Regulace a psychické řízení činnosti, chování a jednání

Psychické řízení lidské činnosti je proces, který zajišťuje, že chování nebo fungování systému směřuje k cíli, probíhá v určitých normách a je spjato s určitým užitečným efektem. Jedná se o nejvyšší exekutivní funkci v systému člověka[1] Schopnost člověka vědomě řídit vlastní psychickou činnost a regulovat jejím prostřednictvím interakci s předměty a sociálním prostředím se nazývá vůle.[2]

Do oblasti zájmu se psychické řízení činnosti významněji přesunulo v 50. letech 20. století, kdy se kognitivní psychologie integrovala do hlavního proudu učení. Zájem o modely sebe-regulace se přesunul i do dalších disciplín jako je psychologie osobnosti, psychologie motivace a emocí, sociální psychologie, psychologie práce a organizace či vývojové a pedagogické psychologie.[2]

Balcar (1991) dělí lidskou činnost podle úrovně řízení na 3 typy činností. 1) Instinktivní činnost je vrozená, probíhá nevědomě, ale můžeme si ji uvědomit zpětně, nevnímáme ji jako vlastní působení ale jako něco, co se nám stalo („Škubla mi ruka.“). 2) zvyková činnost je získaná učením, vnímáme ji jako vlastní působení, ale jelikož bývá málo uvědomovaná, nebereme za ni plnou zodpovědnost („Omylem jsem zadal staré heslo“). 3) Volní činnost je úmyslná a plně uvědomovaná. Je to vědomá volba cíle a jeho dosažení vlastním výkonem („Já chci přijít včas, proto pospíchám“). První dva typy činnosti mohou být vysvětleny vnímáním, učením a motivací. Pro vysvětlení třetího typu je třeba zahrnout i vůli.[3]

Zážitková stránka volního činnosti – chtění

Pro volní akt je charakteristické vědomí vlastní činnosti („Já chci!“) Chtění probíhá jako střet motivů, který člověka pudí k volbám a činům. V procesu rozhodování nejdříve dochází k uvědomění vlastního rozhodnutí. Jelikož je rozhodování náročná duševní činnost, je uvědomována o to jasněji, čím obtížnější a naléhavější rozhodnutí je. Chtění se vztahuje k cíli, který má být uskutečněn. Cíle mohou člověka přitahovat – chce si udělat jasno, prozkoumat vlastní pohnutky atd. nebo odpuzovat – nechce o některých skutečnostech ve vlastní motivaci vědět a brání se jejich uvědomění. Pokud nastane střet motivů a vědomí možnosti jednat jedním nebo druhým způsobem, je možný volní akt. Volní akt je ztotožnění já s určitým cílem následovaný aktivní akcí, tedy činem.[3]

Teorie seberegulace

Teoretické přístupy k seberegulaci se odvíjejí od psychoanalytických teorií, které srovnávají dětství jedince s aktuálními reprezentacemi v mysli dospělého člověka, kybernetické teorie řízení či teorie sociálního učení. [2]Tento sociálně-kognitivní přístup k seberegulaci hovoří o osobních standardech, což jsou normy, motivy, cíle a aspirace, které jsou hlavními měřítky sebehodnocení a pohnutkami chování. Podle Blatného (2010) motivační pohnutky vycházejí z nesouladu mezi aktuálním a žádaným stavem, přičemž lidé se aktivně podílejí na počátečním nesouladu tím, jaké si vytyčují cíle.[4]

Sebemonitorování

Ačkoliv nepodává ucelenou teorii seberegulace, přichází americký psycholog Mark Snyder s koncepcí sebemonitorování. Lidé přizpůsobují své chování situačnímu kontext. Sebemonitorování je pozornost, která je věnovaná vlastnímu chování. Vysoká úroveň sebemonitorování způsobuje, že jsou lidé citlivý k sociálním klíčům a podle nich svoje chování regulují. Nízká míra sebemonitorování znamená, že lidé přikládají sociálním klíčům menší význam a zůstávají více v souladu se svými vnitřními postoji.[4]

Kontrolní model seberegulace

Autory kontrolního modelu seberegulace jsou Charles S. Carver a Michael F. Sheier. Vychází z obecných principů fungování libovolného systému. Princip demonstrují na příkladu termostatu. Termostat je nastavený na určitou teplotu, která je průběžně měřena. Když dojde k odchýlení od požadované teploty, zapne se klimatizace nebo topení. Lidé si podle autorů nastavují osobní standardy. Následně hodnotí, jak jejich chování tyto standardy splňuje. Pokud je mezi standardem a aktuálním výkonem rozdíl, je jedinec motivován tuto diskrepanci snížit. Standardy jsou v hierarchické struktuře podle důležitosti, obecnosti a úrovně jejich kontroly.[4]

Autoři rozdělují soukromé (privat self-consciousness) a veřejné sebeuvědomění (public self-consciousness). Soukromé sebeuvědomění znamená pozornost, kterou lidé věnují svým pocitům, přáním a standardům. Lidé s vysokou mírou soukromého sebeuvědomění intenzivněji prožívají pocity a mají lepší sebeporozumění, jejich sebepojetí je propracovanější. Veřejné porozumění znamená pozornost, kterou lidé přikládají tomu, jak je vnímají ostatní lidé a co si o nich myslí. Lidé s vysokou mírou veřejného sebeuvědomění jsou citlivější na reakce okolí a pravděpodobněji změní stanovisko, pokud na ně společnost vyvíjí tlak. Lidé s nízkou mírou jsou méně ovlivnitelní a nemění se, aby vyhověli normám okolí. Zaměření se na soukromé nebo veřejné sebeuvědomění je dáno situačním kontextem. Interindividuální rozdíly jsou v míře uplatňování jedné nebo druhé stránky.[4]

Teorie diskrepancí v sebepojetí

Autor teorie diskrepancí v sebepojetí, Edward Tory Higgins, předpokládá 2 kognitivní dimenze sebepojetí, Oblast Já (domains of self) a Perspektivu pohledu na Já (standpoints on self). Oblast Já dělí na 3 složky:

  • aktuální Já: reprezentace atributů, které se člověk domnívá, že má
  • ideální Já: reprezentace atributů, které by si člověk v ideálním případě přál mít (přání, naděje, aspirace)
  • požadované Já: reprezentace atributů, které se člověk domnívá, že by měl mít (pocit úkolů, povinností a zodpovědnosti)

Dimenzi perspektivy pohledu na Já dělí na dvě perspektivy, podle toho, zda jde o osobní hledisko nebo (vlastní představa o sobě) nebo hledisko významného druhého. Člověk může mít reprezentaci z jakékoliv oblasti Já pro každého z významných druhých. Vzniká tedy 6 typů perspektivy:

Oblast Já Perspektiva pohledu na Já
Vlastní pohled Pohled druhého
Aktuální Já Aktuální Já z vlastního pohledu Aktuální já z pohledu druhého
Ideální Já Ideální já z vlastního pohledu Ideální já z pohledu druhého
Požadované Já Požadované já z vlastního pohledu Požadované já z pohledu druhého


Vlastní perspektiva pohledu na aktuální Já se podle Higginse shoduje s obvyklým konceptem sebepojetí. Ideální a požadované Já představují jedincovy osobní vodítka, tedy celoživotní standardy, kterých se lidé snaží dosáhnout. Standardy regulují chování jednak přímo, protože iniciují cílesměrné chování a jednak prostřednictvím emocí, které vyplývají se srovnáním aktuálního a žádoucího stavu. Významné osoby z dětství napomáhají standardy nastavovat.[5]

Higgins uvádí příklady různých variant diskrepancí. Diskrepance mezi aktuálním a ideálním já z vlastního pohledu vede k absenci pozitivních závěrů o sobě a pocitům zklamání a nespokojenosti. Diskrepance mezi aktuálním Já z vlastní perspektivy a ideálním Já z vlastní perspektivy vede k negativním závěrům o sobě, pocitům viny a morální nedostatečnosti.[5]

Ego-deplece

Ego-deplece je termín sociálního psychologa Roye Baumeistera. Jedná se o dočasné snížení vlastní kapacity nebo ochoty účastnit se volního jednání (včetně kontroly prostředí, sebekontroly, rozhodování se a iniciace akce) způsobené předchozím volním výkonem.

Sebekontrola je podle něj proces, který se objevuje, když se osoba (nebo jiný organismus) snaží změnit způsob chování, cítění nebo myšlení, kterému by jinak podléhala. Zahrnuje i potlačování konkurenčních tendencí nebo tužeb. Sebekontrolované jednání má za cíl v dlouhodobém horizontu maximalizovat nejlepší zájmy jedince. Podle R. Baumeistera nejsou všechna usilovná jednání jsou sebeřízená. Např. řešení matematických úloh je sice vyčerpávající, ale vyžaduje minimum potlačování chování, emocí a tužeb.[6]

Klíčové předpoklady o sebekontrole:

  • Sebekontrola je nezbytná pro funkci exekutivních složek, akt sebekontroly ale vyžaduje sílu.
  • Kapacita jedincovi sebekontroly je omezená a všechny sebekontrolované operace čerpají ze stejných zdrojů.
  • Selhání nebo úspěch souvisí se silou jedincovi sebekontroly. Existují interindividuální rozdíly v úrovni sebekontroly.
  • Sebekontrola vyžaduje sílu a zároveň snižuje kapacitu sebekontroly dostupnou pro následné volní akty.
  • Procvičování sebekontroly v dlouhodobém hledisku kapacitu sebekontroly i její sílu zvyšuje.

R. Baumeister pro popis sebekontroly používá metaforu svalu, který se stejně jako sebekontrola cvičením unaví, ale po periodě odpočinku se zotaví a zesílí.[7] Sebekontrola je také narušena po jiném aktu sebekontroly, po odpovědném rozhodnutí, po modulaci emocí a po aktivním rozhodování.[6] Nejčastější formou procvičování sebekontroly je vyrovnávání se se stresem a zbavování se negativních emocí. Například lidé, kteří drží nějakou dietu ji často poruší, pokud jsou konfrontováni s negativními emocemi. Lidé mají tendenci se z negativních emocí vymanit, což vyžaduje sebekontrolu stejně jako regulace tendence jíst. Pokud se tedy vymaní z negativních emocí, už jim nezbyde kapacita na to dodržet dietu, a tím pádem ji poruší.[7]

Teorie seberegulace Alberta Bandury

Z pohledu teorie sociální učení je seberegulace mechanismem sociálního učení. Chování, které se odklání od akceptovaných sociálních norem není projevem skryté patologie, ale způsob, kterým se jedinec naučil vypořádat se s vlastními požadavky a požadavky okolí.[8]

Sociálně-kognitivní psycholog Albert Bandura považuje schopnost seberegulace za vrozený kongitivní potenciál, který je rozvíjený prostředím. Pro úspěšný vývoj osobnosti považuje za klíčovou intelektuální regulaci vlastního chování (ve srovnání s vnějšími sankcemi). Seberegulace má podle něj 3 subfunkce, jedná se o sebepozorování, sebehodnocení a reakci na vlastní chování. 1) Sebepozorování je zaměření pozornosti na vlastní chování. Lidé skrze něj pozorují svoje myšlenkové procesy a jednání a všímají si, za jakých podmínek se děje. Je dáno hodnotami, osobními standardy a aspiracemi. 2) Sebehodnocení je srovnávání aktuálního a žádoucího nebo očekávaného stavu. Motivuje lidi k naplňování svých standardů. 3) Motivační efekt seberegulace pramení z reakcí vyvolaných srovnání standardu s vlastním chováním.[8] Lidé si diskrepanci způsobují primárně sami tím, jaké standardy si formulují.

Se sebehodnocením souvisí také tzv. sebe-účinnost (self-efficacy), tedy osobní přesvědčení o vlastní schopnosti vyrovnávat se s životními těžkostmi a výzvami. Vnímaná sebe-účinnost se odvíjí od vlastní zkušenosti, kdy k vysoké míře významně přispívá zážitek mistrovství (Mastery) a je ovlivňovaná také okolím, sociální persuazí a upevňována zástupnou zkušeností. Lidé s vysokou sebe-účinností si stanovují složitější cíle a jsou flexibilnější při jejich dosahování, vytrvají i přes obtíže a vnímají kontrolu nad situací.[9]

Závěr

Psychické řízení činnosti neboli seberegulace je jednou z klíčových kognitivních schopností člověka. Autoři vycházející z teorie sociálního učení, jako je Baumeister a Bandura nepřikládají regulaci chování hypotetickým vnitřním silám, ale osvojování si postojů ve společnosti, se kterými následně jedinec pracuje a snaží se je naplnit. Klíčovými termíny pro pochopení seberegulace jsou Baumeistrova ego deplece, tedy vyčerpání kapacity seberegulace a Bandurova sebe-účinnost. Oba tyto pojmy mají přesah do pedagogické psychologie či psychologie práce a organizace a slouží k lepšímu pochopení motivace a výkonu jedince.

Odkazy

Reference

  1. Odehnal. J., & Severová, M. (1986). Obsah, struktura a psychické řízení lidské činnosti. Univerzita Karlova
  2. 2,0 2,1 2,2 Brichcín, M. (1999). Vůle a sebekontrola: teorie, metody, experimenty. Karolinum.
  3. 3,0 3,1 Balcar, K. (1991). Úvod do studia psychologie osobnosti (2., opr. vyd.). Mach.
  4. 4,0 4,1 4,2 4,3 Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti. Grada Publishing
  5. 5,0 5,1 Higgins, E. T. (1989). Self-Discrepancy Theory: What Patterns of Self-Beliefs Cause People to Suffer? Advances In Experimental Social Psychology, 22, 93-136.
  6. 6,0 6,1 Baumeister, R., Bratslavky, E., Muraven, M., & Tice, D. M. (1998). Ego depletion: Is the active self limited resource? Journal of Personality And Social Psychology, 74(5), 1252-1265.
  7. 7,0 7,1 Muraven, M., & Baumeister, R. (2000). Self-regulation and depletion of limited resources: Does self-control resemble a muscle? Psychological Bulletin, 126(2), 247-259.
  8. 8,0 8,1 Bandura, A. (1969). Principles of behaviour modification. Holt, Rinehart and Winston.
  9. Bandura, A. (1994). Self-Efficacy. In. V. S. Ramachaudran (Ed.), Encyclopedia of human behaviour (Vol. 4, pp. 71-81). New York: Academic Press. (Reprinted in H. Friedman [Ed.], Encyclopedia of mental health. San Diego: Academic Press, 1998)

Další doporučená literatura

  • Morsella, E., Bargh, J. A., & Gollwitzer, P. M. (2009). Oxford handbook of human action. Oxford University Press

Externí odkazy

Odkazy na související články

Vůle

Motivace

Albert Bandura

Psychologie osobnosti

Klíčová slova

psychické řízení činnosti, seberegulace, sebe-účinnost