Atribuce

Atribuce, nebo také kauzální atribuce, je sociálně-psychologický pojem. Je to proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce (Bem, 1967). Atribuci jako způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování popisuje teorie sociální atribuce.

Proces atribuce

Atribuci předcházejí dva kroky: percepce činu a hodnocení záměru činu. Pozornost pozorovatele při percepci činu je ovlivněna motivačními, kognitivními a podnětovými faktory. Atribuce samotná je kognitivní proces založený na myšlenkových zkratkách a neúplných informacích a je silně ovlivněna předpojatostí pozorovatele (Monson & Snyder, 1977, Hansen, 1980). Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména informovaností pozorovatele a očekávaností chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele a při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi pozitivním a negativním chováním.

Funkce atribuce

Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat (Heider, 1958, Kelley, 1967, Weiner, 1985).

Základní dělení atribuce

Atribuce se dělí na vnější a vnitřní. Vnější (situační, environmentální) je ovlivněna situačními faktory, tzn. vnějším okolím. Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna dispozičními faktory, tzn. osobností aktéra. Dispoziční atribuce zahrnuje dvě hlavní složky: motivy a schopnosti (Heider, 1958).

Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci

Dimenze atribuce

Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:

• místo kauzality (kontroly)

Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider (1958), a to na:

1. vnitřní místo kontroly
2. vnější místo kontroly

Lidé s vnitřním místem kontroly mají tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce.

Lidé s vnějším místem kontroly mají tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce.

• stabilita

Faktory stability příčiny chování se dělí na:

1. stabilní faktory
2. nestabilní faktory

Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji obtížné (až nemožné) změnit, např.: inteligence, zákony.

Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá relativně snadno změnit (ovlivnit), např.: úsilí.

• záměrnost
• kontrolovatelnost

Vznik pojmu

Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser (1933) nebo Michotte (1946).

Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, Fritz Heider. Heider ve své knize The Psychology of Interpersonal Relation (1958) popsal tzv. laickou psychologii jako vnímání a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na dispoziční a situační. Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Studie Heidera a Simmela (1944) prokázala silnou tendenci lidí vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné. Heider považuje atribuci za předpoklad porozumění sociální realitě.

Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi Harold H. Kelley, který svým článkem publikovaným v Nebraska Symposium of Motivation (1967) přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a ve svém posudku Heiderovy knihy přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci. Kelley se také spolu s E. Jonesem, B. Weinerem a dalšími podílel na kolektivním díle Attribution: Perceiving the Causes of Behavior.

Atribuční tendence

Atribuční tendence (sklony, styly) představují zkreslení ve vztahu k očekávání a k perspektivě účastníků interakce. Toto zkreslené vnímání ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí. Mezi hlavní atribuční tendence patří:

základní atribuční chyba

Základní atribuční chyba je tendence připisovat vyšší vliv rysům aktéra než situaci, ve které se aktér nachází (Ross, 1977). Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i vliv význačnosti (výraznosti) daných rysů aktéra (experiment McArthur a Post, 1977)

efekt aktér - pozorovatel

Efekt popisuje Nisbett (1973) tak, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože pro mě okolnosti byly nepříznivé.“), pozorovatel má při pozorování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce ("Nesložil zkoušku, protože je hloupý.") (experiment Nisbett et al., 1973).

egocentrické tendence

S teorií egocentrických tendencí přišli badatelé Schlenker a Miller (1977). Jsou to tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná („Uspěl – měl to lehčí.“, „Neuspěl – asi je neschopný.“).

efekt falešného konsenzu

Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za obecnou normu, alternativní varianty chování považuje za ojedinělé (Ross, Green, House, 1977).

spotlight efekt

Efekt popisuje přeceňování míry pozornosti, kterou naší osobě věnují ostatní lidé (Gilovich, Savitsky & Medvec, 2000).

Atribuční teorie

Atribuční teorie se věnují studiu procesů, které pozorovateli zprostředkovávají subjektivní vnímání příčin vlastního jednání i jednání druhých lidí.

naviní analýza událostí

Pozorovatel situace - podle Heidera „laický vědec“ - si intuitivně a nedokonale spojuje pozorovatelné chování s nepozorovatelnými příčinami. Svět pozorovatele se tak stává předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity (Heider, 1958, Kelley, 1967, Weiner, 1985). Pozorovatel má často tendence částečně nebo zcela ignorovat situační faktory.

teorie odpovídajících závěrů

Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele přisuzovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby korespondovaly s jeho rysy nebo s očekáváním pozorovatele (Jones & Davis, 1965). V této teorii se rozlišují tři faktory - hédonická relevance, zaměřenost na osobu a společenská žádoucnost - podle kterých se atribuce dále dělí na:

1. atribuci intence (záměru)
2. atribuci dispozice

Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud je pro něj hédonicky relevantní, nebo pokud je zaměřené na osobu pozorovatele.

Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud není společensky žádoucí.

Kelleyho model

Kelleyho model (Kelley, 1967, 1973) obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:

1. kovariační model
2. model kauzálních schémat

Kovariační model popisuje atribuci založenou na více pozorováních, kdy má pozorovatel k dispozici informace z různých situací a dob. K přisuzování příčiny chování využíváme tři typy informací: konsenzus (stabilitu reakce aktéra napříč lidmi, tzn. běžnost reakce aktéra v porovnání s reakcemi jiných osob), konzistenci (stabilitu reakce aktéra v různých dobách, tzn. zda je reakce aktéra na určitou situaci vždy stejná), distinktivnost (stabilitu reakce aktéra v různých prostředích). Každý z těchto typů informace může mít vysokou nebo nízkou hodnotu. Při vysokém konsenzu, vysoké distinktivnosti a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci, při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.

Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje atribuci založenou na jednom pozorování. Pozorovatel nemá k dispozici dostatek informací a vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat. Kauzální schémata jsou hotová přesvědčení, předsudky nebo ze zkušenosti vycházející teorie. Pozorovatel porovná chování aktéra s vytvořenými schématy a interpretuje ho podle nich. Kauzální schéma doprovází několik atribučních principů, z nichž dva hlavní jsou princip znevažování a princip argumentace. Princip znevažování nastává, pokud ke stejnému výsledku vede více příčin. Jsou-li totiž přítomny další věrohodné příčiny, ztrácí původní příčina na významu. Tento princip se vyskytuje se u schématu mnohočetných dostatečných příčin. Princip argumentace popisuje, že význam příčiny roste, pokud se výsledek objeví za přítomnosti inhibující podmínky (překážky). Tento princip se vyskytuje u schématu mnohočetných dostatečných příčin a mnohočetných nutných příčin (Kelley, 1972).

atribuce příčiny v úkolové situaci

Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v subjektu specifickou emocionální reakci (Weiner, 1986). Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci na:

1. vnější a vnitřní
2. stabilní a labilní
3. kontrolovatelné a nekontrolovatelné

Například úsilí je labilní, vnitřní, kontrolovatelná příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní, vnější, nekontrolovatelná příčina.

Odkazy

Použitá literatura

• Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub
• Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C., Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179
• Hayes, B., Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230
• Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie. Praha: Portál
• Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing
• Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia
• Stroebe, H., Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál
• Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita
• Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido
• Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156

Externí odkazy

Video s příklady atribučních tendencí