Rozhovor s Vítem Richterem: Porovnání verzí

(Založena nová stránka s textem „===Kdy jste se narodil a odkud pocházíte?=== Narodil jsem se 11. 6. 1949. Jsem stoprocentní Pražák. Narodil jsem se na Vinohradech a teď bydlím ve V…“)
 
Řádka 1: Řádka 1:
 +
Rozhovor byl pořízen v březnu 2015.
 +
 +
Autoři rozhovoru: Kateřina Čejková, Petra Žáčková, Jan Cvačka
 +
 +
 
===Kdy jste se narodil a odkud pocházíte?===
 
===Kdy jste se narodil a odkud pocházíte?===
 
Narodil jsem se 11. 6. 1949. Jsem stoprocentní Pražák. Narodil jsem se na Vinohradech a teď bydlím ve Vršovicích, nikdy jsem jinde nebydlel. Můj otec byl sudetský Němec, takže v určitém období jsme to neměli jednoduché, otec nebyl odsunut, mohl zůstat v Praze, protože manželku měl Češku.  
 
Narodil jsem se 11. 6. 1949. Jsem stoprocentní Pražák. Narodil jsem se na Vinohradech a teď bydlím ve Vršovicích, nikdy jsem jinde nebydlel. Můj otec byl sudetský Němec, takže v určitém období jsme to neměli jednoduché, otec nebyl odsunut, mohl zůstat v Praze, protože manželku měl Češku.  
  
 
===Dočetli jsme se o vás, že jste původně vyučený strojní zámečník, jak vás to dovedlo ke knihovnictví?===
 
===Dočetli jsme se o vás, že jste původně vyučený strojní zámečník, jak vás to dovedlo ke knihovnictví?===
Tento příběh jsem již vyprávěl vícekrát. Když jsem vyšel ze základní školy, vůbec jsem nevěděl, co bych měl dělat. Jediný můj pocit byl, že už nechci chodit do školy, protože mě škola nebavila. Rodiče si ale samozřejmě přáli, abych dál studoval a dostal se na nějakou střední školu. Nakonec mě donutili k přihlášení na strojní průmyslovou školu na Smíchově. Dělal jsem přijímací pohovor, ale udělal jsem ho tak, abych neuspěl. Rodiče ze mě byli bezradní a sehnali mi nakonec výuční obor strojní zámečník v podniku Letecké opravny Malešice, který dodnes existuje a opravuje vojenská letadla. Bylo to zajímavé v tom, že se nejednalo o pouhý učební obor, tehdy se tomu říkalo souvislé pětileté studium. Po vyučení jsem ještědva roky chodil dálkově do školy a až potom jsem maturoval. Po maturitě jsem šel na dva roky na vojnu a tam jsem se rozhodl, že už se do továrny nevrátím. Přemýšlel jsem, co bych měl dělat. Zajímala mě literatura a umění.  
+
Tento příběh jsem již vyprávěl vícekrát. Když jsem vyšel ze základní školy, vůbec jsem nevěděl, co bych měl dělat. Jediný můj pocit byl, že už nechci chodit do školy, protože mě škola nebavila. Rodiče si ale samozřejmě přáli, abych dál studoval a dostal se na nějakou střední školu. Nakonec mě donutili k přihlášení na strojní průmyslovou školu na Smíchově. Dělal jsem přijímací pohovor, ale udělal jsem ho tak, abych neuspěl. Rodiče ze mě byli bezradní a sehnali mi nakonec výuční obor strojní zámečník v podniku Letecké opravny Malešice, který dodnes existuje a opravuje vojenská letadla. Bylo to zajímavé v tom, že se nejednalo o pouhý učební obor, tehdy se tomu říkalo souvislé pětileté studium. Po vyučení jsem ještě dva roky chodil dálkově do školy a až potom jsem maturoval. Po maturitě jsem šel na dva roky na vojnu a tam jsem se rozhodl, že už se do továrny nevrátím. Přemýšlel jsem, co bych měl dělat. Zajímala mě literatura a umění.  
Z vojny jsem napsal matce, aby mi poslala příručku „Seznam vysokých škol“. Tehdy pro mne nebylo reálné se dostat na nějakou uměleckou školu nebo studovat dějiny literatury,na to byly omezené kvóty. Listoval jsem příručkou, až jsem si našel obor knihovnictví a řekl si, že rád čtu, a tak by to mohlo být něco, co by mě zajímalo. Ještě na vojně jsem se hlásilna tehdejší Katedru knihovnictví vědeckých informací UK, ale neudělal jsem přijímačky. Přijímací pohovor před komisí byl totiž dost nepříjemný. Pamatuji si na Jiřího Marka, úspěšného spisovatele a autora povídek Hříšní lidé města pražského. Součástí zkoušky bylo napsat slohovou práci. Když se na ni pan Marek díval,řekl mi, že se jedná o primitivní sloh, samozřejmě jsem nebyl přijat.  
+
Z vojny jsem napsal matce, aby mi poslala příručku „Seznam vysokých škol“. Tehdy pro mne nebylo reálné se dostat na nějakou uměleckou školu nebo studovat dějiny literatury,na to byly omezené kvóty. Listoval jsem příručkou, až jsem si našel obor knihovnictví a řekl si, že rád čtu, a tak by to mohlo být něco, co by mě zajímalo. Ještě na vojně jsem se hlásil na tehdejší Katedru knihovnictví vědeckých informací UK, ale neudělal jsem přijímačky. Přijímací pohovor před komisí byl totiž dost nepříjemný. Pamatuji si na Jiřího Marka, úspěšného spisovatele a autora povídek Hříšní lidé města pražského. Součástí zkoušky bylo napsat slohovou práci. Když se na ni pan Marek díval,řekl mi, že se jedná o primitivní sloh, samozřejmě jsem nebyl přijat.  
 
Nakonec jsem požádal matku, aby mi sehnala nějaké místo v knihovně. Našla mi ho v tehdejší Státní knihovně ČSR a tak jsem tam v září 1971 začal pracovat. Šest let jsem dělal pomocnou sílu ve skladišti, a to byly mé nejhezčí knihovnické roky. Práce skladníků obnáší vyhledávání knih podle objednávek a jejich zařazování zpět na regál po vrácení. Byla zde docela zajímavá společnost složená většinou z mladých lidí, kteří se nedostali na vysokou školu. Vždy, když jsme si udělali svoji práci, knížky jsme vyexpedovali nebo zařadili, mohli jsme si číst. Tehdy se stahovaly knížky do zvláštních fondů a spousta z nich byla nepůjčovatelných, ale my jsme k nim mohli. Katalogy pro veřejnost byly velmi primitivní a neúplné a najít některé knihy bylo komplikované. Ale díky lidem, kteří studovali a vědecky pracovali, nám rukama procházely knihy a časopisy z různých oborů. Objevily se úžasné věci a my jsme k nim mohli a mohli jsme je číst.
 
Nakonec jsem požádal matku, aby mi sehnala nějaké místo v knihovně. Našla mi ho v tehdejší Státní knihovně ČSR a tak jsem tam v září 1971 začal pracovat. Šest let jsem dělal pomocnou sílu ve skladišti, a to byly mé nejhezčí knihovnické roky. Práce skladníků obnáší vyhledávání knih podle objednávek a jejich zařazování zpět na regál po vrácení. Byla zde docela zajímavá společnost složená většinou z mladých lidí, kteří se nedostali na vysokou školu. Vždy, když jsme si udělali svoji práci, knížky jsme vyexpedovali nebo zařadili, mohli jsme si číst. Tehdy se stahovaly knížky do zvláštních fondů a spousta z nich byla nepůjčovatelných, ale my jsme k nim mohli. Katalogy pro veřejnost byly velmi primitivní a neúplné a najít některé knihy bylo komplikované. Ale díky lidem, kteří studovali a vědecky pracovali, nám rukama procházely knihy a časopisy z různých oborů. Objevily se úžasné věci a my jsme k nim mohli a mohli jsme je číst.
 
Později jsem byl přeřazen do oddělení služeb čtenářům - do půjčovny. Tam jsem asi 2 roky “klepal razítkem“ a půjčoval knížky. Byla to otrocká práce, zejména když v říjnu začínaly vysoké školy a u pultů stály fronty na skripta.
 
Později jsem byl přeřazen do oddělení služeb čtenářům - do půjčovny. Tam jsem asi 2 roky “klepal razítkem“ a půjčoval knížky. Byla to otrocká práce, zejména když v říjnu začínaly vysoké školy a u pultů stály fronty na skripta.
Řádka 50: Řádka 55:
  
 
===Mohl byste nám říct něco o SKIPu?===
 
===Mohl byste nám říct něco o SKIPu?===
V době socializmu v Československu nemohly existovat knihovnické spolky. Za První republiky působil Spolek československých knihovníků, ale v roce 1948 ho komunisté zrušili. V roce 1968 - 69 se podařilo obnovit knihovnické spolky jak v Čechách, tak i a na Slovensku, ale v roce 1969byl český spolek opět zakázán. Na Slovenskuod té doby pracuje Spolek slovenských knihovníků.
+
V době socializmu v Československu nemohly existovat knihovnické spolky. Za První republiky působil Spolek československých knihovníků, ale v roce 1948 ho komunisté zrušili. V roce 1968 - 69 se podařilo obnovit knihovnické spolky jak v Čechách, tak i a na Slovensku, ale v roce 1969 byl český spolek opět zakázán. Na Slovensku od té doby pracuje Spolek slovenských knihovníků.
První setkání k obnovení činnosti Svazu knihovníků a informačních pracovníků ČR (SKIP) bylo již v prosinci 1989 na tehdejší Katedře knihovnictví a vědeckých informací v Celetné abyli tam někteří pedagogové i další pozvaní lidé z knihoven. Začalo se debatovat o obnově SKIPu a užv roce 1990 se uskutečnil zakládací sjezd v Městské knihovně v Praze, předsedkyní se stala Dr. Jarmila Burgetová z Knihovny AV ČR. Od samého počátku jsem dělal výkonného tajemníka. V roce 1998 jsem byl zvolen předsedouSKIPu a tuto funkcí jsem vykonával až do roku 2013.  Teď je předsedou Roman Giebisch(vedoucí oddělení vzdělávání v Národní knihovně). Podařilo se nám vybudovat silný spolek, který sdružuje jak knihovníky (asi 900), tak i knihovny (přibližně 600).
+
První setkání k obnovení činnosti Svazu knihovníků a informačních pracovníků ČR (SKIP) bylo již v prosinci 1989 na tehdejší Katedře knihovnictví a vědeckých informací v Celetné a byli tam někteří pedagogové i další pozvaní lidé z knihoven. Začalo se debatovat o obnově SKIPu a už v roce 1990 se uskutečnil zakládací sjezd v Městské knihovně v Praze, předsedkyní se stala Dr. Jarmila Burgetová z Knihovny AV ČR. Od samého počátku jsem dělal výkonného tajemníka. V roce 1998 jsem byl zvolen předsedou SKIPu a tuto funkcí jsem vykonával až do roku 2013.  Teď je předsedou Roman Giebisch(vedoucí oddělení vzdělávání v Národní knihovně). Podařilo se nám vybudovat silný spolek, který sdružuje jak knihovníky (asi 900), tak i knihovny (přibližně 600).
 
Knihovny a obor knihovnictví prochází vlivem informačních rozsáhlými změnami. Každá jednotlivá knihovna je na prosazování změn slabá. Myslím si, že pro rozvoj knihoven je silný profesní spolek, který prosazuje jak zájmy knihovníků a knihoven, tak i uživatelů knihoven, nezbytností.
 
Knihovny a obor knihovnictví prochází vlivem informačních rozsáhlými změnami. Každá jednotlivá knihovna je na prosazování změn slabá. Myslím si, že pro rozvoj knihoven je silný profesní spolek, který prosazuje jak zájmy knihovníků a knihoven, tak i uživatelů knihoven, nezbytností.
  
Řádka 59: Řádka 64:
  
 
===Co byste popřál ÚISKu?===
 
===Co byste popřál ÚISKu?===
Je důležité, aby ústav působil nejméně v takovém rozsahu, v jakém existuje. Aby se mu dařilo získat akreditace, aby rozvíjel vědeckou činnost v našem oboru a aby byl váženým útvarem v rámci Filozofické fakulty UK. Samozřejmě mu přeji co nejvíce vědychtivých studentů.  
+
Je důležité, aby ústav působil nejméně v takovém rozsahu, v jakém existuje. Aby se mu dařilo získat akreditace, aby rozvíjel vědeckou činnost v našem oboru a aby byl váženým útvarem v rámci Filozofické fakulty UK. Samozřejmě mu přeji co nejvíce vědychtivých studentů.
 
+
==Autoři rozhovoru==
+
Kateřina Čejková, Petra Žáčková, Jan Cvačka
+
  
 
== Klíčová slova ==
 
== Klíčová slova ==

Verze z 13. 1. 2016, 16:48

Rozhovor byl pořízen v březnu 2015.

Autoři rozhovoru: Kateřina Čejková, Petra Žáčková, Jan Cvačka


Kdy jste se narodil a odkud pocházíte?

Narodil jsem se 11. 6. 1949. Jsem stoprocentní Pražák. Narodil jsem se na Vinohradech a teď bydlím ve Vršovicích, nikdy jsem jinde nebydlel. Můj otec byl sudetský Němec, takže v určitém období jsme to neměli jednoduché, otec nebyl odsunut, mohl zůstat v Praze, protože manželku měl Češku.

Dočetli jsme se o vás, že jste původně vyučený strojní zámečník, jak vás to dovedlo ke knihovnictví?

Tento příběh jsem již vyprávěl vícekrát. Když jsem vyšel ze základní školy, vůbec jsem nevěděl, co bych měl dělat. Jediný můj pocit byl, že už nechci chodit do školy, protože mě škola nebavila. Rodiče si ale samozřejmě přáli, abych dál studoval a dostal se na nějakou střední školu. Nakonec mě donutili k přihlášení na strojní průmyslovou školu na Smíchově. Dělal jsem přijímací pohovor, ale udělal jsem ho tak, abych neuspěl. Rodiče ze mě byli bezradní a sehnali mi nakonec výuční obor strojní zámečník v podniku Letecké opravny Malešice, který dodnes existuje a opravuje vojenská letadla. Bylo to zajímavé v tom, že se nejednalo o pouhý učební obor, tehdy se tomu říkalo souvislé pětileté studium. Po vyučení jsem ještě dva roky chodil dálkově do školy a až potom jsem maturoval. Po maturitě jsem šel na dva roky na vojnu a tam jsem se rozhodl, že už se do továrny nevrátím. Přemýšlel jsem, co bych měl dělat. Zajímala mě literatura a umění. Z vojny jsem napsal matce, aby mi poslala příručku „Seznam vysokých škol“. Tehdy pro mne nebylo reálné se dostat na nějakou uměleckou školu nebo studovat dějiny literatury,na to byly omezené kvóty. Listoval jsem příručkou, až jsem si našel obor knihovnictví a řekl si, že rád čtu, a tak by to mohlo být něco, co by mě zajímalo. Ještě na vojně jsem se hlásil na tehdejší Katedru knihovnictví vědeckých informací UK, ale neudělal jsem přijímačky. Přijímací pohovor před komisí byl totiž dost nepříjemný. Pamatuji si na Jiřího Marka, úspěšného spisovatele a autora povídek Hříšní lidé města pražského. Součástí zkoušky bylo napsat slohovou práci. Když se na ni pan Marek díval,řekl mi, že se jedná o primitivní sloh, samozřejmě jsem nebyl přijat. Nakonec jsem požádal matku, aby mi sehnala nějaké místo v knihovně. Našla mi ho v tehdejší Státní knihovně ČSR a tak jsem tam v září 1971 začal pracovat. Šest let jsem dělal pomocnou sílu ve skladišti, a to byly mé nejhezčí knihovnické roky. Práce skladníků obnáší vyhledávání knih podle objednávek a jejich zařazování zpět na regál po vrácení. Byla zde docela zajímavá společnost složená většinou z mladých lidí, kteří se nedostali na vysokou školu. Vždy, když jsme si udělali svoji práci, knížky jsme vyexpedovali nebo zařadili, mohli jsme si číst. Tehdy se stahovaly knížky do zvláštních fondů a spousta z nich byla nepůjčovatelných, ale my jsme k nim mohli. Katalogy pro veřejnost byly velmi primitivní a neúplné a najít některé knihy bylo komplikované. Ale díky lidem, kteří studovali a vědecky pracovali, nám rukama procházely knihy a časopisy z různých oborů. Objevily se úžasné věci a my jsme k nim mohli a mohli jsme je číst. Později jsem byl přeřazen do oddělení služeb čtenářům - do půjčovny. Tam jsem asi 2 roky “klepal razítkem“ a půjčoval knížky. Byla to otrocká práce, zejména když v říjnu začínaly vysoké školy a u pultů stály fronty na skripta. Přijímací zkoušky na vysokou školu jsem dělal čtyřikrát, tehdy bylo vůbec dost obtížné se dostat na vysokou školu. Na počtvrté jsem dostal zprávu, že jsem byl přijat, ale v té době už jsem o studium moc nestál, měl jsem rodinu, málo peněz a uvažoval jsem o návratu do továrny. Ale nakonec jsem šel dálkově studovat a musím říci, že mě obor knihovnictví skutečně bavil. Studium jsem skončil s červeným diplomem a baví mě to dodnes. V době, kdy jsem dostudoval, v roce 1980, jsem se stal vedoucím oddělení studoven. Po několika letech jsem se vrátil zpět do půjčovny jako vedoucí. Bylo to poté, co náhle a tragicky zemřela vedoucí oddělení služeb čtenářů Milena Fiedlerová. Postupně jsem působil jako vedoucí oddělení souborného katalogu a oddělení souborného katalogu a meziknihovních služeb. Přišel rok 1989 a v roce 1990 jsem se stal ředitelem odboru služeb, který zahrnoval všechny útvary, které sloužily službám (studovny, půjčovny, oddělení rukopisů, hudební oddělení, oddělení zvláštních fondu a další). Knihovna měla obrovské prostorové problémy, nebylo kam ukládat knížky.Knihy byly všude,asi půl milionu knížek, časopisů bylo na hromadách v bednách, v mimopražských depozitářích byly knihy hromadně napadeny plísněmi. V roce 1992 vláda rozhodla o výstavbě Centrálního depozitáře v Hostivaři s tím, že by se v budoucnu měla stavět nová budova Národní knihovny. Byl jsem pověřen řízením přípravy a realizací stavby, na několik let jsem přestal být knihovníkem a staral se o tuto investici. V roce 1995 se Centrální depozitář v Hostivaři otevřel a začalo období velkého stěhování – knihy ze všech mimopražských depozitářů byly očištěny, dezinfikovány a stěhovány do nového depozitáře.V roce 1998, po dokončení všech přesunů, jsem v Hostivaři skončil a byl jsem jmenován ředitelem nynějšího Knihovnického institutu a jsem jím doposud. Celý svůj knihovnický život pracuji v jedné instituci, ale dá se říct, že jsem jí prošel skoro na všech úrovních. Ale jak jsem uvedl, úplně nejlepší je jít do skladiště Národní knihovny a tam si číst. Národní knihovna je zajímavá tím, že se jedná o velkou instituce, která v řadě případů neslouží jenom uživatelům, ale také knihovnám doma i v zahraničí. Činnost Knihovnického institutu nesměřuje na běžné uživatele knihovny, ale na knihovníky a knihovny. A práce je proto neuvěřitelně různorodá.

Jaké máte vzpomínky na studentský život?

Studentský život jsem moc nezažil, protože jsem studoval dálkově, takže jednou za měsíc byly konzultace. A dá se říct, že i vazby mezi lidmi z ročníku nebyly moc silné.

Vzpomínáte na nějaké pedagogy?

Jednou z důležitých osobností byla pro mne paní docentka Hana Vodičková. Učila jmenný popis a všichni studenti z ní měli neuvěřitelnou hrůzu. V době, kdy tento předmět vrcholil, ale onemocněla, a proto nás zkoušel někdo jiný. Později se stala vedoucí mé diplomové práce. Byla velmi pečlivá, přísná, a se svými diplomanty pořádala semináře, kde jsme museli přednášet jednotlivé kapitoly, které ostatní museli kritizovat. Díky jejímu tlaku jsem studium jako jeden z mála z ročníku zakončil v řádném termínu. Ostatní si to většinou prodlužovali. Ještě potom když jsem odešel ze školy, jsme spolu celá léta spolupracovali. Dalším pro mě významným pedagogem byl docent Josef Straka, ten učil Úvod do studia. Byl to člověk, před kterým se všichni třásli. Svůj předmět vykládal nesmírně vědecky a nikdo mu nerozuměl. Používal spousty cizích slov a k předmětu nebyly žádné učebnice. To bylo vlastně typické pro celé studium, že nebyly žádné učebnice. Byli jsme proto zcela závislí na jeho přednáškách, kde nám dával doporučenou literaturu včetně zahraniční, která se většinou nedala sehnat. Byl to jeden z učitelů, který mě donutil intenzivně studovat a snažit se. Na docenta Straku jsem ale měl velké štěstí. Na první zkoušce jsme se dostali do hovoru o tom, jak jsem se dostal na školu. Já mu vykládal historku o čtyřech přijímačkách a on vyprávěl, jak se také složitě dostával ke studiu. Vlastní zkouška spočívala v tom, že jsme si přátelsky popovídali a pak mi dal jedničku. Na jeho zkoušky jsem se neodvážil neučit, ale u docenta Straky jsem to měl až do konce studia dobré. Myslím, že učitelé, kteří byli hodně nároční, měli pro mé studium největší význam.

Měl jste možnost během studia cestovat?

Možnost vycestovat během studia nebyla vůbec. Ale když jsem později začal v knihovně působit na vedoucích funkcích, tak byly široké možnosti vycestovat, i když jenom na východ. Národní knihovna měla smlouvy se všemi národními knihovnami tehdejších socialistických zemí a ty jsem navštívil téměř všechny. Každý rok různí pracovníci jezdili do Moskvy, Varšavy, Budapešti apod. Na západě jsem byl poprvé až v roce 1990, a to v Rakouské národní knihovně.

Jaké byste stanovil významné historické etapy ve vývoji oboru, které jste měl možnost zažít, účastnit se jich?

V loňském roce jsme měli projekt, kde se řešilo téma stále se prodlužujícího věku odchodu lidí do důchodu. V ČR není zatím zastropována doba odchodu do důchodu, což znamená, že každý rok o několik měsíců automaticky narůstá. Cílem projektu bylo identifikovat problémy, které tento trend přinese a jak budou knihovny schopny zvládnout budoucí změny, zda stárnoucí zaměstnanci budou schopni přijímat nové věci atd. Měl jsem za úkol připravit přednášku o budoucnosti knihoven a vytvořil jsem si pro tento účel časovou přímku o vývoji našich knihoven od počátku 20. století do současnosti. Zhruba od 60. let se začínají v knihovnách objevovat informační technologie, nejdříve velké sálové počítače, potom personální počítače, bibliografické databáze, automatizace knihovnických procesů atd. Když se ohlížím zpět, tak naprosto zlomovým rokem byl rok 1989. Do té doby vyvinuté systémy byly většinou ve stadiu výzkumu a jejich skutečný dopad do praktické činnosti knihoven byl velmi omezený. Kvalitní počítače se musely dovážet, prostřednictvím instituce Ústřední technické základny se zpřístupňovaly zahraniční bibliografické databáze pro omezený okruh informačních institucí, Státní knihovna automatizovala Českou národní bibliografii. Celostátní průzkum ukázal, že v síti veřejných knihoven bylo v roce 1989 asi pět personálních počítačů. Poté nastala úplná exploze. Najednou byly otevřené dveře, v roce 1992 byla spuštěna první verze knihovního systému Lanius. Od roku 1989 knihovny mohou také nakupovat a získávat do svých fondů, co chtějí či potřebují. Neexistují zde žádné politické vlivy, pouze chybí peníze. Z hlediska nástupu technologií byl pro české knihovny rok 1989 klíčový.

Máte něco, co byste řekl k roku 1968?

V roce 1968 jsem ještě s knihovnictvím neměl nic společného, v té době jsem se ještě pracoval v Leteckých opravnách. V roce 1969 jsem šel na vojnu a vracel jsem se v roce 1971. V roce 1971 se v knihovnách naplno rozjela tzv. normalizace, v knihovně se začaly vyřazovat politicky závadné knihy. Byly vytvářeny seznamy zakázané literatury, podle kterých byly knihy vytahovány z regálů a soustřeďovaly se do oddělení zvláštních fondů. Staženy byly také všechny noviny a časopisy z let 1968- 1969. Oddělení zvláštních fondů již v minulosti existovalo, protože podobné seznamy vznikaly již v padesátých letech. V roce 1968 došlo ke krátkému uvolnění zvláštních fondů, ale od roku 1971 a v následujících letech se zase vracely zpět a přibývaly stovky zakázaných autorů a děl. Bylo to obrovské množství knih, které lidé nemohli normálně využívat. Vyřazování probíhalo ve všech knihovnách, všechny knihovny dostaly příkaz k očistě knihovních fondů. V 50. letech se knihy opravdu často fyzicky likvidovaly. Ale v sedmdesátých letech to tak nebylo, knihy se svážely do depozitáře Národní knihovny v Nučicích. Byly tam tříplechové hangáry a jeden byl vyčleněn pro zvláštní fondy. Do Nučic se sváželo ze všech knihoven ČR. K vyřazeným knihám byl přístup pouze se zvláštním povolením. Celá 70. až 80. léta se zadržovala také literatura, která se nakupovala ze zahraničí, protože tu působili cenzoři a lidé, kteří pracovali ve zvláštních fondech. Státní knihovna měla právo zvláštních fondů a mohla nakupovat knihy a časopisy ze zahraničí, které patřily do kategorie zakázaných, ale vše, co bylo nakoupeno se ukládáno do zvláštních fondů. Například pokud cenzorský úřad zjistil nějaký hanlivý článek o Sovětském svazu nebo o Československu ve vědeckém časopisu typu Natural, Science apod., přístup byl zakázán, což znamenalo, že v žádné knihovně dané číslo nebylo přístupné. V roce 1990 se všechno uvolnilo, knihy i časopisy se vracely knihovnám. Knihovny si mohly volně přijet do skladu v Nučicích a vybrat si knížky, které chtěly. Ještě mám jednu zajímavou vzpomínku z dob normalizace. Před návratem z vojny, v roce 1971, jsem se setkal s evangelickým farářem a pozdějším disidentem Sváťou Karáskem, který v té době působil v Novém Městě pod Smrkem. V roce 1973 mu ale komunisté odebrali tzv. státní souhlas a nemohl vykonávat své zaměstnání. Jeho manželka Stáňa získala místo psychologa v psychiatrické léčebně na zámku v Lobči. Já jsem v té době jako skladník měl na starosti obsluhu všech mimopražských skladišť knihovny. Jeden z nich byl na tehdy zcela neznámém hradu Houska na Kokořínsku. Knihovna hledala na Housku správce a já jsem však Sváťu na místo doporučil a on ho získal. Na Housku jsem potom jezdil nejen pracovně, ale velmi často na víkendy i na dovolenou. Na Housce se scházelo velké množství zajímavých lidí, byla to jakási oáza svobody. Vedoucí hospodářské správy knihovny byl nějaký soudruh Hruška, komunista ze staré školy, který si Sváťu oblíbil a vytvořil mu prostor na opravování hradu. V té době se na Housce udělala nová střecha, fasáda, okna, okenice, vydláždil se dvůr a to za pomoci těch, kteří za Sváťou přijížděli. Právě zde nahrála svou první desku skupina The Plastic People of the Universe. Idyla skončila v roce 1976, kdy byl Sváťa s několika členy Plastiků zatčen, odsouzen a na Housku se již nikdy nevrátil. Za zmínku stojí, že soudruh Hruška, ačkoliv musel být pod velkým tlakem, vypovídal o Sváťově činnosti vždy velmi pozitivně. Později knihovna vyměnila Housku se Spolanou Neratovice za nový depozitář, ale to už je jiný příběh.

Jak se v průběhu let měnila role knihovníka ve společnosti?

Myslím si, že podstata role knihovníka se nijak zvlášť nemění, ale v mnoha aspektech se rozšiřuje především do digitální oblasti. Úloha veřejných knihoven se postupně proměňuje. Dlouhodobě usilujeme o to, aby knihovny nebyly jen místem, kde se půjčují knížky, ale aby působily jako kulturní, vzdělávací, komunitní a informační centrum obce. To klade na profesi nové nároky. Knihovníci by měli být schopni organizovat různé akce, zaměřovat se na práci s různými skupinami uživatelů. Ve specializovaných knihovnách by měl být knihovník do značné míry součástí vědeckého týmu. Podstatná část komunikace přechází do digitální formy. Zatímco dřív se profese knihovníka soustředila jen na tradiční média, dnes knihovník musí ovládat i digitální svět, který se rychle proměňuje. Řekl bych, že knihovníci převážně ve veřejných knihovnách v tom mají velký handicap. V mnoha ohledech je to asi generační záležitost. Digitální svět se neustále rozšiřuje. Je čím dál složitější a knihovníci by normálním smrtelníkům měli pomoci, aby se v tom světě orientovali. Měli by být zběhlejší ve vztahu k ovládání moderních technologií než ostatní. Ale dnes v knihovnách ještě stále pracuje generace, pro které jsou technologie stále něco cizorodého.

Kam se bude podle Vás vyvíjet tento obor dál?

Hlavní trend směřuje k rozvoji digitální komunikace, vznikají nová média, což ale samo o sobě neznamená, že tradiční média mizí. Zatím není jednoznačné, jaká část digitálního světa bude hlavní doménou knihoven. Knihovny budou vedle správy a zpřístupnění sbírek tradičních, fyzických dokumentů pracovat i s digitálními dokumenty a budou tyto dva světy vzájemně propojovat. V tom zůstanou zcela jedinečné a unikátní. Vedle toho je zde i druhá oblast rozvoje – vytváření knihovny jako otevřeného prostoru pro vzdělávání, zprostředkování kulturních hodnot, jako prostoru pro volný čas a setkávání komunity, ve které knihovna působí. Paradoxem je, že celá desetiletí slyšíme různá proroctví o konci knihoven, ale když se ohlédneme zpět, největší rozmach knihoven zaznamenáváme na celém světě v posledních padesáti, šedesáti letech, tj. právě v období rozvoje informačních technologií. Z toho, co jsem se před desetiletími učil na vysoké škole, moc nezbylo, náš obor se hodně proměnil. Když se mě někdo ptá, co mi dala vysoká škola, tak především zdůrazňuji, že mě naučila se učit. Umožnila mi zvládnout základní strukturu oboru a schopnost propojovat informace z různých oblastí. Ani dnes mně nedělá problém učit se nové věci, naopak, je příjemné získávat a objevovat vše nové, co se týká mého oboru.

Vzpomenete si na nějaké předměty, které se za Vás vyučovaly?

Vzpomínám si, že mě velmi zaujal předmět, který učila docentka Dagmar Mertová, snad se nazýval „Management knihoven.“ Poprvé jsem se dozvěděl, co je to systémová analýza swot analýza a další pojmy. Tehdy byla tato oblast opravdu v plenkách, nebyla k sehnání aktuální literatura. Mám pocit, že absolventi vysokých škol by v mnoha ohledech měli být připravováni na vedoucí pozice v knihovnách i když si uvědomuji, že je to dost složité. Jedna věc je zvládnout teoretické principy řízení, ale složitější je zvládnout praktickou stránku věci. Knihovny jsou hodně různorodé, některé působí jako organizační složka nějaké instituce, jiné jsou příspěvkovými organizacemi a podléhají různým pravidlům hospodaření. Složitá je personální práce, dohadování s lidmi, tvorba pracovních týmů, projektové řízení a další. To jsou dost složité věci a mám pocit, že absolventi z téhle oblasti toho moc nevědí. Mám také trochu dojem, že knihovníci nemají často ambice ucházet se o vedoucí pozice v knihovně, a tak se dost často stává, že knihovny vedou lidé, kterým chybí základní profesní vzdělání, a to je z dlouhodobého hlediska nepříznivá situace.

Jaký máte vztah k ÚISKu?

Chápu ho jako svou kmenovou školu, se kterou především spolupracujeme. Jak SKIP, tak i Národní knihovna pořádá velké množství vzdělávacích aktivit a při tom se bez spolupráce se školami a pedagogy ÚISK neobejdeme.

Mohl byste nám říct něco o SKIPu?

V době socializmu v Československu nemohly existovat knihovnické spolky. Za První republiky působil Spolek československých knihovníků, ale v roce 1948 ho komunisté zrušili. V roce 1968 - 69 se podařilo obnovit knihovnické spolky jak v Čechách, tak i a na Slovensku, ale v roce 1969 byl český spolek opět zakázán. Na Slovensku od té doby pracuje Spolek slovenských knihovníků. První setkání k obnovení činnosti Svazu knihovníků a informačních pracovníků ČR (SKIP) bylo již v prosinci 1989 na tehdejší Katedře knihovnictví a vědeckých informací v Celetné a byli tam někteří pedagogové i další pozvaní lidé z knihoven. Začalo se debatovat o obnově SKIPu a už v roce 1990 se uskutečnil zakládací sjezd v Městské knihovně v Praze, předsedkyní se stala Dr. Jarmila Burgetová z Knihovny AV ČR. Od samého počátku jsem dělal výkonného tajemníka. V roce 1998 jsem byl zvolen předsedou SKIPu a tuto funkcí jsem vykonával až do roku 2013. Teď je předsedou Roman Giebisch(vedoucí oddělení vzdělávání v Národní knihovně). Podařilo se nám vybudovat silný spolek, který sdružuje jak knihovníky (asi 900), tak i knihovny (přibližně 600). Knihovny a obor knihovnictví prochází vlivem informačních rozsáhlými změnami. Každá jednotlivá knihovna je na prosazování změn slabá. Myslím si, že pro rozvoj knihoven je silný profesní spolek, který prosazuje jak zájmy knihovníků a knihoven, tak i uživatelů knihoven, nezbytností.

Čím se zabývá Benchmarking?

Benchmarking je jeden z projektů Knihovnickém institutu, který má úzkou vazbu na management knihoven. Podobný projekt existuje v Německu pod názvem Bibliotheksindex. Benchmarking obecně je metoda vzájemného porovnávání výkonů a činností knihoven s cílem nalézt nejlepší výkony a nechat se jimi inspirovat pro vlastní, soustavné zlepšování. Využíváme především statistická data, která knihovny běžně vykazují a propočítáváme je na výkonové indikátory ve vztahu k počtu obyvatel v obci, kde knihovna působí. Knihovny jsou rozděleny do několika velikostních kategorií, což umožňuje srovnávání knihoven přibližně stejné velikosti. V současné době máme pro porovnávání definováno 32 indikátorů zaměřených na knihovní fond, personální zabezpečení, internetové služby, financování apod. Do projektu vstoupilo asi 300 knihoven, z toho 50 ze Slovenska. Účastníci si mohou zjistit, v čem jsou horší nebo lepší ve srovnání s jinými knihovnami a mohou se nechat inspirovat ke změnám. Jedná se o metodu, která poskytuje nový pohled na statistická data a umožňuje rozpoznat slabé a silné stránky knihovny. Účast v projektu je dobrovolná. Benchmarking je metoda založená na zkoumání kvantitativních údajů, což sebou přináší některá omezení, protože ne každá aktivita knihovny se dá změřit, vyčíslit a porovnat. To je nutné vzít v úvahu při interpretaci výsledků.

Co byste popřál ÚISKu?

Je důležité, aby ústav působil nejméně v takovém rozsahu, v jakém existuje. Aby se mu dařilo získat akreditace, aby rozvíjel vědeckou činnost v našem oboru a aby byl váženým útvarem v rámci Filozofické fakulty UK. Samozřejmě mu přeji co nejvíce vědychtivých studentů.

Klíčová slova

Historie knihovnictví, Ústav informačních studií a knihovnictví