<?xml version="1.0"?>
<feed xmlns="http://www.w3.org/2005/Atom" xml:lang="cs">
	<id>https://wikisofia.cz/w/api.php?action=feedcontributions&amp;feedformat=atom&amp;user=Zuzana.Kalousova</id>
	<title>Wikisofia - Příspěvky uživatele [cs]</title>
	<link rel="self" type="application/atom+xml" href="https://wikisofia.cz/w/api.php?action=feedcontributions&amp;feedformat=atom&amp;user=Zuzana.Kalousova"/>
	<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/wiki/Speci%C3%A1ln%C3%AD:P%C5%99%C3%ADsp%C4%9Bvky/Zuzana.Kalousova"/>
	<updated>2026-04-21T01:57:59Z</updated>
	<subtitle>Příspěvky uživatele</subtitle>
	<generator>MediaWiki 1.33.0</generator>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Afiliace,_atraktivita,_l%C3%A1ska,_t%C4%9Bsn%C3%A9_interperson%C3%A1ln%C3%AD_vztahy&amp;diff=50807</id>
		<title>Afiliace, atraktivita, láska, těsné interpersonální vztahy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Afiliace,_atraktivita,_l%C3%A1ska,_t%C4%9Bsn%C3%A9_interperson%C3%A1ln%C3%AD_vztahy&amp;diff=50807"/>
		<updated>2017-12-17T09:58:55Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Úvod ==&lt;br /&gt;
'''Afiliace''' = potřeba navazovat a udržovat pozitivní vztahy s lidmi&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Interakce s druhými lidmi poskytuje člověku mnohé výhody, kdežto sociální vyloučení způsobuje nepříjemné stavy, které mohou být horší než fyzická bolest&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Atraktivita''' =ocenění jiné osoby mající směr (pozitivní x negativní) a intenzitu (hloubku), postoj se všemi jeho složkami&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atraktivitu lze rozdělit na fyzickou a osobní&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atraktivitu podněcuje podobnost, blízkost (fyzická i v interakcích), fyzická atraktivita, oboustrannost – tedy když nás má druhý také rád, situační podmínky (vzrušení, úzkost atd.)&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Hezcí lidé jsou považováni za inteligentnější, milejší apod. – vzniká tak stereotyp fyzické atraktivity&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle dynamické teorie si vybíráme partnery podle rodiče opačného pohlaví&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Láska''' = specifický druh interpersonálního vztahu charakterizovaný vzájemným porozuměním, poskytováním a přijímáním podpory a těšením se na přítomnost druhého&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lásku lze rozdělit na vášnivou a kamarádskou&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Patří sem Sternbegova triangulární teorie (vášeň, intimita, závazek), teorie J. A. Lee (eros, ludus, agapé, pragma, mania, storgé), Franklova transcendentální láska, Maslowova D a B láska, Frommova láska jako akt vůle a Rubinova láska jako postoj&lt;br /&gt;
== Afiliace ==&lt;br /&gt;
[[Afiliace]] je potřeba člověka navazovat a udržovat pozitivní a těsné vztahy s jinými lidmi, které mohou mít podobu spolupráce, přátelství anebo lásky, potřeba sociálního kontaktu&lt;br /&gt;
=== Interakce s jinými lidmi ===&lt;br /&gt;
* 	poskytuje konsensuální ověření jedincova chápání sociální reality (ověřit a potvrdit, co je správné, vhodné či žádoucí) -&amp;gt; afiliace vzrůstá při nejistotě&lt;br /&gt;
*	přítomnost blízké osoby umocňuje pocity štěstí a poskytuje útěchu a úlevu při zármutku&lt;br /&gt;
*	poskytuje podněty pro srovnání, osvojování si nových poznatků a zpětnou vazbu&lt;br /&gt;
*	spolupráce přináší uspokojení&lt;br /&gt;
*	těsné vztahy dávají člověku pocity bezpečí&lt;br /&gt;
*	příjemné pocity přináší vzájemná důvěra, sdílení&lt;br /&gt;
=== Sociální vyloučení ===&lt;br /&gt;
[[Ostrakismus]] (sociální vyloučení nebo ignorace) je pro člověka s jeho silnou potřebou sociálního kontaktu („need to belong“) extrémně nepříjemný a může mít až devastující účinky&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé si vybavují v minulosti prožitou psychickou bolest spojenou se sociálním vyloučením lépe než fyzickou bolest (Chen, 2008, podle Myers, 2010).&amp;lt;ref name=&amp;quot;myers&amp;quot;&amp;gt;MYERS, David G. &amp;lt;i&amp;gt;Social psychology&amp;lt;/i&amp;gt;. 10e [ed.]. New York, NY: McGraw-Hill, c2010.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Williams (2010) a jeho čtyři kolegové zkoušeli ostrakismus na vlastní kůži – v dohodnutou dobu dne čtyři kolegové ignorovali toho pátého. Domnívali se, že to bude neškodná experimentální hra, ale způsobilo to potíže v práci, paranoiu, úzkost, narušení sociálních vztahů atd. (Williams, 2010, podle Myers, 2010).&amp;lt;ref name=&amp;quot;myers&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zhong a Leonardelli (2008) zkoumali vybavování si sociálně nepříjemných zážitků – ti, kdo si vybavovali sociální vyloučení, hodnotili teplotu v místnosti až o pět stupňů nižší než ti, kdo si vybavovali sociálně příjemný zážitek (Zhong a Leonardelli, 2008, podle Myers, 2010).&amp;lt;ref name=&amp;quot;myers&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Baumeister (2005) ve výzkumu zjistil, že lidé, kteří nedávno zažili sociální vyloučení, se velmi ochotně, dokonce dychtivě chopí bezpečné možnosti navázat nové přátelství (Baumeister, 2005, podle Myers, 2010).&amp;lt;ref name=&amp;quot;myers&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atraktivita ==&lt;br /&gt;
[[atraktivita]] je postoj k jiné osobě mající všechny tři složky postoje&lt;br /&gt;
	&lt;br /&gt;
* kognitivní (přesvědčení o osobě)&lt;br /&gt;
* 	emocionální (pocity vůči osobě)&lt;br /&gt;
* 	behaviorální (tendence chovat se k osobě určitým způsobem&amp;lt;ref name=&amp;quot;edited&amp;quot;&amp;gt;EDITED, by Antony S.R. Manstead and Miles Hewstone. &amp;lt;i&amp;gt;The Blackwell encyclopedia of social psychology&amp;lt;/i&amp;gt;. Reprinted. [Oxford, UK: Blackwell Publishers, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
=== Přitažlivost ===&lt;br /&gt;
* 	V USA dají posoudit fotky obličejů dívek bělochy, černochy, asiaty, hispánci  ukazuje se, že lidi hodnotí dívky téměř stejně (korelace 0,9)&lt;br /&gt;
* 	Ukazuje se také, že pokud se to dělá v čase, přitažlivé dívky si drží přitažlivost a naopak – když je přitažlivá v šestnácti, je i v padesáti&lt;br /&gt;
* 	Existuje velmi silný halo efekt – co je hezké, to je dobré&lt;br /&gt;
* 	Hezčím lidem připisujeme lepší vlastnosti než lidem ošklivějším (jsou podle nás inteligentnější, extrovanější, bystřejší, sympatičtější, milejší a další)&lt;br /&gt;
* 	Ukazuje se ale, že to tak není – bohužel mi to nedovedeme ovládat&lt;br /&gt;
* 	Posuzovali se fotky miminek novorozenců, ve třech měsících a v devíti měsících&lt;br /&gt;
:* 	Ukázalo se, že už u novorozenců dokážeme odhadnout, jestli bude potom hezké, přitažlivé, sympatické, vztah s matkou (jedině aktivitu neumíme odhadnout)&amp;lt;ref name = hnilica&amp;gt;HNILICA, Karel. &amp;lt;i&amp;gt;Přednášky Sociální psychologie na FFUK&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha, 2013.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
==== Přitažlivost obličeje ====&lt;br /&gt;
'''J. Langlois'''&lt;br /&gt;
* Říká, že se nám líbí průměrné obličeje&lt;br /&gt;
:*	Teorie přitažlivosti průměrných obličejů&lt;br /&gt;
::*	V přírodě druh nemá rád příliš velké extrémy – pokud má jedinec příliš extrémní charakteristiky, má nižší fitness&lt;br /&gt;
::*	Je to asi ale i zabudované v našem kognitivním systému&lt;br /&gt;
:*	Výzkum:&lt;br /&gt;
::*	96 fotek žen a 96 fotek mužů, Rozdělila je vždy na 3 skupiny po 32 fotkách, Dala vždy 32 obličejů před sebe a získala 33. Takto získala 3 umělé průměrné ženy a 3 umělé průměrné muže. Pak dala posuzovat těch 32 + 33. fotku a vyšlo, že pouze 3 muži (z 96) byli hezčí než umělí muži a pouze 4 ženy byly hezčí než umělé ženy - Protože je to zřejmě obličej, který odpovídá prototypu hezkého muže nebo hezké ženy – přece ho známe&amp;lt;ref name = hnilica/&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
	'''M. Cunningam'''&lt;br /&gt;
*	Přitažlivost ženského obličeje&lt;br /&gt;
*	Muž v ženě hledá dva typy rysů&lt;br /&gt;
:*	Novorozenecké rysy&lt;br /&gt;
::*	Velké oči, malý nos, malá brada&lt;br /&gt;
::*	Muži takové ženy chápou jako bystřejší, hodnější, zdravější, také plodnější&lt;br /&gt;
:*	Rysy, které ukazují na pohlavní zralost&lt;br /&gt;
==== Přitažlivost těla ====&lt;br /&gt;
'''D. Singh'''&lt;br /&gt;
Výzkum: 	typy žen lišící se v BMI a v WHR (poměr pasu a boků) - Nejvíce muže přitahuje index 0,7 = Je to spolehlivá informace o plodnosti – připadá mu více sexy, zdravější a s větším potenciálem mít děti&amp;lt;ref name = hnilica/&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==== Přitažlivost obličeje ====&lt;br /&gt;
*	Zkoumají fyzikální parametry hlasu, které jsou pro nás příjemné&lt;br /&gt;
*	Příjemnější hlas - Je spíše hlasitější a rychlejší, není prokládaný pomlkami&lt;br /&gt;
:*	Mužům je sympatičtější hlubší hlas&lt;br /&gt;
::*	[[halo efekt]]&lt;br /&gt;
:::*	Když má někdo příjemný hlas, připisujeme mu lepší charakteristiky než lidem s méně příjemným hlasem&lt;br /&gt;
*	Nechávají říkat pouze samohlásky – čistý zvuk závislý pouze na našich hlasivkách&lt;br /&gt;
:*	Zase to souvisí s plodností a mužností&lt;br /&gt;
:*	Nejdříve posuzovali přitažlivost ženských hlasů a pak přitažlivost těchto žen na fotkách&lt;br /&gt;
::*	Vyšla vysoká korelace – když se nám líbí hlas nějaké ženy, také nám připadá atraktivní (i když nevíme, že tento hlas patří stejné ženě)&amp;lt;ref name = hnilica/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Faktory, které lidi přitahují k sobě ===&lt;br /&gt;
'''Podobnost''' &lt;br /&gt;
*	lidé jsou přitahováni k podobným lidem (v postojích, hodnotách, oblíbených aktivitách)&lt;br /&gt;
*	lidé s podobnými názory potvrzují náš pohled na svět&lt;br /&gt;
*	s lidmi s podobnými zájmy je pro nás příjemnější trávit čas&lt;br /&gt;
Výzkum ukázal, že partneři a přátelé jsou si podobnější než náhodní známí a náhodně spárovaní lidé&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Matching hypothesis''' &lt;br /&gt;
*	tendence vídat se s lidmi podobné atraktivity (Ajzen, 2008)&amp;lt;ref name=&amp;quot;edited&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
*	vybíráme si partnery se stejnou úrovní atraktivity – hledáme někoho žádoucího s vědomím vlastních nedostatků (Myers, 2010)&amp;lt;ref name=&amp;quot;myers&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
:*	když je jeden méně atraktivní, vyrovnává to jinými kvalitami				&lt;br /&gt;
Přitahují se protiklady (funguje princip komplementarity?) – Ajzen&amp;lt;ref name=&amp;quot;edited&amp;quot; /&amp;gt; i Myers&amp;lt;ref name=&amp;quot;myers&amp;quot; /&amp;gt; se shodují, že tento princip nebyl nikdy dostatečně vědecky prokázán, tudíž se zdá, že princip podobnosti je mnohem silnější&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Mere exposure effect''' (efekt pouhého vystavení) - pouhé opakované působení podnětu budí preference, dokonce i podprahově (často se opakující podnět přestává být potenciálně ohrožující a tudíž budí preference) &lt;br /&gt;
Zajonc (1968, 1970, podle Myers, 2010) ověřil tento efekt tak, že ukazoval respondentům čínské znaky, mužské tváře a turecká slova – pouhým opakováním určité položky se zvedaly její preference&lt;br /&gt;
=== Reciprocita ===&lt;br /&gt;
Lidé jsou přitahováni k těm, o kterých si myslí, že je mají rádi – máme rádi ty, kteří mají rádi nás&lt;br /&gt;
*	sociální potvrzení – přání, aby mě ostatní měli rádi&lt;br /&gt;
*	teorie rovnosti – (jak ty na mě, tak já na tebe)&lt;br /&gt;
atraktivita roste ve vysoce vzrušujících situacích – [[úzkost]] – Schachter 1959 – lidé co měli jít na úzkost provokující experiment nechtěli čekat sami ale ani s tím, kdo s nimi nesdílel osud – misery only loves miserable company – reakce druhých pomůže jedinci zhodnotit vlastní úzkostnou reakcí a samotný  kontakt snižuje úzkost – navíc si mohou pomoci (Ajzen, 2008) &amp;lt;ref name=&amp;quot;edited&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
=== Arousal ===&lt;br /&gt;
Atraktivita roste ve vysoce vzrušujících situacích, například při vyvolání fyzického vzrušení, strachu, úzkosti &lt;br /&gt;
Schachter (1959) – lidé, kteří měli jít na experiment provokující úzkost, nechtěli čekat sami ale ani s tím, kdo s nimi nesdílel stejný osud (misery only loves miserable company) (Ajzen, 2008) &amp;lt;ref name=&amp;quot;edited&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Efekt kontrastu ====&lt;br /&gt;
*	když muži hodnotili ženy a dívali se předtím na Charlieho andílky, ženy se jim pak zdály méně atraktivní (Kenrick a Gutierres, 1980, podle Myers, 2010)&amp;lt;ref name=&amp;quot;myers&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
*	když se muži dívali na pornografická videa, byli pak méně spokojení s partnerským sexem (Zillmann, 1989, podle Myers, 2010)&amp;lt;ref name=&amp;quot;myers&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''Je fyzická atraktivita důležitá?'''&lt;br /&gt;
Atraktivnější ženy i muži vícer randí&lt;br /&gt;
(Fyzická atraktivita je důležitá – u mužů trochu víc, ale u obou hodně)&lt;br /&gt;
Platí to u speed datingu, voleb atd… &lt;br /&gt;
'''stereotyp fyzické atraktivity''' = co je hezké, to je dobré &lt;br /&gt;
Kalick udělal experiment s ženami před a po plastice – studenti je po plastice hodnotili nejen jako hezčí, ale i jako milejší, citlivější atd…&lt;br /&gt;
			(Myers, 2010)&amp;lt;ref name=&amp;quot;myers&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Láska ==&lt;br /&gt;
[[Láska]] je specifický druh interpersonálního vztahu charakterizovaný vzájemným porozuměním, poskytováním a přijímáním podpory a těšením se na přítomnost druhého&lt;br /&gt;
*	má mnoho podob&lt;br /&gt;
*	byla dlouho tabu pro vědecké zkoumání&lt;br /&gt;
*	první výzkumné práce: Z.Rubin – škála lásky&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sternbergova triangulární teorie lásky'''&lt;br /&gt;
tři hlavní dimenze, které lze uspořádat do trojúhelníkového modelu&lt;br /&gt;
*	'''vášeň''' = motivační složka, vysoká psychická aktivace, rychle vzrůstá a postupně klesá&lt;br /&gt;
*	'''závazek''' = těsné spojení a závislost, zvláštní druh vztahu mezi dvěma lidmi, postupně vzrůstá&lt;br /&gt;
*	'''intimita''' = pocit blízkosti, starostlivost, podpora, porozumění, zvyšuje se v počátečních fázích vztahu&lt;br /&gt;
			&lt;br /&gt;
'''J. A. Lee'''&lt;br /&gt;
druhy lásky, ke kterým dospěl rozborem literatury&lt;br /&gt;
*	'''erotická''' (eros): sexuální touha, fyzická krása&lt;br /&gt;
*	'''hravá''' (ludus): bez výrazného svazku nebo žárlivosti&lt;br /&gt;
*	'''kamarádská''' (storgé): malý důraz na vášeň&lt;br /&gt;
*	'''pragmatická''' (pragma): racionální výběr partnera z hlediska osobního prospěchu&lt;br /&gt;
*	'''volná''' (mania): uspokojování sexuální potřeby&lt;br /&gt;
*	'''altruistická''' (agapé): nesobecká, zaměřená na péči a starostlivost o druhého&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''láska vášnivá''' &lt;br /&gt;
*	typická pro počáteční stav zamilovanosti&lt;br /&gt;
*	intenzivní citový vztah&lt;br /&gt;
*	neadekvátní hodnocení druhého&lt;br /&gt;
*	proměny, může vyústit v deziluzi&lt;br /&gt;
*	pokud vztah přetrvá, mění se v lásku kamarádskou&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''láska kamarádská (přátelská)'''&lt;br /&gt;
*	hluboký, zralý a stálý vztah přátelství&lt;br /&gt;
*	odměňování, respektování druhého, důvěra, sbližování&lt;br /&gt;
*	pocit vzájemného akceptování&lt;br /&gt;
*	převaha důvěry: stále hlubší odkrývání sebe samého&lt;br /&gt;
*	skutečná intimita (odhození masky, možnost být sám sebou)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Frankl''' &lt;br /&gt;
Láska je setkání s plností transcendentálních hodnot, vede k transcendenci, nemilujeme vnějšek, ale vnitřek&lt;br /&gt;
Vývoj lásky:&lt;br /&gt;
*	Láska zaměřená na cíl – dosažení slasti, uspokojení i sebeuspokojení (dospívání)&lt;br /&gt;
*	Slast zaměřená na druhého, ale ten je stále jen objektem vlastního uspokojení – sebeuspokojení pomocí druhého (vzájemná masturbace)&lt;br /&gt;
*	Transcendentální, permanentní láska – setkání přijetí druhého v jeho jedinečnosti &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Maslow'''&lt;br /&gt;
Láska je ryze subjektivní prožitek, nemůže být zaměněn za něco jiného a nelze ho vysvětlit tomu, kdo lásku neprožil, láska je jedním z vrcholných zážitků&lt;br /&gt;
*	'''D láska''' – nedostatková - deficientní potřeba uspokojení cyklických potřeb (neurotická)&lt;br /&gt;
*	'''B láska''' – bytostná – sebeaktualizace, přesah k druhému, rozplynutí se&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Fromm'''&lt;br /&gt;
Láska jako akt vůle, lásku se učíme – kniha „Umění milovat“&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Rubin''' &lt;br /&gt;
Láska je postoj se třemi dimenzemi&lt;br /&gt;
*	Attachement – silné emocionální pouto&lt;br /&gt;
*	Péče o blaho druhého&lt;br /&gt;
*	Intimita&lt;br /&gt;
(přednášky sociální psychologie na FFUK)&amp;lt;ref name=hnilica/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Těsné interpersonální vztahy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Mursteinova teorie volby partnera'''&amp;lt;ref name=bajgarova&amp;gt;BAJGAROVÁ, Iva. &amp;lt;i&amp;gt;BAJGAROVÁ, Iva. Přednášky Partnerského a rodinného poradenství na FFUK&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha, 2015.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
	&lt;br /&gt;
# Fáze podnětu – vzhled&lt;br /&gt;
#         Fáze – zájmy, postoje, hodnoty&lt;br /&gt;
# 	Fáze – kompatibilita rolí&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vývoj vztahu dle Baderové a Pearsona dle Mahlerové – symbióza, diferenciace, zkoušení, individualita i propojenost&amp;lt;ref name=bajgarova/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Cuber a Haroff''' – styl manželského soužití&lt;br /&gt;
*	Trvale konfliktový vztah&lt;br /&gt;
*	Citově chladný vztah&lt;br /&gt;
*	Účelový vztah&lt;br /&gt;
*	Živý vztah&lt;br /&gt;
*	Výlučný vztah&lt;br /&gt;
'''Satirová'''&lt;br /&gt;
*	Obviňovač &lt;br /&gt;
*	Usmiřovač&lt;br /&gt;
*	Chladný racionalista&lt;br /&gt;
*	Rušič&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Rusbultová – Investiční model''' (Investment model)&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[oddanost]] = ochota setrvat ve vztahu závisí na třech složkách&lt;br /&gt;
*	'''spokojenost'''&lt;br /&gt;
*	'''dostupnost alternativ'''&lt;br /&gt;
*	'''dosavadní investice do vztahu'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Afiliace,_atraktivita,_l%C3%A1ska,_t%C4%9Bsn%C3%A9_interperson%C3%A1ln%C3%AD_vztahy&amp;diff=50806</id>
		<title>Afiliace, atraktivita, láska, těsné interpersonální vztahy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Afiliace,_atraktivita,_l%C3%A1ska,_t%C4%9Bsn%C3%A9_interperson%C3%A1ln%C3%AD_vztahy&amp;diff=50806"/>
		<updated>2017-12-17T09:55:00Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Úvod ==&lt;br /&gt;
'''Afiliace''' = potřeba navazovat a udržovat pozitivní vztahy s lidmi&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Interakce s druhými lidmi poskytuje člověku mnohé výhody, kdežto sociální vyloučení způsobuje nepříjemné stavy, které mohou být horší než fyzická bolest&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Atraktivita''' =ocenění jiné osoby mající směr (pozitivní x negativní) a intenzitu (hloubku), postoj se všemi jeho složkami&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atraktivitu lze rozdělit na fyzickou a osobní&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Atraktivitu podněcuje podobnost, blízkost (fyzická i v interakcích), fyzická atraktivita, oboustrannost – tedy když nás má druhý také rád, situační podmínky (vzrušení, úzkost atd.)&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Hezcí lidé jsou považováni za inteligentnější, milejší apod. – vzniká tak stereotyp fyzické atraktivity&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dle dynamické teorie si vybíráme partnery podle rodiče opačného pohlaví&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Láska''' = specifický druh interpersonálního vztahu charakterizovaný vzájemným porozuměním, poskytováním a přijímáním podpory a těšením se na přítomnost druhého&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lásku lze rozdělit na vášnivou a kamarádskou&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Patří sem Sternbegova triangulární teorie (vášeň, intimita, závazek), teorie J. A. Lee (eros, ludus, agapé, pragma, mania, storgé), Franklova transcendentální láska, Maslowova D a B láska, Frommova láska jako akt vůle a Rubinova láska jako postoj&lt;br /&gt;
== Afiliace ==&lt;br /&gt;
[[Afiliace]] je potřeba člověka navazovat a udržovat pozitivní a těsné vztahy s jinými lidmi, které mohou mít podobu spolupráce, přátelství anebo lásky, potřeba sociálního kontaktu&lt;br /&gt;
=== Interakce s jinými lidmi ===&lt;br /&gt;
* 	poskytuje konsensuální ověření jedincova chápání sociální reality (ověřit a potvrdit, co je správné, vhodné či žádoucí) -&amp;gt; afiliace vzrůstá při nejistotě&lt;br /&gt;
*	přítomnost blízké osoby umocňuje pocity štěstí a poskytuje útěchu a úlevu při zármutku&lt;br /&gt;
*	poskytuje podněty pro srovnání, osvojování si nových poznatků a zpětnou vazbu&lt;br /&gt;
*	spolupráce přináší uspokojení&lt;br /&gt;
*	těsné vztahy dávají člověku pocity bezpečí&lt;br /&gt;
*	příjemné pocity přináší vzájemná důvěra, sdílení&lt;br /&gt;
=== Sociální vyloučení ===&lt;br /&gt;
[[Ostrakismus]] (sociální vyloučení nebo ignorace) je pro člověka s jeho silnou potřebou sociálního kontaktu („need to belong“) extrémně nepříjemný a může mít až devastující účinky&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lidé si vybavují v minulosti prožitou psychickou bolest spojenou se sociálním vyloučením lépe než fyzickou bolest (Chen, 2008, podle Myers, 2010).&amp;lt;ref name=&amp;quot;myers&amp;quot;&amp;gt;MYERS, David G. &amp;lt;i&amp;gt;Social psychology&amp;lt;/i&amp;gt;. 10e [ed.]. New York, NY: McGraw-Hill, c2010.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Williams (2010) a jeho čtyři kolegové zkoušeli ostrakismus na vlastní kůži – v dohodnutou dobu dne čtyři kolegové ignorovali toho pátého. Domnívali se, že to bude neškodná experimentální hra, ale způsobilo to potíže v práci, paranoiu, úzkost, narušení sociálních vztahů atd. (Williams, 2010, podle Myers, 2010).&amp;lt;ref name=&amp;quot;myers&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zhong a Leonardelli (2008) zkoumali vybavování si sociálně nepříjemných zážitků – ti, kdo si vybavovali sociální vyloučení, hodnotili teplotu v místnosti až o pět stupňů nižší než ti, kdo si vybavovali sociálně příjemný zážitek (Zhong a Leonardelli, 2008, podle Myers, 2010).&amp;lt;ref name=&amp;quot;myers&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Baumeister (2005) ve výzkumu zjistil, že lidé, kteří nedávno zažili sociální vyloučení, se velmi ochotně, dokonce dychtivě chopí bezpečné možnosti navázat nové přátelství (Baumeister, 2005, podle Myers, 2010).&amp;lt;ref name=&amp;quot;myers&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Atraktivita ==&lt;br /&gt;
[[atraktivita]] je postoj k jiné osobě mající všechny tři složky postoje&lt;br /&gt;
	&lt;br /&gt;
* kognitivní (přesvědčení o osobě)&lt;br /&gt;
* 	emocionální (pocity vůči osobě)&lt;br /&gt;
* 	behaviorální (tendence chovat se k osobě určitým způsobem&amp;lt;ref name=&amp;quot;edited&amp;quot;&amp;gt;EDITED, by Antony S.R. Manstead and Miles Hewstone. &amp;lt;i&amp;gt;The Blackwell encyclopedia of social psychology&amp;lt;/i&amp;gt;. Reprinted. [Oxford, UK: Blackwell Publishers, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
=== Přitažlivost ===&lt;br /&gt;
* 	V USA dají posoudit fotky obličejů dívek bělochy, černochy, asiaty, hispánci  ukazuje se, že lidi hodnotí dívky téměř stejně (korelace 0,9)&lt;br /&gt;
* 	Ukazuje se také, že pokud se to dělá v čase, přitažlivé dívky si drží přitažlivost a naopak – když je přitažlivá v šestnácti, je i v padesáti&lt;br /&gt;
* 	Existuje velmi silný halo efekt – co je hezké, to je dobré&lt;br /&gt;
* 	Hezčím lidem připisujeme lepší vlastnosti než lidem ošklivějším (jsou podle nás inteligentnější, extrovanější, bystřejší, sympatičtější, milejší a další)&lt;br /&gt;
* 	Ukazuje se ale, že to tak není – bohužel mi to nedovedeme ovládat&lt;br /&gt;
* 	Posuzovali se fotky miminek novorozenců, ve třech měsících a v devíti měsících&lt;br /&gt;
:* 	Ukázalo se, že už u novorozenců dokážeme odhadnout, jestli bude potom hezké, přitažlivé, sympatické, vztah s matkou (jedině aktivitu neumíme odhadnout)&amp;lt;ref name = hnilica&amp;gt;HNILICA, Karel. &amp;lt;i&amp;gt;Přednášky Sociální psychologie na FFUK&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha, 2013.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
==== Přitažlivost obličeje ====&lt;br /&gt;
'''J. Langlois'''&lt;br /&gt;
* Říká, že se nám líbí průměrné obličeje&lt;br /&gt;
:*	Teorie přitažlivosti průměrných obličejů&lt;br /&gt;
::*	V přírodě druh nemá rád příliš velké extrémy – pokud má jedinec příliš extrémní charakteristiky, má nižší fitness&lt;br /&gt;
::*	Je to asi ale i zabudované v našem kognitivním systému&lt;br /&gt;
:*	Výzkum:&lt;br /&gt;
::*	96 fotek žen a 96 fotek mužů, Rozdělila je vždy na 3 skupiny po 32 fotkách, Dala vždy 32 obličejů před sebe a získala 33. Takto získala 3 umělé průměrné ženy a 3 umělé průměrné muže. Pak dala posuzovat těch 32 + 33. fotku a vyšlo, že pouze 3 muži (z 96) byli hezčí než umělí muži a pouze 4 ženy byly hezčí než umělé ženy - Protože je to zřejmě obličej, který odpovídá prototypu hezkého muže nebo hezké ženy – přece ho známe&amp;lt;ref name = hnilica/&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
	'''M. Cunningam'''&lt;br /&gt;
*	Přitažlivost ženského obličeje&lt;br /&gt;
*	Muž v ženě hledá dva typy rysů&lt;br /&gt;
:*	Novorozenecké rysy&lt;br /&gt;
::*	Velké oči, malý nos, malá brada&lt;br /&gt;
::*	Muži takové ženy chápou jako bystřejší, hodnější, zdravější, také plodnější&lt;br /&gt;
:*	Rysy, které ukazují na pohlavní zralost&lt;br /&gt;
==== Přitažlivost těla ====&lt;br /&gt;
'''D. Singh'''&lt;br /&gt;
Výzkum: 	typy žen lišící se v BMI a v WHR (poměr pasu a boků) - Nejvíce muže přitahuje index 0,7 = Je to spolehlivá informace o plodnosti – připadá mu více sexy, zdravější a s větším potenciálem mít děti&amp;lt;ref name = hnilica/&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==== Přitažlivost obličeje ====&lt;br /&gt;
*	Zkoumají fyzikální parametry hlasu, které jsou pro nás příjemné&lt;br /&gt;
*	Příjemnější hlas - Je spíše hlasitější a rychlejší, není prokládaný pomlkami&lt;br /&gt;
:*	Mužům je sympatičtější hlubší hlas&lt;br /&gt;
::*	[[halo efekt]]&lt;br /&gt;
:::*	Když má někdo příjemný hlas, připisujeme mu lepší charakteristiky než lidem s méně příjemným hlasem&lt;br /&gt;
*	Nechávají říkat pouze samohlásky – čistý zvuk závislý pouze na našich hlasivkách&lt;br /&gt;
:*	Zase to souvisí s plodností a mužností&lt;br /&gt;
:*	Nejdříve posuzovali přitažlivost ženských hlasů a pak přitažlivost těchto žen na fotkách&lt;br /&gt;
::*	Vyšla vysoká korelace – když se nám líbí hlas nějaké ženy, také nám připadá atraktivní (i když nevíme, že tento hlas patří stejné ženě)&amp;lt;ref name = hnilica/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Faktory, které lidi přitahují k sobě ===&lt;br /&gt;
'''Podobnost''' &lt;br /&gt;
*	lidé jsou přitahováni k podobným lidem (v postojích, hodnotách, oblíbených aktivitách)&lt;br /&gt;
*	lidé s podobnými názory potvrzují náš pohled na svět&lt;br /&gt;
*	s lidmi s podobnými zájmy je pro nás příjemnější trávit čas&lt;br /&gt;
Výzkum ukázal, že partneři a přátelé jsou si podobnější než náhodní známí a náhodně spárovaní lidé&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Matching hypothesis''' &lt;br /&gt;
*	tendence vídat se s lidmi podobné atraktivity (Ajzen, 2008)&amp;lt;ref name=&amp;quot;edited&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
*	vybíráme si partnery se stejnou úrovní atraktivity – hledáme někoho žádoucího s vědomím vlastních nedostatků (Myers, 2010)&amp;lt;ref name=&amp;quot;myers&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
:*	když je jeden méně atraktivní, vyrovnává to jinými kvalitami				&lt;br /&gt;
Přitahují se protiklady (funguje princip komplementarity?) – Ajzen&amp;lt;ref name=&amp;quot;edited&amp;quot; /&amp;gt; i Myers&amp;lt;ref name=&amp;quot;myers&amp;quot; /&amp;gt; se shodují, že tento princip nebyl nikdy dostatečně vědecky prokázán, tudíž se zdá, že princip podobnosti je mnohem silnější&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Mere exposure effect''' (efekt pouhého vystavení) - pouhé opakované působení podnětu budí preference, dokonce i podprahově (často se opakující podnět přestává být potenciálně ohrožující a tudíž budí preference) &lt;br /&gt;
Zajonc (1968, 1970, podle Myers, 2010) ověřil tento efekt tak, že ukazoval respondentům čínské znaky, mužské tváře a turecká slova – pouhým opakováním určité položky se zvedaly její preference&lt;br /&gt;
=== Reciprocita ===&lt;br /&gt;
Lidé jsou přitahováni k těm, o kterých si myslí, že je mají rádi – máme rádi ty, kteří mají rádi nás&lt;br /&gt;
*	sociální potvrzení – přání, aby mě ostatní měli rádi&lt;br /&gt;
*	teorie rovnosti – (jak ty na mě, tak já na tebe)&lt;br /&gt;
atraktivita roste ve vysoce vzrušujících situacích – [[úzkost]] – Schachter 1959 – lidé co měli jít na úzkost provokující experiment nechtěli čekat sami ale ani s tím, kdo s nimi nesdílel osud – misery only loves miserable company – reakce druhých pomůže jedinci zhodnotit vlastní úzkostnou reakcí a samotný  kontakt snižuje úzkost – navíc si mohou pomoci (Ajzen, 2008) &amp;lt;ref name=&amp;quot;edited&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
=== Arousal ===&lt;br /&gt;
Atraktivita roste ve vysoce vzrušujících situacích, například při vyvolání fyzického vzrušení, strachu, úzkosti &lt;br /&gt;
Schachter (1959) – lidé, kteří měli jít na experiment provokující úzkost, nechtěli čekat sami ale ani s tím, kdo s nimi nesdílel stejný osud (misery only loves miserable company) (Ajzen, 2008) &amp;lt;ref name=&amp;quot;edited&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
=== Fyzická atraktivita ===&lt;br /&gt;
Fyzická atraktivita&lt;br /&gt;
*	být atraktivní v podstatě znamená být perfektně průměrný a symetrický&lt;br /&gt;
*	u žen je žádoucí pas o 30% užší než boky (waist-hip ratio)&lt;br /&gt;
*	u mužů jsou atraktivní svaly (mužnost, testosteron) a vysoké příjmy (přístup ke zdrojům)&lt;br /&gt;
*	z evolučního hlediska atraktivita znamená mládí, zdraví a plodnost&lt;br /&gt;
Výzkumníci vzali obrázek půlky obličeje, zrcadlově ho přetočili a tento nově vzniklý obličej byl hezčí než reálná tvář. Když se takto vzniklé obličeje poskládají na sebe a zprůměrují, vznikne ještě hezčí obličej. &lt;br /&gt;
*	atraktivita roste ve vysoce vzrušujících situacích, například při vyvolání arousalu, úzkosti (Myers, 2010) &amp;lt;ref name=&amp;quot;myers&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
==== Efekt kontrastu ====&lt;br /&gt;
*	když muži hodnotili ženy a dívali se předtím na Charlieho andílky, ženy se jim pak zdály méně atraktivní (Kenrick a Gutierres, 1980, podle Myers, 2010)&amp;lt;ref name=&amp;quot;myers&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
*	když se muži dívali na pornografická videa, byli pak méně spokojení s partnerským sexem (Zillmann, 1989, podle Myers, 2010)&amp;lt;ref name=&amp;quot;myers&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''Je fyzická atraktivita důležitá?'''&lt;br /&gt;
Atraktivnější ženy i muži vícer randí&lt;br /&gt;
(Fyzická atraktivita je důležitá – u mužů trochu víc, ale u obou hodně)&lt;br /&gt;
Platí to u speed datingu, voleb atd… &lt;br /&gt;
'''stereotyp fyzické atraktivity''' = co je hezké, to je dobré &lt;br /&gt;
Kalick udělal experiment s ženami před a po plastice – studenti je po plastice hodnotili nejen jako hezčí, ale i jako milejší, citlivější atd…&lt;br /&gt;
			(Myers, 2010)&amp;lt;ref name=&amp;quot;myers&amp;quot; /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Láska ==&lt;br /&gt;
[[Láska]] je specifický druh interpersonálního vztahu charakterizovaný vzájemným porozuměním, poskytováním a přijímáním podpory a těšením se na přítomnost druhého&lt;br /&gt;
*	má mnoho podob&lt;br /&gt;
*	byla dlouho tabu pro vědecké zkoumání&lt;br /&gt;
*	první výzkumné práce: Z.Rubin – škála lásky&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sternbergova triangulární teorie lásky'''&lt;br /&gt;
tři hlavní dimenze, které lze uspořádat do trojúhelníkového modelu&lt;br /&gt;
*	'''vášeň''' = motivační složka, vysoká psychická aktivace, rychle vzrůstá a postupně klesá&lt;br /&gt;
*	'''závazek''' = těsné spojení a závislost, zvláštní druh vztahu mezi dvěma lidmi, postupně vzrůstá&lt;br /&gt;
*	'''intimita''' = pocit blízkosti, starostlivost, podpora, porozumění, zvyšuje se v počátečních fázích vztahu&lt;br /&gt;
			&lt;br /&gt;
'''J. A. Lee'''&lt;br /&gt;
druhy lásky, ke kterým dospěl rozborem literatury&lt;br /&gt;
*	'''erotická''' (eros): sexuální touha, fyzická krása&lt;br /&gt;
*	'''hravá''' (ludus): bez výrazného svazku nebo žárlivosti&lt;br /&gt;
*	'''kamarádská''' (storgé): malý důraz na vášeň&lt;br /&gt;
*	'''pragmatická''' (pragma): racionální výběr partnera z hlediska osobního prospěchu&lt;br /&gt;
*	'''volná''' (mania): uspokojování sexuální potřeby&lt;br /&gt;
*	'''altruistická''' (agapé): nesobecká, zaměřená na péči a starostlivost o druhého&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''láska vášnivá''' &lt;br /&gt;
*	typická pro počáteční stav zamilovanosti&lt;br /&gt;
*	intenzivní citový vztah&lt;br /&gt;
*	neadekvátní hodnocení druhého&lt;br /&gt;
*	proměny, může vyústit v deziluzi&lt;br /&gt;
*	pokud vztah přetrvá, mění se v lásku kamarádskou&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''láska kamarádská (přátelská)'''&lt;br /&gt;
*	hluboký, zralý a stálý vztah přátelství&lt;br /&gt;
*	odměňování, respektování druhého, důvěra, sbližování&lt;br /&gt;
*	pocit vzájemného akceptování&lt;br /&gt;
*	převaha důvěry: stále hlubší odkrývání sebe samého&lt;br /&gt;
*	skutečná intimita (odhození masky, možnost být sám sebou)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Frankl''' &lt;br /&gt;
Láska je setkání s plností transcendentálních hodnot, vede k transcendenci, nemilujeme vnějšek, ale vnitřek&lt;br /&gt;
Vývoj lásky:&lt;br /&gt;
*	Láska zaměřená na cíl – dosažení slasti, uspokojení i sebeuspokojení (dospívání)&lt;br /&gt;
*	Slast zaměřená na druhého, ale ten je stále jen objektem vlastního uspokojení – sebeuspokojení pomocí druhého (vzájemná masturbace)&lt;br /&gt;
*	Transcendentální, permanentní láska – setkání přijetí druhého v jeho jedinečnosti &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Maslow'''&lt;br /&gt;
Láska je ryze subjektivní prožitek, nemůže být zaměněn za něco jiného a nelze ho vysvětlit tomu, kdo lásku neprožil, láska je jedním z vrcholných zážitků&lt;br /&gt;
*	'''D láska''' – nedostatková - deficientní potřeba uspokojení cyklických potřeb (neurotická)&lt;br /&gt;
*	'''B láska''' – bytostná – sebeaktualizace, přesah k druhému, rozplynutí se&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Fromm'''&lt;br /&gt;
Láska jako akt vůle, lásku se učíme – kniha „Umění milovat“&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Rubin''' &lt;br /&gt;
Láska je postoj se třemi dimenzemi&lt;br /&gt;
*	Attachement – silné emocionální pouto&lt;br /&gt;
*	Péče o blaho druhého&lt;br /&gt;
*	Intimita&lt;br /&gt;
(přednášky sociální psychologie na FFUK)&amp;lt;ref name=hnilica/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Těsné interpersonální vztahy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Mursteinova teorie volby partnera'''&amp;lt;ref name=bajgarova&amp;gt;BAJGAROVÁ, Iva. &amp;lt;i&amp;gt;BAJGAROVÁ, Iva. Přednášky Partnerského a rodinného poradenství na FFUK&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha, 2015.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
	&lt;br /&gt;
# Fáze podnětu – vzhled&lt;br /&gt;
#         Fáze – zájmy, postoje, hodnoty&lt;br /&gt;
# 	Fáze – kompatibilita rolí&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vývoj vztahu dle Baderové a Pearsona dle Mahlerové – symbióza, diferenciace, zkoušení, individualita i propojenost&amp;lt;ref name=bajgarova/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Cuber a Haroff''' – styl manželského soužití&lt;br /&gt;
*	Trvale konfliktový vztah&lt;br /&gt;
*	Citově chladný vztah&lt;br /&gt;
*	Účelový vztah&lt;br /&gt;
*	Živý vztah&lt;br /&gt;
*	Výlučný vztah&lt;br /&gt;
'''Satirová'''&lt;br /&gt;
*	Obviňovač &lt;br /&gt;
*	Usmiřovač&lt;br /&gt;
*	Chladný racionalista&lt;br /&gt;
*	Rušič&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Rusbultová – Investiční model''' (Investment model)&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
[[oddanost]] = ochota setrvat ve vztahu závisí na třech složkách&lt;br /&gt;
*	'''spokojenost'''&lt;br /&gt;
*	'''dostupnost alternativ'''&lt;br /&gt;
*	'''dosavadní investice do vztahu'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Interperson%C3%A1ln%C3%AD_vztahy,_jejich_utv%C3%A1%C5%99en%C3%AD,_preference_a_odm%C3%ADt%C3%A1n%C3%AD,_konformita&amp;diff=50805</id>
		<title>Interpersonální vztahy, jejich utváření, preference a odmítání, konformita</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Interperson%C3%A1ln%C3%AD_vztahy,_jejich_utv%C3%A1%C5%99en%C3%AD,_preference_a_odm%C3%ADt%C3%A1n%C3%AD,_konformita&amp;diff=50805"/>
		<updated>2017-12-17T09:39:17Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: /* Osobní vztahy */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;[[Interpersonální vztahy|interpersonální vztahy]]= individuálně významné vztahy jedince k nejbližším osobám&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při popisování interpersonálních vztahů se nejčastěji setkáváme se slovy '''blízkost''', '''vzájemná''' '''závislost''' a '''délka''' '''trvání'''.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Označení interpersonální vztahy lze vnímat jako zastřešující termín, jehož podmnožinou jsou i blízké a osobní vztahy. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Blízké vztahy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Speciální kategorií mezilidských vztahů jsou '''vztahy blízké'''. Reis (2008)&amp;lt;ref&amp;gt;EDITED, by Antony S.R. Manstead and Miles Hewstone. &amp;lt;i&amp;gt;The Blackwell encyclopedia of social psychology&amp;lt;/i&amp;gt;. Reprinted. [Oxford, UK: Blackwell Publishers, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt; popisuje jako blízké vztahy ty, které se vyznačují vysokou mírou zaangažovanosti účastníků. Operacionálních definic blízkosti je velmi mnoho, protože různých dimenzí zaangažovanosti je velmi mnoho a mají velmi široké rozpětí. Mezi ně lze zařadit například [[intimita|intimitu]], '''vzájemnou péči''', '''zájem''', [[Láska|lásku]], '''znalost''' jeden '''druhého''' apod. Nejčastějším způsobem, jak nahlížet na blízkost, je skrz stupeň '''vzájemné závislosti (interdependence).''' &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Mc Cubbin a Dahl (1985)&amp;lt;ref&amp;gt;MCCUBBIN, Hamilton I. a Barbara B. DAHL. &amp;lt;i&amp;gt;Marriage and family: individuals and life cycles&amp;lt;/i&amp;gt;. New York: Wiley, c1985.&amp;lt;/ref&amp;gt; popisují vztah jako blízké spojení mezi lidmi, které trvá po určité časové období a uvádí také názor, podle kterého je vztah kdykoli mají dva lidé na sebe vzájemně očekávání. Autoři také tvrdí, že ačkoli pod tento pojem spadají jak milostné, tak přátelské vztahy i vztahy rodičů a dětí, termín vztah se stal tak dominantním ve společnosti, že pod něj spadají různé formy vazeb od chození spolu (dating), přes milenecký poměr (affair), zasnoubení i manželství. Autor komentuje, že obtíže s definováním termínu vztah a široké rozpětí jeho porozumění reflektuje velké množství různých typů partnerského chování. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Blízké vztahy''' jsou „''vztahy, jejichž prostřednictvím osoba ovlivňuje jiné osoby často, silně, v různých sférách činnosti a relativně dlouhou dobu“'' (Výrost, 2008, str. 247).&amp;lt;ref&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Osobní vztahy ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pro vymezení termínů v oblasti partnerských vztahů je velmi významnou osobností právě Harold H. Kelley (2010)&amp;lt;ref&amp;gt;HAROLD, H. Kelley. &amp;lt;i&amp;gt;Personal relationships: their structures and processes&amp;lt;/i&amp;gt;. Hillsdale: Lawrence Erlbaum, 1979.&amp;lt;/ref&amp;gt;, který přišel s označením osobní vztahy[[osobní vztahy]] ('''personal relationships'''). Za tři základní složky vztahu Kelley považuje: &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
•	'''vzájemná závislost''' (interdependence), která značí efekt, který na sebe mají osoby zaangažované ve vztahu navzájem. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
•	'''interakce''', která je '''citlivá vůči benefitům druhého'''. Jinými slovy jde o ochotu vzdát se něčeho, co chceme ve prospěch toho, co by si přál partner. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
•	třetím elementem jsou '''atribuce interakcí'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''Osobní vztahy''' jsou ''„individuálně významné vztahy jedince k jemu nejbližším osobám“'' (Výrost, 2008, str. 246).&amp;lt;ref&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Teorie sociální výměny/směny (Social Exchange Theory) ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
•	(rozpracovali Homans a Blau, ale jinak se u ní autorství neuvádí)&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
•	jedinci vstupují do interpersonálních vztahů a udržují je pro prospěch resp. zisk, který jim tento vztah přináší&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
•	poměr zisků a ztrát ve vztahu&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
•	Homans: hlavním ziskem je sociální schválení&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
•	Z této teorie vychází Teorie vzájemné závislosti&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Teorie vzájemné závislosti (Kelley, Thibaut) ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
	&lt;br /&gt;
* interakce mezi partnery je nejpodstatnějším znakem všech vztahů&lt;br /&gt;
* 	charakteristiky:&lt;br /&gt;
:*      stupeň závislosti&lt;br /&gt;
:* 	vzájemná závislost&lt;br /&gt;
:* 	totožnost kýžených výsledků&lt;br /&gt;
:* 	stupeň vzájemné kontroly&lt;br /&gt;
:* 	úroveň závislosti a spokojenosti&lt;br /&gt;
* 	v blízkých vztazích se partneři ovlivňují nejen na úrovni vnějších projevů chování, ale i  ve svém prožívání&lt;br /&gt;
* 	stádia vztahu:&lt;br /&gt;
:* 	vybírání – zjišťujeme odměny a ceny ve vztazích k různým lidem&lt;br /&gt;
:* 	vyjednávání – experimentace s poskytováním a přijímáním různých typů odměn&lt;br /&gt;
:* 	zavázání se&lt;br /&gt;
:* 	institucionalizace – stanovení&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Dimenze vztahu ==&lt;br /&gt;
	&lt;br /&gt;
*       obsah&lt;br /&gt;
* 	rozmanitost&lt;br /&gt;
* 	kvalita&lt;br /&gt;
* 	frekvence a organizace&lt;br /&gt;
* 	reciprocita a komplementarita&lt;br /&gt;
* 	intimita&lt;br /&gt;
* 	interpersonální percepce&lt;br /&gt;
* 	závazek&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Trajektorie vztahu ==&lt;br /&gt;
	&lt;br /&gt;
*       seznámení&lt;br /&gt;
* 	prohlubování (utváření)&lt;br /&gt;
* 	konsolidace&lt;br /&gt;
* 	zhoršování&lt;br /&gt;
* 	ukončení&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznámení ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* samotná blízkost napomáhá vzniku vztahu&lt;br /&gt;
* 	''1/3 párů manželství ve výzkumu ve Filadelfii od sebe bydlela do pěti bloků daleko&lt;br /&gt;
* 	Pokud byli na ubikaci lidé seřazeni podle abecedy, pak přátelství mezi nimi korelovala s abecedou''&lt;br /&gt;
* 	Seznámení přes sociální sítě – přes své blízké&lt;br /&gt;
* 	Dobrovolnost – když mám dostatečné vnější zdůvodnění, nemusím připisovat vnitřní motivy (například se mi nemusí líbit spolupracovník, protože se s ním stýkám v práci, nemám na vybranou)&amp;lt;ref name=hnilica&amp;gt;HNILICA, Karel. &amp;lt;i&amp;gt;Přednášky Sociální psychologie na FFUK&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha, 2013.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Utváření ==&lt;br /&gt;
=== Altman - Teorie sociální penetrace ===&lt;br /&gt;
	&lt;br /&gt;
* Když odkrýváme druhému intimní informace o sobě, je to pro něho zpevnění vztahu a vrací nám to na stejné úrovni&lt;br /&gt;
* 	(člověk je v podstatě jako cibule – vrchní vrstvy odkrýváme ochotně, postupně jsme čím dál houževnatější)&lt;br /&gt;
:*'''Veřejné já'''&lt;br /&gt;
::*Explorační stadium&lt;br /&gt;
::* 	1. kognitivní stadium (bavíme se o faktech – škola, filmy…)&lt;br /&gt;
:* 	'''Soukromé já''' &lt;br /&gt;
::* 	2. kognitivní stadium (názory a postoje)&lt;br /&gt;
::* 	1. afektivní stadium – osobních citů a vztahů (o nás)&lt;br /&gt;
:* 	'''Já'''&lt;br /&gt;
::* 	2. afektivní stadium – extáze a vytržení – říkáme si vše&lt;br /&gt;
* 	Vztah se vyvíjí v dimenzích hloubky a šířky – nejprve více témat povrchně a pak do hloubky i do šířky, když nám někdo sdílí informace o sobě, je to pro nás odměňující, pronikání je zpočátku rychlejší postupně zvolňuje&amp;lt;ref name=hnilica/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Zhoršování vztahu ==&lt;br /&gt;
''Při zamilovanosti se ptali zamilovaných, přátel a rodičů jak dlouho vztah vydrží a nejlépe to odhadli rodiče, nejhůře zamilovaní''&lt;br /&gt;
	&lt;br /&gt;
Atribuční styl – problém připisování problémů globálním, trvalým charakteristikám druhého&lt;br /&gt;
=== Rusbultová - reakce na zhoršení vztahu ===&lt;br /&gt;
	&lt;br /&gt;
* '''Konstruktivní'''&lt;br /&gt;
:*	Aktivní – '''VOICE''' – prohovoření, kompromisy, aktivní řešení, snaha o řešení problému&lt;br /&gt;
:*	Pasivní – '''LOYALTY''' – odpuštění všeho, setrván a čekání, modlení se, čekání, že druhý něco udělá nebo smíření se s osudem&lt;br /&gt;
*	'''Destruktivní'''&lt;br /&gt;
:*	Aktivní – '''EXIT''' – ukončení vztahu&lt;br /&gt;
:*	Pasivní – '''NEGLECT''' – pasivně nechat vztah skončit, i agresivní hostilní chování&amp;lt;ref name=hnilica/&amp;gt;&lt;br /&gt;
== Intimita ==&lt;br /&gt;
	&lt;br /&gt;
* překročení intimních hranic&lt;br /&gt;
* 	sebeodhalování, vyjádření nejhlubších citů jiné osobě&lt;br /&gt;
* 	blízkost dvou lidí&lt;br /&gt;
== Konformita ==&lt;br /&gt;
[[konformita]] je tlak vyvíjený skupinou, který vede ke změně chování&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2 formy	&lt;br /&gt;
# '''vyhovění''' (complience) – jednodušší forma&lt;br /&gt;
# 	'''poslušnost''' (obedience) – nátlak skupinou, výzva ke změně chování (z pozice moci) -&amp;gt; může vzniknout rozpor&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== klasické pokusy konformity===&lt;br /&gt;
	&lt;br /&gt;
==== Sherif ==== &lt;br /&gt;
	&lt;br /&gt;
* při nejasné situaci přijímáme úsudky od druhých&lt;br /&gt;
* 	experimenty s autokinetickým efektem&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== S.Asch ====&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
* skupinový tlak na úsudek&lt;br /&gt;
* 	velikost úseček: 1 naivní subjekt&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Cretchfield====&lt;br /&gt;
* navazuje na Asche&lt;br /&gt;
* 	promítání na plátno, ZV jak reagovali ostatní&lt;br /&gt;
* 	podlehnutí i když je tvrzení nesprávné, i když má věc pro člověka osobní význam&lt;br /&gt;
* 	snáze člověk podlehne ve složitější situaci&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== S.Milgram ====&lt;br /&gt;
* poslušnost vůči autoritě&lt;br /&gt;
* 	učitel + žák, dvojice slov, elektrický proud&lt;br /&gt;
* 	63% osob uposlechlo příkaz&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Zimbardo ====&lt;br /&gt;
	&lt;br /&gt;
3 činitelé ovlivňující poslušnost:&lt;br /&gt;
* 	blízkost autority&lt;br /&gt;
* 	prestiž autority&lt;br /&gt;
* 	emocionální vzdálenost od oběti&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
===faktory ovlivňující konformitu ===&lt;br /&gt;
	&lt;br /&gt;
* velikost a koheze skupiny&lt;br /&gt;
* 	jednomyslnost skupinového souhlasu&lt;br /&gt;
* 	skupinové sankce&lt;br /&gt;
* 	status skupiny&lt;br /&gt;
* 	společenské klima&lt;br /&gt;
* 	přítomnost rebela (dramaticky sráží konformitu)&lt;br /&gt;
* 	dvojznačnost zvyšuje pravděpodobnost internalizace&lt;br /&gt;
* 	zvýšena sebeúcta konformitu snižuje&lt;br /&gt;
* 	snaha předejít konfliktu a zachovat harmonii&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''konformita se vyplácí – 2 vysvětlení:'''&lt;br /&gt;
# potřeba být oblíben – normativní sociální vliv (zapadáme do normy)&lt;br /&gt;
# potřeba mít pravdu – informační sociální vliv (nejsme si jistí, že máme pravdu, rychleji podlehneme)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soci%C3%A1ln%C3%AD_postoje,_jejich_utv%C3%A1%C5%99en%C3%AD_a_zm%C4%9Bna,_persvazivn%C3%AD_techniky_a_jejich_v%C3%BDskyt&amp;diff=50804</id>
		<title>Sociální postoje, jejich utváření a změna, persvazivní techniky a jejich výskyt</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soci%C3%A1ln%C3%AD_postoje,_jejich_utv%C3%A1%C5%99en%C3%AD_a_zm%C4%9Bna,_persvazivn%C3%AD_techniky_a_jejich_v%C3%BDskyt&amp;diff=50804"/>
		<updated>2017-12-17T08:33:59Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Postoj == &lt;br /&gt;
Postoj se stal centrálním pojmem v psychologii během 20. století díky práci Thomase a Zanieckiho &amp;quot;Polský rolník v Evropě a v Americe&amp;quot;&amp;lt;ref name=nakonecny&amp;gt;NAKONEČNÝ, Milan. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Academia, 1999.&amp;lt;/ref&amp;gt;.  Vyjadřuje hodnotící vztah k různým sociálním objektům v našem prostředí (co upřednostňujeme, máme rádi) – relativně stabilní charakteristika. Psychologické tendence, které se projevují v hodnocení konkrétní etnity s jistým stupněm upřednostňování nebo odmítání (Eagly A.H., Chaiken S.). Většinu postojů získáváme v průběhu našeho života přímo prostřednictvím osobní zkušenosti s objekty nebo zprostředkovaně, sociálním učením&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Hayesová (2003) komentuje definici Fishbeina a Ajzena. Podle této definice zdůrazňuje tři znaky postojů&amp;lt;ref name=hayes&amp;gt;HAYES, Nicky. &amp;lt;i&amp;gt;Základy sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Vyd. 3. Praha: Portál, 2003.&amp;lt;/ref&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*postoje jsou naučené&lt;br /&gt;
*postoje jsou konzistentní&lt;br /&gt;
*postoje se týkají příznivých či nepříznivých reakcí&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podle jiných definic nás postoje připravují k činnosti, chováme se díky nim určitým způsobem. Podobají se mentálnímu nastavení, ale obsahují i hodnotící složku &amp;lt;ref name=hayes/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Přehled základních charakteristik postojů podle Krecha, Crutchfielda a Ballacheyho (1962, podle Nakonečného, 1999)&amp;lt;ref name=nakonecny/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*extrémnost postoje - méně častá, ale odolná vůči změnám&lt;br /&gt;
*multiplexita postoje - postoj může být založen na jednoduchém odhadu či mnoha relevantních informacích &lt;br /&gt;
*konzistentnost postoje - vnitřní vyrovnanost jeho složek&lt;br /&gt;
*interakce postojů&lt;br /&gt;
*konsonance v seskupení postojů - shodné postoje se mohou podporovat&lt;br /&gt;
*síla a množství uspokojovaných poteb - postoje uspokojují určité potřeby &lt;br /&gt;
*centrálnost vztažných hodnot - některé postoje jsou pro nás důležitější než jiné&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vnitřní struktura postoje == &lt;br /&gt;
	'''vnitřní struktura&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:'''&lt;br /&gt;
* 	'''poznávací''' (kognitivní = týká se myšlenek, které jedinec má o předmětu postoje)&lt;br /&gt;
*	'''citové''' (emocionální, afektivní = co osoba cítí k předmětu postoje, emoce a emocionální reakce)&lt;br /&gt;
*	'''konativní''' (behaviorální = sklony k chování či jednání ve vztahu k předmětu postoje) složky&lt;br /&gt;
Předpoklad, že predikce bude přesnější, když se budou postihovat všechny složky, a když tyto složky budou ve vzájemném souladu = konzistentní vztahy mezi nimi&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
*'''Greenwald A.G.''' upozornil, že každá z těchto složek má zvláštní determinanty a základem jejich formování jsou zvláštní procesy: afektivní se utváří prostřednictvím klasického podmiňování; poznávací prostřednictvím kognitivního učení; konativní instrumentálním učením&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
*'''Fishbein a Ajzen''' - jinou důležitou alternativou výkladu vnitřní struktury je jeho ztotožnění jen s emocionální složkou – jádro koncepce Fishbeina a Ajzena, kdy postoj je unidimenzionální (emocionální složka) a vyjadřuje stupeň přitažlivosti daného konání pro osobu&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
*'''Bagozzi R.P'''. – postoj jako dvoudimenzionální struktura, sestávající z kognitivní a emocionální složky. Obě ovlivňují jak záměr osoby vykonat určité chování, tak i chování samotné&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výsledky výzkumů hovoří ve prospěch spíše komplexnější varianty nežli unidimenzionální afektivně hodnotící struktury (závisí na povaze zkoumaného postoje)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
*'''Analýza specifického postoje''' – obsahová členitost poznávací složky bude relativně nízká, stejně jako počet variant konání, zformulovaných v podobě záměr, u emocionální složky toto omezení bude v menší míře&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
*'''Generalizovaný postoj''' – možné najít množství přesvědčení vzájemně na sebe navazujících a vyznačujících se určitým způsobem uspořádanosti, stejně tak na úrovni behaviorální složky lze identifikovat mnoho záměrů, seskupených do podoby programu či strategie chování, emocionální složka se bude jevit jako méně členitý subsystém&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Organizace postojů &amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;==&lt;br /&gt;
# 	Postoje seskupené do určitých významových celků a utvářejí tak vnitřně organizované, hierarchicky uspořádané struktury&lt;br /&gt;
*	'''Eysenck H.J.'''  – dva faktory&lt;br /&gt;
:*	faktor konzervativismu – radikalismu&lt;br /&gt;
::*	Konzervativní pól – postojová konfigurace, která směřuje k zachování existujícího státu quo v sociální oblasti&lt;br /&gt;
::*	Radikální pól – snaha po změně&lt;br /&gt;
:*	faktor rozumového - citového postoje&lt;br /&gt;
::*	praktický pól – tendence k použití „vědeckého“ přístupu nebo síly&lt;br /&gt;
::*	citový pól – tendence k hloubání, filozofování a konání podle víry&lt;br /&gt;
*	'''Kerlinger F.N.''' – opakovaná analýza empirických údajů získaných postojovými škálami na vzorcích studentů v USA a západní Evropě&lt;br /&gt;
:*	analýza vede k ortogonální (na sobě nezávislé) dvoufaktorové struktuře faktoru C (konzervativní) a L (liberální)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
# 	Vztah postojů a hodnotových orientací&lt;br /&gt;
*	obecný předpoklad, že postoje, stejně jako hodnotové orientace, jsou navzájem propojené těsnými vazbami, kdy vztah je spojením obecnějšího (hodnotové orientace) a specifičtějšího (postoje).&lt;br /&gt;
*	oproti původnímu předpokladu, že vrchol hierarchie tvoří hodnotové orientace, se ukázalo, že obecná zaměřenost zájmů na základní životní cíle a prostředky jejich dosahování splňuje úlohu „vnitřního jádra“.&lt;br /&gt;
*	Hodnotové orientace a generalizované (bázové) postoje jsou ve vzájemném souladu, ale je těžké určit jejich stabilní vztahy k situačním postojům.&lt;br /&gt;
*	struktura obecné zaměřenosti zájmů osobnosti a hodnotových orientací umožňuje predikci generalizovaných postojů&lt;br /&gt;
*	variování generalizovaných postojů podmiňuje zase variace situačních postojů&lt;br /&gt;
*	v poslední době trojúrovňové schéma ideologie-hodnoty-postoje &lt;br /&gt;
:*	ideologie – nejobecnější a vyjadřují postoje a hodnoty nejen v politické oblasti (konzeravtivismu/liberalismu), ale i v oblasti meziskupinových vztahů (individualismus/komunalismus)&lt;br /&gt;
:*	postoje – základní stavební prvek jednotlivých hodnot i hodnotových systémů, což platí od modelu M. Rokeacha, přes R. Ingleharta, až po model S. Schwartze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Funkce postoje v životě člověka&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ==&lt;br /&gt;
*	'''Festinger L.''' = umožňují člověku adaptovat se na prostředí&lt;br /&gt;
*	'''Katz D.''' = rozlišil dvě základní funkce: &lt;br /&gt;
:*	poznávací (postoje organizují zkušenosti) &lt;br /&gt;
:*	instrumentální (maximalizují odměny a minimalizují tresty)&lt;br /&gt;
*	'''Eagly A.H. a Chaiken S.''' = postupně přibyly tři další fce postojů: &lt;br /&gt;
:*	fce výrazu hodnot (postoje jsou nástroje, kterými člověk vyjadřuje, že je nositelem jistých hodnot)&lt;br /&gt;
:*	fce sociální adjustace (postoje zprostředkovávají vztahy člověka k jiným lidem)&lt;br /&gt;
:*	fce sebeobranná (ego-defenziva, postoje tím, že udržují stabilitu sebeobrazu člověka, jsou prevencí proti hrozbám z prostředí, umožňují snadněji zvládat konflikty a náročné životní situace). &lt;br /&gt;
*	předpoklad o fungování kauzálního vztahu = poznání postojů umožňuje zformulovat víceméně platné předpoklady o směrech budoucího chování jeho nositele.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vývoj oblasti výzkumu postojů ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== 1. etapa výzkumu postojů v soc. psychologii (1918-1950)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
*	postoj – hledání komplexních, univerzálních „superkategorií“ jako základních stavebních kamenů budování teoretického systému&lt;br /&gt;
*	typickým příkladem je koncepce '''W. McDougalla''' – ústřední pojem instinkt, 1. učebnice sociální psychologie: '''„Úvod do sociální psychologie“ (1918)'''&lt;br /&gt;
*	'''Znaniecki a Thomas''' - „Polský rolník v Evropě a Americe“ (1918) – charakterizují soc. psychologii jako „vědecké studium postojů“ &lt;br /&gt;
:*	postoj jako individuální mentální proces, který determinuje odpověď jedince v sociální realitě, která ho obklopuje&lt;br /&gt;
:*	postoj je zaměřený na určitý objekt = stav mysli, který je orientovaný ve směru hodnoty (vždy sociální povahy jako např. láska k penězům, nenávist k cizincům, přijímání vědecké doktríny)&lt;br /&gt;
:*	postoj je určen dvěma základními charakteristikami: vztahem k objektu (vždy sociální povahy) a psychologickým prožíváním jeho významu = postoj je tak zprostředkující článek mezi strukturou sociální reality a strukturou osobnosti.&lt;br /&gt;
*	začátkem 20. let 20. století - rozvoj měření postojů – postojových škál &lt;br /&gt;
:*	navazovali na práce '''G. Fechnera''' v psychofyzice a '''Ch. Spearmana''' v měření inteligence&lt;br /&gt;
:*	punc vědeckosti a exaktnosti&lt;br /&gt;
*	polovina 30. léta – '''G. Allport''' – snaha o poskytnutí obecně přijatelné definice – analýza 16 definic postoje&lt;br /&gt;
:*	vymezuje postoj jako „mentální a nervový stavy pohotovosti organizovaný zkušenosti, vyvíjející dynamický a direktivní vliv na odpovědi jedince vůči všem objektům a situacím, s kterými je ve vztahu“&lt;br /&gt;
:*	jeho vymezení dlouho dobu ovlivňovalo badatele v oblasti sociálněpsychologického poznání&lt;br /&gt;
*	'''M.B. Smith''' – definuje postoj jako trojnožkovou struktura&lt;br /&gt;
*	'''F. Heider''' aplikuje na oblast postojů principy teorie rovnováhy = lidé, objekty a události tvoří dynamický kognitivní systém, který má převládající tendenci k rovnovážnému stavu&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	1. etapa je charakteristická diskuzí o obsahu samotného pojmu, snaha o specifikování jeho zvláštních znaků prostřednictvím srovnání s příbuznými pojmy, práce na vytvoření metodologické báze potřebné pro realizaci empirických výzkumů&lt;br /&gt;
*	období plné protikladů, které mají určité společné znaky s vývojem sociální psychologie jako celku&lt;br /&gt;
*	při rozpracování teorie postojů se uplatnily zejména behavioristická teorie učení a kognitivní teorie&lt;br /&gt;
=== 2. etapa výzkumu postojů v soc. psychologii (1950-1970)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
50. léta – důležitý mezník ve studiu postojů&lt;br /&gt;
*	postoj přestává mít úlohu ústředního pojmu a pozornost se přesouvá do oblasti skupinové dynamiky&lt;br /&gt;
*	i přes rozšiřování rozsahu záběru, opět vzrůstá zájem o postoje, pozornost se přesouvá k využitelnosti poznatků o postojích v nejrůznějších oblastech „praktického života“&lt;br /&gt;
*	dominantní postavení dvou obecných teoretických koncepcí:&lt;br /&gt;
:*	teorie učení a chování &lt;br /&gt;
:*	teorie kognitivní integrace. &lt;br /&gt;
:*	W.J. Guire, D.J. Bem, A.G. Greenwald, C.I. Hovland&lt;br /&gt;
'''C.I. Hovland''' – nejvýznamnější představitel &lt;br /&gt;
*	Yalské monografie výsledky výzkumů determinant změny postojů (Hovland a spol.) &lt;br /&gt;
*	snaha o aplikaci nebehavioristických schémat&lt;br /&gt;
*	věnuje se psychologickým aspektům komunikačního procesu, který člení na tři části:&lt;br /&gt;
:*	vlastnosti podnětu&lt;br /&gt;
:*	odpovědi jedince&lt;br /&gt;
:*	psychologické procesy (zprostředkovávají vztahy mezi podněty působícími na jedince a jeho odpovědi)&lt;br /&gt;
'''Bem D.J.''' – postoj = „individuální sebepopis přitažlivosti anebo odporu jedince k určitému identifikovatelnému aspektu jeho prostředí.“&lt;br /&gt;
*	použitím technik (postojové škály, sémantický diferenciál) se získávají slovní popisy odpovědí – respondenti tak pozorují své emocionální projevy, poznání, chování a tyto zdroje vytvářejí následně jejich postoje&lt;br /&gt;
*	kauzální sekvence postoj – chování, ale i sekvence opačná („Můžeme si být jisti tím, že máme rádi černý chléb, protože ho jíme. Je však také možné, že jíme černý chléb proto, že ho máme rádi.“)&lt;br /&gt;
'''LaPier R.T.''' – signalizoval možnost nesouladu mezi verbálně vyjádřeným postojem a aktuálním chováním&lt;br /&gt;
*	v letech 1930-1932 cestoval po USA s manželským párem mladých Číňanů a sledoval, jak budou obslouženi v různých hotelích, restauracích a autokempincích (kromě jednoho případu byl výsledek příznivý). Později napsal 250 dopisů se žádostí o ubytování čínských hostů, získal 128 odpovědí a z nich 92% bylo negativních, vzdor tomu, že ve skutečnosti to respondenti předtím už udělali.&lt;br /&gt;
*	studium reálného lidského chování je časově náročné, intelektuálně obtížné a jeho výsledek často závisí na badateli&lt;br /&gt;
*	v 60. letech se zformuloval argument „LaPierův paradox“&lt;br /&gt;
	'''Kutner B., Wilkins C. a Yarrow P.R. (1952)''' – také signalizovali možnost nesouladu mezi verbálně vyjádřeným postojem a aktuálním chováním&lt;br /&gt;
*	v 11 restauracích na severovýchodě USA: dvě ženy bílé pleti vstoupily do restaurace první, požádaly o místo pro tři a posadily se. Po chvilce přišla žena černé pleti, informovala číšníka, že tu má společnost a posadila se (ve všech případech byly osoby normálně obslouženy). Po dvou týdnech se autoři ohlásili v uvedených restauracích telefonicky a požádali o rezervaci stolu pro „smíšenou“ společnost (ve všech případech byli odmítnuti)&lt;br /&gt;
	'''Festinger L. (1964)''' dospěl k závěru, že výzkum nepodporuje předpoklady o tom, že změna v postoji osob změní jejich chování. Zformuloval radikální názor, že ve vztahu postoj – chování se naše chování projeví jako „kůň“ a naše postoje jako „vůz“.&lt;br /&gt;
'''Wicker A.W.''' – přehled 47 výzkumů, přezkoumal vztah měřeného postoje a aktuálního chování (na různé populaci, k různým objektům, více technik na jejich zjišťování) – výzkumy poukazují na to, že postoje častěji nemají nebo mají jen slabý vztah k aktuálnímu chování, kdy identifikuje dvě příčiny: „osobní a situační faktory“.&lt;br /&gt;
*	'''osobní faktory'''&lt;br /&gt;
:*	ostatní postoje – danému postoje je relevantních více postojů, a pokud se neberou v úvahu, vztah mezi jediným postojem a konkrétním chováním se může stát příčinou jejich nesouladu.&lt;br /&gt;
:*	soupeřivost motivů – motivy konkrétního chování mohou být silnější než motivy vztahující se k měřenému postoji&lt;br /&gt;
:*	verbální, intelektuální a sociální schopnosti – nesoulad mezi postojem a chováním může být výsledkem neschopnosti jedince dát přiměřenou verbální odpověď nebo odpověď ve formě specifického chování. Lidé se nemusí přátelsky chovat i proto že neumí iniciovat přátelskou interakci.&lt;br /&gt;
:*	úroveň aktivity – v určitých případech je nesoulad postojů a chování pochopitelný při sledování celkové úrovně aktivity jedince (např. apatie).&lt;br /&gt;
*	'''situační faktory''' &lt;br /&gt;
:*	skutečná nebo předpokládaná přítomnost jiných osob – nesoulad postojů a chování nemusí být překvapující, když verbální odpovědi jsou získané za podmínek zachování anonymity a chování je pozorované v každodenních životních situacích, kdy jedinec může být vystaven skupinovému tlaku.&lt;br /&gt;
:*	normativní předpisy ohledně vlastního chování &lt;br /&gt;
:*	sociální normy a požadavky vyplývající z role – zvnitřněné nebo jedincem vyžadované, mohou přispět k nesouladu postoje a chování.&lt;br /&gt;
:*	přístupnost alternativního chování – počet možných alternativ chování je pravděpodobně důležitým faktorem vztahu postoj-chování.&lt;br /&gt;
:*	specifičnost objektu postoje – podnět v situacích verbální odpovědi bývá velmi obecný, zatímco podnět v situacích aktuálního chování bývá specifický, což vede k nesouladu postoje a chování.&lt;br /&gt;
:*	nepředvídatelné vnější vlivy – situační vlivy, nehody, nemoci atd.&lt;br /&gt;
:*	očekávané nebo aktuální důsledky různého konání – mohou vést ke zjevnému nesouladu postojů a chování.&lt;br /&gt;
Wickerova kritická analýza sehrála významnou úlohu při přehodnocení aktuálního stavu poznání.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	2. etapa je charakteristická rozmachem empirického výzkumu, zároveň určitý ústup od cíle vypracovat ucelenou teorii postojů&lt;br /&gt;
*	postoj přestává mít úlohu ústředního pojmu v sociální psychologii&lt;br /&gt;
*	konec etapy je krize, kdy rozhodující úlohu sehrály dvě práce:&lt;br /&gt;
:*	úvaha o otázce, do jaké míry je možné z hlediska dosaženého poznání považovat postoj za vědecký pojem (DeFleur M.L. a Westie F.R.)&lt;br /&gt;
:*	věcná a vědecky nekompromisní analýza vztahů postoj-chování (Wicker A.W. – 1969)&lt;br /&gt;
*	Objevily se výzvy ukončit výzkum postojů a věnovat se něčemu produktivnějšímu – např. studium pozorovatelného chování&lt;br /&gt;
*	dále se rozvinula kritika dispozičních proměnných v psychologii osobnosti (Mischel W., Skinner B.F.)&lt;br /&gt;
=== 3. současná etapa rozvoje teorie a výzkumu postojů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
'''Fishbein M. a Ajzen I.''' – '''Teorie odůvodněného konání''' (Theory of reasoned action), kdy se autoři zaměřili na řešení dvou základních otázek:&lt;br /&gt;
*	za podstatný nedostatek předcházejících zkoumání postojů považují skutečnost, že se ztotožnil záměr osoby vykonat určité chování (dále ZCH) s aktuálním chováním (dále ACH), a to jak v reálných životních situacích tak i laboratorních podmínkách.&lt;br /&gt;
*	pojem postoj se obyčejně používal k označení složité kognitivně-emocionálně-konativní struktury.&lt;br /&gt;
:*	postoj = pouze afektivní složka, emocionální přitažlivost nebo odpudivost objektu pro danou osobu&lt;br /&gt;
:*	přesvědčení = slouží pro poznání postoje, vyjádření na kontinuu bipolární hodnotící dimenze, každé přesvědčení přisuzuje objektu určitou vlastnost a postoj osoby je funkcí těchto vlastností (pokud si osoba vytvoří přesvědčení o objektu, automaticky a simultánně získává postoj k tomuto objektu).&lt;br /&gt;
::*	Člověk může mít mnoho přesvědčení k určitému objektu, ale jen omezený počet slouží jako determinanta jeho postoje (rozpětí 5-9) = „pronikavé“ přesvědčení&lt;br /&gt;
::*	Přesvědčení o daném objektu lze vyvolat formou volné odpovědi, kdy má uvést seznam vlastností objektu (pronikavá přesvědčení jsou ta, která osoba uvede jako první)&lt;br /&gt;
::*	„Modální přesvědčení“ – v určité sociální skupině či společnosti jako celku se mimořádně často vyskytuje určitý druh přesvědčení.&lt;br /&gt;
::*	Osoby se stejným přesvědčením mohou mít různé postoje, resp. osoby s různými přesvědčeními mohou projevovat stejný postoj.&lt;br /&gt;
:*	chování determinované záměrem (ZCH) a aktuální chování (ACH), kdy mezi nimi existují kauzální souvislosti&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	behaviorální záměr je tvořen postojem, subjektivní normou a vede k určitému chování.&lt;br /&gt;
:*	autoři doporučují vnímat jednotlivé prvky jako rozdílné úrovně vysvětlování lidského chování: &lt;br /&gt;
::*	'''nejobecnější úroveň''' - chování determinované záměrem&lt;br /&gt;
::*	'''druhá úroveň''' – záměry determinované postojem ke konání a subjektivní normou&lt;br /&gt;
::*	'''třetí úroveň přesvědčení''' – jako determinanty vystupují postoje a subjektivní normy&lt;br /&gt;
::*	'''čtvrtá úroveň''' – lidské chování vysvětlované ve vztahu k přesvědčením – reprezentují informace, které člověk má o světě, ve kterém žije&lt;br /&gt;
= chování lidí je determinováno těmito informacemi, přičemž vztah mei nimi není přímý a jednoznačně vyvoditelný.&lt;br /&gt;
*	model je využitelný při vysvětlování lidského chování, pokud je chování pod volní kontrolou.&lt;br /&gt;
*	demografické či osobnostní faktory netvoří součást jejich teorie – autoři je považují za „vnější proměnné“ (z hlediska modelu), které mohou ovlivňovat lidské chování jen prostřednictvím působení na přesvědčení, nepřímo.&lt;br /&gt;
== Změna postojů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;==&lt;br /&gt;
*	'''persvaze''' (přesvědčování) – hlavní prostředek navození změny postojů&lt;br /&gt;
:*	komunikační persvaze má tři proměnné&lt;br /&gt;
::*	proměnné komunikačního procesu (tvoří je 5 prvků: zdroje, obsah persvazivní informace, kanál informace, faktory na straně přijímatele a cíle persvazivní komunikace)&lt;br /&gt;
::*	proměnné vysvětlující procesy změny postoje (minimálně 5 sukcesivních kroků – pozornost, porozumění, přijetí, podržení-zachování a konání)&lt;br /&gt;
::*	strukturální komponenty postoje&lt;br /&gt;
=== Model změny postojů založený na komunikaci&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
(tvořen 5 prvky: zdroje, obsah persvazivní informace, kanál informace, faktory na straně přijímatele a cíle persvazivní komunikace)&lt;br /&gt;
# '''Zdroj:''' &lt;br /&gt;
*	nemusí se jednat pouze o určitou osobu (může to být zpráva z novin, informační materiál o činnosti nějaké instituce apod.)&lt;br /&gt;
*	sociálněpsychologický výzkum se orientuje výhradně na charakteristiky komunikátora&lt;br /&gt;
:*	věrohodnost = objektivnost zdroje – zprostředkovatele informace, vyjádřená očekáváním přijímatele, že daná osoba poskytne informaci bez subjektivních zkreslení&lt;br /&gt;
::*	obecně se předpokládá přímo úměrný vztah mezi věrohodností zdroje a mírou změny postoje přijímatele&lt;br /&gt;
:*	síla – přijímatel hodnotí jaký konkrétní vliv, nátlak, může na jeho konání uplatnit, tj. jakou má „sílu“. &lt;br /&gt;
::*	v případě síly jde vždy o povrchní, nikoli skutečnou změnu postoje&lt;br /&gt;
::*	je časově omezená&lt;br /&gt;
::*	zpravidla se bezprostředně váže na přítomnost osoby, která daný obsah komunikací zprostředkovává.&lt;br /&gt;
::*	McGuiere – recipient se nejprve může zajímat o to, jaké sankce na něj může zdroj uplatnit (vnímaná kontrola), a potom o to, jakou pozornost věnuje zdroj akceptování svých názorů (vnímaný zájem), do jaké míry je zdroj schopný prověřit akceptování vlastního názoru (vnímaná prověrka)&lt;br /&gt;
:*	atraktivnost – mechanismus s výraznějším emocionálním podbarvením, i zde existuje obecně názor, dle kterého přitažlivější zdroj zvyšuje efekt persvazivní komunikace&lt;br /&gt;
# '''Obsah persvazivní informace'''#	emocionálně akcentovaná persvaze &lt;br /&gt;
*	navození změny postoje prostřednictvím vyvolání intenzivní emocionální odezvy (pozitivní či negativní) k usnadnění osvojení persvazivní zprávy jedincem&lt;br /&gt;
:*	Galizio M. a Hendrick C. – příjemná hudevní kulisa zvšuje efektivnost persvaze&lt;br /&gt;
:*	stejně tak oblíbenost komunikátora, pokud se spojuje s pozitivně laděnou persvazivní informací (S. Chaiken)&lt;br /&gt;
:*	existují postoje, jejichž změnu lze snadněji navodit vyvoláním negativních emocí (např. postoj ke zdraví, dopravě a s ní spojeným rizikem, životnímu prostředí a jeho vlivu na člověka atd.)&lt;br /&gt;
*	racionální podpora argumentů prezentovaných v persvazivní komunikaci&lt;br /&gt;
:*	efektivnější u osob s vyšším vzděláním (resp. takových, které mají více osobních zkušeností v oblasti, které se daný postoj týká).&lt;br /&gt;
# '''Informační kanál'''&lt;br /&gt;
*	výzkumy inspirovány názorem, že prostředky komunikace mají obyčejně větší vliv na její efekt než samotný obsah&lt;br /&gt;
:*	vliv osobní zkušenosti versus jinými zdroji zprostředkované názory = jednoznačný význam osobní zkušenosti, který má na změnu názoru nejmarkantnější vliv (Petty R.E., Cacioppo J.T.)&lt;br /&gt;
:*	vliv hovorové versus psané persvazivní informace na změnu postoje = hovorová podoba má větší vliv na změnu postojů než v psané formě x na druhé straně míra porozumění informací, zejména když je rozsáhlejší, je v psané podobě vyšší&lt;br /&gt;
::*	dle Myers D.G. - závisí, v jakém rozsahu persvazivní informace upoutá pozornost přijímatele, v jaké míře ji porozumí, akceptuje ji a uchová v paměti.&lt;br /&gt;
:*	vliv komunikace v přímé situaci versus působení prostředků masové komunikace&lt;br /&gt;
 # '''Faktory na straně přijímatele'''&lt;br /&gt;
*	nepatří sem jen permanentní psychologické charakteristiky, ale všechny činitele a projevy, kterými lze vyjádřit momentální psychický stav recipienta&lt;br /&gt;
*	osobní zainteresovanost: rozlišuje zainteresovanost na obsah x na odpovědi&lt;br /&gt;
:*	u mírnějších argumentů platí, že pokud je recipient osobně zainteresovaný, tak se efekt persvazivní komunikace nedostavil – postoje se nemění&lt;br /&gt;
:*	pokud se použijí úderné, silné argumenty, osobně silněji zainteresovaní subjekty mění svůj postoj dříve.&lt;br /&gt;
*	vliv relativně stabilních charakteristik jedince &lt;br /&gt;
:*	věk - postoje u starších lidí jsou hůře měnitelné, protože se zakládají na dlouhodobější zkušenosti&lt;br /&gt;
:*	pohlaví - ženy snadněji přijímají takové informace nežli muži&lt;br /&gt;
:*	sebehodnocení - u sebehodnocení se jedná o křivku ve tvaru převráceného U, kdy osoby s nízkým a vysokým sebehodnocením jsou ve větší míře odolné vlivu persvaze&lt;br /&gt;
# '''Cíl persvazivní komunikace'''&lt;br /&gt;
*	zkoumání stability postojových změn v čase&lt;br /&gt;
:*	závislost na mnoha faktorech&lt;br /&gt;
:*	McGuire uvádí dva časové údaje: po jednom týdnu se ztrácí efekt navozené změny ve 40% případů, po 6 týdnech v 60% případů&lt;br /&gt;
:*	souvislost ve vztahu ke zdroji, informaci a přijímatelově persvazivní komunikaci&lt;br /&gt;
*	stabilita změn postoje vůči protiargumentům&lt;br /&gt;
:*	na začátku 60. let to zkoumal McGuire v sérii experimentů – vycházel z předpokladu existence mechanismu, který přirovnal k účinku očkování – pokud osoby předem připravíme na možné protiargumenty, budou více odolnější v situacích aktuálního působení vlivů orientovaných na změnu jejich postoje. &lt;br /&gt;
:*	Reklama v televizi – promyšlený, frontální útok na konzumenta, který ve svém účinku může mít zhoubný vliv, zvláště na děti – D.G. Myers – pokud reklamní agent utratí miliony aby předal nezdravý produkt nezkušeným dětem, lze to označit pouze za vykořisťování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Strukturální komponenty postoje – úloha přesvědčení při změně postoje&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
*	Fishbein M. a Ajzen I. – přesvědčení má při změně postoje ústřední roli&lt;br /&gt;
*	přesvědčení osoby o objektu – vnímaný pravděpodobnostní vztah mezi objektem a nějakou vlastností&lt;br /&gt;
*	vždy působíme jen na některá přesvědčení osoby, která jsou důležitá z hlediska postoje&lt;br /&gt;
*	rozlišujeme &lt;br /&gt;
:*	proximální přesvědčení – ta, na která přímo působíme našim experimentálním zásahem&lt;br /&gt;
:*	externální – spolu s proximální tvoří jádro postoje k danému objektu&lt;br /&gt;
:*	primární přesvědčení - klíčový, integrující charakter (změna na úrovni proximálního přesvědčení, v případě, že není zároveň primárním, nemusí mít na postoj osoby žádný vliv)&lt;br /&gt;
*	způsoby změny &lt;br /&gt;
:*	Strategie aktivní účasti = navození situace, kdy osoba může sama vnímat, že určitý objekt má právě takové a ne jiné vlastnosti&lt;br /&gt;
:*	Persvaze = můžeme osobě z vnějšího zdroje zprostředkovávat informace, že daný objekt má také vlastnosti.&lt;br /&gt;
:*	Kognitivní disonance jako hlavní faktor změny postojů &lt;br /&gt;
::*	Vychází z teorií kognitivní disonance a konsonance (Heider) &lt;br /&gt;
::*	Podle Festingera je kognitivní disonance hlavním faktorem změny postojů &lt;br /&gt;
::*	Problémem zůstává, že kognitivní disonanci lze řešit i jinak než změnou postoje, například ignorováním skutečnosti, diskreditací zdroje, účelový výběr z informace. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Použitá literatura ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=V%C3%BDznamn%C3%A9_psychologick%C3%A9_sm%C4%9Bry_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii_(psychoanal%C3%BDza_a_neopsychoanal%C3%BDza,_behaviorismus_a_neobehaviorismu,_teorie_pole_a_kognitivistick%C3%A9_koncepce,_symbolick%C3%BD_interakcionismus_a_teorie_rol%C3%AD)&amp;diff=50782</id>
		<title>Významné psychologické směry v sociální psychologii (psychoanalýza a neopsychoanalýza, behaviorismus a neobehaviorismu, teorie pole a kognitivistické koncepce, symbolický interakcionismus a teorie rolí)</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=V%C3%BDznamn%C3%A9_psychologick%C3%A9_sm%C4%9Bry_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii_(psychoanal%C3%BDza_a_neopsychoanal%C3%BDza,_behaviorismus_a_neobehaviorismu,_teorie_pole_a_kognitivistick%C3%A9_koncepce,_symbolick%C3%BD_interakcionismus_a_teorie_rol%C3%AD)&amp;diff=50782"/>
		<updated>2017-12-15T20:12:37Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: /* Karen Horneyová */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Psychoanalýza ==&lt;br /&gt;
=== Sigmund Freud ===&lt;br /&gt;
počátek psychoanalýzy se datuje na 1900 (vyšel „Výklad snů“).Zásadní pro sociální psychologii v díle S. Freuda byla '''socializace jedince''', '''struktura a dynamika rodinných vztahů''' a úvahy o '''podstatě společnosti a kultury''' (Totem a tabu, Nespokojenost v kultuře). Původ společnosti Freud vidí ve společenství malých skupin se silným mužem v čele, otcem celé skupiny. Rozhodující v přechodu k civilizaci je pak nahrazení moci silného jedince společnou mocí členů skupiny. Kultura člověka chrání před nebezpečím a reguluje vztahy mezi lidmi, ale zároveň omezuje jedince a potlačuje jeho přirozené pudové tendence(Zelová, 2008)&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;.   &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
   &lt;br /&gt;
Freud zasáhl sociální psychologii v těchto oblastech:&lt;br /&gt;
==== '''Socializace''' ====&lt;br /&gt;
Dítě se asimiluje do kultury napodobováním rodičů. V první fázi přebírání morálních zásad rodičů se dítě identifikuje se superegem rodičů. Podle Freuda není člověk nikdy plně socializovaný, protože id se nikdy nesocializuje/nepřizpůsobí.&lt;br /&gt;
==== '''Struktura rodiny a její dynamika''' ====&lt;br /&gt;
Rodinu Freud považuje za předobraz všech dalších malých sociálních skupin a jejich organizace (rodina je prototypem každého společenství lidí), rodina jako most mezi jedincem a společností. &lt;br /&gt;
==== '''Psychologie masy'''====&lt;br /&gt;
Hromadné jevy a masové chování jsou odvoditelné od zážitků z raného dětství (např. vztah s autoritativním otcem)&amp;lt;ref name=nakonecny&amp;gt;NAKONEČNÝ, Milan. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Academia, 1999.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
Freud v tomto směru staví na libidózních vazbách, stavy lásky, touhy nejen mezi členy, ale také vůči vůdci. Vzájemná identifikace všech členů k vůdci → vznik emociálních vazeb, tyto vazby ale nefungují jen ve vztahu k vůdci, ale i na horizontální rovině (všichni máme rádi vůdce, proto se máme rádi také navzájem). Identifikace - se superegem vůdce je ta nejdůležitější pro existenci masy. Když se rozpadne identifikace k vůdci (přestanou ho milovat) → masa se rozpadá. Mechanismus identifikace slouží k tomu, že superego jedince je nahrazeno superegem vůdce (jedinec se neřídí svým svědomím, přebírá ideál) – lidé odpovědnost za své vlastní chování posouvají na vůdce (zbavují se viny) a stávají se nekritickými → potvrzeno ze 2. sv.v. („Já nemám svědomí, mé svědomí je Adolf Hitler.“, „Nepotřebuji mysl, za mě myslí führer&amp;quot;&lt;br /&gt;
==== '''Původ společnosti''' ====&lt;br /&gt;
Vychází z Darwina a jeho teze, že pralidé žili v malých skupinách (hordách), ve kterých vládl silný samec, který byl vlastníkem všech žen, silný samec je tyranem, pánem a otcem celé hordy, všechno a všechny ženy jsou jeho vlastnictvím, proto nutil syny k sexuální abstinenci. Osud synů v těchto hordách je velmi krutý, tvrdý, protože když otec byl žárlivý, tak syny zabil nebo vykastroval nebo je vyhnal → vyhoštění synů považuje Freud z vytvoření sociální organizace, protože vyhoštění synové utvářeli „bratrské svazky“ a účelem bylo zabít otce a podle zvyku tehdejší doby ho sníst, aby se s ním identifikovali. To je původ pračlověka, v kterém se objevuje Oidipův komplex (ambivalentnost postoje k otci – nenávist a strach před otcem a touha ho zabít, pomstít se, ale na druhé straně chtějí být na jeho místě, být jako on). V bratrských svazcích však vznikaly rozbroje a boj o moc (uvnitř skupiny i mezi skupinami), aby se vyhnuli meziskupinovým střetům, ustanovili jako tabu incest (byl zakázán) a zavedli zákon o exogamii – uzavírání sňatků mezi jedinci různých kmenů, aby zabránili unášení žen z jiných kmenů, ke kterým docházelo → toto je moment, který vedl ke vzniku rodiny a tím i společnosti. Když vznikne civilizace, musí nutně dojít k omezení uspokojení individuálních pudů (jedinec se stává nesvobodným) – tím je kultura nutně frustrující, protože se člověk vzdává slasti výměnou za bezpečí, jistotu, a protože masy nemají rádi odříkání si slasti, tak musí být donuceni vzdělanou a inteligentní menšinou. Freud se vyjadřuje pohrdavě o tvrzení, že svoboda je jedním z nejdůležitějších výdobytků civilizace, protože ta zbavuje člověka svobody, než aby ji lidem udělovala (později u Fromma), společnost je založena na vynucených zákonech a zákazech. Nepovažuje za ideál společnosti volnost, svobodu, ale rovnost a spravedlnost jedinců ve společnosti, odsuzuje nespravedlivou společnost postavenou na privilegované menšině, které je poskytována úleva, většina musí dodržovat to, co si vymyslela menšina a sama to nedodržuje → nutně vede k nestabilitě společnosti (masy mají tendenci povstat proti tyranii nespravedlnosti).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Carl Gustav Jung ===&lt;br /&gt;
Zásadní pro sociální psychologii v jeho díle je	'''kolektivní nevědomí''' = zděděná mozková struktura, která není výsledkem naší zkušenosti a '''archetypy'''.&lt;br /&gt;
=== Alfred Adler===&lt;br /&gt;
idský život je určen smyslem, ideálem, cílem a ten se vytváří už v prvních měsících života (už v této době se vytvářejí první stopy obrazu světa a postoje k němu, i když jen nejprimitivnějším způsobem), těžko říci, jak je tento cíl stanovován, ale je zřejmé, že existuje a určuje každý čin dítěte → když se zformuje tento prototyp (raná osobnost), začne se ubírat určitým směrem, tento prototyp dovoluje předvídat, co se bude dít dál (hotov ve 4 letech) – rané dětské zážitky. Všechno je to jeho úvaha, kterou nemá doloženou. Sociální psychologie má zkoumat konfliktní krizové situace, které jsou při setkávání se se společností a přijímání společnosti → vzniká zážitek '''méněcennosti''' (kompenzován touhou po moci) – formuje se v raném dětství, kdy si dítě uvědomuje pocit závislosti (bezmocnosti, slabosti, odkázanosti) na rodičích → vznik pocitu méněcennosti, který je překonáván v souladu s cílem (prototypem), který si dítě stanoví. Když pocit méněcennosti nabyde patologických rozměrů, vzniká '''komplex méněcennosti'''.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Le říci, že jeho '''individuální Ψ je v podstatě sociální psychologií''', protože prvotně důležitý význam v životě člověka má '''pocit sounáležitosti''' – když jedinci výrazně chybí, mohou být tito lidé v budoucnu delikventy, alkoholiky (není jisté). Předběhl tím dobu - pocit sounáležitosti vysvětlující, proč se lidé sdružují. Dnes brán za jednu z nejdůležitějších lidských potřeb (Ebstein, Baumeister). Svou silou je pocit sounáležitosti na úrovni fyziologických potřeb – musí být uspokojována (nedostatek stejný jako kdyby člověk nejedl) – první uspokojení je dáno rodinou a vztahem k matce. Každý se někdy cítí nedostatečný a neschopen nést sám těžkosti života – jednou z nejvýznamnějších tendencí lidstva je tendence utvářet skupinu, ve snaze žít jako členové společnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Neopsychoanalýza ==&lt;br /&gt;
*	větší důraz na determinaci sociální než biologickou, rozhodující vliv sociálního a kulturního&lt;br /&gt;
=== Karen Horneyová ===&lt;br /&gt;
Orientuje se také na rané dětství – dítě v raném věku má 2 potřeby: potřebu '''satisfakce''' (uspokojování základních fyziologický potřeb – potrava, ...) a potřebu '''bezpečí''' (ochrana před nepřátelským světem, dítě je při uspokojování této potřeby závislé na rodičích (dostatkem něhy, vřelosti, lásky, uznání)). Frustrace potřeby bezpečí (netečnost, nedostatek lásky, uznání, času, nespravedlnost mezi sourozenci) vede k zážitku osamělosti, bezmocnosti, nepřátelskosti světa → základní ('''bazální''') '''úzkost''' – odvozena především od vztahu matka-dítě; tato úzkost může vyústit v potíže v dospělosti. Může vést k různým strategiím chování vůči sociálnímu okolí potřeba nastolit pocit bezpečí, je řešitelná 3 strategiemi: &lt;br /&gt;
*'''tíhnutí k lidem''' – člověk vstupuje do vztahu s jiným proto, aby se zbavil pocitu osamělosti, bezmocnosti, nepotřebnosti&lt;br /&gt;
*'''stranění se lidí''' – člověk se soustřeďuje na sebe sama, touží po nezávislosti a soběstačnosti, aby mu nemohlo být ublíženo&lt;br /&gt;
*směřování '''proti lidem''' – lidé mají tendence ovládat druhé (mít nad nimi kontrolu) - „když je kontroluji, nemohou mi ublížit”; (není to agrese, ale spíše něco jako nepřátele chci mít vedle sebe)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Harry Stuck Sullivan ===&lt;br /&gt;
Pro sociální psychologii je zásadní '''interpersonální pojetí osobnosti'''. Osobnost definuje skrz stálé znaky interpersonálních situací charakterizujících lidský život. Základní hnací síla je dosažení '''uspokojení''' a '''bezpečí'''&amp;lt;ref name=nakonecny/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2 témata: '''rodina''' (rané dětské zážitky, situace matka-dítě) a '''závěry pro další interpersonální vztahy v dospělosti'''&lt;br /&gt;
poukazuje na důležitost jistoty v mezilidských vztazích, která se utváří již v raných fázích života → rozhodující pro zdravý vývoj a vývoj interpersonálních vztahů. Teorie '''„prsu v ústech”''' výchozí situace, kdy dítě získá nebo nezíská pocit bezpečí a podle toho budou vypadat všechny budoucí interpretace vztahu. Dítě získává zkušenost (s matkou, ošetřovatelem) dobré nebo špatné matky (což je neuvědomované). Špatná zkušenost nemusí nastat. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
6 stadií, ve kterých musí dítě vždy projít určitým typem interpersonálního vztahu: &lt;br /&gt;
#  rané dětství		&lt;br /&gt;
# vlastní dětství	&lt;br /&gt;
# juvenilní období&lt;br /&gt;
# raná adolescence&lt;br /&gt;
#střední adolescence&lt;br /&gt;
#pozdní dětství&lt;br /&gt;
=== Erich Fromm ===&lt;br /&gt;
Pro sociální psychologii je významné jeho koncepce '''sociálního charakteru'''. Ten je jádrem charakteru, který má většina přísušníků dané kultury společný (Zelová, 2008)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
Rodina je rozhodující pro vytvoření sociálního charakteru (také Freud: rodina je mostem mezi jedincem a společností) → rodina je psychologickým agentem společnosti.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
typologie sociálního charakteru:&lt;br /&gt;
#  '''receptivní typ''' – všechno leží mimo něj, vykazuje přílišnou závislost, pasivitu na vnějším prostředí, chce dosáhnout toho, aby byl milován, ale už nechce milovat, neschopnost dělat něco bez vnější pomoci.Je submisivní, lehkověrný, přízemní.&lt;br /&gt;
#  '''vykořisťující typ''' – vše co potřebuje, bere od ostatních, často násilím (přivlastňuje si majetek, lásku, nápady), není schopný něco produkovat vlastním úsilím, přivlastňuje si od druhých. Je sebevědomý, hrdý, egocentrický, agresivní&lt;br /&gt;
#  '''hromadící typ''' – odvozeno od Freudovy anální fáze. Akumulace hmotného majetku, moci, lásky. Je rigidní, podezíravý, neústupný, obezřetný, věrný, rezervovaný&lt;br /&gt;
#  '''tržní typ''' – sám sebe považuje za zboží, které se snaží prodat nebo směnit, zájem o pěstování společenských kontaktů, dbá na svůj zevnějšek, dokáže hrát spoustu povrchních rolí, má spoustu vztahů, ale také povrchních.Je netaktní, bezcílný, přístupný k názorům, zvědavý, velkomyslný.&lt;br /&gt;
#  '''produktivní typ''' – Fromm ho považuje za ideální. Je nezávislý, integrovaný, spontánní, tvořivý, spjatý se sociálním dobrem,- produkuje lásku, myšlenky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Behaviorismus a neobehaviorismus v sociální psychologii ==&lt;br /&gt;
Používá se S-R, nebo S(O)-R model. Sociální psychologie behavioristy vnímaná jako &amp;quot;zkoumání sociálního chování, které je funkcí sociálních stimulů&amp;quot; (Zelová, 2008)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
=== N. Miller, J. Dollard ===&lt;br /&gt;
Práce '''„Sociální učení a nápodoba”''', významná koncepce sociálního napodobování a imitace. Pokoušejí se vysvětlit proces nápodobu jako proces sociálního učení.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''chování závislého připodobnění''' (match dependent) &lt;br /&gt;
*	odehrává se podle nějakého klíče &lt;br /&gt;
*	experiment: bílá krysa v T bludišti → až se naučíte běhat jedním směrem za potravou → pak jsou přidány další, netrénované krysy → ty, které běžely za „vůdcem (naučenou krysou)” také odměněny → generalizace (rychle se naučily, že se vyplatí, chovat podle klíče) poté je tam šedá krysa→ ostatní běží i za ní jako vůdcem, protože ví, že ona ví, kde je potrava, první krysa reaguje na podnět, ostatní reagují na klíč (první krysa)&lt;br /&gt;
*	následně popisují situaci, kdy si v domě hrají 2 děti (mladší a starší): starší zaslechne kroky přicházejícího otce a běží tedy ke dveřím uvítat otce → za odměnu dostane od otce bonbón (podmět pro staršího jsou kroky otce); mladší ještě není schopen reagovat na kroky → klíčem se pro něj stává chování staršího sourozence (podnětem je chování sourozence)&amp;lt;ref name=nakonecny/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''kopírující chování''' &lt;br /&gt;
*	imitátor se snaží o co nejpřesnější reprodukci chování (je to plně vědomý proces, s jasným cílem)&lt;br /&gt;
*	řízeno naší snahou něco se naučit, známe z výcviku (naučit se něco – šití, vaření, řezání) → vedeno volními procesy, budoucí odměnou, výrazně se zapojují poznávací procesy (dořešeno až později po Millerovi a Dollardovi)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Albert Bandura, Richard Walters===&lt;br /&gt;
Vytvořili teorii '''observačního''' '''učení''' na pomezí behaviorismu a kognitivismu. Zásadní v této teorii je '''zástupné''' '''zpevnění'''. Jde o pozorování zpevnění u jiné osoby. Učíme se od lidí na základě pouhého pozorování jejich chování a důsledků, které jim to přináší. Můžeme se tak učit od fyzických osob, televizních postav, knižních hrdinů či známých osobností. Známé jsou experimenty s panenkou BOBO. Film, ve kterém se uplatňovaly na panence různé druhy agresivního chování, byl promítán dětem. Když se chtělo, aby děti reprodukovaly to chování, věrně všechny napodobily (kognitivní model situace = uchován v paměti). Přišlo se na to, že posílení k tomu není potřeba&amp;lt;ref name=nakonecny/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další důležité koncepce Bandury jsou [[self efficacy]] a [[triadický reciproční determinismus]]. Self efficacy je překládána jako vnímaná osobní účinnost, tedy zjednodušeně víra ve vlastní schopnosti a odhad pravděpodobnosti dosažení cíle. Podle triadického recipročního determinismu se osoba, její chování a prostředí navzájem ovlivňují.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Julian Rotter ===&lt;br /&gt;
Vytvořil '''teorii sociálního učení'''. Podle ní výskyt určitého chování závisí na očekávání následného posílení a na hodnotě tohoto posílení. Jeho asi nejznámějším konceptem je '''místo kontroly''' (LOC, Locus of control). Jedinci s vnitřním místem kontroly vnímají své životní osudy jako závislé na svých činech a osobnostních charakteristikách. Lidé s vnějším místem kontroly přisuzují příčiny dění do vnějšímu světu (náhodě, osudu apod.)(Zelová, 2008)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. K vytvoření místa kontroly vedou konkrétní zkušenosti s chováním a jeho důsledky. Místo kontroly se pak stává součástí self&amp;lt;ref name=nakonecny/&amp;gt;.      &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''4 pojmy důležité pro učení (chování)'''&lt;br /&gt;
*'''Potenciál chování''' – pravděpodobnost výskytu nějakého chování ve vztahu k dané situaci a ve vztahu k možnému posílení (BV) → v každé situaci se rozhodujeme, jak se zachováme a co nám to přinese&lt;br /&gt;
* '''Očekávání''' – subjektivně pojímaná pravděpodobnost, že určitým specifickým chováním dosáhne jedinec 	nějakého určitého posílení, promítá se do něj minulá zkušenost a sebeočekávání (někdy se člověk 	přeceňuje a jindy podceňuje (E)&lt;br /&gt;
* '''Hodnota posílení''' – míra preference jedné odměny vůči jiné, zvažuje preferenci té hodnoty posílení (co mu to přinese), je to velmi relativní a záleží to na našem očekávání a hodnotách toho člověka (RV)&lt;br /&gt;
* '''Psychologická situace''' – situace jsou posuzovány a vnímány velmi subjektivně&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
                            '''BV = f (E+RV)'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále se zabývá kategorizací potřeb (většina z nich je sociální povahy), rozlišuje 6 kategorií potřeb: &lt;br /&gt;
*	potřeba uznání&lt;br /&gt;
*	potřeba ochrany&lt;br /&gt;
*	potřeba dominance&lt;br /&gt;
*	potřeba nezávislosti&lt;br /&gt;
*	potřeba lásky a citovosti&lt;br /&gt;
*	potřeba tělesného komfortu&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Orwell Mowrer ===&lt;br /&gt;
Byl neobehaviorista, autor dvoufaktorové teorie učení (posílení), rozlišuje apetitivní (žádostivé) a aversivní(pudivé) učení/chování. '''Teorie autistická imitace''' (autistické = uvnitř se dějící u malého dítěte, které je uzavřeno). Založeno na sekundárním posílení, např.: jako vysvětlení osvojování si řeči → matka je pro dítě zdrojem potěšení (laskání, hlazení, uspokojování fyziologických potřeb dítěte), při tom pronáší jistá slova, dítě si to spojí: „ něco příjemného ↔ slova“. Slova = sekundární posílení → už jen slova budou vyvolávat příjemné pocity, dítě si chce příjemné pocity spojené se slovy matky vyvolat samo, a tak začne zvuky opakovat → čím lépe, tím větší posílení (na principu hédonismu). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Thibaud, Kelley ===&lt;br /&gt;
Model sociální směny, podle kterého jsou interpersonální vztahy výsledkem „implicitních sociálních kontraktů“, předložili v roce 1959 Thibaut a Kelley (Hayes, 2003, s. 88)&amp;lt;ref name = hayes&amp;gt;HAYES, Nicky. &amp;lt;i&amp;gt;Základy sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Vyd. 3. Praha: Portál, 2003.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jedinci se účastní interakcí, které jim přináší co nejlepší podmínky, co největší zisk a co nejmenší ztráty. Homans 1974 (podle Hayes, 2003)&amp;lt;ref name = hayes/&amp;gt; popsal, že největším ziskem je '''sociální schválení'''. Thibaut a Kelley (1959) &amp;lt;ref name = john&amp;gt;JOHN THIBAUT, Harold Harding Kelley. &amp;lt;i&amp;gt;The Social Psychology of Groups&amp;lt;/i&amp;gt;. New York: Wiley, 1959.&amp;lt;/ref&amp;gt; v knize'''The social psychology of groups''' zavedli pojmy '''odměny'''(rewards), '''ceny''' (costs) a '''úroveň srovnávání''' (comparison level) Úroveň srovnání je standardem, podle kterého jedinci posuzují atraktivitu svého vztahu, a který je formulován na základě toho, co si myslíme, že si zasloužíme. Na základě tohoto zhodnocení se poté rozhodujeme, zda ve vztahu zůstaneme či odejdeme. Člověk vstupuje a setrvává v nejvýhodnějších dostupných vztazích&amp;lt;ref name = john/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Teorie pole a kognitivistické koncepce v sociální psychologii==&lt;br /&gt;
Hlavně studium percepce a její procesy organizace (figura x pozadí), ke kterým se vztahují gestaltistické zákony: '''Zákon společného osudu, zákon podobnosti, zákon blízkosti, zákon společných hranic, zákon příčiny a následku, zákon minulé zkušenosti, zákon zaměření (očekávání), zákon uzavřenosti a dobrého tvaru'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Zákony se promítly do vysvětlování některých sociálně psychologických problémů (skupina, podobnost postojů, očekávání, determinace chování, sociální blízkost, malé sociální skupiny, společné prožitky selhání nebo úspěchů, group out a group in, situační činitelé),&lt;br /&gt;
=== Solomon Asch ===&lt;br /&gt;
Zkoumal sociální percepci, tlak a konformitu. V jednom experimentu byy 2 seznamy charakteristik, které se lišily jen jedním slovem vřelý/chladný → lidé měli z jiného seznamu přiřazovat vlastnosti a vřelému člověku přisuzovali více pozitivních vlastností, u chladného bylo daleko více negativního. Snaha utvořit si komplexní dojem o osobě, ačkoli máme jen málo informací/důkazů (dotváříme si struktury). Vlastnosti osobnosti jsou posuzovány ve vzájemných vztazích: např.: inteligence vřelé osoby je posuzována odlišně od inteligence chladné osoby. Některé rysy jsou vnímány jako centrální/dominantní a rozhodující, jiné jako okrajové. Každý rys má vlastnosti části celku ovlivňovaného organizací těchto částí.&amp;lt;ref name = hnilica&amp;gt;HNILICA, Karel. &amp;lt;i&amp;gt;Přednášky Sociální psychologie na FFUK&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha, 2013.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Experiment - výzkum konformity:''': 4 úsečky nestejně dlouhé → dotaz které dvě jsou stejně dlouhé, ve 40% podlehl člověk tlaku ostatních posuzovatelů → provázeno silným vnitřním konfliktem. Celou podstatou konformity je právě dramatický konflikt toho, co chci já a co po mě chce společnost.&lt;br /&gt;
=== Fritz Heider ===&lt;br /&gt;
Dílo „Psychologie interpersonálních vztahů” - jak lidé vnímají interpersonální události. Lidé se snaží utvořit si uspořádaný a koherentní pohled na svět (vlastní pohled na svět) a tento pohled má to znaky naivní psychologie Snažíme se proniknout za pozorované chování dané osoby, postoje a sociální motivy, ve kterých se chování vyskytlo – Heider chce vědět, jak ty významy udělují, jak můžeme vysvětlit chování kolem nás → východisko pro teorii atribuce a výklad interpersonálních vztahů&amp;lt;ref name = hnilica/&amp;gt;. Je to zlomovým okamžikem v sociální psychologii , protože se ptá, jak ten člověk vidí ten svět, ne jak my vidíme toho člověka&amp;lt;ref name = nakonecny/&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''Teorie atribuce''' – připisování smyslu událostem (vysvětlení příčin chování), rádi přisuzujeme příčiny osobě, nikoliv prostředí; u sama sebe je to opačně. Domníváme se, že čin je dobrým pokračovatelem aktéra&amp;lt;ref name = hnilica/&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kurt Lewin ===&lt;br /&gt;
'''„Topologická Ψ”''' - název odvozen od pojmu psychologické pole. Ústřední pro sociální psychologii je '''teorie pole''', protože klade důraz na vztah jedince a prostředí (životní prostředí). Také pojem '''lifespace''' („životní prostor”) - všechny Ψ jevy (vnímání, myšlení, jednání) uvažuje jako funkci životního prostoru/pole, ten sestává osob (které tvoří nějaké konstalace) a dalších objektů (→ jedinec a jeho prostředí/kontext z objektů). Individuální psychické jevy jsou odvoditelné pouze ze stavu jedince a jeho konkrétní situace (jedinec a situační faktory). Další oblastí Lewinova díla, která je stěžejní pro sociální psychologii, je výzkum skupinové dynamiky&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''B = f (LS) = f (PE)''' (prostředí)&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
(Rotter, žák Lewina: BV = f (E + RV))&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lewina zajímalo, jak se člověk v psychologickém poli pohybuje, které síly na něho působí → dostal se k pojmu motivace. Předpokládal, že v poli jsou motivy (v podobě objektů), ke kterým jedinec pociťuje nějaký vztah (potřeby, vztah zacílenosti, zaměřenosti) → chování je funkcí pole jako celku (systému), ve kterém je napětí (porušením vztahů, zím jak se tam jedinec pohybuje) a zároveň jsou tam síly, které ho vedou k nebo od nějakého objektu → zdroj motivace (odstranění napětí). Motiv hledá vně organismu (ne jako Freud). Klíčovou roli ve výkladu motivace mají pojmy: 	&lt;br /&gt;
#  '''tenze''' (napětí)- vznik s porušením těch vztahů, způsobuje dynamiku pohybu&lt;br /&gt;
# '''valence''' - pozitivní nebo negativní náboj (přitažlivost nebo odpudivost objektu)&lt;br /&gt;
#'''síla''' - směr a velikost tendence ke změně v životním prostoru&lt;br /&gt;
# '''lokomoce''' (pohyb)&lt;br /&gt;
Tyto pojmy převzal z fyziky, ale dává jim psychologický význam. V podobě vektorů → my máme spočítat výslednou sílu (působí několik sil různými směry, podle toho se nějak sčítají a odčítají). Člověk má většinou prostor strukturovaný a ví, co vede k čemu. V nestrukturovaných situacích ale neznáme sílu objektů, pak se v poli chováme explorativně (prozkoumávání) – podoba pokusu x omylu, neefektivní a neekonomické chování a může přitom dojít k mnoha konfliktům. Nestrukturovanost pole používá pro vysvětlené minorit: aplikuje na skupiny lidí na okraji společnosti (minority, postižení, bezdomovci) – nedokáží se zorientovat, odhadnout, jak se chovají lidé z majority → úkolem SP pomoci těmto lidem se zorientovat. Vznik konfliktů: rozlišuje 3 typy intrapsychických (vnitřních) konfliktů (motivů) – až po jeho smrtí vysvětlení interpersonálních konfliktů. V poli působí objekty pozitivní a negativní valence a jiné osoby, př. zaměstnání (= pole), zaměstnance jeho práce nebaví a má tendenci se ulívat (poflakovat) – nastane tehdy, když v poli nebude síla (např.: mistr), který na něj bude vyvíjet tlak.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Zabýval se tématikou dynamiky malé skupiny. Skupina se stala díky Lewinovi a jeho žákům dominantním tématem 50. let. Následovníci Lewina: Harold Kelley, Thibaut, Schachter, Leon Festinger, Lippitt, Pepitone, Deutsch, Rotter.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Leon Festinger  ===&lt;br /&gt;
Jeho přístup jednoznačně založen na teorii poznávacích procesů (kognitivistické hledisko). '''Sociální srovnávání''' - výchozí myšlenkou: lidé mají tendenci zjistit, zda jejich názor, postoj, chování, předsudek je správný. Předpokládáme, že je-li náš názor správný, budeme za to ohodnoceni. Srovnáváme se lidmi, kteří jsou nám blízcí a jsou zhruba na stejné úrovni. Vede nás to k chování, které ověří správnost našeho názoru, když nejsou k dispozici objektivní sociální měřítka, tak lidé hodnotí své názory a schopnosti s názory a schopnostmi jiných. Objektivní nesociální měřítka jsou preferována, protože jsou přesnější, ale ony většinou nejsou, hledají adekvátní nejpřesnější měřítka (hledáme na srovnatelné úrovni (u stejných lidí)). Potřeba srovnávání je velmi silná, ale má své meze, končí tam, kde není možné rozdíl zmenšit. Tato teorie je používána k vysvětlení konformity.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Teorie kognitivní disonance ====&lt;br /&gt;
Postavená na potřebě sociálního srovnávání, člověk má potřebu zdánlivé konzistence poznatků a konsonance se svým okolím (chce být v souladu), které nejsou vzájemně disonantní (nesouhlasné) → staví na gestaltu – celky poznání mají tendenci k rovnováze. Elementy jsou relativně stálé a člověk se chová v souladu s nimi, tvoří zase uspořádaný systém – je to vlastní poznání, podle kterého se člověk chová&lt;br /&gt;
* 	'''konsonance''' (soulad) – vše v pořádku&lt;br /&gt;
* 	'''disonance''' – může se týkat dvou i více kognitivních elementů, když nastane disonance, má člověk potřebu ji odstranit, je motivován k nějakému chování. Disonance vzniká z tlaku z prostředí. Disonance je nepříjemným stavem, který motivuje jedince k pokusu snížit nebo odstranit disonanci a vyhnout se situacím, které by ji moli prohloubit. Intenzita kognitivní disonance závisí na důležitosti a počtu kognitivních elementů, které jsou v nesouladu (disonanci). Pokud disonance trvá a jedinec se ji snaží odstranit či zmírnit bude odmítat situace a informace, které by ji prohlubovaly. Síla motivace k odstranění disonance je funkcí velikosti disonance.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Symbolický interakcionismus a teorie rolí v sociální psychologii==&lt;br /&gt;
[[Symbolický interakcionismus]] vznikl v USA po sociologii, jejíž vliv na tento směr je patrný, a promítá se až do současnosti. Navazuje na '''interakcionalismus''' jako takový – sociologický směr 20. století. Vysvětluje společenské dění ze vzájemného ovlivňování aktivit jedinců a skupin v jejich sociálním styku. Základním pojmem '''sociální interakce'''.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Pojem SI poprvé použil '''Herbert Dumer'''. Zdůrazňuje symbolické zprostředkování sociálních interakcí především symbolickou zprostředkovaností (nejen prostřednictvím řeči, ale i chováním) → lidské chování je ovlivněno nejen objektivními fakty situace, ale i tím, jak lidé tu situaci chápou a jaké významy přičítají objektům v ní obsažených. Významy nejsou vlastnosti samotných věcí, ale jsou produktem sociální interakce probíhající mezičleny společnosti, nejsou stabilní, mohou se měnit v průběhu dalších interakcí (dochází ke zpřesňování významu). Odpověď člověka na chování jiného člověka je založena na tom, jak si chování vysvětluje, jaký význam mu připisuje, lidská interakce je tedy vzájemnou výměnou významů a jejich interpretace → chováme se podle toho, jak chápeme ten význam (→ komunikace není výměnou informací, ale výměnou významů). Interakce ≠ komunikace (komunikace je výměna významů – zde to má svůj zdroj) – prvotní popud tohoto vnímání komunikace člověka nejen připisuje věcem jisté významy, ale zároveň poznává významy a mění je podle interakcí s jinými lidmi, chová se podle toho, jak významy chápe. Předpokladem pro interakci je, že je tu něco společně sdíleného, aby se obě strany pochopili → to společné jsou ty významy.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Symbol''' - představuje obecně sdílený význam a je zárukou toho, že bude pochopený oběma stranami interakce, vzniká v procesu symbolizace a vytváří svět, ve kterém žijeme. Je to předmět, ve kterém je obsažen vztah k zastupovanému předmětu (je tam vazby, která napovídá tomu, co ten symbol zastupuje)&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''znak''' = něco, co vzniklo arbitrárně (dohodou), není tam souvislost mezi znakem a tím, co označuje&lt;br /&gt;
=== George Herbert Mead ===&lt;br /&gt;
'''„Mind, self and society”''' (Mysl, já a společnost) (1934) – práce společně s Morrisem - rozsáhlá práce manifest symbolického interakcionismu, je považován za jeho zakladatele.Přispěl rozpracováním teorií socializace, přispěl k výkladu sociálních interakcí → vyjádřil se k tomu, jak se utváří naše já a mysl. Ústřední pojem je '''sociální já''' (ve smyslu self), přebírá od Cooleyho. Osobnost je výsledek procesu přejímání postojů od jiných lidí → podstatnou součástí procesu je utvoření  zobecnělého chování jiných osob, tzv. generalizovaný druhý (obdoba u Wallona, Vygotskij) → socializace = člověk si v průběhu celého života osvojuje sociální role od jiných lidí napodobováním. Přejímáním rolí subjekt sleduje, jak jej vnímají druzí lidé a tak se vytváří objev sebe sama.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při přejímání rolí jsou důležité osoby, které jedinec pokládá za významné a na nichž mu záleží (u dětí rodiče, pak učitelé…) Osvojování rolí začíná od konkrétních/jednotlivých rolí, později dospívá k vědomí o obecnější povaze rolí → očekávání spojená s výkonem určité role (jednotlivé role vstřebáváme do jednotného celku → generalizovaný druhý). Generalizovaný druhý reprezentuje určitou společnost. Pro vývoj self je podstatné, že dítě nejen přebírá roli druhého, ale i že je schopno se z této perspektivy podívat – člověk se sám sobě stává objektem (me). Já se utváří v interakci s druhými, v kterých dochází k výměně verbálních (slova) i neverbálních (gesta) významů. Sledování zda adresát chápe vysílané významy stejně jako vysílatel, zda si rozumí. Interakce má podobu symbolickou – chováme se tak v každodenním životě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Teorie rolí ==&lt;br /&gt;
Linton s Meaden a Newcombem jsou považováni za zakladatele [[Teorie rolí|teorie rolí]]. Převzato z kulturní antropologie. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Ralf Linton  ===&lt;br /&gt;
Představitel americké kulturní antropologie s orientací na sociální Ψ. V chování se projevují individuální zvláštnosti, ale také určité vzorce společné té roli. Role je pojítkem mezi jedincem a společností, zabezpečuje, že se jedinec bude chovat v souladu se svou společností a je předpokladem konformity. Mluví o základní osobnosti: v dané společnosti mají její členové něco společného a to je právě ta základní osobnost, je to takové jádro osobnosti, které mají všichni v té společnosti stejné a na jeho základě se teprve utváří to jedinečné; jádro zabezpečuje tu konformitu. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
V určitých situacích se člověk v různých společnostech chová stejně. Je určité očekávání od jedince (podle věku, pohlaví). Překročení role vede k sankci. Ostrá kritika ze strany Ψ a sociologie – role nemůže vystihnout celou šíři lidského chování, člověka redukovala na soubor rolí. Člověk má mnohem pestřejší rejstřík způsobů chování – může se k nim chovat kriticky, zachovávat si odstup – člověk by byl zbaven odpovědnosti za své chování. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=V%C3%BDznamn%C3%A9_psychologick%C3%A9_sm%C4%9Bry_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii_(psychoanal%C3%BDza_a_neopsychoanal%C3%BDza,_behaviorismus_a_neobehaviorismu,_teorie_pole_a_kognitivistick%C3%A9_koncepce,_symbolick%C3%BD_interakcionismus_a_teorie_rol%C3%AD)&amp;diff=50781</id>
		<title>Významné psychologické směry v sociální psychologii (psychoanalýza a neopsychoanalýza, behaviorismus a neobehaviorismu, teorie pole a kognitivistické koncepce, symbolický interakcionismus a teorie rolí)</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=V%C3%BDznamn%C3%A9_psychologick%C3%A9_sm%C4%9Bry_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii_(psychoanal%C3%BDza_a_neopsychoanal%C3%BDza,_behaviorismus_a_neobehaviorismu,_teorie_pole_a_kognitivistick%C3%A9_koncepce,_symbolick%C3%BD_interakcionismus_a_teorie_rol%C3%AD)&amp;diff=50781"/>
		<updated>2017-12-15T20:12:15Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: /* Neopsychoanalýza */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Psychoanalýza ==&lt;br /&gt;
=== Sigmund Freud ===&lt;br /&gt;
počátek psychoanalýzy se datuje na 1900 (vyšel „Výklad snů“).Zásadní pro sociální psychologii v díle S. Freuda byla '''socializace jedince''', '''struktura a dynamika rodinných vztahů''' a úvahy o '''podstatě společnosti a kultury''' (Totem a tabu, Nespokojenost v kultuře). Původ společnosti Freud vidí ve společenství malých skupin se silným mužem v čele, otcem celé skupiny. Rozhodující v přechodu k civilizaci je pak nahrazení moci silného jedince společnou mocí členů skupiny. Kultura člověka chrání před nebezpečím a reguluje vztahy mezi lidmi, ale zároveň omezuje jedince a potlačuje jeho přirozené pudové tendence(Zelová, 2008)&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;.   &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
   &lt;br /&gt;
Freud zasáhl sociální psychologii v těchto oblastech:&lt;br /&gt;
==== '''Socializace''' ====&lt;br /&gt;
Dítě se asimiluje do kultury napodobováním rodičů. V první fázi přebírání morálních zásad rodičů se dítě identifikuje se superegem rodičů. Podle Freuda není člověk nikdy plně socializovaný, protože id se nikdy nesocializuje/nepřizpůsobí.&lt;br /&gt;
==== '''Struktura rodiny a její dynamika''' ====&lt;br /&gt;
Rodinu Freud považuje za předobraz všech dalších malých sociálních skupin a jejich organizace (rodina je prototypem každého společenství lidí), rodina jako most mezi jedincem a společností. &lt;br /&gt;
==== '''Psychologie masy'''====&lt;br /&gt;
Hromadné jevy a masové chování jsou odvoditelné od zážitků z raného dětství (např. vztah s autoritativním otcem)&amp;lt;ref name=nakonecny&amp;gt;NAKONEČNÝ, Milan. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Academia, 1999.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
Freud v tomto směru staví na libidózních vazbách, stavy lásky, touhy nejen mezi členy, ale také vůči vůdci. Vzájemná identifikace všech členů k vůdci → vznik emociálních vazeb, tyto vazby ale nefungují jen ve vztahu k vůdci, ale i na horizontální rovině (všichni máme rádi vůdce, proto se máme rádi také navzájem). Identifikace - se superegem vůdce je ta nejdůležitější pro existenci masy. Když se rozpadne identifikace k vůdci (přestanou ho milovat) → masa se rozpadá. Mechanismus identifikace slouží k tomu, že superego jedince je nahrazeno superegem vůdce (jedinec se neřídí svým svědomím, přebírá ideál) – lidé odpovědnost za své vlastní chování posouvají na vůdce (zbavují se viny) a stávají se nekritickými → potvrzeno ze 2. sv.v. („Já nemám svědomí, mé svědomí je Adolf Hitler.“, „Nepotřebuji mysl, za mě myslí führer&amp;quot;&lt;br /&gt;
==== '''Původ společnosti''' ====&lt;br /&gt;
Vychází z Darwina a jeho teze, že pralidé žili v malých skupinách (hordách), ve kterých vládl silný samec, který byl vlastníkem všech žen, silný samec je tyranem, pánem a otcem celé hordy, všechno a všechny ženy jsou jeho vlastnictvím, proto nutil syny k sexuální abstinenci. Osud synů v těchto hordách je velmi krutý, tvrdý, protože když otec byl žárlivý, tak syny zabil nebo vykastroval nebo je vyhnal → vyhoštění synů považuje Freud z vytvoření sociální organizace, protože vyhoštění synové utvářeli „bratrské svazky“ a účelem bylo zabít otce a podle zvyku tehdejší doby ho sníst, aby se s ním identifikovali. To je původ pračlověka, v kterém se objevuje Oidipův komplex (ambivalentnost postoje k otci – nenávist a strach před otcem a touha ho zabít, pomstít se, ale na druhé straně chtějí být na jeho místě, být jako on). V bratrských svazcích však vznikaly rozbroje a boj o moc (uvnitř skupiny i mezi skupinami), aby se vyhnuli meziskupinovým střetům, ustanovili jako tabu incest (byl zakázán) a zavedli zákon o exogamii – uzavírání sňatků mezi jedinci různých kmenů, aby zabránili unášení žen z jiných kmenů, ke kterým docházelo → toto je moment, který vedl ke vzniku rodiny a tím i společnosti. Když vznikne civilizace, musí nutně dojít k omezení uspokojení individuálních pudů (jedinec se stává nesvobodným) – tím je kultura nutně frustrující, protože se člověk vzdává slasti výměnou za bezpečí, jistotu, a protože masy nemají rádi odříkání si slasti, tak musí být donuceni vzdělanou a inteligentní menšinou. Freud se vyjadřuje pohrdavě o tvrzení, že svoboda je jedním z nejdůležitějších výdobytků civilizace, protože ta zbavuje člověka svobody, než aby ji lidem udělovala (později u Fromma), společnost je založena na vynucených zákonech a zákazech. Nepovažuje za ideál společnosti volnost, svobodu, ale rovnost a spravedlnost jedinců ve společnosti, odsuzuje nespravedlivou společnost postavenou na privilegované menšině, které je poskytována úleva, většina musí dodržovat to, co si vymyslela menšina a sama to nedodržuje → nutně vede k nestabilitě společnosti (masy mají tendenci povstat proti tyranii nespravedlnosti).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Carl Gustav Jung ===&lt;br /&gt;
Zásadní pro sociální psychologii v jeho díle je	'''kolektivní nevědomí''' = zděděná mozková struktura, která není výsledkem naší zkušenosti a '''archetypy'''.&lt;br /&gt;
=== Alfred Adler===&lt;br /&gt;
idský život je určen smyslem, ideálem, cílem a ten se vytváří už v prvních měsících života (už v této době se vytvářejí první stopy obrazu světa a postoje k němu, i když jen nejprimitivnějším způsobem), těžko říci, jak je tento cíl stanovován, ale je zřejmé, že existuje a určuje každý čin dítěte → když se zformuje tento prototyp (raná osobnost), začne se ubírat určitým směrem, tento prototyp dovoluje předvídat, co se bude dít dál (hotov ve 4 letech) – rané dětské zážitky. Všechno je to jeho úvaha, kterou nemá doloženou. Sociální psychologie má zkoumat konfliktní krizové situace, které jsou při setkávání se se společností a přijímání společnosti → vzniká zážitek '''méněcennosti''' (kompenzován touhou po moci) – formuje se v raném dětství, kdy si dítě uvědomuje pocit závislosti (bezmocnosti, slabosti, odkázanosti) na rodičích → vznik pocitu méněcennosti, který je překonáván v souladu s cílem (prototypem), který si dítě stanoví. Když pocit méněcennosti nabyde patologických rozměrů, vzniká '''komplex méněcennosti'''.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Le říci, že jeho '''individuální Ψ je v podstatě sociální psychologií''', protože prvotně důležitý význam v životě člověka má '''pocit sounáležitosti''' – když jedinci výrazně chybí, mohou být tito lidé v budoucnu delikventy, alkoholiky (není jisté). Předběhl tím dobu - pocit sounáležitosti vysvětlující, proč se lidé sdružují. Dnes brán za jednu z nejdůležitějších lidských potřeb (Ebstein, Baumeister). Svou silou je pocit sounáležitosti na úrovni fyziologických potřeb – musí být uspokojována (nedostatek stejný jako kdyby člověk nejedl) – první uspokojení je dáno rodinou a vztahem k matce. Každý se někdy cítí nedostatečný a neschopen nést sám těžkosti života – jednou z nejvýznamnějších tendencí lidstva je tendence utvářet skupinu, ve snaze žít jako členové společnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Neopsychoanalýza ==&lt;br /&gt;
*	větší důraz na determinaci sociální než biologickou, rozhodující vliv sociálního a kulturního&lt;br /&gt;
=== Karen Horneyová ===&lt;br /&gt;
Orientuje se také na rané dětství – dítě v raném věku má 2 potřeby: potřebu '''satisfakce''' (uspokojování základních fyziologický potřeb – potrava, ...) a potřebu '''bezpečí''' (ochrana před nepřátelským světem, dítě je při uspokojování této potřeby závislé na rodičích (dostatkem něhy, vřelosti, lásky, uznání)). Frustrace potřeby bezpečí (netečnost, nedostatek lásky, uznání, času, nespravedlnost mezi sourozenci) vede k zážitku osamělosti, bezmocnosti, nepřátelskosti světa → základní ('''bazální''') '''úzkost''' – odvozena především od vztahu matka-dítě; tato úzkost může vyústit v potíže v dospělosti. Může vést k různým strategiím chování vůči sociálnímu okolí potřeba nastolit pocit bezpečí, je řešitelná 3 strategiemi: &lt;br /&gt;
*'''tíhnutí k lidem''' – člověk vstupuje do vztahu s jiným proto, aby se zbavil pocitu osamělosti, &lt;br /&gt;
bezmocnosti, nepotřebnosti&lt;br /&gt;
*'''stranění se lidí''' – člověk se soustřeďuje na sebe sama, touží po nezávislosti a soběstačnosti, aby mu nemohlo být ublíženo&lt;br /&gt;
*směřování '''proti lidem''' – lidé mají tendence ovládat druhé (mít nad nimi kontrolu) - „když je kontroluji, nemohou mi ublížit”; (není to agrese, ale spíše něco jako nepřátele chci mít vedle sebe)&lt;br /&gt;
=== Harry Stuck Sullivan ===&lt;br /&gt;
Pro sociální psychologii je zásadní '''interpersonální pojetí osobnosti'''. Osobnost definuje skrz stálé znaky interpersonálních situací charakterizujících lidský život. Základní hnací síla je dosažení '''uspokojení''' a '''bezpečí'''&amp;lt;ref name=nakonecny/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2 témata: '''rodina''' (rané dětské zážitky, situace matka-dítě) a '''závěry pro další interpersonální vztahy v dospělosti'''&lt;br /&gt;
poukazuje na důležitost jistoty v mezilidských vztazích, která se utváří již v raných fázích života → rozhodující pro zdravý vývoj a vývoj interpersonálních vztahů. Teorie '''„prsu v ústech”''' výchozí situace, kdy dítě získá nebo nezíská pocit bezpečí a podle toho budou vypadat všechny budoucí interpretace vztahu. Dítě získává zkušenost (s matkou, ošetřovatelem) dobré nebo špatné matky (což je neuvědomované). Špatná zkušenost nemusí nastat. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
6 stadií, ve kterých musí dítě vždy projít určitým typem interpersonálního vztahu: &lt;br /&gt;
#  rané dětství		&lt;br /&gt;
# vlastní dětství	&lt;br /&gt;
# juvenilní období&lt;br /&gt;
# raná adolescence&lt;br /&gt;
#střední adolescence&lt;br /&gt;
#pozdní dětství&lt;br /&gt;
=== Erich Fromm ===&lt;br /&gt;
Pro sociální psychologii je významné jeho koncepce '''sociálního charakteru'''. Ten je jádrem charakteru, který má většina přísušníků dané kultury společný (Zelová, 2008)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
Rodina je rozhodující pro vytvoření sociálního charakteru (také Freud: rodina je mostem mezi jedincem a společností) → rodina je psychologickým agentem společnosti.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
typologie sociálního charakteru:&lt;br /&gt;
#  '''receptivní typ''' – všechno leží mimo něj, vykazuje přílišnou závislost, pasivitu na vnějším prostředí, chce dosáhnout toho, aby byl milován, ale už nechce milovat, neschopnost dělat něco bez vnější pomoci.Je submisivní, lehkověrný, přízemní.&lt;br /&gt;
#  '''vykořisťující typ''' – vše co potřebuje, bere od ostatních, často násilím (přivlastňuje si majetek, lásku, nápady), není schopný něco produkovat vlastním úsilím, přivlastňuje si od druhých. Je sebevědomý, hrdý, egocentrický, agresivní&lt;br /&gt;
#  '''hromadící typ''' – odvozeno od Freudovy anální fáze. Akumulace hmotného majetku, moci, lásky. Je rigidní, podezíravý, neústupný, obezřetný, věrný, rezervovaný&lt;br /&gt;
#  '''tržní typ''' – sám sebe považuje za zboží, které se snaží prodat nebo směnit, zájem o pěstování společenských kontaktů, dbá na svůj zevnějšek, dokáže hrát spoustu povrchních rolí, má spoustu vztahů, ale také povrchních.Je netaktní, bezcílný, přístupný k názorům, zvědavý, velkomyslný.&lt;br /&gt;
#  '''produktivní typ''' – Fromm ho považuje za ideální. Je nezávislý, integrovaný, spontánní, tvořivý, spjatý se sociálním dobrem,- produkuje lásku, myšlenky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Behaviorismus a neobehaviorismus v sociální psychologii ==&lt;br /&gt;
Používá se S-R, nebo S(O)-R model. Sociální psychologie behavioristy vnímaná jako &amp;quot;zkoumání sociálního chování, které je funkcí sociálních stimulů&amp;quot; (Zelová, 2008)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
=== N. Miller, J. Dollard ===&lt;br /&gt;
Práce '''„Sociální učení a nápodoba”''', významná koncepce sociálního napodobování a imitace. Pokoušejí se vysvětlit proces nápodobu jako proces sociálního učení.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''chování závislého připodobnění''' (match dependent) &lt;br /&gt;
*	odehrává se podle nějakého klíče &lt;br /&gt;
*	experiment: bílá krysa v T bludišti → až se naučíte běhat jedním směrem za potravou → pak jsou přidány další, netrénované krysy → ty, které běžely za „vůdcem (naučenou krysou)” také odměněny → generalizace (rychle se naučily, že se vyplatí, chovat podle klíče) poté je tam šedá krysa→ ostatní běží i za ní jako vůdcem, protože ví, že ona ví, kde je potrava, první krysa reaguje na podnět, ostatní reagují na klíč (první krysa)&lt;br /&gt;
*	následně popisují situaci, kdy si v domě hrají 2 děti (mladší a starší): starší zaslechne kroky přicházejícího otce a běží tedy ke dveřím uvítat otce → za odměnu dostane od otce bonbón (podmět pro staršího jsou kroky otce); mladší ještě není schopen reagovat na kroky → klíčem se pro něj stává chování staršího sourozence (podnětem je chování sourozence)&amp;lt;ref name=nakonecny/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''kopírující chování''' &lt;br /&gt;
*	imitátor se snaží o co nejpřesnější reprodukci chování (je to plně vědomý proces, s jasným cílem)&lt;br /&gt;
*	řízeno naší snahou něco se naučit, známe z výcviku (naučit se něco – šití, vaření, řezání) → vedeno volními procesy, budoucí odměnou, výrazně se zapojují poznávací procesy (dořešeno až později po Millerovi a Dollardovi)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Albert Bandura, Richard Walters===&lt;br /&gt;
Vytvořili teorii '''observačního''' '''učení''' na pomezí behaviorismu a kognitivismu. Zásadní v této teorii je '''zástupné''' '''zpevnění'''. Jde o pozorování zpevnění u jiné osoby. Učíme se od lidí na základě pouhého pozorování jejich chování a důsledků, které jim to přináší. Můžeme se tak učit od fyzických osob, televizních postav, knižních hrdinů či známých osobností. Známé jsou experimenty s panenkou BOBO. Film, ve kterém se uplatňovaly na panence různé druhy agresivního chování, byl promítán dětem. Když se chtělo, aby děti reprodukovaly to chování, věrně všechny napodobily (kognitivní model situace = uchován v paměti). Přišlo se na to, že posílení k tomu není potřeba&amp;lt;ref name=nakonecny/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další důležité koncepce Bandury jsou [[self efficacy]] a [[triadický reciproční determinismus]]. Self efficacy je překládána jako vnímaná osobní účinnost, tedy zjednodušeně víra ve vlastní schopnosti a odhad pravděpodobnosti dosažení cíle. Podle triadického recipročního determinismu se osoba, její chování a prostředí navzájem ovlivňují.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Julian Rotter ===&lt;br /&gt;
Vytvořil '''teorii sociálního učení'''. Podle ní výskyt určitého chování závisí na očekávání následného posílení a na hodnotě tohoto posílení. Jeho asi nejznámějším konceptem je '''místo kontroly''' (LOC, Locus of control). Jedinci s vnitřním místem kontroly vnímají své životní osudy jako závislé na svých činech a osobnostních charakteristikách. Lidé s vnějším místem kontroly přisuzují příčiny dění do vnějšímu světu (náhodě, osudu apod.)(Zelová, 2008)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. K vytvoření místa kontroly vedou konkrétní zkušenosti s chováním a jeho důsledky. Místo kontroly se pak stává součástí self&amp;lt;ref name=nakonecny/&amp;gt;.      &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''4 pojmy důležité pro učení (chování)'''&lt;br /&gt;
*'''Potenciál chování''' – pravděpodobnost výskytu nějakého chování ve vztahu k dané situaci a ve vztahu k možnému posílení (BV) → v každé situaci se rozhodujeme, jak se zachováme a co nám to přinese&lt;br /&gt;
* '''Očekávání''' – subjektivně pojímaná pravděpodobnost, že určitým specifickým chováním dosáhne jedinec 	nějakého určitého posílení, promítá se do něj minulá zkušenost a sebeočekávání (někdy se člověk 	přeceňuje a jindy podceňuje (E)&lt;br /&gt;
* '''Hodnota posílení''' – míra preference jedné odměny vůči jiné, zvažuje preferenci té hodnoty posílení (co mu to přinese), je to velmi relativní a záleží to na našem očekávání a hodnotách toho člověka (RV)&lt;br /&gt;
* '''Psychologická situace''' – situace jsou posuzovány a vnímány velmi subjektivně&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
                            '''BV = f (E+RV)'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále se zabývá kategorizací potřeb (většina z nich je sociální povahy), rozlišuje 6 kategorií potřeb: &lt;br /&gt;
*	potřeba uznání&lt;br /&gt;
*	potřeba ochrany&lt;br /&gt;
*	potřeba dominance&lt;br /&gt;
*	potřeba nezávislosti&lt;br /&gt;
*	potřeba lásky a citovosti&lt;br /&gt;
*	potřeba tělesného komfortu&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Orwell Mowrer ===&lt;br /&gt;
Byl neobehaviorista, autor dvoufaktorové teorie učení (posílení), rozlišuje apetitivní (žádostivé) a aversivní(pudivé) učení/chování. '''Teorie autistická imitace''' (autistické = uvnitř se dějící u malého dítěte, které je uzavřeno). Založeno na sekundárním posílení, např.: jako vysvětlení osvojování si řeči → matka je pro dítě zdrojem potěšení (laskání, hlazení, uspokojování fyziologických potřeb dítěte), při tom pronáší jistá slova, dítě si to spojí: „ něco příjemného ↔ slova“. Slova = sekundární posílení → už jen slova budou vyvolávat příjemné pocity, dítě si chce příjemné pocity spojené se slovy matky vyvolat samo, a tak začne zvuky opakovat → čím lépe, tím větší posílení (na principu hédonismu). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Thibaud, Kelley ===&lt;br /&gt;
Model sociální směny, podle kterého jsou interpersonální vztahy výsledkem „implicitních sociálních kontraktů“, předložili v roce 1959 Thibaut a Kelley (Hayes, 2003, s. 88)&amp;lt;ref name = hayes&amp;gt;HAYES, Nicky. &amp;lt;i&amp;gt;Základy sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Vyd. 3. Praha: Portál, 2003.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jedinci se účastní interakcí, které jim přináší co nejlepší podmínky, co největší zisk a co nejmenší ztráty. Homans 1974 (podle Hayes, 2003)&amp;lt;ref name = hayes/&amp;gt; popsal, že největším ziskem je '''sociální schválení'''. Thibaut a Kelley (1959) &amp;lt;ref name = john&amp;gt;JOHN THIBAUT, Harold Harding Kelley. &amp;lt;i&amp;gt;The Social Psychology of Groups&amp;lt;/i&amp;gt;. New York: Wiley, 1959.&amp;lt;/ref&amp;gt; v knize'''The social psychology of groups''' zavedli pojmy '''odměny'''(rewards), '''ceny''' (costs) a '''úroveň srovnávání''' (comparison level) Úroveň srovnání je standardem, podle kterého jedinci posuzují atraktivitu svého vztahu, a který je formulován na základě toho, co si myslíme, že si zasloužíme. Na základě tohoto zhodnocení se poté rozhodujeme, zda ve vztahu zůstaneme či odejdeme. Člověk vstupuje a setrvává v nejvýhodnějších dostupných vztazích&amp;lt;ref name = john/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Teorie pole a kognitivistické koncepce v sociální psychologii==&lt;br /&gt;
Hlavně studium percepce a její procesy organizace (figura x pozadí), ke kterým se vztahují gestaltistické zákony: '''Zákon společného osudu, zákon podobnosti, zákon blízkosti, zákon společných hranic, zákon příčiny a následku, zákon minulé zkušenosti, zákon zaměření (očekávání), zákon uzavřenosti a dobrého tvaru'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Zákony se promítly do vysvětlování některých sociálně psychologických problémů (skupina, podobnost postojů, očekávání, determinace chování, sociální blízkost, malé sociální skupiny, společné prožitky selhání nebo úspěchů, group out a group in, situační činitelé),&lt;br /&gt;
=== Solomon Asch ===&lt;br /&gt;
Zkoumal sociální percepci, tlak a konformitu. V jednom experimentu byy 2 seznamy charakteristik, které se lišily jen jedním slovem vřelý/chladný → lidé měli z jiného seznamu přiřazovat vlastnosti a vřelému člověku přisuzovali více pozitivních vlastností, u chladného bylo daleko více negativního. Snaha utvořit si komplexní dojem o osobě, ačkoli máme jen málo informací/důkazů (dotváříme si struktury). Vlastnosti osobnosti jsou posuzovány ve vzájemných vztazích: např.: inteligence vřelé osoby je posuzována odlišně od inteligence chladné osoby. Některé rysy jsou vnímány jako centrální/dominantní a rozhodující, jiné jako okrajové. Každý rys má vlastnosti části celku ovlivňovaného organizací těchto částí.&amp;lt;ref name = hnilica&amp;gt;HNILICA, Karel. &amp;lt;i&amp;gt;Přednášky Sociální psychologie na FFUK&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha, 2013.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Experiment - výzkum konformity:''': 4 úsečky nestejně dlouhé → dotaz které dvě jsou stejně dlouhé, ve 40% podlehl člověk tlaku ostatních posuzovatelů → provázeno silným vnitřním konfliktem. Celou podstatou konformity je právě dramatický konflikt toho, co chci já a co po mě chce společnost.&lt;br /&gt;
=== Fritz Heider ===&lt;br /&gt;
Dílo „Psychologie interpersonálních vztahů” - jak lidé vnímají interpersonální události. Lidé se snaží utvořit si uspořádaný a koherentní pohled na svět (vlastní pohled na svět) a tento pohled má to znaky naivní psychologie Snažíme se proniknout za pozorované chování dané osoby, postoje a sociální motivy, ve kterých se chování vyskytlo – Heider chce vědět, jak ty významy udělují, jak můžeme vysvětlit chování kolem nás → východisko pro teorii atribuce a výklad interpersonálních vztahů&amp;lt;ref name = hnilica/&amp;gt;. Je to zlomovým okamžikem v sociální psychologii , protože se ptá, jak ten člověk vidí ten svět, ne jak my vidíme toho člověka&amp;lt;ref name = nakonecny/&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''Teorie atribuce''' – připisování smyslu událostem (vysvětlení příčin chování), rádi přisuzujeme příčiny osobě, nikoliv prostředí; u sama sebe je to opačně. Domníváme se, že čin je dobrým pokračovatelem aktéra&amp;lt;ref name = hnilica/&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kurt Lewin ===&lt;br /&gt;
'''„Topologická Ψ”''' - název odvozen od pojmu psychologické pole. Ústřední pro sociální psychologii je '''teorie pole''', protože klade důraz na vztah jedince a prostředí (životní prostředí). Také pojem '''lifespace''' („životní prostor”) - všechny Ψ jevy (vnímání, myšlení, jednání) uvažuje jako funkci životního prostoru/pole, ten sestává osob (které tvoří nějaké konstalace) a dalších objektů (→ jedinec a jeho prostředí/kontext z objektů). Individuální psychické jevy jsou odvoditelné pouze ze stavu jedince a jeho konkrétní situace (jedinec a situační faktory). Další oblastí Lewinova díla, která je stěžejní pro sociální psychologii, je výzkum skupinové dynamiky&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''B = f (LS) = f (PE)''' (prostředí)&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
(Rotter, žák Lewina: BV = f (E + RV))&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lewina zajímalo, jak se člověk v psychologickém poli pohybuje, které síly na něho působí → dostal se k pojmu motivace. Předpokládal, že v poli jsou motivy (v podobě objektů), ke kterým jedinec pociťuje nějaký vztah (potřeby, vztah zacílenosti, zaměřenosti) → chování je funkcí pole jako celku (systému), ve kterém je napětí (porušením vztahů, zím jak se tam jedinec pohybuje) a zároveň jsou tam síly, které ho vedou k nebo od nějakého objektu → zdroj motivace (odstranění napětí). Motiv hledá vně organismu (ne jako Freud). Klíčovou roli ve výkladu motivace mají pojmy: 	&lt;br /&gt;
#  '''tenze''' (napětí)- vznik s porušením těch vztahů, způsobuje dynamiku pohybu&lt;br /&gt;
# '''valence''' - pozitivní nebo negativní náboj (přitažlivost nebo odpudivost objektu)&lt;br /&gt;
#'''síla''' - směr a velikost tendence ke změně v životním prostoru&lt;br /&gt;
# '''lokomoce''' (pohyb)&lt;br /&gt;
Tyto pojmy převzal z fyziky, ale dává jim psychologický význam. V podobě vektorů → my máme spočítat výslednou sílu (působí několik sil různými směry, podle toho se nějak sčítají a odčítají). Člověk má většinou prostor strukturovaný a ví, co vede k čemu. V nestrukturovaných situacích ale neznáme sílu objektů, pak se v poli chováme explorativně (prozkoumávání) – podoba pokusu x omylu, neefektivní a neekonomické chování a může přitom dojít k mnoha konfliktům. Nestrukturovanost pole používá pro vysvětlené minorit: aplikuje na skupiny lidí na okraji společnosti (minority, postižení, bezdomovci) – nedokáží se zorientovat, odhadnout, jak se chovají lidé z majority → úkolem SP pomoci těmto lidem se zorientovat. Vznik konfliktů: rozlišuje 3 typy intrapsychických (vnitřních) konfliktů (motivů) – až po jeho smrtí vysvětlení interpersonálních konfliktů. V poli působí objekty pozitivní a negativní valence a jiné osoby, př. zaměstnání (= pole), zaměstnance jeho práce nebaví a má tendenci se ulívat (poflakovat) – nastane tehdy, když v poli nebude síla (např.: mistr), který na něj bude vyvíjet tlak.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Zabýval se tématikou dynamiky malé skupiny. Skupina se stala díky Lewinovi a jeho žákům dominantním tématem 50. let. Následovníci Lewina: Harold Kelley, Thibaut, Schachter, Leon Festinger, Lippitt, Pepitone, Deutsch, Rotter.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Leon Festinger  ===&lt;br /&gt;
Jeho přístup jednoznačně založen na teorii poznávacích procesů (kognitivistické hledisko). '''Sociální srovnávání''' - výchozí myšlenkou: lidé mají tendenci zjistit, zda jejich názor, postoj, chování, předsudek je správný. Předpokládáme, že je-li náš názor správný, budeme za to ohodnoceni. Srovnáváme se lidmi, kteří jsou nám blízcí a jsou zhruba na stejné úrovni. Vede nás to k chování, které ověří správnost našeho názoru, když nejsou k dispozici objektivní sociální měřítka, tak lidé hodnotí své názory a schopnosti s názory a schopnostmi jiných. Objektivní nesociální měřítka jsou preferována, protože jsou přesnější, ale ony většinou nejsou, hledají adekvátní nejpřesnější měřítka (hledáme na srovnatelné úrovni (u stejných lidí)). Potřeba srovnávání je velmi silná, ale má své meze, končí tam, kde není možné rozdíl zmenšit. Tato teorie je používána k vysvětlení konformity.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Teorie kognitivní disonance ====&lt;br /&gt;
Postavená na potřebě sociálního srovnávání, člověk má potřebu zdánlivé konzistence poznatků a konsonance se svým okolím (chce být v souladu), které nejsou vzájemně disonantní (nesouhlasné) → staví na gestaltu – celky poznání mají tendenci k rovnováze. Elementy jsou relativně stálé a člověk se chová v souladu s nimi, tvoří zase uspořádaný systém – je to vlastní poznání, podle kterého se člověk chová&lt;br /&gt;
* 	'''konsonance''' (soulad) – vše v pořádku&lt;br /&gt;
* 	'''disonance''' – může se týkat dvou i více kognitivních elementů, když nastane disonance, má člověk potřebu ji odstranit, je motivován k nějakému chování. Disonance vzniká z tlaku z prostředí. Disonance je nepříjemným stavem, který motivuje jedince k pokusu snížit nebo odstranit disonanci a vyhnout se situacím, které by ji moli prohloubit. Intenzita kognitivní disonance závisí na důležitosti a počtu kognitivních elementů, které jsou v nesouladu (disonanci). Pokud disonance trvá a jedinec se ji snaží odstranit či zmírnit bude odmítat situace a informace, které by ji prohlubovaly. Síla motivace k odstranění disonance je funkcí velikosti disonance.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Symbolický interakcionismus a teorie rolí v sociální psychologii==&lt;br /&gt;
[[Symbolický interakcionismus]] vznikl v USA po sociologii, jejíž vliv na tento směr je patrný, a promítá se až do současnosti. Navazuje na '''interakcionalismus''' jako takový – sociologický směr 20. století. Vysvětluje společenské dění ze vzájemného ovlivňování aktivit jedinců a skupin v jejich sociálním styku. Základním pojmem '''sociální interakce'''.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Pojem SI poprvé použil '''Herbert Dumer'''. Zdůrazňuje symbolické zprostředkování sociálních interakcí především symbolickou zprostředkovaností (nejen prostřednictvím řeči, ale i chováním) → lidské chování je ovlivněno nejen objektivními fakty situace, ale i tím, jak lidé tu situaci chápou a jaké významy přičítají objektům v ní obsažených. Významy nejsou vlastnosti samotných věcí, ale jsou produktem sociální interakce probíhající mezičleny společnosti, nejsou stabilní, mohou se měnit v průběhu dalších interakcí (dochází ke zpřesňování významu). Odpověď člověka na chování jiného člověka je založena na tom, jak si chování vysvětluje, jaký význam mu připisuje, lidská interakce je tedy vzájemnou výměnou významů a jejich interpretace → chováme se podle toho, jak chápeme ten význam (→ komunikace není výměnou informací, ale výměnou významů). Interakce ≠ komunikace (komunikace je výměna významů – zde to má svůj zdroj) – prvotní popud tohoto vnímání komunikace člověka nejen připisuje věcem jisté významy, ale zároveň poznává významy a mění je podle interakcí s jinými lidmi, chová se podle toho, jak významy chápe. Předpokladem pro interakci je, že je tu něco společně sdíleného, aby se obě strany pochopili → to společné jsou ty významy.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Symbol''' - představuje obecně sdílený význam a je zárukou toho, že bude pochopený oběma stranami interakce, vzniká v procesu symbolizace a vytváří svět, ve kterém žijeme. Je to předmět, ve kterém je obsažen vztah k zastupovanému předmětu (je tam vazby, která napovídá tomu, co ten symbol zastupuje)&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''znak''' = něco, co vzniklo arbitrárně (dohodou), není tam souvislost mezi znakem a tím, co označuje&lt;br /&gt;
=== George Herbert Mead ===&lt;br /&gt;
'''„Mind, self and society”''' (Mysl, já a společnost) (1934) – práce společně s Morrisem - rozsáhlá práce manifest symbolického interakcionismu, je považován za jeho zakladatele.Přispěl rozpracováním teorií socializace, přispěl k výkladu sociálních interakcí → vyjádřil se k tomu, jak se utváří naše já a mysl. Ústřední pojem je '''sociální já''' (ve smyslu self), přebírá od Cooleyho. Osobnost je výsledek procesu přejímání postojů od jiných lidí → podstatnou součástí procesu je utvoření  zobecnělého chování jiných osob, tzv. generalizovaný druhý (obdoba u Wallona, Vygotskij) → socializace = člověk si v průběhu celého života osvojuje sociální role od jiných lidí napodobováním. Přejímáním rolí subjekt sleduje, jak jej vnímají druzí lidé a tak se vytváří objev sebe sama.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při přejímání rolí jsou důležité osoby, které jedinec pokládá za významné a na nichž mu záleží (u dětí rodiče, pak učitelé…) Osvojování rolí začíná od konkrétních/jednotlivých rolí, později dospívá k vědomí o obecnější povaze rolí → očekávání spojená s výkonem určité role (jednotlivé role vstřebáváme do jednotného celku → generalizovaný druhý). Generalizovaný druhý reprezentuje určitou společnost. Pro vývoj self je podstatné, že dítě nejen přebírá roli druhého, ale i že je schopno se z této perspektivy podívat – člověk se sám sobě stává objektem (me). Já se utváří v interakci s druhými, v kterých dochází k výměně verbálních (slova) i neverbálních (gesta) významů. Sledování zda adresát chápe vysílané významy stejně jako vysílatel, zda si rozumí. Interakce má podobu symbolickou – chováme se tak v každodenním životě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Teorie rolí ==&lt;br /&gt;
Linton s Meaden a Newcombem jsou považováni za zakladatele [[Teorie rolí|teorie rolí]]. Převzato z kulturní antropologie. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Ralf Linton  ===&lt;br /&gt;
Představitel americké kulturní antropologie s orientací na sociální Ψ. V chování se projevují individuální zvláštnosti, ale také určité vzorce společné té roli. Role je pojítkem mezi jedincem a společností, zabezpečuje, že se jedinec bude chovat v souladu se svou společností a je předpokladem konformity. Mluví o základní osobnosti: v dané společnosti mají její členové něco společného a to je právě ta základní osobnost, je to takové jádro osobnosti, které mají všichni v té společnosti stejné a na jeho základě se teprve utváří to jedinečné; jádro zabezpečuje tu konformitu. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
V určitých situacích se člověk v různých společnostech chová stejně. Je určité očekávání od jedince (podle věku, pohlaví). Překročení role vede k sankci. Ostrá kritika ze strany Ψ a sociologie – role nemůže vystihnout celou šíři lidského chování, člověka redukovala na soubor rolí. Člověk má mnohem pestřejší rejstřík způsobů chování – může se k nim chovat kriticky, zachovávat si odstup – člověk by byl zbaven odpovědnosti za své chování. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=V%C3%BDznamn%C3%A9_psychologick%C3%A9_sm%C4%9Bry_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii_(psychoanal%C3%BDza_a_neopsychoanal%C3%BDza,_behaviorismus_a_neobehaviorismu,_teorie_pole_a_kognitivistick%C3%A9_koncepce,_symbolick%C3%BD_interakcionismus_a_teorie_rol%C3%AD)&amp;diff=50780</id>
		<title>Významné psychologické směry v sociální psychologii (psychoanalýza a neopsychoanalýza, behaviorismus a neobehaviorismu, teorie pole a kognitivistické koncepce, symbolický interakcionismus a teorie rolí)</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=V%C3%BDznamn%C3%A9_psychologick%C3%A9_sm%C4%9Bry_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii_(psychoanal%C3%BDza_a_neopsychoanal%C3%BDza,_behaviorismus_a_neobehaviorismu,_teorie_pole_a_kognitivistick%C3%A9_koncepce,_symbolick%C3%BD_interakcionismus_a_teorie_rol%C3%AD)&amp;diff=50780"/>
		<updated>2017-12-15T20:04:16Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: /* Původ společnosti */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Psychoanalýza ==&lt;br /&gt;
=== Sigmund Freud ===&lt;br /&gt;
počátek psychoanalýzy se datuje na 1900 (vyšel „Výklad snů“).Zásadní pro sociální psychologii v díle S. Freuda byla '''socializace jedince''', '''struktura a dynamika rodinných vztahů''' a úvahy o '''podstatě společnosti a kultury''' (Totem a tabu, Nespokojenost v kultuře). Původ společnosti Freud vidí ve společenství malých skupin se silným mužem v čele, otcem celé skupiny. Rozhodující v přechodu k civilizaci je pak nahrazení moci silného jedince společnou mocí členů skupiny. Kultura člověka chrání před nebezpečím a reguluje vztahy mezi lidmi, ale zároveň omezuje jedince a potlačuje jeho přirozené pudové tendence(Zelová, 2008)&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;.   &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
   &lt;br /&gt;
Freud zasáhl sociální psychologii v těchto oblastech:&lt;br /&gt;
==== '''Socializace''' ====&lt;br /&gt;
Dítě se asimiluje do kultury napodobováním rodičů. V první fázi přebírání morálních zásad rodičů se dítě identifikuje se superegem rodičů. Podle Freuda není člověk nikdy plně socializovaný, protože id se nikdy nesocializuje/nepřizpůsobí.&lt;br /&gt;
==== '''Struktura rodiny a její dynamika''' ====&lt;br /&gt;
Rodinu Freud považuje za předobraz všech dalších malých sociálních skupin a jejich organizace (rodina je prototypem každého společenství lidí), rodina jako most mezi jedincem a společností. &lt;br /&gt;
==== '''Psychologie masy'''====&lt;br /&gt;
Hromadné jevy a masové chování jsou odvoditelné od zážitků z raného dětství (např. vztah s autoritativním otcem)&amp;lt;ref name=nakonecny&amp;gt;NAKONEČNÝ, Milan. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Academia, 1999.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
Freud v tomto směru staví na libidózních vazbách, stavy lásky, touhy nejen mezi členy, ale také vůči vůdci. Vzájemná identifikace všech členů k vůdci → vznik emociálních vazeb, tyto vazby ale nefungují jen ve vztahu k vůdci, ale i na horizontální rovině (všichni máme rádi vůdce, proto se máme rádi také navzájem). Identifikace - se superegem vůdce je ta nejdůležitější pro existenci masy. Když se rozpadne identifikace k vůdci (přestanou ho milovat) → masa se rozpadá. Mechanismus identifikace slouží k tomu, že superego jedince je nahrazeno superegem vůdce (jedinec se neřídí svým svědomím, přebírá ideál) – lidé odpovědnost za své vlastní chování posouvají na vůdce (zbavují se viny) a stávají se nekritickými → potvrzeno ze 2. sv.v. („Já nemám svědomí, mé svědomí je Adolf Hitler.“, „Nepotřebuji mysl, za mě myslí führer&amp;quot;&lt;br /&gt;
==== '''Původ společnosti''' ====&lt;br /&gt;
Vychází z Darwina a jeho teze, že pralidé žili v malých skupinách (hordách), ve kterých vládl silný samec, který byl vlastníkem všech žen, silný samec je tyranem, pánem a otcem celé hordy, všechno a všechny ženy jsou jeho vlastnictvím, proto nutil syny k sexuální abstinenci. Osud synů v těchto hordách je velmi krutý, tvrdý, protože když otec byl žárlivý, tak syny zabil nebo vykastroval nebo je vyhnal → vyhoštění synů považuje Freud z vytvoření sociální organizace, protože vyhoštění synové utvářeli „bratrské svazky“ a účelem bylo zabít otce a podle zvyku tehdejší doby ho sníst, aby se s ním identifikovali. To je původ pračlověka, v kterém se objevuje Oidipův komplex (ambivalentnost postoje k otci – nenávist a strach před otcem a touha ho zabít, pomstít se, ale na druhé straně chtějí být na jeho místě, být jako on). V bratrských svazcích však vznikaly rozbroje a boj o moc (uvnitř skupiny i mezi skupinami), aby se vyhnuli meziskupinovým střetům, ustanovili jako tabu incest (byl zakázán) a zavedli zákon o exogamii – uzavírání sňatků mezi jedinci různých kmenů, aby zabránili unášení žen z jiných kmenů, ke kterým docházelo → toto je moment, který vedl ke vzniku rodiny a tím i společnosti. Když vznikne civilizace, musí nutně dojít k omezení uspokojení individuálních pudů (jedinec se stává nesvobodným) – tím je kultura nutně frustrující, protože se člověk vzdává slasti výměnou za bezpečí, jistotu, a protože masy nemají rádi odříkání si slasti, tak musí být donuceni vzdělanou a inteligentní menšinou. Freud se vyjadřuje pohrdavě o tvrzení, že svoboda je jedním z nejdůležitějších výdobytků civilizace, protože ta zbavuje člověka svobody, než aby ji lidem udělovala (později u Fromma), společnost je založena na vynucených zákonech a zákazech. Nepovažuje za ideál společnosti volnost, svobodu, ale rovnost a spravedlnost jedinců ve společnosti, odsuzuje nespravedlivou společnost postavenou na privilegované menšině, které je poskytována úleva, většina musí dodržovat to, co si vymyslela menšina a sama to nedodržuje → nutně vede k nestabilitě společnosti (masy mají tendenci povstat proti tyranii nespravedlnosti).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Carl Gustav Jung ===&lt;br /&gt;
Zásadní pro sociální psychologii v jeho díle je	'''kolektivní nevědomí''' = zděděná mozková struktura, která není výsledkem naší zkušenosti a '''archetypy'''.&lt;br /&gt;
=== Alfred Adler===&lt;br /&gt;
idský život je určen smyslem, ideálem, cílem a ten se vytváří už v prvních měsících života (už v této době se vytvářejí první stopy obrazu světa a postoje k němu, i když jen nejprimitivnějším způsobem), těžko říci, jak je tento cíl stanovován, ale je zřejmé, že existuje a určuje každý čin dítěte → když se zformuje tento prototyp (raná osobnost), začne se ubírat určitým směrem, tento prototyp dovoluje předvídat, co se bude dít dál (hotov ve 4 letech) – rané dětské zážitky. Všechno je to jeho úvaha, kterou nemá doloženou. Sociální psychologie má zkoumat konfliktní krizové situace, které jsou při setkávání se se společností a přijímání společnosti → vzniká zážitek '''méněcennosti''' (kompenzován touhou po moci) – formuje se v raném dětství, kdy si dítě uvědomuje pocit závislosti (bezmocnosti, slabosti, odkázanosti) na rodičích → vznik pocitu méněcennosti, který je překonáván v souladu s cílem (prototypem), který si dítě stanoví. Když pocit méněcennosti nabyde patologických rozměrů, vzniká '''komplex méněcennosti'''.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Le říci, že jeho '''individuální Ψ je v podstatě sociální psychologií''', protože prvotně důležitý význam v životě člověka má '''pocit sounáležitosti''' – když jedinci výrazně chybí, mohou být tito lidé v budoucnu delikventy, alkoholiky (není jisté). Předběhl tím dobu - pocit sounáležitosti vysvětlující, proč se lidé sdružují. Dnes brán za jednu z nejdůležitějších lidských potřeb (Ebstein, Baumeister). Svou silou je pocit sounáležitosti na úrovni fyziologických potřeb – musí být uspokojována (nedostatek stejný jako kdyby člověk nejedl) – první uspokojení je dáno rodinou a vztahem k matce. Každý se někdy cítí nedostatečný a neschopen nést sám těžkosti života – jednou z nejvýznamnějších tendencí lidstva je tendence utvářet skupinu, ve snaze žít jako členové společnosti.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Neopsychoanalýza ==&lt;br /&gt;
*	větší důraz na determinaci sociální než biologickou, rozhodující vliv sociálního a kulturního&lt;br /&gt;
=== Karen Horneyová ===&lt;br /&gt;
Orientuje se také na rané dětství – dítě v raném věku má 2 potřeby: potřebu '''satisfakce''' (uspokojování základních fyziologický potřeb – potrava, ...) a potřebu '''bezpečí''' (ochrana před nepřátelským světem, dítě je při uspokojování této potřeby závislé na rodičích (dostatkem něhy, vřelosti, lásky, uznání)). Frustrace potřeby bezpečí (netečnost, nedostatek lásky, uznání, času, nespravedlnost mezi sourozenci) vede k zážitku osamělosti, bezmocnosti, nepřátelskosti světa → základní ('''bazální''') '''úzkost''' – odvozena především od vztahu matka-dítě; tato úzkost může vyústit v potíže v dospělosti. Může vést k různým strategiím chování vůči sociálnímu okolí potřeba nastolit pocit bezpečí, je řešitelná 3 strategiemi: &lt;br /&gt;
*'''tíhnutí k lidem''' – člověk vstupuje do vztahu s jiným proto, aby se zbavil pocitu osamělosti, &lt;br /&gt;
bezmocnosti, nepotřebnosti&lt;br /&gt;
*'''stranění se lidí''' – člověk se soustřeďuje na sebe sama, touží po nezávislosti a soběstačnosti, aby mu &lt;br /&gt;
nemohlo být ublíženo&lt;br /&gt;
*směřování '''proti lidem''' – lidé mají tendence ovládat druhé (mít nad nimi kontrolu) - „když je &lt;br /&gt;
kontroluji, nemohou mi ublížit”; (není to agrese, ale spíše něco jako nepřátele chci mít vedle sebe)&lt;br /&gt;
=== Harry Stuck Sullivan ===&lt;br /&gt;
Pro sociální psychologii je zásadní '''interpersonální pojetí osobnosti'''. Osobnost definuje skrz stálé znaky interpersonálních situací charakterizujících lidský život. Základní hnací síla je dosažení '''uspokojení''' a '''bezpečí'''&amp;lt;ref name=nakonecny/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
2 témata: '''rodina''' (rané dětské zážitky, situace matka-dítě) a '''závěry pro další interpersonální vztahy v dospělosti'''&lt;br /&gt;
poukazuje na důležitost jistoty v mezilidských vztazích, která se utváří již v raných fázích života → rozhodující pro zdravý vývoj a vývoj interpersonálních vztahů. Teorie '''„prsu v ústech”''' výchozí situace, kdy dítě získá nebo nezíská pocit bezpečí a podle toho budou vypadat všechny budoucí interpretace vztahu. Dítě získává zkušenost (s matkou, ošetřovatelem) dobré nebo špatné matky (což je neuvědomované). Špatná zkušenost nemusí nastat. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
6 stadií, ve kterých musí dítě vždy projít určitým typem interpersonálního vztahu: &lt;br /&gt;
#  rané dětství		&lt;br /&gt;
# vlastní dětství	&lt;br /&gt;
# juvenilní období&lt;br /&gt;
# raná adolescence&lt;br /&gt;
#střední adolescence&lt;br /&gt;
#pozdní dětství&lt;br /&gt;
=== Erich Fromm ===&lt;br /&gt;
Pro sociální psychologii je významné jeho koncepce '''sociálního charakteru'''. Ten je jádrem charakteru, který má většina přísušníků dané kultury společný (Zelová, 2008)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
Rodina je rozhodující pro vytvoření sociálního charakteru (také Freud: rodina je mostem mezi jedincem a společností) → rodina je psychologickým agentem společnosti.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
typologie sociálního charakteru:&lt;br /&gt;
#  '''receptivní typ''' – všechno leží mimo něj, vykazuje přílišnou závislost, pasivitu na vnějším prostředí, chce dosáhnout toho, aby byl milován, ale už nechce milovat, neschopnost dělat něco bez vnější pomoci.Je submisivní, lehkověrný, přízemní.&lt;br /&gt;
#  '''vykořisťující typ''' – vše co potřebuje, bere od ostatních, často násilím (přivlastňuje si majetek, lásku, nápady), není schopný něco produkovat vlastním úsilím, přivlastňuje si od druhých. Je sebevědomý, hrdý, egocentrický, agresivní&lt;br /&gt;
#  '''hromadící typ''' – odvozeno od Freudovy anální fáze. Akumulace hmotného majetku, moci, lásky. Je rigidní, podezíravý, neústupný, obezřetný, věrný, rezervovaný&lt;br /&gt;
#  '''tržní typ''' – sám sebe považuje za zboží, které se snaží prodat nebo směnit, zájem o pěstování společenských kontaktů, dbá na svůj zevnějšek, dokáže hrát spoustu povrchních rolí, má spoustu vztahů, ale také povrchních.Je netaktní, bezcílný, přístupný k názorům, zvědavý, velkomyslný.&lt;br /&gt;
#  '''produktivní typ''' – Fromm ho považuje za ideální. Je nezávislý, integrovaný, spontánní, tvořivý, spjatý se sociálním dobrem,- produkuje lásku, myšlenky.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Behaviorismus a neobehaviorismus v sociální psychologii ==&lt;br /&gt;
Používá se S-R, nebo S(O)-R model. Sociální psychologie behavioristy vnímaná jako &amp;quot;zkoumání sociálního chování, které je funkcí sociálních stimulů&amp;quot; (Zelová, 2008)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
=== N. Miller, J. Dollard ===&lt;br /&gt;
Práce '''„Sociální učení a nápodoba”''', významná koncepce sociálního napodobování a imitace. Pokoušejí se vysvětlit proces nápodobu jako proces sociálního učení.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''chování závislého připodobnění''' (match dependent) &lt;br /&gt;
*	odehrává se podle nějakého klíče &lt;br /&gt;
*	experiment: bílá krysa v T bludišti → až se naučíte běhat jedním směrem za potravou → pak jsou přidány další, netrénované krysy → ty, které běžely za „vůdcem (naučenou krysou)” také odměněny → generalizace (rychle se naučily, že se vyplatí, chovat podle klíče) poté je tam šedá krysa→ ostatní běží i za ní jako vůdcem, protože ví, že ona ví, kde je potrava, první krysa reaguje na podnět, ostatní reagují na klíč (první krysa)&lt;br /&gt;
*	následně popisují situaci, kdy si v domě hrají 2 děti (mladší a starší): starší zaslechne kroky přicházejícího otce a běží tedy ke dveřím uvítat otce → za odměnu dostane od otce bonbón (podmět pro staršího jsou kroky otce); mladší ještě není schopen reagovat na kroky → klíčem se pro něj stává chování staršího sourozence (podnětem je chování sourozence)&amp;lt;ref name=nakonecny/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''kopírující chování''' &lt;br /&gt;
*	imitátor se snaží o co nejpřesnější reprodukci chování (je to plně vědomý proces, s jasným cílem)&lt;br /&gt;
*	řízeno naší snahou něco se naučit, známe z výcviku (naučit se něco – šití, vaření, řezání) → vedeno volními procesy, budoucí odměnou, výrazně se zapojují poznávací procesy (dořešeno až později po Millerovi a Dollardovi)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Albert Bandura, Richard Walters===&lt;br /&gt;
Vytvořili teorii '''observačního''' '''učení''' na pomezí behaviorismu a kognitivismu. Zásadní v této teorii je '''zástupné''' '''zpevnění'''. Jde o pozorování zpevnění u jiné osoby. Učíme se od lidí na základě pouhého pozorování jejich chování a důsledků, které jim to přináší. Můžeme se tak učit od fyzických osob, televizních postav, knižních hrdinů či známých osobností. Známé jsou experimenty s panenkou BOBO. Film, ve kterém se uplatňovaly na panence různé druhy agresivního chování, byl promítán dětem. Když se chtělo, aby děti reprodukovaly to chování, věrně všechny napodobily (kognitivní model situace = uchován v paměti). Přišlo se na to, že posílení k tomu není potřeba&amp;lt;ref name=nakonecny/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další důležité koncepce Bandury jsou [[self efficacy]] a [[triadický reciproční determinismus]]. Self efficacy je překládána jako vnímaná osobní účinnost, tedy zjednodušeně víra ve vlastní schopnosti a odhad pravděpodobnosti dosažení cíle. Podle triadického recipročního determinismu se osoba, její chování a prostředí navzájem ovlivňují.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Julian Rotter ===&lt;br /&gt;
Vytvořil '''teorii sociálního učení'''. Podle ní výskyt určitého chování závisí na očekávání následného posílení a na hodnotě tohoto posílení. Jeho asi nejznámějším konceptem je '''místo kontroly''' (LOC, Locus of control). Jedinci s vnitřním místem kontroly vnímají své životní osudy jako závislé na svých činech a osobnostních charakteristikách. Lidé s vnějším místem kontroly přisuzují příčiny dění do vnějšímu světu (náhodě, osudu apod.)(Zelová, 2008)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. K vytvoření místa kontroly vedou konkrétní zkušenosti s chováním a jeho důsledky. Místo kontroly se pak stává součástí self&amp;lt;ref name=nakonecny/&amp;gt;.      &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''4 pojmy důležité pro učení (chování)'''&lt;br /&gt;
*'''Potenciál chování''' – pravděpodobnost výskytu nějakého chování ve vztahu k dané situaci a ve vztahu k možnému posílení (BV) → v každé situaci se rozhodujeme, jak se zachováme a co nám to přinese&lt;br /&gt;
* '''Očekávání''' – subjektivně pojímaná pravděpodobnost, že určitým specifickým chováním dosáhne jedinec 	nějakého určitého posílení, promítá se do něj minulá zkušenost a sebeočekávání (někdy se člověk 	přeceňuje a jindy podceňuje (E)&lt;br /&gt;
* '''Hodnota posílení''' – míra preference jedné odměny vůči jiné, zvažuje preferenci té hodnoty posílení (co mu to přinese), je to velmi relativní a záleží to na našem očekávání a hodnotách toho člověka (RV)&lt;br /&gt;
* '''Psychologická situace''' – situace jsou posuzovány a vnímány velmi subjektivně&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
                            '''BV = f (E+RV)'''&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále se zabývá kategorizací potřeb (většina z nich je sociální povahy), rozlišuje 6 kategorií potřeb: &lt;br /&gt;
*	potřeba uznání&lt;br /&gt;
*	potřeba ochrany&lt;br /&gt;
*	potřeba dominance&lt;br /&gt;
*	potřeba nezávislosti&lt;br /&gt;
*	potřeba lásky a citovosti&lt;br /&gt;
*	potřeba tělesného komfortu&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Orwell Mowrer ===&lt;br /&gt;
Byl neobehaviorista, autor dvoufaktorové teorie učení (posílení), rozlišuje apetitivní (žádostivé) a aversivní(pudivé) učení/chování. '''Teorie autistická imitace''' (autistické = uvnitř se dějící u malého dítěte, které je uzavřeno). Založeno na sekundárním posílení, např.: jako vysvětlení osvojování si řeči → matka je pro dítě zdrojem potěšení (laskání, hlazení, uspokojování fyziologických potřeb dítěte), při tom pronáší jistá slova, dítě si to spojí: „ něco příjemného ↔ slova“. Slova = sekundární posílení → už jen slova budou vyvolávat příjemné pocity, dítě si chce příjemné pocity spojené se slovy matky vyvolat samo, a tak začne zvuky opakovat → čím lépe, tím větší posílení (na principu hédonismu). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Thibaud, Kelley ===&lt;br /&gt;
Model sociální směny, podle kterého jsou interpersonální vztahy výsledkem „implicitních sociálních kontraktů“, předložili v roce 1959 Thibaut a Kelley (Hayes, 2003, s. 88)&amp;lt;ref name = hayes&amp;gt;HAYES, Nicky. &amp;lt;i&amp;gt;Základy sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Vyd. 3. Praha: Portál, 2003.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Jedinci se účastní interakcí, které jim přináší co nejlepší podmínky, co největší zisk a co nejmenší ztráty. Homans 1974 (podle Hayes, 2003)&amp;lt;ref name = hayes/&amp;gt; popsal, že největším ziskem je '''sociální schválení'''. Thibaut a Kelley (1959) &amp;lt;ref name = john&amp;gt;JOHN THIBAUT, Harold Harding Kelley. &amp;lt;i&amp;gt;The Social Psychology of Groups&amp;lt;/i&amp;gt;. New York: Wiley, 1959.&amp;lt;/ref&amp;gt; v knize'''The social psychology of groups''' zavedli pojmy '''odměny'''(rewards), '''ceny''' (costs) a '''úroveň srovnávání''' (comparison level) Úroveň srovnání je standardem, podle kterého jedinci posuzují atraktivitu svého vztahu, a který je formulován na základě toho, co si myslíme, že si zasloužíme. Na základě tohoto zhodnocení se poté rozhodujeme, zda ve vztahu zůstaneme či odejdeme. Člověk vstupuje a setrvává v nejvýhodnějších dostupných vztazích&amp;lt;ref name = john/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Teorie pole a kognitivistické koncepce v sociální psychologii==&lt;br /&gt;
Hlavně studium percepce a její procesy organizace (figura x pozadí), ke kterým se vztahují gestaltistické zákony: '''Zákon společného osudu, zákon podobnosti, zákon blízkosti, zákon společných hranic, zákon příčiny a následku, zákon minulé zkušenosti, zákon zaměření (očekávání), zákon uzavřenosti a dobrého tvaru'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Zákony se promítly do vysvětlování některých sociálně psychologických problémů (skupina, podobnost postojů, očekávání, determinace chování, sociální blízkost, malé sociální skupiny, společné prožitky selhání nebo úspěchů, group out a group in, situační činitelé),&lt;br /&gt;
=== Solomon Asch ===&lt;br /&gt;
Zkoumal sociální percepci, tlak a konformitu. V jednom experimentu byy 2 seznamy charakteristik, které se lišily jen jedním slovem vřelý/chladný → lidé měli z jiného seznamu přiřazovat vlastnosti a vřelému člověku přisuzovali více pozitivních vlastností, u chladného bylo daleko více negativního. Snaha utvořit si komplexní dojem o osobě, ačkoli máme jen málo informací/důkazů (dotváříme si struktury). Vlastnosti osobnosti jsou posuzovány ve vzájemných vztazích: např.: inteligence vřelé osoby je posuzována odlišně od inteligence chladné osoby. Některé rysy jsou vnímány jako centrální/dominantní a rozhodující, jiné jako okrajové. Každý rys má vlastnosti části celku ovlivňovaného organizací těchto částí.&amp;lt;ref name = hnilica&amp;gt;HNILICA, Karel. &amp;lt;i&amp;gt;Přednášky Sociální psychologie na FFUK&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha, 2013.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Experiment - výzkum konformity:''': 4 úsečky nestejně dlouhé → dotaz které dvě jsou stejně dlouhé, ve 40% podlehl člověk tlaku ostatních posuzovatelů → provázeno silným vnitřním konfliktem. Celou podstatou konformity je právě dramatický konflikt toho, co chci já a co po mě chce společnost.&lt;br /&gt;
=== Fritz Heider ===&lt;br /&gt;
Dílo „Psychologie interpersonálních vztahů” - jak lidé vnímají interpersonální události. Lidé se snaží utvořit si uspořádaný a koherentní pohled na svět (vlastní pohled na svět) a tento pohled má to znaky naivní psychologie Snažíme se proniknout za pozorované chování dané osoby, postoje a sociální motivy, ve kterých se chování vyskytlo – Heider chce vědět, jak ty významy udělují, jak můžeme vysvětlit chování kolem nás → východisko pro teorii atribuce a výklad interpersonálních vztahů&amp;lt;ref name = hnilica/&amp;gt;. Je to zlomovým okamžikem v sociální psychologii , protože se ptá, jak ten člověk vidí ten svět, ne jak my vidíme toho člověka&amp;lt;ref name = nakonecny/&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''Teorie atribuce''' – připisování smyslu událostem (vysvětlení příčin chování), rádi přisuzujeme příčiny osobě, nikoliv prostředí; u sama sebe je to opačně. Domníváme se, že čin je dobrým pokračovatelem aktéra&amp;lt;ref name = hnilica/&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Kurt Lewin ===&lt;br /&gt;
'''„Topologická Ψ”''' - název odvozen od pojmu psychologické pole. Ústřední pro sociální psychologii je '''teorie pole''', protože klade důraz na vztah jedince a prostředí (životní prostředí). Také pojem '''lifespace''' („životní prostor”) - všechny Ψ jevy (vnímání, myšlení, jednání) uvažuje jako funkci životního prostoru/pole, ten sestává osob (které tvoří nějaké konstalace) a dalších objektů (→ jedinec a jeho prostředí/kontext z objektů). Individuální psychické jevy jsou odvoditelné pouze ze stavu jedince a jeho konkrétní situace (jedinec a situační faktory). Další oblastí Lewinova díla, která je stěžejní pro sociální psychologii, je výzkum skupinové dynamiky&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''B = f (LS) = f (PE)''' (prostředí)&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
(Rotter, žák Lewina: BV = f (E + RV))&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Lewina zajímalo, jak se člověk v psychologickém poli pohybuje, které síly na něho působí → dostal se k pojmu motivace. Předpokládal, že v poli jsou motivy (v podobě objektů), ke kterým jedinec pociťuje nějaký vztah (potřeby, vztah zacílenosti, zaměřenosti) → chování je funkcí pole jako celku (systému), ve kterém je napětí (porušením vztahů, zím jak se tam jedinec pohybuje) a zároveň jsou tam síly, které ho vedou k nebo od nějakého objektu → zdroj motivace (odstranění napětí). Motiv hledá vně organismu (ne jako Freud). Klíčovou roli ve výkladu motivace mají pojmy: 	&lt;br /&gt;
#  '''tenze''' (napětí)- vznik s porušením těch vztahů, způsobuje dynamiku pohybu&lt;br /&gt;
# '''valence''' - pozitivní nebo negativní náboj (přitažlivost nebo odpudivost objektu)&lt;br /&gt;
#'''síla''' - směr a velikost tendence ke změně v životním prostoru&lt;br /&gt;
# '''lokomoce''' (pohyb)&lt;br /&gt;
Tyto pojmy převzal z fyziky, ale dává jim psychologický význam. V podobě vektorů → my máme spočítat výslednou sílu (působí několik sil různými směry, podle toho se nějak sčítají a odčítají). Člověk má většinou prostor strukturovaný a ví, co vede k čemu. V nestrukturovaných situacích ale neznáme sílu objektů, pak se v poli chováme explorativně (prozkoumávání) – podoba pokusu x omylu, neefektivní a neekonomické chování a může přitom dojít k mnoha konfliktům. Nestrukturovanost pole používá pro vysvětlené minorit: aplikuje na skupiny lidí na okraji společnosti (minority, postižení, bezdomovci) – nedokáží se zorientovat, odhadnout, jak se chovají lidé z majority → úkolem SP pomoci těmto lidem se zorientovat. Vznik konfliktů: rozlišuje 3 typy intrapsychických (vnitřních) konfliktů (motivů) – až po jeho smrtí vysvětlení interpersonálních konfliktů. V poli působí objekty pozitivní a negativní valence a jiné osoby, př. zaměstnání (= pole), zaměstnance jeho práce nebaví a má tendenci se ulívat (poflakovat) – nastane tehdy, když v poli nebude síla (např.: mistr), který na něj bude vyvíjet tlak.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Zabýval se tématikou dynamiky malé skupiny. Skupina se stala díky Lewinovi a jeho žákům dominantním tématem 50. let. Následovníci Lewina: Harold Kelley, Thibaut, Schachter, Leon Festinger, Lippitt, Pepitone, Deutsch, Rotter.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Leon Festinger  ===&lt;br /&gt;
Jeho přístup jednoznačně založen na teorii poznávacích procesů (kognitivistické hledisko). '''Sociální srovnávání''' - výchozí myšlenkou: lidé mají tendenci zjistit, zda jejich názor, postoj, chování, předsudek je správný. Předpokládáme, že je-li náš názor správný, budeme za to ohodnoceni. Srovnáváme se lidmi, kteří jsou nám blízcí a jsou zhruba na stejné úrovni. Vede nás to k chování, které ověří správnost našeho názoru, když nejsou k dispozici objektivní sociální měřítka, tak lidé hodnotí své názory a schopnosti s názory a schopnostmi jiných. Objektivní nesociální měřítka jsou preferována, protože jsou přesnější, ale ony většinou nejsou, hledají adekvátní nejpřesnější měřítka (hledáme na srovnatelné úrovni (u stejných lidí)). Potřeba srovnávání je velmi silná, ale má své meze, končí tam, kde není možné rozdíl zmenšit. Tato teorie je používána k vysvětlení konformity.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Teorie kognitivní disonance ====&lt;br /&gt;
Postavená na potřebě sociálního srovnávání, člověk má potřebu zdánlivé konzistence poznatků a konsonance se svým okolím (chce být v souladu), které nejsou vzájemně disonantní (nesouhlasné) → staví na gestaltu – celky poznání mají tendenci k rovnováze. Elementy jsou relativně stálé a člověk se chová v souladu s nimi, tvoří zase uspořádaný systém – je to vlastní poznání, podle kterého se člověk chová&lt;br /&gt;
* 	'''konsonance''' (soulad) – vše v pořádku&lt;br /&gt;
* 	'''disonance''' – může se týkat dvou i více kognitivních elementů, když nastane disonance, má člověk potřebu ji odstranit, je motivován k nějakému chování. Disonance vzniká z tlaku z prostředí. Disonance je nepříjemným stavem, který motivuje jedince k pokusu snížit nebo odstranit disonanci a vyhnout se situacím, které by ji moli prohloubit. Intenzita kognitivní disonance závisí na důležitosti a počtu kognitivních elementů, které jsou v nesouladu (disonanci). Pokud disonance trvá a jedinec se ji snaží odstranit či zmírnit bude odmítat situace a informace, které by ji prohlubovaly. Síla motivace k odstranění disonance je funkcí velikosti disonance.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Symbolický interakcionismus a teorie rolí v sociální psychologii==&lt;br /&gt;
[[Symbolický interakcionismus]] vznikl v USA po sociologii, jejíž vliv na tento směr je patrný, a promítá se až do současnosti. Navazuje na '''interakcionalismus''' jako takový – sociologický směr 20. století. Vysvětluje společenské dění ze vzájemného ovlivňování aktivit jedinců a skupin v jejich sociálním styku. Základním pojmem '''sociální interakce'''.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Pojem SI poprvé použil '''Herbert Dumer'''. Zdůrazňuje symbolické zprostředkování sociálních interakcí především symbolickou zprostředkovaností (nejen prostřednictvím řeči, ale i chováním) → lidské chování je ovlivněno nejen objektivními fakty situace, ale i tím, jak lidé tu situaci chápou a jaké významy přičítají objektům v ní obsažených. Významy nejsou vlastnosti samotných věcí, ale jsou produktem sociální interakce probíhající mezičleny společnosti, nejsou stabilní, mohou se měnit v průběhu dalších interakcí (dochází ke zpřesňování významu). Odpověď člověka na chování jiného člověka je založena na tom, jak si chování vysvětluje, jaký význam mu připisuje, lidská interakce je tedy vzájemnou výměnou významů a jejich interpretace → chováme se podle toho, jak chápeme ten význam (→ komunikace není výměnou informací, ale výměnou významů). Interakce ≠ komunikace (komunikace je výměna významů – zde to má svůj zdroj) – prvotní popud tohoto vnímání komunikace člověka nejen připisuje věcem jisté významy, ale zároveň poznává významy a mění je podle interakcí s jinými lidmi, chová se podle toho, jak významy chápe. Předpokladem pro interakci je, že je tu něco společně sdíleného, aby se obě strany pochopili → to společné jsou ty významy.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Symbol''' - představuje obecně sdílený význam a je zárukou toho, že bude pochopený oběma stranami interakce, vzniká v procesu symbolizace a vytváří svět, ve kterém žijeme. Je to předmět, ve kterém je obsažen vztah k zastupovanému předmětu (je tam vazby, která napovídá tomu, co ten symbol zastupuje)&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''znak''' = něco, co vzniklo arbitrárně (dohodou), není tam souvislost mezi znakem a tím, co označuje&lt;br /&gt;
=== George Herbert Mead ===&lt;br /&gt;
'''„Mind, self and society”''' (Mysl, já a společnost) (1934) – práce společně s Morrisem - rozsáhlá práce manifest symbolického interakcionismu, je považován za jeho zakladatele.Přispěl rozpracováním teorií socializace, přispěl k výkladu sociálních interakcí → vyjádřil se k tomu, jak se utváří naše já a mysl. Ústřední pojem je '''sociální já''' (ve smyslu self), přebírá od Cooleyho. Osobnost je výsledek procesu přejímání postojů od jiných lidí → podstatnou součástí procesu je utvoření  zobecnělého chování jiných osob, tzv. generalizovaný druhý (obdoba u Wallona, Vygotskij) → socializace = člověk si v průběhu celého života osvojuje sociální role od jiných lidí napodobováním. Přejímáním rolí subjekt sleduje, jak jej vnímají druzí lidé a tak se vytváří objev sebe sama.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Při přejímání rolí jsou důležité osoby, které jedinec pokládá za významné a na nichž mu záleží (u dětí rodiče, pak učitelé…) Osvojování rolí začíná od konkrétních/jednotlivých rolí, později dospívá k vědomí o obecnější povaze rolí → očekávání spojená s výkonem určité role (jednotlivé role vstřebáváme do jednotného celku → generalizovaný druhý). Generalizovaný druhý reprezentuje určitou společnost. Pro vývoj self je podstatné, že dítě nejen přebírá roli druhého, ale i že je schopno se z této perspektivy podívat – člověk se sám sobě stává objektem (me). Já se utváří v interakci s druhými, v kterých dochází k výměně verbálních (slova) i neverbálních (gesta) významů. Sledování zda adresát chápe vysílané významy stejně jako vysílatel, zda si rozumí. Interakce má podobu symbolickou – chováme se tak v každodenním životě.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Teorie rolí ==&lt;br /&gt;
Linton s Meaden a Newcombem jsou považováni za zakladatele [[Teorie rolí|teorie rolí]]. Převzato z kulturní antropologie. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Ralf Linton  ===&lt;br /&gt;
Představitel americké kulturní antropologie s orientací na sociální Ψ. V chování se projevují individuální zvláštnosti, ale také určité vzorce společné té roli. Role je pojítkem mezi jedincem a společností, zabezpečuje, že se jedinec bude chovat v souladu se svou společností a je předpokladem konformity. Mluví o základní osobnosti: v dané společnosti mají její členové něco společného a to je právě ta základní osobnost, je to takové jádro osobnosti, které mají všichni v té společnosti stejné a na jeho základě se teprve utváří to jedinečné; jádro zabezpečuje tu konformitu. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
V určitých situacích se člověk v různých společnostech chová stejně. Je určité očekávání od jedince (podle věku, pohlaví). Překročení role vede k sankci. Ostrá kritika ze strany Ψ a sociologie – role nemůže vystihnout celou šíři lidského chování, člověka redukovala na soubor rolí. Člověk má mnohem pestřejší rejstřík způsobů chování – může se k nim chovat kriticky, zachovávat si odstup – člověk by byl zbaven odpovědnosti za své chování. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Metody_sb%C4%9Bru_dat_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii,_jejich_specifika&amp;diff=50779</id>
		<title>Metody sběru dat v sociální psychologii, jejich specifika</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Metody_sb%C4%9Bru_dat_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii,_jejich_specifika&amp;diff=50779"/>
		<updated>2017-12-15T17:21:40Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;[[metoda|Metoda]] je vědecký způsob získávání a vyhodnocování faktů, ze kterých jsou vyvozovány vědecké teorie; metody jsou obecnější formy a principy způsobu poznávání, které jsou konkretizovány specifičtějšími postupy, tzn. technikami&amp;lt;ref name=nakonecny&amp;gt;NAKONEČNÝ, Milan. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Academia, 1999.&amp;lt;/ref&amp;gt; (metoda dotazování realizována technikou dotazníku, rozhovoru nebo interview)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== druhy vědeckého výzkumu&amp;lt;ref name=nakonecny/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
*	'''deskriptivní výzkum''' – omezuje se na popis určitého jevu (na existenci či neexistenci jevu); patří sem i srovnávací výzkumy; výzkum přináší nové poznatky, ale nezachycuje příčiny zjištěných dat; použité především v málo probádaných oblastech&lt;br /&gt;
*	'''korelační výzkum''' – zaměřuje se na zjišťování souvislostí a vztahů mezi proměnnými; nemusejí odhalovat kauzální vztahy; zjištěné korelace vyvolávají otázky o povaze objevených souvislostí, umožňují formulování hypotéz&lt;br /&gt;
*	'''experimentální výzkum''' – zjišťování a objevování kauzálních vztahů (příčin); náročnost na kontrolu experimentálních podmínek, kontrolu proměnných (nezávislých – manipulace, závislých – sledujeme jejich změny); nevýhody laboratorního prostředí (nemožnost zobecnění); výhody – zjištění nezpochybnitelných fakt&lt;br /&gt;
== Třídění metod v sociální psychologii ==&lt;br /&gt;
*	neexistuje jednotný způsob třídění metod&lt;br /&gt;
*	metody jsou psychologické, sociálně psychologickými se stávají, když je používáme ke zjišťování sociálně psychologických dat&lt;br /&gt;
*	v sociálně psychologickém výzkumu sledujeme vliv sociálně psychologických stimulů na sociální chování, nezávisle proměnné jsou zpravidla sociální jevy&lt;br /&gt;
*	'''Janoušek''': [[Pozorování|pozorování]], [[Experiment|experiment]], dotazování, [[Analýza spontánních produktů|analýza spontánních produktů]], měření postojů, zjišťování sociálně významných rysů osobnosti, metody výzkumu skupin ([[sociometrie]])&amp;lt;ref name=nakonecny/&amp;gt;&lt;br /&gt;
*	'''Říčan''': pozorování, dotazování, experiment, měření postojů, sociometrie&lt;br /&gt;
*	sociální stimul – jsou závislé na kontextu (prostředí, ve kterém se odehrávají); sociálně psychologický výzkum je ovlivněn kulturním prostředím (M.Meadová)&lt;br /&gt;
*	'''interní validita''': kontrola nad všemi nežádoucími vlivy&lt;br /&gt;
*	'''externí validita''': míra zobecnitelnosti či přenositelnosti na normální podmínky&lt;br /&gt;
*	vliv experimentátora: více či méně neverbálně předává svoji hypotézu (Rosenthalův efekt), osobnostní zvláštnosti&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	'''reakce pokusných osob:'''&lt;br /&gt;
:*	dobře motivovaný subjekt (good subject motivation, Orne) – ideální, kooperativní, ochotně potvrzuje implicitní hypotézu&lt;br /&gt;
:*	evaluace-ocenění-motivace (evaluation-apprehension-motivation, Rosenberg) – subjekt je motivován hodnocením vlastní osoby, obavou o to, v jakém bude viděn světle&lt;br /&gt;
:*	důvěra-objekt-motivace (faithful-subject-motivation, Fillenbaum) – poctiví, ideální, reagují přesně na instrukci&lt;br /&gt;
:*	negativistická motivace (opozice)&lt;br /&gt;
== Pozorování ==&lt;br /&gt;
*	umožňuje popis, zachycení vývoje změny, závislost na vnějších podmínkách sledovaného vjemu&lt;br /&gt;
*	jako vědecká metoda musí splňovat základní podmínky – musí být plánovité, cílevědomé, řízené, kontrolované a systematické&lt;br /&gt;
*	předmět pozorování musí být přesně vymezen&amp;lt;ref name=ferjencik&amp;gt;FERJENČÍK, Ján. &amp;lt;i&amp;gt;Úvod do metodologie psychologického výzkumu: jak zkoumat lidskou duši&amp;lt;/i&amp;gt;. Vyd. 2. Praha: Portál, 2010.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
*	[[Introspekce]] – metoda, jež se v sociální psychologii neprosadila&lt;br /&gt;
*	'''typy pozorování''' – zjevné/skryté (vliv pozorovatele), volné (objektivně a rozsáhle popisuje určitý jev)/systematické (zaměření se na určité pozorovací kategorie; je přesnější a umožňuje pohodlnější kvantitativní zpracování)&lt;br /&gt;
*	je třeba uvědomit si, že pozorujeme chování, ne motivy, a že toto chování může být víceznačné&lt;br /&gt;
=== Využití metody pozorování v sociální psychologii ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nejznámější a nejstarší způsob, jak se člověk dozvídá informace o světě kolem sebe.&lt;br /&gt;
Rozdíl mezi '''vědeckým a laickým pozorováním''':&lt;br /&gt;
*	obě dvě jsou selektivní, avšak laik si všímá toho, co ho zaujme svou nápaditostí, zajímavostí, nezvyklostí X vědec pozoruje to, co si předem pečlivě naplánoval pozorovat a co nejlépe definoval a vymezil -&amp;gt; vědecké pozorování je plánovitě selektivní&lt;br /&gt;
*	plánovitost a organizovanost vědeckého pozorování se nejzřetelněji projevuje v tom, jak vědec odpovídá na otázky '''CO''' (pozorovat) a '''JAK''' (pozorovat)&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''PŘÍSTUP:'''&lt;br /&gt;
{| class=&amp;quot;wikitable&amp;quot;&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
! Molekulární !! Molární&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
| Výběr malých segmentů chování  || Větší a komplexnější jednotky pozorování&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
| Větší přesnost v pozorování || Lepší zachycení &amp;quot;logiky&amp;quot; komplexního chování osoby ve složitější situaci &lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
| &amp;quot;Utopení se&amp;quot; v množství detailů  || Vyšší nároky na pozorovatele (interpretace)&lt;br /&gt;
|-&lt;br /&gt;
| Únik podstatných souvislostí mezi jevy || Ztráta jedinečných neopakovatelných specifik konkrétního chování&lt;br /&gt;
|}&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Který z těchto přístupů je lepší? Ten, který lépe odpovídá povaze skutečnosti, kterou chceme zkoumat. &lt;br /&gt;
== Jak organizovat sběr dat?==&lt;br /&gt;
V současnosti dvě základní volby&lt;br /&gt;
=== Izomorfní deskripce&amp;lt;ref name=ferjencik/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
* nespecifické záznamy, otevřené metody pozorování, vyprávěcí způsob záznamu&lt;br /&gt;
* pozorovatel se snaží zaznamenat celý pozorovaný tok chování ve všech jeho projevech a přirozené následnosti &lt;br /&gt;
* lze říci, že cílem izomorfní deskripce je: zrcadlit (co nejvěrněji reprodukovat) chování v téže podobě (izomorfně = stejně), jak se v „originálu“ vyskytlo&lt;br /&gt;
* př.: psaní deníku, popis hlasatele při fotbalovém utkání&lt;br /&gt;
* zákaz interpretací! &lt;br /&gt;
* charakterizovat kontext, v němž děj nebo chování probíhá – situace, děj, chování je vždy umístěno do nějakého časového a prostorového kontextu (jedno a totéž chování může nabývat různých významů v různých situacích)&lt;br /&gt;
* má být tak komplexní, jak jen to lze (nelze předem vědět, který znak nebo úkon bude mít klíčový význam)&lt;br /&gt;
* velmi náročné, avšak zároveň silná technika získávání a registrování dat &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Reduktivní deskripce &amp;lt;ref name=ferjencik/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* redukuje (omezuje) pozorování bohatosti chování tak, že jednotlivé specifické projevy zařazuje do společných větších významových jednotek – do kategorií&lt;br /&gt;
* pozorovatel vyznačuje jevy a události do předem připravených formulářů, schémat s připravenými kategoriemi (typy) chování&lt;br /&gt;
* pravidla pro konstituování kategorií: 1. '''komplexnost''' (aby bylo možné jakékoliv chování zařadit do některé z nich), 2. '''nezávislost''' (kategorie se nesmí navzájem významově překrývat), 3. '''konkrétnost''' a '''jasnost''' (každá kategorie má být výstižně pojmenovaná, ale i co nejpřesněji definovaná), 4. '''přehlednost''' (počet kategorií by neměl být příliš nízký ani vysoký, cca 10 – 20; tvořit hlavní kategorie a podkategorie)&lt;br /&gt;
=== Vzorkování pozorování&amp;lt;ref name=ferjencik/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
*	není možné určité jevy pozorovat hodiny, dny či dokonce týdny v kuse, k tomu nám slouží vzorkování – vybereme si určitý dostatečně reprezentativní vzorek &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
# '''Vzorkování událostí'''&lt;br /&gt;
= vybrání určitých ucelených velkých dějů, které se potom pečlivě studují od začátku události až po její konec jako vzorek – reprezentant celé třídy podobných dějů a událostí&lt;br /&gt;
#''' Vzorkování času''' &lt;br /&gt;
= děj či událost nebude nepřetržitě pozorována od začátku do konce, ale pozorovatel si předem zvolí časové úseky (vzorky času z celé události). v jejichž rámci bude pozorování provádět&lt;br /&gt;
=== Zaznamenávání dat z pozorování &amp;lt;ref name=ferjencik/&amp;gt;===&lt;br /&gt;
formuláře, zaškrtávací seznamy, nahrávání (audio, video)…&lt;br /&gt;
=== Pozorovatel a jeho úloha v pozorování&amp;lt;ref name=ferjencik/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
*	vědomá intervence X neintervence do pozorovaných dějů a událostí&lt;br /&gt;
*	pozorovatel je účastník X pozoruje „zvenčí“&lt;br /&gt;
*	identita pozorovatele je ostatním účastníkům známa X není jim známa&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	'''naturalistické pozorování''': např. jak kooperují děti na pískovišti – nezasahuje, pouze pozoruje a zaznamenává, nestaví vlastní pískoviště, ani neorganizuje pokusné osoby -&amp;gt; nejvyšší externí validita&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	'''zúčastněné pozorování''': zamaskované (například psycholog se sám nechá hospitalizovat na psychiatrii a tváří se, že je jedním z pacientů) x nemaskované (zachová svou pravou identitu) – již však ovlivňuje děje či události, nižší spontaneita aktérů, nepřirozenost a sociální žádoucnost&lt;br /&gt;
'''Reduktivní posuzování''' – posuzovací škály&lt;br /&gt;
*	liší se od pravého posuzování: u posuzovacích škál dochází k hodnocení onoho chování (pozorovatel na základě viděného dané chování hodnotí a interpretuje)&lt;br /&gt;
*	retrospektivnost posuzování: u pozorování zaznamenáváme právě probíhající chování X u posuzování se to týká spíše popisu zapamatovaného či postřehnutého chování&lt;br /&gt;
*	u posuzovacích škál značíme různou intenzitu či různou kvalitu určitých aspektů chování&lt;br /&gt;
=== Problémy v pozorování a posuzování lidského chování&amp;lt;ref name=ferjencik/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* badatele často zajímá vnitřní svět člověka, jeho motivy, přání, důvody, pro které se chová tak, jak se chová, avšak vztah mezi vnějším pozorovatelným chováním a vnitřním prožíváním člověka není přímočarý (člověk se může usmívat, ačkoliv je mu do pláče; může se projevovat jako suverén, ale přitom je vnitřně velmi nejistý, atd.)&lt;br /&gt;
* vliv na souvislost mezi aktuálním prožíváním a vnějším chováním je dán také kulturními a vývojovými činiteli&lt;br /&gt;
* pozorovat je možné pouze '''VIDITELNÉ''' A '''VIDĚNÉ''', nikoliv '''POCIŤOVANÉ''' A '''TUŠENÉ'''&lt;br /&gt;
* další problém je variabilita lidského chování – bude se pozorovaný člověk chovat stejně i v jiném časovém a situačním kontextu? (opakované pozorování – vždy jde však pouze o pravděpodobnost, nikoliv jistotu)&lt;br /&gt;
* chyba [[Haló efekt|haló efekt]] (chyba prvního dojmu) – výzkumník má dojem, že pozorovaný je nepřátelský člověk, bude se k němu chovat nepřívětivě, pozorovaný na to bude reagovat nepřátelským chováním, čímž výzkumníkovi potvrdí první dojem -&amp;gt; začarovaný kruh&lt;br /&gt;
* chyba nesprávného zakotvení: chyba v nastavení měřítek posuzovacích škál, či intervalů mezi nimi (neodpovídá normě – viz Gaussova křivka)&lt;br /&gt;
* chyba tzv. [[implicitní teorie osobnosti]](neboli soukromé teorie osobnosti): každý člověk si na základě své vlastní zkušenosti vytváří představy o tom, které lidské vlastnosti spolu souvisejí („předsudky“, například že inteligentní lidé nosí brýle, apod.)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Dotazování ==&lt;br /&gt;
*	typy dotazování – osobní interview, telefonické interview, písemné dotazování (dotazník a inventář)&lt;br /&gt;
*	'''interview''' – zpravidla řízené, vysoké nároky na tazatele, otevřené/uzavřené otázky, přímé/nepřímé otázky; vždy jde o interakci mezi tazatelem a respondentem; někdy dochází k záměně rolí; tazatel nesmí ztratit cíl rozhovoru a dotazovaný chuť odpovídat; struktura – motivační část, vlastní rozhovor, závěr&lt;br /&gt;
*	'''dotazník''' – (ne)standardizovaná podoba, uzavřené otázky, přesná formulace otázek&lt;br /&gt;
*	'''měření postojů''' – nejčastější způsob využití dotazníků v sociální psychologii (častěji měření mínění); předmětem jsou objekty, instituce, události…; druhy postojových škál – nominální (nominální diskriminace objektů, např. ANO-NE), ordinální (založená na uspořádání velikosti objektů, např. malý, střední, velký) a intervalová (např. 1 2 3 4 5)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Experiment ==&lt;br /&gt;
*	nejnáročnější metoda, která vede ke zjištění kauzálních vztahů&lt;br /&gt;
*	kontrola podmínek, manipulace s nezávisle proměnnou vyvolává změny závisle proměnné&lt;br /&gt;
=== Etické otázky experimentu v sociální psychologii ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Měl by psychologický výzkum (a experimenty v rámci něj provedené) sledovat dobro? – Problematika zneužití výsledků.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Co když je pro dobro v rámci získaných výsledků nutné při experimentu samotném působit někomu utrpení či dokonce přinést oběti?&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kdo může jednoznačně určit, co je dobré, potřebné a užitečné? &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Je vůbec etické zkoumat např. možnosti ovládání chování lidí? Kdo nám dal to právo?&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
I kdybychom jednoznačně věděli, co je užitečné, dobré a správné, proč bychom měli zkoumat jen to? Prvotním smyslem vědy je uspokojit zvědavost, nikoliv pouze hledat dobro.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Manipulace s výsledky a podvody, aby badatel dosáhl těch výsledků, které chtěl.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Eexistence etických kodexů a principů při výzkumech s lidmi&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Pravidla ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
#  Respekt a ohled vůči účastníkům experimentu: vždy mít na paměti, zda vědecká hodnota experimentu či výzkumu není v konfliktu se zájmy a právy zkoumaných osob. Výzkum či experiment by neměl způsobovat účastníkům bolest, utrpení, nadměrný stres či jiné nepříjemné důsledky (účast v něm by neměla znamenat větší riziko než každodenní standartní život)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
# Právo na informace: účastníci mají právo vědět, čeho se účastní, jaké jsou cíle a smysl experimentu (pokud si metodologie žádá zatajit tyto informace, je výzkumník povinen je sdělit účastníkům bezprostředně po experimentu)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
# Právo na soukromí a důvěrnost informací o účastnících: všechny údaje o účastnících mají zůstat důvěrné, pokud ovšem nedali účastníci souhlas s neanonymitou ještě před začátkem experimentu&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
# Právo odstoupit z výzkumu: dobrovolnost výzkumu/experimentu a možnost kdykoliv z něj odstoupit&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Metoda stejně se jevících intervalů (L.L.Thurstone) ==&lt;br /&gt;
*	metoda na měření postojů&lt;br /&gt;
*	každému výroku je přiřazena škálová hodnota, různé výroky znamenají různou míru přijetí/odmítnutí objektu postoje&lt;br /&gt;
*	preference výroku = přímé určení postoje subjektu&lt;br /&gt;
*	postup:&lt;br /&gt;
*#	sběr výroků od reprezentativního vzorku osob k objektu postoje, které mají být spíše obecnější, mohou být doplněny o výroky z jiného zdroje; dostatečný počet výroků, které mají vztah k objektu postoje; počet položek by měl odpovídat dvojnásobku předpokládaného počtu položek v definitivní škále&lt;br /&gt;
*#	posouzení všech výroků skupinou posuzovatelů (expertů); roztřídění výroků od nejméně pozitivního k nejvíce pozitivnímu (7 nebo 11 členná stupnice)&lt;br /&gt;
*#	vypočtení škálové hodnoty; průměrná hodnota ze všech hodnocení každého z výroků&lt;br /&gt;
*#	vyřazení takových výroků, ve kterých se posuzovatelé nejvíce rozcházejí&lt;br /&gt;
*#	sestavení škály a výběr nejlepší charakteristika či ano-ne/souhlas-nesouhlas s výrokem s možností přiřazení škály (ne)souhlasu&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Sémantický diferenciál (C. E. Osgood) ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	umožňuje srovnávání postojů k určitým objektům&lt;br /&gt;
*	k zjištění mentálních reprezentací slov&lt;br /&gt;
*	je tvořen řadou bipolárních adjektiv, které se týkají měřeného postoje (např. zlý 1 2 3 4 5 hodný)&lt;br /&gt;
*	adjektiva tvoří dimenze; základní dimenze dle Osgooda: hodnocení (hodný/zlý), síla (silný/slabý), aktivita (rychlý/pomalý)&lt;br /&gt;
*	Osgood: 50 bipolárních dvojic, faktorová příslušnost (patří do jedné z dimenzí), faktorový náboj (jak moc patří dvojice adjektiv do té které dimenze)&lt;br /&gt;
*	postup = faktorová analýza&lt;br /&gt;
*	respondent zaškrtává číslo odpovídající jeho postoji&lt;br /&gt;
*	adjektiva hodnocena na bodové stupnici&lt;br /&gt;
== Sociometrie (J. L. Moreno) ==&lt;br /&gt;
*	výzkum struktury vzájemných vztahů v malé skupině (intenzita, polarita); metoda na zjišťování sociálně-emocionálních vztahů mezi členy skupiny; cesta ke zjištění sympatií/antipatií&lt;br /&gt;
*	sociometrie umožňuje identifikaci skupinových problémů&lt;br /&gt;
*	otázky se týkají pouze členů skupiny, vyžadují volbu, která dává obraz sítě vztahů&lt;br /&gt;
*	člověk hodnotí pozici člověka ve skupině nebo svou vlastní&lt;br /&gt;
*	zásady: musí být jasně vymezeny hranice skupiny; osoby ve skupině se musí dobře znát; jasně formulovaná otázka (např. S kým bys chtěl jet na výlet?) a posouzení jednotlivých členů skupiny; důvěryhodnost osoby zajišťující sociometrii&lt;br /&gt;
*	pravidla týkající se počtu – otázek, možností voleb, negativní volba&lt;br /&gt;
*	druhy voleb – '''pár''', '''řetěz''', '''konfliktní''' '''vztah''', '''hvězda''', '''klika''' (frakce), '''outsider''', '''zavržený''', '''izolát''', '''šedá''' '''eminence''' atd.&lt;br /&gt;
== Konstrukce teorie ==&lt;br /&gt;
*	teorie v SP má vysvětlit sociální chování a motivaci sociálního chování; požadavky na teorii jsou:&lt;br /&gt;
:*	tvrzení o konstruktech&lt;br /&gt;
:*	popis kauzálních vztahů&lt;br /&gt;
:*	určení působnosti platnosti&lt;br /&gt;
*	konstrukty jsou abstraktní pojmy, které vyjadřují nějaké psychologické poznatky (např. první fyzický kontakt ovlivňuje hodnocení druhého člověka); abstraktní jsou v dvojím smyslu – konstrukt nemůže být (1) přímo pozorován (znalosti o něčem, hodnocení něčeho), (2) je obecný, netýká se jedinečné výpovědi&lt;br /&gt;
*	pro sociálně-psychologický výzkum je důležité vědět, jak relevantní jsou konstrukty reálným psychickým jevům a procesům a jak relevantní jsou měřené proměnné konstruktům&lt;br /&gt;
*	'''konstruktová validita''': proměnné, které jsou použity ve výzkumu, musí korespondovat s teoretickými konstrukty a nesmí korespondovat s jinými konstrukty&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
otázku vypracovala: Zuzana Šípová&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Hromadn%C3%A9_chov%C3%A1n%C3%AD,_masov%C3%A9_psychick%C3%A9_jevy_a_procesy&amp;diff=50760</id>
		<title>Hromadné chování, masové psychické jevy a procesy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Hromadn%C3%A9_chov%C3%A1n%C3%AD,_masov%C3%A9_psychick%C3%A9_jevy_a_procesy&amp;diff=50760"/>
		<updated>2017-12-14T21:23:56Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;'''Hromadné chování''' je specifickým typem chování sociálního. Je vyvoláno působením neobvyklých životních okolností na soubor jedinců, kteří se ocitli v podmínkách hromadné psychické zátěže, takže dochází k jejich homogenizaci a rozvoji spontánních schémat interakčního chování. Masové jevy jsou tedy skupinové chování, které vzniká relativně spontánně, vyvíjí se neplánovitě, je relativně neorganizované a nepředvídatelné a závisí na vzájemné stimulaci účastníků&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Zkoumání hromadných  sociálních jevů má původ v psychologii davu G. Le Bonna. Svým dílem přispěl i S. Freud&amp;lt;ref name=nakonecny&amp;gt;NAKONEČNÝ, Milan. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie organizace&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Grada, 2005.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Le Bonn ve své koncepci z roku 1895 tvrdí, že vznik davu je nebezpečný, protože dav se chová primitivně, iracionálně&amp;lt;ref name=hayes&amp;gt;HAYES, Nicky. &amp;lt;i&amp;gt;Základy sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Vyd. 3. Praha: Portál, 2003.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Témata psychologie davu ==&lt;br /&gt;
Většina prací je zaměřena na objasňování specifických procesů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	'''Sociální facilitace''' (přítomnost druhých lidí v davu napomáhá člověku, usnadňuje mu jeho žití&lt;br /&gt;
*	'''Deindividuace''' (člověk se skrývá v anonymitě davu, snižuje se jeho sebekontrola)&lt;br /&gt;
*	'''Emocionální nákaz'''y (přenáší se prožívání z jednoho člena na druhého, vzájemně se ovlivňují)&lt;br /&gt;
Existují různé pohledy, zjednodušeně je lze odlišit takto&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	Masové chování je nadindividuální kvality x odlišuje se od individuálního jen kvantitativně&lt;br /&gt;
*	Masové chování má racionální x iracionální zdroje&lt;br /&gt;
*	Jednotlivec se vlivem davu mění x v davu se projeví pravá podstata člověka&lt;br /&gt;
*	Homogenita chování davu je výsledkem přenosu emocí mezi jeho členy (imitace apod.) nebo předpokladů členů k určitému chování, které situace jen ulehčuje&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Důsledky stavu odosobnění podle Dienera (1979, podle Hayesové, 2003)&amp;lt;ref name=hayes/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*omezení kontroly impulsivního chování&lt;br /&gt;
*vysoká citlivost k emočnímu vzrušení &lt;br /&gt;
*neschopnost sledovat či kontrolovat své chování&lt;br /&gt;
*snížení důležitosti společenského chování&lt;br /&gt;
*snížení schopnosti rozumného plánování&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Taxonomie masových jevů ==&lt;br /&gt;
Blumer (podle Zelové, 2009) se pokusil o taxonomii masových jevů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
# '''Davy''' ('''crowds''') neboli seskupení. V rámci nich rozlišujeme:&lt;br /&gt;
#'''Veřejnost''' ('''public''')&lt;br /&gt;
#'''Masa''' ('''mass''')&lt;br /&gt;
#'''Sociální''' '''hnutí''' ('''social''' '''movement''') &lt;br /&gt;
== Dynamika davu ==&lt;br /&gt;
Jako dav se '''označuje jakékoli větší shromáždění lidí''', kteří na veřejném místě vstupují do přímé interakce. V jistém smyslu jsou davy běžnou součástí života. V takovém případě však nastává pouze nezaostřená interakce. Tito lidé jsou sice fyzicky přítomni ve stejném prostoru a uvědomují si přítomnost těch druhých, ale přitom každý jedinec nebo malá skupina sleduje své vlastní cíle a jde svou cestou. U nepokojů, demonstrací nebo paniky je tomu jinak. Činnost každého jedince je spojena s tím, co dělají ostatní. Dav náhle přechází do zaostřené interakce a začíná se, i když jen dočasně, chovat jako celek. Davové jednání a vyvolávání demonstrací je typickým projevem frustrace těch lidí, kteří nemají šanci svou nespokojenost vyjádřit legitimním způsobem. &lt;br /&gt;
Z psychologického hlediska má za jistých okolností má shromáždění lidí nové vlastnosti, zcela odlišné od vlastností jedinců, kteří ho tvoří. Ztrácí se vědomá osobnost, city a myšlenky davu jsou zaměřeny stejným směrem. Tvoří se kolektivní duše, která je přechodná a má specifické vlastnosti. Tato duše způsobuje, že každý jedinec v davu myslí, cítí a jedná zcela odlišně, než by myslil, cítil a jednal, kdyby byl osamocen. Z pouhého seskupení lidí vzniká organizovaný dav, ten pak tvoří jedinou bytost a je podroben zákonu duševní jednoty davů. &lt;br /&gt;
== Vlastnosti davu ==&lt;br /&gt;
'''Logické uvažování a inteligence''' davu klesá na úroveň primitivního jedince, zatímco tendence a schopnost k uskutečňování činů vzrůstá. Charakteristickou známkou davové logiky jsou jednak asociace věcí sobě nepodobných, které mají k sobě jen zdánlivé vztahy, jednak bezprostřední zevšeobecňování výjimečných případů. Dalšími vlastnostmi davu jsou '''popudlivost, proměnlivost a dráždivost.'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jedinec nabývá '''pocit nepřekonatelné moci''', která mu umožňuje povolit pudům, jež by osamocen potlačil. Dav je anonymní a proto nezodpovědný, způsobí tedy, že úplně mizí pocit zodpovědnosti jedince a naplno se projeví jeho pudy&lt;br /&gt;
Duševní nákaza (šíření emocí a jednání) - v davu je každý čin a cit nakažlivý, a to až do té míry, že jedinec velmi často obětuje svůj zájem zájmu kolektivnímu. Ať jsou city projevované davem dobré nebo zlé, mají vždycky dvě vlastnosti, jsou velmi jednoduché a velmi přehnané. Přehánění citů v davu je zesíleno tím, že projevovaný cit velmi rychle šíří a tak zvaný souhlas, se kterým se setkává, velmi stupňuje jeho sílu.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sugestibilita''' (nekritické přijímání názorů a výzev) - dav bývá pravidelně ve stavu očekávání a napětí, jež sugesci usnadňuje. První jasně formulovaná sugesce nakazí okamžitě všechny členy a vyvolá ihned určité zaměření. Cestou sugesce a nákazy bývá také často takzvaný zázrak spatřený zprvu jen jedním člověkem, přijat ihned všemi. Takový průběh těchto, v dějinách tak často se vyskytujících hromadných halucinací.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Crowding ==&lt;br /&gt;
je problematika stísněnosti, přesycenosti, nahromadění příliš velkého množství lidí na malém prostoru. Jde také o strach z osamocenosti v davu, ale i pozitivní stísněnost (např.na oslavách, večírcích, v klubech)&amp;lt;ref name=nakonecny/&amp;gt;. Tento fenomén se začal sledovat hlavně v souvislosti s rozvojem urbanismu. Hustota působí jako stresor a spojuje se s anomáliemi. Důležité je ale rozlišit objektivní hustotu a subjektivní přehuštěnost. Stísněnost se ale snaží vysvětlit několik modelů, např. Model stimulačního přesycení, který ji považuje za důsledek přesycení podněty nebo informacemi, nebo teorie behaviorálního omezení, která předpokládá, že ohraničení svobody pohybu a alternativ chování vede ke ztrátě kontroly a primitivnějším formám chování. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Jak zamezit davovému chování ==&lt;br /&gt;
*	Dostatečně početná pořádková jednotka (koně a psi – jsou lepší – výtržníci se bojí) – musí být dobře organizovaná&lt;br /&gt;
*	Rozdělení davu do menších skupin – když je fyzicky rozdělíme, jsou lépe zvládnutelní, tolik si netroufnou&lt;br /&gt;
*	Likvidace davového chování v zárodku – ty aktivní, pak ten dav zchladne&lt;br /&gt;
*	Monitorování davu – kamera + zdokumentování – přicházejí o tu anonymitu&lt;br /&gt;
*	Odstranění ohniska homogenizace – př. Rozhodčí a odvézt ho, dav ztratí podnět&lt;br /&gt;
*	Narušení davu silnými emocionálními projevy – hysterie pomáhá proplesknutí, vodní děla, zvuk. Efekty&lt;br /&gt;
*	Někdy i mezi pořádkovou jednotkou může vypuknout davové chování = rvačka&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vůdcové davu ==&lt;br /&gt;
V lidských davech hraje vůdce značnou úlohu. Jeho vůle je jádrem, kolem kterého se formují a sjednocují názory. Jde-li o to, uchvátit na okamžik dav a přimět ho k tomu, aby vykonal nějaký čin, je třeba na něj působit rychlou sugescí. Nejúčinnější je jít sám příkladem. Dále je nutné, aby dav byl již jistými okolnostmi připraven, a aby ten, kdo chce dav strhnout, měl prestiž, coý je fascinace, kterou lidé  pociťují před určitým jedincem, dílem nebo ideou. &lt;br /&gt;
Čím je tvrzení stručnější, čím více je zbaveno jakýchkoli důkazů a výkladů, tím větší má autoritu. Tvrzení však nabývá skutečného vlivu jenom tehdy, je-li ustavičně opakováno.&lt;br /&gt;
== Psychologie davu ==&lt;br /&gt;
Za začátek psychologie davu lze považovat konec 19. století, kdy se o toto téma zajímal hlavně LeBon, Freud, McDougall a další. Dále pokračuje výzkum až dodnes. &lt;br /&gt;
Názory na podstatu davového chování&lt;br /&gt;
'''Rudolf Wirchow'''  davové chování je projev epidemicky se šířící duševní nemoci – davová psychóza, hysterie = šílenství, někdo reaguje chorobně a šíří se to na ostatní – stav, kdy převládnou emoce nad zdravým rozumem&lt;br /&gt;
'''William McDougall''' – vysvětluje dav. chování na základě reflexu stádnosti (jako zvířata)&lt;br /&gt;
=== G. LeBon ===&lt;br /&gt;
'''„Psychologie davu“''' 1985 &lt;br /&gt;
Davy rozlišuje na:&lt;br /&gt;
* 	Různorodé – libovolný počet jedinců bez ohledu na jejich zaměstnání a vzdělání&lt;br /&gt;
:*	Anonymní – např. Davy pouliční&lt;br /&gt;
:*	Neanonymní – poroty, parlamenty&lt;br /&gt;
*	Stejnorodé&lt;br /&gt;
:*	Sekty – I. Stupeň v organizaci stejnorodých davů – mají společné pouto přesvědčení – sekty náboženské a politické, jinak se jednotlivci od sebe liší výchovou, zaměstnáním i prostředím&lt;br /&gt;
:*	Kasty – vyšší stupeň – zahrnuje individua téhož zaměstnání, u kterých je výchova i prostředí stejné – kasta vojenská nebo kněžská&lt;br /&gt;
:*	Třídy – jedinci různého původu a jsou spojeni jistými životními zvyky a podobnou výchovou – třída měšťanská, selská&lt;br /&gt;
*	Davy zločinné – vznikají z mocné sugesce, přičemž vrah je přesvědčen, že vykonal velmi záslužný čin&lt;br /&gt;
*	Porotní soudy – též podléhají citům a velmi málo rozumovým úvahám. Stačí, aby žena byla příjemná a získá si přízeň porotců, a cílem advokáta je též působit na city porotců, kteří strhnou i ty ostatní&lt;br /&gt;
*	Davy voličské – kandidát musí mít prestiž, přesvědčuje svými tvrzeními a vznešenými pojmy, neustále to opakuje až nakazí ostatní&lt;br /&gt;
*	Shromáždění parlamentní – vyjadřuje myšlenku, že větší množství shromážděných lidí je schopnější rozhodovat moudřeji a nezávisleji o daném předmětu, než malá skupina. Jsou přístupné sugescím, které vychází od vůdců.&lt;br /&gt;
Davové chování – zvýraznění emocí, vymizení racionálního chování a sebekontroly, reagují podkorově, pudově, podobá se hysterickému záchvatu, jsou jako v tranzu, dav se šíří lavinovitě (sportovní stadion) – psychická infekce, první reagují ti stigmatizovaní (konzerty, mezinárodní měnový fond)&lt;br /&gt;
„ohnisko homogenizace davu“ = dav nemá strukturu – ohniskem může být idea nebo osoba, na kterou se obrací nenávist davu. Dav se vyznačuje společnou duší. Lze ho ovlivňovat jen emocionálními argumenty (racionálními ne), lze sugestivně ovlivnit – věří každé blbosti. Přesvědčení davu je přesvědčení založené na náboženské víře – manipulátoři, kteří se snaží ovládat dav, používají jako argumenty vznešené pojmy – svoboda, mír. Dav miluje iluze a klam.&lt;br /&gt;
=== S.Freud ===&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
Člověk jedná v pudové vrstvě (vrozená = zvíře v nás), když dojde k útlumu superega a ega, tak ta vrstva id reaguje patologicky = duš. choroba&lt;br /&gt;
U jednotlivce v mase dochází k přeměně duševní činnosti. Dochází k vystupňování afektivity a omezení intelekt. Výkonu a k přizpůsobení se jiným jedincům tvořících masu. K tomuto dochází však pouze tehdy, uvolní-li se pudové zábrany jedince a vzdá-li se svých vlastních sklonů.&lt;br /&gt;
Vysvětlit tyto duševní přeměny můžeme buď:&lt;br /&gt;
#	Zastrašením jedince, působením pudu sebezáchovy&lt;br /&gt;
#	Sugescí&lt;br /&gt;
#	Pojmem libido, kterého k objasnění psychologie mas používá právě Freud. &lt;br /&gt;
Pojmem libido rozumí energii pudů týkajících se všeho, co můžeme zahrnout pod pojem láska. &lt;br /&gt;
Citové vazby (vztahy lásky) tvoří podstatu duše masy. Masa je tedy udržována silou lásky. Člověk v mase se vzdává své osobnosti proto, že má potřebu být s ostatními ve shodě. &lt;br /&gt;
Freud přisuzuje vůdci masy stěžejsí význam a pokazuje na nesvobodu jedince v mase jako na hlavní jev psychologie masy. Určitá forma ztráty vůdce nebo důvěry v něho vede u vojska k úzkosti a k propuknutí paniky i při neměnícím se nebezpečí. Spolu s vazbou na vůdce mizí zpravidla i vazby členů masy. Při rozkladu masy náboženské se objevují nepřátelské impulsy vůči jiným.&lt;br /&gt;
=== W.McDougall – group mind ===&lt;br /&gt;
Významným pojmem jeho individuální sociální psychologie je instinkt. Definuje ho jako „zděděnou nebo vrozenou psychofyzickou dispozici, která předurčuje člověka vnímat a věnovat pozornost objektům určité třídy, prožívat emocionální vzrušení určité kvality při vnímání takového objektu, a konta ve vztahu k němu určitým způsobem nebo přinejmenším pociťovat impuls k takovému konání“ (Allport, 1968). Instinkt hraje důležitou roli ve formování společenských zvyklostí. Ukazuje také souvislost mezi instinkty a emocemi&lt;br /&gt;
=== W.Wundt – psychologie národů ===&lt;br /&gt;
Struktura duše národa tvoří tři základní prvky: řeč, mýty, zvyky. To, čím kolektivní mysl ovlivňuje jednotlivce, je podle něho jazyk. Kromě davů násilných existují i davy pokojné, které mají důležitou společenskou funkci, jelikož podporují společenskou soudržnost a solidaritu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Použitá literatura ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Hromadn%C3%A9_chov%C3%A1n%C3%AD,_masov%C3%A9_psychick%C3%A9_jevy_a_procesy&amp;diff=50757</id>
		<title>Hromadné chování, masové psychické jevy a procesy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Hromadn%C3%A9_chov%C3%A1n%C3%AD,_masov%C3%A9_psychick%C3%A9_jevy_a_procesy&amp;diff=50757"/>
		<updated>2017-12-14T21:16:00Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;'''Hromadné chování''' je specifickým typem chování sociálního. Je vyvoláno působením neobvyklých životních okolností na soubor jedinců, kteří se ocitli v podmínkách hromadné psychické zátěže, takže dochází k jejich homogenizaci a rozvoji spontánních schémat interakčního chování. Masové jevy jsou tedy skupinové chování, které vzniká relativně spontánně, vyvíjí se neplánovitě, je relativně neorganizované a nepředvídatelné a závisí na vzájemné stimulaci účastníků&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Zkoumání hromadných  sociálních jevů má původ v psychologii davu G. Le Bonna. Svým dílem přispěl i S. Freud&amp;lt;ref name=nakonecny&amp;gt;NAKONEČNÝ, Milan. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie organizace&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Grada, 2005.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Le Bonn ve své koncepci z roku 1895 tvrdí, že vznik davu je nebezpečný, protože dav se chová primitivně, iracionálně&amp;lt;ref name=hayes&amp;gt;HAYES, Nicky. &amp;lt;i&amp;gt;Základy sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Vyd. 3. Praha: Portál, 2003.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
== Přístupy k masovým jevům ==&lt;br /&gt;
Masové neboli makrosociální jevy souvisí se sociální strukturou a kulturou. Lze k nim přistupovat v rámci sociální psychologie čtyřmi cestami:&lt;br /&gt;
* '''Objektivisticky''' – popisuje, vysvětluje reálné masové jevy, jejich strukturu a průběh, např. vznik davu&lt;br /&gt;
*	'''Subjektivisticky''' – popisuje a vysvětluje duchovní masové útvary – např. převládající hodnoty, normy&lt;br /&gt;
*	Zkoumání vlivu masových jevů a procesů na jednotlivce, resp. jeho úlohu v nich, např. vliv místa v sociální struktuře na osobnost&lt;br /&gt;
*	Zohlednění masového kontextu v přístupu ke zkoumání a vysvětlení prožívání a chování jedince&lt;br /&gt;
== Témata psychologie davu ==&lt;br /&gt;
Většina prací je zaměřena na objasňování specifických procesů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	'''Sociální facilitace''' (přítomnost druhých lidí v davu napomáhá člověku, usnadňuje mu jeho žití&lt;br /&gt;
*	'''Deindividuace''' (člověk se skrývá v anonymitě davu, snižuje se jeho sebekontrola)&lt;br /&gt;
*	'''Emocionální nákaz'''y (přenáší se prožívání z jednoho člena na druhého, vzájemně se ovlivňují)&lt;br /&gt;
Existují různé pohledy, zjednodušeně je lze odlišit takto&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	Masové chování je nadindividuální kvality x odlišuje se od individuálního jen kvantitativně&lt;br /&gt;
*	Masové chování má racionální x iracionální zdroje&lt;br /&gt;
*	Jednotlivec se vlivem davu mění x v davu se projeví pravá podstata člověka&lt;br /&gt;
*	Homogenita chování davu je výsledkem přenosu emocí mezi jeho členy (imitace apod.) nebo předpokladů členů k určitému chování, které situace jen ulehčuje&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Důsledky stavu odosobnění podle Dienera (1979, podle Hayesové, 2003)&amp;lt;ref name=hayes/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*omezení kontroly impulsivního chování&lt;br /&gt;
*vysoká citlivost k emočnímu vzrušení &lt;br /&gt;
*neschopnost sledovat či kontrolovat své chování&lt;br /&gt;
*snížení důležitosti společenského chování&lt;br /&gt;
*snížení schopnosti rozumného plánování&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Taxonomie masových jevů ==&lt;br /&gt;
Blumer (podle Zelové, 2009) se pokusil o taxonomii masových jevů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
# '''Davy''' ('''crowds''') neboli seskupení. V rámci nich rozlišujeme:&lt;br /&gt;
#'''Veřejnost''' ('''public''')&lt;br /&gt;
#'''Masa''' ('''mass''')&lt;br /&gt;
#'''Sociální''' '''hnutí''' ('''social''' '''movement''') &lt;br /&gt;
== Dynamika davu ==&lt;br /&gt;
Jako dav se '''označuje jakékoli větší shromáždění lidí''', kteří na veřejném místě vstupují do přímé interakce. V jistém smyslu jsou davy běžnou součástí života. V takovém případě však nastává pouze nezaostřená interakce. Tito lidé jsou sice fyzicky přítomni ve stejném prostoru a uvědomují si přítomnost těch druhých, ale přitom každý jedinec nebo malá skupina sleduje své vlastní cíle a jde svou cestou. U nepokojů, demonstrací nebo paniky je tomu jinak. Činnost každého jedince je spojena s tím, co dělají ostatní. Dav náhle přechází do zaostřené interakce a začíná se, i když jen dočasně, chovat jako celek. Davové jednání a vyvolávání demonstrací je typickým projevem frustrace těch lidí, kteří nemají šanci svou nespokojenost vyjádřit legitimním způsobem. &lt;br /&gt;
Z psychologického hlediska má za jistých okolností má shromáždění lidí nové vlastnosti, zcela odlišné od vlastností jedinců, kteří ho tvoří. Ztrácí se vědomá osobnost, city a myšlenky davu jsou zaměřeny stejným směrem. Tvoří se kolektivní duše, která je přechodná a má specifické vlastnosti. Tato duše způsobuje, že každý jedinec v davu myslí, cítí a jedná zcela odlišně, než by myslil, cítil a jednal, kdyby byl osamocen. Z pouhého seskupení lidí vzniká organizovaný dav, ten pak tvoří jedinou bytost a je podroben zákonu duševní jednoty davů. &lt;br /&gt;
== Vlastnosti davu ==&lt;br /&gt;
'''Logické uvažování a inteligence''' davu klesá na úroveň primitivního jedince, zatímco tendence a schopnost k uskutečňování činů vzrůstá. Charakteristickou známkou davové logiky jsou jednak asociace věcí sobě nepodobných, které mají k sobě jen zdánlivé vztahy, jednak bezprostřední zevšeobecňování výjimečných případů. Dalšími vlastnostmi davu jsou '''popudlivost, proměnlivost a dráždivost.'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jedinec nabývá '''pocit nepřekonatelné moci''', která mu umožňuje povolit pudům, jež by osamocen potlačil. Dav je anonymní a proto nezodpovědný, způsobí tedy, že úplně mizí pocit zodpovědnosti jedince a naplno se projeví jeho pudy&lt;br /&gt;
Duševní nákaza (šíření emocí a jednání) - v davu je každý čin a cit nakažlivý, a to až do té míry, že jedinec velmi často obětuje svůj zájem zájmu kolektivnímu. Ať jsou city projevované davem dobré nebo zlé, mají vždycky dvě vlastnosti, jsou velmi jednoduché a velmi přehnané. Přehánění citů v davu je zesíleno tím, že projevovaný cit velmi rychle šíří a tak zvaný souhlas, se kterým se setkává, velmi stupňuje jeho sílu.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sugestibilita''' (nekritické přijímání názorů a výzev) - dav bývá pravidelně ve stavu očekávání a napětí, jež sugesci usnadňuje. První jasně formulovaná sugesce nakazí okamžitě všechny členy a vyvolá ihned určité zaměření. Cestou sugesce a nákazy bývá také často takzvaný zázrak spatřený zprvu jen jedním člověkem, přijat ihned všemi. Takový průběh těchto, v dějinách tak často se vyskytujících hromadných halucinací.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Crowding ==&lt;br /&gt;
je problematika stísněnosti, přesycenosti, nahromadění příliš velkého množství lidí na malém prostoru. Jde také o strach z osamocenosti v davu, ale i pozitivní stísněnost (např.na oslavách, večírcích, v klubech)&amp;lt;ref name=nakonecny/&amp;gt;. Tento fenomén se začal sledovat hlavně v souvislosti s rozvojem urbanismu. Hustota působí jako stresor a spojuje se s anomáliemi. Důležité je ale rozlišit objektivní hustotu a subjektivní přehuštěnost. Stísněnost se ale snaží vysvětlit několik modelů, např. Model stimulačního přesycení, který ji považuje za důsledek přesycení podněty nebo informacemi, nebo teorie behaviorálního omezení, která předpokládá, že ohraničení svobody pohybu a alternativ chování vede ke ztrátě kontroly a primitivnějším formám chování. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Jak zamezit davovému chování ==&lt;br /&gt;
*	Dostatečně početná pořádková jednotka (koně a psi – jsou lepší – výtržníci se bojí) – musí být dobře organizovaná&lt;br /&gt;
*	Rozdělení davu do menších skupin – když je fyzicky rozdělíme, jsou lépe zvládnutelní, tolik si netroufnou&lt;br /&gt;
*	Likvidace davového chování v zárodku – ty aktivní, pak ten dav zchladne&lt;br /&gt;
*	Monitorování davu – kamera + zdokumentování – přicházejí o tu anonymitu&lt;br /&gt;
*	Odstranění ohniska homogenizace – př. Rozhodčí a odvézt ho, dav ztratí podnět&lt;br /&gt;
*	Narušení davu silnými emocionálními projevy – hysterie pomáhá proplesknutí, vodní děla, zvuk. Efekty&lt;br /&gt;
*	Někdy i mezi pořádkovou jednotkou může vypuknout davové chování = rvačka&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Co má vliv:'''&lt;br /&gt;
*	Jednoznačnost nouze – neradi pomáháme opilcům a při manželských hádkách&lt;br /&gt;
*	Viditelnost oběti – když ji vidíme, radši pomůžeme, než když jen slyšíme křik&lt;br /&gt;
*	Čas a místo – na známém místě za bílého dne má lepší šance na záchranu&lt;br /&gt;
*	Počet a chování přítomných – difúze (rozptýlení) odpovědnosti&lt;br /&gt;
*	Vztah mezi obětí a zachráncem – známému spíše pomůžu&lt;br /&gt;
*	Nebezpečí poskytnutí pomoci – kdyby sami něco riskovali&lt;br /&gt;
== Vůdcové davu ==&lt;br /&gt;
V lidských davech hraje vůdce značnou úlohu. Jeho vůle je jádrem, kolem kterého se formují a sjednocují názory. Jde-li o to, uchvátit na okamžik dav a přimět ho k tomu, aby vykonal nějaký čin, je třeba na něj působit rychlou sugescí. Nejúčinnější je jít sám příkladem. Dále je nutné, aby dav byl již jistými okolnostmi připraven, a aby ten, kdo chce dav strhnout, měl prestiž, coý je fascinace, kterou lidé  pociťují před určitým jedincem, dílem nebo ideou. &lt;br /&gt;
Čím je tvrzení stručnější, čím více je zbaveno jakýchkoli důkazů a výkladů, tím větší má autoritu. Tvrzení však nabývá skutečného vlivu jenom tehdy, je-li ustavičně opakováno.&lt;br /&gt;
== Psychologie davu ==&lt;br /&gt;
Za začátek psychologie davu lze považovat konec 19. století, kdy se o toto téma zajímal hlavně LeBon, Freud, McDougall a další. Dále pokračuje výzkum až dodnes. &lt;br /&gt;
Názory na podstatu davového chování&lt;br /&gt;
'''Rudolf Wirchow'''  davové chování je projev epidemicky se šířící duševní nemoci – davová psychóza, hysterie = šílenství, někdo reaguje chorobně a šíří se to na ostatní – stav, kdy převládnou emoce nad zdravým rozumem&lt;br /&gt;
'''William McDougall''' – vysvětluje dav. chování na základě reflexu stádnosti (jako zvířata)&lt;br /&gt;
=== G. LeBon ===&lt;br /&gt;
'''„Psychologie davu“''' 1985 &lt;br /&gt;
Davy rozlišuje na:&lt;br /&gt;
* 	Různorodé – libovolný počet jedinců bez ohledu na jejich zaměstnání a vzdělání&lt;br /&gt;
:*	Anonymní – např. Davy pouliční&lt;br /&gt;
:*	Neanonymní – poroty, parlamenty&lt;br /&gt;
*	Stejnorodé&lt;br /&gt;
:*	Sekty – I. Stupeň v organizaci stejnorodých davů – mají společné pouto přesvědčení – sekty náboženské a politické, jinak se jednotlivci od sebe liší výchovou, zaměstnáním i prostředím&lt;br /&gt;
:*	Kasty – vyšší stupeň – zahrnuje individua téhož zaměstnání, u kterých je výchova i prostředí stejné – kasta vojenská nebo kněžská&lt;br /&gt;
:*	Třídy – jedinci různého původu a jsou spojeni jistými životními zvyky a podobnou výchovou – třída měšťanská, selská&lt;br /&gt;
*	Davy zločinné – vznikají z mocné sugesce, přičemž vrah je přesvědčen, že vykonal velmi záslužný čin&lt;br /&gt;
*	Porotní soudy – též podléhají citům a velmi málo rozumovým úvahám. Stačí, aby žena byla příjemná a získá si přízeň porotců, a cílem advokáta je též působit na city porotců, kteří strhnou i ty ostatní&lt;br /&gt;
*	Davy voličské – kandidát musí mít prestiž, přesvědčuje svými tvrzeními a vznešenými pojmy, neustále to opakuje až nakazí ostatní&lt;br /&gt;
*	Shromáždění parlamentní – vyjadřuje myšlenku, že větší množství shromážděných lidí je schopnější rozhodovat moudřeji a nezávisleji o daném předmětu, než malá skupina. Jsou přístupné sugescím, které vychází od vůdců.&lt;br /&gt;
Davové chování – zvýraznění emocí, vymizení racionálního chování a sebekontroly, reagují podkorově, pudově, podobá se hysterickému záchvatu, jsou jako v tranzu, dav se šíří lavinovitě (sportovní stadion) – psychická infekce, první reagují ti stigmatizovaní (konzerty, mezinárodní měnový fond)&lt;br /&gt;
„ohnisko homogenizace davu“ = dav nemá strukturu – ohniskem může být idea nebo osoba, na kterou se obrací nenávist davu. Dav se vyznačuje společnou duší. Lze ho ovlivňovat jen emocionálními argumenty (racionálními ne), lze sugestivně ovlivnit – věří každé blbosti. Přesvědčení davu je přesvědčení založené na náboženské víře – manipulátoři, kteří se snaží ovládat dav, používají jako argumenty vznešené pojmy – svoboda, mír. Dav miluje iluze a klam.&lt;br /&gt;
=== S.Freud ===&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
Člověk jedná v pudové vrstvě (vrozená = zvíře v nás), když dojde k útlumu superega a ega, tak ta vrstva id reaguje patologicky = duš. choroba&lt;br /&gt;
U jednotlivce v mase dochází k přeměně duševní činnosti. Dochází k vystupňování afektivity a omezení intelekt. Výkonu a k přizpůsobení se jiným jedincům tvořících masu. K tomuto dochází však pouze tehdy, uvolní-li se pudové zábrany jedince a vzdá-li se svých vlastních sklonů.&lt;br /&gt;
Vysvětlit tyto duševní přeměny můžeme buď:&lt;br /&gt;
#	Zastrašením jedince, působením pudu sebezáchovy&lt;br /&gt;
#	Sugescí&lt;br /&gt;
#	Pojmem libido, kterého k objasnění psychologie mas používá právě Freud. &lt;br /&gt;
Pojmem libido rozumí energii pudů týkajících se všeho, co můžeme zahrnout pod pojem láska. &lt;br /&gt;
Citové vazby (vztahy lásky) tvoří podstatu duše masy. Masa je tedy udržována silou lásky. Člověk v mase se vzdává své osobnosti proto, že má potřebu být s ostatními ve shodě. &lt;br /&gt;
Freud přisuzuje vůdci masy stěžejsí význam a pokazuje na nesvobodu jedince v mase jako na hlavní jev psychologie masy. Určitá forma ztráty vůdce nebo důvěry v něho vede u vojska k úzkosti a k propuknutí paniky i při neměnícím se nebezpečí. Spolu s vazbou na vůdce mizí zpravidla i vazby členů masy. Při rozkladu masy náboženské se objevují nepřátelské impulsy vůči jiným.&lt;br /&gt;
=== W.McDougall – group mind ===&lt;br /&gt;
Významným pojmem jeho individuální sociální psychologie je instinkt. Definuje ho jako „zděděnou nebo vrozenou psychofyzickou dispozici, která předurčuje člověka vnímat a věnovat pozornost objektům určité třídy, prožívat emocionální vzrušení určité kvality při vnímání takového objektu, a konta ve vztahu k němu určitým způsobem nebo přinejmenším pociťovat impuls k takovému konání“ (Allport, 1968). Instinkt hraje důležitou roli ve formování společenských zvyklostí. Ukazuje také souvislost mezi instinkty a emocemi&lt;br /&gt;
=== W.Wundt – psychologie národů ===&lt;br /&gt;
Struktura duše národa tvoří tři základní prvky: řeč, mýty, zvyky. To, čím kolektivní mysl ovlivňuje jednotlivce, je podle něho jazyk. Kromě davů násilných existují i davy pokojné, které mají důležitou společenskou funkci, jelikož podporují společenskou soudržnost a solidaritu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Použitá literatura ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Hromadn%C3%A9_chov%C3%A1n%C3%AD,_masov%C3%A9_psychick%C3%A9_jevy_a_procesy&amp;diff=50756</id>
		<title>Hromadné chování, masové psychické jevy a procesy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Hromadn%C3%A9_chov%C3%A1n%C3%AD,_masov%C3%A9_psychick%C3%A9_jevy_a_procesy&amp;diff=50756"/>
		<updated>2017-12-14T21:11:22Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;'''Hromadné chování''' je specifickým typem chování sociálního. Je vyvoláno působením neobvyklých životních okolností na soubor jedinců, kteří se ocitli v podmínkách hromadné psychické zátěže, takže dochází k jejich homogenizaci a rozvoji spontánních schémat interakčního chování. Masové jevy jsou tedy skupinové chování, které vzniká relativně spontánně, vyvíjí se neplánovitě, je relativně neorganizované a nepředvídatelné a závisí na vzájemné stimulaci účastníků&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Zkoumání hromadných  sociálních jevů má původ v psychologii davu G. Le Bonna. Svým dílem přispěl i S. Freud&amp;lt;ref name=nakonecny&amp;gt;NAKONEČNÝ, Milan. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie organizace&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Grada, 2005.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Le Bonn ve své koncepci z roku 1895 tvrdí, že vznik davu je nebezpečný, protože dav se chová primitivně, iracionálně&amp;lt;ref name=hayes&amp;gt;HAYES, Nicky. &amp;lt;i&amp;gt;Základy sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Vyd. 3. Praha: Portál, 2003.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
== Přístupy k masovým jevům ==&lt;br /&gt;
Masové neboli makrosociální jevy souvisí se sociální strukturou a kulturou. Lze k nim přistupovat v rámci sociální psychologie čtyřmi cestami:&lt;br /&gt;
* '''Objektivisticky''' – popisuje, vysvětluje reálné masové jevy, jejich strukturu a průběh, např. vznik davu&lt;br /&gt;
*	'''Subjektivisticky''' – popisuje a vysvětluje duchovní masové útvary – např. převládající hodnoty, normy&lt;br /&gt;
*	Zkoumání vlivu masových jevů a procesů na jednotlivce, resp. jeho úlohu v nich, např. vliv místa v sociální struktuře na osobnost&lt;br /&gt;
*	Zohlednění masového kontextu v přístupu ke zkoumání a vysvětlení prožívání a chování jedince&lt;br /&gt;
== Témata psychologie davu ==&lt;br /&gt;
Většina prací je zaměřena na objasňování specifických procesů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	'''Sociální facilitace''' (přítomnost druhých lidí v davu napomáhá člověku, usnadňuje mu jeho žití&lt;br /&gt;
*	'''Deindividuace''' (člověk se skrývá v anonymitě davu, snižuje se jeho sebekontrola)&lt;br /&gt;
*	'''Emocionální nákaz'''y (přenáší se prožívání z jednoho člena na druhého, vzájemně se ovlivňují)&lt;br /&gt;
Existují různé pohledy, zjednodušeně je lze odlišit takto&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	Masové chování je nadindividuální kvality x odlišuje se od individuálního jen kvantitativně&lt;br /&gt;
*	Masové chování má racionální x iracionální zdroje&lt;br /&gt;
*	Jednotlivec se vlivem davu mění x v davu se projeví pravá podstata člověka&lt;br /&gt;
*	Homogenita chování davu je výsledkem přenosu emocí mezi jeho členy (imitace apod.) nebo předpokladů členů k určitému chování, které situace jen ulehčuje&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Důsledky stavu odosobnění podle Dienera (1979, podle Hayesové, 2003)&amp;lt;ref name=hayes/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*omezení kontroly impulsivního chování&lt;br /&gt;
*vysoká citlivost k emočnímu vzrušení &lt;br /&gt;
*neschopnost sledovat či kontrolovat své chování&lt;br /&gt;
*snížení důležitosti společenského chování&lt;br /&gt;
*snížení schopnosti rozumného plánování&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Taxonomie masových jevů ==&lt;br /&gt;
Blumer (podle Zelové, 2009) se pokusil o taxonomii masových jevů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
# '''Davy''' ('''crowds''') neboli seskupení. V rámci nich rozlišujeme:&lt;br /&gt;
#'''Veřejnost''' ('''public''')&lt;br /&gt;
#'''Masa''' ('''mass''')&lt;br /&gt;
#'''Sociální''' '''hnutí''' ('''social''' '''movement''') &lt;br /&gt;
== Dynamika davu ==&lt;br /&gt;
Jako dav se '''označuje jakékoli větší shromáždění lidí''', kteří na veřejném místě vstupují do přímé interakce. V jistém smyslu jsou davy běžnou součástí života. V takovém případě však nastává pouze nezaostřená interakce. Tito lidé jsou sice fyzicky přítomni ve stejném prostoru a uvědomují si přítomnost těch druhých, ale přitom každý jedinec nebo malá skupina sleduje své vlastní cíle a jde svou cestou. U nepokojů, demonstrací nebo paniky je tomu jinak. Činnost každého jedince je spojena s tím, co dělají ostatní. Dav náhle přechází do zaostřené interakce a začíná se, i když jen dočasně, chovat jako celek. Davové jednání a vyvolávání demonstrací je typickým projevem frustrace těch lidí, kteří nemají šanci svou nespokojenost vyjádřit legitimním způsobem. &lt;br /&gt;
Z psychologického hlediska má za jistých okolností má shromáždění lidí nové vlastnosti, zcela odlišné od vlastností jedinců, kteří ho tvoří. Ztrácí se vědomá osobnost, city a myšlenky davu jsou zaměřeny stejným směrem. Tvoří se kolektivní duše, která je přechodná a má specifické vlastnosti. Tato duše způsobuje, že každý jedinec v davu myslí, cítí a jedná zcela odlišně, než by myslil, cítil a jednal, kdyby byl osamocen. Z pouhého seskupení lidí vzniká organizovaný dav, ten pak tvoří jedinou bytost a je podroben zákonu duševní jednoty davů. &lt;br /&gt;
== Vlastnosti davu ==&lt;br /&gt;
'''Logické uvažování a inteligence''' davu klesá na úroveň primitivního jedince, zatímco tendence a schopnost k uskutečňování činů vzrůstá. Charakteristickou známkou davové logiky jsou jednak asociace věcí sobě nepodobných, které mají k sobě jen zdánlivé vztahy, jednak bezprostřední zevšeobecňování výjimečných případů. Dalšími vlastnostmi davu jsou '''popudlivost, proměnlivost a dráždivost.'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jedinec nabývá '''pocit nepřekonatelné moci''', která mu umožňuje povolit pudům, jež by osamocen potlačil. Dav je anonymní a proto nezodpovědný, způsobí tedy, že úplně mizí pocit zodpovědnosti jedince a naplno se projeví jeho pudy&lt;br /&gt;
Duševní nákaza (šíření emocí a jednání) - v davu je každý čin a cit nakažlivý, a to až do té míry, že jedinec velmi často obětuje svůj zájem zájmu kolektivnímu. Ať jsou city projevované davem dobré nebo zlé, mají vždycky dvě vlastnosti, jsou velmi jednoduché a velmi přehnané. Přehánění citů v davu je zesíleno tím, že projevovaný cit velmi rychle šíří a tak zvaný souhlas, se kterým se setkává, velmi stupňuje jeho sílu.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sugestibilita''' (nekritické přijímání názorů a výzev) - dav bývá pravidelně ve stavu očekávání a napětí, jež sugesci usnadňuje. První jasně formulovaná sugesce nakazí okamžitě všechny členy a vyvolá ihned určité zaměření. Cestou sugesce a nákazy bývá také často takzvaný zázrak spatřený zprvu jen jedním člověkem, přijat ihned všemi. Takový průběh těchto, v dějinách tak často se vyskytujících hromadných halucinací.&lt;br /&gt;
== Empirický výzkum davu ==&lt;br /&gt;
Empirický výzkum davu a davového chování je metodologicky velmi náročný. Poznatky o chování davu a chování v davu se obvykle získávají pozorováním a analýzou na základě záznamů (fotografických, filmových, video...), dotazováním účastníků davových akcí, dokumentů policejních orgánů... &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
	Už jen třeba při určování velikost davu musíme brát v úvahu velikost populace v místě, prostorové podmínky, denní hodinu apod. Tvar davu je většinou kruhový okolo bodu zájmu, s nejasnými hranicemi. Charakteristická je propustnost a přesnost hranic. V davu existují mezi většinou lidí vnitřní podstruktury (okolo má čl. Známé lidi apod.), je zde také určitá polarizace (zaměření na řečníka apod.), která pokud se změní, je to předzvěst davové akce, při jejím rozptýlení dochází k rozpadu davu. Index polarizace je počet osob zaměřených na jeden objekt, děleno sumou všech zúčastněných. Pohyb davu je většinou pomalý, vlnovitý, roste s klesající hustotou davu. V davu dochází k šíření informací, dav také sám sebe nějak vnímá (tzv. percepce davu), může se i pozorovat (např. Na konzertech), což může ovlivnit jeho jednání. Pojem ekologie davu vyjadřuje závislost fungování davu na jeho prostředí (např. Jestli dochází k přehuštění).&lt;br /&gt;
== Crowding ==&lt;br /&gt;
je problematika stísněnosti, přesycenosti, nahromadění příliš velkého množství lidí na malém prostoru. Jde také o strach z osamocenosti v davu, ale i pozitivní stísněnost (např.na oslavách, večírcích, v klubech)&amp;lt;ref name=nakonecny/&amp;gt;. Tento fenomén se začal sledovat hlavně v souvislosti s rozvojem urbanismu. Hustota působí jako stresor a spojuje se s anomáliemi. Důležité je ale rozlišit objektivní hustotu a subjektivní přehuštěnost. Stísněnost se ale snaží vysvětlit několik modelů, např. Model stimulačního přesycení, který ji považuje za důsledek přesycení podněty nebo informacemi, nebo teorie behaviorálního omezení, která předpokládá, že ohraničení svobody pohybu a alternativ chování vede ke ztrátě kontroly a primitivnějším formám chování. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Jak zamezit davovému chování ==&lt;br /&gt;
*	Dostatečně početná pořádková jednotka (koně a psi – jsou lepší – výtržníci se bojí) – musí být dobře organizovaná&lt;br /&gt;
*	Rozdělení davu do menších skupin – když je fyzicky rozdělíme, jsou lépe zvládnutelní, tolik si netroufnou&lt;br /&gt;
*	Likvidace davového chování v zárodku – ty aktivní, pak ten dav zchladne&lt;br /&gt;
*	Monitorování davu – kamera + zdokumentování – přicházejí o tu anonymitu&lt;br /&gt;
*	Odstranění ohniska homogenizace – př. Rozhodčí a odvézt ho, dav ztratí podnět&lt;br /&gt;
*	Narušení davu silnými emocionálními projevy – hysterie pomáhá proplesknutí, vodní děla, zvuk. Efekty&lt;br /&gt;
*	Někdy i mezi pořádkovou jednotkou může vypuknout davové chování = rvačka&lt;br /&gt;
== Bystander fenomén ==&lt;br /&gt;
Přihlížející, kteří nepomohou ženě, která křičí o pomoc. Ukazuje se, že s vzrůstajícím počtem svědků má oběť menší šanci, že jí někdo pomůže (v 70% studenti pomohli, pokud čekali individuálně x ve skupině ve 40%)&lt;br /&gt;
'''Co má vliv:'''&lt;br /&gt;
*	Jednoznačnost nouze – neradi pomáháme opilcům a při manželských hádkách&lt;br /&gt;
*	Viditelnost oběti – když ji vidíme, radši pomůžeme, než když jen slyšíme křik&lt;br /&gt;
*	Čas a místo – na známém místě za bílého dne má lepší šance na záchranu&lt;br /&gt;
*	Počet a chování přítomných – difúze (rozptýlení) odpovědnosti&lt;br /&gt;
*	Vztah mezi obětí a zachráncem – známému spíše pomůžu&lt;br /&gt;
*	Nebezpečí poskytnutí pomoci – kdyby sami něco riskovali&lt;br /&gt;
== Vůdcové davu ==&lt;br /&gt;
V lidských davech hraje vůdce značnou úlohu. Jeho vůle je jádrem, kolem kterého se formují a sjednocují názory. Jde-li o to, uchvátit na okamžik dav a přimět ho k tomu, aby vykonal nějaký čin, je třeba na něj působit rychlou sugescí. Nejúčinnější je jít sám příkladem. Dále je nutné, aby dav byl již jistými okolnostmi připraven, a aby ten, kdo chce dav strhnout, měl prestiž, coý je fascinace, kterou lidé  pociťují před určitým jedincem, dílem nebo ideou. &lt;br /&gt;
Čím je tvrzení stručnější, čím více je zbaveno jakýchkoli důkazů a výkladů, tím větší má autoritu. Tvrzení však nabývá skutečného vlivu jenom tehdy, je-li ustavičně opakováno.&lt;br /&gt;
== Psychologie davu ==&lt;br /&gt;
Za začátek psychologie davu lze považovat konec 19. století, kdy se o toto téma zajímal hlavně LeBon, Freud, McDougall a další. Dále pokračuje výzkum až dodnes. &lt;br /&gt;
Názory na podstatu davového chování&lt;br /&gt;
'''Rudolf Wirchow'''  davové chování je projev epidemicky se šířící duševní nemoci – davová psychóza, hysterie = šílenství, někdo reaguje chorobně a šíří se to na ostatní – stav, kdy převládnou emoce nad zdravým rozumem&lt;br /&gt;
'''William McDougall''' – vysvětluje dav. chování na základě reflexu stádnosti (jako zvířata)&lt;br /&gt;
=== G. LeBon ===&lt;br /&gt;
'''„Psychologie davu“''' 1985 &lt;br /&gt;
Davy rozlišuje na:&lt;br /&gt;
* 	Různorodé – libovolný počet jedinců bez ohledu na jejich zaměstnání a vzdělání&lt;br /&gt;
:*	Anonymní – např. Davy pouliční&lt;br /&gt;
:*	Neanonymní – poroty, parlamenty&lt;br /&gt;
*	Stejnorodé&lt;br /&gt;
:*	Sekty – I. Stupeň v organizaci stejnorodých davů – mají společné pouto přesvědčení – sekty náboženské a politické, jinak se jednotlivci od sebe liší výchovou, zaměstnáním i prostředím&lt;br /&gt;
:*	Kasty – vyšší stupeň – zahrnuje individua téhož zaměstnání, u kterých je výchova i prostředí stejné – kasta vojenská nebo kněžská&lt;br /&gt;
:*	Třídy – jedinci různého původu a jsou spojeni jistými životními zvyky a podobnou výchovou – třída měšťanská, selská&lt;br /&gt;
*	Davy zločinné – vznikají z mocné sugesce, přičemž vrah je přesvědčen, že vykonal velmi záslužný čin&lt;br /&gt;
*	Porotní soudy – též podléhají citům a velmi málo rozumovým úvahám. Stačí, aby žena byla příjemná a získá si přízeň porotců, a cílem advokáta je též působit na city porotců, kteří strhnou i ty ostatní&lt;br /&gt;
*	Davy voličské – kandidát musí mít prestiž, přesvědčuje svými tvrzeními a vznešenými pojmy, neustále to opakuje až nakazí ostatní&lt;br /&gt;
*	Shromáždění parlamentní – vyjadřuje myšlenku, že větší množství shromážděných lidí je schopnější rozhodovat moudřeji a nezávisleji o daném předmětu, než malá skupina. Jsou přístupné sugescím, které vychází od vůdců.&lt;br /&gt;
Davové chování – zvýraznění emocí, vymizení racionálního chování a sebekontroly, reagují podkorově, pudově, podobá se hysterickému záchvatu, jsou jako v tranzu, dav se šíří lavinovitě (sportovní stadion) – psychická infekce, první reagují ti stigmatizovaní (konzerty, mezinárodní měnový fond)&lt;br /&gt;
„ohnisko homogenizace davu“ = dav nemá strukturu – ohniskem může být idea nebo osoba, na kterou se obrací nenávist davu. Dav se vyznačuje společnou duší. Lze ho ovlivňovat jen emocionálními argumenty (racionálními ne), lze sugestivně ovlivnit – věří každé blbosti. Přesvědčení davu je přesvědčení založené na náboženské víře – manipulátoři, kteří se snaží ovládat dav, používají jako argumenty vznešené pojmy – svoboda, mír. Dav miluje iluze a klam.&lt;br /&gt;
=== S.Freud ===&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
Člověk jedná v pudové vrstvě (vrozená = zvíře v nás), když dojde k útlumu superega a ega, tak ta vrstva id reaguje patologicky = duš. choroba&lt;br /&gt;
U jednotlivce v mase dochází k přeměně duševní činnosti. Dochází k vystupňování afektivity a omezení intelekt. Výkonu a k přizpůsobení se jiným jedincům tvořících masu. K tomuto dochází však pouze tehdy, uvolní-li se pudové zábrany jedince a vzdá-li se svých vlastních sklonů.&lt;br /&gt;
Vysvětlit tyto duševní přeměny můžeme buď:&lt;br /&gt;
#	Zastrašením jedince, působením pudu sebezáchovy&lt;br /&gt;
#	Sugescí&lt;br /&gt;
#	Pojmem libido, kterého k objasnění psychologie mas používá právě Freud. &lt;br /&gt;
Pojmem libido rozumí energii pudů týkajících se všeho, co můžeme zahrnout pod pojem láska. &lt;br /&gt;
Citové vazby (vztahy lásky) tvoří podstatu duše masy. Masa je tedy udržována silou lásky. Člověk v mase se vzdává své osobnosti proto, že má potřebu být s ostatními ve shodě. &lt;br /&gt;
Freud přisuzuje vůdci masy stěžejsí význam a pokazuje na nesvobodu jedince v mase jako na hlavní jev psychologie masy. Určitá forma ztráty vůdce nebo důvěry v něho vede u vojska k úzkosti a k propuknutí paniky i při neměnícím se nebezpečí. Spolu s vazbou na vůdce mizí zpravidla i vazby členů masy. Při rozkladu masy náboženské se objevují nepřátelské impulsy vůči jiným.&lt;br /&gt;
=== W.McDougall – group mind ===&lt;br /&gt;
Významným pojmem jeho individuální sociální psychologie je instinkt. Definuje ho jako „zděděnou nebo vrozenou psychofyzickou dispozici, která předurčuje člověka vnímat a věnovat pozornost objektům určité třídy, prožívat emocionální vzrušení určité kvality při vnímání takového objektu, a konta ve vztahu k němu určitým způsobem nebo přinejmenším pociťovat impuls k takovému konání“ (Allport, 1968). Instinkt hraje důležitou roli ve formování společenských zvyklostí. Ukazuje také souvislost mezi instinkty a emocemi&lt;br /&gt;
=== W.Wundt – psychologie národů ===&lt;br /&gt;
Struktura duše národa tvoří tři základní prvky: řeč, mýty, zvyky. To, čím kolektivní mysl ovlivňuje jednotlivce, je podle něho jazyk. Kromě davů násilných existují i davy pokojné, které mají důležitou společenskou funkci, jelikož podporují společenskou soudržnost a solidaritu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Otázka je zpracována podle Výrosta a Slaměníka (2008)&amp;lt;ref&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Použitá literatura ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Hromadn%C3%A9_chov%C3%A1n%C3%AD,_masov%C3%A9_psychick%C3%A9_jevy_a_procesy&amp;diff=50754</id>
		<title>Hromadné chování, masové psychické jevy a procesy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Hromadn%C3%A9_chov%C3%A1n%C3%AD,_masov%C3%A9_psychick%C3%A9_jevy_a_procesy&amp;diff=50754"/>
		<updated>2017-12-14T21:04:07Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;'''Hromadné chování''' je specifickým typem chování sociálního. Je vyvoláno působením neobvyklých životních okolností na soubor jedinců, kteří se ocitli v podmínkách hromadné psychické zátěže, takže dochází k jejich homogenizaci a rozvoji spontánních schémat interakčního chování. Masové jevy jsou tedy skupinové chování, které vzniká relativně spontánně, vyvíjí se neplánovitě, je relativně neorganizované a nepředvídatelné a závisí na vzájemné stimulaci účastníků&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Zkoumání hromadných  sociálních jevů má původ v psychologii davu G. Le Bonna. Svým dílem přispěl i S. Freud&amp;lt;ref name=nakonecny&amp;gt;NAKONEČNÝ, Milan. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie organizace&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Grada, 2005.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Le Bonn ve své koncepci z roku 1895 tvrdí, že vznik davu je nebezpečný, protože dav se chová primitivně, iracionálně&amp;lt;ref name=hayes&amp;gt;HAYES, Nicky. &amp;lt;i&amp;gt;Základy sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Vyd. 3. Praha: Portál, 2003.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
== Přístupy k masovým jevům ==&lt;br /&gt;
Masové neboli makrosociální jevy souvisí se sociální strukturou a kulturou. Lze k nim přistupovat v rámci sociální psychologie čtyřmi cestami:&lt;br /&gt;
* '''Objektivisticky''' – popisuje, vysvětluje reálné masové jevy, jejich strukturu a průběh, např. vznik davu&lt;br /&gt;
*	'''Subjektivisticky''' – popisuje a vysvětluje duchovní masové útvary – např. převládající hodnoty, normy&lt;br /&gt;
*	Zkoumání vlivu masových jevů a procesů na jednotlivce, resp. jeho úlohu v nich, např. vliv místa v sociální struktuře na osobnost&lt;br /&gt;
*	Zohlednění masového kontextu v přístupu ke zkoumání a vysvětlení prožívání a chování jedince&lt;br /&gt;
== Témata psychologie davu ==&lt;br /&gt;
Většina prací je zaměřena na objasňování specifických procesů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	'''Sociální facilitace''' (přítomnost druhých lidí v davu napomáhá člověku, usnadňuje mu jeho žití&lt;br /&gt;
*	'''Deindividuace''' (člověk se skrývá v anonymitě davu, snižuje se jeho sebekontrola)&lt;br /&gt;
*	'''Emocionální nákaz'''y (přenáší se prožívání z jednoho člena na druhého, vzájemně se ovlivňují)&lt;br /&gt;
Existují různé pohledy, zjednodušeně je lze odlišit takto&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	Masové chování je nadindividuální kvality x odlišuje se od individuálního jen kvantitativně&lt;br /&gt;
*	Masové chování má racionální x iracionální zdroje&lt;br /&gt;
*	Jednotlivec se vlivem davu mění x v davu se projeví pravá podstata člověka&lt;br /&gt;
*	Homogenita chování davu je výsledkem přenosu emocí mezi jeho členy (imitace apod.) nebo předpokladů členů k určitému chování, které situace jen ulehčuje&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Důsledky stavu odosobnění podle Dienera (1979, podle Hayesové, 2003)&amp;lt;ref name=hayes/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Taxonomie masových jevů ==&lt;br /&gt;
Blumer (podle Zelové, 2009) se pokusil o taxonomii masových jevů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
# '''Davy''' ('''crowds''') neboli seskupení. V rámci nich rozlišujeme:&lt;br /&gt;
#'''Veřejnost''' ('''public''')&lt;br /&gt;
#'''Masa''' ('''mass''')&lt;br /&gt;
#'''Sociální''' '''hnutí''' ('''social''' '''movement''') &lt;br /&gt;
== Dynamika davu ==&lt;br /&gt;
Jako dav se '''označuje jakékoli větší shromáždění lidí''', kteří na veřejném místě vstupují do přímé interakce. V jistém smyslu jsou davy běžnou součástí života. V takovém případě však nastává pouze nezaostřená interakce. Tito lidé jsou sice fyzicky přítomni ve stejném prostoru a uvědomují si přítomnost těch druhých, ale přitom každý jedinec nebo malá skupina sleduje své vlastní cíle a jde svou cestou. U nepokojů, demonstrací nebo paniky je tomu jinak. Činnost každého jedince je spojena s tím, co dělají ostatní. Dav náhle přechází do zaostřené interakce a začíná se, i když jen dočasně, chovat jako celek. Davové jednání a vyvolávání demonstrací je typickým projevem frustrace těch lidí, kteří nemají šanci svou nespokojenost vyjádřit legitimním způsobem. &lt;br /&gt;
Z psychologického hlediska má za jistých okolností má shromáždění lidí nové vlastnosti, zcela odlišné od vlastností jedinců, kteří ho tvoří. Ztrácí se vědomá osobnost, city a myšlenky davu jsou zaměřeny stejným směrem. Tvoří se kolektivní duše, která je přechodná a má specifické vlastnosti. Tato duše způsobuje, že každý jedinec v davu myslí, cítí a jedná zcela odlišně, než by myslil, cítil a jednal, kdyby byl osamocen. Z pouhého seskupení lidí vzniká organizovaný dav, ten pak tvoří jedinou bytost a je podroben zákonu duševní jednoty davů. &lt;br /&gt;
== Vlastnosti davu ==&lt;br /&gt;
'''Logické uvažování a inteligence''' davu klesá na úroveň primitivního jedince, zatímco tendence a schopnost k uskutečňování činů vzrůstá. Charakteristickou známkou davové logiky jsou jednak asociace věcí sobě nepodobných, které mají k sobě jen zdánlivé vztahy, jednak bezprostřední zevšeobecňování výjimečných případů. Dalšími vlastnostmi davu jsou '''popudlivost, proměnlivost a dráždivost.'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jedinec nabývá '''pocit nepřekonatelné moci''', která mu umožňuje povolit pudům, jež by osamocen potlačil. Dav je anonymní a proto nezodpovědný, způsobí tedy, že úplně mizí pocit zodpovědnosti jedince a naplno se projeví jeho pudy&lt;br /&gt;
Duševní nákaza (šíření emocí a jednání) - v davu je každý čin a cit nakažlivý, a to až do té míry, že jedinec velmi často obětuje svůj zájem zájmu kolektivnímu. Ať jsou city projevované davem dobré nebo zlé, mají vždycky dvě vlastnosti, jsou velmi jednoduché a velmi přehnané. Přehánění citů v davu je zesíleno tím, že projevovaný cit velmi rychle šíří a tak zvaný souhlas, se kterým se setkává, velmi stupňuje jeho sílu.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sugestibilita''' (nekritické přijímání názorů a výzev) - dav bývá pravidelně ve stavu očekávání a napětí, jež sugesci usnadňuje. První jasně formulovaná sugesce nakazí okamžitě všechny členy a vyvolá ihned určité zaměření. Cestou sugesce a nákazy bývá také často takzvaný zázrak spatřený zprvu jen jedním člověkem, přijat ihned všemi. Takový průběh těchto, v dějinách tak často se vyskytujících hromadných halucinací.&lt;br /&gt;
== Empirický výzkum davu ==&lt;br /&gt;
Empirický výzkum davu a davového chování je metodologicky velmi náročný. Poznatky o chování davu a chování v davu se obvykle získávají pozorováním a analýzou na základě záznamů (fotografických, filmových, video...), dotazováním účastníků davových akcí, dokumentů policejních orgánů... &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
	Už jen třeba při určování velikost davu musíme brát v úvahu velikost populace v místě, prostorové podmínky, denní hodinu apod. Tvar davu je většinou kruhový okolo bodu zájmu, s nejasnými hranicemi. Charakteristická je propustnost a přesnost hranic. V davu existují mezi většinou lidí vnitřní podstruktury (okolo má čl. Známé lidi apod.), je zde také určitá polarizace (zaměření na řečníka apod.), která pokud se změní, je to předzvěst davové akce, při jejím rozptýlení dochází k rozpadu davu. Index polarizace je počet osob zaměřených na jeden objekt, děleno sumou všech zúčastněných. Pohyb davu je většinou pomalý, vlnovitý, roste s klesající hustotou davu. V davu dochází k šíření informací, dav také sám sebe nějak vnímá (tzv. percepce davu), může se i pozorovat (např. Na konzertech), což může ovlivnit jeho jednání. Pojem ekologie davu vyjadřuje závislost fungování davu na jeho prostředí (např. Jestli dochází k přehuštění).&lt;br /&gt;
== Crowding ==&lt;br /&gt;
je problematika stísněnosti, přesycenosti, nahromadění příliš velkého množství lidí na malém prostoru. Jde také o strach z osamocenosti v davu, ale i pozitivní stísněnost (např.na oslavách, večírcích, v klubech)&amp;lt;ref name=nakonecny/&amp;gt;. Tento fenomén se začal sledovat hlavně v souvislosti s rozvojem urbanismu. Hustota působí jako stresor a spojuje se s anomáliemi. Důležité je ale rozlišit objektivní hustotu a subjektivní přehuštěnost. Stísněnost se ale snaží vysvětlit několik modelů, např. Model stimulačního přesycení, který ji považuje za důsledek přesycení podněty nebo informacemi, nebo teorie behaviorálního omezení, která předpokládá, že ohraničení svobody pohybu a alternativ chování vede ke ztrátě kontroly a primitivnějším formám chování. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Jak zamezit davovému chování ==&lt;br /&gt;
*	Dostatečně početná pořádková jednotka (koně a psi – jsou lepší – výtržníci se bojí) – musí být dobře organizovaná&lt;br /&gt;
*	Rozdělení davu do menších skupin – když je fyzicky rozdělíme, jsou lépe zvládnutelní, tolik si netroufnou&lt;br /&gt;
*	Likvidace davového chování v zárodku – ty aktivní, pak ten dav zchladne&lt;br /&gt;
*	Monitorování davu – kamera + zdokumentování – přicházejí o tu anonymitu&lt;br /&gt;
*	Odstranění ohniska homogenizace – př. Rozhodčí a odvézt ho, dav ztratí podnět&lt;br /&gt;
*	Narušení davu silnými emocionálními projevy – hysterie pomáhá proplesknutí, vodní děla, zvuk. Efekty&lt;br /&gt;
*	Někdy i mezi pořádkovou jednotkou může vypuknout davové chování = rvačka&lt;br /&gt;
== Bystander fenomén ==&lt;br /&gt;
Přihlížející, kteří nepomohou ženě, která křičí o pomoc. Ukazuje se, že s vzrůstajícím počtem svědků má oběť menší šanci, že jí někdo pomůže (v 70% studenti pomohli, pokud čekali individuálně x ve skupině ve 40%)&lt;br /&gt;
'''Co má vliv:'''&lt;br /&gt;
*	Jednoznačnost nouze – neradi pomáháme opilcům a při manželských hádkách&lt;br /&gt;
*	Viditelnost oběti – když ji vidíme, radši pomůžeme, než když jen slyšíme křik&lt;br /&gt;
*	Čas a místo – na známém místě za bílého dne má lepší šance na záchranu&lt;br /&gt;
*	Počet a chování přítomných – difúze (rozptýlení) odpovědnosti&lt;br /&gt;
*	Vztah mezi obětí a zachráncem – známému spíše pomůžu&lt;br /&gt;
*	Nebezpečí poskytnutí pomoci – kdyby sami něco riskovali&lt;br /&gt;
== Vůdcové davu ==&lt;br /&gt;
V lidských davech hraje vůdce značnou úlohu. Jeho vůle je jádrem, kolem kterého se formují a sjednocují názory. Jde-li o to, uchvátit na okamžik dav a přimět ho k tomu, aby vykonal nějaký čin, je třeba na něj působit rychlou sugescí. Nejúčinnější je jít sám příkladem. Dále je nutné, aby dav byl již jistými okolnostmi připraven, a aby ten, kdo chce dav strhnout, měl prestiž, coý je fascinace, kterou lidé  pociťují před určitým jedincem, dílem nebo ideou. &lt;br /&gt;
Čím je tvrzení stručnější, čím více je zbaveno jakýchkoli důkazů a výkladů, tím větší má autoritu. Tvrzení však nabývá skutečného vlivu jenom tehdy, je-li ustavičně opakováno.&lt;br /&gt;
== Psychologie davu ==&lt;br /&gt;
Za začátek psychologie davu lze považovat konec 19. století, kdy se o toto téma zajímal hlavně LeBon, Freud, McDougall a další. Dále pokračuje výzkum až dodnes. &lt;br /&gt;
Názory na podstatu davového chování&lt;br /&gt;
'''Rudolf Wirchow'''  davové chování je projev epidemicky se šířící duševní nemoci – davová psychóza, hysterie = šílenství, někdo reaguje chorobně a šíří se to na ostatní – stav, kdy převládnou emoce nad zdravým rozumem&lt;br /&gt;
'''William McDougall''' – vysvětluje dav. chování na základě reflexu stádnosti (jako zvířata)&lt;br /&gt;
=== G. LeBon ===&lt;br /&gt;
'''„Psychologie davu“''' 1985 &lt;br /&gt;
Davy rozlišuje na:&lt;br /&gt;
* 	Různorodé – libovolný počet jedinců bez ohledu na jejich zaměstnání a vzdělání&lt;br /&gt;
:*	Anonymní – např. Davy pouliční&lt;br /&gt;
:*	Neanonymní – poroty, parlamenty&lt;br /&gt;
*	Stejnorodé&lt;br /&gt;
:*	Sekty – I. Stupeň v organizaci stejnorodých davů – mají společné pouto přesvědčení – sekty náboženské a politické, jinak se jednotlivci od sebe liší výchovou, zaměstnáním i prostředím&lt;br /&gt;
:*	Kasty – vyšší stupeň – zahrnuje individua téhož zaměstnání, u kterých je výchova i prostředí stejné – kasta vojenská nebo kněžská&lt;br /&gt;
:*	Třídy – jedinci různého původu a jsou spojeni jistými životními zvyky a podobnou výchovou – třída měšťanská, selská&lt;br /&gt;
*	Davy zločinné – vznikají z mocné sugesce, přičemž vrah je přesvědčen, že vykonal velmi záslužný čin&lt;br /&gt;
*	Porotní soudy – též podléhají citům a velmi málo rozumovým úvahám. Stačí, aby žena byla příjemná a získá si přízeň porotců, a cílem advokáta je též působit na city porotců, kteří strhnou i ty ostatní&lt;br /&gt;
*	Davy voličské – kandidát musí mít prestiž, přesvědčuje svými tvrzeními a vznešenými pojmy, neustále to opakuje až nakazí ostatní&lt;br /&gt;
*	Shromáždění parlamentní – vyjadřuje myšlenku, že větší množství shromážděných lidí je schopnější rozhodovat moudřeji a nezávisleji o daném předmětu, než malá skupina. Jsou přístupné sugescím, které vychází od vůdců.&lt;br /&gt;
Davové chování – zvýraznění emocí, vymizení racionálního chování a sebekontroly, reagují podkorově, pudově, podobá se hysterickému záchvatu, jsou jako v tranzu, dav se šíří lavinovitě (sportovní stadion) – psychická infekce, první reagují ti stigmatizovaní (konzerty, mezinárodní měnový fond)&lt;br /&gt;
„ohnisko homogenizace davu“ = dav nemá strukturu – ohniskem může být idea nebo osoba, na kterou se obrací nenávist davu. Dav se vyznačuje společnou duší. Lze ho ovlivňovat jen emocionálními argumenty (racionálními ne), lze sugestivně ovlivnit – věří každé blbosti. Přesvědčení davu je přesvědčení založené na náboženské víře – manipulátoři, kteří se snaží ovládat dav, používají jako argumenty vznešené pojmy – svoboda, mír. Dav miluje iluze a klam.&lt;br /&gt;
=== S.Freud ===&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
Člověk jedná v pudové vrstvě (vrozená = zvíře v nás), když dojde k útlumu superega a ega, tak ta vrstva id reaguje patologicky = duš. choroba&lt;br /&gt;
U jednotlivce v mase dochází k přeměně duševní činnosti. Dochází k vystupňování afektivity a omezení intelekt. Výkonu a k přizpůsobení se jiným jedincům tvořících masu. K tomuto dochází však pouze tehdy, uvolní-li se pudové zábrany jedince a vzdá-li se svých vlastních sklonů.&lt;br /&gt;
Vysvětlit tyto duševní přeměny můžeme buď:&lt;br /&gt;
#	Zastrašením jedince, působením pudu sebezáchovy&lt;br /&gt;
#	Sugescí&lt;br /&gt;
#	Pojmem libido, kterého k objasnění psychologie mas používá právě Freud. &lt;br /&gt;
Pojmem libido rozumí energii pudů týkajících se všeho, co můžeme zahrnout pod pojem láska. &lt;br /&gt;
Citové vazby (vztahy lásky) tvoří podstatu duše masy. Masa je tedy udržována silou lásky. Člověk v mase se vzdává své osobnosti proto, že má potřebu být s ostatními ve shodě. &lt;br /&gt;
Freud přisuzuje vůdci masy stěžejsí význam a pokazuje na nesvobodu jedince v mase jako na hlavní jev psychologie masy. Určitá forma ztráty vůdce nebo důvěry v něho vede u vojska k úzkosti a k propuknutí paniky i při neměnícím se nebezpečí. Spolu s vazbou na vůdce mizí zpravidla i vazby členů masy. Při rozkladu masy náboženské se objevují nepřátelské impulsy vůči jiným.&lt;br /&gt;
=== W.McDougall – group mind ===&lt;br /&gt;
Významným pojmem jeho individuální sociální psychologie je instinkt. Definuje ho jako „zděděnou nebo vrozenou psychofyzickou dispozici, která předurčuje člověka vnímat a věnovat pozornost objektům určité třídy, prožívat emocionální vzrušení určité kvality při vnímání takového objektu, a konta ve vztahu k němu určitým způsobem nebo přinejmenším pociťovat impuls k takovému konání“ (Allport, 1968). Instinkt hraje důležitou roli ve formování společenských zvyklostí. Ukazuje také souvislost mezi instinkty a emocemi&lt;br /&gt;
=== W.Wundt – psychologie národů ===&lt;br /&gt;
Struktura duše národa tvoří tři základní prvky: řeč, mýty, zvyky. To, čím kolektivní mysl ovlivňuje jednotlivce, je podle něho jazyk. Kromě davů násilných existují i davy pokojné, které mají důležitou společenskou funkci, jelikož podporují společenskou soudržnost a solidaritu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Otázka je zpracována podle Výrosta a Slaměníka (2008)&amp;lt;ref&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Použitá literatura ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Hromadn%C3%A9_chov%C3%A1n%C3%AD,_masov%C3%A9_psychick%C3%A9_jevy_a_procesy&amp;diff=50752</id>
		<title>Hromadné chování, masové psychické jevy a procesy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Hromadn%C3%A9_chov%C3%A1n%C3%AD,_masov%C3%A9_psychick%C3%A9_jevy_a_procesy&amp;diff=50752"/>
		<updated>2017-12-14T20:46:38Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;'''Hromadné chování''' je specifickým typem chování sociálního. Je vyvoláno působením neobvyklých životních okolností na soubor jedinců, kteří se ocitli v podmínkách hromadné psychické zátěže, takže dochází k jejich homogenizaci a rozvoji spontánních schémat interakčního chování. Masové jevy jsou tedy skupinové chování, které vzniká relativně spontánně, vyvíjí se neplánovitě, je relativně neorganizované a nepředvídatelné a závisí na vzájemné stimulaci účastníků&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Zkoumání hromadných  sociálních jevů má původ v psychologii davu G. Le Bonna. Svým dílem přispěl i S. Freud&amp;lt;ref name=nakonecny&amp;gt;NAKONEČNÝ, Milan. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie organizace&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Grada, 2005.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &lt;br /&gt;
== Přístupy k masovým jevům ==&lt;br /&gt;
Masové neboli makrosociální jevy souvisí se sociální strukturou a kulturou. Lze k nim přistupovat v rámci sociální psychologie čtyřmi cestami:&lt;br /&gt;
* '''Objektivisticky''' – popisuje, vysvětluje reálné masové jevy, jejich strukturu a průběh, např. vznik davu&lt;br /&gt;
*	'''Subjektivisticky''' – popisuje a vysvětluje duchovní masové útvary – např. převládající hodnoty, normy&lt;br /&gt;
*	Zkoumání vlivu masových jevů a procesů na jednotlivce, resp. jeho úlohu v nich, např. vliv místa v sociální struktuře na osobnost&lt;br /&gt;
*	Zohlednění masového kontextu v přístupu ke zkoumání a vysvětlení prožívání a chování jedince&lt;br /&gt;
== Témata psychologie davu ==&lt;br /&gt;
Většina prací je zaměřena na objasňování specifických procesů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	'''Sociální facilitace''' (přítomnost druhých lidí v davu napomáhá člověku, usnadňuje mu jeho žití&lt;br /&gt;
*	'''Deindividuace''' (člověk se skrývá v anonymitě davu, snižuje se jeho sebekontrola)&lt;br /&gt;
*	'''Emocionální nákaz'''y (přenáší se prožívání z jednoho člena na druhého, vzájemně se ovlivňují)&lt;br /&gt;
Existují různé pohledy, zjednodušeně je lze odlišit takto&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	Masové chování je nadindividuální kvality x odlišuje se od individuálního jen kvantitativně&lt;br /&gt;
*	Masové chování má racionální x iracionální zdroje&lt;br /&gt;
*	Jednotlivec se vlivem davu mění x v davu se projeví pravá podstata člověka&lt;br /&gt;
*	Homogenita chování davu je výsledkem přenosu emocí mezi jeho členy (imitace apod.) nebo předpokladů členů k určitému chování, které situace jen ulehčuje&lt;br /&gt;
== Taxonomie masových jevů ==&lt;br /&gt;
Blumer (podle Zelové, 2009) se pokusil o taxonomii masových jevů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
# '''Davy''' ('''crowds''') neboli seskupení. V rámci nich rozlišujeme:&lt;br /&gt;
#'''Veřejnost''' ('''public''')&lt;br /&gt;
#'''Masa''' ('''mass''')&lt;br /&gt;
#'''Sociální''' '''hnutí''' ('''social''' '''movement''') &lt;br /&gt;
== Dynamika davu ==&lt;br /&gt;
Jako dav se '''označuje jakékoli větší shromáždění lidí''', kteří na veřejném místě vstupují do přímé interakce. V jistém smyslu jsou davy běžnou součástí života. V takovém případě však nastává pouze nezaostřená interakce. Tito lidé jsou sice fyzicky přítomni ve stejném prostoru a uvědomují si přítomnost těch druhých, ale přitom každý jedinec nebo malá skupina sleduje své vlastní cíle a jde svou cestou. U nepokojů, demonstrací nebo paniky je tomu jinak. Činnost každého jedince je spojena s tím, co dělají ostatní. Dav náhle přechází do zaostřené interakce a začíná se, i když jen dočasně, chovat jako celek. Davové jednání a vyvolávání demonstrací je typickým projevem frustrace těch lidí, kteří nemají šanci svou nespokojenost vyjádřit legitimním způsobem. &lt;br /&gt;
Z psychologického hlediska má za jistých okolností má shromáždění lidí nové vlastnosti, zcela odlišné od vlastností jedinců, kteří ho tvoří. Ztrácí se vědomá osobnost, city a myšlenky davu jsou zaměřeny stejným směrem. Tvoří se kolektivní duše, která je přechodná a má specifické vlastnosti. Tato duše způsobuje, že každý jedinec v davu myslí, cítí a jedná zcela odlišně, než by myslil, cítil a jednal, kdyby byl osamocen. Z pouhého seskupení lidí vzniká organizovaný dav, ten pak tvoří jedinou bytost a je podroben zákonu duševní jednoty davů. &lt;br /&gt;
== Vlastnosti davu ==&lt;br /&gt;
'''Logické uvažování a inteligence''' davu klesá na úroveň primitivního jedince, zatímco tendence a schopnost k uskutečňování činů vzrůstá. Charakteristickou známkou davové logiky jsou jednak asociace věcí sobě nepodobných, které mají k sobě jen zdánlivé vztahy, jednak bezprostřední zevšeobecňování výjimečných případů. Dalšími vlastnostmi davu jsou '''popudlivost, proměnlivost a dráždivost.'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jedinec nabývá '''pocit nepřekonatelné moci''', která mu umožňuje povolit pudům, jež by osamocen potlačil. Dav je anonymní a proto nezodpovědný, způsobí tedy, že úplně mizí pocit zodpovědnosti jedince a naplno se projeví jeho pudy&lt;br /&gt;
Duševní nákaza (šíření emocí a jednání) - v davu je každý čin a cit nakažlivý, a to až do té míry, že jedinec velmi často obětuje svůj zájem zájmu kolektivnímu. Ať jsou city projevované davem dobré nebo zlé, mají vždycky dvě vlastnosti, jsou velmi jednoduché a velmi přehnané. Přehánění citů v davu je zesíleno tím, že projevovaný cit velmi rychle šíří a tak zvaný souhlas, se kterým se setkává, velmi stupňuje jeho sílu.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sugestibilita''' (nekritické přijímání názorů a výzev) - dav bývá pravidelně ve stavu očekávání a napětí, jež sugesci usnadňuje. První jasně formulovaná sugesce nakazí okamžitě všechny členy a vyvolá ihned určité zaměření. Cestou sugesce a nákazy bývá také často takzvaný zázrak spatřený zprvu jen jedním člověkem, přijat ihned všemi. Takový průběh těchto, v dějinách tak často se vyskytujících hromadných halucinací.&lt;br /&gt;
== Empirický výzkum davu ==&lt;br /&gt;
Empirický výzkum davu a davového chování je metodologicky velmi náročný. Poznatky o chování davu a chování v davu se obvykle získávají pozorováním a analýzou na základě záznamů (fotografických, filmových, video...), dotazováním účastníků davových akcí, dokumentů policejních orgánů... &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
	Už jen třeba při určování velikost davu musíme brát v úvahu velikost populace v místě, prostorové podmínky, denní hodinu apod. Tvar davu je většinou kruhový okolo bodu zájmu, s nejasnými hranicemi. Charakteristická je propustnost a přesnost hranic. V davu existují mezi většinou lidí vnitřní podstruktury (okolo má čl. Známé lidi apod.), je zde také určitá polarizace (zaměření na řečníka apod.), která pokud se změní, je to předzvěst davové akce, při jejím rozptýlení dochází k rozpadu davu. Index polarizace je počet osob zaměřených na jeden objekt, děleno sumou všech zúčastněných. Pohyb davu je většinou pomalý, vlnovitý, roste s klesající hustotou davu. V davu dochází k šíření informací, dav také sám sebe nějak vnímá (tzv. percepce davu), může se i pozorovat (např. Na konzertech), což může ovlivnit jeho jednání. Pojem ekologie davu vyjadřuje závislost fungování davu na jeho prostředí (např. Jestli dochází k přehuštění).&lt;br /&gt;
== Crowding ==&lt;br /&gt;
je problematika stísněnosti, přesycenosti, nahromadění příliš velkého množství lidí na malém prostoru. Jde také o strach z osamocenosti v davu, ale i pozitivní stísněnost (např.na oslavách, večírcích, v klubech)&amp;lt;ref name=nakonecny/&amp;gt;. Tento fenomén se začal sledovat hlavně v souvislosti s rozvojem urbanismu. Hustota působí jako stresor a spojuje se s anomáliemi. Důležité je ale rozlišit objektivní hustotu a subjektivní přehuštěnost. Stísněnost se ale snaží vysvětlit několik modelů, např. Model stimulačního přesycení, který ji považuje za důsledek přesycení podněty nebo informacemi, nebo teorie behaviorálního omezení, která předpokládá, že ohraničení svobody pohybu a alternativ chování vede ke ztrátě kontroly a primitivnějším formám chování. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Jak zamezit davovému chování ==&lt;br /&gt;
*	Dostatečně početná pořádková jednotka (koně a psi – jsou lepší – výtržníci se bojí) – musí být dobře organizovaná&lt;br /&gt;
*	Rozdělení davu do menších skupin – když je fyzicky rozdělíme, jsou lépe zvládnutelní, tolik si netroufnou&lt;br /&gt;
*	Likvidace davového chování v zárodku – ty aktivní, pak ten dav zchladne&lt;br /&gt;
*	Monitorování davu – kamera + zdokumentování – přicházejí o tu anonymitu&lt;br /&gt;
*	Odstranění ohniska homogenizace – př. Rozhodčí a odvézt ho, dav ztratí podnět&lt;br /&gt;
*	Narušení davu silnými emocionálními projevy – hysterie pomáhá proplesknutí, vodní děla, zvuk. Efekty&lt;br /&gt;
*	Někdy i mezi pořádkovou jednotkou může vypuknout davové chování = rvačka&lt;br /&gt;
== Bystander fenomén ==&lt;br /&gt;
Přihlížející, kteří nepomohou ženě, která křičí o pomoc. Ukazuje se, že s vzrůstajícím počtem svědků má oběť menší šanci, že jí někdo pomůže (v 70% studenti pomohli, pokud čekali individuálně x ve skupině ve 40%)&lt;br /&gt;
'''Co má vliv:'''&lt;br /&gt;
*	Jednoznačnost nouze – neradi pomáháme opilcům a při manželských hádkách&lt;br /&gt;
*	Viditelnost oběti – když ji vidíme, radši pomůžeme, než když jen slyšíme křik&lt;br /&gt;
*	Čas a místo – na známém místě za bílého dne má lepší šance na záchranu&lt;br /&gt;
*	Počet a chování přítomných – difúze (rozptýlení) odpovědnosti&lt;br /&gt;
*	Vztah mezi obětí a zachráncem – známému spíše pomůžu&lt;br /&gt;
*	Nebezpečí poskytnutí pomoci – kdyby sami něco riskovali&lt;br /&gt;
== Vůdcové davu ==&lt;br /&gt;
V lidských davech hraje vůdce značnou úlohu. Jeho vůle je jádrem, kolem kterého se formují a sjednocují názory. Jde-li o to, uchvátit na okamžik dav a přimět ho k tomu, aby vykonal nějaký čin, je třeba na něj působit rychlou sugescí. Nejúčinnější je jít sám příkladem. Dále je nutné, aby dav byl již jistými okolnostmi připraven, a aby ten, kdo chce dav strhnout, měl prestiž, coý je fascinace, kterou lidé  pociťují před určitým jedincem, dílem nebo ideou. &lt;br /&gt;
Čím je tvrzení stručnější, čím více je zbaveno jakýchkoli důkazů a výkladů, tím větší má autoritu. Tvrzení však nabývá skutečného vlivu jenom tehdy, je-li ustavičně opakováno.&lt;br /&gt;
== Psychologie davu ==&lt;br /&gt;
Za začátek psychologie davu lze považovat konec 19. století, kdy se o toto téma zajímal hlavně LeBon, Freud, McDougall a další. Dále pokračuje výzkum až dodnes. &lt;br /&gt;
Názory na podstatu davového chování&lt;br /&gt;
'''Rudolf Wirchow'''  davové chování je projev epidemicky se šířící duševní nemoci – davová psychóza, hysterie = šílenství, někdo reaguje chorobně a šíří se to na ostatní – stav, kdy převládnou emoce nad zdravým rozumem&lt;br /&gt;
'''William McDougall''' – vysvětluje dav. chování na základě reflexu stádnosti (jako zvířata)&lt;br /&gt;
=== G. LeBon ===&lt;br /&gt;
'''„Psychologie davu“''' 1985 &lt;br /&gt;
Davy rozlišuje na:&lt;br /&gt;
* 	Různorodé – libovolný počet jedinců bez ohledu na jejich zaměstnání a vzdělání&lt;br /&gt;
:*	Anonymní – např. Davy pouliční&lt;br /&gt;
:*	Neanonymní – poroty, parlamenty&lt;br /&gt;
*	Stejnorodé&lt;br /&gt;
:*	Sekty – I. Stupeň v organizaci stejnorodých davů – mají společné pouto přesvědčení – sekty náboženské a politické, jinak se jednotlivci od sebe liší výchovou, zaměstnáním i prostředím&lt;br /&gt;
:*	Kasty – vyšší stupeň – zahrnuje individua téhož zaměstnání, u kterých je výchova i prostředí stejné – kasta vojenská nebo kněžská&lt;br /&gt;
:*	Třídy – jedinci různého původu a jsou spojeni jistými životními zvyky a podobnou výchovou – třída měšťanská, selská&lt;br /&gt;
*	Davy zločinné – vznikají z mocné sugesce, přičemž vrah je přesvědčen, že vykonal velmi záslužný čin&lt;br /&gt;
*	Porotní soudy – též podléhají citům a velmi málo rozumovým úvahám. Stačí, aby žena byla příjemná a získá si přízeň porotců, a cílem advokáta je též působit na city porotců, kteří strhnou i ty ostatní&lt;br /&gt;
*	Davy voličské – kandidát musí mít prestiž, přesvědčuje svými tvrzeními a vznešenými pojmy, neustále to opakuje až nakazí ostatní&lt;br /&gt;
*	Shromáždění parlamentní – vyjadřuje myšlenku, že větší množství shromážděných lidí je schopnější rozhodovat moudřeji a nezávisleji o daném předmětu, než malá skupina. Jsou přístupné sugescím, které vychází od vůdců.&lt;br /&gt;
Davové chování – zvýraznění emocí, vymizení racionálního chování a sebekontroly, reagují podkorově, pudově, podobá se hysterickému záchvatu, jsou jako v tranzu, dav se šíří lavinovitě (sportovní stadion) – psychická infekce, první reagují ti stigmatizovaní (konzerty, mezinárodní měnový fond)&lt;br /&gt;
„ohnisko homogenizace davu“ = dav nemá strukturu – ohniskem může být idea nebo osoba, na kterou se obrací nenávist davu. Dav se vyznačuje společnou duší. Lze ho ovlivňovat jen emocionálními argumenty (racionálními ne), lze sugestivně ovlivnit – věří každé blbosti. Přesvědčení davu je přesvědčení založené na náboženské víře – manipulátoři, kteří se snaží ovládat dav, používají jako argumenty vznešené pojmy – svoboda, mír. Dav miluje iluze a klam.&lt;br /&gt;
=== S.Freud ===&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
Člověk jedná v pudové vrstvě (vrozená = zvíře v nás), když dojde k útlumu superega a ega, tak ta vrstva id reaguje patologicky = duš. choroba&lt;br /&gt;
U jednotlivce v mase dochází k přeměně duševní činnosti. Dochází k vystupňování afektivity a omezení intelekt. Výkonu a k přizpůsobení se jiným jedincům tvořících masu. K tomuto dochází však pouze tehdy, uvolní-li se pudové zábrany jedince a vzdá-li se svých vlastních sklonů.&lt;br /&gt;
Vysvětlit tyto duševní přeměny můžeme buď:&lt;br /&gt;
#	Zastrašením jedince, působením pudu sebezáchovy&lt;br /&gt;
#	Sugescí&lt;br /&gt;
#	Pojmem libido, kterého k objasnění psychologie mas používá právě Freud. &lt;br /&gt;
Pojmem libido rozumí energii pudů týkajících se všeho, co můžeme zahrnout pod pojem láska. &lt;br /&gt;
Citové vazby (vztahy lásky) tvoří podstatu duše masy. Masa je tedy udržována silou lásky. Člověk v mase se vzdává své osobnosti proto, že má potřebu být s ostatními ve shodě. &lt;br /&gt;
Freud přisuzuje vůdci masy stěžejsí význam a pokazuje na nesvobodu jedince v mase jako na hlavní jev psychologie masy. Určitá forma ztráty vůdce nebo důvěry v něho vede u vojska k úzkosti a k propuknutí paniky i při neměnícím se nebezpečí. Spolu s vazbou na vůdce mizí zpravidla i vazby členů masy. Při rozkladu masy náboženské se objevují nepřátelské impulsy vůči jiným.&lt;br /&gt;
=== W.McDougall – group mind ===&lt;br /&gt;
Významným pojmem jeho individuální sociální psychologie je instinkt. Definuje ho jako „zděděnou nebo vrozenou psychofyzickou dispozici, která předurčuje člověka vnímat a věnovat pozornost objektům určité třídy, prožívat emocionální vzrušení určité kvality při vnímání takového objektu, a konta ve vztahu k němu určitým způsobem nebo přinejmenším pociťovat impuls k takovému konání“ (Allport, 1968). Instinkt hraje důležitou roli ve formování společenských zvyklostí. Ukazuje také souvislost mezi instinkty a emocemi&lt;br /&gt;
=== W.Wundt – psychologie národů ===&lt;br /&gt;
Struktura duše národa tvoří tři základní prvky: řeč, mýty, zvyky. To, čím kolektivní mysl ovlivňuje jednotlivce, je podle něho jazyk. Kromě davů násilných existují i davy pokojné, které mají důležitou společenskou funkci, jelikož podporují společenskou soudržnost a solidaritu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Otázka je zpracována podle Výrosta a Slaměníka (2008)&amp;lt;ref&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Použitá literatura ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Hromadn%C3%A9_chov%C3%A1n%C3%AD,_masov%C3%A9_psychick%C3%A9_jevy_a_procesy&amp;diff=50751</id>
		<title>Hromadné chování, masové psychické jevy a procesy</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Hromadn%C3%A9_chov%C3%A1n%C3%AD,_masov%C3%A9_psychick%C3%A9_jevy_a_procesy&amp;diff=50751"/>
		<updated>2017-12-14T20:33:55Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;'''Hromadné chování''' je specifickým typem chování sociálního. Je vyvoláno působením neobvyklých životních okolností na soubor jedinců, kteří se ocitli v podmínkách hromadné psychické zátěže, takže dochází k jejich homogenizaci a rozvoji spontánních schémat interakčního chování. Masové jevy jsou tedy skupinové chování, které vzniká relativně spontánně, vyvíjí se neplánovitě, je relativně neorganizované a nepředvídatelné a závisí na vzájemné stimulaci účastníků&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
== Přístupy k masovým jevům ==&lt;br /&gt;
Masové neboli makrosociální jevy souvisí se sociální strukturou a kulturou. Lze k nim přistupovat v rámci sociální psychologie čtyřmi cestami:&lt;br /&gt;
* '''Objektivisticky''' – popisuje, vysvětluje reálné masové jevy, jejich strukturu a průběh, např. vznik davu&lt;br /&gt;
*	'''Subjektivisticky''' – popisuje a vysvětluje duchovní masové útvary – např. převládající hodnoty, normy&lt;br /&gt;
*	Zkoumání vlivu masových jevů a procesů na jednotlivce, resp. jeho úlohu v nich, např. vliv místa v sociální struktuře na osobnost&lt;br /&gt;
*	Zohlednění masového kontextu v přístupu ke zkoumání a vysvětlení prožívání a chování jedince&lt;br /&gt;
== Témata psychologie davu ==&lt;br /&gt;
Většina prací je zaměřena na objasňování specifických procesů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	'''Sociální facilitace''' (přítomnost druhých lidí v davu napomáhá člověku, usnadňuje mu jeho žití&lt;br /&gt;
*	'''Deindividuace''' (člověk se skrývá v anonymitě davu, snižuje se jeho sebekontrola)&lt;br /&gt;
*	'''Emocionální nákaz'''y (přenáší se prožívání z jednoho člena na druhého, vzájemně se ovlivňují)&lt;br /&gt;
Existují různé pohledy, zjednodušeně je lze odlišit takto&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	Masové chování je nadindividuální kvality x odlišuje se od individuálního jen kvantitativně&lt;br /&gt;
*	Masové chování má racionální x iracionální zdroje&lt;br /&gt;
*	Jednotlivec se vlivem davu mění x v davu se projeví pravá podstata člověka&lt;br /&gt;
*	Homogenita chování davu je výsledkem přenosu emocí mezi jeho členy (imitace apod.) nebo předpokladů členů k určitému chování, které situace jen ulehčuje&lt;br /&gt;
== Taxonomie masových jevů ==&lt;br /&gt;
Blumer (podle Zelové, 2009) se pokusil o taxonomii masových jevů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
# '''Davy''' ('''crowds''') neboli seskupení. V rámci nich rozlišujeme:&lt;br /&gt;
#'''Veřejnost''' ('''public''')&lt;br /&gt;
#'''Masa''' ('''mass''')&lt;br /&gt;
#'''Sociální''' '''hnutí''' ('''social''' '''movement''') &lt;br /&gt;
== Dynamika davu ==&lt;br /&gt;
Jako dav se '''označuje jakékoli větší shromáždění lidí''', kteří na veřejném místě vstupují do přímé interakce. V jistém smyslu jsou davy běžnou součástí života. V takovém případě však nastává pouze nezaostřená interakce. Tito lidé jsou sice fyzicky přítomni ve stejném prostoru a uvědomují si přítomnost těch druhých, ale přitom každý jedinec nebo malá skupina sleduje své vlastní cíle a jde svou cestou. U nepokojů, demonstrací nebo paniky je tomu jinak. Činnost každého jedince je spojena s tím, co dělají ostatní. Dav náhle přechází do zaostřené interakce a začíná se, i když jen dočasně, chovat jako celek. Davové jednání a vyvolávání demonstrací je typickým projevem frustrace těch lidí, kteří nemají šanci svou nespokojenost vyjádřit legitimním způsobem. &lt;br /&gt;
Z psychologického hlediska má za jistých okolností má shromáždění lidí nové vlastnosti, zcela odlišné od vlastností jedinců, kteří ho tvoří. Ztrácí se vědomá osobnost, city a myšlenky davu jsou zaměřeny stejným směrem. Tvoří se kolektivní duše, která je přechodná a má specifické vlastnosti. Tato duše způsobuje, že každý jedinec v davu myslí, cítí a jedná zcela odlišně, než by myslil, cítil a jednal, kdyby byl osamocen. Z pouhého seskupení lidí vzniká organizovaný dav, ten pak tvoří jedinou bytost a je podroben zákonu duševní jednoty davů. &lt;br /&gt;
== Vlastnosti davu ==&lt;br /&gt;
'''Logické uvažování a inteligence''' davu klesá na úroveň primitivního jedince, zatímco tendence a schopnost k uskutečňování činů vzrůstá. Charakteristickou známkou davové logiky jsou jednak asociace věcí sobě nepodobných, které mají k sobě jen zdánlivé vztahy, jednak bezprostřední zevšeobecňování výjimečných případů. Dalšími vlastnostmi davu jsou '''popudlivost, proměnlivost a dráždivost.'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Jedinec nabývá '''pocit nepřekonatelné moci''', která mu umožňuje povolit pudům, jež by osamocen potlačil. Dav je anonymní a proto nezodpovědný, způsobí tedy, že úplně mizí pocit zodpovědnosti jedince a naplno se projeví jeho pudy&lt;br /&gt;
Duševní nákaza (šíření emocí a jednání) - v davu je každý čin a cit nakažlivý, a to až do té míry, že jedinec velmi často obětuje svůj zájem zájmu kolektivnímu. Ať jsou city projevované davem dobré nebo zlé, mají vždycky dvě vlastnosti, jsou velmi jednoduché a velmi přehnané. Přehánění citů v davu je zesíleno tím, že projevovaný cit velmi rychle šíří a tak zvaný souhlas, se kterým se setkává, velmi stupňuje jeho sílu.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sugestibilita''' (nekritické přijímání názorů a výzev) - dav bývá pravidelně ve stavu očekávání a napětí, jež sugesci usnadňuje. První jasně formulovaná sugesce nakazí okamžitě všechny členy a vyvolá ihned určité zaměření. Cestou sugesce a nákazy bývá také často takzvaný zázrak spatřený zprvu jen jedním člověkem, přijat ihned všemi. Takový průběh těchto, v dějinách tak často se vyskytujících hromadných halucinací.&lt;br /&gt;
== Empirický výzkum davu ==&lt;br /&gt;
Empirický výzkum davu a davového chování je metodologicky velmi náročný. Poznatky o chování davu a chování v davu se obvykle získávají pozorováním a analýzou na základě záznamů (fotografických, filmových, video...), dotazováním účastníků davových akcí, dokumentů policejních orgánů... &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
	Už jen třeba při určování velikost davu musíme brát v úvahu velikost populace v místě, prostorové podmínky, denní hodinu apod. Tvar davu je většinou kruhový okolo bodu zájmu, s nejasnými hranicemi. Charakteristická je propustnost a přesnost hranic. V davu existují mezi většinou lidí vnitřní podstruktury (okolo má čl. Známé lidi apod.), je zde také určitá polarizace (zaměření na řečníka apod.), která pokud se změní, je to předzvěst davové akce, při jejím rozptýlení dochází k rozpadu davu. Index polarizace je počet osob zaměřených na jeden objekt, děleno sumou všech zúčastněných. Pohyb davu je většinou pomalý, vlnovitý, roste s klesající hustotou davu. V davu dochází k šíření informací, dav také sám sebe nějak vnímá (tzv. percepce davu), může se i pozorovat (např. Na konzertech), což může ovlivnit jeho jednání. Pojem ekologie davu vyjadřuje závislost fungování davu na jeho prostředí (např. Jestli dochází k přehuštění).&lt;br /&gt;
== Crowding ==&lt;br /&gt;
je problematika stísněnosti, přesycenosti, nahromadění příliš velkého množství lidí na malém prostoru. Tento fenomén se začal sledovat hlavně v souvislosti s rozvojem urbanismu. Hustota působí jako stresor a spojuje se s anomáliemi. Důležité je ale rozlišit objektivní hustotu a subjektivní přehuštěnost. Stísněnost se ale snaží vysvětlit několik modelů, např. Model stimulačního přesycení, který ji považuje za důsledek přesycení podněty nebo informacemi, nebo teorie behaviorálního omezení, která předpokládá, že ohraničení svobody pohybu a alternativ chování vede ke ztrátě kontroly a primitivnějším formám chování. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Jak zamezit davovému chování ==&lt;br /&gt;
*	Dostatečně početná pořádková jednotka (koně a psi – jsou lepší – výtržníci se bojí) – musí být dobře organizovaná&lt;br /&gt;
*	Rozdělení davu do menších skupin – když je fyzicky rozdělíme, jsou lépe zvládnutelní, tolik si netroufnou&lt;br /&gt;
*	Likvidace davového chování v zárodku – ty aktivní, pak ten dav zchladne&lt;br /&gt;
*	Monitorování davu – kamera + zdokumentování – přicházejí o tu anonymitu&lt;br /&gt;
*	Odstranění ohniska homogenizace – př. Rozhodčí a odvézt ho, dav ztratí podnět&lt;br /&gt;
*	Narušení davu silnými emocionálními projevy – hysterie pomáhá proplesknutí, vodní děla, zvuk. Efekty&lt;br /&gt;
*	Někdy i mezi pořádkovou jednotkou může vypuknout davové chování = rvačka&lt;br /&gt;
== Bystander fenomén ==&lt;br /&gt;
Přihlížející, kteří nepomohou ženě, která křičí o pomoc. Ukazuje se, že s vzrůstajícím počtem svědků má oběť menší šanci, že jí někdo pomůže (v 70% studenti pomohli, pokud čekali individuálně x ve skupině ve 40%)&lt;br /&gt;
'''Co má vliv:'''&lt;br /&gt;
*	Jednoznačnost nouze – neradi pomáháme opilcům a při manželských hádkách&lt;br /&gt;
*	Viditelnost oběti – když ji vidíme, radši pomůžeme, než když jen slyšíme křik&lt;br /&gt;
*	Čas a místo – na známém místě za bílého dne má lepší šance na záchranu&lt;br /&gt;
*	Počet a chování přítomných – difúze (rozptýlení) odpovědnosti&lt;br /&gt;
*	Vztah mezi obětí a zachráncem – známému spíše pomůžu&lt;br /&gt;
*	Nebezpečí poskytnutí pomoci – kdyby sami něco riskovali&lt;br /&gt;
== Vůdcové davu ==&lt;br /&gt;
V lidských davech hraje vůdce značnou úlohu. Jeho vůle je jádrem, kolem kterého se formují a sjednocují názory. Jde-li o to, uchvátit na okamžik dav a přimět ho k tomu, aby vykonal nějaký čin, je třeba na něj působit rychlou sugescí. Nejúčinnější je jít sám příkladem. Dále je nutné, aby dav byl již jistými okolnostmi připraven, a aby ten, kdo chce dav strhnout, měl prestiž, coý je fascinace, kterou lidé  pociťují před určitým jedincem, dílem nebo ideou. &lt;br /&gt;
Čím je tvrzení stručnější, čím více je zbaveno jakýchkoli důkazů a výkladů, tím větší má autoritu. Tvrzení však nabývá skutečného vlivu jenom tehdy, je-li ustavičně opakováno.&lt;br /&gt;
== Psychologie davu ==&lt;br /&gt;
Za začátek psychologie davu lze považovat konec 19. století, kdy se o toto téma zajímal hlavně LeBon, Freud, McDougall a další. Dále pokračuje výzkum až dodnes. &lt;br /&gt;
Názory na podstatu davového chování&lt;br /&gt;
'''Rudolf Wirchow'''  davové chování je projev epidemicky se šířící duševní nemoci – davová psychóza, hysterie = šílenství, někdo reaguje chorobně a šíří se to na ostatní – stav, kdy převládnou emoce nad zdravým rozumem&lt;br /&gt;
'''William McDougall''' – vysvětluje dav. chování na základě reflexu stádnosti (jako zvířata)&lt;br /&gt;
=== G. LeBon ===&lt;br /&gt;
'''„Psychologie davu“''' 1985 &lt;br /&gt;
Davy rozlišuje na:&lt;br /&gt;
* 	Různorodé – libovolný počet jedinců bez ohledu na jejich zaměstnání a vzdělání&lt;br /&gt;
:*	Anonymní – např. Davy pouliční&lt;br /&gt;
:*	Neanonymní – poroty, parlamenty&lt;br /&gt;
*	Stejnorodé&lt;br /&gt;
:*	Sekty – I. Stupeň v organizaci stejnorodých davů – mají společné pouto přesvědčení – sekty náboženské a politické, jinak se jednotlivci od sebe liší výchovou, zaměstnáním i prostředím&lt;br /&gt;
:*	Kasty – vyšší stupeň – zahrnuje individua téhož zaměstnání, u kterých je výchova i prostředí stejné – kasta vojenská nebo kněžská&lt;br /&gt;
:*	Třídy – jedinci různého původu a jsou spojeni jistými životními zvyky a podobnou výchovou – třída měšťanská, selská&lt;br /&gt;
*	Davy zločinné – vznikají z mocné sugesce, přičemž vrah je přesvědčen, že vykonal velmi záslužný čin&lt;br /&gt;
*	Porotní soudy – též podléhají citům a velmi málo rozumovým úvahám. Stačí, aby žena byla příjemná a získá si přízeň porotců, a cílem advokáta je též působit na city porotců, kteří strhnou i ty ostatní&lt;br /&gt;
*	Davy voličské – kandidát musí mít prestiž, přesvědčuje svými tvrzeními a vznešenými pojmy, neustále to opakuje až nakazí ostatní&lt;br /&gt;
*	Shromáždění parlamentní – vyjadřuje myšlenku, že větší množství shromážděných lidí je schopnější rozhodovat moudřeji a nezávisleji o daném předmětu, než malá skupina. Jsou přístupné sugescím, které vychází od vůdců.&lt;br /&gt;
Davové chování – zvýraznění emocí, vymizení racionálního chování a sebekontroly, reagují podkorově, pudově, podobá se hysterickému záchvatu, jsou jako v tranzu, dav se šíří lavinovitě (sportovní stadion) – psychická infekce, první reagují ti stigmatizovaní (konzerty, mezinárodní měnový fond)&lt;br /&gt;
„ohnisko homogenizace davu“ = dav nemá strukturu – ohniskem může být idea nebo osoba, na kterou se obrací nenávist davu. Dav se vyznačuje společnou duší. Lze ho ovlivňovat jen emocionálními argumenty (racionálními ne), lze sugestivně ovlivnit – věří každé blbosti. Přesvědčení davu je přesvědčení založené na náboženské víře – manipulátoři, kteří se snaží ovládat dav, používají jako argumenty vznešené pojmy – svoboda, mír. Dav miluje iluze a klam.&lt;br /&gt;
=== S.Freud ===&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
Člověk jedná v pudové vrstvě (vrozená = zvíře v nás), když dojde k útlumu superega a ega, tak ta vrstva id reaguje patologicky = duš. choroba&lt;br /&gt;
U jednotlivce v mase dochází k přeměně duševní činnosti. Dochází k vystupňování afektivity a omezení intelekt. Výkonu a k přizpůsobení se jiným jedincům tvořících masu. K tomuto dochází však pouze tehdy, uvolní-li se pudové zábrany jedince a vzdá-li se svých vlastních sklonů.&lt;br /&gt;
Vysvětlit tyto duševní přeměny můžeme buď:&lt;br /&gt;
#	Zastrašením jedince, působením pudu sebezáchovy&lt;br /&gt;
#	Sugescí&lt;br /&gt;
#	Pojmem libido, kterého k objasnění psychologie mas používá právě Freud. &lt;br /&gt;
Pojmem libido rozumí energii pudů týkajících se všeho, co můžeme zahrnout pod pojem láska. &lt;br /&gt;
Citové vazby (vztahy lásky) tvoří podstatu duše masy. Masa je tedy udržována silou lásky. Člověk v mase se vzdává své osobnosti proto, že má potřebu být s ostatními ve shodě. &lt;br /&gt;
Freud přisuzuje vůdci masy stěžejsí význam a pokazuje na nesvobodu jedince v mase jako na hlavní jev psychologie masy. Určitá forma ztráty vůdce nebo důvěry v něho vede u vojska k úzkosti a k propuknutí paniky i při neměnícím se nebezpečí. Spolu s vazbou na vůdce mizí zpravidla i vazby členů masy. Při rozkladu masy náboženské se objevují nepřátelské impulsy vůči jiným.&lt;br /&gt;
=== W.McDougall – group mind ===&lt;br /&gt;
Významným pojmem jeho individuální sociální psychologie je instinkt. Definuje ho jako „zděděnou nebo vrozenou psychofyzickou dispozici, která předurčuje člověka vnímat a věnovat pozornost objektům určité třídy, prožívat emocionální vzrušení určité kvality při vnímání takového objektu, a konta ve vztahu k němu určitým způsobem nebo přinejmenším pociťovat impuls k takovému konání“ (Allport, 1968). Instinkt hraje důležitou roli ve formování společenských zvyklostí. Ukazuje také souvislost mezi instinkty a emocemi&lt;br /&gt;
=== W.Wundt – psychologie národů ===&lt;br /&gt;
Struktura duše národa tvoří tři základní prvky: řeč, mýty, zvyky. To, čím kolektivní mysl ovlivňuje jednotlivce, je podle něho jazyk. Kromě davů násilných existují i davy pokojné, které mají důležitou společenskou funkci, jelikož podporují společenskou soudržnost a solidaritu.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Otázka je zpracována podle Výrosta a Slaměníka (2008)&amp;lt;ref&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Použitá literatura ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soci%C3%A1ln%C3%AD_u%C4%8Den%C3%AD,_n%C3%A1podoba_a_identifikace&amp;diff=50750</id>
		<title>Sociální učení, nápodoba a identifikace</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soci%C3%A1ln%C3%AD_u%C4%8Den%C3%AD,_n%C3%A1podoba_a_identifikace&amp;diff=50750"/>
		<updated>2017-12-14T20:10:53Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Člověk se během života učí chovat tak, jak je to nezbytné k uspokojování jeho potřeb. Základním mechanismem socializace je potom učení, zejména potom [[sociální učení|učení sociální]]&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Nejvýznamnější teorie:&lt;br /&gt;
== Teorie sociálního učení N. E. Millera a J. Dollarda ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Autoři této neobehavioristické teorie se zaměřili na vysvětlení sociálního učení prostřednictvím [[imitace]], která podle nich zahrnuje čtyři nezbytné prvky: '''pud''', '''klíč''', '''odpověď''' a '''odměnu'''. Aby učení proběhlo, musí subjekt něco chtít (pud), něčeho si všimnout (klíč, podnět), něco udělat (odpověď) a něco získat (odměna). Autoři chtějí teorií objasnit ty situace, kdy jedinec neumí vyhodnotit (nezná význam) určité podněty, a tudíž neví, jak na ně adekvátně reagovat. Napodobující se tedy chová podle modelu (vzoru), který umí situaci či podnět interpretovat, a má ve svém repertoáru chování příslušnou odpověď. Pokud nápodoba vede k odměně, má toto chování tendenci uchovat se a po několika opakováních spojených s odměnou se stává vysoce stabilním. Autoři toto původně popsali u krys, později i u člověka (pro dítě může být modelem např. matka či starší sourozenec)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
== Teorie sociálního učení J. Rottera ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rotter v návaznosti na Lewina, vysvětluje chování v jeho interakci s prostředím. Svou teorii sociálního učení navrhl proto, že většina chování člověka se osvojuje v sociálních situacích, kdy zároveň uspokojování potřeb je zprostředkováno jinými lidmi. Ačkoli se Rotter hlásí k behaviorismu, vytýká mu, že není schopen řešit problémy klinické praxe, a přehlížení schopnosti člověka myslet a předvídat&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. Jeho teorie je založena na čtyřech proměnných&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	'''Potenciál chování''' vyjadřuje pravděpodobnost volby určitého chování z několika různých možností, které každá situace nabízí, ve vztahu k posílení. Pro každou možnou reakci na situaci existuje jistý potenciál chování (ten se však může měnit situaci od situace).&lt;br /&gt;
*	'''Očekávání''' je subjektivní pravděpodobnost, že chování povede k určitému výsledku. Silné očekávání znamená, že osoba je přesvědčená o tom, že chování povede k předvídanému výsledku, při nízkém očekávání je nepravděpodobné, že by chování vedlo k posílení. Očekávání se vytváří na základě minulé zkušenosti.&lt;br /&gt;
*	'''Hodnota posílení''' vyjadřuje míru preference jednoho posílení před druhým v situaci, kdy pravděpodobnost jejich výskytu je přibližně rovnocenná. Člověk volí takové chování, kterým získá posílení pro něj s vyšší hodnotou.&lt;br /&gt;
*	Souvislosti mezi těmito proměnnými Rotter vyjadřuje základním vzorcem '''BV = f(E+RV)''', kdy potenciál chování (behavioral potencial) je funkcí očekávání (expectancy) a hodnoty posílení (reinforcement value).&lt;br /&gt;
*	Čtvrtá proměnná, '''psychologická situace''', sice není součástí vzorce pro predikci chování, ale zavádí ji proto, aby podchytil odlišnosti v interpretaci téže situace různými lidmi.&lt;br /&gt;
== Teorie sociálního učení R. Searse ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Je pokusem o '''propojení psychoanalytické a S-R teorie'''. Společně se svým týmem (mj. i Hull, Dollard, Miller) Sears považuje za mechanismy vývoje učení, kterým si dítě osvojuje vhodné činnosti a fyzické '''zrání dítěte'''. Hlavní dopad fyzické změny se děje prostřednictvím sociálních důsledků; k působení na chování tedy nedochází přímo díky fyzické změně, ale spíše prostřednictvím '''odlišné reakce činitelů'''[[Socializace jedince|socializace ]], kteří očekávají nové činnosti v souladu se zvyšující se zralostí. Například změny v druhu a množství závislostí jsou odrazem toho, co dospělí pokládají za přijatelné: přítulnost je odměňována ve velmi útlém věku, ale trestána, když dítě dospívá, a zároveň se tolerují jiné formy závislostí. Finální mechanismus změny spočívá v očekávání chování, které mají činitelé socializace – očekávání determinované nejen fyzickými změnami, ale i uvědoměním si, že dítě se učí nové věci&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
== Teorie sociálního učení A. Bandury ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vedle Skinnerova názoru, že nové reakce mohou být osvojeny postupným přibližováním, přišel A. Bandura s mnohem efektivnějším procesem - '''napodobováním'''&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. Podle jeho teorie učení napodobováním jsou v procesu modelování zahrnuty čtyři komponenty&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	'''Pozornost''' – k jakémukoliv jevu či události&lt;br /&gt;
*	'''Retence''' – sledované musí být uchováno a reprezentováno v paměti&lt;br /&gt;
*	'''Reprodukování''' – [[symbolická reprezentace]] se konvertuje do vhodné podoby&lt;br /&gt;
*	'''Posílení'''&lt;br /&gt;
Bandura klade posílení také velký význam. Rozlišuje '''posílení přímé''' – vztahuje se k situaci, kdy jedinec sleduje chování modelu, napodobuje toto chování a je za to odměněný nebo potrestaný modelem nebo jinou osobou. '''Zástupné posílení''' se vztahuje na situaci, kdy pozorovatel anticipuje odměnu za určité chování. '''Sebeposílení''' se vztahuje na situaci, ve které je chování jedince motivováno úsilím dosáhnout vlastní představy, normy, a nezávisí na reakci druhých.&lt;br /&gt;
Hovoří také o '''symbolických kognitivních schopnostech''' = lidé přemění to, co se naučili, nebo kombinují to, co mnohokrát pozorovali, do nových schémat chování (př. chlapec pozoruje rodiče, když jsou naštvaní – matka mluví klidným hlasem a vztek potlačuje, otec křičí a používá sarkastické poznámky -&amp;gt; chlapec může svůj hněv projevit například klidnými sarkastickými poznámkami, apod.).&lt;br /&gt;
S jeho [[observační učení|observačním učením]] souvisí i pojem '''triadického recipročního determinismu''', který říká, že osoba, chování a prostředí se vzájemně ovlivňují&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
== Sociální identifikace a imitace ==&lt;br /&gt;
'''Sociální identifikace''' je považována za formu sociálního učení. Jde o ztotožnění se s někým, porovnání se vzorem. Pojem pochází od Freuda, který ho používal pro raný vztah dítěte k rodiči. '''Imitace''' je na rozdíl od identifikace pouhé napodobování, vztahuje se k projevům chování, jde o pouhé učení na základě pozorování. U identifikace dohází k úplnému ztotožnění se vzorem&amp;lt;ref&amp;gt;NAKONEČNÝ, Milan. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie organizace&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Grada, 2005.&amp;lt;/ref&amp;gt;.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
otázku vypracovala: Zuzana Šípová&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soci%C3%A1ln%C3%AD_u%C4%8Den%C3%AD,_n%C3%A1podoba_a_identifikace&amp;diff=50708</id>
		<title>Sociální učení, nápodoba a identifikace</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soci%C3%A1ln%C3%AD_u%C4%8Den%C3%AD,_n%C3%A1podoba_a_identifikace&amp;diff=50708"/>
		<updated>2017-12-13T11:07:44Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Člověk se během života učí chovat tak, jak je to nezbytné k uspokojování jeho potřeb. Základním mechanismem socializace je potom učení, zejména potom [[sociální učení|učení sociální]]&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Nejvýznamnější teorie:&lt;br /&gt;
== Teorie sociálního učení N. E. Millera a J. Dollarda ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Autoři této neobehavioristické teorie se zaměřili na vysvětlení sociálního učení prostřednictvím [[imitace]], která podle nich zahrnuje čtyři nezbytné prvky: '''pud''', '''klíč''', '''odpověď''' a '''odměnu'''. Aby učení proběhlo, musí subjekt něco chtít (pud), něčeho si všimnout (klíč, podnět), něco udělat (odpověď) a něco získat (odměna). Autoři chtějí teorií objasnit ty situace, kdy jedinec neumí vyhodnotit (nezná význam) určité podněty, a tudíž neví, jak na ně adekvátně reagovat. Napodobující se tedy chová podle modelu (vzoru), který umí situaci či podnět interpretovat, a má ve svém repertoáru chování příslušnou odpověď. Pokud nápodoba vede k odměně, má toto chování tendenci uchovat se a po několika opakováních spojených s odměnou se stává vysoce stabilním. Autoři toto původně popsali u krys, později i u člověka (pro dítě může být modelem např. matka či starší sourozenec)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
== Teorie sociálního učení J. Rottera ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rotter v návaznosti na Lewina, vysvětluje chování v jeho interakci s prostředím. Svou teorii sociálního učení navrhl proto, že většina chování člověka se osvojuje v sociálních situacích, kdy zároveň uspokojování potřeb je zprostředkováno jinými lidmi. Ačkoli se Rotter hlásí k behaviorismu, vytýká mu, že není schopen řešit problémy klinické praxe, a přehlížení schopnosti člověka myslet a předvídat&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. Jeho teorie je založena na čtyřech proměnných&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	'''Potenciál chování''' vyjadřuje pravděpodobnost volby určitého chování z několika různých možností, které každá situace nabízí, ve vztahu k posílení. Pro každou možnou reakci na situaci existuje jistý potenciál chování (ten se však může měnit situaci od situace).&lt;br /&gt;
*	'''Očekávání''' je subjektivní pravděpodobnost, že chování povede k určitému výsledku. Silné očekávání znamená, že osoba je přesvědčená o tom, že chování povede k předvídanému výsledku, při nízkém očekávání je nepravděpodobné, že by chování vedlo k posílení. Očekávání se vytváří na základě minulé zkušenosti.&lt;br /&gt;
*	'''Hodnota posílení''' vyjadřuje míru preference jednoho posílení před druhým v situaci, kdy pravděpodobnost jejich výskytu je přibližně rovnocenná. Člověk volí takové chování, kterým získá posílení pro něj s vyšší hodnotou.&lt;br /&gt;
*	Souvislosti mezi těmito proměnnými Rotter vyjadřuje základním vzorcem '''BV = f(E+RV)''', kdy potenciál chování (behavioral potencial) je funkcí očekávání (expectancy) a hodnoty posílení (reinforcement value).&lt;br /&gt;
*	Čtvrtá proměnná, '''psychologická situace''', sice není součástí vzorce pro predikci chování, ale zavádí ji proto, aby podchytil odlišnosti v interpretaci téže situace různými lidmi.&lt;br /&gt;
== Teorie sociálního učení R. Searse ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Je pokusem o '''propojení psychoanalytické a S-R teorie'''. Společně se svým týmem (mj. i Hull, Dollard, Miller) Sears považuje za mechanismy vývoje učení, kterým si dítě osvojuje vhodné činnosti a fyzické '''zrání dítěte'''. Hlavní dopad fyzické změny se děje prostřednictvím sociálních důsledků; k působení na chování tedy nedochází přímo díky fyzické změně, ale spíše prostřednictvím '''odlišné reakce činitelů'''[[Socializace jedince|socializace ]], kteří očekávají nové činnosti v souladu se zvyšující se zralostí. Například změny v druhu a množství závislostí jsou odrazem toho, co dospělí pokládají za přijatelné: přítulnost je odměňována ve velmi útlém věku, ale trestána, když dítě dospívá, a zároveň se tolerují jiné formy závislostí. Finální mechanismus změny spočívá v očekávání chování, které mají činitelé socializace – očekávání determinované nejen fyzickými změnami, ale i uvědoměním si, že dítě se učí nové věci&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
== Teorie sociálního učení A. Bandury ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vedle Skinnerova názoru, že nové reakce mohou být osvojeny postupným přibližováním, přišel A. Bandura s mnohem efektivnějším procesem - '''napodobováním'''&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. Podle jeho teorie učení napodobováním jsou v procesu modelování zahrnuty čtyři komponenty&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	'''Pozornost''' – k jakémukoliv jevu či události&lt;br /&gt;
*	'''Retence''' – sledované musí být uchováno a reprezentováno v paměti&lt;br /&gt;
*	'''Reprodukování''' – [[symbolická reprezentace]] se konvertuje do vhodné podoby&lt;br /&gt;
*	'''Posílení'''&lt;br /&gt;
Bandura klade posílení také velký význam. Rozlišuje '''posílení přímé''' – vztahuje se k situaci, kdy jedinec sleduje chování modelu, napodobuje toto chování a je za to odměněný nebo potrestaný modelem nebo jinou osobou. '''Zástupné posílení''' se vztahuje na situaci, kdy pozorovatel anticipuje odměnu za určité chování. '''Sebeposílení''' se vztahuje na situaci, ve které je chování jedince motivováno úsilím dosáhnout vlastní představy, normy, a nezávisí na reakci druhých.&lt;br /&gt;
Hovoří také o '''symbolických kognitivních schopnostech''' = lidé přemění to, co se naučili, nebo kombinují to, co mnohokrát pozorovali, do nových schémat chování (př. chlapec pozoruje rodiče, když jsou naštvaní – matka mluví klidným hlasem a vztek potlačuje, otec křičí a používá sarkastické poznámky -&amp;gt; chlapec může svůj hněv projevit například klidnými sarkastickými poznámkami, apod.).&lt;br /&gt;
S jeho [[observační učení|observačním učením]] souvisí i pojem '''triadického recipročního determinismu''', který říká, že osoba, chování a prostředí se vzájemně ovlivňují&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
otázku vypracovala: Zuzana Šípová&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soci%C3%A1ln%C3%AD_u%C4%8Den%C3%AD,_n%C3%A1podoba_a_identifikace&amp;diff=50707</id>
		<title>Sociální učení, nápodoba a identifikace</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soci%C3%A1ln%C3%AD_u%C4%8Den%C3%AD,_n%C3%A1podoba_a_identifikace&amp;diff=50707"/>
		<updated>2017-12-13T11:01:19Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Člověk se během života učí chovat tak, jak je to nezbytné k uspokojování jeho potřeb. Základním mechanismem socializace je potom učení, zejména potom [[sociální učení|učení sociální]]&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Nejvýznamnější teorie:&lt;br /&gt;
== Teorie sociálního učení N. E. Millera a J. Dollarda ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Autoři této neobehavioristické teorie se zaměřili na vysvětlení sociálního učení prostřednictvím [[imitace]], která podle nich zahrnuje čtyři nezbytné prvky: '''pud''', '''klíč''', '''odpověď''' a '''odměnu'''. Aby učení proběhlo, musí subjekt něco chtít (pud), něčeho si všimnout (klíč, podnět), něco udělat (odpověď) a něco získat (odměna). Autoři chtějí teorií objasnit ty situace, kdy jedinec neumí vyhodnotit (nezná význam) určité podněty, a tudíž neví, jak na ně adekvátně reagovat. Napodobující se tedy chová podle modelu (vzoru), který umí situaci či podnět interpretovat, a má ve svém repertoáru chování příslušnou odpověď. Pokud nápodoba vede k odměně, má toto chování tendenci uchovat se a po několika opakováních spojených s odměnou se stává vysoce stabilním. Autoři toto původně popsali u krys, později i u člověka (pro dítě může být modelem např. matka či starší sourozenec)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
== Teorie sociálního učení J. Rottera ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rotter v návaznosti na Lewina, vysvětluje chování v jeho interakci s prostředím. Svou teorii sociálního učení navrhl proto, že většina chování člověka se osvojuje v sociálních situacích, kdy zároveň uspokojování potřeb je zprostředkováno jinými lidmi. Ačkoli se Rotter hlásí k behaviorismu, vytýká mu, že není schopen řešit problémy klinické praxe, a přehlížení schopnosti člověka myslet a předvídat&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. Jeho teorie je založena na čtyřech proměnných&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	'''Potenciál chování''' vyjadřuje pravděpodobnost volby určitého chování z několika různých možností, které každá situace nabízí, ve vztahu k posílení. Pro každou možnou reakci na situaci existuje jistý potenciál chování (ten se však může měnit situaci od situace).&lt;br /&gt;
*	'''Očekávání''' je subjektivní pravděpodobnost, že chování povede k určitému výsledku. Silné očekávání znamená, že osoba je přesvědčená o tom, že chování povede k předvídanému výsledku, při nízkém očekávání je nepravděpodobné, že by chování vedlo k posílení. Očekávání se vytváří na základě minulé zkušenosti.&lt;br /&gt;
*	'''Hodnota posílení''' vyjadřuje míru preference jednoho posílení před druhým v situaci, kdy pravděpodobnost jejich výskytu je přibližně rovnocenná. Člověk volí takové chování, kterým získá posílení pro něj s vyšší hodnotou.&lt;br /&gt;
*	Souvislosti mezi těmito proměnnými Rotter vyjadřuje základním vzorcem '''BV = f(E+RV)''', kdy potenciál chování (behavioral potencial) je funkcí očekávání (expectancy) a hodnoty posílení (reinforcement value).&lt;br /&gt;
*	Čtvrtá proměnná, '''psychologická situace''', sice není součástí vzorce pro predikci chování, ale zavádí ji proto, aby podchytil odlišnosti v interpretaci téže situace různými lidmi.&lt;br /&gt;
== Teorie sociálního učení R. Searse ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Je pokusem o '''propojení psychoanalytické a S-R teorie'''. Společně se svým týmem (mj. i Hull, Dollard, Miller) Sears považuje za mechanismy vývoje učení, kterým si dítě osvojuje vhodné činnosti a fyzické '''zrání dítěte'''. Hlavní dopad fyzické změny se děje prostřednictvím sociálních důsledků; k působení na chování tedy nedochází přímo díky fyzické změně, ale spíše prostřednictvím '''odlišné reakce činitelů'''[[Socializace jedince|socializace ]], kteří očekávají nové činnosti v souladu se zvyšující se zralostí. Například změny v druhu a množství závislostí jsou odrazem toho, co dospělí pokládají za přijatelné: přítulnost je odměňována ve velmi útlém věku, ale trestána, když dítě dospívá, a zároveň se tolerují jiné formy závislostí. Finální mechanismus změny spočívá v očekávání chování, které mají činitelé socializace – očekávání determinované nejen fyzickými změnami, ale i uvědoměním si, že dítě se učí nové věci&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
== Teorie sociálního učení A. Bandury ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Vedle Skinnerova názoru, že nové reakce mohou být osvojeny postupným přibližováním, přišel A. Bandura s mnohem efektivnějším procesem - '''napodobováním'''&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. Podle jeho teorie učení napodobováním jsou v procesu modelování zahrnuty čtyři komponenty&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	'''Pozornost''' – k jakémukoliv jevu či události&lt;br /&gt;
*	'''Retence''' – sledované musí být uchováno a reprezentováno v paměti&lt;br /&gt;
*	'''Reprodukování''' – [[symbolická reprezentace]] se konvertuje do vhodné podoby&lt;br /&gt;
*	'''Posílení'''&lt;br /&gt;
Bandura klade posílení také velký význam. Rozlišuje '''posílení přímé''' – vztahuje se k situaci, kdy jedinec sleduje chování modelu, napodobuje toto chování a je za to odměněný nebo potrestaný modelem nebo jinou osobou. '''Zástupné posílení''' se vztahuje na situaci, kdy pozorovatel anticipuje odměnu za určité chování. '''Sebeposílení''' se vztahuje na situaci, ve které je chování jedince motivováno úsilím dosáhnout vlastní představy, normy, a nezávisí na reakci druhých.&lt;br /&gt;
Hovoří také o '''symbolických kognitivních schopnostech''' = lidé přemění to, co se naučili, nebo kombinují to, co mnohokrát pozorovali, do nových schémat chování (př. chlapec pozoruje rodiče, když jsou naštvaní – matka mluví klidným hlasem a vztek potlačuje, otec křičí a používá sarkastické poznámky -&amp;gt; chlapec může svůj hněv projevit například klidnými sarkastickými poznámkami, apod.).&lt;br /&gt;
S jeho [[observační učení|observačním učením]] souvisí i pojem '''triadického recipročního determinismu''', který říká, že osoba, chování a prostředí se vzájemně ovlivňují&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Imitace a identifikace ==&lt;br /&gt;
Se sociálním učením pak navíc souvisí dva další pojmy – [[imitace]] (nápodoba) a [[identifikace]]. Zatímco imitace je šířeji pojatá jako převzetí určitých vzorců chování jako prostředků k dosažení žádoucích odměn a vyhnutí se trestům, identifikace znamená spíše ztotožnění se s motivy (tzn., že je jaksi zvnitřněná).&lt;br /&gt;
=== Imitace ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	záměrná x nezáměrná, model (přitažlivost, postavení, úspěšnost, prestiž), žádoucí x nežádoucí&lt;br /&gt;
*	typy: &lt;br /&gt;
:*	'''regresivní''' – nápodoba osoby méně vyspělé pro získání výhod&lt;br /&gt;
:*	'''odreagovávací''' – nápodoba pro odreagování frustrace, např. agresí&lt;br /&gt;
:*	'''kompenzační''' – nápodoba v oblasti, ve které druhý vyniká&lt;br /&gt;
=== Identifikace ===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	ztotožnění se s modelem jako celkem, tzn. převzetí pozitivních i negativních stránek jeho osobnost; zasahuje hluboko do struktur osobnosti&lt;br /&gt;
*	typy:&lt;br /&gt;
:*	'''anaklitická''' – obavy ze ztráty objektu&lt;br /&gt;
:*	'''závistná''' – na základě závisti a touhy&lt;br /&gt;
:*	'''obranná''' – s agresorem, s osobou, které se bojíme&lt;br /&gt;
:*	'''empatická''' (emocionální) x '''rolově - obsahová''' (přání podobat se modelu)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Použitá literatura ===&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
otázku vypracovala: Zuzana Šípová&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soci%C3%A1ln%C3%AD_postoje,_jejich_utv%C3%A1%C5%99en%C3%AD_a_zm%C4%9Bna,_persvazivn%C3%AD_techniky_a_jejich_v%C3%BDskyt&amp;diff=50706</id>
		<title>Sociální postoje, jejich utváření a změna, persvazivní techniky a jejich výskyt</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soci%C3%A1ln%C3%AD_postoje,_jejich_utv%C3%A1%C5%99en%C3%AD_a_zm%C4%9Bna,_persvazivn%C3%AD_techniky_a_jejich_v%C3%BDskyt&amp;diff=50706"/>
		<updated>2017-12-13T10:55:44Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: /* Postoj */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Postoj == &lt;br /&gt;
Postoj se stal centrálním pojmem v psychologii během 20. století díky práci Thomase a Zanieckiho &amp;quot;Polský rolník v Evropě a v Americe&amp;quot;&amp;lt;ref name=nakonecny&amp;gt;NAKONEČNÝ, Milan. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Academia, 1999.&amp;lt;/ref&amp;gt;.  Vyjadřuje hodnotící vztah k různým sociálním objektům v našem prostředí (co upřednostňujeme, máme rádi) – relativně stabilní charakteristika. Psychologické tendence, které se projevují v hodnocení konkrétní etnity s jistým stupněm upřednostňování nebo odmítání (Eagly A.H., Chaiken S.). Část postojů je vrozených, ale většinu získáváme v průběhu našeho života přímo prostřednictvím osobní zkušenosti s objekty nebo zprostředkovaně, sociálním učením&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Hayesová (2003) komentuje definici Fishbeina a Ajzena. Podle této definice zdůrazňuje tři znaky postojů&amp;lt;ref name=hayes&amp;gt;HAYES, Nicky. &amp;lt;i&amp;gt;Základy sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Vyd. 3. Praha: Portál, 2003.&amp;lt;/ref&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*postoje jsou naučené&lt;br /&gt;
*postoje jsou konzistentní&lt;br /&gt;
*postoje se týkají příznivých či nepříznivých reakcí&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podle jiných definic nás postoje připravují k činnosti, chováme se díky nim určitým způsobem. Podobají se mentálnímu nastavení, ale obsahují i hodnotící složku &amp;lt;ref name=hayes/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Přehled základních charakteristik postojů podle Krecha, Crutchfielda a Ballacheyho (1962, podle Nakonečného, 1999)&amp;lt;ref name=nakonecny/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*extrémnost postoje - méně častá, ale odolná vůči změnám&lt;br /&gt;
*multiplexita postoje - postoj může být založen na jednoduchém odhadu či mnoha relevantních informacích &lt;br /&gt;
*konzistentnost postoje - vnitřní vyrovnanost jeho složek&lt;br /&gt;
*interakce postojů&lt;br /&gt;
*konsonance v seskupení postojů - shodné postoje se mohou podporovat&lt;br /&gt;
*síla a množství uspokojovaných poteb - postoje uspokojují určité potřeby &lt;br /&gt;
*centrálnost vztažných hodnot - některé postoje jsou pro nás důležitější než jiné&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vnitřní struktura postoje == &lt;br /&gt;
	'''vnitřní struktura&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:'''&lt;br /&gt;
* 	'''poznávací''' (kognitivní = týká se myšlenek, které jedinec má o předmětu postoje)&lt;br /&gt;
*	'''citové''' (emocionální, afektivní = co osoba cítí k předmětu postoje, emoce a emocionální reakce)&lt;br /&gt;
*	'''konativní''' (behaviorální = sklony k chování či jednání ve vztahu k předmětu postoje) složky&lt;br /&gt;
Předpoklad, že predikce bude přesnější, když se budou postihovat všechny složky, a když tyto složky budou ve vzájemném souladu = konzistentní vztahy mezi nimi&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
*'''Greenwald A.G.''' upozornil, že každá z těchto složek má zvláštní determinanty a základem jejich formování jsou zvláštní procesy: afektivní se utváří prostřednictvím klasického podmiňování; poznávací prostřednictvím kognitivního učení; konativní instrumentálním učením&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
*'''Fishbein a Ajzen''' - jinou důležitou alternativou výkladu vnitřní struktury je jeho ztotožnění jen s emocionální složkou – jádro koncepce Fishbeina a Ajzena, kdy postoj je unidimenzionální (emocionální složka) a vyjadřuje stupeň přitažlivosti daného konání pro osobu&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
*'''Bagozzi R.P'''. – postoj jako dvoudimenzionální struktura, sestávající z kognitivní a emocionální složky. Obě ovlivňují jak záměr osoby vykonat určité chování, tak i chování samotné&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výsledky výzkumů hovoří ve prospěch spíše komplexnější varianty nežli unidimenzionální afektivně hodnotící struktury (závisí na povaze zkoumaného postoje)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
*'''Analýza specifického postoje''' – obsahová členitost poznávací složky bude relativně nízká, stejně jako počet variant konání, zformulovaných v podobě záměr, u emocionální složky toto omezení bude v menší míře&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
*'''Generalizovaný postoj''' – možné najít množství přesvědčení vzájemně na sebe navazujících a vyznačujících se určitým způsobem uspořádanosti, stejně tak na úrovni behaviorální složky lze identifikovat mnoho záměrů, seskupených do podoby programu či strategie chování, emocionální složka se bude jevit jako méně členitý subsystém&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Organizace postojů &amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;==&lt;br /&gt;
# 	Postoje seskupené do určitých významových celků a utvářejí tak vnitřně organizované, hierarchicky uspořádané struktury&lt;br /&gt;
*	'''Eysenck H.J.'''  – dva faktory&lt;br /&gt;
:*	faktor konzervativismu – radikalismu&lt;br /&gt;
::*	Konzervativní pól – postojová konfigurace, která směřuje k zachování existujícího státu quo v sociální oblasti&lt;br /&gt;
::*	Radikální pól – snaha po změně&lt;br /&gt;
:*	faktor rozumového - citového postoje&lt;br /&gt;
::*	praktický pól – tendence k použití „vědeckého“ přístupu nebo síly&lt;br /&gt;
::*	citový pól – tendence k hloubání, filozofování a konání podle víry&lt;br /&gt;
*	'''Kerlinger F.N.''' – opakovaná analýza empirických údajů získaných postojovými škálami na vzorcích studentů v USA a západní Evropě&lt;br /&gt;
:*	analýza vede k ortogonální (na sobě nezávislé) dvoufaktorové struktuře faktoru C (konzervativní) a L (liberální)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
# 	Vztah postojů a hodnotových orientací&lt;br /&gt;
*	obecný předpoklad, že postoje, stejně jako hodnotové orientace, jsou navzájem propojené těsnými vazbami, kdy vztah je spojením obecnějšího (hodnotové orientace) a specifičtějšího (postoje).&lt;br /&gt;
*	oproti původnímu předpokladu, že vrchol hierarchie tvoří hodnotové orientace, se ukázalo, že obecná zaměřenost zájmů na základní životní cíle a prostředky jejich dosahování splňuje úlohu „vnitřního jádra“.&lt;br /&gt;
*	Hodnotové orientace a generalizované (bázové) postoje jsou ve vzájemném souladu, ale je těžké určit jejich stabilní vztahy k situačním postojům.&lt;br /&gt;
*	struktura obecné zaměřenosti zájmů osobnosti a hodnotových orientací umožňuje predikci generalizovaných postojů&lt;br /&gt;
*	variování generalizovaných postojů podmiňuje zase variace situačních postojů&lt;br /&gt;
*	v poslední době trojúrovňové schéma ideologie-hodnoty-postoje &lt;br /&gt;
:*	ideologie – nejobecnější a vyjadřují postoje a hodnoty nejen v politické oblasti (konzeravtivismu/liberalismu), ale i v oblasti meziskupinových vztahů (individualismus/komunalismus)&lt;br /&gt;
:*	postoje – základní stavební prvek jednotlivých hodnot i hodnotových systémů, což platí od modelu M. Rokeacha, přes R. Ingleharta, až po model S. Schwartze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Funkce postoje v životě člověka&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ==&lt;br /&gt;
*	'''Festinger L.''' = umožňují člověku adaptovat se na prostředí&lt;br /&gt;
*	'''Katz D.''' = rozlišil dvě základní funkce: &lt;br /&gt;
:*	poznávací (postoje organizují zkušenosti) &lt;br /&gt;
:*	instrumentální (maximalizují odměny a minimalizují tresty)&lt;br /&gt;
*	'''Eagly A.H. a Chaiken S.''' = postupně přibyly tři další fce postojů: &lt;br /&gt;
:*	fce výrazu hodnot (postoje jsou nástroje, kterými člověk vyjadřuje, že je nositelem jistých hodnot)&lt;br /&gt;
:*	fce sociální adjustace (postoje zprostředkovávají vztahy člověka k jiným lidem)&lt;br /&gt;
:*	fce sebeobranná (ego-defenziva, postoje tím, že udržují stabilitu sebeobrazu člověka, jsou prevencí proti hrozbám z prostředí, umožňují snadněji zvládat konflikty a náročné životní situace). &lt;br /&gt;
*	předpoklad o fungování kauzálního vztahu = poznání postojů umožňuje zformulovat víceméně platné předpoklady o směrech budoucího chování jeho nositele.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vývoj oblasti výzkumu postojů ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== 1. etapa výzkumu postojů v soc. psychologii (1918-1950)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
*	postoj – hledání komplexních, univerzálních „superkategorií“ jako základních stavebních kamenů budování teoretického systému&lt;br /&gt;
*	typickým příkladem je koncepce '''W. McDougalla''' – ústřední pojem instinkt, 1. učebnice sociální psychologie: '''„Úvod do sociální psychologie“ (1918)'''&lt;br /&gt;
*	'''Znaniecki a Thomas''' - „Polský rolník v Evropě a Americe“ (1918) – charakterizují soc. psychologii jako „vědecké studium postojů“ &lt;br /&gt;
:*	postoj jako individuální mentální proces, který determinuje odpověď jedince v sociální realitě, která ho obklopuje&lt;br /&gt;
:*	postoj je zaměřený na určitý objekt = stav mysli, který je orientovaný ve směru hodnoty (vždy sociální povahy jako např. láska k penězům, nenávist k cizincům, přijímání vědecké doktríny)&lt;br /&gt;
:*	postoj je určen dvěma základními charakteristikami: vztahem k objektu (vždy sociální povahy) a psychologickým prožíváním jeho významu = postoj je tak zprostředkující článek mezi strukturou sociální reality a strukturou osobnosti.&lt;br /&gt;
*	začátkem 20. let 20. století - rozvoj měření postojů – postojových škál &lt;br /&gt;
:*	navazovali na práce '''G. Fechnera''' v psychofyzice a '''Ch. Spearmana''' v měření inteligence&lt;br /&gt;
:*	punc vědeckosti a exaktnosti&lt;br /&gt;
*	polovina 30. léta – '''G. Allport''' – snaha o poskytnutí obecně přijatelné definice – analýza 16 definic postoje&lt;br /&gt;
:*	vymezuje postoj jako „mentální a nervový stavy pohotovosti organizovaný zkušenosti, vyvíjející dynamický a direktivní vliv na odpovědi jedince vůči všem objektům a situacím, s kterými je ve vztahu“&lt;br /&gt;
:*	jeho vymezení dlouho dobu ovlivňovalo badatele v oblasti sociálněpsychologického poznání&lt;br /&gt;
*	'''M.B. Smith''' – definuje postoj jako trojnožkovou struktura&lt;br /&gt;
*	'''F. Heider''' aplikuje na oblast postojů principy teorie rovnováhy = lidé, objekty a události tvoří dynamický kognitivní systém, který má převládající tendenci k rovnovážnému stavu&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	1. etapa je charakteristická diskuzí o obsahu samotného pojmu, snaha o specifikování jeho zvláštních znaků prostřednictvím srovnání s příbuznými pojmy, práce na vytvoření metodologické báze potřebné pro realizaci empirických výzkumů&lt;br /&gt;
*	období plné protikladů, které mají určité společné znaky s vývojem sociální psychologie jako celku&lt;br /&gt;
*	při rozpracování teorie postojů se uplatnily zejména behavioristická teorie učení a kognitivní teorie&lt;br /&gt;
=== 2. etapa výzkumu postojů v soc. psychologii (1950-1970)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
50. léta – důležitý mezník ve studiu postojů&lt;br /&gt;
*	postoj přestává mít úlohu ústředního pojmu a pozornost se přesouvá do oblasti skupinové dynamiky&lt;br /&gt;
*	i přes rozšiřování rozsahu záběru, opět vzrůstá zájem o postoje, pozornost se přesouvá k využitelnosti poznatků o postojích v nejrůznějších oblastech „praktického života“&lt;br /&gt;
*	dominantní postavení dvou obecných teoretických koncepcí:&lt;br /&gt;
:*	teorie učení a chování &lt;br /&gt;
:*	teorie kognitivní integrace. &lt;br /&gt;
:*	W.J. Guire, D.J. Bem, A.G. Greenwald, C.I. Hovland&lt;br /&gt;
'''C.I. Hovland''' – nejvýznamnější představitel &lt;br /&gt;
*	Yalské monografie výsledky výzkumů determinant změny postojů (Hovland a spol.) &lt;br /&gt;
*	snaha o aplikaci nebehavioristických schémat&lt;br /&gt;
*	věnuje se psychologickým aspektům komunikačního procesu, který člení na tři části:&lt;br /&gt;
:*	vlastnosti podnětu&lt;br /&gt;
:*	odpovědi jedince&lt;br /&gt;
:*	psychologické procesy (zprostředkovávají vztahy mezi podněty působícími na jedince a jeho odpovědi)&lt;br /&gt;
'''Bem D.J.''' – postoj = „individuální sebepopis přitažlivosti anebo odporu jedince k určitému identifikovatelnému aspektu jeho prostředí.“&lt;br /&gt;
*	použitím technik (postojové škály, sémantický diferenciál) se získávají slovní popisy odpovědí – respondenti tak pozorují své emocionální projevy, poznání, chování a tyto zdroje vytvářejí následně jejich postoje&lt;br /&gt;
*	kauzální sekvence postoj – chování, ale i sekvence opačná („Můžeme si být jisti tím, že máme rádi černý chléb, protože ho jíme. Je však také možné, že jíme černý chléb proto, že ho máme rádi.“)&lt;br /&gt;
'''LaPier R.T.''' – signalizoval možnost nesouladu mezi verbálně vyjádřeným postojem a aktuálním chováním&lt;br /&gt;
*	v letech 1930-1932 cestoval po USA s manželským párem mladých Číňanů a sledoval, jak budou obslouženi v různých hotelích, restauracích a autokempincích (kromě jednoho případu byl výsledek příznivý). Později napsal 250 dopisů se žádostí o ubytování čínských hostů, získal 128 odpovědí a z nich 92% bylo negativních, vzdor tomu, že ve skutečnosti to respondenti předtím už udělali.&lt;br /&gt;
*	studium reálného lidského chování je časově náročné, intelektuálně obtížné a jeho výsledek často závisí na badateli&lt;br /&gt;
*	v 60. letech se zformuloval argument „LaPierův paradox“&lt;br /&gt;
	'''Kutner B., Wilkins C. a Yarrow P.R. (1952)''' – také signalizovali možnost nesouladu mezi verbálně vyjádřeným postojem a aktuálním chováním&lt;br /&gt;
*	v 11 restauracích na severovýchodě USA: dvě ženy bílé pleti vstoupily do restaurace první, požádaly o místo pro tři a posadily se. Po chvilce přišla žena černé pleti, informovala číšníka, že tu má společnost a posadila se (ve všech případech byly osoby normálně obslouženy). Po dvou týdnech se autoři ohlásili v uvedených restauracích telefonicky a požádali o rezervaci stolu pro „smíšenou“ společnost (ve všech případech byli odmítnuti)&lt;br /&gt;
	'''Festinger L. (1964)''' dospěl k závěru, že výzkum nepodporuje předpoklady o tom, že změna v postoji osob změní jejich chování. Zformuloval radikální názor, že ve vztahu postoj – chování se naše chování projeví jako „kůň“ a naše postoje jako „vůz“.&lt;br /&gt;
'''Wicker A.W.''' – přehled 47 výzkumů, přezkoumal vztah měřeného postoje a aktuálního chování (na různé populaci, k různým objektům, více technik na jejich zjišťování) – výzkumy poukazují na to, že postoje častěji nemají nebo mají jen slabý vztah k aktuálnímu chování, kdy identifikuje dvě příčiny: „osobní a situační faktory“.&lt;br /&gt;
*	'''osobní faktory'''&lt;br /&gt;
:*	ostatní postoje – danému postoje je relevantních více postojů, a pokud se neberou v úvahu, vztah mezi jediným postojem a konkrétním chováním se může stát příčinou jejich nesouladu.&lt;br /&gt;
:*	soupeřivost motivů – motivy konkrétního chování mohou být silnější než motivy vztahující se k měřenému postoji&lt;br /&gt;
:*	verbální, intelektuální a sociální schopnosti – nesoulad mezi postojem a chováním může být výsledkem neschopnosti jedince dát přiměřenou verbální odpověď nebo odpověď ve formě specifického chování. Lidé se nemusí přátelsky chovat i proto že neumí iniciovat přátelskou interakci.&lt;br /&gt;
:*	úroveň aktivity – v určitých případech je nesoulad postojů a chování pochopitelný při sledování celkové úrovně aktivity jedince (např. apatie).&lt;br /&gt;
*	'''situační faktory''' &lt;br /&gt;
:*	skutečná nebo předpokládaná přítomnost jiných osob – nesoulad postojů a chování nemusí být překvapující, když verbální odpovědi jsou získané za podmínek zachování anonymity a chování je pozorované v každodenních životních situacích, kdy jedinec může být vystaven skupinovému tlaku.&lt;br /&gt;
:*	normativní předpisy ohledně vlastního chování &lt;br /&gt;
:*	sociální normy a požadavky vyplývající z role – zvnitřněné nebo jedincem vyžadované, mohou přispět k nesouladu postoje a chování.&lt;br /&gt;
:*	přístupnost alternativního chování – počet možných alternativ chování je pravděpodobně důležitým faktorem vztahu postoj-chování.&lt;br /&gt;
:*	specifičnost objektu postoje – podnět v situacích verbální odpovědi bývá velmi obecný, zatímco podnět v situacích aktuálního chování bývá specifický, což vede k nesouladu postoje a chování.&lt;br /&gt;
:*	nepředvídatelné vnější vlivy – situační vlivy, nehody, nemoci atd.&lt;br /&gt;
:*	očekávané nebo aktuální důsledky různého konání – mohou vést ke zjevnému nesouladu postojů a chování.&lt;br /&gt;
Wickerova kritická analýza sehrála významnou úlohu při přehodnocení aktuálního stavu poznání.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	2. etapa je charakteristická rozmachem empirického výzkumu, zároveň určitý ústup od cíle vypracovat ucelenou teorii postojů&lt;br /&gt;
*	postoj přestává mít úlohu ústředního pojmu v sociální psychologii&lt;br /&gt;
*	konec etapy je krize, kdy rozhodující úlohu sehrály dvě práce:&lt;br /&gt;
:*	úvaha o otázce, do jaké míry je možné z hlediska dosaženého poznání považovat postoj za vědecký pojem (DeFleur M.L. a Westie F.R.)&lt;br /&gt;
:*	věcná a vědecky nekompromisní analýza vztahů postoj-chování (Wicker A.W. – 1969)&lt;br /&gt;
*	Objevily se výzvy ukončit výzkum postojů a věnovat se něčemu produktivnějšímu – např. studium pozorovatelného chování&lt;br /&gt;
*	dále se rozvinula kritika dispozičních proměnných v psychologii osobnosti (Mischel W., Skinner B.F.)&lt;br /&gt;
=== 3. současná etapa rozvoje teorie a výzkumu postojů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
'''Fishbein M. a Ajzen I.''' – '''Teorie odůvodněného konání''' (Theory of reasoned action), kdy se autoři zaměřili na řešení dvou základních otázek:&lt;br /&gt;
*	za podstatný nedostatek předcházejících zkoumání postojů považují skutečnost, že se ztotožnil záměr osoby vykonat určité chování (dále ZCH) s aktuálním chováním (dále ACH), a to jak v reálných životních situacích tak i laboratorních podmínkách.&lt;br /&gt;
*	pojem postoj se obyčejně používal k označení složité kognitivně-emocionálně-konativní struktury.&lt;br /&gt;
:*	postoj = pouze afektivní složka, emocionální přitažlivost nebo odpudivost objektu pro danou osobu&lt;br /&gt;
:*	přesvědčení = slouží pro poznání postoje, vyjádření na kontinuu bipolární hodnotící dimenze, každé přesvědčení přisuzuje objektu určitou vlastnost a postoj osoby je funkcí těchto vlastností (pokud si osoba vytvoří přesvědčení o objektu, automaticky a simultánně získává postoj k tomuto objektu).&lt;br /&gt;
::*	Člověk může mít mnoho přesvědčení k určitému objektu, ale jen omezený počet slouží jako determinanta jeho postoje (rozpětí 5-9) = „pronikavé“ přesvědčení&lt;br /&gt;
::*	Přesvědčení o daném objektu lze vyvolat formou volné odpovědi, kdy má uvést seznam vlastností objektu (pronikavá přesvědčení jsou ta, která osoba uvede jako první)&lt;br /&gt;
::*	„Modální přesvědčení“ – v určité sociální skupině či společnosti jako celku se mimořádně často vyskytuje určitý druh přesvědčení.&lt;br /&gt;
::*	Osoby se stejným přesvědčením mohou mít různé postoje, resp. osoby s různými přesvědčeními mohou projevovat stejný postoj.&lt;br /&gt;
:*	chování determinované záměrem (ZCH) a aktuální chování (ACH), kdy mezi nimi existují kauzální souvislosti&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	behaviorální záměr je tvořen postojem, subjektivní normou a vede k určitému chování.&lt;br /&gt;
:*	autoři doporučují vnímat jednotlivé prvky jako rozdílné úrovně vysvětlování lidského chování: &lt;br /&gt;
::*	'''nejobecnější úroveň''' - chování determinované záměrem&lt;br /&gt;
::*	'''druhá úroveň''' – záměry determinované postojem ke konání a subjektivní normou&lt;br /&gt;
::*	'''třetí úroveň přesvědčení''' – jako determinanty vystupují postoje a subjektivní normy&lt;br /&gt;
::*	'''čtvrtá úroveň''' – lidské chování vysvětlované ve vztahu k přesvědčením – reprezentují informace, které člověk má o světě, ve kterém žije&lt;br /&gt;
= chování lidí je determinováno těmito informacemi, přičemž vztah mei nimi není přímý a jednoznačně vyvoditelný.&lt;br /&gt;
*	model je využitelný při vysvětlování lidského chování, pokud je chování pod volní kontrolou.&lt;br /&gt;
*	demografické či osobnostní faktory netvoří součást jejich teorie – autoři je považují za „vnější proměnné“ (z hlediska modelu), které mohou ovlivňovat lidské chování jen prostřednictvím působení na přesvědčení, nepřímo.&lt;br /&gt;
== Změna postojů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;==&lt;br /&gt;
*	'''persvaze''' (přesvědčování) – hlavní prostředek navození změny postojů&lt;br /&gt;
:*	komunikační persvaze má tři proměnné&lt;br /&gt;
::*	proměnné komunikačního procesu (tvoří je 5 prvků: zdroje, obsah persvazivní informace, kanál informace, faktory na straně přijímatele a cíle persvazivní komunikace)&lt;br /&gt;
::*	proměnné vysvětlující procesy změny postoje (minimálně 5 sukcesivních kroků – pozornost, porozumění, přijetí, podržení-zachování a konání)&lt;br /&gt;
::*	strukturální komponenty postoje&lt;br /&gt;
=== Model změny postojů založený na komunikaci&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
(tvořen 5 prvky: zdroje, obsah persvazivní informace, kanál informace, faktory na straně přijímatele a cíle persvazivní komunikace)&lt;br /&gt;
# '''Zdroj:''' &lt;br /&gt;
*	nemusí se jednat pouze o určitou osobu (může to být zpráva z novin, informační materiál o činnosti nějaké instituce apod.)&lt;br /&gt;
*	sociálněpsychologický výzkum se orientuje výhradně na charakteristiky komunikátora&lt;br /&gt;
:*	věrohodnost = objektivnost zdroje – zprostředkovatele informace, vyjádřená očekáváním přijímatele, že daná osoba poskytne informaci bez subjektivních zkreslení&lt;br /&gt;
::*	obecně se předpokládá přímo úměrný vztah mezi věrohodností zdroje a mírou změny postoje přijímatele&lt;br /&gt;
:*	síla – přijímatel hodnotí jaký konkrétní vliv, nátlak, může na jeho konání uplatnit, tj. jakou má „sílu“. &lt;br /&gt;
::*	v případě síly jde vždy o povrchní, nikoli skutečnou změnu postoje&lt;br /&gt;
::*	je časově omezená&lt;br /&gt;
::*	zpravidla se bezprostředně váže na přítomnost osoby, která daný obsah komunikací zprostředkovává.&lt;br /&gt;
::*	McGuiere – recipient se nejprve může zajímat o to, jaké sankce na něj může zdroj uplatnit (vnímaná kontrola), a potom o to, jakou pozornost věnuje zdroj akceptování svých názorů (vnímaný zájem), do jaké míry je zdroj schopný prověřit akceptování vlastního názoru (vnímaná prověrka)&lt;br /&gt;
:*	atraktivnost – mechanismus s výraznějším emocionálním podbarvením, i zde existuje obecně názor, dle kterého přitažlivější zdroj zvyšuje efekt persvazivní komunikace&lt;br /&gt;
# '''Obsah persvazivní informace'''#	emocionálně akcentovaná persvaze &lt;br /&gt;
*	navození změny postoje prostřednictvím vyvolání intenzivní emocionální odezvy (pozitivní či negativní) k usnadnění osvojení persvazivní zprávy jedincem&lt;br /&gt;
:*	Galizio M. a Hendrick C. – příjemná hudevní kulisa zvšuje efektivnost persvaze&lt;br /&gt;
:*	stejně tak oblíbenost komunikátora, pokud se spojuje s pozitivně laděnou persvazivní informací (S. Chaiken)&lt;br /&gt;
:*	existují postoje, jejichž změnu lze snadněji navodit vyvoláním negativních emocí (např. postoj ke zdraví, dopravě a s ní spojeným rizikem, životnímu prostředí a jeho vlivu na člověka atd.)&lt;br /&gt;
*	racionální podpora argumentů prezentovaných v persvazivní komunikaci&lt;br /&gt;
:*	efektivnější u osob s vyšším vzděláním (resp. takových, které mají více osobních zkušeností v oblasti, které se daný postoj týká).&lt;br /&gt;
# '''Informační kanál'''&lt;br /&gt;
*	výzkumy inspirovány názorem, že prostředky komunikace mají obyčejně větší vliv na její efekt než samotný obsah&lt;br /&gt;
:*	vliv osobní zkušenosti versus jinými zdroji zprostředkované názory = jednoznačný význam osobní zkušenosti, který má na změnu názoru nejmarkantnější vliv (Petty R.E., Cacioppo J.T.)&lt;br /&gt;
:*	vliv hovorové versus psané persvazivní informace na změnu postoje = hovorová podoba má větší vliv na změnu postojů než v psané formě x na druhé straně míra porozumění informací, zejména když je rozsáhlejší, je v psané podobě vyšší&lt;br /&gt;
::*	dle Myers D.G. - závisí, v jakém rozsahu persvazivní informace upoutá pozornost přijímatele, v jaké míře ji porozumí, akceptuje ji a uchová v paměti.&lt;br /&gt;
:*	vliv komunikace v přímé situaci versus působení prostředků masové komunikace&lt;br /&gt;
 # '''Faktory na straně přijímatele'''&lt;br /&gt;
*	nepatří sem jen permanentní psychologické charakteristiky, ale všechny činitele a projevy, kterými lze vyjádřit momentální psychický stav recipienta&lt;br /&gt;
*	osobní zainteresovanost: rozlišuje zainteresovanost na obsah x na odpovědi&lt;br /&gt;
:*	u mírnějších argumentů platí, že pokud je recipient osobně zainteresovaný, tak se efekt persvazivní komunikace nedostavil – postoje se nemění&lt;br /&gt;
:*	pokud se použijí úderné, silné argumenty, osobně silněji zainteresovaní subjekty mění svůj postoj dříve.&lt;br /&gt;
*	vliv relativně stabilních charakteristik jedince &lt;br /&gt;
:*	věk - postoje u starších lidí jsou hůře měnitelné, protože se zakládají na dlouhodobější zkušenosti&lt;br /&gt;
:*	pohlaví - ženy snadněji přijímají takové informace nežli muži&lt;br /&gt;
:*	sebehodnocení - u sebehodnocení se jedná o křivku ve tvaru převráceného U, kdy osoby s nízkým a vysokým sebehodnocením jsou ve větší míře odolné vlivu persvaze&lt;br /&gt;
# '''Cíl persvazivní komunikace'''&lt;br /&gt;
*	zkoumání stability postojových změn v čase&lt;br /&gt;
:*	závislost na mnoha faktorech&lt;br /&gt;
:*	McGuire uvádí dva časové údaje: po jednom týdnu se ztrácí efekt navozené změny ve 40% případů, po 6 týdnech v 60% případů&lt;br /&gt;
:*	souvislost ve vztahu ke zdroji, informaci a přijímatelově persvazivní komunikaci&lt;br /&gt;
*	stabilita změn postoje vůči protiargumentům&lt;br /&gt;
:*	na začátku 60. let to zkoumal McGuire v sérii experimentů – vycházel z předpokladu existence mechanismu, který přirovnal k účinku očkování – pokud osoby předem připravíme na možné protiargumenty, budou více odolnější v situacích aktuálního působení vlivů orientovaných na změnu jejich postoje. &lt;br /&gt;
:*	Reklama v televizi – promyšlený, frontální útok na konzumenta, který ve svém účinku může mít zhoubný vliv, zvláště na děti – D.G. Myers – pokud reklamní agent utratí miliony aby předal nezdravý produkt nezkušeným dětem, lze to označit pouze za vykořisťování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Strukturální komponenty postoje – úloha přesvědčení při změně postoje&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
*	Fishbein M. a Ajzen I. – přesvědčení má při změně postoje ústřední roli&lt;br /&gt;
*	přesvědčení osoby o objektu – vnímaný pravděpodobnostní vztah mezi objektem a nějakou vlastností&lt;br /&gt;
*	vždy působíme jen na některá přesvědčení osoby, která jsou důležitá z hlediska postoje&lt;br /&gt;
*	rozlišujeme &lt;br /&gt;
:*	proximální přesvědčení – ta, na která přímo působíme našim experimentálním zásahem&lt;br /&gt;
:*	externální – spolu s proximální tvoří jádro postoje k danému objektu&lt;br /&gt;
:*	primární přesvědčení - klíčový, integrující charakter (změna na úrovni proximálního přesvědčení, v případě, že není zároveň primárním, nemusí mít na postoj osoby žádný vliv)&lt;br /&gt;
*	způsoby změny &lt;br /&gt;
:*	Strategie aktivní účasti = navození situace, kdy osoba může sama vnímat, že určitý objekt má právě takové a ne jiné vlastnosti&lt;br /&gt;
:*	Persvaze = můžeme osobě z vnějšího zdroje zprostředkovávat informace, že daný objekt má také vlastnosti.&lt;br /&gt;
:*	Kognitivní disonance jako hlavní faktor změny postojů &lt;br /&gt;
::*	Vychází z teorií kognitivní disonance a konsonance (Heider) &lt;br /&gt;
::*	Podle Festingera je kognitivní disonance hlavním faktorem změny postojů &lt;br /&gt;
::*	Problémem zůstává, že kognitivní disonanci lze řešit i jinak než změnou postoje, například ignorováním skutečnosti, diskreditací zdroje, účelový výběr z informace. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Použitá literatura ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soci%C3%A1ln%C3%AD_postoje,_jejich_utv%C3%A1%C5%99en%C3%AD_a_zm%C4%9Bna,_persvazivn%C3%AD_techniky_a_jejich_v%C3%BDskyt&amp;diff=50705</id>
		<title>Sociální postoje, jejich utváření a změna, persvazivní techniky a jejich výskyt</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soci%C3%A1ln%C3%AD_postoje,_jejich_utv%C3%A1%C5%99en%C3%AD_a_zm%C4%9Bna,_persvazivn%C3%AD_techniky_a_jejich_v%C3%BDskyt&amp;diff=50705"/>
		<updated>2017-12-13T10:38:11Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: /* Postoj */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Postoj == &lt;br /&gt;
Postoj se stal centrálním pojmem v psychologii během 20. století. Vyjadřuje hodnotící vztah k různým sociálním objektům v našem prostředí (co upřednostňujeme, máme rádi) – relativně stabilní charakteristika. Psychologické tendence, které se projevují v hodnocení konkrétní etnity s jistým stupněm upřednostňování nebo odmítání (Eagly A.H., Chaiken S.). Část postojů je vrozených, ale většinu získáváme v průběhu našeho života přímo prostřednictvím osobní zkušenosti s objekty nebo zprostředkovaně, sociálním učením&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Hayesová (2003) komentuje definici Fishbeina a Ajzena. Podle této definice zdůrazňuje tři znaky postojů&amp;lt;ref name=hayes&amp;gt;HAYES, Nicky. &amp;lt;i&amp;gt;Základy sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Vyd. 3. Praha: Portál, 2003.&amp;lt;/ref&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*postoje jsou naučené&lt;br /&gt;
*postoje jsou konzistentní&lt;br /&gt;
*postoje se týkají příznivých či nepříznivých reakcí&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podle jiných definic nás postoje připravují k činnosti, chováme se díky nim určitým způsobem. Podobají se mentálnímu nastavení, ale obsahují i hodnotící složku &amp;lt;ref name=hayes/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vnitřní struktura postoje == &lt;br /&gt;
	'''vnitřní struktura&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:'''&lt;br /&gt;
* 	'''poznávací''' (kognitivní = týká se myšlenek, které jedinec má o předmětu postoje)&lt;br /&gt;
*	'''citové''' (emocionální, afektivní = co osoba cítí k předmětu postoje, emoce a emocionální reakce)&lt;br /&gt;
*	'''konativní''' (behaviorální = sklony k chování či jednání ve vztahu k předmětu postoje) složky&lt;br /&gt;
Předpoklad, že predikce bude přesnější, když se budou postihovat všechny složky, a když tyto složky budou ve vzájemném souladu = konzistentní vztahy mezi nimi&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
*'''Greenwald A.G.''' upozornil, že každá z těchto složek má zvláštní determinanty a základem jejich formování jsou zvláštní procesy: afektivní se utváří prostřednictvím klasického podmiňování; poznávací prostřednictvím kognitivního učení; konativní instrumentálním učením&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
*'''Fishbein a Ajzen''' - jinou důležitou alternativou výkladu vnitřní struktury je jeho ztotožnění jen s emocionální složkou – jádro koncepce Fishbeina a Ajzena, kdy postoj je unidimenzionální (emocionální složka) a vyjadřuje stupeň přitažlivosti daného konání pro osobu&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
*'''Bagozzi R.P'''. – postoj jako dvoudimenzionální struktura, sestávající z kognitivní a emocionální složky. Obě ovlivňují jak záměr osoby vykonat určité chování, tak i chování samotné&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výsledky výzkumů hovoří ve prospěch spíše komplexnější varianty nežli unidimenzionální afektivně hodnotící struktury (závisí na povaze zkoumaného postoje)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
*'''Analýza specifického postoje''' – obsahová členitost poznávací složky bude relativně nízká, stejně jako počet variant konání, zformulovaných v podobě záměr, u emocionální složky toto omezení bude v menší míře&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
*'''Generalizovaný postoj''' – možné najít množství přesvědčení vzájemně na sebe navazujících a vyznačujících se určitým způsobem uspořádanosti, stejně tak na úrovni behaviorální složky lze identifikovat mnoho záměrů, seskupených do podoby programu či strategie chování, emocionální složka se bude jevit jako méně členitý subsystém&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Organizace postojů &amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;==&lt;br /&gt;
# 	Postoje seskupené do určitých významových celků a utvářejí tak vnitřně organizované, hierarchicky uspořádané struktury&lt;br /&gt;
*	'''Eysenck H.J.'''  – dva faktory&lt;br /&gt;
:*	faktor konzervativismu – radikalismu&lt;br /&gt;
::*	Konzervativní pól – postojová konfigurace, která směřuje k zachování existujícího státu quo v sociální oblasti&lt;br /&gt;
::*	Radikální pól – snaha po změně&lt;br /&gt;
:*	faktor rozumového - citového postoje&lt;br /&gt;
::*	praktický pól – tendence k použití „vědeckého“ přístupu nebo síly&lt;br /&gt;
::*	citový pól – tendence k hloubání, filozofování a konání podle víry&lt;br /&gt;
*	'''Kerlinger F.N.''' – opakovaná analýza empirických údajů získaných postojovými škálami na vzorcích studentů v USA a západní Evropě&lt;br /&gt;
:*	analýza vede k ortogonální (na sobě nezávislé) dvoufaktorové struktuře faktoru C (konzervativní) a L (liberální)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
# 	Vztah postojů a hodnotových orientací&lt;br /&gt;
*	obecný předpoklad, že postoje, stejně jako hodnotové orientace, jsou navzájem propojené těsnými vazbami, kdy vztah je spojením obecnějšího (hodnotové orientace) a specifičtějšího (postoje).&lt;br /&gt;
*	oproti původnímu předpokladu, že vrchol hierarchie tvoří hodnotové orientace, se ukázalo, že obecná zaměřenost zájmů na základní životní cíle a prostředky jejich dosahování splňuje úlohu „vnitřního jádra“.&lt;br /&gt;
*	Hodnotové orientace a generalizované (bázové) postoje jsou ve vzájemném souladu, ale je těžké určit jejich stabilní vztahy k situačním postojům.&lt;br /&gt;
*	struktura obecné zaměřenosti zájmů osobnosti a hodnotových orientací umožňuje predikci generalizovaných postojů&lt;br /&gt;
*	variování generalizovaných postojů podmiňuje zase variace situačních postojů&lt;br /&gt;
*	v poslední době trojúrovňové schéma ideologie-hodnoty-postoje &lt;br /&gt;
:*	ideologie – nejobecnější a vyjadřují postoje a hodnoty nejen v politické oblasti (konzeravtivismu/liberalismu), ale i v oblasti meziskupinových vztahů (individualismus/komunalismus)&lt;br /&gt;
:*	postoje – základní stavební prvek jednotlivých hodnot i hodnotových systémů, což platí od modelu M. Rokeacha, přes R. Ingleharta, až po model S. Schwartze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Funkce postoje v životě člověka&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ==&lt;br /&gt;
*	'''Festinger L.''' = umožňují člověku adaptovat se na prostředí&lt;br /&gt;
*	'''Katz D.''' = rozlišil dvě základní funkce: &lt;br /&gt;
:*	poznávací (postoje organizují zkušenosti) &lt;br /&gt;
:*	instrumentální (maximalizují odměny a minimalizují tresty)&lt;br /&gt;
*	'''Eagly A.H. a Chaiken S.''' = postupně přibyly tři další fce postojů: &lt;br /&gt;
:*	fce výrazu hodnot (postoje jsou nástroje, kterými člověk vyjadřuje, že je nositelem jistých hodnot)&lt;br /&gt;
:*	fce sociální adjustace (postoje zprostředkovávají vztahy člověka k jiným lidem)&lt;br /&gt;
:*	fce sebeobranná (ego-defenziva, postoje tím, že udržují stabilitu sebeobrazu člověka, jsou prevencí proti hrozbám z prostředí, umožňují snadněji zvládat konflikty a náročné životní situace). &lt;br /&gt;
*	předpoklad o fungování kauzálního vztahu = poznání postojů umožňuje zformulovat víceméně platné předpoklady o směrech budoucího chování jeho nositele.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vývoj oblasti výzkumu postojů ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== 1. etapa výzkumu postojů v soc. psychologii (1918-1950)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
*	postoj – hledání komplexních, univerzálních „superkategorií“ jako základních stavebních kamenů budování teoretického systému&lt;br /&gt;
*	typickým příkladem je koncepce '''W. McDougalla''' – ústřední pojem instinkt, 1. učebnice sociální psychologie: '''„Úvod do sociální psychologie“ (1918)'''&lt;br /&gt;
*	'''Znaniecki a Thomas''' - „Polský rolník v Evropě a Americe“ (1918) – charakterizují soc. psychologii jako „vědecké studium postojů“ &lt;br /&gt;
:*	postoj jako individuální mentální proces, který determinuje odpověď jedince v sociální realitě, která ho obklopuje&lt;br /&gt;
:*	postoj je zaměřený na určitý objekt = stav mysli, který je orientovaný ve směru hodnoty (vždy sociální povahy jako např. láska k penězům, nenávist k cizincům, přijímání vědecké doktríny)&lt;br /&gt;
:*	postoj je určen dvěma základními charakteristikami: vztahem k objektu (vždy sociální povahy) a psychologickým prožíváním jeho významu = postoj je tak zprostředkující článek mezi strukturou sociální reality a strukturou osobnosti.&lt;br /&gt;
*	začátkem 20. let 20. století - rozvoj měření postojů – postojových škál &lt;br /&gt;
:*	navazovali na práce '''G. Fechnera''' v psychofyzice a '''Ch. Spearmana''' v měření inteligence&lt;br /&gt;
:*	punc vědeckosti a exaktnosti&lt;br /&gt;
*	polovina 30. léta – '''G. Allport''' – snaha o poskytnutí obecně přijatelné definice – analýza 16 definic postoje&lt;br /&gt;
:*	vymezuje postoj jako „mentální a nervový stavy pohotovosti organizovaný zkušenosti, vyvíjející dynamický a direktivní vliv na odpovědi jedince vůči všem objektům a situacím, s kterými je ve vztahu“&lt;br /&gt;
:*	jeho vymezení dlouho dobu ovlivňovalo badatele v oblasti sociálněpsychologického poznání&lt;br /&gt;
*	'''M.B. Smith''' – definuje postoj jako trojnožkovou struktura&lt;br /&gt;
*	'''F. Heider''' aplikuje na oblast postojů principy teorie rovnováhy = lidé, objekty a události tvoří dynamický kognitivní systém, který má převládající tendenci k rovnovážnému stavu&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	1. etapa je charakteristická diskuzí o obsahu samotného pojmu, snaha o specifikování jeho zvláštních znaků prostřednictvím srovnání s příbuznými pojmy, práce na vytvoření metodologické báze potřebné pro realizaci empirických výzkumů&lt;br /&gt;
*	období plné protikladů, které mají určité společné znaky s vývojem sociální psychologie jako celku&lt;br /&gt;
*	při rozpracování teorie postojů se uplatnily zejména behavioristická teorie učení a kognitivní teorie&lt;br /&gt;
=== 2. etapa výzkumu postojů v soc. psychologii (1950-1970)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
50. léta – důležitý mezník ve studiu postojů&lt;br /&gt;
*	postoj přestává mít úlohu ústředního pojmu a pozornost se přesouvá do oblasti skupinové dynamiky&lt;br /&gt;
*	i přes rozšiřování rozsahu záběru, opět vzrůstá zájem o postoje, pozornost se přesouvá k využitelnosti poznatků o postojích v nejrůznějších oblastech „praktického života“&lt;br /&gt;
*	dominantní postavení dvou obecných teoretických koncepcí:&lt;br /&gt;
:*	teorie učení a chování &lt;br /&gt;
:*	teorie kognitivní integrace. &lt;br /&gt;
:*	W.J. Guire, D.J. Bem, A.G. Greenwald, C.I. Hovland&lt;br /&gt;
'''C.I. Hovland''' – nejvýznamnější představitel &lt;br /&gt;
*	Yalské monografie výsledky výzkumů determinant změny postojů (Hovland a spol.) &lt;br /&gt;
*	snaha o aplikaci nebehavioristických schémat&lt;br /&gt;
*	věnuje se psychologickým aspektům komunikačního procesu, který člení na tři části:&lt;br /&gt;
:*	vlastnosti podnětu&lt;br /&gt;
:*	odpovědi jedince&lt;br /&gt;
:*	psychologické procesy (zprostředkovávají vztahy mezi podněty působícími na jedince a jeho odpovědi)&lt;br /&gt;
'''Bem D.J.''' – postoj = „individuální sebepopis přitažlivosti anebo odporu jedince k určitému identifikovatelnému aspektu jeho prostředí.“&lt;br /&gt;
*	použitím technik (postojové škály, sémantický diferenciál) se získávají slovní popisy odpovědí – respondenti tak pozorují své emocionální projevy, poznání, chování a tyto zdroje vytvářejí následně jejich postoje&lt;br /&gt;
*	kauzální sekvence postoj – chování, ale i sekvence opačná („Můžeme si být jisti tím, že máme rádi černý chléb, protože ho jíme. Je však také možné, že jíme černý chléb proto, že ho máme rádi.“)&lt;br /&gt;
'''LaPier R.T.''' – signalizoval možnost nesouladu mezi verbálně vyjádřeným postojem a aktuálním chováním&lt;br /&gt;
*	v letech 1930-1932 cestoval po USA s manželským párem mladých Číňanů a sledoval, jak budou obslouženi v různých hotelích, restauracích a autokempincích (kromě jednoho případu byl výsledek příznivý). Později napsal 250 dopisů se žádostí o ubytování čínských hostů, získal 128 odpovědí a z nich 92% bylo negativních, vzdor tomu, že ve skutečnosti to respondenti předtím už udělali.&lt;br /&gt;
*	studium reálného lidského chování je časově náročné, intelektuálně obtížné a jeho výsledek často závisí na badateli&lt;br /&gt;
*	v 60. letech se zformuloval argument „LaPierův paradox“&lt;br /&gt;
	'''Kutner B., Wilkins C. a Yarrow P.R. (1952)''' – také signalizovali možnost nesouladu mezi verbálně vyjádřeným postojem a aktuálním chováním&lt;br /&gt;
*	v 11 restauracích na severovýchodě USA: dvě ženy bílé pleti vstoupily do restaurace první, požádaly o místo pro tři a posadily se. Po chvilce přišla žena černé pleti, informovala číšníka, že tu má společnost a posadila se (ve všech případech byly osoby normálně obslouženy). Po dvou týdnech se autoři ohlásili v uvedených restauracích telefonicky a požádali o rezervaci stolu pro „smíšenou“ společnost (ve všech případech byli odmítnuti)&lt;br /&gt;
	'''Festinger L. (1964)''' dospěl k závěru, že výzkum nepodporuje předpoklady o tom, že změna v postoji osob změní jejich chování. Zformuloval radikální názor, že ve vztahu postoj – chování se naše chování projeví jako „kůň“ a naše postoje jako „vůz“.&lt;br /&gt;
'''Wicker A.W.''' – přehled 47 výzkumů, přezkoumal vztah měřeného postoje a aktuálního chování (na různé populaci, k různým objektům, více technik na jejich zjišťování) – výzkumy poukazují na to, že postoje častěji nemají nebo mají jen slabý vztah k aktuálnímu chování, kdy identifikuje dvě příčiny: „osobní a situační faktory“.&lt;br /&gt;
*	'''osobní faktory'''&lt;br /&gt;
:*	ostatní postoje – danému postoje je relevantních více postojů, a pokud se neberou v úvahu, vztah mezi jediným postojem a konkrétním chováním se může stát příčinou jejich nesouladu.&lt;br /&gt;
:*	soupeřivost motivů – motivy konkrétního chování mohou být silnější než motivy vztahující se k měřenému postoji&lt;br /&gt;
:*	verbální, intelektuální a sociální schopnosti – nesoulad mezi postojem a chováním může být výsledkem neschopnosti jedince dát přiměřenou verbální odpověď nebo odpověď ve formě specifického chování. Lidé se nemusí přátelsky chovat i proto že neumí iniciovat přátelskou interakci.&lt;br /&gt;
:*	úroveň aktivity – v určitých případech je nesoulad postojů a chování pochopitelný při sledování celkové úrovně aktivity jedince (např. apatie).&lt;br /&gt;
*	'''situační faktory''' &lt;br /&gt;
:*	skutečná nebo předpokládaná přítomnost jiných osob – nesoulad postojů a chování nemusí být překvapující, když verbální odpovědi jsou získané za podmínek zachování anonymity a chování je pozorované v každodenních životních situacích, kdy jedinec může být vystaven skupinovému tlaku.&lt;br /&gt;
:*	normativní předpisy ohledně vlastního chování &lt;br /&gt;
:*	sociální normy a požadavky vyplývající z role – zvnitřněné nebo jedincem vyžadované, mohou přispět k nesouladu postoje a chování.&lt;br /&gt;
:*	přístupnost alternativního chování – počet možných alternativ chování je pravděpodobně důležitým faktorem vztahu postoj-chování.&lt;br /&gt;
:*	specifičnost objektu postoje – podnět v situacích verbální odpovědi bývá velmi obecný, zatímco podnět v situacích aktuálního chování bývá specifický, což vede k nesouladu postoje a chování.&lt;br /&gt;
:*	nepředvídatelné vnější vlivy – situační vlivy, nehody, nemoci atd.&lt;br /&gt;
:*	očekávané nebo aktuální důsledky různého konání – mohou vést ke zjevnému nesouladu postojů a chování.&lt;br /&gt;
Wickerova kritická analýza sehrála významnou úlohu při přehodnocení aktuálního stavu poznání.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	2. etapa je charakteristická rozmachem empirického výzkumu, zároveň určitý ústup od cíle vypracovat ucelenou teorii postojů&lt;br /&gt;
*	postoj přestává mít úlohu ústředního pojmu v sociální psychologii&lt;br /&gt;
*	konec etapy je krize, kdy rozhodující úlohu sehrály dvě práce:&lt;br /&gt;
:*	úvaha o otázce, do jaké míry je možné z hlediska dosaženého poznání považovat postoj za vědecký pojem (DeFleur M.L. a Westie F.R.)&lt;br /&gt;
:*	věcná a vědecky nekompromisní analýza vztahů postoj-chování (Wicker A.W. – 1969)&lt;br /&gt;
*	Objevily se výzvy ukončit výzkum postojů a věnovat se něčemu produktivnějšímu – např. studium pozorovatelného chování&lt;br /&gt;
*	dále se rozvinula kritika dispozičních proměnných v psychologii osobnosti (Mischel W., Skinner B.F.)&lt;br /&gt;
=== 3. současná etapa rozvoje teorie a výzkumu postojů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
'''Fishbein M. a Ajzen I.''' – '''Teorie odůvodněného konání''' (Theory of reasoned action), kdy se autoři zaměřili na řešení dvou základních otázek:&lt;br /&gt;
*	za podstatný nedostatek předcházejících zkoumání postojů považují skutečnost, že se ztotožnil záměr osoby vykonat určité chování (dále ZCH) s aktuálním chováním (dále ACH), a to jak v reálných životních situacích tak i laboratorních podmínkách.&lt;br /&gt;
*	pojem postoj se obyčejně používal k označení složité kognitivně-emocionálně-konativní struktury.&lt;br /&gt;
:*	postoj = pouze afektivní složka, emocionální přitažlivost nebo odpudivost objektu pro danou osobu&lt;br /&gt;
:*	přesvědčení = slouží pro poznání postoje, vyjádření na kontinuu bipolární hodnotící dimenze, každé přesvědčení přisuzuje objektu určitou vlastnost a postoj osoby je funkcí těchto vlastností (pokud si osoba vytvoří přesvědčení o objektu, automaticky a simultánně získává postoj k tomuto objektu).&lt;br /&gt;
::*	Člověk může mít mnoho přesvědčení k určitému objektu, ale jen omezený počet slouží jako determinanta jeho postoje (rozpětí 5-9) = „pronikavé“ přesvědčení&lt;br /&gt;
::*	Přesvědčení o daném objektu lze vyvolat formou volné odpovědi, kdy má uvést seznam vlastností objektu (pronikavá přesvědčení jsou ta, která osoba uvede jako první)&lt;br /&gt;
::*	„Modální přesvědčení“ – v určité sociální skupině či společnosti jako celku se mimořádně často vyskytuje určitý druh přesvědčení.&lt;br /&gt;
::*	Osoby se stejným přesvědčením mohou mít různé postoje, resp. osoby s různými přesvědčeními mohou projevovat stejný postoj.&lt;br /&gt;
:*	chování determinované záměrem (ZCH) a aktuální chování (ACH), kdy mezi nimi existují kauzální souvislosti&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	behaviorální záměr je tvořen postojem, subjektivní normou a vede k určitému chování.&lt;br /&gt;
:*	autoři doporučují vnímat jednotlivé prvky jako rozdílné úrovně vysvětlování lidského chování: &lt;br /&gt;
::*	'''nejobecnější úroveň''' - chování determinované záměrem&lt;br /&gt;
::*	'''druhá úroveň''' – záměry determinované postojem ke konání a subjektivní normou&lt;br /&gt;
::*	'''třetí úroveň přesvědčení''' – jako determinanty vystupují postoje a subjektivní normy&lt;br /&gt;
::*	'''čtvrtá úroveň''' – lidské chování vysvětlované ve vztahu k přesvědčením – reprezentují informace, které člověk má o světě, ve kterém žije&lt;br /&gt;
= chování lidí je determinováno těmito informacemi, přičemž vztah mei nimi není přímý a jednoznačně vyvoditelný.&lt;br /&gt;
*	model je využitelný při vysvětlování lidského chování, pokud je chování pod volní kontrolou.&lt;br /&gt;
*	demografické či osobnostní faktory netvoří součást jejich teorie – autoři je považují za „vnější proměnné“ (z hlediska modelu), které mohou ovlivňovat lidské chování jen prostřednictvím působení na přesvědčení, nepřímo.&lt;br /&gt;
== Změna postojů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;==&lt;br /&gt;
*	'''persvaze''' (přesvědčování) – hlavní prostředek navození změny postojů&lt;br /&gt;
:*	komunikační persvaze má tři proměnné&lt;br /&gt;
::*	proměnné komunikačního procesu (tvoří je 5 prvků: zdroje, obsah persvazivní informace, kanál informace, faktory na straně přijímatele a cíle persvazivní komunikace)&lt;br /&gt;
::*	proměnné vysvětlující procesy změny postoje (minimálně 5 sukcesivních kroků – pozornost, porozumění, přijetí, podržení-zachování a konání)&lt;br /&gt;
::*	strukturální komponenty postoje&lt;br /&gt;
=== Model změny postojů založený na komunikaci&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
(tvořen 5 prvky: zdroje, obsah persvazivní informace, kanál informace, faktory na straně přijímatele a cíle persvazivní komunikace)&lt;br /&gt;
# '''Zdroj:''' &lt;br /&gt;
*	nemusí se jednat pouze o určitou osobu (může to být zpráva z novin, informační materiál o činnosti nějaké instituce apod.)&lt;br /&gt;
*	sociálněpsychologický výzkum se orientuje výhradně na charakteristiky komunikátora&lt;br /&gt;
:*	věrohodnost = objektivnost zdroje – zprostředkovatele informace, vyjádřená očekáváním přijímatele, že daná osoba poskytne informaci bez subjektivních zkreslení&lt;br /&gt;
::*	obecně se předpokládá přímo úměrný vztah mezi věrohodností zdroje a mírou změny postoje přijímatele&lt;br /&gt;
:*	síla – přijímatel hodnotí jaký konkrétní vliv, nátlak, může na jeho konání uplatnit, tj. jakou má „sílu“. &lt;br /&gt;
::*	v případě síly jde vždy o povrchní, nikoli skutečnou změnu postoje&lt;br /&gt;
::*	je časově omezená&lt;br /&gt;
::*	zpravidla se bezprostředně váže na přítomnost osoby, která daný obsah komunikací zprostředkovává.&lt;br /&gt;
::*	McGuiere – recipient se nejprve může zajímat o to, jaké sankce na něj může zdroj uplatnit (vnímaná kontrola), a potom o to, jakou pozornost věnuje zdroj akceptování svých názorů (vnímaný zájem), do jaké míry je zdroj schopný prověřit akceptování vlastního názoru (vnímaná prověrka)&lt;br /&gt;
:*	atraktivnost – mechanismus s výraznějším emocionálním podbarvením, i zde existuje obecně názor, dle kterého přitažlivější zdroj zvyšuje efekt persvazivní komunikace&lt;br /&gt;
# '''Obsah persvazivní informace'''#	emocionálně akcentovaná persvaze &lt;br /&gt;
*	navození změny postoje prostřednictvím vyvolání intenzivní emocionální odezvy (pozitivní či negativní) k usnadnění osvojení persvazivní zprávy jedincem&lt;br /&gt;
:*	Galizio M. a Hendrick C. – příjemná hudevní kulisa zvšuje efektivnost persvaze&lt;br /&gt;
:*	stejně tak oblíbenost komunikátora, pokud se spojuje s pozitivně laděnou persvazivní informací (S. Chaiken)&lt;br /&gt;
:*	existují postoje, jejichž změnu lze snadněji navodit vyvoláním negativních emocí (např. postoj ke zdraví, dopravě a s ní spojeným rizikem, životnímu prostředí a jeho vlivu na člověka atd.)&lt;br /&gt;
*	racionální podpora argumentů prezentovaných v persvazivní komunikaci&lt;br /&gt;
:*	efektivnější u osob s vyšším vzděláním (resp. takových, které mají více osobních zkušeností v oblasti, které se daný postoj týká).&lt;br /&gt;
# '''Informační kanál'''&lt;br /&gt;
*	výzkumy inspirovány názorem, že prostředky komunikace mají obyčejně větší vliv na její efekt než samotný obsah&lt;br /&gt;
:*	vliv osobní zkušenosti versus jinými zdroji zprostředkované názory = jednoznačný význam osobní zkušenosti, který má na změnu názoru nejmarkantnější vliv (Petty R.E., Cacioppo J.T.)&lt;br /&gt;
:*	vliv hovorové versus psané persvazivní informace na změnu postoje = hovorová podoba má větší vliv na změnu postojů než v psané formě x na druhé straně míra porozumění informací, zejména když je rozsáhlejší, je v psané podobě vyšší&lt;br /&gt;
::*	dle Myers D.G. - závisí, v jakém rozsahu persvazivní informace upoutá pozornost přijímatele, v jaké míře ji porozumí, akceptuje ji a uchová v paměti.&lt;br /&gt;
:*	vliv komunikace v přímé situaci versus působení prostředků masové komunikace&lt;br /&gt;
 # '''Faktory na straně přijímatele'''&lt;br /&gt;
*	nepatří sem jen permanentní psychologické charakteristiky, ale všechny činitele a projevy, kterými lze vyjádřit momentální psychický stav recipienta&lt;br /&gt;
*	osobní zainteresovanost: rozlišuje zainteresovanost na obsah x na odpovědi&lt;br /&gt;
:*	u mírnějších argumentů platí, že pokud je recipient osobně zainteresovaný, tak se efekt persvazivní komunikace nedostavil – postoje se nemění&lt;br /&gt;
:*	pokud se použijí úderné, silné argumenty, osobně silněji zainteresovaní subjekty mění svůj postoj dříve.&lt;br /&gt;
*	vliv relativně stabilních charakteristik jedince &lt;br /&gt;
:*	věk - postoje u starších lidí jsou hůře měnitelné, protože se zakládají na dlouhodobější zkušenosti&lt;br /&gt;
:*	pohlaví - ženy snadněji přijímají takové informace nežli muži&lt;br /&gt;
:*	sebehodnocení - u sebehodnocení se jedná o křivku ve tvaru převráceného U, kdy osoby s nízkým a vysokým sebehodnocením jsou ve větší míře odolné vlivu persvaze&lt;br /&gt;
# '''Cíl persvazivní komunikace'''&lt;br /&gt;
*	zkoumání stability postojových změn v čase&lt;br /&gt;
:*	závislost na mnoha faktorech&lt;br /&gt;
:*	McGuire uvádí dva časové údaje: po jednom týdnu se ztrácí efekt navozené změny ve 40% případů, po 6 týdnech v 60% případů&lt;br /&gt;
:*	souvislost ve vztahu ke zdroji, informaci a přijímatelově persvazivní komunikaci&lt;br /&gt;
*	stabilita změn postoje vůči protiargumentům&lt;br /&gt;
:*	na začátku 60. let to zkoumal McGuire v sérii experimentů – vycházel z předpokladu existence mechanismu, který přirovnal k účinku očkování – pokud osoby předem připravíme na možné protiargumenty, budou více odolnější v situacích aktuálního působení vlivů orientovaných na změnu jejich postoje. &lt;br /&gt;
:*	Reklama v televizi – promyšlený, frontální útok na konzumenta, který ve svém účinku může mít zhoubný vliv, zvláště na děti – D.G. Myers – pokud reklamní agent utratí miliony aby předal nezdravý produkt nezkušeným dětem, lze to označit pouze za vykořisťování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Strukturální komponenty postoje – úloha přesvědčení při změně postoje&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
*	Fishbein M. a Ajzen I. – přesvědčení má při změně postoje ústřední roli&lt;br /&gt;
*	přesvědčení osoby o objektu – vnímaný pravděpodobnostní vztah mezi objektem a nějakou vlastností&lt;br /&gt;
*	vždy působíme jen na některá přesvědčení osoby, která jsou důležitá z hlediska postoje&lt;br /&gt;
*	rozlišujeme &lt;br /&gt;
:*	proximální přesvědčení – ta, na která přímo působíme našim experimentálním zásahem&lt;br /&gt;
:*	externální – spolu s proximální tvoří jádro postoje k danému objektu&lt;br /&gt;
:*	primární přesvědčení - klíčový, integrující charakter (změna na úrovni proximálního přesvědčení, v případě, že není zároveň primárním, nemusí mít na postoj osoby žádný vliv)&lt;br /&gt;
*	způsoby změny &lt;br /&gt;
:*	Strategie aktivní účasti = navození situace, kdy osoba může sama vnímat, že určitý objekt má právě takové a ne jiné vlastnosti&lt;br /&gt;
:*	Persvaze = můžeme osobě z vnějšího zdroje zprostředkovávat informace, že daný objekt má také vlastnosti.&lt;br /&gt;
:*	Kognitivní disonance jako hlavní faktor změny postojů &lt;br /&gt;
::*	Vychází z teorií kognitivní disonance a konsonance (Heider) &lt;br /&gt;
::*	Podle Festingera je kognitivní disonance hlavním faktorem změny postojů &lt;br /&gt;
::*	Problémem zůstává, že kognitivní disonanci lze řešit i jinak než změnou postoje, například ignorováním skutečnosti, diskreditací zdroje, účelový výběr z informace. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Použitá literatura ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soci%C3%A1ln%C3%AD_postoje,_jejich_utv%C3%A1%C5%99en%C3%AD_a_zm%C4%9Bna,_persvazivn%C3%AD_techniky_a_jejich_v%C3%BDskyt&amp;diff=50704</id>
		<title>Sociální postoje, jejich utváření a změna, persvazivní techniky a jejich výskyt</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soci%C3%A1ln%C3%AD_postoje,_jejich_utv%C3%A1%C5%99en%C3%AD_a_zm%C4%9Bna,_persvazivn%C3%AD_techniky_a_jejich_v%C3%BDskyt&amp;diff=50704"/>
		<updated>2017-12-13T10:31:11Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Postoj == &lt;br /&gt;
Postoj se stal centrálním pojmem v psychologii během 20. století. Vyjadřuje hodnotící vztah k různým sociálním objektům v našem prostředí (co upřednostňujeme, máme rádi) – relativně stabilní charakteristika. Psychologické tendence, které se projevují v hodnocení konkrétní etnity s jistým stupněm upřednostňování nebo odmítání (Eagly A.H., Chaiken S.). Část postojů je vrozených, ale většinu získáváme v průběhu našeho života přímo prostřednictvím osobní zkušenosti s objekty nebo zprostředkovaně, sociálním učením&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
== Vnitřní struktura postoje == &lt;br /&gt;
	'''vnitřní struktura&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:'''&lt;br /&gt;
* 	'''poznávací''' (kognitivní = týká se myšlenek, které jedinec má o předmětu postoje)&lt;br /&gt;
*	'''citové''' (emocionální, afektivní = co osoba cítí k předmětu postoje, emoce a emocionální reakce)&lt;br /&gt;
*	'''konativní''' (behaviorální = sklony k chování či jednání ve vztahu k předmětu postoje) složky&lt;br /&gt;
Předpoklad, že predikce bude přesnější, když se budou postihovat všechny složky, a když tyto složky budou ve vzájemném souladu = konzistentní vztahy mezi nimi&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
*'''Greenwald A.G.''' upozornil, že každá z těchto složek má zvláštní determinanty a základem jejich formování jsou zvláštní procesy: afektivní se utváří prostřednictvím klasického podmiňování; poznávací prostřednictvím kognitivního učení; konativní instrumentálním učením&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
*'''Fishbein a Ajzen''' - jinou důležitou alternativou výkladu vnitřní struktury je jeho ztotožnění jen s emocionální složkou – jádro koncepce Fishbeina a Ajzena, kdy postoj je unidimenzionální (emocionální složka) a vyjadřuje stupeň přitažlivosti daného konání pro osobu&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
*'''Bagozzi R.P'''. – postoj jako dvoudimenzionální struktura, sestávající z kognitivní a emocionální složky. Obě ovlivňují jak záměr osoby vykonat určité chování, tak i chování samotné&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výsledky výzkumů hovoří ve prospěch spíše komplexnější varianty nežli unidimenzionální afektivně hodnotící struktury (závisí na povaze zkoumaného postoje)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
*'''Analýza specifického postoje''' – obsahová členitost poznávací složky bude relativně nízká, stejně jako počet variant konání, zformulovaných v podobě záměr, u emocionální složky toto omezení bude v menší míře&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
*'''Generalizovaný postoj''' – možné najít množství přesvědčení vzájemně na sebe navazujících a vyznačujících se určitým způsobem uspořádanosti, stejně tak na úrovni behaviorální složky lze identifikovat mnoho záměrů, seskupených do podoby programu či strategie chování, emocionální složka se bude jevit jako méně členitý subsystém&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Organizace postojů &amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;==&lt;br /&gt;
# 	Postoje seskupené do určitých významových celků a utvářejí tak vnitřně organizované, hierarchicky uspořádané struktury&lt;br /&gt;
*	'''Eysenck H.J.'''  – dva faktory&lt;br /&gt;
:*	faktor konzervativismu – radikalismu&lt;br /&gt;
::*	Konzervativní pól – postojová konfigurace, která směřuje k zachování existujícího státu quo v sociální oblasti&lt;br /&gt;
::*	Radikální pól – snaha po změně&lt;br /&gt;
:*	faktor rozumového - citového postoje&lt;br /&gt;
::*	praktický pól – tendence k použití „vědeckého“ přístupu nebo síly&lt;br /&gt;
::*	citový pól – tendence k hloubání, filozofování a konání podle víry&lt;br /&gt;
*	'''Kerlinger F.N.''' – opakovaná analýza empirických údajů získaných postojovými škálami na vzorcích studentů v USA a západní Evropě&lt;br /&gt;
:*	analýza vede k ortogonální (na sobě nezávislé) dvoufaktorové struktuře faktoru C (konzervativní) a L (liberální)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
# 	Vztah postojů a hodnotových orientací&lt;br /&gt;
*	obecný předpoklad, že postoje, stejně jako hodnotové orientace, jsou navzájem propojené těsnými vazbami, kdy vztah je spojením obecnějšího (hodnotové orientace) a specifičtějšího (postoje).&lt;br /&gt;
*	oproti původnímu předpokladu, že vrchol hierarchie tvoří hodnotové orientace, se ukázalo, že obecná zaměřenost zájmů na základní životní cíle a prostředky jejich dosahování splňuje úlohu „vnitřního jádra“.&lt;br /&gt;
*	Hodnotové orientace a generalizované (bázové) postoje jsou ve vzájemném souladu, ale je těžké určit jejich stabilní vztahy k situačním postojům.&lt;br /&gt;
*	struktura obecné zaměřenosti zájmů osobnosti a hodnotových orientací umožňuje predikci generalizovaných postojů&lt;br /&gt;
*	variování generalizovaných postojů podmiňuje zase variace situačních postojů&lt;br /&gt;
*	v poslední době trojúrovňové schéma ideologie-hodnoty-postoje &lt;br /&gt;
:*	ideologie – nejobecnější a vyjadřují postoje a hodnoty nejen v politické oblasti (konzeravtivismu/liberalismu), ale i v oblasti meziskupinových vztahů (individualismus/komunalismus)&lt;br /&gt;
:*	postoje – základní stavební prvek jednotlivých hodnot i hodnotových systémů, což platí od modelu M. Rokeacha, přes R. Ingleharta, až po model S. Schwartze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Funkce postoje v životě člověka&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ==&lt;br /&gt;
*	'''Festinger L.''' = umožňují člověku adaptovat se na prostředí&lt;br /&gt;
*	'''Katz D.''' = rozlišil dvě základní funkce: &lt;br /&gt;
:*	poznávací (postoje organizují zkušenosti) &lt;br /&gt;
:*	instrumentální (maximalizují odměny a minimalizují tresty)&lt;br /&gt;
*	'''Eagly A.H. a Chaiken S.''' = postupně přibyly tři další fce postojů: &lt;br /&gt;
:*	fce výrazu hodnot (postoje jsou nástroje, kterými člověk vyjadřuje, že je nositelem jistých hodnot)&lt;br /&gt;
:*	fce sociální adjustace (postoje zprostředkovávají vztahy člověka k jiným lidem)&lt;br /&gt;
:*	fce sebeobranná (ego-defenziva, postoje tím, že udržují stabilitu sebeobrazu člověka, jsou prevencí proti hrozbám z prostředí, umožňují snadněji zvládat konflikty a náročné životní situace). &lt;br /&gt;
*	předpoklad o fungování kauzálního vztahu = poznání postojů umožňuje zformulovat víceméně platné předpoklady o směrech budoucího chování jeho nositele.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vývoj oblasti výzkumu postojů ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== 1. etapa výzkumu postojů v soc. psychologii (1918-1950)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
*	postoj – hledání komplexních, univerzálních „superkategorií“ jako základních stavebních kamenů budování teoretického systému&lt;br /&gt;
*	typickým příkladem je koncepce '''W. McDougalla''' – ústřední pojem instinkt, 1. učebnice sociální psychologie: '''„Úvod do sociální psychologie“ (1918)'''&lt;br /&gt;
*	'''Znaniecki a Thomas''' - „Polský rolník v Evropě a Americe“ (1918) – charakterizují soc. psychologii jako „vědecké studium postojů“ &lt;br /&gt;
:*	postoj jako individuální mentální proces, který determinuje odpověď jedince v sociální realitě, která ho obklopuje&lt;br /&gt;
:*	postoj je zaměřený na určitý objekt = stav mysli, který je orientovaný ve směru hodnoty (vždy sociální povahy jako např. láska k penězům, nenávist k cizincům, přijímání vědecké doktríny)&lt;br /&gt;
:*	postoj je určen dvěma základními charakteristikami: vztahem k objektu (vždy sociální povahy) a psychologickým prožíváním jeho významu = postoj je tak zprostředkující článek mezi strukturou sociální reality a strukturou osobnosti.&lt;br /&gt;
*	začátkem 20. let 20. století - rozvoj měření postojů – postojových škál &lt;br /&gt;
:*	navazovali na práce '''G. Fechnera''' v psychofyzice a '''Ch. Spearmana''' v měření inteligence&lt;br /&gt;
:*	punc vědeckosti a exaktnosti&lt;br /&gt;
*	polovina 30. léta – '''G. Allport''' – snaha o poskytnutí obecně přijatelné definice – analýza 16 definic postoje&lt;br /&gt;
:*	vymezuje postoj jako „mentální a nervový stavy pohotovosti organizovaný zkušenosti, vyvíjející dynamický a direktivní vliv na odpovědi jedince vůči všem objektům a situacím, s kterými je ve vztahu“&lt;br /&gt;
:*	jeho vymezení dlouho dobu ovlivňovalo badatele v oblasti sociálněpsychologického poznání&lt;br /&gt;
*	'''M.B. Smith''' – definuje postoj jako trojnožkovou struktura&lt;br /&gt;
*	'''F. Heider''' aplikuje na oblast postojů principy teorie rovnováhy = lidé, objekty a události tvoří dynamický kognitivní systém, který má převládající tendenci k rovnovážnému stavu&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	1. etapa je charakteristická diskuzí o obsahu samotného pojmu, snaha o specifikování jeho zvláštních znaků prostřednictvím srovnání s příbuznými pojmy, práce na vytvoření metodologické báze potřebné pro realizaci empirických výzkumů&lt;br /&gt;
*	období plné protikladů, které mají určité společné znaky s vývojem sociální psychologie jako celku&lt;br /&gt;
*	při rozpracování teorie postojů se uplatnily zejména behavioristická teorie učení a kognitivní teorie&lt;br /&gt;
=== 2. etapa výzkumu postojů v soc. psychologii (1950-1970)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
50. léta – důležitý mezník ve studiu postojů&lt;br /&gt;
*	postoj přestává mít úlohu ústředního pojmu a pozornost se přesouvá do oblasti skupinové dynamiky&lt;br /&gt;
*	i přes rozšiřování rozsahu záběru, opět vzrůstá zájem o postoje, pozornost se přesouvá k využitelnosti poznatků o postojích v nejrůznějších oblastech „praktického života“&lt;br /&gt;
*	dominantní postavení dvou obecných teoretických koncepcí:&lt;br /&gt;
:*	teorie učení a chování &lt;br /&gt;
:*	teorie kognitivní integrace. &lt;br /&gt;
:*	W.J. Guire, D.J. Bem, A.G. Greenwald, C.I. Hovland&lt;br /&gt;
'''C.I. Hovland''' – nejvýznamnější představitel &lt;br /&gt;
*	Yalské monografie výsledky výzkumů determinant změny postojů (Hovland a spol.) &lt;br /&gt;
*	snaha o aplikaci nebehavioristických schémat&lt;br /&gt;
*	věnuje se psychologickým aspektům komunikačního procesu, který člení na tři části:&lt;br /&gt;
:*	vlastnosti podnětu&lt;br /&gt;
:*	odpovědi jedince&lt;br /&gt;
:*	psychologické procesy (zprostředkovávají vztahy mezi podněty působícími na jedince a jeho odpovědi)&lt;br /&gt;
'''Bem D.J.''' – postoj = „individuální sebepopis přitažlivosti anebo odporu jedince k určitému identifikovatelnému aspektu jeho prostředí.“&lt;br /&gt;
*	použitím technik (postojové škály, sémantický diferenciál) se získávají slovní popisy odpovědí – respondenti tak pozorují své emocionální projevy, poznání, chování a tyto zdroje vytvářejí následně jejich postoje&lt;br /&gt;
*	kauzální sekvence postoj – chování, ale i sekvence opačná („Můžeme si být jisti tím, že máme rádi černý chléb, protože ho jíme. Je však také možné, že jíme černý chléb proto, že ho máme rádi.“)&lt;br /&gt;
'''LaPier R.T.''' – signalizoval možnost nesouladu mezi verbálně vyjádřeným postojem a aktuálním chováním&lt;br /&gt;
*	v letech 1930-1932 cestoval po USA s manželským párem mladých Číňanů a sledoval, jak budou obslouženi v různých hotelích, restauracích a autokempincích (kromě jednoho případu byl výsledek příznivý). Později napsal 250 dopisů se žádostí o ubytování čínských hostů, získal 128 odpovědí a z nich 92% bylo negativních, vzdor tomu, že ve skutečnosti to respondenti předtím už udělali.&lt;br /&gt;
*	studium reálného lidského chování je časově náročné, intelektuálně obtížné a jeho výsledek často závisí na badateli&lt;br /&gt;
*	v 60. letech se zformuloval argument „LaPierův paradox“&lt;br /&gt;
	'''Kutner B., Wilkins C. a Yarrow P.R. (1952)''' – také signalizovali možnost nesouladu mezi verbálně vyjádřeným postojem a aktuálním chováním&lt;br /&gt;
*	v 11 restauracích na severovýchodě USA: dvě ženy bílé pleti vstoupily do restaurace první, požádaly o místo pro tři a posadily se. Po chvilce přišla žena černé pleti, informovala číšníka, že tu má společnost a posadila se (ve všech případech byly osoby normálně obslouženy). Po dvou týdnech se autoři ohlásili v uvedených restauracích telefonicky a požádali o rezervaci stolu pro „smíšenou“ společnost (ve všech případech byli odmítnuti)&lt;br /&gt;
	'''Festinger L. (1964)''' dospěl k závěru, že výzkum nepodporuje předpoklady o tom, že změna v postoji osob změní jejich chování. Zformuloval radikální názor, že ve vztahu postoj – chování se naše chování projeví jako „kůň“ a naše postoje jako „vůz“.&lt;br /&gt;
'''Wicker A.W.''' – přehled 47 výzkumů, přezkoumal vztah měřeného postoje a aktuálního chování (na různé populaci, k různým objektům, více technik na jejich zjišťování) – výzkumy poukazují na to, že postoje častěji nemají nebo mají jen slabý vztah k aktuálnímu chování, kdy identifikuje dvě příčiny: „osobní a situační faktory“.&lt;br /&gt;
*	'''osobní faktory'''&lt;br /&gt;
:*	ostatní postoje – danému postoje je relevantních více postojů, a pokud se neberou v úvahu, vztah mezi jediným postojem a konkrétním chováním se může stát příčinou jejich nesouladu.&lt;br /&gt;
:*	soupeřivost motivů – motivy konkrétního chování mohou být silnější než motivy vztahující se k měřenému postoji&lt;br /&gt;
:*	verbální, intelektuální a sociální schopnosti – nesoulad mezi postojem a chováním může být výsledkem neschopnosti jedince dát přiměřenou verbální odpověď nebo odpověď ve formě specifického chování. Lidé se nemusí přátelsky chovat i proto že neumí iniciovat přátelskou interakci.&lt;br /&gt;
:*	úroveň aktivity – v určitých případech je nesoulad postojů a chování pochopitelný při sledování celkové úrovně aktivity jedince (např. apatie).&lt;br /&gt;
*	'''situační faktory''' &lt;br /&gt;
:*	skutečná nebo předpokládaná přítomnost jiných osob – nesoulad postojů a chování nemusí být překvapující, když verbální odpovědi jsou získané za podmínek zachování anonymity a chování je pozorované v každodenních životních situacích, kdy jedinec může být vystaven skupinovému tlaku.&lt;br /&gt;
:*	normativní předpisy ohledně vlastního chování &lt;br /&gt;
:*	sociální normy a požadavky vyplývající z role – zvnitřněné nebo jedincem vyžadované, mohou přispět k nesouladu postoje a chování.&lt;br /&gt;
:*	přístupnost alternativního chování – počet možných alternativ chování je pravděpodobně důležitým faktorem vztahu postoj-chování.&lt;br /&gt;
:*	specifičnost objektu postoje – podnět v situacích verbální odpovědi bývá velmi obecný, zatímco podnět v situacích aktuálního chování bývá specifický, což vede k nesouladu postoje a chování.&lt;br /&gt;
:*	nepředvídatelné vnější vlivy – situační vlivy, nehody, nemoci atd.&lt;br /&gt;
:*	očekávané nebo aktuální důsledky různého konání – mohou vést ke zjevnému nesouladu postojů a chování.&lt;br /&gt;
Wickerova kritická analýza sehrála významnou úlohu při přehodnocení aktuálního stavu poznání.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	2. etapa je charakteristická rozmachem empirického výzkumu, zároveň určitý ústup od cíle vypracovat ucelenou teorii postojů&lt;br /&gt;
*	postoj přestává mít úlohu ústředního pojmu v sociální psychologii&lt;br /&gt;
*	konec etapy je krize, kdy rozhodující úlohu sehrály dvě práce:&lt;br /&gt;
:*	úvaha o otázce, do jaké míry je možné z hlediska dosaženého poznání považovat postoj za vědecký pojem (DeFleur M.L. a Westie F.R.)&lt;br /&gt;
:*	věcná a vědecky nekompromisní analýza vztahů postoj-chování (Wicker A.W. – 1969)&lt;br /&gt;
*	Objevily se výzvy ukončit výzkum postojů a věnovat se něčemu produktivnějšímu – např. studium pozorovatelného chování&lt;br /&gt;
*	dále se rozvinula kritika dispozičních proměnných v psychologii osobnosti (Mischel W., Skinner B.F.)&lt;br /&gt;
=== 3. současná etapa rozvoje teorie a výzkumu postojů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
'''Fishbein M. a Ajzen I.''' – '''Teorie odůvodněného konání''' (Theory of reasoned action), kdy se autoři zaměřili na řešení dvou základních otázek:&lt;br /&gt;
*	za podstatný nedostatek předcházejících zkoumání postojů považují skutečnost, že se ztotožnil záměr osoby vykonat určité chování (dále ZCH) s aktuálním chováním (dále ACH), a to jak v reálných životních situacích tak i laboratorních podmínkách.&lt;br /&gt;
*	pojem postoj se obyčejně používal k označení složité kognitivně-emocionálně-konativní struktury.&lt;br /&gt;
:*	postoj = pouze afektivní složka, emocionální přitažlivost nebo odpudivost objektu pro danou osobu&lt;br /&gt;
:*	přesvědčení = slouží pro poznání postoje, vyjádření na kontinuu bipolární hodnotící dimenze, každé přesvědčení přisuzuje objektu určitou vlastnost a postoj osoby je funkcí těchto vlastností (pokud si osoba vytvoří přesvědčení o objektu, automaticky a simultánně získává postoj k tomuto objektu).&lt;br /&gt;
::*	Člověk může mít mnoho přesvědčení k určitému objektu, ale jen omezený počet slouží jako determinanta jeho postoje (rozpětí 5-9) = „pronikavé“ přesvědčení&lt;br /&gt;
::*	Přesvědčení o daném objektu lze vyvolat formou volné odpovědi, kdy má uvést seznam vlastností objektu (pronikavá přesvědčení jsou ta, která osoba uvede jako první)&lt;br /&gt;
::*	„Modální přesvědčení“ – v určité sociální skupině či společnosti jako celku se mimořádně často vyskytuje určitý druh přesvědčení.&lt;br /&gt;
::*	Osoby se stejným přesvědčením mohou mít různé postoje, resp. osoby s různými přesvědčeními mohou projevovat stejný postoj.&lt;br /&gt;
:*	chování determinované záměrem (ZCH) a aktuální chování (ACH), kdy mezi nimi existují kauzální souvislosti&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	behaviorální záměr je tvořen postojem, subjektivní normou a vede k určitému chování.&lt;br /&gt;
:*	autoři doporučují vnímat jednotlivé prvky jako rozdílné úrovně vysvětlování lidského chování: &lt;br /&gt;
::*	'''nejobecnější úroveň''' - chování determinované záměrem&lt;br /&gt;
::*	'''druhá úroveň''' – záměry determinované postojem ke konání a subjektivní normou&lt;br /&gt;
::*	'''třetí úroveň přesvědčení''' – jako determinanty vystupují postoje a subjektivní normy&lt;br /&gt;
::*	'''čtvrtá úroveň''' – lidské chování vysvětlované ve vztahu k přesvědčením – reprezentují informace, které člověk má o světě, ve kterém žije&lt;br /&gt;
= chování lidí je determinováno těmito informacemi, přičemž vztah mei nimi není přímý a jednoznačně vyvoditelný.&lt;br /&gt;
*	model je využitelný při vysvětlování lidského chování, pokud je chování pod volní kontrolou.&lt;br /&gt;
*	demografické či osobnostní faktory netvoří součást jejich teorie – autoři je považují za „vnější proměnné“ (z hlediska modelu), které mohou ovlivňovat lidské chování jen prostřednictvím působení na přesvědčení, nepřímo.&lt;br /&gt;
== Změna postojů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;==&lt;br /&gt;
*	'''persvaze''' (přesvědčování) – hlavní prostředek navození změny postojů&lt;br /&gt;
:*	komunikační persvaze má tři proměnné&lt;br /&gt;
::*	proměnné komunikačního procesu (tvoří je 5 prvků: zdroje, obsah persvazivní informace, kanál informace, faktory na straně přijímatele a cíle persvazivní komunikace)&lt;br /&gt;
::*	proměnné vysvětlující procesy změny postoje (minimálně 5 sukcesivních kroků – pozornost, porozumění, přijetí, podržení-zachování a konání)&lt;br /&gt;
::*	strukturální komponenty postoje&lt;br /&gt;
=== Model změny postojů založený na komunikaci&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
(tvořen 5 prvky: zdroje, obsah persvazivní informace, kanál informace, faktory na straně přijímatele a cíle persvazivní komunikace)&lt;br /&gt;
# '''Zdroj:''' &lt;br /&gt;
*	nemusí se jednat pouze o určitou osobu (může to být zpráva z novin, informační materiál o činnosti nějaké instituce apod.)&lt;br /&gt;
*	sociálněpsychologický výzkum se orientuje výhradně na charakteristiky komunikátora&lt;br /&gt;
:*	věrohodnost = objektivnost zdroje – zprostředkovatele informace, vyjádřená očekáváním přijímatele, že daná osoba poskytne informaci bez subjektivních zkreslení&lt;br /&gt;
::*	obecně se předpokládá přímo úměrný vztah mezi věrohodností zdroje a mírou změny postoje přijímatele&lt;br /&gt;
:*	síla – přijímatel hodnotí jaký konkrétní vliv, nátlak, může na jeho konání uplatnit, tj. jakou má „sílu“. &lt;br /&gt;
::*	v případě síly jde vždy o povrchní, nikoli skutečnou změnu postoje&lt;br /&gt;
::*	je časově omezená&lt;br /&gt;
::*	zpravidla se bezprostředně váže na přítomnost osoby, která daný obsah komunikací zprostředkovává.&lt;br /&gt;
::*	McGuiere – recipient se nejprve může zajímat o to, jaké sankce na něj může zdroj uplatnit (vnímaná kontrola), a potom o to, jakou pozornost věnuje zdroj akceptování svých názorů (vnímaný zájem), do jaké míry je zdroj schopný prověřit akceptování vlastního názoru (vnímaná prověrka)&lt;br /&gt;
:*	atraktivnost – mechanismus s výraznějším emocionálním podbarvením, i zde existuje obecně názor, dle kterého přitažlivější zdroj zvyšuje efekt persvazivní komunikace&lt;br /&gt;
# '''Obsah persvazivní informace'''#	emocionálně akcentovaná persvaze &lt;br /&gt;
*	navození změny postoje prostřednictvím vyvolání intenzivní emocionální odezvy (pozitivní či negativní) k usnadnění osvojení persvazivní zprávy jedincem&lt;br /&gt;
:*	Galizio M. a Hendrick C. – příjemná hudevní kulisa zvšuje efektivnost persvaze&lt;br /&gt;
:*	stejně tak oblíbenost komunikátora, pokud se spojuje s pozitivně laděnou persvazivní informací (S. Chaiken)&lt;br /&gt;
:*	existují postoje, jejichž změnu lze snadněji navodit vyvoláním negativních emocí (např. postoj ke zdraví, dopravě a s ní spojeným rizikem, životnímu prostředí a jeho vlivu na člověka atd.)&lt;br /&gt;
*	racionální podpora argumentů prezentovaných v persvazivní komunikaci&lt;br /&gt;
:*	efektivnější u osob s vyšším vzděláním (resp. takových, které mají více osobních zkušeností v oblasti, které se daný postoj týká).&lt;br /&gt;
# '''Informační kanál'''&lt;br /&gt;
*	výzkumy inspirovány názorem, že prostředky komunikace mají obyčejně větší vliv na její efekt než samotný obsah&lt;br /&gt;
:*	vliv osobní zkušenosti versus jinými zdroji zprostředkované názory = jednoznačný význam osobní zkušenosti, který má na změnu názoru nejmarkantnější vliv (Petty R.E., Cacioppo J.T.)&lt;br /&gt;
:*	vliv hovorové versus psané persvazivní informace na změnu postoje = hovorová podoba má větší vliv na změnu postojů než v psané formě x na druhé straně míra porozumění informací, zejména když je rozsáhlejší, je v psané podobě vyšší&lt;br /&gt;
::*	dle Myers D.G. - závisí, v jakém rozsahu persvazivní informace upoutá pozornost přijímatele, v jaké míře ji porozumí, akceptuje ji a uchová v paměti.&lt;br /&gt;
:*	vliv komunikace v přímé situaci versus působení prostředků masové komunikace&lt;br /&gt;
 # '''Faktory na straně přijímatele'''&lt;br /&gt;
*	nepatří sem jen permanentní psychologické charakteristiky, ale všechny činitele a projevy, kterými lze vyjádřit momentální psychický stav recipienta&lt;br /&gt;
*	osobní zainteresovanost: rozlišuje zainteresovanost na obsah x na odpovědi&lt;br /&gt;
:*	u mírnějších argumentů platí, že pokud je recipient osobně zainteresovaný, tak se efekt persvazivní komunikace nedostavil – postoje se nemění&lt;br /&gt;
:*	pokud se použijí úderné, silné argumenty, osobně silněji zainteresovaní subjekty mění svůj postoj dříve.&lt;br /&gt;
*	vliv relativně stabilních charakteristik jedince &lt;br /&gt;
:*	věk - postoje u starších lidí jsou hůře měnitelné, protože se zakládají na dlouhodobější zkušenosti&lt;br /&gt;
:*	pohlaví - ženy snadněji přijímají takové informace nežli muži&lt;br /&gt;
:*	sebehodnocení - u sebehodnocení se jedná o křivku ve tvaru převráceného U, kdy osoby s nízkým a vysokým sebehodnocením jsou ve větší míře odolné vlivu persvaze&lt;br /&gt;
# '''Cíl persvazivní komunikace'''&lt;br /&gt;
*	zkoumání stability postojových změn v čase&lt;br /&gt;
:*	závislost na mnoha faktorech&lt;br /&gt;
:*	McGuire uvádí dva časové údaje: po jednom týdnu se ztrácí efekt navozené změny ve 40% případů, po 6 týdnech v 60% případů&lt;br /&gt;
:*	souvislost ve vztahu ke zdroji, informaci a přijímatelově persvazivní komunikaci&lt;br /&gt;
*	stabilita změn postoje vůči protiargumentům&lt;br /&gt;
:*	na začátku 60. let to zkoumal McGuire v sérii experimentů – vycházel z předpokladu existence mechanismu, který přirovnal k účinku očkování – pokud osoby předem připravíme na možné protiargumenty, budou více odolnější v situacích aktuálního působení vlivů orientovaných na změnu jejich postoje. &lt;br /&gt;
:*	Reklama v televizi – promyšlený, frontální útok na konzumenta, který ve svém účinku může mít zhoubný vliv, zvláště na děti – D.G. Myers – pokud reklamní agent utratí miliony aby předal nezdravý produkt nezkušeným dětem, lze to označit pouze za vykořisťování.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Strukturální komponenty postoje – úloha přesvědčení při změně postoje&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
*	Fishbein M. a Ajzen I. – přesvědčení má při změně postoje ústřední roli&lt;br /&gt;
*	přesvědčení osoby o objektu – vnímaný pravděpodobnostní vztah mezi objektem a nějakou vlastností&lt;br /&gt;
*	vždy působíme jen na některá přesvědčení osoby, která jsou důležitá z hlediska postoje&lt;br /&gt;
*	rozlišujeme &lt;br /&gt;
:*	proximální přesvědčení – ta, na která přímo působíme našim experimentálním zásahem&lt;br /&gt;
:*	externální – spolu s proximální tvoří jádro postoje k danému objektu&lt;br /&gt;
:*	primární přesvědčení - klíčový, integrující charakter (změna na úrovni proximálního přesvědčení, v případě, že není zároveň primárním, nemusí mít na postoj osoby žádný vliv)&lt;br /&gt;
*	způsoby změny &lt;br /&gt;
:*	Strategie aktivní účasti = navození situace, kdy osoba může sama vnímat, že určitý objekt má právě takové a ne jiné vlastnosti&lt;br /&gt;
:*	Persvaze = můžeme osobě z vnějšího zdroje zprostředkovávat informace, že daný objekt má také vlastnosti.&lt;br /&gt;
:*	Kognitivní disonance jako hlavní faktor změny postojů &lt;br /&gt;
::*	Vychází z teorií kognitivní disonance a konsonance (Heider) &lt;br /&gt;
::*	Podle Festingera je kognitivní disonance hlavním faktorem změny postojů &lt;br /&gt;
::*	Problémem zůstává, že kognitivní disonanci lze řešit i jinak než změnou postoje, například ignorováním skutečnosti, diskreditací zdroje, účelový výběr z informace. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Použitá literatura ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soci%C3%A1ln%C3%AD_postoje,_jejich_utv%C3%A1%C5%99en%C3%AD_a_zm%C4%9Bna,_persvazivn%C3%AD_techniky_a_jejich_v%C3%BDskyt&amp;diff=50702</id>
		<title>Sociální postoje, jejich utváření a změna, persvazivní techniky a jejich výskyt</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soci%C3%A1ln%C3%AD_postoje,_jejich_utv%C3%A1%C5%99en%C3%AD_a_zm%C4%9Bna,_persvazivn%C3%AD_techniky_a_jejich_v%C3%BDskyt&amp;diff=50702"/>
		<updated>2017-12-13T10:09:35Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: /* Vnitřní struktura postoje */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Postoj == &lt;br /&gt;
Postoj se stal centrálním pojmem v psychologii během 20. století. Vyjadřuje hodnotící vztah k různým sociálním objektům v našem prostředí (co upřednostňujeme, máme rádi) – relativně stabilní charakteristika. Psychologické tendence, které se projevují v hodnocení konkrétní etnity s jistým stupněm upřednostňování nebo odmítání (Eagly A.H., Chaiken S.). Část postojů je vrozených, ale většinu získáváme v průběhu našeho života přímo prostřednictvím osobní zkušenosti s objekty nebo zprostředkovaně, sociálním učením&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
== Vnitřní struktura postoje == &lt;br /&gt;
	'''vnitřní struktura&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:'''&lt;br /&gt;
* 	'''poznávací''' (kognitivní = týká se myšlenek, které jedinec má o předmětu postoje)&lt;br /&gt;
*	'''citové''' (emocionální, afektivní = co osoba cítí k předmětu postoje, emoce a emocionální reakce)&lt;br /&gt;
*	'''konativní''' (behaviorální = sklony k chování či jednání ve vztahu k předmětu postoje) složky&lt;br /&gt;
Předpoklad, že predikce bude přesnější, když se budou postihovat všechny složky, a když tyto složky budou ve vzájemném souladu = konzistentní vztahy mezi nimi&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
*'''Greenwald A.G.''' upozornil, že každá z těchto složek má zvláštní determinanty a základem jejich formování jsou zvláštní procesy: afektivní se utváří prostřednictvím klasického podmiňování; poznávací prostřednictvím kognitivního učení; konativní instrumentálním učením&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
*'''Fishbein a Ajzen''' - jinou důležitou alternativou výkladu vnitřní struktury je jeho ztotožnění jen s emocionální složkou – jádro koncepce Fishbeina a Ajzena, kdy postoj je unidimenzionální (emocionální složka) a vyjadřuje stupeň přitažlivosti daného konání pro osobu&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
*'''Bagozzi R.P'''. – postoj jako dvoudimenzionální struktura, sestávající z kognitivní a emocionální složky. Obě ovlivňují jak záměr osoby vykonat určité chování, tak i chování samotné&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výsledky výzkumů hovoří ve prospěch spíše komplexnější varianty nežli unidimenzionální afektivně hodnotící struktury (závisí na povaze zkoumaného postoje)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
*'''Analýza specifického postoje''' – obsahová členitost poznávací složky bude relativně nízká, stejně jako počet variant konání, zformulovaných v podobě záměr, u emocionální složky toto omezení bude v menší míře&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
*'''Generalizovaný postoj''' – možné najít množství přesvědčení vzájemně na sebe navazujících a vyznačujících se určitým způsobem uspořádanosti, stejně tak na úrovni behaviorální složky lze identifikovat mnoho záměrů, seskupených do podoby programu či strategie chování, emocionální složka se bude jevit jako méně členitý subsystém&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Organizace postojů ==&lt;br /&gt;
# 	Postoje seskupené do určitých významových celků a utvářejí tak vnitřně organizované, hierarchicky uspořádané struktury&lt;br /&gt;
*	'''Eysenck H.J.'''  – dva faktory&lt;br /&gt;
:*	faktor konzervativismu – radikalismu&lt;br /&gt;
::*	Konzervativní pól – postojová konfigurace, která směřuje k zachování existujícího státu quo v sociální oblasti&lt;br /&gt;
::*	Radikální pól – snaha po změně&lt;br /&gt;
:*	faktor rozumového - citového postoje&lt;br /&gt;
::*	praktický pól – tendence k použití „vědeckého“ přístupu nebo síly&lt;br /&gt;
::*	citový pól – tendence k hloubání, filozofování a konání podle víry&lt;br /&gt;
*	'''Kerlinger F.N.''' – opakovaná analýza empirických údajů získaných postojovými škálami na vzorcích studentů v USA a západní Evropě&lt;br /&gt;
:*	analýza vede k ortogonální (na sobě nezávislé) dvoufaktorové struktuře faktoru C (konzervativní) a L (liberální)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
# 	Vztah postojů a hodnotových orientací&lt;br /&gt;
*	obecný předpoklad, že postoje, stejně jako hodnotové orientace, jsou navzájem propojené těsnými vazbami, kdy vztah je spojením obecnějšího (hodnotové orientace) a specifičtějšího (postoje).&lt;br /&gt;
*	oproti původnímu předpokladu, že vrchol hierarchie tvoří hodnotové orientace, se ukázalo, že obecná zaměřenost zájmů na základní životní cíle a prostředky jejich dosahování splňuje úlohu „vnitřního jádra“.&lt;br /&gt;
*	Hodnotové orientace a generalizované (bázové) postoje jsou ve vzájemném souladu, ale je těžké určit jejich stabilní vztahy k situačním postojům.&lt;br /&gt;
*	struktura obecné zaměřenosti zájmů osobnosti a hodnotových orientací umožňuje predikci generalizovaných postojů&lt;br /&gt;
*	variování generalizovaných postojů podmiňuje zase variace situačních postojů&lt;br /&gt;
*	v poslední době trojúrovňové schéma ideologie-hodnoty-postoje &lt;br /&gt;
:*	ideologie – nejobecnější a vyjadřují postoje a hodnoty nejen v politické oblasti (konzeravtivismu/liberalismu), ale i v oblasti meziskupinových vztahů (individualismus/komunalismus)&lt;br /&gt;
:*	postoje – základní stavební prvek jednotlivých hodnot i hodnotových systémů, což platí od modelu M. Rokeacha, přes R. Ingleharta, až po model S. Schwartze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Funkce postoje v životě člověka ==&lt;br /&gt;
*	'''Festinger L.''' = umožňují člověku adaptovat se na prostředí&lt;br /&gt;
*	'''Katz D.''' = rozlišil dvě základní funkce: &lt;br /&gt;
:*	poznávací (postoje organizují zkušenosti) &lt;br /&gt;
:*	instrumentální (maximalizují odměny a minimalizují tresty)&lt;br /&gt;
*	'''Eagly A.H. a Chaiken S.''' = postupně přibyly tři další fce postojů: &lt;br /&gt;
:*	fce výrazu hodnot (postoje jsou nástroje, kterými člověk vyjadřuje, že je nositelem jistých hodnot)&lt;br /&gt;
:*	fce sociální adjustace (postoje zprostředkovávají vztahy člověka k jiným lidem)&lt;br /&gt;
:*	fce sebeobranná (ego-defenziva, postoje tím, že udržují stabilitu sebeobrazu člověka, jsou prevencí proti hrozbám z prostředí, umožňují snadněji zvládat konflikty a náročné životní situace). &lt;br /&gt;
*	předpoklad o fungování kauzálního vztahu = poznání postojů umožňuje zformulovat víceméně platné předpoklady o směrech budoucího chování jeho nositele.&lt;br /&gt;
'''Výzkum postojů'''&lt;br /&gt;
*	výzkum postojů po celé období vývoje sociální psychologie sehrával podstatnou úlohu a jeho výsledky doposud patří do „zlatého fondu“ této disciplíny&lt;br /&gt;
*	to co se změnilo, je komplexnost nahlížení na vztahy postojů a aktuálního chování&lt;br /&gt;
*	pojem postoje je užíván v různých oblastech společenské praxe&lt;br /&gt;
*	dominantně orientovaný do čtyř základních směrů&lt;br /&gt;
:*	řešení vztahu postoj – chování&lt;br /&gt;
:*	výzkum (postoji podmíněný) selektivity&lt;br /&gt;
:*	persvaze jako prostředek navození změny&lt;br /&gt;
:*	poslání postojů ve struktuře stabilních charakteristik = problém „attitudinal advocacy“ &lt;br /&gt;
::*	např. '''Festinger L'''. a jeho následovníci ukázali, jak může působení zdánlivě proti postoji působit jako prostředek upevnění jeho stability.&lt;br /&gt;
::*	To navozovalo otázky začlenění postojů do širšího kontextu stabilních psychologických charakteristik, např. sebeobrazu a identity (Tedeschi J.T.) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vývoj oblasti výzkumu postojů ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== 1. etapa výzkumu postojů v soc. psychologii (1918-1950)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
*	postoj – hledání komplexních, univerzálních „superkategorií“ jako základních stavebních kamenů budování teoretického systému&lt;br /&gt;
*	typickým příkladem je koncepce '''W. McDougalla''' – ústřední pojem instinkt, 1. učebnice sociální psychologie: '''„Úvod do sociální psychologie“ (1918)'''&lt;br /&gt;
*	'''Znaniecki a Thomas''' - „Polský rolník v Evropě a Americe“ (1918) – charakterizují soc. psychologii jako „vědecké studium postojů“ &lt;br /&gt;
:*	postoj jako individuální mentální proces, který determinuje odpověď jedince v sociální realitě, která ho obklopuje&lt;br /&gt;
:*	postoj je zaměřený na určitý objekt = stav mysli, který je orientovaný ve směru hodnoty (vždy sociální povahy jako např. láska k penězům, nenávist k cizincům, přijímání vědecké doktríny)&lt;br /&gt;
:*	postoj je určen dvěma základními charakteristikami: vztahem k objektu (vždy sociální povahy) a psychologickým prožíváním jeho významu = postoj je tak zprostředkující článek mezi strukturou sociální reality a strukturou osobnosti.&lt;br /&gt;
*	začátkem 20. let 20. století - rozvoj měření postojů – postojových škál &lt;br /&gt;
:*	navazovali na práce '''G. Fechnera''' v psychofyzice a '''Ch. Spearmana''' v měření inteligence&lt;br /&gt;
:*	punc vědeckosti a exaktnosti&lt;br /&gt;
*	polovina 30. léta – '''G. Allport''' – snaha o poskytnutí obecně přijatelné definice – analýza 16 definic postoje&lt;br /&gt;
:*	vymezuje postoj jako „mentální a nervový stavy pohotovosti organizovaný zkušenosti, vyvíjející dynamický a direktivní vliv na odpovědi jedince vůči všem objektům a situacím, s kterými je ve vztahu“&lt;br /&gt;
:*	jeho vymezení dlouho dobu ovlivňovalo badatele v oblasti sociálněpsychologického poznání&lt;br /&gt;
*	'''M.B. Smith''' – definuje postoj jako trojnožkovou struktura&lt;br /&gt;
*	'''F. Heider''' aplikuje na oblast postojů principy teorie rovnováhy = lidé, objekty a události tvoří dynamický kognitivní systém, který má převládající tendenci k rovnovážnému stavu&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	1. etapa je charakteristická diskuzí o obsahu samotného pojmu, snaha o specifikování jeho zvláštních znaků prostřednictvím srovnání s příbuznými pojmy, práce na vytvoření metodologické báze potřebné pro realizaci empirických výzkumů&lt;br /&gt;
*	období plné protikladů, které mají určité společné znaky s vývojem sociální psychologie jako celku&lt;br /&gt;
*	při rozpracování teorie postojů se uplatnily zejména behavioristická teorie učení a kognitivní teorie&lt;br /&gt;
=== 2. etapa výzkumu postojů v soc. psychologii (1950-1970)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
50. léta – důležitý mezník ve studiu postojů&lt;br /&gt;
*	postoj přestává mít úlohu ústředního pojmu a pozornost se přesouvá do oblasti skupinové dynamiky&lt;br /&gt;
*	i přes rozšiřování rozsahu záběru, opět vzrůstá zájem o postoje, pozornost se přesouvá k využitelnosti poznatků o postojích v nejrůznějších oblastech „praktického života“&lt;br /&gt;
*	dominantní postavení dvou obecných teoretických koncepcí:&lt;br /&gt;
:*	teorie učení a chování &lt;br /&gt;
:*	teorie kognitivní integrace. &lt;br /&gt;
:*	W.J. Guire, D.J. Bem, A.G. Greenwald, C.I. Hovland&lt;br /&gt;
'''C.I. Hovland''' – nejvýznamnější představitel &lt;br /&gt;
*	Yalské monografie výsledky výzkumů determinant změny postojů (Hovland a spol.) &lt;br /&gt;
*	snaha o aplikaci nebehavioristických schémat&lt;br /&gt;
*	věnuje se psychologickým aspektům komunikačního procesu, který člení na tři části:&lt;br /&gt;
:*	vlastnosti podnětu&lt;br /&gt;
:*	odpovědi jedince&lt;br /&gt;
:*	psychologické procesy (zprostředkovávají vztahy mezi podněty působícími na jedince a jeho odpovědi)&lt;br /&gt;
'''Bem D.J.''' – postoj = „individuální sebepopis přitažlivosti anebo odporu jedince k určitému identifikovatelnému aspektu jeho prostředí.“&lt;br /&gt;
*	použitím technik (postojové škály, sémantický diferenciál) se získávají slovní popisy odpovědí – respondenti tak pozorují své emocionální projevy, poznání, chování a tyto zdroje vytvářejí následně jejich postoje&lt;br /&gt;
*	kauzální sekvence postoj – chování, ale i sekvence opačná („Můžeme si být jisti tím, že máme rádi černý chléb, protože ho jíme. Je však také možné, že jíme černý chléb proto, že ho máme rádi.“)&lt;br /&gt;
'''LaPier R.T.''' – signalizoval možnost nesouladu mezi verbálně vyjádřeným postojem a aktuálním chováním&lt;br /&gt;
*	v letech 1930-1932 cestoval po USA s manželským párem mladých Číňanů a sledoval, jak budou obslouženi v různých hotelích, restauracích a autokempincích (kromě jednoho případu byl výsledek příznivý). Později napsal 250 dopisů se žádostí o ubytování čínských hostů, získal 128 odpovědí a z nich 92% bylo negativních, vzdor tomu, že ve skutečnosti to respondenti předtím už udělali.&lt;br /&gt;
*	studium reálného lidského chování je časově náročné, intelektuálně obtížné a jeho výsledek často závisí na badateli&lt;br /&gt;
*	v 60. letech se zformuloval argument „LaPierův paradox“&lt;br /&gt;
	'''Kutner B., Wilkins C. a Yarrow P.R. (1952)''' – také signalizovali možnost nesouladu mezi verbálně vyjádřeným postojem a aktuálním chováním&lt;br /&gt;
*	v 11 restauracích na severovýchodě USA: dvě ženy bílé pleti vstoupily do restaurace první, požádaly o místo pro tři a posadily se. Po chvilce přišla žena černé pleti, informovala číšníka, že tu má společnost a posadila se (ve všech případech byly osoby normálně obslouženy). Po dvou týdnech se autoři ohlásili v uvedených restauracích telefonicky a požádali o rezervaci stolu pro „smíšenou“ společnost (ve všech případech byli odmítnuti)&lt;br /&gt;
	'''Festinger L. (1964)''' dospěl k závěru, že výzkum nepodporuje předpoklady o tom, že změna v postoji osob změní jejich chování. Zformuloval radikální názor, že ve vztahu postoj – chování se naše chování projeví jako „kůň“ a naše postoje jako „vůz“.&lt;br /&gt;
'''Wicker A.W.''' – přehled 47 výzkumů, přezkoumal vztah měřeného postoje a aktuálního chování (na různé populaci, k různým objektům, více technik na jejich zjišťování) – výzkumy poukazují na to, že postoje častěji nemají nebo mají jen slabý vztah k aktuálnímu chování, kdy identifikuje dvě příčiny: „osobní a situační faktory“.&lt;br /&gt;
*	'''osobní faktory'''&lt;br /&gt;
:*	ostatní postoje – danému postoje je relevantních více postojů, a pokud se neberou v úvahu, vztah mezi jediným postojem a konkrétním chováním se může stát příčinou jejich nesouladu.&lt;br /&gt;
:*	soupeřivost motivů – motivy konkrétního chování mohou být silnější než motivy vztahující se k měřenému postoji&lt;br /&gt;
:*	verbální, intelektuální a sociální schopnosti – nesoulad mezi postojem a chováním může být výsledkem neschopnosti jedince dát přiměřenou verbální odpověď nebo odpověď ve formě specifického chování. Lidé se nemusí přátelsky chovat i proto že neumí iniciovat přátelskou interakci.&lt;br /&gt;
:*	úroveň aktivity – v určitých případech je nesoulad postojů a chování pochopitelný při sledování celkové úrovně aktivity jedince (např. apatie).&lt;br /&gt;
*	'''situační faktory''' &lt;br /&gt;
:*	skutečná nebo předpokládaná přítomnost jiných osob – nesoulad postojů a chování nemusí být překvapující, když verbální odpovědi jsou získané za podmínek zachování anonymity a chování je pozorované v každodenních životních situacích, kdy jedinec může být vystaven skupinovému tlaku.&lt;br /&gt;
:*	normativní předpisy ohledně vlastního chování &lt;br /&gt;
:*	sociální normy a požadavky vyplývající z role – zvnitřněné nebo jedincem vyžadované, mohou přispět k nesouladu postoje a chování.&lt;br /&gt;
:*	přístupnost alternativního chování – počet možných alternativ chování je pravděpodobně důležitým faktorem vztahu postoj-chování.&lt;br /&gt;
:*	specifičnost objektu postoje – podnět v situacích verbální odpovědi bývá velmi obecný, zatímco podnět v situacích aktuálního chování bývá specifický, což vede k nesouladu postoje a chování.&lt;br /&gt;
:*	nepředvídatelné vnější vlivy – situační vlivy, nehody, nemoci atd.&lt;br /&gt;
:*	očekávané nebo aktuální důsledky různého konání – mohou vést ke zjevnému nesouladu postojů a chování.&lt;br /&gt;
Wickerova kritická analýza sehrála významnou úlohu při přehodnocení aktuálního stavu poznání.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	2. etapa je charakteristická rozmachem empirického výzkumu, zároveň určitý ústup od cíle vypracovat ucelenou teorii postojů&lt;br /&gt;
*	postoj přestává mít úlohu ústředního pojmu v sociální psychologii&lt;br /&gt;
*	konec etapy je krize, kdy rozhodující úlohu sehrály dvě práce:&lt;br /&gt;
:*	úvaha o otázce, do jaké míry je možné z hlediska dosaženého poznání považovat postoj za vědecký pojem (DeFleur M.L. a Westie F.R.)&lt;br /&gt;
:*	věcná a vědecky nekompromisní analýza vztahů postoj-chování (Wicker A.W. – 1969)&lt;br /&gt;
*	Objevily se výzvy ukončit výzkum postojů a věnovat se něčemu produktivnějšímu – např. studium pozorovatelného chování&lt;br /&gt;
*	dále se rozvinula kritika dispozičních proměnných v psychologii osobnosti (Mischel W., Skinner B.F.)&lt;br /&gt;
=== 3. současná etapa rozvoje teorie a výzkumu postojů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
'''Fishbein M. a Ajzen I.''' – '''Teorie odůvodněného konání''' (Theory of reasoned action), kdy se autoři zaměřili na řešení dvou základních otázek:&lt;br /&gt;
*	za podstatný nedostatek předcházejících zkoumání postojů považují skutečnost, že se ztotožnil záměr osoby vykonat určité chování (dále ZCH) s aktuálním chováním (dále ACH), a to jak v reálných životních situacích tak i laboratorních podmínkách.&lt;br /&gt;
*	pojem postoj se obyčejně používal k označení složité kognitivně-emocionálně-konativní struktury.&lt;br /&gt;
:*	postoj = pouze afektivní složka, emocionální přitažlivost nebo odpudivost objektu pro danou osobu&lt;br /&gt;
:*	přesvědčení = slouží pro poznání postoje, vyjádření na kontinuu bipolární hodnotící dimenze, každé přesvědčení přisuzuje objektu určitou vlastnost a postoj osoby je funkcí těchto vlastností (pokud si osoba vytvoří přesvědčení o objektu, automaticky a simultánně získává postoj k tomuto objektu).&lt;br /&gt;
::*	Člověk může mít mnoho přesvědčení k určitému objektu, ale jen omezený počet slouží jako determinanta jeho postoje (rozpětí 5-9) = „pronikavé“ přesvědčení&lt;br /&gt;
::*	Přesvědčení o daném objektu lze vyvolat formou volné odpovědi, kdy má uvést seznam vlastností objektu (pronikavá přesvědčení jsou ta, která osoba uvede jako první)&lt;br /&gt;
::*	„Modální přesvědčení“ – v určité sociální skupině či společnosti jako celku se mimořádně často vyskytuje určitý druh přesvědčení.&lt;br /&gt;
::*	Osoby se stejným přesvědčením mohou mít různé postoje, resp. osoby s různými přesvědčeními mohou projevovat stejný postoj.&lt;br /&gt;
:*	chování determinované záměrem (ZCH) a aktuální chování (ACH), kdy mezi nimi existují kauzální souvislosti&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	behaviorální záměr je tvořen postojem, subjektivní normou a vede k určitému chování.&lt;br /&gt;
:*	autoři doporučují vnímat jednotlivé prvky jako rozdílné úrovně vysvětlování lidského chování: &lt;br /&gt;
::*	'''nejobecnější úroveň''' - chování determinované záměrem&lt;br /&gt;
::*	'''druhá úroveň''' – záměry determinované postojem ke konání a subjektivní normou&lt;br /&gt;
::*	'''třetí úroveň přesvědčení''' – jako determinanty vystupují postoje a subjektivní normy&lt;br /&gt;
::*	'''čtvrtá úroveň''' – lidské chování vysvětlované ve vztahu k přesvědčením – reprezentují informace, které člověk má o světě, ve kterém žije&lt;br /&gt;
= chování lidí je determinováno těmito informacemi, přičemž vztah mei nimi není přímý a jednoznačně vyvoditelný.&lt;br /&gt;
*	model je využitelný při vysvětlování lidského chování, pokud je chování pod volní kontrolou.&lt;br /&gt;
*	demografické či osobnostní faktory netvoří součást jejich teorie – autoři je považují za „vnější proměnné“ (z hlediska modelu), které mohou ovlivňovat lidské chování jen prostřednictvím působení na přesvědčení, nepřímo.&lt;br /&gt;
'''Změna postojů''' &lt;br /&gt;
*	'''persvaze''' (přesvědčování) – hlavní prostředek navození změny postojů&lt;br /&gt;
:*	komunikační persvaze má tři proměnné&lt;br /&gt;
::*	proměnné komunikačního procesu (tvoří je 5 prvků: zdroje, obsah persvazivní informace, kanál informace, faktory na straně přijímatele a cíle persvazivní komunikace)&lt;br /&gt;
::*	proměnné vysvětlující procesy změny postoje (minimálně 5 sukcesivních kroků – pozornost, porozumění, přijetí, podržení-zachování a konání)&lt;br /&gt;
::*	strukturální komponenty postoje&lt;br /&gt;
=== 1. Model změny postojů založený na komunikaci ===&lt;br /&gt;
(tvořen 5 prvky: zdroje, obsah persvazivní informace, kanál informace, faktory na straně přijímatele a cíle persvazivní komunikace)&lt;br /&gt;
# '''Zdroj:''' &lt;br /&gt;
*	nemusí se jednat pouze o určitou osobu (může to být zpráva z novin, informační materiál o činnosti nějaké instituce apod.)&lt;br /&gt;
*	sociálněpsychologický výzkum se orientuje výhradně na charakteristiky komunikátora&lt;br /&gt;
:*	věrohodnost = objektivnost zdroje – zprostředkovatele informace, vyjádřená očekáváním přijímatele, že daná osoba poskytne informaci bez subjektivních zkreslení&lt;br /&gt;
::*	obecně se předpokládá přímo úměrný vztah mezi věrohodností zdroje a mírou změny postoje přijímatele&lt;br /&gt;
:*	síla – přijímatel hodnotí jaký konkrétní vliv, nátlak, může na jeho konání uplatnit, tj. jakou má „sílu“. &lt;br /&gt;
::*	v případě síly jde vždy o povrchní, nikoli skutečnou změnu postoje&lt;br /&gt;
::*	je časově omezená&lt;br /&gt;
::*	zpravidla se bezprostředně váže na přítomnost osoby, která daný obsah komunikací zprostředkovává.&lt;br /&gt;
::*	McGuiere – recipient se nejprve může zajímat o to, jaké sankce na něj může zdroj uplatnit (vnímaná kontrola), a potom o to, jakou pozornost věnuje zdroj akceptování svých názorů (vnímaný zájem), do jaké míry je zdroj schopný prověřit akceptování vlastního názoru (vnímaná prověrka)&lt;br /&gt;
:*	atraktivnost – mechanismus s výraznějším emocionálním podbarvením, i zde existuje obecně názor, dle kterého přitažlivější zdroj zvyšuje efekt persvazivní komunikace&lt;br /&gt;
# '''Obsah persvazivní informace'''#	emocionálně akcentovaná persvaze &lt;br /&gt;
*	navození změny postoje prostřednictvím vyvolání intenzivní emocionální odezvy (pozitivní či negativní) k usnadnění osvojení persvazivní zprávy jedincem&lt;br /&gt;
:*	Galizio M. a Hendrick C. – příjemná hudevní kulisa zvšuje efektivnost persvaze&lt;br /&gt;
:*	stejně tak oblíbenost komunikátora, pokud se spojuje s pozitivně laděnou persvazivní informací (S. Chaiken)&lt;br /&gt;
:*	existují postoje, jejichž změnu lze snadněji navodit vyvoláním negativních emocí (např. postoj ke zdraví, dopravě a s ní spojeným rizikem, životnímu prostředí a jeho vlivu na člověka atd.)&lt;br /&gt;
*	racionální podpora argumentů prezentovaných v persvazivní komunikaci&lt;br /&gt;
:*	efektivnější u osob s vyšším vzděláním (resp. takových, které mají více osobních zkušeností v oblasti, které se daný postoj týká).&lt;br /&gt;
# '''Informační kanál'''&lt;br /&gt;
*	výzkumy inspirovány názorem, že prostředky komunikace mají obyčejně větší vliv na její efekt než samotný obsah&lt;br /&gt;
:*	vliv osobní zkušenosti versus jinými zdroji zprostředkované názory = jednoznačný význam osobní zkušenosti, který má na změnu názoru nejmarkantnější vliv (Petty R.E., Cacioppo J.T.)&lt;br /&gt;
:*	vliv hovorové versus psané persvazivní informace na změnu postoje = hovorová podoba má větší vliv na změnu postojů než v psané formě x na druhé straně míra porozumění informací, zejména když je rozsáhlejší, je v psané podobě vyšší&lt;br /&gt;
::*	dle Myers D.G. - závisí, v jakém rozsahu persvazivní informace upoutá pozornost přijímatele, v jaké míře ji porozumí, akceptuje ji a uchová v paměti.&lt;br /&gt;
:*	vliv komunikace v přímé situaci versus působení prostředků masové komunikace&lt;br /&gt;
 # '''Faktory na straně přijímatele'''&lt;br /&gt;
*	nepatří sem jen permanentní psychologické charakteristiky, ale všechny činitele a projevy, kterými lze vyjádřit momentální psychický stav recipienta&lt;br /&gt;
*	osobní zainteresovanost: rozlišuje zainteresovanost na obsah x na odpovědi&lt;br /&gt;
:*	u mírnějších argumentů platí, že pokud je recipient osobně zainteresovaný, tak se efekt persvazivní komunikace nedostavil – postoje se nemění&lt;br /&gt;
:*	pokud se použijí úderné, silné argumenty, osobně silněji zainteresovaní subjekty mění svůj postoj dříve.&lt;br /&gt;
*	vliv relativně stabilních charakteristik jedince &lt;br /&gt;
:*	věk - postoje u starších lidí jsou hůře měnitelné, protože se zakládají na dlouhodobější zkušenosti&lt;br /&gt;
:*	pohlaví - ženy snadněji přijímají takové informace nežli muži&lt;br /&gt;
:*	sebehodnocení - u sebehodnocení se jedná o křivku ve tvaru převráceného U, kdy osoby s nízkým a vysokým sebehodnocením jsou ve větší míře odolné vlivu persvaze&lt;br /&gt;
# '''Cíl persvazivní komunikace'''&lt;br /&gt;
*	zkoumání stability postojových změn v čase&lt;br /&gt;
:*	závislost na mnoha faktorech&lt;br /&gt;
:*	McGuire uvádí dva časové údaje: po jednom týdnu se ztrácí efekt navozené změny ve 40% případů, po 6 týdnech v 60% případů&lt;br /&gt;
:*	souvislost ve vztahu ke zdroji, informaci a přijímatelově persvazivní komunikaci&lt;br /&gt;
*	stabilita změn postoje vůči protiargumentům&lt;br /&gt;
:*	na začátku 60. let to zkoumal McGuire v sérii experimentů – vycházel z předpokladu existence mechanismu, který přirovnal k účinku očkování – pokud osoby předem připravíme na možné protiargumenty, budou více odolnější v situacích aktuálního působení vlivů orientovaných na změnu jejich postoje. &lt;br /&gt;
:*	Reklama v televizi – promyšlený, frontální útok na konzumenta, který ve svém účinku může mít zhoubný vliv, zvláště na děti – D.G. Myers – pokud reklamní agent utratí miliony aby předal nezdravý produkt nezkušeným dětem, lze to označit pouze za vykořisťování.&lt;br /&gt;
=== 2. Proměnné vysvětlující procesy změny postoje === &lt;br /&gt;
(minimálně 5 sukcesivních kroků – '''pozornost''', '''porozumění''', '''přijetí''', '''podržení'''-'''zachování''' a '''konání''')&lt;br /&gt;
*	stochastický proces, který sestává z více sukcesivních (na sebe navazujících) kroků&lt;br /&gt;
*	obyčejně se vychází z 5 kroků, kdy každý má vliv na efekt persvazivní komunikace a zároveň může sloužit jako prostředek jeho vyjádření.&lt;br /&gt;
*	dosažené změny postoje osoby předpokládají úspěšnou realizaci celého řetězce. (D.G. Myers)&lt;br /&gt;
=== 3. Strukturální komponenty postoje – úloha přesvědčení při změně postoje ===&lt;br /&gt;
*	Fishbein M. a Ajzen I. – přesvědčení má při změně postoje ústřední roli&lt;br /&gt;
*	přesvědčení osoby o objektu – vnímaný pravděpodobnostní vztah mezi objektem a nějakou vlastností&lt;br /&gt;
*	vždy působíme jen na některá přesvědčení osoby, která jsou důležitá z hlediska postoje&lt;br /&gt;
*	rozlišujeme &lt;br /&gt;
:*	proximální přesvědčení – ta, na která přímo působíme našim experimentálním zásahem&lt;br /&gt;
:*	externální – spolu s proximální tvoří jádro postoje k danému objektu&lt;br /&gt;
:*	primární přesvědčení - klíčový, integrující charakter (změna na úrovni proximálního přesvědčení, v případě, že není zároveň primárním, nemusí mít na postoj osoby žádný vliv)&lt;br /&gt;
*	způsoby změny &lt;br /&gt;
:*	Strategie aktivní účasti = navození situace, kdy osoba může sama vnímat, že určitý objekt má právě takové a ne jiné vlastnosti&lt;br /&gt;
:*	Persvaze = můžeme osobě z vnějšího zdroje zprostředkovávat informace, že daný objekt má také vlastnosti.&lt;br /&gt;
:*	Kognitivní disonance jako hlavní faktor změny postojů &lt;br /&gt;
::*	Vychází z teorií kognitivní disonance a konsonance (Heider) &lt;br /&gt;
::*	Podle Festingera je kognitivní disonance hlavním faktorem změny postojů &lt;br /&gt;
::*	Problémem zůstává, že kognitivní disonanci lze řešit i jinak než změnou postoje, například ignorováním skutečnosti, diskreditací zdroje, účelový výběr z informace. &lt;br /&gt;
'''Měření postojů (výpisky z přednášek)'''&lt;br /&gt;
*	je metodologicky velmi náročná operace &lt;br /&gt;
*	Problémy jsou nejzřejmější při popisu technik, které se měřením zabývají&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
 '''Likertova škála''' &lt;br /&gt;
*	Skládá se z výroků, u kterých je pětibodová škála &lt;br /&gt;
:*	od zcela souhlasím &lt;br /&gt;
:*	přes nevím jako středem &lt;br /&gt;
:*	až po zcela nesouhlasím &lt;br /&gt;
*	 Likertova škála zjišťuje nejen obsah, ale i sílu postoje&lt;br /&gt;
 '''Sémantický diferenciál''' &lt;br /&gt;
*	je technika Osgooda, Suciho a Tannenbauma &lt;br /&gt;
*	Zjišťuje nuance, které daný postoj obsahuje &lt;br /&gt;
*	Škála je sedmibodová &lt;br /&gt;
*	Na konci jsou extrémy ohraničující jednotlivé dimenze (hezký - ošklivý, dobrý - špatný) &lt;br /&gt;
*	Každé postojové slovo se tak hodnotí pomocí osmi až devíti dimenzí, které odhalují asociace a konotace &lt;br /&gt;
'''Sociometrie''' &lt;br /&gt;
*	Techniku vytvořil v roce 1934 L. Moreno&lt;br /&gt;
*	 Ta je zaměřena hlavně na zjišťování postojů uvnitř skupiny &lt;br /&gt;
*	Každý člen skupiny má za úkol vybrat ze členů skupiny toho, koho by označil za svého přítele, jako vůdce, jako preferovaného jedince při určité činnosti &lt;br /&gt;
*	Na základě výpovědí se pak vyhotovuje sociogram, který ukáže na oblíbené a neoblíbené členy, izolované, nebo naopak vůdčí typy... &lt;br /&gt;
'''Měření předsudků''' &lt;br /&gt;
*	hlavně etnických &lt;br /&gt;
*	vytvořil v roce 1925 Bogardus škálu sociální vzdálenosti &lt;br /&gt;
*	Respondent dostane seznam sociálních skupin a u nich má vybrat z několika výroků&lt;br /&gt;
:*	 Např. Souhlasil bych se sňatkem blízkého příbuzného se členem této skupiny &lt;br /&gt;
*	Tato metoda je dnes již nevalidní, hlavně vzhledem k vzrůstajícímu povědomí o nebezpečí bigotismu &lt;br /&gt;
'''Analýza rozhovoru''' &lt;br /&gt;
*	Lze předpokládat, že na základě analýzy výroků, i těch, které se netýkají postojů, lze na ně usuzovat, hlavně podle emocionálního zabarvení &lt;br /&gt;
*	Stejně tak i analýza diskurzu, která v sobě rozpoznání postojů implicitně zahrnuje &lt;br /&gt;
*	Identifikuje totiž hlavní témata a metafory, které jsou v konverzaci užívány &lt;br /&gt;
*	Vzhledem k tomu, analýza výpovědí se teprve rozvíjí, existuje dosud jen málo konkrétních metod&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Použitá literatura ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soci%C3%A1ln%C3%AD_postoje,_jejich_utv%C3%A1%C5%99en%C3%AD_a_zm%C4%9Bna,_persvazivn%C3%AD_techniky_a_jejich_v%C3%BDskyt&amp;diff=50701</id>
		<title>Sociální postoje, jejich utváření a změna, persvazivní techniky a jejich výskyt</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soci%C3%A1ln%C3%AD_postoje,_jejich_utv%C3%A1%C5%99en%C3%AD_a_zm%C4%9Bna,_persvazivn%C3%AD_techniky_a_jejich_v%C3%BDskyt&amp;diff=50701"/>
		<updated>2017-12-13T10:06:59Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Postoj == &lt;br /&gt;
Postoj se stal centrálním pojmem v psychologii během 20. století. Vyjadřuje hodnotící vztah k různým sociálním objektům v našem prostředí (co upřednostňujeme, máme rádi) – relativně stabilní charakteristika. Psychologické tendence, které se projevují v hodnocení konkrétní etnity s jistým stupněm upřednostňování nebo odmítání (Eagly A.H., Chaiken S.). Část postojů je vrozených, ale většinu získáváme v průběhu našeho života přímo prostřednictvím osobní zkušenosti s objekty nebo zprostředkovaně, sociálním učením&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;.&lt;br /&gt;
== Vnitřní struktura postoje == &lt;br /&gt;
	'''vnitřní struktura:'''&lt;br /&gt;
* 	'''poznávací''' (kognitivní = týká se myšlenek, které jedinec má o předmětu postoje)&lt;br /&gt;
*	'''citové''' (emocionální, afektivní = co osoba cítí k předmětu postoje, emoce a emocionální reakce)&lt;br /&gt;
*	'''konativní''' (behaviorální = sklony k chování či jednání ve vztahu k předmětu postoje) složky&lt;br /&gt;
Předpoklad, že predikce bude přesnější, když se budou postihovat všechny složky, a když tyto složky budou ve vzájemném souladu = konzistentní vztahy mezi nimi&lt;br /&gt;
*'''Greenwald A.G.''' upozornil, že každá z těchto složek má zvláštní determinanty a základem jejich formování jsou zvláštní procesy: afektivní se utváří prostřednictvím klasického podmiňování; poznávací prostřednictvím kognitivního učení; konativní instrumentálním učením.&lt;br /&gt;
*'''Fishbein a Ajzen''' - jinou důležitou alternativou výkladu vnitřní struktury je jeho ztotožnění jen s emocionální složkou – jádro koncepce Fishbeina a Ajzena, kdy postoj je unidimenzionální (emocionální složka) a vyjadřuje stupeň přitažlivosti daného konání pro osobu.&lt;br /&gt;
*'''Bagozzi R.P'''. – postoj jako dvoudimenzionální struktura, sestávající z kognitivní a emocionální složky. Obě ovlivňují jak záměr osoby vykonat určité chování, tak i chování samotné.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Výsledky výzkumů hovoří ve prospěch spíše komplexnější varianty nežli unidimenzionální afektivně hodnotící struktury (závisí na povaze zkoumaného postoje)&lt;br /&gt;
*'''Analýza specifického postoje''' – obsahová členitost poznávací složky bude relativně nízká, stejně jako počet variant konání, zformulovaných v podobě záměr, u emocionální složky toto omezení bude v menší míře.&lt;br /&gt;
*'''Generalizovaný postoj''' – možné najít množství přesvědčení vzájemně na sebe navazujících a vyznačujících se určitým způsobem uspořádanosti, stejně tak na úrovni behaviorální složky lze identifikovat mnoho záměrů, seskupených do podoby programu či strategie chování, emocionální složka se bude jevit jako méně členitý subsystém.&lt;br /&gt;
== Organizace postojů ==&lt;br /&gt;
# 	Postoje seskupené do určitých významových celků a utvářejí tak vnitřně organizované, hierarchicky uspořádané struktury&lt;br /&gt;
*	'''Eysenck H.J.'''  – dva faktory&lt;br /&gt;
:*	faktor konzervativismu – radikalismu&lt;br /&gt;
::*	Konzervativní pól – postojová konfigurace, která směřuje k zachování existujícího státu quo v sociální oblasti&lt;br /&gt;
::*	Radikální pól – snaha po změně&lt;br /&gt;
:*	faktor rozumového - citového postoje&lt;br /&gt;
::*	praktický pól – tendence k použití „vědeckého“ přístupu nebo síly&lt;br /&gt;
::*	citový pól – tendence k hloubání, filozofování a konání podle víry&lt;br /&gt;
*	'''Kerlinger F.N.''' – opakovaná analýza empirických údajů získaných postojovými škálami na vzorcích studentů v USA a západní Evropě&lt;br /&gt;
:*	analýza vede k ortogonální (na sobě nezávislé) dvoufaktorové struktuře faktoru C (konzervativní) a L (liberální)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
# 	Vztah postojů a hodnotových orientací&lt;br /&gt;
*	obecný předpoklad, že postoje, stejně jako hodnotové orientace, jsou navzájem propojené těsnými vazbami, kdy vztah je spojením obecnějšího (hodnotové orientace) a specifičtějšího (postoje).&lt;br /&gt;
*	oproti původnímu předpokladu, že vrchol hierarchie tvoří hodnotové orientace, se ukázalo, že obecná zaměřenost zájmů na základní životní cíle a prostředky jejich dosahování splňuje úlohu „vnitřního jádra“.&lt;br /&gt;
*	Hodnotové orientace a generalizované (bázové) postoje jsou ve vzájemném souladu, ale je těžké určit jejich stabilní vztahy k situačním postojům.&lt;br /&gt;
*	struktura obecné zaměřenosti zájmů osobnosti a hodnotových orientací umožňuje predikci generalizovaných postojů&lt;br /&gt;
*	variování generalizovaných postojů podmiňuje zase variace situačních postojů&lt;br /&gt;
*	v poslední době trojúrovňové schéma ideologie-hodnoty-postoje &lt;br /&gt;
:*	ideologie – nejobecnější a vyjadřují postoje a hodnoty nejen v politické oblasti (konzeravtivismu/liberalismu), ale i v oblasti meziskupinových vztahů (individualismus/komunalismus)&lt;br /&gt;
:*	postoje – základní stavební prvek jednotlivých hodnot i hodnotových systémů, což platí od modelu M. Rokeacha, přes R. Ingleharta, až po model S. Schwartze.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Funkce postoje v životě člověka ==&lt;br /&gt;
*	'''Festinger L.''' = umožňují člověku adaptovat se na prostředí&lt;br /&gt;
*	'''Katz D.''' = rozlišil dvě základní funkce: &lt;br /&gt;
:*	poznávací (postoje organizují zkušenosti) &lt;br /&gt;
:*	instrumentální (maximalizují odměny a minimalizují tresty)&lt;br /&gt;
*	'''Eagly A.H. a Chaiken S.''' = postupně přibyly tři další fce postojů: &lt;br /&gt;
:*	fce výrazu hodnot (postoje jsou nástroje, kterými člověk vyjadřuje, že je nositelem jistých hodnot)&lt;br /&gt;
:*	fce sociální adjustace (postoje zprostředkovávají vztahy člověka k jiným lidem)&lt;br /&gt;
:*	fce sebeobranná (ego-defenziva, postoje tím, že udržují stabilitu sebeobrazu člověka, jsou prevencí proti hrozbám z prostředí, umožňují snadněji zvládat konflikty a náročné životní situace). &lt;br /&gt;
*	předpoklad o fungování kauzálního vztahu = poznání postojů umožňuje zformulovat víceméně platné předpoklady o směrech budoucího chování jeho nositele.&lt;br /&gt;
'''Výzkum postojů'''&lt;br /&gt;
*	výzkum postojů po celé období vývoje sociální psychologie sehrával podstatnou úlohu a jeho výsledky doposud patří do „zlatého fondu“ této disciplíny&lt;br /&gt;
*	to co se změnilo, je komplexnost nahlížení na vztahy postojů a aktuálního chování&lt;br /&gt;
*	pojem postoje je užíván v různých oblastech společenské praxe&lt;br /&gt;
*	dominantně orientovaný do čtyř základních směrů&lt;br /&gt;
:*	řešení vztahu postoj – chování&lt;br /&gt;
:*	výzkum (postoji podmíněný) selektivity&lt;br /&gt;
:*	persvaze jako prostředek navození změny&lt;br /&gt;
:*	poslání postojů ve struktuře stabilních charakteristik = problém „attitudinal advocacy“ &lt;br /&gt;
::*	např. '''Festinger L'''. a jeho následovníci ukázali, jak může působení zdánlivě proti postoji působit jako prostředek upevnění jeho stability.&lt;br /&gt;
::*	To navozovalo otázky začlenění postojů do širšího kontextu stabilních psychologických charakteristik, např. sebeobrazu a identity (Tedeschi J.T.) &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vývoj oblasti výzkumu postojů ==&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== 1. etapa výzkumu postojů v soc. psychologii (1918-1950)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
*	postoj – hledání komplexních, univerzálních „superkategorií“ jako základních stavebních kamenů budování teoretického systému&lt;br /&gt;
*	typickým příkladem je koncepce '''W. McDougalla''' – ústřední pojem instinkt, 1. učebnice sociální psychologie: '''„Úvod do sociální psychologie“ (1918)'''&lt;br /&gt;
*	'''Znaniecki a Thomas''' - „Polský rolník v Evropě a Americe“ (1918) – charakterizují soc. psychologii jako „vědecké studium postojů“ &lt;br /&gt;
:*	postoj jako individuální mentální proces, který determinuje odpověď jedince v sociální realitě, která ho obklopuje&lt;br /&gt;
:*	postoj je zaměřený na určitý objekt = stav mysli, který je orientovaný ve směru hodnoty (vždy sociální povahy jako např. láska k penězům, nenávist k cizincům, přijímání vědecké doktríny)&lt;br /&gt;
:*	postoj je určen dvěma základními charakteristikami: vztahem k objektu (vždy sociální povahy) a psychologickým prožíváním jeho významu = postoj je tak zprostředkující článek mezi strukturou sociální reality a strukturou osobnosti.&lt;br /&gt;
*	začátkem 20. let 20. století - rozvoj měření postojů – postojových škál &lt;br /&gt;
:*	navazovali na práce '''G. Fechnera''' v psychofyzice a '''Ch. Spearmana''' v měření inteligence&lt;br /&gt;
:*	punc vědeckosti a exaktnosti&lt;br /&gt;
*	polovina 30. léta – '''G. Allport''' – snaha o poskytnutí obecně přijatelné definice – analýza 16 definic postoje&lt;br /&gt;
:*	vymezuje postoj jako „mentální a nervový stavy pohotovosti organizovaný zkušenosti, vyvíjející dynamický a direktivní vliv na odpovědi jedince vůči všem objektům a situacím, s kterými je ve vztahu“&lt;br /&gt;
:*	jeho vymezení dlouho dobu ovlivňovalo badatele v oblasti sociálněpsychologického poznání&lt;br /&gt;
*	'''M.B. Smith''' – definuje postoj jako trojnožkovou struktura&lt;br /&gt;
*	'''F. Heider''' aplikuje na oblast postojů principy teorie rovnováhy = lidé, objekty a události tvoří dynamický kognitivní systém, který má převládající tendenci k rovnovážnému stavu&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	1. etapa je charakteristická diskuzí o obsahu samotného pojmu, snaha o specifikování jeho zvláštních znaků prostřednictvím srovnání s příbuznými pojmy, práce na vytvoření metodologické báze potřebné pro realizaci empirických výzkumů&lt;br /&gt;
*	období plné protikladů, které mají určité společné znaky s vývojem sociální psychologie jako celku&lt;br /&gt;
*	při rozpracování teorie postojů se uplatnily zejména behavioristická teorie učení a kognitivní teorie&lt;br /&gt;
=== 2. etapa výzkumu postojů v soc. psychologii (1950-1970)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
50. léta – důležitý mezník ve studiu postojů&lt;br /&gt;
*	postoj přestává mít úlohu ústředního pojmu a pozornost se přesouvá do oblasti skupinové dynamiky&lt;br /&gt;
*	i přes rozšiřování rozsahu záběru, opět vzrůstá zájem o postoje, pozornost se přesouvá k využitelnosti poznatků o postojích v nejrůznějších oblastech „praktického života“&lt;br /&gt;
*	dominantní postavení dvou obecných teoretických koncepcí:&lt;br /&gt;
:*	teorie učení a chování &lt;br /&gt;
:*	teorie kognitivní integrace. &lt;br /&gt;
:*	W.J. Guire, D.J. Bem, A.G. Greenwald, C.I. Hovland&lt;br /&gt;
'''C.I. Hovland''' – nejvýznamnější představitel &lt;br /&gt;
*	Yalské monografie výsledky výzkumů determinant změny postojů (Hovland a spol.) &lt;br /&gt;
*	snaha o aplikaci nebehavioristických schémat&lt;br /&gt;
*	věnuje se psychologickým aspektům komunikačního procesu, který člení na tři části:&lt;br /&gt;
:*	vlastnosti podnětu&lt;br /&gt;
:*	odpovědi jedince&lt;br /&gt;
:*	psychologické procesy (zprostředkovávají vztahy mezi podněty působícími na jedince a jeho odpovědi)&lt;br /&gt;
'''Bem D.J.''' – postoj = „individuální sebepopis přitažlivosti anebo odporu jedince k určitému identifikovatelnému aspektu jeho prostředí.“&lt;br /&gt;
*	použitím technik (postojové škály, sémantický diferenciál) se získávají slovní popisy odpovědí – respondenti tak pozorují své emocionální projevy, poznání, chování a tyto zdroje vytvářejí následně jejich postoje&lt;br /&gt;
*	kauzální sekvence postoj – chování, ale i sekvence opačná („Můžeme si být jisti tím, že máme rádi černý chléb, protože ho jíme. Je však také možné, že jíme černý chléb proto, že ho máme rádi.“)&lt;br /&gt;
'''LaPier R.T.''' – signalizoval možnost nesouladu mezi verbálně vyjádřeným postojem a aktuálním chováním&lt;br /&gt;
*	v letech 1930-1932 cestoval po USA s manželským párem mladých Číňanů a sledoval, jak budou obslouženi v různých hotelích, restauracích a autokempincích (kromě jednoho případu byl výsledek příznivý). Později napsal 250 dopisů se žádostí o ubytování čínských hostů, získal 128 odpovědí a z nich 92% bylo negativních, vzdor tomu, že ve skutečnosti to respondenti předtím už udělali.&lt;br /&gt;
*	studium reálného lidského chování je časově náročné, intelektuálně obtížné a jeho výsledek často závisí na badateli&lt;br /&gt;
*	v 60. letech se zformuloval argument „LaPierův paradox“&lt;br /&gt;
	'''Kutner B., Wilkins C. a Yarrow P.R. (1952)''' – také signalizovali možnost nesouladu mezi verbálně vyjádřeným postojem a aktuálním chováním&lt;br /&gt;
*	v 11 restauracích na severovýchodě USA: dvě ženy bílé pleti vstoupily do restaurace první, požádaly o místo pro tři a posadily se. Po chvilce přišla žena černé pleti, informovala číšníka, že tu má společnost a posadila se (ve všech případech byly osoby normálně obslouženy). Po dvou týdnech se autoři ohlásili v uvedených restauracích telefonicky a požádali o rezervaci stolu pro „smíšenou“ společnost (ve všech případech byli odmítnuti)&lt;br /&gt;
	'''Festinger L. (1964)''' dospěl k závěru, že výzkum nepodporuje předpoklady o tom, že změna v postoji osob změní jejich chování. Zformuloval radikální názor, že ve vztahu postoj – chování se naše chování projeví jako „kůň“ a naše postoje jako „vůz“.&lt;br /&gt;
'''Wicker A.W.''' – přehled 47 výzkumů, přezkoumal vztah měřeného postoje a aktuálního chování (na různé populaci, k různým objektům, více technik na jejich zjišťování) – výzkumy poukazují na to, že postoje častěji nemají nebo mají jen slabý vztah k aktuálnímu chování, kdy identifikuje dvě příčiny: „osobní a situační faktory“.&lt;br /&gt;
*	'''osobní faktory'''&lt;br /&gt;
:*	ostatní postoje – danému postoje je relevantních více postojů, a pokud se neberou v úvahu, vztah mezi jediným postojem a konkrétním chováním se může stát příčinou jejich nesouladu.&lt;br /&gt;
:*	soupeřivost motivů – motivy konkrétního chování mohou být silnější než motivy vztahující se k měřenému postoji&lt;br /&gt;
:*	verbální, intelektuální a sociální schopnosti – nesoulad mezi postojem a chováním může být výsledkem neschopnosti jedince dát přiměřenou verbální odpověď nebo odpověď ve formě specifického chování. Lidé se nemusí přátelsky chovat i proto že neumí iniciovat přátelskou interakci.&lt;br /&gt;
:*	úroveň aktivity – v určitých případech je nesoulad postojů a chování pochopitelný při sledování celkové úrovně aktivity jedince (např. apatie).&lt;br /&gt;
*	'''situační faktory''' &lt;br /&gt;
:*	skutečná nebo předpokládaná přítomnost jiných osob – nesoulad postojů a chování nemusí být překvapující, když verbální odpovědi jsou získané za podmínek zachování anonymity a chování je pozorované v každodenních životních situacích, kdy jedinec může být vystaven skupinovému tlaku.&lt;br /&gt;
:*	normativní předpisy ohledně vlastního chování &lt;br /&gt;
:*	sociální normy a požadavky vyplývající z role – zvnitřněné nebo jedincem vyžadované, mohou přispět k nesouladu postoje a chování.&lt;br /&gt;
:*	přístupnost alternativního chování – počet možných alternativ chování je pravděpodobně důležitým faktorem vztahu postoj-chování.&lt;br /&gt;
:*	specifičnost objektu postoje – podnět v situacích verbální odpovědi bývá velmi obecný, zatímco podnět v situacích aktuálního chování bývá specifický, což vede k nesouladu postoje a chování.&lt;br /&gt;
:*	nepředvídatelné vnější vlivy – situační vlivy, nehody, nemoci atd.&lt;br /&gt;
:*	očekávané nebo aktuální důsledky různého konání – mohou vést ke zjevnému nesouladu postojů a chování.&lt;br /&gt;
Wickerova kritická analýza sehrála významnou úlohu při přehodnocení aktuálního stavu poznání.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	2. etapa je charakteristická rozmachem empirického výzkumu, zároveň určitý ústup od cíle vypracovat ucelenou teorii postojů&lt;br /&gt;
*	postoj přestává mít úlohu ústředního pojmu v sociální psychologii&lt;br /&gt;
*	konec etapy je krize, kdy rozhodující úlohu sehrály dvě práce:&lt;br /&gt;
:*	úvaha o otázce, do jaké míry je možné z hlediska dosaženého poznání považovat postoj za vědecký pojem (DeFleur M.L. a Westie F.R.)&lt;br /&gt;
:*	věcná a vědecky nekompromisní analýza vztahů postoj-chování (Wicker A.W. – 1969)&lt;br /&gt;
*	Objevily se výzvy ukončit výzkum postojů a věnovat se něčemu produktivnějšímu – např. studium pozorovatelného chování&lt;br /&gt;
*	dále se rozvinula kritika dispozičních proměnných v psychologii osobnosti (Mischel W., Skinner B.F.)&lt;br /&gt;
=== 3. současná etapa rozvoje teorie a výzkumu postojů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; ===&lt;br /&gt;
'''Fishbein M. a Ajzen I.''' – '''Teorie odůvodněného konání''' (Theory of reasoned action), kdy se autoři zaměřili na řešení dvou základních otázek:&lt;br /&gt;
*	za podstatný nedostatek předcházejících zkoumání postojů považují skutečnost, že se ztotožnil záměr osoby vykonat určité chování (dále ZCH) s aktuálním chováním (dále ACH), a to jak v reálných životních situacích tak i laboratorních podmínkách.&lt;br /&gt;
*	pojem postoj se obyčejně používal k označení složité kognitivně-emocionálně-konativní struktury.&lt;br /&gt;
:*	postoj = pouze afektivní složka, emocionální přitažlivost nebo odpudivost objektu pro danou osobu&lt;br /&gt;
:*	přesvědčení = slouží pro poznání postoje, vyjádření na kontinuu bipolární hodnotící dimenze, každé přesvědčení přisuzuje objektu určitou vlastnost a postoj osoby je funkcí těchto vlastností (pokud si osoba vytvoří přesvědčení o objektu, automaticky a simultánně získává postoj k tomuto objektu).&lt;br /&gt;
::*	Člověk může mít mnoho přesvědčení k určitému objektu, ale jen omezený počet slouží jako determinanta jeho postoje (rozpětí 5-9) = „pronikavé“ přesvědčení&lt;br /&gt;
::*	Přesvědčení o daném objektu lze vyvolat formou volné odpovědi, kdy má uvést seznam vlastností objektu (pronikavá přesvědčení jsou ta, která osoba uvede jako první)&lt;br /&gt;
::*	„Modální přesvědčení“ – v určité sociální skupině či společnosti jako celku se mimořádně často vyskytuje určitý druh přesvědčení.&lt;br /&gt;
::*	Osoby se stejným přesvědčením mohou mít různé postoje, resp. osoby s různými přesvědčeními mohou projevovat stejný postoj.&lt;br /&gt;
:*	chování determinované záměrem (ZCH) a aktuální chování (ACH), kdy mezi nimi existují kauzální souvislosti&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
*	behaviorální záměr je tvořen postojem, subjektivní normou a vede k určitému chování.&lt;br /&gt;
:*	autoři doporučují vnímat jednotlivé prvky jako rozdílné úrovně vysvětlování lidského chování: &lt;br /&gt;
::*	'''nejobecnější úroveň''' - chování determinované záměrem&lt;br /&gt;
::*	'''druhá úroveň''' – záměry determinované postojem ke konání a subjektivní normou&lt;br /&gt;
::*	'''třetí úroveň přesvědčení''' – jako determinanty vystupují postoje a subjektivní normy&lt;br /&gt;
::*	'''čtvrtá úroveň''' – lidské chování vysvětlované ve vztahu k přesvědčením – reprezentují informace, které člověk má o světě, ve kterém žije&lt;br /&gt;
= chování lidí je determinováno těmito informacemi, přičemž vztah mei nimi není přímý a jednoznačně vyvoditelný.&lt;br /&gt;
*	model je využitelný při vysvětlování lidského chování, pokud je chování pod volní kontrolou.&lt;br /&gt;
*	demografické či osobnostní faktory netvoří součást jejich teorie – autoři je považují za „vnější proměnné“ (z hlediska modelu), které mohou ovlivňovat lidské chování jen prostřednictvím působení na přesvědčení, nepřímo.&lt;br /&gt;
'''Změna postojů''' &lt;br /&gt;
*	'''persvaze''' (přesvědčování) – hlavní prostředek navození změny postojů&lt;br /&gt;
:*	komunikační persvaze má tři proměnné&lt;br /&gt;
::*	proměnné komunikačního procesu (tvoří je 5 prvků: zdroje, obsah persvazivní informace, kanál informace, faktory na straně přijímatele a cíle persvazivní komunikace)&lt;br /&gt;
::*	proměnné vysvětlující procesy změny postoje (minimálně 5 sukcesivních kroků – pozornost, porozumění, přijetí, podržení-zachování a konání)&lt;br /&gt;
::*	strukturální komponenty postoje&lt;br /&gt;
=== 1. Model změny postojů založený na komunikaci ===&lt;br /&gt;
(tvořen 5 prvky: zdroje, obsah persvazivní informace, kanál informace, faktory na straně přijímatele a cíle persvazivní komunikace)&lt;br /&gt;
# '''Zdroj:''' &lt;br /&gt;
*	nemusí se jednat pouze o určitou osobu (může to být zpráva z novin, informační materiál o činnosti nějaké instituce apod.)&lt;br /&gt;
*	sociálněpsychologický výzkum se orientuje výhradně na charakteristiky komunikátora&lt;br /&gt;
:*	věrohodnost = objektivnost zdroje – zprostředkovatele informace, vyjádřená očekáváním přijímatele, že daná osoba poskytne informaci bez subjektivních zkreslení&lt;br /&gt;
::*	obecně se předpokládá přímo úměrný vztah mezi věrohodností zdroje a mírou změny postoje přijímatele&lt;br /&gt;
:*	síla – přijímatel hodnotí jaký konkrétní vliv, nátlak, může na jeho konání uplatnit, tj. jakou má „sílu“. &lt;br /&gt;
::*	v případě síly jde vždy o povrchní, nikoli skutečnou změnu postoje&lt;br /&gt;
::*	je časově omezená&lt;br /&gt;
::*	zpravidla se bezprostředně váže na přítomnost osoby, která daný obsah komunikací zprostředkovává.&lt;br /&gt;
::*	McGuiere – recipient se nejprve může zajímat o to, jaké sankce na něj může zdroj uplatnit (vnímaná kontrola), a potom o to, jakou pozornost věnuje zdroj akceptování svých názorů (vnímaný zájem), do jaké míry je zdroj schopný prověřit akceptování vlastního názoru (vnímaná prověrka)&lt;br /&gt;
:*	atraktivnost – mechanismus s výraznějším emocionálním podbarvením, i zde existuje obecně názor, dle kterého přitažlivější zdroj zvyšuje efekt persvazivní komunikace&lt;br /&gt;
# '''Obsah persvazivní informace'''#	emocionálně akcentovaná persvaze &lt;br /&gt;
*	navození změny postoje prostřednictvím vyvolání intenzivní emocionální odezvy (pozitivní či negativní) k usnadnění osvojení persvazivní zprávy jedincem&lt;br /&gt;
:*	Galizio M. a Hendrick C. – příjemná hudevní kulisa zvšuje efektivnost persvaze&lt;br /&gt;
:*	stejně tak oblíbenost komunikátora, pokud se spojuje s pozitivně laděnou persvazivní informací (S. Chaiken)&lt;br /&gt;
:*	existují postoje, jejichž změnu lze snadněji navodit vyvoláním negativních emocí (např. postoj ke zdraví, dopravě a s ní spojeným rizikem, životnímu prostředí a jeho vlivu na člověka atd.)&lt;br /&gt;
*	racionální podpora argumentů prezentovaných v persvazivní komunikaci&lt;br /&gt;
:*	efektivnější u osob s vyšším vzděláním (resp. takových, které mají více osobních zkušeností v oblasti, které se daný postoj týká).&lt;br /&gt;
# '''Informační kanál'''&lt;br /&gt;
*	výzkumy inspirovány názorem, že prostředky komunikace mají obyčejně větší vliv na její efekt než samotný obsah&lt;br /&gt;
:*	vliv osobní zkušenosti versus jinými zdroji zprostředkované názory = jednoznačný význam osobní zkušenosti, který má na změnu názoru nejmarkantnější vliv (Petty R.E., Cacioppo J.T.)&lt;br /&gt;
:*	vliv hovorové versus psané persvazivní informace na změnu postoje = hovorová podoba má větší vliv na změnu postojů než v psané formě x na druhé straně míra porozumění informací, zejména když je rozsáhlejší, je v psané podobě vyšší&lt;br /&gt;
::*	dle Myers D.G. - závisí, v jakém rozsahu persvazivní informace upoutá pozornost přijímatele, v jaké míře ji porozumí, akceptuje ji a uchová v paměti.&lt;br /&gt;
:*	vliv komunikace v přímé situaci versus působení prostředků masové komunikace&lt;br /&gt;
 # '''Faktory na straně přijímatele'''&lt;br /&gt;
*	nepatří sem jen permanentní psychologické charakteristiky, ale všechny činitele a projevy, kterými lze vyjádřit momentální psychický stav recipienta&lt;br /&gt;
*	osobní zainteresovanost: rozlišuje zainteresovanost na obsah x na odpovědi&lt;br /&gt;
:*	u mírnějších argumentů platí, že pokud je recipient osobně zainteresovaný, tak se efekt persvazivní komunikace nedostavil – postoje se nemění&lt;br /&gt;
:*	pokud se použijí úderné, silné argumenty, osobně silněji zainteresovaní subjekty mění svůj postoj dříve.&lt;br /&gt;
*	vliv relativně stabilních charakteristik jedince &lt;br /&gt;
:*	věk - postoje u starších lidí jsou hůře měnitelné, protože se zakládají na dlouhodobější zkušenosti&lt;br /&gt;
:*	pohlaví - ženy snadněji přijímají takové informace nežli muži&lt;br /&gt;
:*	sebehodnocení - u sebehodnocení se jedná o křivku ve tvaru převráceného U, kdy osoby s nízkým a vysokým sebehodnocením jsou ve větší míře odolné vlivu persvaze&lt;br /&gt;
# '''Cíl persvazivní komunikace'''&lt;br /&gt;
*	zkoumání stability postojových změn v čase&lt;br /&gt;
:*	závislost na mnoha faktorech&lt;br /&gt;
:*	McGuire uvádí dva časové údaje: po jednom týdnu se ztrácí efekt navozené změny ve 40% případů, po 6 týdnech v 60% případů&lt;br /&gt;
:*	souvislost ve vztahu ke zdroji, informaci a přijímatelově persvazivní komunikaci&lt;br /&gt;
*	stabilita změn postoje vůči protiargumentům&lt;br /&gt;
:*	na začátku 60. let to zkoumal McGuire v sérii experimentů – vycházel z předpokladu existence mechanismu, který přirovnal k účinku očkování – pokud osoby předem připravíme na možné protiargumenty, budou více odolnější v situacích aktuálního působení vlivů orientovaných na změnu jejich postoje. &lt;br /&gt;
:*	Reklama v televizi – promyšlený, frontální útok na konzumenta, který ve svém účinku může mít zhoubný vliv, zvláště na děti – D.G. Myers – pokud reklamní agent utratí miliony aby předal nezdravý produkt nezkušeným dětem, lze to označit pouze za vykořisťování.&lt;br /&gt;
=== 2. Proměnné vysvětlující procesy změny postoje === &lt;br /&gt;
(minimálně 5 sukcesivních kroků – '''pozornost''', '''porozumění''', '''přijetí''', '''podržení'''-'''zachování''' a '''konání''')&lt;br /&gt;
*	stochastický proces, který sestává z více sukcesivních (na sebe navazujících) kroků&lt;br /&gt;
*	obyčejně se vychází z 5 kroků, kdy každý má vliv na efekt persvazivní komunikace a zároveň může sloužit jako prostředek jeho vyjádření.&lt;br /&gt;
*	dosažené změny postoje osoby předpokládají úspěšnou realizaci celého řetězce. (D.G. Myers)&lt;br /&gt;
=== 3. Strukturální komponenty postoje – úloha přesvědčení při změně postoje ===&lt;br /&gt;
*	Fishbein M. a Ajzen I. – přesvědčení má při změně postoje ústřední roli&lt;br /&gt;
*	přesvědčení osoby o objektu – vnímaný pravděpodobnostní vztah mezi objektem a nějakou vlastností&lt;br /&gt;
*	vždy působíme jen na některá přesvědčení osoby, která jsou důležitá z hlediska postoje&lt;br /&gt;
*	rozlišujeme &lt;br /&gt;
:*	proximální přesvědčení – ta, na která přímo působíme našim experimentálním zásahem&lt;br /&gt;
:*	externální – spolu s proximální tvoří jádro postoje k danému objektu&lt;br /&gt;
:*	primární přesvědčení - klíčový, integrující charakter (změna na úrovni proximálního přesvědčení, v případě, že není zároveň primárním, nemusí mít na postoj osoby žádný vliv)&lt;br /&gt;
*	způsoby změny &lt;br /&gt;
:*	Strategie aktivní účasti = navození situace, kdy osoba může sama vnímat, že určitý objekt má právě takové a ne jiné vlastnosti&lt;br /&gt;
:*	Persvaze = můžeme osobě z vnějšího zdroje zprostředkovávat informace, že daný objekt má také vlastnosti.&lt;br /&gt;
:*	Kognitivní disonance jako hlavní faktor změny postojů &lt;br /&gt;
::*	Vychází z teorií kognitivní disonance a konsonance (Heider) &lt;br /&gt;
::*	Podle Festingera je kognitivní disonance hlavním faktorem změny postojů &lt;br /&gt;
::*	Problémem zůstává, že kognitivní disonanci lze řešit i jinak než změnou postoje, například ignorováním skutečnosti, diskreditací zdroje, účelový výběr z informace. &lt;br /&gt;
'''Měření postojů (výpisky z přednášek)'''&lt;br /&gt;
*	je metodologicky velmi náročná operace &lt;br /&gt;
*	Problémy jsou nejzřejmější při popisu technik, které se měřením zabývají&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
 '''Likertova škála''' &lt;br /&gt;
*	Skládá se z výroků, u kterých je pětibodová škála &lt;br /&gt;
:*	od zcela souhlasím &lt;br /&gt;
:*	přes nevím jako středem &lt;br /&gt;
:*	až po zcela nesouhlasím &lt;br /&gt;
*	 Likertova škála zjišťuje nejen obsah, ale i sílu postoje&lt;br /&gt;
 '''Sémantický diferenciál''' &lt;br /&gt;
*	je technika Osgooda, Suciho a Tannenbauma &lt;br /&gt;
*	Zjišťuje nuance, které daný postoj obsahuje &lt;br /&gt;
*	Škála je sedmibodová &lt;br /&gt;
*	Na konci jsou extrémy ohraničující jednotlivé dimenze (hezký - ošklivý, dobrý - špatný) &lt;br /&gt;
*	Každé postojové slovo se tak hodnotí pomocí osmi až devíti dimenzí, které odhalují asociace a konotace &lt;br /&gt;
'''Sociometrie''' &lt;br /&gt;
*	Techniku vytvořil v roce 1934 L. Moreno&lt;br /&gt;
*	 Ta je zaměřena hlavně na zjišťování postojů uvnitř skupiny &lt;br /&gt;
*	Každý člen skupiny má za úkol vybrat ze členů skupiny toho, koho by označil za svého přítele, jako vůdce, jako preferovaného jedince při určité činnosti &lt;br /&gt;
*	Na základě výpovědí se pak vyhotovuje sociogram, který ukáže na oblíbené a neoblíbené členy, izolované, nebo naopak vůdčí typy... &lt;br /&gt;
'''Měření předsudků''' &lt;br /&gt;
*	hlavně etnických &lt;br /&gt;
*	vytvořil v roce 1925 Bogardus škálu sociální vzdálenosti &lt;br /&gt;
*	Respondent dostane seznam sociálních skupin a u nich má vybrat z několika výroků&lt;br /&gt;
:*	 Např. Souhlasil bych se sňatkem blízkého příbuzného se členem této skupiny &lt;br /&gt;
*	Tato metoda je dnes již nevalidní, hlavně vzhledem k vzrůstajícímu povědomí o nebezpečí bigotismu &lt;br /&gt;
'''Analýza rozhovoru''' &lt;br /&gt;
*	Lze předpokládat, že na základě analýzy výroků, i těch, které se netýkají postojů, lze na ně usuzovat, hlavně podle emocionálního zabarvení &lt;br /&gt;
*	Stejně tak i analýza diskurzu, která v sobě rozpoznání postojů implicitně zahrnuje &lt;br /&gt;
*	Identifikuje totiž hlavní témata a metafory, které jsou v konverzaci užívány &lt;br /&gt;
*	Vzhledem k tomu, analýza výpovědí se teprve rozvíjí, existuje dosud jen málo konkrétních metod&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Použitá literatura ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Probl%C3%A9m_a_v%C3%BDznam_osobnosti_z_pohledu_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologie,_sebepojet%C3%AD_a_identity_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii&amp;diff=50699</id>
		<title>Problém a význam osobnosti z pohledu sociální psychologie, sebepojetí a identity v sociální psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Probl%C3%A9m_a_v%C3%BDznam_osobnosti_z_pohledu_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologie,_sebepojet%C3%AD_a_identity_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii&amp;diff=50699"/>
		<updated>2017-12-13T09:38:50Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Sociálněpsycholologický přístup ke zkoumání osobnosti spočívá v orientaci na sociální svět jako na kontext, ve kterém se osobnost formuje, který osobnost vlastní aktivitou spoluvytváří. Nejvýznamějším impulzem rozvoje sociální psychologie osobnosti bylo očekávání, že lidské chování v sociální interakci je osobnostně determinováno a že tedy jeho zkoumání umožní efektivní diagnostiku osobnosti. Sociální psychologie osobnosti se zabývá platností osobnostních dotazníků v různých kulturách a jejich validizací (např. použití Big Five u původního etnika na Havajských ostrovech), tím, jak působí okolí a známost examinátora nebo posuzovatele na výsledky apod&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V 50. letech se prohlubuje zájem o projevy jedince v interpersonálních vztazích. Několik teorií se zabývá strategiemi jednání s druhými. Známá je např. kruhová struktura interpersonálních škál, kterou vytvořil Wiggins (Na svislé ose jsou polarity dominance x submisivita, na vodorovné chladný x vřelý, mezi tím ještě další 4 charakteristiky, tato struktura se určuje podle metodiky IASR, která obsahuje 64 adjektiv (8 pro každou oblast), která respondent posuzuje na osmibodové škále, tato struktura stejně jako jiné sloužily také ke zjišťování stability osobnostních rysů a jejich mezikulturální variability, ukázalo se například, že mezi výsledky kruhové struktury a 5 faktorového modelu existují významné souvislosti.)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Sebepojetí - vztah k vlastnímu já ==&lt;br /&gt;
Vztah k vlastnímu já zahrnuje: obraz v zrcadle, úvahy o vlastní minulosti, je zahrnut i v každém jednání s druhými, má mnoho podob a je těžké jej definovat, vyznačuje se subjektivností a jedinečností. Jáství druhých se můžeme dozvědět vždy jen zprostředkovaně, má také svoji dualitu, na jedné straně stojí podmětné já (já jako poznávající), na druhé straně já jako objekt poznávání (v angličtině I x Self, v němčině Ich x Selbst). Sociální psychologie se vždy spíše zajímala o já jako objekt&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
=== Já jako subjekt (objekt poznávání)  ===&lt;br /&gt;
Studium intrapersonálních aktivit a procesů (vetšinou neuvědomované), které organizují a utvářejí obsahy vztahované k já. Já jako subjekt je spojeno s přítomností a vědomím. Činné vědomí je detektorem seberelevantních podnětů. Coctailparty phenomenon - člověk zaslechne na druhé straně místnosti na večírku vyslovit své jméno, i když ostatní dění nevnímá. Činné já je také spojeno s pamětí, ztrácí-li ji člověk, ztrácí i integritu vlastního já. Činné já také ovlivňuje průběh paměťových procesů, např. existuje&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
* 	sebeprodukční efekt - člověk si vybavuje snadněji to, co aktivně vytváří &lt;br /&gt;
*	sebereferrenční efekt - …, co se vztahuje k jeho já &lt;br /&gt;
*	sebezapojující efekt - …, co je spojeno s dosud trvajícím úkolem &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Já jako objekt vlastní reflexe  ===&lt;br /&gt;
Schopnost sebereflexe se považuje za centrální psychickou charakteristiku člověka. Její obsah je determinovaný: dispozičně, interpersonálně, kulturně, historicky. Základem sebereflexe je uvědomění si sebe sama. V interpersonálních vlivech se pak objevuje např fenomén “zrcadlového já”. '''Cooley''' – druzí lidé nám slouží jako zrcadlo&amp;lt;ref name=hayes&amp;gt;HAYES, Nicky. &amp;lt;i&amp;gt;Základy sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Vyd. 3. Praha: Portál, 2003.&amp;lt;/ref&amp;gt;. '''Mead''' – naše já je představou o tom, jak si myslíme že nás hodnotí pro nás důležití lidé)&amp;lt;ref name=hayes/&amp;gt;. '''Festinger''' – sociální srovnávání - ověřujeme si v okolí, jak jsme přijímáni, co je správné. Přijímání sociálních rolí, percepce sociální odlišnosti (pokud to není sankcionováno, člověk má potřebu zvýrazňovat svou jedinečnost v odlišném prostředí.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Kognitivní psychologie používá pro obsah sebereflexe pojmu sebesystém. Více je používán také pojem sebepojetí, sebehodnocení - označuje spíše proces, obsahuje i emocionální složku. Co se chování týče, mluvíme o projevování já.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Reprezentace jáské zkušenosti '''může mít různé podoby, je subjektivně různě důležitá, různě realizovatelná, různě umístěná v čase. 	Rozlišujeme&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
* Minulé Já - obsah více podléhá změnám, objevuje se sklon k benefektanci - tendenci vidět sebe sama jako efektivního činitele &lt;br /&gt;
*Přítomné Já - je produktem minulé zkušenosti a aktuální sebepercepce a introspekce &lt;br /&gt;
*Budoucí Já - vyvozeno z reprezentací minulých a přítomných já, orientuje se na cíle a úkoly. Patří do kategorie tzv. možných já &lt;br /&gt;
*Ideální Já - pokud zahrnuje více norem a požadavků, mluvíme o požadovaném já, protikladem je nechtěné já &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sebeuvědomění''' můžeme rozlišit na&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*soukromé - pokud se více věnujeme introspekci a jsme nezávislí na okolí &lt;br /&gt;
*	veřejné - více sebepercepce v sociálních kontextech &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Kognitivní organizace sebepojetí'''se poslední dobou stala předmětem mnoha výzkumů. Existuje několik konceptů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	já jako sebeschéma (Markusová) – schémata jsou vodítkem, co je pro jedince seberelevantní, jsou filtrem informací &lt;br /&gt;
*	já jako prototyp (Kihlstrom, Cantorová) – pojem já je uložen jako prototyp, svázaný hierarchicky s dalšími (já s rodinou, já sám apod.)Tyto systémy napomáhají koherenci a konzistenci sebepojetí a to má příznivou psychohygienickou funkci &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Gordon''' provedl výzkum sebepojetí na základě volné výpovědi na otázku “Kdo jsem?” Došel k sebekoncepci, kterou rozdělil na aspekty&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	sociální identity &lt;br /&gt;
*	osobní atributy &lt;br /&gt;
*	systemické mínění o sobě (schopnost vyrovnávat se s okolím, sebedeterminace …) &lt;br /&gt;
*	pocit osobní autonomie &lt;br /&gt;
*	globální sebehodnocení &lt;br /&gt;
Hypotetický model obsahu sebepojetí – zabývá se vztažeností k já v souvislosti k emoční nasycenosti a důležitostí obsahů. Čím důležitější a obecnější jsou, tím více jsou emočně nasyceny&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Emocionální složka sebesystému  ====&lt;br /&gt;
'''Sebediskrepanční teorie (Higgins) ''' dává do souvislosti prožívané emoční stavy a sebepojetí. Očekávaný stav je ovlivněn ideálním a požadovaným já. Při diskrepanci těchto já s aktuálním stavem prožíváme zklamání a frustraci, depresi, úzkost, stud, hanbu (podle toho s jakým já je aktuální v rozporu)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*Interpersonální kontext sebehodnocení - sebehodnocení je provázáno s hodnocením druhých lidí – tzv. řetěz interakcí. &lt;br /&gt;
*Obrana a podpora sebehodnocení. K tomu dochází pomocí udržení a zvyšování, např. benefektancí, optimismem směrem do vlastní budoucnosti, omluvami a handicapováním předem v obtížné situaci, srovnání s horšími &lt;br /&gt;
*Globální sebehodnocení - nezáleží jen na sumaci specifických hodnocení, ale i na celkovém emočním naladění. K vysokému globálnímu sebehodnocení přispívá, pokud jsou pozitivní charakteristiky vnímány jako důležité a stabilní &lt;br /&gt;
*Vědomí vlastní hodnoty - provázáno s morálními normami, hodnot. orientací, smyslem života. Důležitá pro život je také sebeakceptace, spojená s pozitivním emočním naladěním. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Konativní složka sebesystému  ====&lt;br /&gt;
Tendence jednat tak, jak to koresponduje s naším sebepojetím. Pokud se snažíme ovlivnit mínění druhých jde o sebereprezentaci, která má různé strategie ('''Jones a Pittman''')(Podle Macka, 2008)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	strategie zavděčení - snaha, aby nám lidé připisovali kladné charakterové vlastnosti, ale aby neviděli že se o to snažíme &lt;br /&gt;
*	strategie zastrašení - v nedobrovolných vztazích, snaha o zastrašení &lt;br /&gt;
*	strategie sebepovýšení - snaha být nejlepší, orientace na úspěch a výkon &lt;br /&gt;
*	strategie příkladnosti - ukazování morálních kvalit, snah a získat následovníky, např. u rodičů  &lt;br /&gt;
*	strategie pokorného chování - prezentace vlastní slabosti, snaha vyvolat pocity viny &lt;br /&gt;
*	Sebepotvrzující strategie - snaží se o to, aby nás ostatní vnímali a hodnotili tak, jak vnímáme a hodnotíme sami sebe &lt;br /&gt;
*	Sebemonitorování – tendence regulovat vlastní chování ve smyslu předpokládaného očekávání druhých &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Identita == &lt;br /&gt;
Identitou rozumíme prožívání toho, čím jedinec je, ať už jako individuum nebo jako člen lidského společenství. V rámci sociální psychologie existuje několik přístupů k jejímu zkoumání. Všechny se však shodují v tom, že identita jednotlivce se vyvíjí v konkrétním kulturním a sociohistorickém kontextu&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Identitu jedince lze posuzovat jako &lt;br /&gt;
*	proces - sebepoznávání a konstrukce spolu s hledáním a zvnitřňováním osobní ideologie &lt;br /&gt;
*	obsah - uvědomované charakteristiky, kterými se jedinec odlišuje a které má společné s ostatními &lt;br /&gt;
	Je relativně stabilní vzhledem k osobním hodnotám a normám &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V sociální kontextu se identita vyvíjí identifikováním se se sociálními rolemi. Vytváří se příslušnost k sociální skupinám. Během vývoje identity člověk porovnává subjektivní a objektivní identitu (jak se vidí on a jak ho vidí druzí) a snaží se o jejich přiblížení. Identita je tvořená jednak vrozenými a jednak získanými charakteristikami. Ty si může člověk často vybrat, ale jen v rámci určitých společenských a kulturních vlivů. Společnost a kultura značně ovlivňuje konstruování osobní identity – tzv. kulturní relativita identity. V kulturách se liší nejen obsah identity ale i způsob jejího dosahování a fungování. Existují však určité universalie, např. všude se lidé považují za fyzicky odlišné od jiných. V průběhu historie se konstruování identity také velmi měnilo. Ve středověku byl jedinec determinován hlavně narozením se do určitého kontextu a pohlavím. Až v moderní společnosti se stává identita procesem volby a rozhodování. Také v různém uspořádání společnosti se vyvíjí identita různě. V západní kultuře se jedinec konstruuje pojmy jako je nezávislý, činný, zaměřený na sebe. Proti tomu stojí nezápadní pojetí člověka vzájemně propojeného s ostatními, kdy klíčové jsou pojmy jako holistický, kolektivní, vzájemně závislý, společenský&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie ego identity (Eriksona)  ===&lt;br /&gt;
Vychází z psychoanalýzy, ale zdůrazňuje psychosociální podstatu identity. Tato teorie na dlouhý čas ovlivnila zkoumání identity. Identita se utváří spojením identifikace z dětství, současné a základních životních závazků&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Rozlišujeme&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	'''ego indentitu''' - umožňuje jistotu, že tak jak udržujeme rovnováhu sami, budou ji u nás vnímat i ostatní &lt;br /&gt;
*	'''self identitu''' - aspekt sebevnímání&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Důležité v jeho teorii jsou &lt;br /&gt;
*	'''krize identity''' &lt;br /&gt;
*	'''institucionalizované moratorium''' - v adolescenci je umožněno institucemi jedincovi ozkoušet si role dospělého &lt;br /&gt;
*	'''boj''' mezi '''egem a superegem''' o dominanci v osobnosti - čím těžší, tím horší je krize identity &lt;br /&gt;
*	'''stupně hodnotové orientace''' &lt;br /&gt;
:*morální stádium - děti, víra v autoritu&lt;br /&gt;
:*ideologické stadium - adolescence, snaha asimilovat různé zdroje autority &lt;br /&gt;
:*etické stadium - dospělost, přijetí zodpovědnosti &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie ego identity podle (J.E.Marcia)  ===&lt;br /&gt;
Přeformuloval a doplnil Eriksonovu teorii. Pro styl formování identity je podle něj důležitá&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	'''krize''' - pochybnosti o rodiči definovaných hodnotách &lt;br /&gt;
*	'''závazek''' - výběr osobních cílů a hodnot &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rozlišuje 4 stavy identity&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*'''Difuzní''' - před vyvíjením identity &lt;br /&gt;
*	'''předčasné uzavření''' - převzaté hodnoty&lt;br /&gt;
*	'''moratorium''' - zkoumání alternativ &lt;br /&gt;
*	'''dosažení identity''' - stabilní systém závazků &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Identita je pak relativně stabilním výsledkem osobního vývoje &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie identity v symbolickém interakcionismu (Styker)  ===&lt;br /&gt;
Založeno na analýze vztahu self, role a společnosti. Self je hierarchická soustava internalizovaných rolí – identit, které se vyznačují: '''výrazností''' - podle toho mohou být vyvolány v různých situacích, '''významností''' - podle toho, nakolik tento obraz odpovídá ideálnímu já. Výraznost i významnost vychází z rolového závazku. Vztah mezi rolí a interpersonálními vazbami&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie sociální identity (Tajfel) ===&lt;br /&gt;
Pojem sebe obsahuje osobní a sociální identitu. Člověk se snaží udržet pozitivní obě dvě. Tato teorie se zabývá udržením si pozitivní sociální identity (vysoké skupinové sebehodnocení). K jejímu zvýšení existuje mnoho cest, např. snaha zlepšit svou pozici ve skupině, porovnávání s jinou skupinou. Výzkum teorie sociální identity využívá tzv. model minimální skupiny. Lidé jsou rozděleni náhodně do skupin a mají hodnotit. I přes náhodnost vždy hodnotí svou skupinu lépe než ostatní&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Etnolingvistická teorie identity ===&lt;br /&gt;
Jazyk jako významná dimenze skupinové identity, ve které se porovnává s jinými skupinami. Autoři se zabývají tzv. skupinovou vitalitou (schopnost přežít), která závisí na statutu, demografické síle a institucionální podpoře a kontrole&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Sociálně konstruktivistický přístup  ===&lt;br /&gt;
Jedním z nich je Herrého etnogenetika. Zabývá se metodami, kterými lidé v běžném životě dávají význam svému jednání. V souvislosti s identitou používá Harré pojmy&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	'''individuální sociální bytost''' - interakce posle sociálního scénáře probíhající denně &lt;br /&gt;
*	'''personální bytost''' - vnitřní smysl bytí, který se často liší od sociální obrazu, který člověk vytváří &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nejdůležitější není samotná osobnost a její aktivity, ale to, jak tyto věci vysvětluje, to vypovídá o konstruktovém systému, ze kterého se já skládá&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Analýza struktury identity integrující teorie (Weinreich)===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zabývá se mimo jiné identifikací s druhým, která může být empatická (vnímání podobnosti) nebo rolově modelová (idealistická, kontraidentifikace, rozporná konfliktová identifikace - vzniká spojením předchozích dvou)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Sociální identita ==&lt;br /&gt;
Lidé se identifikují se sociálními skupinami, ke kterým náleží, a tato identifikace ovlivňuje jejich interakce s ostatními lidmi. Sociální identifikace je posílena přirozenou tendencí '''seskupovat věci do kategorií''' a vyhledávat cokoli, co '''posílí jedincovu sebeúctu'''&amp;lt;ref name=hayes/&amp;gt;. Soc. identita odvozena z členství ve skupině- procesy sox. identity mohou mít vliv na CH ve skupině- máme tendenci se hodnotit spíše pozitivně než negativně- tudíž i skupinu, jejíž jsme členem, hodnotíme spíše pozitivně- budeme hledat způsoby, jak vztažnou skupinu pozitivně odlišit od nevztažné- Tajfel- budování pozitivní odlišnosti&amp;lt;ref name=hewstone&amp;gt;HEWSTONE, Miles a Wolfgang STROEBE. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Portál, 2006.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tajfel (1970, podle Hayes, 2003) &amp;lt;ref name=hayes/&amp;gt; zkoumal model minimálních skupin. Respondenti s minimálním množstvím informací měli provést sociální srovnání. To vycházelo lépe pro in-group a out-group.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Někdy může snaha poz. odlišit skupinu vést proti skutečným zájmům skupiny. I děti jsou náchylné ke zvýhodňování vztažných skupiny a stereotypování nevztažných- př.už od 3 let tendence k segregaci pohlaví + vnímání svého pohlaví pozitivněji. Od 7 let + vnímání vlastní rasy než ostatních (např. až 2x lepší vlastnosti). Čím více je skupina subjektivně důležitá, tím větší zvýhodňování při meziskupinovém hodnocení. Neplatí pro všechny skupiny!!- někde neutrální či dokonce negativní vztah&amp;lt;ref name=hewstone/&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Hinkl a Brown- faktory&amp;lt;ref name=hewstone/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	kolektivismus &lt;br /&gt;
*individualismus&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sklon porovnávat skupiny mezi sebou, silná spojitost mezi skupinovou identifikací a zvýhodňováním- u skupin s kolektivistickou orientací a zároveň vztahovou orientací (zájem o to, jak si skupina bude stát)&amp;lt;ref name=hewstone/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam použité literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Probl%C3%A9m_a_v%C3%BDznam_osobnosti_z_pohledu_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologie,_sebepojet%C3%AD_a_identity_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii&amp;diff=50698</id>
		<title>Problém a význam osobnosti z pohledu sociální psychologie, sebepojetí a identity v sociální psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Probl%C3%A9m_a_v%C3%BDznam_osobnosti_z_pohledu_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologie,_sebepojet%C3%AD_a_identity_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii&amp;diff=50698"/>
		<updated>2017-12-13T09:35:46Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: /* Členství ve skupině a soc. identita */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Sociálněpsycholologický přístup ke zkoumání osobnosti spočívá v orientaci na sociální svět jako na kontext, ve kterém se osobnost formuje, který osobnost vlastní aktivitou spoluvytváří. Nejvýznamějším impulzem rozvoje sociální psychologie osobnosti bylo očekávání, že lidské chování v sociální interakci je osobnostně determinováno a že tedy jeho zkoumání umožní efektivní diagnostiku osobnosti. Sociální psychologie osobnosti se zabývá platností osobnostních dotazníků v různých kulturách a jejich validizací (např. použití Big Five u původního etnika na Havajských ostrovech), tím, jak působí okolí a známost examinátora nebo posuzovatele na výsledky apod&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V 50. letech se prohlubuje zájem o projevy jedince v interpersonálních vztazích. Několik teorií se zabývá strategiemi jednání s druhými. Známá je např. kruhová struktura interpersonálních škál, kterou vytvořil Wiggins (Na svislé ose jsou polarity dominance x submisivita, na vodorovné chladný x vřelý, mezi tím ještě další 4 charakteristiky, tato struktura se určuje podle metodiky IASR, která obsahuje 64 adjektiv (8 pro každou oblast), která respondent posuzuje na osmibodové škále, tato struktura stejně jako jiné sloužily také ke zjišťování stability osobnostních rysů a jejich mezikulturální variability, ukázalo se například, že mezi výsledky kruhové struktury a 5 faktorového modelu existují významné souvislosti.)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Sebepojetí - vztah k vlastnímu já ==&lt;br /&gt;
Vztah k vlastnímu já zahrnuje: obraz v zrcadle, úvahy o vlastní minulosti, je zahrnut i v každém jednání s druhými, má mnoho podob a je těžké jej definovat, vyznačuje se subjektivností a jedinečností. Jáství druhých se můžeme dozvědět vždy jen zprostředkovaně, má také svoji dualitu, na jedné straně stojí podmětné já (já jako poznávající), na druhé straně já jako objekt poznávání (v angličtině I x Self, v němčině Ich x Selbst). Sociální psychologie se vždy spíše zajímala o já jako objekt&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
=== Já jako subjekt (objekt poznávání)  ===&lt;br /&gt;
Studium intrapersonálních aktivit a procesů (vetšinou neuvědomované), které organizují a utvářejí obsahy vztahované k já. Já jako subjekt je spojeno s přítomností a vědomím. Činné vědomí je detektorem seberelevantních podnětů. Coctailparty phenomenon - člověk zaslechne na druhé straně místnosti na večírku vyslovit své jméno, i když ostatní dění nevnímá. Činné já je také spojeno s pamětí, ztrácí-li ji člověk, ztrácí i integritu vlastního já. Činné já také ovlivňuje průběh paměťových procesů, např. existuje&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
* 	sebeprodukční efekt - člověk si vybavuje snadněji to, co aktivně vytváří &lt;br /&gt;
*	sebereferrenční efekt - …, co se vztahuje k jeho já &lt;br /&gt;
*	sebezapojující efekt - …, co je spojeno s dosud trvajícím úkolem &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Já jako objekt vlastní reflexe  ===&lt;br /&gt;
Schopnost sebereflexe se považuje za centrální psychickou charakteristiku člověka. Její obsah je determinovaný: dispozičně, interpersonálně, kulturně, historicky. Základem sebereflexe je uvědomění si sebe sama. V interpersonálních vlivech se pak objevuje např fenomén “zrcadlového já”. '''Cooley''' – druzí lidé nám slouží jako zrcadlo. '''Mead''' – naše já je představou o tom, jak si myslíme že nás hodnotí pro nás důležití lidé). '''Festinger''' – sociální srovnávání - ověřujeme si v okolí, jak jsme přijímáni, co je správné. Přijímání sociálních rolí, percepce sociální odlišnosti (pokud to není sankcionováno, člověk má potřebu zvýrazňovat svou jedinečnost v odlišném prostředí.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Kognitivní psychologie používá pro obsah sebereflexe pojmu sebesystém. Více je používán také pojem sebepojetí, sebehodnocení - označuje spíše proces, obsahuje i emocionální složku. Co se chování týče, mluvíme o projevování já.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Reprezentace jáské zkušenosti '''může mít různé podoby, je subjektivně různě důležitá, různě realizovatelná, různě umístěná v čase. 	Rozlišujeme&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
* Minulé Já - obsah více podléhá změnám, objevuje se sklon k benefektanci - tendenci vidět sebe sama jako efektivního činitele &lt;br /&gt;
*Přítomné Já - je produktem minulé zkušenosti a aktuální sebepercepce a introspekce &lt;br /&gt;
*Budoucí Já - vyvozeno z reprezentací minulých a přítomných já, orientuje se na cíle a úkoly. Patří do kategorie tzv. možných já &lt;br /&gt;
*Ideální Já - pokud zahrnuje více norem a požadavků, mluvíme o požadovaném já, protikladem je nechtěné já &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sebeuvědomění''' můžeme rozlišit na&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*soukromé - pokud se více věnujeme introspekci a jsme nezávislí na okolí &lt;br /&gt;
*	veřejné - více sebepercepce v sociálních kontextech &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Kognitivní organizace sebepojetí'''se poslední dobou stala předmětem mnoha výzkumů. Existuje několik konceptů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	já jako sebeschéma (Markusová) – schémata jsou vodítkem, co je pro jedince seberelevantní, jsou filtrem informací &lt;br /&gt;
*	já jako prototyp (Kihlstrom, Cantorová) – pojem já je uložen jako prototyp, svázaný hierarchicky s dalšími (já s rodinou, já sám apod.)Tyto systémy napomáhají koherenci a konzistenci sebepojetí a to má příznivou psychohygienickou funkci &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Gordon''' provedl výzkum sebepojetí na základě volné výpovědi na otázku “Kdo jsem?” Došel k sebekoncepci, kterou rozdělil na aspekty&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	sociální identity &lt;br /&gt;
*	osobní atributy &lt;br /&gt;
*	systemické mínění o sobě (schopnost vyrovnávat se s okolím, sebedeterminace …) &lt;br /&gt;
*	pocit osobní autonomie &lt;br /&gt;
*	globální sebehodnocení &lt;br /&gt;
Hypotetický model obsahu sebepojetí – zabývá se vztažeností k já v souvislosti k emoční nasycenosti a důležitostí obsahů. Čím důležitější a obecnější jsou, tím více jsou emočně nasyceny&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Emocionální složka sebesystému  ====&lt;br /&gt;
'''Sebediskrepanční teorie (Higgins) ''' dává do souvislosti prožívané emoční stavy a sebepojetí. Očekávaný stav je ovlivněn ideálním a požadovaným já. Při diskrepanci těchto já s aktuálním stavem prožíváme zklamání a frustraci, depresi, úzkost, stud, hanbu (podle toho s jakým já je aktuální v rozporu)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*Interpersonální kontext sebehodnocení - sebehodnocení je provázáno s hodnocením druhých lidí – tzv. řetěz interakcí. &lt;br /&gt;
*Obrana a podpora sebehodnocení. K tomu dochází pomocí udržení a zvyšování, např. benefektancí, optimismem směrem do vlastní budoucnosti, omluvami a handicapováním předem v obtížné situaci, srovnání s horšími &lt;br /&gt;
*Globální sebehodnocení - nezáleží jen na sumaci specifických hodnocení, ale i na celkovém emočním naladění. K vysokému globálnímu sebehodnocení přispívá, pokud jsou pozitivní charakteristiky vnímány jako důležité a stabilní &lt;br /&gt;
*Vědomí vlastní hodnoty - provázáno s morálními normami, hodnot. orientací, smyslem života. Důležitá pro život je také sebeakceptace, spojená s pozitivním emočním naladěním. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Konativní složka sebesystému  ====&lt;br /&gt;
Tendence jednat tak, jak to koresponduje s naším sebepojetím. Pokud se snažíme ovlivnit mínění druhých jde o sebereprezentaci, která má různé strategie ('''Jones a Pittman''')(Podle Macka, 2008)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	strategie zavděčení - snaha, aby nám lidé připisovali kladné charakterové vlastnosti, ale aby neviděli že se o to snažíme &lt;br /&gt;
*	strategie zastrašení - v nedobrovolných vztazích, snaha o zastrašení &lt;br /&gt;
*	strategie sebepovýšení - snaha být nejlepší, orientace na úspěch a výkon &lt;br /&gt;
*	strategie příkladnosti - ukazování morálních kvalit, snah a získat následovníky, např. u rodičů  &lt;br /&gt;
*	strategie pokorného chování - prezentace vlastní slabosti, snaha vyvolat pocity viny &lt;br /&gt;
*	Sebepotvrzující strategie - snaží se o to, aby nás ostatní vnímali a hodnotili tak, jak vnímáme a hodnotíme sami sebe &lt;br /&gt;
*	Sebemonitorování – tendence regulovat vlastní chování ve smyslu předpokládaného očekávání druhých &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Identita == &lt;br /&gt;
Identitou rozumíme prožívání toho, čím jedinec je, ať už jako individuum nebo jako člen lidského společenství. V rámci sociální psychologie existuje několik přístupů k jejímu zkoumání. Všechny se však shodují v tom, že identita jednotlivce se vyvíjí v konkrétním kulturním a sociohistorickém kontextu&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Identitu jedince lze posuzovat jako &lt;br /&gt;
*	proces - sebepoznávání a konstrukce spolu s hledáním a zvnitřňováním osobní ideologie &lt;br /&gt;
*	obsah - uvědomované charakteristiky, kterými se jedinec odlišuje a které má společné s ostatními &lt;br /&gt;
	Je relativně stabilní vzhledem k osobním hodnotám a normám &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V sociální kontextu se identita vyvíjí identifikováním se se sociálními rolemi. Vytváří se příslušnost k sociální skupinám. Během vývoje identity člověk porovnává subjektivní a objektivní identitu (jak se vidí on a jak ho vidí druzí) a snaží se o jejich přiblížení. Identita je tvořená jednak vrozenými a jednak získanými charakteristikami. Ty si může člověk často vybrat, ale jen v rámci určitých společenských a kulturních vlivů. Společnost a kultura značně ovlivňuje konstruování osobní identity – tzv. kulturní relativita identity. V kulturách se liší nejen obsah identity ale i způsob jejího dosahování a fungování. Existují však určité universalie, např. všude se lidé považují za fyzicky odlišné od jiných. V průběhu historie se konstruování identity také velmi měnilo. Ve středověku byl jedinec determinován hlavně narozením se do určitého kontextu a pohlavím. Až v moderní společnosti se stává identita procesem volby a rozhodování. Také v různém uspořádání společnosti se vyvíjí identita různě. V západní kultuře se jedinec konstruuje pojmy jako je nezávislý, činný, zaměřený na sebe. Proti tomu stojí nezápadní pojetí člověka vzájemně propojeného s ostatními, kdy klíčové jsou pojmy jako holistický, kolektivní, vzájemně závislý, společenský&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie ego identity (Eriksona)  ===&lt;br /&gt;
Vychází z psychoanalýzy, ale zdůrazňuje psychosociální podstatu identity. Tato teorie na dlouhý čas ovlivnila zkoumání identity. Identita se utváří spojením identifikace z dětství, současné a základních životních závazků&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Rozlišujeme&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	'''ego indentitu''' - umožňuje jistotu, že tak jak udržujeme rovnováhu sami, budou ji u nás vnímat i ostatní &lt;br /&gt;
*	'''self identitu''' - aspekt sebevnímání&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Důležité v jeho teorii jsou &lt;br /&gt;
*	'''krize identity''' &lt;br /&gt;
*	'''institucionalizované moratorium''' - v adolescenci je umožněno institucemi jedincovi ozkoušet si role dospělého &lt;br /&gt;
*	'''boj''' mezi '''egem a superegem''' o dominanci v osobnosti - čím těžší, tím horší je krize identity &lt;br /&gt;
*	'''stupně hodnotové orientace''' &lt;br /&gt;
:*morální stádium - děti, víra v autoritu&lt;br /&gt;
:*ideologické stadium - adolescence, snaha asimilovat různé zdroje autority &lt;br /&gt;
:*etické stadium - dospělost, přijetí zodpovědnosti &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie ego identity podle (J.E.Marcia)  ===&lt;br /&gt;
Přeformuloval a doplnil Eriksonovu teorii. Pro styl formování identity je podle něj důležitá&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	'''krize''' - pochybnosti o rodiči definovaných hodnotách &lt;br /&gt;
*	'''závazek''' - výběr osobních cílů a hodnot &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rozlišuje 4 stavy identity&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*'''Difuzní''' - před vyvíjením identity &lt;br /&gt;
*	'''předčasné uzavření''' - převzaté hodnoty&lt;br /&gt;
*	'''moratorium''' - zkoumání alternativ &lt;br /&gt;
*	'''dosažení identity''' - stabilní systém závazků &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Identita je pak relativně stabilním výsledkem osobního vývoje &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie identity v symbolickém interakcionismu (Styker)  ===&lt;br /&gt;
Založeno na analýze vztahu self, role a společnosti. Self je hierarchická soustava internalizovaných rolí – identit, které se vyznačují: '''výrazností''' - podle toho mohou být vyvolány v různých situacích, '''významností''' - podle toho, nakolik tento obraz odpovídá ideálnímu já. Výraznost i významnost vychází z rolového závazku. Vztah mezi rolí a interpersonálními vazbami&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie sociální identity (Tajfel) ===&lt;br /&gt;
Pojem sebe obsahuje osobní a sociální identitu. Člověk se snaží udržet pozitivní obě dvě. Tato teorie se zabývá udržením si pozitivní sociální identity (vysoké skupinové sebehodnocení). K jejímu zvýšení existuje mnoho cest, např. snaha zlepšit svou pozici ve skupině, porovnávání s jinou skupinou. Výzkum teorie sociální identity využívá tzv. model minimální skupiny. Lidé jsou rozděleni náhodně do skupin a mají hodnotit. I přes náhodnost vždy hodnotí svou skupinu lépe než ostatní&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Etnolingvistická teorie identity ===&lt;br /&gt;
Jazyk jako významná dimenze skupinové identity, ve které se porovnává s jinými skupinami. Autoři se zabývají tzv. skupinovou vitalitou (schopnost přežít), která závisí na statutu, demografické síle a institucionální podpoře a kontrole&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Sociálně konstruktivistický přístup  ===&lt;br /&gt;
Jedním z nich je Herrého etnogenetika. Zabývá se metodami, kterými lidé v běžném životě dávají význam svému jednání. V souvislosti s identitou používá Harré pojmy&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	'''individuální sociální bytost''' - interakce posle sociálního scénáře probíhající denně &lt;br /&gt;
*	'''personální bytost''' - vnitřní smysl bytí, který se často liší od sociální obrazu, který člověk vytváří &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nejdůležitější není samotná osobnost a její aktivity, ale to, jak tyto věci vysvětluje, to vypovídá o konstruktovém systému, ze kterého se já skládá&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Analýza struktury identity integrující teorie (Weinreich)===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zabývá se mimo jiné identifikací s druhým, která může být empatická (vnímání podobnosti) nebo rolově modelová (idealistická, kontraidentifikace, rozporná konfliktová identifikace - vzniká spojením předchozích dvou)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Sociální identita ==&lt;br /&gt;
Lidé se identifikují se sociálními skupinami, ke kterým náleží, a tato identifikace ovlivňuje jejich interakce s ostatními lidmi. Sociální identifikace je posílena přirozenou tendencí '''seskupovat věci do kategorií''' a vyhledávat cokoli, co '''posílí jedincovu sebeúctu'''&amp;lt;ref name=hayes&amp;gt;HAYES, Nicky. &amp;lt;i&amp;gt;Základy sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Vyd. 3. Praha: Portál, 2003.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Soc. identita odvozena z členství ve skupině- procesy sox. identity mohou mít vliv na CH ve skupině- máme tendenci se hodnotit spíše pozitivně než negativně- tudíž i skupinu, jejíž jsme členem, hodnotíme spíše pozitivně- budeme hledat způsoby, jak vztažnou skupinu pozitivně odlišit od nevztažné- Tajfel- budování pozitivní odlišnosti&amp;lt;ref name=hewstone&amp;gt;HEWSTONE, Miles a Wolfgang STROEBE. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Portál, 2006.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tajfel (1970, podle Hayes, 2003) &amp;lt;ref name=hayes/&amp;gt; zkoumal model minimálních skupin. Respondenti s minimálním množstvím informací měli provést sociální srovnání. To vycházelo lépe pro in-group a out-group.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Někdy může snaha poz. odlišit skupinu vést proti skutečným zájmům skupiny. I děti jsou náchylné ke zvýhodňování vztažných skupiny a stereotypování nevztažných- př.už od 3 let tendence k segregaci pohlaví + vnímání svého pohlaví pozitivněji. Od 7 let + vnímání vlastní rasy než ostatních (např. až 2x lepší vlastnosti). Čím více je skupina subjektivně důležitá, tím větší zvýhodňování při meziskupinovém hodnocení. Neplatí pro všechny skupiny!!- někde neutrální či dokonce negativní vztah&amp;lt;ref name=hewstone/&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Hinkl a Brown- faktory&amp;lt;ref name=hewstone/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	kolektivismus &lt;br /&gt;
*individualismus&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sklon porovnávat skupiny mezi sebou, silná spojitost mezi skupinovou identifikací a zvýhodňováním- u skupin s kolektivistickou orientací a zároveň vztahovou orientací (zájem o to, jak si skupina bude stát)&amp;lt;ref name=hewstone/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam použité literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Probl%C3%A9m_a_v%C3%BDznam_osobnosti_z_pohledu_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologie,_sebepojet%C3%AD_a_identity_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii&amp;diff=50697</id>
		<title>Problém a význam osobnosti z pohledu sociální psychologie, sebepojetí a identity v sociální psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Probl%C3%A9m_a_v%C3%BDznam_osobnosti_z_pohledu_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologie,_sebepojet%C3%AD_a_identity_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii&amp;diff=50697"/>
		<updated>2017-12-13T09:32:06Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: /* Hewstone, Stroebe- členství ve skupině a soc. identita */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Sociálněpsycholologický přístup ke zkoumání osobnosti spočívá v orientaci na sociální svět jako na kontext, ve kterém se osobnost formuje, který osobnost vlastní aktivitou spoluvytváří. Nejvýznamějším impulzem rozvoje sociální psychologie osobnosti bylo očekávání, že lidské chování v sociální interakci je osobnostně determinováno a že tedy jeho zkoumání umožní efektivní diagnostiku osobnosti. Sociální psychologie osobnosti se zabývá platností osobnostních dotazníků v různých kulturách a jejich validizací (např. použití Big Five u původního etnika na Havajských ostrovech), tím, jak působí okolí a známost examinátora nebo posuzovatele na výsledky apod&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V 50. letech se prohlubuje zájem o projevy jedince v interpersonálních vztazích. Několik teorií se zabývá strategiemi jednání s druhými. Známá je např. kruhová struktura interpersonálních škál, kterou vytvořil Wiggins (Na svislé ose jsou polarity dominance x submisivita, na vodorovné chladný x vřelý, mezi tím ještě další 4 charakteristiky, tato struktura se určuje podle metodiky IASR, která obsahuje 64 adjektiv (8 pro každou oblast), která respondent posuzuje na osmibodové škále, tato struktura stejně jako jiné sloužily také ke zjišťování stability osobnostních rysů a jejich mezikulturální variability, ukázalo se například, že mezi výsledky kruhové struktury a 5 faktorového modelu existují významné souvislosti.)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Sebepojetí - vztah k vlastnímu já ==&lt;br /&gt;
Vztah k vlastnímu já zahrnuje: obraz v zrcadle, úvahy o vlastní minulosti, je zahrnut i v každém jednání s druhými, má mnoho podob a je těžké jej definovat, vyznačuje se subjektivností a jedinečností. Jáství druhých se můžeme dozvědět vždy jen zprostředkovaně, má také svoji dualitu, na jedné straně stojí podmětné já (já jako poznávající), na druhé straně já jako objekt poznávání (v angličtině I x Self, v němčině Ich x Selbst). Sociální psychologie se vždy spíše zajímala o já jako objekt&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
=== Já jako subjekt (objekt poznávání)  ===&lt;br /&gt;
Studium intrapersonálních aktivit a procesů (vetšinou neuvědomované), které organizují a utvářejí obsahy vztahované k já. Já jako subjekt je spojeno s přítomností a vědomím. Činné vědomí je detektorem seberelevantních podnětů. Coctailparty phenomenon - člověk zaslechne na druhé straně místnosti na večírku vyslovit své jméno, i když ostatní dění nevnímá. Činné já je také spojeno s pamětí, ztrácí-li ji člověk, ztrácí i integritu vlastního já. Činné já také ovlivňuje průběh paměťových procesů, např. existuje&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
* 	sebeprodukční efekt - člověk si vybavuje snadněji to, co aktivně vytváří &lt;br /&gt;
*	sebereferrenční efekt - …, co se vztahuje k jeho já &lt;br /&gt;
*	sebezapojující efekt - …, co je spojeno s dosud trvajícím úkolem &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Já jako objekt vlastní reflexe  ===&lt;br /&gt;
Schopnost sebereflexe se považuje za centrální psychickou charakteristiku člověka. Její obsah je determinovaný: dispozičně, interpersonálně, kulturně, historicky. Základem sebereflexe je uvědomění si sebe sama. V interpersonálních vlivech se pak objevuje např fenomén “zrcadlového já”. '''Cooley''' – druzí lidé nám slouží jako zrcadlo. '''Mead''' – naše já je představou o tom, jak si myslíme že nás hodnotí pro nás důležití lidé). '''Festinger''' – sociální srovnávání - ověřujeme si v okolí, jak jsme přijímáni, co je správné. Přijímání sociálních rolí, percepce sociální odlišnosti (pokud to není sankcionováno, člověk má potřebu zvýrazňovat svou jedinečnost v odlišném prostředí.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Kognitivní psychologie používá pro obsah sebereflexe pojmu sebesystém. Více je používán také pojem sebepojetí, sebehodnocení - označuje spíše proces, obsahuje i emocionální složku. Co se chování týče, mluvíme o projevování já.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Reprezentace jáské zkušenosti '''může mít různé podoby, je subjektivně různě důležitá, různě realizovatelná, různě umístěná v čase. 	Rozlišujeme&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
* Minulé Já - obsah více podléhá změnám, objevuje se sklon k benefektanci - tendenci vidět sebe sama jako efektivního činitele &lt;br /&gt;
*Přítomné Já - je produktem minulé zkušenosti a aktuální sebepercepce a introspekce &lt;br /&gt;
*Budoucí Já - vyvozeno z reprezentací minulých a přítomných já, orientuje se na cíle a úkoly. Patří do kategorie tzv. možných já &lt;br /&gt;
*Ideální Já - pokud zahrnuje více norem a požadavků, mluvíme o požadovaném já, protikladem je nechtěné já &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sebeuvědomění''' můžeme rozlišit na&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*soukromé - pokud se více věnujeme introspekci a jsme nezávislí na okolí &lt;br /&gt;
*	veřejné - více sebepercepce v sociálních kontextech &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Kognitivní organizace sebepojetí'''se poslední dobou stala předmětem mnoha výzkumů. Existuje několik konceptů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	já jako sebeschéma (Markusová) – schémata jsou vodítkem, co je pro jedince seberelevantní, jsou filtrem informací &lt;br /&gt;
*	já jako prototyp (Kihlstrom, Cantorová) – pojem já je uložen jako prototyp, svázaný hierarchicky s dalšími (já s rodinou, já sám apod.)Tyto systémy napomáhají koherenci a konzistenci sebepojetí a to má příznivou psychohygienickou funkci &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Gordon''' provedl výzkum sebepojetí na základě volné výpovědi na otázku “Kdo jsem?” Došel k sebekoncepci, kterou rozdělil na aspekty&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	sociální identity &lt;br /&gt;
*	osobní atributy &lt;br /&gt;
*	systemické mínění o sobě (schopnost vyrovnávat se s okolím, sebedeterminace …) &lt;br /&gt;
*	pocit osobní autonomie &lt;br /&gt;
*	globální sebehodnocení &lt;br /&gt;
Hypotetický model obsahu sebepojetí – zabývá se vztažeností k já v souvislosti k emoční nasycenosti a důležitostí obsahů. Čím důležitější a obecnější jsou, tím více jsou emočně nasyceny&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Emocionální složka sebesystému  ====&lt;br /&gt;
'''Sebediskrepanční teorie (Higgins) ''' dává do souvislosti prožívané emoční stavy a sebepojetí. Očekávaný stav je ovlivněn ideálním a požadovaným já. Při diskrepanci těchto já s aktuálním stavem prožíváme zklamání a frustraci, depresi, úzkost, stud, hanbu (podle toho s jakým já je aktuální v rozporu)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*Interpersonální kontext sebehodnocení - sebehodnocení je provázáno s hodnocením druhých lidí – tzv. řetěz interakcí. &lt;br /&gt;
*Obrana a podpora sebehodnocení. K tomu dochází pomocí udržení a zvyšování, např. benefektancí, optimismem směrem do vlastní budoucnosti, omluvami a handicapováním předem v obtížné situaci, srovnání s horšími &lt;br /&gt;
*Globální sebehodnocení - nezáleží jen na sumaci specifických hodnocení, ale i na celkovém emočním naladění. K vysokému globálnímu sebehodnocení přispívá, pokud jsou pozitivní charakteristiky vnímány jako důležité a stabilní &lt;br /&gt;
*Vědomí vlastní hodnoty - provázáno s morálními normami, hodnot. orientací, smyslem života. Důležitá pro život je také sebeakceptace, spojená s pozitivním emočním naladěním. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Konativní složka sebesystému  ====&lt;br /&gt;
Tendence jednat tak, jak to koresponduje s naším sebepojetím. Pokud se snažíme ovlivnit mínění druhých jde o sebereprezentaci, která má různé strategie ('''Jones a Pittman''')(Podle Macka, 2008)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	strategie zavděčení - snaha, aby nám lidé připisovali kladné charakterové vlastnosti, ale aby neviděli že se o to snažíme &lt;br /&gt;
*	strategie zastrašení - v nedobrovolných vztazích, snaha o zastrašení &lt;br /&gt;
*	strategie sebepovýšení - snaha být nejlepší, orientace na úspěch a výkon &lt;br /&gt;
*	strategie příkladnosti - ukazování morálních kvalit, snah a získat následovníky, např. u rodičů  &lt;br /&gt;
*	strategie pokorného chování - prezentace vlastní slabosti, snaha vyvolat pocity viny &lt;br /&gt;
*	Sebepotvrzující strategie - snaží se o to, aby nás ostatní vnímali a hodnotili tak, jak vnímáme a hodnotíme sami sebe &lt;br /&gt;
*	Sebemonitorování – tendence regulovat vlastní chování ve smyslu předpokládaného očekávání druhých &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Identita == &lt;br /&gt;
Identitou rozumíme prožívání toho, čím jedinec je, ať už jako individuum nebo jako člen lidského společenství. V rámci sociální psychologie existuje několik přístupů k jejímu zkoumání. Všechny se však shodují v tom, že identita jednotlivce se vyvíjí v konkrétním kulturním a sociohistorickém kontextu&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Identitu jedince lze posuzovat jako &lt;br /&gt;
*	proces - sebepoznávání a konstrukce spolu s hledáním a zvnitřňováním osobní ideologie &lt;br /&gt;
*	obsah - uvědomované charakteristiky, kterými se jedinec odlišuje a které má společné s ostatními &lt;br /&gt;
	Je relativně stabilní vzhledem k osobním hodnotám a normám &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V sociální kontextu se identita vyvíjí identifikováním se se sociálními rolemi. Vytváří se příslušnost k sociální skupinám. Během vývoje identity člověk porovnává subjektivní a objektivní identitu (jak se vidí on a jak ho vidí druzí) a snaží se o jejich přiblížení. Identita je tvořená jednak vrozenými a jednak získanými charakteristikami. Ty si může člověk často vybrat, ale jen v rámci určitých společenských a kulturních vlivů. Společnost a kultura značně ovlivňuje konstruování osobní identity – tzv. kulturní relativita identity. V kulturách se liší nejen obsah identity ale i způsob jejího dosahování a fungování. Existují však určité universalie, např. všude se lidé považují za fyzicky odlišné od jiných. V průběhu historie se konstruování identity také velmi měnilo. Ve středověku byl jedinec determinován hlavně narozením se do určitého kontextu a pohlavím. Až v moderní společnosti se stává identita procesem volby a rozhodování. Také v různém uspořádání společnosti se vyvíjí identita různě. V západní kultuře se jedinec konstruuje pojmy jako je nezávislý, činný, zaměřený na sebe. Proti tomu stojí nezápadní pojetí člověka vzájemně propojeného s ostatními, kdy klíčové jsou pojmy jako holistický, kolektivní, vzájemně závislý, společenský&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie ego identity (Eriksona)  ===&lt;br /&gt;
Vychází z psychoanalýzy, ale zdůrazňuje psychosociální podstatu identity. Tato teorie na dlouhý čas ovlivnila zkoumání identity. Identita se utváří spojením identifikace z dětství, současné a základních životních závazků&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Rozlišujeme&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	'''ego indentitu''' - umožňuje jistotu, že tak jak udržujeme rovnováhu sami, budou ji u nás vnímat i ostatní &lt;br /&gt;
*	'''self identitu''' - aspekt sebevnímání&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Důležité v jeho teorii jsou &lt;br /&gt;
*	'''krize identity''' &lt;br /&gt;
*	'''institucionalizované moratorium''' - v adolescenci je umožněno institucemi jedincovi ozkoušet si role dospělého &lt;br /&gt;
*	'''boj''' mezi '''egem a superegem''' o dominanci v osobnosti - čím těžší, tím horší je krize identity &lt;br /&gt;
*	'''stupně hodnotové orientace''' &lt;br /&gt;
:*morální stádium - děti, víra v autoritu&lt;br /&gt;
:*ideologické stadium - adolescence, snaha asimilovat různé zdroje autority &lt;br /&gt;
:*etické stadium - dospělost, přijetí zodpovědnosti &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie ego identity podle (J.E.Marcia)  ===&lt;br /&gt;
Přeformuloval a doplnil Eriksonovu teorii. Pro styl formování identity je podle něj důležitá&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	'''krize''' - pochybnosti o rodiči definovaných hodnotách &lt;br /&gt;
*	'''závazek''' - výběr osobních cílů a hodnot &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rozlišuje 4 stavy identity&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*'''Difuzní''' - před vyvíjením identity &lt;br /&gt;
*	'''předčasné uzavření''' - převzaté hodnoty&lt;br /&gt;
*	'''moratorium''' - zkoumání alternativ &lt;br /&gt;
*	'''dosažení identity''' - stabilní systém závazků &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Identita je pak relativně stabilním výsledkem osobního vývoje &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie identity v symbolickém interakcionismu (Styker)  ===&lt;br /&gt;
Založeno na analýze vztahu self, role a společnosti. Self je hierarchická soustava internalizovaných rolí – identit, které se vyznačují: '''výrazností''' - podle toho mohou být vyvolány v různých situacích, '''významností''' - podle toho, nakolik tento obraz odpovídá ideálnímu já. Výraznost i významnost vychází z rolového závazku. Vztah mezi rolí a interpersonálními vazbami&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie sociální identity (Tajfel) ===&lt;br /&gt;
Pojem sebe obsahuje osobní a sociální identitu. Člověk se snaží udržet pozitivní obě dvě. Tato teorie se zabývá udržením si pozitivní sociální identity (vysoké skupinové sebehodnocení). K jejímu zvýšení existuje mnoho cest, např. snaha zlepšit svou pozici ve skupině, porovnávání s jinou skupinou. Výzkum teorie sociální identity využívá tzv. model minimální skupiny. Lidé jsou rozděleni náhodně do skupin a mají hodnotit. I přes náhodnost vždy hodnotí svou skupinu lépe než ostatní&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Etnolingvistická teorie identity ===&lt;br /&gt;
Jazyk jako významná dimenze skupinové identity, ve které se porovnává s jinými skupinami. Autoři se zabývají tzv. skupinovou vitalitou (schopnost přežít), která závisí na statutu, demografické síle a institucionální podpoře a kontrole&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Sociálně konstruktivistický přístup  ===&lt;br /&gt;
Jedním z nich je Herrého etnogenetika. Zabývá se metodami, kterými lidé v běžném životě dávají význam svému jednání. V souvislosti s identitou používá Harré pojmy&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	'''individuální sociální bytost''' - interakce posle sociálního scénáře probíhající denně &lt;br /&gt;
*	'''personální bytost''' - vnitřní smysl bytí, který se často liší od sociální obrazu, který člověk vytváří &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nejdůležitější není samotná osobnost a její aktivity, ale to, jak tyto věci vysvětluje, to vypovídá o konstruktovém systému, ze kterého se já skládá&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Analýza struktury identity integrující teorie (Weinreich)===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zabývá se mimo jiné identifikací s druhým, která může být empatická (vnímání podobnosti) nebo rolově modelová (idealistická, kontraidentifikace, rozporná konfliktová identifikace - vzniká spojením předchozích dvou)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Členství ve skupině a soc. identita ==&lt;br /&gt;
Lidé se identifikují se sociálními skupinami, ke kterým náleží, a tato identifikace ovlivňuje jejich interakce s ostatními lidmi&amp;lt;ref name=hayes&amp;gt;HAYES, Nicky. &amp;lt;i&amp;gt;Základy sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Vyd. 3. Praha: Portál, 2003.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Soc. identita odvozena z členství ve skupině- procesy sox. identity mohou mít vliv na CH ve skupině- máme tendenci se hodnotit spíše pozitivně než negativně- tudíž i skupinu, jejíž jsme členem, hodnotíme spíše pozitivně- budeme hledat způsoby, jak vztažnou skupinu pozitivně odlišit od nevztažné- Tajfel- budování pozitivní odlišnosti&amp;lt;ref name=hewstone&amp;gt;HEWSTONE, Miles a Wolfgang STROEBE. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Portál, 2006.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Tajfel (1970, podle Hayes, 2003) &amp;lt;ref name=hayes/&amp;gt; zkoumal model minimálních skupin. Respondenti s minimálním množstvím informací měli provést sociální srovnání. To vycházelo lépe pro in-group a out-group.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Někdy může snaha poz. odlišit skupinu vést proti skutečným zájmům skupiny. I děti jsou náchylné ke zvýhodňování vztažných skupiny a stereotypování nevztažných- př.už od 3 let tendence k segregaci pohlaví + vnímání svého pohlaví pozitivněji. Od 7 let + vnímání vlastní rasy než ostatních (např. až 2x lepší vlastnosti). Čím více je skupina subjektivně důležitá, tím větší zvýhodňování při meziskupinovém hodnocení. Neplatí pro všechny skupiny!!- někde neutrální či dokonce negativní vztah&amp;lt;ref name=hewstone/&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Hinkl a Brown- faktory&amp;lt;ref name=hewstone/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	kolektivismus &lt;br /&gt;
*individualismus&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sklon porovnávat skupiny mezi sebou, silná spojitost mezi skupinovou identifikací a zvýhodňováním- u skupin s kolektivistickou orientací a zároveň vztahovou orientací (zájem o to, jak si skupina bude stát)&amp;lt;ref name=hewstone/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam použité literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Probl%C3%A9m_a_v%C3%BDznam_osobnosti_z_pohledu_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologie,_sebepojet%C3%AD_a_identity_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii&amp;diff=50695</id>
		<title>Problém a význam osobnosti z pohledu sociální psychologie, sebepojetí a identity v sociální psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Probl%C3%A9m_a_v%C3%BDznam_osobnosti_z_pohledu_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologie,_sebepojet%C3%AD_a_identity_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii&amp;diff=50695"/>
		<updated>2017-12-13T09:27:42Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: /* Hewstone, Stroebe- členství ve skupině a soc. identita */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Sociálněpsycholologický přístup ke zkoumání osobnosti spočívá v orientaci na sociální svět jako na kontext, ve kterém se osobnost formuje, který osobnost vlastní aktivitou spoluvytváří. Nejvýznamějším impulzem rozvoje sociální psychologie osobnosti bylo očekávání, že lidské chování v sociální interakci je osobnostně determinováno a že tedy jeho zkoumání umožní efektivní diagnostiku osobnosti. Sociální psychologie osobnosti se zabývá platností osobnostních dotazníků v různých kulturách a jejich validizací (např. použití Big Five u původního etnika na Havajských ostrovech), tím, jak působí okolí a známost examinátora nebo posuzovatele na výsledky apod&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V 50. letech se prohlubuje zájem o projevy jedince v interpersonálních vztazích. Několik teorií se zabývá strategiemi jednání s druhými. Známá je např. kruhová struktura interpersonálních škál, kterou vytvořil Wiggins (Na svislé ose jsou polarity dominance x submisivita, na vodorovné chladný x vřelý, mezi tím ještě další 4 charakteristiky, tato struktura se určuje podle metodiky IASR, která obsahuje 64 adjektiv (8 pro každou oblast), která respondent posuzuje na osmibodové škále, tato struktura stejně jako jiné sloužily také ke zjišťování stability osobnostních rysů a jejich mezikulturální variability, ukázalo se například, že mezi výsledky kruhové struktury a 5 faktorového modelu existují významné souvislosti.)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Sebepojetí - vztah k vlastnímu já ==&lt;br /&gt;
Vztah k vlastnímu já zahrnuje: obraz v zrcadle, úvahy o vlastní minulosti, je zahrnut i v každém jednání s druhými, má mnoho podob a je těžké jej definovat, vyznačuje se subjektivností a jedinečností. Jáství druhých se můžeme dozvědět vždy jen zprostředkovaně, má také svoji dualitu, na jedné straně stojí podmětné já (já jako poznávající), na druhé straně já jako objekt poznávání (v angličtině I x Self, v němčině Ich x Selbst). Sociální psychologie se vždy spíše zajímala o já jako objekt&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
=== Já jako subjekt (objekt poznávání)  ===&lt;br /&gt;
Studium intrapersonálních aktivit a procesů (vetšinou neuvědomované), které organizují a utvářejí obsahy vztahované k já. Já jako subjekt je spojeno s přítomností a vědomím. Činné vědomí je detektorem seberelevantních podnětů. Coctailparty phenomenon - člověk zaslechne na druhé straně místnosti na večírku vyslovit své jméno, i když ostatní dění nevnímá. Činné já je také spojeno s pamětí, ztrácí-li ji člověk, ztrácí i integritu vlastního já. Činné já také ovlivňuje průběh paměťových procesů, např. existuje&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
* 	sebeprodukční efekt - člověk si vybavuje snadněji to, co aktivně vytváří &lt;br /&gt;
*	sebereferrenční efekt - …, co se vztahuje k jeho já &lt;br /&gt;
*	sebezapojující efekt - …, co je spojeno s dosud trvajícím úkolem &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Já jako objekt vlastní reflexe  ===&lt;br /&gt;
Schopnost sebereflexe se považuje za centrální psychickou charakteristiku člověka. Její obsah je determinovaný: dispozičně, interpersonálně, kulturně, historicky. Základem sebereflexe je uvědomění si sebe sama. V interpersonálních vlivech se pak objevuje např fenomén “zrcadlového já”. '''Cooley''' – druzí lidé nám slouží jako zrcadlo. '''Mead''' – naše já je představou o tom, jak si myslíme že nás hodnotí pro nás důležití lidé). '''Festinger''' – sociální srovnávání - ověřujeme si v okolí, jak jsme přijímáni, co je správné. Přijímání sociálních rolí, percepce sociální odlišnosti (pokud to není sankcionováno, člověk má potřebu zvýrazňovat svou jedinečnost v odlišném prostředí.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Kognitivní psychologie používá pro obsah sebereflexe pojmu sebesystém. Více je používán také pojem sebepojetí, sebehodnocení - označuje spíše proces, obsahuje i emocionální složku. Co se chování týče, mluvíme o projevování já.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Reprezentace jáské zkušenosti '''může mít různé podoby, je subjektivně různě důležitá, různě realizovatelná, různě umístěná v čase. 	Rozlišujeme&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
* Minulé Já - obsah více podléhá změnám, objevuje se sklon k benefektanci - tendenci vidět sebe sama jako efektivního činitele &lt;br /&gt;
*Přítomné Já - je produktem minulé zkušenosti a aktuální sebepercepce a introspekce &lt;br /&gt;
*Budoucí Já - vyvozeno z reprezentací minulých a přítomných já, orientuje se na cíle a úkoly. Patří do kategorie tzv. možných já &lt;br /&gt;
*Ideální Já - pokud zahrnuje více norem a požadavků, mluvíme o požadovaném já, protikladem je nechtěné já &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sebeuvědomění''' můžeme rozlišit na&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*soukromé - pokud se více věnujeme introspekci a jsme nezávislí na okolí &lt;br /&gt;
*	veřejné - více sebepercepce v sociálních kontextech &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Kognitivní organizace sebepojetí'''se poslední dobou stala předmětem mnoha výzkumů. Existuje několik konceptů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	já jako sebeschéma (Markusová) – schémata jsou vodítkem, co je pro jedince seberelevantní, jsou filtrem informací &lt;br /&gt;
*	já jako prototyp (Kihlstrom, Cantorová) – pojem já je uložen jako prototyp, svázaný hierarchicky s dalšími (já s rodinou, já sám apod.)Tyto systémy napomáhají koherenci a konzistenci sebepojetí a to má příznivou psychohygienickou funkci &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Gordon''' provedl výzkum sebepojetí na základě volné výpovědi na otázku “Kdo jsem?” Došel k sebekoncepci, kterou rozdělil na aspekty&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	sociální identity &lt;br /&gt;
*	osobní atributy &lt;br /&gt;
*	systemické mínění o sobě (schopnost vyrovnávat se s okolím, sebedeterminace …) &lt;br /&gt;
*	pocit osobní autonomie &lt;br /&gt;
*	globální sebehodnocení &lt;br /&gt;
Hypotetický model obsahu sebepojetí – zabývá se vztažeností k já v souvislosti k emoční nasycenosti a důležitostí obsahů. Čím důležitější a obecnější jsou, tím více jsou emočně nasyceny&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Emocionální složka sebesystému  ====&lt;br /&gt;
'''Sebediskrepanční teorie (Higgins) ''' dává do souvislosti prožívané emoční stavy a sebepojetí. Očekávaný stav je ovlivněn ideálním a požadovaným já. Při diskrepanci těchto já s aktuálním stavem prožíváme zklamání a frustraci, depresi, úzkost, stud, hanbu (podle toho s jakým já je aktuální v rozporu)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*Interpersonální kontext sebehodnocení - sebehodnocení je provázáno s hodnocením druhých lidí – tzv. řetěz interakcí. &lt;br /&gt;
*Obrana a podpora sebehodnocení. K tomu dochází pomocí udržení a zvyšování, např. benefektancí, optimismem směrem do vlastní budoucnosti, omluvami a handicapováním předem v obtížné situaci, srovnání s horšími &lt;br /&gt;
*Globální sebehodnocení - nezáleží jen na sumaci specifických hodnocení, ale i na celkovém emočním naladění. K vysokému globálnímu sebehodnocení přispívá, pokud jsou pozitivní charakteristiky vnímány jako důležité a stabilní &lt;br /&gt;
*Vědomí vlastní hodnoty - provázáno s morálními normami, hodnot. orientací, smyslem života. Důležitá pro život je také sebeakceptace, spojená s pozitivním emočním naladěním. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Konativní složka sebesystému  ====&lt;br /&gt;
Tendence jednat tak, jak to koresponduje s naším sebepojetím. Pokud se snažíme ovlivnit mínění druhých jde o sebereprezentaci, která má různé strategie ('''Jones a Pittman''')(Podle Macka, 2008)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	strategie zavděčení - snaha, aby nám lidé připisovali kladné charakterové vlastnosti, ale aby neviděli že se o to snažíme &lt;br /&gt;
*	strategie zastrašení - v nedobrovolných vztazích, snaha o zastrašení &lt;br /&gt;
*	strategie sebepovýšení - snaha být nejlepší, orientace na úspěch a výkon &lt;br /&gt;
*	strategie příkladnosti - ukazování morálních kvalit, snah a získat následovníky, např. u rodičů  &lt;br /&gt;
*	strategie pokorného chování - prezentace vlastní slabosti, snaha vyvolat pocity viny &lt;br /&gt;
*	Sebepotvrzující strategie - snaží se o to, aby nás ostatní vnímali a hodnotili tak, jak vnímáme a hodnotíme sami sebe &lt;br /&gt;
*	Sebemonitorování – tendence regulovat vlastní chování ve smyslu předpokládaného očekávání druhých &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Identita == &lt;br /&gt;
Identitou rozumíme prožívání toho, čím jedinec je, ať už jako individuum nebo jako člen lidského společenství. V rámci sociální psychologie existuje několik přístupů k jejímu zkoumání. Všechny se však shodují v tom, že identita jednotlivce se vyvíjí v konkrétním kulturním a sociohistorickém kontextu&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Identitu jedince lze posuzovat jako &lt;br /&gt;
*	proces - sebepoznávání a konstrukce spolu s hledáním a zvnitřňováním osobní ideologie &lt;br /&gt;
*	obsah - uvědomované charakteristiky, kterými se jedinec odlišuje a které má společné s ostatními &lt;br /&gt;
	Je relativně stabilní vzhledem k osobním hodnotám a normám &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V sociální kontextu se identita vyvíjí identifikováním se se sociálními rolemi. Vytváří se příslušnost k sociální skupinám. Během vývoje identity člověk porovnává subjektivní a objektivní identitu (jak se vidí on a jak ho vidí druzí) a snaží se o jejich přiblížení. Identita je tvořená jednak vrozenými a jednak získanými charakteristikami. Ty si může člověk často vybrat, ale jen v rámci určitých společenských a kulturních vlivů. Společnost a kultura značně ovlivňuje konstruování osobní identity – tzv. kulturní relativita identity. V kulturách se liší nejen obsah identity ale i způsob jejího dosahování a fungování. Existují však určité universalie, např. všude se lidé považují za fyzicky odlišné od jiných. V průběhu historie se konstruování identity také velmi měnilo. Ve středověku byl jedinec determinován hlavně narozením se do určitého kontextu a pohlavím. Až v moderní společnosti se stává identita procesem volby a rozhodování. Také v různém uspořádání společnosti se vyvíjí identita různě. V západní kultuře se jedinec konstruuje pojmy jako je nezávislý, činný, zaměřený na sebe. Proti tomu stojí nezápadní pojetí člověka vzájemně propojeného s ostatními, kdy klíčové jsou pojmy jako holistický, kolektivní, vzájemně závislý, společenský&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie ego identity (Eriksona)  ===&lt;br /&gt;
Vychází z psychoanalýzy, ale zdůrazňuje psychosociální podstatu identity. Tato teorie na dlouhý čas ovlivnila zkoumání identity. Identita se utváří spojením identifikace z dětství, současné a základních životních závazků&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Rozlišujeme&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	'''ego indentitu''' - umožňuje jistotu, že tak jak udržujeme rovnováhu sami, budou ji u nás vnímat i ostatní &lt;br /&gt;
*	'''self identitu''' - aspekt sebevnímání&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Důležité v jeho teorii jsou &lt;br /&gt;
*	'''krize identity''' &lt;br /&gt;
*	'''institucionalizované moratorium''' - v adolescenci je umožněno institucemi jedincovi ozkoušet si role dospělého &lt;br /&gt;
*	'''boj''' mezi '''egem a superegem''' o dominanci v osobnosti - čím těžší, tím horší je krize identity &lt;br /&gt;
*	'''stupně hodnotové orientace''' &lt;br /&gt;
:*morální stádium - děti, víra v autoritu&lt;br /&gt;
:*ideologické stadium - adolescence, snaha asimilovat různé zdroje autority &lt;br /&gt;
:*etické stadium - dospělost, přijetí zodpovědnosti &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie ego identity podle (J.E.Marcia)  ===&lt;br /&gt;
Přeformuloval a doplnil Eriksonovu teorii. Pro styl formování identity je podle něj důležitá&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	'''krize''' - pochybnosti o rodiči definovaných hodnotách &lt;br /&gt;
*	'''závazek''' - výběr osobních cílů a hodnot &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rozlišuje 4 stavy identity&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*'''Difuzní''' - před vyvíjením identity &lt;br /&gt;
*	'''předčasné uzavření''' - převzaté hodnoty&lt;br /&gt;
*	'''moratorium''' - zkoumání alternativ &lt;br /&gt;
*	'''dosažení identity''' - stabilní systém závazků &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Identita je pak relativně stabilním výsledkem osobního vývoje &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie identity v symbolickém interakcionismu (Styker)  ===&lt;br /&gt;
Založeno na analýze vztahu self, role a společnosti. Self je hierarchická soustava internalizovaných rolí – identit, které se vyznačují: '''výrazností''' - podle toho mohou být vyvolány v různých situacích, '''významností''' - podle toho, nakolik tento obraz odpovídá ideálnímu já. Výraznost i významnost vychází z rolového závazku. Vztah mezi rolí a interpersonálními vazbami&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie sociální identity (Tajfel) ===&lt;br /&gt;
Pojem sebe obsahuje osobní a sociální identitu. Člověk se snaží udržet pozitivní obě dvě. Tato teorie se zabývá udržením si pozitivní sociální identity (vysoké skupinové sebehodnocení). K jejímu zvýšení existuje mnoho cest, např. snaha zlepšit svou pozici ve skupině, porovnávání s jinou skupinou. Výzkum teorie sociální identity využívá tzv. model minimální skupiny. Lidé jsou rozděleni náhodně do skupin a mají hodnotit. I přes náhodnost vždy hodnotí svou skupinu lépe než ostatní&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Etnolingvistická teorie identity ===&lt;br /&gt;
Jazyk jako významná dimenze skupinové identity, ve které se porovnává s jinými skupinami. Autoři se zabývají tzv. skupinovou vitalitou (schopnost přežít), která závisí na statutu, demografické síle a institucionální podpoře a kontrole&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Sociálně konstruktivistický přístup  ===&lt;br /&gt;
Jedním z nich je Herrého etnogenetika. Zabývá se metodami, kterými lidé v běžném životě dávají význam svému jednání. V souvislosti s identitou používá Harré pojmy&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	'''individuální sociální bytost''' - interakce posle sociálního scénáře probíhající denně &lt;br /&gt;
*	'''personální bytost''' - vnitřní smysl bytí, který se často liší od sociální obrazu, který člověk vytváří &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nejdůležitější není samotná osobnost a její aktivity, ale to, jak tyto věci vysvětluje, to vypovídá o konstruktovém systému, ze kterého se já skládá&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Analýza struktury identity integrující teorie (Weinreich)===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zabývá se mimo jiné identifikací s druhým, která může být empatická (vnímání podobnosti) nebo rolově modelová (idealistická, kontraidentifikace, rozporná konfliktová identifikace - vzniká spojením předchozích dvou)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Hewstone, Stroebe- členství ve skupině a soc. identita ==&lt;br /&gt;
Lidé se identifikují se sociálními skupinami, ke kterým náleží, a tato identifikace ovlivňuje jejich interakce s ostatními lidmi&amp;lt;ref&amp;gt;HAYES, Nicky. &amp;lt;i&amp;gt;Základy sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Vyd. 3. Praha: Portál, 2003.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Soc. identita odvozena z členství ve skupině- procesy sox. identity mohou mít vliv na CH ve skupině- máme tendenci se hodnotit spíše pozitivně než negativně- tudíž i skupinu, jejíž jsme členem, hodnotíme spíše pozitivně- budeme hledat způsoby, jak vztažnou skupinu pozitivně odlišit od nevztažné- Tajfel- budování pozitivní odlišnosti&amp;lt;ref name=hewstone&amp;gt;HEWSTONE, Miles a Wolfgang STROEBE. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Portál, 2006.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Někdy může snaha poz. odlišit skupinu vést proti skutečným zájmům skupiny. I děti jsou náchylné ke zvýhodňování vztažných skupiny a stereotypování nevztažných- př.už od 3 let tendence k segregaci pohlaví + vnímání svého pohlaví pozitivněji. Od 7 let + vnímání vlastní rasy než ostatních (např. až 2x lepší vlastnosti). Čím více je skupina subjektivně důležitá, tím větší zvýhodňování při meziskupinovém hodnocení. Neplatí pro všechny skupiny!!- někde neutrální či dokonce negativní vztah&amp;lt;ref name=hewstone/&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Hinkl a Brown- faktory&amp;lt;ref name=hewstone/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	kolektivismus &lt;br /&gt;
*individualismus&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sklon porovnávat skupiny mezi sebou, silná spojitost mezi skupinovou identifikací a zvýhodňováním- u skupin s kolektivistickou orientací a zároveň vztahovou orientací (zájem o to, jak si skupina bude stát)&amp;lt;ref name=hewstone/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam použité literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Probl%C3%A9m_a_v%C3%BDznam_osobnosti_z_pohledu_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologie,_sebepojet%C3%AD_a_identity_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii&amp;diff=50694</id>
		<title>Problém a význam osobnosti z pohledu sociální psychologie, sebepojetí a identity v sociální psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Probl%C3%A9m_a_v%C3%BDznam_osobnosti_z_pohledu_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologie,_sebepojet%C3%AD_a_identity_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii&amp;diff=50694"/>
		<updated>2017-12-13T09:21:15Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: /* Hewstone, Stroebe- členství ve skupině a soc. identita */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Sociálněpsycholologický přístup ke zkoumání osobnosti spočívá v orientaci na sociální svět jako na kontext, ve kterém se osobnost formuje, který osobnost vlastní aktivitou spoluvytváří. Nejvýznamějším impulzem rozvoje sociální psychologie osobnosti bylo očekávání, že lidské chování v sociální interakci je osobnostně determinováno a že tedy jeho zkoumání umožní efektivní diagnostiku osobnosti. Sociální psychologie osobnosti se zabývá platností osobnostních dotazníků v různých kulturách a jejich validizací (např. použití Big Five u původního etnika na Havajských ostrovech), tím, jak působí okolí a známost examinátora nebo posuzovatele na výsledky apod&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V 50. letech se prohlubuje zájem o projevy jedince v interpersonálních vztazích. Několik teorií se zabývá strategiemi jednání s druhými. Známá je např. kruhová struktura interpersonálních škál, kterou vytvořil Wiggins (Na svislé ose jsou polarity dominance x submisivita, na vodorovné chladný x vřelý, mezi tím ještě další 4 charakteristiky, tato struktura se určuje podle metodiky IASR, která obsahuje 64 adjektiv (8 pro každou oblast), která respondent posuzuje na osmibodové škále, tato struktura stejně jako jiné sloužily také ke zjišťování stability osobnostních rysů a jejich mezikulturální variability, ukázalo se například, že mezi výsledky kruhové struktury a 5 faktorového modelu existují významné souvislosti.)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Sebepojetí - vztah k vlastnímu já ==&lt;br /&gt;
Vztah k vlastnímu já zahrnuje: obraz v zrcadle, úvahy o vlastní minulosti, je zahrnut i v každém jednání s druhými, má mnoho podob a je těžké jej definovat, vyznačuje se subjektivností a jedinečností. Jáství druhých se můžeme dozvědět vždy jen zprostředkovaně, má také svoji dualitu, na jedné straně stojí podmětné já (já jako poznávající), na druhé straně já jako objekt poznávání (v angličtině I x Self, v němčině Ich x Selbst). Sociální psychologie se vždy spíše zajímala o já jako objekt&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
=== Já jako subjekt (objekt poznávání)  ===&lt;br /&gt;
Studium intrapersonálních aktivit a procesů (vetšinou neuvědomované), které organizují a utvářejí obsahy vztahované k já. Já jako subjekt je spojeno s přítomností a vědomím. Činné vědomí je detektorem seberelevantních podnětů. Coctailparty phenomenon - člověk zaslechne na druhé straně místnosti na večírku vyslovit své jméno, i když ostatní dění nevnímá. Činné já je také spojeno s pamětí, ztrácí-li ji člověk, ztrácí i integritu vlastního já. Činné já také ovlivňuje průběh paměťových procesů, např. existuje&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
* 	sebeprodukční efekt - člověk si vybavuje snadněji to, co aktivně vytváří &lt;br /&gt;
*	sebereferrenční efekt - …, co se vztahuje k jeho já &lt;br /&gt;
*	sebezapojující efekt - …, co je spojeno s dosud trvajícím úkolem &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Já jako objekt vlastní reflexe  ===&lt;br /&gt;
Schopnost sebereflexe se považuje za centrální psychickou charakteristiku člověka. Její obsah je determinovaný: dispozičně, interpersonálně, kulturně, historicky. Základem sebereflexe je uvědomění si sebe sama. V interpersonálních vlivech se pak objevuje např fenomén “zrcadlového já”. '''Cooley''' – druzí lidé nám slouží jako zrcadlo. '''Mead''' – naše já je představou o tom, jak si myslíme že nás hodnotí pro nás důležití lidé). '''Festinger''' – sociální srovnávání - ověřujeme si v okolí, jak jsme přijímáni, co je správné. Přijímání sociálních rolí, percepce sociální odlišnosti (pokud to není sankcionováno, člověk má potřebu zvýrazňovat svou jedinečnost v odlišném prostředí.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Kognitivní psychologie používá pro obsah sebereflexe pojmu sebesystém. Více je používán také pojem sebepojetí, sebehodnocení - označuje spíše proces, obsahuje i emocionální složku. Co se chování týče, mluvíme o projevování já.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Reprezentace jáské zkušenosti '''může mít různé podoby, je subjektivně různě důležitá, různě realizovatelná, různě umístěná v čase. 	Rozlišujeme&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
* Minulé Já - obsah více podléhá změnám, objevuje se sklon k benefektanci - tendenci vidět sebe sama jako efektivního činitele &lt;br /&gt;
*Přítomné Já - je produktem minulé zkušenosti a aktuální sebepercepce a introspekce &lt;br /&gt;
*Budoucí Já - vyvozeno z reprezentací minulých a přítomných já, orientuje se na cíle a úkoly. Patří do kategorie tzv. možných já &lt;br /&gt;
*Ideální Já - pokud zahrnuje více norem a požadavků, mluvíme o požadovaném já, protikladem je nechtěné já &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sebeuvědomění''' můžeme rozlišit na&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*soukromé - pokud se více věnujeme introspekci a jsme nezávislí na okolí &lt;br /&gt;
*	veřejné - více sebepercepce v sociálních kontextech &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Kognitivní organizace sebepojetí'''se poslední dobou stala předmětem mnoha výzkumů. Existuje několik konceptů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	já jako sebeschéma (Markusová) – schémata jsou vodítkem, co je pro jedince seberelevantní, jsou filtrem informací &lt;br /&gt;
*	já jako prototyp (Kihlstrom, Cantorová) – pojem já je uložen jako prototyp, svázaný hierarchicky s dalšími (já s rodinou, já sám apod.)Tyto systémy napomáhají koherenci a konzistenci sebepojetí a to má příznivou psychohygienickou funkci &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Gordon''' provedl výzkum sebepojetí na základě volné výpovědi na otázku “Kdo jsem?” Došel k sebekoncepci, kterou rozdělil na aspekty&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	sociální identity &lt;br /&gt;
*	osobní atributy &lt;br /&gt;
*	systemické mínění o sobě (schopnost vyrovnávat se s okolím, sebedeterminace …) &lt;br /&gt;
*	pocit osobní autonomie &lt;br /&gt;
*	globální sebehodnocení &lt;br /&gt;
Hypotetický model obsahu sebepojetí – zabývá se vztažeností k já v souvislosti k emoční nasycenosti a důležitostí obsahů. Čím důležitější a obecnější jsou, tím více jsou emočně nasyceny&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Emocionální složka sebesystému  ====&lt;br /&gt;
'''Sebediskrepanční teorie (Higgins) ''' dává do souvislosti prožívané emoční stavy a sebepojetí. Očekávaný stav je ovlivněn ideálním a požadovaným já. Při diskrepanci těchto já s aktuálním stavem prožíváme zklamání a frustraci, depresi, úzkost, stud, hanbu (podle toho s jakým já je aktuální v rozporu)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*Interpersonální kontext sebehodnocení - sebehodnocení je provázáno s hodnocením druhých lidí – tzv. řetěz interakcí. &lt;br /&gt;
*Obrana a podpora sebehodnocení. K tomu dochází pomocí udržení a zvyšování, např. benefektancí, optimismem směrem do vlastní budoucnosti, omluvami a handicapováním předem v obtížné situaci, srovnání s horšími &lt;br /&gt;
*Globální sebehodnocení - nezáleží jen na sumaci specifických hodnocení, ale i na celkovém emočním naladění. K vysokému globálnímu sebehodnocení přispívá, pokud jsou pozitivní charakteristiky vnímány jako důležité a stabilní &lt;br /&gt;
*Vědomí vlastní hodnoty - provázáno s morálními normami, hodnot. orientací, smyslem života. Důležitá pro život je také sebeakceptace, spojená s pozitivním emočním naladěním. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Konativní složka sebesystému  ====&lt;br /&gt;
Tendence jednat tak, jak to koresponduje s naším sebepojetím. Pokud se snažíme ovlivnit mínění druhých jde o sebereprezentaci, která má různé strategie ('''Jones a Pittman''')(Podle Macka, 2008)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	strategie zavděčení - snaha, aby nám lidé připisovali kladné charakterové vlastnosti, ale aby neviděli že se o to snažíme &lt;br /&gt;
*	strategie zastrašení - v nedobrovolných vztazích, snaha o zastrašení &lt;br /&gt;
*	strategie sebepovýšení - snaha být nejlepší, orientace na úspěch a výkon &lt;br /&gt;
*	strategie příkladnosti - ukazování morálních kvalit, snah a získat následovníky, např. u rodičů  &lt;br /&gt;
*	strategie pokorného chování - prezentace vlastní slabosti, snaha vyvolat pocity viny &lt;br /&gt;
*	Sebepotvrzující strategie - snaží se o to, aby nás ostatní vnímali a hodnotili tak, jak vnímáme a hodnotíme sami sebe &lt;br /&gt;
*	Sebemonitorování – tendence regulovat vlastní chování ve smyslu předpokládaného očekávání druhých &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Identita == &lt;br /&gt;
Identitou rozumíme prožívání toho, čím jedinec je, ať už jako individuum nebo jako člen lidského společenství. V rámci sociální psychologie existuje několik přístupů k jejímu zkoumání. Všechny se však shodují v tom, že identita jednotlivce se vyvíjí v konkrétním kulturním a sociohistorickém kontextu&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Identitu jedince lze posuzovat jako &lt;br /&gt;
*	proces - sebepoznávání a konstrukce spolu s hledáním a zvnitřňováním osobní ideologie &lt;br /&gt;
*	obsah - uvědomované charakteristiky, kterými se jedinec odlišuje a které má společné s ostatními &lt;br /&gt;
	Je relativně stabilní vzhledem k osobním hodnotám a normám &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V sociální kontextu se identita vyvíjí identifikováním se se sociálními rolemi. Vytváří se příslušnost k sociální skupinám. Během vývoje identity člověk porovnává subjektivní a objektivní identitu (jak se vidí on a jak ho vidí druzí) a snaží se o jejich přiblížení. Identita je tvořená jednak vrozenými a jednak získanými charakteristikami. Ty si může člověk často vybrat, ale jen v rámci určitých společenských a kulturních vlivů. Společnost a kultura značně ovlivňuje konstruování osobní identity – tzv. kulturní relativita identity. V kulturách se liší nejen obsah identity ale i způsob jejího dosahování a fungování. Existují však určité universalie, např. všude se lidé považují za fyzicky odlišné od jiných. V průběhu historie se konstruování identity také velmi měnilo. Ve středověku byl jedinec determinován hlavně narozením se do určitého kontextu a pohlavím. Až v moderní společnosti se stává identita procesem volby a rozhodování. Také v různém uspořádání společnosti se vyvíjí identita různě. V západní kultuře se jedinec konstruuje pojmy jako je nezávislý, činný, zaměřený na sebe. Proti tomu stojí nezápadní pojetí člověka vzájemně propojeného s ostatními, kdy klíčové jsou pojmy jako holistický, kolektivní, vzájemně závislý, společenský&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie ego identity (Eriksona)  ===&lt;br /&gt;
Vychází z psychoanalýzy, ale zdůrazňuje psychosociální podstatu identity. Tato teorie na dlouhý čas ovlivnila zkoumání identity. Identita se utváří spojením identifikace z dětství, současné a základních životních závazků&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Rozlišujeme&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	'''ego indentitu''' - umožňuje jistotu, že tak jak udržujeme rovnováhu sami, budou ji u nás vnímat i ostatní &lt;br /&gt;
*	'''self identitu''' - aspekt sebevnímání&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Důležité v jeho teorii jsou &lt;br /&gt;
*	'''krize identity''' &lt;br /&gt;
*	'''institucionalizované moratorium''' - v adolescenci je umožněno institucemi jedincovi ozkoušet si role dospělého &lt;br /&gt;
*	'''boj''' mezi '''egem a superegem''' o dominanci v osobnosti - čím těžší, tím horší je krize identity &lt;br /&gt;
*	'''stupně hodnotové orientace''' &lt;br /&gt;
:*morální stádium - děti, víra v autoritu&lt;br /&gt;
:*ideologické stadium - adolescence, snaha asimilovat různé zdroje autority &lt;br /&gt;
:*etické stadium - dospělost, přijetí zodpovědnosti &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie ego identity podle (J.E.Marcia)  ===&lt;br /&gt;
Přeformuloval a doplnil Eriksonovu teorii. Pro styl formování identity je podle něj důležitá&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	'''krize''' - pochybnosti o rodiči definovaných hodnotách &lt;br /&gt;
*	'''závazek''' - výběr osobních cílů a hodnot &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rozlišuje 4 stavy identity&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*'''Difuzní''' - před vyvíjením identity &lt;br /&gt;
*	'''předčasné uzavření''' - převzaté hodnoty&lt;br /&gt;
*	'''moratorium''' - zkoumání alternativ &lt;br /&gt;
*	'''dosažení identity''' - stabilní systém závazků &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Identita je pak relativně stabilním výsledkem osobního vývoje &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie identity v symbolickém interakcionismu (Styker)  ===&lt;br /&gt;
Založeno na analýze vztahu self, role a společnosti. Self je hierarchická soustava internalizovaných rolí – identit, které se vyznačují: '''výrazností''' - podle toho mohou být vyvolány v různých situacích, '''významností''' - podle toho, nakolik tento obraz odpovídá ideálnímu já. Výraznost i významnost vychází z rolového závazku. Vztah mezi rolí a interpersonálními vazbami&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie sociální identity (Tajfel) ===&lt;br /&gt;
Pojem sebe obsahuje osobní a sociální identitu. Člověk se snaží udržet pozitivní obě dvě. Tato teorie se zabývá udržením si pozitivní sociální identity (vysoké skupinové sebehodnocení). K jejímu zvýšení existuje mnoho cest, např. snaha zlepšit svou pozici ve skupině, porovnávání s jinou skupinou. Výzkum teorie sociální identity využívá tzv. model minimální skupiny. Lidé jsou rozděleni náhodně do skupin a mají hodnotit. I přes náhodnost vždy hodnotí svou skupinu lépe než ostatní&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Etnolingvistická teorie identity ===&lt;br /&gt;
Jazyk jako významná dimenze skupinové identity, ve které se porovnává s jinými skupinami. Autoři se zabývají tzv. skupinovou vitalitou (schopnost přežít), která závisí na statutu, demografické síle a institucionální podpoře a kontrole&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Sociálně konstruktivistický přístup  ===&lt;br /&gt;
Jedním z nich je Herrého etnogenetika. Zabývá se metodami, kterými lidé v běžném životě dávají význam svému jednání. V souvislosti s identitou používá Harré pojmy&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	'''individuální sociální bytost''' - interakce posle sociálního scénáře probíhající denně &lt;br /&gt;
*	'''personální bytost''' - vnitřní smysl bytí, který se často liší od sociální obrazu, který člověk vytváří &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nejdůležitější není samotná osobnost a její aktivity, ale to, jak tyto věci vysvětluje, to vypovídá o konstruktovém systému, ze kterého se já skládá&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Analýza struktury identity integrující teorie (Weinreich)===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zabývá se mimo jiné identifikací s druhým, která může být empatická (vnímání podobnosti) nebo rolově modelová (idealistická, kontraidentifikace, rozporná konfliktová identifikace - vzniká spojením předchozích dvou)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Hewstone, Stroebe- členství ve skupině a soc. identita ==&lt;br /&gt;
Soc. identita odvozena z členství ve skupině- procesy sox. identity mohou mít vliv na CH ve skupině- máme tendenci se hodnotit spíše pozitivně než negativně- tudíž i skupinu, jejíž jsme členem, hodnotíme spíše pozitivně- budeme hledat způsoby, jak vztažnou skupinu pozitivně odlišit od nevztažné- Tajfel- budování pozitivní odlišnosti&amp;lt;ref name=hewstone&amp;gt;HEWSTONE, Miles a Wolfgang STROEBE. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Portál, 2006.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Někdy může snaha poz. odlišit skupinu vést proti skutečným zájmům skupiny. I děti jsou náchylné ke zvýhodňování vztažných skupiny a stereotypování nevztažných- př.už od 3 let tendence k segregaci pohlaví + vnímání svého pohlaví pozitivněji. Od 7 let + vnímání vlastní rasy než ostatních (např. až 2x lepší vlastnosti). Čím více je skupina subjektivně důležitá, tím větší zvýhodňování při meziskupinovém hodnocení. Neplatí pro všechny skupiny!!- někde neutrální či dokonce negativní vztah&amp;lt;ref name=hewstone/&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Hinkl a Brown- faktory&amp;lt;ref name=hewstone/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	kolektivismus &lt;br /&gt;
*individualismus&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Sklon porovnávat skupiny mezi sebou, silná spojitost mezi skupinovou identifikací a zvýhodňováním- u skupin s kolektivistickou orientací a zároveň vztahovou orientací (zájem o to, jak si skupina bude stát)&amp;lt;ref name=hewstone/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam použité literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Probl%C3%A9m_a_v%C3%BDznam_osobnosti_z_pohledu_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologie,_sebepojet%C3%AD_a_identity_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii&amp;diff=50693</id>
		<title>Problém a význam osobnosti z pohledu sociální psychologie, sebepojetí a identity v sociální psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Probl%C3%A9m_a_v%C3%BDznam_osobnosti_z_pohledu_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologie,_sebepojet%C3%AD_a_identity_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii&amp;diff=50693"/>
		<updated>2017-12-13T09:11:32Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Sociálněpsycholologický přístup ke zkoumání osobnosti spočívá v orientaci na sociální svět jako na kontext, ve kterém se osobnost formuje, který osobnost vlastní aktivitou spoluvytváří. Nejvýznamějším impulzem rozvoje sociální psychologie osobnosti bylo očekávání, že lidské chování v sociální interakci je osobnostně determinováno a že tedy jeho zkoumání umožní efektivní diagnostiku osobnosti. Sociální psychologie osobnosti se zabývá platností osobnostních dotazníků v různých kulturách a jejich validizací (např. použití Big Five u původního etnika na Havajských ostrovech), tím, jak působí okolí a známost examinátora nebo posuzovatele na výsledky apod&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V 50. letech se prohlubuje zájem o projevy jedince v interpersonálních vztazích. Několik teorií se zabývá strategiemi jednání s druhými. Známá je např. kruhová struktura interpersonálních škál, kterou vytvořil Wiggins (Na svislé ose jsou polarity dominance x submisivita, na vodorovné chladný x vřelý, mezi tím ještě další 4 charakteristiky, tato struktura se určuje podle metodiky IASR, která obsahuje 64 adjektiv (8 pro každou oblast), která respondent posuzuje na osmibodové škále, tato struktura stejně jako jiné sloužily také ke zjišťování stability osobnostních rysů a jejich mezikulturální variability, ukázalo se například, že mezi výsledky kruhové struktury a 5 faktorového modelu existují významné souvislosti.)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Sebepojetí - vztah k vlastnímu já ==&lt;br /&gt;
Vztah k vlastnímu já zahrnuje: obraz v zrcadle, úvahy o vlastní minulosti, je zahrnut i v každém jednání s druhými, má mnoho podob a je těžké jej definovat, vyznačuje se subjektivností a jedinečností. Jáství druhých se můžeme dozvědět vždy jen zprostředkovaně, má také svoji dualitu, na jedné straně stojí podmětné já (já jako poznávající), na druhé straně já jako objekt poznávání (v angličtině I x Self, v němčině Ich x Selbst). Sociální psychologie se vždy spíše zajímala o já jako objekt&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
=== Já jako subjekt (objekt poznávání)  ===&lt;br /&gt;
Studium intrapersonálních aktivit a procesů (vetšinou neuvědomované), které organizují a utvářejí obsahy vztahované k já. Já jako subjekt je spojeno s přítomností a vědomím. Činné vědomí je detektorem seberelevantních podnětů. Coctailparty phenomenon - člověk zaslechne na druhé straně místnosti na večírku vyslovit své jméno, i když ostatní dění nevnímá. Činné já je také spojeno s pamětí, ztrácí-li ji člověk, ztrácí i integritu vlastního já. Činné já také ovlivňuje průběh paměťových procesů, např. existuje&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
* 	sebeprodukční efekt - člověk si vybavuje snadněji to, co aktivně vytváří &lt;br /&gt;
*	sebereferrenční efekt - …, co se vztahuje k jeho já &lt;br /&gt;
*	sebezapojující efekt - …, co je spojeno s dosud trvajícím úkolem &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Já jako objekt vlastní reflexe  ===&lt;br /&gt;
Schopnost sebereflexe se považuje za centrální psychickou charakteristiku člověka. Její obsah je determinovaný: dispozičně, interpersonálně, kulturně, historicky. Základem sebereflexe je uvědomění si sebe sama. V interpersonálních vlivech se pak objevuje např fenomén “zrcadlového já”. '''Cooley''' – druzí lidé nám slouží jako zrcadlo. '''Mead''' – naše já je představou o tom, jak si myslíme že nás hodnotí pro nás důležití lidé). '''Festinger''' – sociální srovnávání - ověřujeme si v okolí, jak jsme přijímáni, co je správné. Přijímání sociálních rolí, percepce sociální odlišnosti (pokud to není sankcionováno, člověk má potřebu zvýrazňovat svou jedinečnost v odlišném prostředí.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Kognitivní psychologie používá pro obsah sebereflexe pojmu sebesystém. Více je používán také pojem sebepojetí, sebehodnocení - označuje spíše proces, obsahuje i emocionální složku. Co se chování týče, mluvíme o projevování já.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Reprezentace jáské zkušenosti '''může mít různé podoby, je subjektivně různě důležitá, různě realizovatelná, různě umístěná v čase. 	Rozlišujeme&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
* Minulé Já - obsah více podléhá změnám, objevuje se sklon k benefektanci - tendenci vidět sebe sama jako efektivního činitele &lt;br /&gt;
*Přítomné Já - je produktem minulé zkušenosti a aktuální sebepercepce a introspekce &lt;br /&gt;
*Budoucí Já - vyvozeno z reprezentací minulých a přítomných já, orientuje se na cíle a úkoly. Patří do kategorie tzv. možných já &lt;br /&gt;
*Ideální Já - pokud zahrnuje více norem a požadavků, mluvíme o požadovaném já, protikladem je nechtěné já &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sebeuvědomění''' můžeme rozlišit na&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*soukromé - pokud se více věnujeme introspekci a jsme nezávislí na okolí &lt;br /&gt;
*	veřejné - více sebepercepce v sociálních kontextech &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Kognitivní organizace sebepojetí'''se poslední dobou stala předmětem mnoha výzkumů. Existuje několik konceptů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	já jako sebeschéma (Markusová) – schémata jsou vodítkem, co je pro jedince seberelevantní, jsou filtrem informací &lt;br /&gt;
*	já jako prototyp (Kihlstrom, Cantorová) – pojem já je uložen jako prototyp, svázaný hierarchicky s dalšími (já s rodinou, já sám apod.)Tyto systémy napomáhají koherenci a konzistenci sebepojetí a to má příznivou psychohygienickou funkci &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Gordon''' provedl výzkum sebepojetí na základě volné výpovědi na otázku “Kdo jsem?” Došel k sebekoncepci, kterou rozdělil na aspekty&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	sociální identity &lt;br /&gt;
*	osobní atributy &lt;br /&gt;
*	systemické mínění o sobě (schopnost vyrovnávat se s okolím, sebedeterminace …) &lt;br /&gt;
*	pocit osobní autonomie &lt;br /&gt;
*	globální sebehodnocení &lt;br /&gt;
Hypotetický model obsahu sebepojetí – zabývá se vztažeností k já v souvislosti k emoční nasycenosti a důležitostí obsahů. Čím důležitější a obecnější jsou, tím více jsou emočně nasyceny&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Emocionální složka sebesystému  ====&lt;br /&gt;
'''Sebediskrepanční teorie (Higgins) ''' dává do souvislosti prožívané emoční stavy a sebepojetí. Očekávaný stav je ovlivněn ideálním a požadovaným já. Při diskrepanci těchto já s aktuálním stavem prožíváme zklamání a frustraci, depresi, úzkost, stud, hanbu (podle toho s jakým já je aktuální v rozporu)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*Interpersonální kontext sebehodnocení - sebehodnocení je provázáno s hodnocením druhých lidí – tzv. řetěz interakcí. &lt;br /&gt;
*Obrana a podpora sebehodnocení. K tomu dochází pomocí udržení a zvyšování, např. benefektancí, optimismem směrem do vlastní budoucnosti, omluvami a handicapováním předem v obtížné situaci, srovnání s horšími &lt;br /&gt;
*Globální sebehodnocení - nezáleží jen na sumaci specifických hodnocení, ale i na celkovém emočním naladění. K vysokému globálnímu sebehodnocení přispívá, pokud jsou pozitivní charakteristiky vnímány jako důležité a stabilní &lt;br /&gt;
*Vědomí vlastní hodnoty - provázáno s morálními normami, hodnot. orientací, smyslem života. Důležitá pro život je také sebeakceptace, spojená s pozitivním emočním naladěním. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Konativní složka sebesystému  ====&lt;br /&gt;
Tendence jednat tak, jak to koresponduje s naším sebepojetím. Pokud se snažíme ovlivnit mínění druhých jde o sebereprezentaci, která má různé strategie ('''Jones a Pittman''')(Podle Macka, 2008)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	strategie zavděčení - snaha, aby nám lidé připisovali kladné charakterové vlastnosti, ale aby neviděli že se o to snažíme &lt;br /&gt;
*	strategie zastrašení - v nedobrovolných vztazích, snaha o zastrašení &lt;br /&gt;
*	strategie sebepovýšení - snaha být nejlepší, orientace na úspěch a výkon &lt;br /&gt;
*	strategie příkladnosti - ukazování morálních kvalit, snah a získat následovníky, např. u rodičů  &lt;br /&gt;
*	strategie pokorného chování - prezentace vlastní slabosti, snaha vyvolat pocity viny &lt;br /&gt;
*	Sebepotvrzující strategie - snaží se o to, aby nás ostatní vnímali a hodnotili tak, jak vnímáme a hodnotíme sami sebe &lt;br /&gt;
*	Sebemonitorování – tendence regulovat vlastní chování ve smyslu předpokládaného očekávání druhých &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Identita == &lt;br /&gt;
Identitou rozumíme prožívání toho, čím jedinec je, ať už jako individuum nebo jako člen lidského společenství. V rámci sociální psychologie existuje několik přístupů k jejímu zkoumání. Všechny se však shodují v tom, že identita jednotlivce se vyvíjí v konkrétním kulturním a sociohistorickém kontextu&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Identitu jedince lze posuzovat jako &lt;br /&gt;
*	proces - sebepoznávání a konstrukce spolu s hledáním a zvnitřňováním osobní ideologie &lt;br /&gt;
*	obsah - uvědomované charakteristiky, kterými se jedinec odlišuje a které má společné s ostatními &lt;br /&gt;
	Je relativně stabilní vzhledem k osobním hodnotám a normám &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V sociální kontextu se identita vyvíjí identifikováním se se sociálními rolemi. Vytváří se příslušnost k sociální skupinám. Během vývoje identity člověk porovnává subjektivní a objektivní identitu (jak se vidí on a jak ho vidí druzí) a snaží se o jejich přiblížení. Identita je tvořená jednak vrozenými a jednak získanými charakteristikami. Ty si může člověk často vybrat, ale jen v rámci určitých společenských a kulturních vlivů. Společnost a kultura značně ovlivňuje konstruování osobní identity – tzv. kulturní relativita identity. V kulturách se liší nejen obsah identity ale i způsob jejího dosahování a fungování. Existují však určité universalie, např. všude se lidé považují za fyzicky odlišné od jiných. V průběhu historie se konstruování identity také velmi měnilo. Ve středověku byl jedinec determinován hlavně narozením se do určitého kontextu a pohlavím. Až v moderní společnosti se stává identita procesem volby a rozhodování. Také v různém uspořádání společnosti se vyvíjí identita různě. V západní kultuře se jedinec konstruuje pojmy jako je nezávislý, činný, zaměřený na sebe. Proti tomu stojí nezápadní pojetí člověka vzájemně propojeného s ostatními, kdy klíčové jsou pojmy jako holistický, kolektivní, vzájemně závislý, společenský&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie ego identity (Eriksona)  ===&lt;br /&gt;
Vychází z psychoanalýzy, ale zdůrazňuje psychosociální podstatu identity. Tato teorie na dlouhý čas ovlivnila zkoumání identity. Identita se utváří spojením identifikace z dětství, současné a základních životních závazků&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Rozlišujeme&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	'''ego indentitu''' - umožňuje jistotu, že tak jak udržujeme rovnováhu sami, budou ji u nás vnímat i ostatní &lt;br /&gt;
*	'''self identitu''' - aspekt sebevnímání&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Důležité v jeho teorii jsou &lt;br /&gt;
*	'''krize identity''' &lt;br /&gt;
*	'''institucionalizované moratorium''' - v adolescenci je umožněno institucemi jedincovi ozkoušet si role dospělého &lt;br /&gt;
*	'''boj''' mezi '''egem a superegem''' o dominanci v osobnosti - čím těžší, tím horší je krize identity &lt;br /&gt;
*	'''stupně hodnotové orientace''' &lt;br /&gt;
:*morální stádium - děti, víra v autoritu&lt;br /&gt;
:*ideologické stadium - adolescence, snaha asimilovat různé zdroje autority &lt;br /&gt;
:*etické stadium - dospělost, přijetí zodpovědnosti &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie ego identity podle (J.E.Marcia)  ===&lt;br /&gt;
Přeformuloval a doplnil Eriksonovu teorii. Pro styl formování identity je podle něj důležitá&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	'''krize''' - pochybnosti o rodiči definovaných hodnotách &lt;br /&gt;
*	'''závazek''' - výběr osobních cílů a hodnot &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rozlišuje 4 stavy identity&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*'''Difuzní''' - před vyvíjením identity &lt;br /&gt;
*	'''předčasné uzavření''' - převzaté hodnoty&lt;br /&gt;
*	'''moratorium''' - zkoumání alternativ &lt;br /&gt;
*	'''dosažení identity''' - stabilní systém závazků &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Identita je pak relativně stabilním výsledkem osobního vývoje &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie identity v symbolickém interakcionismu (Styker)  ===&lt;br /&gt;
Založeno na analýze vztahu self, role a společnosti. Self je hierarchická soustava internalizovaných rolí – identit, které se vyznačují: '''výrazností''' - podle toho mohou být vyvolány v různých situacích, '''významností''' - podle toho, nakolik tento obraz odpovídá ideálnímu já. Výraznost i významnost vychází z rolového závazku. Vztah mezi rolí a interpersonálními vazbami&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie sociální identity (Tajfel) ===&lt;br /&gt;
Pojem sebe obsahuje osobní a sociální identitu. Člověk se snaží udržet pozitivní obě dvě. Tato teorie se zabývá udržením si pozitivní sociální identity (vysoké skupinové sebehodnocení). K jejímu zvýšení existuje mnoho cest, např. snaha zlepšit svou pozici ve skupině, porovnávání s jinou skupinou. Výzkum teorie sociální identity využívá tzv. model minimální skupiny. Lidé jsou rozděleni náhodně do skupin a mají hodnotit. I přes náhodnost vždy hodnotí svou skupinu lépe než ostatní&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Etnolingvistická teorie identity ===&lt;br /&gt;
Jazyk jako významná dimenze skupinové identity, ve které se porovnává s jinými skupinami. Autoři se zabývají tzv. skupinovou vitalitou (schopnost přežít), která závisí na statutu, demografické síle a institucionální podpoře a kontrole&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Sociálně konstruktivistický přístup  ===&lt;br /&gt;
Jedním z nich je Herrého etnogenetika. Zabývá se metodami, kterými lidé v běžném životě dávají význam svému jednání. V souvislosti s identitou používá Harré pojmy&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	'''individuální sociální bytost''' - interakce posle sociálního scénáře probíhající denně &lt;br /&gt;
*	'''personální bytost''' - vnitřní smysl bytí, který se často liší od sociální obrazu, který člověk vytváří &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nejdůležitější není samotná osobnost a její aktivity, ale to, jak tyto věci vysvětluje, to vypovídá o konstruktovém systému, ze kterého se já skládá&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Analýza struktury identity integrující teorie (Weinreich)===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zabývá se mimo jiné identifikací s druhým, která může být empatická (vnímání podobnosti) nebo rolově modelová (idealistická, kontraidentifikace, rozporná konfliktová identifikace - vzniká spojením předchozích dvou)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Hewstone, Stroebe- členství ve skupině a soc. identita ==&lt;br /&gt;
Soc. identita odvozena z členství ve skupině- procesy sox. identity mohou mít vliv na CH ve skupině- máme tendenci se hodnotit spíše pozitivně než negativně- tudíž i skupinu, jejíž jsme členem, hodnotíme spíše pozitivně- budeme hledat způsoby, jak vztažnou skupinu pozitivně odlišit od nevztažné- Tajfel- budování pozitivní odlišnosti. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Někdy může snaha poz. odlišit skupinu vést proti skutečným zájmům skupiny. I děti jsou náchylné ke zvýhodňování vztažných skupiny a stereotypování nevztažných- př.už od 3 let tendence k segregaci pohlaví + vnímání svého pohlaví pozitivněji. Od 7 let + vnímání vlastní rasy než ostatních (např. až 2x lepší vlastnosti). Čím více je skupina subjektivně důležitá, tím větší zvýhodňování při meziskupinovém hodnocení. Neplatí pro všechny skupiny!!- někde neutrální či dokonce negativní vztah. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Hinkl a Brown- faktory:&lt;br /&gt;
*	kolektivismus &lt;br /&gt;
*individualismus&lt;br /&gt;
Sklon porovnávat skupiny mezi sebou, silná spojitost mezi skupinovou identifikací a zvýhodňováním- u skupin s kolektivistickou orientací a zároveň vztahovou orientací (zájem o to, jak si skupina bude stát).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam použité literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Probl%C3%A9m_a_v%C3%BDznam_osobnosti_z_pohledu_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologie,_sebepojet%C3%AD_a_identity_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii&amp;diff=50692</id>
		<title>Problém a význam osobnosti z pohledu sociální psychologie, sebepojetí a identity v sociální psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Probl%C3%A9m_a_v%C3%BDznam_osobnosti_z_pohledu_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologie,_sebepojet%C3%AD_a_identity_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii&amp;diff=50692"/>
		<updated>2017-12-13T08:59:45Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: /* Já jako objekt vlastní reflexe */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Sociálněpsycholologický přístup ke zkoumání osobnosti spočívá v orientaci na sociální svět jako na kontext, ve kterém se osobnost formuje, který osobnost vlastní aktivitou spoluvytváří. Nejvýznamějším impulzem rozvoje sociální psychologie osobnosti bylo očekávání, že lidské chování v sociální interakci je osobnostně determinováno a že tedy jeho zkoumání umožní efektivní diagnostiku osobnosti. Sociální psychologie osobnosti se zabývá platností osobnostních dotazníků v různých kulturách a jejich validizací (např. použití Big Five u původního etnika na Havajských ostrovech), tím, jak působí okolí a známost examinátora nebo posuzovatele na výsledky apod&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V 50. letech se prohlubuje zájem o projevy jedince v interpersonálních vztazích. Několik teorií se zabývá strategiemi jednání s druhými. Známá je např. kruhová struktura interpersonálních škál, kterou vytvořil Wiggins (Na svislé ose jsou polarity dominance x submisivita, na vodorovné chladný x vřelý, mezi tím ještě další 4 charakteristiky, tato struktura se určuje podle metodiky IASR, která obsahuje 64 adjektiv (8 pro každou oblast), která respondent posuzuje na osmibodové škále, tato struktura stejně jako jiné sloužily také ke zjišťování stability osobnostních rysů a jejich mezikulturální variability, ukázalo se například, že mezi výsledky kruhové struktury a 5 faktorového modelu existují významné souvislosti.)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Sebepojetí - vztah k vlastnímu já ==&lt;br /&gt;
Vztah k vlastnímu já zahrnuje: obraz v zrcadle, úvahy o vlastní minulosti, je zahrnut i v každém jednání s druhými, má mnoho podob a je těžké jej definovat, vyznačuje se subjektivností a jedinečností. Jáství druhých se můžeme dozvědět vždy jen zprostředkovaně, má také svoji dualitu, na jedné straně stojí podmětné já (já jako poznávající), na druhé straně já jako objekt poznávání (v angličtině I x Self, v němčině Ich x Selbst). Sociální psychologie se vždy spíše zajímala o já jako objekt&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
=== Já jako subjekt (objekt poznávání)  ===&lt;br /&gt;
Studium intrapersonálních aktivit a procesů (vetšinou neuvědomované), které organizují a utvářejí obsahy vztahované k já. Já jako subjekt je spojeno s přítomností a vědomím. Činné vědomí je detektorem seberelevantních podnětů. Coctailparty phenomenon - člověk zaslechne na druhé straně místnosti na večírku vyslovit své jméno, i když ostatní dění nevnímá. Činné já je také spojeno s pamětí, ztrácí-li ji člověk, ztrácí i integritu vlastního já. Činné já také ovlivňuje průběh paměťových procesů, např. existuje&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
* 	sebeprodukční efekt - člověk si vybavuje snadněji to, co aktivně vytváří &lt;br /&gt;
*	sebereferrenční efekt - …, co se vztahuje k jeho já &lt;br /&gt;
*	sebezapojující efekt - …, co je spojeno s dosud trvajícím úkolem &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Já jako objekt vlastní reflexe  ===&lt;br /&gt;
Schopnost sebereflexe se považuje za centrální psychickou charakteristiku člověka. Její obsah je determinovaný: dispozičně, interpersonálně, kulturně, historicky. Základem sebereflexe je uvědomění si sebe sama. V interpersonálních vlivech se pak objevuje např fenomén “zrcadlového já”. '''Cooley''' – druzí lidé nám slouží jako zrcadlo. '''Mead''' – naše já je představou o tom, jak si myslíme že nás hodnotí pro nás důležití lidé). '''Festinger''' – sociální srovnávání - ověřujeme si v okolí, jak jsme přijímáni, co je správné. Přijímání sociálních rolí, percepce sociální odlišnosti (pokud to není sankcionováno, člověk má potřebu zvýrazňovat svou jedinečnost v odlišném prostředí.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Kognitivní psychologie používá pro obsah sebereflexe pojmu sebesystém. Více je používán také pojem sebepojetí, sebehodnocení - označuje spíše proces, obsahuje i emocionální složku. Co se chování týče, mluvíme o projevování já.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Reprezentace jáské zkušenosti '''může mít různé podoby, je subjektivně různě důležitá, různě realizovatelná, různě umístěná v čase. 	Rozlišujeme&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
* Minulé Já - obsah více podléhá změnám, objevuje se sklon k benefektanci - tendenci vidět sebe sama jako efektivního činitele &lt;br /&gt;
*Přítomné Já - je produktem minulé zkušenosti a aktuální sebepercepce a introspekce &lt;br /&gt;
*Budoucí Já - vyvozeno z reprezentací minulých a přítomných já, orientuje se na cíle a úkoly. Patří do kategorie tzv. možných já &lt;br /&gt;
*Ideální Já - pokud zahrnuje více norem a požadavků, mluvíme o požadovaném já, protikladem je nechtěné já &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sebeuvědomění''' můžeme rozlišit na&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*soukromé - pokud se více věnujeme introspekci a jsme nezávislí na okolí &lt;br /&gt;
*	veřejné - více sebepercepce v sociálních kontextech &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Kognitivní organizace sebepojetí'''se poslední dobou stala předmětem mnoha výzkumů. Existuje několik konceptů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	já jako sebeschéma (Markusová) – schémata jsou vodítkem, co je pro jedince seberelevantní, jsou filtrem informací &lt;br /&gt;
*	já jako prototyp (Kihlstrom, Cantorová) – pojem já je uložen jako prototyp, svázaný hierarchicky s dalšími (já s rodinou, já sám apod.)Tyto systémy napomáhají koherenci a konzistenci sebepojetí a to má příznivou psychohygienickou funkci &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Gordon''' provedl výzkum sebepojetí na základě volné výpovědi na otázku “Kdo jsem?” Došel k sebekoncepci, kterou rozdělil na aspekty&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	sociální identity &lt;br /&gt;
*	osobní atributy &lt;br /&gt;
*	systemické mínění o sobě (schopnost vyrovnávat se s okolím, sebedeterminace …) &lt;br /&gt;
*	pocit osobní autonomie &lt;br /&gt;
*	globální sebehodnocení &lt;br /&gt;
Hypotetický model obsahu sebepojetí – zabývá se vztažeností k já v souvislosti k emoční nasycenosti a důležitostí obsahů. Čím důležitější a obecnější jsou, tím více jsou emočně nasyceny&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Emocionální složka sebesystému  ====&lt;br /&gt;
'''Sebediskrepanční teorie (Higgins) ''' dává do souvislosti prožívané emoční stavy a sebepojetí. Očekávaný stav je ovlivněn ideálním a požadovaným já. Při diskrepanci těchto já s aktuálním stavem prožíváme zklamání a frustraci, depresi, úzkost, stud, hanbu (podle toho s jakým já je aktuální v rozporu)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*Interpersonální kontext sebehodnocení - sebehodnocení je provázáno s hodnocením druhých lidí – tzv. řetěz interakcí. &lt;br /&gt;
*Obrana a podpora sebehodnocení. K tomu dochází pomocí udržení a zvyšování, např. benefektancí, optimismem směrem do vlastní budoucnosti, omluvami a handicapováním předem v obtížné situaci, srovnání s horšími &lt;br /&gt;
*Globální sebehodnocení - nezáleží jen na sumaci specifických hodnocení, ale i na celkovém emočním naladění. K vysokému globálnímu sebehodnocení přispívá, pokud jsou pozitivní charakteristiky vnímány jako důležité a stabilní &lt;br /&gt;
*Vědomí vlastní hodnoty - provázáno s morálními normami, hodnot. orientací, smyslem života. Důležitá pro život je také sebeakceptace, spojená s pozitivním emočním naladěním. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Konativní složka sebesystému  ====&lt;br /&gt;
Tendence jednat tak, jak to koresponduje s naším sebepojetím. Pokud se snažíme ovlivnit mínění druhých jde o sebereprezentaci, která má různé strategie ('''Jones a Pittman''')(Podle Macka, 2008)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	strategie zavděčení - snaha, aby nám lidé připisovali kladné charakterové vlastnosti, ale aby neviděli že se o to snažíme &lt;br /&gt;
*	strategie zastrašení - v nedobrovolných vztazích, snaha o zastrašení &lt;br /&gt;
*	strategie sebepovýšení - snaha být nejlepší, orientace na úspěch a výkon &lt;br /&gt;
*	strategie příkladnosti - ukazování morálních kvalit, snah a získat následovníky, např. u rodičů  &lt;br /&gt;
*	strategie pokorného chování - prezentace vlastní slabosti, snaha vyvolat pocity viny &lt;br /&gt;
*	Sebepotvrzující strategie - snaží se o to, aby nás ostatní vnímali a hodnotili tak, jak vnímáme a hodnotíme sami sebe &lt;br /&gt;
*	Sebemonitorování – tendence regulovat vlastní chování ve smyslu předpokládaného očekávání druhých &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam použité literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Identita == &lt;br /&gt;
Identitou rozumíme prožívání toho, čím jedinec je, ať už jako individuum nebo jako člen lidského společenství. V rámci sociální psychologie existuje několik přístupů k jejímu zkoumání. Všechny se však shodují v tom, že identita jednotlivce se vyvíjí v konkrétním kulturním a sociohistorickém kontextu.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Identitu jedince lze posuzovat jako &lt;br /&gt;
*	proces - sebepoznávání a konstrukce spolu s hledáním a zvnitřňováním osobní ideologie &lt;br /&gt;
*	obsah - uvědomované charakteristiky, kterými se jedinec odlišuje a které má společné s ostatními &lt;br /&gt;
	Je relativně stabilní vzhledem k osobním hodnotám a normám &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V sociální kontextu se identita vyvíjí identifikováním se se sociálními rolemi. Vytváří se příslušnost k sociální skupinám. Během vývoje identity člověk porovnává subjektivní a objektivní identitu (jak se vidí on a jak ho vidí druzí) a snaží se o jejich přiblížení. Identita je tvořená jednak vrozenými a jednak získanými charakteristikami. Ty si může člověk často vybrat, ale jen v rámci určitých společenských a kulturních vlivů. Společnost a kultura značně ovlivňuje konstruování osobní identity – tzv. kulturní relativita identity. V kulturách se liší nejen obsah identity ale i způsob jejího dosahování a fungování. Existují však určité universalie, např. všude se lidé považují za fyzicky odlišné od jiných. V průběhu historie se konstruování identity také velmi měnilo. Ve středověku byl jedinec determinován hlavně narozením se do určitého kontextu a pohlavím. Až v moderní společnosti se stává identita procesem volby a rozhodování. Také v různém uspořádání společnosti se vyvíjí identita různě. V západní kultuře se jedinec konstruuje pojmy jako je nezávislý, činný, zaměřený na sebe. Proti tomu stojí nezápadní pojetí člověka vzájemně propojeného s ostatními, kdy klíčové jsou pojmy jako holistický, kolektivní, vzájemně závislý, společenský.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie ego identity (Eriksona)  ===&lt;br /&gt;
Vychází z psychoanalýzy, ale zdůrazňuje psychosociální podstatu identity. Tato teorie na dlouhý čas ovlivnila zkoumání identity. Identita se utváří spojením identifikace z dětství, současné a základních životních závazků.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Rozlišujeme: &lt;br /&gt;
*	'''ego indentitu''' - umožňuje jistotu, že tak jak udržujeme rovnováhu sami, budou ji u nás vnímat i ostatní &lt;br /&gt;
*	'''self identitu''' - aspekt sebevnímání&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Důležité v jeho teorii jsou &lt;br /&gt;
*	'''krize identity''' &lt;br /&gt;
*	'''institucionalizované moratorium''' - v adolescenci je umožněno institucemi jedincovi ozkoušet si role dospělého &lt;br /&gt;
*	'''boj''' mezi '''egem a superegem''' o dominanci v osobnosti - čím těžší, tím horší je krize identity &lt;br /&gt;
*	'''stupně hodnotové orientace''' &lt;br /&gt;
:*morální stádium - děti, víra v autoritu&lt;br /&gt;
:*ideologické stadium - adolescence, snaha asimilovat různé zdroje autority &lt;br /&gt;
:*etické stadium - dospělost, přijetí zodpovědnosti &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie ego identity podle (J.E.Marcia)  ===&lt;br /&gt;
Přeformuloval a doplnil Eriksonovu teorii. Pro styl formování identity je podle něj důležitá &lt;br /&gt;
*	'''krize''' - pochybnosti o rodiči definovaných hodnotách &lt;br /&gt;
*	'''závazek''' - výběr osobních cílů a hodnot &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rozlišuje 4 stavy identity: &lt;br /&gt;
*'''Difuzní''' - před vyvíjením identity &lt;br /&gt;
*	'''předčasné uzavření''' - převzaté hodnoty&lt;br /&gt;
*	'''moratorium''' - zkoumání alternativ &lt;br /&gt;
*	'''dosažení identity''' - stabilní systém závazků &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Identita je pak relativně stabilním výsledkem osobního vývoje &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie identity v symbolickém interakcionismu (Styker)  ===&lt;br /&gt;
Založeno na analýze vztahu self, role a společnosti. Self je hierarchická soustava internalizovaných rolí – identit, které se vyznačují: '''výrazností''' - podle toho mohou být vyvolány v různých situacích, '''významností''' - podle toho, nakolik tento obraz odpovídá ideálnímu já. Výraznost i významnost vychází z rolového závazku. Vztah mezi rolí a interpersonálními vazbami. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie sociální identity  ===&lt;br /&gt;
Pojem sebe obsahuje osobní a sociální identitu. Člověk se snaží udržet pozitivní obě dvě. Tato teorie se zabývá udržením si pozitivní sociální identity (vysoké skupinové sebehodnocení). K jejímu zvýšení existuje mnoho cest, např. snaha zlepšit svou pozici ve skupině, porovnávání s jinou skupinou. Výzkum teorie sociální identity využívá tzv. model minimální skupiny. Lidé jsou rozděleni náhodně do skupin a mají hodnotit. I přes náhodnost vždy hodnotí svou skupinu lépe než ostatní. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Etnolingvistická teorie identity ===&lt;br /&gt;
Jazyk jako významná dimenze skupinové identity, ve které se porovnává s jinými skupinami. Autoři se zabývají tzv. skupinovou vitalitou (schopnost přežít), která závisí na statutu, demografické síle a institucionální podpoře a kontrole. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Sociálně konstruktivistický přístup  ===&lt;br /&gt;
Jedním z nich je Herrého etnogenetika. Zabývá se metodami, kterými lidé v běžném životě dávají význam svému jednání. V souvislosti s identitou používá Harré pojmy &lt;br /&gt;
*	'''individuální sociální bytost''' - interakce posle sociálního scénáře probíhající denně &lt;br /&gt;
*	'''personální bytost''' - vnitřní smysl bytí, který se často liší od sociální obrazu, který člověk vytváří &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nejdůležitější není samotná osobnost a její aktivity, ale to, jak tyto věci vysvětluje, to vypovídá o konstruktovém systému, ze kterého se já skládá. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Analýza struktury identity integrující teorie (Weinreich)===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zabývá se mimo jiné identifikací s druhým, která může být empatická (vnímání podobnosti) nebo rolově modelová (idealistická, kontraidentifikace, rozporná konfliktová identifikace - vzniká spojením předchozích dvou). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Hewstone, Stroebe- členství ve skupině a soc. identita ==&lt;br /&gt;
Soc. identita odvozena z členství ve skupině- procesy sox. identity mohou mít vliv na CH ve skupině- máme tendenci se hodnotit spíše pozitivně než negativně- tudíž i skupinu, jejíž jsme členem, hodnotíme spíše pozitivně- budeme hledat způsoby, jak vztažnou skupinu pozitivně odlišit od nevztažné- Tajfel- budování pozitivní odlišnosti. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Někdy může snaha poz. odlišit skupinu vést proti skutečným zájmům skupiny. I děti jsou náchylné ke zvýhodňování vztažných skupiny a stereotypování nevztažných- př.už od 3 let tendence k segregaci pohlaví + vnímání svého pohlaví pozitivněji. Od 7 let + vnímání vlastní rasy než ostatních (např. až 2x lepší vlastnosti). Čím více je skupina subjektivně důležitá, tím větší zvýhodňování při meziskupinovém hodnocení. Neplatí pro všechny skupiny!!- někde neutrální či dokonce negativní vztah. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Hinkl a Brown- faktory:&lt;br /&gt;
*	kolektivismus &lt;br /&gt;
*individualismus&lt;br /&gt;
Sklon porovnávat skupiny mezi sebou, silná spojitost mezi skupinovou identifikací a zvýhodňováním- u skupin s kolektivistickou orientací a zároveň vztahovou orientací (zájem o to, jak si skupina bude stát).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam použité literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Probl%C3%A9m_a_v%C3%BDznam_osobnosti_z_pohledu_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologie,_sebepojet%C3%AD_a_identity_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii&amp;diff=50691</id>
		<title>Problém a význam osobnosti z pohledu sociální psychologie, sebepojetí a identity v sociální psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Probl%C3%A9m_a_v%C3%BDznam_osobnosti_z_pohledu_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologie,_sebepojet%C3%AD_a_identity_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii&amp;diff=50691"/>
		<updated>2017-12-13T08:40:34Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Sociálněpsycholologický přístup ke zkoumání osobnosti spočívá v orientaci na sociální svět jako na kontext, ve kterém se osobnost formuje, který osobnost vlastní aktivitou spoluvytváří. Nejvýznamějším impulzem rozvoje sociální psychologie osobnosti bylo očekávání, že lidské chování v sociální interakci je osobnostně determinováno a že tedy jeho zkoumání umožní efektivní diagnostiku osobnosti. Sociální psychologie osobnosti se zabývá platností osobnostních dotazníků v různých kulturách a jejich validizací (např. použití Big Five u původního etnika na Havajských ostrovech), tím, jak působí okolí a známost examinátora nebo posuzovatele na výsledky apod&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V 50. letech se prohlubuje zájem o projevy jedince v interpersonálních vztazích. Několik teorií se zabývá strategiemi jednání s druhými. Známá je např. kruhová struktura interpersonálních škál, kterou vytvořil Wiggins (Na svislé ose jsou polarity dominance x submisivita, na vodorovné chladný x vřelý, mezi tím ještě další 4 charakteristiky, tato struktura se určuje podle metodiky IASR, která obsahuje 64 adjektiv (8 pro každou oblast), která respondent posuzuje na osmibodové škále, tato struktura stejně jako jiné sloužily také ke zjišťování stability osobnostních rysů a jejich mezikulturální variability, ukázalo se například, že mezi výsledky kruhové struktury a 5 faktorového modelu existují významné souvislosti.)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Sebepojetí - vztah k vlastnímu já ==&lt;br /&gt;
Vztah k vlastnímu já zahrnuje: obraz v zrcadle, úvahy o vlastní minulosti, je zahrnut i v každém jednání s druhými, má mnoho podob a je těžké jej definovat, vyznačuje se subjektivností a jedinečností. Jáství druhých se můžeme dozvědět vždy jen zprostředkovaně, má také svoji dualitu, na jedné straně stojí podmětné já (já jako poznávající), na druhé straně já jako objekt poznávání (v angličtině I x Self, v němčině Ich x Selbst). Sociální psychologie se vždy spíše zajímala o já jako objekt&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
=== Já jako subjekt (objekt poznávání)  ===&lt;br /&gt;
Studium intrapersonálních aktivit a procesů (vetšinou neuvědomované), které organizují a utvářejí obsahy vztahované k já. Já jako subjekt je spojeno s přítomností a vědomím. Činné vědomí je detektorem seberelevantních podnětů. Coctailparty phenomenon - člověk zaslechne na druhé straně místnosti na večírku vyslovit své jméno, i když ostatní dění nevnímá. Činné já je také spojeno s pamětí, ztrácí-li ji člověk, ztrácí i integritu vlastního já. Činné já také ovlivňuje průběh paměťových procesů, např. existuje&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;: &lt;br /&gt;
* 	sebeprodukční efekt - člověk si vybavuje snadněji to, co aktivně vytváří &lt;br /&gt;
*	sebereferrenční efekt - …, co se vztahuje k jeho já &lt;br /&gt;
*	sebezapojující efekt - …, co je spojeno s dosud trvajícím úkolem &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Já jako objekt vlastní reflexe  ===&lt;br /&gt;
Schopnost sebereflexe se považuje za centrální psychickou charakteristiku člověka. Její obsah je determinovaný: dispozičně, interpersonálně, kulturně, historicky. Základem sebereflexe je uvědomění si sebe sama. V interpersonálních vlivech se pak objevuje např fenomén “zrcadlového já”. '''Cooley''' – druzí lidé nám slouží jako zrcadlo. '''Mead''' – naše já je představou o tom, jak si myslíme že nás hodnotí pro nás důležití lidé). '''Festinger''' – sociální srovnávání - ověřujeme si v okolí, jak jsme přijímáni, co je správné. Přijímání sociálních rolí, percepce sociální odlišnosti (pokud to není sankcionováno, člověk má potřebu zvýrazňovat svou jedinečnost v odlišném prostředí.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Kognitivní psychologie používá pro obsah sebereflexe pojmu sebesystém. Více je používán také pojem sebepojetí, sebehodnocení - označuje spíše proces, obsahuje i emocionální složku. Co se chování týče, mluvíme o projevování já.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Reprezentace jáské zkušenosti '''může mít různé podoby, je subjektivně různě důležitá, různě realizovatelná, různě umístěná v čase. 	Rozlišujeme:&lt;br /&gt;
* Minulé Já - obsah více podléhá změnám, objevuje se sklon k benefektanci - tendenci vidět sebe sama jako efektivního činitele &lt;br /&gt;
*Přítomné Já - je produktem minulé zkušenosti a aktuální sebepercepce a introspekce &lt;br /&gt;
*Budoucí Já - vyvozeno z reprezentací minulých a přítomných já, orientuje se na cíle a úkoly. Patří do kategorie tzv. možných já &lt;br /&gt;
*Ideální Já - pokud zahrnuje více norem a požadavků, mluvíme o požadovaném já, protikladem je nechtěné já &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sebeuvědomění''' můžeme rozlišit na &lt;br /&gt;
*soukromé - pokud se více věnujeme introspekci a jsme nezávislí na okolí &lt;br /&gt;
*	veřejné - více sebepercepce v sociálních kontextech &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Kognitivní organizace sebepojetí'''se poslední dobou stala předmětem mnoha výzkumů. Existuje několik konceptů: &lt;br /&gt;
*	já jako sebeschéma (Markusová) – schémata jsou vodítkem, co je pro jedince seberelevantní, jsou filtrem informací &lt;br /&gt;
*	já jako prototyp (Kihlstrom, Cantorová) – pojem já je uložen jako prototyp, svázaný hierarchicky s dalšími (já s rodinou, já sám apod.)Tyto systémy napomáhají koherenci a konzistenci sebepojetí a to má příznivou psychohygienickou funkci &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Gordon''' provedl výzkum sebepojetí na základě volné výpovědi na otázku “Kdo jsem?” Došel k sebekoncepci, kterou rozdělil na aspekty &lt;br /&gt;
*	sociální identity &lt;br /&gt;
*	osobní atributy &lt;br /&gt;
*	systemické mínění o sobě (schopnost vyrovnávat se s okolím, sebedeterminace …) &lt;br /&gt;
*	pocit osobní autonomie &lt;br /&gt;
*	globální sebehodnocení &lt;br /&gt;
Hypotetický model obsahu sebepojetí – zabývá se vztažeností k já v souvislosti k emoční nasycenosti a důležitostí obsahů. Čím důležitější a obecnější jsou, tím více jsou emočně nasyceny.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Emocionální složka sebesystému  ====&lt;br /&gt;
'''Sebediskrepanční teorie (Higgins) ''' dává do souvislosti prožívané emoční stavy a sebepojetí. Očekávaný stav je ovlivněn ideálním a požadovaným já. Při diskrepanci těchto já s aktuálním stavem prožíváme zklamání a frustraci, depresi, úzkost, stud, hanbu (podle toho s jakým já je aktuální v rozporu). &lt;br /&gt;
*Interpersonální kontext sebehodnocení - sebehodnocení je provázáno s hodnocením druhých lidí – tzv. řetěz interakcí. &lt;br /&gt;
*Obrana a podpora sebehodnocení. K tomu dochází pomocí udržení a zvyšování, např. benefektancí, optimismem směrem do vlastní budoucnosti, omluvami a handicapováním předem v obtížné situaci, srovnání s horšími &lt;br /&gt;
*Globální sebehodnocení - nezáleží jen na sumaci specifických hodnocení, ale i na celkovém emočním naladění. K vysokému globálnímu sebehodnocení přispívá, pokud jsou pozitivní charakteristiky vnímány jako důležité a stabilní &lt;br /&gt;
*Vědomí vlastní hodnoty - provázáno s morálními normami, hodnot. orientací, smyslem života. Důležitá pro život je také sebeakceptace, spojená s pozitivním emočním naladěním. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Konativní složka sebesystému  ====&lt;br /&gt;
Tendence jednat tak, jak to koresponduje s naším sebepojetím. Pokud se snažíme ovlivnit mínění druhých jde o sebereprezentaci, která má různé strategie ('''Jones a Pittman'''): &lt;br /&gt;
*	strategie zavděčení - snaha, aby nám lidé připisovali kladné charakterové vlastnosti, ale aby neviděli že se o to snažíme &lt;br /&gt;
*	strategie zastrašení - v nedobrovolných vztazích, snaha o zastrašení &lt;br /&gt;
*	strategie sebepovýšení - snaha být nejlepší, orientace na úspěch a výkon &lt;br /&gt;
*	strategie příkladnosti - ukazování morálních kvalit, snah a získat následovníky, např. u rodičů  &lt;br /&gt;
*	strategie pokorného chování - prezentace vlastní slabosti, snaha vyvolat pocity viny &lt;br /&gt;
*	Sebepotvrzující strategie - snaží se o to, aby nás ostatní vnímali a hodnotili tak, jak vnímáme a hodnotíme sami sebe &lt;br /&gt;
*	Sebemonitorování – tendence regulovat vlastní chování ve smyslu předpokládaného očekávání druhých &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Integrativní přístup k sebesystému ('''Markusová''' a '''Wurfová''') – kromě tradičního sebepojetí zahrnuje ještě &lt;br /&gt;
*	aktuálně činné já &lt;br /&gt;
*	interpersonální chování &lt;br /&gt;
*	sociální prostředí atd. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Identita == &lt;br /&gt;
Identitou rozumíme prožívání toho, čím jedinec je, ať už jako individuum nebo jako člen lidského společenství. V rámci sociální psychologie existuje několik přístupů k jejímu zkoumání. Všechny se však shodují v tom, že identita jednotlivce se vyvíjí v konkrétním kulturním a sociohistorickém kontextu.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Identitu jedince lze posuzovat jako &lt;br /&gt;
*	proces - sebepoznávání a konstrukce spolu s hledáním a zvnitřňováním osobní ideologie &lt;br /&gt;
*	obsah - uvědomované charakteristiky, kterými se jedinec odlišuje a které má společné s ostatními &lt;br /&gt;
	Je relativně stabilní vzhledem k osobním hodnotám a normám &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V sociální kontextu se identita vyvíjí identifikováním se se sociálními rolemi. Vytváří se příslušnost k sociální skupinám. Během vývoje identity člověk porovnává subjektivní a objektivní identitu (jak se vidí on a jak ho vidí druzí) a snaží se o jejich přiblížení. Identita je tvořená jednak vrozenými a jednak získanými charakteristikami. Ty si může člověk často vybrat, ale jen v rámci určitých společenských a kulturních vlivů. Společnost a kultura značně ovlivňuje konstruování osobní identity – tzv. kulturní relativita identity. V kulturách se liší nejen obsah identity ale i způsob jejího dosahování a fungování. Existují však určité universalie, např. všude se lidé považují za fyzicky odlišné od jiných. V průběhu historie se konstruování identity také velmi měnilo. Ve středověku byl jedinec determinován hlavně narozením se do určitého kontextu a pohlavím. Až v moderní společnosti se stává identita procesem volby a rozhodování. Také v různém uspořádání společnosti se vyvíjí identita různě. V západní kultuře se jedinec konstruuje pojmy jako je nezávislý, činný, zaměřený na sebe. Proti tomu stojí nezápadní pojetí člověka vzájemně propojeného s ostatními, kdy klíčové jsou pojmy jako holistický, kolektivní, vzájemně závislý, společenský.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie ego identity (Eriksona)  ===&lt;br /&gt;
Vychází z psychoanalýzy, ale zdůrazňuje psychosociální podstatu identity. Tato teorie na dlouhý čas ovlivnila zkoumání identity. Identita se utváří spojením identifikace z dětství, současné a základních životních závazků.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Rozlišujeme: &lt;br /&gt;
*	'''ego indentitu''' - umožňuje jistotu, že tak jak udržujeme rovnováhu sami, budou ji u nás vnímat i ostatní &lt;br /&gt;
*	'''self identitu''' - aspekt sebevnímání&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Důležité v jeho teorii jsou &lt;br /&gt;
*	'''krize identity''' &lt;br /&gt;
*	'''institucionalizované moratorium''' - v adolescenci je umožněno institucemi jedincovi ozkoušet si role dospělého &lt;br /&gt;
*	'''boj''' mezi '''egem a superegem''' o dominanci v osobnosti - čím těžší, tím horší je krize identity &lt;br /&gt;
*	'''stupně hodnotové orientace''' &lt;br /&gt;
:*morální stádium - děti, víra v autoritu&lt;br /&gt;
:*ideologické stadium - adolescence, snaha asimilovat různé zdroje autority &lt;br /&gt;
:*etické stadium - dospělost, přijetí zodpovědnosti &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie ego identity podle (J.E.Marcia)  ===&lt;br /&gt;
Přeformuloval a doplnil Eriksonovu teorii. Pro styl formování identity je podle něj důležitá &lt;br /&gt;
*	'''krize''' - pochybnosti o rodiči definovaných hodnotách &lt;br /&gt;
*	'''závazek''' - výběr osobních cílů a hodnot &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rozlišuje 4 stavy identity: &lt;br /&gt;
*'''Difuzní''' - před vyvíjením identity &lt;br /&gt;
*	'''předčasné uzavření''' - převzaté hodnoty&lt;br /&gt;
*	'''moratorium''' - zkoumání alternativ &lt;br /&gt;
*	'''dosažení identity''' - stabilní systém závazků &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Identita je pak relativně stabilním výsledkem osobního vývoje &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie identity v symbolickém interakcionismu (Styker)  ===&lt;br /&gt;
Založeno na analýze vztahu self, role a společnosti. Self je hierarchická soustava internalizovaných rolí – identit, které se vyznačují: '''výrazností''' - podle toho mohou být vyvolány v různých situacích, '''významností''' - podle toho, nakolik tento obraz odpovídá ideálnímu já. Výraznost i významnost vychází z rolového závazku. Vztah mezi rolí a interpersonálními vazbami. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie sociální identity  ===&lt;br /&gt;
Pojem sebe obsahuje osobní a sociální identitu. Člověk se snaží udržet pozitivní obě dvě. Tato teorie se zabývá udržením si pozitivní sociální identity (vysoké skupinové sebehodnocení). K jejímu zvýšení existuje mnoho cest, např. snaha zlepšit svou pozici ve skupině, porovnávání s jinou skupinou. Výzkum teorie sociální identity využívá tzv. model minimální skupiny. Lidé jsou rozděleni náhodně do skupin a mají hodnotit. I přes náhodnost vždy hodnotí svou skupinu lépe než ostatní. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Etnolingvistická teorie identity ===&lt;br /&gt;
Jazyk jako významná dimenze skupinové identity, ve které se porovnává s jinými skupinami. Autoři se zabývají tzv. skupinovou vitalitou (schopnost přežít), která závisí na statutu, demografické síle a institucionální podpoře a kontrole. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Sociálně konstruktivistický přístup  ===&lt;br /&gt;
Jedním z nich je Herrého etnogenetika. Zabývá se metodami, kterými lidé v běžném životě dávají význam svému jednání. V souvislosti s identitou používá Harré pojmy &lt;br /&gt;
*	'''individuální sociální bytost''' - interakce posle sociálního scénáře probíhající denně &lt;br /&gt;
*	'''personální bytost''' - vnitřní smysl bytí, který se často liší od sociální obrazu, který člověk vytváří &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nejdůležitější není samotná osobnost a její aktivity, ale to, jak tyto věci vysvětluje, to vypovídá o konstruktovém systému, ze kterého se já skládá. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Analýza struktury identity integrující teorie (Weinreich)===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zabývá se mimo jiné identifikací s druhým, která může být empatická (vnímání podobnosti) nebo rolově modelová (idealistická, kontraidentifikace, rozporná konfliktová identifikace - vzniká spojením předchozích dvou). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Hewstone, Stroebe- členství ve skupině a soc. identita ==&lt;br /&gt;
Soc. identita odvozena z členství ve skupině- procesy sox. identity mohou mít vliv na CH ve skupině- máme tendenci se hodnotit spíše pozitivně než negativně- tudíž i skupinu, jejíž jsme členem, hodnotíme spíše pozitivně- budeme hledat způsoby, jak vztažnou skupinu pozitivně odlišit od nevztažné- Tajfel- budování pozitivní odlišnosti. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Někdy může snaha poz. odlišit skupinu vést proti skutečným zájmům skupiny. I děti jsou náchylné ke zvýhodňování vztažných skupiny a stereotypování nevztažných- př.už od 3 let tendence k segregaci pohlaví + vnímání svého pohlaví pozitivněji. Od 7 let + vnímání vlastní rasy než ostatních (např. až 2x lepší vlastnosti). Čím více je skupina subjektivně důležitá, tím větší zvýhodňování při meziskupinovém hodnocení. Neplatí pro všechny skupiny!!- někde neutrální či dokonce negativní vztah. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Hinkl a Brown- faktory:&lt;br /&gt;
*	kolektivismus &lt;br /&gt;
*individualismus&lt;br /&gt;
Sklon porovnávat skupiny mezi sebou, silná spojitost mezi skupinovou identifikací a zvýhodňováním- u skupin s kolektivistickou orientací a zároveň vztahovou orientací (zájem o to, jak si skupina bude stát).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam použité literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Dynamika_mal%C3%A9_skupiny_-_skupinov%C3%A1_interakce_a_komunikace,_skupinov%C3%A9_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD_probl%C3%A9mu,_v%C5%AFdcovstv%C3%AD&amp;diff=50689</id>
		<title>Dynamika malé skupiny - skupinová interakce a komunikace, skupinové řešení problému, vůdcovství</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Dynamika_mal%C3%A9_skupiny_-_skupinov%C3%A1_interakce_a_komunikace,_skupinov%C3%A9_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD_probl%C3%A9mu,_v%C5%AFdcovstv%C3%AD&amp;diff=50689"/>
		<updated>2017-12-12T21:19:13Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Pojem '''skupinová dynamika''' začal používat jako první '''K.Lewin'''. Stav ve skupině – její komunikace, vztahy, interakce – nejsou stálé, ale podléhají dynamickým změnám. Skupina vzniká, rozvíjí se, udržuje se na dosažené úrovni, rozpadá se a zaniká. Skupina výrazně ovlivňuje chování jednotlivce. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupina ==&lt;br /&gt;
Skupinou rozumíme určitý počet lidí, který má následující znaky:&lt;br /&gt;
* Interakce mezi jednotlivými členy trvá delší dobu, nikoliv jen několik minut&lt;br /&gt;
* Členové vnímají skupinu jako skupinu a sebe jako její členy&lt;br /&gt;
* Vytváří si vlastní normy, role a očekávání, jak se její členové mají chovat a také sankce proti těm, kdo se nepřizpůsobí&lt;br /&gt;
* Vytváří vědomí společného cíle nebo účelu&lt;br /&gt;
* Mezi jejími jednotlivými členy se vytváří různé vztahy&lt;br /&gt;
== Tuckmanův model vývoje skupiny ==&lt;br /&gt;
Tuckman předpokládá několik fází skupiny. Tuckman vychází z předpokladu, že skupinový život se skládá ze dvou sfér činností členů. První je '''sociálně emoční sféra''', která se utváří dle chování a vzájemných vazeb mezi členy. A ta se dělí na tří podstádia &amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;  &lt;br /&gt;
* '''testování a závislost''' – děje se při seznamování mezi členy, jedinec například svými narážkami testuje psychickou odolnost a přátelskost ostatních, poté přichází pocit závislosti a náležitost ke skupině&lt;br /&gt;
*	Dalším podstádiem je '''vnitroskupinový konflikt''' – který odhalí, jak pevné vztahy ve skupině jsou, difrencují se role. Poté skupina může přejít do ''vývoje skupinové soudržnosti a utváření funkčních rolí vztahů.'' &lt;br /&gt;
Druhou hlavní rovinou je '''na úkol orientovaná činnost''', kde probíhá výměna interakcí k dosažení společného cíle resp. splnění úkolu. Dělí se na podstádia '''orientace a testování''', '''emocionální rekace na úkol, otevřená diskuze''' a '''nová řešení.'''&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
Tyto dvě roviny probíhají souběžně a vzájemně se ovlivňují a vytvářejí pět vývojových stupňů, které Tuckman (1965)&amp;lt;ref name=&amp;quot;tuckman&amp;quot;&amp;gt;TUCKMAN, Bruce W. Developmental sequence in small groups. &amp;lt;i&amp;gt;Psychological Bulletin&amp;lt;/i&amp;gt; [online]. &amp;lt;b&amp;gt;63&amp;lt;/b&amp;gt;(6), undefined [cit. 2017-10-17]. DOI: 10.1037/h0022100. Dostupné z: http://content.apa.org/journals/bul/63/6/384&amp;lt;/ref&amp;gt; popsal takto:&lt;br /&gt;
# 	'''Formování''' – jedinci se seznamují, nejsou stanovené pozice a role, převládá nejistota ohledně spolužití a fungování ve skupině&lt;br /&gt;
# 	'''Bouření''' – jedinci chtějí, aby také skupina uspokojovala jejich osobní potřeby, snaží se sebeprosadit, dochází ke konfliktu mezi jedinci, kteří mají odlišné potřeby, patrný boj o pozice&lt;br /&gt;
# 	'''Normování''' – práce jedinců na spolužití, definují se normy chování, hodnoty, rozdělují se role, sdílí společné cíle hodnoty a podobné očekávání&lt;br /&gt;
# 	'''Optimální výkon''' – vztahy jsou stabilizované, shoda na cíly, společně kooperují, každý zastává svou roli&lt;br /&gt;
# 	'''Ukončení''' – skupina dospěla do svého konce, buď formální ukončení nebo dobrovolné rozpuštění skupiny, která dosáhla svého cíle, nebo již přestala plnit svou funkci a sytit potřeby členů supiny. Tato fáze byla přidána (Tuckman, Jensen, 1977)&amp;lt;ref&amp;gt;TUCKMAN, Bruce W. a Mary Ann C. JENSEN. Stages of Small-Group Development Revisited. &amp;lt;i&amp;gt;Group&amp;lt;/i&amp;gt; [online]. &amp;lt;b&amp;gt;2&amp;lt;/b&amp;gt;(4), undefined [cit. 2017-10-17]. DOI: 10.1177/105960117700200404. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/105960117700200404&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
Tuckmanův model vývoje skupiny byl kritizován pro svojí statičnost. Dnes se k tomuto modelu přistupuje tak, že skupina může procházet jednotlivými stádii, které jsou různě dlouhé, mohou se opakovat a některé skupiny si nemusí projít všemi stádii. Jiný pohled nabízí etnografický model vývoje skupiny, který vnímá vývoj skupiny jako nestatický a dynamický, jde jim o opravdové poznání, porozumění a zachycení života skupiny v danou chvíli.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Konformita ==&lt;br /&gt;
[[Konformita]] je sociální vliv, který je výsledkem setkání s názorem většiny nebo většinové části vlastní skupiny. Rozumí se jím změny chování nebo názoru, které vznikají jako výsledek skutečného nebo domnělého tlaku jiného jedince, skupiny nebo společnosti. Lidé tak dělají něco, co sami nechtějí a co by nedělali bez sociálního tlaku. Může se projevit jen verbálně. Druhy konformity&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:  &lt;br /&gt;
* 	'''Akceptace''' – vyžadované chování nebo názor jsou akceptované, člověk je přijme za své a souhlasí s nimi&lt;br /&gt;
*	'''Vyhovění''' – změna chování v důsledku přímého požadavku jiné osoby – ale nejde o nucení. Je nejběžnější formou konformity&lt;br /&gt;
*	'''Poslušnost''' – změna chování vyvolaná přímým příkazem nebo nařízením.&lt;br /&gt;
Základem konformity jsou dvě potřeby: potřeba mít pravdu a potřeba být oblíben&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Výzkumy konformity'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sherif''' provedl výzkum s autokinetickým efektem. V temné místnosti je jen světelný bod, který navozuje iluzi pohybu. Respondenti měli posoudit rozsah pohybu sami a pak ve skupině. Ve skupině se časem všichni přiblížili v odhadu společnému průměru. '''Solomon Asch''' provedl v 50. letech experiment, kde měli studenti ve skupinkách vybrat, která ze tří srovnávacích čar je stejně dlouhá jako standardní čára. Studenti se nechali ovlivnit skupinou a schválně odpovídali špatně, aby se jejich odpověď shodovala s odpověďmi ostatních účastníků. Prokázal se tak ohromný vliv evidentně nesprávného, ale jednohlasně většinového úsudku na úsudek osamoceného účastníka&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Konformitu ovlivňuje: '''velikost skupiny''' (nárůst konformity s počtem členů do hranice pětičlenné skupiny prudký nárůst, pak stagnace), '''jednomyslnost''', '''skupinová koheze'''. '''Moscovici''' – menšina může ovlivnit většinu – nutná je jednotnost, důslednost a aktivnost při prosazování názorů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Poslušnost ==&lt;br /&gt;
Poslušnost zkoumal '''Milgram'''. Příčinou poslušnosti je přesunutí odpovědnosti a také strach z odporu vůči autoritě. Faktory, které zvyšují poslušnost jsou: vzdálenost oběti, autoritativní prostředí, přítomnost autority, sociální postavení autority, přímé podněcování (rozkazy) a neuvědomění si, že je člověk manipulován&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Fenomén posunu k riskantnosti a skupinová polarizace ==&lt;br /&gt;
Při rozhodování uvnitř skupiny dochází podle Stonera (1961) k posunu na rizikovější pozice. Tento jev souvisí s rozptýlením odpovědnosti. Také rozhodnutí jednotlivců, kteří měli předtím možnost diskutovat ve skupině, jsou riskantnější. Tento jev se nazývá fenomén posunu k riskantnosti. &lt;br /&gt;
'''Moscovici a Zavalloni''' (1969) však dokázali, že někdy jsou skupinová rozhodnutí naopak konzervativnější. Soudí tedy, že se ve skutečnosti nejedná o posun k riskantnosti, ale o skupinovou polarizaci. Diskuse ve skupině generuje extrémnější názory, jak ve směru k většímu riziku, tak i k větší konzervativnosti. Původní rozhodnutí významně ovlivňuje rozhodnutí konečné. Bylo-li riskantní, i konečné rozhodnutí bude riskantní. Tento jev se nazývá skupinová polarizace. Ta může vzniknout i bez diskuze, jestliže se jednotlivec dozví o rozhodnutí ostatních členů skupiny. V posunu skupinového názoru se pravděpodobně podílí i sociální srovnávání. V diskusi se členům skupiny naznačí, jaké rozhodnutí je žádoucí a ti je pak použijí jako vlastní názor&amp;lt;ref&amp;gt;HEWSTONE, Miles a Wolfgang STROEBE. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Portál, 2006.&amp;lt;/ref&amp;gt; . &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupinová komunikace ==&lt;br /&gt;
Skupinová komunikace probíhá v '''komunikačních sítích'''. Jejich podoba rozhoduje o tom, jak efektivní bude řešení problému. Nejefektivnější sítě umožňují komunikaci každého s každým a dále jsou efektivní sítě centrální, kde všichni komunikují s vůdcem (hvězdice), hvězdice hlavně u jednoduchých problémů, u komplexnějších je rychlejší kruh. Kruh má nejvíce chyb, ale jeho členové byli nejvíce spokojeni na rozdíl od hvězdice. Další (méně efektivní) typy jsou vidlice a řetěz.  Komunikace může mít verbální i neverbální formu, verbální má primární význam v řízení činnosti&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. Důvody pro spontánní komunikaci ve skupině (Festinger) jsou tlak k uniformitě (potřeba vyjadřování a jeho kontroly), tendence členů změnit svou pozici a vyjádřit se k poměrům ve skupině nebo tendence členů vyjádřit své pocity. Komunikace je také důležitým činitelem sekundární socializace. Důležité je komunikace ze strany vedoucích. Překážky v komunikaci způsobují ztrátu informace nebo její významovou deformaci.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupinové myšlení ==&lt;br /&gt;
Každá skupina si vytváří normy a může se stát, že se stanou tyto normy příliš rigidní a nepružné, skupina se začne uzavírat informacím zvnějšku, její rozhodnutí jsou stále méně v kontaktu s realitou. Tomu se říká skupinové myšlení. Dochází k němu, jestliže se skupina vyznačuje vysokou soudržností, je homogenní ve smýšlení členů, izolovaná zvnějšku, v procesu rozhodování nebere v úvahu nejrůznější alternativy, skupina je pod tlakem, protože je třeba rozhodnout se rychle a má silně dominantního vůdce.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pojem skupinové myšlení zavedl Janis na základě analýzy událostí jako Pearl Harbor, vietnamská válka nebo vylodění v zátoce sviní&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podmínky skupinového myšlení jsou&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*izolace skupiny&lt;br /&gt;
*vysoká kohezivita skupiny&lt;br /&gt;
*nedostatek norem&lt;br /&gt;
*homogenita sociálního poznání a smýšlení členů&lt;br /&gt;
*vysoký stres a malá naděje na lepší řešení než navrhované vůdcem&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Symptomy skupinového myšlení&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*přecenění skupiny&lt;br /&gt;
:*iluze nezranitelnosti&lt;br /&gt;
:*přesvědčení o vrozené morálce skupiny&lt;br /&gt;
*uzavřenost mysli&lt;br /&gt;
:*kolektivní racionalizace skupinových rozhodnutí&lt;br /&gt;
:*společně sdílené stereotypy&lt;br /&gt;
*tlak v prospěch uniformity&lt;br /&gt;
:*sebecenzura&lt;br /&gt;
:*iluze jednoty&lt;br /&gt;
:*přímý tlak na nesouhlasící&lt;br /&gt;
:*připisování si úlohy ochránce skupiny vůči negativním informacím &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Použitá literatura ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Probl%C3%A9m_a_v%C3%BDznam_osobnosti_z_pohledu_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologie,_sebepojet%C3%AD_a_identity_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii&amp;diff=50688</id>
		<title>Problém a význam osobnosti z pohledu sociální psychologie, sebepojetí a identity v sociální psychologii</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Probl%C3%A9m_a_v%C3%BDznam_osobnosti_z_pohledu_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologie,_sebepojet%C3%AD_a_identity_v_soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologii&amp;diff=50688"/>
		<updated>2017-12-12T21:04:18Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Sociálněpsycholologický přístup ke zkoumání osobnosti spočívá v orientaci na sociální svět jako na kontext, ve kterém se osobnost formuje, který osobnost vlastní aktivitou spoluvytváří. Nejvýznamějším impulzem rozvoje sociální psychologie osobnosti bylo očekávání, že lidské chování v sociální interakci je osobnostně determinováno a že tedy jeho zkoumání umožní efektivní diagnostiku osobnosti. Sociální psychologie osobnosti se zabývá platností osobnostních dotazníků v různých kulturách a jejich validizací (např. použití Big Five u původního etnika na Havajských ostrovech), tím, jak působí okolí a známost examinátora nebo posuzovatele na výsledky apod&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V 50. letech se prohlubuje zájem o projevy jedince v interpersonálních vztazích. Několik teorií se zabývá strategiemi jednání s druhými. Známá je např. kruhová struktura interpersonálních škál, kterou vytvořil Wiggins (Na svislé ose jsou polarity dominance x submisivita, na vodorovné chladný x vřelý, mezi tím ještě další 4 charakteristiky, tato struktura se určuje podle metodiky IASR, která obsahuje 64 adjektiv (8 pro každou oblast), která respondent posuzuje na osmibodové škále, tato struktura stejně jako jiné sloužily také ke zjišťování stability osobnostních rysů a jejich mezikulturální variability, ukázalo se například, že mezi výsledky kruhové struktury a 5 faktorového modelu existují významné souvislosti.)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Sebepojetí - vztah k vlastnímu já ==&lt;br /&gt;
Vztah k vlastnímu já zahrnuje: obraz v zrcadle, úvahy o vlastní minulosti, je zahrnut i v každém jednání s druhými, má mnoho podob a je těžké jej definovat, vyznačuje se subjektivností a jedinečností. Jáství druhých se můžeme dozvědět vždy jen zprostředkovaně, má také svoji dualitu, na jedné straně stojí podmětné já (já jako poznávající), na druhé straně já jako objekt poznávání (v angličtině I x Self, v němčině Ich x Selbst). Sociální psychologie se vždy spíše zajímala o já jako objekt.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Já jako subjekt (objekt poznávání)  ===&lt;br /&gt;
Studium intrapersonálních aktivit a procesů (vetšinou neuvědomované), které organizují a utvářejí obsahy vztahované k já. Já jako subjekt je spojeno s přítomností a vědomím. Činné vědomí je detektorem seberelevantních podnětů. Coctailparty phenomenon - člověk zaslechne na druhé straně místnosti na večírku vyslovit své jméno, i když ostatní dění nevnímá. Činné já je také spojeno s pamětí, ztrácí-li ji člověk, ztrácí i integritu vlastního já. Činné já také ovlivňuje průběh paměťových procesů, např. existuje &lt;br /&gt;
* 	sebeprodukční efekt - člověk si vybavuje snadněji to, co aktivně vytváří &lt;br /&gt;
*	sebereferrenční efekt - …, co se vztahuje k jeho já &lt;br /&gt;
*	sebezapojující efekt - …, co je spojeno s dosud trvajícím úkolem &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Já jako objekt vlastní reflexe  ===&lt;br /&gt;
Schopnost sebereflexe se považuje za centrální psychickou charakteristiku člověka. Její obsah je determinovaný: dispozičně, interpersonálně, kulturně, historicky. Základem sebereflexe je uvědomění si sebe sama. V interpersonálních vlivech se pak objevuje např fenomén “zrcadlového já”. '''Cooley''' – druzí lidé nám slouží jako zrcadlo. '''Mead''' – naše já je představou o tom, jak si myslíme že nás hodnotí pro nás důležití lidé). '''Festinger''' – sociální srovnávání - ověřujeme si v okolí, jak jsme přijímáni, co je správné. Přijímání sociálních rolí, percepce sociální odlišnosti (pokud to není sankcionováno, člověk má potřebu zvýrazňovat svou jedinečnost v odlišném prostředí.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Kognitivní psychologie používá pro obsah sebereflexe pojmu sebesystém. Více je používán také pojem sebepojetí, sebehodnocení - označuje spíše proces, obsahuje i emocionální složku. Co se chování týče, mluvíme o projevování já.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Reprezentace jáské zkušenosti '''může mít různé podoby, je subjektivně různě důležitá, různě realizovatelná, různě umístěná v čase. 	Rozlišujeme:&lt;br /&gt;
* Minulé Já - obsah více podléhá změnám, objevuje se sklon k benefektanci - tendenci vidět sebe sama jako efektivního činitele &lt;br /&gt;
*Přítomné Já - je produktem minulé zkušenosti a aktuální sebepercepce a introspekce &lt;br /&gt;
*Budoucí Já - vyvozeno z reprezentací minulých a přítomných já, orientuje se na cíle a úkoly. Patří do kategorie tzv. možných já &lt;br /&gt;
*Ideální Já - pokud zahrnuje více norem a požadavků, mluvíme o požadovaném já, protikladem je nechtěné já &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sebeuvědomění''' můžeme rozlišit na &lt;br /&gt;
*soukromé - pokud se více věnujeme introspekci a jsme nezávislí na okolí &lt;br /&gt;
*	veřejné - více sebepercepce v sociálních kontextech &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Kognitivní organizace sebepojetí'''se poslední dobou stala předmětem mnoha výzkumů. Existuje několik konceptů: &lt;br /&gt;
*	já jako sebeschéma (Markusová) – schémata jsou vodítkem, co je pro jedince seberelevantní, jsou filtrem informací &lt;br /&gt;
*	já jako prototyp (Kihlstrom, Cantorová) – pojem já je uložen jako prototyp, svázaný hierarchicky s dalšími (já s rodinou, já sám apod.)Tyto systémy napomáhají koherenci a konzistenci sebepojetí a to má příznivou psychohygienickou funkci &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Gordon''' provedl výzkum sebepojetí na základě volné výpovědi na otázku “Kdo jsem?” Došel k sebekoncepci, kterou rozdělil na aspekty &lt;br /&gt;
*	sociální identity &lt;br /&gt;
*	osobní atributy &lt;br /&gt;
*	systemické mínění o sobě (schopnost vyrovnávat se s okolím, sebedeterminace …) &lt;br /&gt;
*	pocit osobní autonomie &lt;br /&gt;
*	globální sebehodnocení &lt;br /&gt;
Hypotetický model obsahu sebepojetí – zabývá se vztažeností k já v souvislosti k emoční nasycenosti a důležitostí obsahů. Čím důležitější a obecnější jsou, tím více jsou emočně nasyceny.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Emocionální složka sebesystému  ====&lt;br /&gt;
'''Sebediskrepanční teorie (Higgins) ''' dává do souvislosti prožívané emoční stavy a sebepojetí. Očekávaný stav je ovlivněn ideálním a požadovaným já. Při diskrepanci těchto já s aktuálním stavem prožíváme zklamání a frustraci, depresi, úzkost, stud, hanbu (podle toho s jakým já je aktuální v rozporu). &lt;br /&gt;
*Interpersonální kontext sebehodnocení - sebehodnocení je provázáno s hodnocením druhých lidí – tzv. řetěz interakcí. &lt;br /&gt;
*Obrana a podpora sebehodnocení. K tomu dochází pomocí udržení a zvyšování, např. benefektancí, optimismem směrem do vlastní budoucnosti, omluvami a handicapováním předem v obtížné situaci, srovnání s horšími &lt;br /&gt;
*Globální sebehodnocení - nezáleží jen na sumaci specifických hodnocení, ale i na celkovém emočním naladění. K vysokému globálnímu sebehodnocení přispívá, pokud jsou pozitivní charakteristiky vnímány jako důležité a stabilní &lt;br /&gt;
*Vědomí vlastní hodnoty - provázáno s morálními normami, hodnot. orientací, smyslem života. Důležitá pro život je také sebeakceptace, spojená s pozitivním emočním naladěním. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==== Konativní složka sebesystému  ====&lt;br /&gt;
Tendence jednat tak, jak to koresponduje s naším sebepojetím. Pokud se snažíme ovlivnit mínění druhých jde o sebereprezentaci, která má různé strategie ('''Jones a Pittman'''): &lt;br /&gt;
*	strategie zavděčení - snaha, aby nám lidé připisovali kladné charakterové vlastnosti, ale aby neviděli že se o to snažíme &lt;br /&gt;
*	strategie zastrašení - v nedobrovolných vztazích, snaha o zastrašení &lt;br /&gt;
*	strategie sebepovýšení - snaha být nejlepší, orientace na úspěch a výkon &lt;br /&gt;
*	strategie příkladnosti - ukazování morálních kvalit, snah a získat následovníky, např. u rodičů  &lt;br /&gt;
*	strategie pokorného chování - prezentace vlastní slabosti, snaha vyvolat pocity viny &lt;br /&gt;
*	Sebepotvrzující strategie - snaží se o to, aby nás ostatní vnímali a hodnotili tak, jak vnímáme a hodnotíme sami sebe &lt;br /&gt;
*	Sebemonitorování – tendence regulovat vlastní chování ve smyslu předpokládaného očekávání druhých &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Integrativní přístup k sebesystému ('''Markusová''' a '''Wurfová''') – kromě tradičního sebepojetí zahrnuje ještě &lt;br /&gt;
*	aktuálně činné já &lt;br /&gt;
*	interpersonální chování &lt;br /&gt;
*	sociální prostředí atd. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Identita == &lt;br /&gt;
Identitou rozumíme prožívání toho, čím jedinec je, ať už jako individuum nebo jako člen lidského společenství. V rámci sociální psychologie existuje několik přístupů k jejímu zkoumání. Všechny se však shodují v tom, že identita jednotlivce se vyvíjí v konkrétním kulturním a sociohistorickém kontextu.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Identitu jedince lze posuzovat jako &lt;br /&gt;
*	proces - sebepoznávání a konstrukce spolu s hledáním a zvnitřňováním osobní ideologie &lt;br /&gt;
*	obsah - uvědomované charakteristiky, kterými se jedinec odlišuje a které má společné s ostatními &lt;br /&gt;
	Je relativně stabilní vzhledem k osobním hodnotám a normám &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
V sociální kontextu se identita vyvíjí identifikováním se se sociálními rolemi. Vytváří se příslušnost k sociální skupinám. Během vývoje identity člověk porovnává subjektivní a objektivní identitu (jak se vidí on a jak ho vidí druzí) a snaží se o jejich přiblížení. Identita je tvořená jednak vrozenými a jednak získanými charakteristikami. Ty si může člověk často vybrat, ale jen v rámci určitých společenských a kulturních vlivů. Společnost a kultura značně ovlivňuje konstruování osobní identity – tzv. kulturní relativita identity. V kulturách se liší nejen obsah identity ale i způsob jejího dosahování a fungování. Existují však určité universalie, např. všude se lidé považují za fyzicky odlišné od jiných. V průběhu historie se konstruování identity také velmi měnilo. Ve středověku byl jedinec determinován hlavně narozením se do určitého kontextu a pohlavím. Až v moderní společnosti se stává identita procesem volby a rozhodování. Také v různém uspořádání společnosti se vyvíjí identita různě. V západní kultuře se jedinec konstruuje pojmy jako je nezávislý, činný, zaměřený na sebe. Proti tomu stojí nezápadní pojetí člověka vzájemně propojeného s ostatními, kdy klíčové jsou pojmy jako holistický, kolektivní, vzájemně závislý, společenský.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie ego identity (Eriksona)  ===&lt;br /&gt;
Vychází z psychoanalýzy, ale zdůrazňuje psychosociální podstatu identity. Tato teorie na dlouhý čas ovlivnila zkoumání identity. Identita se utváří spojením identifikace z dětství, současné a základních životních závazků.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Rozlišujeme: &lt;br /&gt;
*	'''ego indentitu''' - umožňuje jistotu, že tak jak udržujeme rovnováhu sami, budou ji u nás vnímat i ostatní &lt;br /&gt;
*	'''self identitu''' - aspekt sebevnímání&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Důležité v jeho teorii jsou &lt;br /&gt;
*	'''krize identity''' &lt;br /&gt;
*	'''institucionalizované moratorium''' - v adolescenci je umožněno institucemi jedincovi ozkoušet si role dospělého &lt;br /&gt;
*	'''boj''' mezi '''egem a superegem''' o dominanci v osobnosti - čím těžší, tím horší je krize identity &lt;br /&gt;
*	'''stupně hodnotové orientace''' &lt;br /&gt;
:*morální stádium - děti, víra v autoritu&lt;br /&gt;
:*ideologické stadium - adolescence, snaha asimilovat různé zdroje autority &lt;br /&gt;
:*etické stadium - dospělost, přijetí zodpovědnosti &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie ego identity podle (J.E.Marcia)  ===&lt;br /&gt;
Přeformuloval a doplnil Eriksonovu teorii. Pro styl formování identity je podle něj důležitá &lt;br /&gt;
*	'''krize''' - pochybnosti o rodiči definovaných hodnotách &lt;br /&gt;
*	'''závazek''' - výběr osobních cílů a hodnot &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Rozlišuje 4 stavy identity: &lt;br /&gt;
*'''Difuzní''' - před vyvíjením identity &lt;br /&gt;
*	'''předčasné uzavření''' - převzaté hodnoty&lt;br /&gt;
*	'''moratorium''' - zkoumání alternativ &lt;br /&gt;
*	'''dosažení identity''' - stabilní systém závazků &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Identita je pak relativně stabilním výsledkem osobního vývoje &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie identity v symbolickém interakcionismu (Styker)  ===&lt;br /&gt;
Založeno na analýze vztahu self, role a společnosti. Self je hierarchická soustava internalizovaných rolí – identit, které se vyznačují: '''výrazností''' - podle toho mohou být vyvolány v různých situacích, '''významností''' - podle toho, nakolik tento obraz odpovídá ideálnímu já. Výraznost i významnost vychází z rolového závazku. Vztah mezi rolí a interpersonálními vazbami. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Teorie sociální identity  ===&lt;br /&gt;
Pojem sebe obsahuje osobní a sociální identitu. Člověk se snaží udržet pozitivní obě dvě. Tato teorie se zabývá udržením si pozitivní sociální identity (vysoké skupinové sebehodnocení). K jejímu zvýšení existuje mnoho cest, např. snaha zlepšit svou pozici ve skupině, porovnávání s jinou skupinou. Výzkum teorie sociální identity využívá tzv. model minimální skupiny. Lidé jsou rozděleni náhodně do skupin a mají hodnotit. I přes náhodnost vždy hodnotí svou skupinu lépe než ostatní. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Etnolingvistická teorie identity ===&lt;br /&gt;
Jazyk jako významná dimenze skupinové identity, ve které se porovnává s jinými skupinami. Autoři se zabývají tzv. skupinovou vitalitou (schopnost přežít), která závisí na statutu, demografické síle a institucionální podpoře a kontrole. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Sociálně konstruktivistický přístup  ===&lt;br /&gt;
Jedním z nich je Herrého etnogenetika. Zabývá se metodami, kterými lidé v běžném životě dávají význam svému jednání. V souvislosti s identitou používá Harré pojmy &lt;br /&gt;
*	'''individuální sociální bytost''' - interakce posle sociálního scénáře probíhající denně &lt;br /&gt;
*	'''personální bytost''' - vnitřní smysl bytí, který se často liší od sociální obrazu, který člověk vytváří &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Nejdůležitější není samotná osobnost a její aktivity, ale to, jak tyto věci vysvětluje, to vypovídá o konstruktovém systému, ze kterého se já skládá. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Analýza struktury identity integrující teorie (Weinreich)===&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Zabývá se mimo jiné identifikací s druhým, která může být empatická (vnímání podobnosti) nebo rolově modelová (idealistická, kontraidentifikace, rozporná konfliktová identifikace - vzniká spojením předchozích dvou). &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Hewstone, Stroebe- členství ve skupině a soc. identita ==&lt;br /&gt;
Soc. identita odvozena z členství ve skupině- procesy sox. identity mohou mít vliv na CH ve skupině- máme tendenci se hodnotit spíše pozitivně než negativně- tudíž i skupinu, jejíž jsme členem, hodnotíme spíše pozitivně- budeme hledat způsoby, jak vztažnou skupinu pozitivně odlišit od nevztažné- Tajfel- budování pozitivní odlišnosti. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Někdy může snaha poz. odlišit skupinu vést proti skutečným zájmům skupiny. I děti jsou náchylné ke zvýhodňování vztažných skupiny a stereotypování nevztažných- př.už od 3 let tendence k segregaci pohlaví + vnímání svého pohlaví pozitivněji. Od 7 let + vnímání vlastní rasy než ostatních (např. až 2x lepší vlastnosti). Čím více je skupina subjektivně důležitá, tím větší zvýhodňování při meziskupinovém hodnocení. Neplatí pro všechny skupiny!!- někde neutrální či dokonce negativní vztah. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Hinkl a Brown- faktory:&lt;br /&gt;
*	kolektivismus &lt;br /&gt;
*individualismus&lt;br /&gt;
Sklon porovnávat skupiny mezi sebou, silná spojitost mezi skupinovou identifikací a zvýhodňováním- u skupin s kolektivistickou orientací a zároveň vztahovou orientací (zájem o to, jak si skupina bude stát).&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam použité literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Dynamika_mal%C3%A9_skupiny_-_skupinov%C3%A1_interakce_a_komunikace,_skupinov%C3%A9_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD_probl%C3%A9mu,_v%C5%AFdcovstv%C3%AD&amp;diff=50687</id>
		<title>Dynamika malé skupiny - skupinová interakce a komunikace, skupinové řešení problému, vůdcovství</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Dynamika_mal%C3%A9_skupiny_-_skupinov%C3%A1_interakce_a_komunikace,_skupinov%C3%A9_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD_probl%C3%A9mu,_v%C5%AFdcovstv%C3%AD&amp;diff=50687"/>
		<updated>2017-12-12T20:49:27Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Pojem '''skupinová dynamika''' začal používat jako první '''K.Lewin'''. Stav ve skupině – její komunikace, vztahy, interakce – nejsou stálé, ale podléhají dynamickým změnám. Skupina vzniká, rozvíjí se, udržuje se na dosažené úrovni, rozpadá se a zaniká. Skupina výrazně ovlivňuje chování jednotlivce. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupina ==&lt;br /&gt;
Skupinou rozumíme určitý počet lidí, který má následující znaky:&lt;br /&gt;
* Interakce mezi jednotlivými členy trvá delší dobu, nikoliv jen několik minut&lt;br /&gt;
* Členové vnímají skupinu jako skupinu a sebe jako její členy&lt;br /&gt;
* Vytváří si vlastní normy, role a očekávání, jak se její členové mají chovat a také sankce proti těm, kdo se nepřizpůsobí&lt;br /&gt;
* Vytváří vědomí společného cíle nebo účelu&lt;br /&gt;
* Mezi jejími jednotlivými členy se vytváří různé vztahy&lt;br /&gt;
== Tuckmanův model vývoje skupiny ==&lt;br /&gt;
Tuckman předpokládá několik fází skupiny. Tuckman vychází z předpokladu, že skupinový život se skládá ze dvou sfér činností členů. První je '''sociálně emoční sféra''', která se utváří dle chování a vzájemných vazeb mezi členy. A ta se dělí na tří podstádia &amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;  &lt;br /&gt;
* '''testování a závislost''' – děje se při seznamování mezi členy, jedinec například svými narážkami testuje psychickou odolnost a přátelskost ostatních, poté přichází pocit závislosti a náležitost ke skupině&lt;br /&gt;
*	Dalším podstádiem je '''vnitroskupinový konflikt''' – který odhalí, jak pevné vztahy ve skupině jsou, difrencují se role. Poté skupina může přejít do ''vývoje skupinové soudržnosti a utváření funkčních rolí vztahů.'' &lt;br /&gt;
Druhou hlavní rovinou je '''na úkol orientovaná činnost''', kde probíhá výměna interakcí k dosažení společného cíle resp. splnění úkolu. Dělí se na podstádia '''orientace a testování''', '''emocionální rekace na úkol, otevřená diskuze''' a '''nová řešení.'''&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
Tyto dvě roviny probíhají souběžně a vzájemně se ovlivňují a vytvářejí pět vývojových stupňů, které Tuckman (1965)&amp;lt;ref name=&amp;quot;tuckman&amp;quot;&amp;gt;TUCKMAN, Bruce W. Developmental sequence in small groups. &amp;lt;i&amp;gt;Psychological Bulletin&amp;lt;/i&amp;gt; [online]. &amp;lt;b&amp;gt;63&amp;lt;/b&amp;gt;(6), undefined [cit. 2017-10-17]. DOI: 10.1037/h0022100. Dostupné z: http://content.apa.org/journals/bul/63/6/384&amp;lt;/ref&amp;gt; popsal takto:&lt;br /&gt;
# 	'''Formování''' – jedinci se seznamují, nejsou stanovené pozice a role, převládá nejistota ohledně spolužití a fungování ve skupině&lt;br /&gt;
# 	'''Bouření''' – jedinci chtějí, aby také skupina uspokojovala jejich osobní potřeby, snaží se sebeprosadit, dochází ke konfliktu mezi jedinci, kteří mají odlišné potřeby, patrný boj o pozice&lt;br /&gt;
# 	'''Normování''' – práce jedinců na spolužití, definují se normy chování, hodnoty, rozdělují se role, sdílí společné cíle hodnoty a podobné očekávání&lt;br /&gt;
# 	'''Optimální výkon''' – vztahy jsou stabilizované, shoda na cíly, společně kooperují, každý zastává svou roli&lt;br /&gt;
# 	'''Ukončení''' – skupina dospěla do svého konce, buď formální ukončení nebo dobrovolné rozpuštění skupiny, která dosáhla svého cíle, nebo již přestala plnit svou funkci a sytit potřeby členů supiny. Tato fáze byla přidána (Tuckman, Jensen, 1977)&amp;lt;ref&amp;gt;TUCKMAN, Bruce W. a Mary Ann C. JENSEN. Stages of Small-Group Development Revisited. &amp;lt;i&amp;gt;Group&amp;lt;/i&amp;gt; [online]. &amp;lt;b&amp;gt;2&amp;lt;/b&amp;gt;(4), undefined [cit. 2017-10-17]. DOI: 10.1177/105960117700200404. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/105960117700200404&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
Tuckmanův model vývoje skupiny byl kritizován pro svojí statičnost. Dnes se k tomuto modelu přistupuje tak, že skupina může procházet jednotlivými stádii, které jsou různě dlouhé, mohou se opakovat a některé skupiny si nemusí projít všemi stádii. Jiný pohled nabízí etnografický model vývoje skupiny, který vnímá vývoj skupiny jako nestatický a dynamický, jde jim o opravdové poznání, porozumění a zachycení života skupiny v danou chvíli.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Konformita ==&lt;br /&gt;
[[Konformita]] je sociální vliv, který je výsledkem setkání s názorem většiny nebo většinové části vlastní skupiny. Rozumí se jím změny chování nebo názoru, které vznikají jako výsledek skutečného nebo domnělého tlaku jiného jedince, skupiny nebo společnosti. Lidé tak dělají něco, co sami nechtějí a co by nedělali bez sociálního tlaku. Může se projevit jen verbálně. Druhy konformity&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:  &lt;br /&gt;
* 	'''Akceptace''' – vyžadované chování nebo názor jsou akceptované, člověk je přijme za své a souhlasí s nimi&lt;br /&gt;
*	'''Vyhovění''' – změna chování v důsledku přímého požadavku jiné osoby – ale nejde o nucení. Je nejběžnější formou konformity&lt;br /&gt;
*	'''Poslušnost''' – změna chování vyvolaná přímým příkazem nebo nařízením.&lt;br /&gt;
Základem konformity jsou dvě potřeby: potřeba mít pravdu a potřeba být oblíben&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Výzkumy konformity'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sherif''' provedl výzkum s autokinetickým efektem. V temné místnosti je jen světelný bod, který navozuje iluzi pohybu. Respondenti měli posoudit rozsah pohybu sami a pak ve skupině. Ve skupině se časem všichni přiblížili v odhadu společnému průměru. '''Solomon Asch''' provedl v 50. letech experiment, kde měli studenti ve skupinkách vybrat, která ze tří srovnávacích čar je stejně dlouhá jako standardní čára. Studenti se nechali ovlivnit skupinou a schválně odpovídali špatně, aby se jejich odpověď shodovala s odpověďmi ostatních účastníků. Prokázal se tak ohromný vliv evidentně nesprávného, ale jednohlasně většinového úsudku na úsudek osamoceného účastníka&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Konformitu ovlivňuje: '''velikost skupiny''' (nárůst konformity s počtem členů do hranice pětičlenné skupiny prudký nárůst, pak stagnace), '''jednomyslnost''', '''skupinová koheze'''. '''Moscovici''' – menšina může ovlivnit většinu – nutná je jednotnost, důslednost a aktivnost při prosazování názorů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Poslušnost ==&lt;br /&gt;
Poslušnost zkoumal '''Milgram'''. Příčinou poslušnosti je přesunutí odpovědnosti a také strach z odporu vůči autoritě. Faktory, které zvyšují poslušnost jsou: vzdálenost oběti, autoritativní prostředí, přítomnost autority, sociální postavení autority, přímé podněcování (rozkazy) a neuvědomění si, že je člověk manipulován&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Fenomén posunu k riskantnosti a skupinová polarizace ==&lt;br /&gt;
Při rozhodování uvnitř skupiny dochází podle Stonera (1961) k posunu na rizikovější pozice. Tento jev souvisí s rozptýlením odpovědnosti. Také rozhodnutí jednotlivců, kteří měli předtím možnost diskutovat ve skupině, jsou riskantnější. Tento jev se nazývá fenomén posunu k riskantnosti. &lt;br /&gt;
'''Moscovici a Zavalloni''' (1969) však dokázali, že někdy jsou skupinová rozhodnutí naopak konzervativnější. Soudí tedy, že se ve skutečnosti nejedná o posun k riskantnosti, ale o skupinovou polarizaci. Diskuse ve skupině generuje extrémnější názory, jak ve směru k většímu riziku, tak i k větší konzervativnosti. Původní rozhodnutí významně ovlivňuje rozhodnutí konečné. Bylo-li riskantní, i konečné rozhodnutí bude riskantní. Tento jev se nazývá skupinová polarizace. Ta může vzniknout i bez diskuze, jestliže se jednotlivec dozví o rozhodnutí ostatních členů skupiny. V posunu skupinového názoru se pravděpodobně podílí i sociální srovnávání. V diskusi se členům skupiny naznačí, jaké rozhodnutí je žádoucí a ti je pak použijí jako vlastní názor. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupinová komunikace ==&lt;br /&gt;
Skupinová komunikace probíhá v '''komunikačních sítích'''. Jejich podoba rozhoduje o tom, jak efektivní bude řešení problému. Nejefektivnější sítě umožňují komunikaci každého s každým a dále jsou efektivní sítě centrální, kde všichni komunikují s vůdcem (hvězdice), hvězdice hlavně u jednoduchých problémů, u komplexnějších je rychlejší kruh. Kruh má nejvíce chyb, ale jeho členové byli nejvíce spokojeni na rozdíl od hvězdice. Další (méně efektivní) typy jsou vidlice a řetěz.  Komunikace může mít verbální i neverbální formu, verbální má primární význam v řízení činnosti&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. Důvody pro spontánní komunikaci ve skupině (Festinger) jsou tlak k uniformitě (potřeba vyjadřování a jeho kontroly), tendence členů změnit svou pozici a vyjádřit se k poměrům ve skupině nebo tendence členů vyjádřit své pocity. Komunikace je také důležitým činitelem sekundární socializace. Důležité je komunikace ze strany vedoucích. Překážky v komunikaci způsobují ztrátu informace nebo její významovou deformaci.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupinové myšlení ==&lt;br /&gt;
Každá skupina si vytváří normy a může se stát, že se stanou tyto normy příliš rigidní a nepružné, skupina se začne uzavírat informacím zvnějšku, její rozhodnutí jsou stále méně v kontaktu s realitou. Tomu se říká skupinové myšlení. Dochází k němu, jestliže se skupina vyznačuje vysokou soudržností, je homogenní ve smýšlení členů, izolovaná zvnějšku, v procesu rozhodování nebere v úvahu nejrůznější alternativy, skupina je pod tlakem, protože je třeba rozhodnout se rychle a má silně dominantního vůdce.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pojem skupinové myšlení zavedl Janis na základě analýzy událostí jako Pearl Harbor, vietnamská válka nebo vylodění v zátoce sviní&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podmínky skupinového myšlení jsou&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*izolace skupiny&lt;br /&gt;
*vysoká kohezivita skupiny&lt;br /&gt;
*nedostatek norem&lt;br /&gt;
*homogenita sociálního poznání a smýšlení členů&lt;br /&gt;
*vysoký stres a malá naděje na lepší řešení než navrhované vůdcem&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Symptomy skupinového myšlení&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*přecenění skupiny&lt;br /&gt;
:*iluze nezranitelnosti&lt;br /&gt;
:*přesvědčení o vrozené morálce skupiny&lt;br /&gt;
*uzavřenost mysli&lt;br /&gt;
:*kolektivní racionalizace skupinových rozhodnutí&lt;br /&gt;
:*společně sdílené stereotypy&lt;br /&gt;
*tlak v prospěch uniformity&lt;br /&gt;
:*sebecenzura&lt;br /&gt;
:*iluze jednoty&lt;br /&gt;
:*přímý tlak na nesouhlasící&lt;br /&gt;
:*připisování si úlohy ochránce skupiny vůči negativním informacím &lt;br /&gt;
  &lt;br /&gt;
== K.Lewin – Teorie pole ==&lt;br /&gt;
Zkoumání skupinových jevů a procesů se věnoval K.Lewin, který přišel s teorií pole. Jeho termínem je koheze, která představuje síly, které poutají členy k sobě a vytváří ochranu proti destruktivním vlivům. &lt;br /&gt;
== J. Moreno – sociometrie ==&lt;br /&gt;
Cílem sociometrie je kvantifikace sociálních vztahů ve skupině a postižení sociopreferenčního chování. Jednotkou je sociální atom, který představuje systém sociálních vztahů, které si jedinec vytváří vzájemně s ostatními členy. Můžeme tak rozlišit pozitivní a negativní volby, uznávané, přezírané, izolované, odmítané členy skupiny. Zkoumal i komunikační sítě. &lt;br /&gt;
== Vůdce ==&lt;br /&gt;
Vůdce je osoba, která kontroluje aktivity skupiny, přispívá k její soudržnosti a reprezentuje skupinu.  Získává autoritu a důvěru a skupinu vede. Ve skupině má silnou pozici (vysoký sociometrický status. Zahajuje plánování a akce, má neformální styky se skupinou, zastupuje, integruje a organizuje skupinu, dominuje ve skupině, přijímá a poskytuje informace, projevuje souhlas/nesouhlas, ovlivňuje práci s jejími výsledky ve skupině&lt;br /&gt;
=== Vůdcovské autority ===&lt;br /&gt;
Můžeme rozlišit autoritu formální a neformální. &lt;br /&gt;
* 	'''Formální''' vůdce disponuje prostředky, jak si moc vynutit  a to prostřednictvím sankcí a trestů. &lt;br /&gt;
*	Oproti tomu '''neformální''' autorita nevyplývá z odměn a sankcí, ale z osobních kvalit – těmi jsou inteligence a schopnost přijmout rozhodnutí. &lt;br /&gt;
Je-li někdo ustaven do funkce, pak získává formální autoritu a měl by získat i tu neformální. Přirozená autorita je determinována okolnostmi. (Například ve třídě s rozšířenou výukou matematiky jí může mít ten, kdo je v matematice nejlepší, ale tato situace se může změnit ve chvíli, kdy třída pojede na lyžařský zájezd) &lt;br /&gt;
'''Weber''' (1921) rozlišil tři základní zdroje vůdcovské autority:&lt;br /&gt;
*	'''Racionální''' '''autorita''' vyplývá z přesvědčení, že vůdce je reprezentantem legitimních norem a zákonů&lt;br /&gt;
*	'''Tradiční''' '''autorita''' pramení z víry v důležitost tradice a kontinuity&lt;br /&gt;
*	''Charismatická'' '''autorita''' stojí na osobních vlastnostech vůdce. &lt;br /&gt;
=== Moc ===&lt;br /&gt;
'''Collins a Raven''' identifikovali šest druhů moci, které může vůdce nebo i jiný člen skupiny vlastnit:&lt;br /&gt;
*	Odměňovat&lt;br /&gt;
*	Donucovací – moc trestat&lt;br /&gt;
*	Referenční moc - dosažená díky identifikaci ostatních členů skupiny s jedincem&lt;br /&gt;
*	Expertní moc – větší znalosti určitého člověka&lt;br /&gt;
*	Legitimní moc – je respektována díky normám&lt;br /&gt;
*	Informační moc – stojí na znalosti určitých informací&lt;br /&gt;
=== Typy vůdců===&lt;br /&gt;
Ze série pozorování malých skupin '''Bales''' a '''Slater''' (1955) vyvodili závěr, že existují dva druhy vůdců, jeden soustředěný na úkoly, druhý na interpersonální vztahy. '''Firestone''', '''Lichtmann''' a '''Calamosca''' (1975) se domnívají, že ve skupině není jeden vůdce, ale je vždy vybírán pro konkrétní úkol, který má skupina řešit.&lt;br /&gt;
=== Úspěšný vůdce ===&lt;br /&gt;
Dobrý vůdce by měl mít pět charakteristik:&lt;br /&gt;
*	Skupina ho musí vnímat jako svou součást&lt;br /&gt;
*	Musí mít vlastnosti a názory, které má skupina jako celek&lt;br /&gt;
*	Musí být pro členy modelem&lt;br /&gt;
*	Skupina jej musí vnímat jako toho, kdo pomáhá dosáhnout cílů&lt;br /&gt;
*	Musí skupinu pozitivně reprezentovat navenek&lt;br /&gt;
== Styly řízení ==&lt;br /&gt;
Vedení lze uplatňovat různě. Můžeme rozlišit tři druhy stylu řízení.&lt;br /&gt;
*	 '''Autokratický styl''' se vyznačuje orientací na úkol, vše rozhoduje vůdce, členové skupiny mají minimální autonomii. Vůdce používá více sankcí než odměn, neposkytuje prostor pro iniciativu, podřízené moc neinformuje, zajímají ho jen výkony a ne problémy podřízených.&lt;br /&gt;
*	'''Demokratický styl''' se vyznačuje častou diskusí o úkolu a zájmem vůdce o členy. Chce vytvořit podmínky a prostor, poskytuje jim určitou míru iniciativy, motivuje pozitivními sankcemi, ale umí i trestat. Je zaměřen na výkon, ale i na uspokojování vztahů s podřízenými.&lt;br /&gt;
*	Třetí styl vedení lze přeložit jako '''liberální''' - neboli laissez-faire (ponechat volný průběh). Tedy vůdce se nestará o způsob plnění úkolů. Sám nic neřeší, nekontroluje, je slabý, pasivní, nezáleží mu na výkonu a na podřízených. &lt;br /&gt;
Tyto styly vedení, které rozlišil '''K.Lewin''' (+Lippit a White), vedou k různým pracovním výsledkům. S největší efektivitou pracují lidé pod demokratickým vedením, autoritářské vedení má efektivitu o něco nižší, členové skupiny pracují jen pod dozorem. U posledního stylu naopak nepracují téměř vůbec. &lt;br /&gt;
'''Stodgil''' a '''Coons''' nalezli (1957) a popsali dvě dimenze – interpersonální zájem a úkolová iniciativa, tedy podobně jako Bales a Slater, ale tvrdí, že úspěšný vůdce skóruje v obou dimenzích. Pravděpodobně nejdůležitější charakteristikou vůdce je jak reprezentuje skupinu navenek.&lt;br /&gt;
V literatuře se vůdcovstvím zabýval Niccoló Machavelli v knize „Vladař“, zastával názor, že lidé se mají vůdce bát.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě kapitoly Tuckmanův model vývoje skupiny je otázka zpracována na základě Hewstona a Stroebe (2006)&amp;lt;ref&amp;gt;HEWSTONE, Miles a Wolfgang STROEBE. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Portál, 2006.&amp;lt;/ref&amp;gt; a Výrosta a Slaměníka (2008)&amp;lt;ref&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Použitá literatura ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Dynamika_mal%C3%A9_skupiny_-_skupinov%C3%A1_interakce_a_komunikace,_skupinov%C3%A9_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD_probl%C3%A9mu,_v%C5%AFdcovstv%C3%AD&amp;diff=50686</id>
		<title>Dynamika malé skupiny - skupinová interakce a komunikace, skupinové řešení problému, vůdcovství</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Dynamika_mal%C3%A9_skupiny_-_skupinov%C3%A1_interakce_a_komunikace,_skupinov%C3%A9_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD_probl%C3%A9mu,_v%C5%AFdcovstv%C3%AD&amp;diff=50686"/>
		<updated>2017-12-12T20:42:35Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Pojem '''skupinová dynamika''' začal používat jako první '''K.Lewin'''. Stav ve skupině – její komunikace, vztahy, interakce – nejsou stálé, ale podléhají dynamickým změnám. Skupina vzniká, rozvíjí se, udržuje se na dosažené úrovni, rozpadá se a zaniká. Skupina výrazně ovlivňuje chování jednotlivce. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupina ==&lt;br /&gt;
Skupinou rozumíme určitý počet lidí, který má následující znaky:&lt;br /&gt;
* Interakce mezi jednotlivými členy trvá delší dobu, nikoliv jen několik minut&lt;br /&gt;
* Členové vnímají skupinu jako skupinu a sebe jako její členy&lt;br /&gt;
* Vytváří si vlastní normy, role a očekávání, jak se její členové mají chovat a také sankce proti těm, kdo se nepřizpůsobí&lt;br /&gt;
* Vytváří vědomí společného cíle nebo účelu&lt;br /&gt;
* Mezi jejími jednotlivými členy se vytváří různé vztahy&lt;br /&gt;
== Tuckmanův model vývoje skupiny ==&lt;br /&gt;
Tuckman předpokládá několik fází skupiny. Tuckman vychází z předpokladu, že skupinový život se skládá ze dvou sfér činností členů. První je '''sociálně emoční sféra''', která se utváří dle chování a vzájemných vazeb mezi členy. A ta se dělí na tří podstádia &amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;  &lt;br /&gt;
* '''testování a závislost''' – děje se při seznamování mezi členy, jedinec například svými narážkami testuje psychickou odolnost a přátelskost ostatních, poté přichází pocit závislosti a náležitost ke skupině&lt;br /&gt;
*	Dalším podstádiem je '''vnitroskupinový konflikt''' – který odhalí, jak pevné vztahy ve skupině jsou, difrencují se role. Poté skupina může přejít do ''vývoje skupinové soudržnosti a utváření funkčních rolí vztahů.'' &lt;br /&gt;
Druhou hlavní rovinou je '''na úkol orientovaná činnost''', kde probíhá výměna interakcí k dosažení společného cíle resp. splnění úkolu. Dělí se na podstádia '''orientace a testování''', '''emocionální rekace na úkol, otevřená diskuze''' a '''nová řešení.'''&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
Tyto dvě roviny probíhají souběžně a vzájemně se ovlivňují a vytvářejí pět vývojových stupňů, které Tuckman (1965)&amp;lt;ref name=&amp;quot;tuckman&amp;quot;&amp;gt;TUCKMAN, Bruce W. Developmental sequence in small groups. &amp;lt;i&amp;gt;Psychological Bulletin&amp;lt;/i&amp;gt; [online]. &amp;lt;b&amp;gt;63&amp;lt;/b&amp;gt;(6), undefined [cit. 2017-10-17]. DOI: 10.1037/h0022100. Dostupné z: http://content.apa.org/journals/bul/63/6/384&amp;lt;/ref&amp;gt; popsal takto:&lt;br /&gt;
# 	'''Formování''' – jedinci se seznamují, nejsou stanovené pozice a role, převládá nejistota ohledně spolužití a fungování ve skupině&lt;br /&gt;
# 	'''Bouření''' – jedinci chtějí, aby také skupina uspokojovala jejich osobní potřeby, snaží se sebeprosadit, dochází ke konfliktu mezi jedinci, kteří mají odlišné potřeby, patrný boj o pozice&lt;br /&gt;
# 	'''Normování''' – práce jedinců na spolužití, definují se normy chování, hodnoty, rozdělují se role, sdílí společné cíle hodnoty a podobné očekávání&lt;br /&gt;
# 	'''Optimální výkon''' – vztahy jsou stabilizované, shoda na cíly, společně kooperují, každý zastává svou roli&lt;br /&gt;
# 	'''Ukončení''' – skupina dospěla do svého konce, buď formální ukončení nebo dobrovolné rozpuštění skupiny, která dosáhla svého cíle, nebo již přestala plnit svou funkci a sytit potřeby členů supiny. Tato fáze byla přidána (Tuckman, Jensen, 1977)&amp;lt;ref&amp;gt;TUCKMAN, Bruce W. a Mary Ann C. JENSEN. Stages of Small-Group Development Revisited. &amp;lt;i&amp;gt;Group&amp;lt;/i&amp;gt; [online]. &amp;lt;b&amp;gt;2&amp;lt;/b&amp;gt;(4), undefined [cit. 2017-10-17]. DOI: 10.1177/105960117700200404. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/105960117700200404&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
Tuckmanův model vývoje skupiny byl kritizován pro svojí statičnost. Dnes se k tomuto modelu přistupuje tak, že skupina může procházet jednotlivými stádii, které jsou různě dlouhé, mohou se opakovat a některé skupiny si nemusí projít všemi stádii. Jiný pohled nabízí etnografický model vývoje skupiny, který vnímá vývoj skupiny jako nestatický a dynamický, jde jim o opravdové poznání, porozumění a zachycení života skupiny v danou chvíli.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Konformita ==&lt;br /&gt;
[[Konformita]] je sociální vliv, který je výsledkem setkání s názorem většiny nebo většinové části vlastní skupiny. Rozumí se jím změny chování nebo názoru, které vznikají jako výsledek skutečného nebo domnělého tlaku jiného jedince, skupiny nebo společnosti. Lidé tak dělají něco, co sami nechtějí a co by nedělali bez sociálního tlaku. Může se projevit jen verbálně. Druhy konformity&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:  &lt;br /&gt;
* 	'''Akceptace''' – vyžadované chování nebo názor jsou akceptované, člověk je přijme za své a souhlasí s nimi&lt;br /&gt;
*	'''Vyhovění''' – změna chování v důsledku přímého požadavku jiné osoby – ale nejde o nucení. Je nejběžnější formou konformity&lt;br /&gt;
*	'''Poslušnost''' – změna chování vyvolaná přímým příkazem nebo nařízením.&lt;br /&gt;
Základem konformity jsou dvě potřeby: potřeba mít pravdu a potřeba být oblíben&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Výzkumy konformity'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sherif''' provedl výzkum s autokinetickým efektem. V temné místnosti je jen světelný bod, který navozuje iluzi pohybu. Respondenti měli posoudit rozsah pohybu sami a pak ve skupině. Ve skupině se časem všichni přiblížili v odhadu společnému průměru. '''Solomon Asch''' provedl v 50. letech experiment, kde měli studenti ve skupinkách vybrat, která ze tří srovnávacích čar je stejně dlouhá jako standardní čára. Studenti se nechali ovlivnit skupinou a schválně odpovídali špatně, aby se jejich odpověď shodovala s odpověďmi ostatních účastníků. Prokázal se tak ohromný vliv evidentně nesprávného, ale jednohlasně většinového úsudku na úsudek osamoceného účastníka&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Konformitu ovlivňuje: '''velikost skupiny''' (nárůst konformity s počtem členů do hranice pětičlenné skupiny prudký nárůst, pak stagnace), '''jednomyslnost''', '''skupinová koheze'''. '''Moscovici''' – menšina může ovlivnit většinu – nutná je jednotnost, důslednost a aktivnost při prosazování názorů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Poslušnost ==&lt;br /&gt;
Poslušnost zkoumal '''Milgram'''. Příčinou poslušnosti je přesunutí odpovědnosti a také strach z odporu vůči autoritě. Faktory, které zvyšují poslušnost jsou: vzdálenost oběti, autoritativní prostředí, přítomnost autority, sociální postavení autority, přímé podněcování (rozkazy) a neuvědomění si, že je člověk manipulován&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Fenomén posunu k riskantnosti a skupinová polarizace ==&lt;br /&gt;
Při rozhodování uvnitř skupiny dochází podle Stonera (1961) k posunu na rizikovější pozice. Tento jev souvisí s rozptýlením odpovědnosti. Také rozhodnutí jednotlivců, kteří měli předtím možnost diskutovat ve skupině, jsou riskantnější. Tento jev se nazývá fenomén posunu k riskantnosti. &lt;br /&gt;
'''Moscovici a Zavalloni''' (1969) však dokázali, že někdy jsou skupinová rozhodnutí naopak konzervativnější. Soudí tedy, že se ve skutečnosti nejedná o posun k riskantnosti, ale o skupinovou polarizaci. Diskuse ve skupině generuje extrémnější názory, jak ve směru k většímu riziku, tak i k větší konzervativnosti. Původní rozhodnutí významně ovlivňuje rozhodnutí konečné. Bylo-li riskantní, i konečné rozhodnutí bude riskantní. Tento jev se nazývá skupinová polarizace. Ta může vzniknout i bez diskuze, jestliže se jednotlivec dozví o rozhodnutí ostatních členů skupiny. V posunu skupinového názoru se pravděpodobně podílí i sociální srovnávání. V diskusi se členům skupiny naznačí, jaké rozhodnutí je žádoucí a ti je pak použijí jako vlastní názor. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupinová komunikace ==&lt;br /&gt;
Skupinová komunikace probíhá v '''komunikačních sítích'''. Jejich podoba rozhoduje o tom, jak efektivní bude řešení problému. Nejefektivnější sítě umožňují komunikaci každého s každým a dále jsou efektivní sítě centrální, kde všichni komunikují s vůdcem (hvězdice), hvězdice hlavně u jednoduchých problémů, u komplexnějších je rychlejší kruh. Kruh má nejvíce chyb, ale jeho členové byli nejvíce spokojeni na rozdíl od hvězdice. Další (méně efektivní) typy jsou vidlice a řetěz.  Komunikace může mít verbální i neverbální formu, verbální má primární význam v řízení činnosti&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. Důvody pro spontánní komunikaci ve skupině (Festinger) jsou tlak k uniformitě (potřeba vyjadřování a jeho kontroly), tendence členů změnit svou pozici a vyjádřit se k poměrům ve skupině nebo tendence členů vyjádřit své pocity. Komunikace je také důležitým činitelem sekundární socializace. Důležité je komunikace ze strany vedoucích. Překážky v komunikaci způsobují ztrátu informace nebo její významovou deformaci.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupina v úkolové situaci ==&lt;br /&gt;
Výkon se '''mění s velikostí skupiny'''. S růstem skupiny se například zvyšuje počet aktivit adresovaných vedoucímu a zmenšuje se počet aktivit směřovaných členům. Malé skupiny jsou soudržnější, jejich členové jsou spokojenější je v nich i vyšší morálka. Heterogenní skupiny podávají různorodější a přesnější výsledky. Na efektivnost mají vliv komunikační struktury a styly vedení. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupinové myšlení ==&lt;br /&gt;
Každá skupina si vytváří normy a může se stát, že se stanou tyto normy příliš rigidní a nepružné, skupina se začne uzavírat informacím zvnějšku, její rozhodnutí jsou stále méně v kontaktu s realitou. Tomu se říká skupinové myšlení. Dochází k němu, jestliže se skupina vyznačuje vysokou soudržností, je homogenní ve smýšlení členů, izolovaná zvnějšku, v procesu rozhodování nebere v úvahu nejrůznější alternativy, skupina je pod tlakem, protože je třeba rozhodnout se rychle a má silně dominantního vůdce.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Pojem skupinové myšlení zavedl Janis na základě analýzy událostí jako Pearl Harbor, vietnamská válka nebo vylodění v zátoce sviní&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podmínky skupinového myšlení jsou&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*izolace skupiny&lt;br /&gt;
*vysoká kohezivita skupiny&lt;br /&gt;
*nedostatek norem&lt;br /&gt;
*homogenita sociálního poznání a smýšlení členů&lt;br /&gt;
*vysoký stres a malá naděje na lepší řešení než navrhované vůdcem&lt;br /&gt;
  &lt;br /&gt;
== K.Lewin – Teorie pole ==&lt;br /&gt;
Zkoumání skupinových jevů a procesů se věnoval K.Lewin, který přišel s teorií pole. Jeho termínem je koheze, která představuje síly, které poutají členy k sobě a vytváří ochranu proti destruktivním vlivům. &lt;br /&gt;
== J. Moreno – sociometrie ==&lt;br /&gt;
Cílem sociometrie je kvantifikace sociálních vztahů ve skupině a postižení sociopreferenčního chování. Jednotkou je sociální atom, který představuje systém sociálních vztahů, které si jedinec vytváří vzájemně s ostatními členy. Můžeme tak rozlišit pozitivní a negativní volby, uznávané, přezírané, izolované, odmítané členy skupiny. Zkoumal i komunikační sítě. &lt;br /&gt;
== Vůdce ==&lt;br /&gt;
Vůdce je osoba, která kontroluje aktivity skupiny, přispívá k její soudržnosti a reprezentuje skupinu.  Získává autoritu a důvěru a skupinu vede. Ve skupině má silnou pozici (vysoký sociometrický status. Zahajuje plánování a akce, má neformální styky se skupinou, zastupuje, integruje a organizuje skupinu, dominuje ve skupině, přijímá a poskytuje informace, projevuje souhlas/nesouhlas, ovlivňuje práci s jejími výsledky ve skupině&lt;br /&gt;
=== Vůdcovské autority ===&lt;br /&gt;
Můžeme rozlišit autoritu formální a neformální. &lt;br /&gt;
* 	'''Formální''' vůdce disponuje prostředky, jak si moc vynutit  a to prostřednictvím sankcí a trestů. &lt;br /&gt;
*	Oproti tomu '''neformální''' autorita nevyplývá z odměn a sankcí, ale z osobních kvalit – těmi jsou inteligence a schopnost přijmout rozhodnutí. &lt;br /&gt;
Je-li někdo ustaven do funkce, pak získává formální autoritu a měl by získat i tu neformální. Přirozená autorita je determinována okolnostmi. (Například ve třídě s rozšířenou výukou matematiky jí může mít ten, kdo je v matematice nejlepší, ale tato situace se může změnit ve chvíli, kdy třída pojede na lyžařský zájezd) &lt;br /&gt;
'''Weber''' (1921) rozlišil tři základní zdroje vůdcovské autority:&lt;br /&gt;
*	'''Racionální''' '''autorita''' vyplývá z přesvědčení, že vůdce je reprezentantem legitimních norem a zákonů&lt;br /&gt;
*	'''Tradiční''' '''autorita''' pramení z víry v důležitost tradice a kontinuity&lt;br /&gt;
*	''Charismatická'' '''autorita''' stojí na osobních vlastnostech vůdce. &lt;br /&gt;
=== Moc ===&lt;br /&gt;
'''Collins a Raven''' identifikovali šest druhů moci, které může vůdce nebo i jiný člen skupiny vlastnit:&lt;br /&gt;
*	Odměňovat&lt;br /&gt;
*	Donucovací – moc trestat&lt;br /&gt;
*	Referenční moc - dosažená díky identifikaci ostatních členů skupiny s jedincem&lt;br /&gt;
*	Expertní moc – větší znalosti určitého člověka&lt;br /&gt;
*	Legitimní moc – je respektována díky normám&lt;br /&gt;
*	Informační moc – stojí na znalosti určitých informací&lt;br /&gt;
=== Typy vůdců===&lt;br /&gt;
Ze série pozorování malých skupin '''Bales''' a '''Slater''' (1955) vyvodili závěr, že existují dva druhy vůdců, jeden soustředěný na úkoly, druhý na interpersonální vztahy. '''Firestone''', '''Lichtmann''' a '''Calamosca''' (1975) se domnívají, že ve skupině není jeden vůdce, ale je vždy vybírán pro konkrétní úkol, který má skupina řešit.&lt;br /&gt;
=== Úspěšný vůdce ===&lt;br /&gt;
Dobrý vůdce by měl mít pět charakteristik:&lt;br /&gt;
*	Skupina ho musí vnímat jako svou součást&lt;br /&gt;
*	Musí mít vlastnosti a názory, které má skupina jako celek&lt;br /&gt;
*	Musí být pro členy modelem&lt;br /&gt;
*	Skupina jej musí vnímat jako toho, kdo pomáhá dosáhnout cílů&lt;br /&gt;
*	Musí skupinu pozitivně reprezentovat navenek&lt;br /&gt;
== Styly řízení ==&lt;br /&gt;
Vedení lze uplatňovat různě. Můžeme rozlišit tři druhy stylu řízení.&lt;br /&gt;
*	 '''Autokratický styl''' se vyznačuje orientací na úkol, vše rozhoduje vůdce, členové skupiny mají minimální autonomii. Vůdce používá více sankcí než odměn, neposkytuje prostor pro iniciativu, podřízené moc neinformuje, zajímají ho jen výkony a ne problémy podřízených.&lt;br /&gt;
*	'''Demokratický styl''' se vyznačuje častou diskusí o úkolu a zájmem vůdce o členy. Chce vytvořit podmínky a prostor, poskytuje jim určitou míru iniciativy, motivuje pozitivními sankcemi, ale umí i trestat. Je zaměřen na výkon, ale i na uspokojování vztahů s podřízenými.&lt;br /&gt;
*	Třetí styl vedení lze přeložit jako '''liberální''' - neboli laissez-faire (ponechat volný průběh). Tedy vůdce se nestará o způsob plnění úkolů. Sám nic neřeší, nekontroluje, je slabý, pasivní, nezáleží mu na výkonu a na podřízených. &lt;br /&gt;
Tyto styly vedení, které rozlišil '''K.Lewin''' (+Lippit a White), vedou k různým pracovním výsledkům. S největší efektivitou pracují lidé pod demokratickým vedením, autoritářské vedení má efektivitu o něco nižší, členové skupiny pracují jen pod dozorem. U posledního stylu naopak nepracují téměř vůbec. &lt;br /&gt;
'''Stodgil''' a '''Coons''' nalezli (1957) a popsali dvě dimenze – interpersonální zájem a úkolová iniciativa, tedy podobně jako Bales a Slater, ale tvrdí, že úspěšný vůdce skóruje v obou dimenzích. Pravděpodobně nejdůležitější charakteristikou vůdce je jak reprezentuje skupinu navenek.&lt;br /&gt;
V literatuře se vůdcovstvím zabýval Niccoló Machavelli v knize „Vladař“, zastával názor, že lidé se mají vůdce bát.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě kapitoly Tuckmanův model vývoje skupiny je otázka zpracována na základě Hewstona a Stroebe (2006)&amp;lt;ref&amp;gt;HEWSTONE, Miles a Wolfgang STROEBE. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Portál, 2006.&amp;lt;/ref&amp;gt; a Výrosta a Slaměníka (2008)&amp;lt;ref&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Použitá literatura ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Dynamika_mal%C3%A9_skupiny_-_skupinov%C3%A1_interakce_a_komunikace,_skupinov%C3%A9_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD_probl%C3%A9mu,_v%C5%AFdcovstv%C3%AD&amp;diff=50685</id>
		<title>Dynamika malé skupiny - skupinová interakce a komunikace, skupinové řešení problému, vůdcovství</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Dynamika_mal%C3%A9_skupiny_-_skupinov%C3%A1_interakce_a_komunikace,_skupinov%C3%A9_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD_probl%C3%A9mu,_v%C5%AFdcovstv%C3%AD&amp;diff=50685"/>
		<updated>2017-12-12T20:30:56Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Pojem '''skupinová dynamika''' začal používat jako první '''K.Lewin'''. Stav ve skupině – její komunikace, vztahy, interakce – nejsou stálé, ale podléhají dynamickým změnám. Skupina vzniká, rozvíjí se, udržuje se na dosažené úrovni, rozpadá se a zaniká. Skupina výrazně ovlivňuje chování jednotlivce. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupina ==&lt;br /&gt;
Skupinou rozumíme určitý počet lidí, který má následující znaky:&lt;br /&gt;
* Interakce mezi jednotlivými členy trvá delší dobu, nikoliv jen několik minut&lt;br /&gt;
* Členové vnímají skupinu jako skupinu a sebe jako její členy&lt;br /&gt;
* Vytváří si vlastní normy, role a očekávání, jak se její členové mají chovat a také sankce proti těm, kdo se nepřizpůsobí&lt;br /&gt;
* Vytváří vědomí společného cíle nebo účelu&lt;br /&gt;
* Mezi jejími jednotlivými členy se vytváří různé vztahy&lt;br /&gt;
== Tuckmanův model vývoje skupiny ==&lt;br /&gt;
Tuckman předpokládá několik fází skupiny. Tuckman vychází z předpokladu, že skupinový život se skládá ze dvou sfér činností členů. První je '''sociálně emoční sféra''', která se utváří dle chování a vzájemných vazeb mezi členy. A ta se dělí na tří podstádia &amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt;  &lt;br /&gt;
* '''testování a závislost''' – děje se při seznamování mezi členy, jedinec například svými narážkami testuje psychickou odolnost a přátelskost ostatních, poté přichází pocit závislosti a náležitost ke skupině&lt;br /&gt;
*	Dalším podstádiem je '''vnitroskupinový konflikt''' – který odhalí, jak pevné vztahy ve skupině jsou, difrencují se role. Poté skupina může přejít do ''vývoje skupinové soudržnosti a utváření funkčních rolí vztahů.'' &lt;br /&gt;
Druhou hlavní rovinou je '''na úkol orientovaná činnost''', kde probíhá výměna interakcí k dosažení společného cíle resp. splnění úkolu. Dělí se na podstádia '''orientace a testování''', '''emocionální rekace na úkol, otevřená diskuze''' a '''nová řešení.'''&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
Tyto dvě roviny probíhají souběžně a vzájemně se ovlivňují a vytvářejí pět vývojových stupňů, které Tuckman (1965)&amp;lt;ref name=&amp;quot;tuckman&amp;quot;&amp;gt;TUCKMAN, Bruce W. Developmental sequence in small groups. &amp;lt;i&amp;gt;Psychological Bulletin&amp;lt;/i&amp;gt; [online]. &amp;lt;b&amp;gt;63&amp;lt;/b&amp;gt;(6), undefined [cit. 2017-10-17]. DOI: 10.1037/h0022100. Dostupné z: http://content.apa.org/journals/bul/63/6/384&amp;lt;/ref&amp;gt; popsal takto:&lt;br /&gt;
# 	'''Formování''' – jedinci se seznamují, nejsou stanovené pozice a role, převládá nejistota ohledně spolužití a fungování ve skupině&lt;br /&gt;
# 	'''Bouření''' – jedinci chtějí, aby také skupina uspokojovala jejich osobní potřeby, snaží se sebeprosadit, dochází ke konfliktu mezi jedinci, kteří mají odlišné potřeby, patrný boj o pozice&lt;br /&gt;
# 	'''Normování''' – práce jedinců na spolužití, definují se normy chování, hodnoty, rozdělují se role, sdílí společné cíle hodnoty a podobné očekávání&lt;br /&gt;
# 	'''Optimální výkon''' – vztahy jsou stabilizované, shoda na cíly, společně kooperují, každý zastává svou roli&lt;br /&gt;
# 	'''Ukončení''' – skupina dospěla do svého konce, buď formální ukončení nebo dobrovolné rozpuštění skupiny, která dosáhla svého cíle, nebo již přestala plnit svou funkci a sytit potřeby členů supiny. Tato fáze byla přidána (Tuckman, Jensen, 1977)&amp;lt;ref&amp;gt;TUCKMAN, Bruce W. a Mary Ann C. JENSEN. Stages of Small-Group Development Revisited. &amp;lt;i&amp;gt;Group&amp;lt;/i&amp;gt; [online]. &amp;lt;b&amp;gt;2&amp;lt;/b&amp;gt;(4), undefined [cit. 2017-10-17]. DOI: 10.1177/105960117700200404. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/105960117700200404&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
Tuckmanův model vývoje skupiny byl kritizován pro svojí statičnost. Dnes se k tomuto modelu přistupuje tak, že skupina může procházet jednotlivými stádii, které jsou různě dlouhé, mohou se opakovat a některé skupiny si nemusí projít všemi stádii. Jiný pohled nabízí etnografický model vývoje skupiny, který vnímá vývoj skupiny jako nestatický a dynamický, jde jim o opravdové poznání, porozumění a zachycení života skupiny v danou chvíli.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Konformita ==&lt;br /&gt;
[[Konformita]] je sociální vliv, který je výsledkem setkání s názorem většiny nebo většinové části vlastní skupiny. Rozumí se jím změny chování nebo názoru, které vznikají jako výsledek skutečného nebo domnělého tlaku jiného jedince, skupiny nebo společnosti. Lidé tak dělají něco, co sami nechtějí a co by nedělali bez sociálního tlaku. Může se projevit jen verbálně. Druhy konformity&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:  &lt;br /&gt;
* 	'''Akceptace''' – vyžadované chování nebo názor jsou akceptované, člověk je přijme za své a souhlasí s nimi&lt;br /&gt;
*	'''Vyhovění''' – změna chování v důsledku přímého požadavku jiné osoby – ale nejde o nucení. Je nejběžnější formou konformity&lt;br /&gt;
*	'''Poslušnost''' – změna chování vyvolaná přímým příkazem nebo nařízením.&lt;br /&gt;
Základem konformity jsou dvě potřeby: potřeba mít pravdu a potřeba být oblíben&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Výzkumy konformity'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sherif''' provedl výzkum s autokinetickým efektem. V temné místnosti je jen světelný bod, který navozuje iluzi pohybu. Respondenti měli posoudit rozsah pohybu sami a pak ve skupině. Ve skupině se časem všichni přiblížili v odhadu společnému průměru. '''Solomon Asch''' provedl v 50. letech experiment, kde měli studenti ve skupinkách vybrat, která ze tří srovnávacích čar je stejně dlouhá jako standardní čára. Studenti se nechali ovlivnit skupinou a schválně odpovídali špatně, aby se jejich odpověď shodovala s odpověďmi ostatních účastníků. Prokázal se tak ohromný vliv evidentně nesprávného, ale jednohlasně většinového úsudku na úsudek osamoceného účastníka&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Konformitu ovlivňuje: '''velikost skupiny''' (nárůst konformity s počtem členů do hranice pětičlenné skupiny prudký nárůst, pak stagnace), '''jednomyslnost''', '''skupinová koheze'''. '''Moscovici''' – menšina může ovlivnit většinu – nutná je jednotnost, důslednost a aktivnost při prosazování názorů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Poslušnost ==&lt;br /&gt;
Poslušnost zkoumal '''Milgram'''. Příčinou poslušnosti je přesunutí odpovědnosti a také strach z odporu vůči autoritě. Faktory, které zvyšují poslušnost jsou: vzdálenost oběti, autoritativní prostředí, přítomnost autority, sociální postavení autority, přímé podněcování (rozkazy) a neuvědomění si, že je člověk manipulován.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Fenomén posunu k riskantnosti a skupinová polarizace ==&lt;br /&gt;
Při rozhodování uvnitř skupiny dochází podle Stonera (1961) k posunu na rizikovější pozice. Tento jev souvisí s rozptýlením odpovědnosti. Také rozhodnutí jednotlivců, kteří měli předtím možnost diskutovat ve skupině, jsou riskantnější. Tento jev se nazývá fenomén posunu k riskantnosti. &lt;br /&gt;
'''Moscovici a Zavalloni''' (1969) však dokázali, že někdy jsou skupinová rozhodnutí naopak konzervativnější. Soudí tedy, že se ve skutečnosti nejedná o posun k riskantnosti, ale o skupinovou polarizaci. Diskuse ve skupině generuje extrémnější názory, jak ve směru k většímu riziku, tak i k větší konzervativnosti. Původní rozhodnutí významně ovlivňuje rozhodnutí konečné. Bylo-li riskantní, i konečné rozhodnutí bude riskantní. Tento jev se nazývá skupinová polarizace. Ta může vzniknout i bez diskuze, jestliže se jednotlivec dozví o rozhodnutí ostatních členů skupiny. V posunu skupinového názoru se pravděpodobně podílí i sociální srovnávání. V diskusi se členům skupiny naznačí, jaké rozhodnutí je žádoucí a ti je pak použijí jako vlastní názor. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupinová komunikace ==&lt;br /&gt;
Skupinová komunikace probíhá v '''komunikačních sítích'''. Jejich podoba rozhoduje o tom, jak efektivní bude řešení problému. Nejefektivnější sítě umožňují komunikaci každého s každým a dále jsou efektivní sítě centrální, kde všichni komunikují s vůdcem (hvězdice), hvězdice hlavně u jednoduchých problémů, u komplexnějších je rychlejší kruh. Kruh má nejvíce chyb, ale jeho členové byli nejvíce spokojeni na rozdíl od hvězdice. Další (méně efektivní) typy jsou vidlice a řetěz.  Komunikace může mít verbální i neverbální formu, verbální má primární význam v řízení činnosti. Důvody pro spontánní komunikaci ve skupině (Festinger) jsou tlak k uniformitě (potřeba vyjadřování a jeho kontroly), tendence členů změnit svou pozici a vyjádřit se k poměrům ve skupině nebo tendence členů vyjádřit své pocity. Komunikace je také důležitým činitelem sekundární socializace. Důležité je komunikace ze strany vedoucích. Překážky v komunikaci způsobují ztrátu informace nebo její významovou deformaci.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupina v úkolové situaci ==&lt;br /&gt;
Výkon se '''mění s velikostí skupiny'''. S růstem skupiny se například zvyšuje počet aktivit adresovaných vedoucímu a zmenšuje se počet aktivit směřovaných členům. Malé skupiny jsou soudržnější, jejich členové jsou spokojenější je v nich i vyšší morálka. Heterogenní skupiny podávají různorodější a přesnější výsledky. Na efektivnost mají vliv komunikační struktury a styly vedení. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupinové myšlení ==&lt;br /&gt;
Každá skupina si vytváří normy a může se stát, že se stanou tyto normy příliš rigidní a nepružné, skupina se začne uzavírat informacím zvnějšku, její rozhodnutí jsou stále méně v kontaktu s realitou. Tomu se říká skupinové myšlení. Dochází k němu, jestliže se skupina vyznačuje vysokou soudržností, je homogenní ve smýšlení členů, izolovaná zvnějšku, v procesu rozhodování nebere v úvahu nejrůznější alternativy, skupina je pod tlakem, protože je třeba rozhodnout se rychle a má silně dominantního vůdce. &lt;br /&gt;
== K.Lewin – Teorie pole ==&lt;br /&gt;
Zkoumání skupinových jevů a procesů se věnoval K.Lewin, který přišel s teorií pole. Jeho termínem je koheze, která představuje síly, které poutají členy k sobě a vytváří ochranu proti destruktivním vlivům. &lt;br /&gt;
== J. Moreno – sociometrie ==&lt;br /&gt;
Cílem sociometrie je kvantifikace sociálních vztahů ve skupině a postižení sociopreferenčního chování. Jednotkou je sociální atom, který představuje systém sociálních vztahů, které si jedinec vytváří vzájemně s ostatními členy. Můžeme tak rozlišit pozitivní a negativní volby, uznávané, přezírané, izolované, odmítané členy skupiny. Zkoumal i komunikační sítě. &lt;br /&gt;
== Vůdce ==&lt;br /&gt;
Vůdce je osoba, která kontroluje aktivity skupiny, přispívá k její soudržnosti a reprezentuje skupinu.  Získává autoritu a důvěru a skupinu vede. Ve skupině má silnou pozici (vysoký sociometrický status. Zahajuje plánování a akce, má neformální styky se skupinou, zastupuje, integruje a organizuje skupinu, dominuje ve skupině, přijímá a poskytuje informace, projevuje souhlas/nesouhlas, ovlivňuje práci s jejími výsledky ve skupině&lt;br /&gt;
=== Vůdcovské autority ===&lt;br /&gt;
Můžeme rozlišit autoritu formální a neformální. &lt;br /&gt;
* 	'''Formální''' vůdce disponuje prostředky, jak si moc vynutit  a to prostřednictvím sankcí a trestů. &lt;br /&gt;
*	Oproti tomu '''neformální''' autorita nevyplývá z odměn a sankcí, ale z osobních kvalit – těmi jsou inteligence a schopnost přijmout rozhodnutí. &lt;br /&gt;
Je-li někdo ustaven do funkce, pak získává formální autoritu a měl by získat i tu neformální. Přirozená autorita je determinována okolnostmi. (Například ve třídě s rozšířenou výukou matematiky jí může mít ten, kdo je v matematice nejlepší, ale tato situace se může změnit ve chvíli, kdy třída pojede na lyžařský zájezd) &lt;br /&gt;
'''Weber''' (1921) rozlišil tři základní zdroje vůdcovské autority:&lt;br /&gt;
*	'''Racionální''' '''autorita''' vyplývá z přesvědčení, že vůdce je reprezentantem legitimních norem a zákonů&lt;br /&gt;
*	'''Tradiční''' '''autorita''' pramení z víry v důležitost tradice a kontinuity&lt;br /&gt;
*	''Charismatická'' '''autorita''' stojí na osobních vlastnostech vůdce. &lt;br /&gt;
=== Moc ===&lt;br /&gt;
'''Collins a Raven''' identifikovali šest druhů moci, které může vůdce nebo i jiný člen skupiny vlastnit:&lt;br /&gt;
*	Odměňovat&lt;br /&gt;
*	Donucovací – moc trestat&lt;br /&gt;
*	Referenční moc - dosažená díky identifikaci ostatních členů skupiny s jedincem&lt;br /&gt;
*	Expertní moc – větší znalosti určitého člověka&lt;br /&gt;
*	Legitimní moc – je respektována díky normám&lt;br /&gt;
*	Informační moc – stojí na znalosti určitých informací&lt;br /&gt;
=== Typy vůdců===&lt;br /&gt;
Ze série pozorování malých skupin '''Bales''' a '''Slater''' (1955) vyvodili závěr, že existují dva druhy vůdců, jeden soustředěný na úkoly, druhý na interpersonální vztahy. '''Firestone''', '''Lichtmann''' a '''Calamosca''' (1975) se domnívají, že ve skupině není jeden vůdce, ale je vždy vybírán pro konkrétní úkol, který má skupina řešit.&lt;br /&gt;
=== Úspěšný vůdce ===&lt;br /&gt;
Dobrý vůdce by měl mít pět charakteristik:&lt;br /&gt;
*	Skupina ho musí vnímat jako svou součást&lt;br /&gt;
*	Musí mít vlastnosti a názory, které má skupina jako celek&lt;br /&gt;
*	Musí být pro členy modelem&lt;br /&gt;
*	Skupina jej musí vnímat jako toho, kdo pomáhá dosáhnout cílů&lt;br /&gt;
*	Musí skupinu pozitivně reprezentovat navenek&lt;br /&gt;
== Styly řízení ==&lt;br /&gt;
Vedení lze uplatňovat různě. Můžeme rozlišit tři druhy stylu řízení.&lt;br /&gt;
*	 '''Autokratický styl''' se vyznačuje orientací na úkol, vše rozhoduje vůdce, členové skupiny mají minimální autonomii. Vůdce používá více sankcí než odměn, neposkytuje prostor pro iniciativu, podřízené moc neinformuje, zajímají ho jen výkony a ne problémy podřízených.&lt;br /&gt;
*	'''Demokratický styl''' se vyznačuje častou diskusí o úkolu a zájmem vůdce o členy. Chce vytvořit podmínky a prostor, poskytuje jim určitou míru iniciativy, motivuje pozitivními sankcemi, ale umí i trestat. Je zaměřen na výkon, ale i na uspokojování vztahů s podřízenými.&lt;br /&gt;
*	Třetí styl vedení lze přeložit jako '''liberální''' - neboli laissez-faire (ponechat volný průběh). Tedy vůdce se nestará o způsob plnění úkolů. Sám nic neřeší, nekontroluje, je slabý, pasivní, nezáleží mu na výkonu a na podřízených. &lt;br /&gt;
Tyto styly vedení, které rozlišil '''K.Lewin''' (+Lippit a White), vedou k různým pracovním výsledkům. S největší efektivitou pracují lidé pod demokratickým vedením, autoritářské vedení má efektivitu o něco nižší, členové skupiny pracují jen pod dozorem. U posledního stylu naopak nepracují téměř vůbec. &lt;br /&gt;
'''Stodgil''' a '''Coons''' nalezli (1957) a popsali dvě dimenze – interpersonální zájem a úkolová iniciativa, tedy podobně jako Bales a Slater, ale tvrdí, že úspěšný vůdce skóruje v obou dimenzích. Pravděpodobně nejdůležitější charakteristikou vůdce je jak reprezentuje skupinu navenek.&lt;br /&gt;
V literatuře se vůdcovstvím zabýval Niccoló Machavelli v knize „Vladař“, zastával názor, že lidé se mají vůdce bát.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě kapitoly Tuckmanův model vývoje skupiny je otázka zpracována na základě Hewstona a Stroebe (2006)&amp;lt;ref&amp;gt;HEWSTONE, Miles a Wolfgang STROEBE. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Portál, 2006.&amp;lt;/ref&amp;gt; a Výrosta a Slaměníka (2008)&amp;lt;ref&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Použitá literatura ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Dynamika_mal%C3%A9_skupiny_-_skupinov%C3%A1_interakce_a_komunikace,_skupinov%C3%A9_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD_probl%C3%A9mu,_v%C5%AFdcovstv%C3%AD&amp;diff=50684</id>
		<title>Dynamika malé skupiny - skupinová interakce a komunikace, skupinové řešení problému, vůdcovství</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Dynamika_mal%C3%A9_skupiny_-_skupinov%C3%A1_interakce_a_komunikace,_skupinov%C3%A9_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD_probl%C3%A9mu,_v%C5%AFdcovstv%C3%AD&amp;diff=50684"/>
		<updated>2017-12-12T20:27:04Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: /* Konformita */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Pojem '''skupinová dynamika''' začal používat jako první '''K.Lewin'''. Stav ve skupině – její komunikace, vztahy, interakce – nejsou stálé, ale podléhají dynamickým změnám. Skupina vzniká, rozvíjí se, udržuje se na dosažené úrovni, rozpadá se a zaniká. Skupina výrazně ovlivňuje chování jednotlivce. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupina ==&lt;br /&gt;
Skupinou rozumíme určitý počet lidí, který má následující znaky:&lt;br /&gt;
* Interakce mezi jednotlivými členy trvá delší dobu, nikoliv jen několik minut&lt;br /&gt;
* Členové vnímají skupinu jako skupinu a sebe jako její členy&lt;br /&gt;
* Vytváří si vlastní normy, role a očekávání, jak se její členové mají chovat a také sankce proti těm, kdo se nepřizpůsobí&lt;br /&gt;
* Vytváří vědomí společného cíle nebo účelu&lt;br /&gt;
* Mezi jejími jednotlivými členy se vytváří různé vztahy&lt;br /&gt;
== Tuckmanův model vývoje skupiny ==&lt;br /&gt;
Tuckman předpokládá několik fází skupiny. Tuckman vychází z předpokladu, že skupinový život se skládá ze dvou sfér činností členů. První je '''sociálně emoční sféra''', která se utváří dle chování a vzájemných vazeb mezi členy. A ta se dělí na tří podstádiacÝROST, Jozef. a Ivan. SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie = Sociálna psychológia&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: ISV, 1997.&amp;lt;/ref&amp;gt;: &lt;br /&gt;
* '''testování a závislost''' – děje se při seznamování mezi členy, jedinec například svými narážkami testuje psychickou odolnost a přátelskost ostatních, poté přichází pocit závislosti a náležitost ke skupině&lt;br /&gt;
*	Dalším podstádiem je '''vnitroskupinový konflikt''' – který odhalí, jak pevné vztahy ve skupině jsou, difrencují se role. Poté skupina může přejít do ''vývoje skupinové soudržnosti a utváření funkčních rolí vztahů.'' &lt;br /&gt;
Druhou hlavní rovinou je '''na úkol orientovaná činnost''', kde probíhá výměna interakcí k dosažení společného cíle resp. splnění úkolu. Dělí se na podstádia '''orientace a testování''', '''emocionální rekace na úkol, otevřená diskuze''' a '''nová řešení.'''&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
Tyto dvě roviny probíhají souběžně a vzájemně se ovlivňují a vytvářejí pět vývojových stupňů, které Tuckman (1965)&amp;lt;ref name=&amp;quot;tuckman&amp;quot;&amp;gt;TUCKMAN, Bruce W. Developmental sequence in small groups. &amp;lt;i&amp;gt;Psychological Bulletin&amp;lt;/i&amp;gt; [online]. &amp;lt;b&amp;gt;63&amp;lt;/b&amp;gt;(6), undefined [cit. 2017-10-17]. DOI: 10.1037/h0022100. Dostupné z: http://content.apa.org/journals/bul/63/6/384&amp;lt;/ref&amp;gt; popsal takto:&lt;br /&gt;
# 	'''Formování''' – jedinci se seznamují, nejsou stanovené pozice a role, převládá nejistota ohledně spolužití a fungování ve skupině&lt;br /&gt;
# 	'''Bouření''' – jedinci chtějí, aby také skupina uspokojovala jejich osobní potřeby, snaží se sebeprosadit, dochází ke konfliktu mezi jedinci, kteří mají odlišné potřeby, patrný boj o pozice&lt;br /&gt;
# 	'''Normování''' – práce jedinců na spolužití, definují se normy chování, hodnoty, rozdělují se role, sdílí společné cíle hodnoty a podobné očekávání&lt;br /&gt;
# 	'''Optimální výkon''' – vztahy jsou stabilizované, shoda na cíly, společně kooperují, každý zastává svou roli&lt;br /&gt;
# 	'''Ukončení''' – skupina dospěla do svého konce, buď formální ukončení nebo dobrovolné rozpuštění skupiny, která dosáhla svého cíle, nebo již přestala plnit svou funkci a sytit potřeby členů supiny. Tato fáze byla přidána (Tuckman, Jensen, 1977)&amp;lt;ref&amp;gt;TUCKMAN, Bruce W. a Mary Ann C. JENSEN. Stages of Small-Group Development Revisited. &amp;lt;i&amp;gt;Group&amp;lt;/i&amp;gt; [online]. &amp;lt;b&amp;gt;2&amp;lt;/b&amp;gt;(4), undefined [cit. 2017-10-17]. DOI: 10.1177/105960117700200404. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/105960117700200404&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
Tuckmanův model vývoje skupiny byl kritizován pro svojí statičnost. Dnes se k tomuto modelu přistupuje tak, že skupina může procházet jednotlivými stádii, které jsou různě dlouhé, mohou se opakovat a některé skupiny si nemusí projít všemi stádii. Jiný pohled nabízí etnografický model vývoje skupiny, který vnímá vývoj skupiny jako nestatický a dynamický, jde jim o opravdové poznání, porozumění a zachycení života skupiny v danou chvíli.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Konformita ==&lt;br /&gt;
[[Konformita]] je sociální vliv, který je výsledkem setkání s názorem většiny nebo většinové části vlastní skupiny. Rozumí se jím změny chování nebo názoru, které vznikají jako výsledek skutečného nebo domnělého tlaku jiného jedince, skupiny nebo společnosti. Lidé tak dělají něco, co sami nechtějí a co by nedělali bez sociálního tlaku. Může se projevit jen verbálně. Druhy konformity&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:  &lt;br /&gt;
* 	'''Akceptace''' – vyžadované chování nebo názor jsou akceptované, člověk je přijme za své a souhlasí s nimi&lt;br /&gt;
*	'''Vyhovění''' – změna chování v důsledku přímého požadavku jiné osoby – ale nejde o nucení. Je nejběžnější formou konformity&lt;br /&gt;
*	'''Poslušnost''' – změna chování vyvolaná přímým příkazem nebo nařízením.&lt;br /&gt;
Základem konformity jsou dvě potřeby: potřeba mít pravdu a potřeba být oblíben&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Výzkumy konformity'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sherif''' provedl výzkum s autokinetickým efektem. V temné místnosti je jen světelný bod, který navozuje iluzi pohybu. Respondenti měli posoudit rozsah pohybu sami a pak ve skupině. Ve skupině se časem všichni přiblížili v odhadu společnému průměru. '''Solomon Asch''' provedl v 50. letech experiment, kde měli studenti ve skupinkách vybrat, která ze tří srovnávacích čar je stejně dlouhá jako standardní čára. Studenti se nechali ovlivnit skupinou a schválně odpovídali špatně, aby se jejich odpověď shodovala s odpověďmi ostatních účastníků. Prokázal se tak ohromný vliv evidentně nesprávného, ale jednohlasně většinového úsudku na úsudek osamoceného účastníka&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Konformitu ovlivňuje: '''velikost skupiny''' (nárůst konformity s počtem členů do hranice pětičlenné skupiny prudký nárůst, pak stagnace), '''jednomyslnost''', '''skupinová koheze'''. '''Moscovici''' – menšina může ovlivnit většinu – nutná je jednotnost, důslednost a aktivnost při prosazování názorů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Poslušnost ==&lt;br /&gt;
Poslušnost zkoumal '''Milgram'''. Příčinou poslušnosti je přesunutí odpovědnosti a také strach z odporu vůči autoritě. Faktory, které zvyšují poslušnost jsou: vzdálenost oběti, autoritativní prostředí, přítomnost autority, sociální postavení autority, přímé podněcování (rozkazy) a neuvědomění si, že je člověk manipulován.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Fenomén posunu k riskantnosti a skupinová polarizace ==&lt;br /&gt;
Při rozhodování uvnitř skupiny dochází podle Stonera (1961) k posunu na rizikovější pozice. Tento jev souvisí s rozptýlením odpovědnosti. Také rozhodnutí jednotlivců, kteří měli předtím možnost diskutovat ve skupině, jsou riskantnější. Tento jev se nazývá fenomén posunu k riskantnosti. &lt;br /&gt;
'''Moscovici a Zavalloni''' (1969) však dokázali, že někdy jsou skupinová rozhodnutí naopak konzervativnější. Soudí tedy, že se ve skutečnosti nejedná o posun k riskantnosti, ale o skupinovou polarizaci. Diskuse ve skupině generuje extrémnější názory, jak ve směru k většímu riziku, tak i k větší konzervativnosti. Původní rozhodnutí významně ovlivňuje rozhodnutí konečné. Bylo-li riskantní, i konečné rozhodnutí bude riskantní. Tento jev se nazývá skupinová polarizace. Ta může vzniknout i bez diskuze, jestliže se jednotlivec dozví o rozhodnutí ostatních členů skupiny. V posunu skupinového názoru se pravděpodobně podílí i sociální srovnávání. V diskusi se členům skupiny naznačí, jaké rozhodnutí je žádoucí a ti je pak použijí jako vlastní názor. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupinová komunikace ==&lt;br /&gt;
Skupinová komunikace probíhá v '''komunikačních sítích'''. Jejich podoba rozhoduje o tom, jak efektivní bude řešení problému. Nejefektivnější sítě umožňují komunikaci každého s každým a dále jsou efektivní sítě centrální, kde všichni komunikují s vůdcem (hvězdice), hvězdice hlavně u jednoduchých problémů, u komplexnějších je rychlejší kruh. Kruh má nejvíce chyb, ale jeho členové byli nejvíce spokojeni na rozdíl od hvězdice. Další (méně efektivní) typy jsou vidlice a řetěz.  Komunikace může mít verbální i neverbální formu, verbální má primární význam v řízení činnosti. Důvody pro spontánní komunikaci ve skupině (Festinger) jsou tlak k uniformitě (potřeba vyjadřování a jeho kontroly), tendence členů změnit svou pozici a vyjádřit se k poměrům ve skupině nebo tendence členů vyjádřit své pocity. Komunikace je také důležitým činitelem sekundární socializace. Důležité je komunikace ze strany vedoucích. Překážky v komunikaci způsobují ztrátu informace nebo její významovou deformaci.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupina v úkolové situaci ==&lt;br /&gt;
Výkon se '''mění s velikostí skupiny'''. S růstem skupiny se například zvyšuje počet aktivit adresovaných vedoucímu a zmenšuje se počet aktivit směřovaných členům. Malé skupiny jsou soudržnější, jejich členové jsou spokojenější je v nich i vyšší morálka. Heterogenní skupiny podávají různorodější a přesnější výsledky. Na efektivnost mají vliv komunikační struktury a styly vedení. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupinové myšlení ==&lt;br /&gt;
Každá skupina si vytváří normy a může se stát, že se stanou tyto normy příliš rigidní a nepružné, skupina se začne uzavírat informacím zvnějšku, její rozhodnutí jsou stále méně v kontaktu s realitou. Tomu se říká skupinové myšlení. Dochází k němu, jestliže se skupina vyznačuje vysokou soudržností, je homogenní ve smýšlení členů, izolovaná zvnějšku, v procesu rozhodování nebere v úvahu nejrůznější alternativy, skupina je pod tlakem, protože je třeba rozhodnout se rychle a má silně dominantního vůdce. &lt;br /&gt;
== K.Lewin – Teorie pole ==&lt;br /&gt;
Zkoumání skupinových jevů a procesů se věnoval K.Lewin, který přišel s teorií pole. Jeho termínem je koheze, která představuje síly, které poutají členy k sobě a vytváří ochranu proti destruktivním vlivům. &lt;br /&gt;
== J. Moreno – sociometrie ==&lt;br /&gt;
Cílem sociometrie je kvantifikace sociálních vztahů ve skupině a postižení sociopreferenčního chování. Jednotkou je sociální atom, který představuje systém sociálních vztahů, které si jedinec vytváří vzájemně s ostatními členy. Můžeme tak rozlišit pozitivní a negativní volby, uznávané, přezírané, izolované, odmítané členy skupiny. Zkoumal i komunikační sítě. &lt;br /&gt;
== Vůdce ==&lt;br /&gt;
Vůdce je osoba, která kontroluje aktivity skupiny, přispívá k její soudržnosti a reprezentuje skupinu.  Získává autoritu a důvěru a skupinu vede. Ve skupině má silnou pozici (vysoký sociometrický status. Zahajuje plánování a akce, má neformální styky se skupinou, zastupuje, integruje a organizuje skupinu, dominuje ve skupině, přijímá a poskytuje informace, projevuje souhlas/nesouhlas, ovlivňuje práci s jejími výsledky ve skupině&lt;br /&gt;
=== Vůdcovské autority ===&lt;br /&gt;
Můžeme rozlišit autoritu formální a neformální. &lt;br /&gt;
* 	'''Formální''' vůdce disponuje prostředky, jak si moc vynutit  a to prostřednictvím sankcí a trestů. &lt;br /&gt;
*	Oproti tomu '''neformální''' autorita nevyplývá z odměn a sankcí, ale z osobních kvalit – těmi jsou inteligence a schopnost přijmout rozhodnutí. &lt;br /&gt;
Je-li někdo ustaven do funkce, pak získává formální autoritu a měl by získat i tu neformální. Přirozená autorita je determinována okolnostmi. (Například ve třídě s rozšířenou výukou matematiky jí může mít ten, kdo je v matematice nejlepší, ale tato situace se může změnit ve chvíli, kdy třída pojede na lyžařský zájezd) &lt;br /&gt;
'''Weber''' (1921) rozlišil tři základní zdroje vůdcovské autority:&lt;br /&gt;
*	'''Racionální''' '''autorita''' vyplývá z přesvědčení, že vůdce je reprezentantem legitimních norem a zákonů&lt;br /&gt;
*	'''Tradiční''' '''autorita''' pramení z víry v důležitost tradice a kontinuity&lt;br /&gt;
*	''Charismatická'' '''autorita''' stojí na osobních vlastnostech vůdce. &lt;br /&gt;
=== Moc ===&lt;br /&gt;
'''Collins a Raven''' identifikovali šest druhů moci, které může vůdce nebo i jiný člen skupiny vlastnit:&lt;br /&gt;
*	Odměňovat&lt;br /&gt;
*	Donucovací – moc trestat&lt;br /&gt;
*	Referenční moc - dosažená díky identifikaci ostatních členů skupiny s jedincem&lt;br /&gt;
*	Expertní moc – větší znalosti určitého člověka&lt;br /&gt;
*	Legitimní moc – je respektována díky normám&lt;br /&gt;
*	Informační moc – stojí na znalosti určitých informací&lt;br /&gt;
=== Typy vůdců===&lt;br /&gt;
Ze série pozorování malých skupin '''Bales''' a '''Slater''' (1955) vyvodili závěr, že existují dva druhy vůdců, jeden soustředěný na úkoly, druhý na interpersonální vztahy. '''Firestone''', '''Lichtmann''' a '''Calamosca''' (1975) se domnívají, že ve skupině není jeden vůdce, ale je vždy vybírán pro konkrétní úkol, který má skupina řešit.&lt;br /&gt;
=== Úspěšný vůdce ===&lt;br /&gt;
Dobrý vůdce by měl mít pět charakteristik:&lt;br /&gt;
*	Skupina ho musí vnímat jako svou součást&lt;br /&gt;
*	Musí mít vlastnosti a názory, které má skupina jako celek&lt;br /&gt;
*	Musí být pro členy modelem&lt;br /&gt;
*	Skupina jej musí vnímat jako toho, kdo pomáhá dosáhnout cílů&lt;br /&gt;
*	Musí skupinu pozitivně reprezentovat navenek&lt;br /&gt;
== Styly řízení ==&lt;br /&gt;
Vedení lze uplatňovat různě. Můžeme rozlišit tři druhy stylu řízení.&lt;br /&gt;
*	 '''Autokratický styl''' se vyznačuje orientací na úkol, vše rozhoduje vůdce, členové skupiny mají minimální autonomii. Vůdce používá více sankcí než odměn, neposkytuje prostor pro iniciativu, podřízené moc neinformuje, zajímají ho jen výkony a ne problémy podřízených.&lt;br /&gt;
*	'''Demokratický styl''' se vyznačuje častou diskusí o úkolu a zájmem vůdce o členy. Chce vytvořit podmínky a prostor, poskytuje jim určitou míru iniciativy, motivuje pozitivními sankcemi, ale umí i trestat. Je zaměřen na výkon, ale i na uspokojování vztahů s podřízenými.&lt;br /&gt;
*	Třetí styl vedení lze přeložit jako '''liberální''' - neboli laissez-faire (ponechat volný průběh). Tedy vůdce se nestará o způsob plnění úkolů. Sám nic neřeší, nekontroluje, je slabý, pasivní, nezáleží mu na výkonu a na podřízených. &lt;br /&gt;
Tyto styly vedení, které rozlišil '''K.Lewin''' (+Lippit a White), vedou k různým pracovním výsledkům. S největší efektivitou pracují lidé pod demokratickým vedením, autoritářské vedení má efektivitu o něco nižší, členové skupiny pracují jen pod dozorem. U posledního stylu naopak nepracují téměř vůbec. &lt;br /&gt;
'''Stodgil''' a '''Coons''' nalezli (1957) a popsali dvě dimenze – interpersonální zájem a úkolová iniciativa, tedy podobně jako Bales a Slater, ale tvrdí, že úspěšný vůdce skóruje v obou dimenzích. Pravděpodobně nejdůležitější charakteristikou vůdce je jak reprezentuje skupinu navenek.&lt;br /&gt;
V literatuře se vůdcovstvím zabýval Niccoló Machavelli v knize „Vladař“, zastával názor, že lidé se mají vůdce bát.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě kapitoly Tuckmanův model vývoje skupiny je otázka zpracována na základě Hewstona a Stroebe (2006)&amp;lt;ref&amp;gt;HEWSTONE, Miles a Wolfgang STROEBE. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Portál, 2006.&amp;lt;/ref&amp;gt; a Výrosta a Slaměníka (2008)&amp;lt;ref&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Použitá literatura ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Dynamika_mal%C3%A9_skupiny_-_skupinov%C3%A1_interakce_a_komunikace,_skupinov%C3%A9_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD_probl%C3%A9mu,_v%C5%AFdcovstv%C3%AD&amp;diff=50683</id>
		<title>Dynamika malé skupiny - skupinová interakce a komunikace, skupinové řešení problému, vůdcovství</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Dynamika_mal%C3%A9_skupiny_-_skupinov%C3%A1_interakce_a_komunikace,_skupinov%C3%A9_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD_probl%C3%A9mu,_v%C5%AFdcovstv%C3%AD&amp;diff=50683"/>
		<updated>2017-12-12T20:25:30Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Pojem '''skupinová dynamika''' začal používat jako první '''K.Lewin'''. Stav ve skupině – její komunikace, vztahy, interakce – nejsou stálé, ale podléhají dynamickým změnám. Skupina vzniká, rozvíjí se, udržuje se na dosažené úrovni, rozpadá se a zaniká. Skupina výrazně ovlivňuje chování jednotlivce. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupina ==&lt;br /&gt;
Skupinou rozumíme určitý počet lidí, který má následující znaky:&lt;br /&gt;
* Interakce mezi jednotlivými členy trvá delší dobu, nikoliv jen několik minut&lt;br /&gt;
* Členové vnímají skupinu jako skupinu a sebe jako její členy&lt;br /&gt;
* Vytváří si vlastní normy, role a očekávání, jak se její členové mají chovat a také sankce proti těm, kdo se nepřizpůsobí&lt;br /&gt;
* Vytváří vědomí společného cíle nebo účelu&lt;br /&gt;
* Mezi jejími jednotlivými členy se vytváří různé vztahy&lt;br /&gt;
== Tuckmanův model vývoje skupiny ==&lt;br /&gt;
Tuckman předpokládá několik fází skupiny. Tuckman vychází z předpokladu, že skupinový život se skládá ze dvou sfér činností členů. První je '''sociálně emoční sféra''', která se utváří dle chování a vzájemných vazeb mezi členy. A ta se dělí na tří podstádiacÝROST, Jozef. a Ivan. SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie = Sociálna psychológia&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: ISV, 1997.&amp;lt;/ref&amp;gt;: &lt;br /&gt;
* '''testování a závislost''' – děje se při seznamování mezi členy, jedinec například svými narážkami testuje psychickou odolnost a přátelskost ostatních, poté přichází pocit závislosti a náležitost ke skupině&lt;br /&gt;
*	Dalším podstádiem je '''vnitroskupinový konflikt''' – který odhalí, jak pevné vztahy ve skupině jsou, difrencují se role. Poté skupina může přejít do ''vývoje skupinové soudržnosti a utváření funkčních rolí vztahů.'' &lt;br /&gt;
Druhou hlavní rovinou je '''na úkol orientovaná činnost''', kde probíhá výměna interakcí k dosažení společného cíle resp. splnění úkolu. Dělí se na podstádia '''orientace a testování''', '''emocionální rekace na úkol, otevřená diskuze''' a '''nová řešení.'''&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
Tyto dvě roviny probíhají souběžně a vzájemně se ovlivňují a vytvářejí pět vývojových stupňů, které Tuckman (1965)&amp;lt;ref name=&amp;quot;tuckman&amp;quot;&amp;gt;TUCKMAN, Bruce W. Developmental sequence in small groups. &amp;lt;i&amp;gt;Psychological Bulletin&amp;lt;/i&amp;gt; [online]. &amp;lt;b&amp;gt;63&amp;lt;/b&amp;gt;(6), undefined [cit. 2017-10-17]. DOI: 10.1037/h0022100. Dostupné z: http://content.apa.org/journals/bul/63/6/384&amp;lt;/ref&amp;gt; popsal takto:&lt;br /&gt;
# 	'''Formování''' – jedinci se seznamují, nejsou stanovené pozice a role, převládá nejistota ohledně spolužití a fungování ve skupině&lt;br /&gt;
# 	'''Bouření''' – jedinci chtějí, aby také skupina uspokojovala jejich osobní potřeby, snaží se sebeprosadit, dochází ke konfliktu mezi jedinci, kteří mají odlišné potřeby, patrný boj o pozice&lt;br /&gt;
# 	'''Normování''' – práce jedinců na spolužití, definují se normy chování, hodnoty, rozdělují se role, sdílí společné cíle hodnoty a podobné očekávání&lt;br /&gt;
# 	'''Optimální výkon''' – vztahy jsou stabilizované, shoda na cíly, společně kooperují, každý zastává svou roli&lt;br /&gt;
# 	'''Ukončení''' – skupina dospěla do svého konce, buď formální ukončení nebo dobrovolné rozpuštění skupiny, která dosáhla svého cíle, nebo již přestala plnit svou funkci a sytit potřeby členů supiny. Tato fáze byla přidána (Tuckman, Jensen, 1977)&amp;lt;ref&amp;gt;TUCKMAN, Bruce W. a Mary Ann C. JENSEN. Stages of Small-Group Development Revisited. &amp;lt;i&amp;gt;Group&amp;lt;/i&amp;gt; [online]. &amp;lt;b&amp;gt;2&amp;lt;/b&amp;gt;(4), undefined [cit. 2017-10-17]. DOI: 10.1177/105960117700200404. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/105960117700200404&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
Tuckmanův model vývoje skupiny byl kritizován pro svojí statičnost. Dnes se k tomuto modelu přistupuje tak, že skupina může procházet jednotlivými stádii, které jsou různě dlouhé, mohou se opakovat a některé skupiny si nemusí projít všemi stádii. Jiný pohled nabízí etnografický model vývoje skupiny, který vnímá vývoj skupiny jako nestatický a dynamický, jde jim o opravdové poznání, porozumění a zachycení života skupiny v danou chvíli.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Konformita ==&lt;br /&gt;
[[Konformita]] je sociální vliv, který je výsledkem setkání s názorem většiny nebo většinové části vlastní skupiny. Rozumí se jím změny chování nebo názoru, které vznikají jako výsledek skutečného nebo domnělého tlaku jiného jedince, skupiny nebo společnosti. Lidé tak dělají něco, co sami nechtějí a co by nedělali bez sociálního tlaku. Může se projevit jen verbálně. Druhy konformity&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:  &lt;br /&gt;
* 	'''Akceptace''' – vyžadované chování nebo názor jsou akceptované, člověk je přijme za své a souhlasí s nimi&lt;br /&gt;
*	'''Vyhovění''' – změna chování v důsledku přímého požadavku jiné osoby – ale nejde o nucení. Je nejběžnější formou konformity&lt;br /&gt;
*	'''Poslušnost''' – změna chování vyvolaná přímým příkazem nebo nařízením.&lt;br /&gt;
Základem konformity jsou dvě potřeby: potřeba mít pravdu a potřeba být oblíben&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''Výzkumy konformity'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sherif''' provedl výzkum s autokinetickým efektem. V temné místnosti je jen světelný bod, který navozuje iluzi pohybu. Respondenti měli posoudit rozsah pohybu sami a pak ve skupině. Ve skupině se časem všichni přiblížili v odhadu společnému průměru. '''Solomon Asch''' provedl v 50. letech experiment, kde měli studenti ve skupinkách vybrat, která ze tří srovnávacích čar je stejně dlouhá jako standardní čára. Studenti se nechali ovlivnit skupinou a schválně odpovídali špatně, aby se jejich odpověď shodovala s odpověďmi ostatních účastníků. Prokázal se tak ohromný vliv evidentně nesprávného, ale jednohlasně většinového úsudku na úsudek osamoceného účastníka&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
Konformitu ovlivňuje: '''velikost skupiny''' (nárůst konformity s počtem členů do hranice pětičlenné skupiny prudký nárůst, pak stagnace), '''jednomyslnost''', '''skupinová koheze'''. &lt;br /&gt;
'''Moscovici''' – menšina může ovlivnit většinu – nutná je jednotnost, důslednost a aktivnost při prosazování názorů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Poslušnost ==&lt;br /&gt;
Poslušnost zkoumal '''Milgram'''. Příčinou poslušnosti je přesunutí odpovědnosti a také strach z odporu vůči autoritě. Faktory, které zvyšují poslušnost jsou: vzdálenost oběti, autoritativní prostředí, přítomnost autority, sociální postavení autority, přímé podněcování (rozkazy) a neuvědomění si, že je člověk manipulován.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Fenomén posunu k riskantnosti a skupinová polarizace ==&lt;br /&gt;
Při rozhodování uvnitř skupiny dochází podle Stonera (1961) k posunu na rizikovější pozice. Tento jev souvisí s rozptýlením odpovědnosti. Také rozhodnutí jednotlivců, kteří měli předtím možnost diskutovat ve skupině, jsou riskantnější. Tento jev se nazývá fenomén posunu k riskantnosti. &lt;br /&gt;
'''Moscovici a Zavalloni''' (1969) však dokázali, že někdy jsou skupinová rozhodnutí naopak konzervativnější. Soudí tedy, že se ve skutečnosti nejedná o posun k riskantnosti, ale o skupinovou polarizaci. Diskuse ve skupině generuje extrémnější názory, jak ve směru k většímu riziku, tak i k větší konzervativnosti. Původní rozhodnutí významně ovlivňuje rozhodnutí konečné. Bylo-li riskantní, i konečné rozhodnutí bude riskantní. Tento jev se nazývá skupinová polarizace. Ta může vzniknout i bez diskuze, jestliže se jednotlivec dozví o rozhodnutí ostatních členů skupiny. V posunu skupinového názoru se pravděpodobně podílí i sociální srovnávání. V diskusi se členům skupiny naznačí, jaké rozhodnutí je žádoucí a ti je pak použijí jako vlastní názor. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupinová komunikace ==&lt;br /&gt;
Skupinová komunikace probíhá v '''komunikačních sítích'''. Jejich podoba rozhoduje o tom, jak efektivní bude řešení problému. Nejefektivnější sítě umožňují komunikaci každého s každým a dále jsou efektivní sítě centrální, kde všichni komunikují s vůdcem (hvězdice), hvězdice hlavně u jednoduchých problémů, u komplexnějších je rychlejší kruh. Kruh má nejvíce chyb, ale jeho členové byli nejvíce spokojeni na rozdíl od hvězdice. Další (méně efektivní) typy jsou vidlice a řetěz.  Komunikace může mít verbální i neverbální formu, verbální má primární význam v řízení činnosti. Důvody pro spontánní komunikaci ve skupině (Festinger) jsou tlak k uniformitě (potřeba vyjadřování a jeho kontroly), tendence členů změnit svou pozici a vyjádřit se k poměrům ve skupině nebo tendence členů vyjádřit své pocity. Komunikace je také důležitým činitelem sekundární socializace. Důležité je komunikace ze strany vedoucích. Překážky v komunikaci způsobují ztrátu informace nebo její významovou deformaci.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupina v úkolové situaci ==&lt;br /&gt;
Výkon se '''mění s velikostí skupiny'''. S růstem skupiny se například zvyšuje počet aktivit adresovaných vedoucímu a zmenšuje se počet aktivit směřovaných členům. Malé skupiny jsou soudržnější, jejich členové jsou spokojenější je v nich i vyšší morálka. Heterogenní skupiny podávají různorodější a přesnější výsledky. Na efektivnost mají vliv komunikační struktury a styly vedení. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupinové myšlení ==&lt;br /&gt;
Každá skupina si vytváří normy a může se stát, že se stanou tyto normy příliš rigidní a nepružné, skupina se začne uzavírat informacím zvnějšku, její rozhodnutí jsou stále méně v kontaktu s realitou. Tomu se říká skupinové myšlení. Dochází k němu, jestliže se skupina vyznačuje vysokou soudržností, je homogenní ve smýšlení členů, izolovaná zvnějšku, v procesu rozhodování nebere v úvahu nejrůznější alternativy, skupina je pod tlakem, protože je třeba rozhodnout se rychle a má silně dominantního vůdce. &lt;br /&gt;
== K.Lewin – Teorie pole ==&lt;br /&gt;
Zkoumání skupinových jevů a procesů se věnoval K.Lewin, který přišel s teorií pole. Jeho termínem je koheze, která představuje síly, které poutají členy k sobě a vytváří ochranu proti destruktivním vlivům. &lt;br /&gt;
== J. Moreno – sociometrie ==&lt;br /&gt;
Cílem sociometrie je kvantifikace sociálních vztahů ve skupině a postižení sociopreferenčního chování. Jednotkou je sociální atom, který představuje systém sociálních vztahů, které si jedinec vytváří vzájemně s ostatními členy. Můžeme tak rozlišit pozitivní a negativní volby, uznávané, přezírané, izolované, odmítané členy skupiny. Zkoumal i komunikační sítě. &lt;br /&gt;
== Vůdce ==&lt;br /&gt;
Vůdce je osoba, která kontroluje aktivity skupiny, přispívá k její soudržnosti a reprezentuje skupinu.  Získává autoritu a důvěru a skupinu vede. Ve skupině má silnou pozici (vysoký sociometrický status. Zahajuje plánování a akce, má neformální styky se skupinou, zastupuje, integruje a organizuje skupinu, dominuje ve skupině, přijímá a poskytuje informace, projevuje souhlas/nesouhlas, ovlivňuje práci s jejími výsledky ve skupině&lt;br /&gt;
=== Vůdcovské autority ===&lt;br /&gt;
Můžeme rozlišit autoritu formální a neformální. &lt;br /&gt;
* 	'''Formální''' vůdce disponuje prostředky, jak si moc vynutit  a to prostřednictvím sankcí a trestů. &lt;br /&gt;
*	Oproti tomu '''neformální''' autorita nevyplývá z odměn a sankcí, ale z osobních kvalit – těmi jsou inteligence a schopnost přijmout rozhodnutí. &lt;br /&gt;
Je-li někdo ustaven do funkce, pak získává formální autoritu a měl by získat i tu neformální. Přirozená autorita je determinována okolnostmi. (Například ve třídě s rozšířenou výukou matematiky jí může mít ten, kdo je v matematice nejlepší, ale tato situace se může změnit ve chvíli, kdy třída pojede na lyžařský zájezd) &lt;br /&gt;
'''Weber''' (1921) rozlišil tři základní zdroje vůdcovské autority:&lt;br /&gt;
*	'''Racionální''' '''autorita''' vyplývá z přesvědčení, že vůdce je reprezentantem legitimních norem a zákonů&lt;br /&gt;
*	'''Tradiční''' '''autorita''' pramení z víry v důležitost tradice a kontinuity&lt;br /&gt;
*	''Charismatická'' '''autorita''' stojí na osobních vlastnostech vůdce. &lt;br /&gt;
=== Moc ===&lt;br /&gt;
'''Collins a Raven''' identifikovali šest druhů moci, které může vůdce nebo i jiný člen skupiny vlastnit:&lt;br /&gt;
*	Odměňovat&lt;br /&gt;
*	Donucovací – moc trestat&lt;br /&gt;
*	Referenční moc - dosažená díky identifikaci ostatních členů skupiny s jedincem&lt;br /&gt;
*	Expertní moc – větší znalosti určitého člověka&lt;br /&gt;
*	Legitimní moc – je respektována díky normám&lt;br /&gt;
*	Informační moc – stojí na znalosti určitých informací&lt;br /&gt;
=== Typy vůdců===&lt;br /&gt;
Ze série pozorování malých skupin '''Bales''' a '''Slater''' (1955) vyvodili závěr, že existují dva druhy vůdců, jeden soustředěný na úkoly, druhý na interpersonální vztahy. '''Firestone''', '''Lichtmann''' a '''Calamosca''' (1975) se domnívají, že ve skupině není jeden vůdce, ale je vždy vybírán pro konkrétní úkol, který má skupina řešit.&lt;br /&gt;
=== Úspěšný vůdce ===&lt;br /&gt;
Dobrý vůdce by měl mít pět charakteristik:&lt;br /&gt;
*	Skupina ho musí vnímat jako svou součást&lt;br /&gt;
*	Musí mít vlastnosti a názory, které má skupina jako celek&lt;br /&gt;
*	Musí být pro členy modelem&lt;br /&gt;
*	Skupina jej musí vnímat jako toho, kdo pomáhá dosáhnout cílů&lt;br /&gt;
*	Musí skupinu pozitivně reprezentovat navenek&lt;br /&gt;
== Styly řízení ==&lt;br /&gt;
Vedení lze uplatňovat různě. Můžeme rozlišit tři druhy stylu řízení.&lt;br /&gt;
*	 '''Autokratický styl''' se vyznačuje orientací na úkol, vše rozhoduje vůdce, členové skupiny mají minimální autonomii. Vůdce používá více sankcí než odměn, neposkytuje prostor pro iniciativu, podřízené moc neinformuje, zajímají ho jen výkony a ne problémy podřízených.&lt;br /&gt;
*	'''Demokratický styl''' se vyznačuje častou diskusí o úkolu a zájmem vůdce o členy. Chce vytvořit podmínky a prostor, poskytuje jim určitou míru iniciativy, motivuje pozitivními sankcemi, ale umí i trestat. Je zaměřen na výkon, ale i na uspokojování vztahů s podřízenými.&lt;br /&gt;
*	Třetí styl vedení lze přeložit jako '''liberální''' - neboli laissez-faire (ponechat volný průběh). Tedy vůdce se nestará o způsob plnění úkolů. Sám nic neřeší, nekontroluje, je slabý, pasivní, nezáleží mu na výkonu a na podřízených. &lt;br /&gt;
Tyto styly vedení, které rozlišil '''K.Lewin''' (+Lippit a White), vedou k různým pracovním výsledkům. S největší efektivitou pracují lidé pod demokratickým vedením, autoritářské vedení má efektivitu o něco nižší, členové skupiny pracují jen pod dozorem. U posledního stylu naopak nepracují téměř vůbec. &lt;br /&gt;
'''Stodgil''' a '''Coons''' nalezli (1957) a popsali dvě dimenze – interpersonální zájem a úkolová iniciativa, tedy podobně jako Bales a Slater, ale tvrdí, že úspěšný vůdce skóruje v obou dimenzích. Pravděpodobně nejdůležitější charakteristikou vůdce je jak reprezentuje skupinu navenek.&lt;br /&gt;
V literatuře se vůdcovstvím zabýval Niccoló Machavelli v knize „Vladař“, zastával názor, že lidé se mají vůdce bát.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě kapitoly Tuckmanův model vývoje skupiny je otázka zpracována na základě Hewstona a Stroebe (2006)&amp;lt;ref&amp;gt;HEWSTONE, Miles a Wolfgang STROEBE. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Portál, 2006.&amp;lt;/ref&amp;gt; a Výrosta a Slaměníka (2008)&amp;lt;ref&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Použitá literatura ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Dynamika_mal%C3%A9_skupiny_-_skupinov%C3%A1_interakce_a_komunikace,_skupinov%C3%A9_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD_probl%C3%A9mu,_v%C5%AFdcovstv%C3%AD&amp;diff=50682</id>
		<title>Dynamika malé skupiny - skupinová interakce a komunikace, skupinové řešení problému, vůdcovství</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Dynamika_mal%C3%A9_skupiny_-_skupinov%C3%A1_interakce_a_komunikace,_skupinov%C3%A9_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD_probl%C3%A9mu,_v%C5%AFdcovstv%C3%AD&amp;diff=50682"/>
		<updated>2017-12-12T20:23:38Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Pojem '''skupinová dynamika''' začal používat jako první '''K.Lewin'''. Stav ve skupině – její komunikace, vztahy, interakce – nejsou stálé, ale podléhají dynamickým změnám. Skupina vzniká, rozvíjí se, udržuje se na dosažené úrovni, rozpadá se a zaniká. Skupina výrazně ovlivňuje chování jednotlivce. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupina ==&lt;br /&gt;
Skupinou rozumíme určitý počet lidí, který má následující znaky:&lt;br /&gt;
* Interakce mezi jednotlivými členy trvá delší dobu, nikoliv jen několik minut&lt;br /&gt;
* Členové vnímají skupinu jako skupinu a sebe jako její členy&lt;br /&gt;
* Vytváří si vlastní normy, role a očekávání, jak se její členové mají chovat a také sankce proti těm, kdo se nepřizpůsobí&lt;br /&gt;
* Vytváří vědomí společného cíle nebo účelu&lt;br /&gt;
* Mezi jejími jednotlivými členy se vytváří různé vztahy&lt;br /&gt;
== Tuckmanův model vývoje skupiny ==&lt;br /&gt;
Tuckman předpokládá několik fází skupiny. Tuckman vychází z předpokladu, že skupinový život se skládá ze dvou sfér činností členů. První je '''sociálně emoční sféra''', která se utváří dle chování a vzájemných vazeb mezi členy. A ta se dělí na tří podstádiacÝROST, Jozef. a Ivan. SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie = Sociálna psychológia&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: ISV, 1997.&amp;lt;/ref&amp;gt;: &lt;br /&gt;
* '''testování a závislost''' – děje se při seznamování mezi členy, jedinec například svými narážkami testuje psychickou odolnost a přátelskost ostatních, poté přichází pocit závislosti a náležitost ke skupině&lt;br /&gt;
*	Dalším podstádiem je '''vnitroskupinový konflikt''' – který odhalí, jak pevné vztahy ve skupině jsou, difrencují se role. Poté skupina může přejít do ''vývoje skupinové soudržnosti a utváření funkčních rolí vztahů.'' &lt;br /&gt;
Druhou hlavní rovinou je '''na úkol orientovaná činnost''', kde probíhá výměna interakcí k dosažení společného cíle resp. splnění úkolu. Dělí se na podstádia '''orientace a testování''', '''emocionální rekace na úkol, otevřená diskuze''' a '''nová řešení.'''&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
Tyto dvě roviny probíhají souběžně a vzájemně se ovlivňují a vytvářejí pět vývojových stupňů, které Tuckman (1965)&amp;lt;ref name=&amp;quot;tuckman&amp;quot;&amp;gt;TUCKMAN, Bruce W. Developmental sequence in small groups. &amp;lt;i&amp;gt;Psychological Bulletin&amp;lt;/i&amp;gt; [online]. &amp;lt;b&amp;gt;63&amp;lt;/b&amp;gt;(6), undefined [cit. 2017-10-17]. DOI: 10.1037/h0022100. Dostupné z: http://content.apa.org/journals/bul/63/6/384&amp;lt;/ref&amp;gt; popsal takto:&lt;br /&gt;
# 	'''Formování''' – jedinci se seznamují, nejsou stanovené pozice a role, převládá nejistota ohledně spolužití a fungování ve skupině&lt;br /&gt;
# 	'''Bouření''' – jedinci chtějí, aby také skupina uspokojovala jejich osobní potřeby, snaží se sebeprosadit, dochází ke konfliktu mezi jedinci, kteří mají odlišné potřeby, patrný boj o pozice&lt;br /&gt;
# 	'''Normování''' – práce jedinců na spolužití, definují se normy chování, hodnoty, rozdělují se role, sdílí společné cíle hodnoty a podobné očekávání&lt;br /&gt;
# 	'''Optimální výkon''' – vztahy jsou stabilizované, shoda na cíly, společně kooperují, každý zastává svou roli&lt;br /&gt;
# 	'''Ukončení''' – skupina dospěla do svého konce, buď formální ukončení nebo dobrovolné rozpuštění skupiny, která dosáhla svého cíle, nebo již přestala plnit svou funkci a sytit potřeby členů supiny. Tato fáze byla přidána (Tuckman, Jensen, 1977)&amp;lt;ref&amp;gt;TUCKMAN, Bruce W. a Mary Ann C. JENSEN. Stages of Small-Group Development Revisited. &amp;lt;i&amp;gt;Group&amp;lt;/i&amp;gt; [online]. &amp;lt;b&amp;gt;2&amp;lt;/b&amp;gt;(4), undefined [cit. 2017-10-17]. DOI: 10.1177/105960117700200404. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/105960117700200404&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
Tuckmanův model vývoje skupiny byl kritizován pro svojí statičnost. Dnes se k tomuto modelu přistupuje tak, že skupina může procházet jednotlivými stádii, které jsou různě dlouhé, mohou se opakovat a některé skupiny si nemusí projít všemi stádii. Jiný pohled nabízí etnografický model vývoje skupiny, který vnímá vývoj skupiny jako nestatický a dynamický, jde jim o opravdové poznání, porozumění a zachycení života skupiny v danou chvíli.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Konformita ==&lt;br /&gt;
[[Konformita]] je sociální vliv, který je výsledkem setkání s názorem většiny nebo většinové části vlastní skupiny. Rozumí se jím změny chování nebo názoru, které vznikají jako výsledek skutečného nebo domnělého tlaku jiného jedince, skupiny nebo společnosti. Lidé tak dělají něco, co sami nechtějí a co by nedělali bez sociálního tlaku. Může se projevit jen verbálně. Druhy konformity&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:  &lt;br /&gt;
* 	'''Akceptace''' – vyžadované chování nebo názor jsou akceptované, člověk je přijme za své a souhlasí s nimi&lt;br /&gt;
*	'''Vyhovění''' – změna chování v důsledku přímého požadavku jiné osoby – ale nejde o nucení. Je nejběžnější formou konformity&lt;br /&gt;
*	'''Poslušnost''' – změna chování vyvolaná přímým příkazem nebo nařízením.&lt;br /&gt;
Základem konformity jsou dvě potřeby: potřeba mít pravdu a potřeba být oblíben&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
'''Výzkumy konformity'''&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Sherif''' provedl výzkum s autokinetickým efektem. V temné místnosti je jen světelný bod, který navozuje iluzi pohybu. Respondenti měli posoudit rozsah pohybu sami a pak ve skupině. Ve skupině se časem všichni přiblížili v odhadu společnému průměru. '''Solomon Asch''' provedl v 50. letech experiment, kde měli studenti ve skupinkách vybrat, která ze tří srovnávacích čar je stejně dlouhá jako standardní čára. Studenti se nechali ovlivnit skupinou a schválně odpovídali špatně, aby se jejich odpověď shodovala s odpověďmi ostatních účastníků. Prokázal se tak ohromný vliv evidentně nesprávného, ale jednohlasně většinového úsudku na úsudek osamoceného účastníka&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;. &lt;br /&gt;
Konformitu ovlivňuje: '''velikost skupiny''' (nárůst konformity s počtem členů do hranice pětičlenné skupiny prudký nárůst, pak stagnace), '''jednomyslnost''', '''skupinová koheze'''. &lt;br /&gt;
'''Moscovici''' – menšina může ovlivnit většinu – nutná je jednotnost, důslednost a aktivnost při prosazování názorů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Poslušnost ==&lt;br /&gt;
Poslušnost zkoumal '''Milgram'''. Příčinou poslušnosti je přesunutí odpovědnosti a také strach z odporu vůči autoritě. Faktory, které zvyšují poslušnost jsou: vzdálenost oběti, autoritativní prostředí, přítomnost autority, sociální postavení autority, přímé podněcování (rozkazy) a neuvědomění si, že je člověk manipulován.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Fenomén posunu k riskantnosti a skupinová polarizace ==&lt;br /&gt;
Při rozhodování uvnitř skupiny dochází podle Stonera (1961) k posunu na rizikovější pozice. Tento jev souvisí s rozptýlením odpovědnosti. Také rozhodnutí jednotlivců, kteří měli předtím možnost diskutovat ve skupině, jsou riskantnější. Tento jev se nazývá fenomén posunu k riskantnosti. &lt;br /&gt;
'''Moscovici a Zavalloni''' (1969) však dokázali, že někdy jsou skupinová rozhodnutí naopak konzervativnější. Soudí tedy, že se ve skutečnosti nejedná o posun k riskantnosti, ale o skupinovou polarizaci. Diskuse ve skupině generuje extrémnější názory, jak ve směru k většímu riziku, tak i k větší konzervativnosti. Původní rozhodnutí významně ovlivňuje rozhodnutí konečné. Bylo-li riskantní, i konečné rozhodnutí bude riskantní. Tento jev se nazývá skupinová polarizace. Ta může vzniknout i bez diskuze, jestliže se jednotlivec dozví o rozhodnutí ostatních členů skupiny. V posunu skupinového názoru se pravděpodobně podílí i sociální srovnávání. V diskusi se členům skupiny naznačí, jaké rozhodnutí je žádoucí a ti je pak použijí jako vlastní názor. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupinová komunikace ==&lt;br /&gt;
Skupinová komunikace probíhá v '''komunikačních sítích'''. Jejich podoba rozhoduje o tom, jak efektivní bude řešení problému. Nejefektivnější sítě umožňují komunikaci každého s každým a dále jsou efektivní sítě centrální, kde všichni komunikují s vůdcem (hvězdice), hvězdice hlavně u jednoduchých problémů, u komplexnějších je rychlejší kruh. Kruh má nejvíce chyb, ale jeho členové byli nejvíce spokojeni na rozdíl od hvězdice. Další (méně efektivní) typy jsou vidlice a řetěz.  Komunikace může mít verbální i neverbální formu, verbální má primární význam v řízení činnosti. Důvody pro spontánní komunikaci ve skupině (Festinger) jsou tlak k uniformitě (potřeba vyjadřování a jeho kontroly), tendence členů změnit svou pozici a vyjádřit se k poměrům ve skupině nebo tendence členů vyjádřit své pocity. Komunikace je také důležitým činitelem sekundární socializace. Důležité je komunikace ze strany vedoucích. Překážky v komunikaci způsobují ztrátu informace nebo její významovou deformaci.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupina v úkolové situaci ==&lt;br /&gt;
Výkon se '''mění s velikostí skupiny'''. S růstem skupiny se například zvyšuje počet aktivit adresovaných vedoucímu a zmenšuje se počet aktivit směřovaných členům. Malé skupiny jsou soudržnější, jejich členové jsou spokojenější je v nich i vyšší morálka. Heterogenní skupiny podávají různorodější a přesnější výsledky. Na efektivnost mají vliv komunikační struktury a styly vedení. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Kompetice a kooperace ==&lt;br /&gt;
Skupina však obsahuje vedle společných cílů také cíle individuální, které se mohou dostávat do konfliktu. Proti nadměrnému sebeprosazování se brání skupina normami, cíle jednotlivce však musí být respektovány. Rozpory vedou k napětí, konfliktu a k soupeření (kompetici). Ke snížení individuálních tendencí však vedou žádoucí síle neuskutečnitelné bez skupiny a potřeba a tendence být v kontaktu s lidmi, být přijat, identifikovat se s nimi, toto vše vede ve skupině ke kooperaci. &lt;br /&gt;
'''Kooperace''': Chování maximalizující výsledky (či prospěch skupiny)&lt;br /&gt;
'''Kompetice''': Chování maximalizující relativní výhody jedince nad druhými. &lt;br /&gt;
'''Vyjednávání''': Diskuse mezi dvěma a více stranami s cílem vyřešit rozdílné zájmy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Konflikt cílů ==&lt;br /&gt;
Konflikt je protikladem ke konformismu. Jsou to situace, pro něž jsou příznačné '''konflikty osobních a skupinových cílů'''. Vznikají v situacích, kdy skupina frustruje dosažení cílů jednotlivce nebo naopak když jednotlivec blokuje dosahování cílů skupiny. Pokud je k řešení problému nutné rozhodnutí většiny členů, pak dochází k vzájemné podpoře, a naopak jsou vyloučeni ti, kteří mají jiné mínění – zvyšuje se tak pocit solidarity. &lt;br /&gt;
== Skupinové myšlení ==&lt;br /&gt;
Každá skupina si vytváří normy a může se stát, že se stanou tyto normy příliš rigidní a nepružné, skupina se začne uzavírat informacím zvnějšku, její rozhodnutí jsou stále méně v kontaktu s realitou. Tomu se říká skupinové myšlení. Dochází k němu, jestliže se skupina vyznačuje vysokou soudržností, je homogenní ve smýšlení členů, izolovaná zvnějšku, v procesu rozhodování nebere v úvahu nejrůznější alternativy, skupina je pod tlakem, protože je třeba rozhodnout se rychle a má silně dominantního vůdce. &lt;br /&gt;
== K.Lewin – Teorie pole ==&lt;br /&gt;
Zkoumání skupinových jevů a procesů se věnoval K.Lewin, který přišel s teorií pole. Jeho termínem je koheze, která představuje síly, které poutají členy k sobě a vytváří ochranu proti destruktivním vlivům. &lt;br /&gt;
== J. Moreno – sociometrie ==&lt;br /&gt;
Cílem sociometrie je kvantifikace sociálních vztahů ve skupině a postižení sociopreferenčního chování. Jednotkou je sociální atom, který představuje systém sociálních vztahů, které si jedinec vytváří vzájemně s ostatními členy. Můžeme tak rozlišit pozitivní a negativní volby, uznávané, přezírané, izolované, odmítané členy skupiny. Zkoumal i komunikační sítě. &lt;br /&gt;
== Vůdce ==&lt;br /&gt;
Vůdce je osoba, která kontroluje aktivity skupiny, přispívá k její soudržnosti a reprezentuje skupinu.  Získává autoritu a důvěru a skupinu vede. Ve skupině má silnou pozici (vysoký sociometrický status. Zahajuje plánování a akce, má neformální styky se skupinou, zastupuje, integruje a organizuje skupinu, dominuje ve skupině, přijímá a poskytuje informace, projevuje souhlas/nesouhlas, ovlivňuje práci s jejími výsledky ve skupině&lt;br /&gt;
=== Vůdcovské autority ===&lt;br /&gt;
Můžeme rozlišit autoritu formální a neformální. &lt;br /&gt;
* 	'''Formální''' vůdce disponuje prostředky, jak si moc vynutit  a to prostřednictvím sankcí a trestů. &lt;br /&gt;
*	Oproti tomu '''neformální''' autorita nevyplývá z odměn a sankcí, ale z osobních kvalit – těmi jsou inteligence a schopnost přijmout rozhodnutí. &lt;br /&gt;
Je-li někdo ustaven do funkce, pak získává formální autoritu a měl by získat i tu neformální. Přirozená autorita je determinována okolnostmi. (Například ve třídě s rozšířenou výukou matematiky jí může mít ten, kdo je v matematice nejlepší, ale tato situace se může změnit ve chvíli, kdy třída pojede na lyžařský zájezd) &lt;br /&gt;
'''Weber''' (1921) rozlišil tři základní zdroje vůdcovské autority:&lt;br /&gt;
*	'''Racionální''' '''autorita''' vyplývá z přesvědčení, že vůdce je reprezentantem legitimních norem a zákonů&lt;br /&gt;
*	'''Tradiční''' '''autorita''' pramení z víry v důležitost tradice a kontinuity&lt;br /&gt;
*	''Charismatická'' '''autorita''' stojí na osobních vlastnostech vůdce. &lt;br /&gt;
=== Moc ===&lt;br /&gt;
'''Collins a Raven''' identifikovali šest druhů moci, které může vůdce nebo i jiný člen skupiny vlastnit:&lt;br /&gt;
*	Odměňovat&lt;br /&gt;
*	Donucovací – moc trestat&lt;br /&gt;
*	Referenční moc - dosažená díky identifikaci ostatních členů skupiny s jedincem&lt;br /&gt;
*	Expertní moc – větší znalosti určitého člověka&lt;br /&gt;
*	Legitimní moc – je respektována díky normám&lt;br /&gt;
*	Informační moc – stojí na znalosti určitých informací&lt;br /&gt;
=== Typy vůdců===&lt;br /&gt;
Ze série pozorování malých skupin '''Bales''' a '''Slater''' (1955) vyvodili závěr, že existují dva druhy vůdců, jeden soustředěný na úkoly, druhý na interpersonální vztahy. '''Firestone''', '''Lichtmann''' a '''Calamosca''' (1975) se domnívají, že ve skupině není jeden vůdce, ale je vždy vybírán pro konkrétní úkol, který má skupina řešit.&lt;br /&gt;
=== Úspěšný vůdce ===&lt;br /&gt;
Dobrý vůdce by měl mít pět charakteristik:&lt;br /&gt;
*	Skupina ho musí vnímat jako svou součást&lt;br /&gt;
*	Musí mít vlastnosti a názory, které má skupina jako celek&lt;br /&gt;
*	Musí být pro členy modelem&lt;br /&gt;
*	Skupina jej musí vnímat jako toho, kdo pomáhá dosáhnout cílů&lt;br /&gt;
*	Musí skupinu pozitivně reprezentovat navenek&lt;br /&gt;
== Styly řízení ==&lt;br /&gt;
Vedení lze uplatňovat různě. Můžeme rozlišit tři druhy stylu řízení.&lt;br /&gt;
*	 '''Autokratický styl''' se vyznačuje orientací na úkol, vše rozhoduje vůdce, členové skupiny mají minimální autonomii. Vůdce používá více sankcí než odměn, neposkytuje prostor pro iniciativu, podřízené moc neinformuje, zajímají ho jen výkony a ne problémy podřízených.&lt;br /&gt;
*	'''Demokratický styl''' se vyznačuje častou diskusí o úkolu a zájmem vůdce o členy. Chce vytvořit podmínky a prostor, poskytuje jim určitou míru iniciativy, motivuje pozitivními sankcemi, ale umí i trestat. Je zaměřen na výkon, ale i na uspokojování vztahů s podřízenými.&lt;br /&gt;
*	Třetí styl vedení lze přeložit jako '''liberální''' - neboli laissez-faire (ponechat volný průběh). Tedy vůdce se nestará o způsob plnění úkolů. Sám nic neřeší, nekontroluje, je slabý, pasivní, nezáleží mu na výkonu a na podřízených. &lt;br /&gt;
Tyto styly vedení, které rozlišil '''K.Lewin''' (+Lippit a White), vedou k různým pracovním výsledkům. S největší efektivitou pracují lidé pod demokratickým vedením, autoritářské vedení má efektivitu o něco nižší, členové skupiny pracují jen pod dozorem. U posledního stylu naopak nepracují téměř vůbec. &lt;br /&gt;
'''Stodgil''' a '''Coons''' nalezli (1957) a popsali dvě dimenze – interpersonální zájem a úkolová iniciativa, tedy podobně jako Bales a Slater, ale tvrdí, že úspěšný vůdce skóruje v obou dimenzích. Pravděpodobně nejdůležitější charakteristikou vůdce je jak reprezentuje skupinu navenek.&lt;br /&gt;
V literatuře se vůdcovstvím zabýval Niccoló Machavelli v knize „Vladař“, zastával názor, že lidé se mají vůdce bát.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě kapitoly Tuckmanův model vývoje skupiny je otázka zpracována na základě Hewstona a Stroebe (2006)&amp;lt;ref&amp;gt;HEWSTONE, Miles a Wolfgang STROEBE. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Portál, 2006.&amp;lt;/ref&amp;gt; a Výrosta a Slaměníka (2008)&amp;lt;ref&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Použitá literatura ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Dynamika_mal%C3%A9_skupiny_-_skupinov%C3%A1_interakce_a_komunikace,_skupinov%C3%A9_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD_probl%C3%A9mu,_v%C5%AFdcovstv%C3%AD&amp;diff=50680</id>
		<title>Dynamika malé skupiny - skupinová interakce a komunikace, skupinové řešení problému, vůdcovství</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Dynamika_mal%C3%A9_skupiny_-_skupinov%C3%A1_interakce_a_komunikace,_skupinov%C3%A9_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD_probl%C3%A9mu,_v%C5%AFdcovstv%C3%AD&amp;diff=50680"/>
		<updated>2017-12-12T20:05:16Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: /* Tuckmanův model vývoje skupiny */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Pojem '''skupinová dynamika''' začal používat jako první '''K.Lewin'''. Stav ve skupině – její komunikace, vztahy, interakce – nejsou stálé, ale podléhají dynamickým změnám. Skupina vzniká, rozvíjí se, udržuje se na dosažené úrovni, rozpadá se a zaniká. Skupina výrazně ovlivňuje chování jednotlivce. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupina ==&lt;br /&gt;
Skupinou rozumíme určitý počet lidí, který má následující znaky:&lt;br /&gt;
* Interakce mezi jednotlivými členy trvá delší dobu, nikoliv jen několik minut&lt;br /&gt;
* Členové vnímají skupinu jako skupinu a sebe jako její členy&lt;br /&gt;
* Vytváří si vlastní normy, role a očekávání, jak se její členové mají chovat a také sankce proti těm, kdo se nepřizpůsobí&lt;br /&gt;
* Vytváří vědomí společného cíle nebo účelu&lt;br /&gt;
* Mezi jejími jednotlivými členy se vytváří různé vztahy&lt;br /&gt;
== Tuckmanův model vývoje skupiny ==&lt;br /&gt;
Tuckman předpokládá několik fází skupiny. Tuckman vychází z předpokladu, že skupinový život se skládá ze dvou sfér činností členů. První je '''sociálně emoční sféra''', která se utváří dle chování a vzájemných vazeb mezi členy. A ta se dělí na tří podstádia&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef. a Ivan. SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie = Sociálna psychológia&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: ISV, 1997.&amp;lt;/ref&amp;gt;: &lt;br /&gt;
* '''testování a závislost''' – děje se při seznamování mezi členy, jedinec například svými narážkami testuje psychickou odolnost a přátelskost ostatních, poté přichází pocit závislosti a náležitost ke skupině&lt;br /&gt;
*	Dalším podstádiem je '''vnitroskupinový konflikt''' – který odhalí, jak pevné vztahy ve skupině jsou, difrencují se role. Poté skupina může přejít do ''vývoje skupinové soudržnosti a utváření funkčních rolí vztahů.'' &lt;br /&gt;
Druhou hlavní rovinou je '''na úkol orientovaná činnost''', kde probíhá výměna interakcí k dosažení společného cíle resp. splnění úkolu. Dělí se na podstádia '''orientace a testování''', '''emocionální rekace na úkol, otevřená diskuze''' a '''nová řešení.'''&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
Tyto dvě roviny probíhají souběžně a vzájemně se ovlivňují a vytvářejí pět vývojových stupňů, které Tuckman (1965)&amp;lt;ref name=&amp;quot;tuckman&amp;quot;&amp;gt;TUCKMAN, Bruce W. Developmental sequence in small groups. &amp;lt;i&amp;gt;Psychological Bulletin&amp;lt;/i&amp;gt; [online]. &amp;lt;b&amp;gt;63&amp;lt;/b&amp;gt;(6), undefined [cit. 2017-10-17]. DOI: 10.1037/h0022100. Dostupné z: http://content.apa.org/journals/bul/63/6/384&amp;lt;/ref&amp;gt; popsal takto:&lt;br /&gt;
# 	'''Formování''' – jedinci se seznamují, nejsou stanovené pozice a role, převládá nejistota ohledně spolužití a fungování ve skupině&lt;br /&gt;
# 	'''Bouření''' – jedinci chtějí, aby také skupina uspokojovala jejich osobní potřeby, snaží se sebeprosadit, dochází ke konfliktu mezi jedinci, kteří mají odlišné potřeby, patrný boj o pozice&lt;br /&gt;
# 	'''Normování''' – práce jedinců na spolužití, definují se normy chování, hodnoty, rozdělují se role, sdílí společné cíle hodnoty a podobné očekávání&lt;br /&gt;
# 	'''Optimální výkon''' – vztahy jsou stabilizované, shoda na cíly, společně kooperují, každý zastává svou roli&lt;br /&gt;
# 	'''Ukončení''' – skupina dospěla do svého konce, buď formální ukončení nebo dobrovolné rozpuštění skupiny, která dosáhla svého cíle, nebo již přestala plnit svou funkci a sytit potřeby členů supiny. Tato fáze byla přidána (Tuckman, Jensen, 1977)&amp;lt;ref&amp;gt;TUCKMAN, Bruce W. a Mary Ann C. JENSEN. Stages of Small-Group Development Revisited. &amp;lt;i&amp;gt;Group&amp;lt;/i&amp;gt; [online]. &amp;lt;b&amp;gt;2&amp;lt;/b&amp;gt;(4), undefined [cit. 2017-10-17]. DOI: 10.1177/105960117700200404. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/105960117700200404&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
Tuckmanův model vývoje skupiny byl kritizován pro svojí statičnost. Dnes se k tomuto modelu přistupuje tak, že skupina může procházet jednotlivými stádii, které jsou různě dlouhé, mohou se opakovat a některé skupiny si nemusí projít všemi stádii. Jiný pohled nabízí etnografický model vývoje skupiny, který vnímá vývoj skupiny jako nestatický a dynamický, jde jim o opravdové poznání, porozumění a zachycení života skupiny v danou chvíli.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Konformita ==&lt;br /&gt;
[[Konformita]] je sociální vliv, který je výsledkem setkání s názorem většiny nebo většinové části vlastní skupiny. Rozumí se jím změny chování nebo názoru, které vznikají jako výsledek skutečného nebo domnělého tlaku jiného jedince, skupiny nebo společnosti. Lidé tak dělají něco, co sami nechtějí a co by nedělali bez sociálního tlaku. Může se projevit jen verbálně. &lt;br /&gt;
* 	'''Akceptace''' – vyžadované chování nebo názor jsou akceptované, člověk je přijme za své a souhlasí s nimi&lt;br /&gt;
*	'''Vyhovění''' – změna chování v důsledku přímého požadavku jiné osoby – ale nejde o nucení. Je nejběžnější formou konformity&lt;br /&gt;
*	'''Poslušnost''' – změna chování vyvolaná přímým příkazem nebo nařízením.&lt;br /&gt;
Základem konformity jsou dvě potřeby: potřeba mít pravdu a potřeba být oblíben&lt;br /&gt;
 '''Solomon Asch''' provedl v 50. letech experiment, kde měli studenti ve skupinkách vybrat, která ze tří srovnávacích čar je stejně dlouhá jako standardní čára. Studenti se nechali ovlivnit skupinou a schválně odpovídali špatně, aby se jejich odpověď shodovala s odpověďmi ostatních účastníků. Prokázal se tak ohromný vliv evidentně nesprávného, ale jednohlasně většinového úsudku na úsudek osamoceného účastníka. &lt;br /&gt;
Konformitu ovlivňuje: '''velikost skupiny''' (nárůst konformity s počtem členů do hranice pětičlenné skupiny prudký nárůst, pak stagnace), '''jednomyslnost''', '''skupinová koheze'''. &lt;br /&gt;
'''Moscovici''' – menšina může ovlivnit většinu – nutná je jednotnost, důslednost a aktivnost při prosazování názorů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Poslušnost ==&lt;br /&gt;
Poslušnost zkoumal '''Milgram'''. Příčinou poslušnosti je přesunutí odpovědnosti a také strach z odporu vůči autoritě. Faktory, které zvyšují poslušnost jsou: vzdálenost oběti, autoritativní prostředí, přítomnost autority, sociální postavení autority, přímé podněcování (rozkazy) a neuvědomění si, že je člověk manipulován.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Fenomén posunu k riskantnosti a skupinová polarizace ==&lt;br /&gt;
Při rozhodování uvnitř skupiny dochází podle Stonera (1961) k posunu na rizikovější pozice. Tento jev souvisí s rozptýlením odpovědnosti. Také rozhodnutí jednotlivců, kteří měli předtím možnost diskutovat ve skupině, jsou riskantnější. Tento jev se nazývá fenomén posunu k riskantnosti. &lt;br /&gt;
'''Moscovici a Zavalloni''' (1969) však dokázali, že někdy jsou skupinová rozhodnutí naopak konzervativnější. Soudí tedy, že se ve skutečnosti nejedná o posun k riskantnosti, ale o skupinovou polarizaci. Diskuse ve skupině generuje extrémnější názory, jak ve směru k většímu riziku, tak i k větší konzervativnosti. Původní rozhodnutí významně ovlivňuje rozhodnutí konečné. Bylo-li riskantní, i konečné rozhodnutí bude riskantní. Tento jev se nazývá skupinová polarizace. Ta může vzniknout i bez diskuze, jestliže se jednotlivec dozví o rozhodnutí ostatních členů skupiny. V posunu skupinového názoru se pravděpodobně podílí i sociální srovnávání. V diskusi se členům skupiny naznačí, jaké rozhodnutí je žádoucí a ti je pak použijí jako vlastní názor. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupinová komunikace ==&lt;br /&gt;
Skupinová komunikace probíhá v '''komunikačních sítích'''. Jejich podoba rozhoduje o tom, jak efektivní bude řešení problému. Nejefektivnější sítě umožňují komunikaci každého s každým a dále jsou efektivní sítě centrální, kde všichni komunikují s vůdcem (hvězdice), hvězdice hlavně u jednoduchých problémů, u komplexnějších je rychlejší kruh. Kruh má nejvíce chyb, ale jeho členové byli nejvíce spokojeni na rozdíl od hvězdice. Další (méně efektivní) typy jsou vidlice a řetěz.  Komunikace může mít verbální i neverbální formu, verbální má primární význam v řízení činnosti. Důvody pro spontánní komunikaci ve skupině (Festinger) jsou tlak k uniformitě (potřeba vyjadřování a jeho kontroly), tendence členů změnit svou pozici a vyjádřit se k poměrům ve skupině nebo tendence členů vyjádřit své pocity. Komunikace je také důležitým činitelem sekundární socializace. Důležité je komunikace ze strany vedoucích. Překážky v komunikaci způsobují ztrátu informace nebo její významovou deformaci.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupina v úkolové situaci ==&lt;br /&gt;
Výkon se '''mění s velikostí skupiny'''. S růstem skupiny se například zvyšuje počet aktivit adresovaných vedoucímu a zmenšuje se počet aktivit směřovaných členům. Malé skupiny jsou soudržnější, jejich členové jsou spokojenější je v nich i vyšší morálka. Heterogenní skupiny podávají různorodější a přesnější výsledky. Na efektivnost mají vliv komunikační struktury a styly vedení. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Kompetice a kooperace ==&lt;br /&gt;
Skupina však obsahuje vedle společných cílů také cíle individuální, které se mohou dostávat do konfliktu. Proti nadměrnému sebeprosazování se brání skupina normami, cíle jednotlivce však musí být respektovány. Rozpory vedou k napětí, konfliktu a k soupeření (kompetici). Ke snížení individuálních tendencí však vedou žádoucí síle neuskutečnitelné bez skupiny a potřeba a tendence být v kontaktu s lidmi, být přijat, identifikovat se s nimi, toto vše vede ve skupině ke kooperaci. &lt;br /&gt;
'''Kooperace''': Chování maximalizující výsledky (či prospěch skupiny)&lt;br /&gt;
'''Kompetice''': Chování maximalizující relativní výhody jedince nad druhými. &lt;br /&gt;
'''Vyjednávání''': Diskuse mezi dvěma a více stranami s cílem vyřešit rozdílné zájmy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Konflikt cílů ==&lt;br /&gt;
Konflikt je protikladem ke konformismu. Jsou to situace, pro něž jsou příznačné '''konflikty osobních a skupinových cílů'''. Vznikají v situacích, kdy skupina frustruje dosažení cílů jednotlivce nebo naopak když jednotlivec blokuje dosahování cílů skupiny. Pokud je k řešení problému nutné rozhodnutí většiny členů, pak dochází k vzájemné podpoře, a naopak jsou vyloučeni ti, kteří mají jiné mínění – zvyšuje se tak pocit solidarity. &lt;br /&gt;
== Skupinové myšlení ==&lt;br /&gt;
Každá skupina si vytváří normy a může se stát, že se stanou tyto normy příliš rigidní a nepružné, skupina se začne uzavírat informacím zvnějšku, její rozhodnutí jsou stále méně v kontaktu s realitou. Tomu se říká skupinové myšlení. Dochází k němu, jestliže se skupina vyznačuje vysokou soudržností, je homogenní ve smýšlení členů, izolovaná zvnějšku, v procesu rozhodování nebere v úvahu nejrůznější alternativy, skupina je pod tlakem, protože je třeba rozhodnout se rychle a má silně dominantního vůdce. &lt;br /&gt;
== K.Lewin – Teorie pole ==&lt;br /&gt;
Zkoumání skupinových jevů a procesů se věnoval K.Lewin, který přišel s teorií pole. Jeho termínem je koheze, která představuje síly, které poutají členy k sobě a vytváří ochranu proti destruktivním vlivům. &lt;br /&gt;
== J. Moreno – sociometrie ==&lt;br /&gt;
Cílem sociometrie je kvantifikace sociálních vztahů ve skupině a postižení sociopreferenčního chování. Jednotkou je sociální atom, který představuje systém sociálních vztahů, které si jedinec vytváří vzájemně s ostatními členy. Můžeme tak rozlišit pozitivní a negativní volby, uznávané, přezírané, izolované, odmítané členy skupiny. Zkoumal i komunikační sítě. &lt;br /&gt;
== Vůdce ==&lt;br /&gt;
Vůdce je osoba, která kontroluje aktivity skupiny, přispívá k její soudržnosti a reprezentuje skupinu.  Získává autoritu a důvěru a skupinu vede. Ve skupině má silnou pozici (vysoký sociometrický status. Zahajuje plánování a akce, má neformální styky se skupinou, zastupuje, integruje a organizuje skupinu, dominuje ve skupině, přijímá a poskytuje informace, projevuje souhlas/nesouhlas, ovlivňuje práci s jejími výsledky ve skupině&lt;br /&gt;
=== Vůdcovské autority ===&lt;br /&gt;
Můžeme rozlišit autoritu formální a neformální. &lt;br /&gt;
* 	'''Formální''' vůdce disponuje prostředky, jak si moc vynutit  a to prostřednictvím sankcí a trestů. &lt;br /&gt;
*	Oproti tomu '''neformální''' autorita nevyplývá z odměn a sankcí, ale z osobních kvalit – těmi jsou inteligence a schopnost přijmout rozhodnutí. &lt;br /&gt;
Je-li někdo ustaven do funkce, pak získává formální autoritu a měl by získat i tu neformální. Přirozená autorita je determinována okolnostmi. (Například ve třídě s rozšířenou výukou matematiky jí může mít ten, kdo je v matematice nejlepší, ale tato situace se může změnit ve chvíli, kdy třída pojede na lyžařský zájezd) &lt;br /&gt;
'''Weber''' (1921) rozlišil tři základní zdroje vůdcovské autority:&lt;br /&gt;
*	'''Racionální''' '''autorita''' vyplývá z přesvědčení, že vůdce je reprezentantem legitimních norem a zákonů&lt;br /&gt;
*	'''Tradiční''' '''autorita''' pramení z víry v důležitost tradice a kontinuity&lt;br /&gt;
*	''Charismatická'' '''autorita''' stojí na osobních vlastnostech vůdce. &lt;br /&gt;
=== Moc ===&lt;br /&gt;
'''Collins a Raven''' identifikovali šest druhů moci, které může vůdce nebo i jiný člen skupiny vlastnit:&lt;br /&gt;
*	Odměňovat&lt;br /&gt;
*	Donucovací – moc trestat&lt;br /&gt;
*	Referenční moc - dosažená díky identifikaci ostatních členů skupiny s jedincem&lt;br /&gt;
*	Expertní moc – větší znalosti určitého člověka&lt;br /&gt;
*	Legitimní moc – je respektována díky normám&lt;br /&gt;
*	Informační moc – stojí na znalosti určitých informací&lt;br /&gt;
=== Typy vůdců===&lt;br /&gt;
Ze série pozorování malých skupin '''Bales''' a '''Slater''' (1955) vyvodili závěr, že existují dva druhy vůdců, jeden soustředěný na úkoly, druhý na interpersonální vztahy. '''Firestone''', '''Lichtmann''' a '''Calamosca''' (1975) se domnívají, že ve skupině není jeden vůdce, ale je vždy vybírán pro konkrétní úkol, který má skupina řešit.&lt;br /&gt;
=== Úspěšný vůdce ===&lt;br /&gt;
Dobrý vůdce by měl mít pět charakteristik:&lt;br /&gt;
*	Skupina ho musí vnímat jako svou součást&lt;br /&gt;
*	Musí mít vlastnosti a názory, které má skupina jako celek&lt;br /&gt;
*	Musí být pro členy modelem&lt;br /&gt;
*	Skupina jej musí vnímat jako toho, kdo pomáhá dosáhnout cílů&lt;br /&gt;
*	Musí skupinu pozitivně reprezentovat navenek&lt;br /&gt;
== Styly řízení ==&lt;br /&gt;
Vedení lze uplatňovat různě. Můžeme rozlišit tři druhy stylu řízení.&lt;br /&gt;
*	 '''Autokratický styl''' se vyznačuje orientací na úkol, vše rozhoduje vůdce, členové skupiny mají minimální autonomii. Vůdce používá více sankcí než odměn, neposkytuje prostor pro iniciativu, podřízené moc neinformuje, zajímají ho jen výkony a ne problémy podřízených.&lt;br /&gt;
*	'''Demokratický styl''' se vyznačuje častou diskusí o úkolu a zájmem vůdce o členy. Chce vytvořit podmínky a prostor, poskytuje jim určitou míru iniciativy, motivuje pozitivními sankcemi, ale umí i trestat. Je zaměřen na výkon, ale i na uspokojování vztahů s podřízenými.&lt;br /&gt;
*	Třetí styl vedení lze přeložit jako '''liberální''' - neboli laissez-faire (ponechat volný průběh). Tedy vůdce se nestará o způsob plnění úkolů. Sám nic neřeší, nekontroluje, je slabý, pasivní, nezáleží mu na výkonu a na podřízených. &lt;br /&gt;
Tyto styly vedení, které rozlišil '''K.Lewin''' (+Lippit a White), vedou k různým pracovním výsledkům. S největší efektivitou pracují lidé pod demokratickým vedením, autoritářské vedení má efektivitu o něco nižší, členové skupiny pracují jen pod dozorem. U posledního stylu naopak nepracují téměř vůbec. &lt;br /&gt;
'''Stodgil''' a '''Coons''' nalezli (1957) a popsali dvě dimenze – interpersonální zájem a úkolová iniciativa, tedy podobně jako Bales a Slater, ale tvrdí, že úspěšný vůdce skóruje v obou dimenzích. Pravděpodobně nejdůležitější charakteristikou vůdce je jak reprezentuje skupinu navenek.&lt;br /&gt;
V literatuře se vůdcovstvím zabýval Niccoló Machavelli v knize „Vladař“, zastával názor, že lidé se mají vůdce bát.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě kapitoly Tuckmanův model vývoje skupiny je otázka zpracována na základě Hewstona a Stroebe (2006)&amp;lt;ref&amp;gt;HEWSTONE, Miles a Wolfgang STROEBE. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Portál, 2006.&amp;lt;/ref&amp;gt; a Výrosta a Slaměníka (2008)&amp;lt;ref&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Použitá literatura ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Dynamika_mal%C3%A9_skupiny_-_skupinov%C3%A1_interakce_a_komunikace,_skupinov%C3%A9_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD_probl%C3%A9mu,_v%C5%AFdcovstv%C3%AD&amp;diff=50679</id>
		<title>Dynamika malé skupiny - skupinová interakce a komunikace, skupinové řešení problému, vůdcovství</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Dynamika_mal%C3%A9_skupiny_-_skupinov%C3%A1_interakce_a_komunikace,_skupinov%C3%A9_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD_probl%C3%A9mu,_v%C5%AFdcovstv%C3%AD&amp;diff=50679"/>
		<updated>2017-12-12T20:03:30Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;Pojem '''skupinová dynamika''' začal používat jako první '''K.Lewin'''. Stav ve skupině – její komunikace, vztahy, interakce – nejsou stálé, ale podléhají dynamickým změnám. Skupina vzniká, rozvíjí se, udržuje se na dosažené úrovni, rozpadá se a zaniká. Skupina výrazně ovlivňuje chování jednotlivce. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupina ==&lt;br /&gt;
Skupinou rozumíme určitý počet lidí, který má následující znaky:&lt;br /&gt;
* Interakce mezi jednotlivými členy trvá delší dobu, nikoliv jen několik minut&lt;br /&gt;
* Členové vnímají skupinu jako skupinu a sebe jako její členy&lt;br /&gt;
* Vytváří si vlastní normy, role a očekávání, jak se její členové mají chovat a také sankce proti těm, kdo se nepřizpůsobí&lt;br /&gt;
* Vytváří vědomí společného cíle nebo účelu&lt;br /&gt;
* Mezi jejími jednotlivými členy se vytváří různé vztahy&lt;br /&gt;
== Tuckmanův model vývoje skupiny ==&lt;br /&gt;
Tuckman předpokládá několik fází skupiny. Tuckman vychází z předpokladu, že skupinový život se skládá ze dvou sfér činností členů. První je '''sociálně emoční sféra''', která se utváří dle chování a vzájemných vazeb mezi členy. A ta se dělí na tří podstádia&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef. a Ivan. SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie = Sociálna psychológia&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: ISV, 1997.&amp;lt;/ref&amp;gt;: &lt;br /&gt;
*	''testování a závislost'' – děje se při seznamování mezi členy, jedinec například svými narážkami testuje psychickou odolnost a přátelskost ostatních, poté přichází pocit závislosti a náležitost ke skupině&lt;br /&gt;
*	Dalším podstádiem je ''vnitroskupinový konflikt'' – který odhalí, jak pevné vztahy ve skupině jsou, difrencují se role. Poté skupina může přejít do ''vývoje skupinové soudržnosti a utváření funkčních rolí vztahů.'' &lt;br /&gt;
Druhou hlavní rovinou je '''na úkol orientovaná činnost''', kde probíhá výměna interakcí k dosažení společného cíle resp. splnění úkolu. Dělí se na podstádia ''orientace a testování'', ''emocionální rekace na úkol, otevřená diskuze'' a ''nová řešení.''&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
Tyto dvě roviny probíhají souběžně a vzájemně se ovlivňují a vytvářejí pět vývojových stupňů, které Tuckman (1965)&amp;lt;ref name=&amp;quot;tuckman&amp;quot;&amp;gt;TUCKMAN, Bruce W. Developmental sequence in small groups. &amp;lt;i&amp;gt;Psychological Bulletin&amp;lt;/i&amp;gt; [online]. &amp;lt;b&amp;gt;63&amp;lt;/b&amp;gt;(6), undefined [cit. 2017-10-17]. DOI: 10.1037/h0022100. Dostupné z: http://content.apa.org/journals/bul/63/6/384&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
 popsal takto:&lt;br /&gt;
# 	'''Formování''' – jedinci se seznamují, nejsou stanovené pozice a role, převládá nejistota ohledně spolužití a fungování ve skupině&lt;br /&gt;
# 	'''Bouření''' – jedinci chtějí, aby také skupina uspokojovala jejich osobní potřeby, snaží se sebeprosadit, dochází ke konfliktu mezi jedinci, kteří mají odlišné potřeby, patrný boj o pozice&lt;br /&gt;
# 	'''Normování''' – práce jedinců na spolužití, definují se normy chování, hodnoty, rozdělují se role, sdílí společné cíle hodnoty a podobné očekávání&lt;br /&gt;
# 	'''Optimální výkon''' – vztahy jsou stabilizované, shoda na cíly, společně kooperují, každý zastává svou roli&lt;br /&gt;
# 	'''Ukončení''' – skupina dospěla do svého konce, buď formální ukončení nebo dobrovolné rozpuštění skupiny, která dosáhla svého cíle, nebo již přestala plnit svou funkci a sytit potřeby členů supiny. Tato fáze byla přidána (Tuckman, Jensen, 1977)&amp;lt;ref&amp;gt;TUCKMAN, Bruce W. a Mary Ann C. JENSEN. Stages of Small-Group Development Revisited. &amp;lt;i&amp;gt;Group&amp;lt;/i&amp;gt; [online]. &amp;lt;b&amp;gt;2&amp;lt;/b&amp;gt;(4), undefined [cit. 2017-10-17]. DOI: 10.1177/105960117700200404. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/105960117700200404&amp;lt;/ref&amp;gt;&lt;br /&gt;
Tuckmanův model vývoje skupiny byl kritizován pro svojí statičnost. Dnes se k tomuto modelu přistupuje tak, že skupina může procházet jednotlivými stádii, které jsou různě dlouhé, mohou se opakovat a některé skupiny si nemusí projít všemi stádii. Jiný pohled nabízí etnografický model vývoje skupiny, který vnímá vývoj skupiny jako nestatický a dynamický, jde jim o opravdové poznání, porozumění a zachycení života skupiny v danou chvíli. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Konformita ==&lt;br /&gt;
[[Konformita]] je sociální vliv, který je výsledkem setkání s názorem většiny nebo většinové části vlastní skupiny. Rozumí se jím změny chování nebo názoru, které vznikají jako výsledek skutečného nebo domnělého tlaku jiného jedince, skupiny nebo společnosti. Lidé tak dělají něco, co sami nechtějí a co by nedělali bez sociálního tlaku. Může se projevit jen verbálně. &lt;br /&gt;
* 	'''Akceptace''' – vyžadované chování nebo názor jsou akceptované, člověk je přijme za své a souhlasí s nimi&lt;br /&gt;
*	'''Vyhovění''' – změna chování v důsledku přímého požadavku jiné osoby – ale nejde o nucení. Je nejběžnější formou konformity&lt;br /&gt;
*	'''Poslušnost''' – změna chování vyvolaná přímým příkazem nebo nařízením.&lt;br /&gt;
Základem konformity jsou dvě potřeby: potřeba mít pravdu a potřeba být oblíben&lt;br /&gt;
 '''Solomon Asch''' provedl v 50. letech experiment, kde měli studenti ve skupinkách vybrat, která ze tří srovnávacích čar je stejně dlouhá jako standardní čára. Studenti se nechali ovlivnit skupinou a schválně odpovídali špatně, aby se jejich odpověď shodovala s odpověďmi ostatních účastníků. Prokázal se tak ohromný vliv evidentně nesprávného, ale jednohlasně většinového úsudku na úsudek osamoceného účastníka. &lt;br /&gt;
Konformitu ovlivňuje: '''velikost skupiny''' (nárůst konformity s počtem členů do hranice pětičlenné skupiny prudký nárůst, pak stagnace), '''jednomyslnost''', '''skupinová koheze'''. &lt;br /&gt;
'''Moscovici''' – menšina může ovlivnit většinu – nutná je jednotnost, důslednost a aktivnost při prosazování názorů.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Poslušnost ==&lt;br /&gt;
Poslušnost zkoumal '''Milgram'''. Příčinou poslušnosti je přesunutí odpovědnosti a také strach z odporu vůči autoritě. Faktory, které zvyšují poslušnost jsou: vzdálenost oběti, autoritativní prostředí, přítomnost autority, sociální postavení autority, přímé podněcování (rozkazy) a neuvědomění si, že je člověk manipulován.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Fenomén posunu k riskantnosti a skupinová polarizace ==&lt;br /&gt;
Při rozhodování uvnitř skupiny dochází podle Stonera (1961) k posunu na rizikovější pozice. Tento jev souvisí s rozptýlením odpovědnosti. Také rozhodnutí jednotlivců, kteří měli předtím možnost diskutovat ve skupině, jsou riskantnější. Tento jev se nazývá fenomén posunu k riskantnosti. &lt;br /&gt;
'''Moscovici a Zavalloni''' (1969) však dokázali, že někdy jsou skupinová rozhodnutí naopak konzervativnější. Soudí tedy, že se ve skutečnosti nejedná o posun k riskantnosti, ale o skupinovou polarizaci. Diskuse ve skupině generuje extrémnější názory, jak ve směru k většímu riziku, tak i k větší konzervativnosti. Původní rozhodnutí významně ovlivňuje rozhodnutí konečné. Bylo-li riskantní, i konečné rozhodnutí bude riskantní. Tento jev se nazývá skupinová polarizace. Ta může vzniknout i bez diskuze, jestliže se jednotlivec dozví o rozhodnutí ostatních členů skupiny. V posunu skupinového názoru se pravděpodobně podílí i sociální srovnávání. V diskusi se členům skupiny naznačí, jaké rozhodnutí je žádoucí a ti je pak použijí jako vlastní názor. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupinová komunikace ==&lt;br /&gt;
Skupinová komunikace probíhá v '''komunikačních sítích'''. Jejich podoba rozhoduje o tom, jak efektivní bude řešení problému. Nejefektivnější sítě umožňují komunikaci každého s každým a dále jsou efektivní sítě centrální, kde všichni komunikují s vůdcem (hvězdice), hvězdice hlavně u jednoduchých problémů, u komplexnějších je rychlejší kruh. Kruh má nejvíce chyb, ale jeho členové byli nejvíce spokojeni na rozdíl od hvězdice. Další (méně efektivní) typy jsou vidlice a řetěz.  Komunikace může mít verbální i neverbální formu, verbální má primární význam v řízení činnosti. Důvody pro spontánní komunikaci ve skupině (Festinger) jsou tlak k uniformitě (potřeba vyjadřování a jeho kontroly), tendence členů změnit svou pozici a vyjádřit se k poměrům ve skupině nebo tendence členů vyjádřit své pocity. Komunikace je také důležitým činitelem sekundární socializace. Důležité je komunikace ze strany vedoucích. Překážky v komunikaci způsobují ztrátu informace nebo její významovou deformaci.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Skupina v úkolové situaci ==&lt;br /&gt;
Výkon se '''mění s velikostí skupiny'''. S růstem skupiny se například zvyšuje počet aktivit adresovaných vedoucímu a zmenšuje se počet aktivit směřovaných členům. Malé skupiny jsou soudržnější, jejich členové jsou spokojenější je v nich i vyšší morálka. Heterogenní skupiny podávají různorodější a přesnější výsledky. Na efektivnost mají vliv komunikační struktury a styly vedení. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Kompetice a kooperace ==&lt;br /&gt;
Skupina však obsahuje vedle společných cílů také cíle individuální, které se mohou dostávat do konfliktu. Proti nadměrnému sebeprosazování se brání skupina normami, cíle jednotlivce však musí být respektovány. Rozpory vedou k napětí, konfliktu a k soupeření (kompetici). Ke snížení individuálních tendencí však vedou žádoucí síle neuskutečnitelné bez skupiny a potřeba a tendence být v kontaktu s lidmi, být přijat, identifikovat se s nimi, toto vše vede ve skupině ke kooperaci. &lt;br /&gt;
'''Kooperace''': Chování maximalizující výsledky (či prospěch skupiny)&lt;br /&gt;
'''Kompetice''': Chování maximalizující relativní výhody jedince nad druhými. &lt;br /&gt;
'''Vyjednávání''': Diskuse mezi dvěma a více stranami s cílem vyřešit rozdílné zájmy.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Konflikt cílů ==&lt;br /&gt;
Konflikt je protikladem ke konformismu. Jsou to situace, pro něž jsou příznačné '''konflikty osobních a skupinových cílů'''. Vznikají v situacích, kdy skupina frustruje dosažení cílů jednotlivce nebo naopak když jednotlivec blokuje dosahování cílů skupiny. Pokud je k řešení problému nutné rozhodnutí většiny členů, pak dochází k vzájemné podpoře, a naopak jsou vyloučeni ti, kteří mají jiné mínění – zvyšuje se tak pocit solidarity. &lt;br /&gt;
== Skupinové myšlení ==&lt;br /&gt;
Každá skupina si vytváří normy a může se stát, že se stanou tyto normy příliš rigidní a nepružné, skupina se začne uzavírat informacím zvnějšku, její rozhodnutí jsou stále méně v kontaktu s realitou. Tomu se říká skupinové myšlení. Dochází k němu, jestliže se skupina vyznačuje vysokou soudržností, je homogenní ve smýšlení členů, izolovaná zvnějšku, v procesu rozhodování nebere v úvahu nejrůznější alternativy, skupina je pod tlakem, protože je třeba rozhodnout se rychle a má silně dominantního vůdce. &lt;br /&gt;
== K.Lewin – Teorie pole ==&lt;br /&gt;
Zkoumání skupinových jevů a procesů se věnoval K.Lewin, který přišel s teorií pole. Jeho termínem je koheze, která představuje síly, které poutají členy k sobě a vytváří ochranu proti destruktivním vlivům. &lt;br /&gt;
== J. Moreno – sociometrie ==&lt;br /&gt;
Cílem sociometrie je kvantifikace sociálních vztahů ve skupině a postižení sociopreferenčního chování. Jednotkou je sociální atom, který představuje systém sociálních vztahů, které si jedinec vytváří vzájemně s ostatními členy. Můžeme tak rozlišit pozitivní a negativní volby, uznávané, přezírané, izolované, odmítané členy skupiny. Zkoumal i komunikační sítě. &lt;br /&gt;
== Vůdce ==&lt;br /&gt;
Vůdce je osoba, která kontroluje aktivity skupiny, přispívá k její soudržnosti a reprezentuje skupinu.  Získává autoritu a důvěru a skupinu vede. Ve skupině má silnou pozici (vysoký sociometrický status. Zahajuje plánování a akce, má neformální styky se skupinou, zastupuje, integruje a organizuje skupinu, dominuje ve skupině, přijímá a poskytuje informace, projevuje souhlas/nesouhlas, ovlivňuje práci s jejími výsledky ve skupině&lt;br /&gt;
=== Vůdcovské autority ===&lt;br /&gt;
Můžeme rozlišit autoritu formální a neformální. &lt;br /&gt;
* 	'''Formální''' vůdce disponuje prostředky, jak si moc vynutit  a to prostřednictvím sankcí a trestů. &lt;br /&gt;
*	Oproti tomu '''neformální''' autorita nevyplývá z odměn a sankcí, ale z osobních kvalit – těmi jsou inteligence a schopnost přijmout rozhodnutí. &lt;br /&gt;
Je-li někdo ustaven do funkce, pak získává formální autoritu a měl by získat i tu neformální. Přirozená autorita je determinována okolnostmi. (Například ve třídě s rozšířenou výukou matematiky jí může mít ten, kdo je v matematice nejlepší, ale tato situace se může změnit ve chvíli, kdy třída pojede na lyžařský zájezd) &lt;br /&gt;
'''Weber''' (1921) rozlišil tři základní zdroje vůdcovské autority:&lt;br /&gt;
*	'''Racionální''' '''autorita''' vyplývá z přesvědčení, že vůdce je reprezentantem legitimních norem a zákonů&lt;br /&gt;
*	'''Tradiční''' '''autorita''' pramení z víry v důležitost tradice a kontinuity&lt;br /&gt;
*	''Charismatická'' '''autorita''' stojí na osobních vlastnostech vůdce. &lt;br /&gt;
=== Moc ===&lt;br /&gt;
'''Collins a Raven''' identifikovali šest druhů moci, které může vůdce nebo i jiný člen skupiny vlastnit:&lt;br /&gt;
*	Odměňovat&lt;br /&gt;
*	Donucovací – moc trestat&lt;br /&gt;
*	Referenční moc - dosažená díky identifikaci ostatních členů skupiny s jedincem&lt;br /&gt;
*	Expertní moc – větší znalosti určitého člověka&lt;br /&gt;
*	Legitimní moc – je respektována díky normám&lt;br /&gt;
*	Informační moc – stojí na znalosti určitých informací&lt;br /&gt;
=== Typy vůdců===&lt;br /&gt;
Ze série pozorování malých skupin '''Bales''' a '''Slater''' (1955) vyvodili závěr, že existují dva druhy vůdců, jeden soustředěný na úkoly, druhý na interpersonální vztahy. '''Firestone''', '''Lichtmann''' a '''Calamosca''' (1975) se domnívají, že ve skupině není jeden vůdce, ale je vždy vybírán pro konkrétní úkol, který má skupina řešit.&lt;br /&gt;
=== Úspěšný vůdce ===&lt;br /&gt;
Dobrý vůdce by měl mít pět charakteristik:&lt;br /&gt;
*	Skupina ho musí vnímat jako svou součást&lt;br /&gt;
*	Musí mít vlastnosti a názory, které má skupina jako celek&lt;br /&gt;
*	Musí být pro členy modelem&lt;br /&gt;
*	Skupina jej musí vnímat jako toho, kdo pomáhá dosáhnout cílů&lt;br /&gt;
*	Musí skupinu pozitivně reprezentovat navenek&lt;br /&gt;
== Styly řízení ==&lt;br /&gt;
Vedení lze uplatňovat různě. Můžeme rozlišit tři druhy stylu řízení.&lt;br /&gt;
*	 '''Autokratický styl''' se vyznačuje orientací na úkol, vše rozhoduje vůdce, členové skupiny mají minimální autonomii. Vůdce používá více sankcí než odměn, neposkytuje prostor pro iniciativu, podřízené moc neinformuje, zajímají ho jen výkony a ne problémy podřízených.&lt;br /&gt;
*	'''Demokratický styl''' se vyznačuje častou diskusí o úkolu a zájmem vůdce o členy. Chce vytvořit podmínky a prostor, poskytuje jim určitou míru iniciativy, motivuje pozitivními sankcemi, ale umí i trestat. Je zaměřen na výkon, ale i na uspokojování vztahů s podřízenými.&lt;br /&gt;
*	Třetí styl vedení lze přeložit jako '''liberální''' - neboli laissez-faire (ponechat volný průběh). Tedy vůdce se nestará o způsob plnění úkolů. Sám nic neřeší, nekontroluje, je slabý, pasivní, nezáleží mu na výkonu a na podřízených. &lt;br /&gt;
Tyto styly vedení, které rozlišil '''K.Lewin''' (+Lippit a White), vedou k různým pracovním výsledkům. S největší efektivitou pracují lidé pod demokratickým vedením, autoritářské vedení má efektivitu o něco nižší, členové skupiny pracují jen pod dozorem. U posledního stylu naopak nepracují téměř vůbec. &lt;br /&gt;
'''Stodgil''' a '''Coons''' nalezli (1957) a popsali dvě dimenze – interpersonální zájem a úkolová iniciativa, tedy podobně jako Bales a Slater, ale tvrdí, že úspěšný vůdce skóruje v obou dimenzích. Pravděpodobně nejdůležitější charakteristikou vůdce je jak reprezentuje skupinu navenek.&lt;br /&gt;
V literatuře se vůdcovstvím zabýval Niccoló Machavelli v knize „Vladař“, zastával názor, že lidé se mají vůdce bát.&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Kromě kapitoly Tuckmanův model vývoje skupiny je otázka zpracována na základě Hewstona a Stroebe (2006)&amp;lt;ref&amp;gt;HEWSTONE, Miles a Wolfgang STROEBE. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: Portál, 2006.&amp;lt;/ref&amp;gt; a Výrosta a Slaměníka (2008)&amp;lt;ref&amp;gt;VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.&amp;lt;/ref&amp;gt; &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Použitá literatura ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt;&lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konflikty_a_zp%C5%AFsoby_jejich_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD&amp;diff=50677</id>
		<title>Konflikty a způsoby jejich řešení</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konflikty_a_zp%C5%AFsoby_jejich_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD&amp;diff=50677"/>
		<updated>2017-12-12T19:18:17Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Vymezení ==&lt;br /&gt;
Konflikt je nevyhnutelnou součástí našeho života, avšak hrubosti a násilí nejsou. Efektivně řešený konflikt je přínosný a potřebný pro změnu&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef. a Ivan. SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie = Sociálna psychológia&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: ISV, 1997.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt; Konflikt je střetnutí vyvolané neslučitelnými cíli&amp;lt;ref name=nakonecny&amp;gt;NAKONEČNÝ, Milan. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Vyd. 2., rozš. a přeprac. Praha: Academia, 2009.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Konflikty souvisí s procesem volby, v jakém směru jednat - s rozhodováním se. Konflikt je rozpor, současné střetávání protichůdných tendencí. Dělíme je na&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* 	'''interpersonální/sociální''' - střet zájmů, postojů či motivů dvou a více osob&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
* 	'''intrapersonální''' - střet dvou neslučitelných tendencí, nebo cílových představ &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další možné dělení&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*intrapersonální&lt;br /&gt;
*skupinové&lt;br /&gt;
*meziskupinové&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dělení konfliktů''' (K. Lewin)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Konflikt je situace, ve které působí přibližně stejně velké síly s protichůdným směrem.&lt;br /&gt;
*'''apetence apetence''' - jedinec se rozhoduje mezi dvěma stejně přitažlivými variantami, populární příklad je Burdianův osel &lt;br /&gt;
*'''averze apetence''' - konflikt, při kterém je jedinec přitahován předmětem, který má pro něj značnou přitažlivost, ale zároveň obsahuje i značně negativní aspekt &lt;br /&gt;
*'''averze averze''' výběr mezi dvěma negativními možnostmi (výběr menšího zla)&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Znaky interpersonálního konfliktu v dyadě''' pode Filley (1975)&amp;lt;ref name=nakonecny/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*nejméně dvě osoby jsou v interakci&lt;br /&gt;
*interakce jsou zaměřeny na to ovládnout nebo potlačit druhou osobu, prosadit vlastní zájmy &lt;br /&gt;
*osobami vykazované akce jsou ve vzájemném protikladu&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Společné charakteristiky mezilidských konfliktů''' podle Lulofse a Cahna (2000, podle Frankovského a Kantoše, 2009)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*Jedinci jsou ve vzájemně závislém vztahu&lt;br /&gt;
*vnímají, že v rámci společného snažení vyhledávají rozdílné zisky&lt;br /&gt;
*konflikt má přímý (potenciálně negativní) dopad na vztahy mezi lidmi&lt;br /&gt;
*existuje urgentní potřeba řešit tyto otázky  &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dopady meziskupinových konfliktů na strukturu skupiny''' podle Michenera, Delamata a Myerse (2004, podle Frnakovského a Kantoše, 2009)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*nárůst skupinové koheze&lt;br /&gt;
*změny v chování vůdců skupin&lt;br /&gt;
*změny skupinových norem a konformity&lt;br /&gt;
*změny priorit skupiny a statusy jejich členů&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vývojový účinek konfliktů  ==&lt;br /&gt;
Zvládnutelné konflikty = hnací síla k objevování a zdokonalování psychologického osobního a interpersonálního přizpůsobení a výzbroje k němu. Růst sebedůvěry a schopností konflikty lépe snášet, chápat a řešit. Převyšují-li konflikty možnosti jedince = patogenní zdroj. Nedostatek zkušenosti s konflikty, neúspěšná zkušenost s konflikty. Poruchy sebedůvěry, patologie. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Řešení konfliktů  ==&lt;br /&gt;
3 způsoby řešení konfliktů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	'''autoritativní řešení''' - 	jsou založené na síle, vlivu, resp. moci, kterou některá ze zúčastněných stran disponuje, řešení založená na autoritě jsou v mnohých případech vynucená a zúčastněné strany s řešením nemusí souhlasit, rozhodnutí, které musí sporné strany respektovat&lt;br /&gt;
*	'''alternativní řešení''' -  alternativní řešení poskytují konfliktním stranám svobodnou možnost rozhodnout se, zda a jakým způsobem se dohodnou,  řešení konfliktů je plně v kompetenci sporných stran, mají možnost ovlivňovat průběh konfliktu, produkují větší spokojenost s výsledkem konfliktu než v případě jeho vynucení autoritou, pokud nejsou jedinci schopni dosáhnout žádoucího výsledku, může být využita: změna struktury výsledku na základě konfliktu cílů. Ta se soustředí buď na odměňování spolupráce, nebo na trestání nespolupráce. Změna struktury v rozhodování na základě konfliktu - např. se obě strany nakonec dohodnou, že zvolí soudce, kterí situaci definitivně vyřeší.&lt;br /&gt;
*	'''intervence třetí strany''' - postupy, kdy se s pomocí třetí strany pomáhají řešit konflikty, které sporné strany jinak nedokážou řešit, třetí strana používá různé strategie&lt;br /&gt;
:*procesní kontrola – tj. kontrola třetí strany nad sdělením a interpretováním&lt;br /&gt;
:*	rozhodovací kontrola – tj. kontrola třetí strany nad výsledkem sporu&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
na základě různého namíchání těchto dvou strategií vznikají 4 možné role třetí strany&lt;br /&gt;
::*	stimul – pokud třetí strana nemá ani procesní ani rozhodovací kontrolu ( tj. poskytuje rady a doporučení)&lt;br /&gt;
::*	vyšetřovatel – pokud třetí strana má jak procesní tak rozhodovací kontrolu &lt;br /&gt;
::*	posuzovatel – má pouze rozhodovací kontrolu (př. soudce, který všechny strany vyslechne a následně rozhodne)&lt;br /&gt;
::*	prostředník – má pouze procesní kontrolu, nazývá se tzv. mediací, je nejčastější (konfliktní strany s jeho pomocí samy směřují k aktivnímu hledání inovativního řešení)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vyjednávání ==&lt;br /&gt;
Vyjednávání je proces prosazování zájmů zainteresovaných stran za účelem dosažení vzájemné dohody. K dosažení dohody se používají různé strategie&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	'''změna vlastních zájmů/požadavků''' - jedna se o ustupování - je to posun k požadavkům druhé strany, nebo snížení vlastních požadavků o určitou úroveň (nesmí však klesnout pod určitou minimální úroveň, jinak k dohodě nedojde). Čím náročnější jsou počáteční požadavky jedné strany a čím pomalejší je ustupování strany druhé, tím méně pravděpodobné je dosažení dohody → pokud však nakonec k dohodě dojde, zainteresované strany jsou s ní mnohem spokojenější.&lt;br /&gt;
*'''změna požadavků druhé strany''' - soubor postupů, jejichž cílem je, aby druhá strana ustoupila, nebo změnila své požadavky. Nejrozšířenějšími postupy jsou přesvědčování, poziční vyjednávání a hrozby. Účinnost těchto postupů je přímo závislá na úrovni minimálních požadavků druhé strany (za touto hranicí opět není dohoda možná&lt;br /&gt;
*'''vyjednávání založené na zájmech''' - je zaměřené na alternativy, které uspokojí požadavky všech zúčastněných stran. Základem je spolupráce, která generuje oboustranné výhody. Jedná se o aktivní prosazování vlastních zájmů s ohledem na potřeby druhé strany a také o flexibilitu při koncipování konečné dohody. Při výběru strategie vyjednávání byla prokázána spojitost mezi situačními, resp. osobnostními charakteristikami (interakční přístup) vyjednavače a výběrem strategie vyjednávání. Je obecná tendence vyjednávačů, na začátku používat strategii změn požadavků druhé strany a později uplatnit vyjednávání založené na zájmech.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Základní taktiky vyjednávání'''&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*'''Imitace''' - je to kopírování chování, požadavků a ústupků druhé strany; když jedna strana nastolí požadavek, druhá strana na něj reaguje protipožadavky&lt;br /&gt;
*'''Kompenzace''' - naopak neutralizuje chování druhé strany; když jedna strana ve vyjednávání postupuje velmi rychle, druhá strana záměrně zpomaluje&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam použité literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt; &lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konflikty_a_zp%C5%AFsoby_jejich_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD&amp;diff=50676</id>
		<title>Konflikty a způsoby jejich řešení</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konflikty_a_zp%C5%AFsoby_jejich_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD&amp;diff=50676"/>
		<updated>2017-12-12T18:56:59Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Vymezení ==&lt;br /&gt;
Konflikt je nevyhnutelnou součástí našeho života, avšak hrubosti a násilí nejsou. Efektivně řešený konflikt je přínosný a potřebný pro změnu&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef. a Ivan. SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie = Sociálna psychológia&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: ISV, 1997.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt; Konflikt je střetnutí vyvolané neslučitelnými cíli&amp;lt;ref&amp;gt;NAKONEČNÝ, Milan. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie&amp;lt;/i&amp;gt;. Vyd. 2., rozš. a přeprac. Praha: Academia, 2009.&amp;lt;/ref&amp;gt;. Konflikty souvisí s procesem volby, v jakém směru jednat - s rozhodováním se. Konflikt je rozpor, současné střetávání protichůdných tendencí. Dělíme je na&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* 	'''interpersonální/sociální''' - střet zájmů, postojů či motivů dvou a více osob&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
* 	'''intrapersonální''' - střet dvou neslučitelných tendencí, nebo cílových představ &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další možné dělení&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*intrapersonální&lt;br /&gt;
*skupinové&lt;br /&gt;
*meziskupinové&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Společné charakteristiky mezilidských konfliktů podle Lulofse a Cahna (2000, podle Frankovského a Kantoše, 2009)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*Jedinci jsou ve vzájemně závislém vztahu&lt;br /&gt;
*vnímají, že v rámci společného snažení vyhledávají rozdílné zisky&lt;br /&gt;
*konflikt má přímý (potenciálně negativní) dopad na vztahy mezi lidmi&lt;br /&gt;
*existuje urgentní potřeba řešit tyto otázky    &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dopady meziskupinových konfliktů na strukturu skupiny podle Michenera, Delamata a Myerse (2004, podle Frnakovského a Kantoše, 2009)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*nárůst skupinové koheze&lt;br /&gt;
*změny v chování vůdců skupin&lt;br /&gt;
*změny skupinových norem a konformity&lt;br /&gt;
*změny priorit skupiny a statusy jejich členů&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dělení konfliktů''' (K. Lewin)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Konflikt je situace, ve které působí přibližně stejně velké síly s protichůdným směrem.&lt;br /&gt;
*'''apetence apetence''' - jedinec se rozhoduje mezi dvěma stejně přitažlivými variantami, populární příklad je Burdianův osel &lt;br /&gt;
*'''averze apetence''' - konflikt, při kterém je jedinec přitahován předmětem, který má pro něj značnou přitažlivost, ale zároveň obsahuje i značně negativní aspekt &lt;br /&gt;
*'''averze averze''' výběr mezi dvěma negativními možnostmi (výběr menšího zla)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vznik konfliktu (Lurija) ==&lt;br /&gt;
Je zabráněno odreagování chování. Nedostatek pohotovosti k reakci. Potlačené reakce jsou přesunuty do oblasti centrálních procesů.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vývojový účinek konfliktů  ==&lt;br /&gt;
Zvládnutelné konflikty = hnací síla k objevování a zdokonalování psychologického osobního a interpersonálního přizpůsobení a výzbroje k němu. Růst sebedůvěry a schopností konflikty lépe snášet, chápat a řešit. Převyšují-li konflikty možnosti jedince = patogenní zdroj. Nedostatek zkušenosti s konflikty, neúspěšná zkušenost s konflikty. Poruchy sebedůvěry, patologie. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Výzkumy konfliktů ==&lt;br /&gt;
'''Pavlov''' psům navozoval experimentálně neurózy tím, že jim vytvořil odlišné reflexy na kruh a elipsu. Docházelo pak zkracováním delší osy elipsy ke stržení jejich nervové soustavy. '''Lurija''' vytvářel dva typy konfliktů u člověka - volby cíle a narušení cest řešení. '''Festinger''' věnoval se konfliktům v myšlení - teorie kognitivní disonance. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Řešení konfliktů  ==&lt;br /&gt;
Uplatňují se styly řešení závislé na osobnosti jedince &lt;br /&gt;
*	'''tvůrčí''' - člověk vykazuje schopnost nejen volit mezi existujícími cíli, nýbrž i vytvářet v poli myslitelných cílů řešení nová, nová řešení jsou někdy dokonalejší než již přítomná (kompromisní cíle) &lt;br /&gt;
*	'''obranné''' - tendence vnímat jako příznivější tu alternativu tu, kterou si člověk zvolil, na úkor těch, které opustil, mechanismus racionalizace - opačná tendence u neurotiků, vede k chronické nerozhodnosti &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
další dělení&lt;br /&gt;
*'''individualistický styl''' - co nejvíce na sebe orientovaný &lt;br /&gt;
*'''soutěživý''' - při řešení jde hlavně o jeho vítězství &lt;br /&gt;
*'''rovnostářský''' - snaha o minimalizaci výsledných rozdílů mezi zainteresovanými &lt;br /&gt;
*'''korporativní''' - snaha, aby obě strany konfliktu získaly co nejvíce&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
Mikšík uvádí následující styly:  &lt;br /&gt;
*	'''únikový styl''' - vyhnout se konfliktu nebo aspoň zůstat neutrální &lt;br /&gt;
*	'''kompetitivní styl''' - sebeprosazení a přitom nekooperativní &lt;br /&gt;
*	'''přizpůsobivý styl''' - kooperativní, ne sebeprosazení; orientace spíš na emocionální aspekty než na věcnou podstatu &lt;br /&gt;
*	'''kooperativní styl''' - sebeprosazení i kooperace, snaha o oboustranný prospěch, zaměření na podstatu věci &lt;br /&gt;
*	'''kompromisní styl''' - střední rovina sebeprosazení a spolupráce, přístup “dej - ber” s řadou ústupků, nabízí jen částečné uspokojení pro obě strany &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále se rozlišují 3 způsoby řešení konfliktů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	'''autoritativní řešení''' - 	jsou založené na síle, vlivu, resp. moci, kterou některá ze zúčastněných stran disponuje, řešení založená na autoritě jsou v mnohých případech vynucená a zúčastněné strany s řešením nemusí souhlasit, rozhodnutí, které musí sporné strany respektovat&lt;br /&gt;
*	'''alternativní řešení''' -  alternativní řešení poskytují konfliktním stranám svobodnou možnost rozhodnout se, zda a jakým způsobem se dohodnou,  řešení konfliktů je plně v kompetenci sporných stran, mají možnost ovlivňovat průběh konfliktu, produkují větší spokojenost s výsledkem konfliktu než v případě jeho vynucení autoritou, pokud nejsou jedinci schopni dosáhnout žádoucího výsledku, může být využita: změna struktury výsledku na základě konfliktu cílů. Ta se soustředí buď na odměňování spolupráce, nebo na trestání nespolupráce. Změna struktury v rozhodování na základě konfliktu - např. se obě strany nakonec dohodnou, že zvolí soudce, kterí situaci definitivně vyřeší.&lt;br /&gt;
*	'''intervence třetí strany''' - postupy, kdy se s pomocí třetí strany pomáhají řešit konflikty, které sporné strany jinak nedokážou řešit, třetí strana používá různé strategie&lt;br /&gt;
:*procesní kontrola – tj. kontrola třetí strany nad sdělením a interpretováním&lt;br /&gt;
:*	rozhodovací kontrola – tj. kontrola třetí strany nad výsledkem sporu&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
na základě různého namíchání těchto dvou strategií vznikají 4 možné role třetí strany&lt;br /&gt;
::*	stimul – pokud třetí strana nemá ani procesní ani rozhodovací kontrolu ( tj. poskytuje rady a doporučení)&lt;br /&gt;
::*	vyšetřovatel – pokud třetí strana má jak procesní tak rozhodovací kontrolu &lt;br /&gt;
::*	posuzovatel – má pouze rozhodovací kontrolu (př. soudce, který všechny strany vyslechne a následně rozhodne)&lt;br /&gt;
::*	prostředník – má pouze procesní kontrolu, nazývá se tzv. mediací, je nejčastější (konfliktní strany s jeho pomocí samy směřují k aktivnímu hledání inovativního řešení)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vyjednávání ==&lt;br /&gt;
Vyjednávání je proces prosazování zájmů zainteresovaných stran za účelem dosažení vzájemné dohody. K dosažení dohody se používají různé strategie&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	'''změna vlastních zájmů/požadavků''' - jedna se o ustupování - je to posun k požadavkům druhé strany, nebo snížení vlastních požadavků o určitou úroveň (nesmí však klesnout pod určitou minimální úroveň, jinak k dohodě nedojde). Čím náročnější jsou počáteční požadavky jedné strany a čím pomalejší je ustupování strany druhé, tím méně pravděpodobné je dosažení dohody → pokud však nakonec k dohodě dojde, zainteresované strany jsou s ní mnohem spokojenější.&lt;br /&gt;
*'''změna požadavků druhé strany''' - soubor postupů, jejichž cílem je, aby druhá strana ustoupila, nebo změnila své požadavky. Nejrozšířenějšími postupy jsou přesvědčování, poziční vyjednávání a hrozby. Účinnost těchto postupů je přímo závislá na úrovni minimálních požadavků druhé strany (za touto hranicí opět není dohoda možná&lt;br /&gt;
*'''vyjednávání založené na zájmech''' - je zaměřené na alternativy, které uspokojí požadavky všech zúčastněných stran. Základem je spolupráce, která generuje oboustranné výhody. Jedná se o aktivní prosazování vlastních zájmů s ohledem na potřeby druhé strany a také o flexibilitu při koncipování konečné dohody. Při výběru strategie vyjednávání byla prokázána spojitost mezi situačními, resp. osobnostními charakteristikami (interakční přístup) vyjednavače a výběrem strategie vyjednávání. Je obecná tendence vyjednávačů, na začátku používat strategii změn požadavků druhé strany a později uplatnit vyjednávání založené na zájmech.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Základní taktiky vyjednávání'''&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*'''Imitace''' - je to kopírování chování, požadavků a ústupků druhé strany; když jedna strana nastolí požadavek, druhá strana na něj reaguje protipožadavky&lt;br /&gt;
*'''Kompenzace''' - naopak neutralizuje chování druhé strany; když jedna strana ve vyjednávání postupuje velmi rychle, druhá strana záměrně zpomaluje&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Rozhodování ==&lt;br /&gt;
Volba záměru je výsledkem skladby přítomných motivačních a poznávacích vlivů, popř. jejich usměrnění volním zásahem. V mnoha lidských činech vůle přítomna není (reflexní, zvykové složky chování). Předpokladem rozhodování je současný výskyt více možností záměru a činu, vedoucích obvykle k rozdílným, pro jedince motivačně závažným cílům. Teoreticky je předpokládáno, že převládne silnější motivace. Výsledný čin a jeho důsledky jsou vztaženy k jednotlivým motivům i k budoucnosti jedince. Může k tomu patřit i hledání kompromisu &lt;br /&gt;
*'''Bayes''' - volí se ten čin, který má maximální součet součinů žádoucnosti a pravděpodobnosti následků. Již Aristoteles to pokládá za věc počtu a Hobbes za silnější princip. &lt;br /&gt;
*'''Atkinsonova''' teorie - místo hodnoty (valence, utility) má součin motivace a pobídky. Atkinson i Feather - závislost přitažlivosti cíle na pravděpodobnosti dosažení (vzácnější je žádoucnější) &lt;br /&gt;
*'''James''' uvádí tzv. rozumové rozhodování jen jako jeden krajní způsob volby. Osobní citový náboj různých položek v rozhodování je zdrojem často odlišného utváření výsledných rozhodnutí a činů. &lt;br /&gt;
*'''Říčan''' - úloha citu v kalkulu rozhodování je dvojí. Je položkou v rozumovém rozhodování (rozhoduji se pro tuto možnost, protože ji mám rád), zkresluje. &lt;br /&gt;
*'''Tardy''' - fakticky se často děje rozhodování člověka ne aritmeticky, ale dramaticky &lt;br /&gt;
*'''S. Ach''' - poznatek o zvláštnostech volby cíle odpovídajících protikladu cyklotymního a schizotymního temperamentu. Zákon obtížnosti - obtížnost nějaké činnosti je motivem pro silnější volní vypětí (rostou spolu). Schizotymové (opozice vůči světu) volí obtížnější úkoly, cyklotymové snazší (splynutí, soulad) &lt;br /&gt;
*'''McDougall''' - odlišení krajností “morálního atleta” a “poproudníka”. Vznikne-li chronický neurotický konflikt, táhne se někdy léta. &lt;br /&gt;
==Fenomén náhradního jednání ==&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
V souvislosti s konflikty je významný fenomén náhradního jednání, který zkoumala řada autorů. Jedinec si při nemožnosti dosáhnout kýženého cíle volí náhradní řešení. Obecně platí, že náhradní jednání mají podobnou, ale zpravidla menší hodnotu uspokojení než původní cíl. Psychika se vyrovnává s konflikty za pomoci obranných mechanismů - introjekce, izolace, obrácení k sobě, odčinění, popření, projekce, regrese, vytěsnění, sublimace…&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Konflikt a frustrace  ==&lt;br /&gt;
Důležitým pojmem relevantním ke konfliktu je frustrace. Je to psychický stav vyvolaný překážkou na cestě k cíli. Ohrožení, či oddálení jeho konečného dosažení. Charakter překážky může být: &lt;br /&gt;
*vnitřní - pocity viny, stydlivost &lt;br /&gt;
*	vnější - jednání druhé osoby &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podle K. Horneyové vzniká frustrace z rozporu mezi: egoismem a altruismem, potřebou a skutečnou možností jejího uskutečnění, teoretickou lidskou svobodou a nemožností ji uplatnit. Reakce na frustraci je závislá na vnitřních dispozicích jedince; může se objevit: &lt;br /&gt;
*	'''regrese''' - návrat k dřívějšímu vývojovému stupni, kde pociťujeme větší bezpečí &lt;br /&gt;
*	'''fixace''' - stereotypní forma chování redukující úzkost &lt;br /&gt;
*	'''růst hladiny motivace''' &lt;br /&gt;
*	'''agrese''' - nejtypičtější případ &lt;br /&gt;
*	'''kompenzace''' - nalezení náhradního objektu &lt;br /&gt;
*	'''bagatelizace''' -znehodnocování nedosažitelného \&amp;quot;kyselé hrozny\&amp;quot; &lt;br /&gt;
*	'''racionalizace''' - \&amp;quot;logické\&amp;quot; zdůvodnění neúspěchu &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Jsou to strategie, které jedinec využívá, aby se vyhnul pocitu viny, nebo méněcennosti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Interpersonální konflikty  ==&lt;br /&gt;
Vznikají v malých skupinách a dotýkají se pojetí rolí uvnitř skupin. Tři způsoby vzniku interpersonálního konfliktu: &lt;br /&gt;
*kolize neboli střet rolí &lt;br /&gt;
*	neslučitelnost rolí &lt;br /&gt;
*	zmatenost, konfuze rolí &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Řešení takových konfliktů se odehrává na široké škále, jejímiž krajními póly je: &lt;br /&gt;
*	soupeření (kompetice) &lt;br /&gt;
*	spolupráce (kooperace) &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Řešení konfliktů spočívá v: &lt;br /&gt;
*	komunikaci &lt;br /&gt;
*	diferenciací mezi reálným stavem a zaujatou pozicí &lt;br /&gt;
*	hledání styčných bodů, které může probíhat mezi zúčastněnými stranami přímo, nebo zprostředkovaně &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Rozhodování v konfliktních situacích se děje skrze kognitivní analýzu. Obtížnost rozhodování je dána povahou konfliktu a počtem alternativ.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Fáze rozhodovacího procesu: &lt;br /&gt;
*	vznik situace s alternativními možnostmi&lt;br /&gt;
*	vznik úzkosti &lt;br /&gt;
*	kognitivně emotivní zpracování alternativ &lt;br /&gt;
*	výběr jedné z nich &lt;br /&gt;
*	po rozhodnutí se objevují pochyby, roste kognitivní disonance a snaha o racionalizaci vybrané alternativy &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam použité literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt; &lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konflikty_a_zp%C5%AFsoby_jejich_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD&amp;diff=50675</id>
		<title>Konflikty a způsoby jejich řešení</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konflikty_a_zp%C5%AFsoby_jejich_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD&amp;diff=50675"/>
		<updated>2017-12-12T18:50:27Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Vymezení ==&lt;br /&gt;
Konflikt je nevyhnutelnou součástí našeho života, avšak hrubosti a násilí nejsou. Efektivně řešený konflikt je přínosný a potřebný pro změnu&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef. a Ivan. SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie = Sociálna psychológia&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: ISV, 1997.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
Konflikty souvisí s procesem volby, v jakém směru jednat - s rozhodováním se. Konflikt je rozpor, současné střetávání protichůdných tendencí. Dělíme je na&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* 	'''interpersonální/sociální''' - střet zájmů, postojů či motivů dvou a více osob&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
* 	'''intrapersonální''' - střet dvou neslučitelných tendencí, nebo cílových představ &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další možné dělení&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*intrapersonální&lt;br /&gt;
*skupinové&lt;br /&gt;
*meziskupinové&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Společné charakteristiky mezilidských konfliktů podle Lulofse a Cahna (2000, podle Frankovského a Kantoše, 2009)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*Jedinci jsou ve vzájemně závislém vztahu&lt;br /&gt;
*vnímají, že v rámci společného snažení vyhledávají rozdílné zisky&lt;br /&gt;
*konflikt má přímý (potenciálně negativní) dopad na vztahy mezi lidmi&lt;br /&gt;
*existuje urgentní potřeba řešit tyto otázky    &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dopady meziskupinových konfliktů na strukturu skupiny podle Michenera, Delamata a Myerse (2004, podle Frnakovského a Kantoše, 2009)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*nárůst skupinové koheze&lt;br /&gt;
*změny v chování vůdců skupin&lt;br /&gt;
*změny skupinových norem a konformity&lt;br /&gt;
*změny priorit skupiny a statusy jejich členů&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dělení konfliktů''' (K. Lewin)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Konflikt je situace, ve které působí přibližně stejně velké síly s protichůdným směrem.&lt;br /&gt;
*'''apetence apetence''' - jedinec se rozhoduje mezi dvěma stejně přitažlivými variantami, populární příklad je Burdianův osel &lt;br /&gt;
*'''averze apetence''' - konflikt, při kterém je jedinec přitahován předmětem, který má pro něj značnou přitažlivost, ale zároveň obsahuje i značně negativní aspekt &lt;br /&gt;
*'''averze averze''' výběr mezi dvěma negativními možnostmi (výběr menšího zla)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vznik konfliktu (Lurija) ==&lt;br /&gt;
Je zabráněno odreagování chování. Nedostatek pohotovosti k reakci. Potlačené reakce jsou přesunuty do oblasti centrálních procesů.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vývojový účinek konfliktů  ==&lt;br /&gt;
Zvládnutelné konflikty = hnací síla k objevování a zdokonalování psychologického osobního a interpersonálního přizpůsobení a výzbroje k němu. Růst sebedůvěry a schopností konflikty lépe snášet, chápat a řešit. Převyšují-li konflikty možnosti jedince = patogenní zdroj. Nedostatek zkušenosti s konflikty, neúspěšná zkušenost s konflikty. Poruchy sebedůvěry, patologie. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Výzkumy konfliktů ==&lt;br /&gt;
'''Pavlov''' psům navozoval experimentálně neurózy tím, že jim vytvořil odlišné reflexy na kruh a elipsu. Docházelo pak zkracováním delší osy elipsy ke stržení jejich nervové soustavy. '''Lurija''' vytvářel dva typy konfliktů u člověka - volby cíle a narušení cest řešení. '''Festinger''' věnoval se konfliktům v myšlení - teorie kognitivní disonance. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Řešení konfliktů  ==&lt;br /&gt;
Uplatňují se styly řešení závislé na osobnosti jedince &lt;br /&gt;
*	'''tvůrčí''' - člověk vykazuje schopnost nejen volit mezi existujícími cíli, nýbrž i vytvářet v poli myslitelných cílů řešení nová, nová řešení jsou někdy dokonalejší než již přítomná (kompromisní cíle) &lt;br /&gt;
*	'''obranné''' - tendence vnímat jako příznivější tu alternativu tu, kterou si člověk zvolil, na úkor těch, které opustil, mechanismus racionalizace - opačná tendence u neurotiků, vede k chronické nerozhodnosti &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
další dělení&lt;br /&gt;
*'''individualistický styl''' - co nejvíce na sebe orientovaný &lt;br /&gt;
*'''soutěživý''' - při řešení jde hlavně o jeho vítězství &lt;br /&gt;
*'''rovnostářský''' - snaha o minimalizaci výsledných rozdílů mezi zainteresovanými &lt;br /&gt;
*'''korporativní''' - snaha, aby obě strany konfliktu získaly co nejvíce&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
Mikšík uvádí následující styly:  &lt;br /&gt;
*	'''únikový styl''' - vyhnout se konfliktu nebo aspoň zůstat neutrální &lt;br /&gt;
*	'''kompetitivní styl''' - sebeprosazení a přitom nekooperativní &lt;br /&gt;
*	'''přizpůsobivý styl''' - kooperativní, ne sebeprosazení; orientace spíš na emocionální aspekty než na věcnou podstatu &lt;br /&gt;
*	'''kooperativní styl''' - sebeprosazení i kooperace, snaha o oboustranný prospěch, zaměření na podstatu věci &lt;br /&gt;
*	'''kompromisní styl''' - střední rovina sebeprosazení a spolupráce, přístup “dej - ber” s řadou ústupků, nabízí jen částečné uspokojení pro obě strany &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále se rozlišují 3 způsoby řešení konfliktů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	'''autoritativní řešení''' - 	jsou založené na síle, vlivu, resp. moci, kterou některá ze zúčastněných stran disponuje, řešení založená na autoritě jsou v mnohých případech vynucená a zúčastněné strany s řešením nemusí souhlasit, rozhodnutí, které musí sporné strany respektovat&lt;br /&gt;
*	'''alternativní řešení''' -  alternativní řešení poskytují konfliktním stranám svobodnou možnost rozhodnout se, zda a jakým způsobem se dohodnou,  řešení konfliktů je plně v kompetenci sporných stran, mají možnost ovlivňovat průběh konfliktu, produkují větší spokojenost s výsledkem konfliktu než v případě jeho vynucení autoritou, pokud nejsou jedinci schopni dosáhnout žádoucího výsledku, může být využita: změna struktury výsledku na základě konfliktu cílů. Ta se soustředí buď na odměňování spolupráce, nebo na trestání nespolupráce. Změna struktury v rozhodování na základě konfliktu - např. se obě strany nakonec dohodnou, že zvolí soudce, kterí situaci definitivně vyřeší.&lt;br /&gt;
*	'''intervence třetí strany''' - postupy, kdy se s pomocí třetí strany pomáhají řešit konflikty, které sporné strany jinak nedokážou řešit, třetí strana používá různé strategie&lt;br /&gt;
:*procesní kontrola – tj. kontrola třetí strany nad sdělením a interpretováním&lt;br /&gt;
:*	rozhodovací kontrola – tj. kontrola třetí strany nad výsledkem sporu&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
na základě různého namíchání těchto dvou strategií vznikají 4 možné role třetí strany&lt;br /&gt;
::*	stimul – pokud třetí strana nemá ani procesní ani rozhodovací kontrolu ( tj. poskytuje rady a doporučení)&lt;br /&gt;
::*	vyšetřovatel – pokud třetí strana má jak procesní tak rozhodovací kontrolu &lt;br /&gt;
::*	posuzovatel – má pouze rozhodovací kontrolu (př. soudce, který všechny strany vyslechne a následně rozhodne)&lt;br /&gt;
::*	prostředník – má pouze procesní kontrolu, nazývá se tzv. mediací, je nejčastější (konfliktní strany s jeho pomocí samy směřují k aktivnímu hledání inovativního řešení)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vyjednávání ==&lt;br /&gt;
Vyjednávání je proces prosazování zájmů zainteresovaných stran za účelem dosažení vzájemné dohody. K dosažení dohody se používají různé strategie&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	'''změna vlastních zájmů/požadavků''' - jedna se o ustupování - je to posun k požadavkům druhé strany, nebo snížení vlastních požadavků o určitou úroveň (nesmí však klesnout pod určitou minimální úroveň, jinak k dohodě nedojde). Čím náročnější jsou počáteční požadavky jedné strany a čím pomalejší je ustupování strany druhé, tím méně pravděpodobné je dosažení dohody → pokud však nakonec k dohodě dojde, zainteresované strany jsou s ní mnohem spokojenější.&lt;br /&gt;
*'''změna požadavků druhé strany''' - soubor postupů, jejichž cílem je, aby druhá strana ustoupila, nebo změnila své požadavky. Nejrozšířenějšími postupy jsou přesvědčování, poziční vyjednávání a hrozby. Účinnost těchto postupů je přímo závislá na úrovni minimálních požadavků druhé strany (za touto hranicí opět není dohoda možná&lt;br /&gt;
*'''vyjednávání založené na zájmech''' - je zaměřené na alternativy, které uspokojí požadavky všech zúčastněných stran. Základem je spolupráce, která generuje oboustranné výhody. Jedná se o aktivní prosazování vlastních zájmů s ohledem na potřeby druhé strany a také o flexibilitu při koncipování konečné dohody. Při výběru strategie vyjednávání byla prokázána spojitost mezi situačními, resp. osobnostními charakteristikami (interakční přístup) vyjednavače a výběrem strategie vyjednávání. Je obecná tendence vyjednávačů, na začátku používat strategii změn požadavků druhé strany a později uplatnit vyjednávání založené na zájmech.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Základní taktiky vyjednávání'''&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*'''Imitace''' - je to kopírování chování, požadavků a ústupků druhé strany; když jedna strana nastolí požadavek, druhá strana na něj reaguje protipožadavky&lt;br /&gt;
*'''Kompenzace''' - naopak neutralizuje chování druhé strany; když jedna strana ve vyjednávání postupuje velmi rychle, druhá strana záměrně zpomaluje&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Rozhodování ==&lt;br /&gt;
Volba záměru je výsledkem skladby přítomných motivačních a poznávacích vlivů, popř. jejich usměrnění volním zásahem. V mnoha lidských činech vůle přítomna není (reflexní, zvykové složky chování). Předpokladem rozhodování je současný výskyt více možností záměru a činu, vedoucích obvykle k rozdílným, pro jedince motivačně závažným cílům. Teoreticky je předpokládáno, že převládne silnější motivace. Výsledný čin a jeho důsledky jsou vztaženy k jednotlivým motivům i k budoucnosti jedince. Může k tomu patřit i hledání kompromisu &lt;br /&gt;
*'''Bayes''' - volí se ten čin, který má maximální součet součinů žádoucnosti a pravděpodobnosti následků. Již Aristoteles to pokládá za věc počtu a Hobbes za silnější princip. &lt;br /&gt;
*'''Atkinsonova''' teorie - místo hodnoty (valence, utility) má součin motivace a pobídky. Atkinson i Feather - závislost přitažlivosti cíle na pravděpodobnosti dosažení (vzácnější je žádoucnější) &lt;br /&gt;
*'''James''' uvádí tzv. rozumové rozhodování jen jako jeden krajní způsob volby. Osobní citový náboj různých položek v rozhodování je zdrojem často odlišného utváření výsledných rozhodnutí a činů. &lt;br /&gt;
*'''Říčan''' - úloha citu v kalkulu rozhodování je dvojí. Je položkou v rozumovém rozhodování (rozhoduji se pro tuto možnost, protože ji mám rád), zkresluje. &lt;br /&gt;
*'''Tardy''' - fakticky se často děje rozhodování člověka ne aritmeticky, ale dramaticky &lt;br /&gt;
*'''S. Ach''' - poznatek o zvláštnostech volby cíle odpovídajících protikladu cyklotymního a schizotymního temperamentu. Zákon obtížnosti - obtížnost nějaké činnosti je motivem pro silnější volní vypětí (rostou spolu). Schizotymové (opozice vůči světu) volí obtížnější úkoly, cyklotymové snazší (splynutí, soulad) &lt;br /&gt;
*'''McDougall''' - odlišení krajností “morálního atleta” a “poproudníka”. Vznikne-li chronický neurotický konflikt, táhne se někdy léta. &lt;br /&gt;
==Fenomén náhradního jednání ==&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
V souvislosti s konflikty je významný fenomén náhradního jednání, který zkoumala řada autorů. Jedinec si při nemožnosti dosáhnout kýženého cíle volí náhradní řešení. Obecně platí, že náhradní jednání mají podobnou, ale zpravidla menší hodnotu uspokojení než původní cíl. Psychika se vyrovnává s konflikty za pomoci obranných mechanismů - introjekce, izolace, obrácení k sobě, odčinění, popření, projekce, regrese, vytěsnění, sublimace…&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Konflikt a frustrace  ==&lt;br /&gt;
Důležitým pojmem relevantním ke konfliktu je frustrace. Je to psychický stav vyvolaný překážkou na cestě k cíli. Ohrožení, či oddálení jeho konečného dosažení. Charakter překážky může být: &lt;br /&gt;
*vnitřní - pocity viny, stydlivost &lt;br /&gt;
*	vnější - jednání druhé osoby &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podle K. Horneyové vzniká frustrace z rozporu mezi: egoismem a altruismem, potřebou a skutečnou možností jejího uskutečnění, teoretickou lidskou svobodou a nemožností ji uplatnit. Reakce na frustraci je závislá na vnitřních dispozicích jedince; může se objevit: &lt;br /&gt;
*	'''regrese''' - návrat k dřívějšímu vývojovému stupni, kde pociťujeme větší bezpečí &lt;br /&gt;
*	'''fixace''' - stereotypní forma chování redukující úzkost &lt;br /&gt;
*	'''růst hladiny motivace''' &lt;br /&gt;
*	'''agrese''' - nejtypičtější případ &lt;br /&gt;
*	'''kompenzace''' - nalezení náhradního objektu &lt;br /&gt;
*	'''bagatelizace''' -znehodnocování nedosažitelného \&amp;quot;kyselé hrozny\&amp;quot; &lt;br /&gt;
*	'''racionalizace''' - \&amp;quot;logické\&amp;quot; zdůvodnění neúspěchu &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Jsou to strategie, které jedinec využívá, aby se vyhnul pocitu viny, nebo méněcennosti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Interpersonální konflikty  ==&lt;br /&gt;
Vznikají v malých skupinách a dotýkají se pojetí rolí uvnitř skupin. Tři způsoby vzniku interpersonálního konfliktu: &lt;br /&gt;
*kolize neboli střet rolí &lt;br /&gt;
*	neslučitelnost rolí &lt;br /&gt;
*	zmatenost, konfuze rolí &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Řešení takových konfliktů se odehrává na široké škále, jejímiž krajními póly je: &lt;br /&gt;
*	soupeření (kompetice) &lt;br /&gt;
*	spolupráce (kooperace) &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Řešení konfliktů spočívá v: &lt;br /&gt;
*	komunikaci &lt;br /&gt;
*	diferenciací mezi reálným stavem a zaujatou pozicí &lt;br /&gt;
*	hledání styčných bodů, které může probíhat mezi zúčastněnými stranami přímo, nebo zprostředkovaně &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Rozhodování v konfliktních situacích se děje skrze kognitivní analýzu. Obtížnost rozhodování je dána povahou konfliktu a počtem alternativ.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Fáze rozhodovacího procesu: &lt;br /&gt;
*	vznik situace s alternativními možnostmi&lt;br /&gt;
*	vznik úzkosti &lt;br /&gt;
*	kognitivně emotivní zpracování alternativ &lt;br /&gt;
*	výběr jedné z nich &lt;br /&gt;
*	po rozhodnutí se objevují pochyby, roste kognitivní disonance a snaha o racionalizaci vybrané alternativy &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam použité literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt; &lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konflikty_a_zp%C5%AFsoby_jejich_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD&amp;diff=50674</id>
		<title>Konflikty a způsoby jejich řešení</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konflikty_a_zp%C5%AFsoby_jejich_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD&amp;diff=50674"/>
		<updated>2017-12-12T18:47:35Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Vymezení ==&lt;br /&gt;
Konflikt je nevyhnutelnou součástí našeho života, avšak hrubosti a násilí nejsou. Efektivně řešený konflikt je přínosný a potřebný pro změnu&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef. a Ivan. SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie = Sociálna psychológia&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: ISV, 1997.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
Konflikty souvisí s procesem volby, v jakém směru jednat - s rozhodováním se. Konflikt je rozpor, současné střetávání protichůdných tendencí. Dělíme je na&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* 	'''interpersonální/sociální''' - střet zájmů, postojů či motivů dvou a více osob&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
* 	'''intrapersonální''' - střet dvou neslučitelných tendencí, nebo cílových představ &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další možné dělení&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*intrapersonální&lt;br /&gt;
*skupinové&lt;br /&gt;
*meziskupinové&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Společné charakteristiky mezilidských konfliktů podle Lulofse a Cahna (2000, podle Frankovského a Kantoše, 2009)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*Jedinci jsou ve vzájemně závislém vztahu&lt;br /&gt;
*vnímají, že v rámci společného snažení vyhledávají rozdílné zisky&lt;br /&gt;
*konflikt má přímý (potenciálně negativní) dopad na vztahy mezi lidmi&lt;br /&gt;
*existuje urgentní potřeba řešit tyto otázky    &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dopady meziskupinových konfliktů na strukturu skupiny podle Michenera, Delamata a Myerse (2004, podle Frnakovského a Kantoše, 2009)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*nárůst skupinové koheze&lt;br /&gt;
*změny v chování vůdců skupin&lt;br /&gt;
*změny skupinových norem a konformity&lt;br /&gt;
*změny priorit skupiny a statusy jejich členů&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dělení konfliktů''' (K. Lewin)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Konflikt je situace, ve které působí přibližně stejně velké síly s protichůdným směrem.&lt;br /&gt;
*'''apetence apetence''' - jedinec se rozhoduje mezi dvěma stejně přitažlivými variantami, populární příklad je Burdianův osel &lt;br /&gt;
*'''averze apetence''' - konflikt, při kterém je jedinec přitahován předmětem, který má pro něj značnou přitažlivost, ale zároveň obsahuje i značně negativní aspekt &lt;br /&gt;
*'''averze averze''' výběr mezi dvěma negativními možnostmi (výběr menšího zla)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vznik konfliktu (Lurija) ==&lt;br /&gt;
Je zabráněno odreagování chování. Nedostatek pohotovosti k reakci. Potlačené reakce jsou přesunuty do oblasti centrálních procesů.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vývojový účinek konfliktů  ==&lt;br /&gt;
Zvládnutelné konflikty = hnací síla k objevování a zdokonalování psychologického osobního a interpersonálního přizpůsobení a výzbroje k němu. Růst sebedůvěry a schopností konflikty lépe snášet, chápat a řešit. Převyšují-li konflikty možnosti jedince = patogenní zdroj. Nedostatek zkušenosti s konflikty, neúspěšná zkušenost s konflikty. Poruchy sebedůvěry, patologie. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Výzkumy konfliktů ==&lt;br /&gt;
'''Pavlov''' psům navozoval experimentálně neurózy tím, že jim vytvořil odlišné reflexy na kruh a elipsu. Docházelo pak zkracováním delší osy elipsy ke stržení jejich nervové soustavy. '''Lurija''' vytvářel dva typy konfliktů u člověka - volby cíle a narušení cest řešení. '''Festinger''' věnoval se konfliktům v myšlení - teorie kognitivní disonance. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Řešení konfliktů  ==&lt;br /&gt;
Uplatňují se styly řešení závislé na osobnosti jedince &lt;br /&gt;
*	'''tvůrčí''' - člověk vykazuje schopnost nejen volit mezi existujícími cíli, nýbrž i vytvářet v poli myslitelných cílů řešení nová, nová řešení jsou někdy dokonalejší než již přítomná (kompromisní cíle) &lt;br /&gt;
*	'''obranné''' - tendence vnímat jako příznivější tu alternativu tu, kterou si člověk zvolil, na úkor těch, které opustil, mechanismus racionalizace - opačná tendence u neurotiků, vede k chronické nerozhodnosti &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
další dělení&lt;br /&gt;
*'''individualistický styl''' - co nejvíce na sebe orientovaný &lt;br /&gt;
*'''soutěživý''' - při řešení jde hlavně o jeho vítězství &lt;br /&gt;
*'''rovnostářský''' - snaha o minimalizaci výsledných rozdílů mezi zainteresovanými &lt;br /&gt;
*'''korporativní''' - snaha, aby obě strany konfliktu získaly co nejvíce&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
Mikšík uvádí následující styly:  &lt;br /&gt;
*	'''únikový styl''' - vyhnout se konfliktu nebo aspoň zůstat neutrální &lt;br /&gt;
*	'''kompetitivní styl''' - sebeprosazení a přitom nekooperativní &lt;br /&gt;
*	'''přizpůsobivý styl''' - kooperativní, ne sebeprosazení; orientace spíš na emocionální aspekty než na věcnou podstatu &lt;br /&gt;
*	'''kooperativní styl''' - sebeprosazení i kooperace, snaha o oboustranný prospěch, zaměření na podstatu věci &lt;br /&gt;
*	'''kompromisní styl''' - střední rovina sebeprosazení a spolupráce, přístup “dej - ber” s řadou ústupků, nabízí jen částečné uspokojení pro obě strany &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále se rozlišují 3 způsoby řešení konfliktů&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*	'''autoritativní řešení''' - 	jsou založené na síle, vlivu, resp. moci, kterou některá ze zúčastněných stran disponuje, řešení založená na autoritě jsou v mnohých případech vynucená a zúčastněné strany s řešením nemusí souhlasit, rozhodnutí, které musí sporné strany respektovat&lt;br /&gt;
*	'''alternativní řešení''' -  alternativní řešení poskytují konfliktním stranám svobodnou možnost rozhodnout se, zda a jakým způsobem se dohodnou,  řešení konfliktů je plně v kompetenci sporných stran, mají možnost ovlivňovat průběh konfliktu, produkují větší spokojenost s výsledkem konfliktu než v případě jeho vynucení autoritou, pokud nejsou jedinci schopni dosáhnout žádoucího výsledku, může být využita: změna struktury výsledku na základě konfliktu cílů. Ta se soustředí buď na odměňování spolupráce, nebo na trestání nespolupráce. Změna struktury v rozhodování na základě konfliktu - např. se obě strany nakonec dohodnou, že zvolí soudce, kterí situaci definitivně vyřeší.&lt;br /&gt;
*	'''intervence třetí strany''' - postupy, kdy se s pomocí třetí strany pomáhají řešit konflikty, které sporné strany jinak nedokážou řešit, třetí strana používá různé strategie&lt;br /&gt;
:*procesní kontrola – tj. kontrola třetí strany nad sdělením a interpretováním&lt;br /&gt;
:*	rozhodovací kontrola – tj. kontrola třetí strany nad výsledkem sporu&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
na základě různého namíchání těchto dvou strategií vznikají 4 možné role třetí strany&lt;br /&gt;
::*	stimul – pokud třetí strana nemá ani procesní ani rozhodovací kontrolu ( tj. poskytuje rady a doporučení)&lt;br /&gt;
::*	vyšetřovatel – pokud třetí strana má jak procesní tak rozhodovací kontrolu &lt;br /&gt;
::*	posuzovatel – má pouze rozhodovací kontrolu (př. soudce, který všechny strany vyslechne a následně rozhodne)&lt;br /&gt;
::*	prostředník – má pouze procesní kontrolu, nazývá se tzv. mediací, je nejčastější (konfliktní strany s jeho pomocí samy směřují k aktivnímu hledání inovativního řešení)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vyjednávání ==&lt;br /&gt;
Vyjednávání je proces prosazování zájmů zainteresovaných stran za účelem dosažení vzájemné dohody. K dosažení dohody se používají různé strategie:&lt;br /&gt;
*	'''změna vlastních zájmů/požadavků''' - jedna se o ustupování - je to posun k požadavkům druhé strany, nebo snížení vlastních požadavků o určitou úroveň (nesmí však klesnout pod určitou minimální úroveň, jinak k dohodě nedojde). Čím náročnější jsou počáteční požadavky jedné strany a čím pomalejší je ustupování strany druhé, tím méně pravděpodobné je dosažení dohody → pokud však nakonec k dohodě dojde, zainteresované strany jsou s ní mnohem spokojenější.&lt;br /&gt;
*'''změna požadavků druhé strany''' - soubor postupů, jejichž cílem je, aby druhá strana ustoupila, nebo změnila své požadavky. Nejrozšířenějšími postupy jsou přesvědčování, poziční vyjednávání a hrozby. Účinnost těchto postupů je přímo závislá na úrovni minimálních požadavků druhé strany (za touto hranicí opět není dohoda možná&lt;br /&gt;
*'''vyjednávání založené na zájmech''' - je zaměřené na alternativy, které uspokojí požadavky všech zúčastněných stran. Základem je spolupráce, která generuje oboustranné výhody. Jedná se o aktivní prosazování vlastních zájmů s ohledem na potřeby druhé strany a také o flexibilitu při koncipování konečné dohody. Při výběru strategie vyjednávání byla prokázána spojitost mezi situačními, resp. osobnostními charakteristikami (interakční přístup) vyjednavače a výběrem strategie vyjednávání. Je obecná tendence vyjednávačů, na začátku používat strategii změn požadavků druhé strany a později uplatnit vyjednávání založené na zájmech.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní taktiky vyjednávání: ===&lt;br /&gt;
*'''Imitace''' - je to kopírování chování, požadavků a ústupků druhé strany; když jedna strana nastolí požadavek, druhá strana na něj reaguje protipožadavky&lt;br /&gt;
*'''Kompenzace''' - naopak neutralizuje chování druhé strany; když jedna strana ve vyjednávání postupuje velmi rychle, druhá strana záměrně zpomaluje&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Rozhodování ==&lt;br /&gt;
Volba záměru je výsledkem skladby přítomných motivačních a poznávacích vlivů, popř. jejich usměrnění volním zásahem. V mnoha lidských činech vůle přítomna není (reflexní, zvykové složky chování). Předpokladem rozhodování je současný výskyt více možností záměru a činu, vedoucích obvykle k rozdílným, pro jedince motivačně závažným cílům. Teoreticky je předpokládáno, že převládne silnější motivace. Výsledný čin a jeho důsledky jsou vztaženy k jednotlivým motivům i k budoucnosti jedince. Může k tomu patřit i hledání kompromisu &lt;br /&gt;
*'''Bayes''' - volí se ten čin, který má maximální součet součinů žádoucnosti a pravděpodobnosti následků. Již Aristoteles to pokládá za věc počtu a Hobbes za silnější princip. &lt;br /&gt;
*'''Atkinsonova''' teorie - místo hodnoty (valence, utility) má součin motivace a pobídky. Atkinson i Feather - závislost přitažlivosti cíle na pravděpodobnosti dosažení (vzácnější je žádoucnější) &lt;br /&gt;
*'''James''' uvádí tzv. rozumové rozhodování jen jako jeden krajní způsob volby. Osobní citový náboj různých položek v rozhodování je zdrojem často odlišného utváření výsledných rozhodnutí a činů. &lt;br /&gt;
*'''Říčan''' - úloha citu v kalkulu rozhodování je dvojí. Je položkou v rozumovém rozhodování (rozhoduji se pro tuto možnost, protože ji mám rád), zkresluje. &lt;br /&gt;
*'''Tardy''' - fakticky se často děje rozhodování člověka ne aritmeticky, ale dramaticky &lt;br /&gt;
*'''S. Ach''' - poznatek o zvláštnostech volby cíle odpovídajících protikladu cyklotymního a schizotymního temperamentu. Zákon obtížnosti - obtížnost nějaké činnosti je motivem pro silnější volní vypětí (rostou spolu). Schizotymové (opozice vůči světu) volí obtížnější úkoly, cyklotymové snazší (splynutí, soulad) &lt;br /&gt;
*'''McDougall''' - odlišení krajností “morálního atleta” a “poproudníka”. Vznikne-li chronický neurotický konflikt, táhne se někdy léta. &lt;br /&gt;
==Fenomén náhradního jednání ==&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
V souvislosti s konflikty je významný fenomén náhradního jednání, který zkoumala řada autorů. Jedinec si při nemožnosti dosáhnout kýženého cíle volí náhradní řešení. Obecně platí, že náhradní jednání mají podobnou, ale zpravidla menší hodnotu uspokojení než původní cíl. Psychika se vyrovnává s konflikty za pomoci obranných mechanismů - introjekce, izolace, obrácení k sobě, odčinění, popření, projekce, regrese, vytěsnění, sublimace…&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Konflikt a frustrace  ==&lt;br /&gt;
Důležitým pojmem relevantním ke konfliktu je frustrace. Je to psychický stav vyvolaný překážkou na cestě k cíli. Ohrožení, či oddálení jeho konečného dosažení. Charakter překážky může být: &lt;br /&gt;
*vnitřní - pocity viny, stydlivost &lt;br /&gt;
*	vnější - jednání druhé osoby &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podle K. Horneyové vzniká frustrace z rozporu mezi: egoismem a altruismem, potřebou a skutečnou možností jejího uskutečnění, teoretickou lidskou svobodou a nemožností ji uplatnit. Reakce na frustraci je závislá na vnitřních dispozicích jedince; může se objevit: &lt;br /&gt;
*	'''regrese''' - návrat k dřívějšímu vývojovému stupni, kde pociťujeme větší bezpečí &lt;br /&gt;
*	'''fixace''' - stereotypní forma chování redukující úzkost &lt;br /&gt;
*	'''růst hladiny motivace''' &lt;br /&gt;
*	'''agrese''' - nejtypičtější případ &lt;br /&gt;
*	'''kompenzace''' - nalezení náhradního objektu &lt;br /&gt;
*	'''bagatelizace''' -znehodnocování nedosažitelného \&amp;quot;kyselé hrozny\&amp;quot; &lt;br /&gt;
*	'''racionalizace''' - \&amp;quot;logické\&amp;quot; zdůvodnění neúspěchu &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Jsou to strategie, které jedinec využívá, aby se vyhnul pocitu viny, nebo méněcennosti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Interpersonální konflikty  ==&lt;br /&gt;
Vznikají v malých skupinách a dotýkají se pojetí rolí uvnitř skupin. Tři způsoby vzniku interpersonálního konfliktu: &lt;br /&gt;
*kolize neboli střet rolí &lt;br /&gt;
*	neslučitelnost rolí &lt;br /&gt;
*	zmatenost, konfuze rolí &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Řešení takových konfliktů se odehrává na široké škále, jejímiž krajními póly je: &lt;br /&gt;
*	soupeření (kompetice) &lt;br /&gt;
*	spolupráce (kooperace) &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Řešení konfliktů spočívá v: &lt;br /&gt;
*	komunikaci &lt;br /&gt;
*	diferenciací mezi reálným stavem a zaujatou pozicí &lt;br /&gt;
*	hledání styčných bodů, které může probíhat mezi zúčastněnými stranami přímo, nebo zprostředkovaně &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Rozhodování v konfliktních situacích se děje skrze kognitivní analýzu. Obtížnost rozhodování je dána povahou konfliktu a počtem alternativ.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Fáze rozhodovacího procesu: &lt;br /&gt;
*	vznik situace s alternativními možnostmi&lt;br /&gt;
*	vznik úzkosti &lt;br /&gt;
*	kognitivně emotivní zpracování alternativ &lt;br /&gt;
*	výběr jedné z nich &lt;br /&gt;
*	po rozhodnutí se objevují pochyby, roste kognitivní disonance a snaha o racionalizaci vybrané alternativy &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam použité literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt; &lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konflikty_a_zp%C5%AFsoby_jejich_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD&amp;diff=50673</id>
		<title>Konflikty a způsoby jejich řešení</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konflikty_a_zp%C5%AFsoby_jejich_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD&amp;diff=50673"/>
		<updated>2017-12-12T18:44:17Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Vymezení ==&lt;br /&gt;
Konflikt je nevyhnutelnou součástí našeho života, avšak hrubosti a násilí nejsou. Efektivně řešený konflikt je přínosný a potřebný pro změnu&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef. a Ivan. SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie = Sociálna psychológia&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: ISV, 1997.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
Konflikty souvisí s procesem volby, v jakém směru jednat - s rozhodováním se. Konflikt je rozpor, současné střetávání protichůdných tendencí. Dělíme je na&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* 	'''interpersonální/sociální''' - střet zájmů, postojů či motivů dvou a více osob&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
* 	'''intrapersonální''' - střet dvou neslučitelných tendencí, nebo cílových představ &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další možné dělení&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*intrapersonální&lt;br /&gt;
*skupinové&lt;br /&gt;
*meziskupinové&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Společné charakteristiky mezilidských konfliktů podle Lulofse a Cahna (2000, podle Frankovského a Kantoše, 2009)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*Jedinci jsou ve vzájemně závislém vztahu&lt;br /&gt;
*vnímají, že v rámci společného snažení vyhledávají rozdílné zisky&lt;br /&gt;
*konflikt má přímý (potenciálně negativní) dopad na vztahy mezi lidmi&lt;br /&gt;
*existuje urgentní potřeba řešit tyto otázky    &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dopady meziskupinových konfliktů na strukturu skupiny podle Michenera, Delamata a Myerse (2004, podle Frnakovského a Kantoše, 2009)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*nárůst skupinové koheze&lt;br /&gt;
*změny v chování vůdců skupin&lt;br /&gt;
*změny skupinových norem a konformity&lt;br /&gt;
*změny priorit skupiny a statusy jejich členů&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dělení konfliktů''' (K. Lewin)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Konflikt je situace, ve které působí přibližně stejně velké síly s protichůdným směrem.&lt;br /&gt;
*'''apetence apetence''' - jedinec se rozhoduje mezi dvěma stejně přitažlivými variantami, populární příklad je Burdianův osel &lt;br /&gt;
*'''averze apetence''' - konflikt, při kterém je jedinec přitahován předmětem, který má pro něj značnou přitažlivost, ale zároveň obsahuje i značně negativní aspekt &lt;br /&gt;
*'''averze averze''' výběr mezi dvěma negativními možnostmi (výběr menšího zla)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vznik konfliktu (Lurija) ==&lt;br /&gt;
Je zabráněno odreagování chování. Nedostatek pohotovosti k reakci. Potlačené reakce jsou přesunuty do oblasti centrálních procesů.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vývojový účinek konfliktů  ==&lt;br /&gt;
Zvládnutelné konflikty = hnací síla k objevování a zdokonalování psychologického osobního a interpersonálního přizpůsobení a výzbroje k němu. Růst sebedůvěry a schopností konflikty lépe snášet, chápat a řešit. Převyšují-li konflikty možnosti jedince = patogenní zdroj. Nedostatek zkušenosti s konflikty, neúspěšná zkušenost s konflikty. Poruchy sebedůvěry, patologie. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Výzkumy konfliktů ==&lt;br /&gt;
'''Pavlov''' psům navozoval experimentálně neurózy tím, že jim vytvořil odlišné reflexy na kruh a elipsu. Docházelo pak zkracováním delší osy elipsy ke stržení jejich nervové soustavy. '''Lurija''' vytvářel dva typy konfliktů u člověka - volby cíle a narušení cest řešení. '''Festinger''' věnoval se konfliktům v myšlení - teorie kognitivní disonance. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Řešení konfliktů  ==&lt;br /&gt;
Uplatňují se styly řešení závislé na osobnosti jedince &lt;br /&gt;
*	'''tvůrčí''' - člověk vykazuje schopnost nejen volit mezi existujícími cíli, nýbrž i vytvářet v poli myslitelných cílů řešení nová, nová řešení jsou někdy dokonalejší než již přítomná (kompromisní cíle) &lt;br /&gt;
*	'''obranné''' - tendence vnímat jako příznivější tu alternativu tu, kterou si člověk zvolil, na úkor těch, které opustil, mechanismus racionalizace - opačná tendence u neurotiků, vede k chronické nerozhodnosti &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
další dělení&lt;br /&gt;
*'''individualistický styl''' - co nejvíce na sebe orientovaný &lt;br /&gt;
*'''soutěživý''' - při řešení jde hlavně o jeho vítězství &lt;br /&gt;
*'''rovnostářský''' - snaha o minimalizaci výsledných rozdílů mezi zainteresovanými &lt;br /&gt;
*'''korporativní''' - snaha, aby obě strany konfliktu získaly co nejvíce&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
Mikšík uvádí následující styly:  &lt;br /&gt;
*	'''únikový styl''' - vyhnout se konfliktu nebo aspoň zůstat neutrální &lt;br /&gt;
*	'''kompetitivní styl''' - sebeprosazení a přitom nekooperativní &lt;br /&gt;
*	'''přizpůsobivý styl''' - kooperativní, ne sebeprosazení; orientace spíš na emocionální aspekty než na věcnou podstatu &lt;br /&gt;
*	'''kooperativní styl''' - sebeprosazení i kooperace, snaha o oboustranný prospěch, zaměření na podstatu věci &lt;br /&gt;
*	'''kompromisní styl''' - střední rovina sebeprosazení a spolupráce, přístup “dej - ber” s řadou ústupků, nabízí jen částečné uspokojení pro obě strany &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále se rozlišují 3 způsoby řešení konfliktů:&lt;br /&gt;
*	'''autoritativní řešení''' - 	jsou založené na síle, vlivu, resp. moci, kterou některá ze zúčastněných stran disponuje, řešení založená na autoritě jsou v mnohých případech vynucená a zúčastněné strany s řešením nemusí souhlasit, rozhodnutí, které musí sporné strany respektovat&lt;br /&gt;
*	'''alternativní řešení''' -  alternativní řešení poskytují konfliktním stranám svobodnou možnost rozhodnout se, zda a jakým způsobem se dohodnou,  řešení konfliktů je plně v kompetenci sporných stran, mají možnost ovlivňovat průběh konfliktu, produkují větší spokojenost s výsledkem konfliktu než v případě jeho vynucení autoritou, pokud nejsou jedinci schopni dosáhnout žádoucího výsledku, může být využita: změna struktury výsledku na základě konfliktu cílů. Ta se soustředí buď na odměňování spolupráce, nebo na trestání nespolupráce. Změna struktury v rozhodování na základě konfliktu - např. se obě strany nakonec dohodnou, že zvolí soudce, kterí situaci definitivně vyřeší.&lt;br /&gt;
*	'''intervence třetí strany''' - postupy, kdy se s pomocí třetí strany pomáhají řešit konflikty, které sporné strany jinak nedokážou řešit, třetí strana používá různé strategie&lt;br /&gt;
:*procesní kontrola – tj. kontrola třetí strany nad sdělením a interpretováním&lt;br /&gt;
:*	rozhodovací kontrola – tj. kontrola třetí strany nad výsledkem sporu&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
na základě různého namíchání těchto dvou strategií vznikají 4 možné role třetí strany&lt;br /&gt;
::*	stimul – pokud třetí strana nemá ani procesní ani rozhodovací kontrolu ( tj. poskytuje rady a doporučení)&lt;br /&gt;
::*	vyšetřovatel – pokud třetí strana má jak procesní tak rozhodovací kontrolu &lt;br /&gt;
::*	posuzovatel – má pouze rozhodovací kontrolu (př. soudce, který všechny strany vyslechne a následně rozhodne)&lt;br /&gt;
::*	prostředník – má pouze procesní kontrolu, nazývá se tzv. mediací, je nejčastější (konfliktní strany s jeho pomocí samy směřují k aktivnímu hledání inovativního řešení)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vyjednávání ==&lt;br /&gt;
Vyjednávání je proces prosazování zájmů zainteresovaných stran za účelem dosažení vzájemné dohody. K dosažení dohody se používají různé strategie:&lt;br /&gt;
*	'''změna vlastních zájmů/požadavků''' - jedna se o ustupování - je to posun k požadavkům druhé strany, nebo snížení vlastních požadavků o určitou úroveň (nesmí však klesnout pod určitou minimální úroveň, jinak k dohodě nedojde). Čím náročnější jsou počáteční požadavky jedné strany a čím pomalejší je ustupování strany druhé, tím méně pravděpodobné je dosažení dohody → pokud však nakonec k dohodě dojde, zainteresované strany jsou s ní mnohem spokojenější.&lt;br /&gt;
*'''změna požadavků druhé strany''' - soubor postupů, jejichž cílem je, aby druhá strana ustoupila, nebo změnila své požadavky. Nejrozšířenějšími postupy jsou přesvědčování, poziční vyjednávání a hrozby. Účinnost těchto postupů je přímo závislá na úrovni minimálních požadavků druhé strany (za touto hranicí opět není dohoda možná&lt;br /&gt;
*'''vyjednávání založené na zájmech''' - je zaměřené na alternativy, které uspokojí požadavky všech zúčastněných stran. Základem je spolupráce, která generuje oboustranné výhody. Jedná se o aktivní prosazování vlastních zájmů s ohledem na potřeby druhé strany a také o flexibilitu při koncipování konečné dohody. Při výběru strategie vyjednávání byla prokázána spojitost mezi situačními, resp. osobnostními charakteristikami (interakční přístup) vyjednavače a výběrem strategie vyjednávání. Je obecná tendence vyjednávačů, na začátku používat strategii změn požadavků druhé strany a později uplatnit vyjednávání založené na zájmech.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní taktiky vyjednávání: ===&lt;br /&gt;
*'''Imitace''' - je to kopírování chování, požadavků a ústupků druhé strany; když jedna strana nastolí požadavek, druhá strana na něj reaguje protipožadavky&lt;br /&gt;
*'''Kompenzace''' - naopak neutralizuje chování druhé strany; když jedna strana ve vyjednávání postupuje velmi rychle, druhá strana záměrně zpomaluje&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Rozhodování ==&lt;br /&gt;
Volba záměru je výsledkem skladby přítomných motivačních a poznávacích vlivů, popř. jejich usměrnění volním zásahem. V mnoha lidských činech vůle přítomna není (reflexní, zvykové složky chování). Předpokladem rozhodování je současný výskyt více možností záměru a činu, vedoucích obvykle k rozdílným, pro jedince motivačně závažným cílům. Teoreticky je předpokládáno, že převládne silnější motivace. Výsledný čin a jeho důsledky jsou vztaženy k jednotlivým motivům i k budoucnosti jedince. Může k tomu patřit i hledání kompromisu &lt;br /&gt;
*'''Bayes''' - volí se ten čin, který má maximální součet součinů žádoucnosti a pravděpodobnosti následků. Již Aristoteles to pokládá za věc počtu a Hobbes za silnější princip. &lt;br /&gt;
*'''Atkinsonova''' teorie - místo hodnoty (valence, utility) má součin motivace a pobídky. Atkinson i Feather - závislost přitažlivosti cíle na pravděpodobnosti dosažení (vzácnější je žádoucnější) &lt;br /&gt;
*'''James''' uvádí tzv. rozumové rozhodování jen jako jeden krajní způsob volby. Osobní citový náboj různých položek v rozhodování je zdrojem často odlišného utváření výsledných rozhodnutí a činů. &lt;br /&gt;
*'''Říčan''' - úloha citu v kalkulu rozhodování je dvojí. Je položkou v rozumovém rozhodování (rozhoduji se pro tuto možnost, protože ji mám rád), zkresluje. &lt;br /&gt;
*'''Tardy''' - fakticky se často děje rozhodování člověka ne aritmeticky, ale dramaticky &lt;br /&gt;
*'''S. Ach''' - poznatek o zvláštnostech volby cíle odpovídajících protikladu cyklotymního a schizotymního temperamentu. Zákon obtížnosti - obtížnost nějaké činnosti je motivem pro silnější volní vypětí (rostou spolu). Schizotymové (opozice vůči světu) volí obtížnější úkoly, cyklotymové snazší (splynutí, soulad) &lt;br /&gt;
*'''McDougall''' - odlišení krajností “morálního atleta” a “poproudníka”. Vznikne-li chronický neurotický konflikt, táhne se někdy léta. &lt;br /&gt;
==Fenomén náhradního jednání ==&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
V souvislosti s konflikty je významný fenomén náhradního jednání, který zkoumala řada autorů. Jedinec si při nemožnosti dosáhnout kýženého cíle volí náhradní řešení. Obecně platí, že náhradní jednání mají podobnou, ale zpravidla menší hodnotu uspokojení než původní cíl. Psychika se vyrovnává s konflikty za pomoci obranných mechanismů - introjekce, izolace, obrácení k sobě, odčinění, popření, projekce, regrese, vytěsnění, sublimace…&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Konflikt a frustrace  ==&lt;br /&gt;
Důležitým pojmem relevantním ke konfliktu je frustrace. Je to psychický stav vyvolaný překážkou na cestě k cíli. Ohrožení, či oddálení jeho konečného dosažení. Charakter překážky může být: &lt;br /&gt;
*vnitřní - pocity viny, stydlivost &lt;br /&gt;
*	vnější - jednání druhé osoby &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podle K. Horneyové vzniká frustrace z rozporu mezi: egoismem a altruismem, potřebou a skutečnou možností jejího uskutečnění, teoretickou lidskou svobodou a nemožností ji uplatnit. Reakce na frustraci je závislá na vnitřních dispozicích jedince; může se objevit: &lt;br /&gt;
*	'''regrese''' - návrat k dřívějšímu vývojovému stupni, kde pociťujeme větší bezpečí &lt;br /&gt;
*	'''fixace''' - stereotypní forma chování redukující úzkost &lt;br /&gt;
*	'''růst hladiny motivace''' &lt;br /&gt;
*	'''agrese''' - nejtypičtější případ &lt;br /&gt;
*	'''kompenzace''' - nalezení náhradního objektu &lt;br /&gt;
*	'''bagatelizace''' -znehodnocování nedosažitelného \&amp;quot;kyselé hrozny\&amp;quot; &lt;br /&gt;
*	'''racionalizace''' - \&amp;quot;logické\&amp;quot; zdůvodnění neúspěchu &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Jsou to strategie, které jedinec využívá, aby se vyhnul pocitu viny, nebo méněcennosti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Interpersonální konflikty  ==&lt;br /&gt;
Vznikají v malých skupinách a dotýkají se pojetí rolí uvnitř skupin. Tři způsoby vzniku interpersonálního konfliktu: &lt;br /&gt;
*kolize neboli střet rolí &lt;br /&gt;
*	neslučitelnost rolí &lt;br /&gt;
*	zmatenost, konfuze rolí &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Řešení takových konfliktů se odehrává na široké škále, jejímiž krajními póly je: &lt;br /&gt;
*	soupeření (kompetice) &lt;br /&gt;
*	spolupráce (kooperace) &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Řešení konfliktů spočívá v: &lt;br /&gt;
*	komunikaci &lt;br /&gt;
*	diferenciací mezi reálným stavem a zaujatou pozicí &lt;br /&gt;
*	hledání styčných bodů, které může probíhat mezi zúčastněnými stranami přímo, nebo zprostředkovaně &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Rozhodování v konfliktních situacích se děje skrze kognitivní analýzu. Obtížnost rozhodování je dána povahou konfliktu a počtem alternativ.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Fáze rozhodovacího procesu: &lt;br /&gt;
*	vznik situace s alternativními možnostmi&lt;br /&gt;
*	vznik úzkosti &lt;br /&gt;
*	kognitivně emotivní zpracování alternativ &lt;br /&gt;
*	výběr jedné z nich &lt;br /&gt;
*	po rozhodnutí se objevují pochyby, roste kognitivní disonance a snaha o racionalizaci vybrané alternativy &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam použité literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt; &lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konflikty_a_zp%C5%AFsoby_jejich_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD&amp;diff=50672</id>
		<title>Konflikty a způsoby jejich řešení</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konflikty_a_zp%C5%AFsoby_jejich_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD&amp;diff=50672"/>
		<updated>2017-12-12T18:34:13Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: &lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Vymezení ==&lt;br /&gt;
Konflikt je nevyhnutelnou součástí našeho života, avšak hrubosti a násilí nejsou. Efektivně řešený konflikt je přínosný a potřebný pro změnu&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef. a Ivan. SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie = Sociálna psychológia&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: ISV, 1997.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
Konflikty souvisí s procesem volby, v jakém směru jednat - s rozhodováním se. Konflikt je rozpor, současné střetávání protichůdných tendencí. Dělíme je na&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* 	'''interpersonální/sociální''' - střet zájmů, postojů či motivů dvou a více osob&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
* 	'''intrapersonální''' - střet dvou neslučitelných tendencí, nebo cílových představ &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další možné dělení&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*intrapersonální&lt;br /&gt;
*skupinové&lt;br /&gt;
*meziskupinové&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dopady meziskupinových konfliktů na strukturu skupiny podle Michenera, Delamata a Myerse (2004, podle Frnakovského a Kantoše, 2009)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*nárůst skupinové koheze&lt;br /&gt;
*změny v chování vůdců skupin&lt;br /&gt;
*změny skupinových norem a konformity&lt;br /&gt;
*změny priorit skupiny a statusy jejich členů&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dělení konfliktů''' (K. Lewin)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Konflikt je situace, ve které působí přibližně stejně velké síly s protichůdným směrem.&lt;br /&gt;
*'''apetence apetence''' - jedinec se rozhoduje mezi dvěma stejně přitažlivými variantami, populární příklad je Burdianův osel &lt;br /&gt;
*'''averze apetence''' - konflikt, při kterém je jedinec přitahován předmětem, který má pro něj značnou přitažlivost, ale zároveň obsahuje i značně negativní aspekt &lt;br /&gt;
*'''averze averze''' výběr mezi dvěma negativními možnostmi (výběr menšího zla)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vznik konfliktu (Lurija) ==&lt;br /&gt;
Je zabráněno odreagování chování. Nedostatek pohotovosti k reakci. Potlačené reakce jsou přesunuty do oblasti centrálních procesů.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vývojový účinek konfliktů  ==&lt;br /&gt;
Zvládnutelné konflikty = hnací síla k objevování a zdokonalování psychologického osobního a interpersonálního přizpůsobení a výzbroje k němu. Růst sebedůvěry a schopností konflikty lépe snášet, chápat a řešit. Převyšují-li konflikty možnosti jedince = patogenní zdroj. Nedostatek zkušenosti s konflikty, neúspěšná zkušenost s konflikty. Poruchy sebedůvěry, patologie. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Výzkumy konfliktů ==&lt;br /&gt;
'''Pavlov''' psům navozoval experimentálně neurózy tím, že jim vytvořil odlišné reflexy na kruh a elipsu. Docházelo pak zkracováním delší osy elipsy ke stržení jejich nervové soustavy. '''Lurija''' vytvářel dva typy konfliktů u člověka - volby cíle a narušení cest řešení. '''Festinger''' věnoval se konfliktům v myšlení - teorie kognitivní disonance. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Řešení konfliktů  ==&lt;br /&gt;
Uplatňují se styly řešení závislé na osobnosti jedince &lt;br /&gt;
*	'''tvůrčí''' - člověk vykazuje schopnost nejen volit mezi existujícími cíli, nýbrž i vytvářet v poli myslitelných cílů řešení nová, nová řešení jsou někdy dokonalejší než již přítomná (kompromisní cíle) &lt;br /&gt;
*	'''obranné''' - tendence vnímat jako příznivější tu alternativu tu, kterou si člověk zvolil, na úkor těch, které opustil, mechanismus racionalizace - opačná tendence u neurotiků, vede k chronické nerozhodnosti &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
další dělení&lt;br /&gt;
*'''individualistický styl''' - co nejvíce na sebe orientovaný &lt;br /&gt;
*'''soutěživý''' - při řešení jde hlavně o jeho vítězství &lt;br /&gt;
*'''rovnostářský''' - snaha o minimalizaci výsledných rozdílů mezi zainteresovanými &lt;br /&gt;
*'''korporativní''' - snaha, aby obě strany konfliktu získaly co nejvíce&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
Mikšík uvádí následující styly:  &lt;br /&gt;
*	'''únikový styl''' - vyhnout se konfliktu nebo aspoň zůstat neutrální &lt;br /&gt;
*	'''kompetitivní styl''' - sebeprosazení a přitom nekooperativní &lt;br /&gt;
*	'''přizpůsobivý styl''' - kooperativní, ne sebeprosazení; orientace spíš na emocionální aspekty než na věcnou podstatu &lt;br /&gt;
*	'''kooperativní styl''' - sebeprosazení i kooperace, snaha o oboustranný prospěch, zaměření na podstatu věci &lt;br /&gt;
*	'''kompromisní styl''' - střední rovina sebeprosazení a spolupráce, přístup “dej - ber” s řadou ústupků, nabízí jen částečné uspokojení pro obě strany &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále se rozlišují 3 způsoby řešení konfliktů:&lt;br /&gt;
*	'''autoritativní řešení''' - 	jsou založené na síle, vlivu, resp. moci, kterou některá ze zúčastněných stran disponuje, řešení založená na autoritě jsou v mnohých případech vynucená a zúčastněné strany s řešením nemusí souhlasit, rozhodnutí, které musí sporné strany respektovat&lt;br /&gt;
*	'''alternativní řešení''' -  alternativní řešení poskytují konfliktním stranám svobodnou možnost rozhodnout se, zda a jakým způsobem se dohodnou,  řešení konfliktů je plně v kompetenci sporných stran, mají možnost ovlivňovat průběh konfliktu, produkují větší spokojenost s výsledkem konfliktu než v případě jeho vynucení autoritou, pokud nejsou jedinci schopni dosáhnout žádoucího výsledku, může být využita: změna struktury výsledku na základě konfliktu cílů. Ta se soustředí buď na odměňování spolupráce, nebo na trestání nespolupráce. Změna struktury v rozhodování na základě konfliktu - např. se obě strany nakonec dohodnou, že zvolí soudce, kterí situaci definitivně vyřeší.&lt;br /&gt;
*	'''intervence třetí strany''' - postupy, kdy se s pomocí třetí strany pomáhají řešit konflikty, které sporné strany jinak nedokážou řešit, třetí strana používá různé strategie&lt;br /&gt;
:*procesní kontrola – tj. kontrola třetí strany nad sdělením a interpretováním&lt;br /&gt;
:*	rozhodovací kontrola – tj. kontrola třetí strany nad výsledkem sporu&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
na základě různého namíchání těchto dvou strategií vznikají 4 možné role třetí strany&lt;br /&gt;
::*	stimul – pokud třetí strana nemá ani procesní ani rozhodovací kontrolu ( tj. poskytuje rady a doporučení)&lt;br /&gt;
::*	vyšetřovatel – pokud třetí strana má jak procesní tak rozhodovací kontrolu &lt;br /&gt;
::*	posuzovatel – má pouze rozhodovací kontrolu (př. soudce, který všechny strany vyslechne a následně rozhodne)&lt;br /&gt;
::*	prostředník – má pouze procesní kontrolu, nazývá se tzv. mediací, je nejčastější (konfliktní strany s jeho pomocí samy směřují k aktivnímu hledání inovativního řešení)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vyjednávání ==&lt;br /&gt;
Vyjednávání je proces prosazování zájmů zainteresovaných stran za účelem dosažení vzájemné dohody. K dosažení dohody se používají různé strategie:&lt;br /&gt;
*	'''změna vlastních zájmů/požadavků''' - jedna se o ustupování - je to posun k požadavkům druhé strany, nebo snížení vlastních požadavků o určitou úroveň (nesmí však klesnout pod určitou minimální úroveň, jinak k dohodě nedojde). Čím náročnější jsou počáteční požadavky jedné strany a čím pomalejší je ustupování strany druhé, tím méně pravděpodobné je dosažení dohody → pokud však nakonec k dohodě dojde, zainteresované strany jsou s ní mnohem spokojenější.&lt;br /&gt;
*'''změna požadavků druhé strany''' - soubor postupů, jejichž cílem je, aby druhá strana ustoupila, nebo změnila své požadavky. Nejrozšířenějšími postupy jsou přesvědčování, poziční vyjednávání a hrozby. Účinnost těchto postupů je přímo závislá na úrovni minimálních požadavků druhé strany (za touto hranicí opět není dohoda možná&lt;br /&gt;
*'''vyjednávání založené na zájmech''' - je zaměřené na alternativy, které uspokojí požadavky všech zúčastněných stran. Základem je spolupráce, která generuje oboustranné výhody. Jedná se o aktivní prosazování vlastních zájmů s ohledem na potřeby druhé strany a také o flexibilitu při koncipování konečné dohody. Při výběru strategie vyjednávání byla prokázána spojitost mezi situačními, resp. osobnostními charakteristikami (interakční přístup) vyjednavače a výběrem strategie vyjednávání. Je obecná tendence vyjednávačů, na začátku používat strategii změn požadavků druhé strany a později uplatnit vyjednávání založené na zájmech.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní taktiky vyjednávání: ===&lt;br /&gt;
*'''Imitace''' - je to kopírování chování, požadavků a ústupků druhé strany; když jedna strana nastolí požadavek, druhá strana na něj reaguje protipožadavky&lt;br /&gt;
*'''Kompenzace''' - naopak neutralizuje chování druhé strany; když jedna strana ve vyjednávání postupuje velmi rychle, druhá strana záměrně zpomaluje&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Rozhodování ==&lt;br /&gt;
Volba záměru je výsledkem skladby přítomných motivačních a poznávacích vlivů, popř. jejich usměrnění volním zásahem. V mnoha lidských činech vůle přítomna není (reflexní, zvykové složky chování). Předpokladem rozhodování je současný výskyt více možností záměru a činu, vedoucích obvykle k rozdílným, pro jedince motivačně závažným cílům. Teoreticky je předpokládáno, že převládne silnější motivace. Výsledný čin a jeho důsledky jsou vztaženy k jednotlivým motivům i k budoucnosti jedince. Může k tomu patřit i hledání kompromisu &lt;br /&gt;
*'''Bayes''' - volí se ten čin, který má maximální součet součinů žádoucnosti a pravděpodobnosti následků. Již Aristoteles to pokládá za věc počtu a Hobbes za silnější princip. &lt;br /&gt;
*'''Atkinsonova''' teorie - místo hodnoty (valence, utility) má součin motivace a pobídky. Atkinson i Feather - závislost přitažlivosti cíle na pravděpodobnosti dosažení (vzácnější je žádoucnější) &lt;br /&gt;
*'''James''' uvádí tzv. rozumové rozhodování jen jako jeden krajní způsob volby. Osobní citový náboj různých položek v rozhodování je zdrojem často odlišného utváření výsledných rozhodnutí a činů. &lt;br /&gt;
*'''Říčan''' - úloha citu v kalkulu rozhodování je dvojí. Je položkou v rozumovém rozhodování (rozhoduji se pro tuto možnost, protože ji mám rád), zkresluje. &lt;br /&gt;
*'''Tardy''' - fakticky se často děje rozhodování člověka ne aritmeticky, ale dramaticky &lt;br /&gt;
*'''S. Ach''' - poznatek o zvláštnostech volby cíle odpovídajících protikladu cyklotymního a schizotymního temperamentu. Zákon obtížnosti - obtížnost nějaké činnosti je motivem pro silnější volní vypětí (rostou spolu). Schizotymové (opozice vůči světu) volí obtížnější úkoly, cyklotymové snazší (splynutí, soulad) &lt;br /&gt;
*'''McDougall''' - odlišení krajností “morálního atleta” a “poproudníka”. Vznikne-li chronický neurotický konflikt, táhne se někdy léta. &lt;br /&gt;
==Fenomén náhradního jednání ==&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
V souvislosti s konflikty je významný fenomén náhradního jednání, který zkoumala řada autorů. Jedinec si při nemožnosti dosáhnout kýženého cíle volí náhradní řešení. Obecně platí, že náhradní jednání mají podobnou, ale zpravidla menší hodnotu uspokojení než původní cíl. Psychika se vyrovnává s konflikty za pomoci obranných mechanismů - introjekce, izolace, obrácení k sobě, odčinění, popření, projekce, regrese, vytěsnění, sublimace…&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Konflikt a frustrace  ==&lt;br /&gt;
Důležitým pojmem relevantním ke konfliktu je frustrace. Je to psychický stav vyvolaný překážkou na cestě k cíli. Ohrožení, či oddálení jeho konečného dosažení. Charakter překážky může být: &lt;br /&gt;
*vnitřní - pocity viny, stydlivost &lt;br /&gt;
*	vnější - jednání druhé osoby &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podle K. Horneyové vzniká frustrace z rozporu mezi: egoismem a altruismem, potřebou a skutečnou možností jejího uskutečnění, teoretickou lidskou svobodou a nemožností ji uplatnit. Reakce na frustraci je závislá na vnitřních dispozicích jedince; může se objevit: &lt;br /&gt;
*	'''regrese''' - návrat k dřívějšímu vývojovému stupni, kde pociťujeme větší bezpečí &lt;br /&gt;
*	'''fixace''' - stereotypní forma chování redukující úzkost &lt;br /&gt;
*	'''růst hladiny motivace''' &lt;br /&gt;
*	'''agrese''' - nejtypičtější případ &lt;br /&gt;
*	'''kompenzace''' - nalezení náhradního objektu &lt;br /&gt;
*	'''bagatelizace''' -znehodnocování nedosažitelného \&amp;quot;kyselé hrozny\&amp;quot; &lt;br /&gt;
*	'''racionalizace''' - \&amp;quot;logické\&amp;quot; zdůvodnění neúspěchu &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Jsou to strategie, které jedinec využívá, aby se vyhnul pocitu viny, nebo méněcennosti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Interpersonální konflikty  ==&lt;br /&gt;
Vznikají v malých skupinách a dotýkají se pojetí rolí uvnitř skupin. Tři způsoby vzniku interpersonálního konfliktu: &lt;br /&gt;
*kolize neboli střet rolí &lt;br /&gt;
*	neslučitelnost rolí &lt;br /&gt;
*	zmatenost, konfuze rolí &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Řešení takových konfliktů se odehrává na široké škále, jejímiž krajními póly je: &lt;br /&gt;
*	soupeření (kompetice) &lt;br /&gt;
*	spolupráce (kooperace) &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Řešení konfliktů spočívá v: &lt;br /&gt;
*	komunikaci &lt;br /&gt;
*	diferenciací mezi reálným stavem a zaujatou pozicí &lt;br /&gt;
*	hledání styčných bodů, které může probíhat mezi zúčastněnými stranami přímo, nebo zprostředkovaně &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Rozhodování v konfliktních situacích se děje skrze kognitivní analýzu. Obtížnost rozhodování je dána povahou konfliktu a počtem alternativ.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Fáze rozhodovacího procesu: &lt;br /&gt;
*	vznik situace s alternativními možnostmi&lt;br /&gt;
*	vznik úzkosti &lt;br /&gt;
*	kognitivně emotivní zpracování alternativ &lt;br /&gt;
*	výběr jedné z nich &lt;br /&gt;
*	po rozhodnutí se objevují pochyby, roste kognitivní disonance a snaha o racionalizaci vybrané alternativy &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam použité literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt; &lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konflikty_a_zp%C5%AFsoby_jejich_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD&amp;diff=50669</id>
		<title>Konflikty a způsoby jejich řešení</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konflikty_a_zp%C5%AFsoby_jejich_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD&amp;diff=50669"/>
		<updated>2017-12-12T18:09:23Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: /* Vymezení */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Vymezení ==&lt;br /&gt;
Konflikt je nevyhnutelnou součástí našeho života, avšak hrubosti a násilí nejsou. Efektivně řešený konflikt je přínosný a potřebný pro změnu&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef. a Ivan. SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie = Sociálna psychológia&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: ISV, 1997.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
Konflikty souvisí s procesem volby, v jakém směru jednat - s rozhodováním se. Konflikt je rozpor, současné střetávání protichůdných tendencí. Dělíme je na&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* 	'''interpersonální/sociální''' - střet zájmů, postojů či motivů dvou a více osob&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
* 	'''intrapersonální''' - střet dvou neslučitelných tendencí, nebo cílových představ &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Další možné dělení&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
*intrapersonální&lt;br /&gt;
*skupinové&lt;br /&gt;
*meziskupinové&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dělení konfliktů''' (K. Lewin)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Konflikt je situace, ve které působí přibližně stejně velké síly s protichůdným směrem.&lt;br /&gt;
*'''apetence apetence''' - jedinec se rozhoduje mezi dvěma stejně přitažlivými variantami, populární příklad je Burdianův osel &lt;br /&gt;
*'''averze apetence''' - konflikt, při kterém je jedinec přitahován předmětem, který má pro něj značnou přitažlivost, ale zároveň obsahuje i značně negativní aspekt &lt;br /&gt;
*'''averze averze''' výběr mezi dvěma negativními možnostmi (výběr menšího zla)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vznik konfliktu (Lurija) ==&lt;br /&gt;
Je zabráněno odreagování chování. Nedostatek pohotovosti k reakci. Potlačené reakce jsou přesunuty do oblasti centrálních procesů.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vývojový účinek konfliktů  ==&lt;br /&gt;
Zvládnutelné konflikty = hnací síla k objevování a zdokonalování psychologického osobního a interpersonálního přizpůsobení a výzbroje k němu. Růst sebedůvěry a schopností konflikty lépe snášet, chápat a řešit. Převyšují-li konflikty možnosti jedince = patogenní zdroj. Nedostatek zkušenosti s konflikty, neúspěšná zkušenost s konflikty. Poruchy sebedůvěry, patologie. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Výzkumy konfliktů ==&lt;br /&gt;
'''Pavlov''' psům navozoval experimentálně neurózy tím, že jim vytvořil odlišné reflexy na kruh a elipsu. Docházelo pak zkracováním delší osy elipsy ke stržení jejich nervové soustavy. '''Lurija''' vytvářel dva typy konfliktů u člověka - volby cíle a narušení cest řešení. '''Festinger''' věnoval se konfliktům v myšlení - teorie kognitivní disonance. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Řešení konfliktů  ==&lt;br /&gt;
Uplatňují se styly řešení závislé na osobnosti jedince &lt;br /&gt;
*	'''tvůrčí''' - člověk vykazuje schopnost nejen volit mezi existujícími cíli, nýbrž i vytvářet v poli myslitelných cílů řešení nová, nová řešení jsou někdy dokonalejší než již přítomná (kompromisní cíle) &lt;br /&gt;
*	'''obranné''' - tendence vnímat jako příznivější tu alternativu tu, kterou si člověk zvolil, na úkor těch, které opustil, mechanismus racionalizace - opačná tendence u neurotiků, vede k chronické nerozhodnosti &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
další dělení&lt;br /&gt;
*'''individualistický styl''' - co nejvíce na sebe orientovaný &lt;br /&gt;
*'''soutěživý''' - při řešení jde hlavně o jeho vítězství &lt;br /&gt;
*'''rovnostářský''' - snaha o minimalizaci výsledných rozdílů mezi zainteresovanými &lt;br /&gt;
*'''korporativní''' - snaha, aby obě strany konfliktu získaly co nejvíce&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
Mikšík uvádí následující styly:  &lt;br /&gt;
*	'''únikový styl''' - vyhnout se konfliktu nebo aspoň zůstat neutrální &lt;br /&gt;
*	'''kompetitivní styl''' - sebeprosazení a přitom nekooperativní &lt;br /&gt;
*	'''přizpůsobivý styl''' - kooperativní, ne sebeprosazení; orientace spíš na emocionální aspekty než na věcnou podstatu &lt;br /&gt;
*	'''kooperativní styl''' - sebeprosazení i kooperace, snaha o oboustranný prospěch, zaměření na podstatu věci &lt;br /&gt;
*	'''kompromisní styl''' - střední rovina sebeprosazení a spolupráce, přístup “dej - ber” s řadou ústupků, nabízí jen částečné uspokojení pro obě strany &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále se rozlišují 3 způsoby řešení konfliktů:&lt;br /&gt;
*	'''autoritativní řešení''' - 	jsou založené na síle, vlivu, resp. moci, kterou některá ze zúčastněných stran disponuje, řešení založená na autoritě jsou v mnohých případech vynucená a zúčastněné strany s řešením nemusí souhlasit, rozhodnutí, které musí sporné strany respektovat&lt;br /&gt;
*	'''alternativní řešení''' -  alternativní řešení poskytují konfliktním stranám svobodnou možnost rozhodnout se, zda a jakým způsobem se dohodnou,  řešení konfliktů je plně v kompetenci sporných stran, mají možnost ovlivňovat průběh konfliktu, produkují větší spokojenost s výsledkem konfliktu než v případě jeho vynucení autoritou, pokud nejsou jedinci schopni dosáhnout žádoucího výsledku, může být využita: změna struktury výsledku na základě konfliktu cílů. Ta se soustředí buď na odměňování spolupráce, nebo na trestání nespolupráce. Změna struktury v rozhodování na základě konfliktu - např. se obě strany nakonec dohodnou, že zvolí soudce, kterí situaci definitivně vyřeší.&lt;br /&gt;
*	'''intervence třetí strany''' - postupy, kdy se s pomocí třetí strany pomáhají řešit konflikty, které sporné strany jinak nedokážou řešit, třetí strana používá různé strategie&lt;br /&gt;
:*procesní kontrola – tj. kontrola třetí strany nad sdělením a interpretováním&lt;br /&gt;
:*	rozhodovací kontrola – tj. kontrola třetí strany nad výsledkem sporu&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
na základě různého namíchání těchto dvou strategií vznikají 4 možné role třetí strany&lt;br /&gt;
::*	stimul – pokud třetí strana nemá ani procesní ani rozhodovací kontrolu ( tj. poskytuje rady a doporučení)&lt;br /&gt;
::*	vyšetřovatel – pokud třetí strana má jak procesní tak rozhodovací kontrolu &lt;br /&gt;
::*	posuzovatel – má pouze rozhodovací kontrolu (př. soudce, který všechny strany vyslechne a následně rozhodne)&lt;br /&gt;
::*	prostředník – má pouze procesní kontrolu, nazývá se tzv. mediací, je nejčastější (konfliktní strany s jeho pomocí samy směřují k aktivnímu hledání inovativního řešení)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vyjednávání ==&lt;br /&gt;
Vyjednávání je proces prosazování zájmů zainteresovaných stran za účelem dosažení vzájemné dohody. K dosažení dohody se používají různé strategie:&lt;br /&gt;
*	'''změna vlastních zájmů/požadavků''' - jedna se o ustupování - je to posun k požadavkům druhé strany, nebo snížení vlastních požadavků o určitou úroveň (nesmí však klesnout pod určitou minimální úroveň, jinak k dohodě nedojde). Čím náročnější jsou počáteční požadavky jedné strany a čím pomalejší je ustupování strany druhé, tím méně pravděpodobné je dosažení dohody → pokud však nakonec k dohodě dojde, zainteresované strany jsou s ní mnohem spokojenější.&lt;br /&gt;
*'''změna požadavků druhé strany''' - soubor postupů, jejichž cílem je, aby druhá strana ustoupila, nebo změnila své požadavky. Nejrozšířenějšími postupy jsou přesvědčování, poziční vyjednávání a hrozby. Účinnost těchto postupů je přímo závislá na úrovni minimálních požadavků druhé strany (za touto hranicí opět není dohoda možná&lt;br /&gt;
*'''vyjednávání založené na zájmech''' - je zaměřené na alternativy, které uspokojí požadavky všech zúčastněných stran. Základem je spolupráce, která generuje oboustranné výhody. Jedná se o aktivní prosazování vlastních zájmů s ohledem na potřeby druhé strany a také o flexibilitu při koncipování konečné dohody. Při výběru strategie vyjednávání byla prokázána spojitost mezi situačními, resp. osobnostními charakteristikami (interakční přístup) vyjednavače a výběrem strategie vyjednávání. Je obecná tendence vyjednávačů, na začátku používat strategii změn požadavků druhé strany a později uplatnit vyjednávání založené na zájmech.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní taktiky vyjednávání: ===&lt;br /&gt;
*'''Imitace''' - je to kopírování chování, požadavků a ústupků druhé strany; když jedna strana nastolí požadavek, druhá strana na něj reaguje protipožadavky&lt;br /&gt;
*'''Kompenzace''' - naopak neutralizuje chování druhé strany; když jedna strana ve vyjednávání postupuje velmi rychle, druhá strana záměrně zpomaluje&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Rozhodování ==&lt;br /&gt;
Volba záměru je výsledkem skladby přítomných motivačních a poznávacích vlivů, popř. jejich usměrnění volním zásahem. V mnoha lidských činech vůle přítomna není (reflexní, zvykové složky chování). Předpokladem rozhodování je současný výskyt více možností záměru a činu, vedoucích obvykle k rozdílným, pro jedince motivačně závažným cílům. Teoreticky je předpokládáno, že převládne silnější motivace. Výsledný čin a jeho důsledky jsou vztaženy k jednotlivým motivům i k budoucnosti jedince. Může k tomu patřit i hledání kompromisu &lt;br /&gt;
*'''Bayes''' - volí se ten čin, který má maximální součet součinů žádoucnosti a pravděpodobnosti následků. Již Aristoteles to pokládá za věc počtu a Hobbes za silnější princip. &lt;br /&gt;
*'''Atkinsonova''' teorie - místo hodnoty (valence, utility) má součin motivace a pobídky. Atkinson i Feather - závislost přitažlivosti cíle na pravděpodobnosti dosažení (vzácnější je žádoucnější) &lt;br /&gt;
*'''James''' uvádí tzv. rozumové rozhodování jen jako jeden krajní způsob volby. Osobní citový náboj různých položek v rozhodování je zdrojem často odlišného utváření výsledných rozhodnutí a činů. &lt;br /&gt;
*'''Říčan''' - úloha citu v kalkulu rozhodování je dvojí. Je položkou v rozumovém rozhodování (rozhoduji se pro tuto možnost, protože ji mám rád), zkresluje. &lt;br /&gt;
*'''Tardy''' - fakticky se často děje rozhodování člověka ne aritmeticky, ale dramaticky &lt;br /&gt;
*'''S. Ach''' - poznatek o zvláštnostech volby cíle odpovídajících protikladu cyklotymního a schizotymního temperamentu. Zákon obtížnosti - obtížnost nějaké činnosti je motivem pro silnější volní vypětí (rostou spolu). Schizotymové (opozice vůči světu) volí obtížnější úkoly, cyklotymové snazší (splynutí, soulad) &lt;br /&gt;
*'''McDougall''' - odlišení krajností “morálního atleta” a “poproudníka”. Vznikne-li chronický neurotický konflikt, táhne se někdy léta. &lt;br /&gt;
==Fenomén náhradního jednání ==&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
V souvislosti s konflikty je významný fenomén náhradního jednání, který zkoumala řada autorů. Jedinec si při nemožnosti dosáhnout kýženého cíle volí náhradní řešení. Obecně platí, že náhradní jednání mají podobnou, ale zpravidla menší hodnotu uspokojení než původní cíl. Psychika se vyrovnává s konflikty za pomoci obranných mechanismů - introjekce, izolace, obrácení k sobě, odčinění, popření, projekce, regrese, vytěsnění, sublimace…&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Konflikt a frustrace  ==&lt;br /&gt;
Důležitým pojmem relevantním ke konfliktu je frustrace. Je to psychický stav vyvolaný překážkou na cestě k cíli. Ohrožení, či oddálení jeho konečného dosažení. Charakter překážky může být: &lt;br /&gt;
*vnitřní - pocity viny, stydlivost &lt;br /&gt;
*	vnější - jednání druhé osoby &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podle K. Horneyové vzniká frustrace z rozporu mezi: egoismem a altruismem, potřebou a skutečnou možností jejího uskutečnění, teoretickou lidskou svobodou a nemožností ji uplatnit. Reakce na frustraci je závislá na vnitřních dispozicích jedince; může se objevit: &lt;br /&gt;
*	'''regrese''' - návrat k dřívějšímu vývojovému stupni, kde pociťujeme větší bezpečí &lt;br /&gt;
*	'''fixace''' - stereotypní forma chování redukující úzkost &lt;br /&gt;
*	'''růst hladiny motivace''' &lt;br /&gt;
*	'''agrese''' - nejtypičtější případ &lt;br /&gt;
*	'''kompenzace''' - nalezení náhradního objektu &lt;br /&gt;
*	'''bagatelizace''' -znehodnocování nedosažitelného \&amp;quot;kyselé hrozny\&amp;quot; &lt;br /&gt;
*	'''racionalizace''' - \&amp;quot;logické\&amp;quot; zdůvodnění neúspěchu &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Jsou to strategie, které jedinec využívá, aby se vyhnul pocitu viny, nebo méněcennosti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Interpersonální konflikty  ==&lt;br /&gt;
Vznikají v malých skupinách a dotýkají se pojetí rolí uvnitř skupin. Tři způsoby vzniku interpersonálního konfliktu: &lt;br /&gt;
*kolize neboli střet rolí &lt;br /&gt;
*	neslučitelnost rolí &lt;br /&gt;
*	zmatenost, konfuze rolí &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Řešení takových konfliktů se odehrává na široké škále, jejímiž krajními póly je: &lt;br /&gt;
*	soupeření (kompetice) &lt;br /&gt;
*	spolupráce (kooperace) &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Řešení konfliktů spočívá v: &lt;br /&gt;
*	komunikaci &lt;br /&gt;
*	diferenciací mezi reálným stavem a zaujatou pozicí &lt;br /&gt;
*	hledání styčných bodů, které může probíhat mezi zúčastněnými stranami přímo, nebo zprostředkovaně &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Rozhodování v konfliktních situacích se děje skrze kognitivní analýzu. Obtížnost rozhodování je dána povahou konfliktu a počtem alternativ.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Fáze rozhodovacího procesu: &lt;br /&gt;
*	vznik situace s alternativními možnostmi&lt;br /&gt;
*	vznik úzkosti &lt;br /&gt;
*	kognitivně emotivní zpracování alternativ &lt;br /&gt;
*	výběr jedné z nich &lt;br /&gt;
*	po rozhodnutí se objevují pochyby, roste kognitivní disonance a snaha o racionalizaci vybrané alternativy &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam použité literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt; &lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konflikty_a_zp%C5%AFsoby_jejich_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD&amp;diff=50668</id>
		<title>Konflikty a způsoby jejich řešení</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konflikty_a_zp%C5%AFsoby_jejich_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD&amp;diff=50668"/>
		<updated>2017-12-12T18:07:10Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: /* Vymezení */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Vymezení ==&lt;br /&gt;
Konflikt je nevyhnutelnou součástí našeho života, avšak hrubosti a násilí nejsou. Efektivně řešený konflikt je přínosný a potřebný pro změnu&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef. a Ivan. SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie = Sociálna psychológia&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: ISV, 1997.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt; &lt;br /&gt;
Konflikty souvisí s procesem volby, v jakém směru jednat - s rozhodováním se. Konflikt je rozpor, současné střetávání protichůdných tendencí. Dělíme je na&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* 	'''interpersonální/sociální''' - střet zájmů, postojů či motivů dvou a více osob&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
* 	'''intrapersonální''' - střet dvou neslučitelných tendencí, nebo cílových představ &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dělení konfliktů''' (K. Lewin)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Konflikt je situace, ve které působí přibližně stejně velké síly s protichůdným směrem.&lt;br /&gt;
*'''apetence apetence''' - jedinec se rozhoduje mezi dvěma stejně přitažlivými variantami, populární příklad je Burdianův osel &lt;br /&gt;
*'''averze apetence''' - konflikt, při kterém je jedinec přitahován předmětem, který má pro něj značnou přitažlivost, ale zároveň obsahuje i značně negativní aspekt &lt;br /&gt;
*'''averze averze''' výběr mezi dvěma negativními možnostmi (výběr menšího zla)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vznik konfliktu (Lurija) ==&lt;br /&gt;
Je zabráněno odreagování chování. Nedostatek pohotovosti k reakci. Potlačené reakce jsou přesunuty do oblasti centrálních procesů.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vývojový účinek konfliktů  ==&lt;br /&gt;
Zvládnutelné konflikty = hnací síla k objevování a zdokonalování psychologického osobního a interpersonálního přizpůsobení a výzbroje k němu. Růst sebedůvěry a schopností konflikty lépe snášet, chápat a řešit. Převyšují-li konflikty možnosti jedince = patogenní zdroj. Nedostatek zkušenosti s konflikty, neúspěšná zkušenost s konflikty. Poruchy sebedůvěry, patologie. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Výzkumy konfliktů ==&lt;br /&gt;
'''Pavlov''' psům navozoval experimentálně neurózy tím, že jim vytvořil odlišné reflexy na kruh a elipsu. Docházelo pak zkracováním delší osy elipsy ke stržení jejich nervové soustavy. '''Lurija''' vytvářel dva typy konfliktů u člověka - volby cíle a narušení cest řešení. '''Festinger''' věnoval se konfliktům v myšlení - teorie kognitivní disonance. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Řešení konfliktů  ==&lt;br /&gt;
Uplatňují se styly řešení závislé na osobnosti jedince &lt;br /&gt;
*	'''tvůrčí''' - člověk vykazuje schopnost nejen volit mezi existujícími cíli, nýbrž i vytvářet v poli myslitelných cílů řešení nová, nová řešení jsou někdy dokonalejší než již přítomná (kompromisní cíle) &lt;br /&gt;
*	'''obranné''' - tendence vnímat jako příznivější tu alternativu tu, kterou si člověk zvolil, na úkor těch, které opustil, mechanismus racionalizace - opačná tendence u neurotiků, vede k chronické nerozhodnosti &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
další dělení&lt;br /&gt;
*'''individualistický styl''' - co nejvíce na sebe orientovaný &lt;br /&gt;
*'''soutěživý''' - při řešení jde hlavně o jeho vítězství &lt;br /&gt;
*'''rovnostářský''' - snaha o minimalizaci výsledných rozdílů mezi zainteresovanými &lt;br /&gt;
*'''korporativní''' - snaha, aby obě strany konfliktu získaly co nejvíce&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
Mikšík uvádí následující styly:  &lt;br /&gt;
*	'''únikový styl''' - vyhnout se konfliktu nebo aspoň zůstat neutrální &lt;br /&gt;
*	'''kompetitivní styl''' - sebeprosazení a přitom nekooperativní &lt;br /&gt;
*	'''přizpůsobivý styl''' - kooperativní, ne sebeprosazení; orientace spíš na emocionální aspekty než na věcnou podstatu &lt;br /&gt;
*	'''kooperativní styl''' - sebeprosazení i kooperace, snaha o oboustranný prospěch, zaměření na podstatu věci &lt;br /&gt;
*	'''kompromisní styl''' - střední rovina sebeprosazení a spolupráce, přístup “dej - ber” s řadou ústupků, nabízí jen částečné uspokojení pro obě strany &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále se rozlišují 3 způsoby řešení konfliktů:&lt;br /&gt;
*	'''autoritativní řešení''' - 	jsou založené na síle, vlivu, resp. moci, kterou některá ze zúčastněných stran disponuje, řešení založená na autoritě jsou v mnohých případech vynucená a zúčastněné strany s řešením nemusí souhlasit, rozhodnutí, které musí sporné strany respektovat&lt;br /&gt;
*	'''alternativní řešení''' -  alternativní řešení poskytují konfliktním stranám svobodnou možnost rozhodnout se, zda a jakým způsobem se dohodnou,  řešení konfliktů je plně v kompetenci sporných stran, mají možnost ovlivňovat průběh konfliktu, produkují větší spokojenost s výsledkem konfliktu než v případě jeho vynucení autoritou, pokud nejsou jedinci schopni dosáhnout žádoucího výsledku, může být využita: změna struktury výsledku na základě konfliktu cílů. Ta se soustředí buď na odměňování spolupráce, nebo na trestání nespolupráce. Změna struktury v rozhodování na základě konfliktu - např. se obě strany nakonec dohodnou, že zvolí soudce, kterí situaci definitivně vyřeší.&lt;br /&gt;
*	'''intervence třetí strany''' - postupy, kdy se s pomocí třetí strany pomáhají řešit konflikty, které sporné strany jinak nedokážou řešit, třetí strana používá různé strategie&lt;br /&gt;
:*procesní kontrola – tj. kontrola třetí strany nad sdělením a interpretováním&lt;br /&gt;
:*	rozhodovací kontrola – tj. kontrola třetí strany nad výsledkem sporu&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
na základě různého namíchání těchto dvou strategií vznikají 4 možné role třetí strany&lt;br /&gt;
::*	stimul – pokud třetí strana nemá ani procesní ani rozhodovací kontrolu ( tj. poskytuje rady a doporučení)&lt;br /&gt;
::*	vyšetřovatel – pokud třetí strana má jak procesní tak rozhodovací kontrolu &lt;br /&gt;
::*	posuzovatel – má pouze rozhodovací kontrolu (př. soudce, který všechny strany vyslechne a následně rozhodne)&lt;br /&gt;
::*	prostředník – má pouze procesní kontrolu, nazývá se tzv. mediací, je nejčastější (konfliktní strany s jeho pomocí samy směřují k aktivnímu hledání inovativního řešení)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vyjednávání ==&lt;br /&gt;
Vyjednávání je proces prosazování zájmů zainteresovaných stran za účelem dosažení vzájemné dohody. K dosažení dohody se používají různé strategie:&lt;br /&gt;
*	'''změna vlastních zájmů/požadavků''' - jedna se o ustupování - je to posun k požadavkům druhé strany, nebo snížení vlastních požadavků o určitou úroveň (nesmí však klesnout pod určitou minimální úroveň, jinak k dohodě nedojde). Čím náročnější jsou počáteční požadavky jedné strany a čím pomalejší je ustupování strany druhé, tím méně pravděpodobné je dosažení dohody → pokud však nakonec k dohodě dojde, zainteresované strany jsou s ní mnohem spokojenější.&lt;br /&gt;
*'''změna požadavků druhé strany''' - soubor postupů, jejichž cílem je, aby druhá strana ustoupila, nebo změnila své požadavky. Nejrozšířenějšími postupy jsou přesvědčování, poziční vyjednávání a hrozby. Účinnost těchto postupů je přímo závislá na úrovni minimálních požadavků druhé strany (za touto hranicí opět není dohoda možná&lt;br /&gt;
*'''vyjednávání založené na zájmech''' - je zaměřené na alternativy, které uspokojí požadavky všech zúčastněných stran. Základem je spolupráce, která generuje oboustranné výhody. Jedná se o aktivní prosazování vlastních zájmů s ohledem na potřeby druhé strany a také o flexibilitu při koncipování konečné dohody. Při výběru strategie vyjednávání byla prokázána spojitost mezi situačními, resp. osobnostními charakteristikami (interakční přístup) vyjednavače a výběrem strategie vyjednávání. Je obecná tendence vyjednávačů, na začátku používat strategii změn požadavků druhé strany a později uplatnit vyjednávání založené na zájmech.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní taktiky vyjednávání: ===&lt;br /&gt;
*'''Imitace''' - je to kopírování chování, požadavků a ústupků druhé strany; když jedna strana nastolí požadavek, druhá strana na něj reaguje protipožadavky&lt;br /&gt;
*'''Kompenzace''' - naopak neutralizuje chování druhé strany; když jedna strana ve vyjednávání postupuje velmi rychle, druhá strana záměrně zpomaluje&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Rozhodování ==&lt;br /&gt;
Volba záměru je výsledkem skladby přítomných motivačních a poznávacích vlivů, popř. jejich usměrnění volním zásahem. V mnoha lidských činech vůle přítomna není (reflexní, zvykové složky chování). Předpokladem rozhodování je současný výskyt více možností záměru a činu, vedoucích obvykle k rozdílným, pro jedince motivačně závažným cílům. Teoreticky je předpokládáno, že převládne silnější motivace. Výsledný čin a jeho důsledky jsou vztaženy k jednotlivým motivům i k budoucnosti jedince. Může k tomu patřit i hledání kompromisu &lt;br /&gt;
*'''Bayes''' - volí se ten čin, který má maximální součet součinů žádoucnosti a pravděpodobnosti následků. Již Aristoteles to pokládá za věc počtu a Hobbes za silnější princip. &lt;br /&gt;
*'''Atkinsonova''' teorie - místo hodnoty (valence, utility) má součin motivace a pobídky. Atkinson i Feather - závislost přitažlivosti cíle na pravděpodobnosti dosažení (vzácnější je žádoucnější) &lt;br /&gt;
*'''James''' uvádí tzv. rozumové rozhodování jen jako jeden krajní způsob volby. Osobní citový náboj různých položek v rozhodování je zdrojem často odlišného utváření výsledných rozhodnutí a činů. &lt;br /&gt;
*'''Říčan''' - úloha citu v kalkulu rozhodování je dvojí. Je položkou v rozumovém rozhodování (rozhoduji se pro tuto možnost, protože ji mám rád), zkresluje. &lt;br /&gt;
*'''Tardy''' - fakticky se často děje rozhodování člověka ne aritmeticky, ale dramaticky &lt;br /&gt;
*'''S. Ach''' - poznatek o zvláštnostech volby cíle odpovídajících protikladu cyklotymního a schizotymního temperamentu. Zákon obtížnosti - obtížnost nějaké činnosti je motivem pro silnější volní vypětí (rostou spolu). Schizotymové (opozice vůči světu) volí obtížnější úkoly, cyklotymové snazší (splynutí, soulad) &lt;br /&gt;
*'''McDougall''' - odlišení krajností “morálního atleta” a “poproudníka”. Vznikne-li chronický neurotický konflikt, táhne se někdy léta. &lt;br /&gt;
==Fenomén náhradního jednání ==&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
V souvislosti s konflikty je významný fenomén náhradního jednání, který zkoumala řada autorů. Jedinec si při nemožnosti dosáhnout kýženého cíle volí náhradní řešení. Obecně platí, že náhradní jednání mají podobnou, ale zpravidla menší hodnotu uspokojení než původní cíl. Psychika se vyrovnává s konflikty za pomoci obranných mechanismů - introjekce, izolace, obrácení k sobě, odčinění, popření, projekce, regrese, vytěsnění, sublimace…&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Konflikt a frustrace  ==&lt;br /&gt;
Důležitým pojmem relevantním ke konfliktu je frustrace. Je to psychický stav vyvolaný překážkou na cestě k cíli. Ohrožení, či oddálení jeho konečného dosažení. Charakter překážky může být: &lt;br /&gt;
*vnitřní - pocity viny, stydlivost &lt;br /&gt;
*	vnější - jednání druhé osoby &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podle K. Horneyové vzniká frustrace z rozporu mezi: egoismem a altruismem, potřebou a skutečnou možností jejího uskutečnění, teoretickou lidskou svobodou a nemožností ji uplatnit. Reakce na frustraci je závislá na vnitřních dispozicích jedince; může se objevit: &lt;br /&gt;
*	'''regrese''' - návrat k dřívějšímu vývojovému stupni, kde pociťujeme větší bezpečí &lt;br /&gt;
*	'''fixace''' - stereotypní forma chování redukující úzkost &lt;br /&gt;
*	'''růst hladiny motivace''' &lt;br /&gt;
*	'''agrese''' - nejtypičtější případ &lt;br /&gt;
*	'''kompenzace''' - nalezení náhradního objektu &lt;br /&gt;
*	'''bagatelizace''' -znehodnocování nedosažitelného \&amp;quot;kyselé hrozny\&amp;quot; &lt;br /&gt;
*	'''racionalizace''' - \&amp;quot;logické\&amp;quot; zdůvodnění neúspěchu &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Jsou to strategie, které jedinec využívá, aby se vyhnul pocitu viny, nebo méněcennosti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Interpersonální konflikty  ==&lt;br /&gt;
Vznikají v malých skupinách a dotýkají se pojetí rolí uvnitř skupin. Tři způsoby vzniku interpersonálního konfliktu: &lt;br /&gt;
*kolize neboli střet rolí &lt;br /&gt;
*	neslučitelnost rolí &lt;br /&gt;
*	zmatenost, konfuze rolí &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Řešení takových konfliktů se odehrává na široké škále, jejímiž krajními póly je: &lt;br /&gt;
*	soupeření (kompetice) &lt;br /&gt;
*	spolupráce (kooperace) &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Řešení konfliktů spočívá v: &lt;br /&gt;
*	komunikaci &lt;br /&gt;
*	diferenciací mezi reálným stavem a zaujatou pozicí &lt;br /&gt;
*	hledání styčných bodů, které může probíhat mezi zúčastněnými stranami přímo, nebo zprostředkovaně &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Rozhodování v konfliktních situacích se děje skrze kognitivní analýzu. Obtížnost rozhodování je dána povahou konfliktu a počtem alternativ.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Fáze rozhodovacího procesu: &lt;br /&gt;
*	vznik situace s alternativními možnostmi&lt;br /&gt;
*	vznik úzkosti &lt;br /&gt;
*	kognitivně emotivní zpracování alternativ &lt;br /&gt;
*	výběr jedné z nich &lt;br /&gt;
*	po rozhodnutí se objevují pochyby, roste kognitivní disonance a snaha o racionalizaci vybrané alternativy &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam použité literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt; &lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konflikty_a_zp%C5%AFsoby_jejich_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD&amp;diff=50666</id>
		<title>Konflikty a způsoby jejich řešení</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konflikty_a_zp%C5%AFsoby_jejich_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD&amp;diff=50666"/>
		<updated>2017-12-12T18:04:54Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: /* Vymezení */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Vymezení ==&lt;br /&gt;
Konflikt je nevyhnutelnou součástí našeho života, avšak hrubosti a násilí nejsou. Efektivně řešený konflikt je přínosný a potřebný pro změnu&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef. a Ivan. SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie = Sociálna psychológia&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: ISV, 1997.&amp;lt;/ref&amp;gt;&amp;lt;br /&amp;gt;. &lt;br /&gt;
Konflikty souvisí s procesem volby, v jakém směru jednat - s rozhodováním se. Konflikt je rozpor, současné střetávání protichůdných tendencí. Dělíme je na:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* 	'''interpersonální''' - střet zájmů, postojů či motivů dvou a více osob&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
* 	'''intrapersonální''' - střet dvou neslučitelných tendencí, nebo cílových představ &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dělení konfliktů''' (K. Lewin)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Konflikt je situace, ve které působí přibližně stejně velké síly s protichůdným směrem.&lt;br /&gt;
*'''apetence apetence''' - jedinec se rozhoduje mezi dvěma stejně přitažlivými variantami, populární příklad je Burdianův osel &lt;br /&gt;
*'''averze apetence''' - konflikt, při kterém je jedinec přitahován předmětem, který má pro něj značnou přitažlivost, ale zároveň obsahuje i značně negativní aspekt &lt;br /&gt;
*'''averze averze''' výběr mezi dvěma negativními možnostmi (výběr menšího zla)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vznik konfliktu (Lurija) ==&lt;br /&gt;
Je zabráněno odreagování chování. Nedostatek pohotovosti k reakci. Potlačené reakce jsou přesunuty do oblasti centrálních procesů.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vývojový účinek konfliktů  ==&lt;br /&gt;
Zvládnutelné konflikty = hnací síla k objevování a zdokonalování psychologického osobního a interpersonálního přizpůsobení a výzbroje k němu. Růst sebedůvěry a schopností konflikty lépe snášet, chápat a řešit. Převyšují-li konflikty možnosti jedince = patogenní zdroj. Nedostatek zkušenosti s konflikty, neúspěšná zkušenost s konflikty. Poruchy sebedůvěry, patologie. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Výzkumy konfliktů ==&lt;br /&gt;
'''Pavlov''' psům navozoval experimentálně neurózy tím, že jim vytvořil odlišné reflexy na kruh a elipsu. Docházelo pak zkracováním delší osy elipsy ke stržení jejich nervové soustavy. '''Lurija''' vytvářel dva typy konfliktů u člověka - volby cíle a narušení cest řešení. '''Festinger''' věnoval se konfliktům v myšlení - teorie kognitivní disonance. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Řešení konfliktů  ==&lt;br /&gt;
Uplatňují se styly řešení závislé na osobnosti jedince &lt;br /&gt;
*	'''tvůrčí''' - člověk vykazuje schopnost nejen volit mezi existujícími cíli, nýbrž i vytvářet v poli myslitelných cílů řešení nová, nová řešení jsou někdy dokonalejší než již přítomná (kompromisní cíle) &lt;br /&gt;
*	'''obranné''' - tendence vnímat jako příznivější tu alternativu tu, kterou si člověk zvolil, na úkor těch, které opustil, mechanismus racionalizace - opačná tendence u neurotiků, vede k chronické nerozhodnosti &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
další dělení&lt;br /&gt;
*'''individualistický styl''' - co nejvíce na sebe orientovaný &lt;br /&gt;
*'''soutěživý''' - při řešení jde hlavně o jeho vítězství &lt;br /&gt;
*'''rovnostářský''' - snaha o minimalizaci výsledných rozdílů mezi zainteresovanými &lt;br /&gt;
*'''korporativní''' - snaha, aby obě strany konfliktu získaly co nejvíce&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
Mikšík uvádí následující styly:  &lt;br /&gt;
*	'''únikový styl''' - vyhnout se konfliktu nebo aspoň zůstat neutrální &lt;br /&gt;
*	'''kompetitivní styl''' - sebeprosazení a přitom nekooperativní &lt;br /&gt;
*	'''přizpůsobivý styl''' - kooperativní, ne sebeprosazení; orientace spíš na emocionální aspekty než na věcnou podstatu &lt;br /&gt;
*	'''kooperativní styl''' - sebeprosazení i kooperace, snaha o oboustranný prospěch, zaměření na podstatu věci &lt;br /&gt;
*	'''kompromisní styl''' - střední rovina sebeprosazení a spolupráce, přístup “dej - ber” s řadou ústupků, nabízí jen částečné uspokojení pro obě strany &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále se rozlišují 3 způsoby řešení konfliktů:&lt;br /&gt;
*	'''autoritativní řešení''' - 	jsou založené na síle, vlivu, resp. moci, kterou některá ze zúčastněných stran disponuje, řešení založená na autoritě jsou v mnohých případech vynucená a zúčastněné strany s řešením nemusí souhlasit, rozhodnutí, které musí sporné strany respektovat&lt;br /&gt;
*	'''alternativní řešení''' -  alternativní řešení poskytují konfliktním stranám svobodnou možnost rozhodnout se, zda a jakým způsobem se dohodnou,  řešení konfliktů je plně v kompetenci sporných stran, mají možnost ovlivňovat průběh konfliktu, produkují větší spokojenost s výsledkem konfliktu než v případě jeho vynucení autoritou, pokud nejsou jedinci schopni dosáhnout žádoucího výsledku, může být využita: změna struktury výsledku na základě konfliktu cílů. Ta se soustředí buď na odměňování spolupráce, nebo na trestání nespolupráce. Změna struktury v rozhodování na základě konfliktu - např. se obě strany nakonec dohodnou, že zvolí soudce, kterí situaci definitivně vyřeší.&lt;br /&gt;
*	'''intervence třetí strany''' - postupy, kdy se s pomocí třetí strany pomáhají řešit konflikty, které sporné strany jinak nedokážou řešit, třetí strana používá různé strategie&lt;br /&gt;
:*procesní kontrola – tj. kontrola třetí strany nad sdělením a interpretováním&lt;br /&gt;
:*	rozhodovací kontrola – tj. kontrola třetí strany nad výsledkem sporu&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
na základě různého namíchání těchto dvou strategií vznikají 4 možné role třetí strany&lt;br /&gt;
::*	stimul – pokud třetí strana nemá ani procesní ani rozhodovací kontrolu ( tj. poskytuje rady a doporučení)&lt;br /&gt;
::*	vyšetřovatel – pokud třetí strana má jak procesní tak rozhodovací kontrolu &lt;br /&gt;
::*	posuzovatel – má pouze rozhodovací kontrolu (př. soudce, který všechny strany vyslechne a následně rozhodne)&lt;br /&gt;
::*	prostředník – má pouze procesní kontrolu, nazývá se tzv. mediací, je nejčastější (konfliktní strany s jeho pomocí samy směřují k aktivnímu hledání inovativního řešení)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vyjednávání ==&lt;br /&gt;
Vyjednávání je proces prosazování zájmů zainteresovaných stran za účelem dosažení vzájemné dohody. K dosažení dohody se používají různé strategie:&lt;br /&gt;
*	'''změna vlastních zájmů/požadavků''' - jedna se o ustupování - je to posun k požadavkům druhé strany, nebo snížení vlastních požadavků o určitou úroveň (nesmí však klesnout pod určitou minimální úroveň, jinak k dohodě nedojde). Čím náročnější jsou počáteční požadavky jedné strany a čím pomalejší je ustupování strany druhé, tím méně pravděpodobné je dosažení dohody → pokud však nakonec k dohodě dojde, zainteresované strany jsou s ní mnohem spokojenější.&lt;br /&gt;
*'''změna požadavků druhé strany''' - soubor postupů, jejichž cílem je, aby druhá strana ustoupila, nebo změnila své požadavky. Nejrozšířenějšími postupy jsou přesvědčování, poziční vyjednávání a hrozby. Účinnost těchto postupů je přímo závislá na úrovni minimálních požadavků druhé strany (za touto hranicí opět není dohoda možná&lt;br /&gt;
*'''vyjednávání založené na zájmech''' - je zaměřené na alternativy, které uspokojí požadavky všech zúčastněných stran. Základem je spolupráce, která generuje oboustranné výhody. Jedná se o aktivní prosazování vlastních zájmů s ohledem na potřeby druhé strany a také o flexibilitu při koncipování konečné dohody. Při výběru strategie vyjednávání byla prokázána spojitost mezi situačními, resp. osobnostními charakteristikami (interakční přístup) vyjednavače a výběrem strategie vyjednávání. Je obecná tendence vyjednávačů, na začátku používat strategii změn požadavků druhé strany a později uplatnit vyjednávání založené na zájmech.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní taktiky vyjednávání: ===&lt;br /&gt;
*'''Imitace''' - je to kopírování chování, požadavků a ústupků druhé strany; když jedna strana nastolí požadavek, druhá strana na něj reaguje protipožadavky&lt;br /&gt;
*'''Kompenzace''' - naopak neutralizuje chování druhé strany; když jedna strana ve vyjednávání postupuje velmi rychle, druhá strana záměrně zpomaluje&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Rozhodování ==&lt;br /&gt;
Volba záměru je výsledkem skladby přítomných motivačních a poznávacích vlivů, popř. jejich usměrnění volním zásahem. V mnoha lidských činech vůle přítomna není (reflexní, zvykové složky chování). Předpokladem rozhodování je současný výskyt více možností záměru a činu, vedoucích obvykle k rozdílným, pro jedince motivačně závažným cílům. Teoreticky je předpokládáno, že převládne silnější motivace. Výsledný čin a jeho důsledky jsou vztaženy k jednotlivým motivům i k budoucnosti jedince. Může k tomu patřit i hledání kompromisu &lt;br /&gt;
*'''Bayes''' - volí se ten čin, který má maximální součet součinů žádoucnosti a pravděpodobnosti následků. Již Aristoteles to pokládá za věc počtu a Hobbes za silnější princip. &lt;br /&gt;
*'''Atkinsonova''' teorie - místo hodnoty (valence, utility) má součin motivace a pobídky. Atkinson i Feather - závislost přitažlivosti cíle na pravděpodobnosti dosažení (vzácnější je žádoucnější) &lt;br /&gt;
*'''James''' uvádí tzv. rozumové rozhodování jen jako jeden krajní způsob volby. Osobní citový náboj různých položek v rozhodování je zdrojem často odlišného utváření výsledných rozhodnutí a činů. &lt;br /&gt;
*'''Říčan''' - úloha citu v kalkulu rozhodování je dvojí. Je položkou v rozumovém rozhodování (rozhoduji se pro tuto možnost, protože ji mám rád), zkresluje. &lt;br /&gt;
*'''Tardy''' - fakticky se často děje rozhodování člověka ne aritmeticky, ale dramaticky &lt;br /&gt;
*'''S. Ach''' - poznatek o zvláštnostech volby cíle odpovídajících protikladu cyklotymního a schizotymního temperamentu. Zákon obtížnosti - obtížnost nějaké činnosti je motivem pro silnější volní vypětí (rostou spolu). Schizotymové (opozice vůči světu) volí obtížnější úkoly, cyklotymové snazší (splynutí, soulad) &lt;br /&gt;
*'''McDougall''' - odlišení krajností “morálního atleta” a “poproudníka”. Vznikne-li chronický neurotický konflikt, táhne se někdy léta. &lt;br /&gt;
==Fenomén náhradního jednání ==&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
V souvislosti s konflikty je významný fenomén náhradního jednání, který zkoumala řada autorů. Jedinec si při nemožnosti dosáhnout kýženého cíle volí náhradní řešení. Obecně platí, že náhradní jednání mají podobnou, ale zpravidla menší hodnotu uspokojení než původní cíl. Psychika se vyrovnává s konflikty za pomoci obranných mechanismů - introjekce, izolace, obrácení k sobě, odčinění, popření, projekce, regrese, vytěsnění, sublimace…&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Konflikt a frustrace  ==&lt;br /&gt;
Důležitým pojmem relevantním ke konfliktu je frustrace. Je to psychický stav vyvolaný překážkou na cestě k cíli. Ohrožení, či oddálení jeho konečného dosažení. Charakter překážky může být: &lt;br /&gt;
*vnitřní - pocity viny, stydlivost &lt;br /&gt;
*	vnější - jednání druhé osoby &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podle K. Horneyové vzniká frustrace z rozporu mezi: egoismem a altruismem, potřebou a skutečnou možností jejího uskutečnění, teoretickou lidskou svobodou a nemožností ji uplatnit. Reakce na frustraci je závislá na vnitřních dispozicích jedince; může se objevit: &lt;br /&gt;
*	'''regrese''' - návrat k dřívějšímu vývojovému stupni, kde pociťujeme větší bezpečí &lt;br /&gt;
*	'''fixace''' - stereotypní forma chování redukující úzkost &lt;br /&gt;
*	'''růst hladiny motivace''' &lt;br /&gt;
*	'''agrese''' - nejtypičtější případ &lt;br /&gt;
*	'''kompenzace''' - nalezení náhradního objektu &lt;br /&gt;
*	'''bagatelizace''' -znehodnocování nedosažitelného \&amp;quot;kyselé hrozny\&amp;quot; &lt;br /&gt;
*	'''racionalizace''' - \&amp;quot;logické\&amp;quot; zdůvodnění neúspěchu &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Jsou to strategie, které jedinec využívá, aby se vyhnul pocitu viny, nebo méněcennosti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Interpersonální konflikty  ==&lt;br /&gt;
Vznikají v malých skupinách a dotýkají se pojetí rolí uvnitř skupin. Tři způsoby vzniku interpersonálního konfliktu: &lt;br /&gt;
*kolize neboli střet rolí &lt;br /&gt;
*	neslučitelnost rolí &lt;br /&gt;
*	zmatenost, konfuze rolí &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Řešení takových konfliktů se odehrává na široké škále, jejímiž krajními póly je: &lt;br /&gt;
*	soupeření (kompetice) &lt;br /&gt;
*	spolupráce (kooperace) &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Řešení konfliktů spočívá v: &lt;br /&gt;
*	komunikaci &lt;br /&gt;
*	diferenciací mezi reálným stavem a zaujatou pozicí &lt;br /&gt;
*	hledání styčných bodů, které může probíhat mezi zúčastněnými stranami přímo, nebo zprostředkovaně &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Rozhodování v konfliktních situacích se děje skrze kognitivní analýzu. Obtížnost rozhodování je dána povahou konfliktu a počtem alternativ.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Fáze rozhodovacího procesu: &lt;br /&gt;
*	vznik situace s alternativními možnostmi&lt;br /&gt;
*	vznik úzkosti &lt;br /&gt;
*	kognitivně emotivní zpracování alternativ &lt;br /&gt;
*	výběr jedné z nich &lt;br /&gt;
*	po rozhodnutí se objevují pochyby, roste kognitivní disonance a snaha o racionalizaci vybrané alternativy &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam použité literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt; &lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
	<entry>
		<id>https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konflikty_a_zp%C5%AFsoby_jejich_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD&amp;diff=50665</id>
		<title>Konflikty a způsoby jejich řešení</title>
		<link rel="alternate" type="text/html" href="https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konflikty_a_zp%C5%AFsoby_jejich_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD&amp;diff=50665"/>
		<updated>2017-12-12T18:04:25Z</updated>

		<summary type="html">&lt;p&gt;Zuzana.Kalousova: /* Vymezení */&lt;/p&gt;
&lt;hr /&gt;
&lt;div&gt;== Vymezení ==&lt;br /&gt;
Konflikt je nevyhnutelnou součástí našeho života, avšak hrubosti a násilí nejsou. Efektivně řešený konflikt je přínosný a potřebný pro změnu&amp;lt;ref name=vyrost&amp;gt;VÝROST, Jozef. a Ivan. SLAMĚNÍK. &amp;lt;i&amp;gt;Sociální psychologie = Sociálna psychológia&amp;lt;/i&amp;gt;. Praha: ISV, 1997.&amp;lt;/ref&amp;gt;:&amp;lt;br /&amp;gt;. &lt;br /&gt;
Konflikty souvisí s procesem volby, v jakém směru jednat - s rozhodováním se. Konflikt je rozpor, současné střetávání protichůdných tendencí. Dělíme je na:&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
* 	'''interpersonální''' - střet zájmů, postojů či motivů dvou a více osob&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;&lt;br /&gt;
* 	'''intrapersonální''' - střet dvou neslučitelných tendencí, nebo cílových představ &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
'''Dělení konfliktů''' (K. Lewin)&amp;lt;ref name=vyrost/&amp;gt;:&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Konflikt je situace, ve které působí přibližně stejně velké síly s protichůdným směrem.&lt;br /&gt;
*'''apetence apetence''' - jedinec se rozhoduje mezi dvěma stejně přitažlivými variantami, populární příklad je Burdianův osel &lt;br /&gt;
*'''averze apetence''' - konflikt, při kterém je jedinec přitahován předmětem, který má pro něj značnou přitažlivost, ale zároveň obsahuje i značně negativní aspekt &lt;br /&gt;
*'''averze averze''' výběr mezi dvěma negativními možnostmi (výběr menšího zla)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
==Vznik konfliktu (Lurija) ==&lt;br /&gt;
Je zabráněno odreagování chování. Nedostatek pohotovosti k reakci. Potlačené reakce jsou přesunuty do oblasti centrálních procesů.  &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vývojový účinek konfliktů  ==&lt;br /&gt;
Zvládnutelné konflikty = hnací síla k objevování a zdokonalování psychologického osobního a interpersonálního přizpůsobení a výzbroje k němu. Růst sebedůvěry a schopností konflikty lépe snášet, chápat a řešit. Převyšují-li konflikty možnosti jedince = patogenní zdroj. Nedostatek zkušenosti s konflikty, neúspěšná zkušenost s konflikty. Poruchy sebedůvěry, patologie. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Výzkumy konfliktů ==&lt;br /&gt;
'''Pavlov''' psům navozoval experimentálně neurózy tím, že jim vytvořil odlišné reflexy na kruh a elipsu. Docházelo pak zkracováním delší osy elipsy ke stržení jejich nervové soustavy. '''Lurija''' vytvářel dva typy konfliktů u člověka - volby cíle a narušení cest řešení. '''Festinger''' věnoval se konfliktům v myšlení - teorie kognitivní disonance. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Řešení konfliktů  ==&lt;br /&gt;
Uplatňují se styly řešení závislé na osobnosti jedince &lt;br /&gt;
*	'''tvůrčí''' - člověk vykazuje schopnost nejen volit mezi existujícími cíli, nýbrž i vytvářet v poli myslitelných cílů řešení nová, nová řešení jsou někdy dokonalejší než již přítomná (kompromisní cíle) &lt;br /&gt;
*	'''obranné''' - tendence vnímat jako příznivější tu alternativu tu, kterou si člověk zvolil, na úkor těch, které opustil, mechanismus racionalizace - opačná tendence u neurotiků, vede k chronické nerozhodnosti &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
další dělení&lt;br /&gt;
*'''individualistický styl''' - co nejvíce na sebe orientovaný &lt;br /&gt;
*'''soutěživý''' - při řešení jde hlavně o jeho vítězství &lt;br /&gt;
*'''rovnostářský''' - snaha o minimalizaci výsledných rozdílů mezi zainteresovanými &lt;br /&gt;
*'''korporativní''' - snaha, aby obě strany konfliktu získaly co nejvíce&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
Mikšík uvádí následující styly:  &lt;br /&gt;
*	'''únikový styl''' - vyhnout se konfliktu nebo aspoň zůstat neutrální &lt;br /&gt;
*	'''kompetitivní styl''' - sebeprosazení a přitom nekooperativní &lt;br /&gt;
*	'''přizpůsobivý styl''' - kooperativní, ne sebeprosazení; orientace spíš na emocionální aspekty než na věcnou podstatu &lt;br /&gt;
*	'''kooperativní styl''' - sebeprosazení i kooperace, snaha o oboustranný prospěch, zaměření na podstatu věci &lt;br /&gt;
*	'''kompromisní styl''' - střední rovina sebeprosazení a spolupráce, přístup “dej - ber” s řadou ústupků, nabízí jen částečné uspokojení pro obě strany &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Dále se rozlišují 3 způsoby řešení konfliktů:&lt;br /&gt;
*	'''autoritativní řešení''' - 	jsou založené na síle, vlivu, resp. moci, kterou některá ze zúčastněných stran disponuje, řešení založená na autoritě jsou v mnohých případech vynucená a zúčastněné strany s řešením nemusí souhlasit, rozhodnutí, které musí sporné strany respektovat&lt;br /&gt;
*	'''alternativní řešení''' -  alternativní řešení poskytují konfliktním stranám svobodnou možnost rozhodnout se, zda a jakým způsobem se dohodnou,  řešení konfliktů je plně v kompetenci sporných stran, mají možnost ovlivňovat průběh konfliktu, produkují větší spokojenost s výsledkem konfliktu než v případě jeho vynucení autoritou, pokud nejsou jedinci schopni dosáhnout žádoucího výsledku, může být využita: změna struktury výsledku na základě konfliktu cílů. Ta se soustředí buď na odměňování spolupráce, nebo na trestání nespolupráce. Změna struktury v rozhodování na základě konfliktu - např. se obě strany nakonec dohodnou, že zvolí soudce, kterí situaci definitivně vyřeší.&lt;br /&gt;
*	'''intervence třetí strany''' - postupy, kdy se s pomocí třetí strany pomáhají řešit konflikty, které sporné strany jinak nedokážou řešit, třetí strana používá různé strategie&lt;br /&gt;
:*procesní kontrola – tj. kontrola třetí strany nad sdělením a interpretováním&lt;br /&gt;
:*	rozhodovací kontrola – tj. kontrola třetí strany nad výsledkem sporu&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
na základě různého namíchání těchto dvou strategií vznikají 4 možné role třetí strany&lt;br /&gt;
::*	stimul – pokud třetí strana nemá ani procesní ani rozhodovací kontrolu ( tj. poskytuje rady a doporučení)&lt;br /&gt;
::*	vyšetřovatel – pokud třetí strana má jak procesní tak rozhodovací kontrolu &lt;br /&gt;
::*	posuzovatel – má pouze rozhodovací kontrolu (př. soudce, který všechny strany vyslechne a následně rozhodne)&lt;br /&gt;
::*	prostředník – má pouze procesní kontrolu, nazývá se tzv. mediací, je nejčastější (konfliktní strany s jeho pomocí samy směřují k aktivnímu hledání inovativního řešení)&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Vyjednávání ==&lt;br /&gt;
Vyjednávání je proces prosazování zájmů zainteresovaných stran za účelem dosažení vzájemné dohody. K dosažení dohody se používají různé strategie:&lt;br /&gt;
*	'''změna vlastních zájmů/požadavků''' - jedna se o ustupování - je to posun k požadavkům druhé strany, nebo snížení vlastních požadavků o určitou úroveň (nesmí však klesnout pod určitou minimální úroveň, jinak k dohodě nedojde). Čím náročnější jsou počáteční požadavky jedné strany a čím pomalejší je ustupování strany druhé, tím méně pravděpodobné je dosažení dohody → pokud však nakonec k dohodě dojde, zainteresované strany jsou s ní mnohem spokojenější.&lt;br /&gt;
*'''změna požadavků druhé strany''' - soubor postupů, jejichž cílem je, aby druhá strana ustoupila, nebo změnila své požadavky. Nejrozšířenějšími postupy jsou přesvědčování, poziční vyjednávání a hrozby. Účinnost těchto postupů je přímo závislá na úrovni minimálních požadavků druhé strany (za touto hranicí opět není dohoda možná&lt;br /&gt;
*'''vyjednávání založené na zájmech''' - je zaměřené na alternativy, které uspokojí požadavky všech zúčastněných stran. Základem je spolupráce, která generuje oboustranné výhody. Jedná se o aktivní prosazování vlastních zájmů s ohledem na potřeby druhé strany a také o flexibilitu při koncipování konečné dohody. Při výběru strategie vyjednávání byla prokázána spojitost mezi situačními, resp. osobnostními charakteristikami (interakční přístup) vyjednavače a výběrem strategie vyjednávání. Je obecná tendence vyjednávačů, na začátku používat strategii změn požadavků druhé strany a později uplatnit vyjednávání založené na zájmech.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
=== Základní taktiky vyjednávání: ===&lt;br /&gt;
*'''Imitace''' - je to kopírování chování, požadavků a ústupků druhé strany; když jedna strana nastolí požadavek, druhá strana na něj reaguje protipožadavky&lt;br /&gt;
*'''Kompenzace''' - naopak neutralizuje chování druhé strany; když jedna strana ve vyjednávání postupuje velmi rychle, druhá strana záměrně zpomaluje&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Rozhodování ==&lt;br /&gt;
Volba záměru je výsledkem skladby přítomných motivačních a poznávacích vlivů, popř. jejich usměrnění volním zásahem. V mnoha lidských činech vůle přítomna není (reflexní, zvykové složky chování). Předpokladem rozhodování je současný výskyt více možností záměru a činu, vedoucích obvykle k rozdílným, pro jedince motivačně závažným cílům. Teoreticky je předpokládáno, že převládne silnější motivace. Výsledný čin a jeho důsledky jsou vztaženy k jednotlivým motivům i k budoucnosti jedince. Může k tomu patřit i hledání kompromisu &lt;br /&gt;
*'''Bayes''' - volí se ten čin, který má maximální součet součinů žádoucnosti a pravděpodobnosti následků. Již Aristoteles to pokládá za věc počtu a Hobbes za silnější princip. &lt;br /&gt;
*'''Atkinsonova''' teorie - místo hodnoty (valence, utility) má součin motivace a pobídky. Atkinson i Feather - závislost přitažlivosti cíle na pravděpodobnosti dosažení (vzácnější je žádoucnější) &lt;br /&gt;
*'''James''' uvádí tzv. rozumové rozhodování jen jako jeden krajní způsob volby. Osobní citový náboj různých položek v rozhodování je zdrojem často odlišného utváření výsledných rozhodnutí a činů. &lt;br /&gt;
*'''Říčan''' - úloha citu v kalkulu rozhodování je dvojí. Je položkou v rozumovém rozhodování (rozhoduji se pro tuto možnost, protože ji mám rád), zkresluje. &lt;br /&gt;
*'''Tardy''' - fakticky se často děje rozhodování člověka ne aritmeticky, ale dramaticky &lt;br /&gt;
*'''S. Ach''' - poznatek o zvláštnostech volby cíle odpovídajících protikladu cyklotymního a schizotymního temperamentu. Zákon obtížnosti - obtížnost nějaké činnosti je motivem pro silnější volní vypětí (rostou spolu). Schizotymové (opozice vůči světu) volí obtížnější úkoly, cyklotymové snazší (splynutí, soulad) &lt;br /&gt;
*'''McDougall''' - odlišení krajností “morálního atleta” a “poproudníka”. Vznikne-li chronický neurotický konflikt, táhne se někdy léta. &lt;br /&gt;
==Fenomén náhradního jednání ==&lt;br /&gt;
 &lt;br /&gt;
V souvislosti s konflikty je významný fenomén náhradního jednání, který zkoumala řada autorů. Jedinec si při nemožnosti dosáhnout kýženého cíle volí náhradní řešení. Obecně platí, že náhradní jednání mají podobnou, ale zpravidla menší hodnotu uspokojení než původní cíl. Psychika se vyrovnává s konflikty za pomoci obranných mechanismů - introjekce, izolace, obrácení k sobě, odčinění, popření, projekce, regrese, vytěsnění, sublimace…&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Konflikt a frustrace  ==&lt;br /&gt;
Důležitým pojmem relevantním ke konfliktu je frustrace. Je to psychický stav vyvolaný překážkou na cestě k cíli. Ohrožení, či oddálení jeho konečného dosažení. Charakter překážky může být: &lt;br /&gt;
*vnitřní - pocity viny, stydlivost &lt;br /&gt;
*	vnější - jednání druhé osoby &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
Podle K. Horneyové vzniká frustrace z rozporu mezi: egoismem a altruismem, potřebou a skutečnou možností jejího uskutečnění, teoretickou lidskou svobodou a nemožností ji uplatnit. Reakce na frustraci je závislá na vnitřních dispozicích jedince; může se objevit: &lt;br /&gt;
*	'''regrese''' - návrat k dřívějšímu vývojovému stupni, kde pociťujeme větší bezpečí &lt;br /&gt;
*	'''fixace''' - stereotypní forma chování redukující úzkost &lt;br /&gt;
*	'''růst hladiny motivace''' &lt;br /&gt;
*	'''agrese''' - nejtypičtější případ &lt;br /&gt;
*	'''kompenzace''' - nalezení náhradního objektu &lt;br /&gt;
*	'''bagatelizace''' -znehodnocování nedosažitelného \&amp;quot;kyselé hrozny\&amp;quot; &lt;br /&gt;
*	'''racionalizace''' - \&amp;quot;logické\&amp;quot; zdůvodnění neúspěchu &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Jsou to strategie, které jedinec využívá, aby se vyhnul pocitu viny, nebo méněcennosti. &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Interpersonální konflikty  ==&lt;br /&gt;
Vznikají v malých skupinách a dotýkají se pojetí rolí uvnitř skupin. Tři způsoby vzniku interpersonálního konfliktu: &lt;br /&gt;
*kolize neboli střet rolí &lt;br /&gt;
*	neslučitelnost rolí &lt;br /&gt;
*	zmatenost, konfuze rolí &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Řešení takových konfliktů se odehrává na široké škále, jejímiž krajními póly je: &lt;br /&gt;
*	soupeření (kompetice) &lt;br /&gt;
*	spolupráce (kooperace) &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Řešení konfliktů spočívá v: &lt;br /&gt;
*	komunikaci &lt;br /&gt;
*	diferenciací mezi reálným stavem a zaujatou pozicí &lt;br /&gt;
*	hledání styčných bodů, které může probíhat mezi zúčastněnými stranami přímo, nebo zprostředkovaně &amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Rozhodování v konfliktních situacích se děje skrze kognitivní analýzu. Obtížnost rozhodování je dána povahou konfliktu a počtem alternativ.&amp;lt;br /&amp;gt;&lt;br /&gt;
Fáze rozhodovacího procesu: &lt;br /&gt;
*	vznik situace s alternativními možnostmi&lt;br /&gt;
*	vznik úzkosti &lt;br /&gt;
*	kognitivně emotivní zpracování alternativ &lt;br /&gt;
*	výběr jedné z nich &lt;br /&gt;
*	po rozhodnutí se objevují pochyby, roste kognitivní disonance a snaha o racionalizaci vybrané alternativy &lt;br /&gt;
&lt;br /&gt;
== Seznam použité literatury ==&lt;br /&gt;
&amp;lt;references/&amp;gt; &lt;/div&gt;</summary>
		<author><name>Zuzana.Kalousova</name></author>
		
	</entry>
</feed>