Atribuce

Verze z 5. 4. 2016, 10:08; Kristyna.Schinkova (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Kauzální atribuce je sociálně-psychologický pojem. Je to kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. [1]

Proces atribuce

Atribuci předcházejí dva kroky:

  1. percepce činu
  2. hodnocení záměru činu.

Percepce činu je ovlivněna motivačními, kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména informovaností pozorovatele a očekávaností chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi pozitivním a negativním chováním. [2]

Funkce atribuce

Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. [3]

Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci

Základní dělení atribuce

Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:

  1. vnější
  2. vnitřní.

Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna situačními faktory, tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).

Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna dispozičními faktory, tzn. osobností aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). [3]

Dimenze atribuce

Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:

  • místo kauzality (kontroly)

Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 [3], a to na:

  1. vnitřní místo kontroly
  2. vnější místo kontroly

Lidé s vnitřním místem kontroly mají tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce.

Lidé s vnějším místem kontroly mají tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce.

  • stabilita

Faktory stability příčiny chování se dělí na:

  1. stabilní faktory
  2. nestabilní faktory

Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji obtížné (až nemožné) změnit, např.: inteligence, zákony.

Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá relativně snadno změnit (ovlivnit), např.: úsilí.

  • záměrnost
  • kontrolovatelnost

Vznik pojmu

Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser [4] nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality [5].

Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, Fritz Heider. Heider ve své knize The Psychology of Interpersonal Relation [3] popsal tzv. laickou psychologii jako vnímání a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Toto posuzování se řídí třemi pravidly:

  1. Máme za to, že čin je dobrým pokračováním aktéra.
  2. Nedoceňujeme vliv situace, přeceňujeme vliv osobnosti
  3. Máme za to že člověk je absolutní příčinou svých činů

Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí. Rozlišil atribuci na dispoziční (příčiny chování vidíme ve vnitřních dispozicích osoby) a situační (příčiny hledame vně osoby, v konkrétních situačních faktorech). Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela [6] prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.

Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi Harold H. Kelley, který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci [7].

Atribuční tendence

Atribuční tendence

Atribuční tendence (sklony, styly) představují zkreslení vnímaní účastníků interakce, které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.

Mezi hlavní atribuční tendence patří:

základní atribuční chyba

Základní atribuční chyba je tendence přeceňovat vliv dispozičních příčin chování a podceňovat vliv situačních příčin [8]. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“).

První studii zabývající se problémem základní atribuční chyby provedli v roce 1967 Jones a Davis, kteří zjistili, že osoby čtoucí politicky zaměřený text napsaný studentem vyvozovali studentovy postoje z textu bez ohledu na to, jestli jim bylo řečeno, že student si téma a postoj k danému tématu sám nevybral nebo že si ho dobrovolně zvolil [9]. Účastníci experimentu tedy úplně ignorovali situační příčiny. V další studii bylo zjištěno, že roli hraje i výraznost rysů aktéra. [10]

Při zkoumání základní atribuční chyby u lidí vychovaných v duchu západní (USA) nebo východní (Indie) kultury bylo zjištěno, že ačkoliv u dětí se žádné rozdíly v atribuci nevyskytovaly, s přibývajícím věkem tíhli účastníci z USA více k dispozičním atribucím, zatímco účastníci z Indie k situačním atribucím [11].

efekt aktér - pozorovatel

Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má u své osoby tendenci přeceňovat situaci a vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérově osobě vytvářet dispoziční atribuce ("Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.") [12] .

egocentrické tendence

S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to atribuční tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence) ("Vyhrál jsem, protože jsem dobrý." X "Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu."). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce chování ostatních lidí je tendence obrácená ("Vyhrál, protože mu přálo štěstí." X "Nevyhrál, protože není dost dobrý.") [13].

efekt falešného konsenzu

Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování a názory za obecnou normu, jiné varianty považuje za netypické. K efektu falešného konsenzu patří i tendence pamatovat si spíše chování a názory, které jsou nám blízké [14]

spotlight efekt

Efekt popisuje přeceňování toho, kolik pozornosti věnují ostatní lidé chování naší osoby. [15]

Atribuční teorie

Atribuční teorie se věnují studiu procesů, kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.

naviní analýza událostí [F. Heider]

Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si automaticky, intuitivně a nedokonale a často za přehlížení situačních faktorů spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity [3] [16]. V posuzování chování a vlastností druhých osob rozlišova tři dimenze:

  1. lokace (vnitřní X vnější)
  2. stálost (stabilní X nestabilní)
  3. kontrolovatelnost (kontrolovatelné X nekontrolovatelné)

teorie odpovídajících závěrů [E. E. Jones, K. E. Davis]

Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele [17]. V této teorii se rozlišují tyto faktory:

  1. hédonická relevance (relevantní je chování aktéra, pakliže má na posuzovatele pozitivní účinek - čím více je relevantní, tím více je vnímáno jako korespondující),
  2. personalismus (zaměřenost na osobu - je-li chování vnímáno jako zaměřené na pozorovatele, je vnímáno jako korespondující s vnitřními dispozicemi)
  3. společenská žádoucnost (sociálně žádoucí je chování zaméřené k získání souhlasu či odměny)
  4. neobvyklost (neobvyklé či rizikové jednání je také přisuzováno spíše vnitřním faktorům)

Podle těchto faktorů se atribuce dále dělí na:

  1. atribuci intence (záměru)
  2. atribuci dispozice

Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má příjemné nebo nepříjemné následky (je hédonicky relevantní), nebo pokud je zaměřené na osobu pozorovatele. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.

Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud není společensky žádoucí. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.

Kelleyho model

Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:

  1. kovariační model (k dispozici je větší množství informací)
  2. model kauzálních schémat (k dispozici je velmi omezené množství informací)

Kovariační model popisuje atribuci založenou na více pozorováních (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:

  • konsenzus
  • konzistence
  • distinktivnost
Kelleyho kovariační model

Konsenzus posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.

Konzistence posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejné.

Distinktivnost posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.

Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci.

Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.

Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus), nebo víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). [7]

Model kauzálních schémat, neboli konfigurace, popisuje atribuci založenou na jednom pozorování. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). Kauzální schémata jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. [18]

atribuční styly [B. Weiner]

Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v subjektu specifickou emocionální reakci [19]. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci dle dvou dimenzí:

  1. prostor: vnější a vnitřní
  2. čas: stabilní a nestabilní
VNITŘNÍ VNĚJŠÍ
STABILNÍ schopnosti předmět, úkol
NESTABILNÍ úsilí náhoda, štěstí

Například úsilí je nestabilní, vnitřní příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní, vnější příčina.

locus of control [J. B Rotter]

S atribucí souvisí také osobnostní charakteristika locus of control (tzv. místo řízení/kontroly), která přisuzuje význam a dopad našich činů na okolní události - zda jsme schopni svým úsilím ovlivnit události, které se nám dějí, či nikoli. Rozlišují se dva typy lidí[20]:

  1. internalisté: velká víra ve vlastní schopnost ovlivnit události, hledají příčiny spíše u sebe - vnitřní, záleží na nich, jak si v životě povedou, zda budou úspěšní či nikoli
  2. externalisté: příčiny (ne)úspěchu přisuzují vnějším okolnostem, chybí u nich pocit vlastní kontroly nad svým životem

Důsledky atribuce

Situace versus dispozice

Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje přívětivěji, pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci [18] [21]. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.

Výkon je snadněji atribuován situačně než dispozičně a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník [22]. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.

Vnitřní versus vnější motivace

Atribuce ovlivňuje posun mezi vnitřní a vnější motivací. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla [23]. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a přestane vnímat vnitřní motivaci. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.

Příčiny emoční excitace

Atribuce má výrazný vliv na prožívání emočního vzrušení. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací méně ovlivněno, než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru [24]. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina [25].

Odkazy

Reference

  1. Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.
  2. Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. & Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com
  3. 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz
  4. Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.
  5. Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.
  6. Heider, F. & Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com
  7. 7,0 7,1 Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com
  8. Ross, L., Amabile, T. & Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com
  9. Jones, E.E. & Harris, V.A. (1967). The attribution of attitudes. Journal of Experimental Social Psychology, 3, 1-24.
  10. McArthur, L.Z. & Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.
  11. Miller, J.G. (1984). Culture and the development of everyday social explanation. Journal of Personality and Social Psychology, 46(5), 961-978.
  12. Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com
  13. Schlenker, B.R. & Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com
  14. Ross, L., Green, D. & House, P. (1977). The "False Consensus Effect": An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.
  15. Gilovich, T., Savitsky, K. & Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com
  16. Weiner, B. (1985). "Spontaneous" Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com
  17. Jones, E.E. & Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com
  18. 18,0 18,1 Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins & B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.
  19. Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.
  20. Rotter, J. B. (1966). Generalized expectancies for internal versus external control of reinforcement. Psychological Monographs: General & Applied, 80(1) 1966, 1-28.
  21. Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes & R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.
  22. Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. & Tajfel, H. (1976). The "power structure" in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.
  23. Lepper, M.R., Greene, D. & Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.
  24. Schachter, S. & Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.
  25. Nisbett, R.E. & Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.

Použitá literatura

  • Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.
  • Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. & Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.
  • Hayes, B. & Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.
  • Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie. Praha: Portál.
  • Kassin, S. (2004). Psychologie. Brno: CPress.
  • Kelley, H. H. & Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.
  • Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.
  • Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.
  • Stroebe, H. & Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.
  • Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.
  • Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.
  • Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.

Externí odkazy

Video o atribučních tendencích

Příklady atribuce v praxi

Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)

Zdroje obrázků

  1. vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html
  2. atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/
  3. Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/

Související články

Haló efekt

Pygmalion efekt

Locus of control

Klíčová slova

atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování