudy těchto zvukových vln subjektivně vnímáme jako míru hlasitosti, přičemž čím větší amplituda, tím hlasitěji vnímaný zvuk. V oblasti vnitřního ucha se nachází Cortiho orgán, co je vlastní sluchový receptor obsahující sluchové buňky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Více o struktuře a funkci zrakového, sluchového i dalších smyslových orgánu lze nalézt v článku: Soustava a funkce smyslových orgánů&lt;br /&gt;
https://wikisofia.cz/wiki/Soustava_a_funkce_smyslov%C3%BDch_org%C3%A1n%C5%AF&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Symbolické čití??? ==&lt;br /&gt;
nepodařilo se mi nalézt, co to je&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Počitkové prahy ==&lt;br /&gt;
Senzitivita lidských smyslů má své hranice a těmi jsou '''počitkové (podnětové) prahy'''. Rozlišujeme tři druhy počitkových prahů (o jejichž objev se zasloužila psychofyzika):&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Dolní podnětový práh (absolutní práh) ===&lt;br /&gt;
je určen nejnižší možnou intenzitou podnětu, která vede ke vzniku příslušného smyslového počitku. Absolutní práh slouží k odhadu citlivosti určitého smyslu, tím že určuje minimální velikost podnětu, který je možno odlišit od nepřítomnosti tohoto podnětu. &lt;br /&gt;
Tento práh lze operacionálně definovat úrovní intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací. Tato operacionální definice totiž počítá s tím, že ne vždy je zachytitelný podnět registrován (významnou roli zde hraje řada vnitřních činitelů jako je míra aktivace organismu či stav receptorů). Příklady dolních podnětových prahů pro jednotlivé smysly jsou následující:&lt;br /&gt;
zrak: plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci ve vzdálenosti 48 km od pozorovatele&lt;br /&gt;
sluch: tikot hodinek vzdálených 6 m od pozorovatele ve velmi tichém prostředí&lt;br /&gt;
chuť: jeden gram kuchyňské soli rozpuštěný v 500 litrech vody /jedna lžička cukru rozpuštěná v 7,5 litrech vody&lt;br /&gt;
čich: jedna kapka parfému rozptýlená do prostoru šesti místností &lt;br /&gt;
hmat: pád včelího křídla na tvář z výšky 1 cm (PREZ) plh, plh, ath&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Horní podnětový práh ===&lt;br /&gt;
Je určen nejvyšší možnou intenzitou podnětu na kterou příslušný analyzátor dokáže reagovat ještě specificky, tj. vznikem počitku příslušné intenzity či kvality. Podněty vyšší intenzity buď žádnou odezvu nevyvolávají nebo již působí pouze bolest.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Rozdílový práh ===&lt;br /&gt;
Je určen nejmenším rozdílem mezi dvěma podněty různé intenzity, který dokážeme prostřednictvím počitků odlišit.  Studium detekce změny intenzity podnětu zkoumá nakolik se musí dva podněty minimálně lišit v intenzitě, abychom je byli schopni od sebe rozlišit. V rámci experimentálního studia rozdílových prahů byla probandům prezentována dvojce podnětů. Intenzitu těchto podnětů měli probandi za úkol vzájemně porovnat. Prvně prezentovaný podnět z této dvojce byl označen jako standardní. Následně prezentovaný podnět jako srovnávací. Probandi tedy měli za úkol určit, zda a jakým způsobem (menší či větší) se liší podnět srovnávací oproti podnětu standardnímu. Rozdílový práhLze jej též operacionálně definovat mírou změny podnětu, kterou jedinec dokáže zaregistrovat v 50% prezentací. Matematické vyjádření rozdílového prahu poskytuje Weber-Fechnerův zákon (viz kapitola Psychofyzika)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==  Psychofyzické metody ==&lt;br /&gt;
Psychofyzika ve svých experimentech využívá řadu přesně definovaných a popsaných metod tzv. psychofyzických metod. První tři metody (metoda přizpůsobení, metoda konstantního podnětu a metoda limitů) byly popsány Fechnerem, který je využíval k určování počitkových prahů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Metoda přizpůsobení - metoda přizpůsobení (Fechnerem také označovaná metodou průměrné chyby) představuje nejjednodušší způsob určení prahového podnětu. Metoda spočívá v tom, je proband si sám upravuje intenzitu podnětu a na základě toho určuje podnětové prahy.&lt;br /&gt;
Metoda konstantního podnětu&lt;br /&gt;
Při použití této metody jsou probandovi prezentovány podněty pohybující se kolem prahové hodnoty intenzity. Úkolem probanda je určit, zda podnět zachytil (absolutní práh) či zda zachytil změnu intenzity (rozdílový práh).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Metoda limitů&lt;br /&gt;
Metoda limitů označována též jako metoda minimálních změn spočívá v postupné prezentaci řady podnětů od krajních hodnot (vysoko nad prahem /hluboko pod prahem) až k hodnotám na prahu uvědomění. Mezi jednotlivými podněty jdoucími za sebou dochází vždy pouze k minimálně změně intenzity. Metoda tedy umožňuje zjišťování vzestupných i sestupných prahových limitů.&lt;br /&gt;
Metoda ano-ne&lt;br /&gt;
Metoda spočívá v tom, že jsou probandovi v daném časovém rozmezí prezentovány (signální zkoušky) nebo neprezentovány (prázdné zkoušky) určité podněty a jeho úkolem je určit, zda v tomto časovém rozmezí podnět zaregistroval či nikoliv. Na základě toho se zjišťuje pravděpodobnost zaregistrování předmětu v signálních zkouškách a pravděpodobnost falešné registrace v prázdných zkouškách.&lt;br /&gt;
Metoda posuzování&lt;br /&gt;
V rámci této metody proband posuzuje na škále pravděpodobnost prezentace podnětu v proběhlé zkoušce.&lt;br /&gt;
Metoda nucené volby&lt;br /&gt;
Proband se zde pokouší o registraci podnětu v několika intervalech. Jeho úkolem je určit v kterém z těchto několika možných intervalů byl podnět prezentován.&lt;br /&gt;
Metoda přímého odhadu&lt;br /&gt;
Tato metoda byla experimentálně využívaná S. S. Stevensem. Probandovi byl nejprve prezentován standardní podnět, podle kterého následně posuzovat další podněty. Pokud byl následující podnět intenzivnější připsal mu proband větší číslo než standardnímu podnětu. Pokud byl naopak následující podnět méně intenzivní, připsal mu číslo nižší. U některých druhů podnětů je odhad poměrně přesný, zatímco u jiných druhů dochází ke značnému podceňování či přeceňování změněné intenzity. Např. u elektrických šoků se odhad od skutečnosti velmi liší. I malé zvýšení intenzity šoku bylo pociťováno několikanásobně silněji.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Bardin, plh děj.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předěmtu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, čivost, čití, počitek, počitkové prahy, psychofyzické metody&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62117</id>
		<title>Čivost, počitkové prahy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62117"/>
		<updated>2020-10-12T08:11:30Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Čivost''' spočívá ve schopnosti registrovat jednoduché podněty a rozlišovat jejich intenzitu. Tato schopnost je důležitou složkou adaptivní činnosti organismu a díky ní můžeme neustále zjišťovat stav vnějšího i vnitřního prostředí. PREZ, NAKO, &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čití''' (neboli '''senzorické procesy''') je proces získávání jednoduchých informací z prostředí (vnitřního i vnějšího) včetně transformování těchto informací do podoby nervových impulzů. Tento proces se odehrává ve smyslových orgánech a patří mezi kognitivní procesy. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Počitek''' je výsledkem čití a představuje mentální odezvu na jednotlivé vlastnosti jevů či předmětů, které bezprostředně působí na naše receptory (např. zelená barva jablka). Počitek má 3 základní vlastnosti: '''kvalitu''' (výška tónu), '''intenzitu''' (hlasitost) a '''délku trvání'''. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Rozdíl mezi čitím a vnímáním''' můžeme chápat jako rozdíl v úrovni poznávacích procesů. Zároveň hranice mezi těmito dvěma procesy ve skutečnosti není příliš jasná. PLH&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|+&lt;br /&gt;
!čití&lt;br /&gt;
!vnímání&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Registrace jednoduchých podnětů z vnitřního i vnějšího prostředí a jejich transformace do podoby nervových impulsů&lt;br /&gt;
|Organizace a interpretace počitků (senzorických informací), což nám umožňuje pochopit jejich význam&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Probíhá ve smyslových orgánech&lt;br /&gt;
|Probíhá na úrovni mozkových center&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Primární kognice (patří mezi nižší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|Sekundární kognice (patří mezi vyšší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čivost''' umožňují smyslové orgány neboli analyzátory specializované na recepci různých druhů podnětů (různé formy fyzikálních chemických či biochemických podnětů). Smyslové orgány se skládají z následujících částí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*Receptory - buňky specializované na příjem určitého typu podnětů -dochází zde k transdukci neboli přeměně těchto podnětů do podoby nervových signálů -základní vlastností receptorů je citlivost (senzitivita), která je zvýšená vůči změnám v prostředí. Naopak vůči déletrvajícím neměnným podnětům se citlivost snižuje. Tento evolučně výhodný jev spočívající v postupném snižování citlivosti vůči déletrvajícím podnětům nazýváme senzorickou adaptací. -receptory můžeme dělit na: Exteroreceptory- přinášejí informace z vnějšího prostředí. Patří sem zrak, sluch, čich, chuť a kožní smysly, díky nímž vnímáme dotek, tlak, teplo a bolest. Interoreceptory – přinášejí informace z vnitřního prostředí. Můžeme je dále dělit na prorioreceptory, které zaznamenávají pohyb, polohu a rovnováhu těla a visceroreceptory, které zaznamenávají vnitřní orgánové změny a další tělesné procesy.&lt;br /&gt;
*Dostředivé (aferentní) nervy  -slouží k transportů nervových signálů z receptorů do senzorických oblastí v mozku&lt;br /&gt;
*Příslušné senzorické oblasti v mozku Nervové vzruchy ze všech smyslových receptorů (s výjimkou čichových, které směřují nejprve do čichového bulbu) putují do talamu. Zde jsou přesměrovávány do příslušných senzorických oblastí mozkové kůry a tam dochází k jejich dalšímu zpracování do podoby vjemů.PLH, NAKO&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zrakové čití&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Funkcí zraku je vidění a zprostředkujícím orgánem jsou oči. Zrak je společně se sluchem považován za nejdůležitější lidský smysl. Z tohoto důvodu se bude tento článek věnovat právě těmto dvou smyslovým modalitám. Zrakovým podnětem je elektromagnetické vlnění (světelné vlny v rozsahu 380 až 760 nanometrů a jejich částice – fotony), na které reaguje sítnice a za pomoci tyčinek a čípků je převádí do podoby nervových vzruchů. Tyto nervové signály pak putují optickými nervy do primární zrakové oblasti nervové kůry, která se nachází v zadní části týlního laloku. Tyto optické nervové dráhy sloužící k přenosu nervového signálu jsou překříženy, k čemuž dochází v oblasti před hypofýzou nazývající se chiasma opticum. To vede k tomu, že pravé části zorného pole oka vedou do mozkových center v pravé hemisféře a naopak.&lt;br /&gt;
Na zpracování a dotváření vizuálních podnětů se v mozku dále podílí rozsáhlé asociační korové oblasti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
PLH, Nako, Atki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Barevné vidění&lt;br /&gt;
Náš zrakový systém transformuje odlišnou vlnovou délku světla do podoby subjektivního zážitku odlišných barev. Přičemž výška této vlnové délky (amplituda) je přímo úměrná k jasnosti námi vnímané barvy. Sytost vnímaných barev pak souvisí s „čistotou“ světelných vln tzn. čím menší rozptyl vlnových délek se v záření nachází, tím sytěji danou barvu vnímáme. PLH ATki&lt;br /&gt;
V psychologii nalezneme dvě významné teorie barevného vidění:&lt;br /&gt;
Young-Helmholtzova trichromatická teorie&lt;br /&gt;
S touto teorií na počátku 19. století přišel Thomas Young, který si všiml, že různé kombinace modrého, zeleného a červeného světla umožnují vznik všech ostatních barev a jejich odstínů (model RGB tj. red-green-blue). Youngovu teorii následně rozpracoval a kvantifikoval Herman von Helmholtz. Trichromatická teorie předpokládá existenci tří druhů fotosenzitivních receptorů, přičemž každý z těchto druhů reaguje na jiné spektrum vlnových délek. Kombinací těchto tří druhů vjemů v podobě tří základních barev (červená, zelená a modrá) následně vznikají barva ostatní.&lt;br /&gt;
Heringova teorie protikladných procesů&lt;br /&gt;
Počátkem 20. století přišel německý fyziolog Ewald Hering s oponentní teorií barevného vidění, jež bývá někdy také nazývána teorií protikladných procesů. Hering nesouhlasil trichromatickou teorií a přichází s názorem, že existují tři dvojce vzájemně protikladně působících základních barev (chromatické barvy jsou červená - zelená, žlutá – modrá a achromatické barvy jsou černá - bílá). Pokud tedy vnímáme např. červenou barvu, je vnímání zelené barvy inhibováno. To vysvětluje, proč nemůže existovat např. modrožlutá barva, protože v protikladném páru se může prosadit pouze jedna z barev. Tato teorie vychází z poznatku, že těchto šest základních barev v sobě jako jediné neobsahují žádné stopy barvy jiné.&lt;br /&gt;
Tyto dvě teorie byly poměrně dlouhou dobu považovány za protikladné a důsledkem toho za neslučitelné. Teprve poznatek, že barevné vidění je procesem dvoustupňovým umožnil současné přijetí obou těchto teorií. Trichromatická teorie se uplatňuje v rámci prvního procesu na úrovni fotosenzitivních receptorů. Teorie protikladných procesu se pak uplatňuje v rámci druhého procesu na úrovni zrakových nervů a dalších optických center. PLH, Atki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnímání ostrosti&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nutnou podmínkou zřetelného vidění je dostatek světla dopadajícího na oblast žluté skvrny. Ostré a jasné vidění pak zajištěno neustálými očními pohyby, které umožňují, aby vizuální podněty dopadaly vždy na „svěží“ část sítnice. Díky těmto očním pohybům nedochází k přetěžování jednotlivých skupin receptorů a ostré a jasné vidění tak může být zachováno. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Adaptace zraku na světlo a tmu&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Touto adaptací rozumíme schopnost zraku přizpůsobit se měnícím se hladinám osvětlení. Při adaptaci na světlo tj. na zvýšení míry osvětlení dochází ke snížení citlivosti zrakových receptorů. Tento druh adaptace spočívá v tom, že dojde k relativně rychlé změně „tyčinkového vidění“ (způsob vidění, který je zprostředkován stimulací tyčinek) k „čípkovémi vidění“ (vidění jehož fyziologickým základem je aktivace čípků). Oproti tomu při adaptaci na tmu tj. snížení míry osvětlení dochází k zvýšení citlivosti zrakových receptorů. Fyziologickou podstatou tohoto děje je obdobný proces jako u adaptace na světlo, avšak opačný a znatelně pomalejší. Dochází tedy k ke změně „čípkového vidění“ na „vidění tyčinkové“. PLH, ATKI&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sluchové čití&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zprostředkujícím orgánem sluchu jsou uši. Sluchovým podnětem je vlnění vzduchu tj. kmitání molekul vzduchu, ke kterému dochází při chvění se předmětů. Lidský sluch je schopen vnímat zvukové vlny v rozmezí 20 – 20.000 Hz. Rozdílné amplitudy těchto zvukových vln subjektivně vnímáme jako míru hlasitosti, přičemž čím větší amplituda, tím hlasitěji vnímaný zvuk. V oblasti vnitřního ucha se nachází Cortiho orgán, co je vlastní sluchový receptor obsahující sluchové buňky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Více o struktuře a funkci zrakového, sluchového i dalších smyslových orgánu lze nalézt v článku: Soustava a funkce smyslových orgánů&lt;br /&gt;
https://wikisofia.cz/wiki/Soustava_a_funkce_smyslov%C3%BDch_org%C3%A1n%C5%AF&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Symbolické čití??? (nepodařilo se mi nalézt, co to je)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Počitkové prahy (prahy a metody zjištování) plh, plh, atki&lt;br /&gt;
Senzitivita lidských smyslů má své hranice a těmi jsou počitkové (podnětové) prahy. Rozlišujeme tři druhy počitkových prahů (o jejichž objev se zasloužila psychofyzika):&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
dolní podnětový práh (absolutní práh) – je určen nejnižší možnou intenzitou podnětu, která vede ke vzniku příslušného smyslového počitku. Absolutní práh slouží k odhadu citlivosti určitého smyslu, tím že určuje minimální velikost podnětu, který je možno odlišit od nepřítomnosti tohoto podnětu. &lt;br /&gt;
Tento práh lze operacionálně definovat úrovní intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací. Tato operacionální definice totiž počítá s tím, že ne vždy je zachytitelný podnět registrován (významnou roli zde hraje řada vnitřních činitelů jako je míra aktivace organismu či stav receptorů). Příklady dolních podnětových prahů pro jednotlivé smysly jsou následující:&lt;br /&gt;
zrak: plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci ve vzdálenosti 48 km od pozorovatele&lt;br /&gt;
sluch: tikot hodinek vzdálených 6 m od pozorovatele ve velmi tichém prostředí&lt;br /&gt;
chuť: jeden gram kuchyňské soli rozpuštěný v 500 litrech vody /jedna lžička cukru rozpuštěná v 7,5 litrech vody&lt;br /&gt;
čich: jedna kapka parfému rozptýlená do prostoru šesti místností &lt;br /&gt;
hmat: pád včelího křídla na tvář z výšky 1 cm (PREZ) plh&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
horní podnětový práh – je určen nejvyšší možnou intenzitou podnětu na kterou příslušný analyzátor dokáže reagovat ještě specificky, tj. vznikem počitku příslušné intenzity či kvality. Podněty vyšší intenzity buď žádnou odezvu nevyvolávají nebo již působí pouze bolest.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
rozdílový práh – je určen nejmenším rozdílem mezi dvěma podněty různé intenzity, který dokážeme prostřednictvím počitků odlišit.  Studium detekce změny intenzity podnětu zkoumá nakolik se musí dva podněty minimálně lišit v intenzitě, abychom je byli schopni od sebe rozlišit. V rámci experimentálního studia rozdílových prahů byla probandům prezentována dvojce podnětů. Intenzitu těchto podnětů měli probandi za úkol vzájemně porovnat. Prvně prezentovaný podnět z této dvojce byl označen jako standardní. Následně prezentovaný podnět jako srovnávací. Probandi tedy měli za úkol určit, zda a jakým způsobem (menší či větší) se liší podnět srovnávací oproti podnětu standardnímu. Rozdílový práhLze jej též operacionálně definovat mírou změny podnětu, kterou jedinec dokáže zaregistrovat v 50% prezentací. Matematické vyjádření rozdílového prahu poskytuje Weber-Fechnerův zákon (viz kapitola Psychofyzika)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychofyzické metody&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychofyzika ve svých experimentech využívá řadu přesně definovaných a popsaných metod tzv. psychofyzických metod. První tři metody (metoda přizpůsobení, metoda konstantního podnětu a metoda limitů) byly popsány Fechnerem, který je využíval k určování počitkových prahů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Metoda přizpůsobení&lt;br /&gt;
Metoda přizpůsobení (Fechnerem také označovaná metodou průměrné chyby) představuje nejjednodušší způsob určení prahového podnětu. Metoda spočívá v tom, je proband si sám upravuje intenzitu podnětu a na základě toho určuje podnětové prahy.&lt;br /&gt;
Metoda konstantního podnětu&lt;br /&gt;
Při použití této metody jsou probandovi prezentovány podněty pohybující se kolem prahové hodnoty intenzity. Úkolem probanda je určit, zda podnět zachytil (absolutní práh) či zda zachytil změnu intenzity (rozdílový práh).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Metoda limitů&lt;br /&gt;
Metoda limitů označována též jako metoda minimálních změn spočívá v postupné prezentaci řady podnětů od krajních hodnot (vysoko nad prahem /hluboko pod prahem) až k hodnotám na prahu uvědomění. Mezi jednotlivými podněty jdoucími za sebou dochází vždy pouze k minimálně změně intenzity. Metoda tedy umožňuje zjišťování vzestupných i sestupných prahových limitů.&lt;br /&gt;
Metoda ano-ne&lt;br /&gt;
Metoda spočívá v tom, že jsou probandovi v daném časovém rozmezí prezentovány (signální zkoušky) nebo neprezentovány (prázdné zkoušky) určité podněty a jeho úkolem je určit, zda v tomto časovém rozmezí podnět zaregistroval či nikoliv. Na základě toho se zjišťuje pravděpodobnost zaregistrování předmětu v signálních zkouškách a pravděpodobnost falešné registrace v prázdných zkouškách.&lt;br /&gt;
Metoda posuzování&lt;br /&gt;
V rámci této metody proband posuzuje na škále pravděpodobnost prezentace podnětu v proběhlé zkoušce.&lt;br /&gt;
Metoda nucené volby&lt;br /&gt;
Proband se zde pokouší o registraci podnětu v několika intervalech. Jeho úkolem je určit v kterém z těchto několika možných intervalů byl podnět prezentován.&lt;br /&gt;
Metoda přímého odhadu&lt;br /&gt;
Tato metoda byla experimentálně využívaná S. S. Stevensem. Probandovi byl nejprve prezentován standardní podnět, podle kterého následně posuzovat další podněty. Pokud byl následující podnět intenzivnější připsal mu proband větší číslo než standardnímu podnětu. Pokud byl naopak následující podnět méně intenzivní, připsal mu číslo nižší. U některých druhů podnětů je odhad poměrně přesný, zatímco u jiných druhů dochází ke značnému podceňování či přeceňování změněné intenzity. Např. u elektrických šoků se odhad od skutečnosti velmi liší. I malé zvýšení intenzity šoku bylo pociťováno několikanásobně silněji.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Bardin, plh děj.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předěmtu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, čivost, čití, počitek, počitkové prahy, psychofyzické metody&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62116</id>
		<title>Čivost, počitkové prahy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62116"/>
		<updated>2020-10-11T15:25:35Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Čivost''' spočívá ve schopnosti registrovat jednoduché podněty a rozlišovat jejich intenzitu. Tato schopnost je důležitou složkou adaptivní činnosti organismu a díky ní můžeme neustále zjišťovat stav vnějšího i vnitřního prostředí. PREZ, NAKO, &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čití''' (neboli '''senzorické procesy''') je proces získávání jednoduchých informací z prostředí (vnitřního i vnějšího) včetně transformování těchto informací do podoby nervových impulzů. Tento proces se odehrává ve smyslových orgánech a patří mezi kognitivní procesy. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Počitek''' je výsledkem čití a představuje mentální odezvu na jednotlivé vlastnosti jevů či předmětů, které bezprostředně působí na naše receptory (např. zelená barva jablka). Počitek má 3 základní vlastnosti: '''kvalitu''' (výška tónu), '''intenzitu''' (hlasitost) a '''délku trvání'''. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Rozdíl mezi čitím a vnímáním''' můžeme chápat jako rozdíl v úrovni poznávacích procesů. Zároveň hranice mezi těmito dvěma procesy ve skutečnosti není příliš jasná. PLH&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|+&lt;br /&gt;
!čití&lt;br /&gt;
!vnímání&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Registrace jednoduchých podnětů z vnitřního i vnějšího prostředí a jejich transformace do podoby nervových impulsů&lt;br /&gt;
|Organizace a interpretace počitků (senzorických informací), což nám umožňuje pochopit jejich význam&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Probíhá ve smyslových orgánech&lt;br /&gt;
|Probíhá na úrovni mozkových center&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Primární kognice (patří mezi nižší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|Sekundární kognice (patří mezi vyšší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čivost''' umožňují smyslové orgány neboli analyzátory specializované na recepci různých druhů podnětů (různé formy fyzikálních chemických či biochemických podnětů). Smyslové orgány se skládají z následujících částí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* Receptory - buňky specializované na příjem určitého typu podnětů -dochází zde k transdukci neboli přeměně těchto podnětů do podoby nervových signálů -základní vlastností receptorů je citlivost (senzitivita), která je zvýšená vůči změnám v prostředí. Naopak vůči déletrvajícím neměnným podnětům se citlivost snižuje. Tento evolučně výhodný jev spočívající v postupném snižování citlivosti vůči déletrvajícím podnětům nazýváme senzorickou adaptací. -receptory můžeme dělit na: Exteroreceptory- přinášejí informace z vnějšího prostředí. Patří sem zrak, sluch, čich, chuť a kožní smysly, díky nímž vnímáme dotek, tlak, teplo a bolest. Interoreceptory – přinášejí informace z vnitřního prostředí. Můžeme je dále dělit na prorioreceptory, které zaznamenávají pohyb, polohu a rovnováhu těla a visceroreceptory, které zaznamenávají vnitřní orgánové změny a další tělesné procesy.&lt;br /&gt;
* Dostředivé (aferentní) nervy  -slouží k transportů nervových signálů z receptorů do senzorických oblastí v mozku&lt;br /&gt;
* Příslušné senzorické oblasti v mozku Nervové vzruchy ze všech smyslových receptorů (s výjimkou čichových, které směřují nejprve do čichového bulbu) putují do talamu. Zde jsou přesměrovávány do příslušných senzorických oblastí mozkové kůry a tam dochází k jejich dalšímu zpracování do podoby vjemů.PLH, NAKO&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zrakové čití&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Funkcí zraku je vidění a zprostředkujícím orgánem jsou oči. Zrak je společně se sluchem považován za nejdůležitější lidský smysl. Z tohoto důvodu se bude tento článek věnovat právě těmto dvou smyslovým modalitám. Zrakovým podnětem je elektromagnetické vlnění (světelné vlny v rozsahu 380 až 760 nanometrů a jejich částice – fotony), na které reaguje sítnice a za pomoci tyčinek a čípků je převádí do podoby nervových vzruchů. Tyto nervové signály pak putují optickými nervy do primární zrakové oblasti nervové kůry, která se nachází v zadní části týlního laloku. Tyto optické nervové dráhy sloužící k přenosu nervového signálu jsou překříženy, k čemuž dochází v oblasti před hypofýzou nazývající se chiasma opticum. To vede k tomu, že pravé části zorného pole oka vedou do mozkových center v pravé hemisféře a naopak.&lt;br /&gt;
Na zpracování a dotváření vizuálních podnětů se v mozku dále podílí rozsáhlé asociační korové oblasti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
PLH, Nako, Atki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Barevné vidění&lt;br /&gt;
Náš zrakový systém transformuje odlišnou vlnovou délku světla do podoby subjektivního zážitku odlišných barev. Přičemž výška této vlnové délky (amplituda) je přímo úměrná k jasnosti námi vnímané barvy. Sytost vnímaných barev pak souvisí s „čistotou“ světelných vln tzn. čím menší rozptyl vlnových délek se v záření nachází, tím sytěji danou barvu vnímáme. PLH ATki&lt;br /&gt;
V psychologii nalezneme dvě významné teorie barevného vidění:&lt;br /&gt;
Young-Helmholtzova trichromatická teorie&lt;br /&gt;
S touto teorií na počátku 19. století přišel Thomas Young, který si všiml, že různé kombinace modrého, zeleného a červeného světla umožnují vznik všech ostatních barev a jejich odstínů (model RGB tj. red-green-blue). Youngovu teorii následně rozpracoval a kvantifikoval Herman von Helmholtz. Trichromatická teorie předpokládá existenci tří druhů fotosenzitivních receptorů, přičemž každý z těchto druhů reaguje na jiné spektrum vlnových délek. Kombinací těchto tří druhů vjemů v podobě tří základních barev (červená, zelená a modrá) následně vznikají barva ostatní.&lt;br /&gt;
Heringova teorie protikladných procesů&lt;br /&gt;
Počátkem 20. století přišel německý fyziolog Ewald Hering s oponentní teorií barevného vidění, jež bývá někdy také nazývána teorií protikladných procesů. Hering nesouhlasil trichromatickou teorií a přichází s názorem, že existují tři dvojce vzájemně protikladně působících základních barev (chromatické barvy jsou červená - zelená, žlutá – modrá a achromatické barvy jsou černá - bílá). Pokud tedy vnímáme např. červenou barvu, je vnímání zelené barvy inhibováno. To vysvětluje, proč nemůže existovat např. modrožlutá barva, protože v protikladném páru se může prosadit pouze jedna z barev. Tato teorie vychází z poznatku, že těchto šest základních barev v sobě jako jediné neobsahují žádné stopy barvy jiné.&lt;br /&gt;
Tyto dvě teorie byly poměrně dlouhou dobu považovány za protikladné a důsledkem toho za neslučitelné. Teprve poznatek, že barevné vidění je procesem dvoustupňovým umožnil současné přijetí obou těchto teorií. Trichromatická teorie se uplatňuje v rámci prvního procesu na úrovni fotosenzitivních receptorů. Teorie protikladných procesu se pak uplatňuje v rámci druhého procesu na úrovni zrakových nervů a dalších optických center. PLH, Atki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnímání ostrosti&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nutnou podmínkou zřetelného vidění je dostatek světla dopadajícího na oblast žluté skvrny. Ostré a jasné vidění pak zajištěno neustálými očními pohyby, které umožňují, aby vizuální podněty dopadaly vždy na „svěží“ část sítnice. Díky těmto očním pohybům nedochází k přetěžování jednotlivých skupin receptorů a ostré a jasné vidění tak může být zachováno. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Adaptace zraku na světlo a tmu&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Touto adaptací rozumíme schopnost zraku přizpůsobit se měnícím se hladinám osvětlení. Při adaptaci na světlo tj. na zvýšení míry osvětlení dochází ke snížení citlivosti zrakových receptorů. Tento druh adaptace spočívá v tom, že dojde k relativně rychlé změně „tyčinkového vidění“ (způsob vidění, který je zprostředkován stimulací tyčinek) k „čípkovémi vidění“ (vidění jehož fyziologickým základem je aktivace čípků). Oproti tomu při adaptaci na tmu tj. snížení míry osvětlení dochází k zvýšení citlivosti zrakových receptorů. Fyziologickou podstatou tohoto děje je obdobný proces jako u adaptace na světlo, avšak opačný a znatelně pomalejší. Dochází tedy k ke změně „čípkového vidění“ na „vidění tyčinkové“. PLH, ATKI&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sluchové čití&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zprostředkujícím orgánem sluchu jsou uši. Sluchovým podnětem je vlnění vzduchu tj. kmitání molekul vzduchu, ke kterému dochází při chvění se předmětů. Lidský sluch je schopen vnímat zvukové vlny v rozmezí 20 – 20.000 Hz. Rozdílné amplitudy těchto zvukových vln subjektivně vnímáme jako míru hlasitosti, přičemž čím větší amplituda, tím hlasitěji vnímaný zvuk. V oblasti vnitřního ucha se nachází Cortiho orgán, co je vlastní sluchový receptor obsahující sluchové buňky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Více o struktuře a funkci zrakového, sluchového i dalších smyslových orgánu lze nalézt v článku: Soustava a funkce smyslových orgánů&lt;br /&gt;
https://wikisofia.cz/wiki/Soustava_a_funkce_smyslov%C3%BDch_org%C3%A1n%C5%AF&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Symbolické čití??? (nepodařilo se mi nalézt, co to je)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Počitkové prahy (prahy a metody zjištování) plh, plh, atki&lt;br /&gt;
Senzitivita lidských smyslů má své hranice a těmi jsou počitkové (podnětové) prahy. Rozlišujeme tři druhy počitkových prahů (o jejichž objev se zasloužila psychofyzika):&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
dolní podnětový práh (absolutní práh) – je určen nejnižší možnou intenzitou podnětu, která vede ke vzniku příslušného smyslového počitku. Absolutní práh slouží k odhadu citlivosti určitého smyslu, tím že určuje minimální velikost podnětu, který je možno odlišit od nepřítomnosti tohoto podnětu. &lt;br /&gt;
Tento práh lze operacionálně definovat úrovní intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací. Tato operacionální definice totiž počítá s tím, že ne vždy je zachytitelný podnět registrován (významnou roli zde hraje řada vnitřních činitelů jako je míra aktivace organismu či stav receptorů). Příklady dolních podnětových prahů pro jednotlivé smysly jsou následující:&lt;br /&gt;
zrak: plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci ve vzdálenosti 48 km od pozorovatele&lt;br /&gt;
sluch: tikot hodinek vzdálených 6 m od pozorovatele ve velmi tichém prostředí&lt;br /&gt;
chuť: jeden gram kuchyňské soli rozpuštěný v 500 litrech vody /jedna lžička cukru rozpuštěná v 7,5 litrech vody&lt;br /&gt;
čich: jedna kapka parfému rozptýlená do prostoru šesti místností &lt;br /&gt;
hmat: pád včelího křídla na tvář z výšky 1 cm (PREZ) plh&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
horní podnětový práh – je určen nejvyšší možnou intenzitou podnětu na kterou příslušný analyzátor dokáže reagovat ještě specificky, tj. vznikem počitku příslušné intenzity či kvality. Podněty vyšší intenzity buď žádnou odezvu nevyvolávají nebo již působí pouze bolest.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
rozdílový práh – je určen nejmenším rozdílem mezi dvěma podněty různé intenzity, který dokážeme prostřednictvím počitků odlišit.  Studium detekce změny intenzity podnětu zkoumá nakolik se musí dva podněty minimálně lišit v intenzitě, abychom je byli schopni od sebe rozlišit. V rámci experimentálního studia rozdílových prahů byla probandům prezentována dvojce podnětů. Intenzitu těchto podnětů měli probandi za úkol vzájemně porovnat. Prvně prezentovaný podnět z této dvojce byl označen jako standardní. Následně prezentovaný podnět jako srovnávací. Probandi tedy měli za úkol určit, zda a jakým způsobem (menší či větší) se liší podnět srovnávací oproti podnětu standardnímu. Rozdílový práhLze jej též operacionálně definovat mírou změny podnětu, kterou jedinec dokáže zaregistrovat v 50% prezentací. Matematické vyjádření rozdílového prahu poskytuje Weber-Fechnerův zákon (viz kapitola Psychofyzika)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychofyzické metody&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychofyzika ve svých experimentech využívá řadu přesně definovaných a popsaných metod tzv. psychofyzických metod. První tři metody (metoda přizpůsobení, metoda konstantního podnětu a metoda limitů) byly popsány Fechnerem, který je využíval k určování počitkových prahů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Metoda přizpůsobení&lt;br /&gt;
Metoda přizpůsobení (Fechnerem také označovaná metodou průměrné chyby) představuje nejjednodušší způsob určení prahového podnětu. Metoda spočívá v tom, je proband si sám upravuje intenzitu podnětu a na základě toho určuje podnětové prahy.&lt;br /&gt;
Metoda konstantního podnětu&lt;br /&gt;
Při použití této metody jsou probandovi prezentovány podněty pohybující se kolem prahové hodnoty intenzity. Úkolem probanda je určit, zda podnět zachytil (absolutní práh) či zda zachytil změnu intenzity (rozdílový práh).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Metoda limitů&lt;br /&gt;
Metoda limitů označována též jako metoda minimálních změn spočívá v postupné prezentaci řady podnětů od krajních hodnot (vysoko nad prahem /hluboko pod prahem) až k hodnotám na prahu uvědomění. Mezi jednotlivými podněty jdoucími za sebou dochází vždy pouze k minimálně změně intenzity. Metoda tedy umožňuje zjišťování vzestupných i sestupných prahových limitů.&lt;br /&gt;
Metoda ano-ne&lt;br /&gt;
Metoda spočívá v tom, že jsou probandovi v daném časovém rozmezí prezentovány (signální zkoušky) nebo neprezentovány (prázdné zkoušky) určité podněty a jeho úkolem je určit, zda v tomto časovém rozmezí podnět zaregistroval či nikoliv. Na základě toho se zjišťuje pravděpodobnost zaregistrování předmětu v signálních zkouškách a pravděpodobnost falešné registrace v prázdných zkouškách.&lt;br /&gt;
Metoda posuzování&lt;br /&gt;
V rámci této metody proband posuzuje na škále pravděpodobnost prezentace podnětu v proběhlé zkoušce.&lt;br /&gt;
Metoda nucené volby&lt;br /&gt;
Proband se zde pokouší o registraci podnětu v několika intervalech. Jeho úkolem je určit v kterém z těchto několika možných intervalů byl podnět prezentován.&lt;br /&gt;
Metoda přímého odhadu&lt;br /&gt;
Tato metoda byla experimentálně využívaná S. S. Stevensem. Probandovi byl nejprve prezentován standardní podnět, podle kterého následně posuzovat další podněty. Pokud byl následující podnět intenzivnější připsal mu proband větší číslo než standardnímu podnětu. Pokud byl naopak následující podnět méně intenzivní, připsal mu číslo nižší. U některých druhů podnětů je odhad poměrně přesný, zatímco u jiných druhů dochází ke značnému podceňování či přeceňování změněné intenzity. Např. u elektrických šoků se odhad od skutečnosti velmi liší. I malé zvýšení intenzity šoku bylo pociťováno několikanásobně silněji.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Bardin, plh děj.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předěmtu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychika, psychické procesy, psychické obsahy, psychické stavy&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62115</id>
		<title>Čivost, počitkové prahy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62115"/>
		<updated>2020-10-11T15:23:03Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Čivost''' spočívá ve schopnosti registrovat jednoduché podněty a rozlišovat jejich intenzitu. Tato schopnost je důležitou složkou adaptivní činnosti organismu a díky ní můžeme neustále zjišťovat stav vnějšího i vnitřního prostředí. PREZ, NAKO, &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Čití''' (neboli '''senzorické procesy''') je proces získávání jednoduchých informací z prostředí (vnitřního i vnějšího) včetně transformování těchto informací do podoby nervových impulzů. Tento proces se odehrává ve smyslových orgánech a patří mezi kognitivní procesy. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Počitek''' je výsledkem čití a představuje mentální odezvu na jednotlivé vlastnosti jevů či předmětů, které bezprostředně působí na naše receptory (např. zelená barva jablka). Počitek má 3 základní vlastnosti: '''kvalitu''' (výška tónu), '''intenzitu''' (hlasitost) a '''délku trvání'''. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Rozdíl mezi čitím a vnímáním''' můžeme chápat jako rozdíl v úrovni poznávacích procesů. Zároveň hranice mezi těmito dvěma procesy ve skutečnosti není příliš jasná. PLH&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|+&lt;br /&gt;
!čití&lt;br /&gt;
!vnímání&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Registrace jednoduchých podnětů z vnitřního i vnějšího prostředí a jejich transformace do podoby nervových impulsů&lt;br /&gt;
|Organizace a interpretace počitků (senzorických informací), což nám umožňuje pochopit jejich význam&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Probíhá ve smyslových orgánech&lt;br /&gt;
|Probíhá na úrovni mozkových center&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
|Primární kognice (patří mezi nižší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|Sekundární kognice (patří mezi vyšší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
čití&lt;br /&gt;
vnímání&lt;br /&gt;
Registrace jednoduchých podnětů z vnitřního i vnějšího prostředí a jejich transformace do podoby nervových impulsů&lt;br /&gt;
Organizace a interpretace počitků (senzorických informací), což nám umožňuje pochopit jejich význam&lt;br /&gt;
Probíhá ve smyslových orgánech&lt;br /&gt;
Probíhá v mozku&lt;br /&gt;
Primární kognice (patří mezi nižší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
Sekundární kognice (vyšší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Čivost umožňují smyslové orgány neboli analyzátory specializované na recepci různých druhů podnětů (různé formy fyzikálních chemických či biochemických podnětů). Smyslové orgány se skládají z: PLH, NAKO&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Receptorů&lt;br /&gt;
-buňky specializované na příjem určitého typu podnětů&lt;br /&gt;
-dochází zde k transdukci neboli přeměně těchto podnětů do podoby nervových signálů&lt;br /&gt;
-základní vlastností receptorů je citlivost (senzitivita), která je zvýšená vůči změnám v prostředí. Naopak vůči déletrvajícím neměnným podnětům se citlivost snižuje. Tento evolučně výhodný jev spočívající v postupném snižování citlivosti vůči déletrvajícím podnětům nazýváme senzorickou adaptací.&lt;br /&gt;
-receptory můžeme dělit na:&lt;br /&gt;
Exteroreceptory- přinášejí informace z vnějšího prostředí. Patří sem zrak, sluch, čich, chuť a kožní smysly, díky nímž vnímáme dotek, tlak, teplo a bolest.&lt;br /&gt;
Interoreceptory – přinášejí informace z vnitřního prostředí. Můžeme je dále dělit na prorioreceptory, které zaznamenávají pohyb, polohu a rovnováhu těla a visceroreceptory, které zaznamenávají vnitřní orgánové změny a další tělesné procesy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dostředivých (aferentních) nervů &lt;br /&gt;
-slouží k transportů nervových signálů z receptorů do senzorických oblastí v mozku&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Příslušné senzorické oblasti v mozku&lt;br /&gt;
Nervové vzruchy ze všech smyslových receptorů (s výjimkou čichových, které směřují nejprve do čichového bulbu) putují do talamu. Zde jsou přesměrovávány do příslušných senzorických oblastí mozkové kůry a tam dochází k jejich dalšímu zpracování do podoby vjemů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zrakové čití&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Funkcí zraku je vidění a zprostředkujícím orgánem jsou oči. Zrak je společně se sluchem považován za nejdůležitější lidský smysl. Z tohoto důvodu se bude tento článek věnovat právě těmto dvou smyslovým modalitám. Zrakovým podnětem je elektromagnetické vlnění (světelné vlny v rozsahu 380 až 760 nanometrů a jejich částice – fotony), na které reaguje sítnice a za pomoci tyčinek a čípků je převádí do podoby nervových vzruchů. Tyto nervové signály pak putují optickými nervy do primární zrakové oblasti nervové kůry, která se nachází v zadní části týlního laloku. Tyto optické nervové dráhy sloužící k přenosu nervového signálu jsou překříženy, k čemuž dochází v oblasti před hypofýzou nazývající se chiasma opticum. To vede k tomu, že pravé části zorného pole oka vedou do mozkových center v pravé hemisféře a naopak.&lt;br /&gt;
Na zpracování a dotváření vizuálních podnětů se v mozku dále podílí rozsáhlé asociační korové oblasti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
PLH, Nako, Atki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Barevné vidění&lt;br /&gt;
Náš zrakový systém transformuje odlišnou vlnovou délku světla do podoby subjektivního zážitku odlišných barev. Přičemž výška této vlnové délky (amplituda) je přímo úměrná k jasnosti námi vnímané barvy. Sytost vnímaných barev pak souvisí s „čistotou“ světelných vln tzn. čím menší rozptyl vlnových délek se v záření nachází, tím sytěji danou barvu vnímáme. PLH ATki&lt;br /&gt;
V psychologii nalezneme dvě významné teorie barevného vidění:&lt;br /&gt;
Young-Helmholtzova trichromatická teorie&lt;br /&gt;
S touto teorií na počátku 19. století přišel Thomas Young, který si všiml, že různé kombinace modrého, zeleného a červeného světla umožnují vznik všech ostatních barev a jejich odstínů (model RGB tj. red-green-blue). Youngovu teorii následně rozpracoval a kvantifikoval Herman von Helmholtz. Trichromatická teorie předpokládá existenci tří druhů fotosenzitivních receptorů, přičemž každý z těchto druhů reaguje na jiné spektrum vlnových délek. Kombinací těchto tří druhů vjemů v podobě tří základních barev (červená, zelená a modrá) následně vznikají barva ostatní.&lt;br /&gt;
Heringova teorie protikladných procesů&lt;br /&gt;
Počátkem 20. století přišel německý fyziolog Ewald Hering s oponentní teorií barevného vidění, jež bývá někdy také nazývána teorií protikladných procesů. Hering nesouhlasil trichromatickou teorií a přichází s názorem, že existují tři dvojce vzájemně protikladně působících základních barev (chromatické barvy jsou červená - zelená, žlutá – modrá a achromatické barvy jsou černá - bílá). Pokud tedy vnímáme např. červenou barvu, je vnímání zelené barvy inhibováno. To vysvětluje, proč nemůže existovat např. modrožlutá barva, protože v protikladném páru se může prosadit pouze jedna z barev. Tato teorie vychází z poznatku, že těchto šest základních barev v sobě jako jediné neobsahují žádné stopy barvy jiné.&lt;br /&gt;
Tyto dvě teorie byly poměrně dlouhou dobu považovány za protikladné a důsledkem toho za neslučitelné. Teprve poznatek, že barevné vidění je procesem dvoustupňovým umožnil současné přijetí obou těchto teorií. Trichromatická teorie se uplatňuje v rámci prvního procesu na úrovni fotosenzitivních receptorů. Teorie protikladných procesu se pak uplatňuje v rámci druhého procesu na úrovni zrakových nervů a dalších optických center. PLH, Atki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnímání ostrosti&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nutnou podmínkou zřetelného vidění je dostatek světla dopadajícího na oblast žluté skvrny. Ostré a jasné vidění pak zajištěno neustálými očními pohyby, které umožňují, aby vizuální podněty dopadaly vždy na „svěží“ část sítnice. Díky těmto očním pohybům nedochází k přetěžování jednotlivých skupin receptorů a ostré a jasné vidění tak může být zachováno. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Adaptace zraku na světlo a tmu&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Touto adaptací rozumíme schopnost zraku přizpůsobit se měnícím se hladinám osvětlení. Při adaptaci na světlo tj. na zvýšení míry osvětlení dochází ke snížení citlivosti zrakových receptorů. Tento druh adaptace spočívá v tom, že dojde k relativně rychlé změně „tyčinkového vidění“ (způsob vidění, který je zprostředkován stimulací tyčinek) k „čípkovémi vidění“ (vidění jehož fyziologickým základem je aktivace čípků). Oproti tomu při adaptaci na tmu tj. snížení míry osvětlení dochází k zvýšení citlivosti zrakových receptorů. Fyziologickou podstatou tohoto děje je obdobný proces jako u adaptace na světlo, avšak opačný a znatelně pomalejší. Dochází tedy k ke změně „čípkového vidění“ na „vidění tyčinkové“. PLH, ATKI&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sluchové čití&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zprostředkujícím orgánem sluchu jsou uši. Sluchovým podnětem je vlnění vzduchu tj. kmitání molekul vzduchu, ke kterému dochází při chvění se předmětů. Lidský sluch je schopen vnímat zvukové vlny v rozmezí 20 – 20.000 Hz. Rozdílné amplitudy těchto zvukových vln subjektivně vnímáme jako míru hlasitosti, přičemž čím větší amplituda, tím hlasitěji vnímaný zvuk. V oblasti vnitřního ucha se nachází Cortiho orgán, co je vlastní sluchový receptor obsahující sluchové buňky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Více o struktuře a funkci zrakového, sluchového i dalších smyslových orgánu lze nalézt v článku: Soustava a funkce smyslových orgánů&lt;br /&gt;
https://wikisofia.cz/wiki/Soustava_a_funkce_smyslov%C3%BDch_org%C3%A1n%C5%AF&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Symbolické čití??? (nepodařilo se mi nalézt, co to je)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Počitkové prahy (prahy a metody zjištování) plh, plh, atki&lt;br /&gt;
Senzitivita lidských smyslů má své hranice a těmi jsou počitkové (podnětové) prahy. Rozlišujeme tři druhy počitkových prahů (o jejichž objev se zasloužila psychofyzika):&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
dolní podnětový práh (absolutní práh) – je určen nejnižší možnou intenzitou podnětu, která vede ke vzniku příslušného smyslového počitku. Absolutní práh slouží k odhadu citlivosti určitého smyslu, tím že určuje minimální velikost podnětu, který je možno odlišit od nepřítomnosti tohoto podnětu. &lt;br /&gt;
Tento práh lze operacionálně definovat úrovní intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací. Tato operacionální definice totiž počítá s tím, že ne vždy je zachytitelný podnět registrován (významnou roli zde hraje řada vnitřních činitelů jako je míra aktivace organismu či stav receptorů). Příklady dolních podnětových prahů pro jednotlivé smysly jsou následující:&lt;br /&gt;
zrak: plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci ve vzdálenosti 48 km od pozorovatele&lt;br /&gt;
sluch: tikot hodinek vzdálených 6 m od pozorovatele ve velmi tichém prostředí&lt;br /&gt;
chuť: jeden gram kuchyňské soli rozpuštěný v 500 litrech vody /jedna lžička cukru rozpuštěná v 7,5 litrech vody&lt;br /&gt;
čich: jedna kapka parfému rozptýlená do prostoru šesti místností &lt;br /&gt;
hmat: pád včelího křídla na tvář z výšky 1 cm (PREZ) plh&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
horní podnětový práh – je určen nejvyšší možnou intenzitou podnětu na kterou příslušný analyzátor dokáže reagovat ještě specificky, tj. vznikem počitku příslušné intenzity či kvality. Podněty vyšší intenzity buď žádnou odezvu nevyvolávají nebo již působí pouze bolest.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
rozdílový práh – je určen nejmenším rozdílem mezi dvěma podněty různé intenzity, který dokážeme prostřednictvím počitků odlišit.  Studium detekce změny intenzity podnětu zkoumá nakolik se musí dva podněty minimálně lišit v intenzitě, abychom je byli schopni od sebe rozlišit. V rámci experimentálního studia rozdílových prahů byla probandům prezentována dvojce podnětů. Intenzitu těchto podnětů měli probandi za úkol vzájemně porovnat. Prvně prezentovaný podnět z této dvojce byl označen jako standardní. Následně prezentovaný podnět jako srovnávací. Probandi tedy měli za úkol určit, zda a jakým způsobem (menší či větší) se liší podnět srovnávací oproti podnětu standardnímu. Rozdílový práhLze jej též operacionálně definovat mírou změny podnětu, kterou jedinec dokáže zaregistrovat v 50% prezentací. Matematické vyjádření rozdílového prahu poskytuje Weber-Fechnerův zákon (viz kapitola Psychofyzika)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychofyzické metody&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychofyzika ve svých experimentech využívá řadu přesně definovaných a popsaných metod tzv. psychofyzických metod. První tři metody (metoda přizpůsobení, metoda konstantního podnětu a metoda limitů) byly popsány Fechnerem, který je využíval k určování počitkových prahů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Metoda přizpůsobení&lt;br /&gt;
Metoda přizpůsobení (Fechnerem také označovaná metodou průměrné chyby) představuje nejjednodušší způsob určení prahového podnětu. Metoda spočívá v tom, je proband si sám upravuje intenzitu podnětu a na základě toho určuje podnětové prahy.&lt;br /&gt;
Metoda konstantního podnětu&lt;br /&gt;
Při použití této metody jsou probandovi prezentovány podněty pohybující se kolem prahové hodnoty intenzity. Úkolem probanda je určit, zda podnět zachytil (absolutní práh) či zda zachytil změnu intenzity (rozdílový práh).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Metoda limitů&lt;br /&gt;
Metoda limitů označována též jako metoda minimálních změn spočívá v postupné prezentaci řady podnětů od krajních hodnot (vysoko nad prahem /hluboko pod prahem) až k hodnotám na prahu uvědomění. Mezi jednotlivými podněty jdoucími za sebou dochází vždy pouze k minimálně změně intenzity. Metoda tedy umožňuje zjišťování vzestupných i sestupných prahových limitů.&lt;br /&gt;
Metoda ano-ne&lt;br /&gt;
Metoda spočívá v tom, že jsou probandovi v daném časovém rozmezí prezentovány (signální zkoušky) nebo neprezentovány (prázdné zkoušky) určité podněty a jeho úkolem je určit, zda v tomto časovém rozmezí podnět zaregistroval či nikoliv. Na základě toho se zjišťuje pravděpodobnost zaregistrování předmětu v signálních zkouškách a pravděpodobnost falešné registrace v prázdných zkouškách.&lt;br /&gt;
Metoda posuzování&lt;br /&gt;
V rámci této metody proband posuzuje na škále pravděpodobnost prezentace podnětu v proběhlé zkoušce.&lt;br /&gt;
Metoda nucené volby&lt;br /&gt;
Proband se zde pokouší o registraci podnětu v několika intervalech. Jeho úkolem je určit v kterém z těchto několika možných intervalů byl podnět prezentován.&lt;br /&gt;
Metoda přímého odhadu&lt;br /&gt;
Tato metoda byla experimentálně využívaná S. S. Stevensem. Probandovi byl nejprve prezentován standardní podnět, podle kterého následně posuzovat další podněty. Pokud byl následující podnět intenzivnější připsal mu proband větší číslo než standardnímu podnětu. Pokud byl naopak následující podnět méně intenzivní, připsal mu číslo nižší. U některých druhů podnětů je odhad poměrně přesný, zatímco u jiných druhů dochází ke značnému podceňování či přeceňování změněné intenzity. Např. u elektrických šoků se odhad od skutečnosti velmi liší. I malé zvýšení intenzity šoku bylo pociťováno několikanásobně silněji.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Bardin, plh děj.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předěmtu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychika, psychické procesy, psychické obsahy, psychické stavy&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychofyzick%C3%A9_z%C3%A1konitosti&amp;diff=62114</id>
		<title>Psychofyzické zákonitosti</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychofyzick%C3%A9_z%C3%A1konitosti&amp;diff=62114"/>
		<updated>2020-10-11T15:17:51Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: Založena nová stránka s textem „       ==Externí zdroj== Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Lu…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předěmtu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychika, psychické procesy, psychické obsahy, psychické stavy&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62113</id>
		<title>Čivost, počitkové prahy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62113"/>
		<updated>2020-10-11T15:17:12Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Čivost spočívá ve schopnosti registrovat jednoduché podněty a rozlišovat jejich intenzitu. Tato schopnost je důležitou složkou adaptivní činnosti organismu a díky ní můžeme neustále zjišťovat stav vnějšího i vnitřního prostředí. PREZ, NAKO, &lt;br /&gt;
Čití (neboli senzorické procesy) je proces získávání jednoduchých informací z prostředí (vnitřního i vnějšího) včetně transformování těchto informací do podoby nervových impulzů. Tento proces se odehrává ve smyslových orgánech a patří mezi kognitivní procesy. PLH&lt;br /&gt;
Počitek je výsledkem čití a představuje mentální odezvu na jednotlivé vlastnosti jevů či předmětů, které bezprostředně působí na naše receptory (např. zelená barva jablka). Počitek má 3 základní vlastnosti: kvalitu (výška tónu), intenzitu (hlasitost) a trvání. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rozdíl mezi čitím a vnímáním můžeme chápat jako rozdíl v úrovni poznávacích procesů. Zároveň hranice mezi těmito dvěma procesy ve skutečnosti není příliš jasná. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
čití&lt;br /&gt;
vnímání&lt;br /&gt;
Registrace jednoduchých podnětů z vnitřního i vnějšího prostředí a jejich transformace do podoby nervových impulsů&lt;br /&gt;
Organizace a interpretace počitků (senzorických informací), což nám umožňuje pochopit jejich význam&lt;br /&gt;
Probíhá ve smyslových orgánech&lt;br /&gt;
Probíhá v mozku&lt;br /&gt;
Primární kognice (patří mezi nižší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
Sekundární kognice (vyšší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Čivost umožňují smyslové orgány neboli analyzátory specializované na recepci různých druhů podnětů (různé formy fyzikálních chemických či biochemických podnětů). Smyslové orgány se skládají z: PLH, NAKO&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Receptorů&lt;br /&gt;
-buňky specializované na příjem určitého typu podnětů&lt;br /&gt;
-dochází zde k transdukci neboli přeměně těchto podnětů do podoby nervových signálů&lt;br /&gt;
-základní vlastností receptorů je citlivost (senzitivita), která je zvýšená vůči změnám v prostředí. Naopak vůči déletrvajícím neměnným podnětům se citlivost snižuje. Tento evolučně výhodný jev spočívající v postupném snižování citlivosti vůči déletrvajícím podnětům nazýváme senzorickou adaptací.&lt;br /&gt;
-receptory můžeme dělit na:&lt;br /&gt;
Exteroreceptory- přinášejí informace z vnějšího prostředí. Patří sem zrak, sluch, čich, chuť a kožní smysly, díky nímž vnímáme dotek, tlak, teplo a bolest.&lt;br /&gt;
Interoreceptory – přinášejí informace z vnitřního prostředí. Můžeme je dále dělit na prorioreceptory, které zaznamenávají pohyb, polohu a rovnováhu těla a visceroreceptory, které zaznamenávají vnitřní orgánové změny a další tělesné procesy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dostředivých (aferentních) nervů &lt;br /&gt;
-slouží k transportů nervových signálů z receptorů do senzorických oblastí v mozku&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Příslušné senzorické oblasti v mozku&lt;br /&gt;
Nervové vzruchy ze všech smyslových receptorů (s výjimkou čichových, které směřují nejprve do čichového bulbu) putují do talamu. Zde jsou přesměrovávány do příslušných senzorických oblastí mozkové kůry a tam dochází k jejich dalšímu zpracování do podoby vjemů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zrakové čití&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Funkcí zraku je vidění a zprostředkujícím orgánem jsou oči. Zrak je společně se sluchem považován za nejdůležitější lidský smysl. Z tohoto důvodu se bude tento článek věnovat právě těmto dvou smyslovým modalitám. Zrakovým podnětem je elektromagnetické vlnění (světelné vlny v rozsahu 380 až 760 nanometrů a jejich částice – fotony), na které reaguje sítnice a za pomoci tyčinek a čípků je převádí do podoby nervových vzruchů. Tyto nervové signály pak putují optickými nervy do primární zrakové oblasti nervové kůry, která se nachází v zadní části týlního laloku. Tyto optické nervové dráhy sloužící k přenosu nervového signálu jsou překříženy, k čemuž dochází v oblasti před hypofýzou nazývající se chiasma opticum. To vede k tomu, že pravé části zorného pole oka vedou do mozkových center v pravé hemisféře a naopak.&lt;br /&gt;
Na zpracování a dotváření vizuálních podnětů se v mozku dále podílí rozsáhlé asociační korové oblasti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
PLH, Nako, Atki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Barevné vidění&lt;br /&gt;
Náš zrakový systém transformuje odlišnou vlnovou délku světla do podoby subjektivního zážitku odlišných barev. Přičemž výška této vlnové délky (amplituda) je přímo úměrná k jasnosti námi vnímané barvy. Sytost vnímaných barev pak souvisí s „čistotou“ světelných vln tzn. čím menší rozptyl vlnových délek se v záření nachází, tím sytěji danou barvu vnímáme. PLH ATki&lt;br /&gt;
V psychologii nalezneme dvě významné teorie barevného vidění:&lt;br /&gt;
Young-Helmholtzova trichromatická teorie&lt;br /&gt;
S touto teorií na počátku 19. století přišel Thomas Young, který si všiml, že různé kombinace modrého, zeleného a červeného světla umožnují vznik všech ostatních barev a jejich odstínů (model RGB tj. red-green-blue). Youngovu teorii následně rozpracoval a kvantifikoval Herman von Helmholtz. Trichromatická teorie předpokládá existenci tří druhů fotosenzitivních receptorů, přičemž každý z těchto druhů reaguje na jiné spektrum vlnových délek. Kombinací těchto tří druhů vjemů v podobě tří základních barev (červená, zelená a modrá) následně vznikají barva ostatní.&lt;br /&gt;
Heringova teorie protikladných procesů&lt;br /&gt;
Počátkem 20. století přišel německý fyziolog Ewald Hering s oponentní teorií barevného vidění, jež bývá někdy také nazývána teorií protikladných procesů. Hering nesouhlasil trichromatickou teorií a přichází s názorem, že existují tři dvojce vzájemně protikladně působících základních barev (chromatické barvy jsou červená - zelená, žlutá – modrá a achromatické barvy jsou černá - bílá). Pokud tedy vnímáme např. červenou barvu, je vnímání zelené barvy inhibováno. To vysvětluje, proč nemůže existovat např. modrožlutá barva, protože v protikladném páru se může prosadit pouze jedna z barev. Tato teorie vychází z poznatku, že těchto šest základních barev v sobě jako jediné neobsahují žádné stopy barvy jiné.&lt;br /&gt;
Tyto dvě teorie byly poměrně dlouhou dobu považovány za protikladné a důsledkem toho za neslučitelné. Teprve poznatek, že barevné vidění je procesem dvoustupňovým umožnil současné přijetí obou těchto teorií. Trichromatická teorie se uplatňuje v rámci prvního procesu na úrovni fotosenzitivních receptorů. Teorie protikladných procesu se pak uplatňuje v rámci druhého procesu na úrovni zrakových nervů a dalších optických center. PLH, Atki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnímání ostrosti&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nutnou podmínkou zřetelného vidění je dostatek světla dopadajícího na oblast žluté skvrny. Ostré a jasné vidění pak zajištěno neustálými očními pohyby, které umožňují, aby vizuální podněty dopadaly vždy na „svěží“ část sítnice. Díky těmto očním pohybům nedochází k přetěžování jednotlivých skupin receptorů a ostré a jasné vidění tak může být zachováno. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Adaptace zraku na světlo a tmu&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Touto adaptací rozumíme schopnost zraku přizpůsobit se měnícím se hladinám osvětlení. Při adaptaci na světlo tj. na zvýšení míry osvětlení dochází ke snížení citlivosti zrakových receptorů. Tento druh adaptace spočívá v tom, že dojde k relativně rychlé změně „tyčinkového vidění“ (způsob vidění, který je zprostředkován stimulací tyčinek) k „čípkovémi vidění“ (vidění jehož fyziologickým základem je aktivace čípků). Oproti tomu při adaptaci na tmu tj. snížení míry osvětlení dochází k zvýšení citlivosti zrakových receptorů. Fyziologickou podstatou tohoto děje je obdobný proces jako u adaptace na světlo, avšak opačný a znatelně pomalejší. Dochází tedy k ke změně „čípkového vidění“ na „vidění tyčinkové“. PLH, ATKI&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sluchové čití&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zprostředkujícím orgánem sluchu jsou uši. Sluchovým podnětem je vlnění vzduchu tj. kmitání molekul vzduchu, ke kterému dochází při chvění se předmětů. Lidský sluch je schopen vnímat zvukové vlny v rozmezí 20 – 20.000 Hz. Rozdílné amplitudy těchto zvukových vln subjektivně vnímáme jako míru hlasitosti, přičemž čím větší amplituda, tím hlasitěji vnímaný zvuk. V oblasti vnitřního ucha se nachází Cortiho orgán, co je vlastní sluchový receptor obsahující sluchové buňky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Více o struktuře a funkci zrakového, sluchového i dalších smyslových orgánu lze nalézt v článku: Soustava a funkce smyslových orgánů&lt;br /&gt;
https://wikisofia.cz/wiki/Soustava_a_funkce_smyslov%C3%BDch_org%C3%A1n%C5%AF&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Symbolické čití??? (nepodařilo se mi nalézt, co to je)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Počitkové prahy (prahy a metody zjištování) plh, plh, atki&lt;br /&gt;
Senzitivita lidských smyslů má své hranice a těmi jsou počitkové (podnětové) prahy. Rozlišujeme tři druhy počitkových prahů (o jejichž objev se zasloužila psychofyzika):&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
dolní podnětový práh (absolutní práh) – je určen nejnižší možnou intenzitou podnětu, která vede ke vzniku příslušného smyslového počitku. Absolutní práh slouží k odhadu citlivosti určitého smyslu, tím že určuje minimální velikost podnětu, který je možno odlišit od nepřítomnosti tohoto podnětu. &lt;br /&gt;
Tento práh lze operacionálně definovat úrovní intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací. Tato operacionální definice totiž počítá s tím, že ne vždy je zachytitelný podnět registrován (významnou roli zde hraje řada vnitřních činitelů jako je míra aktivace organismu či stav receptorů). Příklady dolních podnětových prahů pro jednotlivé smysly jsou následující:&lt;br /&gt;
zrak: plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci ve vzdálenosti 48 km od pozorovatele&lt;br /&gt;
sluch: tikot hodinek vzdálených 6 m od pozorovatele ve velmi tichém prostředí&lt;br /&gt;
chuť: jeden gram kuchyňské soli rozpuštěný v 500 litrech vody /jedna lžička cukru rozpuštěná v 7,5 litrech vody&lt;br /&gt;
čich: jedna kapka parfému rozptýlená do prostoru šesti místností &lt;br /&gt;
hmat: pád včelího křídla na tvář z výšky 1 cm (PREZ) plh&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
horní podnětový práh – je určen nejvyšší možnou intenzitou podnětu na kterou příslušný analyzátor dokáže reagovat ještě specificky, tj. vznikem počitku příslušné intenzity či kvality. Podněty vyšší intenzity buď žádnou odezvu nevyvolávají nebo již působí pouze bolest.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
rozdílový práh – je určen nejmenším rozdílem mezi dvěma podněty různé intenzity, který dokážeme prostřednictvím počitků odlišit.  Studium detekce změny intenzity podnětu zkoumá nakolik se musí dva podněty minimálně lišit v intenzitě, abychom je byli schopni od sebe rozlišit. V rámci experimentálního studia rozdílových prahů byla probandům prezentována dvojce podnětů. Intenzitu těchto podnětů měli probandi za úkol vzájemně porovnat. Prvně prezentovaný podnět z této dvojce byl označen jako standardní. Následně prezentovaný podnět jako srovnávací. Probandi tedy měli za úkol určit, zda a jakým způsobem (menší či větší) se liší podnět srovnávací oproti podnětu standardnímu. Rozdílový práhLze jej též operacionálně definovat mírou změny podnětu, kterou jedinec dokáže zaregistrovat v 50% prezentací. Matematické vyjádření rozdílového prahu poskytuje Weber-Fechnerův zákon (viz kapitola Psychofyzika)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychofyzické metody&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychofyzika ve svých experimentech využívá řadu přesně definovaných a popsaných metod tzv. psychofyzických metod. První tři metody (metoda přizpůsobení, metoda konstantního podnětu a metoda limitů) byly popsány Fechnerem, který je využíval k určování počitkových prahů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Metoda přizpůsobení&lt;br /&gt;
Metoda přizpůsobení (Fechnerem také označovaná metodou průměrné chyby) představuje nejjednodušší způsob určení prahového podnětu. Metoda spočívá v tom, je proband si sám upravuje intenzitu podnětu a na základě toho určuje podnětové prahy.&lt;br /&gt;
Metoda konstantního podnětu&lt;br /&gt;
Při použití této metody jsou probandovi prezentovány podněty pohybující se kolem prahové hodnoty intenzity. Úkolem probanda je určit, zda podnět zachytil (absolutní práh) či zda zachytil změnu intenzity (rozdílový práh).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Metoda limitů&lt;br /&gt;
Metoda limitů označována též jako metoda minimálních změn spočívá v postupné prezentaci řady podnětů od krajních hodnot (vysoko nad prahem /hluboko pod prahem) až k hodnotám na prahu uvědomění. Mezi jednotlivými podněty jdoucími za sebou dochází vždy pouze k minimálně změně intenzity. Metoda tedy umožňuje zjišťování vzestupných i sestupných prahových limitů.&lt;br /&gt;
Metoda ano-ne&lt;br /&gt;
Metoda spočívá v tom, že jsou probandovi v daném časovém rozmezí prezentovány (signální zkoušky) nebo neprezentovány (prázdné zkoušky) určité podněty a jeho úkolem je určit, zda v tomto časovém rozmezí podnět zaregistroval či nikoliv. Na základě toho se zjišťuje pravděpodobnost zaregistrování předmětu v signálních zkouškách a pravděpodobnost falešné registrace v prázdných zkouškách.&lt;br /&gt;
Metoda posuzování&lt;br /&gt;
V rámci této metody proband posuzuje na škále pravděpodobnost prezentace podnětu v proběhlé zkoušce.&lt;br /&gt;
Metoda nucené volby&lt;br /&gt;
Proband se zde pokouší o registraci podnětu v několika intervalech. Jeho úkolem je určit v kterém z těchto několika možných intervalů byl podnět prezentován.&lt;br /&gt;
Metoda přímého odhadu&lt;br /&gt;
Tato metoda byla experimentálně využívaná S. S. Stevensem. Probandovi byl nejprve prezentován standardní podnět, podle kterého následně posuzovat další podněty. Pokud byl následující podnět intenzivnější připsal mu proband větší číslo než standardnímu podnětu. Pokud byl naopak následující podnět méně intenzivní, připsal mu číslo nižší. U některých druhů podnětů je odhad poměrně přesný, zatímco u jiných druhů dochází ke značnému podceňování či přeceňování změněné intenzity. Např. u elektrických šoků se odhad od skutečnosti velmi liší. I malé zvýšení intenzity šoku bylo pociťováno několikanásobně silněji.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Bardin, plh děj.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předěmtu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychika, psychické procesy, psychické obsahy, psychické stavy&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62112</id>
		<title>Čivost, počitkové prahy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=%C4%8Civost,_po%C4%8Ditkov%C3%A9_prahy&amp;diff=62112"/>
		<updated>2020-10-11T15:16:28Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: Založena nová stránka s textem „ Čivost spočívá ve schopnosti registrovat jednoduché podněty a rozlišovat jejich intenzitu. Tato schopnost je důležitou složkou adaptivní činno…“&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Čivost spočívá ve schopnosti registrovat jednoduché podněty a rozlišovat jejich intenzitu. Tato schopnost je důležitou složkou adaptivní činnosti organismu a díky ní můžeme neustále zjišťovat stav vnějšího i vnitřního prostředí. PREZ, NAKO, &lt;br /&gt;
Čití (neboli senzorické procesy) je proces získávání jednoduchých informací z prostředí (vnitřního i vnějšího) včetně transformování těchto informací do podoby nervových impulzů. Tento proces se odehrává ve smyslových orgánech a patří mezi kognitivní procesy. PLH&lt;br /&gt;
Počitek je výsledkem čití a představuje mentální odezvu na jednotlivé vlastnosti jevů či předmětů, které bezprostředně působí na naše receptory (např. zelená barva jablka). Počitek má 3 základní vlastnosti: kvalitu (výška tónu), intenzitu (hlasitost) a trvání. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rozdíl mezi čitím a vnímáním můžeme chápat jako rozdíl v úrovni poznávacích procesů. Zároveň hranice mezi těmito dvěma procesy ve skutečnosti není příliš jasná. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
čití&lt;br /&gt;
vnímání&lt;br /&gt;
Registrace jednoduchých podnětů z vnitřního i vnějšího prostředí a jejich transformace do podoby nervových impulsů&lt;br /&gt;
Organizace a interpretace počitků (senzorických informací), což nám umožňuje pochopit jejich význam&lt;br /&gt;
Probíhá ve smyslových orgánech&lt;br /&gt;
Probíhá v mozku&lt;br /&gt;
Primární kognice (patří mezi nižší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
Sekundární kognice (vyšší poznávací procesy)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Čivost umožňují smyslové orgány neboli analyzátory specializované na recepci různých druhů podnětů (různé formy fyzikálních chemických či biochemických podnětů). Smyslové orgány se skládají z: PLH, NAKO&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Receptorů&lt;br /&gt;
-buňky specializované na příjem určitého typu podnětů&lt;br /&gt;
-dochází zde k transdukci neboli přeměně těchto podnětů do podoby nervových signálů&lt;br /&gt;
-základní vlastností receptorů je citlivost (senzitivita), která je zvýšená vůči změnám v prostředí. Naopak vůči déletrvajícím neměnným podnětům se citlivost snižuje. Tento evolučně výhodný jev spočívající v postupném snižování citlivosti vůči déletrvajícím podnětům nazýváme senzorickou adaptací.&lt;br /&gt;
-receptory můžeme dělit na:&lt;br /&gt;
Exteroreceptory- přinášejí informace z vnějšího prostředí. Patří sem zrak, sluch, čich, chuť a kožní smysly, díky nímž vnímáme dotek, tlak, teplo a bolest.&lt;br /&gt;
Interoreceptory – přinášejí informace z vnitřního prostředí. Můžeme je dále dělit na prorioreceptory, které zaznamenávají pohyb, polohu a rovnováhu těla a visceroreceptory, které zaznamenávají vnitřní orgánové změny a další tělesné procesy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dostředivých (aferentních) nervů &lt;br /&gt;
-slouží k transportů nervových signálů z receptorů do senzorických oblastí v mozku&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Příslušné senzorické oblasti v mozku&lt;br /&gt;
Nervové vzruchy ze všech smyslových receptorů (s výjimkou čichových, které směřují nejprve do čichového bulbu) putují do talamu. Zde jsou přesměrovávány do příslušných senzorických oblastí mozkové kůry a tam dochází k jejich dalšímu zpracování do podoby vjemů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zrakové čití&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Funkcí zraku je vidění a zprostředkujícím orgánem jsou oči. Zrak je společně se sluchem považován za nejdůležitější lidský smysl. Z tohoto důvodu se bude tento článek věnovat právě těmto dvou smyslovým modalitám. Zrakovým podnětem je elektromagnetické vlnění (světelné vlny v rozsahu 380 až 760 nanometrů a jejich částice – fotony), na které reaguje sítnice a za pomoci tyčinek a čípků je převádí do podoby nervových vzruchů. Tyto nervové signály pak putují optickými nervy do primární zrakové oblasti nervové kůry, která se nachází v zadní části týlního laloku. Tyto optické nervové dráhy sloužící k přenosu nervového signálu jsou překříženy, k čemuž dochází v oblasti před hypofýzou nazývající se chiasma opticum. To vede k tomu, že pravé části zorného pole oka vedou do mozkových center v pravé hemisféře a naopak.&lt;br /&gt;
Na zpracování a dotváření vizuálních podnětů se v mozku dále podílí rozsáhlé asociační korové oblasti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
PLH, Nako, Atki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Barevné vidění&lt;br /&gt;
Náš zrakový systém transformuje odlišnou vlnovou délku světla do podoby subjektivního zážitku odlišných barev. Přičemž výška této vlnové délky (amplituda) je přímo úměrná k jasnosti námi vnímané barvy. Sytost vnímaných barev pak souvisí s „čistotou“ světelných vln tzn. čím menší rozptyl vlnových délek se v záření nachází, tím sytěji danou barvu vnímáme. PLH ATki&lt;br /&gt;
V psychologii nalezneme dvě významné teorie barevného vidění:&lt;br /&gt;
Young-Helmholtzova trichromatická teorie&lt;br /&gt;
S touto teorií na počátku 19. století přišel Thomas Young, který si všiml, že různé kombinace modrého, zeleného a červeného světla umožnují vznik všech ostatních barev a jejich odstínů (model RGB tj. red-green-blue). Youngovu teorii následně rozpracoval a kvantifikoval Herman von Helmholtz. Trichromatická teorie předpokládá existenci tří druhů fotosenzitivních receptorů, přičemž každý z těchto druhů reaguje na jiné spektrum vlnových délek. Kombinací těchto tří druhů vjemů v podobě tří základních barev (červená, zelená a modrá) následně vznikají barva ostatní.&lt;br /&gt;
Heringova teorie protikladných procesů&lt;br /&gt;
Počátkem 20. století přišel německý fyziolog Ewald Hering s oponentní teorií barevného vidění, jež bývá někdy také nazývána teorií protikladných procesů. Hering nesouhlasil trichromatickou teorií a přichází s názorem, že existují tři dvojce vzájemně protikladně působících základních barev (chromatické barvy jsou červená - zelená, žlutá – modrá a achromatické barvy jsou černá - bílá). Pokud tedy vnímáme např. červenou barvu, je vnímání zelené barvy inhibováno. To vysvětluje, proč nemůže existovat např. modrožlutá barva, protože v protikladném páru se může prosadit pouze jedna z barev. Tato teorie vychází z poznatku, že těchto šest základních barev v sobě jako jediné neobsahují žádné stopy barvy jiné.&lt;br /&gt;
Tyto dvě teorie byly poměrně dlouhou dobu považovány za protikladné a důsledkem toho za neslučitelné. Teprve poznatek, že barevné vidění je procesem dvoustupňovým umožnil současné přijetí obou těchto teorií. Trichromatická teorie se uplatňuje v rámci prvního procesu na úrovni fotosenzitivních receptorů. Teorie protikladných procesu se pak uplatňuje v rámci druhého procesu na úrovni zrakových nervů a dalších optických center. PLH, Atki&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vnímání ostrosti&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nutnou podmínkou zřetelného vidění je dostatek světla dopadajícího na oblast žluté skvrny. Ostré a jasné vidění pak zajištěno neustálými očními pohyby, které umožňují, aby vizuální podněty dopadaly vždy na „svěží“ část sítnice. Díky těmto očním pohybům nedochází k přetěžování jednotlivých skupin receptorů a ostré a jasné vidění tak může být zachováno. PLH&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Adaptace zraku na světlo a tmu&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Touto adaptací rozumíme schopnost zraku přizpůsobit se měnícím se hladinám osvětlení. Při adaptaci na světlo tj. na zvýšení míry osvětlení dochází ke snížení citlivosti zrakových receptorů. Tento druh adaptace spočívá v tom, že dojde k relativně rychlé změně „tyčinkového vidění“ (způsob vidění, který je zprostředkován stimulací tyčinek) k „čípkovémi vidění“ (vidění jehož fyziologickým základem je aktivace čípků). Oproti tomu při adaptaci na tmu tj. snížení míry osvětlení dochází k zvýšení citlivosti zrakových receptorů. Fyziologickou podstatou tohoto děje je obdobný proces jako u adaptace na světlo, avšak opačný a znatelně pomalejší. Dochází tedy k ke změně „čípkového vidění“ na „vidění tyčinkové“. PLH, ATKI&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sluchové čití&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zprostředkujícím orgánem sluchu jsou uši. Sluchovým podnětem je vlnění vzduchu tj. kmitání molekul vzduchu, ke kterému dochází při chvění se předmětů. Lidský sluch je schopen vnímat zvukové vlny v rozmezí 20 – 20.000 Hz. Rozdílné amplitudy těchto zvukových vln subjektivně vnímáme jako míru hlasitosti, přičemž čím větší amplituda, tím hlasitěji vnímaný zvuk. V oblasti vnitřního ucha se nachází Cortiho orgán, co je vlastní sluchový receptor obsahující sluchové buňky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Více o struktuře a funkci zrakového, sluchového i dalších smyslových orgánu lze nalézt v článku: Soustava a funkce smyslových orgánů&lt;br /&gt;
https://wikisofia.cz/wiki/Soustava_a_funkce_smyslov%C3%BDch_org%C3%A1n%C5%AF&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Symbolické čití??? (nepodařilo se mi nalézt, co to je)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Počitkové prahy (prahy a metody zjištování) plh, plh, atki&lt;br /&gt;
Senzitivita lidských smyslů má své hranice a těmi jsou počitkové (podnětové) prahy. Rozlišujeme tři druhy počitkových prahů (o jejichž objev se zasloužila psychofyzika):&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
dolní podnětový práh (absolutní práh) – je určen nejnižší možnou intenzitou podnětu, která vede ke vzniku příslušného smyslového počitku. Absolutní práh slouží k odhadu citlivosti určitého smyslu, tím že určuje minimální velikost podnětu, který je možno odlišit od nepřítomnosti tohoto podnětu. &lt;br /&gt;
Tento práh lze operacionálně definovat úrovní intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací. Tato operacionální definice totiž počítá s tím, že ne vždy je zachytitelný podnět registrován (významnou roli zde hraje řada vnitřních činitelů jako je míra aktivace organismu či stav receptorů). Příklady dolních podnětových prahů pro jednotlivé smysly jsou následující:&lt;br /&gt;
zrak: plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci ve vzdálenosti 48 km od pozorovatele&lt;br /&gt;
sluch: tikot hodinek vzdálených 6 m od pozorovatele ve velmi tichém prostředí&lt;br /&gt;
chuť: jeden gram kuchyňské soli rozpuštěný v 500 litrech vody /jedna lžička cukru rozpuštěná v 7,5 litrech vody&lt;br /&gt;
čich: jedna kapka parfému rozptýlená do prostoru šesti místností &lt;br /&gt;
hmat: pád včelího křídla na tvář z výšky 1 cm (PREZ) plh&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
horní podnětový práh – je určen nejvyšší možnou intenzitou podnětu na kterou příslušný analyzátor dokáže reagovat ještě specificky, tj. vznikem počitku příslušné intenzity či kvality. Podněty vyšší intenzity buď žádnou odezvu nevyvolávají nebo již působí pouze bolest.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
rozdílový práh – je určen nejmenším rozdílem mezi dvěma podněty různé intenzity, který dokážeme prostřednictvím počitků odlišit.  Studium detekce změny intenzity podnětu zkoumá nakolik se musí dva podněty minimálně lišit v intenzitě, abychom je byli schopni od sebe rozlišit. V rámci experimentálního studia rozdílových prahů byla probandům prezentována dvojce podnětů. Intenzitu těchto podnětů měli probandi za úkol vzájemně porovnat. Prvně prezentovaný podnět z této dvojce byl označen jako standardní. Následně prezentovaný podnět jako srovnávací. Probandi tedy měli za úkol určit, zda a jakým způsobem (menší či větší) se liší podnět srovnávací oproti podnětu standardnímu. Rozdílový práhLze jej též operacionálně definovat mírou změny podnětu, kterou jedinec dokáže zaregistrovat v 50% prezentací. Matematické vyjádření rozdílového prahu poskytuje Weber-Fechnerův zákon (viz kapitola Psychofyzika)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychofyzické metody&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Psychofyzika ve svých experimentech využívá řadu přesně definovaných a popsaných metod tzv. psychofyzických metod. První tři metody (metoda přizpůsobení, metoda konstantního podnětu a metoda limitů) byly popsány Fechnerem, který je využíval k určování počitkových prahů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Metoda přizpůsobení&lt;br /&gt;
Metoda přizpůsobení (Fechnerem také označovaná metodou průměrné chyby) představuje nejjednodušší způsob určení prahového podnětu. Metoda spočívá v tom, je proband si sám upravuje intenzitu podnětu a na základě toho určuje podnětové prahy.&lt;br /&gt;
Metoda konstantního podnětu&lt;br /&gt;
Při použití této metody jsou probandovi prezentovány podněty pohybující se kolem prahové hodnoty intenzity. Úkolem probanda je určit, zda podnět zachytil (absolutní práh) či zda zachytil změnu intenzity (rozdílový práh).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Metoda limitů&lt;br /&gt;
Metoda limitů označována též jako metoda minimálních změn spočívá v postupné prezentaci řady podnětů od krajních hodnot (vysoko nad prahem /hluboko pod prahem) až k hodnotám na prahu uvědomění. Mezi jednotlivými podněty jdoucími za sebou dochází vždy pouze k minimálně změně intenzity. Metoda tedy umožňuje zjišťování vzestupných i sestupných prahových limitů.&lt;br /&gt;
Metoda ano-ne&lt;br /&gt;
Metoda spočívá v tom, že jsou probandovi v daném časovém rozmezí prezentovány (signální zkoušky) nebo neprezentovány (prázdné zkoušky) určité podněty a jeho úkolem je určit, zda v tomto časovém rozmezí podnět zaregistroval či nikoliv. Na základě toho se zjišťuje pravděpodobnost zaregistrování předmětu v signálních zkouškách a pravděpodobnost falešné registrace v prázdných zkouškách.&lt;br /&gt;
Metoda posuzování&lt;br /&gt;
V rámci této metody proband posuzuje na škále pravděpodobnost prezentace podnětu v proběhlé zkoušce.&lt;br /&gt;
Metoda nucené volby&lt;br /&gt;
Proband se zde pokouší o registraci podnětu v několika intervalech. Jeho úkolem je určit v kterém z těchto několika možných intervalů byl podnět prezentován.&lt;br /&gt;
Metoda přímého odhadu&lt;br /&gt;
Tato metoda byla experimentálně využívaná S. S. Stevensem. Probandovi byl nejprve prezentován standardní podnět, podle kterého následně posuzovat další podněty. Pokud byl následující podnět intenzivnější připsal mu proband větší číslo než standardnímu podnětu. Pokud byl naopak následující podnět méně intenzivní, připsal mu číslo nižší. U některých druhů podnětů je odhad poměrně přesný, zatímco u jiných druhů dochází ke značnému podceňování či přeceňování změněné intenzity. Např. u elektrických šoků se odhad od skutečnosti velmi liší. I malé zvýšení intenzity šoku bylo pociťováno několikanásobně silněji.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Bardin, plh děj.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Odkazy&lt;br /&gt;
Reference&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
Vágnerová, M. (2017). Obecná psychologie: Dílčí aspekty lidské psychiky a jejich orgánový základ. Praha: Karolinum.&lt;br /&gt;
Plháková, A. (2003). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.&lt;br /&gt;
Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
    Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Doporučená literatura&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Klíčová slova&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychika, psychické procesy, psychické obsahy, psychické stavy&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kategorie:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
    Obecná psychologie&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62111</id>
		<title>Pluralismus v psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62111"/>
		<updated>2020-10-11T14:44:57Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: /* Klíčová slova */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Pluralismus v psychologii''' nacházíme v různých rovinách. Mezi ty nejvýznamnější můžeme řadit rovinu '''psychologických východisek''', rovinu '''metodologických východisek''' a rovinu '''psychologické terminologie.''' &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie==&lt;br /&gt;
'''Teoretická východiska v psychologii''' se různě proměňovala a vyvíjela mj. v souvislosti s tím, jak se vyvíjelo pojetí předmětu psychologie.&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Proto-psychologie jako nauka o duši===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První historickou etapu psychologie coby oboru představuje období, kdy byla psychologie součástí filozofie a jejím předmětem zájmu vedle dalších skutečností byla z jevů v současnosti řazených pod pojem psychiky také '''duše''', chápaná některými autory jakožto základní princip života. [[Aristoteles|'''Aristotelův''']] spis '''„O duši“''' shrnuje dobové psychologické poznatky a stává se tak jakýmsi prvním stavebním kamenem na poli psychologického poznání v předvědeckém smyslu. Na [[Aristoteles|'''Aristotelov''']]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;y filozofické úvahy o duši navazuje ve 13. století '''[[Tomáš Akvinský]]''' a dále je rozvíjí. Pojem '''duše''' se ve filozofii držel pevně až do druhé poloviny 19. století, kdy byl pod silným vlivem pozitivismu a rozvíjejících se přírodních věd označen za plod metafyzických spekulací, jenž do vědy nepatří. V dalším vývoji psychologie, razící ve svých počátcích cestu scientisticky orientované disciplíny, bylo proto od něj víceméně upuštěno. Přesto se s tímto výrazem v současné době můžeme setkat, a to coby synonymem pro mysl či psychiku, nicméně bez nároku na jeho metafyzické implikace.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Hunt, M. (2000). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o vědomí===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 19. stol. došlo k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu uznání jakožto samostatné vědní disciplíny. Předmětem zájmu psychologie se stalo '''vědomí'''. Za předchůdce, jenž směřoval k tomuto posunu, může být považován již francouzský filozof '''[[René Descartes]]'''. Ten v rámci svého ontologického modelu rozlišil dvě stvořené substance: res cogitans a res extensa. První z těchto uvedených substancí (res cogitans) je myslící subjekt v podobě nerozprostraněnné duchovní substance. Základním atributem této substance je myšlení a to ve smyslu myšlení vědomě realizovaného. Descartes považoval res cogitans za výchozí předmět filozofie. Proti této myslící substanci postavil svět těles, tedy substanci tělesnou či hmotnou (res extensa), jejíž hlavní charakteristikou je rozprostraněnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vědomím, resp. subjektivní zkušeností v kontextu vědomí se dále věnovali představitelé experimentální psychologie v 2. pol. 19. století. Za nejvýznamnějšího z nich lze považovat W. Wundta, který roku 1879 založil laboratoř experimentálních studií v Lipsku a zasloužil se tak o '''vznik psychologie''' jakožto samostatné vědy. Na tento myšlenkový proud dále navazuje  '''[[E. B. Titchner]]''' (a další představitelé [[Strukturalismus (Psychologie)|strukturalismu]]) s názorem, že psychologie je věda o '''mysli''', kterou lze chápat jako „úhrn '''lidské subjektivní zkušenosti'''“. Toto pojetí současně předpokládá, že všechno lidské poznání je derivováno z této lidské subjektivní zkušenosti (že není jiného zdroje poznání).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o chování===&lt;br /&gt;
Následně s nástupem [[Behaviorismus|'''behaviorismu''']] v USA počátkem 20. století bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo [[Chování|'''chování''']]. Subjektivistické pojetí psychologie zde bylo vystřídáno pojetím '''objektivistickým'''. Psychologie se zaměřila pouze na jevy přímo dostupné v empirické zkušenosti a kvantifikovatelné objektivními metodami. Mezi významné představitele této psychologické školy patří '''[[J.B. Watson]]''' či '''[[E. C. Tolman]]'''. Tento směr v psychologii dominuje zhruba do 50. let 20. století, kdy je pomalu vytlačován nástupem kognitivní psychologie a později od 60. let také rozvojem humanisticky orientované psychologie.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Hoskovec, J., Sedláková, M. Nakonečný, M. (1996). Psychologie XX.století. Praha: FF UK.&amp;lt;/ref&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o prožívání===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 20. stol. s nástupem '''[[Humanistická psychologie|humanisticky orientované psychologie]]''' se do popředí zájmu dostává '''prožívání'''. Výrazným představitelem [[Personalismus|'''personalismu''']] a zároveň i tohoto myšlenkového směru je '''[[W. Stern]]''', který se zabývá personálním (osobním) hlediskem prožívání, v rámci kterého je kladen důraz na jedinečnost a nezaměnitelnost prožívání každého jedince.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu===&lt;br /&gt;
Vychází z '''marxistického pojetí''' psychologie, kde je '''činnost''' vnímána jako činitel utvářející člověka. Významným představitelem tohoto směru je '''[[S. L. Rubinštejn]]''', jenž zastává názor, že osobnost člověka se projevuje a formuje zejména v '''činnosti'''. Tento činností přístup je pak uplatňován i při zkoumání dílčích psychických funkcí a procesů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==2. Pluralismus metodologických východisek==&lt;br /&gt;
'''Metodologická východiska''' v psychologii se též různě proměňovala a vyvíjela v souvislosti s vývojem předmětu psychologie a též s vývojem jednotlivých psychologických škol.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Elementová či asocianistická metodologie===&lt;br /&gt;
Tato metodologie rozčleňuje psychické dění na '''elementy''' a využívá zejména metody převzaté z přírodních věd. Popisuje procesy vzniku vyšších psychických jevů na základě kombinací, resp. asociací, tj. spojování, a interakce těchto elementů. Klade důraz tedy nejen na kombinace elementů, ale i na vzájemné vztahy mezi jednotlivými elementy. Mezi nedostatky tohoto metodologického pojetí lze řadit zejména neschopnost vysvětlit specifické vlastnosti celku, jenž přesahují součet všech jeho částí. Této metodologie využívá především '''anglický empirismus''', '''[[asocianismus]]''', '''experimentální psychologie W. Wundta''', [[Behaviorismus|'''behaviorismus''']] či [[Reflexologie a reaktologie|'''reflexologie''']].&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Celostní (gestaltistická) metodologie===&lt;br /&gt;
'''Metodologie celostní''' vzniká v reakci na metodologii elementovou a vychází z přesvědčení, že '''celek je více než součet jeho částí'''. Zastává názor, že vyšší psychické jevy nejsou pouhou sumou jevů nižších, poněvadž nesou nové vlastnosti a kvality. Ve srovnání s metodologií elementovou je zde subjekt považován spíše za aktivní než pasivní. Této metodologie využívá zejména [[Gestaltismus|'''gestaltismus''']] společně s '''Lipskou a Berlínskou školou''' v psychologii.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Introspektivní metodologie===&lt;br /&gt;
'''[[Introspekce]]''' je pozorování a zaznamenávání povahy vlastního vnímání, myšlení a cítění. Jedná se o '''opak extrospekce''' tedy observace vnějšího světa. Role subjektu zde může být jak aktivní, tak pasivní. Introspektivní metodologie je považována za tzv. věčnou metodu psychologie a spočívá zejména v '''pozorování vlastních duševních procesů'''. Její využití je velmi široké napříč různými psychologickými školami (např. '''experimentální psychologie W. Wundta''', '''hlubinná psychologie''', [[Humanistická psychologie|'''humanistická psychologie''']]).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Introspekce se původně zrodila jako metoda filozofie a může být tedy považována za nejstarší metodu využívanou za účelem zkoumání psychických dějů. V období psychologie jako samostatné vědy lze rozlišit tři hlavní podoby introspekce: '''1. introspekce v experimentální psychologii W. Wundta''', kde bylo její použití velmi omezené (často redukované do podoby pouhé detekce, tj. odpovědí  &amp;quot;ano&amp;quot; a &amp;quot;ne&amp;quot;) za účelem zachování co největší míry objektivity; '''2. introspekce v hlubinně orientované psychology''', kde sloužila např. k zaznamenání protipřenosových jevů. '''3. introspekce jako součást fenomenologické metodologie''' (viz následující podkapitola Fenomenologická metodologie). Více informací o introspekci lze dohledat v článku: [[Introspekce]].&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Fenomenologická metodologie===&lt;br /&gt;
'''Fenomenologická metodologie''' může být považována za '''zvláštní případ metodologie introspektivní'''. Vychází z [[Fenomenologie|'''fenomenologické filozofie E. Husserla''']]. V Husserlově pojetí je její podstatou uplatnění '''[[introspekce]]''' – totiž vnitřního pozorování psychických fenoménů, resp. zkoumání aktů a struktur našeho vědomí z pozice první osoby. Účelem tohoto zkoumání přitom není zachytit subjektivní a jedinečný pohled daného jedince či jedinců na realitu – to, jak si vnější skutečnost na základě svých osobních specifik vykládá. Jeho smyslem je zachycení určitých objektivně platných struktur či principů, na základě nichž vědomí funguje. Jako jeden z takovýto principů lze chápat např. intencionalitu, tedy fakt, že každé vědomí je vědomím něčeho. Obecnou strukturou je i skutečnost, že je vědomí schopno rozeznávat to, zda je určitá předmětnost (např. fyzický objekt, ale také určitá matematická pravda) objektivně platná či nikoliv. Fenomenologie tedy předpokládá, že i v rámci naší subjektivní zkušenosti (našeho subjektivního vědomí) se nám mohou dávat a dávají určité objektivně platné skutečnosti. Otázku objektivity přitom fenomenologie nechce řešit a neřeší na ontologické rovině – ve smyslu, zda skutečně existuje nějaký vnější svět. Tuto otázku nechává stranou čili '''uzávorkovává''', čímž provádí tzv. '''fenomenologickou redukci'''. Naopak ji zajímá otázka objektivity na nozeologické rovině – totiž zajímá se o to, jak či na základě čeho je možné, že jedinec v rámci svého vědomí dokáže posuzovat určité skutečnosti jako objektivně platné a jiné jako pouze zdánlivé, tedy jak se objektivita konstituuje na půdě vědomí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozdější fenomenologická psychologie navazující na Husserlův odkaz také pracuje s introspekcí coby přední metodou psychologického zkoumání, avšak od Husserlova pojetí fenomenologie se významně odchyluje a v určitých ohledech ji dezinterpretuje. Předmětem jejího zájmu je totiž popsat subjektivní a odlišné pohledy na realitu různých lidských jedinců – to, jaké významy věcem ze svojí jedinečné perspektivy a na základě své subjektivní zkušenosti připisují. Tato subjektivní zkušenost je přitom reflektována a popisována na základě introspekce. Účelem introspekce zde však už není rozpoznávání objektivně platných struktur vědomí, ale popis mnohosti subjektivních světů různých lidských jedinců a případně též zachycení určitých společných vzorců napříč jimi, u nichž se však nepředpokládá nárok na jejich objektivní platnost.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Behavioristická metodologie===&lt;br /&gt;
Behavioristická metodologie představuje jakýsi '''protiklad k introspekci''' – její hlavní metodou je '''extrospekce''', totiž vnější pozorování či pozorování vnějšně a objektivně doložitelného chování lidského subjektu. Chování zkoumá jakožto soubor reakcí (coby závislých proměnných) na určité podněty (coby nezávislé proměnné); zabývá se přitom vztahy mezi těmito proměnnými, které se snaží exaktně kvantifikovat. V ranném behaviorismus je '''subjekt striktně pasivní''' – jeho chování pouze mechanicky odpovídá na příslušné vnější podněty. S následným rozvojem neobehaviorismu subjekt získává z části na aktivitě – resp. do rovnice podnět a reakce se dostávají i další intervenující proměnné související se specifickými charakteristikami subjektu, jako je např. minulá zkušenost daného organismu. Pozorování chování je v rámci behavioristické metodologie realizováno především v rámci '''experimentů''', ve kterých je přítomna manipulace s nezávislými proměnnými (podněty) a zároveň kontrola potenciálně intervenujících proměnných, a to za účely zjištění kauzálního vztahu mezi určitými podněty a reakcemi.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Nomotetická vs. idiografická metodologie===&lt;br /&gt;
Tyto dva přístupy do psychologie zavedl americký psycholog '''[[Gordon W. Allport]]'''. Představují jakýsi protipól v pohledu na člověka a využívají se zejména v oblasti výzkumu osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Idiografický přístup''' někdy označován též jako idiosynkratický usiluje o zdůraznění jedinečnosti a neopakovatelnosti každé lidské bytosti. Tento přístup se soustředí na porozumění lidské jedinečnosti a '''vyjádření individuální zvláštnosti''' každého jedince. Odmítá hledat obecnou strukturu rysů a místo toho usiluje o poznání individuální organizace rysů každého jedince. Je tedy v souladu spíše s kvalitativní metodologií. Pro idiografický přístup jsou charakteristické výzkumné metody spočívající v pozorování spontánních projevů či v analýze spontánních výtvorů. '''Nomotetický přístup''' studuje '''obecně platné psychické vlastnosti''' u většího počtu osob, což umožňuje vzájemné interindividuální srovnání a stanovení norem. Neusiluje o popsání osobnosti v její celistvosti, spíše se soustředí na určitý zobecnitelný výsek z osobnostní struktury. Tento přístup je typický pro empirický a kvantitativní výzkum osobnosti. Využívá převážně kvantifikovatelné metody výzkumu jako jsou experimenty či psychometrické testy.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:4&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. a kol.. (2010). Psychologie osobnosti. Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Přírodovědná vs. duchovědná metodologie===&lt;br /&gt;
Psychologie byla již od jejího vzniku jakožto samostatné vědy provázena sporem o její přírodovědnou či duchovědnou podstatu. Byla to právě '''přírodovědná psychologie''', která se zasloužila o vznik psychologie jako samostatné vědy. Přírodovědný přístup vychází z názoru, že psychologie by měla být '''empirickou a experimentální vědou'''. Tento přístup byl odvozen spíše z přírodních věd a ovlivněn '''[[Pozitivismus|pozitivistickou filozofií]]'''. Je zde kladen důraz na objektivistické pojetí reality a experimentálně podložené poznání. Tento přístup lze tedy zařadit do kategorie '''kvantitativních metodologických přístupů'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Proti přírodovědně orientované psychologii stojí '''psychologie duchovědná'''. Zakladatelem duchovědné resp. rozumějící psychologie byl '''[[W. Dilthey]]''', jenž zastával názor, že psychologie by měla být založena na '''porozumění, pochopení a vcítění se''' (stejně jako ostatní obory zabývající se hystoricko-společenskou skutečností). Dalším významným představitelem tohoto směru je '''[[E. Spranger]]'''. Základní charakteristikou duchovědného přístupu je '''důraz na osobní prožívání''', z něhož vychází. Usiluje o intuitivní chápání a porozumění duševních jevům. Tento přístup lze řadit do kategorie '''kvalitativních metodologických přístupů'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==3. Pluralismus psychologické terminologie==&lt;br /&gt;
Pluralismus psychologické terminologie spočívá ve faktu, že různé psychologické přístupy a směry užívaly v určitých ohledech odlišný jazyk a termíny pro popis vlastního předmětu zkoumání. Tato skutečnost je podmíněna teoretickým zakotvením jednotlivých psychologických směrů a také faktem odlišných zdrojů psychologického jazyka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus ve zdrojích psychologické terminologie===&lt;br /&gt;
Psychologická terminologie má různé zdroje, mezi které patří zejména běžný jazyk a termíny z jiných věd.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Běžný jazyk''' - odborný psychologický výraz může mít mírně odlišný či posunutý význam oproti totožnému laickému výrazu v běžném jazyce (např. výraz osobnost); to někdy může představovat nesnáz v komunikaci a v důsledku ve vzájemném pochopení se.; běžný jazyk je zpravidla zdrojem pojmů přirozených, kterým většina z nás nějakým způsobem rozumí (např. pojem myšlení).&lt;br /&gt;
*'''Termíny z jiných vědních oborů''' - mezi obory jejichž terminologii psychologie využívá patří zejména: neurovědy, kybernetika a teorie informací, statistika či fyzika; termíny z jiných věd bývají zdrojem spíše pojmů umělých, což jsou precizně definované termíny zpravidla vycházející z nějaké psychologické teorie (např. Hullův pojem drive).(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus v psychologickém pojmosloví===&lt;br /&gt;
Význam jednotlivých psychologických pojmů se může napříč různými psychologickými školami a přístupy mírně odlišovat (např. pojem myšlení v různých psychologických školách). Zároveň různé přístupy a školy v psychologii často využívají různé specifické výrazy pro velmi podobné či dokonce identické jevy (časté zejména mezi různými psychoterapeutickými přístupy). K určitému významovému posunu jednotlivých slov může též docházet na základě zvyšující se úrovně poznání v dané oblasti (např. chápání termínu inteligence nyní a dříve).(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací PhDr. Daniela Hellera, získané v rámci předmětu Psychologické systémy vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychologická východiska, metodologická východiska, psychologická terminologie&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62110</id>
		<title>Pluralismus v psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62110"/>
		<updated>2020-10-11T14:44:06Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: /* 2. Pluralismus metodologických východisek */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Pluralismus v psychologii''' nacházíme v různých rovinách. Mezi ty nejvýznamnější můžeme řadit rovinu '''psychologických východisek''', rovinu '''metodologických východisek''' a rovinu '''psychologické terminologie.''' &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie==&lt;br /&gt;
'''Teoretická východiska v psychologii''' se různě proměňovala a vyvíjela mj. v souvislosti s tím, jak se vyvíjelo pojetí předmětu psychologie.&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Proto-psychologie jako nauka o duši===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První historickou etapu psychologie coby oboru představuje období, kdy byla psychologie součástí filozofie a jejím předmětem zájmu vedle dalších skutečností byla z jevů v současnosti řazených pod pojem psychiky také '''duše''', chápaná některými autory jakožto základní princip života. [[Aristoteles|'''Aristotelův''']] spis '''„O duši“''' shrnuje dobové psychologické poznatky a stává se tak jakýmsi prvním stavebním kamenem na poli psychologického poznání v předvědeckém smyslu. Na [[Aristoteles|'''Aristotelov''']]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;y filozofické úvahy o duši navazuje ve 13. století '''[[Tomáš Akvinský]]''' a dále je rozvíjí. Pojem '''duše''' se ve filozofii držel pevně až do druhé poloviny 19. století, kdy byl pod silným vlivem pozitivismu a rozvíjejících se přírodních věd označen za plod metafyzických spekulací, jenž do vědy nepatří. V dalším vývoji psychologie, razící ve svých počátcích cestu scientisticky orientované disciplíny, bylo proto od něj víceméně upuštěno. Přesto se s tímto výrazem v současné době můžeme setkat, a to coby synonymem pro mysl či psychiku, nicméně bez nároku na jeho metafyzické implikace.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Hunt, M. (2000). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o vědomí===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 19. stol. došlo k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu uznání jakožto samostatné vědní disciplíny. Předmětem zájmu psychologie se stalo '''vědomí'''. Za předchůdce, jenž směřoval k tomuto posunu, může být považován již francouzský filozof '''[[René Descartes]]'''. Ten v rámci svého ontologického modelu rozlišil dvě stvořené substance: res cogitans a res extensa. První z těchto uvedených substancí (res cogitans) je myslící subjekt v podobě nerozprostraněnné duchovní substance. Základním atributem této substance je myšlení a to ve smyslu myšlení vědomě realizovaného. Descartes považoval res cogitans za výchozí předmět filozofie. Proti této myslící substanci postavil svět těles, tedy substanci tělesnou či hmotnou (res extensa), jejíž hlavní charakteristikou je rozprostraněnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vědomím, resp. subjektivní zkušeností v kontextu vědomí se dále věnovali představitelé experimentální psychologie v 2. pol. 19. století. Za nejvýznamnějšího z nich lze považovat W. Wundta, který roku 1879 založil laboratoř experimentálních studií v Lipsku a zasloužil se tak o '''vznik psychologie''' jakožto samostatné vědy. Na tento myšlenkový proud dále navazuje  '''[[E. B. Titchner]]''' (a další představitelé [[Strukturalismus (Psychologie)|strukturalismu]]) s názorem, že psychologie je věda o '''mysli''', kterou lze chápat jako „úhrn '''lidské subjektivní zkušenosti'''“. Toto pojetí současně předpokládá, že všechno lidské poznání je derivováno z této lidské subjektivní zkušenosti (že není jiného zdroje poznání).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o chování===&lt;br /&gt;
Následně s nástupem [[Behaviorismus|'''behaviorismu''']] v USA počátkem 20. století bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo [[Chování|'''chování''']]. Subjektivistické pojetí psychologie zde bylo vystřídáno pojetím '''objektivistickým'''. Psychologie se zaměřila pouze na jevy přímo dostupné v empirické zkušenosti a kvantifikovatelné objektivními metodami. Mezi významné představitele této psychologické školy patří '''[[J.B. Watson]]''' či '''[[E. C. Tolman]]'''. Tento směr v psychologii dominuje zhruba do 50. let 20. století, kdy je pomalu vytlačován nástupem kognitivní psychologie a později od 60. let také rozvojem humanisticky orientované psychologie.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Hoskovec, J., Sedláková, M. Nakonečný, M. (1996). Psychologie XX.století. Praha: FF UK.&amp;lt;/ref&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o prožívání===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 20. stol. s nástupem '''[[Humanistická psychologie|humanisticky orientované psychologie]]''' se do popředí zájmu dostává '''prožívání'''. Výrazným představitelem [[Personalismus|'''personalismu''']] a zároveň i tohoto myšlenkového směru je '''[[W. Stern]]''', který se zabývá personálním (osobním) hlediskem prožívání, v rámci kterého je kladen důraz na jedinečnost a nezaměnitelnost prožívání každého jedince.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu===&lt;br /&gt;
Vychází z '''marxistického pojetí''' psychologie, kde je '''činnost''' vnímána jako činitel utvářející člověka. Významným představitelem tohoto směru je '''[[S. L. Rubinštejn]]''', jenž zastává názor, že osobnost člověka se projevuje a formuje zejména v '''činnosti'''. Tento činností přístup je pak uplatňován i při zkoumání dílčích psychických funkcí a procesů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==2. Pluralismus metodologických východisek==&lt;br /&gt;
'''Metodologická východiska''' v psychologii se též různě proměňovala a vyvíjela v souvislosti s vývojem předmětu psychologie a též s vývojem jednotlivých psychologických škol.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Elementová či asocianistická metodologie===&lt;br /&gt;
Tato metodologie rozčleňuje psychické dění na '''elementy''' a využívá zejména metody převzaté z přírodních věd. Popisuje procesy vzniku vyšších psychických jevů na základě kombinací, resp. asociací, tj. spojování, a interakce těchto elementů. Klade důraz tedy nejen na kombinace elementů, ale i na vzájemné vztahy mezi jednotlivými elementy. Mezi nedostatky tohoto metodologického pojetí lze řadit zejména neschopnost vysvětlit specifické vlastnosti celku, jenž přesahují součet všech jeho částí. Této metodologie využívá především '''anglický empirismus''', '''[[asocianismus]]''', '''experimentální psychologie W. Wundta''', [[Behaviorismus|'''behaviorismus''']] či [[Reflexologie a reaktologie|'''reflexologie''']].&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Celostní (gestaltistická) metodologie===&lt;br /&gt;
'''Metodologie celostní''' vzniká v reakci na metodologii elementovou a vychází z přesvědčení, že '''celek je více než součet jeho částí'''. Zastává názor, že vyšší psychické jevy nejsou pouhou sumou jevů nižších, poněvadž nesou nové vlastnosti a kvality. Ve srovnání s metodologií elementovou je zde subjekt považován spíše za aktivní než pasivní. Této metodologie využívá zejména [[Gestaltismus|'''gestaltismus''']] společně s '''Lipskou a Berlínskou školou''' v psychologii.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Introspektivní metodologie===&lt;br /&gt;
'''[[Introspekce]]''' je pozorování a zaznamenávání povahy vlastního vnímání, myšlení a cítění. Jedná se o '''opak extrospekce''' tedy observace vnějšího světa. Role subjektu zde může být jak aktivní, tak pasivní. Introspektivní metodologie je považována za tzv. věčnou metodu psychologie a spočívá zejména v '''pozorování vlastních duševních procesů'''. Její využití je velmi široké napříč různými psychologickými školami (např. '''experimentální psychologie W. Wundta''', '''hlubinná psychologie''', [[Humanistická psychologie|'''humanistická psychologie''']]).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Introspekce se původně zrodila jako metoda filozofie a může být tedy považována za nejstarší metodu využívanou za účelem zkoumání psychických dějů. V období psychologie jako samostatné vědy lze rozlišit tři hlavní podoby introspekce: '''1. introspekce v experimentální psychologii W. Wundta''', kde bylo její použití velmi omezené (často redukované do podoby pouhé detekce, tj. odpovědí  &amp;quot;ano&amp;quot; a &amp;quot;ne&amp;quot;) za účelem zachování co největší míry objektivity; '''2. introspekce v hlubinně orientované psychology''', kde sloužila např. k zaznamenání protipřenosových jevů. '''3. introspekce jako součást fenomenologické metodologie''' (viz následující podkapitola Fenomenologická metodologie). Více informací o introspekci lze dohledat v článku: [[Introspekce]].&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Fenomenologická metodologie===&lt;br /&gt;
'''Fenomenologická metodologie''' může být považována za '''zvláštní případ metodologie introspektivní'''. Vychází z [[Fenomenologie|'''fenomenologické filozofie E. Husserla''']]. V Husserlově pojetí je její podstatou uplatnění '''[[introspekce]]''' – totiž vnitřního pozorování psychických fenoménů, resp. zkoumání aktů a struktur našeho vědomí z pozice první osoby. Účelem tohoto zkoumání přitom není zachytit subjektivní a jedinečný pohled daného jedince či jedinců na realitu – to, jak si vnější skutečnost na základě svých osobních specifik vykládá. Jeho smyslem je zachycení určitých objektivně platných struktur či principů, na základě nichž vědomí funguje. Jako jeden z takovýto principů lze chápat např. intencionalitu, tedy fakt, že každé vědomí je vědomím něčeho. Obecnou strukturou je i skutečnost, že je vědomí schopno rozeznávat to, zda je určitá předmětnost (např. fyzický objekt, ale také určitá matematická pravda) objektivně platná či nikoliv. Fenomenologie tedy předpokládá, že i v rámci naší subjektivní zkušenosti (našeho subjektivního vědomí) se nám mohou dávat a dávají určité objektivně platné skutečnosti. Otázku objektivity přitom fenomenologie nechce řešit a neřeší na ontologické rovině – ve smyslu, zda skutečně existuje nějaký vnější svět. Tuto otázku nechává stranou čili '''uzávorkovává''', čímž provádí tzv. '''fenomenologickou redukci'''. Naopak ji zajímá otázka objektivity na nozeologické rovině – totiž zajímá se o to, jak či na základě čeho je možné, že jedinec v rámci svého vědomí dokáže posuzovat určité skutečnosti jako objektivně platné a jiné jako pouze zdánlivé, tedy jak se objektivita konstituuje na půdě vědomí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozdější fenomenologická psychologie navazující na Husserlův odkaz také pracuje s introspekcí coby přední metodou psychologického zkoumání, avšak od Husserlova pojetí fenomenologie se významně odchyluje a v určitých ohledech ji dezinterpretuje. Předmětem jejího zájmu je totiž popsat subjektivní a odlišné pohledy na realitu různých lidských jedinců – to, jaké významy věcem ze svojí jedinečné perspektivy a na základě své subjektivní zkušenosti připisují. Tato subjektivní zkušenost je přitom reflektována a popisována na základě introspekce. Účelem introspekce zde však už není rozpoznávání objektivně platných struktur vědomí, ale popis mnohosti subjektivních světů různých lidských jedinců a případně též zachycení určitých společných vzorců napříč jimi, u nichž se však nepředpokládá nárok na jejich objektivní platnost.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Behavioristická metodologie===&lt;br /&gt;
Behavioristická metodologie představuje jakýsi '''protiklad k introspekci''' – její hlavní metodou je '''extrospekce''', totiž vnější pozorování či pozorování vnějšně a objektivně doložitelného chování lidského subjektu. Chování zkoumá jakožto soubor reakcí (coby závislých proměnných) na určité podněty (coby nezávislé proměnné); zabývá se přitom vztahy mezi těmito proměnnými, které se snaží exaktně kvantifikovat. V ranném behaviorismus je '''subjekt striktně pasivní''' – jeho chování pouze mechanicky odpovídá na příslušné vnější podněty. S následným rozvojem neobehaviorismu subjekt získává z části na aktivitě – resp. do rovnice podnět a reakce se dostávají i další intervenující proměnné související se specifickými charakteristikami subjektu, jako je např. minulá zkušenost daného organismu. Pozorování chování je v rámci behavioristické metodologie realizováno především v rámci '''experimentů''', ve kterých je přítomna manipulace s nezávislými proměnnými (podněty) a zároveň kontrola potenciálně intervenujících proměnných, a to za účely zjištění kauzálního vztahu mezi určitými podněty a reakcemi.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Nomotetická vs. idiografická metodologie===&lt;br /&gt;
Tyto dva přístupy do psychologie zavedl americký psycholog '''[[Gordon W. Allport]]'''. Představují jakýsi protipól v pohledu na člověka a využívají se zejména v oblasti výzkumu osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Idiografický přístup''' někdy označován též jako idiosynkratický usiluje o zdůraznění jedinečnosti a neopakovatelnosti každé lidské bytosti. Tento přístup se soustředí na porozumění lidské jedinečnosti a '''vyjádření individuální zvláštnosti''' každého jedince. Odmítá hledat obecnou strukturu rysů a místo toho usiluje o poznání individuální organizace rysů každého jedince. Je tedy v souladu spíše s kvalitativní metodologií. Pro idiografický přístup jsou charakteristické výzkumné metody spočívající v pozorování spontánních projevů či v analýze spontánních výtvorů. '''Nomotetický přístup''' studuje '''obecně platné psychické vlastnosti''' u většího počtu osob, což umožňuje vzájemné interindividuální srovnání a stanovení norem. Neusiluje o popsání osobnosti v její celistvosti, spíše se soustředí na určitý zobecnitelný výsek z osobnostní struktury. Tento přístup je typický pro empirický a kvantitativní výzkum osobnosti. Využívá převážně kvantifikovatelné metody výzkumu jako jsou experimenty či psychometrické testy.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:4&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. a kol.. (2010). Psychologie osobnosti. Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Přírodovědná vs. duchovědná metodologie===&lt;br /&gt;
Psychologie byla již od jejího vzniku jakožto samostatné vědy provázena sporem o její přírodovědnou či duchovědnou podstatu. Byla to právě '''přírodovědná psychologie''', která se zasloužila o vznik psychologie jako samostatné vědy. Přírodovědný přístup vychází z názoru, že psychologie by měla být '''empirickou a experimentální vědou'''. Tento přístup byl odvozen spíše z přírodních věd a ovlivněn '''[[Pozitivismus|pozitivistickou filozofií]]'''. Je zde kladen důraz na objektivistické pojetí reality a experimentálně podložené poznání. Tento přístup lze tedy zařadit do kategorie '''kvantitativních metodologických přístupů'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Proti přírodovědně orientované psychologii stojí '''psychologie duchovědná'''. Zakladatelem duchovědné resp. rozumějící psychologie byl '''[[W. Dilthey]]''', jenž zastával názor, že psychologie by měla být založena na '''porozumění, pochopení a vcítění se''' (stejně jako ostatní obory zabývající se hystoricko-společenskou skutečností). Dalším významným představitelem tohoto směru je '''[[E. Spranger]]'''. Základní charakteristikou duchovědného přístupu je '''důraz na osobní prožívání''', z něhož vychází. Usiluje o intuitivní chápání a porozumění duševních jevům. Tento přístup lze řadit do kategorie '''kvalitativních metodologických přístupů'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==3. Pluralismus psychologické terminologie==&lt;br /&gt;
Pluralismus psychologické terminologie spočívá ve faktu, že různé psychologické přístupy a směry užívaly v určitých ohledech odlišný jazyk a termíny pro popis vlastního předmětu zkoumání. Tato skutečnost je podmíněna teoretickým zakotvením jednotlivých psychologických směrů a také faktem odlišných zdrojů psychologického jazyka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus ve zdrojích psychologické terminologie===&lt;br /&gt;
Psychologická terminologie má různé zdroje, mezi které patří zejména běžný jazyk a termíny z jiných věd.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Běžný jazyk''' - odborný psychologický výraz může mít mírně odlišný či posunutý význam oproti totožnému laickému výrazu v běžném jazyce (např. výraz osobnost); to někdy může představovat nesnáz v komunikaci a v důsledku ve vzájemném pochopení se.; běžný jazyk je zpravidla zdrojem pojmů přirozených, kterým většina z nás nějakým způsobem rozumí (např. pojem myšlení).&lt;br /&gt;
*'''Termíny z jiných vědních oborů''' - mezi obory jejichž terminologii psychologie využívá patří zejména: neurovědy, kybernetika a teorie informací, statistika či fyzika; termíny z jiných věd bývají zdrojem spíše pojmů umělých, což jsou precizně definované termíny zpravidla vycházející z nějaké psychologické teorie (např. Hullův pojem drive).(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus v psychologickém pojmosloví===&lt;br /&gt;
Význam jednotlivých psychologických pojmů se může napříč různými psychologickými školami a přístupy mírně odlišovat (např. pojem myšlení v různých psychologických školách). Zároveň různé přístupy a školy v psychologii často využívají různé specifické výrazy pro velmi podobné či dokonce identické jevy (časté zejména mezi různými psychoterapeutickými přístupy). K určitému významovému posunu jednotlivých slov může též docházet na základě zvyšující se úrovně poznání v dané oblasti (např. chápání termínu inteligence nyní a dříve).(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací PhDr. Daniela Hellera, získané v rámci předmětu Psychologické systémy vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychologická východiska, metodologická východiska, psychologická terminologie&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62109</id>
		<title>Pluralismus v psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62109"/>
		<updated>2020-10-11T14:34:08Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: /* 3. Pluralismus psychologické terminologie */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Pluralismus v psychologii''' nacházíme v různých rovinách. Mezi ty nejvýznamnější můžeme řadit rovinu '''psychologických východisek''', rovinu '''metodologických východisek''' a rovinu '''psychologické terminologie.''' &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie==&lt;br /&gt;
'''Teoretická východiska v psychologii''' se různě proměňovala a vyvíjela mj. v souvislosti s tím, jak se vyvíjelo pojetí předmětu psychologie.&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Proto-psychologie jako nauka o duši===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První historickou etapu psychologie coby oboru představuje období, kdy byla psychologie součástí filozofie a jejím předmětem zájmu vedle dalších skutečností byla z jevů v současnosti řazených pod pojem psychiky také '''duše''', chápaná některými autory jakožto základní princip života. [[Aristoteles|'''Aristotelův''']] spis '''„O duši“''' shrnuje dobové psychologické poznatky a stává se tak jakýmsi prvním stavebním kamenem na poli psychologického poznání v předvědeckém smyslu. Na [[Aristoteles|'''Aristotelov''']]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;y filozofické úvahy o duši navazuje ve 13. století '''[[Tomáš Akvinský]]''' a dále je rozvíjí. Pojem '''duše''' se ve filozofii držel pevně až do druhé poloviny 19. století, kdy byl pod silným vlivem pozitivismu a rozvíjejících se přírodních věd označen za plod metafyzických spekulací, jenž do vědy nepatří. V dalším vývoji psychologie, razící ve svých počátcích cestu scientisticky orientované disciplíny, bylo proto od něj víceméně upuštěno. Přesto se s tímto výrazem v současné době můžeme setkat, a to coby synonymem pro mysl či psychiku, nicméně bez nároku na jeho metafyzické implikace.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Hunt, M. (2000). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o vědomí===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 19. stol. došlo k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu uznání jakožto samostatné vědní disciplíny. Předmětem zájmu psychologie se stalo '''vědomí'''. Za předchůdce, jenž směřoval k tomuto posunu, může být považován již francouzský filozof '''[[René Descartes]]'''. Ten v rámci svého ontologického modelu rozlišil dvě stvořené substance: res cogitans a res extensa. První z těchto uvedených substancí (res cogitans) je myslící subjekt v podobě nerozprostraněnné duchovní substance. Základním atributem této substance je myšlení a to ve smyslu myšlení vědomě realizovaného. Descartes považoval res cogitans za výchozí předmět filozofie. Proti této myslící substanci postavil svět těles, tedy substanci tělesnou či hmotnou (res extensa), jejíž hlavní charakteristikou je rozprostraněnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vědomím, resp. subjektivní zkušeností v kontextu vědomí se dále věnovali představitelé experimentální psychologie v 2. pol. 19. století. Za nejvýznamnějšího z nich lze považovat W. Wundta, který roku 1879 založil laboratoř experimentálních studií v Lipsku a zasloužil se tak o '''vznik psychologie''' jakožto samostatné vědy. Na tento myšlenkový proud dále navazuje  '''[[E. B. Titchner]]''' (a další představitelé [[Strukturalismus (Psychologie)|strukturalismu]]) s názorem, že psychologie je věda o '''mysli''', kterou lze chápat jako „úhrn '''lidské subjektivní zkušenosti'''“. Toto pojetí současně předpokládá, že všechno lidské poznání je derivováno z této lidské subjektivní zkušenosti (že není jiného zdroje poznání).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o chování===&lt;br /&gt;
Následně s nástupem [[Behaviorismus|'''behaviorismu''']] v USA počátkem 20. století bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo [[Chování|'''chování''']]. Subjektivistické pojetí psychologie zde bylo vystřídáno pojetím '''objektivistickým'''. Psychologie se zaměřila pouze na jevy přímo dostupné v empirické zkušenosti a kvantifikovatelné objektivními metodami. Mezi významné představitele této psychologické školy patří '''[[J.B. Watson]]''' či '''[[E. C. Tolman]]'''. Tento směr v psychologii dominuje zhruba do 50. let 20. století, kdy je pomalu vytlačován nástupem kognitivní psychologie a později od 60. let také rozvojem humanisticky orientované psychologie.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Hoskovec, J., Sedláková, M. Nakonečný, M. (1996). Psychologie XX.století. Praha: FF UK.&amp;lt;/ref&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o prožívání===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 20. stol. s nástupem '''[[Humanistická psychologie|humanisticky orientované psychologie]]''' se do popředí zájmu dostává '''prožívání'''. Výrazným představitelem [[Personalismus|'''personalismu''']] a zároveň i tohoto myšlenkového směru je '''[[W. Stern]]''', který se zabývá personálním (osobním) hlediskem prožívání, v rámci kterého je kladen důraz na jedinečnost a nezaměnitelnost prožívání každého jedince.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu===&lt;br /&gt;
Vychází z '''marxistického pojetí''' psychologie, kde je '''činnost''' vnímána jako činitel utvářející člověka. Významným představitelem tohoto směru je '''[[S. L. Rubinštejn]]''', jenž zastává názor, že osobnost člověka se projevuje a formuje zejména v '''činnosti'''. Tento činností přístup je pak uplatňován i při zkoumání dílčích psychických funkcí a procesů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==2. Pluralismus metodologických východisek==&lt;br /&gt;
'''Metodologická východiska''' v psychologii se též různě proměňovala a vyvíjela v souvislosti s vývojem předmětu psychologie a též s vývojem jednotlivých psychologických škol.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Elementová či asocianistická metodologie===&lt;br /&gt;
Tato metodologie rozčleňuje psychické dění na '''elementy''' a využívá zejména metody převzaté z přírodních věd. Popisuje procesy vzniku vyšších psychických jevů na základě kombinací, resp. asociací, tj. spojování, a interakce těchto elementů. Klade důraz tedy nejen na kombinace elementů, ale i na vzájemné vztahy mezi jednotlivými elementy. Mezi nedostatky tohoto metodologického pojetí lze řadit zejména neschopnost vysvětlit specifické vlastnosti celku, jenž přesahují součet všech jeho částí. Této metodologie využívá především '''anglický empirismus''', asocianismus, '''experimentální psychologie W. Wundta''', [[Behaviorismus|'''behaviorismus''']] či [[Reflexologie a reaktologie|'''reflexologie''']].&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Celostní (gestaltistická) metodologie===&lt;br /&gt;
Metodologie celostní vzniká v reakci na metodologii elementovou a vychází z přesvědčení, že '''celek je více než součet jeho částí'''. Zastává názor, že vyšší psychické jevy nejsou pouhou sumou jevů nižších, poněvadž nesou nové vlastnosti a kvality. Ve srovnání s metodologií elementovou je zde subjekt považován spíše za aktivní než pasivní. Této metodologie využívá zejména [[Gestaltismus|'''gestaltismus''']] společně s '''Lipskou a Berlínskou školou''' v psychologii.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Introspektivní metodologie===&lt;br /&gt;
Introspekce je pozorování a zaznamenávání povahy vlastního vnímání, myšlení a cítění. Jedná se o opak extrospekce tedy observace vnějšího světa. Role subjektu zde může být jak aktivní, tak pasivní. Introspektivní metodologie je považována za tzv. věčnou metodu psychologie a spočívá zejména v '''pozorování vlastních duševních procesů'''. Její využití je velmi široké napříč různými psychologickými školami (např. '''experimentální psychologie W. Wundta''', '''hlubinná psychologie''', [[Humanistická psychologie|'''humanistická psychologie''']]).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Introspekce se původně zrodila jako metoda filozofie a může být tedy považována za nejstarší metodu využívanou za účelem zkoumání psychických dějů. V období psychologie jako samostatné vědy lze rozlišit tři hlavní podoby introspekce: 1. introspekce v experimentální psychologii W. Wundta, kde bylo její použití velmi omezené (často redukované do podoby pouhé detekce, tj. odpovědí  &amp;quot;ano&amp;quot; a &amp;quot;ne&amp;quot;) za účelem zachování co největší míry objektivity. 2. introspekce v hlubinně orientované psychology, kde sloužila např. k zaznamenání protipřenosových jevů. 3. introspekce jako součást fenomenologické metodologie (viz následující podkapitola Fenomenologická metodologie). Více informací o introspekci lze dohledat v článku: Introspekce.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Fenomenologická metodologie===&lt;br /&gt;
Fenomenologická metodologie může být považována za '''zvláštní případ metodologie introspektivní'''. Vychází z [[Fenomenologie|'''fenomenologické filozofie E. Husserla''']]. V Husserlově pojetí je její podstatou uplatnění introspekce – totiž vnitřního pozorování psychických fenoménů, resp. zkoumání aktů a struktur našeho vědomí z pozice první osoby. Účelem tohoto zkoumání přitom není zachytit subjektivní a jedinečný pohled daného jedince či jedinců na realitu – to, jak si vnější skutečnost na základě svých osobních specifik vykládá. Jeho smyslem je zachycení určitých objektivně platných struktur či principů, na základě nichž vědomí funguje. Jako jeden z takovýto principů lze chápat např. intencionalitu, tedy fakt, že každé vědomí je vědomím něčeho. Obecnou strukturou je i skutečnost, že je vědomí schopno rozeznávat to, zda je určitá předmětnost (např. fyzický objekt, ale také určitá matematická pravda) objektivně platná či nikoliv. Fenomenologie tedy předpokládá, že i v rámci naší subjektivní zkušenosti (našeho subjektivního vědomí) se nám mohou dávat a dávají určité objektivně platné skutečnosti. Otázku objektivity přitom fenomenologie nechce řešit a neřeší na ontologické rovině – ve smyslu, zda skutečně existuje nějaký vnější svět. Tuto otázku nechává stranou čili uzávorkovává, čímž provádí tzv. fenomenologickou redukci. Naopak ji zajímá otázka objektivity na nozeologické rovině – totiž zajímá se o to, jak či na základě čeho je možné, že jedinec v rámci svého vědomí dokáže posuzovat určité skutečnosti jako objektivně platné a jiné jako pouze zdánlivé, tedy jak se objektivita konstituuje na půdě vědomí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozdější fenomenologická psychologie navazující na Husserlův odkaz také pracuje s introspekcí coby přední metodou psychologického zkoumání, avšak od Husserlova pojetí fenomenologie se významně odchyluje a v určitých ohledech ji dezinterpretuje. Předmětem jejího zájmu je totiž popsat subjektivní a odlišné pohledy na realitu různých lidských jedinců – to, jaké významy věcem ze svojí jedinečné perspektivy a na základě své subjektivní zkušenosti připisují. Tato subjektivní zkušenost je přitom reflektována a popisována na základě introspekce. Účelem introspekce zde však už není rozpoznávání objektivně platných struktur vědomí, ale popis mnohosti subjektivních světů různých lidských jedinců a případně též zachycení určitých společných vzorců napříč jimi, u nichž se však nepředpokládá nárok na jejich objektivní platnost.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Behavioristická metodologie===&lt;br /&gt;
Behavioristická metodologie představuje jakýsi '''protiklad k introspekci''' – její hlavní metodou je extrospekce, totiž vnější pozorování či pozorování vnějšně a objektivně doložitelného chování lidského subjektu. Chování zkoumá jakožto soubor reakcí (coby závislých proměnných) na určité podněty (coby nezávislé proměnné); zabývá se přitom vztahy mezi těmito proměnnými, které se snaží exaktně kvantifikovat. V ranném behaviorismus je subjekt striktně pasivní – jeho chování pouze mechanicky odpovídá na příslušné vnější podněty. S následným rozvojem neobehaviorismu subjekt získává z části na aktivitě – resp. do rovnice podnět a reakce se dostávají i další intervenující proměnné související se specifickými charakteristikami subjektu, jako je např. minulá zkušenost daného organismu. Pozorování chování je v rámci behavioristické metodologie realizováno především v rámci experimentů, ve kterých je přítomna manipulace s nezávislými proměnnými (podněty) a zároveň kontrola potenciálně intervenujících proměnných, a to za účely zjištění kauzálního vztahu mezi určitými podněty a reakcemi.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Nomotetická vs. idiografická metodologie===&lt;br /&gt;
Tyto dva přístupy do psychologie zavedl americký psycholog Gordon W. Allport. Představují jakýsi protipól v pohledu na člověka a využívají se zejména v oblasti výzkumu osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Idiografický přístup někdy označován též jako idiosynkratický usiluje o zdůraznění jedinečnosti a neopakovatelnosti každé lidské bytosti. Tento přístup se soustředí na porozumění lidské jedinečnosti a vyjádření individuální zvláštnosti každého jedince. Odmítá hledat obecnou strukturu rysů a místo toho usiluje o poznání individuální organizace rysů každého jedince. Je tedy v souladu spíše s kvalitativní metodologií. Pro idiografický přístup jsou charakteristické výzkumné metody spočívající v pozorování spontánních projevů či v analýze spontánních výtvorů. Nomotetický přístup studuje obecně platné psychické vlastnosti u většího počtu osob, což umožňuje vzájemné interindividuální srovnání a stanovení norem. Neusiluje o popsání osobnosti v její celistvosti, spíše se soustředí na určitý zobecnitelný výsek z osobnostní struktury. Tento přístup je typický pro empirický a kvantitativní výzkum osobnosti. Využívá převážně kvantifikovatelné metody výzkumu jako jsou experimenty či psychometrické testy.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:4&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. a kol.. (2010). Psychologie osobnosti. Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Přírodovědná vs. duchovědná metodologie===&lt;br /&gt;
Psychologie byla již od jejího vzniku jakožto samostatné vědy provázena sporem o její přírodovědnou či duchovědnou podstatu. Byla to právě přírodovědná psychologie, která se zasloužila o vznik psychologie jako samostatné vědy. Přírodovědný přístup vychází z názoru, že psychologie by měla být empirickou a experimentální vědou. Tento přístup byl odvozen spíše z přírodních věd a ovlivněn pozitivistickou filozofií. Je zde kladen důraz na objektivistické pojetí reality a experimentálně podložené poznání. Tento přístup lze tedy zařadit do kategorie kvantitativních metodologických přístupů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Proti přírodovědně orientované psychologii stojí psychologie duchovědná. Zakladatelem duchovědné resp. rozumějící psychologie byl W. Dilthey, jenž zastával názor, že psychologie by měla být založena na porozumění, pochopení a vcítění se (stejně jako ostatní obory zabývající se hystoricko-společenskou skutečností). Dalším významným představitelem tohoto směru je E. Spranger. Základní charakteristikou duchovědného přístupu je důraz na osobní prožívání, z něhož vychází. Usiluje o intuitivní chápání a porozumění duševních jevům. Tento přístup lze řadit do kategorie kvalitativních metodologických přístupů. Kontrastem k duchovědnému přístupu v psychologii je přístup přírodovědný.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==3. Pluralismus psychologické terminologie==&lt;br /&gt;
Pluralismus psychologické terminologie spočívá ve faktu, že různé psychologické přístupy a směry užívaly v určitých ohledech odlišný jazyk a termíny pro popis vlastního předmětu zkoumání. Tato skutečnost je podmíněna teoretickým zakotvením jednotlivých psychologických směrů a také faktem odlišných zdrojů psychologického jazyka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus ve zdrojích psychologické terminologie===&lt;br /&gt;
Psychologická terminologie má různé zdroje, mezi které patří zejména běžný jazyk a termíny z jiných věd.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Běžný jazyk''' - odborný psychologický výraz může mít mírně odlišný či posunutý význam oproti totožnému laickému výrazu v běžném jazyce (např. výraz osobnost); to někdy může představovat nesnáz v komunikaci a v důsledku ve vzájemném pochopení se.; běžný jazyk je zpravidla zdrojem pojmů přirozených, kterým většina z nás nějakým způsobem rozumí (např. pojem myšlení).&lt;br /&gt;
*'''Termíny z jiných vědních oborů''' - mezi obory jejichž terminologii psychologie využívá patří zejména: neurovědy, kybernetika a teorie informací, statistika či fyzika; termíny z jiných věd bývají zdrojem spíše pojmů umělých, což jsou precizně definované termíny zpravidla vycházející z nějaké psychologické teorie (např. Hullův pojem drive).(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus v psychologickém pojmosloví===&lt;br /&gt;
Význam jednotlivých psychologických pojmů se může napříč různými psychologickými školami a přístupy mírně odlišovat (např. pojem myšlení v různých psychologických školách). Zároveň různé přístupy a školy v psychologii často využívají různé specifické výrazy pro velmi podobné či dokonce identické jevy (časté zejména mezi různými psychoterapeutickými přístupy). K určitému významovému posunu jednotlivých slov může též docházet na základě zvyšující se úrovně poznání v dané oblasti (např. chápání termínu inteligence nyní a dříve).(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací PhDr. Daniela Hellera, získané v rámci předmětu Psychologické systémy vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychologická východiska, metodologická východiska, psychologická terminologie&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62108</id>
		<title>Pluralismus v psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62108"/>
		<updated>2020-10-11T14:33:21Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: /* Přírodovědná vs. duchovědná metodologie */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Pluralismus v psychologii''' nacházíme v různých rovinách. Mezi ty nejvýznamnější můžeme řadit rovinu '''psychologických východisek''', rovinu '''metodologických východisek''' a rovinu '''psychologické terminologie.''' &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie==&lt;br /&gt;
'''Teoretická východiska v psychologii''' se různě proměňovala a vyvíjela mj. v souvislosti s tím, jak se vyvíjelo pojetí předmětu psychologie.&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Proto-psychologie jako nauka o duši===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První historickou etapu psychologie coby oboru představuje období, kdy byla psychologie součástí filozofie a jejím předmětem zájmu vedle dalších skutečností byla z jevů v současnosti řazených pod pojem psychiky také '''duše''', chápaná některými autory jakožto základní princip života. [[Aristoteles|'''Aristotelův''']] spis '''„O duši“''' shrnuje dobové psychologické poznatky a stává se tak jakýmsi prvním stavebním kamenem na poli psychologického poznání v předvědeckém smyslu. Na [[Aristoteles|'''Aristotelov''']]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;y filozofické úvahy o duši navazuje ve 13. století '''[[Tomáš Akvinský]]''' a dále je rozvíjí. Pojem '''duše''' se ve filozofii držel pevně až do druhé poloviny 19. století, kdy byl pod silným vlivem pozitivismu a rozvíjejících se přírodních věd označen za plod metafyzických spekulací, jenž do vědy nepatří. V dalším vývoji psychologie, razící ve svých počátcích cestu scientisticky orientované disciplíny, bylo proto od něj víceméně upuštěno. Přesto se s tímto výrazem v současné době můžeme setkat, a to coby synonymem pro mysl či psychiku, nicméně bez nároku na jeho metafyzické implikace.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Hunt, M. (2000). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o vědomí===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 19. stol. došlo k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu uznání jakožto samostatné vědní disciplíny. Předmětem zájmu psychologie se stalo '''vědomí'''. Za předchůdce, jenž směřoval k tomuto posunu, může být považován již francouzský filozof '''[[René Descartes]]'''. Ten v rámci svého ontologického modelu rozlišil dvě stvořené substance: res cogitans a res extensa. První z těchto uvedených substancí (res cogitans) je myslící subjekt v podobě nerozprostraněnné duchovní substance. Základním atributem této substance je myšlení a to ve smyslu myšlení vědomě realizovaného. Descartes považoval res cogitans za výchozí předmět filozofie. Proti této myslící substanci postavil svět těles, tedy substanci tělesnou či hmotnou (res extensa), jejíž hlavní charakteristikou je rozprostraněnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vědomím, resp. subjektivní zkušeností v kontextu vědomí se dále věnovali představitelé experimentální psychologie v 2. pol. 19. století. Za nejvýznamnějšího z nich lze považovat W. Wundta, který roku 1879 založil laboratoř experimentálních studií v Lipsku a zasloužil se tak o '''vznik psychologie''' jakožto samostatné vědy. Na tento myšlenkový proud dále navazuje  '''[[E. B. Titchner]]''' (a další představitelé [[Strukturalismus (Psychologie)|strukturalismu]]) s názorem, že psychologie je věda o '''mysli''', kterou lze chápat jako „úhrn '''lidské subjektivní zkušenosti'''“. Toto pojetí současně předpokládá, že všechno lidské poznání je derivováno z této lidské subjektivní zkušenosti (že není jiného zdroje poznání).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o chování===&lt;br /&gt;
Následně s nástupem [[Behaviorismus|'''behaviorismu''']] v USA počátkem 20. století bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo [[Chování|'''chování''']]. Subjektivistické pojetí psychologie zde bylo vystřídáno pojetím '''objektivistickým'''. Psychologie se zaměřila pouze na jevy přímo dostupné v empirické zkušenosti a kvantifikovatelné objektivními metodami. Mezi významné představitele této psychologické školy patří '''[[J.B. Watson]]''' či '''[[E. C. Tolman]]'''. Tento směr v psychologii dominuje zhruba do 50. let 20. století, kdy je pomalu vytlačován nástupem kognitivní psychologie a později od 60. let také rozvojem humanisticky orientované psychologie.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Hoskovec, J., Sedláková, M. Nakonečný, M. (1996). Psychologie XX.století. Praha: FF UK.&amp;lt;/ref&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o prožívání===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 20. stol. s nástupem '''[[Humanistická psychologie|humanisticky orientované psychologie]]''' se do popředí zájmu dostává '''prožívání'''. Výrazným představitelem [[Personalismus|'''personalismu''']] a zároveň i tohoto myšlenkového směru je '''[[W. Stern]]''', který se zabývá personálním (osobním) hlediskem prožívání, v rámci kterého je kladen důraz na jedinečnost a nezaměnitelnost prožívání každého jedince.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu===&lt;br /&gt;
Vychází z '''marxistického pojetí''' psychologie, kde je '''činnost''' vnímána jako činitel utvářející člověka. Významným představitelem tohoto směru je '''[[S. L. Rubinštejn]]''', jenž zastává názor, že osobnost člověka se projevuje a formuje zejména v '''činnosti'''. Tento činností přístup je pak uplatňován i při zkoumání dílčích psychických funkcí a procesů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==2. Pluralismus metodologických východisek==&lt;br /&gt;
'''Metodologická východiska''' v psychologii se též různě proměňovala a vyvíjela v souvislosti s vývojem předmětu psychologie a též s vývojem jednotlivých psychologických škol.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Elementová či asocianistická metodologie===&lt;br /&gt;
Tato metodologie rozčleňuje psychické dění na '''elementy''' a využívá zejména metody převzaté z přírodních věd. Popisuje procesy vzniku vyšších psychických jevů na základě kombinací, resp. asociací, tj. spojování, a interakce těchto elementů. Klade důraz tedy nejen na kombinace elementů, ale i na vzájemné vztahy mezi jednotlivými elementy. Mezi nedostatky tohoto metodologického pojetí lze řadit zejména neschopnost vysvětlit specifické vlastnosti celku, jenž přesahují součet všech jeho částí. Této metodologie využívá především '''anglický empirismus''', asocianismus, '''experimentální psychologie W. Wundta''', [[Behaviorismus|'''behaviorismus''']] či [[Reflexologie a reaktologie|'''reflexologie''']].&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Celostní (gestaltistická) metodologie===&lt;br /&gt;
Metodologie celostní vzniká v reakci na metodologii elementovou a vychází z přesvědčení, že '''celek je více než součet jeho částí'''. Zastává názor, že vyšší psychické jevy nejsou pouhou sumou jevů nižších, poněvadž nesou nové vlastnosti a kvality. Ve srovnání s metodologií elementovou je zde subjekt považován spíše za aktivní než pasivní. Této metodologie využívá zejména [[Gestaltismus|'''gestaltismus''']] společně s '''Lipskou a Berlínskou školou''' v psychologii.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Introspektivní metodologie===&lt;br /&gt;
Introspekce je pozorování a zaznamenávání povahy vlastního vnímání, myšlení a cítění. Jedná se o opak extrospekce tedy observace vnějšího světa. Role subjektu zde může být jak aktivní, tak pasivní. Introspektivní metodologie je považována za tzv. věčnou metodu psychologie a spočívá zejména v '''pozorování vlastních duševních procesů'''. Její využití je velmi široké napříč různými psychologickými školami (např. '''experimentální psychologie W. Wundta''', '''hlubinná psychologie''', [[Humanistická psychologie|'''humanistická psychologie''']]).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Introspekce se původně zrodila jako metoda filozofie a může být tedy považována za nejstarší metodu využívanou za účelem zkoumání psychických dějů. V období psychologie jako samostatné vědy lze rozlišit tři hlavní podoby introspekce: 1. introspekce v experimentální psychologii W. Wundta, kde bylo její použití velmi omezené (často redukované do podoby pouhé detekce, tj. odpovědí  &amp;quot;ano&amp;quot; a &amp;quot;ne&amp;quot;) za účelem zachování co největší míry objektivity. 2. introspekce v hlubinně orientované psychology, kde sloužila např. k zaznamenání protipřenosových jevů. 3. introspekce jako součást fenomenologické metodologie (viz následující podkapitola Fenomenologická metodologie). Více informací o introspekci lze dohledat v článku: Introspekce.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Fenomenologická metodologie===&lt;br /&gt;
Fenomenologická metodologie může být považována za '''zvláštní případ metodologie introspektivní'''. Vychází z [[Fenomenologie|'''fenomenologické filozofie E. Husserla''']]. V Husserlově pojetí je její podstatou uplatnění introspekce – totiž vnitřního pozorování psychických fenoménů, resp. zkoumání aktů a struktur našeho vědomí z pozice první osoby. Účelem tohoto zkoumání přitom není zachytit subjektivní a jedinečný pohled daného jedince či jedinců na realitu – to, jak si vnější skutečnost na základě svých osobních specifik vykládá. Jeho smyslem je zachycení určitých objektivně platných struktur či principů, na základě nichž vědomí funguje. Jako jeden z takovýto principů lze chápat např. intencionalitu, tedy fakt, že každé vědomí je vědomím něčeho. Obecnou strukturou je i skutečnost, že je vědomí schopno rozeznávat to, zda je určitá předmětnost (např. fyzický objekt, ale také určitá matematická pravda) objektivně platná či nikoliv. Fenomenologie tedy předpokládá, že i v rámci naší subjektivní zkušenosti (našeho subjektivního vědomí) se nám mohou dávat a dávají určité objektivně platné skutečnosti. Otázku objektivity přitom fenomenologie nechce řešit a neřeší na ontologické rovině – ve smyslu, zda skutečně existuje nějaký vnější svět. Tuto otázku nechává stranou čili uzávorkovává, čímž provádí tzv. fenomenologickou redukci. Naopak ji zajímá otázka objektivity na nozeologické rovině – totiž zajímá se o to, jak či na základě čeho je možné, že jedinec v rámci svého vědomí dokáže posuzovat určité skutečnosti jako objektivně platné a jiné jako pouze zdánlivé, tedy jak se objektivita konstituuje na půdě vědomí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozdější fenomenologická psychologie navazující na Husserlův odkaz také pracuje s introspekcí coby přední metodou psychologického zkoumání, avšak od Husserlova pojetí fenomenologie se významně odchyluje a v určitých ohledech ji dezinterpretuje. Předmětem jejího zájmu je totiž popsat subjektivní a odlišné pohledy na realitu různých lidských jedinců – to, jaké významy věcem ze svojí jedinečné perspektivy a na základě své subjektivní zkušenosti připisují. Tato subjektivní zkušenost je přitom reflektována a popisována na základě introspekce. Účelem introspekce zde však už není rozpoznávání objektivně platných struktur vědomí, ale popis mnohosti subjektivních světů různých lidských jedinců a případně též zachycení určitých společných vzorců napříč jimi, u nichž se však nepředpokládá nárok na jejich objektivní platnost.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Behavioristická metodologie===&lt;br /&gt;
Behavioristická metodologie představuje jakýsi '''protiklad k introspekci''' – její hlavní metodou je extrospekce, totiž vnější pozorování či pozorování vnějšně a objektivně doložitelného chování lidského subjektu. Chování zkoumá jakožto soubor reakcí (coby závislých proměnných) na určité podněty (coby nezávislé proměnné); zabývá se přitom vztahy mezi těmito proměnnými, které se snaží exaktně kvantifikovat. V ranném behaviorismus je subjekt striktně pasivní – jeho chování pouze mechanicky odpovídá na příslušné vnější podněty. S následným rozvojem neobehaviorismu subjekt získává z části na aktivitě – resp. do rovnice podnět a reakce se dostávají i další intervenující proměnné související se specifickými charakteristikami subjektu, jako je např. minulá zkušenost daného organismu. Pozorování chování je v rámci behavioristické metodologie realizováno především v rámci experimentů, ve kterých je přítomna manipulace s nezávislými proměnnými (podněty) a zároveň kontrola potenciálně intervenujících proměnných, a to za účely zjištění kauzálního vztahu mezi určitými podněty a reakcemi.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Nomotetická vs. idiografická metodologie===&lt;br /&gt;
Tyto dva přístupy do psychologie zavedl americký psycholog Gordon W. Allport. Představují jakýsi protipól v pohledu na člověka a využívají se zejména v oblasti výzkumu osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Idiografický přístup někdy označován též jako idiosynkratický usiluje o zdůraznění jedinečnosti a neopakovatelnosti každé lidské bytosti. Tento přístup se soustředí na porozumění lidské jedinečnosti a vyjádření individuální zvláštnosti každého jedince. Odmítá hledat obecnou strukturu rysů a místo toho usiluje o poznání individuální organizace rysů každého jedince. Je tedy v souladu spíše s kvalitativní metodologií. Pro idiografický přístup jsou charakteristické výzkumné metody spočívající v pozorování spontánních projevů či v analýze spontánních výtvorů. Nomotetický přístup studuje obecně platné psychické vlastnosti u většího počtu osob, což umožňuje vzájemné interindividuální srovnání a stanovení norem. Neusiluje o popsání osobnosti v její celistvosti, spíše se soustředí na určitý zobecnitelný výsek z osobnostní struktury. Tento přístup je typický pro empirický a kvantitativní výzkum osobnosti. Využívá převážně kvantifikovatelné metody výzkumu jako jsou experimenty či psychometrické testy.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:4&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. a kol.. (2010). Psychologie osobnosti. Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Přírodovědná vs. duchovědná metodologie===&lt;br /&gt;
Psychologie byla již od jejího vzniku jakožto samostatné vědy provázena sporem o její přírodovědnou či duchovědnou podstatu. Byla to právě přírodovědná psychologie, která se zasloužila o vznik psychologie jako samostatné vědy. Přírodovědný přístup vychází z názoru, že psychologie by měla být empirickou a experimentální vědou. Tento přístup byl odvozen spíše z přírodních věd a ovlivněn pozitivistickou filozofií. Je zde kladen důraz na objektivistické pojetí reality a experimentálně podložené poznání. Tento přístup lze tedy zařadit do kategorie kvantitativních metodologických přístupů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Proti přírodovědně orientované psychologii stojí psychologie duchovědná. Zakladatelem duchovědné resp. rozumějící psychologie byl W. Dilthey, jenž zastával názor, že psychologie by měla být založena na porozumění, pochopení a vcítění se (stejně jako ostatní obory zabývající se hystoricko-společenskou skutečností). Dalším významným představitelem tohoto směru je E. Spranger. Základní charakteristikou duchovědného přístupu je důraz na osobní prožívání, z něhož vychází. Usiluje o intuitivní chápání a porozumění duševních jevům. Tento přístup lze řadit do kategorie kvalitativních metodologických přístupů. Kontrastem k duchovědnému přístupu v psychologii je přístup přírodovědný.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==3. Pluralismus psychologické terminologie==&lt;br /&gt;
Pluralismus psychologické terminologie spočívá ve faktu, že různé psychologické přístupy a směry užívaly v určitých ohledech odlišný jazyk a termíny pro popis vlastního předmětu zkoumání. Tato skutečnost je podmíněna teoretickým zakotvením jednotlivých psychologických směrů a také faktem odlišných zdrojů psychologického jazyka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus ve zdrojích psychologické terminologie===&lt;br /&gt;
Psychologická terminologie má různé zdroje, mezi které patří zejména běžný jazyk a termíny z jiných věd.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Běžný jazyk''' - odborný psychologický výraz může mít mírně odlišný či posunutý význam oproti totožnému laickému výrazu v běžném jazyce (např. výraz osobnost); to někdy může představovat nesnáz v komunikaci a v důsledku ve vzájemném pochopení se.; běžný jazyk je zpravidla zdrojem pojmů přirozených, kterým většina z nás nějakým způsobem rozumí (např. pojem myšlení).&lt;br /&gt;
*'''Termíny z jiných vědních oborů''' - mezi obory jejichž terminologii psychologie využívá patří zejména: neurovědy, kybernetika a teorie informací, statistika či fyzika; termíny z jiných věd bývají zdrojem spíše pojmů umělých, což jsou precizně definované termíny zpravidla vycházející z nějaké psychologické teorie (např. Hullův pojem drive).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus v psychologickém pojmosloví===&lt;br /&gt;
Význam jednotlivých psychologických pojmů se může napříč různými psychologickými školami a přístupy mírně odlišovat (např. pojem myšlení v různých psychologických školách). Zároveň různé přístupy a školy v psychologii často využívají různé specifické výrazy pro velmi podobné či dokonce identické jevy (časté zejména mezi různými psychoterapeutickými přístupy). K určitému významovému posunu jednotlivých slov může též docházet na základě zvyšující se úrovně poznání v dané oblasti (např. chápání termínu inteligence nyní a dříve).(přednášky PhDr. Daniela Hellera).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací PhDr. Daniela Hellera, získané v rámci předmětu Psychologické systémy vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychologická východiska, metodologická východiska, psychologická terminologie&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62107</id>
		<title>Pluralismus v psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62107"/>
		<updated>2020-10-11T14:32:46Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: /* Nomotetická vs. idiografická metodologie */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Pluralismus v psychologii''' nacházíme v různých rovinách. Mezi ty nejvýznamnější můžeme řadit rovinu '''psychologických východisek''', rovinu '''metodologických východisek''' a rovinu '''psychologické terminologie.''' &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie==&lt;br /&gt;
'''Teoretická východiska v psychologii''' se různě proměňovala a vyvíjela mj. v souvislosti s tím, jak se vyvíjelo pojetí předmětu psychologie.&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Proto-psychologie jako nauka o duši===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První historickou etapu psychologie coby oboru představuje období, kdy byla psychologie součástí filozofie a jejím předmětem zájmu vedle dalších skutečností byla z jevů v současnosti řazených pod pojem psychiky také '''duše''', chápaná některými autory jakožto základní princip života. [[Aristoteles|'''Aristotelův''']] spis '''„O duši“''' shrnuje dobové psychologické poznatky a stává se tak jakýmsi prvním stavebním kamenem na poli psychologického poznání v předvědeckém smyslu. Na [[Aristoteles|'''Aristotelov''']]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;y filozofické úvahy o duši navazuje ve 13. století '''[[Tomáš Akvinský]]''' a dále je rozvíjí. Pojem '''duše''' se ve filozofii držel pevně až do druhé poloviny 19. století, kdy byl pod silným vlivem pozitivismu a rozvíjejících se přírodních věd označen za plod metafyzických spekulací, jenž do vědy nepatří. V dalším vývoji psychologie, razící ve svých počátcích cestu scientisticky orientované disciplíny, bylo proto od něj víceméně upuštěno. Přesto se s tímto výrazem v současné době můžeme setkat, a to coby synonymem pro mysl či psychiku, nicméně bez nároku na jeho metafyzické implikace.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Hunt, M. (2000). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o vědomí===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 19. stol. došlo k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu uznání jakožto samostatné vědní disciplíny. Předmětem zájmu psychologie se stalo '''vědomí'''. Za předchůdce, jenž směřoval k tomuto posunu, může být považován již francouzský filozof '''[[René Descartes]]'''. Ten v rámci svého ontologického modelu rozlišil dvě stvořené substance: res cogitans a res extensa. První z těchto uvedených substancí (res cogitans) je myslící subjekt v podobě nerozprostraněnné duchovní substance. Základním atributem této substance je myšlení a to ve smyslu myšlení vědomě realizovaného. Descartes považoval res cogitans za výchozí předmět filozofie. Proti této myslící substanci postavil svět těles, tedy substanci tělesnou či hmotnou (res extensa), jejíž hlavní charakteristikou je rozprostraněnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vědomím, resp. subjektivní zkušeností v kontextu vědomí se dále věnovali představitelé experimentální psychologie v 2. pol. 19. století. Za nejvýznamnějšího z nich lze považovat W. Wundta, který roku 1879 založil laboratoř experimentálních studií v Lipsku a zasloužil se tak o '''vznik psychologie''' jakožto samostatné vědy. Na tento myšlenkový proud dále navazuje  '''[[E. B. Titchner]]''' (a další představitelé [[Strukturalismus (Psychologie)|strukturalismu]]) s názorem, že psychologie je věda o '''mysli''', kterou lze chápat jako „úhrn '''lidské subjektivní zkušenosti'''“. Toto pojetí současně předpokládá, že všechno lidské poznání je derivováno z této lidské subjektivní zkušenosti (že není jiného zdroje poznání).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o chování===&lt;br /&gt;
Následně s nástupem [[Behaviorismus|'''behaviorismu''']] v USA počátkem 20. století bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo [[Chování|'''chování''']]. Subjektivistické pojetí psychologie zde bylo vystřídáno pojetím '''objektivistickým'''. Psychologie se zaměřila pouze na jevy přímo dostupné v empirické zkušenosti a kvantifikovatelné objektivními metodami. Mezi významné představitele této psychologické školy patří '''[[J.B. Watson]]''' či '''[[E. C. Tolman]]'''. Tento směr v psychologii dominuje zhruba do 50. let 20. století, kdy je pomalu vytlačován nástupem kognitivní psychologie a později od 60. let také rozvojem humanisticky orientované psychologie.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Hoskovec, J., Sedláková, M. Nakonečný, M. (1996). Psychologie XX.století. Praha: FF UK.&amp;lt;/ref&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o prožívání===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 20. stol. s nástupem '''[[Humanistická psychologie|humanisticky orientované psychologie]]''' se do popředí zájmu dostává '''prožívání'''. Výrazným představitelem [[Personalismus|'''personalismu''']] a zároveň i tohoto myšlenkového směru je '''[[W. Stern]]''', který se zabývá personálním (osobním) hlediskem prožívání, v rámci kterého je kladen důraz na jedinečnost a nezaměnitelnost prožívání každého jedince.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu===&lt;br /&gt;
Vychází z '''marxistického pojetí''' psychologie, kde je '''činnost''' vnímána jako činitel utvářející člověka. Významným představitelem tohoto směru je '''[[S. L. Rubinštejn]]''', jenž zastává názor, že osobnost člověka se projevuje a formuje zejména v '''činnosti'''. Tento činností přístup je pak uplatňován i při zkoumání dílčích psychických funkcí a procesů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==2. Pluralismus metodologických východisek==&lt;br /&gt;
'''Metodologická východiska''' v psychologii se též různě proměňovala a vyvíjela v souvislosti s vývojem předmětu psychologie a též s vývojem jednotlivých psychologických škol.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Elementová či asocianistická metodologie===&lt;br /&gt;
Tato metodologie rozčleňuje psychické dění na '''elementy''' a využívá zejména metody převzaté z přírodních věd. Popisuje procesy vzniku vyšších psychických jevů na základě kombinací, resp. asociací, tj. spojování, a interakce těchto elementů. Klade důraz tedy nejen na kombinace elementů, ale i na vzájemné vztahy mezi jednotlivými elementy. Mezi nedostatky tohoto metodologického pojetí lze řadit zejména neschopnost vysvětlit specifické vlastnosti celku, jenž přesahují součet všech jeho částí. Této metodologie využívá především '''anglický empirismus''', asocianismus, '''experimentální psychologie W. Wundta''', [[Behaviorismus|'''behaviorismus''']] či [[Reflexologie a reaktologie|'''reflexologie''']].&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Celostní (gestaltistická) metodologie===&lt;br /&gt;
Metodologie celostní vzniká v reakci na metodologii elementovou a vychází z přesvědčení, že '''celek je více než součet jeho částí'''. Zastává názor, že vyšší psychické jevy nejsou pouhou sumou jevů nižších, poněvadž nesou nové vlastnosti a kvality. Ve srovnání s metodologií elementovou je zde subjekt považován spíše za aktivní než pasivní. Této metodologie využívá zejména [[Gestaltismus|'''gestaltismus''']] společně s '''Lipskou a Berlínskou školou''' v psychologii.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Introspektivní metodologie===&lt;br /&gt;
Introspekce je pozorování a zaznamenávání povahy vlastního vnímání, myšlení a cítění. Jedná se o opak extrospekce tedy observace vnějšího světa. Role subjektu zde může být jak aktivní, tak pasivní. Introspektivní metodologie je považována za tzv. věčnou metodu psychologie a spočívá zejména v '''pozorování vlastních duševních procesů'''. Její využití je velmi široké napříč různými psychologickými školami (např. '''experimentální psychologie W. Wundta''', '''hlubinná psychologie''', [[Humanistická psychologie|'''humanistická psychologie''']]).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Introspekce se původně zrodila jako metoda filozofie a může být tedy považována za nejstarší metodu využívanou za účelem zkoumání psychických dějů. V období psychologie jako samostatné vědy lze rozlišit tři hlavní podoby introspekce: 1. introspekce v experimentální psychologii W. Wundta, kde bylo její použití velmi omezené (často redukované do podoby pouhé detekce, tj. odpovědí  &amp;quot;ano&amp;quot; a &amp;quot;ne&amp;quot;) za účelem zachování co největší míry objektivity. 2. introspekce v hlubinně orientované psychology, kde sloužila např. k zaznamenání protipřenosových jevů. 3. introspekce jako součást fenomenologické metodologie (viz následující podkapitola Fenomenologická metodologie). Více informací o introspekci lze dohledat v článku: Introspekce.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Fenomenologická metodologie===&lt;br /&gt;
Fenomenologická metodologie může být považována za '''zvláštní případ metodologie introspektivní'''. Vychází z [[Fenomenologie|'''fenomenologické filozofie E. Husserla''']]. V Husserlově pojetí je její podstatou uplatnění introspekce – totiž vnitřního pozorování psychických fenoménů, resp. zkoumání aktů a struktur našeho vědomí z pozice první osoby. Účelem tohoto zkoumání přitom není zachytit subjektivní a jedinečný pohled daného jedince či jedinců na realitu – to, jak si vnější skutečnost na základě svých osobních specifik vykládá. Jeho smyslem je zachycení určitých objektivně platných struktur či principů, na základě nichž vědomí funguje. Jako jeden z takovýto principů lze chápat např. intencionalitu, tedy fakt, že každé vědomí je vědomím něčeho. Obecnou strukturou je i skutečnost, že je vědomí schopno rozeznávat to, zda je určitá předmětnost (např. fyzický objekt, ale také určitá matematická pravda) objektivně platná či nikoliv. Fenomenologie tedy předpokládá, že i v rámci naší subjektivní zkušenosti (našeho subjektivního vědomí) se nám mohou dávat a dávají určité objektivně platné skutečnosti. Otázku objektivity přitom fenomenologie nechce řešit a neřeší na ontologické rovině – ve smyslu, zda skutečně existuje nějaký vnější svět. Tuto otázku nechává stranou čili uzávorkovává, čímž provádí tzv. fenomenologickou redukci. Naopak ji zajímá otázka objektivity na nozeologické rovině – totiž zajímá se o to, jak či na základě čeho je možné, že jedinec v rámci svého vědomí dokáže posuzovat určité skutečnosti jako objektivně platné a jiné jako pouze zdánlivé, tedy jak se objektivita konstituuje na půdě vědomí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozdější fenomenologická psychologie navazující na Husserlův odkaz také pracuje s introspekcí coby přední metodou psychologického zkoumání, avšak od Husserlova pojetí fenomenologie se významně odchyluje a v určitých ohledech ji dezinterpretuje. Předmětem jejího zájmu je totiž popsat subjektivní a odlišné pohledy na realitu různých lidských jedinců – to, jaké významy věcem ze svojí jedinečné perspektivy a na základě své subjektivní zkušenosti připisují. Tato subjektivní zkušenost je přitom reflektována a popisována na základě introspekce. Účelem introspekce zde však už není rozpoznávání objektivně platných struktur vědomí, ale popis mnohosti subjektivních světů různých lidských jedinců a případně též zachycení určitých společných vzorců napříč jimi, u nichž se však nepředpokládá nárok na jejich objektivní platnost.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Behavioristická metodologie===&lt;br /&gt;
Behavioristická metodologie představuje jakýsi '''protiklad k introspekci''' – její hlavní metodou je extrospekce, totiž vnější pozorování či pozorování vnějšně a objektivně doložitelného chování lidského subjektu. Chování zkoumá jakožto soubor reakcí (coby závislých proměnných) na určité podněty (coby nezávislé proměnné); zabývá se přitom vztahy mezi těmito proměnnými, které se snaží exaktně kvantifikovat. V ranném behaviorismus je subjekt striktně pasivní – jeho chování pouze mechanicky odpovídá na příslušné vnější podněty. S následným rozvojem neobehaviorismu subjekt získává z části na aktivitě – resp. do rovnice podnět a reakce se dostávají i další intervenující proměnné související se specifickými charakteristikami subjektu, jako je např. minulá zkušenost daného organismu. Pozorování chování je v rámci behavioristické metodologie realizováno především v rámci experimentů, ve kterých je přítomna manipulace s nezávislými proměnnými (podněty) a zároveň kontrola potenciálně intervenujících proměnných, a to za účely zjištění kauzálního vztahu mezi určitými podněty a reakcemi.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Nomotetická vs. idiografická metodologie===&lt;br /&gt;
Tyto dva přístupy do psychologie zavedl americký psycholog Gordon W. Allport. Představují jakýsi protipól v pohledu na člověka a využívají se zejména v oblasti výzkumu osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Idiografický přístup někdy označován též jako idiosynkratický usiluje o zdůraznění jedinečnosti a neopakovatelnosti každé lidské bytosti. Tento přístup se soustředí na porozumění lidské jedinečnosti a vyjádření individuální zvláštnosti každého jedince. Odmítá hledat obecnou strukturu rysů a místo toho usiluje o poznání individuální organizace rysů každého jedince. Je tedy v souladu spíše s kvalitativní metodologií. Pro idiografický přístup jsou charakteristické výzkumné metody spočívající v pozorování spontánních projevů či v analýze spontánních výtvorů. Nomotetický přístup studuje obecně platné psychické vlastnosti u většího počtu osob, což umožňuje vzájemné interindividuální srovnání a stanovení norem. Neusiluje o popsání osobnosti v její celistvosti, spíše se soustředí na určitý zobecnitelný výsek z osobnostní struktury. Tento přístup je typický pro empirický a kvantitativní výzkum osobnosti. Využívá převážně kvantifikovatelné metody výzkumu jako jsou experimenty či psychometrické testy.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:4&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. a kol.. (2010). Psychologie osobnosti. Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Přírodovědná vs. duchovědná metodologie===&lt;br /&gt;
Psychologie byla již od jejího vzniku jakožto samostatné vědy provázena sporem o její přírodovědnou či duchovědnou podstatu. Byla to právě přírodovědná psychologie, která se zasloužila o vznik psychologie jako samostatné vědy. Přírodovědný přístup vychází z názoru, že psychologie by měla být empirickou a experimentální vědou. Tento přístup byl odvozen spíše z přírodních věd a ovlivněn pozitivistickou filozofií. Je zde kladen důraz na objektivistické pojetí reality a experimentálně podložené poznání. Tento přístup lze tedy zařadit do kategorie kvantitativních metodologických přístupů. 2,5&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Proti přírodovědně orientované psychologii stojí psychologie duchovědná. Zakladatelem duchovědné resp. rozumějící psychologie byl W. Dilthey, jenž zastával názor, že psychologie by měla být založena na porozumění, pochopení a vcítění se (stejně jako ostatní obory zabývající se hystoricko-společenskou skutečností). Dalším významným představitelem tohoto směru je E. Spranger. Základní charakteristikou duchovědného přístupu je důraz na osobní prožívání, z něhož vychází. Usiluje o intuitivní chápání a porozumění duševních jevům. Tento přístup lze řadit do kategorie kvalitativních metodologických přístupů. Kontrastem k duchovědnému přístupu v psychologii je přístup přírodovědný.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==3. Pluralismus psychologické terminologie==&lt;br /&gt;
Pluralismus psychologické terminologie spočívá ve faktu, že různé psychologické přístupy a směry užívaly v určitých ohledech odlišný jazyk a termíny pro popis vlastního předmětu zkoumání. Tato skutečnost je podmíněna teoretickým zakotvením jednotlivých psychologických směrů a také faktem odlišných zdrojů psychologického jazyka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus ve zdrojích psychologické terminologie===&lt;br /&gt;
Psychologická terminologie má různé zdroje, mezi které patří zejména běžný jazyk a termíny z jiných věd.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Běžný jazyk''' - odborný psychologický výraz může mít mírně odlišný či posunutý význam oproti totožnému laickému výrazu v běžném jazyce (např. výraz osobnost); to někdy může představovat nesnáz v komunikaci a v důsledku ve vzájemném pochopení se.; běžný jazyk je zpravidla zdrojem pojmů přirozených, kterým většina z nás nějakým způsobem rozumí (např. pojem myšlení).&lt;br /&gt;
*'''Termíny z jiných vědních oborů''' - mezi obory jejichž terminologii psychologie využívá patří zejména: neurovědy, kybernetika a teorie informací, statistika či fyzika; termíny z jiných věd bývají zdrojem spíše pojmů umělých, což jsou precizně definované termíny zpravidla vycházející z nějaké psychologické teorie (např. Hullův pojem drive).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus v psychologickém pojmosloví===&lt;br /&gt;
Význam jednotlivých psychologických pojmů se může napříč různými psychologickými školami a přístupy mírně odlišovat (např. pojem myšlení v různých psychologických školách). Zároveň různé přístupy a školy v psychologii často využívají různé specifické výrazy pro velmi podobné či dokonce identické jevy (časté zejména mezi různými psychoterapeutickými přístupy). K určitému významovému posunu jednotlivých slov může též docházet na základě zvyšující se úrovně poznání v dané oblasti (např. chápání termínu inteligence nyní a dříve).(přednášky PhDr. Daniela Hellera).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací PhDr. Daniela Hellera, získané v rámci předmětu Psychologické systémy vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychologická východiska, metodologická východiska, psychologická terminologie&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62106</id>
		<title>Pluralismus v psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62106"/>
		<updated>2020-10-11T14:31:57Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: /* 2. Pluralismus metodologických východisek */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Pluralismus v psychologii''' nacházíme v různých rovinách. Mezi ty nejvýznamnější můžeme řadit rovinu '''psychologických východisek''', rovinu '''metodologických východisek''' a rovinu '''psychologické terminologie.''' &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie==&lt;br /&gt;
'''Teoretická východiska v psychologii''' se různě proměňovala a vyvíjela mj. v souvislosti s tím, jak se vyvíjelo pojetí předmětu psychologie.&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Proto-psychologie jako nauka o duši===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První historickou etapu psychologie coby oboru představuje období, kdy byla psychologie součástí filozofie a jejím předmětem zájmu vedle dalších skutečností byla z jevů v současnosti řazených pod pojem psychiky také '''duše''', chápaná některými autory jakožto základní princip života. [[Aristoteles|'''Aristotelův''']] spis '''„O duši“''' shrnuje dobové psychologické poznatky a stává se tak jakýmsi prvním stavebním kamenem na poli psychologického poznání v předvědeckém smyslu. Na [[Aristoteles|'''Aristotelov''']]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;y filozofické úvahy o duši navazuje ve 13. století '''[[Tomáš Akvinský]]''' a dále je rozvíjí. Pojem '''duše''' se ve filozofii držel pevně až do druhé poloviny 19. století, kdy byl pod silným vlivem pozitivismu a rozvíjejících se přírodních věd označen za plod metafyzických spekulací, jenž do vědy nepatří. V dalším vývoji psychologie, razící ve svých počátcích cestu scientisticky orientované disciplíny, bylo proto od něj víceméně upuštěno. Přesto se s tímto výrazem v současné době můžeme setkat, a to coby synonymem pro mysl či psychiku, nicméně bez nároku na jeho metafyzické implikace.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Hunt, M. (2000). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o vědomí===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 19. stol. došlo k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu uznání jakožto samostatné vědní disciplíny. Předmětem zájmu psychologie se stalo '''vědomí'''. Za předchůdce, jenž směřoval k tomuto posunu, může být považován již francouzský filozof '''[[René Descartes]]'''. Ten v rámci svého ontologického modelu rozlišil dvě stvořené substance: res cogitans a res extensa. První z těchto uvedených substancí (res cogitans) je myslící subjekt v podobě nerozprostraněnné duchovní substance. Základním atributem této substance je myšlení a to ve smyslu myšlení vědomě realizovaného. Descartes považoval res cogitans za výchozí předmět filozofie. Proti této myslící substanci postavil svět těles, tedy substanci tělesnou či hmotnou (res extensa), jejíž hlavní charakteristikou je rozprostraněnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vědomím, resp. subjektivní zkušeností v kontextu vědomí se dále věnovali představitelé experimentální psychologie v 2. pol. 19. století. Za nejvýznamnějšího z nich lze považovat W. Wundta, který roku 1879 založil laboratoř experimentálních studií v Lipsku a zasloužil se tak o '''vznik psychologie''' jakožto samostatné vědy. Na tento myšlenkový proud dále navazuje  '''[[E. B. Titchner]]''' (a další představitelé [[Strukturalismus (Psychologie)|strukturalismu]]) s názorem, že psychologie je věda o '''mysli''', kterou lze chápat jako „úhrn '''lidské subjektivní zkušenosti'''“. Toto pojetí současně předpokládá, že všechno lidské poznání je derivováno z této lidské subjektivní zkušenosti (že není jiného zdroje poznání).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o chování===&lt;br /&gt;
Následně s nástupem [[Behaviorismus|'''behaviorismu''']] v USA počátkem 20. století bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo [[Chování|'''chování''']]. Subjektivistické pojetí psychologie zde bylo vystřídáno pojetím '''objektivistickým'''. Psychologie se zaměřila pouze na jevy přímo dostupné v empirické zkušenosti a kvantifikovatelné objektivními metodami. Mezi významné představitele této psychologické školy patří '''[[J.B. Watson]]''' či '''[[E. C. Tolman]]'''. Tento směr v psychologii dominuje zhruba do 50. let 20. století, kdy je pomalu vytlačován nástupem kognitivní psychologie a později od 60. let také rozvojem humanisticky orientované psychologie.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Hoskovec, J., Sedláková, M. Nakonečný, M. (1996). Psychologie XX.století. Praha: FF UK.&amp;lt;/ref&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o prožívání===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 20. stol. s nástupem '''[[Humanistická psychologie|humanisticky orientované psychologie]]''' se do popředí zájmu dostává '''prožívání'''. Výrazným představitelem [[Personalismus|'''personalismu''']] a zároveň i tohoto myšlenkového směru je '''[[W. Stern]]''', který se zabývá personálním (osobním) hlediskem prožívání, v rámci kterého je kladen důraz na jedinečnost a nezaměnitelnost prožívání každého jedince.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu===&lt;br /&gt;
Vychází z '''marxistického pojetí''' psychologie, kde je '''činnost''' vnímána jako činitel utvářející člověka. Významným představitelem tohoto směru je '''[[S. L. Rubinštejn]]''', jenž zastává názor, že osobnost člověka se projevuje a formuje zejména v '''činnosti'''. Tento činností přístup je pak uplatňován i při zkoumání dílčích psychických funkcí a procesů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==2. Pluralismus metodologických východisek==&lt;br /&gt;
'''Metodologická východiska''' v psychologii se též různě proměňovala a vyvíjela v souvislosti s vývojem předmětu psychologie a též s vývojem jednotlivých psychologických škol.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Elementová či asocianistická metodologie===&lt;br /&gt;
Tato metodologie rozčleňuje psychické dění na '''elementy''' a využívá zejména metody převzaté z přírodních věd. Popisuje procesy vzniku vyšších psychických jevů na základě kombinací, resp. asociací, tj. spojování, a interakce těchto elementů. Klade důraz tedy nejen na kombinace elementů, ale i na vzájemné vztahy mezi jednotlivými elementy. Mezi nedostatky tohoto metodologického pojetí lze řadit zejména neschopnost vysvětlit specifické vlastnosti celku, jenž přesahují součet všech jeho částí. Této metodologie využívá především '''anglický empirismus''', asocianismus, '''experimentální psychologie W. Wundta''', [[Behaviorismus|'''behaviorismus''']] či [[Reflexologie a reaktologie|'''reflexologie''']].&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Celostní (gestaltistická) metodologie===&lt;br /&gt;
Metodologie celostní vzniká v reakci na metodologii elementovou a vychází z přesvědčení, že '''celek je více než součet jeho částí'''. Zastává názor, že vyšší psychické jevy nejsou pouhou sumou jevů nižších, poněvadž nesou nové vlastnosti a kvality. Ve srovnání s metodologií elementovou je zde subjekt považován spíše za aktivní než pasivní. Této metodologie využívá zejména [[Gestaltismus|'''gestaltismus''']] společně s '''Lipskou a Berlínskou školou''' v psychologii.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Introspektivní metodologie===&lt;br /&gt;
Introspekce je pozorování a zaznamenávání povahy vlastního vnímání, myšlení a cítění. Jedná se o opak extrospekce tedy observace vnějšího světa. Role subjektu zde může být jak aktivní, tak pasivní. Introspektivní metodologie je považována za tzv. věčnou metodu psychologie a spočívá zejména v '''pozorování vlastních duševních procesů'''. Její využití je velmi široké napříč různými psychologickými školami (např. '''experimentální psychologie W. Wundta''', '''hlubinná psychologie''', [[Humanistická psychologie|'''humanistická psychologie''']]).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Introspekce se původně zrodila jako metoda filozofie a může být tedy považována za nejstarší metodu využívanou za účelem zkoumání psychických dějů. V období psychologie jako samostatné vědy lze rozlišit tři hlavní podoby introspekce: 1. introspekce v experimentální psychologii W. Wundta, kde bylo její použití velmi omezené (často redukované do podoby pouhé detekce, tj. odpovědí  &amp;quot;ano&amp;quot; a &amp;quot;ne&amp;quot;) za účelem zachování co největší míry objektivity. 2. introspekce v hlubinně orientované psychology, kde sloužila např. k zaznamenání protipřenosových jevů. 3. introspekce jako součást fenomenologické metodologie (viz následující podkapitola Fenomenologická metodologie). Více informací o introspekci lze dohledat v článku: Introspekce.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Fenomenologická metodologie===&lt;br /&gt;
Fenomenologická metodologie může být považována za '''zvláštní případ metodologie introspektivní'''. Vychází z [[Fenomenologie|'''fenomenologické filozofie E. Husserla''']]. V Husserlově pojetí je její podstatou uplatnění introspekce – totiž vnitřního pozorování psychických fenoménů, resp. zkoumání aktů a struktur našeho vědomí z pozice první osoby. Účelem tohoto zkoumání přitom není zachytit subjektivní a jedinečný pohled daného jedince či jedinců na realitu – to, jak si vnější skutečnost na základě svých osobních specifik vykládá. Jeho smyslem je zachycení určitých objektivně platných struktur či principů, na základě nichž vědomí funguje. Jako jeden z takovýto principů lze chápat např. intencionalitu, tedy fakt, že každé vědomí je vědomím něčeho. Obecnou strukturou je i skutečnost, že je vědomí schopno rozeznávat to, zda je určitá předmětnost (např. fyzický objekt, ale také určitá matematická pravda) objektivně platná či nikoliv. Fenomenologie tedy předpokládá, že i v rámci naší subjektivní zkušenosti (našeho subjektivního vědomí) se nám mohou dávat a dávají určité objektivně platné skutečnosti. Otázku objektivity přitom fenomenologie nechce řešit a neřeší na ontologické rovině – ve smyslu, zda skutečně existuje nějaký vnější svět. Tuto otázku nechává stranou čili uzávorkovává, čímž provádí tzv. fenomenologickou redukci. Naopak ji zajímá otázka objektivity na nozeologické rovině – totiž zajímá se o to, jak či na základě čeho je možné, že jedinec v rámci svého vědomí dokáže posuzovat určité skutečnosti jako objektivně platné a jiné jako pouze zdánlivé, tedy jak se objektivita konstituuje na půdě vědomí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozdější fenomenologická psychologie navazující na Husserlův odkaz také pracuje s introspekcí coby přední metodou psychologického zkoumání, avšak od Husserlova pojetí fenomenologie se významně odchyluje a v určitých ohledech ji dezinterpretuje. Předmětem jejího zájmu je totiž popsat subjektivní a odlišné pohledy na realitu různých lidských jedinců – to, jaké významy věcem ze svojí jedinečné perspektivy a na základě své subjektivní zkušenosti připisují. Tato subjektivní zkušenost je přitom reflektována a popisována na základě introspekce. Účelem introspekce zde však už není rozpoznávání objektivně platných struktur vědomí, ale popis mnohosti subjektivních světů různých lidských jedinců a případně též zachycení určitých společných vzorců napříč jimi, u nichž se však nepředpokládá nárok na jejich objektivní platnost.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Behavioristická metodologie===&lt;br /&gt;
Behavioristická metodologie představuje jakýsi '''protiklad k introspekci''' – její hlavní metodou je extrospekce, totiž vnější pozorování či pozorování vnějšně a objektivně doložitelného chování lidského subjektu. Chování zkoumá jakožto soubor reakcí (coby závislých proměnných) na určité podněty (coby nezávislé proměnné); zabývá se přitom vztahy mezi těmito proměnnými, které se snaží exaktně kvantifikovat. V ranném behaviorismus je subjekt striktně pasivní – jeho chování pouze mechanicky odpovídá na příslušné vnější podněty. S následným rozvojem neobehaviorismu subjekt získává z části na aktivitě – resp. do rovnice podnět a reakce se dostávají i další intervenující proměnné související se specifickými charakteristikami subjektu, jako je např. minulá zkušenost daného organismu. Pozorování chování je v rámci behavioristické metodologie realizováno především v rámci experimentů, ve kterých je přítomna manipulace s nezávislými proměnnými (podněty) a zároveň kontrola potenciálně intervenujících proměnných, a to za účely zjištění kauzálního vztahu mezi určitými podněty a reakcemi.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Nomotetická vs. idiografická metodologie===&lt;br /&gt;
Tyto dva přístupy do psychologie zavedl americký psycholog Gordon W. Allport. Představují jakýsi protipól v pohledu na člověka a využívají se zejména v oblasti výzkumu osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Idiografický přístup někdy označován též jako idiosynkratický usiluje o zdůraznění jedinečnosti a neopakovatelnosti každé lidské bytosti. Tento přístup se soustředí na porozumění lidské jedinečnosti a vyjádření individuální zvláštnosti každého jedince. Odmítá hledat obecnou strukturu rysů a místo toho usiluje o poznání individuální organizace rysů každého jedince. Je tedy v souladu spíše s kvalitativní metodologií. Pro idiografický přístup jsou charakteristické výzkumné metody spočívající v pozorování spontánních projevů či v analýze spontánních výtvorů. Nomotetický přístup studuje obecně platné psychické vlastnosti u většího počtu osob, což umožňuje vzájemné interindividuální srovnání a stanovení norem. Neusiluje o popsání osobnosti v její celistvosti, spíše se soustředí na určitý zobecnitelný výsek z osobnostní struktury. Tento přístup je typický pro empirický a kvantitativní výzkum osobnosti. Využívá převážně kvantifikovatelné metody výzkumu jako jsou experimenty či psychometrické testy.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Blatný, M. a kol.. (2010). Psychologie osobnosti. Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Přírodovědná vs. duchovědná metodologie===&lt;br /&gt;
Psychologie byla již od jejího vzniku jakožto samostatné vědy provázena sporem o její přírodovědnou či duchovědnou podstatu. Byla to právě přírodovědná psychologie, která se zasloužila o vznik psychologie jako samostatné vědy. Přírodovědný přístup vychází z názoru, že psychologie by měla být empirickou a experimentální vědou. Tento přístup byl odvozen spíše z přírodních věd a ovlivněn pozitivistickou filozofií. Je zde kladen důraz na objektivistické pojetí reality a experimentálně podložené poznání. Tento přístup lze tedy zařadit do kategorie kvantitativních metodologických přístupů. 2,5&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Proti přírodovědně orientované psychologii stojí psychologie duchovědná. Zakladatelem duchovědné resp. rozumějící psychologie byl W. Dilthey, jenž zastával názor, že psychologie by měla být založena na porozumění, pochopení a vcítění se (stejně jako ostatní obory zabývající se hystoricko-společenskou skutečností). Dalším významným představitelem tohoto směru je E. Spranger. Základní charakteristikou duchovědného přístupu je důraz na osobní prožívání, z něhož vychází. Usiluje o intuitivní chápání a porozumění duševních jevům. Tento přístup lze řadit do kategorie kvalitativních metodologických přístupů. Kontrastem k duchovědnému přístupu v psychologii je přístup přírodovědný.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==3. Pluralismus psychologické terminologie==&lt;br /&gt;
Pluralismus psychologické terminologie spočívá ve faktu, že různé psychologické přístupy a směry užívaly v určitých ohledech odlišný jazyk a termíny pro popis vlastního předmětu zkoumání. Tato skutečnost je podmíněna teoretickým zakotvením jednotlivých psychologických směrů a také faktem odlišných zdrojů psychologického jazyka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus ve zdrojích psychologické terminologie===&lt;br /&gt;
Psychologická terminologie má různé zdroje, mezi které patří zejména běžný jazyk a termíny z jiných věd.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Běžný jazyk''' - odborný psychologický výraz může mít mírně odlišný či posunutý význam oproti totožnému laickému výrazu v běžném jazyce (např. výraz osobnost); to někdy může představovat nesnáz v komunikaci a v důsledku ve vzájemném pochopení se.; běžný jazyk je zpravidla zdrojem pojmů přirozených, kterým většina z nás nějakým způsobem rozumí (např. pojem myšlení).&lt;br /&gt;
*'''Termíny z jiných vědních oborů''' - mezi obory jejichž terminologii psychologie využívá patří zejména: neurovědy, kybernetika a teorie informací, statistika či fyzika; termíny z jiných věd bývají zdrojem spíše pojmů umělých, což jsou precizně definované termíny zpravidla vycházející z nějaké psychologické teorie (např. Hullův pojem drive).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus v psychologickém pojmosloví===&lt;br /&gt;
Význam jednotlivých psychologických pojmů se může napříč různými psychologickými školami a přístupy mírně odlišovat (např. pojem myšlení v různých psychologických školách). Zároveň různé přístupy a školy v psychologii často využívají různé specifické výrazy pro velmi podobné či dokonce identické jevy (časté zejména mezi různými psychoterapeutickými přístupy). K určitému významovému posunu jednotlivých slov může též docházet na základě zvyšující se úrovně poznání v dané oblasti (např. chápání termínu inteligence nyní a dříve).(přednášky PhDr. Daniela Hellera).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací PhDr. Daniela Hellera, získané v rámci předmětu Psychologické systémy vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychologická východiska, metodologická východiska, psychologická terminologie&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62105</id>
		<title>Pluralismus v psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62105"/>
		<updated>2020-10-11T14:26:05Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: /* Proto-psychologie jako nauka o duši */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Pluralismus v psychologii''' nacházíme v různých rovinách. Mezi ty nejvýznamnější můžeme řadit rovinu '''psychologických východisek''', rovinu '''metodologických východisek''' a rovinu '''psychologické terminologie.''' &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie==&lt;br /&gt;
'''Teoretická východiska v psychologii''' se různě proměňovala a vyvíjela mj. v souvislosti s tím, jak se vyvíjelo pojetí předmětu psychologie.&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Proto-psychologie jako nauka o duši===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
První historickou etapu psychologie coby oboru představuje období, kdy byla psychologie součástí filozofie a jejím předmětem zájmu vedle dalších skutečností byla z jevů v současnosti řazených pod pojem psychiky také '''duše''', chápaná některými autory jakožto základní princip života. [[Aristoteles|'''Aristotelův''']] spis '''„O duši“''' shrnuje dobové psychologické poznatky a stává se tak jakýmsi prvním stavebním kamenem na poli psychologického poznání v předvědeckém smyslu. Na [[Aristoteles|'''Aristotelov''']]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;y filozofické úvahy o duši navazuje ve 13. století '''[[Tomáš Akvinský]]''' a dále je rozvíjí. Pojem '''duše''' se ve filozofii držel pevně až do druhé poloviny 19. století, kdy byl pod silným vlivem pozitivismu a rozvíjejících se přírodních věd označen za plod metafyzických spekulací, jenž do vědy nepatří. V dalším vývoji psychologie, razící ve svých počátcích cestu scientisticky orientované disciplíny, bylo proto od něj víceméně upuštěno. Přesto se s tímto výrazem v současné době můžeme setkat, a to coby synonymem pro mysl či psychiku, nicméně bez nároku na jeho metafyzické implikace.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Hunt, M. (2000). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o vědomí===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 19. stol. došlo k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu uznání jakožto samostatné vědní disciplíny. Předmětem zájmu psychologie se stalo '''vědomí'''. Za předchůdce, jenž směřoval k tomuto posunu, může být považován již francouzský filozof '''[[René Descartes]]'''. Ten v rámci svého ontologického modelu rozlišil dvě stvořené substance: res cogitans a res extensa. První z těchto uvedených substancí (res cogitans) je myslící subjekt v podobě nerozprostraněnné duchovní substance. Základním atributem této substance je myšlení a to ve smyslu myšlení vědomě realizovaného. Descartes považoval res cogitans za výchozí předmět filozofie. Proti této myslící substanci postavil svět těles, tedy substanci tělesnou či hmotnou (res extensa), jejíž hlavní charakteristikou je rozprostraněnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vědomím, resp. subjektivní zkušeností v kontextu vědomí se dále věnovali představitelé experimentální psychologie v 2. pol. 19. století. Za nejvýznamnějšího z nich lze považovat W. Wundta, který roku 1879 založil laboratoř experimentálních studií v Lipsku a zasloužil se tak o '''vznik psychologie''' jakožto samostatné vědy. Na tento myšlenkový proud dále navazuje  '''[[E. B. Titchner]]''' (a další představitelé [[Strukturalismus (Psychologie)|strukturalismu]]) s názorem, že psychologie je věda o '''mysli''', kterou lze chápat jako „úhrn '''lidské subjektivní zkušenosti'''“. Toto pojetí současně předpokládá, že všechno lidské poznání je derivováno z této lidské subjektivní zkušenosti (že není jiného zdroje poznání).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o chování===&lt;br /&gt;
Následně s nástupem [[Behaviorismus|'''behaviorismu''']] v USA počátkem 20. století bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo [[Chování|'''chování''']]. Subjektivistické pojetí psychologie zde bylo vystřídáno pojetím '''objektivistickým'''. Psychologie se zaměřila pouze na jevy přímo dostupné v empirické zkušenosti a kvantifikovatelné objektivními metodami. Mezi významné představitele této psychologické školy patří '''[[J.B. Watson]]''' či '''[[E. C. Tolman]]'''. Tento směr v psychologii dominuje zhruba do 50. let 20. století, kdy je pomalu vytlačován nástupem kognitivní psychologie a později od 60. let také rozvojem humanisticky orientované psychologie.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Hoskovec, J., Sedláková, M. Nakonečný, M. (1996). Psychologie XX.století. Praha: FF UK.&amp;lt;/ref&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o prožívání===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 20. stol. s nástupem '''[[Humanistická psychologie|humanisticky orientované psychologie]]''' se do popředí zájmu dostává '''prožívání'''. Výrazným představitelem [[Personalismus|'''personalismu''']] a zároveň i tohoto myšlenkového směru je '''[[W. Stern]]''', který se zabývá personálním (osobním) hlediskem prožívání, v rámci kterého je kladen důraz na jedinečnost a nezaměnitelnost prožívání každého jedince.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu===&lt;br /&gt;
Vychází z '''marxistického pojetí''' psychologie, kde je '''činnost''' vnímána jako činitel utvářející člověka. Významným představitelem tohoto směru je '''[[S. L. Rubinštejn]]''', jenž zastává názor, že osobnost člověka se projevuje a formuje zejména v '''činnosti'''. Tento činností přístup je pak uplatňován i při zkoumání dílčích psychických funkcí a procesů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==2. Pluralismus metodologických východisek==&lt;br /&gt;
'''Metodologická východiska''' v psychologii se též různě proměňovala a vyvíjela v souvislosti s vývojem předmětu psychologie a též s vývojem jednotlivých psychologických škol.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Elementová či asocianistická metodologie===&lt;br /&gt;
Tato metodologie rozčleňuje psychické dění na '''elementy''' a využívá zejména metody převzaté z přírodních věd. Popisuje procesy vzniku vyšších psychických jevů na základě kombinací, resp. asociací, tj. spojování, a interakce těchto elementů. Klade důraz tedy nejen na kombinace elementů, ale i na vzájemné vztahy mezi jednotlivými elementy. Mezi nedostatky tohoto metodologického pojetí lze řadit zejména neschopnost vysvětlit specifické vlastnosti celku, jenž přesahují součet všech jeho částí. Této metodologie využívá především '''anglický empirismus''', asocianismus, '''experimentální psychologie W. Wundta''', [[Behaviorismus|'''behaviorismus''']] či [[Reflexologie a reaktologie|'''reflexologie''']]. 4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Celostní (gestaltistická) metodologie===&lt;br /&gt;
Metodologie celostní vzniká v reakci na metodologii elementovou a vychází z přesvědčení, že '''celek je více než součet jeho částí'''. Zastává názor, že vyšší psychické jevy nejsou pouhou sumou jevů nižších, poněvadž nesou nové vlastnosti a kvality. Ve srovnání s metodologií elementovou je zde subjekt považován spíše za aktivní než pasivní. Této metodologie využívá zejména [[Gestaltismus|'''gestaltismus''']] společně s '''Lipskou a Berlínskou školou''' v psychologii. 3,4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Introspektivní metodologie===&lt;br /&gt;
Introspekce je pozorování a zaznamenávání povahy vlastního vnímání, myšlení a cítění. Jedná se o opak extrospekce tedy observace vnějšího světa. Role subjektu zde může být jak aktivní, tak pasivní. Introspektivní metodologie je považována za tzv. věčnou metodu psychologie a spočívá zejména v '''pozorování vlastních duševních procesů'''. Její využití je velmi široké napříč různými psychologickými školami (např. '''experimentální psychologie W. Wundta''', '''hlubinná psychologie''', [[Humanistická psychologie|'''humanistická psychologie''']]). 3,4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Introspekce se původně zrodila jako metoda filozofie a může být tedy považována za nejstarší metodu využívanou za účelem zkoumání psychických dějů. V období psychologie jako samostatné vědy lze rozlišit tři hlavní podoby introspekce: 1. introspekce v experimentální psychologii W. Wundta, kde bylo její použití velmi omezené (často redukované do podoby pouhé detekce, tj. odpovědí  &amp;quot;ano&amp;quot; a &amp;quot;ne&amp;quot;) za účelem zachování co největší míry objektivity. 2. introspekce v hlubinně orientované psychology, kde sloužila např. k zaznamenání protipřenosových jevů. 3. introspekce jako součást fenomenologické metodologie (viz následující podkapitola Fenomenologická metodologie). Více informací o introspekci lze dohledat v článku: Introspekce.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Fenomenologická metodologie===&lt;br /&gt;
Fenomenologická metodologie může být považována za '''zvláštní případ metodologie introspektivní'''. Vychází z [[Fenomenologie|'''fenomenologické filozofie E. Husserla''']]. V Husserlově pojetí je její podstatou uplatnění introspekce – totiž vnitřního pozorování psychických fenoménů, resp. zkoumání aktů a struktur našeho vědomí z pozice první osoby. Účelem tohoto zkoumání přitom není zachytit subjektivní a jedinečný pohled daného jedince či jedinců na realitu – to, jak si vnější skutečnost na základě svých osobních specifik vykládá. Jeho smyslem je zachycení určitých objektivně platných struktur či principů, na základě nichž vědomí funguje. Jako jeden z takovýto principů lze chápat např. intencionalitu, tedy fakt, že každé vědomí je vědomím něčeho. Obecnou strukturou je i skutečnost, že je vědomí schopno rozeznávat to, zda je určitá předmětnost (např. fyzický objekt, ale také určitá matematická pravda) objektivně platná či nikoliv. Fenomenologie tedy předpokládá, že i v rámci naší subjektivní zkušenosti (našeho subjektivního vědomí) se nám mohou dávat a dávají určité objektivně platné skutečnosti. Otázku objektivity přitom fenomenologie nechce řešit a neřeší na ontologické rovině – ve smyslu, zda skutečně existuje nějaký vnější svět. Tuto otázku nechává stranou čili uzávorkovává, čímž provádí tzv. fenomenologickou redukci. Naopak ji zajímá otázka objektivity na nozeologické rovině – totiž zajímá se o to, jak či na základě čeho je možné, že jedinec v rámci svého vědomí dokáže posuzovat určité skutečnosti jako objektivně platné a jiné jako pouze zdánlivé, tedy jak se objektivita konstituuje na půdě vědomí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozdější fenomenologická psychologie navazující na Husserlův odkaz také pracuje s introspekcí coby přední metodou psychologického zkoumání, avšak od Husserlova pojetí fenomenologie se významně odchyluje a v určitých ohledech ji dezinterpretuje. Předmětem jejího zájmu je totiž popsat subjektivní a odlišné pohledy na realitu různých lidských jedinců – to, jaké významy věcem ze svojí jedinečné perspektivy a na základě své subjektivní zkušenosti připisují. Tato subjektivní zkušenost je přitom reflektována a popisována na základě introspekce. Účelem introspekce zde však už není rozpoznávání objektivně platných struktur vědomí, ale popis mnohosti subjektivních světů různých lidských jedinců a případně též zachycení určitých společných vzorců napříč jimi, u nichž se však nepředpokládá nárok na jejich objektivní platnost. 4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Behavioristická metodologie===&lt;br /&gt;
Behavioristická metodologie představuje jakýsi '''protiklad k introspekci''' – její hlavní metodou je extrospekce, totiž vnější pozorování či pozorování vnějšně a objektivně doložitelného chování lidského subjektu. Chování zkoumá jakožto soubor reakcí (coby závislých proměnných) na určité podněty (coby nezávislé proměnné); zabývá se přitom vztahy mezi těmito proměnnými, které se snaží exaktně kvantifikovat. V ranném behaviorismus je subjekt striktně pasivní – jeho chování pouze mechanicky odpovídá na příslušné vnější podněty. S následným rozvojem neobehaviorismu subjekt získává z části na aktivitě – resp. do rovnice podnět a reakce se dostávají i další intervenující proměnné související se specifickými charakteristikami subjektu, jako je např. minulá zkušenost daného organismu. Pozorování chování je v rámci behavioristické metodologie realizováno především v rámci experimentů, ve kterých je přítomna manipulace s nezávislými proměnnými (podněty) a zároveň kontrola potenciálně intervenujících proměnných, a to za účely zjištění kauzálního vztahu mezi určitými podněty a reakcemi. 3,4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Nomotetická vs. idiografická metodologie===&lt;br /&gt;
Tyto dva přístupy do psychologie zavedl americký psycholog Gordon W. Allport. Představují jakýsi protipól v pohledu na člověka a využívají se zejména v oblasti výzkumu osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Idiografický přístup někdy označován též jako idiosynkratický usiluje o zdůraznění jedinečnosti a neopakovatelnosti každé lidské bytosti. Tento přístup se soustředí na porozumění lidské jedinečnosti a vyjádření individuální zvláštnosti každého jedince. Odmítá hledat obecnou strukturu rysů a místo toho usiluje o poznání individuální organizace rysů každého jedince. Je tedy v souladu spíše s kvalitativní metodologií. Pro idiografický přístup jsou charakteristické výzkumné metody spočívající v pozorování spontánních projevů či v analýze spontánních výtvorů. Nomotetický přístup studuje obecně platné psychické vlastnosti u většího počtu osob, což umožňuje vzájemné interindividuální srovnání a stanovení norem. Neusiluje o popsání osobnosti v její celistvosti, spíše se soustředí na určitý zobecnitelný výsek z osobnostní struktury. Tento přístup je typický pro empirický a kvantitativní výzkum osobnosti. Využívá převážně kvantifikovatelné metody výzkumu jako jsou experimenty či psychometrické testy. 5,6&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Přírodovědná vs. duchovědná metodologie===&lt;br /&gt;
Psychologie byla již od jejího vzniku jakožto samostatné vědy provázena sporem o její přírodovědnou či duchovědnou podstatu. Byla to právě přírodovědná psychologie, která se zasloužila o vznik psychologie jako samostatné vědy. Přírodovědný přístup vychází z názoru, že psychologie by měla být empirickou a experimentální vědou. Tento přístup byl odvozen spíše z přírodních věd a ovlivněn pozitivistickou filozofií. Je zde kladen důraz na objektivistické pojetí reality a experimentálně podložené poznání. Tento přístup lze tedy zařadit do kategorie kvantitativních metodologických přístupů. 2,5&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Proti přírodovědně orientované psychologii stojí psychologie duchovědná. Zakladatelem duchovědné resp. rozumějící psychologie byl W. Dilthey, jenž zastával názor, že psychologie by měla být založena na porozumění, pochopení a vcítění se (stejně jako ostatní obory zabývající se hystoricko-společenskou skutečností). Dalším významným představitelem tohoto směru je E. Spranger. Základní charakteristikou duchovědného přístupu je důraz na osobní prožívání, z něhož vychází. Usiluje o intuitivní chápání a porozumění duševních jevům. Tento přístup lze řadit do kategorie kvalitativních metodologických přístupů. Kontrastem k duchovědnému přístupu v psychologii je přístup přírodovědný. 2,5&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==3. Pluralismus psychologické terminologie==&lt;br /&gt;
Pluralismus psychologické terminologie spočívá ve faktu, že různé psychologické přístupy a směry užívaly v určitých ohledech odlišný jazyk a termíny pro popis vlastního předmětu zkoumání. Tato skutečnost je podmíněna teoretickým zakotvením jednotlivých psychologických směrů a také faktem odlišných zdrojů psychologického jazyka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus ve zdrojích psychologické terminologie===&lt;br /&gt;
Psychologická terminologie má různé zdroje, mezi které patří zejména běžný jazyk a termíny z jiných věd.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Běžný jazyk''' - odborný psychologický výraz může mít mírně odlišný či posunutý význam oproti totožnému laickému výrazu v běžném jazyce (např. výraz osobnost); to někdy může představovat nesnáz v komunikaci a v důsledku ve vzájemném pochopení se.; běžný jazyk je zpravidla zdrojem pojmů přirozených, kterým většina z nás nějakým způsobem rozumí (např. pojem myšlení).&lt;br /&gt;
*'''Termíny z jiných vědních oborů''' - mezi obory jejichž terminologii psychologie využívá patří zejména: neurovědy, kybernetika a teorie informací, statistika či fyzika; termíny z jiných věd bývají zdrojem spíše pojmů umělých, což jsou precizně definované termíny zpravidla vycházející z nějaké psychologické teorie (např. Hullův pojem drive).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus v psychologickém pojmosloví===&lt;br /&gt;
Význam jednotlivých psychologických pojmů se může napříč různými psychologickými školami a přístupy mírně odlišovat (např. pojem myšlení v různých psychologických školách). Zároveň různé přístupy a školy v psychologii často využívají různé specifické výrazy pro velmi podobné či dokonce identické jevy (časté zejména mezi různými psychoterapeutickými přístupy). K určitému významovému posunu jednotlivých slov může též docházet na základě zvyšující se úrovně poznání v dané oblasti (např. chápání termínu inteligence nyní a dříve).(přednášky PhDr. Daniela Hellera).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací PhDr. Daniela Hellera, získané v rámci předmětu Psychologické systémy vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychologická východiska, metodologická východiska, psychologická terminologie&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62104</id>
		<title>Pluralismus v psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62104"/>
		<updated>2020-10-11T14:25:14Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: /* 1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Pluralismus v psychologii''' nacházíme v různých rovinách. Mezi ty nejvýznamnější můžeme řadit rovinu '''psychologických východisek''', rovinu '''metodologických východisek''' a rovinu '''psychologické terminologie.''' &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie==&lt;br /&gt;
'''Teoretická východiska v psychologii''' se různě proměňovala a vyvíjela mj. v souvislosti s tím, jak se vyvíjelo pojetí předmětu psychologie.&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Proto-psychologie jako nauka o duši===&lt;br /&gt;
První historickou etapu psychologie coby oboru představuje období, kdy byla psychologie součástí filozofie a jejím předmětem zájmu vedle dalších skutečností byla z jevů v současnosti řazených pod pojem psychiky také '''duše''', chápaná některými autory jakožto základní princip života. [[Aristoteles|'''Aristotelův''']] spis '''„O duši“''' shrnuje dobové psychologické poznatky a stává se tak jakýmsi prvním stavebním kamenem na poli psychologického poznání v předvědeckém smyslu. Na [[Aristoteles|'''Aristotelov''']]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;y filozofické úvahy o duši navazuje ve 13. století '''[[Tomáš Akvinský]]''' a dále je rozvíjí. Pojem '''duše''' se ve filozofii držel pevně až do druhé poloviny 19. století, kdy byl pod silným vlivem pozitivismu a rozvíjejících se přírodních věd označen za plod metafyzických spekulací, jenž do vědy nepatří. V dalším vývoji psychologie, razící ve svých počátcích cestu scientisticky orientované disciplíny, bylo proto od něj víceméně upuštěno. Přesto se s tímto výrazem v současné době můžeme setkat, a to coby synonymem pro mysl či psychiku, nicméně bez nároku na jeho metafyzické implikace.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Hunt, M. (2000). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o vědomí===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 19. stol. došlo k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu uznání jakožto samostatné vědní disciplíny. Předmětem zájmu psychologie se stalo '''vědomí'''. Za předchůdce, jenž směřoval k tomuto posunu, může být považován již francouzský filozof '''[[René Descartes]]'''. Ten v rámci svého ontologického modelu rozlišil dvě stvořené substance: res cogitans a res extensa. První z těchto uvedených substancí (res cogitans) je myslící subjekt v podobě nerozprostraněnné duchovní substance. Základním atributem této substance je myšlení a to ve smyslu myšlení vědomě realizovaného. Descartes považoval res cogitans za výchozí předmět filozofie. Proti této myslící substanci postavil svět těles, tedy substanci tělesnou či hmotnou (res extensa), jejíž hlavní charakteristikou je rozprostraněnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vědomím, resp. subjektivní zkušeností v kontextu vědomí se dále věnovali představitelé experimentální psychologie v 2. pol. 19. století. Za nejvýznamnějšího z nich lze považovat W. Wundta, který roku 1879 založil laboratoř experimentálních studií v Lipsku a zasloužil se tak o '''vznik psychologie''' jakožto samostatné vědy. Na tento myšlenkový proud dále navazuje  '''[[E. B. Titchner]]''' (a další představitelé [[Strukturalismus (Psychologie)|strukturalismu]]) s názorem, že psychologie je věda o '''mysli''', kterou lze chápat jako „úhrn '''lidské subjektivní zkušenosti'''“. Toto pojetí současně předpokládá, že všechno lidské poznání je derivováno z této lidské subjektivní zkušenosti (že není jiného zdroje poznání).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o chování===&lt;br /&gt;
Následně s nástupem [[Behaviorismus|'''behaviorismu''']] v USA počátkem 20. století bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo [[Chování|'''chování''']]. Subjektivistické pojetí psychologie zde bylo vystřídáno pojetím '''objektivistickým'''. Psychologie se zaměřila pouze na jevy přímo dostupné v empirické zkušenosti a kvantifikovatelné objektivními metodami. Mezi významné představitele této psychologické školy patří '''[[J.B. Watson]]''' či '''[[E. C. Tolman]]'''. Tento směr v psychologii dominuje zhruba do 50. let 20. století, kdy je pomalu vytlačován nástupem kognitivní psychologie a později od 60. let také rozvojem humanisticky orientované psychologie.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Hoskovec, J., Sedláková, M. Nakonečný, M. (1996). Psychologie XX.století. Praha: FF UK.&amp;lt;/ref&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o prožívání===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 20. stol. s nástupem '''[[Humanistická psychologie|humanisticky orientované psychologie]]''' se do popředí zájmu dostává '''prožívání'''. Výrazným představitelem [[Personalismus|'''personalismu''']] a zároveň i tohoto myšlenkového směru je '''[[W. Stern]]''', který se zabývá personálním (osobním) hlediskem prožívání, v rámci kterého je kladen důraz na jedinečnost a nezaměnitelnost prožívání každého jedince.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu===&lt;br /&gt;
Vychází z '''marxistického pojetí''' psychologie, kde je '''činnost''' vnímána jako činitel utvářející člověka. Významným představitelem tohoto směru je '''[[S. L. Rubinštejn]]''', jenž zastává názor, že osobnost člověka se projevuje a formuje zejména v '''činnosti'''. Tento činností přístup je pak uplatňován i při zkoumání dílčích psychických funkcí a procesů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==2. Pluralismus metodologických východisek==&lt;br /&gt;
'''Metodologická východiska''' v psychologii se též různě proměňovala a vyvíjela v souvislosti s vývojem předmětu psychologie a též s vývojem jednotlivých psychologických škol.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Elementová či asocianistická metodologie ===&lt;br /&gt;
Tato metodologie rozčleňuje psychické dění na '''elementy''' a využívá zejména metody převzaté z přírodních věd. Popisuje procesy vzniku vyšších psychických jevů na základě kombinací, resp. asociací, tj. spojování, a interakce těchto elementů. Klade důraz tedy nejen na kombinace elementů, ale i na vzájemné vztahy mezi jednotlivými elementy. Mezi nedostatky tohoto metodologického pojetí lze řadit zejména neschopnost vysvětlit specifické vlastnosti celku, jenž přesahují součet všech jeho částí. Této metodologie využívá především '''anglický empirismus''', asocianismus, '''experimentální psychologie W. Wundta''', [[Behaviorismus|'''behaviorismus''']] či [[Reflexologie a reaktologie|'''reflexologie''']]. 4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Celostní (gestaltistická) metodologie ===&lt;br /&gt;
Metodologie celostní vzniká v reakci na metodologii elementovou a vychází z přesvědčení, že '''celek je více než součet jeho částí'''. Zastává názor, že vyšší psychické jevy nejsou pouhou sumou jevů nižších, poněvadž nesou nové vlastnosti a kvality. Ve srovnání s metodologií elementovou je zde subjekt považován spíše za aktivní než pasivní. Této metodologie využívá zejména [[Gestaltismus|'''gestaltismus''']] společně s '''Lipskou a Berlínskou školou''' v psychologii. 3,4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Introspektivní metodologie ===&lt;br /&gt;
Introspekce je pozorování a zaznamenávání povahy vlastního vnímání, myšlení a cítění. Jedná se o opak extrospekce tedy observace vnějšího světa. Role subjektu zde může být jak aktivní, tak pasivní. Introspektivní metodologie je považována za tzv. věčnou metodu psychologie a spočívá zejména v '''pozorování vlastních duševních procesů'''. Její využití je velmi široké napříč různými psychologickými školami (např. '''experimentální psychologie W. Wundta''', '''hlubinná psychologie''', [[Humanistická psychologie|'''humanistická psychologie''']]). 3,4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Introspekce se původně zrodila jako metoda filozofie a může být tedy považována za nejstarší metodu využívanou za účelem zkoumání psychických dějů. V období psychologie jako samostatné vědy lze rozlišit tři hlavní podoby introspekce: 1. introspekce v experimentální psychologii W. Wundta, kde bylo její použití velmi omezené (často redukované do podoby pouhé detekce, tj. odpovědí  &amp;quot;ano&amp;quot; a &amp;quot;ne&amp;quot;) za účelem zachování co největší míry objektivity. 2. introspekce v hlubinně orientované psychology, kde sloužila např. k zaznamenání protipřenosových jevů. 3. introspekce jako součást fenomenologické metodologie (viz následující podkapitola Fenomenologická metodologie). Více informací o introspekci lze dohledat v článku: Introspekce.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Fenomenologická metodologie ===&lt;br /&gt;
Fenomenologická metodologie může být považována za '''zvláštní případ metodologie introspektivní'''. Vychází z [[Fenomenologie|'''fenomenologické filozofie E. Husserla''']]. V Husserlově pojetí je její podstatou uplatnění introspekce – totiž vnitřního pozorování psychických fenoménů, resp. zkoumání aktů a struktur našeho vědomí z pozice první osoby. Účelem tohoto zkoumání přitom není zachytit subjektivní a jedinečný pohled daného jedince či jedinců na realitu – to, jak si vnější skutečnost na základě svých osobních specifik vykládá. Jeho smyslem je zachycení určitých objektivně platných struktur či principů, na základě nichž vědomí funguje. Jako jeden z takovýto principů lze chápat např. intencionalitu, tedy fakt, že každé vědomí je vědomím něčeho. Obecnou strukturou je i skutečnost, že je vědomí schopno rozeznávat to, zda je určitá předmětnost (např. fyzický objekt, ale také určitá matematická pravda) objektivně platná či nikoliv. Fenomenologie tedy předpokládá, že i v rámci naší subjektivní zkušenosti (našeho subjektivního vědomí) se nám mohou dávat a dávají určité objektivně platné skutečnosti. Otázku objektivity přitom fenomenologie nechce řešit a neřeší na ontologické rovině – ve smyslu, zda skutečně existuje nějaký vnější svět. Tuto otázku nechává stranou čili uzávorkovává, čímž provádí tzv. fenomenologickou redukci. Naopak ji zajímá otázka objektivity na nozeologické rovině – totiž zajímá se o to, jak či na základě čeho je možné, že jedinec v rámci svého vědomí dokáže posuzovat určité skutečnosti jako objektivně platné a jiné jako pouze zdánlivé, tedy jak se objektivita konstituuje na půdě vědomí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozdější fenomenologická psychologie navazující na Husserlův odkaz také pracuje s introspekcí coby přední metodou psychologického zkoumání, avšak od Husserlova pojetí fenomenologie se významně odchyluje a v určitých ohledech ji dezinterpretuje. Předmětem jejího zájmu je totiž popsat subjektivní a odlišné pohledy na realitu různých lidských jedinců – to, jaké významy věcem ze svojí jedinečné perspektivy a na základě své subjektivní zkušenosti připisují. Tato subjektivní zkušenost je přitom reflektována a popisována na základě introspekce. Účelem introspekce zde však už není rozpoznávání objektivně platných struktur vědomí, ale popis mnohosti subjektivních světů různých lidských jedinců a případně též zachycení určitých společných vzorců napříč jimi, u nichž se však nepředpokládá nárok na jejich objektivní platnost. 4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Behavioristická metodologie ===&lt;br /&gt;
Behavioristická metodologie představuje jakýsi '''protiklad k introspekci''' – její hlavní metodou je extrospekce, totiž vnější pozorování či pozorování vnějšně a objektivně doložitelného chování lidského subjektu. Chování zkoumá jakožto soubor reakcí (coby závislých proměnných) na určité podněty (coby nezávislé proměnné); zabývá se přitom vztahy mezi těmito proměnnými, které se snaží exaktně kvantifikovat. V ranném behaviorismus je subjekt striktně pasivní – jeho chování pouze mechanicky odpovídá na příslušné vnější podněty. S následným rozvojem neobehaviorismu subjekt získává z části na aktivitě – resp. do rovnice podnět a reakce se dostávají i další intervenující proměnné související se specifickými charakteristikami subjektu, jako je např. minulá zkušenost daného organismu. Pozorování chování je v rámci behavioristické metodologie realizováno především v rámci experimentů, ve kterých je přítomna manipulace s nezávislými proměnnými (podněty) a zároveň kontrola potenciálně intervenujících proměnných, a to za účely zjištění kauzálního vztahu mezi určitými podněty a reakcemi. 3,4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Nomotetická vs. idiografická metodologie ===&lt;br /&gt;
Tyto dva přístupy do psychologie zavedl americký psycholog Gordon W. Allport. Představují jakýsi protipól v pohledu na člověka a využívají se zejména v oblasti výzkumu osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Idiografický přístup někdy označován též jako idiosynkratický usiluje o zdůraznění jedinečnosti a neopakovatelnosti každé lidské bytosti. Tento přístup se soustředí na porozumění lidské jedinečnosti a vyjádření individuální zvláštnosti každého jedince. Odmítá hledat obecnou strukturu rysů a místo toho usiluje o poznání individuální organizace rysů každého jedince. Je tedy v souladu spíše s kvalitativní metodologií. Pro idiografický přístup jsou charakteristické výzkumné metody spočívající v pozorování spontánních projevů či v analýze spontánních výtvorů. Nomotetický přístup studuje obecně platné psychické vlastnosti u většího počtu osob, což umožňuje vzájemné interindividuální srovnání a stanovení norem. Neusiluje o popsání osobnosti v její celistvosti, spíše se soustředí na určitý zobecnitelný výsek z osobnostní struktury. Tento přístup je typický pro empirický a kvantitativní výzkum osobnosti. Využívá převážně kvantifikovatelné metody výzkumu jako jsou experimenty či psychometrické testy. 5,6&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Přírodovědná vs. duchovědná metodologie ===&lt;br /&gt;
Psychologie byla již od jejího vzniku jakožto samostatné vědy provázena sporem o její přírodovědnou či duchovědnou podstatu. Byla to právě přírodovědná psychologie, která se zasloužila o vznik psychologie jako samostatné vědy. Přírodovědný přístup vychází z názoru, že psychologie by měla být empirickou a experimentální vědou. Tento přístup byl odvozen spíše z přírodních věd a ovlivněn pozitivistickou filozofií. Je zde kladen důraz na objektivistické pojetí reality a experimentálně podložené poznání. Tento přístup lze tedy zařadit do kategorie kvantitativních metodologických přístupů. 2,5&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Proti přírodovědně orientované psychologii stojí psychologie duchovědná. Zakladatelem duchovědné resp. rozumějící psychologie byl W. Dilthey, jenž zastával názor, že psychologie by měla být založena na porozumění, pochopení a vcítění se (stejně jako ostatní obory zabývající se hystoricko-společenskou skutečností). Dalším významným představitelem tohoto směru je E. Spranger. Základní charakteristikou duchovědného přístupu je důraz na osobní prožívání, z něhož vychází. Usiluje o intuitivní chápání a porozumění duševních jevům. Tento přístup lze řadit do kategorie kvalitativních metodologických přístupů. Kontrastem k duchovědnému přístupu v psychologii je přístup přírodovědný. 2,5&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==3. Pluralismus psychologické terminologie==&lt;br /&gt;
Pluralismus psychologické terminologie spočívá ve faktu, že různé psychologické přístupy a směry užívaly v určitých ohledech odlišný jazyk a termíny pro popis vlastního předmětu zkoumání. Tato skutečnost je podmíněna teoretickým zakotvením jednotlivých psychologických směrů a také faktem odlišných zdrojů psychologického jazyka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus ve zdrojích psychologické terminologie===&lt;br /&gt;
Psychologická terminologie má různé zdroje, mezi které patří zejména běžný jazyk a termíny z jiných věd.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Běžný jazyk''' - odborný psychologický výraz může mít mírně odlišný či posunutý význam oproti totožnému laickému výrazu v běžném jazyce (např. výraz osobnost); to někdy může představovat nesnáz v komunikaci a v důsledku ve vzájemném pochopení se.; běžný jazyk je zpravidla zdrojem pojmů přirozených, kterým většina z nás nějakým způsobem rozumí (např. pojem myšlení).&lt;br /&gt;
*'''Termíny z jiných vědních oborů''' - mezi obory jejichž terminologii psychologie využívá patří zejména: neurovědy, kybernetika a teorie informací, statistika či fyzika; termíny z jiných věd bývají zdrojem spíše pojmů umělých, což jsou precizně definované termíny zpravidla vycházející z nějaké psychologické teorie (např. Hullův pojem drive).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus v psychologickém pojmosloví===&lt;br /&gt;
Význam jednotlivých psychologických pojmů se může napříč různými psychologickými školami a přístupy mírně odlišovat (např. pojem myšlení v různých psychologických školách). Zároveň různé přístupy a školy v psychologii často využívají různé specifické výrazy pro velmi podobné či dokonce identické jevy (časté zejména mezi různými psychoterapeutickými přístupy). K určitému významovému posunu jednotlivých slov může též docházet na základě zvyšující se úrovně poznání v dané oblasti (např. chápání termínu inteligence nyní a dříve).(přednášky PhDr. Daniela Hellera).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací PhDr. Daniela Hellera, získané v rámci předmětu Psychologické systémy vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychologická východiska, metodologická východiska, psychologická terminologie&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62103</id>
		<title>Pluralismus v psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62103"/>
		<updated>2020-10-11T14:13:34Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: /* 2. Pluralismus metodologických východisek */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Pluralismus v psychologii''' nacházíme v různých rovinách. Mezi ty nejvýznamnější můžeme řadit rovinu '''psychologických východisek''', rovinu '''metodologických východisek''' a rovinu '''psychologické terminologie.''' &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie==&lt;br /&gt;
'''Teoretická východiska v psychologii''' se různě proměňovala a vyvíjela mj. v souvislosti s tím, jak se vyvíjelo pojetí předmětu psychologie.&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Proto-psychologie jako nauka o duši===&lt;br /&gt;
První historickou etapu psychologie coby oboru představuje období, kdy byla psychologie součástí filozofie a jejím předmětem zájmu vedle dalších skutečností byla z jevů v současnosti řazených pod pojem psychiky také '''duše''', chápaná některými autory jakožto základní princip života. [[Aristoteles|'''Aristotelův''']] spis '''„O duši“''' shrnuje dobové psychologické poznatky a stává se tak jakýmsi prvním stavebním kamenem na poli psychologického poznání v předvědeckém smyslu. Na [[Aristoteles|'''Aristotelov''']]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;y filozofické úvahy o duši navazuje ve 13. století '''[[Tomáš Akvinský]]''' a dále je rozvíjí. Pojem '''duše''' se ve filozofii držel pevně až do druhé poloviny 19. století, kdy byl pod silným vlivem pozitivismu a rozvíjejících se přírodních věd označen za plod metafyzických spekulací, jenž do vědy nepatří. V dalším vývoji psychologie, razící ve svých počátcích cestu scientisticky orientované disciplíny, bylo proto od něj víceméně upuštěno. Přesto se s tímto výrazem v současné době můžeme setkat, a to coby synonymem pro mysl či psychiku, nicméně bez nároku na jeho metafyzické implikace. 2,4,5&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o vědomí===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 19. stol. došlo k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu uznání jakožto samostatné vědní disciplíny. Předmětem zájmu psychologie se stalo '''vědomí'''. Za předchůdce, jenž směřoval k tomuto posunu, může být považován již francouzský filozof '''[[René Descartes]]'''. Ten v rámci svého ontologického modelu rozlišil dvě stvořené substance: res cogitans a res extensa. První z těchto uvedených substancí (res cogitans) je myslící subjekt v podobě nerozprostraněnné duchovní substance. Základním atributem této substance je myšlení a to ve smyslu myšlení vědomě realizovaného. Descartes považoval res cogitans za výchozí předmět filozofie. Proti této myslící substanci postavil svět těles, tedy substanci tělesnou či hmotnou (res extensa), jejíž hlavní charakteristikou je rozprostraněnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vědomím, resp. subjektivní zkušeností v kontextu vědomí se dále věnovali představitelé experimentální psychologie v 2. pol. 19. století. Za nejvýznamnějšího z nich lze považovat W. Wundta, který roku 1879 založil laboratoř experimentálních studií v Lipsku a zasloužil se tak o '''vznik psychologie''' jakožto samostatné vědy. Na tento myšlenkový proud dále navazuje  '''[[E. B. Titchner]]''' (a další představitelé [[Strukturalismus (Psychologie)|strukturalismu]]) s názorem, že psychologie je věda o '''mysli''', kterou lze chápat jako „úhrn '''lidské subjektivní zkušenosti'''“. Toto pojetí současně předpokládá, že všechno lidské poznání je derivováno z této lidské subjektivní zkušenosti (že není jiného zdroje poznání).&amp;lt;sup&amp;gt;2,4,5&amp;lt;/sup&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o chování===&lt;br /&gt;
Následně s nástupem [[Behaviorismus|'''behaviorismu''']] v USA počátkem 20. století bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo [[Chování|'''chování''']]. Subjektivistické pojetí psychologie zde bylo vystřídáno pojetím '''objektivistickým'''. Psychologie se zaměřila pouze na jevy přímo dostupné v empirické zkušenosti a kvantifikovatelné objektivními metodami. Mezi významné představitele této psychologické školy patří '''[[J.B. Watson]]''' či '''[[E. C. Tolman]]'''. Tento směr v psychologii dominuje zhruba do 50. let 20. století, kdy je pomalu vytlačován nástupem kognitivní psychologie a později od 60. let také rozvojem humanisticky orientované psychologie.&amp;lt;sup&amp;gt;2,4,5&amp;lt;/sup&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o prožívání===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 20. stol. s nástupem '''[[Humanistická psychologie|humanisticky orientované psychologie]]''' se do popředí zájmu dostává '''prožívání'''. Výrazným představitelem [[Personalismus|'''personalismu''']] a zároveň i tohoto myšlenkového směru je '''[[W. Stern]]''', který se zabývá personálním (osobním) hlediskem prožívání, v rámci kterého je kladen důraz na jedinečnost a nezaměnitelnost prožívání každého jedince.&amp;lt;sup&amp;gt;2,3,4,5&amp;lt;/sup&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu===&lt;br /&gt;
Vychází z '''marxistického pojetí''' psychologie, kde je '''činnost''' vnímána jako činitel utvářející člověka. Významným představitelem tohoto směru je '''[[S. L. Rubinštejn]]''', jenž zastává názor, že osobnost člověka se projevuje a formuje zejména v '''činnosti'''. Tento činností přístup je pak uplatňován i při zkoumání dílčích psychických funkcí a procesů.&amp;lt;sup&amp;gt;3,4,5&amp;lt;/sup&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==2. Pluralismus metodologických východisek==&lt;br /&gt;
'''Metodologická východiska''' v psychologii se též různě proměňovala a vyvíjela v souvislosti s vývojem předmětu psychologie a též s vývojem jednotlivých psychologických škol.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Elementová či asocianistická metodologie ===&lt;br /&gt;
Tato metodologie rozčleňuje psychické dění na '''elementy''' a využívá zejména metody převzaté z přírodních věd. Popisuje procesy vzniku vyšších psychických jevů na základě kombinací, resp. asociací, tj. spojování, a interakce těchto elementů. Klade důraz tedy nejen na kombinace elementů, ale i na vzájemné vztahy mezi jednotlivými elementy. Mezi nedostatky tohoto metodologického pojetí lze řadit zejména neschopnost vysvětlit specifické vlastnosti celku, jenž přesahují součet všech jeho částí. Této metodologie využívá především '''anglický empirismus''', asocianismus, '''experimentální psychologie W. Wundta''', [[Behaviorismus|'''behaviorismus''']] či [[Reflexologie a reaktologie|'''reflexologie''']]. 4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Celostní (gestaltistická) metodologie ===&lt;br /&gt;
Metodologie celostní vzniká v reakci na metodologii elementovou a vychází z přesvědčení, že '''celek je více než součet jeho částí'''. Zastává názor, že vyšší psychické jevy nejsou pouhou sumou jevů nižších, poněvadž nesou nové vlastnosti a kvality. Ve srovnání s metodologií elementovou je zde subjekt považován spíše za aktivní než pasivní. Této metodologie využívá zejména [[Gestaltismus|'''gestaltismus''']] společně s '''Lipskou a Berlínskou školou''' v psychologii. 3,4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Introspektivní metodologie ===&lt;br /&gt;
Introspekce je pozorování a zaznamenávání povahy vlastního vnímání, myšlení a cítění. Jedná se o opak extrospekce tedy observace vnějšího světa. Role subjektu zde může být jak aktivní, tak pasivní. Introspektivní metodologie je považována za tzv. věčnou metodu psychologie a spočívá zejména v '''pozorování vlastních duševních procesů'''. Její využití je velmi široké napříč různými psychologickými školami (např. '''experimentální psychologie W. Wundta''', '''hlubinná psychologie''', [[Humanistická psychologie|'''humanistická psychologie''']]). 3,4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Introspekce se původně zrodila jako metoda filozofie a může být tedy považována za nejstarší metodu využívanou za účelem zkoumání psychických dějů. V období psychologie jako samostatné vědy lze rozlišit tři hlavní podoby introspekce: 1. introspekce v experimentální psychologii W. Wundta, kde bylo její použití velmi omezené (často redukované do podoby pouhé detekce, tj. odpovědí  &amp;quot;ano&amp;quot; a &amp;quot;ne&amp;quot;) za účelem zachování co největší míry objektivity. 2. introspekce v hlubinně orientované psychology, kde sloužila např. k zaznamenání protipřenosových jevů. 3. introspekce jako součást fenomenologické metodologie (viz následující podkapitola Fenomenologická metodologie). Více informací o introspekci lze dohledat v článku: Introspekce.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Fenomenologická metodologie ===&lt;br /&gt;
Fenomenologická metodologie může být považována za '''zvláštní případ metodologie introspektivní'''. Vychází z [[Fenomenologie|'''fenomenologické filozofie E. Husserla''']]. V Husserlově pojetí je její podstatou uplatnění introspekce – totiž vnitřního pozorování psychických fenoménů, resp. zkoumání aktů a struktur našeho vědomí z pozice první osoby. Účelem tohoto zkoumání přitom není zachytit subjektivní a jedinečný pohled daného jedince či jedinců na realitu – to, jak si vnější skutečnost na základě svých osobních specifik vykládá. Jeho smyslem je zachycení určitých objektivně platných struktur či principů, na základě nichž vědomí funguje. Jako jeden z takovýto principů lze chápat např. intencionalitu, tedy fakt, že každé vědomí je vědomím něčeho. Obecnou strukturou je i skutečnost, že je vědomí schopno rozeznávat to, zda je určitá předmětnost (např. fyzický objekt, ale také určitá matematická pravda) objektivně platná či nikoliv. Fenomenologie tedy předpokládá, že i v rámci naší subjektivní zkušenosti (našeho subjektivního vědomí) se nám mohou dávat a dávají určité objektivně platné skutečnosti. Otázku objektivity přitom fenomenologie nechce řešit a neřeší na ontologické rovině – ve smyslu, zda skutečně existuje nějaký vnější svět. Tuto otázku nechává stranou čili uzávorkovává, čímž provádí tzv. fenomenologickou redukci. Naopak ji zajímá otázka objektivity na nozeologické rovině – totiž zajímá se o to, jak či na základě čeho je možné, že jedinec v rámci svého vědomí dokáže posuzovat určité skutečnosti jako objektivně platné a jiné jako pouze zdánlivé, tedy jak se objektivita konstituuje na půdě vědomí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozdější fenomenologická psychologie navazující na Husserlův odkaz také pracuje s introspekcí coby přední metodou psychologického zkoumání, avšak od Husserlova pojetí fenomenologie se významně odchyluje a v určitých ohledech ji dezinterpretuje. Předmětem jejího zájmu je totiž popsat subjektivní a odlišné pohledy na realitu různých lidských jedinců – to, jaké významy věcem ze svojí jedinečné perspektivy a na základě své subjektivní zkušenosti připisují. Tato subjektivní zkušenost je přitom reflektována a popisována na základě introspekce. Účelem introspekce zde však už není rozpoznávání objektivně platných struktur vědomí, ale popis mnohosti subjektivních světů různých lidských jedinců a případně též zachycení určitých společných vzorců napříč jimi, u nichž se však nepředpokládá nárok na jejich objektivní platnost. 4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Behavioristická metodologie ===&lt;br /&gt;
Behavioristická metodologie představuje jakýsi '''protiklad k introspekci''' – její hlavní metodou je extrospekce, totiž vnější pozorování či pozorování vnějšně a objektivně doložitelného chování lidského subjektu. Chování zkoumá jakožto soubor reakcí (coby závislých proměnných) na určité podněty (coby nezávislé proměnné); zabývá se přitom vztahy mezi těmito proměnnými, které se snaží exaktně kvantifikovat. V ranném behaviorismus je subjekt striktně pasivní – jeho chování pouze mechanicky odpovídá na příslušné vnější podněty. S následným rozvojem neobehaviorismu subjekt získává z části na aktivitě – resp. do rovnice podnět a reakce se dostávají i další intervenující proměnné související se specifickými charakteristikami subjektu, jako je např. minulá zkušenost daného organismu. Pozorování chování je v rámci behavioristické metodologie realizováno především v rámci experimentů, ve kterých je přítomna manipulace s nezávislými proměnnými (podněty) a zároveň kontrola potenciálně intervenujících proměnných, a to za účely zjištění kauzálního vztahu mezi určitými podněty a reakcemi. 3,4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Nomotetická vs. idiografická metodologie ===&lt;br /&gt;
Tyto dva přístupy do psychologie zavedl americký psycholog Gordon W. Allport. Představují jakýsi protipól v pohledu na člověka a využívají se zejména v oblasti výzkumu osobnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Idiografický přístup někdy označován též jako idiosynkratický usiluje o zdůraznění jedinečnosti a neopakovatelnosti každé lidské bytosti. Tento přístup se soustředí na porozumění lidské jedinečnosti a vyjádření individuální zvláštnosti každého jedince. Odmítá hledat obecnou strukturu rysů a místo toho usiluje o poznání individuální organizace rysů každého jedince. Je tedy v souladu spíše s kvalitativní metodologií. Pro idiografický přístup jsou charakteristické výzkumné metody spočívající v pozorování spontánních projevů či v analýze spontánních výtvorů. Nomotetický přístup studuje obecně platné psychické vlastnosti u většího počtu osob, což umožňuje vzájemné interindividuální srovnání a stanovení norem. Neusiluje o popsání osobnosti v její celistvosti, spíše se soustředí na určitý zobecnitelný výsek z osobnostní struktury. Tento přístup je typický pro empirický a kvantitativní výzkum osobnosti. Využívá převážně kvantifikovatelné metody výzkumu jako jsou experimenty či psychometrické testy. 5,6&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Přírodovědná vs. duchovědná metodologie ===&lt;br /&gt;
Psychologie byla již od jejího vzniku jakožto samostatné vědy provázena sporem o její přírodovědnou či duchovědnou podstatu. Byla to právě přírodovědná psychologie, která se zasloužila o vznik psychologie jako samostatné vědy. Přírodovědný přístup vychází z názoru, že psychologie by měla být empirickou a experimentální vědou. Tento přístup byl odvozen spíše z přírodních věd a ovlivněn pozitivistickou filozofií. Je zde kladen důraz na objektivistické pojetí reality a experimentálně podložené poznání. Tento přístup lze tedy zařadit do kategorie kvantitativních metodologických přístupů. 2,5&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Proti přírodovědně orientované psychologii stojí psychologie duchovědná. Zakladatelem duchovědné resp. rozumějící psychologie byl W. Dilthey, jenž zastával názor, že psychologie by měla být založena na porozumění, pochopení a vcítění se (stejně jako ostatní obory zabývající se hystoricko-společenskou skutečností). Dalším významným představitelem tohoto směru je E. Spranger. Základní charakteristikou duchovědného přístupu je důraz na osobní prožívání, z něhož vychází. Usiluje o intuitivní chápání a porozumění duševních jevům. Tento přístup lze řadit do kategorie kvalitativních metodologických přístupů. Kontrastem k duchovědnému přístupu v psychologii je přístup přírodovědný. 2,5&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==3. Pluralismus psychologické terminologie==&lt;br /&gt;
Pluralismus psychologické terminologie spočívá ve faktu, že různé psychologické přístupy a směry užívaly v určitých ohledech odlišný jazyk a termíny pro popis vlastního předmětu zkoumání. Tato skutečnost je podmíněna teoretickým zakotvením jednotlivých psychologických směrů a také faktem odlišných zdrojů psychologického jazyka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus ve zdrojích psychologické terminologie===&lt;br /&gt;
Psychologická terminologie má různé zdroje, mezi které patří zejména běžný jazyk a termíny z jiných věd.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Běžný jazyk''' - odborný psychologický výraz může mít mírně odlišný či posunutý význam oproti totožnému laickému výrazu v běžném jazyce (např. výraz osobnost); to někdy může představovat nesnáz v komunikaci a v důsledku ve vzájemném pochopení se.; běžný jazyk je zpravidla zdrojem pojmů přirozených, kterým většina z nás nějakým způsobem rozumí (např. pojem myšlení).&lt;br /&gt;
*'''Termíny z jiných vědních oborů''' - mezi obory jejichž terminologii psychologie využívá patří zejména: neurovědy, kybernetika a teorie informací, statistika či fyzika; termíny z jiných věd bývají zdrojem spíše pojmů umělých, což jsou precizně definované termíny zpravidla vycházející z nějaké psychologické teorie (např. Hullův pojem drive).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus v psychologickém pojmosloví===&lt;br /&gt;
Význam jednotlivých psychologických pojmů se může napříč různými psychologickými školami a přístupy mírně odlišovat (např. pojem myšlení v různých psychologických školách). Zároveň různé přístupy a školy v psychologii často využívají různé specifické výrazy pro velmi podobné či dokonce identické jevy (časté zejména mezi různými psychoterapeutickými přístupy). K určitému významovému posunu jednotlivých slov může též docházet na základě zvyšující se úrovně poznání v dané oblasti (např. chápání termínu inteligence nyní a dříve).(přednášky PhDr. Daniela Hellera).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací PhDr. Daniela Hellera, získané v rámci předmětu Psychologické systémy vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychologická východiska, metodologická východiska, psychologická terminologie&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62102</id>
		<title>Pluralismus v psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62102"/>
		<updated>2020-10-11T14:10:37Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: /* 2. Pluralismus metodologických východisek */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Pluralismus v psychologii''' nacházíme v různých rovinách. Mezi ty nejvýznamnější můžeme řadit rovinu '''psychologických východisek''', rovinu '''metodologických východisek''' a rovinu '''psychologické terminologie.''' &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie==&lt;br /&gt;
'''Teoretická východiska v psychologii''' se různě proměňovala a vyvíjela mj. v souvislosti s tím, jak se vyvíjelo pojetí předmětu psychologie.&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Proto-psychologie jako nauka o duši===&lt;br /&gt;
První historickou etapu psychologie coby oboru představuje období, kdy byla psychologie součástí filozofie a jejím předmětem zájmu vedle dalších skutečností byla z jevů v současnosti řazených pod pojem psychiky také '''duše''', chápaná některými autory jakožto základní princip života. [[Aristoteles|'''Aristotelův''']] spis '''„O duši“''' shrnuje dobové psychologické poznatky a stává se tak jakýmsi prvním stavebním kamenem na poli psychologického poznání v předvědeckém smyslu. Na [[Aristoteles|'''Aristotelov''']]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;y filozofické úvahy o duši navazuje ve 13. století '''[[Tomáš Akvinský]]''' a dále je rozvíjí. Pojem '''duše''' se ve filozofii držel pevně až do druhé poloviny 19. století, kdy byl pod silným vlivem pozitivismu a rozvíjejících se přírodních věd označen za plod metafyzických spekulací, jenž do vědy nepatří. V dalším vývoji psychologie, razící ve svých počátcích cestu scientisticky orientované disciplíny, bylo proto od něj víceméně upuštěno. Přesto se s tímto výrazem v současné době můžeme setkat, a to coby synonymem pro mysl či psychiku, nicméně bez nároku na jeho metafyzické implikace. 2,4,5&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o vědomí===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 19. stol. došlo k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu uznání jakožto samostatné vědní disciplíny. Předmětem zájmu psychologie se stalo '''vědomí'''. Za předchůdce, jenž směřoval k tomuto posunu, může být považován již francouzský filozof '''[[René Descartes]]'''. Ten v rámci svého ontologického modelu rozlišil dvě stvořené substance: res cogitans a res extensa. První z těchto uvedených substancí (res cogitans) je myslící subjekt v podobě nerozprostraněnné duchovní substance. Základním atributem této substance je myšlení a to ve smyslu myšlení vědomě realizovaného. Descartes považoval res cogitans za výchozí předmět filozofie. Proti této myslící substanci postavil svět těles, tedy substanci tělesnou či hmotnou (res extensa), jejíž hlavní charakteristikou je rozprostraněnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vědomím, resp. subjektivní zkušeností v kontextu vědomí se dále věnovali představitelé experimentální psychologie v 2. pol. 19. století. Za nejvýznamnějšího z nich lze považovat W. Wundta, který roku 1879 založil laboratoř experimentálních studií v Lipsku a zasloužil se tak o '''vznik psychologie''' jakožto samostatné vědy. Na tento myšlenkový proud dále navazuje  '''[[E. B. Titchner]]''' (a další představitelé [[Strukturalismus (Psychologie)|strukturalismu]]) s názorem, že psychologie je věda o '''mysli''', kterou lze chápat jako „úhrn '''lidské subjektivní zkušenosti'''“. Toto pojetí současně předpokládá, že všechno lidské poznání je derivováno z této lidské subjektivní zkušenosti (že není jiného zdroje poznání).&amp;lt;sup&amp;gt;2,4,5&amp;lt;/sup&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o chování===&lt;br /&gt;
Následně s nástupem [[Behaviorismus|'''behaviorismu''']] v USA počátkem 20. století bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo [[Chování|'''chování''']]. Subjektivistické pojetí psychologie zde bylo vystřídáno pojetím '''objektivistickým'''. Psychologie se zaměřila pouze na jevy přímo dostupné v empirické zkušenosti a kvantifikovatelné objektivními metodami. Mezi významné představitele této psychologické školy patří '''[[J.B. Watson]]''' či '''[[E. C. Tolman]]'''. Tento směr v psychologii dominuje zhruba do 50. let 20. století, kdy je pomalu vytlačován nástupem kognitivní psychologie a později od 60. let také rozvojem humanisticky orientované psychologie.&amp;lt;sup&amp;gt;2,4,5&amp;lt;/sup&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o prožívání===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 20. stol. s nástupem '''[[Humanistická psychologie|humanisticky orientované psychologie]]''' se do popředí zájmu dostává '''prožívání'''. Výrazným představitelem [[Personalismus|'''personalismu''']] a zároveň i tohoto myšlenkového směru je '''[[W. Stern]]''', který se zabývá personálním (osobním) hlediskem prožívání, v rámci kterého je kladen důraz na jedinečnost a nezaměnitelnost prožívání každého jedince.&amp;lt;sup&amp;gt;2,3,4,5&amp;lt;/sup&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu===&lt;br /&gt;
Vychází z '''marxistického pojetí''' psychologie, kde je '''činnost''' vnímána jako činitel utvářející člověka. Významným představitelem tohoto směru je '''[[S. L. Rubinštejn]]''', jenž zastává názor, že osobnost člověka se projevuje a formuje zejména v '''činnosti'''. Tento činností přístup je pak uplatňován i při zkoumání dílčích psychických funkcí a procesů.&amp;lt;sup&amp;gt;3,4,5&amp;lt;/sup&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==2. Pluralismus metodologických východisek==&lt;br /&gt;
'''Metodologická východiska''' v psychologii se též různě proměňovala a vyvíjela v souvislosti s vývojem předmětu psychologie a též s vývojem jednotlivých psychologických škol.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Elementová či asocianistická metodologie'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tato metodologie rozčleňuje psychické dění na '''elementy''' a využívá zejména metody převzaté z přírodních věd. Popisuje procesy vzniku vyšších psychických jevů na základě kombinací, resp. asociací, tj. spojování, a interakce těchto elementů. Klade důraz tedy nejen na kombinace elementů, ale i na vzájemné vztahy mezi jednotlivými elementy. Mezi nedostatky tohoto metodologického pojetí lze řadit zejména neschopnost vysvětlit specifické vlastnosti celku, jenž přesahují součet všech jeho částí. Této metodologie využívá především '''anglický empirismus''', asocianismus, '''experimentální psychologie W. Wundta''', [[Behaviorismus|'''behaviorismus''']] či [[Reflexologie a reaktologie|'''reflexologie''']]. 4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Celostní (gestaltistická) metodologie'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Metodologie celostní vzniká v reakci na metodologii elementovou a vychází z přesvědčení, že '''celek je více než součet jeho částí'''. Zastává názor, že vyšší psychické jevy nejsou pouhou sumou jevů nižších, poněvadž nesou nové vlastnosti a kvality. Ve srovnání s metodologií elementovou je zde subjekt považován spíše za aktivní než pasivní. Této metodologie využívá zejména [[Gestaltismus|'''gestaltismus''']] společně s '''Lipskou a Berlínskou školou''' v psychologii. 3,4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Introspektivní metodologie'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Introspekce je pozorování a zaznamenávání povahy vlastního vnímání, myšlení a cítění. Jedná se o opak extrospekce tedy observace vnějšího světa. Role subjektu zde může být jak aktivní, tak pasivní. Introspektivní metodologie je považována za tzv. věčnou metodu psychologie a spočívá zejména v '''pozorování vlastních duševních procesů'''. Její využití je velmi široké napříč různými psychologickými školami (např. '''experimentální psychologie W. Wundta''', '''hlubinná psychologie''', [[Humanistická psychologie|'''humanistická psychologie''']]). 3,4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Introspekce se původně zrodila jako metoda filozofie a může být tedy považována za nejstarší metodu využívanou za účelem zkoumání psychických dějů. V období psychologie jako samostatné vědy lze rozlišit tři hlavní podoby introspekce: 1. introspekce v experimentální psychologii W. Wundta, kde bylo její použití velmi omezené (často redukované do podoby pouhé detekce, tj. odpovědí  &amp;quot;ano&amp;quot; a &amp;quot;ne&amp;quot;) za účelem zachování co největší míry objektivity. 2. introspekce v hlubinně orientované psychology, kde sloužila např. k zaznamenání protipřenosových jevů. 3. introspekce jako součást fenomenologické metodologie (viz následující podkapitola Fenomenologická metodologie). Více informací o introspekci lze dohledat v článku: Introspekce.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Fenomenologická metodologie'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Fenomenologická metodologie může být považována za '''zvláštní případ metodologie introspektivní'''. Vychází z [[Fenomenologie|'''fenomenologické filozofie E. Husserla''']]. V Husserlově pojetí je její podstatou uplatnění introspekce – totiž vnitřního pozorování psychických fenoménů, resp. zkoumání aktů a struktur našeho vědomí z pozice první osoby. Účelem tohoto zkoumání přitom není zachytit subjektivní a jedinečný pohled daného jedince či jedinců na realitu – to, jak si vnější skutečnost na základě svých osobních specifik vykládá. Jeho smyslem je zachycení určitých objektivně platných struktur či principů, na základě nichž vědomí funguje. Jako jeden z takovýto principů lze chápat např. intencionalitu, tedy fakt, že každé vědomí je vědomím něčeho. Obecnou strukturou je i skutečnost, že je vědomí schopno rozeznávat to, zda je určitá předmětnost (např. fyzický objekt, ale také určitá matematická pravda) objektivně platná či nikoliv. Fenomenologie tedy předpokládá, že i v rámci naší subjektivní zkušenosti (našeho subjektivního vědomí) se nám mohou dávat a dávají určité objektivně platné skutečnosti. Otázku objektivity přitom fenomenologie nechce řešit a neřeší na ontologické rovině – ve smyslu, zda skutečně existuje nějaký vnější svět. Tuto otázku nechává stranou čili uzávorkovává, čímž provádí tzv. fenomenologickou redukci. Naopak ji zajímá otázka objektivity na nozeologické rovině – totiž zajímá se o to, jak či na základě čeho je možné, že jedinec v rámci svého vědomí dokáže posuzovat určité skutečnosti jako objektivně platné a jiné jako pouze zdánlivé, tedy jak se objektivita konstituuje na půdě vědomí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozdější fenomenologická psychologie navazující na Husserlův odkaz také pracuje s introspekcí coby přední metodou psychologického zkoumání, avšak od Husserlova pojetí fenomenologie se významně odchyluje a v určitých ohledech ji dezinterpretuje. Předmětem jejího zájmu je totiž popsat subjektivní a odlišné pohledy na realitu různých lidských jedinců – to, jaké významy věcem ze svojí jedinečné perspektivy a na základě své subjektivní zkušenosti připisují. Tato subjektivní zkušenost je přitom reflektována a popisována na základě introspekce. Účelem introspekce zde však už není rozpoznávání objektivně platných struktur vědomí, ale popis mnohosti subjektivních světů různých lidských jedinců a případně též zachycení určitých společných vzorců napříč jimi, u nichž se však nepředpokládá nárok na jejich objektivní platnost. 4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Behavioristická metodologie'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Behavioristická metodologie představuje jakýsi '''protiklad k introspekci''' – její hlavní metodou je extrospekce, totiž vnější pozorování či pozorování vnějšně a objektivně doložitelného chování lidského subjektu. Chování zkoumá jakožto soubor reakcí (coby závislých proměnných) na určité podněty (coby nezávislé proměnné); zabývá se přitom vztahy mezi těmito proměnnými, které se snaží exaktně kvantifikovat. V ranném behaviorismus je subjekt striktně pasivní – jeho chování pouze mechanicky odpovídá na příslušné vnější podněty. S následným rozvojem neobehaviorismu subjekt získává z části na aktivitě – resp. do rovnice podnět a reakce se dostávají i další intervenující proměnné související se specifickými charakteristikami subjektu, jako je např. minulá zkušenost daného organismu. Pozorování chování je v rámci behavioristické metodologie realizováno především v rámci experimentů, ve kterých je přítomna manipulace s nezávislými proměnnými (podněty) a zároveň kontrola potenciálně intervenujících proměnných, a to za účely zjištění kauzálního vztahu mezi určitými podněty a reakcemi. 3,4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''&amp;lt;sup&amp;gt;Nomotetická vs. idiografická metodologie (blatný, plh děj)&amp;lt;/sup&amp;gt;'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;sup&amp;gt;Tyto dva přístupy do psychologie zavedl americký psycholog Gordon W. Allport. Představují jakýsi protipól v pohledu na člověka a využívají se zejména v oblasti výzkumu osobnosti.&amp;lt;/sup&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''&amp;lt;sup&amp;gt;Idiografický přístup&amp;lt;/sup&amp;gt;''' &amp;lt;sup&amp;gt;někdy označován též jako idiosynkratický usiluje o zdůraznění jedinečnosti a neopakovatelnosti každé lidské bytosti. Tento přístup se soustředí na porozumění lidské jedinečnosti a vyjádření individuální zvláštnosti každého jedince. Odmítá hledat obecnou strukturu rysů a místo toho usiluje o poznání individuální organizace rysů každého jedince. Je tedy v souladu spíše s kvalitativní metodologií. Pro idiografický přístup jsou charakteristické výzkumné metody spočívající v pozorování spontánních projevů či v analýze spontánních výtvorů. '''Nomotetický přístup''' studuje obecně platné psychické vlastnosti u většího počtu osob, což umožňuje vzájemné interindividuální srovnání a stanovení norem. Neusiluje o popsání osobnosti v její celistvosti, spíše se soustředí na určitý zobecnitelný výsek z osobnostní struktury. Tento přístup je typický pro empirický a kvantitativní výzkum osobnosti. Využívá převážně kvantifikovatelné metody výzkumu jako jsou experimenty či psychometrické testy. 5,6&amp;lt;/sup&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;sup&amp;gt;Přírodovědná vs. duchovědná metodologie&amp;lt;/sup&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;sup&amp;gt;Psychologie byla již od jejího vzniku jakožto samostatné vědy provázena sporem o její přírodovědnou či duchovědnou podstatu. Byla to právě '''přírodovědná psychologie''', která se zasloužila o vznik psychologie jako samostatné vědy. Přírodovědný přístup vychází z názoru, že psychologie by měla být empirickou a experimentální vědou. Tento přístup byl odvozen spíše z přírodních věd a ovlivněn pozitivistickou filozofií. Je zde kladen důraz na objektivistické pojetí reality a experimentálně podložené poznání. Tento přístup lze tedy zařadit do kategorie kvantitativních metodologických přístupů. 2,5&amp;lt;/sup&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;sup&amp;gt;Proti přírodovědně orientované psychologii stojí '''psychologie duchovědná'''. Zakladatelem duchovědné resp. rozumějící psychologie byl W. Dilthey, jenž zastával názor, že psychologie by měla být založena na porozumění, pochopení a vcítění se (stejně jako ostatní obory zabývající se hystoricko-společenskou skutečností). Dalším významným představitelem tohoto směru je E. Spranger. Základní charakteristikou duchovědného přístupu je důraz na osobní prožívání, z něhož vychází. Usiluje o intuitivní chápání a porozumění duševních jevům. Tento přístup lze řadit do kategorie kvalitativních metodologických přístupů. Kontrastem k duchovědnému přístupu v psychologii je přístup přírodovědný. 2,5&amp;lt;/sup&amp;gt;  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Metodologická východiska''' v psychologii se též různě proměňovala a vyvíjela v souvislosti s vývojem předmětu psychologie a též s vývojem jednotlivých psychologických škol. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Elementová či asocianistická metodologie===&lt;br /&gt;
Tato metodologie rozčleňuje psychické dění na '''elementy''' a využívá zejména metody převzaté z přírodních věd. Popisuje procesy vzniku vyšších psychických jevů na základě kombinací, resp. asociací, tj. spojování, a interakce těchto elementů. Klade důraz tedy nejen na kombinace elementů, ale i na vzájemné vztahy mezi jednotlivými elementy. Mezi nedostatky tohoto metodologického pojetí lze řadit zejména neschopnost vysvětlit specifické vlastnosti celku, jenž přesahují součet všech jeho částí. Této metodologie využívá především '''anglický empirismus''', asocianismus, '''experimentální psychologie W. Wundta''', [[Behaviorismus|'''behaviorismus''']] či [[Reflexologie a reaktologie|'''reflexologie''']]. 4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Celostní (gestaltistická) metodologie===&lt;br /&gt;
Metodologie celostní vzniká v reakci na metodologii elementovou a vychází z přesvědčení, že '''celek je více než součet jeho částí'''. Zastává názor, že vyšší psychické jevy nejsou pouhou sumou jevů nižších, poněvadž nesou nové vlastnosti a kvality. Ve srovnání s metodologií elementovou je zde subjekt považován spíše za aktivní než pasivní. Této metodologie využívá zejména [[Gestaltismus|'''gestaltismus''']] společně s '''Lipskou a Berlínskou školou''' v psychologii. 3,4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Introspektivní metodologie===&lt;br /&gt;
Introspekce je pozorování a zaznamenávání povahy vlastního vnímání, myšlení a cítění. Jedná se o opak extrospekce tedy observace vnějšího světa. Role subjektu zde může být jak aktivní, tak pasivní. Introspektivní metodologie je považována za tzv. věčnou metodu psychologie a spočívá zejména v '''pozorování vlastních duševních procesů'''. Její využití je velmi široké napříč různými psychologickými školami (např. '''experimentální psychologie W. Wundta''', '''hlubinná psychologie''', [[Humanistická psychologie|'''humanistická psychologie''']]). 3,4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Introspekce se původně zrodila jako metoda filozofie a může být tedy považována za nejstarší metodu využívanou za účelem zkoumání psychických dějů. V období psychologie jako samostatné vědy lze rozlišit tři hlavní podoby introspekce: 1. introspekce v experimentální psychologii W. Wundta, kde bylo její použití velmi omezené (často redukované do podoby pouhé detekce, tj. odpovědí  &amp;quot;ano&amp;quot; a &amp;quot;ne&amp;quot;) za účelem zachování co největší míry objektivity. 2. introspekce v hlubinně orientované psychology, kde sloužila např. k zaznamenání protipřenosových jevů. 3. introspekce jako součást fenomenologické metodologie (viz následující podkapitola Fenomenologická metodologie). Více informací o introspekci lze dohledat v článku: Introspekce.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Fenomenologická metodologie===&lt;br /&gt;
Fenomenologická metodologie může být považována za '''zvláštní případ metodologie introspektivní'''. Vychází z [[Fenomenologie|'''fenomenologické filozofie E. Husserla''']]. V Husserlově pojetí je její podstatou uplatnění introspekce – totiž vnitřního pozorování psychických fenoménů, resp. zkoumání aktů a struktur našeho vědomí z pozice první osoby. Účelem tohoto zkoumání přitom není zachytit subjektivní a jedinečný pohled daného jedince či jedinců na realitu – to, jak si vnější skutečnost na základě svých osobních specifik vykládá. Jeho smyslem je zachycení určitých objektivně platných struktur či principů, na základě nichž vědomí funguje. Jako jeden z takovýto principů lze chápat např. intencionalitu, tedy fakt, že každé vědomí je vědomím něčeho. Obecnou strukturou je i skutečnost, že je vědomí schopno rozeznávat to, zda je určitá předmětnost (např. fyzický objekt, ale také určitá matematická pravda) objektivně platná či nikoliv. Fenomenologie tedy předpokládá, že i v rámci naší subjektivní zkušenosti (našeho subjektivního vědomí) se nám mohou dávat a dávají určité objektivně platné skutečnosti. Otázku objektivity přitom fenomenologie nechce řešit a neřeší na ontologické rovině – ve smyslu, zda skutečně existuje nějaký vnější svět. Tuto otázku nechává stranou čili uzávorkovává, čímž provádí tzv. fenomenologickou redukci. Naopak ji zajímá otázka objektivity na nozeologické rovině – totiž zajímá se o to, jak či na základě čeho je možné, že jedinec v rámci svého vědomí dokáže posuzovat určité skutečnosti jako objektivně platné a jiné jako pouze zdánlivé, tedy jak se objektivita konstituuje na půdě vědomí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozdější fenomenologická psychologie navazující na Husserlův odkaz také pracuje s introspekcí coby přední metodou psychologického zkoumání, avšak od Husserlova pojetí fenomenologie se významně odchyluje a v určitých ohledech ji dezinterpretuje. Předmětem jejího zájmu je totiž popsat subjektivní a odlišné pohledy na realitu různých lidských jedinců – to, jaké významy věcem ze svojí jedinečné perspektivy a na základě své subjektivní zkušenosti připisují. Tato subjektivní zkušenost je přitom reflektována a popisována na základě introspekce. Účelem introspekce zde však už není rozpoznávání objektivně platných struktur vědomí, ale popis mnohosti subjektivních světů různých lidských jedinců a případně též zachycení určitých společných vzorců napříč jimi, u nichž se však nepředpokládá nárok na jejich objektivní platnost. 4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Behavioristická metodologie===&lt;br /&gt;
Behavioristická metodologie představuje jakýsi '''protiklad k introspekci''' – její hlavní metodou je extrospekce, totiž vnější pozorování či pozorování vnějšně a objektivně doložitelného chování lidského subjektu. Chování zkoumá jakožto soubor reakcí (coby závislých proměnných) na určité podněty (coby nezávislé proměnné); zabývá se přitom vztahy mezi těmito proměnnými, které se snaží exaktně kvantifikovat. V ranném behaviorismus je subjekt striktně pasivní – jeho chování pouze mechanicky odpovídá na příslušné vnější podněty. S následným rozvojem neobehaviorismu subjekt získává z části na aktivitě – resp. do rovnice podnět a reakce se dostávají i další intervenující proměnné související se specifickými charakteristikami subjektu, jako je např. minulá zkušenost daného organismu. Pozorování chování je v rámci behavioristické metodologie realizováno především v rámci experimentů, ve kterých je přítomna manipulace s nezávislými proměnnými (podněty) a zároveň kontrola potenciálně intervenujících proměnných, a to za účely zjištění kauzálního vztahu mezi určitými podněty a reakcemi. 3,4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;sup&amp;gt;Nomotetická vs. idiografická metodologie&amp;lt;/sup&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;sup&amp;gt;Přírodovědná vs. duchovědná metodologie&amp;lt;/sup&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Přírodovědná -kvanti, metoda experimnt X duchovědná -kvali, mtoda porozumění, interpretace; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==3. Pluralismus psychologické terminologie==&lt;br /&gt;
Pluralismus psychologické terminologie spočívá ve faktu, že různé psychologické přístupy a směry užívaly v určitých ohledech odlišný jazyk a termíny pro popis vlastního předmětu zkoumání. Tato skutečnost je podmíněna teoretickým zakotvením jednotlivých psychologických směrů a také faktem odlišných zdrojů psychologického jazyka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus ve zdrojích psychologické terminologie===&lt;br /&gt;
Psychologická terminologie má různé zdroje, mezi které patří zejména běžný jazyk a termíny z jiných věd.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Běžný jazyk''' - odborný psychologický výraz může mít mírně odlišný či posunutý význam oproti totožnému laickému výrazu v běžném jazyce (např. výraz osobnost); to někdy může představovat nesnáz v komunikaci a v důsledku ve vzájemném pochopení se.; běžný jazyk je zpravidla zdrojem pojmů přirozených, kterým většina z nás nějakým způsobem rozumí (např. pojem myšlení).&lt;br /&gt;
*'''Termíny z jiných vědních oborů''' - mezi obory jejichž terminologii psychologie využívá patří zejména: neurovědy, kybernetika a teorie informací, statistika či fyzika; termíny z jiných věd bývají zdrojem spíše pojmů umělých, což jsou precizně definované termíny zpravidla vycházející z nějaké psychologické teorie (např. Hullův pojem drive).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus v psychologickém pojmosloví===&lt;br /&gt;
Význam jednotlivých psychologických pojmů se může napříč různými psychologickými školami a přístupy mírně odlišovat (např. pojem myšlení v různých psychologických školách). Zároveň různé přístupy a školy v psychologii často využívají různé specifické výrazy pro velmi podobné či dokonce identické jevy (časté zejména mezi různými psychoterapeutickými přístupy). K určitému významovému posunu jednotlivých slov může též docházet na základě zvyšující se úrovně poznání v dané oblasti (např. chápání termínu inteligence nyní a dříve).(přednášky PhDr. Daniela Hellera).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací PhDr. Daniela Hellera, získané v rámci předmětu Psychologické systémy vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychologická východiska, metodologická východiska, psychologická terminologie&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62101</id>
		<title>Pluralismus v psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62101"/>
		<updated>2020-10-11T06:23:55Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Pluralismus v psychologii''' nacházíme v různých rovinách. Mezi ty nejvýznamnější můžeme řadit rovinu '''psychologických východisek''', rovinu '''metodologických východisek''' a rovinu '''psychologické terminologie.''' &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie==&lt;br /&gt;
'''Teoretická východiska v psychologii''' se různě proměňovala a vyvíjela mj. v souvislosti s tím, jak se vyvíjelo pojetí předmětu psychologie.&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Proto-psychologie jako nauka o duši===&lt;br /&gt;
První historickou etapu psychologie coby oboru představuje období, kdy byla psychologie součástí filozofie a jejím předmětem zájmu vedle dalších skutečností byla z jevů v současnosti řazených pod pojem psychiky také '''duše''', chápaná některými autory jakožto základní princip života. [[Aristoteles|'''Aristotelův''']] spis '''„O duši“''' shrnuje dobové psychologické poznatky a stává se tak jakýmsi prvním stavebním kamenem na poli psychologického poznání v předvědeckém smyslu. Na [[Aristoteles|'''Aristotelov''']]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;y filozofické úvahy o duši navazuje ve 13. století '''[[Tomáš Akvinský]]''' a dále je rozvíjí. Pojem '''duše''' se ve filozofii držel pevně až do druhé poloviny 19. století, kdy byl pod silným vlivem pozitivismu a rozvíjejících se přírodních věd označen za plod metafyzických spekulací, jenž do vědy nepatří. V dalším vývoji psychologie, razící ve svých počátcích cestu scientisticky orientované disciplíny, bylo proto od něj víceméně upuštěno. Přesto se s tímto výrazem v současné době můžeme setkat, a to coby synonymem pro mysl či psychiku, nicméně bez nároku na jeho metafyzické implikace. 2,4,5&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o vědomí===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 19. stol. došlo k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu uznání jakožto samostatné vědní disciplíny. Předmětem zájmu psychologie se stalo '''vědomí'''. Za předchůdce, jenž směřoval k tomuto posunu, může být považován již francouzský filozof '''[[René Descartes]]'''. Ten v rámci svého ontologického modelu rozlišil dvě stvořené substance: res cogitans a res extensa. První z těchto uvedených substancí (res cogitans) je myslící subjekt v podobě nerozprostraněnné duchovní substance. Základním atributem této substance je myšlení a to ve smyslu myšlení vědomě realizovaného. Descartes považoval res cogitans za výchozí předmět filozofie. Proti této myslící substanci postavil svět těles, tedy substanci tělesnou či hmotnou (res extensa), jejíž hlavní charakteristikou je rozprostraněnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vědomím, resp. subjektivní zkušeností v kontextu vědomí se dále věnovali představitelé experimentální psychologie v 2. pol. 19. století. Za nejvýznamnějšího z nich lze považovat W. Wundta, který roku 1879 založil laboratoř experimentálních studií v Lipsku a zasloužil se tak o '''vznik psychologie''' jakožto samostatné vědy. Na tento myšlenkový proud dále navazuje  '''[[E. B. Titchner]]''' (a další představitelé [[Strukturalismus (Psychologie)|strukturalismu]]) s názorem, že psychologie je věda o '''mysli''', kterou lze chápat jako „úhrn '''lidské subjektivní zkušenosti'''“. Toto pojetí současně předpokládá, že všechno lidské poznání je derivováno z této lidské subjektivní zkušenosti (že není jiného zdroje poznání).&amp;lt;sup&amp;gt;2,4,5&amp;lt;/sup&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o chování===&lt;br /&gt;
Následně s nástupem [[Behaviorismus|'''behaviorismu''']] v USA počátkem 20. století bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo [[Chování|'''chování''']]. Subjektivistické pojetí psychologie zde bylo vystřídáno pojetím '''objektivistickým'''. Psychologie se zaměřila pouze na jevy přímo dostupné v empirické zkušenosti a kvantifikovatelné objektivními metodami. Mezi významné představitele této psychologické školy patří '''[[J.B. Watson]]''' či '''[[E. C. Tolman]]'''. Tento směr v psychologii dominuje zhruba do 50. let 20. století, kdy je pomalu vytlačován nástupem kognitivní psychologie a později od 60. let také rozvojem humanisticky orientované psychologie.&amp;lt;sup&amp;gt;2,4,5&amp;lt;/sup&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o prožívání===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 20. stol. s nástupem '''[[Humanistická psychologie|humanisticky orientované psychologie]]''' se do popředí zájmu dostává '''prožívání'''. Výrazným představitelem [[Personalismus|'''personalismu''']] a zároveň i tohoto myšlenkového směru je '''[[W. Stern]]''', který se zabývá personálním (osobním) hlediskem prožívání, v rámci kterého je kladen důraz na jedinečnost a nezaměnitelnost prožívání každého jedince.&amp;lt;sup&amp;gt;2,3,4,5&amp;lt;/sup&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu===&lt;br /&gt;
Vychází z '''marxistického pojetí''' psychologie, kde je '''činnost''' vnímána jako činitel utvářející člověka. Významným představitelem tohoto směru je '''[[S. L. Rubinštejn]]''', jenž zastává názor, že osobnost člověka se projevuje a formuje zejména v '''činnosti'''. Tento činností přístup je pak uplatňován i při zkoumání dílčích psychických funkcí a procesů.&amp;lt;sup&amp;gt;3,4,5&amp;lt;/sup&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==2. Pluralismus metodologických východisek==&lt;br /&gt;
'''Metodologická východiska''' v psychologii se též různě proměňovala a vyvíjela v souvislosti s vývojem předmětu psychologie a též s vývojem jednotlivých psychologických škol. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Elementová či asocianistická metodologie ===&lt;br /&gt;
Tato metodologie rozčleňuje psychické dění na '''elementy''' a využívá zejména metody převzaté z přírodních věd. Popisuje procesy vzniku vyšších psychických jevů na základě kombinací, resp. asociací, tj. spojování, a interakce těchto elementů. Klade důraz tedy nejen na kombinace elementů, ale i na vzájemné vztahy mezi jednotlivými elementy. Mezi nedostatky tohoto metodologického pojetí lze řadit zejména neschopnost vysvětlit specifické vlastnosti celku, jenž přesahují součet všech jeho částí. Této metodologie využívá především '''anglický empirismus''', asocianismus, '''experimentální psychologie W. Wundta''', [[Behaviorismus|'''behaviorismus''']] či [[Reflexologie a reaktologie|'''reflexologie''']]. 4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Celostní (gestaltistická) metodologie ===&lt;br /&gt;
Metodologie celostní vzniká v reakci na metodologii elementovou a vychází z přesvědčení, že '''celek je více než součet jeho částí'''. Zastává názor, že vyšší psychické jevy nejsou pouhou sumou jevů nižších, poněvadž nesou nové vlastnosti a kvality. Ve srovnání s metodologií elementovou je zde subjekt považován spíše za aktivní než pasivní. Této metodologie využívá zejména [[Gestaltismus|'''gestaltismus''']] společně s '''Lipskou a Berlínskou školou''' v psychologii. 3,4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Introspektivní metodologie ===&lt;br /&gt;
Introspekce je pozorování a zaznamenávání povahy vlastního vnímání, myšlení a cítění. Jedná se o opak extrospekce tedy observace vnějšího světa. Role subjektu zde může být jak aktivní, tak pasivní. Introspektivní metodologie je považována za tzv. věčnou metodu psychologie a spočívá zejména v '''pozorování vlastních duševních procesů'''. Její využití je velmi široké napříč různými psychologickými školami (např. '''experimentální psychologie W. Wundta''', '''hlubinná psychologie''', [[Humanistická psychologie|'''humanistická psychologie''']]). 3,4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Introspekce se původně zrodila jako metoda filozofie a může být tedy považována za nejstarší metodu využívanou za účelem zkoumání psychických dějů. V období psychologie jako samostatné vědy lze rozlišit tři hlavní podoby introspekce: 1. introspekce v experimentální psychologii W. Wundta, kde bylo její použití velmi omezené (často redukované do podoby pouhé detekce, tj. odpovědí  &amp;quot;ano&amp;quot; a &amp;quot;ne&amp;quot;) za účelem zachování co největší míry objektivity. 2. introspekce v hlubinně orientované psychology, kde sloužila např. k zaznamenání protipřenosových jevů. 3. introspekce jako součást fenomenologické metodologie (viz následující podkapitola Fenomenologická metodologie). Více informací o introspekci lze dohledat v článku: Introspekce.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Fenomenologická metodologie ===&lt;br /&gt;
Fenomenologická metodologie může být považována za '''zvláštní případ metodologie introspektivní'''. Vychází z [[Fenomenologie|'''fenomenologické filozofie E. Husserla''']]. V Husserlově pojetí je její podstatou uplatnění introspekce – totiž vnitřního pozorování psychických fenoménů, resp. zkoumání aktů a struktur našeho vědomí z pozice první osoby. Účelem tohoto zkoumání přitom není zachytit subjektivní a jedinečný pohled daného jedince či jedinců na realitu – to, jak si vnější skutečnost na základě svých osobních specifik vykládá. Jeho smyslem je zachycení určitých objektivně platných struktur či principů, na základě nichž vědomí funguje. Jako jeden z takovýto principů lze chápat např. intencionalitu, tedy fakt, že každé vědomí je vědomím něčeho. Obecnou strukturou je i skutečnost, že je vědomí schopno rozeznávat to, zda je určitá předmětnost (např. fyzický objekt, ale také určitá matematická pravda) objektivně platná či nikoliv. Fenomenologie tedy předpokládá, že i v rámci naší subjektivní zkušenosti (našeho subjektivního vědomí) se nám mohou dávat a dávají určité objektivně platné skutečnosti. Otázku objektivity přitom fenomenologie nechce řešit a neřeší na ontologické rovině – ve smyslu, zda skutečně existuje nějaký vnější svět. Tuto otázku nechává stranou čili uzávorkovává, čímž provádí tzv. fenomenologickou redukci. Naopak ji zajímá otázka objektivity na nozeologické rovině – totiž zajímá se o to, jak či na základě čeho je možné, že jedinec v rámci svého vědomí dokáže posuzovat určité skutečnosti jako objektivně platné a jiné jako pouze zdánlivé, tedy jak se objektivita konstituuje na půdě vědomí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pozdější fenomenologická psychologie navazující na Husserlův odkaz také pracuje s introspekcí coby přední metodou psychologického zkoumání, avšak od Husserlova pojetí fenomenologie se významně odchyluje a v určitých ohledech ji dezinterpretuje. Předmětem jejího zájmu je totiž popsat subjektivní a odlišné pohledy na realitu různých lidských jedinců – to, jaké významy věcem ze svojí jedinečné perspektivy a na základě své subjektivní zkušenosti připisují. Tato subjektivní zkušenost je přitom reflektována a popisována na základě introspekce. Účelem introspekce zde však už není rozpoznávání objektivně platných struktur vědomí, ale popis mnohosti subjektivních světů různých lidských jedinců a případně též zachycení určitých společných vzorců napříč jimi, u nichž se však nepředpokládá nárok na jejich objektivní platnost. 4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Behavioristická metodologie ===&lt;br /&gt;
Behavioristická metodologie představuje jakýsi '''protiklad k introspekci''' – její hlavní metodou je extrospekce, totiž vnější pozorování či pozorování vnějšně a objektivně doložitelného chování lidského subjektu. Chování zkoumá jakožto soubor reakcí (coby závislých proměnných) na určité podněty (coby nezávislé proměnné); zabývá se přitom vztahy mezi těmito proměnnými, které se snaží exaktně kvantifikovat. V ranném behaviorismus je subjekt striktně pasivní – jeho chování pouze mechanicky odpovídá na příslušné vnější podněty. S následným rozvojem neobehaviorismu subjekt získává z části na aktivitě – resp. do rovnice podnět a reakce se dostávají i další intervenující proměnné související se specifickými charakteristikami subjektu, jako je např. minulá zkušenost daného organismu. Pozorování chování je v rámci behavioristické metodologie realizováno především v rámci experimentů, ve kterých je přítomna manipulace s nezávislými proměnnými (podněty) a zároveň kontrola potenciálně intervenujících proměnných, a to za účely zjištění kauzálního vztahu mezi určitými podněty a reakcemi. 3,4,5 (přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;sup&amp;gt;Nomotetická vs. idiografická metodologie&amp;lt;/sup&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;sup&amp;gt;Přírodovědná vs. duchovědná metodologie&amp;lt;/sup&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Přírodovědná -kvanti, metoda experimnt X duchovědná -kvali, mtoda porozumění, interpretace; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==3. Pluralismus psychologické terminologie==&lt;br /&gt;
Pluralismus psychologické terminologie spočívá ve faktu, že různé psychologické přístupy a směry užívaly v určitých ohledech odlišný jazyk a termíny pro popis vlastního předmětu zkoumání. Tato skutečnost je podmíněna teoretickým zakotvením jednotlivých psychologických směrů a také faktem odlišných zdrojů psychologického jazyka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus ve zdrojích psychologické terminologie===&lt;br /&gt;
Psychologická terminologie má různé zdroje, mezi které patří zejména běžný jazyk a termíny z jiných věd.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Běžný jazyk''' - odborný psychologický výraz může mít mírně odlišný či posunutý význam oproti totožnému laickému výrazu v běžném jazyce (např. výraz osobnost); to někdy může představovat nesnáz v komunikaci a v důsledku ve vzájemném pochopení se.; běžný jazyk je zpravidla zdrojem pojmů přirozených, kterým většina z nás nějakým způsobem rozumí (např. pojem myšlení).&lt;br /&gt;
*'''Termíny z jiných vědních oborů''' - mezi obory jejichž terminologii psychologie využívá patří zejména: neurovědy, kybernetika a teorie informací, statistika či fyzika; termíny z jiných věd bývají zdrojem spíše pojmů umělých, což jsou precizně definované termíny zpravidla vycházející z nějaké psychologické teorie (např. Hullův pojem drive).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus v psychologickém pojmosloví===&lt;br /&gt;
Význam jednotlivých psychologických pojmů se může napříč různými psychologickými školami a přístupy mírně odlišovat (např. pojem myšlení v různých psychologických školách). Zároveň různé přístupy a školy v psychologii často využívají různé specifické výrazy pro velmi podobné či dokonce identické jevy (časté zejména mezi různými psychoterapeutickými přístupy). K určitému významovému posunu jednotlivých slov může též docházet na základě zvyšující se úrovně poznání v dané oblasti (např. chápání termínu inteligence nyní a dříve).(přednášky PhDr. Daniela Hellera).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací PhDr. Daniela Hellera, získané v rámci předmětu Psychologické systémy vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychologická východiska, metodologická východiska, psychologická terminologie&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62100</id>
		<title>Pluralismus v psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62100"/>
		<updated>2020-10-11T05:38:28Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: /* Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Pluralismus v psychologii''' nacházíme v různých rovinách. Mezi ty nejvýznamnější můžeme řadit rovinu '''psychologických východisek''', rovinu '''metodologických východisek''' a rovinu '''psychologické terminologie.''' &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie==&lt;br /&gt;
'''Teoretická východiska v psychologii''' se různě proměňovala a vyvíjela mj. v souvislosti s tím, jak se vyvíjelo pojetí předmětu psychologie.&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Proto-psychologie jako nauka o duši===&lt;br /&gt;
První historickou etapu psychologie coby oboru představuje období, kdy byla psychologie součástí filozofie a jejím předmětem zájmu vedle dalších skutečností byla z jevů v současnosti řazených pod pojem psychiky také '''duše''', chápaná některými autory jakožto základní princip života. [[Aristoteles|'''Aristotelův''']] spis '''„O duši“''' shrnuje dobové psychologické poznatky a stává se tak jakýmsi prvním stavebním kamenem na poli psychologického poznání v předvědeckém smyslu. Na [[Aristoteles|'''Aristotelov''']]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;y filozofické úvahy o duši navazuje ve 13. století '''[[Tomáš Akvinský]]''' a dále je rozvíjí. Pojem '''duše''' se ve filozofii držel pevně až do druhé poloviny 19. století, kdy byl pod silným vlivem pozitivismu a rozvíjejících se přírodních věd označen za plod metafyzických spekulací, jenž do vědy nepatří. V dalším vývoji psychologie, razící ve svých počátcích cestu scientisticky orientované disciplíny, bylo proto od něj víceméně upuštěno. Přesto se s tímto výrazem v současné době můžeme setkat, a to coby synonymem pro mysl či psychiku, nicméně bez nároku na jeho metafyzické implikace. 2,4,5&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o vědomí===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 19. stol. došlo k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu uznání jakožto samostatné vědní disciplíny. Předmětem zájmu psychologie se stalo '''vědomí'''. Za předchůdce, jenž směřoval k tomuto posunu, může být považován již francouzský filozof '''[[René Descartes]]'''. Ten v rámci svého ontologického modelu rozlišil dvě stvořené substance: res cogitans a res extensa. První z těchto uvedených substancí (res cogitans) je myslící subjekt v podobě nerozprostraněnné duchovní substance. Základním atributem této substance je myšlení a to ve smyslu myšlení vědomě realizovaného. Descartes považoval res cogitans za výchozí předmět filozofie. Proti této myslící substanci postavil svět těles, tedy substanci tělesnou či hmotnou (res extensa), jejíž hlavní charakteristikou je rozprostraněnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vědomím, resp. subjektivní zkušeností v kontextu vědomí se dále věnovali představitelé experimentální psychologie v 2. pol. 19. století. Za nejvýznamnějšího z nich lze považovat W. Wundta, který roku 1879 založil laboratoř experimentálních studií v Lipsku a zasloužil se tak o '''vznik psychologie''' jakožto samostatné vědy. Na tento myšlenkový proud dále navazuje  '''[[E. B. Titchner]]''' (a další představitelé [[Strukturalismus (Psychologie)|strukturalismu]]) s názorem, že psychologie je věda o '''mysli''', kterou lze chápat jako „úhrn '''lidské subjektivní zkušenosti'''“. Toto pojetí současně předpokládá, že všechno lidské poznání je derivováno z této lidské subjektivní zkušenosti (že není jiného zdroje poznání).&amp;lt;sup&amp;gt;2,4,5&amp;lt;/sup&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o chování===&lt;br /&gt;
Následně s nástupem [[Behaviorismus|'''behaviorismu''']] v USA počátkem 20. století bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo [[Chování|'''chování''']]. Subjektivistické pojetí psychologie zde bylo vystřídáno pojetím '''objektivistickým'''. Psychologie se zaměřila pouze na jevy přímo dostupné v empirické zkušenosti a kvantifikovatelné objektivními metodami. Mezi významné představitele této psychologické školy patří '''[[J.B. Watson]]''' či '''[[E. C. Tolman]]'''. Tento směr v psychologii dominuje zhruba do 50. let 20. století, kdy je pomalu vytlačován nástupem kognitivní psychologie a později od 60. let také rozvojem humanisticky orientované psychologie.&amp;lt;sup&amp;gt;2,4,5&amp;lt;/sup&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o prožívání===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 20. stol. s nástupem '''[[Humanistická psychologie|humanisticky orientované psychologie]]''' se do popředí zájmu dostává '''prožívání'''. Výrazným představitelem [[Personalismus|'''personalismu''']] a zároveň i tohoto myšlenkového směru je '''[[W. Stern]]''', který se zabývá personálním (osobním) hlediskem prožívání, v rámci kterého je kladen důraz na jedinečnost a nezaměnitelnost prožívání každého jedince.&amp;lt;sup&amp;gt;2,3,4,5&amp;lt;/sup&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu===&lt;br /&gt;
Vychází z '''marxistického pojetí''' psychologie, kde je '''činnost''' vnímána jako činitel utvářející člověka. Významným představitelem tohoto směru je '''[[S. L. Rubinštejn]]''', jenž zastává názor, že osobnost člověka se projevuje a formuje zejména v '''činnosti'''. Tento činností přístup je pak uplatňován i při zkoumání dílčích psychických funkcí a procesů.&amp;lt;sup&amp;gt;3,4,5&amp;lt;/sup&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==2. Pluralismus metodologických východisek==&lt;br /&gt;
'''Metodologická východiska''' v psychologii se též různě proměňovala a vyvíjela v souvislosti s vývojem předmětu psychologie a též s vývojem jednotlivých psychologických škol.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Elementová metodologie===&lt;br /&gt;
Tato metodologie rozčleňuje psychické dění na '''elementy''' a využívá zejména metody převzaté z přírodních věd. Popisuje procesy vzniku vyšších psychických jevů na základě kombinací a interakce těchto elementů. Klade důraz tedy nejen na kombinace elementů, ale i na vzájemné vztahy mezi jednotlivými elementy. Lze sem řadit i '''metodologii atomistickou''', jenž je specifickým typem metodologie elementové. Mezi nedostatky tohoto metodologického pojetí lze řadit zejména neschopnost vysvětlit specifické vlastnosti celku, jenž přesahují součet všech jeho částí. Této metodologie využívá především '''[[anglický empirismus]]''', '''experimentální psychologie [[W. Wundt|W. Wundta]]''', '''[[behaviorismus]]''' či '''[[Reflexologie a reaktologie|reflexologie]]'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Celostní (gestaltistická) metodologie===&lt;br /&gt;
Metodologie celostní vzniká v reakci na metodologii elementovou a vychází z přesvědčení, že '''celek je více než součet jeho částí'''. Zastává názor, že vyšší psychické jevy nejsou pouhou sumou jevů nižších, poněvadž nesou nové vlastnosti a kvality. Ve srovnání s metodologií elementovou je zde subjekt považován spíše za aktivní než pasivní. Této metodologie využívá zejména '''[[gestaltismus]]''' společně s '''Lipskou a Berlínskou školou''' v psychologii.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Introspektivní metodologie===&lt;br /&gt;
Představuje jakési propojení mezi psychologií elementovou a celostní a vznikla částečně pod vlivem jejich rozporu. Role subjektu zde může být jak aktivní, tak pasivní. Introspektivní metodologie je považována za tzv. věčnou metodu psychologie a spočívá zejména v '''pozorování vlastních duševních procesů'''. Její využití je velmi široké napříč různými psychologickými školami (např. '''experimentální psychologie W. Wundta''', '''[[hlubinná psychologie]]''', '''[[humanistická psychologie]]''')&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Fenomenologická metodologie===&lt;br /&gt;
Fenomenologická metodologie může být považována za '''zvláštní případ metodologie introspektivní'''. Vychází z '''[[Fenomenologie|fenomenologické filozofie E. Husserla]]''', jenž zastává názor, že „čistá“ realita oproštěná od subjektu je pro nás nepoznatelná. Fenomenologická metoda tedy spočívá v pečlivě propracované introspektivní analýze psychických jevů a snaží se tak co nejvíce přiblížit jejich podstatě. Tato metoda poznávání je tvořena řadou sofistikovaně propracovaných pravidel.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Behavioristická metodologie===&lt;br /&gt;
Behavioristická metodologie představuje jakýsi '''protiklad k introspekci'''. Vychází ze zkoumání vztahů mezi proměnnými podnětu a reakce. V ranném behaviorismus je subjekt striktně pasivní. S následným rozvojem neobehaviorismu subjekt získává z části na aktivitě. Mezi hlavní metody zde patří '''experiment''' a '''pozorování chování'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Hoskovec, J., Sedláková, M. Nakonečný, M. (1996). Psychologie XX.století. Praha: FF UK.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Hunt, M. (2000). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==3. Pluralismus psychologické terminologie==&lt;br /&gt;
Pluralismus psychologické terminologie spočívá ve faktu, že různé psychologické přístupy a směry užívaly v určitých ohledech odlišný jazyk a termíny pro popis vlastního předmětu zkoumání. Tato skutečnost je podmíněna teoretickým zakotvením jednotlivých psychologických směrů a také faktem odlišných zdrojů psychologického jazyka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus ve zdrojích psychologické terminologie===&lt;br /&gt;
Psychologická terminologie má různé zdroje, mezi které patří zejména běžný jazyk a termíny z jiných věd.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Běžný jazyk''' - odborný psychologický výraz může mít mírně odlišný či posunutý význam oproti totožnému laickému výrazu v běžném jazyce (např. výraz osobnost); to někdy může představovat nesnáz v komunikaci a v důsledku ve vzájemném pochopení se.; běžný jazyk je zpravidla zdrojem pojmů přirozených, kterým většina z nás nějakým způsobem rozumí (např. pojem myšlení).&lt;br /&gt;
*'''Termíny z jiných vědních oborů''' - mezi obory jejichž terminologii psychologie využívá patří zejména: neurovědy, kybernetika a teorie informací, statistika či fyzika; termíny z jiných věd bývají zdrojem spíše pojmů umělých, což jsou precizně definované termíny zpravidla vycházející z nějaké psychologické teorie (např. Hullův pojem drive).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus v psychologickém pojmosloví===&lt;br /&gt;
Význam jednotlivých psychologických pojmů se může napříč různými psychologickými školami a přístupy mírně odlišovat (např. pojem myšlení v různých psychologických školách). Zároveň různé přístupy a školy v psychologii často využívají různé specifické výrazy pro velmi podobné či dokonce identické jevy (časté zejména mezi různými psychoterapeutickými přístupy). K určitému významovému posunu jednotlivých slov může též docházet na základě zvyšující se úrovně poznání v dané oblasti (např. chápání termínu inteligence nyní a dříve).(přednášky PhDr. Daniela Hellera).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací PhDr. Daniela Hellera, získané v rámci předmětu Psychologické systémy vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychologická východiska, metodologická východiska, psychologická terminologie&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62099</id>
		<title>Pluralismus v psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62099"/>
		<updated>2020-10-11T05:30:34Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: /* 1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Pluralismus v psychologii''' nacházíme v různých rovinách. Mezi ty nejvýznamnější můžeme řadit rovinu '''psychologických východisek''', rovinu '''metodologických východisek''' a rovinu '''psychologické terminologie.''' &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== 1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie ==&lt;br /&gt;
'''Teoretická východiska v psychologii''' se různě proměňovala a vyvíjela mj. v souvislosti s tím, jak se vyvíjelo pojetí předmětu psychologie.&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proto-psychologie jako nauka o duši ===&lt;br /&gt;
První historickou etapu psychologie coby oboru představuje období, kdy byla psychologie součástí filozofie a jejím předmětem zájmu vedle dalších skutečností byla z jevů v současnosti řazených pod pojem psychiky také '''duše''', chápaná některými autory jakožto základní princip života. [[Aristoteles|'''Aristotelův''']] spis '''„O duši“''' shrnuje dobové psychologické poznatky a stává se tak jakýmsi prvním stavebním kamenem na poli psychologického poznání v předvědeckém smyslu. Na [[Aristoteles|'''Aristotelov''']]&amp;lt;nowiki/&amp;gt;y filozofické úvahy o duši navazuje ve 13. století '''[[Tomáš Akvinský]]''' a dále je rozvíjí. Pojem '''duše''' se ve filozofii držel pevně až do druhé poloviny 19. století, kdy byl pod silným vlivem pozitivismu a rozvíjejících se přírodních věd označen za plod metafyzických spekulací, jenž do vědy nepatří. V dalším vývoji psychologie, razící ve svých počátcích cestu scientisticky orientované disciplíny, bylo proto od něj víceméně upuštěno. Přesto se s tímto výrazem v současné době můžeme setkat, a to coby synonymem pro mysl či psychiku, nicméně bez nároku na jeho metafyzické implikace. 2,4,5&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Psychologie jako věda o vědomí ===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 19. stol. došlo k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu uznání jakožto samostatné vědní disciplíny. Předmětem zájmu psychologie se stalo '''vědomí'''. Za předchůdce, jenž směřoval k tomuto posunu, může být považován již francouzský filozof '''[[René Descartes]]'''. Ten v rámci svého ontologického modelu rozlišil dvě stvořené substance: res cogitans a res extensa. První z těchto uvedených substancí (res cogitans) je myslící subjekt v podobě nerozprostraněnné duchovní substance. Základním atributem této substance je myšlení a to ve smyslu myšlení vědomě realizovaného. Descartes považoval res cogitans za výchozí předmět filozofie. Proti této myslící substanci postavil svět těles, tedy substanci tělesnou či hmotnou (res extensa), jejíž hlavní charakteristikou je rozprostraněnost.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vědomím, resp. subjektivní zkušeností v kontextu vědomí se dále věnovali představitelé experimentální psychologie v 2. pol. 19. století. Za nejvýznamnějšího z nich lze považovat W. Wundta, který roku 1879 založil laboratoř experimentálních studií v Lipsku a zasloužil se tak o '''vznik psychologie''' jakožto samostatné vědy. Na tento myšlenkový proud dále navazuje  '''[[E. B. Titchner]]''' (a další představitelé [[Strukturalismus (Psychologie)|strukturalismu]]) s názorem, že psychologie je věda o '''mysli''', kterou lze chápat jako „úhrn '''lidské subjektivní zkušenosti'''“. Toto pojetí současně předpokládá, že všechno lidské poznání je derivováno z této lidské subjektivní zkušenosti (že není jiného zdroje poznání).&amp;lt;sup&amp;gt;2,4,5&amp;lt;/sup&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Psychologie jako věda o chování ===&lt;br /&gt;
Následně s nástupem [[Behaviorismus|'''behaviorismu''']] v USA počátkem 20. století bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo [[Chování|'''chování''']]. Subjektivistické pojetí psychologie zde bylo vystřídáno pojetím '''objektivistickým'''. Psychologie se zaměřila pouze na jevy přímo dostupné v empirické zkušenosti a kvantifikovatelné objektivními metodami. Mezi významné představitele této psychologické školy patří '''[[J.B. Watson]]''' či '''[[E. C. Tolman]]'''. Tento směr v psychologii dominuje zhruba do 50. let 20. století, kdy je pomalu vytlačován nástupem kognitivní psychologie a později od 60. let také rozvojem humanisticky orientované psychologie.&amp;lt;sup&amp;gt;2,4,5&amp;lt;/sup&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Psychologie jako věda o prožívání ===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 20. stol. s nástupem '''[[Humanistická psychologie|humanisticky orientované psychologie]]''' se do popředí zájmu dostává '''prožívání'''. Výrazným představitelem [[Personalismus|'''personalismu''']] a zároveň i tohoto myšlenkového směru je '''[[W. Stern]]''', který se zabývá personálním (osobním) hlediskem prožívání, v rámci kterého je kladen důraz na jedinečnost a nezaměnitelnost prožívání každého jedince.&amp;lt;sup&amp;gt;2,3,4,5&amp;lt;/sup&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu ===&lt;br /&gt;
Vychází z '''marxistického pojetí''' psychologie, kde je '''činnost''' vnímána jako činitel utvářející člověka. Významným představitelem tohoto směru je '''[[S. L. Rubinštejn]]''', jenž zastává názor, že osobnost člověka se projevuje a formuje zejména v '''činnosti'''. Tento činností přístup je pak uplatňován i při zkoumání dílčích psychických funkcí a procesů.&amp;lt;sup&amp;gt;3,4,5&amp;lt;/sup&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
5- Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Pluralismus v psychologii''' nacházíme v různých rovinách. Mezi ty nejvýznamnější můžeme řadit rovinu '''psychologických východisek''', rovinu '''metodologických východisek''' a rovinu '''psychologické terminologie.'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie==&lt;br /&gt;
'''Teoretická východiska v psychologii''' se různě proměňovala a vyvíjela mj. v souvislosti s tím, jak se vyvíjelo pojetí předmětu psychologie. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Proto-psychologie jako nauka o duši===&lt;br /&gt;
První historickou etapu psychologie coby oboru představuje období, kdy byla psychologie součástí filozofie a jejím předmětem zájmu vedle dalších skutečností byla z jevů v současnosti řazených pod pojem psychiky také '''duše''', chápaná některými autory jakožto základní princip života. [[Aristoteles|'''Aristotelův''']] spis '''„O duši“''' shrnuje dobové psychologické poznatky a stává se tak jakýmsi prvním stavebním kamenem na poli psychologického poznání v předvědeckém smyslu. Na [[Aristoteles|'''Aristotelovy''']] filozofické úvahy o duši navazuje ve 13. století '''Tomáš Akvinský''' a dále je rozvíjí. Pojem '''duše''' se ve filozofii držel pevně až do druhé poloviny 19. století, kdy byl pod silným vlivem pozitivismu a rozvíjejících se přírodních věd označen za plod metafyzických spekulací, jenž do vědy nepatří. V dalším vývoji psychologie, razící ve svých počátcích cestu scientisticky orientované disciplíny, bylo proto od něj víceméně upuštěno. Přesto se s tímto výrazem v současné době můžeme setkat, a to coby synonymem pro mysl či psychiku, nicméně bez nároku na jeho metafyzické implikace.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o vědomí===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 19. stol. došlo k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu uznání jakožto samostatné vědní disciplíny. Předmětem zájmu psychologie se stalo '''vědomí'''. Za předchůdce, jenž směřoval k tomuto posunu, může být považován již '''[[René Descartes]]''', který pojem '''vědomí''' vyzdvihl a ztotožnil jej s psychikou již v 16. století. Jedním z představitelů tohoto empiricky orientovaného směru v psychologii je pak sociolog a pedagog '''[[František Krejčík]]'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o subjektivní zkušenosti===&lt;br /&gt;
Koncem 19. století přichází '''[[E. B. Titchner]]''' (a další představitelé [[Strukturalismus (Psychologie)|strukturalismu]]) s názorem, že psychologie je věda o '''mysli''', kterou lze chápat jako „úhrn l'''idské subjektivní zkušenosti'''“. Toto pojetí současně předpokládá, že všechno lidské poznání je derivováno z této lidské subjektivní zkušenosti (že není jiného zdroje poznání). Mezi další významné představitele tohoto myšlenkového směru lze řadit také '''[[W. Wundt|W. Wundta]]''', který roku 1879 založil laboratoř experimentálních studií v Lipsku a zasloužil se tak o '''vznik psychologie''' jakožto samostatné vědy. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o chování===&lt;br /&gt;
Následně s nástupem '''[[Behaviorismus|behaviorismu]]''' v USA počátkem 20. století bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo '''[[chování]]'''. Subjektivistické pojetí psychologie zde bylo vystřídáno pojetím '''objektivistickým'''. Psychologie se zaměřila pouze na jevy dostupné a kvantifikovatelné objektivními metodami. Mezi významné představitele této psychologické školy patří '''[[I. P. Pavlov]]''', '''[[J.B. Watson]]''' či '''[[E. C. Tolman]]'''. Tento směr v psychologii dominuje zhruba do 50. let 20. století, kdy je pomalu vytlačován nástupem humanisticky orientované psychologie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o prožívání===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 20. stol. s nástupem '''humanisticky orientované psychologie''' se do popředí zájmu dostává '''[[prožívání]]'''. Výrazným představitelem '''[[Personalismus|personalismu]]''' a zároveň i tohoto myšlenkového směru je '''[[W. Stern]]''', který se zabývá personálním (osobním) hlediskem prožívání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu===&lt;br /&gt;
Vychází z '''marxistického pojetí''' psychologie, kde je '''[[činnost]]''' vnímána jako činitel utvářející člověka. Významným představitelem tohoto směru je '''[[S. L. Rubinštejn]]''', jenž zastává názor, že osobnost člověka se projevuje a formuje zejména v '''[[Činnost|činnosti]]'''. Tento činností přístup je pak uplatňován i při zkoumání dílčích psychických funkcí a procesů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Hoskovec, J., Sedláková, M. Nakonečný, M. (1996). Psychologie XX.století. Praha: FF UK.&amp;lt;/ref&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==2. Pluralismus metodologických východisek==&lt;br /&gt;
'''Metodologická východiska''' v psychologii se též různě proměňovala a vyvíjela v souvislosti s vývojem předmětu psychologie a též s vývojem jednotlivých psychologických škol.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Elementová metodologie===&lt;br /&gt;
Tato metodologie rozčleňuje psychické dění na '''elementy''' a využívá zejména metody převzaté z přírodních věd. Popisuje procesy vzniku vyšších psychických jevů na základě kombinací a interakce těchto elementů. Klade důraz tedy nejen na kombinace elementů, ale i na vzájemné vztahy mezi jednotlivými elementy. Lze sem řadit i '''metodologii atomistickou''', jenž je specifickým typem metodologie elementové. Mezi nedostatky tohoto metodologického pojetí lze řadit zejména neschopnost vysvětlit specifické vlastnosti celku, jenž přesahují součet všech jeho částí. Této metodologie využívá především '''[[anglický empirismus]]''', '''experimentální psychologie [[W. Wundt|W. Wundta]]''', '''[[behaviorismus]]''' či '''[[Reflexologie a reaktologie|reflexologie]]'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Celostní (gestaltistická) metodologie===&lt;br /&gt;
Metodologie celostní vzniká v reakci na metodologii elementovou a vychází z přesvědčení, že '''celek je více než součet jeho částí'''. Zastává názor, že vyšší psychické jevy nejsou pouhou sumou jevů nižších, poněvadž nesou nové vlastnosti a kvality. Ve srovnání s metodologií elementovou je zde subjekt považován spíše za aktivní než pasivní. Této metodologie využívá zejména '''[[gestaltismus]]''' společně s '''Lipskou a Berlínskou školou''' v psychologii.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Introspektivní metodologie===&lt;br /&gt;
Představuje jakési propojení mezi psychologií elementovou a celostní a vznikla částečně pod vlivem jejich rozporu. Role subjektu zde může být jak aktivní, tak pasivní. Introspektivní metodologie je považována za tzv. věčnou metodu psychologie a spočívá zejména v '''pozorování vlastních duševních procesů'''. Její využití je velmi široké napříč různými psychologickými školami (např. '''experimentální psychologie W. Wundta''', '''[[hlubinná psychologie]]''', '''[[humanistická psychologie]]''')&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Fenomenologická metodologie===&lt;br /&gt;
Fenomenologická metodologie může být považována za '''zvláštní případ metodologie introspektivní'''. Vychází z '''[[Fenomenologie|fenomenologické filozofie E. Husserla]]''', jenž zastává názor, že „čistá“ realita oproštěná od subjektu je pro nás nepoznatelná. Fenomenologická metoda tedy spočívá v pečlivě propracované introspektivní analýze psychických jevů a snaží se tak co nejvíce přiblížit jejich podstatě. Tato metoda poznávání je tvořena řadou sofistikovaně propracovaných pravidel.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Behavioristická metodologie===&lt;br /&gt;
Behavioristická metodologie představuje jakýsi '''protiklad k introspekci'''. Vychází ze zkoumání vztahů mezi proměnnými podnětu a reakce. V ranném behaviorismus je subjekt striktně pasivní. S následným rozvojem neobehaviorismu subjekt získává z části na aktivitě. Mezi hlavní metody zde patří '''experiment''' a '''pozorování chování'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Hunt, M. (2000). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==3. Pluralismus psychologické terminologie==&lt;br /&gt;
Pluralismus psychologické terminologie spočívá ve faktu, že různé psychologické přístupy a směry užívaly v určitých ohledech odlišný jazyk a termíny pro popis vlastního předmětu zkoumání. Tato skutečnost je podmíněna teoretickým zakotvením jednotlivých psychologických směrů a také faktem odlišných zdrojů psychologického jazyka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus ve zdrojích psychologické terminologie===&lt;br /&gt;
Psychologická terminologie má různé zdroje, mezi které patří zejména běžný jazyk a termíny z jiných věd.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Běžný jazyk''' - odborný psychologický výraz může mít mírně odlišný či posunutý význam oproti totožnému laickému výrazu v běžném jazyce (např. výraz osobnost); to někdy může představovat nesnáz v komunikaci a v důsledku ve vzájemném pochopení se.; běžný jazyk je zpravidla zdrojem pojmů přirozených, kterým většina z nás nějakým způsobem rozumí (např. pojem myšlení).&lt;br /&gt;
*'''Termíny z jiných vědních oborů''' - mezi obory jejichž terminologii psychologie využívá patří zejména: neurovědy, kybernetika a teorie informací, statistika či fyzika; termíny z jiných věd bývají zdrojem spíše pojmů umělých, což jsou precizně definované termíny zpravidla vycházející z nějaké psychologické teorie (např. Hullův pojem drive).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus v psychologickém pojmosloví===&lt;br /&gt;
Význam jednotlivých psychologických pojmů se může napříč různými psychologickými školami a přístupy mírně odlišovat (např. pojem myšlení v různých psychologických školách). Zároveň různé přístupy a školy v psychologii často využívají různé specifické výrazy pro velmi podobné či dokonce identické jevy (časté zejména mezi různými psychoterapeutickými přístupy). K určitému významovému posunu jednotlivých slov může též docházet na základě zvyšující se úrovně poznání v dané oblasti (např. chápání termínu inteligence nyní a dříve).(přednášky PhDr. Daniela Hellera).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací PhDr. Daniela Hellera, získané v rámci předmětu Psychologické systémy vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychologická východiska, metodologická východiska, psychologická terminologie&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62098</id>
		<title>Pluralismus v psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62098"/>
		<updated>2020-10-11T05:23:45Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Pluralismus v psychologii''' nacházíme v různých rovinách. Mezi ty nejvýznamnější můžeme řadit rovinu '''psychologických východisek''', rovinu '''metodologických východisek''' a rovinu '''psychologické terminologie.'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie==&lt;br /&gt;
'''Teoretická východiska v psychologii''' se různě proměňovala a vyvíjela mj. v souvislosti s tím, jak se vyvíjelo pojetí předmětu psychologie. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Proto-psychologie jako nauka o duši===&lt;br /&gt;
První historickou etapu psychologie coby oboru představuje období, kdy byla psychologie součástí filozofie a jejím předmětem zájmu vedle dalších skutečností byla z jevů v současnosti řazených pod pojem psychiky také '''duše''', chápaná některými autory jakožto základní princip života. [[Aristoteles|'''Aristotelův''']] spis '''„O duši“''' shrnuje dobové psychologické poznatky a stává se tak jakýmsi prvním stavebním kamenem na poli psychologického poznání v předvědeckém smyslu. Na [[Aristoteles|'''Aristotelovy''']] filozofické úvahy o duši navazuje ve 13. století '''Tomáš Akvinský''' a dále je rozvíjí. Pojem '''duše''' se ve filozofii držel pevně až do druhé poloviny 19. století, kdy byl pod silným vlivem pozitivismu a rozvíjejících se přírodních věd označen za plod metafyzických spekulací, jenž do vědy nepatří. V dalším vývoji psychologie, razící ve svých počátcích cestu scientisticky orientované disciplíny, bylo proto od něj víceméně upuštěno. Přesto se s tímto výrazem v současné době můžeme setkat, a to coby synonymem pro mysl či psychiku, nicméně bez nároku na jeho metafyzické implikace.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o vědomí===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 19. stol. došlo k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu uznání jakožto samostatné vědní disciplíny. Předmětem zájmu psychologie se stalo '''vědomí'''. Za předchůdce, jenž směřoval k tomuto posunu, může být považován již '''[[René Descartes]]''', který pojem '''vědomí''' vyzdvihl a ztotožnil jej s psychikou již v 16. století. Jedním z představitelů tohoto empiricky orientovaného směru v psychologii je pak sociolog a pedagog '''[[František Krejčík]]'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o subjektivní zkušenosti===&lt;br /&gt;
Koncem 19. století přichází '''[[E. B. Titchner]]''' (a další představitelé [[Strukturalismus (Psychologie)|strukturalismu]]) s názorem, že psychologie je věda o '''mysli''', kterou lze chápat jako „úhrn l'''idské subjektivní zkušenosti'''“. Toto pojetí současně předpokládá, že všechno lidské poznání je derivováno z této lidské subjektivní zkušenosti (že není jiného zdroje poznání). Mezi další významné představitele tohoto myšlenkového směru lze řadit také '''[[W. Wundt|W. Wundta]]''', který roku 1879 založil laboratoř experimentálních studií v Lipsku a zasloužil se tak o '''vznik psychologie''' jakožto samostatné vědy. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o chování===&lt;br /&gt;
Následně s nástupem '''[[Behaviorismus|behaviorismu]]''' v USA počátkem 20. století bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo '''[[chování]]'''. Subjektivistické pojetí psychologie zde bylo vystřídáno pojetím '''objektivistickým'''. Psychologie se zaměřila pouze na jevy dostupné a kvantifikovatelné objektivními metodami. Mezi významné představitele této psychologické školy patří '''[[I. P. Pavlov]]''', '''[[J.B. Watson]]''' či '''[[E. C. Tolman]]'''. Tento směr v psychologii dominuje zhruba do 50. let 20. století, kdy je pomalu vytlačován nástupem humanisticky orientované psychologie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o prožívání===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 20. stol. s nástupem '''humanisticky orientované psychologie''' se do popředí zájmu dostává '''[[prožívání]]'''. Výrazným představitelem '''[[Personalismus|personalismu]]''' a zároveň i tohoto myšlenkového směru je '''[[W. Stern]]''', který se zabývá personálním (osobním) hlediskem prožívání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu===&lt;br /&gt;
Vychází z '''marxistického pojetí''' psychologie, kde je '''[[činnost]]''' vnímána jako činitel utvářející člověka. Významným představitelem tohoto směru je '''[[S. L. Rubinštejn]]''', jenž zastává názor, že osobnost člověka se projevuje a formuje zejména v '''[[Činnost|činnosti]]'''. Tento činností přístup je pak uplatňován i při zkoumání dílčích psychických funkcí a procesů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Hoskovec, J., Sedláková, M. Nakonečný, M. (1996). Psychologie XX.století. Praha: FF UK.&amp;lt;/ref&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==2. Pluralismus metodologických východisek==&lt;br /&gt;
'''Metodologická východiska''' v psychologii se též různě proměňovala a vyvíjela v souvislosti s vývojem předmětu psychologie a též s vývojem jednotlivých psychologických škol.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Elementová metodologie===&lt;br /&gt;
Tato metodologie rozčleňuje psychické dění na '''elementy''' a využívá zejména metody převzaté z přírodních věd. Popisuje procesy vzniku vyšších psychických jevů na základě kombinací a interakce těchto elementů. Klade důraz tedy nejen na kombinace elementů, ale i na vzájemné vztahy mezi jednotlivými elementy. Lze sem řadit i '''metodologii atomistickou''', jenž je specifickým typem metodologie elementové. Mezi nedostatky tohoto metodologického pojetí lze řadit zejména neschopnost vysvětlit specifické vlastnosti celku, jenž přesahují součet všech jeho částí. Této metodologie využívá především '''[[anglický empirismus]]''', '''experimentální psychologie [[W. Wundt|W. Wundta]]''', '''[[behaviorismus]]''' či '''[[Reflexologie a reaktologie|reflexologie]]'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Celostní (gestaltistická) metodologie===&lt;br /&gt;
Metodologie celostní vzniká v reakci na metodologii elementovou a vychází z přesvědčení, že '''celek je více než součet jeho částí'''. Zastává názor, že vyšší psychické jevy nejsou pouhou sumou jevů nižších, poněvadž nesou nové vlastnosti a kvality. Ve srovnání s metodologií elementovou je zde subjekt považován spíše za aktivní než pasivní. Této metodologie využívá zejména '''[[gestaltismus]]''' společně s '''Lipskou a Berlínskou školou''' v psychologii.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Introspektivní metodologie===&lt;br /&gt;
Představuje jakési propojení mezi psychologií elementovou a celostní a vznikla částečně pod vlivem jejich rozporu. Role subjektu zde může být jak aktivní, tak pasivní. Introspektivní metodologie je považována za tzv. věčnou metodu psychologie a spočívá zejména v '''pozorování vlastních duševních procesů'''. Její využití je velmi široké napříč různými psychologickými školami (např. '''experimentální psychologie W. Wundta''', '''[[hlubinná psychologie]]''', '''[[humanistická psychologie]]''')&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Fenomenologická metodologie===&lt;br /&gt;
Fenomenologická metodologie může být považována za '''zvláštní případ metodologie introspektivní'''. Vychází z '''[[Fenomenologie|fenomenologické filozofie E. Husserla]]''', jenž zastává názor, že „čistá“ realita oproštěná od subjektu je pro nás nepoznatelná. Fenomenologická metoda tedy spočívá v pečlivě propracované introspektivní analýze psychických jevů a snaží se tak co nejvíce přiblížit jejich podstatě. Tato metoda poznávání je tvořena řadou sofistikovaně propracovaných pravidel.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Behavioristická metodologie===&lt;br /&gt;
Behavioristická metodologie představuje jakýsi '''protiklad k introspekci'''. Vychází ze zkoumání vztahů mezi proměnnými podnětu a reakce. V ranném behaviorismus je subjekt striktně pasivní. S následným rozvojem neobehaviorismu subjekt získává z části na aktivitě. Mezi hlavní metody zde patří '''experiment''' a '''pozorování chování'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Hunt, M. (2000). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==3. Pluralismus psychologické terminologie==&lt;br /&gt;
Pluralismus psychologické terminologie spočívá ve faktu, že různé psychologické přístupy a směry užívaly v určitých ohledech odlišný jazyk a termíny pro popis vlastního předmětu zkoumání. Tato skutečnost je podmíněna teoretickým zakotvením jednotlivých psychologických směrů a také faktem odlišných zdrojů psychologického jazyka.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus ve zdrojích psychologické terminologie===&lt;br /&gt;
Psychologická terminologie má různé zdroje, mezi které patří zejména běžný jazyk a termíny z jiných věd.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Běžný jazyk''' - odborný psychologický výraz může mít mírně odlišný či posunutý význam oproti totožnému laickému výrazu v běžném jazyce (např. výraz osobnost); to někdy může představovat nesnáz v komunikaci a v důsledku ve vzájemném pochopení se.; běžný jazyk je zpravidla zdrojem pojmů přirozených, kterým většina z nás nějakým způsobem rozumí (např. pojem myšlení).&lt;br /&gt;
*'''Termíny z jiných vědních oborů''' - mezi obory jejichž terminologii psychologie využívá patří zejména: neurovědy, kybernetika a teorie informací, statistika či fyzika; termíny z jiných věd bývají zdrojem spíše pojmů umělých, což jsou precizně definované termíny zpravidla vycházející z nějaké psychologické teorie (např. Hullův pojem drive).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus v psychologickém pojmosloví===&lt;br /&gt;
Význam jednotlivých psychologických pojmů se může napříč různými psychologickými školami a přístupy mírně odlišovat (např. pojem myšlení v různých psychologických školách). Zároveň různé přístupy a školy v psychologii často využívají různé specifické výrazy pro velmi podobné či dokonce identické jevy (časté zejména mezi různými psychoterapeutickými přístupy). K určitému významovému posunu jednotlivých slov může též docházet na základě zvyšující se úrovně poznání v dané oblasti (např. chápání termínu inteligence nyní a dříve).(přednášky PhDr. Daniela Hellera).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací PhDr. Daniela Hellera, získané v rámci předmětu Psychologické systémy vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychologická východiska, metodologická východiska, psychologická terminologie&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62097</id>
		<title>Pluralismus v psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62097"/>
		<updated>2020-10-11T05:22:38Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Pluralismus v psychologii''' nacházíme v různých rovinách. Mezi ty nejvýznamnější můžeme řadit rovinu '''psychologických východisek''', rovinu '''metodologických východisek''' a rovinu '''psychologické terminologie.'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie==&lt;br /&gt;
'''Teoretická východiska v psychologii''' se různě proměňovala a vyvíjela mj. v souvislosti s tím, jak se vyvíjelo pojetí předmětu psychologie. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proto-psychologie jako nauka o duši ===&lt;br /&gt;
První historickou etapu psychologie coby oboru představuje období, kdy byla psychologie součástí filozofie a jejím předmětem zájmu vedle dalších skutečností byla z jevů v současnosti řazených pod pojem psychiky také '''duše''', chápaná některými autory jakožto základní princip života. [[Aristoteles|'''Aristotelův''']] spis '''„O duši“''' shrnuje dobové psychologické poznatky a stává se tak jakýmsi prvním stavebním kamenem na poli psychologického poznání v předvědeckém smyslu. Na [[Aristoteles|'''Aristotelovy''']] filozofické úvahy o duši navazuje ve 13. století '''Tomáš Akvinský''' a dále je rozvíjí. Pojem '''duše''' se ve filozofii držel pevně až do druhé poloviny 19. století, kdy byl pod silným vlivem pozitivismu a rozvíjejících se přírodních věd označen za plod metafyzických spekulací, jenž do vědy nepatří. V dalším vývoji psychologie, razící ve svých počátcích cestu scientisticky orientované disciplíny, bylo proto od něj víceméně upuštěno. Přesto se s tímto výrazem v současné době můžeme setkat, a to coby synonymem pro mysl či psychiku, nicméně bez nároku na jeho metafyzické implikace.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o vědomí===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 19. stol. došlo k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu uznání jakožto samostatné vědní disciplíny. Předmětem zájmu psychologie se stalo '''vědomí'''. Za předchůdce, jenž směřoval k tomuto posunu, může být považován již '''[[René Descartes]]''', který pojem '''vědomí''' vyzdvihl a ztotožnil jej s psychikou již v 16. století. Jedním z představitelů tohoto empiricky orientovaného směru v psychologii je pak sociolog a pedagog '''[[František Krejčík]]'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o subjektivní zkušenosti===&lt;br /&gt;
Koncem 19. století přichází '''[[E. B. Titchner]]''' (a další představitelé [[Strukturalismus (Psychologie)|strukturalismu]]) s názorem, že psychologie je věda o '''mysli''', kterou lze chápat jako „úhrn l'''idské subjektivní zkušenosti'''“. Toto pojetí současně předpokládá, že všechno lidské poznání je derivováno z této lidské subjektivní zkušenosti (že není jiného zdroje poznání). Mezi další významné představitele tohoto myšlenkového směru lze řadit také '''[[W. Wundt|W. Wundta]]''', který roku 1879 založil laboratoř experimentálních studií v Lipsku a zasloužil se tak o '''vznik psychologie''' jakožto samostatné vědy. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o chování===&lt;br /&gt;
Následně s nástupem '''[[Behaviorismus|behaviorismu]]''' v USA počátkem 20. století bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo '''[[chování]]'''. Subjektivistické pojetí psychologie zde bylo vystřídáno pojetím '''objektivistickým'''. Psychologie se zaměřila pouze na jevy dostupné a kvantifikovatelné objektivními metodami. Mezi významné představitele této psychologické školy patří '''[[I. P. Pavlov]]''', '''[[J.B. Watson]]''' či '''[[E. C. Tolman]]'''. Tento směr v psychologii dominuje zhruba do 50. let 20. století, kdy je pomalu vytlačován nástupem humanisticky orientované psychologie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o prožívání===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 20. stol. s nástupem '''humanisticky orientované psychologie''' se do popředí zájmu dostává '''[[prožívání]]'''. Výrazným představitelem '''[[Personalismus|personalismu]]''' a zároveň i tohoto myšlenkového směru je '''[[W. Stern]]''', který se zabývá personálním (osobním) hlediskem prožívání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu===&lt;br /&gt;
Vychází z '''marxistického pojetí''' psychologie, kde je '''[[činnost]]''' vnímána jako činitel utvářející člověka. Významným představitelem tohoto směru je '''[[S. L. Rubinštejn]]''', jenž zastává názor, že osobnost člověka se projevuje a formuje zejména v '''[[Činnost|činnosti]]'''. Tento činností přístup je pak uplatňován i při zkoumání dílčích psychických funkcí a procesů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Hoskovec, J., Sedláková, M. Nakonečný, M. (1996). Psychologie XX.století. Praha: FF UK.&amp;lt;/ref&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==2. Pluralismus metodologických východisek==&lt;br /&gt;
'''Metodologická východiska''' v psychologii se též různě proměňovala a vyvíjela v souvislosti s vývojem předmětu psychologie a též s vývojem jednotlivých psychologických škol.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Elementová metodologie===&lt;br /&gt;
Tato metodologie rozčleňuje psychické dění na '''elementy''' a využívá zejména metody převzaté z přírodních věd. Popisuje procesy vzniku vyšších psychických jevů na základě kombinací a interakce těchto elementů. Klade důraz tedy nejen na kombinace elementů, ale i na vzájemné vztahy mezi jednotlivými elementy. Lze sem řadit i '''metodologii atomistickou''', jenž je specifickým typem metodologie elementové. Mezi nedostatky tohoto metodologického pojetí lze řadit zejména neschopnost vysvětlit specifické vlastnosti celku, jenž přesahují součet všech jeho částí. Této metodologie využívá především '''[[anglický empirismus]]''', '''experimentální psychologie [[W. Wundt|W. Wundta]]''', '''[[behaviorismus]]''' či '''[[Reflexologie a reaktologie|reflexologie]]'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Celostní (gestaltistická) metodologie===&lt;br /&gt;
Metodologie celostní vzniká v reakci na metodologii elementovou a vychází z přesvědčení, že '''celek je více než součet jeho částí'''. Zastává názor, že vyšší psychické jevy nejsou pouhou sumou jevů nižších, poněvadž nesou nové vlastnosti a kvality. Ve srovnání s metodologií elementovou je zde subjekt považován spíše za aktivní než pasivní. Této metodologie využívá zejména '''[[gestaltismus]]''' společně s '''Lipskou a Berlínskou školou''' v psychologii.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Introspektivní metodologie===&lt;br /&gt;
Představuje jakési propojení mezi psychologií elementovou a celostní a vznikla částečně pod vlivem jejich rozporu. Role subjektu zde může být jak aktivní, tak pasivní. Introspektivní metodologie je považována za tzv. věčnou metodu psychologie a spočívá zejména v '''pozorování vlastních duševních procesů'''. Její využití je velmi široké napříč různými psychologickými školami (např. '''experimentální psychologie W. Wundta''', '''[[hlubinná psychologie]]''', '''[[humanistická psychologie]]''')&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Fenomenologická metodologie===&lt;br /&gt;
Fenomenologická metodologie může být považována za '''zvláštní případ metodologie introspektivní'''. Vychází z '''[[Fenomenologie|fenomenologické filozofie E. Husserla]]''', jenž zastává názor, že „čistá“ realita oproštěná od subjektu je pro nás nepoznatelná. Fenomenologická metoda tedy spočívá v pečlivě propracované introspektivní analýze psychických jevů a snaží se tak co nejvíce přiblížit jejich podstatě. Tato metoda poznávání je tvořena řadou sofistikovaně propracovaných pravidel.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Behavioristická metodologie===&lt;br /&gt;
Behavioristická metodologie představuje jakýsi '''protiklad k introspekci'''. Vychází ze zkoumání vztahů mezi proměnnými podnětu a reakce. V ranném behaviorismus je subjekt striktně pasivní. S následným rozvojem neobehaviorismu subjekt získává z části na aktivitě. Mezi hlavní metody zde patří '''experiment''' a '''pozorování chování'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Hunt, M. (2000). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==3. Pluralismus psychologické terminologie==&lt;br /&gt;
Vychází z pluralismu psychologického jazyka a povahy jeho terminologie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus ve zdrojích psychologické terminologie===&lt;br /&gt;
Psychologická terminologie má různé zdroje, mezi které patří zejména běžný jazyk a termíny z jiných věd.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Běžný jazyk''' - odborný psychologický výraz může mít mírně odlišný či posunutý význam oproti totožnému laickému výrazu v běžném jazyce (např. výraz osobnost); to někdy může představovat nesnáz v komunikaci a v důsledku ve vzájemném pochopení se.; běžný jazyk je zpravidla zdrojem pojmů přirozených, kterým většina z nás nějakým způsobem rozumí (např. pojem myšlení).&lt;br /&gt;
*'''Termíny z jiných vědních oborů''' - mezi obory jejichž terminologii psychologie využívá patří zejména: neurovědy, kybernetika a teorie informací, statistika či fyzika; termíny z jiných věd bývají zdrojem spíše pojmů umělých, což jsou precizně definované termíny zpravidla vycházející z nějaké psychologické teorie (např. Hullův pojem drive).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus v psychologickém pojmosloví===&lt;br /&gt;
Význam jednotlivých psychologických pojmů se může napříč různými psychologickými školami a přístupy mírně odlišovat (např. pojem myšlení v různých psychologických školách). Zároveň různé přístupy a školy v psychologii často využívají různé specifické výrazy pro velmi podobné či dokonce identické jevy (časté zejména mezi různými psychoterapeutickými přístupy). K určitému významovému posunu jednotlivých slov může též docházet na základě zvyšující se úrovně poznání v dané oblasti (např. chápání termínu inteligence nyní a dříve).(přednášky PhDr. Daniela Hellera).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
přednášky PhDr. Daniela Hellera v povinném předmětu &amp;quot;Předmět psychologických systémů&amp;quot; na KPS FF UK.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychologická východiska, metodologická východiska, psychologická terminologie&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62096</id>
		<title>Pluralismus v psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pluralismus_v_psychologii&amp;diff=62096"/>
		<updated>2020-10-11T03:58:53Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: /* 1. Pluralismus psychologických východisek */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
'''Pluralismus v psychologii''' nacházíme v různých rovinách. Mezi ty nejvýznamnější můžeme řadit rovinu '''psychologických východisek''', rovinu '''metodologických východisek''' a rovinu '''psychologické terminologie.'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie==&lt;br /&gt;
'''Teoretická východiska v psychologii''' se různě proměňovala a vyvíjela mj. v souvislosti s tím, jak se vyvíjelo pojetí předmětu psychologie. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Proto-psychologie jako nauka o duši ===&lt;br /&gt;
První historickou etapu psychologie coby oboru představuje období, kdy byla psychologie součástí filozofie a jejím předmětem zájmu vedle dalších skutečností byla z jevů v současnosti řazených pod pojem psychiky také '''duše''', chápaná některými autory jakožto základní princip života. [[Aristoteles|'''Aristotelův''']] spis '''„O duši“''' shrnuje dobové psychologické poznatky a stává se tak jakýmsi prvním stavebním kamenem na poli psychologického poznání v předvědeckém smyslu. Na [[Aristoteles|'''Aristotelovy''']] filozofické úvahy o duši navazuje ve 13. století '''Tomáš Akvinský''' a dále je rozvíjí. Pojem '''duše''' se ve filozofii držel pevně až do druhé poloviny 19. století, kdy byl pod silným vlivem pozitivismu a rozvíjejících se přírodních věd označen za plod metafyzických spekulací, jenž do vědy nepatří. V dalším vývoji psychologie, razící ve svých počátcích cestu scientisticky orientované disciplíny, bylo proto od něj víceméně upuštěno. Přesto se s tímto výrazem v současné době můžeme setkat, a to coby synonymem pro mysl či psychiku, nicméně bez nároku na jeho metafyzické implikace.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o vědomí===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 19. stol. došlo k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu uznání jakožto samostatné vědní disciplíny. Předmětem zájmu psychologie se stalo '''vědomí'''. Za předchůdce, jenž směřoval k tomuto posunu, může být považován již '''[[René Descartes]]''', který pojem '''vědomí''' vyzdvihl a ztotožnil jej s psychikou již v 16. století. Jedním z představitelů tohoto empiricky orientovaného směru v psychologii je pak sociolog a pedagog '''[[František Krejčík]]'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o subjektivní zkušenosti===&lt;br /&gt;
Koncem 19. století přichází '''[[E. B. Titchner]]''' (a další představitelé [[Strukturalismus (Psychologie)|strukturalismu]]) s názorem, že psychologie je věda o '''mysli''', kterou lze chápat jako „úhrn l'''idské subjektivní zkušenosti'''“. Toto pojetí současně předpokládá, že všechno lidské poznání je derivováno z této lidské subjektivní zkušenosti (že není jiného zdroje poznání). Mezi další významné představitele tohoto myšlenkového směru lze řadit také '''[[W. Wundt|W. Wundta]]''', který roku 1879 založil laboratoř experimentálních studií v Lipsku a zasloužil se tak o '''vznik psychologie''' jakožto samostatné vědy. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o chování===&lt;br /&gt;
Následně s nástupem '''[[Behaviorismus|behaviorismu]]''' v USA počátkem 20. století bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo '''[[chování]]'''. Subjektivistické pojetí psychologie zde bylo vystřídáno pojetím '''objektivistickým'''. Psychologie se zaměřila pouze na jevy dostupné a kvantifikovatelné objektivními metodami. Mezi významné představitele této psychologické školy patří '''[[I. P. Pavlov]]''', '''[[J.B. Watson]]''' či '''[[E. C. Tolman]]'''. Tento směr v psychologii dominuje zhruba do 50. let 20. století, kdy je pomalu vytlačován nástupem humanisticky orientované psychologie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o prožívání===&lt;br /&gt;
V druhé polovině 20. stol. s nástupem '''humanisticky orientované psychologie''' se do popředí zájmu dostává '''[[prožívání]]'''. Výrazným představitelem '''[[Personalismus|personalismu]]''' a zároveň i tohoto myšlenkového směru je '''[[W. Stern]]''', který se zabývá personálním (osobním) hlediskem prožívání.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu===&lt;br /&gt;
Vychází z '''marxistického pojetí''' psychologie, kde je '''[[činnost]]''' vnímána jako činitel utvářející člověka. Významným představitelem tohoto směru je '''[[S. L. Rubinštejn]]''', jenž zastává názor, že osobnost člověka se projevuje a formuje zejména v '''[[Činnost|činnosti]]'''. Tento činností přístup je pak uplatňován i při zkoumání dílčích psychických funkcí a procesů.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Hoskovec, J., Sedláková, M. Nakonečný, M. (1996). Psychologie XX.století. Praha: FF UK.&amp;lt;/ref&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==2. Pluralismus metodologických východisek==&lt;br /&gt;
'''Metodologická východiska''' v psychologii se též různě proměňovala a vyvíjela v souvislosti s vývojem předmětu psychologie a též s vývojem jednotlivých psychologických škol.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Elementová metodologie===&lt;br /&gt;
Tato metodologie rozčleňuje psychické dění na '''elementy''' a využívá zejména metody převzaté z přírodních věd. Popisuje procesy vzniku vyšších psychických jevů na základě kombinací a interakce těchto elementů. Klade důraz tedy nejen na kombinace elementů, ale i na vzájemné vztahy mezi jednotlivými elementy. Lze sem řadit i '''metodologii atomistickou''', jenž je specifickým typem metodologie elementové. Mezi nedostatky tohoto metodologického pojetí lze řadit zejména neschopnost vysvětlit specifické vlastnosti celku, jenž přesahují součet všech jeho částí. Této metodologie využívá především '''[[anglický empirismus]]''', '''experimentální psychologie [[W. Wundt|W. Wundta]]''', '''[[behaviorismus]]''' či '''[[Reflexologie a reaktologie|reflexologie]]'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Celostní (gestaltistická) metodologie===&lt;br /&gt;
Metodologie celostní vzniká v reakci na metodologii elementovou a vychází z přesvědčení, že '''celek je více než součet jeho částí'''. Zastává názor, že vyšší psychické jevy nejsou pouhou sumou jevů nižších, poněvadž nesou nové vlastnosti a kvality. Ve srovnání s metodologií elementovou je zde subjekt považován spíše za aktivní než pasivní. Této metodologie využívá zejména '''[[gestaltismus]]''' společně s '''Lipskou a Berlínskou školou''' v psychologii.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Introspektivní metodologie===&lt;br /&gt;
Představuje jakési propojení mezi psychologií elementovou a celostní a vznikla částečně pod vlivem jejich rozporu. Role subjektu zde může být jak aktivní, tak pasivní. Introspektivní metodologie je považována za tzv. věčnou metodu psychologie a spočívá zejména v '''pozorování vlastních duševních procesů'''. Její využití je velmi široké napříč různými psychologickými školami (např. '''experimentální psychologie W. Wundta''', '''[[hlubinná psychologie]]''', '''[[humanistická psychologie]]''')&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Fenomenologická metodologie===&lt;br /&gt;
Fenomenologická metodologie může být považována za '''zvláštní případ metodologie introspektivní'''. Vychází z '''[[Fenomenologie|fenomenologické filozofie E. Husserla]]''', jenž zastává názor, že „čistá“ realita oproštěná od subjektu je pro nás nepoznatelná. Fenomenologická metoda tedy spočívá v pečlivě propracované introspektivní analýze psychických jevů a snaží se tak co nejvíce přiblížit jejich podstatě. Tato metoda poznávání je tvořena řadou sofistikovaně propracovaných pravidel.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Behavioristická metodologie===&lt;br /&gt;
Behavioristická metodologie představuje jakýsi '''protiklad k introspekci'''. Vychází ze zkoumání vztahů mezi proměnnými podnětu a reakce. V ranném behaviorismus je subjekt striktně pasivní. S následným rozvojem neobehaviorismu subjekt získává z části na aktivitě. Mezi hlavní metody zde patří '''experiment''' a '''pozorování chování'''.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Hunt, M. (2000). Dějiny psychologie. Praha: Portál.&amp;lt;/ref&amp;gt;(přednášky PhDr. Daniela Hellera)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==3. Pluralismus psychologické terminologie==&lt;br /&gt;
Vychází z pluralismu psychologického jazyka a povahy jeho terminologie.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus ve zdrojích psychologické terminologie===&lt;br /&gt;
Psychologická terminologie má různé zdroje, mezi které patří zejména běžný jazyk a termíny z jiných věd.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Běžný jazyk''' - odborný psychologický výraz může mít mírně odlišný či posunutý význam oproti totožnému laickému výrazu v běžném jazyce (např. výraz osobnost); to někdy může představovat nesnáz v komunikaci a v důsledku ve vzájemném pochopení se.; běžný jazyk je zpravidla zdrojem pojmů přirozených, kterým většina z nás nějakým způsobem rozumí (např. pojem myšlení).&lt;br /&gt;
*'''Termíny z jiných vědních oborů''' - mezi obory jejichž terminologii psychologie využívá patří zejména: neurovědy, kybernetika a teorie informací, statistika či fyzika; termíny z jiných věd bývají zdrojem spíše pojmů umělých, což jsou precizně definované termíny zpravidla vycházející z nějaké psychologické teorie (např. Hullův pojem drive).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Pluralismus v psychologickém pojmosloví===&lt;br /&gt;
Význam jednotlivých psychologických pojmů se může napříč různými psychologickými školami a přístupy mírně odlišovat (např. pojem myšlení v různých psychologických školách). Zároveň různé přístupy a školy v psychologii často využívají různé specifické výrazy pro velmi podobné či dokonce identické jevy (časté zejména mezi různými psychoterapeutickými přístupy). K určitému významovému posunu jednotlivých slov může též docházet na základě zvyšující se úrovně poznání v dané oblasti (např. chápání termínu inteligence nyní a dříve).(přednášky PhDr. Daniela Hellera).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
přednášky PhDr. Daniela Hellera v povinném předmětu &amp;quot;Předmět psychologických systémů&amp;quot; na KPS FF UK.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychologická východiska, metodologická východiska, psychologická terminologie&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Základy obecné psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vztah_obecn%C3%A9_psychologie_k_ostatn%C3%ADm_obor%C5%AFm&amp;diff=62095</id>
		<title>Vztah obecné psychologie k ostatním oborům</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vztah_obecn%C3%A9_psychologie_k_ostatn%C3%ADm_obor%C5%AFm&amp;diff=62095"/>
		<updated>2020-10-10T21:25:29Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Obecná psychologie představuje výchozí disciplínu pro obor psychologie. Mezi obecnou psychologií a řadou dalších psychologických disciplín dochází často k tematickému překryvu a vzájemnému využívání poznatků. K tematickému průniku avšak dochází i mezi obecnou psychologií a dalšími (nepsychologickými) vědními obory. Jednotlivé podkapitoly mají za cíl přiblížit vybrané psychologické i nepsychologické vědní disciplíny, u kterých k tomuto tematickému průniku dochází, a zároveň mají za cíl na příslušné styčné plochy poukázat. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Tematický překryv mezi obecnou psychologií a psychologickými vědními obory==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obecná psychologie se zabývá studiem základních psychických procesů, funkcí a jejich zákonitostí u duševně zdravých jedinců. Těmto psychickým funkcím či procesům se pak dále věnují i následující vybrané psychologické obory:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Psychologie osobnosti''' – studuje osobnostní rozdíly mezi lidmi a vliv těchto rozdílů na chování a jednotlivé psychické funkce či procesy. S obecnou psychologií se překrývá zejména v rámci studia motivace, emočního prožívání a poznávacích schopností ve smyslu dispozic poznávacích schopností, totiž inteligence.&lt;br /&gt;
*'''Sociální psychologie''' – studuje vliv společenských faktorů na lidskou psychiku. Podobně jako obecná psychologie se snaží vysvětlit fungování jednotlivých psychický funkcí, avšak v kontextu sociálních interakcí. Tedy to, jak různé sociální faktory (např. přítomnost jiných lidí či zvládání různých sociálních rolí) ovlivňují psychické funkce (např. specifika percepce druhých lidí proti vnímání neživých objektů).&lt;br /&gt;
*'''Vývojová psychologie''' – zkoumá psychický vývoj a změny v psychice u jedince v průběhu jeho života. Přispívá k lepšímu pochopení způsobů rozvoje jednotlivých psychických funkcí a zároveň studuje vývojové faktory, které tyto psychické funkce mohou ovlivňovat.&lt;br /&gt;
*'''Biologická psychologie''' (označovaná také jako psychobiologie či fyziologická psychologie) – zkoumá vzájemné vztahy mezi tělesnými procesy a psychickými funkcemi a jednotlivými kategoriemi obecné psychologie. Mezi podobory biologické psychologie patří např. neuropsychologie či psychofyziologie. [[Vztah obecné psychologie k ostatním oborům#cite%20note-%3A0-1|&amp;lt;sup&amp;gt;[1]&amp;lt;/sup&amp;gt;]][[Vztah obecné psychologie k ostatním oborům#cite%20note-%3A1-2|&amp;lt;sup&amp;gt;[2]&amp;lt;/sup&amp;gt;]]&lt;br /&gt;
*'''Psycholingvistika''' – zkoumá psychologické aspekty jazykové komunikace. Studuje vztah jazyka a psychických procesů či funkcí, které se podílejí na vnímání, porozumění a produkci řeči.&lt;br /&gt;
*'''Psychopatologie''' – zabývají se odchylkami a poruchami lidské psychické činnosti, tedy nikoliv normálním, ale patologickým fungováním psychických funkcí a procesů.&lt;br /&gt;
*'''Psychodiagnostika''' – cílem psychodiagnostiky je měření a posuzování psychických vlastností a stavů s pomocí psychodiagnostických metod. Usiluje tedy o rozpoznávání psychologické jedinečnosti subjektu na úrovni jednotlivých psychických funkcí a procesů.&lt;br /&gt;
*'''Pedagogická psychologie''' – zkoumá zejména procesy učení a vyučování. Zabývá se vlivem psychických faktorů (jakými jsou např. inteligence či motivace) na proces učení.&lt;br /&gt;
*'''Psychoterapie''' – léčba psychologickými prostředky, a to nejen psychologických poruch a problémů, ale i jejich psychických důsledků. Těmito důsledky mohou být různé nežádoucí změny na úrovni jednotlivých psychických funkcí.[[Vztah obecné psychologie k ostatním oborům#cite%20note-%3A1-2|&amp;lt;sup&amp;gt;[2]&amp;lt;/sup&amp;gt;]][[Vztah obecné psychologie k ostatním oborům#cite%20note-%3A2-3|&amp;lt;sup&amp;gt;[3]&amp;lt;/sup&amp;gt;]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Tematický překryv mezi obecnou psychologií a nepsychologickými vědními obory==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obecná psychologie se zabývá studiem základních psychických procesů, funkcí a jejich zákonitostí u duševně zdravých jedinců. Těmto psychickým funkcím či procesům se pak dále věnují i následující vybrané nepsychologické obory:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Filozofie''' – psychologie má své kořeny právě ve filozofii, z které se jako samostatná věda vydělila teprve v 2. polovině 19. století. Filosofické bádání některých autorů zejména v oblasti gnoseologie bere v potaz psychologické poznatky o poznávání a naopak psychologické zkoumání vždy vychází z určitých filosofických úvah a teorií.&lt;br /&gt;
*'''Biologické vědy''' – biologie stejně jako psychologie je vědou o člověku a jeho fungování, avšak nikoliv z pohledu psychické podmíněnosti, ale z pohledu jeho biologické podmíněnosti. K tematickému průniku mezi biologickými vědami a obecnou psychologií dochází zejména v neurobiologii (zabývá se biologií nervové soustavy) či neurofyziologii (zabývá se studiem fyzikálních a chemických procesů v nervové soustavě).&lt;br /&gt;
*'''Pedagogika''' – stejně jako psychologie se pedagogika zabývá poznáváním a formováním osobnosti člověka. Přičemž pedagogika se zaměřuje na metody a prostředky výchovy a vzdělávání s ohledem na co nejefektivnější formování jedince za účelem osvojování si nových znalostí a dovedností. Obecná psychologie napomáhá pedagogice lépe porozumět objektu výchovy a vzdělávání.&lt;br /&gt;
*'''Lingvistika''' (neboli jazykověda) – zkoumá fungování přirozeného jazyka. Stejně jako obecná psychologie se tedy věnuje problematice jazyka a řeči. Na pomezí těchto dvou oborů pak stojí psycholingvistika (viz předchozí kapitola).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:4&amp;quot;&amp;gt;Zubíková, Z., Drábová, R. (2007). Společenské vědy v kostce pro střední školy. Havlíčkův Brod: Fragment.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Tematický překryv mezi obecnou psychologií a vědními obory (psychologickými i nepsychologickými) dle dílčích témat obecné psychologie==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro jednotlivá témata obecné psychologie je v následujícím výčtu vždy vybrána dominantní vědní disciplína (či několik málo disciplín), která se též zabývá studiem daného tématu. Nejedná se tedy o úplný a vyčerpávající výčet všech vědních oborů, které se danému tématu věnují.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Vědomí''' – problematikou vědomí se mimo obecné psychologie zabývá ve značné míře i filozofie (zejména filozofie mysli).&lt;br /&gt;
*'''Pozornost''' – pozornost zkoumá nejen obecná psychologie, ale i pedagogická psychologie, která hledá způsoby, jak pozornost jedince zvyšovat a zkvalitňovat.&lt;br /&gt;
*'''Vnímání a smyslové poznávání''' – zde dochází k tematickému překryvu obecné psychologie s biologickými vědami (zejména neurobiologií a fyziologií vnímání)&lt;br /&gt;
*'''Paměť''' – obecná psychologie studuje normální fungování paměti, zatímco psychopatologie se zabývá patologickým fungováním a odchylkami ve fungování.&lt;br /&gt;
*'''Učení''' – problematikou učení se mimo obecné psychologie zabývá též pedagogika, pedagogická psychologie či sociální psychologie.&lt;br /&gt;
*'''Myšlení a zpracování poznatků a jejich mentální reprezentace''' – tomuto tématu se do značné míry věnují též obory jako je kybernetika, teorie informací či kognitivní vědy obecně.&lt;br /&gt;
*'''Jazyk a řeč''' – zde dochází k tematickému překryvu obecné psychologie a lingvistiky či psycholingvistiky. Přičemž jazyk a řeč je primárně tématem právě lingvistiky.&lt;br /&gt;
*'''Emoce''' – problematice emocí se dostává velké pozornosti také v rámci aplikovaného psychologického oboru psychoterapie.&lt;br /&gt;
*'''Motivace''' – motivaci zkoumá nejen obecná psychologie, ale i psychologie osobnosti, která ji pojímá jako jednu z důležitých vlastností či dispozic osobnosti (aktivačně-motivační vlastnosti osobnosti).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychologické vědní obory, nepsychologické vědní obory&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vztah_obecn%C3%A9_psychologie_k_ostatn%C3%ADm_obor%C5%AFm&amp;diff=62094</id>
		<title>Vztah obecné psychologie k ostatním oborům</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vztah_obecn%C3%A9_psychologie_k_ostatn%C3%ADm_obor%C5%AFm&amp;diff=62094"/>
		<updated>2020-10-10T21:25:07Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: /* Tematický překryv mezi obecnou psychologií a vědními obory (psychologickými i nepsychologickými) dle dílčích témat obecné psychologie */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Obecná psychologie představuje výchozí disciplínu pro obor psychologie. Mezi obecnou psychologií a řadou dalších psychologických disciplín dochází často k tematickému překryvu a vzájemnému využívání poznatků. K tematickému průniku avšak dochází i mezi obecnou psychologií a dalšími (nepsychologickými) vědními obory. Jednotlivé podkapitoly mají za cíl přiblížit vybrané psychologické i nepsychologické vědní disciplíny, u kterých k tomuto tematickému průniku dochází, a zároveň mají za cíl na příslušné styčné plochy poukázat. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Tematický překryv mezi obecnou psychologií a psychologickými vědními obory==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obecná psychologie se zabývá studiem základních psychických procesů, funkcí a jejich zákonitostí u duševně zdravých jedinců. Těmto psychickým funkcím či procesům se pak dále věnují i následující vybrané psychologické obory:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Psychologie osobnosti''' – studuje osobnostní rozdíly mezi lidmi a vliv těchto rozdílů na chování a jednotlivé psychické funkce či procesy. S obecnou psychologií se překrývá zejména v rámci studia motivace, emočního prožívání a poznávacích schopností ve smyslu dispozic poznávacích schopností, totiž inteligence.&lt;br /&gt;
*'''Sociální psychologie''' – studuje vliv společenských faktorů na lidskou psychiku. Podobně jako obecná psychologie se snaží vysvětlit fungování jednotlivých psychický funkcí, avšak v kontextu sociálních interakcí. Tedy to, jak různé sociální faktory (např. přítomnost jiných lidí či zvládání různých sociálních rolí) ovlivňují psychické funkce (např. specifika percepce druhých lidí proti vnímání neživých objektů).&lt;br /&gt;
*'''Vývojová psychologie''' – zkoumá psychický vývoj a změny v psychice u jedince v průběhu jeho života. Přispívá k lepšímu pochopení způsobů rozvoje jednotlivých psychických funkcí a zároveň studuje vývojové faktory, které tyto psychické funkce mohou ovlivňovat.&lt;br /&gt;
*'''Biologická psychologie''' (označovaná také jako psychobiologie či fyziologická psychologie) – zkoumá vzájemné vztahy mezi tělesnými procesy a psychickými funkcemi a jednotlivými kategoriemi obecné psychologie. Mezi podobory biologické psychologie patří např. neuropsychologie či psychofyziologie. [[Vztah obecné psychologie k ostatním oborům#cite%20note-%3A0-1|&amp;lt;sup&amp;gt;[1]&amp;lt;/sup&amp;gt;]][[Vztah obecné psychologie k ostatním oborům#cite%20note-%3A1-2|&amp;lt;sup&amp;gt;[2]&amp;lt;/sup&amp;gt;]]&lt;br /&gt;
*'''Psycholingvistika''' – zkoumá psychologické aspekty jazykové komunikace. Studuje vztah jazyka a psychických procesů či funkcí, které se podílejí na vnímání, porozumění a produkci řeči.&lt;br /&gt;
*'''Psychopatologie''' – zabývají se odchylkami a poruchami lidské psychické činnosti, tedy nikoliv normálním, ale patologickým fungováním psychických funkcí a procesů.&lt;br /&gt;
*'''Psychodiagnostika''' – cílem psychodiagnostiky je měření a posuzování psychických vlastností a stavů s pomocí psychodiagnostických metod. Usiluje tedy o rozpoznávání psychologické jedinečnosti subjektu na úrovni jednotlivých psychických funkcí a procesů.&lt;br /&gt;
*'''Pedagogická psychologie''' – zkoumá zejména procesy učení a vyučování. Zabývá se vlivem psychických faktorů (jakými jsou např. inteligence či motivace) na proces učení.&lt;br /&gt;
*'''Psychoterapie''' – léčba psychologickými prostředky, a to nejen psychologických poruch a problémů, ale i jejich psychických důsledků. Těmito důsledky mohou být různé nežádoucí změny na úrovni jednotlivých psychických funkcí.[[Vztah obecné psychologie k ostatním oborům#cite%20note-%3A1-2|&amp;lt;sup&amp;gt;[2]&amp;lt;/sup&amp;gt;]][[Vztah obecné psychologie k ostatním oborům#cite%20note-%3A2-3|&amp;lt;sup&amp;gt;[3]&amp;lt;/sup&amp;gt;]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Tematický překryv mezi obecnou psychologií a nepsychologickými vědními obory==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obecná psychologie se zabývá studiem základních psychických procesů, funkcí a jejich zákonitostí u duševně zdravých jedinců. Těmto psychickým funkcím či procesům se pak dále věnují i následující vybrané nepsychologické obory:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Filozofie''' – psychologie má své kořeny právě ve filozofii, z které se jako samostatná věda vydělila teprve v 2. polovině 19. století. Filosofické bádání některých autorů zejména v oblasti gnoseologie bere v potaz psychologické poznatky o poznávání a naopak psychologické zkoumání vždy vychází z určitých filosofických úvah a teorií.&lt;br /&gt;
*'''Biologické vědy''' – biologie stejně jako psychologie je vědou o člověku a jeho fungování, avšak nikoliv z pohledu psychické podmíněnosti, ale z pohledu jeho biologické podmíněnosti. K tematickému průniku mezi biologickými vědami a obecnou psychologií dochází zejména v neurobiologii (zabývá se biologií nervové soustavy) či neurofyziologii (zabývá se studiem fyzikálních a chemických procesů v nervové soustavě).&lt;br /&gt;
*'''Pedagogika''' – stejně jako psychologie se pedagogika zabývá poznáváním a formováním osobnosti člověka. Přičemž pedagogika se zaměřuje na metody a prostředky výchovy a vzdělávání s ohledem na co nejefektivnější formování jedince za účelem osvojování si nových znalostí a dovedností. Obecná psychologie napomáhá pedagogice lépe porozumět objektu výchovy a vzdělávání.&lt;br /&gt;
*'''Lingvistika''' (neboli jazykověda) – zkoumá fungování přirozeného jazyka. Stejně jako obecná psychologie se tedy věnuje problematice jazyka a řeči. Na pomezí těchto dvou oborů pak stojí psycholingvistika (viz předchozí kapitola).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:4&amp;quot;&amp;gt;Zubíková, Z., Drábová, R. (2007). Společenské vědy v kostce pro střední školy. Havlíčkův Brod: Fragment.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Tematický překryv mezi obecnou psychologií a vědními obory (psychologickými i nepsychologickými) dle dílčích témat obecné psychologie==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro jednotlivá témata obecné psychologie je v následujícím výčtu vždy vybrána dominantní vědní disciplína (či několik málo disciplín), která se též zabývá studiem daného tématu. Nejedná se tedy o úplný a vyčerpávající výčet všech vědních oborů, které se danému tématu věnují.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Vědomí''' – problematikou vědomí se mimo obecné psychologie zabývá ve značné míře i filozofie (zejména filozofie mysli).&lt;br /&gt;
*'''Pozornost''' – pozornost zkoumá nejen obecná psychologie, ale i pedagogická psychologie, která hledá způsoby, jak pozornost jedince zvyšovat a zkvalitňovat.&lt;br /&gt;
*'''Vnímání a smyslové poznávání''' – zde dochází k tematickému překryvu obecné psychologie s biologickými vědami (zejména neurobiologií a fyziologií vnímání)&lt;br /&gt;
*'''Paměť''' – obecná psychologie studuje normální fungování paměti, zatímco psychopatologie se zabývá patologickým fungováním a odchylkami ve fungování.&lt;br /&gt;
*'''Učení''' – problematikou učení se mimo obecné psychologie zabývá též pedagogika, pedagogická psychologie či sociální psychologie.&lt;br /&gt;
*'''Myšlení a zpracování poznatků a jejich mentální reprezentace''' – tomuto tématu se do značné míry věnují též obory jako je kybernetika, teorie informací či kognitivní vědy obecně.&lt;br /&gt;
*'''Jazyk a řeč''' – zde dochází k tematickému překryvu obecné psychologie a lingvistiky či psycholingvistiky. Přičemž jazyk a řeč je primárně tématem právě lingvistiky.&lt;br /&gt;
*'''Emoce''' – problematice emocí se dostává velké pozornosti také v rámci aplikovaného psychologického oboru psychoterapie.&lt;br /&gt;
*'''Motivace''' – motivaci zkoumá nejen obecná psychologie, ale i psychologie osobnosti, která ji pojímá jako jednu z důležitých vlastností či dispozic osobnosti (aktivačně-motivační vlastnosti osobnosti).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychologické vědní obory, nepsychologické vědní obory&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Základy obecné psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vztah_obecn%C3%A9_psychologie_k_ostatn%C3%ADm_obor%C5%AFm&amp;diff=62093</id>
		<title>Vztah obecné psychologie k ostatním oborům</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vztah_obecn%C3%A9_psychologie_k_ostatn%C3%ADm_obor%C5%AFm&amp;diff=62093"/>
		<updated>2020-10-10T21:23:23Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: /* Tematický překryv mezi obecnou psychologií a nepsychologickými vědními obory */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Obecná psychologie představuje výchozí disciplínu pro obor psychologie. Mezi obecnou psychologií a řadou dalších psychologických disciplín dochází často k tematickému překryvu a vzájemnému využívání poznatků. K tematickému průniku avšak dochází i mezi obecnou psychologií a dalšími (nepsychologickými) vědními obory. Jednotlivé podkapitoly mají za cíl přiblížit vybrané psychologické i nepsychologické vědní disciplíny, u kterých k tomuto tematickému průniku dochází, a zároveň mají za cíl na příslušné styčné plochy poukázat. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Tematický překryv mezi obecnou psychologií a psychologickými vědními obory==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obecná psychologie se zabývá studiem základních psychických procesů, funkcí a jejich zákonitostí u duševně zdravých jedinců. Těmto psychickým funkcím či procesům se pak dále věnují i následující vybrané psychologické obory:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Psychologie osobnosti''' – studuje osobnostní rozdíly mezi lidmi a vliv těchto rozdílů na chování a jednotlivé psychické funkce či procesy. S obecnou psychologií se překrývá zejména v rámci studia motivace, emočního prožívání a poznávacích schopností ve smyslu dispozic poznávacích schopností, totiž inteligence.&lt;br /&gt;
*'''Sociální psychologie''' – studuje vliv společenských faktorů na lidskou psychiku. Podobně jako obecná psychologie se snaží vysvětlit fungování jednotlivých psychický funkcí, avšak v kontextu sociálních interakcí. Tedy to, jak různé sociální faktory (např. přítomnost jiných lidí či zvládání různých sociálních rolí) ovlivňují psychické funkce (např. specifika percepce druhých lidí proti vnímání neživých objektů).&lt;br /&gt;
*'''Vývojová psychologie''' – zkoumá psychický vývoj a změny v psychice u jedince v průběhu jeho života. Přispívá k lepšímu pochopení způsobů rozvoje jednotlivých psychických funkcí a zároveň studuje vývojové faktory, které tyto psychické funkce mohou ovlivňovat.&lt;br /&gt;
*'''Biologická psychologie''' (označovaná také jako psychobiologie či fyziologická psychologie) – zkoumá vzájemné vztahy mezi tělesnými procesy a psychickými funkcemi a jednotlivými kategoriemi obecné psychologie. Mezi podobory biologické psychologie patří např. neuropsychologie či psychofyziologie. [[Vztah obecné psychologie k ostatním oborům#cite%20note-%3A0-1|&amp;lt;sup&amp;gt;[1]&amp;lt;/sup&amp;gt;]][[Vztah obecné psychologie k ostatním oborům#cite%20note-%3A1-2|&amp;lt;sup&amp;gt;[2]&amp;lt;/sup&amp;gt;]]&lt;br /&gt;
*'''Psycholingvistika''' – zkoumá psychologické aspekty jazykové komunikace. Studuje vztah jazyka a psychických procesů či funkcí, které se podílejí na vnímání, porozumění a produkci řeči.&lt;br /&gt;
*'''Psychopatologie''' – zabývají se odchylkami a poruchami lidské psychické činnosti, tedy nikoliv normálním, ale patologickým fungováním psychických funkcí a procesů.&lt;br /&gt;
*'''Psychodiagnostika''' – cílem psychodiagnostiky je měření a posuzování psychických vlastností a stavů s pomocí psychodiagnostických metod. Usiluje tedy o rozpoznávání psychologické jedinečnosti subjektu na úrovni jednotlivých psychických funkcí a procesů.&lt;br /&gt;
*'''Pedagogická psychologie''' – zkoumá zejména procesy učení a vyučování. Zabývá se vlivem psychických faktorů (jakými jsou např. inteligence či motivace) na proces učení.&lt;br /&gt;
*'''Psychoterapie''' – léčba psychologickými prostředky, a to nejen psychologických poruch a problémů, ale i jejich psychických důsledků. Těmito důsledky mohou být různé nežádoucí změny na úrovni jednotlivých psychických funkcí.[[Vztah obecné psychologie k ostatním oborům#cite%20note-%3A1-2|&amp;lt;sup&amp;gt;[2]&amp;lt;/sup&amp;gt;]][[Vztah obecné psychologie k ostatním oborům#cite%20note-%3A2-3|&amp;lt;sup&amp;gt;[3]&amp;lt;/sup&amp;gt;]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Tematický překryv mezi obecnou psychologií a nepsychologickými vědními obory==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obecná psychologie se zabývá studiem základních psychických procesů, funkcí a jejich zákonitostí u duševně zdravých jedinců. Těmto psychickým funkcím či procesům se pak dále věnují i následující vybrané nepsychologické obory:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Filozofie''' – psychologie má své kořeny právě ve filozofii, z které se jako samostatná věda vydělila teprve v 2. polovině 19. století. Filosofické bádání některých autorů zejména v oblasti gnoseologie bere v potaz psychologické poznatky o poznávání a naopak psychologické zkoumání vždy vychází z určitých filosofických úvah a teorií.&lt;br /&gt;
*'''Biologické vědy''' – biologie stejně jako psychologie je vědou o člověku a jeho fungování, avšak nikoliv z pohledu psychické podmíněnosti, ale z pohledu jeho biologické podmíněnosti. K tematickému průniku mezi biologickými vědami a obecnou psychologií dochází zejména v neurobiologii (zabývá se biologií nervové soustavy) či neurofyziologii (zabývá se studiem fyzikálních a chemických procesů v nervové soustavě).&lt;br /&gt;
*'''Pedagogika''' – stejně jako psychologie se pedagogika zabývá poznáváním a formováním osobnosti člověka. Přičemž pedagogika se zaměřuje na metody a prostředky výchovy a vzdělávání s ohledem na co nejefektivnější formování jedince za účelem osvojování si nových znalostí a dovedností. Obecná psychologie napomáhá pedagogice lépe porozumět objektu výchovy a vzdělávání.&lt;br /&gt;
*'''Lingvistika''' (neboli jazykověda) – zkoumá fungování přirozeného jazyka. Stejně jako obecná psychologie se tedy věnuje problematice jazyka a řeči. Na pomezí těchto dvou oborů pak stojí psycholingvistika (viz předchozí kapitola).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:4&amp;quot;&amp;gt;Zubíková, Z., Drábová, R. (2007). Společenské vědy v kostce pro střední školy. Havlíčkův Brod: Fragment.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Tematický překryv mezi obecnou psychologií a vědními obory (psychologickými i nepsychologickými) dle dílčích témat obecné psychologie==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro jednotlivá témata obecné psychologie je v následujícím výčtu vždy vybrána dominantní vědní disciplína (či několik málo disciplín), která se též zabývá studiem daného tématu. Nejedná se tedy o úplný a vyčerpávající výčet všech vědních oborů, které se danému tématu věnují.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Vědomí''' – problematikou vědomí se mimo obecné psychologie zabývá ve značné míře i filozofie (zejména filozofie mysli).&lt;br /&gt;
*'''Pozornost''' – pozornost zkoumá nejen obecná psychologie ale i pedagogická psychologie, která hledá způsoby, jak pozornost jedince zvyšovat a zkvalitňovat.&lt;br /&gt;
*'''Vnímání a smyslové poznávání''' – zde dochází k tematickému překryvu obecné psychologie s biologickými vědami (zejména neurobiologií a fyziologií vnímání)&lt;br /&gt;
*'''Paměť''' – obecná psychologie studuje normální fungování paměti, zatímco psychopatologie se zabývá patologickým fungováním a odchylkami ve fungování.&lt;br /&gt;
*'''Učení''' – problematikou učení se mimo obecné psychologie zabývá též pedagogika, pedagogická psychologie či sociální psychologie.&lt;br /&gt;
*'''Myšlení + zpracování poznatků a jejich mentální reprezentace''' – tomuto tématu se do značné míry věnují též obory jako je kybernetika, teorie informací či kognitivní vědy obecně.&lt;br /&gt;
*'''Jazyk a řeč''' – zde dochází k tematickému překryvu obecné psychologie a lingvistiky či psycholingvistiky. Přičemž jazyk a řeč je primárně tématem právě lingvistiky.&lt;br /&gt;
*'''Emoce''' – problematice emocí se dostává velké pozornosti také v rámci aplikovaného psychologického oboru psychoterapie.&lt;br /&gt;
*'''Motivace''' – motivaci zkoumá nejen obecná psychologie ale i psychologie osobnosti, která ji pojímá jako jednu z důležitých vlastností osobnosti (aktivačně-motivační vlastnosti osobnosti).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychologické vědní obory, nepsychologické vědní obory&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Základy obecné psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vztah_obecn%C3%A9_psychologie_k_ostatn%C3%ADm_obor%C5%AFm&amp;diff=62092</id>
		<title>Vztah obecné psychologie k ostatním oborům</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vztah_obecn%C3%A9_psychologie_k_ostatn%C3%ADm_obor%C5%AFm&amp;diff=62092"/>
		<updated>2020-10-10T21:22:07Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: /* Tematický překryv mezi obecnou psychologií a psychologickými vědními obory */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
Obecná psychologie představuje výchozí disciplínu pro obor psychologie. Mezi obecnou psychologií a řadou dalších psychologických disciplín dochází často k tematickému překryvu a vzájemnému využívání poznatků. K tematickému průniku avšak dochází i mezi obecnou psychologií a dalšími (nepsychologickými) vědními obory. Jednotlivé podkapitoly mají za cíl přiblížit vybrané psychologické i nepsychologické vědní disciplíny, u kterých k tomuto tematickému průniku dochází, a zároveň mají za cíl na příslušné styčné plochy poukázat. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Tematický překryv mezi obecnou psychologií a psychologickými vědními obory==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obecná psychologie se zabývá studiem základních psychických procesů, funkcí a jejich zákonitostí u duševně zdravých jedinců. Těmto psychickým funkcím či procesům se pak dále věnují i následující vybrané psychologické obory:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* '''Psychologie osobnosti''' – studuje osobnostní rozdíly mezi lidmi a vliv těchto rozdílů na chování a jednotlivé psychické funkce či procesy. S obecnou psychologií se překrývá zejména v rámci studia motivace, emočního prožívání a poznávacích schopností ve smyslu dispozic poznávacích schopností, totiž inteligence.&lt;br /&gt;
* '''Sociální psychologie''' – studuje vliv společenských faktorů na lidskou psychiku. Podobně jako obecná psychologie se snaží vysvětlit fungování jednotlivých psychický funkcí, avšak v kontextu sociálních interakcí. Tedy to, jak různé sociální faktory (např. přítomnost jiných lidí či zvládání různých sociálních rolí) ovlivňují psychické funkce (např. specifika percepce druhých lidí proti vnímání neživých objektů).&lt;br /&gt;
* '''Vývojová psychologie''' – zkoumá psychický vývoj a změny v psychice u jedince v průběhu jeho života. Přispívá k lepšímu pochopení způsobů rozvoje jednotlivých psychických funkcí a zároveň studuje vývojové faktory, které tyto psychické funkce mohou ovlivňovat.&lt;br /&gt;
* '''Biologická psychologie''' (označovaná také jako psychobiologie či fyziologická psychologie) – zkoumá vzájemné vztahy mezi tělesnými procesy a psychickými funkcemi a jednotlivými kategoriemi obecné psychologie. Mezi podobory biologické psychologie patří např. neuropsychologie či psychofyziologie. [[Vztah obecné psychologie k ostatním oborům#cite%20note-%3A0-1|&amp;lt;sup&amp;gt;[1]&amp;lt;/sup&amp;gt;]][[Vztah obecné psychologie k ostatním oborům#cite%20note-%3A1-2|&amp;lt;sup&amp;gt;[2]&amp;lt;/sup&amp;gt;]]&lt;br /&gt;
* '''Psycholingvistika''' – zkoumá psychologické aspekty jazykové komunikace. Studuje vztah jazyka a psychických procesů či funkcí, které se podílejí na vnímání, porozumění a produkci řeči.&lt;br /&gt;
* '''Psychopatologie''' – zabývají se odchylkami a poruchami lidské psychické činnosti, tedy nikoliv normálním, ale patologickým fungováním psychických funkcí a procesů.&lt;br /&gt;
* '''Psychodiagnostika''' – cílem psychodiagnostiky je měření a posuzování psychických vlastností a stavů s pomocí psychodiagnostických metod. Usiluje tedy o rozpoznávání psychologické jedinečnosti subjektu na úrovni jednotlivých psychických funkcí a procesů.&lt;br /&gt;
* '''Pedagogická psychologie''' – zkoumá zejména procesy učení a vyučování. Zabývá se vlivem psychických faktorů (jakými jsou např. inteligence či motivace) na proces učení.&lt;br /&gt;
* '''Psychoterapie''' – léčba psychologickými prostředky, a to nejen psychologických poruch a problémů, ale i jejich psychických důsledků. Těmito důsledky mohou být různé nežádoucí změny na úrovni jednotlivých psychických funkcí.[[Vztah obecné psychologie k ostatním oborům#cite%20note-%3A1-2|&amp;lt;sup&amp;gt;[2]&amp;lt;/sup&amp;gt;]][[Vztah obecné psychologie k ostatním oborům#cite%20note-%3A2-3|&amp;lt;sup&amp;gt;[3]&amp;lt;/sup&amp;gt;]]&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Tematický překryv mezi obecnou psychologií a nepsychologickými vědními obory==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obecná psychologie se zabývá studiem základních psychických procesů, funkcí a jejich zákonitostí u duševně zdravých jedinců. Těmto psychickým funkcím či procesům se pak dále věnují i následující vybrané nepsychologické obory:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Filozofie''' – psychologie má své kořeny právě ve filozofii, z které se jako samostatná věda vydělila teprve v 2. polovině 19. století. Filosofické bádání zejména v oblasti gnoseologie bere v potaz psychologické poznatky o poznávání a naopak psychologické zkoumání často vychází z určitých filosofických úvah a teorií.&lt;br /&gt;
*'''Biologické vědy''' – biologie stejně jako psychologie je vědou o člověku a jeho fungování, avšak nikoliv z pohledu psychické podmíněnosti, ale z pohledu jeho biologické podmíněnosti. K tematickému průniku mezi biologickými vědami a obecnou psychologií dochází zejména v neurobiologii (zabývá se biologií nervové soustavy) či neurofyziologii (zabývá se studiem fyzikálních a chemických procesů v nervové soustavě).&lt;br /&gt;
*'''Pedagogika''' – stejně jako psychologie se pedagogika zabývá poznáváním a formováním osobnosti člověka. Přičemž pedagogika se zaměřuje na metody a prostředky výchovy a vzdělávání s ohledem na co nejefektivnější formování jedince za účelem osvojování si nových znalostí a dovedností. Obecná psychologie napomáhá pedagogice lépe porozumět objektu výchovy a vzdělávání.&lt;br /&gt;
*'''Lingvistika''' (neboli jazykověda) – zkoumá fungování přirozeného jazyka. Stejně jako obecná psychologie se tedy věnuje problematice jazyka a řeči. Na pomezí těchto dvou oborů pak stojí psycholingvistika (viz předchozí kapitola).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:4&amp;quot;&amp;gt;Zubíková, Z., Drábová, R. (2007). Společenské vědy v kostce pro střední školy. Havlíčkův Brod: Fragment.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Tematický překryv mezi obecnou psychologií a vědními obory (psychologickými i nepsychologickými) dle dílčích témat obecné psychologie==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro jednotlivá témata obecné psychologie je v následujícím výčtu vždy vybrána dominantní vědní disciplína (či několik málo disciplín), která se též zabývá studiem daného tématu. Nejedná se tedy o úplný a vyčerpávající výčet všech vědních oborů, které se danému tématu věnují.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Vědomí''' – problematikou vědomí se mimo obecné psychologie zabývá ve značné míře i filozofie (zejména filozofie mysli).&lt;br /&gt;
*'''Pozornost''' – pozornost zkoumá nejen obecná psychologie ale i pedagogická psychologie, která hledá způsoby, jak pozornost jedince zvyšovat a zkvalitňovat.&lt;br /&gt;
*'''Vnímání a smyslové poznávání''' – zde dochází k tematickému překryvu obecné psychologie s biologickými vědami (zejména neurobiologií a fyziologií vnímání)&lt;br /&gt;
*'''Paměť''' – obecná psychologie studuje normální fungování paměti, zatímco psychopatologie se zabývá patologickým fungováním a odchylkami ve fungování.&lt;br /&gt;
*'''Učení''' – problematikou učení se mimo obecné psychologie zabývá též pedagogika, pedagogická psychologie či sociální psychologie.&lt;br /&gt;
*'''Myšlení + zpracování poznatků a jejich mentální reprezentace''' – tomuto tématu se do značné míry věnují též obory jako je kybernetika, teorie informací či kognitivní vědy obecně.&lt;br /&gt;
*'''Jazyk a řeč''' – zde dochází k tematickému překryvu obecné psychologie a lingvistiky či psycholingvistiky. Přičemž jazyk a řeč je primárně tématem právě lingvistiky.&lt;br /&gt;
*'''Emoce''' – problematice emocí se dostává velké pozornosti také v rámci aplikovaného psychologického oboru psychoterapie.&lt;br /&gt;
*'''Motivace''' – motivaci zkoumá nejen obecná psychologie ale i psychologie osobnosti, která ji pojímá jako jednu z důležitých vlastností osobnosti (aktivačně-motivační vlastnosti osobnosti).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychologické vědní obory, nepsychologické vědní obory&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Základy obecné psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vztah_obecn%C3%A9_psychologie_k_ostatn%C3%ADm_obor%C5%AFm&amp;diff=62091</id>
		<title>Vztah obecné psychologie k ostatním oborům</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vztah_obecn%C3%A9_psychologie_k_ostatn%C3%ADm_obor%C5%AFm&amp;diff=62091"/>
		<updated>2020-10-10T21:17:32Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obecná psychologie představuje výchozí disciplínu pro obor psychologie. Mezi obecnou psychologií a řadou dalších psychologických disciplín dochází často k tematickému překryvu a vzájemnému využívání poznatků. K tematickému průniku avšak dochází i mezi obecnou psychologií a dalšími (nepsychologickými) vědními obory. Jednotlivé podkapitoly mají za cíl přiblížit vybrané psychologické i nepsychologické vědní disciplíny, u kterých k tomuto tematickému průniku dochází, a zároveň mají za cíl na příslušné styčné plochy poukázat. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Tematický překryv mezi obecnou psychologií a psychologickými vědními obory==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obecná psychologie se zabývá studiem základních psychických procesů, funkcí a jejich zákonitostí u duševně zdravých jedinců. Těmto psychickým funkcím či procesům se pak dále věnují i následující vybrané psychologické obory:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Psychologie osobnosti''' – studuje osobnostní rozdíly mezi lidmi a vliv těchto rozdílů na chování a jednotlivé psychické funkce či procesy. S obecnou psychologií se překrývá zejména v rámci studia motivace, emočního prožívání a poznávacích schopností.&lt;br /&gt;
*'''Sociální psychologie''' – studuje vliv společenských faktorů na lidskou psychiku. Podobně jako obecná psychologie se snaží vysvětlit fungování jednotlivých psychický funkcí, avšak v kontextu sociálních interakcí. Tedy to, jak různé sociální faktory (např. přítomnost jiných lidí či zvládání různých sociálních rolí) ovlivňují psychické funkce.&lt;br /&gt;
*'''Vývojová psychologie''' – zkoumá psychický vývoj a změny v psychice u jedince v průběhu jeho života. Přispívá k lepšímu pochopení způsobů rozvoje jednotlivých psychických funkcí a zároveň studuje vývojové faktory, které tyto psychické funkce mohou ovlivňovat.&lt;br /&gt;
*'''Biologická psychologie''' (označovaná také jako psychobiologie či fyziologická psychologie) – zkoumá vzájemné vztahy mezi tělesnými procesy a psychickými funkcemi. Mezi podobory biologické psychologie patří např. neuropsychologie či psychofyziologie. &amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Vágnerová, M. (2017). Obecná psychologie: Dílčí aspekty lidské psychiky a jejich orgánový základ. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
*'''Psycholingvistika''' – zkoumá psychologické aspekty jazykové komunikace. Studuje vztah jazyka a psychických procesů či funkcí, které se podílejí na vnímání, porozumění a produkci řeči.&lt;br /&gt;
*'''Psychopatologie''' – zabývají se odchylkami a poruchami lidské psychické činnosti, tedy nikoliv normálním, ale patologickým fungováním psychických funkcí a procesů.&lt;br /&gt;
*'''Psychodiagnostika''' – cílem psychodiagnostiky je měření a posuzování psychických vlastností a stavů s pomocí psychodiagnostických metod. Usiluje tedy o rozpoznávání psychologické jedinečnosti subjektu na úrovni jednotlivých psychických funkcí a procesů.&lt;br /&gt;
*'''Pedagogická psychologie''' – zkoumá zejména procesy učení a vyučování. Zabývá se vlivem psychických faktorů (jakými jsou např. inteligence či motivace) na proces učení.&lt;br /&gt;
*'''Psychoterapie''' – léčba psychologickými prostředky, a to nejen psychologických poruch a problémů, ale i jejich psychických důsledků. Těmito důsledky mohou být různé nežádoucí změny na úrovni jednotlivých psychických funkcí.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==Tematický překryv mezi obecnou psychologií a nepsychologickými vědními obory==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obecná psychologie se zabývá studiem základních psychických procesů, funkcí a jejich zákonitostí u duševně zdravých jedinců. Těmto psychickým funkcím či procesům se pak dále věnují i následující vybrané nepsychologické obory:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Filozofie''' – psychologie má své kořeny právě ve filozofii, z které se jako samostatná věda vydělila teprve v 2. polovině 19. století. Filosofické bádání zejména v oblasti gnoseologie bere v potaz psychologické poznatky o poznávání a naopak psychologické zkoumání často vychází z určitých filosofických úvah a teorií.&lt;br /&gt;
*'''Biologické vědy''' – biologie stejně jako psychologie je vědou o člověku a jeho fungování, avšak nikoliv z pohledu psychické podmíněnosti, ale z pohledu jeho biologické podmíněnosti. K tematickému průniku mezi biologickými vědami a obecnou psychologií dochází zejména v neurobiologii (zabývá se biologií nervové soustavy) či neurofyziologii (zabývá se studiem fyzikálních a chemických procesů v nervové soustavě).&lt;br /&gt;
*'''Pedagogika''' – stejně jako psychologie se pedagogika zabývá poznáváním a formováním osobnosti člověka. Přičemž pedagogika se zaměřuje na metody a prostředky výchovy a vzdělávání s ohledem na co nejefektivnější formování jedince za účelem osvojování si nových znalostí a dovedností. Obecná psychologie napomáhá pedagogice lépe porozumět objektu výchovy a vzdělávání.&lt;br /&gt;
*'''Lingvistika''' (neboli jazykověda) – zkoumá fungování přirozeného jazyka. Stejně jako obecná psychologie se tedy věnuje problematice jazyka a řeči. Na pomezí těchto dvou oborů pak stojí psycholingvistika (viz předchozí kapitola).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:4&amp;quot;&amp;gt;Zubíková, Z., Drábová, R. (2007). Společenské vědy v kostce pro střední školy. Havlíčkův Brod: Fragment.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Tematický překryv mezi obecnou psychologií a vědními obory (psychologickými i nepsychologickými) dle dílčích témat obecné psychologie==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro jednotlivá témata obecné psychologie je v následujícím výčtu vždy vybrána dominantní vědní disciplína (či několik málo disciplín), která se též zabývá studiem daného tématu. Nejedná se tedy o úplný a vyčerpávající výčet všech vědních oborů, které se danému tématu věnují.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''Vědomí''' – problematikou vědomí se mimo obecné psychologie zabývá ve značné míře i filozofie (zejména filozofie mysli).&lt;br /&gt;
*'''Pozornost''' – pozornost zkoumá nejen obecná psychologie ale i pedagogická psychologie, která hledá způsoby, jak pozornost jedince zvyšovat a zkvalitňovat.&lt;br /&gt;
*'''Vnímání a smyslové poznávání''' – zde dochází k tematickému překryvu obecné psychologie s biologickými vědami (zejména neurobiologií a fyziologií vnímání)&lt;br /&gt;
*'''Paměť''' – obecná psychologie studuje normální fungování paměti, zatímco psychopatologie se zabývá patologickým fungováním a odchylkami ve fungování.&lt;br /&gt;
*'''Učení''' – problematikou učení se mimo obecné psychologie zabývá též pedagogika, pedagogická psychologie či sociální psychologie.&lt;br /&gt;
*'''Myšlení + zpracování poznatků a jejich mentální reprezentace''' – tomuto tématu se do značné míry věnují též obory jako je kybernetika, teorie informací či kognitivní vědy obecně.&lt;br /&gt;
*'''Jazyk a řeč''' – zde dochází k tematickému překryvu obecné psychologie a lingvistiky či psycholingvistiky. Přičemž jazyk a řeč je primárně tématem právě lingvistiky.&lt;br /&gt;
*'''Emoce''' – problematice emocí se dostává velké pozornosti také v rámci aplikovaného psychologického oboru psychoterapie.&lt;br /&gt;
*'''Motivace''' – motivaci zkoumá nejen obecná psychologie ale i psychologie osobnosti, která ji pojímá jako jednu z důležitých vlastností osobnosti (aktivačně-motivační vlastnosti osobnosti).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychologické vědní obory, nepsychologické vědní obory&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Základy obecné psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Obecn%C3%A1_psychologie_jako_z%C3%A1kladn%C3%AD_discipl%C3%ADna_psychologick%C3%BDch_v%C4%9Bd_a_p%C5%99edm%C4%9Bt_obecn%C3%A9_psychologie&amp;diff=62090</id>
		<title>Obecná psychologie jako základní disciplína psychologických věd a předmět obecné psychologie</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Obecn%C3%A1_psychologie_jako_z%C3%A1kladn%C3%AD_discipl%C3%ADna_psychologick%C3%BDch_v%C4%9Bd_a_p%C5%99edm%C4%9Bt_obecn%C3%A9_psychologie&amp;diff=62090"/>
		<updated>2020-10-10T21:14:03Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Obecná psychologie jako základní disciplína psychologických věd==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Obecná psychologie''' je základní psychologickou vědou, jejímž hlavním úkolem je vytvoření teoretických a terminologických základů pro obor psychologie. Obecná psychologie usiluje o vymezení předmětu vědecko-psychologického zkoumání a v souvislosti s tím určuje metodologické základy tohoto zkoumání. Z obecné psychologie se odvíjí celý systém teoretických i aplikovaných psychologických věd a v podstatě tedy vytyčuje zaměření všech ostatních psychologických disciplín.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obecná psychologie se zabývá studiem základních psychických procesů, funkcí a jejich zákonitostí u duševně zdravých jedinců. Cílem takto orientovaného studia je:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*poznání a popsání jednotlivých psychických fenoménů;&lt;br /&gt;
*porozumění a vysvětlení fungování těchto fenoménů;&lt;br /&gt;
*predikce prožívání, uvažování a chování lidí (na základě vědecky získaných poznatků).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Vágnerová, M. (2017). Obecná psychologie: Dílčí aspekty lidské psychiky a jejich orgánový základ. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obecná psychologie někdy bývá označována také jako '''psychologie experimentální'''. V rámci získávání nových vědeckých poznatků totiž využívá převážně metody experimentu. Obecná psychologie se věnuje zejména tzv. '''základnímu výzkumu''', který není primárně zaměřen na praktickou uplatnitelnost, avšak z jehož poznatků jednotlivé aplikované disciplíny psychologie dále čerpají (např. poznatky základního výzkumu učení v praxi využívá pedagogická psychologie).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2003). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Nakonečného lze v obecné psychologii vydělit '''5 jednotlivých oblastí jejího zájmu'''. Obecná psychologie se tedy zabývá:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''předmětem psychologie''' (viz níže v článku);&lt;br /&gt;
*'''teoriemi lidské psychiky''' – věnuje se základním principům psychické činnosti, funkcí psychiky a jednotlivým pojetím jejího fungování;&lt;br /&gt;
*'''metodologií a metodami psychologie''' – studuje základní otázky a principy spojené se zkoumáním psychických jevů a takto pomáhá utvářet vědeckou psychologii;&lt;br /&gt;
*'''systémem psychologických věd''' – obecná psychologie je základní oborovou disciplínou, představuje znalostní a metodologický základ pro aplikované obory psychologie (např. pro psychoterapii, klinická psychologie, pedagogická psychologie…);&lt;br /&gt;
*'''postavením psychologie v systému věd''' – psychologie se společně s biologií, sociologií a řadou dalších věd řadí mezi vědní obory o člověku.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt; (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Předmětem zájmu obecné psychologie je i zmapování jednotlivých psychologických systémů a proudů či interpretačních rámců, čímž se prolíná i s oborem dějin psychologie. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Předmět obecné psychologie==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vymezení předmětu psychologie (tedy toho, čím se psychologie zabývá) umožňuje výzkum a studium tohoto oboru. Vymezení předmětu určuje kompetence psychologie jako vědeckého oboru a zároveň psychologii dává do vztažnosti s jinými vědami. Z vymezení předmětu psychologie vychází též metodologie tohoto oboru, poněvadž metody studia musí být v souladu s tím, co daná věda studuje.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pojetí předmětu psychologie se v rámci historie oboru vyvíjelo v několika etapách. První etapu představuje období, kdy psychologie byla součástí filozofie v rámci které byly fenomény v současnosti řazené pod obor psychologie označovány jako '''duše'''. V druhé polovině 19. stol. došlo k osamostatnění se psychologie jako vědy a předmětem jejího zájmu se stalo '''[[Vědomí, jeho struktura, organizace a funkce. Obsah vědomí a nevědomí|vědomí]]'''. Následně s nástupem behaviorismu počátkem 20. stol bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo objektivní a navenek pozorovatelné '''[[chování]]'''. Nakonec se v polovině 20. stol. s nástupem humanisticky orientované psychologie se do popředí zájmu dostává i '''[[prožívání]]''' v jeho širším slova smyslu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Za '''předmět psychologie''' je dle Nakonečného považováno '''chování, prožívání a produkty činnosti''' (psychologické aspekty těchto produktů). Přičemž '''obecná psychologie''' se dle Plhákové soustředí zejména na studium '''kognice, emocí a konace'''. Zabývá se tedy základními psychickými procesy.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt; (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Základní pojmy a dílčí oblasti obecné psychologie===&lt;br /&gt;
Základním pojmem obecné psychologie je '''[[Psychika, její dimenze, formy a funkce.|psychika]]''', jež představuje souhrn všech duševních dějů jedince. Soudobá vědecky orientovaná psychologie používá pro označení psychiky spíše termín '''[[mysl]]'''. Psychologie vychází z předpokladu, že jsme si schopni uvědomovat pouze část duševních dějů, což vede k vyčlenění dvou významných psychologických kategorií - '''[[Vědomí, jeho struktura, organizace a funkce. Obsah vědomí a nevědomí|vědomí]]''' a '''[[nevědomí]]'''. Přičemž nepřetržitý tok uvědomovaných psychických obsahů lze označit jako '''[[prožívání]]'''. Psychika se projevuje nejen prožíváním, ale také svým vnějším doprovodem - '''[[Chování|chováním]]''', které tak představuje další významnou psychologickou kategorii. Chování můžeme definovat jako veškerou lidskou aktivitu, kterou lze vnějšně zaznamenat, pozorovat či měřit. Vztah mezi prožíváním a chováním je obousměrný, poněvadž chování je projevem našeho prožívání a zároveň má schopnost naše prožívání zpětně ovlivňovat a měnit.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; Mezi další významné pojmy obecné psychologie lze ředit též pojem '''[[Psychologické dispozice|psychologických dispozic]]'''. Jedná se o vrozenou nebo získanou připravenost jedince chovat se nebo prožívat určitým způsobem, která je relativně stabilní. Psychologické dispozice se projevují konzistencí a soudržností v jedincově prožívání a chování a nebo v jeho výkonu v určité činnosti. Lze rozlišovat povahové dispozice (např. extraverze, neuroticismus či svědomitost) a dispozice schopnostní (např. inteligence či dílčí kognitivní funkce).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:4&amp;quot;&amp;gt;Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidskou psychiku lze dělit na '''tři základní psychické fenomény''': '''psychické procesy, psychické obsahy a psychické stavy'''. Toto dělení vzniklo za pomoci vědecké abstrakce, díky níž můžeme z živoucího celku psychického dění uměle vyčlenit jednotlivé jeho složky. Předložená deskripce slouží zejména k poznávacím a didaktickým účelům, avšak s sebou nutně nese jistou míru zjednodušení a zkreslení.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Psychické procesy''' lze dělit na kognitivní (neboli poznávací), emocionální a motivační. '''Kognitivní procesy''' jsou zejména [[senzorické procesy]], [[vnímání]], [[učení]], [[myšlení]] ([[rozhodování]], [[usuzování]] a [[řešení problémů]]), [[paměť]] a [[Představivost, druhy představ a jejich vlastnosti. Teorie představivosti. Fantazie.|představivost]]. Umožňují nám získávání informací či jejich zpracovávání a na základě toho provádění určitých aktů. Při '''emocionálních procesech''' dochází k subjektivnímu hodnocení našich prožitků a vznikají díky nim emoce, požitky a city. '''Motivační procesy''' slouží k aktivaci a nasměrování chování či i vnitřní činnosti jedince. Psychické procesy (např. vnímání, prožívání či uvažování) vedou ke vzniku '''psychických obsahů''' (např. vjemů, pocitů či myšlenek). Samotné psychické procesy si zpravidla neuvědomujeme a do vědomí se dostávají až jejich produkty, tedy psychické obsahy či resp. soubory, celky psychických obsahů. To tedy znamená, že si uvědomujeme spíše výsledky psychických procesů, než přímé děje, které vedou k jejich vzniku (např. často bez větších obtíží přijdeme na správné řešení problému, avšak nedokážeme popsat jakým způsobem jsme to dokázali). Třetím psychickým fenoménem jsou '''[[psychické stavy]]''', jež jsou oproti psychickým procesům relativně stabilní a déletrvající. Tyto mentální stavy lze chápat jako pozadí či podmínky ovlivňující průběh psychických procesů a takto i vznik psychických obsahů (např. úzkostnost - coby relativně trvalá dispozice k určitému citovému stavu - nepříznivě ovlivňuje proces učení se či řešení problémů a pochopitelně tak i výsledky těchto procesů). Psychický stav je určen převažujícím laděním či přesvědčením, ale také úrovní vědomí.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předěmtu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychika, psychické procesy, psychické obsahy, psychické stavy&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie: Obecná psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Obecn%C3%A1_psychologie_jako_z%C3%A1kladn%C3%AD_discipl%C3%ADna_psychologick%C3%BDch_v%C4%9Bd_a_p%C5%99edm%C4%9Bt_obecn%C3%A9_psychologie&amp;diff=62089</id>
		<title>Obecná psychologie jako základní disciplína psychologických věd a předmět obecné psychologie</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Obecn%C3%A1_psychologie_jako_z%C3%A1kladn%C3%AD_discipl%C3%ADna_psychologick%C3%BDch_v%C4%9Bd_a_p%C5%99edm%C4%9Bt_obecn%C3%A9_psychologie&amp;diff=62089"/>
		<updated>2020-10-10T21:13:40Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Obecná psychologie jako základní disciplína psychologických věd==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Obecná psychologie''' je základní psychologickou vědou, jejímž hlavním úkolem je vytvoření teoretických a terminologických základů pro obor psychologie. Obecná psychologie usiluje o vymezení předmětu vědecko-psychologického zkoumání a v souvislosti s tím určuje metodologické základy tohoto zkoumání. Z obecné psychologie se odvíjí celý systém teoretických i aplikovaných psychologických věd a v podstatě tedy vytyčuje zaměření všech ostatních psychologických disciplín.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obecná psychologie se zabývá studiem základních psychických procesů, funkcí a jejich zákonitostí u duševně zdravých jedinců. Cílem takto orientovaného studia je:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*poznání a popsání jednotlivých psychických fenoménů;&lt;br /&gt;
*porozumění a vysvětlení fungování těchto fenoménů;&lt;br /&gt;
*predikce prožívání, uvažování a chování lidí (na základě vědecky získaných poznatků).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Vágnerová, M. (2017). Obecná psychologie: Dílčí aspekty lidské psychiky a jejich orgánový základ. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obecná psychologie někdy bývá označována také jako '''psychologie experimentální'''. V rámci získávání nových vědeckých poznatků totiž využívá převážně metody experimentu. Obecná psychologie se věnuje zejména tzv. '''základnímu výzkumu''', který není primárně zaměřen na praktickou uplatnitelnost, avšak z jehož poznatků jednotlivé aplikované disciplíny psychologie dále čerpají (např. poznatky základního výzkumu učení v praxi využívá pedagogická psychologie).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2003). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Nakonečného lze v obecné psychologii vydělit '''5 jednotlivých oblastí jejího zájmu'''. Obecná psychologie se tedy zabývá:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''předmětem psychologie''' (viz níže v článku);&lt;br /&gt;
*'''teoriemi lidské psychiky''' – věnuje se základním principům psychické činnosti, funkcí psychiky a jednotlivým pojetím jejího fungování;&lt;br /&gt;
*'''metodologií a metodami psychologie''' – studuje základní otázky a principy spojené se zkoumáním psychických jevů a takto pomáhá utvářet vědeckou psychologii;&lt;br /&gt;
*'''systémem psychologických věd''' – obecná psychologie je základní oborovou disciplínou, představuje znalostní a metodologický základ pro aplikované obory psychologie (např. pro psychoterapii, klinická psychologie, pedagogická psychologie…);&lt;br /&gt;
*'''postavením psychologie v systému věd''' – psychologie se společně s biologií, sociologií a řadou dalších věd řadí mezi vědní obory o člověku.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt; (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Předmětem zájmu obecné psychologie je i zmapování jednotlivých psychologických systémů a proudů či interpretačních rámců, čímž se prolíná i s oborem dějin psychologie. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Předmět obecné psychologie==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vymezení předmětu psychologie (tedy toho, čím se psychologie zabývá) umožňuje výzkum a studium tohoto oboru. Vymezení předmětu určuje kompetence psychologie jako vědeckého oboru a zároveň psychologii dává do vztažnosti s jinými vědami. Z vymezení předmětu psychologie vychází též metodologie tohoto oboru, poněvadž metody studia musí být v souladu s tím, co daná věda studuje.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pojetí předmětu psychologie se v rámci historie oboru vyvíjelo v několika etapách. První etapu představuje období, kdy psychologie byla součástí filozofie v rámci které byly fenomény v současnosti řazené pod obor psychologie označovány jako '''duše'''. V druhé polovině 19. stol. došlo k osamostatnění se psychologie jako vědy a předmětem jejího zájmu se stalo '''[[Vědomí, jeho struktura, organizace a funkce. Obsah vědomí a nevědomí|vědomí]]'''. Následně s nástupem behaviorismu počátkem 20. stol bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo objektivní a navenek pozorovatelné '''[[chování]]'''. Nakonec se v polovině 20. stol. s nástupem humanisticky orientované psychologie se do popředí zájmu dostává i '''[[prožívání]]''' v jeho širším slova smyslu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Za '''předmět psychologie''' je dle Nakonečného považováno '''chování, prožívání a produkty činnosti''' (psychologické aspekty těchto produktů). Přičemž '''obecná psychologie''' se dle Plhákové soustředí zejména na studium '''kognice, emocí a konace'''. Zabývá se tedy základními psychickými procesy.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt; (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Základní pojmy a dílčí oblasti obecné psychologie===&lt;br /&gt;
Základním pojmem obecné psychologie je '''[[Psychika, její dimenze, formy a funkce.|psychika]]''', jež představuje souhrn všech duševních dějů jedince. Soudobá vědecky orientovaná psychologie používá pro označení psychiky spíše termín '''[[mysl]]'''. Psychologie vychází z předpokladu, že jsme si schopni uvědomovat pouze část duševních dějů, což vede k vyčlenění dvou významných psychologických kategorií - '''[[Vědomí, jeho struktura, organizace a funkce. Obsah vědomí a nevědomí|vědomí]]''' a '''[[nevědomí]]'''. Přičemž nepřetržitý tok uvědomovaných psychických obsahů lze označit jako '''[[prožívání]]'''. Psychika se projevuje nejen prožíváním, ale také svým vnějším doprovodem - '''[[Chování|chováním]]''', které tak představuje další významnou psychologickou kategorii. Chování můžeme definovat jako veškerou lidskou aktivitu, kterou lze vnějšně zaznamenat, pozorovat či měřit. Vztah mezi prožíváním a chováním je obousměrný, poněvadž chování je projevem našeho prožívání a zároveň má schopnost naše prožívání zpětně ovlivňovat a měnit.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; Mezi další významné pojmy obecné psychologie lze ředit též pojem '''[[Psychologické dispozice|psychologických dispozic]]'''. Jedná se o vrozenou nebo získanou připravenost jedince chovat se nebo prožívat určitým způsobem, která je relativně stabilní. Psychologické dispozice se projevují konzistencí a soudržností v jedincově prožívání a chování a nebo v jeho výkonu v určité činnosti. Lze rozlišovat povahové dispozice (např. extraverze, neuroticismus či svědomitost) a dispozice schopnostní (např. inteligence či dílčí kognitivní funkce).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:4&amp;quot;&amp;gt;Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidskou psychiku lze dělit na '''tři základní psychické fenomény''': '''psychické procesy, psychické obsahy a psychické stavy'''. Toto dělení vzniklo za pomoci vědecké abstrakce, díky níž můžeme z živoucího celku psychického dění uměle vyčlenit jednotlivé jeho složky. Předložená deskripce slouží zejména k poznávacím a didaktickým účelům, avšak s sebou nutně nese jistou míru zjednodušení a zkreslení.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Psychické procesy''' lze dělit na kognitivní (neboli poznávací), emocionální a motivační. '''Kognitivní procesy''' jsou zejména [[senzorické procesy]], [[vnímání]], [[učení]], [[myšlení]] ([[rozhodování]], [[usuzování]] a [[řešení problémů]]), [[paměť]] a [[Představivost, druhy představ a jejich vlastnosti. Teorie představivosti. Fantazie.|představivost]]. Umožňují nám získávání informací či jejich zpracovávání a na základě toho provádění určitých aktů. Při '''emocionálních procesech''' dochází k subjektivnímu hodnocení našich prožitků a vznikají díky nim emoce, požitky a city. '''Motivační procesy''' slouží k aktivaci a nasměrování chování či i vnitřní činnosti jedince. Psychické procesy (např. vnímání, prožívání či uvažování) vedou ke vzniku '''psychických obsahů''' (např. vjemů, pocitů či myšlenek). Samotné psychické procesy si zpravidla neuvědomujeme a do vědomí se dostávají až jejich produkty, tedy psychické obsahy či resp. soubory, celky psychických obsahů. To tedy znamená, že si uvědomujeme spíše výsledky psychických procesů, než přímé děje, které vedou k jejich vzniku (např. často bez větších obtíží přijdeme na správné řešení problému, avšak nedokážeme popsat jakým způsobem jsme to dokázali). Třetím psychickým fenoménem jsou '''[[psychické stavy]]''', jež jsou oproti psychickým procesům relativně stabilní a déletrvající. Tyto mentální stavy lze chápat jako pozadí či podmínky ovlivňující průběh psychických procesů a takto i vznik psychických obsahů (např. úzkostnost - coby relativně trvalá dispozice k určitému citovému stavu - nepříznivě ovlivňuje proces učení se či řešení problémů a pochopitelně tak i výsledky těchto procesů). Psychický stav je určen převažujícím laděním či přesvědčením, ale také úrovní vědomí.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předěmtu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychika, psychické procesy, psychické obsahy, psychické stavy&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Základy obecné psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Obecn%C3%A1_psychologie_jako_z%C3%A1kladn%C3%AD_discipl%C3%ADna_psychologick%C3%BDch_v%C4%9Bd_a_p%C5%99edm%C4%9Bt_obecn%C3%A9_psychologie&amp;diff=62088</id>
		<title>Obecná psychologie jako základní disciplína psychologických věd a předmět obecné psychologie</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Obecn%C3%A1_psychologie_jako_z%C3%A1kladn%C3%AD_discipl%C3%ADna_psychologick%C3%BDch_v%C4%9Bd_a_p%C5%99edm%C4%9Bt_obecn%C3%A9_psychologie&amp;diff=62088"/>
		<updated>2020-10-10T21:12:56Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Obecná psychologie jako základní disciplína psychologických věd==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Obecná psychologie''' je základní psychologickou vědou, jejímž hlavním úkolem je vytvoření teoretických a terminologických základů pro obor psychologie. Obecná psychologie usiluje o vymezení předmětu vědecko-psychologického zkoumání a v souvislosti s tím určuje metodologické základy tohoto zkoumání. Z obecné psychologie se odvíjí celý systém teoretických i aplikovaných psychologických věd a v podstatě tedy vytyčuje zaměření všech ostatních psychologických disciplín.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obecná psychologie se zabývá studiem základních psychických procesů, funkcí a jejich zákonitostí u duševně zdravých jedinců. Cílem takto orientovaného studia je:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*poznání a popsání jednotlivých psychických fenoménů;&lt;br /&gt;
*porozumění a vysvětlení fungování těchto fenoménů;&lt;br /&gt;
*predikce prožívání, uvažování a chování lidí (na základě vědecky získaných poznatků).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Vágnerová, M. (2017). Obecná psychologie: Dílčí aspekty lidské psychiky a jejich orgánový základ. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obecná psychologie někdy bývá označována také jako '''psychologie experimentální'''. V rámci získávání nových vědeckých poznatků totiž využívá převážně metody experimentu. Obecná psychologie se věnuje zejména tzv. '''základnímu výzkumu''', který není primárně zaměřen na praktickou uplatnitelnost, avšak z jehož poznatků jednotlivé aplikované disciplíny psychologie dále čerpají (např. poznatky základního výzkumu učení v praxi využívá pedagogická psychologie).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2003). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Nakonečného lze v obecné psychologii vydělit '''5 jednotlivých oblastí jejího zájmu'''. Obecná psychologie se tedy zabývá:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''předmětem psychologie''' (viz níže v článku);&lt;br /&gt;
*'''teoriemi lidské psychiky''' – věnuje se základním principům psychické činnosti, funkcí psychiky a jednotlivým pojetím jejího fungování;&lt;br /&gt;
*'''metodologií a metodami psychologie''' – studuje základní otázky a principy spojené se zkoumáním psychických jevů a takto pomáhá utvářet vědeckou psychologii;&lt;br /&gt;
*'''systémem psychologických věd''' – obecná psychologie je základní oborovou disciplínou, představuje znalostní a metodologický základ pro aplikované obory psychologie (např. pro psychoterapii, klinická psychologie, pedagogická psychologie…);&lt;br /&gt;
*'''postavením psychologie v systému věd''' – psychologie se společně s biologií, sociologií a řadou dalších věd řadí mezi vědní obory o člověku.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt; (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Předmětem zájmu obecné psychologie je i zmapování jednotlivých psychologických systémů a proudů či interpretačních rámců, čímž se prolíná i s oborem dějin psychologie. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Předmět obecné psychologie==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vymezení předmětu psychologie (tedy toho, čím se psychologie zabývá) umožňuje výzkum a studium tohoto oboru. Vymezení předmětu určuje kompetence psychologie jako vědeckého oboru a zároveň psychologii dává do vztažnosti s jinými vědami. Z vymezení předmětu psychologie vychází též metodologie tohoto oboru, poněvadž metody studia musí být v souladu s tím, co daná věda studuje.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pojetí předmětu psychologie se v rámci historie oboru vyvíjelo v několika etapách. První etapu představuje období, kdy psychologie byla součástí filozofie v rámci které byly fenomény v současnosti řazené pod obor psychologie označovány jako '''duše'''. V druhé polovině 19. stol. došlo k osamostatnění se psychologie jako vědy a předmětem jejího zájmu se stalo '''[[Vědomí, jeho struktura, organizace a funkce. Obsah vědomí a nevědomí|vědomí]]'''. Následně s nástupem behaviorismu počátkem 20. stol bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo objektivní a navenek pozorovatelné '''[[chování]]'''. Nakonec se v polovině 20. stol. s nástupem humanisticky orientované psychologie se do popředí zájmu dostává i '''[[prožívání]]''' v jeho širším slova smyslu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Za '''předmět psychologie''' je dle Nakonečného považováno '''chování, prožívání a produkty činnosti''' (psychologické aspekty těchto produktů). Přičemž '''obecná psychologie''' se dle Plhákové soustředí zejména na studium '''kognice, emocí a konace'''. Zabývá se tedy základními psychickými procesy.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt; (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Základní pojmy a dílčí oblasti obecné psychologie===&lt;br /&gt;
Základním pojmem obecné psychologie je '''[[Psychika, její dimenze, formy a funkce.|psychika]]''', jež představuje souhrn všech duševních dějů jedince. Soudobá vědecky orientovaná psychologie používá pro označení psychiky spíše termín '''[[mysl]]'''. Psychologie vychází z předpokladu, že jsme si schopni uvědomovat pouze část duševních dějů, což vede k vyčlenění dvou významných psychologických kategorií - '''[[Vědomí, jeho struktura, organizace a funkce. Obsah vědomí a nevědomí|vědomí]]''' a '''[[nevědomí]]'''. Přičemž nepřetržitý tok uvědomovaných psychických obsahů lze označit jako '''[[prožívání]]'''. Psychika se projevuje nejen prožíváním, ale také svým vnějším doprovodem - '''[[Chování|chováním]]''', které tak představuje další významnou psychologickou kategorii. Chování můžeme definovat jako veškerou lidskou aktivitu, kterou lze vnějšně zaznamenat, pozorovat či měřit. Vztah mezi prožíváním a chováním je obousměrný, poněvadž chování je projevem našeho prožívání a zároveň má schopnost naše prožívání zpětně ovlivňovat a měnit.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; Mezi další významné pojmy obecné psychologie lze ředit též pojem '''[[Psychologické dispozice|psychologických dispozic]]'''. Jedná se o vrozenou nebo získanou připravenost jedince chovat se nebo prožívat určitým způsobem, která je relativně stabilní. Psychologické dispozice se projevují konzistencí a soudržností v jedincově prožívání a chování a nebo v jeho výkonu v určité činnosti. Lze rozlišovat povahové dispozice (např. extraverze, neuroticismus či svědomitost) a dispozice schopnostní (např. inteligence či dílčí kognitivní funkce).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:4&amp;quot;&amp;gt;Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidskou psychiku lze dělit na '''tři základní psychické fenomény''': '''psychické procesy, psychické obsahy a psychické stavy'''. Toto dělení vzniklo za pomoci vědecké abstrakce, díky níž můžeme z živoucího celku psychického dění uměle vyčlenit jednotlivé jeho složky. Předložená deskripce slouží zejména k poznávacím a didaktickým účelům, avšak s sebou nutně nese jistou míru zjednodušení a zkreslení.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Psychické procesy''' lze dělit na kognitivní (neboli poznávací), emocionální a motivační. '''Kognitivní procesy''' jsou zejména [[senzorické procesy]], [[vnímání]], [[učení]], [[myšlení]] ([[rozhodování]], [[usuzování]] a [[řešení problémů]]), [[paměť]] a [[Představivost, druhy představ a jejich vlastnosti. Teorie představivosti. Fantazie.|představivost]]. Umožňují nám získávání informací či jejich zpracovávání a na základě toho provádění určitých aktů. Při '''emocionálních procesech''' dochází k subjektivnímu hodnocení našich prožitků a vznikají díky nim emoce, požitky a city. '''Motivační procesy''' slouží k aktivaci a nasměrování chování či i vnitřní činnosti jedince. Psychické procesy (např. vnímání, prožívání či uvažování) vedou ke vzniku '''psychických obsahů''' (např. vjemů, pocitů či myšlenek). Samotné psychické procesy si zpravidla neuvědomujeme a do vědomí se dostávají až jejich produkty, tedy psychické obsahy či resp. soubory, celky psychických obsahů. To tedy znamená, že si uvědomujeme spíše výsledky psychických procesů, než přímé děje, které vedou k jejich vzniku (např. často bez větších obtíží přijdeme na správné řešení problému, avšak nedokážeme popsat jakým způsobem jsme to dokázali). Třetím psychickým fenoménem jsou '''[[psychické stavy]]''', jež jsou oproti psychickým procesům relativně stabilní a déletrvající. Tyto mentální stavy lze chápat jako pozadí či podmínky ovlivňující průběh psychických procesů a takto i vznik psychických obsahů (např. úzkostnost - coby relativně trvalá dispozice k určitému citovému stavu - nepříznivě ovlivňuje proces učení se či řešení problémů a pochopitelně tak i výsledky těchto procesů). Psychický stav je určen převažujícím laděním či přesvědčením, ale také úrovní vědomí.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předěmtu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. v povinném předmětu &amp;quot;Obecná psychologie&amp;quot; na KPS FF UK.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychika, psychické procesy, psychické obsahy, psychické stavy&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Základy obecné psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Obecn%C3%A1_psychologie_jako_z%C3%A1kladn%C3%AD_discipl%C3%ADna_psychologick%C3%BDch_v%C4%9Bd_a_p%C5%99edm%C4%9Bt_obecn%C3%A9_psychologie&amp;diff=62087</id>
		<title>Obecná psychologie jako základní disciplína psychologických věd a předmět obecné psychologie</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Obecn%C3%A1_psychologie_jako_z%C3%A1kladn%C3%AD_discipl%C3%ADna_psychologick%C3%BDch_v%C4%9Bd_a_p%C5%99edm%C4%9Bt_obecn%C3%A9_psychologie&amp;diff=62087"/>
		<updated>2020-10-10T21:04:16Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Obecná psychologie jako základní disciplína psychologických věd==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Obecná psychologie''' je základní psychologickou vědou, jejímž hlavním úkolem je vytvoření teoretických a terminologických základů pro obor psychologie. Obecná psychologie usiluje o vymezení předmětu vědecko-psychologického zkoumání a v souvislosti s tím určuje metodologické základy tohoto zkoumání. Z obecné psychologie se odvíjí celý systém teoretických i aplikovaných psychologických věd a v podstatě tedy vytyčuje zaměření všech ostatních psychologických disciplín.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obecná psychologie se zabývá studiem základních psychických procesů, funkcí a jejich zákonitostí u duševně zdravých jedinců. Cílem takto orientovaného studia je:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*poznání a popsání jednotlivých psychických fenoménů;&lt;br /&gt;
*porozumění a vysvětlení fungování těchto fenoménů;&lt;br /&gt;
*predikce prožívání, uvažování a chování lidí (na základě vědecky získaných poznatků).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Vágnerová, M. (2017). Obecná psychologie: Dílčí aspekty lidské psychiky a jejich orgánový základ. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obecná psychologie někdy bývá označována také jako '''psychologie experimentální'''. V rámci získávání nových vědeckých poznatků totiž využívá převážně metody experimentu. Obecná psychologie se věnuje zejména tzv. '''základnímu výzkumu''', který není primárně zaměřen na praktickou uplatnitelnost, avšak z jehož poznatků jednotlivé aplikované disciplíny psychologie dále čerpají (např. poznatky základního výzkumu učení v praxi využívá pedagogická psychologie).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2003). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Nakonečného lze v obecné psychologii vydělit '''5 jednotlivých oblastí jejího zájmu'''. Obecná psychologie se tedy zabývá:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''předmětem psychologie''' (viz níže v článku);&lt;br /&gt;
*'''teoriemi lidské psychiky''' – věnuje se základním principům psychické činnosti, funkcí psychiky a jednotlivým pojetím jejího fungování;&lt;br /&gt;
*'''metodologií a metodami psychologie''' – studuje základní otázky a principy spojené se zkoumáním psychických jevů a takto pomáhá utvářet vědeckou psychologii;&lt;br /&gt;
*'''systémem psychologických věd''' – obecná psychologie je základní oborovou disciplínou, představuje znalostní a metodologický základ pro aplikované obory psychologie (např. pro psychoterapii, klinická psychologie, pedagogická psychologie…);&lt;br /&gt;
*'''postavením psychologie v systému věd''' – psychologie se společně s biologií, sociologií a řadou dalších věd řadí mezi vědní obory o člověku.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt; (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Předmětem zájmu obecné psychologie je i zmapování jednotlivých psychologických systémů a proudů či interpretačních rámců, čímž se prolíná i s oborem dějin psychologie. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Předmět obecné psychologie==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vymezení předmětu psychologie (tedy toho, čím se psychologie zabývá) umožňuje výzkum a studium tohoto oboru. Vymezení předmětu určuje kompetence psychologie jako vědeckého oboru a zároveň psychologii dává do vztažnosti s jinými vědami. Z vymezení předmětu psychologie vychází též metodologie tohoto oboru, poněvadž metody studia musí být v souladu s tím, co daná věda studuje.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pojetí předmětu psychologie se v rámci historie oboru vyvíjelo v několika etapách. První etapu představuje období, kdy psychologie byla součástí filozofie v rámci které byly fenomény v současnosti řazené pod obor psychologie označovány jako '''duše'''. V druhé polovině 19. stol. došlo k osamostatnění se psychologie jako vědy a předmětem jejího zájmu se stalo '''[[Vědomí, jeho struktura, organizace a funkce. Obsah vědomí a nevědomí|vědomí]]'''. Následně s nástupem behaviorismu počátkem 20. stol bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo objektivní a navenek pozorovatelné '''[[chování]]'''. Nakonec se v polovině 20. stol. s nástupem humanisticky orientované psychologie se do popředí zájmu dostává i '''[[prožívání]]''' v jeho širším slova smyslu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Za '''předmět psychologie''' je dle Nakonečného považováno '''chování, prožívání a produkty činnosti''' (psychologické aspekty těchto produktů). Přičemž '''obecná psychologie''' se dle Plhákové soustředí zejména na studium '''kognice, emocí a konace'''. Zabývá se tedy základními psychickými procesy.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt; (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Základní pojmy a dílčí oblasti obecné psychologie===&lt;br /&gt;
Základním pojmem obecné psychologie je '''[[Psychika, její dimenze, formy a funkce.|psychika]]''', jež představuje souhrn všech duševních dějů jedince. Soudobá vědecky orientovaná psychologie používá pro označení psychiky spíše termín '''[[mysl]]'''. Psychologie vychází z předpokladu, že jsme si schopni uvědomovat pouze část duševních dějů, což vede k vyčlenění dvou významných psychologických kategorií - '''[[Vědomí, jeho struktura, organizace a funkce. Obsah vědomí a nevědomí|vědomí]]''' a '''[[nevědomí]]'''. Přičemž nepřetržitý tok uvědomovaných psychických obsahů lze označit jako '''[[prožívání]]'''. Psychika se projevuje nejen prožíváním, ale také svým vnějším doprovodem - '''[[Chování|chováním]]''', které tak představuje další významnou psychologickou kategorii. Chování můžeme definovat jako veškerou lidskou aktivitu, kterou lze vnějšně zaznamenat, pozorovat či měřit. Vztah mezi prožíváním a chováním je obousměrný, poněvadž chování je projevem našeho prožívání a zároveň má schopnost naše prožívání zpětně ovlivňovat a měnit.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; Mezi další významné pojmy obecné psychologie lze ředit též pojem '''[[Psychologické dispozice|psychologických dispozic]]'''. Jedná se o vrozenou nebo získanou připravenost jedince chovat se nebo prožívat určitým způsobem, která je relativně stabilní. Psychologické dispozice se projevují konzistencí a soudržností v jedincově prožívání a chování a nebo v jeho výkonu v určité činnosti. Lze rozlišovat povahové dispozice (např. extraverze, neuroticismus či svědomitost) a dispozice schopnostní (např. inteligence či dílčí kognitivní funkce).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:4&amp;quot;&amp;gt;Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidskou psychiku lze dělit na '''tři základní psychické fenomény''': '''psychické procesy, psychické obsahy a psychické stavy'''. Toto dělení vzniklo za pomoci vědecké abstrakce, díky níž můžeme z živoucího celku psychického dění uměle vyčlenit jednotlivé jeho složky. Předložená deskripce slouží zejména k poznávacím a didaktickým účelům, avšak s sebou nutně nese jistou míru zjednodušení a zkreslení.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Psychické procesy''' lze dělit na kognitivní (neboli poznávací), emocionální a motivační. '''Kognitivní procesy''' jsou zejména [[senzorické procesy]], [[vnímání]], [[učení]], [[myšlení]] ([[rozhodování]], usuzování a [[řešení problémů]]), [[paměť]] a [[Představivost, druhy představ a jejich vlastnosti. Teorie představivosti. Fantazie.|představivost]]. Umožňují nám získávání informací či jejich zpracovávání a na základě toho provádění určitých aktů. Při '''emocionálních procesech''' dochází k subjektivnímu hodnocení a vznikají díky nim emoce, požitky a city. '''Motivační procesy''' slouží k aktivaci a usměrňování chování. Psychické procesy (např. vnímání, prožívání či uvažování) vedou ke vzniku '''psychických obsahů''' (např. vjemů, pocitů či myšlenek). Samotné psychické procesy si zpravidla neuvědomujeme a do vědomí se dostávají až jejich produkty, tedy psychické obsahy. To tedy znamená, že si uvědomujeme výsledky psychických procesů avšak nikoliv děje, které vedou k jejich vzniku (např. často bez větších obtíží přijdeme na správné řešení  problému, avšak nedokážeme popsat jakým způsobem jsme to dokázali). Třetím psychickým fenoménem jsou '''psychické stavy''', jež jsou oproti psychickým procesům relativně stabilní a déletrvající. Tyto mentální stavy lze chápat jako pozadí či podmínky ovlivňující průběh psychických procesů a takto i vznik psychických obsahů (např. úzkostnost - coby relativně trvalá dispozice k určitému citovému stavu - nepříznivě ovlivňuje proces učení se či řešení problémů a pochopitelně tak i výsledky těchto procesů). Psychický stav je určen převažujícím laděním či přesvědčením, ale také úrovní vědomí.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Psychické procesy''' lze dělit na kognitivní (neboli poznávací), emocionální a motivační. '''Kognitivní procesy''' jsou zejména senzorické procesy, [[vnímání]], [[učení]], [[myšlení]] , [[paměť]] a [[Představivost, druhy představ a jejich vlastnosti. Teorie představivosti. Fantazie.|představivost]]. Umožňují nám získávání informací či jejich zpracovávání a provádění určitých aktů na základě nich &amp;lt;s&amp;gt;informací,&amp;lt;/s&amp;gt; [[rozhodování]], usuzování, či [[řešení problémů]] UVEDENÉ PŘESUNOUT DO ZÁVORKY ZA MYŠLENÍ. Při '''emocionálních procesech''' dochází k subjektivnímu hodnocení našich prožitků a vznikají díky nim emoce, požitky a city. '''Motivační procesy''' slouží k aktivaci a &amp;lt;s&amp;gt;usměrňování&amp;lt;/s&amp;gt; nasměrování chování či i vnitřní činnosti jedince. Psychické procesy (např. vnímání, prožívání či uvažování) vedou ke vzniku '''psychických obsahů''' (např. vjemů, pocitů či myšlenek). Samotné psychické procesy si zpravidla neuvědomujeme a do vědomí se dostávají až jejich produkty, tedy psychické obsahy či resp. soubory, celky psychických obsahů. To tedy znamená, že si uvědomujeme výsledky psychických procesů, ČÁRKA avšak spíše nikoliv děje, které vedou k jejich vzniku (např. často bez větších obtíží přijdeme na správné řešení problému, avšak nedokážeme popsat jakým způsobem jsme to dokázali). Třetím psychickým fenoménem jsou '''psychické stavy''', jež jsou oproti psychickým procesům relativně stabilní a déletrvající. Tyto mentální stavy lze chápat jako pozadí či podmínky ovlivňující průběh psychických procesů a takto i vznik psychických obsahů (např. úzkostnost - coby relativně trvalá dispozice k určitému citovému stavu - nepříznivě ovlivňuje proces učení se či řešení problémů a pochopitelně tak i výsledky těchto procesů). Psychický stav je určen převažujícím laděním či přesvědčením, ale také úrovní vědomí.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. v povinném předmětu &amp;quot;Obecná psychologie&amp;quot; na KPS FF UK.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychika, psychické procesy, psychické obsahy, psychické stavy&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Základy obecné psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Obecn%C3%A1_psychologie_jako_z%C3%A1kladn%C3%AD_discipl%C3%ADna_psychologick%C3%BDch_v%C4%9Bd_a_p%C5%99edm%C4%9Bt_obecn%C3%A9_psychologie&amp;diff=62086</id>
		<title>Obecná psychologie jako základní disciplína psychologických věd a předmět obecné psychologie</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Obecn%C3%A1_psychologie_jako_z%C3%A1kladn%C3%AD_discipl%C3%ADna_psychologick%C3%BDch_v%C4%9Bd_a_p%C5%99edm%C4%9Bt_obecn%C3%A9_psychologie&amp;diff=62086"/>
		<updated>2020-10-10T20:57:38Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Thea.Sedlackova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Obecná psychologie jako základní disciplína psychologických věd==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Obecná psychologie''' je základní psychologickou vědou, jejímž hlavním úkolem je vytvoření teoretických a terminologických základů pro obor psychologie. Obecná psychologie usiluje o vymezení předmětu vědecko-psychologického zkoumání a v souvislosti s tím určuje metodologické základy tohoto zkoumání. Z obecné psychologie se odvíjí celý systém teoretických i aplikovaných psychologických věd a v podstatě tedy vytyčuje zaměření všech ostatních psychologických disciplín.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obecná psychologie se zabývá studiem základních psychických procesů, funkcí a jejich zákonitostí u duševně zdravých jedinců. Cílem takto orientovaného studia je:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*poznání a popsání jednotlivých psychických fenoménů;&lt;br /&gt;
*porozumění a vysvětlení fungování těchto fenoménů;&lt;br /&gt;
*predikce prožívání, uvažování a chování lidí (na základě vědecky získaných poznatků).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot;&amp;gt;Vágnerová, M. (2017). Obecná psychologie: Dílčí aspekty lidské psychiky a jejich orgánový základ. Praha: Karolinum.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Obecná psychologie někdy bývá označována také jako '''psychologie experimentální'''. V rámci získávání nových vědeckých poznatků totiž využívá převážně metody experimentu. Obecná psychologie se věnuje zejména tzv. '''základnímu výzkumu''', který není primárně zaměřen na praktickou uplatnitelnost, avšak z jehož poznatků jednotlivé aplikované disciplíny psychologie dále čerpají (např. poznatky základního výzkumu učení v praxi využívá pedagogická psychologie).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot;&amp;gt;Plháková, A. (2003). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle Nakonečného lze v obecné psychologii vydělit '''5 jednotlivých oblastí jejího zájmu'''. Obecná psychologie se tedy zabývá:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*'''předmětem psychologie''' (viz níže v článku);&lt;br /&gt;
*'''teoriemi lidské psychiky''' – věnuje se základním principům psychické činnosti, funkcí psychiky a jednotlivým pojetím jejího fungování;&lt;br /&gt;
*'''metodologií a metodami psychologie''' – studuje základní otázky a principy spojené se zkoumáním psychických jevů a takto pomáhá utvářet vědeckou psychologii;&lt;br /&gt;
*'''systémem psychologických věd''' – obecná psychologie je základní oborovou disciplínou, představuje znalostní a metodologický základ pro aplikované obory psychologie (např. pro psychoterapii, klinická psychologie, pedagogická psychologie…);&lt;br /&gt;
*'''postavením psychologie v systému věd''' – psychologie se společně s biologií, sociologií a řadou dalších věd řadí mezi vědní obory o člověku.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:0&amp;quot; /&amp;gt; (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Předmětem zájmu obecné psychologie je i zmapování jednotlivých psychologických systémů a proudů či interpretačních rámců, čímž se prolíná i s oborem dějin psychologie. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Předmět obecné psychologie==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vymezení předmětu psychologie (tedy toho, čím se psychologie zabývá) umožňuje výzkum a studium tohoto oboru. Vymezení předmětu určuje kompetence psychologie jako vědeckého oboru a zároveň psychologii dává do vztažnosti s jinými vědami. Z vymezení předmětu psychologie vychází též metodologie tohoto oboru, poněvadž metody studia musí být v souladu s tím, co daná věda studuje.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pojetí předmětu psychologie se v rámci historie oboru vyvíjelo v několika etapách. První etapu představuje období, kdy psychologie byla součástí filozofie v rámci které byly fenomény v současnosti řazené pod obor psychologie označovány jako '''duše'''. V druhé polovině 19. stol. došlo k osamostatnění se psychologie jako vědy a předmětem jejího zájmu se stalo '''[[Vědomí, jeho struktura, organizace a funkce. Obsah vědomí a nevědomí|vědomí]]'''. Následně s nástupem behaviorismu počátkem 20. stol bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo objektivní a navenek pozorovatelné '''[[chování]]'''. Nakonec se v polovině 20. stol. s nástupem humanisticky orientované psychologie se do popředí zájmu dostává i '''[[prožívání]]''' v jeho širším slova smyslu.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot;&amp;gt;Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Za '''předmět psychologie''' je dle Nakonečného považováno '''chování, prožívání a produkty činnosti''' (psychologické aspekty těchto produktů). Přičemž '''obecná psychologie''' se dle Plhákové soustředí zejména na studium '''kognice, emocí a konace'''. Zabývá se tedy základními psychickými procesy.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:3&amp;quot; /&amp;gt; (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Základní pojmy a dílčí oblasti obecné psychologie===&lt;br /&gt;
Základním pojmem obecné psychologie je '''[[Psychika, její dimenze, formy a funkce.|psychika]]''', jež představuje souhrn všech duševních dějů jedince. Soudobá vědecky orientovaná psychologie používá pro označení psychiky spíše termín '''[[mysl]]'''. Psychologie vychází z předpokladu, že jsme si schopni uvědomovat pouze část duševních dějů, což vede k vyčlenění dvou významných psychologických kategorií - '''[[Vědomí, jeho struktura, organizace a funkce. Obsah vědomí a nevědomí|vědomí]]''' a '''[[nevědomí]]'''. Přičemž nepřetržitý tok uvědomovaných psychických obsahů lze označit jako '''[[prožívání]]'''. Psychika se projevuje nejen prožíváním, ale také svým vnějším doprovodem - '''[[Chování|chováním]]''', které tak představuje další významnou psychologickou kategorii. Chování můžeme definovat jako veškerou lidskou aktivitu, kterou lze vnějšně zaznamenat, pozorovat či měřit. Vztah mezi prožíváním a chováním je obousměrný, poněvadž chování je projevem našeho prožívání a zároveň má schopnost naše prožívání zpětně ovlivňovat a měnit.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt; Mezi další významné pojmy obecné psychologie lze ředit též pojem '''[[Psychologické dispozice|psychologických dispozic]]'''. Jedná se o vrozenou nebo získanou připravenost jedince chovat se nebo prožívat určitým způsobem, která je relativně stabilní. Psychologické dispozice se projevují konzistencí a soudržností v jedincově prožívání a chování a nebo v jeho výkonu v určité činnosti. Lze rozlišovat povahové dispozice (např. extraverze, neuroticismus či svědomitost) a dispozice schopnostní (např. inteligence či dílčí kognitivní funkce).&amp;lt;ref name=&amp;quot;:4&amp;quot;&amp;gt;Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidskou psychiku lze dělit na '''tři základní psychické fenomény''': '''psychické procesy, psychické obsahy a psychické stavy'''. Toto dělení vzniklo za pomoci vědecké abstrakce, díky níž můžeme z živoucího celku psychického dění uměle vyčlenit jednotlivé jeho složky. Předložená deskripce slouží zejména k poznávacím a didaktickým účelům, avšak s sebou nutně nese jistou míru zjednodušení a zkreslení.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Psychické procesy''' lze dělit na kognitivní (neboli poznávací), emocionální a motivační. '''Kognitivní procesy''' jsou zejména [[senzorické procesy]], [[vnímání]], [[učení]], [[myšlení]], [[paměť]] a [[Představivost, druhy představ a jejich vlastnosti. Teorie představivosti. Fantazie.|představivost]]. Umožňují nám získávání informací, [[rozhodování]], [[usuzování]], či [[řešení problémů]]. Při '''emocionálních procesech''' dochází k subjektivnímu hodnocení a vznikají díky nim emoce, požitky a city. '''Motivační procesy''' slouží k aktivaci a usměrňování chování. Psychické procesy (např. vnímání, prožívání či uvažování) vedou ke vzniku '''psychických obsahů''' (např. vjemů, pocitů či myšlenek). Samotné psychické procesy si zpravidla neuvědomujeme a do vědomí se dostávají až jejich produkty, tedy psychické obsahy. To tedy znamená, že si uvědomujeme výsledky psychických procesů avšak nikoliv děje, které vedou k jejich vzniku (např. často bez větších obtíží přijdeme na správné řešení  problému, avšak nedokážeme popsat jakým způsobem jsme to dokázali). Třetím psychickým fenoménem jsou '''psychické stavy''', jež jsou oproti psychickým procesům relativně stabilní a déletrvající. Tyto mentální stavy lze chápat jako pozadí či podmínky ovlivňující průběh psychických procesů a takto i vznik psychických obsahů (např. úzkostnost - coby relativně trvalá dispozice k určitému citovému stavu - nepříznivě ovlivňuje proces učení se či řešení problémů a pochopitelně tak i výsledky těchto procesů). Psychický stav je určen převažujícím laděním či přesvědčením, ale také úrovní vědomí.&amp;lt;ref name=&amp;quot;:1&amp;quot; /&amp;gt;&amp;lt;ref name=&amp;quot;:2&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Externí zdroj==&lt;br /&gt;
prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. v povinném předmětu &amp;quot;Obecná psychologie&amp;quot; na KPS FF UK.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Odkazy==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Reference===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;references /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
===Doporučená literatura===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===Klíčová slova===&lt;br /&gt;
obecná psychologie, psychika, psychické procesy, psychické obsahy, psychické stavy&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
[[Kategorie:Základy obecné psychologie|*]]&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Thea.Sedlackova</name></author>
		
	</entry>
</feed>