https://wikisofia.cz/w/api.php?action=feedcontributions&user=Kristyna.Schinkova&feedformat=atomWikisofia - Příspěvky uživatele [cs]2024-03-28T13:32:49ZPříspěvky uživateleMediaWiki 1.33.0https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&diff=33039Atribuce2016-04-05T09:08:13Z<p>Kristyna.Schinkova: doplnění o locus of control</p>
<hr />
<div><br />
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. <ref>Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.</ref><br />
<br />
=== Proces atribuce ===<br />
Atribuci předcházejí dva kroky:<br />
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''<br />
#'''hodnocení záměru činu'''.<br />
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. <ref>Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. & Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com</ref><br />
<br />
=== Funkce atribuce ===<br />
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. <ref name="Interpersonal Relations">Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz</ref><br />
<br />
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]<br />
<br />
=== Základní dělení atribuce ===<br />
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:<br />
#'''vnější'''<br />
#'''vnitřní'''. <br />
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).<br />
<br />
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). <ref name="Interpersonal Relations" /><br />
<br />
=== Dimenze atribuce ===<br />
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:<br />
* '''''místo kauzality (kontroly)'''<br />
''Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 <ref name="Interpersonal Relations"/>, a to na:<br />
# '''vnitřní místo kontroly'''<br />
# '''vnější místo kontroly'''<br />
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.<br />
<br />
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.<br />
<br />
* '''''stabilita'''''<br />
Faktory stability příčiny chování se dělí na:<br />
# '''stabilní faktory'''<br />
# '''nestabilní faktory'''<br />
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.<br />
<br />
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.<br />
* '''''záměrnost'''''<br />
* '''''kontrolovatelnost'''''<br />
<br />
=== Vznik pojmu ===<br />
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser <ref>Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.</ref> nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality <ref>Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.</ref>. <br />
<br />
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' <ref name="Interpersonal Relations" /> popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Toto posuzování se řídí třemi pravidly:<br />
# Máme za to, že ''čin je dobrým pokračováním aktéra''.<br />
# Nedoceňujeme vliv situace, ''přeceňujeme vliv osobnosti''<br />
# Máme za to že ''člověk je absolutní příčinou svých činů''<br />
Vytvořil první atribuční teorii – '''naivní analýzu událostí'''. Rozlišil atribuci na '''dispoziční '''(příčiny chování vidíme ve vnitřních dispozicích osoby) a '''situační '''(příčiny hledame vně osoby, v konkrétních situačních faktorech). Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela <ref>Heider, F. & Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com</ref> prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.<br />
<br />
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci <ref name="kovariační model">Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>.<br />
<br />
== Atribuční tendence ==<br />
<br />
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]<br />
<br />
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.<br />
<br />
Mezi hlavní atribuční tendence patří:<br />
<br />
=== základní atribuční chyba ===<br />
Základní atribuční chyba je tendence '''přeceňovat vliv dispozičních příčin chování''' a podceňovat vliv situačních příčin <ref>Ross, L., Amabile, T. & Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“).<br />
<br />
První studii zabývající se problémem základní atribuční chyby provedli v roce 1967 Jones a Davis, kteří zjistili, že osoby čtoucí politicky zaměřený text napsaný studentem vyvozovali studentovy postoje z textu bez ohledu na to, jestli jim bylo řečeno, že student si téma a postoj k danému tématu sám nevybral nebo že si ho dobrovolně zvolil <ref>Jones, E.E. & Harris, V.A. (1967). The attribution of attitudes. Journal of Experimental Social Psychology, 3, 1-24.</ref>. Účastníci experimentu tedy úplně ignorovali situační příčiny. V další studii bylo zjištěno, že roli hraje i výraznost rysů aktéra. <ref>McArthur, L.Z. & Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.</ref><br />
<br />
Při zkoumání základní atribuční chyby u lidí vychovaných v duchu západní (USA) nebo východní (Indie) kultury bylo zjištěno, že ačkoliv u dětí se žádné rozdíly v atribuci nevyskytovaly, s přibývajícím věkem tíhli účastníci z USA více k dispozičním atribucím, zatímco účastníci z Indie k situačním atribucím <ref>Miller, J.G. (1984). Culture and the development of everyday social explanation. Journal of Personality and Social Psychology, 46(5), 961-978.</ref>.<br />
<br />
=== efekt aktér - pozorovatel ===<br />
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má u své osoby tendenci přeceňovat situaci a vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérově osobě vytvářet dispoziční atribuce ("Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.") <ref>Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com</ref> .<br />
<br />
=== egocentrické tendence ===<br />
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to atribuční tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) ("Vyhrál jsem, protože jsem dobrý." X "Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu."). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce chování ostatních lidí je tendence obrácená ("Vyhrál, protože mu přálo štěstí." X "Nevyhrál, protože není dost dobrý.") <ref>Schlenker, B.R. & Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>.<br />
<br />
=== efekt falešného konsenzu ===<br />
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování a názory za '''obecnou normu''', jiné varianty považuje za netypické. K efektu falešného konsenzu patří i tendence pamatovat si spíše chování a názory, které jsou nám blízké <ref>Ross, L., Green, D. & House, P. (1977). The "False Consensus Effect": An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.</ref><br />
<br />
=== spotlight efekt ===<br />
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování naší osoby. <ref>Gilovich, T., Savitsky, K. & Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com</ref><br />
<br />
== Atribuční teorie ==<br />
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.<br />
<br />
=== naviní analýza událostí [F. Heider] ===<br />
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' a často za přehlížení situačních faktorů spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity <ref name="Interpersonal Relations"/> <ref>Weiner, B. (1985). "Spontaneous" Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>. V posuzování chování a vlastností druhých osob rozlišova tři dimenze:<br />
# lokace (vnitřní X vnější)<br />
# stálost (stabilní X nestabilní)<br />
# kontrolovatelnost (kontrolovatelné X nekontrolovatelné)<br />
=== teorie odpovídajících závěrů [E. E. Jones, K. E. Davis] === <br />
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' <ref>Jones, E.E. & Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com</ref>. V této teorii se rozlišují tyto faktory:<br />
# '''hédonická relevance '''(relevantní je chování aktéra, pakliže má na posuzovatele pozitivní účinek - čím více je relevantní, tím více je vnímáno jako korespondující)''','''<br />
# '''personalismus '''(zaměřenost na osobu - je-li chování vnímáno jako zaměřené na pozorovatele, je vnímáno jako korespondující s vnitřními dispozicemi)''' '''<br />
# '''společenská žádoucnost''' (sociálně žádoucí je chování zaméřené k získání souhlasu či odměny)<br />
# '''neobvyklost '''(neobvyklé či rizikové jednání je také přisuzováno spíše vnitřním faktorům) <br />
<br />
Podle těchto faktorů se atribuce dále dělí na:<br />
<br />
# atribuci intence (záměru)<br />
# atribuci dispozice<br />
<br />
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.<br />
<br />
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.<br />
<br />
=== Kelleyho model ===<br />
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:<br />
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)<br />
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)<br />
'''Kovariační model''' popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:<br />
* konsenzus<br />
* konzistence<br />
* distinktivnost<br />
<br />
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]<br />
<br />
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.<br />
<br />
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejné.<br />
<br />
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.<br />
<br />
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. <br />
<br />
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.<br />
<br />
Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus), nebo víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). <ref name="kovariační model"/><br />
<br />
'''Model kauzálních schémat''', neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. <ref name="model kauzálních schémat">Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins & B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.</ref><br />
<br />
=== atribuční styly [B. Weiner] ===<br />
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v subjektu '''specifickou emocionální reakci''' <ref>Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.</ref>. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci dle dvou dimenzí:<br />
# prostor: vnější a vnitřní<br />
# čas: stabilní a nestabilní<br />
{| class="wikitable"<br />
|-<br />
| || VNITŘNÍ || VNĚJŠÍ<br />
|-<br />
| STABILNÍ || schopnosti || předmět, úkol<br />
|-<br />
| NESTABILNÍ || úsilí || náhoda, štěstí<br />
|}<br />
Například úsilí je nestabilní, vnitřní příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní, vnější příčina.<br /><br />
=== locus of control [J. B Rotter] ===<br />
S atribucí souvisí také '''osobnostní charakteristika''' [[locus of control]] (tzv. místo řízení/kontroly), která přisuzuje význam a dopad našich činů na okolní události - zda jsme schopni svým úsilím ovlivnit události, které se nám dějí, či nikoli. Rozlišují se dva typy lidí<ref>Rotter, J. B. (1966). Generalized expectancies for internal versus external control of reinforcement. ''Psychological Monographs: General & Applied'', 80(1) 1966, 1-28.</ref>:<br />
# '''internalisté''': velká víra ve vlastní schopnost ovlivnit události, hledají příčiny spíše u sebe - vnitřní, záleží na nich, jak si v životě povedou, zda budou úspěšní či nikoli<br />
# '''externalisté''': příčiny (ne)úspěchu přisuzují vnějším okolnostem, chybí u nich pocit vlastní kontroly nad svým životem<br />
<br />
== Důsledky atribuce ==<br />
<br />
===== Situace versus dispozice =====<br />
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci <ref name="model kauzálních schémat"/> <ref>Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes & R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.</ref>. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.<br />
<br />
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník <ref>Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. & Tajfel, H. (1976). The "power structure" in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.</ref>. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.<br />
<br />
===== Vnitřní versus vnější motivace =====<br />
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla <ref>Lepper, M.R., Greene, D. & Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.</ref>. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.<br />
<br />
===== Příčiny emoční excitace =====<br />
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru <ref>Schachter, S. & Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.</ref>. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina <ref>Nisbett, R.E. & Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.</ref>.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
==== Reference ====<br />
<references /><br />
<br />
==== Použitá literatura ====<br />
<br />
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.<br />
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. & Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.<br />
*Hayes, B. & Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.<br />
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie. Praha: Portál.<br />
*Kassin, S. (2004). Psychologie. Brno: CPress.<br />
*Kelley, H. H. & Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.<br />
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.<br />
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.<br />
*Stroebe, H. & Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.<br />
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.<br />
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.<br />
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.<br />
<br />
==== Externí odkazy ====<br />
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]<br />
<br />
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]<br />
<br />
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]<br />
<br />
==== Zdroje obrázků ====<br />
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html<br />
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/<br />
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/<br />
<br />
==== Související články ====<br />
[[Haló efekt]]<br />
<br />
[[Pygmalion efekt]]<br />
<br />
[[Locus of control]]<br />
<br />
==== Klíčová slova====<br />
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování<br />
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]</div>Kristyna.Schinkovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&diff=33038Atribuce2016-04-05T09:06:59Z<p>Kristyna.Schinkova: </p>
<hr />
<div><br />
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. <ref>Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.</ref><br />
<br />
=== Proces atribuce ===<br />
Atribuci předcházejí dva kroky:<br />
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''<br />
#'''hodnocení záměru činu'''.<br />
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. <ref>Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. & Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com</ref><br />
<br />
=== Funkce atribuce ===<br />
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. <ref name="Interpersonal Relations">Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz</ref><br />
<br />
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]<br />
<br />
=== Základní dělení atribuce ===<br />
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:<br />
#'''vnější'''<br />
#'''vnitřní'''. <br />
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).<br />
<br />
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). <ref name="Interpersonal Relations" /><br />
<br />
=== Dimenze atribuce ===<br />
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:<br />
* '''''místo kauzality (kontroly)'''<br />
''Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 <ref name="Interpersonal Relations"/>, a to na:<br />
# '''vnitřní místo kontroly'''<br />
# '''vnější místo kontroly'''<br />
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.<br />
<br />
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.<br />
<br />
* '''''stabilita'''''<br />
Faktory stability příčiny chování se dělí na:<br />
# '''stabilní faktory'''<br />
# '''nestabilní faktory'''<br />
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.<br />
<br />
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.<br />
* '''''záměrnost'''''<br />
* '''''kontrolovatelnost'''''<br />
<br />
=== Vznik pojmu ===<br />
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser <ref>Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.</ref> nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality <ref>Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.</ref>. <br />
<br />
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' <ref name="Interpersonal Relations" /> popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Toto posuzování se řídí třemi pravidly:<br />
# Máme za to, že ''čin je dobrým pokračováním aktéra''.<br />
# Nedoceňujeme vliv situace, ''přeceňujeme vliv osobnosti''<br />
# Máme za to že ''člověk je absolutní příčinou svých činů''<br />
Vytvořil první atribuční teorii – '''naivní analýzu událostí'''. Rozlišil atribuci na '''dispoziční '''(příčiny chování vidíme ve vnitřních dispozicích osoby) a '''situační '''(příčiny hledame vně osoby, v konkrétních situačních faktorech). Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela <ref>Heider, F. & Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com</ref> prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.<br />
<br />
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci <ref name="kovariační model">Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>.<br />
<br />
== Atribuční tendence ==<br />
<br />
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]<br />
<br />
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.<br />
<br />
Mezi hlavní atribuční tendence patří:<br />
<br />
=== základní atribuční chyba ===<br />
Základní atribuční chyba je tendence '''přeceňovat vliv dispozičních příčin chování''' a podceňovat vliv situačních příčin <ref>Ross, L., Amabile, T. & Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“).<br />
<br />
První studii zabývající se problémem základní atribuční chyby provedli v roce 1967 Jones a Davis, kteří zjistili, že osoby čtoucí politicky zaměřený text napsaný studentem vyvozovali studentovy postoje z textu bez ohledu na to, jestli jim bylo řečeno, že student si téma a postoj k danému tématu sám nevybral nebo že si ho dobrovolně zvolil <ref>Jones, E.E. & Harris, V.A. (1967). The attribution of attitudes. Journal of Experimental Social Psychology, 3, 1-24.</ref>. Účastníci experimentu tedy úplně ignorovali situační příčiny. V další studii bylo zjištěno, že roli hraje i výraznost rysů aktéra. <ref>McArthur, L.Z. & Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.</ref><br />
<br />
Při zkoumání základní atribuční chyby u lidí vychovaných v duchu západní (USA) nebo východní (Indie) kultury bylo zjištěno, že ačkoliv u dětí se žádné rozdíly v atribuci nevyskytovaly, s přibývajícím věkem tíhli účastníci z USA více k dispozičním atribucím, zatímco účastníci z Indie k situačním atribucím <ref>Miller, J.G. (1984). Culture and the development of everyday social explanation. Journal of Personality and Social Psychology, 46(5), 961-978.</ref>.<br />
<br />
=== efekt aktér - pozorovatel ===<br />
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má u své osoby tendenci přeceňovat situaci a vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérově osobě vytvářet dispoziční atribuce ("Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.") <ref>Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com</ref> .<br />
<br />
=== egocentrické tendence ===<br />
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to atribuční tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) ("Vyhrál jsem, protože jsem dobrý." X "Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu."). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce chování ostatních lidí je tendence obrácená ("Vyhrál, protože mu přálo štěstí." X "Nevyhrál, protože není dost dobrý.") <ref>Schlenker, B.R. & Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>.<br />
<br />
=== efekt falešného konsenzu ===<br />
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování a názory za '''obecnou normu''', jiné varianty považuje za netypické. K efektu falešného konsenzu patří i tendence pamatovat si spíše chování a názory, které jsou nám blízké <ref>Ross, L., Green, D. & House, P. (1977). The "False Consensus Effect": An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.</ref><br />
<br />
=== spotlight efekt ===<br />
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování naší osoby. <ref>Gilovich, T., Savitsky, K. & Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com</ref><br />
<br />
== Atribuční teorie ==<br />
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.<br />
<br />
=== naviní analýza událostí [F. Heider] ===<br />
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' a často za přehlížení situačních faktorů spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity <ref name="Interpersonal Relations"/> <ref>Weiner, B. (1985). "Spontaneous" Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>. V posuzování chování a vlastností druhých osob rozlišova tři dimenze:<br />
# lokace (vnitřní X vnější)<br />
# stálost (stabilní X nestabilní)<br />
# kontrolovatelnost (kontrolovatelné X nekontrolovatelné)<br />
=== teorie odpovídajících závěrů [E. E. Jones, K. E. Davis] === <br />
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' <ref>Jones, E.E. & Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com</ref>. V této teorii se rozlišují tyto faktory:<br />
# '''hédonická relevance '''(relevantní je chování aktéra, pakliže má na posuzovatele pozitivní účinek - čím více je relevantní, tím více je vnímáno jako korespondující)''','''<br />
# '''personalismus '''(zaměřenost na osobu - je-li chování vnímáno jako zaměřené na pozorovatele, je vnímáno jako korespondující s vnitřními dispozicemi)''' '''<br />
# '''společenská žádoucnost''' (sociálně žádoucí je chování zaméřené k získání souhlasu či odměny)<br />
# '''neobvyklost '''(neobvyklé či rizikové jednání je také přisuzováno spíše vnitřním faktorům) <br />
<br />
Podle těchto faktorů se atribuce dále dělí na:<br />
<br />
# atribuci intence (záměru)<br />
# atribuci dispozice<br />
<br />
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.<br />
<br />
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.<br />
<br />
=== Kelleyho model ===<br />
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:<br />
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)<br />
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)<br />
'''Kovariační model''' popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:<br />
* konsenzus<br />
* konzistence<br />
* distinktivnost<br />
<br />
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]<br />
<br />
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.<br />
<br />
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejné.<br />
<br />
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.<br />
<br />
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. <br />
<br />
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.<br />
<br />
Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus), nebo víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). <ref name="kovariační model"/><br />
<br />
'''Model kauzálních schémat''', neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. <ref name="model kauzálních schémat">Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins & B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.</ref><br />
<br />
=== atribuční styly [B. Weiner] ===<br />
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v subjektu '''specifickou emocionální reakci''' <ref>Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.</ref>. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci dle dvou dimenzí:<br />
# prostor: vnější a vnitřní<br />
# čas: stabilní a nestabilní<br />
{| class="wikitable"<br />
|-<br />
| || VNITŘNÍ || VNĚJŠÍ<br />
|-<br />
| STABILNÍ || schopnosti || předmět, úkol<br />
|-<br />
| NESTABILNÍ || úsilí || náhoda, štěstí<br />
|}<br />
Například úsilí je nestabilní, vnitřní příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní, vnější příčina.<br /><br />
=== locus of control [J. B Rotter] ===<br />
S atribucí souvisí také '''osobnostní charakteristika''' [[locus of control]] (tzv. místo řízení/kontroly), která přisuzuje význam a dopad našich činů na okolní události - zda jsme schopni svým úsilím ovlivnit události, které se nám dějí, či nikoli. Rozlišují se dva typy lidí<ref>Rotter, J. B. (1966). Generalized expectancies for internal versus external control of reinforcement. ''Psychological Monographs: General & Applied'', 80(1) 1966, 1-28.</ref>:<br />
# '''internalisté''': velká víra ve vlastní schopnost ovlivnit události, hledají příčiny spíše u sebe - vnitřní, záleží na nich, jak si v životě povedou, zda budou úspěšní či nikoli<br />
# '''externalisté''': příčiny (ne)úspěchu přisuzují vnějším okolnostem, chybí u nich pocit vlastní kontroly nad svým životem<br />
<br />
== Důsledky atribuce ==<br />
<br />
===== Situace versus dispozice =====<br />
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci <ref name="model kauzálních schémat"/> <ref>Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes & R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.</ref>. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.<br />
<br />
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník <ref>Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. & Tajfel, H. (1976). The "power structure" in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.</ref>. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.<br />
<br />
===== Vnitřní versus vnější motivace =====<br />
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla <ref>Lepper, M.R., Greene, D. & Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.</ref>. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.<br />
<br />
===== Příčiny emoční excitace =====<br />
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru <ref>Schachter, S. & Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.</ref>. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina <ref>Nisbett, R.E. & Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.</ref>.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
==== Reference ====<br />
<references /><br />
<br />
==== Použitá literatura ====<br />
<br />
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.<br />
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. & Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.<br />
*Hayes, B. & Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.<br />
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie. Praha: Portál.<br />
*Kassin, S. (2004). Psychologie. Brno: CPress.<br />
*Kelley, H. H. & Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.<br />
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.<br />
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.<br />
*Stroebe, H. & Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.<br />
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.<br />
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.<br />
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.<br />
<br />
==== Externí odkazy ====<br />
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]<br />
<br />
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]<br />
<br />
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]<br />
<br />
==== Zdroje obrázků ====<br />
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html<br />
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/<br />
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/<br />
<br />
==== Související články ====<br />
[[Haló efekt]]<br />
<br />
[[Pygmalion efekt]]<br />
<br />
==== Klíčová slova====<br />
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování<br />
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]</div>Kristyna.Schinkovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&diff=33037Atribuce2016-04-05T08:56:09Z<p>Kristyna.Schinkova: </p>
<hr />
<div><br />
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. <ref>Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.</ref><br />
<br />
=== Proces atribuce ===<br />
Atribuci předcházejí dva kroky:<br />
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''<br />
#'''hodnocení záměru činu'''.<br />
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. <ref>Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. & Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com</ref><br />
<br />
=== Funkce atribuce ===<br />
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. <ref name="Interpersonal Relations">Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz</ref><br />
<br />
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]<br />
<br />
=== Základní dělení atribuce ===<br />
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:<br />
#'''vnější'''<br />
#'''vnitřní'''. <br />
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).<br />
<br />
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). <ref name="Interpersonal Relations" /><br />
<br />
=== Dimenze atribuce ===<br />
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:<br />
* '''''místo kauzality (kontroly)'''<br />
''Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 <ref name="Interpersonal Relations"/>, a to na:<br />
# '''vnitřní místo kontroly'''<br />
# '''vnější místo kontroly'''<br />
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.<br />
<br />
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.<br />
<br />
* '''''stabilita'''''<br />
Faktory stability příčiny chování se dělí na:<br />
# '''stabilní faktory'''<br />
# '''nestabilní faktory'''<br />
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.<br />
<br />
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.<br />
* '''''záměrnost'''''<br />
* '''''kontrolovatelnost'''''<br />
<br />
=== Vznik pojmu ===<br />
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser <ref>Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.</ref> nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality <ref>Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.</ref>. <br />
<br />
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' <ref name="Interpersonal Relations" /> popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Toto posuzování se řídí třemi pravidly:<br />
# Máme za to, že ''čin je dobrým pokračováním aktéra''.<br />
# Nedoceňujeme vliv situace, ''přeceňujeme vliv osobnosti''<br />
# Máme za to že ''člověk je absolutní příčinou svých činů''<br />
Vytvořil první atribuční teorii – '''naivní analýzu událostí'''. Rozlišil atribuci na '''dispoziční '''(příčiny chování vidíme ve vnitřních dispozicích osoby) a '''situační '''(příčiny hledame vně osoby, v konkrétních situačních faktorech). Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela <ref>Heider, F. & Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com</ref> prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.<br />
<br />
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci <ref name="kovariační model">Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>.<br />
<br />
== Atribuční tendence ==<br />
<br />
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]<br />
<br />
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.<br />
<br />
Mezi hlavní atribuční tendence patří:<br />
<br />
=== základní atribuční chyba ===<br />
Základní atribuční chyba je tendence '''přeceňovat vliv dispozičních příčin chování''' a podceňovat vliv situačních příčin <ref>Ross, L., Amabile, T. & Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“).<br />
<br />
První studii zabývající se problémem základní atribuční chyby provedli v roce 1967 Jones a Davis, kteří zjistili, že osoby čtoucí politicky zaměřený text napsaný studentem vyvozovali studentovy postoje z textu bez ohledu na to, jestli jim bylo řečeno, že student si téma a postoj k danému tématu sám nevybral nebo že si ho dobrovolně zvolil <ref>Jones, E.E. & Harris, V.A. (1967). The attribution of attitudes. Journal of Experimental Social Psychology, 3, 1-24.</ref>. Účastníci experimentu tedy úplně ignorovali situační příčiny. V další studii bylo zjištěno, že roli hraje i výraznost rysů aktéra. <ref>McArthur, L.Z. & Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.</ref><br />
<br />
Při zkoumání základní atribuční chyby u lidí vychovaných v duchu západní (USA) nebo východní (Indie) kultury bylo zjištěno, že ačkoliv u dětí se žádné rozdíly v atribuci nevyskytovaly, s přibývajícím věkem tíhli účastníci z USA více k dispozičním atribucím, zatímco účastníci z Indie k situačním atribucím <ref>Miller, J.G. (1984). Culture and the development of everyday social explanation. Journal of Personality and Social Psychology, 46(5), 961-978.</ref>.<br />
<br />
=== efekt aktér - pozorovatel ===<br />
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má u své osoby tendenci přeceňovat situaci a vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérově osobě vytvářet dispoziční atribuce ("Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.") <ref>Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com</ref> .<br />
<br />
=== egocentrické tendence ===<br />
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to atribuční tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) ("Vyhrál jsem, protože jsem dobrý." X "Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu."). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce chování ostatních lidí je tendence obrácená ("Vyhrál, protože mu přálo štěstí." X "Nevyhrál, protože není dost dobrý.") <ref>Schlenker, B.R. & Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>.<br />
<br />
=== efekt falešného konsenzu ===<br />
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování a názory za '''obecnou normu''', jiné varianty považuje za netypické. K efektu falešného konsenzu patří i tendence pamatovat si spíše chování a názory, které jsou nám blízké <ref>Ross, L., Green, D. & House, P. (1977). The "False Consensus Effect": An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.</ref><br />
<br />
=== spotlight efekt ===<br />
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování naší osoby. <ref>Gilovich, T., Savitsky, K. & Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com</ref><br />
<br />
== Atribuční teorie ==<br />
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.<br />
<br />
=== naviní analýza událostí [F. Heider] ===<br />
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' a často za přehlížení situačních faktorů spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity <ref name="Interpersonal Relations"/> <ref>Weiner, B. (1985). "Spontaneous" Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>. V posuzování chování a vlastností druhých osob rozlišova tři dimenze:<br />
# lokace (vnitřní X vnější)<br />
# stálost (stabilní X nestabilní)<br />
# kontrolovatelnost (kontrolovatelné X nekontrolovatelné)<br />
=== teorie odpovídajících závěrů [E. E. Jones, K. E. Davis] === <br />
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' <ref>Jones, E.E. & Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com</ref>. V této teorii se rozlišují tyto faktory:<br />
# '''hédonická relevance '''(relevantní je chování aktéra, pakliže má na posuzovatele pozitivní účinek - čím více je relevantní, tím více je vnímáno jako korespondující)''','''<br />
# '''personalismus '''(zaměřenost na osobu - je-li chování vnímáno jako zaměřené na pozorovatele, je vnímáno jako korespondující s vnitřními dispozicemi)''' '''<br />
# '''společenská žádoucnost''' (sociálně žádoucí je chování zaméřené k získání souhlasu či odměny)<br />
# '''neobvyklost '''(neobvyklé či rizikové jednání je také přisuzováno spíše vnitřním faktorům) <br />
<br />
Podle těchto faktorů se atribuce dále dělí na:<br />
<br />
# atribuci intence (záměru)<br />
# atribuci dispozice<br />
<br />
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.<br />
<br />
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.<br />
<br />
=== Kelleyho model ===<br />
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:<br />
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)<br />
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)<br />
'''Kovariační model''' popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:<br />
* konsenzus<br />
* konzistence<br />
* distinktivnost<br />
<br />
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]<br />
<br />
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.<br />
<br />
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejné.<br />
<br />
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.<br />
<br />
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. <br />
<br />
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.<br />
<br />
Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus), nebo víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). <ref name="kovariační model"/><br />
<br />
'''Model kauzálních schémat''', neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. <ref name="model kauzálních schémat">Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins & B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.</ref><br />
<br />
=== atribuční styly [B. Weiner] ===<br />
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v subjektu '''specifickou emocionální reakci''' <ref>Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.</ref>. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci dle dvou dimenzí:<br />
# prostor: vnější a vnitřní<br />
# čas: stabilní a nestabilní<br />
{| class="wikitable"<br />
|-<br />
| || VNITŘNÍ || VNĚJŠÍ<br />
|-<br />
| STABILNÍ || schopnosti || předmět, úkol<br />
|-<br />
| NESTABILNÍ || úsilí || náhoda, štěstí<br />
|}<br />
Například úsilí je nestabilní, vnitřní příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní, vnější příčina.<br /><br />
<br />
== Důsledky atribuce ==<br />
<br />
===== Situace versus dispozice =====<br />
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci <ref name="model kauzálních schémat"/> <ref>Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes & R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.</ref>. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.<br />
<br />
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník <ref>Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. & Tajfel, H. (1976). The "power structure" in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.</ref>. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.<br />
<br />
===== Vnitřní versus vnější motivace =====<br />
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla <ref>Lepper, M.R., Greene, D. & Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.</ref>. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.<br />
<br />
===== Příčiny emoční excitace =====<br />
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru <ref>Schachter, S. & Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.</ref>. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina <ref>Nisbett, R.E. & Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.</ref>.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
==== Reference ====<br />
<references /><br />
<br />
==== Použitá literatura ====<br />
<br />
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.<br />
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. & Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.<br />
*Hayes, B. & Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.<br />
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie. Praha: Portál.<br />
*Kassin, S. (2004). Psychologie. Brno: CPress.<br />
*Kelley, H. H. & Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.<br />
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.<br />
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.<br />
*Stroebe, H. & Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.<br />
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.<br />
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.<br />
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.<br />
<br />
==== Externí odkazy ====<br />
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]<br />
<br />
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]<br />
<br />
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]<br />
<br />
==== Zdroje obrázků ====<br />
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html<br />
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/<br />
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/<br />
<br />
==== Související články ====<br />
[[Haló efekt]]<br />
<br />
[[Pygmalion efekt]]<br />
<br />
==== Klíčová slova====<br />
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování<br />
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]</div>Kristyna.Schinkovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&diff=33036Atribuce2016-04-05T08:51:24Z<p>Kristyna.Schinkova: </p>
<hr />
<div><br />
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. <ref>Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.</ref><br />
<br />
=== Proces atribuce ===<br />
Atribuci předcházejí dva kroky:<br />
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''<br />
#'''hodnocení záměru činu'''.<br />
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. <ref>Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. & Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com</ref><br />
<br />
=== Funkce atribuce ===<br />
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. <ref name="Interpersonal Relations">Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz</ref><br />
<br />
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]<br />
<br />
=== Základní dělení atribuce ===<br />
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:<br />
#'''vnější'''<br />
#'''vnitřní'''. <br />
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).<br />
<br />
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). <ref name="Interpersonal Relations" /><br />
<br />
=== Dimenze atribuce ===<br />
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:<br />
* '''''místo kauzality (kontroly)'''<br />
''Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 <ref name="Interpersonal Relations"/>, a to na:<br />
# '''vnitřní místo kontroly'''<br />
# '''vnější místo kontroly'''<br />
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.<br />
<br />
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.<br />
<br />
* '''''stabilita'''''<br />
Faktory stability příčiny chování se dělí na:<br />
# '''stabilní faktory'''<br />
# '''nestabilní faktory'''<br />
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.<br />
<br />
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.<br />
* '''''záměrnost'''''<br />
* '''''kontrolovatelnost'''''<br />
<br />
=== Vznik pojmu ===<br />
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser <ref>Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.</ref> nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality <ref>Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.</ref>. <br />
<br />
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' <ref name="Interpersonal Relations" /> popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Toto posuzování se řídí třemi pravidly:<br />
# Máme za to, že ''čin je dobrým pokračováním aktéra''.<br />
# Nedoceňujeme vliv situace, ''přeceňujeme vliv osobnosti''<br />
# Máme za to že ''člověk je absolutní příčinou svých činů''<br />
Vytvořil první atribuční teorii – '''naivní analýzu událostí'''. Rozlišil atribuci na '''dispoziční '''(příčiny chování vidíme ve vnitřních dispozicích osoby) a '''situační '''(příčiny hledame vně osoby, v konkrétních situačních faktorech). Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela <ref>Heider, F. & Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com</ref> prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.<br />
<br />
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci <ref name="kovariační model">Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>.<br />
<br />
== Atribuční tendence ==<br />
<br />
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]<br />
<br />
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.<br />
<br />
Mezi hlavní atribuční tendence patří:<br />
<br />
=== základní atribuční chyba ===<br />
Základní atribuční chyba je tendence '''přeceňovat vliv dispozičních příčin chování''' a podceňovat vliv situačních příčin <ref>Ross, L., Amabile, T. & Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“).<br />
<br />
První studii zabývající se problémem základní atribuční chyby provedli v roce 1967 Jones a Davis, kteří zjistili, že osoby čtoucí politicky zaměřený text napsaný studentem vyvozovali studentovy postoje z textu bez ohledu na to, jestli jim bylo řečeno, že student si téma a postoj k danému tématu sám nevybral nebo že si ho dobrovolně zvolil <ref>Jones, E.E. & Harris, V.A. (1967). The attribution of attitudes. Journal of Experimental Social Psychology, 3, 1-24.</ref>. Účastníci experimentu tedy úplně ignorovali situační příčiny. V další studii bylo zjištěno, že roli hraje i výraznost rysů aktéra. <ref>McArthur, L.Z. & Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.</ref><br />
<br />
Při zkoumání základní atribuční chyby u lidí vychovaných v duchu západní (USA) nebo východní (Indie) kultury bylo zjištěno, že ačkoliv u dětí se žádné rozdíly v atribuci nevyskytovaly, s přibývajícím věkem tíhli účastníci z USA více k dispozičním atribucím, zatímco účastníci z Indie k situačním atribucím <ref>Miller, J.G. (1984). Culture and the development of everyday social explanation. Journal of Personality and Social Psychology, 46(5), 961-978.</ref>.<br />
<br />
=== efekt aktér - pozorovatel ===<br />
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má u své osoby tendenci přeceňovat situaci a vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérově osobě vytvářet dispoziční atribuce ("Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.") <ref>Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com</ref> .<br />
<br />
=== egocentrické tendence ===<br />
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to atribuční tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) ("Vyhrál jsem, protože jsem dobrý." X "Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu."). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce chování ostatních lidí je tendence obrácená ("Vyhrál, protože mu přálo štěstí." X "Nevyhrál, protože není dost dobrý.") <ref>Schlenker, B.R. & Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>.<br />
<br />
=== efekt falešného konsenzu ===<br />
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování a názory za '''obecnou normu''', jiné varianty považuje za netypické. K efektu falešného konsenzu patří i tendence pamatovat si spíše chování a názory, které jsou nám blízké <ref>Ross, L., Green, D. & House, P. (1977). The "False Consensus Effect": An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.</ref><br />
<br />
=== spotlight efekt ===<br />
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování naší osoby. <ref>Gilovich, T., Savitsky, K. & Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com</ref><br />
<br />
== Atribuční teorie ==<br />
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.<br />
<br />
=== naviní analýza událostí [F. Heider] ===<br />
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' a často za přehlížení situačních faktorů spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity <ref name="Interpersonal Relations"/> <ref>Weiner, B. (1985). "Spontaneous" Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>. V posuzování chování a vlastností druhých osob rozlišova tři dimenze:<br />
# lokace (vnitřní X vnější)<br />
# stálost (stabilní X nestabilní)<br />
# kontrolovatelnost (kontrolovatelné X nekontrolovatelné)<br />
=== teorie odpovídajících závěrů [E. E. Jones, K. E. Davis] === <br />
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' <ref>Jones, E.E. & Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com</ref>. V této teorii se rozlišují tyto faktory:<br />
# '''hédonická relevance '''(relevantní je chování aktéra, pakliže má na posuzovatele pozitivní účinek - čím více je relevantní, tím více je vnímáno jako korespondující)''','''<br />
# '''personalismus '''(zaměřenost na osobu - je-li chování vnímáno jako zaměřené na pozorovatele, je vnímáno jako korespondující s vnitřními dispozicemi)''' '''<br />
# '''společenská žádoucnost''' (sociálně žádoucí je chování zaméřené k získání souhlasu či odměny)<br />
# '''neobvyklost '''(neobvyklé či rizikové jednání je také přisuzováno spíše vnitřním faktorům) <br />
<br />
Podle těchto faktorů se atribuce dále dělí na:<br />
<br />
# atribuci intence (záměru)<br />
# atribuci dispozice<br />
<br />
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.<br />
<br />
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.<br />
<br />
=== Kelleyho model ===<br />
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:<br />
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)<br />
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)<br />
'''Kovariační model''' popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:<br />
* konsenzus<br />
* konzistence<br />
* distinktivnost<br />
<br />
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]<br />
<br />
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.<br />
<br />
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejné.<br />
<br />
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.<br />
<br />
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. <br />
<br />
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.<br />
<br />
Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus), nebo víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). <ref name="kovariační model"/><br />
<br />
'''Model kauzálních schémat''', neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. <ref name="model kauzálních schémat">Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins & B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.</ref><br />
<br />
=== atribuční styly [B. Weiner] ===<br />
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v subjektu '''specifickou emocionální reakci''' <ref>Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.</ref>. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci dle dvou dimenzí:<br />
# prostor: vnější a vnitřní<br />
# čas: stabilní a nestabilní<br />
{| class="wikitable"<br />
|-<br />
| || VNITŘNÍ || VNĚJŠÍ<br />
|-<br />
| STABILNÍ || schopnosti || předmět, úkol<br />
|-<br />
| NESTABILNÍ || úsilí || náhoda, štěstí<br />
|}<br />
Například úsilí je nestabilní, vnitřní příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní, vnější příčina.<br />
== Důsledky atribuce ==<br />
<br />
===== Situace versus dispozice =====<br />
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci <ref name="model kauzálních schémat"/> <ref>Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes & R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.</ref>. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.<br />
<br />
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník <ref>Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. & Tajfel, H. (1976). The "power structure" in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.</ref>. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.<br />
<br />
===== Vnitřní versus vnější motivace =====<br />
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla <ref>Lepper, M.R., Greene, D. & Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.</ref>. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.<br />
<br />
===== Příčiny emoční excitace =====<br />
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru <ref>Schachter, S. & Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.</ref>. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina <ref>Nisbett, R.E. & Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.</ref>.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
==== Reference ====<br />
<references /><br />
<br />
==== Použitá literatura ====<br />
<br />
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.<br />
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. & Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.<br />
*Hayes, B. & Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.<br />
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie. Praha: Portál.<br />
*Kassin, S. (2004). Psychologie. Brno: CPress.<br />
*Kelley, H. H. & Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.<br />
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.<br />
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.<br />
*Stroebe, H. & Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.<br />
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.<br />
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.<br />
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.<br />
<br />
==== Externí odkazy ====<br />
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]<br />
<br />
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]<br />
<br />
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]<br />
<br />
==== Zdroje obrázků ====<br />
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html<br />
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/<br />
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/<br />
<br />
==== Související články ====<br />
[[Haló efekt]]<br />
<br />
[[Pygmalion efekt]]<br />
<br />
==== Klíčová slova====<br />
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování<br />
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]</div>Kristyna.Schinkovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Atribuce&diff=33035Atribuce2016-04-05T08:45:40Z<p>Kristyna.Schinkova: doplnění atribučních teorií</p>
<hr />
<div><br />
'''Kauzální atribuce''' je [[Sociální psychologie|sociálně-psychologický pojem]]. Je to '''kognitivní proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí'''. Jedná se o způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce. <ref>Bem, D. J. (1967). Self-perception: An Alternative Interpretation of Cognitive Dissonance Phenomena. Psychological Review, 74(3), 183-200.</ref><br />
<br />
=== Proces atribuce ===<br />
Atribuci předcházejí dva kroky:<br />
#'''[[Vnímání|percepce činu]]'''<br />
#'''hodnocení záměru činu'''.<br />
Percepce činu je ovlivněna [[Motivace|motivačními]], kognitivními a podnětovými faktory. Hodnocení záměru činu je ovlivněno myšlenkovými zkratkami, neúplnými informacemi a předpojatostí pozorovatele. Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména '''informovaností''' pozorovatele a '''očekávaností''' chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele nebo při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi '''pozitivním''' a '''negativním''' chováním. <ref>Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. & Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://www.ebscohost.com</ref><br />
<br />
=== Funkce atribuce ===<br />
Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat. <ref name="Interpersonal Relations">Heider, F. (1958). The Psychology of Interpersonal Relations. Retrieved from http://books.google.cz</ref><br />
<br />
[[Soubor:6777539 orig.jpg|400x350px|náhled|Základní dělení atribuce na dispoziční a situační atribuci]]<br />
<br />
=== Základní dělení atribuce ===<br />
Atribuce se dělí na dvě základní skupiny:<br />
#'''vnější'''<br />
#'''vnitřní'''. <br />
Vnější (situační, environmentální) atribuce je ovlivněna '''situačními faktory''', tzn. vnějším okolím aktéra (např.: obeznámenost s prostředím, síla podnětů).<br />
<br />
Vnitřní (osobnostní, dispoziční) atribuce je ovlivněna '''dispozičními faktory''', tzn. [[Psychologie osobnosti|osobností]] aktéra (z atribučního hlediska to jsou především motivy a schopnosti). <ref name="Interpersonal Relations" /><br />
<br />
=== Dimenze atribuce ===<br />
Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:<br />
* '''''místo kauzality (kontroly)'''<br />
''Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider v roce 1958 <ref name="Interpersonal Relations"/>, a to na:<br />
# '''vnitřní místo kontroly'''<br />
# '''vnější místo kontroly'''<br />
Lidé s vnitřním místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční atribuce'''.<br />
<br />
Lidé s vnějším místem kontroly mají '''tendenci dlouhodobě vytvářet situační atribuce'''.<br />
<br />
* '''''stabilita'''''<br />
Faktory stability příčiny chování se dělí na:<br />
# '''stabilní faktory'''<br />
# '''nestabilní faktory'''<br />
Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji '''obtížné (až nemožné) změnit''', např.: [[Inteligence|inteligence]], zákony.<br />
<br />
Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá '''relativně snadno změnit (ovlivnit)''', např.: úsilí.<br />
* '''''záměrnost'''''<br />
* '''''kontrolovatelnost'''''<br />
<br />
=== Vznik pojmu ===<br />
Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser <ref>Ichheiser, G. (1933). Das Können, die Bedingungen des Könnens und das Erlebnis des Könnens. Zeitschrift für Angewandte Psychologie, 44, 364-378.</ref> nebo Michotte, který v roce 1946 jako první provedl sérii experimentů týkajících se vnímání kauzality <ref>Michotte, A. (1963). The Perception of Causality. New York: Basic Books.</ref>. <br />
<br />
Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Heider Fritz Heider]'''. Heider ve své knize ''The Psychology of Interpersonal Relation'' <ref name="Interpersonal Relations" /> popsal tzv. '''laickou psychologii''' jako [[Vnímání|vnímání]] a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Toto posuzování se řídí třemi pravidly:<br />
# Máme za to, že ''čin je dobrým pokračováním aktéra''.<br />
# Nedoceňujeme vliv situace, ''přeceňujeme vliv osobnosti''<br />
# Máme za to že ''člověk je absolutní příčinou svých činů''<br />
Vytvořil první atribuční teorii – '''naivní analýzu událostí'''. Rozlišil atribuci na '''dispoziční '''(příčiny chování vidíme ve vnitřních dispozicích osoby) a '''situační '''(příčiny hledame vně osoby, v konkrétních situačních faktorech). Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem a vnitřním místem kontroly. Atribuci považoval za předpoklad porozumění sociální realitě. Studie Heidera a Simmela <ref>Heider, F. & Simmel, M. (1944). An Experimental Study of Apparent Behavior. The American Journal of Psychology, 57, 243-259. Retrieved from http://ebscohost.com</ref> prokázala silnou tendenci vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné.<br />
<br />
Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi '''[http://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Kelley Harold H. Kelley]''', který přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci <ref name="kovariační model">Kelley, H. H. (1967). Attribution Theory in Social Psychology. Nebraska Symposium on Motivation, 15, 192-238. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>.<br />
<br />
== Atribuční tendence ==<br />
<br />
[[Soubor:All.png|400x465px|náhled|Atribuční tendence]]<br />
<br />
Atribuční tendence (sklony, styly) představují '''zkreslení vnímaní účastníků interakce''', které ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí.<br />
<br />
Mezi hlavní atribuční tendence patří:<br />
<br />
=== základní atribuční chyba ===<br />
Základní atribuční chyba je tendence '''přeceňovat vliv dispozičních příčin chování''' a podceňovat vliv situačních příčin <ref>Ross, L., Amabile, T. & Steinmetz, J. (1977). Social Roles, Social Control and Biases in Social-Perception Processes. Journal of Personality and Social Psychology, 35(7), 485-494. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>. Pozorovatel většinou připisuje chování aktéra v dané situaci rysům jeho osobnosti („Udělal to, protože je takový.“).<br />
<br />
První studii zabývající se problémem základní atribuční chyby provedli v roce 1967 Jones a Davis, kteří zjistili, že osoby čtoucí politicky zaměřený text napsaný studentem vyvozovali studentovy postoje z textu bez ohledu na to, jestli jim bylo řečeno, že student si téma a postoj k danému tématu sám nevybral nebo že si ho dobrovolně zvolil <ref>Jones, E.E. & Harris, V.A. (1967). The attribution of attitudes. Journal of Experimental Social Psychology, 3, 1-24.</ref>. Účastníci experimentu tedy úplně ignorovali situační příčiny. V další studii bylo zjištěno, že roli hraje i výraznost rysů aktéra. <ref>McArthur, L.Z. & Post, D.L. (1977). Figural Emphasis and Person Perception. Journal of Experimental Social Psychology, 13(6), 520-535.</ref><br />
<br />
Při zkoumání základní atribuční chyby u lidí vychovaných v duchu západní (USA) nebo východní (Indie) kultury bylo zjištěno, že ačkoliv u dětí se žádné rozdíly v atribuci nevyskytovaly, s přibývajícím věkem tíhli účastníci z USA více k dispozičním atribucím, zatímco účastníci z Indie k situačním atribucím <ref>Miller, J.G. (1984). Culture and the development of everyday social explanation. Journal of Personality and Social Psychology, 46(5), 961-978.</ref>.<br />
<br />
=== efekt aktér - pozorovatel ===<br />
Efekt popisal v roce 1973 Nisbett tak, že aktér má u své osoby tendenci přeceňovat situaci a vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože mě zkoušející nemá rád.“), zatímco pozorovatel má tendence o aktérově osobě vytvářet dispoziční atribuce ("Nesložil zkoušku, protože není dost chytrý.") <ref>Nisbett, E. R (1973). Behavior as seen by the actor and as seen by the observer. Journal of Personality and Social Psychology, 27(2), 154-164. Retrieved from http://ebscohost.com</ref> .<br />
<br />
=== egocentrické tendence ===<br />
S teorií egocentrických tendencí přišli v roce 1977 badatelé Schlenker a Miller. Jsou to atribuční tendence '''připisovat si úspěch''' (sebeprosazující tendence) a '''nehlásit se k neúspěchu''' (sebeochraňující tendence) ("Vyhrál jsem, protože jsem dobrý." X "Nevyhrál jsem, protože jsem měl smůlu."). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce chování ostatních lidí je tendence obrácená ("Vyhrál, protože mu přálo štěstí." X "Nevyhrál, protože není dost dobrý.") <ref>Schlenker, B.R. & Miller, R.S. (1977). Egocentrism in Groups: Self-serving Biases or Logical Information Processing?. Journal of Personality and Social Psychology, 35(10), 755-764. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>.<br />
<br />
=== efekt falešného konsenzu ===<br />
Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování a názory za '''obecnou normu''', jiné varianty považuje za netypické. K efektu falešného konsenzu patří i tendence pamatovat si spíše chování a názory, které jsou nám blízké <ref>Ross, L., Green, D. & House, P. (1977). The "False Consensus Effect": An Egocentric Bias in Social Perception and Attribution Processes. Journal of Experimental Social Psychology, 13(3), 279-301.</ref><br />
<br />
=== spotlight efekt ===<br />
Efekt popisuje '''přeceňování''' toho, kolik [[Pozornost|pozornosti]] věnují ostatní lidé chování naší osoby. <ref>Gilovich, T., Savitsky, K. & Medvec, V.H. (2000). The Spotlight Effect in Social Judgment: An Egocentric Bias in Estimates of the Salience of One's Own Actions and Appearance. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 211-222. Retrieved from http://ebscohost.com</ref><br />
<br />
== Atribuční teorie ==<br />
Atribuční teorie se věnují '''studiu procesů''', kterými pozorovatel subjektivně vnímá příčiny vlastního jednání a jednání druhých lidí.<br />
<br />
=== naviní analýza událostí [F. Heider] ===<br />
Pozorovatel situace - podle Heidera „laický (naivní) vědec“ - si '''automaticky, intuitivně a nedokonale''' a často za přehlížení situačních faktorů spojuje navenek projevené chování s jeho nepozorovatelnými příčinami. Svět se stává pro pozorovatele předvídatelnějším, pozorovatel získává pocit větší kontroly a je schopen větší adaptivity <ref name="Interpersonal Relations"/> <ref>Weiner, B. (1985). "Spontaneous" Casual Thinking. Psychological Bulletin, 97(1), 74-84. Retrieved from http://ebscohost.com</ref>. V posuzování chování a vlastností druhých osob rozlišova tři dimenze:<br />
# lokace (vnitřní X vnější)<br />
# stálost (stabilní X nestabilní)<br />
# kontrolovatelnost (kontrolovatelné X nekontrolovatelné)<br />
=== teorie odpovídajících závěrů [E. E. Jones, K. E. Davis] === <br />
Teorie odpovídajících závěrů, neboli paradigma atribuce akce, popisuje tendenci pozorovatele připisovat chování aktéra dispoziční příčiny tak, aby se chování dalo odůvodnit již '''známými rysy aktéra nebo očekáváním pozorovatele''' <ref>Jones, E.E. & Davis, K.E. (1965). From Acts to Disposition: The Attribution Process in Person Perception. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology (219-266). Retrieved from http://ebscohost.com</ref>. V této teorii se rozlišují tyto faktory:<br />
# '''hédonická relevance '''(relevantní je chování aktéra, pakliže má na posuzovatele pozitivní účinek - čím více je relevantní, tím více je vnímáno jako korespondující)''','''<br />
# '''personalismus '''(zaměřenost na osobu - je-li chování vnímáno jako zaměřené na pozorovatele, je vnímáno jako korespondující s vnitřními dispozicemi)''' '''<br />
# '''společenská žádoucnost''' (sociálně žádoucí je chování zaméřené k získání souhlasu či odměny)<br />
# '''neobvyklost '''(neobvyklé či rizikové jednání je také přisuzováno spíše vnitřním faktorům) <br />
<br />
Podle těchto faktorů se atribuce dále dělí na:<br />
<br />
# atribuci intence (záměru)<br />
# atribuci dispozice<br />
<br />
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí intence, tzn. jako záměrné, pokud pro něj má '''příjemné nebo nepříjemné následky''' (je hédonicky relevantní), nebo pokud je '''zaměřené na osobu pozorovatele'''. Například pokud je pozorovatel aktérem veřejně uražen, usoudí, že ho aktér urazil záměrně.<br />
<br />
Pozorovatel hodnotí chování aktéra atribucí dispozice, tzn. přisuzuje chování aktéra jeho osobnosti, pokud '''není společensky žádoucí'''. Například zlozvyky, nevhodná mluva nebo nedodržení formalit (podržení dveří, uvolnění místa v dopravním prostředku) jsou hodnoceny jako osobnostní charakteristiky.<br />
<br />
=== Kelleyho model ===<br />
Kelleyho model z let 1967 a 1972 obsahuje dva základní koncepty, do kterých se dělí podle množství informací, které má pozorovatel k dispozici, a to na:<br />
# '''kovariační model''' (k dispozici je větší množství informací)<br />
# '''model kauzálních schémat''' (k dispozici je velmi omezené množství informací)<br />
'''Kovariační model''' popisuje '''atribuci založenou na více pozorováních''' (např.: pozorovatel zná osobnost aktéra a jeho chování z různých situací). Informace z těchto pozorování se dělí do tří skupin:<br />
* konsenzus<br />
* konzistence<br />
* distinktivnost<br />
<br />
[[Soubor:Covariation-model.jpg|550x540px|náhled|Kelleyho kovariační model]]<br />
<br />
'''Konsenzus''' posuzuje stabilitu chování aktéra ve srovnání s ostatními lidmi, tzn. jak je chování aktéra běžné ve srovnání s chováním jiných osob.<br />
<br />
'''Konzistence''' posuzuje stabilitu chování aktéra v různých časech, tzn. zda je chování aktéra v určité situaci vždy stejné.<br />
<br />
'''Distinktivnost''' posuzuje stabilitu reakce aktéra v různých prostředích, tzn. zda je chování aktéra stejné i pokud se prostředí změní.<br />
<br />
Při vysokém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a nízké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování situaci. <br />
<br />
Při nízkém konsenzu, nízké distinktivnosti nebo/a vysoké konzistenci přisuzuje pozorovatel chování osobnosti aktéra.<br />
<br />
Například pokud se aktér v kině při sledování filmu nahlas směje, přisoudíme jeho chování dispozici nebo situaci podle toho, jestli se smějí i ostatní lidé (konsenzus), jestli se aktér směje pokaždé při sledování filmů (konzistence) a jestli se často a rád směje i v jiných situacích (distinktivnost). Pokud vidíme, že se smějí i ostatní lidé v kině (vysoký konsenzus), nebo víme, že se aktér při sledování filmů většinou nesměje (nízká konzistence) a že se příliš nesměje ani v jiných situacích (nízká distinktivnost), můžeme připsat chování aktéra situaci (směje se, protože je film zábavný). Pokud se ale ostatní lidé v kině nesmějí (nízký konsenzus) a my víme, že se aktér směje při sledování všech filmů (vysoká konzistence), připíšeme jeho chování spíše jeho dispozicím (nesměje se, protože je film zábavný; je to projev jeho osobnosti). <ref name="kovariační model"/><br />
<br />
'''Model kauzálních schémat''', neboli konfigurace, popisuje '''atribuci založenou na jednom pozorování'''. Pozorovatel vyvozuje příčiny na základě kauzálních schémat, protože nemá dostatek informací na atribuci podle kovariačního modelu (většinou proto, že je aktér neznámá osoba). '''Kauzální schémata''' jsou přesvědčení, stereotypní představy, předsudky nebo zkušenosti, podle kterých pozorovatel provádí atribuce. <ref name="model kauzálních schémat">Kelley, H.H. (1972). Causal Schemata and the Attribution Process. In E.E. Jones, D.E. Kanouse, H.H Kelley, H.E. Nisbett, S. Valins & B. Weiner (Eds.). Attribution: Perceiving the Causes of Behavior, (151-174). Morristown: General Learning Press.</ref><br />
<br />
=== atribuční styly [B. Weiner] ===<br />
Úspěch nebo selhání v úkolových situacích vyvolá v subjektu '''specifickou emocionální reakci''' <ref>Weiner, B. (1986). An Attributional Theory of Motivation and Emotion. Psychological Review, 92(4), 548-573.</ref>. Weiner dělí dané příčiny v úkolové situaci dle dvou dimenzí:<br />
# prostor: vnější a vnitřní<br />
# čas: stabilní a nestabilní<br />
Například úsilí je nestabilní, vnitřní příčina, zatímco obtížnost úkolu je stabilní, vnější příčina.<br />
<br />
== Důsledky atribuce ==<br />
<br />
===== Situace versus dispozice =====<br />
Na ochotný čin aktéra pozorovatel reaguje '''přívětivěji''', pokud tento čin připíše dispozičním faktorům, než pokud jej připíše situaci <ref name="model kauzálních schémat"/> <ref>Regan, D.T. (1978). Attributional Aspects of Interpersonal Attraction. In J.H.Harvey, W.Ickes & R.F.Kidd (Eds.), New Directions in Attribution Research, 2 (212 - 235). Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates.</ref>. Naopak zraňující činy jsou pozorovatelem více tolerovány, pokud jsou připsány situačním faktorům.<br />
<br />
Výkon je '''snadněji atribuován situačně než dispozičně''' a v případě, že je připsán situačním faktorům, je hodnocen spíše negativně. Například pokud nadřízený soustavně dohlíží na podřízeného pracovníka, je tento pracovník hodnocen jako méně důvěryhodný než nemonitorovaný pracovník <ref>Strickland, L.H., Aboud, F.E., Gergen, K.J., Jahoda, G. & Tajfel, H. (1976). The "power structure" in social psychology. Representative Research in Social Psychology, 7. 79 - 86.</ref>. Výkon monitorovaného pracovníka je totiž připisován vnějšímu tlaku, tedy situačnímu faktoru.<br />
<br />
===== Vnitřní versus vnější motivace =====<br />
Atribuce ovlivňuje '''posun mezi vnitřní a vnější [[Motivace|motivací]]'''. Výzkum provedený s dětmi ve školce ukázal, že pokud byla polovině skupiny dětí, která si ráda kreslila s barevnými fixy, za kreslení nabídnuta odměna, zájem této poloviny o kreslení se snížil oproti skupině, které za kreslení žádná odměna nabídnuta nebyla <ref>Lepper, M.R., Greene, D. & Nisbett, R.E. (1973). Undermining Children's Intrinsic Interest with Extrinsic Reward: A Test of Overjustification Hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 28(1), 129 - 137.</ref>. Díky atribuční tendenci osoba, které je za určitý úkon nabídnuta odměna, začne vnímat vnější motivaci k úkonu a '''přestane vnímat vnitřní motivaci'''. To vede k závěru, že pokud k danému úkonu potřebuje vnější motivaci, zřejmě činnost není naplňující.<br />
<br />
===== Příčiny emoční excitace =====<br />
Atribuce má výrazný vliv na '''prožívání [[Emoce|emočního vzrušení]]'''. Pokud je možno excitaci připsat vnější příčinu (například zvýšená hladina adrenalinu v důsledku rizikového sportu nebo cvičení), je výsledné emoční prožívání excitací '''méně ovlivněno''', než v případě, kdy nebylo možné připsat excitaci situačnímu faktoru <ref>Schachter, S. & Singer, J. (1962). Cognitive, Social, and Physiological Determinants of Emotional State. Psychological Review, 69(5), 379 - 399.</ref>. Emoční prožívání excitace se zvýšilo také při špatně interpretované atribuci, tzn. pokud byla excitaci připsána nesprávná příčina <ref>Nisbett, R.E. & Schachter, S. (1966). Cognitive Manipulation of Pain. Journal of Experimental Social Psychology, 2(3), 227 - 236.</ref>.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
==== Reference ====<br />
<references /><br />
<br />
==== Použitá literatura ====<br />
<br />
*Collinová, C. et al. (2014). Kniha psychologie. Praha: Eudomedia, k.s. - Knižní klub.<br />
*Green, S. K., Lightfoot, M. A., Bandy, C. & Buchanan, D. R. (1985). A General Model of the Attribution Process. Basic and Applied Social Psychology, 6 (2), 159 - 179. Retrieved from http://ebscohost.com.<br />
*Hayes, B. & Hesketh, B. (1989). Attribution Theory, Judgmental Biases, and Cognitive Behavior Modification: Prospects and Problems. Cognitive Therapy and Research, 13 (3), 211 – 230. Retrieved from http://ebscohost.com.<br />
*Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie. Praha: Portál.<br />
*Kassin, S. (2004). Psychologie. Brno: CPress.<br />
*Kelley, H. H. & Michela, J. L. (1980). Attribution Theory and Research. Annual Review of Psychology, 31, 457 – 501. Retrieved from http://ebscohost.com.<br />
*Kučera, D. (2013). Moderni psychologie. Praha: Grada Publishing.<br />
*Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.<br />
*Stroebe, H. & Hewstone, M. (2004). Sociální psychologie. Praha: Portál.<br />
*Škobrtal, P. (2012). Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. Ostrava: Ostravská univerzita.<br />
*Řezáč, J. (1998). Sociální psychologie. Brno: Paido.<br />
*Weiner, B. (2008). Reflections on the History of Attribution Theory and Research: People, Personalities, Publications, Problems. Social Psychology, 39 (3), 151 – 156. Retrieved from http://ebscohost.com.<br />
<br />
==== Externí odkazy ====<br />
[https://www.youtube.com/watch?v=mDhiyPAD6NQ Video o atribučních tendencích]<br />
<br />
[http://www.uhh.hawaii.edu/~ronald/310/310-Attribution.htm Příklady atribuce v praxi]<br />
<br />
[http://cogweb.ucla.edu/Discourse/Narrative/heider-simmel-demo.swf Experiment A.Michotta zabývající se přisuzováním příčiny chování neživých předmětů (animací)]<br />
<br />
==== Zdroje obrázků ====<br />
# vnitřní a vnější atribuce: http://www.mrgillpe.com/attribution-theory.html<br />
# atribuční chyba: http://stripgenerator.com/strip/762151/sites-okay-youre-okay/view/all/<br />
# Kelleyho kovariační model: https://leve.rs/blog/marketing-and-the-scientific-method/<br />
<br />
==== Související články ====<br />
[[Haló efekt]]<br />
<br />
[[Pygmalion efekt]]<br />
<br />
==== Klíčová slova====<br />
atribuce, kauzalita, situace, dispozice, chování<br />
[[Kategorie: Základy sociální psychologie|*]]</div>Kristyna.Schinkovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Procesy_rozhodov%C3%A1n%C3%AD_a_psychologick%C3%A9_teorie_rozhodov%C3%A1n%C3%AD&diff=32991Procesy rozhodování a psychologické teorie rozhodování2016-04-01T18:34:26Z<p>Kristyna.Schinkova: </p>
<hr />
<div>[[Rozhodování]] je jednou z důležitých funkcí [[myšlení]], dalo by se definovat jako „''proces výběru mezi několika různými možnostmi''“<ref>Plháková, A. (2003). ''Učebnice obecné psychologie.'' Praha: Academia.</ref> (s. 230). Rozhodujeme se prakticky neustále ve všech oblastech našeho života.<br />
<br /><br />
== Teorie rozhodování ==<br />
<br /><br />
=== Klasická teorie rozhodování ===<br />
<br /><br />
Takto označujeme nejstarší teorie rozhodování, většinou vytvořené ekonomy, statistiky či filosofy, a tudíž stojí často na matematických základech a snaží se objevit vypočitatelné vzorce chování. Jednou z těchto teorií je '''ekonomický muž a žena'''. Ten předpokládá, že v momentě rozhodování je člověk:<br />
:# plně informován o všech alternativách a jejich možných důsledcích<br />
:# velmi citlivý na jemné odlišnosti mezi těmito alternativami<br />
:# uvažuje plně racionálně – rozhoduje se tak, aby maximalizoval něco, co je pro něj hodnota<ref>Edwards, W. (1954). The theory of decision making. ''Psychological Bulletin'', 51, 380-417.</ref><br />
<br />
Další z teorií je '''teorie subjektivního očekávaného užitku''', kdy je cílem rozhodování dosáhnout potěšení a vyhnout se bolesti. Každý z nás si pak vypočítává subjektivní užitek (založený na individuálním posouzení) a subjektivní pravděpodobnost (založenou na individuálním odhadu nikoli objektivních výpočtech). Například někdo, kdo má ženu a děti, bude vnímat větší záporný užitek z upozornění, že práce zahrnuje časté pobyty mimo domov a cesty do zahraničí než svobodný bezdětný člověk.<br />
<br />
Predikce rozhodnutí jsme v tomto případě schopni, pakliže známe subjektivní očekávané užitky osoby, která se rozhoduje. Vycházíme také z přesvědčení, že lidé se snaží dosáhnout promyšlených rozhodnutí, založených na:<br />
:# zvážení možných alternativ s připuštěním toho, že některé další jsou možná nepředvídatelné<br />
:# využití maximálního množství dostupných informací s tím, že některé cenné údaje nemusejí být dostupné<br />
:# pečlivé, ač subjektivní, zvážení potenciálních rizik a výnosů<br />
:# pečlivé subjektivní kalkulaci pravděpodobnosti různých důsledků s tím, že jistota ohledně důsledků není možná<br />
:# maximálním stupni správného usuzování, které je založeno na všech těchto faktorech<ref name="sternberg">Sternberg, R. J. (2002). ''Kognitivní psychologie''. Praha: Portál.</ref>.<br />
<br />
Postupem času se ovšem ukázalo, že lidé ne vždy dělají dokonalá rozhodnutí a nejsou zcela racionálními stvořeními.<br />
<br /><br />
=== Teorie omezené racionality [Herbert A. Simon] ===<br />
<br /><br />
Herber A. Simon (mimochodem držitel Nobelovy ceny za ekonomii) netvrdí, že lidé jsou nutně iracionální, ovšem, že jsou racionální v určitých mezích – pracuje tak s omezenou racionalitou. Rozhodovací postup nazval '''uspokojování''' – zvažujeme alternativy jednu po druhé a vybereme tu, která je pro nás ''jako první uspokojující'', nebo alespoň splňující naše minimální požadavky. Například při koupi auta nezvažuji a neporovnávám všechny existující modely, ale postupně obcházím autosalony v mém okolí, dokud nenarazím na auto splňující mé požadavky<ref name="sternberg"/><br />
<br />
=== Vylučovací metoda ===<br />
<br /><br />
Amos Tversky později zjistil, že ''v případě velkého množství alternativ'', které nejsme schopni zvážit, používáme ještě jiné postupy<ref>Tversky, A. (1972). Elimination by aspects: A theory of choice. ''Psychological Review'', 79, 281-299.</ref>. Tehdy si stanovíme minimální kritérium jednoho z aspektů a vyloučíme všechny možnosti, které ho nesplňují. Takto postupujeme až do doby, kdy nám zbyde poslední možnost a tu zvolíme.<br />
<br />
=== Heuristiky ===<br />
<br /><br />
Jedním z největších objevů měnící pohled na lidské rozhodování byly tzv. heuristiky – mentální zkratky, které během rozhodování provádíme, abychom si rozhodnutí urychlili a zjednodušili. Jako první je popsal Amos Tversky a [[Daniel Kahneman]] <ref>Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. London: Penguin Books.</ref>. Kromě toho, že usnadňují kognitivní procesy při rozhodování, generují zároveň větší šanci na chybu. Jsou jimi:<br />
==== heuristika reprezentativnosti ====<br />
:<small>Čím více se daná událost/objekt/osoba podobá prototypu dané kategorie, tím větší je pravděpodobnost, že do ní patří. Například budeme-li hádat povolání muže, který je inteligentní, rád nápomocný, ovšem bez vyššího zájmu v druhé lidi a realitu obecně, žije si spíše ve svém fantazijním světě a má velký cit pro pořádek, spíše mu přisoudíme povolání knihovníka než zubaře, číšníka či zaměstnance obchodí firmy. Ovšem už nebereme v potaz poměrný výskyt v populaci – zcela jistě více lidí je zaměstnancem obchodní firmy či číšníkem než knihovníkem. Také se tato heuristika používá při ''posuzování průběhu náhodných událostí''. Při hodu mincí, bude pravděpodobnější pořadí P P O O P O nebo P P P P O O (P=panna, O=orel)? Obě možnosti jsou stejně pravděpodobné, ale první se nám může zdát „náhodnější“, a proto ji volíme častěji. S tím souvisí také tzv. ''hráčská klamná představa'' – pokud hráč prohrál pět po sobě jdoucích partií, věří, že pošesté už musí vyhrát. Také máme pod vlivem této heuristiky tendenci uvažovat o malých souborech lidí jako o reprezentativním vzorku celé populace a neuvědomujeme si například, že naši přátelé a blízcí neodpovídají složení celé populace.</small><br />
<br /><br />
==== heuristika dostupnosti/vybavitelnosti (availability) ====<br />
:<small>Události a jevy posuzujeme dle toho, jak je pro nás snadné vzpomenout si na něco, co považujeme za relevantní příklady daného jevu. Např. budeme tvrdit, že v angličtině existuje více písmen začínajících na "R", než těch, co písmeno "R" obsahují, protože si je snáze vybavíme <ref>Tversky, A. (1973). Availability: A heuristic for judging frequency and probability.</ref> </small><br />
<br /><br />
==== heuristika ukotvení a přizpůsobení (anchoring and adjustment) ====<br />
:<small>Tato heuristika se nejlépe objasní na příkladu - zkuste odhadnout výpočet tohoto násobení:<br /><br />
A: 1x2x3x4x5x6x7x8 = ?<br />
<br /><br />
B: 8x7x6x5x4x3x2x1 = ?<br /><br />
Průměrný odhad v případě A byl asi 527, v případě B 2.632. Reálný výsledek je 40.320. Podle Tverskyho a Kahnemana to je tím, že první informace má pro nás největší váhu a pod jejím vlivem hodnotíme i zbytek. Lidé tak ''přizůsobí'' svůj odhad prvním číslům, jejichž vnímání vede k mentálnímu ''ukotvení'' taktéž ovlivňujícímu výšku odhadu <ref>Tversky, A. & Kahneman, D. (1974). Judgement under Uncertainty: Heuristics and Biases.</ref> K podobnému efektu dochází také když jsou v obchodech slevy s uvedenými původními cenami - původní cena se tak pro nás stane "kotvou", oproti které bude aktuální cena působit velice výhodně.</small><br />
<br /><br />
==== [[efekt rámování|efekt zarámování]] (framing effect) ====<br />
:<small>Popisuje tendenci reagovat na určitou situaci dle toho, zda je formulována jako zisk nebo jako ztráta. Lidé mají obecně tendenci méně riskovat, jedná-li se o ziskovou situaci (tzn. chtějí jistý zisk) a naopak více riskují jedná-li se o ztrátovou situaci. Experiment, který to hezky vysvětluje je popsát na [[Efekt rámování|této stránce.]]</small><br />
<br /><br />
Heuristiky mohou vést, jak už bylo zmíněno výše, k různým chybám. Jednou z nich je tzv. '''chyba konjunkce''', kdy člověk odhaduje jako pravděpodobnější jev, který patří do podskupiny druhého jevu. Např. lidé budou tvrdit, že je existuje 18 % mužů, kteří přežili infarkt a zároveň 30 % mužů nad 55 let, kteří přežili infarkt. To je očividně mylné, jelikož muži nad 55 let tvoří pouze podskupinu všech mužů. Snížení výskytu této chyby se dosáhne, necháme-li lidi uvažovat v relativní četnostech oproti procentům <ref>Tversky, A. (1983). Extensional versus intuitive reasoning: The conjunction fallacy in probability judgment.</ref><br />
<br /><br />
=== Reference ===<br />
<references/><br />
<br />
<br /><br />
=== Použitá literatura ===<br />
<br /><br />
Plháková, A. (2003). ''Učebnice obecné psychologie.'' Praha: Academia.<br />
<br /><br />
Sternberg, R. J. (2002). ''Kognitivní psychologie''. Praha: Portál.<br /><br />
Tversky, A. & Kahneman, D. (1974). Judgement under Uncertainty: Heuristics and Biases. ''Science'', 185, 1124-1131.<br />
<br /><br />
=== Externí odkazy ===<br />
<br /><br />
[http://www.ted.com/talks/dan_ariely_asks_are_we_in_control_of_our_own_decisions TED talk: Dan Ariely - Are we in control of our own decisions?]<br /><br />
[http://www.ted.com/talks/dan_gilbert_researches_happiness TED talk: Dan Gilbert - Why we make bad decisions]<br /><br />
[http://www.ted.com/talks/dan_gilbert_you_are_always_changing TED talk: Dan Gilbert - The psychology of your future self]<br />
=== Související stránky ===<br />
<br /><br />
[[Přehled kognitivních zkreslení]]<br /><br />
[[Daniel Kahneman]]<br /><br />
[[Heuristika dostupnosti]]<br />
<br /><br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br /><br />
rozhodování, heuristiky, kognitivní zkreslení</div>Kristyna.Schinkovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Procesy_rozhodov%C3%A1n%C3%AD_a_psychologick%C3%A9_teorie_rozhodov%C3%A1n%C3%AD&diff=32990Procesy rozhodování a psychologické teorie rozhodování2016-04-01T18:28:59Z<p>Kristyna.Schinkova: </p>
<hr />
<div>[[Rozhodování]] je jednou z důležitých funkcí [[myšlení]], dalo by se definovat jako „''proces výběru mezi několika různými možnostmi''“<ref>Plháková, A. (2003). ''Učebnice obecné psychologie.'' Praha: Academia.</ref> (s. 230). Rozhodujeme se prakticky neustále ve všech oblastech našeho života.<br />
<br /><br />
== Teorie rozhodování ==<br />
<br /><br />
=== Klasická teorie rozhodování ===<br />
<br /><br />
Takto označujeme nejstarší teorie rozhodování, většinou vytvořené ekonomy, statistiky či filosofy, a tudíž stojí často na matematických základech a snaží se objevit vypočitatelné vzorce chování. Jednou z těchto teorií je '''ekonomický muž a žena'''. Ten předpokládá, že v momentě rozhodování je člověk:<br />
:# plně informován o všech alternativách a jejich možných důsledcích<br />
:# velmi citlivý na jemné odlišnosti mezi těmito alternativami<br />
:# uvažuje plně racionálně – rozhoduje se tak, aby maximalizoval něco, co je pro něj hodnota<ref>Edwards, W. (1954). The theory of decision making. ''Psychological Bulletin'', 51, 380-417.</ref><br />
<br />
Další z teorií je '''teorie subjektivního očekávaného užitku''', kdy je cílem rozhodování dosáhnout potěšení a vyhnout se bolesti. Každý z nás si pak vypočítává subjektivní užitek (založený na individuálním posouzení) a subjektivní pravděpodobnost (založenou na individuálním odhadu nikoli objektivních výpočtech). Například někdo, kdo má ženu a děti, bude vnímat větší záporný užitek z upozornění, že práce zahrnuje časté pobyty mimo domov a cesty do zahraničí než svobodný bezdětný člověk.<br />
<br />
Predikce rozhodnutí jsme v tomto případě schopni, pakliže známe subjektivní očekávané užitky osoby, která se rozhoduje. Vycházíme také z přesvědčení, že lidé se snaží dosáhnout promyšlených rozhodnutí, založených na:<br />
:# zvážení možných alternativ s připuštěním toho, že některé další jsou možná nepředvídatelné<br />
:# využití maximálního množství dostupných informací s tím, že některé cenné údaje nemusejí být dostupné<br />
:# pečlivé, ač subjektivní, zvážení potenciálních rizik a výnosů<br />
:# pečlivé subjektivní kalkulaci pravděpodobnosti různých důsledků s tím, že jistota ohledně důsledků není možná<br />
:# maximálním stupni správného usuzování, které je založeno na všech těchto faktorech<ref name="sternberg">Sternberg, R. J. (2002). ''Kognitivní psychologie''. Praha: Portál.</ref>.<br />
<br />
Postupem času se ovšem ukázalo, že lidé ne vždy dělají dokonalá rozhodnutí a nejsou zcela racionálními stvořeními.<br />
<br /><br />
=== Teorie omezené racionality [Herbert A. Simon] ===<br />
<br /><br />
Herber A. Simon (mimochodem držitel Nobelovy ceny za ekonomii) netvrdí, že lidé jsou nutně iracionální, ovšem, že jsou racionální v určitých mezích – pracuje tak s omezenou racionalitou. Rozhodovací postup nazval '''uspokojování''' – zvažujeme alternativy jednu po druhé a vybereme tu, která je pro nás ''jako první uspokojující'', nebo alespoň splňující naše minimální požadavky. Například při koupi auta nezvažuji a neporovnávám všechny existující modely, ale postupně obcházím autosalony v mém okolí, dokud nenarazím na auto splňující mé požadavky<ref name="sternberg"/><br />
<br />
=== Vylučovací metoda ===<br />
<br /><br />
Amos Tversky později zjistil, že ''v případě velkého množství alternativ'', které nejsme schopni zvážit, používáme ještě jiné postupy<ref>Tversky, A. (1972). Elimination by aspects: A theory of choice. ''Psychological Review'', 79, 281-299.</ref>. Tehdy si stanovíme minimální kritérium jednoho z aspektů a vyloučíme všechny možnosti, které ho nesplňují. Takto postupujeme až do doby, kdy nám zbyde poslední možnost a tu zvolíme.<br />
<br />
=== Heuristiky ===<br />
<br /><br />
Jedním z největších objevů měnící pohled na lidské rozhodování byly tzv. heuristiky – mentální zkratky, které během rozhodování provádíme, abychom si rozhodnutí urychlili a zjednodušili. Jako první je popsal Amos Tversky a [[Daniel Kahneman]] <ref>Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. London: Penguin Books.</ref>. Kromě toho, že usnadňují kognitivní procesy při rozhodování, generují zároveň větší šanci na chybu. Jsou jimi:<br />
==== heuristika reprezentativnosti ====<br />
:<small>Čím více se daná událost/objekt/osoba podobá prototypu dané kategorie, tím větší je pravděpodobnost, že do ní patří. Například budeme-li hádat povolání muže, který je inteligentní, rád nápomocný, ovšem bez vyššího zájmu v druhé lidi a realitu obecně, žije si spíše ve svém fantazijním světě a má velký cit pro pořádek, spíše mu přisoudíme povolání knihovníka než zubaře, číšníka či zaměstnance obchodí firmy. Ovšem už nebereme v potaz poměrný výskyt v populaci – zcela jistě více lidí je zaměstnancem obchodní firmy či číšníkem než knihovníkem. Také se tato heuristika používá při ''posuzování průběhu náhodných událostí''. Při hodu mincí, bude pravděpodobnější pořadí P P O O P O nebo P P P P O O (P=panna, O=orel)? Obě možnosti jsou stejně pravděpodobné, ale první se nám může zdát „náhodnější“, a proto ji volíme častěji. S tím souvisí také tzv. ''hráčská klamná představa'' – pokud hráč prohrál pět po sobě jdoucích partií, věří, že pošesté už musí vyhrát. Také máme pod vlivem této heuristiky tendenci uvažovat o malých souborech lidí jako o reprezentativním vzorku celé populace a neuvědomujeme si například, že naši přátelé a blízcí neodpovídají složení celé populace.</small><br />
<br /><br />
==== heuristika dostupnosti/vybavitelnosti (availability) ====<br />
:<small>Události a jevy posuzujeme dle toho, jak je pro nás snadné vzpomenout si na něco, co považujeme za relevantní příklady daného jevu. Např. budeme tvrdit, že v angličtině existuje více písmen začínajících na "R", než těch, co písmeno "R" obsahují, protože si je snáze vybavíme <ref>Tversky, A. (1973). Availability: A heuristic for judging frequency and probability.</ref> </small><br />
<br /><br />
==== heuristika ukotvení a přizpůsobení (anchoring and adjustment) ====<br />
:<small>Tato heuristika se nejlépe objasní na příkladu - zkuste odhadnout výpočet tohoto násobení:<br /><br />
A: 1x2x3x4x5x6x7x8 = ?<br />
<br /><br />
B: 8x7x6x5x4x3x2x1 = ?<br /><br />
Průměrný odhad v případě A byl asi 527, v případě B 2.632. Reálný výsledek je 40.320. Podle Tverskyho a Kahnemana to je tím, že první informace má pro nás největší váhu a pod jejím vlivem hodnotíme i zbytek. Lidé tak ''přizůsobí'' svůj odhad prvním číslům, jejichž vnímání vede k mentálnímu ''ukotvení'' taktéž ovlivňujícímu výšku odhadu <ref>Tversky, A. & Kahneman, D. (1974). Judgement under Uncertainty: Heuristics and Biases.</ref> K podobnému efektu dochází také když jsou v obchodech slevy s uvedenými původními cenami - původní cena se tak pro nás stane "kotvou", oproti které bude aktuální cena působit velice výhodně.</small><br />
<br /><br />
==== [[efekt rámování|efekt zarámování]] (framing effect) ====<br />
:<small>Popisuje tendenci reagovat na určitou situaci dle toho, zda je formulována jako zisk nebo jako ztráta. Lidé mají obecně tendenci méně riskovat, jedná-li se o ziskovou situaci (tzn. chtějí jistý zisk) a naopak více riskují jedná-li se o ztrátovou situaci. Experiment, který to hezky vysvětluje je popsát na [[Efekt rámování|této stránce.]]</small><br />
<br /><br />
Heuristiky mohou vést, jak už bylo zmíněno výše, k různým chybám. Jednou z nich je tzv. '''chyba konjunkce''', kdy člověk odhaduje jako pravděpodobnější jev, který patří do podskupiny druhého jevu. Např. lidé budou tvrdit, že je existuje 18 % mužů, kteří přežili infarkt a zároveň 30 % mužů nad 55 let, kteří přežili infarkt. To je očividně mylné, jelikož muži nad 55 let tvoří pouze podskupinu všech mužů. Snížení výskytu této chyby se dosáhne, necháme-li lidi uvažovat v relativní četnostech oproti procentům <ref>Tversky, A. (1983). Extensional versus intuitive reasoning: The conjunction fallacy in probability judgment.</ref><br />
<br /><br />
=== Reference ===<br />
<references/><br />
<br />
<br /><br />
=== Použitá literatura ===<br />
<br /><br />
Plháková, A. (2003). ''Učebnice obecné psychologie.'' Praha: Academia.<br />
<br /><br />
Sternberg, R. J. (2002). ''Kognitivní psychologie''. Praha: Portál.<br /><br />
Tversky, A. & Kahneman, D. (1974). Judgement under Uncertainty: Heuristics and Biases. ''Science'', 185, 1124-1131.<br />
<br /><br />
<br />
=== Související stránky ===<br />
<br /><br />
[[Přehled kognitivních zkreslení]]<br /><br />
[[Daniel Kahneman]]<br /><br />
[[Heuristika dostupnosti]]<br />
<br /><br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br /><br />
rozhodování, heuristiky, kognitivní zkreslení</div>Kristyna.Schinkovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Procesy_rozhodov%C3%A1n%C3%AD_a_psychologick%C3%A9_teorie_rozhodov%C3%A1n%C3%AD&diff=32989Procesy rozhodování a psychologické teorie rozhodování2016-04-01T18:25:43Z<p>Kristyna.Schinkova: </p>
<hr />
<div>[[Rozhodování]] je jednou z důležitých funkcí [[myšlení]], dalo by se definovat jako „''proces výběru mezi několika různými možnostmi''“<ref>Plháková, A. (2003). ''Učebnice obecné psychologie.'' Praha: Academia.</ref> (s. 230). Rozhodujeme se prakticky neustále ve všech oblastech našeho života.<br />
<br /><br />
== Teorie rozhodování ==<br />
<br /><br />
=== Klasická teorie rozhodování ===<br />
<br /><br />
Takto označujeme nejstarší teorie rozhodování, většinou vytvořené ekonomy, statistiky či filosofy, a tudíž stojí často na matematických základech a snaží se objevit vypočitatelné vzorce chování. Jednou z těchto teorií je '''ekonomický muž a žena'''. Ten předpokládá, že v momentě rozhodování je člověk:<br />
:# plně informován o všech alternativách a jejich možných důsledcích<br />
:# velmi citlivý na jemné odlišnosti mezi těmito alternativami<br />
:# uvažuje plně racionálně – rozhoduje se tak, aby maximalizoval něco, co je pro něj hodnota<ref>Edwards, W. (1954). The theory of decision making. ''Psychological Bulletin'', 51, 380-417.</ref><br />
<br />
Další z teorií je '''teorie subjektivního očekávaného užitku''', kdy je cílem rozhodování dosáhnout potěšení a vyhnout se bolesti. Každý z nás si pak vypočítává subjektivní užitek (založený na individuálním posouzení) a subjektivní pravděpodobnost (založenou na individuálním odhadu nikoli objektivních výpočtech). Například někdo, kdo má ženu a děti, bude vnímat větší záporný užitek z upozornění, že práce zahrnuje časté pobyty mimo domov a cesty do zahraničí než svobodný bezdětný člověk.<br />
<br />
Predikce rozhodnutí jsme v tomto případě schopni, pakliže známe subjektivní očekávané užitky osoby, která se rozhoduje. Vycházíme také z přesvědčení, že lidé se snaží dosáhnout promyšlených rozhodnutí, založených na:<br />
:# zvážení možných alternativ s připuštěním toho, že některé další jsou možná nepředvídatelné<br />
:# využití maximálního množství dostupných informací s tím, že některé cenné údaje nemusejí být dostupné<br />
:# pečlivé, ač subjektivní, zvážení potenciálních rizik a výnosů<br />
:# pečlivé subjektivní kalkulaci pravděpodobnosti různých důsledků s tím, že jistota ohledně důsledků není možná<br />
:# maximálním stupni správného usuzování, které je založeno na všech těchto faktorech<ref name="sternberg">Sternberg, R. J. (2002). ''Kognitivní psychologie''. Praha: Portál.</ref>.<br />
<br />
Postupem času se ovšem ukázalo, že lidé ne vždy dělají dokonalá rozhodnutí a nejsou zcela racionálními stvořeními.<br />
<br /><br />
=== Teorie omezené racionality [Herbert A. Simon] ===<br />
<br /><br />
Herber A. Simon (mimochodem držitel Nobelovy ceny za ekonomii) netvrdí, že lidé jsou nutně iracionální, ovšem, že jsou racionální v určitých mezích – pracuje tak s omezenou racionalitou. Rozhodovací postup nazval '''uspokojování''' – zvažujeme alternativy jednu po druhé a vybereme tu, která je pro nás ''jako první uspokojující'', nebo alespoň splňující naše minimální požadavky. Například při koupi auta nezvažuji a neporovnávám všechny existující modely, ale postupně obcházím autosalony v mém okolí, dokud nenarazím na auto splňující mé požadavky<ref name="sternberg"/><br />
<br />
=== Vylučovací metoda ===<br />
<br /><br />
Amos Tversky později zjistil, že ''v případě velkého množství alternativ'', které nejsme schopni zvážit, používáme ještě jiné postupy<ref>Tversky, A. (1972). Elimination by aspects: A theory of choice. ''Psychological Review'', 79, 281-299.</ref>. Tehdy si stanovíme minimální kritérium jednoho z aspektů a vyloučíme všechny možnosti, které ho nesplňují. Takto postupujeme až do doby, kdy nám zbyde poslední možnost a tu zvolíme.<br />
<br />
=== Heuristiky ===<br />
<br /><br />
Jedním z největších objevů měnící pohled na lidské rozhodování byly tzv. heuristiky – mentální zkratky, které během rozhodování provádíme, abychom si rozhodnutí urychlili a zjednodušili. Jako první je popsal Amos Tversky a [[Daniel Kahneman]] <ref>Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. London: Penguin Books.</ref>. Kromě toho, že usnadňují kognitivní procesy při rozhodování, generují zároveň větší šanci na chybu. Jsou jimi:<br />
==== heuristika reprezentativnosti ====<br />
:<small>Čím více se daná událost/objekt/osoba podobá prototypu dané kategorie, tím větší je pravděpodobnost, že do ní patří. Například budeme-li hádat povolání muže, který je inteligentní, rád nápomocný, ovšem bez vyššího zájmu v druhé lidi a realitu obecně, žije si spíše ve svém fantazijním světě a má velký cit pro pořádek, spíše mu přisoudíme povolání knihovníka než zubaře, číšníka či zaměstnance obchodí firmy. Ovšem už nebereme v potaz poměrný výskyt v populaci – zcela jistě více lidí je zaměstnancem obchodní firmy či číšníkem než knihovníkem. Také se tato heuristika používá při ''posuzování průběhu náhodných událostí''. Při hodu mincí, bude pravděpodobnější pořadí P P O O P O nebo P P P P O O (P=panna, O=orel)? Obě možnosti jsou stejně pravděpodobné, ale první se nám může zdát „náhodnější“, a proto ji volíme častěji. S tím souvisí také tzv. ''hráčská klamná představa'' – pokud hráč prohrál pět po sobě jdoucích partií, věří, že pošesté už musí vyhrát. Také máme pod vlivem této heuristiky tendenci uvažovat o malých souborech lidí jako o reprezentativním vzorku celé populace a neuvědomujeme si například, že naši přátelé a blízcí neodpovídají složení celé populace.</small><br />
<br /><br />
==== heuristika dostupnosti/vybavitelnosti (availability) ====<br />
:<small>Události a jevy posuzujeme dle toho, jak je pro nás snadné vzpomenout si na něco, co považujeme za relevantní příklady daného jevu. Např. budeme tvrdit, že v angličtině existuje více písmen začínajících na "R", než těch, co písmeno "R" obsahují, protože si je snáze vybavíme <ref>Tversky, A. (1973). Availability: A heuristic for judging frequency and probability.</ref> </small><br />
<br /><br />
==== heuristika ukotvení a přizpůsobení (anchoring and adjustment) ====<br />
:<small>Tato heuristika se nejlépe objasní na příkladu - zkuste odhadnout výpočet tohoto násobení:<br /><br />
A: 1x2x3x4x5x6x7x8 = ?<br />
<br /><br />
B: 8x7x6x5x4x3x2x1 = ?<br /><br />
Průměrný odhad v případě A byl asi 527, v případě B 2.632. Reálný výsledek je 40.320. Podle Tverskyho a Kahnemana to je tím, že první informace má pro nás největší váhu a pod jejím vlivem hodnotíme i zbytek. Lidé tak ''přizůsobí'' svůj odhad prvním číslům, jejichž vnímání vede k mentálnímu ''ukotvení'' taktéž ovlivňujícímu výšku odhadu <ref>Tversky, A. & Kahneman, D. (1974). Judgement under Uncertainty: Heuristics and Biases.</ref> K podobnému efektu dochází také když jsou v obchodech slevy s uvedenými původními cenami - původní cena se tak pro nás stane "kotvou", oproti které bude aktuální cena působit velice výhodně.</small><br />
<br /><br />
==== [[efekt rámování|efekt zarámování]] (framing effect) ====<br />
:<small>Popisuje tendenci reagovat na určitou situaci dle toho, zda je formulována jako zisk nebo jako ztráta. Lidé mají obecně tendenci méně riskovat, jedná-li se o ziskovou situaci (tzn. chtějí jistý zisk) a naopak více riskují jedná-li se o ztrátovou situaci. Experiment, který to hezky vysvětluje je popsát na [[Efekt rámování|této stránce.]]</small><br />
<br /><br />
Heuristiky mohou vést, jak už bylo zmíněno výše, k různým chybám. Jednou z nich je tzv. '''chyba konjunkce''', kdy člověk odhaduje jako pravděpodobnější jev, který patří do podskupiny druhého jevu. Např. lidé budou tvrdit, že je existuje 18 % mužů, kteří přežili infarkt a zároveň 30 % mužů nad 55 let, kteří přežili infarkt. To je očividně mylné, jelikož muži nad 55 let tvoří pouze podskupinu všech mužů. Snížení výskytu této chyby se dosáhne, necháme-li lidi uvažovat v relativní četnostech oproti procentům <ref>Tversky, A. (1983). Extensional versus intuitive reasoning: The conjunction fallacy in probability judgment.</ref><br />
<br /><br />
=== Reference ===<br />
<references/><br />
<br />
<br /><br />
=== Použitá literatura ===<br />
<br /><br />
Plháková, A. (2003). ''Učebnice obecné psychologie.'' Praha: Academia.<br />
<br /><br />
Sternberg, R. J. (2002). ''Kognitivní psychologie''. Praha: Portál.<br /><br />
Tversky, A. & Kahneman, D. (1974). Judgement under Uncertainty: Heuristics and Biases. ''Science'', 185, 1124-1131.<br />
<br /><br />
<br />
=== Související stránky ===<br />
<br /><br />
[[Přehled kognitivních zkreslení]]<br /><br />
[[Daniel Kahneman]]<br /><br />
[[Heuristika dostupnosti]]</div>Kristyna.Schinkovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Procesy_rozhodov%C3%A1n%C3%AD_a_psychologick%C3%A9_teorie_rozhodov%C3%A1n%C3%AD&diff=32988Procesy rozhodování a psychologické teorie rozhodování2016-04-01T18:01:35Z<p>Kristyna.Schinkova: </p>
<hr />
<div>[[Rozhodování]] je jednou z důležitých funkcí [[myšlení]], dalo by se definovat jako „''proces výběru mezi několika různými možnostmi''“ (Plháková, 2004, s. 280). Rozhodujeme se prakticky neustále ve všech oblastech našeho života.<br />
<br /><br />
=== Teorie rozhodování ===<br />
<br /><br />
==== Klasická teorie rozhodování ====<br />
<br /><br />
Takto označujeme nejstarší teorie rozhodování, většinou vytvořené ekonomy, statistiky či filosofy, a tudíž stojí často na matematických základech a snaží se objevit vypočitatelné vzorce chování. Jednou z těchto teorií je '''ekonomický muž a žena'''. Ten předpokládá, že v momentě rozhodování je člověk:<br />
:# plně informován o všech alternativách a jejich možných důsledcích<br />
:# velmi citlivý na jemné odlišnosti mezi těmito alternativami<br />
:# uvažuje plně racionálně – rozhoduje se tak, aby maximalizoval něco, co je pro něj hodnota (Edwards, 1954)<br />
<br />
Další z teorií je '''teorie subjektivního očekávaného užitku''', kdy je cílem rozhodování dosáhnout potěšení a vyhnout se bolesti. Každý z nás si pak vypočítává subjektivní užitek (založený na individuálním posouzení) a subjektivní pravděpodobnost (založenou na individuálním odhadu nikoli objektivních výpočtech). Například někdo, kdo má ženu a děti, bude vnímat větší záporný užitek z upozornění, že práce zahrnuje časté pobyty mimo domov a cesty do zahraničí než svobodný bezdětný člověk.<br />
<br />
Predikce rozhodnutí jsme v tomto případě schopni, pakliže známe subjektivní očekávané užitky osoby, která se rozhoduje. Vycházíme také z přesvědčení, že lidé se snaží dosáhnout promyšlených rozhodnutí, založených na:<br />
:# zvážení možných alternativ s připuštěním toho, že některé další jsou možná nepředvídatelné<br />
:# využití maximálního množství dostupných informací s tím, že některé cenné údaje nemusejí být dostupné<br />
:# pečlivé, ač subjektivní, zvážení potenciálních rizik a výnosů<br />
:# pečlivé subjektivní kalkulaci pravděpodobnosti různých důsledků s tím, že jistota ohledně důsledků není možná<br />
:# maximálním stupni správného usuzování, které je založeno na všech těchto faktorech (Sternberg, 2002).<br />
<br />
Postupem času se ovšem ukázalo, že lidé ne vždy dělají dokonalá rozhodnutí a nejsou zcela racionálními stvořeními.<br />
<br /><br />
==== Teorie omezené racionality [Herbert A. Simon] ====<br />
<br /><br />
Herber A. Simon (mimochodem držitel Nobelovy ceny za ekonomii) netvrdí, že lidé jsou nutně iracionální, ovšem, že jsou racionální v určitých mezích – pracuje tak s omezenou racionalitou. Rozhodovací postup nazval '''uspokojování''' – zvažujeme alternativy jednu po druhé a vybereme tu, která je pro nás ''jako první uspokojující'', nebo alespoň splňující naše minimální požadavky. Například při koupi auta nezvažuji a neporovnávám všechny existující modely, ale postupně obcházím autosalony v mém okolí, dokud nenarazím na auto splňující mé požadavky (Sternberg, 2002).<br />
<br />
==== Vylučovací metoda ====<br />
<br /><br />
Amos Tversky později zjistil, že ''v případě velkého množství alternativ'', které nejsme schopni zvážit, používáme ještě jiné postupy (Tversky, 1972). Tehdy si stanovíme minimální kritérium jednoho z aspektů a vyloučíme všechny možnosti, které ho nesplňují. Takto postupujeme až do doby, kdy nám zbyde poslední možnost a tu zvolíme.<br />
<br />
==== Heuristiky ====<br />
<br /><br />
Jedním z největších objevů měnící pohled na lidské rozhodování byly tzv. heuristiky – mentální zkratky, které během rozhodování provádíme, abychom si rozhodnutí urychlili a zjednodušili. Jako první je popsal Amos Tversky a [[Daniel Kahneman]] <ref>Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. London: Penguin Books.</ref>. Kromě toho, že usnadňují kognitivní procesy při rozhodování, generují zároveň větší šanci na chybu. Jsou jimi:<br />
* '''heuristika reprezentativnosti'''<br />
:<small>Čím více se daná událost/objekt/osoba podobá prototypu dané kategorie, tím větší je pravděpodobnost, že do ní patří. Například budeme-li hádat povolání muže, který je inteligentní, rád nápomocný, ovšem bez vyššího zájmu v druhé lidi a realitu obecně, žije si spíše ve svém fantazijním světě a má velký cit pro pořádek, spíše mu přisoudíme povolání knihovníka než zubaře, číšníka či zaměstnance obchodí firmy. Ovšem už nebereme v potaz poměrný výskyt v populaci – zcela jistě více lidí je zaměstnancem obchodní firmy či číšníkem než knihovníkem. Také se tato heuristika používá při ''posuzování průběhu náhodných událostí''. Při hodu mincí, bude pravděpodobnější pořadí P P O O P O nebo P P P P O O (P=panna, O=orel)? Obě možnosti jsou stejně pravděpodobné, ale první se nám může zdát „náhodnější“, a proto ji volíme častěji. S tím souvisí také tzv. ''hráčská klamná představa'' – pokud hráč prohrál pět po sobě jdoucích partií, věří, že pošesté už musí vyhrát. Také máme pod vlivem této heuristiky tendenci uvažovat o malých souborech lidí jako o reprezentativním vzorku celé populace a neuvědomujeme si například, že naši přátelé a blízcí neodpovídají složení celé populace.</small><br />
<br /><br />
* '''heuristika dostupnosti/vybavitelnosti (availability)'''<br />
:<small>Události a jevy posuzujeme dle toho, jak je pro nás snadné vzpomenout si na něco, co považujeme za relevantní příklady daného jevu. Např. budeme tvrdit, že v angličtině existuje více písmen začínajících na "R", než těch, co písmeno "R" obsahují, protože si je snáze vybavíme <ref>Tversky, A. (1973). Availability: A heuristic for judging frequency and probability.</ref> </small><br />
<br /><br />
* '''heuristika ukotvení a přizpůsobení (anchoring and adjustment)'''<br />
:<small>Tato heuristika se nejlépe objasní na příkladu - zkuste odhadnout výpočet tohoto násobení:<br /><br />
A: 1x2x3x4x5x6x7x8 = ?<br />
<br /><br />
B: 8x7x6x5x4x3x2x1 = ?<br /><br />
Průměrný odhad v případě A byl asi 527, v případě B 2.632. Reálný výsledek je 40.320. Podle Tverskyho a Kahnemana to je tím, že první informace má pro nás největší váhu a pod jejím vlivem hodnotíme i zbytek. Lidé tak ''přizůsobí'' svůj odhad prvním číslům, jejichž vnímání vede k mentálnímu ''ukotvení'' taktéž ovlivňujícímu výšku odhadu <ref>Tversky, A. & Kahneman, D. (1974). Judgement under Uncertainty: Heuristics and Biases.</ref> K podobnému efektu dochází také když jsou v obchodech slevy s uvedenými původními cenami - původní cena se tak pro nás stane "kotvou", oproti které bude aktuální cena působit velice výhodně.</small><br />
<br /><br />
* '''[[efekt rámování|efekt zarámování]] (framing effect)'''<br />
:<small>Popisuje tendenci reagovat na určitou situaci dle toho, zda je formulována jako zisk nebo jako ztráta. Lidé mají obecně tendenci méně riskovat, jedná-li se o ziskovou situaci (tzn. chtějí jistý zisk) a naopak více riskují jedná-li se o ztrátovou situaci. Experiment, který to hezky vysvětluje je popsát na [[Efekt rámování|této stránce.]]</small><br />
<br />
Chyby<br />
Heuristiky mohou vést k tzv. chybě konjunkce, kdy člověk odhaduje jako pravděpodobnější jev, který patří do podskupiny druhého jevu. Např. lidé budou tvrdit, že je existuje 18 % mužů, kteří přežili infarkt a zároveň 30 % mužů nad 55 let, kteří přežili infarkt. To je očividně mylné, jelikož muži nad 55 let tvoří pouze podskupinu všech mužů. Snížení výskytu této chyby se dosáhne, necháme-li lidi uvažovat v relativní četnostech oproti procentům <ref>Tversky, A. (1983). Extensional versus intuitive reasoning: The conjunction fallacy in probability judgment.</ref><br />
<br />
<references/><br />
<br />
<br /><br />
=== Použitá literatura ===<br />
<br /><br />
Edwards, W. (1954). The theory of decision making. ''Psychological Bulletin'', 51, 380-417.<br />
<br /><br />
Tversky, A. (1972). Elimination by aspects: A theory of choice. ''Psychological Review'', 79, 281-299.<br /><br />
Tversky, A. & Kahneman, D. (1974). Judgement under Uncertainty: Heuristics and Biases. ''Science'', 185, 1124-1131.<br />
<br /><br />
<br />
Související stránky<br />
[[Přehled kognitivních zkreslení]]</div>Kristyna.Schinkovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Procesy_rozhodov%C3%A1n%C3%AD_a_psychologick%C3%A9_teorie_rozhodov%C3%A1n%C3%AD&diff=32914Procesy rozhodování a psychologické teorie rozhodování2016-03-28T18:42:16Z<p>Kristyna.Schinkova: </p>
<hr />
<div>[[Rozhodování]] je jednou z důležitých funkcí [[myšlení]], dalo by se definovat jako „''proces výběru mezi několika různými možnostmi''“ (Plháková, 2004, s. 280). Rozhodujeme se prakticky neustále ve všech oblastech našeho života.<br />
<br /><br />
=== Teorie rozhodování ===<br />
<br /><br />
==== Klasická teorie rozhodování ====<br />
<br /><br />
Takto označujeme nejstarší teorie rozhodování, většinou vytvořené ekonomy, statistiky či filosofy, a tudíž stojí často na matematických základech a snaží se objevit vypočitatelné vzorce chování. Jednou z těchto teorií je '''ekonomický muž a žena'''. Ten předpokládá, že v momentě rozhodování je člověk:<br />
:# plně informován o všech alternativách a jejich možných důsledcích<br />
:# velmi citlivý na jemné odlišnosti mezi těmito alternativami<br />
:# uvažuje plně racionálně – rozhoduje se tak, aby maximalizoval něco, co je pro něj hodnota (Edwards, 1954)<br />
<br />
Další z teorií je '''teorie subjektivního očekávaného užitku''', kdy je cílem rozhodování dosáhnout potěšení a vyhnout se bolesti. Každý z nás si pak vypočítává subjektivní užitek (založený na individuálním posouzení) a subjektivní pravděpodobnost (založenou na individuálním odhadu nikoli objektivních výpočtech). Například někdo, kdo má ženu a děti, bude vnímat větší záporný užitek z upozornění, že práce zahrnuje časté pobyty mimo domov a cesty do zahraničí než svobodný bezdětný člověk.<br />
<br />
Predikce rozhodnutí jsme v tomto případě schopni, pakliže známe subjektivní očekávané užitky osoby, která se rozhoduje. Vycházíme také z přesvědčení, že lidé se snaží dosáhnout promyšlených rozhodnutí, založených na:<br />
:# zvážení možných alternativ s připuštěním toho, že některé další jsou možná nepředvídatelné<br />
:# využití maximálního množství dostupných informací s tím, že některé cenné údaje nemusejí být dostupné<br />
:# pečlivé, ač subjektivní, zvážení potenciálních rizik a výnosů<br />
:# pečlivé subjektivní kalkulaci pravděpodobnosti různých důsledků s tím, že jistota ohledně důsledků není možná<br />
:# maximálním stupni správného usuzování, které je založeno na všech těchto faktorech (Sternberg, 2002).<br />
<br />
Postupem času se ovšem ukázalo, že lidé ne vždy dělají dokonalá rozhodnutí a nejsou zcela racionálními stvořeními.<br />
<br /><br />
==== Teorie omezené racionality [Herbert A. Simon] ====<br />
<br /><br />
Herber A. Simon (mimochodem držitel Nobelovy ceny za ekonomii) netvrdí, že lidé jsou nutně iracionální, ovšem, že jsou racionální v určitých mezích – pracuje tak s omezenou racionalitou. Rozhodovací postup nazval '''uspokojování''' – zvažujeme alternativy jednu po druhé a vybereme tu, která je pro nás ''jako první uspokojující'', nebo alespoň splňující naše minimální požadavky. Například při koupi auta nezvažuji a neporovnávám všechny existující modely, ale postupně obcházím autosalony v mém okolí, dokud nenarazím na auto splňující mé požadavky (Sternberg, 2002).<br />
<br />
==== Vylučovací metoda ====<br />
<br /><br />
Amos Tversky později zjistil, že ''v případě velkého množství alternativ'', které nejsme schopni zvážit, používáme ještě jiné postupy (Tversky, 1972). Tehdy si stanovíme minimální kritérium jednoho z aspektů a vyloučíme všechny možnosti, které ho nesplňují. Takto postupujeme až do doby, kdy nám zbyde poslední možnost a tu zvolíme.<br />
<br />
==== Heuristiky ====<br />
<br /><br />
Jedním z největších objevů měnící pohled na lidské rozhodování byly tzv. heuristiky – mentální zkratky, které během rozhodování provádíme, abychom si rozhodnutí urychlili a zjednodušili. Jako první je popsal Amos Tversky a [[Daniel Kahneman]] (Kahneman, 2011). Kromě toho, že usnadňují kognitivní procesy při rozhodování, generují zároveň větší šanci na chybu. Jsou jimi:<br />
* '''heuristika reprezentativnosti'''<br />
:<small>Čím více se daná událost/objekt/osoba podobá prototypu dané kategorie, tím větší je pravděpodobnost, že do ní patří. Například budeme-li hádat povolání muže, který je inteligentní, rád nápomocný, ovšem bez vyššího zájmu v druhé lidi a realitu obecně, žije si spíše ve svém fantazijním světě a má velký cit pro pořádek, spíše mu přisoudíme povolání knihovníka než zubaře, číšníka či zaměstnance obchodí firmy. Ovšem už nebereme v potaz poměrný výskyt v populaci – zcela jistě více lidí je zaměstnancem obchodní firmy či číšníkem než knihovníkem. Také se tato heuristika používá při ''posuzování průběhu náhodných událostí''. Při hodu mincí, bude pravděpodobnější pořadí P P O O P O nebo P P P P O O (P=panna, O=orel)? Obě možnosti jsou stejně pravděpodobné, ale první se nám může zdát „náhodnější“, a proto ji volíme častěji. S tím souvisí také tzv. ''hráčská klamná představa'' – pokud hráč prohrál pět po sobě jdoucích partií, věří, že pošesté už musí vyhrát. Také máme pod vlivem této heuristiky tendenci uvažovat o malých souborech lidí jako o reprezentativním vzorku celé populace a neuvědomujeme si například, že naši přátelé a blízcí neodpovídají složení celé populace.</small><br />
<br />
<br /><br />
=== Použitá literatura ===<br />
<br /><br />
Edwards, W. (1954). The theory of decision making. ''Psychological Bulletin'', 51, 380-417.<br />
<br /><br />
Tversky, A. (1972). Elimination by aspects: A theory of choice. ''Psychological Review'', 79, 281-299.</div>Kristyna.Schinkovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Procesy_rozhodov%C3%A1n%C3%AD_a_psychologick%C3%A9_teorie_rozhodov%C3%A1n%C3%AD&diff=32913Procesy rozhodování a psychologické teorie rozhodování2016-03-28T18:40:46Z<p>Kristyna.Schinkova: </p>
<hr />
<div>[[Rozhodování]] je jednou z důležitých funkcí [[myšlení]], dalo by se definovat jako „''proces výběru mezi několika různými možnostmi''“ (Plháková, 2004, s. 280). Rozhodujeme se prakticky neustále ve všech oblastech našeho života.<br />
<br />
=== Teorie rozhodování<br /> ===<br />
==== Klasická teorie rozhodování ====<br />
<br /><br />
Takto označujeme nejstarší teorie rozhodování, většinou vytvořené ekonomy, statistiky či filosofy, a tudíž stojí často na matematických základech a snaží se objevit vypočitatelné vzorce chování. Jednou z těchto teorií je '''ekonomický muž a žena'''. Ten předpokládá, že v momentě rozhodování je člověk:<br />
:# plně informován o všech alternativách a jejich možných důsledcích<br />
:# velmi citlivý na jemné odlišnosti mezi těmito alternativami<br />
:# uvažuje plně racionálně – rozhoduje se tak, aby maximalizoval něco, co je pro něj hodnota (Edwards, 1954)<br />
<br />
Další z teorií je '''teorie subjektivního očekávaného užitku''', kdy je cílem rozhodování dosáhnout potěšení a vyhnout se bolesti. Každý z nás si pak vypočítává subjektivní užitek (založený na individuálním posouzení) a subjektivní pravděpodobnost (založenou na individuálním odhadu nikoli objektivních výpočtech). Například někdo, kdo má ženu a děti, bude vnímat větší záporný užitek z upozornění, že práce zahrnuje časté pobyty mimo domov a cesty do zahraničí než svobodný bezdětný člověk.<br />
<br />
Predikce rozhodnutí jsme v tomto případě schopni, pakliže známe subjektivní očekávané užitky osoby, která se rozhoduje. Vycházíme také z přesvědčení, že lidé se snaží dosáhnout promyšlených rozhodnutí, založených na:<br />
:# zvážení možných alternativ s připuštěním toho, že některé další jsou možná nepředvídatelné<br />
:# využití maximálního množství dostupných informací s tím, že některé cenné údaje nemusejí být dostupné<br />
:# pečlivé, ač subjektivní, zvážení potenciálních rizik a výnosů<br />
:# pečlivé subjektivní kalkulaci pravděpodobnosti různých důsledků s tím, že jistota ohledně důsledků není možná<br />
:# maximálním stupni správného usuzování, které je založeno na všech těchto faktorech (Sternberg, 2002).<br />
<br />
Postupem času se ovšem ukázalo, že lidé ne vždy dělají dokonalá rozhodnutí a nejsou zcela racionálními stvořeními.<br />
<br /><br />
==== Teorie omezené racionality [Herbert A. Simon] ====<br />
<br /><br />
Herber A. Simon (mimochodem držitel Nobelovy ceny za ekonomii) netvrdí, že lidé jsou nutně iracionální, ovšem, že jsou racionální v určitých mezích – pracuje tak s omezenou racionalitou. Rozhodovací postup nazval '''uspokojování''' – zvažujeme alternativy jednu po druhé a vybereme tu, která je pro nás ''jako první uspokojující'', nebo alespoň splňující naše minimální požadavky. Například při koupi auta nezvažuji a neporovnávám všechny existující modely, ale postupně obcházím autosalony v mém okolí, dokud nenarazím na auto splňující mé požadavky (Sternberg, 2002).<br />
<br />
==== Vylučovací metoda ====<br />
<br /><br />
Amos Tversky později zjistil, že ''v případě velkého množství alternativ'', které nejsme schopni zvážit, používáme ještě jiné postupy (Tversky, 1972). Tehdy si stanovíme minimální kritérium jednoho z aspektů a vyloučíme všechny možnosti, které ho nesplňují. Takto postupujeme až do doby, kdy nám zbyde poslední možnost a tu zvolíme.<br />
<br />
==== Heuristiky ====<br />
<br /><br />
Jedním z největších objevů měnící pohled na lidské rozhodování byly tzv. heuristiky – mentální zkratky, které během rozhodování provádíme, abychom si rozhodnutí urychlili a zjednodušili. Jako první je popsal Amos Tversky a [[Daniel Kahneman]] (Kahneman, 2011). Kromě toho, že usnadňují kognitivní procesy při rozhodování, generují zároveň větší šanci na chybu. Jsou jimi:<br />
* '''heuristika reprezentativnosti'''<br />
:<small>Čím více se daná událost/objekt/osoba podobá prototypu dané kategorie, tím větší je pravděpodobnost, že do ní patří. Například budeme-li hádat povolání muže, který je inteligentní, rád nápomocný, ovšem bez vyššího zájmu v druhé lidi a realitu obecně, žije si spíše ve svém fantazijním světě a má velký cit pro pořádek, spíše mu přisoudíme povolání knihovníka než zubaře, číšníka či zaměstnance obchodí firmy. Ovšem už nebereme v potaz poměrný výskyt v populaci – zcela jistě více lidí je zaměstnancem obchodní firmy či číšníkem než knihovníkem. Také se tato heuristika používá při ''posuzování průběhu náhodných událostí''. Při hodu mincí, bude pravděpodobnější pořadí P P O O P O nebo P P P P O O (P=panna, O=orel)? Obě možnosti jsou stejně pravděpodobné, ale první se nám může zdát „náhodnější“, a proto ji volíme častěji. S tím souvisí také tzv. ''hráčská klamná představa'' – pokud hráč prohrál pět po sobě jdoucích partií, věří, že pošesté už musí vyhrát. Také máme pod vlivem této heuristiky tendenci uvažovat o malých souborech lidí jako o reprezentativním vzorku celé populace a neuvědomujeme si například, že naši přátelé a blízcí neodpovídají složení celé populace.</small><br />
<br />
<br /><br />
=== Použitá literatura ===<br />
<br /><br />
Edwards, W. (1954). The theory of decision making. ''Psychological Bulletin'', 51, 380-417.<br />
<br /><br />
Tversky, A. (1972). Elimination by aspects: A theory of choice. ''Psychological Review'', 79, 281-299.</div>Kristyna.Schinkovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Procesy_rozhodov%C3%A1n%C3%AD_a_psychologick%C3%A9_teorie_rozhodov%C3%A1n%C3%AD&diff=32912Procesy rozhodování a psychologické teorie rozhodování2016-03-28T18:39:54Z<p>Kristyna.Schinkova: </p>
<hr />
<div>[[Rozhodování]] je jednou z důležitých funkcí [[myšlení]], dalo by se definovat jako „''proces výběru mezi několika různými možnostmi''“ (Plháková, 2004, s. 280). Rozhodujeme se prakticky neustále ve všech oblastech našeho života.<br />
<br />
=== Teorie rozhodování ===<br />
<br /><br />
==== Klasická teorie rozhodování ====<br />
<br /><br />
Takto označujeme nejstarší teorie rozhodování, většinou vytvořené ekonomy, statistiky či filosofy, a tudíž stojí často na matematických základech a snaží se objevit vypočitatelné vzorce chování. Jednou z těchto teorií je '''ekonomický muž a žena'''. Ten předpokládá, že v momentě rozhodování je člověk:<br />
:# plně informován o všech alternativách a jejich možných důsledcích<br />
:# velmi citlivý na jemné odlišnosti mezi těmito alternativami<br />
:# uvažuje plně racionálně – rozhoduje se tak, aby maximalizoval něco, co je pro něj hodnota (Edwards, 1954)<br />
<br />
Další z teorií je '''teorie subjektivního očekávaného užitku''', kdy je cílem rozhodování dosáhnout potěšení a vyhnout se bolesti. Každý z nás si pak vypočítává subjektivní užitek (založený na individuálním posouzení) a subjektivní pravděpodobnost (založenou na individuálním odhadu nikoli objektivních výpočtech). Například někdo, kdo má ženu a děti, bude vnímat větší záporný užitek z upozornění, že práce zahrnuje časté pobyty mimo domov a cesty do zahraničí než svobodný bezdětný člověk.<br />
<br />
Predikce rozhodnutí jsme v tomto případě schopni, pakliže známe subjektivní očekávané užitky osoby, která se rozhoduje. Vycházíme také z přesvědčení, že lidé se snaží dosáhnout promyšlených rozhodnutí, založených na:<br />
:# zvážení možných alternativ s připuštěním toho, že některé další jsou možná nepředvídatelné<br />
:# využití maximálního množství dostupných informací s tím, že některé cenné údaje nemusejí být dostupné<br />
:# pečlivé, ač subjektivní, zvážení potenciálních rizik a výnosů<br />
:# pečlivé subjektivní kalkulaci pravděpodobnosti různých důsledků s tím, že jistota ohledně důsledků není možná<br />
:# maximálním stupni správného usuzování, které je založeno na všech těchto faktorech (Sternberg, 2002).<br />
<br />
Postupem času se ovšem ukázalo, že lidé ne vždy dělají dokonalá rozhodnutí a nejsou zcela racionálními stvořeními.<br />
<br /><br />
==== Teorie omezené racionality [Herbert A. Simon] ====<br />
<br /><br />
Herber A. Simon (mimochodem držitel Nobelovy ceny za ekonomii) netvrdí, že lidé jsou nutně iracionální, ovšem, že jsou racionální v určitých mezích – pracuje tak s omezenou racionalitou. Rozhodovací postup nazval '''uspokojování''' – zvažujeme alternativy jednu po druhé a vybereme tu, která je pro nás ''jako první uspokojující'', nebo alespoň splňující naše minimální požadavky. Například při koupi auta nezvažuji a neporovnávám všechny existující modely, ale postupně obcházím autosalony v mém okolí, dokud nenarazím na auto splňující mé požadavky (Sternberg, 2002).<br />
<br />
==== Vylučovací metoda ====<br />
<br /><br />
Amos Tversky později zjistil, že ''v případě velkého množství alternativ'', které nejsme schopni zvážit, používáme ještě jiné postupy (Tversky, 1972). Tehdy si stanovíme minimální kritérium jednoho z aspektů a vyloučíme všechny možnosti, které ho nesplňují. Takto postupujeme až do doby, kdy nám zbyde poslední možnost a tu zvolíme.<br />
<br />
==== Heuristiky ====<br />
<br /><br />
Jedním z největších objevů měnící pohled na lidské rozhodování byly tzv. heuristiky – mentální zkratky, které během rozhodování provádíme, abychom si rozhodnutí urychlili a zjednodušili. Jako první je popsal Amos Tversky a [[Daniel Kahneman]] (Kahneman, 2011). Kromě toho, že usnadňují kognitivní procesy při rozhodování, generují zároveň větší šanci na chybu. Jsou jimi:<br />
* '''heuristika reprezentativnosti'''<br />
:<small>Čím více se daná událost/objekt/osoba podobá prototypu dané kategorie, tím větší je pravděpodobnost, že do ní patří. Například budeme-li hádat povolání muže, který je inteligentní, rád nápomocný, ovšem bez vyššího zájmu v druhé lidi a realitu obecně, žije si spíše ve svém fantazijním světě a má velký cit pro pořádek, spíše mu přisoudíme povolání knihovníka než zubaře, číšníka či zaměstnance obchodí firmy. Ovšem už nebereme v potaz poměrný výskyt v populaci – zcela jistě více lidí je zaměstnancem obchodní firmy či číšníkem než knihovníkem. Také se tato heuristika používá při ''posuzování průběhu náhodných událostí''. Při hodu mincí, bude pravděpodobnější pořadí P P O O P O nebo P P P P O O (P=panna, O=orel)? Obě možnosti jsou stejně pravděpodobné, ale první se nám může zdát „náhodnější“, a proto ji volíme častěji. S tím souvisí také tzv. ''hráčská klamná představa'' – pokud hráč prohrál pět po sobě jdoucích partií, věří, že pošesté už musí vyhrát. Také máme pod vlivem této heuristiky tendenci uvažovat o malých souborech lidí jako o reprezentativním vzorku celé populace a neuvědomujeme si například, že naši přátelé a blízcí neodpovídají složení celé populace.</small><br />
<br />
<br /><br />
=== Použitá literatura ===<br />
<br /><br />
Edwards, W. (1954). The theory of decision making. ''Psychological Bulletin'', 51, 380-417.<br />
<br /><br />
Tversky, A. (1972). Elimination by aspects: A theory of choice. ''Psychological Review'', 79, 281-299.</div>Kristyna.Schinkovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Procesy_rozhodov%C3%A1n%C3%AD_a_psychologick%C3%A9_teorie_rozhodov%C3%A1n%C3%AD&diff=32911Procesy rozhodování a psychologické teorie rozhodování2016-03-28T18:38:11Z<p>Kristyna.Schinkova: </p>
<hr />
<div>[[Rozhodování]] je jednou z důležitých funkcí [[myšlení]], dalo by se definovat jako „''proces výběru mezi několika různými možnostmi''“ (Plháková, 2004, s. 280). Rozhodujeme se prakticky neustále ve všech oblastech našeho života.<br />
<br />
=== Teorie rozhodování ===<br />
<br /><br />
==== Klasická teorie rozhodování ====<br />
<br /><br />
Takto označujeme nejstarší teorie rozhodování, většinou vytvořené ekonomy, statistiky či filosofy, a tudíž stojí často na matematických základech a snaží se objevit vypočitatelné vzorce chování. Jednou z těchto teorií je '''ekonomický muž a žena'''. Ten předpokládá, že v momentě rozhodování je člověk:<br />
:# plně informován o všech alternativách a jejich možných důsledcích<br />
:# velmi citlivý na jemné odlišnosti mezi těmito alternativami<br />
:# uvažuje plně racionálně – rozhoduje se tak, aby maximalizoval něco, co je pro něj hodnota (Edwards, 1954)<br />
<br />
Další z teorií je '''teorie subjektivního očekávaného užitku''', kdy je cílem rozhodování dosáhnout potěšení a vyhnout se bolesti. Každý z nás si pak vypočítává subjektivní užitek (založený na individuálním posouzení) a subjektivní pravděpodobnost (založenou na individuálním odhadu nikoli objektivních výpočtech). Například někdo, kdo má ženu a děti, bude vnímat větší záporný užitek z upozornění, že práce zahrnuje časté pobyty mimo domov a cesty do zahraničí než svobodný bezdětný člověk.<br />
<br />
Predikce rozhodnutí jsme v tomto případě schopni, pakliže známe subjektivní očekávané užitky osoby, která se rozhoduje. Vycházíme také z přesvědčení, že lidé se snaží dosáhnout promyšlených rozhodnutí, založených na:<br />
:# zvážení možných alternativ s připuštěním toho, že některé další jsou možná nepředvídatelné<br />
:# využití maximálního množství dostupných informací s tím, že některé cenné údaje nemusejí být dostupné<br />
:# pečlivé, ač subjektivní, zvážení potenciálních rizik a výnosů<br />
:# pečlivé subjektivní kalkulaci pravděpodobnosti různých důsledků s tím, že jistota ohledně důsledků není možná<br />
:# maximálním stupni správného usuzování, které je založeno na všech těchto faktorech (Sternberg, 2002).<br />
<br />
Postupem času se ovšem ukázalo, že lidé ne vždy dělají dokonalá rozhodnutí a nejsou zcela racionálními stvořeními.<br />
<br /><br />
==== Teorie omezené racionality [Herbert A. Simon] ====<br />
<br /><br />
Herber A. Simon (mimochodem držitel Nobelovy ceny za ekonomii) netvrdí, že lidé jsou nutně iracionální, ovšem, že jsou racionální v určitých mezích – pracuje tak s omezenou racionalitou. Rozhodovací postup nazval '''uspokojování''' – zvažujeme alternativy jednu po druhé a vybereme tu, která je pro nás ''jako první uspokojující'', nebo alespoň splňující naše minimální požadavky. Například při koupi auta nezvažuji a neporovnávám všechny existující modely, ale postupně obcházím autosalony v mém okolí, dokud nenarazím na auto splňující mé požadavky (Sternberg, 2002).<br />
<br />
==== Vylučovací metoda ====<br />
<br /><br />
Amos Tversky později zjistil, že ''v případě velkého množství alternativ'', které nejsme schopni zvážit, používáme ještě jiné postupy (Tversky, 1972). Tehdy si stanovíme minimální kritérium jednoho z aspektů a vyloučíme všechny možnosti, které ho nesplňují. Takto postupujeme až do doby, kdy nám zbyde poslední možnost a tu zvolíme.<br />
<br />
==== Heuristiky ====<br />
<br /><br />
Jedním z největších objevů měnící pohled na lidské rozhodování byly tzv. heuristiky – mentální zkratky, které během rozhodování provádíme, abychom si rozhodnutí urychlili a zjednodušili. Jako první je popsal Amos Tversky a Daniel Kahneman (Kahneman, 2011). Kromě toho, že usnadňují kognitivní procesy při rozhodování, generují zároveň větší šanci na chybu. Jsou jimi:<br />
* '''heuristika reprezentativnosti'''<br />
:<small>Čím více se daná událost/objekt/osoba podobá prototypu dané kategorie, tím větší je pravděpodobnost, že do ní patří. Například budeme-li hádat povolání muže, který je inteligentní, rád nápomocný, ovšem bez vyššího zájmu v druhé lidi a realitu obecně, žije si spíše ve svém fantazijním světě a má velký cit pro pořádek, spíše mu přisoudíme povolání knihovníka než zubaře, číšníka či zaměstnance obchodí firmy. Ovšem už nebereme v potaz poměrný výskyt v populaci – zcela jistě více lidí je zaměstnancem obchodní firmy či číšníkem než knihovníkem. Také se tato heuristika používá při ''posuzování průběhu náhodných událostí''. Při hodu mincí, bude pravděpodobnější pořadí P P O O P O nebo P P P P O O (P=panna, O=orel)? Obě možnosti jsou stejně pravděpodobné, ale první se nám může zdát „náhodnější“, a proto ji volíme častěji. S tím souvisí také tzv. ''hráčská klamná představa'' – pokud hráč prohrál pět po sobě jdoucích partií, věří, že pošesté už musí vyhrát. Také máme pod vlivem této heuristiky tendenci uvažovat o malých souborech lidí jako o reprezentativním vzorku celé populace a neuvědomujeme si například, že naši přátelé a blízcí neodpovídají složení celé populace.</small><br />
<br />
<br /><br />
=== Použitá literatura ===<br />
<br /><br />
Edwards, W. (1954). The theory of decision making. ''Psychological Bulletin'', 51, 380-417.<br />
<br /><br />
Tversky, A. (1972). Elimination by aspects: A theory of choice. ''Psychological Review'', 79, 281-299.</div>Kristyna.Schinkovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Procesy_rozhodov%C3%A1n%C3%AD_a_psychologick%C3%A9_teorie_rozhodov%C3%A1n%C3%AD&diff=32910Procesy rozhodování a psychologické teorie rozhodování2016-03-28T18:36:31Z<p>Kristyna.Schinkova: </p>
<hr />
<div>Rozhodování je jednou z důležitých funkcí [[myšlení]], dalo by se definovat jako „''proces výběru mezi několika různými možnostmi''“ (Plháková, 2004, s. 280). Rozhodujeme se prakticky neustále ve všech oblastech našeho života.<br />
<br />
=== Teorie rozhodování ===<br />
<br /><br />
==== Klasická teorie rozhodování ====<br />
<br /><br />
Takto označujeme nejstarší teorie rozhodování, většinou vytvořené ekonomy, statistiky či filosofy, a tudíž stojí často na matematických základech a snaží se objevit vypočitatelné vzorce chování. Jednou z těchto teorií je '''ekonomický muž a žena'''. Ten předpokládá, že v momentě rozhodování je člověk:<br />
:# plně informován o všech alternativách a jejich možných důsledcích<br />
:# velmi citlivý na jemné odlišnosti mezi těmito alternativami<br />
:# uvažuje plně racionálně – rozhoduje se tak, aby maximalizoval něco, co je pro něj hodnota (Edwards, 1954)<br />
<br />
Další z teorií je '''teorie subjektivního očekávaného užitku''', kdy je cílem rozhodování dosáhnout potěšení a vyhnout se bolesti. Každý z nás si pak vypočítává subjektivní užitek (založený na individuálním posouzení) a subjektivní pravděpodobnost (založenou na individuálním odhadu nikoli objektivních výpočtech). Například někdo, kdo má ženu a děti, bude vnímat větší záporný užitek z upozornění, že práce zahrnuje časté pobyty mimo domov a cesty do zahraničí než svobodný bezdětný člověk.<br />
<br />
Predikce rozhodnutí jsme v tomto případě schopni, pakliže známe subjektivní očekávané užitky osoby, která se rozhoduje. Vycházíme také z přesvědčení, že lidé se snaží dosáhnout promyšlených rozhodnutí, založených na:<br />
:# zvážení možných alternativ s připuštěním toho, že některé další jsou možná nepředvídatelné<br />
:# využití maximálního množství dostupných informací s tím, že některé cenné údaje nemusejí být dostupné<br />
:# pečlivé, ač subjektivní, zvážení potenciálních rizik a výnosů<br />
:# pečlivé subjektivní kalkulaci pravděpodobnosti různých důsledků s tím, že jistota ohledně důsledků není možná<br />
:# maximálním stupni správného usuzování, které je založeno na všech těchto faktorech (Sternberg, 2002).<br />
<br />
Postupem času se ovšem ukázalo, že lidé ne vždy dělají dokonalá rozhodnutí a nejsou zcela racionálními stvořeními.<br />
<br /><br />
==== Teorie omezené racionality [Herbert A. Simon] ====<br />
<br /><br />
Herber A. Simon (mimochodem držitel Nobelovy ceny za ekonomii) netvrdí, že lidé jsou nutně iracionální, ovšem, že jsou racionální v určitých mezích – pracuje tak s omezenou racionalitou. Rozhodovací postup nazval '''uspokojování''' – zvažujeme alternativy jednu po druhé a vybereme tu, která je pro nás ''jako první uspokojující'', nebo alespoň splňující naše minimální požadavky. Například při koupi auta nezvažuji a neporovnávám všechny existující modely, ale postupně obcházím autosalony v mém okolí, dokud nenarazím na auto splňující mé požadavky (Sternberg, 2002).<br />
<br />
==== Vylučovací metoda ====<br />
<br /><br />
Amos Tversky později zjistil, že ''v případě velkého množství alternativ'', které nejsme schopni zvážit, používáme ještě jiné postupy (Tversky, 1972). Tehdy si stanovíme minimální kritérium jednoho z aspektů a vyloučíme všechny možnosti, které ho nesplňují. Takto postupujeme až do doby, kdy nám zbyde poslední možnost a tu zvolíme.<br />
<br />
==== Heuristiky ====<br />
<br /><br />
Jedním z největších objevů měnící pohled na lidské rozhodování byly tzv. heuristiky – mentální zkratky, které během rozhodování provádíme, abychom si rozhodnutí urychlili a zjednodušili. Jako první je popsal Amos Tversky a Daniel Kahneman (Kahneman, 2011). Kromě toho, že usnadňují kognitivní procesy při rozhodování, generují zároveň větší šanci na chybu. Jsou jimi:<br />
* '''heuristika reprezentativnosti'''<br />
:<small>Čím více se daná událost/objekt/osoba podobá prototypu dané kategorie, tím větší je pravděpodobnost, že do ní patří. Například budeme-li hádat povolání muže, který je inteligentní, rád nápomocný, ovšem bez vyššího zájmu v druhé lidi a realitu obecně, žije si spíše ve svém fantazijním světě a má velký cit pro pořádek, spíše mu přisoudíme povolání knihovníka než zubaře, číšníka či zaměstnance obchodí firmy. Ovšem už nebereme v potaz poměrný výskyt v populaci – zcela jistě více lidí je zaměstnancem obchodní firmy či číšníkem než knihovníkem. Také se tato heuristika používá při ''posuzování průběhu náhodných událostí''. Při hodu mincí, bude pravděpodobnější pořadí P P O O P O nebo P P P P O O (P=panna, O=orel)? Obě možnosti jsou stejně pravděpodobné, ale první se nám může zdát „náhodnější“, a proto ji volíme častěji. S tím souvisí také tzv. ''hráčská klamná představa'' – pokud hráč prohrál pět po sobě jdoucích partií, věří, že pošesté už musí vyhrát. Také máme pod vlivem této heuristiky tendenci uvažovat o malých souborech lidí jako o reprezentativním vzorku celé populace a neuvědomujeme si například, že naši přátelé a blízcí neodpovídají složení celé populace.</small><br />
<br />
<br /><br />
=== Použitá literatura ===<br />
<br /><br />
Edwards, W. (1954). The theory of decision making. ''Psychological Bulletin'', 51, 380-417.<br />
<br /><br />
Tversky, A. (1972). Elimination by aspects: A theory of choice. ''Psychological Review'', 79, 281-299.</div>Kristyna.Schinkovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Procesy_rozhodov%C3%A1n%C3%AD_a_psychologick%C3%A9_teorie_rozhodov%C3%A1n%C3%AD&diff=32909Procesy rozhodování a psychologické teorie rozhodování2016-03-28T18:34:57Z<p>Kristyna.Schinkova: </p>
<hr />
<div>Rozhodování je jednou z důležitých funkcí myšlení, dalo by se definovat jako „''proces výběru mezi několika různými možnostmi''“ (Plháková, 2004, s. 280). Rozhodujeme se prakticky neustále ve všech oblastech našeho života.<br />
<br />
=== Teorie rozhodování ===<br />
<br /><br />
==== Klasická teorie rozhodování ====<br />
<br /><br />
Takto označujeme nejstarší teorie rozhodování, většinou vytvořené ekonomy, statistiky či filosofy, a tudíž stojí často na matematických základech a snaží se objevit vypočitatelné vzorce chování. Jednou z těchto teorií je '''ekonomický muž a žena'''. Ten předpokládá, že v momentě rozhodování je člověk:<br />
:# plně informován o všech alternativách a jejich možných důsledcích<br />
:# velmi citlivý na jemné odlišnosti mezi těmito alternativami<br />
:# uvažuje plně racionálně – rozhoduje se tak, aby maximalizoval něco, co je pro něj hodnota (Edwards, 1954)<br />
<br />
Další z teorií je '''teorie subjektivního očekávaného užitku''', kdy je cílem rozhodování dosáhnout potěšení a vyhnout se bolesti. Každý z nás si pak vypočítává subjektivní užitek (založený na individuálním posouzení) a subjektivní pravděpodobnost (založenou na individuálním odhadu nikoli objektivních výpočtech). Například někdo, kdo má ženu a děti, bude vnímat větší záporný užitek z upozornění, že práce zahrnuje časté pobyty mimo domov a cesty do zahraničí než svobodný bezdětný člověk.<br />
<br />
Predikce rozhodnutí jsme v tomto případě schopni, pakliže známe subjektivní očekávané užitky osoby, která se rozhoduje. Vycházíme také z přesvědčení, že lidé se snaží dosáhnout promyšlených rozhodnutí, založených na:<br />
:# zvážení možných alternativ s připuštěním toho, že některé další jsou možná nepředvídatelné<br />
:# využití maximálního množství dostupných informací s tím, že některé cenné údaje nemusejí být dostupné<br />
:# pečlivé, ač subjektivní, zvážení potenciálních rizik a výnosů<br />
:# pečlivé subjektivní kalkulaci pravděpodobnosti různých důsledků s tím, že jistota ohledně důsledků není možná<br />
:# maximálním stupni správného usuzování, které je založeno na všech těchto faktorech (Sternberg, 2002).<br />
<br />
Postupem času se ovšem ukázalo, že lidé ne vždy dělají dokonalá rozhodnutí a nejsou zcela racionálními stvořeními.<br />
<br /><br />
==== Teorie omezené racionality [Herbert A. Simon] ====<br />
<br /><br />
Herber A. Simon (mimochodem držitel Nobelovy ceny za ekonomii) netvrdí, že lidé jsou nutně iracionální, ovšem, že jsou racionální v určitých mezích – pracuje tak s omezenou racionalitou. Rozhodovací postup nazval '''uspokojování''' – zvažujeme alternativy jednu po druhé a vybereme tu, která je pro nás ''jako první uspokojující'', nebo alespoň splňující naše minimální požadavky. Například při koupi auta nezvažuji a neporovnávám všechny existující modely, ale postupně obcházím autosalony v mém okolí, dokud nenarazím na auto splňující mé požadavky (Sternberg, 2002).<br />
<br />
==== Vylučovací metoda ====<br />
<br /><br />
Amos Tversky později zjistil, že ''v případě velkého množství alternativ'', které nejsme schopni zvážit, používáme ještě jiné postupy (Tversky, 1972). Tehdy si stanovíme minimální kritérium jednoho z aspektů a vyloučíme všechny možnosti, které ho nesplňují. Takto postupujeme až do doby, kdy nám zbyde poslední možnost a tu zvolíme.<br />
<br />
==== Heuristiky ====<br />
<br /><br />
Jedním z největších objevů měnící pohled na lidské rozhodování byly tzv. heuristiky – mentální zkratky, které během rozhodování provádíme, abychom si rozhodnutí urychlili a zjednodušili. Jako první je popsal Amos Tversky a Daniel Kahneman (Kahneman, 2011). Kromě toho, že usnadňují kognitivní procesy při rozhodování, generují zároveň větší šanci na chybu. Jsou jimi:<br />
* '''heuristika reprezentativnosti'''<br />
:<small>Čím více se daná událost/objekt/osoba podobá prototypu dané kategorie, tím větší je pravděpodobnost, že do ní patří. Například budeme-li hádat povolání muže, který je inteligentní, rád nápomocný, ovšem bez vyššího zájmu v druhé lidi a realitu obecně, žije si spíše ve svém fantazijním světě a má velký cit pro pořádek, spíše mu přisoudíme povolání knihovníka než zubaře, číšníka či zaměstnance obchodí firmy. Ovšem už nebereme v potaz poměrný výskyt v populaci – zcela jistě více lidí je zaměstnancem obchodní firmy či číšníkem než knihovníkem. Také se tato heuristika používá při ''posuzování průběhu náhodných událostí''. Při hodu mincí, bude pravděpodobnější pořadí P P O O P O nebo P P P P O O (P=panna, O=orel)? Obě možnosti jsou stejně pravděpodobné, ale první se nám může zdát „náhodnější“, a proto ji volíme častěji. S tím souvisí také tzv. ''hráčská klamná představa'' – pokud hráč prohrál pět po sobě jdoucích partií, věří, že pošesté už musí vyhrát. Také máme pod vlivem této heuristiky tendenci uvažovat o malých souborech lidí jako o reprezentativním vzorku celé populace a neuvědomujeme si například, že naši přátelé a blízcí neodpovídají složení celé populace.</small><br />
<br />
<br /><br />
=== Použitá literatura ===<br />
<br /><br />
Edwards, W. (1954). The theory of decision making. ''Psychological Bulletin'', 51, 380-417.<br />
<br /><br />
Tversky, A. (1972). Elimination by aspects: A theory of choice. ''Psychological Review'', 79, 281-299.</div>Kristyna.Schinkovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Procesy_rozhodov%C3%A1n%C3%AD_a_psychologick%C3%A9_teorie_rozhodov%C3%A1n%C3%AD&diff=32908Procesy rozhodování a psychologické teorie rozhodování2016-03-28T18:28:56Z<p>Kristyna.Schinkova: Založena nová stránka s textem „Rozhodování je jednou z důležitých funkcí myšlení, dalo by se definovat jako „''proces výběru mezi několika různými možnostmi''“ (Plháko…“</p>
<hr />
<div>Rozhodování je jednou z důležitých funkcí myšlení, dalo by se definovat jako „''proces výběru mezi několika různými možnostmi''“ (Plháková, 2004, s. 280). Rozhodujeme se prakticky neustále ve všech oblastech našeho života.<br />
<br />
=== Teorie rozhodování ===<br />
<br /><br />
==== Klasická teorie rozhodování ====<br />
<br /><br />
Takto označujeme nejstarší teorie rozhodování, většinou vytvořené ekonomy, statistiky či filosofy, a tudíž stojí často na matematických základech a snaží se objevit vypočitatelné vzorce chování. Jednou z těchto teorií je '''ekonomický muž a žena'''. Ten předpokládá, že v momentě rozhodování je člověk:<br />
:# plně informován o všech alternativách a jejich možných důsledcích<br />
:# velmi citlivý na jemné odlišnosti mezi těmito alternativami<br />
:# uvažuje plně racionálně – rozhoduje se tak, aby maximalizoval něco, co je pro něj hodnota (Edwards, 1954)<br />
<br />
Další z teorií je '''teorie subjektivního očekávaného užitku''', kdy je cílem rozhodování dosáhnout potěšení a vyhnout se bolesti. Každý z nás si pak vypočítává subjektivní užitek (založený na individuálním posouzení) a subjektivní pravděpodobnost (založenou na individuálním odhadu nikoli objektivních výpočtech). Například někdo, kdo má ženu a děti, bude vnímat větší záporný užitek z upozornění, že práce zahrnuje časté pobyty mimo domov a cesty do zahraničí než svobodný bezdětný člověk.<br />
<br />
Predikce rozhodnutí jsme v tomto případě schopni, pakliže známe subjektivní očekávané užitky osoby, která se rozhoduje. Vycházíme také z přesvědčení, že lidé se snaží dosáhnout promyšlených rozhodnutí, založených na:<br />
:# zvážení možných alternativ s připuštěním toho, že některé další jsou možná nepředvídatelné<br />
:# využití maximálního množství dostupných informací s tím, že některé cenné údaje nemusejí být dostupné<br />
:# pečlivé, ač subjektivní, zvážení potenciálních rizik a výnosů<br />
:# pečlivé subjektivní kalkulaci pravděpodobnosti různých důsledků s tím, že jistota ohledně důsledků není možná<br />
:# maximálním stupni správného usuzování, které je založeno na všech těchto faktorech (Sternberg, 2002).<br />
<br />
Postupem času se ovšem ukázalo, že lidé ne vždy dělají dokonalá rozhodnutí a nejsou zcela racionálními stvořeními.<br />
<br /><br />
==== Teorie omezené racionality [Herbert A. Simon] ====<br />
<br /><br />
Herber A. Simon (mimochodem držitel Nobelovy ceny za ekonomii) netvrdí, že lidé jsou nutně iracionální, ovšem, že jsou racionální v určitých mezích – pracuje tak s omezenou racionalitou. Rozhodovací postup nazval '''uspokojování''' – zvažujeme alternativy jednu po druhé a vybereme tu, která je pro nás ''jako první uspokojující'', nebo alespoň splňující naše minimální požadavky. Například při koupi auta nezvažuji a neporovnávám všechny existující modely, ale postupně obcházím autosalony v mém okolí, dokud nenarazím na auto splňující mé požadavky (Sternberg, 2002).<br />
<br />
==== Vylučovací metoda ====<br />
<br /><br />
Amos Tversky později zjistil, že ''v případě velkého množství alternativ'', které nejsme schopni zvážit, používáme ještě jiné postupy (Tversky, 1972). Tehdy si stanovíme minimální kritérium jednoho z aspektů a vyloučíme všechny možnosti, které ho nesplňují. Takto postupujeme až do doby, kdy nám zbyde poslední možnost a tu zvolíme.<br />
<br />
==== Heuristiky ====<br />
<br /><br />
Jedním z největších objevů měnící pohled na lidské rozhodování byly tzv. heuristiky – mentální zkratky, které během rozhodování provádíme, abychom si rozhodnutí urychlili a zjednodušili. Jako první je popsal Amos Tversky a Daniel Kahneman (Kahneman, 2011). Kromě toho, že usnadňují kognitivní procesy při rozhodování, generují zároveň větší šanci na chybu. Jsou jimi:<br />
* '''heuristika reprezentativnosti'''<br />
:<small>Čím více se daná událost/objekt/osoba podobá prototypu dané kategorie, tím větší je pravděpodobnost, že do ní patří. Například budeme-li hádat povolání muže, který je inteligentní, rád nápomocný, ovšem bez vyššího zájmu v druhé lidi a realitu obecně, žije si spíše ve svém fantazijním světě a má velký cit pro pořádek, spíše mu přisoudíme povolání knihovníka než zubaře, číšníka či zaměstnance obchodí firmy. Ovšem už nebereme v potaz poměrný výskyt v populaci – zcela jistě více lidí je zaměstnancem obchodní firmy či číšníkem než knihovníkem. Také se tato heuristika používá při ''posuzování průběhu náhodných událostí''. Při hodu mincí, bude pravděpodobnější pořadí P P O O P O nebo P P P P O O (P=panna, O=orel)? Obě možnosti jsou stejně pravděpodobné, ale první se nám může zdát „náhodnější“, a proto ji volíme častěji. S tím souvisí také tzv. ''hráčská klamná představa'' – pokud hráč prohrál pět po sobě jdoucích partií, věří, že pošesté už musí vyhrát. Také máme pod vlivem této heuristiky tendenci uvažovat o malých souborech lidí jako o reprezentativním vzorku celé populace a neuvědomujeme si například, že naši přátelé a blízcí neodpovídají složení celé populace.</small><br />
<br />
<br /><br />
=== Zdroje ===<br />
<br /><br />
Edwards, W. (1954). The theory of decision making. ''Psychological Bulletin'', 51, 380-417.<br />
<br /><br />
Tversky, A. (1972). Elimination by aspects: A theory of choice. ''Psychological Review'', 79, 281-299.</div>Kristyna.Schinkovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=St%C3%A1tnicov%C3%A9_ot%C3%A1zky_ze_Soci%C3%A1ln%C3%AD_psychologie&diff=30478Státnicové otázky ze Sociální psychologie2016-01-27T16:16:26Z<p>Kristyna.Schinkova: </p>
<hr />
<div>{| class="wikitable"<br />
|-<br />
! Heslo !! Student<br />
|-<br />
|[[Předmět sociální psychologie a její vztahy k ostatním psychologickým společenským vědám]]|| <br />
|-<br />
| [[Utváření sociální psychologie jako samostatné vědy v návaznosti na psychologii a sociologii a vývoj sociální psychologie začátkem 20.stol.(první učebnice, experimenty a aplikace)]]|| <br />
|-<br />
| [[Psychoanalýza a neopsychoanalýza v sociální psychologii]] || <br />
|-<br />
| [[Behaviorismus a neobehaviorismus v sociální psychologii]] || <br />
|-<br />
| [[Teorie pole a kognitivistické koncepce v sociální psychologii]] || <br />
|-<br />
| [[Symbolický interakcionismus a teorie rolí v sociální psychologii]]|| <br />
|-<br />
| [[Vývoj sociální psychologie v druhé polovině 20. stol. (přehodnocování dosavadního vývoje, odlišení evropského a severoamerického přístupu, obnovení pozornosti k masovým procesům, kulturně- a etnopsychologické směry)]] || <br />
|-<br />
| [[Coping v sociální psychologii]] || <br />
|-<br />
| [[Socializace jedince]] || <br />
|-<br />
| [[Sociální percepce]] || <br />
|-<br />
| [[Sociální poznávání a interpretace (atribuce)]] || Schinková<br />
|-<br />
| [[Sociální motivace]]|| <br />
|-<br />
|[[Sociální postoje, jejich utváření a změna]] || Laura B.<br />
|-<br />
| [[Sociální učení, nápodoba a identifikace]]||<br />
|-<br />
| [[Interpersonální vztahy, konformita]]|| Laura B.<br />
|-<br />
| [[Afiliace, atraktivita, láska]] || <br />
|-<br />
| [[Sociální facilitace, kooperace a kompetice (soupeření, soutěžení)]] || <br />
|-<br />
| [[Interpersonální, skupinová a masová komunikace]]||<br />
|-<br />
| [[Emoce v sociální psychologii]] || <br />
|-<br />
| [[Agrese a násilí]] || <br />
|-<br />
| [[Prosociální chování (altruismus)]]|| <br />
|-<br />
| [[Mezikulturní psychologie]] || <br />
|-<br />
| [[Konflikty, jejich teorie a přístupy k nim]] || Laura B.<br />
|-<br />
|[[Struktura malé skupiny - vztahy, role, statusy, normy]] || <br />
|-<br />
| [[Dynamika malé skupiny - skupinová interakce a komunikace, skupinové řešení problému, vůdcovství]]|| <br />
|-<br />
|[[Hromadné chování, masové psychické jevy a procesy]] || <br />
|-<br />
| [[Sociální psychologie osobnosti, sebepojetí a identity v sociální psychologii]] || <br />
|}<br />
<br />
<br />
<br />
[[Kategorie: Psychologie|*]]</div>Kristyna.Schinkovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=St%C3%A1tnicov%C3%A9_ot%C3%A1zky_z_Obecn%C3%A9_psychologie&diff=30477Státnicové otázky z Obecné psychologie2016-01-27T16:14:23Z<p>Kristyna.Schinkova: </p>
<hr />
<div>{| class="wikitable"<br />
|-<br />
! Heslo !! Student<br />
|-<br />
|[[Obecná psychologie jako základní disciplína psychologických věd. Předmět obecné psychologie.]] || <br />
|-<br />
|[[Pluralismus v psychologii.]] || <br />
|-<br />
| [[Psychické zákonitosti a jejich charakter.]] || <br />
|-<br />
| [[Determinace psychiky.]] || <br />
|-<br />
| [[Psychika, její dimenze, formy a funkce.]] || <br />
|-<br />
| [[Vědomí a nevědomí, prožívání a chování jako základní dimenze psychiky.]] || <br />
|-<br />
| [[Klasifikace psychických funkcí, psychických procesů a psychických stavů.]] || <br />
|-<br />
| [[Kognitivní procesy, jejich klasifikace, vzájemné vztahy.]] || <br />
|-<br />
| [[Vnímání a jeho vlastnosti. Teorie vnímání.]] || <br />
|-<br />
| [[Čivost, počitkové prahy. Psychofyzické zákonitosti.]] || <br />
|-<br />
| [[Představivost, druhy představ a jejich vlastnosti. Teorie představivosti.]]|| <br />
|-<br />
| [[Fantazie, charakteristika fantazijních představ a mechanismy jejich vzniku a uplatňování; formy fantazijní činnosti.]] || Laura B.<br />
|-<br />
|[[Symbolické procesy: myšlení, řeč, jazyk, mluva.]] || <br />
|-<br />
| [[Pojetí myšlení v psychologii. Teorie myšlení.]] ||<br />
|-<br />
| [[Pojmotvorné procesy. Teorie utváření pojmů.]] || <br />
|-<br />
|[[Řešení problémů.]] || <br />
|-<br />
| [[Základy sémiotiky a její uplatnění v psychologii. Psycholingvistika.]] || <br />
|-<br />
| [[Pojetí inteligence v psychologii. Teorie inteligence a jejich vývoj.]] ||<br />
|-<br />
|[[Pozornost a její vlastnosti. Teorie pozornosti: zařazení pozornosti do systému psychických procesů.]] ||Bibiana Takáčová <br />
|-<br />
| [[Pojetí paměti. Teorie a modely paměti.]] || <br />
|-<br />
| [[Asociační zákonitosti.]] || Nikola F<br />
|-<br />
| [[Učení jako jedna ze základních forem činnosti. Druhy a formy učení.]] || <br />
|-<br />
| [[Procesy a mechanismy učení. Obecné zákonitosti učení. Teorie učení.]] || <br />
|-<br />
|[[Pojetí emocí; vlastnosti emocí. Teorie emocí a jejich vývoj.]] || <br />
|-<br />
| [[Emoční regulace, výraz emocí, vývoj emocí a jejich socializace.]] || <br />
|-<br />
| [[Motivace a motivační procesy. Teorie motivace a jejich vývoj.]] || <br />
|-<br />
| [[Klasifikace motivačních dispozic.]] || <br />
|-<br />
| [[Tvořivost: pojetí kreativity. Vývoj teorií kreativity.]] || Laura B.<br />
|-<br />
| [[Plánování a iniciace činnosti, formy realizace záměrů.]] || <br />
|-<br />
| [[Procesy rozhodování a psychologické teorie rozhodování.]] || Schinková<br />
|-<br />
| [[Volní procesy a volní vlastnosti. Teorie vůle a jejich vývoj.]] || <br />
|-<br />
| [[Regulace a psychické řízení činnosti, chování a jednání.]] || <br />
|}<br />
<br />
=== Doporučená literatura ===<br />
*Atkinson, R. L. a kol.: Psychologie. Praha, Portál 2003 (2. vyd.).<br />
*Eysenck, M. W., Keane, M. T.: Kognitivní psychologie. Praha, Academia 2008. <br />
*Plháková, A.: Učebnice obecné psychologie. Praha, Academia 2007 (3. vyd.).<br />
*Sedláková, M.:Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie. Mentální reprezentace a mentální modely. Praha, Grada 2004.<br />
*Sternberg, R.: Kognitivní psychologie. Praha, Portál 2002.<br />
[[Kategorie: Psychologie|*]]</div>Kristyna.Schinkovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=St%C3%A1tnicov%C3%A9_ot%C3%A1zky_z_Psychologie_Osobnosti&diff=30476Státnicové otázky z Psychologie Osobnosti2016-01-27T16:13:31Z<p>Kristyna.Schinkova: </p>
<hr />
<div>{| class="wikitable"<br />
|-<br />
! Heslo !! Student<br />
|-<br />
|[[Pojem osobnosti a přístupy k jejímu popisu]]|| <br />
|-<br />
|[[Metody poznávání osobnosti]] || <br />
|-<br />
| [[Osobnostní anamnéza – faktory utvářející osobnost]] || <br />
|-<br />
| [[Konstituční přístupy v psychologii osobnosti]] || <br />
|-<br />
| [[Vrozené a naučené v osobnosti]] || <br />
|-<br />
| [[Interakce osobnosti a situace]] || <br />
|-<br />
| [[Temperament]]|| <br />
|-<br />
| [[Osobnostní vlastnosti a rysy]] || Matušková<br />
|-<br />
| [[Kognitivní styly]] || <br />
|-<br />
| [[Schopnosti a talent]] || Šárka Joklová<br />
|-<br />
| [[Životní hodnoty a osobnost]] || <br />
|-<br />
| [[Kompetence a kompetenční modely]]|| <br />
|-<br />
| [[Strukturální modely osobnosti]]|| <br />
|-<br />
| [[Dynamika osobnosti]] ||<br />
|-<br />
| [[Obranné mechanismy]]|| <br />
|-<br />
| [[Vývojové teorie osobnosti]] || <br />
|-<br />
| [[Normalita osobnosti]] || <br />
|-<br />
| [[Poruchy osobnosti]] ||Krumpholcová<br />
|-<br />
|[[Psychologické typologie]] || <br />
|-<br />
| [[Psychoanalytická teorie osobnosti]]|| <br />
|-<br />
|[[Jungova analytická psychologie osobnosti]] || Krumpholcová<br />
|-<br />
|[[Adlerova individuální psychologie osobnosti]] || Laura B.<br />
|-<br />
|[[Neopsychoanalytické psychologie osobnosti]] || Laura B.<br />
|-<br />
|[[Gestalt psychologie osobnosti]]|| Laura B.<br />
|-<br />
|[[Transakční psychologie osobnosti]]|| Laura B.<br />
|-<br />
|[[Behaviorální psychologie osobnosti]] || Kucharský<br />
|-<br />
|[[Neobehaviorální psychologie osobnosti]] || Kucharský<br />
|-<br />
|[[Kognitivní psychologie osobnosti]]|| Schinková<br />
|-<br />
|[[Humanistická psychologie osobnosti]] || <br />
|-<br />
|[[Pozitivní psychologie osobnosti]] || <br />
|-<br />
|[[Faktorová psychologie osobnosti]]|| Kucharský<br />
|-<br />
| [[Biologická psychologie osobnosti]] || <br />
|-<br />
|[[Optimalita osobnosti]] ||<br />
<br />
|}<br />
=== Doporučená literatura ===<br />
*Balcar, K. Úvod do studia psychologie osobnosti. Praha: SPN, 1983. <br />
*Blatný, M. a kol. Psychologie osobnosti. Praha: Grada, 2010.<br />
*Drapela, V. J. Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál, 1997. <br />
*Mikšík, O. Psychologické teorie osobnosti. Praha: Karolinum, 1999, 2003. <br />
*Mikšík, O. Psychologická charakteristika osobnosti. Praha: Karolinum, 2000, 2003. <br />
*Nakonečný, M. Psychologie osobnosti. Praha: SPN, 1972. <br />
*Říčan, P. Psychologie osobnosti. Praha: Orbis, 1972. <br />
*Říčan, P. Psychologie osobnosti: obor v pohybu. Praha: Grada, 2007, 2010<br />
[[Kategorie: Psychologie|*]]</div>Kristyna.Schinkova