Psychické zákonitosti a jejich charakter

Hledáním zákonitostí v psychologii se zabývá nomotetický přístup, jak ostatně vyplývá už z jeho názvu (nomos = zákon, zákonitost). Výzkumníci s tímto přístupem se snaží nalézat obecně platné principy a zákonitosti, které jsou společné většímu množství lidí, snaží se své poznatky s pomocí statistických metod kvantifikovat (proto se také jinak nazývá kvantitativní). Tento přístup je protipólem přístupu idiografického (či kvalitativního), který naopak zjišťuje, co je pro člověka jedinečné, a poznává konkrétní osobu více do hloubky.

Pojem „zákonitost“ v psychologii je však potřeba chápat s určitou rezervou. Psychologické poznatky mají totiž ze své podstaty pravděpodobnostní povahu. Psychologie není exaktní vědou, často není možné proměnné exaktně měřit. Můžeme sice měřit např. reakční čas či délku spánku, složitější je to ale už s vnímáním bolesti či emocí, což jsou subjektivní prožitky. V psychologii také často působí velké množství faktorů, které jsou velmi variabilní – každý člověk je determinován biologickými predispozicemi i psychosociálním vývojem, na momentální chování působí dispozice i situace (viz např. reciproční determinismus), roli hraje také například kultura. Je proto velmi obtížné hledat kauzální vztahy mezi proměnnými v psychologii. Dalším důvodem pravděpodobnostní povahy psychologických poznatků je fakt, že pro vyhodnocování a interpretaci dat se většinou jako pomocná metoda používá statistika. Zde jako vodítko užíváme hladinu významnosti, což je jen množství chyb, které jsme ochotni tolerovat – výsledek je tedy založen na pravděpodobnosti.

Přesto však můžeme jmenovat některé efekty a poznatky, které by bylo možné označit jako „zákonitosti“. Následující výčet jistě není kompletní, jsou zde však uvedeny některé důležité psychologické efekty a principy rozdělené do jednotlivých oblastí psychologie.

Obecná psychologie

Jelikož obecná psychologie se často zabývá tématy souvisejícími s biologií a fyziologií člověka, která není tak variabilní a obtížně měřitelná jako např. lidské pocity a myšlenky, je možné zde nalézt také asi největší množství zákonitostí.

Čití

Proces čití, tedy získávání jednoduchých senzorických informací z okolního prostředí, byl v 19. století hlavní oblastí zájmu psychofyziky. V rámci této disciplíny byly formulovány a kvantifikovány některé zákonitosti překlápění fyzikálních vlastností světa do vnitřní reprezentace.

Při zaznamenávání senzorických informací se uplatňují počitkové prahy. Dolní neboli absolutní počitkový práh (pojem zavedl Gustav T. Fechner) označuje minimální velikost podnětu, při které dokážeme podnět zaregistrovat, resp. kdy jej zaregistrujeme v 50 % případů. Níže jsou uvedeny minimální počitkové prahy pro jednotlivé smyslové modality:

  • zrak: plamen svíčky za jasné tmavé noci až na 50 km
  • sluch: tikot hodinek ze vzdálenosti 6m v tichém prostředí
  • chuť: čajová lžička cukru rozpuštěná v 10l vody (gram soli v 500l)
  • čich: kapka parfému rozptýlená do prostoru třípokojového bytu
  • hmat: pád včelího křídla na tvář z výšky 1cm

Dalším důležitým pojmem je rozdílový práh. Ten označuje nejmenší rozlišitelný rozdíl mezi dvěma podněty (v angličtině just noticeable difference, JND), které vedou ke vzniku dvou samostatných počitků. Svými experimenty zde přispěl především Ernst H. Weber, na základě jehož zjištění byl formulován Weberův zákon. Ten popisuje, že rozdílový práh se mění v závislosti na velikosti počátečního podnětu. Když tedy Weber dával lidem porovnávat váhu závaží, u lehkého závaží byli participanti schopni rozlišit mnohem menší rozdíl mezi závažími než u těžších (např. rozdíl 1g mezi 1g a 2g závažími postřehneme, kdežto mezi 100g 101g nikoli). Tento zákon následně matematicky formalizoval Fechner, který vyjádřil, že intenzita počitku je přímo úměrná logaritmu intenzity podnětu, neboli abychom vnímali rostoucí intenzitu lineárně, musí růst objektivní intenzita podnětu exponenciálně. Dále tento zákon rozpracoval Stanley Stevens, který použil metodu přímého odhadu, při níž pozorovatel připisuje podnětům svůj subjektivní odhad intenzity. Na základě toho Stevens zjistil, že Weberův zákon neplatí pro všechny druhy podnětů. Při vnímání intenzity elektrického šoku platí opačná závislost, tedy participanti vnímají i malý nárůst intenzity jako mnohonásobně větší. Při vnímání délky úsečky na intenzitě počátečního podnětu nezáleží a subjektivně vnímaný nárůst délky odpovídá objektivnímu (čím delší je úsečka, tím je odhad větší). Pro hodnocení intenzity světla pak Stevens zjistil platnost závislosti popsané Weberem. Tyto rozdíly ve vnímání mají pravděpodobně význam pro ochranu organismu: vysokou intenzitu světla vnímáme méně citlivě, což chrání náš zrak, naopak intenzitu elektrických šoků vnímáme intenzivněji, abychom byli upozorněni na jejich nebezpečnost.