Determinace psychiky: Porovnání verzí

Řádek 3: Řádek 3:
 
<br />
 
<br />
  
== Historie problematiky ==
+
==Historie problematiky==
  
=== Emprismus a environmentalismus ===
+
===Emprismus a environmentalismus===
 
Dříve byla problematika determinace lidské psychiky pojímána jako spor '''nature''' (příroda, biologická determinace) a '''nurture''' (výchova, sociální determinace). '''Empiristé''' se domnívali, že vědomosti člověka vznikají na základě jeho '''zkušeností a interakcí s okolím''', řadili se tedy pod proud „nurture“. Z nich vychází environmentalismus, který tvrdí, že hlavní vliv v determinaci psychiky má '''prostředí'''.<ref name=":3">Hergenhahn, B. (2000). ''An Introduction to the History of Psychology''. Wadsworth Publishing Co.</ref><ref name=":2" /> Environmentalisté ve vývoji člověka zdůrazňovali '''učení'''. Učení ústí v přetrvávající změnu v činnosti jedince zprostředkovanou skrze zkušenost. Dle empiristů tedy člověk všechny své schopnosti a vědomosti získává skrze učení, které mu zprostředkovává jeho prostředí.<ref name=":0" />
 
Dříve byla problematika determinace lidské psychiky pojímána jako spor '''nature''' (příroda, biologická determinace) a '''nurture''' (výchova, sociální determinace). '''Empiristé''' se domnívali, že vědomosti člověka vznikají na základě jeho '''zkušeností a interakcí s okolím''', řadili se tedy pod proud „nurture“. Z nich vychází environmentalismus, který tvrdí, že hlavní vliv v determinaci psychiky má '''prostředí'''.<ref name=":3">Hergenhahn, B. (2000). ''An Introduction to the History of Psychology''. Wadsworth Publishing Co.</ref><ref name=":2" /> Environmentalisté ve vývoji člověka zdůrazňovali '''učení'''. Učení ústí v přetrvávající změnu v činnosti jedince zprostředkovanou skrze zkušenost. Dle empiristů tedy člověk všechny své schopnosti a vědomosti získává skrze učení, které mu zprostředkovává jeho prostředí.<ref name=":0" />
  
Řádek 14: Řádek 14:
 
Mezi environmentalisty patří i velká část behavioristů. Ti tvrdili, že děti se rodí pouze se základními reflexy, které se v průběhu života vyvíjí skrze podmiňování. John Watson zcela popíral existenci mysli a domníval se, že za veškerým chováním člověka stojí jeho prostředí. K behavioristům patří i Burrhus Frederic Skinner (1904-1990), který se sice domníval, že lidská mysl je černou skříňkou, ale netvrdil, že je tato skříňka prázdná. Watson a Skinner také tvrdili, že lidská mysl je zcela poddajná a pomocí výchovy můžeme z dítěte udělat jakýkoliv typ člověka. Nepopíral existenci vrozených dispozic, ale tvrdil, že chování můžeme vysvětlit i bez porozumění mysli. K dalším představitelům environmentalismu patří I.P. Pavlov nebo Albert Bandura.<ref name=":1" /><ref name=":2" /><ref name=":3" />
 
Mezi environmentalisty patří i velká část behavioristů. Ti tvrdili, že děti se rodí pouze se základními reflexy, které se v průběhu života vyvíjí skrze podmiňování. John Watson zcela popíral existenci mysli a domníval se, že za veškerým chováním člověka stojí jeho prostředí. K behavioristům patří i Burrhus Frederic Skinner (1904-1990), který se sice domníval, že lidská mysl je černou skříňkou, ale netvrdil, že je tato skříňka prázdná. Watson a Skinner také tvrdili, že lidská mysl je zcela poddajná a pomocí výchovy můžeme z dítěte udělat jakýkoliv typ člověka. Nepopíral existenci vrozených dispozic, ale tvrdil, že chování můžeme vysvětlit i bez porozumění mysli. K dalším představitelům environmentalismu patří I.P. Pavlov nebo Albert Bandura.<ref name=":1" /><ref name=":2" /><ref name=":3" />
  
=== Nativismus ===
+
===Nativismus===
 
Proti empiristům stáli '''nativisté''', kteří věřili, že člověk se rodí se svými vlastnostmi a schopnostmi, které jsou pevně otisknuté v jeho mozku. Dle nativistů jsou určitá základna vědomostí a pochopení reality člověku '''vrozené'''. Nativisté zdůrazňovali '''dědičnost a zrání'''.<ref name=":1" /><ref name=":2" /><ref name=":3" /> Zrání je proces vytváření a vývoje osobnosti, který je založen na zákonité posloupnosti evolučních i involučních procesů. Tyto procesy mají pevně dané kroky, které jsou u všech lidí téměř shodné, geneticky podmíněné. Přestože zrání nejvíce zdůrazňuje roli genů v utváření osobnosti, ve vývoji má vliv i prostředí. Uskutečnění určitých kroků zrání závisí na podmínkách vnějšího prostředí.<ref name=":0" />
 
Proti empiristům stáli '''nativisté''', kteří věřili, že člověk se rodí se svými vlastnostmi a schopnostmi, které jsou pevně otisknuté v jeho mozku. Dle nativistů jsou určitá základna vědomostí a pochopení reality člověku '''vrozené'''. Nativisté zdůrazňovali '''dědičnost a zrání'''.<ref name=":1" /><ref name=":2" /><ref name=":3" /> Zrání je proces vytváření a vývoje osobnosti, který je založen na zákonité posloupnosti evolučních i involučních procesů. Tyto procesy mají pevně dané kroky, které jsou u všech lidí téměř shodné, geneticky podmíněné. Přestože zrání nejvíce zdůrazňuje roli genů v utváření osobnosti, ve vývoji má vliv i prostředí. Uskutečnění určitých kroků zrání závisí na podmínkách vnějšího prostředí.<ref name=":0" />
  
Řádek 23: Řádek 23:
 
Mezi nativisty můžeme řadit i Arnolda Gesella (1880-1961), který sice uznával vlivy vnějšího prostředí, ale tvrdil, že vývoj je určen především vrozenými faktory (tzv. teorie predeterminovaného růstu). K tomuto směru dále patří i Noam Chomsky (*1928), podle kterého se každé dítě rodí s mozkovými strukturami, které mu pomáhají učit se jazyk. Tím útočí na radikální behaviorismus, podle kterého se lidé učí mluvit od svého okolí. K nativistům bývá řazen i Sigmund Freud (1856-1939), který tvrdí, že se dítě rodí se dvěma základními pudy. Podle jeho názoru, je posloupnost vývoje determinována biologicky. Nicméně Freud zdůrazňuje i roli sociálních vztahů a prostředí. K dalším představitelům nativismu patří Judith Harrisová, Jerry Fodor, Steven Pinker, Andrew Meltzoff nebo Renée Baillargeonová.<ref name=":1" /><ref name=":3" />
 
Mezi nativisty můžeme řadit i Arnolda Gesella (1880-1961), který sice uznával vlivy vnějšího prostředí, ale tvrdil, že vývoj je určen především vrozenými faktory (tzv. teorie predeterminovaného růstu). K tomuto směru dále patří i Noam Chomsky (*1928), podle kterého se každé dítě rodí s mozkovými strukturami, které mu pomáhají učit se jazyk. Tím útočí na radikální behaviorismus, podle kterého se lidé učí mluvit od svého okolí. K nativistům bývá řazen i Sigmund Freud (1856-1939), který tvrdí, že se dítě rodí se dvěma základními pudy. Podle jeho názoru, je posloupnost vývoje determinována biologicky. Nicméně Freud zdůrazňuje i roli sociálních vztahů a prostředí. K dalším představitelům nativismu patří Judith Harrisová, Jerry Fodor, Steven Pinker, Andrew Meltzoff nebo Renée Baillargeonová.<ref name=":1" /><ref name=":3" />
  
=== Situacionismus a dispozicionismus ===
+
===Situacionismus a dispozicionismus===
Psychologové vedli dlouhé debaty o tom, co má největší vliv na chování jedince v konkrétní situaci. '''Dispozicionisté''' se domnívali, že na reakci jedince má největší vliv jedinec sám – ať už jeho psychologické nebo tělesné charakteristiky. '''Situacionisté''' naopak zpochybňovali existenci rysů a tvrdili, že chování je určováno objektivně pozorovatelnými zvláštnostmi situací (současných i minulých).<ref name=":0" /><ref name=":4">Nakonečný, M. (2009). ''Psychologie osobnosti''. Academia.</ref> Bowers nicméně přišel s tvrzením, že větší míru rozptylu chování lze vysvětlit interakcí osobnostních a situačních proměnných. Zavrhuje tak situacionismus i dispozicionismus jako příliš zjednodušující a jako alternativu předkládá '''interakcionismus'''. (Bo) Interakcionisté přichází se dvěma koncepcemi. Dle '''mechanistické koncepce''' je chování proměnnou závislou na kombinaci vlivu osoby a situace. '''Dynamická koncepce''' tvrdí, že na sebe vzájemně působí osoba, situace i chování. Situacionisté také rozlišují dva druhy situací. '''Silné situace''' lidé interpretují velmi podobně (např. dopravní značky) a reakce na tyto situace jsou tak u různých lidí podobné. Naopak '''slabé situace''' předkládají větší variabilitu reakcí, a proto se v nich více projeví vlastnosti osobnosti.<ref name=":4" />
+
Psychologové vedli dlouhé debaty o tom, co má největší vliv na chování jedince v konkrétní situaci. '''Dispozicionisté''' se domnívali, že na reakci jedince má největší vliv jedinec sám – ať už jeho psychologické nebo tělesné charakteristiky. '''Situacionisté''' naopak zpochybňovali existenci rysů a tvrdili, že chování je určováno objektivně pozorovatelnými zvláštnostmi situací (současných i minulých).<ref name=":0" /><ref name=":4">Nakonečný, M. (2009). ''Psychologie osobnosti''. Academia.</ref> Bowers nicméně přišel s tvrzením, že větší míru rozptylu chování lze vysvětlit interakcí osobnostních a situačních proměnných. Zavrhuje tak situacionismus i dispozicionismus jako příliš zjednodušující a jako alternativu předkládá '''interakcionismus'''.<ref>Bowers, K.S.(1973). Situationism in Psychology: An Analysis and a Critique. ''Psychological review, 80''(5), 307-336.</ref> Interakcionisté přichází se dvěma koncepcemi. Dle '''mechanistické koncepce''' je chování proměnnou závislou na kombinaci vlivu osoby a situace. '''Dynamická koncepce''' tvrdí, že na sebe vzájemně působí osoba, situace i chování. Situacionisté také rozlišují dva druhy situací. '''Silné situace''' lidé interpretují velmi podobně (např. dopravní značky) a reakce na tyto situace jsou tak u různých lidí podobné. Naopak '''slabé situace''' předkládají větší variabilitu reakcí, a proto se v nich více projeví vlastnosti osobnosti.<ref name=":4" />
  
 
==Externí nepublikované zdroje==
 
==Externí nepublikované zdroje==

Verze z 16. 10. 2021, 19:53

Zkoumání determinace lidské psychiky znamená objasňování, na základě čeho se utváří a vyvíjí osobnost. Psychologie se již po staletí pokouší zjistit, jaké faktory ovlivňují vývoj osobnosti člověka a jeho aktuální chování a prožívání. Zkoumá, jaké vlivy hrají důležitou roli při vývoji psychiky a jak důležité jednotlivé vlivy jsou. Tyto vlivy či faktory bývají rozdělovány do dvou hlavních kategorií – na biologické a sociální činitele, jinak řečeno na vlivy dědičné a vlivy prostředí, na to, co je vrozené a co je získané. V současné době je tato problematika pojímána jako zkoumání toho, co v psychice člověka je dědičné a co je podmíněné výchovou. Extrémní přiklonění se k jednomu z těchto pólů je nicméně spíše historické, dnes je determinace psychiky pojímána jako dynamický proces, na kterém se podílí řada faktorů. Zároveň vykládání psychiky pouze z pohledu biologické či sociální determinace je značně neúplné. Mezi tyto faktory vstupuje i člověk, který ovlivňuje sám sebe, tedy se jedná o psychologickou determinaci.[1][2][3]


Historie problematiky

Emprismus a environmentalismus

Dříve byla problematika determinace lidské psychiky pojímána jako spor nature (příroda, biologická determinace) a nurture (výchova, sociální determinace). Empiristé se domnívali, že vědomosti člověka vznikají na základě jeho zkušeností a interakcí s okolím, řadili se tedy pod proud „nurture“. Z nich vychází environmentalismus, který tvrdí, že hlavní vliv v determinaci psychiky má prostředí.[4][3] Environmentalisté ve vývoji člověka zdůrazňovali učení. Učení ústí v přetrvávající změnu v činnosti jedince zprostředkovanou skrze zkušenost. Dle empiristů tedy člověk všechny své schopnosti a vědomosti získává skrze učení, které mu zprostředkovává jeho prostředí.[1]

Mezi významné zastánce tohoto směru patří John Locke (1632–1704). Locke nesouhlasil s názorem Descarta, že lidé na svět přichází s vrozenými idejemi. Také odmítl tehdy platný názor, že se člověk rodí jako malý dospělý, který pouze potřebuje vyrůst, aby se projevily jeho vrozené schopnosti a znalosti. Locke naopak tvrdil, že lidská mysl je při narození tabula rasa (nepopsaná deska) a veškeré znalosti, vědomosti či mravní zásady získává až během života. Veškeré obsahy mysli dle Locka pochází ze zkušenosti. Tato zkušenost může být dvojího druhu – vnímání (sensation) nebo reflexe (reflection). Vnímání nám zajišťuje získávání zkušeností s vnějšími objekty skrze naše smysly. Následně můžeme v mysli s těmito zkušenostmi provádět různé operace, kterými mysl reflektuje samu sebe a vytváří další ideje (zkušenosti).[3][4]

Locke tedy popírá, že by jakýkoliv obsah mysli byl vrozený a tvrdí, že všechny ideje v mysli do ní přichází skrze zkušenost. Nicméně zastává stanovisko, že operace, které mysl se získanými idejemi dělá, jsou součástí lidské přirozenosti, tedy jsou vrozené. Přestože tedy o Lockovi říkáme, že je empirista, jeho filozofie je částečně nativistická.[4]

Mezi environmentalisty patří i velká část behavioristů. Ti tvrdili, že děti se rodí pouze se základními reflexy, které se v průběhu života vyvíjí skrze podmiňování. John Watson zcela popíral existenci mysli a domníval se, že za veškerým chováním člověka stojí jeho prostředí. K behavioristům patří i Burrhus Frederic Skinner (1904-1990), který se sice domníval, že lidská mysl je černou skříňkou, ale netvrdil, že je tato skříňka prázdná. Watson a Skinner také tvrdili, že lidská mysl je zcela poddajná a pomocí výchovy můžeme z dítěte udělat jakýkoliv typ člověka. Nepopíral existenci vrozených dispozic, ale tvrdil, že chování můžeme vysvětlit i bez porozumění mysli. K dalším představitelům environmentalismu patří I.P. Pavlov nebo Albert Bandura.[2][3][4]

Nativismus

Proti empiristům stáli nativisté, kteří věřili, že člověk se rodí se svými vlastnostmi a schopnostmi, které jsou pevně otisknuté v jeho mozku. Dle nativistů jsou určitá základna vědomostí a pochopení reality člověku vrozené. Nativisté zdůrazňovali dědičnost a zrání.[2][3][4] Zrání je proces vytváření a vývoje osobnosti, který je založen na zákonité posloupnosti evolučních i involučních procesů. Tyto procesy mají pevně dané kroky, které jsou u všech lidí téměř shodné, geneticky podmíněné. Přestože zrání nejvíce zdůrazňuje roli genů v utváření osobnosti, ve vývoji má vliv i prostředí. Uskutečnění určitých kroků zrání závisí na podmínkách vnějšího prostředí.[1]

Nativisté vychází z učení Descarta, který se domníval, že některé pojmy jsou člověku vrozené (např. Bůh, geometrické axiomy, já). Mezi významné nativisty patří Gottfried Wilhelm von Leibniz (1646-1716), který reagoval na Locka. Vzhledem k Lockově popisu mysli jako prázdné desky mu Leibniz přiřkl tvrzení, že v rozumu (mysli) není nic, co by dříve neprošlo smysly. Tomuto názoru Leibniz oponuje tvrzením, že v rozumu není nic, co by dříve neprošlo smysly, kromě rozumu samého. V tomto bodě ale Leibniz Locka špatně pochopil a domníval se, že Locke mluví o pasivní mysli. Nicméně v Lockově pojetí může mysl reflektovat samu sebe, rozhodně tedy není pasivní. Leibniz ale proti domnělé pasivní mysli Locka staví svou velmi aktivní mysl. Leibniz věřil, že nic materiálního (tedy např. podnět z vnějšího prostředí) nemůže způsobit vznik něčeho nemateriálního (např. idejí). Odmítl tak Lockovo tvrzení, že všechny ideje pochází ze zkušeností. Naopak tvrdil, že všechny ideje musí být vrozené, protože nemohou vznikat skrze cokoliv fyzického, tedy ani skrze mozek.[3][4]

Extrémní nativismus zastával Francis Galton (1822-1911), který byl významně ovlivněn evoluční teorií svého příbuzného Charlese Darwina. Galton usoudil, že člověk poznává svět pouze skrze smysly a čím přesnější smysly má, tím inteligentnější je. Vzhledem k tomu, že kvalita smyslů je podmíněná především biologicky a je dědičná, usoudil z toho, že i inteligence je dědičná. Na základě tohoto závěru se Galton mohl pustit do prvních měření inteligence. Galton také přišel s myšlenkou eugeniky. Tvrdil, že vzhledem k dědičnosti inteligence by bylo možné zvýšit obecnou inteligenci lidstva tím, že by vysoce inteligentní lidé byli podporováni v množení se a naopak málo inteligentní lidé by byli odrazováni. Zároveň navrhoval, aby vědci párovali lidi podle charakteristik tak, abychom u jejich dětí podpořili žádoucí charakteristiky. Galtonovo přesvědčení o dědičnosti inteligence podpořila i studie Henryho Herberta Goddarda (1866-1957), kterou rozebereme později. Tyto názory ale vedly k mnoha zákonům o sterilizaci a k diskriminaci.[4]

Mezi nativisty můžeme řadit i Arnolda Gesella (1880-1961), který sice uznával vlivy vnějšího prostředí, ale tvrdil, že vývoj je určen především vrozenými faktory (tzv. teorie predeterminovaného růstu). K tomuto směru dále patří i Noam Chomsky (*1928), podle kterého se každé dítě rodí s mozkovými strukturami, které mu pomáhají učit se jazyk. Tím útočí na radikální behaviorismus, podle kterého se lidé učí mluvit od svého okolí. K nativistům bývá řazen i Sigmund Freud (1856-1939), který tvrdí, že se dítě rodí se dvěma základními pudy. Podle jeho názoru, je posloupnost vývoje determinována biologicky. Nicméně Freud zdůrazňuje i roli sociálních vztahů a prostředí. K dalším představitelům nativismu patří Judith Harrisová, Jerry Fodor, Steven Pinker, Andrew Meltzoff nebo Renée Baillargeonová.[2][4]

Situacionismus a dispozicionismus

Psychologové vedli dlouhé debaty o tom, co má největší vliv na chování jedince v konkrétní situaci. Dispozicionisté se domnívali, že na reakci jedince má největší vliv jedinec sám – ať už jeho psychologické nebo tělesné charakteristiky. Situacionisté naopak zpochybňovali existenci rysů a tvrdili, že chování je určováno objektivně pozorovatelnými zvláštnostmi situací (současných i minulých).[1][5] Bowers nicméně přišel s tvrzením, že větší míru rozptylu chování lze vysvětlit interakcí osobnostních a situačních proměnných. Zavrhuje tak situacionismus i dispozicionismus jako příliš zjednodušující a jako alternativu předkládá interakcionismus.[6] Interakcionisté přichází se dvěma koncepcemi. Dle mechanistické koncepce je chování proměnnou závislou na kombinaci vlivu osoby a situace. Dynamická koncepce tvrdí, že na sebe vzájemně působí osoba, situace i chování. Situacionisté také rozlišují dva druhy situací. Silné situace lidé interpretují velmi podobně (např. dopravní značky) a reakce na tyto situace jsou tak u různých lidí podobné. Naopak slabé situace předkládají větší variabilitu reakcí, a proto se v nich více projeví vlastnosti osobnosti.[5]

Externí nepublikované zdroje

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 Balcar, K. (1991). Úvod do studia psychologie osobnosti. MACH.
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 Thorová, K. (2015). Vývojová psychologie: proměny lidské psychiky od početí po smrt. Portál.
  3. 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 3,5 Atkinson, R.L., Atkinson, R.C., Smith, E., Bem, D., & Nolen-Hoeksema, S.(2003). Psychologie. Portál.
  4. 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 4,5 4,6 4,7 Hergenhahn, B. (2000). An Introduction to the History of Psychology. Wadsworth Publishing Co.
  5. 5,0 5,1 Nakonečný, M. (2009). Psychologie osobnosti. Academia.
  6. Bowers, K.S.(1973). Situationism in Psychology: An Analysis and a Critique. Psychological review, 80(5), 307-336.

Další doporučená literatura

Zdroje obrázků

Externí odkazy

Odkazy na související články

Klíčová slova