Vůle

• schopnost člověka vědomě řídit vlastní psychickou činnost a jejím prostřednictvím regulovat průběh vlastní interakce s předměty a sociálním prostředím (aktivitu periferních orgánů = efektorů, některých vnitřních stavů organismu)
• interakce – musíme mít zpětnou vazbu, sociální prostředí očekává jakousi kontraakci

• vůle, též chtění( W. Stern ), nejednotně vymezena, často jako záměrné, cílevědomé úsilí směřující k dosažení vědomě vytčeného cíle, vlastní jen člověku, jindy navenek projevovaná aktivní složka jáství, též samoregulace chování, psychická dispozice či mohutnost, dělení na teorii autogenickou, kdy vůle je považována za specifickou psychickou vlastnost (N. Ach, H. Rohracher), energii získanou z pudů (W. McDougal) a teorii heterogenetickou, kde vůle je vysvětlována jako záležitost organická (H.Munsterberg), záležitost očekávání (T. Ziehen), myšlení (E. Meumann), emocí (E.Bleuler, H. Ebbinghaus), jako zkušeností získaná dispozice (J. Dewey)

• pojem vůle je v psychologii chápán jako proces i jako dispozice. N. Ach uvádí, že v žádné oblasti psychologie neexistuje takový zmatek a neurčitost, jako u vymezení pojmu vůle. Význam pojmu vůle vychází především z introspekce, proto se skoro nepoužívá v americké psychologii. Zážitkovou strukturu vůle reprezentuje záměr, úmysl dosáhnout určitého cíle určitým způsobem, což vyjadřuje výraz cílevědomé jednání

• napětí spojené s určitou tendencí je prožíváno jako snaha, ale ta může mít neurčité zaměření , touha nebo může být, doprovázena vědomím cíle, chtění. Ve chtění je přítomen zážitek jakéhosi imperativu ega, já chci, ve vůli se aktivně uplatňuje já. Subjekt se zde prožívá jako zdroj svého chtění, jako aktivně jednající bytost usilující o dosažení konkrétního cíle. Jevově je chtění samostatné nejen proti poznání, ale i proti cítění, v němž se subjekt prožívá trpně (Tardy)

• vůle však není jen introspektivní záležitost, E. Webb (1915) objevil faktorovou analýzou rysů charakteru posuzovaných učiteli u studentů faktor vůle, který se projevoval zejména trvalostí motivů, svědomitostí a snahou vzdorovat překážkám. Vůle jako v podstatě nezávislá psychická veličina byla objevena i v sedmi novodobých výzkumech jako volní kontrola chování, která souvisí s těmito rysy osobnosti : vědomí odpovědnosti, pocit taktu, spolehlivost a v souvislosti s pracovní činností jako vytrvalost, pořádnost, přesnost a svědomitost. Uvedené rysy tvoří syndrom, jehož společným faktorem je vůle, která tvoří též psychickou podstatu motivačního faktoru zvaného síla superega (R.B.Cattel, 1967)

• rakouský psycholog H. Rohracher (1963), který preferuje pojem chtění, za jeho intrapsychickou podstatu pokládá zážitek, kdy se člověk v jasně vědomém prožívání a s plným vnitřním souhlasem rozhoduje pro určitý cíl nebo jej odmítá, a zdůrazňuje, že vždy jde o ego-vztažné prožívání ( já souhlasím nebo já odmítám). Vůle v tomto smyslu vyjadřuje dynamickou funkci ega

K. Balcar (1983) rozlišuje tři úrovně řízení činnosti:

1. vrozená – vrozené reflexy, instinkty
2. osvojená – získaná učením, automatizovaná činnost – návyky, zvyky jako produkty učení
3. volní, záměrně vytvářená, volní, úmyslná činnost

• tuto třetí úroveň reprezentuje právě jednání, jehož východiskem je záměr či úmysl dosáhnout určitého cíle, který je spojen s volbou prostředků, ale i s reflexí možných důsledků jednání, popř. s plánem postupu. Každé volní jednání je cílevědomé jednání (G.L. Rubinštejn, 1964). Rubinštejn však rozeznává i mimovolní formy jednání (např. impulsívní), říká však, že studiu volního aktu je studiem jednání vzhledem ke způsobu jeho regulace. A tento specifický lidský způsob regulace, vyjadřuje pojem vůle.

vnitřní stavy ovlivňující vůli:

• slábnoucí motivace (to musíš dodělat)
• překonávání únavy
• emocionální nasycení (rutinní prvky)
• hlad, žízeň

Volní vlastnosti

• strukturálně funkční a obsahově vztahové charakteristiky lidské psychiky, které relativně stálým způsobem spoluurčují průběh volních procesů a projevují se v individuálně příznačných rysech činnosti i v individuálně typických zvláštnostech sociálního styku (strukturálně funkční = nervy, obsahově vztahové = charakter, zásadovost, průběh volních procesů = např. úzkostnost, příznačné rysy činnosti = to předmětné, např. zacházení s předměty)
• některé volní vlastnosti se vážou na strukturální vlastnosti CNS každého jedince (odolnost, energičnost, umírněnost, rozvážnost), zatímco jiné volní vlastnosti se nedají vysvětlit bez zřetele na obsahově vztahové zaměření konkrétních osob (nezávislost, zásadovost, sebekritičnost, zodpovědnost)

Volní procesy

• způsobují včleňování vrozených resp. naučených fyziologických mechanismů a též vědomých obsahů a stavů do řídících cyklů
• umožňují funkční sjednocení zmíněných faktorů a jejich uplatnění jako prostředků při dosahování cíle
• pomáhají při tvorbě strukturovaných vnitřních podmínek, které vyvolávají potřebné prováděcí operace a usměrňují průběh činnosti
• hlavní úloha volních procesů je tedy systémotvorná
• funkční sjednocení (málokdy 100%, může zazvonit telefon - pojď do kina…)

volní procesy se uplatňují zejména při těchto řídících funkcích:

1. zapojení zadaného popř. zvoleného cíle do sítě nadřazených osobních cílů
2. specifikace záměrů a vyčleňování dílčích cílů jako prostředků k dosažení hlavního cíle
3. sebeorganizace činitele v souvislosti se stavem pohotovosti a odhodláním
4. vydávání příkazů výkonným orgánům a využívání zpětných vazeb/informací
5. sebeovládání, kompenzace rušivých vlivů a překonávání překážek

vůle je dispozice k autoregulaci, která se projevuje vědomým sebeovládáním a vědomým sebeprosazováním, tj. obecně úmyslným jednáním. Problémem je nyní geneze úmyslu jako vnitřního imperativu, který je zaměřen dovnitř (kladení cílů, vytváření zábran) i navenek (užívání prostředků, překonání překážek). Vůle je syntéza, resp. ve struktuře volního aktu se integrují jednotlivé složky osobnosti (intelektuální, emocionální a motivační), jednotně fungující celek. V tomto smyslu lze uvést schéma volního aktu:

• Situace
• Kognitivní klíče
• Motivační stav – Motiv
• Asociované, kognitivní, emotivní a motorické komponenty (vzorec uspokojení)
• Rozhodování alternativních cílů
• Posuzování a reflexe
• Užití prostředků
• Důsledků chování
• Rozhodnutí
• Úmysl jednat
• Plán jednání
• Jednání
• Frustrace
• Dosažení cílů
• Míra úspěšnosti

• v průběhu jednání se uplatňují zpětnovazební mechanismy (signály o správnosti, resp. úspěšnosti postupu konání, o dosažení nebo nedosažení dílčích cílů), které jsou centrálně vyhodnocovány
• frustrace, pokud je ohrožena hodnota ega, vyvolává ego-obranné mechanismy nebo stanovení náhradního objektu a přestavbu plánu jednání

Fáze volního procesu

• volní proces začíná impulsem k nějaké vědomé činnosti (např. si uvědomím, že mám hlad), má fázi rozhodovací, která vyústí v rozhodnutí a úmysl, potom následuje (s případným odkladem) fáze realizační, kdy se úmysl uskutečňuje (např. jdu a kupuji si jídlo)

1. rozhodovací fáze
2. realizační fáze

Rozhodovací fáze - proces volby prostředků a cílů

konflikt motivů na vědomé úrovni

• fázi rozhodování předchází vznik pohnutky, ta je buď vnitřní – změna motivace, (jedinec přerušuje činnost, protože se aktivoval dosud latentní, protichůdný motiv), nebo vnější (incentivy, pobídky – např. požadavek sociálního okolí), nebo se podnětem k volnímu jednání může stát překážka v aktuálně probíhající činnosti jedince. Potom nastupuje samotná fáze rozhodování, v níž jedinec řeší konfliktní situaci, která vzniká objevením se různých cílů. K cílovým objektům se váží různé city objektu. Nejsložitější je rozhodování mezi dvěma přibližně stejně nežádoucími cíli. Rozhodování je prožíváno jako nelibý citový stav napětí. Ukončení mučivého stavu dlouhé nerozhodnosti se samo o sobě stává silným motivem. Nejstarší model konfliktní situace při volním rozhodování sestrojil N. Ach. Pokusné osoby se učily dvojicím nesmyslných slabik, až bylo spojení mezi oběma slabikami velmi silné a potom byly osoby vyzvány, aby na danou slabiku (první z dvojice) reagovaly slabikou, která se rýmuje (tedy ne tou původně naučenou). Ach vytvořil konflikt mezi zvykem a úkolem. Introspektivní analýzou prožívání pokus. osob potom určil tyto složky subjektivního prožívání při volním rozhodování: pocit svalového napětí, vraštění čela, stisknuté zuby, neustále připomínání si cíle, zážitek aktuální činnosti vědomí „já chci“ a vědomí námahy. Při složitějším rozhodování si jedinec představuje následky svých činů, což je činnost, jak intelektuální, tak vysoce socializovaná – jedinec je v něm angažován jako člen společenských skupin a jako příslušník určité kultury.

volní akt - zásah do konfliktu motivů

• volní akt jako vrchol procesu rozhodování je doprovázen různými city, představami a myšlenkami, zejména je zde intenzivní vědomí „Já“, uvědomování si sebe sama jako aktivního, svobodného a odpovědného činitele. Volní akt, většinou nastupuje, pokud proti sobě stojí dva motivy, na jedné straně motiv abstraktní, zprostředkovaný budoucností (teď se mi chce strašně jít ven, ale musím zapojit vůli, abych zůstala u učení, jehož výsledek se projeví až za dlouhou dobu). Volní akt dodá slabým motivům síly a bezprostředně silné motivy oslabí.

Realizační fáze

• provedení záměru je završením volní činnosti bez realizace rozhodnutí by to nebylo volní jednání, ale snění nebo představování. Neschopnost realizovat svá rozhodnutí se nazývá abulie (búlé, řecky vůle), projevuje se při některých neurózách nebo jako následek encefalitidy. Též hypobulie a hyperbulie. Realizační fáze může být velmi krátká např. sportovní výkon, kde musíme vyvíjet značné volní úsilí, abychom překonali námahu, únavu nebo i bolest, která je bezprostředním motivem pro kapitul. Při dlouhodobé realizační fázi se často objevují nové motivy, které nás odvádějí k bližším, krátkodobě lákavějším cílům, pro jejichž překonání je vůle nezbytná. N. Ach experimentálně prokázal, že jednání vychází z tzv. determinující tendence řízené představou cíle a obsazené určitou mírou energie, neboť v něm dochází k překonávání vnějších překážek, ale i např. únavy. Z běžného sebepozorování je známo, že člověk někdy vnitřně „bojuje“ s určitými tendencemi a vzdoruje určitým vnějším tlakům. Avšak vůle se uplatňuje jen ve vnitřních konfliktních situacích jako způsobilost potlačit jednu tendenci na úkor jiné. Uplatňuje se také jako aktivní kladení cílů a požadavků na sebe sama, jako aktivní zaměření na dosažení určitého cíle (tím se také liší od úmyslné pozornosti, která je jen zaměřením na vnímání určitých objektů).