Vůle

Vůle

• schopnost člověka vědomě řídit vlastní psychickou činnost a jejím prostřednictvím regulovat průběh vlastní interakce s předměty a sociálním prostředím (aktivitu periferních orgánů = efektorů, některých vnitřních stavů organismu)
• interakce – musíme mít zpětnou vazbu, sociální prostředí očekává jakousi kontraakci

• vůle, též chtění( W. Stern ), nejednotně vymezena, často jako záměrné, cílevědomé úsilí směřující k dosažení vědomě vytčeného cíle, vlastní jen člověku, jindy navenek projevovaná aktivní složka jáství, též samoregulace chování, psychická dispozice či mohutnost, dělení na teorii autogenickou, kdy vůle je považována za specifickou psychickou vlastnost (N. Ach, H. Rohracher), energii získanou z pudů (W. McDougal) a teorii heterogenetickou, kde vůle je vysvětlována jako záležitost organická (H.Munsterberg), záležitost očekávání (T. Ziehen), myšlení (E. Meumann), emocí (E.Bleuler, H. Ebbinghaus), jako zkušeností získaná dispozice (J. Dewey)

• pojem vůle je v psychologii chápán jako proces i jako dispozice. N. Ach uvádí, že v žádné oblasti psychologie neexistuje takový zmatek a neurčitost, jako u vymezení pojmu vůle. Význam pojmu vůle vychází především z introspekce, proto se skoro nepoužívá v americké psychologii. Zážitkovou strukturu vůle reprezentuje záměr, úmysl dosáhnout určitého cíle určitým způsobem, což vyjadřuje výraz cílevědomé jednání

• napětí spojené s určitou tendencí je prožíváno jako snaha, ale ta může mít neurčité zaměření , touha nebo může být, doprovázena vědomím cíle, chtění. Ve chtění je přítomen zážitek jakéhosi imperativu ega, já chci, ve vůli se aktivně uplatňuje já. Subjekt se zde prožívá jako zdroj svého chtění, jako aktivně jednající bytost usilující o dosažení konkrétního cíle. Jevově je chtění samostatné nejen proti poznání, ale i proti cítění, v němž se subjekt prožívá trpně (Tardy)

• vůle však není jen introspektivní záležitost, E. Webb (1915) objevil faktorovou analýzou rysů charakteru posuzovaných učiteli u studentů faktor vůle, který se projevoval zejména trvalostí motivů, svědomitostí a snahou vzdorovat překážkám. Vůle jako v podstatě nezávislá psychická veličina byla objevena i v sedmi novodobých výzkumech jako volní kontrola chování, která souvisí s těmito rysy osobnosti : vědomí odpovědnosti, pocit taktu, spolehlivost a v souvislosti s pracovní činností jako vytrvalost, pořádnost, přesnost a svědomitost. Uvedené rysy tvoří syndrom, jehož společným faktorem je vůle, která tvoří též psychickou podstatu motivačního faktoru zvaného síla superega (R.B.Cattel, 1967)

• rakouský psycholog H. Rohracher (1963), který preferuje pojem chtění, za jeho intrapsychickou podstatu pokládá zážitek, kdy se člověk v jasně vědomém prožívání a s plným vnitřním souhlasem rozhoduje pro určitý cíl nebo jej odmítá, a zdůrazňuje, že vždy jde o ego-vztažné prožívání ( já souhlasím nebo já odmítám). Vůle v tomto smyslu vyjadřuje dynamickou funkci ega

K. Balcar (1983) rozlišuje tři úrovně řízení činnosti:

1. vrozená – vrozené reflexy, instinkty
2. osvojená – získaná učením, automatizovaná činnost – návyky, zvyky jako produkty učení
3. volní, záměrně vytvářená, volní, úmyslná činnost

• tuto třetí úroveň reprezentuje právě jednání, jehož východiskem je záměr či úmysl dosáhnout určitého cíle, který je spojen s volbou prostředků, ale i s reflexí možných důsledků jednání, popř. s plánem postupu. Každé volní jednání je cílevědomé jednání (G.L. Rubinštejn, 1964). Rubinštejn však rozeznává i mimovolní formy jednání (např. impulsívní), říká však, že studiu volního aktu je studiem jednání vzhledem ke způsobu jeho regulace. A tento specifický lidský způsob regulace, vyjadřuje pojem vůle.

vnitřní stavy ovlivňující vůli:

• slábnoucí motivace (to musíš dodělat)
• překonávání únavy
• emocionální nasycení (rutinní prvky)
• hlad, žízeň

Volní vlastnosti

• strukturálně funkční a obsahově vztahové charakteristiky lidské psychiky, které relativně stálým způsobem spoluurčují průběh volních procesů a projevují se v individuálně příznačných rysech činnosti i v individuálně typických zvláštnostech sociálního styku (strukturálně funkční = nervy, obsahově vztahové = charakter, zásadovost, průběh volních procesů = např. úzkostnost, příznačné rysy činnosti = to předmětné, např. zacházení s předměty)
• některé volní vlastnosti se vážou na strukturální vlastnosti CNS každého jedince (odolnost, energičnost, umírněnost, rozvážnost), zatímco jiné volní vlastnosti se nedají vysvětlit bez zřetele na obsahově vztahové zaměření konkrétních osob (nezávislost, zásadovost, sebekritičnost, zodpovědnost)

• vstupují v konfrontaci jedince s vnějšími i vnitřními překážkami. Volní jednání charakterizují různé volní vlastnosti, jako je např. vytrvalost, ráznost, smysl pro odpovědnost, zásadovost, spolehlivost, svědomitost, rozvážnost, sebeovládání, resp. jejich opak. Volní vlastnosti obvykle vytvářejí určité syndromy, za nimiž jsou faktory vůle, jak jsou známy z faktorové analýzy charakterových rysů, resp. různých druhů činnosti. Volní akt je jednotný, ale u různých osob vykazuje různé vlastnosti, které vyjadřují také formální stránku jednání, a proto je někdy těžké oddělit je od znaků temperamentu (ráznost). Psychologický význam dostávají ve spojení s motivy a postoji.

Klagesův klasifikační systém

1. aktivní vůle: ráznost, energie, činorodost, iniciativa, pružnost vůle, rozhodnost
2. pasivní vůle: a)vytrvalost, odolnost, pevnost, nepovolnost, stálost, neovlivnitelnost, b)koncentrace, c)sebevláda, uměřenost, sebekázeň, pasivní vůle neznamená pasivitu jednání, spočívá v brždění a blokování rušivých vlivů, v odporu ke změně započatého jednání, tedy v „obraně“.

Volní procesy

• způsobují včleňování vrozených resp. naučených fyziologických mechanismů a též vědomých obsahů a stavů do řídících cyklů
• umožňují funkční sjednocení zmíněných faktorů a jejich uplatnění jako prostředků při dosahování cíle
• pomáhají při tvorbě strukturovaných vnitřních podmínek, které vyvolávají potřebné prováděcí operace a usměrňují průběh činnosti
• hlavní úloha volních procesů je tedy systémotvorná
• funkční sjednocení (málokdy 100%, může zazvonit telefon - pojď do kina…)

volní procesy se uplatňují zejména při těchto řídících funkcích:

1. zapojení zadaného popř. zvoleného cíle do sítě nadřazených osobních cílů
2. specifikace záměrů a vyčleňování dílčích cílů jako prostředků k dosažení hlavního cíle
3. sebeorganizace činitele v souvislosti se stavem pohotovosti a odhodláním
4. vydávání příkazů výkonným orgánům a využívání zpětných vazeb/informací
5. sebeovládání, kompenzace rušivých vlivů a překonávání překážek

vůle je dispozice k autoregulaci, která se projevuje vědomým sebeovládáním a vědomým sebeprosazováním, tj. obecně úmyslným jednáním. Problémem je nyní geneze úmyslu jako vnitřního imperativu, který je zaměřen dovnitř (kladení cílů, vytváření zábran) i navenek (užívání prostředků, překonání překážek). Vůle je syntéza, resp. ve struktuře volního aktu se integrují jednotlivé složky osobnosti (intelektuální, emocionální a motivační), jednotně fungující celek. V tomto smyslu lze uvést schéma volního aktu:

• Situace
• Kognitivní klíče
• Motivační stav – Motiv
• Asociované, kognitivní, emotivní a motorické komponenty (vzorec uspokojení)
• Rozhodování alternativních cílů
• Posuzování a reflexe
• Užití prostředků
• Důsledků chování
• Rozhodnutí
• Úmysl jednat
• Plán jednání
• Jednání
• Frustrace
• Dosažení cílů
• Míra úspěšnosti

• v průběhu jednání se uplatňují zpětnovazební mechanismy (signály o správnosti, resp. úspěšnosti postupu konání, o dosažení nebo nedosažení dílčích cílů), které jsou centrálně vyhodnocovány
• frustrace, pokud je ohrožena hodnota ega, vyvolává ego-obranné mechanismy nebo stanovení náhradního objektu a přestavbu plánu jednání

Fáze volního procesu

• volní proces začíná impulsem k nějaké vědomé činnosti (např. si uvědomím, že mám hlad), má fázi rozhodovací, která vyústí v rozhodnutí a úmysl, potom následuje (s případným odkladem) fáze realizační, kdy se úmysl uskutečňuje (např. jdu a kupuji si jídlo)

1. rozhodovací fáze
2. realizační fáze

Rozhodovací fáze - proces volby prostředků a cílů

konflikt motivů na vědomé úrovni

• fázi rozhodování předchází vznik pohnutky, ta je buď vnitřní – změna motivace, (jedinec přerušuje činnost, protože se aktivoval dosud latentní, protichůdný motiv), nebo vnější (incentivy, pobídky – např. požadavek sociálního okolí), nebo se podnětem k volnímu jednání může stát překážka v aktuálně probíhající činnosti jedince. Potom nastupuje samotná fáze rozhodování, v níž jedinec řeší konfliktní situaci, která vzniká objevením se různých cílů. K cílovým objektům se váží různé city objektu. Nejsložitější je rozhodování mezi dvěma přibližně stejně nežádoucími cíli. Rozhodování je prožíváno jako nelibý citový stav napětí. Ukončení mučivého stavu dlouhé nerozhodnosti se samo o sobě stává silným motivem. Nejstarší model konfliktní situace při volním rozhodování sestrojil N. Ach. Pokusné osoby se učily dvojicím nesmyslných slabik, až bylo spojení mezi oběma slabikami velmi silné a potom byly osoby vyzvány, aby na danou slabiku (první z dvojice) reagovaly slabikou, která se rýmuje (tedy ne tou původně naučenou). Ach vytvořil konflikt mezi zvykem a úkolem. Introspektivní analýzou prožívání pokus. osob potom určil tyto složky subjektivního prožívání při volním rozhodování: pocit svalového napětí, vraštění čela, stisknuté zuby, neustále připomínání si cíle, zážitek aktuální činnosti vědomí „já chci“ a vědomí námahy. Při složitějším rozhodování si jedinec představuje následky svých činů, což je činnost, jak intelektuální, tak vysoce socializovaná – jedinec je v něm angažován jako člen společenských skupin a jako příslušník určité kultury.

volní akt - zásah do konfliktu motivů

• volní akt jako vrchol procesu rozhodování je doprovázen různými city, představami a myšlenkami, zejména je zde intenzivní vědomí „Já“, uvědomování si sebe sama jako aktivního, svobodného a odpovědného činitele. Volní akt, většinou nastupuje, pokud proti sobě stojí dva motivy, na jedné straně motiv abstraktní, zprostředkovaný budoucností (teď se mi chce strašně jít ven, ale musím zapojit vůli, abych zůstala u učení, jehož výsledek se projeví až za dlouhou dobu). Volní akt dodá slabým motivům síly a bezprostředně silné motivy oslabí.

Realizační fáze

• provedení záměru je završením volní činnosti bez realizace rozhodnutí by to nebylo volní jednání, ale snění nebo představování. Neschopnost realizovat svá rozhodnutí se nazývá abulie (búlé, řecky vůle), projevuje se při některých neurózách nebo jako následek encefalitidy. Též hypobulie a hyperbulie. Realizační fáze může být velmi krátká např. sportovní výkon, kde musíme vyvíjet značné volní úsilí, abychom překonali námahu, únavu nebo i bolest, která je bezprostředním motivem pro kapitul. Při dlouhodobé realizační fázi se často objevují nové motivy, které nás odvádějí k bližším, krátkodobě lákavějším cílům, pro jejichž překonání je vůle nezbytná. N. Ach experimentálně prokázal, že jednání vychází z tzv. determinující tendence řízené představou cíle a obsazené určitou mírou energie, neboť v něm dochází k překonávání vnějších překážek, ale i např. únavy. Z běžného sebepozorování je známo, že člověk někdy vnitřně „bojuje“ s určitými tendencemi a vzdoruje určitým vnějším tlakům. Avšak vůle se uplatňuje jen ve vnitřních konfliktních situacích jako způsobilost potlačit jednu tendenci na úkor jiné. Uplatňuje se také jako aktivní kladení cílů a požadavků na sebe sama, jako aktivní zaměření na dosažení určitého cíle (tím se také liší od úmyslné pozornosti, která je jen zaměřením na vnímání určitých objektů).

Teorie vůle

• filosofická psychologie 19. a 20. století navazovala na Schopenhauerovu a Nietzscheho představu o vůli (považují vůli za podstatu veškerého dění a připisují ji proto ve smyslu puzení, snažení všem projevům života).
• experimentální psychologie 19. století nenachází ke studiu vůle vhodnou cestu, proto ji považuje za odvozený jev. V pojetí asocianistů se vůle redukuje na představu cíle, cit a pohybové počitky. Vlastní rozhodování se redukuje na preferenci takové volby, která povede k pocitu libosti. Wundt chápe vůli jako základní duševní funkci a spojuje ji s afekty. Ostré oddělování intelektuálního chtění a citových sklonů považuje za psychologický protimluv. Motivy jsou emociogenní představy cíle, ale jsou regulovány vůlí.

• experimenty lze v psychologii vůle rozdělit do dvou skupin:

1. pokusy ověřující, zda vůle je samostatný psychický proces, nezávislý na ostatních procesech a neredukovatelný na jiné psychické útvary
2. experimenty jsou orientovány na volní vlastnosti a na jednotlivé fáze volního jednání, zvláště na rozhodování

• psychologické teorie volního jednání lze rozdělit na teorie autogenetické a heterogenetické. První vykládají volní jednání jako specifický druh jednání nebo prožívání, který se nedá regulovat na jiné známé formy vědomí a chování, zastáncem autogenetické teorie je např. N. Ach. Heterogenetické teorie redukují volní činnost na konflikty citové a motivační, na orgánové počitky, na řešení problémů apod.

Narcis Ach

• 1905
• experimentálně prokázal existenci potenciální energie (překonávání únavy, vzdorování určitým vnějším tlakům atd.)a vytvořil pojem determinující tendence – úmysl se realizuje tím snadněji, čím speciálnější je determinující citová představa, přičemž determinující představa je tendence vycházející z představy cíle

• proti tomu byl J. Lindworski (1923), podle něhož vůle spočívá v tvorbě hodnot, Podobně se vyjádřil K. Lewin (1922)

S. L. Rubinštejn

• 1967
• uvádí, že každé volní jednání je cílevědomé jednání a počátky vůle jsou obsaženy již v potřebách jako výchozích pohnutkách lidského jednání. Pud je neuvědomělý a bezpředmětný, člověk, který ho pociťuje, nemá před sebou uvědomělý cíl a proto je zpředmětňování nezbytným předpokladem volní činnosti

H. Rohracher

• 1963
• uvádí, že každé volní jednání je cílevědomé jednání a počátky vůle jsou obsaženy již v potřebách jako výchozích pohnutkách lidského jednání. Pud je neuvědomělý a bezpředmětný, člověk, který ho pociťuje, nemá před sebou uvědomělý cíl a proto je zpředmětňování nezbytným předpokladem volní činnosti

I.P. Pavlov

• domníval se, že neurofyziologickou podstatou volního aktu je činnost kortikálního a pyramidového systému mozku a soudil, že jde o zvláštní druh reflexů, např. pes se naučí „prosit“ o kostku cukru a zvedá přitom packy, aby od cvičitele kostku získal.( Je to případ instrumentálního učení, ale Pavlov tento pojem nepoužíval)

B. F. Skinner

• vůli redukoval na učení. Záměrné, volní chování je podle něj v podstatě operativním chováním, je to naučený instrumentální akt. Proti tomu stojí reflexní chování, bezděčné, mimovolní. Rozlišuje tedy reakci a operaci a operaci chápe jako typ chování, jehož podstatou je činnost, tj. aktivní působení organismu na prostředí, které se nazývá „operativní chování“. M. Brichcín (1971) poukázal na to, že pojem cílevědomého jednání se nekryje s pojmem instrumentální či operační chování.

Vygotskij

• chápe počátek vývoje volního aktu (primitivní záměrné pohyby dítěte) ve zvnitřnění „verbálních instrukcí“, které rodiče dávají dítěti, když se snaží o dosažení nějakého cíle a jež pak dítě exteriorizuje v příslušném jednání. Dospělý má potom k dispozici verbalizované vzorce instrumentálního chování, jimiž se řídí při dosahování cílů. Zpětnovazební mechanismy je potom korigují nebo generalizují na podobné situace a cíle

Miller, Pribram, Galanter

1960

• pokoušejí se o vysvětlení volní regulace chování vlivem interních činitelů a vytvořili koncept plánu chování. V chování se realizuje nějaký subjektivní plán. Východiskem organizace chování směřující k realizaci tohoto plánu, je vnitřní reprezentace skutečnosti – „model situace“, „kognitivní mapa „, kterou autoři nazývají obraz. Plán je kontrola postupu, v jakém má být vykonávána sekvence operací. Pro organismus je plán totéž, co je pro počítač program. Obraz reprezentuje nahromaděné vědění organismu o sobě a o okolí. Autoři zdůrazňují, že to, co organismus činí, závisí na jeho okolí, což je ale sporné, protože člověk často jedná i bez ohledu na vnější situaci. To je případ nejenom impulzivního jednání, probíhajícího ve stavu afektu za snížené vnitřní kontroly situace a rozvahy o možných důsledcích činu, ale i případ vnitřního zpevňování (samozpevňování prostřednictvím etických citů)