Vůle

Vůle je schopnost člověka vědomě řídit vlastní psychickou činnost a jejím prostřednictvím regulovat průběh vlastní interakce s předměty a sociálním prostředím (aktivitu periferních orgánů = efektorů, některých vnitřních stavů organismu)

• interakce – musíme mít zpětnou vazbu, sociální prostředí očekává jakousi kontraakci

Pojem a teorie

Vůle, též chtění( W. Stern ) je nejednotně vymezena. Bývá často uváděna jako záměrné, cílevědomé úsilí směřující k dosažení vědomě vytčeného cíle. Je vlastní jen člověku, jindy navenek projevovaná aktivní složka jáství. Též samoregulace chování, psychická dispozice či mohutnost. Dělení na:

• teorii autogenickou, kdy vůle je považována za specifickou psychickou vlastnost (N. Ach, H. Rohracher), energii získanou z pudů (W. McDougal) a
• teorii heterogenetickou, kde vůle je vysvětlována jako:

• záležitost organická (H.Munsterberg)
• záležitost očekávání (T. Ziehen)
• myšlení (E. Meumann)
• emocí (E.Bleuler, H. Ebbinghaus)
• jako zkušeností získaná dispozice (J. Dewey)

• pojem vůle je v psychologii chápán jako proces i jako dispozice. N. Ach uvádí, že v žádné oblasti psychologie neexistuje takový zmatek a neurčitost, jako u vymezení pojmu vůle. Význam pojmu vůle vychází především z introspekce, proto se skoro nepoužívá v americké psychologii. Zážitkovou strukturu vůle reprezentuje záměr (intence), úmysl dosáhnout určitého cíle určitým způsobem, což vyjadřuje výraz cílevědomé jednání.
• napětí spojené s určitou tendencí je prožíváno jako snaha, ale ta může mít neurčité zaměření (touha) nebo může být doprovázena vědomím cíle (chtění).

• Ve chtění je přítomen zážitek jakéhosi imperativu ega, já chci, ve vůli se aktivně uplatňuje já. Subjekt se zde prožívá jako zdroj svého chtění, jako aktivně jednající bytost usilující o dosažení konkrétního cíle. Jevově je chtění samostatné nejen proti poznání, ale i proti cítění, v němž se subjekt prožívá trpně (Tardy).

• vůle však není jen introspektivní záležitost, E. Webb (1915) objevil faktorovou analýzou rysů charakteru posuzovaných učiteli u studentů faktor vůle, který se projevoval zejména trvalostí motivů, svědomitostí a snahou vzdorovat překážkám. Vůle jako v podstatě nezávislá psychická veličina byla objevena i v sedmi novodobých výzkumech jako volní kontrola chování, která souvisí s těmito rysy osobnosti: vědomí odpovědnosti, pocit taktu, spolehlivost a v souvislosti s pracovní činností jako vytrvalost, pořádnost, přesnost a svědomitost. Uvedené rysy tvoří syndrom, jehož společným faktorem je vůle, která tvoří též psychickou podstatu motivačního faktoru zvaného síla superega (R.B.Cattel, 1967)
• rakouský psycholog H. Rohracher (1963), který preferuje pojem chtění, za jeho intrapsychickou podstatu pokládá zážitek, kdy se člověk v jasně vědomém prožívání a s plným vnitřním souhlasem rozhoduje pro určitý cíl nebo jej odmítá, a zdůrazňuje, že vždy jde o ego-vztažné prožívání (já souhlasím nebo já odmítám). Vůle v tomto smyslu vyjadřuje dynamickou funkci ega.

K. Balcar (1983) rozlišuje tři úrovně řízení činnosti:

1. vrozená – vrozené reflexy, instinkty
2. osvojená – získaná učením, automatizovaná činnost – návyky, zvyky jako produkty učení
3. volní, záměrně vytvářená, volní, úmyslná činnost

• tuto třetí úroveň reprezentuje právě jednání, jehož východiskem je záměr či úmysl dosáhnout určitého cíle, který je spojen s volbou prostředků, ale i s reflexí možných důsledků jednání, popř. s plánem postupu.
• Každé volní jednání je cílevědomé jednání (G. L. Rubinštejn, 1964). Rubinštejn však rozeznává i mimovolní formy jednání (např. impulsívní), říká však, že studium volního aktu je studiem jednání vzhledem ke způsobu jeho regulace. A tento specifický lidský způsob regulace vyjadřuje pojem vůle.

Vnitřní stavy ovlivňující vůli

• slábnoucí motivace (to musíš dodělat)
• překonávání únavy
• emocionální nasycení (rutinní prvky)
• hlad, žízeň

Volní vlastnosti

• strukturálně funkční a obsahově vztahové charakteristiky lidské psychiky, které relativně stálým způsobem spoluurčují průběh volních procesů a projevují se v individuálně příznačných rysech činnosti i v individuálně typických zvláštnostech sociálního styku

• strukturálně funkční = kvalita centrální a periferní nervové soustavy (CNS a PNS)
• obsahově vztahové = charakter, zásadovost
• průběh volních procesů = např. úzkostnost
• příznačné rysy činnosti = to předmětné, např. zacházení s předměty

• některé volní vlastnosti se vážou na strukturální vlastnosti CNS každého jedince (odolnost, energičnost, umírněnost, rozvážnost), zatímco jiné volní vlastnosti se nedají vysvětlit bez zřetele na obsahově vztahové zaměření konkrétních osob (nezávislost, zásadovost, sebekritičnost, zodpovědnost).
• odpovídají individuálním zvláštnostem způsobu, jakým osobnost provádí vědomou seberegulaci, řídí své aktivity, své krátkodobé a dlouhodobé jednání a svůj styk s jinými lidmi.
• projevují se vždy, když osobnost cílevědomě působí na vnější prostředí nebo na své vnitřní procesy a stavy.
• vstupují v konfrontaci jedince s vnějšími i vnitřními překážkami. Volní jednání charakterizují různé volní vlastnosti, jako je např. vytrvalost, ráznost, smysl pro odpovědnost, zásadovost, spolehlivost, svědomitost, rozvážnost, sebeovládání, resp. jejich opak. Volní vlastnosti obvykle vytvářejí určité syndromy, za nimiž jsou faktory vůle, jak jsou známy z faktorové analýzy charakterových rysů, resp. různých druhů činnosti.
• Volní akt je jednotný, ale u různých osob vykazuje různé vlastnosti, které vyjadřují také formální stránku jednání, a proto je někdy těžké oddělit je od znaků temperamentu (např. ráznost). Psychologický význam dostávají ve spojení s motivy a postoji.

Třídění volních vlastností

• Iniciace činnosti (volba cíle, zadání úkolu):

• Iniciativa – schopnost určovat nové cíle činnosti, přemíra iniciativy se může projevovat jako překotnost
• Ochota – tendence pozitivně akceptovat úkoly zadávané druhými lidmi

• Plánování průběhu činnosti:

• Nezávislost – schopnost hodnotit úkoly na základě vlastní analýzy (podle vlastních pocitů, zkušeností…, bez cizího ovlivnění)
• Předvídavost – schopnost anticipovat budoucí změny prostředí (odhadnout náročnost versus osobní předpoklady pro zvládnutí)
• Opatrnost – schopnost plánovat činnost s ohledem na pravděpodobný výskyt jevů které jsou nechtěné a nežádoucí

• Příprava vnějších podmínek a vnitřních předpokladů:

• Samostatnost – schopnost připravovat vnější podmínky a vnitřní předpoklady pro chystanou činnost bez využívání a zatěžování jiných lidí
• Důkladnost – tendence připravovat systematicky vnější podmínky i vnitřní předpoklady, které jsou důležité pro realizaci záměru

• Sebeorganizace:

• Sebekontrola – vědomá kontrola a působení na průběh prováděcích a regulačních funkcí
• Akceschopnost – schopnost dobře organizovat, aktivizovat a využít své vnitřní předpoklady potřebné k provedení činnosti

• Styk s vnějším a vnitřním prostředím:

• Odolnost (trpělivost)- schopnost překonávat působení vnějších vlivů (únava, monotonie)
• Uměřenost – schopnost udržovat aktivaci organismu na úrovni, která je optimální pro realizaci úkolu – tlumit nadměrnou aktivaci, afektivní stavy atd.
• Podnikavost – schopnost přizpůsobovat dané podmínky tak, aby se staly efektivními prostředky

• Zpracování informací a rozhodování:

• Rozvážnost – schopnost přijímat rozhodnutí
• Odvážnost – schopnost přijmout riziko
• Rozhodnost – schopnost volit mezi několika alternativami, schopnost přejít od přijatého rozhodnutí k jeho uskutečňování

• Komunikace mezi řídícími složkami:

• Uvědomělost – schopnost uvědomovat si své pohnutky a účel svého jednání
• Zásadovost – schopnost pevně dodržovat zásady, normy a ideály

• Koordinace součinnosti řídících složek:

• Cílevědomost – schopnost koordinovat během jednání součinnost všech řídících a regulačních složek
• Snaživost – schopnost integrovat pozitivní motivy a emoce do procesu cílevědomého jednání

• Regulace aktivity:

• Energičnost (ráznost) – schopnost vyvinout maximální volní úsilí
• Pečlivost – sklon preferovat kritéria přesnosti a kvality (někdy i na úkor rychlosti cílového efektu)

• Kontrola plnění úkolu (cíle):

• Vytrvalost – tendence opakovaně usilovat o vyřešení vznikajících problémů
• Pružnost – schopnost přijmout rozhodnutí o změně původního cíle…

• Zhodnocení průběhu a výsledků činnosti:

• Sebekritičnost – schopnost nacházet v průběhu a výsledcích vlastní činnosti také nedostatky
• Odpovědnost – připravenost odpovídat za plnění uložených úkolů a povinností

Klagesův klasifikační systém

1. aktivní vůle: ráznost, energie, činorodost, iniciativa, pružnost vůle, rozhodnost
2. pasivní vůle:

1. vytrvalost, odolnost, pevnost, nepovolnost, stálost, neovlivnitelnost
2. koncentrace
3. sebevláda, uměřenost, sebekázeň, pasivní vůle neznamená pasivitu jednání, spočívá v brždění a blokování rušivých vlivů, v odporu ke změně započatého jednání, tedy v „obraně“

Volní procesy

• způsobují včleňování vrozených resp. naučených fyziologických mechanismů a též vědomých obsahů a stavů do řídících cyklů
• umožňují funkční sjednocení zmíněných faktorů a jejich uplatnění jako prostředků při dosahování cíle
• pomáhají při tvorbě strukturovaných vnitřních podmínek, které vyvolávají potřebné prováděcí operace a usměrňují průběh činnosti
• hlavní úloha volních procesů je tedy systémotvorná
• funkční sjednocení (málokdy 100%, může zazvonit telefon - pojď do kina...)

volní akty = osobní volba mezi alternativami (hodnot, zájmů, motivů, cílů, prostředků, plánů...), spojená s impulsem k realizaci zvolené alternativy. Je počátkem realizace záměru.
volní impulsy = instrukce určené prováděcím subsystémům, subjektem zpravidla zformulované ve formě tzv. vnitřní řeči. Každý nese:

1. informaci (obsah)
2. příkaz k aktivování řízeného procesu (dáno možností cílevědomě využívat různé stupně volního úsilí)

Volní procesy se uplatňují zejména při těchto řídících funkcích:

1. zapojení zadaného popř. zvoleného cíle do sítě nadřazených osobních cílů
2. specifikace záměrů a vyčleňování dílčích cílů jako prostředků k dosažení hlavního cíle
3. sebeorganizace činitele v souvislosti se stavem pohotovosti a odhodláním
4. vydávání příkazů výkonným orgánům a využívání zpětných vazeb/informací
5. sebeovládání, kompenzace rušivých vlivů a překonávání překážek

Vůle je dispozice k autoregulaci, která se projevuje vědomým sebeovládáním a vědomým sebeprosazováním, tj. obecně úmyslným jednáním. Problémem je nyní geneze úmyslu jako vnitřního imperativu, který je zaměřen dovnitř (kladení cílů, vytváření zábran) i navenek (užívání prostředků, překonání překážek). Vůle je syntéza, resp. ve struktuře volního aktu se integrují jednotlivé složky osobnosti (intelektuální, emocionální a motivační), jednotně fungující celek. V tomto smyslu lze uvést schéma volního aktu:

• Situace
• Kognitivní klíče
• Motivační stav – Motiv
• Asociované, kognitivní, emotivní a motorické komponenty (vzorec uspokojení)
• Generování alternativních cílů
• Posuzování a reflexe
• Užití prostředků
• Zhodnocení důsledků chování
• Rozhodnutí
• Úmysl jednat
• Plán jednání
• Jednání
• (Frustrace)
• Dosažení cílů
• Zhodnocení míry úspěšnosti

• v průběhu jednání se uplatňují zpětnovazební mechanismy (signály o správnosti, resp. úspěšnosti postupu konání, o dosažení nebo nedosažení dílčích cílů), které jsou centrálně vyhodnocovány
• frustrace, pokud je ohrožena hodnota ega, vyvolává ego-obranné mechanismy nebo stanovení náhradního objektu a přestavbu plánu jednání

Fáze volního procesu

• volní proces začíná impulsem k nějaké vědomé činnosti (např. si uvědomím, že mám hlad), má fázi rozhodovací, která vyústí v rozhodnutí a úmysl, potom následuje (s případným odkladem) fáze realizační, kdy se úmysl uskutečňuje (např. jdu a kupuji si jídlo).

1. rozhodovací fáze
2. realizační fáze

Rozhodovací fáze - proces volby prostředků a cílů

konflikt motivů na vědomé úrovni

• fázi rozhodování předchází vznik pohnutky
• ta je buď vnitřní – změna motivace (jedinec přerušuje činnost, protože se aktivoval dosud latentní, protichůdný motiv), nebo vnější (incentivy, pobídky – např. požadavek sociálního okolí), nebo se podnětem k volnímu jednání může stát překážka v aktuálně probíhající činnosti jedince.
• Potom nastupuje samotná fáze rozhodování, v níž jedinec řeší konfliktní situaci, která vzniká objevením se různých cílů. K cílovým objektům se váží různé city objektu. Nejsložitější je rozhodování mezi dvěma přibližně stejně nežádoucími cíli (v Lewinově teorii schema dvou negativně vnímaných cílů - -).
• Rozhodování je prožíváno jako nelibý citový stav napětí. Ukončení mučivého stavu dlouhé nerozhodnosti se samo o sobě stává silným motivem.
• Nejstarší model konfliktní situace při volním rozhodování sestrojil N. Ach. Pokusné osoby se učily dvojicím nesmyslných slabik, až bylo spojení mezi oběma slabikami velmi silné a potom byly osoby vyzvány, aby na danou slabiku (první z dvojice) reagovaly slabikou, která se rýmuje (tedy ne tou původně naučenou). Ach vytvořil konflikt mezi zvykem a úkolem. Introspektivní analýzou prožívání pokusných osob potom určil tyto složky subjektivního prožívání při volním rozhodování: pocit svalového napětí, vraštění čela, stisknuté zuby, neustále připomínání si cíle, zážitek aktuální činnosti vědomí „já chci“ a vědomí námahy. Při složitějším rozhodování si jedinec představuje následky svých činů, což je činnost jak intelektuální, tak vysoce socializovaná – jedinec je v něm angažován jako člen společenských skupin a jako příslušník určité kultury.

• Každému rozhodování a úmyslnému jednání předchází motivace - projevuje se zvýšenou úrovní aktivace výkonných i řídících orgánů a změnami vnitřního prostředí organismu (ty jsou regulovány homeostatickým systémem).
• Působení MO je zprostředkováno exterocepcí nebo interocepcí a je doprovázeno emočními stavy.
• Střetne-li se několik motivů zároveň, je nutné rozhodování mezi několika alternativami. V situaci konfliktu mezi protichůdnými motivy působí volní procesy – obnovení akceschopnosti.
• Poté bere osobnost osobní odpovědnost za právě přijaté rozhodnutí. Podrobná orientace nutná pro rozhodnutí vyžaduje koncentraci pozornosti – z toho vyplývá, že subjekt by měl už před začátkem prováděcích aktivity vyvíjet volní úsilí a uplatňovat vědomou kontrolu, aby jeho kognitivní operace byly přesné a spolehlivé.
• Zpřesňování záměru – subjekt hledá prostředky vhodné k dosažení cíle. Záměr (úmysl) je výsledkem pochopení osobního smyslu a významu jednání. Formování záměru je výsledkem fungování volních procesů. Rovněž spolupůsobí racionální uvažování založené na sebepojetí a doprovázené prožitky (např. očekávání úspěchu, obavy z nezdaru).
• Volní procesy se naplno projevují při přechodu od přípravy k provádění činnosti, kdy je třeba sebeorganizování.
• Volní impulsy (vnitřní příkazy) – zajišťují aktivizaci výkonných složek a dochází k volnímu aktu (vnitřní příkaz k provedení akce)

volní akt - zásah do konfliktu motivů

• volní akt jako vrchol procesu rozhodování je doprovázen různými city, představami a myšlenkami, zejména je zde intenzivní vědomí „Já“, uvědomování si sebe sama jako aktivního, svobodného a odpovědného činitele. Volní akt většinou nastupuje, pokud proti sobě stojí dva motivy, na jedné straně motiv abstraktní zprostředkovaný budoucností (teď se mi chce strašně jít ven, ale musím zapojit vůli, abych zůstala u učení, jehož výsledek se projeví až za dlouhou dobu). Volní akt dodá slabým motivům síly a bezprostředně silné motivy oslabí.

Realizační fáze

• provedení záměru je završením volní činnosti bez realizace rozhodnutí by to nebylo volní jednání, ale snění nebo představování. Neschopnost realizovat svá rozhodnutí se nazývá abulie (búlé, řecky vůle), projevuje se při některých neurózách nebo jako následek encefalitidy. Též hypobulie a hyperbulie. Realizační fáze může být velmi krátká např. sportovní výkon, kde musíme vyvíjet značné volní úsilí, abychom překonali námahu, únavu nebo i bolest, která je bezprostředním motivem pro kapitul. Při dlouhodobé realizační fázi se často objevují nové motivy, které nás odvádějí k bližším, krátkodobě lákavějším cílům, pro jejichž překonání je vůle nezbytná. N. Ach experimentálně prokázal, že jednání vychází z tzv. determinující tendence řízené představou cíle a obsazené určitou mírou energie, neboť v něm dochází k překonávání vnějších překážek, ale i např. únavy. Z běžného sebepozorování je známo, že člověk někdy vnitřně „bojuje“ s určitými tendencemi a vzdoruje určitým vnějším tlakům. Avšak vůle se uplatňuje jen ve vnitřních konfliktních situacích jako způsobilost potlačit jednu tendenci na úkor jiné. Uplatňuje se také jako aktivní kladení cílů a požadavků na sebe sama, jako aktivní zaměření na dosažení určitého cíle (tím se také liší od úmyslné pozornosti, která je jen zaměřením na vnímání určitých objektů)

• nezbytné v situacích, kdy síla pohnutek nedostačuje k udržení optimální úrovně aktivace, kdy by záměr bez zvýšeného volního úsilí nebylo možné realizovat (díky poměru vlivu pozitivních pohnutek, které dosažení cíle podporují, vůči těm, které tomu odporují)
• vyvíjení závisí na rozhodnutí jednajícího subjektu, je však podmíněno pozitivní motivací a přesvědčením o hodnotě zvoleného cíle
• v mimořádně náročných a dlouhotrvajících činnostech, nebo v činnostech, jejichž provádění probíhá za zvlášť náročných podmínek
• při překonávání únavy, bolesti, strachu,… a jeho vynakládání je spojeno s příznačnými mimickými a pantomimickými projevy (vraštění čela, přivírání očí, zatínání pěstí, stisk čelistí, apod.), subjekt prožívá napětí i těch svalů, které jsou ve stavu izometrické kontrakce

Teorie vůle

• zvláštní význam má pojem vůle ve filosofii, resp. v etice a teologii, kde je používán pro označení zvláštní psychické způsobilosti (síly osobnosti) odolávat náporu smyslových pudů a řídit jednání na základě vědomého chtění, záměru. Pojem vůle je zde tedy kladen do protikladu k pojmu pud.
• Platón i Aristoteles vůli v podstatě ztotožňovali s rozumovým snažením, které je v protikladu s žádostivostí. Tomáš Akvinský chápe vůli jako racionální snahu, jako usilování o dobro řízené intelektem. Podle Descarta je naopak myšlení řízeno vůlí, oba však myšlení a vůli oddělují. Spinoza naproti tomu tvrdí, že rozum a vůle jsou totéž. Podle I. Kanta je vůle rozumové chtění – praktický rozum. Teoretické oddělení rozumu od vůle má praktický dopad zejména na posuzování odpovědnosti jedince za vlastní jednání, proto ovlivnilo etiku. Při ztotožnění vůle a rozumu lze špatné, nesprávné jednání, odvodit z nevědomosti.
• filosofická psychologie 19. a 20. století navazovala na Schopenhauerovu a Nietzscheho představu o vůli (považují vůli za podstatu veškerého dění a připisují ji proto ve smyslu puzení, snažení všem projevům života).
• experimentální psychologie 19. století nenachází ke studiu vůle vhodnou cestu, proto ji považuje za odvozený jev. V pojetí asocianistů se vůle redukuje na představu cíle, cit a pohybové počitky. Vlastní rozhodování se redukuje na preferenci takové volby, která povede k pocitu libosti. Wundt chápe vůli jako základní duševní funkci a spojuje ji s afekty. Ostré oddělování intelektuálního chtění a citových sklonů považuje za psychologický protimluv. Motivy jsou emociogenní představy cíle, ale jsou regulovány vůlí.

• experimenty lze v psychologii vůle rozdělit do dvou skupin:

1. pokusy ověřující, zda vůle je samostatný psychický proces, nezávislý na ostatních procesech a neredukovatelný na jiné psychické útvary
2. experimenty jsou orientovány na volní vlastnosti a na jednotlivé fáze volního jednání, zvláště na rozhodování

• psychologické teorie volního jednání lze rozdělit na teorie autogenetické a heterogenetické. První vykládají volní jednání jako specifický druh jednání nebo prožívání, který se nedá regulovat na jiné známé formy vědomí a chování, zastáncem autogenetické teorie je např. N. Ach. Heterogenetické teorie redukují volní činnost na konflikty citové a motivační, na orgánové počitky, na řešení problémů apod.

Narciss Ach

• 1905
• experimentálně prokázal existenci potenciální energie (překonávání únavy, vzdorování určitým vnějším tlakům atd.) a vytvořil pojem determinující tendence – úmysl se realizuje tím snadněji, čím speciálnější je determinující citová představa, přičemž determinující představa je tendence vycházející z představy cíle

S. L. Rubinštejn

• 1967
• uvádí, že každé volní jednání je cílevědomé jednání a počátky vůle jsou obsaženy již v potřebách jako výchozích pohnutkách lidského jednání. Pud je neuvědomělý a bezpředmětný, člověk, který ho pociťuje, nemá před sebou uvědomělý cíl a proto je zpředmětňování nezbytným předpokladem volní činnosti

H. Rohracher

• 1963
• uvádí, že každé volní jednání je cílevědomé jednání a počátky vůle jsou obsaženy již v potřebách jako výchozích pohnutkách lidského jednání. Pud je neuvědomělý a bezpředmětný, člověk, který ho pociťuje, nemá před sebou uvědomělý cíl a proto je zpředmětňování nezbytným předpokladem volní činnosti

I.P. Pavlov

• domníval se, že neurofyziologickou podstatou volního aktu je činnost kortikálního a pyramidového systému mozku a soudil, že jde o zvláštní druh reflexů, např. pes se naučí „prosit“ o kostku cukru a zvedá přitom packy, aby od cvičitele kostku získal.( Je to případ instrumentálního učení, ale Pavlov tento pojem nepoužíval)

B. F. Skinner

• vůli redukoval na učení. Záměrné, volní chování je podle něj v podstatě operativním chováním, je to naučený instrumentální akt. Proti tomu stojí reflexní chování, bezděčné, mimovolní. Rozlišuje tedy reakci a operaci a operaci chápe jako typ chování, jehož podstatou je činnost, tj. aktivní působení organismu na prostředí, které se nazývá „operativní chování“. M. Brichcín (1971) poukázal na to, že pojem cílevědomého jednání se nekryje s pojmem instrumentální či operační chování.

Vygotskij

• chápe počátek vývoje volního aktu (primitivní záměrné pohyby dítěte) ve zvnitřnění „verbálních instrukcí“, které rodiče dávají dítěti, když se snaží o dosažení nějakého cíle a jež pak dítě exteriorizuje v příslušném jednání. Dospělý má potom k dispozici verbalizované vzorce instrumentálního chování, jimiž se řídí při dosahování cílů. Zpětnovazební mechanismy je potom korigují nebo generalizují na podobné situace a cíle

Miller, Pribram, Galanter

• 1960
• pokoušejí se o vysvětlení volní regulace chování vlivem interních činitelů a vytvořili koncept plánu chování. V chování se realizuje nějaký subjektivní plán. Východiskem organizace chování směřující k realizaci tohoto plánu, je vnitřní reprezentace skutečnosti – „model situace“, „kognitivní mapa „, kterou autoři nazývají obraz. Plán je kontrola postupu, v jakém má být vykonávána sekvence operací. Pro organismus je plán totéž, co je pro počítač program. Obraz reprezentuje nahromaděné vědění organismu o sobě a o okolí. Autoři zdůrazňují, že to, co organismus činí, závisí na jeho okolí, což je ale sporné, protože člověk často jedná i bez ohledu na vnější situaci. To je případ nejenom impulzivního jednání, probíhajícího ve stavu afektu za snížené vnitřní kontroly situace a rozvahy o možných důsledcích činu, ale i případ vnitřního zpevňování (samozpevňování prostřednictvím etických citů)

Brichcín

• přijetí cíle má povahu kognitivní operace – regulace vědomá, volní, mentální reprezentace vnějších podmínek činnosti sama o sobě je kognitivním konstruktem (Miluška jásá) – nemá samostatnou regulační fci. uplatňuje se dohrom. s plánováním činnosti průběh interakce (část mezi plánováním a kognitivním hodnocením) nelze předem zaprogramovat, protože je vždy ovlivňován vnějšími i vnitřními vlivy a není konstantní systém seberegulace byl popsán jako normativní model, abstrahující od konkrétních zvláštností realizace činnosti

Selz, Lewin, Lindworski

teoretické koncepce těchto psychologů mají něco společného:

• opírají se o introspektivní výpovědi
• chápou volní aktivitu jako dvoufázovou (příprava a provedení)
• vycházejí z předpokladu, že po dokončení duševní přípravy („primární volní akt“) proběhne volní jednání bez dalších regulačních zásahů. Za faktory vyvolávající volní jednání byly pokládány „determinující tendence“ – Ach, „tendence jednat“ a „volní zaměření“ (Ziehen), chtění a zážitek osobního nasazení (Lindworsky), „síla vůle“ (Selz), napětí vyplývající ze záměru – „kvazipotřeba“ (Lewin)nezabývali se ale přechodem od vnitřního zážitku k vnější aktivitě tuto mezeru překlenuli převzatými konstrukty jako „volní impulz“ – zážitek svobodného rozhodnutí, „invenční pocit“ – počitek invence svalů (James)

• na introspektivní rozbory chtění později navázali fenomenologicky orientovaní psychologové a filozofové: Straus a Griffith (1967) Melden (1968), Feinberg (1968), White (1968) otázky po svobodě vůle, osobní a právní odpovědnosti za jednání, vztah prostředků a cílů, vztah motivů, hodnot, záměrů, účelů a příčin jednání: rozebírali zážitky toužím, přeju si, prahnu po něčem, chci, zabývali se významem volních aktů v lidském životě – psych, filosof, etické Aspekty činů do tohoto proudu lze zařadit i – filosof K.R.Poper a neurofiziolog J.C.Ecclese(1982) – dlouhodobé snažení o přijatelné vysvětlení „modulární interakce“ tj. vzájemného působení stavů lidského vědomí a nervových vzruchů ve zvláště senzibilních zónách mozkové kůry

• na pomezí behaviorismu a novějších koncepcí motivace: T.A.Ryan – „International behavior“ – významné proto, že podává přehled experimentálních výzkumů „záměrných faktorů“ působících v souvislosti s pozorností při procesech učení a percepce ústřední pojem „intention“ def. jako motivační faktor který působí na jiné úrovni než cíl

• američtí autoři – Grinker (1959), Parsons, Shils (1962), Goldman (1970) – vytvářeli obecné teorie jednání vztahující se ke složitým aktivitám lidí v sociálním a ekonomickém prostředí, přitom se opírali o behavioristické a psychoanalytické koncepce motivace – jejich přínos pro psychologickou teorii cílevědomého rozhodování a jednání je omezený

• W. Mischel, N. Cantorová, S. Feldman vydali v New Yorku v roce 1996 učebnici sociální psychologie, jedna kapitola nese název „Principy sebekontroly: povaha síly vůle a sebekontroly“, navázali mj. na koncepce Rogerse, Kellyho, Bandury, Rottera, zpracovali témata: principy cílesměrné seberegulace, kognitivně afektivní jednotky a systém osobnosti ve vztahu k chování, osobní smysl aktivit a motivace, úloha přesvědčení, očekávání a sebedůvěry při sebekontrole, teorie řízení a rozhodování, hodnoty ,cíle, sebepojetí, vlastnosti cílů ovlivňující úsilí, dovednosti sebeinstruování(Rogers , Já je činitelem osobní kauzace – schopným účelně jednat a kontrolovat sám sebe