Zdeněk Václav Tobolka

Na tomto hesle pracuje Eva Křížková.

Zdeněk Václav Tobolka (21. června 1874 Poděbrady – 5. listopadu 1951 Praha) byl český historik, politik a knihovník, otec české knihovědy. Patří mezi přední zakladatele moderního českého a československého knihovnictví. Stál u zrodu knihovního zákona v roce 1919, přes dvacet let byl ředitelem Parlamentní knihovny, zabýval se knihovědou, bibliografií a katalogizací. Publikoval v knihovnických časopisech a sám jich také několik vydával. Byl ředitelem Státní knihovnické školy, vedl také knihovnické kurzy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Mezi jeho zásluhy patří upevnění knihovnictví jako vědního a studijního oboru a jeho profesionalizace. Z.V. Tobolka se podílel na pořádání Mezinárodního knihovnického kongresu roku 1926 v Praze a účastnil se na založení Mezinárodní knihovnické organizace IFLA roku 1927 v Edinburku (původně Mezinárodní knihovnický a bibliografický výbor byl přejmenován roku 1929). Od roku 2000 je významným a zasloužilým českým knihovníkům udělována medaile Zdeňka Václava Tobolky. Jejími držiteli jsou např. prof. Jiří Cejpek, doc. Hana Vodičková, dr. Mirjam Bohatcová, dr. Pavel Pokorný nebo dr. Václav Pumprla.

Zdeněk Václav Tobolka

Život

Zdeněk Václav Tobolka se narodil 21. června 1874 v Poděbradech v rodině hostinského Josefa Tobolky a jeho ženy Vladimíry (rozené Vamberecké). Po smrti otce se s matkou přestěhoval do Kolína, kde vychodil obecnou školu a první rok gymnázia. Poté přešel do Prahy, kde mezi jeho učitele patřil i významný český historický spisovatel Alois Jirásek. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval v letech 1892-1896 filozofii, historii a bohemistiku.. Měl čtyři děti, dvě dcery a dva syny. Zemřel 5.listopadu 1951 v Praze.

Profesní kariéra

Tobolka knihovník

Po ukončení studia roku 1896 zahájil Tobolka svojí kariéru jako profesor dějepisu a zeměpisu na obchodní akademii v Chrudimi a v letech 1898-1900 vyučoval navíc na vyšší dívčí škole. V srpnu 1897 nastoupil na místo amanuenssise (nižšího úředníka) do pražské c. k. Veřejné a univerzitní knihovny (dnešní Národní knihovna v Praze). Zde působil do roku 1918. Roku 1918 se zasadil o založení knihovny Národního shromáždění(dnešní Parlamentní knihovna) a na místě jejího ředitele působil až do svého odchodu do penze v březnu 1939. Již roku 1900 se pokusil o vydávání knihovnického periodika pod názvem České knihovnictví. Vyšlo pouze sedm čísel prvního ročníku se zaměřením hlavně na lidové knihovnictví.. Ačkoli České knihovnictví nemělo dlouhého trvání, byl to Tobolkův první významný počin přispívající k rozmachu českého knihovnictví. . Dalším knihovnickým periodikem, u jehož vzniku Tobolka stál, byl časopis Knihy a knihovny. Začal vycházet roku 1920 a snažil se věnovat praktickým otázkám. I tento časopis po roce zanikl. Na vydávání Časopisu československých knihovníků (od 1922), podporovaného ministerstvem školství se potom Tobolka díval spíše skepticky. Roku 1903 začal Tobolka vydávat Českou bibliografii(celkem 10 svazků). V říjnu 1905 byl z iniciativy Národní rady české založen Osvětový svaz. Jeho hlavním cílem bylo šíření lidové osvěty a prohloubení vědomostí ve všech vrstvách českého národa. K tomu účelu měly jako nástroj sloužit lidové knihovny a čítárny. Roku 1906 přijal Tobolka předsednictví v knihovnickém odboru tohoto Osvětového svazu. Za jeho předsednictví došlo například k propojení s redakcí České osvěty (kde byl hlavní postavou další významný knihovník a bibliograf Ladislav Jan Živný). Postupně jeho aktivity v lidovém knihovnictví slábly (1909) a lze sledovat posun k politice, které se plně věnoval až do konce první světové války. Již těsně po vzniku samostatného Československa se Tobolka začal zabývat budoucností československého knihovnictví. V roce 1918 vydal spis Státní vědecké knihovnictví československé republiky. V tomto spise hodnotí tehdejší stav vědeckého knihovnictví u nás, upozorňuje na velké nedostatky, které jsou pozůstatky rakousko-uherské monarchie a na možnosti jejich nápravy. Navrhoval například:

• vytvoření dalších státních vědeckých knihoven,
• rozřešení otázky povinného výtisku a povinnosti ročního vydávání jejich seznamů
• zřízení komise pro soupis prvotisků.

V zimě 1919 se začalo o jednat o vzniku Spolku československých knihovníků a Tobolka byl jedním z jeho zakladatelů. Přímo v jeho ředitelně se konaly porady přípravného výboru. Prvním předsedou se stal nakonec Josef Volf a Tobolka si několik let udržoval odstup od činnosti Spolku. Účastnil se až jeho sjezdu roku 1923 v Olomouci a roku 1925 byl konečně zvolen předsedou, avšak na funkci byl nucen rezignovat kvůli nesrovnalostem v hospodaření a schodku v prosinci 1928 (oznámeno na sjezdu v dubnu 1929). Kromě organizace Mezinárodního knihovnického kongresu se zasloužil také o zlepšení Časopisu československých knihovníků. K sedmdesátým pátým narozeninám prezidenta republiky Masaryka 7. března 1925 byl vydán výnos iniciovaný Tobolkou, na zřízení Národní knihovny jako konzervačního oddělení univerzitní knihovny. Byl rovněž zrušen Bibliografický ústav a jeho povinnosti převzala Národní knihovna. Tím se Tobolkovi naskytla možnost ovlivňovat práce na Bibliografickém katalogu a jeho podobu.

1.knihovnický zákon

Přípravy knihovnického zákona probíhaly nejprve v Osvětovém svazu, na začátku roku 1919 se pak jednání přesunula na Ministerstvo školství a národní osvěty. Tobolka se těchto příprav aktivně účastnil. Jako poradce pak působil na ministerstvu školství a kultury pak i v pozdějších letech. Zákon o veřejných knihovnách obecních č. 430/1919 Sb. byl schválen Národním shromážděním 22. července 1919 (tzv. 1. knihovnický zákon). Kromě jiného upravoval například:

• povinnost zřizovat veřejné knihovny ve všech politických obcích,
• povinnost zakládat samostatné menšinové knihovny nebo zvláštní menšinová oddělení všude tam, kde žilo menšinové obyvatelstvo,
• knihovna měla mít půjčovnu, čítárnu a příruční knihovnu,
• lhůta pro zřízení knihoven ve všech obcích byla stanovena na 1-2 roky,
• na udržování a rozšiřováni knihoven byl stanoven příspěvek obce ve výši 30 hal. – 1 Kč na obyvatele,
• bylo umožněno, aby obce převzaly spolkové a jiné knihovny.

Brzy po schválení zákona bylo vydáno podrobné prováděcí vládní nařízení č. 607/1919 Sb. Zde je kromě jiného zmíněna i bezplatnost půjčované četby. Zákon a jeho vládní nařízení podnítili takový růst veřejných knihoven, že jsme se jako první země na světě přiblížili k uskutečnění ideje „knihovna v každé obci“. Výsledkem 1. knihovnického zákona ale nebyl pouze značný nárůst počtu veřejných obecních knihoven, ale spolu s působením Ministerstva školství a národní osvěty došlo k obnově a velkém rozkvětu českého knihovnictví obecně. 1. knihovnický zákon platil až do roku 1959, kdy byl schválen tzv. 2. knihovnický zákon - Zákon č. 53/1959 Sb., o jednotné soustavě knihoven (knihovnický zákon)

Knihovnické školství

Podle nového knihovnického zákona v obcích nad 10 000 obyvatel mohl být knihovníkem jen ten, kdo dosáhl alespoň středoškolského vzdělání a složil státní knihovnickou zkoušku. Aby mohla být tato podmínka splněna, byla roku 1920 založena jednoletá Státní knihovnická škola. Jejím ředitelem se stal právě Zdeněk Václav Tobolka. Škola však byla spíše jakýmsi nástavbovým kurzem, všichni učitelé (kromě Z. V. Tobolky, například i Ladislav Jan Živý nebo J. Volf) byli externisté a sama škola nebyla v soustavě odborných škol. Za podpory Spolku československých knihovníků se stal Tobolka externím ředitelem Státní knihovnické školy v Praze (1920-1926). Ta byla nejprve umístěna v gymnáziu v Křemencově ulici, později získala jako přednáškový sál knihovnu Kinských. Požadavkem bylo, aby tuto školu absolvoval každý nový knihovník a aby studium bylo dvouleté. Spory se Spolkem československých knihovníků o přenesení studia na univerzitní půdu vyústily roku 1926 v dočasné uzavření knihovnické školy (do roku 1928). Mezitím byly roku 1927 po dlouhých diskusích, zda knihovnictví na univerzitu patří, zřízeny knihovnické kurzy a jejich ředitelem se stal jako nově habilitovaný docent knihovědy právě Tobolka. Za nejvýznamnější a nejdůležitější Tobolkovu aktivitu bývá již tradičně označován monumentální Knihopis českých a slovenských tisků až do konce XVII. století. Roku 1925 vyšel první díl se 31 záznamy prvotisků, práce na druhém dílu začaly kvůli finančním potížím až o deset let později a Knihopis vycházel v sešitech. Tobolka ho redigoval do roku 1949, štafetu po něm převzali František Horák a Bedřiška Wižďálková. V současnosti Národní knihovna vydává dodatky.

Výběr z díla Z.V. Tobolky

Roku 1925 bylo za Tobolkovy redakce vydáno kolektivní encyklopedické dílo Československé knihovnictví. Pro spolupráci byli získáni např. Gustav Friedrich, Václav Vojtíšek, Čeněk Zíbrt nebo Ladislav Jan Živný. Ze dvaceti čtyř kapitol jich sám Tobolka napsal šest a autorsky se podílel na dalších třech. Jde o dílo, které průkopnicky pojímalo knihovnictví jako vědní obor a kromě něj pokrývalo i knihovědu. Čerpali z něj knihovníci a studenti po celé meziválečné a zčásti i poválečné období a podnítilo dokonce i vznik podobně koncipované knihy v Německu.

Od roku 1926 Tobolka redigoval Monumenta Bohemiae typographica. Cílem této edice bylo metodou fotomechanické reprodukce zpřístupnit významná díla starší české literatury v jejich věrné kopii, např. Chelčického Síť víry pravé (1521), Kališnický pasionál (1495), Písně chval božských (1541). Celkem vyšlo jedenáct faksimile s přílohami, doprovázených edičním výkladem o díle, autorovi a tiskaři.

Roku 1929 přišel Tobolka s návrhem zrušení malých veřejných knihoven a spojováním obcí v oblasti, kde by výpůjčky zajišťoval speciálně zařízený automobil.

Když byla roku 1930 založena Knihovědná společnost, byl to opět Tobolka, kdo se zasadil o její vznik a kdo stanul v jejím čele. Předsedou byl potom až do roku 1948. Společnost vydávala časopis Slovanská knihověda.

Od třicátých let se Tobolka zaměřil především na pedagogickou (s výjimkou druhé světové války) a badatelskou činnost. Jeho žádost o bezplatnou knihovědnou profesoru z roku 1938 se již nestihla do začátku války vyřídit. Od roku 1933 byl stálým soudním znalcem pro knihovnictví. Z jeho pozdních děl by neměla být přehlédnuta Kniha (1949) a posmrtně vydaná Národní a universitní knihovna v Praze, její vznik a vývoj (1959).

Literatura

• MALENOVÁ, Magda. Zdeněk Václav Tobolka a jeho knihovnická cena. Brno, 2010. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, Kabinet informační studií a knihovnictví. [cit. 2015-12-31]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/179208/ff_b/bakalarka_1.pdf.
• CEJPEK, Jiří. Zdeněk Václav Tobolka (1874-1949). In: Bulletin SKIP. 2001, 10(2), s. 12-13. [cit. 2015-12-31]. ISSN 1210-0927. Dostupné také z: http://wwwold.nkp.cz/o_knihovnach/konsorcia/skip/Bull01_28.htm#ti.
• BROŽEK, Aleš. První medaile Z.V.Tobolky. In: Čtenář. 2000, 52(12), s. 351-352. [cit. 2015-12-31]. ISSN 0011-2321.
• KŘÍČEK, Václav. Zdeněk Václav Tobolka: zakladatel moderního českého a slovenského knihovnictví. In: Čtenář. 2007, 59(7-8), s. 214-219. ISSN 0011-2321. Dostupné také z: http://ctenar.svkkl.cz/archiv/pdf-2007/cislo-07-08-2007-25-60.htm.
• PUMPRLA, Václav. Zdeněk Václav Tobolka (1874-1951) - politik, historik a knihovník. In: Krok. 2004, 1(4), s. 9-12. ISSN 1214-6420.
• ŠPÉT, Jiří. Zdeněk Václav Tobolka a jeho "České knihovnictví". In: Národní knihovna. 1994, 5(3/4), s. 219-233. ISSN 0862-7487.
• EHRLICHOVÁ, Klára. Zdeněk Václav Tobolka a jeho přínos k pořádání informací a znalostí. Ikaros [online]. 2006, 10(7) [cit. 2015-12-31]. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://www.ikaros.cz/node/3526.
• CHADIMOVÁ, Jana. Zdeněk Václav Tobolka. Ikaros [online]. 2005 9(10). [cit. 2015-12-31]. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/zdenek-vaclav-tobolka
• MACH, David. Knihopis českých a slovenských tisků stále žije!. Ikaros [online]. 2013, 17(2) [cit. 2015-12-31]. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://www.ikaros.cz/knihopis-ceskych-a-slovenskych-tisku-stale-zije.
• KOUBOVÁ, Blanka. Právní úprava veřejného knihovnictví. Praha: Karlova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví, 2011.

Klíčová slova

Zdeněk Václav Tobolka, knihovnictví, knihověda