1. Pedagogická a školní psychologie, základní úkoly, přínos pro praxi i teorii výchovy a vzdělávání

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Pedagogická a školní psychologie, základní úkoly, přínos pro praxi i teorii výchovy a vzdělávání.

Postavení pedagogické psychologie vůči pedagogice a psychologii

Pedagogická psychologie je vědní obor s relativně dlouhou minulostí. Vznikla na přelomu 19. a 20. století. Prolíná ji mnoho věd, především však pedagogika a psychologie. Různé státy ji z hlediska zařazení pojímají odlišně. K psychologickým vědám ji přičleňuje USA, Kanada, Austrálie a většina Evropských států (včetně České republiky). Ale v Německu a Skandinávských zemích je zařazena mezi pedagogické vědy.  Vztah mezi pedagogickou psychologií a pedagogikou prošel dlouhodobým vývojem. V počátcích byl pouze jednosměrně orientovaný, kdy pedagogika využívala poznatků psychologie. Posléze se určitou dobu vyvíjely obě disciplíny odděleně.  Výsledkem těchto proměn je vztah vzájemné spolupráce ovlivňování.  [1]

Pedagogická psychologie patří k významným aplikovaným oborům. Využívá teoretických poznatků především z obecné, vývojové, diferenciální, sociální psychologie a psychologie osobnosti. Dalším teoretickým zdroji je didaktika spolu s teorií a filozofií výchovy. [2][1]

Předmět a cíle pedagogické psychologie

Pedagogická psychologie se zabývá psychologickými aspekty edukačních (vzdělávacích) procesů, tj. výchovy (edukace realizované zejm. v rodinném prostředí) a vyučování (edukace realizované zejm. ve školním prostředí neboli vzdělávání v užším slova smyslu)[2]. Hlavním cílem je jejich zdokonalování a usnadňování.[1] Studuje proces, podmínky a výsledky výchovy a vyučování. Hraje významnou roli při koncipování a zkvalitňování studijních osnov. Zkoumá vliv psychických faktorů, jako je motivace, inteligence či sociokulturní podmínky, na učení.[2] Zkráceně lze říci, že studuje lidského jedince v souvislosti s výchovou a vzděláváním.[1]

Zabývá se především dětmi a mládeží, přičemž s důrazem na roli procesu výchovy a vzdělávání sleduje jejich jednání, učení a vytváření osobnosti. Zajímá se ovšem i o vzdělávání a výchovu dospělých. Pedagogická psychologie dále zkoumá kromě vychovávaných také vychovávající. Mezi ty patří rodiče, prarodiče, učitelé, jiní pedagogičtí pracovníci a další lidé, kteří je vychovávané či vzdělávané jedince cíleně ovlivňují. Výchova ovlivňuje v mnoha aspektech oba (všechny) účastníky interakce. [3]Na pedagogickou psychologii je nahlíženo jako na oboustranné působení vychovávaných a vychovávajících. Proto je důležité sledovat pedagogický proces jako celek, ne pouze jeho určité aspekty.[4]

Jedním z důležitých témat pedagogické psychologie je otázka motivace žáků ke vzdělávání obecně. Jak v jedincích vzbudit zájem o získávání nových poznatků či o kulturu? Ve školní praxi lze pro tento účel také pracovat např. s působením vrstevnických skupin; tématem pedagogické psychologie je tak vliv vrstevníků na proces vzdělávání, a to jak v pozitivním, tak potenciálně negativním směru. Pedagogické psychology zajímá, jaký vliv má parta na rizikové chování (násilí, vandalismus, šikana, závislostní chování a další...) dětí a mladistvých a jak toto chování může vzdělávací proces narušovat.[4]

Pedagogickou psychologii dále zajímá například funkčnost metod učení a vyučování s ohledem na zapamatování a využití látky, práce s nadanými či podprůměrnými jednici, jak pracovat s únavou a nepozorností vyučovaných, jakým způsobem lze při vzdělávacím procesu rozvíjet myšlení člověka, jak ovlivňovat zájmy, postoje a také hodnotového orientace a vůbec osobnostní vlastnosti žáků. Pedagogická psychologie si klade za cíl odpovědět na otázky volby vhodných výchovných a vzdělávacích nástrojů a postupů, za jejichž použití bude dosaženo kýžených výchovných či vzdělávacích cílů. Zajímá ji, jaké požadavky klást a jakým způsobem. Pedagogickou psychologii také zajímá otázka duševní hygieny jak žáků a vychovávaných, tak i vychovávajících. Cílem pedagogické psychologie je mimo jiné i vzdělávání budoucích učitelů.[3]

Základní úkoly pedagogické psychologie

Mezi tři základní úkoly pedagogické psychologie patří:

  1. Vysvětlování (explanace) a předvídání (predikce) edukačních (výchovných a vzdělávacích) jevů.
  2. Následné působení na praxi v oblasti školní, poradenské i v rámci rodičovských postupů s cílem optimalizace edukačních procesů.
  3. Plánování a realizace výzkumných projektů zkoumajících edukační procesy a jevy.[1]

Pedagogická psychologie ve školním prostředí a související disciplíny:

Je zřetelné, že má pedagogická psychologie široké využití ve školním prostředí. Psychologické poznatky a postupy jsou aplikované v každodenní praxi. Pedagogická, školní a učitelská psychologie se prolínají a jejich rozlišování je komplikované. Přesto je možné do určité míry definovat vzájemně odlišné a specifické úkoly a zaměření těchto odvětví.[3]

Pedagogickou psychologii zajímá především samotný proces učení[5] (jeho mechanismy, zákonitosti, druhy, průběh a podmínky, za nichž probíhá); učení přitom studuje v kontextu širších edukačních procesů, totiž výchovy a vyučování (či vzdělávání v užším smyslu). Zabývá se zároveň spolu s tím i způsoby zkvalitnění těchto edukačních procesů. Pedagogičtí psychologové mohou působit na školách, kde pracují s žáky, učiteli či rodiči a fungují zde jako školní psychologové, jejichž teoretická základna spočívá v poznatcích o učení, výchově a vzdělávání. Také se zabývají výzkumem vzdělávání a vzdělávají pedagogy. Z jiného pojetí je pedagogická a školní psychologie slučována a chápána jako jednolité odvětví, které se zabývá možnostmi uplatnění psychologických poznatků o učení, výchově a vzdělávání a také možnostmi uplatnění psychologických (diagnostických a intervenčních) metod ve školním prostředí.[3]

Z historického hlediska lze říci, že následkem neustálého vývoje pedagogické psychologie se vyčlenily také disciplíny, jako je poradenská školní psychologie či školní psychologie jako taková. Školní psychology lze nalézt ve školních poradenských pracovištích, kdežto poradenské psychology zaměřené na oblast školství a školní obtíže zejm. v pedagogicko-psychologických poradnách, kde se věnují mj. vedení dětí s problémy v rámci edukačního procesu.[1]

Školní psychologie uplatňuje poznatky pedagogické psychologie a dalších psychologických disciplín (jako např. vývojové psychologie, sociální psychologie, klinické psychologie a poradenské psychologie) v prostředí školy a specializuje se především na emoční[5] a behaviorální obtíže žáků zasahující do školního vzdělávacího procesu a také se zaměřuje na učební problémy a potřeby žáků – jejich diagnostiku a možnosti intervence. Školní psychologové pomáhají žákům a studentům s problémy, které jim komplikují průběh studia. Mezi tyto potíže patří například narušené vztahy s rodinou či spolužáky, emoční problémy, poruchy chování a poruchy učení (jak specifické – způsobené dysfunkcí CNS, tak nespecifické – způsobené různými nepříznivými vnějšími faktory, např. málo podnětným rodinným prostředím či nevhodným stylem výuky).   Mezi další cíle a úkoly školní psychologie lze kromě práce s dětmi a dospívajícími ve školním prostředí zařadit i psychologickou (diagnostickou a intervenční) práci se zaměstnanci školy (učitelé, vedení školy a další pedagogičtí pracovníci), s rodiči dětí, ale i dalšími profesionály. Mezi její tematické oblasti patří mimo jiné i problematika zařazování dětí do specializovaných tříd.[2] Další její doménou je zapojování handicapovaných jedinců do běžného vzdělávacího procesu.[1] Zde se tematicky prolíná také se speciální pedagogikou.

Učitelská psychologie představuje aplikovanou psychologickou disciplínu, která se zabývá využitím psychologických znalostí a metod při práci učitelů. Je velmi přínosná pro učitele, kteří chtějí zlepšovat způsob své práce s žáky. Díky ní mohou lépe porozumět svým žákům, vylepšovat vzájemnou komunikaci, efektivněji je motivovat. Její poznatky a nástroje také poskytují oporu pro vytváření příznivých podmínek pro učení žáků a pro rozpoznávání potenciálně nežádoucích podmínek procesu vyučování. Učitelská psychologie učitelům také nabízí poznatky a metody, s pomocí nichž mohou pracovat na svém osobním rozvoji. Mohou využít získané znalosti pro lepší sebepoznání, autoregulaci a k celkové práci na sobě a svém životním stylu, což se poté může pozitivně promítnout do jejich vyučovacího stylu.[3]

Přínos pedagogické psychologie pro výchovu:

Znalostí pedagogické psychologie využívají nejen psychologové, učitelé a jiní pedagogičtí pracovníci. Tyto poznatky mohou být také přínosné pro další vychovávající, jako jsou například rodiče či prarodiče[3].

Mezi otázky, s nimiž se psychologie výchovy coby součást pedagogické psychologie potýká a na něž se snaží zodpovědět, patří:

  • Jaké výchovné postupy a metody užívat?
  • Jaké jsou následky užívání odměn či trestů?
  • Jak moc je významná blízkost a charakteristika vztahu vychovaného a vychovávajícího na průběh, úspěšnost a výsledky výchovného procesu?
  • Jaký je význam dospělých vzorů pro dítě a v jakých oblastech je ovlivňují?
  • Jaký mají vliv sociální skupiny jako například školní třída či zájmový kroužek na průběh a výsledky výchovného procesu?
  • Co jedinci přináší činnosti ve volném čase související např. s přírodou či kulturou?
  • Jakým způsobem funguje sebevýchova jedinců?
  • Existuje ucelený náhled na výchovu?
  • Jak vytvářet či podporovat vznik a vývoj dílčích aspektů osobnosti?
  • Jak pracovat na změně osobnosti, která se utvářela v nepříznivých podmínkách?
  • Jak se určitý druh výchovy může podílet na vzniku problémového chování či na patologickém osobnostním vývoji dítěte? Jak pracovat s  jedinci s problémovým chováním či disharmonickým vývojem osobnosti? [4]

V oblasti psychologie výchovy pedagogická psychologie významně spolupracuje s vývojovou a sociální psychologií, protože výchova úzce souvisí s vývojem jedince a jeho socializací. K tomuto oborovému průniku dochází např. i v oblasti studia morálního vývoje, jelikož součástí výchovy coby předmětu pedagogické psychologie je i působení na charakter vychovávaného jedince a tím i jeho morální vlastnosti a morální uvažování.[4]

Děti a mladiství se aktivně podílejí na výchově, ať už formou sebevýchovy a autoregulace či působením na dospělé. [4] Pedagogické psychology zajímá, jak se vytváří a vyvíjí autoregulace osob[1]. Děti a mladiství ovlivňují a formují své rodiče (vychovávající) svými problémy, zvláštnostmi, požadavky, zdravotním stavem atd. Vychovávající mohou ovlivňovat i například pomocí argumentace, vyjednávání, výčitek, vyhrožování, negativismu, ignorace a dalšími metodami. [4]

Přínos pedagogické psychologie pro vzdělávání:

Mezi důležité přínosy pedagogické psychologie patří například vnímání učení jako složitého procesu, kdy si jedince při vytváření nových poznatků přetváří znalosti již získané. Pedagogická psychologie také poukazuje na to, jak v procesu učení hrají roli sociální a kulturní vlivy. Poznaní zefektivňují znalosti předchozích generací zprostředkované přiměřenými prostředky (např. učebnice či slovníky). Přínosem pedagogické psychologie je také to, že poskytuje znalost o podmínkách, které podporují optimální učení. Učení novému např. urychluje také přiměřená a vhodná pomoc zkušenějších jedinců. Vzájemné působení dítěte (vychovávaného) a dospělého (vychovávajícího) jsou pro vzdělávání nezastupitelné.[1]

Pedagogická psychologie přináší poznání, co jedince vede k učení či, co je může odrazovat. Jedinci s pevnější motivací spojují svůj neúspěch s faktory, které lze ovlivnit (snaha, úsilí), kdežto slabě motivovaní jedinci sledují spíše neovlivnitelné okolnosti (štěstí, obtížnost úkolů). Motivace je podstatně slabší, pokud se žák srovnává s ostatními, než pokud se srovnává sám se sebou. Je-li klima ve třídě příliš soutěživé, není to pro motivaci žáků vhodné. Motivaci také ovlivňuje pohled na inteligenci. Žáci, kteří považují své intelektové schopnosti za neměnné, na sobě pracují méně než ti, kteří věří, že je možné se zlepšovat. Působí-li na žáka vnitřní motivační činitelé, stává se jeho motivace hodnotnější a trvá déle.[1]

Pedagogická psychologie také přináší poznatky o tom, jak na učení mají vliv také individuální charakteristiky jedince a spolu s tím i obsah látky. Tyto zvláštnosti významně ovlivňují, co se bude žák učit, zda se to bude učit a jaké si zvolí cíle[3].[1]

Trendy v pedagogické psychologii:

Při zkoumání problémů a tematických oblastí pedagogické psychologie nesmíme zapomínat na neustále se vyvíjející socio-kulturní podmínky a měnící se společnost, které aktuální zaměření a uplatňované přístupy pedagogické psychologie významně spoluovlivňují. Mezi takovéto důležité proměnné patří například proměny životního prostředí a ekonomické situace člověka. Ale také například vývoj širších společenských názorů a postojů.[4]

Mezi podstatné trendy ovlivňující pedagogickou psychologii patří:

  • Vzniká nutnost naučit se co nejefektivněji zacházet s informacemi.
  • Složení obyvatel se neustále proměňuje (rozšíření rozdíly v populaci).
  • Elektronické technologie výrazně mění způsob učení vyučování i výchovy. Následkem rozšiřování informačních technologií dochází k vzniku nových otázek, jako je počítačová gramotnost, úzkostnost či zdatnost.
  • Rozšiřuje se trend celoživotního vzdělávání, kdy se do vzdělávání zapojují jak jedinci, kteří si chtějí vylepšit vzdělání při zaměstnání, tak i senioři.
  • Zvětšují se možnosti účasti na vzdělávacích i výchovných aktivitách pro znevýhodněné osoby.[1]

Odkazy

Reference

  1. 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 1,11 Mareš, J.: Pedagogická psychologie. Portál, Praha 2013.
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 Plháková, A. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2007.
  3. 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 3,5 3,6 Čáp, J.: Psychologie výchovy a vyučování. Karolinum, Praha 1993, 1996
  4. 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 4,5 4,6 Čáp, J. Mareš, J.: Psychologie pro učitele. Portál, Praha 2001.
  5. 5,0 5,1 Atkinson, R. Psychologie. Praha: Portál, 2012.

Klíčová slova:

psychologie, psycholog, výchova, vzdělání, učitel, žák, vychovávaný, vychovávající