Řešení problémů

Řešení problémů je jedním z procesů myšlení, který je aktivován, když potřebujeme překonat překážky, abychom našli odpověď na nějakou otázku nebo dosáhli určitého cíle. Anderson jmenuje tři kritéria, která se uplatňují vždy, když má dojít k řešení problému:

• Řešení problémů je cílesměrná aktivita (z výchozího bodu – problémové situace – směřujeme k jejímu vyřešení).
• Řešení problémů sestává z posloupnosti více duševních procesů.
• Zapojené duševní procesy mají kognitivní (poznávací) povahu.

Z obecného hlediska lze řešení problému vnímat jako vícefázový cyklus, mezi jehož jednotlivými úseky je často nutné flexibilně přecházet pro úspěšné vyřešení problémové situace. Fáze tohoto cyklu jsou:

• Identifikace problému: rozpoznání problémové situace (např. potřeba formulace výzkumné otázky v závěrečné práci; dosud nepozorované vozidlo vyjíždějící ze zatáčky, před kterou stojíme při hrozbě srážky apod.)
• Definování a reprezentace problému: zásadní fáze, při které vyhodnocujeme povahu problému (např. definování tématu závěrečné práce); pokud není problém dobře definován, bude obtížné (až nemožné) jej vyřešit.
• Formulování strategie: pakliže je problém definován, je třeba vytvořit strategii k jeho vyřešení. Při formulování strategie pro řešení problému se uplatňují procesy analýzy – rozboru komplexního problému na dílčí prvky, ale také procesy syntézy – skládání dílčích prvků ve větší, pro řešení užitečnější celek.
  • Strategie pro řešení problémů jsou vysoce variabilní. Neexistuje žádná jedna ideální strategie pro řešení určitého problému.
  • Při formulování strategie záleží jak na povaze problému, tak preferencích řešitele, jeho osobnostních vlastnostech, míře kreativity atd.
  • J.P. Guilford v této souvislosti definuje tzv. konvergentní myšlení, které je charakteristické užíváním již prověřených a dříve použitých způsobu řešení (algoritmické myšlení), a divergentní myšlení, které je charakteristické pátráním po novém, originálním a dříve nevyužitém způsobu řešení problému. Guilford ztotožňuje divergentní myšlení s kreativitou.

• Organizace informací: strategické strukturování veškerých dostupných informací, které se týkají problémové situace a možnosti jejího řešení (např. vytvoření osnovy pro závěrečnou práci, zápis referencí atd.)
• Rozdělení zdrojů: potřeba pokud možno efektivního rozdělení dostupných zdrojů pro řešení problému (např. při psaní práce rozvrhnutí času věnovaného přípravě, samotnému psaní a kontrole).
• Monitorování (průběžná kontrola): průběžné hodnocení, zda zvolená strategie vede k přibližování se ke kýženému cíli.
• Zhodnocení: posouzení výsledku, úspěšnosti a efektivity celého procesu. Zhodnocení je důležité, jelikož získané informace mohou být využity při řešení jiné problémové situace.

Z neurobiologického hlediska je pro řešení problémů (obdobně jako pro jiné exekutivní funkce) stěžejní zejména prefrontální kortex, ačkoliv na jednotlivých procesech se významně podílejí i další oblasti mozku (vezmeme-li v úvahu, že řešení problémů vyžaduje součinnost všech ostatních kognitivních procesů jako je vnímání, paměť, pozornost, často řeč atd.).

Teoretické přístupy k řešení problémů

1. Behaviorismus

Raný asocianismus a behaviorismus počátku 20. století se zabýval řešením problému u zvířat. Podle těchto autorů je řešení problému buď výsledkem postupu „pokus/omyl“ nebo reprodukcí již dříve naučených odpovědí (Eysenck).

Zástupcem tohoto pojetí byl především E.L. Thorndike, který behavioristickou koncepci demonstroval na svých experimentech s kočkami (1911). Hladové kočky byly uzavřeny do klece, na dohled jim byla umístěna miska s potravou. Z klece mohlo zvíře uniknout tak, že zmáčklo páčku umístěnou v kleci. Zpočátku kočky po kleci zmateně pobíhaly, až došlo nutně k náhodnému zmáčknutí páky. Při opakování experimentu se čas, který kočka potřebovala k zmáčknutí páky, stále snižoval, až v určitou chvíli zamířila po umístění do klece rovnou k páce.

2. Gestaltismus

Odmítnutí behaviorismu, raný výzkum

Závěry behavioristů byly odmítnuty gestaltisty, kteří se domnívali, že povaha řešení problému nespočívá jen v mechanismu „pokus/omyl“ nebo reprodukci již osvojených postupů. Základními premisami gestalt přístupu jsou:

• Chování při řešení problému je jak reproduktivní, tak produktivní.
• Reproduktivní řešení problémů zahrnuje opětovné použití předchozích zkušeností a může stát v cestě úspěšnému řešení problému.
• Produktivní řešení problémů je charakterizováno vhledem do struktury problému a produktivní restrukturací problému.
• Vhled se často vyskytuje náhle a je doprovázen „aha zážitkem“.

Gestalt pojetí řešení problému vychází z gestaltistické teorie percepce (figura a pozadí). Ve známé iluzi „Neckerova kostka“ může pozorovatel vnímat jako přední stěnu krychle hned dvě její stěny, ale nikdy ne současně. Figura je tzv. restrukturována, aby byla vnímána jedním nebo druhým způsobem. Analogicky může dle gestaltistů člověk dosáhnout vhledu do struktury problému a restrukturovat jej tak, aby ho vyřešil.

Klasický experiment provedl gestaltista W. Köhler (1927) na opicích. Zvíře mělo dosáhnout na banány mimo klec, ve které bylo umístěno. K dispozici dostalo několik tyčí. Köhler pozoroval opici, která se pokoušela pomocí tyče dosáhnout na banány formou „pokus/omyl“. Pro neúspěch aktivity na nějakou dobu zanechala. Po chvilce pasivity však spojila dvě tyče dohromady a díky dostatečné délce nově vzniklé tyče si banány podala. Köhler moment spojení dvou tyčí označil za vhled do problémové situace.