Historie ÚISK a knihovnictví v letech 1968‒1989: Porovnání verzí

 
Řádka 118: Řádka 118:
 
===Komunikativní formát===
 
===Komunikativní formát===
 
Dostatečně brzy jsme si uvědomili, že základem automatizace ve VTEI je existence rozsáhlých dat ve strojem čitelné formě a dále, že podmínkou rozumné spolupráce je možnost levné výměny takovýchto dat na standardním, kompatibilním médiu. Takovým vhodným médiem se jeví magnetická páska (9 stop, 800 bpim NRZI) se standardními jmenovkami (2-5.) Problém byl tedy návrh věty, tj. takové plastické struktury zápisu, která by umožňovala zachycovat proměnný počet údajů o proměnné délce a přitom si zachovala některé vlastnosti „obyčejných vět“ známých z obvyklého zpracování hromadných dat. Struktura musela být vhodná pro 3. generaci. Proto jsme odmítli mezinárodní normu ISO 2709, která sice tuto otázku řeší, avšak podle našeho názoru nevhodně a neúplně. Velkou inspirací nám byla norma největší světové magnetopáskové služby CAS – SDFI [6]. Pod označením „věta typu L“ jsme navrhli vhodnou strukturu pro zápis dat na magnetickou pásku; v říjnu 1974 se nám podařilo prosadit ji jako normu Mezinárodního centra VTI v Moskvě [7]. Komunikativní formát má kromě svého základního poslání navíc pozoruhodný integrační účinek tím, že slouží jako interference mezi různými počítačovými, metodickými postupy i pracovními kolektivy, aniž by nutil účastníky výměny dat zabývat se problémy partnerské strany. Při spolupráci s ÚTZ jsou partneři nuceni používat pouze komunikativního formátu, nenutíme je však, aby sdíleli naše názory na metodiku, hardware, operační systémy, kompilátory, jazyky, programovací triky, organizaci výpočetních prací a podobně. Tento způsob se nám velice osvědčil – z mnohých potenciálních partnerů se stali partneři skuteční, s nimiž je možno tvůrčím způsobem rozvíjet spolupráci. Tímto způsobem komunikativní formát značně ovlivnil integraci. Teprve když se partneři naučí vyměňovat si data dá se za příznivých okolností uvažovat o výhodné formě spolupráce. Zdá se mim že to platí i o partnerech uvnitř programátorského nebo projekčního týmu.<ref>USS – unifikovaný softwarový systém. Československá informatika. 1980 č.5, strana 137</ref>
 
Dostatečně brzy jsme si uvědomili, že základem automatizace ve VTEI je existence rozsáhlých dat ve strojem čitelné formě a dále, že podmínkou rozumné spolupráce je možnost levné výměny takovýchto dat na standardním, kompatibilním médiu. Takovým vhodným médiem se jeví magnetická páska (9 stop, 800 bpim NRZI) se standardními jmenovkami (2-5.) Problém byl tedy návrh věty, tj. takové plastické struktury zápisu, která by umožňovala zachycovat proměnný počet údajů o proměnné délce a přitom si zachovala některé vlastnosti „obyčejných vět“ známých z obvyklého zpracování hromadných dat. Struktura musela být vhodná pro 3. generaci. Proto jsme odmítli mezinárodní normu ISO 2709, která sice tuto otázku řeší, avšak podle našeho názoru nevhodně a neúplně. Velkou inspirací nám byla norma největší světové magnetopáskové služby CAS – SDFI [6]. Pod označením „věta typu L“ jsme navrhli vhodnou strukturu pro zápis dat na magnetickou pásku; v říjnu 1974 se nám podařilo prosadit ji jako normu Mezinárodního centra VTI v Moskvě [7]. Komunikativní formát má kromě svého základního poslání navíc pozoruhodný integrační účinek tím, že slouží jako interference mezi různými počítačovými, metodickými postupy i pracovními kolektivy, aniž by nutil účastníky výměny dat zabývat se problémy partnerské strany. Při spolupráci s ÚTZ jsou partneři nuceni používat pouze komunikativního formátu, nenutíme je však, aby sdíleli naše názory na metodiku, hardware, operační systémy, kompilátory, jazyky, programovací triky, organizaci výpočetních prací a podobně. Tento způsob se nám velice osvědčil – z mnohých potenciálních partnerů se stali partneři skuteční, s nimiž je možno tvůrčím způsobem rozvíjet spolupráci. Tímto způsobem komunikativní formát značně ovlivnil integraci. Teprve když se partneři naučí vyměňovat si data dá se za příznivých okolností uvažovat o výhodné formě spolupráce. Zdá se mim že to platí i o partnerech uvnitř programátorského nebo projekčního týmu.<ref>USS – unifikovaný softwarový systém. Československá informatika. 1980 č.5, strana 137</ref>
 +
 +
'''Autoři seminární práce o letech 1968 a 1970:''' Petra Žáčková, Kateřina Čejková, Alena Kratochvílová, Ivana Doležalová, Jan Cvačka
 +
 +
'''Autoři seminární práce o letech 1978 a 1980:''' Petr Holoubetz, Jakub Požárek, Vojtěch Paleček, Alexandra Riva
  
 
== Rozhovory s osobnostmi historie ÚISK ==
 
== Rozhovory s osobnostmi historie ÚISK ==

Aktuální verze z 13. 1. 2016, 18:04

V roce 1973 se dosavadní Katedra knihovnictví a vědeckých informací přejmenovala na Katedru vědeckých informací a knihovnictví a přečkala s tímto názvem celé normalizační období. V té době katedru vedl PhDr. Jiří Kábrt, kterého roku 1989 vystřídal doc. Jiří Cejpek.

Při zpracovávání tohoto tématu byl kladen hlavní důraz na roky 1968, 1970, 1978 a 1980.

Politické a kulturní pozadí let 1968‒1989

Skutečné uvolnění jak v politickém, tak kulturním životě lze pozorovat s příchodem 60. let, kdy se země dostala do vážných ekonomických problémů, které bylo třeba okamžitě řešit. Vyvrcholením uvolnění se stalo Pražské jaro 1968, jehož symbolem byl Alexander Dubček. Všechno snažení o demokratizaci bylo ukončeno invazí vojsk Varšavské smlouvy z 20. srpna 1968. Československé vedení pod tlakem sovětských soudruhů souhlasilo s dočasným umístěním sovětských vojsk v Československu, které se protáhlo až do začátku 90. let. Byl přijat zákon o federalizaci Československa. Rok 1969 a odolání Dubčeka a jeho spolupracovníků z vedoucích funkcí znamenal konec reformním snah v Československu. Do čela KSČ se neprosadila neostalinistická klika v čele s Vasilem Bilakem, ale Gustav Husák, který se na následujících více než 20 let stal symbolem komunistického režimu v Československu. Československá veřejnost proti okupaci jasně vystoupila. Největší ohlas mělo upálení studenta Jana Palacha v lednu a Jana Zajíce v únoru 1969. Období 70. let bývá označováno jako éra „husákovské normalizace”. V praxi to znamenalo potření všech reformních snah, rozsáhlé politické čistky ve straně i dalších institucích. Režim se snažil pomocí zajištění blahobytu odvést pozornost obyvatelstva od politiky. V roce 1975 proběhla Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která otevřela otázku dodržování lidských práv v zemích socialistického tábora. V reakci na to vznikla Charta 77, tedy hnutí, které požadovalo dodržování lidských práv v Československu. Na počátku 80. let opět došlo ke společenskému uvolnění a to zvláště po nástupu Michaijla Gorbačova v SSSR. Stále více se projevuje ideologická vyčpělost režimu a veřejně se začalo mluvit o ekonomických problémech, které Československo postihly. Jedním z projevovala slabosti režimu bylo jmenování Milouše Jakeše do čela KSČ. Výročí dvaceti let od srpnové okupace 1968 se neslo v duchu masivních demonstrací proti režimu, které policie a Lidové milice tvrdě potlačily. Rok 1989 se nesl ve znamení stále rostoucí nespokojenosti veřejnosti s režimem. Zásah proti studentské demonstraci 17. listopadu 1989 fakticky znamenal konec komunismu v Československu.

Rok 1968 v knihovnictví

V roce 1968 došlo k vyvrcholení politického uvolňování a k tzv. Pražskému jaru. Již v lednu proběhla změna ve vedení KSČ, kdy Alexandr Dubček nahradil Antonína Novotného, 1. tajemníka Ústředního výboru KSČ. V dubnu byl schválen Akční program KSČ, který si vytknul za cíl vybudovat „socialismus s lidskou tváří“, demokratizovat socialistický systém. Následovala řada reforem, přestala fungovat cenzura a byla obnovena svoboda shromažďování.

Všechny tyto změny samozřejmě ovlivnily knihovnické odvětví, diskuze a požadavky knihovníků.

Na stránkách knihovnického časopisu Čtenář se na jaře objevilo diskuzní fórum, kde se řešily problematické otázky. Diskuze měla být podkladem pro plánovaný celostátní sjezd československých knihovníků. Knihovníci řešili například otázku, jak moc mají být knihovny politicky a společensky angažovány. Mezi další politické otázky patřil požadavek rehabilitace spisovatelů a jejich děl neprávem vyřazených z knihoven. V souvislosti s touto otázkou požadovali zrušení seznamů zakázaných knih a uvolnění knih, které byly nuceně uloženy. K Akčnímu programu KSČ se zpočátku stavěli skepticky. Program je to pěkný, ale je otázka, jak se dá zrealizovat, stávající praxe tomu zatím moc nenapovídala. Silné kritice bylo podrobeno současné řízení knihoven, které bylo prováděno direktivně, bez zpětné vazby knihoven. To se mělo změnit. Dále knihovníkům chyběly potřebné informace, v posledním roce byli prakticky izolováni od všech informací v knihovnické oblasti. Důvodem byla mimo jiné absence zastřešujícího orgánu, který by knihovníky skutečně zastupoval a reprezentoval navenek. Dosud byla takovým orgánem Ústřední knihovnická rada, která však již více než rok nebyla svolávána z důvodu nesouhlasu s ministerstvem, jehož byla poradním orgánem. Proto měl být založen Svaz českých knihovníků. Další diskutovanou otázkou bylo vytváření jednotné soustavy knihoven, která již formálně měla být ustavena, ale v praxi knihovny příliš nespolupracovaly. Bylo třeba se zaměřit na jejich koordinaci, vytváření souborných katalogů, meziknihovní výpůjční službu apod. Dále se řešily materiálně technické podmínky, nízké platy a nedostatek kvalifikovaných pracovníků.

Dne 21. března se sešla konference knihovníků, kde byly diskutovány výše naznačené otázky. Výsledky konference byly vtěleny do závěrečné rezoluce a odeslány ÚV KSČ. Knihovníci plně podporovali prosincové a lednové plénum ÚV KSČ a demokratizační proces. Požadovali vytvoření nadresortního řídícího orgánu, zrušení všech právních norem týkajících se prohibiční literatury a uvolnění literatury ve zvláštních fondech. Zadržená zahraniční literatura, která nesměla být zpřístupněna, měla být předána do knihoven. Také byl nedostatečný přísun zahraniční devizové literatury do vědeckých knihoven.

Reakce na požadavky byla relativně vstřícná. Oleg Homola, ředitel Odboru kulturně výchovné práce a ochrany památek promluvil v Plzni při příležitosti vyhlášení výsledků 18. ročníku soutěže o vzornou lidovou knihovnu. Knihovníkům dal za pravdu a předestřel navrhovaná opatření. Měla být zrušena prohibiční opatření i seznamy závadné literatury, dovoz zahraničního tisku měl podléhat pouze poštovnímu zákonu. Měla být vyvinuta snaha zvýšit devizové kvóty na dovoz zahraniční literatury pro vědecké knihovny. Dále nastínil, že je třeba vypracovat jednotný platový řád pro všechny typy knihoven a podstatným úkolem je také vyřešit vztahy českého a slovenského knihovnictví v souladu s připravovaným federativním uspořádáním. Ve druhé polovině roku byla vypracovávána dlouhodobá koncepce rozvoje československého knihovnictví.

Začalo se připravovat ustavení Svazu českých knihovníků a informačních pracovníků jakožto dobrovolné zájmové organizace, která měla sdružovat knihovníky a informační pracovníky, vystupovat jejich jménem a hájit jejich zájmy. Přípravný výbor získal během krátké doby tisíc členů.

Postupující demokratizační proces, který byl v ČSSR nastolen, sledoval s obavami Sovětský svaz. Ten se 15. července setkal ve Varšavě s pěti zeměmi Varšavské smlouvy a Československu byl odeslán varovný dopis před nepřáteli socialismu, proti nimž má KSČ zakročit. To byl počátek silné konfrontace se Sovětským svazem, která vyvrcholila 21. srpna vojenskou okupací a následným opětovným utužením režimu.

Na tuto situaci samozřejmě reagovali i knihovníci. Svaz českých knihovníků poslal 27. července dopis ÚV KSČ, ve kterém vyjádřil plnou podporu předsednictvu a naději, že bude obhajovat suverenitu našeho státu. Zároveň Svaz zaslal dopis bratrským knihovnickým organizacím v pěti státech, jejichž představitelé podepsali varšavský dopis, a snažil se jim vysvětlit současnou situaci a fakt, že socialismus u nás není ohrožen. Po okupaci se knihovníci navzájem podporovali v přesvědčení, že demokratizační proud nebude brzo ukončen, a že právě knihovny se o to musí zasadit.

Knihovnické vzdělávání

Další probíranou otázkou bylo školství. Knihovny si neustále stěžovaly na nedostatečný počet kvalifikovaných pracovníků. Knihovnická kvalifikace se dala získat na střední odborné škole, na vysoké škole a také postgraduálním studiem. Střední knihovnická škola se nacházela v Praze a v Brně, obě se daly studovat prezenčně i dálkově, ale pro dálkové studium bylo podmínkou zaměstnání v oboru, popřípadě předběžná praxe. Obě školy také poskytovaly dvouleté nástavbové studium.

Vysokoškolské studium probíhalo na Fakultě osvěty a novinářství na Univerzitě Karlově na Katedře knihovnictví a vědeckých informací. Obor se nazýval Knihovnictví a vědecké informace, byl pětiletý a povinně dvouoborový. Studenti si vybírali mezi zaměřením literárně-vědným, přírodovědným a technickým. Kromě odborných předmětů museli splnit společný základ, kam patřila marxistická filozofie, politická ekonomie, psychologie a sociologie. Dále byla povinná zkouška ze tří cizích jazyků, a sice ruštiny a dalších dvou světových jazyků, které si mohli studenti zvolit. Na přednáškách nebyla docházka povinná, na seminářích se hlídala. Součástí studia byla i odborná praxe.

Kromě toho bylo v roce 1968 zavedeno postgraduální studium při Katedře knihovnictví a vědeckých informací pro absolventy jiných vysokoškolských oborů. Bylo určené jako studium při zaměstnání a trvalo dva roky. Pro pomocné knihovníky existoval tříměsíční kvalifikační kurz, který pořádaly krajské a státní vědecké knihovny.

Zajímavosti

  • Evidence čtenářů na okrajových děrných štítcích: Tento způsob byl v roce 1968 zaveden v okresní knihovně v Písku (nechala se inspirovat knihovnou v Českých Budějovicích a Státní technickou knihovnou v Praze). Metoda spočívala v nahrazení tiskopisů čtenářských přihlášek okrajově děrovanými lístky. Předtisk byl upraven tak, aby se dalo v kartotéce pomocí jehel snadno vyhledávat podle různých kategorií.
  • Knihovny na pláži: Tuto službu pořádala okresní knihovna ve Znojmě, když každé léto provozovala knihovnu na pláži u Vranovské přehrady. Lidé si sebou na dovolenou nemuseli knihy vozit, ale knihy přišly za nimi.
  • Prezident republiky Ludvík Svoboda udělil Řád republiky Státní technické knihovně v Praze při příležitosti 250. výročí jejího založení.
  • V Německé spolkové republice začali v jedné knihovně půjčovat kromě knih i gramofonové desky.
  • Dálkové kurzy výpočetní techniky byly pravidelně pořádány Československou vědeckou společností pro knihovníky a pracovníky VTEI.
  • Jak pěstovat v knihovně květiny? I takovou otázkou se knihovnický časopis zabýval.

Dobovou knihovnu zajímavě popisuje paní Bolková: „Zdá se mi, že to, co bylo kdysi hlavní náplní práce knihoven, se jaksi pomalu a jistě ztrácí. Půjčovny větších knihoven se svými samoobslužnami nám ve všem připomínají obchody. Čtenáři, hledej v nich, jak umíš. Jsi vítán jenom tehdy, když přesně víš, co chceš a, pokud možno, to přineseš na papírku písemně. Máme Tě rádi jen tehdy, když si umíš sám a rychle vybrat, nezdržuješ a neptáš se pořád na detektivky a úzkoprofilové knihy. Dokonce nám nestojíš ani za to, abychom Ti tyto knihy zamluvili, protože podle příkazu toho a toho rezervujeme pouze naučnou literaturu.[1]

Rok 1970 v knihovnictví

Rok 1970 českého knihovnictví by se dal popsat jako rok, kdy se řešily běžné knihovnické problémy, které v přenesené podobě řešíme stále i nyní. Psychologie čtenáře, budování fondu, či služby čtenářům. Na druhou stranu by se tento rok dal pojmenovat jako rok naplněný výročími. A to výročími z pohledu knihovnictví více či méně významnými.

Jednotlivé výtisky časopisu Čtenář a časopisu Zpravodaj západočeských knihovníků z tohoto roku jsou mnohačetně protkány oslavou stoletého výročí narození Vladimíra Iljiče Lenina. S ohledem na tehdejší režim lze samozřejmě usuzovat, že se ale tato událost připomínala v časopisech napříč všemi obory a zájmy.

V již zmiňovaném Zpravodaji západočeských knihovníků se například toto dobové „zabarvení“ projevilo v otisku oslavné básně Jaroslava Seiferta s názvem Lenin hned v prvním čísle. Poněkud bizarním dojmem z pohledu dneška se může jevit i tzv. Malá bibliografie s názvem: „V. I. Lenin v české poezii 1945-1968.“ Tato bibliografie byla vydána jako příloha k časopisu a měla sloužit jako pomůcka pro přípravu oslav. Řešena byla abecedním pořadím autorů s názvem básně, básnické sbírky a číslem stránky, kde se báseň konkrétně nachází.

Tak jako dnes máme soutěž o nejlepší knihovnu, i v dobách minulých tomu nebylo jinak. V roce 1970 proběhl jubilejní 20. ročník soutěže: „Budujeme vzornou lidovou knihovnu.“ Ačkoliv byla z úplného počátku hodnocena formální, kvantitativní hlediska, s postupem času se začala hodnotit spíše kvalita a komplexnost podávaných služeb. Soutěž probíhala na několika úrovních, a to na úrovni okresní, krajské a ústřední. Původně soutěž zahrnovala knihovny pouze na české části území. Od svého 10. ročníku ale zahrnovala území celého Československa, a zlepšila tak i vzájemnou spolupráci knihovníků. Ocenění nezískávala pouze knihovna jako taková, ale existovala rovněž kategorie pro knihovníky, kteří byli odměňováni za svoji obětavou práci. Nutno je snad ještě podotknout, že oceněn nebyl každý rok pouze jeden knihovník a jedna knihovna. Ve dvacátém ročníku například titul Vzorná lidová knihovna získalo třináct knihoven.

Dvacet let své existence oslavoval rovněž Ústav informačních studií a knihovnictví, tehdy ještě nazývaný Katedrou knihovnictví a vědeckých informací. Rozhodující zásluha pro založení je přisuzována doc. Dr. Jaroslavu Drtinovi, který vytvořil původní koncepci školy.

Ještě před tím než vznikl samostatný vysokoškolský obor, existovaly na půdě filozofické fakulty kursy pro knihovníky, které ale nabízely pouze rozšíření pro filozofické vzdělání.

V březnu tohoto roku se uskutečnil i první knižní veletrh. A to v Praze ve výstavním domě u Hybernů. Březen byl vybrán z toho důvodu, že již tenkrát byl spojován s českou knihou a čtenářstvím. Hlavní motivací pro zorganizování tohoto počinu bylo důstojné uctění 25. výročí osvobození Československa. Rovněž šlo ale i o to, že do tehdejší doby se výsledky práce nakladatelů a knihkupců prezentovaly na jednotlivých separátních výstavách. Společný knižní veletrh oproti jiným evropským městům (Lipsko, Frankfurt nad Mohanem, Vídeň atd.) v Praze prostě chyběl. V rámci veletrhu se rovněž uskutečnilo symposium o odborných nakladatelských a knihkupeckých otázkách.

Dalším významným jubileem, které je spojeno s rokem 1970, je výročí sta let statistiky českých knihoven. 8. února 1870 vyšla v časopise Světozor výzva, která vybízela knihovníky z Čech, Moravy a Slezska, aby do redakce zaslali informace týkající se jejich spravované knihovny. Žádané nebyly ale pouze číselné hodnoty týkající se počtu svazků a výpůjček, ale například i informace o tom, kdo a kdy knihovnu založil. Jednalo se o první pokus o zjištění stavu českého knihovnictví. Redakce časopisu ale podcenila celkové množství knihoven, a tak nakonec nebyla schopna zpracovat kompletní přehled knihoven. To se povedlo až o třicet let později. I přesto jsou svazky Světozoru z let 1870 až 1875 cenným historickým pramenem pro poznání stavu tehdejšího knihovnictví.

První dlouhodobý územní plán pro rozvoj jednotné soustavy knihoven z roku 1966 končil právě v roce 1970, aby na něj mohl plynule navázat nový pětiletý plán. Ten knihovnám ukládal čtyři hlavní úkoly. Knihovny se podle něj měly stát centrem propagace politiky strany, zajistit plnou podporu vzdělávání a uspokojení osobních zájmů občanů, přispívat k plnému rozvoji kulturního života a zaměřit svoji práci na pomoc rozvoji národního hospodářství, obzvlášť v otázkách týkajících se vědecko-výzkumných úkonů.

Na pořadu dne v tehdejším knihovnickém světě byla otázka zabývající se regionální literaturou. Knihovny československého území přejímaly funkci shromažďování a informování o regionální literatuře od muzeí a archivů. I když se podařilo alespoň nějakým způsobem ustálit regionální bibliografii souběžnou, s mapováním bibliografie retrospektivní zůstával i nadále problém. S problematikou souvisela i absence fyzických svazků v knihovnách. Takže se mohlo stát, že ačkoliv byla nějaká publikace zapsaná v místní bibliografii, nebylo možné se k ní v místní knihovně bez využití meziknihovní služby dostat.

Významnou množinu všech článků z obou časopisů (Čtenář a Zpravodaj) tvoří ty, které se nějakým způsobem zabývají dětskými čtenáři. Ať už popisem zkušeností z jednotlivých knihoven, tak doporučením literatury. Větší přehled a informovanost z oblasti knih pro děti mohl zajišťovat i tzv. Klub dětských knihoven fungující při nakladatelství Albatros. Pokud se do něj knihovna přihlásila, získala několik výhod pro budování dětského fondu. Mezi výhody patřil například větší časový předstih informování o nově vydávaných knihách. Knihovna tak mohla cílevědoměji plánovat nákup nových knih. Dále členové získávali zdarma katalogizační lístky se stručnou charakteristikou literárního díla na celou vydavatelskou produkci Albatrosu, společně s přebaly na knihy, záložkami a názornými pomůckami pro práci s dětským čtenářem.

Mezi další významná jubilea můžeme zařadit i ty z následujícího krátkého sezamu. Rok 1970 jako Mezinárodní rok výchovy k uctění díla J. A. Komenského, 25 let od osvobození Československa, 110 let knihovnictví v Klatovech, 125 let od vzniku knihovny v Domažlicích, 100 let od úmrtí Charlese Dickense, 60 let od smrti Lva Nikolajeviče Tolstého, 20 let Státní vědecké knihovny v Plzni, či 25 let existence nakladatelství Svoboda.

Rok 1978 v knihovnictví

IFLA poprvé v Československu

Poprvé v historii našeho knihovnictví se v ČSSR uskuteční zasedání rady IFLA - mezinárodní federace knihovnických sdružení. Poprvé v historii, třebaže podnět k jejímu založení dali právě českoslovenští knihovníci při mezinárodní poradě knihovníků, která se konala v Praze roku 1926. Letošní, v pořadí 44. ročník IFLA, který se uskuteční 27. 8 - 2. 9 na Štrbském plese bude velkou příležitostí pro celé československé knihovnictví představit se výrazně na světovém fóru a to právě v 30. výročí únorového vítězství pracujícího lidu, které znamenalo také velký mezník v rozvoji socialistické kultury, socialistického knihovnictví. IFLA je mezinárodní nevládní organizací. Byla založená v roce 1927. Sídlo generálního sekretariátu je v Haagu. Je to organizace zařazená do struktury UNESCO v kategorii A. Sdružuje více než 600 asociačních a institucionálních členů (knihovnické spolky, knihovny, bibliografická ústředí, knihovnické školy) ze 101 zemí celého světa. Posláním IFLA je podporovat rozvoj knihovnictví a knihovnických služeb po celém světě především formou rozšiřování mezinárodní spolupráce knihoven, bibliografických pracovišť. Má podporovat, koordinovat a podílet se na projektech, programech a výzkumech mezinárodního významu právě v oblasti knihovnictví a bibliografie. ČSSR patří mezi zakládající členy IFLA. Od jejího vzniku se její zástupci aktivně podílejí na činnosti IFLA a jsou členy jejích odborných orgánů. Organizátory kongresu jsou Svaz slovenských knihovníků a informatiků, Ústřední knihovnická rada ČSR, Matica slovenská a Státní knihovna ČSR. Patronát převzala obě národní ministerstva kultury. Více než rok pracuje také zvláštní výbor pro přípravu tohoto zasedání v čele s dr. H. Kolářovou. Odbornou stránku kongresu zajišťuje sekretariát IFLA v Haagu ve spolupráci s jednotlivých oddělení a sekcí. Ústředním tématem byla zvolena “Všeobecná využitelnost publikací”, rozšířená o závažné aktuální podtéma “Úloha knihy a knihoven v rozvoji mezinárodní vědecké a kulturní spolupráce”. V souladu s novým statusem IFLA je zde maximální snaha o pracovní charakter kongresu. Zúčastnit se ho mají jen zainteresovaní pracovníci, jejichž počet je limitován (500). Podle návrhu výkonného výboru IFLA se referáty budou přednášet jen na zasedáních oddělení a sekce se soustředí na pracovní jednání. Jde totiž o to, aby se upevnila konkrétní pracovní atmosféra, což sleduje i nová struktura federace a zásady její činnosti zakotvené v nových stanovách. Proto také výkonný výbor konstatoval, že prostředí Vysokých Tater je pro vytvoření skutečně pracovní atmosféry opravdu ideální. Domácí organizátoři mají pro jednání vytvořit dobrou atmosféru, především perfektně zvládnout organizační stránku a zajistit i další odborné, kulturní a společenské programy. Bude to například výstava o československém knihovnictví a knižní kultuře, film o státní knihovně ČSR, film o slovenských knihovnách, exkurze spojené s prohlídkou knihoven, koncerty domácí tvorby, folklórních skupin, prohlídka Vysokých Tater, návštěva Prahy, Bratislavy, Matice slovenské v Martině atd. Uspořádání kongresu IFLA v Československé socialistické republice má velký význam nejen pro nás, pro československé knihovnictví, ale i pro celé socialistické knihovnictví. Po několika letech se totiž stává organizátorem světového setkání knihovníků opět socialistická země (1959 - Varšava, 1963 - Sofie, 1970 - Moskva, 1972 - Budapešť). Je to tedy velká příležitost pro československé knihovnictví představit na světovém fóru. Výsledky naší práce posledních třiceti let mluví zcela jasně. Je to velká příležitost seznámit ne jen těch pět set účastníků kongresu, ale jejich prostřednictvím odbornou veřejnost s výsledky, jichž dosáhlo československé knihovnictví v podmínkách státního řízení kulturní politiky, v podmínkách socialistické společnosti, která plně realizuje závěry Helsinské konference.[2]

Studentská odborná a vědecká činnost na katedře knihovnictví a vědeckých informací

Studentská vědecká a odborná činnost (SVOČ) na katedře knihovnictví a vědeckých informací FF UK v Praze, v nímž každým rokem v letním semestru soustřeďují a hodnotí odborné a vědecké práce studentů, vstupuje v letošním roce již do svého šestého ročníku. V zájmu alespoň té nejzákladnější informace je třeba uvést, že SVOČ, jejímž výsledkem je písemná práce s minimálním rozsahem alespoň patnáct strojopisných stran, je činností, která není zakotvena v učebním plánu studia a je to tedy věcí ryze dobrovolnou a zájmovou. Přesto má však svůj nesporný význam v sytému výchovy a odborné profesní přípravy studentů a z tohoto hlediska je taky pedagogy KKVI chápána. Je proto jen přirozené, že se ji snaží řídit ne jen po formální a procedurální stránce, ale působit a ovlivňovat i její obsah v souladu se zaměřením výchovného a výukového procesu. Význam SVOČ netkví pouze ve vytváření volného prostoru pro samostatnou teoretickou práci studentů, ale má i svůj ryze praktický význam.Studenti, kteří se SVOČ účastní, mají možnost si sami ověřit nabyté teoretické znalosti, své možnosti a předpoklady, získat mnohdy vůbec první zkušenosti z praktické vědecké a odborné práce i základní metodické návyky. Bezesporu významným praktickým přínosem a dobrou zkušeností je pro účastníky i vlastní každoroční vyvrcholení jejich práce v podobě hodnocení předložených písemných prací v rámci tzv. fakultního kola SVOČ, které je svou formou jistou modifikací pozdější obhajoby diplomové práce. Porota složená z pracovníků fakulty, na závěr jednání, které je veřejné, provádí vyhodnocení všech předložených prací, určuje jejich pořadí a doporučuje vybrané práce pro účast v celostátním koel SVOČ, které probíhá obdobným způsobem vždy střídavě na jedné z filozofických fakult v ČSSR.

Výsledky dosažené studenty KKVI v Praze v celostátním kole jsou zatím víc než dobré. Z dosavadních pěti ročníků účasti v soutěži obsadili se svými pracemi třikrát prvé a dvakrát třetí místo. První místo obsadili:

  • 1974 - Drahomíra Rášková-Jančaříková

Typologie druhu dokumentů pro počítačové zpracování

  • 1975 - Ivan Hříbek

Příspěvek k jednomu možnému chápání pojmu informace

  • 1977 - Anna Fieglová

Tradiční poslání informační činnosti a současnost třetí místo obsadila:

  • 1975 - Božena Hráčková

Možnost práce s knihou v ústavu nápravné výchovy

  • 1977 - Ludmila Sýkorová

Možnost uplatnění biblioterapie v dětských domovech

"Nebyli a nejsou to ovšem jenom vítězové, kteří určují úroveň celé soutěže. Velmi dobrá byla i celá řada dalších prací, byť neodměněných, které by si zcela jistě zasloužily pozornost odborníků z praxe. Právě v oblasti těsnějšího spojení s praxí existují stále ještě značné rezervy. V současné době se na stránkách Čtenáře budeme snažit učinit zadost požadavku na publikování alespoň zkrácených verzí těch prací, které se obsahově vztahují k problematice veřejných knihoven. Mohla by se však rozvíjet i jiná forma spolupráce s praxí: máme na mysli návrhy a zadávání témat pro zpracování v souladu s existujícími společenskými potřebami. Především pro instituce zajímající se o absolventy katedry by se tak vytvořila jistá možnost pro navázání kontaktů se studenty již během jejich profesní přípravy, s možností orientovat je v konkrétním specializačním zaměření. Tyto i další možnosti tedy reálně existují a SVOČ uvítá v tomto směru každou vhodnou iniciativu."[3]

Rok 1980 v knihovnictví

Sympozium o automatizaci národních bibliografií s participací UNESCO

K nejvýznamnějším a nejzajímavějším úkolům, které řeší knihovna ČSR v posledních letech, patří nesporně automatizace knihovnických a bibliografických procesů, v prvé řadě automatizace národní knižní bibliografie. V období, kdy tento úkol je u nás ve stadiu přípravy technického projektu, nám připadl čestný úkol uspořádat společné s Maticí slovenskou v Praze Sympozium o automatizaci národních bibliografií s participací UNESCO a s mezinárodní účastí. Když UNESCO zvolilo pro realizaci tohoto československého návrhu rok 1980, zdál se tento úkol téměř neúnosně těžký. Ale usilovná práce a pečlivá organizační příprava vedla k tomu, že symposium, konané ve dnech 14. 16. Října v hotelu Olympik, bylo mimořádně úspěšné a po všech stranách zdařilé. Zúčastnilo se ho 80 odborníků ze 14 zemí. IFLA byla zastoupena 1. Místopředsedou prof. G. Pflugem z německé knihovny ve Frankfurtu n. M., kde automatizace národní bibliografie byla zavedena nejdříve. UNESCO zastupoval dr. K. Komárek z Čs. Komise pro spolupráci z UNESCO. Samozřejmě garanty byla obě ministerstva kultury, která je všestranně zabezpečila. Zasedání zahájil ředitel Státní knihovny ČSR ing. K. Kozelek, který vyzdvihl význam národních bibliografií v informačním procesu a poukázal na to, že výměna informací v celosvětovém měřítku je významným přínosem k realizaci helsinských dohod. Československo bylo zastoupeno dvěma referáty, a to českým, nazvaným Příprava automatizace české knižní národní bibliografie, který komentovala dr. N. Sedláčková, s slovenským, s názvem Automatizovaný systém súběžnej slovenskej národnej bibliografie, který přednesl ing. J. Korda.

Diskuse na symposiu byla nejen velmi živá, ale i neobyčejně podnětná a bohatá. Diskutující hovořili o vlastních zkušenostech, kritizovali některé závěry a doplňovali se navzájem. Do diskuse se významně zapojovali dr. G. Pflug, dr. R. Cybulski a další. V závěrečném projevu ocenila zástupkyně ministerstva kultury SSR H. Kolářová výsledky sympozia a poukázala na to, že posuzování problémů šíření informací na mezinárodní a v celosvětových souvislostech, je mimořádně významné právě dnes, kdy se klade důraz na upevňování mezinárodního dorozumívání. Dr. Kolářová vyjádřila přesvědčení, že byl záměr sympozia naplněn, neboť jeho výsledky i přijatá doporučení budou přínosem k optimalizaci národních bibliografií a právě skončené sympozium se stane začátkem soustavnější spolupráce v dalším rozvoji automatizace národních bibliografií.[4]

150 let generálního katalogu

Zaměstnancům Státní knihovny i odborníkům v dějinách československého knihovnictví by neměla uniknout skutečnost, že náš největší knihovní katalog – generální katalog univerzálního knihovního fondu SK ČSR – dovršil letos již 150 let své existence. Bylo to r. 1830, kdy byl dobudován abecední jemný katalog spojením předchozích katalogů oborových. Tento rok znamená vyvrcholením plodného padesátiletí, v němž vykrystalizoval systém Univerzitní knihovny trvající ve své podstatě dodnes. Na počátku veškeré práce stojí všestranná osobnost Karla Rafaela Ungara, významné postavy českého národního obrození. Ten se v 80. letech 18. století ujal roztřídění a katalogizace veškerých fondů knihovny. Za pomoci Karla Hynka Tháma uspořádal fondy na základě systematicko¬logického třídění do 54 oborových oddělení a založil příslušné lístkové katalogy, které byly dále přepisovány do 14 oborových katalogů svazkových. Vedl ovšem i přírůstkové a místní seznamy. Roku 1816 byl dán příkaz k budování generálního katalogu abecedního jmenného, ale k vlastní práce se až roku 1821, po důkladné revizi oborových řízené už Františkem Posseltem. Generální katalog byl dobudován r. 1830, tehdy již pod vedením Antonína Spirka. Zásluhou tohoto významné knihovníka byl též založen první předmětový katalog Univerzitní knihovny, který dodnes existuje a je jedním z nejstarších ve střední Evropě. Postupem doby se knihovna dostala do finančních i personálních potíží, kterými v důsledku trpěla i kvalita záznamů a klesala informační hodnota generálního katalogu. O nápravu se pokusil až koncem století tehdejší ředitel knihovny dr. Richard Kukula, který naplánoval – za cenu zastavení jiných důležitých prací – celkovou rekatalogizaci fondu. Záměr se však nepodařilo zrealizovat: velká část záznamů byla jen přepsána nebo nalepena na normalizované karty formátu 200 x 150 mm. Díky tomu se však zachovalo v katalogu velké množství originálních záznamů z nichž ty nejstarší pochází z 30. Let 19. Století. V meziválečném období byl ředitelem knihovny Jaromír Borecký; jeho „Pravidla katalogu zíkladního“ /1925/, která přizpůsobují pruskou instrukci našim podmínkám, se stala závaznou směrnicí pro katalogizaci a řazení generálního katalogu. Tvorba názvových záhlaví a řazení i podřazování záznamů se ve shodě s těmito pravidly řídí tzv. substantivním principem. GK dnes obsahuje kolem 1, 5 milionů záznamů. Tento katalog není uzavřen: zařazují se do něho přírůstky, jež mu odpovídají vročením, záznamy z rozpisu doposud nerozepsaných konvolutů obsažených v Ungarově „Bibliotheca nationalis“ a záznamy z rozpisu konvolutů starých disertací /16. – 18. stol/. Roční přírůstek je kolem 2500 záznamů. Tento starý katalog je historicky cenný a z mnoha aspektů unikátní. Představuje hodnotu, kterou je třeba chránit. Kromě takových opatření jako je např. omezení přístupu do GK, je GK převáděn na mikrofilmový záznam, který se ukládá v mimopražském depozitáři.[5]

USS – unifikovaný softwarový systém

UVTEI vyvíjí v rámci státního úkolu SIP P 18-121-002/09 programové zabezpečení pro počítačové zpracování informatických legend, nazvané USS. Informatickou agendou se v tomto článku rozumí nejen agenda VTEI a obecné metody a techniky ukládání a vyhledávání (nikoliv zpracování) bez zvláštního ohledu na jejich specifický smysl. V tomto smyslu zahrnuje informatická agendy i různé typy administrativních evidencí. Položme si otázku, co by měly dělat „týmy 3. generace“, aby vyrovnaly „organizační náskok“ počítačů vyšších generací? – neboli jak docílit lepší kompatibility, komunikace a koordinovanosti vně i uvnitř týmu. Jednou z odpovědí je jistě snaha o zlepšení technologie analytických projekčních a programátorských prací prostřednictvím metodických pomůcek (např. HIPO, strutní programování, plánování programů „shora-dolů“, Chapinovy diagramy atd,) [1]. Účelem takových pomůcek není nic více a nic méně než „udržet pořádek“. Myslím, že na výběr metodických „pořádkových“ pomůcek již bezprostředně navazují technické otázky „Jak to tedy dělat doopravdy?“ Tomu jsme při tvorbě USS a jehio aplikací zvláštní pozornost. Doufáme, že naše práce může posloužit jiným alespoň jako určitý názorný příklad, ne¬li jako reálný výrobek. Začátek sedmdesátých let zastihl automatizaci čs. Sítě VTEI ve stav chaosu. Na různých místech republiky pracovali odborníci izolovaně na vzájemně nesouvisejících projektech a používali přitom různých přístupů i počítačů různých typů, většinou hardwarově nekompatibilních. Tak vznikly různé nesouvisející systémy a jejich aplikace na počítačích Minsk¬55, TESLA¬200, DATASAAB, IBM 1401, ICL 1900 atd. Nedostatky tohoto neutěšeného stavu jsou především tyto:

  • Žádný systém nebyl aplikován v širším měřítku nebo celostátně (o mezinárodní aplikaci nemluvě)
  • Žádný systém nebyl aplikován na počítači 3. generace
  • Málokteří tvůrci těchto systémů mohli mít podstatnější zkušenosti s vyvinutou 3. generací počítačů (částečnou výjimkou byla jen rešeršní služba Chemical Abstracts provozována v ÚISCH/vútechp).

Tyto nedostatky však ovlivnily urychlený nástup počítačů, metod a týmů 3. generace. Tento přelom byl dovršen zejména tím, že se podařilo:

  • vytvořit a zavést minimální interference, jímž je NTP –2/74 MCVTZ „Komunikativní formát zápisu dat na magnetické pásce“ (tak se mohli jednak lidé, jednak počítače navzájem „domluvit“, zpočátku na velmi jednoduché, ale již konzistentní spolupráci, zakládající se na výměně dat);
  • přejít na počítače 3. generace s operačním systémem OS
  • v krátké době vytvořit základní programy USS;
  • zavést a provozovat rozsáhlé celostátní (i mezinárodní) agendy na tomto základě.

Komunikativní formát

Dostatečně brzy jsme si uvědomili, že základem automatizace ve VTEI je existence rozsáhlých dat ve strojem čitelné formě a dále, že podmínkou rozumné spolupráce je možnost levné výměny takovýchto dat na standardním, kompatibilním médiu. Takovým vhodným médiem se jeví magnetická páska (9 stop, 800 bpim NRZI) se standardními jmenovkami (2-5.) Problém byl tedy návrh věty, tj. takové plastické struktury zápisu, která by umožňovala zachycovat proměnný počet údajů o proměnné délce a přitom si zachovala některé vlastnosti „obyčejných vět“ známých z obvyklého zpracování hromadných dat. Struktura musela být vhodná pro 3. generaci. Proto jsme odmítli mezinárodní normu ISO 2709, která sice tuto otázku řeší, avšak podle našeho názoru nevhodně a neúplně. Velkou inspirací nám byla norma největší světové magnetopáskové služby CAS – SDFI [6]. Pod označením „věta typu L“ jsme navrhli vhodnou strukturu pro zápis dat na magnetickou pásku; v říjnu 1974 se nám podařilo prosadit ji jako normu Mezinárodního centra VTI v Moskvě [7]. Komunikativní formát má kromě svého základního poslání navíc pozoruhodný integrační účinek tím, že slouží jako interference mezi různými počítačovými, metodickými postupy i pracovními kolektivy, aniž by nutil účastníky výměny dat zabývat se problémy partnerské strany. Při spolupráci s ÚTZ jsou partneři nuceni používat pouze komunikativního formátu, nenutíme je však, aby sdíleli naše názory na metodiku, hardware, operační systémy, kompilátory, jazyky, programovací triky, organizaci výpočetních prací a podobně. Tento způsob se nám velice osvědčil – z mnohých potenciálních partnerů se stali partneři skuteční, s nimiž je možno tvůrčím způsobem rozvíjet spolupráci. Tímto způsobem komunikativní formát značně ovlivnil integraci. Teprve když se partneři naučí vyměňovat si data dá se za příznivých okolností uvažovat o výhodné formě spolupráce. Zdá se mim že to platí i o partnerech uvnitř programátorského nebo projekčního týmu.[6]

Autoři seminární práce o letech 1968 a 1970: Petra Žáčková, Kateřina Čejková, Alena Kratochvílová, Ivana Doležalová, Jan Cvačka

Autoři seminární práce o letech 1978 a 1980: Petr Holoubetz, Jakub Požárek, Vojtěch Paleček, Alexandra Riva

Rozhovory s osobnostmi historie ÚISK

Odkazy

  1. BOLKOVÁ, H. Obchod nebo knihovna?. Čtenář: měsíčník pro práci s knihou. Praha: Academia, 1968, roč. 20, č. 10., s. 349
  2. IFLA poprvé v československu. 1978. Čtenář: Měsíčník pro práci s knihou. Praha, 15(3): s. 70¬71. ISSN 0011¬2321
  3. LEHEČKA, Miroslav. 1978. Studentská vědecká a odborná činnost na katedře knihovnictví a vědeckých informací.Čtenář: Měsíčník pro práci s knihou. Praha, 15(5). ISSN 0011¬2321
  4. Sympozium o automatizaci národních bibliografií s participací UNESCO. Zpravodaj SK. 1980, 80(4): s.18¬22.
  5. BALÍK, Vojtěch. 1980. 150 let generálního katalogu.Zpravodaj SK80(4): s. 3¬6.
  6. USS – unifikovaný softwarový systém. Československá informatika. 1980 č.5, strana 137

Použitá literatura

  • Čtenář: měsíčník pro práci s knihou. Praha: Academia, 1968. ISSN 0011-2321.
  • Knihovník: časopis Ústřední knihovnické rady. Praha: Orbis, 1956-1968. ISSN 0454-0379.
  • BEČVÁŘ, Jindřich et al. Dějiny Univerzity Karlovy. IV, 1918-1990. Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova, 1998. 671 s. ISBN 80-7184-539-6.
  • Zpravodaj západočeských knihovníků. Plzeň: Státní vědecká knihovna, 1970.
  • Čtenář: Měsíčník pro práci s knihou. Praha: Academia, 1970, roč. 22. ISSN 0011-2321.

Použitá literatura v oddílu Politické a kulturní pozadí let 1968-1989

  • ČAPKA, František. Dějiny zemi Koruny české v datech. Praha: Libri, 2010. ISBN 978-7277-469-2.
  • RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci: spolupráce a konflikty 1914-1992. Vyd. ve Vyšehradu 1. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012, 677 s. ISBN 978-80-7429-133-3.

Klíčová slova

Historie knihovnictví, Ústav informačních studií a knihovnictví, komunismus, Pražské jaro, normalizace, Sametová revoluce