Chování

Chování (angl. behavior) je souhrn či komplex vnějších projevů, činností, jednání a reakcí organismu na vnější i vnitřní podněty, včetně projevů slovních,[1] čili jakákoli akce, aktivita nebo proces, který může být pozorován a měřen;[2] a v tomto smyslu jej lze popisovat v termínech jeho struktury (jednotlivé komponenty), funkce či důsledků (účinky aktivity na okolí), prostorových vztahů (pozice a orientace), časového trvání, frekvence výskytu;[3] či usuzovat na původ (vrozené/získané). Chování je spolu s prožíváním (mentálními procesy) hlavním předmětem studia psychologie jako vědy,
Milgram obedience experiment.
přičemž tyto dvě kategorie - ať oddělěné nebo jejich vzájemné vztahy - se vědecký diskurs snaží popisovat či objasňovat prostřednictvím konstrukce teorií.

Chování je v systému behaviorálních věd studováno napříč těmito obory: [4][5]

  • Biologické vědy: etologie, zoologie, behaviorální biologie, behaviorální genetika, psychobiologie
  • Společenské vědy: sociologie, antropologie, etnologie
  • Neurovědy: kognitivní vědy, sociální neurovědy, behaviorální neurovědy
  • Ekonomické vědy: teorie managementu, tržní ekonomie, herní teorie, behaviorální ekonomie
  • Interdisciplinární: teorie organizace, systémové teorie, teorie rozhodování, informační teorie,

Historické pozadí studia chování

Historicky můžeme shledávat počátky studia chování ve filosofii pozitivismu, který trval pouze na znalostech nabytých objektivně zjistitelnou cestou a přírodovědeckém experimentování; funkcionalismu, jehož představitelé sice uznávali strukturalisty užívanou introspekci, nicméně něktěří z nich byli překvapeni, kolik informací se lze o člověku dozvědět bez užití této metody, čímž tak také nasměrovali další vývoj; a v ruské objektivní psychologii, kterou tvořili I. M. Sečenov a jeho akcent fyziologie jako objektivní metody psychologického studia, Ivan Petrovič Pavlov s objevem podmíněného reflexu či V. M. Bechtěrev., který sepsal zásady reflexologie.[6]

Radikální impuls ke studiu chování však zadal John B. Watson na počátku 20. století spolu s vydáním článku Psychologie z hlediska behavioristy (1913), kde se vyslovil k tomu, že psychologie by se měla více podobat přírodním vědám a studovat objektivně pozorovatelné jevy; za objektivně pozorovatelný jev považoval pouze chování. Odmítl introspekci jako prostředek a metodu psychologického studia, který je nevědecký a zároveň s ní pojmy vědomí, duševní stavy či vůle.[7]
Ivan Pavlov watching a classical conditioning experiment to measure salivation

Došlo tak k dlouhému filosofickému a metodologickém rozchodu předmětu studia psychologie - tedy prožívání a chování - a prožívání (či vědomí, duše, psychika) bylo prohlášeno za nevědecký pojem.

J. B. Watson v USA zároveň vytvořil psychologický směr Behaviorismus (z angl. behavior), který měl abstrahovat od všeho latentního, nepozorovatelného a věnovat se pouze pozorovatelným jevům, tedy chování. Chování bylo vymezené a vysvětlené rovnicí S - R (stimulus-response) a bylo výhradně produktem předešlého učení. Behaviorismus byl zpočátku také implicitně vymezen primárně laboratorními experimenty se zvířaty a poměrně “násilnými” metaforami chtěl popisovat i chování člověka. USA tímto započala být hegemonem psychologie 20. století a behaviorismus (spolu s psychoanalýzou) se stal pervazivním směrem až do poloviny 20. století, kdy tuto jednostrannou výzkumnou tendenci vyvážila až humanistická psychologie.[6]

Současně se psychologie věnuje studiu prožívání i chování a považuje je za stejně poplatné coby předměty vědeckého výzkumu.

Metodologie studia chování

Metodologie behaviorálních věd má empirickou povahu a na rozdíl od jiných disciplín a druhů výzkumu se obejde bez drahého vybavení či specializovaných dovedností. [3]

K metodám sběru dat o chování se používá zejména:

  • Měření - přiřazování numerických hodnot jednotlivým pozorovaným jevům (kvantifikace) dle předem definovaných pravidel. Výzkum, který je hodnotný vyžaduje měření alespoň některých aspektů chování. [3]
  • Pozorování - systematický proces vnímání či registrace vnějších objektů, který je plánovitě selektivní (vybírá některá předem určená data). Může užívat molekulárního přístupu, který pozoruje malé segmenty chování, či molárního přístupu, kdy se pozorují komplexnější jednotky chování. Pozorování také závisí na zvolené strategii izomorfní (co nejvěrnější reprodukce) či reduktivní (třídění do předpřipravných kategorií) a užívá specifické vzorkování - tedy časové ohraničení a výběr reprezentativních sekvencí chování.[8]

Strategie získávání poznatků ohledně chování se mohou dělit: [9]

  • Experimentální strategie - empirický výkumný postup, která může probíhat v kontrolovaném či přirozeném prostředí jehož cílem je najít, ustálit a demonstrovat kauzální vztah mezi dvěma proměnnými prostřednictvím systematické manipulace jedné či obou proměnných. Proměnné se zkoumají izolovaně, aby se vyloučilo působení jiných vlivů (proměnných). Důležit je zajištění ekvivalentních skupin (kontrolní a experimentální)
  • Kvaziexperimentální strategie - totéž co experimentální výzkumný postup pouze bez validního výchozího vzorku (kontrolní skupina v pravém smyslu), se kterou by šlo porovnávat; k dispozici je pouze skupina "porovávací".
  • Nonexperimentální strategie - jedná se spíše o deskriptivní postup složený ze systematického pozorování, měření či popisu.
  • Korelační strategie - empirický výzkumný postup, ve kterém prověřuje statistická významnost vztahu dvou proměnných
  • Případové studie - kvalitativní výzkumný postup, ve kterém je specifická organizace proměnných studována detailně


Druhy chování

Chování může být vrozené nebo naučené (získané), nevědomé či vědomé. Podle vztahu k vůli můžeme rozlišovat jednání (volní a úmyslné chování) a mimovolní (bezděčné) chování. Podle vztahu k řeči můžeme rozlišit chování verbální (mluvený projev) a neverbální (bez mluvené komponenty). Chování může být individuální, interpersonální či skupinové. Vertikálně můžeme chování rozlišit např. od úrovně reakcí čili nejzákladnějšího chování až po komplexnější či vůlí řízené chování.

Obecné typy

  • Instinkty jsou vrozené rigidní vzorce chování podložené geneticky získanou informací;[1] Instinkty jsou předmětem studia chování živočichů čili subhumánního chování, kterým se zabývá etologie či zprostředkovaně komparativní psychologie. Instinkty jsou pro psychologii cenným zdrojem při tvorbě obecných zákonitostí chování.
  • Reflexy jsou automatické, vrozené či získané reakce na podněty vnitřní i vnější.[1] Spolu s instinkty jsou součástí biologického portfolia organismu, které se projevují již v raném postnatálním období. Reflexy byly v oblasti psychologie vděčným předmětem studia pro I. P. Pavlova, který rozlišil podmíněný a nepodmíněný podnět a reflex na základě studia psů, což je shrnuto v terminologii klasického podmiňování.
  • Jednání je chování, které je navázáno na vůli čili je významně obohaceno o konativní složky, je záměrné a sleduje vzdálenější cíl, není tedy reaktivní ale spíše aktivní.</br>
  • Přibližování / vzdalování je základní dimenzi chování, které nastínil K. Lewin ve své teorii pole (1935). Popisuje chování jako reakci na zhodnocení podnětu/objektu, po kterém následuje tendence se objektu přiblížit nebo vyhnout (approach/avoidance).

Specifické typy

  • Molekulární chování - rozlišil neobehaviorista E. C. Tolman (1932). Molekulární chování označuje menší pozorovatelné jednotky či segmenty aktivity v kratších časových úsecích (např. reflexy)
  • Molární chování označuje větši behaviorální celky aktivit během delšího časového úseku, které jsou pozorovatelné (úder tenisovou raketou do míčku).
  • Instrumentální chování - takové chování, které je prostředkem či nástrojem (instrumentem) k dosažení specifického cíle. Pojem zavedl Thorndike (1911).

Vztah ke komunikaci

  • Verbální chování - chování spojené s řečí
  • Nonverbální chování je pozorovatelná tělesná aktivita bez užití verbální složky
  • Expresivní chování - taková vnější aktivita, která autenticky odráží vnitřní psychické stavy a je nositelem výrazu; je to přímá manifestace vnitřní aktivace emocionální či jiné.[10]
  • Adaptivní chování je spíše uměle produkované chování, které je přizpůsobeno situačnímu kontextu, konvencím a sociálním normám a nemusí již tak dobře zrcadlit vnitřní stavy, neboť může používat prostředky stylizace, simulace a jiné.

Sociální chování

Chování ve společenském kontextu zahrnující druhé osoby; lze rozlišit interpersonální interakce či skupinové interakce. Sociální chování jedinců je významně ovlivněno či může být důsledkem např. schémat, stereotypů, postojů, atribucí, sociálních norem a jiných sociálních obsahů.[11]
Asch conformity experiment.
  • Prosociální chování - jakékoli akty chování vykonávané ve prospěch druhého člověka nebo skupin osob, jehož cílem je přinést užitek druhým.
  • Disociální chování - také antisociální či asociální chování, které se projevuje nedostatkem ohledu v sociálních závazcích‚ tendenčnosti k oklamávání druhých či disparitou mezi sociálními normami, chováním a nízkou frustrační tolerancí.[12]
  • Altruismus - specifický druh prosociálního chování vykonávaného ve prospěch jiného člověka nebo skupiny osob bez očekávání zisku, odměny či sociálního souhlasu okamžitě ani v budoucnu
  • Afiliace - chování s tendencí sociálního kontaktu;[13] přátelské či družné chování
  • Konformita - změna v chování za účelem přizpůsobení a shodnosti s normami ve skupině[14]
  • Ingraciace - snaha o zavděčení se lichocením; E. E. Jones (1964)
  • Agrese - vrozené i naučené chování s cílevědomým záměrem uškodit či způsobit negativní důsledky [13]


Hromadné chování

Hromadného chování je předmětem studia zejména sociologie, nicméně o jevy a procesy makrosociální se zajímá i sociální psychologie. Původ tohoto tématu je v oblasti psychologie davu, jíž etabloval ve stejnojmenné knize Gustave Le Bon (1895). Davovým chováním se v návaznosti zabýval i S. Freud v knize Masová psychologie a analýza já (1921).[13]

Kolektivní chování je tedy skupinové chování (např. publikum, manifestace, náboženský fanatismus, nákupní horečka, vzpoura), jež se vyznačuje sdílenou dynamikou: vzniká spontánně a jeho vývoj je neplánovitý, neorganizovaný, vysoce interaktivní, a proto také relativně nepředpověditelný.[14]

Hromadné chování je možné také alternativně nazvat jako hromadné psychické jevy a rozlišit je následovně:[15]

  • Jevy spontánní hromadné nákazy – mezi jedinci vzájemně přenositelné obsahy, které se projevují jednak v rovině chování (např. extatické prožívání účastníků) a jednak v rovině prožívání (psychická nákaza - např. šeptanda, panikaření)
  • Impulzivně-afektivní erupce – kolektivní chování, jehož příčinou je jednorázový a velmi silný psychický otřes či traumatický zážitek (masová hysterie, panika, agrese)
  • Spojení nákazy a erupce – spojení obou předešlých v konkrétním hromadném chování, přičemž fáze nákazy funguje jako prekurzor eruptivní fáze.

Formálně můžeme členit kolektivní chování:[14]

  • Dav – aktuální a aktivní seskupení lidí charakteristické rozšířenými a společně sdílenými emocemi s vysokou mírou interaktivity. Davové extrapolace základních emocí jsou např. panika (strach), poblážnění (radost), nepřátelství (hněv).
  • Posluchačstvo – pasivní seskupení, může být náhodné nebo úmyslné
  • Veřejnost – aktivní kolektivní chování, jehož forma je vysoce abstraktní a rovněž disponuje značnou interaktivitou (např. diskuse o nějakém tématu)
  • Masa – aktivní, simultánní a nezávislé chování a jednání velkého počtu lidí, nedochází však k interpersonální či skupinové interakci.
  • Sociální hnutí – velká skupina s vymezenou strukturou a délkou trvání, od předchozích se liší svou organizovaností (podpora určitých myšlenek a jejich prosazování v rámci společnosti)

Teoretické přístupy k chování

V psychologii se užívaly obvykle dvě krajní doktríny k interpretaci chování, a sice dispozicionismus a situacionismus. Dispozicionismus tvrdí, že chování je výslednicí vnitřních předpokladů (dispozic), tj. osobnostních vlohy, rysů, postojů, motivů atd. Situacionismus naopak říká, že chování je výsledkem aktuálních psychosociálních proměnných (situace). Rozpor těchto přístupů je dnes překročen, neboť chování se chápe jako výslednice dispozic i situačních proměnných, které se vzájemně ovlivňují.

Kurt Lewin přišel v oblasti psychologie v roce 1936 s pseudomatematickou formulí, jež má popisovat kvantifikovatelné chování člověka a položil tak klasický rámec pro analýzu sociálního chování[16]:

B = f (P, E)

  • B = behavior; chování
  • f = function; funkce
  • P = personality; uspořádání vnitřních dispozic
  • E = environment; vnější prostřední

Ve verbálním opisu je možné formuli rovnice přeložit jako “chování je funkcí osoby a jejího prostředí”, přičemž vztah mezi osobností a situací lze chápat jako vzájemnou interakci těchto činitelů.[17]

Hlavní perspektivy

V oblasti psychologie je pět dominantních perspektiv vysvětlujících chování člověka, přičemž tyto přístupy mohou být interdisciplinární a tudíž nejsou vždy vyloženě striktně demarkovány, neboť každá je užitečná v rozkrývání odlišných aspektů lidského chování:[18]

  • Biologická - chování je uvedeno do souvislosti s životními procesy v lidském organismu, fyziologií, endokrinní regulací, genetikou, dále s činností mozku a jeho komponentami, neurobiologických procesů a systémů, hladiny biochemických látek v organismu (hormony, neurotransmittery)
  • Behaviorální - chování je naučený komplexní systém, který je určen interakcemi s prostředím
  • Kognitivní - chování je podloženo mentálními procesy (či je jejich důsledek), tj. způsoby zpracování informací a jejich organizací
  • Psychodynamická - zdůraňuje nevědomé vnitřní procesy, struktury či obsahy (pudy, potřeby, strachy, emoce), které motivují chování
  • Humanistická - zdůraňuje svobodu akce, smysl a inherentní hodnotu člověka ve vztahu k chování

Některé další perspektivy jsou:[19]

  • Vývojová - chování a jeho proměny v průběhu ontogeneze
  • Sociálně konstruktivistická - jak se lidé učí prostřdnictvím interakcí rozumět světu a jeho místu v něm
  • Systemická - chování jako výsledek recipročních interakcí osob operujících uvnitř propojených sociálních systémů
  • Konfliktní - soustředí se na konflikty, nerovnost, dominanci či opresi (utlačování)

Poruchy chování

Mezinárodní klasifikace nemocí

Poruchy chování jsou v MKN-10 (či v ICD-10) ve svém explicitním pojmenování zařazeny jednak pod Poruchy osobnosti a chování u dospělých (F60-F69), nebo kategorie poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství a v dospívání (F90-F98). Zejména šestá podkapitola popisuje rozmanitost odychlek chování v klinickém významu.[20]


Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 Hartl, P. & Hartlová, H. (2010). Velký psychologický slovník. Praha: Portál.
  2. http://www.britannica.com/EBchecked/topic/289249/instinct/281050/Instinct-as-behaviour#ref1027681
  3. 3,0 3,1 3,2 Martin, P. & Bateson, P. (2009). Measuring Behaviour: An Introductory Guide (1. vyd). Praha: Portál
  4. http://www.mdpi.com/journal/behavsci/about
  5. http://journals.cambridge.org/action/displayJournal?jid=BBS
  6. 6,0 6,1 Hergenhahn, B. R & Henley, T. (2008). Introduction to the history of psychology. Belmont, CA: Wadsworth Cengage Learning.
  7. Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
  8. Ferjenčík, J. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu: jak zkoumat lidskou duši. Praha: Portál.
  9. Chow, S. L. (2002). Methods in psychological research. Encyclopedia of Life Support Systems (EOLSS). Oxford, UK: Eolss Publishers.
  10. http://www.encyclopedia.com/doc/1G2-3045000386.html
  11. Atkinson, R. (2003). Psychologie (2. vyd.). Praha: Portál.
  12. http://apps.who.int/classifications/icd10/browse/2015/en#/F60-F69
  13. 13,0 13,1 13,2 Nakonečný, M. (2009). Sociální psychologie (2. vyd.). Praha: Academia.
  14. 14,0 14,1 14,2 I. Slaměník & J. Výrost (Eds.). (2008). Sociální psychologie (2. vyd.). Praha: Grada.
  15. Mikšík, O. (2005). Hromadné psychické jevy: Psychologie hromadného chování. Praha: Karolinum.
  16. http://socrates.berkeley.edu/~kihlstrm/PxSInteraction.html
  17. Nakonečný, M. (2006). Základy obecné psychologie (1. vyd.). Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích.
  18. Glassman, W. E. & Hadad, M. (2009). Approaches to Psychology. Berkshire: Open University Press.
  19. Hutchison, E. D., & Charlesworth, L. W. (Eds.). (2003). Theoretical perspectives on human behavior. Dimensions of human behavior: Person and environment. Virginia Commonwealth University: Sage Publications Inc.
  20. http://apps.who.int/classifications/icd10/browse/2015/en#/V

Použitá literatura

  • Atkinson, R. (2003). Psychologie (2. vyd.). Praha: Portál.
  • Ferjenčík, J. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu: jak zkoumat lidskou duši. Praha: Portál.
  • Glassman, W. E. & Hadad, M. (2009). Approaches to Psychology. Berkshire: Open University Press.
  • Hartl, P. & Hartlová, H. (2010). Velký psychologický slovník. Praha: Portál.
  • Hutchison, E. D., & Charlesworth, L. W. (Eds.). (2003). Theoretical perspectives on human behavior. Dimensions of human behavior: Person and environment. Virginia Commonwealth University: Sage Publications Inc.
  • Chow, S. L. (2002). Methods in psychological research. Encyclopedia of Life Support Systems (EOLSS). Oxford, UK: Eolss Publishers.
  • Hergenhahn, B. R & Henley, T. (2008). Introduction to the history of psychology. Belmont, CA: Wadsworth Cengage Learning.
  • Martin, P. & Bateson, P. (2009). Úvod do teorie a metodologie měření chování (1. vyd). Praha: Portál.
  • Mikšík, O. (2005). Hromadné psychické jevy: Psychologie hromadného chování. Praha: Karolinum.
  • Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
  • Nakonečný, M. (2009). Sociální psychologie (2. vyd.). Praha: Academia.
  • Nakonečný, M. (2006). Základy obecné psychologie (1. vyd.). Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích.
  • Slaměník & J. Výrost (Eds.). (2008). Sociální psychologie (2. vyd.). Praha: Grada.

Doporučená literatura

  • Freud, S. (1990). O člověku a kultuře. Praha: Odeon.
  • Le Bon, G. (1994). Psychologie davu. Praha: Kra.
  • Martin, P. & Bateson, P. (2009). Úvod do teorie a metodologie měření chování (1. vyd). Praha: Portál.
  • Glassman, W. E. & Hadad, M. (2009). Approaches to Psychology. Berkshire: Open University Press.
  • Pope, D. G. & Sydnor, J. R. (2014). Behavioral Economics: Economics as a Psychological Discipline. Retrieved from: http://faculty.chicagobooth.edu/devin.pope/research/pdf/Website_Handbook_Chap.pdf

Externí odkazy

Zdroje obrázků

Související články

Klíčová slova

chování, behaviorismus, měření, pozorování, metodogolie, experiment, instinkt, reflex, jednání

Kategorie: Obecná psychologie