12. Úzkostné poruchy a OCD (diagnostická kritéria a terapie): Porovnání verzí

 
Řádek 1: Řádek 1:
 
'''grafická editace proběhne v nejbližších dnech'''
 
'''grafická editace proběhne v nejbližších dnech'''
  
Mentální retardace
+
=11.1 F40 Fobické úzkostné poruchy=
MKN 10: F70 F79 mentální retardace (duševní opoždění)
 
stav zastaveného nebo neúplného duševního vývoje charakterizován narušením rozumových schopností, narušena je tedy úroveň inteligence, tj. poznávací, řečové, pohybové a sociální schopnosti
 
mentální retardace je vrozená nebo vzniká v raném věku dítěte, maximálně však do stáří dvou let (Orel, 174, 2014)
 
může se objevovat v kombinaci s jinou duševní nebo tělesnou poruchou, nebo bez ní, prevalence přidružujících se duševních poruch je však 3-4x častější než v běžné populace
 
adaptační chování je narušeno vždy, v chráněném prostředí s dostupnou podporou však nemusí být u jedinců s lehkou mentální retardací nápadné
 
Diagnostická vodítka k MR
 
Pomalý nebo neúplný duševní vývoj, který způsobuje potíže s učením a problémy v sociálním přizpůsobení
 
I přesto, že nelze inteligenci charakterizovat jednoduše, nýbrž na základě velkého počtu různých více či méně specifických dovedností a s ohledem na obecnou tendenci, aby se všechny dovednosti rozvíjely souměrně, u mentální retardace (dále jen MR) se mohou vyskytovat velké rozdíly v rozvoji právě těchto dovedností (v jedné oblasti může mentálně retardovaný vykazovat těžké narušení-např. v řeči, jinde mohou být mnohem dovednější-např. zrakově prostorové úkoly). Vyhodnocení intelektuální úrovně by se proto mělo vždy opírat o všechny dostupné informace, včetně klinických nálezů, adaptačního chování (s ohledem na kulturní zázemí jedince!) a výsledků psychometrických testů.
 
Stupnice sociální zralosti a adaptace by měla být, pokud možno doplněna o rozhovor s rodičem, či pečující osobou, který je nejlépe seznámen s dovednostmi MR jedince v jeho každodenním životě.
 
Uvedené IQ skóry v jednotlivých kategoriích jsou jen diagnostickým vodítkem, jednotlivé kategorie představují spíše umělé rozdělení komplexního kontinua a nemohou být definovány s absolutní přesností.
 
(MKN, 2000, str. 216-217)
 
  
Diferenciální diagnostika:
+
Skupina poruch‚ kde je úzkost vyvolána pouze nebo převážně v určitých dobře definovaných situacích‚ které nejsou za běžných okolností nebezpečné. Pacient se těmto situacím vyhýbá‚ a pokud tak neučiní‚ trpí v nich strachem. Zájem pacienta se soustřeďuje na jednotlivé příznaky‚ jako je palpitace nebo pocit na omdlení‚ a často jsou spojeny s druhotným strachem ze smrti‚ ztráty sebeovládání nebo zešílení. Myšlenky na účast ve „fobické” situaci vzbuzují u pacienta anticipační úzkost. Fobická úzkost a deprese často existují vedle sebe. Zda jsou nutné obě diagnózy‚ fobická úzkost a depresivní epizoda nebo pouze jedna z nich‚ je určeno časovým průběhem obou poruch a terapeutickou úvahou při lékařské konzultaci.
1. Etiologie
 
Příčinou vzniku MR je postižení CNS, které se rozvíjí na základě různých příčin.
 
Genetická podmíněnost neboli chromozomální odchylky (např. trizomie 21.chromozomu známá jako Downův syndrom; trizomie 13. chromozomu, trizomie 18. chromozomu, trizomie gonozomů...).
 
Metabolické poruchy (týkají se například poruch metabolismu aminokyselin, sacharidů, lipidů aj.).
 
Heredogenerativní poruchy (např. Wilsonova choroba-hepatolentikulární degenerace).
 
Teratogenní faktory mohou být fyzikální (např. ionizující záření, porodní poškození mechanickým stlačením hlavičky s následným krvácením do mozku, vlivem nedostatečného množství kyslíku), chemické (např. některé léky, alkohol a jiné drogy), biologické (např. virového či bakteriálního původu-typický je virus zarděnek).
 
Postnatální poškození mozku (např. zánětlivá onemocnění, úrazy, otravy atd.), do této kategorie jsou zařazena pouze postižení vzniklá do 2 let věku dítěte.  
 
Sociokulturní vlivy (mohou nést podíl na lehčích formách MR).
 
(Orel, 2014, str. 174-175; MKN; Vágnerová, 2008, str. 290-292)
 
Kategorie MR
 
F70 Lehká mentální retardace
 
Ačkoliv si lehce MR osvojují mluvu opožděně, dosáhnou většinou schopnosti užívat řeč účelně v každodenním životě, dokáží udržovat konverzaci.
 
Nezávislí dokáží být v osobní péči (jídlo, osobní hygiena, oblékání, ovládání močového měchýře a střev…) a také v praktických a domácích dovednostech, i když je zde vývoj oproti normě pomalejší.  
 
Specifické problémy se obvykle projevují při teoretické práci ve škole, velmi účinná je výchova a vzdělávání zaměřené na rozvoj jejich dovedností a kompenzaci nedostatků
 
Většinu lehce MR jedinců lze zaměstnat prací, která vyžaduje především praktické dovednosti (oproti teoretickým), také nekvalifikované či méně kvalifikovaná manuální práce
 
V sociokulturním kontextu nemusí mírný stupeň MR působit žádný problém, ten však může vzniknout tehdy, je-li MR jedinec také značně nezralý emočně a sociálně.
 
Lehká MR se prokazuje v rozmezí IQ 69-50.
 
Přidružené chorobné stavy, jako jsou například autismus, epilepsie, poruchy chování nebo tělesné postižení, lze nalézt v rozmanitých proporcích. (MKN)
 
Objevuje se zvýšená sugestibilita a snížená kritičnost, je proto vhodný určitý dohled, který zamezí případnému zneužívání (Orel, 2014, str. 174).
 
  
F71 Středně těžká mentální retardace
+
• Strach z jasně definovaných situací nebo objektů, které běžně nebezpečné nejsou.  Postižená osoba to ví, ale nemůže svůj strach zvládnout.
U jedinců se středně těžkou MR se pomalu rozvíjí chápání i užívání řeči, jejich konečné schopnosti v těchto oblastech jsou omezené
+
Většina fobických poruch častější u žen, s výjimkou sociálních fobií.
Podobně se pak opožděně vyvíjí schopnost starat se sám o sebe a zručnost, někteří jedinci tak potřebují dohled po celý svůj život.
 
Ačkoliv jsou omezené i pokroky ve škole, osvojí si někteří jedinci se středně těžkou MR základy čtení, psaní i počítání, proto jsou vhodné vzdělávací programy, které mohou poskytnout postiženým příležitost k rozvíjení svého potenciálu.
 
V dospělosti jsou obvykle tito jedinci schopni vykonávat jednoduchou manuální práci, jestli jsou úkoly dobře strukturovány a je zajištěn odborný dohled.
 
Zpravidla bývají plně mobilní a fyzicky aktivní, většina středně těžce MR pak prokazuje vývoj schopností v navazování kontaktu, v komunikaci s druhými a mohou se podílet na jednoduchých sociálních aktivitách. I přesto je zřídka možný úplně samostatný život.
 
Středně těžká MR se prokazuje v rozmezí IQ 49-35. V této skupině jsou pak patrné značné rozdíly ve schopnostech.
 
U většiny středně těžce MR lze zjistit organickou etiologii.
 
U podstatné části pacientů je přítomen dětský autismus nebo jiné pervazivní vývojové poruchy, ty pak velmi ovlivňují celkový klinický obraz i způsob, jak s postiženým jednat. Vyskytují se také epilepsie, neurologické a tělesné handicapy. Někdy je možno zjistit jiná psychiatrická onemocnění, avšak vzhledem k omezené verbální schopnosti pacienta je diagnóza obtížná a často závisí především na informacích od rodiny či pečujících. (MKN)
 
U mnohých se ke střední MR přidružují také neurologická a jiná onemocnění. Ekonomická a sociální opora je nezbytná. (Orel, 2014, str. 174)
 
F72 Těžká mentální retardace
 
Tato kategorie je v mnohém podobná kategorii předchozí, pokud jde o klinický obraz, přítomnost organické etiologie a přidružených stavů.
 
Snížená úroveň schopností je však v této skupině mnohem výraznější, většina jedinců z této kategorie trpí značným stupněm poruchy motoriky nebo jinými přidruženými defekty, které prokazují přítomnost poškození či chybného vývoje CNS.  
 
Těžká MR se prokazuje v rozmezí IQ 34-20. (MKN)
 
Osoby s těžkou MR vyžadují většinou stálý dohled a speciální péči, mohou ale žít i ve svých rodinách. (Orel, 2014, str. 174)
 
F73 Hluboká mentální retardace
 
Vzhledem k IQ pod 20 jsou jedinci s hlubokou MR těžce omezeni ve své schopnosti porozumět požadavkům nebo instrukcím svého okolí a nejsou tak schopni jim vyhovět.  
 
Většina hluboce MR bývá imobilní nebo jsou tito jedinci výrazně omezeni v pohybu. Bývají inkontinentní a při lepší prognóze jsou schopni pouze velmi rudimentální neverbální komunikace.
 
Mají nepatrnou nebo žádnou schopnost pečovat o své základní potřeby, vyžadují tak stálou péči.
 
U těchto jedinců lze dosáhnout nejzákladnějších jednoduchých zrakově prostorových dovedností v třídění a srovnávání.
 
Ve většině případů lze zjistit organickou etiologii, běžné jsou pak neurologické nebo jiné tělesné nedostatky postihující hybnost, epilepsie, poškození zraku, sluchu atd. obzvláště časté, a to především u mobilních jedinců s hlubokou MR, jsou nejtěžší formy pervazivních vývojových poruch, zvláště pak atypický autismus. (MKN)
 
Pobyt ve vlastních rodinách bývá velice náročný. Tělesná postižení vesměs vyžadují pobyt v sociálních zařízeních se zdravotnickou péčí. (Orel, 2014, str. 174)
 
F78 jiná mentální retardace
 
Měla by být použita pouze tehdy, je-li stanovení stupně intelektové retardace pomocí obvyklých metod zvláště nesnadné i nemožné pro přidružené senzorické či somatické poškození (např. u jedinců nevidomých, hluchoněmých, u jedinců s těžkými poruchami chování aj.)
 
F79 nespecifikovaná mentální retardace
 
MR je prokázaná, ale není dostatek informací, aby bylo možno jedince zařadit do konkrétní kategorie. (MKN)
 
  
Subjektivní potíže
 
U dětí
 
Opoždění obecného vývoje (chůze, řeč, nácvik čistoty).
 
Školní obtíže, problémy v kontaktu s ostatními dětmi vyvolané sníženou schopností učení.
 
Problémové chování.
 
U adolescentů
 
Potíže v kontaktu s vrstevníky.
 
Nevhodné sexuální chování.
 
U dospělých
 
Problémy se zvládáním běžných úkonů denní činnosti (vaření, úklid aj.)
 
Problematický normální vývoj (potíže při hledání práce aj.)
 
(MKN-Duševní poruchy a poruchy chování, 2001, str. 60)
 
  
Výše uvedené subjektivní potíže se týkají především lehkého stupně mentální retardace.  
+
11.1.1 F40.0 Agorafobie
 +
Poměrně dobře definovaný soubor fobií zahrnujících strach z opuštění domova; vstupu do obchodů‚ zástupů lidí a na veřejná prostranství; nebo cestovat sám ve vlaku‚ autobusu nebo letadle. Panická porucha je častá při minulých i přítomných epizodách. Depresivní a obsedantní symptomy a sociální fobie jsou také běžně přítomny jako podružné rysy. Vyhýbání se fobickým situacím je častým rysem současných i minulých epizod a někteří agorafobici prožívají jen málo úzkosti‚ protože jsou schopni se vyhnout svým fobickým situacím.
 +
• Psychologické, nebo vegetativní symptomy musí být primární projevy úzkosti, ne sekundární následky jiných symptomů, např. bludů.
 +
• Výrazným rysem je: vyhýbání se situacím, které vyvolávají fobii
 +
• Dif. DG.  Agorafobie a depresivní porucha se mohou podobat, když je rozlišení příliš obtížné, přednost má být dána agorafobii.
  
Profesní, partnerská a rodičovská role MR
 
Pracovní role
 
Pracovní aktivita a pravidelný denní režim, jsou-li zvoleny vhodně, stimulují a udržují mnohé kompetence MR. Je třeba, aby pracovní činnost odpovídala možnostem a schopnostem MR. Pro tyto účely dobře slouží chráněné dílny, kde je možné přizpůsobit pracovní náplň i tempo práce. Pracoviště plní i pro MR místo potřebného sociálního kontaktu.
 
Partnerská a rodičovská role
 
Potřeba partnerství se nevytváří vždy, MR může být zcela saturován vztahem s blízkými členy rodiny. Někdy není ani příležitost k navázání kontaktu s potencionálním partnerem, který by měl podobnou mentální úroveň, a tudíž i obdobné potřeby. Mnohé vztahy partnerského druhu zahrnují jen občasné společenské aktivity, obecně lze říci, že partnerský vztah přináší MR užitečnou novou zkušenost, může jej nadále rozvíjet a přispět k dosažení větší samostatnosti. V partnerském životě MR je vhodná sociální podpora, rodičovství bývá doprovázeno regulací ze strany okolí, která slouží k podpoře, pomoci při plnění rodičovských požadavků a obsahuje určitý dohled nad zodpovědností, která z rodičovské role vyplývá.
 
(Vágnerová, 2008, str. 311-313)
 
Péče a léčba MR
 
Speciálněpedagogická pomoc, škola
 
Téma, které je v poslední době velice diskutované, je začleňování MR jedinců do běžných škol. Dle stupně postižení lze zařadit MR do speciálních škol, které jsou více přizpůsobené možnostem a potřebám MR dětí, integrace do běžné školy je také možná, i když poněkud náročnější. Vždy je důležité zvážit míru zátěže, která plyne ze začlenění jedince do běžné školy. I MR si může uvědomovat svou odlišnost, která jej může stresovat. Kontakt s vrstevníky, kteří jsou na podobné vývojové úrovni, mu umožňuje získat zkušenost symetrického sociálního postavení a uspokojení z dosažení výkonu, srovnatelného s výsledky ostatních členů skupiny. Pomoc poskytují nejen speciálněpedagogická centra, ale také denní stacionáře, speciální školy a instituce (např. ústav sociální péče). Jejich hlavním úkolem je podpora dosažitelného vzdělání MR.
 
Ústavní péče
 
Je vhodná pro závažnější formy MR . Ústavy sociální péče jsou organizovány různým způsobem. Denní stacionáře slouží jako doplněk rodinné péče.
 
Psychoterapie
 
Má nejčastěji charakter KBT, jejímž cílem je především eliminace nežádoucích projevů v chování a v rozvoji potřebných dovedností nebo návyků. Důležitá může být i práce s rodinou, užitečné jsou i svépomocné skupiny. Socioterapie pomáhá při začleňování MR jedinců do společnosti a poskytuje pomoc jeho rodině. Tato podpora může mít také charakter sociálních dávek, pomoci osobního asistenta, či dopravy do denního stacionáře atd. (Vágnerová, 2008, str. 308, 314-315)
 
Dále je vhodná rovněž preterapie.  (www.terapie.zdrave.cz)
 
  
Literatura
+
11.1.2 F40.1 Sociální fobie
Orel, M. a kol. Psychopatologie, Grada Publishing 2014, Praha, ISBN 978-80-247-3737-9
+
Obava z posuzování ostatními vede k vyhýbání se styku s lidmi. Těžší sociální fobie jsou obvykle spojeny s nízkou sebeúctou a strachem z kritiky. Ty se mohou projevovat červenáním‚ třesem rukou‚ nauzeou a nucením na močení. Pacient je někdy přesvědčen‚ že tyto sekundární projevy úzkosti jsou prvotní. Příznaky mohou progredovat až do panické ataky.
MKN-10, Duševní poruchy v primární péče, vodítka pro diagnostiku a léčbu, Psychiatrické centrum Praha 2001, ISBN 80-85121-09-3, ISBN 80-86471-13-6
+
• Výskyt stejně často u mužů a žen
MKN-10, Duševní poruchy a poruchy chování, popisy klinických příznaků a diagnostická vodítka, Psychiatrické centrum Praha 2000, ISBN 80-85121-44-1
+
• Mohou být 1) konkrétní – jídlo, mluvení na veřejnosti; 2) difuzní – všechny sociální situace mimo rodinný kruh.
Vágnerová, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Portál 2008, Praha, ISBN 978-80-7367-414-4
+
• Často začíná v adolescenci a soustřeďuje se kolem strachu ze zvědavých pohledů jiných lidí (ve skupinách), nejde tedy o dav.
https://terapie.zdrave.cz/jake-je-uplatneni-preterapie/
+
 
 +
 
 +
11.1.3 F40.2 Specifické fobie
 +
Tyto fobie jsou omezeny na vysoce zvláštní situace‚ jako je blízkost určitých zvířat‚ hřmění‚ výška‚ tma‚ létání‚ uzavřený prostor‚ močení nebo vyprazdňování na veřejných toaletách‚ požívání určitých jídel‚ ošetření u stomatologa nebo pohled na krev nebo poranění. Ačkoliv spouštěcí situace je diskrétní‚ kontakt s ní může vyvolat paniku‚ podobně jako u agorafobie a sociální fobie.
 +
 
 +
• Vznikají obvykle v dětství nebo rané dospělosti, a když se neléčí, mohou přetrvávat desítky let.
 +
• V dnešní době je častá fobie z AIDS.
 +
 
 +
 
 +
11.1.4 F40.8 Jiné anxiózně fobické poruchy
 +
 
 +
 
 +
11.1.5 F40.9 Anxiózně fobická porucha NS
 +
 
 +
 
 +
 
 +
=11.2 F41 Jiné úzkostné poruchy=
 +
Poruchy‚ kde je hlavním příznakem manifestní úzkost‚ která není omezena na nějakou zvláštní situaci. Depresivní a obsedantní příznaky a někdy i prvky fobické úzkosti se také mohou objevit‚ ale musí být nepochybně sekundární nebo méně závažné.
 +
 
 +
 
 +
11.2.1 F41.0 Panická porucha
 +
Základním projevem jsou recidivující ataky těžké úzkosti (panika)‚ které nejsou omezeny na nějakou zvláštní situaci nebo souhru okolností‚ a jsou proto nepředvídatelné. Podobně jako u jiných úzkostných poruch dominují náhlé palpitace‚ bolesti na hrudi‚ pocity dušení‚ závratě a pocit neskutečnosti (depersonalizace nebo derealizace). Často je sekundární strach ze smrti‚ ztráty sebeovládání nebo zešílení. Panickou poruchu bychom neměli považovat za hlavní diagnózu‚ pokud na začátku ataky má pacient depresi‚ protože pak jsou panické ataky pravděpodobně sekundárním projevem deprese.
 +
• Navazuje trvalý strach z další ataky.
 +
 
 +
 
 +
11.2.2 F41.1 Generalizovaná úzkostná porucha
 +
Základní vlastností je generalizovaná a přetrvávající úzkost‚ která není vztažena na žádné zvláštní zevní okolnosti‚ ani se nevyskytuje převážně v závislosti na nich (tj. je „volně těkající”). Hlavní příznaky jsou různé. Většinou jde o pocity nervozity‚ třes‚ svalové napětí‚ pocení‚ světloplachost‚ palpitace‚ závratě a tlak v epigastriu. Často jsou přítomny strach a jiné obavy‚ že pacient sám nebo jeho příbuzní brzy onemocní nebo budou mít nehodu.
 +
• Častější je u žen.
 +
• Úzkost musí mít pacient po dobu nejméně několika týdnů či měsíců, po většinu dní.
 +
• Příznaky zahrnují úzkostné očekávání (obavy z neštěstí, pocit, jako na pokraji sil), motorické napětí (nervózní vrtění a neklid, třes, neschopnost uvolnit se), vegetativní hyperaktivity (točení hlavy, pocení, tachykardie, nevolnost.
 +
• U dětí může být v popředí často potřeba opakovaného ujišťování a opakované somatické stesky.
 +
 
 +
 
 +
 
 +
11.2.3 F41.2 Smíšená úzkostná a depresivní porucha
 +
Této položky by mělo být použito‚ když jsou přítomny příznaky úzkosti i deprese‚ ale žádný zřetelně nepřevažuje a žádný není vyjádřen natolik‚ aby opravňoval k diagnóze‚ pokud by byl hodnocen samostatně. Jsou-li úzkostné a depresivní příznaky natolik závažné‚ aby opravňovaly samostatné diagnózy‚ měly by být zaznamenány obě a této položky by nemělo být užito.
 +
• Když by pacient mohl z praktických důvodů mít jen jednu DG, dává se přednost depresi.
 +
 
 +
 
 +
 
 +
 
 +
F41.3 Jiné smíšené úzkostné poruchy
 +
Příznaky úzkosti smíšené s příznaky jiných nemocí v F42-F48, ale žádný příznak není tak výrazný, aby mohl být určen k samostatné DG.
 +
 
 +
 
 +
11.2.4 F41.8 Jiné určené úzkostné poruchy
 +
 
 +
11.2.5 F41.9 Úzkostná porucha NS
 +
 
 +
 
 +
 
 +
11.3 F42 Obsedantně-kompulzivní porucha
 +
Hlavním rysem jsou opakované vtíravé myšlenky a nutkavé činy. Vtíravými myšlenkami jsou nápady‚ představy nebo popudy‚ které znovu a znovu vstupují do mysli pacienta ve stále stejné formě. Pro pacienta jsou téměř vždy obtížné. Snaží se jim často klást odpor‚ ale bez úspěchu. Považuje je za své vlastní‚ ačkoliv jsou mimovolní a často odporné. Nutkavé činy nebo rituály jsou stereotypní a stále opakované. Nemusí být ani příjemné‚ ani vést k realizaci užitečných úkolů. Jejich účelem je zabránit nějaké objektivně nepravděpodobné události‚ často znamenající škodu pro postiženého‚ nebo jím vyvolané‚ o níž se postižený domnívá‚ že by jinak nastala. Jedinec obvykle považuje toto chování za bezúčelné nebo nesmyslné a opakovaně se pokouší mu odolat.
 +
 
 +
Úzkost je přítomna téměř vždy a zhoršuje se‚ pokud postižený nutkání odolá.
 +
• porucha je stejně častá u mužů, jako u žen
 +
• počátek obvykle v dětství, nebo rané dospělosti
 +
• 14 dnů přítomnost následujících příznaků po většinu dnů
 +
 
 +
o pacient uznává, že jde o jeho vlastní myšlenky a nutkání
 +
o musí tu být alespoň 1 myšlenka nebo čin, kterému se pacient neúspěšně brání
 +
o myšlenka nebo provedení činu nesmí být samo o sobě příjemné
 +
o myšlenky, představy nebo nutkání se musí nepříjemně opakovat
 +
 
 +
 
 +
 
 +
=11.3.1 F42.0 Převážně obsedantní myšlenky nebo ruminace=
 +
Mohou mít formu myšlenek‚ nápadů‚ představ nebo popudů k činnosti‚ téměř vždy zneklidňujících pacienta. Někdy jsou nápady nerozhodné‚ nekonečné úvahy o alternativách‚ spojené s neschopností udělat běžná‚ ale nezbytná rozhodnutí v běžném denním životě. Vztah mezi nutkavými myšlenkami a depresí je zvláště úzký. Diagnózy vtíravé a nutkavé poruchy by mělo být užito pouze tehdy‚ když ruminace vznikne nebo přetrvává i bez depresivní epizody.
 +
 
 +
 
 +
11.3.2 F42.1 Převážně nutkavé činy (rituály)
 +
Většina nutkavých činů se týká čištění (zvláště mytí rukou)‚ opakovaného ujišťování‚ že nenastane potenciálně nebezpečná situace‚ nebo pořádku a úklidu. Základem manifestního chování je zde strach‚ obvykle z nebezpečí‚ které může jedince potkat‚ nebo které může sám vyvolat. Rituál představuje neúčinnou nebo symbolickou snahu toto nebezpečí odvrátit.
 +
11.3.3 F42.2 Smíšené nutkavé myšlenky a činy
 +
11.3.4 F42.8 Jiné obsedantně-nutkavé poruchy
 +
11.3.5 F42.9 Obsedantně-kompulzivní porucha NS
 +
 
 +
 
 +
11.3.5.1 Dělení obsesí
 +
• obsedantní myšlenka, ruminace  přemítání o bezpečí, násilí, obscénnostech
 +
• obsedantní pomalost  druhotná k rituálům, přípravy na odchod do práce
 +
• obsedantní pochybnosti  patické nejistoty
 +
 
 +
 
 +
 
 +
11.3.5.2 Dělení kompulzí
 +
• kompulzivní kontrolování
 +
• kompulzivní opakování  určitý počet vstupů do místnosti, dotýkání se předmětů
 +
• kompulzivní čistota  mytí rukou, uklízení
 +
• kompulzivní rovnání  do kruhu, rovnání příborů,..
 +
 
 +
 
 +
11.4 F43 Reakce na těžký stres a poruchy přizpůsobení
 +
Tato kategorie se liší od jiných tím‚ že zahrnuje poruchy‚ které lze identifikovat nejen na základě symptomalogie a průběhu‚ ale též na základě jednoho nebo druhého ze dvou příčinných vlivů‚ a to výjimečně zatěžující životní události‚ vyvolávající akutní reakci na stres nebo významné životní změny‚ vedoucí k trvale nepříznivým okolnostem‚ které vedou k poruše adjustace. Ačkoliv méně závažné psychosociální stresy („životní události”) mohou vyvolat začátek nebo přispět k obrazu širokého okruhu poruch‚ zařazených v této kapitole na jiném místě. Důležitost těchto stavů pro etiologii není vždy jasná. V každém konkrétním případě lze zjistit závislost na individuální‚ často idiosynkratické citlivosti a zranitelnosti. To znamená‚ že životní události nejsou ani nezbytným‚ ani dostatečným faktorem k vysvětlení vzniku onemocnění a jeho typu. Naproti tomu o chorobách‚ zmíněných v této kapitole‚ se domníváme‚ že vznikají vždycky jako přímý důsledek akutního těžkého stresu nebo trvalého traumatu. Stresová událost nebo trvalé nepříznivé okolnosti jsou prvotním a nejdůležitějším příčinným faktorem‚ a toto onemocnění by bez tohoto vlivu nemělo vzniknout. Onemocnění v tomto oddíle tak mohou být považována za maladaptivní odpovědi na těžký nebo trvalý stres‚ kde selhaly mechanismy úspěšného vyrovnání s ním‚ což vede k narušení sociálního fungování nemocného.
 +
 
 +
 
 +
 
 +
 
 +
= Zdroje: =
 +
 
 +
* MKN-10
 +
* Přednášky Dr. Šivicová
 +
* Svoboda, M., Češková, E., Kučerová (2012). Psychopatologie a psychiatrie. Praha: Portál.

Aktuální verze z 22. 10. 2018, 15:14

grafická editace proběhne v nejbližších dnech

11.1 F40 – Fobické úzkostné poruchy

Skupina poruch‚ kde je úzkost vyvolána pouze nebo převážně v určitých dobře definovaných situacích‚ které nejsou za běžných okolností nebezpečné. Pacient se těmto situacím vyhýbá‚ a pokud tak neučiní‚ trpí v nich strachem. Zájem pacienta se soustřeďuje na jednotlivé příznaky‚ jako je palpitace nebo pocit na omdlení‚ a často jsou spojeny s druhotným strachem ze smrti‚ ztráty sebeovládání nebo zešílení. Myšlenky na účast ve „fobické” situaci vzbuzují u pacienta anticipační úzkost. Fobická úzkost a deprese často existují vedle sebe. Zda jsou nutné obě diagnózy‚ fobická úzkost a depresivní epizoda nebo pouze jedna z nich‚ je určeno časovým průběhem obou poruch a terapeutickou úvahou při lékařské konzultaci.

• Strach z jasně definovaných situací nebo objektů, které běžně nebezpečné nejsou.  Postižená osoba to ví, ale nemůže svůj strach zvládnout. • Většina fobických poruch častější u žen, s výjimkou sociálních fobií.


11.1.1 F40.0 Agorafobie Poměrně dobře definovaný soubor fobií zahrnujících strach z opuštění domova; vstupu do obchodů‚ zástupů lidí a na veřejná prostranství; nebo cestovat sám ve vlaku‚ autobusu nebo letadle. Panická porucha je častá při minulých i přítomných epizodách. Depresivní a obsedantní symptomy a sociální fobie jsou také běžně přítomny jako podružné rysy. Vyhýbání se fobickým situacím je častým rysem současných i minulých epizod a někteří agorafobici prožívají jen málo úzkosti‚ protože jsou schopni se vyhnout svým fobickým situacím. • Psychologické, nebo vegetativní symptomy musí být primární projevy úzkosti, ne sekundární následky jiných symptomů, např. bludů. • Výrazným rysem je: vyhýbání se situacím, které vyvolávají fobii • Dif. DG.  Agorafobie a depresivní porucha se mohou podobat, když je rozlišení příliš obtížné, přednost má být dána agorafobii.


11.1.2 F40.1 Sociální fobie Obava z posuzování ostatními vede k vyhýbání se styku s lidmi. Těžší sociální fobie jsou obvykle spojeny s nízkou sebeúctou a strachem z kritiky. Ty se mohou projevovat červenáním‚ třesem rukou‚ nauzeou a nucením na močení. Pacient je někdy přesvědčen‚ že tyto sekundární projevy úzkosti jsou prvotní. Příznaky mohou progredovat až do panické ataky. • Výskyt stejně často u mužů a žen • Mohou být 1) konkrétní – jídlo, mluvení na veřejnosti; 2) difuzní – všechny sociální situace mimo rodinný kruh. • Často začíná v adolescenci a soustřeďuje se kolem strachu ze zvědavých pohledů jiných lidí (ve skupinách), nejde tedy o dav.


11.1.3 F40.2 Specifické fobie Tyto fobie jsou omezeny na vysoce zvláštní situace‚ jako je blízkost určitých zvířat‚ hřmění‚ výška‚ tma‚ létání‚ uzavřený prostor‚ močení nebo vyprazdňování na veřejných toaletách‚ požívání určitých jídel‚ ošetření u stomatologa nebo pohled na krev nebo poranění. Ačkoliv spouštěcí situace je diskrétní‚ kontakt s ní může vyvolat paniku‚ podobně jako u agorafobie a sociální fobie.

• Vznikají obvykle v dětství nebo rané dospělosti, a když se neléčí, mohou přetrvávat desítky let. • V dnešní době je častá fobie z AIDS.


11.1.4 F40.8 Jiné anxiózně fobické poruchy


11.1.5 F40.9 Anxiózně fobická porucha NS


11.2 F41 Jiné úzkostné poruchy

Poruchy‚ kde je hlavním příznakem manifestní úzkost‚ která není omezena na nějakou zvláštní situaci. Depresivní a obsedantní příznaky a někdy i prvky fobické úzkosti se také mohou objevit‚ ale musí být nepochybně sekundární nebo méně závažné.


11.2.1 F41.0 Panická porucha Základním projevem jsou recidivující ataky těžké úzkosti (panika)‚ které nejsou omezeny na nějakou zvláštní situaci nebo souhru okolností‚ a jsou proto nepředvídatelné. Podobně jako u jiných úzkostných poruch dominují náhlé palpitace‚ bolesti na hrudi‚ pocity dušení‚ závratě a pocit neskutečnosti (depersonalizace nebo derealizace). Často je sekundární strach ze smrti‚ ztráty sebeovládání nebo zešílení. Panickou poruchu bychom neměli považovat za hlavní diagnózu‚ pokud na začátku ataky má pacient depresi‚ protože pak jsou panické ataky pravděpodobně sekundárním projevem deprese. • Navazuje trvalý strach z další ataky.


11.2.2 F41.1 Generalizovaná úzkostná porucha Základní vlastností je generalizovaná a přetrvávající úzkost‚ která není vztažena na žádné zvláštní zevní okolnosti‚ ani se nevyskytuje převážně v závislosti na nich (tj. je „volně těkající”). Hlavní příznaky jsou různé. Většinou jde o pocity nervozity‚ třes‚ svalové napětí‚ pocení‚ světloplachost‚ palpitace‚ závratě a tlak v epigastriu. Často jsou přítomny strach a jiné obavy‚ že pacient sám nebo jeho příbuzní brzy onemocní nebo budou mít nehodu. • Častější je u žen. • Úzkost musí mít pacient po dobu nejméně několika týdnů či měsíců, po většinu dní. • Příznaky zahrnují úzkostné očekávání (obavy z neštěstí, pocit, jako na pokraji sil), motorické napětí (nervózní vrtění a neklid, třes, neschopnost uvolnit se), vegetativní hyperaktivity (točení hlavy, pocení, tachykardie, nevolnost. • U dětí může být v popředí často potřeba opakovaného ujišťování a opakované somatické stesky.


11.2.3 F41.2 Smíšená úzkostná a depresivní porucha Této položky by mělo být použito‚ když jsou přítomny příznaky úzkosti i deprese‚ ale žádný zřetelně nepřevažuje a žádný není vyjádřen natolik‚ aby opravňoval k diagnóze‚ pokud by byl hodnocen samostatně. Jsou-li úzkostné a depresivní příznaky natolik závažné‚ aby opravňovaly samostatné diagnózy‚ měly by být zaznamenány obě a této položky by nemělo být užito. • Když by pacient mohl z praktických důvodů mít jen jednu DG, dává se přednost depresi.



F41.3 Jiné smíšené úzkostné poruchy Příznaky úzkosti smíšené s příznaky jiných nemocí v F42-F48, ale žádný příznak není tak výrazný, aby mohl být určen k samostatné DG.


11.2.4 F41.8 Jiné určené úzkostné poruchy

11.2.5 F41.9 Úzkostná porucha NS


11.3 F42 Obsedantně-kompulzivní porucha Hlavním rysem jsou opakované vtíravé myšlenky a nutkavé činy. Vtíravými myšlenkami jsou nápady‚ představy nebo popudy‚ které znovu a znovu vstupují do mysli pacienta ve stále stejné formě. Pro pacienta jsou téměř vždy obtížné. Snaží se jim často klást odpor‚ ale bez úspěchu. Považuje je za své vlastní‚ ačkoliv jsou mimovolní a často odporné. Nutkavé činy nebo rituály jsou stereotypní a stále opakované. Nemusí být ani příjemné‚ ani vést k realizaci užitečných úkolů. Jejich účelem je zabránit nějaké objektivně nepravděpodobné události‚ často znamenající škodu pro postiženého‚ nebo jím vyvolané‚ o níž se postižený domnívá‚ že by jinak nastala. Jedinec obvykle považuje toto chování za bezúčelné nebo nesmyslné a opakovaně se pokouší mu odolat.

Úzkost je přítomna téměř vždy a zhoršuje se‚ pokud postižený nutkání odolá. • porucha je stejně častá u mužů, jako u žen • počátek obvykle v dětství, nebo rané dospělosti • 14 dnů přítomnost následujících příznaků po většinu dnů

o pacient uznává, že jde o jeho vlastní myšlenky a nutkání o musí tu být alespoň 1 myšlenka nebo čin, kterému se pacient neúspěšně brání o myšlenka nebo provedení činu nesmí být samo o sobě příjemné o myšlenky, představy nebo nutkání se musí nepříjemně opakovat


11.3.1 F42.0 Převážně obsedantní myšlenky nebo ruminace

Mohou mít formu myšlenek‚ nápadů‚ představ nebo popudů k činnosti‚ téměř vždy zneklidňujících pacienta. Někdy jsou nápady nerozhodné‚ nekonečné úvahy o alternativách‚ spojené s neschopností udělat běžná‚ ale nezbytná rozhodnutí v běžném denním životě. Vztah mezi nutkavými myšlenkami a depresí je zvláště úzký. Diagnózy vtíravé a nutkavé poruchy by mělo být užito pouze tehdy‚ když ruminace vznikne nebo přetrvává i bez depresivní epizody.


11.3.2 F42.1 Převážně nutkavé činy (rituály) Většina nutkavých činů se týká čištění (zvláště mytí rukou)‚ opakovaného ujišťování‚ že nenastane potenciálně nebezpečná situace‚ nebo pořádku a úklidu. Základem manifestního chování je zde strach‚ obvykle z nebezpečí‚ které může jedince potkat‚ nebo které může sám vyvolat. Rituál představuje neúčinnou nebo symbolickou snahu toto nebezpečí odvrátit. 11.3.3 F42.2 Smíšené nutkavé myšlenky a činy 11.3.4 F42.8 Jiné obsedantně-nutkavé poruchy 11.3.5 F42.9 Obsedantně-kompulzivní porucha NS


11.3.5.1 Dělení obsesí • obsedantní myšlenka, ruminace  přemítání o bezpečí, násilí, obscénnostech • obsedantní pomalost  druhotná k rituálům, přípravy na odchod do práce • obsedantní pochybnosti  patické nejistoty


11.3.5.2 Dělení kompulzí • kompulzivní kontrolování • kompulzivní opakování  určitý počet vstupů do místnosti, dotýkání se předmětů • kompulzivní čistota  mytí rukou, uklízení • kompulzivní rovnání  do kruhu, rovnání příborů,..


11.4 F43 Reakce na těžký stres a poruchy přizpůsobení Tato kategorie se liší od jiných tím‚ že zahrnuje poruchy‚ které lze identifikovat nejen na základě symptomalogie a průběhu‚ ale též na základě jednoho nebo druhého ze dvou příčinných vlivů‚ a to výjimečně zatěžující životní události‚ vyvolávající akutní reakci na stres nebo významné životní změny‚ vedoucí k trvale nepříznivým okolnostem‚ které vedou k poruše adjustace. Ačkoliv méně závažné psychosociální stresy („životní události”) mohou vyvolat začátek nebo přispět k obrazu širokého okruhu poruch‚ zařazených v této kapitole na jiném místě. Důležitost těchto stavů pro etiologii není vždy jasná. V každém konkrétním případě lze zjistit závislost na individuální‚ často idiosynkratické citlivosti a zranitelnosti. To znamená‚ že životní události nejsou ani nezbytným‚ ani dostatečným faktorem k vysvětlení vzniku onemocnění a jeho typu. Naproti tomu o chorobách‚ zmíněných v této kapitole‚ se domníváme‚ že vznikají vždycky jako přímý důsledek akutního těžkého stresu nebo trvalého traumatu. Stresová událost nebo trvalé nepříznivé okolnosti jsou prvotním a nejdůležitějším příčinným faktorem‚ a toto onemocnění by bez tohoto vlivu nemělo vzniknout. Onemocnění v tomto oddíle tak mohou být považována za maladaptivní odpovědi na těžký nebo trvalý stres‚ kde selhaly mechanismy úspěšného vyrovnání s ním‚ což vede k narušení sociálního fungování nemocného.



Zdroje:

  • MKN-10
  • Přednášky Dr. Šivicová
  • Svoboda, M., Češková, E., Kučerová (2012). Psychopatologie a psychiatrie. Praha: Portál.