Interview

Rozhovor patří mezi přední a nejčastější metody kvalitativního výzkumu, kam patří i terénní výzkum, nicméně jeho užití zdaleka nezaručuje validitu. Míra validity závisí na mnoha faktorech od přípravy tazatele (interviewer), jeho osobnosti, ochoty dotazovaného (interviewee), vybraného prostředí, situačního kontextu až po strukturu rozhovoru a mnohé jiné. Na druhou stranu žádný rozhovor není zcela od věci a nadarmo. „Každé interview představuje zdroj poučení nebo obsahuje alespoň nějaká data, na nichž lze dále stavět“. Konec konců i odmítnutí potenciálního účastníka rozhovor uskutečnit má svou antropologickou hodnotu. Nejen, že můžeme pátrat po tom, proč k tomu došlo, tazateli je umožněno se od této zkušenosti odrazit a volit k příštímu rozhovoru jiný přístup.

1. Fáze: příprava Vyjasníme si naše cíle, zkoumanou skupinu i metodiku zkoumání. Naše badatelské téma i náš záměr by měly sami o sobě predikovat metodiku a techniku sběru dat. Do přípravné fáze řadíme i sepsání otázek, okruhů či vyjasnění tématu – vše záleží na druhu interview. V úvodní fázi oslovíme tazatele a domluvíme si s ním rozhovor. Dbáme na vytvoření dobrého prvního dojmu, nepodceňujeme efekt primarity. Žádoucí je vyvolat důvěru a motivovanost k poskytnutí času a informací. Technik, jak oslovit či vyhledat žádaného tazatele je více a opět záleží na vybrané tématice. Pracuje se s technikou prostého náhodného, systematického, stratifikovaného či vícestupňového výběru. Miroslav Disman a Olga Šmídová dále uvádí výběr kvótní, účelový, ankety či techniky sněhové koule (2002, pp. 111 – 114). Pakliže máme delší časové období mezi oslovením a uskutečněním šetření, máme větší prostor a možnosti si tuto fázi připravit. 1. Volíme prostor, kde se interview odehraje s uvážením, jak choulostivé téma máme. Přesto vždy by se mělo jednat o klidnější prostředí s co nejméně rušivými elementy. 2. Dále volíme čas s ohledem na fyzické potřeby tazatele, jeho povolání či kulturní zvyky. 3. Dbáme i na vlastní přístup v podobě ošacení či vystupování. Důležitá je pro nás rovněž vědomostní příprava, tím spíše, jedná-li se o osobu, o které lze získat informace ještě před osobním setkáním. 4. Rovněž bychom si měli ujasnit, jakým způsobem bude hovor zaznamenán (diktafon, papír, kamera). Miroslav Vaněk, Pavel Mücke a Hana Pelikánová zabývající se orální historií upozorňují: „Tím, že před rozhovorem provedete důkladnou domácí přípravu, projevíte úctu vůči narátorovi a současně zdůrazníte důležitost, již rozhovoru přikládáte“ (2007, p. 87). Pro antropology a etnografy je přípravná fáze obzvlášť důležitá, jelikož plánovaná komunikace neproběhne v nám kulturně známém rámci, ale formou pro nás zcela atypickou, tudíž seznámení se se základními rysy, hodnotami a kulturními vzorci chování dotazovaného je považováno za nezbytné.

2. Průběh rozhovoru Nejprve se doporučuje přizpůsobit se pouhým pozorováním (při pozdravu, zdvořilostních frázích, či prvních otázkách) komunikační strategie účastníka. Pořadí a návaznost otázek či tematických okruhů je třeba mít již promyšlené. „Začíná se s otázkami, jež se týkají neproblémových skutečností, např. současných aktivit, zkušeností a chování jedince“ (Hendl, 2012, p. 169). Po popisné části se postupně přechází k části interpretační, kde nás zajímají názory účastníka. Klíčové dotazy, tzv. jádro rozhovoru se vnáší většinou vprostřed šetření. Demografické a identifikační otázky jsou poměrně nudné a nemusí být pro dotazovaného příjemné (Miovský, 2006). Tyto otázky se kladou buď nenápadně během rozhovoru, nebo se s nimi rozhovor zakončí…“ (Hendl, 2012, p. 169). Ke kontrole validity slouží různé pomůcky, např. kontrolní otázky. Vhodné je seznámit se s řadou technik a doporučení, jak podnítit odpovídajícího k hlubším zamyšlením, jak udržet jeho pozornost a bystrost po celou dobu rozhovoru, jak umět pokládat intimní či nepříjemné otázky. Například technika opakování nabádá v klíčových otázkách opakovat obsah po tázaném. Zdůrazní to naši pozornost a vybídne to k úplnému objasnění problematiky či k doplnění detailů a kontextu. Efektivní se prokázala i technika parafráze, ve které tazatel přetlumočí získanou odpověď svými slovy, vlastní interpretací. Umožní to účastníkovi nahlédnout na problematiku z jiného úhlu pohledu nebo jen pokusit se znovu vysvětlit nastolené téma (Miovský, 2006, p. 166). Nezapomínejme na podstatu moderovaného rozhovoru: „V interview máme vytvořit rámec, v němž se bude moci dotazovaný vyjadřovat pomocí svých vlastních termínů a svým vlastním stylem“ (Hendl, 2012, p. 172).

3. Druhy interview První dělení prozrazuje, zda se jedná o rozhovor face to face nebo přes mediální prostředek (telefon, skype, sociální sítě). Doporučovány jsou obě varianty, jelikož každá má své výhody i nevýhody. Po telefonu nejsme schopni zaznamenat nonverbální podněty, na druhou stranu větší anonymita někdy způsobuje větší otevřenost v případě citlivého tématu. Antropolog se setkává ve většině případů s první variantou, ve které má možnost sledovat digitální (uspořádání znaků jazyka podle syntaktických pravidel) i analogovou (nonverbální komunikaci, například postoj, gesta, výraz tváře, intonaci hlasu) složku komunikace. Především by pak měl dbát na úskalí interkulturní komunikace (Soukup, 2014, p. 99). Nestrukturované interview – zakládá si na přirozeném průběhu konverzace, který je omezen pouze tématem. Nejsou zde podstatné faktické údaje jako spíše uvažování zpovídaného, vnímání reality, vlastní sebepojetí, čemu přikládá při vyprávění důraz, kam se rozhovor dostane. „Kvalita dat může být značně zlepšena, pokud tazatel v průběhu rozhovoru dbá na to, aby zbytečně nepřerušoval tázaného, aby jej nesváděl z jeho sledu vyprávění, a pokud dokáže regulovat osobní vztah mezi ním a tázaným a umí se vyvarovat vlastních předsudkům a sklonům“ (Schensul & LeCompte, 2013, p. 163). Složitější nastává situace při zpracování a analyzování těchto dat. Polostrukturované interview – předem máme vypracované okruhy i pomyslnou strukturu dialogu. Umí využívat předností obou hraničních metod. Tazateli je dána určitá volnost v postupu, důrazu na určité okruhy a detaily, zároveň je limitován jasně vytyčenými okruhy. Zpochybňována může být relevantnost předem nepřipravených otázek, tak jako regulovanost (neautentičnost) interview. Strukturované interview – otázky i jejich pořadí jsou pevně fixované. Získaná data lze zpracovat do schémat a vzorců, ale často postrádají širší kontext a hlubší vstup do problematiky. Tato technika se velice podobá dotazníkovému šetření. Dbá na standardizované prostředí i striktní postup. Proto se mnozí autoři přiklání ji mezi rozhovory nezařazovat. Jiní rozlišují mezi uzavřenými otázkami, kde je přítomnost tazatele zbytečná, a mezi polouzavřenými/polootevřenými a otevřenými. Strukturované interview s otevřenými otázkami je podle Jana Hendla již nepopiratelně, i když v minimalizované podobě, regulováno tazatelem (2012, p. 173).

4. Etika interview Etický kodex si stanoví každý vědec většinou ještě před zahájením rozhovoru. Avšak v průběhu či při interpretaci materiálu dochází k opětovným střetům s novými morálními otázkami. Jejich zodpovězení je možné hledat v mnoha již sepsaných kodexe antropologickými svazy a organizacemi (př. Americká antropologická asociace). Především tak důstojně jako byl rozhovor zahájen by měl skončit. Pokud jsme slíbili anonymitu či neuveřejnění určitých informací, pak bychom se toho také měli držet. „Rozhovor je založen především na budování vztahu mezi tazatelem a narátorem“ (Vaněk, Mücke & Pelikánová, 2007, p. 84). Prospěch z takového jednání mohou mít obě skupiny. Důvěra dotazovaného může vyústit v druhé setkání, zaslání doplňujících materiálů či zkontaktování s novým potenciálním účastníkem.

Disman, M., Ort, J., & Šmídová, O. (2002) Jak se vyrábí sociologická znalost. (Vydání první., 1 online resource (372 pages)). Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. (3. vyd., 407 s.) Praha: Portál. Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. (Vyd. 1., 332 s.) Praha: Grada. Schensul, J., & LeCompte, M. (c2012). Essential ethnographic methods: a mixed methods approach. (2nd ed., xx, 366 p.) Lanham, MD: AltaMira Press. Soukup, M. (2014). Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii. (1. vyd., 169 s.) Praha: Karolinum.

Vaněk, M., Mücke, P., & Pelikánová, H. (2007). Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. (234 p.) Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.