John Dewey

John Dewey byl americkým představitelem pragmatismu, který se věnoval filozofii, pedagogice, psychologii, antropologii, gnozeologii, estetice a logice. Přisuzuje se mu kopernikánský obrat v pedagogice. Podle článku 100 nejvlivnějších psychologů 20. st. je 93. nejcitovanějším psychologem 20. století[1]

Život

John Dewey in 1902.jpg
  • 1894 profesura na katedře filozofie, psychologie a výchovy na Chicagské univerzitě - tam založil laboratorní ústav, ve kterém ověřoval své metody výchovy a vzdělávání.[2]
    • Vyučování bylo vedeno k živé spolupráci a vzájemné pomoci.
  • Během doby působení v Chicagu napsal velmi významný článek My Pedagogic Creed (Pedagogické krédo) a knihu The School and Society (Škola a společnost).
  • 1904 začal učit na Kolumbijské univerzitě a tím vznikla 2 hlavní centra pragmatismu. Zde sepsal jeho nejvýznamnější dílo Democracy and Education (Demokracie a výchova).
  • 1930 odešel do důchodu, ale nadále publikoval a v 87 letech se podruhé oženil. Vychoval šest dětí a jedno adaptoval.
  • Časté cesty do zahraničí - jeho myšlenky se rozšířily po celém světě.
  • 3 roky pobýval v Číně.
  • Velký zájem vzbudil v Sovětském svazu, kde vznikl projekt školy kompletně postavený na základě Deweyho myšlenek.
  • Zemřel 1952 v New Yorku ve věku 93 let na náhlý zápal plic.[3]

Deweyho filozofie

  • Deweyho pragmatismus je často označován instrumentalismem.
  • Důležitá je aplikace poznatků do života.[4]
  • Prvotním úkolem filozofie je vyřešit rozpory mezi vědu a hodnotami (do kterých patří i politika, estetika a etika), které vznikly rozdělením filozofického zkoumání a praktické činnosti.
    • Proto vytvořil teorii zkoumání, která vychází z praktické činnosti.[2]

Teorie zkoumání

  • Snaha o vytvoření "logiky vědy" (metoda logického zkoumání) pro všechna odvětví společenského života.
  • Člověk se setkává s různými problémovými situacemi v našem, stále se měnícím, světě - z počátku je situace nejasná a až procesem zkoumání, myšlení a za použití předchozích zkušeností se mění v situaci jasnou.
  • Pro proces zkoumání je velice důležité aktivní experimentování. Při řešení úkolu experimentujeme, hledáme hypotézy a metodou pokus - omyl přicházíme na myšlenky, názory a pojmy. Tak získáváme zkušenosti a vědomosti, které si ukládáme a vytváříme tak jakousi "skřínku s nástroji" pro další řešení problémů.
  • Cílem myšlení není poznání. Myšlení je regulátorem našeho jednání a je hlavním činitelem pro přizpůsobování se změnám v životě a přeměně nejasných situacích v jasné.
  • Princip kontinuity - každá nová zkušenost je ovlivněna zkušenostmi předcházejícími.
  • Lidské poznání není odrazem skutečnosti. Je to způsob jak ovládat přírodu a společnost a jak přežít (inspirace Darwinem)[4]

Koncept reflexního oblouku v psychologii

  • Inspirace W. Jamesem a jeho příkladem obranné reflexní reakce v "Principech psychologie"
    • dítě vidí plamen svíčky, dotkne se, popálí se, ucukne
  • Dewey tvrdí, že chápání této situace pouze jako automatické reakce je zjednodušující a poukazuje na další důležité aspekty:
    1. Hodnota plamenu svíčky je jiná před a po doteku - podnět není neměnný a jasně daný
    2. Obranná reakce na bolestivý podnět je součástí poznávání a přizpůsobování se prostředí ve kterém žijeme
    3. Reflexivní odpověď na podnět přináší novou zkušenost- dítě registruje plamen, svíčku, bolest a reakci těla při doteku - novou zkušenost si odnáší do života[5]

Vzdělání a výchova

  • Konec 19. století - rozvíjení pedagogického myšlení v USA.
  • Poznatky z pragmatické filozofie přenášeny do pedagogiky - proto pragmatická pedagogika.
  • John Dewey považován za zakladatele pragmatické pedagogiky.
  • Své filozofické poznatky aplikoval do výchovy a založil laboratorní školu v Chicagu.[4]

Pedagogické krédo

  • Článek sepsaný v době působení na Chicagské univerzitě
  • Formuluje základní myšlenky své teorie[4]
    • Velký důraz kladen na spolupůsobení psychologické a sociologické stránky výchovy. Vychovatel se musí zajímat o dítě, o jeho zvyky, schopnosti, zájmy a individuální potřeby, ale vše musí interpretovat v sociálním kontextu.
    • Výchova by měla být životem, nikoli přípravou na něj. Škola má fungovat na základě situací z reálného života probíhajícího mimo ni a naučit žáky rozumně žít. Měla by navazovat na výchovu doma.
    • Učitel nemá žákům přesně určovat ideje a zvyky, má pouze správně vybírat podněty ovlivňující dítě a pomáhat mu správně na ně reagovat.
    • Zkouška testuje, jestli je dítě schopné sociálního života a ukazuje na jakém místě se může plně realizovat.
    • Každý předmět ve škole musí být užitečný pro sociální život (např. historie má ukazovat pokrok v sociálním životě a poučení z minulosti).
    • Důležité je učení se na základě zkušeností. Dítě si rekonstruuje jednu zkušenost na základě druhé.
    • Nemůžeme si býti jisti, co bude za několik let, proto je nelogické připravovat žáky na jejich dospělost. Hlavním úkolem školy je naučit jedince přizpůsobovat se změnám. Výchova musí být v neustálém pohybu ve směru vývoje a sociálních změn - proto je označena za proces bez cíle.
    • Dewey kritizuje pasivní styl výuky, při které žák pouze naslouchá a absorbuje informace. To je nepřirozené. Výuka má probíhat aktivně a na základě dětských zájmů.
    • Učení je efektivní pouze tehdy jeli aktivní, zakládající se na zkušenostech, a pokud dítě může naučenou věc použít ve svých zájmech.[6]

Škola a společnost

  • Dílo rozšiřuje hlavní myšlenky z Pedagogického kréda, nyní již podložené zkušenostmi z laboratorní školy v Chicagu.
  • Kritika školství postaveného na donucovacích metodách - základ principu pedocentrismu.
  • Výchova nemá mít cíl, je cílem sama o sobě
  • Velký důraz kladen na aktivní činnost a učení se konáním (Learning by doing)[3]

Princip pedocentrismu

Learning by doing (učení konáním)

  • Učení se aktivním zapojením.
  • Tuto formu učení už můžeme najít u Komenského, který tvrdil, že to co se má konat, se má učit konáním. Dewey tuto myšlenku rozšířil i na oblast vědění.
  • Kritika této metody: mnoho vědních oblastí je nemožné naučit se konáním, tyto oblasti jsou pak vyloučeny z centra poznávání.[3]

Demokracie a výchova

  • Stěžejní dílo a základním text pragmatické pedagogiky.
  • Kritika zastaralé neefektivní herbartovské školy a shrnutí veškerých poznatků o výchově.
  • Dítě má právo na prožití svého dětství, a proto by se mu mělo umožnit plné prožívání přítomnosti.
  • Chybou školství je přílišné soustředění na budoucnost a přípravu na dospělost.
  • Výchova je neustále předělávání zkušeností bez daného cíle. Jestliže je cíl předem daný, stává se příkazem a není pro učitele ani žáka výzvou.
  • Důležitá kapitola pojednává o zájmu a kázni. Působí spolu (ale zájem je důležitější) v dosahování cílů.
  • Myšlení znamená hledání spojení mezi konáním a důsledky konání.
  • Dewey zde popisuje princip vzrůstu – growth.[7]

Vzrůst

  • Počáteční stav je nezralost, která není vnímána jako něco záporného, naopak - nezralost vyjadřuje sílu ke schopnosti rozvíjet se.
  • Vzrůst je projevem života - život splývá s výchovou - vzrůst je projevem výchovy.
  • Kvalita školní výchovy se posuzuje na základě toho, jakou vyvolává u žáků chuť po vzrůstu a jak je úspěšná v poskytování podmínek, které touhu po vzrůstu převedou na konání.[7]

Odkazy

Reference

  1. Haggbloom Steven J., Warnick Renee, Warnick Jason E., Jones Vinessa K., Yarbrough Gary L., Russell Tenea M., Borecky Chris M., McGahhey Reagan, L John, Powell III, Beavers Jamie, & Monte Emmanuelle. The 100 most eminent psychologists of the 20th century. Review of General Psychology, vol. 6(issue 2), undefined. DOI: 10.1037//1089-2680.6.2.139.
  2. 2,0 2,1 Velké postavy západního myšlení: slovník myslitelů /. (1999). (2. vyd., 707 s.) Praha: Prostor.
  3. 3,0 3,1 3,2 3,3 Cipro Miroslav. (2002). Galerie světových pedagogů. (633 s.) Praha: M. Cipro.
  4. 4,0 4,1 4,2 4,3 Americká pragmatická pedagogika: John Dewey a jeho následovníci. (1990). (1. vyd., 197 s.) Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
  5. Dewey John. The reflex arc concept in psychology. Psychological Review, vol. 3(issue 4), undefined. DOI: 10.1037/h0070405.
  6. My Pedagogic Creed.
  7. 7,0 7,1 Dewey, J. (1932). Demokracie a výchova. (503 s.) Praha: Jan Laichter.

Literatura

  • Dewey, J. (1932). Demokracie a výchova. (503 s.) Praha: Jan Laichter.
  • Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. (Vyd. 1., 328 s.) Praha: Grada.
  • Velké postavy západního myšlení: slovník myslitelů /. (1999). (2. vyd., 707 s., Editor Ian Philip McGreal). Praha: Prostor.
  • Cipro, M. (2002). Galerie světových pedagogů. (633 s.) Praha: M. Cipro.

Klíčová slova

John Dewey, výchova, vzdělání, pragmatická pedagogika