Kauzální atribuce

Verze z 2. 6. 2018, 20:14; Petr.Kosik (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Interpretace sociální reality, teorie atribuce

  • atribuce - připisování příčin vlastnímu či cizímu vlivu
  • způsobena tím, že člověk musí neustále vnímat nějakou kauzalitu
  • nejhorším stresorem je pocit bezmoci, proto se snažíme vše si vysvětlovat

Atribuční výzkum se zabývá otázkou, jak lidé přisuzují příčinnost:

  1. vlastnímu chování
  2. chování druhých lidí
  3. nepersonálním jevům ve svém sociálním prostředí
  • poznání příčin umožňuje lidem přibližovat se k chápání světa jako světa stabilního, předvídatelného a kontrolovatelného
  • předmětem zkoumání atribučních teorií je vnímání kauzality a důsledků takového vnímání
  • jedná se subjektivní výklad jevů určováním jeho příčin (nezáměrné chování) či důvodů (záměrné, cílené)

Naivní psychologie F. Heidera

  • jako první lokalizoval atribuční procesy (vysvětlování příčin úspěchu a neúspěchu)
  • každý člověk se snaží dosáhnout stabilních a smysluplných dojmů o druhých
  • snaha rekonstruovat způsob, jakým si ‚naivní psycholog‘ vysvětluje chování druhých
  • rozlišoval 3 dimenze:
  1. lokalizace (vnitřní x vnější)
  2. stálost (stabilní x nestabilní)
  3. kontrolovatelnost (kontrolovatelné x nekontrolovatelné)
  • doplnili Fiske a Taylor (1984)
  • těmito příčinami lidé popisují svůj či cizí úspěch a neúspěch ve výkonových úlohách
  • tvrzení:
  • Fiske, Taylor: lidé mají tendenci připisovat jevům spíše stabilní příčiny
  • Jones, Davis: lidé mají tendenci připisovat jevům spíše situační příčiny

Příčiny:

  • interní
  • externí
  • stabilní
  • nestabilní
  • kontrolované
  • typické úsilí
  • situační úsilí
  • míra nároků
  • pomoc jiných
  • schopnosti
  • nálada
  • prostředí
  • počasí