Esej



Úvod


Mnozí se domnívají, že esej funguje na principech úvahy nebo dokonce komentáře. Přesto, že se nám tento útvar, zdá obtížný, nevěnovat se mu vůbec, to by znamenalo, že by se v literárních textech neobjevili články inteligentním sebeuvědomování, poznání, které na sebe navazuje.[1]

Ve většině literárních studií se autoři popisování eseje nebo dokonce její definici snaží vyhnout. Pokud se přece jen někdo o to pokusí, v jeho textu se objevují informace, které zcela neobsahují konkrétně, co se myslí pojmem esej nebo podává všeobecně známé údaje.[2]

Petr Bláha ve svém článku se dívá na esej z filozofického pohledu. Předkládá názor, že někteří ho pokládají za méně odborný než jiné literární útvary nebo vůbec neobsahuje kritéria pro vědecky zaměřenou práci. Dále upozorňuje na chybějící odkazy a citace. V eseji se objevují některé nežádoucí prvky- např. autor dává najevo svou subjektivnost, většinou se ani nesnaží o objektivnost, mnohdy ukazuje, že netuší, jak se dále text rozvine, přeskakuje z jednoho tématu do druhého, někdy i bez určité souvislosti mezi nimi. Autor článku se ptá, jakou roli hraje esej ve filozofii, když kritéria odbornosti nesplňuje. Tvrdí, že i filozofie se ocitá na pomezí vědecké a nevědecké oblasti. Esej ve filozofii nemá za úkol porušovat pravidla ohledně odbornosti, stává se totiž prostředkem, jak filozofii přiblížit laikům, kteří kvůli terminologii většinou podstatě daného myšlenkového směru nerozumí, a proto esej funguje jako důležitá část celku.[3]

Esej od jiných literárních forem rozlišíme celkem intuitivně, protože shoduje se zkušenostmi, které jsme prožili nebo prožíváme. Esej se chová tak trochu jako román, vytváří vymyšlené děje. Literární věda zabývající se literárními žánry zatím neobjevila jednotný systém členění esejí.[1]

M. de Montaigne a F. Bacon


Michela de Montaigne jako úplně první ve svých pracích použil pojem esej. Esej pojímal nadčasově. Tvrdil o knize, kde se vyskytlo slovo esej, že si určitě zaslouží pozornost. Do popředí se totiž dostává ich-forma v uměleckých dílech. Většina se shoduje, že moderní esej poprvé „vznikla“ v roce 1580, kdy vyšlo první vydání knihy Essais. V roce 1957 se objevuje na pultech první eseje Francise Bacona. Francis Bacon a M. D. Montaigne dali základy novému literárnímu žánru.[2]

V eseji se pisatel pohybuje neustále v několika tématech, své myšlenky rozepisuje někdy až přímo do detailů, nedá se dělit podle argumentů, nelze bychom zde hledali určité schéma- přehlednost. Vyznačuje se originalitou, nezajímá jí možnosti, které filozofové předkládají k vyřešení, rozluštění určitého problému, kde se většinou vyzdvihne určitá osobnost, ale dává veřejnosti různé pohledy na určitý jev, dále poskytuje příklady související s našimi životními zkušenostmi a tak čtenář snadněji porozumí nesnázím filozofie. Někdy esejisté uvádějí názvy míst, jména, ale nefunguje na principu citací a tedy neslouží k vyhledání informace, spíše k upoutání pozornosti, aby si článku všimli a přečetli si ho. Názvem nastiňuje téma, ale nesmíme brát ohled na jeho ohraničení, protože často se tématu nedrží a někdy ani sám autor neví, kam ho jeho myšlenky zavedou.[3]

Bacon a Montaingne se ve svých esejích rozcházeli. Vytvořili dva proudy vývoje. Odlišují se v napsané formě. Dále bych chtěla citovat:


„U Montaigna v konečnom dosledku prevláda intuícia „poetická“, u Bacona „rétorická“. Tak od počiatkov esejistiky predstavujú Monteigne a Bacon dve rozdielne línie vývoja eseje, predznamenávajúce indidualistickú budúcnost žánru: Monteignova podstata je v jeho esejach, rovnako jako Baconova zase v esejach jeho.[2]

Tze Kwang Teo


Autor článku Tze Kwang Teo píše, že esej dává historii silnou, výstižnou, účelovou odpověď na historické otázky. Ukazuje hlubší podrobnější pohled na danou věc, nabízí logické a přesvědčivé argumenty a talent využít tyto dovednosti k uplatnění pravdivosti našich tezí. Nejenom odůvodňuje naše teorie, ale také analyzuje. Na druhou stranu nesprávně vypracovaná esej v nás může vyvolat zmatenost, bezradnost, protože neodpovídá kritérií otázky, tématu.[4]

V Singapuru žáci 13 let studují historii, pokud se rozhodnou v tomto oboru pokračovat, učí se předmět tzv. O-level, kde se také dozvídají o dějinách eseje. Využívají k tomu adekvátně historické prameny. O-level se běžně nachází v singapurských osnovách. Učitelé Anglii, Singapuru netolerují opsání cizí prací a jejich argumenty a myšlenky. T. Z. Teo tvrdí, že mnoho vyučujících, který poskytuje metody, které se nazývají v angličtině PEE (Point-bod, Evidence-důkazy, důvody, Explanation- vysvětlení). Dále se využívá zkratka PEEL- L znamená link (spojení, souvislost). Dále se vyskytuje zkratka PEGEX- (Point-bod, Example-příklad, E. G. Explanation-odůvodnění). Tyto pomůcky pomáhají studentovi rozčlenit si esej na osnovu a podle ní postupovat.[4]

PEEL/PEGEX/PEE přináší sebou určitá rizika, pokud se stane naším jediným pojítkem k napsání eseje. Evans a Pate se zaobírají nevýhodami těchto konstrukcí, Foster a Gad se zajímají pouze o omezení PEE. Pokud se vyhnete k přijímaní vzorce z jakýkoliv zkratek, uděláte podle Tea dobře. Tvrdí, že práce takto zpracované, se často vyznačovali tuhé, někdy překáží novým pohledům na historické otázky, student dává přednost mechanickému přístupu. Foster a Gad se obávali, že PEE limituje studenty, aby vyhledali přesnější argumenty pro svá tvrzení hlavně v oblasti historie. Měli by více vybírat, než si zvolí nějakou informaci a vytvořit si znaky, které by potvrzovali jejich teorie, myšlenky. [4]

Esej měří, jakého stupně dosahuje student v písemné projevu. Rozebírá, plní základní a pojmové podmínky v otázce eseje. Uvedu pár příkladů pojmů, které se objevují v tomto literárním žánru- příčina a následek, podobnosti a rozdíly, význam z hlediska historie, změna a návaznost. Chtějí, aby studenti vypracovávali je nejenom deskriptivně ale také vysvětlující a analyzující, které podporují jejich důkazy, vhodné citování zdrojů. PEEL omezuje esejista v úhlu nazíraní na text, tato pomůcka se zabývá rozdělením a rozebírání odstavce, nezajímá seo esej jako celek, jeho dojem nevyzní dobře, když nebere v potaz pojetí. Tím že student analyzuje otázku, určí druhy historických myšlenek.[4]

TACKLED


T.Z. Tao vymyslel vlastní zkratku k napomáhání napsání eseje-TACKLED. První význam tvoří spojení tackling of question-řešení (nebo boj) v otázce. Boj samozřejmě odvozen, nemyslí se doslovně. Tuto metodu vypozoroval při sportovních utkání. Tým musí najít stabilitu mezi útokem a obranou, pochopit jaké slabiny se objevují u soupeřů, správně rozložit, nepodceňovat ani nadhodnocovat své síly, vytvořit správnou a účinnou strategii. Musí se před každým zápasem dobře připravit. Hráči se snaží mít hru pod kontrolou, útoky a protiútoky přicházejí rychle a rozhodně. Písmeno T ukazuje zaměření v dané oblasti, E- dáme si jisté kritéria, která bychom měli splnit, spojené s očekáváním učitelů, vede je k přemyšlení na otázkami.[4]

Dále cituji jeho zkratky:

1. „Topic Sentence/Thesis Statement- Each essay paragraph should begin with a Topic sentence. The essay would benefit from a clear overall Thesis statement.“ (Tematická věta/ vysokoškolská práce- každý odstavec eseje by se měl zaměřovat na určité téma a psát tematické věty-volně přeloženo)

2. „Argument / Assertion- The topic sentence should contain an Assertion that states the claim or idea to be elaborated upon in the paragraph…“ (Tem. věta obsahuje tvrzení, které uvádí požadavky nebo nápady, které student vypracoval na základě odstavce).

3. „Clarity / Coherence / Counter…“ (Jednoznačnost, Soudržnost, Proti- argumentace)

4. „Keywords“ (Klíčová slova)

5. „Logic/Langue“ (Logika, Jazyk)

6. „Expectation of the question / Evidence“- (Očekávání na danou otázku/Důkazy)

7. „Details/Data“ – ( Detaily, Data)[4]

Dále se podívám, jak José Luis Goméz dává příklady ve své knize, jak špatně rozpoznáváme rozdíl mezi esejí a románem. Píše, že se to zdá složité a tvrdí, že např. Peter Earle a Robert Mead ve své práci se domnívá, že Maellova kniha Dějiny jedné argentinské vášně tvoří v jeho dílech jednu z nejúspěšnějších esejí. Nakladatelství Espasa-Calpe považuje tento dokument za román. Pointa spočívá v tom, že tuto knihu můžeme považovat za esej nebo jako román. Záleží ovšem na úhlu pohledu čtenáře.[2]

Esej neposkytuje prostor jen pro hodnocení, trochu s námi hraje nečestnou hru v určité oblasti stupně priorit-mezi skutečností a fantazií. V oblasti dané situace, vlastní zkušenosti, své a cizí práce se esej kříží odhalenost dynamické metafory. Esej v estetické rovině se stává, něčím co nelze uchopit běžnými nástroji teorie zabývající se literárními žánry. Esej ovlivňuje témata, jak působí na čtenáře, důkazy, argumenty.[5]

Klíčová slova


Esej, literární útvar, metody řešení

Seznam literatury


  1. 1,0 1,1 Adorno, Theodor W. Esej jako forma. In: A2. ISSN 1803-6635. Roč.6, č. 11 (20100526)
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 Goméz-Martínez, José Luis. Teorie eseje: (esej ako literárny žáner, štúdium jej vlastností). Bratislava: Archa, 1996. ISBN 80-7115-121
  3. 3,0 3,1 Bláha, Petr. Aktuálnost esejistické resuscitace filosofie. In: Filosofický časopis. ISSN 0015-1831. Roč. 52, č. 1 (2004)
  4. 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 4,5 TZE KWANG TEO. What made your essay successful? I 'T.A.C.K.LE.D' the essay question!. Teaching History [online]. 2015, (159): 36-43 [cit. 2015-11-26]. ISSN 00400610. Dostupné z: http://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&db=a9h&an=103298331&scope=site.
  5. VALČEK, Peter. Osudy eseje. Bratislava: IRIS, ISBN 80-88778-78-6