15. Pozorování – typy, možnosti a meze: Porovnání verzí

(Založena nová stránka s textem „== Metoda pozorování == Pozorování patří k '''nejzákladnějším technikám sběru dat'''. Velká část toho, co víme o sobě i o svém prostřed…“)
 
Řádek 13: Řádek 13:
  
 
'''Extrospektivní metody''' nebyly v minulosti psychology, na rozdíl od metod introspektivních, tak často znevažovány a byly víceméně vždy akademickou psychologií řazeny mezi vědecké metody. Kerlinger zdůrazňuje, že pozorováním jako vědeckou metodou chápe výhradně ''„pozorování chování“'', případně užívá také termínu ''„behaviorální pozorování“''. <ref name="Mio" />
 
'''Extrospektivní metody''' nebyly v minulosti psychology, na rozdíl od metod introspektivních, tak často znevažovány a byly víceméně vždy akademickou psychologií řazeny mezi vědecké metody. Kerlinger zdůrazňuje, že pozorováním jako vědeckou metodou chápe výhradně ''„pozorování chování“'', případně užívá také termínu ''„behaviorální pozorování“''. <ref name="Mio" />
===  
+
=== Naturalistické a zúčastněné pozorování ===
Naturalistické a zúčastněné pozorování ===
 
 
'''Naturalistické pozorování''' je nejpřirozenějším typem pozorování, ve kterém pozorovatel zkoumá události, aniž by do nich přímo vstupoval nebo je nějakým způsobem ovlivňoval.  Chce pouze zaznamenat to, co se bez jeho zásahu spontánně děje v daném kontextu standardní životní situace, ''např. jak mezi sebou kooperují děti na pískovišti''. Díky přirozenosti a neintervenčnímu charakteru má naturalistické pozorování mezi všemi typy pozorování '''nejvyšší externí validitu'''  <ref name="Fer" />.
 
'''Naturalistické pozorování''' je nejpřirozenějším typem pozorování, ve kterém pozorovatel zkoumá události, aniž by do nich přímo vstupoval nebo je nějakým způsobem ovlivňoval.  Chce pouze zaznamenat to, co se bez jeho zásahu spontánně děje v daném kontextu standardní životní situace, ''např. jak mezi sebou kooperují děti na pískovišti''. Díky přirozenosti a neintervenčnímu charakteru má naturalistické pozorování mezi všemi typy pozorování '''nejvyšší externí validitu'''  <ref name="Fer" />.
  

Verze z 24. 3. 2017, 17:09

Metoda pozorování

Pozorování patří k nejzákladnějším technikám sběru dat. Velká část toho, co víme o sobě i o svém prostředí, je zprostředkována tak, že jsme zkoumali lidi a věci okolo. V tomto ohledu používá pozorování jako pracovní metodu nejen psycholog, lékař, fyzik, přírodovědec, ale i každý „běžný člověk“. V tomhle případě mluvíme o laickém pozorování, které je náhodně selektivní, kdy si člověk všímá toho, co ho zaujme.[1]


Vědecké pozorování je také selektivní. Ani vědec nepozoruje „vše“ kolem sebe, ale pozoruje to, co si předem pečlivě naplánoval pozorovat a co nejlépe pečlivě definoval a vymezil – vědecké pozorování je plánovitě selektivní. Tato plánovitost a organizovanost se nejzřetelněji projevuje v tom, jak vědec odpovídá na dvě základní otázky pozorování: co (pozorovat) a jak (pozorovat) [1].

Typy pozorování

Metody pozorování lze dělit z různých hledisek. Dle předmětu pozorování můžeme rozlišovat mezi introspektivními technikami a extrospektivními. Pozorování vnějších procesů a jevů lze dále členit na přímé a nepřímé a následně všechny základní typy pak lze členit dle úrovně strukturace na strukturované, polostrukturované a nestrukturované. [2]

Instrospektivní a extrospektivní pozorování

Introspektivní přístup má v kvalitativním přístupu velmi specifické postavení, dané především faktem, že o člověku jakožto ústřednímu předmětu psychologického zkoumání uvažujeme jako o bytosti nadané sebereflexí. Introspektivní přístup se ve vědě z historického hlediska objevuje velmi brzy a např. John Lock nebo Johan G. Leibniz tuto metodu používali a uznávali jako klíčovou pro výzkum duševních jevů. [2]

Extrospektivní metody nebyly v minulosti psychology, na rozdíl od metod introspektivních, tak často znevažovány a byly víceméně vždy akademickou psychologií řazeny mezi vědecké metody. Kerlinger zdůrazňuje, že pozorováním jako vědeckou metodou chápe výhradně „pozorování chování“, případně užívá také termínu „behaviorální pozorování“. [2]

Naturalistické a zúčastněné pozorování

Naturalistické pozorování je nejpřirozenějším typem pozorování, ve kterém pozorovatel zkoumá události, aniž by do nich přímo vstupoval nebo je nějakým způsobem ovlivňoval. Chce pouze zaznamenat to, co se bez jeho zásahu spontánně děje v daném kontextu standardní životní situace, např. jak mezi sebou kooperují děti na pískovišti. Díky přirozenosti a neintervenčnímu charakteru má naturalistické pozorování mezi všemi typy pozorování nejvyšší externí validitu [1].

Nezúčastněné pozorování je takové, kdy pozorujeme probíhající intervence, ovšem bez toho, že by nás pozorovaní jedinci viděli. Pozorovat a být nepozorován je umožněno díky technickým prostředkům (jednosměrné zrcadlo, videokamera), což může omezovat kvalitu pozorování. Příkladem nezúčastněného pozorování je také zkoumání způsobu prezentace událostí ve zpravodajství či obsahu dětských animovaných pohádek v televizi.[3]

Zúčastněné pozorování znamená takový druh pozorování, kdy sledujeme studované jevy přímo v prostředí, kde se odehrávají a dochází zde k interakci mezi výzkumníkem a pozorovanými účastníky. Můžeme si například představit výzkumníka, kterého zajímá, jaká je dynamika skupinových vztahů ve skupině hospitalizovaných psychiatrických pacientů, a tak se nechá sám hospitalizovat jako pacient. Tento typ pozorování může ztrácet na objektivitě, jelikož zůstat nezaujatým pozorovatelem v situaci, kdy je člověk přímo na jevišti, není lehké. Dalším problémem je, že když se pozorovatel stává součástí situace, narušuje se neintervenčnost takového pozorování. Pozorovatel, ať chce nebo ne, začíná daný děj strukturovat a ovlivňovat. [1]

Otázkou, která má svoji pragmatickou i etickou stránku, je otázka zveřejnění své identity. V případě, že se bude pozorovatel vydávat za narkomana a snažit se v tomto „převleku“ proniknout do společenství, jde o zamaskované zúčastněné pozorování. Pokud bude raději hledat kontakty a cesty, jak se k  narkomanům dostat se zachováním své pravé identity, jde o nemaskované zúčastněné pozorování. [1]

Molární a molekulární přístup v pozorování

Molekulární přístup odpovídá výběru malých segmentů pozorování. Jeho předností je to, že tyto malé segmenty je možné přesněji definovat a identifikovat. Tato jednoznačnost vede k větší přesnosti v pozorování. Pokud například je-li náš systém pozorování postaven na kategoriích, do nichž umisťujeme tak říkajíc drobné anatomické jednotky chování (např. zvednutí obočí, otočení hlavy), pozorovatel nebude mít obvykle problém určité chování správně zachytit a identifikovat. Molekulární přístup nemusí být vždy šťastným řešením: přílišná detailizace může vést k „utopení se“ v množství podrobností. Přitom nám mohou uniknout podstatné souvislosti mezi jevy. [1]

molárním přístupu se již nedíváme na věci a události mikroskopicky, ale kategorie pozorování vybíráme tak, abychom do nich umísťovali rozsahem větší a komplexnější jednotky pozorování. Jednotkou pozorování zde již nebude jednoduchý, obvykle i časově krátce trvající úkon, ale celá série úkonů, vytvářející nějakou specifickou kvalitu, například „dělá nákupy“, „radí přátelům“ apod. Molární přístup umožňuje pozorovateli zachytit „logiku“ komplexního chování osoby ve složitějších situacích, na druhé straně však správné a jednoznačné přiřazení takové složité série projevů do určité kategorie klade na pozorovatele vyšší nároky. [1]

Strukturované a nestrukturované pozorování

Při strukturovaném pozorování se výzkumník soustředí na předem vymezené a určené jevy.

Při nestrukturovaném pozorování je výstupem zhuštěný popis jednání, které není dopředu přesně určené. Tomuto pozorování předchází spíše vágně formulovaný seznam otázek, které připouštějí otevřenost k neočekávaným situacím. Proces pozorování je zpravidla doprovázen analýzou poznámek a právě na základě takové analýzy lze formulovat nová témata, která poskytují další vodítka. [3]


Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 Ferjenčík, J. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu: jak zkoumat lidskou duši. Praha: Portál.
  2. 2,0 2,1 2,2 Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada Publishing, a.s.
  3. 3,0 3,1 Švaříček, R., Šeďová, K. a kol. (2007). Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál.

Použitá literatura

Externí odkazy a doporučená literatura

Související články

Klíčová slova