Nejstarší představy o duši (starověké kultury): Porovnání verzí

 
(Není zobrazeno 11 mezilehlých verzí od 4 dalších uživatelů.)
Řádek 1: Řádek 1:
- otázka '''podstaty duševna''' a jeho '''vztah k bytí'''<br />
+
== Nejstarší představy o duši ==
- studium historických památek na archaické kultury<br />
+
* Psychologie se dlouho vyvíjela jako součást filozofie. Teprve německý filozof '''Christian Wolff''' použil V 18. století pro nauku o duševním životě název psychologie. Po vydělení psychologie z filozofie v 19. století trvalo ještě celá desetiletí, než vznikl obor dějiny psychologie. Určitým mezníkem je rok '''1965''', kdy začal v USA vycházet časopis ''Journal of the History of the Behavioral Sciences''.
- názory, zvyky, obřady různých etnických skupin<br />
+
* Dodnes je však pojetí dějin psychologie nejednotné; výběr témat je ovlivněn apriorní filozofickou pozicí vyučujícího. Při periodizaci dějin psychologie se tradičně začínalo u řecké filozofie, ale pozoruhodné psychologické názory lze najít už ve staré Indii a Číně. Z indických a čínských náboženských a myšlenkových systémů vydatně čerpá zejména '''transpersonální psychologie'''<ref>Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.</ref>.
- rozsáhlý etnografický materiál, 70. léta 19. století<br />
+
* V nejrannějších dobách byla ústřední otázkou '''filozofické psychologie''' '''''podstata duševna''''', v této době se však ještě neuvažovalo o duševnu či psychice, nýbrž o '''duši''' neboli '''psyché'''. Uvažovali tedy o duši a o její podstatě, o jejích vztazích k tělu, k okolnímu světu. 
- anglický etnolog '''E. B. Tylor - teorie animismu'''<br />
+
* Dějiny filosofické psychologie jsou ve svém ústředním pásmu dějinami '''pojmu a problému duše'''.
::::* pokus o vysvětlení vzniku náboženství z primitivních představ o duši
+
* Jisté ponětí o duši existovalo v obecném povědomí již předtím, než myslitelé počali vyvíjet a různě formulovat filosofický pojem duše.
::::* v mysli divocha 2 skupiny biologických otázek
+
* '''Primitivní předtavy o duši''' se dají studovat jednak na základě historických památek, dochovaných od různých kultur, jednak na názorech o duši a s nimi souvisejících zvycích a obřadech zjištěných u rozmanitých etnických skupin primitivní kulturní úrovně a kultur zatím nedotčených vlivem civilizace<ref>Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. </ref>.
::::: 1) V čem je rozdíl mezi živým a mrtvým tělem? Co je příčinou bdění, spánku, stavu vytržení, nemoci, smrti?
+
 
::::: 2) Co jsou lidské podoby, které se zjevují ve snech a viděních?
+
== Animismus ==
- jevy druhé skupiny - vysvětlení rozdílu mezi tělem oživeným a mrtvé<br />
+
* V 70. letech 19. století anglický etnolog E.B. Tylor (1897) vytvořil '''teorii animismu'''.
- '''představa ducha''' příznačná pro animismus:
+
* Podle té jsou v mysli divocha '''2 skupiny biologických otázek''': '''1.''' na čem se zakládá rozdíl mezi mrtvým a živým tělem; co je příčinou bdění, spánku, stavu vytržení, nemoci a smrti. '''2.''' co jsou ony lidské podoby, které se zjevují ve snech a vizích.
::::* netělesný obraz či podoba mající povahu páry
+
* Jevy této druhé skupiny byly použity k vysvětlení rozdílu mezi tělem oživeným a mrtvém, a tak vznikla představa '''ducha''' = netělesný obraz mající povahu páry, jež je příčinou života a myšlení jednotlivce, ve kterém sídlí; může tělo opouštět, je neviditelný a neuchopitelný, ale může projevit také fyzickou sílu.
::::* příčinou života a myšlení jednotlivce
+
* Člověk je tedy brán dualisticky – složení '''ducha a těla'''.
::::* může tělo opouštět
+
 
::::* neviditelný a neuchopitelný, ale může projevit také fyzickou sílu
+
== Životné duše ==
- '''dualistický pohled''' na člověka (bytost složená z těla a ducha)<br />
+
* V '''primitivních kulturách''' existují mnohé další představy o duši, dokonce u téže skupiny se i více představ chaoticky prolíná.
- rozmanitost představ o duši - i téže etnické skupiny často chaoticky vedle sebe<br />
+
* Nejrozšířenější je koexistence dvou přestav duše: '''1. duše životodárná patřící živému člověku''' a '''2. duše zemřelého'''. Psychologicky jde o odlišné představy, založené na zkušenostech a zážitcích odlišného citového zabarvení. Zemřelý je něčím tajuplným, budícím hrůzu. Dotykem s mrtvým se člověk, podle rozšířených pověr, stával ''„nečistým“'' v magickém smyslu. Duch mrtvého začíná existovat až od okamžiku smrti.
- '''koexistence dvou představ duše''':
+
* Termín '''životné (životodárné) duše''' zahrnuje řadu různých představ:<br />
:::: 1. životné, resp. Životodárné
+
'''a) Krevní duše''' – duší je materialisticky míněna ''krev''; krev je nositelem životní síly, proto napitím se krve obětovaného člověka lze si přisvojit jeho životní sílu - odtud pramení obava ze ztráty vlastní krve.<br />
:::: 2. ducha zemřelého (Taylor) - začíná existovat až od okamžiku smrt
+
'''b) Orgánová duše''' zejména ''srdce, vnější pohlavní orgány, ledviny a tukový polštář ledvin''; duší je míněn materialisticky orgán ale i životnost vůbec.<br />
- jde o odlišné představy, založené na zkušenostech a zážitcích odlišného citového zabarvení<br />
+
'''c) Dechová duše''' známkou smrti je ztráta pohyblivosti a tedy i dýchání,; etymologickým základem slova duše je slovo dýchat; je nehmatatelná, někdy viditelná ve formě páry; byla podkladem pro předfilosofické představy o duševnu u starých Řeků. O představách Řeků vycházíme z homérských eposů, kde se užívají slova '''psyché a thymos'''. Pokud se v Homérovi mluví o psyché lidí živých, znamená toto slovo asi tolik co život.<br />
- katathymně fantazijní myšlení<br />
+
'''d)Thymos''' – patří do období Homérova Řecka. Je to vše, co oživuje - projevuje se v podobě ''afektů, citových vzruchů, myšlení, chtění, rozhodování se, paměti''. Souvisí s ostatními představami životné duše - uniká z rány krví, je v hrudi atd. K smrti dochází únikem thymos z těla. Thymos svým způsobem spojuje ''dechovou a krevní duši'', je-li člověk ve smrtelných mdlobách může se mu pravidelným dechem opět vrátit thymos do bránice.<br />
<br />
+
* '''Psyché''' - podle Homéra vychází z těla umírajícího ústy nebo krvácející ranou a v okamžiku smrti se od člověka odpoutává. Mluví as o ní jen v souvislosti s umírajícím, nevíme proto jako funkci měla v těle živého. Je ''matná, bez jasného vědomí, tupá, bez vůle a citových vznětů, lhostejná''. Je tedy věrným obrazem odhmotnělého těla mrtvého - psyché sama se může oživit jen výjimečně vypitím většího množství krve<ref>Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. </ref>.
'''Životné duše:'''
+
 
:a) '''Krevní duše'''
+
== Psychologické názory ve starém Egyptě ==
::::* materialisticky míněna krev spolu s něčím „vyšším“
+
* Zde se okolo 4. tis. př. n. l. vytvářely patrně nejstarší názory na duševní život člověka.
::::* krev je nositelem životní síly => napitím se krve obětovaného člověka lze si přisvojit jeho životní sílu => obava ze ztráty vlastní krve
+
* Prameny, z nichž lze zjistit názory starých Egypťanů jsou různé texty na papyrech, sloupech a zdech chrámů, hrobek a pyramid, texty z ''Knihy mrtvých'' či zjevně nejstarší psychologické pojednání ''Rozhovor životem unaveného se svou duší''.
:b) '''Orgánová duše'''
+
* Za centrum duševního života bylo pokládáno '''srdce a dále pak kosti a krev'''.
::::* zejména srdce, vnější pohlavní orgány, ledvin
+
* Duch je nadřazen nad tělo a je nesmrtelný - po smrti se převtěluje a prochází všemi druhy tvorů nebo zůstává upoutána k tělu mrtvého nebo žije v říši mrtvých
::::* duší je míněn materialisticky orgán ale i životnost vůbec
+
* Staří Egypťané rozeznávali na člověku '''7 principů''':<br />
:c) '''Dechová duše'''
+
1. člověk = '''fyzické tělo''' (Chat)<br />
::::* známkou smrti je ztráta pohyblivosti a tedy i dýchání
+
2. '''nehmotné tělo''' jako obraz hmotného (Ka)<br />
::::* etymolog. základ slova duše = dýchat
+
3. '''animální nižší duše''' vázaná na krev (Habi)<br />
::::* nehmatatelná, někdy viditelná ve formě páry
+
4. '''duše''' (Ba), odpovídá životné řecké psyché<br />
::::* podkladem pro předfilosofické představy o duševnu u starých Řeků
+
5. '''životní síla''' (Ankh)<br />
:d) '''Thymos'''
+
6. '''duchovní duše''' (Chejbi)<br />
::::* podle Homérského Řecka to co oživuje
+
7. '''božský duch''' (Ku)<ref>Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.</ref>
::::* v podobě afektů, citových vzruchů, myšlení, chtění, rozhodování se, paměti
+
 
::::* souvisí s ostatními představami životné duše (uniká z rány krví, je v hrudi)
+
== Odkazy ==
 +
 
 +
=== Reference ===
 +
 
 +
<references />
 +
 
 +
=== Použitá literatura ===
 +
 
 +
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.
 +
 
 +
* Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.
 +
 
 +
===  Doporučená literatura ===
 +
 
 +
* Störig, H. J. (2007). Malé dějin filsofie. Praha: Karmelitánské nakladatelství.
 +
 
 +
 
 +
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]
 +
 
 +
 +
 
 +
 
 +
 
 +
 
 +
 
 +
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]

Aktuální verze z 2. 5. 2016, 14:36

Nejstarší představy o duši

  • Psychologie se dlouho vyvíjela jako součást filozofie. Teprve německý filozof Christian Wolff použil V 18. století pro nauku o duševním životě název psychologie. Po vydělení psychologie z filozofie v 19. století trvalo ještě celá desetiletí, než vznikl obor dějiny psychologie. Určitým mezníkem je rok 1965, kdy začal v USA vycházet časopis Journal of the History of the Behavioral Sciences.
  • Dodnes je však pojetí dějin psychologie nejednotné; výběr témat je ovlivněn apriorní filozofickou pozicí vyučujícího. Při periodizaci dějin psychologie se tradičně začínalo u řecké filozofie, ale pozoruhodné psychologické názory lze najít už ve staré Indii a Číně. Z indických a čínských náboženských a myšlenkových systémů vydatně čerpá zejména transpersonální psychologie[1].
  • V nejrannějších dobách byla ústřední otázkou filozofické psychologie podstata duševna, v této době se však ještě neuvažovalo o duševnu či psychice, nýbrž o duši neboli psyché. Uvažovali tedy o duši a o její podstatě, o jejích vztazích k tělu, k okolnímu světu.
  • Dějiny filosofické psychologie jsou ve svém ústředním pásmu dějinami pojmu a problému duše.
  • Jisté ponětí o duši existovalo v obecném povědomí již předtím, než myslitelé počali vyvíjet a různě formulovat filosofický pojem duše.
  • Primitivní předtavy o duši se dají studovat jednak na základě historických památek, dochovaných od různých kultur, jednak na názorech o duši a s nimi souvisejících zvycích a obřadech zjištěných u rozmanitých etnických skupin primitivní kulturní úrovně a kultur zatím nedotčených vlivem civilizace[2].

Animismus

  • V 70. letech 19. století anglický etnolog E.B. Tylor (1897) vytvořil teorii animismu.
  • Podle té jsou v mysli divocha 2 skupiny biologických otázek: 1. na čem se zakládá rozdíl mezi mrtvým a živým tělem; co je příčinou bdění, spánku, stavu vytržení, nemoci a smrti. 2. co jsou ony lidské podoby, které se zjevují ve snech a vizích.
  • Jevy této druhé skupiny byly použity k vysvětlení rozdílu mezi tělem oživeným a mrtvém, a tak vznikla představa ducha = netělesný obraz mající povahu páry, jež je příčinou života a myšlení jednotlivce, ve kterém sídlí; může tělo opouštět, je neviditelný a neuchopitelný, ale může projevit také fyzickou sílu.
  • Člověk je tedy brán dualisticky – složení ducha a těla.

Životné duše

  • V primitivních kulturách existují mnohé další představy o duši, dokonce u téže skupiny se i více představ chaoticky prolíná.
  • Nejrozšířenější je koexistence dvou přestav duše: 1. duše životodárná patřící živému člověku a 2. duše zemřelého. Psychologicky jde o odlišné představy, založené na zkušenostech a zážitcích odlišného citového zabarvení. Zemřelý je něčím tajuplným, budícím hrůzu. Dotykem s mrtvým se člověk, podle rozšířených pověr, stával „nečistým“ v magickém smyslu. Duch mrtvého začíná existovat až od okamžiku smrti.
  • Termín životné (životodárné) duše zahrnuje řadu různých představ:

a) Krevní duše – duší je materialisticky míněna krev; krev je nositelem životní síly, proto napitím se krve obětovaného člověka lze si přisvojit jeho životní sílu - odtud pramení obava ze ztráty vlastní krve.
b) Orgánová duše – zejména srdce, vnější pohlavní orgány, ledviny a tukový polštář ledvin; duší je míněn materialisticky orgán ale i životnost vůbec.
c) Dechová duše – známkou smrti je ztráta pohyblivosti a tedy i dýchání,; etymologickým základem slova duše je slovo dýchat; je nehmatatelná, někdy viditelná ve formě páry; byla podkladem pro předfilosofické představy o duševnu u starých Řeků. O představách Řeků vycházíme z homérských eposů, kde se užívají slova psyché a thymos. Pokud se v Homérovi mluví o psyché lidí živých, znamená toto slovo asi tolik co život.
d)Thymos – patří do období Homérova Řecka. Je to vše, co oživuje - projevuje se v podobě afektů, citových vzruchů, myšlení, chtění, rozhodování se, paměti. Souvisí s ostatními představami životné duše - uniká z rány krví, je v hrudi atd. K smrti dochází únikem thymos z těla. Thymos svým způsobem spojuje dechovou a krevní duši, je-li člověk ve smrtelných mdlobách může se mu pravidelným dechem opět vrátit thymos do bránice.

  • Psyché - podle Homéra vychází z těla umírajícího ústy nebo krvácející ranou a v okamžiku smrti se od člověka odpoutává. Mluví as o ní jen v souvislosti s umírajícím, nevíme proto jako funkci měla v těle živého. Je matná, bez jasného vědomí, tupá, bez vůle a citových vznětů, lhostejná. Je tedy věrným obrazem odhmotnělého těla mrtvého - psyché sama se může oživit jen výjimečně vypitím většího množství krve[3].

Psychologické názory ve starém Egyptě

  • Zde se okolo 4. tis. př. n. l. vytvářely patrně nejstarší názory na duševní život člověka.
  • Prameny, z nichž lze zjistit názory starých Egypťanů jsou různé texty na papyrech, sloupech a zdech chrámů, hrobek a pyramid, texty z Knihy mrtvých či zjevně nejstarší psychologické pojednání Rozhovor životem unaveného se svou duší.
  • Za centrum duševního života bylo pokládáno srdce a dále pak kosti a krev.
  • Duch je nadřazen nad tělo a je nesmrtelný - po smrti se převtěluje a prochází všemi druhy tvorů nebo zůstává upoutána k tělu mrtvého nebo žije v říši mrtvých
  • Staří Egypťané rozeznávali na člověku 7 principů:

1. člověk = fyzické tělo (Chat)
2. nehmotné tělo jako obraz hmotného (Ka)
3. animální nižší duše vázaná na krev (Habi)
4. duše (Ba), odpovídá životné řecké psyché
5. životní síla (Ankh)
6. duchovní duše (Chejbi)
7. božský duch (Ku)[4]

Odkazy

Reference

  1. Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.
  2. Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
  3. Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
  4. Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.

Použitá literatura

  • Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.
  • Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.

Doporučená literatura

  • Störig, H. J. (2007). Malé dějin filsofie. Praha: Karmelitánské nakladatelství.