Šablona:Článek týdne/2019/45

Pojmem temperament označujeme v současné psychologii ty psychologické charakteristiky, jež jsou vrozené (dědičné), můžeme u nich identifikovat biologický základ a týkají se formální (průběhové, dynamické, charakteristiky vztahující se ke stylu chování), nikoli obsahové stránky chování a prožívání.[1] V zásadě se jedná o povahové vlastnosti člověka.[2]

Kagan[3] definuje temperament jako vrozené vzorce chování a biologických funkcí organismu, které se projevují od narození a nabývají různého fenotypického výrazu v závislosti na zkušenosti člověka. Cloninger[1] pod pojmem temperament rozumí ty složky osobnosti, jež jsou dědičné, vztahují se k emocionalitě, jsou vývojově stabilní a nejsou ovlivnitelné učením. Blatný[1] pro definici temperamentu uvádí další významný znak, ačkoliv ho jiní autoři explicitně neuvádí.

Temperamentové vlastnosti jsou jen velmi málo ovlivnitelné nejen výchovou, ale do značné míry nepodléhají ani volní kontrole - jsou charakterizovány spontánností projevů. To je jeden z aspektů, kterými lze temperament rozlišit například od charakteru - charakter je oproti temperamentu vědomou reflexí sebe sama a s ní spojenou intencionalitou (záměrností) chování. Balcar[4] v této souvislosti uvádí, že “vlastní temperament můžeme jen v nepatrné míře trvale a záměrně ovlivnit; můžeme se však naučit účelně s ním zacházet”. Z oboru Psychologie.

Podívejte se také na předchozí články týdne.

  1. 1,0 1,1 1,2 Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Praha: Grada.
  2. Mikšík, O. (2001). Psychologická charakteristika osobností. Praha: Karolinum.
  3. Kagan, J. (1989). Unstable ideas: temperament, cognition, and self. Cambridge, Mass: Harvard University Press.
  4. Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti: Vysokoškolská učebnice pro studenty filozofických fakult studijního oboru psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.