32. Etické zásady psychologického výzkumu

Verze z 13. 2. 2017, 18:59, kterou vytvořil Klara.Vozechova (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „== 1. Etika psychologických výzkumů s lidskými účastníky == V průběhu 20. století byli lidé v mnoha pokusech vystaveni nepříjemným záži…“)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

1. Etika psychologických výzkumů s lidskými účastníky

V průběhu 20. století byli lidé v mnoha pokusech vystaveni nepříjemným zážitkům, klamání atd. [1]:

Například John Watson se svou asistentkou R. Raynerovou na počátku 20 let vypěstovali fobii z bílých předmětů u 11 měsíčního Alberta, po experimentu se ale o jeho osud dál nezajímali.[1]

Ve výzkumech sociální konformity Solomona Asche docházelo ke klamání až u 75 % účastníků. Mezi dalšími experimenty můžeme také zmínit Zimbardův vězeňský experiment. Porušoval princip dobrovolnosti a také nezohlednil následky pokusu.[1]

Stanley Milgram se pokusil se svými experimenty přispět k psychologickému vysvětlení příčin holocaustu, kdy se „slušní němečtí občané“ podíleli na masovém vyvražďování. Zkoumané osoby při jeho výzkumech v roli učitele trestaly žáka elektrickými šoky. Zkoumané osoby v roli žáků pociťovaly podle autorových slov obrovské vnitřní napětí, potily se, třásly, koktaly, kousaly si rty, naříkaly a zarývaly si nehty do masa. Při těchto výzkumech bylo účastníkům způsobeno psychické utrpení, aniž by byli předem varováni. Někteří mohli objevit temné stránky své povahy (stejně jako v Zibmardově experimentu), což je mohlo natrvalo poškodit.[1]

Kritika výše uvedených studií vedla k tomu, že byly v 70. letech v USA psychologické pokusy s klamáním účastníků zakázány, proti čemuž vznikly protesty, neboť se považovalo klamání pro výzkum za nezbytné. Proto v 80. letech bylo omezení zmírněno - při pokusech s lidmi je mírné klamání a zatajování informací dovoleno, a to za předpokladu, že je účastník výzkumu vystaven minimálnímu nebezpečí, výzkum nelze provést jiným způsobem a jeho přínos lidstvu převáží rizika pro jeho účastníky.[1] V současné době existují na univerzitách Etické komise pro výzkum, které zvažují, zda přínos výzkumu vyváží možná rizika.[1]

APA se pokusila najít rovnováhu mezi právem vědců získat nové poznatky a lidskými právy účastníků takto:

  • Zkoumané osoby by při výzkumu neměly utrpět žádnou újmu, žádoucí je, aby měly nějaký prospěch (např. finanční odměna, nové informace…).[1]
  • K výzkumu je nutný poučený dobrovolný souhlas.[1]
  • Mírné klamání zkoumaných osob je přípustné, pokud lze očekávat značný vědecký přínos, výzkumník však musí splnit tyto tři podmínky[1]:
1) Vědecký pracovník musí informovat účastníky bezprostředně po ukončení výzkumu o jeho smyslu.
2) Klamání nepoškozuje zkoumané osoby ani fyzicky ani psychicky.
3) Experimentátor bere ohledy na osobní důstojnost.
  • Důraz je kladen také na důvěrnost a ochranu osobních údajů - účast je anonymní, získaná data jsou důvěrná.[1]
  • Po skončení sběru dat by měl psycholog zkoumané osoby úplně a pravdivě informovat o podstatě a účelu dané studie a o její vědecké hodnotě.[1]
  • Dalším důležitým principem je respekt a ohled vůči účastníkům výzkumu: Badatel je povinen zvážit, zda vědecká hodnota výzkumu není v konfliktu se zájmy a právy zkoumané osoby, vůči zkoumaným osobám by měl vždy projevovat respekt a úctu. Účast ve výzkumu by pro zkoumané osoby neměla představovat větší riziko než každodenní standardní život, a v případě, že výzkum působí účastníkům nežádoucí účinky, je badatel povinen je co nejdříve odstranit[2]
  • Výzkum je založen na dobrovolnosti a zkoumaná osoba může odstoupit, kdykoliv to bude považovat za vhodné.[2]

Miovský (2006) zmiňuje mezi důležitými etickými pravidly výzkumu také empatickou neutralitu, tzn., že výzkumník vůči účastníkům výzkumu projevuje zájem, účast a porozumění, ale ke zjištěným skutečnostem je neutrální, měl by se vyvarovat hodnocení. [3]

2. Etika psychologických výzkumů se zvířaty

3. Etická pravidla chránící výzkumníky

Reference

  1. 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 Plháková, A. (2010). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.
  2. 2,0 2,1 <Ferjenčík, J. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Jak zkoumat lidskou duši. Praha: Portál.
  3. Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada.