Hyperkinetické poruchy

Hyperkinetické poruchy a poruchy pozornosti jsou skupinou duševních onemocnění, které jsou zaneseny v 10. revizi Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) pod kódem F90:

• F90.0: Porucha aktivity a pozornosti.
• F90.1: Hyperkinetická porucha chování.
• F90.8: Jiné hyperkinetické poruchy.
• F90.9: Hyperkinetická porucha nespecifická.

V 5. revizi Diagnostického a statistickém manuálu mentálních poruch (DSM-5) je ekvivalentem k výše uvedeným poruchám Porucha pozornosti s hyperaktivitou (Attention-Deficit/Hyperactivity Disorder, ADHD), řazená do skupiny neurovývojových poruch.

Historie výzkumu

Hyperkinetické poruchy byly v minulosti označovány také jako lehké mozkové dysfunkce, v českém prostředí zásluhou MUDr. Kučery také jako lehké dětské encefalopatie. S tímto označením je možné se dodnes setkat v odborné i populární literatuře, ačkoliv toto označení je nejednoznačné a zavádějící, s nejasným přesahem do oblasti ostatních neurovývojových poruch jako jsou SPU nebo PAS, ale i poruch chování.

Vytvoření konceptu lehkých mozkových dysfunkcí je spojeno se jménem vývojového psychologa H. Wernera (1890 - 1964) a psychiatra E.W. Strausse (1891-1975). Své studie založili na sledování mozkových postižení u mentálně retardovaných dětí, brzy však pochopili význam centrálního difúzního poškození pro rozvoj dítěte bez ohledu na jeho inteligenci. Mezi hlavními projevy jmenují změnu celkové úrovně aktivace, narušenou schopnost sebekontroly a pozornosti.

Koncept lehkých mozkových dysfunkcí se proměňoval, vznikla řada definic, které zdůrazňovaly dominantní klinické rysy ("vývojová neobratnost, hyperkinetický syndrom"), funkční povahu ("percepčně-motorická porucha") nebo časové okolnosti vzniku ("perinatální encefalopatie"). V současné době dominuje přístup jemné diferenciace, který je důležitý pro terapeutickou a nápravnou činnost a neslouží primárně jen pro udělení diagnózy.

Charakteristiky hyperkinetických poruch a poruch pozornosti

Jedná se o skupin poruch, která je charakterizovaná vývojově časným nástupem. K jejich rozpoznání dochází zpravidla do 5 let věku dítěte (do 12 let dle DSM-V). Vyskytují se ve více než jednom specifickém prostředí (např. ve škole, v rodině aj.). Hyperkinetické poruchy postihují častěji chlapce než dívky (v poměru 3-4:1). Mezi typické projevy patří:

• Nedostatečná vytrvalost v činnostech, které vyžadují poznávací schopnosti.
• Tendence přebíhat od jedné činnosti k druhé, aniž by došlo k jejich dokončení.
• Dezorganizovaná, špatně regulovaná a nadměrná aktivita.
• Častá neukázněnost a impulzivita, náchylnost k úrazům.
• Konflikty způsobené problémy s dodržováním pravidel a disciplíny.
• Slabá sociální desinhibice ve vztahu k dospělým lidem.
• Doprovodné obtíže v motorické a řečové oblasti.
• Možný rozvoj sekundárních problémů v podobě disociálního chování, nízkého sebehodnocení, poruch nálad a chování.

DSM-5 uvádí 3 základní diagnostická kritéria, na jejichž podkladě je možné rozhodnout o typu poruchy:

• Nepozornost
  • Problémy s vnímáním podstatných informací, chyby z nepozornosti.
  • Zdá se, že dítě neposlouchá, když se na něj hovoří.
  • Nepostupuje podle pokynů, nedaří se mu dokončovat započatou práci.
  • Problémy se zorganizováním úkolů a činností.
  • Vyhýbá se úkolům a činnostem, které vyžadují soustředěné duševní úsilí.
  • Ztrácení věcí.
  • Snadné vyrušení vnějšími podněty.
  • Zapomínání.

• Hyperaktivita
  • Bezděčné pohyby rukou a nohou, neklid při sezení.
  • Při aktivitách, při kterých by se mělo sedět, vstává ze židle.
  • Má potíže tiše sedět, hrát si nebo dělat v klidu něco jiného samostatně.
  • Často bývá „na pochodu“.
  • Nepřiměřená upovídanost.

• Impulzivita
  • Vyhrknutí odpovědi, než zazní celá otázka.
  • Problém s vyčkáním, než na něj přijde řada.
  • Často přerušuje ostatní, plete se do hovory, narušuje hru.

DSM-V uvádí, že pokud jsou po dobu cca 6 měsíců naplněna všechny tři výše uvedené kritéria, jedná se o smíšený typ ADHD (asi 50 % všech diagnostikovaných).

Při dominanci nepozornosti hovoříme o poruše pozornosti bez hyperaktivity (Attention Deficit Disorder, ADD, F90.0), jedná se o cca 25 – 35 % diagnóz z celkového počtu.

10 – 20 % z celkového počtu diagnóz představuje Porucha s převahou hyperaktivity a impulzivity (F90.1).

DSM-V rozlišuje také ADHD v částečné remisi. Tato diagnóza je vyslovena ve chvíli, kdy výše uvedená kritéria byla v minulosti naplněna, ale v uplynulých 6-ti měsících se projevují méně, ačkoliv stále do určité míry narušují fungování.

Celková prevalence v dětské populaci dosahuje 3 – 10 %, v dospělé 1 – 8 %.

Rizikové a prognostické faktory:

• Nízká porodní váha.
• Kouření u matky.
• Infekce prenatální či raně postnatální.
• Zneužívání a zanedbávání dítěte.
• Přítomnost ADHD u blízkých biologických příbuzných.

Vývoj a průběh, sekundární obtíže a komorbidity

Mnoho rodičů si ukazatelů vypovídajících pro ADHD začíná poprvé všímat v batolecím věku dítěte. V předškolním věku se stává nejvíce nápadnou hyperaktivita.

ADHD je nejčastěji spolehlivě rozpoznáno na 1. stupni ZŠ, kdy se stává nápadně rušivou nepozornost dítěte.

Relativně stabilní je porucha v rané adolescenci, u některých jedinců komplikovaná rozvojem antisociálního chování. V adolescenci se může projevovat mj. zvýšenou nervozitou, rozechvělostí, nedočkavostí a netrpělivostí.

U dítěte s hyperkinetickou poruchou se mohou sekundárně rozvíjet jiné duševní poruchy v reakci na problematické vztahy v rodině, s vrstevníky či autoritami ve škole. Funkčními důsledky ADHD mohou být mj.:

• Horší studijní výsledky, vyšší riziko nezaměstnanosti.
• Sociální vyloučení, rozvoj poruch chování.
• Zvýšené riziko závislosti na návykových látkách.

ADHD se často vyskytuje v komorbiditě s:

• Poruchy chování (až ¼ lidí s diagnózou ADHD).
• Specifické poruchy učení, porucha řeči (častá, nejvíce expresivní).
• Poruchy nálad, úzkostné poruchy.
• Jiné neurovývojové poruchy (porucha autistického spektra, tiky, …).
• Závislosti.
• Psychosomatické poruchy (porucha spánku, enuréza, …).

Diferenciální diagnostika hyperkinetických poruch a poruch pozornosti

Depresivní poruchy: i u depresivní poruchy může být patrný problém se soustředěním, ten je ale omezen na trvání depresivní fáze, není průběžně stabilní jako u hyperkinetické poruchy.

Úzkostné poruchy: může se vyskytovat nepozornost, která je nicméně důsledkem přetrvávajících obav a ruminací.

Jiné neurovývojové poruchy: i u jiných neurovývojových poruch se můžeme setkat s motorickým neklidem. Je nutné rozlišit hyperkinetický variabilní neklid od repetitivních pohybových stereotypií typických pro některé pervazivní vývojové poruchy. Stejně jako u poruch autistického spektra může docházet u dětí s ADHD k epizodám výbuchů vzteku – je nutné si všímat primárně kvality a důvodu vzteku.

Poruchy osobnosti: diagnóza poruchy osobnosti vyžaduje pečlivou anamnézu a dlouhodobé sledování pacienta / klienta.

Farmaka vyvolávající příznaky ADHD: některé léky mohou přechodně u podání dětem vyvolávat hyperaktivitu a impulzivitu (např. bronchodilatancia, neuroleptika ad.)

Psychotická porucha: jestliže se vyskytuje hyperaktivita a impulzivita ve spojitosti s psychotickou epizodou, ADHD nediagnostikujeme.

Léčba

Pro tlumení a kompenzaci hyperkinetických poruch slouží primárně farmakoterapie, eventuálně podpůrná psychoterapie. Nedílnou složkou je podpora v sociálním prostředí (asistent pedagoga, vyhledávání silných stránek dítěte, nepřehlcování podněty, …).

Farmaka slouží především k tlumení impulzivních a hyperaktivních symptomů:

·      Stimulancia: Ritalin, Concerta, Strattera.

·      Neuroleptika: Risperidon.

·      Nootropika: Nootropil, Encephabol.

Psychoterapie pomáhá budovat adaptivní návyky, rozvíjet náhled dítěte, případně umožňuje pracovat s rodinným systémem. Jako efektivní se jeví především KBT.

Externí zdroj

Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací Mgr. Veroniky Šporclové, Ph.D. v povinném předmětu "Dětská klinická psychologie" na KPS FF UK.

Odkazy

Literatura

DSM – 5 (2015). Diagnostický a statistický manuál duševních poruch. Praha: Testcentrum.

Duševní poruchy a poruchy chování. MKN 10.

Hort, V., Hrdlička, M., Koucorková, J., Malá, E. a kol. (2000). Dětská a adolescentní psychiatrie. Praha: Portál.

Říčan, P., Krejčířová, D. a kol. (1997). Dětská klinická psychologie. Praha: Grada.