Psychologická soustava Aristotelova

Aristotelés (384-322 př. n. l.)

• Narodil se ve Stageiře na thráckém poloostrovu Chalkidiké.
  
• V 17 letech vstoupil do Platónovy Akadémie, v niž setrval po 20 let až do učitelovy smrti
  
• Byla to zřejmě výchova v rodině s lékařskou tradicí (otec byl lékařem na dvoře makedonckého krále), jež vtiskla jeho myšlení výrazný sklon k věcné, empirické, přírodovědecké tradici, a proto bývá považován za předchůdce psychologie
• V letech 343 - 340 se věnoval výchově Alexandra Makedonského

okolo roku 335 založil vlastní školu LYKEION, nazývanou též peripatetickou podle jejího sloupořadí.

Psychologická soustava

• V jeho pojednání O duši (řecky Peri psyché, latinsky De anima) předkládá a rozebírá dosavadní názory o duši a vytýká jejich nedostatky. Poprvé též vymezuje určitou oblast jevů, které lze považovat za jevy duševní.
• V druhé knize podává svůj výměr duše, čímž současně vymezuje předmět psychologie. Projev života je podle Aristotela projevem duševna, stejně tak jako je každý jiný biologický proces.
• Aristoteles jako badatel se snaží pochopit smyslům přístupnou realitu a proto odmítá Platónovskou představu transcendentní říše idejí, jelikož pomocí tohoto předpokladu nelze pochopit přírodu a její řád. Stále se ovšem drží jeho pojmu ideje, těm však nepřipisuje samostatnou jsoucnost ve zvláštní oddělené říši, nýbrž vkládá tyto ideje do věcí, do jednotlivin. Tyto ideje, obecniny, jsou dány jednotlivým věcem a tvoří tak jejich eidos (formu, morfé). Podstatou pak není tato eidos, forma, ale konkrétní, jednotlivá, reálná věc či bytost jako taková. Avšak poznat věc v její bytostnosti znamená poznat její eidos.
• Eidos = forma je jednotlivinám vlastní, spoluurčuje jejich pohyb, proces jejich vznikání, jejich vývoj.
• Podstatou vzniku věci či bytosti jsou dva principy. Jednak již zmiňovaný princip formy a jednak pojem látky (hylé), materiálního substrátu. Tato látka, v počátku beztvará, bez vlatsností, neohraničená a tudíž nepoznatelná (prvolátka) je vlivem formy, eidos stává něčím skutečně jsoucím, co má určité vlastnosti a tedy to lze poznat. V smyslům přístupném světě tedy nemůže být látka bez formy, stejně tak jako forma bez látky. Látka má vždy formu a forma vždy předpokládá určitý substrát. Forma je principem vyšším, významnějším než látka.
• Forma, sama o sobě neměnná, se v látce uskutečňuje až do stavu plné uskutečněnosti = entelechie → duše jest první entelechií přírodního těla (Forma se snaží plně uskutečnit její povahu“, což je v případě těla duše).
• Tělo se má k dušijako tvárný vosk k tvaru, který přijímá. Přírodní tělo je jako látkový substrát souborem potencí k životním dějům a teprve duše jako forma, je cílesměrně působícím činitelem, který je převádí na skutečnost.
• Duše je principem života.
• Duši připisuje též rostlinám. Ty mají pouze první, základní stupeň duševna, tzv, duši vyživovací (vegetativní, threptiké), která se projevuje výživou, růstem a rozmnožováním. Zvířata pak mají navíc duši vnímavou (senzitivní, animální, aisthétiké) – dává schopnost pociťování, smyslového vnímání. U člověka je pak ještě třetí – duše myslící (dianoétiké, rozum, duch). Toto učení o 3 složkách tvoří základní osnovu jeho psychologické soustavy.

TEORIE POZNÁNÍ: Aristoteles rozlišuje různé druhy poznání a to jednak podle různosti předmětu a se zřetelem k možnosti či nemožnosti omylu. Rozlišuje vnímání předmětu (poznání jednotlivých detailů tady a teď, právě přítomného) a poznání rozumové (jako poznání obecných zákonitostí). Poznání rozumové je nutně pravdivé narozdíl od pouhého mínění (doxa), které se zakládá na úsudcích a tudíž může být mylné. Vědění jakožto vyšší rozumové poznání je založeno na soudech následně ze sebe vyplývajících.

• Aristoteles rozlišuje rozum činný = pracuje s pojmy odvozenými od vjemů, čili do jisté míry trpně vytvořenými od smyslů a především nabytými v průběhu života, zaniká spolu s tělem stejně jako duše) a činný rozum = nesmrtelný a věčný, jeho původ není přirozené povahy, je něčím božským; zavedením tohoto termínu se A vrací svým způsobem k myšlence dualismu, což je velkým oříškem pro interprety, snažící se vysvětlit tento sporný bod jeho učení.

Odkazy

Použitá literatura

• Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.

Doporučená literatura

• Störig, H. J. (2007). Malé dějin filsofie. Praha: Karmelitánské nakladatelství.