Sémiotika

Stránka ve výstavbě

Na této stránce se právě pracuje. Prosím needitujte tuto stránku, dokud na ní zůstává tato šablona. Předejdete tak editačnímu konfliktu. Jestliže uběhla od poslední editace doba alespoň dvou dnů, neváhejte tuto šablonu odstranit.

Sémiotika (z řec. σημειον sémeion, znak, označení) se zabývá teorií znaků, jejich správnému porozumění a výkladu v určitém kontextu. Předmětem studia a výzkumu jsou znaky, které jsou mnohdy seskupeny v obsáhlých i relativně jednoduchých znakových systémech, jež se řídí určitými pravidly. Nejúčinnějším sémiotickým systémem je přirozený jazyk. V oblasti zájmu sémiotiky se nacházejí 3 entity: uživatel, znak a vyvozené významy. Aby se určitá osoba, předmět, či událost stala znakem, musí projít procesem semiózy. Tento postup je založen buď na pojmenování, či na označování. Oblastí jejího zájmu nejsou jen jazykové znaky, ale obecně i všechny ostatní znakové systémy (piktogramy, dopravní značky apod.). Vlastní znakové systémy s pravidly gramatickými i sémantickými mají mj. náboženství, hry nebo rituály.

Skládá se ze tří subdisciplín:

• sémantiky: jedná se o nauku o významu a změnách významu jazykových jednotek, studuje tedy vztah mezi označovaným (signifié/ signified) a označujícím (signifiant/ signifier)
• syntaktiky: studuje jazyk pouze z perspektivy forem znaků, aniž by kladla důraz na to, co který znak znamená
• pragmatiky: nachází se někde na pomezí filozofie a lingvistiky. Sleduje proces, jak se znaky vytvářejí, a kromě významové výpovědi zkoumá i její neverbální důsledky.

Historie

Historie nauky o znacích začala už v předsokratovské filozofii. V 5. století př. n. l. se filozofové Parmenides a Hippokrates ve svých dílech zmiňují o termínu sēmeîon znamenající znak či znamení, a to obvykle zázračného charakteru. Z tohoto slova se později vyvinul název celé vědy o znacích – sémiotiky či sémiologie. Dalším významným mezníkem v historii sémiotiky je zkoumání stoiků. V dalších obdobích filozofie se o znacích rozvinula debata mezi patristy a později též mezi modisty a Vilémem z Occamu. V dílech filozofů, jakými jsou např. Bernard Bolzano, John Locke, Edmund Husserl, Thomas Hobbes, David Hume či Gottfried Wilhelm Leibniz, se též objevují zmínky o znacích či sémiotice obecně. Za zakladatele sémiotiky jako moderního oboru je však považován až Charles Sanders Peirce, který se zabýval znaky v 19. století. Vybudoval filozofický základ pro budoucí zkoumání v oblasti znaků. Nejznámější trichotomií je rozdělení na ikón, symbol a index, které je hojně využíváno až dodnes. Teorii sémiotiky dále rozvinuli ve 20. století zejména strukturalisté v čele s Ferdinandem de Saussurem, dále také sémiotici Charles W. Morris a Umberto Eco. Ačkoliv má sémiotika opravdu bohatou historii, nebyla dlouho uznávána jako akademická disciplína. Té cti se jí dostalo až ve druhé polovině 20. století, kdy byla sémiotika přijata mezi akademické disciplíny. Na přelomu 19. a 20. století se sémiotikou zabývají především filosofové, logikové, psychologové a sociologové. Počátkem 20. století je sémiotika úzce spjata s lingvistikou a literární vědou.

Významní představitelé

Charles Sanders Peirce

Ve 30. letech 20. století položil základy moderní sémiotiky americký filosof a logik Charles Sanders Peirce. Pro sémiotiku byla velmi přínosná klasifikace znaku jako triády. Jeho triadické pojetí znaku v sobě zahrnuje tedy tři prvky – representamen, object a interpretans. Jednotlivé znaky taktéž dělí na tři skupiny. Do první skupiny patří ikony (vztah znaku a jeho objektu je dán podobností), do druhé indexy (mezi znakem a objektem existuje příčinná souvislost)a do poslední symboly (spojení znaku a objektu je konvenční). Znak je pro Charlese Sanderse Peirce něco, co zastupuje něco jiného. Aby mohlo dojít k pochopení tohoto vztahu, tak je nutná přítomnost někoho dalšího. Některé z myšlenek Charlese Sanderse Peirce se následně ve druhé polovině 20. století staly základními pilíři moderní sémiotiky.

Charles Morris

Charles Morris (1901-1979) publikoval své nejzávažnější práce ve třicátých až padesátých letech 20. století. Sémiotiku rozdělil na sémantiku, syntax a pragmatiku a také toto pojetí je považováno za trvalou součást moderní vědy o znakových systémech. V Morrisově pojetí zkoumá sémantika význam, tj. vztahy mezi znaky a označovanými předměty, jevy, nebo událostmi, syntax se zabývá vztahy existujícími mezi jednotlivými znaky navzájem a pragmatika zkoumá vztahy, které jsou mezi znaky a jejich uživateli. Současná sémiotika toto pojetí koriguje v tom smyslu, že se ve skutečnosti jedná o postupnou inkluzi1, protože pragmatika zahrnuje též sémantiku a ta zahrnuje ve skutečnosti i syntax.

Ferdinand de Saussure

Saussure-ei

Napsal dílo Kurz obecné lingvistiky, které bylo vydáno až po jeho smrti jeho osmi žáky jako ucelené poznámky z de Sausserových přednášek. Dle de Saussera je sémiologie nauka, která se zabývá znaky, tedy entitami nesoucí významy, v lidské společnosti. Systémů znaků ale existuje hned několik, vedle přirozeného jazyka to je např. systém dopravního značení, vojenských povelů, … Jazyk však de Saussure pokládal za systém nejvýznamnější. V jazyce jako řeči pak rozlišil dvě základní složky: langue a parole. Langue de Saussure vysvětluje jako soubor pravidel jednotek jazyka jimiž se jazyk sám řídí a jeho uživatelé jej respektují za účelem dorozumění se. Parole je konkrétní, individuální užití jednotek langue v tomto systému, tedy vlastní promluva. Znak označuje celek a je tedy kombinací pojmu a akustického obrazu. Tyto termíny pojem a akustický obraz mohou být nahrazeny termíny označované a označující – ty potom označují protiklad, který je jednak odlišuje od sebe, jednak od celku, jehož jsou částmi. Znak se tedy dle něj sestává jednak z „pojmu“ (concept), tedy obecná ale konkrétní forma a ze „zvukového obrazu“ (image acoustique), tedy představy v dané entity v mozku. „Zvukový obraz“ ale není fyzikálními zvukovými vlnami, nýbrž vyvolaný obraz v našem mozku. Později si ale de Saussure uvědomil problematičnost těchto termínů, a proto se začala užívat dvojice signifiant (označující; pojem – koncept) a signifié (označovaný; zvukový obraz – image acoustique).

Pražský lingvistický kroužek

Pražský lingvistický kroužek (zkratka PLK), je dosud existující spolek českých a zahraničních lingvistů, který byl neformálně založen 6. října 1926 a úředně zaregistrován v roce 1930. K zakládající skupině patřili Češi Vilém Mathesius, Bohumil Trnka, Bohuslav Havránek, a Jan Mukařovský. Z cizinců k základním myšlenkám nejvíce přispěli Roman Jakobson, Nikolaj Sergejevič Trubeckoj a Sergej Karcevskij. Pražský lingvistický kroužek si dal za úkol kritické přehodnocení soudobé lingvistiky. Přitom vycházel především z myšlenek strukturalismu uvedeného do jazykovědy Saussurem. Přijala za svou bilaterální teorii jazykového znaku jako arbitrární (tj. nemotivovanou) jednotu označovaného (fr. "signifié") a označujícího (fr. "signifiant"), i když někteří členové PLK, především Roman Jakobson, zdůrazňovali ikonickou povahu jazykových jevů. PLK rozvíjel tvůrčím způsobem učení o saussurovských dichotomiích jako např. signifié a signifiant, langue a parole či významem a hodnotou (valeur). Často se snažila o syntézu mezi nimi. Kriticky se PLK postavil k historické komparativní lingvistice tím, že zdůraznil své synchronní, nikoli diachronní zaměření. Komparativní lingvistice německého původu vyčítala atomizovaný přístup k jednotlivým hláskám a jejich změnám jako izolovaným událostem bez přihlédnutí k systému hlásek jako celku. Nejpřínosnější práce PLK jsou ty, které se zabývaly fonologií a morfologií. Fonologie zavádí do studia hlásek emický princip neboli funkční hledisko. Dva akusticky rozdílné zvuky mohou být z funkčního hlediska považovány za jediný foném. Např. znělá a neznělá hláska ř je jedním fonémem, protože na rozdíl od jiných souhlásek nemá u ř opozice znělosti (znělá/neznělá hláska) distinktivní (neboli význam rozlišující) význam. Nejznámější teorií PLK v obecné lingvistice je učení o příznakovosti. Teorie příznakovosti je založena na myšlence privativního binárního protikladu (opozice). Privativní protiklad existuje tam, kde se oba členy liší přítomností nebo nepřítomností téhož formálního rysu. Člen opozice, který tento rys má, se nazývá příznakový člen a člen, který jej postrádá, je bezpříznakový. Podle Jakobsona jsou všechny morfologické kategorie důsledně binární či poskládány z binárních protikladů. Teorie příznakovosti má uplatnění i v sémantice. Pro bezpříznakový člen je zvlášť charakteristický neutrální význam. Bezpříznakový člen nevypovídá nic o přítomnosti či absenci významu příznakového členu. V češtině např. může mužský rod, který je bezpříznakovým členem rodové opozice, označovat i osoby ženského pohlaví.

Ostenze

Základy teorie ostenze čili teorie ukázání sahají hloub než bývá v sémiotických teoriích obvyklé. K přelomu 4. a 5. století našeho letopočtu, do místa vzniku spisu De magistro (O učiteli, rok vydání 380 n. l.), jehož autorem je Aurelius Augustinus známý též jako sv. Augustin. V tomto spisu se Augustin zabývá mj. tím, jak dochází k výuce pomocí ukazování, pomocí vztahu znaku a věci, pomocí ukázání znaku a věci. Jan Amos Komenský přijal augustinovský koncept do své teorie pedagogiky i jazyka. Jde o to, že místo abychom o nějaké věci hovořili, prostě ji ukážeme, a pokud danou věc nemáme k dispozici, ukážeme její model, třebas papírový (obrázek) či tělesný (prostě ji pomocí těla napodobíme). Dorozumívání je pro Augustina, Komenského i Osolsoběho především používání znaku (signa) jako kognitivní, poznávací náhražky za „věc“.

Odkazy

Doporučená literatura

• Charles Sanders Peirce in his own words: 100 years of semiotics, communication and cognition [online]. Boston: De Gruyter Mouton, [2014], ©2014. Semiotics, communication and cognition, volume 14 [cit. 2021-09-23]. ISBN 978-1-61451-641-5. Dostupné z: https://ebookcentral.proquest.com/lib/natl-ebooks/detail.action?docID=1575470.
• VAN LEEUWEN, Theo. Introducing social semiotics. 1st publ. London: Routledge, 2005. 301 s. ISBN 0-415-24944-9.
• BIGNELL, Jonathan. Media semiotics: an introduction. 2nd ed. Manchester: Manchester University Press, 2002. xiv, 241 s. ISBN 978-0-7190-6205-6.
• CULLER, Jonathan D. Saussure. Překlad Jana Lazarová. Bratislava: Archa, 1993. 119 stran. Filozofia do vrecka; zväzok číslo 6. ISBN 80-7115-053-3.
• PALMER, F. R. Semantics. 2nd ed. Cambridge: Cambridge University Press, 1981. vi, 221 s. ISBN 0-521-28376-0.
• ZYKMUNDOVÁ, Anna, ed. Sémantika a sémiotika. V Brně: Universitní knihovna, 1966. 7 stran. Výběrový seznam; 122.

Související články

• Charles Sanders Peirce
  
• Tři dimense a roviny sémiose
  
• Sémantika
  
• Teoretické základy selekčních jazyků v sémiotice
  
• Jazyk, řeč, význam. Symbolické procesy.
  

Klíčová slova

sémiotika, znak, význam, teorie znaků, řeč