https://wikisofia.cz/w/api.php?action=feedcontributions&user=Petra.Martinova&feedformat=atomWikisofia - Příspěvky uživatele [cs]2024-03-28T20:05:04ZPříspěvky uživateleMediaWiki 1.33.0https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pozornost,_jej%C3%AD_druhy_a_vlastnosti&diff=57676Pozornost, její druhy a vlastnosti2019-07-21T21:24:45Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>Člověk je neustále zavalován obrovským přívalem podnětů (např. změny tepla, světla, zvuky). Pokud by si jedinec všechny tyto podněty uvědomoval, došlo by k jeho naprostému ochromení. Lidská schopnost zpracovávat informace má však své limity.<ref name=":0">Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.</ref><br />
<br />
'''Pozornost (prosexie)''' je zaměřenost a soustředěnost duševní činnosti na určitý objekt nebo děj.<ref>Hartl, P., & Hartlová, H. (2015). Psychologický slovník (Třetí, aktualizované vydání). Praha: Portál.</ref> Její funkcí je do vědomí pouštět pouze omezený počet informací. Umožňuje monitorovat vnější i vnitřní prostředí a vybírat z něj pouze ty podněty, které si v daném okamžiku potřebujeme nebo přejeme uvědomit a ostatní ignorovat.<ref name=":0" /><br />
<br />
Neurofyziologickým substrátem pozornosti je '''[[retikulární formace]]'''.<ref name=":0" /><br />
<br />
Pozornost jako mentální proces můžeme rozdělit do dvou fází:<br />
* '''Zaměření (upoutání) pozornosti = selektivní pozornost''' – v této fázi dochází k výběru podstatných podnětů, probíhá převážně nevědomě <br />
* '''Vlastní soustředění vědomí''' – tato fáze má určitý psychický obsah a kvalitu<ref name=":0" /><br />
<br />
== Typy pozornosti ==<br />
[[William James]] rozlišuje mezi''' '''aktivní (záměrnou) a pasivní (bezděčnou) pozorností. '''Aktivní pozornost '''je taková, která je řízena cíli a záměry jedince, '''pasivní pozornost '''je řízena externími stimuly (např. hlasitý zvuk).<ref>James, W. (1890). Principles of Psychology. New York: Holt.</ref> <br />
<br />
'''Záměrná pozornost''' je top-down proces a je třeba na ni vynaložit úsilí. Podílí se na ostražitosti a pátrání. Ostražitost je snaha jedince delší dobu soustředěně sledovat percepční pole a dávat pozor na něco, co se může přihodit „neznámo kdy“ (např. plavčík sledující bazén). Pátrání je daleko aktivnější činnost, je snazší pokud známe nějaký význačný rys hledaného objektu. V jeho průběhu hledáme „stopy“, které nás dovedou k cíli (např. hledání volného místa v restauraci).<br />
<br />
'''Bezděčná pozornost''' je bottom-up proces a má základ v orientačně pátracím reflexu. Tuto pozornost obvykle upoutává''' salience''' neboli výraznost (nové podněty a podněty asociované s nebezpečím, nezvyklé podněty, intenzivní, pohybující se a měnící se podněty, změny dobře známých podnětů a podněty s osobním nebo sociálním významem).<ref name=":0" /> <br />
<br />
Hranice mezi těmito druhy pozornosti je nejednoznačná.<br />
<br />
Dále můžeme podle smyslové modality rozlišit '''sluchovou''' a '''zrakovou pozornost'''. Sluchové pozornosti se věnoval např. výzkum [[Edward C. Cherry|Edwarda C. Cherryho]]. Zrakové pozornosti se věnují výzkumy s probandy s neuropsychologickým onemocněním (např. neglect, extinkce nebo Balintův syndrom).<ref name=":1">Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.</ref><br />
<br />
== Vlastnosti pozornosti ==<br />
Mezi základní vlastnosti pozornosti patří selektivita, koncentrace, distribuce, kapacita a stabilita.<br />
* '''Selektivita''' (výběrovost) – schopnost zaměřit pozornost na významné vnější či vnitřní podněty a ignorovat bezvýznamné opakující se podněty<br />
* '''Koncentrace''' (soustředěnost) – schopnost vyčlenit omezený počet psychických obsahů, kterými se chceme vědomě zabývat (např. při meditaci je to jediný podnět)<br />
* '''Distribuce''' (rozdělování) – schopnost rozdělit pozornost mezi více objektů, tato schopnost je značně omezená<br />
* '''Kapacita''' (rozsah) – množství podmětů, které je člověk schopen zachytit v určitém časovém úseku. Tento rozsah by měl přibližně odpovídat rozsahu krátkodobé paměti, které Miller stanovil na 7 +/- 2 prvky.<ref>Hunt, M. (2000). ''Dějiny psychologie. ''Praha: Portál</ref><br />
* '''Stabilita '''(stálost) – délka časového intervalu, ve které je člověk schopen koncentrovat pozornost na určitý podnět. Tato délka je přibližně 0,1 – 5 sekund. Pozornost fluktuuje.<br />
<br />
== Sluchová selektivní pozornost ==<br />
Podstatou selektivní pozornosti je výběr podnětů před jejich vstupem do vědomí. Jedná se o první fázi pozornosti. Jako jeden z prvních se selektivní pozornost věnoval [[Edward C. Cherry]], který se zajímal o to, jak sledujeme dialog ve chvíli, kdy jsme vystaveni rušivému vlivu okolních rozhovorů. Zjistil, že nejsme schopni sledovat dvě sdělení najednou, pokud se soustředíme na jedno sdělení, nevybavíme si následně obsah nebo smysl druhého sdělení. Tento efekt nazval '''fenoménem koktejlové párty'''. Ve svých výzkumech používal Cherry metodu '''stínění '''(shadowing), která spočívá v poslouchání dvou sdělení ze sluchátek – jedno sdělení se přehrává do pravého ucha probanda, druhé sdělení do ucha levého).<ref>Cherry, E. C. (1953). Some experiments on the recognition of speech with one and two ears. Journal of the Acoustical Society of America, 25, 975-979.</ref> <br />
<br />
=== Teorie [[Donald Broadbent|Donalda Broadbenta]]<ref>Broadbent, D. E. (1958). Perception and Communication. Oxford: Pergamon.</ref> ===<br />
Tato teorie pracuje s modelem '''selektivního filtru''', který působí již v receptoru, přičemž se uplatňuje omezenost kapacity senzorického kanálu a fyzikální vlasti podnětů. Jedná se o tzv. '''časnou selekci'''. Podle Brouadbenta se dva podněty, které jsou prezentovány současně, dostávají do senzorického aparátu paralelně. Pouze jednomu typu podnětu je však na základě jeho fyzikálních charakteristik umožněno projít filtrem k následnému zpracování. Tento filtr zabraňuje zahlcení kognitivního systému, který se nachází za ním a slouží k důkladnějšímu zpracování informací.<ref name=":1" /><br />
<br />
Obecnou platnost této koncepce však řada výzkumů nepotvrdila.<ref>Lackner, J. R., Garrett, M. F. (1972). Resolving ambiguity: Effect of biasing context in the unattended ear. ''Cognition, 1, 359-372.''</ref><ref>Allport, D. A., Antonis, B., Reynolds, P. (1972). On the division of attention: A disproof of the single channel hypothesis. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 24, 225-235.</ref> <ref>Underwood, G. (1974). Moray vs. the rest: The effect od extended shadowing practice. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 26, 368-372.</ref> <ref>Von Wright, J. M., Anderson, K., Stenman U. (1975). Generalization of conditioned G. S. R. s in dichotic listening. In P. M. A. Rabbitt, S. Dornic (Eds.), Attention and performance, Vol. V. London: Academic Press.</ref><br />
<br />
=== Teorie oslabení [[Anně Treismanová|Anni Treismanové]]<ref>Treisman, A. M. (1960). Contextual cues in selective listening. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 12, 242-248.</ref> ===<br />
<br />
Tato teorie navazuje na předchozí teorii filtru. Předpokládá, že časná selekce nevede k úplnému zablokování bezvýznamných podnětů, ale pouze k jejich '''zeslabení'''. Vpuštění informace do vědomí je výsledkem série testů, které rozhodují o tom, zda je informace důležitá nebo nedůležití (a bude utlumena).<ref name=":0" /> <br />
<br />
Teorie Broadbenta a Treismanové souhrnně můžeme označit jako teorie časné selekce. <ref name=":1" /><br />
<br />
=== Teorie pozdního filtru Deutsche a Deutschové<ref>Deutsch, J. A., Deutsch, D. (1963). Attention: Some theoretical considerations. Psychological Review, 93, 283-321.</ref> ===<br />
<br />
Tato teorie přichází s myšlenkou, že všechny informace jsou plně zpracovány, přičemž odpověď je determinována nejdůležitějším nebo relevantním podnětem. Pro odpověď jsou tedy použity pouze důležité vstupy. Tato teorie je oproti dvěma předchozím nazývána teorií '''pozdní selekce'''.<ref name=":1" /><br />
<br />
=== Flexibilní model Johnstona a Heinze<ref>Johnston, W.H., Heinz, S. P. (1978). Flexibility and Capacity demands of attention. Journal of Experimental Psychology: General, 107, 420-435.</ref> ===<br />
<br />
Tento model vychází ze dvou předpokladů:<br />
* čím více stádií zpracování je třeba před samotnou selekcí, tím větší požadavky jsou kladeny na kapacitu systému<br />
* selekce nastává v průběhu zpracování tak brzy, jak je to jen možné, tím se požadavky na kapacitu minimalizují<ref name=":1" /><br />
<br />
Tuto teorii ve svém výzkumu testovali Johnston a Wilsonová.<ref>Johnston, W.H., Wilson, J. (1980). Perceptual processing of nontargets in an attention task. Memory and cognition, 8, 372-377.</ref><br />
<br />
=== Teorie zátěže Lavieho<ref>Lavie, N. (1995). Perceptual load as a necessary condition for selective attention. Journal of Experimental Psychology: Human Perception and Performance, 21, 451– 468</ref> ===<br />
<br />
Tato teorie říká, že omezené zdroje rozdělujeme podle relevance úkolu. Pokud zbydou volné zdroje, mohou být využity jinak.<br />
<br />
=== Kapacitní model [[Daniel Kahneman|Daniela Kahnemana]]<ref>Kahneman, D. (1973). ''Attention and effort. ''Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall.</ref> ===<br />
<br />
Tento model vychází z předpokladu, že systém zpracování informací má limitovanou schopnost zvládnout přísun vstupních podnětů. Lidé podle něj disponují určitým stálým kvantem pozornosti, které mohou rozdělovat v závislosti na požadavcích situace. Výkon je tedy limitován kapacitou tohoto zásobníku pozornosti. Přesunutí pozornosti k jinému podnětu znamená odpoutání pozornosti od podnětu předchozího. Tato teorie také zřejmě není obecně platná. Ukazuje se, že je snazší rozdělovat pozornost mezi aktivity rozdílné percepční modality (např. představovat si pokoj a zároveň ho verbálně popisovat je snazší než číst a zároveň psát).<ref name=":0" /><br />
<br />
== Zraková selektivní pozornost ==<br />
Předchozí teorie se věnovaly především sluchové pozornosti, ačkoli v posledních desetiletích byla větší pozornost věnována pozornosti zrakové. Se zrakovou pozorností úzce souvisí '''[[oční pohyby]]''', díky kterým můžeme zaměřit pozornost. Posner však tvrdí, že pozornost můžeme zaměřit i bez očních pohybů. Existuje podle něj forma '''skryté pozornosti''', kdy se zaměřená zraková pozornost posouvá do různých oblastí, aniž by došlo k očním pohybům.<ref>Posner, M. I. (1980). Orienting of Attention. The VIIth Sir Frederick Barlett lecture. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 32A, 3-25.</ref> <br />
<br />
Jedním ze způsobů využití selektivní zrakové pozornosti je''' zrakové vyhledávání''', které využíváme v každodenním životě (např. když hledáme knihu v knihovně). <br />
<br />
=== Teorie integrace rysů Treismanové<ref>Treisman, A. M. (1992). Spreading supression or feature integration? A reply to Dunken and Hunpreys (1992). Journal of experimental psychology: Human perception and Performance, 18, 589-593.</ref> ===<br />
Tato teorie rozlišuje mezi '''rysy objektů''' (např. barva, velikost) a '''samotnými objekty'''. Podle Treismanové jsou nejprve všechny vizuální rysy objektů zpracovány současně, ale nezávisle na sobě během '''paralelního zpracování''' (toto stadium nezávisí na pozornosti). Následuje pomalejší '''sériové zpracování''', kdy je z jednotlivých rysů vytvořen objekt. Zaměřená pozornost kombinuje rysy v zorném poli a vytváří z nich objekt (funguje jako jakési lepidlo). Vliv má také minulá zkušenost (např. objekty ve tvaru banánu bývají žluté). Pokud je zaměření pozornosti nedostatečné nebo chybějí relevantní znalosti, může dojít k '''iluzornímu spojení''', kdy iluze vznikne spojením rysů různých objektů.<ref name=":1" /> <br />
<br />
Pokud je cíl, který hledáme definován jedním rysem (např. modré písmeno), je vyhledávání rychlejší než, když je dán více rysy (např. modré písmeno T). Více rysů zřejmě vyžaduje zapojení pozornosti (sériové zpracování).<ref>Treisman, A. M., Gelade, G. (1980). A feature integration theory of attention. Cognitive psychology, 12, 97-136.</ref><br />
<br />
== Poruchy pozornosti ==<br />
Drobné poruchy pozornosti se objevují i u zdravých jedinců. Patří mezi ně roztržitost nebo nadměrná fluktuace (těkavost). '''Roztržitost''' bývá způsobena nadměrnou koncentrací na vnitřní psychické obsahy, poměrně nápadně se projevuje (např. jedinec omylem odejde z obchodu i s nákupním košíkem). Nadměrná fluktuace je stav, při kterém i málo nápadné podněty okamžitě upoutávají pozornost jedince. '''Těkavost''' se objevuje např. u dětí trpících hyperkinetickou poruchou. V nebezpečných situacích, které mohou vyvolat stav paniky, může dojít k '''zúžení pozornosti''' (tunelovitému vidění).<ref name=":0" /><br />
<br />
Dále můžeme rozlišit kvantitativní a kvalitativní poruchy pozornosti. Kvalitativní poruchu pozornosti nazýváme '''paraprosexie'''. Dochází během í k nesprávnému zaměření pozornost, objevuje se především u psychotických stavů nebo u obsedantně kompulzivní poruchy (OCD). Kvantitativní poruchy mohou zahrnovat úplnou ztrátu pozornosti ('''aprosexie'''), sníženou pozornost ('''hypoprosexie''') nebo zvýšenou pozornost ('''hyperprosexie''').<ref>Orel, M. (2012). Psychopatologie. Praha: Grada.</ref><br />
<br />
== Zdroj ==<br />
<br />
Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Sternberg, R. J. (2002). Kognitivní psychologie. Praha: Portál.<br />
<br />
Eysenck, M. W., Keane, M. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia. <br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
pozornost, selektivní pozornost, teorie pozornosti<br />
<br />
[[Kategorie: Obecná psychologie|*]]<br />
[[Kategorie: Kognitivní psychologie|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Tvo%C5%99iv%C3%A1_%C4%8Dinnost._V%C3%BDznamn%C3%A9_koncepce_kreativity&diff=57675Tvořivá činnost. Významné koncepce kreativity2019-07-21T21:18:27Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>'''Tvořivost neboli kreativitu''' lze definovat jako komplexní schopnost, která je výsledkem zdařilé syntézy kognitivních schopností, vlastností osobnosti a některých motivů.<ref name=":0">Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.</ref> Zahrnuje produkci nových myšlenek, které jsou v nějakém smyslu užitečné nebo překračují dosavadní koncepce.<ref name=":1">Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.</ref> Užitečnost, tedy nejen originalitu, zdůrazňují jako podmínku pro tvořivost i další autoři.<ref>Sternberg, R. J. (2009). Kognitivní psychologie (Vydání 2). Praha: Portál.</ref><ref>Kirst, W., & Diekmeyer, U. (1998). Trénink tvořivosti: [hry a cvičení pro děti i dospělé]. Praha: Portál.</ref> Kreativita tedy vyžaduje jak '''originalitu''', tak i '''užitečnost'''. <br />
<br />
Za kreativní jedince bychom jistě považovali vynálezce významných vynálezů nebo autory světově proslulých uměleckých děl. Je ale možné za kreativního jedince považovat i člověka, který si navrhl vlastní dům nebo vymyslel nějaký zlepšovák pro práci na zahradě? Sawyer rozlišuje malou a velkou kreativitu. '''Malá kreativita''' nemá zásadní význam pro naši realitu, ale může produkovat drobná zlepšení. Malé kreativní myšlenky nás v průběhu života napadají relativně často. '''Velká kreativita '''vede k podstatným změnám v celospolečenském kontextu. Jde o významné vynálezy a objevy, převratné směry či zcela nové koncepce.<ref>Sawyer, R. K. (2012). Explaining creativity: The science of human innovation. Oxford university press.</ref> Mimořádná kreativita (velká kreativita) pramení ze stejných zdrojů jako každodenní kreativita (malá kreativita).<ref name=":0" /> <br />
<br />
Pro tvořivé vynálezy, které mají negativní sociální dopad (např. mučicí nástroje, plynová komora, atomová bomba) je používám pojem '''antikreativita'''.<ref>Bakalář, E., & Erazím, P. (1986). Kapitoly z psychologie tvořivosti I.</ref> <br />
<br />
== Výzkum tvořivosti ==<br />
[[Max Wertheimer]] přispěl výzkumu tvořivosti svou knihou „Produktivní myšlení“. V této publikaci rozlišil reproduktivní a produktivní myšlení. '''Reproduktivní myšlení''' je charakteristické opakováním postupů, které jedinec využil již v minulosti v jiné situaci. '''Produktivní myšlení''' naopak vede k postupům, které jsou kreativní.<ref>Wertheimer, M., & Wertheimer, M. (1959). Productive thinking(Vol. 8). New York: Harper.</ref><br />
<br />
[[Joy P. Guilford]] navrhl rozlišení konvergentního a divergentního myšlení. '''Konvergentní myšlení''' umožňuje vyvozování závěru na základě logického uvažování a využívá se u řešení úloh s jedním správným řešením. '''Divergentní myšlení '''uplatňujeme v úlohách, kde existuje více správných řešení nebo k jejich řešení vede více cest (např. hledání možností využití cihly).<ref>Guilford, J. P. (1959). Three faces of intellect. In D.E. Beerlyne ''Structure and direction in thinking. ''New York: John Wiley, 1965.</ref> <br />
<br />
== Předpoklady pro vznik tvořivosti ==<br />
Předpoklady pro vznik tvořivosti tvoří souběžný výskyt následujících faktorů:<br />
* '''intelektuální schopnosti''' – jedná se o komplexní poznávací způsoby, které nelze měřit běžnými testy inteligence (např. schopnost pohlížet na problém z nezvyklého úhlu)<br />
* '''expertní znalosti a dovednosti '''– mají podobu propracovaných kognitivních schémat a modelů<br />
* '''styly myšlení''' – schopnost uvažovat globálně i lokálně (nahlížet problém jako celek, ale propracovat i jednotlivé detaily)<br />
* '''osobnostní rysy''' – především tolerance vůči dvojznačnosti, vytrvalost, nekonformnost, odvaha riskovat a hájit své přesvědčení<br />
* '''vnitřní motivace''' – zaměřená na řešení problému<br />
* '''podpůrné prostředí''' – jako je intelektuálně podnětné rodinné prostředí, společnost ochotná akceptovat originální nápady a život ve velkých kulturních centrech<br />
<br />
Pokud se má tvořivost projevit, musí být všechny tyto komponenty alespoň na dobré úrovni. Kompenzace je možná, ale velmi omezená (např. velká vytrvalost může nahradit chybějící podpůrné prostředí).<ref>Lubart, T. I. (1994). Creativity. In R. J. Sternberg (Ed.), ''Thinking and problem solving. ''San Diego: Academic Press.</ref> V dnešní době je podmínkou pro kreativitu také důkladná znalost daného oboru.<ref name=":0" /><br />
<br />
== Etapy tvůrčí činnosti ==<br />
Ke zkoumání etap tvůrčí činnosti výrazně přispěl [[Henri Poincaré]], který tvrdil, že po formulování vědeckých problémů nastává''' etapa nevědomé práce.'''<ref>Poincaré, H. (c1996). Science and method. South Bend: St. Augustin´s Press.</ref><br />
<br />
Na jeho myšlenky navázal [[Graham Wallace]], který rozlišil 4 fáze kreativity:<br />
* '''preparace''' – jedná se o přípravnou fázi, během které jedinec vytyčuje problém, na kterém chce pracovat. Opatřuje si informace, dělá si poznámky a plně se ponořuje do problému. Snaží se o dokonalé porozumění problému (o vytvoření přesné mentální reprezentace). Tato fáze může být velmi frustrující ve chvílích, kdy se nedaří aplikovat známé postupy a nedaří se najít řešení.<br />
* '''inkubace '''– jedná se o fázi, ve které se problém nechává „uležet“, jedinec se jím nějakou dobu nezabývá. V této době pravděpodobně probíhá tzv. latentní zpracování problémové situace, které je nevědomé. Dochází k utřídění a restrukturalizaci informací, které jedinec nashromáždil v předchozí fázi. <br />
* '''iluminace '''– tato fáze nastává po různě dlouhé době inkubaci. Dojde v ní k náhlému vynoření se nápadu na řešení problému. Iluminace je provázena tzv. „aha zážitkem“, pocitem úlevy, vhledem.<br />
* '''verifikace '''– v této fázi jedinec ověřuje kvalitu řešení nalezeného v předchozí fázi. Tato fáze může být velmi dlouhá a pak vyžaduje trpělivost a vytrvalost.<ref>Wallace, G. (1926). The art of thought. Cape.</ref><br />
<br />
Dokladem fáze inkubace se zabývali např. Silviera<ref>Silviera, J. M. (1971). Incubation: The effects of interruption timing and length on problem solution and quality of problem processing (Doctoral dissertation, University of Oregon, 1971). Dissertation Abstracts International, 32, 5500B. </ref> a Smith a Blankenship.<ref>Smith, S. M., & Blankenship, S. E. (1991). Incubation and the persistence of fixation in problem solving. The American journal of psychology, 61-87.</ref> Smith a Blankenship se věnovali souvislosti mezi mentálním nastavením a inkubací. Inkubaci a zapomínání se věnoval Simon<ref>Simon, H. A. (1966). Scientific discovery and the psychology of problem solving. In R. Colodny (Ed.), Mind and cosmos (pp. 22–40). University of Pittsburgh Press.</ref>, který je autorem teorie problémového prostoru. Tato teorie říká, že problém je taková situace, kdy jsme v určitém výchozím stavu a chceme dosáhnout stavu cílového, přičemž v dosažení cíle nám brání řada překážek včetně nevýhodného výchozího stavu. <br />
<br />
Pro iluminaci existuje málo přímých důkazů, většina z nich pochází z příběhů osob, které iluminaci zřejmě prožili. Iluminaci je možné zkoumat v úlohách, které vyžadují vhled <ref>Metcalfe, J., & Wiebe, D. (1987). Intuition in insight and noninsight problem solving. Memory & cognition, 15(3), 238-246.</ref><ref>Kaplan, C. A., & Simon, H. A. (1990). In search of insight. Cognitive psychology, 22(3), 374-419.</ref> nebo v testech vzdálených asociací.<ref>Mednick, S. (1962). The associative basis of the creative process. Psychological review, 69(3), 220.</ref> Studium mozkové aktivity právě při těchto testech se věnoval Jung-Beeman a kol.<ref>Jung-Beeman, M., Bowden, E. M., Haberman, J., Frymiare, J. L., Arambel-Liu, S., Greenblatt, R., ... & Kounios, J. (2004). Neural activity when people solve verbal problems with insight. PLoS biology, 2(4), e97.</ref><br />
<br />
== Další vysvětlení tvořivé činnosti ==<br />
Boden <ref>Boden, M. (1994). Dimension of creativity. Cambridge, MA: MIT Press.</ref>ve svém vysvětlení tvořivosti rozlišuje mezi nepravděpodobnostní a nemožnostní tvořivostí. '''Nepravděpodobnostní objevy''' vznikají kombinací již známých myšlenek. Pravděpodobnost takového objevu je velmi nízká. Jedná se o produkt analogického nebo asociačního myšlení. '''Nemožnostní objevy''' jsou radikálnější, vznikají při nich myšlenky, které nemohly vzniknout dříve. Vznik takové myšlenky zpravidla umožní změna základních pravidel prostoru pro řešení problému.<ref name=":1" /><br />
<br />
Finke, Ward a Smith<ref>Finke, R. A., Ward, T.B., Smith, S. M. (1992). Creative cognition: Theory, research and aplications. Cambridge, MA: MIT Press.</ref> navrhli obecný '''model tvořivosti Geneplore'''. Tento model rozlišuje dvě fáze tvořivosti, generativní a explorační. '''Generativní fáze''' slouží k vytváření mentálních reprezentací, které se nazývají preinventivní struktury a mají vlastnosti podporující tvořivé objevy. V '''explorační fázi''' jsou tyto vlastnosti využívány k tomu, aby daly preinvetivním strukturám smysl. Pokud je explorační fáze úspěšná, dojde ke vzniku tvůrčího produktu. Pokud úspěšná není, vrací se jedinec zpět do generativní fáze, aby navrhl nové preinventivní struktury a proces se opakuje. Jedná se tedy o cyklický proces. Tento model vysvětluje např. pojmové kombinace, strukturovanou imaginaci nebo funkční fixaci.<ref name=":1" /><br />
<br />
== Kognitivní procesy podílející se na tvořivosti ==<br />
<br />
=== Analogické myšlení ===<br />
Využití '''analogického myšlení''' je považováno za stěžejní pro tvůrčí činnost. Stojí v pozadí mnoha vědeckých objevů. Podstatou analogického myšlení je aplikování pojmové struktury jedné množiny myšlenek (tzv. základní oblasti) na jinou množinu (tzv. cílovou oblast) (např. připodobnění struktury atomu ke sluneční soustavě). Tato schopnost je tvořena dvěma procesy a to analogickým vybavováním a analogickým přiřazováním. Při '''vybavování''' musí jedinec vyvolat oblast odpovídající problému, který před ním stojí, při '''přiřazení''' porovnává dvě oblasti a hledá v obou odpovídající pojmy a odpovídající vztahovou strukturu. Při analogickém myšlení je tedy stěžejní vztahová podobnost (ne povrchní podobnost).<ref name=":1" /><br />
<br />
Různé analogie facilitují řešení různých problémů.<ref>Gentner, D. (1983). Structure-mapping: A theoretical framework for analogy. Cognitive science, 7(2), 155-170.</ref> V některých případech je k vyřešení problému nutná explicitní nápověda. Pokud jedinec tuto nápovědu získá, dokáže si povšimnout analogie a nalézt tak řešení problému.<ref>Gick, M.L., Holyoak, K.J. (1980). Analogical problém solving. Cognitive psychology, 12, 306-355.</ref><ref>Duncker, K., & Lees, L. S. (1945). On problem-solving. Psychological monographs, 58(5), i.</ref> Lidé mají sklon vybavovat si povrchní analogie (spočívající pouze ve shodě povrchních rysů).<ref>Gentner, D., Rattermann, M. J., Forbus, K. (1992). The role of similarity in transfer. Cognitive psychology, 25, 431-467.</ref> Tvořivé činy zahrnující vzdálené analogie jsou vzácné i z toho důvodu, že je obtížné vybavit si potenciálně vhodné analogie z paměti.<ref>Keane, M. (1987). On retrieving analogues when solving problems. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 39A, 29-41.</ref> V některých oblastech (např. v politice) však i přesto lidé využívají vzdálené strukturální analogie.<ref>Blanchette, I., & Dunbar, K. (2001). Analogy use in naturalistic settings: The influence of audience, emotion, and goals. Memory & Cognition, 29(5), 730-735.</ref><br />
<br />
V současnosti existuje řada modelů, které by měly vysvětlovat množinu jevů analogického myšlení (tyto jevy jsou uvedeny v Eysenckově Kognitivní psychologii v tabulce na str. 525):<br />
* '''LISA'''<ref>Hummel, J. E., Holyoak, K. J. (1997). Distributed representations of structure. A theory of analogical access and mapping. Psychological Review, 104, 427-466.</ref><br />
* '''IAM '''– Incremental Analogy Machine<ref>Keane, M. T., Brayshaw, M. (1988). The Incremental Analogical Machine. A computational model of analogy. In D. Sleeman (Ed.), European Working Session on Machine Learning. London: Pitman. </ref><br />
* '''SME '''– Structure-Mapping Engine<ref>Falkenhainer, B., Forbus, K. D. Gentner, D. (1986). Structure mapping engine. Proceedings of the Annual Conference od the American Association for Artificial Intelligence. Los Altos, CA: Morgan Kaufmann.</ref><br />
* '''ACME '''– Analogical Constraint Mapping Engine<ref>Holyoak, K. J., Thagard, P. (1989). Analogical mapping by constraint satisfaction. Cognitive Science, 13, 295-355.</ref><br />
<br />
Modely jsou seřazeny sestupně podle množství jevů, které jsou schopny vysvětlit a tedy podle míry adekvátnosti.<br />
<br />
Přiřazování analogií je podle výzkumů využívajících pozitronovou emisní tomografii (PET) lokalizováno do levého prefrontálního kortexu a dolní části levého parietálního laloku.<ref>Wharton, C. M., Holyoak, K. J., Downing, P. E., Lange, T. E., Wickens, T. D., Melz, E. R. (1994). Below the surface: Analogical similarity and retrieval competition in reminding. ''COgnitive psychology, 26, ''6-101.</ref> Pro analogii (stejně jako pro jiné formy myšlení) je tedy důležitá integrace mnohonásobných vztahů, ve které se uplatňuje dorzolaterální prefrontální kortex.<ref>Grafman, J. (1995). Similarities and distinctions among current models of prefrontal cortical functions. In J. Grafman, K. J. Holyoak, F. Boiler (Eds.), Structure and functions of the human prefrontal cortex. Annals of the New York Academy of Sciences,769, 337–368.</ref> <ref>Robin, N., Holyoak, K. J. (1995). Relational reasoning and the functions of the prefrontal cortex. In M. S. Gazzaniga (Ed.), The cognitive Neurosciences (s. 987-997). Cambridge, MA: MIT Press.</ref> Tato oblast zároveň byla definována jako významná pro pracovní paměť a exekutivní funkce.<ref>Baddley, A. D. (1992). Working memory. Science, 49A, 5-28.</ref> Analogické myšlení je základem mnoha testů inteligence (např. Ravenovy matice).<br />
<br />
Schopnost analogického myšlení se zdá být jedinečná pro člověka jako živočišný druh. U šimpanzů byla prokázána, ale pouze v rudimentální podobě.<ref>Oden, D. L., Thompson, R. K., & Premack, D. (2001). Can an ape reason analogically. The analogical mind: Perspectives from cognitive science, 471-497.</ref><br />
<br />
=== Mentální simulace (modelování) ===<br />
Lidé chápou svět a simulují jeho aspekty pomocí tzv. '''mentálních modelů''' (neboli naivních či folkových teorií).<ref>Brewer, W. F. (1987). Schemas versus mental models in human memory. In P. E. Morris (Ed.), Modelling cognition. Chichester, UK: Wiley. </ref> Dynamické mentální modely jsou prediktivní, simulují fyzikální mechanismy a jevy a často mají charakter vizuální představy (např. představujeme si, jak zdoláme divokou řeku, přes kterou nevede most – přeskočíme ji v úzkém místě, přejdeme přes kameny, přehoupneme se přes ni po laně,…).<br />
<br />
==== Mentální modely regulace topení<ref>Kempton, W. (1986). Two theories used of home heat control. Cognitive science. 10, 75-91.</ref> ====<br />
Tento příklad dobře ilustruje využití mentálních modelů v praxi. Kemptonová tvrdí, že když lidé regulují termostat, aby vytopili svůj dům, používají zpětnovazební nebo záklopkový model. U '''zpětnovazebního modelu''' termostat zapne a vypne kotel v závislosti na teplotě v místnosti. V '''záklopkovém modelu '''kotel topí tak, aby množství vyráběného tepla vyrovnalo ztráty. V závislosti na používaném mentálním modelu se liší spotřeba energie. To je z hlediska ekologie (ale i financí) velmi důležité.<br />
<br />
==== Naivní modely pohybu<ref>McCloskey, M. (1983). Intuitive physics. Scientific American, 24, 122-130.</ref> ====<br />
Naivní teorie o pohybu objektů jsou u různých lidí podobné a mohou být aplikovány v nejrůznějších situacích. Výrazně se přitom liší od základních principů klasické fyziky (tvoří paralely k rané přednewtonovské fyzice). Tyto modely však nejsou obecně pravdivé a v mnoha kontextech vedou k nesprávným předpovědím. Na výsledky má pravděpodobně vliv formát testování způsobem tužka-papír. Lepších výsledků lidé dosahují ve známých kontextech a v rámci dynamických simulací.<br />
<br />
=== Testování hypotéz ===<br />
Výzkumníci mají často tendenci hledat případy, které potvrzují jejich hypotézy, podle Poppera by však měli usilovat spíše o jejich '''falzifikaci'''.<ref>Popper, K. R. (1968). The logc of scientic discovery. London. Hutchinson.</ref> Tendence potvrzovat nikoli vyvracet své hypotézy se nazývá '''konfirmační zkreslení'''. Wason tento jev popisuje na úloze 2-4-6. Probandi mají za úkol objevit pravidlo, které zná jen experimentátor. Trojice čísel 2-4-6 je při tom příkladem tohoto pravidla. Účastníci experimentu generují další řady, které jsou příkladem tohoto pravidla, a když dostanou pozitivní zpětnou vazbu, mohou formulovat samotné pravidlo. Ukazuje se, že probandi obvykle hledají důkazy pro potvrzení své hypotézy, než důkazy pro její vyvrácení (např. předpoklad zní, že se jedná o řadu čísel stoupajících po dvou, proband se pak většinou ptá, zda jsou příkladem tohoto pravidla také řady 6-8-10 nebo 20-22-24 a dostává kladnou odpověď, která však nevede ke správnému pravidlu. To by zjistil, kdyby se pokusil svou předpověď falzifikovat a zkusil se dotázat např. na řadu čísel 1-2-3, která je také příkladem pravidla a jeho předpoklad zamítá.<ref>Wason, P. C. (1960). On the failure to eliminate hypotheses in the conceptual task. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 12, 129-140.</ref><br />
<br />
Konfirmační zkreslení je velmi odolný jev. I když probandi dostanou instrukci, která by měla ovlivnit strategii řešení, stále podléhají konfirmačnímu zkreslení.<ref name=":1" /> Pokud však proband testuje větší množství hypotéz najednou, má větší tendenci k hledání důkazů pro jejich falzifikaci.<ref>Tweney, R. D., Doherty, M. E., Womer, W. J., Pliske, D. B., Minatt, C. R., Gross, K. A., Arkkelin, D. L. (1980). Strategies for rule discovery in an inference task. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 32, 109-123.</ref> I přes zdůrazňování výhod falzifikace, může být někdy užitečnější hledat potvrzující důkazy (např. při vytváření nových teorií).<ref name=":1" /><br />
<br />
Klahr a Dunbar<ref>Klahr, D., Dunbar, K. (1988). Dual space search during scientific reasoning. Cognitive science, 12. 1–55.</ref> charakterizovali vědecké objevy jako hledání ve '''dvou problémových prostorech'''. Jeden prostor obsahuje experimentální možnosti v dané situaci, druhý obsahuje možné hypotézy. Při prohledávání '''prostoru hypotéz''' je výchozím stavem znalost určité oblasti a cílovým stavem je hypotéza, která může tyto znalosti vysvětlit ve stručnější a univerzálnější formě. Hledání v '''experimentální prostoru''' má za cíl najít experimenty, které rozliší mezi konkurenčními výsledky a poskytnou tak interpretovatelné výsledky.<br />
<br />
== Zdroj ==<br />
<br />
Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Eysenck, M. W., Keane, M. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia. <br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
kreativita, tvořivost, tvůrčí činnost<br />
<br />
[[Kategorie: Obecná psychologie|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Tvo%C5%99iv%C3%A1_%C4%8Dinnost._V%C3%BDznamn%C3%A9_koncepce_kreativity&diff=57674Tvořivá činnost. Významné koncepce kreativity2019-07-21T21:18:01Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>'''Tvořivost neboli kreativitu''' lze definovat jako komplexní schopnost, která je výsledkem zdařilé syntézy kognitivních schopností, vlastností osobnosti a některých motivů.<ref name=":0">Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.</ref> Zahrnuje produkci nových myšlenek, které jsou v nějakém smyslu užitečné nebo překračují dosavadní koncepce.<ref name=":1">Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.</ref> Užitečnost, tedy nejen originalitu, zdůrazňují jako podmínku pro tvořivost i další autoři.<ref>Sternberg, R. J. (2009). Kognitivní psychologie (Vydání 2). Praha: Portál.</ref><ref>Kirst, W., & Diekmeyer, U. (1998). Trénink tvořivosti: [hry a cvičení pro děti i dospělé]. Praha: Portál.</ref> Kreativita tedy vyžaduje jak '''originalitu''', tak i '''užitečnost'''. <br />
<br />
Za kreativní jedince bychom jistě považovali vynálezce významných vynálezů nebo autory světově proslulých uměleckých děl. Je ale možné za kreativního jedince považovat i člověka, který si navrhl vlastní dům nebo vymyslel nějaký zlepšovák pro práci na zahradě? Sawyer rozlišuje malou a velkou kreativitu. '''Malá kreativita''' nemá zásadní význam pro naši realitu, ale může produkovat drobná zlepšení. Malé kreativní myšlenky nás v průběhu života napadají relativně často. '''Velká kreativita '''vede k podstatným změnám v celospolečenském kontextu. Jde o významné vynálezy a objevy, převratné směry či zcela nové koncepce.<ref>Sawyer, R. K. (2012). Explaining creativity: The science of human innovation. Oxford university press.</ref> Mimořádná kreativita (velká kreativita) pramení ze stejných zdrojů jako každodenní kreativita (malá kreativita).<ref name=":0" /> <br />
<br />
Pro tvořivé vynálezy, které mají negativní sociální dopad (např. mučicí nástroje, plynová komora, atomová bomba) je používám pojem '''antikreativita'''.<ref>Bakalář, E., & Erazím, P. (1986). Kapitoly z psychologie tvořivosti I.</ref> <br />
<br />
== Výzkum tvořivosti ==<br />
[[Max Wertheimer]] přispěl výzkumu tvořivosti svou knihou „Produktivní myšlení“. V této publikaci rozlišil reproduktivní a produktivní myšlení. '''Reproduktivní myšlení''' je charakteristické opakováním postupů, které jedinec využil již v minulosti v jiné situaci. '''Produktivní myšlení''' naopak vede k postupům, které jsou kreativní.<ref>Wertheimer, M., & Wertheimer, M. (1959). Productive thinking(Vol. 8). New York: Harper.</ref><br />
<br />
[[Joy P. Guilford]] navrhl rozlišení konvergentního a divergentního myšlení. '''Konvergentní myšlení''' umožňuje vyvozování závěru na základě logického uvažování a využívá se u řešení úloh s jedním správným řešením. '''Divergentní myšlení '''uplatňujeme v úlohách, kde existuje více správných řešení nebo k jejich řešení vede více cest (např. hledání možností využití cihly).<ref>Guilford, J. P. (1959). Three faces of intellect. In D.E. Beerlyne ''Structure and direction in thinking. ''New York: John Wiley, 1965.</ref> <br />
<br />
== Předpoklady pro vznik tvořivosti ==<br />
Předpoklady pro vznik tvořivosti tvoří souběžný výskyt následujících faktorů:<br />
* '''intelektuální schopnosti''' – jedná se o komplexní poznávací způsoby, které nelze měřit běžnými testy inteligence (např. schopnost pohlížet na problém z nezvyklého úhlu)<br />
* '''expertní znalosti a dovednosti '''– mají podobu propracovaných kognitivních schémat a modelů<br />
* '''styly myšlení''' – schopnost uvažovat globálně i lokálně (nahlížet problém jako celek, ale propracovat i jednotlivé detaily)<br />
* '''osobnostní rysy''' – především tolerance vůči dvojznačnosti, vytrvalost, nekonformnost, odvaha riskovat a hájit své přesvědčení<br />
* '''vnitřní motivace''' – zaměřená na řešení problému<br />
* '''podpůrné prostředí''' – jako je intelektuálně podnětné rodinné prostředí, společnost ochotná akceptovat originální nápady a život ve velkých kulturních centrech<br />
<br />
Pokud se má tvořivost projevit, musí být všechny tyto komponenty alespoň na dobré úrovni. Kompenzace je možná, ale velmi omezená (např. velká vytrvalost může nahradit chybějící podpůrné prostředí).<ref>Lubart, T. I. (1994). Creativity. In R. J. Sternberg (Ed.), ''Thinking and problem solving. ''San Diego: Academic Press.</ref> V dnešní době je podmínkou pro kreativitu také důkladná znalost daného oboru.<ref name=":0" /><br />
<br />
== Etapy tvůrčí činnosti ==<br />
Ke zkoumání etap tvůrčí činnosti výrazně přispěl [[Henri Poincaré]], který tvrdil, že po formulování vědeckých problémů nastává''' etapa nevědomé práce.'''<ref>Poincaré, H. (c1996). Science and method. South Bend: St. Augustin´s Press.</ref><br />
<br />
Na jeho myšlenky navázal [[Graham Wallace]], který rozlišil 4 fáze kreativity:<br />
* '''preparace''' – jedná se o přípravnou fázi, během které jedinec vytyčuje problém, na kterém chce pracovat. Opatřuje si informace, dělá si poznámky a plně se ponořuje do problému. Snaží se o dokonalé porozumění problému (o vytvoření přesné mentální reprezentace). Tato fáze může být velmi frustrující ve chvílích, kdy se nedaří aplikovat známé postupy a nedaří se najít řešení.<br />
* '''inkubace '''– jedná se o fázi, ve které se problém nechává „uležet“, jedinec se jím nějakou dobu nezabývá. V této době pravděpodobně probíhá tzv. latentní zpracování problémové situace, které je nevědomé. Dochází k utřídění a restrukturalizaci informací, které jedinec nashromáždil v předchozí fázi. <br />
* '''iluminace '''– tato fáze nastává po různě dlouhé době inkubaci. Dojde v ní k náhlému vynoření se nápadu na řešení problému. Iluminace je provázena tzv. „aha zážitkem“, pocitem úlevy, vhledem.<br />
* '''verifikace '''– v této fázi jedinec ověřuje kvalitu řešení nalezeného v předchozí fázi. Tato fáze může být velmi dlouhá a pak vyžaduje trpělivost a vytrvalost.<ref>Wallace, G. (1926). The art of thought. Cape.</ref><br />
<br />
Dokladem fáze inkubace se zabývali např. Silviera<ref>Silviera, J. M. (1971). Incubation: The effects of interruption timing and length on problem solution and quality of problem processing (Doctoral dissertation, University of Oregon, 1971). Dissertation Abstracts International, 32, 5500B. </ref> a Smith a Blankenship.<ref>Smith, S. M., & Blankenship, S. E. (1991). Incubation and the persistence of fixation in problem solving. The American journal of psychology, 61-87.</ref> Smith a Blankenship se věnovali souvislosti mezi mentálním nastavením a inkubací. Inkubaci a zapomínání se věnoval Simon<ref>Simon, H. A. (1966). Scientific discovery and the psychology of problem solving. In R. Colodny (Ed.), Mind and cosmos (pp. 22–40). University of Pittsburgh Press.</ref>, který je autorem teorie problémového prostoru. Tato teorie říká, že problém je taková situace, kdy jsme v určitém výchozím stavu a chceme dosáhnout stavu cílového, přičemž v dosažení cíle nám brání řada překážek včetně nevýhodného výchozího stavu. <br />
<br />
Pro iluminaci existuje málo přímých důkazů, většina z nich pochází z příběhů osob, které iluminaci zřejmě prožili. Iluminaci je možné zkoumat v úlohách, které vyžadují vhled <ref>Metcalfe, J., & Wiebe, D. (1987). Intuition in insight and noninsight problem solving. Memory & cognition, 15(3), 238-246.</ref><ref>Kaplan, C. A., & Simon, H. A. (1990). In search of insight. Cognitive psychology, 22(3), 374-419.</ref> nebo v testech vzdálených asociací.<ref>Mednick, S. (1962). The associative basis of the creative process. Psychological review, 69(3), 220.</ref> Studium mozkové aktivity právě při těchto testech se věnoval Jung-Beeman a kol.<ref>Jung-Beeman, M., Bowden, E. M., Haberman, J., Frymiare, J. L., Arambel-Liu, S., Greenblatt, R., ... & Kounios, J. (2004). Neural activity when people solve verbal problems with insight. PLoS biology, 2(4), e97.</ref><br />
<br />
== Další vysvětlení tvořivé činnosti ==<br />
Boden <ref>Boden, M. (1994). Dimension of creativity. Cambridge, MA: MIT Press.</ref>ve svém vysvětlení tvořivosti rozlišuje mezi nepravděpodobnostní a nemožnostní tvořivostí. '''Nepravděpodobnostní objevy''' vznikají kombinací již známých myšlenek. Pravděpodobnost takového objevu je velmi nízká. Jedná se o produkt analogického nebo asociačního myšlení. '''Nemožnostní objevy''' jsou radikálnější, vznikají při nich myšlenky, které nemohly vzniknout dříve. Vznik takové myšlenky zpravidla umožní změna základních pravidel prostoru pro řešení problému.<ref name=":1" /><br />
<br />
Finke, Ward a Smith<ref>Finke, R. A., Ward, T.B., Smith, S. M. (1992). Creative cognition: Theory, research and aplications. Cambridge, MA: MIT Press.</ref> navrhli obecný '''model tvořivosti Geneplore'''. Tento model rozlišuje dvě fáze tvořivosti, generativní a explorační. '''Generativní fáze''' slouží k vytváření mentálních reprezentací, které se nazývají preinventivní struktury a mají vlastnosti podporující tvořivé objevy. V '''explorační fázi''' jsou tyto vlastnosti využívány k tomu, aby daly preinvetivním strukturám smysl. Pokud je explorační fáze úspěšná, dojde ke vzniku tvůrčího produktu. Pokud úspěšná není, vrací se jedinec zpět do generativní fáze, aby navrhl nové preinventivní struktury a proces se opakuje. Jedná se tedy o cyklický proces. Tento model vysvětluje např. pojmové kombinace, strukturovanou imaginaci nebo funkční fixaci.<ref name=":1" /><br />
<br />
== Kognitivní procesy podílející se na tvořivosti ==<br />
<br />
=== Analogické myšlení ===<br />
Využití '''analogického myšlení''' je považováno za stěžejní pro tvůrčí činnost. Stojí v pozadí mnoha vědeckých objevů. Podstatou analogického myšlení je aplikování pojmové struktury jedné množiny myšlenek (tzv. základní oblasti) na jinou množinu (tzv. cílovou oblast) (např. připodobnění struktury atomu ke sluneční soustavě). Tato schopnost je tvořena dvěma procesy a to analogickým vybavováním a analogickým přiřazováním. Při '''vybavování''' musí jedinec vyvolat oblast odpovídající problému, který před ním stojí, při '''přiřazení''' porovnává dvě oblasti a hledá v obou odpovídající pojmy a odpovídající vztahovou strukturu. Při analogickém myšlení je tedy stěžejní vztahová podobnost (ne povrchní podobnost).<ref name=":1" /><br />
<br />
Různé analogie facilitují řešení různých problémů.<ref>Gentner, D. (1983). Structure-mapping: A theoretical framework for analogy. Cognitive science, 7(2), 155-170.</ref> V některých případech je k vyřešení problému nutná explicitní nápověda. Pokud jedinec tuto nápovědu získá, dokáže si povšimnout analogie a nalézt tak řešení problému.<ref>Gick, M.L., Holyoak, K.J. (1980). Analogical problém solving. Cognitive psychology, 12, 306-355.</ref><ref>Duncker, K., & Lees, L. S. (1945). On problem-solving. Psychological monographs, 58(5), i.</ref> Lidé mají sklon vybavovat si povrchní analogie (spočívající pouze ve shodě povrchních rysů).<ref>Gentner, D., Rattermann, M. J., Forbus, K. (1992). The role of similarity in transfer. Cognitive psychology, 25, 431-467.</ref> Tvořivé činy zahrnující vzdálené analogie jsou vzácné i z toho důvodu, že je obtížné vybavit si potenciálně vhodné analogie z paměti.<ref>Keane, M. (1987). On retrieving analogues when solving problems. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 39A, 29-41.</ref> V některých oblastech (např. v politice) však i přesto lidé využívají vzdálené strukturální analogie.<ref>Blanchette, I., & Dunbar, K. (2001). Analogy use in naturalistic settings: The influence of audience, emotion, and goals. Memory & Cognition, 29(5), 730-735.</ref><br />
<br />
V současnosti existuje řada modelů, které by měly vysvětlovat množinu jevů analogického myšlení (tyto jevy jsou uvedeny v Eysenckově Kognitivní psychologii v tabulce na str. 525):<br />
* '''LISA'''<ref>Hummel, J. E., Holyoak, K. J. (1997). Distributed representations of structure. A theory of analogical access and mapping. Psychological Review, 104, 427-466.</ref><br />
* '''IAM '''– Incremental Analogy Machine<ref>Keane, M. T., Brayshaw, M. (1988). The Incremental Analogical Machine. A computational model of analogy. In D. Sleeman (Ed.), European Working Session on Machine Learning. London: Pitman. </ref><br />
* '''SME '''– Structure-Mapping Engine<ref>Falkenhainer, B., Forbus, K. D. Gentner, D. (1986). Structure mapping engine. Proceedings of the Annual Conference od the American Association for Artificial Intelligence. Los Altos, CA: Morgan Kaufmann.</ref><br />
* '''ACME '''– Analogical Constraint Mapping Engine<ref>Holyoak, K. J., Thagard, P. (1989). Analogical mapping by constraint satisfaction. Cognitive Science, 13, 295-355.</ref><br />
<br />
Modely jsou seřazeny sestupně podle množství jevů, které jsou schopny vysvětlit a tedy podle míry adekvátnosti.<br />
<br />
Přiřazování analogií je podle výzkumů využívajících pozitronovou emisní tomografii (PET) lokalizováno do levého prefrontálního kortexu a dolní části levého parietálního laloku.<ref>Wharton, C. M., Holyoak, K. J., Downing, P. E., Lange, T. E., Wickens, T. D., Melz, E. R. (1994). Below the surface: Analogical similarity and retrieval competition in reminding. ''COgnitive psychology, 26, ''6-101.</ref> Pro analogii (stejně jako pro jiné formy myšlení) je tedy důležitá integrace mnohonásobných vztahů, ve které se uplatňuje dorzolaterální prefrontální kortex.<ref>Grafman, J. (1995). Similarities and distinctions among current models of prefrontal cortical functions. In J. Grafman, K. J. Holyoak, F. Boiler (Eds.), Structure and functions of the human prefrontal cortex. Annals of the New York Academy of Sciences,769, 337–368.</ref> <ref>Robin, N., Holyoak, K. J. (1995). Relational reasoning and the functions of the prefrontal cortex. In M. S. Gazzaniga (Ed.), The cognitive Neurosciences (s. 987-997). Cambridge, MA: MIT Press.</ref> Tato oblast zároveň byla definována jako významná pro pracovní paměť a exekutivní funkce.<ref>Baddley, A. D. (1992). Working memory. Science, 49A, 5-28.</ref> Analogické myšlení je základem mnoha testů inteligence (např. Ravenovy matice).<br />
<br />
Schopnost analogického myšlení se zdá být jedinečná pro člověka jako živočišný druh. U šimpanzů byla prokázána, ale pouze v rudimentální podobě.<ref>Oden, D. L., Thompson, R. K., & Premack, D. (2001). Can an ape reason analogically. The analogical mind: Perspectives from cognitive science, 471-497.</ref><br />
<br />
=== Mentální simulace (modelování) ===<br />
Lidé chápou svět a simulují jeho aspekty pomocí tzv. '''mentálních modelů''' (neboli naivních či folkových teorií).<ref>Brewer, W. F. (1987). Schemas versus mental models in human memory. In P. E. Morris (Ed.), Modelling cognition. Chichester, UK: Wiley. </ref> Dynamické mentální modely jsou prediktivní, simulují fyzikální mechanismy a jevy a často mají charakter vizuální představy (např. představujeme si, jak zdoláme divokou řeku, přes kterou nevede most – přeskočíme ji v úzkém místě, přejdeme přes kameny, přehoupneme se přes ni po laně,…).<br />
<br />
==== Mentální modely regulace topení<ref>Kempton, W. (1986). Two theories used of home heat control. Cognitive science. 10, 75-91.</ref> ====<br />
Tento příklad dobře ilustruje využití mentálních modelů v praxi. Kemptonová tvrdí, že když lidé regulují termostat, aby vytopili svůj dům, používají zpětnovazební nebo záklopkový model. U '''zpětnovazebního modelu''' termostat zapne a vypne kotel v závislosti na teplotě v místnosti. V '''záklopkovém modelu '''kotel topí tak, aby množství vyráběného tepla vyrovnalo ztráty. V závislosti na používaném mentálním modelu se liší spotřeba energie. To je z hlediska ekologie (ale i financí) velmi důležité.<br />
<br />
==== Naivní modely pohybu<ref>McCloskey, M. (1983). Intuitive physics. Scientific American, 24, 122-130.</ref> ====<br />
Naivní teorie o pohybu objektů jsou u různých lidí podobné a mohou být aplikovány v nejrůznějších situacích. Výrazně se přitom liší od základních principů klasické fyziky (tvoří paralely k rané přednewtonovské fyzice). Tyto modely však nejsou obecně pravdivé a v mnoha kontextech vedou k nesprávným předpovědím. Na výsledky má pravděpodobně vliv formát testování způsobem tužka-papír. Lepších výsledků lidé dosahují ve známých kontextech a v rámci dynamických simulací.<br />
<br />
=== Testování hypotéz ===<br />
Výzkumníci mají často tendenci hledat případy, které potvrzují jejich hypotézy, podle Poppera by však měli usilovat spíše o jejich '''falzifikaci'''.<ref>Popper, K. R. (1968). The logc of scientic discovery. London. Hutchinson.</ref> Tendence potvrzovat nikoli vyvracet své hypotézy se nazývá '''konfirmační zkreslení'''. Wason tento jev popisuje na úloze 2-4-6. Probandi mají za úkol objevit pravidlo, které zná jen experimentátor. Trojice čísel 2-4-6 je při tom příkladem tohoto pravidla. Účastníci experimentu generují další řady, které jsou příkladem tohoto pravidla, a když dostanou pozitivní zpětnou vazbu, mohou formulovat samotné pravidlo. Ukazuje se, že probandi obvykle hledají důkazy pro potvrzení své hypotézy, než důkazy pro její vyvrácení (např. předpoklad zní, že se jedná o řadu čísel stoupajících po dvou, proband se pak většinou ptá, zda jsou příkladem tohoto pravidla také řady 6-8-10 nebo 20-22-24 a dostává kladnou odpověď, která však nevede ke správnému pravidlu. To by zjistil, kdyby se pokusil svou předpověď falzifikovat a zkusil se dotázat např. na řadu čísel 1-2-3, která je také příkladem pravidla a jeho předpoklad zamítá.<ref>Wason, P. C. (1960). On the failure to eliminate hypotheses in the conceptual task. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 12, 129-140.</ref><br />
<br />
Konfirmační zkreslení je velmi odolný jev. I když probandi dostanou instrukci, která by měla ovlivnit strategii řešení, stále podléhají konfirmačnímu zkreslení.<ref name=":1" /> Pokud však proband testuje větší množství hypotéz najednou, má větší tendenci k hledání důkazů pro jejich falzifikaci.<ref>Tweney, R. D., Doherty, M. E., Womer, W. J., Pliske, D. B., Minatt, C. R., Gross, K. A., Arkkelin, D. L. (1980). Strategies for rule discovery in an inference task. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 32, 109-123.</ref> I přes zdůrazňování výhod falzifikace, může být někdy užitečnější hledat potvrzující důkazy (např. při vytváření nových teorií).<ref name=":1" /><br />
<br />
Klahr a Dunbar<ref>Klahr, D., Dunbar, K. (1988). Dual space search during scientific reasoning. Cognitive science, 12. 1–55.</ref> charakterizovali vědecké objevy jako hledání ve '''dvou problémových prostorech'''. Jeden prostor obsahuje experimentální možnosti v dané situaci, druhý obsahuje možné hypotézy. Při prohledávání '''prostoru hypotéz''' je výchozím stavem znalost určité oblasti a cílovým stavem je hypotéza, která může tyto znalosti vysvětlit ve stručnější a univerzálnější formě. Hledání v '''experimentální prostoru''' má za cíl najít experimenty, které rozliší mezi konkurenčními výsledky a poskytnou tak interpretovatelné výsledky.<br />
<br />
== Zdroj ==<br />
<br />
Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Eysenck, M. W., Keane, M. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia. <br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
kreativita, tvořivost, tvůrčí činnost<br />
<br />
[[Kategorie: Obecná psychologie|*]]<br />
[[Kategorie: Kognitivní psychologie|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Tvo%C5%99iv%C3%A1_%C4%8Dinnost._V%C3%BDznamn%C3%A9_koncepce_kreativity&diff=57673Tvořivá činnost. Významné koncepce kreativity2019-07-21T21:09:19Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>'''Tvořivost neboli kreativitu''' lze definovat jako komplexní schopnost, která je výsledkem zdařilé syntézy kognitivních schopností, vlastností osobnosti a některých motivů.<ref name=":0">Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.</ref> Zahrnuje produkci nových myšlenek, které jsou v nějakém smyslu užitečné nebo překračují dosavadní koncepce.<ref name=":1">Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.</ref> Užitečnost, tedy nejen originalitu, zdůrazňují jako podmínku pro tvořivost i další autoři.<ref>Sternberg, R. J. (2009). Kognitivní psychologie (Vydání 2). Praha: Portál.</ref><ref>Kirst, W., & Diekmeyer, U. (1998). Trénink tvořivosti: [hry a cvičení pro děti i dospělé]. Praha: Portál.</ref> Kreativita tedy vyžaduje jak '''originalitu''', tak i '''užitečnost'''. <br />
<br />
Za kreativní jedince bychom jistě považovali vynálezce významných vynálezů nebo autory světově proslulých uměleckých děl. Je ale možné za kreativního jedince považovat i člověka, který si navrhl vlastní dům nebo vymyslel nějaký zlepšovák pro práci na zahradě? Sawyer rozlišuje malou a velkou kreativitu. '''Malá kreativita''' nemá zásadní význam pro naši realitu, ale může produkovat drobná zlepšení. Malé kreativní myšlenky nás v průběhu života napadají relativně často. '''Velká kreativita '''vede k podstatným změnám v celospolečenském kontextu. Jde o významné vynálezy a objevy, převratné směry či zcela nové koncepce.<ref>Sawyer, R. K. (2012). Explaining creativity: The science of human innovation. Oxford university press.</ref> Mimořádná kreativita (velká kreativita) pramení ze stejných zdrojů jako každodenní kreativita (malá kreativita).<ref name=":0" /> <br />
<br />
Pro tvořivé vynálezy, které mají negativní sociální dopad (např. mučicí nástroje, plynová komora, atomová bomba) je používám pojem '''antikreativita'''.<ref>Bakalář, E., & Erazím, P. (1986). Kapitoly z psychologie tvořivosti I.</ref> <br />
<br />
== Výzkum tvořivosti ==<br />
[[Max Wertheimer]] přispěl výzkumu tvořivosti svou knihou „Produktivní myšlení“. V této publikaci rozlišil reproduktivní a produktivní myšlení. '''Reproduktivní myšlení''' je charakteristické opakováním postupů, které jedinec využil již v minulosti v jiné situaci. '''Produktivní myšlení''' naopak vede k postupům, které jsou kreativní.<ref>Wertheimer, M., & Wertheimer, M. (1959). Productive thinking(Vol. 8). New York: Harper.</ref><br />
<br />
[[Joy P. Guilford]] navrhl rozlišení konvergentního a divergentního myšlení. '''Konvergentní myšlení''' umožňuje vyvozování závěru na základě logického uvažování a využívá se u řešení úloh s jedním správným řešením. '''Divergentní myšlení '''uplatňujeme v úlohách, kde existuje více správných řešení nebo k jejich řešení vede více cest (např. hledání možností využití cihly).<ref>Guilford, J. P. (1959). Three faces of intellect. In D.E. Beerlyne ''Structure and direction in thinking. ''New York: John Wiley, 1965.</ref> <br />
<br />
== Předpoklady pro vznik tvořivosti ==<br />
Předpoklady pro vznik tvořivosti tvoří souběžný výskyt následujících faktorů:<br />
* intelektuální schopnosti – jedná se o komplexní poznávací způsoby, které nelze měřit běžnými testy inteligence (např. schopnost pohlížet na problém z nezvyklého úhlu)<br />
* expertní znalosti a dovednosti – mají podobu propracovaných kognitivních schémat a modelů<br />
* styly myšlení – schopnost uvažovat globálně i lokálně (nahlížet problém jako celek, ale propracovat i jednotlivé detaily)<br />
* osobnostní rysy – především tolerance vůči dvojznačnosti, vytrvalost, nekonformnost, odvaha riskovat a hájit své přesvědčení<br />
* vnitřní motivace – zaměřená na řešení problému<br />
* podpůrné prostředí – jako je intelektuálně podnětné rodinné prostředí, společnost ochotná akceptovat originální nápady a život ve velkých kulturních centrech<br />
<br />
Pokud se má tvořivost projevit, musí být všechny tyto komponenty alespoň na dobré úrovni. Kompenzace je možná, ale velmi omezená (např. velká vytrvalost může nahradit chybějící podpůrné prostředí).<ref>Lubart, T. I. (1994). Creativity. In R. J. Sternberg (Ed.), ''Thinking and problem solving. ''San Diego: Academic Press.</ref> V dnešní době je podmínkou pro kreativitu také důkladná znalost daného oboru.<ref name=":0" /><br />
<br />
== Etapy tvůrčí činnosti ==<br />
Ke zkoumání etap tvůrčí činnosti výrazně přispěl Henri Poincaré, který tvrdil, že po formulování vědeckých problémů nastává etapa nevědomé práce<ref>Poincaré, H. (c1996). Science and method. South Bend: St. Augustin´s Press.</ref><br />
<br />
Na jeho myšlenky navázal Graham Wallace, který rozlišil 4 fáze kreativity:<br />
* preparace – jedná se o přípravnou fázi, během které jedinec vytyčuje problém, na kterém chce pracovat. Opatřuje si informace, dělá si poznámky a plně se ponořuje do problému. Snaží se o dokonalé porozumění problému (o vytvoření přesné mentální reprezentace). Tato fáze může být velmi frustrující ve chvílích, kdy se nedaří aplikovat známé postupy a nedaří se najít řešení.<br />
* inkubace – jedná se o fázi, ve které se problém nechává „uležet“, jedinec se jím nějakou dobu nezabývá. V této době pravděpodobně probíhá tzv. latentní zpracování problémové situace, které je nevědomé. Dochází k utřídění a restrukturalizaci informací, které jedinec nashromáždil v předchozí fázi. <br />
* iluminace – tato fáze nastává po různě dlouhé době inkubaci. Dojde v ní k náhlému vynoření se nápadu na řešení problému. Iluminace je provázena tzv. „aha zážitkem“, pocitem úlevy, vhledem.<br />
* verifikace – v této fázi jedinec ověřuje kvalitu řešení nalezeného v předchozí fázi. Tato fáze může být velmi dlouhá a pak vyžaduje trpělivost a vytrvalost.<ref>Wallace, G. (1926). The art of thought. Cape.</ref><br />
<br />
Dokladem fáze inkubace se zabývali např. Silviera<ref>Silviera, J. M. (1971). Incubation: The effects of interruption timing and length on problem solution and quality of problem processing (Doctoral dissertation, University of Oregon, 1971). Dissertation Abstracts International, 32, 5500B. </ref> a Smith a Blankenship.<ref>Smith, S. M., & Blankenship, S. E. (1991). Incubation and the persistence of fixation in problem solving. The American journal of psychology, 61-87.</ref> Smith a Blankenship se věnovali souvislosti mezi mentálním nastavením a inkubací. Inkubaci a zapomínání se věnoval Simon<ref>Simon, H. A. (1966). Scientific discovery and the psychology of problem solving. In R. Colodny (Ed.), Mind and cosmos (pp. 22–40). University of Pittsburgh Press.</ref>, který je autorem teorie problémového prostoru. Tato teorie říká, že problém je taková situace, kdy jsme v určitém výchozím stavu a chceme dosáhnout stavu cílového, přičemž v dosažení cíle nám brání řada překážek včetně nevýhodného výchozího stavu. <br />
<br />
Pro iluminaci existuje málo přímých důkazů, většina z nich pochází z příběhů osob, které iluminaci zřejmě prožili. Iluminaci je možné zkoumat v úlohách, které vyžadují vhled <ref>Metcalfe, J., & Wiebe, D. (1987). Intuition in insight and noninsight problem solving. Memory & cognition, 15(3), 238-246.</ref><ref>Kaplan, C. A., & Simon, H. A. (1990). In search of insight. Cognitive psychology, 22(3), 374-419.</ref> nebo v testech vzdálených asociací.<ref>Mednick, S. (1962). The associative basis of the creative process. Psychological review, 69(3), 220.</ref> Studium mozkové aktivity právě při těchto testech se věnoval Jung-Beeman a kol.<ref>Jung-Beeman, M., Bowden, E. M., Haberman, J., Frymiare, J. L., Arambel-Liu, S., Greenblatt, R., ... & Kounios, J. (2004). Neural activity when people solve verbal problems with insight. PLoS biology, 2(4), e97.</ref><br />
<br />
== Další vysvětlení tvořivé činnosti ==<br />
Boden <ref>Boden, M. (1994). Dimension of creativity. Cambridge, MA: MIT Press.</ref>ve svém vysvětlení tvořivosti rozlišuje mezi nepravděpodobnostní a nemožnostní tvořivostí. Nepravděpodobnostní objevy vznikají kombinací již známých myšlenek. Pravděpodobnost takového objevu je velmi nízká. Jedná se o produkt analogického nebo asociačního myšlení. Nemožnostní objevy jsou radikálnější, vznikají při nich myšlenky, které nemohly vzniknout dříve. Vznik takové myšlenky zpravidla umožní změna základních pravidel prostoru pro řešení problému.<ref name=":1" /><br />
<br />
Finke, Ward a Smith<ref>Finke, R. A., Ward, T.B., Smith, S. M. (1992). Creative cognition: Theory, research and aplications. Cambridge, MA: MIT Press.</ref> navrhli obecný model tvořivosti Geneplore. Tento model rozlišuje dvě fáze tvořivosti, generativní a explorační. Generativní fáze slouží k vytváření mentálních reprezentací, které se nazývají preinventivní struktury a mají vlastnosti podporující tvořivé objevy. V explorační fázi jsou tyto vlastnosti využívány k tomu, aby daly preinvetivním strukturám smysl. Pokud je explorační fáze úspěšná, dojde ke vzniku tvůrčího produktu. Pokud úspěšná není, vrací se jedinec zpět do generativní fáze, aby navrhl nové preinventivní struktury a proces se opakuje. Jedná se tedy o cyklický proces. Tento model vysvětluje např. pojmové kombinace, strukturovanou imaginaci nebo funkční fixaci.<ref name=":1" /><br />
<br />
== Kognitivní procesy podílející se na tvořivosti ==<br />
<br />
=== Analogické myšlení ===<br />
Využití analogického myšlení je považováno za stěžejní pro tvůrčí činnost. Stojí v pozadí mnoha vědeckých objevů. Podstatou analogického myšlení je aplikování pojmové struktury jedné množiny myšlenek (tzv. základní oblasti) na jinou množinu (tzv. cílovou oblast) (např. připodobnění struktury atomu ke sluneční soustavě). Tato schopnost je tvořena dvěma procesy a to analogickým vybavováním a analogickým přiřazováním. Při vybavování musí jedinec vyvolat oblast odpovídající problému, který před ním stojí, při přiřazení porovnává dvě oblasti a hledá v obou odpovídající pojmy a odpovídající vztahovou strukturu. Při analogickém myšlení je tedy stěžejní vztahová podobnost (ne povrchní podobnost).<ref name=":1" /><br />
<br />
Různé analogie facilitují řešení různých problémů.<ref>Gentner, D. (1983). Structure-mapping: A theoretical framework for analogy. Cognitive science, 7(2), 155-170.</ref> V některých případech je k vyřešení problému nutná explicitní nápověda. Pokud jedinec tuto nápovědu získá, dokáže si povšimnout analogie a nalézt tak řešení problému.<ref>Gick, M.L., Holyoak, K.J. (1980). Analogical problém solving. Cognitive psychology, 12, 306-355.</ref><ref>Duncker, K., & Lees, L. S. (1945). On problem-solving. Psychological monographs, 58(5), i.</ref> Lidé mají sklon vybavovat si povrchní analogie (spočívající pouze ve shodě povrchních rysů).<ref>Gentner, D., Rattermann, M. J., Forbus, K. (1992). The role of similarity in transfer. Cognitive psychology, 25, 431-467.</ref> Tvořivé činy zahrnující vzdálené analogie jsou vzácné i z toho důvodu, že je obtížné vybavit si potenciálně vhodné analogie z paměti. (Keane, 1987) V některých oblastech (např. v politice) však i přesto lidé využívají vzdálené strukturální analogie.<ref>Blanchette, I., & Dunbar, K. (2001). Analogy use in naturalistic settings: The influence of audience, emotion, and goals. Memory & Cognition, 29(5), 730-735.</ref><br />
<br />
V současnosti existuje řada modelů, které by měly vysvětlovat množinu jevů analogického myšlení (tyto jevy jsou uvedeny v Eysenckově Kognitivní psychologii v tabulce na str. 525):<br />
* LISA<ref>Hummel, J. E., Holyoak, K. J. (1997). Distributed representations of structure. A theory of analogical access and mapping. Psychological Review, 104, 427-466.</ref><br />
* IAM – Incremental Analogy Machine<ref>Keane, M. T., Brayshaw, M. (1988). The Incremental Analogical Machine. A computational model of analogy. In D. Sleeman (Ed.), European Working Session on Machine Learning. London: Pitman. </ref><br />
* SME – Structure-Mapping Engine<ref>Falkenhainer, B., Forbus, K. D. Gentner, D. (1986). Structure mapping engine. Proceedings of the Annual Conference od the American Association for Artificial Intelligence. Los Altos, CA: Morgan Kaufmann.</ref><br />
* ACME – Analogical Constraint Mapping Engine<ref>Holyoak, K. J., Thagard, P. (1989). Analogical mapping by constraint satisfaction. Cognitive Science, 13, 295-355.</ref><br />
<br />
Modely jsou seřazeny sestupně podle množství jevů, které jsou schopny vysvětlit a tedy podle míry adekvátnosti.<br />
<br />
Přiřazování analogií je podle výzkumů využívajících pozitronovou emisní tomografii (PET) lokalizováno do levého prefrontálního kortexu a dolní části levého parietálního laloku.<ref>Wharton, C. M., Holyoak, K. J., Downing, P. E., Lange, T. E., Wickens, T. D., Melz, E. R. (1994). Below the surface: Analogical similarity and retrieval competition in reminding. ''COgnitive psychology, 26, ''6-101.</ref> Pro analogii (stejně jako pro jiné formy myšlení) je tedy důležitá integrace mnohonásobných vztahů, ve které se uplatňuje dorzolaterální prefrontální kortex.<ref>Grafman, J. (1995). Similarities and distinctions among current models of prefrontal cortical functions. In J. Grafman, K. J. Holyoak, F. Boiler (Eds.), Structure and functions of the human prefrontal cortex. Annals of the New York Academy of Sciences,769, 337–368.</ref> <ref>Robin, N., Holyoak, K. J. (1995). Relational reasoning and the functions of the prefrontal cortex. In M. S. Gazzaniga (Ed.), The cognitive Neurosciences (s. 987-997). Cambridge, MA: MIT Press.</ref> Tato oblast zároveň byla definována jako významná pro pracovní paměť a exekutivní funkce.<ref>Baddley, A. D. (1992). Working memory. Science, 49A, 5-28.</ref> Analogické myšlení je základem mnoha testů inteligence (např. Ravenovy matice).<br />
<br />
Schopnost analogického myšlení se zdá být jedinečná pro člověka jako živočišný druh. U šimpanzů byla prokázána, ale pouze v rudimentální podobě.<ref>Oden, D. L., Thompson, R. K., & Premack, D. (2001). Can an ape reason analogically. The analogical mind: Perspectives from cognitive science, 471-497.</ref><br />
<br />
=== Mentální simulace (modelování) ===<br />
Lidé chápou svět a simulují jeho aspekty pomocí tzv. mentálních modelů (neboli naivních či folkových teorií).<ref>Brewer, W. F. (1987). Schemas versus mental models in human memory. In P. E. Morris (Ed.), Modelling cognition. Chichester, UK: Wiley. </ref> Dynamické mentální modely jsou prediktivní, simulují fyzikální mechanismy a jevy a často mají charakter vizuální představy (např. představujeme si, jak zdoláme divokou řeku, přes kterou nevede most – přeskočíme ji v úzkém místě, přejdeme přes kameny, přehoupneme se přes ni po laně,…).<br />
<br />
==== Mentální modely regulace topení<ref>Kempton, W. (1986). Two theories used of home heat control. Cognitive science. 10, 75-91.</ref> ====<br />
Tento příklad dobře ilustruje využití mentálních modelů v praxi. Kemptonová tvrdí, že když lidé regulují termostat, aby vytopili svůj dům, používají zpětnovazební nebo záklopkový model. U zpětnovazebního modelu termostat zapne a vypne kotel v závislosti na teplotě v místnosti. V záklopkovém modelu kotel topí tak, aby množství vyráběného tepla vyrovnalo ztráty. V závislosti na používaném mentálním modelu se liší spotřeba energie. To je z hlediska ekologie (ale i financí) velmi důležité.<br />
<br />
==== Naivní modely pohybu<ref>McCloskey, M. (1983). Intuitive physics. Scientific American, 24, 122-130.</ref> ====<br />
Naivní teorie o pohybu objektů jsou u různých lidí podobné a mohou být aplikovány v nejrůznějších situacích. Výrazně se přitom liší od základních principů klasické fyziky (tvoří paralely k rané přednewtonovské fyzice). Tyto modely však nejsou obecně pravdivé a v mnoha kontextech vedou k nesprávným předpovědím. Na výsledky má pravděpodobně vliv formát testování způsobem tužka-papír. Lepších výsledků lidé dosahují ve známých kontextech a v rámci dynamických simulací.<br />
<br />
=== Testování hypotéz ===<br />
Výzkumníci mají často tendenci hledat případy, které potvrzují jejich hypotézy, podle Poppera by však měli usilovat spíše o jejich falzifikaci.<ref>Popper, K. R. (1968). The logc of scientic discovery. London. Hutchinson.</ref> Tendence potvrzovat nikoli vyvracet své hypotézy se nazývá konfirmační zkreslení. Watson tento jev popisuje na úloze 2-4-6. Probandi mají za úkol objevit pravidlo, které zná jen experimentátor. Trojice čísel 2-4-6 je při tom příkladem tohoto pravidla. Účastníci experimentu generují další řady, které jsou příkladem tohoto pravidla, a když dostanou pozitivní zpětnou vazbu, mohou formulovat samotné pravidlo. Ukazuje se, že probandi obvykle hledají důkazy pro potvrzení své hypotézy, než důkazy pro její vyvrácení (např. předpoklad zní, že se jedná o řadu čísel stoupajících po dvou, proband se pak většinou ptá, zda jsou příkladem tohoto pravidla také řady 6-8-10 nebo 20-22-24 a dostává kladnou odpověď, která však nevede ke správnému pravidlu. To by zjistil, kdyby se pokusil svou předpověď falzifikovat a zkusil se dotázat např. na řadu čísel 1-2-3, která je také příkladem pravidla a jeho předpoklad zamítá.<ref>Wason, P. C. (1960). On the failure to eliminate hypotheses in the conceptual task. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 12, 129-140.</ref><br />
<br />
Konfirmační zkreslení je velmi odolný jev. I když probandi dostanou instrukci, která by měla ovlivnit strategii řešení, stále podléhají konfirmačnímu zkreslení.<ref name=":1" /> Pokud však proband testuje větší množství hypotéz najednou, má větší tendenci k hledání důkazů pro jejich falzifikaci.<ref>Tweney, R. D., Doherty, M. E., Womer, W. J., Pliske, D. B., Minatt, C. R., Gross, K. A., Arkkelin, D. L. (1980). Strategies for rule discovery in an inference task. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 32, 109-123.</ref> I přes zdůrazňování výhod falzifikace, může být někdy užitečnější hledat potvrzující důkazy (např. při vytváření nových teorií).<ref name=":1" /><br />
<br />
Klahr a Dunbar<ref>Klahr, D., Dunbar, K. (1988). Dual space search during scientific reasoning. Cognitive science, 12. 1–55.</ref> charakterizovali vědecké objevy jako hledání ve dvou problémových prostorech. Jeden prostor obsahuje experimentální možnosti v dané situaci, druhý obsahuje možné hypotézy. Při prohledávání prostoru hypotéz je výchozím stavem znalost určité oblasti a cílovým stavem je hypotéza, která může tyto znalosti vysvětlit ve stručnější a univerzálnější formě. Hledání v experimentální prostoru má za cíl najít experimenty, které rozliší mezi konkurenčními výsledky a poskytnou tak interpretovatelné výsledky.<br />
<br />
== Zdroj ==<br />
<br />
Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Eysenck, M. W., Keane, M. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia. <br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
kreativita, tvořivost, tvůrčí činnost<br />
<br />
[[Kategorie: Obecná psychologie|*]]<br />
[[Kategorie: Kognitivní psychologie|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Tvo%C5%99iv%C3%A1_%C4%8Dinnost._V%C3%BDznamn%C3%A9_koncepce_kreativity&diff=57672Tvořivá činnost. Významné koncepce kreativity2019-07-21T21:08:54Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>'''Tvořivost neboli kreativitu''' lze definovat jako komplexní schopnost, která je výsledkem zdařilé syntézy kognitivních schopností, vlastností osobnosti a některých motivů.<ref name=":0">Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.</ref> Zahrnuje produkci nových myšlenek, které jsou v nějakém smyslu užitečné nebo překračují dosavadní koncepce.<ref name=":1">Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.</ref> Užitečnost, tedy nejen originalitu, zdůrazňují jako podmínku pro tvořivost i další autoři.<ref>Sternberg, R. J. (2009). Kognitivní psychologie (Vydání 2). Praha: Portál.</ref><ref>Kirst, W., & Diekmeyer, U. (1998). Trénink tvořivosti: [hry a cvičení pro děti i dospělé]. Praha: Portál.</ref> Kreativita tedy vyžaduje jak '''originalitu''', tak i '''užitečnost'''. <br />
<br />
Za kreativní jedince bychom jistě považovali vynálezce významných vynálezů nebo autory světově proslulých uměleckých děl. Je ale možné za kreativního jedince považovat i člověka, který si navrhl vlastní dům nebo vymyslel nějaký zlepšovák pro práci na zahradě? Sawyer rozlišuje malou a velkou kreativitu. '''Malá kreativita''' nemá zásadní význam pro naši realitu, ale může produkovat drobná zlepšení. Malé kreativní myšlenky nás v průběhu života napadají relativně často. '''Velká kreativita '''vede k podstatným změnám v celospolečenském kontextu. Jde o významné vynálezy a objevy, převratné směry či zcela nové koncepce.<ref>Sawyer, R. K. (2012). Explaining creativity: The science of human innovation. Oxford university press.</ref> Mimořádná kreativita (velká kreativita) pramení ze stejných zdrojů jako každodenní kreativita (malá kreativita).<ref name=":0" /> <br />
<br />
Pro tvořivé vynálezy, které mají negativní sociální dopad (např. mučicí nástroje, plynová komora, atomová bomba) je používám pojem '''antikreativita'''.<ref>Bakalář, E., & Erazím, P. (1986). Kapitoly z psychologie tvořivosti I.</ref> <br />
<br />
== Výzkum tvořivosti ==<br />
[[Max Wertheimer]] přispěl výzkumu tvořivosti svou knihou „Produktivní myšlení“. V této publikaci rozlišil reproduktivní a produktivní myšlení. '''Reproduktivní myšlení''' je charakteristické opakováním postupů, které jedinec využil již v minulosti v jiné situaci. '''Produktivní myšlení''' naopak vede k postupům, které jsou kreativní.<ref>Wertheimer, M., & Wertheimer, M. (1959). Productive thinking(Vol. 8). New York: Harper.</ref><br />
<br />
[[Joy P. Guilford]] navrhl rozlišení konvergentního a divergentního myšlení. Konvergentní myšlení umožňuje vyvozování závěru na základě logického uvažování a využívá se u řešení úloh s jedním správným řešením. Divergentní myšlení uplatňujeme v úlohách, kde existuje více správných řešení nebo k jejich řešení vede více cest (např. hledání možností využití cihly).<ref>Guilford, J. P. (1959). Three faces of intellect. In D.E. Beerlyne ''Structure and direction in thinking. ''New York: John Wiley, 1965.</ref> <br />
<br />
== Předpoklady pro vznik tvořivosti ==<br />
Předpoklady pro vznik tvořivosti tvoří souběžný výskyt následujících faktorů:<br />
* intelektuální schopnosti – jedná se o komplexní poznávací způsoby, které nelze měřit běžnými testy inteligence (např. schopnost pohlížet na problém z nezvyklého úhlu)<br />
* expertní znalosti a dovednosti – mají podobu propracovaných kognitivních schémat a modelů<br />
* styly myšlení – schopnost uvažovat globálně i lokálně (nahlížet problém jako celek, ale propracovat i jednotlivé detaily)<br />
* osobnostní rysy – především tolerance vůči dvojznačnosti, vytrvalost, nekonformnost, odvaha riskovat a hájit své přesvědčení<br />
* vnitřní motivace – zaměřená na řešení problému<br />
* podpůrné prostředí – jako je intelektuálně podnětné rodinné prostředí, společnost ochotná akceptovat originální nápady a život ve velkých kulturních centrech<br />
<br />
Pokud se má tvořivost projevit, musí být všechny tyto komponenty alespoň na dobré úrovni. Kompenzace je možná, ale velmi omezená (např. velká vytrvalost může nahradit chybějící podpůrné prostředí).<ref>Lubart, T. I. (1994). Creativity. In R. J. Sternberg (Ed.), ''Thinking and problem solving. ''San Diego: Academic Press.</ref> V dnešní době je podmínkou pro kreativitu také důkladná znalost daného oboru.<ref name=":0" /><br />
<br />
== Etapy tvůrčí činnosti ==<br />
Ke zkoumání etap tvůrčí činnosti výrazně přispěl Henri Poincaré, který tvrdil, že po formulování vědeckých problémů nastává etapa nevědomé práce<ref>Poincaré, H. (c1996). Science and method. South Bend: St. Augustin´s Press.</ref><br />
<br />
Na jeho myšlenky navázal Graham Wallace, který rozlišil 4 fáze kreativity:<br />
* preparace – jedná se o přípravnou fázi, během které jedinec vytyčuje problém, na kterém chce pracovat. Opatřuje si informace, dělá si poznámky a plně se ponořuje do problému. Snaží se o dokonalé porozumění problému (o vytvoření přesné mentální reprezentace). Tato fáze může být velmi frustrující ve chvílích, kdy se nedaří aplikovat známé postupy a nedaří se najít řešení.<br />
* inkubace – jedná se o fázi, ve které se problém nechává „uležet“, jedinec se jím nějakou dobu nezabývá. V této době pravděpodobně probíhá tzv. latentní zpracování problémové situace, které je nevědomé. Dochází k utřídění a restrukturalizaci informací, které jedinec nashromáždil v předchozí fázi. <br />
* iluminace – tato fáze nastává po různě dlouhé době inkubaci. Dojde v ní k náhlému vynoření se nápadu na řešení problému. Iluminace je provázena tzv. „aha zážitkem“, pocitem úlevy, vhledem.<br />
* verifikace – v této fázi jedinec ověřuje kvalitu řešení nalezeného v předchozí fázi. Tato fáze může být velmi dlouhá a pak vyžaduje trpělivost a vytrvalost.<ref>Wallace, G. (1926). The art of thought. Cape.</ref><br />
<br />
Dokladem fáze inkubace se zabývali např. Silviera<ref>Silviera, J. M. (1971). Incubation: The effects of interruption timing and length on problem solution and quality of problem processing (Doctoral dissertation, University of Oregon, 1971). Dissertation Abstracts International, 32, 5500B. </ref> a Smith a Blankenship.<ref>Smith, S. M., & Blankenship, S. E. (1991). Incubation and the persistence of fixation in problem solving. The American journal of psychology, 61-87.</ref> Smith a Blankenship se věnovali souvislosti mezi mentálním nastavením a inkubací. Inkubaci a zapomínání se věnoval Simon<ref>Simon, H. A. (1966). Scientific discovery and the psychology of problem solving. In R. Colodny (Ed.), Mind and cosmos (pp. 22–40). University of Pittsburgh Press.</ref>, který je autorem teorie problémového prostoru. Tato teorie říká, že problém je taková situace, kdy jsme v určitém výchozím stavu a chceme dosáhnout stavu cílového, přičemž v dosažení cíle nám brání řada překážek včetně nevýhodného výchozího stavu. <br />
<br />
Pro iluminaci existuje málo přímých důkazů, většina z nich pochází z příběhů osob, které iluminaci zřejmě prožili. Iluminaci je možné zkoumat v úlohách, které vyžadují vhled <ref>Metcalfe, J., & Wiebe, D. (1987). Intuition in insight and noninsight problem solving. Memory & cognition, 15(3), 238-246.</ref><ref>Kaplan, C. A., & Simon, H. A. (1990). In search of insight. Cognitive psychology, 22(3), 374-419.</ref> nebo v testech vzdálených asociací.<ref>Mednick, S. (1962). The associative basis of the creative process. Psychological review, 69(3), 220.</ref> Studium mozkové aktivity právě při těchto testech se věnoval Jung-Beeman a kol.<ref>Jung-Beeman, M., Bowden, E. M., Haberman, J., Frymiare, J. L., Arambel-Liu, S., Greenblatt, R., ... & Kounios, J. (2004). Neural activity when people solve verbal problems with insight. PLoS biology, 2(4), e97.</ref><br />
<br />
== Další vysvětlení tvořivé činnosti ==<br />
Boden <ref>Boden, M. (1994). Dimension of creativity. Cambridge, MA: MIT Press.</ref>ve svém vysvětlení tvořivosti rozlišuje mezi nepravděpodobnostní a nemožnostní tvořivostí. Nepravděpodobnostní objevy vznikají kombinací již známých myšlenek. Pravděpodobnost takového objevu je velmi nízká. Jedná se o produkt analogického nebo asociačního myšlení. Nemožnostní objevy jsou radikálnější, vznikají při nich myšlenky, které nemohly vzniknout dříve. Vznik takové myšlenky zpravidla umožní změna základních pravidel prostoru pro řešení problému.<ref name=":1" /><br />
<br />
Finke, Ward a Smith<ref>Finke, R. A., Ward, T.B., Smith, S. M. (1992). Creative cognition: Theory, research and aplications. Cambridge, MA: MIT Press.</ref> navrhli obecný model tvořivosti Geneplore. Tento model rozlišuje dvě fáze tvořivosti, generativní a explorační. Generativní fáze slouží k vytváření mentálních reprezentací, které se nazývají preinventivní struktury a mají vlastnosti podporující tvořivé objevy. V explorační fázi jsou tyto vlastnosti využívány k tomu, aby daly preinvetivním strukturám smysl. Pokud je explorační fáze úspěšná, dojde ke vzniku tvůrčího produktu. Pokud úspěšná není, vrací se jedinec zpět do generativní fáze, aby navrhl nové preinventivní struktury a proces se opakuje. Jedná se tedy o cyklický proces. Tento model vysvětluje např. pojmové kombinace, strukturovanou imaginaci nebo funkční fixaci.<ref name=":1" /><br />
<br />
== Kognitivní procesy podílející se na tvořivosti ==<br />
<br />
=== Analogické myšlení ===<br />
Využití analogického myšlení je považováno za stěžejní pro tvůrčí činnost. Stojí v pozadí mnoha vědeckých objevů. Podstatou analogického myšlení je aplikování pojmové struktury jedné množiny myšlenek (tzv. základní oblasti) na jinou množinu (tzv. cílovou oblast) (např. připodobnění struktury atomu ke sluneční soustavě). Tato schopnost je tvořena dvěma procesy a to analogickým vybavováním a analogickým přiřazováním. Při vybavování musí jedinec vyvolat oblast odpovídající problému, který před ním stojí, při přiřazení porovnává dvě oblasti a hledá v obou odpovídající pojmy a odpovídající vztahovou strukturu. Při analogickém myšlení je tedy stěžejní vztahová podobnost (ne povrchní podobnost).<ref name=":1" /><br />
<br />
Různé analogie facilitují řešení různých problémů.<ref>Gentner, D. (1983). Structure-mapping: A theoretical framework for analogy. Cognitive science, 7(2), 155-170.</ref> V některých případech je k vyřešení problému nutná explicitní nápověda. Pokud jedinec tuto nápovědu získá, dokáže si povšimnout analogie a nalézt tak řešení problému.<ref>Gick, M.L., Holyoak, K.J. (1980). Analogical problém solving. Cognitive psychology, 12, 306-355.</ref><ref>Duncker, K., & Lees, L. S. (1945). On problem-solving. Psychological monographs, 58(5), i.</ref> Lidé mají sklon vybavovat si povrchní analogie (spočívající pouze ve shodě povrchních rysů).<ref>Gentner, D., Rattermann, M. J., Forbus, K. (1992). The role of similarity in transfer. Cognitive psychology, 25, 431-467.</ref> Tvořivé činy zahrnující vzdálené analogie jsou vzácné i z toho důvodu, že je obtížné vybavit si potenciálně vhodné analogie z paměti. (Keane, 1987) V některých oblastech (např. v politice) však i přesto lidé využívají vzdálené strukturální analogie.<ref>Blanchette, I., & Dunbar, K. (2001). Analogy use in naturalistic settings: The influence of audience, emotion, and goals. Memory & Cognition, 29(5), 730-735.</ref><br />
<br />
V současnosti existuje řada modelů, které by měly vysvětlovat množinu jevů analogického myšlení (tyto jevy jsou uvedeny v Eysenckově Kognitivní psychologii v tabulce na str. 525):<br />
* LISA<ref>Hummel, J. E., Holyoak, K. J. (1997). Distributed representations of structure. A theory of analogical access and mapping. Psychological Review, 104, 427-466.</ref><br />
* IAM – Incremental Analogy Machine<ref>Keane, M. T., Brayshaw, M. (1988). The Incremental Analogical Machine. A computational model of analogy. In D. Sleeman (Ed.), European Working Session on Machine Learning. London: Pitman. </ref><br />
* SME – Structure-Mapping Engine<ref>Falkenhainer, B., Forbus, K. D. Gentner, D. (1986). Structure mapping engine. Proceedings of the Annual Conference od the American Association for Artificial Intelligence. Los Altos, CA: Morgan Kaufmann.</ref><br />
* ACME – Analogical Constraint Mapping Engine<ref>Holyoak, K. J., Thagard, P. (1989). Analogical mapping by constraint satisfaction. Cognitive Science, 13, 295-355.</ref><br />
<br />
Modely jsou seřazeny sestupně podle množství jevů, které jsou schopny vysvětlit a tedy podle míry adekvátnosti.<br />
<br />
Přiřazování analogií je podle výzkumů využívajících pozitronovou emisní tomografii (PET) lokalizováno do levého prefrontálního kortexu a dolní části levého parietálního laloku.<ref>Wharton, C. M., Holyoak, K. J., Downing, P. E., Lange, T. E., Wickens, T. D., Melz, E. R. (1994). Below the surface: Analogical similarity and retrieval competition in reminding. ''COgnitive psychology, 26, ''6-101.</ref> Pro analogii (stejně jako pro jiné formy myšlení) je tedy důležitá integrace mnohonásobných vztahů, ve které se uplatňuje dorzolaterální prefrontální kortex.<ref>Grafman, J. (1995). Similarities and distinctions among current models of prefrontal cortical functions. In J. Grafman, K. J. Holyoak, F. Boiler (Eds.), Structure and functions of the human prefrontal cortex. Annals of the New York Academy of Sciences,769, 337–368.</ref> <ref>Robin, N., Holyoak, K. J. (1995). Relational reasoning and the functions of the prefrontal cortex. In M. S. Gazzaniga (Ed.), The cognitive Neurosciences (s. 987-997). Cambridge, MA: MIT Press.</ref> Tato oblast zároveň byla definována jako významná pro pracovní paměť a exekutivní funkce.<ref>Baddley, A. D. (1992). Working memory. Science, 49A, 5-28.</ref> Analogické myšlení je základem mnoha testů inteligence (např. Ravenovy matice).<br />
<br />
Schopnost analogického myšlení se zdá být jedinečná pro člověka jako živočišný druh. U šimpanzů byla prokázána, ale pouze v rudimentální podobě.<ref>Oden, D. L., Thompson, R. K., & Premack, D. (2001). Can an ape reason analogically. The analogical mind: Perspectives from cognitive science, 471-497.</ref><br />
<br />
=== Mentální simulace (modelování) ===<br />
Lidé chápou svět a simulují jeho aspekty pomocí tzv. mentálních modelů (neboli naivních či folkových teorií).<ref>Brewer, W. F. (1987). Schemas versus mental models in human memory. In P. E. Morris (Ed.), Modelling cognition. Chichester, UK: Wiley. </ref> Dynamické mentální modely jsou prediktivní, simulují fyzikální mechanismy a jevy a často mají charakter vizuální představy (např. představujeme si, jak zdoláme divokou řeku, přes kterou nevede most – přeskočíme ji v úzkém místě, přejdeme přes kameny, přehoupneme se přes ni po laně,…).<br />
<br />
==== Mentální modely regulace topení<ref>Kempton, W. (1986). Two theories used of home heat control. Cognitive science. 10, 75-91.</ref> ====<br />
Tento příklad dobře ilustruje využití mentálních modelů v praxi. Kemptonová tvrdí, že když lidé regulují termostat, aby vytopili svůj dům, používají zpětnovazební nebo záklopkový model. U zpětnovazebního modelu termostat zapne a vypne kotel v závislosti na teplotě v místnosti. V záklopkovém modelu kotel topí tak, aby množství vyráběného tepla vyrovnalo ztráty. V závislosti na používaném mentálním modelu se liší spotřeba energie. To je z hlediska ekologie (ale i financí) velmi důležité.<br />
<br />
==== Naivní modely pohybu<ref>McCloskey, M. (1983). Intuitive physics. Scientific American, 24, 122-130.</ref> ====<br />
Naivní teorie o pohybu objektů jsou u různých lidí podobné a mohou být aplikovány v nejrůznějších situacích. Výrazně se přitom liší od základních principů klasické fyziky (tvoří paralely k rané přednewtonovské fyzice). Tyto modely však nejsou obecně pravdivé a v mnoha kontextech vedou k nesprávným předpovědím. Na výsledky má pravděpodobně vliv formát testování způsobem tužka-papír. Lepších výsledků lidé dosahují ve známých kontextech a v rámci dynamických simulací.<br />
<br />
=== Testování hypotéz ===<br />
Výzkumníci mají často tendenci hledat případy, které potvrzují jejich hypotézy, podle Poppera by však měli usilovat spíše o jejich falzifikaci.<ref>Popper, K. R. (1968). The logc of scientic discovery. London. Hutchinson.</ref> Tendence potvrzovat nikoli vyvracet své hypotézy se nazývá konfirmační zkreslení. Watson tento jev popisuje na úloze 2-4-6. Probandi mají za úkol objevit pravidlo, které zná jen experimentátor. Trojice čísel 2-4-6 je při tom příkladem tohoto pravidla. Účastníci experimentu generují další řady, které jsou příkladem tohoto pravidla, a když dostanou pozitivní zpětnou vazbu, mohou formulovat samotné pravidlo. Ukazuje se, že probandi obvykle hledají důkazy pro potvrzení své hypotézy, než důkazy pro její vyvrácení (např. předpoklad zní, že se jedná o řadu čísel stoupajících po dvou, proband se pak většinou ptá, zda jsou příkladem tohoto pravidla také řady 6-8-10 nebo 20-22-24 a dostává kladnou odpověď, která však nevede ke správnému pravidlu. To by zjistil, kdyby se pokusil svou předpověď falzifikovat a zkusil se dotázat např. na řadu čísel 1-2-3, která je také příkladem pravidla a jeho předpoklad zamítá.<ref>Wason, P. C. (1960). On the failure to eliminate hypotheses in the conceptual task. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 12, 129-140.</ref><br />
<br />
Konfirmační zkreslení je velmi odolný jev. I když probandi dostanou instrukci, která by měla ovlivnit strategii řešení, stále podléhají konfirmačnímu zkreslení.<ref name=":1" /> Pokud však proband testuje větší množství hypotéz najednou, má větší tendenci k hledání důkazů pro jejich falzifikaci.<ref>Tweney, R. D., Doherty, M. E., Womer, W. J., Pliske, D. B., Minatt, C. R., Gross, K. A., Arkkelin, D. L. (1980). Strategies for rule discovery in an inference task. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 32, 109-123.</ref> I přes zdůrazňování výhod falzifikace, může být někdy užitečnější hledat potvrzující důkazy (např. při vytváření nových teorií).<ref name=":1" /><br />
<br />
Klahr a Dunbar<ref>Klahr, D., Dunbar, K. (1988). Dual space search during scientific reasoning. Cognitive science, 12. 1–55.</ref> charakterizovali vědecké objevy jako hledání ve dvou problémových prostorech. Jeden prostor obsahuje experimentální možnosti v dané situaci, druhý obsahuje možné hypotézy. Při prohledávání prostoru hypotéz je výchozím stavem znalost určité oblasti a cílovým stavem je hypotéza, která může tyto znalosti vysvětlit ve stručnější a univerzálnější formě. Hledání v experimentální prostoru má za cíl najít experimenty, které rozliší mezi konkurenčními výsledky a poskytnou tak interpretovatelné výsledky.<br />
<br />
== Zdroj ==<br />
<br />
Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Eysenck, M. W., Keane, M. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia. <br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
kreativita, tvořivost, tvůrčí činnost<br />
<br />
[[Kategorie: Obecná psychologie|*]]<br />
[[Kategorie: Kognitivní psychologie|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Tvo%C5%99iv%C3%A1_%C4%8Dinnost._V%C3%BDznamn%C3%A9_koncepce_kreativity&diff=57671Tvořivá činnost. Významné koncepce kreativity2019-07-21T21:04:48Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>Tvořivost neboli kreativitu lze definovat jako komplexní schopnost, která je výsledkem zdařilé syntézy kognitivních schopností, vlastností osobnosti a některých motivů.<ref name=":0">Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.</ref> Zahrnuje produkci nových myšlenek, které jsou v nějakém smyslu užitečné nebo překračují dosavadní koncepce.<ref name=":1">Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.</ref> Užitečnost, tedy nejen originalitu, zdůrazňují jako podmínku pro tvořivost i další autoři.<ref>Sternberg, R. J. (2009). Kognitivní psychologie (Vydání 2). Praha: Portál.</ref><ref>Kirst, W., & Diekmeyer, U. (1998). Trénink tvořivosti: [hry a cvičení pro děti i dospělé]. Praha: Portál.</ref> Kreativita tedy vyžaduje jak originalitu, tak i užitečnost. <br />
<br />
Za kreativní jedince bychom jistě považovali vynálezce významných vynálezů nebo autory světově proslulých uměleckých děl. Je ale možné za kreativního jedince považovat i člověka, který si navrhl vlastní dům nebo vymyslel nějaký zlepšovák pro práci na zahradě? Sawyer rozlišuje malou a velkou kreativitu. Malá kreativita nemá zásadní význam pro naši realitu, ale může produkovat drobná zlepšení. Malá kreativní myšlenky nás v průběhu života napadají relativně často. Velká kreativita vede k podstatným změnám v celospolečenském kontextu. Jde o významné vynálezy a objevy, převratné směry či zcela nové koncepce.<ref>Sawyer, R. K. (2012). Explaining creativity: The science of human innovation. Oxford university press.</ref> Mimořádná kreativita (velká kreativita) pramení ze stejných zdrojů jako každodenní kreativita (malá kreativita).<ref name=":0" /> <br />
<br />
Pro tvořivé vynálezy, které mají negativní sociální dopad (např. mučicí nástroje, plynová komora, atomová bomba) je používám pojem antikreativita.<ref>Bakalář, E., & Erazím, P. (1986). Kapitoly z psychologie tvořivosti I.</ref> <br />
<br />
== Výzkum tvořivosti ==<br />
Max Wertheimer přispěl výzkumu tvořivosti svou knihou „Produktivní myšlení“. V této publikaci rozlišil reproduktivní a produktivní myšlení. Reproduktivní myšlení je charakteristické opakováním postupů, které jedinec využil již v minulosti v jiné situaci. Produktivní myšlení naopak vede k postupům, které jsou kreativní.<ref>Wertheimer, M., & Wertheimer, M. (1959). Productive thinking(Vol. 8). New York: Harper.</ref><br />
<br />
Joy P. Guilford navrhl rozlišení konvergentního a divergentního myšlení. Konvergentní myšlení umožňuje vyvozování závěru na základě logického uvažování a využívá se u řešení úloh s jedním správným řešením. Divergentní myšlení uplatňujeme v úlohách, kde existuje více správných řešení nebo k jejich řešení vede více cest (např. hledání možností využití cihly).<ref>Guilford, J. P. (1959). Three faces of intellect. In D.E. Beerlyne ''Structure and direction in thinking. ''New York: John Wiley, 1965.</ref> <br />
<br />
== Předpoklady pro vznik tvořivosti ==<br />
Předpoklady pro vznik tvořivosti tvoří souběžný výskyt následujících faktorů:<br />
* intelektuální schopnosti – jedná se o komplexní poznávací způsoby, které nelze měřit běžnými testy inteligence (např. schopnost pohlížet na problém z nezvyklého úhlu)<br />
* expertní znalosti a dovednosti – mají podobu propracovaných kognitivních schémat a modelů<br />
* styly myšlení – schopnost uvažovat globálně i lokálně (nahlížet problém jako celek, ale propracovat i jednotlivé detaily)<br />
* osobnostní rysy – především tolerance vůči dvojznačnosti, vytrvalost, nekonformnost, odvaha riskovat a hájit své přesvědčení<br />
* vnitřní motivace – zaměřená na řešení problému<br />
* podpůrné prostředí – jako je intelektuálně podnětné rodinné prostředí, společnost ochotná akceptovat originální nápady a život ve velkých kulturních centrech<br />
<br />
Pokud se má tvořivost projevit, musí být všechny tyto komponenty alespoň na dobré úrovni. Kompenzace je možná, ale velmi omezená (např. velká vytrvalost může nahradit chybějící podpůrné prostředí).<ref>Lubart, T. I. (1994). Creativity. In R. J. Sternberg (Ed.), ''Thinking and problem solving. ''San Diego: Academic Press.</ref> V dnešní době je podmínkou pro kreativitu také důkladná znalost daného oboru.<ref name=":0" /><br />
<br />
== Etapy tvůrčí činnosti ==<br />
Ke zkoumání etap tvůrčí činnosti výrazně přispěl Henri Poincaré, který tvrdil, že po formulování vědeckých problémů nastává etapa nevědomé práce<ref>Poincaré, H. (c1996). Science and method. South Bend: St. Augustin´s Press.</ref><br />
<br />
Na jeho myšlenky navázal Graham Wallace, který rozlišil 4 fáze kreativity:<br />
* preparace – jedná se o přípravnou fázi, během které jedinec vytyčuje problém, na kterém chce pracovat. Opatřuje si informace, dělá si poznámky a plně se ponořuje do problému. Snaží se o dokonalé porozumění problému (o vytvoření přesné mentální reprezentace). Tato fáze může být velmi frustrující ve chvílích, kdy se nedaří aplikovat známé postupy a nedaří se najít řešení.<br />
* inkubace – jedná se o fázi, ve které se problém nechává „uležet“, jedinec se jím nějakou dobu nezabývá. V této době pravděpodobně probíhá tzv. latentní zpracování problémové situace, které je nevědomé. Dochází k utřídění a restrukturalizaci informací, které jedinec nashromáždil v předchozí fázi. <br />
* iluminace – tato fáze nastává po různě dlouhé době inkubaci. Dojde v ní k náhlému vynoření se nápadu na řešení problému. Iluminace je provázena tzv. „aha zážitkem“, pocitem úlevy, vhledem.<br />
* verifikace – v této fázi jedinec ověřuje kvalitu řešení nalezeného v předchozí fázi. Tato fáze může být velmi dlouhá a pak vyžaduje trpělivost a vytrvalost.<ref>Wallace, G. (1926). The art of thought. Cape.</ref><br />
<br />
Dokladem fáze inkubace se zabývali např. Silviera<ref>Silviera, J. M. (1971). Incubation: The effects of interruption timing and length on problem solution and quality of problem processing (Doctoral dissertation, University of Oregon, 1971). Dissertation Abstracts International, 32, 5500B. </ref> a Smith a Blankenship.<ref>Smith, S. M., & Blankenship, S. E. (1991). Incubation and the persistence of fixation in problem solving. The American journal of psychology, 61-87.</ref> Smith a Blankenship se věnovali souvislosti mezi mentálním nastavením a inkubací. Inkubaci a zapomínání se věnoval Simon<ref>Simon, H. A. (1966). Scientific discovery and the psychology of problem solving. In R. Colodny (Ed.), Mind and cosmos (pp. 22–40). University of Pittsburgh Press.</ref>, který je autorem teorie problémového prostoru. Tato teorie říká, že problém je taková situace, kdy jsme v určitém výchozím stavu a chceme dosáhnout stavu cílového, přičemž v dosažení cíle nám brání řada překážek včetně nevýhodného výchozího stavu. <br />
<br />
Pro iluminaci existuje málo přímých důkazů, většina z nich pochází z příběhů osob, které iluminaci zřejmě prožili. Iluminaci je možné zkoumat v úlohách, které vyžadují vhled <ref>Metcalfe, J., & Wiebe, D. (1987). Intuition in insight and noninsight problem solving. Memory & cognition, 15(3), 238-246.</ref><ref>Kaplan, C. A., & Simon, H. A. (1990). In search of insight. Cognitive psychology, 22(3), 374-419.</ref> nebo v testech vzdálených asociací.<ref>Mednick, S. (1962). The associative basis of the creative process. Psychological review, 69(3), 220.</ref> Studium mozkové aktivity právě při těchto testech se věnoval Jung-Beeman a kol.<ref>Jung-Beeman, M., Bowden, E. M., Haberman, J., Frymiare, J. L., Arambel-Liu, S., Greenblatt, R., ... & Kounios, J. (2004). Neural activity when people solve verbal problems with insight. PLoS biology, 2(4), e97.</ref><br />
<br />
== Další vysvětlení tvořivé činnosti ==<br />
Boden <ref>Boden, M. (1994). Dimension of creativity. Cambridge, MA: MIT Press.</ref>ve svém vysvětlení tvořivosti rozlišuje mezi nepravděpodobnostní a nemožnostní tvořivostí. Nepravděpodobnostní objevy vznikají kombinací již známých myšlenek. Pravděpodobnost takového objevu je velmi nízká. Jedná se o produkt analogického nebo asociačního myšlení. Nemožnostní objevy jsou radikálnější, vznikají při nich myšlenky, které nemohly vzniknout dříve. Vznik takové myšlenky zpravidla umožní změna základních pravidel prostoru pro řešení problému.<ref name=":1" /><br />
<br />
Finke, Ward a Smith<ref>Finke, R. A., Ward, T.B., Smith, S. M. (1992). Creative cognition: Theory, research and aplications. Cambridge, MA: MIT Press.</ref> navrhli obecný model tvořivosti Geneplore. Tento model rozlišuje dvě fáze tvořivosti, generativní a explorační. Generativní fáze slouží k vytváření mentálních reprezentací, které se nazývají preinventivní struktury a mají vlastnosti podporující tvořivé objevy. V explorační fázi jsou tyto vlastnosti využívány k tomu, aby daly preinvetivním strukturám smysl. Pokud je explorační fáze úspěšná, dojde ke vzniku tvůrčího produktu. Pokud úspěšná není, vrací se jedinec zpět do generativní fáze, aby navrhl nové preinventivní struktury a proces se opakuje. Jedná se tedy o cyklický proces. Tento model vysvětluje např. pojmové kombinace, strukturovanou imaginaci nebo funkční fixaci.<ref name=":1" /><br />
<br />
== Kognitivní procesy podílející se na tvořivosti ==<br />
<br />
=== Analogické myšlení ===<br />
Využití analogického myšlení je považováno za stěžejní pro tvůrčí činnost. Stojí v pozadí mnoha vědeckých objevů. Podstatou analogického myšlení je aplikování pojmové struktury jedné množiny myšlenek (tzv. základní oblasti) na jinou množinu (tzv. cílovou oblast) (např. připodobnění struktury atomu ke sluneční soustavě). Tato schopnost je tvořena dvěma procesy a to analogickým vybavováním a analogickým přiřazováním. Při vybavování musí jedinec vyvolat oblast odpovídající problému, který před ním stojí, při přiřazení porovnává dvě oblasti a hledá v obou odpovídající pojmy a odpovídající vztahovou strukturu. Při analogickém myšlení je tedy stěžejní vztahová podobnost (ne povrchní podobnost).<ref name=":1" /><br />
<br />
Různé analogie facilitují řešení různých problémů.<ref>Gentner, D. (1983). Structure-mapping: A theoretical framework for analogy. Cognitive science, 7(2), 155-170.</ref> V některých případech je k vyřešení problému nutná explicitní nápověda. Pokud jedinec tuto nápovědu získá, dokáže si povšimnout analogie a nalézt tak řešení problému.<ref>Gick, M.L., Holyoak, K.J. (1980). Analogical problém solving. Cognitive psychology, 12, 306-355.</ref><ref>Duncker, K., & Lees, L. S. (1945). On problem-solving. Psychological monographs, 58(5), i.</ref> Lidé mají sklon vybavovat si povrchní analogie (spočívající pouze ve shodě povrchních rysů).<ref>Gentner, D., Rattermann, M. J., Forbus, K. (1992). The role of similarity in transfer. Cognitive psychology, 25, 431-467.</ref> Tvořivé činy zahrnující vzdálené analogie jsou vzácné i z toho důvodu, že je obtížné vybavit si potenciálně vhodné analogie z paměti. (Keane, 1987) V některých oblastech (např. v politice) však i přesto lidé využívají vzdálené strukturální analogie.<ref>Blanchette, I., & Dunbar, K. (2001). Analogy use in naturalistic settings: The influence of audience, emotion, and goals. Memory & Cognition, 29(5), 730-735.</ref><br />
<br />
V současnosti existuje řada modelů, které by měly vysvětlovat množinu jevů analogického myšlení (tyto jevy jsou uvedeny v Eysenckově Kognitivní psychologii v tabulce na str. 525):<br />
* LISA<ref>Hummel, J. E., Holyoak, K. J. (1997). Distributed representations of structure. A theory of analogical access and mapping. Psychological Review, 104, 427-466.</ref><br />
* IAM – Incremental Analogy Machine<ref>Keane, M. T., Brayshaw, M. (1988). The Incremental Analogical Machine. A computational model of analogy. In D. Sleeman (Ed.), European Working Session on Machine Learning. London: Pitman. </ref><br />
* SME – Structure-Mapping Engine<ref>Falkenhainer, B., Forbus, K. D. Gentner, D. (1986). Structure mapping engine. Proceedings of the Annual Conference od the American Association for Artificial Intelligence. Los Altos, CA: Morgan Kaufmann.</ref><br />
* ACME – Analogical Constraint Mapping Engine<ref>Holyoak, K. J., Thagard, P. (1989). Analogical mapping by constraint satisfaction. Cognitive Science, 13, 295-355.</ref><br />
<br />
Modely jsou seřazeny sestupně podle množství jevů, které jsou schopny vysvětlit a tedy podle míry adekvátnosti.<br />
<br />
Přiřazování analogií je podle výzkumů využívajících pozitronovou emisní tomografii (PET) lokalizováno do levého prefrontálního kortexu a dolní části levého parietálního laloku.<ref>Wharton, C. M., Holyoak, K. J., Downing, P. E., Lange, T. E., Wickens, T. D., Melz, E. R. (1994). Below the surface: Analogical similarity and retrieval competition in reminding. ''COgnitive psychology, 26, ''6-101.</ref> Pro analogii (stejně jako pro jiné formy myšlení) je tedy důležitá integrace mnohonásobných vztahů, ve které se uplatňuje dorzolaterální prefrontální kortex.<ref>Grafman, J. (1995). Similarities and distinctions among current models of prefrontal cortical functions. In J. Grafman, K. J. Holyoak, F. Boiler (Eds.), Structure and functions of the human prefrontal cortex. Annals of the New York Academy of Sciences,769, 337–368.</ref> <ref>Robin, N., Holyoak, K. J. (1995). Relational reasoning and the functions of the prefrontal cortex. In M. S. Gazzaniga (Ed.), The cognitive Neurosciences (s. 987-997). Cambridge, MA: MIT Press.</ref> Tato oblast zároveň byla definována jako významná pro pracovní paměť a exekutivní funkce.<ref>Baddley, A. D. (1992). Working memory. Science, 49A, 5-28.</ref> Analogické myšlení je základem mnoha testů inteligence (např. Ravenovy matice).<br />
<br />
Schopnost analogického myšlení se zdá být jedinečná pro člověka jako živočišný druh. U šimpanzů byla prokázána, ale pouze v rudimentální podobě.<ref>Oden, D. L., Thompson, R. K., & Premack, D. (2001). Can an ape reason analogically. The analogical mind: Perspectives from cognitive science, 471-497.</ref><br />
<br />
=== Mentální simulace (modelování) ===<br />
Lidé chápou svět a simulují jeho aspekty pomocí tzv. mentálních modelů (neboli naivních či folkových teorií).<ref>Brewer, W. F. (1987). Schemas versus mental models in human memory. In P. E. Morris (Ed.), Modelling cognition. Chichester, UK: Wiley. </ref> Dynamické mentální modely jsou prediktivní, simulují fyzikální mechanismy a jevy a často mají charakter vizuální představy (např. představujeme si, jak zdoláme divokou řeku, přes kterou nevede most – přeskočíme ji v úzkém místě, přejdeme přes kameny, přehoupneme se přes ni po laně,…).<br />
<br />
==== Mentální modely regulace topení<ref>Kempton, W. (1986). Two theories used of home heat control. Cognitive science. 10, 75-91.</ref> ====<br />
Tento příklad dobře ilustruje využití mentálních modelů v praxi. Kemptonová tvrdí, že když lidé regulují termostat, aby vytopili svůj dům, používají zpětnovazební nebo záklopkový model. U zpětnovazebního modelu termostat zapne a vypne kotel v závislosti na teplotě v místnosti. V záklopkovém modelu kotel topí tak, aby množství vyráběného tepla vyrovnalo ztráty. V závislosti na používaném mentálním modelu se liší spotřeba energie. To je z hlediska ekologie (ale i financí) velmi důležité.<br />
<br />
==== Naivní modely pohybu<ref>McCloskey, M. (1983). Intuitive physics. Scientific American, 24, 122-130.</ref> ====<br />
Naivní teorie o pohybu objektů jsou u různých lidí podobné a mohou být aplikovány v nejrůznějších situacích. Výrazně se přitom liší od základních principů klasické fyziky (tvoří paralely k rané přednewtonovské fyzice). Tyto modely však nejsou obecně pravdivé a v mnoha kontextech vedou k nesprávným předpovědím. Na výsledky má pravděpodobně vliv formát testování způsobem tužka-papír. Lepších výsledků lidé dosahují ve známých kontextech a v rámci dynamických simulací.<br />
<br />
=== Testování hypotéz ===<br />
Výzkumníci mají často tendenci hledat případy, které potvrzují jejich hypotézy, podle Poppera by však měli usilovat spíše o jejich falzifikaci.<ref>Popper, K. R. (1968). The logc of scientic discovery. London. Hutchinson.</ref> Tendence potvrzovat nikoli vyvracet své hypotézy se nazývá konfirmační zkreslení. Watson tento jev popisuje na úloze 2-4-6. Probandi mají za úkol objevit pravidlo, které zná jen experimentátor. Trojice čísel 2-4-6 je při tom příkladem tohoto pravidla. Účastníci experimentu generují další řady, které jsou příkladem tohoto pravidla, a když dostanou pozitivní zpětnou vazbu, mohou formulovat samotné pravidlo. Ukazuje se, že probandi obvykle hledají důkazy pro potvrzení své hypotézy, než důkazy pro její vyvrácení (např. předpoklad zní, že se jedná o řadu čísel stoupajících po dvou, proband se pak většinou ptá, zda jsou příkladem tohoto pravidla také řady 6-8-10 nebo 20-22-24 a dostává kladnou odpověď, která však nevede ke správnému pravidlu. To by zjistil, kdyby se pokusil svou předpověď falzifikovat a zkusil se dotázat např. na řadu čísel 1-2-3, která je také příkladem pravidla a jeho předpoklad zamítá.<ref>Wason, P. C. (1960). On the failure to eliminate hypotheses in the conceptual task. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 12, 129-140.</ref><br />
<br />
Konfirmační zkreslení je velmi odolný jev. I když probandi dostanou instrukci, která by měla ovlivnit strategii řešení, stále podléhají konfirmačnímu zkreslení.<ref name=":1" /> Pokud však proband testuje větší množství hypotéz najednou, má větší tendenci k hledání důkazů pro jejich falzifikaci.<ref>Tweney, R. D., Doherty, M. E., Womer, W. J., Pliske, D. B., Minatt, C. R., Gross, K. A., Arkkelin, D. L. (1980). Strategies for rule discovery in an inference task. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 32, 109-123.</ref> I přes zdůrazňování výhod falzifikace, může být někdy užitečnější hledat potvrzující důkazy (např. při vytváření nových teorií).<ref name=":1" /><br />
<br />
Klahr a Dunbar<ref>Klahr, D., Dunbar, K. (1988). Dual space search during scientific reasoning. Cognitive science, 12. 1–55.</ref> charakterizovali vědecké objevy jako hledání ve dvou problémových prostorech. Jeden prostor obsahuje experimentální možnosti v dané situaci, druhý obsahuje možné hypotézy. Při prohledávání prostoru hypotéz je výchozím stavem znalost určité oblasti a cílovým stavem je hypotéza, která může tyto znalosti vysvětlit ve stručnější a univerzálnější formě. Hledání v experimentální prostoru má za cíl najít experimenty, které rozliší mezi konkurenčními výsledky a poskytnou tak interpretovatelné výsledky.<br />
<br />
== Zdroj ==<br />
<br />
Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Eysenck, M. W., Keane, M. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia. <br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
kreativita, tvořivost, tvůrčí činnost<br />
<br />
[[Kategorie: Obecná psychologie|*]]<br />
[[Kategorie: Kognitivní psychologie|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Tvo%C5%99iv%C3%A1_%C4%8Dinnost._V%C3%BDznamn%C3%A9_koncepce_kreativity&diff=57670Tvořivá činnost. Významné koncepce kreativity2019-07-21T20:55:32Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>Tvořivost neboli kreativitu lze definovat jako komplexní schopnost, která je výsledkem zdařilé syntézy kognitivních schopností, vlastností osobnosti a některých motivů.<ref name=":0">Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.</ref> Zahrnuje produkci nových myšlenek, které jsou v nějakém smyslu užitečné nebo překračují dosavadní koncepce.<ref name=":1">Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.</ref> Užitečnost, tedy nejen originalitu, zdůrazňují jako podmínku pro tvořivost i další autoři.<ref>Sternberg, R. J. (2009). Kognitivní psychologie (Vydání 2). Praha: Portál.</ref><ref>Kirst, W., & Diekmeyer, U. (1998). Trénink tvořivosti: [hry a cvičení pro děti i dospělé]. Praha: Portál.</ref> Kreativita tedy vyžaduje jak originalitu, tak i užitečnost. <br />
<br />
Za kreativní jedince bychom jistě považovali vynálezce významných vynálezů nebo autory světově proslulých uměleckých děl. Je ale možné za kreativního jedince považovat i člověka, který si navrhl vlastní dům nebo vymyslel nějaký zlepšovák pro práci na zahradě? Sawyer rozlišuje malou a velkou kreativitu. Malá kreativita nemá zásadní význam pro naši realitu, ale může produkovat drobná zlepšení. Malá kreativní myšlenky nás v průběhu života napadají relativně často. Velká kreativita vede k podstatným změnám v celospolečenském kontextu. Jde o významné vynálezy a objevy, převratné směry či zcela nové koncepce.<ref>Sawyer, R. K. (2012). Explaining creativity: The science of human innovation. Oxford university press.</ref> Mimořádná kreativita (velká kreativita) pramení ze stejných zdrojů jako každodenní kreativita (malá kreativita).<ref name=":0" /> <br />
<br />
Pro tvořivé vynálezy, které mají negativní sociální dopad (např. mučicí nástroje, plynová komora, atomová bomba) je používám pojem antikreativita.<ref>Bakalář, E., & Erazím, P. (1986). Kapitoly z psychologie tvořivosti I.</ref> <br />
<br />
== Výzkum tvořivosti ==<br />
Max Wertheimer přispěl výzkumu tvořivosti svou knihou „Produktivní myšlení“. V této publikaci rozlišil reproduktivní a produktivní myšlení. Reproduktivní myšlení je charakteristické opakováním postupů, které jedinec využil již v minulosti v jiné situaci. Produktivní myšlení naopak vede k postupům, které jsou kreativní.<ref>Wertheimer, M., & Wertheimer, M. (1959). Productive thinking(Vol. 8). New York: Harper.</ref><br />
<br />
Joy P. Guilford navrhl rozlišení konvergentního a divergentního myšlení. Konvergentní myšlení umožňuje vyvozování závěru na základě logického uvažování a využívá se u řešení úloh s jedním správným řešením. Divergentní myšlení uplatňujeme v úlohách, kde existuje více správných řešení nebo k jejich řešení vede více cest (např. hledání možností využití cihly).<ref>Guilford, J. P. (1959). Three faces of intellect. In D.E. Beerlyne ''Structure and direction in thinking. ''New York: John Wiley, 1965.</ref> <br />
<br />
== Předpoklady pro vznik tvořivosti ==<br />
Předpoklady pro vznik tvořivosti tvoří souběžný výskyt následujících faktorů:<br />
* intelektuální schopnosti – jedná se o komplexní poznávací způsoby, které nelze měřit běžnými testy inteligence (např. schopnost pohlížet na problém z nezvyklého úhlu)<br />
* expertní znalosti a dovednosti – mají podobu propracovaných kognitivních schémat a modelů<br />
* styly myšlení – schopnost uvažovat globálně i lokálně (nahlížet problém jako celek, ale propracovat i jednotlivé detaily)<br />
* osobnostní rysy – především tolerance vůči dvojznačnosti, vytrvalost, nekonformnost, odvaha riskovat a hájit své přesvědčení<br />
* vnitřní motivace – zaměřená na řešení problému<br />
* podpůrné prostředí – jako je intelektuálně podnětné rodinné prostředí, společnost ochotná akceptovat originální nápady a život ve velkých kulturních centrech<br />
<br />
Pokud se má tvořivost projevit, musí být všechny tyto komponenty alespoň na dobré úrovni. Kompenzace je možná, ale velmi omezená (např. velká vytrvalost může nahradit chybějící podpůrné prostředí).<ref>Lubart, T. I. (1994). Creativity. In R. J. Sternberg (Ed.), ''Thinking and problem solving. ''San Diego: Academic Press.</ref> V dnešní době je podmínkou pro kreativitu také důkladná znalost daného oboru.<ref name=":0" /><br />
<br />
== Etapy tvůrčí činnosti ==<br />
Ke zkoumání etap tvůrčí činnosti výrazně přispěl Henri Poincaré, který tvrdil, že po formulování vědeckých problémů nastává etapa nevědomé práce<ref>Poincaré, H. (c1996). Science and method. South Bend: St. Augustin´s Press.</ref><br />
<br />
Na jeho myšlenky navázal Graham Wallace, který rozlišil 4 fáze kreativity:<br />
* preparace – jedná se o přípravnou fázi, během které jedinec vytyčuje problém, na kterém chce pracovat. Opatřuje si informace, dělá si poznámky a plně se ponořuje do problému. Snaží se o dokonalé porozumění problému (o vytvoření přesné mentální reprezentace). Tato fáze může být velmi frustrující ve chvílích, kdy se nedaří aplikovat známé postupy a nedaří se najít řešení.<br />
* inkubace – jedná se o fázi, ve které se problém nechává „uležet“, jedinec se jím nějakou dobu nezabývá. V této době pravděpodobně probíhá tzv. latentní zpracování problémové situace, které je nevědomé. Dochází k utřídění a restrukturalizaci informací, které jedinec nashromáždil v předchozí fázi. <br />
* iluminace – tato fáze nastává po různě dlouhé době inkubaci. Dojde v ní k náhlému vynoření se nápadu na řešení problému. Iluminace je provázena tzv. „aha zážitkem“, pocitem úlevy, vhledem.<br />
* verifikace – v této fázi jedinec ověřuje kvalitu řešení nalezeného v předchozí fázi. Tato fáze může být velmi dlouhá a pak vyžaduje trpělivost a vytrvalost.<ref>Wallace, G. (1926). The art of thought. Cape.</ref><br />
<br />
Dokladem fáze inkubace se zabývali např. Silviera<ref>Silviera, J. M. (1971). Incubation: The effects of interruption timing and length on problem solution and quality of problem processing (Doctoral dissertation, University of Oregon, 1971). Dissertation Abstracts International, 32, 5500B. </ref> a Smith a Blankenship.<ref>Smith, S. M., & Blankenship, S. E. (1991). Incubation and the persistence of fixation in problem solving. The American journal of psychology, 61-87.</ref> Smith a Blankenship se věnovali souvislosti mezi mentálním nastavením a inkubací. Inkubaci a zapomínání se věnoval Simon<ref>Simon, H. A. (1966). Scientific discovery and the psychology of problem solving. In R. Colodny (Ed.), Mind and cosmos (pp. 22–40). University of Pittsburgh Press.</ref>, který je autorem teorie problémového prostoru. Tato teorie říká, že problém je taková situace, kdy jsme v určitém výchozím stavu a chceme dosáhnout stavu cílového, přičemž v dosažení cíle nám brání řada překážek včetně nevýhodného výchozího stavu. <br />
<br />
Pro iluminaci existuje málo přímých důkazů, většina z nich pochází z příběhů osob, které iluminaci zřejmě prožili. Iluminaci je možné zkoumat v úlohách, které vyžadují vhled <ref>Metcalfe, J., & Wiebe, D. (1987). Intuition in insight and noninsight problem solving. Memory & cognition, 15(3), 238-246.</ref><ref>Kaplan, C. A., & Simon, H. A. (1990). In search of insight. Cognitive psychology, 22(3), 374-419.</ref> nebo v testech vzdálených asociací.<ref>Mednick, S. (1962). The associative basis of the creative process. Psychological review, 69(3), 220.</ref> Studium mozkové aktivity právě při těchto testech se věnoval Jung-Beeman a kol.<ref>Jung-Beeman, M., Bowden, E. M., Haberman, J., Frymiare, J. L., Arambel-Liu, S., Greenblatt, R., ... & Kounios, J. (2004). Neural activity when people solve verbal problems with insight. PLoS biology, 2(4), e97.</ref><br />
<br />
== Další vysvětlení tvořivé činnosti ==<br />
Boden <ref>Boden, M. (1994). Dimension of creativity. Cambridge, MA: MIT Press.</ref>ve svém vysvětlení tvořivosti rozlišuje mezi nepravděpodobnostní a nemožnostní tvořivostí. Nepravděpodobnostní objevy vznikají kombinací již známých myšlenek. Pravděpodobnost takového objevu je velmi nízká. Jedná se o produkt analogického nebo asociačního myšlení. Nemožnostní objevy jsou radikálnější, vznikají při nich myšlenky, které nemohly vzniknout dříve. Vznik takové myšlenky zpravidla umožní změna základních pravidel prostoru pro řešení problému.<ref name=":1" /><br />
<br />
Finke, Ward a Smith<ref>Finke, R. A., Ward, T.B., Smith, S. M. (1992). Creative cognition: Theory, research and aplications. Cambridge, MA: MIT Press.</ref> navrhli obecný model tvořivosti Geneplore. Tento model rozlišuje dvě fáze tvořivosti, generativní a explorační. Generativní fáze slouží k vytváření mentálních reprezentací, které se nazývají preinventivní struktury a mají vlastnosti podporující tvořivé objevy. V explorační fázi jsou tyto vlastnosti využívány k tomu, aby daly preinvetivním strukturám smysl. Pokud je explorační fáze úspěšná, dojde ke vzniku tvůrčího produktu. Pokud úspěšná není, vrací se jedinec zpět do generativní fáze, aby navrhl nové preinventivní struktury a proces se opakuje. Jedná se tedy o cyklický proces. Tento model vysvětluje např. pojmové kombinace, strukturovanou imaginaci nebo funkční fixaci.<ref name=":1" /><br />
<br />
== Kognitivní procesy podílející se na tvořivosti ==<br />
<br />
=== Analogické myšlení ===<br />
Využití analogického myšlení je považováno za stěžejní pro tvůrčí činnost. Stojí v pozadí mnoha vědeckých objevů. Podstatou analogického myšlení je aplikování pojmové struktury jedné množiny myšlenek (tzv. základní oblasti) na jinou množinu (tzv. cílovou oblast) (např. připodobnění struktury atomu ke sluneční soustavě). Tato schopnost je tvořena dvěma procesy a to analogickým vybavováním a analogickým přiřazováním. Při vybavování musí jedinec vyvolat oblast odpovídající problému, který před ním stojí, při přiřazení porovnává dvě oblasti a hledá v obou odpovídající pojmy a odpovídající vztahovou strukturu. Při analogickém myšlení je tedy stěžejní vztahová podobnost (ne povrchní podobnost).<ref name=":1" /><br />
<br />
Různé analogie facilitují řešení různých problémů.<ref>Gentner, D. (1983). Structure-mapping: A theoretical framework for analogy. Cognitive science, 7(2), 155-170.</ref> V některých případech je k vyřešení problému nutná explicitní nápověda. Pokud jedinec tuto nápovědu získá, dokáže si povšimnout analogie a nalézt tak řešení problému.<ref>Gick, M.L., Holyoak, K.J. (1980). Analogical problém solving. Cognitive psychology, 12, 306-355.</ref><ref>Duncker, K., & Lees, L. S. (1945). On problem-solving. Psychological monographs, 58(5), i.</ref> Lidé mají sklon vybavovat si povrchní analogie (spočívající pouze ve shodě povrchních rysů).<ref>Gentner, D., Rattermann, M. J., Forbus, K. (1992). The role of similarity in transfer. Cognitive psychology, 25, 431-467.</ref> Tvořivé činy zahrnující vzdálené analogie jsou vzácné i z toho důvodu, že je obtížné vybavit si potenciálně vhodné analogie z paměti. (Keane, 1987) V některých oblastech (např. v politice) však i přesto lidé využívají vzdálené strukturální analogie.<ref>Blanchette, I., & Dunbar, K. (2001). Analogy use in naturalistic settings: The influence of audience, emotion, and goals. Memory & Cognition, 29(5), 730-735.</ref><br />
<br />
V současnosti existuje řada modelů, které by měly vysvětlovat množinu jevů analogického myšlení (tyto jevy jsou uvedeny v Eysenckově Kognitivní psychologii v tabulce na str. 525):<br />
* LISA<ref>Hummel, J. E., Holyoak, K. J. (1997). Distributed representations of structure. A theory of analogical access and mapping. Psychological Review, 104, 427-466.</ref><br />
* IAM – Incremental Analogy Machine<ref>Keane, M. T., Brayshaw, M. (1988). The Incremental Analogical Machine. A computational model of analogy. In D. Sleeman (Ed.), European Working Session on Machine Learning. London: Pitman. </ref><br />
* SME – Structure-Mapping Engine<ref>Falkenhainer, B., Forbus, K. D. Gentner, D. (1986). Structure mapping engine. Proceedings of the Annual Conference od the American Association for Artificial Intelligence. Los Altos, CA: Morgan Kaufmann.</ref><br />
* ACME – Analogical Constraint Mapping Engine<ref>Holyoak, K. J., Thagard, P. (1989). Analogical mapping by constraint satisfaction. Cognitive Science, 13, 295-355.</ref><br />
<br />
Modely jsou seřazeny sestupně podle množství jevů, které jsou schopny vysvětlit a tedy podle míry adekvátnosti.<br />
<br />
Přiřazování analogií je podle výzkumů využívajících pozitronovou emisní tomografii (PET) lokalizováno do levého prefrontálního kortexu a dolní části levého parietálního laloku. Pro analogii (stejně jako pro jiné formy myšlení) je tedy důležitá integrace mnohonásobných vztahů, ve které se uplatňuje dorzolaterální prefrontální kortex. (Grafman, 1995; Robin & Holyoak, 1995) Tato oblast zároveň byla definována jako významná pro pracovní paměť a exekutivní funkce. (Baddeley, 1992) Analogické myšlení je základem mnoha testů inteligence (např. Ravenovy matice).<br />
<br />
Schopnost analogického myšlení se zdá být jedinečná pro člověka jako živočišný druh. U šimpanzů byla prokázána, ale pouze v rudimentální podobě. (Oden, 2001)<br />
<br />
=== Mentální simulace (modelování) ===<br />
Lidé chápou svět a simulují jeho aspekty pomocí tzv. mentálních modelů (neboli naivních či folkových teorií). (Brewer, 1987) Dynamické mentální modely jsou prediktivní, simulují fyzikální mechanismy a jevy a často mají charakter vizuální představy (např. představujeme si, jak zdoláme divokou řeku, přes kterou nevede most – přeskočíme ji v úzkém místě, přejdeme přes kameny, přehoupneme se přes ni po laně,…).<br />
<br />
==== Mentální modely regulace topení (Kempton, 1986) ====<br />
Tento příklad dobře ilustruje využití mentálních modelů v praxi. Kemptonová tvrdí, že když lidé regulují termostat, aby vytopili svůj dům, používají zpětnovazební nebo záklopkový model. U zpětnovazebního modelu termostat zapne a vypne kotel v závislosti na teplotě v místnosti. V záklopkovém modelu kotel topí tak, aby množství vyráběného tepla vyrovnalo ztráty. V závislosti na používaném mentálním modelu se liší spotřeba energie. To je z hlediska ekologie (ale i financí) velmi důležité.<br />
<br />
==== Naivní modely pohybu (McCloskey, 1983) ====<br />
Naivní teorie o pohybu objektů jsou u různých lidí podobné a mohou být aplikovány v nejrůznějších situacích. Výrazně se přitom liší od základních principů klasické fyziky (tvoří paralely k rané přednewtonovské fyzice). Tyto modely však nejsou obecně pravdivé a v mnoha kontextech vedou k nesprávným předpovědím. Na výsledky má pravděpodobně vliv formát testování způsobem tužka-papír. Lepších výsledků lidé dosahují ve známých kontextech a v rámci dynamických simulací.<br />
<br />
=== Testování hypotéz ===<br />
Výzkumníci mají často tendenci hledat případy, které potvrzují jejich hypotézy, podle Poppera by však měli usilovat spíše o jejich falzifikaci. (Popper, 1968) Tendence potvrzovat nikoli vyvracet své hypotézy se nazývá konfirmační zkreslení. Watson tento jev popisuje na úloze 2-4-6. Probandi mají za úkol objevit pravidlo, které zná jen experimentátor. Trojice čísel 2-4-6 je při tom příkladem tohoto pravidla. Účastníci experimentu generují další řady, které jsou příkladem tohoto pravidla, a když dostanou pozitivní zpětnou vazbu, mohou formulovat samotné pravidlo. Ukazuje se, že probandi obvykle hledají důkazy pro potvrzení své hypotézy, než důkazy pro její vyvrácení (např. předpoklad zní, že se jedná o řadu čísel stoupajících po dvou, proband se pak většinou ptá, zda jsou příkladem tohoto pravidla také řady 6-8-10 nebo 20-22-24 a dostává kladnou odpověď, která však nevede ke správnému pravidlu. To by zjistil, kdyby se pokusil svou předpověď falzifikovat a zkusil se dotázat např. na řadu čísel 1-2-3, která je také příkladem pravidla a jeho předpoklad zamítá.) (-Watson, 1960)<br />
<br />
Konfirmační zkreslení je velmi odolný jev. I když probandi dostanou instrukci, která by měla ovlivnit strategii řešení, stále podléhají konfirmačnímu zkreslení. (Eysenck, 2008) Pokud však proband testuje větší množství hypotéz najednou, má větší tendenci k hledání důkazů pro jejich falzifikaci. (Tweney, 1980) I přes zdůrazňování výhod falzifikace, může být někdy užitečnější hledat potvrzující důkazy (např. při vytváření nových teorií). (Eysenck, 2008).<br />
<br />
Klahr a Dunbar (1988) charakterizovali vědecké objevy jako hledání ve dvou problémových prostorech. Jeden prostor obsahuje experimentální možnosti v dané situaci, druhý obsahuje možné hypotézy. Při prohledávání prostoru hypotéz je výchozím stavem znalost určité oblasti a cílovým stavem je hypotéza, která může tyto znalosti vysvětlit ve stručnější a univerzálnější formě. Hledání v experimentální prostoru má za cíl najít experimenty, které rozliší mezi konkurenčními výsledky a poskytnou tak interpretovatelné výsledky.<br />
<br />
== Zdroj ==<br />
<br />
Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Eysenck, M. W., Keane, M. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia. <br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
pozornost, selektivní pozornost, teorie pozornosti<br />
<br />
[[Kategorie: Obecná psychologie|*]]<br />
[[Kategorie: Kognitivní psychologie|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Tvo%C5%99iv%C3%A1_%C4%8Dinnost._V%C3%BDznamn%C3%A9_koncepce_kreativity&diff=57669Tvořivá činnost. Významné koncepce kreativity2019-07-21T20:28:56Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>Tvořivost neboli kreativitu lze definovat jako komplexní schopnost, která je výsledkem zdařilé syntézy kognitivních schopností, vlastností osobnosti a některých motivů. (Plháková, 2005) Zahrnuje produkci nových myšlenek, které jsou v nějakém smyslu užitečné nebo překračují dosavadní koncepce. (Eysenck, 2008) Užitečnost, tedy nejen originalitu, zdůrazňují jako podmínku pro tvořivost i další autoři. (Sternberg, 2009; Kirst, 1998) Kreativita tedy vyžaduje jak originalitu, tak i užitečnost. <br />
<br />
Za kreativní jedince bychom jistě považovali vynálezce významných vynálezů nebo autory světově proslulých uměleckých děl. Je ale možné za kreativního jedince považovat i člověka, který si navrhl vlastní dům nebo vymyslel nějaký zlepšovák pro práci na zahradě? Sawyer rozlišuje malou a velkou kreativitu. Malá kreativita nemá zásadní význam pro naši realitu, ale může produkovat drobná zlepšení. Malá kreativní myšlenky nás v průběhu života napadají relativně často. Velká kreativita vede k podstatným změnám v celospolečenském kontextu. Jde o významné vynálezy a objevy, převratné směry či zcela nové koncepce. (Sawyer, 2012) Mimořádná kreativita (velká kreativita) pramení ze stejných zdrojů jako každodenní kreativita (malá kreativita). (Plháková, 2005) <br />
<br />
Pro tvořivé vynálezy, které mají negativní sociální dopad (např. mučicí nástroje, plynová komora, atomová bomba) je používám pojem antikreativita. (Bakalář, 1986) <br />
<br />
== Výzkum tvořivosti ==<br />
Max Wertheimer přispěl výzkumu tvořivosti svou knihou „Produktivní myšlení“. V této publikaci rozlišil reproduktivní a produktivní myšlení. Reproduktivní myšlení je charakteristické opakováním postupů, které jedinec využil již v minulosti v jiné situaci. Produktivní myšlení naopak vede k postupům, které jsou kreativní. (Wertheimer, 1959)<br />
<br />
Joy P. Guilford navrhl rozlišení konvergentního a divergentního myšlení. Konvergentní myšlení umožňuje vyvozování závěru na základě logického uvažování a využívá se u řešení úloh s jedním správným řešením. Divergentní myšlení uplatňujeme v úlohách, kde existuje více správných řešení nebo k jejich řešení vede více cest (např. hledání možností využití cihly). (Guilford, 1959) <br />
<br />
== Předpoklady pro vznik tvořivosti ==<br />
Předpoklady pro vznik tvořivosti tvoří souběžný výskyt následujících faktorů:<br />
* intelektuální schopnosti – jedná se o komplexní poznávací způsoby, které nelze měřit běžnými testy inteligence (např. schopnost pohlížet na problém z nezvyklého úhlu)<br />
* expertní znalosti a dovednosti – mají podobu propracovaných kognitivních schémat a modelů<br />
* styly myšlení – schopnost uvažovat globálně i lokálně (nahlížet problém jako celek, ale propracovat i jednotlivé detaily)<br />
* osobnostní rysy – především tolerance vůči dvojznačnosti, vytrvalost, nekonformnost, odvaha riskovat a hájit své přesvědčení<br />
* vnitřní motivace – zaměřená na řešení problému<br />
* podpůrné prostředí – jako je intelektuálně podnětné rodinné prostředí, společnost ochotná akceptovat originální nápady a život ve velkých kulturních centrech<br />
<br />
Pokud se má tvořivost projevit, musí být všechny tyto komponenty alespoň na dobré úrovni. Kompenzace je možná, ale velmi omezená (např. velká vytrvalost může nahradit chybějící podpůrné prostředí). (Lubart, 1994) V dnešní době je podmínkou pro kreativitu také důkladná znalost daného oboru. (Plháková, 2005)<br />
<br />
== Etapy tvůrčí činnosti ==<br />
Ke zkoumání etap tvůrčí činnosti výrazně přispěl Henri Poincaré, který tvrdil, že po formulování vědeckých problémů nastává etapa nevědomé práce. (Poincaré, 1996)<br />
<br />
Na jeho myšlenky navázal Graham Wallace, který rozlišil 4 fáze kreativity:<br />
* preparace – jedná se o přípravnou fázi, během které jedinec vytyčuje problém, na kterém chce pracovat. Opatřuje si informace, dělá si poznámky a plně se ponořuje do problému. Snaží se o dokonalé porozumění problému (o vytvoření přesné mentální reprezentace). Tato fáze může být velmi frustrující ve chvílích, kdy se nedaří aplikovat známé postupy a nedaří se najít řešení.<br />
* inkubace – jedná se o fázi, ve které se problém nechává „uležet“, jedinec se jím nějakou dobu nezabývá. V této době pravděpodobně probíhá tzv. latentní zpracování problémové situace, které je nevědomé. Dochází k utřídění a restrukturalizaci informací, které jedinec nashromáždil v přechozí fázi. <br />
* iluminace – tato fáze nastává po různě dlouhé době inkubaci. Dojde v ní k náhlému vynoření se nápadu na řešení problému. Iluminace je provázena tzv. „aha zážitkem“, pocitem úlevy, vhledem.<br />
* verifikace – v této fázi jedinec ověřuje kvalitu řešení nalezeného v předchozí fázi. Tato fáze může být velmi dlouhá a pak vyžaduje trpělivost a vytrvalost. (Wallace, 1926)<br />
<br />
Dokladem fáze inkubace se zabývali např. Silviera (1971) a Smith a Blankenship (1991). Smith a Blankenship se věnovali souvislosti mezi mentálním nastavením a inkubací. Inkubaci a zapomínání se věnoval Simon (1966), který je autorem teorie problémového prostoru. Tato teorie říká, že problém je taková situace, kdy jsme v určitém výchozím stavu a chceme dosáhnout stavu cílového, přičemž v dosažení cíle nám brání řada překážek včetně nevýhodného výchozího stavu. <br />
<br />
Pro iluminaci existuje málo přímých důkazů, většina z nich pochází z příběhů osob, které iluminaci zřejmě prožili. Iluminaci je možné zkoumat v úlohách, které vyžadují vhled (Metcalfe & Wiebe, 1987; Kaplan a Simon, 1990) nebo v testech vzdálených asociací (Mendick, 1962). Studium mozkové aktivity právě při těchto testech se věnoval Jung-Beeman a kol. (2004)<br />
<br />
== Další vysvětlení tvořivé činnosti ==<br />
Boden (1994) ve svém vysvětlení tvořivosti rozlišuje mezi nepravděpodobnostní a nemožnostní tvořivostí. Nepravděpodobnostní objevy vznikají kombinací již známých myšlenek. Pravděpodobnost takového objevu je velmi nízká. Jedná se o produkt analogického nebo asociačního myšlení. Nemožnostní objevy jsou radikálnější, vznikají při nich myšlenky, které nemohly vzniknout dříve. Vznik takové myšlenky zpravidla umožní změna základních pravidel prostoru pro řešení problému. (Eysenck, 2008)<br />
<br />
Finke, Ward a Smith (1992) navrhli obecný model tvořivosti Geneplore. Tento model rozlišuje dvě fáze tvořivosti, generativní a explorační. Generativní fáze slouží k vytváření mentálních reprezentací, které se nazývají preinventivní struktury a mají vlastnosti podporující tvořivé objevy. V explorační fázi jsou tyto vlastnosti využívány k tomu, aby daly preinvetivním strukturám smysl. Pokud je explorační fáze úspěšná, dojde ke vzniku tvůrčího produktu. Pokud úspěšná není, vrací se jedinec zpět do generativní fáze, aby navrhl nové preinventivní struktury a proces se opakuje. Jedná se tedy o cyklický proces. Tento model vysvětluje např. pojmové kombinace, strukturovanou imaginaci nebo funkční fixaci. (Eysenck, 2008).<br />
<br />
== Kognitivní procesy podílející se na tvořivosti ==<br />
<br />
=== Analogické myšlení ===<br />
Využití analogického myšlení je považováno za stěžejní pro tvůrčí činnost. Stojí v pozadí mnoha vědeckých objevů. Podstatou analogického myšlení je aplikování pojmové struktury jedné množiny myšlenek (tzv. základní oblasti) na jinou množinu (tzv. cílovou oblast) (např. připodobnění struktury atomu ke sluneční soustavě). Tato schopnost je tvořena dvěma procesy a to analogickým vybavováním a analogickým přiřazováním. Při vybavování musí jedinec vyvolat oblast odpovídající problému, který před ním stojí, při přiřazení porovnává dvě oblasti a hledá v obou odpovídající pojmy a odpovídající vztahovou strukturu. Při analogickém myšlení je tedy stěžejní vztahová podobnost (ne povrchní podobnost).<br />
<br />
Různé analogie facilitují řešení různých problémů. (Gentner, 1983) V některých případech je k vyřešení problému nutná explicitní nápověda. Pokud jedinec tuto nápovědu získá, dokáže si povšimnout analogie a nalézt tak řešení problému. (Gick a Holyack, 1980, Duncker, 1945) Lidé mají sklon vybavovat si povrchní analogie (spočívající pouze ve shodě povrchních rysů). (Gentner, 1992) Tvořivé činy zahrnující vzdálené analogie jsou vzácné i z toho důvodu, že je obtížné vybavit si potenciálně vhodné analogie z paměti. (Keane, 1987) V některých oblastech (např. v politice) však i přesto lidé využívají vzdálené strukturální analogie. (Blanchette, Dunbar, 2001)<br />
<br />
V současnosti existuje řada modelů, které by měly vysvětlovat množinu jevů analogického myšlení (tyto jevy jsou uvedeny v Eysenckově Kognitivní psychologii v tabulce na str. 525):<br />
* LISA (Hummel a Holyoak, 1997)<br />
* IAM – Incremental Analogy Machine (Keane a Brayshaw, 1988)<br />
* SME – Structure-Mapping Engine (Falkenhainer, Forbus, 1986)<br />
* ACME – Analogical Constraint Mapping Engine (Holyoak, Thagard, 1989)<br />
<br />
Modely jsou seřazeny sestupně podle množství jevů, které jsou schopny vysvětlit a tedy podle míry adekvátnosti.<br />
<br />
Přiřazování analogií je podle výzkumů využívajících pozitronovou emisní tomografii (PET) lokalizováno do levého prefrontálního kortexu a dolní části levého parietálního laloku. (Wharton, 1988) Pro analogii (stejně jako pro jiné formy myšlení) je tedy důležitá integrace mnohonásobných vztahů, ve které se uplatňuje dorzolaterální prefrontální kortex. (Grafman, 1995; Robin & Holyoak, 1995) Tato oblast zároveň byla definována jako významná pro pracovní paměť a exekutivní funkce. (Baddeley, 1992) Analogické myšlení je základem mnoha testů inteligence (např. Ravenovy matice).<br />
<br />
Schopnost analogického myšlení se zdá být jedinečná pro člověka jako živočišný druh. U šimpanzů byla prokázána, ale pouze v rudimentální podobě. (Oden, 2001)<br />
<br />
=== Mentální simulace (modelování) ===<br />
Lidé chápou svět a simulují jeho aspekty pomocí tzv. mentálních modelů (neboli naivních či folkových teorií). (Brewer, 1987) Dynamické mentální modely jsou prediktivní, simulují fyzikální mechanismy a jevy a často mají charakter vizuální představy (např. představujeme si, jak zdoláme divokou řeku, přes kterou nevede most – přeskočíme ji v úzkém místě, přejdeme přes kameny, přehoupneme se přes ni po laně,…).<br />
<br />
==== Mentální modely regulace topení (Kempton, 1986) ====<br />
Tento příklad dobře ilustruje využití mentálních modelů v praxi. Kemptonová tvrdí, že když lidé regulují termostat, aby vytopili svůj dům, používají zpětnovazební nebo záklopkový model. U zpětnovazebního modelu termostat zapne a vypne kotel v závislosti na teplotě v místnosti. V záklopkovém modelu kotel topí tak, aby množství vyráběného tepla vyrovnalo ztráty. V závislosti na používaném mentálním modelu se liší spotřeba energie. To je z hlediska ekologie (ale i financí) velmi důležité.<br />
<br />
==== Naivní modely pohybu (McCloskey, 1983) ====<br />
Naivní teorie o pohybu objektů jsou u různých lidí podobné a mohou být aplikovány v nejrůznějších situacích. Výrazně se přitom liší od základních principů klasické fyziky (tvoří paralely k rané přednewtonovské fyzice). Tyto modely však nejsou obecně pravdivé a v mnoha kontextech vedou k nesprávným předpovědím. Na výsledky má pravděpodobně vliv formát testování způsobem tužka-papír. Lepších výsledků lidé dosahují ve známých kontextech a v rámci dynamických simulací.<br />
<br />
=== Testování hypotéz ===<br />
Výzkumníci mají často tendenci hledat případy, které potvrzují jejich hypotézy, podle Poppera by však měli usilovat spíše o jejich falzifikaci. (Popper, 1968) Tendence potvrzovat nikoli vyvracet své hypotézy se nazývá konfirmační zkreslení. Watson tento jev popisuje na úloze 2-4-6. Probandi mají za úkol objevit pravidlo, které zná jen experimentátor. Trojice čísel 2-4-6 je při tom příkladem tohoto pravidla. Účastníci experimentu generují další řady, které jsou příkladem tohoto pravidla, a když dostanou pozitivní zpětnou vazbu, mohou formulovat samotné pravidlo. Ukazuje se, že probandi obvykle hledají důkazy pro potvrzení své hypotézy, než důkazy pro její vyvrácení (např. předpoklad zní, že se jedná o řadu čísel stoupajících po dvou, proband se pak většinou ptá, zda jsou příkladem tohoto pravidla také řady 6-8-10 nebo 20-22-24 a dostává kladnou odpověď, která však nevede ke správnému pravidlu. To by zjistil, kdyby se pokusil svou předpověď falzifikovat a zkusil se dotázat např. na řadu čísel 1-2-3, která je také příkladem pravidla a jeho předpoklad zamítá.) (-Watson, 1960)<br />
<br />
Konfirmační zkreslení je velmi odolný jev. I když probandi dostanou instrukci, která by měla ovlivnit strategii řešení, stále podléhají konfirmačnímu zkreslení. (Eysenck, 2008) Pokud však proband testuje větší množství hypotéz najednou, má větší tendenci k hledání důkazů pro jejich falzifikaci. (Tweney, 1980) I přes zdůrazňování výhod falzifikace, může být někdy užitečnější hledat potvrzující důkazy (např. při vytváření nových teorií). (Eysenck, 2008).<br />
<br />
Klahr a Dunbar (1988) charakterizovali vědecké objevy jako hledání ve dvou problémových prostorech. Jeden prostor obsahuje experimentální možnosti v dané situaci, druhý obsahuje možné hypotézy. Při prohledávání prostoru hypotéz je výchozím stavem znalost určité oblasti a cílovým stavem je hypotéza, která může tyto znalosti vysvětlit ve stručnější a univerzálnější formě. Hledání v experimentální prostoru má za cíl najít experimenty, které rozliší mezi konkurenčními výsledky a poskytnou tak interpretovatelné výsledky.<br />
<br />
== Zdroj ==<br />
<br />
Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Eysenck, M. W., Keane, M. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia. <br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
pozornost, selektivní pozornost, teorie pozornosti<br />
<br />
[[Kategorie: Obecná psychologie|*]]<br />
[[Kategorie: Kognitivní psychologie|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Tvo%C5%99iv%C3%A1_%C4%8Dinnost._V%C3%BDznamn%C3%A9_koncepce_kreativity&diff=57668Tvořivá činnost. Významné koncepce kreativity2019-07-21T20:26:56Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>Tvořivost neboli kreativitu lze definovat jako komplexní schopnost, která je výsledkem zdařilé syntézy kognitivních schopností, vlastností osobnosti a některých motivů. (Plháková, 2005) Zahrnuje produkci nových myšlenek, které jsou v nějakém smyslu užitečné nebo překračují dosavadní koncepce. (Eysenck, 2008) Užitečnost, tedy nejen originalitu, zdůrazňují jako podmínku pro tvořivost i další autoři. (Sternberg, 2009; Kirst, 1998) Kreativita tedy vyžaduje jak originalitu, tak i užitečnost. <br />
<br />
Za kreativní jedince bychom jistě považovali vynálezce významných vynálezů nebo autory světově proslulých uměleckých děl. Je ale možné za kreativního jedince považovat i člověka, který si navrhl vlastní dům nebo vymyslel nějaký zlepšovák pro práci na zahradě? Sawyer rozlišuje malou a velkou kreativitu. Malá kreativita nemá zásadní význam pro naši realitu, ale může produkovat drobná zlepšení. Malá kreativní myšlenky nás v průběhu života napadají relativně často. Velká kreativita vede k podstatným změnám v celospolečenském kontextu. Jde o významné vynálezy a objevy, převratné směry či zcela nové koncepce. (Sawyer, 2012) Mimořádná kreativita (velká kreativita) pramení ze stejných zdrojů jako každodenní kreativita (malá kreativita). (Plháková, 2005) <br />
<br />
Pro tvořivé vynálezy, které mají negativní sociální dopad (např. mučicí nástroje, plynová komora, atomová bomba) je používám pojem antikreativita. (Bakalář, 1986) <br />
<br />
== Výzkum tvořivosti ==<br />
Max Wertheimer přispěl výzkumu tvořivosti svou knihou „Produktivní myšlení“. V této publikaci rozlišil reproduktivní a produktivní myšlení. Reproduktivní myšlení je charakteristické opakováním postupů, které jedinec využil již v minulosti v jiné situaci. Produktivní myšlení naopak vede k postupům, které jsou kreativní. (Wertheimer, 1959)<br />
<br />
Joy P. Guilford navrhl rozlišení konvergentního a divergentního myšlení. Konvergentní myšlení umožňuje vyvozování závěru na základě logického uvažování a využívá se u řešení úloh s jedním správným řešením. Divergentní myšlení uplatňujeme v úlohách, kde existuje více správných řešení nebo k jejich řešení vede více cest (např. hledání možností využití cihly). (Guilford, 1959) <br />
<br />
== Předpoklady pro vznik tvořivosti ==<br />
Předpoklady pro vznik tvořivosti tvoří souběžný výskyt následujících faktorů:<br />
* intelektuální schopnosti – jedná se o komplexní poznávací způsoby, které nelze měřit běžnými testy inteligence (např. schopnost pohlížet na problém z nezvyklého úhlu)<br />
* expertní znalosti a dovednosti – mají podobu propracovaných kognitivních schémat a modelů<br />
* styly myšlení – schopnost uvažovat globálně i lokálně (nahlížet problém jako celek, ale propracovat i jednotlivé detaily)<br />
* osobnostní rysy – především tolerance vůči dvojznačnosti, vytrvalost, nekonformnost, odvaha riskovat a hájit své přesvědčení<br />
* vnitřní motivace – zaměřená na řešení problému<br />
* podpůrné prostředí – jako je intelektuálně podnětné rodinné prostředí, společnost ochotná akceptovat originální nápady a život ve velkých kulturních centrech<br />
<br />
Pokud se má tvořivost projevit, musí být všechny tyto komponenty alespoň na dobré úrovni. Kompenzace je možná, ale velmi omezená (např. velká vytrvalost může nahradit chybějící podpůrné prostředí). (Lubart, 1994) V dnešní době je podmínkou pro kreativitu také důkladná znalost daného oboru. (Plháková, 2005)<br />
<br />
== Etapy tvůrčí činnosti ==<br />
Ke zkoumání etap tvůrčí činnosti výrazně přispěl Henri Poincaré, který tvrdil, že po formulování vědeckých problémů nastává etapa nevědomé práce. (Poincaré, 1996)<br />
<br />
Na jeho myšlenky navázal Graham Wallace, který rozlišil 4 fáze kreativity:<br />
* preparace – jedná se o přípravnou fázi, během které jedinec vytyčuje problém, na kterém chce pracovat. Opatřuje si informace, dělá si poznámky a plně se ponořuje do problému. Snaží se o dokonalé porozumění problému (o vytvoření přesné mentální reprezentace). Tato fáze může být velmi frustrující ve chvílích, kdy se nedaří aplikovat známé postupy a nedaří se najít řešení.<br />
* inkubace – jedná se o fázi, ve které se problém nechává „uležet“, jedinec se jím nějakou dobu nezabývá. V této době pravděpodobně probíhá tzv. latentní zpracování problémové situace, které je nevědomé. Dochází k utřídění a restrukturalizaci informací, které jedinec nashromáždil v přechozí fázi. <br />
* iluminace – tato fáze nastává po různě dlouhé době inkubaci. Dojde v ní k náhlému vynoření se nápadu na řešení problému. Iluminace je provázena tzv. „aha zážitkem“, pocitem úlevy, vhledem.<br />
* verifikace – v této fázi jedinec ověřuje kvalitu řešení nalezeného v předchozí fázi. Tato fáze může být velmi dlouhá a pak vyžaduje trpělivost a vytrvalost. (Wallace, 1926)<br />
<br />
Dokladem fáze inkubace se zabývali např. Silviera (1971) a Smith a Blankenship (1991). Smith a Blankenship se věnovali souvislosti mezi mentálním nastavením a inkubací. Inkubaci a zapomínání se věnoval Simon (1966), který je autorem teorie problémového prostoru. Tato teorie říká, že problém je taková situace, kdy jsme v určitém výchozím stavu a chceme dosáhnout stavu cílového, přičemž v dosažení cíle nám brání řada překážek včetně nevýhodného výchozího stavu. <br />
<br />
Pro iluminaci existuje málo přímých důkazů, většina z nich pochází z příběhů osob, které iluminaci zřejmě prožili. Iluminaci je možné zkoumat v úlohách, které vyžadují vhled (Metcalfe & Wiebe, 1987; Kaplan a Simon, 1990) nebo v testech vzdálených asociací (Mendick, 1962). Studium mozkové aktivity právě při těchto testech se věnoval Jung-Beeman a kol. (2004)<br />
<br />
== Další vysvětlení tvořivé činnosti ==<br />
Boden (1994) ve svém vysvětlení tvořivosti rozlišuje mezi nepravděpodobnostní a nemožnostní tvořivostí. Nepravděpodobnostní objevy vznikají kombinací již známých myšlenek. Pravděpodobnost takového objevu je velmi nízká. Jedná se o produkt analogického nebo asociačního myšlení. Nemožnostní objevy jsou radikálnější, vznikají při nich myšlenky, které nemohly vzniknout dříve. Vznik takové myšlenky zpravidla umožní změna základních pravidel prostoru pro řešení problému. (Eysenck, 2008)<br />
<br />
Finke, Ward a Smith (1992) navrhli obecný model tvořivosti Geneplore. Tento model rozlišuje dvě fáze tvořivosti, generativní a explorační. Generativní fáze slouží k vytváření mentálních reprezentací, které se nazývají preinventivní struktury a mají vlastnosti podporující tvořivé objevy. V explorační fázi jsou tyto vlastnosti využívány k tomu, aby daly preinvetivním strukturám smysl. Pokud je explorační fáze úspěšná, dojde ke vzniku tvůrčího produktu. Pokud úspěšná není, vrací se jedinec zpět do generativní fáze, aby navrhl nové preinventivní struktury a proces se opakuje. Jedná se tedy o cyklický proces. Tento model vysvětluje např. pojmové kombinace, strukturovanou imaginaci nebo funkční fixaci. (Eysenck, 2008).<br />
<br />
== Kognitivní procesy podílející se na tvořivosti ==<br />
<br />
=== Analogické myšlení ===<br />
Využití analogického myšlení je považováno za stěžejní pro tvůrčí činnost. Stojí v pozadí mnoha vědeckých objevů. Podstatou analogického myšlení je aplikování pojmové struktury jedné množiny myšlenek (tzv. základní oblasti) na jinou množinu (tzv. cílovou oblast) (např. připodobnění struktury atomu ke sluneční soustavě). Tato schopnost je tvořena dvěma procesy a to analogickým vybavováním a analogickým přiřazováním. Při vybavování musí jedinec vyvolat oblast odpovídající problému, který před ním stojí, při přiřazení porovnává dvě oblasti a hledá v obou odpovídající pojmy a odpovídající vztahovou strukturu. Při analogickém myšlení je tedy stěžejní vztahová podobnost (ne povrchní podobnost).<br />
<br />
Různé analogie facilitují řešení různých problémů. (Gentner, 1983) V některých případech je k vyřešení problému nutná explicitní nápověda. Pokud jedinec tuto nápovědu získá, dokáže si povšimnout analogie a nalézt tak řešení problému. (Gick a Holyack, 1980, Duncker, 1945) Lidé mají sklon vybavovat si povrchní analogie (spočívající pouze ve shodě povrchních rysů). (Gentner, 1992) Tvořivé činy zahrnující vzdálené analogie jsou vzácné i z toho důvodu, že je obtížné vybavit si potenciálně vhodné analogie z paměti. (Keane, 1987) V některých oblastech (např. v politice) však i přesto lidé využívají vzdálené strukturální analogie. (Blanchette, Dunbar, 2001)<br />
<br />
V současnosti existuje řada modelů, které by měly vysvětlovat množinu jevů analogického myšlení (tyto jevy jsou uvedeny v Eysenckově Kognitivní psychologii v tabulce na str. 525):<br />
* LISA (Hummel a Holyoak, 1997)<br />
* IAM – Incremental Analogy Machine (Keane a Brayshaw, 1988)<br />
* SME – Structure-Mapping Engine (Falkenhainer, Forbus, 1986)<br />
* ACME – Analogical Constraint Mapping Engine (Holyoak, Thagard, 1989)<br />
<br />
Modely jsou seřazeny sestupně podle množství jevů, které jsou schopny vysvětlit a tedy podle míry adekvátnosti.<br />
<br />
Přiřazování analogií je podle výzkumů využívajících pozitronovou emisní tomografii (PET) lokalizováno do levého prefrontálního kortexu a dolní části levého parietálního laloku. (Wharton, 1988) Pro analogii (stejně jako pro jiné formy myšlení) je tedy důležitá integrace mnohonásobných vztahů, ve které se uplatňuje dorzolaterální prefrontální kortex. (Grafman, 1995; Robin & Holyoak, 1995) Tato oblast zároveň byla definována jako významná pro pracovní paměť a exekutivní funkce. (Baddeley, 1992) Analogické myšlení je základem mnoha testů inteligence (např. Ravenovy matice).<br />
<br />
Schopnost analogického myšlení se zdá být jedinečná pro člověka jako živočišný druh. U šimpanzů byla prokázána, ale pouze v rudimentální podobě. (Oden, 2001)<br />
<br />
=== Mentální simulace (modelování) ===<br />
Lidé chápou svět a simulují jeho aspekty pomocí tzv. mentálních modelů (neboli naivních či folkových teorií). (Brewer, 1987) Dynamické mentální modely jsou prediktivní, simulují fyzikální mechanismy a jevy a často mají charakter vizuální představy (např. představujeme si, jak zdoláme divokou řeku, přes kterou nevede most – přeskočíme ji v úzkém místě, přejdeme přes kameny, přehoupneme se přes ni po laně,…).<br />
<br />
==== Mentální modely regulace topení (Kempton, 1986) ====<br />
Tento příklad dobře ilustruje využití mentálních modelů v praxi. Kemptonová tvrdí, že když lidé regulují termostat, aby vytopili svůj dům, používají zpětnovazební nebo záklopkový model. U zpětnovazebního modelu termostat zapne a vypne kotel v závislosti na teplotě v místnosti. V záklopkovém modelu kotel topí tak, aby množství vyráběného tepla vyrovnalo ztráty. V závislosti na používaném mentálním modelu se liší spotřeba energie. To je z hlediska ekologie (ale i financí) velmi důležité.<br />
<br />
==== Naivní modely pohybu (McCloskey, 1983) ====<br />
Naivní teorie o pohybu objektů jsou u různých lidí podobné a mohou být aplikovány v nejrůznějších situacích. Výrazně se přitom liší od základních principů klasické fyziky (tvoří paralely k rané přednewtonovské fyzice). Tyto modely však nejsou obecně pravdivé a v mnoha kontextech vedou k nesprávným předpovědím. Na výsledky má pravděpodobně vliv formát testování způsobem tužka-papír. Lepších výsledků lidé dosahují ve známých kontextech a v rámci dynamických simulací.<br />
<br />
=== Testování hypotéz ===<br />
Výzkumníci mají často tendenci hledat případy, které potvrzují jejich hypotézy, podle Poppera by však měli usilovat spíše o jejich falzifikaci. (Popper, 1968) Tendence potvrzovat nikoli vyvracet své hypotézy se nazývá konfirmační zkreslení. Watson tento jev popisuje na úloze 2-4-6. Probandi mají za úkol objevit pravidlo, které zná jen experimentátor. Trojice čísel 2-4-6 je při tom příkladem tohoto pravidla. Účastníci experimentu generují další řady, které jsou příkladem tohoto pravidla, a když dostanou pozitivní zpětnou vazbu, mohou formulovat samotné pravidlo. Ukazuje se, že probandi obvykle hledají důkazy pro potvrzení své hypotézy, než důkazy pro její vyvrácení (např. předpoklad zní, že se jedná o řadu čísel stoupajících po dvou, proband se pak většinou ptá, zda jsou příkladem tohoto pravidla také řady 6-8-10 nebo 20-22-24 a dostává kladnou odpověď, která však nevede ke správnému pravidlu. To by zjistil, kdyby se pokusil svou předpověď falzifikovat a zkusil se dotázat např. na řadu čísel 1-2-3, která je také příkladem pravidla a jeho předpoklad zamítá.) (-Watson, 1960)<br />
<br />
Konfirmační zkreslení je velmi odolný jev. I když probandi dostanou instrukci, která by měla ovlivnit strategii řešení, stále podléhají konfirmačnímu zkreslení. (Eysenck, 2008) Pokud však proband testuje větší množství hypotéz najednou, má větší tendenci k hledání důkazů pro jejich falzifikaci. (Tweney, 1980) I přes zdůrazňování výhod falzifikace, může být někdy užitečnější hledat potvrzující důkazy (např. při vytváření nových teorií). (Eysenck, 2008).<br />
<br />
Klahr a Dunbar (1988) charakterizovali vědecké objevy jako hledání ve dvou problémových prostorech. Jeden prostor obsahuje experimentální možnosti v dané situaci, druhý obsahuje možné hypotézy. Při prohledávání prostoru hypotéz je výchozím stavem znalost určité oblasti a cílovým stavem je hypotéza, která může tyto znalosti vysvětlit ve stručnější a univerzálnější formě. Hledání v experimentální prostoru má za cíl najít experimenty, které rozliší mezi konkurenčními výsledky a poskytnou tak interpretovatelné výsledky.</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Tvo%C5%99iv%C3%A1_%C4%8Dinnost._V%C3%BDznamn%C3%A9_koncepce_kreativity&diff=57667Tvořivá činnost. Významné koncepce kreativity2019-07-21T20:16:07Z<p>Petra.Martinova: Založena nová stránka s textem „Tvořivost Tvořivost neboli kreativitu lze definovat jako komplexní schopnost, která je výsledkem zdařilé syntézy kognitivních schopností, vlastno…“</p>
<hr />
<div>Tvořivost<br />
Tvořivost neboli kreativitu lze definovat jako komplexní schopnost, která je výsledkem zdařilé syntézy kognitivních schopností, vlastností osobnosti a některých motivů. (Plháková, 2005) Zahrnuje produkci nových myšlenek, které jsou v nějakém smyslu užitečné nebo překračují dosavadní koncepce. (Eysenck, 2008) Užitečnost, tedy nejen originalitu, zdůrazňují jako podmínku pro tvořivost i další autoři. (Sternberg, 2009; Kirst, 1998) Kreativita tedy vyžaduje jak originalitu, tak i užitečnost. <br />
Za kreativní jedince bychom jistě považovali vynálezce významných vynálezů nebo autory světově proslulých uměleckých děl. Je ale možné za kreativního jedince považovat i člověka, který si navrhl vlastní dům nebo vymyslel nějaký zlepšovák pro práci na zahradě? Sawyer rozlišuje malou a velkou kreativitu. Malá kreativita nemá zásadní význam pro naši realitu, ale může produkovat drobná zlepšení. Malá kreativní myšlenky nás v průběhu života napadají relativně často. Velká kreativita vede k podstatným změnám v celospolečenském kontextu. Jde o významné vynálezy a objevy, převratné směry či zcela nové koncepce. (Sawyer, 2012) Mimořádná kreativita (velká kreativita) pramení ze stejných zdrojů jako každodenní kreativita (malá kreativita). (Plháková, 2005) <br />
Pro tvořivé vynálezy, které mají negativní sociální dopad (např. mučicí nástroje, plynová komora, atomová bomba) je používám pojem antikreativita. (Bakalář, 1986) <br />
Výzkum tvořivosti<br />
Max Wertheimer přispěl výzkumu tvořivosti svou knihou „Produktivní myšlení“. V této publikaci rozlišil reproduktivní a produktivní myšlení. Reproduktivní myšlení je charakteristické opakováním postupů, které jedinec využil již v minulosti v jiné situaci. Produktivní myšlení naopak vede k postupům, které jsou kreativní. (Wertheimer, 1959)<br />
Joy P. Guilford navrhl rozlišení konvergentního a divergentního myšlení. Konvergentní myšlení umožňuje vyvozování závěru na základě logického uvažování a využívá se u řešení úloh s jedním správným řešením. Divergentní myšlení uplatňujeme v úlohách, kde existuje více správných řešení nebo k jejich řešení vede více cest (např. hledání možností využití cihly). (Guilford, 1959) <br />
Předpoklady pro vznik tvořivosti<br />
Předpoklady pro vznik tvořivosti tvoří souběžný výskyt následujících faktorů:<br />
• intelektuální schopnosti – jedná se o komplexní poznávací způsoby, které nelze měřit běžnými testy inteligence (např. schopnost pohlížet na problém z nezvyklého úhlu)<br />
• expertní znalosti a dovednosti – mají podobu propracovaných kognitivních schémat a modelů<br />
• styly myšlení – schopnost uvažovat globálně i lokálně (nahlížet problém jako celek, ale propracovat i jednotlivé detaily)<br />
• osobnostní rysy – především tolerance vůči dvojznačnosti, vytrvalost, nekonformnost, odvaha riskovat a hájit své přesvědčení<br />
• vnitřní motivace – zaměřená na řešení problému<br />
• podpůrné prostředí – jako je intelektuálně podnětné rodinné prostředí, společnost ochotná akceptovat originální nápady a život ve velkých kulturních centrech<br />
Pokud se má tvořivost projevit, musí být všechny tyto komponenty alespoň na dobré úrovni. Kompenzace je možná, ale velmi omezená (např. velká vytrvalost může nahradit chybějící podpůrné prostředí). (Lubart, 1994)<br />
V dnešní době je podmínkou pro kreativitu také důkladná znalost daného oboru. (Plháková, 2005)<br />
Etapy tvůrčí činnosti<br />
Ke zkoumání etap tvůrčí činnosti výrazně přispěl Henri Poincaré, který tvrdil, že po formulování vědeckých problémů nastává etapa nevědomé práce. (Poincaré, 1996)<br />
Na jeho myšlenky navázal Graham Wallace, který rozlišil 4 fáze kreativity:<br />
• preparace – jedná se o přípravnou fázi, během které jedinec vytyčuje problém, na kterém chce pracovat. Opatřuje si informace, dělá si poznámky a plně se ponořuje do problému. Snaží se o dokonalé porozumění problému (o vytvoření přesné mentální reprezentace). Tato fáze může být velmi frustrující ve chvílích, kdy se nedaří aplikovat známé postupy a nedaří se najít řešení.<br />
• inkubace – jedná se o fázi, ve které se problém nechává „uležet“, jedinec se jím nějakou dobu nezabývá. V této době pravděpodobně probíhá tzv. latentní zpracování problémové situace, které je nevědomé. Dochází k utřídění a restrukturalizaci informací, které jedinec nashromáždil v přechozí fázi. <br />
• iluminace – tato fáze nastává po různě dlouhé době inkubaci. Dojde v ní k náhlému vynoření se nápadu na řešení problému. Iluminace je provázena tzv. „aha zážitkem“, pocitem úlevy, vhledem.<br />
• verifikace – v této fázi jedinec ověřuje kvalitu řešení nalezeného v předchozí fázi. Tato fáze může být velmi dlouhá a pak vyžaduje trpělivost a vytrvalost. (Wallace, 1926)<br />
Dokladem fáze inkubace se zabývali např. Silviera (1971) a Smith a Blankenship (1991). Smith a Blankenship se věnovali souvislosti mezi mentálním nastavením a inkubací. Inkubaci a zapomínání se věnoval Simon (1966), který je autorem teorie problémového prostoru. Tato teorie říká, že problém je taková situace, kdy jsme v určitém výchozím stavu a chceme dosáhnout stavu cílového, přičemž v dosažení cíle nám brání řada překážek včetně nevýhodného výchozího stavu. <br />
Pro iluminaci existuje málo přímých důkazů, většina z nich pochází z příběhů osob, které iluminaci zřejmě prožili. Iluminaci je možné zkoumat v úlohách, které vyžadují vhled (Metcalfe & Wiebe, 1987; Kaplan a Simon, 1990) nebo v testech vzdálených asociací (Mendick, 1962). Studium mozkové aktivity právě při těchto testech se věnoval Jung-Beeman a kol. (2004)<br />
Další vysvětlení tvořivé činnosti<br />
Boden (1994) ve svém vysvětlení tvořivosti rozlišuje mezi nepravděpodobnostní a nemožnostní tvořivostí. Nepravděpodobnostní objevy vznikají kombinací již známých myšlenek. Pravděpodobnost takového objevu je velmi nízká. Jedná se o produkt analogického nebo asociačního myšlení. Nemožnostní objevy jsou radikálnější, vznikají při nich myšlenky, které nemohly vzniknout dříve. Vznik takové myšlenky zpravidla umožní změna základních pravidel prostoru pro řešení problému. (Eysenck, 2008)<br />
Finke, Ward a Smith (1992) navrhli obecný model tvořivosti Geneplore. Tento model rozlišuje dvě fáze tvořivosti, generativní a explorační. Generativní fáze slouží k vytváření mentálních reprezentací, které se nazývají preinventivní struktury a mají vlastnosti podporující tvořivé objevy. V explorační fázi jsou tyto vlastnosti využívány k tomu, aby daly preinvetivním strukturám smysl. Pokud je explorační fáze úspěšná, dojde ke vzniku tvůrčího produktu. Pokud úspěšná není, vrací se jedinec zpět do generativní fáze, aby navrhl nové preinventivní struktury a proces se opakuje. Jedná se tedy o cyklický proces. Tento model vysvětluje např. pojmové kombinace, strukturovanou imaginaci nebo funkční fixaci. (Eysenck, 2008).<br />
Kognitivní procesy podílející se na tvořivosti<br />
Analogické myšlení<br />
Využití analogického myšlení je považováno za stěžejní pro tvůrčí činnost. Stojí v pozadí mnoha vědeckých objevů. Podstatou analogického myšlení je aplikování pojmové struktury jedné množiny myšlenek (tzv. základní oblasti) na jinou množinu (tzv. cílovou oblast) (např. připodobnění struktury atomu ke sluneční soustavě). Tato schopnost je tvořena dvěma procesy a to analogickým vybavováním a analogickým přiřazováním. Při vybavování musí jedinec vyvolat oblast odpovídající problému, který před ním stojí, při přiřazení porovnává dvě oblasti a hledá v obou odpovídající pojmy a odpovídající vztahovou strukturu. Při analogickém myšlení je tedy stěžejní vztahová podobnost (ne povrchní podobnost).<br />
Různé analogie facilitují řešení různých problémů. (Gentner, 1983) V některých případech je k vyřešení problému nutná explicitní nápověda. Pokud jedinec tuto nápovědu získá, dokáže si povšimnout analogie a nalézt tak řešení problému. (Gick a Holyack, 1980, Duncker, 1945) Lidé mají sklon vybavovat si povrchní analogie (spočívající pouze ve shodě povrchních rysů). (Gentner, 1992) Tvořivé činy zahrnující vzdálené analogie jsou vzácné i z toho důvodu, že je obtížné vybavit si potenciálně vhodné analogie z paměti. (Keane, 1987) V některých oblastech (např. v politice) však i přesto lidé využívají vzdálené strukturální analogie. (Blanchette, Dunbar, 2001)<br />
V současnosti existuje řada modelů, které by měly vysvětlovat množinu jevů analogického myšlení (tyto jevy jsou uvedeny v Eysenckově Kognitivní psychologii v tabulce na str. 525):<br />
• LISA (Hummel a Holyoak, 1997)<br />
• IAM – Incremental Analogy Machine (Keane a Brayshaw, 1988)<br />
• SME – Structure-Mapping Engine (Falkenhainer, Forbus, 1986)<br />
• ACME – Analogical Constraint Mapping Engine (Holyoak, Thagard, 1989)<br />
Modely jsou seřazeny sestupně podle množství jevů, které jsou schopny vysvětlit a tedy podle míry adekvátnosti.<br />
Přiřazování analogií je podle výzkumů využívajících pozitronovou emisní tomografii (PET) lokalizováno do levého prefrontálního kortexu a dolní části levého parietálního laloku. (Wharton, 1988) Pro analogii (stejně jako pro jiné formy myšlení) je tedy důležitá integrace mnohonásobných vztahů, ve které se uplatňuje dorzolaterální prefrontální kortex. (Grafman, 1995; Robin & Holyoak, 1995) Tato oblast zároveň byla definována jako významná pro pracovní paměť a exekutivní funkce. (Baddeley, 1992) Analogické myšlení je základem mnoha testů inteligence (např. Ravenovy matice).<br />
Schopnost analogického myšlení se zdá být jedinečná pro člověka jako živočišný druh. U šimpanzů byla prokázána, ale pouze v rudimentální podobě. (Oden, 2001)<br />
Mentální simulace (modelování)<br />
Lidé chápou svět a simulují jeho aspekty pomocí tzv. mentálních modelů (neboli naivních či folkových teorií). (Brewer, 1987) Dynamické mentální modely jsou prediktivní, simulují fyzikální mechanismy a jevy a často mají charakter vizuální představy (např. představujeme si, jak zdoláme divokou řeku, přes kterou nevede most – přeskočíme ji v úzkém místě, přejdeme přes kameny, přehoupneme se přes ni po laně,…).<br />
Mentální modely regulace topení (Kempton, 1986)<br />
Tento příklad dobře ilustruje využití mentálních modelů v praxi. Kemptonová tvrdí, že když lidé regulují termostat, aby vytopili svůj dům, používají zpětnovazební nebo záklopkový model. U zpětnovazebního modelu termostat zapne a vypne kotel v závislosti na teplotě v místnosti. V záklopkovém modelu kotel topí tak, aby množství vyráběného tepla vyrovnalo ztráty. V závislosti na používaném mentálním modelu se liší spotřeba energie. To je z hlediska ekologie (ale i financí) velmi důležité.<br />
Naivní modely pohybu (McCloskey, 1983)<br />
Naivní teorie o pohybu objektů jsou u různých lidí podobné a mohou být aplikovány v nejrůznějších situacích. Výrazně se přitom liší od základních principů klasické fyziky (tvoří paralely k rané přednewtonovské fyzice). Tyto modely však nejsou obecně pravdivé a v mnoha kontextech vedou k nesprávným předpovědím. Na výsledky má pravděpodobně vliv formát testování způsobem tužka-papír. Lepších výsledků lidé dosahují ve známých kontextech a v rámci dynamických simulací.<br />
Testování hypotéz<br />
Výzkumníci mají často tendenci hledat případy, které potvrzují jejich hypotézy, podle Poppera by však měli usilovat spíše o jejich falzifikaci. (Popper, 1968) Tendence potvrzovat nikoli vyvracet své hypotézy se nazývá konfirmační zkreslení. Watson tento jev popisuje na úloze 2-4-6. Probandi mají za úkol objevit pravidlo, které zná jen experimentátor. Trojice čísel 2-4-6 je při tom příkladem tohoto pravidla. Účastníci experimentu generují další řady, které jsou příkladem tohoto pravidla, a když dostanou pozitivní zpětnou vazbu, mohou formulovat samotné pravidlo. Ukazuje se, že probandi obvykle hledají důkazy pro potvrzení své hypotézy, než důkazy pro její vyvrácení (např. předpoklad zní, že se jedná o řadu čísel stoupajících po dvou, proband se pak většinou ptá, zda jsou příkladem tohoto pravidla také řady 6-8-10 nebo 20-22-24 a dostává kladnou odpověď, která však nevede ke správnému pravidlu. To by zjistil, kdyby se pokusil svou předpověď falzifikovat a zkusil se dotázat např. na řadu čísel 1-2-3, která je také příkladem pravidla a jeho předpoklad zamítá.) (-Watson, 1960)<br />
Konfirmační zkreslení je velmi odolný jev. I když probandi dostanou instrukci, která by měla ovlivnit strategii řešení, stále podléhají konfirmačnímu zkreslení. (Eysenck, 2008) Pokud však proband testuje větší množství hypotéz najednou, má větší tendenci k hledání důkazů pro jejich falzifikaci. (Tweney, 1980) I přes zdůrazňování výhod falzifikace, může být někdy užitečnější hledat potvrzující důkazy (např. při vytváření nových teorií). (Eysenck, 2008).<br />
Klahr a Dunbar (1988) charakterizovali vědecké objevy jako hledání ve dvou problémových prostorech. Jeden prostor obsahuje experimentální možnosti v dané situaci, druhý obsahuje možné hypotézy. Při prohledávání prostoru hypotéz je výchozím stavem znalost určité oblasti a cílovým stavem je hypotéza, která může tyto znalosti vysvětlit ve stručnější a univerzálnější formě. Hledání v experimentální prostoru má za cíl najít experimenty, které rozliší mezi konkurenčními výsledky a poskytnou tak interpretovatelné výsledky.</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pozornost,_jej%C3%AD_druhy_a_vlastnosti&diff=57647Pozornost, její druhy a vlastnosti2019-07-17T08:37:13Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>Člověk je neustále zavalován obrovským přívalem podnětů (např. změny tepla, světla, zvuky). Pokud by si jedinec všechny tyto podněty uvědomoval, došlo by k jeho naprostému ochromení. Lidská schopnost zpracovávat informace má však své limity.<ref name=":0">Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.</ref><br />
<br />
'''Pozornost (prosexie)''' je zaměřenost a soustředěnost duševní činnosti na určitý objekt nebo děj.<ref>Hartl, P., & Hartlová, H. (2015). Psychologický slovník (Třetí, aktualizované vydání). Praha: Portál.</ref> Její funkcí je do vědomí pouštět pouze omezený počet informací. Umožňuje monitorovat vnější i vnitřní prostředí a vybírat z něj pouze ty podněty, které si v daném okamžiku potřebujeme nebo přejeme uvědomit a ostatní ignorovat.<ref name=":0" /><br />
<br />
Neurofyziologickým substrátem pozornosti je '''[[retikulární formace]]'''.<ref name=":0" /><br />
<br />
Pozornost jako mentální proces můžeme rozdělit do dvou fází:<br />
* '''Zaměření (upoutání) pozornosti = selektivní pozornost''' – v této fázi dochází k výběru podstatných podnětů, probíhá převážně nevědomě <br />
* '''Vlastní soustředění vědomí''' – tato fáze má určitý psychický obsah a kvalitu<ref name=":0" /><br />
<br />
== Typy pozornosti ==<br />
[[William James]] rozlišuje mezi''' '''aktivní (záměrnou) a pasivní (bezděčnou) pozorností. '''Aktivní pozornost '''je taková, která je řízena cíli a záměry jedince, '''pasivní pozornost '''je řízena externími stimuly (např. hlasitý zvuk).<ref>James, W. (1890). Principles of Psychology. New York: Holt.</ref> <br />
<br />
'''Záměrná pozornost''' je top-down proces a je třeba na ni vynaložit úsilí. Podílí se na ostražitosti a pátrání. Ostražitost je snaha jedince delší dobu soustředěně sledovat percepční pole a dávat pozor na něco, co se může přihodit „neznámo kdy“ (např. plavčík sledující bazén). Pátrání je daleko aktivnější činnost, je snazší pokud známe nějaký význačný rys hledaného objektu. V jeho průběhu hledáme „stopy“, které nás dovedou k cíli (např. hledání volného místa v restauraci).<br />
<br />
'''Bezděčná pozornost''' je bottom-up proces a má základ v orientačně pátracím reflexu. Tuto pozornost obvykle upoutává''' salience''' neboli výraznost (nové podněty a podněty asociované s nebezpečím, nezvyklé podněty, intenzivní, pohybující se a měnící se podněty, změny dobře známých podnětů a podněty s osobním nebo sociálním významem).<ref name=":0" /> <br />
<br />
Hranice mezi těmito druhy pozornosti je nejednoznačná.<br />
<br />
Dále můžeme podle smyslové modality rozlišit '''sluchovou''' a '''zrakovou pozornost'''. Sluchové pozornosti se věnoval např. výzkum [[Edward C. Cherry|Edwarda C. Cherryho]]. Zrakové pozornosti se věnují výzkumy s probandy s neuropsychologickým onemocněním (např. neglect, extinkce nebo Balintův syndrom).<ref name=":1">Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.</ref><br />
<br />
== Vlastnosti pozornosti ==<br />
Mezi základní vlastnosti pozornosti patří selektivita, koncentrace, distribuce, kapacita a stabilita.<br />
* '''Selektivita''' (výběrovost) – schopnost zaměřit pozornost na významné vnější či vnitřní podněty a ignorovat bezvýznamné opakující se podněty<br />
* '''Koncentrace''' (soustředěnost) – schopnost vyčlenit omezený počet psychických obsahů, kterými se chceme vědomě zabývat (např. při meditaci je to jediný podnět)<br />
* '''Distribuce''' (rozdělování) – schopnost rozdělit pozornost mezi více objektů, tato schopnost je značně omezená<br />
* '''Kapacita''' (rozsah) – množství podmětů, které je člověk schopen zachytit v určitém časovém úseku. Tento rozsah by měl přibližně odpovídat rozsahu krátkodobé paměti, které Miller stanovil na 7 +/- 2 prvky.<br />
* '''Stabilita '''(stálost) – délka časového intervalu, ve které je člověk schopen koncentrovat pozornost na určitý podnět. Tato délka je přibližně 0,1 – 5 sekund. Pozornost fluktuuje.<br />
<br />
== Sluchová selektivní pozornost ==<br />
Podstatou selektivní pozornosti je výběr podnětů před jejich vstupem do vědomí. Jedná se o první fázi pozornosti. Jako jeden z prvních se selektivní pozornost věnoval [[Edward C. Cherry]], který se zajímal o to, jak sledujeme dialog ve chvíli, kdy jsme vystaveni rušivému vlivu okolních rozhovorů. Zjistil, že nejsme schopni sledovat dvě sdělení najednou, pokud se soustředíme na jedno sdělení, nevybavíme si následně obsah nebo smysl druhého sdělení. Tento efekt nazval '''fenoménem koktejlové párty'''. Ve svých výzkumech používal Cherry metodu '''stínění '''(shadowing), která spočívá v poslouchání dvou sdělení ze sluchátek – jedno sdělení se přehrává do pravého ucha probanda, druhé sdělení do ucha levého).<ref>Cherry, E. C. (1953). Some experiments on the recognition of speech with one and two ears. Journal of the Acoustical Society of America, 25, 975-979.</ref> <br />
<br />
=== Teorie [[Donald Broadbent|Donalda Broadbenta]]<ref>Broadbent, D. E. (1958). Perception and Communication. Oxford: Pergamon.</ref> ===<br />
Tato teorie pracuje s modelem '''selektivního filtru''', který působí již v receptoru, přičemž se uplatňuje omezenost kapacity senzorického kanálu a fyzikální vlasti podnětů. Jedná se o tzv. '''časnou selekci'''. Podle Brouadbenta se dva podněty, které jsou prezentovány současně, dostávají do senzorického aparátu paralelně. Pouze jednomu typu podnětu je však na základě jeho fyzikálních charakteristik umožněno projít filtrem k následnému zpracování. Tento filtr zabraňuje zahlcení kognitivního systému, který se nachází za ním a slouží k důkladnějšímu zpracování informací.<ref name=":1" /><br />
<br />
Obecnou platnost této koncepce však řada výzkumů nepotvrdila.<ref>Allport, D. A., Antonis, B., Reynolds, P. (1972). On the division of attention: A disproof of the single channel hypothesis. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 24, 225-235.</ref> <ref>Underwood, G. (1974). Moray vs. the rest: The effect od extended shadowing practice. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 26, 368-372.</ref> <ref>Von Wright, J. M., Anderson, K., Stenman U. (1975). Generalization of conditioned G. S. R. s in dichotic listening. In P. M. A. Rabbitt, S. Dornic (Eds.), Attention and performance, Vol. V. London: Academic Press.</ref><br />
<br />
=== Teorie oslabení [[Anně Treismanová|Anni Treismanové]]<ref>Treisman, A. M. (1960). Contextual cues in selective listening. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 12, 242-248.</ref> ===<br />
<br />
Tato teorie navazuje na předchozí teorii filtru. Předpokládá, že časná selekce nevede k úplnému zablokování bezvýznamných podnětů, ale pouze k jejich '''zeslabení'''. Vpuštění informace do vědomí je výsledkem série testů, které rozhodují o tom, zda je informace důležitá nebo nedůležití (a bude utlumena).<ref name=":0" /> <br />
<br />
Teorie Broadbenta a Treismanové souhrnně můžeme označit jako teorie časné selekce. <ref name=":1" /><br />
<br />
=== Teorie pozdního filtru Deutsche a Deutschové<ref>Deutsch, J. A., Deutsch, D. (1963). Attention: Some theoretical considerations. Psychological Review, 93, 283-321.</ref> ===<br />
<br />
Tato teorie přichází s myšlenkou, že všechny informace jsou plně zpracovány, přičemž odpověď je determinována nejdůležitějším nebo relevantním podnětem. Pro odpověď jsou tedy použity pouze důležité vstupy. Tato teorie je oproti dvěma předchozím nazývána teorií '''pozdní selekce'''.<ref name=":1" /><br />
<br />
=== Flexibilní model Johnstona a Heinze<ref>Johnston, W.H., Heinz, S. P. (1978). Flexibility and Capacity demands of attention. Journal of Experimental Psychology: General, 107, 420-435.</ref> ===<br />
<br />
Tento model vychází ze dvou předpokladů:<br />
* čím více stádií zpracování je třeba před samotnou selekcí, tím větší požadavky jsou kladeny na kapacitu systému<br />
* selekce nastává v průběhu zpracování tak brzy, jak je to jen možné, tím se požadavky na kapacitu minimalizují<ref name=":1" /><br />
<br />
Tuto teorii ve svém výzkumu testovali Johnston a Wilsonová.<ref>Johnston, W.H., Wilson, J. (1980). Perceptual processing of nontargets in an attention task. Memory and cognition, 8, 372-377.</ref><br />
<br />
=== Teorie zátěže Lavieho<ref>Lavie, N. (1995). Perceptual load as a necessary condition for selective attention. Journal of Experimental Psychology: Human Perception and Performance, 21, 451– 468</ref> ===<br />
<br />
Tato teorie říká, že omezené zdroje rozdělujeme podle relevance úkolu. Pokud zbydou volné zdroje, mohou být využity jinak.<br />
<br />
=== Kapacitní model [[Daniel Kahneman|Daniela Kahnemana]] ===<br />
<br />
Tento model vychází z předpokladu, že systém zpracování informací má limitovanou schopnost zvládnout přísun vstupních podnětů. Lidé podle něj disponují určitým stálým kvantem pozornosti, které mohou rozdělovat v závislosti na požadavcích situace. Výkon je tedy limitován kapacitou tohoto zásobníku pozornosti. Přesunutí pozornosti k jinému podnětu znamená odpoutání pozornosti od podnětu předchozího. Tato teorie také zřejmě není obecně platná. Ukazuje se, že je snazší rozdělovat pozornost mezi aktivity rozdílné percepční modality (např. představovat si pokoj a zároveň ho verbálně popisovat je snazší než číst a zároveň psát).<ref name=":0" /><br />
<br />
== Zraková selektivní pozornost ==<br />
Předchozí teorie se věnovaly především sluchové pozornosti, ačkoli v posledních desetiletích byla větší pozornost věnována pozornosti zrakové. Se zrakovou pozorností úzce souvisí '''[[oční pohyby]]''', díky kterým můžeme zaměřit pozornost. Posner však tvrdí, že pozornost můžeme zaměřit i bez očních pohybů. Existuje podle něj forma '''skryté pozornosti''', kdy se zaměřená zraková pozornost posouvá do různých oblastí, aniž by došlo k očním pohybům.<ref>Posner, M. I. (1980). Orienting of Attention. The VIIth Sir Frederick Barlett lecture. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 32A, 3-25.</ref> <br />
<br />
Jedním ze způsobů využití selektivní zrakové pozornosti je''' zrakové vyhledávání''', které využíváme v každodenním životě (např. když hledáme knihu v knihovně). <br />
<br />
=== Teorie integrace rysů Treismanové<ref>Treisman, A. M. (1992). Spreading supression or feature integration? A reply to Dunken and Hunpreys (1992). Journal of experimental psychology: Human perception and Performance, 18, 589-593.</ref> ===<br />
Tato teorie rozlišuje mezi '''rysy objektů''' (např. barva, velikost) a '''samotnými objekty'''. Podle Treismanové jsou nejprve všechny vizuální rysy objektů zpracovány současně, ale nezávisle na sobě během '''paralelního zpracování''' (toto stadium nezávisí na pozornosti). Následuje pomalejší '''sériové zpracování''', kdy je z jednotlivých rysů vytvořen objekt. Zaměřená pozornost kombinuje rysy v zorném poli a vytváří z nich objekt (funguje jako jakési lepidlo). Vliv má také minulá zkušenost (např. objekty ve tvaru banánu bývají žluté). Pokud je zaměření pozornosti nedostatečné nebo chybějí relevantní znalosti, může dojít k '''iluzornímu spojení''', kdy iluze vznikne spojením rysů různých objektů.<ref name=":1" /> <br />
<br />
Pokud je cíl, který hledáme definován jedním rysem (např. modré písmeno), je vyhledávání rychlejší než, když je dán více rysy (např. modré písmeno T). Více rysů zřejmě vyžaduje zapojení pozornosti (sériové zpracování).<ref>Treisman, A. M., Gelade, G. (1980). A feature integration theory of attention. Cognitive psychology, 12, 97-136.</ref><br />
<br />
== Poruchy pozornosti ==<br />
Drobné poruchy pozornosti se objevují i u zdravých jedinců. Patří mezi ně roztržitost nebo nadměrná fluktuace (těkavost). '''Roztržitost''' bývá způsobena nadměrnou koncentrací na vnitřní psychické obsahy, poměrně nápadně se projevuje (např. jedinec omylem odejde z obchodu i s nákupním košíkem). Nadměrná fluktuace je stav, při kterém i málo nápadné podněty okamžitě upoutávají pozornost jedince. '''Těkavost''' se objevuje např. u dětí trpících hyperkinetickou poruchou. V nebezpečných situacích, které mohou vyvolat stav paniky, může dojít k '''zúžení pozornosti''' (tunelovitému vidění).<ref name=":0" /><br />
<br />
Dále můžeme rozlišit kvantitativní a kvalitativní poruchy pozornosti. Kvalitativní poruchu pozornosti nazýváme '''paraprosexie'''. Dochází během í k nesprávnému zaměření pozornost, objevuje se především u psychotických stavů nebo u obsedantně kompulzivní poruchy (OCD). Kvantitativní poruchy mohou zahrnovat úplnou ztrátu pozornosti ('''aprosexie'''), sníženou pozornost ('''hypoprosexie''') nebo zvýšenou pozornost ('''hyperprosexie''').<ref>Orel, M. (2012). Psychopatologie. Praha: Grada.</ref><br />
<br />
== Zdroj ==<br />
<br />
Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Sternberg, R. J. (2002). Kognitivní psychologie. Praha: Portál.<br />
<br />
Eysenck, M. W., Keane, M. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia. <br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
pozornost, selektivní pozornost, teorie pozornosti<br />
<br />
[[Kategorie: Obecná psychologie|*]]<br />
[[Kategorie: Kognitivní psychologie|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pozornost,_jej%C3%AD_druhy_a_vlastnosti&diff=57646Pozornost, její druhy a vlastnosti2019-07-17T08:25:32Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>Člověk je neustále zavalován obrovským přívalem podnětů (např. změny tepla, světla, zvuky). Pokud by si člověk všechny tyto podněty uvědomoval, došlo by k jeho naprostému ochromení. Lidská schopnost zpracovávat informace má však své limity.<ref name=":0">Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.</ref><br />
<br />
Pozornost (prosexie) je zaměřenost a soustředěnost duševní činnosti na určitý objekt nebo děj.<ref>Hartl, P., & Hartlová, H. (2015). Psychologický slovník (Třetí, aktualizované vydání). Praha: Portál.</ref> Její funkcí je do vědomí pouštět pouze omezený počet informací. Umožňuje monitorovat vnější i vnitřní prostředí a vybírat z něj pouze ty podněty, které si v daném okamžiku potřebujeme nebo přejeme uvědomit a ostatní ignorovat.<ref name=":0" /><br />
<br />
Neurofyziologickým substrátem pozornosti je retikulární formace.<ref name=":0" /><br />
<br />
Pozornost jako mentální proces můžeme rozdělit do dvou fází:<br />
* Zaměření (upoutání) pozornosti = selektivní pozornost – v této fázi dochází k výběru podstatných podnětů, probíhá převážně nevědomě <br />
* Vlastní soustředění vědomí – tato fáze má určitý psychický obsah a kvalitu<ref name=":0" /><br />
<br />
== Typy pozornosti ==<br />
William James rozlišuje mezi aktivní (záměrnou) a pasivní (bezděčnou) pozorností. Aktivní pozornost je taková, která je řízena cíli a záměry jedince, pasivní pozornost je řízena externími stimuly (např. hlasitý zvuk).<ref>James, W. (1890). Principles of Psychology. New York: Holt.</ref> <br />
<br />
Záměrná pozornost je top-down proces a je třeba na ni vynaložit úsilí. Podílí se na ostražitosti a pátrání. Ostražitost je snaha jedince delší dobu soustředěně sledovat percepční pole a dávat pozor na něco, co se může přihodit „neznámo kdy“ (např. plavčík sledující bazén). Pátrání je daleko aktivnější činnost, je snazší pokud známe nějaký význačný rys hledaného objektu. V jeho průběhu hledáme „stopy“, které nás dovedou k cíli (např. hledání volného místa v restauraci).<br />
<br />
Bezděčná pozornost je bottom-up proces a má základ v orientačně pátracím reflexu. Tuto pozornost obvykle upoutává salience neboli výraznost (nové podněty a podněty asociované s nebezpečím, nezvyklé podněty, intenzivní, pohybující se a měnící se podněty, změny dobře známých podnětů a podněty s osobním nebo sociálním významem).<ref name=":0" /> <br />
<br />
Hranice mezi těmito druhy pozornosti je nejednoznačná.<br />
<br />
Dále můžeme podle smyslové modality rozlišit sluchovou a zrakovou pozornost. Sluchové pozornosti se věnoval např. výzkum Edwarda C. Cherryho. Zrakové pozornosti se věnují výzkumy s probandy s neuropsychologickým onemocněním (např. neglect, extinkce nebo Balintův syndrom).<ref name=":1">Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.</ref><br />
<br />
== Vlastnosti pozornosti ==<br />
Mezi základní vlastnosti pozornosti patří selektivita, koncentrace, distribuce, kapacita a stabilita.<br />
* Selektivita (výběrovost) – schopnost zaměřit pozornost na významné vnější či vnitřní podněty a ignorovat bezvýznamné opakující se podněty<br />
* Koncentrace (soustředěnost) – schopnost vyčlenit omezený počet psychických obsahů, kterými se chceme vědomě zabývat (např. při meditaci je to jediný podnět)<br />
* Distribuce (rozdělování) – schopnost rozdělit pozornost mezi více objektů, tato schopnost je značně omezená<br />
* Kapacita (rozsah) – množství podmětů, které je člověk schopen zachytit v určitém časovém úseku. Tento rozsah by měl přibližně odpovídat rozsahu krátkodobé paměti, které Miller stanovil na 7 +/- 2 prvky.<br />
* Stabilita (stálost) – délka časového intervalu, ve které je člověk schopen koncentrovat pozornost na určitý podnět. Tato délka je 0,1 – 5 sekund. Pozornost fluktuuje.<br />
<br />
== Sluchová selektivní pozornost ==<br />
Podstatou selektivní pozornosti je výběr podnětů před jejich vstupem do vědomí. Jedná se o první fázi pozornosti. Jako jeden z prvních se selektivní pozornost věnoval Edward C. Cherry, který se zajímal o to, jak sledujeme dialog ve chvíli, kdy jsme vystaveni rušivému vlivu okolních rozhovorů. Zjistil, že nejsme schopni sledovat dvě sdělení najednou, pokud se soustředíme na jedno sdělení, nevybavíme si následně obsah nebo smysl druhého sdělení. Tento efekt nazval fenoménem koktejlové párty. Ve svých výzkumech používal Cherry metodu stínění (shadowing), která spočívá v poslouchání dvou sdělení ze sluchátek – jedno sdělení se přehrává do pravého ucha probanda, druhé sdělení do ucha levého).<ref>Cherry, E. C. (1953). Some experiments on the recognition of speech with one and two ears. Journal of the Acoustical Society of America, 25, 975-979.</ref> <br />
<br />
=== Teorie Donalda Broadbenta<ref>Broadbent, D. E. (1958). Perception and Communication. Oxford: Pergamon.</ref> ===<br />
Tato teorie pracuje s modelem selektivního filtru, který působí již v receptoru, přičemž se uplatňuje omezenost kapacity senzorického kanálu a fyzikální vlasti podnětů. Jedná se o tzv. časnou selekci. Podle Brouadbenta se dva podněty, které jsou prezentovány současně, dostávají do senzorického aparátu paralelně. Pouze jednomu typu podnětu je však na základě jeho fyzikálních charakteristik umožněno projít filtrem k následnému zpracování. Tento filtr zabraňuje zahlcení kognitivního systému, který se nachází za ním a slouží k důkladnějšímu zpracování informací.<ref name=":1" /><br />
<br />
Obecnou platnost této koncepce však řada výzkumů nepotvrdila.<ref>Allport, D. A., Antonis, B., Reynolds, P. (1972). On the division of attention: A disproof of the single channel hypothesis. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 24, 225-235.</ref> <ref>Underwood, G. (1974). Moray vs. the rest: The effect od extended shadowing practice. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 26, 368-372.</ref> <ref>Von Wright, J. M., Anderson, K., Stenman U. (1975). Generalization of conditioned G. S. R. s in dichotic listening. In P. M. A. Rabbitt, S. Dornic (Eds.), Attention and performance, Vol. V. London: Academic Press.</ref><br />
<br />
=== Teorie oslabení Anni Treismanové<ref>Treisman, A. M. (1960). Contextual cues in selective listening. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 12, 242-248.</ref> ===<br />
<br />
Tato teorie navazuje na předchozí teorii filtru. Předpokládá, že časná selekce nevede k úplnému zablokování bezvýznamných podnětů, ale pouze k jejich zeslabení. Vpuštění informace do vědomí je výsledkem série testů, které rozhodují o tom, zda je informace důležitá nebo nedůležití (a bude utlumena).<ref name=":0" /> <br />
<br />
Teorie Broadbenta a Treismanové souhrnně můžeme označit jako teorie časné selekce. <ref name=":1" /><br />
<br />
=== Teorie pozdního filtru Deutsche a Deutschové<ref>Deutsch, J. A., Deutsch, D. (1963). Attention: Some theoretical considerations. Psychological Review, 93, 283-321.</ref> ===<br />
<br />
Tato teorie přichází s myšlenkou, že všechny informace jsou plně zpracovány, přičemž odpověď je determinována nejdůležitějším nebo relevantním podnětem. Pro odpověď jsou tedy použity pouze důležité vstupy. Tato teorie je oproti dvěma předchozím nazývána teorií pozdní selekce.<ref name=":1" /><br />
<br />
=== Flexibilní model Johnstona a Heinze<ref>Johnston, W.H., Heinz, S. P. (1978). Flexibility and Capacity demands of attention. Journal of Experimental Psychology: General, 107, 420-435.</ref> ===<br />
<br />
Tento model vychází ze dvou předpokladů:<br />
* čím více stádií zpracování je třeba před samotnou selekcí, tím větší požadavky jsou kladeny na kapacitu systém<br />
* selekce nastává v průběhu zpracování tak brzy, jak je to jen možné, tím se požadavky na kapacitu minimalizují<ref name=":1" /><br />
<br />
Tuto teorii ve svém výzkumu testovali Johnston a Wilsonová.<ref>Johnston, W.H., Wilson, J. (1980). Perceptual processing of nontargets in an attention task. Memory and cognition, 8, 372-377.</ref><br />
<br />
=== Teorie zátěže Lavieho<ref>Lavie, N. (1995). Perceptual load as a necessary condition for selective attention. Journal of Experimental Psychology: Human Perception and Performance, 21, 451– 468</ref> ===<br />
<br />
Tato teorie říká, že omezené zdroje rozdělujeme podle relevance úkolu. Pokud zbydou volné zdroje, mohou být využity jinak.<br />
<br />
=== Kapacitní model Daniela Kahnemana ===<br />
<br />
Tento model vychází z předpokladu, že systém zpracování informací má limitovanou schopnost zvládnout přísun vstupních podnětů. Lidé podle něj disponují určitým stálým kvantem pozornosti, které mohou rozdělovat v závislosti na požadavcích situace. Výkon je tedy limitován kapacitou tohoto zásobníku pozornosti. Přesunutí pozornosti k jinému podnětu znamená odpoutání pozornosti od podnětu předchozího. Tato teorie také zřejmě není obecně platná. Ukazuje se, že je snazší rozdělovat pozornost mezi aktivity rozdílné percepční modality (např. představovat si pokoj a zároveň ho verbálně popisovat je snazší než číst a zároveň psát).<ref name=":0" /><br />
<br />
== Zraková selektivní pozornost ==<br />
Předchozí teorie se věnovaly především sluchové pozornosti, ačkoli v posledních desetiletích byla větší pozornost věnována pozornosti zrakové. Se zrakovou pozorností úzce souvisí oční pohyby, díky kterým můžeme zaměřit pozornost. Posner však tvrdí, že pozornost můžeme zaměřit i bez očních pohybů. Existuje podle něj forma skryté pozornosti, kdy se zaměřená zraková pozornost posouvá do různých oblastí, aniž by došlo k očním pohybům.<ref>Posner, M. I. (1980). Orienting of Attention. The VIIth Sir Frederick Barlett lecture. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 32A, 3-25.</ref> <br />
<br />
Jedním ze způsobů využití selektivní zrakové pozornosti je zrakové vyhledávání, které využíváme v každodenním životě (např. když hledáme knihu v knihovně). <br />
<br />
=== Teorie integrace rysů Treismanové<ref>Treisman, A. M. (1992). Spreading supression or feature integration? A reply to Dunken and Hunpreys (1992). Journal of experimental psychology: Human perception and Performance, 18, 589-593.</ref> ===<br />
Tato teorie rozlišuje mezi rysy objektů (např. barva, velikost) a samotnými objekty. Podle Treismanové jsou nejprve všechny vizuální rysy objektů zpracovány současně, ale nezávisle na sobě během paralelního zpracování (toto stadium nezávisí na pozornosti). Následuje pomalejší sériové zpracování, kdy je z jednotlivých rysů vytvořen objekt. Zaměřená pozornost kombinuje rysy v zorném poli a vytváří z nich objekt (funguje jako jakési lepidlo). Vliv má také minulá zkušenost (např. objekty ve tvaru banánu bývají žluté). Pokud je zaměření pozornosti nedostatečné nebo chybějí relevantní znalosti, může dojít k iluzornímu spojení, kdy iluze vznikne spojením rysů různých objektů.<ref name=":1" /> <br />
<br />
Pokud je cíl, který hledáme definován jedním rysem (např. modré písmeno), je vyhledávání rychlejší než, když je dán více rysy (např. modré písmeno T). Více rysů zřejmě vyžaduje zapojení pozornosti (sériové zpracování).<ref>Treisman, A. M., Gelade, G. (1980). A feature integration theory of attention. Cognitive psychology, 12, 97-136.</ref><br />
<br />
== Poruchy pozornosti ==<br />
Drobné poruchy pozornosti se objevují i u zdravých jedinců. Patří mezi ně roztržitost nebo nadměrná fluktuace (těkavost). Roztržitost bývá způsobena nadměrnou koncentrací na vnitřní psychické obsahy, poměrně nápadně se projevuje (např. jedinec omylem odejde z obchodu i s nákupním košíkem). Nadměrná fluktuace je stav, při kterém i málo nápadné podněty okamžitě upoutávají pozornost jedince. Těkavost se objevuje např. u dětí trpících hyperkinetickou poruchou. V nebezpečných situacích, které mohou vyvolat stav paniky, může dojít k zúžení pozornosti (tunelovitému vidění).<ref name=":0" /><br />
<br />
Dále můžeme rozlišit kvantitativní a kvalitativní poruchy pozornosti. Kvalitativní poruchu pozornosti nazýváme paraprosexie. Dochází během í k nesprávnému zaměření pozornost, objevuje se především u psychotických stavů nebo u obsedantně kompulzivní poruchy (OCD). Kvantitativní poruchy mohou zahrnovat úplnou ztrátu pozornosti (aprosexie), sníženou pozornost (hypoprosexie) nebo zvýšenou pozornost (hyperprosexie).<ref>Orel, M. (2012). Psychopatologie. Praha: Grada.</ref><br />
<br />
== Zdroj ==<br />
<br />
Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Sternberg, R. J. (2002). Kognitivní psychologie. Praha: Portál.<br />
<br />
Eysenck, M. W., Keane, M. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia. <br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
pozornost, selektivní pozornost, teorie pozornosti<br />
<br />
[[Kategorie: Obecná psychologie|*]]<br />
[[Kategorie: Kognitivní psychologie|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pozornost,_jej%C3%AD_druhy_a_vlastnosti&diff=57645Pozornost, její druhy a vlastnosti2019-07-17T08:14:37Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>Člověk je neustále zavalován obrovským přívalem podnětů (např. změny tepla, světla, zvuky). Pokud by si člověk všechny tyto podněty uvědomoval, došlo by k jeho naprostému ochromení. Lidská schopnost zpracovávat informace má však své limity.<ref name=":0">Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.</ref><br />
<br />
Pozornost (prosexie) je zaměřenost a soustředěnost duševní činnosti na určitý objekt nebo děj.<ref>Hartl, P., & Hartlová, H. (2015). Psychologický slovník (Třetí, aktualizované vydání). Praha: Portál.</ref> Její funkcí je do vědomí pouštět pouze omezený počet informací. Umožňuje monitorovat vnější i vnitřní prostředí a vybírat z něj pouze ty podněty, které si v daném okamžiku potřebujeme nebo přejeme uvědomit a ostatní ignorovat.<ref name=":0" /><br />
<br />
Neurofyziologickým substrátem pozornosti je retikulární formace.<ref name=":0" /><br />
<br />
Pozornost jako mentální proces můžeme rozdělit do dvou fází:<br />
* Zaměření (upoutání) pozornosti = selektivní pozornost – v této fázi dochází k výběru podstatných podnětů, probíhá převážně nevědomě <br />
* Vlastní soustředění vědomí – tato fáze má určitý psychický obsah a kvalitu<ref name=":0" /><br />
<br />
== Typy pozornosti ==<br />
William James rozlišuje mezi aktivní (záměrnou) a pasivní (bezděčnou) pozorností. Aktivní pozornost je taková, která je řízena cíli a záměry jedince, pasivní pozornost je řízena externími stimuly (např. hlasitý zvuk). (James, 1890) <br />
<br />
Záměrná pozornost je top-down proces a je třeba na ni vynaložit úsilí. Podílí se na ostražitosti a pátrání. Ostražitost je snaha jedince delší dobu soustředěně sledovat percepční pole a dávat pozor na něco, co se může přihodit „neznámo kdy“ (např. plavčík sledující bazén). Pátrání je daleko aktivnější činnost, je snazší pokud známe nějaký význačný rys hledaného objektu. V jeho průběhu hledáme „stopy“, které nás dovedou k cíli (např. hledání volného místa v restauraci).<br />
<br />
Bezděčná pozornost je bottom-up proces a má základ v orientačně pátracím reflexu. Tuto pozornost obvykle upoutává salience neboli výraznost (nové podněty a podněty asociované s nebezpečím, nezvyklé podněty, intenzivní, pohybující se a měnící se podněty, změny dobře známých podnětů a podněty s osobním nebo sociálním významem). (Plháková, 2005) <br />
<br />
Hranice mezi těmito druhy pozornosti je nejednoznačná.<br />
<br />
Dále můžeme podle smyslové modality rozlišit sluchovou a zrakovou pozornost. Sluchové pozornosti se věnoval např. výzkum Edwarda C. Cherryho. Zrakové pozornosti se věnují výzkumy s probandy s neuropsychologickým onemocněním (např. neglect, extinkce nebo Balintův syndrom). (Eysenck, 2008)<br />
<br />
== Vlastnosti pozornosti ==<br />
Mezi základní vlastnosti pozornosti patří selektivita, koncentrace, distribuce, kapacita a stabilita.<br />
* Selektivita (výběrovost) – schopnost zaměřit pozornost na významné vnější či vnitřní podněty a ignorovat bezvýznamné opakující se podněty<br />
* Koncentrace (soustředěnost) – schopnost vyčlenit omezený počet psychických obsahů, kterými se chceme vědomě zabývat (např. při meditaci je to jediný podnět)<br />
* Distribuce (rozdělování) – schopnost rozdělit pozornost mezi více objektů, tato schopnost je značně omezená<br />
* Kapacita (rozsah) – množství podmětů, které je člověk schopen zachytit v určitém časovém úseku. Tento rozsah by měl přibližně odpovídat rozsahu krátkodobé paměti, které Miller stanovil na 7 +/- 2 prvky. (Hunt, 2000)<br />
* Stabilita (stálost) – délka časového intervalu, ve které je člověk schopen koncentrovat pozornost na určitý podnět. Tato délka je 0,1 – 5 sekund. Pozornost fluktuuje.<br />
<br />
== Sluchová selektivní pozornost ==<br />
Podstatou selektivní pozornosti je výběr podnětů před jejich vstupem do vědomí. Jedná se o první fázi pozornosti. Jako jeden z prvních se selektivní pozornost věnoval Edward C. Cherry, který se zajímal o to, jak sledujeme dialog ve chvíli, kdy jsme vystaveni rušivému vlivu okolních rozhovorů. Zjistil, že nejsme schopni sledovat dvě sdělení najednou, pokud se soustředíme na jedno sdělení, nevybavíme si následně obsah nebo smysl druhého sdělení. Tento efekt nazval fenoménem koktejlové párty. Ve svých výzkumech používal Cherry metodu stínění (shadowing), která spočívá v poslouchání dvou sdělení ze sluchátek – jedno sdělení se přehrává do pravého ucha probanda, druhé sdělení do ucha levého). (Cherry, 1953) <br />
<br />
=== Teorie Donalda Broadbenta (1958) ===<br />
Tato teorie pracuje s modelem selektivního filtru, který působí již v receptoru, přičemž se uplatňuje omezenost kapacity senzorického kanálu a fyzikální vlasti podnětů. Jedná se o tzv. časnou selekci. Podle Brouadbenta se dva podněty, které jsou prezentovány současně, dostávají do senzorického aparátu paralelně. Pouze jednomu typu podnětu je však na základě jeho fyzikálních charakteristik umožněno projít filtrem k následnému zpracování. Tento filtr zabraňuje zahlcení kognitivního systému, který se nachází za ním a slouží k důkladnějšímu zpracování informací. (Eysenck, 2008)<br />
<br />
Obecnou platnost této koncepce však řada výzkumů nepotvrdila. (Lackner a Garrett, 1972), Underwood, 1974), Allport, Antonisová, Reynoldsová, 1972, Von Wright, Anderson a Stenman 1975<br />
<br />
=== Teorie oslabení Anni Treismanové (1960) ===<br />
<br />
Tato teorie navazuje na předchozí teorii filtru. Předpokládá, že časná selekce nevede k úplnému zablokování bezvýznamných podnětů, ale pouze k jejich zeslabení. Vpuštění informace do vědomí je výsledkem série testů, které rozhodují o tom, zda je informace důležitá nebo nedůležití (a bude utlumena). (Plháková, 2005) <br />
<br />
Teorie Broadbenta a Treismanové souhrnně můžeme označit jako teorie časné selekce (Eysenck, 2008).<br />
<br />
=== Teorie pozdního filtru Deutsche a Deutschové (1963) ===<br />
<br />
Tato teorie přichází s myšlenkou, že všechny informace jsou plně zpracovány, přičemž odpověď je determinována nejdůležitějším nebo relevantním podnětem. Pro odpověď jsou tedy použity pouze důležité vstupy. Tato teorie je oproti dvěma předchozím nazývána teorií pozdní selekce. (Eysenck, 2008)<br />
<br />
=== Flexibilní model Johnstona a Heinze (1978) ===<br />
<br />
Tento model vychází ze dvou předpokladů:<br />
* čím více stádií zpracování je třeba před samotnou selekcí, tím větší požadavky jsou kladeny na kapacitu systém<br />
* selekce nastává v průběhu zpracování tak brzy, jak je to jen možné, tím se požadavky na kapacitu minimalizují (Eysenck, 2008)<br />
<br />
Tuto teorii ve svém výzkumu testovali Johnston a Wilsonová. (1980)<br />
<br />
=== Teorie zátěže (Lavie, 1995) ===<br />
<br />
Tato teorie říká, že omezené zdroje rozdělujeme podle relevance úkolu. Pokud zbydou volné zdroje, mohou být využity jinak.<br />
<br />
=== Kapacitní model Daniela Kahnemana (1973) ===<br />
<br />
Tento model vychází z předpokladu, že systém zpracování informací má limitovanou schopnost zvládnout přísun vstupních podnětů. Lidé podle něj disponují určitým stálým kvantem pozornosti, které mohou rozdělovat v závislosti na požadavcích situace. Výkon je tedy limitován kapacitou tohoto zásobníku pozornosti. Přesunutí pozornosti k jinému podnětu znamená odpoutání pozornosti od podnětu předchozího. Tato teorie také zřejmě není obecně platná. Ukazuje se, že je snazší rozdělovat pozornost mezi aktivity rozdílné percepční modality (např. představovat si pokoj a zároveň ho verbálně popisovat je snazší než číst a zároveň psát). (Plháková, 2005)<br />
<br />
== Zraková selektivní pozornost ==<br />
Předchozí teorie se věnovaly především sluchové pozornosti, ačkoli v posledních desetiletích byla větší pozornost věnována pozornosti zrakové. Se zrakovou pozorností úzce souvisí oční pohyby, díky kterým můžeme zaměřit pozornost. Posner však tvrdí, že pozornost můžeme zaměřit i bez očních pohybů. Existuje podle něj forma skryté pozornosti, kdy se zaměřená zraková pozornost posouvá do různých oblastí, aniž by došlo k očním pohybům. (Posner,1980) <br />
<br />
Jedním ze způsobů využití selektivní zrakové pozornosti je zrakové vyhledávání, které využíváme v každodenním životě (např. když hledáme knihu v knihovně). <br />
<br />
=== Teorie integrace rysů Treismanové (1992) ===<br />
Tato teorie rozlišuje mezi rysy objektů (např. barva, velikost) a samotnými objekty. Podle Treismanové jsou nejprve všechny vizuální rysy objektů zpracovány současně, ale nezávisle na sobě během paralelního zpracování (toto stadium nezávisí na pozornosti). Následuje pomalejší sériové zpracování, kdy je z jednotlivých rysů vytvořen objekt. Zaměřená pozornost kombinuje rysy v zorném poli a vytváří z nich objekt (funguje jako jakési lepidlo). Vliv má také minulá zkušenost (např. objekty ve tvaru banánu bývají žluté). Pokud je zaměření pozornosti nedostatečné nebo chybějí relevantní znalosti, může dojít k iluzornímu spojení, kdy iluze vznikne spojením rysů různých objektů. (Eysenck, 2008) <br />
<br />
Pokud je cíl, který hledáme definován jedním rysem (např. modré písmeno), je vyhledávání rychlejší než, když je dán více rysy (např. modré písmeno T). Více rysů zřejmě vyžaduje zapojení pozornosti (sériové zpracování). (Treisman a Gelade, 1980)<br />
<br />
== Poruchy pozornosti ==<br />
Drobné poruchy pozornosti se objevují i u zdravých jedinců. Patří mezi ně roztržitost nebo nadměrná fluktuace (těkavost). Roztržitost bývá způsobena nadměrnou koncentrací na vnitřní psychické obsahy, poměrně nápadně se projevuje (např. jedinec omylem odejde z obchodu i s nákupním košíkem). Nadměrná fluktuace je stav, při kterém i málo nápadné podněty okamžitě upoutávají pozornost jedince. Těkavost se objevuje např. u dětí trpících hyperkinetickou poruchou. V nebezpečných situacích, které mohou vyvolat stav paniky, může dojít k zúžení pozornosti (tunelovitému vidění). (Plháková, 2005)<br />
<br />
Dále můžeme rozlišit kvantitativní a kvalitativní poruchy pozornosti. Kvalitativní poruchu pozornosti nazýváme paraprosexie. Dochází během í k nesprávnému zaměření pozornost, objevuje se především u psychotických stavů nebo u obsedantně kompulzivní poruchy (OCD). Kvantitativní poruchy mohou zahrnovat úplnou ztrátu pozornosti (aprosexie), sníženou pozornost (hypoprosexie) nebo zvýšenou pozornost (hyperprosexie). (Orel, 2012)<br />
<br />
== Zdroj ==<br />
<br />
Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Sternberg, R. J. (2002). Kognitivní psychologie. Praha: Portál.<br />
<br />
Eysenck, M. W., Keane, M. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia. <br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
pozornost, selektivní pozornost, teorie pozornosti<br />
<br />
[[Kategorie: Obecná psychologie|*]]<br />
[[Kategorie: Kognitivní psychologie|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pozornost,_jej%C3%AD_druhy_a_vlastnosti&diff=57644Pozornost, její druhy a vlastnosti2019-07-17T08:12:12Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>Člověk je neustále zavalován obrovským přívalem podnětů (např. změny tepla, světla, zvuky). Pokud by si člověk všechny tyto podněty uvědomoval, došlo by k jeho naprostému ochromení. Lidská schopnost zpracovávat informace má však své limity.<ref name=":0">Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.</ref><br />
<br />
Pozornost (prosexie) je zaměřenost a soustředěnost duševní činnosti na určitý objekt nebo děj.<ref>Hartl, P., & Hartlová, H. (2015). Psychologický slovník (Třetí, aktualizované vydání). Praha: Portál.</ref> Její funkcí je do vědomí pouštět pouze omezený počet informací. Umožňuje monitorovat vnější i vnitřní prostředí a vybírat z něj pouze ty podněty, které si v daném okamžiku potřebujeme nebo přejeme uvědomit a ostatní ignorovat.<ref name=":0" /><br />
<br />
Neurofyziologickým substrátem pozornosti je retikulární formace.<ref name=":0" /><br />
<br />
Pozornost jako mentální proces můžeme rozdělit do dvou fází:<br />
* Zaměření (upoutání) pozornosti = selektivní pozornost – v této fázi dochází k výběru podstatných podnětů, probíhá převážně nevědomě <br />
* Vlastní soustředění vědomí – tato fáze má určitý psychický obsah a kvalitu<ref name=":0" /><br />
<br />
== Typy pozornosti ==<br />
William James rozlišuje mezi aktivní (záměrnou) a pasivní (bezděčnou) pozorností. Aktivní pozornost je taková, která je řízena cíli a záměry jedince, pasivní pozornost je řízena externími stimuly (např. hlasitý zvuk). (James, 1890) <br />
<br />
Záměrná pozornost je top-down proces a je třeba na ni vynaložit úsilí. Podílí se na ostražitosti a pátrání. Ostražitost je snaha jedince delší dobu soustředěně sledovat percepční pole a dávat pozor na něco, co se může přihodit „neznámo kdy“ (např. plavčík sledující bazén). Pátrání je daleko aktivnější činnost, je snazší pokud známe nějaký význačný rys hledaného objektu. V jeho průběhu hledáme „stopy“, které nás dovedou k cíli (např. hledání volného místa v restauraci).<br />
<br />
Bezděčná pozornost je bottom-up proces a má základ v orientačně pátracím reflexu. Tuto pozornost obvykle upoutává salience neboli výraznost (nové podněty a podněty asociované s nebezpečím, nezvyklé podněty, intenzivní, pohybující se a měnící se podněty, změny dobře známých podnětů a podněty s osobním nebo sociálním významem). (Plháková, 2005) <br />
<br />
Hranice mezi těmito druhy pozornosti je nejednoznačná.<br />
<br />
Dále můžeme podle smyslové modality rozlišit sluchovou a zrakovou pozornost. Sluchové pozornosti se věnoval např. výzkum Edwarda C. Cherryho. Zrakové pozornosti se věnují výzkumy s probandy s neuropsychologickým onemocněním (např. neglect, extinkce nebo Balintův syndrom). (Eysenck, 2008)<br />
<br />
== Vlastnosti pozornosti ==<br />
Mezi základní vlastnosti pozornosti patří selektivita, koncentrace, distribuce, kapacita a stabilita.<br />
* Selektivita (výběrovost) – schopnost zaměřit pozornost na významné vnější či vnitřní podněty a ignorovat bezvýznamné opakující se podněty<br />
* Koncentrace (soustředěnost) – schopnost vyčlenit omezený počet psychických obsahů, kterými se chceme vědomě zabývat (např. při meditaci je to jediný podnět)<br />
* Distribuce (rozdělování) – schopnost rozdělit pozornost mezi více objektů, tato schopnost je značně omezená<br />
* Kapacita (rozsah) – množství podmětů, které je člověk schopen zachytit v určitém časovém úseku. Tento rozsah by měl přibližně odpovídat rozsahu krátkodobé paměti, které Miller stanovil na 7 +/- 2 prvky. (Hunt, 2000)<br />
* Stabilita (stálost) – délka časového intervalu, ve které je člověk schopen koncentrovat pozornost na určitý podnět. Tato délka je 0,1 – 5 sekund. Pozornost fluktuuje.<br />
<br />
== Sluchová selektivní pozornost ==<br />
Podstatou selektivní pozornosti je výběr podnětů před jejich vstupem do vědomí. Jedná se o první fázi pozornosti. Jako jeden z prvních se selektivní pozornost věnoval Edward C. Cherry, který se zajímal o to, jak sledujeme dialog ve chvíli, kdy jsme vystaveni rušivému vlivu okolních rozhovorů. Zjistil, že nejsme schopni sledovat dvě sdělení najednou, pokud se soustředíme na jedno sdělení, nevybavíme si následně obsah nebo smysl druhého sdělení. Tento efekt nazval fenoménem koktejlové párty. Ve svých výzkumech používal Cherry metodu stínění (shadowing), která spočívá v poslouchání dvou sdělení ze sluchátek – jedno sdělení se přehrává do pravého ucha probanda, druhé sdělení do ucha levého). (Cherry, 1953) <br />
<br />
=== Teorie Donalda Broadbenta (1958) ===<br />
Tato teorie pracuje s modelem selektivního filtru, který působí již v receptoru, přičemž se uplatňuje omezenost kapacity senzorického kanálu a fyzikální vlasti podnětů. Jedná se o tzv. časnou selekci. Podle Brouadbenta se dva podněty, které jsou prezentovány současně, dostávají do senzorického aparátu paralelně. Pouze jednomu typu podnětu je však na základě jeho fyzikálních charakteristik umožněno projít filtrem k následnému zpracování. Tento filtr zabraňuje zahlcení kognitivního systému, který se nachází za ním a slouží k důkladnějšímu zpracování informací. (Eysenck, 2008)<br />
<br />
Obecnou platnost této koncepce však řada výzkumů nepotvrdila. (Lackner a Garrett, 1972), Underwood, 1974), Allport, Antonisová, Reynoldsová, 1972, Von Wright, Anderson a Stenman 1975<br />
<br />
=== Teorie oslabení Anni Treismanové (1960) ===<br />
<br />
Tato teorie navazuje na předchozí teorii filtru. Předpokládá, že časná selekce nevede k úplnému zablokování bezvýznamných podnětů, ale pouze k jejich zeslabení. Vpuštění informace do vědomí je výsledkem série testů, které rozhodují o tom, zda je informace důležitá nebo nedůležití (a bude utlumena). (Plháková, 2005) <br />
<br />
Teorie Broadbenta a Treismanové souhrnně můžeme označit jako teorie časné selekce (Eysenck, 2008).<br />
<br />
=== Teorie pozdního filtru Deutsche a Deutschové (1963) ===<br />
<br />
Tato teorie přichází s myšlenkou, že všechny informace jsou plně zpracovány, přičemž odpověď je determinována nejdůležitějším nebo relevantním podnětem. Pro odpověď jsou tedy použity pouze důležité vstupy. Tato teorie je oproti dvěma předchozím nazývána teorií pozdní selekce. (Eysenck, 2008)<br />
<br />
=== Flexibilní model Johnstona a Heinze (1978) ===<br />
<br />
Tento model vychází ze dvou předpokladů:<br />
* čím více stádií zpracování je třeba před samotnou selekcí, tím větší požadavky jsou kladeny na kapacitu systém<br />
* selekce nastává v průběhu zpracování tak brzy, jak je to jen možné, tím se požadavky na kapacitu minimalizují (Eysenck, 2008)<br />
<br />
Tuto teorii ve svém výzkumu testovali Johnston a Wilsonová. (1980)<br />
<br />
=== Teorie zátěže (Lavie, 1995) ===<br />
<br />
Tato teorie říká, že omezené zdroje rozdělujeme podle relevance úkolu. Pokud zbydou volné zdroje, mohou být využity jinak.<br />
<br />
=== Kapacitní model Daniela Kahnemana (1973) ===<br />
<br />
Tento model vychází z předpokladu, že systém zpracování informací má limitovanou schopnost zvládnout přísun vstupních podnětů. Lidé podle něj disponují určitým stálým kvantem pozornosti, které mohou rozdělovat v závislosti na požadavcích situace. Výkon je tedy limitován kapacitou tohoto zásobníku pozornosti. Přesunutí pozornosti k jinému podnětu znamená odpoutání pozornosti od podnětu předchozího. Tato teorie také zřejmě není obecně platná. Ukazuje se, že je snazší rozdělovat pozornost mezi aktivity rozdílné percepční modality (např. představovat si pokoj a zároveň ho verbálně popisovat je snazší než číst a zároveň psát). (Plháková, 2005)<br />
<br />
== Zraková selektivní pozornost ==<br />
Předchozí teorie se věnovaly především sluchové pozornosti, ačkoli v posledních desetiletích byla větší pozornost věnována pozornosti zrakové. Se zrakovou pozorností úzce souvisí oční pohyby, díky kterým můžeme zaměřit pozornost. Posner však tvrdí, že pozornost můžeme zaměřit i bez očních pohybů. Existuje podle něj forma skryté pozornosti, kdy se zaměřená zraková pozornost posouvá do různých oblastí, aniž by došlo k očním pohybům. (Posner,1980) <br />
<br />
Jedním ze způsobů využití selektivní zrakové pozornosti je zrakové vyhledávání, které využíváme v každodenním životě (např. když hledáme knihu v knihovně). <br />
<br />
=== Teorie integrace rysů Treismanové (1992) ===<br />
Tato teorie rozlišuje mezi rysy objektů (např. barva, velikost) a samotnými objekty. Podle Treismanové jsou nejprve všechny vizuální rysy objektů zpracovány současně, ale nezávisle na sobě během paralelního zpracování (toto stadium nezávisí na pozornosti). Následuje pomalejší sériové zpracování, kdy je z jednotlivých rysů vytvořen objekt. Zaměřená pozornost kombinuje rysy v zorném poli a vytváří z nich objekt (funguje jako jakési lepidlo). Vliv má také minulá zkušenost (např. objekty ve tvaru banánu bývají žluté). Pokud je zaměření pozornosti nedostatečné nebo chybějí relevantní znalosti, může dojít k iluzornímu spojení, kdy iluze vznikne spojením rysů různých objektů. (Eysenck, 2008) <br />
<br />
Pokud je cíl, který hledáme definován jedním rysem (např. modré písmeno), je vyhledávání rychlejší než, když je dán více rysy (např. modré písmeno T). Více rysů zřejmě vyžaduje zapojení pozornosti (sériové zpracování). (Treisman a Gelade, 1980)<br />
<br />
== Poruchy pozornosti ==<br />
Drobné poruchy pozornosti se objevují i u zdravých jedinců. Patří mezi ně roztržitost nebo nadměrná fluktuace (těkavost). Roztržitost bývá způsobena nadměrnou koncentrací na vnitřní psychické obsahy, poměrně nápadně se projevuje (např. jedinec omylem odejde z obchodu i s nákupním košíkem). Nadměrná fluktuace je stav, při kterém i málo nápadné podněty okamžitě upoutávají pozornost jedince. Těkavost se objevuje např. u dětí trpících hyperkinetickou poruchou. V nebezpečných situacích, které mohou vyvolat stav paniky, může dojít k zúžení pozornosti (tunelovitému vidění). (Plháková, 2005)<br />
<br />
Dále můžeme rozlišit kvantitativní a kvalitativní poruchy pozornosti. Kvalitativní poruchu pozornosti nazýváme paraprosexie. Dochází během í k nesprávnému zaměření pozornost, objevuje se především u psychotických stavů nebo u obsedantně kompulzivní poruchy (OCD). Kvantitativní poruchy mohou zahrnovat úplnou ztrátu pozornosti (aprosexie), sníženou pozornost (hypoprosexie) nebo zvýšenou pozornost (hyperprosexie). (Orel, 2012)</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pozornost,_jej%C3%AD_druhy_a_vlastnosti&diff=57643Pozornost, její druhy a vlastnosti2019-07-17T08:01:42Z<p>Petra.Martinova: Založena nová stránka s textem „Člověk je neustále zavalován obrovským přívalem podnětů (např. změny tepla, světla, zvuky). Pokud by si člověk všechny tyto podněty uvědom…“</p>
<hr />
<div>Člověk je neustále zavalován obrovským přívalem podnětů (např. změny tepla, světla, zvuky). Pokud by si člověk všechny tyto podněty uvědomoval, došlo by k jeho naprostému ochromení. Lidská schopnost zpracovávat informace má však své limity. (Plháková, 2005)<br />
Pozornost (prosexie) je zaměřenost a soustředěnost duševní činnosti na určitý objekt nebo děj. (Hartl, 2015) Její funkcí je do vědomí pouštět pouze omezený počet informací. Umožňuje monitorovat vnější i vnitřní prostředí a vybírat z něj pouze ty podněty, které si v daném okamžiku potřebujeme nebo přejeme uvědomit a ostatní ignorovat. (Plháková, 2005)<br />
Neurofyziologickým substrátem pozornosti je retikulární formace. (Plháková, 2005)<br />
Pozornost jako mentální proces můžeme rozdělit do dvou fází:<br />
• Zaměření (upoutání) pozornosti = selektivní pozornost – v této fázi dochází k výběru podstatných podnětů, probíhá převážně nevědomě <br />
• Vlastní soustředění vědomí – tato fáze má určitý psychický obsah a kvalitu (Plháková, 2005)<br />
Typy pozornosti<br />
William James rozlišuje mezi aktivní (záměrnou) a pasivní (bezděčnou) pozorností. Aktivní pozornost je taková, která je řízena cíli a záměry jedince, pasivní pozornost je řízena externími stimuly (např. hlasitý zvuk). (James, 1890) <br />
Záměrná pozornost je top-down proces a je třeba na ni vynaložit úsilí. Podílí se na ostražitosti a pátrání. Ostražitost je snaha jedince delší dobu soustředěně sledovat percepční pole a dávat pozor na něco, co se může přihodit „neznámo kdy“ (např. plavčí sledující bazén). Pátrání je daleko aktivnější činnost, je snazší pokud známe nějaký význačný rys hledaného objektu. V jeho průběhu hledáme „stopy“, které nás dovedou k cíli (např. hledání volného místa v restauraci).<br />
Bezděčná pozornost je bottom-up proces a má základ v orientačně pátracím reflexu. Tuto pozornost obvykle upoutává salience neboli výraznost (nové podněty a podněty asociované s nebezpečím, nezvyklé podněty, intenzivní, pohybující se a měnící se podněty, změny dobře známých podnětů a podněty s osobním nebo sociálním významem). (Plháková, 2005) <br />
Hranice mezi těmito druhy pozornosti je nejednoznačná.<br />
Dále můžeme podle smyslové modality rozlišit sluchovou a zrakovou pozornost. Sluchové pozornosti se věnoval např. výzkum Edwarda C. Cherryho. Zrakové pozornosti se věnují výzkumy s probandy s neuropsychologickým onemocněním (např. neglect, extinkce nebo Balintův syndrom). (Eysenck, 2008)<br />
Vlastnosti pozornosti<br />
Mezi základní vlastnosti pozornosti patří selektivita, koncentrace, distribuce, kapacita a stabilita.<br />
• Selektivita (výběrovost) – schopnost zaměřit pozornost na významné vnější či vnitřní podněty a ignorovat bezvýznamné opakující se podněty<br />
• Koncentrace (soustředěnost) – schopnost vyčlenit omezený počet psychických obsahů, kterými se chceme vědomě zabývat (např. při meditaci je to jediný podnět)<br />
• Distribuce (rozdělování) – schopnost rozdělit pozornost mezi více objektů, tato schopnost je značně omezená<br />
• Kapacita (rozsah) – množství podmětů, které je člověk schopen zachytit v určitém časovém úseku. Tento rozsah by měl přibližně odpovídat rozsahu krátkodobé paměti, které Miller stanovil na 7 +/- 2 prvky. (Hunt, 2000)<br />
• Stabilita (stálost) – délka časového intervalu, ve které je člověk schopen koncentrovat pozornost na určitý podnět. Tato délka je 0,1 – 5 sekund. Pozornost fluktuuje.<br />
Sluchová selektivní pozornost<br />
Podstatou selektivní pozornosti je výběr podnětů před jejich vstupem do vědomí. Jedná se o první fázi pozornosti. Jako jeden z prvních se selektivní pozornost věnoval Edward C. Cherry, který se zajímal o to, jak sledujeme dialog ve chvíli, kdy jsme vystaveni rušivému vlivu okolních rozhovorů. Zjistil, že nejsme schopni sledovat dvě sdělení najednou, pokud se soustředíme na jedno sdělení, nevybavíme si následně obsah nebo smysl druhého sdělení. Tento efekt nazval fenoménem koktejlové párty. Ve svých výzkumech používal Cherry metodu stínění (shadowing), která spočívá v poslouchání dvou sdělení ze sluchátek – jedno sdělení se přehrává do pravého ucha probanda, druhé sdělení do ucha levého). (Cherry, 1953) <br />
Teorie Donalda Broadbenta (1958)<br />
Tato teorie pracuje s modelem selektivního filtru, který působí již v receptoru, přičemž se uplatňuje omezenost kapacity senzorického kanálu a fyzikální vlasti podnětů. Jedná se o tzv. časnou selekci. Podle Brouadbenta se dva podněty, které jsou prezentovány současně, dostávají do senzorického aparátu paralelně. Pouze jednomu typu podnětu je však na základě jeho fyzikálních charakteristik umožněno projít filtrem k následnému zpracování. Tento filtr zabraňuje zahlcení kognitivního systému, který se nachází za ním a slouží k důkladnějšímu zpracování informací. (Eysenck, 2008)<br />
Obecnou platnost této koncepce však řada výzkumů nepotvrdila. (Lackner a Garrett, 1972), Underwood, 1974), Allport, Antonisová, Reynoldsová, 1972, Von Wright, Anderson a Stenman 1975<br />
Teorie oslabení Anni Treismanové (1960)<br />
Tato teorie navazuje na předchozí teorii filtru. Předpokládá, že časná selekce nevede k úplnému zablokování bezvýznamných podnětů, ale pouze k jejich zeslabení. Vpuštění informace do vědomí je výsledkem série testů, které rozhodují o tom, zda je informace důležitá nebo nedůležití (a bude utlumena). (Plháková, 2005) Teorie Broadbenta a Treismanové souhrnně můžeme označit jako teorie časné selekce (Eysenck, 2008).<br />
Teorie pozdního filtru Deutsche a Deutschové (1963)<br />
Tato teorie přichází s myšlenkou, že všechny informace jsou plně zpracovány, přičemž odpověď je determinována nejdůležitějším nebo relevantním podnětem. Pro odpověď jsou tedy použity pouze důležité vstupy. Tato teorie je oproti dvěma předchozím nazývána teorií pozdní selekce. (Eysenck, 2008)<br />
Flexibilní model Johnstona a Heinze (1978)<br />
Tento model vychází ze dvou předpokladů:<br />
• čím více stádií zpracování je třeba před samotnou selekcí, tím větší požadavky jsou kladeny na kapacitu systém<br />
• selekce nastává v průběhu zpracování tak brzy, jak je to jen možné, tím se požadavky na kapacitu minimalizují (Eysenck, 2008)<br />
Tuto teorii ve svém výzkumu testovali Johnston a Wilsonová. (1980)<br />
Teorie zátěže (Lavie, 1995)<br />
Tato teorie říká, že omezené zdroje rozdělujeme podle relevance úkolu. Pokud zbydou volné zdroje, mohou být využity jinak.<br />
Kapacitní model Daniela Kahnemana (1973)<br />
Tento model vychází z předpokladu, že systém zpracování informací má limitovanou schopnost zvládnout přísun vstupních podnětů. Lidé podle něj disponují určitým stálým kvantem pozornosti, které mohou rozdělovat v závislosti na požadavcích situace. Výkon je tedy limitován kapacitou tohoto zásobníku pozornosti. Přesunutí pozornosti k jinému podnětu znamená odpoutání pozornosti od podnětu předchozího. Tato teorie také zřejmě není obecně platná. Ukazuje se, že je snazší rozdělovat pozornost mezi aktivity rozdílné percepční modality (např. představovat si pokoj a zároveň ho verbálně popisovat je snazší než číst a zároveň psát). (Plháková, 2005)<br />
Zraková selektivní pozornost<br />
Předchozí teorie se věnovaly především sluchové pozornosti, ačkoli v posledních desetiletích byla větší pozornost věnována pozornosti zrakové. Se zrakovou pozorností úzce souvisí oční pohyby, díky kterým můžeme zaměřit pozornost. Posner však tvrdí, že pozornost můžeme zaměřit i bez očních pohybů. Existuje podle něj forma skryté pozornosti, kdy se zaměřená zraková pozornost posouvá do různých oblastí, aniž by došlo k očním pohybům. (Posner,1980) <br />
Jedním ze způsobů využití selektivní zrakové pozornosti je zrakové vyhledávání, které využíváme v každodenním životě (např. když hledáme knihu v knihovně). <br />
Teorie integrace rysů Treismanové (1992)<br />
Tato teorie rozlišuje mezi rysy objektů (např. barva, velikost) a samotnými objekty. Podle Treismanové jsou nejprve všechny vizuální rysy objektů zpracovány současně, ale nezávisle na sobě během paralelního zpracování (toto stadium nezávisí na pozornosti). Následuje pomalejší sériové zpracování, kdy je z jednotlivých rysů vytvořen objekt. Zaměřená pozornost kombinuje rysy v zorném poli a vytváří z nich objekt (funguje jako jakési lepidlo). Vliv má také minulá zkušenost (např. objekty ve tvaru banánu bývají žluté). Pokud je zaměření pozornosti nedostatečné nebo chybějí relevantní znalosti, může dojít k iluzornímu spojení, kdy iluze vznikne spojením rysů různých objektů. (Eysenck, 2008) Pokud je cíl, který hledáme definován jedním rysem (např. modré písmeno), je vyhledávání rychlejší než, když je dán více rysy (např. modré písmeno T). Více rysů zřejmě vyžaduje zapojení pozornosti (sériové zpracování). (Treisman a Gelade, 1980)<br />
Poruchy pozornosti<br />
Drobné poruchy pozornosti se objevují i u zdravých jedinců. Patří mezi ně roztržitost nebo nadměrná fluktuace (těkavost). Roztržitost bývá způsobena nadměrnou koncentrací na vnitřní psychické obsahy, poměrně nápadně se projevuje (např. jedinec omylem odejde z obchodu i s nákupním košíkem). Nadměrná fluktuace je stav, při kterém i málo nápadné podněty okamžitě upoutávají pozornost jedince. Těkavost se objevuje např. u dětí trpících hyperkinetickou poruchou. V nebezpečných situacích, které mohou vyvolat stav paniky, může dojít k zúžení pozornosti (tunelovitému vidění). (Plháková, 2005)<br />
Dále můžeme rozlišit kvantitativní a kvalitativní poruchy pozornosti. Kvalitativní poruchu pozornosti nazýváme paraprosexie. Dochází během í k nesprávnému zaměření pozornost, objevuje se především u psychotických stavů nebo u obsedantně kompulzivní poruchy (OCD). Kvantitativní poruchy mohou zahrnovat úplnou ztrátu pozornosti (aprosexie), sníženou pozornost (hypoprosexie) nebo zvýšenou pozornost (hyperprosexie). (Orel, 2012)</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychologie_symbolu_a_metafory._Narativn%C3%AD_psychologie&diff=57640Psychologie symbolu a metafory. Narativní psychologie2019-07-14T13:48:36Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>== [[Psychologie symbolu a metafory]] ==<br />
<br />
== [[Narativní psychologie]] ==</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Psychologie_symbolu_a_metafory._Narativn%C3%AD_psychologie&diff=57639Psychologie symbolu a metafory. Narativní psychologie2019-07-14T13:47:05Z<p>Petra.Martinova: Založena nová stránka s textem „Psychologie symbolu a metafory Narativní psychologie“</p>
<hr />
<div>Psychologie symbolu a metafory<br />
Narativní psychologie</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Kognitivn%C3%AD_procesy&diff=57627Kognitivní procesy2019-07-01T19:48:31Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>Kognitivní (poznávací) procesy můžeme charakterizovat jako '''děje, jejichž prostřednictvím člověk poznává svět i sám sebe'''. Pojem kognitivní pochází z latinského ''cognoscere'' neboli poznávat. Slouží ke zpracovávání informací (poznatků) z vnější a vnitřní reality – totiž k příjmu informací (vnímání), jejich ukládání, uchovávání (paměť, učení) a vyvolávání (paměť, představivost), jejich transformaci, organizaci, reorganizaci a další práci s nimi (myšlení). Také zahrnují přesouvání zaměření vědomí při práci s informacemi (pozornost) a procesy zapojené při sdělování či komunikování informací (řeč).<ref>Juklová, K. (2010). Základy obecné psychologie: studijní text (Vyd. 4). Hradec Králové: Gaudeamus.</ref><br />
<br />
'''Kognitivní systém''' čili soubor všech kognitivních procesů zahrnuje [[vnímání]], [[paměť]], [[učení]], [[představivost]], [[myšlení]] (a v rámci něj usuzování, posuzování, řešení problémů, rozhodování se, tvoření nových myšlenek a spolu s tím [[tvořivost]]) a také [[pozornost]] a řeč.<br />
<br />
Někdy je činěno rozlišení mezi kognitivními procesy a '''[[Kognitivní dispozice|kognitivními dispozicemi]]''',''' '''funkcemi či schopnostmi. Kognitivní procesy poté zahrnují v prožívání nám do určité míry introspektivně dostupné (byť také do významné míry mimo dosah našeho vědomí probíhající) děje, při kterých je zpracovávání informací příjímaných z vnější a vnitřní reality realizováno. Jde o proměnlivé a přechodné děje, které vedou ke vzniku dílčích psychických, a to [[Kognitivní obsahy|kognitivních obsahů]] (např. počitků, vjemů, představ, vzpomínek, myšlenek,…). Kognitivní dispozice představují proti tomu relativně stabilní předpoklady umožňující výkon jednotlivých kognitivních procesů – dávající jedinci schopnost je realizovat. Jde o hypotetické proměnné, projevující se nicméně objektivně v relativní stabilitě či konzistenci jedincova výkonu v různých úlohách, jež zaměstnávají příslušné kognitivní funkce. <br />
<br />
S ohledem na uvedené rozlišení je poté terminologicky někdy také odlišováno čití (proces) od čivosti (dispozice), vnímání (proces) od vnímavosti (dispozice), představování si (proces) od představivosti (dispozice), zapamatovávání si (proces) od paměti (dispozice) atd. Jiní autoři však toto terminologické rozlišení striktně neuplatňují a např. paměť pojímají jak jako proces, tak jako dispozici. <br />
==Historie==<br />
<br />
V dnešní době se studiem kognitivních procesů zabývá především [[kognitivní psychologie|'''kognitivní psychologie''']], která se objevila v '''50. – 60. letech 20. století'''. Ke vzniku kognitivní psychologie však přispěla řada filozofických i psychologických směrů. <br />
<br />
Filozofické směry, které se významně zabývaly otázkou poznání – resp. zejména tím, jaké jsou zdroje našich poznatků, jaká je jejich platnost a jaké jsou vůbec limity našeho poznání, byly v novověku směry racionalismus a empirismus. Svým zaměřením se tedy věnovaly tématu poznávání jako kognitivní psychologie, avšak z jiné, totiž filozofické perspektivy; navíc spíše než vlastní procesy zpracovávání informací, které v mysli probíhají a kterým se věnuje kognitivní psychologie, je zajímalo to, jaké jsou vůbec zdroje, ze kterých primárně tyto informace, poznatky o vnějším a vnitřním světě pocházejí. <br />
<br />
'''Racionalismus''' kladl důraz na rozum coby hlavní zdroj poznání. Poznatky člověk podle něj získává na základě intuice ve smyslu evidentního zření určitých pravd (axiomů) o skutečnosti, které jsou přitom dle racionalistického stanoviska lidskému rozumu apriorně dány. Spolu s tím poznatky člověk také získává dedukcí dalších dílčích pravd na základě nazřených axiomů. Smyslovou zkušenost chápe také jako relevantní zdroj poznání, ale považuji ji za méně spolehlivou. Předpokládá přitom, že rozumem získané poznání může být dokonalé – totiž definitivně platné a že k němu jedinec může dospět i nezávisle na zkušenosti, totiž právě na základě nazření apriorních poznatků. <br />
<br />
'''Empirismus''' naproti tomu kladl důraz na smyslovou zkušenost coby hlavní zdroj poznání. Odmítl existenci jakýchkoliv apriorních poznatků, které by byly v rozumu, resp. naší mysli přítomny před veškerou naší smyslovou zkušeností – které by byly vrozené. Odmítá představu a možnost absolutně dokonalého poznání, protože stále (podobně jako racionalismus) počítá s tím, že smyslová zkušenost je nespolehlivá; zároveň také vychází z toho, že různá smyslová zkušenost nás může vést k různým závěrům, a tak mohou být vždy předchozí poznatky na základě nového materiálu získaného ze smyslové zkušenosti vyvráceny.<br />
<br />
Spor mezi oběma směry pokračoval i v 17. století. K racionalismu se přikláněl např. [[René Descartes]] a k empirismu např. [[John Locke]]. V 18. století pak tento spor dosáhl svého vrcholu, kdy [[Immanuel Kant]] přiznal důležitost oběma zdrojům poznání – empirické zkušenosti i apriorním poznatkům, resp. apriorním poznávacím kategoriím obsaženým v našem rozumu (jako je např. prostor, čas, kauzalita a další pojmy), jež smyslově vnímanou a poznávanou skutečnost inherentně strukturují a organizují, čímž naše poznání rovněž podmiňují. Debata o významu jednotlivých směrů a jejich stanovisek však neutichá ani dnes. <br />
<br />
Před ustavením psychologie coby samostatného empirického vědeckého oboru se tématu vybraných kognitivních procesů výzkumně věnovala tzv. '''[[psychofyzika]]'''. Zkoumala kauzální vztahy mezi vnějšími stimuly působícími na smyslové receptory a subjektivními reakcemi jedince v reakci na ně v podobě jednotlivých smyslových počitků. Tyto procesy se snažila kvantifikovat a matematizovat. Formuloval a zkoumala různé podnětové prahy a zároveň na základě výzkumných zjištění postulovala několik zákonitostí – např. '''Weberův-Fechnerův zákon'''. Mezi její představitele patří [[Ernst Heinrich Weber]], [[Gustav Theodor Fechner]] a [[Hermann von Helmholz]].<ref name=":2">Plhákova Alena. (2011). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.</ref> <br />
<br />
Studiu některých kognitivních fenoménů se před vznikem kognitivní psychologie, avšak již v rámci psychologie věnoval po psychofyzice '''asocianismus'''. Zabýval se zejm. počitky, jež chápal jako jakési základní elementy vědomí – základní psychické obsahy (vedle citů). A zkoumal přitom způsoby jejich spojování v mysli na základě tzv. [[asociační zákony|asociačních zákonů]]. Zároveň se také věnoval procesu učení. Zástupci asocianismu byli např. [[Herman Ebbinghaus]] a [[Wilhelm M. Wundt]].<br />
<br />
Na asocianismus navázal''' [[behaviorismus]]''', který se také věnoval vytváření tzv. asociací – spojů, nikoliv však mezi jednotlivými mentálními obsahy, ale mezi vnějšími podněty a určitým chováním. Samotný raný behaviorismus studiu kognitivních procesů příliš nepřispěl, spíše naopak. Mysl a procesy v ní probíhající, a tedy i kognitivní procesy, vnímal jako černou skříňku, k níž není možné vědeckými metodami proniknout. '''[[Neobehaviorismus a operacionalismus|Neobehaviorismus]]''', coby určitá vývojová fáze behaviorismu v cca 30.–50. letech 20. stol., do určité míry původní stanovisko behaviorismu nicméně přehodnotila. Začal počítat s tím, že výslednou podobu chování člověka ovlivňují nejen podněty působící z vnějšího prostředí, ale také určité vnitřní intervenující proměnné spojené na straně organismu. Spolu s tím [[Edward Ch. Tolman]] coby jeden z představitelů neobehaviorismu rozpracoval koncepci tzv. '''kognitivních map''' coby určitých vnitřních představ prostředí a prostoru, v němž se jedinec pohybuje. Tím byl v psychologii učiněn jistý krok směrem k obnovení zájmu o vědecké studium rovněž mentálních, totiž kognitivních fenoménů, a nikoliv pouze vnějších behaviorálních projevů člověka.<br />
<br />
Dalšími předchůdci kognitivní psychologie s ohledem na jistý zájem o kognitivní jevy jsou také '''strukturalismus''' a''' funkcionalismus'''. Cílem strukturalismu bylo pochopit strukturu (uspořádání prvků) mysli – tzn. identifikovat hlavní elementární prvky, obsahy vědomí (v pojetí strukturalismu: počitky, představy a pocity) a jejich vzájemné vztahy. Zástupcem tohoto směru je např. [[Edward Titchener]]. Hlavní metoda tohoto směru, která byla užívána k získávání informací o uvedeném předmětu zájmu byla introspekce ve Wundtově pojetí – totiž kontrolované sebepozorování, které realizují probandi v rámci experimentu. Funkcionalismus upřednostňoval před obsahem myšlení procesy myšlení. Zajímal se tedy o to, jak psychické procesy (a v rámci nich i kognitivní procesy) pomáhají v procesu adaptace člověka na prostředí, v němž žije. Zástupci funkcionalismu jsou např. [[William James]] a [[John Dewey]]. <br />
<br />
Nakonec se studiu kognitivních procesů v dějinách psychologie před vznikem kognitivní psychologie věnovali také představitelé [[gestalt psychologie|'''gestalt psychologie''']], která přišla s myšlenkou, že psychologické jev nejlépe pochopíme, když je budeme vnímat jako uspořádané, strukturované celky, nikoli když je budeme rozkládat na části.<ref name=":0">Sternberg, R. J. (2009). Kognitivní psychologie (Vydání 2). Praha: Portál.</ref> Gestaltisté se zajímali především o vnímání, a to zrakovou percepci. Formulovali pro ni řadu tzv. [[Gestalt zákony|gestalt zákonů]], jež popisují, jakým způsobem se vnímané objekty v naší mysli organizují.<br />
<br />
Na vznik kognitivismu měly vliv i další obory, např. psychobiologie, která se zabývá rolí fyziologických faktorů při konstituování psychických jevů, dále lingvistika, antropologie, ale i technologické obory.<br />
==Možné přístupy ke studiu kognitivních procesů==<br />
'''Experimentální kognitivní psychologie''' studuje kognitivní procesy za pomoci reakčních časů, chyb a vzorců odpovědí zkoumaných probandů v příslušných experimentálních úlohách, u nichž se předpokládá, že se při jejich plnění zapojují, a tedy projevují příslušné kognitivní funkce a procesy. '''Kognitivní neurověda''' využívá funkční a strukturální zobrazovací metody (počítačová tomografie, magnetická rezonance, evokované potenciály, magnetoencefalografie, pozitronová emisní tomografie), a to pro studium neurobiologického podkladu kognitivních procesů. Neuropsychologie studuje tyto neurobiologické koreláty na základě výzkumu mozkových lézí a jejich důsledků či projevů. Dále se ke studiu kognitivních procesů využívají také '''matematické modely''' a '''počítačové simulace'''. <br />
<br />
==Vybrané kognitivní procesy==<br />
===[[Vnímání]]===<br />
Studium vnímání se zabývá'' ''integrací jednotlivých počitků do celistvých vjemů objektů okolního světa a využitím těchto vjemů při orientaci v okolí'''. '''Důležitými tématy jsou '''vnímání vzdálenosti''', '''pohybu''' a''' rozpoznávání'''.<ref name=":1">Atkinson, R. L., Fredrickson, B. L., Loftus, G. R., Wagenaae, W. A., Hilgard, E. R., & Nolen-Hoeksema, S. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda(Vydání 3., přepracované). Praha: Portál.</ref><br />
<br />
===[[Pozornost]]===<br />
Pozornost aktivuje a umožňuje '''selektivní''' zaměření vědomí na určité psychické procesy (a v rámci nich i kognitivní procesy). Selektivní aspekt pozornosti má důležitou adaptivní funkci, chrání jedince před zahlcením nadbytkem informací a umožňuje mu se zaměřit primárně na aktuálně relevantní informace. Existuje řada teorií pozornosti, které můžeme dělit na modely filtru a kapacitní modely.<ref>Vágnerová, M. (2016). Obecná psychologie: dílčí aspekty lidské psychiky a jejich orgánový základ. Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum.</ref><br />
<br />
=== [[Představivost]] (imaginace) ===<br />
Představivost neboli imaginace rozlišuje mezi pamětními a fantazijními představami. '''Pamětní představy''' jsou mentální reprezentace dřívějších senzoricko-vjemových a citových zážitků. '''Fantazijní představy''' jsou mentální reprezentace, které nejsou pouhou produkcí dříve vnímané skutečnosti, ale je v nich něco nového a pozměněného. Z hlediska kognitivní psychologie se v souvislosti s představivostí zmiňuje [[Paiviova teorie dvojího kódování|'''Paiviova teorie dvojího kódování''']], '''mentální rotace''', '''skenování představ''', '''porovnávání velikostí představ''', '''reintepretace dvojznačných obrazů''' nebo '''kognitivní mapy'''.<ref name=":2" /><br />
===[[Paměť]]===<br />
Základní stádia paměťového procesu tvoří '''ukládání''', '''uchovávání''' a '''vybavování '''informací. Je možné rozlišit [[Krátkodobá paměť|krátkodobou]] či [[Pracovní paměť|pracovní]] a [[Dlouhodobá paměť|dlouhodobou paměť]]. V rámci dlouhodobé paměti pak [[implicitní paměť]], do které řadíme [[procedurální paměť]] a [[priming]] a [[Explicitní paměť|explicitní]] či [[deklarativní paměť]], která zahrnuje [[Sémantická paměť|sémantickou]] a [[Epizodická paměť|epizodickou paměť]]. Důležitým tématem, které souvisí s pamětí, je [[zapomínání]].<ref name=":1" /><br />
<br />
===[[Učení]]===<br />
Učení je proces spočívající v osvojování si informací či zkušeností a v rámci toho vědomostí, dovedností, ale také určitých specifických vzorců chování. Rozlišujeme různé '''druhy učení''', mezi které patří např. habituace a senzibilizace, imprinting, klasické a operantní podmiňování, komplexní učení (učení vhledem a sociální učení – např. observační učení).<ref name=":1" /> <br />
<br />
===[[Myšlení]]===<br />
Myšlení představuje komplexní kognitivní proces zahrnující vícero dílčích procesů, a sice''' usuzování''' či vytváření logických soudů a úsudků, '''posuzování''' či vytváření pravděpodobnostních úsudků, '''řešení problémů''', '''rozhodování''' a '''tvořivost''' či kreativitu. Uvedené procesy mohou být realizovány pomocí či na základě různých '''[[Mentální reprezentace|mentálních reprezentací]]'''. Podle toho rozlišujeme '''myšlení propoziční''' (realizované na základě propozičních mentálních reprezentací – pojmů, slov) a '''myšlení imaginativní '''(realizované na základě analogových či imaginativních mentálních reprezentací – představ). V rámci studia propozičního myšlení se pracuje s následujícími pojmy: <br />
<br />
* '''propozice (výrok)''', která je definována jako nejmenší jednotka znalostí, která může stát jako samostatné tvrzení a být smysluplně hodnocena jako pravdivá nebo nepravdivá, <br />
* '''pojem''' neboli mentální reprezentace kategorie jevů, <br />
* '''kategorizace''' neboli proces přiřazování jevů do určité kategorie jevů, <br />
* '''kategorie''' je pak třída jevů sdílející určité charakteristiky, které je řadí do stejné množiny jevů. Rozlišujeme různé teorie myšlení.<ref name=":1" /> <br />
<br />
==== [[Tvořivost]] (kreativita) ====<br />
Tvořivost coby jednu ze složek myšlení lze široce definovat jako proces produkce myšlenek (a případně na nich založených výtvorů) které jsou jak originální, tak hodnotné. U tohoto procesu se zprav. rozlišuje několik fází ('''preparace''', '''inkubace''', '''iluminace''' a '''verifikace''').<ref name=":0" /><br />
<br />
== Zdroj ==<br />
<br />
Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.<br />
<br />
Sedláková, M. (2004). Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie: mentální reprezentace a mentální modely. Praha: Grada.<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
kognitivní procesy, poznávací procesy, kognitivní psychologie<br />
<br />
[[Kategorie: Základy obecné psychologie|*]]<br />
[[Kategorie: Psychologie Osobnosti|*]]<br />
[[Kategorie: Kognitivní psychologie|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Kognitivn%C3%AD_procesy&diff=57626Kognitivní procesy2019-07-01T19:47:49Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>Kognitivní (poznávací) procesy můžeme charakterizovat jako '''děje, jejichž prostřednictvím člověk poznává svět i sám sebe'''. Pojem kognitivní pochází z latinského ''cognoscere'' neboli poznávat. Slouží ke zpracovávání informací (poznatků) z vnější a vnitřní reality – totiž k příjmu informací (vnímání), jejich ukládání, uchovávání (paměť, učení) a vyvolávání (paměť, představivost), jejich transformaci, organizaci, reorganizaci a další práci s nimi (myšlení). Také zahrnují přesouvání zaměření vědomí při práci s informacemi (pozornost) a procesy zapojené při sdělování či komunikování informací (řeč).<ref>Juklová, K. (2010). Základy obecné psychologie: studijní text (Vyd. 4). Hradec Králové: Gaudeamus.</ref><br />
<br />
'''Kognitivní systém''' čili soubor všech kognitivních procesů zahrnuje [[vnímání]], [[paměť]], [[učení]], [[představivost]], [[myšlení]] (a v rámci něj usuzování, posuzování, řešení problémů, rozhodování se, tvoření nových myšlenek a spolu s tím [[tvořivost]]) a také [[pozornost]] a řeč.<br />
<br />
Někdy je činěno rozlišení mezi kognitivními procesy a '''[[Kognitivní dispozice|kognitivními dispozicemi]]''',''' '''funkcemi či schopnostmi. Kognitivní procesy poté zahrnují v prožívání nám do určité míry introspektivně dostupné (byť také do významné míry mimo dosah našeho vědomí probíhající) děje, při kterých je zpracovávání informací příjímaných z vnější a vnitřní reality realizováno. Jde o proměnlivé a přechodné děje, které vedou ke vzniku dílčích psychických, a to [[Kognitivní obsahy|kognitivních obsahů]] (např. počitků, vjemů, představ, vzpomínek, myšlenek,…). Kognitivní dispozice představují proti tomu relativně stabilní předpoklady umožňující výkon jednotlivých kognitivních procesů – dávající jedinci schopnost je realizovat. Jde o hypotetické proměnné, projevující se nicméně objektivně v relativní stabilitě či konzistenci jedincova výkonu v různých úlohách, jež zaměstnávají příslušné kognitivní funkce. <br />
<br />
S ohledem na uvedené rozlišení je poté terminologicky někdy také odlišováno čití (proces) od čivosti (dispozice), vnímání (proces) od vnímavosti (dispozice), představování si (proces) od představivosti (dispozice), zapamatovávání si (proces) od paměti (dispozice) atd. Jiní autoři však toto terminologické rozlišení striktně neuplatňují a např. paměť pojímají jak jako proces, tak jako dispozici. <br />
==Historie==<br />
<br />
V dnešní době se studiem kognitivních procesů zabývá především [[kognitivní psychologie|'''kognitivní psychologie''']], která se objevila v '''50. – 60. letech 20. století'''. Ke vzniku kognitivní psychologie však přispěla řada filozofických i psychologických směrů. <br />
<br />
Filozofické směry, které se významně zabývaly otázkou poznání – resp. zejména tím, jaké jsou zdroje našich poznatků, jaká je jejich platnost a jaké jsou vůbec limity našeho poznání, byly v novověku směry racionalismus a empirismus. Svým zaměřením se tedy věnovaly tématu poznávání jako kognitivní psychologie, avšak z jiné, totiž filozofické perspektivy; navíc spíše než vlastní procesy zpracovávání informací, které v mysli probíhají a kterým se věnuje kognitivní psychologie, je zajímalo to, jaké jsou vůbec zdroje, ze kterých primárně tyto informace, poznatky o vnějším a vnitřním světě pocházejí. <br />
<br />
'''Racionalismus''' kladl důraz na rozum coby hlavní zdroj poznání. Poznatky člověk podle něj získává na základě intuice ve smyslu evidentního zření určitých pravd (axiomů) o skutečnosti, které jsou přitom dle racionalistického stanoviska lidskému rozumu apriorně dány. Spolu s tím poznatky člověk také získává dedukcí dalších dílčích pravd na základě nazřených axiomů. Smyslovou zkušenost chápe také jako relevantní zdroj poznání, ale považuji ji za méně spolehlivou. Předpokládá přitom, že rozumem získané poznání může být dokonalé – totiž definitivně platné a že k němu jedinec může dospět i nezávisle na zkušenosti, totiž právě na základě nazření apriorních poznatků. <br />
<br />
'''Empirismus''' naproti tomu kladl důraz na smyslovou zkušenost coby hlavní zdroj poznání. Odmítl existenci jakýchkoliv apriorních poznatků, které by byly v rozumu, resp. naší mysli přítomny před veškerou naší smyslovou zkušeností – které by byly vrozené. Odmítá představu a možnost absolutně dokonalého poznání, protože stále (podobně jako racionalismus) počítá s tím, že smyslová zkušenost je nespolehlivá; zároveň také vychází z toho, že různá smyslová zkušenost nás může vést k různým závěrům, a tak mohou být vždy předchozí poznatky na základě nového materiálu získaného ze smyslové zkušenosti vyvráceny.<br />
<br />
Spor mezi oběma směry pokračoval i v 17. století. K racionalismu se přikláněl např. [[René Descartes]] a k empirismu např. [[John Locke]]. V 18. století pak tento spor dosáhl svého vrcholu, kdy [[Immanuel Kant]] přiznal důležitost oběma zdrojům poznání – empirické zkušenosti i apriorním poznatkům, resp. apriorním poznávacím kategoriím obsaženým v našem rozumu (jako je např. prostor, čas, kauzalita a další pojmy), jež smyslově vnímanou a poznávanou skutečnost inherentně strukturují a organizují, čímž naše poznání rovněž podmiňují. Debata o významu jednotlivých směrů a jejich stanovisek však neutichá ani dnes. <br />
<br />
Před ustavením psychologie coby samostatného empirického vědeckého oboru se tématu vybraných kognitivních procesů výzkumně věnovala tzv. '''[[psychofyzika]]'''. Zkoumala kauzální vztahy mezi vnějšími stimuly působícími na smyslové receptory a subjektivními reakcemi jedince v reakci na ně v podobě jednotlivých smyslových počitků. Tyto procesy se snažila kvantifikovat a matematizovat. Formuloval a zkoumala různé podnětové prahy a zároveň na základě výzkumných zjištění postulovala několik zákonitostí – např. '''Weberův-Fechnerův zákon'''. Mezi její představitele patří [[Ernst Heinrich Weber]], [[Gustav Theodor Fechner]] a [[Hermann von Helmholz]].<ref>Plhákova Alena. (2011). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.</ref> <br />
<br />
Studiu některých kognitivních fenoménů se před vznikem kognitivní psychologie, avšak již v rámci psychologie věnoval po psychofyzice '''asocianismus'''. Zabýval se zejm. počitky, jež chápal jako jakési základní elementy vědomí – základní psychické obsahy (vedle citů). A zkoumal přitom způsoby jejich spojování v mysli na základě tzv. [[asociační zákony|asociačních zákonů]]. Zároveň se také věnoval procesu učení. Zástupci asocianismu byli např. [[Herman Ebbinghaus]] a [[Wilhelm M. Wundt]].<br />
<br />
Na asocianismus navázal''' [[behaviorismus]]''', který se také věnoval vytváření tzv. asociací – spojů, nikoliv však mezi jednotlivými mentálními obsahy, ale mezi vnějšími podněty a určitým chováním. Samotný raný behaviorismus studiu kognitivních procesů příliš nepřispěl, spíše naopak. Mysl a procesy v ní probíhající, a tedy i kognitivní procesy, vnímal jako černou skříňku, k níž není možné vědeckými metodami proniknout. '''[[Neobehaviorismus a operacionalismus|Neobehaviorismus]]''', coby určitá vývojová fáze behaviorismu v cca 30.–50. letech 20. stol., do určité míry původní stanovisko behaviorismu nicméně přehodnotila. Začal počítat s tím, že výslednou podobu chování člověka ovlivňují nejen podněty působící z vnějšího prostředí, ale také určité vnitřní intervenující proměnné spojené na straně organismu. Spolu s tím [[Edward Ch. Tolman]] coby jeden z představitelů neobehaviorismu rozpracoval koncepci tzv. '''kognitivních map''' coby určitých vnitřních představ prostředí a prostoru, v němž se jedinec pohybuje. Tím byl v psychologii učiněn jistý krok směrem k obnovení zájmu o vědecké studium rovněž mentálních, totiž kognitivních fenoménů, a nikoliv pouze vnějších behaviorálních projevů člověka.<br />
<br />
Dalšími předchůdci kognitivní psychologie s ohledem na jistý zájem o kognitivní jevy jsou také '''strukturalismus''' a''' funkcionalismus'''. Cílem strukturalismu bylo pochopit strukturu (uspořádání prvků) mysli – tzn. identifikovat hlavní elementární prvky, obsahy vědomí (v pojetí strukturalismu: počitky, představy a pocity) a jejich vzájemné vztahy. Zástupcem tohoto směru je např. [[Edward Titchener]]. Hlavní metoda tohoto směru, která byla užívána k získávání informací o uvedeném předmětu zájmu byla introspekce ve Wundtově pojetí – totiž kontrolované sebepozorování, které realizují probandi v rámci experimentu. Funkcionalismus upřednostňoval před obsahem myšlení procesy myšlení. Zajímal se tedy o to, jak psychické procesy (a v rámci nich i kognitivní procesy) pomáhají v procesu adaptace člověka na prostředí, v němž žije. Zástupci funkcionalismu jsou např. [[William James]] a [[John Dewey]]. <br />
<br />
Nakonec se studiu kognitivních procesů v dějinách psychologie před vznikem kognitivní psychologie věnovali také představitelé [[gestalt psychologie|'''gestalt psychologie''']], která přišla s myšlenkou, že psychologické jev nejlépe pochopíme, když je budeme vnímat jako uspořádané, strukturované celky, nikoli když je budeme rozkládat na části.<ref name=":0">Sternberg, R. J. (2009). Kognitivní psychologie (Vydání 2). Praha: Portál.</ref> Gestaltisté se zajímali především o vnímání, a to zrakovou percepci. Formulovali pro ni řadu tzv. [[Gestalt zákony|gestalt zákonů]], jež popisují, jakým způsobem se vnímané objekty v naší mysli organizují.<br />
<br />
Na vznik kognitivismu měly vliv i další obory, např. psychobiologie, která se zabývá rolí fyziologických faktorů při konstituování psychických jevů, dále lingvistika, antropologie, ale i technologické obory.<br />
==Možné přístupy ke studiu kognitivních procesů==<br />
'''Experimentální kognitivní psychologie''' studuje kognitivní procesy za pomoci reakčních časů, chyb a vzorců odpovědí zkoumaných probandů v příslušných experimentálních úlohách, u nichž se předpokládá, že se při jejich plnění zapojují, a tedy projevují příslušné kognitivní funkce a procesy. '''Kognitivní neurověda''' využívá funkční a strukturální zobrazovací metody (počítačová tomografie, magnetická rezonance, evokované potenciály, magnetoencefalografie, pozitronová emisní tomografie), a to pro studium neurobiologického podkladu kognitivních procesů. Neuropsychologie studuje tyto neurobiologické koreláty na základě výzkumu mozkových lézí a jejich důsledků či projevů. Dále se ke studiu kognitivních procesů využívají také '''matematické modely''' a '''počítačové simulace'''. <br />
<br />
==Vybrané kognitivní procesy==<br />
===[[Vnímání]]===<br />
Studium vnímání se zabývá'' ''integrací jednotlivých počitků do celistvých vjemů objektů okolního světa a využitím těchto vjemů při orientaci v okolí'''. '''Důležitými tématy jsou '''vnímání vzdálenosti''', '''pohybu''' a''' rozpoznávání'''.<ref name=":1">Atkinson, R. L., Fredrickson, B. L., Loftus, G. R., Wagenaae, W. A., Hilgard, E. R., & Nolen-Hoeksema, S. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda(Vydání 3., přepracované). Praha: Portál.</ref><br />
<br />
===[[Pozornost]]===<br />
Pozornost aktivuje a umožňuje '''selektivní''' zaměření vědomí na určité psychické procesy (a v rámci nich i kognitivní procesy). Selektivní aspekt pozornosti má důležitou adaptivní funkci, chrání jedince před zahlcením nadbytkem informací a umožňuje mu se zaměřit primárně na aktuálně relevantní informace. Existuje řada teorií pozornosti, které můžeme dělit na modely filtru a kapacitní modely.<ref>Vágnerová, M. (2016). Obecná psychologie: dílčí aspekty lidské psychiky a jejich orgánový základ. Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum.</ref><br />
<br />
=== [[Představivost]] (imaginace) ===<br />
Představivost neboli imaginace rozlišuje mezi pamětními a fantazijními představami. '''Pamětní představy''' jsou mentální reprezentace dřívějších senzoricko-vjemových a citových zážitků. '''Fantazijní představy''' jsou mentální reprezentace, které nejsou pouhou produkcí dříve vnímané skutečnosti, ale je v nich něco nového a pozměněného. Z hlediska kognitivní psychologie se v souvislosti s představivostí zmiňuje [[Paiviova teorie dvojího kódování|'''Paiviova teorie dvojího kódování''']], '''mentální rotace''', '''skenování představ''', '''porovnávání velikostí představ''', '''reintepretace dvojznačných obrazů''' nebo '''kognitivní mapy'''.<br />
===[[Paměť]]===<br />
Základní stádia paměťového procesu tvoří '''ukládání''', '''uchovávání''' a '''vybavování '''informací. Je možné rozlišit [[Krátkodobá paměť|krátkodobou]] či [[Pracovní paměť|pracovní]] a [[Dlouhodobá paměť|dlouhodobou paměť]]. V rámci dlouhodobé paměti pak [[implicitní paměť]], do které řadíme [[procedurální paměť]] a [[priming]] a [[Explicitní paměť|explicitní]] či [[deklarativní paměť]], která zahrnuje [[Sémantická paměť|sémantickou]] a [[Epizodická paměť|epizodickou paměť]]. Důležitým tématem, které souvisí s pamětí, je [[zapomínání]].<ref name=":1" /><br />
<br />
===[[Učení]]===<br />
Učení je proces spočívající v osvojování si informací či zkušeností a v rámci toho vědomostí, dovedností, ale také určitých specifických vzorců chování. Rozlišujeme různé '''druhy učení''', mezi které patří např. habituace a senzibilizace, imprinting, klasické a operantní podmiňování, komplexní učení (učení vhledem a sociální učení – např. observační učení).<ref name=":1" /> <br />
<br />
===[[Myšlení]]===<br />
Myšlení představuje komplexní kognitivní proces zahrnující vícero dílčích procesů, a sice''' usuzování''' či vytváření logických soudů a úsudků, '''posuzování''' či vytváření pravděpodobnostních úsudků, '''řešení problémů''', '''rozhodování''' a '''tvořivost''' či kreativitu. Uvedené procesy mohou být realizovány pomocí či na základě různých '''[[Mentální reprezentace|mentálních reprezentací]]'''. Podle toho rozlišujeme '''myšlení propoziční''' (realizované na základě propozičních mentálních reprezentací – pojmů, slov) a '''myšlení imaginativní '''(realizované na základě analogových či imaginativních mentálních reprezentací – představ). V rámci studia propozičního myšlení se pracuje s následujícími pojmy: <br />
<br />
* '''propozice (výrok)''', která je definována jako nejmenší jednotka znalostí, která může stát jako samostatné tvrzení a být smysluplně hodnocena jako pravdivá nebo nepravdivá, <br />
* '''pojem''' neboli mentální reprezentace kategorie jevů, <br />
* '''kategorizace''' neboli proces přiřazování jevů do určité kategorie jevů, <br />
* '''kategorie''' je pak třída jevů sdílející určité charakteristiky, které je řadí do stejné množiny jevů. Rozlišujeme různé teorie myšlení.<ref name=":1" /> <br />
<br />
==== [[Tvořivost]] (kreativita) ====<br />
Tvořivost coby jednu ze složek myšlení lze široce definovat jako proces produkce myšlenek (a případně na nich založených výtvorů) které jsou jak originální, tak hodnotné. U tohoto procesu se zprav. rozlišuje několik fází ('''preparace''', '''inkubace''', '''iluminace''' a '''verifikace''').<ref name=":0" /><br />
<br />
== Zdroj ==<br />
<br />
Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.<br />
<br />
Sedláková, M. (2004). Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie: mentální reprezentace a mentální modely. Praha: Grada.<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
kognitivní procesy, poznávací procesy, kognitivní psychologie<br />
<br />
[[Kategorie: Základy obecné psychologie|*]]<br />
[[Kategorie: Psychologie Osobnosti|*]]<br />
[[Kategorie: Kognitivní psychologie|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Kognitivn%C3%AD_procesy&diff=57625Kognitivní procesy2019-07-01T10:45:27Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>Kognitivní (poznávací) procesy můžeme charakterizovat jako '''děje, jejichž prostřednictvím člověk poznává svět i sám sebe'''. Pojem kognitivní pochází z latinského ''cognoscere'' neboli poznávat. Slouží ke zpracovávání informací (poznatků) z vnější a vnitřní reality – totiž k příjmu informací (vnímání), jejich ukládání, uchovávání (paměť, učení) a vyvolávání (paměť, představivost), jejich transformaci, organizaci, reorganizaci a další práci s nimi (myšlení). Také zahrnují přesouvání zaměření vědomí při práci s informacemi (pozornost) a procesy zapojené při sdělování či komunikování informací (řeč).<ref>Juklová, K. (2010). Základy obecné psychologie: studijní text (Vyd. 4). Hradec Králové: Gaudeamus.</ref><br />
<br />
'''Kognitivní systém''' čili soubor všech kognitivních procesů zahrnuje [[vnímání]], [[paměť]], [[učení]], [[představivost]], [[myšlení]] (a v rámci něj usuzování, posuzování, řešení problémů, rozhodování se, tvoření nových myšlenek a spolu s tím [[tvořivost]]) a také [[pozornost]] a řeč.<br />
<br />
Někdy je činěno rozlišení mezi kognitivními procesy a '''[[Kognitivní dispozice|kognitivními dispozicemi]]''',''' '''funkcemi či schopnostmi. Kognitivní procesy poté zahrnují v prožívání nám do určité míry introspektivně dostupné (byť také do významné míry mimo dosah našeho vědomí probíhající) děje, při kterých je zpracovávání informací příjímaných z vnější a vnitřní reality realizováno. Jde o proměnlivé a přechodné děje, které vedou ke vzniku dílčích psychických, a to [[Kognitivní obsahy|kognitivních obsahů]] (např. počitků, vjemů, představ, vzpomínek, myšlenek,…). Kognitivní dispozice představují proti tomu relativně stabilní předpoklady umožňující výkon jednotlivých kognitivních procesů – dávající jedinci schopnost je realizovat. Jde o hypotetické proměnné, projevující se nicméně objektivně v relativní stabilitě či konzistenci jedincova výkonu v různých úlohách, jež zaměstnávají příslušné kognitivní funkce. <br />
<br />
S ohledem na uvedené rozlišení je poté terminologicky někdy také odlišováno čití (proces) od čivosti (dispozice), vnímání (proces) od vnímavosti (dispozice), představování si (proces) od představivosti (dispozice), zapamatovávání si (proces) od paměti (dispozice) atd. Jiní autoři však toto terminologické rozlišení striktně neuplatňují a např. paměť pojímají jak jako proces, tak jako dispozici. <br />
==Historie==<br />
<br />
V dnešní době se studiem kognitivních procesů zabývá především [[kognitivní psychologie|'''kognitivní psychologie''']], která se objevila v '''50. – 60. letech 20. století'''. Ke vzniku kognitivní psychologie však přispěla řada filozofických i psychologických směrů. <br />
<br />
Filozofické směry, které se významně zabývaly otázkou poznání – resp. zejména tím, jaké jsou zdroje našich poznatků, jaká je jejich platnost a jaké jsou vůbec limity našeho poznání, byly v novověku směry racionalismus a empirismus. Svým zaměřením se tedy věnovaly tématu poznávání jako kognitivní psychologie, avšak z jiné, totiž filozofické perspektivy; navíc spíše než vlastní procesy zpracovávání informací, které v mysli probíhají a kterým se věnuje kognitivní psychologie, je zajímalo to, jaké jsou vůbec zdroje, ze kterých primárně tyto informace, poznatky o vnějším a vnitřním světě pocházejí. <br />
<br />
'''Racionalismus''' kladl důraz na rozum coby hlavní zdroj poznání. Poznatky člověk podle něj získává na základě intuice ve smyslu evidentního zření určitých pravd (axiomů) o skutečnosti, které jsou přitom dle racionalistického stanoviska lidskému rozumu apriorně dány. Spolu s tím poznatky člověk také získává dedukcí dalších dílčích pravd na základě nazřených axiomů. Smyslovou zkušenost chápe také jako relevantní zdroj poznání, ale považuji ji za méně spolehlivou. Předpokládá přitom, že rozumem získané poznání může být dokonalé – totiž definitivně platné a že k němu jedinec může dospět i nezávisle na zkušenosti, totiž právě na základě nazření apriorních poznatků. <br />
<br />
'''Empirismus''' naproti tomu kladl důraz na smyslovou zkušenost coby hlavní zdroj poznání. Odmítl existenci jakýchkoliv apriorních poznatků, které by byly v rozumu, resp. naší mysli přítomny před veškerou naší smyslovou zkušeností – které by byly vrozené. Odmítá představu a možnost absolutně dokonalého poznání, protože stále (podobně jako racionalismus) počítá s tím, že smyslová zkušenost je nespolehlivá; zároveň také vychází z toho, že různá smyslová zkušenost nás může vést k různým závěrům, a tak mohou být vždy předchozí poznatky na základě nového materiálu získaného ze smyslové zkušenosti vyvráceny.<br />
<br />
Spor mezi oběma směry pokračoval i v 17. století. K racionalismu se přikláněl např. [[René Descartes]] a k empirismu např. [[John Locke]]. V 18. století pak tento spor dosáhl svého vrcholu, kdy [[Immanuel Kant]] přiznal důležitost oběma zdrojům poznání – empirické zkušenosti i apriorním poznatkům, resp. apriorním poznávacím kategoriím obsaženým v našem rozumu (jako je např. prostor, čas, kauzalita a další pojmy), jež smyslově vnímanou a poznávanou skutečnost inherentně strukturují a organizují, čímž naše poznání rovněž podmiňují. Debata o významu jednotlivých směrů a jejich stanovisek však neutichá ani dnes. <br />
<br />
Před ustavením psychologie coby samostatného empirického vědeckého oboru se tématu vybraných kognitivních procesů výzkumně věnovala tzv. '''[[psychofyzika]]'''. Zkoumala kauzální vztahy mezi vnějšími stimuly působícími na smyslové receptory a subjektivními reakcemi jedince v reakci na ně v podobě jednotlivých smyslových počitků. Tyto procesy se snažila kvantifikovat a matematizovat. Formuloval a zkoumala různé podnětové prahy a zároveň na základě výzkumných zjištění postulovala několik zákonitostí – např. '''Weberův-Fechnerův zákon'''. Mezi její představitele patří [[Ernst Heinrich Weber]], [[Gustav Theodor Fechner]] a [[Hermann von Helmholz]].<ref>Plhákova Alena. (2011). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.</ref> <br />
<br />
Studiu některých kognitivních fenoménů se před vznikem kognitivní psychologie, avšak již v rámci psychologie věnoval po psychofyzice '''asocianismus'''. Zabýval se zejm. počitky, jež chápal jako jakési základní elementy vědomí – základní psychické obsahy (vedle citů). A zkoumal přitom způsoby jejich spojování v mysli na základě tzv. [[asociační zákony|asociačních zákonů]]. Zároveň se také věnoval procesu učení. Zástupci asocianismu byli např. [[Herman Ebbinghaus]] a [[Wilhelm M. Wundt]].<br />
<br />
Na asocianismus navázal''' [[behaviorismus]]''', který se také věnoval vytváření tzv. asociací – spojů, nikoliv však mezi jednotlivými mentálními obsahy, ale mezi vnějšími podněty a určitým chováním. Samotný raný behaviorismus studiu kognitivních procesů příliš nepřispěl, spíše naopak. Mysl a procesy v ní probíhající, a tedy i kognitivní procesy, vnímal jako černou skříňku, k níž není možné vědeckými metodami proniknout. '''[[Neobehaviorismus a operacionalismus|Neobehaviorismus]]''', coby určitá vývojová fáze behaviorismu v cca 30.–50. letech 20. stol., do určité míry původní stanovisko behaviorismu nicméně přehodnotila. Začal počítat s tím, že výslednou podobu chování člověka ovlivňují nejen podněty působící z vnějšího prostředí, ale také určité vnitřní intervenující proměnné spojené na straně organismu. Spolu s tím [[Edward Ch. Tolman]] coby jeden z představitelů neobehaviorismu rozpracoval koncepci tzv. '''kognitivních map''' coby určitých vnitřních představ prostředí a prostoru, v němž se jedinec pohybuje. Tím byl v psychologii učiněn jistý krok směrem k obnovení zájmu o vědecké studium rovněž mentálních, totiž kognitivních fenoménů, a nikoliv pouze vnějších behaviorálních projevů člověka.<br />
<br />
Dalšími předchůdci kognitivní psychologie s ohledem na jistý zájem o kognitivní jevy jsou také '''strukturalismus''' a''' funkcionalismus'''. Cílem strukturalismu bylo pochopit strukturu (uspořádání prvků) mysli – tzn. identifikovat hlavní elementární prvky, obsahy vědomí (v pojetí strukturalismu: počitky, představy a pocity) a jejich vzájemné vztahy. Zástupcem tohoto směru je např. [[Edward Titchener]]. Hlavní metoda tohoto směru, která byla užívána k získávání informací o uvedeném předmětu zájmu byla introspekce ve Wundtově pojetí – totiž kontrolované sebepozorování, které realizují probandi v rámci experimentu. Funkcionalismus upřednostňoval před obsahem myšlení procesy myšlení. Zajímal se tedy o to, jak psychické procesy (a v rámci nich i kognitivní procesy) pomáhají v procesu adaptace člověka na prostředí, v němž žije. Zástupci funkcionalismu jsou např. [[William James]] a [[John Dewey]]. <br />
<br />
Nakonec se studiu kognitivních procesů v dějinách psychologie před vznikem kognitivní psychologie věnovali také představitelé [[gestalt psychologie|'''gestalt psychologie''']], která přišla s myšlenkou, že psychologické jev nejlépe pochopíme, když je budeme vnímat jako uspořádané, strukturované celky, nikoli když je budeme rozkládat na části.<ref name=":0">Sternberg, R. J. (2009). Kognitivní psychologie (Vydání 2). Praha: Portál.</ref> Gestaltisté se zajímali především o vnímání, a to zrakovou percepci. Formulovali pro ni řadu tzv. [[Gestalt zákony|gestalt zákonů]], jež popisují, jakým způsobem se vnímané objekty v naší mysli organizují.<br />
<br />
Na vznik kognitivismu měly vliv i další obory, např. psychobiologie, která se zabývá rolí fyziologických faktorů při konstituování psychických jevů, dále lingvistika, antropologie, ale i technologické obory.<br />
==Možné přístupy ke studiu kognitivních procesů==<br />
'''Experimentální kognitivní psychologie''' studuje kognitivní procesy za pomoci reakčních časů, chyb a vzorců odpovědí zkoumaných probandů v příslušných experimentálních úlohách, u nichž se předpokládá, že se při jejich plnění zapojují, a tedy projevují příslušné kognitivní funkce a procesy. '''Kognitivní neurověda''' využívá funkční a strukturální zobrazovací metody (počítačová tomografie, magnetická rezonance, evokované potenciály, magnetoencefalografie, pozitronová emisní tomografie), a to pro studium neurobiologického podkladu kognitivních procesů. Neuropsychologie studuje tyto neurobiologické koreláty na základě výzkumu mozkových lézí a jejich důsledků či projevů. Dále se ke studiu kognitivních procesů využívají také '''matematické modely''' a '''počítačové simulace'''. <br />
<br />
==Vybrané kognitivní procesy==<br />
===[[Vnímání]]===<br />
Studium vnímání se zabývá'' ''integrací jednotlivých počitků do celistvých vjemů objektů okolního světa a využitím těchto vjemů při orientaci v okolí'''. '''Důležitými tématy jsou '''vnímání vzdálenosti''', '''pohybu''' a''' rozpoznávání'''.<ref name=":1">Atkinson, R. L., Fredrickson, B. L., Loftus, G. R., Wagenaae, W. A., Hilgard, E. R., & Nolen-Hoeksema, S. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda(Vydání 3., přepracované). Praha: Portál.</ref><br />
<br />
===[[Pozornost]]===<br />
Pozornost aktivuje a umožňuje '''selektivní''' zaměření vědomí na určité psychické procesy (a v rámci nich i kognitivní procesy). Selektivní aspekt pozornosti má důležitou adaptivní funkci, chrání jedince před zahlcením nadbytkem informací a umožňuje mu se zaměřit primárně na aktuálně relevantní informace. Existuje řada teorií pozornosti, které můžeme dělit na modely filtru a kapacitní modely.<ref>Vágnerová, M. (2016). Obecná psychologie: dílčí aspekty lidské psychiky a jejich orgánový základ. Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum.</ref><br />
<br />
=== [[Představivost]] (imaginace) ===<br />
===[[Paměť]]===<br />
Základní stádia paměťového procesu tvoří '''ukládání''', '''uchovávání''' a '''vybavování '''informací. Je možné rozlišit [[Krátkodobá paměť|krátkodobou]] či [[Pracovní paměť|pracovní]] a [[Dlouhodobá paměť|dlouhodobou paměť]]. V rámci dlouhodobé paměti pak [[implicitní paměť]], do které řadíme [[procedurální paměť]] a [[priming]] a [[Explicitní paměť|explicitní]] či [[deklarativní paměť]], která zahrnuje [[Sémantická paměť|sémantickou]] a [[Epizodická paměť|epizodickou paměť]]. Důležitým tématem, které souvisí s pamětí, je [[zapomínání]].<ref name=":1" /><br />
<br />
===[[Učení]]===<br />
Učení je proces spočívající v osvojování si informací či zkušeností a v rámci toho vědomostí, dovedností, ale také určitých specifických vzorců chování. Rozlišujeme různé '''druhy učení''', mezi které patří např. habituace a senzibilizace, imprinting, klasické a operantní podmiňování, komplexní učení (učení vhledem a sociální učení – např. observační učení).<ref name=":1" /> <br />
<br />
===[[Myšlení]]===<br />
Myšlení představuje komplexní kognitivní proces zahrnující vícero dílčích procesů, a sice''' usuzování''' či vytváření logických soudů a úsudků, '''posuzování''' či vytváření pravděpodobnostních úsudků, '''řešení problémů''', '''rozhodování''' a '''tvořivost''' či kreativitu. Uvedené procesy mohou být realizovány pomocí či na základě různých '''[[Mentální reprezentace|mentálních reprezentací]]'''. Podle toho rozlišujeme '''myšlení propoziční''' (realizované na základě propozičních mentálních reprezentací – pojmů, slov) a '''myšlení imaginativní '''(realizované na základě analogových či imaginativních mentálních reprezentací – představ). V rámci studia propozičního myšlení se pracuje s následujícími pojmy: <br />
<br />
* '''propozice (výrok)''', která je definována jako nejmenší jednotka znalostí, která může stát jako samostatné tvrzení a být smysluplně hodnocena jako pravdivá nebo nepravdivá, <br />
* '''pojem''' neboli mentální reprezentace kategorie jevů, <br />
* '''kategorizace''' neboli proces přiřazování jevů do určité kategorie jevů, <br />
* '''kategorie''' je pak třída jevů sdílející určité charakteristiky, které je řadí do stejné množiny jevů. Rozlišujeme různé teorie myšlení.<ref name=":1" /> <br />
<br />
==== [[Tvořivost]] (kreativita) ====<br />
Tvořivost coby jednu ze složek myšlení lze široce definovat jako proces produkce myšlenek (a případně na nich založených výtvorů) které jsou jak originální, tak hodnotné. U tohoto procesu se zprav. rozlišuje několik fází ('''preparace''', '''inkubace''', '''iluminace''' a '''verifikace''').<ref name=":0" /><br />
<br />
== Zdroj ==<br />
<br />
Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.<br />
<br />
Sedláková, M. (2004). Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie: mentální reprezentace a mentální modely. Praha: Grada.<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
kognitivní procesy, poznávací procesy, kognitivní psychologie<br />
<br />
[[Kategorie: Základy obecné psychologie|*]]<br />
[[Kategorie: Psychologie Osobnosti|*]]<br />
[[Kategorie: Kognitivní psychologie|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Kognitivn%C3%AD_procesy&diff=57624Kognitivní procesy2019-07-01T10:38:10Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>Kognitivní (poznávací) procesy můžeme charakterizovat jako '''děje, jejichž prostřednictvím člověk poznává svět i sám sebe'''. Pojem kognitivní pochází z latinského ''cognoscere'' neboli poznávat. Slouží ke zpracovávání informací (poznatků) z vnější a vnitřní reality – totiž k příjmu informací (vnímání), jejich ukládání, uchovávání (paměť, učení) a vyvolávání (paměť, představivost), jejich transformaci, organizaci, reorganizaci a další práci s nimi (myšlení). Také zahrnují přesouvání zaměření vědomí při práci s informacemi (pozornost) a procesy zapojené při sdělování či komunikování informací (řeč).<ref>Juklová, K. (2010). Základy obecné psychologie: studijní text (Vyd. 4). Hradec Králové: Gaudeamus.</ref><br />
<br />
'''Kognitivní systém''' čili soubor všech kognitivních procesů zahrnuje [[vnímání]], [[paměť]], [[učení]], [[představivost]], [[myšlení]] (a v rámci něj usuzování, posuzování, řešení problémů, rozhodování se, tvoření nových myšlenek a spolu s tím [[tvořivost]]) a také [[pozornost]] a řeč.<br />
<br />
Někdy je činěno rozlišení mezi kognitivními procesy a '''[[Kognitivní dispozice|kognitivními dispozicemi]]''',''' '''funkcemi či schopnostmi. Kognitivní procesy poté zahrnují v prožívání nám do určité míry introspektivně dostupné (byť také do významné míry mimo dosah našeho vědomí probíhající) děje, při kterých je zpracovávání informací příjímaných z vnější a vnitřní reality realizováno. Jde o proměnlivé a přechodné děje, které vedou ke vzniku dílčích psychických, a to [[Kognitivní obsahy|kognitivních obsahů]] (např. počitků, vjemů, představ, vzpomínek, myšlenek,…). Kognitivní dispozice představují proti tomu relativně stabilní předpoklady umožňující výkon jednotlivých kognitivních procesů – dávající jedinci schopnost je realizovat. Jde o hypotetické proměnné, projevující se nicméně objektivně v relativní stabilitě či konzistenci jedincova výkonu v různých úlohách, jež zaměstnávají příslušné kognitivní funkce. <br />
<br />
S ohledem na uvedené rozlišení je poté terminologicky někdy také odlišováno čití (proces) od čivosti (dispozice), vnímání (proces) od vnímavosti (dispozice), představování si (proces) od představivosti (dispozice), zapamatovávání si (proces) od paměti (dispozice) atd. Jiní autoři však toto terminologické rozlišení striktně neuplatňují a např. paměť pojímají jak jako proces, tak jako dispozici. <br />
==Historie==<br />
<br />
V dnešní době se studiem kognitivních procesů zabývá především [[kognitivní psychologie|'''kognitivní psychologie''']], která se objevila v '''50. – 60. letech 20. století'''. Ke vzniku kognitivní psychologie však přispěla řada filozofických i psychologických směrů. <br />
<br />
Filozofické směry, které se významně zabývaly otázkou poznání – resp. zejména tím, jaké jsou zdroje našich poznatků, jaká je jejich platnost a jaké jsou vůbec limity našeho poznání, byly v novověku směry racionalismus a empirismus. Svým zaměřením se tedy věnovaly tématu poznávání jako kognitivní psychologie, avšak z jiné, totiž filozofické perspektivy; navíc spíše než vlastní procesy zpracovávání informací, které v mysli probíhají a kterým se věnuje kognitivní psychologie, je zajímalo to, jaké jsou vůbec zdroje, ze kterých primárně tyto informace, poznatky o vnějším a vnitřním světě pocházejí. <br />
<br />
'''Racionalismus''' kladl důraz na rozum coby hlavní zdroj poznání. Poznatky člověk podle něj získává na základě intuice ve smyslu evidentního zření určitých pravd (axiomů) o skutečnosti, které jsou přitom dle racionalistického stanoviska lidskému rozumu apriorně dány. Spolu s tím poznatky člověk také získává dedukcí dalších dílčích pravd na základě nazřených axiomů. Smyslovou zkušenost chápe také jako relevantní zdroj poznání, ale považuji ji za méně spolehlivou. Předpokládá přitom, že rozumem získané poznání může být dokonalé – totiž definitivně platné a že k němu jedinec může dospět i nezávisle na zkušenosti, totiž právě na základě nazření apriorních poznatků. <br />
<br />
'''Empirismus''' naproti tomu kladl důraz na smyslovou zkušenost coby hlavní zdroj poznání. Odmítl existenci jakýchkoliv apriorních poznatků, které by byly v rozumu, resp. naší mysli přítomny před veškerou naší smyslovou zkušeností – které by byly vrozené. Odmítá představu a možnost absolutně dokonalého poznání, protože stále (podobně jako racionalismus) počítá s tím, že smyslová zkušenost je nespolehlivá; zároveň také vychází z toho, že různá smyslová zkušenost nás může vést k různým závěrům, a tak mohou být vždy předchozí poznatky na základě nového materiálu získaného ze smyslové zkušenosti vyvráceny.<br />
<br />
Spor mezi oběma směry pokračoval i v 17. století. K racionalismu se přikláněl např. [[René Descartes]] a k empirismu např. [[John Locke]]. V 18. století pak tento spor dosáhl svého vrcholu, kdy [[Immanuel Kant]] přiznal důležitost oběma zdrojům poznání – empirické zkušenosti i apriorním poznatkům, resp. apriorním poznávacím kategoriím obsaženým v našem rozumu (jako je např. prostor, čas, kauzalita a další pojmy), jež smyslově vnímanou a poznávanou skutečnost inherentně strukturují a organizují, čímž naše poznání rovněž podmiňují. Debata o významu jednotlivých směrů a jejich stanovisek však neutichá ani dnes. <br />
<br />
Před ustavením psychologie coby samostatného empirického vědeckého oboru se tématu vybraných kognitivních procesů výzkumně věnovala tzv. '''[[psychofyzika]]'''. Zkoumala kauzální vztahy mezi vnějšími stimuly působícími na smyslové receptory a subjektivními reakcemi jedince v reakci na ně v podobě jednotlivých smyslových počitků. Tyto procesy se snažila kvantifikovat a matematizovat. Formuloval a zkoumala různé podnětové prahy a zároveň na základě výzkumných zjištění postulovala několik zákonitostí – např. '''Weberův-Fechnerův zákon'''. Mezi její představitele patří [[Ernst Heinrich Weber]], [[Gustav Theodor Fechner]] a [[Hermann von Helmholz]].<ref>Plhákova Alena. (2011). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.</ref> <br />
<br />
Studiu některých kognitivních fenoménů se před vznikem kognitivní psychologie, avšak již v rámci psychologie věnoval po psychofyzice '''asocianismus'''. Zabýval se zejm. počitky, jež chápal jako jakési základní elementy vědomí – základní psychické obsahy (vedle citů). A zkoumal přitom způsoby jejich spojování v mysli na základě tzv. [[asociační zákony|asociačních zákonů]]. Zároveň se také věnoval procesu učení. Zástupci asocianismu byli např. [[Herman Ebbinghaus]] a [[Wilhelm M. Wundt]].<br />
<br />
Na asocianismus navázal''' [[behaviorismus]]''', který se také věnoval vytváření tzv. asociací – spojů, nikoliv však mezi jednotlivými mentálními obsahy, ale mezi vnějšími podněty a určitým chováním. Samotný raný behaviorismus studiu kognitivních procesů příliš nepřispěl, spíše naopak. Mysl a procesy v ní probíhající, a tedy i kognitivní procesy, vnímal jako černou skříňku, k níž není možné vědeckými metodami proniknout. '''[[Neobehaviorismus a operacionalismus|Neobehaviorismus]]''', coby určitá vývojová fáze behaviorismu v cca 30.–50. letech 20. stol., do určité míry původní stanovisko behaviorismu nicméně přehodnotila. Začal počítat s tím, že výslednou podobu chování člověka ovlivňují nejen podněty působící z vnějšího prostředí, ale také určité vnitřní intervenující proměnné spojené na straně organismu. Spolu s tím [[Edward Ch. Tolman]] coby jeden z představitelů neobehaviorismu rozpracoval koncepci tzv. '''kognitivních map''' coby určitých vnitřních představ prostředí a prostoru, v němž se jedinec pohybuje. Tím byl v psychologii učiněn jistý krok směrem k obnovení zájmu o vědecké studium rovněž mentálních, totiž kognitivních fenoménů, a nikoliv pouze vnějších behaviorálních projevů člověka.<br />
<br />
Dalšími předchůdci kognitivní psychologie s ohledem na jistý zájem o kognitivní jevy jsou také '''strukturalismus''' a''' funkcionalismus'''. Cílem strukturalismu bylo pochopit strukturu (uspořádání prvků) mysli – tzn. identifikovat hlavní elementární prvky, obsahy vědomí (v pojetí strukturalismu: počitky, představy a pocity) a jejich vzájemné vztahy. Zástupcem tohoto směru je např. [[Edward Titchener]]. Hlavní metoda tohoto směru, která byla užívána k získávání informací o uvedeném předmětu zájmu byla introspekce ve Wundtově pojetí – totiž kontrolované sebepozorování, které realizují probandi v rámci experimentu. Funkcionalismus upřednostňoval před obsahem myšlení procesy myšlení. Zajímal se tedy o to, jak psychické procesy (a v rámci nich i kognitivní procesy) pomáhají v procesu adaptace člověka na prostředí, v němž žije. Zástupci funkcionalismu jsou např. [[William James]] a [[John Dewey]]. <br />
<br />
Nakonec se studiu kognitivních procesů v dějinách psychologie před vznikem kognitivní psychologie věnovali také představitelé [[gestalt psychologie|'''gestalt psychologie''']], která přišla s myšlenkou, že psychologické jev nejlépe pochopíme, když je budeme vnímat jako uspořádané, strukturované celky, nikoli když je budeme rozkládat na části.<ref name=":0">Sternberg, R. J. (2009). Kognitivní psychologie (Vydání 2). Praha: Portál.</ref> Gestaltisté se zajímali především o vnímání, a to zrakovou percepci. Formulovali pro ni řadu tzv. [[Gestalt zákony|gestalt zákonů]], jež popisují, jakým způsobem se vnímané objekty v naší mysli organizují.<br />
<br />
Na vznik kognitivismu měly vliv i další obory, např. psychobiologie, která se zabývá rolí fyziologických faktorů při konstituování psychických jevů, dále lingvistika, antropologie, ale i technologické obory.<br />
==Možné přístupy ke studiu kognitivních procesů==<br />
'''Experimentální kognitivní psychologie''' studuje kognitivní procesy za pomoci reakčních časů, chyb a vzorců odpovědí zkoumaných probandů v příslušných experimentálních úlohách, u nichž se předpokládá, že se při jejich plnění zapojují, a tedy projevují příslušné kognitivní funkce a procesy. '''Kognitivní neurověda''' využívá funkční a strukturální zobrazovací metody (počítačová tomografie, magnetická rezonance, evokované potenciály, magnetoencefalografie, pozitronová emisní tomografie), a to pro studium neurobiologického podkladu kognitivních procesů. Neuropsychologie studuje tyto neurobiologické koreláty na základě výzkumu mozkových lézí a jejich důsledků či projevů. Dále se ke studiu kognitivních procesů využívají také '''matematické modely''' a '''počítačové simulace'''. <br />
<br />
==Vybrané kognitivní procesy==<br />
===[[Vnímání]]===<br />
Studium vnímání se zabývá'' ''integrací jednotlivých počitků do celistvých vjemů objektů okolního světa a využitím těchto vjemů při orientaci v okolí'''. '''Důležitými tématy jsou '''vnímání vzdálenosti''', '''pohybu''' a''' rozpoznávání'''.<ref name=":1">Atkinson, R. L., Fredrickson, B. L., Loftus, G. R., Wagenaae, W. A., Hilgard, E. R., & Nolen-Hoeksema, S. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda(Vydání 3., přepracované). Praha: Portál.</ref><br />
<br />
===[[Pozornost]]===<br />
Pozornost aktivuje a umožňuje '''selektivní''' zaměření vědomí na určité psychické procesy (a v rámci nich i kognitivní procesy). Selektivní aspekt pozornosti má důležitou adaptivní funkci, chrání jedince před zahlcením nadbytkem informací a umožňuje mu se zaměřit primárně na aktuálně relevantní informace. Existuje řada teorií pozornosti, které můžeme dělit na modely filtru a kapacitní modely.<ref>Vágnerová, M. (2016). Obecná psychologie: dílčí aspekty lidské psychiky a jejich orgánový základ. Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum.</ref><br />
<br />
=== [[Představivost]] ===<br />
===[[Paměť]]===<br />
Základní stádia paměťového procesu tvoří '''ukládání''', '''uchovávání''' a '''vybavování '''informací. Je možné rozlišit [[Krátkodobá paměť|krátkodobou]] či [[Pracovní paměť|pracovní]] a [[Dlouhodobá paměť|dlouhodobou paměť]]. V rámci dlouhodobé paměti pak [[implicitní paměť]], do které řadíme [[procedurální paměť]] a [[priming]] a [[Explicitní paměť|explicitní]] či [[deklarativní paměť]], která zahrnuje [[Sémantická paměť|sémantickou]] a [[Epizodická paměť|epizodickou paměť]]. Důležitým tématem, které souvisí s pamětí, je [[zapomínání]].<ref name=":1" /><br />
<br />
===[[Učení]]===<br />
Učení je proces spočívající v osvojování si informací či zkušeností a v rámci toho vědomostí, dovedností, ale také určitých specifických vzorců chování. Rozlišujeme různé '''druhy učení''', mezi které patří např. habituace a senzibilizace, imprinting, klasické a operantní podmiňování, komplexní učení (učení vhledem a sociální učení – např. observační učení).<ref name=":1" /> <br />
<br />
===[[Myšlení]]===<br />
Myšlení představuje komplexní kognitivní proces zahrnující vícero dílčích procesů, a sice''' usuzování''' či vytváření logických soudů a úsudků, '''posuzování''' či vytváření pravděpodobnostních úsudků, '''řešení problémů''', '''rozhodování''' a '''tvořivost''' či kreativitu. Uvedené procesy mohou být realizovány pomocí či na základě různých '''[[Mentální reprezentace|mentálních reprezentací]]'''. Podle toho rozlišujeme '''myšlení propoziční''' (realizované na základě propozičních mentálních reprezentací – pojmů, slov) a '''myšlení imaginativní '''(realizované na základě analogových či imaginativních mentálních reprezentací – představ). V rámci studia propozičního myšlení se pracuje s následujícími pojmy: <br />
<br />
* '''propozice (výrok)''', která je definována jako nejmenší jednotka znalostí, která může stát jako samostatné tvrzení a být smysluplně hodnocena jako pravdivá nebo nepravdivá, <br />
* '''pojem''' neboli mentální reprezentace kategorie jevů, <br />
* '''kategorizace''' neboli proces přiřazování jevů do určité kategorie jevů, <br />
* '''kategorie''' je pak třída jevů sdílející určité charakteristiky, které je řadí do stejné množiny jevů. Rozlišujeme různé teorie myšlení.<ref name=":1" /> <br />
<br />
==== [[Tvořivost]] (kreativita) ====<br />
Tvořivost coby jednu ze složek myšlení lze široce definovat jako proces produkce myšlenek (a případně na nich založených výtvorů) které jsou jak originální, tak hodnotné. U tohoto procesu se zprav. rozlišuje několik fází ('''preparace''', '''inkubace''', '''iluminace''' a '''verifikace''').<ref name=":0" /><br />
<br />
== Zdroj ==<br />
<br />
Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.<br />
<br />
Sedláková, M. (2004). Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie: mentální reprezentace a mentální modely. Praha: Grada.<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
kognitivní procesy, poznávací procesy, kognitivní psychologie<br />
<br />
[[Kategorie: Základy obecné psychologie|*]]<br />
[[Kategorie: Psychologie Osobnosti|*]]<br />
[[Kategorie: Kognitivní psychologie|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Kognitivn%C3%AD_procesy&diff=57623Kognitivní procesy2019-07-01T10:34:57Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>Kognitivní (poznávací) procesy můžeme charakterizovat jako '''děje, jejichž prostřednictvím člověk poznává svět i sám sebe'''. Pojem kognitivní pochází z latinského ''cognoscere'' neboli poznávat. Slouží ke zpracovávání informací (poznatků) z vnější a vnitřní reality – totiž k příjmu informací (vnímání), jejich ukládání, uchovávání (paměť, učení) a vyvolávání (paměť, představivost), jejich transformaci, organizaci, reorganizaci a další práci s nimi (myšlení). Také zahrnují přesouvání zaměření vědomí při práci s informacemi (pozornost) a procesy zapojené při sdělování či komunikování informací (řeč).<ref>Juklová, K. (2010). Základy obecné psychologie: studijní text (Vyd. 4). Hradec Králové: Gaudeamus.</ref><br />
<br />
<br />
'''Kognitivní systém''' čili soubor všech kognitivních procesů zahrnuje [[vnímání]], [[paměť]], [[učení]], [[představivost]], [[myšlení]] (a v rámci něj usuzování, posuzování, řešení problémů, rozhodování se, tvoření nových myšlenek a spolu s tím [[tvořivost]]) a také [[pozornost]] a řeč.<br />
<br />
Někdy je činěno rozlišení mezi kognitivními procesy a '''[[Kognitivní dispozice|kognitivními dispozicemi]]''',''' '''funkcemi či schopnostmi. Kognitivní procesy poté zahrnují v prožívání nám do určité míry introspektivně dostupné (byť také do významné míry mimo dosah našeho vědomí probíhající) děje, při kterých je zpracovávání informací příjímaných z vnější a vnitřní reality realizováno. Jde o proměnlivé a přechodné děje, které vedou ke vzniku dílčích psychických, a to [[Kognitivní obsahy|kognitivních obsahů]] (např. počitků, vjemů, představ, vzpomínek, myšlenek,…). Kognitivní dispozice představují proti tomu relativně stabilní předpoklady umožňující výkon jednotlivých kognitivních procesů – dávající jedinci schopnost je realizovat. Jde o hypotetické proměnné, projevující se nicméně objektivně v relativní stabilitě či konzistenci jedincova výkonu v různých úlohách, jež zaměstnávají příslušné kognitivní funkce. <br />
<br />
S ohledem na uvedené rozlišení je poté terminologicky někdy také odlišováno čití (proces) od čivosti (dispozice), vnímání (proces) od vnímavosti (dispozice), představování si (proces) od představivosti (dispozice), zapamatovávání si (proces) od paměti (dispozice) atd. Jiní autoři však toto terminologické rozlišení striktně neuplatňují a např. paměť pojímají jak jako proces, tak jako dispozici. <br />
==Historie==<br />
<br />
<br />
V dnešní době se studiem kognitivních procesů zabývá především [[kognitivní psychologie|'''kognitivní psychologie''']], která se objevila v '''50. – 60. letech 20. století'''. Ke vzniku kognitivní psychologie však přispěla řada filozofických i psychologických směrů. <br />
<br />
Filozofické směry, které se významně zabývaly otázkou poznání – resp. zejména tím, jaké jsou zdroje našich poznatků, jaká je jejich platnost a jaké jsou vůbec limity našeho poznání, byly v novověku směry racionalismus a empirismus. Svým zaměřením se tedy věnovaly tématu poznávání jako kognitivní psychologie, avšak z jiné, totiž filozofické perspektivy; navíc spíše než vlastní procesy zpracovávání informací, které v mysli probíhají a kterým se věnuje kognitivní psychologie, je zajímalo to, jaké jsou vůbec zdroje, ze kterých primárně tyto informace, poznatky o vnějším a vnitřním světě pocházejí. <br />
<br />
'''Racionalismus''' kladl důraz na rozum coby hlavní zdroj poznání. Poznatky člověk podle něj získává na základě intuice ve smyslu evidentního zření určitých pravd (axiomů) o skutečnosti, které jsou přitom dle racionalistického stanoviska lidskému rozumu apriorně dány. Spolu s tím poznatky člověk také získává dedukcí dalších dílčích pravd na základě nazřených axiomů. Smyslovou zkušenost chápe také jako relevantní zdroj poznání, ale považuji ji za méně spolehlivou. Předpokládá přitom, že rozumem získané poznání může být dokonalé – totiž definitivně platné a že k němu jedinec může dospět i nezávisle na zkušenosti, totiž právě na základě nazření apriorních poznatků. <br />
<br />
'''Empirismus''' naproti tomu kladl důraz na smyslovou zkušenost coby hlavní zdroj poznání. Odmítl existenci jakýchkoliv apriorních poznatků, které by byly v rozumu, resp. naší mysli přítomny před veškerou naší smyslovou zkušeností – které by byly vrozené. Odmítá představu a možnost absolutně dokonalého poznání, protože stále (podobně jako racionalismus) počítá s tím, že smyslová zkušenost je nespolehlivá; zároveň také vychází z toho, že různá smyslová zkušenost nás může vést k různým závěrům, a tak mohou být vždy předchozí poznatky na základě nového materiálu získaného ze smyslové zkušenosti vyvráceny.<br />
<br />
Spor mezi oběma směry pokračoval i v 17. století. K racionalismu se přikláněl např. [[René Descartes]] a k empirismu např. [[John Locke]]. V 18. století pak tento spor dosáhl svého vrcholu, kdy [[Immanuel Kant]] přiznal důležitost oběma zdrojům poznání – empirické zkušenosti i apriorním poznatkům, resp. apriorním poznávacím kategoriím obsaženým v našem rozumu (jako je např. prostor, čas, kauzalita a další pojmy), jež smyslově vnímanou a poznávanou skutečnost inherentně strukturují a organizují, čímž naše poznání rovněž podmiňují. Debata o významu jednotlivých směrů a jejich stanovisek však neutichá ani dnes. <br />
<br />
Před ustavením psychologie coby samostatného empirického vědeckého oboru se tématu vybraných kognitivních procesů výzkumně věnovala tzv. '''[[psychofyzika]]'''. Zkoumala kauzální vztahy mezi vnějšími stimuly působícími na smyslové receptory a subjektivními reakcemi jedince v reakci na ně v podobě jednotlivých smyslových počitků. Tyto procesy se snažila kvantifikovat a matematizovat. Formuloval a zkoumala různé podnětové prahy a zároveň na základě výzkumných zjištění postulovala několik zákonitostí – např. '''Weberův-Fechnerův zákon'''. Mezi její představitele patří [[Ernst Heinrich Weber]], [[Gustav Theodor Fechner]] a [[Hermann von Helmholz]].<ref>Plhákova Alena. (2011). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.</ref> <br />
<br />
Studiu některých kognitivních fenoménů se před vznikem kognitivní psychologie, avšak již v rámci psychologie věnoval po psychofyzice '''asocianismus'''. Zabýval se zejm. počitky, jež chápal jako jakési základní elementy vědomí – základní psychické obsahy (vedle citů). A zkoumal přitom způsoby jejich spojování v mysli na základě tzv. [[asociační zákony|asociačních zákonů]]. Zároveň se také věnoval procesu učení. Zástupci asocianismu byli např. [[Herman Ebbinghaus]] a [[Wilhelm M. Wundt]].<br />
<br />
Na asocianismus navázal''' [[behaviorismus]]''', který se také věnoval vytváření tzv. asociací – spojů, nikoliv však mezi jednotlivými mentálními obsahy, ale mezi vnějšími podněty a určitým chováním. Samotný raný behaviorismus studiu kognitivních procesů příliš nepřispěl, spíše naopak. Mysl a procesy v ní probíhající, a tedy i kognitivní procesy, vnímal jako černou skříňku, k níž není možné vědeckými metodami proniknout. '''[[Neobehaviorismus a operacionalismus|Neobehaviorismus]]''', coby určitá vývojová fáze behaviorismu v cca 30.–50. letech 20. stol., do určité míry původní stanovisko behaviorismu nicméně přehodnotila. Začal počítat s tím, že výslednou podobu chování člověka ovlivňují nejen podněty působící z vnějšího prostředí, ale také určité vnitřní intervenující proměnné spojené na straně organismu. Spolu s tím [[Edward Ch. Tolman]] coby jeden z představitelů neobehaviorismu rozpracoval koncepci tzv. '''kognitivních map''' coby určitých vnitřních představ prostředí a prostoru, v němž se jedinec pohybuje. Tím byl v psychologii učiněn jistý krok směrem k obnovení zájmu o vědecké studium rovněž mentálních, totiž kognitivních fenoménů, a nikoliv pouze vnějších behaviorálních projevů člověka.<br />
<br />
Dalšími předchůdci kognitivní psychologie s ohledem na jistý zájem o kognitivní jevy jsou také '''strukturalismus''' a''' funkcionalismus'''. Cílem strukturalismu bylo pochopit strukturu (uspořádání prvků) mysli – tzn. identifikovat hlavní elementární prvky, obsahy vědomí (v pojetí strukturalismu: počitky, představy a pocity) a jejich vzájemné vztahy. Zástupcem tohoto směru je např. [[Edward Titchener]]. Hlavní metoda tohoto směru, která byla užívána k získávání informací o uvedeném předmětu zájmu byla introspekce ve Wundtově pojetí – totiž kontrolované sebepozorování, které realizují probandi v rámci experimentu. Funkcionalismus upřednostňoval před obsahem myšlení procesy myšlení. Zajímal se tedy o to, jak psychické procesy (a v rámci nich i kognitivní procesy) pomáhají v procesu adaptace člověka na prostředí, v němž žije. Zástupci funkcionalismu jsou např. [[William James]] a [[John Dewey]]. <br />
<br />
Nakonec se studiu kognitivních procesů v dějinách psychologie před vznikem kognitivní psychologie věnovali také představitelé [[gestalt psychologie|'''gestalt psychologie''']], která přišla s myšlenkou, že psychologické jev nejlépe pochopíme, když je budeme vnímat jako uspořádané, strukturované celky, nikoli když je budeme rozkládat na části.<ref name=":0">Sternberg, R. J. (2009). Kognitivní psychologie (Vydání 2). Praha: Portál.</ref> Gestaltisté se zajímali především o vnímání, a to zrakovou percepci. Formulovali pro ni řadu tzv. [[Gestalt zákony|gestalt zákonů]], jež popisují, jakým způsobem se vnímané objekty v naší mysli organizují.<br />
<br />
<br />
Na vznik kognitivismu měly vliv i další obory, např. psychobiologie, která se zabývá rolí fyziologických faktorů při konstituování psychických jevů, dále lingvistika, antropologie, ale i technologické obory.<br />
==Možné přístupy ke studiu kognitivních procesů==<br />
'''Experimentální kognitivní psychologie''' studuje kognitivní procesy za pomoci reakčních časů, chyb a vzorců odpovědí zkoumaných probandů v příslušných experimentálních úlohách, u nichž se předpokládá, že se při jejich plnění zapojují, a tedy projevují příslušné kognitivní funkce a procesy. '''Kognitivní neurověda''' využívá funkční a strukturální zobrazovací metody (počítačová tomografie, magnetická rezonance, evokované potenciály, magnetoencefalografie, pozitronová emisní tomografie), a to pro studium neurobiologického podkladu kognitivních procesů. Neuropsychologie studuje tyto neurobiologické koreláty na základě výzkumu mozkových lézí a jejich důsledků či projevů. Dále se ke studiu kognitivních procesů využívají také '''matematické modely''' a '''počítačové simulace'''. <br />
<br />
<br />
==Vybrané kognitivní procesy==<br />
===[[Vnímání]]===<br />
Studium vnímání se zabývá'' ''integrací jednotlivých počitků do celistvých vjemů objektů okolního světa a využitím těchto vjemů při orientaci v okolí'''. '''Důležitými tématy jsou '''vnímání vzdálenosti''', '''pohybu''' a''' rozpoznávání'''.<ref name=":1">Atkinson, R. L., Fredrickson, B. L., Loftus, G. R., Wagenaae, W. A., Hilgard, E. R., & Nolen-Hoeksema, S. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda(Vydání 3., přepracované). Praha: Portál.</ref><br />
<br />
===[[Pozornost]]===<br />
Pozornost aktivuje a umožňuje '''selektivní''' zaměření vědomí na určité psychické procesy (a v rámci nich i kognitivní procesy). Selektivní aspekt pozornosti má důležitou adaptivní funkci, chrání jedince před zahlcením nadbytkem informací a umožňuje mu se zaměřit primárně na aktuálně relevantní informace. Existuje řada teorií pozornosti, které můžeme dělit na modely filtru a kapacitní modely.<ref>Vágnerová, M. (2016). Obecná psychologie: dílčí aspekty lidské psychiky a jejich orgánový základ. Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum.</ref><br />
<br />
=== [[Představivost]] ===<br />
===[[Paměť]]===<br />
Základní stádia paměťového procesu tvoří '''ukládání''', '''uchovávání''' a '''vybavování '''informací. Je možné rozlišit [[Krátkodobá paměť|krátkodobou]] či [[Pracovní paměť|pracovní]] a [[Dlouhodobá paměť|dlouhodobou paměť]]. V rámci dlouhodobé paměti pak [[implicitní paměť]], do které řadíme [[procedurální paměť]] a [[priming]] a [[Explicitní paměť|explicitní]] či [[deklarativní paměť]], která zahrnuje [[Sémantická paměť|sémantickou]] a [[Epizodická paměť|epizodickou paměť]]. Důležitým tématem, které souvisí s pamětí, je [[zapomínání]].<ref name=":1" /><br />
<br />
===[[Učení]]===<br />
Učení je proces spočívající v osvojování si informací či zkušeností a v rámci toho vědomostí, dovedností, ale také určitých specifických vzorců chování. Rozlišujeme různé '''druhy učení''', mezi které patří např. habituace a senzibilizace, imprinting, klasické a operantní podmiňování, komplexní učení (učení vhledem a sociální učení – např. observační učení).<ref name=":1" /> <br />
<br />
===[[Myšlení]]===<br />
Myšlení představuje komplexní kognitivní proces zahrnující vícero dílčích procesů, a sice''' usuzování''' či vytváření logických soudů a úsudků, '''posuzování''' či vytváření pravděpodobnostních úsudků, '''řešení problémů''', '''rozhodování''' a '''tvořivost''' či kreativitu. Uvedené procesy mohou být realizovány pomocí či na základě různých '''[[Mentální reprezentace|mentálních reprezentací]]'''. Podle toho rozlišujeme '''myšlení propoziční''' (realizované na základě propozičních mentálních reprezentací – pojmů, slov) a '''myšlení imaginativní '''(realizované na základě analogových či imaginativních mentálních reprezentací – představ). V rámci studia propozičního myšlení se pracuje s následujícími pojmy: <br />
<br />
* '''propozice (výrok)''', která je definována jako nejmenší jednotka znalostí, která může stát jako samostatné tvrzení a být smysluplně hodnocena jako pravdivá nebo nepravdivá, <br />
* '''pojem''' neboli mentální reprezentace kategorie jevů, <br />
* '''kategorizace''' neboli proces přiřazování jevů do určité kategorie jevů, <br />
* '''kategorie''' je pak třída jevů sdílející určité charakteristiky, které je řadí do stejné množiny jevů. Rozlišujeme různé teorie myšlení.<ref name=":1" /> <br />
==== [[Tvořivost]] (kreativita) ====<br />
Tvořivost coby jednu ze složek myšlení lze široce definovat jako proces produkce myšlenek (a případně na nich založených výtvorů) které jsou jak originální, tak hodnotné. U tohoto procesu se zprav. rozlišuje několik fází ('''preparace''', '''inkubace''', '''iluminace''' a '''verifikace''').<ref name=":0" /><br />
<br />
== Zdroj ==<br />
<br />
Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.<br />
<br />
Sedláková, M. (2004). Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie: mentální reprezentace a mentální modely. Praha: Grada.<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
kognitivní procesy, poznávací procesy, kognitivní psychologie<br />
<br />
[[Kategorie: Základy obecné psychologie|*]]<br />
[[Kategorie: Psychologie Osobnosti|*]]<br />
[[Kategorie: Kognitivní psychologie|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Kognitivn%C3%AD_procesy&diff=57622Kognitivní procesy2019-07-01T10:27:58Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>Kognitivní (poznávací) procesy můžeme charakterizovat jako '''děje, jejichž prostřednictvím člověk poznává svět i sám sebe'''. Pojem kognitivní pochází z latinského ''cognoscere'' neboli poznávat. Slouží ke zpracovávání informací (poznatků) z vnější a vnitřní reality – totiž k příjmu informací (vnímání), jejich ukládání, uchovávání (paměť, učení) a vyvolávání (paměť, představivost), jejich transformaci, organizaci, reorganizaci a další práci s nimi (myšlení). Také zahrnují přesouvání zaměření vědomí při práci s informacemi (pozornost) a procesy zapojené při sdělování či komunikování informací (řeč).<ref>Juklová, K. (2010). Základy obecné psychologie: studijní text (Vyd. 4). Hradec Králové: Gaudeamus.</ref><br />
<br />
<br />
'''Kognitivní systém''' čili soubor všech kognitivních procesů zahrnuje [[vnímání]], [[paměť]], [[učení]], [[představivost]], [[myšlení]] (a v rámci něj usuzování, posuzování, řešení problémů, rozhodování se, tvoření nových myšlenek a spolu s tím [[tvořivost]]) a také [[pozornost]] a řeč.<br />
<br />
Někdy je činěno rozlišení mezi kognitivními procesy a '''[[Kognitivní dispozice|kognitivními dispozicemi]]''',''' '''funkcemi či schopnostmi. Kognitivní procesy poté zahrnují v prožívání nám do určité míry introspektivně dostupné (byť také do významné míry mimo dosah našeho vědomí probíhající) děje, při kterých je zpracovávání informací příjímaných z vnější a vnitřní reality realizováno. Jde o proměnlivé a přechodné děje, které vedou ke vzniku dílčích psychických, a to [[Kognitivní obsahy|kognitivních obsahů]] (např. počitků, vjemů, představ, vzpomínek, myšlenek,…). Kognitivní dispozice představují proti tomu relativně stabilní předpoklady umožňující výkon jednotlivých kognitivních procesů – dávající jedinci schopnost je realizovat. Jde o hypotetické proměnné, projevující se nicméně objektivně v relativní stabilitě či konzistenci jedincova výkonu v různých úlohách, jež zaměstnávají příslušné kognitivní funkce. <br />
<br />
S ohledem na uvedené rozlišení je poté terminologicky někdy také odlišováno čití (proces) od čivosti (dispozice), vnímání (proces) od vnímavosti (dispozice), představování si (proces) od představivosti (dispozice), zapamatovávání si (proces) od paměti (dispozice) atd. Jiní autoři však toto terminologické rozlišení striktně neuplatňují a např. paměť pojímají jak jako proces, tak jako dispozici. <br />
==Historie==<br />
<br />
<br />
V dnešní době se studiem kognitivních procesů zabývá především [[kognitivní psychologie|'''kognitivní psychologie''']], která se objevila v '''50. – 60. letech 20. století'''. Ke vzniku kognitivní psychologie však přispěla řada filozofických i psychologických směrů. <br />
<br />
Filozofické směry, které se významně zabývaly otázkou poznání – resp. zejména tím, jaké jsou zdroje našich poznatků, jaká je jejich platnost a jaké jsou vůbec limity našeho poznání, byly v novověku směry racionalismus a empirismus. Svým zaměřením se tedy věnovaly tématu poznávání jako kognitivní psychologie, avšak z jiné, totiž filozofické perspektivy; navíc spíše než vlastní procesy zpracovávání informací, které v mysli probíhají a kterým se věnuje kognitivní psychologie, je zajímalo to, jaké jsou vůbec zdroje, ze kterých primárně tyto informace, poznatky o vnějším a vnitřním světě pocházejí. <br />
<br />
'''Racionalismus''' kladl důraz na rozum coby hlavní zdroj poznání. Poznatky člověk podle něj získává na základě intuice ve smyslu evidentního zření určitých pravd (axiomů) o skutečnosti, které jsou přitom dle racionalistického stanoviska lidskému rozumu apriorně dány. Spolu s tím poznatky člověk také získává dedukcí dalších dílčích pravd na základě nazřených axiomů. Smyslovou zkušenost chápe také jako relevantní zdroj poznání, ale považuji ji za méně spolehlivou. Předpokládá přitom, že rozumem získané poznání může být dokonalé – totiž definitivně platné a že k němu jedinec může dospět i nezávisle na zkušenosti, totiž právě na základě nazření apriorních poznatků. <br />
<br />
'''Empirismus''' naproti tomu kladl důraz na smyslovou zkušenost coby hlavní zdroj poznání. Odmítl existenci jakýchkoliv apriorních poznatků, které by byly v rozumu, resp. naší mysli přítomny před veškerou naší smyslovou zkušeností – které by byly vrozené. Odmítá představu a možnost absolutně dokonalého poznání, protože stále (podobně jako racionalismus) počítá s tím, že smyslová zkušenost je nespolehlivá; zároveň také vychází z toho, že různá smyslová zkušenost nás může vést k různým závěrům, a tak mohou být vždy předchozí poznatky na základě nového materiálu získaného ze smyslové zkušenosti vyvráceny.<br />
<br />
Spor mezi oběma směry pokračoval i v 17. století. K racionalismu se přikláněl např. [[René Descartes]] a k empirismu např. [[John Locke]]. V 18. století pak tento spor dosáhl svého vrcholu, kdy [[Immanuel Kant]] přiznal důležitost oběma zdrojům poznání – empirické zkušenosti i apriorním poznatkům, resp. apriorním poznávacím kategoriím obsaženým v našem rozumu (jako je např. prostor, čas, kauzalita a další pojmy), jež smyslově vnímanou a poznávanou skutečnost inherentně strukturují a organizují, čímž naše poznání rovněž podmiňují. Debata o významu jednotlivých směrů a jejich stanovisek však neutichá ani dnes. <br />
<br />
Před ustavením psychologie coby samostatného empirického vědeckého oboru se tématu vybraných kognitivních procesů výzkumně věnovala tzv. '''[[psychofyzika]]'''. Zkoumala kauzální vztahy mezi vnějšími stimuly působícími na smyslové receptory a subjektivními reakcemi jedince v reakci na ně v podobě jednotlivých smyslových počitků. Tyto procesy se snažila kvantifikovat a matematizovat. Formuloval a zkoumala různé podnětové prahy a zároveň na základě výzkumných zjištění postulovala několik zákonitostí – např. '''Weberův-Fechnerův zákon'''. Mezi její představitele patří [[Ernst Heinrich Weber]], [[Gustav Theodor Fechner]] a [[Hermann von Helmholz]].<ref>Plhákova Alena. (2011). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.</ref> <br />
<br />
Studiu některých kognitivních fenoménů se před vznikem kognitivní psychologie, avšak již v rámci psychologie věnoval po psychofyzice '''asocianismus'''. Zabýval se zejm. počitky, jež chápal jako jakési základní elementy vědomí – základní psychické obsahy (vedle citů). A zkoumal přitom způsoby jejich spojování v mysli na základě tzv. [[asociační zákony|asociačních zákonů]]. Zároveň se také věnoval procesu učení. Zástupci asocianismu byli např. [[Herman Ebbinghaus]] a [[Wilhelm M. Wundt]].<br />
<br />
Na asocianismus navázal''' [[behaviorismus]]''', který se také věnoval vytváření tzv. asociací – spojů, nikoliv však mezi jednotlivými mentálními obsahy, ale mezi vnějšími podněty a určitým chováním. Samotný raný behaviorismus studiu kognitivních procesů příliš nepřispěl, spíše naopak. Mysl a procesy v ní probíhající, a tedy i kognitivní procesy, vnímal jako černou skříňku, k níž není možné vědeckými metodami proniknout. '''[[Neobehaviorismus a operacionalismus|Neobehaviorismus]]''', coby určitá vývojová fáze behaviorismu v cca 30.–50. letech 20. stol., do určité míry původní stanovisko behaviorismu nicméně přehodnotila. Začal počítat s tím, že výslednou podobu chování člověka ovlivňují nejen podněty působící z vnějšího prostředí, ale také určité vnitřní intervenující proměnné spojené na straně organismu. Spolu s tím [[Edward Ch. Tolman]] coby jeden z představitelů neobehaviorismu rozpracoval koncepci tzv. '''kognitivních map''' coby určitých vnitřních představ prostředí a prostoru, v němž se jedinec pohybuje. Tím byl v psychologii učiněn jistý krok směrem k obnovení zájmu o vědecké studium rovněž mentálních, totiž kognitivních fenoménů, a nikoliv pouze vnějších behaviorálních projevů člověka.<br />
<br />
Dalšími předchůdci kognitivní psychologie s ohledem na jistý zájem o kognitivní jevy jsou také '''strukturalismus''' a''' funkcionalismus'''. Cílem strukturalismu bylo pochopit strukturu (uspořádání prvků) mysli – tzn. identifikovat hlavní elementární prvky, obsahy vědomí (v pojetí strukturalismu: počitky, představy a pocity) a jejich vzájemné vztahy. Zástupcem tohoto směru je např. [[Edward Titchener]]. Hlavní metoda tohoto směru, která byla užívána k získávání informací o uvedeném předmětu zájmu byla introspekce ve Wundtově pojetí – totiž kontrolované sebepozorování, které realizují probandi v rámci experimentu. Funkcionalismus upřednostňoval před obsahem myšlení procesy myšlení. Zajímal se tedy o to, jak psychické procesy (a v rámci nich i kognitivní procesy) pomáhají v procesu adaptace člověka na prostředí, v němž žije. Zástupci funkcionalismu jsou např. [[William James]] a [[John Dewey]]. <br />
<br />
Nakonec se studiu kognitivních procesů v dějinách psychologie před vznikem kognitivní psychologie věnovali také představitelé [[gestalt psychologie]], která přišla s myšlenkou, že psychologické jev nejlépe pochopíme, když je budeme vnímat jako uspořádané, strukturované celky, nikoli když je budeme rozkládat na části.<ref name=":0">Sternberg, R. J. (2009). Kognitivní psychologie (Vydání 2). Praha: Portál.</ref> Gestaltisté se zajímali především o vnímání, a to zrakovou percepci. Formulovali pro ni řadu tzv. [[Gestalt zákony|gestalt zákonů]], jež popisují, jakým způsobem se vnímané objekty v naší mysli organizují.<br />
<br />
<br />
Dalším východiskem kognitivní psychologie je strukturalismus a funkcionalismus. Cílem '''stukturalismu''' bylo pochopit strukturu (uspořádání prvků) mysli a jejích vjemů až na jejich primární stavební součásti. Zástupci tohoto směru jsou [[Wilhelm Wundt]] a [[Edward Titchener]]. Hlavní metoda tohoto směru – '''introspekce '''– byla předmětem kritiky. '''Funkcionalismus''' upřednostňoval před obsahem myšlení procesy myšlení. Zajímal se tedy o to, jak a proč mysl pracuje právě tak, jak pracuje. Zástupci funkcionalismu jsou [[William James]] a [[John Dewey]].<br />
<br />
Ke vzniku kognitivní psychologie přispěl také''' asocianismus''', který se zabýval způsoby spojování myšlenek v mysli a učením. Zástupci asocianismu jsou [[Herman Ebbinghaus]] a [[Edward L. Thorndike]]. Na asocianismus navázal '''behaviorismus''', který můžeme považovat za extrémní verzi asocianismu, protože se zaměřuje výhradně na asociaci mezi prostředím a pozorovatelným chováním. Zástupci behaviorismu jsou [[John B. Watson]], [[Burrhus F. Skinner]], [[Edward Tolman]] a další. <br />
<br />
Na vznik kognitivismu měly vliv i další obory, např. psychobiologie, která se zabývá rolí fyziologických faktorů při konstituování psychických jevů, dále lingvistika, antropologie, ale i technologické obory. <br />
==Možné přístupy ke studiu kognitivních procesů==<br />
'''Experimentální kognitivní psychologie''' studuje kognitivní procesy za pomoci reakčních časů, chyb a vzorců odpovědí zkoumaných probandů v příslušných experimentálních úlohách, u nichž se předpokládá, že se při jejich plnění zapojují, a tedy projevují příslušné kognitivní funkce a procesy. '''Kognitivní neurověda''' využívá funkční a strukturální zobrazovací metody (počítačová tomografie, magnetická rezonance, evokované potenciály, magnetoencefalografie, pozitronová emisní tomografie), a to pro studium neurobiologického podkladu kognitivních procesů. Neuropsychologie studuje tyto neurobiologické koreláty na základě výzkumu mozkových lézí a jejich důsledků či projevů. Dále se ke studiu kognitivních procesů využívají také '''matematické modely''' a '''počítačové simulace'''. <br />
<br />
<br />
==Vybrané kognitivní procesy==<br />
===[[Vnímání]]===<br />
Studium vnímání se zabývá'' ''integrací jednotlivých počitků do celistvých vjemů objektů okolního světa a využitím těchto vjemů při orientaci v okolí'''. Důležitými tématy jsou '''vnímání vzdálenosti, p'''ohybu '''a''' rozpoznávání'''.<ref name=":1">Atkinson, R. L., Fredrickson, B. L., Loftus, G. R., Wagenaae, W. A., Hilgard, E. R., & Nolen-Hoeksema, S. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda(Vydání 3., přepracované). Praha: Portál.</ref><br />
<br />
===[[Pozornost]]===<br />
Pozornost aktivuje a umožňuje selektivní zaměření vědomí na určité psychické procesy (a v rámci nich i kognitivní procesy). Selektivní aspekt pozornosti má důležitou adaptivní funkci, chrání jedince před zahlcením nadbytkem informací a umožňuje mu se zaměřit primárně na aktuálně relevantní informace. Existuje řada teorií pozornosti, které můžeme dělit na modely filtru a kapacitní modely.<ref>Vágnerová, M. (2016). Obecná psychologie: dílčí aspekty lidské psychiky a jejich orgánový základ. Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum.</ref><br />
<br />
=== [[Představivost]] ===<br />
===[[Paměť]]===<br />
Základní stádia paměťového procesu tvoří ukládání, uchovávání a vybavování informací. Je možné rozlišit [[Krátkodobá paměť|krátkodobou]] či [[Pracovní paměť|pracovní]] a [[Dlouhodobá paměť|dlouhodobou paměť]]. V rámci dlouhodobé paměti pak [[implicitní paměť]], do které řadíme [[procedurální paměť]] a [[priming]] a [[Explicitní paměť|explicitní]] či [[deklarativní paměť]], která zahrnuje [[Sémantická paměť|sémantickou]] a [[Epizodická paměť|epizodickou paměť]]. Důležitým tématem, které souvisí s pamětí, je [[zapomínání]].<ref name=":1" /><br />
<br />
===[[Učení]]===<br />
Učení je proces spočívající v osvojování si informací či zkušeností a v rámci toho vědomostí, dovedností, ale také určitých specifických vzorců chování. Rozlišujeme různé druhy učení, mezi které patří např. habituace a senzibilizace, imprinting, klasické a operantní podmiňování, komplexní učení (učení vhledem a sociální učení – např. observační učení). <br />
<br />
Učení je '''relativně trvalá změna chování, která vyplývá ze cvičení'''. Rozlišujeme různé '''druhy učení''', mezi které patří např. habituace a senzibilizace, imprinting, klasické a operantní podmiňování, komplexní učení (vhled a kognitivní mapy) a sociální učení (observační učení).<ref name=":1" /><br />
<br />
===[[Myšlení]]===<br />
Myšlení představuje komplexní kognitivní proces zahrnující vícero dílčích procesů, a sice usuzování či vytváření logických soudů a úsudků, posuzování či vytváření pravděpodobnostních úsudků, řešení problémů, rozhodování a tvořivost či kreativitu. Uvedené procesy mohou být realizovány pomocí či na základě různých '''[[Mentální reprezentace|mentálních reprezentací]]'''. Podle toho rozlišujeme myšlení propoziční (realizované na základě propozičních mentálních reprezentací – pojmů, slov) a myšlení imaginativní (realizované na základě analogových či imaginativních mentálních reprezentací – představ). V rámci studia propozičního myšlení se pracuje s následujícími pojmy: <br />
<br />
* '''propozice (výrok)''', která je definována jako nejmenší jednotka znalostí, která může stát jako samostatné tvrzení a být smysluplně hodnocena jako pravdivá nebo nepravdivá, <br />
* '''pojem''' neboli mentální reprezentace kategorie jevů, <br />
* '''kategorizace''' neboli proces přiřazování jevů do určité kategorie jevů, <br />
* '''kategorie''' je pak třída jevů sdílející určité charakteristiky, které je řadí do stejné množiny jevů. Rozlišujeme různé teorie myšlení.<ref name=":1" /> <br />
==== [[Tvořivost]] (kreativita) ====<br />
Tvořivost coby jednu ze složek myšlení lze široce definovat jako proces produkce myšlenek (a případně na nich založených výtvorů) které jsou jak originální, tak hodnotné. U tohoto procesu se zprav. rozlišuje několik fází ('''preparace''', '''inkubace''', '''iluminace''' a '''verifikace''').<ref name=":0" /><br />
<br />
== Zdroj ==<br />
<br />
Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.<br />
<br />
Sedláková, M. (2004). Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie: mentální reprezentace a mentální modely. Praha: Grada.<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
kognitivní procesy, poznávací procesy, kognitivní psychologie<br />
<br />
[[Kategorie: Základy obecné psychologie|*]]<br />
[[Kategorie: Psychologie Osobnosti|*]]<br />
[[Kategorie: Kognitivní psychologie|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Kognitivn%C3%AD_procesy&diff=57621Kognitivní procesy2019-07-01T10:11:49Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>Kognitivní (poznávací) procesy můžeme charakterizovat jako '''děje, jejichž prostřednictvím člověk poznává svět i sám sebe'''. Pojem kognitivní pochází z latinského ''cognoscere'' neboli poznávat. Slouží ke zpracovávání informací (poznatků) z vnější a vnitřní reality – totiž k příjmu informací (vnímání), jejich ukládání, uchovávání (paměť, učení) a vyvolávání (paměť, představivost), jejich transformaci, organizaci, reorganizaci a další práci s nimi (myšlení). Také zahrnují přesouvání zaměření vědomí při práci s informacemi (pozornost) a procesy zapojené při sdělování či komunikování informací (řeč).<ref>Juklová, K. (2010). Základy obecné psychologie: studijní text (Vyd. 4). Hradec Králové: Gaudeamus.</ref><br />
<br />
<br />
Kognitivní systém čili soubor všech kognitivních procesů zahrnuje [[vnímání]], [[paměť]], [[učení]], [[představivost]], [[myšlení]] (a v rámci něj usuzování, posuzování, řešení problémů, rozhodování se, tvoření nových myšlenek a spolu s tím tvořivost) a také [[pozornost]] a řeč.<br />
<br />
Někdy je činěno rozlišení mezi kognitivními procesy a '''[[Kognitivní dispozice|kognitivními dispozicemi]]''',''' '''funkcemi či schopnostmi. Kognitivní procesy poté zahrnují v prožívání nám do určité míry introspektivně dostupné (byť také do významné míry mimo dosah našeho vědomí probíhající) děje, při kterých je zpracovávání informací příjímaných z vnější a vnitřní reality realizováno. Jde o proměnlivé a přechodné děje, které vedou ke vzniku dílčích psychických, a to [[Kognitivní obsahy|kognitivních obsahů]] (např. počitků, vjemů, představ, vzpomínek, myšlenek,…). Kognitivní dispozice představují proti tomu relativně stabilní předpoklady umožňující výkon jednotlivých kognitivních procesů – dávající jedinci schopnost je realizovat. Jde o hypotetické proměnné, projevující se nicméně objektivně v relativní stabilitě či konzistenci jedincova výkonu v různých úlohách, jež zaměstnávají příslušné kognitivní funkce. <br />
<br />
S ohledem na uvedené rozlišení je poté terminologicky někdy také odlišováno čití (proces) od čivosti (dispozice), vnímání (proces) od vnímavosti (dispozice), představování si (proces) od představivosti (dispozice), zapamatovávání si (proces) od paměti (dispozice) atd. Jiní autoři však toto terminologické rozlišení striktně neuplatňují a např. paměť pojímají jak jako proces, tak jako dispozici. <br />
<br />
<br />
==Historie==<br />
<br />
<br />
V dnešní době se studiem kognitivních procesů zabývá především [[kognitivní psychologie]], která se objevila v 50. – 60. letech 20. století. Ke vzniku kognitivní psychologie však přispěla řada filozofických i psychologických směrů. <br />
<br />
Filozofické směry, které se významně zabývaly otázkou poznání – resp. zejména tím, jaké jsou zdroje našich poznatků, jaká je jejich platnost a jaké jsou vůbec limity našeho poznání, byly v novověku směry racionalismus a empirismus. Svým zaměřením se tedy věnovaly tématu poznávání jako kognitivní psychologie, avšak z jiné, totiž filozofické perspektivy; navíc spíše než vlastní procesy zpracovávání informací, které v mysli probíhají a kterým se věnuje kognitivní psychologie, je zajímalo to, jaké jsou vůbec zdroje, ze kterých primárně tyto informace, poznatky o vnějším a vnitřním světě pocházejí.<br />
<br />
'''Racionalismus''' kladl důraz na rozum coby hlavní zdroj poznání. Poznatky člověk podle něj získává na základě intuice ve smyslu evidentního zření určitých pravd (axiomů) o skutečnosti, které jsou přitom dle racionalistického stanoviska lidskému rozumu apriorně dány. Spolu s tím poznatky člověk také získává dedukcí dalších dílčích pravd na základě nazřených axiomů. Smyslovou zkušenost chápe také jako relevantní zdroj poznání, ale považuji ji za méně spolehlivou. Předpokládá přitom, že rozumem získané poznání může být dokonalé – totiž definitivně platné a že k němu jedinec může dospět i nezávisle na zkušenosti, totiž právě na základě nazření apriorních poznatků. <br />
<br />
'''Empirismus''' naproti tomu kladl důraz na smyslovou zkušenost coby hlavní zdroj poznání. Odmítl existenci jakýchkoliv apriorních poznatků, které by byly v rozumu, resp. naší mysli přítomny před veškerou naší smyslovou zkušeností – které by byly vrozené. Odmítá představu a možnost absolutně dokonalého poznání, protože stále (podobně jako racionalismus) počítá s tím, že smyslová zkušenost je nespolehlivá; zároveň také vychází z toho, že různá smyslová zkušenost nás může vést k různým závěrům, a tak mohou být vždy předchozí poznatky na základě nového materiálu získaného ze smyslové zkušenosti vyvráceny.<br />
<br />
Spor mezi oběma směry pokračoval i v 17. století. K racionalismu se přikláněl např. René Descartes a k empirismu např. John Locke. V 18. století pak tento spor dosáhl svého vrcholu, kdy Immanuel Kant přiznal důležitost oběma zdrojům poznání – empirické zkušenosti i apriorním poznatkům, resp. apriorním poznávacím kategoriím obsaženým v našem rozumu (jako je např. prostor, čas, kauzalita a další pojmy), jež smyslově vnímanou a poznávanou skutečnost inherentně strukturují a organizují, čímž naše poznání rovněž podmiňují. Debata o významu jednotlivých směrů a jejich stanovisek však neutichá ani dnes. <br />
<br />
Před ustavením psychologie coby samostatného empirického vědeckého oboru se tématu vybraných kognitivních procesů výzkumně věnovala tzv. psychofyzika. Zkoumala kauzální vztahy mezi vnějšími stimuly působícími na smyslové receptory a subjektivními reakcemi jedince v reakci na ně v podobě jednotlivých smyslových počitků. Tyto procesy se snažila kvantifikovat a matematizovat. Formuloval a zkoumala různé podnětové prahy a zároveň na základě výzkumných zjištění postulovala několik zákonitostí – např. Weberův-Fechnerův zákon. Mezi její představitele patří Ernst Heinrich Weber, Gutav Theodor Fechner a Hermann von Helmholz. <br />
<br />
Studiu některých kognitivních fenoménů se před vznikem kognitivní psychologie, avšak již v rámci psychologie věnoval po psychofyzice asocianismus. Zabýval se zejm. počitky, jež chápal jako jakési základní elementy vědomí – základní psychické obsahy (vedle citů). A zkoumal přitom způsoby jejich spojování v mysli na základě tzv. [[asociační zákony|asociačních zákonů]]. Zároveň se také věnoval procesu učení. Zástupci asocianismu byli např. [[Herman Ebbinghaus]] a Wilhelm M. Wundt.<br />
<br />
Na asocianismus navázal behaviorismus, který se také věnoval vytváření tzv. asociací – spojů, nikoliv však mezi jednotlivými mentálními obsahy, ale mezi vnějšími podněty a určitým chováním. Samotný raný behaviorismus studiu kognitivních procesů příliš nepřispěl, spíše naopak. Mysl a procesy v ní probíhající, a tedy i kognitivní procesy, vnímal jako černou skříňku, k níž není možné vědeckými metodami proniknout. Neobehaviorismus, coby určitá vývojová fáze behaviorismu v cca 30.–50. letech 20. stol., do určité míry původní stanovisko behaviorismu nicméně přehodnotila. Začal počítat s tím, že výslednou podobu chování člověka ovlivňují nejen podněty působící z vnějšího prostředí, ale také určité vnitřní intervenující proměnné spojené na straně organismu. Spolu s tím [[Edward Ch. Tolman]] coby jeden z představitelů neobehaviorismu rozpracoval koncepci tzv. kognitivních map coby určitých vnitřních představ prostředí a prostoru, v němž se jedinec pohybuje. Tím byl v psychologii učiněn jistý krok směrem k obnovení zájmu o vědecké studium rovněž mentálních, totiž kognitivních fenoménů, a nikoliv pouze vnějších behaviorálních projevů člověka.<br />
<br />
Dalšími předchůdci kognitivní psychologie s ohledem na jistý zájem o kognitivní jevy jsou také '''strukturalismus''' a''' funkcionalismus'''. Cílem strukturalismu bylo pochopit strukturu (uspořádání prvků) mysli – tzn. identifikovat hlavní elementární prvky, obsahy vědomí (v pojetí strukturalismu: počitky, představy a pocity) a jejich vzájemné vztahy. Zástupcem tohoto směru je např. Edward Titchener. Hlavní metoda tohoto směru, která byla užívána k získávání informací o uvedeném předmětu zájmu byla introspekce ve Wundtově pojetí – totiž kontrolované sebepozorování, které realizují probandi v rámci experimentu. Funkcionalismus upřednostňoval před obsahem myšlení procesy myšlení. Zajímal se tedy o to, jak psychické procesy (a v rámci nich i kognitivní procesy) pomáhají v procesu adaptace člověka na prostředí, v němž žije. Zástupci funkcionalismu jsou např. William James a John Dewey. <br />
<br />
Nakonec se studiu kognitivních procesů v dějinách psychologie před vznikem kognitivní psychologie věnovali také představitelé [[gestalt psychologie]], která přišla s myšlenkou, že psychologické jev nejlépe pochopíme, když je budeme vnímat jako uspořádané, strukturované celky, nikoli když je budeme rozkládat na části.<ref name=":0">Sternberg, R. J. (2009). Kognitivní psychologie (Vydání 2). Praha: Portál.</ref> Gestaltisté se zajímali především o vnímání, a to zrakovou percepci. Formulovali pro ni řadu tzv. [[Gestalt zákony|gestalt zákonů]], jež popisují, jakým způsobem se vnímané objekty v naší mysli organizují.<br />
<br />
<br />
Dalším východiskem kognitivní psychologie je strukturalismus a funkcionalismus. Cílem '''stukturalismu''' bylo pochopit strukturu (uspořádání prvků) mysli a jejích vjemů až na jejich primární stavební součásti. Zástupci tohoto směru jsou [[Wilhelm Wundt]] a [[Edward Titchener]]. Hlavní metoda tohoto směru – '''introspekce '''– byla předmětem kritiky. '''Funkcionalismus''' upřednostňoval před obsahem myšlení procesy myšlení. Zajímal se tedy o to, jak a proč mysl pracuje právě tak, jak pracuje. Zástupci funkcionalismu jsou [[William James]] a [[John Dewey]].<br />
<br />
Ke vzniku kognitivní psychologie přispěl také''' asocianismus''', který se zabýval způsoby spojování myšlenek v mysli a učením. Zástupci asocianismu jsou [[Herman Ebbinghaus]] a [[Edward L. Thorndike]]. Na asocianismus navázal '''behaviorismus''', který můžeme považovat za extrémní verzi asocianismu, protože se zaměřuje výhradně na asociaci mezi prostředím a pozorovatelným chováním. Zástupci behaviorismu jsou [[John B. Watson]], [[Burrhus F. Skinner]], [[Edward Tolman]] a další. <br />
<br />
Na vznik kognitivismu měly vliv i další obory, např. psychobiologie, která se zabývá rolí fyziologických faktorů při konstituování psychických jevů, dále lingvistika, antropologie, ale i technologické obory. <br />
==Možné přístupy ke studiu kognitivních procesů==<br />
'''Experimentální kognitivní psychologie''' studuje kognitivní procesy za pomoci reakčních časů, chyb a vzorců odpovědí zkoumaných probandů v příslušných experimentálních úlohách, u nichž se předpokládá, že se při jejich plnění zapojují, a tedy projevují příslušné kognitivní funkce a procesy. '''Kognitivní neurověda''' využívá funkční a strukturální zobrazovací metody (počítačová tomografie, magnetická rezonance, evokované potenciály, magnetoencefalografie, pozitronová emisní tomografie), a to pro studium neurobiologického podkladu kognitivních procesů. Neuropsychologie studuje tyto neurobiologické koreláty na základě výzkumu mozkových lézí a jejich důsledků či projevů. Dále se ke studiu kognitivních procesů využívají také '''matematické modely''' a '''počítačové simulace'''. <br />
<br />
<br />
==Vybrané kognitivní procesy==<br />
===Vnímání===<br />
Studium vnímání se zabývá'' ''integrací jednotlivých počitků do celistvých vjemů objektů okolního světa a využitím těchto vjemů při orientaci v okolí'''. Důležitými tématy jsou '''vnímání vzdálenosti, p'''ohybu '''a''' rozpoznávání'''.<ref name=":1">Atkinson, R. L., Fredrickson, B. L., Loftus, G. R., Wagenaae, W. A., Hilgard, E. R., & Nolen-Hoeksema, S. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda(Vydání 3., přepracované). Praha: Portál.</ref><br />
<br />
===Pozornost===<br />
Pozornost aktivuje a umožňuje selektivní zaměření vědomí na určité psychické procesy (a v rámci nich i kognitivní procesy). Selektivní aspekt pozornosti má důležitou adaptivní funkci, chrání jedince před zahlcením nadbytkem informací a umožňuje mu se zaměřit primárně na aktuálně relevantní informace. Existuje řada teorií pozornosti, které můžeme dělit na modely filtru a kapacitní modely.<ref>Vágnerová, M. (2016). Obecná psychologie: dílčí aspekty lidské psychiky a jejich orgánový základ. Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum.</ref><br />
<br />
=== Představivost ===<br />
===Paměť===<br />
Základní stádia paměťového procesu tvoří ukládání, uchovávání a vybavování informací. Je možné rozlišit [[Krátkodobá paměť|krátkodobou]] či [[Pracovní paměť|pracovní]] a [[Dlouhodobá paměť|dlouhodobou paměť]]. V rámci dlouhodobé paměti pak [[implicitní paměť]], do které řadíme [[procedurální paměť]] a [[priming]] a [[Explicitní paměť|explicitní]] či [[deklarativní paměť]], která zahrnuje [[Sémantická paměť|sémantickou]] a [[Epizodická paměť|epizodickou paměť]]. Důležitým tématem, které souvisí s pamětí, je [[zapomínání]].<ref name=":1" /><br />
<br />
===Učení===<br />
Učení je proces spočívající v osvojování si informací či zkušeností a v rámci toho vědomostí, dovedností, ale také určitých specifických vzorců chování. Rozlišujeme různé druhy učení, mezi které patří např. habituace a senzibilizace, imprinting, klasické a operantní podmiňování, komplexní učení (učení vhledem a sociální učení – např. observační učení). <br />
<br />
Učení je '''relativně trvalá změna chování, která vyplývá ze cvičení'''. Rozlišujeme různé '''druhy učení''', mezi které patří např. habituace a senzibilizace, imprinting, klasické a operantní podmiňování, komplexní učení (vhled a kognitivní mapy) a sociální učení (observační učení).<ref name=":1" /><br />
<br />
=== ===<br />
Tvořivost lze široce definovat jako '''proces vytváření něčeho, co je jak originální, tak hodnotné'''. Tento proces má několik fází (preparace, inkubace, iluminace a verifikace.<ref name=":0" /><br />
<br />
===Myšlení===<br />
Myšlení představuje komplexní kognitivní proces zahrnující vícero dílčích procesů, a sice usuzování či vytváření logických soudů a úsudků, posuzování či vytváření pravděpodobnostních úsudků, řešení problémů, rozhodování a tvořivost či kreativitu. Uvedené procesy mohou být realizovány pomocí či na základě různých '''[[Mentální reprezentace|mentálních reprezentací]]'''. Podle toho rozlišujeme myšlení propoziční (realizované na základě propozičních mentálních reprezentací – pojmů, slov) a myšlení imaginativní (realizované na základě analogových či imaginativních mentálních reprezentací – představ). V rámci studia propozičního myšlení se pracuje s následujícími pojmy: <br />
<br />
* '''propozice (výrok)''', která je definována jako nejmenší jednotka znalostí, která může stát jako samostatné tvrzení a být smysluplně hodnocena jako pravdivá nebo nepravdivá, <br />
* '''pojem''' neboli mentální reprezentace kategorie jevů, <br />
* '''kategorizace''' neboli proces přiřazování jevů do určité kategorie jevů, <br />
* '''kategorie''' je pak třída jevů sdílející určité charakteristiky, které je řadí do stejné množiny jevů. Rozlišujeme různé teorie myšlení.<ref name=":1" /> <br />
<br />
==== Tvořivost (kreativita) ====<br />
Tvořivost coby jednu ze složek myšlení lze široce definovat jako proces produkce myšlenek (a případně na nich založených výtvorů) které jsou jak originální, tak hodnotné. U tohoto procesu se zprav. rozlišuje několik fází ('''preparace''', '''inkubace''', '''iluminace''' a '''verifikace''').<ref name=":0" /><br />
<br />
== Zdroj ==<br />
<br />
Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.<br />
<br />
Sedláková, M. (2004). Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie: mentální reprezentace a mentální modely. Praha: Grada.<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
kognitivní procesy, poznávací procesy, kognitivní psychologie<br />
<br />
[[Kategorie: Základy obecné psychologie|*]]<br />
[[Kategorie: Psychologie Osobnosti|*]]<br />
[[Kategorie: Kognitivní psychologie|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Kognitivn%C3%AD_procesy&diff=57620Kognitivní procesy2019-07-01T10:08:17Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>Kognitivní (poznávací) procesy můžeme charakterizovat jako '''děje, jejichž prostřednictvím člověk poznává svět i sám sebe'''. Pojem kognitivní pochází z latinského ''cognoscere'' neboli poznávat. Slouží ke zpracovávání informací (poznatků) z vnější a vnitřní reality – totiž k příjmu informací (vnímání), jejich ukládání, uchovávání (paměť, učení) a vyvolávání (paměť, představivost), jejich transformaci, organizaci, reorganizaci a další práci s nimi (myšlení). Také zahrnují přesouvání zaměření vědomí při práci s informacemi (pozornost) a procesy zapojené při sdělování či komunikování informací (řeč).<ref>Juklová, K. (2010). Základy obecné psychologie: studijní text (Vyd. 4). Hradec Králové: Gaudeamus.</ref><br />
<br />
<br />
Kognitivní systém čili soubor všech kognitivních procesů zahrnuje [[vnímání]], [[paměť]], [[učení]], [[představivost]], [[myšlení]] (a v rámci něj usuzování, posuzování, řešení problémů, rozhodování se, tvoření nových myšlenek a spolu s tím tvořivost) a také [[pozornost]] a řeč.<br />
<br />
Někdy je činěno rozlišení mezi kognitivními procesy a '''[[Kognitivní dispozice|kognitivními dispozicemi]]''',''' '''funkcemi či schopnostmi. Kognitivní procesy poté zahrnují v prožívání nám do určité míry introspektivně dostupné (byť také do významné míry mimo dosah našeho vědomí probíhající) děje, při kterých je zpracovávání informací příjímaných z vnější a vnitřní reality realizováno. Jde o proměnlivé a přechodné děje, které vedou ke vzniku dílčích psychických, a to [[Kognitivní obsahy|kognitivních obsahů]] (např. počitků, vjemů, představ, vzpomínek, myšlenek,…). Kognitivní dispozice představují proti tomu relativně stabilní předpoklady umožňující výkon jednotlivých kognitivních procesů – dávající jedinci schopnost je realizovat. Jde o hypotetické proměnné, projevující se nicméně objektivně v relativní stabilitě či konzistenci jedincova výkonu v různých úlohách, jež zaměstnávají příslušné kognitivní funkce. <br />
<br />
S ohledem na uvedené rozlišení je poté terminologicky někdy také odlišováno čití (proces) od čivosti (dispozice), vnímání (proces) od vnímavosti (dispozice), představování si (proces) od představivosti (dispozice), zapamatovávání si (proces) od paměti (dispozice) atd. Jiní autoři však toto terminologické rozlišení striktně neuplatňují a např. paměť pojímají jak jako proces, tak jako dispozici. <br />
<br />
<br />
==Historie==<br />
<br />
<br />
V dnešní době se studiem kognitivních procesů zabývá především [[kognitivní psychologie]], která se objevila v 50. – 60. letech 20. století. Ke vzniku kognitivní psychologie však přispěla řada filozofických i psychologických směrů. <br />
<br />
Filozofické směry, které se významně zabývaly otázkou poznání – resp. zejména tím, jaké jsou zdroje našich poznatků, jaká je jejich platnost a jaké jsou vůbec limity našeho poznání, byly v novověku směry racionalismus a empirismus. Svým zaměřením se tedy věnovaly tématu poznávání jako kognitivní psychologie, avšak z jiné, totiž filozofické perspektivy; navíc spíše než vlastní procesy zpracovávání informací, které v mysli probíhají a kterým se věnuje kognitivní psychologie, je zajímalo to, jaké jsou vůbec zdroje, ze kterých primárně tyto informace, poznatky o vnějším a vnitřním světě pocházejí.<br />
<br />
'''Racionalismus''' kladl důraz na rozum coby hlavní zdroj poznání. Poznatky člověk podle něj získává na základě intuice ve smyslu evidentního zření určitých pravd (axiomů) o skutečnosti, které jsou přitom dle racionalistického stanoviska lidskému rozumu apriorně dány. Spolu s tím poznatky člověk také získává dedukcí dalších dílčích pravd na základě nazřených axiomů. Smyslovou zkušenost chápe také jako relevantní zdroj poznání, ale považuji ji za méně spolehlivou. Předpokládá přitom, že rozumem získané poznání může být dokonalé – totiž definitivně platné a že k němu jedinec může dospět i nezávisle na zkušenosti, totiž právě na základě nazření apriorních poznatků. <br />
<br />
'''Empirismus''' naproti tomu kladl důraz na smyslovou zkušenost coby hlavní zdroj poznání. Odmítl existenci jakýchkoliv apriorních poznatků, které by byly v rozumu, resp. naší mysli přítomny před veškerou naší smyslovou zkušeností – které by byly vrozené. Odmítá představu a možnost absolutně dokonalého poznání, protože stále (podobně jako racionalismus) počítá s tím, že smyslová zkušenost je nespolehlivá; zároveň také vychází z toho, že různá smyslová zkušenost nás může vést k různým závěrům, a tak mohou být vždy předchozí poznatky na základě nového materiálu získaného ze smyslové zkušenosti vyvráceny.<br />
<br />
Spor mezi oběma směry pokračoval i v 17. století. K racionalismu se přikláněl např. René Descartes a k empirismu např. John Locke. V 18. století pak tento spor dosáhl svého vrcholu, kdy Immanuel Kant přiznal důležitost oběma zdrojům poznání – empirické zkušenosti i apriorním poznatkům, resp. apriorním poznávacím kategoriím obsaženým v našem rozumu (jako je např. prostor, čas, kauzalita a další pojmy), jež smyslově vnímanou a poznávanou skutečnost inherentně strukturují a organizují, čímž naše poznání rovněž podmiňují. Debata o významu jednotlivých směrů a jejich stanovisek však neutichá ani dnes. <br />
<br />
Před ustavením psychologie coby samostatného empirického vědeckého oboru se tématu vybraných kognitivních procesů výzkumně věnovala tzv. psychofyzika. Zkoumala kauzální vztahy mezi vnějšími stimuly působícími na smyslové receptory a subjektivními reakcemi jedince v reakci na ně v podobě jednotlivých smyslových počitků. Tyto procesy se snažila kvantifikovat a matematizovat. Formuloval a zkoumala různé podnětové prahy a zároveň na základě výzkumných zjištění postulovala několik zákonitostí – např. Weberův-Fechnerův zákon. Mezi její představitele patří Ernst Heinrich Weber, Gutav Theodor Fechner a Hermann von Helmholz. <br />
<br />
Studiu některých kognitivních fenoménů se před vznikem kognitivní psychologie, avšak již v rámci psychologie věnoval po psychofyzice asocianismus. Zabýval se zejm. počitky, jež chápal jako jakési základní elementy vědomí – základní psychické obsahy (vedle citů). A zkoumal přitom způsoby jejich spojování v mysli na základě tzv. [[asociační zákony|asociačních zákonů]]. Zároveň se také věnoval procesu učení. Zástupci asocianismu byli např. [[Herman Ebbinghaus]] a Wilhelm M. Wundt.<br />
<br />
Na asocianismus navázal behaviorismus, který se také věnoval vytváření tzv. asociací – spojů, nikoliv však mezi jednotlivými mentálními obsahy, ale mezi vnějšími podněty a určitým chováním. Samotný raný behaviorismus studiu kognitivních procesů příliš nepřispěl, spíše naopak. Mysl a procesy v ní probíhající, a tedy i kognitivní procesy, vnímal jako černou skříňku, k níž není možné vědeckými metodami proniknout. Neobehaviorismus, coby určitá vývojová fáze behaviorismu v cca 30.–50. letech 20. stol., do určité míry původní stanovisko behaviorismu nicméně přehodnotila. Začal počítat s tím, že výslednou podobu chování člověka ovlivňují nejen podněty působící z vnějšího prostředí, ale také určité vnitřní intervenující proměnné spojené na straně organismu. Spolu s tím [[Edward Ch. Tolman]] coby jeden z představitelů neobehaviorismu rozpracoval koncepci tzv. kognitivních map coby určitých vnitřních představ prostředí a prostoru, v němž se jedinec pohybuje. Tím byl v psychologii učiněn jistý krok směrem k obnovení zájmu o vědecké studium rovněž mentálních, totiž kognitivních fenoménů, a nikoliv pouze vnějších behaviorálních projevů člověka.<br />
<br />
Dalšími předchůdci kognitivní psychologie s ohledem na jistý zájem o kognitivní jevy jsou také '''strukturalismus''' a''' funkcionalismus'''. Cílem strukturalismu bylo pochopit strukturu (uspořádání prvků) mysli – tzn. identifikovat hlavní elementární prvky, obsahy vědomí (v pojetí strukturalismu: počitky, představy a pocity) a jejich vzájemné vztahy. Zástupcem tohoto směru je např. Edward Titchener. Hlavní metoda tohoto směru, která byla užívána k získávání informací o uvedeném předmětu zájmu byla introspekce ve Wundtově pojetí – totiž kontrolované sebepozorování, které realizují probandi v rámci experimentu. Funkcionalismus upřednostňoval před obsahem myšlení procesy myšlení. Zajímal se tedy o to, jak psychické procesy (a v rámci nich i kognitivní procesy) pomáhají v procesu adaptace člověka na prostředí, v němž žije. Zástupci funkcionalismu jsou např. William James a John Dewey. <br />
<br />
Nakonec se studiu kognitivních procesů v dějinách psychologie před vznikem kognitivní psychologie věnovali také představitelé [[gestalt psychologie]], která přišla s myšlenkou, že psychologické jev nejlépe pochopíme, když je budeme vnímat jako uspořádané, strukturované celky, nikoli když je budeme rozkládat na části.<ref name=":0">Sternberg, R. J. (2009). Kognitivní psychologie (Vydání 2). Praha: Portál.</ref> Gestaltisté se zajímali především o vnímání, a to zrakovou percepci. Formulovali pro ni řadu tzv. [[Gestalt zákony|gestalt zákonů]], jež popisují, jakým způsobem se vnímané objekty v naší mysli organizují.<br />
<br />
<br />
Dalším východiskem kognitivní psychologie je strukturalismus a funkcionalismus. Cílem '''stukturalismu''' bylo pochopit strukturu (uspořádání prvků) mysli a jejích vjemů až na jejich primární stavební součásti. Zástupci tohoto směru jsou [[Wilhelm Wundt]] a [[Edward Titchener]]. Hlavní metoda tohoto směru – '''introspekce '''– byla předmětem kritiky. '''Funkcionalismus''' upřednostňoval před obsahem myšlení procesy myšlení. Zajímal se tedy o to, jak a proč mysl pracuje právě tak, jak pracuje. Zástupci funkcionalismu jsou [[William James]] a [[John Dewey]].<br />
<br />
Ke vzniku kognitivní psychologie přispěl také''' asocianismus''', který se zabýval způsoby spojování myšlenek v mysli a učením. Zástupci asocianismu jsou [[Herman Ebbinghaus]] a [[Edward L. Thorndike]]. Na asocianismus navázal '''behaviorismus''', který můžeme považovat za extrémní verzi asocianismu, protože se zaměřuje výhradně na asociaci mezi prostředím a pozorovatelným chováním. Zástupci behaviorismu jsou [[John B. Watson]], [[Burrhus F. Skinner]], [[Edward Tolman]] a další. <br />
<br />
Na vznik kognitivismu měly vliv i další obory, např. psychobiologie, která se zabývá rolí fyziologických faktorů při konstituování psychických jevů, dále lingvistika, antropologie, ale i technologické obory. <br />
==Možné přístupy ke studiu kognitivních procesů==<br />
'''Experimentální kognitivní psychologie''' studuje kognitivní procesy za pomoci reakčních časů, chyb a vzorců odpovědí zkoumaných probandů v příslušných experimentálních úlohách, u nichž se předpokládá, že se při jejich plnění zapojují, a tedy projevují příslušné kognitivní funkce a procesy. '''Kognitivní neurověda''' využívá funkční a strukturální zobrazovací metody (počítačová tomografie, magnetická rezonance, evokované potenciály, magnetoencefalografie, pozitronová emisní tomografie), a to pro studium neurobiologického podkladu kognitivních procesů. Neuropsychologie studuje tyto neurobiologické koreláty na základě výzkumu mozkových lézí a jejich důsledků či projevů. Dále se ke studiu kognitivních procesů využívají také '''matematické modely''' a '''počítačové simulace'''. <br />
<br />
<br />
==Vybrané kognitivní procesy==<br />
===Vnímání===<br />
Studium vnímání se zabývá'' ''integrací jednotlivých počitků do celistvých vjemů objektů okolního světa a využitím těchto vjemů při orientaci v okolí'''. Důležitými tématy jsou '''vnímání vzdálenosti, p'''ohybu '''a''' rozpoznávání'''.<ref name=":1">Atkinson, R. L., Fredrickson, B. L., Loftus, G. R., Wagenaae, W. A., Hilgard, E. R., & Nolen-Hoeksema, S. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda(Vydání 3., přepracované). Praha: Portál.</ref><br />
<br />
===Pozornost===<br />
Pozornost aktivuje a umožňuje selektivní zaměření vědomí na určité psychické procesy (a v rámci nich i kognitivní procesy). Selektivní aspekt pozornosti má důležitou adaptivní funkci, chrání jedince před zahlcením nadbytkem informací a umožňuje mu se zaměřit primárně na aktuálně relevantní informace. Existuje řada teorií pozornosti, které můžeme dělit na modely filtru a kapacitní modely.<ref>Vágnerová, M. (2016). Obecná psychologie: dílčí aspekty lidské psychiky a jejich orgánový základ. Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum.</ref><br />
<br />
=== Představivost ===<br />
===Paměť===<br />
Základní stádia paměťového procesu tvoří ukládání, uchovávání a vybavování informací. Je možné rozlišit [[Krátkodobá paměť|krátkodobou]] či [[Pracovní paměť|pracovní]] a [[Dlouhodobá paměť|dlouhodobou paměť]]. V rámci dlouhodobé paměti pak [[implicitní paměť]], do které řadíme [[procedurální paměť]] a [[priming]] a [[Explicitní paměť|explicitní]] či [[deklarativní paměť]], která zahrnuje [[Sémantická paměť|sémantickou]] a [[Epizodická paměť|epizodickou paměť]]. Důležitým tématem, které souvisí s pamětí, je [[zapomínání]].<ref name=":1" /><br />
<br />
===Učení===<br />
Učení je proces spočívající v osvojování si informací či zkušeností a v rámci toho vědomostí, dovedností, ale také určitých specifických vzorců chování. Rozlišujeme různé druhy učení, mezi které patří např. habituace a senzibilizace, imprinting, klasické a operantní podmiňování, komplexní učení (učení vhledem a sociální učení – např. observační učení). <br />
<br />
Učení je '''relativně trvalá změna chování, která vyplývá ze cvičení'''. Rozlišujeme různé '''druhy učení''', mezi které patří např. habituace a senzibilizace, imprinting, klasické a operantní podmiňování, komplexní učení (vhled a kognitivní mapy) a sociální učení (observační učení).<ref name=":1" /><br />
<br />
=== ===<br />
Tvořivost lze široce definovat jako '''proces vytváření něčeho, co je jak originální, tak hodnotné'''. Tento proces má několik fází (preparace, inkubace, iluminace a verifikace.<ref name=":0" /><br />
<br />
===Myšlení===<br />
Myšlení představuje komplexní kognitivní proces zahrnující vícero dílčích procesů, a sice usuzování či vytváření logických soudů a úsudků, posuzování či vytváření pravděpodobnostních úsudků, řešení problémů, rozhodování a tvořivost či kreativitu. Uvedené procesy mohou být realizovány pomocí či na základě různých '''[[Mentální reprezentace|mentálních reprezentací]]'''. Podle toho rozlišujeme myšlení propoziční (realizované na základě propozičních mentálních reprezentací – pojmů, slov) a myšlení imaginativní (realizované na základě analogových či imaginativních mentálních reprezentací – představ). V rámci studia propozičního myšlení se pracuje s následujícími pojmy: <br />
<br />
* '''propozice (výrok)''', která je definována jako nejmenší jednotka znalostí, která může stát jako samostatné tvrzení a být smysluplně hodnocena jako pravdivá nebo nepravdivá, <br />
* '''pojem''' neboli mentální reprezentace kategorie jevů, <br />
* '''kategorizace''' neboli proces přiřazování jevů do určité kategorie jevů, <br />
* '''kategorie''' je pak třída jevů sdílející určité charakteristiky, které je řadí do stejné množiny jevů. Rozlišujeme různé teorie myšlení.<ref name=":1" /> <br />
<br />
==== Tvořivost (kreativita) ====<br />
Tvořivost coby jednu ze složek myšlení lze široce definovat jako proces produkce myšlenek (a případně na nich založených výtvorů) které jsou jak originální, tak hodnotné. U tohoto procesu se zprav. rozlišuje několik fází ('''preparace''', '''inkubace''', '''iluminace''' a '''verifikace''').<ref name=":0" /><br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.<br />
<br />
Sedláková, M. (2004). Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie: mentální reprezentace a mentální modely. Praha: Grada.<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
kognitivní procesy, poznávací procesy, kognitivní psychologie<br />
<br />
[[Kategorie: Základy obecné psychologie|*]]<br />
[[Kategorie: Psychologie Osobnosti|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Kognitivn%C3%AD_procesy&diff=57619Kognitivní procesy2019-07-01T09:54:10Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>Kognitivní (poznávací) procesy můžeme charakterizovat jako '''děje, jejichž prostřednictvím člověk poznává svět i sám sebe'''. Pojem kognitivní pochází z latinského ''cognoscere'' neboli poznávat. Slouží ke zpracovávání informací (poznatků) z vnější a vnitřní reality – totiž k příjmu informací (vnímání), jejich ukládání, uchovávání (paměť, učení) a vyvolávání (paměť, představivost), jejich transformaci, organizaci, reorganizaci a další práci s nimi (myšlení). Také zahrnují přesouvání zaměření vědomí při práci s informacemi (pozornost) a procesy zapojené při sdělování či komunikování informací (řeč).<ref>Juklová, K. (2010). Základy obecné psychologie: studijní text (Vyd. 4). Hradec Králové: Gaudeamus.</ref><br />
<br />
<br />
Kognitivní systém čili soubor všech kognitivních procesů zahrnuje [[vnímání]], [[paměť]], [[učení]], [[představivost]], [[myšlení]] (a v rámci něj usuzování, posuzování, řešení problémů, rozhodování se, tvoření nových myšlenek a spolu s tím tvořivost) a také [[pozornost]] a řeč.<br />
<br />
Někdy je činěno rozlišení mezi kognitivními procesy a '''[[Kognitivní dispozice|kognitivními dispozicemi]]''',''' '''funkcemi či schopnostmi. Kognitivní procesy poté zahrnují v prožívání nám do určité míry introspektivně dostupné (byť také do významné míry mimo dosah našeho vědomí probíhající) děje, při kterých je zpracovávání informací příjímaných z vnější a vnitřní reality realizováno. Jde o proměnlivé a přechodné děje, které vedou ke vzniku dílčích psychických, a to [[Kognitivní obsahy|kognitivních obsahů]] (např. počitků, vjemů, představ, vzpomínek, myšlenek,…). Kognitivní dispozice představují proti tomu relativně stabilní předpoklady umožňující výkon jednotlivých kognitivních procesů – dávající jedinci schopnost je realizovat. Jde o hypotetické proměnné, projevující se nicméně objektivně v relativní stabilitě či konzistenci jedincova výkonu v různých úlohách, jež zaměstnávají příslušné kognitivní funkce. <br />
<br />
S ohledem na uvedené rozlišení je poté terminologicky někdy také odlišováno čití (proces) od čivosti (dispozice), vnímání (proces) od vnímavosti (dispozice), představování si (proces) od představivosti (dispozice), zapamatovávání si (proces) od paměti (dispozice) atd. Jiní autoři však toto terminologické rozlišení striktně neuplatňují a např. paměť pojímají jak jako proces, tak jako dispozici. <br />
<br />
<br />
==Historie==<br />
<br />
<br />
V dnešní době se studiem kognitivních procesů zabývá především [[kognitivní psychologie]], která se objevila v 50. – 60. letech 20. století. Ke vzniku kognitivní psychologie však přispěla řada filozofických i psychologických směrů. <br />
<br />
Filozofické směry, které se významně zabývaly otázkou poznání – resp. zejména tím, jaké jsou zdroje našich poznatků, jaká je jejich platnost a jaké jsou vůbec limity našeho poznání, byly v novověku směry racionalismus a empirismus. Svým zaměřením se tedy věnovaly tématu poznávání jako kognitivní psychologie, avšak z jiné, totiž filozofické perspektivy; navíc spíše než vlastní procesy zpracovávání informací, které v mysli probíhají a kterým se věnuje kognitivní psychologie, je zajímalo to, jaké jsou vůbec zdroje, ze kterých primárně tyto informace, poznatky o vnějším a vnitřním světě pocházejí.<br />
<br />
'''Racionalismus''' kladl důraz na rozum coby hlavní zdroj poznání. Poznatky člověk podle něj získává na základě intuice ve smyslu evidentního zření určitých pravd (axiomů) o skutečnosti, které jsou přitom dle racionalistického stanoviska lidskému rozumu apriorně dány. Spolu s tím poznatky člověk také získává dedukcí dalších dílčích pravd na základě nazřených axiomů. Smyslovou zkušenost chápe také jako relevantní zdroj poznání, ale považuji ji za méně spolehlivou. Předpokládá přitom, že rozumem získané poznání může být dokonalé – totiž definitivně platné a že k němu jedinec může dospět i nezávisle na zkušenosti, totiž právě na základě nazření apriorních poznatků. <br />
<br />
'''Empirismus''' naproti tomu kladl důraz na smyslovou zkušenost coby hlavní zdroj poznání. Odmítl existenci jakýchkoliv apriorních poznatků, které by byly v rozumu, resp. naší mysli přítomny před veškerou naší smyslovou zkušeností – které by byly vrozené. Odmítá představu a možnost absolutně dokonalého poznání, protože stále (podobně jako racionalismus) počítá s tím, že smyslová zkušenost je nespolehlivá; zároveň také vychází z toho, že různá smyslová zkušenost nás může vést k různým závěrům, a tak mohou být vždy předchozí poznatky na základě nového materiálu získaného ze smyslové zkušenosti vyvráceny.<br />
<br />
Spor mezi oběma směry pokračoval i v 17. století. K racionalismu se přikláněl např. René Descartes a k empirismu např. John Locke. V 18. století pak tento spor dosáhl svého vrcholu, kdy Immanuel Kant přiznal důležitost oběma zdrojům poznání – empirické zkušenosti i apriorním poznatkům, resp. apriorním poznávacím kategoriím obsaženým v našem rozumu (jako je např. prostor, čas, kauzalita a další pojmy), jež smyslově vnímanou a poznávanou skutečnost inherentně strukturují a organizují, čímž naše poznání rovněž podmiňují. Debata o významu jednotlivých směrů a jejich stanovisek však neutichá ani dnes. <br />
<br />
Před ustavením psychologie coby samostatného empirického vědeckého oboru se tématu vybraných kognitivních procesů výzkumně věnovala tzv. psychofyzika. Zkoumala kauzální vztahy mezi vnějšími stimuly působícími na smyslové receptory a subjektivními reakcemi jedince v reakci na ně v podobě jednotlivých smyslových počitků. Tyto procesy se snažila kvantifikovat a matematizovat. Formuloval a zkoumala různé podnětové prahy a zároveň na základě výzkumných zjištění postulovala několik zákonitostí – např. Weberův-Fechnerův zákon. Mezi její představitele patří Ernst Heinrich Weber, Gutav Theodor Fechner a Hermann von Helmholz. <br />
<br />
Studiu některých kognitivních fenoménů se před vznikem kognitivní psychologie, avšak již v rámci psychologie věnoval po psychofyzice asocianismus. Zabýval se zejm. počitky, jež chápal jako jakési základní elementy vědomí – základní psychické obsahy (vedle citů). A zkoumal přitom způsoby jejich spojování v mysli na základě tzv. [[asociační zákony|asociačních zákonů]]. Zároveň se také věnoval procesu učení. Zástupci asocianismu byli např. [[Herman Ebbinghaus]] a Wilhelm M. Wundt.<br />
<br />
Na asocianismus navázal behaviorismus, který se také věnoval vytváření tzv. asociací – spojů, nikoliv však mezi jednotlivými mentálními obsahy, ale mezi vnějšími podněty a určitým chováním. Samotný raný behaviorismus studiu kognitivních procesů příliš nepřispěl, spíše naopak. Mysl a procesy v ní probíhající, a tedy i kognitivní procesy, vnímal jako černou skříňku, k níž není možné vědeckými metodami proniknout. Neobehaviorismus, coby určitá vývojová fáze behaviorismu v cca 30.–50. letech 20. stol., do určité míry původní stanovisko behaviorismu nicméně přehodnotila. Začal počítat s tím, že výslednou podobu chování člověka ovlivňují nejen podněty působící z vnějšího prostředí, ale také určité vnitřní intervenující proměnné spojené na straně organismu. Spolu s tím [[Edward Ch. Tolman]] coby jeden z představitelů neobehaviorismu rozpracoval koncepci tzv. kognitivních map coby určitých vnitřních představ prostředí a prostoru, v němž se jedinec pohybuje. Tím byl v psychologii učiněn jistý krok směrem k obnovení zájmu o vědecké studium rovněž mentálních, totiž kognitivních fenoménů, a nikoliv pouze vnějších behaviorálních projevů člověka.<br />
<br />
Dalšími předchůdci kognitivní psychologie s ohledem na jistý zájem o kognitivní jevy jsou také '''strukturalismus''' a''' funkcionalismus'''. Cílem strukturalismu bylo pochopit strukturu (uspořádání prvků) mysli – tzn. identifikovat hlavní elementární prvky, obsahy vědomí (v pojetí strukturalismu: počitky, představy a pocity) a jejich vzájemné vztahy. Zástupcem tohoto směru je např. Edward Titchener. Hlavní metoda tohoto směru, která byla užívána k získávání informací o uvedeném předmětu zájmu byla introspekce ve Wundtově pojetí – totiž kontrolované sebepozorování, které realizují probandi v rámci experimentu. Funkcionalismus upřednostňoval před obsahem myšlení procesy myšlení. Zajímal se tedy o to, jak psychické procesy (a v rámci nich i kognitivní procesy) pomáhají v procesu adaptace člověka na prostředí, v němž žije. Zástupci funkcionalismu jsou např. William James a John Dewey. <br />
<br />
Nakonec se studiu kognitivních procesů v dějinách psychologie před vznikem kognitivní psychologie věnovali také představitelé [[gestalt psychologie]], která přišla s myšlenkou, že psychologické jev nejlépe pochopíme, když je budeme vnímat jako uspořádané, strukturované celky, nikoli když je budeme rozkládat na části.<ref name=":0">Sternberg, R. J. (2009). Kognitivní psychologie (Vydání 2). Praha: Portál.</ref> Gestaltisté se zajímali především o vnímání, a to zrakovou percepci. Formulovali pro ni řadu tzv. [[Gestalt zákony|gestalt zákonů]], jež popisují, jakým způsobem se vnímané objekty v naší mysli organizují.<br />
<br />
<br />
Dalším východiskem kognitivní psychologie je strukturalismus a funkcionalismus. Cílem '''stukturalismu''' bylo pochopit strukturu (uspořádání prvků) mysli a jejích vjemů až na jejich primární stavební součásti. Zástupci tohoto směru jsou [[Wilhelm Wundt]] a [[Edward Titchener]]. Hlavní metoda tohoto směru – '''introspekce '''– byla předmětem kritiky. '''Funkcionalismus''' upřednostňoval před obsahem myšlení procesy myšlení. Zajímal se tedy o to, jak a proč mysl pracuje právě tak, jak pracuje. Zástupci funkcionalismu jsou [[William James]] a [[John Dewey]].<br />
<br />
Ke vzniku kognitivní psychologie přispěl také''' asocianismus''', který se zabýval způsoby spojování myšlenek v mysli a učením. Zástupci asocianismu jsou [[Herman Ebbinghaus]] a [[Edward L. Thorndike]]. Na asocianismus navázal '''behaviorismus''', který můžeme považovat za extrémní verzi asocianismu, protože se zaměřuje výhradně na asociaci mezi prostředím a pozorovatelným chováním. Zástupci behaviorismu jsou [[John B. Watson]], [[Burrhus F. Skinner]], [[Edward Tolman]] a další. <br />
<br />
Na vznik kognitivismu měly vliv i další obory, např. psychobiologie, která se zabývá rolí fyziologických faktorů při konstituování psychických jevů, dále lingvistika, antropologie, ale i technologické obory. <br />
==Možné přístupy ke studiu kognitivních procesů==<br />
'''Experimentální kognitivní psychologie''' studuje kognitivní procesy za pomoci reakčních časů, chyb a vzorců odpovědí zkoumaných probandů v příslušných experimentálních úlohách, u nichž se předpokládá, že se při jejich plnění zapojují, a tedy projevují příslušné kognitivní funkce a procesy. '''Kognitivní neurověda''' využívá funkční a strukturální zobrazovací metody (počítačová tomografie, magnetická rezonance, evokované potenciály, magnetoencefalografie, pozitronová emisní tomografie), a to pro studium neurobiologického podkladu kognitivních procesů. Neuropsychologie studuje tyto neurobiologické koreláty na základě výzkumu mozkových lézí a jejich důsledků či projevů. Dále se ke studiu kognitivních procesů využívají také '''matematické modely''' a '''počítačové simulace'''. <br />
<br />
<br />
==Vybrané kognitivní procesy==<br />
===Vnímání===<br />
Studium vnímání se zabývá''' integrací jednotlivých počitků do celistvých vjemů objektů okolního světa a využitím těchto vjemů při orientaci v okolí'''. Důležitými tématy jsou '''vnímání vzdálenosti,'''''' pohybu '''a''' rozpoznávání'''.<ref name=":1">Atkinson, R. L., Fredrickson, B. L., Loftus, G. R., Wagenaae, W. A., Hilgard, E. R., & Nolen-Hoeksema, S. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda(Vydání 3., přepracované). Praha: Portál.</ref><br />
<br />
===Pozornost===<br />
Pozornost aktivuje a '''umožňuje selektivní zaměření na určitou oblast, které dokáže podle potřeby regulovat'''. Selektivní aspekt pozornosti má důležitou adaptivní funkci. Existuje řada teorií pozornosti, které můžeme dělit na '''modely filtru''' a''' kapacitní modely'''.<ref>Vágnerová, M. (2016). Obecná psychologie: dílčí aspekty lidské psychiky a jejich orgánový základ. Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum.</ref><br />
<br />
===Paměť===<br />
Základní stádia paměťového procesu tvoří '''ukládání''', '''uchovávání '''a '''vybavování informací.''' Je možné rozlišit '''pracovní''' a '''dlouhodobou paměť'''. Případně '''implicitní paměť''', do které řadíme procedurální paměť a priming a '''explicitní paměť''', která zahrnuje sémantickou a epizodickou paměť. Důležitým tématem, které souvisí s pamětí, je''' zapomínání'''. Paměť je možné procvičovat.<ref name=":1" /><br />
<br />
===Učení===<br />
Učení je '''relativně trvalá změna chování, která vyplývá ze cvičení'''. Rozlišujeme různé '''druhy učení''', mezi které patří např. habituace a senzibilizace, imprinting, klasické a operantní podmiňování, komplexní učení (vhled a kognitivní mapy) a sociální učení (observační učení).<ref name=":1" /><br />
<br />
=== Tvořivost (kreativita) ===<br />
Tvořivost lze široce definovat jako '''proces vytváření něčeho, co je jak originální, tak hodnotné'''. Tento proces má několik fází (preparace, inkubace, iluminace a verifikace.<ref name=":0" /><br />
<br />
===Myšlení===<br />
Myšlení můžeme chápat jako „jazyk mysli“. Myšlení pak můžeme dělit na '''propoziční''' (vyjadřuje výrok), '''imaginativní''' (odpovídá představám) a '''motorické '''(má vztah k představám pohybů v mysli). Studium myšlení pracuje s pojmy '''propozice (výrok)''', která je definována jako nejmenší jednotka znalostí, která může stát jako samostatné tvrzení a být smysluplně hodnocena jako pravdivá nebo nepravdivá, dále '''pojem''' (mentální reprezentace kategorie jevů) a '''kategorizace''' neboli proces přiřazování jevů do určité kategorie jevů. '''Kategorie''' je pak třída jevů sdílející určité charakteristiky, které je řadí do stejné množiny jevů. Rozlišujeme různé teorie myšlení.<ref name=":1" /> <br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.<br />
<br />
Sedláková, M. (2004). Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie: mentální reprezentace a mentální modely. Praha: Grada.<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
kognitivní procesy, poznávací procesy, kognitivní psychologie<br />
<br />
[[Kategorie: Základy obecné psychologie|*]]<br />
[[Kategorie: Psychologie Osobnosti|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Kognitivn%C3%AD_procesy&diff=57606Kognitivní procesy2019-06-21T09:46:02Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>Kognitivní (poznávací) procesy můžeme charakterizovat jako '''děje, jejichž prostřednictvím člověk poznává svět i sám sebe'''. Pojem kognitivní pochází z latinského ''cognoscere'' neboli poznávat. Kognitivními procesy organismus získává nové poznatky (vnímání), uchovává poznatky (paměť, představivost) a zpracovává poznatky (myšlení).<ref>Juklová, K. (2010). Základy obecné psychologie: studijní text (Vyd. 4). Hradec Králové: Gaudeamus.</ref><br />
<br />
<br />
Kognitivní systém zahrnuje [[vnímání]], [[paměť]], [[učení]], [[tvořivost]], [[myšlení]] a [[pozornost]], ale i [[jazyk]], [[usuzování]], [[řešení problémů]] a další procesy.<br />
<br />
<br />
==Historie==<br />
<br />
<br />
V dnešní době se studiem kognitivních procesů zabývá především [[kognitivní psychologie]], která se objevila v 50. – 60. letech 20. století. Ke vzniku kognitivní psychologie však přispěla řada filozofických i psychologických směrů. Ke vzniku kognitivní psychologie přispěli filozofové [[Platón]] (racionalismus) a [[Aristoteles]] (empirismus). '''Racionalismus''' považuje za cestu k vědomostem logickou analýzu a upřednostňuje introspekci, zatímco '''empirismus''' chápe jako cestu k vědomostem získávání empirických důkazů, k nimž dospíváme na základě zkušeností a pozorování. Tento spor pokračoval i v 17. století, kdy se k racionalismu přikláněl [[René Descartes]] a k empirismu [[John Locke]]. V 18. století pak tento spor dosáhl svého vrcholu, kdy [[Immanuel Kant]] přiznal důležitou roli empirismu i racionalismu a navrhl spolupráci obou směrů. Debata o významu jednotlivých směrů však neutichá ani dnes.<br />
<br />
<br />
Dalším východiskem kognitivní psychologie je strukturalismus a funkcionalismus. Cílem '''stukturalismu''' bylo pochopit strukturu (uspořádání prvků) mysli a jejích vjemů až na jejich primární stavební součásti. Zástupci tohoto směru jsou [[Wilhelm Wundt]] a [[Edward Titchener]]. Hlavní metoda tohoto směru – '''introspekce '''– byla předmětem kritiky. '''Funkcionalismus''' upřednostňoval před obsahem myšlení procesy myšlení. Zajímal se tedy o to, jak a proč mysl pracuje právě tak, jak pracuje. Zástupci funkcionalismu jsou [[William James]] a [[John Dewey]].<br />
<br />
Ke vzniku kognitivní psychologie přispěl také''' asocianismus''', který se zabýval způsoby spojování myšlenek v mysli a učením. Zástupci asocianismu jsou [[Herman Ebbinghaus]] a [[Edward L. Thorndike]]. Na asocianismus navázal '''behaviorismus''', který můžeme považovat za extrémní verzi asocianismu, protože se zaměřuje výhradně na asociaci mezi prostředím a pozorovatelným chováním. Zástupci behaviorismu jsou [[John B. Watson]], [[Burrhus F. Skinner]], [[Edward Tolman]] a další.<br />
<br />
<br />
Beehaviorismus měl však řadu kritiků, jedním z největších byla '''gestalt psychologie'''. Gestalt psychologie přišla s myšlenkou, že psychologické jev nejlépe pochopíme, když je budeme vnímat jako uspořádané, strukturované celky, nikoli když je budeme rozkládat na části.<ref name=":0">Sternberg, R. J. (2009). Kognitivní psychologie (Vydání 2). Praha: Portál.</ref> <br />
<br />
Na vznik kognitivismu měly vliv i další obory, např. [[psychofyzika]], která se snažila vystihnout psychické děje fyzikálními zákony, [[psycholobiologie|psychobiologie]], která se zabývá rolí fyziologických faktorů při konstituování psychických jevů, dále [[lingvistika]], [[antropologie]], ale i technologické obory.<br />
<br />
<br />
==Studium kognitivních procesů==<br />
'''Experimentální kognitivní psychologie''' studuje kognitivní procesy za pomoci reakčních časů, chyb a vzorců odpovědí. '''Kognitivní neurověda a neuropsychologie''' využívá funkční a strukturální zobrazovací metody (počítačová tomografie, magnetická rezonance, evokované potenciály, magnetoencefalografie, pozitronová emisní tomografie) a studium mozkových lézí. Dále se využívají také '''matematické modely '''a''' počítačové simulace'''.<br />
<br />
<br />
==Vybrané kognitivní procesy==<br />
===Vnímání===<br />
Studium vnímání se zabývá''' integrací jednotlivých počitků do celistvých vjemů objektů okolního světa a využitím těchto vjemů při orientaci v okolí'''. Důležitými tématy jsou '''vnímání vzdálenosti''' a''' pohybu '''a''' rozpoznávání'''.<ref name=":1">Atkinson, R. L., Fredrickson, B. L., Loftus, G. R., Wagenaae, W. A., Hilgard, E. R., & Nolen-Hoeksema, S. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda(Vydání 3., přepracované). Praha: Portál.</ref><br />
<br />
===Pozornost===<br />
Pozornost aktivuje a '''umožňuje selektivní zaměření na určitou oblast, které dokáže podle potřeby regulovat'''. Selektivní aspekt pozornosti má důležitou adaptivní funkci. Existuje řada teorií pozornosti, které můžeme dělit na '''modely filtru''' a''' kapacitní modely'''.<ref>Vágnerová, M. (2016). Obecná psychologie: dílčí aspekty lidské psychiky a jejich orgánový základ. Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum.</ref><br />
<br />
===Paměť===<br />
Základní stádia paměťového procesu tvoří '''ukládání''', '''uchovávání '''a '''vybavování informací.''' Je možné rozlišit '''pracovní''' a '''dlouhodobou paměť'''. Případně '''implicitní paměť''', do které řadíme procedurální paměť a priming a '''explicitní paměť''', která zahrnuje sémantickou a epizodickou paměť. Důležitým tématem, které souvisí s pamětí, je''' zapomínání'''. Paměť je možné procvičovat.<ref name=":1" /><br />
<br />
===Učení===<br />
Učení je '''relativně trvalá změna chování, která vyplývá ze cvičení'''. Rozlišujeme různé '''druhy učení''', mezi které patří např. habituace a senzibilizace, imprinting, klasické a operantní podmiňování, komplexní učení (vhled a kognitivní mapy) a sociální učení (observační učení).<ref name=":1" /><br />
<br />
=== Tvořivost (kreativita) ===<br />
Tvořivost lze široce definovat jako '''proces vytváření něčeho, co je jak originální, tak hodnotné'''. Tento proces má několik fází (preparace, inkubace, iluminace a verifikace.<ref name=":0" /><br />
<br />
===Myšlení===<br />
Myšlení můžeme chápat jako „jazyk mysli“. Myšlení pak můžeme dělit na '''propoziční''' (vyjadřuje výrok), '''imaginativní''' (odpovídá představám) a '''motorické '''(má vztah k představám pohybů v mysli). Studium myšlení pracuje s pojmy '''propozice (výrok)''', která je definována jako nejmenší jednotka znalostí, která může stát jako samostatné tvrzení a být smysluplně hodnocena jako pravdivá nebo nepravdivá, dále '''pojem''' (mentální reprezentace kategorie jevů) a '''kategorizace''' neboli proces přiřazování jevů do určité kategorie jevů. '''Kategorie''' je pak třída jevů sdílející určité charakteristiky, které je řadí do stejné množiny jevů. Rozlišujeme různé teorie myšlení.<ref name=":1" /> <br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.<br />
<br />
Sedláková, M. (2004). Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie: mentální reprezentace a mentální modely. Praha: Grada.<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
kognitivní procesy, poznávací procesy, kognitivní psychologie<br />
<br />
[[Kategorie: Základy obecné psychologie|*]]<br />
[[Kategorie: Psychologie Osobnosti|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Kognitivn%C3%AD_procesy&diff=57605Kognitivní procesy2019-06-21T09:33:24Z<p>Petra.Martinova: Založena nová stránka s textem „Kognitivní (poznávací) procesy můžeme charakterizovat jako '''děje, jejichž prostřednictvím člověk poznává svět i sám sebe'''. Pojem kogniti…“</p>
<hr />
<div>Kognitivní (poznávací) procesy můžeme charakterizovat jako '''děje, jejichž prostřednictvím člověk poznává svět i sám sebe'''. Pojem kognitivní pochází z latinského ''cognoscere'' neboli poznávat. Kognitivními procesy organismus získává nové poznatky (vnímání), uchovává poznatky (paměť, představivost) a zpracovává poznatky (myšlení).(Juklová, 2010)<br />
<br />
<br />
Kognitivní systém zahrnuje vnímání, paměť, učení, tvořivost, myšlení a pozornost, ale i jazyk, usuzování, řešení problémů a další procesy.<br />
<br />
<br />
==Historie==<br />
<br />
<br />
V dnešní době se studiem kognitivních procesů zabývá především kognitivní psychologie, která se objevila v 50. – 60. letech 20. století. Ke vzniku kognitivní psychologie však přispěla řada filozofických i psychologických směrů. Ke vzniku kognitivní psychologie přispěli filozofové Platón (racionalismus) a Aristoteles (empirismus). Racionalismus považuje za cestu k vědomostem logickou analýzu a upřednostňuje introspekci, zatímco empirismus chápe jako cestu k vědomostem získávání empirických důkazů, k nimž dospíváme na základě zkušeností a pozorování. Tento spor pokračoval i v 17. století, kdy se k racionalismu přikláněl René Descartes a k empirismu John Locke. V 18. století pak tento spor dosáhl svého vrcholu, kdy Immanuel Kant přiznal důležitou roli empirismu i racionalismu a navrhl spolupráci obou směrů. Debata o významu jednotlivých směrů však neutichá ani dnes.<br />
<br />
<br />
Dalším východiskem kognitivní psychologie je strukturalismus a funkcionalismus. Cílem stukturalismu bylo pochopit strukturu (uspořádání prvků) mysli a jejích vjemů až na jejich primární stavební součásti. Zástupci tohoto směru jsou Wilhelm Wundt, Edward Titchener. Hlavní metoda tohoto směru – introspekce – byla předmětem kritiky. Funkcionalismus upřednostňoval před obsahem myšlení procesy myšlení. Zajímal se tedy o to, jak a proč mysl pracuje právě tak, jak pracuje. Zástupci funkcionalismu jsou William James a John Dewey. <br />
Ke vzniku kognitivní psychologie přispěl také asocianismus, který se zabýval způsoby spojování myšlenek v mysli a učením. Zástupci asocianismu jsou Herman Ebbinghaus a Edward L. Thorndike. Na asocianismus navázal behaviorismus, který můžeme považovat za extrémní verzi asocianismu, protože se zaměřuje výhradně na asociaci mezi prostředím a pozorovatelným chováním. Zástupci behaviorismu jsou John B. Watson, Burrhus F. Skinner, Edward Tolman a další.<br />
<br />
<br />
Beehaviorismus měl však řadu kritiků, jedním z největších byla gestalt psychologie. Gestalt psychologie přišla s myšlenkou, že psychologické jev nejlépe pochopíme, když je budeme vnímat jako uspořádané, strukturované celky, nikoli když je budeme rozkládat na části. (Sternberg, 2009)<br />
Na vznik kognitivismu měli vliv i další obory, např. psychofyzika, která se snažila vystihnout psychické děje fyzikálními zákony, psycholobiologie, která se zabývá rolí fyziologických faktorů při konstituování psychických jevů, dále lingvistika, antropologie, ale i technologické obory.<br />
<br />
<br />
==Studium kognitivních procesů==<br />
Experimentální kognitivní psychologie studuje kognitivní procesy za pomoci reakčních časů, chyb a vzorců odpovědí. Kognitivní neurověda a neuropsychologie využívá funkční a strukturální zobrazovací metody (počítačová tomografie, magnetická rezonance, evokované potenciály, magnetoencefalografie, pozitronová emisní tomografie) a studium mozkových lézí. Dále se využívají také matematické modely a počítačové simulace.<br />
<br />
<br />
==Vybrané kognitivní procesy==<br />
===Vnímání===<br />
Studium vnímání se zabývá integrací jednotlivých počitků do celistvých vjemů objektů okolního světa a využitím těchto vjemů při orientaci v okolí. Důležitými tématy jsou vnímání vzdálenosti a pohybu a rozpoznávání. (Atkinson, 2012)<br />
<br />
===Pozornost===<br />
Pozornost aktivuje a umožňuje selektivní zaměření na určitou oblast, které dokáže podle potřeby regulovat. Selektivní aspekt pozornosti má důležitou adaptivní funkci. Existuje řada teorií pozornosti, které můžeme dělit na modely filtru a kapacitní modely.(Vágnerová, 2016)<br />
<br />
===Paměť===<br />
Základní stádia paměťového procesu tvoří ukládání, uchovávání a vybavování informací. Je možné rozlišit pracovní a dlouhodobou paměť. Případně implicitní paměť, do které řadíme procedurální paměť a priming a explicitní paměť, která zahrnuje sémantickou a epizodickou paměť. Důležitým tématem, které souvisí s pamětí, je zapomínání. Paměť je možné procvičovat.(Atkinson, 2012)<br />
<br />
===Učení===<br />
Učení je relativně trvalá změna chování, která vyplývá ze cvičení. Rozlišujeme různé druhy učení, mezi které patří např. habituace a senzibilizace, imprinting, klasické a operantní podmiňování, komplexní učení (vhled a kognitivní mapy) a sociální učení (observační učení).(Atkinson, 2012)<br />
Tvořivost (kreativita)<br />
Tvořivost lze široce definovat jako proces vytváření něčeho, co je jak originální, tak hodnotné. Tento proces má několik fází (preparace, inkubace, iluminace a verifikace. (Sternberg,2009)<br />
<br />
===Myšlení===<br />
Myšlení můžeme chápat jako „jazyk mysli“. Myšlení pak můžeme dělit na propoziční (vyjadřuje výrok), imaginativní (odpovídá představám) a motorické (má vztah k představám pohybů v mysli). Studium myšlení pracuje s pojmy propozice (výrok), která je definována jako nejmenší jednotka znalostí, která může stát jako samostatné tvrzení a být smysluplně hodnocena jako pravdivá nebo nepravdivá, dále pojem (mentální reprezentace kategorie jevů) a kategorizace neboli proces přiřazování jevů do určité kategorie jevů. Kategorie je pak třída jevů sdílející určité charakteristiky, které je řadí do stejné množiny jevů. Rozlišujeme různé teorie myšlení. (Atkinson, 2012) <br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.<br />
Sedláková, M. (2004). Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie: mentální reprezentace a mentální modely. Praha: Grada.<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
kognitivní procesy, poznávací procesy, kognitivní psychologie<br />
<br />
[[Kategorie: Základy obecné psychologie|*]]<br />
[[Kategorie: Psychologie Osobnosti|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_typ%C5%AF_v_psychologii_osobnosti._Hlavn%C3%AD_typologick%C3%A9_syst%C3%A9my&diff=57597Pojem typů v psychologii osobnosti. Hlavní typologické systémy2019-06-17T18:03:57Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>== Typ ==<br />
Termín psychologický či osobnostní '''typ''' označuje sdílenou osobnostní charakteristiku (např. zaměření na vlastní vnitřní svět u introverta) či určitou specifickou kombinaci charakteristik (např. vyšší emoční vyrovnanost a vyšší extraverzi u sangvinika), která je v dané míře vlastní celé skupině lidí a na základě níž se daná skupina lidí liší od jiných skupin osob charakteristických jinými osobnostními znaky. Platí přitom, že členové dané skupiny jsou sice jedineční a v řadě znaků se od sebe liší (např. úrovní inteligence, oblastí zájmů,…), ale zároveň mají něco společného, co je jasně charakterizuje jako skupinu – jako určitý osobnostní typ.<ref name=":0">Nakonečný, M. (2009). Psychologie osobnosti (Vyd. 2., rozš. a přeprac). Praha: Academia.<br />
</ref><br /><br />
<br />
Proti typologiím hovoří námitka, že teorie typu neříká nic víc, než že určití lidé jsou jiným lidem v určitém ohledu podobní. Třídit lidi do typů lze podle různých hledisek a jedinec tak může příslušet k několika typům zároveň.<ref name=":1">Allport, G. W. (1961). Pattern and growth in personality.</ref><br /><br />
<br />
Od jasného oddělení typů se postupně opouští a typologie tak nahrazuje představa, že '''typy tvoří krajní hodnoty''' v kontinuu určitého škálování. Např. nelze říci, že existují lidé pouze hubení nebo tlustí, nýbrž v určité míře hubení apod. Většina lidí žádný typ nevytváří, protože se nenachází na krajních bodech škály příslušné vlastnosti.<ref name=":0" /> Ideální typ je extrémním případem daného kontinua, většina lidí ho nedosahuje, ale více či méně se k němu přibližují.<ref name=":1" /> Typy, jak je prezentují různé typologie tedy mají nízké praktické (např. psychodiagnostické) využití.<ref name=":0" /> Této představě odporuje Mogel, který tvrdí, že přednost typologií spočívá v redukci komplexity. Typologie totiž postihují něco psychologicky významného a to je cenné i za cenu ztráty informace (např.: poskytují informaci o podstatných a primárně definujících osobnostních charakteristikách daného jedince, byť daný jedinec disponuje i jinými vlastnostmi a byť jej nelze pouze na typologické charakteristiky redukovat).<ref>Mogel, H. (1985). Persönlichkeitspsychologie.</ref> <br /><br />
<br />
== Hlavní typologické systémy ==<br />
První typologie vznikaly na základě '''pozorování'''. Za nejstarší typologii je považováno astrologické třídění lidí podle data jejich narození do dvanácti '''znamení zvířetníku''' (3. století př. n. l. babylónští Akkadové). Dále '''fyziognomická typologie''' (6. století př. n. l., Pythagoras) a '''konstituční typologie''' (19. – 20. století). Později typologické pokusy ustávaly.<ref name=":0" /><br />
<br />
=== [[Hippokrates|Hippokratova]] humorální typologie ===<br />
:Tato typologie vychází z předpokladu, že v těle každého jedince dominuje jedna ze '''základních tělesných tekutin''' (krev, hlen, žluč a černá žluč). Každá z těchto tekutin pochází ze '''základních prvků přírody''' (vzduch, voda, oheň, země). Každá tekutina se pojí se specifickým duševním projevem. Na tomto základě rozlišil Hippokrates následující typy:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – dominuje '''krev''', základní rozpoložení je '''radost''', je příjemný, veselý a společenský, emoce jsou prudké, ale umírněné a krátkodobé, lehce se vzrušuje a lehce se zklidní<br />
:*'''flegmatik''' – dominuje '''hlen''', základní rozpoložení je '''lhostejnost''', je klidný, neochvějný, málo citlivý, vyznačuje se nízkou reaktivitou, emoce vznikají pomalu, jsou slabé a krátkodobé<br />
:*'''cholerik''' – dominuje '''žluč''', základní rozpoložení je '''hněv''', je vzrušivý, náročný, neustále protestující, neklidní, konfliktní, emoce jsou prudké, silné a dlouhotrvající<br />
:*'''melancholik''' – dominuje '''černá žluč''', základní rozpoložení je '''smutek''', opak sangvinika, emoce vznikají pomalu, jsou silné a dlouhotrvající, nálada je pokleslá, reaktivita nízká<br />
<br />
:Hippokrates je zároveň považován za zakladatele konstituční psychologie, rozlišuje dva '''typy tělesné konstituce''':<br />
<br />
:*'''habitus apoplecticus''' – malý, plnoštíhlý/svalnatý, hypertonický, dle Hippokratova pojetí náchylný k trombóze a cerebrovaskulárním problémům (špatné prokrvení mozku např. po mozkové mrtvici)<br />
:*'''habitus phthisicus''' – štíhlý, vytáhlý, jemný, málo odolný vůči fyzické zátěži, dle Hippokratova pojetí náchylný k tuberkulóze<ref name=":2">Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.</ref><br />
<br />
=== Typologie [[Carl Gustav Jung|Carla G. Junga]]<ref>Jung, C. G. (1921). Psychologische typen. Rascher.</ref> ===<br />
:Tato typologie byla sestavena na základě srovnávacího studia dosavadních typologií, Jungových klinických zkušeností a jeho teorie psychiky, která rozlišuje '''čtyři psychické funkce''' (myšlení, cítění, čití a intuice). Jung rozlišuje lidi koncentrované na sebe a koncentrované na okolí. Toto vztahování je dáno zaměřením životní energie (libida) směrem dovnitř (na subjekt) nebo směrem navenek (na objekt – osoby, věci, vnější aktivity). To v podstatě znamená uzavřenost vůči sociálnímu okolí nebo naopak otevřenost s vyšší potřebou sociálního kontaktu.<br />
<br />
:*'''Introvert''' – je více '''zaměřen na svůj vnitřní svět''', má bohatou fantazii a představivost – žije intenzivněji vnitřní život, je uzavřený, vnější svět ho spíše obtěžuje (má spíše negativní vztah k vnějším objektům), je spíše pasivní, zdrženlivý, nepřístupný, nespolečenský, nedůvěřivý, váhavý v jednání, ze situace se často stahuje do sebe, má mnoho zábran; na druhou stranu je vůči vnějším objektům „věrnější“ – zachovává s nimi stabilnější vztahy, vnější objekty (např. osoby, věci, zájmy,…) jednoduše neopouští a zprav. se soustředí intenzivněji na jeden z vnějších objektů.<br />
:*'''Extravert''' – je více '''zaměřen na vnější realitu''' (má spíše pozitivní vztah k vnějším objektům), je společenský, otevřený, přístupný, činorodý, závislý na mínění ostatních, adaptabilní a prakticky založený; vnější objekty zároveň relativně snadno a rychle střídá a opouští <br />
<br />
:Oba tyto postoje ke světu jsou komplementární – jeden dle Junga v nevědomí kompenzuje ten druhý. Vědomá introverze je kompenzována nevědomou extraverzí a naopak. Nevědomý protipól je však dle Junga u daného jedince vždy máme diferencován, méně rozvinut – přesto však na chování a prožívání jedince působí, nicméně v primitivnější a méně kultivované a kontrolované podobě. Existují varianty typů, které jsou dány dominancí jedné z psychických funkcí v introvertním nebo extravertním základu (např. extravertně myšlenkový typ).<br /><br />
<br />
[[File:Eysenckův kruh.png|vpravo||400px|Eysenckova typologie]]<br />
<br />
:Teorie extravertních a introvertních typů byla podpořena Eysenckovou faktorovou analýzou, jedná se zatím o nejspolehlivější charakteristiky osobnosti.<ref name=":0" /> <br />
<br />
=== Psychometrická typologie [[Hans Eysenck|Hanse Eysencka]]<ref>Eysenck, H. J. (1976). The Measurement of Personality. Baltimore, Univ.Park Press.</ref> ===<br />
<br />
:Tato typologie vychází z [[faktorová analýza|faktorového šetření]] osobnosti. Individuální variace chování a psychiky je dle této typologicky orientované teorie způsobena malým počtem počet primárních faktorů – určitých hypotetizovaných bazálních osobnostních rysů. Eysenck abstrahoval tři''' faktory osobnosti''' (neuroticismus, extraverze a psychoticismus) – pojímané coby určité temperamentové, a tedy primárně vrozené osobnostní vlastnosti.. Extraverze a neuroticismus mají dva póly (extraverze – introverze, emocionální labilita – emocionální stabilita); v případě psychoticismu jde o unipolární dimenzi vymezenou coby míra náchylnosti k rozvoji určité psychické, resp. osobnostní poruchy – jeden pól přitom představuje nízkou náchylnost a druhý vysokou. Kombinací určité úrovně rozvoje uvedených základních temperamentových vlastností – totiž neuroticismu a extraverze – Eysenck dospívá k příslušných osobnostním typům. Pro názvy jednotlivých typů použil Eysenck terminologii Hippokrata. Tentokrát mají již dříve zmíněné typy operacionální povahu a více empirický základ, tzn. že jsou jasněji operacionalizovány coby určitá úroveň příslušných osobnostních vlastností měřitelných pomocí Eysenckem sestavených psychometrických metod a zároveň k nim bylo dospěno na základě empirických výzkumů, a nikoliv primárně spekulativních úvah. Mezi vymezené typy patří následující:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – stabilní extravert, společenský, družný, citlivý, bezstarostný, vitální, spokojený, vůdčí<br />
:*'''flegmatik''' – stabilní introvert, pasivní, opatrný, přemýšlivý, pokojný, ovládající se, vyrovnaný, spolehlivý, klidný<br />
:*'''cholerik''' – nestabilní extravert, urážlivý, agresivní, vzrušivý, neklidný, impulzivní, optimistický, aktivní<br />
:*'''melancholik''' – nestabilní introvert, náladový, úzkostný, nepružný, pesimistický, zdrženlivý, nespolečenský<ref name=":2" /><br /><br />
<br />
=== Konstituční typologie [[Ernst Kretschmer|Ernsta Kretschmera]]<ref>Kretschmer, E. (1921). Körperbau und Charakter. Berlin.</ref> ===<br />
<br />
:'''Konstituční typologie''' vycházejí ze souvislostí mezi znaky stavby či konstituce těla (morfologickými a funkčními tělesnými znaky) a psychickými vlastnostmi. Kretschmer pozoroval souvislost určitých typů stavby těla s určitými druhy psychického onemocnění, a protože předpokládal, že existuje plynulý přechod mezi normalitou a psychickým onemocněním, zaměřil svá původní pozorování i na psychicky normální osoby. Kretschmer hovořil o charakterových typech, vzhledem ke genetickému a obecně biologickému podkladu příslušných psychických vlastností se však jedná spíše o typy [[Temperament|temperamentu]].<br />
<br />
:Typologie rozlišuje následující typy stavby těla a k nim přiřazené charakteristiky typů charakteru (přesněji temperamentu): <br />
<br />
*'''dysplastický''' – neurčitý typ <br />
:*'''astenický'''/'''leptosomní''' ('''schizothymní''') – protažený vzrůst, úzká ramena a bohy, dlouhé nohy a ruce, skrovná muskulatura (dojem hubenosti, slabosti); schizotymní typ představuje záhadná a složitá povaha, uzavřený, vážný, plachý, citlivý a chladný zároveň <br />
:*'''pyknický''' ('''cyklothymní''') – sklon k tloušťce, široký obličej, krátký krk, krátké nohy a ruce, podsaditost a obtloustlost (především v oblasti břicha); toto typické vzezření se objevuje až mezi 30. – 40. rokem věku; pyknický osobnostní typ je společensky založený, jeho nálady kolísají mezi veselostí – čilostí a zádumčivostí – těžkopádností, má smysl pro humor, ale snadno se rozpláče, charakterizuje jej také požitkářství a pohodlnost, je realistický, otevřený, sdílný, dobře adaptovaný <br />
:*'''atletický''' ('''viskózní''') – široká ramena, vyvinutá muskulatura, relativně štíhlé nohy, ženy tohoto typu se mohou jevit jako „mužatky“; atletický osobnostní typ je psychomotoricky klidný a pomalý až těžkopádný a neobratný, charakterizuje jej malá citlivost a vzrušivost, je spíše flegmatický<br /><br />
<br />
:Vztahy mezi typy stavby těla a charakteru (přesněji temperamentu) jsou následující:<br />
{| class="wikitable"<br />
|-<br />
! typ stavby těla !! psychická struktura !! psychické onemocnění<br />
|-<br />
| astenický (leptosomní) || schizothymní || schizofrenie<br />
|-<br />
| pyknický || cyklothymní || cyklofrenie (bipolární afektivní porucha<br />
|-<br />
| atletický || viskózní (ixothym) || epilepsie<br />
|}<br />
:Teorie byla z části potvrzena. Tyto typy zahrnují jen velmi malé procento populace.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Antropometrická typologie [[William H. Sheldon|Williama H. Sheldona]]<ref>Sheldon, W. H., & Stevens, S. S. (1942). The varieties of temperament: A psychology of constitutional differences. New York. Harper.</ref> ===<br />
:Tato teorie vychází také z předpokládané souvislosti mezi tělesnými a psychickými vlastnosti, postupuje však více''' statisticky'''. Sheldon došel k prakticky stejným typům jako Kretschmer. K vytvoření typologie použil fotografie těl zepředu, zezadu a ze stran. Jednotlivé typy jsou dány převahou jedné z tělesných tkání vzniklých z jednoho ze tří zárodečných listů (vrstev buněk tvořících lidské embryo) – ektodermu, z nějž při embryonálním vývoji vzniká kůže a nervová soustava; mezodermu, z nějž při embryogenezi vznikají zejména svaly, kostra a oběhová soustava a endodermu či entodermu, z nějž při zárodečném vývoji vzniká zejména trávicí a dýchací soustava. Dále využil dotazníky, pomocí kterých určil '''primární psychické komponenty''' (cerebrotonie, viscerotonie a somatotonie). Spojením tělesných charakteristik a psychických komponent získal následující typy:<br /><br />
<br />
:*'''ektomorfní''' – tělo je utvářeno křehce, převažuje tkáň vzniklá z ektodermu, tento typ se vyznačuje přecitlivělostí, bohatým vnitřním životem a fantazií, sklonem k samotářství, utlumeností, je podobný Kretschmerově astenikovi<br />
:*'''endomorfní (viscerotonní)''' – převažuje tkáň vzniklá z endodermu a tuk, tento typ se vyznačuje společenskostí, realismem, požitkářstvím, pomalostí a rozvážností, je podobný Kretschmerově pyknikovi<br />
:*'''mezomorfní''' – převažuje tkáň vzniklá z mezodermu a tedy svalová hmota, tento typ se vyznačuje aktivitou, energií a touhou po moci, agresivitou, nezdrženlivostí a agresivitou, je podobný Kretschmerově atletikovi.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Typologie hodnotových orientací [[Eduard Spranger|Eduarda Sprangera]]<ref>Spranger, E. (1921). Psychologie des jugendalters.<br />
Leipzig.</ref> ===<br />
:Tato typologie vychází z rozpracování čistě psychologických elementů duševního života bez jejich vztažený k nějakým potenciálním biologickým či tělesným korelátům. Podle Sprangera existuje '''6 základních hodnotových orientací''', které představují tzv. ideální osobností vzorce. Osobnost jako celek je pak možné charakterizovat v závislosti na tom, ke kterému z těchto typů směřuje.<br /><br />
<br />
*'''teoretický typ''' – jeho hlavní hodnotou je poznání, cílem je poznání pravdy, takto orientovaný jedinec je racionální, má kritický a empirický přístup k životu, charakterizuje jej intelektualita, zaměření na abstraktní poznávání jevů, neosobní, neprožitkové a necitové poznávání, rozlišování a třídění<br />
:*'''ekonomický typ''' – jeho hlavní hodnotou je užitečnost, cílem je obhajoba své vlastní existence, klade důraz na užitečnost a pragmatičnost, má zájem vydělávat peníze, praktický<br />
:*'''estetický typ''' – jeho hlavní hodnotou je krása, cílem je hledání harmonie, je citově založený, spíše odtržený od reality, zážitky posuzuje z hlediska krásy, symetrie či dokonalosti<br />
:*'''sociální typ''' – jeho hlavní hodnotou je láska, cílem je konání dobra, snadno se vžívá do situace druhých a je ochoten jim pomoci, na jednání předchozích typů pohlíží jako na nehumánní<br />
:*'''politický typ''' – jeho hlavní hodnotou je moc, cílem je ovládání druhých, vysoce si cenní moci a vlivu, chce ovládat druhé, užívá si závislosti druhých na své osobě, nesnáší konkurenci<br />
:*'''náboženský (ideový) typ''' – jeho hlavní hodnotou je jednota, cílem je překračování (překonávání) sebe sama, hledá vyšší významy v kosmu, je lhostejný k materiálním hodnotám, směřuje k utváření a uznávání nejvyšších hodnot a naplnění smyslu života<ref name=":3">Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti (2., přeprac. vyd). Praha: Karolinum.</ref><br /><br />
<br />
:Na Sprangerovu typologii navázal Mackinnon se svými výzkumy profilu tvůrčích osobností<ref>MacKinnon, D. W. (1962). The nature and nurture of creative talent. American psychologist, 17(7), 484.</ref> a Hofstätter s faktorovou analýzou zájmů o povolání.<ref>Hofstatter, P. R. (1943). Die Dimensionsstruktur von Berufswunschem. Zeitsch.Psychologist.</ref><br />
<br />
===Typologie životních hodnot či cest [[Charlese W. Morrise|Charles W. Morris]]<ref>Morris, C. (1956). Paths of Life. New York.</ref>===<br />
:Tato typologie vychází z životních postojů, které jsou charakteristické pro různé osobnosti. Vymezuje tři univerzální komponenty životních postojů či cest osobnosti:<br />
:*'''dyonýská''' - orientace na získávání prožitků, splnění veškerých svých přání<br />
:*'''prométheovská''' - orientace na účinné zacházení s vnějším světem, na možnosti k jeho přetváření<br />
:*'''buddhistická''' - orientace na sebeovládání<br />
<br />
Názvy životných cest osobnosti vycházejí z řecké mytologie. Motivační síla a orientace těchto komponent se u lidí liší. Kombinace těchto komponent tvoří 13 cest života (získávání všeho nejlepšího, soběstačnost, láska k bližním, smyslové oddávání se, skupinové jednání, realistické řešení problémů, integrování chaotičnosti, orientace na pohodlí, pokojné přijímání, sebeovládání, ponoření se do vnitřního života, střetání se s prostředím, pokorné vřazování se do makrokosmosu).<ref name=":3" /><br />
<br />
<br />
Mezi psychologické typologie můžeme dále zařadit také neurofyziologickou typologii [[Ivana P. Pavlova]], autoritářský typ [[Theodor W. Adorno|Theodora W. Adorna]]<ref>Adorno, T. W., Frenkel-Brunswik, E., Levinson, D. J., Sanford, R. N., Aron, B. R., Levinson, M. H., & William R.. Morrow. (1950). The authoritarian personality.</ref>, typologii [[Karl F. Gretz|Karla F. Gretze]] a mnoho dalších.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti (2., přeprac. vyd). Praha: Karolinum.<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
typ osobnosti, typologie, konstituční typologie<br />
<br />
[[Kategorie: Psychologie osobnosti|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_typ%C5%AF_v_psychologii_osobnosti._Hlavn%C3%AD_typologick%C3%A9_syst%C3%A9my&diff=57596Pojem typů v psychologii osobnosti. Hlavní typologické systémy2019-06-17T17:49:08Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>== Typ ==<br />
Termín psychologický či osobnostní '''typ''' označuje sdílenou osobnostní charakteristiku (např. zaměření na vlastní vnitřní svět u introverta) či určitou specifickou kombinaci charakteristik (např. vyšší emoční vyrovnanost a vyšší extraverzi u sangvinika), která je v dané míře vlastní celé skupině lidí a na základě níž se daná skupina lidí liší od jiných skupin osob charakteristických jinými osobnostními znaky. Platí přitom, že členové dané skupiny jsou sice jedineční a v řadě znaků se od sebe liší (např. úrovní inteligence, oblastí zájmů,…), ale zároveň mají něco společného, co je jasně charakterizuje jako skupinu – jako určitý osobnostní typ.<ref name=":0">Nakonečný, M. (2009). Psychologie osobnosti (Vyd. 2., rozš. a přeprac). Praha: Academia.<br />
</ref><br /><br />
<br />
Proti typologiím hovoří námitka, že teorie typu neříká nic víc, než že určití lidé jsou jiným lidem v určitém ohledu podobní. Třídit lidi do typů lze podle různých hledisek a jedinec tak může příslušet k několika typům zároveň.<ref name=":1">Allport, G. W. (1961). Pattern and growth in personality.</ref><br /><br />
<br />
Od jasného oddělení typů se postupně opouští a typologie tak nahrazuje představa, že '''typy tvoří krajní hodnoty''' v kontinuu určitého škálování. Např. nelze říci, že existují lidé pouze hubení nebo tlustí, nýbrž v určité míře hubení apod. Většina lidí žádný typ nevytváří, protože se nenachází na krajních bodech škály příslušné vlastnosti.<ref name=":0" /> Ideální typ je extrémním případem daného kontinua, většina lidí ho nedosahuje, ale více či méně se k němu přibližují.<ref name=":1" /> Typy, jak je prezentují různé typologie tedy mají nízké praktické (např. psychodiagnostické) využití.<ref name=":0" /> Této představě odporuje Mogel, který tvrdí, že přednost typologií spočívá v redukci komplexity. Typologie totiž postihují něco psychologicky významného a to je cenné i za cenu ztráty informace (např.: poskytují informaci o podstatných a primárně definujících osobnostních charakteristikách daného jedince, byť daný jedinec disponuje i jinými vlastnostmi a byť jej nelze pouze na typologické charakteristiky redukovat).<ref>Mogel, H. (1985). Persönlichkeitspsychologie.</ref> <br /><br />
<br />
== Hlavní typologické systémy ==<br />
První typologie vznikaly na základě '''pozorování'''. Za nejstarší typologii je považováno astrologické třídění lidí podle data jejich narození do dvanácti '''znamení zvířetníku''' (3. století př. n. l. babylónští Akkadové). Dále '''fyziognomická typologie''' (6. století př. n. l., Pythagoras) a '''konstituční typologie''' (19. – 20. století). Později typologické pokusy ustávaly.<ref name=":0" /><br />
<br />
=== [[Hippokrates|Hippokratova]] humorální typologie ===<br />
:Tato typologie vychází z předpokladu, že v těle každého jedince dominuje jedna ze '''základních tělesných tekutin''' (krev, hlen, žluč a černá žluč). Každá z těchto tekutin pochází ze '''základních prvků přírody''' (vzduch, voda, oheň, země). Každá tekutina se pojí se specifickým duševním projevem. Na tomto základě rozlišil Hippokrates následující typy:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – dominuje '''krev''', základní rozpoložení je '''radost''', je příjemný, veselý a společenský, emoce jsou prudké, ale umírněné a krátkodobé, lehce se vzrušuje a lehce se zklidní<br />
:*'''flegmatik''' – dominuje '''hlen''', základní rozpoložení je '''lhostejnost''', je klidný, neochvějný, málo citlivý, vyznačuje se nízkou reaktivitou, emoce vznikají pomalu, jsou slabé a krátkodobé<br />
:*'''cholerik''' – dominuje '''žluč''', základní rozpoložení je '''hněv''', je vzrušivý, náročný, neustále protestující, neklidní, konfliktní, emoce jsou prudké, silné a dlouhotrvající<br />
:*'''melancholik''' – dominuje '''černá žluč''', základní rozpoložení je '''smutek''', opak sangvinika, emoce vznikají pomalu, jsou silné a dlouhotrvající, nálada je pokleslá, reaktivita nízká<br />
<br />
:Hippokrates je zároveň považován za zakladatele konstituční psychologie, rozlišuje dva '''typy tělesné konstituce''':<br />
<br />
:*'''habitus apoplecticus''' – malý, plnoštíhlý/svalnatý, hypertonický, dle Hippokratova pojetí náchylný k trombóze a cerebrovaskulárním problémům (špatné prokrvení mozku např. po mozkové mrtvici)<br />
:*'''habitus phthisicus''' – štíhlý, vytáhlý, jemný, málo odolný vůči fyzické zátěži, dle Hippokratova pojetí náchylný k tuberkulóze<ref name=":2">Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.</ref><br />
<br />
=== Typologie [[Carl Gustav Jung|Carla G. Junga]]<ref>Jung, C. G. (1921). Psychologische typen. Rascher.</ref> ===<br />
:Tato typologie byla sestavena na základě srovnávacího studia dosavadních typologií, Jungových klinických zkušeností a jeho teorie psychiky, která rozlišuje '''čtyři psychické funkce''' (myšlení, cítění, čití a intuice). Jung rozlišuje lidi koncentrované na sebe a koncentrované na okolí. Toto vztahování je dáno zaměřením životní energie (libida) směrem dovnitř (na subjekt) nebo směrem navenek (na objekt – osoby, věci, vnější aktivity). To v podstatě znamená uzavřenost vůči sociálnímu okolí nebo naopak otevřenost s vyšší potřebou sociálního kontaktu.<br />
<br />
:*'''Introvert''' – je více '''zaměřen na svůj vnitřní svět''', má bohatou fantazii a představivost – žije intenzivněji vnitřní život, je uzavřený, vnější svět ho spíše obtěžuje (má spíše negativní vztah k vnějším objektům), je spíše pasivní, zdrženlivý, nepřístupný, nespolečenský, nedůvěřivý, váhavý v jednání, ze situace se často stahuje do sebe, má mnoho zábran; na druhou stranu je vůči vnějším objektům „věrnější“ – zachovává s nimi stabilnější vztahy, vnější objekty (např. osoby, věci, zájmy,…) jednoduše neopouští a zprav. se soustředí intenzivněji na jeden z vnějších objektů.<br />
:*'''Extravert''' – je více '''zaměřen na vnější realitu''' (má spíše pozitivní vztah k vnějším objektům), je společenský, otevřený, přístupný, činorodý, závislý na mínění ostatních, adaptabilní a prakticky založený; vnější objekty zároveň relativně snadno a rychle střídá a opouští <br />
<br />
:Oba tyto postoje ke světu jsou komplementární – jeden dle Junga v nevědomí kompenzuje ten druhý. Vědomá introverze je kompenzována nevědomou extraverzí a naopak. Nevědomý protipól je však dle Junga u daného jedince vždy máme diferencován, méně rozvinut – přesto však na chování a prožívání jedince působí, nicméně v primitivnější a méně kultivované a kontrolované podobě. Existují varianty typů, které jsou dány dominancí jedné z psychických funkcí v introvertním nebo extravertním základu (např. extravertně myšlenkový typ).<br /><br />
<br />
[[File:Eysenckův kruh.png|vpravo||400px|Eysenckova typologie]]<br />
<br />
:Teorie extravertních a introvertních typů byla podpořena Eysenckovou faktorovou analýzou, jedná se zatím o nejspolehlivější charakteristiky osobnosti.<ref name=":0" /> <br />
<br />
=== Psychometrická typologie [[Hans Eysenck|Hanse Eysencka]]<ref>Eysenck, H. J. (1976). The Measurement of Personality. Baltimore, Univ.Park Press.</ref> ===<br />
<br />
:Tato typologie vychází z [[faktorová analýza|faktorového šetření]] osobnosti. Individuální variace chování a psychiky je dle této typologicky orientované teorie způsobena malým počtem počet primárních faktorů – určitých hypotetizovaných bazálních osobnostních rysů. Eysenck abstrahoval tři''' faktory osobnosti''' (neuroticismus, extraverze a psychoticismus) – pojímané coby určité temperamentové, a tedy primárně vrozené osobnostní vlastnosti.. Extraverze a neuroticismus mají dva póly (extraverze – introverze, emocionální labilita – emocionální stabilita); v případě psychoticismu jde o unipolární dimenzi vymezenou coby míra náchylnosti k rozvoji určité psychické, resp. osobnostní poruchy – jeden pól přitom představuje nízkou náchylnost a druhý vysokou. Kombinací určité úrovně rozvoje uvedených základních temperamentových vlastností – totiž neuroticismu a extraverze – Eysenck dospívá k příslušných osobnostním typům. Pro názvy jednotlivých typů použil Eysenck terminologii Hippokrata. Tentokrát mají již dříve zmíněné typy operacionální povahu a více empirický základ, tzn. že jsou jasněji operacionalizovány coby určitá úroveň příslušných osobnostních vlastností měřitelných pomocí Eysenckem sestavených psychometrických metod a zároveň k nim bylo dospěno na základě empirických výzkumů, a nikoliv primárně spekulativních úvah. Mezi vymezené typy patří následující:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – stabilní extravert, společenský, družný, citlivý, bezstarostný, vitální, spokojený, vůdčí<br />
:*'''flegmatik''' – stabilní introvert, pasivní, opatrný, přemýšlivý, pokojný, ovládající se, vyrovnaný, spolehlivý, klidný<br />
:*'''cholerik''' – nestabilní extravert, urážlivý, agresivní, vzrušivý, neklidný, impulzivní, optimistický, aktivní<br />
:*'''melancholik''' – nestabilní introvert, náladový, úzkostný, nepružný, pesimistický, zdrženlivý, nespolečenský<ref name=":2" /><br /><br />
<br />
=== Konstituční typologie [[Ernst Kretschmer|Ernsta Kretschmera]]<ref>Kretschmer, E. (1921). Körperbau und Charakter. Berlin.</ref> ===<br />
<br />
:'''Konstituční typologie''' vycházejí ze souvislostí mezi znaky stavby či konstituce těla (morfologickými a funkčními tělesnými znaky) a psychickými vlastnostmi. Kretschmer pozoroval souvislost určitých typů stavby těla s určitými druhy psychického onemocnění, a protože předpokládal, že existuje plynulý přechod mezi normalitou a psychickým onemocněním, zaměřil svá původní pozorování i na psychicky normální osoby. Kretschmer hovořil o charakterových typech, vzhledem ke genetickému a obecně biologickému podkladu příslušných psychických vlastností se však jedná spíše o typy [[Temperament|temperamentu]].<br />
<br />
:Typologie rozlišuje následující typy stavby těla a k nim přiřazené charakteristiky typů charakteru (přesněji temperamentu): <br />
<br />
*'''dysplastický''' – neurčitý typ <br />
:*'''astenický'''/'''leptosomní''' ('''schizothymní''') – protažený vzrůst, úzká ramena a bohy, dlouhé nohy a ruce, skrovná muskulatura (dojem hubenosti, slabosti); schizotymní typ představuje záhadná a složitá povaha, uzavřený, vážný, plachý, citlivý a chladný zároveň <br />
:*'''pyknický''' ('''cyklothymní''') – sklon k tloušťce, široký obličej, krátký krk, krátké nohy a ruce, podsaditost a obtloustlost (především v oblasti břicha); toto typické vzezření se objevuje až mezi 30. – 40. rokem věku; pyknický osobnostní typ je společensky založený, jeho nálady kolísají mezi veselostí – čilostí a zádumčivostí – těžkopádností, má smysl pro humor, ale snadno se rozpláče, charakterizuje jej také požitkářství a pohodlnost, je realistický, otevřený, sdílný, dobře adaptovaný <br />
:*'''atletický''' ('''viskózní''') – široká ramena, vyvinutá muskulatura, relativně štíhlé nohy, ženy tohoto typu se mohou jevit jako „mužatky“; atletický osobnostní typ je psychomotoricky klidný a pomalý až těžkopádný a neobratný, charakterizuje jej malá citlivost a vzrušivost, je spíše flegmatický<br /><br />
<br />
:Vztahy mezi typy stavby těla a charakteru (přesněji temperamentu) jsou následující:<br />
{| class="wikitable"<br />
|-<br />
! typ stavby těla !! psychická struktura !! psychické onemocnění<br />
|-<br />
| astenický (leptosomní) || schizothymní || schizofrenie<br />
|-<br />
| pyknický || cyklothymní || cyklofrenie (bipolární afektivní porucha<br />
|-<br />
| atletický || viskózní (ixothym) || epilepsie<br />
|}<br />
:Teorie byla z části potvrzena. Tyto typy zahrnují jen velmi malé procento populace.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Antropometrická typologie [[William H. Sheldon|Williama H. Sheldona]]<ref>Sheldon, W. H., & Stevens, S. S. (1942). The varieties of temperament: A psychology of constitutional differences. New York. Harper.</ref> ===<br />
:Tato teorie vychází také z předpokládané souvislosti mezi tělesnými a psychickými vlastnosti, postupuje však více''' statisticky'''. Sheldon došel k prakticky stejným typům jako Kretschmer. K vytvoření typologie použil fotografie těl zepředu, zezadu a ze stran. Jednotlivé typy jsou dány převahou jedné z tělesných tkání vzniklých z jednoho ze tří zárodečných listů (vrstev buněk tvořících lidské embryo) – ektodermu, z nějž při embryonálním vývoji vzniká kůže a nervová soustava; mezodermu, z nějž při embryogenezi vznikají zejména svaly, kostra a oběhová soustava a endodermu či entodermu, z nějž při zárodečném vývoji vzniká zejména trávicí a dýchací soustava. Dále využil dotazníky, pomocí kterých určil '''primární psychické komponenty''' (cerebrotonie, viscerotonie a somatotonie). Spojením tělesných charakteristik a psychických komponent získal následující typy:<br /><br />
<br />
:*'''ektomorfní''' – tělo je utvářeno křehce, převažuje tkáň vzniklá z ektodermu, tento typ se vyznačuje přecitlivělostí, bohatým vnitřním životem a fantazií, sklonem k samotářství, utlumeností, je podobný Kretschmerově astenikovi<br />
:*'''endomorfní (viscerotonní)''' – převažuje tkáň vzniklá z endodermu a tuk, tento typ se vyznačuje společenskostí, realismem, požitkářstvím, pomalostí a rozvážností, je podobný Kretschmerově pyknikovi<br />
:*'''mezomorfní''' – převažuje tkáň vzniklá z mezodermu a tedy svalová hmota, tento typ se vyznačuje aktivitou, energií a touhou po moci, agresivitou, nezdrženlivostí a agresivitou, je podobný Kretschmerově atletikovi.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Typologie hodnotových orientací [[Eduard Spranger|Eduarda Sprangera]]<ref>Spranger, E. (1921). Psychologie des jugendalters.<br />
Leipzig.</ref> ===<br />
:Tato typologie vychází z rozpracování čistě psychologických elementů duševního života bez jejich vztažený k nějakým potenciálním biologickým či tělesným korelátům. Podle Sprangera existuje '''6 základních hodnotových orientací''', které představují tzv. ideální osobností vzorce. Osobnost jako celek je pak možné charakterizovat v závislosti na tom, ke kterému z těchto typů směřuje.<br /><br />
<br />
:*'''teoretický typ''' – jeho hlavní hodnotou je poznání, cílem je poznání pravdy, takto orientovaný jedinec je racionální, má kritický a empirický přístup k životu, charakterizuje jej intelektualita, zaměření na abstraktní poznávání jevů, neosobní, neprožitkové a necitové poznávání, rozlišování a třídění<br />
:*'''ekonomický typ''' – jeho hlavní hodnotou je užitečnost, cílem je obhajoba své vlastní existence, klade důraz na užitečnost a pragmatičnost, má zájem vydělávat peníze, praktický<br />
:*'''estetický typ''' – jeho hlavní hodnotou je krása, cílem je hledání harmonie, je citově založený, spíše odtržený od reality, zážitky posuzuje z hlediska krásy, symetrie či dokonalosti<br />
:*'''sociální typ''' – jeho hlavní hodnotou je láska, cílem je konání dobra, snadno se vžívá do situace druhých a je ochoten jim pomoci, na jednání předchozích typů pohlíží jako na nehumánní<br />
:*'''politický typ''' – jeho hlavní hodnotou je moc, cílem je ovládání druhých, vysoce si cenní moci a vlivu, chce ovládat druhé, užívá si závislosti druhých na své osobě, nesnáší konkurenci<br />
:*'''náboženský (ideový) typ''' – jeho hlavní hodnotou je jednota, cílem je překračování (překonávání) sebe sama, hledá vyšší významy v kosmu, je lhostejný k materiálním hodnotám, směřuje k utváření a uznávání nejvyšších hodnot a naplnění smyslu života<ref>Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti (2., přeprac. vyd). Praha: Karolinum.</ref><br /><br />
<br />
:Na Sprangerovu typologii navázal Mackinnon se svými výzkumy profilu tvůrčích osobností<ref>MacKinnon, D. W. (1962). The nature and nurture of creative talent. American psychologist, 17(7), 484.</ref> a Hofstätter s faktorovou analýzou zájmů o povolání.<ref>Hofstatter, P. R. (1943). Die Dimensionsstruktur von Berufswunschem. Zeitsch.Psychologist.</ref><br />
<br />
===Typologie životních hodnot či cest [[Charlese W. Morrise|Charles W. Morris]]<ref>Morris, C. (1956). Paths of Life. New York.</ref>===<br />
:Tato typologie vychází z životních postojů, které jsou charakteristické pro různé osobnosti. Vymezuje tři univerzální komponenty životních postojů či cest osobnosti:<br />
:*'''dyonýská''' - orientace na získávání prožitků, splnění veškerých svých přání<br />
:*'''prométheovská''' - orientace na účinné zacházení s vnějším světem, na možnosti k jeho přetváření<br />
:*'''buddhistická''' - orientace na sebeovládání<br />
<br />
Názvy životných cest osobnosti vycházejí z řecké mytologie. Motivační síla a orientace těchto komponent se u lidí liší. Kombinace těchto komponent tvoří 13 cest života (získávání všeho nejlepšího, soběstačnost, láska k bližním, smyslové oddávání se, skupinové jednání, realistické řešení problémů, integrování chaotičnosti, orientace na pohodlí, pokojné přijímání, sebeovládání, ponoření se do vnitřního života, střetání se s prostředím, pokorné vřazování se do makrokosmosu).<br />
<br />
<br />
Mezi psychologické typologie můžeme dále zařadit také neurofyziologickou typologii [[Ivana P. Pavlova]], autoritářský typ [[Theodor W. Adorno|Theodora W. Adorna]]<ref>Adorno, T. W., Frenkel-Brunswik, E., Levinson, D. J., Sanford, R. N., Aron, B. R., Levinson, M. H., & William R.. Morrow. (1950). The authoritarian personality.</ref>, typologii [[Karl F. Gretz|Karla F. Gretze]] a mnoho dalších.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti (2., přeprac. vyd). Praha: Karolinum.<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
typ osobnosti, typologie, konstituční typologie<br />
<br />
[[Kategorie: Psychologie osobnosti|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_typ%C5%AF_v_psychologii_osobnosti._Hlavn%C3%AD_typologick%C3%A9_syst%C3%A9my&diff=57572Pojem typů v psychologii osobnosti. Hlavní typologické systémy2019-06-09T08:53:14Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>== Typ ==<br />
Termín psychologický či osobnostní '''typ''' označuje sdílenou osobnostní charakteristiku (např. zaměření na vlastní vnitřní svět u introverta) či určitou specifickou kombinaci charakteristik (např. vyšší emoční vyrovnanost a vyšší extraverzi u sangvinika), která je v dané míře vlastní celé skupině lidí a na základě níž se daná skupina lidí liší od jiných skupin osob charakteristických jinými osobnostními znaky. Platí přitom, že členové dané skupiny jsou sice jedineční a v řadě znaků se od sebe liší (např. úrovní inteligence, oblastí zájmů,…), ale zároveň mají něco společného, co je jasně charakterizuje jako skupinu – jako určitý osobnostní typ.<ref name=":0">Nakonečný, M. (2009). Psychologie osobnosti (Vyd. 2., rozš. a přeprac). Praha: Academia.<br />
</ref><br /><br />
<br />
Proti typologiím hovoří námitka, že teorie typu neříká nic víc, než že určití lidé jsou jiným lidem v určitém ohledu podobní. Třídit lidi do typů lze podle různých hledisek a jedinec tak může příslušet k několika typům zároveň.<ref name=":1">Allport, G. W. (1961). Pattern and growth in personality.</ref><br /><br />
<br />
Od jasného oddělení typů se postupně opouští a typologie tak nahrazuje představa, že '''typy tvoří krajní hodnoty''' v kontinuu určitého škálování. Např. nelze říci, že existují lidé pouze hubení nebo tlustí, nýbrž v určité míře hubení apod. Většina lidí žádný typ nevytváří, protože se nenachází na krajních bodech škály příslušné vlastnosti.<ref name=":0" /> Ideální typ je extrémním případem daného kontinua, většina lidí ho nedosahuje, ale více či méně se k němu přibližují.<ref name=":1" /> Typy, jak je prezentují různé typologie tedy mají nízké praktické (např. psychodiagnostické) využití.<ref name=":0" /> Této představě odporuje Mogel, který tvrdí, že přednost typologií spočívá v redukci komplexity. Typologie totiž postihují něco psychologicky významného a to je cenné i za cenu ztráty informace (např.: poskytují informaci o podstatných a primárně definujících osobnostních charakteristikách daného jedince, byť daný jedinec disponuje i jinými vlastnostmi a byť jej nelze pouze na typologické charakteristiky redukovat).<ref>Mogel, H. (1985). Persönlichkeitspsychologie.</ref> <br /><br />
<br />
== Hlavní typologické systémy ==<br />
První typologie vznikaly na základě '''pozorování'''. Za nejstarší typologii je považováno astrologické třídění lidí podle data jejich narození do dvanácti '''znamení zvířetníku''' (3. století př. n. l. babylónští Akkadové). Dále '''fyziognomická typologie''' (6. století př. n. l., Pythagoras) a '''konstituční typologie''' (19. – 20. století). Později typologické pokusy ustávaly.<ref name=":0" /><br />
<br />
=== [[Hippokrates|Hippokratova]] humorální typologie ===<br />
:Tato typologie vychází z předpokladu, že v těle každého jedince dominuje jedna ze '''základních tělesných tekutin''' (krev, hlen, žluč a černá žluč). Každá z těchto tekutin pochází ze '''základních prvků přírody''' (vzduch, voda, oheň, země). Každá tekutina se pojí se specifickým duševním projevem. Na tomto základě rozlišil Hippokrates následující typy:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – dominuje '''krev''', základní rozpoložení je '''radost''', je příjemný, veselý a společenský, emoce jsou prudké, ale umírněné a krátkodobé, lehce se vzrušuje a lehce se zklidní<br />
:*'''flegmatik''' – dominuje '''hlen''', základní rozpoložení je '''lhostejnost''', je klidný, neochvějný, málo citlivý, vyznačuje se nízkou reaktivitou, emoce vznikají pomalu, jsou slabé a krátkodobé<br />
:*'''cholerik''' – dominuje '''žluč''', základní rozpoložení je '''hněv''', je vzrušivý, náročný, neustále protestující, neklidní, konfliktní, emoce jsou prudké, silné a dlouhotrvající<br />
:*'''melancholik''' – dominuje '''černá žluč''', základní rozpoložení je '''smutek''', opak sangvinika, emoce vznikají pomalu, jsou silné a dlouhotrvající, nálada je pokleslá, reaktivita nízká<br />
<br />
:Hippokrates je zároveň považován za zakladatele konstituční psychologie, rozlišuje dva '''typy tělesné konstituce''':<br />
<br />
:*'''habitus apoplecticus''' – malý, plnoštíhlý/svalnatý, hypertonický, dle Hippokratova pojetí náchylný k trombóze a cerebrovaskulárním problémům (špatné prokrvení mozku např. po mozkové mrtvici)<br />
:*'''habitus phthisicus''' – štíhlý, vytáhlý, jemný, málo odolný vůči fyzické zátěži, dle Hippokratova pojetí náchylný k tuberkulóze<ref name=":2">Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.</ref><br />
<br />
=== Typologie [[Carl Gustav Jung|Carla G. Junga]]<ref>Jung, C. G. (1921). Psychologische typen. Rascher.</ref> ===<br />
:Tato typologie byla sestavena na základě srovnávacího studia dosavadních typologií, Jungových klinických zkušeností a jeho teorie psychiky, která rozlišuje '''čtyři psychické funkce''' (myšlení, cítění, čití a intuice). Jung rozlišuje lidi koncentrované na sebe a koncentrované na okolí. Toto vztahování je dáno zaměřením životní energie (libida) směrem dovnitř (na subjekt) nebo směrem navenek (na objekt – osoby, věci, vnější aktivity). To v podstatě znamená uzavřenost vůči sociálnímu okolí nebo naopak otevřenost s vyšší potřebou sociálního kontaktu.<br />
<br />
:*'''Introvert''' – je více '''zaměřen na svůj vnitřní svět''', má bohatou fantazii a představivost – žije intenzivněji vnitřní život, je uzavřený, vnější svět ho spíše obtěžuje (má spíše negativní vztah k vnějším objektům), je spíše pasivní, zdrženlivý, nepřístupný, nespolečenský, nedůvěřivý, váhavý v jednání, ze situace se často stahuje do sebe, má mnoho zábran; na druhou stranu je vůči vnějším objektům „věrnější“ – zachovává s nimi stabilnější vztahy, vnější objekty (např. osoby, věci, zájmy,…) jednoduše neopouští a zprav. se soustředí intenzivněji na jeden z vnějších objektů.<br />
:*'''Extravert''' – je více '''zaměřen na vnější realitu''' (má spíše pozitivní vztah k vnějším objektům), je společenský, otevřený, přístupný, činorodý, závislý na mínění ostatních, adaptabilní a prakticky založený; vnější objekty zároveň relativně snadno a rychle střídá a opouští <br />
<br />
:Oba tyto postoje ke světu jsou komplementární – jeden dle Junga v nevědomí kompenzuje ten druhý. Vědomá introverze je kompenzována nevědomou extraverzí a naopak. Nevědomý protipól je však dle Junga u daného jedince vždy máme diferencován, méně rozvinut – přesto však na chování a prožívání jedince působí, nicméně v primitivnější a méně kultivované a kontrolované podobě. Existují varianty typů, které jsou dány dominancí jedné z psychických funkcí v introvertním nebo extravertním základu (např. extravertně myšlenkový typ).<br /><br />
<br />
[[File:Eysenckův kruh.png|vpravo||400px|Eysenckova typologie]]<br />
<br />
:Teorie extravertních a introvertních typů byla podpořena Eysenckovou faktorovou analýzou, jedná se zatím o nejspolehlivější charakteristiky osobnosti.<ref name=":0" /> <br />
<br />
=== Psychometrická typologie [[Hans Eysenck|Hanse Eysencka]]<ref>Eysenck, H. J. (1976). The Measurement of Personality. Baltimore, Univ.Park Press.</ref> ===<br />
<br />
:Tato typologie vychází z [[faktorová analýza|faktorového šetření]] osobnosti. Individuální variace chování a psychiky je dle této typologicky orientované teorie způsobena malým počtem počet primárních faktorů – určitých hypotetizovaných bazálních osobnostních rysů. Eysenck abstrahoval tři''' faktory osobnosti''' (neuroticismus, extraverze a psychoticismus) – pojímané coby určité temperamentové, a tedy primárně vrozené osobnostní vlastnosti.. Extraverze a neuroticismus mají dva póly (extraverze – introverze, emocionální labilita – emocionální stabilita); v případě psychoticismu jde o unipolární dimenzi vymezenou coby míra náchylnosti k rozvoji určité psychické, resp. osobnostní poruchy – jeden pól přitom představuje nízkou náchylnost a druhý vysokou. Kombinací určité úrovně rozvoje uvedených základních temperamentových vlastností – totiž neuroticismu a extraverze – Eysenck dospívá k příslušných osobnostním typům. Pro názvy jednotlivých typů použil Eysenck terminologii Hippokrata. Tentokrát mají již dříve zmíněné typy operacionální povahu a více empirický základ, tzn. že jsou jasněji operacionalizovány coby určitá úroveň příslušných osobnostních vlastností měřitelných pomocí Eysenckem sestavených psychometrických metod a zároveň k nim bylo dospěno na základě empirických výzkumů, a nikoliv primárně spekulativních úvah. Mezi vymezené typy patří následující:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – stabilní extravert, společenský, družný, citlivý, bezstarostný, vitální, spokojený, vůdčí<br />
:*'''flegmatik''' – stabilní introvert, pasivní, opatrný, přemýšlivý, pokojný, ovládající se, vyrovnaný, spolehlivý, klidný<br />
:*'''cholerik''' – nestabilní extravert, urážlivý, agresivní, vzrušivý, neklidný, impulzivní, optimistický, aktivní<br />
:*'''melancholik''' – nestabilní introvert, náladový, úzkostný, nepružný, pesimistický, zdrženlivý, nespolečenský<ref name=":2" /><br /><br />
<br />
=== Konstituční typologie [[Ernst Kretschmer|Ernsta Kretschmera]]<ref>Kretschmer, E. (1921). Körperbau und Charakter. Berlin.</ref> ===<br />
<br />
:'''Konstituční typologie''' vycházejí ze souvislostí mezi znaky stavby či konstituce těla (morfologickými a funkčními tělesnými znaky) a psychickými vlastnostmi. Kretschmer pozoroval souvislost určitých typů stavby těla s určitými druhy psychického onemocnění, a protože předpokládal, že existuje plynulý přechod mezi normalitou a psychickým onemocněním, zaměřil svá původní pozorování i na psychicky normální osoby. Kretschmer hovořil o charakterových typech, vzhledem ke genetickému a obecně biologickému podkladu příslušných psychických vlastností se však jedná spíše o typy [[Temperament|temperamentu]].<br />
<br />
:Typologie rozlišuje následující typy stavby těla a k nim přiřazené charakteristiky typů charakteru (přesněji temperamentu): <br />
<br />
*'''dysplastický''' – neurčitý typ <br />
:*'''astenický'''/'''leptosomní''' ('''schizothymní''') – protažený vzrůst, úzká ramena a bohy, dlouhé nohy a ruce, skrovná muskulatura (dojem hubenosti, slabosti); schizotymní typ představuje záhadná a složitá povaha, uzavřený, vážný, plachý, citlivý a chladný zároveň <br />
:*'''pyknický''' ('''cyklothymní''') – sklon k tloušťce, široký obličej, krátký krk, krátké nohy a ruce, podsaditost a obtloustlost (především v oblasti břicha); toto typické vzezření se objevuje až mezi 30. – 40. rokem věku; pyknický osobnostní typ je společensky založený, jeho nálady kolísají mezi veselostí – čilostí a zádumčivostí – těžkopádností, má smysl pro humor, ale snadno se rozpláče, charakterizuje jej také požitkářství a pohodlnost, je realistický, otevřený, sdílný, dobře adaptovaný <br />
:*'''atletický''' ('''viskózní''') – široká ramena, vyvinutá muskulatura, relativně štíhlé nohy, ženy tohoto typu se mohou jevit jako „mužatky“; atletický osobnostní typ je psychomotoricky klidný a pomalý až těžkopádný a neobratný, charakterizuje jej malá citlivost a vzrušivost, je spíše flegmatický<br /><br />
<br />
:Vztahy mezi typy stavby těla a charakteru (přesněji temperamentu) jsou následující:<br />
{| class="wikitable"<br />
|-<br />
! typ stavby těla !! psychická struktura !! psychické onemocnění<br />
|-<br />
| astenický (leptosomní) || schizothymní || schizofrenie<br />
|-<br />
| pyknický || cyklothymní || cyklofrenie (bipolární afektivní porucha<br />
|-<br />
| atletický || viskózní (ixothym) || epilepsie<br />
|}<br />
:Teorie byla z části potvrzena. Tyto typy zahrnují jen velmi malé procento populace.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Antropometrická typologie [[William H. Sheldon|Williama H. Sheldona]]<ref>Sheldon, W. H., & Stevens, S. S. (1942). The varieties of temperament: A psychology of constitutional differences. New York. Harper.</ref> ===<br />
:Tato teorie vychází také z předpokládané souvislosti mezi tělesnými a psychickými vlastnosti, postupuje však více''' statisticky'''. Sheldon došel k prakticky stejným typům jako Kretschmer. K vytvoření typologie použil fotografie těl zepředu, zezadu a ze stran. Jednotlivé typy jsou dány převahou jedné z tělesných tkání vzniklých z jednoho ze tří zárodečných listů (vrstev buněk tvořících lidské embryo) – ektodermu, z nějž při embryonálním vývoji vzniká kůže a nervová soustava; mezodermu, z nějž při embryogenezi vznikají zejména svaly, kostra a oběhová soustava a endodermu či entodermu, z nějž při zárodečném vývoji vzniká zejména trávicí a dýchací soustava. Dále využil dotazníky, pomocí kterých určil '''primární psychické komponenty''' (cerebrotonie, viscerotonie a somatotonie). Spojením tělesných charakteristik a psychických komponent získal následující typy:<br /><br />
<br />
:*'''ektomorfní''' – tělo je utvářeno křehce, převažuje tkáň vzniklá z ektodermu, tento typ se vyznačuje přecitlivělostí, bohatým vnitřním životem a fantazií, sklonem k samotářství, utlumeností, je podobný Kretschmerově astenikovi<br />
:*'''endomorfní (viscerotonní)''' – převažuje tkáň vzniklá z endodermu a tuk, tento typ se vyznačuje společenskostí, realismem, požitkářstvím, pomalostí a rozvážností, je podobný Kretschmerově pyknikovi<br />
:*'''mezomorfní''' – převažuje tkáň vzniklá z mezodermu a tedy svalová hmota, tento typ se vyznačuje aktivitou, energií a touhou po moci, agresivitou, nezdrženlivostí a agresivitou, je podobný Kretschmerově atletikovi.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Typologie hodnotových orientací [[Eduard Spranger|Eduarda Sprangera]]<ref>Spranger, E. (1921). Psychologie des jugendalters.<br />
Leipzig.</ref> ===<br />
:Tato typologie vychází z rozpracování čistě psychologických elementů duševního života bez jejich vztažený k nějakým potenciálním biologickým či tělesným korelátům. Podle Sprangera existuje '''6 základních hodnotových orientací''', které představují tzv. ideální osobností vzorce. Osobnost jako celek je pak možné charakterizovat v závislosti na tom, ke kterému z těchto typů směřuje.<br /><br />
<br />
:*'''teoretický typ''' – jeho hlavní hodnotou je poznání, cílem je poznání pravdy, takto orientovaný jedinec je racionální, má kritický a empirický přístup k životu, charakterizuje jej intelektualita, zaměření na abstraktní poznávání jevů, neosobní, neprožitkové a necitové poznávání, rozlišování a třídění<br />
:*'''ekonomický typ''' – jeho hlavní hodnotou je užitečnost, cílem je obhajoba své vlastní existence, klade důraz na užitečnost a pragmatičnost, má zájem vydělávat peníze, praktický<br />
:*'''estetický typ''' – jeho hlavní hodnotou je krása, cílem je hledání harmonie, je citově založený, spíše odtržený od reality, zážitky posuzuje z hlediska krásy, symetrie či dokonalosti<br />
:*'''sociální typ''' – jeho hlavní hodnotou je láska, cílem je konání dobra, snadno se vžívá do situace druhých a je ochoten jim pomoci, na jednání předchozích typů pohlíží jako na nehumánní<br />
:*'''politický typ''' – jeho hlavní hodnotou je moc, cílem je ovládání druhých, vysoce si cenní moci a vlivu, chce ovládat druhé, užívá si závislosti druhých na své osobě, nesnáší konkurenci<br />
:*'''náboženský (ideový) typ''' – jeho hlavní hodnotou je jednota, cílem je překračování (překonávání) sebe sama, hledá vyšší významy v kosmu, je lhostejný k materiálním hodnotám, směřuje k utváření a uznávání nejvyšších hodnot a naplnění smyslu života<ref>Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti (2., přeprac. vyd). Praha: Karolinum.</ref><br /><br />
<br />
:Na Sprangerovu typologii navázal Mackinnon se svými výzkumy profilu tvůrčích osobností<ref>MacKinnon, D. W. (1962). The nature and nurture of creative talent. American psychologist, 17(7), 484.</ref> a Hofstätter s faktorovou analýzou zájmů o povolání.<ref>Hofstatter, P. R. (1943). Die Dimensionsstruktur von Berufswunschem. Zeitsch.Psychologist.</ref><br />
<br />
===Typologie životních hodnot či cest [[Charlese W. Morrise|Charles W. Morris]]===<br />
:Tato typologie vychází z hodnotové orientace, která má podle Morrise tři složky:<br />
:*'''dyonýská''' - orientace na získávání prožitků, splnění veškerých svých přání<br />
:*'''prométheovská''' - orientace na účinné zacházení s vnějším světem, na možnosti k jeho přetváření<br />
:*'''buddhistická''' - orientace na sebeovládání<br />
<br />
<br />
Mezi psychologické typologie můžeme dále zařadit také neurofyziologickou typologii [[Ivana P. Pavlova]], autoritářský typ [[Theodor W. Adorno|Theodora W. Adorna]]<ref>Adorno, T. W., Frenkel-Brunswik, E., Levinson, D. J., Sanford, R. N., Aron, B. R., Levinson, M. H., & William R.. Morrow. (1950). The authoritarian personality.</ref>, typologii [[Karl F. Gretz|Karla F. Gretze]] a mnoho dalších.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti (2., přeprac. vyd). Praha: Karolinum.<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
typ osobnosti, typologie, konstituční typologie<br />
<br />
[[Kategorie: Psychologie osobnosti|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_typ%C5%AF_v_psychologii_osobnosti._Hlavn%C3%AD_typologick%C3%A9_syst%C3%A9my&diff=57571Pojem typů v psychologii osobnosti. Hlavní typologické systémy2019-06-09T08:28:12Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>== Typ ==<br />
Termín psychologický či osobnostní '''typ''' označuje sdílenou osobnostní charakteristiku (např. zaměření na vlastní vnitřní svět u introverta) či určitou specifickou kombinaci charakteristik (např. vyšší emoční vyrovnanost a vyšší extraverzi u sangvinika), která je v dané míře vlastní celé skupině lidí a na základě níž se daná skupina lidí liší od jiných skupin osob charakteristických jinými osobnostními znaky. Platí přitom, že členové dané skupiny jsou sice jedineční a v řadě znaků se od sebe liší (např. úrovní inteligence, oblastí zájmů,…), ale zároveň mají něco společného, co je jasně charakterizuje jako skupinu – jako určitý osobnostní typ.<ref name=":0">Nakonečný, M. (2009). Psychologie osobnosti (Vyd. 2., rozš. a přeprac). Praha: Academia.<br />
</ref><br /><br />
<br />
Proti typologiím hovoří námitka, že teorie typu neříká nic víc, než že určití lidé jsou jiným lidem v určitém ohledu podobní. Třídit lidi do typů lze podle různých hledisek a jedinec tak může příslušet k několika typům zároveň.<ref name=":1">Allport, G. W. (1961). Pattern and growth in personality.</ref><br /><br />
<br />
Od jasného oddělení typů se postupně opouští a typologie tak nahrazuje představa, že '''typy tvoří krajní hodnoty''' v kontinuu určitého škálování. Např. nelze říci, že existují lidé pouze hubení nebo tlustí, nýbrž v určité míře hubení apod. Většina lidí žádný typ nevytváří, protože se nenachází na krajních bodech škály příslušné vlastnosti.<ref name=":0" /> Ideální typ je extrémním případem daného kontinua, většina lidí ho nedosahuje, ale více či méně se k němu přibližují.<ref name=":1" /> Typy, jak je prezentují různé typologie tedy mají nízké praktické (např. psychodiagnostické) využití.<ref name=":0" /> Této představě odporuje Mogel, který tvrdí, že přednost typologií spočívá v redukci komplexity. Typologie totiž postihují něco psychologicky významného a to je cenné i za cenu ztráty informace (např.: poskytují informaci o podstatných a primárně definujících osobnostních charakteristikách daného jedince, byť daný jedinec disponuje i jinými vlastnostmi a byť jej nelze pouze na typologické charakteristiky redukovat).<ref>Mogel, H. (1985). Persönlichkeitspsychologie.</ref> <br /><br />
<br />
== Hlavní typologické systémy ==<br />
První typologie vznikaly na základě '''pozorování'''. Za nejstarší typologii je považováno astrologické třídění lidí podle data jejich narození do dvanácti '''znamení zvířetníku''' (3. století př. n. l. babylónští Akkadové). Dále '''fyziognomická typologie''' (6. století př. n. l., Pythagoras) a '''konstituční typologie''' (19. – 20. století). Později typologické pokusy ustávaly.<ref name=":0" /><br />
<br />
=== [[Hippokrates|Hippokratova]] humorální typologie ===<br />
:Tato typologie vychází z předpokladu, že v těle každého jedince dominuje jedna ze '''základních tělesných tekutin''' (krev, hlen, žluč a černá žluč). Každá z těchto tekutin pochází ze '''základních prvků přírody''' (vzduch, voda, oheň, země). Každá tekutina se pojí se specifickým duševním projevem. Na tomto základě rozlišil Hippokrates následující typy:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – dominuje '''krev''', základní rozpoložení je '''radost''', je příjemný, veselý a společenský, emoce jsou prudké, ale umírněné a krátkodobé, lehce se vzrušuje a lehce se zklidní<br />
:*'''flegmatik''' – dominuje '''hlen''', základní rozpoložení je '''lhostejnost''', je klidný, neochvějný, málo citlivý, vyznačuje se nízkou reaktivitou, emoce vznikají pomalu, jsou slabé a krátkodobé<br />
:*'''cholerik''' – dominuje '''žluč''', základní rozpoložení je '''hněv''', je vzrušivý, náročný, neustále protestující, neklidní, konfliktní, emoce jsou prudké, silné a dlouhotrvající<br />
:*'''melancholik''' – dominuje '''černá žluč''', základní rozpoložení je '''smutek''', opak sangvinika, emoce vznikají pomalu, jsou silné a dlouhotrvající, nálada je pokleslá, reaktivita nízká<br />
<br />
:Hippokrates je zároveň považován za zakladatele konstituční psychologie, rozlišuje dva '''typy tělesné konstituce''':<br />
<br />
:*'''habitus apoplecticus''' – malý, plnoštíhlý/svalnatý, hypertonický, dle Hippokratova pojetí náchylný k trombóze a cerebrovaskulárním problémům (špatné prokrvení mozku např. po mozkové mrtvici)<br />
:*'''habitus phthisicus''' – štíhlý, vytáhlý, jemný, málo odolný vůči fyzické zátěži, dle Hippokratova pojetí náchylný k tuberkulóze<ref name=":2">Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.</ref><br />
<br />
=== Typologie [[Carl Gustav Jung|Carla G. Junga]]<ref>Jung, C. G. (1921). Psychologische typen. Rascher.</ref> ===<br />
:Tato typologie byla sestavena na základě srovnávacího studia dosavadních typologií, Jungových klinických zkušeností a jeho teorie psychiky, která rozlišuje '''čtyři psychické funkce''' (myšlení, cítění, čití a intuice). Jung rozlišuje lidi koncentrované na sebe a koncentrované na okolí. Toto vztahování je dáno zaměřením životní energie (libida) směrem dovnitř (na subjekt) nebo směrem navenek (na objekt – osoby, věci, vnější aktivity). To v podstatě znamená uzavřenost vůči sociálnímu okolí nebo naopak otevřenost s vyšší potřebou sociálního kontaktu.<br />
<br />
:*'''Introvert''' – je více '''zaměřen na svůj vnitřní svět''', má bohatou fantazii a představivost – žije intenzivněji vnitřní život, je uzavřený, vnější svět ho spíše obtěžuje (má spíše negativní vztah k vnějším objektům), je spíše pasivní, zdrženlivý, nepřístupný, nespolečenský, nedůvěřivý, váhavý v jednání, ze situace se často stahuje do sebe, má mnoho zábran; na druhou stranu je vůči vnějším objektům „věrnější“ – zachovává s nimi stabilnější vztahy, vnější objekty (např. osoby, věci, zájmy,…) jednoduše neopouští a zprav. se soustředí intenzivněji na jeden z vnějších objektů.<br />
:*'''Extravert''' – je více '''zaměřen na vnější realitu''' (má spíše pozitivní vztah k vnějším objektům), je společenský, otevřený, přístupný, činorodý, závislý na mínění ostatních, adaptabilní a prakticky založený; vnější objekty zároveň relativně snadno a rychle střídá a opouští <br />
<br />
:Oba tyto postoje ke světu jsou komplementární – jeden dle Junga v nevědomí kompenzuje ten druhý. Vědomá introverze je kompenzována nevědomou extraverzí a naopak. Nevědomý protipól je však dle Junga u daného jedince vždy máme diferencován, méně rozvinut – přesto však na chování a prožívání jedince působí, nicméně v primitivnější a méně kultivované a kontrolované podobě. Existují varianty typů, které jsou dány dominancí jedné z psychických funkcí v introvertním nebo extravertním základu (např. extravertně myšlenkový typ).<br /><br />
<br />
[[File:Eysenckův kruh.png|vpravo||400px|Eysenckova typologie]]<br />
<br />
:Teorie extravertních a introvertních typů byla podpořena Eysenckovou faktorovou analýzou, jedná se zatím o nejspolehlivější charakteristiky osobnosti.<ref name=":0" /> <br />
<br />
=== Psychometrická typologie [[Hans Eysenck|Hanse Eysencka]]<ref>Eysenck, H. J. (1976). The Measurement of Personality. Baltimore, Univ.Park Press.</ref> ===<br />
<br />
:Tato typologie vychází z [[faktorová analýza|faktorového šetření]] osobnosti. Individuální variace chování a psychiky je dle této typologicky orientované teorie způsobena malým počtem počet primárních faktorů – určitých hypotetizovaných bazálních osobnostních rysů. Eysenck abstrahoval tři''' faktory osobnosti''' (neuroticismus, extraverze a psychoticismus) – pojímané coby určité temperamentové, a tedy primárně vrozené osobnostní vlastnosti.. Extraverze a neuroticismus mají dva póly (extraverze – introverze, emocionální labilita – emocionální stabilita); v případě psychoticismu jde o unipolární dimenzi vymezenou coby míra náchylnosti k rozvoji určité psychické, resp. osobnostní poruchy – jeden pól přitom představuje nízkou náchylnost a druhý vysokou. Kombinací určité úrovně rozvoje uvedených základních temperamentových vlastností – totiž neuroticismu a extraverze – Eysenck dospívá k příslušných osobnostním typům. Pro názvy jednotlivých typů použil Eysenck terminologii Hippokrata. Tentokrát mají již dříve zmíněné typy operacionální povahu a více empirický základ, tzn. že jsou jasněji operacionalizovány coby určitá úroveň příslušných osobnostních vlastností měřitelných pomocí Eysenckem sestavených psychometrických metod a zároveň k nim bylo dospěno na základě empirických výzkumů, a nikoliv primárně spekulativních úvah. Mezi vymezené typy patří následující:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – stabilní extravert, společenský, družný, citlivý, bezstarostný, vitální, spokojený, vůdčí<br />
:*'''flegmatik''' – stabilní introvert, pasivní, opatrný, přemýšlivý, pokojný, ovládající se, vyrovnaný, spolehlivý, klidný<br />
:*'''cholerik''' – nestabilní extravert, urážlivý, agresivní, vzrušivý, neklidný, impulzivní, optimistický, aktivní<br />
:*'''melancholik''' – nestabilní introvert, náladový, úzkostný, nepružný, pesimistický, zdrženlivý, nespolečenský<ref name=":2" /><br /><br />
<br />
=== Konstituční typologie [[Ernst Kretschmer|Ernsta Kretschmera]]<ref>Kretschmer, E. (1921). Körperbau und Charakter. Berlin.</ref> ===<br />
<br />
:'''Konstituční typologie''' vycházejí ze souvislostí mezi znaky stavby či konstituce těla (morfologickými a funkčními tělesnými znaky) a psychickými vlastnostmi. Kretschmer pozoroval souvislost určitých typů stavby těla s určitými druhy psychického onemocnění, a protože předpokládal, že existuje plynulý přechod mezi normalitou a psychickým onemocněním, zaměřil svá původní pozorování i na psychicky normální osoby. Kretschmer hovořil o charakterových typech, vzhledem ke genetickému a obecně biologickému podkladu příslušných psychických vlastností se však jedná spíše o typy [[Temperament|temperamentu]].<br />
<br />
:Typologie rozlišuje následující typy stavby těla a k nim přiřazené charakteristiky typů charakteru (přesněji temperamentu): <br />
<br />
*'''dysplastický''' – neurčitý typ <br />
:*'''astenický'''/'''leptosomní''' ('''schizothymní''') – protažený vzrůst, úzká ramena a bohy, dlouhé nohy a ruce, skrovná muskulatura (dojem hubenosti, slabosti); schizotymní typ představuje záhadná a složitá povaha, uzavřený, vážný, plachý, citlivý a chladný zároveň <br />
:*'''pyknický''' ('''cyklothymní''') – sklon k tloušťce, široký obličej, krátký krk, krátké nohy a ruce, podsaditost a obtloustlost (především v oblasti břicha); toto typické vzezření se objevuje až mezi 30. – 40. rokem věku; pyknický osobnostní typ je společensky založený, jeho nálady kolísají mezi veselostí – čilostí a zádumčivostí – těžkopádností, má smysl pro humor, ale snadno se rozpláče, charakterizuje jej také požitkářství a pohodlnost, je realistický, otevřený, sdílný, dobře adaptovaný <br />
:*'''atletický''' ('''viskózní''') – široká ramena, vyvinutá muskulatura, relativně štíhlé nohy, ženy tohoto typu se mohou jevit jako „mužatky“; atletický osobnostní typ je psychomotoricky klidný a pomalý až těžkopádný a neobratný, charakterizuje jej malá citlivost a vzrušivost, je spíše flegmatický<br /><br />
<br />
:Vztahy mezi typy stavby těla a charakteru (přesněji temperamentu) jsou následující:<br />
{| class="wikitable"<br />
|-<br />
! typ stavby těla !! psychická struktura !! psychické onemocnění<br />
|-<br />
| astenický (leptosomní) || schizothymní || schizofrenie<br />
|-<br />
| pyknický || cyklothymní || cyklofrenie (bipolární afektivní porucha<br />
|-<br />
| atletický || viskózní (ixothym) || epilepsie<br />
|}<br />
:Teorie byla z části potvrzena. Tyto typy zahrnují jen velmi malé procento populace.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Antropometrická typologie [[William H. Sheldon|Williama H. Sheldona]]<ref>Sheldon, W. H., & Stevens, S. S. (1942). The varieties of temperament: A psychology of constitutional differences. New York. Harper.</ref> ===<br />
:Tato teorie vychází také z předpokládané souvislosti mezi tělesnými a psychickými vlastnosti, postupuje však více''' statisticky'''. Sheldon došel k prakticky stejným typům jako Kretschmer. K vytvoření typologie použil fotografie těl zepředu, zezadu a ze stran. Jednotlivé typy jsou dány převahou jedné z tělesných tkání vzniklých z jednoho ze tří zárodečných listů (vrstev buněk tvořících lidské embryo) – ektodermu, z nějž při embryonálním vývoji vzniká kůže a nervová soustava; mezodermu, z nějž při embryogenezi vznikají zejména svaly, kostra a oběhová soustava a endodermu či entodermu, z nějž při zárodečném vývoji vzniká zejména trávicí a dýchací soustava. Dále využil dotazníky, pomocí kterých určil '''primární psychické komponenty''' (cerebrotonie, viscerotonie a somatotonie). Spojením tělesných charakteristik a psychických komponent získal následující typy:<br /><br />
<br />
:*'''ektomorfní''' – tělo je utvářeno křehce, převažuje tkáň vzniklá z ektodermu, tento typ se vyznačuje přecitlivělostí, bohatým vnitřním životem a fantazií, sklonem k samotářství, utlumeností, je podobný Kretschmerově astenikovi<br />
:*'''endomorfní (viscerotonní)''' – převažuje tkáň vzniklá z endodermu a tuk, tento typ se vyznačuje společenskostí, realismem, požitkářstvím, pomalostí a rozvážností, je podobný Kretschmerově pyknikovi<br />
:*'''mezomorfní''' – převažuje tkáň vzniklá z mezodermu a tedy svalová hmota, tento typ se vyznačuje aktivitou, energií a touhou po moci, agresivitou, nezdrženlivostí a agresivitou, je podobný Kretschmerově atletikovi.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Typologie hodnotových orientací [[Eduard Spranger|Eduarda Sprangera]]<ref>Spranger, E. (1921). Psychologie des jugendalters.<br />
Leipzig.</ref> ===<br />
:Tato typologie vychází z rozpracování čistě psychologických elementů duševního života bez jejich vztažený k nějakým potenciálním biologickým či tělesným korelátům. Podle Sprangera existuje '''6 základních hodnotových orientací''', které představují tzv. ideální osobností vzorce. Osobnost jako celek je pak možné charakterizovat v závislosti na tom, ke kterému z těchto typů směřuje.<br /><br />
<br />
:*'''teoretický typ''' – jeho hlavní hodnotou je poznání, cílem je poznání pravdy, takto orientovaný jedinec je racionální, má kritický a empirický přístup k životu, charakterizuje jej intelektualita, zaměření na abstraktní poznávání jevů, neosobní, neprožitkové a necitové poznávání, rozlišování a třídění<br />
:*'''ekonomický typ''' – jeho hlavní hodnotou je užitečnost, cílem je obhajoba své vlastní existence, klade důraz na užitečnost a pragmatičnost, má zájem vydělávat peníze, praktický<br />
:*'''estetický typ''' – jeho hlavní hodnotou je krása, cílem je hledání harmonie, je citově založený, spíše odtržený od reality, zážitky posuzuje z hlediska krásy, symetrie či dokonalosti<br />
:*'''sociální typ''' – jeho hlavní hodnotou je láska, cílem je konání dobra, snadno se vžívá do situace druhých a je ochoten jim pomoci, na jednání předchozích typů pohlíží jako na nehumánní<br />
:*'''politický typ''' – jeho hlavní hodnotou je moc, cílem je ovládání druhých, vysoce si cenní moci a vlivu, chce ovládat druhé, užívá si závislosti druhých na své osobě, nesnáší konkurenci<br />
:*'''náboženský (ideový) typ''' – jeho hlavní hodnotou je jednota, cílem je překračování (překonávání) sebe sama, hledá vyšší významy v kosmu, je lhostejný k materiálním hodnotám, směřuje k utváření a uznávání nejvyšších hodnot a naplnění smyslu života<ref>Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti (2., přeprac. vyd). Praha: Karolinum.</ref><br /><br />
<br />
:Na Sprangerovu typologii navázal Mackinnon se svými výzkumy profilu tvůrčích osobností<ref>MacKinnon, D. W. (1962). The nature and nurture of creative talent. American psychologist, 17(7), 484.</ref> a Hofstätter s faktorovou analýzou zájmů o povolání.<ref>Hofstatter, P. R. (1943). Die Dimensionsstruktur von Berufswunschem. Zeitsch.Psychologist.</ref><br />
<br />
<br />
Mezi psychologické typologie můžeme dále zařadit také neurofyziologickou typologii [[Ivana P. Pavlova]], autoritářský typ [[Theodor W. Adorno|Theodora W. Adorna]]<ref>Adorno, T. W., Frenkel-Brunswik, E., Levinson, D. J., Sanford, R. N., Aron, B. R., Levinson, M. H., & William R.. Morrow. (1950). The authoritarian personality.</ref>, typologii [[Karl F. Gretz|Karla F. Gretze]] a mnoho dalších.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti (2., přeprac. vyd). Praha: Karolinum.<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
typ osobnosti, typologie, konstituční typologie<br />
<br />
[[Kategorie: Psychologie osobnosti|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_typ%C5%AF_v_psychologii_osobnosti._Hlavn%C3%AD_typologick%C3%A9_syst%C3%A9my&diff=57570Pojem typů v psychologii osobnosti. Hlavní typologické systémy2019-06-09T07:53:24Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>== Typ ==<br />
Termín psychologický či osobnostní '''typ''' označuje sdílenou osobnostní charakteristiku (např. zaměření na vlastní vnitřní svět u introverta) či určitou specifickou kombinaci charakteristik (např. vyšší emoční vyrovnanost a vyšší extraverzi u sangvinika), která je v dané míře vlastní celé skupině lidí a na základě níž se daná skupina lidí liší od jiných skupin osob charakteristických jinými osobnostními znaky. Platí přitom, že členové dané skupiny jsou sice jedineční a v řadě znaků se od sebe liší (např. úrovní inteligence, oblastí zájmů,…), ale zároveň mají něco společného, co je jasně charakterizuje jako skupinu – jako určitý osobnostní typ.<ref name=":0">Nakonečný, M. (2009). Psychologie osobnosti (Vyd. 2., rozš. a přeprac). Praha: Academia.<br />
</ref><br /><br />
<br />
Proti typologiím hovoří námitka, že teorie typu neříká nic víc, než že určití lidé jsou jiným lidem v určitém ohledu podobní. Třídit lidi do typů lze podle různých hledisek a jedinec tak může příslušet k několika typům zároveň.<ref name=":1">Allport, G. W. (1961). Pattern and growth in personality.</ref><br /><br />
<br />
Od jasného oddělení typů se postupně opouští a typologie tak nahrazuje představa, že '''typy tvoří krajní hodnoty''' v kontinuu určitého škálování. Např. nelze říci, že existují lidé pouze hubení nebo tlustí, nýbrž v určité míře hubení apod. Většina lidí žádný typ nevytváří, protože se nenachází na krajních bodech škály příslušné vlastnosti.<ref name=":0" /> Ideální typ je extrémním případem daného kontinua, většina lidí ho nedosahuje, ale více či méně se k němu přibližují.<ref name=":1" /> Typy, jak je prezentují různé typologie tedy mají nízké praktické (např. psychodiagnostické) využití.<ref name=":0" /> Této představě odporuje Mogel, který tvrdí, že přednost typologií spočívá v redukci komplexity. Typologie totiž postihují něco psychologicky významného a to je cenné i za cenu ztráty informace (např.: poskytují informaci o podstatných a primárně definujících osobnostních charakteristikách daného jedince, byť daný jedinec disponuje i jinými vlastnostmi a byť jej nelze pouze na typologické charakteristiky redukovat).<ref>Mogel, H. (1985). Persönlichkeitspsychologie.</ref> <br /><br />
<br />
== Hlavní typologické systémy ==<br />
První typologie vznikaly na základě '''pozorování'''. Za nejstarší typologii je považováno astrologické třídění lidí podle data jejich narození do dvanácti '''znamení zvířetníku''' (3. století př. n. l. babylónští Akkadové). Dále '''fyziognomická typologie''' (6. století př. n. l., Pythagoras) a '''konstituční typologie''' (19. – 20. století). Později typologické pokusy ustávaly.<ref name=":0" /><br />
<br />
=== [[Hippokrates|Hippokratova]] humorální typologie ===<br />
:Tato typologie vychází z předpokladu, že v těle každého jedince dominuje jedna ze '''základních tělesných tekutin''' (krev, hlen, žluč a černá žluč). Každá z těchto tekutin pochází ze '''základních prvků přírody''' (vzduch, voda, oheň, země). Každá tekutina se pojí se specifickým duševním projevem. Na tomto základě rozlišil Hippokrates následující typy:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – dominuje '''krev''', základní rozpoložení je '''radost''', je příjemný, veselý a společenský, emoce jsou prudké, ale umírněné a krátkodobé, lehce se vzrušuje a lehce se zklidní<br />
:*'''flegmatik''' – dominuje '''hlen''', základní rozpoložení je '''lhostejnost''', je klidný, neochvějný, málo citlivý, vyznačuje se nízkou reaktivitou, emoce vznikají pomalu, jsou slabé a krátkodobé<br />
:*'''cholerik''' – dominuje '''žluč''', základní rozpoložení je '''hněv''', je vzrušivý, náročný, neustále protestující, neklidní, konfliktní, emoce jsou prudké, silné a dlouhotrvající<br />
:*'''melancholik''' – dominuje '''černá žluč''', základní rozpoložení je '''smutek''', opak sangvinika, emoce vznikají pomalu, jsou silné a dlouhotrvající, nálada je pokleslá, reaktivita nízká<br />
<br />
:Hippokrates je zároveň považován za zakladatele konstituční psychologie, rozlišuje dva '''typy tělesné konstituce''':<br />
<br />
:*'''habitus apoplecticus''' – malý, plnoštíhlý/svalnatý, hypertonický, dle Hippokratova pojetí náchylný k trombóze a cerebrovaskulárním problémům (špatné prokrvení mozku např. po mozkové mrtvici)<br />
:*'''habitus phthisicus''' – štíhlý, vytáhlý, jemný, málo odolný vůči fyzické zátěži, dle Hippokratova pojetí náchylný k tuberkulóze<ref name=":2">Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.</ref><br />
<br />
=== Typologie [[Carl Gustav Jung|Carla G. Junga]]<ref>Jung, C. G. (1921). Psychologische typen. Rascher.</ref> ===<br />
:Tato typologie byla sestavena na základě srovnávacího studia dosavadních typologií, Jungových klinických zkušeností a jeho teorie psychiky, která rozlišuje '''čtyři psychické funkce''' (myšlení, cítění, čití a intuice). Jung rozlišuje lidi koncentrované na sebe a koncentrované na okolí. Toto vztahování je dáno zaměřením životní energie (libida) směrem dovnitř (na subjekt) nebo směrem navenek (na objekt – osoby, věci, vnější aktivity). To v podstatě znamená uzavřenost vůči sociálnímu okolí nebo naopak otevřenost s vyšší potřebou sociálního kontaktu.<br />
<br />
:*'''Introvert''' – je více '''zaměřen na svůj vnitřní svět''', má bohatou fantazii a představivost – žije intenzivněji vnitřní život, je uzavřený, vnější svět ho spíše obtěžuje (má spíše negativní vztah k vnějším objektům), je spíše pasivní, zdrženlivý, nepřístupný, nespolečenský, nedůvěřivý, váhavý v jednání, ze situace se často stahuje do sebe, má mnoho zábran; na druhou stranu je vůči vnějším objektům „věrnější“ – zachovává s nimi stabilnější vztahy, vnější objekty (např. osoby, věci, zájmy,…) jednoduše neopouští a zprav. se soustředí intenzivněji na jeden z vnějších objektů.<br />
:*'''Extravert''' – je více '''zaměřen na vnější realitu''' (má spíše pozitivní vztah k vnějším objektům), je společenský, otevřený, přístupný, činorodý, závislý na mínění ostatních, adaptabilní a prakticky založený; vnější objekty zároveň relativně snadno a rychle střídá a opouští <br />
<br />
:Oba tyto postoje ke světu jsou komplementární – jeden dle Junga v nevědomí kompenzuje ten druhý. Vědomá introverze je kompenzována nevědomou extraverzí a naopak. Nevědomý protipól je však dle Junga u daného jedince vždy máme diferencován, méně rozvinut – přesto však na chování a prožívání jedince působí, nicméně v primitivnější a méně kultivované a kontrolované podobě. Existují varianty typů, které jsou dány dominancí jedné z psychických funkcí v introvertním nebo extravertním základu (např. extravertně myšlenkový typ).<br /><br />
<br />
[[File:Eysenckův kruh.png|vpravo||400px|Eysenckova typologie]]<br />
<br />
:Extravertní a introvertní typ byly potvrzeny Eysenckovou faktorovou analýzou, jedná se zatím o nejspolehlivější charakteristiky osobnosti.<ref name=":0" /> <br />
<br />
=== Psychometrická typologie [[Hans Eysenck|Hanse Eysencka]]<ref>Eysenck, H. J. (1976). The Measurement of Personality. Baltimore, Univ.Park Press.</ref> ===<br />
<br />
:Tato typologie vychází z faktorového šetření osobnosti. Individuální variace chování a psychiky způsobuje malý počet primárních faktorů. Eysenck abstrahoval tři '''vrozené faktory osobnosti''' (psychoticismus, extraverze a neuroticismus). Extraverze a neuroticismus jsou vrozené (nelze je snadno změnit) a mají dva póly (extraverze – introverze, emocionální labilita – emocionální stabilita). Dimenze osobnosti tvoří souřadnicový systém zahrnující řadu specifických rysů. Pro názvy jednotlivých typů použil Eysenck terminologii Hippokrata. Tentokrát mají již dříve zmíněné typy operacionální povahu a více empirický základ:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – stabilní extravert, společenský, družný, citlivý, bezstarostný, vitální, spokojený či vůdčí<br />
:*'''flegmatik''' – stabilní introvert, pasivní, opatrný, přemýšlivý, pokojný, ovládající se, vyrovnaný, spolehlivý, klidný<br />
:*'''cholerik''' – nestabilní extravert, urážlivý, agresivní, vzrušivý, neklidný, impulzivní, optimistický, aktivní<br />
:*'''melancholik''' – nestabilní introvert, náladový, úzkostný, nepružný, pesimistický, zdrženlivý, nespolečenský<ref name=":2" /><br /><br />
<br />
=== Konstituční typologie [[Ernst Kretschmer|Ernsta Kretschmera]]<ref>Kretschmer, E. (1921). Körperbau und Charakter. Berlin.</ref> ===<br />
<br />
:'''Konstituční typologie''' vycházejí ze souvislostí mezi znaky utváření těla (morfologické a funkční tělesné znaky) a psychickými vlastnostmi. Kretschmer pozoroval souvislost určitých typů stavby těla s určitými druhy psychického onemocnění, a protože předpokládal, že existuje plynulý přechod mezi normalitou a psychickým onemocněním, mohl svá původní pozorování zaměřit i na psychicky normální osoby. Tyto souvislosti vysvětluje hypotézou působení nějakého biochemického faktoru. Kretschmer hovořil o charakterových typech, vzhledem ke genetickému podkladu se však jedná spíše o typy [[Temperament|temperamentu]].<br />
<br />
:Typologie rozlišuje následující typy stavby těla a charakteristiky typů charakteru (přesněji temperamentu): <br />
<br />
:*'''dysplastický''' – neurčitý typ <br />
:*'''astenický'''/'''leptosomní''' (schizothymní) – protažený vzrůst, úzká ramena a bohy, dlouhé nohy a ruce, skrovná muskulatura (dojem hubenosti, slabosti); záhadná a složitá povaha, uzavřený, vážný, plachý, citlivý a chladný zároveň <br />
:*'''pyknický''' (cyklothymní) – sklon k tloušťce, široký obličej, krátký krk, krátké nohy a ruce, podsaditost a obtloustlost (především v oblasti břicha); toto typické vzezření se objevuje až mezi 30. – 40. rokem věku; společensky založený, nálady kolísají mezi veselostí – čilostí a zádumčivostí – těžkopádností, smysl pro humor, ale snadno se rozpláče, požitkářství a pohodlnost, realističtí, otevření, dílní, dobře adaptovaní <br />
:*'''atletický''' (viskózní) – široká ramena, vyvinutá muskulatura, relativně štíhlé nohy, ženy tohoto typu se mohou jevit jako „mužatky“; psychomotoricky klidný a pomalý až těžkopádný a neobratný, malá citlivost a vzrušivost, spíše flegmatický<br /><br />
<br />
:Vztahy mezi typy stavby těla a charakteru (přesněji temperamentu) jsou následující:<br />
{| class="wikitable"<br />
|-<br />
! typ stavby těla !! psychická struktura !! psychóza (psychické onemocnění)<br />
|-<br />
| astenický (leptosomní) || schizothymní || schizofrenie<br />
|-<br />
| pyknický || cyklothymní || cyklofrenie (bipolární afektivní porucha<br />
|-<br />
| atletický || viskózní (ixothym) || epilepsie<br />
|}<br />
:Teorie byla z části potvrzena. Tyto typy zahrnují jen velmi malé procento populace.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Antropometrická typologie [[William H. Sheldon|Williama H. Sheldona]]<ref>Sheldon, W. H., & Stevens, S. S. (1942). The varieties of temperament: A psychology of constitutional differences. New York. Harper.</ref> ===<br />
:Tato teorie vychází také z předpokládané souvislosti mezi tělesnými a psychickými vlastnosti, postupuje však více''' statisticky'''. Sheldon došel k prakticky stejným typům jako Kretschmer. K vytvoření typologie použil fotografie těl zepředu, zezadu a ze stran. Jednotlivé typy jsou dány převahou jedné ze tří '''tělesných komponent''' (nervová soustava, tuk a svalstvo). Dále využil dotazníky, pomocí kterých určil '''primární psychické komponenty''' (cerebrotonie, viscerotonie a somatotonie). Spojením tělesných charakteristik a psychických komponent získal následující typy:<br /><br />
<br />
:*'''ektomorfní''' – tělo je utvářeno křehce, převažuje nervová soustava, tento typ se vyznačuje přecitlivělostí, vnitřním životem, sklonem k samotářství, fantazií, utlumeností, podobný astenikovi<br />
:*'''endomorfní (viscerotonní)''' – tělo je utvářeno vnitřně, převažuje tuk, tento typ se vyznačuje společenskostí, realismem, požitkářstvím, pomalostí a rozvážností, podobný pyknikovi<br />
:*'''mezomorfní''' – tělo je utvářeno vnějšně, převažuje svalová hmota, tento typ se vyznačuje aktivitou, energií a touhou po moci, agresivitou, nezdrženlivostí a agresivitou, podobný atletikovi.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Typologie hodnotových orientací [[Eduard Spranger|Eduarda Sprangera]]<ref>Spranger, E. (1921). Psychologie des jugendalters.<br />
Leipzig.</ref> ===<br />
:Tato typologie vychází z rozpracování čistě psychologických elementů duševního života. Podle Sprangera existuje '''6 základních hodnotových orientací''', to jsou tzv. ideální osobností vzorce. Osobnost jako celek je pak možné charakterizovat v závislosti na tom, ke kterému z těchto typů směřuje.<br /><br />
<br />
:*'''teoretický typ''' – hodnotou je poznání, cílem je poznání pravdy, racionální, kritický a empirický přístup k životu, intelektualita, zaměření na abstraktní poznávání jevů, neosobní, neprožitkové a necitové poznávání, rozlišování a třídění<br />
:*'''ekonomický typ''' – hodnotou je užitečnost, cílem je obhajoba své vlastní existence, důraz na užitečnost a pragmatičnost, má zájem vydělávat peníze, praktický<br />
:*'''estetický typ''' – hodnotou je krása, cílem je hledání harmonie, citově založený, odtržení od reality, zážitky posuzuje z hlediska krásy, symetrie či dokonalosti<br />
:*'''sociální typ''' – hodnotou je láska, cílem je konání dobra, snadno se vžívá do situace druhých a je ochoten jim pomoci, ne jednání předchozích typů pohlíží jako na nehumánní<br />
:*'''politický typ''' – hodnotou je moc, cílem je ovládání druhých, vysoce si cenní moci a vlivu, chce ovládat druhé, užívá si závislost druhých na své osobě, nesnáší konkurenci<br />
:*'''náboženský (ideový) typ''' – hodnotou je jednota, cílem je překračování (překonávání) sebe sama, hledá vyšší významy v kosmu, je lhostejný k materiálním hodnotám, směřuje k utváření a uznávání nejvyšších hodnot a pojetí smyslu života<br /><br />
<br />
:Na Sprangerovu typologii navázal Mackinnon se svými výzkumy profilu tvůrčích osobností<ref>MacKinnon, D. W. (1962). The nature and nurture of creative talent. American psychologist, 17(7), 484.</ref> a Hofstätter s faktorovou analýzou zájmů o povolání.<ref>Hofstatter, P. R. (1943). Die Dimensionsstruktur von Berufswunschem. Zeitsch.Psychologist.</ref><br />
<br />
<br />
Mezi psychologické typologie můžeme dále zařadit také neurofyziologickou typologii [[Ivana P. Pavlova]], autoritářský typ [[Theodor W. Adorno|Theodora W. Adorna]]<ref>Adorno, T. W., Frenkel-Brunswik, E., Levinson, D. J., Sanford, R. N., Aron, B. R., Levinson, M. H., & William R.. Morrow. (1950). The authoritarian personality.</ref>, typologii [[Karl F. Gretz|Karla F. Gretze]] a mnoho dalších.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti (2., přeprac. vyd). Praha: Karolinum.<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
typ osobnosti, typologie, konstituční typologie<br />
<br />
[[Kategorie: Psychologie osobnosti|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_typ%C5%AF_v_psychologii_osobnosti._Hlavn%C3%AD_typologick%C3%A9_syst%C3%A9my&diff=57563Pojem typů v psychologii osobnosti. Hlavní typologické systémy2019-05-21T11:30:22Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>== Typ ==<br />
Termín '''typ''' označuje sdílenou charakteristiku, která je vlastní celé skupině lidí (nikoli všem), jejíž členové mají společné výrazné znaky (např. introverze) a v řadě znaků se od sebe naopak liší (např. úrovní inteligence, oblastí zájmu,…). Členové skupiny jsou tedy jedineční, ale zároveň mají něco společného, co je jasně charakterizuje jako skupinu - jako typ.<ref name=":0">Nakonečný, M. (2009). Psychologie osobnosti (Vyd. 2., rozš. a přeprac). Praha: Academia.<br />
</ref><br /><br />
<br />
Proti typologiím hovoří námitka, že teorie typu neříká nic víc, než že určití lidé jsou jiným lidem v určitém ohledu podobní. Třídit lidi do typů lze podle různých hledisek a jedinec tak může příslušet k několika typům zároveň.<ref name=":1">Allport, G. W. (1961). Pattern and growth in personality.</ref><br /><br />
<br />
Od jasného oddělení typů se postupně opouští a typologie tak nahrazuje představa, že '''typy tvoří krajní hodnoty''' v kontinuu určitého škálování. Např. nelze říci, že existují lidé pouze hubení nebo tlustí, nýbrž v určité míře hubení apod. Většina lidí žádný typ nevytváří.<ref name=":0" /> Ideální typ je extrémním případem daného kontinua, většina lidí ho nedosahuje, ale více či méně se k němu přibližují.<ref name=":1" /> Typy, jak je prezentují různé typologie tedy mají nízké praktické (např. psychodiagnostické) využití.<ref name=":0" />Této představě odporuje Mogel, který tvrdí, že přednost typologií spočívá v redukci komplexity. Typologie totiž postihují něco psychologicky významného a to je cenné i za cenu ztráty informace.<ref>Mogel, H. (1985). Persönlichkeitspsychologie.</ref> <br /><br />
<br />
== Hlavní typologické systémy ==<br />
První typologie vznikaly na základě '''pozorování'''. Za nejstarší typologii je považováno astrologické třídění lidí podle data jejich narození do dvanácti '''znamení zvířetníku''' (3. století př. n. l. babylónští Akkadové). Dále '''fyziognomická typologie''' (6. století př. n. l., Pythagoras) a '''konstituční typologie''' (19. – 20. století). Později typologické pokusy ustávaly.<ref name=":0" /><br />
<br />
=== [[Hippokrates|Hippokratova]] humorální typologie ===<br />
:Tato typologie vychází z předpokladu, že v těle každého jedince dominuje jedna ze '''základních tělesných tekutin''' (krev, hlen, žluč a černá žluč). Každá z těchto tekutin pochází ze '''základních prvků přírody''' (vzduch, voda, oheň, země). Každá tekutina se pojí se specifickým duševním projevem. Na tomto základě rozlišil Hippokrates následující typy:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – dominuje '''krev''', základní rozpoložení je '''radost''', je příjemný, veselý a společenský, emoce jsou prudké, ale umírněné a krátkodobé, lehce se vzrušuje a lehce se zklidní<br />
:*'''flegmatik''' – dominuje '''hlen''', základní rozpoložení je '''lhostejnost''', je klidný, neochvějný, málo citlivý, vyznačuje se nízkou reaktivitou, emoce vznikají pomalu, jsou slabé a krátkodobé<br />
:*'''cholerik''' – dominuje '''žluč''', základní rozpoložení je '''hněv''', je vzrušivý, náročný, neustále protestující, neklidní, konfliktní, emoce jsou prudké, silné a dlouhotrvající<br />
:*'''melancholik''' – dominuje '''černá žluč''', základní rozpoložení je '''smutek''', opak sangvinika, emoce vznikají pomalu, jsou silné a dlouhotrvající, nálada je pokleslá, reaktivita nízká<br />
<br />
:Hippokrates je zároveň považován za zakladatele konstituční psychologie, rozlišuje dva '''typy tělesné konstituce''':<br />
<br />
:*'''habitus apoplecticus''' – malý, plnoštíhlý/svalnatý, hypertonický, náchylný k trombóze a cerebrovaskulárním problémům (špatné prokrvení mozku např. po mozkové mrtvici)<br />
:*'''habitus phthisicus''' – štíhlý, vytáhlý, jemný, málo odolný vůči fyzické zátěži, náchylný k tuberkulóze<ref name=":2">Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.</ref><br />
<br />
=== Typologie [[Carl Gustav Jung|Carla G. Junga]]<ref>Jung, C. G. (1921). Psychologische typen. Rascher.</ref> ===<br />
:Tato typologie byla sestavena na základě srovnávacího studia dosavadních typologií, Jungových klinických zkušeností a teorie psychiky, která rozlišuje '''čtyři psychické funkce''' (myšlení, cítění, čití a intuice). Jung rozlišuje lidi koncentrované na sebe a koncentrované na okolí. V tomto vztahování se projevuje zaměření životní energie (libida) směrem dovnitř (na subjekt) nebo směrem navenek (na objekt). To v podstatě znamená uzavřenost vůči sociálnímu okolí nebo naopak otevřenost s potřebou kontaktů.<br />
<br />
:*'''Introvert''' – je více '''zaměřen na svůj vnitřní svět''', má bohatou fantazii a představivost – žije více vnitřně, je uzavřený, vnější svět ho spíše obtěžuje (negativní vztah k objektu), je spíše pasivní, zdrženlivý, nepřístupný, nespolečenský, nedůvěřivý, váhavý v jednání, ze situace se často stahuje do sebe, má mnoho zábran.<br />
:*'''Extravert''' – je více '''zaměřen na vnější realitu''' (pozitivní vztah k objektu), je společenský, otevřený, přístupný, činorodý, závislý na mínění ostatních, adaptabilní a prakticky založený, cítí a jedná ve vztahu k objektu, je závislý na mínění ostatních.<br />
<br />
:Oba tyto postoje ke světu jsou komplementární – jeden kompenzuje druhý. Vědomá introverze je kompenzována nevědomou extraverzí a naopak. Existují varianty typů, které jsou dány dominancí jedné z psychických funkcí v introvertním nebo extravertním základu (např. extravertně myšlenkový typ).<br /><br />
<br />
[[File:Eysenckův kruh.png|vpravo||400px|Eysenckova typologie]]<br />
<br />
:Extravertní a introvertní typ byly potvrzeny Eysenckovou faktorovou analýzou, jedná se zatím o nejspolehlivější charakteristiky osobnosti.<ref name=":0" /> <br />
<br />
=== Psychometrická typologie [[Hans Eysenck|Hanse Eysencka]]<ref>Eysenck, H. J. (1976). The Measurement of Personality. Baltimore, Univ.Park Press.</ref> ===<br />
<br />
:Tato typologie vychází z faktorového šetření osobnosti. Individuální variace chování a psychiky způsobuje malý počet primárních faktorů. Eysenck abstrahoval tři '''vrozené faktory osobnosti''' (psychoticismus, extraverze a neuroticismus). Extraverze a neuroticismus jsou vrozené (nelze je snadno změnit) a mají dva póly (extraverze – introverze, emocionální labilita – emocionální stabilita). Dimenze osobnosti tvoří souřadnicový systém zahrnující řadu specifických rysů. Pro názvy jednotlivých typů použil Eysenck terminologii Hippokrata. Tentokrát mají již dříve zmíněné typy operacionální povahu a více empirický základ:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – stabilní extravert, společenský, družný, citlivý, bezstarostný, vitální, spokojený či vůdčí<br />
:*'''flegmatik''' – stabilní introvert, pasivní, opatrný, přemýšlivý, pokojný, ovládající se, vyrovnaný, spolehlivý, klidný<br />
:*'''cholerik''' – nestabilní extravert, urážlivý, agresivní, vzrušivý, neklidný, impulzivní, optimistický, aktivní<br />
:*'''melancholik''' – nestabilní introvert, náladový, úzkostný, nepružný, pesimistický, zdrženlivý, nespolečenský<ref name=":2" /><br /><br />
<br />
=== Konstituční typologie [[Ernst Kretschmer|Ernsta Kretschmera]]<ref>Kretschmer, E. (1921). Körperbau und Charakter. Berlin.</ref> ===<br />
<br />
:'''Konstituční typologie''' vycházejí ze souvislostí mezi znaky utváření těla (morfologické a funkční tělesné znaky) a psychickými vlastnostmi. Kretschmer pozoroval souvislost určitých typů stavby těla s určitými druhy psychického onemocnění, a protože předpokládal, že existuje plynulý přechod mezi normalitou a psychickým onemocněním, mohl svá původní pozorování zaměřit i na psychicky normální osoby. Tyto souvislosti vysvětluje hypotézou působení nějakého biochemického faktoru. Kretschmer hovořil o charakterových typech, vzhledem ke genetickému podkladu se však jedná spíše o typy [[Temperament|temperamentu]].<br />
<br />
:Typologie rozlišuje následující typy stavby těla a charakteristiky typů charakteru (přesněji temperamentu): <br />
<br />
:*'''dysplastický''' – neurčitý typ <br />
:*'''astenický'''/'''leptosomní''' (schizothymní) – protažený vzrůst, úzká ramena a bohy, dlouhé nohy a ruce, skrovná muskulatura (dojem hubenosti, slabosti); záhadná a složitá povaha, uzavřený, vážný, plachý, citlivý a chladný zároveň <br />
:*'''pyknický''' (cyklothymní) – sklon k tloušťce, široký obličej, krátký krk, krátké nohy a ruce, podsaditost a obtloustlost (především v oblasti břicha); toto typické vzezření se objevuje až mezi 30. – 40. rokem věku; společensky založený, nálady kolísají mezi veselostí – čilostí a zádumčivostí – těžkopádností, smysl pro humor, ale snadno se rozpláče, požitkářství a pohodlnost, realističtí, otevření, dílní, dobře adaptovaní <br />
:*'''atletický''' (viskózní) – široká ramena, vyvinutá muskulatura, relativně štíhlé nohy, ženy tohoto typu se mohou jevit jako „mužatky“; psychomotoricky klidný a pomalý až těžkopádný a neobratný, malá citlivost a vzrušivost, spíše flegmatický<br /><br />
<br />
:Vztahy mezi typy stavby těla a charakteru (přesněji temperamentu) jsou následující:<br />
{| class="wikitable"<br />
|-<br />
! typ stavby těla !! psychická struktura !! psychóza (psychické onemocnění)<br />
|-<br />
| astenický (leptosomní) || schizothymní || schizofrenie<br />
|-<br />
| pyknický || cyklothymní || cyklofrenie (bipolární afektivní porucha<br />
|-<br />
| atletický || viskózní (ixothym) || epilepsie<br />
|}<br />
:Teorie byla z části potvrzena. Tyto typy zahrnují jen velmi malé procento populace.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Antropometrická typologie [[William H. Sheldon|Williama H. Sheldona]]<ref>Sheldon, W. H., & Stevens, S. S. (1942). The varieties of temperament: A psychology of constitutional differences. New York. Harper.</ref> ===<br />
:Tato teorie vychází také z předpokládané souvislosti mezi tělesnými a psychickými vlastnosti, postupuje však více''' statisticky'''. Sheldon došel k prakticky stejným typům jako Kretschmer. K vytvoření typologie použil fotografie těl zepředu, zezadu a ze stran. Jednotlivé typy jsou dány převahou jedné ze tří '''tělesných komponent''' (nervová soustava, tuk a svalstvo). Dále využil dotazníky, pomocí kterých určil '''primární psychické komponenty''' (cerebrotonie, viscerotonie a somatotonie). Spojením tělesných charakteristik a psychických komponent získal následující typy:<br /><br />
<br />
:*'''ektomorfní''' – tělo je utvářeno křehce, převažuje nervová soustava, tento typ se vyznačuje přecitlivělostí, vnitřním životem, sklonem k samotářství, fantazií, utlumeností, podobný astenikovi<br />
:*'''endomorfní (viscerotonní)''' – tělo je utvářeno vnitřně, převažuje tuk, tento typ se vyznačuje společenskostí, realismem, požitkářstvím, pomalostí a rozvážností, podobný pyknikovi<br />
:*'''mezomorfní''' – tělo je utvářeno vnějšně, převažuje svalová hmota, tento typ se vyznačuje aktivitou, energií a touhou po moci, agresivitou, nezdrženlivostí a agresivitou, podobný atletikovi.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Typologie hodnotových orientací [[Eduard Spranger|Eduarda Sprangera]]<ref>Spranger, E. (1921). Psychologie des jugendalters.<br />
Leipzig.</ref> ===<br />
:Tato typologie vychází z rozpracování čistě psychologických elementů duševního života. Podle Sprangera existuje '''6 základních hodnotových orientací''', to jsou tzv. ideální osobností vzorce. Osobnost jako celek je pak možné charakterizovat v závislosti na tom, ke kterému z těchto typů směřuje.<br /><br />
<br />
:*'''teoretický typ''' – hodnotou je poznání, cílem je poznání pravdy, racionální, kritický a empirický přístup k životu, intelektualita, zaměření na abstraktní poznávání jevů, neosobní, neprožitkové a necitové poznávání, rozlišování a třídění<br />
:*'''ekonomický typ''' – hodnotou je užitečnost, cílem je obhajoba své vlastní existence, důraz na užitečnost a pragmatičnost, má zájem vydělávat peníze, praktický<br />
:*'''estetický typ''' – hodnotou je krása, cílem je hledání harmonie, citově založený, odtržení od reality, zážitky posuzuje z hlediska krásy, symetrie či dokonalosti<br />
:*'''sociální typ''' – hodnotou je láska, cílem je konání dobra, snadno se vžívá do situace druhých a je ochoten jim pomoci, ne jednání předchozích typů pohlíží jako na nehumánní<br />
:*'''politický typ''' – hodnotou je moc, cílem je ovládání druhých, vysoce si cenní moci a vlivu, chce ovládat druhé, užívá si závislost druhých na své osobě, nesnáší konkurenci<br />
:*'''náboženský (ideový) typ''' – hodnotou je jednota, cílem je překračování (překonávání) sebe sama, hledá vyšší významy v kosmu, je lhostejný k materiálním hodnotám, směřuje k utváření a uznávání nejvyšších hodnot a pojetí smyslu života<br /><br />
<br />
:Na Sprangerovu typologii navázal Mackinnon se svými výzkumy profilu tvůrčích osobností<ref>MacKinnon, D. W. (1962). The nature and nurture of creative talent. American psychologist, 17(7), 484.</ref> a Hofstätter s faktorovou analýzou zájmů o povolání.<ref>Hofstatter, P. R. (1943). Die Dimensionsstruktur von Berufswunschem. Zeitsch.Psychologist.</ref><br />
<br />
<br />
Mezi psychologické typologie můžeme dále zařadit také neurofyziologickou typologii [[Ivana P. Pavlova]], autoritářský typ [[Theodor W. Adorno|Theodora W. Adorna]]<ref>Adorno, T. W., Frenkel-Brunswik, E., Levinson, D. J., Sanford, R. N., Aron, B. R., Levinson, M. H., & William R.. Morrow. (1950). The authoritarian personality.</ref>, typologii [[Karl F. Gretz|Karla F. Gretze]] a mnoho dalších.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti (2., přeprac. vyd). Praha: Karolinum.<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
typ osobnosti, typologie, konstituční typologie<br />
<br />
[[Kategorie: Psychologie osobnosti|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_typ%C5%AF_v_psychologii_osobnosti._Hlavn%C3%AD_typologick%C3%A9_syst%C3%A9my&diff=57562Pojem typů v psychologii osobnosti. Hlavní typologické systémy2019-05-21T11:29:40Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>== Typ ==<br />
Termín '''typ''' označuje sdílenou charakteristiku, která je vlastní celé skupině lidí (nikoli všem), jejíž členové mají společné výrazné znaky (např. introverze) a v řadě znaků se od sebe naopak liší (např. úrovní inteligence, oblastí zájmu,…). Členové skupiny jsou tedy jedineční, ale zároveň mají něco společného, co je jasně charakterizuje jako skupinu - jako typ.<ref name=":0">Nakonečný, M. (2009). Psychologie osobnosti (Vyd. 2., rozš. a přeprac). Praha: Academia.<br />
</ref><br /><br />
<br />
Proti typologiím hovoří námitka, že teorie typu neříká nic víc, než že určití lidé jsou jiným lidem v určitém ohledu podobní. Třídit lidi do typů lze podle různých hledisek a jedinec tak může příslušet k několika typům zároveň.<ref name=":1">Allport, G. W. (1961). Pattern and growth in personality.</ref><br /><br />
<br />
Od jasného oddělení typů se postupně opouští a typologie tak nahrazuje představa, že '''typy tvoří krajní hodnoty''' v kontinuu určitého škálování. Např. nelze říci, že existují lidé pouze hubení nebo tlustí, nýbrž v určité míře hubení apod. Většina lidí žádný typ nevytváří.<ref name=":0" /> Ideální typ je extrémním případem daného kontinua, většina lidí ho nedosahuje, ale více či méně se k němu přibližují.<ref name=":1" /> Typy, jak je prezentují různé typologie tedy mají nízké praktické (např. psychodiagnostické) využití.<ref name=":0" />Této představě odporuje Mogel, který tvrdí, že přednost typologií spočívá v redukci komplexity. Typologie totiž postihují něco psychologicky významného a to je cenné i za cenu ztráty informace.<ref>Mogel, H. (1985). Persönlichkeitspsychologie.</ref> <br /><br />
<br />
== Hlavní typologické systémy ==<br />
První typologie vznikaly na základě '''pozorování'''. Za nejstarší typologii je považováno astrologické třídění lidí podle data jejich narození do dvanácti '''znamení zvířetníku''' (3. století př. n. l. babylónští Akkadové). Dále '''fyziognomická typologie''' (6. století př. n. l., Pythagoras) a '''konstituční typologie''' (19. – 20. století). Později typologické pokusy ustávaly.<ref name=":0" /><br />
<br />
=== [[Hippokrates|Hippokratova]] humorální typologie ===<br />
:Tato typologie vychází z předpokladu, že v těle každého jedince dominuje jedna ze '''základních tělesných tekutin''' (krev, hlen, žluč a černá žluč). Každá z těchto tekutin pochází ze '''základních prvků přírody''' (vzduch, voda, oheň, země). Každá tekutina se pojí se specifickým duševním projevem. Na tomto základě rozlišil Hippokrates následující typy:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – dominuje '''krev''', základní rozpoložení je '''radost''', je příjemný, veselý a společenský, emoce jsou prudké, ale umírněné a krátkodobé, lehce se vzrušuje a lehce se zklidní<br />
:*'''flegmatik''' – dominuje '''hlen''', základní rozpoložení je '''lhostejnost''', je klidný, neochvějný, málo citlivý, vyznačuje se nízkou reaktivitou, emoce vznikají pomalu, jsou slabé a krátkodobé<br />
:*'''cholerik''' – dominuje '''žluč''', základní rozpoložení je '''hněv''', je vzrušivý, náročný, neustále protestující, neklidní, konfliktní, emoce jsou prudké, silné a dlouhotrvající<br />
:*'''melancholik''' – dominuje '''černá žluč''', základní rozpoložení je '''smutek''', opak sangvinika, emoce vznikají pomalu, jsou silné a dlouhotrvající, nálada je pokleslá, reaktivita nízká<br />
<br />
:Hippokrates je zároveň považován za zakladatele konstituční psychologie, rozlišuje dva '''typy tělesné konstituce''':<br />
<br />
:*'''habitus apoplecticus''' – malý, plnoštíhlý/svalnatý, hypertonický, náchylný k trombóze a cerebrovaskulárním problémům (špatné prokrvení mozku např. po mozkové mrtvici)<br />
:*'''habitus phthisicus''' – štíhlý, vytáhlý, jemný, málo odolný vůči fyzické zátěži, náchylný k tuberkulóze<ref name=":2">Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.</ref><br />
<br />
=== Typologie [[Carl Gustav Jung|Carla G. Junga]]<ref>Jung, C. G. (1921). Psychologische typen. Rascher.</ref> ===<br />
:Tato typologie byla sestavena na základě srovnávacího studia dosavadních typologií, Jungových klinických zkušeností a teorie psychiky, která rozlišuje '''čtyři psychické funkce''' (myšlení, cítění, čití a intuice). Jung rozlišuje lidi koncentrované na sebe a koncentrované na okolí. V tomto vztahování se projevuje zaměření životní energie (libida) směrem dovnitř (na subjekt) nebo směrem navenek (na objekt). To v podstatě znamená uzavřenost vůči sociálnímu okolí nebo naopak otevřenost s potřebou kontaktů.<br />
<br />
:*'''Introvert''' – je více '''zaměřen na svůj vnitřní svět''', má bohatou fantazii a představivost – žije více vnitřně, je uzavřený, vnější svět ho spíše obtěžuje (negativní vztah k objektu), je spíše pasivní, zdrženlivý, nepřístupný, nespolečenský, nedůvěřivý, váhavý v jednání, ze situace se často stahuje do sebe, má mnoho zábran.<br />
:*'''Extravert''' – je více '''zaměřen na vnější realitu''' (pozitivní vztah k objektu), je společenský, otevřený, přístupný, činorodý, závislý na mínění ostatních, adaptabilní a prakticky založený, cítí a jedná ve vztahu k objektu, je závislý na mínění ostatních.<br />
<br />
:Oba tyto postoje ke světu jsou komplementární – jeden kompenzuje druhý. Vědomá introverze je kompenzována nevědomou extraverzí a naopak. Existují varianty typů, které jsou dány dominancí jedné z psychických funkcí v introvertním nebo extravertním základu (např. extravertně myšlenkový typ).<br /><br />
<br />
[[File:Eysenckův kruh.png|vpravo||400px|Eysenckova typologie]]<br />
<br />
:Extravertní a introvertní typ byly potvrzeny Eysenckovou faktorovou analýzou, jedná se zatím o nejspolehlivější charakteristiky osobnosti.<ref name=":0" /> <br />
<br />
=== Psychometrická typologie [[Hans Eysenck|Hanse Eysencka]]<ref>Eysenck, H. J. (1976). The Measurement of Personality. Baltimore, Univ.Park Press.</ref> ===<br />
<br />
:Tato typologie vychází z faktorového šetření osobnosti. Individuální variace chování a psychiky způsobuje malý počet primárních faktorů. Eysenck abstrahoval tři '''vrozené faktory osobnosti''' (psychoticismus, extraverze a neuroticismus). Extraverze a neuroticismus jsou vrozené (nelze je snadno změnit) a mají dva póly (extraverze – introverze, emocionální labilita – emocionální stabilita). Dimenze osobnosti tvoří souřadnicový systém zahrnující řadu specifických rysů. Pro názvy jednotlivých typů použil Eysenck terminologii Hippokrata. Tentokrát mají již dříve zmíněné typy operacionální povahu a více empirický základ:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – stabilní extravert, společenský, družný, citlivý, bezstarostný, vitální, spokojený či vůdčí<br />
:*'''flegmatik''' – stabilní introvert, pasivní, opatrný, přemýšlivý, pokojný, ovládající se, vyrovnaný, spolehlivý, klidný<br />
:*'''cholerik''' – nestabilní extravert, urážlivý, agresivní, vzrušivý, neklidný, impulzivní, optimistický, aktivní<br />
:*'''melancholik''' – nestabilní introvert, náladový, úzkostný, nepružný, pesimistický, zdrženlivý, nespolečenský<ref name=":2" /><br /><br />
<br />
=== Konstituční typologie [[Ernst Kretschmer|Ernsta Kretschmera]]<ref>Kretschmer, E. (1921). Körperbau und Charakter. Berlin.</ref> ===<br />
<br />
:'''Konstituční typologie''' vycházejí ze souvislostí mezi znaky utváření těla (morfologické a funkční tělesné znaky) a psychickými vlastnostmi. Kretschmer pozoroval souvislost určitých typů stavby těla s určitými druhy psychického onemocnění, a protože předpokládal, že existuje plynulý přechod mezi normalitou a psychickým onemocněním, mohl svá původní pozorování zaměřit i na psychicky normální osoby. Tyto souvislosti vysvětluje hypotézou působení nějakého biochemického faktoru. Kretschmer hovořil o charakterových typech, vzhledem ke genetickému podkladu se však jedná spíše o typy [[Temperament|temperamentu]].<br />
<br />
:Typologie rozlišuje následující typy stavby těla a charakteristiky typů charakteru (přesněji temperamentu): <br />
<br />
:*'''dysplastický''' – neurčitý typ <br />
:*'''astenický'''/'''leptosomní''' (schizothymní) – protažený vzrůst, úzká ramena a bohy, dlouhé nohy a ruce, skrovná muskulatura (dojem hubenosti, slabosti); záhadná a složitá povaha, uzavřený, vážný, plachý, citlivý a chladný zároveň <br />
:*'''pyknický''' (cyklothymní) – sklon k tloušťce, široký obličej, krátký krk, krátké nohy a ruce, podsaditost a obtloustlost (především v oblasti břicha); toto typické vzezření se objevuje až mezi 30. – 40. rokem věku; společensky založený, nálady kolísají mezi veselostí – čilostí a zádumčivostí – těžkopádností, smysl pro humor, ale snadno se rozpláče, požitkářství a pohodlnost, realističtí, otevření, dílní, dobře adaptovaní <br />
:*'''atletický''' (viskózní) – široká ramena, vyvinutá muskulatura, relativně štíhlé nohy, ženy tohoto typu se mohou jevit jako „mužatky“; psychomotoricky klidný a pomalý až těžkopádný a neobratný, malá citlivost a vzrušivost, spíše flegmatický<br /><br />
<br />
:Vztahy mezi typy stavby těla a charakteru (přesněji temperamentu) jsou následující:<br />
{| class="wikitable"<br />
|-<br />
! typ stavby těla !! psychická struktura !! psychóza (psychické onemocnění)<br />
|-<br />
| astenický (leptosomní) || schizothymní || schizofrenie<br />
|-<br />
| pyknický || cyklothymní || cyklofrenie (bipolární afektivní porucha<br />
|-<br />
| atletický || viskózní (ixothym) || epilepsie<br />
|}<br />
:Teorie byla z části potvrzena. Tyto typy zahrnují jen velmi malé procento populace.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Antropometrická typologie [[William H. Sheldon|Williama H. Sheldona]]<ref>Sheldon, W. H., & Stevens, S. S. (1942). The varieties of temperament: A psychology of constitutional differences. New York. Harper.</ref> ===<br />
:Tato teorie vychází také z předpokládané souvislosti mezi tělesnými a psychickými vlastnosti, postupuje však více''' statisticky'''. Sheldon došel k prakticky stejným typům jako Kretschmer. K vytvoření typologie použil fotografie těl zepředu, zezadu a ze stran. Jednotlivé typy jsou dány převahou jedné ze tří '''tělesných komponent''' (nervová soustava, tuk a svalstvo). Dále využil dotazníky, pomocí kterých určil '''primární psychické komponenty''' (cerebrotonie, viscerotonie a somatotonie). Spojením tělesných charakteristik a psychických komponent získal následující typy:<br /><br />
<br />
:*'''ektomorfní''' – tělo je utvářeno křehce, převažuje nervová soustava, tento typ se vyznačuje přecitlivělostí, vnitřním životem, sklonem k samotářství, fantazií, utlumeností, podobný astenikovi<br />
:*'''endomorfní (viscerotonní)''' – tělo je utvářeno vnitřně, převažuje tuk, tento typ se vyznačuje společenskostí, realismem, požitkářstvím, pomalostí a rozvážností, podobný pyknikovi<br />
:*'''mezomorfní''' – tělo je utvářeno vnějšně, převažuje svalová hmota, tento typ se vyznačuje aktivitou, energií a touhou po moci, agresivitou, nezdrženlivostí a agresivitou, podobný atletikovi.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Typologie hodnotových orientací [[Eduard Spranger|Eduarda Sprangera]]<ref>Spranger, E. (1921). Psychologie des jugendalters.<br />
Leipzig.</ref> ===<br />
:Tato typologie vychází z rozpracování čistě psychologických elementů duševního života. Podle Sprangera existuje '''6 základních hodnotových orientací''', to jsou tzv. ideální osobností vzorce. Osobnost jako celek je pak možné charakterizovat v závislosti na tom, ke kterému z těchto typů směřuje.<br /><br />
<br />
:*'''teoretický typ''' – hodnotou je poznání, cílem je poznání pravdy, racionální, kritický a empirický přístup k životu, intelektualita, zaměření na abstraktní poznávání jevů, neosobní, neprožitkové a necitové poznávání, rozlišování a třídění<br />
:*'''ekonomický typ''' – hodnotou je užitečnost, cílem je obhajoba své vlastní existence, důraz na užitečnost a pragmatičnost, má zájem vydělávat peníze, praktický<br />
:*'''estetický typ''' – hodnotou je krása, cílem je hledání harmonie, citově založený, odtržení od reality, zážitky posuzuje z hlediska krásy, symetrie či dokonalosti<br />
:*'''sociální typ''' – hodnotou je láska, cílem je konání dobra, snadno se vžívá do situace druhých a je ochoten jim pomoci, ne jednání předchozích typů pohlíží jako na nehumánní<br />
:*'''politický typ''' – hodnotou je moc, cílem je ovládání druhých, vysoce si cenní moci a vlivu, chce ovládat druhé, užívá si závislost druhých na své osobě, nesnáší konkurenci<br />
:*'''náboženský (ideový) typ''' – hodnotou je jednota, cílem je překračování (překonávání) sebe sama, hledá vyšší významy v kosmu, je lhostejný k materiálním hodnotám, směřuje k utváření a uznávání nejvyšších hodnot a pojetí smyslu života<br /><br />
<br />
:Na Sprangerovu typologii navázal Mackinnon se svými výzkumy profilu tvůrčích osobností<ref>MacKinnon, D. W. (1962). The nature and nurture of creative talent. American psychologist, 17(7), 484.</ref> a Hofstätter s faktorovou analýzou zájmů o povolání.<ref>Hofstatter, P. R. (1943). Die Dimensionsstruktur von Berufswunschem. Zeitsch.Psychologist.</ref><br />
<br />
<br />
Mezi psychologické typologie můžeme dále zařadit také neurofyziologickou typologii [[Ivana P. Pavlova]], autoritářský typ [[Theodor W. Adorno|Theodora W. Adorna]]<ref>Adorno, T. W., Frenkel-Brunswik, E., Levinson, D. J., Sanford, R. N., Aron, B. R., Levinson, M. H., & William R.. Morrow. (1950). The authoritarian personality.</ref>, typologii [[Karl F. Gretz|Karla F. Gretze]] a mnoho dalších.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti (2., přeprac. vyd). Praha: Karolinum.<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
typ osobnosti, typologie,, konstituční typologie<br />
<br />
[[Kategorie: Psychologie osobnosti|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_typ%C5%AF_v_psychologii_osobnosti._Hlavn%C3%AD_typologick%C3%A9_syst%C3%A9my&diff=57561Pojem typů v psychologii osobnosti. Hlavní typologické systémy2019-05-21T11:29:05Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>== Typ ==<br />
Termín '''typ''' označuje sdílenou charakteristiku, která je vlastní celé skupině lidí (nikoli všem), jejíž členové mají společné výrazné znaky (např. introverze) a v řadě znaků se od sebe naopak liší (např. úrovní inteligence, oblastí zájmu,…). Členové skupiny jsou tedy jedineční, ale zároveň mají něco společného, co je jasně charakterizuje jako skupinu - jako typ.<ref name=":0">Nakonečný, M. (2009). Psychologie osobnosti (Vyd. 2., rozš. a přeprac). Praha: Academia.<br />
</ref><br /><br />
<br />
Proti typologiím hovoří námitka, že teorie typu neříká nic víc, než že určití lidé jsou jiným lidem v určitém ohledu podobní. Třídit lidi do typů lze podle různých hledisek a jedinec tak může příslušet k několika typům zároveň.<ref name=":1">Allport, G. W. (1961). Pattern and growth in personality.</ref><br /><br />
<br />
Od jasného oddělení typů se postupně opouští a typologie tak nahrazuje představa, že '''typy tvoří krajní hodnoty''' v kontinuu určitého škálování. Např. nelze říci, že existují lidé pouze hubení nebo tlustí, nýbrž v určité míře hubení apod. Většina lidí žádný typ nevytváří.<ref name=":0" /> Ideální typ je extrémním případem daného kontinua, většina lidí ho nedosahuje, ale více či méně se k němu přibližují.<ref name=":1" /> Typy, jak je prezentují různé typologie tedy mají nízké praktické (např. psychodiagnostické) využití.<ref name=":0" />Této představě odporuje Mogel, který tvrdí, že přednost typologií spočívá v redukci komplexity. Typologie totiž postihují něco psychologicky významného a to je cenné i za cenu ztráty informace.<ref>Mogel, H. (1985). Persönlichkeitspsychologie.</ref> <br /><br />
<br />
== Hlavní typologické systémy ==<br />
První typologie vznikaly na základě '''pozorování'''. Za nejstarší typologii je považováno astrologické třídění lidí podle data jejich narození do dvanácti '''znamení zvířetníku''' (3. století př. n. l. babylónští Akkadové). Dále '''fyziognomická typologie''' (6. století př. n. l., Pythagoras) a '''konstituční typologie''' (19. – 20. století). Později typologické pokusy ustávaly.<ref name=":0" /><br />
<br />
=== [[Hippokrates|Hippokratova]] humorální typologie ===<br />
:Tato typologie vychází z předpokladu, že v těle každého jedince dominuje jedna ze '''základních tělesných tekutin''' (krev, hlen, žluč a černá žluč). Každá z těchto tekutin pochází ze '''základních prvků přírody''' (vzduch, voda, oheň, země). Každá tekutina se pojí se specifickým duševním projevem. Na tomto základě rozlišil Hippokrates následující typy:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – dominuje '''krev''', základní rozpoložení je '''radost''', je příjemný, veselý a společenský, emoce jsou prudké, ale umírněné a krátkodobé, lehce se vzrušuje a lehce se zklidní<br />
:*'''flegmatik''' – dominuje '''hlen''', základní rozpoložení je '''lhostejnost''', je klidný, neochvějný, málo citlivý, vyznačuje se nízkou reaktivitou, emoce vznikají pomalu, jsou slabé a krátkodobé<br />
:*'''cholerik''' – dominuje '''žluč''', základní rozpoložení je '''hněv''', je vzrušivý, náročný, neustále protestující, neklidní, konfliktní, emoce jsou prudké, silné a dlouhotrvající<br />
:*'''melancholik''' – dominuje '''černá žluč''', základní rozpoložení je '''smutek''', opak sangvinika, emoce vznikají pomalu, jsou silné a dlouhotrvající, nálada je pokleslá, reaktivita nízká<br />
<br />
:Hippokrates je zároveň považován za zakladatele konstituční psychologie, rozlišuje dva '''typy tělesné konstituce''':<br />
<br />
:*'''habitus apoplecticus''' – malý, plnoštíhlý/svalnatý, hypertonický, náchylný k trombóze a cerebrovaskulárním problémům (špatné prokrvení mozku např. po mozkové mrtvici)<br />
:*'''habitus phthisicus''' – štíhlý, vytáhlý, jemný, málo odolný vůči fyzické zátěži, náchylný k tuberkulóze<ref name=":2">Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.</ref><br />
<br />
=== Typologie [[Carl Gustav Jung|Carla G. Junga]]<ref>Jung, C. G. (1921). Psychologische typen. Rascher.</ref> ===<br />
:Tato typologie byla sestavena na základě srovnávacího studia dosavadních typologií, Jungových klinických zkušeností a teorie psychiky, která rozlišuje '''čtyři psychické funkce''' (myšlení, cítění, čití a intuice). Jung rozlišuje lidi koncentrované na sebe a koncentrované na okolí. V tomto vztahování se projevuje zaměření životní energie (libida) směrem dovnitř (na subjekt) nebo směrem navenek (na objekt). To v podstatě znamená uzavřenost vůči sociálnímu okolí nebo naopak otevřenost s potřebou kontaktů.<br />
<br />
:*'''Introvert''' – je více '''zaměřen na svůj vnitřní svět''', má bohatou fantazii a představivost – žije více vnitřně, je uzavřený, vnější svět ho spíše obtěžuje (negativní vztah k objektu), je spíše pasivní, zdrženlivý, nepřístupný, nespolečenský, nedůvěřivý, váhavý v jednání, ze situace se často stahuje do sebe, má mnoho zábran.<br />
:*'''Extravert''' – je více '''zaměřen na vnější realitu''' (pozitivní vztah k objektu), je společenský, otevřený, přístupný, činorodý, závislý na mínění ostatních, adaptabilní a prakticky založený, cítí a jedná ve vztahu k objektu, je závislý na mínění ostatních.<br />
<br />
:Oba tyto postoje ke světu jsou komplementární – jeden kompenzuje druhý. Vědomá introverze je kompenzována nevědomou extraverzí a naopak. Existují varianty typů, které jsou dány dominancí jedné z psychických funkcí v introvertním nebo extravertním základu (např. extravertně myšlenkový typ).<br /><br />
<br />
[[File:Eysenckův kruh.png|'''Tučný text'''vpravo||400px|Eysenckova typologie]]<br />
<br />
:Extravertní a introvertní typ byly potvrzeny Eysenckovou faktorovou analýzou, jedná se zatím o nejspolehlivější charakteristiky osobnosti.<ref name=":0" /> <br />
<br />
=== Psychometrická typologie [[Hans Eysenck|Hanse Eysencka]]<ref>Eysenck, H. J. (1976). The Measurement of Personality. Baltimore, Univ.Park Press.</ref> ===<br />
<br />
:Tato typologie vychází z faktorového šetření osobnosti. Individuální variace chování a psychiky způsobuje malý počet primárních faktorů. Eysenck abstrahoval tři '''vrozené faktory osobnosti''' (psychoticismus, extraverze a neuroticismus). Extraverze a neuroticismus jsou vrozené (nelze je snadno změnit) a mají dva póly (extraverze – introverze, emocionální labilita – emocionální stabilita). Dimenze osobnosti tvoří souřadnicový systém zahrnující řadu specifických rysů. Pro názvy jednotlivých typů použil Eysenck terminologii Hippokrata. Tentokrát mají již dříve zmíněné typy operacionální povahu a více empirický základ:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – stabilní extravert, společenský, družný, citlivý, bezstarostný, vitální, spokojený či vůdčí<br />
:*'''flegmatik''' – stabilní introvert, pasivní, opatrný, přemýšlivý, pokojný, ovládající se, vyrovnaný, spolehlivý, klidný<br />
:*'''cholerik''' – nestabilní extravert, urážlivý, agresivní, vzrušivý, neklidný, impulzivní, optimistický, aktivní<br />
:*'''melancholik''' – nestabilní introvert, náladový, úzkostný, nepružný, pesimistický, zdrženlivý, nespolečenský<ref name=":2" /><br /><br />
<br />
=== Konstituční typologie [[Ernst Kretschmer|Ernsta Kretschmera]]<ref>Kretschmer, E. (1921). Körperbau und Charakter. Berlin.</ref> ===<br />
<br />
:'''Konstituční typologie''' vycházejí ze souvislostí mezi znaky utváření těla (morfologické a funkční tělesné znaky) a psychickými vlastnostmi. Kretschmer pozoroval souvislost určitých typů stavby těla s určitými druhy psychického onemocnění, a protože předpokládal, že existuje plynulý přechod mezi normalitou a psychickým onemocněním, mohl svá původní pozorování zaměřit i na psychicky normální osoby. Tyto souvislosti vysvětluje hypotézou působení nějakého biochemického faktoru. Kretschmer hovořil o charakterových typech, vzhledem ke genetickému podkladu se však jedná spíše o typy [[Temperament|temperamentu]].<br />
<br />
:Typologie rozlišuje následující typy stavby těla a charakteristiky typů charakteru (přesněji temperamentu): <br />
<br />
:*'''dysplastický''' – neurčitý typ <br />
:*'''astenický'''/'''leptosomní''' (schizothymní) – protažený vzrůst, úzká ramena a bohy, dlouhé nohy a ruce, skrovná muskulatura (dojem hubenosti, slabosti); záhadná a složitá povaha, uzavřený, vážný, plachý, citlivý a chladný zároveň <br />
:*'''pyknický''' (cyklothymní) – sklon k tloušťce, široký obličej, krátký krk, krátké nohy a ruce, podsaditost a obtloustlost (především v oblasti břicha); toto typické vzezření se objevuje až mezi 30. – 40. rokem věku; společensky založený, nálady kolísají mezi veselostí – čilostí a zádumčivostí – těžkopádností, smysl pro humor, ale snadno se rozpláče, požitkářství a pohodlnost, realističtí, otevření, dílní, dobře adaptovaní <br />
:*'''atletický''' (viskózní) – široká ramena, vyvinutá muskulatura, relativně štíhlé nohy, ženy tohoto typu se mohou jevit jako „mužatky“; psychomotoricky klidný a pomalý až těžkopádný a neobratný, malá citlivost a vzrušivost, spíše flegmatický<br /><br />
<br />
:Vztahy mezi typy stavby těla a charakteru (přesněji temperamentu) jsou následující:<br />
{| class="wikitable"<br />
|-<br />
! typ stavby těla !! psychická struktura !! psychóza (psychické onemocnění)<br />
|-<br />
| astenický (leptosomní) || schizothymní || schizofrenie<br />
|-<br />
| pyknický || cyklothymní || cyklofrenie (bipolární afektivní porucha<br />
|-<br />
| atletický || viskózní (ixothym) || epilepsie<br />
|}<br />
:Teorie byla z části potvrzena. Tyto typy zahrnují jen velmi malé procento populace.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Antropometrická typologie [[William H. Sheldon|Williama H. Sheldona]]<ref>Sheldon, W. H., & Stevens, S. S. (1942). The varieties of temperament: A psychology of constitutional differences. New York. Harper.</ref> ===<br />
:Tato teorie vychází také z předpokládané souvislosti mezi tělesnými a psychickými vlastnosti, postupuje však více''' statisticky'''. Sheldon došel k prakticky stejným typům jako Kretschmer. K vytvoření typologie použil fotografie těl zepředu, zezadu a ze stran. Jednotlivé typy jsou dány převahou jedné ze tří '''tělesných komponent''' (nervová soustava, tuk a svalstvo). Dále využil dotazníky, pomocí kterých určil '''primární psychické komponenty''' (cerebrotonie, viscerotonie a somatotonie). Spojením tělesných charakteristik a psychických komponent získal následující typy:<br /><br />
<br />
:*'''ektomorfní''' – tělo je utvářeno křehce, převažuje nervová soustava, tento typ se vyznačuje přecitlivělostí, vnitřním životem, sklonem k samotářství, fantazií, utlumeností, podobný astenikovi<br />
:*'''endomorfní (viscerotonní)''' – tělo je utvářeno vnitřně, převažuje tuk, tento typ se vyznačuje společenskostí, realismem, požitkářstvím, pomalostí a rozvážností, podobný pyknikovi<br />
:*'''mezomorfní''' – tělo je utvářeno vnějšně, převažuje svalová hmota, tento typ se vyznačuje aktivitou, energií a touhou po moci, agresivitou, nezdrženlivostí a agresivitou, podobný atletikovi.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Typologie hodnotových orientací [[Eduard Spranger|Eduarda Sprangera]]<ref>Spranger, E. (1921). Psychologie des jugendalters.<br />
Leipzig.</ref> ===<br />
:Tato typologie vychází z rozpracování čistě psychologických elementů duševního života. Podle Sprangera existuje '''6 základních hodnotových orientací''', to jsou tzv. ideální osobností vzorce. Osobnost jako celek je pak možné charakterizovat v závislosti na tom, ke kterému z těchto typů směřuje.<br /><br />
<br />
:*'''teoretický typ''' – hodnotou je poznání, cílem je poznání pravdy, racionální, kritický a empirický přístup k životu, intelektualita, zaměření na abstraktní poznávání jevů, neosobní, neprožitkové a necitové poznávání, rozlišování a třídění<br />
:*'''ekonomický typ''' – hodnotou je užitečnost, cílem je obhajoba své vlastní existence, důraz na užitečnost a pragmatičnost, má zájem vydělávat peníze, praktický<br />
:*'''estetický typ''' – hodnotou je krása, cílem je hledání harmonie, citově založený, odtržení od reality, zážitky posuzuje z hlediska krásy, symetrie či dokonalosti<br />
:*'''sociální typ''' – hodnotou je láska, cílem je konání dobra, snadno se vžívá do situace druhých a je ochoten jim pomoci, ne jednání předchozích typů pohlíží jako na nehumánní<br />
:*'''politický typ''' – hodnotou je moc, cílem je ovládání druhých, vysoce si cenní moci a vlivu, chce ovládat druhé, užívá si závislost druhých na své osobě, nesnáší konkurenci<br />
:*'''náboženský (ideový) typ''' – hodnotou je jednota, cílem je překračování (překonávání) sebe sama, hledá vyšší významy v kosmu, je lhostejný k materiálním hodnotám, směřuje k utváření a uznávání nejvyšších hodnot a pojetí smyslu života<br /><br />
<br />
:Na Sprangerovu typologii navázal Mackinnon se svými výzkumy profilu tvůrčích osobností<ref>MacKinnon, D. W. (1962). The nature and nurture of creative talent. American psychologist, 17(7), 484.</ref> a Hofstätter s faktorovou analýzou zájmů o povolání.<ref>Hofstatter, P. R. (1943). Die Dimensionsstruktur von Berufswunschem. Zeitsch.Psychologist.</ref><br />
<br />
<br />
Mezi psychologické typologie můžeme dále zařadit také neurofyziologickou typologii [[Ivana P. Pavlova]], autoritářský typ [[Theodor W. Adorno|Theodora W. Adorna]]<ref>Adorno, T. W., Frenkel-Brunswik, E., Levinson, D. J., Sanford, R. N., Aron, B. R., Levinson, M. H., & William R.. Morrow. (1950). The authoritarian personality.</ref>, typologii [[Karl F. Gretz|Karla F. Gretze]] a mnoho dalších.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti (2., přeprac. vyd). Praha: Karolinum.<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
typ osobnosti, typologie,, konstituční typologie<br />
<br />
[[Kategorie: Psychologie osobnosti|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soubor:Eysenck%C5%AFv_kruh.png&diff=57560Soubor:Eysenckův kruh.png2019-05-21T11:23:24Z<p>Petra.Martinova: MsUpload</p>
<hr />
<div>MsUpload</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_typ%C5%AF_v_psychologii_osobnosti._Hlavn%C3%AD_typologick%C3%A9_syst%C3%A9my&diff=57559Pojem typů v psychologii osobnosti. Hlavní typologické systémy2019-05-21T11:22:44Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>== Typ ==<br />
Termín '''typ''' označuje sdílenou charakteristiku, která je vlastní celé skupině lidí (nikoli všem), jejíž členové mají společné výrazné znaky (např. introverze) a v řadě znaků se od sebe naopak liší (např. úrovní inteligence, oblastí zájmu,…). Členové skupiny jsou tedy jedineční, ale zároveň mají něco společného, co je jasně charakterizuje jako skupinu - jako typ.<ref name=":0">Nakonečný, M. (2009). Psychologie osobnosti (Vyd. 2., rozš. a přeprac). Praha: Academia.<br />
</ref><br /><br />
<br />
Proti typologiím hovoří námitka, že teorie typu neříká nic víc, než že určití lidé jsou jiným lidem v určitém ohledu podobní. Třídit lidi do typů lze podle různých hledisek a jedinec tak může příslušet k několika typům zároveň.<ref name=":1">Allport, G. W. (1961). Pattern and growth in personality.</ref><br /><br />
<br />
Od jasného oddělení typů se postupně opouští a typologie tak nahrazuje představa, že '''typy tvoří krajní hodnoty''' v kontinuu určitého škálování. Např. nelze říci, že existují lidé pouze hubení nebo tlustí, nýbrž v určité míře hubení apod. Většina lidí žádný typ nevytváří.<ref name=":0" /> Ideální typ je extrémním případem daného kontinua, většina lidí ho nedosahuje, ale více či méně se k němu přibližují.<ref name=":1" /> Typy, jak je prezentují různé typologie tedy mají nízké praktické (např. psychodiagnostické) využití.<ref name=":0" />Této představě odporuje Mogel, který tvrdí, že přednost typologií spočívá v redukci komplexity. Typologie totiž postihují něco psychologicky významného a to je cenné i za cenu ztráty informace.<ref>Mogel, H. (1985). Persönlichkeitspsychologie.</ref> <br /><br />
<br />
== Hlavní typologické systémy ==<br />
První typologie vznikaly na základě '''pozorování'''. Za nejstarší typologii je považováno astrologické třídění lidí podle data jejich narození do dvanácti '''znamení zvířetníku''' (3. století př. n. l. babylónští Akkadové). Dále '''fyziognomická typologie''' (6. století př. n. l., Pythagoras) a '''konstituční typologie''' (19. – 20. století). Později typologické pokusy ustávaly.<ref name=":0" /><br />
<br />
=== [[Hippokrates|Hippokratova]] humorální typologie ===<br />
:Tato typologie vychází z předpokladu, že v těle každého jedince dominuje jedna ze '''základních tělesných tekutin''' (krev, hlen, žluč a černá žluč). Každá z těchto tekutin pochází ze '''základních prvků přírody''' (vzduch, voda, oheň, země). Každá tekutina se pojí se specifickým duševním projevem. Na tomto základě rozlišil Hippokrates následující typy:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – dominuje '''krev''', základní rozpoložení je '''radost''', je příjemný, veselý a společenský, emoce jsou prudké, ale umírněné a krátkodobé, lehce se vzrušuje a lehce se zklidní<br />
:*'''flegmatik''' – dominuje '''hlen''', základní rozpoložení je '''lhostejnost''', je klidný, neochvějný, málo citlivý, vyznačuje se nízkou reaktivitou, emoce vznikají pomalu, jsou slabé a krátkodobé<br />
:*'''cholerik''' – dominuje '''žluč''', základní rozpoložení je '''hněv''', je vzrušivý, náročný, neustále protestující, neklidní, konfliktní, emoce jsou prudké, silné a dlouhotrvající<br />
:*'''melancholik''' – dominuje '''černá žluč''', základní rozpoložení je '''smutek''', opak sangvinika, emoce vznikají pomalu, jsou silné a dlouhotrvající, nálada je pokleslá, reaktivita nízká<br />
<br />
:Hippokrates je zároveň považován za zakladatele konstituční psychologie, rozlišuje dva '''typy tělesné konstituce''':<br />
<br />
:*'''habitus apoplecticus''' – malý, plnoštíhlý/svalnatý, hypertonický, náchylný k trombóze a cerebrovaskulárním problémům (špatné prokrvení mozku např. po mozkové mrtvici)<br />
:*'''habitus phthisicus''' – štíhlý, vytáhlý, jemný, málo odolný vůči fyzické zátěži, náchylný k tuberkulóze<ref name=":2">Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.</ref><br />
<br />
=== Typologie [[Carl Gustav Jung|Carla G. Junga]]<ref>Jung, C. G. (1921). Psychologische typen. Rascher.</ref> ===<br />
:Tato typologie byla sestavena na základě srovnávacího studia dosavadních typologií, Jungových klinických zkušeností a teorie psychiky, která rozlišuje '''čtyři psychické funkce''' (myšlení, cítění, čití a intuice). Jung rozlišuje lidi koncentrované na sebe a koncentrované na okolí. V tomto vztahování se projevuje zaměření životní energie (libida) směrem dovnitř (na subjekt) nebo směrem navenek (na objekt). To v podstatě znamená uzavřenost vůči sociálnímu okolí nebo naopak otevřenost s potřebou kontaktů.<br />
<br />
:*'''Introvert''' – je více '''zaměřen na svůj vnitřní svět''', má bohatou fantazii a představivost – žije více vnitřně, je uzavřený, vnější svět ho spíše obtěžuje (negativní vztah k objektu), je spíše pasivní, zdrženlivý, nepřístupný, nespolečenský, nedůvěřivý, váhavý v jednání, ze situace se často stahuje do sebe, má mnoho zábran.<br />
:*'''Extravert''' – je více '''zaměřen na vnější realitu''' (pozitivní vztah k objektu), je společenský, otevřený, přístupný, činorodý, závislý na mínění ostatních, adaptabilní a prakticky založený, cítí a jedná ve vztahu k objektu, je závislý na mínění ostatních.<br />
<br />
:Oba tyto postoje ke světu jsou komplementární – jeden kompenzuje druhý. Vědomá introverze je kompenzována nevědomou extraverzí a naopak. Existují varianty typů, které jsou dány dominancí jedné z psychických funkcí v introvertním nebo extravertním základu (např. extravertně myšlenkový typ).<br /><br />
<br />
:Extravertní a introvertní typ byly potvrzeny Eysenckovou faktorovou analýzou, jedná se zatím o nejspolehlivější charakteristiky osobnosti.<ref name=":0" /> <br />
<br />
=== Psychometrická typologie [[Hans Eysenck|Hanse Eysencka]]<ref>Eysenck, H. J. (1976). The Measurement of Personality. Baltimore, Univ.Park Press.</ref> ===<br />
<br />
:Tato typologie vychází z faktorového šetření osobnosti. Individuální variace chování a psychiky způsobuje malý počet primárních faktorů. Eysenck abstrahoval tři '''vrozené faktory osobnosti''' (psychoticismus, extraverze a neuroticismus). Extraverze a neuroticismus jsou vrozené (nelze je snadno změnit) a mají dva póly (extraverze – introverze, emocionální labilita – emocionální stabilita). Dimenze osobnosti tvoří souřadnicový systém zahrnující řadu specifických rysů. Pro názvy jednotlivých typů použil Eysenck terminologii Hippokrata. Tentokrát mají již dříve zmíněné typy operacionální povahu a více empirický základ:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – stabilní extravert, společenský, družný, citlivý, bezstarostný, vitální, spokojený či vůdčí<br />
:*'''flegmatik''' – stabilní introvert, pasivní, opatrný, přemýšlivý, pokojný, ovládající se, vyrovnaný, spolehlivý, klidný<br />
:*'''cholerik''' – nestabilní extravert, urážlivý, agresivní, vzrušivý, neklidný, impulzivní, optimistický, aktivní<br />
:*'''melancholik''' – nestabilní introvert, náladový, úzkostný, nepružný, pesimistický, zdrženlivý, nespolečenský<ref name=":2" /><br /><br />
<br />
=== Konstituční typologie [[Ernst Kretschmer|Ernsta Kretschmera]]<ref>Kretschmer, E. (1921). Körperbau und Charakter. Berlin.</ref> ===<br />
<br />
:'''Konstituční typologie''' vycházejí ze souvislostí mezi znaky utváření těla (morfologické a funkční tělesné znaky) a psychickými vlastnostmi. Kretschmer pozoroval souvislost určitých typů stavby těla s určitými druhy psychického onemocnění, a protože předpokládal, že existuje plynulý přechod mezi normalitou a psychickým onemocněním, mohl svá původní pozorování zaměřit i na psychicky normální osoby. Tyto souvislosti vysvětluje hypotézou působení nějakého biochemického faktoru. Kretschmer hovořil o charakterových typech, vzhledem ke genetickému podkladu se však jedná spíše o typy [[Temperament|temperamentu]].<br />
<br />
:Typologie rozlišuje následující typy stavby těla a charakteristiky typů charakteru (přesněji temperamentu): <br />
<br />
:*'''dysplastický''' – neurčitý typ <br />
:*'''astenický'''/'''leptosomní''' (schizothymní) – protažený vzrůst, úzká ramena a bohy, dlouhé nohy a ruce, skrovná muskulatura (dojem hubenosti, slabosti); záhadná a složitá povaha, uzavřený, vážný, plachý, citlivý a chladný zároveň <br />
:*'''pyknický''' (cyklothymní) – sklon k tloušťce, široký obličej, krátký krk, krátké nohy a ruce, podsaditost a obtloustlost (především v oblasti břicha); toto typické vzezření se objevuje až mezi 30. – 40. rokem věku; společensky založený, nálady kolísají mezi veselostí – čilostí a zádumčivostí – těžkopádností, smysl pro humor, ale snadno se rozpláče, požitkářství a pohodlnost, realističtí, otevření, dílní, dobře adaptovaní <br />
:*'''atletický''' (viskózní) – široká ramena, vyvinutá muskulatura, relativně štíhlé nohy, ženy tohoto typu se mohou jevit jako „mužatky“; psychomotoricky klidný a pomalý až těžkopádný a neobratný, malá citlivost a vzrušivost, spíše flegmatický<br /><br />
<br />
:Vztahy mezi typy stavby těla a charakteru (přesněji temperamentu) jsou následující:<br />
{| class="wikitable"<br />
|-<br />
! typ stavby těla !! psychická struktura !! psychóza (psychické onemocnění)<br />
|-<br />
| astenický (leptosomní) || schizothymní || schizofrenie<br />
|-<br />
| pyknický || cyklothymní || cyklofrenie (bipolární afektivní porucha<br />
|-<br />
| atletický || viskózní (ixothym) || epilepsie<br />
|}<br />
:Teorie byla z části potvrzena. Tyto typy zahrnují jen velmi malé procento populace.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Antropometrická typologie [[William H. Sheldon|Williama H. Sheldona]]<ref>Sheldon, W. H., & Stevens, S. S. (1942). The varieties of temperament: A psychology of constitutional differences. New York. Harper.</ref> ===<br />
:Tato teorie vychází také z předpokládané souvislosti mezi tělesnými a psychickými vlastnosti, postupuje však více''' statisticky'''. Sheldon došel k prakticky stejným typům jako Kretschmer. K vytvoření typologie použil fotografie těl zepředu, zezadu a ze stran. Jednotlivé typy jsou dány převahou jedné ze tří '''tělesných komponent''' (nervová soustava, tuk a svalstvo). Dále využil dotazníky, pomocí kterých určil '''primární psychické komponenty''' (cerebrotonie, viscerotonie a somatotonie). Spojením tělesných charakteristik a psychických komponent získal následující typy:<br /><br />
<br />
*'''ektomorfní''' – tělo je utvářeno křehce, převažuje nervová soustava, tento typ se vyznačuje přecitlivělostí, vnitřním životem, sklonem k samotářství, fantazií, utlumeností, podobný astenikovi<br />
:*'''endomorfní (viscerotonní)''' – tělo je utvářeno vnitřně, převažuje tuk, tento typ se vyznačuje společenskostí, realismem, požitkářstvím, pomalostí a rozvážností, podobný pyknikovi<br />
:*'''mezomorfní''' – tělo je utvářeno vnějšně, převažuje svalová hmota, tento typ se vyznačuje aktivitou, energií a touhou po moci, agresivitou, nezdrženlivostí a agresivitou, podobný atletikovi.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Typologie [[Eduard Spranger|Eduarda Sprangera]]<ref>Spranger, E. (1921). Psychologie des jugendalters.<br />
Leipzig.</ref> ===<br />
:Tato typologie vychází z rozpracování čistě psychologických elementů duševního života. Podle Sprangera existuje 6 základních hodnotových orientací, to jsou tzv. ideální osobností vzorce. Osobnost jako celek je pak možné charakterizovat v závislosti na tom, ke kterému z těchto typů směřuje.<br /><br />
<br />
:*'''teoretický typ''' – hodnotou je poznání, cílem je poznání pravdy, racionální, kritický a empirický přístup k životu, intelektualita, zaměření na abstraktní poznávání jevů, neosobní, neprožitkové a necitové poznávání, rozlišování a třídění<br />
:*'''ekonomický typ''' – hodnotou je užitečnost, cílem je obhajoba své vlastní existence, důraz na užitečnost a pragmatičnost, má zájem vydělávat peníze, praktický<br />
:*'''estetický typ''' – hodnotou je krása, cílem je hledání harmonie, citově založený, odtržení od reality, zážitky posuzuje z hlediska krásy, symetrie či dokonalosti<br />
:*'''sociální typ''' – hodnotou je láska, cílem je konání dobra, snadno se vžívá do situace druhých a je ochoten jim pomoci, ne jednání předchozích typů pohlíží jako na nehumánní<br />
:*'''politický typ''' – hodnotou je moc, cílem je ovládání druhých, vysoce si cenní moci a vlivu, chce ovládat druhé, užívá si závislost druhých na své osobě, nesnáší konkurenci<br />
:*'''náboženský (ideový) typ''' – hodnotou je jednota, cílem je překračování (překonávání) sebe sama, hledá vyšší významy v kosmu, je lhostejný k materiálním hodnotám, směřuje k utváření a uznávání nejvyšších hodnot a pojetí smyslu života<br /><br />
<br />
:Na Sprangerovu typologii navázal Mackinnon se svými výzkumy profilu tvůrčích osobností<ref>MacKinnon, D. W. (1962). The nature and nurture of creative talent. American psychologist, 17(7), 484.</ref> a Hofstätter s faktorovou analýzou zájmů o povolání.<ref>Hofstatter, P. R. (1943). Die Dimensionsstruktur von Berufswunschem. Zeitsch.Psychologist.</ref><br />
<br />
<br />
Mezi psychologické typologie můžeme dále zařadit také neurofyziologickou typologii [[Ivana P. Pavlova]], autoritářský typ [[Theodor W. Adorno|Theodora W. Adorna]]<ref>Adorno, T. W., Frenkel-Brunswik, E., Levinson, D. J., Sanford, R. N., Aron, B. R., Levinson, M. H., & William R.. Morrow. (1950). The authoritarian personality.</ref>, typologii [[Karl F. Gretz|Karla F. Gretze]] a mnoho dalších.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti (2., přeprac. vyd). Praha: Karolinum.<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
typ osobnosti, typologie,, konstituční typologie<br />
<br />
[[Kategorie: Psychologie osobnosti|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_typ%C5%AF_v_psychologii_osobnosti._Hlavn%C3%AD_typologick%C3%A9_syst%C3%A9my&diff=57558Pojem typů v psychologii osobnosti. Hlavní typologické systémy2019-05-21T11:10:13Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>== Typ ==<br />
Termín '''typ''' označuje sdílenou charakteristiku, která je vlastní celé skupině lidí (nikoli všem), jejíž členové mají společné výrazné znaky (např. introverze) a v řadě znaků se od sebe naopak liší (např. úrovní inteligence, oblastí zájmu,…). Členové skupiny jsou tedy jedineční, ale zároveň mají něco společného, co je jasně charakterizuje jako skupinu - jako typ.<ref name=":0">Nakonečný, M. (2009). Psychologie osobnosti (Vyd. 2., rozš. a přeprac). Praha: Academia.<br />
</ref><br /><br />
<br />
Proti typologiím hovoří námitka, že teorie typu neříká nic víc, než že určití lidé jsou jiným lidem v určitém ohledu podobní. Třídit lidi do typů lze podle různých hledisek a jedinec tak může příslušet k několika typům zároveň.<ref name=":1">Allport, G. W. (1961). Pattern and growth in personality.</ref><br /><br />
<br />
Od jasného oddělení typů se postupně opouští a typologie tak nahrazuje představa, že '''typy tvoří krajní hodnoty''' v kontinuu určitého škálování. Např. nelze říci, že existují lidé pouze hubení nebo tlustí, nýbrž v určité míře hubení apod. Většina lidí žádný typ nevytváří.<ref name=":0" /> Ideální typ je extrémním případem daného kontinua, většina lidí ho nedosahuje, ale více či méně se k němu přibližují.<ref name=":1" /> Typy, jak je prezentují různé typologie tedy mají nízké praktické (např. psychodiagnostické) využití.<ref name=":0" />Této představě odporuje Mogel, který tvrdí, že přednost typologií spočívá v redukci komplexity. Typologie totiž postihují něco psychologicky významného a to je cenné i za cenu ztráty informace.<ref>Mogel, H. (1985). Persönlichkeitspsychologie.</ref> <br /><br />
<br />
== Hlavní typologické systémy ==<br />
První typologie vznikaly na základě '''pozorování'''. Za nejstarší typologii je považováno astrologické třídění lidí podle data jejich narození do dvanácti '''znamení zvířetníku''' (3. století př. n. l. babylónští Akkadové). Dále '''fyziognomická typologie''' (6. století př. n. l., Pythagoras) a '''konstituční typologie''' (19. – 20. století). Později typologické pokusy ustávaly.<ref name=":0" /><br />
<br />
=== [[Hippokrates|Hippokratova]] humorální typologie ===<br />
:Tato typologie vychází z předpokladu, že v těle každého jedince dominuje jedna ze '''základních tělesných tekutin''' (krev, hlen, žluč a černá žluč). Každá z těchto tekutin pochází ze '''základních prvků přírody''' (vzduch, voda, oheň, země). Každá tekutina se pojí se specifickým duševním projevem. Na tomto základě rozlišil Hippokrates následující typy:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – dominuje '''krev''', základní rozpoložení je '''radost''', je příjemný, veselý a společenský, emoce jsou prudké, ale umírněné a krátkodobé, lehce se vzrušuje a lehce se zklidní<br />
:*'''flegmatik''' – dominuje '''hlen''', základní rozpoložení je '''lhostejnost''', je klidný, neochvějný, málo citlivý, vyznačuje se nízkou reaktivitou, emoce vznikají pomalu, jsou slabé a krátkodobé<br />
:*'''cholerik''' – dominuje '''žluč''', základní rozpoložení je '''hněv''', je vzrušivý, náročný, neustále protestující, neklidní, konfliktní, emoce jsou prudké, silné a dlouhotrvající<br />
:*'''melancholik''' – dominuje '''černá žluč''', základní rozpoložení je '''smutek''', opak sangvinika, emoce vznikají pomalu, jsou silné a dlouhotrvající, nálada je pokleslá, reaktivita nízká<br />
<br />
:Hippokrates je zároveň považován za zakladatele konstituční psychologie, rozlišuje dva '''typy tělesné konstituce''':<br />
<br />
:*'''habitus apoplecticus''' – malý, plnoštíhlý/svalnatý, hypertonický, náchylný k trombóze a cerebrovaskulárním problémům (špatné prokrvení mozku např. po mozkové mrtvici)<br />
:*'''habitus phthisicus''' – štíhlý, vytáhlý, jemný, málo odolný vůči fyzické zátěži, náchylný k tuberkulóze<ref name=":2">Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.</ref><br />
<br />
=== Typologie [[Carl Gustav Jung|Carla G. Junga]]<ref>Jung, C. G. (1921). Psychologische typen. Rascher.</ref> ===<br />
:Tato typologie byla sestavena na základě srovnávacího studia dosavadních typologií, Jungových klinických zkušeností a teorie psychiky, která rozlišuje '''čtyři psychické funkce''' (myšlení, cítění, čití a intuice). Jung rozlišuje lidi koncentrované na sebe a koncentrované na okolí. V tomto vztahování se projevuje zaměření životní energie (libida) směrem dovnitř (na subjekt) nebo směrem navenek (na objekt). To v podstatě znamená uzavřenost vůči sociálnímu okolí nebo naopak otevřenost s potřebou kontaktů.<br />
<br />
:*'''Introvert''' – je více '''zaměřen na svůj vnitřní svět''', má bohatou fantazii a představivost – žije více vnitřně, je uzavřený, vnější svět ho spíše obtěžuje (negativní vztah k objektu), je spíše pasivní, zdrženlivý, nepřístupný, nespolečenský, nedůvěřivý, váhavý v jednání, ze situace se často stahuje do sebe, má mnoho zábran.<br />
:*'''Extravert''' – je více '''zaměřen na vnější realitu''' (pozitivní vztah k objektu), je společenský, otevřený, přístupný, činorodý, závislý na mínění ostatních, adaptabilní a prakticky založený, cítí a jedná ve vztahu k objektu, je závislý na mínění ostatních.<br />
<br />
:Oba tyto postoje ke světu jsou komplementární – jeden kompenzuje druhý. Vědomá introverze je kompenzována nevědomou extraverzí a naopak. Existují varianty typů, které jsou dány dominancí jedné z psychických funkcí v introvertním nebo extravertním základu (např. extravertně myšlenkový typ).<br /><br />
<br />
:Extravertní a introvertní typ byly potvrzeny Eysenckovou faktorovou analýzou, jedná se zatím o nejspolehlivější charakteristiky osobnosti.<ref name=":0" /> <br />
<br />
=== Psychometrická typologie [[Hans Eysenck|Hanse Eysencka]]<ref>Eysenck, H. J. (1976). The Measurement of Personality. Baltimore, Univ.Park Press.</ref> ===<br />
<br />
:Tato typologie vychází z faktorového šetření osobnosti. Individuální variace chování a psychiky způsobuje malý počet primárních faktorů. Eysenck abstrahoval tři '''vrozené faktory osobnosti''' (psychoticismus, extraverze a neuroticismus). Extraverze a neuroticismus jsou vrozené (nelze je snadno změnit) a mají dva póly (extraverze – introverze, emocionální labilita – emocionální stabilita). Dimenze osobnosti tvoří souřadnicový systém zahrnující řadu specifických rysů. Pro názvy jednotlivých typů použil Eysenck terminologii Hippokrata. Tentokrát mají již dříve zmíněné typy operacionální povahu a více empirický základ:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – stabilní extravert, společenský, družný, citlivý, bezstarostný, vitální, spokojený či vůdčí<br />
:*'''flegmatik''' – stabilní introvert, pasivní, opatrný, přemýšlivý, pokojný, ovládající se, vyrovnaný, spolehlivý, klidný<br />
:*'''cholerik''' – nestabilní extravert, urážlivý, agresivní, vzrušivý, neklidný, impulzivní, optimistický, aktivní<br />
:*'''melancholik''' – nestabilní introvert, náladový, úzkostný, nepružný, pesimistický, zdrženlivý, nespolečenský<ref name=":2" /><br /><br />
<br />
=== Konstituční typologie [[Ernst Kretschmer|Ernsta Kretschmera]]<ref>Kretschmer, E. (1921). Körperbau und Charakter. Berlin.</ref> ===<br />
<br />
:'''Konstituční typologie''' vycházejí ze souvislostí mezi znaky utváření těla (morfologické a funkční tělesné znaky) a psychickými vlastnostmi. Kretschmer pozoroval souvislost určitých typů stavby těla s určitými druhy psychického onemocnění, a protože předpokládal, že existuje plynulý přechod mezi normalitou a psychickým onemocněním, mohl svá původní pozorování zaměřit i na psychicky normální osoby. Tyto souvislosti vysvětluje hypotézou působení nějakého biochemického faktoru. Kretschmer hovořil o charakterových typech, vzhledem ke genetickému podkladu se však jedná spíše o typy [[Temperament|temperamentu]].<br />
<br />
:Typologie rozlišuje následující typy stavby těla a charakteristiky typů charakteru (přesněji temperamentu): <br />
<br />
:*'''dysplastický''' – neurčitý typ <br />
:*'''astenický'''/'''leptosomní''' (schizothymní) – protažený vzrůst, úzká ramena a bohy, dlouhé nohy a ruce, skrovná muskulatura (dojem hubenosti, slabosti); záhadná a složitá povaha, uzavřený, vážný, plachý, citlivý a chladný zároveň <br />
:*'''pyknický''' (cyklothymní) – sklon k tloušťce, široký obličej, krátký krk, krátké nohy a ruce, podsaditost a obtloustlost (především v oblasti břicha); toto typické vzezření se objevuje až mezi 30. – 40. rokem věku; společensky založený, nálady kolísají mezi veselostí – čilostí a zádumčivostí – těžkopádností, smysl pro humor, ale snadno se rozpláče, požitkářství a pohodlnost, realističtí, otevření, dílní, dobře adaptovaní <br />
:*'''atletický''' (viskózní) – široká ramena, vyvinutá muskulatura, relativně štíhlé nohy, ženy tohoto typu se mohou jevit jako „mužatky“; psychomotoricky klidný a pomalý až těžkopádný a neobratný, malá citlivost a vzrušivost, spíše flegmatický<br /><br />
<br />
:Vztahy mezi typy stavby těla a charakteru (přesněji temperamentu) jsou následující:<br />
{| class="wikitable"<br />
|-<br />
! typ stavby těla !! psychická struktura !! psychóza (psychické onemocnění)<br />
|-<br />
| astenický (leptosomní) || schizothymní || schizofrenie<br />
|-<br />
| pyknický || cyklothymní || cyklofrenie (bipolární afektivní porucha<br />
|-<br />
| atletický || viskózní (ixothym) || epilepsie<br />
|}<br />
:Teorie byla z části potvrzena. Tyto typy zahrnují jen velmi malé procento populace.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Antropometrická typologie [[William H. Sheldon|Williama H. Sheldona]]<ref>Sheldon, W. H., & Stevens, S. S. (1942). The varieties of temperament: A psychology of constitutional differences. New York. Harper.</ref> ===<br />
:Tato teorie vychází také z předpokládané souvislosti mezi tělesnými a psychickými vlastnosti, postupuje však více''' statisticky'''. Sheldon došel k prakticky stejným typům jako Kretschmer. K vytvoření typologie použil fotografie těl zepředu, zezadu a ze stran. Jednotlivé typy jsou dány převahou jedné ze tří '''tělesných komponent''' (nervová soustava, tuk a svalstvo). Dále využil dotazníky, pomocí kterých určil '''primární psychické komponenty''' (cerebrotonie, viscerotonie a somatotonie). Spojením tělesných charakteristik a psychických komponent získal následující typy:<br /><br />
<br />
*'''ektomorfní''' – tělo je utvářeno křehce, převažuje nervová soustava, tento typ se vyznačuje přecitlivělostí, vnitřním životem, sklonem k samotářství, fantazií, utlumeností, podobný astenikovi<br />
:*'''endomorfní (viscerotonní)''' – tělo je utvářeno vnitřně, převažuje tuk, tento typ se vyznačuje společenskostí, realismem, požitkářstvím, pomalostí a rozvážností, podobný pyknikovi<br />
:*'''mezomorfní''' – tělo je utvářeno vnějšně, převažuje svalová hmota, tento typ se vyznačuje aktivitou, energií a touhou po moci, agresivitou, nezdrženlivostí a agresivitou, podobný atletikovi.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Typologie [[Eduard Spranger|Eduarda Sprangera]] ===<br />
:Tato typologie vychází z rozpracování čistě psychologických elementů duševního života. Podle Sprangera existuje 6 základních hodnotových orientací, to jsou tzv. ideální osobností vzorce. Osobnost jako celek je pak možné charakterizovat v závislosti na tom, ke kterému z těchto typů směřuje.<br /><br />
<br />
:*'''teoretický typ''' – hodnotou je poznání, cílem je poznání pravdy, racionální, kritický a empirický přístup k životu, intelektualita, zaměření na abstraktní poznávání jevů, neosobní, neprožitkové a necitové poznávání, rozlišování a třídění<br />
:*'''ekonomický typ''' – hodnotou je užitečnost, cílem je obhajoba své vlastní existence, důraz na užitečnost a pragmatičnost, má zájem vydělávat peníze, praktický<br />
:*'''estetický typ''' – hodnotou je krása, cílem je hledání harmonie, citově založený, odtržení od reality, zážitky posuzuje z hlediska krásy, symetrie či dokonalosti<br />
:*'''sociální typ''' – hodnotou je láska, cílem je konání dobra, snadno se vžívá do situace druhých a je ochoten jim pomoci, ne jednání předchozích typů pohlíží jako na nehumánní<br />
:*'''politický typ''' – hodnotou je moc, cílem je ovládání druhých, vysoce si cenní moci a vlivu, chce ovládat druhé, užívá si závislost druhých na své osobě, nesnáší konkurenci<br />
:*'''náboženský (ideový) typ''' – hodnotou je jednota, cílem je překračování (překonávání) sebe sama, hledá vyšší významy v kosmu, je lhostejný k materiálním hodnotám, směřuje k utváření a uznávání nejvyšších hodnot a pojetí smyslu života<br /><br />
<br />
:Na Sprangerovu typologii navázal Mackinn se svými výzkumy profilu tvůrčích osobností a Hofstätter s faktorovou analýzou zájmů o povolání.<br />
<br />
<br />
Mezi psychologické typologie můžeme dále zařadit také neurofyziologickou typologii Ivana P. Pavlova, autoritářský typ Theodora W. Adorna, typologii Karla F. Gretze a mnoho dalších.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti (2., přeprac. vyd). Praha: Karolinum.<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
typ osobnosti, typologie,, konstituční typologie<br />
<br />
[[Kategorie: Psychologie osobnosti|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_typ%C5%AF_v_psychologii_osobnosti._Hlavn%C3%AD_typologick%C3%A9_syst%C3%A9my&diff=57557Pojem typů v psychologii osobnosti. Hlavní typologické systémy2019-05-21T11:08:50Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>== Typ ==<br />
Termín '''typ''' označuje sdílenou charakteristiku, která je vlastní celé skupině lidí (nikoli všem), jejíž členové mají společné výrazné znaky (např. introverze) a v řadě znaků se od sebe naopak liší (např. úrovní inteligence, oblastí zájmu,…). Členové skupiny jsou tedy jedineční, ale zároveň mají něco společného, co je jasně charakterizuje jako skupinu - jako typ.<ref name=":0">Nakonečný, M. (2009). Psychologie osobnosti (Vyd. 2., rozš. a přeprac). Praha: Academia.<br />
</ref><br /><br />
<br />
Proti typologiím hovoří námitka, že teorie typu neříká nic víc, než že určití lidé jsou jiným lidem v určitém ohledu podobní. Třídit lidi do typů lze podle různých hledisek a jedinec tak může příslušet k několika typům zároveň.<ref name=":1">Allport, G. W. (1961). Pattern and growth in personality.</ref><br /><br />
<br />
Od jasného oddělení typů se postupně opouští a typologie tak nahrazuje představa, že '''typy tvoří krajní hodnoty''' v kontinuu určitého škálování. Např. nelze říci, že existují lidé pouze hubení nebo tlustí, nýbrž v určité míře hubení apod. Většina lidí žádný typ nevytváří.<ref name=":0" /> Ideální typ je extrémním případem daného kontinua, většina lidí ho nedosahuje, ale více či méně se k němu přibližují.<ref name=":1" /> Typy, jak je prezentují různé typologie tedy mají nízké praktické (např. psychodiagnostické) využití.<ref name=":0" />Této představě odporuje Mogel, který tvrdí, že přednost typologií spočívá v redukci komplexity. Typologie totiž postihují něco psychologicky významného a to je cenné i za cenu ztráty informace.<ref>Mogel, H. (1985). Persönlichkeitspsychologie.</ref> <br /><br />
<br />
== Hlavní typologické systémy ==<br />
První typologie vznikaly na základě '''pozorování'''. Za nejstarší typologii je považováno astrologické třídění lidí podle data jejich narození do dvanácti '''znamení zvířetníku''' (3. století př. n. l. babylónští Akkadové). Dále '''fyziognomická typologie''' (6. století př. n. l., Pythagoras) a '''konstituční typologie''' (19. – 20. století). Později typologické pokusy ustávaly.<ref name=":0" /><br />
<br />
=== [[Hippokrates|Hippokratova]] humorální typologie ===<br />
:Tato typologie vychází z předpokladu, že v těle každého jedince dominuje jedna ze '''základních tělesných tekutin''' (krev, hlen, žluč a černá žluč). Každá z těchto tekutin pochází ze '''základních prvků přírody''' (vzduch, voda, oheň, země). Každá tekutina se pojí se specifickým duševním projevem. Na tomto základě rozlišil Hippokrates následující typy:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – dominuje '''krev''', základní rozpoložení je '''radost''', je příjemný, veselý a společenský, emoce jsou prudké, ale umírněné a krátkodobé, lehce se vzrušuje a lehce se zklidní<br />
:*'''flegmatik''' – dominuje '''hlen''', základní rozpoložení je '''lhostejnost''', je klidný, neochvějný, málo citlivý, vyznačuje se nízkou reaktivitou, emoce vznikají pomalu, jsou slabé a krátkodobé<br />
:*'''cholerik''' – dominuje '''žluč''', základní rozpoložení je '''hněv''', je vzrušivý, náročný, neustále protestující, neklidní, konfliktní, emoce jsou prudké, silné a dlouhotrvající<br />
:*'''melancholik''' – dominuje '''černá žluč''', základní rozpoložení je '''smutek''', opak sangvinika, emoce vznikají pomalu, jsou silné a dlouhotrvající, nálada je pokleslá, reaktivita nízká<br />
<br />
:Hippokrates je zároveň považován za zakladatele konstituční psychologie, rozlišuje dva '''typy tělesné konstituce''':<br />
<br />
*'''habitus apoplecticus''' – malý, plnoštíhlý/svalnatý, hypertonický, náchylný k trombóze a cerebrovaskulárním problémům (špatné prokrvení mozku např. po mozkové mrtvici)<br />
:*'''habitus phthisicus''' – štíhlý, vytáhlý, jemný, málo odolný vůči fyzické zátěži, náchylný k tuberkulóze<ref name=":2">Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.</ref><br />
<br />
=== Typologie [[Carl Gustav Jung|Carla G. Junga]]<ref>Jung, C. G. (1921). Psychologische typen. Rascher.</ref> ===<br />
:Tato typologie byla sestavena na základě srovnávacího studia dosavadních typologií, Jungových klinických zkušeností a teorie psychiky, která rozlišuje '''čtyři psychické funkce''' (myšlení, cítění, čití a intuice). Jung rozlišuje lidi koncentrované na sebe a koncentrované na okolí. V tomto vztahování se projevuje zaměření životní energie (libida) směrem dovnitř (na subjekt) nebo směrem navenek (na objekt). To v podstatě znamená uzavřenost vůči sociálnímu okolí nebo naopak otevřenost s potřebou kontaktů.<br />
<br />
:*'''Introvert''' – je více '''zaměřen na svůj vnitřní svět''', má bohatou fantazii a představivost – žije více vnitřně, je uzavřený, vnější svět ho spíše obtěžuje (negativní vztah k objektu), je spíše pasivní, zdrženlivý, nepřístupný, nespolečenský, nedůvěřivý, váhavý v jednání, ze situace se často stahuje do sebe, má mnoho zábran.<br />
:*'''Extravert''' – je více '''zaměřen na vnější realitu''' (pozitivní vztah k objektu), je společenský, otevřený, přístupný, činorodý, závislý na mínění ostatních, adaptabilní a prakticky založený, cítí a jedná ve vztahu k objektu, je závislý na mínění ostatních.<br />
<br />
:Oba tyto postoje ke světu jsou komplementární – jeden kompenzuje druhý. Vědomá introverze je kompenzována nevědomou extraverzí a naopak. Existují varianty typů, které jsou dány dominancí jedné z psychických funkcí v introvertním nebo extravertním základu (např. extravertně myšlenkový typ).<br /><br />
<br />
:Extravertní a introvertní typ byly potvrzeny Eysenckovou faktorovou analýzou, jedná se zatím o nejspolehlivější charakteristiky osobnosti.<ref name=":0" /> <br />
<br />
=== Psychometrická typologie [[Hans Eysenck|Hanse Eysencka]]<ref>Eysenck, H. J. (1976). The Measurement of Personality. Baltimore, Univ.Park Press.</ref> ===<br />
<br />
:Tato typologie vychází z faktorového šetření osobnosti. Individuální variace chování a psychiky způsobuje malý počet primárních faktorů. Eysenck abstrahoval tři '''vrozené faktory osobnosti''' (psychoticismus, extraverze a neuroticismus). Extraverze a neuroticismus jsou vrozené (nelze je snadno změnit) a mají dva póly (extraverze – introverze, emocionální labilita – emocionální stabilita). Dimenze osobnosti tvoří souřadnicový systém zahrnující řadu specifických rysů. Pro názvy jednotlivých typů použil Eysenck terminologii Hippokrata. Tentokrát mají již dříve zmíněné typy operacionální povahu a více empirický základ:<br />
<br />
*'''sangvinik''' – stabilní extravert, společenský, družný, citlivý, bezstarostný, vitální, spokojený či vůdčí<br />
:*'''flegmatik''' – stabilní introvert, pasivní, opatrný, přemýšlivý, pokojný, ovládající se, vyrovnaný, spolehlivý, klidný<br />
:*'''cholerik''' – nestabilní extravert, urážlivý, agresivní, vzrušivý, neklidný, impulzivní, optimistický, aktivní<br />
:*'''melancholik''' – nestabilní introvert, náladový, úzkostný, nepružný, pesimistický, zdrženlivý, nespolečenský<ref name=":2" /><br /><br />
<br />
=== Konstituční typologie [[Ernst Kretschmer|Ernsta Kretschmera]]<ref>Kretschmer, E. (1921). Körperbau und Charakter. Berlin.</ref> ===<br />
<br />
:'''Konstituční typologie''' vycházejí ze souvislostí mezi znaky utváření těla (morfologické a funkční tělesné znaky) a psychickými vlastnostmi. Kretschmer pozoroval souvislost určitých typů stavby těla s určitými druhy psychického onemocnění, a protože předpokládal, že existuje plynulý přechod mezi normalitou a psychickým onemocněním, mohl svá původní pozorování zaměřit i na psychicky normální osoby. Tyto souvislosti vysvětluje hypotézou působení nějakého biochemického faktoru. Kretschmer hovořil o charakterových typech, vzhledem ke genetickému podkladu se však jedná spíše o typy [[Temperament|temperamentu]].<br />
<br />
:Typologie rozlišuje následující typy stavby těla a charakteristiky typů charakteru (přesněji temperamentu): <br />
<br />
:*'''dysplastický''' – neurčitý typ <br />
:*'''astenický'''/'''leptosomní''' (schizothymní) – protažený vzrůst, úzká ramena a bohy, dlouhé nohy a ruce, skrovná muskulatura (dojem hubenosti, slabosti); záhadná a složitá povaha, uzavřený, vážný, plachý, citlivý a chladný zároveň <br />
:*'''pyknický''' (cyklothymní) – sklon k tloušťce, široký obličej, krátký krk, krátké nohy a ruce, podsaditost a obtloustlost (především v oblasti břicha); toto typické vzezření se objevuje až mezi 30. – 40. rokem věku; společensky založený, nálady kolísají mezi veselostí – čilostí a zádumčivostí – těžkopádností, smysl pro humor, ale snadno se rozpláče, požitkářství a pohodlnost, realističtí, otevření, dílní, dobře adaptovaní <br />
:*'''atletický''' (viskózní) – široká ramena, vyvinutá muskulatura, relativně štíhlé nohy, ženy tohoto typu se mohou jevit jako „mužatky“; psychomotoricky klidný a pomalý až těžkopádný a neobratný, malá citlivost a vzrušivost, spíše flegmatický<br /><br />
<br />
:Vztahy mezi typy stavby těla a charakteru (přesněji temperamentu) jsou následující:<br />
{| class="wikitable"<br />
|-<br />
! typ stavby těla !! psychická struktura !! psychóza (psychické onemocnění)<br />
|-<br />
| astenický (leptosomní) || schizothymní || schizofrenie<br />
|-<br />
| pyknický || cyklothymní || cyklofrenie (bipolární afektivní porucha<br />
|-<br />
| atletický || viskózní (ixothym) || epilepsie<br />
|}<br />
:Teorie byla z části potvrzena. Tyto typy zahrnují jen velmi malé procento populace.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Antropometrická typologie [[William H. Sheldon|Williama H. Sheldona]]<ref>Sheldon, W. H., & Stevens, S. S. (1942). The varieties of temperament: A psychology of constitutional differences. New York. Harper.</ref> ===<br />
:Tato teorie vychází také z předpokládané souvislosti mezi tělesnými a psychickými vlastnosti, postupuje však více''' statisticky'''. Sheldon došel k prakticky stejným typům jako Kretschmer. K vytvoření typologie použil fotografie těl zepředu, zezadu a ze stran. Jednotlivé typy jsou dány převahou jedné ze tří '''tělesných komponent''' (nervová soustava, tuk a svalstvo). Dále využil dotazníky, pomocí kterých určil '''primární psychické komponenty''' (cerebrotonie, viscerotonie a somatotonie). Spojením tělesných charakteristik a psychických komponent získal následující typy:<br /><br />
<br />
*'''ektomorfní''' – tělo je utvářeno křehce, převažuje nervová soustava, tento typ se vyznačuje přecitlivělostí, vnitřním životem, sklonem k samotářství, fantazií, utlumeností, podobný astenikovi<br />
:*'''endomorfní (viscerotonní)''' – tělo je utvářeno vnitřně, převažuje tuk, tento typ se vyznačuje společenskostí, realismem, požitkářstvím, pomalostí a rozvážností, podobný pyknikovi<br />
:*'''mezomorfní''' – tělo je utvářeno vnějšně, převažuje svalová hmota, tento typ se vyznačuje aktivitou, energií a touhou po moci, agresivitou, nezdrženlivostí a agresivitou, podobný atletikovi.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Typologie [[Eduard Spranger|Eduarda Sprangera]] ===<br />
:Tato typologie vychází z rozpracování čistě psychologických elementů duševního života. Podle Sprangera existuje 6 základních hodnotových orientací, to jsou tzv. ideální osobností vzorce. Osobnost jako celek je pak možné charakterizovat v závislosti na tom, ke kterému z těchto typů směřuje.<br /><br />
<br />
:*'''teoretický typ''' – hodnotou je poznání, cílem je poznání pravdy, racionální, kritický a empirický přístup k životu, intelektualita, zaměření na abstraktní poznávání jevů, neosobní, neprožitkové a necitové poznávání, rozlišování a třídění<br />
:*'''ekonomický typ''' – hodnotou je užitečnost, cílem je obhajoba své vlastní existence, důraz na užitečnost a pragmatičnost, má zájem vydělávat peníze, praktický<br />
:*'''estetický typ''' – hodnotou je krása, cílem je hledání harmonie, citově založený, odtržení od reality, zážitky posuzuje z hlediska krásy, symetrie či dokonalosti<br />
:*'''sociální typ''' – hodnotou je láska, cílem je konání dobra, snadno se vžívá do situace druhých a je ochoten jim pomoci, ne jednání předchozích typů pohlíží jako na nehumánní<br />
:*'''politický typ''' – hodnotou je moc, cílem je ovládání druhých, vysoce si cenní moci a vlivu, chce ovládat druhé, užívá si závislost druhých na své osobě, nesnáší konkurenci<br />
:*'''náboženský (ideový) typ''' – hodnotou je jednota, cílem je překračování (překonávání) sebe sama, hledá vyšší významy v kosmu, je lhostejný k materiálním hodnotám, směřuje k utváření a uznávání nejvyšších hodnot a pojetí smyslu života<br /><br />
<br />
:Na Sprangerovu typologii navázal Mackinn se svými výzkumy profilu tvůrčích osobností a Hofstätter s faktorovou analýzou zájmů o povolání.<br />
<br />
<br />
Mezi psychologické typologie můžeme dále zařadit také neurofyziologickou typologii Ivana P. Pavlova, autoritářský typ Theodora W. Adorna, typologii Karla F. Gretze a mnoho dalších.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti (2., přeprac. vyd). Praha: Karolinum.<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
typ osobnosti, typologie,, konstituční typologie<br />
<br />
[[Kategorie: Psychologie osobnosti|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_kognitivn%C3%AD_styl_osobnosti._V%C3%BDznamn%C3%A9_koncepce_kognitivn%C3%ADch_styl%C5%AF&diff=57556Pojem kognitivní styl osobnosti. Významné koncepce kognitivních stylů2019-05-21T11:08:11Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div><br />
Termín '''kognitivní styl''' byl prvně použit [[Riley W. Gardner|Rileym W. Gardnerem]]<ref name=":0">Gardner, R. W. (1953). Cognitive style in categorizing behavior. Perceptual and Motor Skills, 22, 214-233. </ref> a označuje '''individuální rozdíly ve způsobu zpracování informací'''.<ref name=":0" /> Vztahuje se k vnímání, myšlení, učení a řešení problémů<ref>Messick, S. (Ed.). (1976). Individuality in learning. San Francisco: Jossey-Bass.</ref>. Jedná se o pro daného jedince charakteristický '''způsob poznávání'''; výběr, vnímání, třídění, ukládání a kódování přijímaných podnětů a informací; je velmi individuální, vychází z předchozího učení a životních zkušeností<ref>Hartl P. & Hartlová H. (2000). Psychologický slovník. Praha: Portál.</ref>. [[Kognitivní styl|Kognitivní styly]] osobnosti jsou dynamickými charakteristikami chování a prožívání, uplatňují se nejen ve výkonech osobnosti, ale i v úrovni motivace, emocionality a v interpersonálních vztazích<ref>Sedláková, M. (2004). Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie. Praha: Grada.</ref>.<br /><br />
<br />
S pojmem kognitivní styl je úzce spojen pojen '''[[učební styl]]'''. Definice však nejsou jednoznačné. Někteří autoři považují tyto pojmy za synonyma (např. Katzová, Ridings) nebo částečně překrývající se (např. Taitová, Messick). Někteří autoři považují kognitivní styl za nadřazený učebnímu stylu (např. Ralston, Claxton), jiní naopak (nepř. Curryová, Keefe)<ref>Mareš, J. (1998). Styly učení žáků a studentů, 1. vyd. Praha: Portál.</ref>.<br /><br />
<br />
== Významné koncepce kognitivních stylů ==<br />
Koncepce kognitivních stylů lze dělit na '''jednodimenzionální''' a '''vícedimenzionální'''.<br /><br />
<br />
=== Jednodimenzionální koncepce ===<br />
<br />
==== Koncepce závislosti – nezávislosti na poli [[Herman A. Witkin|Hermana A. Witkina]]<ref name=":1">Witkin, H. A. & Goodenough D. R. (1981). Cognitive styles - essence and origins: Field dependence and field independence. New York: International Universities.</ref> ====<br />
:Tato koncepce je ovlivněna [[tvarová psychologie|tvarovou psychologií]] a zájmem o odlišnosti v procesu percepce vnějšího světa. Podstatou koncepce jsou '''způsoby, jakými člověk reaguje na změnu své polohy ve vztahu ke gravitaci a na odchylky vertikál''' (např. reakce na obraz visící na stěně šikmo). Tyto faktory pomáhají určovat dva systémy – vnitřní smysl pro tíži a rovnováhu (statické vestibulární ústrojí) a vizuální porovnání figury a pozadí v podnětovém poli. Každý jedinec podle této koncepce upřednostňuje jeden z těchto systémů. Tuto preferenci lze zjistit metodikou zahrnující test vložených figur, zkoušku s tyčí a test přizpůsobování těla.<br />
<br />
<br />
:'''Jedinci závislí na poli''' preferují vizuální systém, okolí vnímají jako celek, a proto potřebují delší čas k identifikaci signálů. Vykazují globální percepční činnost, mají menší analytickou a tvůrčí schopnost, jsou spíše konformní, konvenční, sociabilní, ale méně samostatní.<br />
<br />
<br />
:'''Jedinci nezávislí na poli''' preferují systém statického vestibulárního ústrojí, daří se jim rychleji vyčlenit figuru z pozadí. Vykazují členěnou, strukturovanou percepční činnost – tzn., že jednotlivé prvky v prostředí mají tendenci vnímat jako zřetelněji oddělené části. Podávají vyšší výkony při řešení obtížných problémů, spíše se vymykají společenským konvencím, jsou samostatnější v rozhodování, ale v extrémních případech jsou osamělí, úzkostnější, asociální. <br />
<br />
<br />
:Závislost na poli je častější u žen a dětí, nezávislost naopak u mužů a dospělých<ref name=":1" />.<br />
<br />
<br />
==== Koncepce reflexivnost – impulzivita [[Jerom Kagan|Jeroma Kagana]]<ref name=":2">Kagan, J. (1965). Reflection- Impulsivity and Reading Ability in Primary Grade Children. Child Development Vol. 36, No. 3 (Sep., 1965), 609-628.</ref>====<br />
:Tato koncepce '''vychází z kategorizačního chování dětí''', její podstatou je individuálně odlišný způsob zpracování kognitivního problému. Při řešení kognitivního problému byla pozorována individuálně odlišná latentní doba nutná k identifikaci předlohy v sérii podobných obrazců a individuálně odlišná přesnost identifikace. <br />
<br />
<br />
:Výkon '''reflexivních jedinců''' je spíše pomalý a přesný. Je charakteristický promýšlením a pečlivou volbou z více alternativ.<br />
<br />
<br />
:'''Impulzivní jedinci''' jsou spíše rychlí a nepřesní. Typická je spontánní, přímá, rychlá, téměř libovolná volba prvního řešení. Impulzivní jedinci mívají potíže se čtením, častěji se u nich objevuje hyperaktivita a stavy mentální retardace<ref name=":2" />.<br />
<br />
==== Koncepce uhlazování - vyostřování [[George S. Klein|George S. Kleina]]<ref>Holzman, P. S., & Klein, G. S. (1954). Cognitive system-principles of leveling and sharpening: Individual differences in visual time-error assimilation effects. Journal of Psychology, 37, 105-122.</ref> ====<br />
:Tato koncepce vznikla na základě výsledků výzkumu percepce obrazců. Sada čtverců různé velikosti byla prezentována tak, že při každé následující prezentaci byl vynechán nejmenší obrazec a místo něj přidán další větší. Úkolem probandů bylo posuzovat velikost vnímaných čtverců. Část probandů významné rozdíly ve velikosti čtverců nenacházela, čtverce posuzovali v rámci původních rozměrů a ignorovali zvětšování (později nazváni „uhlazovači“). Druhá část probandů považovala rozdíly ve velikosti obrazců za větší, než ve skutečnosti byly (později nazváni „vyostřovači“).<br />
<br />
<br />
:'''Uhlazovači (levelers)''' mají tendenci k '''akcentování až přeceňování minulé zkušenosti''', nevnímají drobné rozdíly, ignorují změny. Jsou konzervativní a mají tendenci ke splývání s podobnou minulou zkušeností. <br />
<br />
<br />
:'''Vyostřovači (sharpeners)''' mají tendenci k '''akcentování a zveličování rozdílů a změn'''. Věnují pozornost detailů. Jsou flexibilní a vstřícní ke změnám.<br />
<br />
<br />
==== Koncepce konvergentní – divergentní kognitivní styl [[Liam Hudson|Liama Hudsona]]<ref>Hudson, L. (1966). Contrary Imaginations: A Psychological Study of the English Schoolboy. New York: Schocken. </ref> ====<br />
:Tato koncepce je spojena s výzkumy [[Tvořivost|tvořivosti]], navazuje na koncepci konvergentního a divergentního myšlení [[Joy P. Guilford|Joye P. Guilforda]]. Vychází z předpokladu, že konvergence a divergence nevyjadřuje úroveň schopností, ale spíše '''preferovaný styl'''. Tento předpoklad vzešel z výsledků výzkumu, které prokázaly, že vysokoškolští studenti uměleckých oborů dosahují slabých výsledků v běžných testech [[inteligence]], ale v testech inteligence, které vyžadují vysokou kreativitu, si vedou daleko lépe. U přírodovědně orientovaných studentů se ukázala opačná tendence. Rozdíly mezi konvergentním a divergentním kognitivním stylem jsou obdobné jako u konceptu konvergentního a divergentního [[myšlení]].<br />
<br />
<br />
:'''Konvergentní kognitivní styl''' je charakteristický hledáním řešení problému na základě již '''známých postupů'''. Konvergeři se obvykle nesnaží o nalezení inovativního postupu, hledají správnou odpověď, ke které dojdou obecně zavedeným způsobem<ref>Cropley, A. (2006). In Praise of Convergent Thinking. Creativity Research Journal, 18(3), 391–404. https://doi-org.ezproxy.is.cuni.cz/10.1207/s15326934crj1803_13</ref>. Tento kognitivní styl se stává výhodou ve standardizovaných testech typu multiple choice (vyhledávání správných odpovědí v nabízených možnostech)<ref>Hommel, B., Colzato, L. S., Fischer, R. & Christoffels, I. K. (2011) Bilingualism and creativity: benefits in convergent thinking come with losses in divergent thinking. Front. Psychology 2:273. doi: 10.3389/fpsyg.2011.00273</ref>.<br />
<br />
<br />
:'''Divergentní kognitivní styl''' je charakteristický vyšší [[Tvořivost|kreativitou]] při řešení problémů. Divergeři se nedrží předem stanovených postupů řešení, ale hledají '''inovace'''. Nehledají pouze jednu správnou odpověď, ale větší množství originálních řešení<ref>Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.</ref>. Divergentní kognitivní styl se uplatňuje v brainstormingu, při volném psaní nebo v úlohách vyžadujících kreativitu (např. „Zkuste vyjmenovat co nejvíce způsobů, jak využít cihlu“).<br />
<br />
<br />
==== Koncepce tvořivý – netvořivý kognitivní styl A. J. Cropleyho<ref>Cropley, A. (1967). Creativity, Intelligence and Achievement. Alberta Journal of Educational Research, 13(11), 117-129.</ref> ====<br />
:Tato koncepce je opět spojena s výzkumy kreativity. <br />
<br />
<br />
:'''Netvořivý kognitivní styl''' je totožný s konvergentním kognitivním stylem Liama Hudsona. <br />
<br />
<br />
:'''Tvořivý kognitivní styl''' je charakterizovaný:<br />
<br />
<br />
:*'''šířkou kategorizace''' – šířka kategorizace vyjadřuje přijímání širokého rozsahu informací, a to bez ohledu na jejich vhodnost a důležitost. Přijímány jsou i takové informace, které se vzájemně vylučují.<br />
:*'''připraveností riskovat''' – připravenost či ochota riskovat se vztahuje k chybám či omylům, které vznikají při problémové situaci. Lidé s tvořivým kognitivním stylem jsou ochotni vznik těchto chyb riskovat.<br />
:*'''ochotou pustit se do něčeho''' – ochota pustit se do něčeho vyjadřuje schopnost lidí s tvořivým kognitivním stylem dát se do řešení problémové situace a pokračovat v procesu řešení i přes potíže, které se vyskytnou. Jedná se o jakousi vytrvalost.<br />
:*'''adaptací a flexibilitou''' – lidé s tvořivým kognitivním stylem jsou připraveni měnit svůj názor na základě nových zjištění. Jedná se o korekci a modifikaci postupů, která umožňuje nesetrvávat u postupu, který nevede k cíli.<br />
<br />
<br />
==== Koncepce adaptátor – inovátor [[Michael J. Kirton|Michaela J. Kirtona]]<ref>Kirton, M. J. (1976). Adaptors and innovators: a description and measure, Journal of Applied Psychology (61:5), 622–629.</ref> <ref>Kirton, M. J. (1978). Field Dependence and Adaptation Innovation Theories, Perceptual and Motor Skills, 47, 1239- 1245.</ref> <ref>Kirton, M. J. (2003). Adaptation and innovation in the context of diversity and change. Routledge, London, 2003.</ref>====<br />
:Tato koncepce opět souvisí s výzkumy [[Tvořivost|kreativity]]. Na základě výzkumu těchto kognitivních stylů vznikla '''metoda KAI''' (Kirton Adaptation – Innovation Inventory), která obsahuje 3 hlavní škály (originalitu, výkonnost a konformitu). Slovenskou verzi tohoto dotazníku vytvořil Marián Kubeš<ref>Kubeš, M. (1989) The Kirton Adaption-Innovation Inventory in Czechoslovakia. Proceedings of International Conference, Psychological Problems of Creative Scientific Work, Slovac Academy of Sciences, Bratislava, Czechoslovakia. 151–167.</ref>.<br />
<br />
<br />
:'''Adaptátor''' preferuje známé metody a postupy, drží se v bariérách kontextu problému. Nehledá zcela nové způsoby řešení, ale spíše usiluje o vylepšení stávajících postupů v rámci daného paradigmatu.<br />
<br />
<br />
:'''Inovátor''' naopak preferuje nové způsoby řešení, které jsou spíše netradiční, originální, někdy až radikální. Vycházejí ze zásadní rekonstrukce problému či změny paradigmatu.<br />
<br />
<br />
==== Koncepce heuristická – algoritmická orientace Mariny a Rudolfa Gronerových<ref>Groner, R. & Groner, M. T. (1990). Heuristische versus algoritmische Orientierung als Dimension des idividuellen kognitiven Stils. In: Grave, K. von, Hänni, R., Sommer, N. & Tscham, F. (Eds.) Über die richtige Art Psychologie zu betreiben. Göttingen: Hogrefe.</ref> ====<br />
:Základem této koncepce jsou '''odlišné preference ve způsobu řešení problému.'''<br />
<br />
<br />
:'''Heuristický kognitivní styl''' je typický snahou o vyřešení problému bez využití předchozích zkušeností, tedy zcela novým způsobem. Neexistuje však záruka, že se problém skutečně podaří úspěšně vyřešit.<br />
<br />
<br />
:'''Algoritmický kognitivní styl''' je definován snahou o řešení situací rutinním způsobem. Při řešení problému se postupuje podle vyzkoušených algoritmů, neobjevují se žádné inovace.<br />
<br />
<br />
==== Koncepce vizualizátor - verbalizátor Alana Richardsona<ref>Richardson, A. (1977). The meaning and measurement of memory imagery. British Journal of Psychology 68 (1).</ref>====<br />
:Tato koncepce vychází z [[teorie dvojího kódování]] [[Allana U. Paivio|Allana U. Paivia]]<ref>Paivio, A. (1971). Imagery and verbal precess. New York: Holt, Rinehart and Wiston.</ref> a navrhuje rozlišovat mezi dvěma způsoby '''preference ve vnímání, zpracování a uchovávání informací.''' Jedná se o vizuální (obrazový, piktoriální) a verbální (slovní) způsob. K rozlišení mezi těmito dvěma kognitivními styly byl vytvořen '''dotazník Verbalizer – Vizualizer Questionnaire.'''<br />
<br />
<br />
:'''Vizualizátor''' upřednostňuje při zacházení s informacemi obrazy, představy.<br />
<br />
<br />
:'''Verbalizátor''' upřednostňuje při zacházení s informacemi slova.<br />
<br />
<br />
==== Koncepce percepční – intuitivní kognitivní styl Carla G. Junga<ref>Jung, C. G. (1921). Psychologische Typen. Zűrich: Rascher.</ref>====<br />
:Tato koncepce vychází z rozlišení čtyř '''základních psychických funkcí''' ([[myšlení]], [[Emoce|cítění]], [[vnímání]] a [[intuice]]). Intuice a vnímání (percepce) patří mezi '''iracionální funkce''', protože obcházejí rozum, nepracují s úsudky, ale pouze s vjemy, které nejsou dále hodnoceny. Intuice je chápána jako opak percepce. Na základě této typologie je možné rozlišit dva kognitivní styl, který upřednostňuje vnímání a kognitivní styl, který upřednostňuje intuici. <br />
<br />
<br />
:'''Percepční kognitivní styl''' je charakteristický uchováváním informací ve všech detailech, ale bez postižení souvislostí mezi nimi. <br />
<br />
<br />
:'''Intuitivní kognitivní styl''' naopak pomíjí jednotlivosti, ale snadno a rychle postřehne vztahy a souvislosti. <br />
<br />
<br />
==== Koncepce komplexita – simplicita<ref>Irwin, M., Tripodi, T., Bieri, J. (1967). Affective stimulus value and cognitive complexity. Journal of Personality and Social Psychology, Vol 5(4), Apr 1967, 444-448.</ref> <ref>Turner, R., Tripodi, T. (1968). Cognitive complexity as a function of type of stimulus objects judged and affective stimulus value. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 32(2), 182-185. </ref>====<br />
:Tato koncepce rozlišuje kognitivní styly v závislosti na '''míře diferencovanosti''' systému konstruktů, na jejichž základě se daný jedinec vztahuje k prostředí (vytváří úsudky a interpretuje chování druhých osob)<ref>Bieri, J. (1955). Cognitive complexity-simplicity and predictive behavior. The Journal of Abnormal and Social Psychology, 51(2), 263.</ref>.<br />
<br />
<br />
:'''Komplexita''' je typická vysokou mírou diferencovanosti systému konstruktů. Jedinec má větší množství konstruktů, a tedy i rozličnější množství možností pro pochopení situace. Měl by se tedy v situacích snáze orientovat, lépe je předvídat a také lépe diferencovat mezi lidmi. Rozhodování v daných situacích však může trvat delší dobu. <br />
<br />
<br />
:'''Simplicita''' je charakteristická nízkou diferencovaností systému konstruktů. Množství možností, jak chápat situaci, je tedy omezené. Jedinec se spíše efektivně uplatní v jednoduchých nebo známých situacích. Rozhodování trvá kratší dobu. <br />
<br />
<br />
==== Koncepce globální – detailní kognitivní styl [[Richard Meili|Richarda Meilima]]<ref>Meili, R. (1972). Grundlagen der individuellen Persönlichkeitsunterschiede. Bern, Stuttgart, Wien: Huber.</ref> <ref>Meili, R. (1981). Die Struktur der Intelligenz. Bern: Huber.</ref>====<br />
:Tato koncepce kognitivního stylu vychází z rozlišení '''způsobu vnímání podnětového pole'''. Styl globální – detailní bývá uváděn jako faktor intelektu.<br />
<br />
<br />
:'''Globalisté''' jsou soustředěni na celkový smysl, ale mohou být méně pozorní k některým složkám podnětového pole. Podnětové pole vnímají nerozlišeně jako '''celek'''.<br />
<br />
<br />
:'''Detailistům''' se daří častěji rozpoznat rozpor v tvrzení, mohou působit jako pedanti a puntičkáři. Při vnímání berou v úvahu '''detaily''' podnětového pole.<br />
<br />
<br />
==== Koncepce chaotického – systematického kognitivního stylu ====<br />
:Tato koncepce vyjadřuje rozdílný způsob v '''utváření obrazu světa'''.<br />
<br />
<br />
:'''Chaotický''' (neuspořádaný, zmatený) kognitivní styl je více deskriptivní a konstatující. Obraz světa chaotiků je spíše reprodukcí, než uspořádanou strukturou.<br />
<br />
<br />
:'''Systematický''' (uspořádaný, soustavný) kognitivní styl je typický tendencí objasňovat, interpretovat a myšlenkově zpracovávat. Obraz světa systematiků je uspořádanou strukturou.<br />
<br />
<br />
==== Koncepce holistický – serialistický kognitivní styl [[Gordon Pask|Gordona Paska]]<ref>Pask, G. (1972). A Fresh Look at Cognition and the Individual. International Journal of Man-Machine Studies, 211-216.</ref>====<br />
:Tato koncepce rozlišuje kognitivní styly na základě šíře pohledu na problémovou situaci<ref>Pask G. (1976). Styles and strategies of learning. British Journal of Educational Psychology, 46, 128-148.</ref>.<br />
<br />
<br />
:'''Holistický kognitivní styl''' typický tendencí dívat se na problém globálně, vytvářet a testovat paralelně více hypotéz a chápat danou problémovou situaci jako celek. <br />
<br />
<br />
:'''Serialistický kognitivní styl''' je typický tím, že se jedinec vždy dívá jen na jeden aspekt řešené problémové situace a v danou chvíli vytváří a testuje vždy jen jednu jedinou hypotézu. Nesnaží se o širší pohled na problém. <br />
<br />
=== Vícedimenzionální koncepce ===<br />
<br />
==== Gregorcův čtyřkvadrantový model<ref>Gregorc, A. F. (1979). Learning/teaching styles: Their nature and effects. NASSP Monograph, (October/November), 19–26.</ref> ====<br />
:Tento model je založený na dvou dimenzích. První dimenzi tvoří protipóly percepce '''abstraktnost – konkrétnost'''. Druhou dimenzi tvoří protipóly '''náhodné – sekvenční zpracování''':<br />
<br />
<br />
:*'''abstraktnost''' – umožňuje vizualizovat informace, vytvářet představy a rozumět nebo věřit tomu, co nelze vnímat smysly,<br />
:*'''konkrétnost''' – pomáhá rozumět konkrétním, zřejmým informacím, které jsou získané smysly a shromažďovat je a třídit,<br />
:*'''náhodné zpracování''' – popisuje schopnost zpracovávat a organizovat informace ve shlucích, v nestrukturovaných celcích. Každý z těchto shluků má stejnou možnost dostat se do centra pozornosti jedince. To může vést k víc impulzivnímu a nekonvenčnímu jednání.<br />
:*'''sekvenční zpracování''' – popisuje preferenci v uspořádávání informací do lineárních vztahů, práci způsobem krok za krokem, systematičnost<ref>Seidel, L. E. & England, E. M. (1997). Gregorc´s Cognitive Styles: Preference for Inatructional and Assessment in College Students. Poster presented at the Annual Convention of the American Psychological Society, Washington.</ref>.<br />
<br />
<br />
:Na základě těchto dimenzí je možné rozlišit čtyři kognitivní styly.<br />
<br />
<br />
:'''Konkrétně sekvenční typ''' preferuje pořádek a logickou posloupnost informací, hmatatelné a konkrétní materiály.<br />
<br />
<br />
:'''Konkrétně náhodný typ''' postupuje experimentálně, metodou pokus-omyl, postupuje intuitivně a často zakouší okamžiky vhledu. Při učení preferuje hry, simulace a nezávislé projekty.<br />
<br />
<br />
:'''Abstraktně sekvenční typ''' má sklony myslet abstraktně, preferuje práci s psanými a slovními symboly. Upřednostňuje psané materiály, racionální, uspořádané přednášky a výklady.<br />
<br />
<br />
:'''Abstraktně náhodný typ''' je vyladěn na jemné odchylky v náladě a prostředí, má tendenci spojovat informaci s jejím nositelem a způsobem, jakým tuto informaci prezentuje, preferuje nestrukturované informace, má rád skupinové diskuse, zapojuje více smyslů.<br />
<br />
<br />
==== Kolbův model zkušenostního učení<ref>Kolb, D. A. (1984). Experiential Learning: Experience as the Source of Learning and Development. New Jersey: Prentice-Hall.</ref>====<br />
:Tento model je založen na dvou dimenzích. První dimenzí je na získávání konkrétních zkušeností nebo na získávání informací a zahrnuje protipóly '''preference konkrétní zkušenosti či prožitku – preference abstraktních představ či abstraktní konceptualizace.'''. Druhou dimenzí je způsob zpracování zkušeností a zahrnuje protipóly '''přemýšlivé (reflektivní) pozorování – aktivní experimentování (konání)'''. Tyto krajní body dvou dimenzí tvoří čtyři fáze procesu získávání informací. Jedince nejprve zcela pohltí konkrétní zkušenost, kterou poté reflektuje z jiného pohledu. Toto přemýšlivé pozorování vede k vytváření abstraktních představ, generalizací, principů a teorií, do kterých jedinec začleňuje to, co před tím pozoroval. Nově vytvořené generalizace, principy a teorie jsou pak testovány v nových, komplexních situacích prostřednictvím aktivního experimentování<ref>McLeod, S. A. (2017, Oct 24). Kolb - learning styles. Retrieved from https://www.simplypsychology.org/learning-kolb.html</ref>. Kognitivní styly osob lze odlišit podle toho, ve kterých fázích procesu jsou nejzdatnější.<br />
<br />
<br />
:'''Divergent''' (konkrétní zkušenost + přemýšlivé pozorování) má dobrou představivost, dívá se na situace z různých úhlů a je schopen vidět globálně. Má rád klidné vztahy, je ovlivnitelný druhými a rád dostává konstruktivní zpětnou vazbu. Preferuje se učit na základě diskuzí a práce ve skupině.<br />
<br />
<br />
:'''Konvergent''' (abstraktní představy + aktivní experimentování) se soustředí na řešení problémů a praktické použití nápadů ve prospěch řešení problémů. Prakticky testuje a ověřuje své nápady. Rád pracuje sám, pečlivě se rozmýšlí a jedná samostatně. Preferuje se učit na základě praktických cvičení.<br />
<br />
<br />
:'''Asimilátor''' (abstraktní představy + přemýšlivé pozorování) se spoléhá na intuici, je schopen vytvářet si teoretické modely, ve kterých asimiluje nesourodá pozorování do strukturovaného celku. Dává přednost přemýšlení před jednáním. Preferuje se učit na základě logických analýz učebního materiálu.<br />
<br />
<br />
:'''Akomodátor''' (konkrétní zkušenost + aktivní experimentování) raději jedná, než přemýšlí. Nemá rád rutinu, rád podstoupí riziko spojené s aktivním jednáním jen proto, aby viděl, co se stane. Zdůrazňuje aktivní jednání, naplňování plánů a plnění úkolů. Preferuje se učit na základě her a řešení problémů.<br />
<br />
<br />
==== Model Ridinga a Cheemaové <ref>Ridding, R. & Cheema, I. (1991). Cognitive Styles: An Overview and Integration. Educational Psychology, 11(3/4), 193 – 216.</ref>====<br />
:První dimenzi tohoto modelu tvoří '''globálně analytická dimenze'''. Rozlišuje typ holistický a typ analytický. Tato dimenze je analogická Paskovu holistickému – serialistickému kognitivnímu stylu. Druhá je '''dimenze verbálně představivostní.''' Rozlišuje typ verbální a typ obrazový. Analogii k této dimenzi lze spatřit v Paiviově teorii dvojího kódování. '''Holisté''' mají tendenci vnímat situaci globálně. Analýza situace na prvky jim činí potíže. '''Analytici''' vnímají situaci prostřednictvím jednotlivých prvků. Dělá jim potíže rozumět situaci v globálním rozměru. '''Verbální typ''' preferuje informace poskytované ve formě textu nebo mluveného slova. '''Obrazový typ''' preferuje vizuální představy a poskytování informací ve vizuální formě. Kombinací těchto dimenzí mohou vzniknout čtyři kognitivní styly.<br />
<br />
<br />
:Pro rozlišení kognitivních stylů v tomto modelu byl vyvinut počítačově administrovaný '''nástroj CSA''' (Cognitive Style Analysis).<br />
<br />
<br />
==== Koncepce [[Robert J. Sternberg|Roberta J. Sternberga]]<ref>Sternberg, R. (1997). Thinking Styles. Boston: Cambridge University Press.</ref>====<br />
:Tato koncepce chápe kognitivní styl jako '''preferovaný způsob užívání vlastních schopností a ovládání sebe sama'''. Pojetí rozlišuje způsoby ovládání sebe sama podle pěti různých kritérií (3 větve, 4 způsoby, 2 úrovně, 2 hlediska, 2 sklony).<br />
<br />
<br />
:*větve<br />
:**'''exekutivní styl''' – respektuje hotové struktury<br />
:**'''legislativní styl''' – vytváří nové struktury<br />
:**'''justiční styl''' – analyzuje dané struktury<br />
<br />
:*způsoby<br />
:**'''hierarchický styl''' – více cílů současně, podle preferencí cílů rozděluje své síly<br />
:**'''oligarchický styl''' – více cílů současně, neexistuje mezi nimi hierarchie, všem se věnuje stejnou měrou<br />
:**'''monarchický styl''' – jednoznačná preference jednoho cíle, koncentrace sil na jeho dosažení<br />
:**'''anarchický styl''' – jedinec může zpochybňovat samotnou kategorii cíle - usilování o nějaký cíl, případně se špatně ve svých zájmech a cílech orientuje; zároveň pokud o nějaké cíle usiluje, zpravidla je jich více současně a zpravidla zde není přítomna jasná koncentrace na jeden z nich<br />
<br />
:*úrovně<br />
:**'''globální styl''' – věnuje se konkrétním problémům<br />
:**'''lokální styl''' – preferuje abstraktní problémy<br />
<br />
:*hlediska<br />
:**'''interní styl''' – řeší problémy nezávisle a samostatně<br />
:**'''externí styl''' – preferuje spolupráci při řešení problémů<br />
<br />
:*sklony<br />
:**'''liberální styl''' – preferuje neobvyklé postupy, má rád změnu<br />
:**'''konzervativní styl''' – preferuje předvídatelnost<br />
<br />
== Zdroj ==<br />
<br />
Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.<br />
<br />
== Odkazy ==<br />
<br />
=== Reference ===<br />
<br />
<references /><br />
<br />
=== Literatura ===<br />
<br />
Sternberg, R. J. (2002). Kognitivní psychologie. Praha: Portál.<br />
<br />
Eysenck, M. W., Keane, M. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia. <br />
<br />
===Externí zdroje===<br />
<br />
https://www.simplypsychology.org/learning-kolb.html<br />
<br />
=== Klíčová slova ===<br />
<br />
kognitivní styl, učební styl, kognitivní psychologie<br />
<br />
[[Kategorie: Psychologie osobnosti|*]]<br />
[[Kategorie: Kognitivní psychologie|*]]</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_typ%C5%AF_v_psychologii_osobnosti._Hlavn%C3%AD_typologick%C3%A9_syst%C3%A9my&diff=57555Pojem typů v psychologii osobnosti. Hlavní typologické systémy2019-05-21T11:04:10Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>== Typ ==<br />
Termín '''typ''' označuje sdílenou charakteristiku, která je vlastní celé skupině lidí (nikoli všem), jejíž členové mají společné výrazné znaky (např. introverze) a v řadě znaků se od sebe naopak liší (např. úrovní inteligence, oblastí zájmu,…). Členové skupiny jsou tedy jedineční, ale zároveň mají něco společného, co je jasně charakterizuje jako skupinu - jako typ.<ref name=":0">Nakonečný, M. (2009). Psychologie osobnosti (Vyd. 2., rozš. a přeprac). Praha: Academia.<br />
</ref><br /><br />
<br />
Proti typologiím hovoří námitka, že teorie typu neříká nic víc, než že určití lidé jsou jiným lidem v určitém ohledu podobní. Třídit lidi do typů lze podle různých hledisek a jedinec tak může příslušet k několika typům zároveň.<ref name=":1">Allport, G. W. (1961). Pattern and growth in personality.</ref><br /><br />
<br />
Od jasného oddělení typů se postupně opouští a typologie tak nahrazuje představa, že '''typy tvoří krajní hodnoty''' v kontinuu určitého škálování. Např. nelze říci, že existují lidé pouze hubení nebo tlustí, nýbrž v určité míře hubení apod. Většina lidí žádný typ nevytváří.<ref name=":0" /> Ideální typ je extrémním případem daného kontinua, většina lidí ho nedosahuje, ale více či méně se k němu přibližují.<ref name=":1" /> Typy, jak je prezentují různé typologie tedy mají nízké praktické (např. psychodiagnostické) využití.<ref name=":0" />Této představě odporuje Mogel, který tvrdí, že přednost typologií spočívá v redukci komplexity. Typologie totiž postihují něco psychologicky významného a to je cenné i za cenu ztráty informace.<ref>Mogel, H. (1985). Persönlichkeitspsychologie.</ref> <br /><br />
<br />
== Hlavní typologické systémy ==<br />
První typologie vznikaly na základě '''pozorování'''. Za nejstarší typologii je považováno astrologické třídění lidí podle data jejich narození do dvanácti '''znamení zvířetníku''' (3. století př. n. l. babylónští Akkadové). Dále '''fyziognomická typologie''' (6. století př. n. l., Pythagoras) a '''konstituční typologie''' (19. – 20. století). Později typologické pokusy ustávaly.<ref name=":0" /><br />
<br />
=== [[Hippokrates|Hippokratova]] humorální typologie ===<br />
:Tato typologie vychází z předpokladu, že v těle každého jedince dominuje jedna ze '''základních tělesných tekutin''' (krev, hlen, žluč a černá žluč). Každá z těchto tekutin pochází ze '''základních prvků přírody''' (vzduch, voda, oheň, země). Každá tekutina se pojí se specifickým duševním projevem. Na tomto základě rozlišil Hippokrates následující typy:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – dominuje '''krev''', základní rozpoložení je '''radost''', je příjemný, veselý a společenský, emoce jsou prudké, ale umírněné a krátkodobé, lehce se vzrušuje a lehce se zklidní<br />
:*'''flegmatik''' – dominuje '''hlen''', základní rozpoložení je '''lhostejnost''', je klidný, neochvějný, málo citlivý, vyznačuje se nízkou reaktivitou, emoce vznikají pomalu, jsou slabé a krátkodobé<br />
:*'''cholerik''' – dominuje '''žluč''', základní rozpoložení je '''hněv''', je vzrušivý, náročný, neustále protestující, neklidní, konfliktní, emoce jsou prudké, silné a dlouhotrvající<br />
:*'''melancholik''' – dominuje '''černá žluč''', základní rozpoložení je '''smutek''', opak sangvinika, emoce vznikají pomalu, jsou silné a dlouhotrvající, nálada je pokleslá, reaktivita nízká<br />
<br />
:Hippokrates je zároveň považován za zakladatele konstituční psychologie, rozlišuje dva '''typy tělesné konstituce''':<br />
<br />
*'''habitus apoplecticus''' – malý, plnoštíhlý/svalnatý, hypertonický, náchylný k trombóze a cerebrovaskulárním problémům (špatné prokrvení mozku např. po mozkové mrtvici)<br />
:*'''habitus phthisicus''' – štíhlý, vytáhlý, jemný, málo odolný vůči fyzické zátěži, náchylný k tuberkulóze<ref name=":2">Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.</ref><br />
<br />
=== Typologie [[Carl Gustav Jung|Carla G. Junga]]<ref>Jung, C. G. (1921). Psychologische typen. Rascher.</ref> ===<br />
:Tato typologie byla sestavena na základě srovnávacího studia dosavadních typologií, Jungových klinických zkušeností a teorie psychiky, která rozlišuje '''čtyři psychické funkce''' (myšlení, cítění, čití a intuice). Jung rozlišuje lidi koncentrované na sebe a koncentrované na okolí. V tomto vztahování se projevuje zaměření životní energie (libida) směrem dovnitř (na subjekt) nebo směrem navenek (na objekt). To v podstatě znamená uzavřenost vůči sociálnímu okolí nebo naopak otevřenost s potřebou kontaktů.<br />
<br />
:*'''Introvert''' – je více '''zaměřen na svůj vnitřní svět''', má bohatou fantazii a představivost – žije více vnitřně, je uzavřený, vnější svět ho spíše obtěžuje (negativní vztah k objektu), je spíše pasivní, zdrženlivý, nepřístupný, nespolečenský, nedůvěřivý, váhavý v jednání, ze situace se často stahuje do sebe, má mnoho zábran.<br />
:*'''Extravert''' – je více '''zaměřen na vnější realitu''' (pozitivní vztah k objektu), je společenský, otevřený, přístupný, činorodý, závislý na mínění ostatních, adaptabilní a prakticky založený, cítí a jedná ve vztahu k objektu, je závislý na mínění ostatních.<br />
<br />
:Oba tyto postoje ke světu jsou komplementární – jeden kompenzuje druhý. Vědomá introverze je kompenzována nevědomou extraverzí a naopak. Existují varianty typů, které jsou dány dominancí jedné z psychických funkcí v introvertním nebo extravertním základu (např. extravertně myšlenkový typ).<br /><br />
<br />
:Extravertní a introvertní typ byly potvrzeny Eysenckovou faktorovou analýzou, jedná se zatím o nejspolehlivější charakteristiky osobnosti.<ref name=":0" /> <br />
<br />
=== Psychometrická typologie [[Hans Eysenck|Hanse Eysencka]]<ref>Eysenck, H. J. (1976). The Measurement of Personality. Baltimore, Univ.Park Press.</ref> ===<br />
<br />
:Tato typologie vychází z faktorového šetření osobnosti. Individuální variace chování a psychiky způsobuje malý počet primárních faktorů. Eysenck abstrahoval tři '''vrozené faktory osobnosti''' (psychoticismus, extraverze a neuroticismus). Extraverze a neuroticismus jsou vrozené (nelze je snadno změnit) a mají dva póly (extraverze – introverze, emocionální labilita – emocionální stabilita). Dimenze osobnosti tvoří souřadnicový systém zahrnující řadu specifických rysů. Pro názvy jednotlivých typů použil Eysenck terminologii Hippokrata. Tentokrát mají již dříve zmíněné typy operacionální povahu a více empirický základ:<br />
<br />
*'''sangvinik''' – stabilní extravert, společenský, družný, citlivý, bezstarostný, vitální, spokojený či vůdčí<br />
:*'''flegmatik''' – stabilní introvert, pasivní, opatrný, přemýšlivý, pokojný, ovládající se, vyrovnaný, spolehlivý, klidný<br />
:*'''cholerik''' – nestabilní extravert, urážlivý, agresivní, vzrušivý, neklidný, impulzivní, optimistický, aktivní<br />
:*'''melancholik''' – nestabilní introvert, náladový, úzkostný, nepružný, pesimistický, zdrženlivý, nespolečenský<ref name=":2" /><br /><br />
<br />
=== Konstituční typologie [[Ernst Kretschmer|Ernsta Kretschmera]]<ref>Kretschmer, E. (1921). Körperbau und Charakter. Berlin.</ref> ===<br />
<br />
:'''Konstituční typologie''' vycházejí ze souvislostí mezi znaky utváření těla (morfologické a funkční tělesné znaky) a psychickými vlastnostmi. Kretschmer pozoroval souvislost určitých typů stavby těla s určitými druhy psychického onemocnění, a protože předpokládal, že existuje plynulý přechod mezi normalitou a psychickým onemocněním, mohl svá původní pozorování zaměřit i na psychicky normální osoby. Tyto souvislosti vysvětluje hypotézou působení nějakého biochemického faktoru. Kretschmer hovořil o charakterových typech, vzhledem ke genetickému podkladu se však jedná spíše o typy [[Temperament|temperamentu]].<br />
<br />
:Typologie rozlišuje následující typy stavby těla a charakteristiky typů charakteru (přesněji temperamentu): <br />
<br />
:*'''dysplastický''' – neurčitý typ <br />
:*'''astenický'''/'''leptosomní''' (schizothymní) – protažený vzrůst, úzká ramena a bohy, dlouhé nohy a ruce, skrovná muskulatura (dojem hubenosti, slabosti); záhadná a složitá povaha, uzavřený, vážný, plachý, citlivý a chladný zároveň <br />
:*'''pyknický''' (cyklothymní) – sklon k tloušťce, široký obličej, krátký krk, krátké nohy a ruce, podsaditost a obtloustlost (především v oblasti břicha); toto typické vzezření se objevuje až mezi 30. – 40. rokem věku; společensky založený, nálady kolísají mezi veselostí – čilostí a zádumčivostí – těžkopádností, smysl pro humor, ale snadno se rozpláče, požitkářství a pohodlnost, realističtí, otevření, dílní, dobře adaptovaní <br />
:*'''atletický''' (viskózní) – široká ramena, vyvinutá muskulatura, relativně štíhlé nohy, ženy tohoto typu se mohou jevit jako „mužatky“; psychomotoricky klidný a pomalý až těžkopádný a neobratný, malá citlivost a vzrušivost, spíše flegmatický<br /><br />
<br />
:Vztahy mezi typy stavby těla a charakteru (přesněji temperamentu) jsou následující:<br />
{| class="wikitable"<br />
|-<br />
! typ stavby těla !! psychická struktura !! psychóza (psychické onemocnění)<br />
|-<br />
| astenický (leptosomní) || schizothymní || schizofrenie<br />
|-<br />
| pyknický || cyklothymní || cyklofrenie (bipolární afektivní porucha<br />
|-<br />
| atletický || viskózní (ixothym) || epilepsie<br />
|}<br />
:Teorie byla z části potvrzena. Tyto typy zahrnují jen velmi malé procento populace.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Antropometrická typologie [[William H. Sheldon|Williama H. Sheldona]]<ref>Sheldon, W. H., & Stevens, S. S. (1942). The varieties of temperament: A psychology of constitutional differences. New York. Harper.</ref> ===<br />
:Tato teorie vychází také z předpokládané souvislosti mezi tělesnými a psychickými vlastnosti, postupuje však více''' statisticky'''. Sheldon došel k prakticky stejným typům jako Kretschmer. K vytvoření typologie použil fotografie těl zepředu, zezadu a ze stran. Jednotlivé typy jsou dány převahou jedné ze tří '''tělesných komponent''' (nervová soustava, tuk a svalstvo). Dále využil dotazníky, pomocí kterých určil '''primární psychické komponenty''' (cerebrotonie, viscerotonie a somatotonie). Spojením tělesných charakteristik a psychických komponent získal následující typy:<br /><br />
<br />
*'''ektomorfní''' – tělo je utvářeno křehce, převažuje nervová soustava, tento typ se vyznačuje přecitlivělostí, vnitřním životem, sklonem k samotářství, fantazií, utlumeností, podobný astenikovi<br />
:*'''endomorfní (viscerotonní)''' – tělo je utvářeno vnitřně, převažuje tuk, tento typ se vyznačuje společenskostí, realismem, požitkářstvím, pomalostí a rozvážností, podobný pyknikovi<br />
:*'''mezomorfní''' – tělo je utvářeno vnějšně, převažuje svalová hmota, tento typ se vyznačuje aktivitou, energií a touhou po moci, agresivitou, nezdrženlivostí a agresivitou, podobný atletikovi.<ref name=":0" /><br /><br />
<br />
=== Typologie [[Eduard Spranger|Eduarda Sprangera]] ===<br />
:Tato typologie vychází z rozpracování čistě psychologických elementů duševního života. Podle Sprangera existuje 6 základních hodnotových orientací, to jsou tzv. ideální osobností vzorce. Osobnost jako celek je pak možné charakterizovat v závislosti na tom, ke kterému z těchto typů směřuje.<br /><br />
<br />
:*'''teoretický typ''' – hodnotou je poznání, cílem je poznání pravdy, racionální, kritický a empirický přístup k životu, intelektualita, zaměření na abstraktní poznávání jevů, neosobní, neprožitkové a necitové poznávání, rozlišování a třídění<br />
:*'''ekonomický typ''' – hodnotou je užitečnost, cílem je obhajoba své vlastní existence, důraz na užitečnost a pragmatičnost, má zájem vydělávat peníze, praktický<br />
:*'''estetický typ''' – hodnotou je krása, cílem je hledání harmonie, citově založený, odtržení od reality, zážitky posuzuje z hlediska krásy, symetrie či dokonalosti<br />
:*'''sociální typ''' – hodnotou je láska, cílem je konání dobra, snadno se vžívá do situace druhých a je ochoten jim pomoci, ne jednání předchozích typů pohlíží jako na nehumánní<br />
:*'''politický typ''' – hodnotou je moc, cílem je ovládání druhých, vysoce si cenní moci a vlivu, chce ovládat druhé, užívá si závislost druhých na své osobě, nesnáší konkurenci<br />
:*'''náboženský (ideový) typ''' – hodnotou je jednota, cílem je překračování (překonávání) sebe sama, hledá vyšší významy v kosmu, je lhostejný k materiálním hodnotám, směřuje k utváření a uznávání nejvyšších hodnot a pojetí smyslu života<br /><br />
<br />
:Na Sprangerovu typologii navázal Mackinn se svými výzkumy profilu tvůrčích osobností a Hofstätter s faktorovou analýzou zájmů o povolání.<br />
<br />
<br />
Mezi psychologické typologie můžeme dále zařadit také neurofyziologickou typologii Ivana P. Pavlova, autoritářský typ Theodora W. Adorna, typologii Karla F. Gretze a mnoho dalších.</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_typ%C5%AF_v_psychologii_osobnosti._Hlavn%C3%AD_typologick%C3%A9_syst%C3%A9my&diff=57554Pojem typů v psychologii osobnosti. Hlavní typologické systémy2019-05-21T10:17:43Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>== Typ ==<br />
Termín '''typ''' označuje sdílenou charakteristiku, která je vlastní celé skupině lidí, jejíž členové mají společné výrazné znaky (např. introverze) a v řadě znaků se od sebe naopak liší (např. úrovní inteligence, oblastí zájmu,…). Členové skupiny jsou tedy jedineční, ale zároveň mají něco společného, co je jasně charakterizuje jako skupinu - jako typ.<br /><br />
<br />
Proti typologiím hovoří námitka, že teorie typu neříká nic víc, než že určití lidé jsou jiným lidem v určitém ohledu podobní. Třídit lidi do typů lze podle různých hledisek a jedinec tak může příslušet k několika typům zároveň.<br /><br />
<br />
Od jasného oddělení typů se postupně opouští a typologie tak nahrazuje představa, že typy tvoří krajní hodnoty v kontinuu určitého škálování. Např. nelze říci, že existují lidé pouze hubení nebo tlustí, nýbrž v určité míře hubení apod. Většina lidí žádný typ nevytváří. (Nakonečný 2009) Ideální typ je extrémním případem daného kontinua, většina lidí ho nedosahuje, ale více či méně se k němu přibližují. (Allport, 1961) Této představě odporuje Mogel, který tvrdí, že přednost typologií spočívá v redukci komplexity. Postihují něco psychologicky významného a to je cenné i za cenu ztrátu informace. <br /><br />
<br />
== Hlavní typologické systémy ==<br />
První typologie vznikaly na základě pozorování. Za nejstarší typologii je považováno astrologické třídění lidí podle data jejich narození do dvanácti znamení zvířetníku (3. století př. n. l. babylónští Akkadové). Dále fyziognomická typologie (6. století př. n. l., Pythagoras) a konstituční typologie (19. – 20. století). Později typologické pokusy ustávaly.<br />
<br />
=== Hippokratova humorální typologie ===<br />
:Tato typologie vychází z předpokladu, že v těle každého jedince dominuje jedna ze základních tělesných tekutin (krev, hlen, žluč a černá žluč). Každá z těchto tekutin pochází ze základních prvků přírody (vzduch, voda, oheň, země). Každá tekutina se pojí se specifickým duševním projevem. Na tomto základě rozlišil Hippokrates následující typy:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – dominuje krev, základní rozpoložení je radost, je příjemný, veselý a společenský, emoce jsou prudké, ale umírněné a krátkodobé, lehce se vzrušuje a lehce se zklidní<br />
:*'''flegmatik''' – dominuje hlen, základní rozpoložení je lhostejnost, je klidný, neochvějný, málo citlivý, vyznačuje se nízkou reaktivitou, emoce vznikají pomalu, jsou slabé a krátkodobé<br />
:*'''cholerik''' – dominuje žluč, základní rozpoložení je hněv, je vzrušivý, náročný, neustále protestující, neklidní, konfliktní, emoce jsou prudké, silné a dlouhotrvající<br />
:*'''melancholik''' – dominuje černá žluč, základní rozpoložení je smutek, opak sangvinika, emoce vznikají pomalu, jsou silné a dlouhotrvající, nálada je pokleslá, reaktivita nízká<br />
<br />
:Hippokrates je zároveň považován za zakladatele konstituční psychologie, rozlišuje dva typy tělesné konstituce:<br />
<br />
:*'''habitus apoplecticus''' – malý, plnoštíhlý/svalnatý, hypertonický, náchylný k trombóze a cerebrovaskulárním problémům (špatné prokrvení mozku např. po mozkové mrtvici)<br />
:*'''habitus phthisicus''' – štíhlý, vytáhlý, jemný, málo odolný vůči fyzické zátěži, náchylný k tuberkulóze<br />
<br />
=== Typologie Carla G. Junga ===<br />
:Tato typologie byla sestavena na základě srovnávacího studia dosavadních typologií, Jungových klinických zkušeností a teorie psychiky, která rozlišuje čtyři psychické funkce (myšlení, cítění, čití a intuice). Jung rozlišuje lidi koncentrované na sebe a koncentrované na okolí. V tomto vztahování se projevuje zaměření životní energie (libida) směrem dovnitř (na subjekt) nebo směrem navenek (na objekt). To v podstatě znamená uzavřenost vůči sociálnímu okolí nebo naopak otevřenost s potřebou kontaktů.<br />
<br />
:*'''Introvert''' – je více zaměřen na svůj vnitřní svět, má bohatou fantazii a představivost – žije více vnitřně, je uzavřený, vnější svět ho spíše obtěžuje (negativní vztah k objektu), je spíše pasivní, zdrženlivý, nepřístupný, nespolečenský, nedůvěřivý, váhavý v jednání, ze situace se často stahuje do sebe, má mnoho zábran.<br />
:*'''Extravert''' – je více zaměřen na vnější realitu (pozitivní vztah k objektu), je společenský, otevřený, přístupný, činorodý, závislý na mínění ostatních, adaptabilní a prakticky založený, cítí a jedná ve vztahu k objektu, je závislý na mínění ostatních.<br />
<br />
:Oba tyto postoje ke světu jsou komplementární – jeden kompenzuje druhý. Vědomá introverze je kompenzována nevědomou extraverzí a naopak. Existují varianty typů, které jsou dány dominancí jedné z psychických funkcí v introvertním nebo extravertním základu (např. extravertně myšlenkový typ).<br /><br />
<br />
:Extravertní a introvertní typ byly potvrzeny Eysenckovou faktorovou analýzou, jedná se zatím o nejspolehlivější charakteristiky osobnosti. <br />
<br />
=== Psychometrická typologie Hanse Eysencka ===<br />
<br />
:Tato typologie vychází z faktorového šetření osobnosti. Individuální variace chování a psychiky způsobuje malý počet primárních faktorů. Eysenck abstrahoval tři vrozené faktory osobnosti (psychoticismus, extraverze a neuroticismus). Extraverze a neuroticismus jsou vrozené (nelze je snadno změnit) a mají dva póly (extraverze – introverze, emocionální labilita – emocionální stabilita). Dimenze osobnosti tvoří souřadnicový systém zahrnující řadu specifických rysů. Pro názvy jednotlivých typů použil Eysenck terminologii Hippokrata. Tentokrát mají již dříve zmíněné typy operacionální povahu a více empirický základ:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – stabilní extravert, společenský, družný, citlivý, bezstarostný, vitální, spokojený či vůdčí<br />
:*'''flegmatik''' – stabilní introvert, pasivní, opatrný, přemýšlivý, pokojný, ovládající se, vyrovnaný, spolehlivý, klidný<br />
:*'''cholerik''' – nestabilní extravert, urážlivý, agresivní, vzrušivý, neklidný, impulzivní, optimistický, aktivní<br />
:*'''melancholik''' – nestabilní introvert, náladový, úzkostný, nepružný, pesimistický, zdrženlivý, nespolečenský<br /><br />
<br />
=== Konstituční typologie Ernsta Kretschmera ===<br />
<br />
:Konstituční typologie vycházejí ze souvislostí mezi znaky utváření těla (morfologické a funkční tělesné znaky) a psychickými vlastnostmi. Kretschmer pozoroval souvislost určitých typů stavby těla s určitými druhy psychického onemocnění, a protože předpokládal, že existuje plynulý přechod mezi normalitou a psychickým onemocněním, mohl svá původní pozorování zaměřit i na psychicky normální osoby. Tyto souvislosti vysvětluje hypotézou působení nějakého biochemického faktoru. Kretschmer hovořil o charakterových typech, vzhledem ke genetickému podkladu se však jedná spíše o typy temperamentu.<br />
<br />
:Typologie rozlišuje následující typy stavby těla a charakteristiky typů charakteru (přesněji temperamentu): <br />
<br />
:*'''dysplastický''' – neurčitý typ <br />
:*'''astenický'''/'''leptosomní''' (schizothymní) – protažený vzrůst, úzká ramena a bohy, dlouhé nohy a ruce, skrovná muskulatura (dojem hubenosti, slabosti); záhadná a složitá povaha, uzavřený, vážný, plachý, citlivý a chladný zároveň <br />
:*'''pyknický''' (cyklothymní) – sklon k tloušťce, široký obličej, krátký krk, krátké nohy a ruce, podsaditost a obtloustlost (především v oblasti břicha); toto typické vzezření se objevuje až mezi 30. – 40. rokem věku; společensky založený, nálady kolísají mezi veselostí – čilostí a zádumčivostí – těžkopádností, smysl pro humor, ale snadno se rozpláče, požitkářství a pohodlnost, realističtí, otevření, dílní, dobře adaptovaní <br />
:*'''atletický''' (viskózní) – široká ramena, vyvinutá muskulatura, relativně štíhlé nohy, ženy tohoto typu se mohou jevit jako „mužatky“; psychomotoricky klidný a pomalý až těžkopádný a neobratný, malá citlivost a vzrušivost, spíše flegmatický<br /><br />
<br />
:Vztahy mezi typy stavby těla a charakteru (přesněji temperamentu) jsou následující:<br />
{| class="wikitable"<br />
|-<br />
! typ stavby těla !! psychická struktura !! psychóza (psychické onemocnění)<br />
|-<br />
| astenický (leptosomní) || schizothymní || schizofrenie<br />
|-<br />
| pyknický || cyklothymní || cyklofrenie (bipolární afektivní porucha<br />
|-<br />
| atletický || viskózní (ixothym) || epilepsie<br />
|}<br />
:Teorie byla z části potvrzena. Tyto typy zahrnují jen velmi malé procento populace.<br /><br />
<br />
=== Antropometrická typologie Williama H. Sheldona ===<br />
:Tato teorie vychází také z předpokládané souvislosti mezi tělesnými a psychickými vlastnosti, postupuje však více statisticky. Sheldon došel k prakticky stejným typům jako Kretschmer. K vytvoření typologie použil fotografie těl zepředu, zezadu a ze stran. Jednotlivé typy jsou dány převahou jedné ze tří komponent (nervová soustava, tuk a svalstvo). Dále využil dotazníky, pomocí kterých určil primární psychické komponenty (cerebrotonie, viscerotonie a somatotonie). Spojením tělesných charakteristik a psychických komponent získal následující typy:<br /><br />
<br />
:*'''ektomorfní''' – tělo je utvářeno křehce, převažuje nervová soustava, tento typ se vyznačuje přecitlivělostí, vnitřním životem, sklonem k samotářství, fantazií, utlumeností, podobný astenikovi<br />
:*'''endomorfní (viscerotonní)''' – tělo je utvářeno vnitřně, převažuje tuk, tento typ se vyznačuje společenskostí, realismem, požitkářstvím, pomalostí a rozvážností, podobný pyknikovi<br />
:*'''mezomorfní''' – tělo je utvářeno vnějšně, převažuje svalová hmota, tento typ se vyznačuje aktivitou, energií a touhou po moci, agresivitou, nezdrženlivostí a agresivitou, podobný atletikovi.<br /><br />
<br />
=== Typologie Eduarda Sprangera ===<br />
:Tato typologie vychází z rozpracování čistě psychologických elementů duševního života. Podle Sprangera existuje 6 základních hodnotových orientací, to jsou tzv. ideální osobností vzorce. Osobnost jako celek je pak možné charakterizovat v závislosti na tom, ke kterému z těchto typů směřuje.<br /><br />
<br />
:*'''teoretický typ''' – hodnotou je poznání, cílem je poznání pravdy, racionální, kritický a empirický přístup k životu, intelektualita, zaměření na abstraktní poznávání jevů, neosobní, neprožitkové a necitové poznávání, rozlišování a třídění<br />
:*'''ekonomický typ''' – hodnotou je užitečnost, cílem je obhajoba své vlastní existence, důraz na užitečnost a pragmatičnost, má zájem vydělávat peníze, praktický<br />
:*'''estetický typ''' – hodnotou je krása, cílem je hledání harmonie, citově založený, odtržení od reality, zážitky posuzuje z hlediska krásy, symetrie či dokonalosti<br />
:*'''sociální typ''' – hodnotou je láska, cílem je konání dobra, snadno se vžívá do situace druhých a je ochoten jim pomoci, ne jednání předchozích typů pohlíží jako na nehumánní<br />
:*'''politický typ''' – hodnotou je moc, cílem je ovládání druhých, vysoce si cenní moci a vlivu, chce ovládat druhé, užívá si závislost druhých na své osobě, nesnáší konkurenci<br />
:*'''náboženský (ideový) typ''' – hodnotou je jednota, cílem je překračování (překonávání) sebe sama, hledá vyšší významy v kosmu, je lhostejný k materiálním hodnotám, směřuje k utváření a uznávání nejvyšších hodnot a pojetí smyslu života<br /><br />
<br />
:Na Sprangerovu typologii navázal Mackinn se svými výzkumy profilu tvůrčích osobností a Hofstätter s faktorovou analýzou zájmů o povolání.<br />
<br />
<br />
Mezi psychologické typologie můžeme dále zařadit také neurofyziologickou typologii Ivana P. Pavlova, autoritářský typ Theodora W. Adorna, typologii Karla F. Gretze a mnoho dalších.</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_typ%C5%AF_v_psychologii_osobnosti._Hlavn%C3%AD_typologick%C3%A9_syst%C3%A9my&diff=57553Pojem typů v psychologii osobnosti. Hlavní typologické systémy2019-05-21T08:55:03Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>== Typ ==<br />
Termín typ označuje sdílenou charakteristiku, která je vlastní celé skupině lidí, jejíž členové mají společné výrazné znaky (např. introverze) a v řadě znaků se od sebe naopak liší (např. úrovní inteligence, oblastí zájmu,…). Členové skupiny jsou tedy jedineční, ale zároveň mají něco společného, co je jasně charakterizuje jako skupinu.<br /><br />
<br />
Proti typologiím hovoří námitka, že teorie typu neříká nic víc, než že určití lidé jsou jiným lidem v určitém ohledu podobní. Třídit lidi do typů lze podle různých hledisek a jedinec tak může příslušet k několika typům zároveň.<br /><br />
<br />
Od jasného oddělení typů se postupně opouští a typologie tak nahrazuje představa, že typy tvoří krajní hodnoty v kontinuu určitého škálování. Např. nelze říci, že existují lidé pouze hubení nebo tlustí, nýbrž v určité míře hubení apod. Většina lidí žádný typ nevytváří. (Nakonečný 2009) Ideální typ je extrémním případem daného kontinua, většina lidí ho nedosahuje, ale více či méně se k němu přibližují. (Allport, 1961) Této představě odporuje Mogel, který tvrdí, že přednost typologií spočívá v redukci komplexity. Postihují něco psychologicky významného a to je cenné i za cenu ztrátu informace. <br /><br />
<br />
== Hlavní typologické systémy ==<br />
První typologie vznikaly na základě pozorování. Za nejstarší typologii je považováno astrologické třídění lidí podle data jejich narození do dvanácti znamení zvířetníku (3. století př. n. l. babylónští Akkadové). Dále fyziognomická typologie (6. století př. n. l., Pythagoras) a konstituční typologie (19. – 20. století). Později typologické pokusy ustávaly.<br />
<br />
=== Hippokratova humorální typologie ===<br />
:Tato typologie vychází z předpokladu, že v těle každého jedince dominuje jedna ze základních tělesných tekutin (krev, hlen, žluč a černá žluč). Každá z těchto tekutin pochází ze základních prvků přírody (vzduch, voda, oheň, země). Každá tekutina se pojí se specifickým duševním projevem. Na tomto základě rozlišil Hippokrates následující typy:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – dominuje krev, základní rozpoložení je radost, je příjemný, veselý a společenský, emoce jsou prudké, ale umírněné a krátkodobé, lehce se vzrušuje a lehce se zklidní<br />
:*'''flegmatik''' – dominuje hlen, základní rozpoložení je lhostejnost, je klidný, neochvějný, málo citlivý, vyznačuje se nízkou reaktivitou, emoce vznikají pomalu, jsou slabé a krátkodobé<br />
:*'''cholerik''' – dominuje žluč, základní rozpoložení je hněv, je vzrušivý, náročný, neustále protestující, neklidní, konfliktní, emoce jsou prudké, silné a dlouhotrvající<br />
:*'''melancholik''' – dominuje černá žluč, základní rozpoložení je smutek, opak sangvinika, emoce vznikají pomalu, jsou silné a dlouhotrvající, nálada je pokleslá, reaktivita nízká<br />
<br />
:Hippokrates je zároveň považován za zakladatele konstituční psychologie, rozlišuje dva typy tělesné konstituce:<br />
<br />
:*'''habitus apoplecticus''' – malý, plnoštíhlý/svalnatý, hypertonický, náchylný k trombóze a cerebrovaskulárním problémům (špatné prokrvení mozku např. po mozkové mrtvici)<br />
:*'''habitus phthisicus''' – štíhlý, vytáhlý, jemný, málo odolný vůči fyzické zátěži, náchylný k tuberkulóze<br />
<br />
=== Typologie Carla G. Junga ===<br />
:Tato typologie byla sestavena na základě srovnávacího studia dosavadních typologií, Jungových klinických zkušeností a teorie psychiky, která rozlišuje čtyři psychické funkce (myšlení, cítění, čití a intuice). Jung rozlišuje lidi koncentrované na sebe a koncentrované na okolí. V tomto vztahování se projevuje zaměření životní energie (libida) směrem dovnitř (na subjekt) nebo směrem navenek (na objekt). To v podstatě znamená uzavřenost vůči sociálnímu okolí nebo naopak otevřenost s potřebou kontaktů.<br />
<br />
:*'''Introvert''' – je více zaměřen na svůj vnitřní svět, má bohatou fantazii a představivost – žije více vnitřně, je uzavřený, vnější svět ho spíše obtěžuje (negativní vztah k objektu), je spíše pasivní, zdrženlivý, nepřístupný, nespolečenský, nedůvěřivý, váhavý v jednání, ze situace se často stahuje do sebe, má mnoho zábran.<br />
:*'''Extravert''' – je více zaměřen na vnější realitu (pozitivní vztah k objektu), je společenský, otevřený, přístupný, činorodý, závislý na mínění ostatních, adaptabilní a prakticky založený, cítí a jedná ve vztahu k objektu, je závislý na mínění ostatních.<br />
<br />
:Oba tyto postoje ke světu jsou komplementární – jeden kompenzuje druhý. Vědomá introverze je kompenzována nevědomou extraverzí a naopak. Existují varianty typů, které jsou dány dominancí jedné z psychických funkcí v introvertním nebo extravertním základu (např. extravertně myšlenkový typ).<br />
<br />
[[File:Eysenckova typologie.png|vpravo||400px|Eysenckova typologie]]<br />
<br />
:Extravertní a introvertní typ byly potvrzeny Eysenckovou faktorovou analýzou, jedná se zatím o nejspolehlivější charakteristiky osobnosti. <br />
<br />
=== Psychometrická typologie Hanse Eysencka ===<br />
<br />
:Tato typologie vychází z faktorového šetření osobnosti. Individuální variace chování a psychiky způsobuje malý počet primárních faktorů. Eysenck abstrahoval tři vrozené faktory osobnosti (psychoticismus, extraverze a neuroticismus). Extraverze a neuroticismus jsou vrozené (nelze je snadno změnit) a mají dva póly (extraverze – introverze, emocionální labilita – emocionální stabilita). Dimenze osobnosti tvoří souřadnicový systém zahrnující řadu specifických rysů. Pro názvy jednotlivých typů použil Eysenck terminologii Hippokrata. Tentokrát mají již dříve zmíněné typy operacionální povahu a více empirický základ:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – stabilní extravert, společenský, družný, citlivý, bezstarostný, vitální, spokojený či vůdčí<br />
:*'''flegmatik''' – stabilní introvert, pasivní, opatrný, přemýšlivý, pokojný, ovládající se, vyrovnaný, spolehlivý, klidný<br />
:*'''cholerik''' – nestabilní extravert, urážlivý, agresivní, vzrušivý, neklidný, impulzivní, optimistický, aktivní<br />
:*'''melancholik''' – nestabilní introvert, náladový, úzkostný, nepružný, pesimistický, zdrženlivý, nespolečenský<br /><br />
<br />
=== Konstituční typologie Ernsta Kretschmera ===<br />
<br />
:Konstituční typologie vycházejí ze souvislostí mezi znaky utváření těla (morfologické a funkční tělesné znaky) a psychickými vlastnostmi. Kretschmer pozoroval souvislost určitých typů stavby těla s určitými druhy psychického onemocnění, a protože předpokládal, že existuje plynulý přechod mezi normalitou a psychickým onemocněním, mohl svá původní pozorování zaměřit i na psychicky normální osoby. Tyto souvislosti vysvětluje hypotézou působení nějakého biochemického faktoru. Kretschmer hovořil o charakterových typech, vzhledem ke genetickému podkladu se však jedná spíše o typy temperamentu.<br />
<br />
:Typologie rozlišuje následující typy stavby těla a charakteristiky typů charakteru (přesněji temperamentu): <br />
<br />
:*'''dysplastický''' – neurčitý typ <br />
:*'''astenický'''/'''leptosomní''' (schizothymní) – protažený vzrůst, úzká ramena a bohy, dlouhé nohy a ruce, skrovná muskulatura (dojem hubenosti, slabosti); záhadná a složitá povaha, uzavřený, vážný, plachý, citlivý a chladný zároveň <br />
:*'''pyknický''' (cyklothymní) – sklon k tloušťce, široký obličej, krátký krk, krátké nohy a ruce, podsaditost a obtloustlost (především v oblasti břicha); toto typické vzezření se objevuje až mezi 30. – 40. rokem věku; společensky založený, nálady kolísají mezi veselostí – čilostí a zádumčivostí – těžkopádností, smysl pro humor, ale snadno se rozpláče, požitkářství a pohodlnost, realističtí, otevření, dílní, dobře adaptovaní <br />
:*'''atletický''' (viskózní) – široká ramena, vyvinutá muskulatura, relativně štíhlé nohy, ženy tohoto typu se mohou jevit jako „mužatky“; psychomotoricky klidný a pomalý až těžkopádný a neobratný, malá citlivost a vzrušivost, spíše flegmatický<br /><br />
<br />
:Vztahy mezi typy stavby těla a charakteru (přesněji temperamentu) jsou následující:<br />
{| class="wikitable"<br />
|-<br />
! typ stavby těla !! psychická struktura !! psychóza (psychické onemocnění)<br />
|-<br />
| astenický (leptosomní) || schizothymní || schizofrenie<br />
|-<br />
| pyknický || cyklothymní || cyklofrenie (bipolární afektivní porucha<br />
|-<br />
| atletický || viskózní (ixothym) || epilepsie<br />
|}<br />
:Teorie byla z části potvrzena. Tyto typy zahrnují jen velmi malé procento populace.<br /><br />
<br />
=== Antropometrická typologie Williama H. Sheldona ===<br />
:Tato teorie vychází také z předpokládané souvislosti mezi tělesnými a psychickými vlastnosti, postupuje však více statisticky. Sheldon došel k prakticky stejným typům jako Kretschmer. K vytvoření typologie použil fotografie těl zepředu, zezadu a ze stran. Jednotlivé typy jsou dány převahou jedné ze tří komponent (nervová soustava, tuk a svalstvo). Dále využil dotazníky, pomocí kterých určil primární psychické komponenty (cerebrotonie, viscerotonie a somatotonie). Spojením tělesných charakteristik a psychických komponent získal následující typy:<br /><br />
<br />
:*'''ektomorfní''' – tělo je utvářeno křehce, převažuje nervová soustava, tento typ se vyznačuje přecitlivělostí, vnitřním životem, sklonem k samotářství, fantazií, utlumeností, podobný astenikovi<br />
:*'''endomorfní (viscerotonní)''' – tělo je utvářeno vnitřně, převažuje tuk, tento typ se vyznačuje společenskostí, realismem, požitkářstvím, pomalostí a rozvážností, podobný pyknikovi<br />
:*'''mezomorfní''' – tělo je utvářeno vnějšně, převažuje svalová hmota, tento typ se vyznačuje aktivitou, energií a touhou po moci, agresivitou, nezdrženlivostí a agresivitou, podobný atletikovi.<br /><br />
<br />
=== Typologie Eduarda Sprangera ===<br />
<br />
<br />
Mezi psychologické typologie můžeme dále zařadit také neurofyziologickou typologii Ivana P. Pavlova, autoritářský typ Theodora W. Adorna, typologii Karla F. Gretze a mnoho dalších.</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_typ%C5%AF_v_psychologii_osobnosti._Hlavn%C3%AD_typologick%C3%A9_syst%C3%A9my&diff=57552Pojem typů v psychologii osobnosti. Hlavní typologické systémy2019-05-21T08:46:18Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>== Typ ==<br />
Termín typ označuje sdílenou charakteristiku, která je vlastní celé skupině lidí, jejíž členové mají společné výrazné znaky (např. introverze) a v řadě znaků se od sebe naopak liší (např. úrovní inteligence, oblastí zájmu,…). Členové skupiny jsou tedy jedineční, ale zároveň mají něco společného, co je jasně charakterizuje jako skupinu.<br /><br />
<br />
Proti typologiím hovoří námitka, že teorie typu neříká nic víc, než že určití lidé jsou jiným lidem v určitém ohledu podobní. Třídit lidi do typů lze podle různých hledisek a jedinec tak může příslušet k několika typům zároveň.<br /><br />
<br />
Od jasného oddělení typů se postupně opouští a typologie tak nahrazuje představa, že typy tvoří krajní hodnoty v kontinuu určitého škálování. Např. nelze říci, že existují lidé pouze hubení nebo tlustí, nýbrž v určité míře hubení apod. Většina lidí žádný typ nevytváří. (Nakonečný 2009) Ideální typ je extrémním případem daného kontinua, většina lidí ho nedosahuje, ale více či méně se k němu přibližují. (Allport, 1961) Této představě odporuje Mogel, který tvrdí, že přednost typologií spočívá v redukci komplexity. Postihují něco psychologicky významného a to je cenné i za cenu ztrátu informace. <br /><br />
<br />
== Hlavní typologické systémy ==<br />
První typologie vznikaly na základě pozorování. Za nejstarší typologii je považováno astrologické třídění lidí podle data jejich narození do dvanácti znamení zvířetníku (3. století př. n. l. babylónští Akkadové). Dále fyziognomická typologie (6. století př. n. l., Pythagoras) a konstituční typologie (19. – 20. století). Později typologické pokusy ustávaly.<br />
<br />
=== Hippokratova humorální typologie ===<br />
:Tato typologie vychází z předpokladu, že v těle každého jedince dominuje jedna ze základních tělesných tekutin (krev, hlen, žluč a černá žluč). Každá z těchto tekutin pochází ze základních prvků přírody (vzduch, voda, oheň, země). Každá tekutina se pojí se specifickým duševním projevem. Na tomto základě rozlišil Hippokrates následující typy:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – dominuje krev, základní rozpoložení je radost, je příjemný, veselý a společenský, emoce jsou prudké, ale umírněné a krátkodobé, lehce se vzrušuje a lehce se zklidní<br />
:*'''flegmatik''' – dominuje hlen, základní rozpoložení je lhostejnost, je klidný, neochvějný, málo citlivý, vyznačuje se nízkou reaktivitou, emoce vznikají pomalu, jsou slabé a krátkodobé<br />
:*'''cholerik''' – dominuje žluč, základní rozpoložení je hněv, je vzrušivý, náročný, neustále protestující, neklidní, konfliktní, emoce jsou prudké, silné a dlouhotrvající<br />
:*'''melancholik''' – dominuje černá žluč, základní rozpoložení je smutek, opak sangvinika, emoce vznikají pomalu, jsou silné a dlouhotrvající, nálada je pokleslá, reaktivita nízká<br />
<br />
:Hippokrates je zároveň považován za zakladatele konstituční psychologie, rozlišuje dva typy tělesné konstituce:<br />
<br />
:*'''habitus apoplecticus''' – malý, plnoštíhlý/svalnatý, hypertonický, náchylný k trombóze a cerebrovaskulárním problémům (špatné prokrvení mozku např. po mozkové mrtvici)<br />
:*'''habitus phthisicus''' – štíhlý, vytáhlý, jemný, málo odolný vůči fyzické zátěži, náchylný k tuberkulóze<br />
<br />
=== Typologie Carla G. Junga ===<br />
:Tato typologie byla sestavena na základě srovnávacího studia dosavadních typologií, Jungových klinických zkušeností a teorie psychiky, která rozlišuje čtyři psychické funkce (myšlení, cítění, čití a intuice). Jung rozlišuje lidi koncentrované na sebe a koncentrované na okolí. V tomto vztahování se projevuje zaměření životní energie (libida) směrem dovnitř (na subjekt) nebo směrem navenek (na objekt). To v podstatě znamená uzavřenost vůči sociálnímu okolí nebo naopak otevřenost s potřebou kontaktů.<br />
<br />
:*'''Introvert''' – je více zaměřen na svůj vnitřní svět, má bohatou fantazii a představivost – žije více vnitřně, je uzavřený, vnější svět ho spíše obtěžuje (negativní vztah k objektu), je spíše pasivní, zdrženlivý, nepřístupný, nespolečenský, nedůvěřivý, váhavý v jednání, ze situace se často stahuje do sebe, má mnoho zábran.<br />
:*'''Extravert''' – je více zaměřen na vnější realitu (pozitivní vztah k objektu), je společenský, otevřený, přístupný, činorodý, závislý na mínění ostatních, adaptabilní a prakticky založený, cítí a jedná ve vztahu k objektu, je závislý na mínění ostatních.<br />
<br />
:Oba tyto postoje ke světu jsou komplementární – jeden kompenzuje druhý. Vědomá introverze je kompenzována nevědomou extraverzí a naopak. Existují varianty typů, které jsou dány dominancí jedné z psychických funkcí v introvertním nebo extravertním základu (např. extravertně myšlenkový typ).<br />
<br />
:Extravertní a introvertní typ byly potvrzeny Eysenckovou faktorovou analýzou, jedná se zatím o nejspolehlivější charakteristiky osobnosti. <br />
<br />
=== Psychometrická typologie Hanse Eysencka ===<br />
<br />
:Tato typologie vychází z faktorového šetření osobnosti. Individuální variace chování a psychiky způsobuje malý počet primárních faktorů. Eysenck abstrahoval tři vrozené faktory osobnosti (psychoticismus, extraverze a neuroticismus). Extraverze a neuroticismus jsou vrozené (nelze je snadno změnit) a mají dva póly (extraverze – introverze, emocionální labilita – emocionální stabilita). Dimenze osobnosti tvoří souřadnicový systém zahrnující řadu specifických rysů. Pro názvy jednotlivých typů použil Eysenck terminologii Hippokrata. Tentokrát mají již dříve zmíněné typy operacionální povahu a více empirický základ:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – stabilní extravert, společenský, družný, citlivý, bezstarostný, vitální, spokojený či vůdčí<br />
:*'''flegmatik''' – stabilní introvert, pasivní, opatrný, přemýšlivý, pokojný, ovládající se, vyrovnaný, spolehlivý, klidný<br />
:*'''cholerik''' – nestabilní extravert, urážlivý, agresivní, vzrušivý, neklidný, impulzivní, optimistický, aktivní<br />
:*'''melancholik''' – nestabilní introvert, náladový, úzkostný, nepružný, pesimistický, zdrženlivý, nespolečenský<br /><br />
<br />
[[File:Eysenckova typologie.png|400px]]<br />
<br />
=== Konstituční typologie Ernsta Kretschmera ===<br />
<br />
:Konstituční typologie vycházejí ze souvislostí mezi znaky utváření těla (morfologické a funkční tělesné znaky) a psychickými vlastnostmi. Kretschmer pozoroval souvislost určitých typů stavby těla s určitými druhy psychického onemocnění, a protože předpokládal, že existuje plynulý přechod mezi normalitou a psychickým onemocněním, mohl svá původní pozorování zaměřit i na psychicky normální osoby. Tyto souvislosti vysvětluje hypotézou působení nějakého biochemického faktoru. Kretschmer hovořil o charakterových typech, vzhledem ke genetickému podkladu se však jedná spíše o typy temperamentu.<br />
<br />
:Typologie rozlišuje následující typy stavby těla a charakteristiky typů charakteru (přesněji temperamentu): <br />
<br />
:*'''dysplastický''' – neurčitý typ <br />
:*'''astenický'''/'''leptosomní''' (schizothymní) – protažený vzrůst, úzká ramena a bohy, dlouhé nohy a ruce, skrovná muskulatura (dojem hubenosti, slabosti); záhadná a složitá povaha, uzavřený, vážný, plachý, citlivý a chladný zároveň <br />
:*'''pyknický''' (cyklothymní) – sklon k tloušťce, široký obličej, krátký krk, krátké nohy a ruce, podsaditost a obtloustlost (především v oblasti břicha); toto typické vzezření se objevuje až mezi 30. – 40. rokem věku; společensky založený, nálady kolísají mezi veselostí – čilostí a zádumčivostí – těžkopádností, smysl pro humor, ale snadno se rozpláče, požitkářství a pohodlnost, realističtí, otevření, dílní, dobře adaptovaní <br />
:*'''atletický''' (viskózní) – široká ramena, vyvinutá muskulatura, relativně štíhlé nohy, ženy tohoto typu se mohou jevit jako „mužatky“; psychomotoricky klidný a pomalý až těžkopádný a neobratný, malá citlivost a vzrušivost, spíše flegmatický <br />
<br />
:obrázek <br />
<br />
:Vztahy mezi typy stavby těla a charakteru (přesněji temperamentu) jsou následující:<br />
:{| class="wikitable"<br />
:|-<br />
:! typ stavby těla !! psychická struktura !! psychóza (psychické onemocnění)<br />
:|-<br />
:| astenický (leptosomní) || schizothymní || schizofrenie<br />
:|-<br />
:| pyknický || cyklothymní || cyklofrenie (bipolární afektivní porucha<br />
:|-<br />
:| atletický || viskózní (ixothym) || epilepsie<br />
:|}<br />
:Teorie byla z části potvrzena. Tyto typy zahrnují jen velmi malé procento populace.<br />
=== Antropometrická typologie Williama H. Sheldona ===<br />
:Tato teorie vychází také z předpokládané souvislosti mezi tělesnými a psychickými vlastnosti, postupuje však více statisticky. Sheldon došel k prakticky stejným typům jako Kretschmer. K vytvoření typologie použil fotografie těl zepředu, zezadu a ze stran. Jednotlivé typy jsou dány převahou jedné ze tří komponent (nervová soustava, tuk a svalstvo). Dále využil dotazníky, pomocí kterých určil primární psychické komponenty (cerebrotonie, viscerotonie a somatotonie). Spojením tělesných charakteristik a psychických komponent získal následující typy:<br />
<br />
<br />
:*'''ektomorfní''' – tělo je utvářeno křehce, převažuje nervová soustava, tento typ se vyznačuje přecitlivělostí, vnitřním životem, sklonem k samotářství, fantazií, utlumeností, podobný astenikovi<br />
:*'''endomorfní (viscerotonní)''' – tělo je utvářeno vnitřně, převažuje tuk, tento typ se vyznačuje společenskostí, realismem, požitkářstvím, pomalostí a rozvážností, podobný pyknikovi<br />
:*'''mezomorfní''' – tělo je utvářeno vnějšně, převažuje svalová hmota, tento typ se vyznačuje aktivitou, energií a touhou po moci, agresivitou, nezdrženlivostí a agresivitou, podobný atletikovi. (Nakonečný, 2009)<br />
<br />
<br />
=== Typologie Eduarda Sprangera ===<br />
<br />
<br />
Mezi psychologické typologie můžeme dále zařadit také neurofyziologickou typologii Ivana P. Pavlova, autoritářský typ Theodora W. Adorna, typologii Karla F. Gretze a mnoho dalších.</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_typ%C5%AF_v_psychologii_osobnosti._Hlavn%C3%AD_typologick%C3%A9_syst%C3%A9my&diff=57551Pojem typů v psychologii osobnosti. Hlavní typologické systémy2019-05-21T08:45:12Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>== Typ ==<br />
Termín typ označuje sdílenou charakteristiku, která je vlastní celé skupině lidí, jejíž členové mají společné výrazné znaky (např. introverze) a v řadě znaků se od sebe naopak liší (např. úrovní inteligence, oblastí zájmu,…). Členové skupiny jsou tedy jedineční, ale zároveň mají něco společného, co je jasně charakterizuje jako skupinu.<br /><br />
<br />
Proti typologiím hovoří námitka, že teorie typu neříká nic víc, než že určití lidé jsou jiným lidem v určitém ohledu podobní. Třídit lidi do typů lze podle různých hledisek a jedinec tak může příslušet k několika typům zároveň.<br /><br />
<br />
Od jasného oddělení typů se postupně opouští a typologie tak nahrazuje představa, že typy tvoří krajní hodnoty v kontinuu určitého škálování. Např. nelze říci, že existují lidé pouze hubení nebo tlustí, nýbrž v určité míře hubení apod. Většina lidí žádný typ nevytváří. (Nakonečný 2009) Ideální typ je extrémním případem daného kontinua, většina lidí ho nedosahuje, ale více či méně se k němu přibližují. (Allport, 1961) Této představě odporuje Mogel, který tvrdí, že přednost typologií spočívá v redukci komplexity. Postihují něco psychologicky významného a to je cenné i za cenu ztrátu informace. <br /><br />
<br />
== Hlavní typologické systémy ==<br />
První typologie vznikaly na základě pozorování. Za nejstarší typologii je považováno astrologické třídění lidí podle data jejich narození do dvanácti znamení zvířetníku (3. století př. n. l. babylónští Akkadové). Dále fyziognomická typologie (6. století př. n. l., Pythagoras) a konstituční typologie (19. – 20. století). Později typologické pokusy ustávaly.<br />
<br />
=== Hippokratova humorální typologie ===<br />
:Tato typologie vychází z předpokladu, že v těle každého jedince dominuje jedna ze základních tělesných tekutin (krev, hlen, žluč a černá žluč). Každá z těchto tekutin pochází ze základních prvků přírody (vzduch, voda, oheň, země). Každá tekutina se pojí se specifickým duševním projevem. Na tomto základě rozlišil Hippokrates následující typy:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – dominuje krev, základní rozpoložení je radost, je příjemný, veselý a společenský, emoce jsou prudké, ale umírněné a krátkodobé, lehce se vzrušuje a lehce se zklidní<br />
:*'''flegmatik''' – dominuje hlen, základní rozpoložení je lhostejnost, je klidný, neochvějný, málo citlivý, vyznačuje se nízkou reaktivitou, emoce vznikají pomalu, jsou slabé a krátkodobé<br />
:*'''cholerik''' – dominuje žluč, základní rozpoložení je hněv, je vzrušivý, náročný, neustále protestující, neklidní, konfliktní, emoce jsou prudké, silné a dlouhotrvající<br />
:*'''melancholik''' – dominuje černá žluč, základní rozpoložení je smutek, opak sangvinika, emoce vznikají pomalu, jsou silné a dlouhotrvající, nálada je pokleslá, reaktivita nízká<br />
<br />
:Hippokrates je zároveň považován za zakladatele konstituční psychologie, rozlišuje dva typy tělesné konstituce:<br />
<br />
:*'''habitus apoplecticus''' – malý, plnoštíhlý/svalnatý, hypertonický, náchylný k trombóze a cerebrovaskulárním problémům (špatné prokrvení mozku např. po mozkové mrtvici)<br />
:*'''habitus phthisicus''' – štíhlý, vytáhlý, jemný, málo odolný vůči fyzické zátěži, náchylný k tuberkulóze<br />
<br />
=== Typologie Carla G. Junga ===<br />
:Tato typologie byla sestavena na základě srovnávacího studia dosavadních typologií, Jungových klinických zkušeností a teorie psychiky, která rozlišuje čtyři psychické funkce (myšlení, cítění, čití a intuice). Jung rozlišuje lidi koncentrované na sebe a koncentrované na okolí. V tomto vztahování se projevuje zaměření životní energie (libida) směrem dovnitř (na subjekt) nebo směrem navenek (na objekt). To v podstatě znamená uzavřenost vůči sociálnímu okolí nebo naopak otevřenost s potřebou kontaktů.<br />
<br />
:*'''Introvert''' – je více zaměřen na svůj vnitřní svět, má bohatou fantazii a představivost – žije více vnitřně, je uzavřený, vnější svět ho spíše obtěžuje (negativní vztah k objektu), je spíše pasivní, zdrženlivý, nepřístupný, nespolečenský, nedůvěřivý, váhavý v jednání, ze situace se často stahuje do sebe, má mnoho zábran.<br />
:*'''Extravert''' – je více zaměřen na vnější realitu (pozitivní vztah k objektu), je společenský, otevřený, přístupný, činorodý, závislý na mínění ostatních, adaptabilní a prakticky založený, cítí a jedná ve vztahu k objektu, je závislý na mínění ostatních.<br />
<br />
:Oba tyto postoje ke světu jsou komplementární – jeden kompenzuje druhý. Vědomá introverze je kompenzována nevědomou extraverzí a naopak. Existují varianty typů, které jsou dány dominancí jedné z psychických funkcí v introvertním nebo extravertním základu (např. extravertně myšlenkový typ).<br />
<br />
:Extravertní a introvertní typ byly potvrzeny Eysenckovou faktorovou analýzou, jedná se zatím o nejspolehlivější charakteristiky osobnosti. <br />
<br />
=== Psychometrická typologie Hanse Eysencka ===<br />
<br />
:Tato typologie vychází z faktorového šetření osobnosti. Individuální variace chování a psychiky způsobuje malý počet primárních faktorů. Eysenck abstrahoval tři vrozené faktory osobnosti (psychoticismus, extraverze a neuroticismus). Extraverze a neuroticismus jsou vrozené (nelze je snadno změnit) a mají dva póly (extraverze – introverze, emocionální labilita – emocionální stabilita). Dimenze osobnosti tvoří souřadnicový systém zahrnující řadu specifických rysů. Pro názvy jednotlivých typů použil Eysenck terminologii Hippokrata. Tentokrát mají již dříve zmíněné typy operacionální povahu a více empirický základ:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – stabilní extravert, společenský, družný, citlivý, bezstarostný, vitální, spokojený či vůdčí<br />
:*'''flegmatik''' – stabilní introvert, pasivní, opatrný, přemýšlivý, pokojný, ovládající se, vyrovnaný, spolehlivý, klidný<br />
:*'''cholerik''' – nestabilní extravert, urážlivý, agresivní, vzrušivý, neklidný, impulzivní, optimistický, aktivní<br />
:*'''melancholik''' – nestabilní introvert, náladový, úzkostný, nepružný, pesimistický, zdrženlivý, nespolečenský<br /><br />
<br />
<br />
[[File:Eysenckova typologie.png|400px]]<br />
<br />
=== Konstituční typologie Ernsta Kretschmera ===<br />
<br />
:Konstituční typologie vycházejí ze souvislostí mezi znaky utváření těla (morfologické a funkční tělesné znaky) a psychickými vlastnostmi. Kretschmer pozoroval souvislost určitých typů stavby těla s určitými druhy psychického onemocnění, a protože předpokládal, že existuje plynulý přechod mezi normalitou a psychickým onemocněním, mohl svá původní pozorování zaměřit i na psychicky normální osoby. Tyto souvislosti vysvětluje hypotézou působení nějakého biochemického faktoru. Kretschmer hovořil o charakterových typech, vzhledem ke genetickému podkladu se však jedná spíše o typy temperamentu.<br />
<br />
:Typologie rozlišuje následující typy stavby těla a charakteristiky typů charakteru (přesněji temperamentu): <br />
<br />
:*'''dysplastický''' – neurčitý typ <br />
:*'''astenický'''/'''leptosomní''' (schizothymní) – protažený vzrůst, úzká ramena a bohy, dlouhé nohy a ruce, skrovná muskulatura (dojem hubenosti, slabosti); záhadná a složitá povaha, uzavřený, vážný, plachý, citlivý a chladný zároveň <br />
:*'''pyknický''' (cyklothymní) – sklon k tloušťce, široký obličej, krátký krk, krátké nohy a ruce, podsaditost a obtloustlost (především v oblasti břicha); toto typické vzezření se objevuje až mezi 30. – 40. rokem věku; společensky založený, nálady kolísají mezi veselostí – čilostí a zádumčivostí – těžkopádností, smysl pro humor, ale snadno se rozpláče, požitkářství a pohodlnost, realističtí, otevření, dílní, dobře adaptovaní <br />
:*'''atletický''' (viskózní) – široká ramena, vyvinutá muskulatura, relativně štíhlé nohy, ženy tohoto typu se mohou jevit jako „mužatky“; psychomotoricky klidný a pomalý až těžkopádný a neobratný, malá citlivost a vzrušivost, spíše flegmatický <br />
<br />
:obrázek <br />
<br />
:Vztahy mezi typy stavby těla a charakteru (přesněji temperamentu) jsou následující:<br />
:{| class="wikitable"<br />
:|-<br />
:! typ stavby těla !! psychická struktura !! psychóza (psychické onemocnění)<br />
:|-<br />
:| astenický (leptosomní) || schizothymní || schizofrenie<br />
:|-<br />
:| pyknický || cyklothymní || cyklofrenie (bipolární afektivní porucha<br />
:|-<br />
:| atletický || viskózní (ixothym) || epilepsie<br />
:|}<br />
:Teorie byla z části potvrzena. Tyto typy zahrnují jen velmi malé procento populace.<br />
=== Antropometrická typologie Williama H. Sheldona ===<br />
:Tato teorie vychází také z předpokládané souvislosti mezi tělesnými a psychickými vlastnosti, postupuje však více statisticky. Sheldon došel k prakticky stejným typům jako Kretschmer. K vytvoření typologie použil fotografie těl zepředu, zezadu a ze stran. Jednotlivé typy jsou dány převahou jedné ze tří komponent (nervová soustava, tuk a svalstvo). Dále využil dotazníky, pomocí kterých určil primární psychické komponenty (cerebrotonie, viscerotonie a somatotonie). Spojením tělesných charakteristik a psychických komponent získal následující typy:<br />
<br />
<br />
:*'''ektomorfní''' – tělo je utvářeno křehce, převažuje nervová soustava, tento typ se vyznačuje přecitlivělostí, vnitřním životem, sklonem k samotářství, fantazií, utlumeností, podobný astenikovi<br />
:*'''endomorfní (viscerotonní)''' – tělo je utvářeno vnitřně, převažuje tuk, tento typ se vyznačuje společenskostí, realismem, požitkářstvím, pomalostí a rozvážností, podobný pyknikovi<br />
:*'''mezomorfní''' – tělo je utvářeno vnějšně, převažuje svalová hmota, tento typ se vyznačuje aktivitou, energií a touhou po moci, agresivitou, nezdrženlivostí a agresivitou, podobný atletikovi. (Nakonečný, 2009)<br />
<br />
<br />
=== Typologie Eduarda Sprangera ===<br />
<br />
<br />
Mezi psychologické typologie můžeme dále zařadit také neurofyziologickou typologii Ivana P. Pavlova, autoritářský typ Theodora W. Adorna, typologii Karla F. Gretze a mnoho dalších.</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Soubor:Eysenckova_typologie.png&diff=57550Soubor:Eysenckova typologie.png2019-05-21T08:42:10Z<p>Petra.Martinova: MsUpload</p>
<hr />
<div>MsUpload</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_typ%C5%AF_v_psychologii_osobnosti._Hlavn%C3%AD_typologick%C3%A9_syst%C3%A9my&diff=57549Pojem typů v psychologii osobnosti. Hlavní typologické systémy2019-05-21T08:38:11Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>== Typ ==<br />
Termín typ označuje sdílenou charakteristiku, která je vlastní celé skupině lidí, jejíž členové mají společné výrazné znaky (např. introverze) a v řadě znaků se od sebe naopak liší (např. úrovní inteligence, oblastí zájmu,…). Členové skupiny jsou tedy jedineční, ale zároveň mají něco společného, co je jasně charakterizuje jako skupinu.<br /><br />
<br />
Proti typologiím hovoří námitka, že teorie typu neříká nic víc, než že určití lidé jsou jiným lidem v určitém ohledu podobní. Třídit lidi do typů lze podle různých hledisek a jedinec tak může příslušet k několika typům zároveň.<br /><br />
<br />
Od jasného oddělení typů se postupně opouští a typologie tak nahrazuje představa, že typy tvoří krajní hodnoty v kontinuu určitého škálování. Např. nelze říci, že existují lidé pouze hubení nebo tlustí, nýbrž v určité míře hubení apod. Většina lidí žádný typ nevytváří. (Nakonečný 2009) Ideální typ je extrémním případem daného kontinua, většina lidí ho nedosahuje, ale více či méně se k němu přibližují. (Allport, 1961) Této představě odporuje Mogel, který tvrdí, že přednost typologií spočívá v redukci komplexity. Postihují něco psychologicky významného a to je cenné i za cenu ztrátu informace. <br /><br />
<br />
== Hlavní typologické systémy ==<br />
První typologie vznikaly na základě pozorování. Za nejstarší typologii je považováno astrologické třídění lidí podle data jejich narození do dvanácti znamení zvířetníku (3. století př. n. l. babylónští Akkadové). Dále fyziognomická typologie (6. století př. n. l., Pythagoras) a konstituční typologie (19. – 20. století). Později typologické pokusy ustávaly.<br />
<br />
=== Hippokratova humorální typologie ===<br />
:Tato typologie vychází z předpokladu, že v těle každého jedince dominuje jedna ze základních tělesných tekutin (krev, hlen, žluč a černá žluč). Každá z těchto tekutin pochází ze základních prvků přírody (vzduch, voda, oheň, země). Každá tekutina se pojí se specifickým duševním projevem. Na tomto základě rozlišil Hippokrates následující typy:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – dominuje krev, základní rozpoložení je radost, je příjemný, veselý a společenský, emoce jsou prudké, ale umírněné a krátkodobé, lehce se vzrušuje a lehce se zklidní<br />
:*'''flegmatik''' – dominuje hlen, základní rozpoložení je lhostejnost, je klidný, neochvějný, málo citlivý, vyznačuje se nízkou reaktivitou, emoce vznikají pomalu, jsou slabé a krátkodobé<br />
:*'''cholerik''' – dominuje žluč, základní rozpoložení je hněv, je vzrušivý, náročný, neustále protestující, neklidní, konfliktní, emoce jsou prudké, silné a dlouhotrvající<br />
:*'''melancholik''' – dominuje černá žluč, základní rozpoložení je smutek, opak sangvinika, emoce vznikají pomalu, jsou silné a dlouhotrvající, nálada je pokleslá, reaktivita nízká<br />
<br />
:Hippokrates je zároveň považován za zakladatele konstituční psychologie, rozlišuje dva typy tělesné konstituce:<br />
<br />
:*'''habitus apoplecticus''' – malý, plnoštíhlý/svalnatý, hypertonický, náchylný k trombóze a cerebrovaskulárním problémům (špatné prokrvení mozku např. po mozkové mrtvici)<br />
:*'''habitus phthisicus''' – štíhlý, vytáhlý, jemný, málo odolný vůči fyzické zátěži, náchylný k tuberkulóze<br />
<br />
=== Typologie Carla G. Junga ===<br />
:Tato typologie byla sestavena na základě srovnávacího studia dosavadních typologií, Jungových klinických zkušeností a teorie psychiky, která rozlišuje čtyři psychické funkce (myšlení, cítění, čití a intuice). Jung rozlišuje lidi koncentrované na sebe a koncentrované na okolí. V tomto vztahování se projevuje zaměření životní energie (libida) směrem dovnitř (na subjekt) nebo směrem navenek (na objekt). To v podstatě znamená uzavřenost vůči sociálnímu okolí nebo naopak otevřenost s potřebou kontaktů.<br />
<br />
:*'''Introvert''' – je více zaměřen na svůj vnitřní svět, má bohatou fantazii a představivost – žije více vnitřně, je uzavřený, vnější svět ho spíše obtěžuje (negativní vztah k objektu), je spíše pasivní, zdrženlivý, nepřístupný, nespolečenský, nedůvěřivý, váhavý v jednání, ze situace se často stahuje do sebe, má mnoho zábran.<br />
:*'''Extravert''' – je více zaměřen na vnější realitu (pozitivní vztah k objektu), je společenský, otevřený, přístupný, činorodý, závislý na mínění ostatních, adaptabilní a prakticky založený, cítí a jedná ve vztahu k objektu, je závislý na mínění ostatních.<br />
<br />
:Oba tyto postoje ke světu jsou komplementární – jeden kompenzuje druhý. Vědomá introverze je kompenzována nevědomou extraverzí a naopak. Existují varianty typů, které jsou dány dominancí jedné z psychických funkcí v introvertním nebo extravertním základu (např. extravertně myšlenkový typ).<br />
<br />
:Extravertní a introvertní typ byly potvrzeny Eysenckovou faktorovou analýzou, jedná se zatím o nejspolehlivější charakteristiky osobnosti. <br />
<br />
=== Psychometrická typologie Hanse Eysencka ===<br />
<br />
:Tato typologie vychází z faktorového šetření osobnosti. Individuální variace chování a psychiky způsobuje malý počet primárních faktorů. Eysenck abstrahoval tři vrozené faktory osobnosti (psychoticismus, extraverze a neuroticismus). Extraverze a neuroticismus jsou vrozené (nelze je snadno změnit) a mají dva póly (extraverze – introverze, emocionální labilita – emocionální stabilita). Dimenze osobnosti tvoří souřadnicový systém zahrnující řadu specifických rysů. Pro názvy jednotlivých typů použil Eysenck terminologii Hippokrata. Tentokrát mají již dříve zmíněné typy operacionální povahu a více empirický základ:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – stabilní extravert, společenský, družný, citlivý, bezstarostný, vitální, spokojený či vůdčí<br />
:*'''flegmatik''' – stabilní introvert, pasivní, opatrný, přemýšlivý, pokojný, ovládající se, vyrovnaný, spolehlivý, klidný<br />
:*'''cholerik''' – nestabilní extravert, urážlivý, agresivní, vzrušivý, neklidný, impulzivní, optimistický, aktivní<br />
:*'''melancholik''' – nestabilní introvert, náladový, úzkostný, nepružný, pesimistický, zdrženlivý, nespolečenský<br /><br />
<br />
<br />
<br />
=== Konstituční typologie Ernsta Kretschmera ===<br />
<br />
:Konstituční typologie vycházejí ze souvislostí mezi znaky utváření těla (morfologické a funkční tělesné znaky) a psychickými vlastnostmi. Kretschmer pozoroval souvislost určitých typů stavby těla s určitými druhy psychického onemocnění, a protože předpokládal, že existuje plynulý přechod mezi normalitou a psychickým onemocněním, mohl svá původní pozorování zaměřit i na psychicky normální osoby. Tyto souvislosti vysvětluje hypotézou působení nějakého biochemického faktoru. Kretschmer hovořil o charakterových typech, vzhledem ke genetickému podkladu se však jedná spíše o typy temperamentu.<br />
<br />
:Typologie rozlišuje následující typy stavby těla a charakteristiky typů charakteru (přesněji temperamentu): <br />
<br />
:*'''dysplastický''' – neurčitý typ <br />
:*'''astenický'''/'''leptosomní''' (schizothymní) – protažený vzrůst, úzká ramena a bohy, dlouhé nohy a ruce, skrovná muskulatura (dojem hubenosti, slabosti); záhadná a složitá povaha, uzavřený, vážný, plachý, citlivý a chladný zároveň <br />
:*'''pyknický''' (cyklothymní) – sklon k tloušťce, široký obličej, krátký krk, krátké nohy a ruce, podsaditost a obtloustlost (především v oblasti břicha); toto typické vzezření se objevuje až mezi 30. – 40. rokem věku; společensky založený, nálady kolísají mezi veselostí – čilostí a zádumčivostí – těžkopádností, smysl pro humor, ale snadno se rozpláče, požitkářství a pohodlnost, realističtí, otevření, dílní, dobře adaptovaní <br />
:*'''atletický''' (viskózní) – široká ramena, vyvinutá muskulatura, relativně štíhlé nohy, ženy tohoto typu se mohou jevit jako „mužatky“; psychomotoricky klidný a pomalý až těžkopádný a neobratný, malá citlivost a vzrušivost, spíše flegmatický <br />
<br />
:obrázek <br />
<br />
:Vztahy mezi typy stavby těla a charakteru (přesněji temperamentu) jsou následující:<br />
:{| class="wikitable"<br />
:|-<br />
:! typ stavby těla !! psychická struktura !! psychóza (psychické onemocnění)<br />
:|-<br />
:| astenický (leptosomní) || schizothymní || schizofrenie<br />
:|-<br />
:| pyknický || cyklothymní || cyklofrenie (bipolární afektivní porucha<br />
:|-<br />
:| atletický || viskózní (ixothym) || epilepsie<br />
:|}<br />
:Teorie byla z části potvrzena. Tyto typy zahrnují jen velmi malé procento populace.<br />
=== Antropometrická typologie Williama H. Sheldona ===<br />
:Tato teorie vychází také z předpokládané souvislosti mezi tělesnými a psychickými vlastnosti, postupuje však více statisticky. Sheldon došel k prakticky stejným typům jako Kretschmer. K vytvoření typologie použil fotografie těl zepředu, zezadu a ze stran. Jednotlivé typy jsou dány převahou jedné ze tří komponent (nervová soustava, tuk a svalstvo). Dále využil dotazníky, pomocí kterých určil primární psychické komponenty (cerebrotonie, viscerotonie a somatotonie). Spojením tělesných charakteristik a psychických komponent získal následující typy:<br />
<br />
<br />
:*'''ektomorfní''' – tělo je utvářeno křehce, převažuje nervová soustava, tento typ se vyznačuje přecitlivělostí, vnitřním životem, sklonem k samotářství, fantazií, utlumeností, podobný astenikovi<br />
:*'''endomorfní (viscerotonní)''' – tělo je utvářeno vnitřně, převažuje tuk, tento typ se vyznačuje společenskostí, realismem, požitkářstvím, pomalostí a rozvážností, podobný pyknikovi<br />
:*'''mezomorfní''' – tělo je utvářeno vnějšně, převažuje svalová hmota, tento typ se vyznačuje aktivitou, energií a touhou po moci, agresivitou, nezdrženlivostí a agresivitou, podobný atletikovi. (Nakonečný, 2009)<br />
<br />
<br />
=== Typologie Eduarda Sprangera ===<br />
<br />
<br />
Mezi psychologické typologie můžeme dále zařadit také neurofyziologickou typologii Ivana P. Pavlova, autoritářský typ Theodora W. Adorna, typologii Karla F. Gretze a mnoho dalších.</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_typ%C5%AF_v_psychologii_osobnosti._Hlavn%C3%AD_typologick%C3%A9_syst%C3%A9my&diff=57548Pojem typů v psychologii osobnosti. Hlavní typologické systémy2019-05-21T08:36:44Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>== Typ ==<br />
Termín typ označuje sdílenou charakteristiku, která je vlastní celé skupině lidí, jejíž členové mají společné výrazné znaky (např. introverze) a v řadě znaků se od sebe naopak liší (např. úrovní inteligence, oblastí zájmu,…). Členové skupiny jsou tedy jedineční, ale zároveň mají něco společného, co je jasně charakterizuje jako skupinu.<br /><br />
<br />
Proti typologiím hovoří námitka, že teorie typu neříká nic víc, než že určití lidé jsou jiným lidem v určitém ohledu podobní. Třídit lidi do typů lze podle různých hledisek a jedinec tak může příslušet k několika typům zároveň.<br /><br />
<br />
Od jasného oddělení typů se postupně opouští a typologie tak nahrazuje představa, že typy tvoří krajní hodnoty v kontinuu určitého škálování. Např. nelze říci, že existují lidé pouze hubení nebo tlustí, nýbrž v určité míře hubení apod. Většina lidí žádný typ nevytváří. (Nakonečný 2009) Ideální typ je extrémním případem daného kontinua, většina lidí ho nedosahuje, ale více či méně se k němu přibližují. (Allport, 1961) Této představě odporuje Mogel, který tvrdí, že přednost typologií spočívá v redukci komplexity. Postihují něco psychologicky významného a to je cenné i za cenu ztrátu informace. <br /><br />
<br />
== Hlavní typologické systémy ==<br />
První typologie vznikaly na základě pozorování. Za nejstarší typologii je považováno astrologické třídění lidí podle data jejich narození do dvanácti znamení zvířetníku (3. století př. n. l. babylónští Akkadové). Dále fyziognomická typologie (6. století př. n. l., Pythagoras) a konstituční typologie (19. – 20. století). Později typologické pokusy ustávaly.<br />
<br />
=== Hippokratova humorální typologie ===<br />
:Tato typologie vychází z předpokladu, že v těle každého jedince dominuje jedna ze základních tělesných tekutin (krev, hlen, žluč a černá žluč). Každá z těchto tekutin pochází ze základních prvků přírody (vzduch, voda, oheň, země). Každá tekutina se pojí se specifickým duševním projevem. Na tomto základě rozlišil Hippokrates následující typy:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – dominuje krev, základní rozpoložení je radost, je příjemný, veselý a společenský, emoce jsou prudké, ale umírněné a krátkodobé, lehce se vzrušuje a lehce se zklidní<br />
:*'''flegmatik''' – dominuje hlen, základní rozpoložení je lhostejnost, je klidný, neochvějný, málo citlivý, vyznačuje se nízkou reaktivitou, emoce vznikají pomalu, jsou slabé a krátkodobé<br />
:*'''cholerik''' – dominuje žluč, základní rozpoložení je hněv, je vzrušivý, náročný, neustále protestující, neklidní, konfliktní, emoce jsou prudké, silné a dlouhotrvající<br />
:*'''melancholik''' – dominuje černá žluč, základní rozpoložení je smutek, opak sangvinika, emoce vznikají pomalu, jsou silné a dlouhotrvající, nálada je pokleslá, reaktivita nízká<br />
<br />
:Hippokrates je zároveň považován za zakladatele konstituční psychologie, rozlišuje dva typy tělesné konstituce:<br />
<br />
:*'''habitus apoplecticus''' – malý, plnoštíhlý/svalnatý, hypertonický, náchylný k trombóze a cerebrovaskulárním problémům (špatné prokrvení mozku např. po mozkové mrtvici)<br />
:*'''habitus phthisicus''' – štíhlý, vytáhlý, jemný, málo odolný vůči fyzické zátěži, náchylný k tuberkulóze<br />
<br />
=== Typologie Carla G. Junga ===<br />
:Tato typologie byla sestavena na základě srovnávacího studia dosavadních typologií, Jungových klinických zkušeností a teorie psychiky, která rozlišuje čtyři psychické funkce (myšlení, cítění, čití a intuice). Jung rozlišuje lidi koncentrované na sebe a koncentrované na okolí. V tomto vztahování se projevuje zaměření životní energie (libida) směrem dovnitř (na subjekt) nebo směrem navenek (na objekt). To v podstatě znamená uzavřenost vůči sociálnímu okolí nebo naopak otevřenost s potřebou kontaktů.<br />
<br />
:*'''Introvert''' – je více zaměřen na svůj vnitřní svět, má bohatou fantazii a představivost – žije více vnitřně, je uzavřený, vnější svět ho spíše obtěžuje (negativní vztah k objektu), je spíše pasivní, zdrženlivý, nepřístupný, nespolečenský, nedůvěřivý, váhavý v jednání, ze situace se často stahuje do sebe, má mnoho zábran.<br />
:*'''Extravert''' – je více zaměřen na vnější realitu (pozitivní vztah k objektu), je společenský, otevřený, přístupný, činorodý, závislý na mínění ostatních, adaptabilní a prakticky založený, cítí a jedná ve vztahu k objektu, je závislý na mínění ostatních.<br />
<br />
:Oba tyto postoje ke světu jsou komplementární – jeden kompenzuje druhý. Vědomá introverze je kompenzována nevědomou extraverzí a naopak. Existují varianty typů, které jsou dány dominancí jedné z psychických funkcí v introvertním nebo extravertním základu (např. extravertně myšlenkový typ).<br />
<br />
:Extravertní a introvertní typ byly potvrzeny Eysenckovou faktorovou analýzou, jedná se zatím o nejspolehlivější charakteristiky osobnosti. <br />
<br />
=== Psychometrická typologie Hanse Eysencka ===<br />
<br />
:Tato typologie vychází z faktorového šetření osobnosti. Individuální variace chování a psychiky způsobuje malý počet primárních faktorů. Eysenck abstrahoval tři vrozené faktory osobnosti (psychoticismus, extraverze a neuroticismus). Extraverze a neuroticismus jsou vrozené (nelze je snadno změnit) a mají dva póly (extraverze – introverze, emocionální labilita – emocionální stabilita). Dimenze osobnosti tvoří souřadnicový systém zahrnující řadu specifických rysů. Pro názvy jednotlivých typů použil Eysenck terminologii Hippokrata. Tentokrát mají již dříve zmíněné typy operacionální povahu a více empirický základ:<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – stabilní extravert, společenský, družný, citlivý, bezstarostný, vitální, spokojený či vůdčí<br />
:*'''flegmatik''' – stabilní introvert, pasivní, opatrný, přemýšlivý, pokojný, ovládající se, vyrovnaný, spolehlivý, klidný<br />
:*'''cholerik''' – nestabilní extravert, urážlivý, agresivní, vzrušivý, neklidný, impulzivní, optimistický, aktivní<br />
:*'''melancholik''' – nestabilní introvert, náladový, úzkostný, nepružný, pesimistický, zdrženlivý, nespolečenský<br /><br />
<br />
=== Konstituční typologie Ernsta Kretschmera ===<br />
<br />
:Konstituční typologie vycházejí ze souvislostí mezi znaky utváření těla (morfologické a funkční tělesné znaky) a psychickými vlastnostmi. Kretschmer pozoroval souvislost určitých typů stavby těla s určitými druhy psychického onemocnění, a protože předpokládal, že existuje plynulý přechod mezi normalitou a psychickým onemocněním, mohl svá původní pozorování zaměřit i na psychicky normální osoby. Tyto souvislosti vysvětluje hypotézou působení nějakého biochemického faktoru. Kretschmer hovořil o charakterových typech, vzhledem ke genetickému podkladu se však jedná spíše o typy temperamentu.<br />
<br />
:Typologie rozlišuje následující typy stavby těla a charakteristiky typů charakteru (přesněji temperamentu): <br />
<br />
:*'''dysplastický''' – neurčitý typ <br />
:*'''astenický'''/'''leptosomní''' (schizothymní) – protažený vzrůst, úzká ramena a bohy, dlouhé nohy a ruce, skrovná muskulatura (dojem hubenosti, slabosti); záhadná a složitá povaha, uzavřený, vážný, plachý, citlivý a chladný zároveň <br />
:*'''pyknický''' (cyklothymní) – sklon k tloušťce, široký obličej, krátký krk, krátké nohy a ruce, podsaditost a obtloustlost (především v oblasti břicha); toto typické vzezření se objevuje až mezi 30. – 40. rokem věku; společensky založený, nálady kolísají mezi veselostí – čilostí a zádumčivostí – těžkopádností, smysl pro humor, ale snadno se rozpláče, požitkářství a pohodlnost, realističtí, otevření, dílní, dobře adaptovaní <br />
:*'''atletický''' (viskózní) – široká ramena, vyvinutá muskulatura, relativně štíhlé nohy, ženy tohoto typu se mohou jevit jako „mužatky“; psychomotoricky klidný a pomalý až těžkopádný a neobratný, malá citlivost a vzrušivost, spíše flegmatický <br />
<br />
:obrázek <br />
<br />
:Vztahy mezi typy stavby těla a charakteru (přesněji temperamentu) jsou následující:<br />
{| class="wikitable"<br />
|-<br />
! typ stavby těla !! psychická struktura !! psychóza (psychické onemocnění)<br />
|-<br />
| astenický (leptosomní) || schizothymní || schizofrenie<br />
|-<br />
| pyknický || cyklothymní || cyklofrenie (bipolární afektivní porucha<br />
|-<br />
| atletický || viskózní (ixothym) || epilepsie<br />
|}<br />
:Teorie byla z části potvrzena. Tyto typy zahrnují jen velmi malé procento populace.<br />
=== Antropometrická typologie Williama H. Sheldona ===<br />
:Tato teorie vychází také z předpokládané souvislosti mezi tělesnými a psychickými vlastnosti, postupuje však více statisticky. Sheldon došel k prakticky stejným typům jako Kretschmer. K vytvoření typologie použil fotografie těl zepředu, zezadu a ze stran. Jednotlivé typy jsou dány převahou jedné ze tří komponent (nervová soustava, tuk a svalstvo). Dále využil dotazníky, pomocí kterých určil primární psychické komponenty (cerebrotonie, viscerotonie a somatotonie). Spojením tělesných charakteristik a psychických komponent získal následující typy:<br />
<br />
<br />
:*'''ektomorfní''' – tělo je utvářeno křehce, převažuje nervová soustava, tento typ se vyznačuje přecitlivělostí, vnitřním životem, sklonem k samotářství, fantazií, utlumeností, podobný astenikovi<br />
:*'''endomorfní (viscerotonní)''' – tělo je utvářeno vnitřně, převažuje tuk, tento typ se vyznačuje společenskostí, realismem, požitkářstvím, pomalostí a rozvážností, podobný pyknikovi<br />
:*'''mezomorfní''' – tělo je utvářeno vnějšně, převažuje svalová hmota, tento typ se vyznačuje aktivitou, energií a touhou po moci, agresivitou, nezdrženlivostí a agresivitou, podobný atletikovi. (Nakonečný, 2009)<br />
<br />
<br />
=== Typologie Eduarda Sprangera ===<br />
<br />
<br />
Mezi psychologické typologie můžeme dále zařadit také neurofyziologickou typologii Ivana P. Pavlova, autoritářský typ Theodora W. Adorna, typologii Karla F. Gretze a mnoho dalších.</div>Petra.Martinovahttps://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_typ%C5%AF_v_psychologii_osobnosti._Hlavn%C3%AD_typologick%C3%A9_syst%C3%A9my&diff=57547Pojem typů v psychologii osobnosti. Hlavní typologické systémy2019-05-21T08:34:29Z<p>Petra.Martinova: </p>
<hr />
<div>== Typ ==<br />
Termín typ označuje sdílenou charakteristiku, která je vlastní celé skupině lidí, jejíž členové mají společné výrazné znaky (např. introverze) a v řadě znaků se od sebe naopak liší (např. úrovní inteligence, oblastí zájmu,…). Členové skupiny jsou tedy jedineční, ale zároveň mají něco společného, co je jasně charakterizuje jako skupinu.<br /><br />
<br />
Proti typologiím hovoří námitka, že teorie typu neříká nic víc, než že určití lidé jsou jiným lidem v určitém ohledu podobní. Třídit lidi do typů lze podle různých hledisek a jedinec tak může příslušet k několika typům zároveň.<br /><br />
<br />
Od jasného oddělení typů se postupně opouští a typologie tak nahrazuje představa, že typy tvoří krajní hodnoty v kontinuu určitého škálování. Např. nelze říci, že existují lidé pouze hubení nebo tlustí, nýbrž v určité míře hubení apod. Většina lidí žádný typ nevytváří. (Nakonečný 2009) Ideální typ je extrémním případem daného kontinua, většina lidí ho nedosahuje, ale více či méně se k němu přibližují. (Allport, 1961) Této představě odporuje Mogel, který tvrdí, že přednost typologií spočívá v redukci komplexity. Postihují něco psychologicky významného a to je cenné i za cenu ztrátu informace. <br /><br />
<br />
== Hlavní typologické systémy ==<br />
První typologie vznikaly na základě pozorování. Za nejstarší typologii je považováno astrologické třídění lidí podle data jejich narození do dvanácti znamení zvířetníku (3. století př. n. l. babylónští Akkadové). Dále fyziognomická typologie (6. století př. n. l., Pythagoras) a konstituční typologie (19. – 20. století). Později typologické pokusy ustávaly.<br />
<br />
=== Hippokratova humorální typologie ===<br />
:Tato typologie vychází z předpokladu, že v těle každého jedince dominuje jedna ze základních tělesných tekutin (krev, hlen, žluč a černá žluč). Každá z těchto tekutin pochází ze základních prvků přírody (vzduch, voda, oheň, země). Každá tekutina se pojí se specifickým duševním projevem. Na tomto základě rozlišil Hippokrates následující typy:<br /><br />
<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – dominuje krev, základní rozpoložení je radost, je příjemný, veselý a společenský, emoce jsou prudké, ale umírněné a krátkodobé, lehce se vzrušuje a lehce se zklidní<br />
:*'''flegmatik''' – dominuje hlen, základní rozpoložení je lhostejnost, je klidný, neochvějný, málo citlivý, vyznačuje se nízkou reaktivitou, emoce vznikají pomalu, jsou slabé a krátkodobé<br />
:*'''cholerik''' – dominuje žluč, základní rozpoložení je hněv, je vzrušivý, náročný, neustále protestující, neklidní, konfliktní, emoce jsou prudké, silné a dlouhotrvající<br />
:*'''melancholik''' – dominuje černá žluč, základní rozpoložení je smutek, opak sangvinika, emoce vznikají pomalu, jsou silné a dlouhotrvající, nálada je pokleslá, reaktivita nízká<br /><br />
<br />
:Hippokrates je zároveň považován za zakladatele konstituční psychologie, rozlišuje dva typy tělesné konstituce:<br /><br />
<br />
<br />
:*'''habitus apoplecticus''' – malý, plnoštíhlý/svalnatý, hypertonický, náchylný k trombóze a cerebrovaskulárním problémům (špatné prokrvení mozku např. po mozkové mrtvici)<br />
:*'''habitus phthisicus''' – štíhlý, vytáhlý, jemný, málo odolný vůči fyzické zátěži, náchylný k tuberkulóze<br />
<br />
=== Typologie Carla G. Junga ===<br />
:Tato typologie byla sestavena na základě srovnávacího studia dosavadních typologií, Jungových klinických zkušeností a teorie psychiky, která rozlišuje čtyři psychické funkce (myšlení, cítění, čití a intuice). Jung rozlišuje lidi koncentrované na sebe a koncentrované na okolí. V tomto vztahování se projevuje zaměření životní energie (libida) směrem dovnitř (na subjekt) nebo směrem navenek (na objekt). To v podstatě znamená uzavřenost vůči sociálnímu okolí nebo naopak otevřenost s potřebou kontaktů.<br /><br />
<br />
<br />
:*'''Introvert''' – je více zaměřen na svůj vnitřní svět, má bohatou fantazii a představivost – žije více vnitřně, je uzavřený, vnější svět ho spíše obtěžuje (negativní vztah k objektu), je spíše pasivní, zdrženlivý, nepřístupný, nespolečenský, nedůvěřivý, váhavý v jednání, ze situace se často stahuje do sebe, má mnoho zábran.<br />
:*'''Extravert''' – je více zaměřen na vnější realitu (pozitivní vztah k objektu), je společenský, otevřený, přístupný, činorodý, závislý na mínění ostatních, adaptabilní a prakticky založený, cítí a jedná ve vztahu k objektu, je závislý na mínění ostatních.<br /><br />
<br />
:Oba tyto postoje ke světu jsou komplementární – jeden kompenzuje druhý. Vědomá introverze je kompenzována nevědomou extraverzí a naopak. Existují varianty typů, které jsou dány dominancí jedné z psychických funkcí v introvertním nebo extravertním základu (např. extravertně myšlenkový typ).<br /><br />
<br />
:Extravertní a introvertní typ byly potvrzeny Eysenckovou faktorovou analýzou, jedná se zatím o nejspolehlivější charakteristiky osobnosti. <br /><br />
<br />
=== Psychometrická typologie Hanse Eysencka ===<br />
<br />
:Tato typologie vychází z faktorového šetření osobnosti. Individuální variace chování a psychiky způsobuje malý počet primárních faktorů. Eysenck abstrahoval tři vrozené faktory osobnosti (psychoticismus, extraverze a neuroticismus). Extraverze a neuroticismus jsou vrozené (nelze je snadno změnit) a mají dva póly (extraverze – introverze, emocionální labilita – emocionální stabilita). Dimenze osobnosti tvoří souřadnicový systém zahrnující řadu specifických rysů. Pro názvy jednotlivých typů použil Eysenck terminologii Hippokrata. Tentokrát mají již dříve zmíněné typy operacionální povahu a více empirický základ:<br /><br />
<br />
<br />
:*'''sangvinik''' – stabilní extravert, společenský, družný, citlivý, bezstarostný, vitální, spokojený či vůdčí<br />
:*'''flegmatik''' – stabilní introvert, pasivní, opatrný, přemýšlivý, pokojný, ovládající se, vyrovnaný, spolehlivý, klidný<br />
:*'''cholerik''' – nestabilní extravert, urážlivý, agresivní, vzrušivý, neklidný, impulzivní, optimistický, aktivní<br />
:*'''melancholik''' – nestabilní introvert, náladový, úzkostný, nepružný, pesimistický, zdrženlivý, nespolečenský<br /><br />
<br />
<br />
<br />
=== Konstituční typologie Ernsta Kretschmera ===<br />
<br />
:Konstituční typologie vycházejí ze souvislostí mezi znaky utváření těla (morfologické a funkční tělesné znaky) a psychickými vlastnostmi. Kretschmer pozoroval souvislost určitých typů stavby těla s určitými druhy psychického onemocnění, a protože předpokládal, že existuje plynulý přechod mezi normalitou a psychickým onemocněním, mohl svá původní pozorování zaměřit i na psychicky normální osoby. Tyto souvislosti vysvětluje hypotézou působení nějakého biochemického faktoru. Kretschmer hovořil o charakterových typech, vzhledem ke genetickému podkladu se však jedná spíše o typy temperamentu.<br /><br />
<br />
:Typologie rozlišuje následující typy stavby těla a charakteristiky typů charakteru (přesněji temperamentu): <br /><br />
<br />
<br />
:*'''dysplastický''' – neurčitý typ <br />
:*'''astenický'''/'''leptosomní''' (schizothymní) – protažený vzrůst, úzká ramena a bohy, dlouhé nohy a ruce, skrovná muskulatura (dojem hubenosti, slabosti); záhadná a složitá povaha, uzavřený, vážný, plachý, citlivý a chladný zároveň <br />
:*'''pyknický''' (cyklothymní) – sklon k tloušťce, široký obličej, krátký krk, krátké nohy a ruce, podsaditost a obtloustlost (především v oblasti břicha); toto typické vzezření se objevuje až mezi 30. – 40. rokem věku; společensky založený, nálady kolísají mezi veselostí – čilostí a zádumčivostí – těžkopádností, smysl pro humor, ale snadno se rozpláče, požitkářství a pohodlnost, realističtí, otevření, dílní, dobře adaptovaní <br />
:*'''atletický''' (viskózní) – široká ramena, vyvinutá muskulatura, relativně štíhlé nohy, ženy tohoto typu se mohou jevit jako „mužatky“; psychomotoricky klidný a pomalý až těžkopádný a neobratný, malá citlivost a vzrušivost, spíše flegmatický <br /><br />
<br />
:obrázek <br />
<br />
:Vztahy mezi typy stavby těla a charakteru (přesněji temperamentu) jsou následující:<br />
<br />
<br />
{| class="wikitable"<br />
|-<br />
! typ stavby těla !! psychická struktura !! psychóza (psychické onemocnění)<br />
|-<br />
| astenický (leptosomní) || schizothymní || schizofrenie<br />
|-<br />
| pyknický || cyklothymní || cyklofrenie (bipolární afektivní porucha<br />
|-<br />
| atletický || viskózní (ixothym) || epilepsie<br />
|}<br />
<br />
<br />
:Teorie byla z části potvrzena. Tyto typy zahrnují jen velmi malé procento populace.<br />
<br />
<br />
=== Antropometrická typologie Williama H. Sheldona ===<br />
(1940)<br />
<br />
<br />
:Tato teorie vychází také z předpokládané souvislosti mezi tělesnými a psychickými vlastnosti, postupuje však více statisticky. Sheldon došel k prakticky stejným typům jako Kretschmer. K vytvoření typologie použil fotografie těl zepředu, zezadu a ze stran. Jednotlivé typy jsou dány převahou jedné ze tří komponent (nervová soustava, tuk a svalstvo). Dále využil dotazníky, pomocí kterých určil primární psychické komponenty (cerebrotonie, viscerotonie a somatotonie). Spojením tělesných charakteristik a psychických komponent získal následující typy:<br />
<br />
<br />
:*'''ektomorfní''' – tělo je utvářeno křehce, převažuje nervová soustava, tento typ se vyznačuje přecitlivělostí, vnitřním životem, sklonem k samotářství, fantazií, utlumeností, podobný astenikovi<br />
:*'''endomorfní (viscerotonní)''' – tělo je utvářeno vnitřně, převažuje tuk, tento typ se vyznačuje společenskostí, realismem, požitkářstvím, pomalostí a rozvážností, podobný pyknikovi<br />
:*'''mezomorfní''' – tělo je utvářeno vnějšně, převažuje svalová hmota, tento typ se vyznačuje aktivitou, energií a touhou po moci, agresivitou, nezdrženlivostí a agresivitou, podobný atletikovi. (Nakonečný, 2009)<br />
<br />
<br />
=== Typologie Eduarda Sprangera ===<br />
<br />
<br />
Mezi psychologické typologie můžeme dále zařadit také neurofyziologickou typologii Ivana P. Pavlova, autoritářský typ Theodora W. Adorna, typologii Karla F. Gretze a mnoho dalších.</div>Petra.Martinova