Komunikace

Slovo komunikace pochází z latinského communicare, jenž znamená „společně něco sdílet, činit něco společným“ [1] Komunikace v sobě tedy nezahrnuje pouze výměnu informací mezi účastníky, ale i podílení se na celkovém dopadu zprávy a kontext jenž může celý význam tohoto procesu pozměnit. V tomto slova smyslu tedy můžeme komunikaci chápat spíše jako synonymum interakce, procesu vzájemného ovlivňování a působení.

Definice

Komunikace je velmi komplexní a široký pojem, což odpovídá velkému zájmu mnoha vědních oborů (psychologie, politologie, neurověda, lingvistika, biologie, antropologie a další), z nichž každý se ji snaží popsat ze svého úhlu pohledu, tedy v rámci určitého teoretického rámce. Komunikace je zároveň předpokladem soužití a prostředkem utváření společnosti. Neexistuje tedy žádná celistvá a všeobjímající definice komunikace.


V užším slova smyslu lze komunikaci chápat jako výměnu informací mezi dvěma a více lidmi, případně dvěma a více psychickými instancemi. Soustředit se přitom můžeme na biologické predispozice, jenž proces komunikace umožňují, na kanály, které k tomuto procesu využíváme, na vzájemnou interakci komunikace a našeho vnitřního světa (myšlení, cítění, prožívání).

Příklady knižních definic komunikace:

  • „Lidská komunikace je proces vytváření významu mezi dvěma nebo více lidmi."[2]

Dělení komunikace

Komunikaci lze smysluplnně dělit dle několika kritérií.

Podle charakteru komunikace

  • intrapersonální
  • interpersonální
  • masová

Podle požitých prostředků:

  • funkce:
  1. regulovat
  2. nahradit
  3. vyjádřit emoce
  4. sebevyjádření

Funkcí komunikace je informovat, instruovat, přesvědčit a pobavit.[1]

== Reference ==

  1. 1,0 1,1 Vybíral Zbyněk. (2009). Psychologie komunikace. (Vyd. 2., 319 s.) Praha: Portál.
  2. Nakonečný Milan. (2009). Sociální psychologie. (Vyd. 2., rozš. a přeprac., 498 s.) Praha: Academia.

Použitá literatura

Doporučená literatura

Klíčová slova

komunikace, verbální komunikace, neverbální komunikace,