Rozhovor s Radkou Římanovou: Porovnání verzí

m
m (Autor rozhovoru)
Řádka 37: Řádka 37:
 
Co bych mu popřála? No samozřejmě bych byla ráda aby knihovnictví a informační věda se tady studovaly i za dalších 65 let, přála bych si, aby byl čas se vracet ke kořenům, když se chystaly materiály na výstavu tak mě trošku překvapilo, že mnoho z odborníků, kteří učili v roce 1950 na katedře knihovnictví, ta jména mi vůbec nic neříkají, tak bych byla ráda, aby dokázal uisk pracovat jak se svojí historií a tradicí, tak samozřejmě se otvírat novým výzvám a aby našel správnou cestu a opodtatnění do dalších let.
 
Co bych mu popřála? No samozřejmě bych byla ráda aby knihovnictví a informační věda se tady studovaly i za dalších 65 let, přála bych si, aby byl čas se vracet ke kořenům, když se chystaly materiály na výstavu tak mě trošku překvapilo, že mnoho z odborníků, kteří učili v roce 1950 na katedře knihovnictví, ta jména mi vůbec nic neříkají, tak bych byla ráda, aby dokázal uisk pracovat jak se svojí historií a tradicí, tak samozřejmě se otvírat novým výzvám a aby našel správnou cestu a opodtatnění do dalších let.
 
==Autor rozhovoru==
 
==Autor rozhovoru==
Petr Holubetz
+
P. Holubetz
  
 
== Klíčová slova ==
 
== Klíčová slova ==

Verze z 12. 1. 2016, 16:28

Dobrý den, mohla byste popsat svou cestu na ÚISK?

Cesta na ÚISK byla zvnějšku přímá, jelikož jsem začala studovat knihovnictví ve 14-ti letech, v osmnácti jsem maturovala na střední knihovnické škole. Pak jsem plynule začala pracovat v knihovnách, shodou okolností vždy ve specializovaných odborných knihovnách. Cesta na ÚISK byla iniciovaná ze strany ředitelky NLK, která mi v podstatě ukázala možnost dělat zajímavou práci podmíněnou studiem, takže jsem v relativně pozdním věku začala studovat na ÚISKu. Bylo to ve 34 letech a bylo to kombinované studium. Jaký byl váš nejoblíbenější učitel/předmět? Asi těžko říct, že nejoblíbenější, možnost setkání se zajímavými lidmi, asi bych zmínila pana docenta Jiřího Součka, který nám odkryl tajemství SQL, a také bych mohla zmínit paní dr Drobíkovou, která vlastně nás seznamovala s katalogizací, kterou jsem myslela, že znám, ale objasnila mi nějaké souvislosti, významné bylo setkání s dr. Bratkovou, která vlastně poprvé posunula nějaké to získávání poznatků v oblasti vědeckých postupů, který začíná rešerší a pokračuje dál, celkově jsem měla možnost například v rámci filozofie setkat se s panem Treterou, který nás učil dějiny filozofie.

Jak probíhal studentský život za dob vašeho studia?

Bydlela jsem doma a mám štěstí, že jsem bydlela v Praze, co se týče studentského života, tak byl docela intenzivní v tom smyslu, že jsme se docela hodně spřátelili, zažili jsme například výjezdní zasedání s Petrem Bakalářem, jehož cílem bylo získání čtyřech kreditů, zápočet z výběrového předmětu, nějaká Psychologie něčeho. Jeho způsob práce s kolektivem byl hodně invazivní, snažil se nutit nás odhalovat nitro a jelikož mám problém, když dlouho nikdo nemluví, tak začít něco říkat aby to nebylo trapné, tak jsem začala říkat spolužákům spoustu různých podrobností, naštěstí všichni jsme věděli, že jsme tam kvůli zápočtu a pak jsme to zapomněli. Takže ten studentský život spočíval v tom, že jsem se potkala s lidmi, které ten obor bavil, získala jsem pár známých a jednu opravdu dobrou kamarádku se kterou jsme jako jediné dvě v rámci toho knihovnického zaměření dokončili studium, jelikož ta úmrtnost v rámci toho ročníku myšleno v tom studentském slova smyslu byla velmi velká. To kombinované studium v té době trvalo pět let a v polovině nastupovala postupová zkouška, která byla asi tak na úrovni dnešní bakalářské, ale jejím obsahem byla například katalogizace, kterou tam musel student předvést plus komisionální zkouška ze třech předmětů. Mnoho mých spolužáků na tu zkoušku vůbec nedorazilo anebo po prvním pokusu další studium vzdali. Ta zkouška podle mě nedávala smysl, protože to byla další zkouška, která stresovala ty studenty, protože katalogizaci nás zkoušeli v rámci jiného předmětu, takže to bylo opakování něčeho, přesto i tohle povyhazovalo studenty. Navíc šlo o to, že když jsme dali tu zkoušku tak to neznamenalo nic jiného, že jsme mohli pokračovat dál. To znamenalo, že mnoho mých spolužáků, kteří ze studia vypadli, si následně třeba za dva tři roky dodělávali bakalářské studium, které se otevřelo, s tím, že mohli požádat o uznání některých zkoušek, které udělali. Myslím, že v řádném termínu šesti let, jsme školu dodělali v počtu pět lidí z dvaceti. Ale poté se na ÚISKu se objevili další moji spolužáci a pět, či šest z těch dvaceti si to potom dodělávalo později, Takže postupová zkouška smysl nedávala

Jak vzpomínáte na své začátky v knihovně?

První knihovna byla knihovna Divadelního ústavu, do dneška to považuji za výbornou školu, knihovna střední velikosti, sedm zaměstnanců, jednoznačně velice smysluplná knihovna. Zajímavá knihovna, divadelnictví je velmi zajímavé, bylo pro mě zajímavé vždycky a vlastně jsem tam dělala všechny typy knihovnických prací. Postupně akvizici, katalogizaci, správu časopisů, takže všechno jsem si mohla vyzkoušet v praxi, to byl ten začátek. Já jsem byla v praxi 26 let a hrozně se snažím, aby ta vazba na tu praxi byla a zároveň, pamatuji na takovou poznámku paní doktorky Černé, která mě zkoušela z Managmentu knihoven, v době, kdy já sama jsem byla v řídící funkci a měla jsem tendenci neustále sdělovat zážitky ze svého pracovního života a ona mě upozornila, že by se mělo opravdu začínat teorií a tím obecným úvodem a na konci můžu říct co se tak zajímavého v praxi děje. A řekla bych, že se snažím i studentům vysvětlit, že to co bezprostředně potkávají ve svém pracovním životě je nutně tou nejsprávnější praxí a zároveň, že je dobré mít nějaký nadhled.

Jakou dobu za svou kariéru považujete za nejzajímavější, nejdůležitější?

Já jsem na ÚISKu šest let a já bych tu proměnu viděla, když pomineme rok 1989, tak dobu nástupu počítačů, který proměnil obecně obor, tudíž i studium a rozhodně nelze zapomínat, že katedra ÚISK byla první katedra, která měla skutečně vybavenou počítačovou učebnu. To bylo dvacet osobních počítačů, na kterých se studenti učili, takže bych řekla kolem toho roku 92 – 95 došlo k výrazným změnám, ale možné je, že je dokážu časem lépe vyhodnotit, třeba někdo řekne, že tou proměnou byla třeba změna, která se udála v souvislosti s nějakou akreditací nového předmětu, nebo naopak založením doktorského studia atd. , ale já bych osobně tedy viděla kolem toho roku 92/94, koneckonců je to i generace zakladatelů časopisu Ikaros apod. Mezník oboru byl nástup počítačů a mám takový osobní bonmot, když jsem odcházela na mateřskou dovolenou v roce 88, od psacího stroje a v roce 93 jsem se vracela k počítači a bylo to jinak úplně všechno najednou. Jakou roli dnes hraje knihovník v běžném životě? Role knihovníka se s počítači změnila, v tom smyslu, že mu ubylo manuální práce, zároveň mu přibylo objemové práce, protože pomocí počítačů se té práce udělá víc, než se to dělalo ručně. Nicméně role knihovníka ve smyslu shromažďování dokumentů a zpřístupňování a pomáhání uživatelům k přístupu k informacím ta je kontinuální ve svých formách se samozřejmě proměňuje.

A jak podle vás společnost vnímá knihovníka?

Vnímání knihovníků, je takové oblíbené téma, dá se říct, že jsou země, kde povolání má vyšší prestiž, určitě budeme mluvit o Spojených státech amerických. V zemích zejména východního bloku, opravdu jsou to ty země postkomunistické, tam to povolání se zdá, že tu prestiž nemá dostatečnou, nicméně jedna z důležitých věcí, je , že knihovníci by si měli uvědomit, že jsou opravdu důležití a že opravdu umí unikátní věci a přestat řešit prestiž/ neprestiž. Je úplně zbytečné, je to asi jako řešit jestli je lepší Brno, nebo Praha a zaměřit se na nějakou reálnou podstatu věci.

Jak vidíte budoucnost našeho oboru?

Budoucnost oboru se bude lišit, bude tady zatím stále společenská objednávka po lidech, kteří dokážou prakticky pracovat v knihovnách. Dostáváme se tam do určité disproporce v požadavcích kladených na knihovníka akademické knihovny, veřejné knihovny a odborné knihovny. Když se podívám na ty veřejné knihovny tak je to komunitní funkce, schopnost se zapojovat do života obce, podporovat místní kulturu, tam potřebujeme člověka určitého zaměření a kromě toho ještě pořád toho, který rozumí literatuře a umění obecně. V roli akademických knihoven se jedná o intenzivní zapojování do výuky, podpory informační gramotnosti a co se týče těch specializovaných knihoven, což byl tedy předmět mé dizertační práce, tak tam by se měla zintenzivnit práce na ochraně dokumentů a jejich uchování, které by trvalo déle než dva roky, to znamená repozitáře, trvalé repozitáře, které umožní uložit dokument a vyhledat ho i třeba i za deset let, protože deset let stará knížka, lze vyhledat a přečíst je jasné, ale deset let starý elektronický dokument, kde ho najdu? Já si myslím, že i to vzdělání by mělo reagovat na tenhle rozdíl a že všeobímající knihovnictví, které vychází z knihovního zákona, je trošku komplikované, protože i osobnost správce digitálního depozitáře by měla mít jiné kompetence, než knihovník v dětské knihovně. Nějaká podstata toho oboru tam je. Ale je tu i druhý aspekt, že nestudujeme jenom knihovnictví, ale i informační vědu, jako vědu , která se snaží rozklíčovat lidem informační problém a tam tedy vidím tu budoucnost, vlastně v neustálém sledování způsobu komunikace, způsobu běhu informací a hledání cesty jak se v nich obecně vyznat a co z nich vyplývá.

Co byste popřála ÚISKu do dalších let?

Co bych mu popřála? No samozřejmě bych byla ráda aby knihovnictví a informační věda se tady studovaly i za dalších 65 let, přála bych si, aby byl čas se vracet ke kořenům, když se chystaly materiály na výstavu tak mě trošku překvapilo, že mnoho z odborníků, kteří učili v roce 1950 na katedře knihovnictví, ta jména mi vůbec nic neříkají, tak bych byla ráda, aby dokázal uisk pracovat jak se svojí historií a tradicí, tak samozřejmě se otvírat novým výzvám a aby našel správnou cestu a opodtatnění do dalších let.

Autor rozhovoru

P. Holubetz

Klíčová slova

Historie knihovnictví, Ústav informačních studií a knihovnictví