Vlastnosti osobnosti a možnosti jejich klasifikace

Jako psychické vlastnosti osobnosti označujeme ty psychické jevy, které jsou trvale přítomnými, stálými rysy psychiky. Psychické vlastnosti do značné míry ovlivňují frekvenci a podobu zažívaných psychických stavů (např. úzkostnost coby psychická vlastnost může predikovat častější výskyt úzkostných stavů).  Vlastnost můžeme zjistit pouze vnějším chováním (více či méně oprávněné zobecnění pozorovaných projevů osobnosti).

Podobně Nakonečný hovoří o psychických vlastnostech jako dispozicích, jejichž strukturovaný celek je označován jako osobnost. Vnitřní uspořádání těchto dispozic (temperament, inteligence, emocionalita) v interakci se situačními faktory vnějšího prostředí spoludeterminuje psychické reakce v prožívání i chování (Nakonečný). Někteří autoři ztotožňují pojem psychické vlastnosti s termínem rys .

• Rys: je výsledkem interakce biologických dispozic a získaných zkušeností; je predispozicí k jednání v širokém rozsahu situací a napříč časem relativně stejným způsobem.
• Gordon W. Allport, autor pojmu osobnostní rys, definoval rysy jako reálné, kauzální entity, které odpovídají dosud nepoznaným neurofyziologickým strukturám.

Psychická vlastnost se vyznačuje:

• Konzistencí: daná psychická vlastnost se opakovaně projevuje v obdobných situacích.
• Konstantností, stálostí: daná vlastnost je u člověka trvalá a relativně neměnná.
• Univerzálností: vyskytuje se u lidí všeobecně.

Za psychické vlastnosti můžeme tedy označit takové vlastnosti člověka, kterými dlouhodobě a stabilně disponuje. Zařadit mezi ně můžeme vlastnosti:

• Konstituční.
• Výrazové (projevují se způsobem prožívání, emoční vzrušivostí)
• Charakterové.
• Temperamentové.
• Kognitivní - Vědomí, paměť, kognitivní styly, inteligence ad.
• Motivační a postojové.
• Výkonové.

Více informací k dílčím vlastnostem lze nalézt v článcích

Podrobnější představení některých vlastností osobnosti

Konstituční vlastnosti

Konstituční přístupy v rámci psychologie osobnosti předpokládají souvislost mezi psychickými vlastnostmi a tělesnou konstitucí (všechny morfologické a funkční tělesné znaky). Historicky se mezi konstituční přístupy řadí mj. frenologie, kterou v 19. století založil rakouský lékař F.J. Gall. Frenologie předpokládá souvislost mezi stavbou lebky a charakterovými vlastnostmi. Nejvýznamnějšími zastánci konstitučního přístupu byli Ernst Kretschmer (1888-1964) a William H. Sheldon (1898-1977).

1. Kretschmerova typologie:

• Astenik: nápadně vysoká a štíhlá postava, úzká ramena a boky, dlouhé končetiny. Má schizothymní charakter - zpravidla uzavřený, chladný a celkově složitý člověk, z psychických onemocnění má sklony ke schizofrenii.
• Pyknik: podsaditá až zavalitá postava, široký krk, výrazný obličej, kratší končetiny. Má cyklothymní charakter - veselý a družný společník, který má sklony k bipolárně afektivní poruše.
• Atletik: robustní a svalnatá postava, široká ramena a hrudník, štíhlé nohy. Má viskózní charakter - jde o lhostejné a analytické jedince se sklony k epilepsii.
• Dysplastik: "mezityp", který jednoznačně nelze přiřadit k třem výše uvedeným typům.

2. Sheldonova typologie:

Vychází z Kretschmerovy typologie. Sběrem empirických dat a jejich statistickou analýzou dospívá k definování 76 somatypů roztříděných tří hlavních kategorií:

• Endomorfní typ s převahou endodermu: uvolnění extroverti, rád jí a spí, postava spíše tučná, "měkká". De facto odpovídá Kretschmerovu typu "pyknik".
• Mezomorfní typ s převahou mezodermu: odpovídá Kretschmerovu typu "atletik".
• Ektomorfní typ s převahou ektodermu: odpovídá Kretschmerovu typu "astenik".

Temperamentové vlastnosti

Temperament (z řec. tempere - mísit) jsou ty psychologické charakteristiky osobnosti, jež jsou vrozené (dědičné), můžeme u nich identifikovat biologický základ a týkají se formální (stylistické, dynamické), nikoliv obsahové stránky chování a prožívání. (Blatný). Jedná se o souhrn charakteristických a vrozených rysů osobnosti, které se trvale projevují způsobem reagování, jednání a prožívání. Temperament ovlivňuje dynamiku prožívání, tedy:

• Rychlost a intenzitu prožívání.
• Délku trvání reakce.
• Vnější projev takové reakce.

V dějinách filozofie a psychologie byla formulována řada temperamentových typologií. Níže jsou pro ilustraci některé uvedeny:

1. Hippokratova-Galenova čtyřkomponentová teorie temperamentu

Formulována řeckým lékařem Hippokratem (cca 460-370 př.n.l.), později rozpracována římským lékařem Galénem (130-210 n.l.). Teorie rozlišuje 4 temperamentové typy dle převahy tělních šťáv. Starověcí a středověcí lékaři předpokládali, že nepoměr těchto tělesných šťav v organismu vyvolává nemoc. Typy byly taktéž ztotožňovány se čtyřmi základními přírodními živly. Tato teorie posléze ovlivnila řadu autorů pozdějšího období (Pavlov, Eysenck ad.).

• Sangvinik (krev, vzduch): základní emocí tohoto temperamentového typu je radost.
• Flegmatik (hlen, voda): základní emocí tohoto typu je lhostejnost.
• Melancholik (černá žluč, země): základní emocí tohoto typu je smutek.
• Cholerik (žluč, oheň): základní emocí toho typu je prožitek stresu.

2. Pavlovův neurofyziologický model

Formulovaný ruským neurofyziologem I.P. Pavlovem (1849-1936). Typy temperamentu rozlišoval v pojmech vlastností fyziologické činnosti mozku - síly, vyváženosti a pohyblivosti. Na tomto základě rozlišil temperament:

• Silný, nevyrovnaný (cholerik): nezkrotný, špatně ovladatelné, špatně ovládá své emocionální prožitky.
• Silný, vyrovnaný, pohyblivý (sangvinik): jde o optimální temperamentový typ, jedinci nejlépe vybaveni pro styk s okolím.
• Silný, vyrovnaný, inertní (flegmatik): odolný, hůře přizpůsobivý.
• Slabý (melancholik): obecně se zde vyskytuje nejvíce interindividuálních rozdílů.

3. Eysenckův model

H. Eysenck (1916-1997) chápal temperament jako "osobnost bez její kognitivní složky". Rozlišil celkem tři dimenze temperamentu, které tvoří plynulé kontinuum, na kterém se jedinci individuálně vyskytují:

• Extraverze / introverze.
• Neuroticismus (stabilita / labilita).
• Psychoticismus ("normalita" / patologie; dimenze psychoticismu byla autorem přidána k původním dvěma později).

Charakterové vlastnosti

Charakter (z řec. charaktiras - rydlo, vryp, ražba na minci) je souborem psychických vlastností osobnosti, které se projevují v mravní stránce chování a jednání. Šířeji jej lze vymezit jako povahu člověka, celek podstatných a stálých rysů osobnosti, které se obracejí k vnějšímu světu. Je do značné míry získaný, na jeho utváření má nejvýznamnější vliv učení. Lze jej také chápat jako upevněnou soustavu motivů, systém hodnot.

Obdobně jako u temperamentu bylo v průběhu historie zkonstruováno mnoho charakterových typologií. Mezi prvními autory, kdo se charakterem podrobně zabýval, byl řecký filozof Theofrastos z Efezu (372-287 př.n.l.), autor spisu Povahopisy, ve kterých identifikoval a vylíčil 30 charakterových vlastností. Charakterem se zabývala řada autorů, níže je několik pojetí uvedeno pro lepší představu:

1. Freudovo psychoanalytické pojetí

Pojetí S. Freuda, dle kterého může být jedinec v průběhu vývoje libidinózně fixován v určitém psychosexuálním stadiu. Podle místa této fixace rozlišujeme:

• Orální charakter (orálně-agresivní, orálně-receptivní): osoby libidinózně fixované v orálním stadiu; jsou narcističtí, vyžadují péči a pozornost; mají zpravidla srdečný vztah k dětem, přírodě, ženám a mateřství; může se projevovat kouřením, okusováním nehtů apod.
• Anální charakter: vyznačuje se hromaděním, lakotností, perfekcionismem, případně anankasmem.
• Falický charakter: nemáme úspěšně vyřešený oidipský komplex, je přehnaně fixovaný na rodiče.
• Genitální charakter: zdravý, podle Freuda optimální charakterový typ v dospělosti.

2. Frommovo kulturně-psychoanalytické pojetí

Erich Fromm (1900-1980), německý psycholog, sociolog a významný představitel tzv. kulturní analýzy, analyzoval několik charakterových typů. Dle Fromma je pro formování osobnosti a jejích vlastností stěžejní působení společenských vliv. Zavedl pojem sociální charakter - člověk je utvářen na základě interakcí "já/druzí", "mé potřeby/vnější prostředí".

Dle Fromma se člověk vztahuje k okolnímu světu pomocí dvou základních mechanismů - socializace (vytváření společenských styků, tvorba vztahů, nacházení autentického postoje v těchto vztazích) a asimilace (aktivní přizpůsobování vnějších podmínek subjektivním potřebám).

Dochází-li k poruchám procesů asimilace, rozvíjí se dle Fromma určité typy neproduktivního charakteru:

• Receptivní charakter: konzumní, pasivně přijímací jedinec.
• Vykořisťující charakter: druzí slouží jedinci jako prostředek k dosažení cílů.
• Hromadící charakter: kvantita u něj převažuje nad kvalitou.
• Tržní charakter: druzí jsou posuzováni dle "tržní hodnoty", kterou pro dotyčného jedince mají; vztahy posuzuje na bázi ekonomické výhodnosti.

Při poruchách socializace dochází k narušení tvorby vztahů a vazeb s druhými lidmi. Fromm přičítá poruchám socializace rozvoj takových rysů jako je sadismus, masochismus nebo nekrofilie.

3. Lowenovo bioenergetické pojetí

Alexander Lowen (1910-2008), byl americký lékař a psychoterapeut, žák Wilhelma Reicha, zakladatel terapeutického směru bioenergetická analýza. Bioenergetická analýza je teoreticky ovlivněna klasickou psychoanalytickou teorií a metodologií, které doplňuje o zdůraznění důležitosti těla a práce s ním v terapeutickém procesu. Analyzuje psychické obranné mechanismy pacienta, zároveň ale přihlíží k chronickým svalovým napětím, které jsou manifestním projevem nevědomých blokád.

Na základě své práce s bioenergetikou Lowen analyzoval několik základních charakterových typů:

• Schizoidní charakterová struktura: vyznačuje se stažením od vnějšího světa do sebe; energie neproudí rovnoměrně k periferiím těla, je blokována a nemůže volně kolovat. Tělo je ve většině případů úzké, stažené, obličej působí jako maska, oči jsou nepřítomné, prázdné, jakoby vyhaslé. Dotyčný se dostatečně psychicky neidentifikuje se svým fyzickým tělem. Příčina těchto stavů leží v raném dětství.
• Orální charakterová struktura: nedostatečná samostatnost, která může být zakryta obranou nadměrné samostatnosti; energie na rozdíl od schizoidního charakteru volně plyne od jádra osobnosti k periferii, ale je slabá, nedostatečná; tělo bývá dlouhé, hubené, častá je nezvykle malá pánev jak u žen, tak mužů; orálně strukturovaní lidé mají takřka doslova problém "stát na vlastních nohou".
• Psychopatická charakterová struktura: poznávacím znamením tohoto typu je popírání citů; nad druhé se vyvyšuje, mimořádné množství energie proudí do hlavy; oči jsou obzvláště bdělé a nedůvěřivé, pro tento typ je příznačné, že nad některými věcmi "zavírá oči"; horní polovina těla je oproti spodní nápadně vyvinuta, může působit až nafoukle.
• Masochistická charakterová struktura: působí podřízeně a poddajně, hluboko uvnitř ale chová silné city a emoce nenávisti a agresivity; malé, silné tělo, krátká a silná šíje; proudění energie na periferii je silně tlumeno, potlačováno.
• Rigidní charakterová struktura: stabilní, dobře orientovaná osobnost; dobře vyvinuté tělesné rysy bez větších nápadností; proudění energie je plynulé, ale jako kdyby pořád pod dozorem; charakteristickým rysem této struktury je neustálá kontrola emocí a silně rozvinutá vědomá kontrola veškerého dění.

Externí zdroj

Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D. v povinném předmětu "Psychologie osobnosti" na KPS FF UK. Dále vychází také z přednášek Mgr. Ley Takács, Ph.D. v povinném předmětu "Sociální psychologie" na KPS FF UK.

Odkazy

Literatura

Fromm, E. (2019). Anatomie lidské destruktivity. Praha: Portál.

Lowen, A. (2015). Bioenergetika: Terapie duše pomocí práce s tělem. Praha: Portál.

Nakonečný, M. (1998). Základy psychologie. Praha: Academia.

Říčan, P. (2017). Psychologie osobnosti. Praha: Grada.