Nejstarší představy o duši (starověké kultury): Porovnání verzí

 
(Není zobrazeno 6 mezilehlých verzí od 3 dalších uživatelů.)
Řádek 1: Řádek 1:
== Nejstarší představy o duši (starověké kultury) ==
+
== Nejstarší představy o duši ==
- otázka '''podstaty duševna''' a jeho '''vztah k bytí'''<br />
+
* Psychologie se dlouho vyvíjela jako součást filozofie. Teprve německý filozof '''Christian Wolff''' použil V 18. století pro nauku o duševním životě název psychologie. Po vydělení psychologie z filozofie v 19. století trvalo ještě celá desetiletí, než vznikl obor dějiny psychologie. Určitým mezníkem je rok '''1965''', kdy začal v USA vycházet časopis ''Journal of the History of the Behavioral Sciences''.
- studium historických památek na archaické kultury<br />
+
* Dodnes je však pojetí dějin psychologie nejednotné; výběr témat je ovlivněn apriorní filozofickou pozicí vyučujícího. Při periodizaci dějin psychologie se tradičně začínalo u řecké filozofie, ale pozoruhodné psychologické názory lze najít už ve staré Indii a Číně. Z indických a čínských náboženských a myšlenkových systémů vydatně čerpá zejména '''transpersonální psychologie'''<ref>Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.</ref>.
- názory, zvyky, obřady různých etnických skupin<br />
+
* V nejrannějších dobách byla ústřední otázkou '''filozofické psychologie''' '''''podstata duševna''''', v této době se však ještě neuvažovalo o duševnu či psychice, nýbrž o '''duši''' neboli '''psyché'''. Uvažovali tedy o duši a o její podstatě, o jejích vztazích k tělu, k okolnímu světu. 
- rozsáhlý etnografický materiál, 70. léta 19. století<br />
+
* Dějiny filosofické psychologie jsou ve svém ústředním pásmu dějinami '''pojmu a problému duše'''.
- anglický etnolog '''E. B. Tylor - teorie animismu'''<br />
+
* Jisté ponětí o duši existovalo v obecném povědomí již předtím, než myslitelé počali vyvíjet a různě formulovat filosofický pojem duše.
::::* pokus o vysvětlení vzniku náboženství z primitivních představ o duši
+
* '''Primitivní předtavy o duši''' se dají studovat jednak na základě historických památek, dochovaných od různých kultur, jednak na názorech o duši a s nimi souvisejících zvycích a obřadech zjištěných u rozmanitých etnických skupin primitivní kulturní úrovně a kultur zatím nedotčených vlivem civilizace<ref>Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. </ref>.
::::* v mysli divocha 2 skupiny biologických otázek
+
 
::::: 1) V čem je rozdíl mezi živým a mrtvým tělem? Co je příčinou bdění, spánku, stavu vytržení, nemoci, smrti?
+
== Animismus ==
::::: 2) Co jsou lidské podoby, které se zjevují ve snech a viděních?
+
* V 70. letech 19. století anglický etnolog E.B. Tylor (1897) vytvořil '''teorii animismu'''.
- jevy druhé skupiny - vysvětlení rozdílu mezi tělem oživeným a mrtvé<br />
+
* Podle té jsou v mysli divocha '''2 skupiny biologických otázek''': '''1.''' na čem se zakládá rozdíl mezi mrtvým a živým tělem; co je příčinou bdění, spánku, stavu vytržení, nemoci a smrti. '''2.''' co jsou ony lidské podoby, které se zjevují ve snech a vizích.
- '''představa ducha''' příznačná pro animismus:
+
* Jevy této druhé skupiny byly použity k vysvětlení rozdílu mezi tělem oživeným a mrtvém, a tak vznikla představa '''ducha''' = netělesný obraz mající povahu páry, jež je příčinou života a myšlení jednotlivce, ve kterém sídlí; může tělo opouštět, je neviditelný a neuchopitelný, ale může projevit také fyzickou sílu.
::::* netělesný obraz či podoba mající povahu páry
+
* Člověk je tedy brán dualisticky – složení '''ducha a těla'''.
::::* příčinou života a myšlení jednotlivce
+
 
::::* může tělo opouštět
+
== Životné duše ==
::::* neviditelný a neuchopitelný, ale může projevit také fyzickou sílu
+
* V '''primitivních kulturách''' existují mnohé další představy o duši, dokonce u téže skupiny se i více představ chaoticky prolíná.
- '''dualistický pohled''' na člověka (bytost složená z těla a ducha)<br />
+
* Nejrozšířenější je koexistence dvou přestav duše: '''1. duše životodárná patřící živému člověku''' a '''2. duše zemřelého'''. Psychologicky jde o odlišné představy, založené na zkušenostech a zážitcích odlišného citového zabarvení. Zemřelý je něčím tajuplným, budícím hrůzu. Dotykem s mrtvým se člověk, podle rozšířených pověr, stával ''„nečistým“'' v magickém smyslu. Duch mrtvého začíná existovat až od okamžiku smrti.
- rozmanitost představ o duši - i téže etnické skupiny často chaoticky vedle sebe<br />
+
* Termín '''životné (životodárné) duše''' zahrnuje řadu různých představ:<br />
- '''koexistence dvou představ duše''':
+
'''a) Krevní duše''' – duší je materialisticky míněna ''krev''; krev je nositelem životní síly, proto napitím se krve obětovaného člověka lze si přisvojit jeho životní sílu - odtud pramení obava ze ztráty vlastní krve.<br />
:::: 1. životné, resp. Životodárné
+
'''b) Orgánová duše''' zejména ''srdce, vnější pohlavní orgány, ledviny a tukový polštář ledvin''; duší je míněn materialisticky orgán ale i životnost vůbec.<br />
:::: 2. ducha zemřelého (Taylor) - začíná existovat až od okamžiku smrt
+
'''c) Dechová duše''' známkou smrti je ztráta pohyblivosti a tedy i dýchání,; etymologickým základem slova duše je slovo dýchat; je nehmatatelná, někdy viditelná ve formě páry; byla podkladem pro předfilosofické představy o duševnu u starých Řeků. O představách Řeků vycházíme z homérských eposů, kde se užívají slova '''psyché a thymos'''. Pokud se v Homérovi mluví o psyché lidí živých, znamená toto slovo asi tolik co život.<br />
- jde o odlišné představy, založené na zkušenostech a zážitcích odlišného citového zabarvení<br />
+
'''d)Thymos''' – patří do období Homérova Řecka. Je to vše, co oživuje - projevuje se v podobě ''afektů, citových vzruchů, myšlení, chtění, rozhodování se, paměti''. Souvisí s ostatními představami životné duše - uniká z rány krví, je v hrudi atd. K smrti dochází únikem thymos z těla. Thymos svým způsobem spojuje ''dechovou a krevní duši'', je-li člověk ve smrtelných mdlobách může se mu pravidelným dechem opět vrátit thymos do bránice.<br />
- katathymně fantazijní myšlení<br />
+
* '''Psyché''' - podle Homéra vychází z těla umírajícího ústy nebo krvácející ranou a v okamžiku smrti se od člověka odpoutává. Mluví as o ní jen v souvislosti s umírajícím, nevíme proto jako funkci měla v těle živého. Je ''matná, bez jasného vědomí, tupá, bez vůle a citových vznětů, lhostejná''. Je tedy věrným obrazem odhmotnělého těla mrtvého - psyché sama se může oživit jen výjimečně vypitím většího množství krve<ref>Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. </ref>.
<br />
+
 
'''Životné duše:'''
+
== Psychologické názory ve starém Egyptě ==
:a) '''Krevní duše'''
+
* Zde se okolo 4. tis. př. n. l. vytvářely patrně nejstarší názory na duševní život člověka.
::::* materialisticky míněna krev spolu s něčím „vyšším“
+
* Prameny, z nichž lze zjistit názory starých Egypťanů jsou různé texty na papyrech, sloupech a zdech chrámů, hrobek a pyramid, texty z ''Knihy mrtvých'' či zjevně nejstarší psychologické pojednání ''Rozhovor životem unaveného se svou duší''.
::::* krev je nositelem životní síly => napitím se krve obětovaného člověka lze si přisvojit jeho životní sílu => obava ze ztráty vlastní krve
+
* Za centrum duševního života bylo pokládáno '''srdce a dále pak kosti a krev'''.
:b) '''Orgánová duše'''
+
* Duch je nadřazen nad tělo a je nesmrtelný - po smrti se převtěluje a prochází všemi druhy tvorů nebo zůstává upoutána k tělu mrtvého nebo žije v říši mrtvých
::::* zejména srdce, vnější pohlavní orgány, ledvin
+
* Staří Egypťané rozeznávali na člověku '''7 principů''':<br />  
::::* duší je míněn materialisticky orgán ale i životnost vůbec
+
1. člověk = '''fyzické tělo''' (Chat)<br />  
:c) '''Dechová duše'''
+
2. '''nehmotné tělo''' jako obraz hmotného (Ka)<br />
::::* známkou smrti je ztráta pohyblivosti a tedy i dýchání
+
3. '''animální nižší duše''' vázaná na krev (Habi)<br />  
::::* etymolog. základ slova duše = dýchat
+
4. '''duše''' (Ba), odpovídá životné řecké psyché<br />  
::::* nehmatatelná, někdy viditelná ve formě páry
+
5. '''životní síla''' (Ankh)<br />
::::* podkladem pro předfilosofické představy o duševnu u starých Řeků
+
6. '''duchovní duše''' (Chejbi)<br />  
:d) '''Thymos'''
+
7. '''božský duch''' (Ku)<ref>Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.</ref>
::::* podle Homérského Řecka to co oživuje
+
 
::::* v podobě afektů, citových vzruchů, myšlení, chtění, rozhodování se, paměti
+
== Odkazy ==
::::* souvisí s ostatními představami životné duše (uniká z rány krví, je v hrudi)
+
 
<br />
+
=== Reference ===
'''Duše zemřelých:'''<br />
+
 
- objevuje se zejména '''u Homéra jako psyché'''
+
<references />
::::* vychází z těla umírajícího ústy nebo krvácející ranou
+
 
::::* v okamžiku smrti se od člověka odpoutává
+
=== Použitá literatura ===
::::* mluví se o ní jen v souvislosti s umírajícím, nevíme proto jako funkci měla v těle živého
+
 
::::* matná, bez jasného vědomí, tupá, bez vůle a citových vznětů, lhostejná
+
* Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.
::::* věrným obrazem odhmotnělého těla mrtvého
+
 
::::* psyché sama se může oživit jen výjimečně vypitím krve
+
* Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.
<br />
+
 
== Psychologické názory ve starém Egyptě<br /> ==
+
===  Doporučená literatura ===
- 4. tisíciletí BC; prameny – papyry (nejstarší psychologické pojednání – Rozhovor životem unaveného se svou duší), sloupy chrám, hrobek a pyramid, texty z Knihy mrtvých <br />
+
 
- c'''entrem duševního života srdce'''; primát ducha nad tělem a jeho '''nesmrtelnost''' ( po smrti se převtěluje a prochází všemi druhy tvorů nebo zůstává upoutána k tělu mrtvého nebo žije v říši mrtvých)<br />
+
* Störig, H. J. (2007). Malé dějin filsofie. Praha: Karmelitánské nakladatelství.
- člověk = fyzické tělo „Chat“ + nehmotné tělo jako obraz hmotného „Ka“ + animální nižší duše vázaná na krev „Habi“ + duše „Ba“ (odpovídá životné řecké psyché) + životní síla „Ankh“ + duchovní duše „Chejbi“ + božský duch „Ku“ <br />
+
 
<br />
+
 
== Psychologické názory ve staré Indii<br /> ==
+
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]
- 1200 BC; prameny – védy; indická filosofie se zajímá o člověka, metafyzické soustavy se opírají o údaje psychologické, parapsychologické jevy jsou proto pokládány za normální<br />
+
 
- '''metodické cesty''' – koncentrace mysli spolu s regulací dýchání v určitých pózách ('''spojení psychiky a fyziologie'''), což dosahuje k '''dosažení nadvědomí''' (rozšířeného vědomí)<br />
+
- psych. - zcela ve službách náboženství a ve znamení '''paralelismu individuálních a kosmických principů'''; vývoj vyššího druhu poznání (až osvobozující transcendence) je spojena s vývojem mravním <br />
+
 
- 2 hlavní cesty, jak zbavit člověka okouzlení z předmětů světa a připomenout si identitu jako jeho základ:
+
 
::::* '''asketismus''' (odříkavý způsob života)
+
 
::::* '''tantra''' (proti úniku ze života staví fascinaci láskou a rozkoší)<br />
+
 
- '''zen-buddhismus:''' sebezdokonalování se prostřednictvím psychofyzického uvolnění a poznávání, které vrcholí ve stavu náhlého osvícení, v němž se hroutí konvenční pravdy jako umělé konstrukce <br />
+
 
<br />
+
[[Kategorie: Dějiny psychologie|*]]
== Psychologické názory ve staré Číně<br /> ==
 
- spojeny s náboženskými a eticko-náboženskými systémy
 
:* '''Kchung-fu-c‘''' ('''Konfucius''', 551-497 BC)
 
::: - tvůrce '''racionální etiky''' – spojení morálně dobrého a užitečného<br />
 
::: - psychologicky hluboce založená analýza morálních ctností
 
:* '''Lao-c‘''' (Tan Li-Po-Jang 400 BC)
 
::: - autor Tao-te-Ťing (Kniha o tao a ctnosti)<br />
 
::: - historický předchůdce gestaltismu – formulace myšlenky, že celek je víc než část
 
::: - '''ctnost''' = milosrdenství, soběstačnost, skromnost
 
:* '''Čou-jen''' (300 BC)
 
::: - nauka o protikladných světových principech: mužském '''„jang“''' a ženském '''„jin“'''<br />
 
<br />
 
== Psychologické názory ve starém Řecku<br /> ==
 
- 2 filosofické proudy:
 
::* tzv. '''orfismus''' - spojený s náboženstvím a mystérii starých kultů,
 
::* racionální spojen s prakt.potřebami poznávání přírody a vztahu čl. k obci (Miléťané).<br />
 
- cizí mysticko-náboženské proudy – změna názoru na člověka a jeho duši <br />
 
- na spiritualistické pojetí duševního života - vliv thrácký '''kult boha Dionýsa''' <br />
 
::::* cílem - dosáhnout extáze => pozvednout duši do společenství bohů
 
::::* duše vězněna z trestu za dřívější provinění
 
::::* smrt neznamená zánik, ale přechodné osvobození z pout těla
 
- původní forma orfismu, který asi založil Orfeus z Kréty
 
::::* usilovalo se v něm o dosažení rozšířeného vědomí
 
::::* duše se mohla osvobodit z těla, očistit se v podsvětí a znovu se vtělovat.
 
- na orfismus navazoval '''Pythagoras'''
 
::::* věnoval pozornost nazírání vnitřních psychických stavů
 
::::* na základě tohoto zaváděl pravidla duševní hygieny, založená na přísné životosprávě a meditaci (vnímání hudby)
 

Aktuální verze z 2. 5. 2016, 14:36

Nejstarší představy o duši

  • Psychologie se dlouho vyvíjela jako součást filozofie. Teprve německý filozof Christian Wolff použil V 18. století pro nauku o duševním životě název psychologie. Po vydělení psychologie z filozofie v 19. století trvalo ještě celá desetiletí, než vznikl obor dějiny psychologie. Určitým mezníkem je rok 1965, kdy začal v USA vycházet časopis Journal of the History of the Behavioral Sciences.
  • Dodnes je však pojetí dějin psychologie nejednotné; výběr témat je ovlivněn apriorní filozofickou pozicí vyučujícího. Při periodizaci dějin psychologie se tradičně začínalo u řecké filozofie, ale pozoruhodné psychologické názory lze najít už ve staré Indii a Číně. Z indických a čínských náboženských a myšlenkových systémů vydatně čerpá zejména transpersonální psychologie[1].
  • V nejrannějších dobách byla ústřední otázkou filozofické psychologie podstata duševna, v této době se však ještě neuvažovalo o duševnu či psychice, nýbrž o duši neboli psyché. Uvažovali tedy o duši a o její podstatě, o jejích vztazích k tělu, k okolnímu světu.
  • Dějiny filosofické psychologie jsou ve svém ústředním pásmu dějinami pojmu a problému duše.
  • Jisté ponětí o duši existovalo v obecném povědomí již předtím, než myslitelé počali vyvíjet a různě formulovat filosofický pojem duše.
  • Primitivní předtavy o duši se dají studovat jednak na základě historických památek, dochovaných od různých kultur, jednak na názorech o duši a s nimi souvisejících zvycích a obřadech zjištěných u rozmanitých etnických skupin primitivní kulturní úrovně a kultur zatím nedotčených vlivem civilizace[2].

Animismus

  • V 70. letech 19. století anglický etnolog E.B. Tylor (1897) vytvořil teorii animismu.
  • Podle té jsou v mysli divocha 2 skupiny biologických otázek: 1. na čem se zakládá rozdíl mezi mrtvým a živým tělem; co je příčinou bdění, spánku, stavu vytržení, nemoci a smrti. 2. co jsou ony lidské podoby, které se zjevují ve snech a vizích.
  • Jevy této druhé skupiny byly použity k vysvětlení rozdílu mezi tělem oživeným a mrtvém, a tak vznikla představa ducha = netělesný obraz mající povahu páry, jež je příčinou života a myšlení jednotlivce, ve kterém sídlí; může tělo opouštět, je neviditelný a neuchopitelný, ale může projevit také fyzickou sílu.
  • Člověk je tedy brán dualisticky – složení ducha a těla.

Životné duše

  • V primitivních kulturách existují mnohé další představy o duši, dokonce u téže skupiny se i více představ chaoticky prolíná.
  • Nejrozšířenější je koexistence dvou přestav duše: 1. duše životodárná patřící živému člověku a 2. duše zemřelého. Psychologicky jde o odlišné představy, založené na zkušenostech a zážitcích odlišného citového zabarvení. Zemřelý je něčím tajuplným, budícím hrůzu. Dotykem s mrtvým se člověk, podle rozšířených pověr, stával „nečistým“ v magickém smyslu. Duch mrtvého začíná existovat až od okamžiku smrti.
  • Termín životné (životodárné) duše zahrnuje řadu různých představ:

a) Krevní duše – duší je materialisticky míněna krev; krev je nositelem životní síly, proto napitím se krve obětovaného člověka lze si přisvojit jeho životní sílu - odtud pramení obava ze ztráty vlastní krve.
b) Orgánová duše – zejména srdce, vnější pohlavní orgány, ledviny a tukový polštář ledvin; duší je míněn materialisticky orgán ale i životnost vůbec.
c) Dechová duše – známkou smrti je ztráta pohyblivosti a tedy i dýchání,; etymologickým základem slova duše je slovo dýchat; je nehmatatelná, někdy viditelná ve formě páry; byla podkladem pro předfilosofické představy o duševnu u starých Řeků. O představách Řeků vycházíme z homérských eposů, kde se užívají slova psyché a thymos. Pokud se v Homérovi mluví o psyché lidí živých, znamená toto slovo asi tolik co život.
d)Thymos – patří do období Homérova Řecka. Je to vše, co oživuje - projevuje se v podobě afektů, citových vzruchů, myšlení, chtění, rozhodování se, paměti. Souvisí s ostatními představami životné duše - uniká z rány krví, je v hrudi atd. K smrti dochází únikem thymos z těla. Thymos svým způsobem spojuje dechovou a krevní duši, je-li člověk ve smrtelných mdlobách může se mu pravidelným dechem opět vrátit thymos do bránice.

  • Psyché - podle Homéra vychází z těla umírajícího ústy nebo krvácející ranou a v okamžiku smrti se od člověka odpoutává. Mluví as o ní jen v souvislosti s umírajícím, nevíme proto jako funkci měla v těle živého. Je matná, bez jasného vědomí, tupá, bez vůle a citových vznětů, lhostejná. Je tedy věrným obrazem odhmotnělého těla mrtvého - psyché sama se může oživit jen výjimečně vypitím většího množství krve[3].

Psychologické názory ve starém Egyptě

  • Zde se okolo 4. tis. př. n. l. vytvářely patrně nejstarší názory na duševní život člověka.
  • Prameny, z nichž lze zjistit názory starých Egypťanů jsou různé texty na papyrech, sloupech a zdech chrámů, hrobek a pyramid, texty z Knihy mrtvých či zjevně nejstarší psychologické pojednání Rozhovor životem unaveného se svou duší.
  • Za centrum duševního života bylo pokládáno srdce a dále pak kosti a krev.
  • Duch je nadřazen nad tělo a je nesmrtelný - po smrti se převtěluje a prochází všemi druhy tvorů nebo zůstává upoutána k tělu mrtvého nebo žije v říši mrtvých
  • Staří Egypťané rozeznávali na člověku 7 principů:

1. člověk = fyzické tělo (Chat)
2. nehmotné tělo jako obraz hmotného (Ka)
3. animální nižší duše vázaná na krev (Habi)
4. duše (Ba), odpovídá životné řecké psyché
5. životní síla (Ankh)
6. duchovní duše (Chejbi)
7. božský duch (Ku)[4]

Odkazy

Reference

  1. Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.
  2. Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
  3. Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
  4. Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.

Použitá literatura

  • Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.
  • Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.

Doporučená literatura

  • Störig, H. J. (2007). Malé dějin filsofie. Praha: Karmelitánské nakladatelství.