Teoretický koncept sociální komunikace. Základní složky komunikačního procesu. Komunikační modely. Podrobný rozbor jednoho vybraného díla z oblasti sociální komunikace: Porovnání verzí

Řádek 45: Řádek 45:
  
 
== Typy sociální komunikace ==
 
== Typy sociální komunikace ==
 +
[[File:model 2.jpg|400px]]
 
=== Přímá sociální komunikace ===
 
=== Přímá sociální komunikace ===
  

Verze z 6. 3. 2016, 18:08

Sociální komunikací může být nazváno sdělení, které chceme předat okolnímu světu a tento na to nějak reaguje, třeba jen svou přítomností. Je podmínkou a předpokladem existence jakéhokoliv lidského společenství. Slovo komunikace pochází z latinského "communicare" – sdílet, stýkat se, radit se s někým nebo z lat."communicatio" - spojování, sdělování. Termín komunikace má mnoho významů, jde o interdisciplinární pojem.

Podle Cejpka nelze sociální komunikaci zjednodušovat jen na komunikační akt mezi lidmi, ale musíme brát v potaz i komunikaci s přírodou, která podmiňuje samu naší existenci. Zkušenosti, znalosti, prožitek, projev citu nebo umělecké představivosti lze zaznamenat na hmotu (text) nebo do energie (telefonický rozhovor) a mohou se stát součástí přímé či nepřímé sociální komunikace.

Königová pokládá společenskou komunikaci za základní kategorii informační vědy, jako její cíl uvádí sdělení faktu, nebo myšlenky, které zvýší znalost příjemce a poznání jako smysl komunikace.

Historie

Vývoj sociální komunikace můžeme rozdělit do tří základních období:

  1. období řečové komunikace (před 90 - 40 tisíci lety – vznik prvních jazyků) – doba převažování jednoho smyslu (sluchu) a velký význam paměti.
  2. období dokumentové komunikace s fází rukopisného a tištěného textu (vznik písma před 5000 lety a Gutenbergem zdokonalený knihtisk v polovině 15. století), podle McLuhana fonetické období - slovo psané pomocí fonetické abecedy přímo ovlivňuje řeč, gramatiku, syntax, artikulaci a společenské využití jazyka.
  3. období elektronické komunikace - objev elektřiny v polovině 18. stol., který McLuhan uvádí jako významné médium, vytvářející v lidské komunikaci časový a prostorový faktor.

Funkce lidské komunikace

Podle Vybírala byly tyto funkce rozděleny do kategorií, jak je tradičně vnímala lingvistika:

  • Informativní funkce – předat zprávu, doplnit jinou, oznámit, prohlásit...
  • Instruktážní funkce - navést, zasvětit, naučit, dát recept...
  • Persuazivní funkce – přesvědčit, aby adresát změnil názor; získat někoho na svou stranu, ovlivnit...
  • Funkce zábavní – rozveselit druhého, rozveselit sebe, rozptýlit, „jen tak“ si popovídat...

Motivace ke komunikaci

Motivaci ke komunikaci má každý člověk, ale kolísá podle okolností, např. jak je nám druhý člověk sympatický, zda jsme svěží nebo unavení, zda ovládáme jazyk komunikačního partnera, zda si s ním rozumíme, atd. Vybíral uvádí tyto motivace:

  • Motivace kongitivní – chceme, či potřebujeme něco sdělit.
  • Motivace sdružovací – chceme navázat vztah.
  • Motivace sebepotvrzovací – potvrzení osobní identity.
  • Motivace adaptační – signalizujeme svou roli, komunikováním se přizpůsobujeme okolí.
  • Motivace přesilová – potřeba uplatnit se.
  • Motivace existenciální – vyhnutí se depresi a melancholii.
  • Motivace požitkářská – odpočinout si, uniknout od starostí.

Struktura mezilidské komunikace

Model.jpg

  • Komunikátor - dá vznik určité myšlence a má vůli ji oznámit.
  • Kódování - převod do komunikovatelné formy, např. jazyka, kterému příjemce rozumí.
  • Sdělení - soustava symbolů, která je přenášena jedním nebo několika komunikačními kanály, verbálně i neverbálně.
  • Nosič - jeho prostřednictvím přenesení sdělení k příjemci. Může jím být člověk, technické komunikační prostředky (masmédia, počítačové sítě, internet, apod.) nebo kulturní symboly.
  • Komunikant, recipient - příjemce sdělení.
  • Dekódování příjemcem na původní obsah a význam.
  • Zpětná vazba – pochopení významu sdělení.
  • Šum - existence faktorů, deformujících obsah sdělení do té míry, že přijaté sdělení není totožné se záměrem komunikátora.
  • Míra ovlivnění a významu všech verbálních nebo neverbálních sdělení – kontext (fyzický, kulturní, sociálně-psychologický a časový).

Typy sociální komunikace

Model 2.jpg

Přímá sociální komunikace

Podle Cejpka tvoří základ sociální komunikace, spočívá v jedinečnosti setkání lidí, kteří si sdělení předávají i prostřednictvím neverbálních a paralingválních (paraverbálních) prostředků a emocí a tak je možné větší porozumění tomu, co je vysloveno.

Nepřímá sociální komunikace

Schopnost člověka zaznamenávat své znalosti, zkušenosti, příběhy a zážitky, tak aby mohly být uchovány a šířeny. Takováto komunikace se tedy uskutečňuje prostřednictvím knih, médií, telefonu, apod. Jedinec se nenachází v přítomnosti komunikátora.

vizuální - auditivní – audiovizuální

podle způsobu percepce

verbální – neverbální

signály mají povahu slovní (mluvená nebo psaná řeč) nebo neslovní (tón hlasu, gesta, mimika, pantomimika)

formální - neformální

(bez předem stanovených pravidel)

zaznamenávaná (recorded)- nezaznamenávaná

“na blízko” - “na dálku”

bez přenosu v prostoru) a s přenosem v prostoru

intrapersonální - interpersonální - skupinová - masová

  • intrapersonální: komunikaci vede jedinec sám se sebou
  • interpersonální: jedinec komunikuje s dalším jedincem nebo jedinci, přičemž všichni zúčastnění vystupují jako individua
  • skupinová (též veřejná): sdělení je předáváno tzv. veřejnosti, tj. anonymním čtenářům, posluchačům, divákům
  • masová: specifický typ skupinové komunikace

adresní - neadresní

příjemce je - není komunikátorovi osobně znám

synchronní - asynchronní

online - offline

Specifické typy sociální komunikace

  • CMC - computer mediated communication (počítačem zprostředkovaná komunikace)
  • informační altruismus
  • informační propaganda
  • dezinformace
  • infomercial
  • infotainment (info-zábava)
  • edutainment
  • komunikace pod nepravou identitou (např. při chatování)
  • informační asymetrie
  • sociální software
  • umělecká komunikace (komunikace uměním)

Vývojové trendy v komunikaci informací

  • industrializace a komercionalizace, specializace (informační průmysl)
  • urychlování produktového toku, odstraňování zprostředkovatelských článků, e-komerce
  • elektronický prodej fyzických nosičů (např. knih)
  • download elektronických dokumentů
  • konvergence médií
  • koncentrace
  • překrývání (konvergence, integrace) informačních, kulturních a “volnočasových” aktivit
  • slábnutí veřejných služeb, nejasná informační politika - důvod: při současné globalizaci informačních toků v celosvětových sítích je obtížné předvídat, zda poskytovaná veřejná podpora (např. dotace státu) bude mít vůbec nějaký efekt
  • vzrůstání významu individuálních forem přístupu k informacím (kontrastuje s dosavadním vývojem informačních institucí, např. knihoven, založených na kolektivním přístupu)
  • nadvláda americké angličtiny, ohrožení “nepočítačových” jazyků (např. těch, které nemají písmo, nebo těch, jež používají jiné písmo než latinku)
  • digital divide, information rich – information poor