Slovo komunikace pochází z latinského communicare, jenž znamená „společně něco sdílet, činit něco společným“ [1] Komunikace v sobě tedy nezahrnuje pouze výměnu informací mezi účastníky, ale i podílení se na celkovém dopadu zprávy a kontext jenž může celý význam tohoto procesu pozměnit. V tomto slova smyslu tedy můžeme komunikaci chápat spíše jako synonymum interakce, procesu vzájemného ovlivňování a působení.

Definice

Komunikace je velmi komplexní a široký pojem, což odpovídá velkému zájmu mnoha vědních oborů (psychologie, politologie, neurověda, lingvistika, biologie, antropologie a další), z nichž každý se ji snaží popsat ze svého úhlu pohledu, tedy v rámci určitého teoretického rámce. Komunikace je zároveň předpokladem soužití a prostředkem utváření společnosti. Neexistuje tedy žádná celistvá a všeobjímající definice komunikace.

„Život vždy bude naštěstí mnohem rozmanitější než jeho redukce do sebe-úplnější teorie“ Zdeněk Vybíral[1]

V užším slova smyslu lze komunikaci chápat jako výměnu informací mezi dvěma a více lidmi, případně dvěma a více psychickými instancemi. Soustředit se přitom můžeme na biologické predispozice, jenž proces komunikace umožňují, na kanály, které k tomuto procesu využíváme, na vzájemnou interakci komunikace a našeho vnitřního světa (myšlení, cítění, prožívání).

Příklady knižních definic komunikace:

  • „Lidská komunikace je proces vytváření významu mezi dvěma nebo více lidmi." Stewart L. Tubbs, Sylvia Moss [2]
  • „Komunikace je proces, jímž lidé předávají informaci, ideje, postoje a emoce jiným lidem.“ J.W. Vander Zanden [3]

Komunikační proces

Harrold D. Lasswell popisuje komunikační proces jednoduše takto: „Kdo říká co jakým kanálem ke komu s jakým účinkem.“[4]

  • KDO- komunikant, sdělující, tedy ten, který vysílá sdělení a zahajuje komunikační proces
  • CO- komuniké, obsah sdělení
  • KANÁL- cesta, kterou je informace sdělována
  • KOMU- komunikant, příjemce sdělení
  • ÚČINEK- dopad sdělení na příjemce

V průběhu komunikace se mezi komunikantem a příjemcem odehrávají dva procesy Kódování Dekódování

Dělení komunikace

Komunikaci rozlišujeme podle počtu účastníků a charakteru na:

  1. Intrapersonální
  2. Interpersonální
  3. Masová

Intrapersonální komunikace probíhá uvnitř jedince a má podobu vnitřního dialogu. Jedná se o rozmlouvání „sám se sebou“, sebereflexi vlastního jednání a komunikování s vnějším okolím. Někdy se může zdát, že existuje hned několik instancí, které mezi sebou vedou rozhovor. Tento druh komunikace je důležitou součástí sebereflexe a vhledu do vlastního vnitřního světa, a tedy i předpokladem efektivní a zdravé interpersonální komunikace.

Zvláštním případem je vnitřní rozmluva týkající se přímo komunikace, označujeme ji jako metakomunikaci.

Interpersonální komunikace probíhá mezi dvěma a více lidmi, mezi kterými existuje nějaký vztah. Specifickým druhem interpersonální komunikace je komunikace skupinová.

Masová komunikace je charakteristická jednosměrným prouděním informací od jednoho a více komunikátorů (zdrojů) k mnoha komunikantům (příjemcům). Většinou jde o komunikaci uskutečňovanou skrze média, jakými jsou například: rádio, televize, tisk a internet. Při masové komunikaci nedochází k přímé zpětné vazbě, je proto důležité přijaté informace kriticky zhodnotit.


Podle užitého komunikačního kanálu lze komunikaci dělit na:

  1. verbální
  2. neverbální
  3. komunikaci činem


Verbální komunikace je symbolická interakce.[5] Základem této interakce je jazyk. Jazyk je systém znaků a symbolů, který umožňuje dorozumívání mezi lidmi, sdílení myšlenek, emocí, postojů atd. Je to produkt společenského konsenzu a je specificky lidský. Věda, která se zabývá studiem jazyka, se nazývá lingvistika. V současné době na světě existuje přibližně 7000 živých jazyků. Pro dorozumění prostřednictvím jazyka a řeči je nutná znalost pravidel a slovní zásoby Řečí rozumíme zvukový, artikulovaný projev jazyka, sloužící ke vzájemné komunikaci. Řeč se skládá ze slov, která tvoří dohromady určitou slovní zásobu. Slova se skládají z hlásek, jejich problematikou se zabývá vědní obor fonetika. Jednotlivá slova jsou skládána do vět podle určitého zažitého řádu neboli syntaxe. Pro dorozumění prostřednictvím jazyka a řeči je nutná znalost pravidel, slovní zásoba a mentální i biologická způsobilost (určitá úroveň inteligence, neporušené řečové ústrojí a nervový systém) Součástí verbální komunikace jsou i tzv.paralingvistické prostředky, jenž souhrnně označují zvukové charakteristiky hlasu (tón, sílu, výšku abarvu hlasu)a formální charakter řeči (rytmus a rychlost řeči, pomlky).

Neverbální komunikace vyjadřuje zejména emoce, její funkcí je regulovat či nahradit řeč. V případě, že

  • funkce:
  1. regulovat
  2. nahradit
  3. vyjádřit emoce
  4. sebevyjádření

Funkce komunikace

Dalším důležitým aspektem komunikace je její funkce. Ta vyjadřuje nejen objektivní využití, ale i motivaci a záměry všech, kteří do komunikačního procesu vstupují.

Hlavní funkce komunikace:

  1. informovat (in-form= tvarovat uvnitř)
  2. vzájemně se domluvit
  3. instruovat/ zjišťovat (vede k lepší orientaci ve světě)
  4. pobavit
  5. přesvědčit
  6. navázat kontakt, sdružovat se
  7. exhibovat[1]

Motivace ke komunikaci

Motivace ke komunikaci, či za pozadím probíhající komunikace je často skrytá a mnohdy má kořeny v nevědomé části mysli, či přímo uspokojuje některou z primárních potřeb člověka. K výše uvedeným funkcím, jenž se s motivací překrývají, lze přidat ještě motivy: existenciální (zaplnění pocitů bezesmyslnosti a prázdnoty), přesilové (touha po sebeuplatnění a snaha vyniknout), adaptační (v rámci plnění sociální role), (Vybíral, 2000).[1]

Komunikační kontext

Do komunikačního procesu vstupuje velké množství dalších proměnných, které ho určitým způsobem transformují a pozměňují jeho význam či průběh. Tyto proměnné tvoří kontext komunikace, rozlišujeme:

Vnitřní kontext

Vnitřní proměnné mohou výrazně ovlivňovat pozornost,příjetí a porozumění obsahu sdělení (např. filtrování informací). Patří sem:

  • Osobnostní dispozice - temperament
  • Názory, postoje (otevřený, kritický), zájmy

kognitivní schémata a mentální reprezentace,

  • Sebepojetí

momentální psychický a fyzický stav (vnitřní vyladění), minulé zkušenosti, vědomé i nevědomé motivy

Vnější kontext

Komunikace jednoho určitého člověka se může velmi lišit podle toho, kde ke komunikaci dochází a kdo je při ní přítomen. Jinak bude vypadat komunikace mezi blízkými lidmi (partnery), mezi kolegy a mezi neznámými lidmi. Komunikaci mohou ovlivňit následující proměnné:

  • Fyzikální - čas, prostor
  • Kulturně-společenské - společenské normy, kulturní zvyklosti
  • Situační - skupina, vzájemné postavení účastníků

== Různé přístupy a teorie komunikace == Jak již bylo řečeno výše, komunikace je velmi složitým, komplexním procesem, na který můžeme nahlížet z mnoha různých úhlů. Zejména z psychologického hlediska bylo provedeno velké množství výzkumů, které se týkaly právě komunikace, jejích způsobů a projevů.

Teorie komunikace podle Erica Berneho

E. Berne, autor teorie transakční analýzy definuje tři stavy ega, jenž výrazně ovlivňují interpersonální komunikaci: 1. rodič, 2. dospělý 3. dítě

E. Berne mluví o společenském styku jako o "transakci". Důležité podle něj je určení, z jakého stavu ega vychází podnět a který stav ega na něj reaguje. Pokud je reakce adekvátní a očekávaná, transakce proběhne hladce. Takovou transanci označuje jako doplňkovou.


Pramenem mezilidských konfliktů je naopak transakce křížová, při níž dochází k reakci na jiný stav ega, než je v tu chvíli aktivní. Taková neočekávaná reakce může vyvolat nevoli a rozhořčení.


Teorie komunikace podle Virginie Satirové

V rámci svého modelu růstu definuje americká psycholožka Virginie Satirová (1994) celkem čtyři styly komunikace: 1. vinič (obviňuje a ponižuje okolí), 2. smířlivec (přijímá kritiku, neprosazuje se a obviňuje sám sebe), 3. počítač (superracional - anglicky???), 4. rušič (odvádí konverzaci od tématu).


Všechny tyto způsoby komunikace označuje V. Satirová jako nekongruentní a přidává k nim pátý styl komunikace, který se vyznačuje přímostí a otevřeností. Jedná se o komunikaci, kde jsou v souladu vysílané verbální i neverbální informace. Takováto komunikace se označuje jako kongruentní.[6]


Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 Vybíral Zbyněk. (2009). Psychologie komunikace. (Vyd. 2., 319 s.) Praha: Portál.
  2. Nakonečný Milan. (2009). Sociální psychologie. (Vyd. 2., rozš. a přeprac., 498 s.) Praha: Academia.
  3. Nakonečný Milan. (1999). Sociální psychologie. (1. vyd., 287 s.) Praha: Academia.
  4. Lasswell, . (1949). The structure and function of communication in society. (In L. Bryson (Ed.) , The communication of ideas (pp. 37-51).) Oxford, England: Harper.
  5. Gibson James W. (1992). Introduction to human communication. (1.vyd., 483 s.) Dubuque: WCB.
  6. Banmen, . (1986). Virginia Satir's Family Therapy Model. (Individual Psychology: The Journal Of Adlerian Theory, Research, p. 14).

Použitá literatura

  • Berne, E. (2011). Jak si lidé hrají. Praha: Portál
  • DeVito J.A. (2008). Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada
  • Gibson, J.V. Hanna, M.S. (1992). Introduction to human communication. Dubuque: Wm.C. Brown
  • Křivohlavý, J. (1988). Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha: Svoboda
  • Plamínek, J. (2012). Komunikace a prezentace. Praha: Grada
  • Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Acedemia
  • Sternberg, R.J. (2002). Kognitivní psychologie. Praha: Portál
  • Vybíral, Z. (2005). Psychologie komunikace. Praha: Portál

Doporučená literatura

  • Mikuláštík, M. (2003). Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada
  • Křivohlavý, J. (1988). Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha: Svoboda

Externí odkazy

http://www.ericberne.com/transactional-analysis/

Klíčová slova

komunikace, verbální komunikace, neverbální komunikace,