33. Předmět a vývoj inženýrské psychologie

Inženýrská psychologie je jednou z aplikovaných oblastí psychologie práce a organizace. Inženýrská psychologie zkoumá procesy a prostředky informační a řídící interakce mezi člověkem a technickým zařízením. Inženýrská psychologie vyrůstá z tradice experimentální psychologie. Základními úkoly inženýrské psychologie jsou:

• Analýza úkolů člověka v systémech řízení, rozdělení funkcí mezi člověkem a automatizovanými zařízeními, zejména počítači.
• Výzkum společné činnosti operátorů, procesu styku a komunikační i kooperační interakce mezi nimi.
• Analýza psychologické činnosti operátorů.
• Výzkum činitelů ovlivňujících efektivitu, kvalitu, přesnost, rychlost a spolehlivost činnosti operátora.
• Výzkum příjmu informací člověkem, analýza zpracování těchto informací a jejich uchování.
• Analýza rozhodování a psychologické regulaci činnosti operátorů, výzkum jejich řídící činnosti.
• Vypracování metod psychodiagnostiky, profesionální orientace a výběru operátorů.
• Analýza a optimalizace přípravy a výcviku operátorů (i za využití trenažérů).

Na jedné straně zájmu inženýrské psychologie tak stojí technické zařízení se svými parametry a nároky, na druhé straně operátor, člověk, který toto zařízení ovládá a řídí, respektive využívá při pracovní činnosti.

Historie oboru

Inženýrská psychologie se jako svébytný vědecký obor rozvíjí od 1. světové války (především v USA) v důsledku prudkého vědeckotechnického rozvoje a prvního masivního nasazení pokročilých zbraňových systémů. Vzhledem k značným nepřesnostem a neefektivnímu využívání nových technologií se předmětem zájmu stala lidská chybovost při jejich obsluze a možnosti optimalizace tohoto stavu. V této době se také silně rozvíjí jiná oblast aplikované psychologie práce, personální psychologie. Tento trend pokračoval de facto celou první polovinu 20. století až do konce 2. světové války. Rozvoj válečných technologií jako byly radar či sonar (postupně přenášených do civilního sektoru) kladl na operátory systémů obrovské požadavky.

V 50. letech se do centra zájmu dostává zkoumání psychologických procesů při vnímání jednotlivých přístrojových prvků na sdělovačích. V 60. letech se zkoumaly procesy vnímání přístrojových údajů jako celky. V 70. letech se zkoumají interakce mezi operátorem a vícesložkovými systémy zobrazování informací. Od 80. let se zkoumají zejména procesy adaptace člověka (případně malé pracovní skupiny) a řízeného systému.

Analýza činnosti operátora

Analýza činností operátora se zabývá informačními, rozhodovacími a pohybovými činnostmi, které vykonává operátor – člověk zodpovědný za řízení systému – v průběhu interakce s tímto systémem.

Informační činnosti operátora zahrnují příjem, zpracování a uchování informací nezbytných pro výkon jeho činnosti. Příjem informací je ovlivněn jednak situačními podmínkami (podmínky pracovního prostředí, zařazení pauz, pracovní instrukce aj.), tak vnitřními proměnnými na straně operátora (aktuální úroveň aktivace a pozornosti, motivace, aktuální somatické a psychické charakteristiky aj.). Významnou roli hrají charakteristiky signálu (modalita, intenzita, kontrasty aj.).

Rozhodovacími činnostmi operátora se rozumí myšlenkové a rozhodovací procesy související s povahou úkolu, který je od operátora vyžadován. Zatímco některé úkony vyžadují algoritmické (konstantní, naučené) způsoby řešení, jindy je operátor nucen k vytváření nových heuristických programů činnosti (např. neočekávaná událost v koordinaci letové dopravy, vyžadující přesměrování letů). Rozhodování operátora tak může být dle podmínek variabilní a obsahovat deduktivní, induktivní i prognostické postupy.

Pohybové činnosti označují fyzické nároky kladené na operátora a sled přímo vykonaných pohybových úkonů k vykonání pracovní činnosti (manipulace s displejem, ovládacím zařízením apod.).

Systémy a simulátory

Vzhledem k obtížnému vytváření adekvátních experimentálních postupů v systému člověk – technické zařízení, využívá inženýrská psychologie nástrojů modelových zařízení, která napodobují svojí funkcí zařízení skutečná a mohou být užita k rozvoji dovedností operátora, diagnostice jeho způsobilosti zařízení ovládat a také nalézat slabiny zařízení v daném systému. Tato modelová zařízení označujeme jako simulátory.

Simulování fungování systému operátor – technické zařízení může probíhat na fyzikálních, logických a matematických modelech. Simulátory mohou sloužit k diagnostickým, výzkumným či výcvikovým účelům. Předpokladem kvalitního simulátoru je maximální možná fyzická podobnost s reálným zařízením, ale také podobnost psychologická (vjemová). K nezpochybnitelným pozitivům simulátorů patří možnost bezpečného zkoušení a procvičování situací spojených s ovládáním technického zařízení a dále možnost preciznějšího zkoumání dílčích proměnných v systému, které se mohou odrazit na jeho fungování v reálném prostředí.

Metody inženýrské psychologie

Komplexní analýza systému člověk - stroj - prostředí

Zahrnuje následující prvky analýzy:

• Funkční analýza – zachycuje dílčí funkce celého systému a vztahy mezi nimi. Cílem funkční analýzy je poznání systému, poznání jeho požadavků, pochopení jednotlivých funkcí a rozdělení úkonů.
• Analýza rozhodování – se zabývá zejména nároky na operátora při ovládání systému pro zpracování informací.
• Analýza činností – viz ‚Analýza činnosti operátora‘. Z diagnostických metod lze využít profesiogram, záznamové listy, dotazníky či přímo rozhovor s pracovníkem. Obecně platí, že nejcennějším zdrojem informací je přímé pozorování / svědectví konkrétního pracovníka.
• Analýza práce – jejího množství, dílčích úkonů, sledu těchto úkonů.
• Analýza průběhu událostí.
• Analýza kritických požadavků – stanovení požadavků, které jsou pro fungování systému nezbytné, jestli má systém optimálně fungovat. Může jít o požadavky související s vnějším prostředím, ale i vnitřními charakteristikami operátora.
• Analýza zařízení – spočívající v důsledném porozumění technických nároků zařízení.