https://wikisofia.cz/w/api.php?action=feedcontributions&user=Eliska.Vavrova&feedformat=atomWikisofia - Příspěvky uživatele [cs]2024-03-29T06:11:11ZPříspěvky uživateleMediaWiki 1.33.0https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56597Vydávání historických pramenů2019-01-02T19:47:21Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467–1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455–1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488–1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520–1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559–1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523–1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559–1617), '''Jacques Sirmond''' (1559–1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562–1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546–1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539–1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554–1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565–1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text Kosmovy České kroniky podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596–1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628–1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601–1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárněhistorických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609–1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632–1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668–1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody [[Diplomatika|diplomatiky]], [[Paleografie|paleografie]], [[Kodikologie|kodikologie]] a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /><br /><br />
<br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646–1716) vydal v letech 1698–1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707–1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685–1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také Neplachova kronika a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675–1732) vydal v letech 1728–1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také Kosmova Česká kronika, ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera Mnicha Sázavského.<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668–1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek Husitské kroniky Vavřince z Březové, v jedenáctém svazku (1737) první recenze Pulkavovy České kroniky.<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
<br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805–1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés'' – první svazek 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844–1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672–1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757–1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795–1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795–1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI–IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritickou edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' – Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864–1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813–1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800–1875). Edice má dvě řady, řeckou – ''Series graeca (MPG),'' a latinskou – ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci ''Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A),'' kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.'''<br /> <br />
Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě ''Maiestas Carolina.'' Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br /><br />
<br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689–1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708–1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719–1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764–1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734–1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753–1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /><br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749–1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798–1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad ''Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.''<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů ''Bartošovu kroniku českou.'' Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze ''Nestorův Letopis ruský.''<br />
<br />
=== Fontes rerum Bohemicarum ===<br />
K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, '''''Prameny dějin českých – Fontes rerum Bohemicarum,''''' nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho ''Patrologie'' a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.<br /> <br />
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl '''František Palacký.''' Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k ''„vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...“'' Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání ''Pramenů'' byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).<br /> <br />
Zpočátku řídil vydávání ''Pramenů'' Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat ''„životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních“'' od nejstarších dob do počátku 16. století, stal '''Josef Emler.''' Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.<br /><br /><br />
<br />
* '''První díl,''' který obsahuje hagiografické spisy, vycházel po sešitech v letech 1871–1873. Latinské texty vydal '''Josef Emler,''' staroslověnské '''Josef Perwolf''' a '''Josef Kolář,''' výňatky z řeckých legend byly převzaty ze starších edic, staročeskou prokopskou legendu vydal '''Josef Jireček.'''<br />
* '''Druhý díl,''' obsahující Kosmovu kroniku, spisy Kosmových pokračovatelů, Pražské a České letopisy, Letopisy hradišťsko-opatovické, Letopis Vincenciův a Jarlochův a obě Žďárské kroniky, edičně zpracoval '''Josef Emler.''' Vycházel v letech 1874–1875.<br />
* '''Třetí díl,''' v němž český originál i německé překlady Kroniky tak řečeného Dalimila vydal '''Josef Jireček,''' latinské texty, Letopis Jindřicha Heimburského, Vlastní životopis Karla IV., řeč při pohřbu Karla IV., připsanou tehdy Janu Očkovi z Vlašimi, Kroniku Neplachovu a Kroniku Marignolovu vydal '''Josef Emler''' a řeč Vojtěcha Raňkova z Ježova '''Ferdinand Tadra.''' Tento díl vycházel v letech 1878–1882.<br />
* '''Čtvrtý díl,''' obsahující Zbraslavskou kroniku, tzv. Výpisky z různých kronik, Kroniku Františka Pražského a Kroniku Beneše Krabice z Weitmile, vydal opět '''Josef Emler.''' Vycházel v letech 1882–1884.<br />
* '''Pátý díl,''' pro který edici latinského textu Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína připravil '''Josef Emler,''' staročeský překlad '''Jan Gebauer,''' Kroniku Vavřince z Březové a výtah z ní, Vavřincovu Píseň o Vítězství u Domažlic, tzv. Kroniku Univerzity pražské, Kroniku Bartoška z Drahonic a její dodatek, vydal '''Jaroslav Goll,''' byl dokončen v roce 1893.<br />
* Osud nebyl příznivý '''šestému dílu''' edice. Letopisy a drobnější kroniky doby husitské, původní text a oba staročeské překlady České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho, připravené k vydání opět '''Josefem Emlerem''' – opis Húskova překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho ve vatikánské knihovně pořídili '''Ferdinand Tadra''' a '''Vojtěch Jaromír Nováček''' – byly sice vytištěny, ale pro nedostatečnou kvalitu byl tisk až na nepatrný počet výtisků darovaných univerzitním historickým seminářům v roce 1910 skartován. Nová edice ''Starých letopisů českých,'' připravovaná '''Josefem Emlerem''' pro sedmý díl ''Pramenů,'' již nevyšla.<br />
<br />
Po Emlerově smrti 10. února 1899 se práce na vydávání ''Pramenů'' zpomalila. V roce 1902 byla při Historickém spolku ustavena speciální Komise pro vydávání Pramenů dějin českých, jíž předsedal '''Jaromír Čelakovský.''' Komise vypracovala program pro pokračování edice, v němž rozšířila původní záměr o další prameny 15. století a prodloužila ediční záměr až do 17. století. Redaktorem pro období do konce 15. století byl ustanoven '''Václav Novotný,''' pro mladší prameny '''Josef Vítězslav Šimák.''' Ačkoli byla pro práci na edici získána řada předních historiků té doby, byl ediční program splněn pouze zčásti.<br /><br />
<br />
* V novém '''šestém dílu''' ''Pramenů'' vydal '''Josef Vítězslav Šimák''' v roce 1907 pouze Kroniku Bartoše Písaře a kroniku a listy J. M. Píseckého ze 16. století.<br />
* '''Sedmý díl,''' v němž tentokráte měly vyjít prameny k dějinám 16. století, nebyl dokončen. Vytištěná část měla být v roce 1926 jako nevyhovující skartována. Ke zničení nákladu však tehdy nedošlo. Nakonec byla v roce 1944 dána do prodeje. Rovněž '''desátý díl''' se spisy Václava Budovce z Budova, tištěný od roku 1914, nebyl dokončen, zvláště když editorovi '''Josefu Glücklichovi''' byla za druhé světové války práce na edici znemožněna.<br />
* Před druhou světovou válkou se podařilo vydat ještě '''osmý díl,''' obsahující spisy Petra z Mladoňovic a další prameny ke kostnickému koncilu a k osobnostem Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského, které od roku 1906 připravoval k vydání '''Václav Novotný.''' Vytištěny byly v letech 1923–1932. V širším měřítku se v meziválečném období edici nepodařilo oživit, částečně vinou určených editorů, částečně v důsledku nedobré finanční situace Historického spolku po první světové válce a hlavně za hospodářské krize. <br />
<br />
V roce 1942 byla zřízena nová komise pro vydávání ''Pramenů.'' Její členové '''Václav Vojtíšek, Rudolf Urbánek''' a '''Zdeněk Kristen''' připravili program pro následující období, ale vydávání již dále nepokročilo.<br /><br /><br />
<br />
Teprve v nedávné době bylo zahájeno vydávání nové řady ''Pramenů dějin českých – Fontes rerum Bohemicarum. Series nova,'' v níž by měly být vydány kritické edice středověkých historiografických pramenů odpovídající nejmodernějším požadavkům. Podobně jako to předpokládal poválečný program edice, počítají vydavatelé s menším rozsahem jednotlivých svazků, v nichž by rozsáhlejší díla měla být publikována samostatně, menší spojována do jednoho svazku.<br /> <br />
Jako první vyšlo kritické vydání kroniky Františka Pražského, které připravila '''Jana Zachová,''' následovala první redakce Starých letopisů českých ('''Alena M. Černá, Petr Čornej, Markéta Klosová''').<br /><br />
Souběžně se základní řadou ''Pramenů dějin českých'' měla podle původního programu Františka Palackého vycházet také jejich druhá řada, pro níž Karel Jaromír Erben připravoval vydání zpráv cizích pramenů týkající se českých dějin do konce přemyslovského období. Erbenova smrt 21. listopadu 1870 uskutečnění tohoto programu zabránila a později již nebyl obnoven.<br /><br /><br />
<br />
Podle přání Palackého měly být všechny úvody, poznámky a komentáře k ''Pramenům dějin českých'' v českém jazyce. K původnímu textu pramene měl být připojen český překlad, ''„aby se nejen učenec, ale i každý vzdělaný národovec těšiti a i baviti mohl ve spisech těchto.“''<br /> <br />
V prvním dílu zpracovali překlady staroslověnských legend do češtiny editoři, řecký text přeložil '''Eduard Novotný.''' Většinu latinských textů přeložil '''Josef Truhlář,''' několik legend přeložil '''František Zoubek''' a '''Josef Emler.''' Kosmovu kroniku s pokračovateli pro druhý díl edice přeložil '''Václav Vladivoj Tomek,''' oba Žďárské letopisy '''Josef Truhlář,''' ostatní '''Josef Emler.'''<br /> <br />
Od třetího svazku bylo v zájmu urychlení práce od souběžných překladů upuštěno a překlady měly vycházet samostatně v řadě ''Sbírka kronik a letopisů českých v překladech.'' Vyšel však pouze první svazek s již dříve publikovaným Tomkovým překladem Kosmovy kroniky a jejích pokračování z pera tzv. Kanovníka vyšehradského a Mnicha sázavského a svazek druhý s překladem Zbraslavské kroniky. Překlad kroniky pořídil '''Jan V. Novák.''' Vydání provázela zásadní studie '''Václava Novotného.''' K překladu je připojen seznam oprav a dodatků k Emlerovu vydání a různočtení Vatikánského rukopisu, který původní editor neměl k dispozici.<br /><br /><br />
<br />
Pro velký zájem o některá díla, která vyšla v ''Pramenech dějin českých (PDČ)'' a byla již rozebraná, i o díla ještě nevydaná, se Historický spolek ve druhé polovině třicátých let rozhodl vydávat souběžně některé drobnější spisy v edici '''''Prameny a texty k dějinám československým,''''' které byly určeny širšímu okruhu čtenářů. Vedle jazykově českých spisů měly v této řadě vycházet také novočeské překlady významných latinských děl otištěných v PDČ, případně některých zajímavých spisů literárních, právnických a jiných podobných textů, s jejichž vydáním se v PDČ nepočítalo.<br /> <br />
Redakcí této řady byl pověřen '''Otakar Odložilík.''' První svazek vyšel v roce 1937. Byl vydán ve spolupráci se Společností Husova muzea a obsahoval ''Staré letopisy české'' podle Vratislavského rukopisu. Vydání druhého svazku, v němž měl znovu vyjít Novákův český překlad Zbraslavské kroniky s úvodem V. Novotného, a připravovaných svazků dalších zabránila již druhá světová válka.<br /><br /><br />
<br />
Zvláštní ediční řadu založil v sedmdesátých letech 19. století Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen (založen 1862) pro vydávání německých kronik z území Čech, '''''Deutsche Chroniken aus Böhmen.''''' K období středověku se však vztahuje pouze první svazek této řady, který obsahuje dějiny města Lokte v pozdním středověku.<br /><br />
Mimo zmíněné ediční řady vyšlo v posledním desetiletí 19. století například vydání Dalimilovy kroniky od '''V. E. Mourka,''' jehož cílem však nebylo zpracování kritické edice. Ve třicátých letech 20. století vyšla také Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava. Vydání připravil '''Václav Novotný.'''<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů ve 20. století ===<br />
V roce 1940 byla založena nová řada historických pramenů '''''České kroniky,''''' v níž měly vycházet staročeské památky. V této řadě byl publikován staročeský překlad Husitské kroniky Vavřince z Březové a Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi. V roce 1945 vyšla reedice ''Starých letopisů českých'' v ''Díle Františka Palackého II.'' Byla však ze všech tří tehdy publikovaných svazků ''Díla'' nejsilněji poznamenána zásahy okupační cenzury. Krátce po válce vydal '''Jaroslav Charvát''' příslušné opravy ve spisku ''Cenzura a Dílo Františka Palackého.''<br /><br /><br />
<br />
Ediční činnost, pokud jde o středověké historické spisy po druhé světové válce, nenavázala na nedokončené ''Prameny dějin českých.'' Byla zaměřena na některá jednotlivá, do té doby ne zcela uspokojivě vydaná díla, především na staročeské texty. Ojedinělá nová kritická vydání latinských spisů byla obvykle doprovázena českými překlady, čímž editoři vycházeli vstříc jak komerčním zájmům nakladatelství, tak i čtenářům. Podobnou situaci lze ostatně sledovat i v jiných evropských zemích, kde v důsledku upadající znalosti latiny stále častěji vycházejí latinské texty s překlady v národních jazycích.<br /><br /><br />
<br />
Ze staročeských historiografických děl byla především vydána další recenze ''Starých letopisů českých.'' Tento historický pramen svým počtem rukopisů a recenzí působí od počátku editorům značné potíže. Palackého způsob zpřístupnění tohoto díla začleněním zpráv všech rukopisů do jedné chronologické řady sice poskytoval relativně úplný přehled událostí, ztěžoval však postižení specifických znění jednotlivých rukopisů a tím i provedení historické kritiky. Navíc se od dob Palackého objevily další rukopisy. Z tohoto důvodu byly ''Staré letopisy české'' prozatím vydávány podle jednotlivých rukopisů.<br /> <br />
Vedle předválečného vydání Letopisů podle Vratislavského rukopisu, připravili '''František Šimek''' a '''Miloslav Kaňák''' k vydání ''Staré letopisy české'' z rukopisu křižovnického.<br /> <br />
V současné době byly pod vedením '''Petra Čorneje''' zahájeny práce na velké kritické edici, která by odrážela všechny recenze a znění známých rukopisů. Přípravné práce se prozatím týkají nejstarší recenze letopisů. Složitost edičních prací a vysoké nároky na zpracování edice si však vyžádají delší čas.<br /><br /><br />
<br />
Kvalitního kritického vydání se ze středověkých českých historiografických textů dostalo ''Staročeské kronice tak řečeného Dalimila.'' Edice byla zpracovávána ve dvou etapách. V první fázi zpracovali '''Jaroslav Havránek''' a '''Jiří Daňhelka''' vydání kroniky především jako literární památky, ovšem – až na chybějící rejstřík – již s kvalitním kritickým aparátem a s historickým komentářem '''Zdeňka Kristena.''' V návaznosti na toto vydání bylo později zpracováno „veliké kritické vydání“, obsahující veškerý textový materiál, včetně reprodukce textu kroniky z Vídeňského rukopisu, který podle výsledků široce založeného výzkumu obsahuje nejstarší recenzi díla. Toto vydání obsahuje i podrobný filologický a historický komentář a rejstřík, který má sloužit k orientaci především historikovi. Před dokončením je ještě úplný „Index slov a tvarů“, který zase ocení zejména filolog, ale i pro historika bude užitečnou pomůckou.<br /><br /><br />
<br />
Z latinských středověkých historických spisů vydali '''Karel Hrdina''' a '''Bohumil Ryba''' v řadě ''Památky staré literatury české'' Píseň o vítězství u Domažlic Vavřince z Březové s paralelním českým překladem '''J. B. Čapka''' a s úvody Josefa Macka a J. B. Čapka.<br /> <br />
'''Jaromír Mikulka''' vydal ''Českou kroniku'' slezského autora Benedikta Johnsdorfa.<br /> <br />
Zájem editorů vzbudily dále obě žďárské kroniky. '''Jaroslav Ludvíkovský''' připravil nové vydání ''Větší žďárské kroniky'' s českým překladem '''Rudolfa Mertlíka.''' Jinak vysokou kvalitu edice snižuje absence rejstříku. '''Metoděj Zemek''' provedl revizi Emlerova vydání ''Menší žďárské kroniky'' v ''Pramenech dějin českých II,'' doplnil je novým komentářem a českým překladem. Vydání však opět postrádá rejstřík. V obou vydáních je rovněž reprodukován původní text kronik z dochovaného rukopisu. Tyto edice se, podobně jako edice ''Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi,'' kterou podle jediného známého rukopisu připravil k vydání '''Jaroslav Šůla,''' obracejí také k širší čtenářské veřejnosti.<br /><br />
Šestisté výročí smrti Karla IV. v roce 1978 se mimo jiné stalo podnětem k novému, revidovanému vydání Karlovy autobiografie, v reprezentativní úpravě a opět s českým překladem, rovněž bez rejstříku.<br /> <br />
'''Jaroslav Kadlec''' vydal Traktát mistra Ondřeje z Brodu ''O původu husitů.''<br /> <br />
Zvláštní pozornost zaslouží kritická edice kroniky Beneše Minority zpracovaná '''Ladislavem Duškem.'''<br /> <br />
Drobnější texty byly průběžně vydávány v časopisech a sbornících.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů po roce 1990 ===<br />
Po roce 1990 opět ožila editorská činnost. Vzniklo několik nových edičních řad, v nichž mají být zpřístupňovány historické prameny. Pro historiografické prameny je určena ediční řada '''''Clavis monumentorum litterarium''' (Regnum Bohemiae). Fontes rerum Regni Bohemiae'', v níž byla prozatím vydána Česká kronika Eneáše Silvia Piccolominiho. Připravil je '''Josef Hejnic''', odbornou studii napsal '''František Šmahel.'''<br /> <br />
Speciálně pro narativní prameny je určena nová řada '''''Prameny dějin českých,''''' v níž bylo prozatím publikováno kritické vydání Kroniky Františka Pražského, zpracované '''Janou Zachovou''' a první recenze ''Starých letopisů českých.''<br /> <br />
Edice bohemikálních pramenů jsou publikovány také v předních zahraničních edičních řadách.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56596Vydávání historických pramenů2019-01-02T19:44:46Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467–1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455–1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488–1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520–1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559–1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523–1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559–1617), '''Jacques Sirmond''' (1559–1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562–1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546–1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539–1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554–1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565–1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text Kosmovy České kroniky podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596–1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628–1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601–1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárněhistorických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609–1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632–1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668–1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody [[Diplomatika|diplomatiky]], [[Paleografie|paleografie]], [[Kodikologie|kodikologie]] a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /><br /><br />
<br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646–1716) vydal v letech 1698–1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707–1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685–1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také Neplachova kronika a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675–1732) vydal v letech 1728–1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také Kosmova Česká kronika, ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera Mnicha Sázavského.<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668–1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek Husitské kroniky Vavřince z Březové, v jedenáctém svazku (1737) první recenze Pulkavovy České kroniky.<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
<br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805–1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés'' – první svazek 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844–1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672–1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757–1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795–1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795–1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI–IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritickou edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' – Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864–1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813–1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800–1875). Edice má dvě řady, řeckou – ''Series graeca (MPG),'' a latinskou – ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci ''Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A),'' kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.'''<br /> <br />
Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě ''Maiestas Carolina.'' Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br /><br />
<br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689–1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708–1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719–1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764–1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734–1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753–1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /><br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749–1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798–1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad ''Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.''<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů ''Bartošovu kroniku českou.'' Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze ''Nestorův Letopis ruský.''<br />
<br />
=== Fontes rerum Bohemicarum ===<br />
K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, '''''Prameny dějin českých – Fontes rerum Bohemicarum,''''' nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho ''Patrologie'' a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.<br /> <br />
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl '''František Palacký.''' Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k ''„vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...“'' Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání ''Pramenů'' byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).<br /> <br />
Zpočátku řídil vydávání ''Pramenů'' Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat ''„životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních“'' od nejstarších dob do počátku 16. století, stal '''Josef Emler.''' Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.<br /><br /><br />
<br />
* '''První díl,''' který obsahuje hagiografické spisy, vycházel po sešitech v letech 1871–1873. Latinské texty vydal '''Josef Emler,''' staroslověnské '''Josef Perwolf''' a '''Josef Kolář,''' výňatky z řeckých legend byly převzaty ze starších edic, staročeskou prokopskou legendu vydal '''Josef Jireček.'''<br />
* '''Druhý díl,''' obsahující Kosmovu kroniku, spisy Kosmových pokračovatelů, Pražské a České letopisy, Letopisy hradišťsko-opatovické, Letopis Vincenciův a Jarlochův a obě Žďárské kroniky, edičně zpracoval '''Josef Emler.''' Vycházel v letech 1874–1875.<br />
* '''Třetí díl,''' v němž český originál i německé překlady Kroniky tak řečeného Dalimila vydal '''Josef Jireček,''' latinské texty, Letopis Jindřicha Heimburského, Vlastní životopis Karla IV., řeč při pohřbu Karla IV., připsanou tehdy Janu Očkovi z Vlašimi, Kroniku Neplachovu a Kroniku Marignolovu vydal '''Josef Emler''' a řeč Vojtěcha Raňkova z Ježova '''Ferdinand Tadra.''' Tento díl vycházel v letech 1878–1882.<br />
* '''Čtvrtý díl,''' obsahující Zbraslavskou kroniku, tzv. Výpisky z různých kronik, Kroniku Františka Pražského a Kroniku Beneše Krabice z Weitmile, vydal opět '''Josef Emler.''' Vycházel v letech 1882–1884.<br />
* '''Pátý díl,''' pro který edici latinského textu Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína připravil '''Josef Emler,''' staročeský překlad '''Jan Gebauer,''' Kroniku Vavřince z Březové a výtah z ní, Vavřincovu Píseň o Vítězství u Domažlic, tzv. Kroniku Univerzity pražské, Kroniku Bartoška z Drahonic a její dodatek, vydal '''Jaroslav Goll,''' byl dokončen v roce 1893.<br />
* Osud nebyl příznivý '''šestému dílu''' edice. Letopisy a drobnější kroniky doby husitské, původní text a oba staročeské překlady České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho, připravené k vydání opět '''Josefem Emlerem''' – opis Húskova překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho ve vatikánské knihovně pořídili '''Ferdinand Tadra''' a '''Vojtěch Jaromír Nováček''' – byly sice vytištěny, ale pro nedostatečnou kvalitu byl tisk až na nepatrný počet výtisků darovaných univerzitním historickým seminářům v roce 1910 skartován. Nová edice ''Starých letopisů českých,'' připravovaná '''Josefem Emlerem''' pro sedmý díl ''Pramenů,'' již nevyšla.<br />
<br />
Po Emlerově smrti 10. února 1899 se práce na vydávání ''Pramenů'' zpomalila. V roce 1902 byla při Historickém spolku ustavena speciální Komise pro vydávání Pramenů dějin českých, jíž předsedal '''Jaromír Čelakovský.''' Komise vypracovala program pro pokračování edice, v němž rozšířila původní záměr o další prameny 15. století a prodloužila ediční záměr až do 17. století. Redaktorem pro období do konce 15. století byl ustanoven '''Václav Novotný,''' pro mladší prameny '''Josef Vítězslav Šimák.''' Ačkoli byla pro práci na edici získána řada předních historiků té doby, byl ediční program splněn pouze zčásti.<br /><br />
<br />
* V novém '''šestém dílu''' ''Pramenů'' vydal '''Josef Vítězslav Šimák''' v roce 1907 pouze Kroniku Bartoše Písaře a kroniku a listy J. M. Píseckého ze 16. století.<br />
* '''Sedmý díl,''' v němž tentokráte měly vyjít prameny k dějinám 16. století, nebyl dokončen. Vytištěná část měla být v roce 1926 jako nevyhovující skartována. Ke zničení nákladu však tehdy nedošlo. Nakonec byla v roce 1944 dána do prodeje. Rovněž '''desátý díl''' se spisy Václava Budovce z Budova, tištěný od roku 1914, nebyl dokončen, zvláště když editorovi '''Josefu Glücklichovi''' byla za druhé světové války práce na edici znemožněna.<br />
* Před druhou světovou válkou se podařilo vydat ještě '''osmý díl,''' obsahující spisy Petra z Mladoňovic a další prameny ke kostnickému koncilu a k osobnostem Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského, které od roku 1906 připravoval k vydání '''Václav Novotný.''' Vytištěny byly v letech 1923–1932. V širším měřítku se v meziválečném období edici nepodařilo oživit, částečně vinou určených editorů, částečně v důsledku nedobré finanční situace Historického spolku po první světové válce a hlavně za hospodářské krize. <br />
<br />
V roce 1942 byla zřízena nová komise pro vydávání ''Pramenů.'' Její členové '''Václav Vojtíšek, Rudolf Urbánek''' a '''Zdeněk Kristen''' připravili program pro následující období, ale vydávání již dále nepokročilo.<br /><br /><br />
<br />
Teprve v nedávné době bylo zahájeno vydávání nové řady ''Pramenů dějin českých – Fontes rerum Bohemicarum. Series nova,'' v níž by měly být vydány kritické edice středověkých historiografických pramenů odpovídající nejmodernějším požadavkům. Podobně jako to předpokládal poválečný program edice, počítají vydavatelé s menším rozsahem jednotlivých svazků, v nichž by rozsáhlejší díla měla být publikována samostatně, menší spojována do jednoho svazku.<br /> <br />
Jako první vyšlo kritické vydání kroniky Františka Pražského, které připravila '''Jana Zachová,''' následovala první redakce Starých letopisů českých ('''Alena M. Černá, Petr Čornej, Markéta Klosová''').<br /><br />
Souběžně se základní řadou ''Pramenů dějin českých'' měla podle původního programu Františka Palackého vycházet také jejich druhá řada, pro níž Karel Jaromír Erben připravoval vydání zpráv cizích pramenů týkající se českých dějin do konce přemyslovského období. Erbenova smrt 21. listopadu 1870 uskutečnění tohoto programu zabránila a později již nebyl obnoven.<br /><br /><br />
<br />
Podle přání Palackého měly být všechny úvody, poznámky a komentáře k ''Pramenům dějin českých'' v českém jazyce. K původnímu textu pramene měl být připojen český překlad, ''„aby se nejen učenec, ale i každý vzdělaný národovec těšiti a i baviti mohl ve spisech těchto.“''<br /> <br />
V prvním dílu zpracovali překlady staroslověnských legend do češtiny editoři, řecký text přeložil '''Eduard Novotný.''' Většinu latinských textů přeložil '''Josef Truhlář,''' několik legend přeložil '''František Zoubek''' a '''Josef Emler.''' Kosmovu kroniku s pokračovateli pro druhý díl edice přeložil '''Václav Vladivoj Tomek,''' oba Žďárské letopisy '''Josef Truhlář,''' ostatní '''Josef Emler.'''<br /> <br />
Od třetího svazku bylo v zájmu urychlení práce od souběžných překladů upuštěno a překlady měly vycházet samostatně v řadě ''Sbírka kronik a letopisů českých v překladech.'' Vyšel však pouze první svazek s již dříve publikovaným Tomkovým překladem Kosmovy kroniky a jejích pokračování z pera tzv. Kanovníka vyšehradského a Mnicha sázavského a svazek druhý s překladem Zbraslavské kroniky. Překlad kroniky pořídil '''Jan V. Novák.''' Vydání provázela zásadní studie '''Václava Novotného.''' K překladu je připojen seznam oprav a dodatků k Emlerovu vydání a různočtení Vatikánského rukopisu, který původní editor neměl k dispozici.<br /><br /><br />
<br />
Pro velký zájem o některá díla, která vyšla v ''Pramenech dějin českých (PDČ)'' a byla již rozebraná, i o díla ještě nevydaná, se Historický spolek ve druhé polovině třicátých let rozhodl vydávat souběžně některé drobnější spisy v edici '''''Prameny a texty k dějinám československým,''''' které byly určeny širšímu okruhu čtenářů. Vedle jazykově českých spisů měly v této řadě vycházet také novočeské překlady významných latinských děl otištěných v PDČ, případně některých zajímavých spisů literárních, právnických a jiných podobných textů, s jejichž vydáním se v PDČ nepočítalo.<br /> <br />
Redakcí této řady byl pověřen '''Otakar Odložilík.''' První svazek vyšel v roce 1937. Byl vydán ve spolupráci se Společností Husova muzea a obsahoval ''Staré letopisy české'' podle Vratislavského rukopisu. Vydání druhého svazku, v němž měl znovu vyjít Novákův český překlad Zbraslavské kroniky s úvodem V. Novotného, a připravovaných svazků dalších zabránila již druhá světová válka.<br /><br /><br />
<br />
Zvláštní ediční řadu založil v sedmdesátých letech 19. století Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen (založen 1862) pro vydávání německých kronik z území Čech, '''''Deutsche Chroniken aus Böhmen.''''' K období středověku se však vztahuje pouze první svazek této řady, který obsahuje dějiny města Lokte v pozdním středověku.<br /><br />
Mimo zmíněné ediční řady vyšlo v posledním desetiletí 19. století například vydání Dalimilovy kroniky od '''V. E. Mourka,''' jehož cílem však nebylo zpracování kritické edice. Ve třicátých letech 20. století vyšla také Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava. Vydání připravil '''Václav Novotný.'''<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů ve 20. století ===<br />
V roce 1940 byla založena nová řada historických pramenů '''''České kroniky,''''' v níž měly vycházet staročeské památky. V této řadě byl publikován staročeský překlad Husitské kroniky Vavřince z Březové a Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi. V roce 1945 vyšla reedice ''Starých letopisů českých'' v ''Díle Františka Palackého II.'' Byla však ze všech tří tehdy publikovaných svazků ''Díla'' nejsilněji poznamenána zásahy okupační cenzury. Krátce po válce vydal '''Jaroslav Charvát''' příslušné opravy ve spisku ''Cenzura a Dílo Františka Palackého.''<br /><br /><br />
<br />
Ediční činnost, pokud jde o středověké historické spisy po druhé světové válce, nenavázala na nedokončené ''Prameny dějin českých.'' Byla zaměřena na některá jednotlivá, do té doby ne zcela uspokojivě vydaná díla, především na staročeské texty. Ojedinělá nová kritická vydání latinských spisů byla obvykle doprovázena českými překlady, čímž editoři vycházeli vstříc jak komerčním zájmům nakladatelství, tak i čtenářům. Podobnou situaci lze ostatně sledovat i v jiných evropských zemích, kde v důsledku upadající znalosti latiny stále častěji vycházejí latinské texty s překlady v národních jazycích.<br /><br /><br />
<br />
Ze staročeských historiografických děl byla především vydána další recenze ''Starých letopisů českých.'' Tento historický pramen svým počtem rukopisů a recenzí působí od počátku editorům značné potíže. Palackého způsob zpřístupnění tohoto díla začleněním zpráv všech rukopisů do jedné chronologické řady sice poskytoval relativně úplný přehled událostí, ztěžoval však postižení specifických znění jednotlivých rukopisů a tím i provedení historické kritiky. Navíc se od dob Palackého objevily další rukopisy. Z tohoto důvodu byly ''Staré letopisy české'' prozatím vydávány podle jednotlivých rukopisů.<br /> <br />
Vedle předválečného vydání Letopisů podle Vratislavského rukopisu, připravili '''František Šimek''' a '''Miloslav Kaňák''' k vydání ''Staré letopisy české'' z rukopisu křižovnického.<br /> <br />
V současné době byly pod vedením '''Petra Čorneje''' zahájeny práce na velké kritické edici, která by odrážela všechny recenze a znění známých rukopisů. Přípravné práce se prozatím týkají nejstarší recenze letopisů. Složitost edičních prací a vysoké nároky na zpracování edice si však vyžádají delší čas.<br /><br /><br />
<br />
Kvalitního kritického vydání se ze středověkých českých historiografických textů dostalo ''Staročeské kronice tak řečeného Dalimila.'' Edice byla zpracovávána ve dvou etapách. V první fázi zpracovali '''Jaroslav Havránek''' a '''Jiří Daňhelka''' vydání kroniky především jako literární památky, ovšem – až na chybějící rejstřík – již s kvalitním kritickým aparátem a s historickým komentářem '''Zdeňka Kristena.''' V návaznosti na toto vydání bylo později zpracováno „veliké kritické vydání“, obsahující veškerý textový materiál, včetně reprodukce textu kroniky z Vídeňského rukopisu, který podle výsledků široce založeného výzkumu obsahuje nejstarší recenzi díla. Toto vydání obsahuje i podrobný filologický a historický komentář a rejstřík, který má sloužit k orientaci především historikovi. Před dokončením je ještě úplný „Index slov a tvarů“, který zase ocení zejména filolog, ale i pro historika bude užitečnou pomůckou.<br /><br /><br />
<br />
Z latinských středověkých historických spisů vydali '''Karel Hrdina''' a '''Bohumil Ryba''' v řadě ''Památky staré literatury české'' Píseň o vítězství u Domažlic Vavřince z Březové s paralelním českým překladem '''J. B. Čapka''' a s úvody Josefa Macka a J. B. Čapka.<br /> <br />
'''Jaromír Mikulka''' vydal Českou kroniku slezského autora Benedikta Johnsdorfa.<br /> <br />
Zájem editorů vzbudily dále obě žďárské kroniky. '''Jaroslav Ludvíkovský''' připravil nové vydání Větší žďárské kroniky s českým překladem Rudolfa Mertlíka. Jinak vysokou kvalitu edice snižuje absence rejstříku. '''Metoděj Zemek''' provedl revizi Emlerova vydání Menší žďárské kroniky v ''Pramenech dějin českých II,'' doplnil je novým komentářem a českým překladem. Vydání však opět postrádá rejstřík. V obou vydáních je rovněž reprodukován původní text kronik z dochovaného rukopisu. Tyto edice se, podobně jako edice Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi, kterou podle jediného známého rukopisu připravil k vydání Jaroslav Šůla, obracejí také k širší čtenářské veřejnosti.<br /><br />
Šestisté výročí smrti Karla IV. v roce 1978 se mimo jiné stalo podnětem k novému, revidovanému vydání Karlovy autobiografie, v reprezentativní úpravě a opět s českým překladem, rovněž bez rejstříku.<br /> <br />
'''Jaroslav Kadlec''' vydal Traktát mistra Ondřeje z Brodu O původu husitů.<br /> <br />
Zvláštní pozornost zaslouží kritická edice kroniky Beneše Minority zpracovaná '''Ladislavem Duškem.'''<br /> <br />
Drobnější texty byly průběžně vydávány v časopisech a sbornících.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů po roce 1990 ===<br />
Po roce 1990 opět ožila editorská činnost. Vzniklo několik nových edičních řad, v nichž mají být zpřístupňovány historické prameny. Pro historiografické prameny je určena ediční řada '''''Clavis monumentorum litterarium''' (Regnum Bohemiae). Fontes rerum Regni Bohemiae'', v níž byla prozatím vydána Česká kronika Eneáše Silvia Piccolominiho. Připravil je '''Josef Hejnic''', odbornou studii napsal František Šmahel.<br /> <br />
Speciálně pro narativní prameny je určena nová řada '''''Prameny dějin českých,''''' v níž bylo prozatím publikováno kritické vydání Kroniky Františka Pražského, zpracované '''Janou Zachovou''' a první recenze Starých letopisů českých.<br /> <br />
Edice bohemikálních pramenů jsou publikovány také v předních zahraničních edičních řadách.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56595Vydávání historických pramenů2019-01-02T19:40:25Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467–1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455–1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488–1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520–1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559–1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523–1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559–1617), '''Jacques Sirmond''' (1559–1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562–1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546–1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539–1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554–1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565–1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text Kosmovy České kroniky podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596–1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628–1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601–1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárněhistorických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609–1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632–1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668–1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody [[Diplomatika|diplomatiky]], [[Paleografie|paleografie]], [[Kodikologie|kodikologie]] a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /><br /><br />
<br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646–1716) vydal v letech 1698–1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707–1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685–1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také Neplachova kronika a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675–1732) vydal v letech 1728–1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také Kosmova Česká kronika, ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera Mnicha Sázavského.<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668–1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek Husitské kroniky Vavřince z Březové, v jedenáctém svazku (1737) první recenze Pulkavovy České kroniky.<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
<br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805–1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés'' – první svazek 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844–1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672–1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757–1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795–1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795–1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI–IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritickou edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' – Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864–1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813–1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800–1875). Edice má dvě řady, řeckou – ''Series graeca (MPG),'' a latinskou – ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci ''Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A),'' kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.'''<br /> <br />
Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě ''Maiestas Carolina.'' Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br /><br />
<br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689–1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708–1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719–1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764–1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734–1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753–1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /><br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749–1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798–1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad ''Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.''<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů ''Bartošovu kroniku českou.'' Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze ''Nestorův Letopis ruský.''<br />
<br />
=== Fontes rerum Bohemicarum ===<br />
K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, '''''Prameny dějin českých – Fontes rerum Bohemicarum,''''' nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho ''Patrologie'' a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.<br /> <br />
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl '''František Palacký.''' Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k ''„vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...“'' Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání ''Pramenů'' byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).<br /> <br />
Zpočátku řídil vydávání ''Pramenů'' Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat ''„životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních“'' od nejstarších dob do počátku 16. století, stal '''Josef Emler.''' Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.<br /><br /><br />
<br />
* '''První díl,''' který obsahuje hagiografické spisy, vycházel po sešitech v letech 1871–1873. Latinské texty vydal '''Josef Emler,''' staroslověnské '''Josef Perwolf''' a '''Josef Kolář,''' výňatky z řeckých legend byly převzaty ze starších edic, staročeskou prokopskou legendu vydal '''Josef Jireček.'''<br />
* '''Druhý díl,''' obsahující Kosmovu kroniku, spisy Kosmových pokračovatelů, Pražské a České letopisy, Letopisy hradišťsko-opatovické, Letopis Vincenciův a Jarlochův a obě Žďárské kroniky, edičně zpracoval '''Josef Emler.''' Vycházel v letech 1874–1875.<br />
* '''Třetí díl,''' v němž český originál i německé překlady Kroniky tak řečeného Dalimila vydal '''Josef Jireček,''' latinské texty, Letopis Jindřicha Heimburského, Vlastní životopis Karla IV., řeč při pohřbu Karla IV., připsanou tehdy Janu Očkovi z Vlašimi, Kroniku Neplachovu a Kroniku Marignolovu vydal '''Josef Emler''' a řeč Vojtěcha Raňkova z Ježova '''Ferdinand Tadra.''' Tento díl vycházel v letech 1878–1882.<br />
* '''Čtvrtý díl,''' obsahující Zbraslavskou kroniku, tzv. Výpisky z různých kronik, Kroniku Františka Pražského a Kroniku Beneše Krabice z Weitmile, vydal opět '''Josef Emler.''' Vycházel v letech 1882–1884.<br />
* '''Pátý díl,''' pro který edici latinského textu Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína připravil '''Josef Emler,''' staročeský překlad '''Jan Gebauer,''' Kroniku Vavřince z Březové a výtah z ní, Vavřincovu Píseň o Vítězství u Domažlic, tzv. Kroniku Univerzity pražské, Kroniku Bartoška z Drahonic a její dodatek, vydal '''Jaroslav Goll,''' byl dokončen v roce 1893.<br />
* Osud nebyl příznivý '''šestému dílu''' edice. Letopisy a drobnější kroniky doby husitské, původní text a oba staročeské překlady České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho, připravené k vydání opět '''Josefem Emlerem''' – opis Húskova překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho ve vatikánské knihovně pořídili '''Ferdinand Tadra''' a '''Vojtěch Jaromír Nováček''' – byly sice vytištěny, ale pro nedostatečnou kvalitu byl tisk až na nepatrný počet výtisků darovaných univerzitním historickým seminářům v roce 1910 skartován. Nová edice ''Starých letopisů českých,'' připravovaná '''Josefem Emlerem''' pro sedmý díl ''Pramenů,'' již nevyšla.<br />
<br />
Po Emlerově smrti 10. února 1899 se práce na vydávání ''Pramenů'' zpomalila. V roce 1902 byla při Historickém spolku ustavena speciální Komise pro vydávání Pramenů dějin českých, jíž předsedal '''Jaromír Čelakovský.''' Komise vypracovala program pro pokračování edice, v němž rozšířila původní záměr o další prameny 15. století a prodloužila ediční záměr až do 17. století. Redaktorem pro období do konce 15. století byl ustanoven '''Václav Novotný,''' pro mladší prameny '''Josef Vítězslav Šimák.''' Ačkoli byla pro práci na edici získána řada předních historiků té doby, byl ediční program splněn pouze zčásti.<br /><br />
<br />
* V novém '''šestém dílu''' ''Pramenů'' vydal '''Josef Vítězslav Šimák''' v roce 1907 pouze Kroniku Bartoše Písaře a kroniku a listy J. M. Píseckého ze 16. století.<br />
* '''Sedmý díl,''' v němž tentokráte měly vyjít prameny k dějinám 16. století, nebyl dokončen. Vytištěná část měla být v roce 1926 jako nevyhovující skartována. Ke zničení nákladu však tehdy nedošlo. Nakonec byla v roce 1944 dána do prodeje. Rovněž '''desátý díl''' se spisy Václava Budovce z Budova, tištěný od roku 1914, nebyl dokončen, zvláště když editorovi '''Josefu Glücklichovi''' byla za druhé světové války práce na edici znemožněna.<br />
* Před druhou světovou válkou se podařilo vydat ještě '''osmý díl,''' obsahující spisy Petra z Mladoňovic a další prameny ke kostnickému koncilu a k osobnostem Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského, které od roku 1906 připravoval k vydání '''Václav Novotný.''' Vytištěny byly v letech 1923–1932. V širším měřítku se v meziválečném období edici nepodařilo oživit, částečně vinou určených editorů, částečně v důsledku nedobré finanční situace Historického spolku po první světové válce a hlavně za hospodářské krize. <br />
<br />
V roce 1942 byla zřízena nová komise pro vydávání ''Pramenů.'' Její členové '''Václav Vojtíšek, Rudolf Urbánek''' a '''Zdeněk Kristen''' připravili program pro následující období, ale vydávání již dále nepokročilo.<br /><br /><br />
<br />
Teprve v nedávné době bylo zahájeno vydávání nové řady ''Pramenů dějin českých – Fontes rerum Bohemicarum. Series nova,'' v níž by měly být vydány kritické edice středověkých historiografických pramenů odpovídající nejmodernějším požadavkům. Podobně jako to předpokládal poválečný program edice, počítají vydavatelé s menším rozsahem jednotlivých svazků, v nichž by rozsáhlejší díla měla být publikována samostatně, menší spojována do jednoho svazku.<br /> <br />
Jako první vyšlo kritické vydání kroniky Františka Pražského, které připravila '''Jana Zachová,''' následovala první redakce Starých letopisů českých ('''Alena M. Černá, Petr Čornej, Markéta Klosová''').<br /><br />
Souběžně se základní řadou ''Pramenů dějin českých'' měla podle původního programu Františka Palackého vycházet také jejich druhá řada, pro níž Karel Jaromír Erben připravoval vydání zpráv cizích pramenů týkající se českých dějin do konce přemyslovského období. Erbenova smrt 21. listopadu 1870 uskutečnění tohoto programu zabránila a později již nebyl obnoven.<br /><br /><br />
<br />
Podle přání Palackého měly být všechny úvody, poznámky a komentáře k ''Pramenům dějin českých'' v českém jazyce. K původnímu textu pramene měl být připojen český překlad, ''„aby se nejen učenec, ale i každý vzdělaný národovec těšiti a i baviti mohl ve spisech těchto.“''<br /> <br />
V prvním dílu zpracovali překlady staroslověnských legend do češtiny editoři, řecký text přeložil '''Eduard Novotný.''' Většinu latinských textů přeložil '''Josef Truhlář,''' několik legend přeložil '''František Zoubek''' a '''Josef Emler.''' Kosmovu kroniku s pokračovateli pro druhý díl edice přeložil '''Václav Vladivoj Tomek,''' oba Žďárské letopisy '''Josef Truhlář,''' ostatní '''Josef Emler.'''<br /> <br />
Od třetího svazku bylo v zájmu urychlení práce od souběžných překladů upuštěno a překlady měly vycházet samostatně v řadě ''Sbírka kronik a letopisů českých v překladech.'' Vyšel však pouze první svazek s již dříve publikovaným Tomkovým překladem Kosmovy kroniky a jejích pokračování z pera tzv. Kanovníka vyšehradského a Mnicha sázavského a svazek druhý s překladem Zbraslavské kroniky. Překlad kroniky pořídil '''Jan V. Novák.''' Vydání provázela zásadní studie '''Václava Novotného.''' K překladu je připojen seznam oprav a dodatků k Emlerovu vydání a různočtení Vatikánského rukopisu, který původní editor neměl k dispozici.<br /><br /><br />
<br />
Pro velký zájem o některá díla, která vyšla v ''Pramenech dějin českých (PDČ)'' a byla již rozebraná, i o díla ještě nevydaná, se Historický spolek ve druhé polovině třicátých let rozhodl vydávat souběžně některé drobnější spisy v edici '''''Prameny a texty k dějinám československým,''''' které byly určeny širšímu okruhu čtenářů. Vedle jazykově českých spisů měly v této řadě vycházet také novočeské překlady významných latinských děl otištěných v PDČ, případně některých zajímavých spisů literárních, právnických a jiných podobných textů, s jejichž vydáním se v PDČ nepočítalo.<br /> <br />
Redakcí této řady byl pověřen '''Otakar Odložilík.''' První svazek vyšel v roce 1937. Byl vydán ve spolupráci se Společností Husova muzea a obsahoval Staré letopisy české podle Vratislavského rukopisu. Vydání druhého svazku, v němž měl znovu vyjít Novákův český překlad Zbraslavské kroniky s úvodem V. Novotného, a připravovaných svazků dalších zabránila již druhá světová válka.<br /><br /><br />
<br />
Zvláštní ediční řadu založil v sedmdesátých letech 19. století Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen (založen 1862) pro vydávání německých kronik z území Čech, '''''Deutsche Chroniken aus Böhmen.''''' K období středověku se však vztahuje pouze první svazek této řady, který obsahuje dějiny města Lokte v pozdním středověku.<br /><br />
Mimo zmíněné ediční řady vyšlo v posledním desetiletí 19. století například vydání Dalimilovy kroniky od '''V. E. Mourka,''' jehož cílem však nebylo zpracování kritické edice. Ve třicátých letech 20. století vyšla také Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava. Vydání připravil '''Václav Novotný.'''<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů ve 20. století ===<br />
V roce 1940 byla založena nová řada historických pramenů '''''České kroniky,''''' v níž měly vycházet staročeské památky. V této řadě byl publikován staročeský překlad Husitské kroniky Vavřince z Březové a Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi. V roce 1945 vyšla reedice ''Starých letopisů českých'' v ''Díle Františka Palackého II.'' Byla však ze všech tří tehdy publikovaných svazků ''Díla'' nejsilněji poznamenána zásahy okupační cenzury. Krátce po válce vydal '''Jaroslav Charvát''' příslušné opravy ve spisku ''Cenzura a Dílo Františka Palackého.''<br /><br /><br />
<br />
Ediční činnost, pokud jde o středověké historické spisy po druhé světové válce, nenavázala na nedokončené ''Prameny dějin českých.'' Byla zaměřena na některá jednotlivá, do té doby ne zcela uspokojivě vydaná díla, především na staročeské texty. Ojedinělá nová kritická vydání latinských spisů byla obvykle doprovázena českými překlady, čímž editoři vycházeli vstříc jak komerčním zájmům nakladatelství, tak i čtenářům. Podobnou situaci lze ostatně sledovat i v jiných evropských zemích, kde v důsledku upadající znalosti latiny stále častěji vycházejí latinské texty s překlady v národních jazycích.<br /><br /><br />
<br />
Ze staročeských historiografických děl byla především vydána další recenze ''Starých letopisů českých.'' Tento historický pramen svým počtem rukopisů a recenzí působí od počátku editorům značné potíže. Palackého způsob zpřístupnění tohoto díla začleněním zpráv všech rukopisů do jedné chronologické řady sice poskytoval relativně úplný přehled událostí, ztěžoval však postižení specifických znění jednotlivých rukopisů a tím i provedení historické kritiky. Navíc se od dob Palackého objevily další rukopisy. Z tohoto důvodu byly ''Staré letopisy české'' prozatím vydávány podle jednotlivých rukopisů.<br /> <br />
Vedle předválečného vydání Letopisů podle Vratislavského rukopisu, připravili '''František Šimek''' a '''Miloslav Kaňák''' k vydání Staré letopisy české z rukopisu křižovnického.<br /> <br />
V současné době byly pod vedením '''Petra Čorneje''' zahájeny práce na velké kritické edici, která by odrážela všechny recenze a znění známých rukopisů. Přípravné práce se prozatím týkají nejstarší recenze letopisů. Složitost edičních prací a vysoké nároky na zpracování edice si však vyžádají delší čas.<br /><br /><br />
<br />
Kvalitního kritického vydání se ze středověkých českých historiografických textů dostalo Staročeské kronice tak řečeného Dalimila. Edice byla zpracovávána ve dvou etapách. V první fázi zpracovali '''Jaroslav Havránek''' a '''Jiří Daňhelka''' vydání kroniky především jako literární památky, ovšem - až na chybějící rejstřík - již s kvalitním kritickým aparátem a s historickým komentářem '''Zdeňka Kristena.''' V návaznosti na toto vydání bylo později zpracováno „veliké kritické vydání“, obsahující veškerý textový materiál, včetně reprodukce textu kroniky z Vídeňského rukopisu, který podle výsledků široce založeného výzkumu obsahuje nejstarší recenzi díla. Toto vydání obsahuje i podrobný filologický a historický komentář a rejstřík, který má sloužit k orientaci především historikovi. Před dokončením je ještě úplný „Index slov a tvarů“, který zase ocení zejména filolog, ale i pro historika bude užitečnou pomůckou.<br /><br /><br />
<br />
Z latinských středověkých historických spisů vydali '''Karel Hrdina''' a '''Bohumil Ryba''' v řadě ''Památky staré literatury české'' Píseň o vítězství u Domažlic Vavřince z Březové s paralelním českým překladem '''J. B. Čapka''' a s úvody Josefa Macka a J. B. Čapka.<br /> <br />
'''Jaromír Mikulka''' vydal Českou kroniku slezského autora Benedikta Johnsdorfa.<br /> <br />
Zájem editorů vzbudily dále obě žďárské kroniky. '''Jaroslav Ludvíkovský''' připravil nové vydání Větší žďárské kroniky s českým překladem Rudolfa Mertlíka. Jinak vysokou kvalitu edice snižuje absence rejstříku. '''Metoděj Zemek''' provedl revizi Emlerova vydání Menší žďárské kroniky v ''Pramenech dějin českých II,'' doplnil je novým komentářem a českým překladem. Vydání však opět postrádá rejstřík. V obou vydáních je rovněž reprodukován původní text kronik z dochovaného rukopisu. Tyto edice se, podobně jako edice Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi, kterou podle jediného známého rukopisu připravil k vydání Jaroslav Šůla, obracejí také k širší čtenářské veřejnosti.<br /><br />
Šestisté výročí smrti Karla IV. v roce 1978 se mimo jiné stalo podnětem k novému, revidovanému vydání Karlovy autobiografie, v reprezentativní úpravě a opět s českým překladem, rovněž bez rejstříku.<br /> <br />
'''Jaroslav Kadlec''' vydal Traktát mistra Ondřeje z Brodu O původu husitů.<br /> <br />
Zvláštní pozornost zaslouží kritická edice kroniky Beneše Minority zpracovaná '''Ladislavem Duškem.'''<br /> <br />
Drobnější texty byly průběžně vydávány v časopisech a sbornících.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů po roce 1990 ===<br />
Po roce 1990 opět ožila editorská činnost. Vzniklo několik nových edičních řad, v nichž mají být zpřístupňovány historické prameny. Pro historiografické prameny je určena ediční řada '''''Clavis monumentorum litterarium''' (Regnum Bohemiae). Fontes rerum Regni Bohemiae'', v níž byla prozatím vydána Česká kronika Eneáše Silvia Piccolominiho. Připravil je '''Josef Hejnic''', odbornou studii napsal František Šmahel.<br /> <br />
Speciálně pro narativní prameny je určena nová řada '''''Prameny dějin českých,''''' v níž bylo prozatím publikováno kritické vydání Kroniky Františka Pražského, zpracované '''Janou Zachovou''' a první recenze Starých letopisů českých.<br /> <br />
Edice bohemikálních pramenů jsou publikovány také v předních zahraničních edičních řadách.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56594Vydávání historických pramenů2019-01-02T19:37:53Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467–1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455–1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488–1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520–1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559–1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523–1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559–1617), '''Jacques Sirmond''' (1559–1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562–1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546–1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539–1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554–1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565–1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text Kosmovy České kroniky podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596–1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628–1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601–1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárněhistorických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609–1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632–1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668–1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody [[Diplomatika|diplomatiky]], [[Paleografie|paleografie]], [[Kodikologie|kodikologie]] a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /><br /><br />
<br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646–1716) vydal v letech 1698–1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707–1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685–1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také Neplachova kronika a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675–1732) vydal v letech 1728–1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také Kosmova Česká kronika, ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera Mnicha Sázavského.<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668–1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek Husitské kroniky Vavřince z Březové, v jedenáctém svazku (1737) první recenze Pulkavovy České kroniky.<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
<br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805–1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés'' – první svazek 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844–1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672–1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757–1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795–1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795–1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI–IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritickou edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' – Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864–1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813–1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800–1875). Edice má dvě řady, řeckou – ''Series graeca (MPG),'' a latinskou – ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci ''Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A),'' kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.'''<br /> <br />
Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě ''Maiestas Carolina.'' Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br /><br />
<br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689–1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708–1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719–1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764–1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734–1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753–1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /><br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749–1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798–1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad ''Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.''<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů ''Bartošovu kroniku českou.'' Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze ''Nestorův Letopis ruský.''<br />
<br />
=== Fontes rerum Bohemicarum ===<br />
K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, '''''Prameny dějin českých – Fontes rerum Bohemicarum,''''' nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho ''Patrologie'' a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.<br /> <br />
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl '''František Palacký.''' Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k ''„vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...“'' Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání ''Pramenů'' byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).<br /> <br />
Zpočátku řídil vydávání ''Pramenů'' Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat ''„životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních“'' od nejstarších dob do počátku 16. století, stal '''Josef Emler.''' Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.<br /><br /><br />
<br />
* '''První díl,''' který obsahuje hagiografické spisy, vycházel po sešitech v letech 1871–1873. Latinské texty vydal '''Josef Emler,''' staroslověnské '''Josef Perwolf''' a '''Josef Kolář,''' výňatky z řeckých legend byly převzaty ze starších edic, staročeskou prokopskou legendu vydal '''Josef Jireček.'''<br />
* '''Druhý díl,''' obsahující Kosmovu kroniku, spisy Kosmových pokračovatelů, Pražské a České letopisy, Letopisy hradišťsko-opatovické, Letopis Vincenciův a Jarlochův a obě Žďárské kroniky, edičně zpracoval '''Josef Emler.''' Vycházel v letech 1874–1875.<br />
* '''Třetí díl,''' v němž český originál i německé překlady Kroniky tak řečeného Dalimila vydal '''Josef Jireček,''' latinské texty, Letopis Jindřicha Heimburského, Vlastní životopis Karla IV., řeč při pohřbu Karla IV., připsanou tehdy Janu Očkovi z Vlašimi, Kroniku Neplachovu a Kroniku Marignolovu vydal '''Josef Emler''' a řeč Vojtěcha Raňkova z Ježova '''Ferdinand Tadra.''' Tento díl vycházel v letech 1878–1882.<br />
* '''Čtvrtý díl,''' obsahující Zbraslavskou kroniku, tzv. Výpisky z různých kronik, Kroniku Františka Pražského a Kroniku Beneše Krabice z Weitmile, vydal opět '''Josef Emler.''' Vycházel v letech 1882–1884.<br />
* '''Pátý díl,''' pro který edici latinského textu Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína připravil '''Josef Emler,''' staročeský překlad '''Jan Gebauer,''' Kroniku Vavřince z Březové a výtah z ní, Vavřincovu Píseň o Vítězství u Domažlic, tzv. Kroniku Univerzity pražské, Kroniku Bartoška z Drahonic a její dodatek, vydal '''Jaroslav Goll,''' byl dokončen v roce 1893.<br />
* Osud nebyl příznivý '''šestému dílu''' edice. Letopisy a drobnější kroniky doby husitské, původní text a oba staročeské překlady České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho, připravené k vydání opět '''Josefem Emlerem''' – opis Húskova překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho ve vatikánské knihovně pořídili '''Ferdinand Tadra''' a '''Vojtěch Jaromír Nováček''' – byly sice vytištěny, ale pro nedostatečnou kvalitu byl tisk až na nepatrný počet výtisků darovaných univerzitním historickým seminářům v roce 1910 skartován. Nová edice ''Starých letopisů českých,'' připravovaná '''Josefem Emlerem''' pro sedmý díl ''Pramenů,'' již nevyšla.<br />
<br />
Po Emlerově smrti 10. února 1899 se práce na vydávání ''Pramenů'' zpomalila. V roce 1902 byla při Historickém spolku ustavena speciální Komise pro vydávání Pramenů dějin českých, jíž předsedal '''Jaromír Čelakovský.''' Komise vypracovala program pro pokračování edice, v němž rozšířila původní záměr o další prameny 15. století a prodloužila ediční záměr až do 17. století. Redaktorem pro období do konce 15. století byl ustanoven '''Václav Novotný,''' pro mladší prameny '''Josef Vítězslav Šimák.''' Ačkoli byla pro práci na edici získána řada předních historiků té doby, byl ediční program splněn pouze zčásti.<br /><br />
<br />
* V novém '''šestém dílu''' ''Pramenů'' vydal '''Josef Vítězslav Šimák''' v roce 1907 pouze Kroniku Bartoše Písaře a kroniku a listy J. M. Píseckého ze 16. století.<br />
* '''Sedmý díl,''' v němž tentokráte měly vyjít prameny k dějinám 16. století, nebyl dokončen. Vytištěná část měla být v roce 1926 jako nevyhovující skartována. Ke zničení nákladu však tehdy nedošlo. Nakonec byla v roce 1944 dána do prodeje. Rovněž '''desátý díl''' se spisy Václava Budovce z Budova, tištěný od roku 1914, nebyl dokončen, zvláště když editorovi '''Josefu Glücklichovi''' byla za druhé světové války práce na edici znemožněna.<br />
* Před druhou světovou válkou se podařilo vydat ještě '''osmý díl,''' obsahující spisy Petra z Mladoňovic a další prameny ke kostnickému koncilu a k osobnostem Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského, které od roku 1906 připravoval k vydání '''Václav Novotný.''' Vytištěny byly v letech 1923–1932. V širším měřítku se v meziválečném období edici nepodařilo oživit, částečně vinou určených editorů, částečně v důsledku nedobré finanční situace Historického spolku po první světové válce a hlavně za hospodářské krize. <br />
<br />
V roce 1942 byla zřízena nová komise pro vydávání ''Pramenů.'' Její členové '''Václav Vojtíšek, Rudolf Urbánek''' a '''Zdeněk Kristen''' připravili program pro následující období, ale vydávání již dále nepokročilo.<br /><br /><br />
<br />
Teprve v nedávné době bylo zahájeno vydávání nové řady ''Pramenů dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum. Series nova,'' v níž by měly být vydány kritické edice středověkých historiografických pramenů odpovídající nejmodernějším požadavkům. Podobně, jako to předpokládal poválečný program edice, počítají vydavatelé s menším rozsahem jednotlivých svazků, v nichž by rozsáhlejší díla měla být publikována samostatně, menší spojována do jednoho svazku.<br /> <br />
Jako první vyšlo kritické vydání kroniky Františka Pražského, které připravila Jana Zachová, následovala první redakce Starých letopisů českých (Alena M. Černá, Petr Čornej, Markéta Klosová).<br /><br />
Souběžně se základní řadou ''Pramenů dějin českých'' měla podle původního programu Františka Palackého vycházet také jejich druhá řada, pro níž Karel Jaromír Erben připravoval vydání zpráv cizích pramenů týkající se českých dějin do konce přemyslovského období. Erbenova smrt 21. listopadu 1870 uskutečnění tohoto programu zabránila a později již nebyl obnoven.<br /><br /><br />
<br />
Podle přání Palackého měly být všechny úvody, poznámky a komentáře k ''Pramenům dějin českých'' v českém jazyce. K původnímu textu pramene měl být připojen český překlad, ''aby se nejen učenec, ale i každý vzdělaný národovec těšiti a i baviti mohl ve spisech těchto.''<br /> <br />
V prvním dílu zpracovali překlady staroslověnských legend do češtiny editoři, řecký text přeložil '''Eduard Novotný.''' Většinu latinských textů přeložil '''Josef Truhlář,''' několik legend přeložil '''František Zoubek''' a '''Josef Emler.''' Kosmovu kroniku s pokračovateli pro druhý díl edice přeložil '''Václav Vladivoj Tomek,''' oba Žďárské letopisy Josef Truhlář, ostatní Josef Emler.<br /> <br />
Od třetího svazku bylo v zájmu urychlení práce od souběžných překladů upuštěno a překlady měly vycházet samostatně v řadě ''Sbírka kronik a letopisů českých v překladech.'' Vyšel však pouze první svazek s již dříve publikovaným Tomkovým překladem Kosmovy kroniky a jejích pokračování z pera tzv. Kanovníka vyšehradského a Mnicha sázavského a svazek druhý s překladem Zbraslavské kroniky. Překlad kroniky pořídil '''Jan V. Novák.''' Vydání provázela zásadní studie '''Václava Novotného.''' K překladu je připojen seznam oprav a dodatků k Emlerovu vydání a různočtení Vatikánského rukopisu, který původní editor neměl k dispozici.<br /><br /><br />
<br />
Pro velký zájem o některá díla, která vyšla v ''Pramenech dějin českých (PDČ)'' a byla již rozebraná, i o díla ještě nevydaná, se Historický spolek ve druhé polovině třicátých let rozhodl vydávat souběžně některé drobnější spisy v edici '''''Prameny a texty k dějinám československým,''''' které byly určeny širšímu okruhu čtenářů. Vedle jazykově českých spisů měly v této řadě vycházet také novočeské překlady významných latinských děl otištěných v PDČ, případně některých zajímavých spisů literárních, právnických a jiných podobných textů, s jejichž vydáním se v PDČ nepočítalo.<br /> <br />
Redakcí této řady byl pověřen '''Otakar Odložilík.''' První svazek vyšel v roce 1937. Byl vydán ve spolupráci se Společností Husova muzea a obsahoval Staré letopisy české podle Vratislavského rukopisu. Vydání druhého svazku, v němž měl znovu vyjít Novákův český překlad Zbraslavské kroniky s úvodem V. Novotného, a připravovaných svazků dalších zabránila již druhá světová válka.<br /><br /><br />
<br />
Zvláštní ediční řadu založil v sedmdesátých letech 19. století Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen (založen 1862) pro vydávání německých kronik z území Čech, '''''Deutsche Chroniken aus Böhmen.''''' K období středověku se však vztahuje pouze první svazek této řady, který obsahuje dějiny města Lokte v pozdním středověku.<br /><br />
Mimo zmíněné ediční řady vyšlo v posledním desetiletí 19. století například vydání Dalimilovy kroniky od '''V. E. Mourka,''' jehož cílem však nebylo zpracování kritické edice. Ve třicátých letech 20. století vyšla také Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava. Vydání připravil '''Václav Novotný.'''<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů ve 20. století ===<br />
V roce 1940 byla založena nová řada historických pramenů '''''České kroniky,''''' v níž měly vycházet staročeské památky. V této řadě byl publikován staročeský překlad Husitské kroniky Vavřince z Březové a Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi. V roce 1945 vyšla reedice ''Starých letopisů českých'' v ''Díle Františka Palackého II.'' Byla však ze všech tří tehdy publikovaných svazků ''Díla'' nejsilněji poznamenána zásahy okupační cenzury. Krátce po válce vydal '''Jaroslav Charvát''' příslušné opravy ve spisku ''Cenzura a Dílo Františka Palackého.''<br /><br /><br />
<br />
Ediční činnost, pokud jde o středověké historické spisy po druhé světové válce, nenavázala na nedokončené ''Prameny dějin českých.'' Byla zaměřena na některá jednotlivá, do té doby ne zcela uspokojivě vydaná díla, především na staročeské texty. Ojedinělá nová kritická vydání latinských spisů byla obvykle doprovázena českými překlady, čímž editoři vycházeli vstříc jak komerčním zájmům nakladatelství, tak i čtenářům. Podobnou situaci lze ostatně sledovat i v jiných evropských zemích, kde v důsledku upadající znalosti latiny stále častěji vycházejí latinské texty s překlady v národních jazycích.<br /><br /><br />
<br />
Ze staročeských historiografických děl byla především vydána další recenze ''Starých letopisů českých.'' Tento historický pramen svým počtem rukopisů a recenzí působí od počátku editorům značné potíže. Palackého způsob zpřístupnění tohoto díla začleněním zpráv všech rukopisů do jedné chronologické řady sice poskytoval relativně úplný přehled událostí, ztěžoval však postižení specifických znění jednotlivých rukopisů a tím i provedení historické kritiky. Navíc se od dob Palackého objevily další rukopisy. Z tohoto důvodu byly ''Staré letopisy české'' prozatím vydávány podle jednotlivých rukopisů.<br /> <br />
Vedle předválečného vydání Letopisů podle Vratislavského rukopisu, připravili '''František Šimek''' a '''Miloslav Kaňák''' k vydání Staré letopisy české z rukopisu křižovnického.<br /> <br />
V současné době byly pod vedením '''Petra Čorneje''' zahájeny práce na velké kritické edici, která by odrážela všechny recenze a znění známých rukopisů. Přípravné práce se prozatím týkají nejstarší recenze letopisů. Složitost edičních prací a vysoké nároky na zpracování edice si však vyžádají delší čas.<br /><br /><br />
<br />
Kvalitního kritického vydání se ze středověkých českých historiografických textů dostalo Staročeské kronice tak řečeného Dalimila. Edice byla zpracovávána ve dvou etapách. V první fázi zpracovali '''Jaroslav Havránek''' a '''Jiří Daňhelka''' vydání kroniky především jako literární památky, ovšem - až na chybějící rejstřík - již s kvalitním kritickým aparátem a s historickým komentářem '''Zdeňka Kristena.''' V návaznosti na toto vydání bylo později zpracováno „veliké kritické vydání“, obsahující veškerý textový materiál, včetně reprodukce textu kroniky z Vídeňského rukopisu, který podle výsledků široce založeného výzkumu obsahuje nejstarší recenzi díla. Toto vydání obsahuje i podrobný filologický a historický komentář a rejstřík, který má sloužit k orientaci především historikovi. Před dokončením je ještě úplný „Index slov a tvarů“, který zase ocení zejména filolog, ale i pro historika bude užitečnou pomůckou.<br /><br /><br />
<br />
Z latinských středověkých historických spisů vydali '''Karel Hrdina''' a '''Bohumil Ryba''' v řadě ''Památky staré literatury české'' Píseň o vítězství u Domažlic Vavřince z Březové s paralelním českým překladem '''J. B. Čapka''' a s úvody Josefa Macka a J. B. Čapka.<br /> <br />
'''Jaromír Mikulka''' vydal Českou kroniku slezského autora Benedikta Johnsdorfa.<br /> <br />
Zájem editorů vzbudily dále obě žďárské kroniky. '''Jaroslav Ludvíkovský''' připravil nové vydání Větší žďárské kroniky s českým překladem Rudolfa Mertlíka. Jinak vysokou kvalitu edice snižuje absence rejstříku. '''Metoděj Zemek''' provedl revizi Emlerova vydání Menší žďárské kroniky v ''Pramenech dějin českých II,'' doplnil je novým komentářem a českým překladem. Vydání však opět postrádá rejstřík. V obou vydáních je rovněž reprodukován původní text kronik z dochovaného rukopisu. Tyto edice se, podobně jako edice Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi, kterou podle jediného známého rukopisu připravil k vydání Jaroslav Šůla, obracejí také k širší čtenářské veřejnosti.<br /><br />
Šestisté výročí smrti Karla IV. v roce 1978 se mimo jiné stalo podnětem k novému, revidovanému vydání Karlovy autobiografie, v reprezentativní úpravě a opět s českým překladem, rovněž bez rejstříku.<br /> <br />
'''Jaroslav Kadlec''' vydal Traktát mistra Ondřeje z Brodu O původu husitů.<br /> <br />
Zvláštní pozornost zaslouží kritická edice kroniky Beneše Minority zpracovaná '''Ladislavem Duškem.'''<br /> <br />
Drobnější texty byly průběžně vydávány v časopisech a sbornících.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů po roce 1990 ===<br />
Po roce 1990 opět ožila editorská činnost. Vzniklo několik nových edičních řad, v nichž mají být zpřístupňovány historické prameny. Pro historiografické prameny je určena ediční řada '''''Clavis monumentorum litterarium''' (Regnum Bohemiae). Fontes rerum Regni Bohemiae'', v níž byla prozatím vydána Česká kronika Eneáše Silvia Piccolominiho. Připravil je '''Josef Hejnic''', odbornou studii napsal František Šmahel.<br /> <br />
Speciálně pro narativní prameny je určena nová řada '''''Prameny dějin českých,''''' v níž bylo prozatím publikováno kritické vydání Kroniky Františka Pražského, zpracované '''Janou Zachovou''' a první recenze Starých letopisů českých.<br /> <br />
Edice bohemikálních pramenů jsou publikovány také v předních zahraničních edičních řadách.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56593Vydávání historických pramenů2019-01-02T19:34:37Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467–1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455–1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488–1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520–1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559–1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523–1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559–1617), '''Jacques Sirmond''' (1559–1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562–1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546–1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539–1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554–1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565–1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text Kosmovy České kroniky podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596–1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628–1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601–1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárněhistorických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609–1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632–1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668–1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody [[Diplomatika|diplomatiky]], [[Paleografie|paleografie]], [[Kodikologie|kodikologie]] a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /><br /><br />
<br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646–1716) vydal v letech 1698–1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707–1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685–1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také Neplachova kronika a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675–1732) vydal v letech 1728–1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také Kosmova Česká kronika, ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera Mnicha Sázavského.<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668–1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek Husitské kroniky Vavřince z Březové, v jedenáctém svazku (1737) první recenze Pulkavovy České kroniky.<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
<br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805–1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés'' – první svazek 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844–1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672–1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757–1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795–1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795–1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI–IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritickou edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' – Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864–1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813–1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800–1875). Edice má dvě řady, řeckou – ''Series graeca (MPG),'' a latinskou – ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci ''Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A),'' kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.'''<br /> <br />
Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě ''Maiestas Carolina.'' Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br /><br />
<br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689–1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708–1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719–1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764–1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734–1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753–1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /><br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749–1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798–1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad ''Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.''<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů ''Bartošovu kroniku českou.'' Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze ''Nestorův Letopis ruský.''<br />
<br />
=== Fontes rerum Bohemicarum ===<br />
K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, '''''Prameny dějin českých – Fontes rerum Bohemicarum,''''' nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho ''Patrologie'' a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.<br /> <br />
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl '''František Palacký.''' Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k ''„vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...“'' Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání ''Pramenů'' byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).<br /> <br />
Zpočátku řídil vydávání ''Pramenů'' Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat ''„životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních“'' od nejstarších dob do počátku 16. století, stal '''Josef Emler.''' Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.<br /><br /><br />
<br />
* '''První díl,''' který obsahuje hagiografické spisy, vycházel po sešitech v letech 1871–1873. Latinské texty vydal '''Josef Emler,''' staroslověnské '''Josef Perwolf''' a '''Josef Kolář,''' výňatky z řeckých legend byly převzaty ze starších edic, staročeskou prokopskou legendu vydal '''Josef Jireček.'''<br />
* '''Druhý díl,''' obsahující Kosmovu kroniku, spisy Kosmových pokračovatelů, Pražské a České letopisy, Letopisy hradišťsko-opatovické, Letopis Vincenciův a Jarlochův a obě Žďárské kroniky, edičně zpracoval '''Josef Emler.''' Vycházel v letech 1874–1875.<br />
* '''Třetí díl,''' v němž český originál i německé překlady Kroniky tak řečeného Dalimila vydal '''Josef Jireček,''' latinské texty, Letopis Jindřicha Heimburského, Vlastní životopis Karla IV., řeč při pohřbu Karla IV., připsanou tehdy Janu Očkovi z Vlašimi, Kroniku Neplachovu a Kroniku Marignolovu vydal '''Josef Emler''' a řeč Vojtěcha Raňkova z Ježova '''Ferdinand Tadra.''' Tento díl vycházel v letech 1878–1882.<br />
* '''Čtvrtý díl,''' obsahující Zbraslavskou kroniku, tzv. Výpisky z různých kronik, Kroniku Františka Pražského a Kroniku Beneše Krabice z Weitmile, vydal opět '''Josef Emler.''' Vycházel v letech 1882–1884.<br />
* '''Pátý díl,''' pro který edici latinského textu Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína připravil '''Josef Emler,''' staročeský překlad '''Jan Gebauer,''' Kroniku Vavřince z Březové a výtah z ní, Vavřincovu Píseň o Vítězství u Domažlic, tzv. Kroniku Univerzity pražské, Kroniku Bartoška z Drahonic a její dodatek, vydal '''Jaroslav Goll,''' byl dokončen v roce 1893.<br />
* Osud nebyl příznivý '''šestému dílu''' edice. Letopisy a drobnější kroniky doby husitské, původní text a oba staročeské překlady České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho, připravené k vydání opět '''Josefem Emlerem''' – opis Húskova překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho ve vatikánské knihovně pořídili '''Ferdinand Tadra''' a '''Vojtěch Jaromír Nováček''' – byly sice vytištěny, ale pro nedostatečnou kvalitu byl tisk až na nepatrný počet výtisků darovaných univerzitním historickým seminářům v roce 1910 skartován. Nová edice ''Starých letopisů českých,'' připravovaná '''Josefem Emlere'''m pro sedmý díl ''Pramenů,'' již nevyšla.<br />
<br />
Po Emlerově smrti 10. února 1899 se práce na vydávání ''Pramenů'' zpomalila. V roce 1902 byla při Historickém spolku ustavena speciální Komise pro vydávání Pramenů dějin českých, jíž předsedal Jaromír Čelakovský. Komise vypracovala program pro pokračování edice, v němž rozšířila původní záměr o další prameny 15. století a prodloužila ediční záměr až do 17. století. Redaktorem pro období do konce 15. století byl ustanoven Václav Novotný, pro mladší prameny Josef Vítězslav Šimák. Ačkoli byla pro práci na edici získána řada předních historiků té doby, byl ediční program splněn pouze zčásti.<br /><br />
<br />
* V novém '''šestém dílu''' Pramenů vydal Josef Vítězslav Šimák v roce 1907 pouze Kroniku Bartoše Písaře a kroniku a listy J. M. Píseckého ze 16. století.<br />
* '''Sedmý díl,''' v němž tentokráte měly vyjít prameny k dějinám 16. století, nebyl dokončen. Vytištěná část měla být v roce 1926 jako nevyhovující skartována. Ke zničení nákladu však tehdy nedošlo. Nakonec byla v roce 1944 dána do prodeje. Rovněž desátý díl se spisy Václava Budovce z Budova, tištěný od roku 1914, nebyl dokončen, zvláště když editorovi Josefu Glücklichovi byla za druhé světové války práce na edici znemožněna.<br />
* Před druhou světovou válkou se podařilo vydat ještě '''osmý díl,''' obsahující spisy Petra z Mladoňovic a další prameny ke kostnickému koncilu a k osobnostem Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského, které od roku 1906 připravoval k vydání Václav Novotný. Vytištěny byly v letech 1923-1932. V širším měřítku se v meziválečném období edici nepodařilo oživit, částečně vinou určených editorů, částečně v důsledku nedobré finanční situace Historického spolku po první světové válce a hlavně za hospodářské krize. <br />
<br />
V roce 1942 byla zřízena nová komise pro vydávání ''Pramenů.'' Její členové Václav Vojtíšek, Rudolf Urbánek a Zdeněk Kristen připravili program pro následující období, ale vydávání již dále nepokročilo.<br /><br /><br />
<br />
Teprve v nedávné době bylo zahájeno vydávání nové řady ''Pramenů dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum. Series nova,'' v níž by měly být vydány kritické edice středověkých historiografických pramenů odpovídající nejmodernějším požadavkům. Podobně, jako to předpokládal poválečný program edice, počítají vydavatelé s menším rozsahem jednotlivých svazků, v nichž by rozsáhlejší díla měla být publikována samostatně, menší spojována do jednoho svazku.<br /> <br />
Jako první vyšlo kritické vydání kroniky Františka Pražského, které připravila Jana Zachová, následovala první redakce Starých letopisů českých (Alena M. Černá, Petr Čornej, Markéta Klosová).<br /><br />
Souběžně se základní řadou ''Pramenů dějin českých'' měla podle původního programu Františka Palackého vycházet také jejich druhá řada, pro níž Karel Jaromír Erben připravoval vydání zpráv cizích pramenů týkající se českých dějin do konce přemyslovského období. Erbenova smrt 21. listopadu 1870 uskutečnění tohoto programu zabránila a později již nebyl obnoven.<br /><br /><br />
<br />
Podle přání Palackého měly být všechny úvody, poznámky a komentáře k ''Pramenům dějin českých'' v českém jazyce. K původnímu textu pramene měl být připojen český překlad, ''aby se nejen učenec, ale i každý vzdělaný národovec těšiti a i baviti mohl ve spisech těchto.''<br /> <br />
V prvním dílu zpracovali překlady staroslověnských legend do češtiny editoři, řecký text přeložil '''Eduard Novotný.''' Většinu latinských textů přeložil '''Josef Truhlář,''' několik legend přeložil '''František Zoubek''' a '''Josef Emler.''' Kosmovu kroniku s pokračovateli pro druhý díl edice přeložil '''Václav Vladivoj Tomek,''' oba Žďárské letopisy Josef Truhlář, ostatní Josef Emler.<br /> <br />
Od třetího svazku bylo v zájmu urychlení práce od souběžných překladů upuštěno a překlady měly vycházet samostatně v řadě ''Sbírka kronik a letopisů českých v překladech.'' Vyšel však pouze první svazek s již dříve publikovaným Tomkovým překladem Kosmovy kroniky a jejích pokračování z pera tzv. Kanovníka vyšehradského a Mnicha sázavského a svazek druhý s překladem Zbraslavské kroniky. Překlad kroniky pořídil '''Jan V. Novák.''' Vydání provázela zásadní studie '''Václava Novotného.''' K překladu je připojen seznam oprav a dodatků k Emlerovu vydání a různočtení Vatikánského rukopisu, který původní editor neměl k dispozici.<br /><br /><br />
<br />
Pro velký zájem o některá díla, která vyšla v ''Pramenech dějin českých (PDČ)'' a byla již rozebraná, i o díla ještě nevydaná, se Historický spolek ve druhé polovině třicátých let rozhodl vydávat souběžně některé drobnější spisy v edici '''''Prameny a texty k dějinám československým,''''' které byly určeny širšímu okruhu čtenářů. Vedle jazykově českých spisů měly v této řadě vycházet také novočeské překlady významných latinských děl otištěných v PDČ, případně některých zajímavých spisů literárních, právnických a jiných podobných textů, s jejichž vydáním se v PDČ nepočítalo.<br /> <br />
Redakcí této řady byl pověřen '''Otakar Odložilík.''' První svazek vyšel v roce 1937. Byl vydán ve spolupráci se Společností Husova muzea a obsahoval Staré letopisy české podle Vratislavského rukopisu. Vydání druhého svazku, v němž měl znovu vyjít Novákův český překlad Zbraslavské kroniky s úvodem V. Novotného, a připravovaných svazků dalších zabránila již druhá světová válka.<br /><br /><br />
<br />
Zvláštní ediční řadu založil v sedmdesátých letech 19. století Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen (založen 1862) pro vydávání německých kronik z území Čech, '''''Deutsche Chroniken aus Böhmen.''''' K období středověku se však vztahuje pouze první svazek této řady, který obsahuje dějiny města Lokte v pozdním středověku.<br /><br />
Mimo zmíněné ediční řady vyšlo v posledním desetiletí 19. století například vydání Dalimilovy kroniky od '''V. E. Mourka,''' jehož cílem však nebylo zpracování kritické edice. Ve třicátých letech 20. století vyšla také Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava. Vydání připravil '''Václav Novotný.'''<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů ve 20. století ===<br />
V roce 1940 byla založena nová řada historických pramenů '''''České kroniky,''''' v níž měly vycházet staročeské památky. V této řadě byl publikován staročeský překlad Husitské kroniky Vavřince z Březové a Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi. V roce 1945 vyšla reedice ''Starých letopisů českých'' v ''Díle Františka Palackého II.'' Byla však ze všech tří tehdy publikovaných svazků ''Díla'' nejsilněji poznamenána zásahy okupační cenzury. Krátce po válce vydal '''Jaroslav Charvát''' příslušné opravy ve spisku ''Cenzura a Dílo Františka Palackého.''<br /><br /><br />
<br />
Ediční činnost, pokud jde o středověké historické spisy po druhé světové válce, nenavázala na nedokončené ''Prameny dějin českých.'' Byla zaměřena na některá jednotlivá, do té doby ne zcela uspokojivě vydaná díla, především na staročeské texty. Ojedinělá nová kritická vydání latinských spisů byla obvykle doprovázena českými překlady, čímž editoři vycházeli vstříc jak komerčním zájmům nakladatelství, tak i čtenářům. Podobnou situaci lze ostatně sledovat i v jiných evropských zemích, kde v důsledku upadající znalosti latiny stále častěji vycházejí latinské texty s překlady v národních jazycích.<br /><br /><br />
<br />
Ze staročeských historiografických děl byla především vydána další recenze ''Starých letopisů českých.'' Tento historický pramen svým počtem rukopisů a recenzí působí od počátku editorům značné potíže. Palackého způsob zpřístupnění tohoto díla začleněním zpráv všech rukopisů do jedné chronologické řady sice poskytoval relativně úplný přehled událostí, ztěžoval však postižení specifických znění jednotlivých rukopisů a tím i provedení historické kritiky. Navíc se od dob Palackého objevily další rukopisy. Z tohoto důvodu byly ''Staré letopisy české'' prozatím vydávány podle jednotlivých rukopisů.<br /> <br />
Vedle předválečného vydání Letopisů podle Vratislavského rukopisu, připravili '''František Šimek''' a '''Miloslav Kaňák''' k vydání Staré letopisy české z rukopisu křižovnického.<br /> <br />
V současné době byly pod vedením '''Petra Čorneje''' zahájeny práce na velké kritické edici, která by odrážela všechny recenze a znění známých rukopisů. Přípravné práce se prozatím týkají nejstarší recenze letopisů. Složitost edičních prací a vysoké nároky na zpracování edice si však vyžádají delší čas.<br /><br /><br />
<br />
Kvalitního kritického vydání se ze středověkých českých historiografických textů dostalo Staročeské kronice tak řečeného Dalimila. Edice byla zpracovávána ve dvou etapách. V první fázi zpracovali '''Jaroslav Havránek''' a '''Jiří Daňhelka''' vydání kroniky především jako literární památky, ovšem - až na chybějící rejstřík - již s kvalitním kritickým aparátem a s historickým komentářem '''Zdeňka Kristena.''' V návaznosti na toto vydání bylo později zpracováno „veliké kritické vydání“, obsahující veškerý textový materiál, včetně reprodukce textu kroniky z Vídeňského rukopisu, který podle výsledků široce založeného výzkumu obsahuje nejstarší recenzi díla. Toto vydání obsahuje i podrobný filologický a historický komentář a rejstřík, který má sloužit k orientaci především historikovi. Před dokončením je ještě úplný „Index slov a tvarů“, který zase ocení zejména filolog, ale i pro historika bude užitečnou pomůckou.<br /><br /><br />
<br />
Z latinských středověkých historických spisů vydali '''Karel Hrdina''' a '''Bohumil Ryba''' v řadě ''Památky staré literatury české'' Píseň o vítězství u Domažlic Vavřince z Březové s paralelním českým překladem '''J. B. Čapka''' a s úvody Josefa Macka a J. B. Čapka.<br /> <br />
'''Jaromír Mikulka''' vydal Českou kroniku slezského autora Benedikta Johnsdorfa.<br /> <br />
Zájem editorů vzbudily dále obě žďárské kroniky. '''Jaroslav Ludvíkovský''' připravil nové vydání Větší žďárské kroniky s českým překladem Rudolfa Mertlíka. Jinak vysokou kvalitu edice snižuje absence rejstříku. '''Metoděj Zemek''' provedl revizi Emlerova vydání Menší žďárské kroniky v ''Pramenech dějin českých II,'' doplnil je novým komentářem a českým překladem. Vydání však opět postrádá rejstřík. V obou vydáních je rovněž reprodukován původní text kronik z dochovaného rukopisu. Tyto edice se, podobně jako edice Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi, kterou podle jediného známého rukopisu připravil k vydání Jaroslav Šůla, obracejí také k širší čtenářské veřejnosti.<br /><br />
Šestisté výročí smrti Karla IV. v roce 1978 se mimo jiné stalo podnětem k novému, revidovanému vydání Karlovy autobiografie, v reprezentativní úpravě a opět s českým překladem, rovněž bez rejstříku.<br /> <br />
'''Jaroslav Kadlec''' vydal Traktát mistra Ondřeje z Brodu O původu husitů.<br /> <br />
Zvláštní pozornost zaslouží kritická edice kroniky Beneše Minority zpracovaná '''Ladislavem Duškem.'''<br /> <br />
Drobnější texty byly průběžně vydávány v časopisech a sbornících.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů po roce 1990 ===<br />
Po roce 1990 opět ožila editorská činnost. Vzniklo několik nových edičních řad, v nichž mají být zpřístupňovány historické prameny. Pro historiografické prameny je určena ediční řada '''''Clavis monumentorum litterarium''' (Regnum Bohemiae). Fontes rerum Regni Bohemiae'', v níž byla prozatím vydána Česká kronika Eneáše Silvia Piccolominiho. Připravil je '''Josef Hejnic''', odbornou studii napsal František Šmahel.<br /> <br />
Speciálně pro narativní prameny je určena nová řada '''''Prameny dějin českých,''''' v níž bylo prozatím publikováno kritické vydání Kroniky Františka Pražského, zpracované '''Janou Zachovou''' a první recenze Starých letopisů českých.<br /> <br />
Edice bohemikálních pramenů jsou publikovány také v předních zahraničních edičních řadách.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56592Vydávání historických pramenů2019-01-02T19:29:57Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467–1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455–1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488–1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520–1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559–1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523–1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559–1617), '''Jacques Sirmond''' (1559–1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562–1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546–1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539–1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554–1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565–1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text Kosmovy České kroniky podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596–1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628–1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601–1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárněhistorických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609–1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632–1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668–1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody [[Diplomatika|diplomatiky]], [[Paleografie|paleografie]], [[Kodikologie|kodikologie]] a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /><br /><br />
<br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646–1716) vydal v letech 1698–1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707–1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685–1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také Neplachova kronika a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675–1732) vydal v letech 1728–1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také Kosmova Česká kronika, ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera Mnicha Sázavského.<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668–1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek Husitské kroniky Vavřince z Březové, v jedenáctém svazku (1737) první recenze Pulkavovy České kroniky.<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
<br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805–1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés'' – první svazek 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844–1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672–1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757–1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795–1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795–1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI–IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritickou edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' – Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864–1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813–1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800–1875). Edice má dvě řady, řeckou – ''Series graeca (MPG),'' a latinskou – ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci ''Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A),'' kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.'''<br /> <br />
Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě ''Maiestas Carolina.'' Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br /><br />
<br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689–1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708–1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719–1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764–1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734–1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753–1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /><br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749–1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798–1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad ''Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.''<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů ''Bartošovu kroniku českou.'' Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze ''Nestorův Letopis ruský.''<br />
<br />
=== Fontes rerum Bohemicarum ===<br />
K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, '''''Prameny dějin českých – Fontes rerum Bohemicarum,''''' nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho ''Patrologie'' a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.<br /> <br />
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl '''František Palacký.''' Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k ''„vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...“'' Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání ''Pramenů'' byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).<br /> <br />
Zpočátku řídil vydávání ''Pramenů'' Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat ''„životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních“'' od nejstarších dob do počátku 16. století, stal '''Josef Emler.''' Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.<br /><br /><br />
<br />
* '''První díl,''' který obsahuje hagiografické spisy, vycházel po sešitech v letech 1871-1873. Latinské texty vydal Josef Emler, staroslověnské Josef Perwolf a Josef Kolář, výňatky z řeckých legend byly převzaty ze starších edic, staročeskou prokopskou legendu vydal Josef Jireček.<br />
* '''Druhý díl,''' obsahující Kosmovu kroniku, spisy Kosmových pokračovatelů, Pražské a České letopisy, Letopisy hradišťsko-opatovické, Letopis Vincenciův a Jarlochův a obě Žďárské kroniky, edičně zpracoval Josef Emler. Vycházel v letech 1874 a 1875.<br />
* '''Třetí díl,''' v němž český originál i německé překlady Kroniky tak řečeného Dalimila vydal Josef Jireček, latinské texty, Letopis Jindřicha Heimburského, Vlastní životopis Karla IV., řeč při pohřbu Karla IV., připsanou tehdy Janu Očkovi z Vlašimi, Kroniku Neplachovu a Kroniku Marignolovu, vydal Josef Emler, řeč Vojtěcha Raňkova z Ježova Ferdinand Tadra. Tento díl vycházel v letech 1878-1882.<br />
* '''Čtvrtý díl,''' obsahující Zbraslavskou kroniku, tzv. Výpisky z různých kronik, Kroniku Františka Pražského a Kroniku Beneše Krabice z Weitmile, vydal opět Josef Emler. Vycházel v letech 1882-1884.<br />
* '''Pátý díl,''' pro který edici latinského textu Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína připravil Josef Emler, staročeský překlad Jan Gebauer, Kroniku Vavřince z Březové a výtah z ní, Vavřincovu Píseň o Vítězství u Domažlic, tzv. Kroniku Univerzity pražské, Kroniku Bartoška z Drahonic a její dodatek, vydal Jaroslav Goll, byl dokončen v roce 1893.<br />
* Osud nebyl příznivý '''šestému dílu''' edice. Letopisy a drobnější kroniky doby husitské, původní text a oba staročeské překlady České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho, připravené k vydání opět Josefem Emlerem – opis Húskova překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho ve vatikánské knihovně pořídili Ferdinand Tadra a Vojtěch Jaromír Nováček –, byly sice vytištěny, ale pro nedostatečnou kvalitu byl tisk až na nepatrný počet výtisků darovaných univerzitním historickým seminářům v roce 1910 skartován. Nová edice ''Starých letopisů českých,'' připravovaná Josefem Emlerem pro sedmý díl ''Pramenů,'' již nevyšla.<br />
<br />
Po Emlerově smrti 10. února 1899 se práce na vydávání ''Pramenů'' zpomalila. V roce 1902 byla při Historickém spolku ustavena speciální Komise pro vydávání Pramenů dějin českých, jíž předsedal Jaromír Čelakovský. Komise vypracovala program pro pokračování edice, v němž rozšířila původní záměr o další prameny 15. století a prodloužila ediční záměr až do 17. století. Redaktorem pro období do konce 15. století byl ustanoven Václav Novotný, pro mladší prameny Josef Vítězslav Šimák. Ačkoli byla pro práci na edici získána řada předních historiků té doby, byl ediční program splněn pouze zčásti.<br /><br />
<br />
* V novém '''šestém dílu''' Pramenů vydal Josef Vítězslav Šimák v roce 1907 pouze Kroniku Bartoše Písaře a kroniku a listy J. M. Píseckého ze 16. století.<br />
* '''Sedmý díl,''' v němž tentokráte měly vyjít prameny k dějinám 16. století, nebyl dokončen. Vytištěná část měla být v roce 1926 jako nevyhovující skartována. Ke zničení nákladu však tehdy nedošlo. Nakonec byla v roce 1944 dána do prodeje. Rovněž desátý díl se spisy Václava Budovce z Budova, tištěný od roku 1914, nebyl dokončen, zvláště když editorovi Josefu Glücklichovi byla za druhé světové války práce na edici znemožněna.<br />
* Před druhou světovou válkou se podařilo vydat ještě '''osmý díl,''' obsahující spisy Petra z Mladoňovic a další prameny ke kostnickému koncilu a k osobnostem Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského, které od roku 1906 připravoval k vydání Václav Novotný. Vytištěny byly v letech 1923-1932. V širším měřítku se v meziválečném období edici nepodařilo oživit, částečně vinou určených editorů, částečně v důsledku nedobré finanční situace Historického spolku po první světové válce a hlavně za hospodářské krize. <br />
<br />
V roce 1942 byla zřízena nová komise pro vydávání ''Pramenů.'' Její členové Václav Vojtíšek, Rudolf Urbánek a Zdeněk Kristen připravili program pro následující období, ale vydávání již dále nepokročilo.<br /><br /><br />
<br />
Teprve v nedávné době bylo zahájeno vydávání nové řady ''Pramenů dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum. Series nova,'' v níž by měly být vydány kritické edice středověkých historiografických pramenů odpovídající nejmodernějším požadavkům. Podobně, jako to předpokládal poválečný program edice, počítají vydavatelé s menším rozsahem jednotlivých svazků, v nichž by rozsáhlejší díla měla být publikována samostatně, menší spojována do jednoho svazku.<br /> <br />
Jako první vyšlo kritické vydání kroniky Františka Pražského, které připravila Jana Zachová, následovala první redakce Starých letopisů českých (Alena M. Černá, Petr Čornej, Markéta Klosová).<br /><br />
Souběžně se základní řadou ''Pramenů dějin českých'' měla podle původního programu Františka Palackého vycházet také jejich druhá řada, pro níž Karel Jaromír Erben připravoval vydání zpráv cizích pramenů týkající se českých dějin do konce přemyslovského období. Erbenova smrt 21. listopadu 1870 uskutečnění tohoto programu zabránila a později již nebyl obnoven.<br /><br /><br />
<br />
Podle přání Palackého měly být všechny úvody, poznámky a komentáře k ''Pramenům dějin českých'' v českém jazyce. K původnímu textu pramene měl být připojen český překlad, ''aby se nejen učenec, ale i každý vzdělaný národovec těšiti a i baviti mohl ve spisech těchto.''<br /> <br />
V prvním dílu zpracovali překlady staroslověnských legend do češtiny editoři, řecký text přeložil '''Eduard Novotný.''' Většinu latinských textů přeložil '''Josef Truhlář,''' několik legend přeložil '''František Zoubek''' a '''Josef Emler.''' Kosmovu kroniku s pokračovateli pro druhý díl edice přeložil '''Václav Vladivoj Tomek,''' oba Žďárské letopisy Josef Truhlář, ostatní Josef Emler.<br /> <br />
Od třetího svazku bylo v zájmu urychlení práce od souběžných překladů upuštěno a překlady měly vycházet samostatně v řadě ''Sbírka kronik a letopisů českých v překladech.'' Vyšel však pouze první svazek s již dříve publikovaným Tomkovým překladem Kosmovy kroniky a jejích pokračování z pera tzv. Kanovníka vyšehradského a Mnicha sázavského a svazek druhý s překladem Zbraslavské kroniky. Překlad kroniky pořídil '''Jan V. Novák.''' Vydání provázela zásadní studie '''Václava Novotného.''' K překladu je připojen seznam oprav a dodatků k Emlerovu vydání a různočtení Vatikánského rukopisu, který původní editor neměl k dispozici.<br /><br /><br />
<br />
Pro velký zájem o některá díla, která vyšla v ''Pramenech dějin českých (PDČ)'' a byla již rozebraná, i o díla ještě nevydaná, se Historický spolek ve druhé polovině třicátých let rozhodl vydávat souběžně některé drobnější spisy v edici '''''Prameny a texty k dějinám československým,''''' které byly určeny širšímu okruhu čtenářů. Vedle jazykově českých spisů měly v této řadě vycházet také novočeské překlady významných latinských děl otištěných v PDČ, případně některých zajímavých spisů literárních, právnických a jiných podobných textů, s jejichž vydáním se v PDČ nepočítalo.<br /> <br />
Redakcí této řady byl pověřen '''Otakar Odložilík.''' První svazek vyšel v roce 1937. Byl vydán ve spolupráci se Společností Husova muzea a obsahoval Staré letopisy české podle Vratislavského rukopisu. Vydání druhého svazku, v němž měl znovu vyjít Novákův český překlad Zbraslavské kroniky s úvodem V. Novotného, a připravovaných svazků dalších zabránila již druhá světová válka.<br /><br /><br />
<br />
Zvláštní ediční řadu založil v sedmdesátých letech 19. století Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen (založen 1862) pro vydávání německých kronik z území Čech, '''''Deutsche Chroniken aus Böhmen.''''' K období středověku se však vztahuje pouze první svazek této řady, který obsahuje dějiny města Lokte v pozdním středověku.<br /><br />
Mimo zmíněné ediční řady vyšlo v posledním desetiletí 19. století například vydání Dalimilovy kroniky od '''V. E. Mourka,''' jehož cílem však nebylo zpracování kritické edice. Ve třicátých letech 20. století vyšla také Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava. Vydání připravil '''Václav Novotný.'''<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů ve 20. století ===<br />
V roce 1940 byla založena nová řada historických pramenů '''''České kroniky,''''' v níž měly vycházet staročeské památky. V této řadě byl publikován staročeský překlad Husitské kroniky Vavřince z Březové a Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi. V roce 1945 vyšla reedice ''Starých letopisů českých'' v ''Díle Františka Palackého II.'' Byla však ze všech tří tehdy publikovaných svazků ''Díla'' nejsilněji poznamenána zásahy okupační cenzury. Krátce po válce vydal '''Jaroslav Charvát''' příslušné opravy ve spisku ''Cenzura a Dílo Františka Palackého.''<br /><br /><br />
<br />
Ediční činnost, pokud jde o středověké historické spisy po druhé světové válce, nenavázala na nedokončené ''Prameny dějin českých.'' Byla zaměřena na některá jednotlivá, do té doby ne zcela uspokojivě vydaná díla, především na staročeské texty. Ojedinělá nová kritická vydání latinských spisů byla obvykle doprovázena českými překlady, čímž editoři vycházeli vstříc jak komerčním zájmům nakladatelství, tak i čtenářům. Podobnou situaci lze ostatně sledovat i v jiných evropských zemích, kde v důsledku upadající znalosti latiny stále častěji vycházejí latinské texty s překlady v národních jazycích.<br /><br /><br />
<br />
Ze staročeských historiografických děl byla především vydána další recenze ''Starých letopisů českých.'' Tento historický pramen svým počtem rukopisů a recenzí působí od počátku editorům značné potíže. Palackého způsob zpřístupnění tohoto díla začleněním zpráv všech rukopisů do jedné chronologické řady sice poskytoval relativně úplný přehled událostí, ztěžoval však postižení specifických znění jednotlivých rukopisů a tím i provedení historické kritiky. Navíc se od dob Palackého objevily další rukopisy. Z tohoto důvodu byly ''Staré letopisy české'' prozatím vydávány podle jednotlivých rukopisů.<br /> <br />
Vedle předválečného vydání Letopisů podle Vratislavského rukopisu, připravili '''František Šimek''' a '''Miloslav Kaňák''' k vydání Staré letopisy české z rukopisu křižovnického.<br /> <br />
V současné době byly pod vedením '''Petra Čorneje''' zahájeny práce na velké kritické edici, která by odrážela všechny recenze a znění známých rukopisů. Přípravné práce se prozatím týkají nejstarší recenze letopisů. Složitost edičních prací a vysoké nároky na zpracování edice si však vyžádají delší čas.<br /><br /><br />
<br />
Kvalitního kritického vydání se ze středověkých českých historiografických textů dostalo Staročeské kronice tak řečeného Dalimila. Edice byla zpracovávána ve dvou etapách. V první fázi zpracovali '''Jaroslav Havránek''' a '''Jiří Daňhelka''' vydání kroniky především jako literární památky, ovšem - až na chybějící rejstřík - již s kvalitním kritickým aparátem a s historickým komentářem '''Zdeňka Kristena.''' V návaznosti na toto vydání bylo později zpracováno „veliké kritické vydání“, obsahující veškerý textový materiál, včetně reprodukce textu kroniky z Vídeňského rukopisu, který podle výsledků široce založeného výzkumu obsahuje nejstarší recenzi díla. Toto vydání obsahuje i podrobný filologický a historický komentář a rejstřík, který má sloužit k orientaci především historikovi. Před dokončením je ještě úplný „Index slov a tvarů“, který zase ocení zejména filolog, ale i pro historika bude užitečnou pomůckou.<br /><br /><br />
<br />
Z latinských středověkých historických spisů vydali '''Karel Hrdina''' a '''Bohumil Ryba''' v řadě ''Památky staré literatury české'' Píseň o vítězství u Domažlic Vavřince z Březové s paralelním českým překladem '''J. B. Čapka''' a s úvody Josefa Macka a J. B. Čapka.<br /> <br />
'''Jaromír Mikulka''' vydal Českou kroniku slezského autora Benedikta Johnsdorfa.<br /> <br />
Zájem editorů vzbudily dále obě žďárské kroniky. '''Jaroslav Ludvíkovský''' připravil nové vydání Větší žďárské kroniky s českým překladem Rudolfa Mertlíka. Jinak vysokou kvalitu edice snižuje absence rejstříku. '''Metoděj Zemek''' provedl revizi Emlerova vydání Menší žďárské kroniky v ''Pramenech dějin českých II,'' doplnil je novým komentářem a českým překladem. Vydání však opět postrádá rejstřík. V obou vydáních je rovněž reprodukován původní text kronik z dochovaného rukopisu. Tyto edice se, podobně jako edice Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi, kterou podle jediného známého rukopisu připravil k vydání Jaroslav Šůla, obracejí také k širší čtenářské veřejnosti.<br /><br />
Šestisté výročí smrti Karla IV. v roce 1978 se mimo jiné stalo podnětem k novému, revidovanému vydání Karlovy autobiografie, v reprezentativní úpravě a opět s českým překladem, rovněž bez rejstříku.<br /> <br />
'''Jaroslav Kadlec''' vydal Traktát mistra Ondřeje z Brodu O původu husitů.<br /> <br />
Zvláštní pozornost zaslouží kritická edice kroniky Beneše Minority zpracovaná '''Ladislavem Duškem.'''<br /> <br />
Drobnější texty byly průběžně vydávány v časopisech a sbornících.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů po roce 1990 ===<br />
Po roce 1990 opět ožila editorská činnost. Vzniklo několik nových edičních řad, v nichž mají být zpřístupňovány historické prameny. Pro historiografické prameny je určena ediční řada '''''Clavis monumentorum litterarium''' (Regnum Bohemiae). Fontes rerum Regni Bohemiae'', v níž byla prozatím vydána Česká kronika Eneáše Silvia Piccolominiho. Připravil je '''Josef Hejnic''', odbornou studii napsal František Šmahel.<br /> <br />
Speciálně pro narativní prameny je určena nová řada '''''Prameny dějin českých,''''' v níž bylo prozatím publikováno kritické vydání Kroniky Františka Pražského, zpracované '''Janou Zachovou''' a první recenze Starých letopisů českých.<br /> <br />
Edice bohemikálních pramenů jsou publikovány také v předních zahraničních edičních řadách.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56588Vydávání historických pramenů2019-01-02T18:08:58Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467–1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455–1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488–1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520–1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559–1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523–1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559–1617), '''Jacques Sirmond''' (1559–1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562–1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546–1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539–1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554–1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565–1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text Kosmovy České kroniky podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596–1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628–1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601–1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárněhistorických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609–1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632–1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668–1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody [[Diplomatika|diplomatiky]], [[Paleografie|paleografie]], [[Kodikologie|kodikologie]] a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /><br /><br />
<br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646–1716) vydal v letech 1698–1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707–1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685–1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také Neplachova kronika a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675–1732) vydal v letech 1728–1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také Kosmova Česká kronika, ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera Mnicha Sázavského.<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668–1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek Husitské kroniky Vavřince z Březové, v jedenáctém svazku (1737) první recenze Pulkavovy České kroniky.<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
<br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805–1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés'' – první svazek 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844–1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672–1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757–1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795–1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795–1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI–IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritickou edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' – Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864–1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813–1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800–1875). Edice má dvě řady, řeckou – ''Series graeca (MPG),'' a latinskou – ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci ''Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A),'' kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.'''<br /> <br />
Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě ''Maiestas Carolina.'' Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br /><br />
<br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689–1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708–1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719–1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764–1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734–1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753–1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /><br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749–1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798–1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad ''Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.''<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů ''Bartošovu kroniku českou.'' Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze ''Nestorův Letopis ruský.''<br />
<br />
=== Fontes rerum Bohemicarum ===<br />
K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, '''''Prameny dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum,''''' nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho Patrologie a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.<br /> <br />
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl '''František Palacký.''' Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k ''vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...'' Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání ''Pramenů'' byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).<br /> <br />
Zpočátku řídil vydávání ''Pramenů'' Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat ''životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních'' od nejstarších dob do počátku 16. století, stal '''Josef Emler.''' Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.<br /><br /><br />
<br />
* '''První díl,''' který obsahuje hagiografické spisy, vycházel po sešitech v letech 1871-1873. Latinské texty vydal Josef Emler, staroslověnské Josef Perwolf a Josef Kolář, výňatky z řeckých legend byly převzaty ze starších edic, staročeskou prokopskou legendu vydal Josef Jireček.<br />
* '''Druhý díl,''' obsahující Kosmovu kroniku, spisy Kosmových pokračovatelů, Pražské a České letopisy, Letopisy hradišťsko-opatovické, Letopis Vincenciův a Jarlochův a obě Žďárské kroniky, edičně zpracoval Josef Emler. Vycházel v letech 1874 a 1875.<br />
* '''Třetí díl,''' v němž český originál i německé překlady Kroniky tak řečeného Dalimila vydal Josef Jireček, latinské texty, Letopis Jindřicha Heimburského, Vlastní životopis Karla IV., řeč při pohřbu Karla IV., připsanou tehdy Janu Očkovi z Vlašimi, Kroniku Neplachovu a Kroniku Marignolovu, vydal Josef Emler, řeč Vojtěcha Raňkova z Ježova Ferdinand Tadra. Tento díl vycházel v letech 1878-1882.<br />
* '''Čtvrtý díl,''' obsahující Zbraslavskou kroniku, tzv. Výpisky z různých kronik, Kroniku Františka Pražského a Kroniku Beneše Krabice z Weitmile, vydal opět Josef Emler. Vycházel v letech 1882-1884.<br />
* '''Pátý díl,''' pro který edici latinského textu Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína připravil Josef Emler, staročeský překlad Jan Gebauer, Kroniku Vavřince z Březové a výtah z ní, Vavřincovu Píseň o Vítězství u Domažlic, tzv. Kroniku Univerzity pražské, Kroniku Bartoška z Drahonic a její dodatek, vydal Jaroslav Goll, byl dokončen v roce 1893.<br />
* Osud nebyl příznivý '''šestému dílu''' edice. Letopisy a drobnější kroniky doby husitské, původní text a oba staročeské překlady České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho, připravené k vydání opět Josefem Emlerem – opis Húskova překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho ve vatikánské knihovně pořídili Ferdinand Tadra a Vojtěch Jaromír Nováček –, byly sice vytištěny, ale pro nedostatečnou kvalitu byl tisk až na nepatrný počet výtisků darovaných univerzitním historickým seminářům v roce 1910 skartován. Nová edice ''Starých letopisů českých,'' připravovaná Josefem Emlerem pro sedmý díl ''Pramenů,'' již nevyšla.<br />
<br />
Po Emlerově smrti 10. února 1899 se práce na vydávání ''Pramenů'' zpomalila. V roce 1902 byla při Historickém spolku ustavena speciální Komise pro vydávání Pramenů dějin českých, jíž předsedal Jaromír Čelakovský. Komise vypracovala program pro pokračování edice, v němž rozšířila původní záměr o další prameny 15. století a prodloužila ediční záměr až do 17. století. Redaktorem pro období do konce 15. století byl ustanoven Václav Novotný, pro mladší prameny Josef Vítězslav Šimák. Ačkoli byla pro práci na edici získána řada předních historiků té doby, byl ediční program splněn pouze zčásti.<br /><br />
<br />
* V novém '''šestém dílu''' Pramenů vydal Josef Vítězslav Šimák v roce 1907 pouze Kroniku Bartoše Písaře a kroniku a listy J. M. Píseckého ze 16. století.<br />
* '''Sedmý díl,''' v němž tentokráte měly vyjít prameny k dějinám 16. století, nebyl dokončen. Vytištěná část měla být v roce 1926 jako nevyhovující skartována. Ke zničení nákladu však tehdy nedošlo. Nakonec byla v roce 1944 dána do prodeje. Rovněž desátý díl se spisy Václava Budovce z Budova, tištěný od roku 1914, nebyl dokončen, zvláště když editorovi Josefu Glücklichovi byla za druhé světové války práce na edici znemožněna.<br />
* Před druhou světovou válkou se podařilo vydat ještě '''osmý díl,''' obsahující spisy Petra z Mladoňovic a další prameny ke kostnickému koncilu a k osobnostem Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského, které od roku 1906 připravoval k vydání Václav Novotný. Vytištěny byly v letech 1923-1932. V širším měřítku se v meziválečném období edici nepodařilo oživit, částečně vinou určených editorů, částečně v důsledku nedobré finanční situace Historického spolku po první světové válce a hlavně za hospodářské krize. <br />
<br />
V roce 1942 byla zřízena nová komise pro vydávání ''Pramenů.'' Její členové Václav Vojtíšek, Rudolf Urbánek a Zdeněk Kristen připravili program pro následující období, ale vydávání již dále nepokročilo.<br /><br /><br />
<br />
Teprve v nedávné době bylo zahájeno vydávání nové řady ''Pramenů dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum. Series nova,'' v níž by měly být vydány kritické edice středověkých historiografických pramenů odpovídající nejmodernějším požadavkům. Podobně, jako to předpokládal poválečný program edice, počítají vydavatelé s menším rozsahem jednotlivých svazků, v nichž by rozsáhlejší díla měla být publikována samostatně, menší spojována do jednoho svazku.<br /> <br />
Jako první vyšlo kritické vydání kroniky Františka Pražského, které připravila Jana Zachová, následovala první redakce Starých letopisů českých (Alena M. Černá, Petr Čornej, Markéta Klosová).<br /><br />
Souběžně se základní řadou ''Pramenů dějin českých'' měla podle původního programu Františka Palackého vycházet také jejich druhá řada, pro níž Karel Jaromír Erben připravoval vydání zpráv cizích pramenů týkající se českých dějin do konce přemyslovského období. Erbenova smrt 21. listopadu 1870 uskutečnění tohoto programu zabránila a později již nebyl obnoven.<br /><br /><br />
<br />
Podle přání Palackého měly být všechny úvody, poznámky a komentáře k ''Pramenům dějin českých'' v českém jazyce. K původnímu textu pramene měl být připojen český překlad, ''aby se nejen učenec, ale i každý vzdělaný národovec těšiti a i baviti mohl ve spisech těchto.''<br /> <br />
V prvním dílu zpracovali překlady staroslověnských legend do češtiny editoři, řecký text přeložil '''Eduard Novotný.''' Většinu latinských textů přeložil '''Josef Truhlář,''' několik legend přeložil '''František Zoubek''' a '''Josef Emler.''' Kosmovu kroniku s pokračovateli pro druhý díl edice přeložil '''Václav Vladivoj Tomek,''' oba Žďárské letopisy Josef Truhlář, ostatní Josef Emler.<br /> <br />
Od třetího svazku bylo v zájmu urychlení práce od souběžných překladů upuštěno a překlady měly vycházet samostatně v řadě ''Sbírka kronik a letopisů českých v překladech.'' Vyšel však pouze první svazek s již dříve publikovaným Tomkovým překladem Kosmovy kroniky a jejích pokračování z pera tzv. Kanovníka vyšehradského a Mnicha sázavského a svazek druhý s překladem Zbraslavské kroniky. Překlad kroniky pořídil '''Jan V. Novák.''' Vydání provázela zásadní studie '''Václava Novotného.''' K překladu je připojen seznam oprav a dodatků k Emlerovu vydání a různočtení Vatikánského rukopisu, který původní editor neměl k dispozici.<br /><br /><br />
<br />
Pro velký zájem o některá díla, která vyšla v ''Pramenech dějin českých (PDČ)'' a byla již rozebraná, i o díla ještě nevydaná, se Historický spolek ve druhé polovině třicátých let rozhodl vydávat souběžně některé drobnější spisy v edici '''''Prameny a texty k dějinám československým,''''' které byly určeny širšímu okruhu čtenářů. Vedle jazykově českých spisů měly v této řadě vycházet také novočeské překlady významných latinských děl otištěných v PDČ, případně některých zajímavých spisů literárních, právnických a jiných podobných textů, s jejichž vydáním se v PDČ nepočítalo.<br /> <br />
Redakcí této řady byl pověřen '''Otakar Odložilík.''' První svazek vyšel v roce 1937. Byl vydán ve spolupráci se Společností Husova muzea a obsahoval Staré letopisy české podle Vratislavského rukopisu. Vydání druhého svazku, v němž měl znovu vyjít Novákův český překlad Zbraslavské kroniky s úvodem V. Novotného, a připravovaných svazků dalších zabránila již druhá světová válka.<br /><br /><br />
<br />
Zvláštní ediční řadu založil v sedmdesátých letech 19. století Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen (založen 1862) pro vydávání německých kronik z území Čech, '''''Deutsche Chroniken aus Böhmen.''''' K období středověku se však vztahuje pouze první svazek této řady, který obsahuje dějiny města Lokte v pozdním středověku.<br /><br />
Mimo zmíněné ediční řady vyšlo v posledním desetiletí 19. století například vydání Dalimilovy kroniky od '''V. E. Mourka,''' jehož cílem však nebylo zpracování kritické edice. Ve třicátých letech 20. století vyšla také Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava. Vydání připravil '''Václav Novotný.'''<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů ve 20. století ===<br />
V roce 1940 byla založena nová řada historických pramenů '''''České kroniky,''''' v níž měly vycházet staročeské památky. V této řadě byl publikován staročeský překlad Husitské kroniky Vavřince z Březové a Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi. V roce 1945 vyšla reedice ''Starých letopisů českých'' v ''Díle Františka Palackého II.'' Byla však ze všech tří tehdy publikovaných svazků ''Díla'' nejsilněji poznamenána zásahy okupační cenzury. Krátce po válce vydal '''Jaroslav Charvát''' příslušné opravy ve spisku ''Cenzura a Dílo Františka Palackého.''<br /><br /><br />
<br />
Ediční činnost, pokud jde o středověké historické spisy po druhé světové válce, nenavázala na nedokončené ''Prameny dějin českých.'' Byla zaměřena na některá jednotlivá, do té doby ne zcela uspokojivě vydaná díla, především na staročeské texty. Ojedinělá nová kritická vydání latinských spisů byla obvykle doprovázena českými překlady, čímž editoři vycházeli vstříc jak komerčním zájmům nakladatelství, tak i čtenářům. Podobnou situaci lze ostatně sledovat i v jiných evropských zemích, kde v důsledku upadající znalosti latiny stále častěji vycházejí latinské texty s překlady v národních jazycích.<br /><br /><br />
<br />
Ze staročeských historiografických děl byla především vydána další recenze ''Starých letopisů českých.'' Tento historický pramen svým počtem rukopisů a recenzí působí od počátku editorům značné potíže. Palackého způsob zpřístupnění tohoto díla začleněním zpráv všech rukopisů do jedné chronologické řady sice poskytoval relativně úplný přehled událostí, ztěžoval však postižení specifických znění jednotlivých rukopisů a tím i provedení historické kritiky. Navíc se od dob Palackého objevily další rukopisy. Z tohoto důvodu byly ''Staré letopisy české'' prozatím vydávány podle jednotlivých rukopisů.<br /> <br />
Vedle předválečného vydání Letopisů podle Vratislavského rukopisu, připravili '''František Šimek''' a '''Miloslav Kaňák''' k vydání Staré letopisy české z rukopisu křižovnického.<br /> <br />
V současné době byly pod vedením '''Petra Čorneje''' zahájeny práce na velké kritické edici, která by odrážela všechny recenze a znění známých rukopisů. Přípravné práce se prozatím týkají nejstarší recenze letopisů. Složitost edičních prací a vysoké nároky na zpracování edice si však vyžádají delší čas.<br /><br /><br />
<br />
Kvalitního kritického vydání se ze středověkých českých historiografických textů dostalo Staročeské kronice tak řečeného Dalimila. Edice byla zpracovávána ve dvou etapách. V první fázi zpracovali '''Jaroslav Havránek''' a '''Jiří Daňhelka''' vydání kroniky především jako literární památky, ovšem - až na chybějící rejstřík - již s kvalitním kritickým aparátem a s historickým komentářem '''Zdeňka Kristena.''' V návaznosti na toto vydání bylo později zpracováno „veliké kritické vydání“, obsahující veškerý textový materiál, včetně reprodukce textu kroniky z Vídeňského rukopisu, který podle výsledků široce založeného výzkumu obsahuje nejstarší recenzi díla. Toto vydání obsahuje i podrobný filologický a historický komentář a rejstřík, který má sloužit k orientaci především historikovi. Před dokončením je ještě úplný „Index slov a tvarů“, který zase ocení zejména filolog, ale i pro historika bude užitečnou pomůckou.<br /><br /><br />
<br />
Z latinských středověkých historických spisů vydali '''Karel Hrdina''' a '''Bohumil Ryba''' v řadě ''Památky staré literatury české'' Píseň o vítězství u Domažlic Vavřince z Březové s paralelním českým překladem '''J. B. Čapka''' a s úvody Josefa Macka a J. B. Čapka.<br /> <br />
'''Jaromír Mikulka''' vydal Českou kroniku slezského autora Benedikta Johnsdorfa.<br /> <br />
Zájem editorů vzbudily dále obě žďárské kroniky. '''Jaroslav Ludvíkovský''' připravil nové vydání Větší žďárské kroniky s českým překladem Rudolfa Mertlíka. Jinak vysokou kvalitu edice snižuje absence rejstříku. '''Metoděj Zemek''' provedl revizi Emlerova vydání Menší žďárské kroniky v ''Pramenech dějin českých II,'' doplnil je novým komentářem a českým překladem. Vydání však opět postrádá rejstřík. V obou vydáních je rovněž reprodukován původní text kronik z dochovaného rukopisu. Tyto edice se, podobně jako edice Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi, kterou podle jediného známého rukopisu připravil k vydání Jaroslav Šůla, obracejí také k širší čtenářské veřejnosti.<br /><br />
Šestisté výročí smrti Karla IV. v roce 1978 se mimo jiné stalo podnětem k novému, revidovanému vydání Karlovy autobiografie, v reprezentativní úpravě a opět s českým překladem, rovněž bez rejstříku.<br /> <br />
'''Jaroslav Kadlec''' vydal Traktát mistra Ondřeje z Brodu O původu husitů.<br /> <br />
Zvláštní pozornost zaslouží kritická edice kroniky Beneše Minority zpracovaná '''Ladislavem Duškem.'''<br /> <br />
Drobnější texty byly průběžně vydávány v časopisech a sbornících.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů po roce 1990 ===<br />
Po roce 1990 opět ožila editorská činnost. Vzniklo několik nových edičních řad, v nichž mají být zpřístupňovány historické prameny. Pro historiografické prameny je určena ediční řada '''''Clavis monumentorum litterarium''' (Regnum Bohemiae). Fontes rerum Regni Bohemiae'', v níž byla prozatím vydána Česká kronika Eneáše Silvia Piccolominiho. Připravil je '''Josef Hejnic''', odbornou studii napsal František Šmahel.<br /> <br />
Speciálně pro narativní prameny je určena nová řada '''''Prameny dějin českých,''''' v níž bylo prozatím publikováno kritické vydání Kroniky Františka Pražského, zpracované '''Janou Zachovou''' a první recenze Starých letopisů českých.<br /> <br />
Edice bohemikálních pramenů jsou publikovány také v předních zahraničních edičních řadách.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56587Vydávání historických pramenů2019-01-02T18:08:21Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467–1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455–1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488–1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520–1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559–1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523–1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559–1617), '''Jacques Sirmond''' (1559–1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562–1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546–1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539–1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554–1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565–1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text Kosmovy České kroniky podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596–1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628–1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601–1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárněhistorických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609–1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632–1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668–1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody [[Diplomatika|diplomatiky]], [[Paleografie|paleografie]], [[Kodikologie|kodikologie]] a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /><br /><br />
<br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646–1716) vydal v letech 1698–1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707–1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685–1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také Neplachova kronika a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675–1732) vydal v letech 1728–1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také Kosmova Česká kronika, ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera Mnicha Sázavského.<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668–1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek Husitské kroniky Vavřince z Březové, v jedenáctém svazku (1737) první recenze Pulkavovy České kroniky.<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
<br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805–1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés'' – první svazek 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844–1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672–1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757–1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795–1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795–1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI–IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritickou edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' – Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864–1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813–1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800–1875). Edice má dvě řady, řeckou – ''Series graeca (MPG),'' a latinskou – ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci ''Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A),'' kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.'''<br /> <br />
Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě ''Maiestas Carolina.'' Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br /><br />
<br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689–1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708–1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719–1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764–1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734–1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753–1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /><br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749–1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798–1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad ''Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.''<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů ''Bartošovu kroniku českou.'' Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze ''Nestorův Letopis ruský.''<br /><br /><br />
<br />
=== Fontes rerum Bohemicarum ===<br />
K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, '''''Prameny dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum,''''' nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho Patrologie a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.<br /> <br />
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl '''František Palacký.''' Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k ''vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...'' Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání ''Pramenů'' byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).<br /> <br />
Zpočátku řídil vydávání ''Pramenů'' Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat ''životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních'' od nejstarších dob do počátku 16. století, stal '''Josef Emler.''' Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.<br /><br /><br />
<br />
* '''První díl,''' který obsahuje hagiografické spisy, vycházel po sešitech v letech 1871-1873. Latinské texty vydal Josef Emler, staroslověnské Josef Perwolf a Josef Kolář, výňatky z řeckých legend byly převzaty ze starších edic, staročeskou prokopskou legendu vydal Josef Jireček.<br />
* '''Druhý díl,''' obsahující Kosmovu kroniku, spisy Kosmových pokračovatelů, Pražské a České letopisy, Letopisy hradišťsko-opatovické, Letopis Vincenciův a Jarlochův a obě Žďárské kroniky, edičně zpracoval Josef Emler. Vycházel v letech 1874 a 1875.<br />
* '''Třetí díl,''' v němž český originál i německé překlady Kroniky tak řečeného Dalimila vydal Josef Jireček, latinské texty, Letopis Jindřicha Heimburského, Vlastní životopis Karla IV., řeč při pohřbu Karla IV., připsanou tehdy Janu Očkovi z Vlašimi, Kroniku Neplachovu a Kroniku Marignolovu, vydal Josef Emler, řeč Vojtěcha Raňkova z Ježova Ferdinand Tadra. Tento díl vycházel v letech 1878-1882.<br />
* '''Čtvrtý díl,''' obsahující Zbraslavskou kroniku, tzv. Výpisky z různých kronik, Kroniku Františka Pražského a Kroniku Beneše Krabice z Weitmile, vydal opět Josef Emler. Vycházel v letech 1882-1884.<br />
* '''Pátý díl,''' pro který edici latinského textu Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína připravil Josef Emler, staročeský překlad Jan Gebauer, Kroniku Vavřince z Březové a výtah z ní, Vavřincovu Píseň o Vítězství u Domažlic, tzv. Kroniku Univerzity pražské, Kroniku Bartoška z Drahonic a její dodatek, vydal Jaroslav Goll, byl dokončen v roce 1893.<br />
* Osud nebyl příznivý '''šestému dílu''' edice. Letopisy a drobnější kroniky doby husitské, původní text a oba staročeské překlady České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho, připravené k vydání opět Josefem Emlerem – opis Húskova překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho ve vatikánské knihovně pořídili Ferdinand Tadra a Vojtěch Jaromír Nováček –, byly sice vytištěny, ale pro nedostatečnou kvalitu byl tisk až na nepatrný počet výtisků darovaných univerzitním historickým seminářům v roce 1910 skartován. Nová edice ''Starých letopisů českých,'' připravovaná Josefem Emlerem pro sedmý díl ''Pramenů,'' již nevyšla.<br />
<br />
Po Emlerově smrti 10. února 1899 se práce na vydávání ''Pramenů'' zpomalila. V roce 1902 byla při Historickém spolku ustavena speciální Komise pro vydávání Pramenů dějin českých, jíž předsedal Jaromír Čelakovský. Komise vypracovala program pro pokračování edice, v němž rozšířila původní záměr o další prameny 15. století a prodloužila ediční záměr až do 17. století. Redaktorem pro období do konce 15. století byl ustanoven Václav Novotný, pro mladší prameny Josef Vítězslav Šimák. Ačkoli byla pro práci na edici získána řada předních historiků té doby, byl ediční program splněn pouze zčásti.<br /><br />
<br />
* V novém '''šestém dílu''' Pramenů vydal Josef Vítězslav Šimák v roce 1907 pouze Kroniku Bartoše Písaře a kroniku a listy J. M. Píseckého ze 16. století.<br />
* '''Sedmý díl,''' v němž tentokráte měly vyjít prameny k dějinám 16. století, nebyl dokončen. Vytištěná část měla být v roce 1926 jako nevyhovující skartována. Ke zničení nákladu však tehdy nedošlo. Nakonec byla v roce 1944 dána do prodeje. Rovněž desátý díl se spisy Václava Budovce z Budova, tištěný od roku 1914, nebyl dokončen, zvláště když editorovi Josefu Glücklichovi byla za druhé světové války práce na edici znemožněna.<br />
* Před druhou světovou válkou se podařilo vydat ještě '''osmý díl,''' obsahující spisy Petra z Mladoňovic a další prameny ke kostnickému koncilu a k osobnostem Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského, které od roku 1906 připravoval k vydání Václav Novotný. Vytištěny byly v letech 1923-1932. V širším měřítku se v meziválečném období edici nepodařilo oživit, částečně vinou určených editorů, částečně v důsledku nedobré finanční situace Historického spolku po první světové válce a hlavně za hospodářské krize. <br />
<br />
V roce 1942 byla zřízena nová komise pro vydávání ''Pramenů.'' Její členové Václav Vojtíšek, Rudolf Urbánek a Zdeněk Kristen připravili program pro následující období, ale vydávání již dále nepokročilo.<br /><br /><br />
<br />
Teprve v nedávné době bylo zahájeno vydávání nové řady ''Pramenů dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum. Series nova,'' v níž by měly být vydány kritické edice středověkých historiografických pramenů odpovídající nejmodernějším požadavkům. Podobně, jako to předpokládal poválečný program edice, počítají vydavatelé s menším rozsahem jednotlivých svazků, v nichž by rozsáhlejší díla měla být publikována samostatně, menší spojována do jednoho svazku.<br /> <br />
Jako první vyšlo kritické vydání kroniky Františka Pražského, které připravila Jana Zachová, následovala první redakce Starých letopisů českých (Alena M. Černá, Petr Čornej, Markéta Klosová).<br /><br />
Souběžně se základní řadou ''Pramenů dějin českých'' měla podle původního programu Františka Palackého vycházet také jejich druhá řada, pro níž Karel Jaromír Erben připravoval vydání zpráv cizích pramenů týkající se českých dějin do konce přemyslovského období. Erbenova smrt 21. listopadu 1870 uskutečnění tohoto programu zabránila a později již nebyl obnoven.<br /><br /><br />
<br />
Podle přání Palackého měly být všechny úvody, poznámky a komentáře k ''Pramenům dějin českých'' v českém jazyce. K původnímu textu pramene měl být připojen český překlad, ''aby se nejen učenec, ale i každý vzdělaný národovec těšiti a i baviti mohl ve spisech těchto.''<br /> <br />
V prvním dílu zpracovali překlady staroslověnských legend do češtiny editoři, řecký text přeložil '''Eduard Novotný.''' Většinu latinských textů přeložil '''Josef Truhlář,''' několik legend přeložil '''František Zoubek''' a '''Josef Emler.''' Kosmovu kroniku s pokračovateli pro druhý díl edice přeložil '''Václav Vladivoj Tomek,''' oba Žďárské letopisy Josef Truhlář, ostatní Josef Emler.<br /> <br />
Od třetího svazku bylo v zájmu urychlení práce od souběžných překladů upuštěno a překlady měly vycházet samostatně v řadě ''Sbírka kronik a letopisů českých v překladech.'' Vyšel však pouze první svazek s již dříve publikovaným Tomkovým překladem Kosmovy kroniky a jejích pokračování z pera tzv. Kanovníka vyšehradského a Mnicha sázavského a svazek druhý s překladem Zbraslavské kroniky. Překlad kroniky pořídil '''Jan V. Novák.''' Vydání provázela zásadní studie '''Václava Novotného.''' K překladu je připojen seznam oprav a dodatků k Emlerovu vydání a různočtení Vatikánského rukopisu, který původní editor neměl k dispozici.<br /><br /><br />
<br />
Pro velký zájem o některá díla, která vyšla v ''Pramenech dějin českých (PDČ)'' a byla již rozebraná, i o díla ještě nevydaná, se Historický spolek ve druhé polovině třicátých let rozhodl vydávat souběžně některé drobnější spisy v edici '''''Prameny a texty k dějinám československým,''''' které byly určeny širšímu okruhu čtenářů. Vedle jazykově českých spisů měly v této řadě vycházet také novočeské překlady významných latinských děl otištěných v PDČ, případně některých zajímavých spisů literárních, právnických a jiných podobných textů, s jejichž vydáním se v PDČ nepočítalo.<br /> <br />
Redakcí této řady byl pověřen '''Otakar Odložilík.''' První svazek vyšel v roce 1937. Byl vydán ve spolupráci se Společností Husova muzea a obsahoval Staré letopisy české podle Vratislavského rukopisu. Vydání druhého svazku, v němž měl znovu vyjít Novákův český překlad Zbraslavské kroniky s úvodem V. Novotného, a připravovaných svazků dalších zabránila již druhá světová válka.<br /><br /><br />
<br />
Zvláštní ediční řadu založil v sedmdesátých letech 19. století Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen (založen 1862) pro vydávání německých kronik z území Čech, '''''Deutsche Chroniken aus Böhmen.''''' K období středověku se však vztahuje pouze první svazek této řady, který obsahuje dějiny města Lokte v pozdním středověku.<br /><br />
Mimo zmíněné ediční řady vyšlo v posledním desetiletí 19. století například vydání Dalimilovy kroniky od '''V. E. Mourka,''' jehož cílem však nebylo zpracování kritické edice. Ve třicátých letech 20. století vyšla také Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava. Vydání připravil '''Václav Novotný.'''<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů ve 20. století ===<br />
V roce 1940 byla založena nová řada historických pramenů '''''České kroniky,''''' v níž měly vycházet staročeské památky. V této řadě byl publikován staročeský překlad Husitské kroniky Vavřince z Březové a Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi. V roce 1945 vyšla reedice ''Starých letopisů českých'' v ''Díle Františka Palackého II.'' Byla však ze všech tří tehdy publikovaných svazků ''Díla'' nejsilněji poznamenána zásahy okupační cenzury. Krátce po válce vydal '''Jaroslav Charvát''' příslušné opravy ve spisku ''Cenzura a Dílo Františka Palackého.''<br /><br /><br />
<br />
Ediční činnost, pokud jde o středověké historické spisy po druhé světové válce, nenavázala na nedokončené ''Prameny dějin českých.'' Byla zaměřena na některá jednotlivá, do té doby ne zcela uspokojivě vydaná díla, především na staročeské texty. Ojedinělá nová kritická vydání latinských spisů byla obvykle doprovázena českými překlady, čímž editoři vycházeli vstříc jak komerčním zájmům nakladatelství, tak i čtenářům. Podobnou situaci lze ostatně sledovat i v jiných evropských zemích, kde v důsledku upadající znalosti latiny stále častěji vycházejí latinské texty s překlady v národních jazycích.<br /><br /><br />
<br />
Ze staročeských historiografických děl byla především vydána další recenze ''Starých letopisů českých.'' Tento historický pramen svým počtem rukopisů a recenzí působí od počátku editorům značné potíže. Palackého způsob zpřístupnění tohoto díla začleněním zpráv všech rukopisů do jedné chronologické řady sice poskytoval relativně úplný přehled událostí, ztěžoval však postižení specifických znění jednotlivých rukopisů a tím i provedení historické kritiky. Navíc se od dob Palackého objevily další rukopisy. Z tohoto důvodu byly ''Staré letopisy české'' prozatím vydávány podle jednotlivých rukopisů.<br /> <br />
Vedle předválečného vydání Letopisů podle Vratislavského rukopisu, připravili '''František Šimek''' a '''Miloslav Kaňák''' k vydání Staré letopisy české z rukopisu křižovnického.<br /> <br />
V současné době byly pod vedením '''Petra Čorneje''' zahájeny práce na velké kritické edici, která by odrážela všechny recenze a znění známých rukopisů. Přípravné práce se prozatím týkají nejstarší recenze letopisů. Složitost edičních prací a vysoké nároky na zpracování edice si však vyžádají delší čas.<br /><br /><br />
<br />
Kvalitního kritického vydání se ze středověkých českých historiografických textů dostalo Staročeské kronice tak řečeného Dalimila. Edice byla zpracovávána ve dvou etapách. V první fázi zpracovali '''Jaroslav Havránek''' a '''Jiří Daňhelka''' vydání kroniky především jako literární památky, ovšem - až na chybějící rejstřík - již s kvalitním kritickým aparátem a s historickým komentářem '''Zdeňka Kristena.''' V návaznosti na toto vydání bylo později zpracováno „veliké kritické vydání“, obsahující veškerý textový materiál, včetně reprodukce textu kroniky z Vídeňského rukopisu, který podle výsledků široce založeného výzkumu obsahuje nejstarší recenzi díla. Toto vydání obsahuje i podrobný filologický a historický komentář a rejstřík, který má sloužit k orientaci především historikovi. Před dokončením je ještě úplný „Index slov a tvarů“, který zase ocení zejména filolog, ale i pro historika bude užitečnou pomůckou.<br /><br /><br />
<br />
Z latinských středověkých historických spisů vydali '''Karel Hrdina''' a '''Bohumil Ryba''' v řadě ''Památky staré literatury české'' Píseň o vítězství u Domažlic Vavřince z Březové s paralelním českým překladem '''J. B. Čapka''' a s úvody Josefa Macka a J. B. Čapka.<br /> <br />
'''Jaromír Mikulka''' vydal Českou kroniku slezského autora Benedikta Johnsdorfa.<br /> <br />
Zájem editorů vzbudily dále obě žďárské kroniky. '''Jaroslav Ludvíkovský''' připravil nové vydání Větší žďárské kroniky s českým překladem Rudolfa Mertlíka. Jinak vysokou kvalitu edice snižuje absence rejstříku. '''Metoděj Zemek''' provedl revizi Emlerova vydání Menší žďárské kroniky v ''Pramenech dějin českých II,'' doplnil je novým komentářem a českým překladem. Vydání však opět postrádá rejstřík. V obou vydáních je rovněž reprodukován původní text kronik z dochovaného rukopisu. Tyto edice se, podobně jako edice Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi, kterou podle jediného známého rukopisu připravil k vydání Jaroslav Šůla, obracejí také k širší čtenářské veřejnosti.<br /><br />
Šestisté výročí smrti Karla IV. v roce 1978 se mimo jiné stalo podnětem k novému, revidovanému vydání Karlovy autobiografie, v reprezentativní úpravě a opět s českým překladem, rovněž bez rejstříku.<br /> <br />
'''Jaroslav Kadlec''' vydal Traktát mistra Ondřeje z Brodu O původu husitů.<br /> <br />
Zvláštní pozornost zaslouží kritická edice kroniky Beneše Minority zpracovaná '''Ladislavem Duškem.'''<br /> <br />
Drobnější texty byly průběžně vydávány v časopisech a sbornících.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů po roce 1990 ===<br />
Po roce 1990 opět ožila editorská činnost. Vzniklo několik nových edičních řad, v nichž mají být zpřístupňovány historické prameny. Pro historiografické prameny je určena ediční řada '''''Clavis monumentorum litterarium''' (Regnum Bohemiae). Fontes rerum Regni Bohemiae'', v níž byla prozatím vydána Česká kronika Eneáše Silvia Piccolominiho. Připravil je '''Josef Hejnic''', odbornou studii napsal František Šmahel.<br /> <br />
Speciálně pro narativní prameny je určena nová řada '''''Prameny dějin českých,''''' v níž bylo prozatím publikováno kritické vydání Kroniky Františka Pražského, zpracované '''Janou Zachovou''' a první recenze Starých letopisů českých.<br /> <br />
Edice bohemikálních pramenů jsou publikovány také v předních zahraničních edičních řadách.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56585Vydávání historických pramenů2019-01-02T17:51:01Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467–1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455–1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488–1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520–1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559–1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523–1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559–1617), '''Jacques Sirmond''' (1559–1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562–1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546–1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539–1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554–1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565–1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text Kosmovy České kroniky podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596–1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628–1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601–1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárněhistorických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609–1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632–1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668–1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody [[Diplomatika|diplomatiky]], [[Paleografie|paleografie]], [[Kodikologie|kodikologie]] a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /><br /><br />
<br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646–1716) vydal v letech 1698–1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707–1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685–1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také Neplachova kronika a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675–1732) vydal v letech 1728–1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také Kosmova Česká kronika, ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera Mnicha Sázavského.<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668–1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek Husitské kroniky Vavřince z Březové, v jedenáctém svazku (1737) první recenze Pulkavovy České kroniky.<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
<br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805–1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés'' – první svazek 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844–1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672–1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757–1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795–1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795–1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI–IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritickou edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' – Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864–1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813–1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800–1875). Edice má dvě řady, řeckou – ''Series graeca (MPG),'' a latinskou – ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci ''Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A),'' kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.'''<br /> <br />
Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě ''Maiestas Carolina.'' Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br /><br />
<br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689–1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708–1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno.<br /> Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719-1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764-1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734-1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753-1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749-1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798-1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů Bartošovu kroniku českou. Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze Nestorův Letopis ruský.<br /><br /><br />
<br />
=== Fontes rerum Bohemicarum ===<br />
K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, '''''Prameny dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum,''''' nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho Patrologie a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.<br /> <br />
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl '''František Palacký.''' Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k ''vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...'' Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání ''Pramenů'' byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).<br /> <br />
Zpočátku řídil vydávání ''Pramenů'' Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat ''životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních'' od nejstarších dob do počátku 16. století, stal '''Josef Emler.''' Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.<br /><br /><br />
<br />
* '''První díl,''' který obsahuje hagiografické spisy, vycházel po sešitech v letech 1871-1873. Latinské texty vydal Josef Emler, staroslověnské Josef Perwolf a Josef Kolář, výňatky z řeckých legend byly převzaty ze starších edic, staročeskou prokopskou legendu vydal Josef Jireček.<br />
* '''Druhý díl,''' obsahující Kosmovu kroniku, spisy Kosmových pokračovatelů, Pražské a České letopisy, Letopisy hradišťsko-opatovické, Letopis Vincenciův a Jarlochův a obě Žďárské kroniky, edičně zpracoval Josef Emler. Vycházel v letech 1874 a 1875.<br />
* '''Třetí díl,''' v němž český originál i německé překlady Kroniky tak řečeného Dalimila vydal Josef Jireček, latinské texty, Letopis Jindřicha Heimburského, Vlastní životopis Karla IV., řeč při pohřbu Karla IV., připsanou tehdy Janu Očkovi z Vlašimi, Kroniku Neplachovu a Kroniku Marignolovu, vydal Josef Emler, řeč Vojtěcha Raňkova z Ježova Ferdinand Tadra. Tento díl vycházel v letech 1878-1882.<br />
* '''Čtvrtý díl,''' obsahující Zbraslavskou kroniku, tzv. Výpisky z různých kronik, Kroniku Františka Pražského a Kroniku Beneše Krabice z Weitmile, vydal opět Josef Emler. Vycházel v letech 1882-1884.<br />
* '''Pátý díl,''' pro který edici latinského textu Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína připravil Josef Emler, staročeský překlad Jan Gebauer, Kroniku Vavřince z Březové a výtah z ní, Vavřincovu Píseň o Vítězství u Domažlic, tzv. Kroniku Univerzity pražské, Kroniku Bartoška z Drahonic a její dodatek, vydal Jaroslav Goll, byl dokončen v roce 1893.<br />
* Osud nebyl příznivý '''šestému dílu''' edice. Letopisy a drobnější kroniky doby husitské, původní text a oba staročeské překlady České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho, připravené k vydání opět Josefem Emlerem – opis Húskova překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho ve vatikánské knihovně pořídili Ferdinand Tadra a Vojtěch Jaromír Nováček –, byly sice vytištěny, ale pro nedostatečnou kvalitu byl tisk až na nepatrný počet výtisků darovaných univerzitním historickým seminářům v roce 1910 skartován. Nová edice ''Starých letopisů českých,'' připravovaná Josefem Emlerem pro sedmý díl ''Pramenů,'' již nevyšla.<br />
<br />
Po Emlerově smrti 10. února 1899 se práce na vydávání ''Pramenů'' zpomalila. V roce 1902 byla při Historickém spolku ustavena speciální Komise pro vydávání Pramenů dějin českých, jíž předsedal Jaromír Čelakovský. Komise vypracovala program pro pokračování edice, v němž rozšířila původní záměr o další prameny 15. století a prodloužila ediční záměr až do 17. století. Redaktorem pro období do konce 15. století byl ustanoven Václav Novotný, pro mladší prameny Josef Vítězslav Šimák. Ačkoli byla pro práci na edici získána řada předních historiků té doby, byl ediční program splněn pouze zčásti.<br /><br />
<br />
* V novém '''šestém dílu''' Pramenů vydal Josef Vítězslav Šimák v roce 1907 pouze Kroniku Bartoše Písaře a kroniku a listy J. M. Píseckého ze 16. století.<br />
* '''Sedmý díl,''' v němž tentokráte měly vyjít prameny k dějinám 16. století, nebyl dokončen. Vytištěná část měla být v roce 1926 jako nevyhovující skartována. Ke zničení nákladu však tehdy nedošlo. Nakonec byla v roce 1944 dána do prodeje. Rovněž desátý díl se spisy Václava Budovce z Budova, tištěný od roku 1914, nebyl dokončen, zvláště když editorovi Josefu Glücklichovi byla za druhé světové války práce na edici znemožněna.<br />
* Před druhou světovou válkou se podařilo vydat ještě '''osmý díl,''' obsahující spisy Petra z Mladoňovic a další prameny ke kostnickému koncilu a k osobnostem Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského, které od roku 1906 připravoval k vydání Václav Novotný. Vytištěny byly v letech 1923-1932. V širším měřítku se v meziválečném období edici nepodařilo oživit, částečně vinou určených editorů, částečně v důsledku nedobré finanční situace Historického spolku po první světové válce a hlavně za hospodářské krize. <br />
<br />
V roce 1942 byla zřízena nová komise pro vydávání ''Pramenů.'' Její členové Václav Vojtíšek, Rudolf Urbánek a Zdeněk Kristen připravili program pro následující období, ale vydávání již dále nepokročilo.<br /><br /><br />
<br />
Teprve v nedávné době bylo zahájeno vydávání nové řady ''Pramenů dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum. Series nova,'' v níž by měly být vydány kritické edice středověkých historiografických pramenů odpovídající nejmodernějším požadavkům. Podobně, jako to předpokládal poválečný program edice, počítají vydavatelé s menším rozsahem jednotlivých svazků, v nichž by rozsáhlejší díla měla být publikována samostatně, menší spojována do jednoho svazku.<br /> <br />
Jako první vyšlo kritické vydání kroniky Františka Pražského, které připravila Jana Zachová, následovala první redakce Starých letopisů českých (Alena M. Černá, Petr Čornej, Markéta Klosová).<br /><br />
Souběžně se základní řadou ''Pramenů dějin českých'' měla podle původního programu Františka Palackého vycházet také jejich druhá řada, pro níž Karel Jaromír Erben připravoval vydání zpráv cizích pramenů týkající se českých dějin do konce přemyslovského období. Erbenova smrt 21. listopadu 1870 uskutečnění tohoto programu zabránila a později již nebyl obnoven.<br /><br /><br />
<br />
Podle přání Palackého měly být všechny úvody, poznámky a komentáře k ''Pramenům dějin českých'' v českém jazyce. K původnímu textu pramene měl být připojen český překlad, ''aby se nejen učenec, ale i každý vzdělaný národovec těšiti a i baviti mohl ve spisech těchto.''<br /> <br />
V prvním dílu zpracovali překlady staroslověnských legend do češtiny editoři, řecký text přeložil '''Eduard Novotný.''' Většinu latinských textů přeložil '''Josef Truhlář,''' několik legend přeložil '''František Zoubek''' a '''Josef Emler.''' Kosmovu kroniku s pokračovateli pro druhý díl edice přeložil '''Václav Vladivoj Tomek,''' oba Žďárské letopisy Josef Truhlář, ostatní Josef Emler.<br /> <br />
Od třetího svazku bylo v zájmu urychlení práce od souběžných překladů upuštěno a překlady měly vycházet samostatně v řadě ''Sbírka kronik a letopisů českých v překladech.'' Vyšel však pouze první svazek s již dříve publikovaným Tomkovým překladem Kosmovy kroniky a jejích pokračování z pera tzv. Kanovníka vyšehradského a Mnicha sázavského a svazek druhý s překladem Zbraslavské kroniky. Překlad kroniky pořídil '''Jan V. Novák.''' Vydání provázela zásadní studie '''Václava Novotného.''' K překladu je připojen seznam oprav a dodatků k Emlerovu vydání a různočtení Vatikánského rukopisu, který původní editor neměl k dispozici.<br /><br /><br />
<br />
Pro velký zájem o některá díla, která vyšla v ''Pramenech dějin českých (PDČ)'' a byla již rozebraná, i o díla ještě nevydaná, se Historický spolek ve druhé polovině třicátých let rozhodl vydávat souběžně některé drobnější spisy v edici '''''Prameny a texty k dějinám československým,''''' které byly určeny širšímu okruhu čtenářů. Vedle jazykově českých spisů měly v této řadě vycházet také novočeské překlady významných latinských děl otištěných v PDČ, případně některých zajímavých spisů literárních, právnických a jiných podobných textů, s jejichž vydáním se v PDČ nepočítalo.<br /> <br />
Redakcí této řady byl pověřen '''Otakar Odložilík.''' První svazek vyšel v roce 1937. Byl vydán ve spolupráci se Společností Husova muzea a obsahoval Staré letopisy české podle Vratislavského rukopisu. Vydání druhého svazku, v němž měl znovu vyjít Novákův český překlad Zbraslavské kroniky s úvodem V. Novotného, a připravovaných svazků dalších zabránila již druhá světová válka.<br /><br /><br />
<br />
Zvláštní ediční řadu založil v sedmdesátých letech 19. století Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen (založen 1862) pro vydávání německých kronik z území Čech, '''''Deutsche Chroniken aus Böhmen.''''' K období středověku se však vztahuje pouze první svazek této řady, který obsahuje dějiny města Lokte v pozdním středověku.<br /><br />
Mimo zmíněné ediční řady vyšlo v posledním desetiletí 19. století například vydání Dalimilovy kroniky od '''V. E. Mourka,''' jehož cílem však nebylo zpracování kritické edice. Ve třicátých letech 20. století vyšla také Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava. Vydání připravil '''Václav Novotný.'''<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů ve 20. století ===<br />
V roce 1940 byla založena nová řada historických pramenů '''''České kroniky,''''' v níž měly vycházet staročeské památky. V této řadě byl publikován staročeský překlad Husitské kroniky Vavřince z Březové a Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi. V roce 1945 vyšla reedice ''Starých letopisů českých'' v ''Díle Františka Palackého II.'' Byla však ze všech tří tehdy publikovaných svazků ''Díla'' nejsilněji poznamenána zásahy okupační cenzury. Krátce po válce vydal '''Jaroslav Charvát''' příslušné opravy ve spisku ''Cenzura a Dílo Františka Palackého.''<br /><br /><br />
<br />
Ediční činnost, pokud jde o středověké historické spisy po druhé světové válce, nenavázala na nedokončené ''Prameny dějin českých.'' Byla zaměřena na některá jednotlivá, do té doby ne zcela uspokojivě vydaná díla, především na staročeské texty. Ojedinělá nová kritická vydání latinských spisů byla obvykle doprovázena českými překlady, čímž editoři vycházeli vstříc jak komerčním zájmům nakladatelství, tak i čtenářům. Podobnou situaci lze ostatně sledovat i v jiných evropských zemích, kde v důsledku upadající znalosti latiny stále častěji vycházejí latinské texty s překlady v národních jazycích.<br /><br /><br />
<br />
Ze staročeských historiografických děl byla především vydána další recenze ''Starých letopisů českých.'' Tento historický pramen svým počtem rukopisů a recenzí působí od počátku editorům značné potíže. Palackého způsob zpřístupnění tohoto díla začleněním zpráv všech rukopisů do jedné chronologické řady sice poskytoval relativně úplný přehled událostí, ztěžoval však postižení specifických znění jednotlivých rukopisů a tím i provedení historické kritiky. Navíc se od dob Palackého objevily další rukopisy. Z tohoto důvodu byly ''Staré letopisy české'' prozatím vydávány podle jednotlivých rukopisů.<br /> <br />
Vedle předválečného vydání Letopisů podle Vratislavského rukopisu, připravili '''František Šimek''' a '''Miloslav Kaňák''' k vydání Staré letopisy české z rukopisu křižovnického.<br /> <br />
V současné době byly pod vedením '''Petra Čorneje''' zahájeny práce na velké kritické edici, která by odrážela všechny recenze a znění známých rukopisů. Přípravné práce se prozatím týkají nejstarší recenze letopisů. Složitost edičních prací a vysoké nároky na zpracování edice si však vyžádají delší čas.<br /><br /><br />
<br />
Kvalitního kritického vydání se ze středověkých českých historiografických textů dostalo Staročeské kronice tak řečeného Dalimila. Edice byla zpracovávána ve dvou etapách. V první fázi zpracovali '''Jaroslav Havránek''' a '''Jiří Daňhelka''' vydání kroniky především jako literární památky, ovšem - až na chybějící rejstřík - již s kvalitním kritickým aparátem a s historickým komentářem '''Zdeňka Kristena.''' V návaznosti na toto vydání bylo později zpracováno „veliké kritické vydání“, obsahující veškerý textový materiál, včetně reprodukce textu kroniky z Vídeňského rukopisu, který podle výsledků široce založeného výzkumu obsahuje nejstarší recenzi díla. Toto vydání obsahuje i podrobný filologický a historický komentář a rejstřík, který má sloužit k orientaci především historikovi. Před dokončením je ještě úplný „Index slov a tvarů“, který zase ocení zejména filolog, ale i pro historika bude užitečnou pomůckou.<br /><br /><br />
<br />
Z latinských středověkých historických spisů vydali '''Karel Hrdina''' a '''Bohumil Ryba''' v řadě ''Památky staré literatury české'' Píseň o vítězství u Domažlic Vavřince z Březové s paralelním českým překladem '''J. B. Čapka''' a s úvody Josefa Macka a J. B. Čapka.<br /> <br />
'''Jaromír Mikulka''' vydal Českou kroniku slezského autora Benedikta Johnsdorfa.<br /> <br />
Zájem editorů vzbudily dále obě žďárské kroniky. '''Jaroslav Ludvíkovský''' připravil nové vydání Větší žďárské kroniky s českým překladem Rudolfa Mertlíka. Jinak vysokou kvalitu edice snižuje absence rejstříku. '''Metoděj Zemek''' provedl revizi Emlerova vydání Menší žďárské kroniky v ''Pramenech dějin českých II,'' doplnil je novým komentářem a českým překladem. Vydání však opět postrádá rejstřík. V obou vydáních je rovněž reprodukován původní text kronik z dochovaného rukopisu. Tyto edice se, podobně jako edice Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi, kterou podle jediného známého rukopisu připravil k vydání Jaroslav Šůla, obracejí také k širší čtenářské veřejnosti.<br /><br />
Šestisté výročí smrti Karla IV. v roce 1978 se mimo jiné stalo podnětem k novému, revidovanému vydání Karlovy autobiografie, v reprezentativní úpravě a opět s českým překladem, rovněž bez rejstříku.<br /> <br />
'''Jaroslav Kadlec''' vydal Traktát mistra Ondřeje z Brodu O původu husitů.<br /> <br />
Zvláštní pozornost zaslouží kritická edice kroniky Beneše Minority zpracovaná '''Ladislavem Duškem.'''<br /> <br />
Drobnější texty byly průběžně vydávány v časopisech a sbornících.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů po roce 1990 ===<br />
Po roce 1990 opět ožila editorská činnost. Vzniklo několik nových edičních řad, v nichž mají být zpřístupňovány historické prameny. Pro historiografické prameny je určena ediční řada '''''Clavis monumentorum litterarium''' (Regnum Bohemiae). Fontes rerum Regni Bohemiae'', v níž byla prozatím vydána Česká kronika Eneáše Silvia Piccolominiho. Připravil je '''Josef Hejnic''', odbornou studii napsal František Šmahel.<br /> <br />
Speciálně pro narativní prameny je určena nová řada '''''Prameny dějin českých,''''' v níž bylo prozatím publikováno kritické vydání Kroniky Františka Pražského, zpracované '''Janou Zachovou''' a první recenze Starých letopisů českých.<br /> <br />
Edice bohemikálních pramenů jsou publikovány také v předních zahraničních edičních řadách.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56583Vydávání historických pramenů2019-01-02T17:32:22Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467–1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455–1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488–1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520–1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559–1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523–1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559–1617), '''Jacques Sirmond''' (1559–1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562–1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546–1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539–1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554–1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565–1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text Kosmovy České kroniky podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596–1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628–1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601–1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárněhistorických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609–1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632–1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668–1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody [[Diplomatika|diplomatiky]], [[Paleografie|paleografie]], [[Kodikologie|kodikologie]] a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /><br /><br />
<br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646–1716) vydal v letech 1698–1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707–1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685–1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také Neplachova kronika a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675–1732) vydal v letech 1728–1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také Kosmova Česká kronika, ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera Mnicha Sázavského.<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668–1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek Husitské kroniky Vavřince z Březové, v jedenáctém svazku (1737) první recenze Pulkavovy České kroniky.<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
<br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805–1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés'' – první svazek 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844–1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672–1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757–1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795–1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795–1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI–IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritickou edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' – Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864–1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813–1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800–1875). Edice má dvě řady, řeckou – ''Series graeca (MPG),'' a latinskou – ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci ''Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A),'' kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.''' Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě Maiestas Carolina. Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689-1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708-1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719-1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764-1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734-1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753-1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749-1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798-1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů Bartošovu kroniku českou. Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze Nestorův Letopis ruský.<br /><br /><br />
<br />
=== Fontes rerum Bohemicarum ===<br />
K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, '''''Prameny dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum,''''' nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho Patrologie a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.<br /> <br />
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl '''František Palacký.''' Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k ''vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...'' Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání ''Pramenů'' byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).<br /> <br />
Zpočátku řídil vydávání ''Pramenů'' Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat ''životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních'' od nejstarších dob do počátku 16. století, stal '''Josef Emler.''' Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.<br /><br /><br />
<br />
* '''První díl,''' který obsahuje hagiografické spisy, vycházel po sešitech v letech 1871-1873. Latinské texty vydal Josef Emler, staroslověnské Josef Perwolf a Josef Kolář, výňatky z řeckých legend byly převzaty ze starších edic, staročeskou prokopskou legendu vydal Josef Jireček.<br />
* '''Druhý díl,''' obsahující Kosmovu kroniku, spisy Kosmových pokračovatelů, Pražské a České letopisy, Letopisy hradišťsko-opatovické, Letopis Vincenciův a Jarlochův a obě Žďárské kroniky, edičně zpracoval Josef Emler. Vycházel v letech 1874 a 1875.<br />
* '''Třetí díl,''' v němž český originál i německé překlady Kroniky tak řečeného Dalimila vydal Josef Jireček, latinské texty, Letopis Jindřicha Heimburského, Vlastní životopis Karla IV., řeč při pohřbu Karla IV., připsanou tehdy Janu Očkovi z Vlašimi, Kroniku Neplachovu a Kroniku Marignolovu, vydal Josef Emler, řeč Vojtěcha Raňkova z Ježova Ferdinand Tadra. Tento díl vycházel v letech 1878-1882.<br />
* '''Čtvrtý díl,''' obsahující Zbraslavskou kroniku, tzv. Výpisky z různých kronik, Kroniku Františka Pražského a Kroniku Beneše Krabice z Weitmile, vydal opět Josef Emler. Vycházel v letech 1882-1884.<br />
* '''Pátý díl,''' pro který edici latinského textu Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína připravil Josef Emler, staročeský překlad Jan Gebauer, Kroniku Vavřince z Březové a výtah z ní, Vavřincovu Píseň o Vítězství u Domažlic, tzv. Kroniku Univerzity pražské, Kroniku Bartoška z Drahonic a její dodatek, vydal Jaroslav Goll, byl dokončen v roce 1893.<br />
* Osud nebyl příznivý '''šestému dílu''' edice. Letopisy a drobnější kroniky doby husitské, původní text a oba staročeské překlady České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho, připravené k vydání opět Josefem Emlerem – opis Húskova překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho ve vatikánské knihovně pořídili Ferdinand Tadra a Vojtěch Jaromír Nováček –, byly sice vytištěny, ale pro nedostatečnou kvalitu byl tisk až na nepatrný počet výtisků darovaných univerzitním historickým seminářům v roce 1910 skartován. Nová edice ''Starých letopisů českých,'' připravovaná Josefem Emlerem pro sedmý díl ''Pramenů,'' již nevyšla.<br />
<br />
Po Emlerově smrti 10. února 1899 se práce na vydávání ''Pramenů'' zpomalila. V roce 1902 byla při Historickém spolku ustavena speciální Komise pro vydávání Pramenů dějin českých, jíž předsedal Jaromír Čelakovský. Komise vypracovala program pro pokračování edice, v němž rozšířila původní záměr o další prameny 15. století a prodloužila ediční záměr až do 17. století. Redaktorem pro období do konce 15. století byl ustanoven Václav Novotný, pro mladší prameny Josef Vítězslav Šimák. Ačkoli byla pro práci na edici získána řada předních historiků té doby, byl ediční program splněn pouze zčásti.<br /><br />
<br />
* V novém '''šestém dílu''' Pramenů vydal Josef Vítězslav Šimák v roce 1907 pouze Kroniku Bartoše Písaře a kroniku a listy J. M. Píseckého ze 16. století.<br />
* '''Sedmý díl,''' v němž tentokráte měly vyjít prameny k dějinám 16. století, nebyl dokončen. Vytištěná část měla být v roce 1926 jako nevyhovující skartována. Ke zničení nákladu však tehdy nedošlo. Nakonec byla v roce 1944 dána do prodeje. Rovněž desátý díl se spisy Václava Budovce z Budova, tištěný od roku 1914, nebyl dokončen, zvláště když editorovi Josefu Glücklichovi byla za druhé světové války práce na edici znemožněna.<br />
* Před druhou světovou válkou se podařilo vydat ještě '''osmý díl,''' obsahující spisy Petra z Mladoňovic a další prameny ke kostnickému koncilu a k osobnostem Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského, které od roku 1906 připravoval k vydání Václav Novotný. Vytištěny byly v letech 1923-1932. V širším měřítku se v meziválečném období edici nepodařilo oživit, částečně vinou určených editorů, částečně v důsledku nedobré finanční situace Historického spolku po první světové válce a hlavně za hospodářské krize. <br />
<br />
V roce 1942 byla zřízena nová komise pro vydávání ''Pramenů.'' Její členové Václav Vojtíšek, Rudolf Urbánek a Zdeněk Kristen připravili program pro následující období, ale vydávání již dále nepokročilo.<br /><br /><br />
<br />
Teprve v nedávné době bylo zahájeno vydávání nové řady ''Pramenů dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum. Series nova,'' v níž by měly být vydány kritické edice středověkých historiografických pramenů odpovídající nejmodernějším požadavkům. Podobně, jako to předpokládal poválečný program edice, počítají vydavatelé s menším rozsahem jednotlivých svazků, v nichž by rozsáhlejší díla měla být publikována samostatně, menší spojována do jednoho svazku.<br /> <br />
Jako první vyšlo kritické vydání kroniky Františka Pražského, které připravila Jana Zachová, následovala první redakce Starých letopisů českých (Alena M. Černá, Petr Čornej, Markéta Klosová).<br /><br />
Souběžně se základní řadou ''Pramenů dějin českých'' měla podle původního programu Františka Palackého vycházet také jejich druhá řada, pro níž Karel Jaromír Erben připravoval vydání zpráv cizích pramenů týkající se českých dějin do konce přemyslovského období. Erbenova smrt 21. listopadu 1870 uskutečnění tohoto programu zabránila a později již nebyl obnoven.<br /><br /><br />
<br />
Podle přání Palackého měly být všechny úvody, poznámky a komentáře k ''Pramenům dějin českých'' v českém jazyce. K původnímu textu pramene měl být připojen český překlad, ''aby se nejen učenec, ale i každý vzdělaný národovec těšiti a i baviti mohl ve spisech těchto.''<br /> <br />
V prvním dílu zpracovali překlady staroslověnských legend do češtiny editoři, řecký text přeložil '''Eduard Novotný.''' Většinu latinských textů přeložil '''Josef Truhlář,''' několik legend přeložil '''František Zoubek''' a '''Josef Emler.''' Kosmovu kroniku s pokračovateli pro druhý díl edice přeložil '''Václav Vladivoj Tomek,''' oba Žďárské letopisy Josef Truhlář, ostatní Josef Emler.<br /> <br />
Od třetího svazku bylo v zájmu urychlení práce od souběžných překladů upuštěno a překlady měly vycházet samostatně v řadě ''Sbírka kronik a letopisů českých v překladech.'' Vyšel však pouze první svazek s již dříve publikovaným Tomkovým překladem Kosmovy kroniky a jejích pokračování z pera tzv. Kanovníka vyšehradského a Mnicha sázavského a svazek druhý s překladem Zbraslavské kroniky. Překlad kroniky pořídil '''Jan V. Novák.''' Vydání provázela zásadní studie '''Václava Novotného.''' K překladu je připojen seznam oprav a dodatků k Emlerovu vydání a různočtení Vatikánského rukopisu, který původní editor neměl k dispozici.<br /><br /><br />
<br />
Pro velký zájem o některá díla, která vyšla v ''Pramenech dějin českých (PDČ)'' a byla již rozebraná, i o díla ještě nevydaná, se Historický spolek ve druhé polovině třicátých let rozhodl vydávat souběžně některé drobnější spisy v edici '''''Prameny a texty k dějinám československým,''''' které byly určeny širšímu okruhu čtenářů. Vedle jazykově českých spisů měly v této řadě vycházet také novočeské překlady významných latinských děl otištěných v PDČ, případně některých zajímavých spisů literárních, právnických a jiných podobných textů, s jejichž vydáním se v PDČ nepočítalo.<br /> <br />
Redakcí této řady byl pověřen '''Otakar Odložilík.''' První svazek vyšel v roce 1937. Byl vydán ve spolupráci se Společností Husova muzea a obsahoval Staré letopisy české podle Vratislavského rukopisu. Vydání druhého svazku, v němž měl znovu vyjít Novákův český překlad Zbraslavské kroniky s úvodem V. Novotného, a připravovaných svazků dalších zabránila již druhá světová válka.<br /><br /><br />
<br />
Zvláštní ediční řadu založil v sedmdesátých letech 19. století Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen (založen 1862) pro vydávání německých kronik z území Čech, '''''Deutsche Chroniken aus Böhmen.''''' K období středověku se však vztahuje pouze první svazek této řady, který obsahuje dějiny města Lokte v pozdním středověku.<br /><br />
Mimo zmíněné ediční řady vyšlo v posledním desetiletí 19. století například vydání Dalimilovy kroniky od '''V. E. Mourka,''' jehož cílem však nebylo zpracování kritické edice. Ve třicátých letech 20. století vyšla také Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava. Vydání připravil '''Václav Novotný.'''<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů ve 20. století ===<br />
V roce 1940 byla založena nová řada historických pramenů '''''České kroniky,''''' v níž měly vycházet staročeské památky. V této řadě byl publikován staročeský překlad Husitské kroniky Vavřince z Březové a Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi. V roce 1945 vyšla reedice ''Starých letopisů českých'' v ''Díle Františka Palackého II.'' Byla však ze všech tří tehdy publikovaných svazků ''Díla'' nejsilněji poznamenána zásahy okupační cenzury. Krátce po válce vydal '''Jaroslav Charvát''' příslušné opravy ve spisku ''Cenzura a Dílo Františka Palackého.''<br /><br /><br />
<br />
Ediční činnost, pokud jde o středověké historické spisy po druhé světové válce, nenavázala na nedokončené ''Prameny dějin českých.'' Byla zaměřena na některá jednotlivá, do té doby ne zcela uspokojivě vydaná díla, především na staročeské texty. Ojedinělá nová kritická vydání latinských spisů byla obvykle doprovázena českými překlady, čímž editoři vycházeli vstříc jak komerčním zájmům nakladatelství, tak i čtenářům. Podobnou situaci lze ostatně sledovat i v jiných evropských zemích, kde v důsledku upadající znalosti latiny stále častěji vycházejí latinské texty s překlady v národních jazycích.<br /><br /><br />
<br />
Ze staročeských historiografických děl byla především vydána další recenze ''Starých letopisů českých.'' Tento historický pramen svým počtem rukopisů a recenzí působí od počátku editorům značné potíže. Palackého způsob zpřístupnění tohoto díla začleněním zpráv všech rukopisů do jedné chronologické řady sice poskytoval relativně úplný přehled událostí, ztěžoval však postižení specifických znění jednotlivých rukopisů a tím i provedení historické kritiky. Navíc se od dob Palackého objevily další rukopisy. Z tohoto důvodu byly ''Staré letopisy české'' prozatím vydávány podle jednotlivých rukopisů.<br /> <br />
Vedle předválečného vydání Letopisů podle Vratislavského rukopisu, připravili '''František Šimek''' a '''Miloslav Kaňák''' k vydání Staré letopisy české z rukopisu křižovnického.<br /> <br />
V současné době byly pod vedením '''Petra Čorneje''' zahájeny práce na velké kritické edici, která by odrážela všechny recenze a znění známých rukopisů. Přípravné práce se prozatím týkají nejstarší recenze letopisů. Složitost edičních prací a vysoké nároky na zpracování edice si však vyžádají delší čas.<br /><br /><br />
<br />
Kvalitního kritického vydání se ze středověkých českých historiografických textů dostalo Staročeské kronice tak řečeného Dalimila. Edice byla zpracovávána ve dvou etapách. V první fázi zpracovali '''Jaroslav Havránek''' a '''Jiří Daňhelka''' vydání kroniky především jako literární památky, ovšem - až na chybějící rejstřík - již s kvalitním kritickým aparátem a s historickým komentářem '''Zdeňka Kristena.''' V návaznosti na toto vydání bylo později zpracováno „veliké kritické vydání“, obsahující veškerý textový materiál, včetně reprodukce textu kroniky z Vídeňského rukopisu, který podle výsledků široce založeného výzkumu obsahuje nejstarší recenzi díla. Toto vydání obsahuje i podrobný filologický a historický komentář a rejstřík, který má sloužit k orientaci především historikovi. Před dokončením je ještě úplný „Index slov a tvarů“, který zase ocení zejména filolog, ale i pro historika bude užitečnou pomůckou.<br /><br /><br />
<br />
Z latinských středověkých historických spisů vydali '''Karel Hrdina''' a '''Bohumil Ryba''' v řadě ''Památky staré literatury české'' Píseň o vítězství u Domažlic Vavřince z Březové s paralelním českým překladem '''J. B. Čapka''' a s úvody Josefa Macka a J. B. Čapka.<br /> <br />
'''Jaromír Mikulka''' vydal Českou kroniku slezského autora Benedikta Johnsdorfa.<br /> <br />
Zájem editorů vzbudily dále obě žďárské kroniky. '''Jaroslav Ludvíkovský''' připravil nové vydání Větší žďárské kroniky s českým překladem Rudolfa Mertlíka. Jinak vysokou kvalitu edice snižuje absence rejstříku. '''Metoděj Zemek''' provedl revizi Emlerova vydání Menší žďárské kroniky v ''Pramenech dějin českých II,'' doplnil je novým komentářem a českým překladem. Vydání však opět postrádá rejstřík. V obou vydáních je rovněž reprodukován původní text kronik z dochovaného rukopisu. Tyto edice se, podobně jako edice Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi, kterou podle jediného známého rukopisu připravil k vydání Jaroslav Šůla, obracejí také k širší čtenářské veřejnosti.<br /><br />
Šestisté výročí smrti Karla IV. v roce 1978 se mimo jiné stalo podnětem k novému, revidovanému vydání Karlovy autobiografie, v reprezentativní úpravě a opět s českým překladem, rovněž bez rejstříku.<br /> <br />
'''Jaroslav Kadlec''' vydal Traktát mistra Ondřeje z Brodu O původu husitů.<br /> <br />
Zvláštní pozornost zaslouží kritická edice kroniky Beneše Minority zpracovaná '''Ladislavem Duškem.'''<br /> <br />
Drobnější texty byly průběžně vydávány v časopisech a sbornících.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů po roce 1990 ===<br />
Po roce 1990 opět ožila editorská činnost. Vzniklo několik nových edičních řad, v nichž mají být zpřístupňovány historické prameny. Pro historiografické prameny je určena ediční řada '''''Clavis monumentorum litterarium''' (Regnum Bohemiae). Fontes rerum Regni Bohemiae'', v níž byla prozatím vydána Česká kronika Eneáše Silvia Piccolominiho. Připravil je '''Josef Hejnic''', odbornou studii napsal František Šmahel.<br /> <br />
Speciálně pro narativní prameny je určena nová řada '''''Prameny dějin českých,''''' v níž bylo prozatím publikováno kritické vydání Kroniky Františka Pražského, zpracované '''Janou Zachovou''' a první recenze Starých letopisů českých.<br /> <br />
Edice bohemikálních pramenů jsou publikovány také v předních zahraničních edičních řadách.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56582Vydávání historických pramenů2019-01-02T17:29:45Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467–1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455–1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488–1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520–1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559–1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523–1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559–1617), '''Jacques Sirmond''' (1559–1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562–1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546–1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539–1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554–1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565–1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text Kosmovy České kroniky podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596–1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628–1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601–1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárněhistorických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609–1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632–1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668–1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody [[Diplomatika|diplomatiky]], [[Paleografie|paleografie]], [[Kodikologie|kodikologie]] a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /><br /><br />
<br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646–1716) vydal v letech 1698–1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707–1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685–1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také Neplachova kronika a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675–1732) vydal v letech 1728–1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také Kosmova Česká kronika, ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera Mnicha Sázavského.<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668–1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek Husitské kroniky Vavřince z Březové, v jedenáctém svazku (1737) první recenze Pulkavovy České kroniky.<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
<br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805–1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés'' – první svazek 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844–1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672–1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757–1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795–1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795–1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI–IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritickou edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' – Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864–1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813–1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800–1875). Edice má dvě řady, řeckou – ''Series graeca (MPG),'' a latinskou – ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.''' Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě Maiestas Carolina. Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689-1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708-1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719-1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764-1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734-1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753-1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749-1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798-1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů Bartošovu kroniku českou. Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze Nestorův Letopis ruský.<br /><br /><br />
<br />
=== Fontes rerum Bohemicarum ===<br />
K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, '''''Prameny dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum,''''' nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho Patrologie a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.<br /> <br />
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl '''František Palacký.''' Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k ''vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...'' Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání ''Pramenů'' byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).<br /> <br />
Zpočátku řídil vydávání ''Pramenů'' Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat ''životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních'' od nejstarších dob do počátku 16. století, stal '''Josef Emler.''' Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.<br /><br /><br />
<br />
* '''První díl,''' který obsahuje hagiografické spisy, vycházel po sešitech v letech 1871-1873. Latinské texty vydal Josef Emler, staroslověnské Josef Perwolf a Josef Kolář, výňatky z řeckých legend byly převzaty ze starších edic, staročeskou prokopskou legendu vydal Josef Jireček.<br />
* '''Druhý díl,''' obsahující Kosmovu kroniku, spisy Kosmových pokračovatelů, Pražské a České letopisy, Letopisy hradišťsko-opatovické, Letopis Vincenciův a Jarlochův a obě Žďárské kroniky, edičně zpracoval Josef Emler. Vycházel v letech 1874 a 1875.<br />
* '''Třetí díl,''' v němž český originál i německé překlady Kroniky tak řečeného Dalimila vydal Josef Jireček, latinské texty, Letopis Jindřicha Heimburského, Vlastní životopis Karla IV., řeč při pohřbu Karla IV., připsanou tehdy Janu Očkovi z Vlašimi, Kroniku Neplachovu a Kroniku Marignolovu, vydal Josef Emler, řeč Vojtěcha Raňkova z Ježova Ferdinand Tadra. Tento díl vycházel v letech 1878-1882.<br />
* '''Čtvrtý díl,''' obsahující Zbraslavskou kroniku, tzv. Výpisky z různých kronik, Kroniku Františka Pražského a Kroniku Beneše Krabice z Weitmile, vydal opět Josef Emler. Vycházel v letech 1882-1884.<br />
* '''Pátý díl,''' pro který edici latinského textu Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína připravil Josef Emler, staročeský překlad Jan Gebauer, Kroniku Vavřince z Březové a výtah z ní, Vavřincovu Píseň o Vítězství u Domažlic, tzv. Kroniku Univerzity pražské, Kroniku Bartoška z Drahonic a její dodatek, vydal Jaroslav Goll, byl dokončen v roce 1893.<br />
* Osud nebyl příznivý '''šestému dílu''' edice. Letopisy a drobnější kroniky doby husitské, původní text a oba staročeské překlady České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho, připravené k vydání opět Josefem Emlerem – opis Húskova překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho ve vatikánské knihovně pořídili Ferdinand Tadra a Vojtěch Jaromír Nováček –, byly sice vytištěny, ale pro nedostatečnou kvalitu byl tisk až na nepatrný počet výtisků darovaných univerzitním historickým seminářům v roce 1910 skartován. Nová edice ''Starých letopisů českých,'' připravovaná Josefem Emlerem pro sedmý díl ''Pramenů,'' již nevyšla.<br />
<br />
Po Emlerově smrti 10. února 1899 se práce na vydávání ''Pramenů'' zpomalila. V roce 1902 byla při Historickém spolku ustavena speciální Komise pro vydávání Pramenů dějin českých, jíž předsedal Jaromír Čelakovský. Komise vypracovala program pro pokračování edice, v němž rozšířila původní záměr o další prameny 15. století a prodloužila ediční záměr až do 17. století. Redaktorem pro období do konce 15. století byl ustanoven Václav Novotný, pro mladší prameny Josef Vítězslav Šimák. Ačkoli byla pro práci na edici získána řada předních historiků té doby, byl ediční program splněn pouze zčásti.<br /><br />
<br />
* V novém '''šestém dílu''' Pramenů vydal Josef Vítězslav Šimák v roce 1907 pouze Kroniku Bartoše Písaře a kroniku a listy J. M. Píseckého ze 16. století.<br />
* '''Sedmý díl,''' v němž tentokráte měly vyjít prameny k dějinám 16. století, nebyl dokončen. Vytištěná část měla být v roce 1926 jako nevyhovující skartována. Ke zničení nákladu však tehdy nedošlo. Nakonec byla v roce 1944 dána do prodeje. Rovněž desátý díl se spisy Václava Budovce z Budova, tištěný od roku 1914, nebyl dokončen, zvláště když editorovi Josefu Glücklichovi byla za druhé světové války práce na edici znemožněna.<br />
* Před druhou světovou válkou se podařilo vydat ještě '''osmý díl,''' obsahující spisy Petra z Mladoňovic a další prameny ke kostnickému koncilu a k osobnostem Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského, které od roku 1906 připravoval k vydání Václav Novotný. Vytištěny byly v letech 1923-1932. V širším měřítku se v meziválečném období edici nepodařilo oživit, částečně vinou určených editorů, částečně v důsledku nedobré finanční situace Historického spolku po první světové válce a hlavně za hospodářské krize. <br />
<br />
V roce 1942 byla zřízena nová komise pro vydávání ''Pramenů.'' Její členové Václav Vojtíšek, Rudolf Urbánek a Zdeněk Kristen připravili program pro následující období, ale vydávání již dále nepokročilo.<br /><br /><br />
<br />
Teprve v nedávné době bylo zahájeno vydávání nové řady ''Pramenů dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum. Series nova,'' v níž by měly být vydány kritické edice středověkých historiografických pramenů odpovídající nejmodernějším požadavkům. Podobně, jako to předpokládal poválečný program edice, počítají vydavatelé s menším rozsahem jednotlivých svazků, v nichž by rozsáhlejší díla měla být publikována samostatně, menší spojována do jednoho svazku.<br /> <br />
Jako první vyšlo kritické vydání kroniky Františka Pražského, které připravila Jana Zachová, následovala první redakce Starých letopisů českých (Alena M. Černá, Petr Čornej, Markéta Klosová).<br /><br />
Souběžně se základní řadou ''Pramenů dějin českých'' měla podle původního programu Františka Palackého vycházet také jejich druhá řada, pro níž Karel Jaromír Erben připravoval vydání zpráv cizích pramenů týkající se českých dějin do konce přemyslovského období. Erbenova smrt 21. listopadu 1870 uskutečnění tohoto programu zabránila a později již nebyl obnoven.<br /><br /><br />
<br />
Podle přání Palackého měly být všechny úvody, poznámky a komentáře k ''Pramenům dějin českých'' v českém jazyce. K původnímu textu pramene měl být připojen český překlad, ''aby se nejen učenec, ale i každý vzdělaný národovec těšiti a i baviti mohl ve spisech těchto.''<br /> <br />
V prvním dílu zpracovali překlady staroslověnských legend do češtiny editoři, řecký text přeložil '''Eduard Novotný.''' Většinu latinských textů přeložil '''Josef Truhlář,''' několik legend přeložil '''František Zoubek''' a '''Josef Emler.''' Kosmovu kroniku s pokračovateli pro druhý díl edice přeložil '''Václav Vladivoj Tomek,''' oba Žďárské letopisy Josef Truhlář, ostatní Josef Emler.<br /> <br />
Od třetího svazku bylo v zájmu urychlení práce od souběžných překladů upuštěno a překlady měly vycházet samostatně v řadě ''Sbírka kronik a letopisů českých v překladech.'' Vyšel však pouze první svazek s již dříve publikovaným Tomkovým překladem Kosmovy kroniky a jejích pokračování z pera tzv. Kanovníka vyšehradského a Mnicha sázavského a svazek druhý s překladem Zbraslavské kroniky. Překlad kroniky pořídil '''Jan V. Novák.''' Vydání provázela zásadní studie '''Václava Novotného.''' K překladu je připojen seznam oprav a dodatků k Emlerovu vydání a různočtení Vatikánského rukopisu, který původní editor neměl k dispozici.<br /><br /><br />
<br />
Pro velký zájem o některá díla, která vyšla v ''Pramenech dějin českých (PDČ)'' a byla již rozebraná, i o díla ještě nevydaná, se Historický spolek ve druhé polovině třicátých let rozhodl vydávat souběžně některé drobnější spisy v edici '''''Prameny a texty k dějinám československým,''''' které byly určeny širšímu okruhu čtenářů. Vedle jazykově českých spisů měly v této řadě vycházet také novočeské překlady významných latinských děl otištěných v PDČ, případně některých zajímavých spisů literárních, právnických a jiných podobných textů, s jejichž vydáním se v PDČ nepočítalo.<br /> <br />
Redakcí této řady byl pověřen '''Otakar Odložilík.''' První svazek vyšel v roce 1937. Byl vydán ve spolupráci se Společností Husova muzea a obsahoval Staré letopisy české podle Vratislavského rukopisu. Vydání druhého svazku, v němž měl znovu vyjít Novákův český překlad Zbraslavské kroniky s úvodem V. Novotného, a připravovaných svazků dalších zabránila již druhá světová válka.<br /><br /><br />
<br />
Zvláštní ediční řadu založil v sedmdesátých letech 19. století Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen (založen 1862) pro vydávání německých kronik z území Čech, '''''Deutsche Chroniken aus Böhmen.''''' K období středověku se však vztahuje pouze první svazek této řady, který obsahuje dějiny města Lokte v pozdním středověku.<br /><br />
Mimo zmíněné ediční řady vyšlo v posledním desetiletí 19. století například vydání Dalimilovy kroniky od '''V. E. Mourka,''' jehož cílem však nebylo zpracování kritické edice. Ve třicátých letech 20. století vyšla také Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava. Vydání připravil '''Václav Novotný.'''<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů ve 20. století ===<br />
V roce 1940 byla založena nová řada historických pramenů '''''České kroniky,''''' v níž měly vycházet staročeské památky. V této řadě byl publikován staročeský překlad Husitské kroniky Vavřince z Březové a Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi. V roce 1945 vyšla reedice ''Starých letopisů českých'' v ''Díle Františka Palackého II.'' Byla však ze všech tří tehdy publikovaných svazků ''Díla'' nejsilněji poznamenána zásahy okupační cenzury. Krátce po válce vydal '''Jaroslav Charvát''' příslušné opravy ve spisku ''Cenzura a Dílo Františka Palackého.''<br /><br /><br />
<br />
Ediční činnost, pokud jde o středověké historické spisy po druhé světové válce, nenavázala na nedokončené ''Prameny dějin českých.'' Byla zaměřena na některá jednotlivá, do té doby ne zcela uspokojivě vydaná díla, především na staročeské texty. Ojedinělá nová kritická vydání latinských spisů byla obvykle doprovázena českými překlady, čímž editoři vycházeli vstříc jak komerčním zájmům nakladatelství, tak i čtenářům. Podobnou situaci lze ostatně sledovat i v jiných evropských zemích, kde v důsledku upadající znalosti latiny stále častěji vycházejí latinské texty s překlady v národních jazycích.<br /><br /><br />
<br />
Ze staročeských historiografických děl byla především vydána další recenze ''Starých letopisů českých.'' Tento historický pramen svým počtem rukopisů a recenzí působí od počátku editorům značné potíže. Palackého způsob zpřístupnění tohoto díla začleněním zpráv všech rukopisů do jedné chronologické řady sice poskytoval relativně úplný přehled událostí, ztěžoval však postižení specifických znění jednotlivých rukopisů a tím i provedení historické kritiky. Navíc se od dob Palackého objevily další rukopisy. Z tohoto důvodu byly ''Staré letopisy české'' prozatím vydávány podle jednotlivých rukopisů.<br /> <br />
Vedle předválečného vydání Letopisů podle Vratislavského rukopisu, připravili '''František Šimek''' a '''Miloslav Kaňák''' k vydání Staré letopisy české z rukopisu křižovnického.<br /> <br />
V současné době byly pod vedením '''Petra Čorneje''' zahájeny práce na velké kritické edici, která by odrážela všechny recenze a znění známých rukopisů. Přípravné práce se prozatím týkají nejstarší recenze letopisů. Složitost edičních prací a vysoké nároky na zpracování edice si však vyžádají delší čas.<br /><br /><br />
<br />
Kvalitního kritického vydání se ze středověkých českých historiografických textů dostalo Staročeské kronice tak řečeného Dalimila. Edice byla zpracovávána ve dvou etapách. V první fázi zpracovali '''Jaroslav Havránek''' a '''Jiří Daňhelka''' vydání kroniky především jako literární památky, ovšem - až na chybějící rejstřík - již s kvalitním kritickým aparátem a s historickým komentářem '''Zdeňka Kristena.''' V návaznosti na toto vydání bylo později zpracováno „veliké kritické vydání“, obsahující veškerý textový materiál, včetně reprodukce textu kroniky z Vídeňského rukopisu, který podle výsledků široce založeného výzkumu obsahuje nejstarší recenzi díla. Toto vydání obsahuje i podrobný filologický a historický komentář a rejstřík, který má sloužit k orientaci především historikovi. Před dokončením je ještě úplný „Index slov a tvarů“, který zase ocení zejména filolog, ale i pro historika bude užitečnou pomůckou.<br /><br /><br />
<br />
Z latinských středověkých historických spisů vydali '''Karel Hrdina''' a '''Bohumil Ryba''' v řadě ''Památky staré literatury české'' Píseň o vítězství u Domažlic Vavřince z Březové s paralelním českým překladem '''J. B. Čapka''' a s úvody Josefa Macka a J. B. Čapka.<br /> <br />
'''Jaromír Mikulka''' vydal Českou kroniku slezského autora Benedikta Johnsdorfa.<br /> <br />
Zájem editorů vzbudily dále obě žďárské kroniky. '''Jaroslav Ludvíkovský''' připravil nové vydání Větší žďárské kroniky s českým překladem Rudolfa Mertlíka. Jinak vysokou kvalitu edice snižuje absence rejstříku. '''Metoděj Zemek''' provedl revizi Emlerova vydání Menší žďárské kroniky v ''Pramenech dějin českých II,'' doplnil je novým komentářem a českým překladem. Vydání však opět postrádá rejstřík. V obou vydáních je rovněž reprodukován původní text kronik z dochovaného rukopisu. Tyto edice se, podobně jako edice Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi, kterou podle jediného známého rukopisu připravil k vydání Jaroslav Šůla, obracejí také k širší čtenářské veřejnosti.<br /><br />
Šestisté výročí smrti Karla IV. v roce 1978 se mimo jiné stalo podnětem k novému, revidovanému vydání Karlovy autobiografie, v reprezentativní úpravě a opět s českým překladem, rovněž bez rejstříku.<br /> <br />
'''Jaroslav Kadlec''' vydal Traktát mistra Ondřeje z Brodu O původu husitů.<br /> <br />
Zvláštní pozornost zaslouží kritická edice kroniky Beneše Minority zpracovaná '''Ladislavem Duškem.'''<br /> <br />
Drobnější texty byly průběžně vydávány v časopisech a sbornících.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů po roce 1990 ===<br />
Po roce 1990 opět ožila editorská činnost. Vzniklo několik nových edičních řad, v nichž mají být zpřístupňovány historické prameny. Pro historiografické prameny je určena ediční řada '''''Clavis monumentorum litterarium''' (Regnum Bohemiae). Fontes rerum Regni Bohemiae'', v níž byla prozatím vydána Česká kronika Eneáše Silvia Piccolominiho. Připravil je '''Josef Hejnic''', odbornou studii napsal František Šmahel.<br /> <br />
Speciálně pro narativní prameny je určena nová řada '''''Prameny dějin českých,''''' v níž bylo prozatím publikováno kritické vydání Kroniky Františka Pražského, zpracované '''Janou Zachovou''' a první recenze Starých letopisů českých.<br /> <br />
Edice bohemikálních pramenů jsou publikovány také v předních zahraničních edičních řadách.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56581Vydávání historických pramenů2019-01-02T17:24:37Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467–1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455–1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488–1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520–1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559–1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523–1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559–1617), '''Jacques Sirmond''' (1559–1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562–1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546–1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539–1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554–1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565–1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text Kosmovy České kroniky podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596–1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628–1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601–1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárněhistorických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609–1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632–1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668–1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody [[Diplomatika|diplomatiky]], [[Paleografie|paleografie]], [[Kodikologie|kodikologie]] a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /><br /><br />
<br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646–1716) vydal v letech 1698–1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707–1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685–1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také Neplachova kronika a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675–1732) vydal v letech 1728–1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také Kosmova Česká kronika, ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera Mnicha Sázavského.<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668–1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek Husitské kroniky Vavřince z Březové, v jedenáctém svazku (1737) první recenze Pulkavovy České kroniky.<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
<br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805–1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés'' – první svazek 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844–1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672–1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - ''Series graeca (MPG),'' a latinskou - ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.''' Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě Maiestas Carolina. Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689-1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708-1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719-1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764-1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734-1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753-1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749-1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798-1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů Bartošovu kroniku českou. Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze Nestorův Letopis ruský.<br /><br /><br />
<br />
=== Fontes rerum Bohemicarum ===<br />
K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, '''''Prameny dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum,''''' nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho Patrologie a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.<br /> <br />
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl '''František Palacký.''' Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k ''vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...'' Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání ''Pramenů'' byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).<br /> <br />
Zpočátku řídil vydávání ''Pramenů'' Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat ''životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních'' od nejstarších dob do počátku 16. století, stal '''Josef Emler.''' Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.<br /><br /><br />
<br />
* '''První díl,''' který obsahuje hagiografické spisy, vycházel po sešitech v letech 1871-1873. Latinské texty vydal Josef Emler, staroslověnské Josef Perwolf a Josef Kolář, výňatky z řeckých legend byly převzaty ze starších edic, staročeskou prokopskou legendu vydal Josef Jireček.<br />
* '''Druhý díl,''' obsahující Kosmovu kroniku, spisy Kosmových pokračovatelů, Pražské a České letopisy, Letopisy hradišťsko-opatovické, Letopis Vincenciův a Jarlochův a obě Žďárské kroniky, edičně zpracoval Josef Emler. Vycházel v letech 1874 a 1875.<br />
* '''Třetí díl,''' v němž český originál i německé překlady Kroniky tak řečeného Dalimila vydal Josef Jireček, latinské texty, Letopis Jindřicha Heimburského, Vlastní životopis Karla IV., řeč při pohřbu Karla IV., připsanou tehdy Janu Očkovi z Vlašimi, Kroniku Neplachovu a Kroniku Marignolovu, vydal Josef Emler, řeč Vojtěcha Raňkova z Ježova Ferdinand Tadra. Tento díl vycházel v letech 1878-1882.<br />
* '''Čtvrtý díl,''' obsahující Zbraslavskou kroniku, tzv. Výpisky z různých kronik, Kroniku Františka Pražského a Kroniku Beneše Krabice z Weitmile, vydal opět Josef Emler. Vycházel v letech 1882-1884.<br />
* '''Pátý díl,''' pro který edici latinského textu Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína připravil Josef Emler, staročeský překlad Jan Gebauer, Kroniku Vavřince z Březové a výtah z ní, Vavřincovu Píseň o Vítězství u Domažlic, tzv. Kroniku Univerzity pražské, Kroniku Bartoška z Drahonic a její dodatek, vydal Jaroslav Goll, byl dokončen v roce 1893.<br />
* Osud nebyl příznivý '''šestému dílu''' edice. Letopisy a drobnější kroniky doby husitské, původní text a oba staročeské překlady České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho, připravené k vydání opět Josefem Emlerem – opis Húskova překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho ve vatikánské knihovně pořídili Ferdinand Tadra a Vojtěch Jaromír Nováček –, byly sice vytištěny, ale pro nedostatečnou kvalitu byl tisk až na nepatrný počet výtisků darovaných univerzitním historickým seminářům v roce 1910 skartován. Nová edice ''Starých letopisů českých,'' připravovaná Josefem Emlerem pro sedmý díl ''Pramenů,'' již nevyšla.<br />
<br />
Po Emlerově smrti 10. února 1899 se práce na vydávání ''Pramenů'' zpomalila. V roce 1902 byla při Historickém spolku ustavena speciální Komise pro vydávání Pramenů dějin českých, jíž předsedal Jaromír Čelakovský. Komise vypracovala program pro pokračování edice, v němž rozšířila původní záměr o další prameny 15. století a prodloužila ediční záměr až do 17. století. Redaktorem pro období do konce 15. století byl ustanoven Václav Novotný, pro mladší prameny Josef Vítězslav Šimák. Ačkoli byla pro práci na edici získána řada předních historiků té doby, byl ediční program splněn pouze zčásti.<br /><br />
<br />
* V novém '''šestém dílu''' Pramenů vydal Josef Vítězslav Šimák v roce 1907 pouze Kroniku Bartoše Písaře a kroniku a listy J. M. Píseckého ze 16. století.<br />
* '''Sedmý díl,''' v němž tentokráte měly vyjít prameny k dějinám 16. století, nebyl dokončen. Vytištěná část měla být v roce 1926 jako nevyhovující skartována. Ke zničení nákladu však tehdy nedošlo. Nakonec byla v roce 1944 dána do prodeje. Rovněž desátý díl se spisy Václava Budovce z Budova, tištěný od roku 1914, nebyl dokončen, zvláště když editorovi Josefu Glücklichovi byla za druhé světové války práce na edici znemožněna.<br />
* Před druhou světovou válkou se podařilo vydat ještě '''osmý díl,''' obsahující spisy Petra z Mladoňovic a další prameny ke kostnickému koncilu a k osobnostem Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského, které od roku 1906 připravoval k vydání Václav Novotný. Vytištěny byly v letech 1923-1932. V širším měřítku se v meziválečném období edici nepodařilo oživit, částečně vinou určených editorů, částečně v důsledku nedobré finanční situace Historického spolku po první světové válce a hlavně za hospodářské krize. <br />
<br />
V roce 1942 byla zřízena nová komise pro vydávání ''Pramenů.'' Její členové Václav Vojtíšek, Rudolf Urbánek a Zdeněk Kristen připravili program pro následující období, ale vydávání již dále nepokročilo.<br /><br /><br />
<br />
Teprve v nedávné době bylo zahájeno vydávání nové řady ''Pramenů dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum. Series nova,'' v níž by měly být vydány kritické edice středověkých historiografických pramenů odpovídající nejmodernějším požadavkům. Podobně, jako to předpokládal poválečný program edice, počítají vydavatelé s menším rozsahem jednotlivých svazků, v nichž by rozsáhlejší díla měla být publikována samostatně, menší spojována do jednoho svazku.<br /> <br />
Jako první vyšlo kritické vydání kroniky Františka Pražského, které připravila Jana Zachová, následovala první redakce Starých letopisů českých (Alena M. Černá, Petr Čornej, Markéta Klosová).<br /><br />
Souběžně se základní řadou ''Pramenů dějin českých'' měla podle původního programu Františka Palackého vycházet také jejich druhá řada, pro níž Karel Jaromír Erben připravoval vydání zpráv cizích pramenů týkající se českých dějin do konce přemyslovského období. Erbenova smrt 21. listopadu 1870 uskutečnění tohoto programu zabránila a později již nebyl obnoven.<br /><br /><br />
<br />
Podle přání Palackého měly být všechny úvody, poznámky a komentáře k ''Pramenům dějin českých'' v českém jazyce. K původnímu textu pramene měl být připojen český překlad, ''aby se nejen učenec, ale i každý vzdělaný národovec těšiti a i baviti mohl ve spisech těchto.''<br /> <br />
V prvním dílu zpracovali překlady staroslověnských legend do češtiny editoři, řecký text přeložil '''Eduard Novotný.''' Většinu latinských textů přeložil '''Josef Truhlář,''' několik legend přeložil '''František Zoubek''' a '''Josef Emler.''' Kosmovu kroniku s pokračovateli pro druhý díl edice přeložil '''Václav Vladivoj Tomek,''' oba Žďárské letopisy Josef Truhlář, ostatní Josef Emler.<br /> <br />
Od třetího svazku bylo v zájmu urychlení práce od souběžných překladů upuštěno a překlady měly vycházet samostatně v řadě ''Sbírka kronik a letopisů českých v překladech.'' Vyšel však pouze první svazek s již dříve publikovaným Tomkovým překladem Kosmovy kroniky a jejích pokračování z pera tzv. Kanovníka vyšehradského a Mnicha sázavského a svazek druhý s překladem Zbraslavské kroniky. Překlad kroniky pořídil '''Jan V. Novák.''' Vydání provázela zásadní studie '''Václava Novotného.''' K překladu je připojen seznam oprav a dodatků k Emlerovu vydání a různočtení Vatikánského rukopisu, který původní editor neměl k dispozici.<br /><br /><br />
<br />
Pro velký zájem o některá díla, která vyšla v ''Pramenech dějin českých (PDČ)'' a byla již rozebraná, i o díla ještě nevydaná, se Historický spolek ve druhé polovině třicátých let rozhodl vydávat souběžně některé drobnější spisy v edici '''''Prameny a texty k dějinám československým,''''' které byly určeny širšímu okruhu čtenářů. Vedle jazykově českých spisů měly v této řadě vycházet také novočeské překlady významných latinských děl otištěných v PDČ, případně některých zajímavých spisů literárních, právnických a jiných podobných textů, s jejichž vydáním se v PDČ nepočítalo.<br /> <br />
Redakcí této řady byl pověřen '''Otakar Odložilík.''' První svazek vyšel v roce 1937. Byl vydán ve spolupráci se Společností Husova muzea a obsahoval Staré letopisy české podle Vratislavského rukopisu. Vydání druhého svazku, v němž měl znovu vyjít Novákův český překlad Zbraslavské kroniky s úvodem V. Novotného, a připravovaných svazků dalších zabránila již druhá světová válka.<br /><br /><br />
<br />
Zvláštní ediční řadu založil v sedmdesátých letech 19. století Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen (založen 1862) pro vydávání německých kronik z území Čech, '''''Deutsche Chroniken aus Böhmen.''''' K období středověku se však vztahuje pouze první svazek této řady, který obsahuje dějiny města Lokte v pozdním středověku.<br /><br />
Mimo zmíněné ediční řady vyšlo v posledním desetiletí 19. století například vydání Dalimilovy kroniky od '''V. E. Mourka,''' jehož cílem však nebylo zpracování kritické edice. Ve třicátých letech 20. století vyšla také Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava. Vydání připravil '''Václav Novotný.'''<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů ve 20. století ===<br />
V roce 1940 byla založena nová řada historických pramenů '''''České kroniky,''''' v níž měly vycházet staročeské památky. V této řadě byl publikován staročeský překlad Husitské kroniky Vavřince z Březové a Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi. V roce 1945 vyšla reedice ''Starých letopisů českých'' v ''Díle Františka Palackého II.'' Byla však ze všech tří tehdy publikovaných svazků ''Díla'' nejsilněji poznamenána zásahy okupační cenzury. Krátce po válce vydal '''Jaroslav Charvát''' příslušné opravy ve spisku ''Cenzura a Dílo Františka Palackého.''<br /><br /><br />
<br />
Ediční činnost, pokud jde o středověké historické spisy po druhé světové válce, nenavázala na nedokončené ''Prameny dějin českých.'' Byla zaměřena na některá jednotlivá, do té doby ne zcela uspokojivě vydaná díla, především na staročeské texty. Ojedinělá nová kritická vydání latinských spisů byla obvykle doprovázena českými překlady, čímž editoři vycházeli vstříc jak komerčním zájmům nakladatelství, tak i čtenářům. Podobnou situaci lze ostatně sledovat i v jiných evropských zemích, kde v důsledku upadající znalosti latiny stále častěji vycházejí latinské texty s překlady v národních jazycích.<br /><br /><br />
<br />
Ze staročeských historiografických děl byla především vydána další recenze ''Starých letopisů českých.'' Tento historický pramen svým počtem rukopisů a recenzí působí od počátku editorům značné potíže. Palackého způsob zpřístupnění tohoto díla začleněním zpráv všech rukopisů do jedné chronologické řady sice poskytoval relativně úplný přehled událostí, ztěžoval však postižení specifických znění jednotlivých rukopisů a tím i provedení historické kritiky. Navíc se od dob Palackého objevily další rukopisy. Z tohoto důvodu byly ''Staré letopisy české'' prozatím vydávány podle jednotlivých rukopisů.<br /> <br />
Vedle předválečného vydání Letopisů podle Vratislavského rukopisu, připravili '''František Šimek''' a '''Miloslav Kaňák''' k vydání Staré letopisy české z rukopisu křižovnického.<br /> <br />
V současné době byly pod vedením '''Petra Čorneje''' zahájeny práce na velké kritické edici, která by odrážela všechny recenze a znění známých rukopisů. Přípravné práce se prozatím týkají nejstarší recenze letopisů. Složitost edičních prací a vysoké nároky na zpracování edice si však vyžádají delší čas.<br /><br /><br />
<br />
Kvalitního kritického vydání se ze středověkých českých historiografických textů dostalo Staročeské kronice tak řečeného Dalimila. Edice byla zpracovávána ve dvou etapách. V první fázi zpracovali '''Jaroslav Havránek''' a '''Jiří Daňhelka''' vydání kroniky především jako literární památky, ovšem - až na chybějící rejstřík - již s kvalitním kritickým aparátem a s historickým komentářem '''Zdeňka Kristena.''' V návaznosti na toto vydání bylo později zpracováno „veliké kritické vydání“, obsahující veškerý textový materiál, včetně reprodukce textu kroniky z Vídeňského rukopisu, který podle výsledků široce založeného výzkumu obsahuje nejstarší recenzi díla. Toto vydání obsahuje i podrobný filologický a historický komentář a rejstřík, který má sloužit k orientaci především historikovi. Před dokončením je ještě úplný „Index slov a tvarů“, který zase ocení zejména filolog, ale i pro historika bude užitečnou pomůckou.<br /><br /><br />
<br />
Z latinských středověkých historických spisů vydali '''Karel Hrdina''' a '''Bohumil Ryba''' v řadě ''Památky staré literatury české'' Píseň o vítězství u Domažlic Vavřince z Březové s paralelním českým překladem '''J. B. Čapka''' a s úvody Josefa Macka a J. B. Čapka.<br /> <br />
'''Jaromír Mikulka''' vydal Českou kroniku slezského autora Benedikta Johnsdorfa.<br /> <br />
Zájem editorů vzbudily dále obě žďárské kroniky. '''Jaroslav Ludvíkovský''' připravil nové vydání Větší žďárské kroniky s českým překladem Rudolfa Mertlíka. Jinak vysokou kvalitu edice snižuje absence rejstříku. '''Metoděj Zemek''' provedl revizi Emlerova vydání Menší žďárské kroniky v ''Pramenech dějin českých II,'' doplnil je novým komentářem a českým překladem. Vydání však opět postrádá rejstřík. V obou vydáních je rovněž reprodukován původní text kronik z dochovaného rukopisu. Tyto edice se, podobně jako edice Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi, kterou podle jediného známého rukopisu připravil k vydání Jaroslav Šůla, obracejí také k širší čtenářské veřejnosti.<br /><br />
Šestisté výročí smrti Karla IV. v roce 1978 se mimo jiné stalo podnětem k novému, revidovanému vydání Karlovy autobiografie, v reprezentativní úpravě a opět s českým překladem, rovněž bez rejstříku.<br /> <br />
'''Jaroslav Kadlec''' vydal Traktát mistra Ondřeje z Brodu O původu husitů.<br /> <br />
Zvláštní pozornost zaslouží kritická edice kroniky Beneše Minority zpracovaná '''Ladislavem Duškem.'''<br /> <br />
Drobnější texty byly průběžně vydávány v časopisech a sbornících.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů po roce 1990 ===<br />
Po roce 1990 opět ožila editorská činnost. Vzniklo několik nových edičních řad, v nichž mají být zpřístupňovány historické prameny. Pro historiografické prameny je určena ediční řada '''''Clavis monumentorum litterarium''' (Regnum Bohemiae). Fontes rerum Regni Bohemiae'', v níž byla prozatím vydána Česká kronika Eneáše Silvia Piccolominiho. Připravil je '''Josef Hejnic''', odbornou studii napsal František Šmahel.<br /> <br />
Speciálně pro narativní prameny je určena nová řada '''''Prameny dějin českých,''''' v níž bylo prozatím publikováno kritické vydání Kroniky Františka Pražského, zpracované '''Janou Zachovou''' a první recenze Starých letopisů českých.<br /> <br />
Edice bohemikálních pramenů jsou publikovány také v předních zahraničních edičních řadách.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56580Vydávání historických pramenů2019-01-02T17:21:04Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467–1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455–1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488–1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520–1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559–1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523–1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559–1617), '''Jacques Sirmond''' (1559–1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562–1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546–1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539–1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554–1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565–1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text Kosmovy České kroniky podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596–1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628–1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601–1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárněhistorických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609–1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632–1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668–1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody [[Diplomatika|diplomatiky]], [[Paleografie|paleografie]], [[Kodikologie|kodikologie]] a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /><br /><br />
<br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646–1716) vydal v letech 1698–1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707–1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685–1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také Neplachova kronika a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675–1732) vydal v letech 1728–1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také Kosmova Česká kronika, ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera Mnicha Sázavského.<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668–1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek Husitské kroniky Vavřince z Březové, v jedenáctém svazku (1737) první recenze Pulkavovy České kroniky.<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - ''Series graeca (MPG),'' a latinskou - ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.''' Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě Maiestas Carolina. Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689-1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708-1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719-1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764-1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734-1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753-1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749-1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798-1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů Bartošovu kroniku českou. Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze Nestorův Letopis ruský.<br /><br /><br />
<br />
=== Fontes rerum Bohemicarum ===<br />
K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, '''''Prameny dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum,''''' nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho Patrologie a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.<br /> <br />
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl '''František Palacký.''' Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k ''vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...'' Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání ''Pramenů'' byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).<br /> <br />
Zpočátku řídil vydávání ''Pramenů'' Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat ''životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních'' od nejstarších dob do počátku 16. století, stal '''Josef Emler.''' Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.<br /><br /><br />
<br />
* '''První díl,''' který obsahuje hagiografické spisy, vycházel po sešitech v letech 1871-1873. Latinské texty vydal Josef Emler, staroslověnské Josef Perwolf a Josef Kolář, výňatky z řeckých legend byly převzaty ze starších edic, staročeskou prokopskou legendu vydal Josef Jireček.<br />
* '''Druhý díl,''' obsahující Kosmovu kroniku, spisy Kosmových pokračovatelů, Pražské a České letopisy, Letopisy hradišťsko-opatovické, Letopis Vincenciův a Jarlochův a obě Žďárské kroniky, edičně zpracoval Josef Emler. Vycházel v letech 1874 a 1875.<br />
* '''Třetí díl,''' v němž český originál i německé překlady Kroniky tak řečeného Dalimila vydal Josef Jireček, latinské texty, Letopis Jindřicha Heimburského, Vlastní životopis Karla IV., řeč při pohřbu Karla IV., připsanou tehdy Janu Očkovi z Vlašimi, Kroniku Neplachovu a Kroniku Marignolovu, vydal Josef Emler, řeč Vojtěcha Raňkova z Ježova Ferdinand Tadra. Tento díl vycházel v letech 1878-1882.<br />
* '''Čtvrtý díl,''' obsahující Zbraslavskou kroniku, tzv. Výpisky z různých kronik, Kroniku Františka Pražského a Kroniku Beneše Krabice z Weitmile, vydal opět Josef Emler. Vycházel v letech 1882-1884.<br />
* '''Pátý díl,''' pro který edici latinského textu Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína připravil Josef Emler, staročeský překlad Jan Gebauer, Kroniku Vavřince z Březové a výtah z ní, Vavřincovu Píseň o Vítězství u Domažlic, tzv. Kroniku Univerzity pražské, Kroniku Bartoška z Drahonic a její dodatek, vydal Jaroslav Goll, byl dokončen v roce 1893.<br />
* Osud nebyl příznivý '''šestému dílu''' edice. Letopisy a drobnější kroniky doby husitské, původní text a oba staročeské překlady České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho, připravené k vydání opět Josefem Emlerem – opis Húskova překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho ve vatikánské knihovně pořídili Ferdinand Tadra a Vojtěch Jaromír Nováček –, byly sice vytištěny, ale pro nedostatečnou kvalitu byl tisk až na nepatrný počet výtisků darovaných univerzitním historickým seminářům v roce 1910 skartován. Nová edice ''Starých letopisů českých,'' připravovaná Josefem Emlerem pro sedmý díl ''Pramenů,'' již nevyšla.<br />
<br />
Po Emlerově smrti 10. února 1899 se práce na vydávání ''Pramenů'' zpomalila. V roce 1902 byla při Historickém spolku ustavena speciální Komise pro vydávání Pramenů dějin českých, jíž předsedal Jaromír Čelakovský. Komise vypracovala program pro pokračování edice, v němž rozšířila původní záměr o další prameny 15. století a prodloužila ediční záměr až do 17. století. Redaktorem pro období do konce 15. století byl ustanoven Václav Novotný, pro mladší prameny Josef Vítězslav Šimák. Ačkoli byla pro práci na edici získána řada předních historiků té doby, byl ediční program splněn pouze zčásti.<br /><br />
<br />
* V novém '''šestém dílu''' Pramenů vydal Josef Vítězslav Šimák v roce 1907 pouze Kroniku Bartoše Písaře a kroniku a listy J. M. Píseckého ze 16. století.<br />
* '''Sedmý díl,''' v němž tentokráte měly vyjít prameny k dějinám 16. století, nebyl dokončen. Vytištěná část měla být v roce 1926 jako nevyhovující skartována. Ke zničení nákladu však tehdy nedošlo. Nakonec byla v roce 1944 dána do prodeje. Rovněž desátý díl se spisy Václava Budovce z Budova, tištěný od roku 1914, nebyl dokončen, zvláště když editorovi Josefu Glücklichovi byla za druhé světové války práce na edici znemožněna.<br />
* Před druhou světovou válkou se podařilo vydat ještě '''osmý díl,''' obsahující spisy Petra z Mladoňovic a další prameny ke kostnickému koncilu a k osobnostem Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského, které od roku 1906 připravoval k vydání Václav Novotný. Vytištěny byly v letech 1923-1932. V širším měřítku se v meziválečném období edici nepodařilo oživit, částečně vinou určených editorů, částečně v důsledku nedobré finanční situace Historického spolku po první světové válce a hlavně za hospodářské krize. <br />
<br />
V roce 1942 byla zřízena nová komise pro vydávání ''Pramenů.'' Její členové Václav Vojtíšek, Rudolf Urbánek a Zdeněk Kristen připravili program pro následující období, ale vydávání již dále nepokročilo.<br /><br /><br />
<br />
Teprve v nedávné době bylo zahájeno vydávání nové řady ''Pramenů dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum. Series nova,'' v níž by měly být vydány kritické edice středověkých historiografických pramenů odpovídající nejmodernějším požadavkům. Podobně, jako to předpokládal poválečný program edice, počítají vydavatelé s menším rozsahem jednotlivých svazků, v nichž by rozsáhlejší díla měla být publikována samostatně, menší spojována do jednoho svazku.<br /> <br />
Jako první vyšlo kritické vydání kroniky Františka Pražského, které připravila Jana Zachová, následovala první redakce Starých letopisů českých (Alena M. Černá, Petr Čornej, Markéta Klosová).<br /><br />
Souběžně se základní řadou ''Pramenů dějin českých'' měla podle původního programu Františka Palackého vycházet také jejich druhá řada, pro níž Karel Jaromír Erben připravoval vydání zpráv cizích pramenů týkající se českých dějin do konce přemyslovského období. Erbenova smrt 21. listopadu 1870 uskutečnění tohoto programu zabránila a později již nebyl obnoven.<br /><br /><br />
<br />
Podle přání Palackého měly být všechny úvody, poznámky a komentáře k ''Pramenům dějin českých'' v českém jazyce. K původnímu textu pramene měl být připojen český překlad, ''aby se nejen učenec, ale i každý vzdělaný národovec těšiti a i baviti mohl ve spisech těchto.''<br /> <br />
V prvním dílu zpracovali překlady staroslověnských legend do češtiny editoři, řecký text přeložil '''Eduard Novotný.''' Většinu latinských textů přeložil '''Josef Truhlář,''' několik legend přeložil '''František Zoubek''' a '''Josef Emler.''' Kosmovu kroniku s pokračovateli pro druhý díl edice přeložil '''Václav Vladivoj Tomek,''' oba Žďárské letopisy Josef Truhlář, ostatní Josef Emler.<br /> <br />
Od třetího svazku bylo v zájmu urychlení práce od souběžných překladů upuštěno a překlady měly vycházet samostatně v řadě ''Sbírka kronik a letopisů českých v překladech.'' Vyšel však pouze první svazek s již dříve publikovaným Tomkovým překladem Kosmovy kroniky a jejích pokračování z pera tzv. Kanovníka vyšehradského a Mnicha sázavského a svazek druhý s překladem Zbraslavské kroniky. Překlad kroniky pořídil '''Jan V. Novák.''' Vydání provázela zásadní studie '''Václava Novotného.''' K překladu je připojen seznam oprav a dodatků k Emlerovu vydání a různočtení Vatikánského rukopisu, který původní editor neměl k dispozici.<br /><br /><br />
<br />
Pro velký zájem o některá díla, která vyšla v ''Pramenech dějin českých (PDČ)'' a byla již rozebraná, i o díla ještě nevydaná, se Historický spolek ve druhé polovině třicátých let rozhodl vydávat souběžně některé drobnější spisy v edici '''''Prameny a texty k dějinám československým,''''' které byly určeny širšímu okruhu čtenářů. Vedle jazykově českých spisů měly v této řadě vycházet také novočeské překlady významných latinských děl otištěných v PDČ, případně některých zajímavých spisů literárních, právnických a jiných podobných textů, s jejichž vydáním se v PDČ nepočítalo.<br /> <br />
Redakcí této řady byl pověřen '''Otakar Odložilík.''' První svazek vyšel v roce 1937. Byl vydán ve spolupráci se Společností Husova muzea a obsahoval Staré letopisy české podle Vratislavského rukopisu. Vydání druhého svazku, v němž měl znovu vyjít Novákův český překlad Zbraslavské kroniky s úvodem V. Novotného, a připravovaných svazků dalších zabránila již druhá světová válka.<br /><br /><br />
<br />
Zvláštní ediční řadu založil v sedmdesátých letech 19. století Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen (založen 1862) pro vydávání německých kronik z území Čech, '''''Deutsche Chroniken aus Böhmen.''''' K období středověku se však vztahuje pouze první svazek této řady, který obsahuje dějiny města Lokte v pozdním středověku.<br /><br />
Mimo zmíněné ediční řady vyšlo v posledním desetiletí 19. století například vydání Dalimilovy kroniky od '''V. E. Mourka,''' jehož cílem však nebylo zpracování kritické edice. Ve třicátých letech 20. století vyšla také Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava. Vydání připravil '''Václav Novotný.'''<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů ve 20. století ===<br />
V roce 1940 byla založena nová řada historických pramenů '''''České kroniky,''''' v níž měly vycházet staročeské památky. V této řadě byl publikován staročeský překlad Husitské kroniky Vavřince z Březové a Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi. V roce 1945 vyšla reedice ''Starých letopisů českých'' v ''Díle Františka Palackého II.'' Byla však ze všech tří tehdy publikovaných svazků ''Díla'' nejsilněji poznamenána zásahy okupační cenzury. Krátce po válce vydal '''Jaroslav Charvát''' příslušné opravy ve spisku ''Cenzura a Dílo Františka Palackého.''<br /><br /><br />
<br />
Ediční činnost, pokud jde o středověké historické spisy po druhé světové válce, nenavázala na nedokončené ''Prameny dějin českých.'' Byla zaměřena na některá jednotlivá, do té doby ne zcela uspokojivě vydaná díla, především na staročeské texty. Ojedinělá nová kritická vydání latinských spisů byla obvykle doprovázena českými překlady, čímž editoři vycházeli vstříc jak komerčním zájmům nakladatelství, tak i čtenářům. Podobnou situaci lze ostatně sledovat i v jiných evropských zemích, kde v důsledku upadající znalosti latiny stále častěji vycházejí latinské texty s překlady v národních jazycích.<br /><br /><br />
<br />
Ze staročeských historiografických děl byla především vydána další recenze ''Starých letopisů českých.'' Tento historický pramen svým počtem rukopisů a recenzí působí od počátku editorům značné potíže. Palackého způsob zpřístupnění tohoto díla začleněním zpráv všech rukopisů do jedné chronologické řady sice poskytoval relativně úplný přehled událostí, ztěžoval však postižení specifických znění jednotlivých rukopisů a tím i provedení historické kritiky. Navíc se od dob Palackého objevily další rukopisy. Z tohoto důvodu byly ''Staré letopisy české'' prozatím vydávány podle jednotlivých rukopisů.<br /> <br />
Vedle předválečného vydání Letopisů podle Vratislavského rukopisu, připravili '''František Šimek''' a '''Miloslav Kaňák''' k vydání Staré letopisy české z rukopisu křižovnického.<br /> <br />
V současné době byly pod vedením '''Petra Čorneje''' zahájeny práce na velké kritické edici, která by odrážela všechny recenze a znění známých rukopisů. Přípravné práce se prozatím týkají nejstarší recenze letopisů. Složitost edičních prací a vysoké nároky na zpracování edice si však vyžádají delší čas.<br /><br /><br />
<br />
Kvalitního kritického vydání se ze středověkých českých historiografických textů dostalo Staročeské kronice tak řečeného Dalimila. Edice byla zpracovávána ve dvou etapách. V první fázi zpracovali '''Jaroslav Havránek''' a '''Jiří Daňhelka''' vydání kroniky především jako literární památky, ovšem - až na chybějící rejstřík - již s kvalitním kritickým aparátem a s historickým komentářem '''Zdeňka Kristena.''' V návaznosti na toto vydání bylo později zpracováno „veliké kritické vydání“, obsahující veškerý textový materiál, včetně reprodukce textu kroniky z Vídeňského rukopisu, který podle výsledků široce založeného výzkumu obsahuje nejstarší recenzi díla. Toto vydání obsahuje i podrobný filologický a historický komentář a rejstřík, který má sloužit k orientaci především historikovi. Před dokončením je ještě úplný „Index slov a tvarů“, který zase ocení zejména filolog, ale i pro historika bude užitečnou pomůckou.<br /><br /><br />
<br />
Z latinských středověkých historických spisů vydali '''Karel Hrdina''' a '''Bohumil Ryba''' v řadě ''Památky staré literatury české'' Píseň o vítězství u Domažlic Vavřince z Březové s paralelním českým překladem '''J. B. Čapka''' a s úvody Josefa Macka a J. B. Čapka.<br /> <br />
'''Jaromír Mikulka''' vydal Českou kroniku slezského autora Benedikta Johnsdorfa.<br /> <br />
Zájem editorů vzbudily dále obě žďárské kroniky. '''Jaroslav Ludvíkovský''' připravil nové vydání Větší žďárské kroniky s českým překladem Rudolfa Mertlíka. Jinak vysokou kvalitu edice snižuje absence rejstříku. '''Metoděj Zemek''' provedl revizi Emlerova vydání Menší žďárské kroniky v ''Pramenech dějin českých II,'' doplnil je novým komentářem a českým překladem. Vydání však opět postrádá rejstřík. V obou vydáních je rovněž reprodukován původní text kronik z dochovaného rukopisu. Tyto edice se, podobně jako edice Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi, kterou podle jediného známého rukopisu připravil k vydání Jaroslav Šůla, obracejí také k širší čtenářské veřejnosti.<br /><br />
Šestisté výročí smrti Karla IV. v roce 1978 se mimo jiné stalo podnětem k novému, revidovanému vydání Karlovy autobiografie, v reprezentativní úpravě a opět s českým překladem, rovněž bez rejstříku.<br /> <br />
'''Jaroslav Kadlec''' vydal Traktát mistra Ondřeje z Brodu O původu husitů.<br /> <br />
Zvláštní pozornost zaslouží kritická edice kroniky Beneše Minority zpracovaná '''Ladislavem Duškem.'''<br /> <br />
Drobnější texty byly průběžně vydávány v časopisech a sbornících.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů po roce 1990 ===<br />
Po roce 1990 opět ožila editorská činnost. Vzniklo několik nových edičních řad, v nichž mají být zpřístupňovány historické prameny. Pro historiografické prameny je určena ediční řada '''''Clavis monumentorum litterarium''' (Regnum Bohemiae). Fontes rerum Regni Bohemiae'', v níž byla prozatím vydána Česká kronika Eneáše Silvia Piccolominiho. Připravil je '''Josef Hejnic''', odbornou studii napsal František Šmahel.<br /> <br />
Speciálně pro narativní prameny je určena nová řada '''''Prameny dějin českých,''''' v níž bylo prozatím publikováno kritické vydání Kroniky Františka Pražského, zpracované '''Janou Zachovou''' a první recenze Starých letopisů českých.<br /> <br />
Edice bohemikálních pramenů jsou publikovány také v předních zahraničních edičních řadách.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56579Vydávání historických pramenů2019-01-02T17:17:12Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467–1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455–1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488–1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520–1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559–1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523–1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559–1617), '''Jacques Sirmond''' (1559–1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562–1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546–1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539–1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554–1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565–1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text Kosmovy České kroniky podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596–1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628–1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601–1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárněhistorických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609–1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632–1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668–1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody [[Diplomatika|diplomatiky]], [[Paleografie|paleografie]], [[Kodikologie|kodikologie]] a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také ''Neplachova kronika'' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také ''Kosmova Česká kronika,'' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera ''Mnicha Sázavského.''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek ''Husitské kroniky Vavřince z Březové,'' v jedenáctém svazku (1737) první recenze ''Pulkavovy České kroniky.''<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - ''Series graeca (MPG),'' a latinskou - ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.''' Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě Maiestas Carolina. Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689-1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708-1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719-1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764-1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734-1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753-1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749-1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798-1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů Bartošovu kroniku českou. Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze Nestorův Letopis ruský.<br /><br /><br />
<br />
=== Fontes rerum Bohemicarum ===<br />
K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, '''''Prameny dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum,''''' nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho Patrologie a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.<br /> <br />
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl '''František Palacký.''' Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k ''vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...'' Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání ''Pramenů'' byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).<br /> <br />
Zpočátku řídil vydávání ''Pramenů'' Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat ''životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních'' od nejstarších dob do počátku 16. století, stal '''Josef Emler.''' Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.<br /><br /><br />
<br />
* '''První díl,''' který obsahuje hagiografické spisy, vycházel po sešitech v letech 1871-1873. Latinské texty vydal Josef Emler, staroslověnské Josef Perwolf a Josef Kolář, výňatky z řeckých legend byly převzaty ze starších edic, staročeskou prokopskou legendu vydal Josef Jireček.<br />
* '''Druhý díl,''' obsahující Kosmovu kroniku, spisy Kosmových pokračovatelů, Pražské a České letopisy, Letopisy hradišťsko-opatovické, Letopis Vincenciův a Jarlochův a obě Žďárské kroniky, edičně zpracoval Josef Emler. Vycházel v letech 1874 a 1875.<br />
* '''Třetí díl,''' v němž český originál i německé překlady Kroniky tak řečeného Dalimila vydal Josef Jireček, latinské texty, Letopis Jindřicha Heimburského, Vlastní životopis Karla IV., řeč při pohřbu Karla IV., připsanou tehdy Janu Očkovi z Vlašimi, Kroniku Neplachovu a Kroniku Marignolovu, vydal Josef Emler, řeč Vojtěcha Raňkova z Ježova Ferdinand Tadra. Tento díl vycházel v letech 1878-1882.<br />
* '''Čtvrtý díl,''' obsahující Zbraslavskou kroniku, tzv. Výpisky z různých kronik, Kroniku Františka Pražského a Kroniku Beneše Krabice z Weitmile, vydal opět Josef Emler. Vycházel v letech 1882-1884.<br />
* '''Pátý díl,''' pro který edici latinského textu Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína připravil Josef Emler, staročeský překlad Jan Gebauer, Kroniku Vavřince z Březové a výtah z ní, Vavřincovu Píseň o Vítězství u Domažlic, tzv. Kroniku Univerzity pražské, Kroniku Bartoška z Drahonic a její dodatek, vydal Jaroslav Goll, byl dokončen v roce 1893.<br />
* Osud nebyl příznivý '''šestému dílu''' edice. Letopisy a drobnější kroniky doby husitské, původní text a oba staročeské překlady České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho, připravené k vydání opět Josefem Emlerem – opis Húskova překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho ve vatikánské knihovně pořídili Ferdinand Tadra a Vojtěch Jaromír Nováček –, byly sice vytištěny, ale pro nedostatečnou kvalitu byl tisk až na nepatrný počet výtisků darovaných univerzitním historickým seminářům v roce 1910 skartován. Nová edice ''Starých letopisů českých,'' připravovaná Josefem Emlerem pro sedmý díl ''Pramenů,'' již nevyšla.<br />
<br />
Po Emlerově smrti 10. února 1899 se práce na vydávání ''Pramenů'' zpomalila. V roce 1902 byla při Historickém spolku ustavena speciální Komise pro vydávání Pramenů dějin českých, jíž předsedal Jaromír Čelakovský. Komise vypracovala program pro pokračování edice, v němž rozšířila původní záměr o další prameny 15. století a prodloužila ediční záměr až do 17. století. Redaktorem pro období do konce 15. století byl ustanoven Václav Novotný, pro mladší prameny Josef Vítězslav Šimák. Ačkoli byla pro práci na edici získána řada předních historiků té doby, byl ediční program splněn pouze zčásti.<br /><br />
<br />
* V novém '''šestém dílu''' Pramenů vydal Josef Vítězslav Šimák v roce 1907 pouze Kroniku Bartoše Písaře a kroniku a listy J. M. Píseckého ze 16. století.<br />
* '''Sedmý díl,''' v němž tentokráte měly vyjít prameny k dějinám 16. století, nebyl dokončen. Vytištěná část měla být v roce 1926 jako nevyhovující skartována. Ke zničení nákladu však tehdy nedošlo. Nakonec byla v roce 1944 dána do prodeje. Rovněž desátý díl se spisy Václava Budovce z Budova, tištěný od roku 1914, nebyl dokončen, zvláště když editorovi Josefu Glücklichovi byla za druhé světové války práce na edici znemožněna.<br />
* Před druhou světovou válkou se podařilo vydat ještě '''osmý díl,''' obsahující spisy Petra z Mladoňovic a další prameny ke kostnickému koncilu a k osobnostem Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského, které od roku 1906 připravoval k vydání Václav Novotný. Vytištěny byly v letech 1923-1932. V širším měřítku se v meziválečném období edici nepodařilo oživit, částečně vinou určených editorů, částečně v důsledku nedobré finanční situace Historického spolku po první světové válce a hlavně za hospodářské krize. <br />
<br />
V roce 1942 byla zřízena nová komise pro vydávání ''Pramenů.'' Její členové Václav Vojtíšek, Rudolf Urbánek a Zdeněk Kristen připravili program pro následující období, ale vydávání již dále nepokročilo.<br /><br /><br />
<br />
Teprve v nedávné době bylo zahájeno vydávání nové řady ''Pramenů dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum. Series nova,'' v níž by měly být vydány kritické edice středověkých historiografických pramenů odpovídající nejmodernějším požadavkům. Podobně, jako to předpokládal poválečný program edice, počítají vydavatelé s menším rozsahem jednotlivých svazků, v nichž by rozsáhlejší díla měla být publikována samostatně, menší spojována do jednoho svazku.<br /> <br />
Jako první vyšlo kritické vydání kroniky Františka Pražského, které připravila Jana Zachová, následovala první redakce Starých letopisů českých (Alena M. Černá, Petr Čornej, Markéta Klosová).<br /><br />
Souběžně se základní řadou ''Pramenů dějin českých'' měla podle původního programu Františka Palackého vycházet také jejich druhá řada, pro níž Karel Jaromír Erben připravoval vydání zpráv cizích pramenů týkající se českých dějin do konce přemyslovského období. Erbenova smrt 21. listopadu 1870 uskutečnění tohoto programu zabránila a později již nebyl obnoven.<br /><br /><br />
<br />
Podle přání Palackého měly být všechny úvody, poznámky a komentáře k ''Pramenům dějin českých'' v českém jazyce. K původnímu textu pramene měl být připojen český překlad, ''aby se nejen učenec, ale i každý vzdělaný národovec těšiti a i baviti mohl ve spisech těchto.''<br /> <br />
V prvním dílu zpracovali překlady staroslověnských legend do češtiny editoři, řecký text přeložil '''Eduard Novotný.''' Většinu latinských textů přeložil '''Josef Truhlář,''' několik legend přeložil '''František Zoubek''' a '''Josef Emler.''' Kosmovu kroniku s pokračovateli pro druhý díl edice přeložil '''Václav Vladivoj Tomek,''' oba Žďárské letopisy Josef Truhlář, ostatní Josef Emler.<br /> <br />
Od třetího svazku bylo v zájmu urychlení práce od souběžných překladů upuštěno a překlady měly vycházet samostatně v řadě ''Sbírka kronik a letopisů českých v překladech.'' Vyšel však pouze první svazek s již dříve publikovaným Tomkovým překladem Kosmovy kroniky a jejích pokračování z pera tzv. Kanovníka vyšehradského a Mnicha sázavského a svazek druhý s překladem Zbraslavské kroniky. Překlad kroniky pořídil '''Jan V. Novák.''' Vydání provázela zásadní studie '''Václava Novotného.''' K překladu je připojen seznam oprav a dodatků k Emlerovu vydání a různočtení Vatikánského rukopisu, který původní editor neměl k dispozici.<br /><br /><br />
<br />
Pro velký zájem o některá díla, která vyšla v ''Pramenech dějin českých (PDČ)'' a byla již rozebraná, i o díla ještě nevydaná, se Historický spolek ve druhé polovině třicátých let rozhodl vydávat souběžně některé drobnější spisy v edici '''''Prameny a texty k dějinám československým,''''' které byly určeny širšímu okruhu čtenářů. Vedle jazykově českých spisů měly v této řadě vycházet také novočeské překlady významných latinských děl otištěných v PDČ, případně některých zajímavých spisů literárních, právnických a jiných podobných textů, s jejichž vydáním se v PDČ nepočítalo.<br /> <br />
Redakcí této řady byl pověřen '''Otakar Odložilík.''' První svazek vyšel v roce 1937. Byl vydán ve spolupráci se Společností Husova muzea a obsahoval Staré letopisy české podle Vratislavského rukopisu. Vydání druhého svazku, v němž měl znovu vyjít Novákův český překlad Zbraslavské kroniky s úvodem V. Novotného, a připravovaných svazků dalších zabránila již druhá světová válka.<br /><br /><br />
<br />
Zvláštní ediční řadu založil v sedmdesátých letech 19. století Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen (založen 1862) pro vydávání německých kronik z území Čech, '''''Deutsche Chroniken aus Böhmen.''''' K období středověku se však vztahuje pouze první svazek této řady, který obsahuje dějiny města Lokte v pozdním středověku.<br /><br />
Mimo zmíněné ediční řady vyšlo v posledním desetiletí 19. století například vydání Dalimilovy kroniky od '''V. E. Mourka,''' jehož cílem však nebylo zpracování kritické edice. Ve třicátých letech 20. století vyšla také Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava. Vydání připravil '''Václav Novotný.'''<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů ve 20. století ===<br />
V roce 1940 byla založena nová řada historických pramenů '''''České kroniky,''''' v níž měly vycházet staročeské památky. V této řadě byl publikován staročeský překlad Husitské kroniky Vavřince z Březové a Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi. V roce 1945 vyšla reedice ''Starých letopisů českých'' v ''Díle Františka Palackého II.'' Byla však ze všech tří tehdy publikovaných svazků ''Díla'' nejsilněji poznamenána zásahy okupační cenzury. Krátce po válce vydal '''Jaroslav Charvát''' příslušné opravy ve spisku ''Cenzura a Dílo Františka Palackého.''<br /><br /><br />
<br />
Ediční činnost, pokud jde o středověké historické spisy po druhé světové válce, nenavázala na nedokončené ''Prameny dějin českých.'' Byla zaměřena na některá jednotlivá, do té doby ne zcela uspokojivě vydaná díla, především na staročeské texty. Ojedinělá nová kritická vydání latinských spisů byla obvykle doprovázena českými překlady, čímž editoři vycházeli vstříc jak komerčním zájmům nakladatelství, tak i čtenářům. Podobnou situaci lze ostatně sledovat i v jiných evropských zemích, kde v důsledku upadající znalosti latiny stále častěji vycházejí latinské texty s překlady v národních jazycích.<br /><br /><br />
<br />
Ze staročeských historiografických děl byla především vydána další recenze ''Starých letopisů českých.'' Tento historický pramen svým počtem rukopisů a recenzí působí od počátku editorům značné potíže. Palackého způsob zpřístupnění tohoto díla začleněním zpráv všech rukopisů do jedné chronologické řady sice poskytoval relativně úplný přehled událostí, ztěžoval však postižení specifických znění jednotlivých rukopisů a tím i provedení historické kritiky. Navíc se od dob Palackého objevily další rukopisy. Z tohoto důvodu byly ''Staré letopisy české'' prozatím vydávány podle jednotlivých rukopisů.<br /> <br />
Vedle předválečného vydání Letopisů podle Vratislavského rukopisu, připravili '''František Šimek''' a '''Miloslav Kaňák''' k vydání Staré letopisy české z rukopisu křižovnického.<br /> <br />
V současné době byly pod vedením '''Petra Čorneje''' zahájeny práce na velké kritické edici, která by odrážela všechny recenze a znění známých rukopisů. Přípravné práce se prozatím týkají nejstarší recenze letopisů. Složitost edičních prací a vysoké nároky na zpracování edice si však vyžádají delší čas.<br /><br /><br />
<br />
Kvalitního kritického vydání se ze středověkých českých historiografických textů dostalo Staročeské kronice tak řečeného Dalimila. Edice byla zpracovávána ve dvou etapách. V první fázi zpracovali '''Jaroslav Havránek''' a '''Jiří Daňhelka''' vydání kroniky především jako literární památky, ovšem - až na chybějící rejstřík - již s kvalitním kritickým aparátem a s historickým komentářem '''Zdeňka Kristena.''' V návaznosti na toto vydání bylo později zpracováno „veliké kritické vydání“, obsahující veškerý textový materiál, včetně reprodukce textu kroniky z Vídeňského rukopisu, který podle výsledků široce založeného výzkumu obsahuje nejstarší recenzi díla. Toto vydání obsahuje i podrobný filologický a historický komentář a rejstřík, který má sloužit k orientaci především historikovi. Před dokončením je ještě úplný „Index slov a tvarů“, který zase ocení zejména filolog, ale i pro historika bude užitečnou pomůckou.<br /><br /><br />
<br />
Z latinských středověkých historických spisů vydali '''Karel Hrdina''' a '''Bohumil Ryba''' v řadě ''Památky staré literatury české'' Píseň o vítězství u Domažlic Vavřince z Březové s paralelním českým překladem '''J. B. Čapka''' a s úvody Josefa Macka a J. B. Čapka.<br /> <br />
'''Jaromír Mikulka''' vydal Českou kroniku slezského autora Benedikta Johnsdorfa.<br /> <br />
Zájem editorů vzbudily dále obě žďárské kroniky. '''Jaroslav Ludvíkovský''' připravil nové vydání Větší žďárské kroniky s českým překladem Rudolfa Mertlíka. Jinak vysokou kvalitu edice snižuje absence rejstříku. '''Metoděj Zemek''' provedl revizi Emlerova vydání Menší žďárské kroniky v ''Pramenech dějin českých II,'' doplnil je novým komentářem a českým překladem. Vydání však opět postrádá rejstřík. V obou vydáních je rovněž reprodukován původní text kronik z dochovaného rukopisu. Tyto edice se, podobně jako edice Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi, kterou podle jediného známého rukopisu připravil k vydání Jaroslav Šůla, obracejí také k širší čtenářské veřejnosti.<br /><br />
Šestisté výročí smrti Karla IV. v roce 1978 se mimo jiné stalo podnětem k novému, revidovanému vydání Karlovy autobiografie, v reprezentativní úpravě a opět s českým překladem, rovněž bez rejstříku.<br /> <br />
'''Jaroslav Kadlec''' vydal Traktát mistra Ondřeje z Brodu O původu husitů.<br /> <br />
Zvláštní pozornost zaslouží kritická edice kroniky Beneše Minority zpracovaná '''Ladislavem Duškem.'''<br /> <br />
Drobnější texty byly průběžně vydávány v časopisech a sbornících.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů po roce 1990 ===<br />
Po roce 1990 opět ožila editorská činnost. Vzniklo několik nových edičních řad, v nichž mají být zpřístupňovány historické prameny. Pro historiografické prameny je určena ediční řada '''''Clavis monumentorum litterarium''' (Regnum Bohemiae). Fontes rerum Regni Bohemiae'', v níž byla prozatím vydána Česká kronika Eneáše Silvia Piccolominiho. Připravil je '''Josef Hejnic''', odbornou studii napsal František Šmahel.<br /> <br />
Speciálně pro narativní prameny je určena nová řada '''''Prameny dějin českých,''''' v níž bylo prozatím publikováno kritické vydání Kroniky Františka Pražského, zpracované '''Janou Zachovou''' a první recenze Starých letopisů českých.<br /> <br />
Edice bohemikálních pramenů jsou publikovány také v předních zahraničních edičních řadách.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56578Vydávání historických pramenů2019-01-02T16:52:45Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467–1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455–1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488–1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520–1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559–1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523–1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559–1617), '''Jacques Sirmond''' (1559–1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562–1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546–1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539–1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554–1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565–1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text Kosmovy České kroniky podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také ''Neplachova kronika'' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také ''Kosmova Česká kronika,'' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera ''Mnicha Sázavského.''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek ''Husitské kroniky Vavřince z Březové,'' v jedenáctém svazku (1737) první recenze ''Pulkavovy České kroniky.''<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - ''Series graeca (MPG),'' a latinskou - ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.''' Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě Maiestas Carolina. Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689-1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708-1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719-1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764-1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734-1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753-1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749-1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798-1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů Bartošovu kroniku českou. Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze Nestorův Letopis ruský.<br /><br /><br />
<br />
=== Fontes rerum Bohemicarum ===<br />
K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, '''''Prameny dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum,''''' nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho Patrologie a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.<br /> <br />
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl '''František Palacký.''' Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k ''vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...'' Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání ''Pramenů'' byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).<br /> <br />
Zpočátku řídil vydávání ''Pramenů'' Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat ''životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních'' od nejstarších dob do počátku 16. století, stal '''Josef Emler.''' Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.<br /><br /><br />
<br />
* '''První díl,''' který obsahuje hagiografické spisy, vycházel po sešitech v letech 1871-1873. Latinské texty vydal Josef Emler, staroslověnské Josef Perwolf a Josef Kolář, výňatky z řeckých legend byly převzaty ze starších edic, staročeskou prokopskou legendu vydal Josef Jireček.<br />
* '''Druhý díl,''' obsahující Kosmovu kroniku, spisy Kosmových pokračovatelů, Pražské a České letopisy, Letopisy hradišťsko-opatovické, Letopis Vincenciův a Jarlochův a obě Žďárské kroniky, edičně zpracoval Josef Emler. Vycházel v letech 1874 a 1875.<br />
* '''Třetí díl,''' v němž český originál i německé překlady Kroniky tak řečeného Dalimila vydal Josef Jireček, latinské texty, Letopis Jindřicha Heimburského, Vlastní životopis Karla IV., řeč při pohřbu Karla IV., připsanou tehdy Janu Očkovi z Vlašimi, Kroniku Neplachovu a Kroniku Marignolovu, vydal Josef Emler, řeč Vojtěcha Raňkova z Ježova Ferdinand Tadra. Tento díl vycházel v letech 1878-1882.<br />
* '''Čtvrtý díl,''' obsahující Zbraslavskou kroniku, tzv. Výpisky z různých kronik, Kroniku Františka Pražského a Kroniku Beneše Krabice z Weitmile, vydal opět Josef Emler. Vycházel v letech 1882-1884.<br />
* '''Pátý díl,''' pro který edici latinského textu Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína připravil Josef Emler, staročeský překlad Jan Gebauer, Kroniku Vavřince z Březové a výtah z ní, Vavřincovu Píseň o Vítězství u Domažlic, tzv. Kroniku Univerzity pražské, Kroniku Bartoška z Drahonic a její dodatek, vydal Jaroslav Goll, byl dokončen v roce 1893.<br />
* Osud nebyl příznivý '''šestému dílu''' edice. Letopisy a drobnější kroniky doby husitské, původní text a oba staročeské překlady České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho, připravené k vydání opět Josefem Emlerem – opis Húskova překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho ve vatikánské knihovně pořídili Ferdinand Tadra a Vojtěch Jaromír Nováček –, byly sice vytištěny, ale pro nedostatečnou kvalitu byl tisk až na nepatrný počet výtisků darovaných univerzitním historickým seminářům v roce 1910 skartován. Nová edice ''Starých letopisů českých,'' připravovaná Josefem Emlerem pro sedmý díl ''Pramenů,'' již nevyšla.<br />
<br />
Po Emlerově smrti 10. února 1899 se práce na vydávání ''Pramenů'' zpomalila. V roce 1902 byla při Historickém spolku ustavena speciální Komise pro vydávání Pramenů dějin českých, jíž předsedal Jaromír Čelakovský. Komise vypracovala program pro pokračování edice, v němž rozšířila původní záměr o další prameny 15. století a prodloužila ediční záměr až do 17. století. Redaktorem pro období do konce 15. století byl ustanoven Václav Novotný, pro mladší prameny Josef Vítězslav Šimák. Ačkoli byla pro práci na edici získána řada předních historiků té doby, byl ediční program splněn pouze zčásti.<br /><br />
<br />
* V novém '''šestém dílu''' Pramenů vydal Josef Vítězslav Šimák v roce 1907 pouze Kroniku Bartoše Písaře a kroniku a listy J. M. Píseckého ze 16. století.<br />
* '''Sedmý díl,''' v němž tentokráte měly vyjít prameny k dějinám 16. století, nebyl dokončen. Vytištěná část měla být v roce 1926 jako nevyhovující skartována. Ke zničení nákladu však tehdy nedošlo. Nakonec byla v roce 1944 dána do prodeje. Rovněž desátý díl se spisy Václava Budovce z Budova, tištěný od roku 1914, nebyl dokončen, zvláště když editorovi Josefu Glücklichovi byla za druhé světové války práce na edici znemožněna.<br />
* Před druhou světovou válkou se podařilo vydat ještě '''osmý díl,''' obsahující spisy Petra z Mladoňovic a další prameny ke kostnickému koncilu a k osobnostem Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského, které od roku 1906 připravoval k vydání Václav Novotný. Vytištěny byly v letech 1923-1932. V širším měřítku se v meziválečném období edici nepodařilo oživit, částečně vinou určených editorů, částečně v důsledku nedobré finanční situace Historického spolku po první světové válce a hlavně za hospodářské krize. <br />
<br />
V roce 1942 byla zřízena nová komise pro vydávání ''Pramenů.'' Její členové Václav Vojtíšek, Rudolf Urbánek a Zdeněk Kristen připravili program pro následující období, ale vydávání již dále nepokročilo.<br /><br /><br />
<br />
Teprve v nedávné době bylo zahájeno vydávání nové řady ''Pramenů dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum. Series nova,'' v níž by měly být vydány kritické edice středověkých historiografických pramenů odpovídající nejmodernějším požadavkům. Podobně, jako to předpokládal poválečný program edice, počítají vydavatelé s menším rozsahem jednotlivých svazků, v nichž by rozsáhlejší díla měla být publikována samostatně, menší spojována do jednoho svazku.<br /> <br />
Jako první vyšlo kritické vydání kroniky Františka Pražského, které připravila Jana Zachová, následovala první redakce Starých letopisů českých (Alena M. Černá, Petr Čornej, Markéta Klosová).<br /><br />
Souběžně se základní řadou ''Pramenů dějin českých'' měla podle původního programu Františka Palackého vycházet také jejich druhá řada, pro níž Karel Jaromír Erben připravoval vydání zpráv cizích pramenů týkající se českých dějin do konce přemyslovského období. Erbenova smrt 21. listopadu 1870 uskutečnění tohoto programu zabránila a později již nebyl obnoven.<br /><br /><br />
<br />
Podle přání Palackého měly být všechny úvody, poznámky a komentáře k ''Pramenům dějin českých'' v českém jazyce. K původnímu textu pramene měl být připojen český překlad, ''aby se nejen učenec, ale i každý vzdělaný národovec těšiti a i baviti mohl ve spisech těchto.''<br /> <br />
V prvním dílu zpracovali překlady staroslověnských legend do češtiny editoři, řecký text přeložil '''Eduard Novotný.''' Většinu latinských textů přeložil '''Josef Truhlář,''' několik legend přeložil '''František Zoubek''' a '''Josef Emler.''' Kosmovu kroniku s pokračovateli pro druhý díl edice přeložil '''Václav Vladivoj Tomek,''' oba Žďárské letopisy Josef Truhlář, ostatní Josef Emler.<br /> <br />
Od třetího svazku bylo v zájmu urychlení práce od souběžných překladů upuštěno a překlady měly vycházet samostatně v řadě ''Sbírka kronik a letopisů českých v překladech.'' Vyšel však pouze první svazek s již dříve publikovaným Tomkovým překladem Kosmovy kroniky a jejích pokračování z pera tzv. Kanovníka vyšehradského a Mnicha sázavského a svazek druhý s překladem Zbraslavské kroniky. Překlad kroniky pořídil '''Jan V. Novák.''' Vydání provázela zásadní studie '''Václava Novotného.''' K překladu je připojen seznam oprav a dodatků k Emlerovu vydání a různočtení Vatikánského rukopisu, který původní editor neměl k dispozici.<br /><br /><br />
<br />
Pro velký zájem o některá díla, která vyšla v ''Pramenech dějin českých (PDČ)'' a byla již rozebraná, i o díla ještě nevydaná, se Historický spolek ve druhé polovině třicátých let rozhodl vydávat souběžně některé drobnější spisy v edici '''''Prameny a texty k dějinám československým,''''' které byly určeny širšímu okruhu čtenářů. Vedle jazykově českých spisů měly v této řadě vycházet také novočeské překlady významných latinských děl otištěných v PDČ, případně některých zajímavých spisů literárních, právnických a jiných podobných textů, s jejichž vydáním se v PDČ nepočítalo.<br /> <br />
Redakcí této řady byl pověřen '''Otakar Odložilík.''' První svazek vyšel v roce 1937. Byl vydán ve spolupráci se Společností Husova muzea a obsahoval Staré letopisy české podle Vratislavského rukopisu. Vydání druhého svazku, v němž měl znovu vyjít Novákův český překlad Zbraslavské kroniky s úvodem V. Novotného, a připravovaných svazků dalších zabránila již druhá světová válka.<br /><br /><br />
<br />
Zvláštní ediční řadu založil v sedmdesátých letech 19. století Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen (založen 1862) pro vydávání německých kronik z území Čech, '''''Deutsche Chroniken aus Böhmen.''''' K období středověku se však vztahuje pouze první svazek této řady, který obsahuje dějiny města Lokte v pozdním středověku.<br /><br />
Mimo zmíněné ediční řady vyšlo v posledním desetiletí 19. století například vydání Dalimilovy kroniky od '''V. E. Mourka,''' jehož cílem však nebylo zpracování kritické edice. Ve třicátých letech 20. století vyšla také Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava. Vydání připravil '''Václav Novotný.'''<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů ve 20. století ===<br />
V roce 1940 byla založena nová řada historických pramenů '''''České kroniky,''''' v níž měly vycházet staročeské památky. V této řadě byl publikován staročeský překlad Husitské kroniky Vavřince z Březové a Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi. V roce 1945 vyšla reedice ''Starých letopisů českých'' v ''Díle Františka Palackého II.'' Byla však ze všech tří tehdy publikovaných svazků ''Díla'' nejsilněji poznamenána zásahy okupační cenzury. Krátce po válce vydal '''Jaroslav Charvát''' příslušné opravy ve spisku ''Cenzura a Dílo Františka Palackého.''<br /><br /><br />
<br />
Ediční činnost, pokud jde o středověké historické spisy po druhé světové válce, nenavázala na nedokončené ''Prameny dějin českých.'' Byla zaměřena na některá jednotlivá, do té doby ne zcela uspokojivě vydaná díla, především na staročeské texty. Ojedinělá nová kritická vydání latinských spisů byla obvykle doprovázena českými překlady, čímž editoři vycházeli vstříc jak komerčním zájmům nakladatelství, tak i čtenářům. Podobnou situaci lze ostatně sledovat i v jiných evropských zemích, kde v důsledku upadající znalosti latiny stále častěji vycházejí latinské texty s překlady v národních jazycích.<br /><br /><br />
<br />
Ze staročeských historiografických děl byla především vydána další recenze ''Starých letopisů českých.'' Tento historický pramen svým počtem rukopisů a recenzí působí od počátku editorům značné potíže. Palackého způsob zpřístupnění tohoto díla začleněním zpráv všech rukopisů do jedné chronologické řady sice poskytoval relativně úplný přehled událostí, ztěžoval však postižení specifických znění jednotlivých rukopisů a tím i provedení historické kritiky. Navíc se od dob Palackého objevily další rukopisy. Z tohoto důvodu byly ''Staré letopisy české'' prozatím vydávány podle jednotlivých rukopisů.<br /> <br />
Vedle předválečného vydání Letopisů podle Vratislavského rukopisu, připravili '''František Šimek''' a '''Miloslav Kaňák''' k vydání Staré letopisy české z rukopisu křižovnického.<br /> <br />
V současné době byly pod vedením '''Petra Čorneje''' zahájeny práce na velké kritické edici, která by odrážela všechny recenze a znění známých rukopisů. Přípravné práce se prozatím týkají nejstarší recenze letopisů. Složitost edičních prací a vysoké nároky na zpracování edice si však vyžádají delší čas.<br /><br /><br />
<br />
Kvalitního kritického vydání se ze středověkých českých historiografických textů dostalo Staročeské kronice tak řečeného Dalimila. Edice byla zpracovávána ve dvou etapách. V první fázi zpracovali '''Jaroslav Havránek''' a '''Jiří Daňhelka''' vydání kroniky především jako literární památky, ovšem - až na chybějící rejstřík - již s kvalitním kritickým aparátem a s historickým komentářem '''Zdeňka Kristena.''' V návaznosti na toto vydání bylo později zpracováno „veliké kritické vydání“, obsahující veškerý textový materiál, včetně reprodukce textu kroniky z Vídeňského rukopisu, který podle výsledků široce založeného výzkumu obsahuje nejstarší recenzi díla. Toto vydání obsahuje i podrobný filologický a historický komentář a rejstřík, který má sloužit k orientaci především historikovi. Před dokončením je ještě úplný „Index slov a tvarů“, který zase ocení zejména filolog, ale i pro historika bude užitečnou pomůckou.<br /><br /><br />
<br />
Z latinských středověkých historických spisů vydali '''Karel Hrdina''' a '''Bohumil Ryba''' v řadě ''Památky staré literatury české'' Píseň o vítězství u Domažlic Vavřince z Březové s paralelním českým překladem '''J. B. Čapka''' a s úvody Josefa Macka a J. B. Čapka.<br /> <br />
'''Jaromír Mikulka''' vydal Českou kroniku slezského autora Benedikta Johnsdorfa.<br /> <br />
Zájem editorů vzbudily dále obě žďárské kroniky. '''Jaroslav Ludvíkovský''' připravil nové vydání Větší žďárské kroniky s českým překladem Rudolfa Mertlíka. Jinak vysokou kvalitu edice snižuje absence rejstříku. '''Metoděj Zemek''' provedl revizi Emlerova vydání Menší žďárské kroniky v ''Pramenech dějin českých II,'' doplnil je novým komentářem a českým překladem. Vydání však opět postrádá rejstřík. V obou vydáních je rovněž reprodukován původní text kronik z dochovaného rukopisu. Tyto edice se, podobně jako edice Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi, kterou podle jediného známého rukopisu připravil k vydání Jaroslav Šůla, obracejí také k širší čtenářské veřejnosti.<br /><br />
Šestisté výročí smrti Karla IV. v roce 1978 se mimo jiné stalo podnětem k novému, revidovanému vydání Karlovy autobiografie, v reprezentativní úpravě a opět s českým překladem, rovněž bez rejstříku.<br /> <br />
'''Jaroslav Kadlec''' vydal Traktát mistra Ondřeje z Brodu O původu husitů.<br /> <br />
Zvláštní pozornost zaslouží kritická edice kroniky Beneše Minority zpracovaná '''Ladislavem Duškem.'''<br /> <br />
Drobnější texty byly průběžně vydávány v časopisech a sbornících.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů po roce 1990 ===<br />
Po roce 1990 opět ožila editorská činnost. Vzniklo několik nových edičních řad, v nichž mají být zpřístupňovány historické prameny. Pro historiografické prameny je určena ediční řada '''''Clavis monumentorum litterarium''' (Regnum Bohemiae). Fontes rerum Regni Bohemiae'', v níž byla prozatím vydána Česká kronika Eneáše Silvia Piccolominiho. Připravil je '''Josef Hejnic''', odbornou studii napsal František Šmahel.<br /> <br />
Speciálně pro narativní prameny je určena nová řada '''''Prameny dějin českých,''''' v níž bylo prozatím publikováno kritické vydání Kroniky Františka Pražského, zpracované '''Janou Zachovou''' a první recenze Starých letopisů českých.<br /> <br />
Edice bohemikálních pramenů jsou publikovány také v předních zahraničních edičních řadách.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56577Vydávání historických pramenů2019-01-02T16:49:13Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467–1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455–1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488–1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520–1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523–1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text ''Kosmovy České kroniky'' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také ''Neplachova kronika'' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také ''Kosmova Česká kronika,'' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera ''Mnicha Sázavského.''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek ''Husitské kroniky Vavřince z Březové,'' v jedenáctém svazku (1737) první recenze ''Pulkavovy České kroniky.''<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - ''Series graeca (MPG),'' a latinskou - ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.''' Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě Maiestas Carolina. Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689-1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708-1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719-1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764-1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734-1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753-1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749-1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798-1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů Bartošovu kroniku českou. Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze Nestorův Letopis ruský.<br /><br /><br />
<br />
=== Fontes rerum Bohemicarum ===<br />
K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, '''''Prameny dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum,''''' nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho Patrologie a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.<br /> <br />
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl '''František Palacký.''' Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k ''vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...'' Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání ''Pramenů'' byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).<br /> <br />
Zpočátku řídil vydávání ''Pramenů'' Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat ''životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních'' od nejstarších dob do počátku 16. století, stal '''Josef Emler.''' Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.<br /><br /><br />
<br />
* '''První díl,''' který obsahuje hagiografické spisy, vycházel po sešitech v letech 1871-1873. Latinské texty vydal Josef Emler, staroslověnské Josef Perwolf a Josef Kolář, výňatky z řeckých legend byly převzaty ze starších edic, staročeskou prokopskou legendu vydal Josef Jireček.<br />
* '''Druhý díl,''' obsahující Kosmovu kroniku, spisy Kosmových pokračovatelů, Pražské a České letopisy, Letopisy hradišťsko-opatovické, Letopis Vincenciův a Jarlochův a obě Žďárské kroniky, edičně zpracoval Josef Emler. Vycházel v letech 1874 a 1875.<br />
* '''Třetí díl,''' v němž český originál i německé překlady Kroniky tak řečeného Dalimila vydal Josef Jireček, latinské texty, Letopis Jindřicha Heimburského, Vlastní životopis Karla IV., řeč při pohřbu Karla IV., připsanou tehdy Janu Očkovi z Vlašimi, Kroniku Neplachovu a Kroniku Marignolovu, vydal Josef Emler, řeč Vojtěcha Raňkova z Ježova Ferdinand Tadra. Tento díl vycházel v letech 1878-1882.<br />
* '''Čtvrtý díl,''' obsahující Zbraslavskou kroniku, tzv. Výpisky z různých kronik, Kroniku Františka Pražského a Kroniku Beneše Krabice z Weitmile, vydal opět Josef Emler. Vycházel v letech 1882-1884.<br />
* '''Pátý díl,''' pro který edici latinského textu Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína připravil Josef Emler, staročeský překlad Jan Gebauer, Kroniku Vavřince z Březové a výtah z ní, Vavřincovu Píseň o Vítězství u Domažlic, tzv. Kroniku Univerzity pražské, Kroniku Bartoška z Drahonic a její dodatek, vydal Jaroslav Goll, byl dokončen v roce 1893.<br />
* Osud nebyl příznivý '''šestému dílu''' edice. Letopisy a drobnější kroniky doby husitské, původní text a oba staročeské překlady České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho, připravené k vydání opět Josefem Emlerem – opis Húskova překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho ve vatikánské knihovně pořídili Ferdinand Tadra a Vojtěch Jaromír Nováček –, byly sice vytištěny, ale pro nedostatečnou kvalitu byl tisk až na nepatrný počet výtisků darovaných univerzitním historickým seminářům v roce 1910 skartován. Nová edice ''Starých letopisů českých,'' připravovaná Josefem Emlerem pro sedmý díl ''Pramenů,'' již nevyšla.<br />
<br />
Po Emlerově smrti 10. února 1899 se práce na vydávání ''Pramenů'' zpomalila. V roce 1902 byla při Historickém spolku ustavena speciální Komise pro vydávání Pramenů dějin českých, jíž předsedal Jaromír Čelakovský. Komise vypracovala program pro pokračování edice, v němž rozšířila původní záměr o další prameny 15. století a prodloužila ediční záměr až do 17. století. Redaktorem pro období do konce 15. století byl ustanoven Václav Novotný, pro mladší prameny Josef Vítězslav Šimák. Ačkoli byla pro práci na edici získána řada předních historiků té doby, byl ediční program splněn pouze zčásti.<br /><br />
<br />
* V novém '''šestém dílu''' Pramenů vydal Josef Vítězslav Šimák v roce 1907 pouze Kroniku Bartoše Písaře a kroniku a listy J. M. Píseckého ze 16. století.<br />
* '''Sedmý díl,''' v němž tentokráte měly vyjít prameny k dějinám 16. století, nebyl dokončen. Vytištěná část měla být v roce 1926 jako nevyhovující skartována. Ke zničení nákladu však tehdy nedošlo. Nakonec byla v roce 1944 dána do prodeje. Rovněž desátý díl se spisy Václava Budovce z Budova, tištěný od roku 1914, nebyl dokončen, zvláště když editorovi Josefu Glücklichovi byla za druhé světové války práce na edici znemožněna.<br />
* Před druhou světovou válkou se podařilo vydat ještě '''osmý díl,''' obsahující spisy Petra z Mladoňovic a další prameny ke kostnickému koncilu a k osobnostem Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského, které od roku 1906 připravoval k vydání Václav Novotný. Vytištěny byly v letech 1923-1932. V širším měřítku se v meziválečném období edici nepodařilo oživit, částečně vinou určených editorů, částečně v důsledku nedobré finanční situace Historického spolku po první světové válce a hlavně za hospodářské krize. <br />
<br />
V roce 1942 byla zřízena nová komise pro vydávání ''Pramenů.'' Její členové Václav Vojtíšek, Rudolf Urbánek a Zdeněk Kristen připravili program pro následující období, ale vydávání již dále nepokročilo.<br /><br /><br />
<br />
Teprve v nedávné době bylo zahájeno vydávání nové řady ''Pramenů dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum. Series nova,'' v níž by měly být vydány kritické edice středověkých historiografických pramenů odpovídající nejmodernějším požadavkům. Podobně, jako to předpokládal poválečný program edice, počítají vydavatelé s menším rozsahem jednotlivých svazků, v nichž by rozsáhlejší díla měla být publikována samostatně, menší spojována do jednoho svazku.<br /> <br />
Jako první vyšlo kritické vydání kroniky Františka Pražského, které připravila Jana Zachová, následovala první redakce Starých letopisů českých (Alena M. Černá, Petr Čornej, Markéta Klosová).<br /><br />
Souběžně se základní řadou ''Pramenů dějin českých'' měla podle původního programu Františka Palackého vycházet také jejich druhá řada, pro níž Karel Jaromír Erben připravoval vydání zpráv cizích pramenů týkající se českých dějin do konce přemyslovského období. Erbenova smrt 21. listopadu 1870 uskutečnění tohoto programu zabránila a později již nebyl obnoven.<br /><br /><br />
<br />
Podle přání Palackého měly být všechny úvody, poznámky a komentáře k ''Pramenům dějin českých'' v českém jazyce. K původnímu textu pramene měl být připojen český překlad, ''aby se nejen učenec, ale i každý vzdělaný národovec těšiti a i baviti mohl ve spisech těchto.''<br /> <br />
V prvním dílu zpracovali překlady staroslověnských legend do češtiny editoři, řecký text přeložil '''Eduard Novotný.''' Většinu latinských textů přeložil '''Josef Truhlář,''' několik legend přeložil '''František Zoubek''' a '''Josef Emler.''' Kosmovu kroniku s pokračovateli pro druhý díl edice přeložil '''Václav Vladivoj Tomek,''' oba Žďárské letopisy Josef Truhlář, ostatní Josef Emler.<br /> <br />
Od třetího svazku bylo v zájmu urychlení práce od souběžných překladů upuštěno a překlady měly vycházet samostatně v řadě ''Sbírka kronik a letopisů českých v překladech.'' Vyšel však pouze první svazek s již dříve publikovaným Tomkovým překladem Kosmovy kroniky a jejích pokračování z pera tzv. Kanovníka vyšehradského a Mnicha sázavského a svazek druhý s překladem Zbraslavské kroniky. Překlad kroniky pořídil '''Jan V. Novák.''' Vydání provázela zásadní studie '''Václava Novotného.''' K překladu je připojen seznam oprav a dodatků k Emlerovu vydání a různočtení Vatikánského rukopisu, který původní editor neměl k dispozici.<br /><br /><br />
<br />
Pro velký zájem o některá díla, která vyšla v ''Pramenech dějin českých (PDČ)'' a byla již rozebraná, i o díla ještě nevydaná, se Historický spolek ve druhé polovině třicátých let rozhodl vydávat souběžně některé drobnější spisy v edici '''''Prameny a texty k dějinám československým,''''' které byly určeny širšímu okruhu čtenářů. Vedle jazykově českých spisů měly v této řadě vycházet také novočeské překlady významných latinských děl otištěných v PDČ, případně některých zajímavých spisů literárních, právnických a jiných podobných textů, s jejichž vydáním se v PDČ nepočítalo.<br /> <br />
Redakcí této řady byl pověřen '''Otakar Odložilík.''' První svazek vyšel v roce 1937. Byl vydán ve spolupráci se Společností Husova muzea a obsahoval Staré letopisy české podle Vratislavského rukopisu. Vydání druhého svazku, v němž měl znovu vyjít Novákův český překlad Zbraslavské kroniky s úvodem V. Novotného, a připravovaných svazků dalších zabránila již druhá světová válka.<br /><br /><br />
<br />
Zvláštní ediční řadu založil v sedmdesátých letech 19. století Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen (založen 1862) pro vydávání německých kronik z území Čech, '''''Deutsche Chroniken aus Böhmen.''''' K období středověku se však vztahuje pouze první svazek této řady, který obsahuje dějiny města Lokte v pozdním středověku.<br /><br />
Mimo zmíněné ediční řady vyšlo v posledním desetiletí 19. století například vydání Dalimilovy kroniky od '''V. E. Mourka,''' jehož cílem však nebylo zpracování kritické edice. Ve třicátých letech 20. století vyšla také Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava. Vydání připravil '''Václav Novotný.'''<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů ve 20. století ===<br />
V roce 1940 byla založena nová řada historických pramenů '''''České kroniky,''''' v níž měly vycházet staročeské památky. V této řadě byl publikován staročeský překlad Husitské kroniky Vavřince z Březové a Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi. V roce 1945 vyšla reedice ''Starých letopisů českých'' v ''Díle Františka Palackého II.'' Byla však ze všech tří tehdy publikovaných svazků ''Díla'' nejsilněji poznamenána zásahy okupační cenzury. Krátce po válce vydal '''Jaroslav Charvát''' příslušné opravy ve spisku ''Cenzura a Dílo Františka Palackého.''<br /><br /><br />
<br />
Ediční činnost, pokud jde o středověké historické spisy po druhé světové válce, nenavázala na nedokončené ''Prameny dějin českých.'' Byla zaměřena na některá jednotlivá, do té doby ne zcela uspokojivě vydaná díla, především na staročeské texty. Ojedinělá nová kritická vydání latinských spisů byla obvykle doprovázena českými překlady, čímž editoři vycházeli vstříc jak komerčním zájmům nakladatelství, tak i čtenářům. Podobnou situaci lze ostatně sledovat i v jiných evropských zemích, kde v důsledku upadající znalosti latiny stále častěji vycházejí latinské texty s překlady v národních jazycích.<br /><br /><br />
<br />
Ze staročeských historiografických děl byla především vydána další recenze ''Starých letopisů českých.'' Tento historický pramen svým počtem rukopisů a recenzí působí od počátku editorům značné potíže. Palackého způsob zpřístupnění tohoto díla začleněním zpráv všech rukopisů do jedné chronologické řady sice poskytoval relativně úplný přehled událostí, ztěžoval však postižení specifických znění jednotlivých rukopisů a tím i provedení historické kritiky. Navíc se od dob Palackého objevily další rukopisy. Z tohoto důvodu byly ''Staré letopisy české'' prozatím vydávány podle jednotlivých rukopisů.<br /> <br />
Vedle předválečného vydání Letopisů podle Vratislavského rukopisu, připravili '''František Šimek''' a '''Miloslav Kaňák''' k vydání Staré letopisy české z rukopisu křižovnického.<br /> <br />
V současné době byly pod vedením '''Petra Čorneje''' zahájeny práce na velké kritické edici, která by odrážela všechny recenze a znění známých rukopisů. Přípravné práce se prozatím týkají nejstarší recenze letopisů. Složitost edičních prací a vysoké nároky na zpracování edice si však vyžádají delší čas.<br /><br /><br />
<br />
Kvalitního kritického vydání se ze středověkých českých historiografických textů dostalo Staročeské kronice tak řečeného Dalimila. Edice byla zpracovávána ve dvou etapách. V první fázi zpracovali '''Jaroslav Havránek''' a '''Jiří Daňhelka''' vydání kroniky především jako literární památky, ovšem - až na chybějící rejstřík - již s kvalitním kritickým aparátem a s historickým komentářem '''Zdeňka Kristena.''' V návaznosti na toto vydání bylo později zpracováno „veliké kritické vydání“, obsahující veškerý textový materiál, včetně reprodukce textu kroniky z Vídeňského rukopisu, který podle výsledků široce založeného výzkumu obsahuje nejstarší recenzi díla. Toto vydání obsahuje i podrobný filologický a historický komentář a rejstřík, který má sloužit k orientaci především historikovi. Před dokončením je ještě úplný „Index slov a tvarů“, který zase ocení zejména filolog, ale i pro historika bude užitečnou pomůckou.<br /><br /><br />
<br />
Z latinských středověkých historických spisů vydali '''Karel Hrdina''' a '''Bohumil Ryba''' v řadě ''Památky staré literatury české'' Píseň o vítězství u Domažlic Vavřince z Březové s paralelním českým překladem '''J. B. Čapka''' a s úvody Josefa Macka a J. B. Čapka.<br /> <br />
'''Jaromír Mikulka''' vydal Českou kroniku slezského autora Benedikta Johnsdorfa.<br /> <br />
Zájem editorů vzbudily dále obě žďárské kroniky. '''Jaroslav Ludvíkovský''' připravil nové vydání Větší žďárské kroniky s českým překladem Rudolfa Mertlíka. Jinak vysokou kvalitu edice snižuje absence rejstříku. '''Metoděj Zemek''' provedl revizi Emlerova vydání Menší žďárské kroniky v ''Pramenech dějin českých II,'' doplnil je novým komentářem a českým překladem. Vydání však opět postrádá rejstřík. V obou vydáních je rovněž reprodukován původní text kronik z dochovaného rukopisu. Tyto edice se, podobně jako edice Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi, kterou podle jediného známého rukopisu připravil k vydání Jaroslav Šůla, obracejí také k širší čtenářské veřejnosti.<br /><br />
Šestisté výročí smrti Karla IV. v roce 1978 se mimo jiné stalo podnětem k novému, revidovanému vydání Karlovy autobiografie, v reprezentativní úpravě a opět s českým překladem, rovněž bez rejstříku.<br /> <br />
'''Jaroslav Kadlec''' vydal Traktát mistra Ondřeje z Brodu O původu husitů.<br /> <br />
Zvláštní pozornost zaslouží kritická edice kroniky Beneše Minority zpracovaná '''Ladislavem Duškem.'''<br /> <br />
Drobnější texty byly průběžně vydávány v časopisech a sbornících.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů po roce 1990 ===<br />
Po roce 1990 opět ožila editorská činnost. Vzniklo několik nových edičních řad, v nichž mají být zpřístupňovány historické prameny. Pro historiografické prameny je určena ediční řada '''''Clavis monumentorum litterarium''' (Regnum Bohemiae). Fontes rerum Regni Bohemiae'', v níž byla prozatím vydána Česká kronika Eneáše Silvia Piccolominiho. Připravil je '''Josef Hejnic''', odbornou studii napsal František Šmahel.<br /> <br />
Speciálně pro narativní prameny je určena nová řada '''''Prameny dějin českých,''''' v níž bylo prozatím publikováno kritické vydání Kroniky Františka Pražského, zpracované '''Janou Zachovou''' a první recenze Starých letopisů českých.<br /> <br />
Edice bohemikálních pramenů jsou publikovány také v předních zahraničních edičních řadách.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56576Vydávání historických pramenů2019-01-02T16:46:51Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text ''Kosmovy České kroniky'' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také ''Neplachova kronika'' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také ''Kosmova Česká kronika,'' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera ''Mnicha Sázavského.''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek ''Husitské kroniky Vavřince z Březové,'' v jedenáctém svazku (1737) první recenze ''Pulkavovy České kroniky.''<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - ''Series graeca (MPG),'' a latinskou - ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.''' Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě Maiestas Carolina. Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689-1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708-1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719-1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764-1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734-1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753-1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749-1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798-1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů Bartošovu kroniku českou. Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze Nestorův Letopis ruský.<br /><br /><br />
<br />
=== Fontes rerum Bohemicarum ===<br />
K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, '''''Prameny dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum,''''' nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho Patrologie a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.<br /> <br />
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl '''František Palacký.''' Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k ''vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...'' Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání ''Pramenů'' byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).<br /> <br />
Zpočátku řídil vydávání ''Pramenů'' Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat ''životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních'' od nejstarších dob do počátku 16. století, stal '''Josef Emler.''' Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.<br /><br /><br />
<br />
* '''První díl,''' který obsahuje hagiografické spisy, vycházel po sešitech v letech 1871-1873. Latinské texty vydal Josef Emler, staroslověnské Josef Perwolf a Josef Kolář, výňatky z řeckých legend byly převzaty ze starších edic, staročeskou prokopskou legendu vydal Josef Jireček.<br />
* '''Druhý díl,''' obsahující Kosmovu kroniku, spisy Kosmových pokračovatelů, Pražské a České letopisy, Letopisy hradišťsko-opatovické, Letopis Vincenciův a Jarlochův a obě Žďárské kroniky, edičně zpracoval Josef Emler. Vycházel v letech 1874 a 1875.<br />
* '''Třetí díl,''' v němž český originál i německé překlady Kroniky tak řečeného Dalimila vydal Josef Jireček, latinské texty, Letopis Jindřicha Heimburského, Vlastní životopis Karla IV., řeč při pohřbu Karla IV., připsanou tehdy Janu Očkovi z Vlašimi, Kroniku Neplachovu a Kroniku Marignolovu, vydal Josef Emler, řeč Vojtěcha Raňkova z Ježova Ferdinand Tadra. Tento díl vycházel v letech 1878-1882.<br />
* '''Čtvrtý díl,''' obsahující Zbraslavskou kroniku, tzv. Výpisky z různých kronik, Kroniku Františka Pražského a Kroniku Beneše Krabice z Weitmile, vydal opět Josef Emler. Vycházel v letech 1882-1884.<br />
* '''Pátý díl,''' pro který edici latinského textu Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína připravil Josef Emler, staročeský překlad Jan Gebauer, Kroniku Vavřince z Březové a výtah z ní, Vavřincovu Píseň o Vítězství u Domažlic, tzv. Kroniku Univerzity pražské, Kroniku Bartoška z Drahonic a její dodatek, vydal Jaroslav Goll, byl dokončen v roce 1893.<br />
* Osud nebyl příznivý '''šestému dílu''' edice. Letopisy a drobnější kroniky doby husitské, původní text a oba staročeské překlady České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho, připravené k vydání opět Josefem Emlerem – opis Húskova překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho ve vatikánské knihovně pořídili Ferdinand Tadra a Vojtěch Jaromír Nováček –, byly sice vytištěny, ale pro nedostatečnou kvalitu byl tisk až na nepatrný počet výtisků darovaných univerzitním historickým seminářům v roce 1910 skartován. Nová edice ''Starých letopisů českých,'' připravovaná Josefem Emlerem pro sedmý díl ''Pramenů,'' již nevyšla.<br />
<br />
Po Emlerově smrti 10. února 1899 se práce na vydávání ''Pramenů'' zpomalila. V roce 1902 byla při Historickém spolku ustavena speciální Komise pro vydávání Pramenů dějin českých, jíž předsedal Jaromír Čelakovský. Komise vypracovala program pro pokračování edice, v němž rozšířila původní záměr o další prameny 15. století a prodloužila ediční záměr až do 17. století. Redaktorem pro období do konce 15. století byl ustanoven Václav Novotný, pro mladší prameny Josef Vítězslav Šimák. Ačkoli byla pro práci na edici získána řada předních historiků té doby, byl ediční program splněn pouze zčásti.<br /><br />
<br />
* V novém '''šestém dílu''' Pramenů vydal Josef Vítězslav Šimák v roce 1907 pouze Kroniku Bartoše Písaře a kroniku a listy J. M. Píseckého ze 16. století.<br />
* '''Sedmý díl,''' v němž tentokráte měly vyjít prameny k dějinám 16. století, nebyl dokončen. Vytištěná část měla být v roce 1926 jako nevyhovující skartována. Ke zničení nákladu však tehdy nedošlo. Nakonec byla v roce 1944 dána do prodeje. Rovněž desátý díl se spisy Václava Budovce z Budova, tištěný od roku 1914, nebyl dokončen, zvláště když editorovi Josefu Glücklichovi byla za druhé světové války práce na edici znemožněna.<br />
* Před druhou světovou válkou se podařilo vydat ještě '''osmý díl,''' obsahující spisy Petra z Mladoňovic a další prameny ke kostnickému koncilu a k osobnostem Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského, které od roku 1906 připravoval k vydání Václav Novotný. Vytištěny byly v letech 1923-1932. V širším měřítku se v meziválečném období edici nepodařilo oživit, částečně vinou určených editorů, částečně v důsledku nedobré finanční situace Historického spolku po první světové válce a hlavně za hospodářské krize. <br />
<br />
V roce 1942 byla zřízena nová komise pro vydávání ''Pramenů.'' Její členové Václav Vojtíšek, Rudolf Urbánek a Zdeněk Kristen připravili program pro následující období, ale vydávání již dále nepokročilo.<br /><br /><br />
<br />
Teprve v nedávné době bylo zahájeno vydávání nové řady ''Pramenů dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum. Series nova,'' v níž by měly být vydány kritické edice středověkých historiografických pramenů odpovídající nejmodernějším požadavkům. Podobně, jako to předpokládal poválečný program edice, počítají vydavatelé s menším rozsahem jednotlivých svazků, v nichž by rozsáhlejší díla měla být publikována samostatně, menší spojována do jednoho svazku.<br /> <br />
Jako první vyšlo kritické vydání kroniky Františka Pražského, které připravila Jana Zachová, následovala první redakce Starých letopisů českých (Alena M. Černá, Petr Čornej, Markéta Klosová).<br /><br />
Souběžně se základní řadou ''Pramenů dějin českých'' měla podle původního programu Františka Palackého vycházet také jejich druhá řada, pro níž Karel Jaromír Erben připravoval vydání zpráv cizích pramenů týkající se českých dějin do konce přemyslovského období. Erbenova smrt 21. listopadu 1870 uskutečnění tohoto programu zabránila a později již nebyl obnoven.<br /><br /><br />
<br />
Podle přání Palackého měly být všechny úvody, poznámky a komentáře k ''Pramenům dějin českých'' v českém jazyce. K původnímu textu pramene měl být připojen český překlad, ''aby se nejen učenec, ale i každý vzdělaný národovec těšiti a i baviti mohl ve spisech těchto.''<br /> <br />
V prvním dílu zpracovali překlady staroslověnských legend do češtiny editoři, řecký text přeložil '''Eduard Novotný.''' Většinu latinských textů přeložil '''Josef Truhlář,''' několik legend přeložil '''František Zoubek''' a '''Josef Emler.''' Kosmovu kroniku s pokračovateli pro druhý díl edice přeložil '''Václav Vladivoj Tomek,''' oba Žďárské letopisy Josef Truhlář, ostatní Josef Emler.<br /> <br />
Od třetího svazku bylo v zájmu urychlení práce od souběžných překladů upuštěno a překlady měly vycházet samostatně v řadě ''Sbírka kronik a letopisů českých v překladech.'' Vyšel však pouze první svazek s již dříve publikovaným Tomkovým překladem Kosmovy kroniky a jejích pokračování z pera tzv. Kanovníka vyšehradského a Mnicha sázavského a svazek druhý s překladem Zbraslavské kroniky. Překlad kroniky pořídil '''Jan V. Novák.''' Vydání provázela zásadní studie '''Václava Novotného.''' K překladu je připojen seznam oprav a dodatků k Emlerovu vydání a různočtení Vatikánského rukopisu, který původní editor neměl k dispozici.<br /><br /><br />
<br />
Pro velký zájem o některá díla, která vyšla v ''Pramenech dějin českých (PDČ)'' a byla již rozebraná, i o díla ještě nevydaná, se Historický spolek ve druhé polovině třicátých let rozhodl vydávat souběžně některé drobnější spisy v edici '''''Prameny a texty k dějinám československým,''''' které byly určeny širšímu okruhu čtenářů. Vedle jazykově českých spisů měly v této řadě vycházet také novočeské překlady významných latinských děl otištěných v PDČ, případně některých zajímavých spisů literárních, právnických a jiných podobných textů, s jejichž vydáním se v PDČ nepočítalo.<br /> <br />
Redakcí této řady byl pověřen '''Otakar Odložilík.''' První svazek vyšel v roce 1937. Byl vydán ve spolupráci se Společností Husova muzea a obsahoval Staré letopisy české podle Vratislavského rukopisu. Vydání druhého svazku, v němž měl znovu vyjít Novákův český překlad Zbraslavské kroniky s úvodem V. Novotného, a připravovaných svazků dalších zabránila již druhá světová válka.<br /><br /><br />
<br />
Zvláštní ediční řadu založil v sedmdesátých letech 19. století Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen (založen 1862) pro vydávání německých kronik z území Čech, '''''Deutsche Chroniken aus Böhmen.''''' K období středověku se však vztahuje pouze první svazek této řady, který obsahuje dějiny města Lokte v pozdním středověku.<br /><br />
Mimo zmíněné ediční řady vyšlo v posledním desetiletí 19. století například vydání Dalimilovy kroniky od '''V. E. Mourka,''' jehož cílem však nebylo zpracování kritické edice. Ve třicátých letech 20. století vyšla také Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava. Vydání připravil '''Václav Novotný.'''<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů ve 20. století ===<br />
V roce 1940 byla založena nová řada historických pramenů '''''České kroniky,''''' v níž měly vycházet staročeské památky. V této řadě byl publikován staročeský překlad Husitské kroniky Vavřince z Březové a Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi. V roce 1945 vyšla reedice ''Starých letopisů českých'' v ''Díle Františka Palackého II.'' Byla však ze všech tří tehdy publikovaných svazků ''Díla'' nejsilněji poznamenána zásahy okupační cenzury. Krátce po válce vydal '''Jaroslav Charvát''' příslušné opravy ve spisku ''Cenzura a Dílo Františka Palackého.''<br /><br /><br />
<br />
Ediční činnost, pokud jde o středověké historické spisy po druhé světové válce, nenavázala na nedokončené ''Prameny dějin českých.'' Byla zaměřena na některá jednotlivá, do té doby ne zcela uspokojivě vydaná díla, především na staročeské texty. Ojedinělá nová kritická vydání latinských spisů byla obvykle doprovázena českými překlady, čímž editoři vycházeli vstříc jak komerčním zájmům nakladatelství, tak i čtenářům. Podobnou situaci lze ostatně sledovat i v jiných evropských zemích, kde v důsledku upadající znalosti latiny stále častěji vycházejí latinské texty s překlady v národních jazycích.<br /><br /><br />
<br />
Ze staročeských historiografických děl byla především vydána další recenze ''Starých letopisů českých.'' Tento historický pramen svým počtem rukopisů a recenzí působí od počátku editorům značné potíže. Palackého způsob zpřístupnění tohoto díla začleněním zpráv všech rukopisů do jedné chronologické řady sice poskytoval relativně úplný přehled událostí, ztěžoval však postižení specifických znění jednotlivých rukopisů a tím i provedení historické kritiky. Navíc se od dob Palackého objevily další rukopisy. Z tohoto důvodu byly ''Staré letopisy české'' prozatím vydávány podle jednotlivých rukopisů.<br /> <br />
Vedle předválečného vydání Letopisů podle Vratislavského rukopisu, připravili '''František Šimek''' a '''Miloslav Kaňák''' k vydání Staré letopisy české z rukopisu křižovnického.<br /> <br />
V současné době byly pod vedením '''Petra Čorneje''' zahájeny práce na velké kritické edici, která by odrážela všechny recenze a znění známých rukopisů. Přípravné práce se prozatím týkají nejstarší recenze letopisů. Složitost edičních prací a vysoké nároky na zpracování edice si však vyžádají delší čas.<br /><br /><br />
<br />
Kvalitního kritického vydání se ze středověkých českých historiografických textů dostalo Staročeské kronice tak řečeného Dalimila. Edice byla zpracovávána ve dvou etapách. V první fázi zpracovali '''Jaroslav Havránek''' a '''Jiří Daňhelka''' vydání kroniky především jako literární památky, ovšem - až na chybějící rejstřík - již s kvalitním kritickým aparátem a s historickým komentářem '''Zdeňka Kristena.''' V návaznosti na toto vydání bylo později zpracováno „veliké kritické vydání“, obsahující veškerý textový materiál, včetně reprodukce textu kroniky z Vídeňského rukopisu, který podle výsledků široce založeného výzkumu obsahuje nejstarší recenzi díla. Toto vydání obsahuje i podrobný filologický a historický komentář a rejstřík, který má sloužit k orientaci především historikovi. Před dokončením je ještě úplný „Index slov a tvarů“, který zase ocení zejména filolog, ale i pro historika bude užitečnou pomůckou.<br /><br /><br />
<br />
Z latinských středověkých historických spisů vydali '''Karel Hrdina''' a '''Bohumil Ryba''' v řadě ''Památky staré literatury české'' Píseň o vítězství u Domažlic Vavřince z Březové s paralelním českým překladem '''J. B. Čapka''' a s úvody Josefa Macka a J. B. Čapka.<br /> <br />
'''Jaromír Mikulka''' vydal Českou kroniku slezského autora Benedikta Johnsdorfa.<br /> <br />
Zájem editorů vzbudily dále obě žďárské kroniky. '''Jaroslav Ludvíkovský''' připravil nové vydání Větší žďárské kroniky s českým překladem Rudolfa Mertlíka. Jinak vysokou kvalitu edice snižuje absence rejstříku. '''Metoděj Zemek''' provedl revizi Emlerova vydání Menší žďárské kroniky v ''Pramenech dějin českých II,'' doplnil je novým komentářem a českým překladem. Vydání však opět postrádá rejstřík. V obou vydáních je rovněž reprodukován původní text kronik z dochovaného rukopisu. Tyto edice se, podobně jako edice Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi, kterou podle jediného známého rukopisu připravil k vydání Jaroslav Šůla, obracejí také k širší čtenářské veřejnosti.<br /><br />
Šestisté výročí smrti Karla IV. v roce 1978 se mimo jiné stalo podnětem k novému, revidovanému vydání Karlovy autobiografie, v reprezentativní úpravě a opět s českým překladem, rovněž bez rejstříku.<br /> <br />
'''Jaroslav Kadlec''' vydal Traktát mistra Ondřeje z Brodu O původu husitů.<br /> <br />
Zvláštní pozornost zaslouží kritická edice kroniky Beneše Minority zpracovaná '''Ladislavem Duškem.'''<br /> <br />
Drobnější texty byly průběžně vydávány v časopisech a sbornících.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů po roce 1990 ===<br />
Po roce 1990 opět ožila editorská činnost. Vzniklo několik nových edičních řad, v nichž mají být zpřístupňovány historické prameny. Pro historiografické prameny je určena ediční řada '''''Clavis monumentorum litterarium''' (Regnum Bohemiae). Fontes rerum Regni Bohemiae'', v níž byla prozatím vydána Česká kronika Eneáše Silvia Piccolominiho. Připravil je '''Josef Hejnic''', odbornou studii napsal František Šmahel.<br /> <br />
Speciálně pro narativní prameny je určena nová řada '''''Prameny dějin českých,''''' v níž bylo prozatím publikováno kritické vydání Kroniky Františka Pražského, zpracované '''Janou Zachovou''' a první recenze Starých letopisů českých.<br /> <br />
Edice bohemikálních pramenů jsou publikovány také v předních zahraničních edičních řadách.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56575Vydávání historických pramenů2019-01-02T16:44:39Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text ''Kosmovy České kroniky'' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také ''Neplachova kronika'' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také ''Kosmova Česká kronika,'' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera ''Mnicha Sázavského.''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek ''Husitské kroniky Vavřince z Březové,'' v jedenáctém svazku (1737) první recenze ''Pulkavovy České kroniky.''<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - ''Series graeca (MPG),'' a latinskou - ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.''' Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě Maiestas Carolina. Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689-1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708-1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719-1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764-1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734-1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753-1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749-1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798-1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů Bartošovu kroniku českou. Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze Nestorův Letopis ruský.<br /><br /><br />
<br />
=== Fontes rerum Bohemikarum ===<br />
K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, '''''Prameny dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum,''''' nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho Patrologie a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.<br /> <br />
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl '''František Palacký.''' Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k ''vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...'' Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání ''Pramenů'' byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).<br /> <br />
Zpočátku řídil vydávání ''Pramenů'' Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat ''životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních'' od nejstarších dob do počátku 16. století, stal '''Josef Emler.''' Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.<br /><br /><br />
<br />
* '''První díl,''' který obsahuje hagiografické spisy, vycházel po sešitech v letech 1871-1873. Latinské texty vydal Josef Emler, staroslověnské Josef Perwolf a Josef Kolář, výňatky z řeckých legend byly převzaty ze starších edic, staročeskou prokopskou legendu vydal Josef Jireček.<br />
* '''Druhý díl,''' obsahující Kosmovu kroniku, spisy Kosmových pokračovatelů, Pražské a České letopisy, Letopisy hradišťsko-opatovické, Letopis Vincenciův a Jarlochův a obě Žďárské kroniky, edičně zpracoval Josef Emler. Vycházel v letech 1874 a 1875.<br />
* '''Třetí díl,''' v němž český originál i německé překlady Kroniky tak řečeného Dalimila vydal Josef Jireček, latinské texty, Letopis Jindřicha Heimburského, Vlastní životopis Karla IV., řeč při pohřbu Karla IV., připsanou tehdy Janu Očkovi z Vlašimi, Kroniku Neplachovu a Kroniku Marignolovu, vydal Josef Emler, řeč Vojtěcha Raňkova z Ježova Ferdinand Tadra. Tento díl vycházel v letech 1878-1882.<br />
* '''Čtvrtý díl,''' obsahující Zbraslavskou kroniku, tzv. Výpisky z různých kronik, Kroniku Františka Pražského a Kroniku Beneše Krabice z Weitmile, vydal opět Josef Emler. Vycházel v letech 1882-1884.<br />
* '''Pátý díl,''' pro který edici latinského textu Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína připravil Josef Emler, staročeský překlad Jan Gebauer, Kroniku Vavřince z Březové a výtah z ní, Vavřincovu Píseň o Vítězství u Domažlic, tzv. Kroniku Univerzity pražské, Kroniku Bartoška z Drahonic a její dodatek, vydal Jaroslav Goll, byl dokončen v roce 1893.<br />
* Osud nebyl příznivý '''šestému dílu''' edice. Letopisy a drobnější kroniky doby husitské, původní text a oba staročeské překlady České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho, připravené k vydání opět Josefem Emlerem – opis Húskova překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho ve vatikánské knihovně pořídili Ferdinand Tadra a Vojtěch Jaromír Nováček –, byly sice vytištěny, ale pro nedostatečnou kvalitu byl tisk až na nepatrný počet výtisků darovaných univerzitním historickým seminářům v roce 1910 skartován. Nová edice ''Starých letopisů českých,'' připravovaná Josefem Emlerem pro sedmý díl ''Pramenů,'' již nevyšla.<br />
<br />
Po Emlerově smrti 10. února 1899 se práce na vydávání ''Pramenů'' zpomalila. V roce 1902 byla při Historickém spolku ustavena speciální Komise pro vydávání Pramenů dějin českých, jíž předsedal Jaromír Čelakovský. Komise vypracovala program pro pokračování edice, v němž rozšířila původní záměr o další prameny 15. století a prodloužila ediční záměr až do 17. století. Redaktorem pro období do konce 15. století byl ustanoven Václav Novotný, pro mladší prameny Josef Vítězslav Šimák. Ačkoli byla pro práci na edici získána řada předních historiků té doby, byl ediční program splněn pouze zčásti.<br /><br />
<br />
* V novém '''šestém dílu''' Pramenů vydal Josef Vítězslav Šimák v roce 1907 pouze Kroniku Bartoše Písaře a kroniku a listy J. M. Píseckého ze 16. století.<br />
* '''Sedmý díl,''' v němž tentokráte měly vyjít prameny k dějinám 16. století, nebyl dokončen. Vytištěná část měla být v roce 1926 jako nevyhovující skartována. Ke zničení nákladu však tehdy nedošlo. Nakonec byla v roce 1944 dána do prodeje. Rovněž desátý díl se spisy Václava Budovce z Budova, tištěný od roku 1914, nebyl dokončen, zvláště když editorovi Josefu Glücklichovi byla za druhé světové války práce na edici znemožněna.<br />
* Před druhou světovou válkou se podařilo vydat ještě '''osmý díl,''' obsahující spisy Petra z Mladoňovic a další prameny ke kostnickému koncilu a k osobnostem Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského, které od roku 1906 připravoval k vydání Václav Novotný. Vytištěny byly v letech 1923-1932. V širším měřítku se v meziválečném období edici nepodařilo oživit, částečně vinou určených editorů, částečně v důsledku nedobré finanční situace Historického spolku po první světové válce a hlavně za hospodářské krize. <br />
<br />
V roce 1942 byla zřízena nová komise pro vydávání ''Pramenů.'' Její členové Václav Vojtíšek, Rudolf Urbánek a Zdeněk Kristen připravili program pro následující období, ale vydávání již dále nepokročilo.<br /><br /><br />
<br />
Teprve v nedávné době bylo zahájeno vydávání nové řady ''Pramenů dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum. Series nova,'' v níž by měly být vydány kritické edice středověkých historiografických pramenů odpovídající nejmodernějším požadavkům. Podobně, jako to předpokládal poválečný program edice, počítají vydavatelé s menším rozsahem jednotlivých svazků, v nichž by rozsáhlejší díla měla být publikována samostatně, menší spojována do jednoho svazku.<br /> <br />
Jako první vyšlo kritické vydání kroniky Františka Pražského, které připravila Jana Zachová, následovala první redakce Starých letopisů českých (Alena M. Černá, Petr Čornej, Markéta Klosová).<br /><br />
Souběžně se základní řadou ''Pramenů dějin českých'' měla podle původního programu Františka Palackého vycházet také jejich druhá řada, pro níž Karel Jaromír Erben připravoval vydání zpráv cizích pramenů týkající se českých dějin do konce přemyslovského období. Erbenova smrt 21. listopadu 1870 uskutečnění tohoto programu zabránila a později již nebyl obnoven.<br /><br /><br />
<br />
Podle přání Palackého měly být všechny úvody, poznámky a komentáře k ''Pramenům dějin českých'' v českém jazyce. K původnímu textu pramene měl být připojen český překlad, ''aby se nejen učenec, ale i každý vzdělaný národovec těšiti a i baviti mohl ve spisech těchto.''<br /> <br />
V prvním dílu zpracovali překlady staroslověnských legend do češtiny editoři, řecký text přeložil '''Eduard Novotný.''' Většinu latinských textů přeložil '''Josef Truhlář,''' několik legend přeložil '''František Zoubek''' a '''Josef Emler.''' Kosmovu kroniku s pokračovateli pro druhý díl edice přeložil '''Václav Vladivoj Tomek,''' oba Žďárské letopisy Josef Truhlář, ostatní Josef Emler.<br /> <br />
Od třetího svazku bylo v zájmu urychlení práce od souběžných překladů upuštěno a překlady měly vycházet samostatně v řadě ''Sbírka kronik a letopisů českých v překladech.'' Vyšel však pouze první svazek s již dříve publikovaným Tomkovým překladem Kosmovy kroniky a jejích pokračování z pera tzv. Kanovníka vyšehradského a Mnicha sázavského a svazek druhý s překladem Zbraslavské kroniky. Překlad kroniky pořídil '''Jan V. Novák.''' Vydání provázela zásadní studie '''Václava Novotného.''' K překladu je připojen seznam oprav a dodatků k Emlerovu vydání a různočtení Vatikánského rukopisu, který původní editor neměl k dispozici.<br /><br /><br />
<br />
Pro velký zájem o některá díla, která vyšla v ''Pramenech dějin českých (PDČ)'' a byla již rozebraná, i o díla ještě nevydaná, se Historický spolek ve druhé polovině třicátých let rozhodl vydávat souběžně některé drobnější spisy v edici '''''Prameny a texty k dějinám československým,''''' které byly určeny širšímu okruhu čtenářů. Vedle jazykově českých spisů měly v této řadě vycházet také novočeské překlady významných latinských děl otištěných v PDČ, případně některých zajímavých spisů literárních, právnických a jiných podobných textů, s jejichž vydáním se v PDČ nepočítalo.<br /> <br />
Redakcí této řady byl pověřen '''Otakar Odložilík.''' První svazek vyšel v roce 1937. Byl vydán ve spolupráci se Společností Husova muzea a obsahoval Staré letopisy české podle Vratislavského rukopisu. Vydání druhého svazku, v němž měl znovu vyjít Novákův český překlad Zbraslavské kroniky s úvodem V. Novotného, a připravovaných svazků dalších zabránila již druhá světová válka.<br /><br /><br />
<br />
Zvláštní ediční řadu založil v sedmdesátých letech 19. století Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen (založen 1862) pro vydávání německých kronik z území Čech, '''''Deutsche Chroniken aus Böhmen.''''' K období středověku se však vztahuje pouze první svazek této řady, který obsahuje dějiny města Lokte v pozdním středověku.<br /><br />
Mimo zmíněné ediční řady vyšlo v posledním desetiletí 19. století například vydání Dalimilovy kroniky od '''V. E. Mourka,''' jehož cílem však nebylo zpracování kritické edice. Ve třicátých letech 20. století vyšla také Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava. Vydání připravil '''Václav Novotný.'''<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů ve 20. století ===<br />
V roce 1940 byla založena nová řada historických pramenů '''''České kroniky,''''' v níž měly vycházet staročeské památky. V této řadě byl publikován staročeský překlad Husitské kroniky Vavřince z Březové a Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi. V roce 1945 vyšla reedice ''Starých letopisů českých'' v ''Díle Františka Palackého II.'' Byla však ze všech tří tehdy publikovaných svazků ''Díla'' nejsilněji poznamenána zásahy okupační cenzury. Krátce po válce vydal '''Jaroslav Charvát''' příslušné opravy ve spisku ''Cenzura a Dílo Františka Palackého.''<br /><br /><br />
<br />
Ediční činnost, pokud jde o středověké historické spisy po druhé světové válce, nenavázala na nedokončené ''Prameny dějin českých.'' Byla zaměřena na některá jednotlivá, do té doby ne zcela uspokojivě vydaná díla, především na staročeské texty. Ojedinělá nová kritická vydání latinských spisů byla obvykle doprovázena českými překlady, čímž editoři vycházeli vstříc jak komerčním zájmům nakladatelství, tak i čtenářům. Podobnou situaci lze ostatně sledovat i v jiných evropských zemích, kde v důsledku upadající znalosti latiny stále častěji vycházejí latinské texty s překlady v národních jazycích.<br /><br /><br />
<br />
Ze staročeských historiografických děl byla především vydána další recenze ''Starých letopisů českých.'' Tento historický pramen svým počtem rukopisů a recenzí působí od počátku editorům značné potíže. Palackého způsob zpřístupnění tohoto díla začleněním zpráv všech rukopisů do jedné chronologické řady sice poskytoval relativně úplný přehled událostí, ztěžoval však postižení specifických znění jednotlivých rukopisů a tím i provedení historické kritiky. Navíc se od dob Palackého objevily další rukopisy. Z tohoto důvodu byly ''Staré letopisy české'' prozatím vydávány podle jednotlivých rukopisů.<br /> <br />
Vedle předválečného vydání Letopisů podle Vratislavského rukopisu, připravili '''František Šimek''' a '''Miloslav Kaňák''' k vydání Staré letopisy české z rukopisu křižovnického.<br /> <br />
V současné době byly pod vedením '''Petra Čorneje''' zahájeny práce na velké kritické edici, která by odrážela všechny recenze a znění známých rukopisů. Přípravné práce se prozatím týkají nejstarší recenze letopisů. Složitost edičních prací a vysoké nároky na zpracování edice si však vyžádají delší čas.<br /><br /><br />
<br />
Kvalitního kritického vydání se ze středověkých českých historiografických textů dostalo Staročeské kronice tak řečeného Dalimila. Edice byla zpracovávána ve dvou etapách. V první fázi zpracovali '''Jaroslav Havránek''' a '''Jiří Daňhelka''' vydání kroniky především jako literární památky, ovšem - až na chybějící rejstřík - již s kvalitním kritickým aparátem a s historickým komentářem '''Zdeňka Kristena.''' V návaznosti na toto vydání bylo později zpracováno „veliké kritické vydání“, obsahující veškerý textový materiál, včetně reprodukce textu kroniky z Vídeňského rukopisu, který podle výsledků široce založeného výzkumu obsahuje nejstarší recenzi díla. Toto vydání obsahuje i podrobný filologický a historický komentář a rejstřík, který má sloužit k orientaci především historikovi. Před dokončením je ještě úplný „Index slov a tvarů“, který zase ocení zejména filolog, ale i pro historika bude užitečnou pomůckou.<br /><br /><br />
<br />
Z latinských středověkých historických spisů vydali '''Karel Hrdina''' a '''Bohumil Ryba''' v řadě ''Památky staré literatury české'' Píseň o vítězství u Domažlic Vavřince z Březové s paralelním českým překladem '''J. B. Čapka''' a s úvody Josefa Macka a J. B. Čapka.<br /> <br />
'''Jaromír Mikulka''' vydal Českou kroniku slezského autora Benedikta Johnsdorfa.<br /> <br />
Zájem editorů vzbudily dále obě žďárské kroniky. '''Jaroslav Ludvíkovský''' připravil nové vydání Větší žďárské kroniky s českým překladem Rudolfa Mertlíka. Jinak vysokou kvalitu edice snižuje absence rejstříku. '''Metoděj Zemek''' provedl revizi Emlerova vydání Menší žďárské kroniky v ''Pramenech dějin českých II,'' doplnil je novým komentářem a českým překladem. Vydání však opět postrádá rejstřík. V obou vydáních je rovněž reprodukován původní text kronik z dochovaného rukopisu. Tyto edice se, podobně jako edice Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi, kterou podle jediného známého rukopisu připravil k vydání Jaroslav Šůla, obracejí také k širší čtenářské veřejnosti.<br /><br />
Šestisté výročí smrti Karla IV. v roce 1978 se mimo jiné stalo podnětem k novému, revidovanému vydání Karlovy autobiografie, v reprezentativní úpravě a opět s českým překladem, rovněž bez rejstříku.<br /> <br />
'''Jaroslav Kadlec''' vydal Traktát mistra Ondřeje z Brodu O původu husitů.<br /> <br />
Zvláštní pozornost zaslouží kritická edice kroniky Beneše Minority zpracovaná '''Ladislavem Duškem.'''<br /> <br />
Drobnější texty byly průběžně vydávány v časopisech a sbornících.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů po roce 1990 ===<br />
Po roce 1990 opět ožila editorská činnost. Vzniklo několik nových edičních řad, v nichž mají být zpřístupňovány historické prameny. Pro historiografické prameny je určena ediční řada '''''Clavis monumentorum litterarium''' (Regnum Bohemiae). Fontes rerum Regni Bohemiae'', v níž byla prozatím vydána Česká kronika Eneáše Silvia Piccolominiho. Připravil je '''Josef Hejnic''', odbornou studii napsal František Šmahel.<br /> <br />
Speciálně pro narativní prameny je určena nová řada '''''Prameny dějin českých,''''' v níž bylo prozatím publikováno kritické vydání Kroniky Františka Pražského, zpracované '''Janou Zachovou''' a první recenze Starých letopisů českých.<br /> <br />
Edice bohemikálních pramenů jsou publikovány také v předních zahraničních edičních řadách.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56574Vydávání historických pramenů2019-01-02T16:12:56Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text ''Kosmovy České kroniky'' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také ''Neplachova kronika'' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také ''Kosmova Česká kronika,'' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera ''Mnicha Sázavského.''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek ''Husitské kroniky Vavřince z Březové,'' v jedenáctém svazku (1737) první recenze ''Pulkavovy České kroniky.''<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - ''Series graeca (MPG),'' a latinskou - ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.''' Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě Maiestas Carolina. Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689-1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708-1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719-1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764-1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734-1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753-1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749-1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798-1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů Bartošovu kroniku českou. Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze Nestorův Letopis ruský.<br /><br /><br />
<br />
=== Fontes rerum Bohemikarum ===<br />
K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, '''''Prameny dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum,''''' nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho Patrologie a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.<br /> <br />
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl '''František Palacký.''' Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k ''vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...'' Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání ''Pramenů'' byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).<br /> <br />
Zpočátku řídil vydávání ''Pramenů'' Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat ''životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních'' od nejstarších dob do počátku 16. století, stal '''Josef Emler.''' Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.<br /><br /><br />
<br />
* '''První díl,''' který obsahuje hagiografické spisy, vycházel po sešitech v letech 1871-1873. Latinské texty vydal Josef Emler, staroslověnské Josef Perwolf a Josef Kolář, výňatky z řeckých legend byly převzaty ze starších edic, staročeskou prokopskou legendu vydal Josef Jireček.<br />
* '''Druhý díl,''' obsahující Kosmovu kroniku, spisy Kosmových pokračovatelů, Pražské a České letopisy, Letopisy hradišťsko-opatovické, Letopis Vincenciův a Jarlochův a obě Žďárské kroniky, edičně zpracoval Josef Emler. Vycházel v letech 1874 a 1875.<br />
* '''Třetí díl,''' v němž český originál i německé překlady Kroniky tak řečeného Dalimila vydal Josef Jireček, latinské texty, Letopis Jindřicha Heimburského, Vlastní životopis Karla IV., řeč při pohřbu Karla IV., připsanou tehdy Janu Očkovi z Vlašimi, Kroniku Neplachovu a Kroniku Marignolovu, vydal Josef Emler, řeč Vojtěcha Raňkova z Ježova Ferdinand Tadra. Tento díl vycházel v letech 1878-1882.<br />
* '''Čtvrtý díl,''' obsahující Zbraslavskou kroniku, tzv. Výpisky z různých kronik, Kroniku Františka Pražského a Kroniku Beneše Krabice z Weitmile, vydal opět Josef Emler. Vycházel v letech 1882-1884.<br />
* '''Pátý díl,''' pro který edici latinského textu Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína připravil Josef Emler, staročeský překlad Jan Gebauer, Kroniku Vavřince z Březové a výtah z ní, Vavřincovu Píseň o Vítězství u Domažlic, tzv. Kroniku Univerzity pražské, Kroniku Bartoška z Drahonic a její dodatek, vydal Jaroslav Goll, byl dokončen v roce 1893.<br />
* Osud nebyl příznivý '''šestému dílu''' edice. Letopisy a drobnější kroniky doby husitské, původní text a oba staročeské překlady České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho, připravené k vydání opět Josefem Emlerem – opis Húskova překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho ve vatikánské knihovně pořídili Ferdinand Tadra a Vojtěch Jaromír Nováček –, byly sice vytištěny, ale pro nedostatečnou kvalitu byl tisk až na nepatrný počet výtisků darovaných univerzitním historickým seminářům v roce 1910 skartován. Nová edice ''Starých letopisů českých,'' připravovaná Josefem Emlerem pro sedmý díl ''Pramenů,'' již nevyšla.<br />
<br />
Po Emlerově smrti 10. února 1899 se práce na vydávání ''Pramenů'' zpomalila. V roce 1902 byla při Historickém spolku ustavena speciální Komise pro vydávání Pramenů dějin českých, jíž předsedal Jaromír Čelakovský. Komise vypracovala program pro pokračování edice, v němž rozšířila původní záměr o další prameny 15. století a prodloužila ediční záměr až do 17. století. Redaktorem pro období do konce 15. století byl ustanoven Václav Novotný, pro mladší prameny Josef Vítězslav Šimák. Ačkoli byla pro práci na edici získána řada předních historiků té doby, byl ediční program splněn pouze zčásti.<br /><br />
<br />
* V novém '''šestém dílu''' Pramenů vydal Josef Vítězslav Šimák v roce 1907 pouze Kroniku Bartoše Písaře a kroniku a listy J. M. Píseckého ze 16. století.<br />
* '''Sedmý díl,''' v němž tentokráte měly vyjít prameny k dějinám 16. století, nebyl dokončen. Vytištěná část měla být v roce 1926 jako nevyhovující skartována. Ke zničení nákladu však tehdy nedošlo. Nakonec byla v roce 1944 dána do prodeje. Rovněž desátý díl se spisy Václava Budovce z Budova, tištěný od roku 1914, nebyl dokončen, zvláště když editorovi Josefu Glücklichovi byla za druhé světové války práce na edici znemožněna.<br />
* Před druhou světovou válkou se podařilo vydat ještě '''osmý díl,''' obsahující spisy Petra z Mladoňovic a další prameny ke kostnickému koncilu a k osobnostem Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského, které od roku 1906 připravoval k vydání Václav Novotný. Vytištěny byly v letech 1923-1932. V širším měřítku se v meziválečném období edici nepodařilo oživit, částečně vinou určených editorů, částečně v důsledku nedobré finanční situace Historického spolku po první světové válce a hlavně za hospodářské krize. <br />
<br />
V roce 1942 byla zřízena nová komise pro vydávání ''Pramenů.'' Její členové Václav Vojtíšek, Rudolf Urbánek a Zdeněk Kristen připravili program pro následující období, ale vydávání již dále nepokročilo.<br /><br /><br />
<br />
Teprve v nedávné době bylo zahájeno vydávání nové řady ''Pramenů dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum. Series nova,'' v níž by měly být vydány kritické edice středověkých historiografických pramenů odpovídající nejmodernějším požadavkům. Podobně, jako to předpokládal poválečný program edice, počítají vydavatelé s menším rozsahem jednotlivých svazků, v nichž by rozsáhlejší díla měla být publikována samostatně, menší spojována do jednoho svazku.<br /> <br />
Jako první vyšlo kritické vydání kroniky Františka Pražského, které připravila Jana Zachová, následovala první redakce Starých letopisů českých (Alena M. Černá, Petr Čornej, Markéta Klosová).<br /><br />
Souběžně se základní řadou ''Pramenů dějin českých'' měla podle původního programu Františka Palackého vycházet také jejich druhá řada, pro níž Karel Jaromír Erben připravoval vydání zpráv cizích pramenů týkající se českých dějin do konce přemyslovského období. Erbenova smrt 21. listopadu 1870 uskutečnění tohoto programu zabránila a později již nebyl obnoven.<br /><br /><br />
<br />
Podle přání Palackého měly být všechny úvody, poznámky a komentáře k ''Pramenům dějin českých'' v českém jazyce. K původnímu textu pramene měl být připojen český překlad, ''aby se nejen učenec, ale i každý vzdělaný národovec těšiti a i baviti mohl ve spisech těchto.''<br /> <br />
V prvním dílu zpracovali překlady staroslověnských legend do češtiny editoři, řecký text přeložil '''Eduard Novotný.''' Většinu latinských textů přeložil '''Josef Truhlář,''' několik legend přeložil '''František Zoubek''' a '''Josef Emler.''' Kosmovu kroniku s pokračovateli pro druhý díl edice přeložil '''Václav Vladivoj Tomek,''' oba Žďárské letopisy Josef Truhlář, ostatní Josef Emler.<br /> <br />
Od třetího svazku bylo v zájmu urychlení práce od souběžných překladů upuštěno a překlady měly vycházet samostatně v řadě ''Sbírka kronik a letopisů českých v překladech.'' Vyšel však pouze první svazek s již dříve publikovaným Tomkovým překladem Kosmovy kroniky a jejích pokračování z pera tzv. Kanovníka vyšehradského a Mnicha sázavského a svazek druhý s překladem Zbraslavské kroniky. Překlad kroniky pořídil '''Jan V. Novák.''' Vydání provázela zásadní studie '''Václava Novotného.''' K překladu je připojen seznam oprav a dodatků k Emlerovu vydání a různočtení Vatikánského rukopisu, který původní editor neměl k dispozici.<br /><br /><br />
<br />
Pro velký zájem o některá díla, která vyšla v ''Pramenech dějin českých (PDČ)'' a byla již rozebraná, i o díla ještě nevydaná, se Historický spolek ve druhé polovině třicátých let rozhodl vydávat souběžně některé drobnější spisy v edici '''''Prameny a texty k dějinám československým,''''' které byly určeny širšímu okruhu čtenářů. Vedle jazykově českých spisů měly v této řadě vycházet také novočeské překlady významných latinských děl otištěných v PDČ, případně některých zajímavých spisů literárních, právnických a jiných podobných textů, s jejichž vydáním se v PDČ nepočítalo.<br /> <br />
Redakcí této řady byl pověřen '''Otakar Odložilík.''' První svazek vyšel v roce 1937. Byl vydán ve spolupráci se Společností Husova muzea a obsahoval Staré letopisy české podle Vratislavského rukopisu. Vydání druhého svazku, v němž měl znovu vyjít Novákův český překlad Zbraslavské kroniky s úvodem V. Novotného, a připravovaných svazků dalších zabránila již druhá světová válka.<br /><br /><br />
<br />
Zvláštní ediční řadu založil v sedmdesátých letech 19. století Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen (založen 1862) pro vydávání německých kronik z území Čech, '''''Deutsche Chroniken aus Böhmen.''''' K období středověku se však vztahuje pouze první svazek této řady, který obsahuje dějiny města Lokte v pozdním středověku.<br /><br />
Mimo zmíněné ediční řady vyšlo v posledním desetiletí 19. století například vydání Dalimilovy kroniky od '''V. E. Mourka,''' jehož cílem však nebylo zpracování kritické edice. Ve třicátých letech 20. století vyšla také Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava. Vydání připravil '''Václav Novotný.'''<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů ve 20. století ===<br />
V roce 1940 byla založena nová řada historických pramenů '''''České kroniky,''''' v níž měly vycházet staročeské památky. V této řadě byl publikován staročeský překlad Husitské kroniky Vavřince z Březové a Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi. V roce 1945 vyšla reedice ''Starých letopisů českých'' v ''Díle Františka Palackého II.'' Byla však ze všech tří tehdy publikovaných svazků ''Díla'' nejsilněji poznamenána zásahy okupační cenzury. Krátce po válce vydal '''Jaroslav Charvát''' příslušné opravy ve spisku ''Cenzura a Dílo Františka Palackého.''<br /><br /><br />
<br />
Ediční činnost, pokud jde o středověké historické spisy po druhé světové válce, nenavázala na nedokončené ''Prameny dějin českých.'' Byla zaměřena na některá jednotlivá, do té doby ne zcela uspokojivě vydaná díla, především na staročeské texty. Ojedinělá nová kritická vydání latinských spisů byla obvykle doprovázena českými překlady, čímž editoři vycházeli vstříc jak komerčním zájmům nakladatelství, tak i čtenářům. Podobnou situaci lze ostatně sledovat i v jiných evropských zemích, kde v důsledku upadající znalosti latiny stále častěji vycházejí latinské texty s překlady v národních jazycích.<br /><br /><br />
<br />
Ze staročeských historiografických děl byla především vydána další recenze ''Starých letopisů českých.'' Tento historický pramen svým počtem rukopisů a recenzí působí od počátku editorům značné potíže. Palackého způsob zpřístupnění tohoto díla začleněním zpráv všech rukopisů do jedné chronologické řady sice poskytoval relativně úplný přehled událostí, ztěžoval však postižení specifických znění jednotlivých rukopisů a tím i provedení historické kritiky. Navíc se od dob Palackého objevily další rukopisy. Z tohoto důvodu byly ''Staré letopisy české'' prozatím vydávány podle jednotlivých rukopisů.<br /> <br />
Vedle předválečného vydání Letopisů podle Vratislavského rukopisu, připravili '''František Šimek''' a '''Miloslav Kaňák''' k vydání Staré letopisy české z rukopisu křižovnického.<br /> <br />
V současné době byly pod vedením '''Petra Čorneje''' zahájeny práce na velké kritické edici, která by odrážela všechny recenze a znění známých rukopisů. Přípravné práce se prozatím týkají nejstarší recenze letopisů. Složitost edičních prací a vysoké nároky na zpracování edice si však vyžádají delší čas.<br /><br /><br />
<br />
Kvalitního kritického vydání se ze středověkých českých historiografických textů dostalo Staročeské kronice tak řečeného Dalimila. Edice byla zpracovávána ve dvou etapách. V první fázi zpracovali '''Jaroslav Havránek''' a '''Jiří Daňhelka''' vydání kroniky především jako literární památky, ovšem - až na chybějící rejstřík - již s kvalitním kritickým aparátem a s historickým komentářem '''Zdeňka Kristena.''' V návaznosti na toto vydání bylo později zpracováno „veliké kritické vydání“, obsahující veškerý textový materiál, včetně reprodukce textu kroniky z Vídeňského rukopisu, který podle výsledků široce založeného výzkumu obsahuje nejstarší recenzi díla. Toto vydání obsahuje i podrobný filologický a historický komentář a rejstřík, který má sloužit k orientaci především historikovi. Před dokončením je ještě úplný „Index slov a tvarů“, který zase ocení zejména filolog, ale i pro historika bude užitečnou pomůckou.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56573Vydávání historických pramenů2019-01-02T15:59:43Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text ''Kosmovy České kroniky'' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také ''Neplachova kronika'' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také ''Kosmova Česká kronika,'' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera ''Mnicha Sázavského.''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek ''Husitské kroniky Vavřince z Březové,'' v jedenáctém svazku (1737) první recenze ''Pulkavovy České kroniky.''<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - ''Series graeca (MPG),'' a latinskou - ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.''' Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě Maiestas Carolina. Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689-1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708-1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719-1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764-1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734-1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753-1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749-1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798-1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů Bartošovu kroniku českou. Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze Nestorův Letopis ruský.<br /><br /><br />
<br />
=== Fontes rerum Bohemikarum ===<br />
K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, '''''Prameny dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum,''''' nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho Patrologie a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.<br /> <br />
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl '''František Palacký.''' Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k ''vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...'' Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání ''Pramenů'' byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).<br /> <br />
Zpočátku řídil vydávání ''Pramenů'' Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat ''životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních'' od nejstarších dob do počátku 16. století, stal '''Josef Emler.''' Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.<br /><br /><br />
<br />
* '''První díl,''' který obsahuje hagiografické spisy, vycházel po sešitech v letech 1871-1873. Latinské texty vydal Josef Emler, staroslověnské Josef Perwolf a Josef Kolář, výňatky z řeckých legend byly převzaty ze starších edic, staročeskou prokopskou legendu vydal Josef Jireček.<br />
* '''Druhý díl,''' obsahující Kosmovu kroniku, spisy Kosmových pokračovatelů, Pražské a České letopisy, Letopisy hradišťsko-opatovické, Letopis Vincenciův a Jarlochův a obě Žďárské kroniky, edičně zpracoval Josef Emler. Vycházel v letech 1874 a 1875.<br />
* '''Třetí díl,''' v němž český originál i německé překlady Kroniky tak řečeného Dalimila vydal Josef Jireček, latinské texty, Letopis Jindřicha Heimburského, Vlastní životopis Karla IV., řeč při pohřbu Karla IV., připsanou tehdy Janu Očkovi z Vlašimi, Kroniku Neplachovu a Kroniku Marignolovu, vydal Josef Emler, řeč Vojtěcha Raňkova z Ježova Ferdinand Tadra. Tento díl vycházel v letech 1878-1882.<br />
* '''Čtvrtý díl,''' obsahující Zbraslavskou kroniku, tzv. Výpisky z různých kronik, Kroniku Františka Pražského a Kroniku Beneše Krabice z Weitmile, vydal opět Josef Emler. Vycházel v letech 1882-1884.<br />
* '''Pátý díl,''' pro který edici latinského textu Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína připravil Josef Emler, staročeský překlad Jan Gebauer, Kroniku Vavřince z Březové a výtah z ní, Vavřincovu Píseň o Vítězství u Domažlic, tzv. Kroniku Univerzity pražské, Kroniku Bartoška z Drahonic a její dodatek, vydal Jaroslav Goll, byl dokončen v roce 1893.<br />
* Osud nebyl příznivý '''šestému dílu''' edice. Letopisy a drobnější kroniky doby husitské, původní text a oba staročeské překlady České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho, připravené k vydání opět Josefem Emlerem – opis Húskova překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho ve vatikánské knihovně pořídili Ferdinand Tadra a Vojtěch Jaromír Nováček –, byly sice vytištěny, ale pro nedostatečnou kvalitu byl tisk až na nepatrný počet výtisků darovaných univerzitním historickým seminářům v roce 1910 skartován. Nová edice ''Starých letopisů českých,'' připravovaná Josefem Emlerem pro sedmý díl ''Pramenů,'' již nevyšla.<br />
<br />
Po Emlerově smrti 10. února 1899 se práce na vydávání ''Pramenů'' zpomalila. V roce 1902 byla při Historickém spolku ustavena speciální Komise pro vydávání Pramenů dějin českých, jíž předsedal Jaromír Čelakovský. Komise vypracovala program pro pokračování edice, v němž rozšířila původní záměr o další prameny 15. století a prodloužila ediční záměr až do 17. století. Redaktorem pro období do konce 15. století byl ustanoven Václav Novotný, pro mladší prameny Josef Vítězslav Šimák. Ačkoli byla pro práci na edici získána řada předních historiků té doby, byl ediční program splněn pouze zčásti.<br /><br />
<br />
* V novém '''šestém dílu''' Pramenů vydal Josef Vítězslav Šimák v roce 1907 pouze Kroniku Bartoše Písaře a kroniku a listy J. M. Píseckého ze 16. století.<br />
* '''Sedmý díl,''' v němž tentokráte měly vyjít prameny k dějinám 16. století, nebyl dokončen. Vytištěná část měla být v roce 1926 jako nevyhovující skartována. Ke zničení nákladu však tehdy nedošlo. Nakonec byla v roce 1944 dána do prodeje. Rovněž desátý díl se spisy Václava Budovce z Budova, tištěný od roku 1914, nebyl dokončen, zvláště když editorovi Josefu Glücklichovi byla za druhé světové války práce na edici znemožněna.<br />
* Před druhou světovou válkou se podařilo vydat ještě '''osmý díl,''' obsahující spisy Petra z Mladoňovic a další prameny ke kostnickému koncilu a k osobnostem Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského, které od roku 1906 připravoval k vydání Václav Novotný. Vytištěny byly v letech 1923-1932. V širším měřítku se v meziválečném období edici nepodařilo oživit, částečně vinou určených editorů, částečně v důsledku nedobré finanční situace Historického spolku po první světové válce a hlavně za hospodářské krize. <br />
<br />
V roce 1942 byla zřízena nová komise pro vydávání ''Pramenů.'' Její členové Václav Vojtíšek, Rudolf Urbánek a Zdeněk Kristen připravili program pro následující období, ale vydávání již dále nepokročilo.<br /><br /><br />
<br />
Teprve v nedávné době bylo zahájeno vydávání nové řady ''Pramenů dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum. Series nova,'' v níž by měly být vydány kritické edice středověkých historiografických pramenů odpovídající nejmodernějším požadavkům. Podobně, jako to předpokládal poválečný program edice, počítají vydavatelé s menším rozsahem jednotlivých svazků, v nichž by rozsáhlejší díla měla být publikována samostatně, menší spojována do jednoho svazku.<br /> <br />
Jako první vyšlo kritické vydání kroniky Františka Pražského, které připravila Jana Zachová, následovala první redakce Starých letopisů českých (Alena M. Černá, Petr Čornej, Markéta Klosová).<br /><br />
Souběžně se základní řadou ''Pramenů dějin českých'' měla podle původního programu Františka Palackého vycházet také jejich druhá řada, pro níž Karel Jaromír Erben připravoval vydání zpráv cizích pramenů týkající se českých dějin do konce přemyslovského období. Erbenova smrt 21. listopadu 1870 uskutečnění tohoto programu zabránila a později již nebyl obnoven.<br /><br /></div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56572Vydávání historických pramenů2019-01-02T15:55:08Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text ''Kosmovy České kroniky'' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také ''Neplachova kronika'' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také ''Kosmova Česká kronika,'' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera ''Mnicha Sázavského.''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek ''Husitské kroniky Vavřince z Březové,'' v jedenáctém svazku (1737) první recenze ''Pulkavovy České kroniky.''<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - ''Series graeca (MPG),'' a latinskou - ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.''' Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě Maiestas Carolina. Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689-1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708-1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719-1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764-1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734-1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753-1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749-1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798-1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů Bartošovu kroniku českou. Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze Nestorův Letopis ruský.<br /><br /><br />
<br />
=== Fontes rerum Bohemikarum ===<br />
K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, '''''Prameny dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum,''''' nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho Patrologie a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.<br /> <br />
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl '''František Palacký.''' Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k ''vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...'' Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání ''Pramenů'' byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).<br /> <br />
Zpočátku řídil vydávání ''Pramenů'' Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat ''životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních'' od nejstarších dob do počátku 16. století, stal '''Josef Emler.''' Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.<br /><br /><br />
<br />
* '''První díl,''' který obsahuje hagiografické spisy, vycházel po sešitech v letech 1871-1873. Latinské texty vydal Josef Emler, staroslověnské Josef Perwolf a Josef Kolář, výňatky z řeckých legend byly převzaty ze starších edic, staročeskou prokopskou legendu vydal Josef Jireček.<br />
* '''Druhý díl,''' obsahující Kosmovu kroniku, spisy Kosmových pokračovatelů, Pražské a České letopisy, Letopisy hradišťsko-opatovické, Letopis Vincenciův a Jarlochův a obě Žďárské kroniky, edičně zpracoval Josef Emler. Vycházel v letech 1874 a 1875.<br />
* '''Třetí díl,''' v němž český originál i německé překlady Kroniky tak řečeného Dalimila vydal Josef Jireček, latinské texty, Letopis Jindřicha Heimburského, Vlastní životopis Karla IV., řeč při pohřbu Karla IV., připsanou tehdy Janu Očkovi z Vlašimi, Kroniku Neplachovu a Kroniku Marignolovu, vydal Josef Emler, řeč Vojtěcha Raňkova z Ježova Ferdinand Tadra. Tento díl vycházel v letech 1878-1882.<br />
* '''Čtvrtý díl,''' obsahující Zbraslavskou kroniku, tzv. Výpisky z různých kronik, Kroniku Františka Pražského a Kroniku Beneše Krabice z Weitmile, vydal opět Josef Emler. Vycházel v letech 1882-1884.<br />
* '''Pátý díl,''' pro který edici latinského textu Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína připravil Josef Emler, staročeský překlad Jan Gebauer, Kroniku Vavřince z Březové a výtah z ní, Vavřincovu Píseň o Vítězství u Domažlic, tzv. Kroniku Univerzity pražské, Kroniku Bartoška z Drahonic a její dodatek, vydal Jaroslav Goll, byl dokončen v roce 1893.<br />
* Osud nebyl příznivý '''šestému dílu''' edice. Letopisy a drobnější kroniky doby husitské, původní text a oba staročeské překlady České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho, připravené k vydání opět Josefem Emlerem – opis Húskova překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho ve vatikánské knihovně pořídili Ferdinand Tadra a Vojtěch Jaromír Nováček –, byly sice vytištěny, ale pro nedostatečnou kvalitu byl tisk až na nepatrný počet výtisků darovaných univerzitním historickým seminářům v roce 1910 skartován. Nová edice ''Starých letopisů českých,'' připravovaná Josefem Emlerem pro sedmý díl ''Pramenů,'' již nevyšla.<br />
<br />
Po Emlerově smrti 10. února 1899 se práce na vydávání ''Pramenů'' zpomalila. V roce 1902 byla při Historickém spolku ustavena speciální Komise pro vydávání Pramenů dějin českých, jíž předsedal Jaromír Čelakovský. Komise vypracovala program pro pokračování edice, v němž rozšířila původní záměr o další prameny 15. století a prodloužila ediční záměr až do 17. století. Redaktorem pro období do konce 15. století byl ustanoven Václav Novotný, pro mladší prameny Josef Vítězslav Šimák. Ačkoli byla pro práci na edici získána řada předních historiků té doby, byl ediční program splněn pouze zčásti.<br /></div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56571Vydávání historických pramenů2019-01-02T15:47:41Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text ''Kosmovy České kroniky'' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také ''Neplachova kronika'' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také ''Kosmova Česká kronika,'' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera ''Mnicha Sázavského.''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek ''Husitské kroniky Vavřince z Březové,'' v jedenáctém svazku (1737) první recenze ''Pulkavovy České kroniky.''<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - ''Series graeca (MPG),'' a latinskou - ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.''' Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě Maiestas Carolina. Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689-1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708-1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719-1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764-1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734-1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753-1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749-1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798-1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů Bartošovu kroniku českou. Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze Nestorův Letopis ruský.<br /><br /><br />
<br />
=== Fontes rerum Bohemikarum ===<br />
K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, '''''Prameny dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum,''''' nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho Patrologie a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.<br /> <br />
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl '''František Palacký.''' Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k ''vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...'' Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání ''Pramenů'' byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).<br /> <br />
Zpočátku řídil vydávání ''Pramenů'' Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat ''životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních'' od nejstarších dob do počátku 16. století, stal '''Josef Emler.''' Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.<br /><br /></div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56570Vydávání historických pramenů2019-01-02T15:42:19Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text ''Kosmovy České kroniky'' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také ''Neplachova kronika'' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také ''Kosmova Česká kronika,'' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera ''Mnicha Sázavského.''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek ''Husitské kroniky Vavřince z Březové,'' v jedenáctém svazku (1737) první recenze ''Pulkavovy České kroniky.''<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - ''Series graeca (MPG),'' a latinskou - ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.''' Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě Maiestas Carolina. Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689-1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708-1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== První kritické edice ===<br />
V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů '''Gelasius Dobner''' (1719-1790). Jeho šestisvazková '''''Monumenta historica Boemiae''' nusquam antehac edita '''(MHB),''''' která vycházela v letech 1764-1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.<br /><br /><br />
<br />
V osmdesátých letech 18. století připravili '''František Martin Pelcl''' (1734-1801) a '''Josef Dobrovský''' (1753-1829) dvousvazkovou edici '''''Scriptores rerum Bohemicarum,''' e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis,'' v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.<br /> <br />
V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel '''František Faustin Procházka''' (1749-1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů '''''Biblioteka česká''','' v jejíž první řadě měly být publikovány ''„kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“''.<br /><br /> <br />
<br />
V roce 1829 vydal '''František Palacký''' (1798-1876) třetí svazek ''Scriptores,'' v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval '''''Staří letopisové čeští''' od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.''<br /><br />
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal '''Václav Hanka''' český originál i německý překlad Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.<br /><br />
'''Karel Jaromír Erben,''' který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů Bartošovu kroniku českou. Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu ''Scriptores rerum Bohemicarum extranei.'' Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze Nestorův Letopis ruský.<br /><br /></div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56569Vydávání historických pramenů2019-01-02T15:34:55Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text ''Kosmovy České kroniky'' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také ''Neplachova kronika'' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také ''Kosmova Česká kronika,'' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera ''Mnicha Sázavského.''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek ''Husitské kroniky Vavřince z Březové,'' v jedenáctém svazku (1737) první recenze ''Pulkavovy České kroniky.''<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - ''Series graeca (MPG),'' a latinskou - ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
<br />
<br />
== Vydávání pramenů v českých zemích ==<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století '''Marquart Freher.''' Snahy radního písaře Nového města Pražského '''Pavla Ješína Z Bezdězí''' o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě Maiestas Carolina. Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.<br /><br />
Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů '''Magnoalda Ziegelbauera''' (1689-1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě '''Josefa Bonaventury Pitera''' (1708-1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova ''Bibliotheca scriptorum Bohemicorum,'' stejně jako Piterovy ''Scriptores rerum Bohemicarum'' nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.<br /><br />
V roce 1752 vydal sice '''Jáchym Krakovský z Kolovrat''' spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní. <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56487Vydávání historických pramenů2018-12-19T09:13:11Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text ''Kosmovy České kroniky'' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také ''Neplachova kronika'' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také ''Kosmova Česká kronika,'' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera ''Mnicha Sázavského.''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek ''Husitské kroniky Vavřince z Březové,'' v jedenáctém svazku (1737) první recenze ''Pulkavovy České kroniky.''<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - ''Series graeca (MPG),'' a latinskou - ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56486Vydávání historických pramenů2018-12-19T09:12:35Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text ''Kosmovy České kroniky'' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také ''Neplachova kronika'' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také ''Kosmova Česká kronika,'' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera ''Mnicha Sázavského.''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek ''Husitské kroniky Vavřince z Březové,'' v jedenáctém svazku (1737) první recenze ''Pulkavovy České kroniky.''<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - ''Series graeca (MPG),'' a latinskou - ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.<br />
Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století MARQUART FREHER. Snahy radního písaře Nového města Pražského PAVLA JEŠÍNA Z BEZDĚZÍ o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holadsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě Maiestas Carolina . Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56313Vydávání historických pramenů2018-12-07T11:08:09Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text ''Kosmovy České kroniky'' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také ''Neplachova kronika'' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také ''Kosmova Česká kronika,'' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera ''Mnicha Sázavského.''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek ''Husitské kroniky Vavřince z Březové,'' v jedenáctém svazku (1737) první recenze ''Pulkavovy České kroniky.''<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - ''Series graeca (MPG),'' a latinskou - ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.<br /> <br />
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina'' a ''Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56312Vydávání historických pramenů2018-12-07T11:07:03Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text ''Kosmovy České kroniky'' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také ''Neplachova kronika'' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také ''Kosmova Česká kronika,'' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera ''Mnicha Sázavského.''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek ''Husitské kroniky Vavřince z Březové,'' v jedenáctém svazku (1737) první recenze ''Pulkavovy České kroniky.''<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - ''Series graeca (MPG),'' a latinskou - ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě '''''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit''''' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století. Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina, Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56311Vydávání historických pramenů2018-12-07T11:04:04Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text ''Kosmovy České kroniky'' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také ''Neplachova kronika'' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také ''Kosmova Česká kronika,'' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera ''Mnicha Sázavského.''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek ''Husitské kroniky Vavřince z Březové,'' v jedenáctém svazku (1737) první recenze ''Pulkavovy České kroniky.''<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery.''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.'''<br /> <br />
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br /><br />
<br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady '''''Patrologiae cursus completus,''''' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - ''Series graeca (MPG),'' a latinskou - ''Series latina (MPL).'' Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou stále častěji i vědecké edice doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě ''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit'' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století. Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina, Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J.-P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56310Vydávání historických pramenů2018-12-07T11:01:35Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text ''Kosmovy České kroniky'' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také ''Neplachova kronika'' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také ''Kosmova Česká kronika,'' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera ''Mnicha Sázavského.''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek ''Husitské kroniky Vavřince z Březové,'' v jedenáctém svazku (1737) první recenze ''Pulkavovy České kroniky.''<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.<br /> <br />
Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova,''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a '''''Fonti per la storia d'Italia,''''' vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici '''''Monumenta Poloniae historica''' - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě '''''Scriptores rerum Silesiacarum''' oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.''<br /> <br />
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici '''''Scriptores rerum Hungaricarum''','' kterou zpracoval '''Imre Szentpétery,''' <br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě '''''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.'''''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.''' V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady ''Patrologiae cursus completus,'' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - Series graeca (MPG), a latinskou - Series latina (MPL). Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou stále častěji i vědecké edice doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě ''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit'' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století. Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina, Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J.-P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56309Vydávání historických pramenů2018-12-07T10:57:32Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text ''Kosmovy České kroniky'' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také ''Neplachova kronika'' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také ''Kosmova Česká kronika,'' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera ''Mnicha Sázavského.''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek ''Husitské kroniky Vavřince z Březové,'' v jedenáctém svazku (1737) první recenze ''Pulkavovy České kroniky.''<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /><br /><br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor '''Johann Friedrich Böhmer''' (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem '''''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''''' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters'').<br /> <br />
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě ''Leges,'' diplomatické v řadě ''Diplomata,'' listy v řadě ''Epistolae,'' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě ''Antiquitates.''<br /><br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.''<br /> <br />
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.''<br /> <br />
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.''<br /> <br />
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě ''Scriptores in folio'' a v nové řadě ''Scriptores rerum Germanicarum'' byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám. Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a Fonti per la storia d'Italia, vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici ''Monumenta Poloniae historica - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě ''Scriptores rerum Silesiacarum oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.'' Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici, kterou zpracoval '''Imre Szentpétery,''' ''Scriptores rerum Hungaricarum.''<br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě ''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.''' V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady ''Patrologiae cursus completus,'' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - Series graeca (MPG), a latinskou - Series latina (MPL). Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou stále častěji i vědecké edice doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě ''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit'' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století. Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina, Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J.-P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56308Vydávání historických pramenů2018-12-07T10:53:36Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text ''Kosmovy České kroniky'' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také ''Neplachova kronika'' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také ''Kosmova Česká kronika,'' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera ''Mnicha Sázavského.''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek ''Husitské kroniky Vavřince z Březové,'' v jedenáctém svazku (1737) první recenze ''Pulkavovy České kroniky.''<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků '''''Veterum scriptorum''' et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu '''''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,''''' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem '''''Recueil des historiens de la France.'''''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě '''''Recueil des Historiens des Croisades,''''' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, '''''Rerum italicarum scriptores,''''' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat '''''Scriptores rerum Danicarum medii aevi''''' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /> <br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor Johann Friedrich Böhmer (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem ''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde'' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters''). V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě '''''Leges,''''' diplomatické v řadě '''''Diplomata,''''' listy v řadě '''''Epistolae,''''' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě '''''Antiquitates.'''''<br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.'' Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.'' Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.'' Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě Scriptores in folio a v nové řadě Scriptores rerum Germanicarum byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám. Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a Fonti per la storia d'Italia, vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici ''Monumenta Poloniae historica - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě ''Scriptores rerum Silesiacarum oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.'' Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici, kterou zpracoval '''Imre Szentpétery,''' ''Scriptores rerum Hungaricarum.''<br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě ''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.''' V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady ''Patrologiae cursus completus,'' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - Series graeca (MPG), a latinskou - Series latina (MPL). Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou stále častěji i vědecké edice doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě ''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit'' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století. Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina, Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J.-P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56307Vydávání historických pramenů2018-12-07T10:49:46Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem '''''Annales ecclesiastici''' a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem '''''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores''' aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text ''Kosmovy České kroniky'' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici '''''Corpus Francicae historiae''' veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici '''''Rerum Germanicarum scriptores''' aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové '''''Scriptores rerum Germanicarum''' a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem '''''Ascensiones historicae,''' quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové '''''Scriptores rerum Brunsvicensium.'''''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici '''''Scriptores rerum Austriacarum.''''' V jejich druhém svazku byla vydána také ''Neplachova kronika'' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku '''''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.''''' V prvním svazku je otištěna také ''Kosmova Česká kronika,'' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera ''Mnicha Sázavského.''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů '''''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi''' diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek ''Husitské kroniky Vavřince z Březové,'' v jedenáctém svazku (1737) první recenze ''Pulkavovy České kroniky.''<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici '''''Silesiacarum rerum scriptores''' aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků ''Veterum scriptorum et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu ''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,'' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený '''Institut de France''' zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV – XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu '''l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres''' (součást Institut de France) pod názvem ''Recueil des historiens de la France.''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě ''Recueil des Historiens des Croisades,'' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, ''Rerum italicarum scriptores,'' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat ''Scriptores rerum Danicarum medii aevi'' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /> <br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor Johann Friedrich Böhmer (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem ''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde'' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters''). V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě '''''Leges,''''' diplomatické v řadě '''''Diplomata,''''' listy v řadě '''''Epistolae,''''' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě '''''Antiquitates.'''''<br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.'' Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.'' Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.'' Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě Scriptores in folio a v nové řadě Scriptores rerum Germanicarum byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám. Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a Fonti per la storia d'Italia, vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici ''Monumenta Poloniae historica - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě ''Scriptores rerum Silesiacarum oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.'' Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici, kterou zpracoval '''Imre Szentpétery,''' ''Scriptores rerum Hungaricarum.''<br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě ''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.''' V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady ''Patrologiae cursus completus,'' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - Series graeca (MPG), a latinskou - Series latina (MPL). Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou stále častěji i vědecké edice doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě ''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit'' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století. Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina, Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J.-P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56306Vydávání historických pramenů2018-12-07T10:44:21Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem ''Annales ecclesiastici a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem ''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn '''neúplný text Kosmovy České kroniky''' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici ''Corpus Francicae historiae veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici ''Rerum Germanicarum scriptores aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové ''Scriptores rerum Germanicarum a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem ''Ascensiones historicae, quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové ''Scriptores rerum Brunsvicensium.''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici ''Scriptores rerum Austriacarum.'' V jejich druhém svazku byla vydána také ''Neplachova kronika'' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku ''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.'' V prvním svazku je otištěna také ''Kosmova Česká kronika,'' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera ''Mnicha Sázavského.''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů ''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek ''Husitské kroniky Vavřince z Březové,'' v jedenáctém svazku (1737) první recenze ''Pulkavovy České kroniky.''<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici ''Silesiacarum rerum scriptores aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků ''Veterum scriptorum et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu ''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,'' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený '''Institut de France''' zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV – XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu '''l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres''' (součást Institut de France) pod názvem ''Recueil des historiens de la France.''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě ''Recueil des Historiens des Croisades,'' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, ''Rerum italicarum scriptores,'' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat ''Scriptores rerum Danicarum medii aevi'' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /> <br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor Johann Friedrich Böhmer (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem ''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde'' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters''). V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě '''''Leges,''''' diplomatické v řadě '''''Diplomata,''''' listy v řadě '''''Epistolae,''''' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě '''''Antiquitates.'''''<br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.'' Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.'' Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.'' Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě Scriptores in folio a v nové řadě Scriptores rerum Germanicarum byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám. Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a Fonti per la storia d'Italia, vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici ''Monumenta Poloniae historica - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě ''Scriptores rerum Silesiacarum oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.'' Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici, kterou zpracoval '''Imre Szentpétery,''' ''Scriptores rerum Hungaricarum.''<br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě ''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.''' V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady ''Patrologiae cursus completus,'' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - Series graeca (MPG), a latinskou - Series latina (MPL). Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou stále častěji i vědecké edice doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě ''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit'' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století. Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina, Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J.-P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56305Vydávání historických pramenů2018-12-07T10:43:04Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem ''Annales ecclesiastici a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem ''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn '''neúplný text Kosmovy České kroniky''' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici ''Corpus Francicae historiae veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici ''Rerum Germanicarum scriptores aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové ''Scriptores rerum Germanicarum a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem ''Ascensiones historicae, quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové ''Scriptores rerum Brunsvicensium.''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici ''Scriptores rerum Austriacarum.'' V jejich druhém svazku byla vydána také '''''Neplachova kronika''''' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku ''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.'' V prvním svazku je otištěna také '''''Kosmova Česká kronika,''''' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera '''''Mnicha Sázavského.'''''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů ''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel '''''zlomek Husitské kroniky Vavřince z Březové,''''' v jedenáctém svazku (1737) první recenze '''''Pulkavovy České kroniky.'''''<br /> <br />
Slezské prameny vydal '''Friedrich B. von Sommersberg''' ve třísvazkové edici ''Silesiacarum rerum scriptores aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků ''Veterum scriptorum et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu ''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,'' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený '''Institut de France''' zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV – XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu '''l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres''' (součást Institut de France) pod názvem ''Recueil des historiens de la France.''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě ''Recueil des Historiens des Croisades,'' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, ''Rerum italicarum scriptores,'' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat ''Scriptores rerum Danicarum medii aevi'' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /> <br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor Johann Friedrich Böhmer (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem ''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde'' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters''). V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě '''''Leges,''''' diplomatické v řadě '''''Diplomata,''''' listy v řadě '''''Epistolae,''''' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě '''''Antiquitates.'''''<br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.'' Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.'' Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.'' Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě Scriptores in folio a v nové řadě Scriptores rerum Germanicarum byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám. Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a Fonti per la storia d'Italia, vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici ''Monumenta Poloniae historica - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě ''Scriptores rerum Silesiacarum oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.'' Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici, kterou zpracoval '''Imre Szentpétery,''' ''Scriptores rerum Hungaricarum.''<br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě ''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.''' V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady ''Patrologiae cursus completus,'' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - Series graeca (MPG), a latinskou - Series latina (MPL). Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou stále častěji i vědecké edice doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě ''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit'' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století. Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina, Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J.-P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56304Vydávání historických pramenů2018-12-07T10:40:43Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem ''Annales ecclesiastici a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem ''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn '''neúplný text Kosmovy České kroniky''' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici ''Corpus Francicae historiae veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici ''Rerum Germanicarum scriptores aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /><br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...'' V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velký ediční podnik, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové ''Scriptores rerum Germanicarum a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem ''Ascensiones historicae, quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové ''Scriptores rerum Brunsvicensium.''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici ''Scriptores rerum Austriacarum.'' V jejich druhém svazku byla vydána také '''Neplachova kronika''' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku ''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.'' V prvním svazku je otištěna také '''Kosmova Česká kronika,''' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera '''Mnicha Sázavského.'''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů ''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel '''zlomek Husitské kroniky Vavřince z Březové,''' v jedenáctém svazku (1737) první recenze '''Pulkavovy České kroniky.'''<br /> <br />
Slezské prameny vydal Friedrich B. von Sommersberg ve třísvazkové edici ''Silesiacarum rerum scriptores aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků ''Veterum scriptorum et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu ''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,'' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený '''Institut de France''' zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV – XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu '''l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres''' (součást Institut de France) pod názvem ''Recueil des historiens de la France.''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě ''Recueil des Historiens des Croisades,'' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, ''Rerum italicarum scriptores,'' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat ''Scriptores rerum Danicarum medii aevi'' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /> <br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor Johann Friedrich Böhmer (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem ''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde'' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters''). V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě '''''Leges,''''' diplomatické v řadě '''''Diplomata,''''' listy v řadě '''''Epistolae,''''' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě '''''Antiquitates.'''''<br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.'' Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.'' Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.'' Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě Scriptores in folio a v nové řadě Scriptores rerum Germanicarum byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám. Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a Fonti per la storia d'Italia, vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici ''Monumenta Poloniae historica - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě ''Scriptores rerum Silesiacarum oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.'' Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici, kterou zpracoval '''Imre Szentpétery,''' ''Scriptores rerum Hungaricarum.''<br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě ''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.''' V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady ''Patrologiae cursus completus,'' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - Series graeca (MPG), a latinskou - Series latina (MPL). Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou stále častěji i vědecké edice doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě ''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit'' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století. Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina, Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J.-P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56303Vydávání historických pramenů2018-12-07T10:38:22Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem ''Annales ecclesiastici a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem ''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn '''neúplný text Kosmovy České kroniky''' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici ''Corpus Francicae historiae veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici ''Rerum Germanicarum scriptores aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku '''Daniel Papebroch''' (1628-1714), po něm '''Gottfried Henschen''' (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685) podporován celou kongregací shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...''<br /> <br />
V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplin, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velký ediční podnik, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové ''Scriptores rerum Germanicarum a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem ''Ascensiones historicae, quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové ''Scriptores rerum Brunsvicensium.''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici ''Scriptores rerum Austriacarum.'' V jejich druhém svazku byla vydána také '''Neplachova kronika''' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku ''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.'' V prvním svazku je otištěna také '''Kosmova Česká kronika,''' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera '''Mnicha Sázavského.'''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů ''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel '''zlomek Husitské kroniky Vavřince z Březové,''' v jedenáctém svazku (1737) první recenze '''Pulkavovy České kroniky.'''<br /> <br />
Slezské prameny vydal Friedrich B. von Sommersberg ve třísvazkové edici ''Silesiacarum rerum scriptores aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků ''Veterum scriptorum et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu ''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,'' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený '''Institut de France''' zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV – XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu '''l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres''' (součást Institut de France) pod názvem ''Recueil des historiens de la France.''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě ''Recueil des Historiens des Croisades,'' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, ''Rerum italicarum scriptores,'' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat ''Scriptores rerum Danicarum medii aevi'' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /> <br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor Johann Friedrich Böhmer (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem ''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde'' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters''). V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě '''''Leges,''''' diplomatické v řadě '''''Diplomata,''''' listy v řadě '''''Epistolae,''''' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě '''''Antiquitates.'''''<br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.'' Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.'' Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.'' Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě Scriptores in folio a v nové řadě Scriptores rerum Germanicarum byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám. Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a Fonti per la storia d'Italia, vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici ''Monumenta Poloniae historica - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě ''Scriptores rerum Silesiacarum oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.'' Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici, kterou zpracoval '''Imre Szentpétery,''' ''Scriptores rerum Hungaricarum.''<br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě ''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.''' V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady ''Patrologiae cursus completus,'' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - Series graeca (MPG), a latinskou - Series latina (MPL). Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou stále častěji i vědecké edice doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě ''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit'' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století. Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina, Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J.-P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56302Vydávání historických pramenů2018-12-07T10:36:25Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem ''Annales ecclesiastici a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /><br /> <br />
'''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem ''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn '''neúplný text Kosmovy České kroniky''' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici ''Corpus Francicae historiae veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici ''Rerum Germanicarum scriptores aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku Daniel Papebroch (1628-1714), po něm Gottfried Henschen (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685) podporován celou kongregací shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...''<br /> <br />
V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplin, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velký ediční podnik, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové ''Scriptores rerum Germanicarum a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem ''Ascensiones historicae, quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové ''Scriptores rerum Brunsvicensium.''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici ''Scriptores rerum Austriacarum.'' V jejich druhém svazku byla vydána také '''Neplachova kronika''' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku ''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.'' V prvním svazku je otištěna také '''Kosmova Česká kronika,''' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera '''Mnicha Sázavského.'''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů ''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel '''zlomek Husitské kroniky Vavřince z Březové,''' v jedenáctém svazku (1737) první recenze '''Pulkavovy České kroniky.'''<br /> <br />
Slezské prameny vydal Friedrich B. von Sommersberg ve třísvazkové edici ''Silesiacarum rerum scriptores aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků ''Veterum scriptorum et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu ''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,'' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený '''Institut de France''' zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV – XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu '''l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres''' (součást Institut de France) pod názvem ''Recueil des historiens de la France.''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě ''Recueil des Historiens des Croisades,'' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, ''Rerum italicarum scriptores,'' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat ''Scriptores rerum Danicarum medii aevi'' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /> <br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor Johann Friedrich Böhmer (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem ''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde'' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters''). V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě '''''Leges,''''' diplomatické v řadě '''''Diplomata,''''' listy v řadě '''''Epistolae,''''' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě '''''Antiquitates.'''''<br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.'' Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.'' Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.'' Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě Scriptores in folio a v nové řadě Scriptores rerum Germanicarum byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám. Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a Fonti per la storia d'Italia, vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici ''Monumenta Poloniae historica - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě ''Scriptores rerum Silesiacarum oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.'' Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici, kterou zpracoval '''Imre Szentpétery,''' ''Scriptores rerum Hungaricarum.''<br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě ''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.''' V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady ''Patrologiae cursus completus,'' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - Series graeca (MPG), a latinskou - Series latina (MPL). Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou stále častěji i vědecké edice doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě ''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit'' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století. Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina, Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J.-P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56301Vydávání historických pramenů2018-12-07T10:35:15Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem ''Annales ecclesiastici a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /> '''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem ''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn '''neúplný text Kosmovy České kroniky''' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici ''Corpus Francicae historiae veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici ''Rerum Germanicarum scriptores aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku Daniel Papebroch (1628-1714), po něm Gottfried Henschen (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685) podporován celou kongregací shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...''<br /> <br />
V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplin, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velký ediční podnik, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové ''Scriptores rerum Germanicarum a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem ''Ascensiones historicae, quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové ''Scriptores rerum Brunsvicensium.''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici ''Scriptores rerum Austriacarum.'' V jejich druhém svazku byla vydána také '''Neplachova kronika''' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku ''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.'' V prvním svazku je otištěna také '''Kosmova Česká kronika,''' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera '''Mnicha Sázavského.'''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů ''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel '''zlomek Husitské kroniky Vavřince z Březové,''' v jedenáctém svazku (1737) první recenze '''Pulkavovy České kroniky.'''<br /> <br />
Slezské prameny vydal Friedrich B. von Sommersberg ve třísvazkové edici ''Silesiacarum rerum scriptores aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků ''Veterum scriptorum et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu ''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,'' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený '''Institut de France''' zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV – XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu '''l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres''' (součást Institut de France) pod názvem ''Recueil des historiens de la France.''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě ''Recueil des Historiens des Croisades,'' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, ''Rerum italicarum scriptores,'' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat ''Scriptores rerum Danicarum medii aevi'' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /> <br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor Johann Friedrich Böhmer (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem ''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde'' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters''). V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě '''''Leges,''''' diplomatické v řadě '''''Diplomata,''''' listy v řadě '''''Epistolae,''''' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě '''''Antiquitates.'''''<br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.'' Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.'' Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.'' Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě Scriptores in folio a v nové řadě Scriptores rerum Germanicarum byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám. Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a Fonti per la storia d'Italia, vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici ''Monumenta Poloniae historica - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě ''Scriptores rerum Silesiacarum oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.'' Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici, kterou zpracoval '''Imre Szentpétery,''' ''Scriptores rerum Hungaricarum.''<br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě ''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.''' V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady ''Patrologiae cursus completus,'' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - Series graeca (MPG), a latinskou - Series latina (MPL). Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou stále častěji i vědecké edice doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě ''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit'' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století. Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina, Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J.-P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56300Vydávání historických pramenů2018-12-07T10:33:34Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /><br /><br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem ''Annales ecclesiastici a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů a rozvoj historické kritiky měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /> '''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem ''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn '''neúplný text Kosmovy České kroniky''' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici ''Corpus Francicae historiae veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici ''Rerum Germanicarum scriptores aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku Daniel Papebroch (1628-1714), po něm Gottfried Henschen (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685) podporován celou kongregací shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...''<br /> <br />
V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplin, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velký ediční podnik, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové ''Scriptores rerum Germanicarum a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem ''Ascensiones historicae, quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové ''Scriptores rerum Brunsvicensium.''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici ''Scriptores rerum Austriacarum.'' V jejich druhém svazku byla vydána také '''Neplachova kronika''' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku ''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.'' V prvním svazku je otištěna také '''Kosmova Česká kronika,''' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera '''Mnicha Sázavského.'''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů ''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel '''zlomek Husitské kroniky Vavřince z Březové,''' v jedenáctém svazku (1737) první recenze '''Pulkavovy České kroniky.'''<br /> <br />
Slezské prameny vydal Friedrich B. von Sommersberg ve třísvazkové edici ''Silesiacarum rerum scriptores aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků ''Veterum scriptorum et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu ''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,'' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený '''Institut de France''' zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV – XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu '''l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres''' (součást Institut de France) pod názvem ''Recueil des historiens de la France.''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě ''Recueil des Historiens des Croisades,'' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, ''Rerum italicarum scriptores,'' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat ''Scriptores rerum Danicarum medii aevi'' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /> <br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor Johann Friedrich Böhmer (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem ''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde'' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters''). V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě '''''Leges,''''' diplomatické v řadě '''''Diplomata,''''' listy v řadě '''''Epistolae,''''' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě '''''Antiquitates.'''''<br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.'' Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.'' Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.'' Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě Scriptores in folio a v nové řadě Scriptores rerum Germanicarum byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám. Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a Fonti per la storia d'Italia, vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici ''Monumenta Poloniae historica - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě ''Scriptores rerum Silesiacarum oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.'' Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici, kterou zpracoval '''Imre Szentpétery,''' ''Scriptores rerum Hungaricarum.''<br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě ''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.''' V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady ''Patrologiae cursus completus,'' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - Series graeca (MPG), a latinskou - Series latina (MPL). Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou stále častěji i vědecké edice doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě ''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit'' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století. Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina, Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J.-P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56299Vydávání historických pramenů2018-12-07T10:30:19Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická.<br /><br />
Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilej 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /> <br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem ''Annales ecclesiastici a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů a rozvoj historické kritiky měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /> '''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem ''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn '''neúplný text Kosmovy České kroniky''' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici ''Corpus Francicae historiae veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici ''Rerum Germanicarum scriptores aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku Daniel Papebroch (1628-1714), po něm Gottfried Henschen (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685) podporován celou kongregací shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...''<br /> <br />
V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplin, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velký ediční podnik, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové ''Scriptores rerum Germanicarum a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem ''Ascensiones historicae, quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové ''Scriptores rerum Brunsvicensium.''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici ''Scriptores rerum Austriacarum.'' V jejich druhém svazku byla vydána také '''Neplachova kronika''' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku ''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.'' V prvním svazku je otištěna také '''Kosmova Česká kronika,''' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera '''Mnicha Sázavského.'''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů ''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel '''zlomek Husitské kroniky Vavřince z Březové,''' v jedenáctém svazku (1737) první recenze '''Pulkavovy České kroniky.'''<br /> <br />
Slezské prameny vydal Friedrich B. von Sommersberg ve třísvazkové edici ''Silesiacarum rerum scriptores aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků ''Veterum scriptorum et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu ''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,'' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený '''Institut de France''' zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV – XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu '''l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres''' (součást Institut de France) pod názvem ''Recueil des historiens de la France.''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě ''Recueil des Historiens des Croisades,'' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, ''Rerum italicarum scriptores,'' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat ''Scriptores rerum Danicarum medii aevi'' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /> <br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor Johann Friedrich Böhmer (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem ''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde'' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters''). V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě '''''Leges,''''' diplomatické v řadě '''''Diplomata,''''' listy v řadě '''''Epistolae,''''' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě '''''Antiquitates.'''''<br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.'' Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.'' Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.'' Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě Scriptores in folio a v nové řadě Scriptores rerum Germanicarum byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám. Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a Fonti per la storia d'Italia, vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici ''Monumenta Poloniae historica - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě ''Scriptores rerum Silesiacarum oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.'' Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici, kterou zpracoval '''Imre Szentpétery,''' ''Scriptores rerum Hungaricarum.''<br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě ''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.''' V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady ''Patrologiae cursus completus,'' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - Series graeca (MPG), a latinskou - Series latina (MPL). Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou stále častěji i vědecké edice doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě ''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit'' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století. Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina, Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J.-P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56298Vydávání historických pramenů2018-12-07T10:20:12Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, mimo jiné Kolumbův dopis o cestě do Ameriky, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická.<br /><br />
Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilej 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /> <br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem ''Annales ecclesiastici a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů a rozvoj historické kritiky měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /> '''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem ''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn '''neúplný text Kosmovy České kroniky''' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici ''Corpus Francicae historiae veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici ''Rerum Germanicarum scriptores aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku Daniel Papebroch (1628-1714), po něm Gottfried Henschen (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685) podporován celou kongregací shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...''<br /> <br />
V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br /><br />
<br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplin, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 18. století ===<br />
V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velký ediční podnik, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.<br /> <br />
'''Johannes Schiller''' zpracoval jednosvazkové ''Scriptores rerum Germanicarum a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.''<br /> <br />
'''Gottfried Wilhelm Leibniz''' (1646-1716) vydal v letech 1698-1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem ''Ascensiones historicae, quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur,'' v letech 1707-1711 třísvazkové ''Scriptores rerum Brunsvicensium.''<br /> <br />
Rakouský benediktin z Melku '''Hieronymus Pez''' (1685-1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici ''Scriptores rerum Austriacarum.'' V jejich druhém svazku byla vydána také '''Neplachova kronika''' a některé další bohemikální texty.<br /> <br />
'''Johann Burchard Mencke''' (1675-1732) vydal v letech 1728 až 1730 v Lipsku ''Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum.'' V prvním svazku je otištěna také '''Kosmova Česká kronika,''' ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera '''Mnicha Sázavského.'''<br /> <br />
'''Johann Peter von Ludewig''' (1668-1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů ''Reliquiae manuscriptorum omnis aevi diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc.'' V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel '''zlomek Husitské kroniky Vavřince z Březové,''' v jedenáctém svazku (1737) první recenze '''Pulkavovy České kroniky.'''<br /> <br />
Slezské prameny vydal Friedrich B. von Sommersberg ve třísvazkové edici ''Silesiacarum rerum scriptores aliquot inediti.'' Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.<br /><br /><br />
Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.<br /><br />
'''Edmond Martene''' a '''Ursin Durand''' připravili k vydání devět svazků ''Veterum scriptorum et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.''<br /> <br />
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu ''Recueil des Historiens des Gaules et de la France,'' která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený '''Institut de France''' zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.<br /> <br />
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen '''Dom Brial.''' V průběhu následujícího století (1805-1904) vyšly svazky XIV – XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.<br /><br />
Díky iniciativě '''H. Arbois de Jubainville''' bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat '''prameny finanční povahy''' (''Document financiers'' – první svazek vyšel 1899), '''nekrologia''' (''Obituaires'' – první svazek 1902) a '''tradiční prameny''' (''Pouillés;'' první sv. 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu '''l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres''' (součást Institut de France) pod názvem ''Recueil des historiens de la France.''<br /> <br />
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě ''Recueil des Historiens des Croisades,'' jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844-1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.<br /><br /> <br />
V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně '''Ludovico Antonio Muratori''' (1672-1750) soubor děl italských středověkých historiků, ''Rerum italicarum scriptores,'' ve 24 svazcích.<br /> <br />
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal '''Jakub Langebek''' v roce 1772 vydávat ''Scriptores rerum Danicarum medii aevi'' (od 4. sv. vydával '''Petr Friedrich Suhm,''' pak '''L. Engelstoft, E. C. Werlauff''').<br /><br /> <br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 19. století ===<br />
Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady '''''Monumenta Germaniae Historica (MGH).''''' Jejím iniciátorem byl významný pruský státník '''Heinrich Friedrich Karl von Stein''' (1757-1831). V roce 1819 pro její vydávání založil '''Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde''' (Společnost pro starší německý dějezpyt).<br /> <br />
Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal '''Georg Heinrich Pertz''' (1795-1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor Johann Friedrich Böhmer (1795-1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem ''Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde'' (od roku 1876 ''Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde,'' od roku 1937 ''Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters,'' po druhé světové válce vychází jako ''Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters''). V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě '''''Scriptores in folio,''''' věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě '''''Leges,''''' diplomatické v řadě '''''Diplomata,''''' listy v řadě '''''Epistolae,''''' poezie a texty memoriálního charakteru v řadě '''''Antiquitates.'''''<br /> <br />
Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady ''Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI-IX, Gesta pontificum Romanorum.'' Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada ''Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.'' Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě ''Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti,'' politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě ''Staatsschriften des späteren Mittelalters.'' Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi.'' Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě ''Scriptores rerum Germanicarum, Nova series.'' V řadě Scriptores in folio a v nové řadě Scriptores rerum Germanicarum byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.<br /><br /><br />
<br />
Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po '''''Fontes rerum Austriacarum,''''' které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada ''Scriptores,'' v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám. Kritické edici italských středověkých historických děl představují '''''Rerum italicarum scriptores, Series nova''''' v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a Fonti per la storia d'Italia, vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.<br /><br />
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici ''Monumenta Poloniae historica - Pomniki dziejowe Polski;'' jejíž program publikoval v roce 1852 '''A. Bielowski,''' který také v letech 1864-1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal '''Gustav Adolf Stenzel''' v ediční řadě ''Scriptores rerum Silesiacarum oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.'' Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici, kterou zpracoval '''Imre Szentpétery,''' ''Scriptores rerum Hungaricarum.''<br /><br />
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě ''Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.''<br /><br /><br />
V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady '''kronik německých měst, ''Chroniken der deutschen Städte.''''' Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách '''Karl Hegel''' (1813-1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog '''Matthias Lexer.''' V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.<br /><br />
Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady ''Patrologiae cursus completus,'' kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec '''Jacques Paul Migne''' (1800-1875). Edice má dvě řady, řeckou - Series graeca (MPG), a latinskou - Series latina (MPL). Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.<br /><br /><br />
<br />
=== Vydávání pramenů v 20. století ===<br />
Po druhé světové válce jsou stále častěji i vědecké edice doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě ''Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit'' v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil '''Rudolf Buchner''' a pokračoval v ní '''Franz-Josef Schmale.''' Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.<br /><br />
V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století. Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice '''''Corpus christianorum.''''' Z jejích tří řad, ''Claves, Series latina, Continuatio mediaevalis,'' má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.<br /> <br />
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J.-P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Vyd%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_historick%C3%BDch_pramen%C5%AF&diff=56297Vydávání historických pramenů2018-12-07T09:51:22Z<p>Eliska.Vavrova: Založena nová stránka s textem „Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. l…“</p>
<hr />
<div>Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální [[Kronika|kroniky]], kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, [[Biografie|biografie]], tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, mimo jiné Kolumbův dopis o cestě do Ameriky, zprávy o poutích, spisy [[Hagiografické prameny|hagiografické]] i díla encyklopedická.<br /><br />
Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.<br />
<br />
== Vydávání pramenů v Evropě ==<br />
=== Renesance a humanismus ===<br />
První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v '''tzv. Aldovské akademii,''' založené významným benátským typografem '''Aldo Manuccim''' v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.<br /><br /><br />
Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako '''Erasmus Rotterdamský''' (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal ''řecký text Nového zákona'' a ''spisy Jeronýma ze Stridonu,'' nebo '''Johannes Reuchlin,''' (1455-1522) který takto zpracoval ''hebrejský text bible''.<br /> <br />
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také '''Ulrich von Hutten''' (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo '''Matthiase Flacia Illyrica''' (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin ''Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilej 1559-1574'' známých jako '''''Magdeburské centurie.''''' Jejich vydavatelé – vedle Flacia především '''Johann Wigand''' (1523-1587), '''Matthaeus Judex''' (nar. 1564) a '''Basilius Faber''' (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.<br /> <br />
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem '''Caesara Baronia''' s názvem ''Annales ecclesiastici a Christo nato ad annum 1198'' (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů a rozvoj historické kritiky měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.<br /><br />
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například '''Heinrich Canisius''' (nar. 1610), '''Christoph Brouwer''' (1559-1617), '''Jacques Sirmond''' (1559-1651) nebo '''Jakob Gretser''' (1562-1625).<br /><br />
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. '''Johannes Pistorius''' (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. '''Pierre Pithou''' (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, '''Jacques Bongars''' (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.<br /> '''Marquard Freher''' (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem ''Rerum Bohemicarum antiqui scriptores aliquot insignes, partim hactenus incogniti''. Jako první je v tomto svazku otištěn '''neúplný text Kosmovy České kroniky''' podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal [[Codex gigas]] s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici ''Corpus Francicae historiae veteris et sincerae'' a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici ''Rerum Germanicarum scriptores aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri''.<br /><br />
<br />
=== První kritické edice a konstituování PVH ===<br />
Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě než jaký měla předchozí vydání.<br /> <br />
==== Bollandisté ====<br />
V roce 1643 zahájil antverpský jezuita '''[[Jean Bolland]]''' (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě '''''Acta Sanctorum''' quotquot toto orbe coluntur...'', v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku Daniel Papebroch (1628-1714), po něm Gottfried Henschen (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele '''bollandisté.'''<br /><br />
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova ''Chronologia pontificum Romanorum'' byla skutečně zakázána, vydávání ''Acta Sanctorum'' nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.<br /> <br />
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena '''Société des Bollandistes,''' která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá '''Annalecta Bollandiana.'''<br />
<br />
==== Maurini ====<br />
K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž '''francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura''' se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.<br /> <br />
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář '''Jean Luc d'Achery''' (1609-1685) podporován celou kongregací shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu '''[[Jean Mabillon|Jeanem Mabillonem]]''' (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady '''''Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti''' in saeculorum classes distributa...''<br /> <br />
V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s '''Michelem Germainem''' a '''Thierrym Ruinartem'''.<br /> <br />
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.<br /><br />
<br />
==== Konstituování PVH ==== <br />
Pro editorskou činnost mělo zásadní význam '''konstituování pomocných věd historických''', jejichž vědecký základ položil '''Jean Mabillon''' svým spisem '''''De re diplomatica libri VI''''' z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplin, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.<br /></div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Diplomatika&diff=55248Diplomatika2018-07-02T08:11:19Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>[[Diplomatika|Definice a vývoj oboru]]<br /><br />
* [[Diplomatika středověku]]<br />
* [[Diplomatika raného novověku]]<br />
* [[Novověká diplomatika]]<br />
[[Diplomatika - studijní literatura|Studijní literatura]]<br /><br />
[[Diplomatika - pojmy|Heslář pojmů]]</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Diplomatika&diff=55247Diplomatika2018-07-02T08:09:32Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>[[Diplomatika|Definice a vývoj oboru]]<br /><br />
* [[Diplomatika středověku]]<br />
* [[Diplomatika raného novověku]]<br />
* [[Novověká diplomatika]]<br />
[[Diplomatika - studijní literatura|Studijní literatura]]<br /><br />
[[Diplomatika - pojmy|Diplomatika - heslář pojmů]]</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=P%C3%ADsemnosti_m%C4%9Bstsk%C3%A9_spr%C3%A1vy&diff=55246Písemnosti městské správy2018-07-01T23:12:45Z<p>Eliska.Vavrova: Založena nová stránka s textem „== Knihy městské správy == === Knihy pamětní, knihy smíšené ''(Libri memorabilium, Chaos rerum memorabilium)''=== Obsahují přepisy královských …“</p>
<hr />
<div>== Knihy městské správy ==<br />
=== Knihy pamětní, knihy smíšené ''(Libri memorabilium, Chaos rerum memorabilium)''===<br />
Obsahují přepisy královských privilegií, statutů, přísahy konšelů a jiných úředníků, inventáře, výnosy a nálezy obce, kšafty, smlouvy, zápisy o památných událostech a jiné zápisy trvalé hodnoty.<br />
<br />
=== Knihy městského zákonodárství ===<br />
* '''Knihy právní'''<br />
* '''Knihy privilegií''' ''(libri privilegiorum)'' - opisy listin českých králů nebo jiných panovníků, která propůjčovala městu zvláštní oprávnění nebo výsady.<br />
* '''Knihy statutů''' ''(libri statutorum)'' - městská statuta.<br />
* '''Knihy dekretů''' ''(libri decretorum)'' - opisy nařízení nebo rozhodnutí panovníka nebo vyšších úřadů zasílané městu českou dvorskou kanceláří, místodržitelstvím nebo guberniem.<br />
* '''Knihy patentů''' ''(libri patentium)'' - opisy královských a úředních listin obsahující nařízení vztahující se na širší okruh veřejnosti.<br />
* '''Knihy mandátů'''<br />
* '''Knihy projednaných dekretů''' ''(libri exhibitorum)'' - knihy dekretů obsahující jen regesty došlých dekretů a záznamy o jejich projednávání.<br />
<br />
=== Knihy městského hospodářství ===<br />
* '''Knihy správní''' - pro evidenci majetku.<br />
* '''Knihy správní''' - pro pronájmy, pachty.<br />
* '''Knihy berní''' - knihy vedené pro evidenci městských dávek a berní (knihy berní, městských sbírek, kontribuční repartice, repartiční role).<br />
* '''Knihy finanční/počtů města jako celku''' - početní knihy pro finanční hospodaření města, zahrnující příjmy a výdaje.<br />
* '''Knihy finanční/počtů''' - městských hospodářských úřadů a podniků.<br />
* '''Knihy finanční/počtů městských zařízení'''<br />
<br />
=== Knihy městské správy v užším slova smyslu ===<br />
* '''Protokoly městské rady/radní manuály''' - zápisy o jednání na zasedáních městské rady nebo jiných orgánů.<br />
* '''Knihy obnovení městských rad''' ''(libri renovatium)'' - záznamy o dosazování městských rad králem nebo jeho zástupcem (královským podkomořím).<br />
* '''Knihy přísah''' ''(libri iuramentorum)'' - formule a záznamy přísah obecních úředníků a jiných služebníků.<br />
* '''Knihy instrukcí a řádů''' - písemné předpisy upravující kompetence, činnost a povinnosti nižších orgánů.<br />
* '''Knihy ustanovení mýtních poplatků'''<br />
* '''Knihy městské korespondence''' ''(kopiáře, registra – misivů /libri missivarum/)'' - opisy konceptů/listů odeslaných/přijatých.<br />
* '''Knihy dekretací''' ''(libri decretationum)'' - nařízení z rady vydaná pro nižší orgány.<br />
* '''Knihy příkazů''' ''(libri certificationum)'' - příkazy finančního rázu vydaná pro nižší orgány.<br />
* '''Knihy relací''' ''(libri relationum)'' - zprávy pro městskou radu nebo pro městskou kancelář o vykonaných výchozech nebo komisích.<br />
<br />
=== Knihy speciálních úřadů měst pražských a nižších delegovaných soudů ===<br />
* '''Knihy úřadu purkmistrovského''' - manuály, knihy rukojemství, plnomocenství, knihy trhové, obnovy rady.<br />
* '''Knihy úřadu městského rychtáře''' - knihy soudního jednání a smluv uzavřených před městským rychtářem.<br />
* '''Knihy úřadu desetipanského''' - knihy dekretů, misivů, přísah, protokoly zasedání, knihy smluv, knihy svědectví.<br />
* '''Knihy úřadu šestipanského'''<br /><br />
a) Knihy správní – zprávy do rady a k apelacím, knihy dekretů a misivů, knihy výchozů, protokoly o zasedání<br /><br />
b) Knihy hospodářské – knihy počtů příjmů a vydání, peněžité počty mlýnů, kostelní fundace<br /><br />
c) Knihy vrchnostenské – knihy svědomí, výpovědí, příkazů, nálezů, trhové, přípovědí, obligací, kvitancí, smluv a narovnání, cesí, testamentů.<br />
* '''Knihy úřadu mostu pražského'''<br /><br />
a) Knihy správní – kniha památná, protokoly schůzí, dekrety, missivy, instrukce<br /><br />
b) Knihy hospodářské – seznamy gruntů a důchodů, počty, platy z vinic a pozemků za Újezdskou branou<br /><br />
c) Knihy vrchnostenské – knihy nálezů, trhové, obligací, testamentů, kvitancí.<br />
* '''Knihy úřadu porybného -''' knihy pamětní, instrukce, registra porybného trhu, knihy počtů.<br />
* '''Knihy tarmarku''' - vetešnický trh<br />
* '''Knihy komise pro potravinářské trhy'''<br /><br />
a) Knihy zpráv o trhu potravin<br /><br />
b) Knihy na taxy viktuálií.<br />
<br />
=== Práva delegovaná (Praha) ===<br />
* '''Právo konířské''' - dozor nad obchod s koňmi, protokoly ze zasedání.<br />
* '''Poříční právo nad obchodem dřevným a právo plavecké''' – knihy privilegií a dekretů, manuály, protokoly ze zasedání.<br />
* '''Osmipanský úřad nákladníků piva vaření'''<br />
<br />
<br />
=== Knihy perkmistra hor viničných ===<br />
Pražská, později zemská příslušnost.<br />
<br />
=== Knihy pro správu Židovského města ===<br />
<br />
=== Knihy pražských záduší a špitálů ===<br />
* '''Knihy zádušní správy –''' knihy památní, knihy spisů, zpráv, dekretů, knihy fundací, instrukce pro úředníky (u některých záduší bylo vše zapisováno do jedné knihy - manuálu).<br />
* '''Knihy správy kostelů, statků a důchodů –''' knihy počtů, registra příjmů a vydání, inventář věcí kostelních.<br />
* '''Knihy špitálů –''' manuál, knihy památné, knihy počtů, knihy fundační, registra urburní, gruntovní knihy.<br />
<br />
=== Knihy patrimoniální správy pro venkovské statky ===<br />
<br />
== Knihy městského soudnictví ==<br />
=== Knihy zahájených soudů a soudů rychtářova (libri iudicialis) ===<br />
Soudní knihy půhonů, nálezů, trhové, dlužní.<br />
<br />
=== Knihy městské rady/radní manuály ===<br />
Příruční knihy provizorních zápisů později přenášených do knih definitivního rázu k trvalé paměti. Pro zápis všech soudních případů projednávaných před radou, později se rozdělily na dva typy podle agendy na soudnictví sporné a nesporné.<br />
<br />
=== Knihy městského soudnictví sporného a trestního ===<br />
* '''Knihy svědomí''' ''(libri testimoniarum)'' - záznamy výslechů svědků ke sporným a trestním záležitostem.<br />
* '''Knihy výpovědí''' ''(libri dictorum)'' - příruční knihy soudních záležitostí s příkazy a rozhodnutími ve věcech sporných.<br />
* '''Knihy nálezů radních''' ''(libri sententiarum)'' - zápisy nálezů a rozsudků městského soudu.<br />
* '''Knihy apelací''' ''(libri apellationum)'' - knihy, do nichž byla zapisována rozhodnutí apelačního soudu, jakožto odvolací instance nad městským soudem od 1547.<br />
* '''Knihy rukojemství a plnomocenství''' ''(libri vadimoniorum)'' - zápisy o rukojmích, daných konšelskému soudu.<br />
* '''Knihy útrpných vyznání/smolné knihy''' - zápisy vyznání na mučení.<br />
* '''Knihy vězňů''' - protokoly nebo popisy vězňů v obecním vězení.<br />
* '''Knihy nálezů vrchní stolice staroměstské''' - zápisy o soudních přích, v nichž se rady některých českých měst odvolávaly k radě staroměstské jako k soudní odvolací instanci.<br />
<br />
=== Knihy soudnictví nesporného ===<br />
* '''Knihy měšťanských práv''' - pro zápisy o udělení měšťanského práva.<br />
* '''Knihy svatebních smluv''' ''(libri nuptialium)''<br />
* '''Knihy (různých) vysvědčení''' - zápisy atestací, výhostů, zachovacích listů etc.<br />
* '''Knihy trhové''' ''(libri contractum)'' - pro zápisy smluv o trzích domů, pozemků, vinic apod.<br />
* '''Knihy přípovědí''' ''(libri conditionum)'' - zápisy přípovědí k domům nebo jinému majetku měšťanů pro neplacení dluhů.<br />
* '''Knihy dědických přípovědí''' ''(libri additionum)'' - zápisy přípovědí zákonných dědiců k nemovitostem v pozůstalosti zesnulého.<br />
* '''Knihy obligací''' ''(libri obligationum)'' - zápisy o dluzích a jejich placení.<br />
* '''Knihy kvitancí''' ''(libri quietantiarum)'' - zápisy kvitancí různého druhu se vztahem k dlužným závazkům zajištěných v městských knihách.<br />
* '''Knihy smluv''' ''(libri conventinum)'' - zápisy různých smluv, vztahujících se k nemovitostem, např. dědické dohody o narovnání, dohody mezi měšťany o nároky k domu.<br />
* '''Knihy závazků a cesí''' ''(libri cautionum et cessionum)'' - zápisy různých závazků na nemovitostech a postoupení práva k takovým závazkům.<br />
* '''Knihy odhadů''' ''(libri taxationum)'' - zápisy o odhadu ceny domů v souvislosti s jejich zařazením do pozůstalosti, o přestavbách etc.<br />
* '''Knihy listin''' - opisy různých listin, které nebylo možno pro jejich obsah zařadit do jiných speciálních knih.<br />
* '''Knihy komisí a porovnání''' - různé zápisy o porovnání sporných záležitostí vztahujících se k nemovitostem.<br />
* '''Knihy testamentů/kšaftů''' ''(libri testamentorum)'' - zápisy posledních vůlí, kšaftů městských obyvatel.<br />
* '''Knihy inventářů''' ''(libri inventariorum)'' - soupisy a popisy (stav vybavení) movitého i nemovitého majetku, náležejícího jednotlivci v době jeho smrti.<br />
* '''Knihy sirotčí''' - knihy pro správu sirotčího jmění a ustanovení poručníků.<br />
* '''Knihy svatebních smluv''' ''(libri nuptialium)''<br />
* '''Knihy (různých) vysvědčení''' - zápisy atestací, výhostů, zachovacích listů etc.<br />
* '''Knihy trhové''' ''(libri contractum)'' - pro zápisy smluv o trzích domů, pozemků, vinic apod.<br />
* '''Knihy přípovědí''' ''(libri conditionum)'' - zápisy přípovědí k domům nebo jinému majetku měšťanů pro neplacení dluhů.<br />
* '''Knihy dědických přípovědí''' ''(libri additionum)'' - zápisy přípovědí zákonných dědiců k nemovitostem v pozůstalosti zesnulého.<br />
* '''Knihy obligací''' ''(libri obligationum)'' - zápisy o dluzích a jejich placení.<br />
* '''Knihy kvitancí''' ''(libri quietantiarum)'' - zápisy kvitancí různého druhu se vztahem k dlužným závazkům zajištěných v městských knihách.<br />
* '''Knihy smluv''' ''(libri conventinum)'' - zápisy různých smluv, vztahujících se k nemovitostem, např. dědické dohody o narovnání, dohody mezi měšťany o nároky k domu.<br />
* '''Knihy závazků a cesí''' ''(libri cautionum et cessionum)'' - zápisy různých závazků na nemovitostech a postoupení práva k takovým závazkům.<br />
* '''Knihy odhadů''' ''(libri taxationum)'' - zápisy o odhadu ceny domů v souvislosti s jejich zařazením do pozůstalosti, o přestavbách etc.<br />
* '''Knihy listin''' - opisy různých listin, které nebylo možno pro jejich obsah zařadit do jiných speciálních knih.<br />
* '''Knihy komisí a porovnání''' - různé zápisy o porovnání sporných záležitostí vztahujících se k nemovitostem.<br />
* '''Knihy testamentů/kšaftů''' ''(libri testamentorum)'' - zápisy posledních vůlí, kšaftů městských obyvatel.<br />
* '''Knihy inventářů''' ''(libri inventariorum)'' - soupisy a popisy (stav vybavení) movitého i nemovitého majetku, náležejícího jednotlivci v době jeho smrti.<br />
* '''Knihy sirotčí''' - knihy pro správu sirotčího jmění a ustanovení poručníků.<br />
<br />
=== Knihy cechovní a živnostenské ===<br />
* '''Knihy pamětní'''<br />
* '''Knihy smíšené'''<br />
* '''Mistrovská registra'''<br />
* '''Tovaryšská registra'''<br />
* '''Knihy nově přijatých mistrů'''<br />
* '''Knihy nově přijatých tovaryšů'''<br />
* '''Knihy vyučených učedníků'''<br />
* '''Knihy nově přijatých učedníků'''<br />
* '''Knihy počtů/registra cechovní/knihy (rejstříky) příjmů a vydání'''<br />
* '''Protokoly cechovních schůzí'''<br />
* '''Knihy dekretů'''<br />
* '''Privilegia'''<br />
* '''Statuta'''<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
=== Obecná literatura ===<br />
Bohumír JANOUŠEK, Nejstarší zachová městská kniha českobudějovická a její význam historický a diplomatický, Praha 1950.<br /><br />
Václav VOJTÍŠEK, O studiu městských knih českých, in: Výbor rozprav a studií, Praha 1953, s. 53 a následující.<br /><br />
Marie WASKOVÁ, Liber memorabilium Starého Města pražského z let 1631–1648 (1656). Příspěvek k praxi kanceláře Starého Města pražského v 17. století, dipolomová práce na KPVH AS FF UK, Praha 2005.<br /><br />
Marie WASKOVÁ, Liber memorabilium Starého Města pražského z let 1631–1648 (1656) v kontextu soudobých pražských knih pamětních. Sborník archivních prací 57, 2/2007.<br /><br />
<br />
=== Soupisové práce ===<br />
Jiří ČAREK, Soupis úředních knih Archivu hlavního města Prahy, Praha 1956.<br /><br />
Rostislav NOVÝ, Soupis městských knih českých od roku 1310 do roku 1526, Acta Universtitatis Carolinae – Philosophica et Historica 4, Praha 1963.<br /><br />
Ludmila SULITKOVÁ, Městské úřední knihy z Archivu města Brna 1343−1619. I. Úvodní svazek, Brno 1998<br /><br />
Ludmila SULITKOVÁ, Městské úřední knihy z Archivu města Brna 1343−1619. II. Katalog I.<br /><br />
Ludmila SULITKOVÁ, Knihy početní. Komorní počty 1467−1619, Brno 1999<br /><br />
Ludmila SULITKOVÁ, Městské úřední knihy z Archivu města Brna 1343−1619. III. Katalog II. 1. Knihy početní. radní počty 1523−1619. Brno, 2001<br /><br />
Ludmila SULITKOVÁ, Městské úřední knihy z Archivu města Brna 1343−1619. IV. Katalog III. 1, Knihy početní. Počty města a jeho zařízení 1468−1619, Brno, 2003 <br /><br />
Ludmila SULITKOVÁ, Vývoj městských knih v Brně ve středověku (v kontextu vývoje městských knih v českých zemích), Práce z Archivu Akademie věd, řada B, svazek 17. Archiv Akademie věd ČR – Archiv města Brna, Praha 2004<br /><br />
<br />
=== Edice ===<br />
Štěpán GILAR, Městská kniha České Třebové (faks.) (1375−1488), Vlastivědný sborník Ústí nad Orlicí, Supplementum 3, Ústí nad Orlicí 2000.<br /><br />
Magdalena ČOUPKOVÁ, Nejstarší uherskohradištská městská kniha. Liber negotiorum civitatis Hradisch – edice, Uherské Hradiště 2001.<br /><br />
František HOFMANN, Rejstříky městské sbírky jihlavské z let 1425-1442, Archiv český XL/1, 2, Jihlava – Praha 2004.<br /><br />
Libuše SPÁČILOVÁ – Vladimír SPÁČIL, Památná kniha olomoucká (kodex Václava z Jihlavy) z let 1430−1492, 1528, Olomouc 2004.<br /><br />
Ivana EBELOVÁ (ed.) ve spolupráci s Petrem Gajdošíkem, H. Hasilovou a Jaroslavem Panáčkem, Libri civitatis I. Nejstarší městská kniha České Lípy 1461−1722, Ústí nad Labem 2005.<br /><br />
Martin MYŠIČKA (ed.) ve spolupráci s Ivanou Ebelovou a Helenou Hasilovou, Libri civitatis II. Rejstřík stavby děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě 1517–1519, Ústí nad Labem 2006 (vyšlo 2007).<br /><br />
Jindřich TOMAS – Barbora KOCÁNOVÁ (edd.) ve spolupráci s Helenou Hasilovou a Karlem Kučerou, Libri civitatis III. Nejstarší městská kniha Litoměřic (1341)–1562 v kontextu písemností městské kanceláře, Ústí nad Labem 2007.<br /><br />
Ivana EBELOVÁ, „Libri civitatis“. Zur Editionsreihe „Die ältesten Stadtbücher Böhmens und Mährens“, in: Editionswissenschaftliche Kolloquien 2005/2007, Methodik – Amtsbücher – Digitale Edition – Projekte, Toruń 2008, s. 77–97.<br />
Michaela HRUBÁ ( red.), Stav a perspektivy zpřístupňování středověkých a raně novověkých městských knih, Ústecký sborník historický. Supplementum 1. Ústí nad Labem 2010.<br /><br />
Irena KRČILOVÁ – Zdeněk MARTÍNEK – Lenka MARTÍNKOVÁ, Práva a privilegia Kamenice nad Lipou 1462-1798. Edice, Pelhřimov 2004.<br /><br />
Jaroslava MENDELOVÁ (ed.), Libri civitatis V. Knihy měšťanských práv na Novém Městě pražském 1518-1581, Praha 2011<br /><br />
<br />
=== Právní knihy ===<br />
František ČÁDA, Kniha tovačovská a její rukopisy, Studie o rukopisech, 1968.<br /><br />
František HOFFMANN, Rukopisné sborníky horního práva 15. a 16. století. Soupis českých textů jihlavských zákoníků městských, Studie o rukopisech, 1971.<br /><br />
František HOFFMANN, Soupis rukopisů Koldínových práv městských, Studie o rukopisech, 1979.<br /><br />
Ulrich-Dieter OPPITZ, Deutsche Rechtsbücher des Mittelalters, Köln 1990.<br /><br />
<br />
=== Městští písaři ===<br />
Marie KAPAVÍKOVÁ – Lubomír VANĚK, Kutnohorští městští písaři 15. a 16. století. (Písaři městských knih), Kutná Hora 1984.<br /><br />
Vladimír SPÁČIL, Písaři a kanceláře města Olomouce do roku 1786, Olomouc 2001.<br /><br />
<br />
=== Zahraniční literatura ===<br />
Janusz ŁOSOWSKI, Kancelaria grodzka chełmska od XV do XVIII wieku. Studium o urzędzie, dokumntacji, jej formach i roki w życiu społeczeństwa staropolskiego, Lublin 2004.<br /><br />
Rüdiger BRAUN, Die älteste Rechnung des Bürgerspitals von 1495. Würzburg 2005<br /><br />
Thomas KÜBLER – Jörg OBERSTE (edd.), Die drei ältesten Stadtbücher Dresdens (1404-1476), Leipzig 2008.<br /><br />
Thomas KÜBLER – Jörg OBERSTE (edd.), Das vierte und fünfte Stadtbuch Dresdens (1477-1505), Leipzig 2008.<br /><br />
Thomas KÜBLER – Jörg OBERSTE (edd.), Die Stadtbücher Altendresdens (1412-1528), Leipzig 2009.<br /><br />
Thomas KÜBLER – Jörg OBERSTE (edd.), Das sechste und siebente Stadtbuch Dresdens (1505-1535), Leipzig 2011.<br /><br />
<br />
=== Zdroj ===<br />
Text byl převzat z původních internetových skript Katedry archivnictví a PVH vzniklých v rámci projektu OPPA (http://pvh.ff.cuni.cz/index_OPPA.htm).</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Diplomatika_ran%C3%A9ho_novov%C4%9Bku&diff=55245Diplomatika raného novověku2018-07-01T22:35:40Z<p>Eliska.Vavrova: Založena nová stránka s textem „Písemnosti městské správy“</p>
<hr />
<div>[[Písemnosti městské správy]]</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Diplomatika_-_pojmy&diff=55244Diplomatika - pojmy2018-07-01T22:33:08Z<p>Eliska.Vavrova: Eliska.Vavrova přesunul stránku Diplomatika - heslář pojmů na Diplomatika - pojmy bez založení přesměrování</p>
<hr />
<div>'''Brevi manu (b.m.)''' - "krátkou cestou", vyřízení písemnosti s opominutím instančního postupu, zpravidla nebylo zapisováno do protokolu.<br />
<br />
'''Cirkulář (oběžník)''' - úřední sdělení určené většímu počtu institucí nebo jiných příjemců; od konce 18. století většinou v tištěné formě.<br />
<br />
'''Cito, cito, citissime''' - označení spěšnosti vyřízení nebo zrychlení dopravy, zpravidla psáno nad adresou písemnosti.<br />
<br />
'''Čistopis''' ''(Reinschrift, Original, mundum, autenticum, expeditio)'' - definitivní forma zlistinění, tj. podle kancelářských zvyklostí po vnější stránce k expedici připravená písemnost, načisto opsaná a kolacionovaná dle revidovaného a schváleného konceptu. Nutno zjistit, zda čistopis byl opravdu vypraven a doručen příjemci.<br />
<br />
'''Dekret''' ''(dekretum, resoluce)''<br /><br />
a) objektivně stylizované nařízení nebo rozhodnutí panovníka nebo nejvyšších úřadů, obracející se k určité osobě nebo úřadu. Psáno bez adresy a bez podpisu panovníka, stvrzen jen podpisem vydávajícího úřadu. Nevyskytuje se koroborační formule.<br /><br />
b) nařízení či pokyny podřízeným orgánům ve věcech správních či soudních, které právní pořízení buď připravují, ohlašují či již provádějí.<br /><br />
c) v nejnovější době všeobecný název pro úřední výnos (např. jmenovací dekret)<br /><br /><br />
Druhy dekretů:<br /><br />
* '''marginální dekret -''' rozhodnutí napsané na okraji supliky<br />
* '''dorsální dekret -''' rozhodnutí napsané na poslední straně podání<br />
* '''dvorský dekret''' (od r. 1763) - dekret vydaný dvorskými úřady jménem panovníka bez jeho podpisu<br />
* '''prezidentský dekret -''' dekret vydaný v roce 1945 podle zvláštního zmocnění v době před ustanovením Prozatímního národního shromáždění, který měl působnost zákona.<br />
<br />
'''Depeše'''<br /><br />
a) urychleně dopravená důležitá zpráva vojenských nebo diplomatických úřadů, většinou telegrafická<br /><br />
b) pravidelné informativní zprávy diplomatických misí jejich vládě o poměrech a událostech ve státě, v němž jsou pověřeny zastoupením.<br />
<br />
'''Diplom'''<br /><br />
a) listina vydaná panovníkem nebo jiným vydavatelem, udělující nějaké oprávnění, zpravidla má slavnostnější formu<br /><br />
b) v novější době listina dosvědčující nabytí akademických hodností a jiných čestných funkcí<br /><br />
c) listiny vyslovující poctu nebo pochvalu, např. čestné členství<br />
<br />
'''Edikt'''<br /><br />
a) nařízení s platností zákona, vydávané zpravidla formou panovnického listu (u nás velmi řídké)<br /><br />
b) v soudní praxi od 19. století písemné vyhlášení soudního nálezu.<br />
<br />
'''Erbanunk''' ''(erbaňunk, Erbeinigung)''<br /><br />
a) od 14. století vzájemné smlouvy mezi panovnickými či šlechtickými rody, jež měly zajistit druhé straně nástupnictví při vymření vlády schopných potomků jedné strany<br /><br />
b) smlouvy o vzájemné pomoci mezi rody, neřešící nástupnické otázky.<br />
<br />
'''Expedice''' ''(vyhotovení, Ausfertigung)''<br /><br />
a) na čisto opsané a k odeslání připravené úřední vyřízení či rozhodnutí<br /><br />
b) oddělení úřadu pečující o odeslání a doručování úředních spisů<br /><br />
c) regionální, teritoriální, národnostní oddělení ústředního úřadu, př. česká expedice dvorské kanceláře.<br /><br />
<br />
'''Extrakt'''<br /><br />
a) výtah z podání vyhotovené pro potřebu referenta k úřednímu jednání či pro informaci panovníka<br /><br />
b) výtah z dřívějších spisů, sloužící k informaci o projednávaném podání<br /><br />
c) deskové nebo pozemkové knižní výtahy, mající právní platnost.<br />
<br />
'''Fasse''' - písemné přiznání o majetku vydané majitelem (vrchností, poddanými) k úřední potřebě (např. berní fasse, školní fasse).<br />
<br />
'''Fiat''' - "staň se"; poznámka na podání, vyskytující se zpravidla pod adresou nebo vedle ní, případně na konci textu o kladném vyřízení.<br />
<br />
'''Formule derogační''' - bývá občas připojena k sankční formuli, zcela ruší či omezuje platnost některých dřívějších ustanovení a nařízení, která jsou někdy uváděna incipitem.<br />
<br />
'''Generálie'''<br /><br />
a) nařízení nadřízených úřadů, obsahující zpravidla předpisy všeobecného rázu týkající se úřadování a vedení agendy v různých oborech veřejné správy<br /><br />
b) též označována osobní (životní) data některé osoby sloužící ke zjištění její identity.<br />
<br />
'''Glejt'''<br /><br />
a) průvodní list, zaručující majiteli bezpečnost, svobodný průchod/návrat<br /><br />
b) původně ochranný průvod (např. doprovod krále přes zemskou hranici).<br />
<br />
'''Handfest''' ''(hamfešt)'' - starší označení pro listinu.<br />
<br />
'''Hodie''' - "dnes"; poznámka na spise, že má být ihned vyřízen.<br />
<br />
'''Chirograf''' ''(Kerbzettel, Kerbbrief)'' - písemnosti (zvl. listiny) shodného znění, napsané na jednom listě a odděleny písmeny abecedy nebo nějakým slovem, přes něž byly klikatým řezem odstřiženy a rozděleny oběma stranám. Pravost obou listin byla zjišťována přiložením obou částí k sobě. Pro dlužní úpisy u nás užíváno formy cedulí řezaných zpečetěných a oddělených od sebe zubovitým řezem.<br />
<br />
'''Indorsát'''<br /><br />
a) heslový regest obsahu písemnosti napsaný zpravidla na jejím rubu (in dorso)<br /><br />
b) zápis jakéhokoli druhu napsaný in dorso, in rubro písemnosti<br /><br />
c) vyřízení podání, napsané heslovitě in dorso podání.<br />
<br />
'''Insinuát''' - zpráva bez nařizovací formy, kterou posílá úřad úřadu, bez ohledu na nadřazenost.<br />
<br />
'''In simili mutatis mutandis''' - poznámka pro písaře na konceptu, jehož text je určen pro více příjemců, aby byl tentýž opsán v potřebném počtu ve stejném znění, jen se změnami jmen adresátů a titulů.<br />
<br />
'''Instrukce''' - písemná směrnice vymezující způsob činnosti a kompetence určitého úřadu nebo úředních osob.<br />
<br />
'''Intercept''' - tajnou službou zachycená a adresátovi nedoručená písemnost (obvykle soukromá, ale i úřední), která se mohla též stát podnětem k jinému úřednímu jednání.<br />
<br />
'''Intimát (intimace)''' - sdělení nadřízeného úřadu podřízenému úřadu o vlastním rozhodnutí či o rozhodnutí jiného úřadu.<br />
<br />
'''Juxta'''<br /><br />
a) dodatečný zápis, vztahující se k obsahu původního zápisu v knize, např. v deskách zemských text připsaný po straně tohoto zápisu<br /><br />
b) zkrácený výpis, např. z účetní knihy sloužící jako doklad.<br />
<br />
'''Katastr'''<br /><br />
a) úřední soupis pozemků podrobených pozemkové dani (např. tereziánský katastr), viz [[Katastr]]<br /><br />
b) soustavný soupis osob, věcí nebo práv (např. katastr voličů).<br />
<br />
'''Koncept''' ''(notula, minuta, copey, Entwurf, Begriff, projekt, complexio, extensum)'' - návrhy textů úředních písemností, z nichž jsou po schválení (vydavatelem, vyšším kancelářským úředníkem) zhotoveny čistopisy (originály) příslušných písemností.<br />
<br />
'''Konfirmace''' - potvrzení privilegií, obsahující někdy doslovné opisy potvrzované listiny.<br />
<br />
'''Konsens''' - povolení, projev souhlasné vůle, kladné usnesení úředního kolegia.<br />
<br />
'''Kreditiv''' ''(lettres de créance)'' - v diplomatickém styku pověřovací listina hlavy státu pro vyslance, určená k odevzdání hlavě státu nebo vládě, u níž je vyslanec pověřen.<br />
<br />
'''Kvatern''' - původně složka knihy, která vznikla čtverým přeložením dvoulistu pergamenu/papíru, později označení pro knihu [[Desky zemské|desk zemských]], složenou ze čtveřic dvojlistů svázaných v pevných deskách.<br />
<br />
'''Kvitance''' - písemné, příjemcem vlastnoručně podepsané nebo notářsky či soudně ověřené potvrzení o příjmu určité částky či o převzetí něčeho vůbec.<br />
<br />
'''Laudemium'''<br /><br />
a) poplatek placený při převodu držby nabývající stranou, vlastně za svolení vlastníka, zpravidla feudála, k prodeji apod.<br /><br />
b) dávka lennímu pánu za udělení investitury.<br />
<br />
'''List''' - obsahuje-li pořízení právní povahy a má-li právní závaznost a průkaznost, jedná se o [[Listina|listinu]].<br /><br /><br />
a) list mocný – propůjčuje příjemci plnou moc k převodu dluhů a závazků<br /><br />
b) list erbovní – listina, udělující právo užívat znaku/erbu, zpravidla obsahující podrobný popis uděleného erbu<br /><br />
c) list zhostný (výhostný) - prohlášení, jímž vrchnost propouštěla poddaného z poddanství ze svého panství<br /><br />
d) list křestní, rodný, výuční<br /><br />
e) list posélací (misiv) – uzavřený list, obsahující sdělení nebo rozkaz panovníka nebo úřadu podřízeným úřadům či institucím.<br />
<br />
'''List vlastnoruční''' ''(billet, Handschreiben)'' - zprvu odesílatelem vlastnoručně psaný a osobně stylizovaný list soukromého i úředního obsahu, později i list odesílatelem jen vlastnoručně podepsaný nebo parafovaný bez předepsaných kancelářských formalit.<br />
<br />
'''Listina''' - písemné svědectví o pořízení trvalé právní povahy, složené v určité formě, jež jí dodávají průkaznou moc.<br />
<br />
'''L. S. (locus sigilli)''' - v opisech nebo edicích označení, že je na originále přitištěna pečeť.<br />
<br />
'''Majestát''' - označení pro privilegium, zejména významnějšího obsahu, zpečetěné majestátní pečetí<br />
<br />
'''Mandát''' - list otevřený; druh patentu, jenž má nařizovací obsah, často se obrací k většímu počtu osob nebo oprávnění k provádění určité funkce.<br />
<br />
'''Manu propria (m.p.)''' - označení vlastnoručního podpisu, připojované k podpisům na originálech i v opisech.<br />
<br />
'''Manuál''' - úřední kniha pro běžné zapisování výsledků úředního jednání, z něhož byly zápisy přepisovány na čisto do příslušných druhů úředních knih (např. radní manuál).<br />
<br />
'''in margine (i. m.)''' - označení přípisků, případně kancelářských poznámek připsaných po straně listu.<br />
<br />
'''Misiv''' - list posélací.<br />
<br />
'''Mundum''' - čistopis.<br />
<br />
'''Nařízení''' ''(Veordnung)'' - všeobecný výraz pro různé formy rozkazů. Od 18. století výnosy zeměpanských úřadů podřízeným úřadům nebo stranám s platností zákonné normy.<br />
<br />
'''Normálie''' - vnitřní předpisy (normy) nebo ustanovení a pokyny nadřízeného orgánu podřízeným institucím, zpravidla obecnější povahy (např. o vyřizování určité věcné agendy). U podřízených úřadů, tj. příjemců normálií, bývaly často opisovány (nebo originály vevazovány) do knih normálií.<br />
<br />
'''Nota''' - písemné sdělení, vyměňované mezi úřady stojících na roveň.<br />
<br />
'''Opis''' ''(kopie, apographum, transsumpt, copia, Abschrift)'' - současně nebo dodatečně zhotovená reprodukce textu originálu, mohly být zhotoveny jak u vydavatele, tak i u příjemce.<br /><br />
Druhy opisů:<br /><br /><br />
a) prostý, neověřený - často je velmi obtížně zjistitelný původ<br /><br />
b) úředně ověřený ''(copia vidimata, vidimus)'' notářem nebo soudem, obvykle nahrazují originál<br /><br />
c) obkreslené opisy ''(copia imitativa, Nachzeichnung)'' - napodobují i vnější znaky originálu (např. podpisy)<br /><br />
d) opis opisu ''(copia copiae)'' - opis zhotovený dle jiného opisu.<br />
<br />
'''pleno titulo (p. t.)''' - poznámka označující, že je vynechán plný titul, často velmi dlouhý se všemi hodnostmi adresáta nebo odesílatele.<br />
<br />
'''Parafa'''<br /><br />
a) šifra, sigla, zkratka zpravidla osobního, u panovníka a církevního hodnostářů i křestního jména, připojovaná ke konceptu na znamení jeho schválení nebo na originál místo celého podpisu<br /><br />
b) iniciály či zkratky jména úředníka kanceláře na levé straně příslušného listu, tím byl text konceptu příslušným úředníkem schválen.<br />
<br />
'''Patent''' ''(littera patens, offener Brief)'' - otevřený a na rubu či pod textem přitištěnou pečetí opatřený list, od 2. poloviny 16. století i tištěný, jehož obsah se týká širšího okruhu veřejnosti a má zpravidla v období panovnického absolutismu platnost zákona. Vyznačuje se obvykle velkou intitulací vydavatele a jeho podpisem, který bývá i u tištěných exemplářů někdy vlastnoruční, zpravidla však rovněž tištěný (faksimile).<br /> <br />
Druhy patentů:<br /><br /><br />
a) pas - zajišťuje svému držiteli svobodný průchod určitým územím, má ochranný a zároveň doporučující charakter<br /><br />
b) glejt – zajišťoval svobodný přístup k právu<br /><br />
c) list půhonný ''(compulsorial)'' - povolání k právu, aby dotyčný vypovídal nebo hájil své právo<br /><br />
d) freibrief - povolení k svobodnému provozování řemesla mimo cech<br /><br />
e) mandát - list, jímž se něco přikazuje nebo rozkazuje.<br />
<br />
'''Petice''' ''(suplika, Eingabe)'' - obecný název pro žádost, kterou podával jednotlivec nebo více lidí vyššímu, rozhodujícímu činiteli.<br />
<br />
'''Placet, fiat'''<br /><br />
a) schvalovací vyřizovací poznámka na suplice, připsaná buď po straně textu nebo pod adresou<br /><br />
b) poznámka představeného kanceláře nebo panovníka, schvalující znění konceptu a připsaná v levé polovině strany konceptu<br /><br />
c) schválení něčeho vůbec.<br />
<br />
'''Presentatum''' - časové označení, kdy podání došlo do kanceláře, připsané po doručení podání zpravidla vpravo pod adresu.<br />
<br />
'''Presidiale''' - zvláštní oddělení registratury vyhrazené pro důvěrnější písemnosti vyřizované zpravidla přímo přednostou, v oddělení jsou vedeny samostatné pomocné knihy, protokoly a indexy aj.<br />
<br />
'''Privilegium''' - zpravidla slavnostně v určitých formách vyhotovená listina, propůjčující příjemci zvláštní oprávnění nebo výsady, či povolující výjimku z platných norem (privilegia stavovská, městská, nobilitační, cechovní, lékárnická, knihtiskařská).<br />
<br />
'''Prodomát''' - záznam určený jen pro vlastní, vnitřní potřebu.<br />
<br />
'''Protokol'''<br /><br />
a) zápis o ústním jednání a jeho výsledcích, uvádějící vždy dobu, místo, předmět jednání a zúčastněné osoby<br /><br />
b) podací protokol ''(exhibitní, Eingagsprotokoll, Eingangsjournal, Exhibitenprotokol, Geschäftsprotokoll, liber exhibitorum)'' - pomocná kancelářská kniha, do které byly zapisovány zprávy o přijímaných písemnostech v chronologickém pořádku tak, jak došly do kanceláře s uvedením data, kdy byla písemnost přijata, kým a kdy byla vyřízena, popř. i s registraturní značkou, pod kterou byl spis uložen<br /><br />
c) jednací protokol - kniha zaznamenávající jednání úřadu, zasedání komisí sborů, sněmů a různých korporací<br /><br />
d) expediční protokol ''(Ausgangs-, Expeditionsprotokoll)'' – registraturní kniha, do níž byly v časovém pořadí zaznamenávány spisy z kanceláře vyšlé.<br />
<br />
'''Přednesení''' ''(přednes, Vortrag, imediátní zpráva, trůnní zpráva)'' - různé návrhy, dobrá zdání nebo referáty předkládané podřízeným úřadem panovníkovi nebo nadřízenému úřadu k posouzení, konečnému rozhodnutí a schválení. Píše se podobně jako koncept pouze po pravé polovině strany, vlevo ponecháno místo na panovníkovo rozhodnutí, na dorsu bývá připojen stručný obsah písemnosti ve formě regestu a podpis úředníka podávající přednesení.<br />
<br />
'''Rapulář''' - výtah z protokolů.<br />
<br />
'''Reces''' ''(recessus, Abschied, Bescheid, literae inhibitoriales)'' - zvláštní druh dekretu vydaný kanceláří jménem panovníka bez jeho podpisu. Byl užíván zpravidla v soudní, ale i jiné agendě, jímž se zpravidla zastavovala další řízení v určité věci. Od 18. století dohoda dvou stran o právních a majetkových otázkách (např. decenální reces z r. 1748).<br />
<br />
'''Relace''' ''(zpráva, Bericht)'' - hlášení podřízeného úřadu nadřízenému.<br />
<br />
'''Remittenda''' - došlé spisy, které jsou bez zpracování úřadem přímo postoupeny kompetentnímu úřadu.<br />
<br />
'''Reskript''' - rozhodnutí či rozkaz panovníka, stylizovaný v 1. osobě a vydavatelem vlastnoručně podepsaný (u nás v praxi značně omezený po r. 1763 – od té doby místo nich vydávány dvorské dekrety).<br />
<br />
'''Revers'''<br /><br />
a) listina, jíž vydavatel vstupuje k příjemci v určitý právní poměr nebo tento poměr blíže určuje a vymezuje (např. volební revers, jímž se nově zvolený panovník zavazuje zachovávat zemské zřízení a stavovská privilegia)<br /><br />
b) písemné, vlastnoručně podepsané prohlášení, obsahující nějaký osobní závazek<br /><br />
c) v technickém slova smyslu zadní strana listiny, pečeti; opakem je avers.<br />
<br />
'''Rolla'''<br /><br />
a) návrh vyřízení, posílaný postupně (per rollam) k posouzení, dobrému zdání nebo podpisu členům úřednického kolegia<br /><br />
b) berní rula, viz [[Katastr|Katastry]]<br /><br />
c) papírový svitek.<br />
<br />
'''Rubrum'''<br /><br />
a) název zadní strany podání s adresou (in rubro)<br /><br />
b) okrajové rubrum na dolním okraji a případně i po dalších okrajích originálního reskriptu shrnující stručně obsah písemnosti pro informaci panovníka před podpisem. Před expedicí originálu byl tento regest v kanceláři odstřižen.<br />
<br />
'''Sentence''' - soudní nález, rozsudek pře (zvl. v městském právu), zapisovány do zvláštních soudních knih.<br />
<br />
'''Statim, statissime''' - "ihned, neprodleně", poznámka, že spis má být vyřízen okamžitě.<br />
<br />
'''Testament''' - poslední vůle o dispozici s majetkem pro případ smrti odkazovatele.<br />
<br />
'''Titulář''' - kancelářská pomůcka užívaná cca od poloviny 15. století, obsahující abecední seznamy všech úřadů i osob, s nimiž daná kancelář udržovala písemný styk. Třídily se do rubrik podle stavů s uvedením všech titulů, které daná osoba či instituce vzhledem ke svému postavení užívala, včetně ustálených obratů pro jejich adresy.<br />
<br />
'''Votum''' - ústně nebo písemně podané dobré zdání referenta v poradě kolegia.<br />
<br />
'''Výnos''' ''(Erlass)'' <br /><br />
a) písemně publikované rozhodnutí hlavy státu nebo vyššího úřadu v konkrétní záležitosti. Množství výnosů stoupá až od 19. století<br /><br />
b) konkrétní příkaz nadřízeného úřadu nižšímu.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
=== Literatura ===<br />
J. Šebánek – Z. Fiala – Z. Hledíková, Česká diplomatika do roku 1848, Praha 1948, s. 197-202.<br /><br />
Slovníček archivní terminologie, Praha 1954.<br /><br />
Václav Černý, Slovníček archivní terminologie – názvosloví pro zemědělsko-lesnické archivy, Praha 1955.<br /><br />
<br />
=== Zdroj ===<br />
Text byl převzat z původních internetových skript Katedry archivnictví a PVH vzniklých v rámci projektu OPPA (http://pvh.ff.cuni.cz/index_OPPA.htm).</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Diplomatika_-_pojmy&diff=55243Diplomatika - pojmy2018-07-01T22:32:39Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>'''Brevi manu (b.m.)''' - "krátkou cestou", vyřízení písemnosti s opominutím instančního postupu, zpravidla nebylo zapisováno do protokolu.<br />
<br />
'''Cirkulář (oběžník)''' - úřední sdělení určené většímu počtu institucí nebo jiných příjemců; od konce 18. století většinou v tištěné formě.<br />
<br />
'''Cito, cito, citissime''' - označení spěšnosti vyřízení nebo zrychlení dopravy, zpravidla psáno nad adresou písemnosti.<br />
<br />
'''Čistopis''' ''(Reinschrift, Original, mundum, autenticum, expeditio)'' - definitivní forma zlistinění, tj. podle kancelářských zvyklostí po vnější stránce k expedici připravená písemnost, načisto opsaná a kolacionovaná dle revidovaného a schváleného konceptu. Nutno zjistit, zda čistopis byl opravdu vypraven a doručen příjemci.<br />
<br />
'''Dekret''' ''(dekretum, resoluce)''<br /><br />
a) objektivně stylizované nařízení nebo rozhodnutí panovníka nebo nejvyšších úřadů, obracející se k určité osobě nebo úřadu. Psáno bez adresy a bez podpisu panovníka, stvrzen jen podpisem vydávajícího úřadu. Nevyskytuje se koroborační formule.<br /><br />
b) nařízení či pokyny podřízeným orgánům ve věcech správních či soudních, které právní pořízení buď připravují, ohlašují či již provádějí.<br /><br />
c) v nejnovější době všeobecný název pro úřední výnos (např. jmenovací dekret)<br /><br /><br />
Druhy dekretů:<br /><br />
* '''marginální dekret -''' rozhodnutí napsané na okraji supliky<br />
* '''dorsální dekret -''' rozhodnutí napsané na poslední straně podání<br />
* '''dvorský dekret''' (od r. 1763) - dekret vydaný dvorskými úřady jménem panovníka bez jeho podpisu<br />
* '''prezidentský dekret -''' dekret vydaný v roce 1945 podle zvláštního zmocnění v době před ustanovením Prozatímního národního shromáždění, který měl působnost zákona.<br />
<br />
'''Depeše'''<br /><br />
a) urychleně dopravená důležitá zpráva vojenských nebo diplomatických úřadů, většinou telegrafická<br /><br />
b) pravidelné informativní zprávy diplomatických misí jejich vládě o poměrech a událostech ve státě, v němž jsou pověřeny zastoupením.<br />
<br />
'''Diplom'''<br /><br />
a) listina vydaná panovníkem nebo jiným vydavatelem, udělující nějaké oprávnění, zpravidla má slavnostnější formu<br /><br />
b) v novější době listina dosvědčující nabytí akademických hodností a jiných čestných funkcí<br /><br />
c) listiny vyslovující poctu nebo pochvalu, např. čestné členství<br />
<br />
'''Edikt'''<br /><br />
a) nařízení s platností zákona, vydávané zpravidla formou panovnického listu (u nás velmi řídké)<br /><br />
b) v soudní praxi od 19. století písemné vyhlášení soudního nálezu.<br />
<br />
'''Erbanunk''' ''(erbaňunk, Erbeinigung)''<br /><br />
a) od 14. století vzájemné smlouvy mezi panovnickými či šlechtickými rody, jež měly zajistit druhé straně nástupnictví při vymření vlády schopných potomků jedné strany<br /><br />
b) smlouvy o vzájemné pomoci mezi rody, neřešící nástupnické otázky.<br />
<br />
'''Expedice''' ''(vyhotovení, Ausfertigung)''<br /><br />
a) na čisto opsané a k odeslání připravené úřední vyřízení či rozhodnutí<br /><br />
b) oddělení úřadu pečující o odeslání a doručování úředních spisů<br /><br />
c) regionální, teritoriální, národnostní oddělení ústředního úřadu, př. česká expedice dvorské kanceláře.<br /><br />
<br />
'''Extrakt'''<br /><br />
a) výtah z podání vyhotovené pro potřebu referenta k úřednímu jednání či pro informaci panovníka<br /><br />
b) výtah z dřívějších spisů, sloužící k informaci o projednávaném podání<br /><br />
c) deskové nebo pozemkové knižní výtahy, mající právní platnost.<br />
<br />
'''Fasse''' - písemné přiznání o majetku vydané majitelem (vrchností, poddanými) k úřední potřebě (např. berní fasse, školní fasse).<br />
<br />
'''Fiat''' - "staň se"; poznámka na podání, vyskytující se zpravidla pod adresou nebo vedle ní, případně na konci textu o kladném vyřízení.<br />
<br />
'''Formule derogační''' - bývá občas připojena k sankční formuli, zcela ruší či omezuje platnost některých dřívějších ustanovení a nařízení, která jsou někdy uváděna incipitem.<br />
<br />
'''Generálie'''<br /><br />
a) nařízení nadřízených úřadů, obsahující zpravidla předpisy všeobecného rázu týkající se úřadování a vedení agendy v různých oborech veřejné správy<br /><br />
b) též označována osobní (životní) data některé osoby sloužící ke zjištění její identity.<br />
<br />
'''Glejt'''<br /><br />
a) průvodní list, zaručující majiteli bezpečnost, svobodný průchod/návrat<br /><br />
b) původně ochranný průvod (např. doprovod krále přes zemskou hranici).<br />
<br />
'''Handfest''' ''(hamfešt)'' - starší označení pro listinu.<br />
<br />
'''Hodie''' - "dnes"; poznámka na spise, že má být ihned vyřízen.<br />
<br />
'''Chirograf''' ''(Kerbzettel, Kerbbrief)'' - písemnosti (zvl. listiny) shodného znění, napsané na jednom listě a odděleny písmeny abecedy nebo nějakým slovem, přes něž byly klikatým řezem odstřiženy a rozděleny oběma stranám. Pravost obou listin byla zjišťována přiložením obou částí k sobě. Pro dlužní úpisy u nás užíváno formy cedulí řezaných zpečetěných a oddělených od sebe zubovitým řezem.<br />
<br />
'''Indorsát'''<br /><br />
a) heslový regest obsahu písemnosti napsaný zpravidla na jejím rubu (in dorso)<br /><br />
b) zápis jakéhokoli druhu napsaný in dorso, in rubro písemnosti<br /><br />
c) vyřízení podání, napsané heslovitě in dorso podání.<br />
<br />
'''Insinuát''' - zpráva bez nařizovací formy, kterou posílá úřad úřadu, bez ohledu na nadřazenost.<br />
<br />
'''In simili mutatis mutandis''' - poznámka pro písaře na konceptu, jehož text je určen pro více příjemců, aby byl tentýž opsán v potřebném počtu ve stejném znění, jen se změnami jmen adresátů a titulů.<br />
<br />
'''Instrukce''' - písemná směrnice vymezující způsob činnosti a kompetence určitého úřadu nebo úředních osob.<br />
<br />
'''Intercept''' - tajnou službou zachycená a adresátovi nedoručená písemnost (obvykle soukromá, ale i úřední), která se mohla též stát podnětem k jinému úřednímu jednání.<br />
<br />
'''Intimát (intimace)''' - sdělení nadřízeného úřadu podřízenému úřadu o vlastním rozhodnutí či o rozhodnutí jiného úřadu.<br />
<br />
'''Juxta'''<br /><br />
a) dodatečný zápis, vztahující se k obsahu původního zápisu v knize, např. v deskách zemských text připsaný po straně tohoto zápisu<br /><br />
b) zkrácený výpis, např. z účetní knihy sloužící jako doklad.<br />
<br />
'''Katastr'''<br /><br />
a) úřední soupis pozemků podrobených pozemkové dani (např. tereziánský katastr), viz [[Katastr]]<br /><br />
b) soustavný soupis osob, věcí nebo práv (např. katastr voličů).<br />
<br />
'''Koncept''' ''(notula, minuta, copey, Entwurf, Begriff, projekt, complexio, extensum)'' - návrhy textů úředních písemností, z nichž jsou po schválení (vydavatelem, vyšším kancelářským úředníkem) zhotoveny čistopisy (originály) příslušných písemností.<br />
<br />
'''Konfirmace''' - potvrzení privilegií, obsahující někdy doslovné opisy potvrzované listiny.<br />
<br />
'''Konsens''' - povolení, projev souhlasné vůle, kladné usnesení úředního kolegia.<br />
<br />
'''Kreditiv''' ''(lettres de créance)'' - v diplomatickém styku pověřovací listina hlavy státu pro vyslance, určená k odevzdání hlavě státu nebo vládě, u níž je vyslanec pověřen.<br />
<br />
'''Kvatern''' - původně složka knihy, která vznikla čtverým přeložením dvoulistu pergamenu/papíru, později označení pro knihu [[Desky zemské|desk zemských]], složenou ze čtveřic dvojlistů svázaných v pevných deskách.<br />
<br />
'''Kvitance''' - písemné, příjemcem vlastnoručně podepsané nebo notářsky či soudně ověřené potvrzení o příjmu určité částky či o převzetí něčeho vůbec.<br />
<br />
'''Laudemium'''<br /><br />
a) poplatek placený při převodu držby nabývající stranou, vlastně za svolení vlastníka, zpravidla feudála, k prodeji apod.<br /><br />
b) dávka lennímu pánu za udělení investitury.<br />
<br />
'''List''' - obsahuje-li pořízení právní povahy a má-li právní závaznost a průkaznost, jedná se o [[Listina|listinu]].<br /><br /><br />
a) list mocný – propůjčuje příjemci plnou moc k převodu dluhů a závazků<br /><br />
b) list erbovní – listina, udělující právo užívat znaku/erbu, zpravidla obsahující podrobný popis uděleného erbu<br /><br />
c) list zhostný (výhostný) - prohlášení, jímž vrchnost propouštěla poddaného z poddanství ze svého panství<br /><br />
d) list křestní, rodný, výuční<br /><br />
e) list posélací (misiv) – uzavřený list, obsahující sdělení nebo rozkaz panovníka nebo úřadu podřízeným úřadům či institucím.<br />
<br />
'''List vlastnoruční''' ''(billet, Handschreiben)'' - zprvu odesílatelem vlastnoručně psaný a osobně stylizovaný list soukromého i úředního obsahu, později i list odesílatelem jen vlastnoručně podepsaný nebo parafovaný bez předepsaných kancelářských formalit.<br />
<br />
'''Listina''' - písemné svědectví o pořízení trvalé právní povahy, složené v určité formě, jež jí dodávají průkaznou moc.<br />
<br />
'''L. S. (locus sigilli)''' - v opisech nebo edicích označení, že je na originále přitištěna pečeť.<br />
<br />
'''Majestát''' - označení pro privilegium, zejména významnějšího obsahu, zpečetěné majestátní pečetí<br />
<br />
'''Mandát''' - list otevřený; druh patentu, jenž má nařizovací obsah, často se obrací k většímu počtu osob nebo oprávnění k provádění určité funkce.<br />
<br />
'''Manu propria (m.p.)''' - označení vlastnoručního podpisu, připojované k podpisům na originálech i v opisech.<br />
<br />
'''Manuál''' - úřední kniha pro běžné zapisování výsledků úředního jednání, z něhož byly zápisy přepisovány na čisto do příslušných druhů úředních knih (např. radní manuál).<br />
<br />
'''in margine (i. m.)''' - označení přípisků, případně kancelářských poznámek připsaných po straně listu.<br />
<br />
'''Misiv''' - list posélací.<br />
<br />
'''Mundum''' - čistopis.<br />
<br />
'''Nařízení''' ''(Veordnung)'' - všeobecný výraz pro různé formy rozkazů. Od 18. století výnosy zeměpanských úřadů podřízeným úřadům nebo stranám s platností zákonné normy.<br />
<br />
'''Normálie''' - vnitřní předpisy (normy) nebo ustanovení a pokyny nadřízeného orgánu podřízeným institucím, zpravidla obecnější povahy (např. o vyřizování určité věcné agendy). U podřízených úřadů, tj. příjemců normálií, bývaly často opisovány (nebo originály vevazovány) do knih normálií.<br />
<br />
'''Nota''' - písemné sdělení, vyměňované mezi úřady stojících na roveň.<br />
<br />
'''Opis''' ''(kopie, apographum, transsumpt, copia, Abschrift)'' - současně nebo dodatečně zhotovená reprodukce textu originálu, mohly být zhotoveny jak u vydavatele, tak i u příjemce.<br /><br />
Druhy opisů:<br /><br /><br />
a) prostý, neověřený - často je velmi obtížně zjistitelný původ<br /><br />
b) úředně ověřený ''(copia vidimata, vidimus)'' notářem nebo soudem, obvykle nahrazují originál<br /><br />
c) obkreslené opisy ''(copia imitativa, Nachzeichnung)'' - napodobují i vnější znaky originálu (např. podpisy)<br /><br />
d) opis opisu ''(copia copiae)'' - opis zhotovený dle jiného opisu.<br />
<br />
'''pleno titulo (p. t.)''' - poznámka označující, že je vynechán plný titul, často velmi dlouhý se všemi hodnostmi adresáta nebo odesílatele.<br />
<br />
'''Parafa'''<br /><br />
a) šifra, sigla, zkratka zpravidla osobního, u panovníka a církevního hodnostářů i křestního jména, připojovaná ke konceptu na znamení jeho schválení nebo na originál místo celého podpisu<br /><br />
b) iniciály či zkratky jména úředníka kanceláře na levé straně příslušného listu, tím byl text konceptu příslušným úředníkem schválen.<br />
<br />
'''Patent''' ''(littera patens, offener Brief)'' - otevřený a na rubu či pod textem přitištěnou pečetí opatřený list, od 2. poloviny 16. století i tištěný, jehož obsah se týká širšího okruhu veřejnosti a má zpravidla v období panovnického absolutismu platnost zákona. Vyznačuje se obvykle velkou intitulací vydavatele a jeho podpisem, který bývá i u tištěných exemplářů někdy vlastnoruční, zpravidla však rovněž tištěný (faksimile).<br /> <br />
Druhy patentů:<br /><br /><br />
a) pas - zajišťuje svému držiteli svobodný průchod určitým územím, má ochranný a zároveň doporučující charakter<br /><br />
b) glejt – zajišťoval svobodný přístup k právu<br /><br />
c) list půhonný ''(compulsorial)'' - povolání k právu, aby dotyčný vypovídal nebo hájil své právo<br /><br />
d) freibrief - povolení k svobodnému provozování řemesla mimo cech<br /><br />
e) mandát - list, jímž se něco přikazuje nebo rozkazuje.<br />
<br />
'''Petice''' ''(suplika, Eingabe)'' - obecný název pro žádost, kterou podával jednotlivec nebo více lidí vyššímu, rozhodujícímu činiteli.<br />
<br />
'''Placet, fiat'''<br /><br />
a) schvalovací vyřizovací poznámka na suplice, připsaná buď po straně textu nebo pod adresou<br /><br />
b) poznámka představeného kanceláře nebo panovníka, schvalující znění konceptu a připsaná v levé polovině strany konceptu<br /><br />
c) schválení něčeho vůbec.<br />
<br />
'''Presentatum''' - časové označení, kdy podání došlo do kanceláře, připsané po doručení podání zpravidla vpravo pod adresu.<br />
<br />
'''Presidiale''' - zvláštní oddělení registratury vyhrazené pro důvěrnější písemnosti vyřizované zpravidla přímo přednostou, v oddělení jsou vedeny samostatné pomocné knihy, protokoly a indexy aj.<br />
<br />
'''Privilegium''' - zpravidla slavnostně v určitých formách vyhotovená listina, propůjčující příjemci zvláštní oprávnění nebo výsady, či povolující výjimku z platných norem (privilegia stavovská, městská, nobilitační, cechovní, lékárnická, knihtiskařská).<br />
<br />
'''Prodomát''' - záznam určený jen pro vlastní, vnitřní potřebu.<br />
<br />
'''Protokol'''<br /><br />
a) zápis o ústním jednání a jeho výsledcích, uvádějící vždy dobu, místo, předmět jednání a zúčastněné osoby<br /><br />
b) podací protokol ''(exhibitní, Eingagsprotokoll, Eingangsjournal, Exhibitenprotokol, Geschäftsprotokoll, liber exhibitorum)'' - pomocná kancelářská kniha, do které byly zapisovány zprávy o přijímaných písemnostech v chronologickém pořádku tak, jak došly do kanceláře s uvedením data, kdy byla písemnost přijata, kým a kdy byla vyřízena, popř. i s registraturní značkou, pod kterou byl spis uložen<br /><br />
c) jednací protokol - kniha zaznamenávající jednání úřadu, zasedání komisí sborů, sněmů a různých korporací<br /><br />
d) expediční protokol ''(Ausgangs-, Expeditionsprotokoll)'' – registraturní kniha, do níž byly v časovém pořadí zaznamenávány spisy z kanceláře vyšlé.<br />
<br />
'''Přednesení''' ''(přednes, Vortrag, imediátní zpráva, trůnní zpráva)'' - různé návrhy, dobrá zdání nebo referáty předkládané podřízeným úřadem panovníkovi nebo nadřízenému úřadu k posouzení, konečnému rozhodnutí a schválení. Píše se podobně jako koncept pouze po pravé polovině strany, vlevo ponecháno místo na panovníkovo rozhodnutí, na dorsu bývá připojen stručný obsah písemnosti ve formě regestu a podpis úředníka podávající přednesení.<br />
<br />
'''Rapulář''' - výtah z protokolů.<br />
<br />
'''Reces''' ''(recessus, Abschied, Bescheid, literae inhibitoriales)'' - zvláštní druh dekretu vydaný kanceláří jménem panovníka bez jeho podpisu. Byl užíván zpravidla v soudní, ale i jiné agendě, jímž se zpravidla zastavovala další řízení v určité věci. Od 18. století dohoda dvou stran o právních a majetkových otázkách (např. decenální reces z r. 1748).<br />
<br />
'''Relace''' ''(zpráva, Bericht)'' - hlášení podřízeného úřadu nadřízenému.<br />
<br />
'''Remittenda''' - došlé spisy, které jsou bez zpracování úřadem přímo postoupeny kompetentnímu úřadu.<br />
<br />
'''Reskript''' - rozhodnutí či rozkaz panovníka, stylizovaný v 1. osobě a vydavatelem vlastnoručně podepsaný (u nás v praxi značně omezený po r. 1763 – od té doby místo nich vydávány dvorské dekrety).<br />
<br />
'''Revers'''<br /><br />
a) listina, jíž vydavatel vstupuje k příjemci v určitý právní poměr nebo tento poměr blíže určuje a vymezuje (např. volební revers, jímž se nově zvolený panovník zavazuje zachovávat zemské zřízení a stavovská privilegia)<br /><br />
b) písemné, vlastnoručně podepsané prohlášení, obsahující nějaký osobní závazek<br /><br />
c) v technickém slova smyslu zadní strana listiny, pečeti; opakem je avers.<br />
<br />
'''Rolla'''<br /><br />
a) návrh vyřízení, posílaný postupně (per rollam) k posouzení, dobrému zdání nebo podpisu členům úřednického kolegia<br /><br />
b) berní rula, viz [[Katastr|Katastry]]<br /><br />
c) papírový svitek.<br />
<br />
'''Rubrum'''<br /><br />
a) název zadní strany podání s adresou (in rubro)<br /><br />
b) okrajové rubrum na dolním okraji a případně i po dalších okrajích originálního reskriptu shrnující stručně obsah písemnosti pro informaci panovníka před podpisem. Před expedicí originálu byl tento regest v kanceláři odstřižen.<br />
<br />
'''Sentence''' - soudní nález, rozsudek pře (zvl. v městském právu), zapisovány do zvláštních soudních knih.<br />
<br />
'''Statim, statissime''' - "ihned, neprodleně", poznámka, že spis má být vyřízen okamžitě.<br />
<br />
'''Testament''' - poslední vůle o dispozici s majetkem pro případ smrti odkazovatele.<br />
<br />
'''Titulář''' - kancelářská pomůcka užívaná cca od poloviny 15. století, obsahující abecední seznamy všech úřadů i osob, s nimiž daná kancelář udržovala písemný styk. Třídily se do rubrik podle stavů s uvedením všech titulů, které daná osoba či instituce vzhledem ke svému postavení užívala, včetně ustálených obratů pro jejich adresy.<br />
<br />
'''Votum''' - ústně nebo písemně podané dobré zdání referenta v poradě kolegia.<br />
<br />
'''Výnos''' ''(Erlass)'' <br /><br />
a) písemně publikované rozhodnutí hlavy státu nebo vyššího úřadu v konkrétní záležitosti. Množství výnosů stoupá až od 19. století<br /><br />
b) konkrétní příkaz nadřízeného úřadu nižšímu.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
=== Literatura ===<br />
J. Šebánek – Z. Fiala – Z. Hledíková, Česká diplomatika do roku 1848, Praha 1948, s. 197-202.<br /><br />
Slovníček archivní terminologie, Praha 1954.<br /><br />
Václav Černý, Slovníček archivní terminologie – názvosloví pro zemědělsko-lesnické archivy, Praha 1955.<br /><br />
<br />
=== Zdroj ===<br />
Text byl převzat z původních internetových skript Katedry archivnictví a PVH vzniklých v rámci projektu OPPA (http://pvh.ff.cuni.cz/index_OPPA.htm).</div>Eliska.Vavrovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Diplomatika_-_pojmy&diff=55242Diplomatika - pojmy2018-07-01T22:30:28Z<p>Eliska.Vavrova: </p>
<hr />
<div>'''Brevi manu (b.m.)''' - "krátkou cestou", vyřízení písemnosti s opominutím instančního postupu, zpravidla nebylo zapisováno do protokolu.<br />
<br />
'''Cirkulář (oběžník)''' - úřední sdělení určené většímu počtu institucí nebo jiných příjemců; od konce 18. století většinou v tištěné formě.<br />
<br />
'''Cito, cito, citissime''' - označení spěšnosti vyřízení nebo zrychlení dopravy, zpravidla psáno nad adresou písemnosti.<br />
<br />
'''Čistopis''' ''(Reinschrift, Original, mundum, autenticum, expeditio)'' - definitivní forma zlistinění, tj. podle kancelářských zvyklostí po vnější stránce k expedici připravená písemnost, načisto opsaná a kolacionovaná dle revidovaného a schváleného konceptu. Nutno zjistit, zda čistopis byl opravdu vypraven a doručen příjemci.<br />
<br />
'''Dekret''' ''(dekretum, resoluce)''<br /><br />
a) objektivně stylizované nařízení nebo rozhodnutí panovníka nebo nejvyšších úřadů, obracející se k určité osobě nebo úřadu. Psáno bez adresy a bez podpisu panovníka, stvrzen jen podpisem vydávajícího úřadu. Nevyskytuje se koroborační formule.<br /><br />
b) nařízení či pokyny podřízeným orgánům ve věcech správních či soudních, které právní pořízení buď připravují, ohlašují či již provádějí.<br /><br />
c) v nejnovější době všeobecný název pro úřední výnos (např. jmenovací dekret)<br /><br /><br />
Druhy dekretů:<br /><br />
* '''marginální dekret -''' rozhodnutí napsané na okraji supliky<br />
* '''dorsální dekret -''' rozhodnutí napsané na poslední straně podání<br />
* '''dvorský dekret''' (od r. 1763) - dekret vydaný dvorskými úřady jménem panovníka bez jeho podpisu<br />
* '''prezidentský dekret -''' dekret vydaný v roce 1945 podle zvláštního zmocnění v době před ustanovením Prozatímního národního shromáždění, který měl působnost zákona.<br />
<br />
'''Depeše'''<br /><br />
a) urychleně dopravená důležitá zpráva vojenských nebo diplomatických úřadů, většinou telegrafická<br /><br />
b) pravidelné informativní zprávy diplomatických misí jejich vládě o poměrech a událostech ve státě, v němž jsou pověřeny zastoupením.<br />
<br />
'''Diplom'''<br /><br />
a) listina vydaná panovníkem nebo jiným vydavatelem, udělující nějaké oprávnění, zpravidla má slavnostnější formu<br /><br />
b) v novější době listina dosvědčující nabytí akademických hodností a jiných čestných funkcí<br /><br />
c) listiny vyslovující poctu nebo pochvalu, např. čestné členství<br />
<br />
'''Edikt'''<br /><br />
a) nařízení s platností zákona, vydávané zpravidla formou panovnického listu (u nás velmi řídké)<br /><br />
b) v soudní praxi od 19. století písemné vyhlášení soudního nálezu.<br />
<br />
'''Erbanunk''' ''(erbaňunk, Erbeinigung)''<br /><br />
a) od 14. století vzájemné smlouvy mezi panovnickými či šlechtickými rody, jež měly zajistit druhé straně nástupnictví při vymření vlády schopných potomků jedné strany<br /><br />
b) smlouvy o vzájemné pomoci mezi rody, neřešící nástupnické otázky.<br />
<br />
'''Expedice''' ''(vyhotovení, Ausfertigung)''<br /><br />
a) na čisto opsané a k odeslání připravené úřední vyřízení či rozhodnutí<br /><br />
b) oddělení úřadu pečující o odeslání a doručování úředních spisů<br /><br />
c) regionální, teritoriální, národnostní oddělení ústředního úřadu, př. česká expedice dvorské kanceláře.<br /><br />
<br />
'''Extrakt'''<br /><br />
a) výtah z podání vyhotovené pro potřebu referenta k úřednímu jednání či pro informaci panovníka<br /><br />
b) výtah z dřívějších spisů, sloužící k informaci o projednávaném podání<br /><br />
c) deskové nebo pozemkové knižní výtahy, mající právní platnost.<br />
<br />
'''Fasse''' - písemné přiznání o majetku vydané majitelem (vrchností, poddanými) k úřední potřebě (např. berní fasse, školní fasse).<br />
<br />
'''Fiat''' - "staň se"; poznámka na podání, vyskytující se zpravidla pod adresou nebo vedle ní, případně na konci textu o kladném vyřízení.<br />
<br />
'''Formule derogační''' - bývá občas připojena k sankční formuli, zcela ruší či omezuje platnost některých dřívějších ustanovení a nařízení, která jsou někdy uváděna incipitem.<br />
<br />
'''Generálie'''<br /><br />
a) nařízení nadřízených úřadů, obsahující zpravidla předpisy všeobecného rázu týkající se úřadování a vedení agendy v různých oborech veřejné správy<br /><br />
b) též označována osobní (životní) data některé osoby sloužící ke zjištění její identity.<br />
<br />
'''Glejt'''<br /><br />
a) průvodní list, zaručující majiteli bezpečnost, svobodný průchod/návrat<br /><br />
b) původně ochranný průvod (např. doprovod krále přes zemskou hranici).<br />
<br />
'''Handfest''' ''(hamfešt)'' - starší označení pro listinu.<br />
<br />
'''Hodie''' - "dnes"; poznámka na spise, že má být ihned vyřízen.<br />
<br />
'''Chirograf''' ''(Kerbzettel, Kerbbrief)'' - písemnosti (zvl. listiny) shodného znění, napsané na jednom listě a odděleny písmeny abecedy nebo nějakým slovem, přes něž byly klikatým řezem odstřiženy a rozděleny oběma stranám. Pravost obou listin byla zjišťována přiložením obou částí k sobě. Pro dlužní úpisy u nás užíváno formy cedulí řezaných zpečetěných a oddělených od sebe zubovitým řezem.<br />
<br />
'''Indorsát'''<br /><br />
a) heslový regest obsahu písemnosti napsaný zpravidla na jejím rubu (in dorso)<br /><br />
b) zápis jakéhokoli druhu napsaný in dorso, in rubro písemnosti<br /><br />
c) vyřízení podání, napsané heslovitě in dorso podání.<br />
<br />
'''Insinuát''' - zpráva bez nařizovací formy, kterou posílá úřad úřadu, bez ohledu na nadřazenost.<br />
<br />
'''In simili mutatis mutandis''' - poznámka pro písaře na konceptu, jehož text je určen pro více příjemců, aby byl tentýž opsán v potřebném počtu ve stejném znění, jen se změnami jmen adresátů a titulů.<br />
<br />
'''Instrukce''' - písemná směrnice vymezující způsob činnosti a kompetence určitého úřadu nebo úředních osob.<br />
<br />
'''Intercept''' - tajnou službou zachycená a adresátovi nedoručená písemnost (obvykle soukromá, ale i úřední), která se mohla též stát podnětem k jinému úřednímu jednání.<br />
<br />
'''Intimát (intimace)''' - sdělení nadřízeného úřadu podřízenému úřadu o vlastním rozhodnutí či o rozhodnutí jiného úřadu.<br />
<br />
'''Juxta'''<br /><br />
a) dodatečný zápis, vztahující se k obsahu původního zápisu v knize, např. v deskách zemských text připsaný po straně tohoto zápisu<br /><br />
b) zkrácený výpis, např. z účetní knihy sloužící jako doklad.<br />
<br />
'''Katastr'''<br /><br />
a) úřední soupis pozemků podrobených pozemkové dani (např. tereziánský katastr), viz [[Katastr]]<br /><br />
b) soustavný soupis osob, věcí nebo práv (např. katastr voličů).<br />
<br />
'''Koncept''' ''(notula, minuta, copey, Entwurf, Begriff, projekt, complexio, extensum)'' - návrhy textů úředních písemností, z nichž jsou po schválení (vydavatelem, vyšším kancelářským úředníkem) zhotoveny čistopisy (originály) příslušných písemností.<br />
<br />
'''Konfirmace''' - potvrzení privilegií, obsahující někdy doslovné opisy potvrzované listiny.<br />
<br />
'''Konsens''' - povolení, projev souhlasné vůle, kladné usnesení úředního kolegia.<br />
<br />
'''Kreditiv''' ''(lettres de créance)'' - v diplomatickém styku pověřovací listina hlavy státu pro vyslance, určená k odevzdání hlavě státu nebo vládě, u níž je vyslanec pověřen.<br />
<br />
'''Kvatern''' - původně složka knihy, která vznikla čtverým přeložením dvoulistu pergamenu/papíru, později označení pro knihu [[Desky zemské|desk zemských]], složenou ze čtveřic dvojlistů svázaných v pevných deskách.<br />
<br />
'''Kvitance''' - písemné, příjemcem vlastnoručně podepsané nebo notářsky či soudně ověřené potvrzení o příjmu určité částky či o převzetí něčeho vůbec.<br />
<br />
'''Laudemium'''<br /><br />
a) poplatek placený při převodu držby nabývající stranou, vlastně za svolení vlastníka, zpravidla feudála, k prodeji apod.<br /><br />
b) dávka lennímu pánu za udělení investitury.<br />
<br />
'''List''' - obsahuje-li pořízení právní povahy a má-li právní závaznost a průkaznost, jedná se o [[Listina|listinu]].<br /><br /><br />
a) list mocný – propůjčuje příjemci plnou moc k převodu dluhů a závazků<br /><br />
b) list erbovní – listina, udělující právo užívat znaku/erbu, zpravidla obsahující podrobný popis uděleného erbu<br /><br />
c) list zhostný (výhostný) - prohlášení, jímž vrchnost propouštěla poddaného z poddanství ze svého panství<br /><br />
d) list křestní, rodný, výuční<br /><br />
e) list posélací (misiv) – uzavřený list, obsahující sdělení nebo rozkaz panovníka nebo úřadu podřízeným úřadům či institucím.<br />
<br />
'''List vlastnoruční''' ''(billet, Handschreiben)'' - zprvu odesílatelem vlastnoručně psaný a osobně stylizovaný list soukromého i úředního obsahu, později i list odesílatelem jen vlastnoručně podepsaný nebo parafovaný bez předepsaných kancelářských formalit.<br />
<br />
'''Listina''' - písemné svědectví o pořízení trvalé právní povahy, složené v určité formě, jež jí dodávají průkaznou moc.<br />
<br />
'''L. S. (locus sigilli)''' - v opisech nebo edicích označení, že je na originále přitištěna pečeť.<br />
<br />
'''Majestát''' - označení pro privilegium, zejména významnějšího obsahu, zpečetěné majestátní pečetí<br />
<br />
'''Mandát''' - list otevřený; druh patentu, jenž má nařizovací obsah, často se obrací k většímu počtu osob nebo oprávnění k provádění určité funkce.<br />
<br />
'''Manu propria (m.p.)''' - označení vlastnoručního podpisu, připojované k podpisům na originálech i v opisech.<br />
<br />
'''Manuál''' - úřední kniha pro běžné zapisování výsledků úředního jednání, z něhož byly zápisy přepisovány na čisto do příslušných druhů úředních knih (např. radní manuál).<br />
<br />
'''in margine (i. m.)''' - označení přípisků, případně kancelářských poznámek připsaných po straně listu.<br />
<br />
'''Misiv''' - list posélací.<br />
<br />
'''Mundum''' - čistopis.<br />
<br />
'''Nařízení''' ''(Veordnung)'' - všeobecný výraz pro různé formy rozkazů. Od 18. století výnosy zeměpanských úřadů podřízeným úřadům nebo stranám s platností zákonné normy.<br />
<br />
'''Normálie''' - vnitřní předpisy (normy) nebo ustanovení a pokyny nadřízeného orgánu podřízeným institucím, zpravidla obecnější povahy (např. o vyřizování určité věcné agendy). U podřízených úřadů, tj. příjemců normálií, bývaly často opisovány (nebo originály vevazovány) do knih normálií.<br />
<br />
'''Nota''' - písemné sdělení, vyměňované mezi úřady stojících na roveň.<br />
<br />
'''Opis''' ''(kopie, apographum, transsumpt, copia, Abschrift)'' - současně nebo dodatečně zhotovená reprodukce textu originálu, mohly být zhotoveny jak u vydavatele, tak i u příjemce.<br /><br />
Druhy opisů:<br /><br /><br />
a) prostý, neověřený - často je velmi obtížně zjistitelný původ<br /><br />
b) úředně ověřený ''(copia vidimata, vidimus)'' notářem nebo soudem, obvykle nahrazují originál<br /><br />
c) obkreslené opisy ''(copia imitativa, Nachzeichnung)'' - napodobují i vnější znaky originálu (např. podpisy)<br /><br />
d) opis opisu ''(copia copiae)'' - opis zhotovený dle jiného opisu.<br />
<br />
'''pleno titulo (p. t.)''' - poznámka označující, že je vynechán plný titul, často velmi dlouhý se všemi hodnostmi adresáta nebo odesílatele.<br />
<br />
'''Parafa'''<br /><br />
a) šifra, sigla, zkratka zpravidla osobního, u panovníka a církevního hodnostářů i křestního jména, připojovaná ke konceptu na znamení jeho schválení nebo na originál místo celého podpisu<br /><br />
b) iniciály či zkratky jména úředníka kanceláře na levé straně příslušného listu, tím byl text konceptu příslušným úředníkem schválen.<br />
<br />
'''Patent''' ''(littera patens, offener Brief)'' - otevřený a na rubu či pod textem přitištěnou pečetí opatřený list, od 2. poloviny 16. století i tištěný, jehož obsah se týká širšího okruhu veřejnosti a má zpravidla v období panovnického absolutismu platnost zákona. Vyznačuje se obvykle velkou intitulací vydavatele a jeho podpisem, který bývá i u tištěných exemplářů někdy vlastnoruční, zpravidla však rovněž tištěný (faksimile).<br /> <br />
Druhy patentů:<br /><br /><br />
a) pas - zajišťuje svému držiteli svobodný průchod určitým územím, má ochranný a zároveň doporučující charakter<br /><br />
b) glejt – zajišťoval svobodný přístup k právu<br /><br />
c) list půhonný ''(compulsorial)'' - povolání k právu, aby dotyčný vypovídal nebo hájil své právo<br /><br />
d) freibrief - povolení k svobodnému provozování řemesla mimo cech<br /><br />
e) mandát - list, jímž se něco přikazuje nebo rozkazuje.<br />
<br />
'''Petice''' ''(suplika, Eingabe)'' - obecný název pro žádost, kterou podával jednotlivec nebo více lidí vyššímu, rozhodujícímu činiteli.<br />
<br />
'''Placet, fiat'''<br /><br />
a) schvalovací vyřizovací poznámka na suplice, připsaná buď po straně textu nebo pod adresou<br /><br />
b) poznámka představeného kanceláře nebo panovníka, schvalující znění konceptu a připsaná v levé polovině strany konceptu<br /><br />
c) schválení něčeho vůbec.<br />
<br />
'''Presentatum''' - časové označení, kdy podání došlo do kanceláře, připsané po doručení podání zpravidla vpravo pod adresu.<br />
<br />
'''Presidiale''' - zvláštní oddělení registratury vyhrazené pro důvěrnější písemnosti vyřizované zpravidla přímo přednostou, v oddělení jsou vedeny samostatné pomocné knihy, protokoly a indexy aj.<br />
<br />
'''Privilegium''' - zpravidla slavnostně v určitých formách vyhotovená listina, propůjčující příjemci zvláštní oprávnění nebo výsady, či povolující výjimku z platných norem (privilegia stavovská, městská, nobilitační, cechovní, lékárnická, knihtiskařská).<br />
<br />
'''Prodomát''' - záznam určený jen pro vlastní, vnitřní potřebu.<br />
<br />
'''Protokol'''<br /><br />
a) zápis o ústním jednání a jeho výsledcích, uvádějící vždy dobu, místo, předmět jednání a zúčastněné osoby<br /><br />
b) podací protokol ''(exhibitní, Eingagsprotokoll, Eingangsjournal, Exhibitenprotokol, Geschäftsprotokoll, liber exhibitorum)'' - pomocná kancelářská kniha, do které byly zapisovány zprávy o přijímaných písemnostech v chronologickém pořádku tak, jak došly do kanceláře s uvedením data, kdy byla písemnost přijata, kým a kdy byla vyřízena, popř. i s registraturní značkou, pod kterou byl spis uložen<br /><br />
c) jednací protokol - kniha zaznamenávající jednání úřadu, zasedání komisí sborů, sněmů a různých korporací<br /><br />
d) expediční protokol ''(Ausgangs-, Expeditionsprotokoll)'' – registraturní kniha, do níž byly v časovém pořadí zaznamenávány spisy z kanceláře vyšlé.<br />
<br />
'''Přednesení''' ''(přednes, Vortrag, imediátní zpráva, trůnní zpráva)'' - různé návrhy, dobrá zdání nebo referáty předkládané podřízeným úřadem panovníkovi nebo nadřízenému úřadu k posouzení, konečnému rozhodnutí a schválení. Píše se podobně jako koncept pouze po pravé polovině strany, vlevo ponecháno místo na panovníkovo rozhodnutí, na dorsu bývá připojen stručný obsah písemnosti ve formě regestu a podpis úředníka podávající přednesení.<br />
<br />
'''Rapulář''' - výtah z protokolů.<br />
<br />
'''Reces''' ''(recessus, Abschied, Bescheid, literae inhibitoriales)'' - zvláštní druh dekretu vydaný kanceláří jménem panovníka bez jeho podpisu. Byl užíván zpravidla v soudní, ale i jiné agendě, jímž se zpravidla zastavovala další řízení v určité věci. Od 18. století dohoda dvou stran o právních a majetkových otázkách (např. decenální reces z r. 1748).<br />
<br />
'''Relace''' ''(zpráva, Bericht)'' - hlášení podřízeného úřadu nadřízenému.<br />
<br />
'''Remittenda''' - došlé spisy, které jsou bez zpracování úřadem přímo postoupeny kompetentnímu úřadu.<br />
<br />
'''Reskript''' - rozhodnutí či rozkaz panovníka, stylizovaný v 1. osobě a vydavatelem vlastnoručně podepsaný (u nás v praxi značně omezený po r. 1763 – od té doby místo nich vydávány dvorské dekrety).<br />
<br />
'''Revers'''<br /><br />
a) listina, jíž vydavatel vstupuje k příjemci v určitý právní poměr nebo tento poměr blíže určuje a vymezuje (např. volební revers, jímž se nově zvolený panovník zavazuje zachovávat zemské zřízení a stavovská privilegia)<br /><br />
b) písemné, vlastnoručně podepsané prohlášení, obsahující nějaký osobní závazek<br /><br />
c) v technickém slova smyslu zadní strana listiny, pečeti; opakem je avers.<br />
<br />
'''Rolla'''<br /><br />
a) návrh vyřízení, posílaný postupně (per rollam) k posouzení, dobrému zdání nebo podpisu členům úřednického kolegia<br /><br />
b) berní rula, viz [[Katastr|Katastry]]<br /><br />
c) papírový svitek.<br />
<br />
'''Rubrum'''<br /><br />
a) název zadní strany podání s adresou (in rubro)<br /><br />
b) okrajové rubrum na dolním okraji a případně i po dalších okrajích originálního reskriptu shrnující stručně obsah písemnosti pro informaci panovníka před podpisem. Před expedicí originálu byl tento regest v kanceláři odstřižen.<br />
<br />
'''Sentence''' - soudní nález, rozsudek pře (zvl. v městském právu), zapisovány do zvláštních soudních knih.<br />
<br />
'''Statim, statissime''' - "ihned, neprodleně", poznámka, že spis má být vyřízen okamžitě.<br />
<br />
'''Testament''' - poslední vůle o dispozici s majetkem pro případ smrti odkazovatele.<br />
<br />
'''Titulář''' - kancelářská pomůcka užívaná cca od poloviny 15. století, obsahující abecední seznamy všech úřadů i osob, s nimiž daná kancelář udržovala písemný styk. Třídily se do rubrik podle stavů s uvedením všech titulů, které daná osoba či instituce vzhledem ke svému postavení užívala, včetně ustálených obratů pro jejich adresy.<br />
<br />
'''Votum''' - ústně nebo písemně podané dobré zdání referenta v poradě kolegia.<br />
<br />
'''Výnos''' ''(Erlass)'' <br /><br />
a) písemně publikované rozhodnutí hlavy státu nebo vyššího úřadu v konkrétní záležitosti. Množství výnosů stoupá až od 19. století<br /><br />
b) konkrétní příkaz nadřízeného úřadu nižšímu.</div>Eliska.Vavrova