Poruchy osobnosti

Vymezení

Jde o skupinu psychických poruch spočívajících ve výrazné akcentaci (resp. extrémním zvýraznění) či v utlumení (resp. slabém vyjádření) určitých stránek a rysů osobnosti daného jedince - a to natolik, že se myšlení, prožívání a chování daného jedince stává maladaptivním a v rozporu s obecně uznávanými sociokulturními normami.

Prevalence

Vyskytují se u cca 5 - 13 % populace. Šíře rozmezí je dána především tím, že je problematické stanovit přesnou hranici mezi jejich nositeli a jedinci se zdravou, resp. s ohledem na aktuální sociokulturní normy akceptovanou osobností.

Etiologie

Rozvoj onemocnění je způsoben multifaktioriálně.

Jistá role se přičítá genetickým dispozicím, zejm. těm, které se podílejí na podobě temperamentu, a tedy na podobě základního citového naladění jedince (jeho sklonu prožívat negativní či pozitivní emoce) a na míře jeho vzrušivosti, resp. psychické aktivace.

Určitý podíl je také přičítám patologickým změnám ve fungování mozku, zejm. narušení metabolismu určitých neurotransmiterů.

Role se také přisuzuje působení sociálních faktorů, předně vlivu rodiny a rodinné výchovy v raném dětství. Význam se např. přičítá celkové emoční atmosféře v rodině a emocionálním vztahu dítěte s jeho blízkými rodinnými příslušníky.

Nakonec se význam také přičítá zátěžovým faktorům (jejich množství a druhu), jimž byl jedinec především ve svém raném, ale také pozdějším psychickém vývoji vystaven.

Symptomatologie

Projevují se především v následujících oblastech:

1. myšlení - dochází k deformaci způsobu uvažování a hodnocení situace jedince a též sebehodnocení (to může být podle typu poruchy nadměrně zvýšené či naopak extrémně nízké)
2. emocionální prožívání - stává se nepřiměřeným s ohledem na vyvolávající podněty (jedinec může mít podle typu poruchy sklon reagovat afekty vzteku na relativně běžné situace či naopak zůstávat netečným vůči emocionálně významným událostem)
3. chování - obecně není dostatečně adaptivním s ohledem na sociální svět, z hlediska společnosti se jeví jako rušivé; postižený jedinec má narušenou autoregulaci (schopnost ovládat své chování) a často není schopen dostatečného náhledu na nepřiměřenost vlastního chování; to rovněž vede k často snížené motivaci v léčbě

Léčba

Jde o trvalé poruchy, jež není možné zcela vyléčit. Pouze je možné na základě příslušných psychoterapeutických intervencí korigovat některé jejich projevy a podporovat kompenzační mechanismy, jimiž je jeho myšlení, prožívání a chování udržováno v přijatelných mezích.

Jednotlivé specifické poruchy osobnosti a jejich specifika

Paranoidní porucha osobnosti

Základní specifika:

• excesivní vztahovačnost a podezřívavost - jedinec chybně interpretuje neutrální či přátelsky laděné akce jako hostilní, nenávistné (např. když do takového jedince někdo omylem vrazí na ulici, může si to vykládat jako záměrné napadení; když takovýto jedinec uslyší smích, bude mít tendenci si jej ihned vykládat jako posměch vůči vlastní osobě)
• nadměrný důraz na důležitost vlastní osoby (podobně jako u narcistické poruchy osobnosti) - jedinec např. může vůči druhým vznášet řadu požadavků a očekávat přitom, že budou bez výjimky plněny; tyto požadavky však často splněny nejsou, to jej vede k výraznému kverulantství, nespokojenosti a celkově to u u něj vyvolává jakési podrážděné a rozladěné emocionální nastavení; jedinec v souvislosti s tím také při nesplnění svých požadavků často zakouší silné pocity nespravedlnosti a křivdy
• přecitlivělost vůči kritice, negativnímu hodnocení - kritiku ze strany druhých má jedinec sklon brát jako fatální odmítnutí jeho osoby a zároveň též jako potvrzení jeho negativního smýšlení o okolním sociálním světě

Diferenciálně diagnosticky se od paranoidní schizofrenie a paranoie coby poruše s trvalými bludy liší absencí paranoidních bludů.