Psychoterapie

Verze z 25. 1. 2017, 01:49; Ondrej.Novak (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Psychoterapie je odborná a záměrná aplikace klinických metod a interpersonálních postojů vycházejících z uznávaných psychologických principů se záměrem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce a nebo osobostní charakteristiky směrem, který obě strany považují za žádoucí. [1]

Etymologický výklad

Výraz psychoterapie pochází z řečtiny a je složen ze dvou slov: "psyché" a "therapón". "Psyché" původně znamenala duši ve významu životní síly mající zdroj v sobě samé, v nestarším významu byla synonymem života a vyjadřovala u člověka vztah k životu vůbec. "Therapón" byl služebník, průvodce a opatrovník bohů, sloveso "therapeuó" opět znamená sloužit, pečovati o někoho a v přeneseném významu i léčiti. [2]

Cíle psychoterapie

Existuje dvojí výrazně odlišná formulace cílů psychoterapie:

  • Odstranění chorobných příznaků - Pacient přichází s jistými obtížemi, úkolem terapeuta je, aby ho těchto potíží zbavil, ať už postupem symptomatologickým nebo dokonaleji –terapií kauzální, odstraňující příčinu. Někteří autoři zpřesňují tento cíl jako obnovení pracovní schopnosti, schopnosti požitku, kontaktu, naděje, schopnosti radovat se ze života. Účelu je dosaženo, když vymizí symptomy, které tomu bránily.
  • Reedukace, resocializace, reorganizace, restrukturalizace, rozvoj či integrace pacientovi osobnosti - Podle příslušné teorie osobnosti se analyzují např. intrapsychické konflikt, sledují patologické fixace libida nebo patologické stereotypy v interpersonálních vztazích, usiluje se o korekci postojů. Osobnost se přetváří ve směru správné adaptace nebo ve směru zrání a uskutečňování svého individuálního životního poslání. Odstranění symptomů se u tohoto postupu očekává spíše jako vedlejší důsledek. Významnost zlepšení nebo vyléčení se posuzuje podle dosaženého stupně osobnostních změn, nikoliv podle změn v symptomatice. [3]

Druhy psychoterapie

  • Direktivní - terapeut působí na pacienta přímým usměrňováním jeho myšlení, postojů a chování. Dává mu příkazy a rady, vyžaduje splnění určitých úkolů a cvičení nebo používá bdělé či hypnotické sugesce.
  • Nedirektivní - psychoterapeut je spíše katalytickým činitelem. Svým permisivním neutrálním postojem pouze podněcuje pacienta ke slovní, emoční nebo činnostní produkci, vytváří příznivou atmosféru pro pacientovu sebeexploraci nebo pro projekci pacientových interpersonálních stereotypů a vyhýbá se indoktrinaci, tj. udělování rad, sugescí, nebo projevování vlastního názoru.[3]

Užití psychoterapie

  • Metoda prvé volby a hlavní postup při prevenci, léčbě a rehabilitaci poruch zdraví.
  • Metoda podpůrná, doplňková-bývá v kombinaci s farmakoterapií, ale i jinými opatřeními v rámci komplexního léčebného přístupu k nemocnému a jeho rodině.[2]

Formy psychoterapie

Individuální (dyadická)

Forma psychoterapie, při které se setkání účastní zpravidla pouze pacient a terapeut. Významné postavy pacientova života - nejčastěji členové rodiny - mohou být v odůvodněných případech se souhlasem pacienta přizvány, nebo jsou do toho společenství činěny zásahy, které však nemají charakter terapie.

Skupinová terapie

Pod tento pojem bývají řazeny dva dosti odlišné přístupy:

  • Terapie ve skupině - léčba určitého počtu pacientů, kteří se setkávají za účelem terapie a kde jsou léčeni jako (více méně) samostatní jedinci. Ostatní lidé ve skupině pak působí jako pomocníci(např. při psychodramatu), mohou vytvářet prostředí pro terapii atd. Při zmíněném postupu se zpravidla pracuje s jedním členem skupiny-protagonistou. S využitím takovéto terapie ve skupině se můžeme setkat u tvarové terapie, v nácvikových skupinách.
  • Terapie skupiny - záměrem terapeuta je podporovat a rozvíjet hladce plynoucí kooperaci a komunikaci ve skupině. Důležité je zde získání kognitivního a zážitkového porozumění vlivům, které určují dobré skupinové klima, a tomu, jak se jedinec sám podílí na vzájemných nedorozuměních a problémech skupiny v komunikaci. Při terapii skupiny je ke komunikaci poskytnut prostor a je umožněno získání korektivní emoční zkušenosti.[2]

Délka psychototerapie

  • Krátkodobá psychoterapie se překrývá s psychoterapeutickou první pomocí a nepřekračuje délku 3 měsíců (zhruba do 15 setkání).
  • Střednědobá psychoterapie se odehrává v časovém rozmezí 3 až 6 měsíců (zhruba do 50 setkání)
  • Dlouhodobá psychoterapie trvá déle než 6 měsíců a obnáší řádově stovky terapeutických setkání.[2]

Psychoterapeutické přístupy

Současný stav psychoterapie je velmi různorodý, bohatý a jen nesnadno se v něm orientuje. Při velmi střízlivém odhadu lze uvažovat o desítkách škol základních směrů, které je možno rozdělit dle teoretických východisek do osmi hlavních hlavních proudů: humanistickou psychoterapii, hlubinnou psychoterapii, behaviorální psychoterapii, sugestivní a hypnoterapeutický přístup, relaxační a psychofyziologické postupy, systémové a komunikační pojetí, transpersonální psychoterapii, eklektické prvky.[2]

Humanistická psychoterapie

Humanistická psychoterapie zahrnuje více škol (rogeriánský přístup, logoterapii, existenciální analýzu, gestalt terapii, apod.).

Odmítá redukcionismus, zdůrazňuje lidskou jedinečnost, osobní růst a rozvoj člověka, kterého zastánci humanistické psychoterapie považují za bytost důvěryhodnou kreativní a pozitivně založenou. Lidský jedinec je v tomto pojetí principiálně svobodný, rozumný a za své jednání odpovědný, není pouhou hříčkou a výslednicí nerozpoznaných sil či vnějších okolností. V psychoterapeutickém vztahu je zdůrazňována jeho autentičnost, akcent je položen zpravidla na přítomnost. Do vztahu vstupují terapeuti osobně, nikoli jako experti a jsou přístupni názoru, že pozitivní změny u pacienta nastávají ve vztahu zejména na základě "setkání". Hlavní užívanou metodou je rozhovor-dialog.

Cílem terapie je obnova a podpora plného osobnostního rozvoje pacienta tím, že pozná a odstraní svá vnitřní omezení a nalezne sebe. Nahlédne své možnosti a poslání ve světě, usiluje o jejich naplnění zcela svobodně, tedy z vlastní vůle a zároveň smysluplně-s přihlédnutím k širším souvislostem a celku.[2]

Hlubinná psychologie

Hlubinná psychologie klade důraz na nevědomé procesy, kterým přisuzuje jiné zákonitosti než procesům než procesům vědomým. Do tohoto směru lze zařadit, kromě tradičních škol hlubinné psychologie, jimiž jsou psychoanalýza S. Freuda(1856-1939), analytická psychologie C.G. Junga ( 1875-1963) a individuální psychologie A. Adlera (1870-1937), celou řadu směrů, jež na ně navazují a bývají označovány za neoanalýzu, dynamickou školu, egopsychologii atd.

Zdůrazněn je přísný determinismus ve smyslu „vše je analyzovatelné“, intrapsychické konflikty a vývoj v jeho dítěte k sobě i k světu v jeho časném dětství jsou považovány jako nejdůležitější pro formování osobnosti i vznik celé řady poruch zdraví.

Terapie je založena zpravidla na vytvoření specifického přenosového vztahu mezi terapeutem a pacientem a tento vztah je hlavní nástrojem změny. Pracuje s výkladem –interpretacemi, kdy pacient postupně porozumí své motivaci k tomu, co vytvářelo jeho osobnost.[2]

Behaviorální psychoterapie

Behaviorální psychoterapie zahrnuje všechny přístupy, jež aplikují při při léčbě ověřené poznatky psychologie experimentální a obecné (zvláště teorie učení). Veškeré psychické projevy-včetně osobnosti člověka samého - považují za učením či přeučováním měnitelné.

Terapie spočívá v pochopení vzniku a udržování nežádoucích projevů a jejich měněním učením a vůbec novou zkušeností. Behaviorální terapeut má k dispozici celou řadu osvědčených technik a strategií, jimž navozuje změnu osobnosti, chování a zdravotním stavu pacienta. Postupuje spíše direktivně, vystupuje v roli experta a léčba mívá ráz kontrolovaného "vědeckého pokusu", kdy pacient je o všem informován předem, je vyžadována jeho aktivní spolupráce a dodržování všech pokynů.[2]

Sugestivní a hypnoterapeutický přístup

Má nejdelší tradici, protože hypnóza se užívala už v nejstarších civilizacích za účelem léčby i jako součást léčebných rituálů. Při sugerování a hypnotizování převládá (až na výjimky) direktivní a manipulativní přístup a využívaná autorita terapeuta.

Pacient je ovlivňován v tom smyslu, že při změněném stavu vědomí přijme od terapeuta určitý pokyn (sugesci). Používá se při navozování abreakce, hypnoanalýze atd. Součástí zmíněného proudu je hypnoterapeutický přístup-hypnóza při bdělém stavu, kdy do rozhovoru s pacientem terapeut zařazuje sugestivní a hypnotické prvky, paradoxní pobídky a tak jej nenápadně ovlivňuje, manipuluje, avšak neindoktrinuje.[2]

Relaxační a psychofyziologické postupy

Vycházejí z předpokladu psychofyziologické jednoty organismu. V praxi to znamená, že přes tělesná a koncentrativní cvičení ovlivňujeme psychické a somatické děje. Patří sem prostředky jako autogenní trénink, progresivní svalová relaxace, různá dechová cvičení, meditace, imaginativní techniky a mnoho dalších.[2]

Systémové a komunikační pojetí

  • Nalézá uplatnění zvláště v rodinné a párové psychoterapii a bývá v těchto případech nazýváno také rodinně psychoterapeutickým. Volně sem lze zařadit i transakční analýzu, jež pracuje zejména s komunikací – rozeznává její žádoucí a i nežádoucí formy a pacienta učí komunikovat adekvátně ve vztahu a situaci.[2]

Body-terapie

V posledních letech se začíná v psychoterapeutické nabídce objevovat směr vycházející z myšlenek a lékařské praxe Wilhelma Reicha (1897-1897)[4][5] psychoterapie zaměřená na tělo-bodyterapie[6],[7] který bychom mohli zařadit do proudu hlubinné psychoterapie, neboť vychází z psychoanalýzy.

Tento směr pracuje s myšlenkou, že lidské tělo a jeho projevy můžeme považovat za substrát nevědomí a v rámci terapie s nimi takto pracovat. Přístup navazuje na psychoanalytické pojetí stádia vývoje libida tím, že předpokládá, že v těchto určitých stadiích, v případě, že nejsou naplněné vývojové protřeby dítěte, se vytváří charakterové struktury-fyzické obranné mechanismy, tzv.pancíře( schizoidní, orální, masochistický, narcistický-psychopatický, falický či hysterický charakter) proti emocinálním zraněním dítěte, ke kterým došlo ve vývoji jedince v příslušném období. Tyto tělesné struktury, mající určitý typický tvar, na jednu stranu jedince chrání a na druhou stranu ho omezují, neboť souvisí i s určitou implicitní představou o světě.

Smyslem terapie je postupné odstranění těchto struktur nebo zvědomnění jiných možností reakcí, které by jedinci umožnily dosahovat plné rozvinutí životní energie-životního potenciálu ve všech oblastech života.[8] Tento směr se dále větví na více škol, z nichž nejznámnější je Biodynamická psychoterapie Gerdy Boyesen (1922-2005), Bioenergetika Alexandra Lowena (1910-2008) a Biosyntéza Davida Boadelly (narozen 1930).

Odkazy

Reference

  1. Prochaska, J.O. & Norcross, J.C (1999). Psychoterapeutické systémy-průřez teoriemi(Vyd.1, 16 s.) Praha: Grada Publishing.
  2. 2,00 2,01 2,02 2,03 2,04 2,05 2,06 2,07 2,08 2,09 2,10 Vymětal, J. a kol. (1997). Obecná psychoterapie(Vyd.1,13 s.). Praha: Psychoanalytické nakladatelství J.Kocourek.
  3. 3,0 3,1 Kratochvíl, S. (1998). Základy psychoterapie(Vyd.2, 17 s.). Praha:Portál.
  4. Reich W. (1972). Character Analysis, New York: Farrar, Straus and Giroux.
  5. Boadella D. (2013). Wilhelm Reich: průkopník nového myšlení. Praha:Malvern.
  6. Staunton, T. ed. (2014). Body-psychoterapie (Vyd.1).Praha: Maitrea.
  7. Heller, M.C. (2012). Body Psychotherapy: History, Concepts, and Methods. (Vyd.1.), New York,W.W.Norton&Company.
  8. Johnson, S.M. (1994) Character styles, New York,W.W.Norton&Company

Použité zdroje

  • Boadella D. (2013). Wilhelm Reich: průkopník nového myšlení. Praha:Malvern.
  • Heller, M.C. (2012). Body Psychotherapy: History, Concepts, and Methods. (Vyd.1.), New York,W.W.Norton&Company.
  • Johnson, S.M. (1994) Character styles, New York,W.W.Norton&Company
  • Kratochvíl, S. (1998). Základy psychoterapie. Praha:Portál.
  • Prochaska, J.O. & Norcross, J.C (1999). Psychoterapeutické systémy-průřez teoriemi. Praha: Grada Publishing.
  • Reich W. (1972). Character Analysis, New York: Farrar, Straus and Giroux.
  • Staunton, T. ed. (2014). Body-psychoterapie (Vyd.1).Praha: Maitrea.
  • Vymětal, J. a kol. (1997). Obecná psychoterapie. Praha: Psychoanalytické nakladatelství J.Kocourek.

Externí odkazy

Klíčová slova

psychoterapie, humanistická psychoterapie, hlubinná psychoterapie, hypnóza, body-terapie