Psychologické názory mladších přírodních filosofů (Empedokles, Anaxagoras)

Verze z 2. 5. 2016, 09:57; Karel.Malimanek (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Mladší přírodní filozofové

  • Mladší přírodní filosofové vycházejí z předpokladu, že jsoucno, které je základem všech věcí, je neměnné.
  • S tím souvisí, že přecházejí k pluralismu, tedy k názoru, že takových elementárních jsoucen je několik (Empedokles) nebo nekonečné množství (Anaxagoras, atomisté)[1].

Empedoklés (490-430 př.n.l.)

  • Vycházel z předpokladu čtyř původních látek (země, voda, vzduch, oheň). Nazývá je kořeny všech věcí, později stoicheia, latinsky elementa, česky prvky (živly).
  • Jsou věčné, neměnné, přitom trpné, inertní, bez pohybu.
  • Do pohybu se dostávají působením dvou dalších principů: 'lásky (přátelství) a nenávisti (sváru).
  • Láska působí spojování a míšení prvků; nenávist jejich rozdělování.
  • Obě tyto síly jsou zároveň principy psychickými a mravními: láska je principem slasti a dobra; nenávist principem všeho utrpení a zla. Při naprosté nadvládě lásky jsou částečky všech prvků smíšeny v dokonalou kouli, na jejíž okraj je svár vytlačen. Opačným extrémem je úplné rozdělení prvků při nadvládě nenávisti.
  • Mezi dvěma extrémnímí stavy jsou dvě periody vznikání světa: perioda nesouladu a perioda s převahou lásky.
  • Fáze kosmického cyklu: kosmický stav dokonalého sloučení prvků(= sfairos) → svět nenávisti → stav úplné rozdělenosti prvků → svět ve znamení lásky. Tyto fáze se neustále opakují. V každém z obou mezidobí vznikání a zanikání světa dochází ke vzniku organismů.
  • Empedokles neuznává vznikání ve vlastním slova smyslu. Je pro něj pouze míšením neměnných, věčných elementů. Nejprve vznikají rostliny, poté živočichové tak, že vyrostou části těl živočichu a ty se posléze nahodile spojují – muže tak vzniknout člověk a nebo zrůda, která hyne.
  • Zvláštnosti organismů a rozdíly mezi nimi se zakládají na poměru elementů, z nichž jsou smíšeny. Čím je poměr vyrovnanější - tato harmonie je dílem principu lásky, tím dokonalejší je příslušný útvar.
  • Empedokles staví výklad vnímání na své teorii pórů. Podle té jsou tělesa proniknuta četnými průlinami. A naopak ze všech viditelných těles proudí neviditelné výrony. Hmota se tedy může mísit s jinou na dálku. To lze jen při symetrii, když je mezi hmotami vztah jakéhosi bytostného příbuzenství.
  • Smyslové orgány také mají póry a k počitku dochází, když do nich proniknou výrony vycházející z předmětů. * Složitější je výklad zrakového vnímání. Oko sestává z předpokládaných čtyř elementů. V nitru je oheň, mezi ním a rohovkou je voda. Výrony z vnějších předmětů mohou pronikat buď do pórů ohně (vnímání bílého a světlého) nebo vody (vnímání tmavého). Světlé oči (s menším množstvím ohně) vidí lépe ve dne, tmavé v noci.
  • Vnímání je jistým druhem dotyku, kde stejné poznává vždy stejné, např. oheň – oheň. Obdobně vysvětluje pocity libosti a nelibosti. Libost vzniká, když s tělem přijde do styku věc, která má podobné látkové složení. Cítění připisuje i rostlinám, i ony jsou tedy oduševnělé bytosti na jiném stupni.
  • Myšlení je komplexnější než vnímání. Substrátem myšlení je krev, zejména v krajině srdeční. Zvláštnostmi krve vysvětluje individuální rozdíly v myšlení a vnímání. Také původ zvláštních schopností vidí v poměru smísení elementů v té části těla, která se uplatňuje v příslušné speciální činnosti (např. řečníci v jazyce).
  • Empedokles chápe duševní procesy v těsné souvislosti s hmotným základem. Je proto někdy ne uplně správně považován za materialistu, jedná se však spíše o panpsychismus (= všechno má také duševní stránku). Jako podstatu myšlení sice chápe krev, ale ne jako tekutinu v čistě materiální podobě, nýbrž jako látku oduševněnou[2].

Anaxagoras (500-428 př.n.l.)

  • Patřil k přátelům Periklea, Euripida atd.
  • Byl odsouzen za bezbožnost, když prohlásil že slunce je rozžhavený kámen o něco větší než Peloponnésos; po Perikleově přímluvě mu bylo umožněno emigrovat do Malé Asie, kde později zemřel.
  • Domnívá se, že původně byly všechny věci pohromadě - počátkem byl nevyčíslitelný počet rozmanitých zárodků věcí(=semen)
  • Původní pralátku tak Anaxagoras ještě více pluralizoval než Empedoklés (4 živly).
  • Na rozdíl od Empedokla neuznával existenci jakýchkoli nesložených prvků - oheň je stejně smíšený prvek, jako země, voda a vzduch.
  • Kvalitativně odlišným semenům nepřísluší samostatné, oddělené bytí.
  • Sjednocujícím a hybným činitelem je duch (=NÚS); je nekonečný, samovládný, nesmíšen se žádnou věcí, ale jen sam o sobě.
  • Na rozdíl od Empedokla si myslí, že vnímání se děje opakem, neboť stejné nepůsobí na stejné, například jako studené nebo horké vnímáme jenom to, co se odchyluje od teploty našeho těla.
  • Spatřoval cíl života v pozorování a ve svobodě, která z pozorování vzniká[3].



Reference

  1. Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
  2. Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
  3. Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha: Paseka.

Použitá literatura

  • Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.

Doporučená literatura

  • Störig, H. (1999). Malé dějiny filozofie. Praha: Vyšehrad.