Základní fyziologické principy vnímání, paměti

Fyziologie vnímání

Vnímání je velice komplikovaný proces aktivní konstrukce skutečnosti toho kterého živočišného druhu. Předpokladem pro vnímání je příjem fyzikálních a chemických podnětů, tzv. senzorických dat, ze smyslových orgánů. Těmto informacím se říká počitky a jejich přijímání čití.

Tím, že je organismus schopen tyto podměty v mozkové kůře zpracovat a transformovat, pak vzniká vnímání, potažmo obraz světa. Organismus je pak z krátkodobého hlediska schopen např. uniknout z nebezpečné situace a z dlouhodobého hlediska se adaptovat pro život v určitých životních podmínkách. Všechny živočišné druhy tedy nejsou vybaveny stejně vyvinutými orgány smyslového vnímání.

Pro jednotlivé druhy stimulace jsou příslušné smyslové orgány vybaveny receptory -čivými buňkami. Energie daného podmětu je poté v rámci procesu transdukce smyslovým orgánem přeměněna na nervové impulzy. Tyto nervové impulzy putují do mozkových center, kde jsou zpracovány a některé uchovány v paměti.

Určitý druh informace jde u zdravého člověka přenášet pouze příslušným nervem. Johannes Müller tento jev nazval specifickou nervovou energií a popsal jej takto:

„Počitek zvuku je speciální „energií“ nebo „kvalitou“ sluchového nervu, počitek světla a barev zrakového nervu a tak je to i s ostatními senzorickými nervy. Nerv každého smyslu je zřejmě schopen pouze jednoho určitého druhu počitků, a ne jiných, které jsou vlastní jiným smyslovým orgánům. Mezi ověřenými poznatky z fyziologie žádný nepodporuje názor, že by jeden senzorický nerv mohl zastat funkci jiného. Zvýšení citlivosti hmatu u slepců nebudeme dnes nazývat jako vidění prsty. Záznamy o schopnosti vidět prsty a epigastriem (nadbřiškem) jsou zřejmě pouhé výmysly a za případy, kdy se tato schopnost zdánlivě praktikovala, se skrývá podvod.“