Regulace a psychické řízení činnosti, chování a jednání: Porovnání verzí

Řádek 5: Řádek 5:
 
Balcar (1991) dělí lidskou činnost podle úrovně řízení na 3 typy činností. 1) '''Instinktivní''' činnost je vrozená, probíhá nevědomě, ale můžeme si ji uvědomit zpětně, nevnímáme ji jako vlastní působení ale jako něco, co se nám stalo („Škubla mi ruka.“). 2) '''zvyková''' činnost je získaná učením, vnímáme ji jako vlastní působení, ale jelikož bývá málo uvědomovaná, nebereme za ni plnou zodpovědnost („Omylem jsem zadal staré heslo“). 3) '''Volní''' činnost je úmyslná a plně uvědomovaná. Je to vědomá volba cíle a jeho dosažení vlastním výkonem („Já chci přijít včas, proto pospíchám“). První dva typy činnosti mohou být vysvětleny vnímáním, učením a motivací. Pro vysvětlení třetího typu je třeba zahrnout i vůli.<ref name=":1">Balcar, K. (1991). ''Úvod do studia psychologie osobnosti'' (2., opr. vyd.). Mach.</ref>
 
Balcar (1991) dělí lidskou činnost podle úrovně řízení na 3 typy činností. 1) '''Instinktivní''' činnost je vrozená, probíhá nevědomě, ale můžeme si ji uvědomit zpětně, nevnímáme ji jako vlastní působení ale jako něco, co se nám stalo („Škubla mi ruka.“). 2) '''zvyková''' činnost je získaná učením, vnímáme ji jako vlastní působení, ale jelikož bývá málo uvědomovaná, nebereme za ni plnou zodpovědnost („Omylem jsem zadal staré heslo“). 3) '''Volní''' činnost je úmyslná a plně uvědomovaná. Je to vědomá volba cíle a jeho dosažení vlastním výkonem („Já chci přijít včas, proto pospíchám“). První dva typy činnosti mohou být vysvětleny vnímáním, učením a motivací. Pro vysvětlení třetího typu je třeba zahrnout i vůli.<ref name=":1">Balcar, K. (1991). ''Úvod do studia psychologie osobnosti'' (2., opr. vyd.). Mach.</ref>
  
== Zážitková stránka volního činnosti chtění ==
+
Zážitkovou stránkou volní činnosti je '''chtění'''. Pro volní akt je charakteristické vědomí vlastní činnosti („Já chci!“) Chtění probíhá jako střet motivů, který člověka pudí k volbám a činům. V procesu rozhodování nejdříve dochází k '''uvědomění''' '''vlastního''' '''rozhodnutí'''. Jelikož je rozhodování náročná duševní činnost, je uvědomována o to jasněji, čím obtížnější a naléhavější rozhodnutí je. Chtění se vztahuje k '''cíli''', který má být uskutečněn. Cíle mohou člověka přitahovat – ''chce'' si udělat jasno, prozkoumat vlastní pohnutky atd. nebo odpuzovat – ''nechce'' o některých skutečnostech ve vlastní motivaci vědět a brání se jejich uvědomění. Pokud nastane střet motivů a vědomí možnosti jednat jedním nebo druhým způsobem, je možný '''volní akt'''. Volní akt je ztotožnění já s určitým cílem následovaný '''aktivní akcí,''' tedy činem.<ref name=":1" />
Pro volní akt je charakteristické vědomí vlastní činnosti („Já chci!“) Chtění probíhá jako střet motivů, který člověka pudí k volbám a činům. V procesu rozhodování nejdříve dochází k '''uvědomění''' '''vlastního''' '''rozhodnutí'''. Jelikož je rozhodování náročná duševní činnost, je uvědomována o to jasněji, čím obtížnější a naléhavější rozhodnutí je. Chtění se vztahuje k '''cíli''', který má být uskutečněn. Cíle mohou člověka přitahovat – ''chce'' si udělat jasno, prozkoumat vlastní pohnutky atd. nebo odpuzovat – ''nechce'' o některých skutečnostech ve vlastní motivaci vědět a brání se jejich uvědomění. Pokud nastane střet motivů a vědomí možnosti jednat jedním nebo druhým způsobem, je možný '''volní akt'''. Volní akt je ztotožnění já s určitým cílem následovaný '''aktivní akcí,''' tedy činem.<ref name=":1" />
 
  
===Teorie seberegulace===
+
== Fáze volního procesu ==
Teoretické přístupy k seberegulaci se odvíjejí od psychoanalytických teorií, které srovnávají dětství jedince s aktuálními [[Mentální reprezentace|reprezentacemi]] v mysli dospělého člověka, kybernetické teorie řízení či [[Sociální učení, nápodoba a identifikace|teorie sociálního učení]]. <ref name=":0" />Tento sociálně-kognitivní přístup k seberegulaci hovoří o osobních standardech, což jsou normy, motivy, cíle a aspirace, které jsou hlavními měřítky sebehodnocení a pohnutkami chování. Podle Blatného (2010) motivační pohnutky vycházejí z nesouladu mezi aktuálním a žádaným stavem, přičemž lidé se aktivně podílejí na počátečním nesouladu tím, jaké si vytyčují cíle.<ref name=":2">Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti.'' Grada Publishing</ref>  
+
Podle Říčana (2013) tvoří volní proces 2 fáze – '''rozhodovací fáze''' a '''realizační fáze.''' Rozhodovací fáze nastává, když dojde ke konfliktu různých vnitřních přání. Konflikty mají různou podobu podle toho, zda tato přání morálně akceptujeme nebo odsuzujeme, ta která odsuzujeme, vnímáme jako vnější našemu Já, jako pokušení.<ref name=":3">Říčan, P. (2013). ''Psychologie'' (4. vyd.). Portál.</ref>
  
====Sebemonitorování====
+
Volní akt nastupuje jako aktivní prožitková kvalita zahrnující pocit svobody a odpovědnosti tam, kde konflikt přání nemůže být vyřešen rozvahou. Často je to v situacích, kdy proti sobě stojí tělesná, rychle splnitelná přání a na druhé straně přání spojená s etickými normami nebo dlouhodobými cíli.<ref name=":3" /> Např. Chci žít zdravě, a proto se rozhodnu jít na procházku, přestože se mi chce zůstat doma.
Ačkoliv nepodává ucelenou teorii seberegulace, přichází americký psycholog '''Mark Snyder''' s koncepcí '''sebemonitorování'''. Lidé přizpůsobují své chování situačnímu kontext. Sebemonitorování je pozornost, která je věnovaná vlastnímu [[chování]]. Vysoká úroveň sebemonitorování způsobuje, že jsou lidé citlivý k sociálním klíčům a podle nich svoje chování regulují. Nízká míra sebemonitorování znamená, že lidé přikládají sociálním klíčům menší význam a zůstávají více v souladu se svými vnitřními postoji.<ref name=":2" />
+
 
 +
Realizační fáze nastává po rozhodnutí. Přání vyústí ve snahu s vědomým záměrem. Realizační fáze může trvat různě dlouho v závislosti na konkrétním cíli. Pokud realizační stadium trvá dlouho, objevují se během něj nová přání, která nás mohou svádět od původního záměru. Původní cíl také může slábnout a může být nahrazen.<ref name=":3" />
 +
 
 +
== Volní vlastnosti ==
 +
Vůli neodpovídá pouze jedna vlastnost. Zkoumání volních vlastností je ale obtížné kvůli tomu, že vůle sama o sobě nemá žádný obsah a projevuje se pouze ve spojení s motivy a cíli, od kterých ji nemůžeme zcela oddělit. Ludwig Klagges ve svém dělení volních vlastností vychází z projevů vůle v činnosti. Dělí je do 3 skupin na vlastnosti '''aktivní''', '''pasivní''' a '''reaktivní'''.<ref name=":12">Balcar, K. (1991). ''Úvod do studia psychologie osobnosti'' (2., opr. vyd.). Mach.</ref>
  
====Kontrolní model seberegulace====
+
* U '''aktivních''' vlastností převažuje vzrušivá stránka vůle, pohánějí činnost ve zvoleném směru. Patří sem energie, činorodost, rozhodnost atd.
Autory kontrolního modelu seberegulace jsou Charles S. Carver a Michael F. Sheier. Vychází z obecných principů fungování libovolného systému. Princip demonstrují na příkladu termostatu. Termostat je nastavený na určitou teplotu, která je průběžně měřena. Když dojde k odchýlení od požadované teploty, zapne se klimatizace nebo topení. Lidé si podle autorů nastavují osobní standardy. Následně hodnotí, jak jejich chování tyto standardy splňuje. Pokud je mezi standardem a aktuálním výkonem rozdíl, je jedinec motivován tuto diskrepanci snížit. Standardy jsou v hierarchické struktuře podle důležitosti, obecnosti a úrovně jejich kontroly.<ref name=":2" />
+
* '''Pasivní''' vlastnosti tlumí soupeřící vlivy a brání tak vůli před rušením. Patří sem vytrvalost, odolnost, soustředěnost, sebekázeň atd.
 +
* '''Reaktivní''' vlastnosti se projevují v reakci vůle na vůli jiného člověka. Jedná se o sklon k odporování, tvrdohlavost nebo vzdorovitost.
  
Autoři rozdělují '''soukromé''' (privat self-consciousness) a '''veřejné''' '''sebeuvědomění''' (public self-consciousness). Soukromé sebeuvědomění znamená pozornost, kterou lidé věnují svým pocitům, přáním a standardům. Lidé s vysokou mírou soukromého sebeuvědomění intenzivněji prožívají pocity a mají lepší '''sebeporozumění''', jejich sebepojetí je propracovanější. Veřejné porozumění znamená pozornost, kterou lidé přikládají tomu, jak je vnímají ostatní lidé a co si o nich myslí. Lidé s vysokou mírou veřejného sebeuvědomění jsou citlivější na reakce okolí a pravděpodobněji změní stanovisko, pokud na ně společnost vyvíjí tlak. Lidé s nízkou mírou jsou méně ovlivnitelní a nemění se, aby vyhověli normám okolí. Zaměření se na soukromé nebo veřejné sebeuvědomění je dáno situačním kontextem. Interindividuální rozdíly jsou v míře uplatňování jedné nebo druhé stránky.<ref name=":2" />
+
== Otázka samostatnosti a svébytnosti vůle oproti jiným psychickým funkcím ==
 +
<br />
 +
==Teorie regulace psychické činnosti==
 +
Teoretické přístupy k regulaci psychické činnosti se odvíjejí od psychoanalytických teorií, které srovnávají dětství jedince s aktuálními [[Mentální reprezentace|reprezentacemi]] v mysli dospělého člověka, kybernetické teorie řízení či [[Sociální učení, nápodoba a identifikace|teorie sociálního učení]].<ref name=":0" /> Tento sociálně-kognitivní přístup k seberegulaci hovoří o osobních standardech, což jsou normy, motivy, cíle a aspirace, které jsou hlavními měřítky sebehodnocení a pohnutkami chování. Podle Blatného (2010) motivační pohnutky vycházejí z nesouladu mezi aktuálním a žádaným stavem, přičemž lidé se aktivně podílejí na počátečním nesouladu tím, jaké si vytyčují cíle.<ref name=":2">Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti.'' Grada Publishing</ref>
  
====Teorie diskrepancí v sebepojetí====
+
=== Rubikonový model motivačních a volních procesů Heinze Heckhausena ===
Autor teorie diskrepancí v sebepojetí, Edward Tory Higgins, předpokládá 2  kognitivní dimenze sebepojetí, Oblast Já (domains of self) a Perspektivu pohledu na Já (standpoints on self). Oblast Já dělí na 3 složky:
+
Rubikonový model motivačních a volních procesů propojuje emoční a kognitivní procesy spolu s motivací a znázorňuje, jak na sebe jednotlivé sekvence dějů v procesu motivace navazují. Každá dílčí fáze modelu má specifické charakteristiky a mezi fázemi existují jasné hranice. Mezi objevením se přání a realizací cíle dochází ke dvou odlišným stavům mysli označovaným jako '''motivační mentální nastavení,''' které je spojeno se zvažováním a volbou žádoucího cíle a '''volní mentální nastavení''', které je spojeno s usilováním o zvolený cíl.<ref name=":2" />
  
*'''aktuální Já''': reprezentace atributů, které se člověk domnívá, že má
+
* V '''Motivačním mentálním nastavení''' vyhodnocujeme cíle a možné alternativy, lépe si vybavujeme hodnotící informace z dřívějška, zpracováváme široký rozsah informací a realističtěji provádíme odhady.
*'''ideální Já:''' reprezentace atributů, které by si člověk v ideálním případě přál mít (přání, naděje, aspirace)
+
* Ve '''Volním mentálním nastavení''' plánujeme provádění činností, lépe si vybavujeme informace o průběhu akcí, které vedly k realizaci cíle, zaměřujeme se na informace bezprostředně se vztahujících k cíli a nadhodnocujeme vlastní kontrolu.
*'''požadované Já:''' reprezentace atributů, které se člověk domnívá, že by měl mít (pocit úkolů, povinností a zodpovědnosti)
 
  
Dimenzi perspektivy pohledu na Já dělí na dvě perspektivy, podle toho, zda jde o osobní hledisko nebo (vlastní představa o sobě) nebo hledisko významného druhého. Člověk může mít reprezentaci z jakékoliv oblasti Já pro každého z významných druhých. Vzniká tedy 6 typů perspektivy:
+
Řetězec začíná motivační fází, ve které probíhá zvažování možných cílů. V okamžiku, kdy je cíl vybrán a zformulován záměr jak ho dosáhnout, nastupuje volní fáze před jednáním, ve které se zvažuje např. zda je vhodná doba pro zahájení usilování o cíl. V momentě, kdy je záměr iniciován, nastává volní akční fáze. V ní se představa cíle a úsilí mění podle situace. Dokončení akce zaměřené na dosažení cíle je následováno motivační fází po jednání, ve které nastává zhodnocení dosaženého cíle a zvážení dalšího postupu.<ref name=":2" />
{| class="wikitable"
 
|'''Oblast  Já'''
 
| colspan="2" |'''Perspektiva  pohledu na Já'''
 
|-
 
|
 
|'''Vlastní  pohled'''
 
|'''Pohled  druhého'''
 
|-
 
|'''Aktuální  Já'''
 
|Aktuální  Já z vlastního pohledu
 
|Aktuální  já z pohledu druhého
 
|-
 
|'''Ideální  Já'''
 
|Ideální  já z vlastního pohledu
 
|Ideální  já z pohledu druhého
 
|-
 
|'''Požadované  Já'''
 
|Požadované  já z vlastního pohledu
 
|Požadované  já z pohledu druhého
 
|}
 
  
 +
===Sebemonitorování===
 +
Ačkoliv nepodává ucelenou teorii seberegulace, přichází americký psycholog '''Mark Snyder''' s koncepcí '''sebemonitorování'''. Lidé přizpůsobují své chování situačnímu kontext. Sebemonitorování je pozornost, která je věnovaná vlastnímu [[chování]]. Vysoká úroveň sebemonitorování způsobuje, že jsou lidé citlivý k sociálním klíčům a podle nich svoje chování regulují. Nízká míra sebemonitorování znamená, že lidé přikládají sociálním klíčům menší význam a zůstávají více v souladu se svými vnitřními postoji.<ref name=":2" />
  
Vlastní perspektiva pohledu na aktuální Já se podle Higginse shoduje s obvyklým konceptem [[sebepojetí]]. Ideální a požadované Já představují jedincovy osobní vodítka, tedy celoživotní standardy, kterých se lidé snaží dosáhnout. Standardy regulují chování jednak přímo, protože iniciují cílesměrné chování a jednak prostřednictvím emocí, které vyplývají se srovnáním aktuálního a žádoucího stavu. Významné osoby z dětství napomáhají standardy nastavovat.<ref name=":3">Higgins, E. T. (1989). Self-Discrepancy Theory: What Patterns of Self-Beliefs Cause People to Suffer? ''Advances In Experimental Social Psychology, 22'', 93-136. </ref>
+
====Kontrolní model seberegulace====
 +
Autory kontrolního modelu seberegulace jsou Charles S. Carver a Michael F. Sheier. Vychází z obecných principů fungování libovolného systému. Princip demonstrují na příkladu termostatu. Termostat je nastavený na určitou teplotu, která je průběžně měřena. Když dojde k odchýlení od požadované teploty, zapne se klimatizace nebo topení. Lidé si podle autorů nastavují osobní standardy. Následně hodnotí, jak jejich chování tyto standardy splňuje. Pokud je mezi standardem a aktuálním výkonem rozdíl, je jedinec motivován tuto diskrepanci snížit. Standardy jsou v hierarchické struktuře podle důležitosti, obecnosti a úrovně jejich kontroly.<ref name=":2" />
  
Higgins uvádí příklady různých variant diskrepancí. Diskrepance mezi aktuálním a ideálním já z vlastního pohledu vede k absenci pozitivních závěrů o sobě a pocitům zklamání a nespokojenosti. Diskrepance mezi aktuálním Já z vlastní perspektivy a ideálním Já z vlastní perspektivy vede k negativním závěrům o sobě, pocitům viny a morální nedostatečnosti.<ref name=":3" />
+
Autoři rozdělují '''soukromé''' (privat self-consciousness) a '''veřejné''' '''sebeuvědomění''' (public self-consciousness). Soukromé sebeuvědomění znamená pozornost, kterou lidé věnují svým pocitům, přáním a standardům. Lidé s vysokou mírou soukromého sebeuvědomění intenzivněji prožívají pocity a mají lepší '''sebeporozumění''', jejich sebepojetí je propracovanější. Veřejné porozumění znamená pozornost, kterou lidé přikládají tomu, jak je vnímají ostatní lidé a co si o nich myslí. Lidé s vysokou mírou veřejného sebeuvědomění jsou citlivější na reakce okolí a pravděpodobněji změní stanovisko, pokud na ně společnost vyvíjí tlak. Lidé s nízkou mírou jsou méně ovlivnitelní a nemění se, aby vyhověli normám okolí. Zaměření se na soukromé nebo veřejné sebeuvědomění je dáno situačním kontextem. Interindividuální rozdíly jsou v míře uplatňování jedné nebo druhé stránky.<ref name=":2" />
  
====Ego-deplece====
+
===Ego-deplece===
 
'''Ego-deplece''' je termín sociálního psychologa [[Roy Baumeister|'''Roye Baumeistera''']]. Jedná se o dočasné snížení vlastní kapacity nebo ochoty účastnit se '''volního jednání''' (včetně kontroly prostředí, sebekontroly, rozhodování se a iniciace akce) způsobené předchozím volním výkonem.
 
'''Ego-deplece''' je termín sociálního psychologa [[Roy Baumeister|'''Roye Baumeistera''']]. Jedná se o dočasné snížení vlastní kapacity nebo ochoty účastnit se '''volního jednání''' (včetně kontroly prostředí, sebekontroly, rozhodování se a iniciace akce) způsobené předchozím volním výkonem.
  
 
Sebekontrola je podle něj proces, který se objevuje, když se osoba (nebo jiný organismus) snaží změnit způsob chování, cítění nebo [[myšlení]], kterému by jinak podléhala. Zahrnuje i potlačování konkurenčních tendencí nebo tužeb. Sebekontrolované jednání má za cíl v dlouhodobém horizontu maximalizovat nejlepší zájmy jedince. Podle R. Baumeistera nejsou všechna usilovná jednání jsou sebeřízená. Např. řešení matematických úloh je sice vyčerpávající, ale vyžaduje minimum potlačování chování, emocí a tužeb.<ref name=":4">Baumeister, R., Bratslavky, E., Muraven, M., & Tice, D. M. (1998). Ego depletion: Is the active self limited resource? ''Journal of Personality And Social Psychology,'' 74(5), 1252-1265.</ref>
 
Sebekontrola je podle něj proces, který se objevuje, když se osoba (nebo jiný organismus) snaží změnit způsob chování, cítění nebo [[myšlení]], kterému by jinak podléhala. Zahrnuje i potlačování konkurenčních tendencí nebo tužeb. Sebekontrolované jednání má za cíl v dlouhodobém horizontu maximalizovat nejlepší zájmy jedince. Podle R. Baumeistera nejsou všechna usilovná jednání jsou sebeřízená. Např. řešení matematických úloh je sice vyčerpávající, ale vyžaduje minimum potlačování chování, emocí a tužeb.<ref name=":4">Baumeister, R., Bratslavky, E., Muraven, M., & Tice, D. M. (1998). Ego depletion: Is the active self limited resource? ''Journal of Personality And Social Psychology,'' 74(5), 1252-1265.</ref>
 
Klíčové předpoklady o sebekontrole:
 
 
*Sebekontrola je nezbytná pro funkci exekutivních složek, akt sebekontroly ale vyžaduje sílu.
 
*Kapacita jedincovi sebekontroly je omezená a všechny sebekontrolované operace čerpají ze stejných zdrojů.
 
*Selhání nebo úspěch souvisí se silou jedincovi sebekontroly. Existují interindividuální rozdíly v úrovni sebekontroly.
 
*Sebekontrola vyžaduje sílu a zároveň snižuje kapacitu sebekontroly dostupnou pro následné volní akty.
 
*Procvičování sebekontroly v dlouhodobém hledisku kapacitu sebekontroly i její sílu zvyšuje.
 
  
 
R. Baumeister pro popis sebekontroly používá '''metaforu svalu''', který se stejně jako sebekontrola cvičením unaví, ale po periodě odpočinku se zotaví a '''zesílí'''.<ref name=":5">Muraven, M., & Baumeister, R. (2000). Self-regulation and depletion of limited resources: Does self-control resemble a muscle? ''Psychological Bulletin,'' 126(2), 247-259.</ref> Sebekontrola je také narušena po jiném aktu sebekontroly, po odpovědném rozhodnutí, po modulaci emocí a po aktivním rozhodování.<ref name=":4" /> Nejčastější formou procvičování sebekontroly je vyrovnávání se se stresem a zbavování se negativních emocí. Například lidé, kteří drží nějakou dietu ji často poruší, pokud jsou konfrontováni s negativními emocemi. Lidé mají tendenci se z negativních emocí vymanit, což vyžaduje sebekontrolu stejně jako regulace tendence jíst. Pokud se tedy vymaní z negativních emocí, už jim nezbyde kapacita na to dodržet dietu, a tím pádem ji poruší.<ref name=":5" />  
 
R. Baumeister pro popis sebekontroly používá '''metaforu svalu''', který se stejně jako sebekontrola cvičením unaví, ale po periodě odpočinku se zotaví a '''zesílí'''.<ref name=":5">Muraven, M., & Baumeister, R. (2000). Self-regulation and depletion of limited resources: Does self-control resemble a muscle? ''Psychological Bulletin,'' 126(2), 247-259.</ref> Sebekontrola je také narušena po jiném aktu sebekontroly, po odpovědném rozhodnutí, po modulaci emocí a po aktivním rozhodování.<ref name=":4" /> Nejčastější formou procvičování sebekontroly je vyrovnávání se se stresem a zbavování se negativních emocí. Například lidé, kteří drží nějakou dietu ji často poruší, pokud jsou konfrontováni s negativními emocemi. Lidé mají tendenci se z negativních emocí vymanit, což vyžaduje sebekontrolu stejně jako regulace tendence jíst. Pokud se tedy vymaní z negativních emocí, už jim nezbyde kapacita na to dodržet dietu, a tím pádem ji poruší.<ref name=":5" />  
  
====Teorie seberegulace Alberta Bandury====
+
===Teorie seberegulace Alberta Bandury===
 
Z pohledu '''teorie sociální učení''' je seberegulace mechanismem sociálního učení. Chování, které se odklání od akceptovaných sociálních norem není projevem skryté patologie, ale způsob, kterým se jedinec '''naučil''' vypořádat se s vlastními požadavky a požadavky okolí.<ref name=":6">Bandura, A. (1969). ''Principles of behaviour modification.'' Holt, Rinehart and Winston. </ref>
 
Z pohledu '''teorie sociální učení''' je seberegulace mechanismem sociálního učení. Chování, které se odklání od akceptovaných sociálních norem není projevem skryté patologie, ale způsob, kterým se jedinec '''naučil''' vypořádat se s vlastními požadavky a požadavky okolí.<ref name=":6">Bandura, A. (1969). ''Principles of behaviour modification.'' Holt, Rinehart and Winston. </ref>
  

Verze z 1. 1. 2022, 15:49

Psychické řízení lidské činnosti je proces, který zajišťuje, že chování nebo fungování systému směřuje k cíli, probíhá v určitých normách a je spjato s určitým užitečným efektem. Jedná se o nejvyšší exekutivní funkci v systému člověka[1] Schopnost člověka vědomě řídit vlastní psychickou činnost a regulovat jejím prostřednictvím interakci s předměty a sociálním prostředím se nazývá vůle.[2]

Do oblasti zájmu se psychické řízení činnosti významněji přesunulo v 50. letech 20. století, kdy se kognitivní psychologie integrovala do hlavního proudu učení. Zájem o modely sebe-regulace se přesunul i do dalších disciplín jako je psychologie osobnosti, psychologie motivace a emocí, sociální psychologie, psychologie práce a organizace či vývojové a pedagogické psychologie.[2]

Balcar (1991) dělí lidskou činnost podle úrovně řízení na 3 typy činností. 1) Instinktivní činnost je vrozená, probíhá nevědomě, ale můžeme si ji uvědomit zpětně, nevnímáme ji jako vlastní působení ale jako něco, co se nám stalo („Škubla mi ruka.“). 2) zvyková činnost je získaná učením, vnímáme ji jako vlastní působení, ale jelikož bývá málo uvědomovaná, nebereme za ni plnou zodpovědnost („Omylem jsem zadal staré heslo“). 3) Volní činnost je úmyslná a plně uvědomovaná. Je to vědomá volba cíle a jeho dosažení vlastním výkonem („Já chci přijít včas, proto pospíchám“). První dva typy činnosti mohou být vysvětleny vnímáním, učením a motivací. Pro vysvětlení třetího typu je třeba zahrnout i vůli.[3]

Zážitkovou stránkou volní činnosti je chtění. Pro volní akt je charakteristické vědomí vlastní činnosti („Já chci!“) Chtění probíhá jako střet motivů, který člověka pudí k volbám a činům. V procesu rozhodování nejdříve dochází k uvědomění vlastního rozhodnutí. Jelikož je rozhodování náročná duševní činnost, je uvědomována o to jasněji, čím obtížnější a naléhavější rozhodnutí je. Chtění se vztahuje k cíli, který má být uskutečněn. Cíle mohou člověka přitahovat – chce si udělat jasno, prozkoumat vlastní pohnutky atd. nebo odpuzovat – nechce o některých skutečnostech ve vlastní motivaci vědět a brání se jejich uvědomění. Pokud nastane střet motivů a vědomí možnosti jednat jedním nebo druhým způsobem, je možný volní akt. Volní akt je ztotožnění já s určitým cílem následovaný aktivní akcí, tedy činem.[3]

Fáze volního procesu

Podle Říčana (2013) tvoří volní proces 2 fáze – rozhodovací fáze a realizační fáze. Rozhodovací fáze nastává, když dojde ke konfliktu různých vnitřních přání. Konflikty mají různou podobu podle toho, zda tato přání morálně akceptujeme nebo odsuzujeme, ta která odsuzujeme, vnímáme jako vnější našemu Já, jako pokušení.[4]

Volní akt nastupuje jako aktivní prožitková kvalita zahrnující pocit svobody a odpovědnosti tam, kde konflikt přání nemůže být vyřešen rozvahou. Často je to v situacích, kdy proti sobě stojí tělesná, rychle splnitelná přání a na druhé straně přání spojená s etickými normami nebo dlouhodobými cíli.[4] Např. Chci žít zdravě, a proto se rozhodnu jít na procházku, přestože se mi chce zůstat doma.

Realizační fáze nastává po rozhodnutí. Přání vyústí ve snahu s vědomým záměrem. Realizační fáze může trvat různě dlouho v závislosti na konkrétním cíli. Pokud realizační stadium trvá dlouho, objevují se během něj nová přání, která nás mohou svádět od původního záměru. Původní cíl také může slábnout a může být nahrazen.[4]

Volní vlastnosti

Vůli neodpovídá pouze jedna vlastnost. Zkoumání volních vlastností je ale obtížné kvůli tomu, že vůle sama o sobě nemá žádný obsah a projevuje se pouze ve spojení s motivy a cíli, od kterých ji nemůžeme zcela oddělit. Ludwig Klagges ve svém dělení volních vlastností vychází z projevů vůle v činnosti. Dělí je do 3 skupin na vlastnosti aktivní, pasivní a reaktivní.[5]

  • U aktivních vlastností převažuje vzrušivá stránka vůle, pohánějí činnost ve zvoleném směru. Patří sem energie, činorodost, rozhodnost atd.
  • Pasivní vlastnosti tlumí soupeřící vlivy a brání tak vůli před rušením. Patří sem vytrvalost, odolnost, soustředěnost, sebekázeň atd.
  • Reaktivní vlastnosti se projevují v reakci vůle na vůli jiného člověka. Jedná se o sklon k odporování, tvrdohlavost nebo vzdorovitost.

Otázka samostatnosti a svébytnosti vůle oproti jiným psychickým funkcím


Teorie regulace psychické činnosti

Teoretické přístupy k regulaci psychické činnosti se odvíjejí od psychoanalytických teorií, které srovnávají dětství jedince s aktuálními reprezentacemi v mysli dospělého člověka, kybernetické teorie řízení či teorie sociálního učení.[2] Tento sociálně-kognitivní přístup k seberegulaci hovoří o osobních standardech, což jsou normy, motivy, cíle a aspirace, které jsou hlavními měřítky sebehodnocení a pohnutkami chování. Podle Blatného (2010) motivační pohnutky vycházejí z nesouladu mezi aktuálním a žádaným stavem, přičemž lidé se aktivně podílejí na počátečním nesouladu tím, jaké si vytyčují cíle.[6]

Rubikonový model motivačních a volních procesů Heinze Heckhausena

Rubikonový model motivačních a volních procesů propojuje emoční a kognitivní procesy spolu s motivací a znázorňuje, jak na sebe jednotlivé sekvence dějů v procesu motivace navazují. Každá dílčí fáze modelu má specifické charakteristiky a mezi fázemi existují jasné hranice. Mezi objevením se přání a realizací cíle dochází ke dvou odlišným stavům mysli označovaným jako motivační mentální nastavení, které je spojeno se zvažováním a volbou žádoucího cíle a volní mentální nastavení, které je spojeno s usilováním o zvolený cíl.[6]

  • V Motivačním mentálním nastavení vyhodnocujeme cíle a možné alternativy, lépe si vybavujeme hodnotící informace z dřívějška, zpracováváme široký rozsah informací a realističtěji provádíme odhady.
  • Ve Volním mentálním nastavení plánujeme provádění činností, lépe si vybavujeme informace o průběhu akcí, které vedly k realizaci cíle, zaměřujeme se na informace bezprostředně se vztahujících k cíli a nadhodnocujeme vlastní kontrolu.

Řetězec začíná motivační fází, ve které probíhá zvažování možných cílů. V okamžiku, kdy je cíl vybrán a zformulován záměr jak ho dosáhnout, nastupuje volní fáze před jednáním, ve které se zvažuje např. zda je vhodná doba pro zahájení usilování o cíl. V momentě, kdy je záměr iniciován, nastává volní akční fáze. V ní se představa cíle a úsilí mění podle situace. Dokončení akce zaměřené na dosažení cíle je následováno motivační fází po jednání, ve které nastává zhodnocení dosaženého cíle a zvážení dalšího postupu.[6]

Sebemonitorování

Ačkoliv nepodává ucelenou teorii seberegulace, přichází americký psycholog Mark Snyder s koncepcí sebemonitorování. Lidé přizpůsobují své chování situačnímu kontext. Sebemonitorování je pozornost, která je věnovaná vlastnímu chování. Vysoká úroveň sebemonitorování způsobuje, že jsou lidé citlivý k sociálním klíčům a podle nich svoje chování regulují. Nízká míra sebemonitorování znamená, že lidé přikládají sociálním klíčům menší význam a zůstávají více v souladu se svými vnitřními postoji.[6]

Kontrolní model seberegulace

Autory kontrolního modelu seberegulace jsou Charles S. Carver a Michael F. Sheier. Vychází z obecných principů fungování libovolného systému. Princip demonstrují na příkladu termostatu. Termostat je nastavený na určitou teplotu, která je průběžně měřena. Když dojde k odchýlení od požadované teploty, zapne se klimatizace nebo topení. Lidé si podle autorů nastavují osobní standardy. Následně hodnotí, jak jejich chování tyto standardy splňuje. Pokud je mezi standardem a aktuálním výkonem rozdíl, je jedinec motivován tuto diskrepanci snížit. Standardy jsou v hierarchické struktuře podle důležitosti, obecnosti a úrovně jejich kontroly.[6]

Autoři rozdělují soukromé (privat self-consciousness) a veřejné sebeuvědomění (public self-consciousness). Soukromé sebeuvědomění znamená pozornost, kterou lidé věnují svým pocitům, přáním a standardům. Lidé s vysokou mírou soukromého sebeuvědomění intenzivněji prožívají pocity a mají lepší sebeporozumění, jejich sebepojetí je propracovanější. Veřejné porozumění znamená pozornost, kterou lidé přikládají tomu, jak je vnímají ostatní lidé a co si o nich myslí. Lidé s vysokou mírou veřejného sebeuvědomění jsou citlivější na reakce okolí a pravděpodobněji změní stanovisko, pokud na ně společnost vyvíjí tlak. Lidé s nízkou mírou jsou méně ovlivnitelní a nemění se, aby vyhověli normám okolí. Zaměření se na soukromé nebo veřejné sebeuvědomění je dáno situačním kontextem. Interindividuální rozdíly jsou v míře uplatňování jedné nebo druhé stránky.[6]

Ego-deplece

Ego-deplece je termín sociálního psychologa Roye Baumeistera. Jedná se o dočasné snížení vlastní kapacity nebo ochoty účastnit se volního jednání (včetně kontroly prostředí, sebekontroly, rozhodování se a iniciace akce) způsobené předchozím volním výkonem.

Sebekontrola je podle něj proces, který se objevuje, když se osoba (nebo jiný organismus) snaží změnit způsob chování, cítění nebo myšlení, kterému by jinak podléhala. Zahrnuje i potlačování konkurenčních tendencí nebo tužeb. Sebekontrolované jednání má za cíl v dlouhodobém horizontu maximalizovat nejlepší zájmy jedince. Podle R. Baumeistera nejsou všechna usilovná jednání jsou sebeřízená. Např. řešení matematických úloh je sice vyčerpávající, ale vyžaduje minimum potlačování chování, emocí a tužeb.[7]

R. Baumeister pro popis sebekontroly používá metaforu svalu, který se stejně jako sebekontrola cvičením unaví, ale po periodě odpočinku se zotaví a zesílí.[8] Sebekontrola je také narušena po jiném aktu sebekontroly, po odpovědném rozhodnutí, po modulaci emocí a po aktivním rozhodování.[7] Nejčastější formou procvičování sebekontroly je vyrovnávání se se stresem a zbavování se negativních emocí. Například lidé, kteří drží nějakou dietu ji často poruší, pokud jsou konfrontováni s negativními emocemi. Lidé mají tendenci se z negativních emocí vymanit, což vyžaduje sebekontrolu stejně jako regulace tendence jíst. Pokud se tedy vymaní z negativních emocí, už jim nezbyde kapacita na to dodržet dietu, a tím pádem ji poruší.[8]

Teorie seberegulace Alberta Bandury

Z pohledu teorie sociální učení je seberegulace mechanismem sociálního učení. Chování, které se odklání od akceptovaných sociálních norem není projevem skryté patologie, ale způsob, kterým se jedinec naučil vypořádat se s vlastními požadavky a požadavky okolí.[9]

Sociálně-kognitivní psycholog Albert Bandura považuje schopnost seberegulace za vrozený kongitivní potenciál, který je rozvíjený prostředím. Pro úspěšný vývoj osobnosti považuje za klíčovou intelektuální regulaci vlastního chování (ve srovnání s vnějšími sankcemi). Seberegulace má podle něj 3 subfunkce, jedná se o sebepozorování, sebehodnocení a reakci na vlastní chování. 1) Sebepozorování je zaměření pozornosti na vlastní chování. Lidé skrze něj pozorují svoje myšlenkové procesy a jednání a všímají si, za jakých podmínek se děje. Je dáno hodnotami, osobními standardy a aspiracemi. 2) Sebehodnocení je srovnávání aktuálního a žádoucího nebo očekávaného stavu. Motivuje lidi k naplňování svých standardů. 3) Motivační efekt seberegulace pramení z reakcí vyvolaných srovnání standardu s vlastním chováním.[9] Lidé si diskrepanci způsobují primárně sami tím, jaké standardy si formulují.

Se sebehodnocením souvisí také tzv. sebe-účinnost (self-efficacy), tedy osobní přesvědčení o vlastní schopnosti vyrovnávat se s životními těžkostmi a výzvami. Vnímaná sebe-účinnost se odvíjí od vlastní zkušenosti, kdy k vysoké míře významně přispívá zážitek mistrovství (Mastery) a je ovlivňovaná také okolím, sociální persuazí a upevňována zástupnou zkušeností. Lidé s vysokou sebe-účinností si stanovují složitější cíle a jsou flexibilnější při jejich dosahování, vytrvají i přes obtíže a vnímají kontrolu nad situací.[10]

Závěr

Psychické řízení činnosti neboli seberegulace je jednou z klíčových kognitivních schopností člověka. Autoři vycházející z teorie sociálního učení, jako je Baumeister a Bandura nepřikládají regulaci chování hypotetickým vnitřním silám, ale osvojování si postojů ve společnosti, se kterými následně jedinec pracuje a snaží se je naplnit. Klíčovými termíny pro pochopení seberegulace jsou Baumeistrova ego deplece, tedy vyčerpání kapacity seberegulace a Bandurova sebe-účinnost. Oba tyto pojmy mají přesah do pedagogické psychologie či psychologie práce a organizace a slouží k lepšímu pochopení motivace a výkonu jedince.

Odkazy

Reference

  1. Odehnal. J., & Severová, M. (1986). Obsah, struktura a psychické řízení lidské činnosti. Univerzita Karlova
  2. 2,0 2,1 2,2 Brichcín, M. (1999). Vůle a sebekontrola: teorie, metody, experimenty. Karolinum.
  3. 3,0 3,1 Balcar, K. (1991). Úvod do studia psychologie osobnosti (2., opr. vyd.). Mach.
  4. 4,0 4,1 4,2 Říčan, P. (2013). Psychologie (4. vyd.). Portál.
  5. Balcar, K. (1991). Úvod do studia psychologie osobnosti (2., opr. vyd.). Mach.
  6. 6,0 6,1 6,2 6,3 6,4 6,5 Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti. Grada Publishing
  7. 7,0 7,1 Baumeister, R., Bratslavky, E., Muraven, M., & Tice, D. M. (1998). Ego depletion: Is the active self limited resource? Journal of Personality And Social Psychology, 74(5), 1252-1265.
  8. 8,0 8,1 Muraven, M., & Baumeister, R. (2000). Self-regulation and depletion of limited resources: Does self-control resemble a muscle? Psychological Bulletin, 126(2), 247-259.
  9. 9,0 9,1 Bandura, A. (1969). Principles of behaviour modification. Holt, Rinehart and Winston.
  10. Bandura, A. (1994). Self-Efficacy. In. V. S. Ramachaudran (Ed.), Encyclopedia of human behaviour (Vol. 4, pp. 71-81). New York: Academic Press. (Reprinted in H. Friedman [Ed.], Encyclopedia of mental health. San Diego: Academic Press, 1998)

Další doporučená literatura

  • Morsella, E., Bargh, J. A., & Gollwitzer, P. M. (2009). Oxford handbook of human action. Oxford University Press

Externí odkazy

Odkazy na související články

Vůle

Motivace

Albert Bandura

Psychologie osobnosti

Klíčová slova

psychické řízení činnosti, seberegulace, sebe-účinnost