Teoretický koncept sociální komunikace. Základní složky komunikačního procesu. Komunikační modely. Podrobný rozbor jednoho vybraného díla z oblasti sociální komunikace

Sociální komunikací je proces, při kterém si lidé vyměňují informace. Jde o akt vysílání a přijímání sdělení jednou nebo více osobami. Je podmínkou a předpokladem existence jakéhokoliv lidského společenství. Tato sdělení mohou být zkreslena šumem, objevují se v kontextu, ovlivňují nás a poskytují možnost zpětné vazby. Jedná se o součást našeho každodenního života. Každé sdělení má také svoji morální hodnotu. V současné době se komunikace považuje za transakční proces, ve kterém je každý účastník komunikace zároveň komunikátor a zároveň příjemce. Současně tedy hovoří a naslouchá.

Slovo komunikace pochází z latinského "communicare" – sdílet, stýkat se, radit se s někým nebo z lat."communicatio" - spojování, sdělování. Termín komunikace má mnoho významů, jde o interdisciplinární pojem.

Podle Jiřího Cejpka nelze sociální komunikaci zjednodušovat jen na komunikační akt mezi lidmi, ale musíme brát v potaz i komunikaci s přírodou, která podmiňuje samu naší existenci. Zkušenosti, znalosti, prožitek, projev citu nebo umělecké představivosti lze zaznamenat na hmotu (text) nebo do energie (telefonický rozhovor) a mohou se stát součástí přímé či nepřímé sociální komunikace. Marie Königová pokládá společenskou komunikaci za základní kategorii informační vědy, jako její cíl uvádí sdělení faktu, nebo myšlenky, které zvýší znalost příjemce a poznání jako smysl komunikace.

Dvě úrovně složitosti

Mezilidská komunikace se realizuje ve dvou úrovních složitosti:
1. Komunikační Akt

• Zahrnuje jednoduché způsoby komunikace v relativně uzavřeném celku.
• Jeho hranice jsou vytvářeny komunikační situací, obsahem, záměrem a dobou trvání.
• Příklad: malý kluk se zeptá staršího pána kolik je hodin.

2. Komunikační proces

• Zahrnuje komplexní vzájemné působení účastníků komunikace vytvářené několika komunikačními akty. Je složitější a s delším trváním popř. pravidelným opakováním.
• Příklad: dva kamarádi se pravidelně schází nad šálkem čaje, aby si spolu zahráli šachy, diskutovali o politice a vyměnili si názory na řadu témat.

Mezi komunikačními procesy a komunikačními akty neexistuje ostrá dělicí čára!

Formy komunikace v závislosti na počtu účastníků

1. Intrapersonální komunikace (hovoříme sami se sebou)
2. Interpersonální komunikace (interakce s jinými osobami)
3. Komunikace v malé skupině (skupina 5 – 10 lidí)
4. Veřejná komunikace (komunikace mezi mluvčím a posluchači)
5. Masová komunikace (noviny, časopisy, rozhlas, televize, film,…)

Funkce lidské komunikace

Podle Zbyňka Vybírala byly tyto funkce rozděleny do kategorií, jak je tradičně vnímala lingvistika:

• Informativní funkce – předat zprávu, doplnit jinou, oznámit, prohlásit...
• Instruktážní funkce - navést, zasvětit, naučit, dát recept...
• Persuazivní funkce – přesvědčit, aby adresát změnil názor; získat někoho na svou stranu, ovlivnit...
• Funkce zábavní – rozveselit druhého, rozveselit sebe, rozptýlit, „jen tak“ si popovídat...

Historie

Vývoj sociální komunikace můžeme rozdělit do 3 základních období:

1. Období řečové komunikace (před 90 - 40 tisíci lety – vznik prvních jazyků) – doba převažování jednoho smyslu (sluchu) a velký význam paměti.
2. Období dokumentové komunikace - s fází rukopisného a tištěného textu (vznik písma před 5000 lety a Gutenbergem zdokonalený knihtisk v polovině 15. století), podle McLuhana fonetické období - slovo psané pomocí fonetické abecedy přímo ovlivňuje řeč, gramatiku, syntax, artikulaci a společenské využití jazyka.
3. Období elektronické komunikace - objev elektřiny v polovině 18. stol., který McLuhan uvádí jako významné médium, vytvářející v lidské komunikaci časový a prostorový faktor.

Motivace ke komunikaci

Motivaci ke komunikaci má každý člověk, ale kolísá podle okolností, např. jak je nám druhý člověk sympatický, zda jsme svěží nebo unavení, zda ovládáme jazyk komunikačního partnera, zda si s ním rozumíme, atd. Vybíral uvádí tyto motivace:

• Motivace kongitivní – chceme, či potřebujeme něco sdělit.
• Motivace sdružovací – chceme navázat vztah.
• Motivace sebepotvrzovací – potvrzení osobní identity.
• Motivace adaptační – signalizujeme svou roli, komunikováním se přizpůsobujeme okolí.
• Motivace přesilová – potřeba uplatnit se.
• Motivace existenciální – vyhnutí se depresi a melancholii.
• Motivace požitkářská – odpočinout si, uniknout od starostí.

verbální – neverbální

signály mají povahu slovní (mluvená nebo psaná řeč) nebo neslovní (tón hlasu, gesta, mimika, pantomimika)

formální - neformální

(bez předem stanovených pravidel)

“na blízko” - “na dálku”

bez přenosu v prostoru) a s přenosem v prostoru

intrapersonální - interpersonální - skupinová - masová

• intrapersonální: komunikaci vede jedinec sám se sebou
• interpersonální: jedinec komunikuje s dalším jedincem nebo jedinci, přičemž všichni zúčastnění vystupují jako individua
• skupinová (též veřejná): sdělení je předáváno tzv. veřejnosti, tj. anonymním čtenářům, posluchačům, divákům
• masová: specifický typ skupinové komunikace

adresní - neadresní

příjemce je - není komunikátorovi osobně znám

synchronní - asynchronní

online - offline

Specifické typy sociální komunikace

• CMC - computer mediated communication (počítačem zprostředkovaná komunikace)
• informační altruismus
• informační propaganda
• dezinformace
• infomercial
• infotainment (info-zábava)
• edutainment
• komunikace pod nepravou identitou (např. při chatování)
• informační asymetrie
• sociální software
• umělecká komunikace (komunikace uměním)

Vývojové trendy v komunikaci informací

• industrializace a komercionalizace, specializace (informační průmysl)
• urychlování produktového toku, odstraňování zprostředkovatelských článků, e-komerce
• elektronický prodej fyzických nosičů (např. knih)
• download elektronických dokumentů
• konvergence médií
• koncentrace
• překrývání (konvergence, integrace) informačních, kulturních a “volnočasových” aktivit
• slábnutí veřejných služeb, nejasná informační politika - důvod: při současné globalizaci informačních toků v celosvětových sítích je obtížné předvídat, zda poskytovaná veřejná podpora (např. dotace státu) bude mít vůbec nějaký efekt
• vzrůstání významu individuálních forem přístupu k informacím (kontrastuje s dosavadním vývojem informačních institucí, např. knihoven, založených na kolektivním přístupu)
• nadvláda americké angličtiny, ohrožení “nepočítačových” jazyků (např. těch, které nemají písmo, nebo těch, jež používají jiné písmo než latinku)
• digital divide, information rich – information poor