Paměť

Verze z 28. 11. 2015, 16:42; Ettelwen (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Paměť je schopnost vštěpovat si, uchovávat a vybavovat informace o předchozích zkušenostech. Je přepokladem možnosti učení a na jejím základě se formuje identita jedince. Paměť se dělí jednak podle délky doby uchování zapamatovaného na senzorickou, krátkodobou, střednědobou a dlouhodobou; dále podle formy ukládání informací na vizuální, akustickou, sémantickou atd.

Fáze paměťového procesu

  • Kódování (vštípení) je transformace senzorických vstupů do podoby mentální reprezentace, kterou lze uložit do paměti. Je buď záměrné nebo bezděčné.
  • Retence (uchování) je proces uchování zakódované informace po různou dobu. Vštípení i vybavení může být bezděčné i záměrné.
  • Reprodukce (vybavení) je vyhledání informace v dlouhodobé paměti a její vyvolání do vědomí, zejména když ji potřebujeme.

Druhy paměti

Senzorická paměť

Senzorická (ultrakrátká) paměť slouží k prvotnímu posouzení důležitosti, kdy důležité je dále zpracováváno krátkodobou pamětí. Dle využití smyslů ji lze dále dělit např. na ikonickou a echoickou. Její existenci potvrdil svými výzkumy americký psycholog George Sperling (1960).[1] Informace se zde uchovávají do 2 sekund.[2]

Krátkodobá paměť

Krátkodobá (pracovní) paměť je vědomá aktivní část paměti, ve které se odehrává většina psychických procesů (např. řešení aktuálních problémů). Mezi její dvě hlavní funkce patří: uchování materiálu, který je potřeba na krátkou dobu, a slouží jako pracovní prostor pro mentální operace. [3] Rychlost rozpadu obsahů krátkodobé paměti se odhaduje mezi 15 až 30 sekundami.[1]

  • Americký psycholog George Miller tvrdí, že kapacita krátkodobé paměti je 7±2 smyslupných jednotek (ang. chunks) - též známo jako Millerovo magické číslo.

Dlouhodobá paměť

Dlouhodobá paměť slouží k uskladnění obrovského množství informací. Tradičně se předpokládá, že proces konsolidace pamětních stop trvá přibližně 30 minut.[1] Údaje do ní přecházejí na základě memorování či sémantického kódování (zapamatování si významu slov). Rozděluje se na dva hlavní subsystémy: explicitní a implicitní paměť.

  • Explicitní (deklarativní) paměť – údaje sem musí projít vědomím, uchováváme zde životní události a znalosti o světě, obsahy lze verbálně popsat
  1. epizodická – uchovává události z našeho života, různé formy representace
  2. sémantická – obsahuje fakta, poznatky o světě, ale i schémata (rámce) (Bartlett) = soubory propojených informací podle kterých interpretujeme neúplné informace a scénáře (Schank, Abelson) = zobecněné osobní zážitky – epizody (např. postup činností při obědě v restauraci)
  • Implicitní (procedurální) paměť – ukládání probíhá bez účasti vědomí, údaje jsou obtížně verbalizovatelné, většinou senzomotorické dovednosti
  • subsystémy implicitní paměti:
  1. senzibilace – „priming“ = zcitlivění vůči relativně novým podnětům,
  2. procedurální paměť – zajišťuje formování dovedností a návyků,
  3. jednoduché klasické podmiňování – emoční a pohybové,
  4. neasociativní učení = aktivace reflexních drah
  • další druhy a typy paměti:
    • J.P. Guilford – vizuální paměť, auditivní p., paměť pro ideje, mechanická p., paměť pro významy, p. pro prostorovou pozici, p. pro časové uspořádání
    • paměť podle smyslových modalit: chuťová, čichová, vizuální, sluchová atd.
    • typy paměti:
      • a) názorná (zapamatování smyslových zkušeností - vizuální, sluchová...)
      • b) slovní (zapamatování slovních vyjádření)
      • c) emocionální

Optimalizace paměťového procesu

  • kvalita zapamatování je ovlivněna:
    • věkem (dětská amnézie – Freud se domníval, že si rané zážitky nepamatujeme kvůli jejich nepřípustné, nežádoucně-sexuální povaze, dnes je dětská amnézie vysvětlována neurofyziologicky – hippokampus, jehož činnost je pro zapamatování podstatná, v raném věku ještě není dozrálý
    • vztahem k paměťovým obsahům (emočním, motivačním, ale i kognitivním – např. začlenění do předchozí struktury poznatků),
    • metodou učení (mechanické memorování, využití mnemotechnických pomůcek atd.)

Zkreslování vzpomínek

  • rekonstrukce – doplnění bílých míst pravděpodobnými údaji
  • konstrukce – nový psychický obsah na základě zkušeností nebo informací zvenku – konfabulace
  • syndrom falešné paměti – informace z vnějších zdrojů jako vlastní vzpomínky (kryptomnézie – neúmyslný plagiát)

Teorie a příčiny zapomínání

  • pamětí a zapomínáním se zabýval Ebbinghaus už v 19. století. Učil se smyšlená, nesmyslná slova a odvodil křivku zapomínání podle času, který byl vždy potřeba k znovu-naučení. Zapomínání je podle jeho křivky zpočátku velmi rychlé, ale postupně se zpomaluje. Dávno před Millerem a jeho "magickým číslem" odvodil kapacitu krátkodobé paměti 5 až 7 prvků.
  • teorie rozpadu pamětních stop: naučené stopy se bez reaktivace rozpadají, nervové spoje pak vytvářejí nové pamětní záznamy
  • účelné zapomínání: odstraňujeme nepřesné/nepotřebné/chybné údaje z paměti, těmto údajům věnujeme menší pozornost než těm důležitým, rychle zapomínáme například pravidelně se opakující zážitky a každodenní činnosti
  • teorie interference (střetnutí pamětních stop): podobné duševní obsahy uložené do paměti vedle sebe působí rušivě, dochází ke střetu pamětních stop a potížím při vybavování
  • proaktivní útlum = potíž při vybavování nových znalostí kvůli starším, retroaktivní = vybavení starších poznatků narušují novější
  • represe (vytěsnění): Freud: vytěsnění udržuje nepřijatelné psychické obsahy mimo vědomí a způsobuje "zapomnění"
  • teorie ztráty vodítek: informace jsou v paměti utříděny do kategorií v sémantické síti, spoje mezi kategoriemi pak usnadňují vybavování, zapomínání = nemožnost najít informaci v síti dlouhodobé paměti – způsobuje fenomén "mám to na jazyku".
  • Bartlett: zapamatováváme si smysluplné obsahy (příběhy), naše zapamatování je mnohdy vágní a neúplné, vybavování je rekonstrukcí schémat založených na starších poznatcích, paměť výrazně ovlivňují sociokulturní faktory

Zdroje

  1. 1,0 1,1 1,2 Plháková Alena. (2011). Učebnice obecné psychologie. (Vyd. 1., 472 s.) Praha: Academia.
  2. Nakonečný Milan. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.
  3. Nolen-Hoeksema, S. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda: [Orig.: Atkinson & Hilgard's introduction to psychology]. (Vyd. 3., přeprac., 884 s., Přeložil Hana Antonínová). Praha: Portál.

Použitá literatura

  • Nakonečný, M. (2011). Psychologie: přehled základních oborů. (Vyd. 1., 863 s.) Praha: Triton.
  • Nolen-Hoeksema, S. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda: [Orig.: Atkinson & Hilgard's introduction to psychology]. (Vyd. 3., přeprac., 884 s., Přeložil Hana Antonínová). Praha: Portál.
  • Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. (Dotisk 1. vyd., 472 s.) Praha: Academia.

Externí články

Millerův článek z roku 1956: http://psychclassics.yorku.ca/Miller/